IV. RECEPCE FRANCOUZSKÉHO UNANIMISMU V ČESKÉ AVANTGARDĚ

IV. RECEPCE FRANCOUZSKÉHO UNANIMISMU V ČESKÉ AVANTGARDĚ Všimněte si podrobněji západního silového pole, jež má nejprudší radioaktivitu do dnešního kulturního vědomí. Je to Francie. František Götz

V roce 1922 pojmenoval Jaroslav Durych příklon mladých umělců k Francii: „Náš svět se od Německa odvrátil, pohrdl jím jako nečistou hmotou, štítí se ho. Přiklonil se k svým přátelům, zvláště k Francouzům,“ a dodal, že „francouzská kultura nám může dáti více věcí hodnotných než německá“ (Durych 1922). Vřelost česko-francouzských vztahů v první polovině dvacátých let potvrzuje o dva roky později Charles Vildrac v předmluvě ke sborníku s výmluvným názvem Předchůdci a s podtitulem Sborník současné francouzské literatury z hlediska boje o nového člověka: „Mám za to, že duše česká a duše francouzská našly v sobě zalíbení a mohou si rozuměti už pro samu svou podstatu […]“ (Vildrac 1925: 11). Po návštěvě Georgese Duhamela a Charlese Vildraca v Praze byl v dobovém tisku opakovaně citován Vildracův výrok: „Budeme často vzpomínat. Až budeme chtít vytvořit něco nového, budeme si říkat: ‚Co tomu řekne Praha?‘“ (cit. podle Hrdinová 1921: 698). Francie a francouzská literatura, především francouzský unanimismus, představovaly pro ranou českou poválečnou avantgardu významný inspirační zdroj. Recepci tvorby příslušníků skupiny Opatství (Abbaye), v rámci které unanimistické umělecké texty a manifesty vznikaly, nebyla v českém prostředí však zatím věnována náležitá pozornost. Zmínky dotýkající se dané problematiky jsou obsaženy převážně v literárněhistorických syntézách z posledních

109

V prostred davu - 2015-1.indd 109

7.3.2016 19:09:01

VPROSTŘED DAVU

let a omezují se na konstatování vlivu unanimismu na české poválečné umění a výčet autorů řazených k tomuto směru. V podstatě jediným zevrubným popisem vztahu české poválečné avantgardy k francouzskému unanimismu, a to nikoliv v rovině umělecké, ale teoreticko-programové, je studie Naděždy Macurové (1986). Cílem této kapitoly je zdokumentovat recepci francouzského unanimismu v českém prostředí a zachytit „modelování“ předních francouzských autorů poválečnou avantgardou. V následujících oddílech nejprve představíme ústřední unanimistické koncepty a poté se zaměříme na podoby recepce uměleckých próz Charlese Vildraca, Reného Arcose a především hlavního představitele unanimismu, Julese Romainse.

SKUPINA OPATSTVÍ A TEORIE UNANIMISMU Budeme z činu a železa. Jules Romains V roce 1906 byla ve vesničce Créteil ustavena skupina Opatství (Abbaye). Jejími zakládajícími členy byli prozaici a básníci Charles Vildrac, René Arcos a Georges Duhamel. Od svého vzniku se Opatství neprofilovalo jako skupina s jasným programem a zřetelně vytyčenou metodou tvorby, ale spíše jako volné sdružení přátel, kteří se rozhodli ukrýt před ničivým vlivem velkoměsta ve velké vile se zahradou a v ústraní malovat, psát či komponovat hudbu. Součástí jejich aktivit bylo i zřízení tiskárny, ve které se za dobu trvání skupiny, pouhých patnáct měsíců, podařilo vydat kolem dvaceti titulů. Skupina Opatství byla unanimismem bezesporu ovlivněna, na druhou stranu ji nelze jednoduše označit za skupinu unanimistickou. Spojení Opatství s unanimismem vzniklo především tím, že tiskárna Opatství vydávala texty Julese Romainse (vlastním jménem Louis Farigoule) a že zde v roce 1908 byla publikována sbírka La Vie unanime (Jednomyslný život), jeden z prvních programových projevů unanimismu. Samotná koncepce Julese Romainse se ale vyvíjela spíše paralelně s názory ostatních členů skupiny. Charles Vildrac,

