IV. AUKČNÍ DOMY V PRAZE

Kapitola IV. Aukční domy v Praze

IV. AUKČNÍ DOMY V PRAZE „Jelikož dražby jsou veřejné, nedává se žádnému z nabízených přednost. Každý kdo jest schopen být majitelem draženého předmětu a jemuž účast při licitování není výslovně zakázána, může během vyvolávání tak často a tolik nabízeti, mnoho-li sám uzná.“ Regulativ pro aukce pořádané Krasoumnou jednotou pro Čechy, § 13. Zatímco výstavní provoz v Praze se postupně rozvíjel díky aktivitě uměleckých sdružení a výstavních salonů, které podporovaly odbyt děl soudobých tvůrců, obchod se starším uměním takovouto platformu postrádal. Byl odkázán na krámský prodej a na občasné aukce, zajišťující odbyt konkrétní kolekce. Místní komunita znalců a sběratelů byla informována o pravidelných aukcích uměleckých předmětů a starožitností v cizině a v jisté míře zde i nakupovala. Není divu, že myšlenky převést obdobnou aktivitu i do Prahy se ujala Krasoumná jednota Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách, která disponovala dostatečným lidským i organizačním potenciálem.

1. POČÁTKY A ČAS PRVOTNÍHO ROZVOJE O tom, že iniciativa Krasoumné jednoty vyšla vstříc dobovým očekáváním a potřebám svědčí jak dobová publicistika, tak také dodnes zachované množství dražebních katalogů, které zcela popírá zákonitost horšího dochování časově starších dokumentů. Nový segment trhu s uměním však záhy čekala zkouška těžkých let první světové války, která postupně zcela proměnila i život v zázemí...

Rudolf Weinert, Krasoumná jednota a počátky pravidelných aukcí Osobou, která stála při zrodu stálých aukcí výtvarného umění a starožitností, byl sekretář Krasoumné jednota Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách Rudolf Weinert (1870–1948), pro nějž se pořádání aukcí umění a starožitností stalo celoživotním osudem. První aukce byla uspořádána 16. a 17. prosince 1912 v prostorách pražského Rudolfina. Dražilo se každý den dopoledne od desáté do dvanácté hodiny a od půl třetí do páté hodiny odpolední. Předložený soubor z pozůstalosti notáře JUDr. Gustava, šlechtice z Gradlu (1827–1908), a prof. Emiliána Kaufmanna (1852– 1912) byl doplněn dalšími obrazy z majetku Arnošta Živného (1841–1913), 74


stavbyvedoucího katedrály sv. Víta, a knihkupce Rudolfa Ryšavého (1876–1949).1 Tato dražba byla od počátku zamýšlena jako začátek dlouhodobého podniku, což je zřejmé jak z pečlivé přípravy procesního rámce zachyceného v Regulativu pro aukce,2 tak z označení katalogu jakožto prvního z celé předpokládané řady. Nabízený soubor čítající celkem 241 položek maleb a prací na papíře obsahoval díla menších nizozemských, italských a středoevropských mistrů 17. a 18. století, jejich následovníků a soubor středoevropských prací 19. století doplněný několika málo díly žijících umělců, mezi nimiž byl zastoupen Václav Jansa, Stanislav Lolek nebo Jaroslav Panuška. Převážná většina vyvolávacích cen se pohybovala v řádu desítek až stovek korun s výjimkou monumentálního plátna Petra Sneyderse a Jacoba Jordaense nazvaného Prodavači ryb, které bylo nabídnuto za 7.000 K. Pozoruhodnou sérii tvořila sbírka 79 obrazů Josefa Navrátila z pozůstalosti zakladatele pražské otorinolaryngologické kliniky MUDr. Emiliána Kaufmanna,3 zařazená na konci katalogu. Jisté nezkušenosti pořadatelů lze přičíst fakt, že v průběhu dvou avizovaných aukčních dní nestihly být vydraženy všechny položky a celý soubor Navrátilových maleb byl přesunut na dražební termín 30. prosince 1912, pro který byl vytisknut nový katalog v české i německé verzi.4 S vybranými díly z Kaufmannovy sbírky se mohla pražská veřejnost seznámit již v roce 1909, kdy byly dvě desítky těchto maleb prezentovány v rámci první souborné výstavy Josefa Navrátila uspořádané Krasoumnou jednotou ve spolupráci s Kroužkem přátel staršího umění malířského.5 Katalog výstavy opatřený

předmluvou

JUDr.