110


7.3.2016 19:09:01

RECEPCE FRANCOUZSKÉHO UNANIMISMU V ČESKÉ AVANTGARDĚ

René Arcos, ale především Georges Duhamel, zdůrazňující ve svém díle soustavně dobré srdce člověka, byli spíše než aktivními tvůrci směru jeho sympatizanty a více než o zobrazení duše kolektivu projevovali zájem o jedince hledajícího pevné místo v chaotickém světě. Základní teze unanimismu, inspirované závěry soudobých sociologů (Gabriela Tarda, Émila Durkheima či Gustava Le Bona), ale také poezií Émila Verhaerena či Walta Whitmana, představil Jules Romains v programovém článku Les Sentiments unanimes et la Poésie (Jednomyslné pocity a poezie) v roce 1905. Autorova snaha zobrazit namísto duše jednotlivce duši kolektivu byla silně ovlivněna proměnou životního prostoru člověka, moderním velkoměstem, vzrušeným pulzováním ulic zaplněných neznámými chodci a anonymním střetáním jedinců v davu.67 Základní obrysy Romainsovy koncepce lze shrnout do tvrzení, že pravá identita člověka se utváří až v kolektivu, který člověka proměňuje v cosi lepšího.68 Individuální duše se uvnitř skupiny (rodina, lidé čekající na zastávce, diváci v divadle) rozpouštějí a následně se slévají v novou „jedinou duši“ (una anima), umožňující vyšší způsob existence. Ztráta sebe sama vystupuje v unanimismu jako pozitivní jev, neboť zbavuje jedince samoty a negativních prožitků z ní povstávajících. Ty se ve chvíli spojení jedince se skupinou, se silným kolektivním vědomím, s kolektivní duší, bezděčně vytrácejí (srov. Norrish 1958).

67

Obdobné motivy se ve stejné době objevují v básnických sbírkách F. T. Marinettiho, předznamenávajících tématy radikální vzpoury a živelné energie první futuristický manifest, publikovaný v deníku Le Figaro v únoru roku 1909. Návaznost, byť nepřiznanou, na texty Julese Romainse u Marinettiho přesvědčivě doložil Jiří Pelán a upozornil mimo jiné na Romainsovu báseň z roku 1904 Ode à la machine, v níž je město představeno jako kolektivní fenomén, svým vřením lidí a zdí vzdouvající k nebi miliony snah (srov. Pelán 2007: 300). V jistém smyslu lze tak o unanimismu nejen pro jeho kolektivistický vitalismus uvažovat jako o předvoji evropské avantgardy, nebo jako o vůbec prvním evropském avantgardním směru, nově reagujícím na proměnu skutečnosti, světa a člověka. 68 Tato Romainsova vůdčí myšlenka byla patrně převzata z Psychologie davu Gustava Le Bona, avšak s jedním podstatným rozdílem: Le Bon na rozdíl od Romainse proměnu individua v davu hodnotí negativně a dav chápe jako ničitele lidské osobnosti a individuality.

111


7.3.2016 19:09:01

VPROSTŘED DAVU

Uměleckým vyjádřením základního unanimistického konceptu je programová sbírka La Vie unanime, obsahující například obrazy návštěvníků divadla, kteří se postupně stávají součástí „kolektivní individuality“ přesahující jedince, zbavují se sebe sama a rozplývají se v celku. Toto rozplynutí jedince v celku je pregnantně vyjádřeno v programové básni Jsem města obyvatelem jak jiní…, která česky vyšla v překladu Jindřicha Hořejšího v roce 1921.69 V básni jsou rozvinuta témata rozpuštění subjektu a ztráty tíže a vlastní osobnosti: „A kdežto dříve jsem nes jak hroznou tíž / svůj ranec úzkosti, dnes vším, co zbylo mi / na síle ještě z mého sebevědomí, / zakouším slastný cit, že nejsem skoro již“ (Hořejší 1965: 189). Své pojetí unanimismu Romains postupně rozšiřoval. Když v roce 1928 navštívil u příležitosti inscenace své hry Diktátor Prahu, korigoval v přednášce ve Francouzském institutu některé názory literární kritiky a vykladačů směru. Zcela odmítl pojetí unanimismu jako estetické teorie, jež je pouhou aplikací sociologie G. Tarda, G. Le Bona a É. Durkheima na umění. Za základ unanimismu označil prožitek hluboké změny celého života, na kterou upozornil již Charles Baudelaire, především v prvním oddílu Květů zla (Splín a ideál), a unanimismus nově představil jako kolektivní náladu, duševní rozpoložení generace vstupující do literatury na přelomu století, jako duchové ovzduší, pod jehož vlivem se v daném období utvářela umělecká díla (srov. Kvapil 1928: 153).

UNANIMISMUS V ČESKÉ AVANTGARDĚ První překlady unanimistických uměleckých textů vyšly v českém prostředí již před válkou, avšak nevzbudily větší zájem. Jedním z důvodů ztížené předválečné recepce unanimismu mohla být nejistota v tom, co přesně pojem unanimismus znamená (např. Karel Čapek v roce 1913 označil za fatální neinformovanost přednášku

69

Jindřich Hořejší již v roce 1921 připravoval pro nakladatelství Františka Borového antologii z díla Charlese Vildraca a Georgese Duhamela. Do antologie měli svými překlady přispět rovněž Karel Čapek, Miroslav Rutte a Artuš Černík. Výbor se však neuskutečnil a Jindřich Hořejší své překlady otiskl až ve sborníku Ozvěny (1927).

112


7.3.2016 19:09:01


o tzv. Bergsonově unanimismu). Byl to právě Karel Čapek, který věnoval unanimistům soustavnou pozornost: překlady básní Reného Arcose, Georgese Duhamela, Charlese Vildraca a Julese Romainse zařadil do výboru Francouzská poezie nové doby (1920) a do češtiny převedl rovněž nevelkou část Romainsovy prózy Mocnosti Paříže, nazvanou Tanec o slavnosti čtrnáctého července (srov. Čapek 1993: 249–250). Již v roce 1913 Čapek publikoval rozsáhlý článek s názvem Jules Romains a v něm unanimismus označil za konkrétní náboženství zakládající se na psychologii kolektivit. Čapek popisuje, že každý zástup či shluk tvoří jakéhosi živočicha, jeden jediný organismus, mající jedno vědomí: „Vyšší shluky tvoří však vědomí vyššího řádu a vrcholem této hierarchie je duše plně probuzená; jakmile první skupina řekne ‚já jsem‘, ‚jakmile uchopí svou duši do svých vlastních rukou […] bude nový bůh na zemi‘, bůh Unanim, reální duše kolektivity“ (Čapek 1984: 241–242). Jako umělecké zobrazení této neabstraktní povahy kolektivní duše uvedl Čapek Romainsův román Smrt kohosi (česky román vyšel v roce 1921 v překladu Jarmily Pospíšilové pod názvem Kdosi umřel).70 Poválečná generace se s tvorbou unanimistů seznamovala jednak přímo, prostřednictvím Čapkových překladů, jednak zprostředkovaně, skrze projevy skupiny Clarté.71 Skupina Clarté oslovovala české intelektuály především aktivním přihlášením ke skupinovosti a kolektivnímu řešení společenských i uměleckých problémů. Informace o skupině Clarté společně s úryvkem z Barbussova stejnojmenného románu přinesl časopis Kmen již v roce 1919 a projev skupiny Clarté Úkol dělníků duchem se objevil rovněž ve 70