Prokopa

Tomana

(1872–1955)

uvádí

přes

200 Navrátilových prací ze soukromého majetku pražských sběratelů. Vedle zmíněné

1

Uměleckoprůmyslové museum, Praha, knihovna, sign. AK 1 inv. č. 2.201/1957 Katalog I. aukce obrazů Krasoumné jednoty pro Čechy, aukce 16.–17. 12. 1912, Praha (anonymní rukopisné poznámky).

2

Národní galerie, Praha, archiv, fond Společnost vlasteneckých přátel umění 1796–1950, sign. AA 992, č. k. 3, Regulativ pro aukce pořádané Krasoumnou jednotou pro Čechy.

3

Lubomír Slavíček, Sobě, umění, přátelům. Kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě 1650– 1939, Praha 2007, s. 246.

4

Katalog aukce obrazů Krasoumné jednoty pro Čechy. Kolekce J. Navrátila, aukce 30. 12. 1912, Praha.

5

Seznam výstavy děl Josefa Navrátila. Rudolfinum. Únor–březen 1909 (kat. výst.), Krasoumná jednota, Praha 1909.

75


kolekce byly nejpočetněji zastoupeny sbírky Salvatora Kominíka (1854–1924),6 MUDr. Aloise Engelbrecha (1862–1926),7 MUDr. Emericha Maixnera z Roblínova (1847–1920), arch. Josefa G. Šebka, prof. Františka Táborského (1858–1940), Augusty Walpurgy Marie Daňkové z Esse (1835–1919), Emila Sommerschuha a dalších. O dražbě Kaufmannovy pozůstalosti se ve svých vzpomínkách zmiňuje i pražský sběratel, člen Kroužku přátel staršího umění malířského Jan Krčmář: „Rudolf Weinert, tajemník Jednoty, při našich výstavách často mluvil o úmyslu Krasoumné jednoty pořádati aukce, a byl jsem pak příčinou, že došlo na první aukci, dosti závažnou. Někdy počátkem druhého desetiletí století dvacátého, ale určitě před podzimem 1912 zemřel profesor MUDr. Emilián Kaufmann. Své sbírky odkázal ústavu hluchoněmých a snad něco i svému ústavu universitnímu. A tu právě na podzim roku 1912 dvorní rada Ott, sám člen představenstva ústavu hluchoněmých, mě požádal o radu ve věci kolekce odkázané ústavu hluchoněmých. [...] Věc byla prostě ta, že ústav hluchoněmých si nechce ponechati sbírku Kaufmannovu, nýbrž chce ji realisovati co nejvýhodněji v zájmu svých ubohých chovanců. Chodí prý četní zájemci, kteří za soubor drobných obrázků a rozmanitých škartek nabízejí slušné sumy. Právě ten zájem o věci na prvý pohled bezcenné vzbudil Ottovu ostražitost. Ott se mne tedy ptá na radu. Šlo, jak jsem věděl, o soubor drobných děl Navrátilových, třebaže ve sbírce Kaufmannově bylo pod jménem Navrátilovým hojně obrázků a kreseb Gabriela Stránského. Řekl jsem Ottovi, že by se snad realisace provedla nejlépe veřejnou dražbou a že, znaje plány Krasoumné jednoty, bych na věc upozornil tajemníka Weinerta. To se stalo, Weinert věc velmi uvítal a před vánocemi 1912 byla aukce. Pamatuji-li se dobře, bylo tehdy strženo asi 6 000 K. Ott mně pohnutě děkoval za výhodnou realisaci. Podle dnešních poměrů a názorů byly ceny tehdy docílené přímo směšně nízké. Sám jsem tam koupil dva obrázky Navrátilovy, jednu tužkovou kresbu drožkáře za 60 K a jeden olej, dívku s vějířem, za 90 K. Ostatní ceny byly také takové.“8

6

Slavíček, Sobě, umění, přátelům (cit. v pozn. 3), s. 246, 256.