Na rozdíl od členů českých avantgardních skupin si Čapek při svém soustavném zájmu o francouzskou literaturu všímal velkých rozdílů mezi tzv. unanimisty: v referátu o Romainsově dramatu Vojsko ve městě (1913) označuje proto Romainse za jediného unanimistu ve skupině (srov. Čapek 1984: 287). 71 Manifest Clarté byl zveřejněn 17. ledna 1919 v deníku Le Populaire de Paris. Henri Barbusse se v něm obracel k „bojujícím intelektuálům světa“, kteří „měli odvahu uchovat si víru v důstojnost člověka a v zářivou a umravňující moc rozumu“, k těm, kteří si chtějí „bratrsky podat ruce v jasnozřivém pohrdání dědičnými nenávistmi“, a vyzýval je, aby se sjednotili a „znovu vytvořili v zájmu spásy lidí Internacionálu Myšlenky“ (cit. podle Brett 1982: 14).

113


7.3.2016 19:09:01

VPROSTŘED DAVU

třetím ročníku Kmene, následován manifestem Romaina Rollanda Výzva dělníkům ducha, který vyzýval spisovatele (dělníky ducha) k obnovení bratrské jednoty. Autor druhého jmenovaného manifestu opomíjel jak pojem člověk, ve smyslu individua, tak pojem národ (jakožto příliš malou skupinu) a hovořil o Lidstvu jakožto o jediném kolektivním celku. Překladatel manifestu, Karel Čapek, připojil komentář, ve kterém upozornil, že pojem Lidstvo je přece jen příliš neskutečný a že se básník, umělec a myslitel neobracejí prostě jen k Lidstvu, ale k člověku (srov. Čapek 1985: 84). Barbussova východiska, v jejichž základu tkvěla snaha vytyčit úkoly pro inteligenci aktivně se angažující v revoluční aktivitě, zcela odpovídala požadavkům na umění a umělce tak, jak byly formulovány avantgardisty v Čechách.72 Umělce tvořící v poválečném světě na prohlášeních Clarté přitahoval především pohled na člověka jako na součást větších celků, nadšené odezvy sklidila rovněž myšlenka zapojení davů a zástupů do budování nového světa. O otázkách kolektivismu v umění i ve společnosti a jeho vztahu k individualismu probíhaly v českém a francouzském prostředí v podstatě analogické diskuse. Ostře sledovanou a komentovanou se v Čechách stala především francouzská anketa O svobodu ducha. Interpretace této diskuse se různily podle toho, zda byl jejich autor zastánce individualismu či kolektivismu v umění. V tomto smyslu proti sobě stojí výklady z pera Jaroslava Čecháčka a Miroslava Rutteho. Jaroslav Čecháček studii Intelektuálové a válka otištěnou v Revolučním sborníku Devětsil (1922) zahajuje jednoznačným odsouzením individua jakožto zcela bezvýznamné složky: 72

Mezi prvními se koncepci sjednocení spisovatelů, umělců a učenců, tvořící v očích české avantgardy jakýsi kolektivní ideál, pokusil následovat S. K. Neumann. V roce 1919 k myšlenkám Internacionály Clarté přihlásil Socialistickou radu osvětových dělníků v Československé republice. V časopise Sociální demokrat byla 6. června 1919 otištěna zpráva o ustanovení přípravného výboru Rady duševních pracovníků, členy tohoto výboru se stali například A. Macek, A. Burian či J. Novák. Tato rada 6. července 1919 vydala manifest Všemu produktivně pracujícímu lidu v Československé republice, ve kterém vyjádřila odhodlání stát po boku zástupů, jež nastupují pochod do nového světa. Pod tento manifest připojil později svůj podpis rovněž Karel Teige.

114


7.3.2016 19:09:01


„Individuum ztratilo ve válce svůj význam, pozbylo své individuality. Nebylo než nepatrným součtem v složité válečné mašinerii, bezvýznamnou čísličkou, stejnorodou, stejně bezprávnou jako miliony jiných čísliček, které plnily jícny děl a strojních pušek […]“ (Čecháček 1922: 70). Založení skupiny Clarté Čecháček interpretuje jako reakci intelektuálů na proměnu postavení individua po válce (popření individuality): „Jejich [= intelektuálů] vysoce vyspělý individualism, vědomí své individuelní závažnosti ve světovém dění na jedné straně, na druhé straně pak úplné popření této individuality – to byl příliš závažný fakt, přes nějž nemohli intelektuálové jen tak přejíti“ (tamtéž: 71). Hnutí Clarté Čecháček vposledku označí za veskrze maloměšťácké, ovšem s výjimkou Anatola France a Henriho Barbusse, kteří pochopili, „že je nutno zahoditi do starého železa bezcenný individualism“ (tamtéž: 83). Zatímco obhajoba individualismu představovala pro Jaroslava Čecháčka jednoznačný argument pro odmítnutí postulátů skupiny Clarté, pro Miroslava Rutteho jakožto kritika zastávajícího individualistické stanovisko se stala důvodem k ocenění názorového stanoviska Clarté. Ve studii O svobodu ducha vyzdvihl odpovědi těch umělců a intelektuálů, kteří odmítají pod vlivem davových myšlenek svalit všechny hříchy světa na individualismus. Tak například cituje velmi ostré ohrazení anarchisty Léona Bazalgetta proti snížení role spisovatele na pouhého politického agitátora: „Čím by byl dav, v němž individuelní hodnota jedinců, z nichž se skládá, by nebyla rozličná, bohatá a nekonečná?“ (Rutte 1925: 175). V závěru své rozsáhlé studie Rutte kriticky hodnotí odpovědi umělců prosazujících kolektivismus a na jejich víru v dav nahlíží jako na nevíru v člověka. Takto vedená interpretace názorů skupiny Clarté v Rutteho podání vyvrcholila konstatováním: „Komunismus je protiindividualistický“ (tamtéž: 184) a jednoznačným odsouzením politického směřování mladých intelektuálů orientovaných levicově. Tvorba Julese Romainse a jeho přátel ze skupiny Opatství se tak stala pro mladé české umělce nejenom odpovědí na otázku, jak konkrétně umělecky realizovat kolektivistické teorie, ale přiváděla mladé české avantgardisty rovněž ke studiu základních děl

115


7.3.2016 19:09:01

VPROSTŘED DAVU

tzv. psychologie davu. Zdeněk Kalista ve svých pamětech píše: „Ne nadarmo jsem se v této době staral velmi o Durkheima, Le Bona a jiné francouzské filozofy, kteří svými úvahami ‚o duši davu‘ (‚l’âme de la foule‘) tvořili jakýsi filozofický základ této [= unanimistické] poezie“ (Kalista 1996: 610). Dále dodává, že unanimistům šlo o člověka jakožto o typ „shrnující v sobě rysy tisíců a tisíců, který je chtě nechtě bratrem všech sobě příbuzných, sdílí jejich bolest a radost, ztělesňuje v jistém smyslu kolektivum“ (tamtéž: 611). Čapkovo prognostické označení unanimismu za náboženství, vyslovené v roce 1913, se naplnilo takřka doslova: „Na literárním obzoru se objevil bůh kolektivismu a hned před ním všecko klečelo na kolenou,“ komentoval v roce 1921 situaci nastupující poválečné generace Bartoš Vlček (Vlček 1925: 164). Podobně doslovně převzala česká poválečná avantgarda Romainsovu představu, že vývoj lidského druhu je završen, a proto musí nastat nové období, na jehož konci se zrodí Lidstvo, jež zcela pohltí jednotlivá individua. Mnozí avantgardní teoretici i umělci uvažovali o pojmu člověk jako o pojmu synonymním s pojmem kolektiv: „Má-li býti měrou všech věcí člověk, může to býti pouze souhrn lidí, masa, kolektivum, vlastní náplň lidství, typ člověka, ne jedinec, vynikající nad ostatní svou subjektivní formou. Člověk jakožto člověk jest totožný s masou“ (Václavek 1961: 51). Unanimismus se tak stal v podstatě jediným předválečným směrem, který byl teoretiky Devětsilu i Literární skupiny recipován, alespoň zpočátku, bez větších výhrad. Když Karel Teige kriticky hodnotil předválečnou avantgardu, a to především na základě její angažovanosti buď na straně individua, nebo kolektivu, neváhal označit futurismus i kubismus za hnutí příliš individualistická. Jediným směrem, pro který našel pochvalná slova, byl právě unanimismus. Ve stati Novým směrem z roku 1921 nazval Philippa, Vildraca, Duhamela, Arcose a Romainse umělci jednoty života (toto pojmenování následně zopakoval ve stati Obrazy a předobrazy) a věrozvěsty nového světa. Teige vyzdvihl především Romainsovo nazíraní na individuum, které se ve chvíli, kdy opustí svou vlastní samotu, rozpouští ve skupině a je jí pohlceno: „Skupiny roztavují

116


7.3.2016 19:09:01


a ničí v sobě individuum a z nich vyrůstá kolektivní družnost a solidarita“ (Teige 1971e: 268). Teige oceňuje zejména vědomé popření individualismu a důslednost, s jakou unanimismus spěje v pevný výsledný útvar: kolektivismus. Na základě hlavních unanimistických myšlenek formuluje také jednu ze svých výchozích tezí raných dvacátých let: příslušníci revolučního kolektivu nejsou osamoceni ani tam, kde jsou sami, neboť i doma jsou součástí davu (srov. tamtéž: 269). Teigův ideový protivník, František Götz, svůj obdiv k unanimistickým postulátům vyjádřil ještě zřetelněji. V roce 1921 ve svých Kapitolách literárněkritických pojmenoval poměr Literární skupiny a jejích členů k lidským davům následovně: „[…] milujeme je, rozšiřujeme se v ně, nemáme k nim aristokratického odporu, neboť jsou nám spojujícím mostem od člověka k nekonečnu“ (Götz 1971: 112). Dílo G. Duhamela, Ch. Vildraca a J. Romainse Götz vyzdvihl především pro jejich vůli k družnosti a bratrství. V reakci na obvinění Artuše Černíka, že expresionismus je součástí individualisticko-anarchistické tradice německé poezie, označil František Götz v článku O Hosta a o ty, kteří za ním stojí unanimistickou tvorbu G. Duhamela, Ch. Vildraca a R. Arcose za „francouzský expresionismus“ a určil ji za základ expresionismu Literární skupiny. Příbuznost unanimismu a expresionismu, kterému je vedle snahy sdělit individuální úzkost vlastní rovněž touha po sbratření celého světa, má základ nejenom myšlenkový, ale rovněž jazykový (stylový). Leo Spitzer ve své rozsáhlé studii věnované stylu próz Julese Romainse, Der Unanimismus Jules Romains’ im Spiegel seiner Sprache, upozorňuje na tzv. „nečisté obrazy“ látkové výměny (slovesa jako sát, plivat, zvracet, vrhat), které Romainsovi slouží jak k zobrazení procesu vytváření kolektivních bytostí, které do sebe druhé bytosti vtahují, tak k zobrazení vydělování jednotlivých částí z těchto kolektivních bytostí (srov. Spitzer 1964: 208–300). Ve shrnujícím zamyšlení nad těmito fenomény označil Spitzer neschopnost odpoutat se od podobných asociací u Barbusse, Romainse či Heyma doslova za „značku mezinárodního expresionistického směru“ (Spitzer 2010: 36). Současníky byla souvislost mezi oběma

117


7.3.2016 19:09:01

VPROSTŘED DAVU

směry rozeznána například v tvorbě Ivana Golla: „I v jeho [= Ivana Golla] verších a prózách se ozývalo ono slovo ‚bratrství‘, kterým se zdála býti zaklenuta obloha francouzského unanimismu. Znělo značně patetičtěji než v tiše chvějivém verši takového Georgese Duhamela či Charlese Vildraca, ale v podstatě znamenalo totéž. Také Ivan Goll snil o člověku, který víceméně ztrácí svoje jméno uprostřed zástupu, který představuje ne jednotlivce, vybaveného individualizujícími rysy, […] nýbrž typ […]“ (Kalista 1996: 611). Recepce myšlenek francouzského unanimismu postupně vyjevovala značné rozdíly mezi jednotlivými autory/koncepcemi a nutila příslušníky české poválečné avantgardy k větší nuancovanosti v přístupu k tomuto směru. Bylo čím dál patrnější, že mnozí autoři, kteří byli v českém prostředí pokládáni za unanimisty, v duchu unanimistického programu netvoří a že jejich díla myšlenkám unanimismu dokonce v lecčem protiřečí. Tuto diskrepanci se František Götz a Karel Teige pokusili vyřešit diferenciací unanimismu, tj. subtilnějším vymezením jeho jednotlivých variací. František Götz v pojednání Anarchie v nejmladší české poezii dochází k závěru, že G. Duhamel, R. Arcos a Ch. Vildrac jsou zváni unanimisty omylem. Pouze Jules Romains je podle Götze pravým unanimistou, tvůrcem dogmatu (za toho jej označil již Karel Čapek), zatímco u ostatních unanimistů stojí ve středu zájmu nikoliv dav, ale člověk-jedinec. V článku Trochu polemiky, trochu vyznání se František Götz přihlašuje k Romainsovi právě pro jeho kolektivní pohled na svět, neboť Romains podle něj „nedovede ani realizovat individualit, u něho vždy jde o vědomí hromady, o konstrukci a destrukci tohoto vědomí“ a jeho unanimismus „je vybudován na prolnutí reálna myšlenkovou abstrakcí a vylučuje téměř všechny složky individuální“ (Götz 1971d: 211). Pro tuto vlastnost označí Romainsovu metodu za „ortodoxní unanimismus“ a postaví ji proti „citovému unanimismu“ Duhamelovu a Vildracovu, v němž převažuje láska k nové individualitě (srov. tamtéž). Podobně Duhamelovu tvorbu, orientující se v podstatě na jedince v krizi, vymezí Karel Teige v článku O expresionismu pomocí označení „antropocentrismus“ (srov. Teige 1971d: 204). Antropocentrický

118


7.3.2016 19:09:01


unanimismus je v podstatě oxymóron, zastírající fakt, že v centru zájmu řady francouzských umělců stál jedinec, a nikoli kolektiv.73 Fakt, že unanimisté svou pozornost ve skutečnosti soustředili na individuum, se ostatně ukázal již v roce 1921, kdy Georges Duhamel a Charles Vildrac navštívili Prahu a pronesli několik přednášek o soudobém umění. Duhamelovy pražské přednášky, masivně komentované v dobovém tisku (např. Tribuna, Venkov, Právo lidu), byly shrnuty do knihy Tři rozhovory (1921; český překlad byl publikován dříve než francouzský originál). V doslovu k souboru vyzdvihl Miroslav Rutte, spoluautor překladu, Duhamelovo individualistické stanovisko: „A je krásným dokladem Duhamelovy myslitelské osobitosti, že ve své obhajobě člověka nepodlehl svodům doby, která naplnila soudobou filozofii a umění kolektivistickým romantismem a nekritickým zbožněním davu“ (Rutte 1921: 81). Duhamelovy rozhovory se podle Rutteho dají číst jako vášnivá obrana individualismu, doslova jako obrana člověka-jedince proti davu, který ohrožuje jeho mravní hodnoty.

PRÓZA FRANCOUZSKÉHO UNANIMISMU Jules Romains označil unanimismus za způsob cítění a myšlení, který spočívá především v tom, že pokládá vývoj jednotlivce za skončený a soustředí svou pozornost pouze na skupiny, které do sebe jednotlivce pojímají a pohlcují jej: „Poezie bude proto oslavovat skupiny (kasárna, divadlo, chrám, kavárnu, dílnu), pohlcování individua celky, a obnovená epopej vylíčí jejich hromadný dynamismus“ (cit. podle Hořejší 1965: 605). Oslava skupiny a rozplynutí jedinců v celku jsou ústředními tématy uměleckých projevů francouzského unanimismu, jak si ostatně všiml Karel Teige v přednášce Nové umění proletářské z roku 1922: „Poezie Romainsova žije 73

V přijetí díla Ch.-L. Philippa byl mezi Františkem Götzem a Karlem Teigem drobný, ale důležitý rozdíl. Zatímco Teige v době prvních diskusí nad budoucím programem Devětsilu oceňoval především prostotu existence objektu a abstrakci od fotograﬁckého zobrazení reality, pro Götze byl Philippe naopak mystikem hmoty a duše, zobrazujícím proud duše v proudu světa. Oba teoretici byli zjevně nakloněni vidět v Philippově próze právě ty rysy, které tvořily základ jejich vlastních programů.

119


7.3.2016 19:09:01

VPROSTŘED DAVU

životem skupin, pěje o tom, jak individuum je jimi pohlcováno, je glorifikací sil a pocitů, které se rodí z lidského soužití ve chvíli, kdy opustí lidé svou vlastní samotu“ (Teige 1971e: 268). Překlady povídek G. Duhamela, R. Arcose, Ch. Vildraca a Ch.-L. Philippa, v českém prostředí rovněž spojovaného s unanimismem (viz níže), byly ve sledovaném období publikovány jak v knižních souborech,74 tak časopisecky (především v periodikách Host, Rovnost a Den). Jmenované časopisy vedle vlastních překladů přinášely také bohatou kritickou reflexi unanimistické prózy. Recenze a glosy spojuje adorace unanimistické metody – recenzenti oceňovali především odhlédnutí autora či vypravěče od individuální jedinečnosti postav a soustředění na dav, který v mnohých povídkách přebírá roli hlavního hrdiny. Kromě uvedených postupů a témat bylo českými recenzenty a kritiky za znak unanimismu pojímáno utrpení a strádání jasně sociálně definovaného člověka, příslušníka nižších vrstev, nacházejícího záchranu a spásu uvnitř většího celku. Například ve Fischerově recenzi Duhamelovy knihy Život mučedníků, podepsané šifrou jeel, je postaven typizovaný obsah nad individuální vypravěčské gesto: „Ne postoj meditujícího básníka či myslitele; ne postoj soudce, hájícího či odmítajícího; ne postoj válečníka: ale prosté oko člověka je to, které vsává se do očí těch, kteří trpí […]“ (jeel 1920). Avšak lze tvrdit, že výtvarný doprovod Josefa Čapka podtrhuje spíše individuální utrpení člověka, který je drcen světem.

74

V českém překladu byly mezi lety 1919 a 1923 knižně publikovány následující prózy: G. Duhamel: Život mučedníků (1919, přeložila Růžena Říhová), Civilizace – Oběť (1920, přeložila Růžena Říhová), Tři rozhovory (1921, přeložili Miroslav Rutte a Eva Ruttová); R. Arcos: Očekávání – Procházka a setkání, Jednou navečer. Povídky s obrázky F. Masereela (oboje 1923, přeložila Kateřina Vodňanská); Ch. Vildrac: Objevy (1923, přeložila Josefa Hrdinová). V časové blízkosti sledovaného období byly publikovány ještě Duhamelovy úvahy Vláda nad světem (1924, přeložila Josefa Hrdinová), dobově vysoce ceněné jako manifest humanity, a Vildracova novela Růžový ostrov (1925, přeložila Josefa Hrdinová). Výše již byl zmíněn sborník Předchůdci (1925), obsahující prózy a básně všech tří autorů.

120


7.3.2016 19:09:01

IV. RECEPCE FRANCOUZSKÉHO UNANIMISMU V ČESKÉ AVANTGARDĚ

Recommend Documents