7

Slavíček, Sobě, umění, přátelům (cit. v pozn. 3), s. 245.

8

Jan Krčmář, Z mých pamětí. Počátky mého sběratelství. Příloha sborníku grafických umění Hollar XVII, sv. 5, Praha 1941.

76


Výsadní postavení aukcí Krasoumné jednoty, které neměly žádnou konkurenci, se projevovalo intenzivní pozorností pražských sběratelů doprovázenou vysokou návštěvností dražeb. O závažnosti těchto podniků svědčí též množství rukopisných poznámek v dochovaných katalozích, k nimž si někteří návštěvníci vytvářeli i vlastní rejstříky.9

Rukopisný rejstřík neznámého autora ke katalogu 6. aukce Krasoumné jednoty (uloženo v Národní galerii Praha, knihovna, sign. AA 738).

Atmosféru tehdejších dražeb výstižně ilustruje zpráva Jana Kroupy o průběhu říjnové aukce roku 1913, kdy bylo pražskému publiku nabídnuto více než 150 obrazů doplněných poprvé též větším počtem starožitných předmětů: „Interessentů sešlo se dosti a tu bylo patrno, jak k témuž účelu propůjčená síň absolutně nevyhovovala. Pro nedostatek místa uvnitř stálo se i na chodbě a sluhové, odnášející zakoupené předměty, byli nuceni, aby předměty nebyly poškozeny, opatrně raziti si cestu koupěchtivými. Po obrazech neznámých aneb domnělých mistrů byla malá poptávka. [...] Za to při skle a 9

Národní galerie Praha, knihovna, sign. AA 738 Katalog VI. aukce Krasoumné jednoty pro Čechy, aukce 10.–11. 12. 1913, Praha (přiložen rukopisný rejstřík).

77


porculánu živě draženo. [...] Mnoho však zůstalo neprodáno, a tak s mnohými draženými předměty se při příští aukci jistě znovu shledáme.“10

Pozvánka na 5. aukci Krasoumné jednoty.

Iniciační projekt uměleckých aukcí v Praze pořádaných Krasoumnou jednotou byl inspirován podobnými podniky v zahraničí. Organizace a praktické uspořádání dražby se tedy příliš nelišilo od modelů zavedených v Rakousku, Německu nebo Nizozemí. Základním dokumentem formulujícím pravidla aukčního prodeje se stal Regulativ pro aukce, pořádané Krasoumnou jednotou pro Čechy11 upravující ve 27 paragrafech formální průběh dražby. Z obchodních podmínek lze dobře rekonstruovat celý proces aukčního mechanismu uplatňovaného touto institucí. Po předložení nabízených předmětů prodávajícím bylo vše znalecky posouzeno a popsáno pro budoucí katalog. Prodávající mohl sám určovat vyvolávací ceny, ovšem pod úrovní odhadní hodnoty. Mohl též na vlastní náklady objednat zvláštní grafickou podobu katalogu, případně plakáty propagující připravovanou aukci. Jméno majitele sbírky bylo uváděno pouze na jeho výslovnou žádost. Dražený soubor pak byl několik dní před samotnou dražbou veřejně vystaven. Relativně skromně vypravený katalog i dražební předpisy počítaly s tím, že díla budou zájemci osobně prohlédnuta. Znalecké popisy nebyly právně závazné a rozhodnutí kupujícího se dělo právě v konfrontaci s prohlíženými předměty na jeho vlastní odpovědnost. Jakékoliv pozdější reklamace nebyly po uzavření licitace možné. Pro eliminaci možných nedorozumění byla díla při vyvolávání znovu fyzicky předvedena dražitelům. Nový majitel měl povinnost uhradit vydražené položky bezprostředně po skončení aukce. Neznámé osoby skládaly dopředu polovinu částky, kterou hodlaly na

10

Jan Kroupa, IV. aukce Krasoumné jednoty, Český sběratel II, Praha 1914, s. 8.

11

Národní galerie, Regulativ pro aukce (cit. v pozn. 2).

78


Pozvánka na 6. aukci Krasoumné jednoty.

aukci utratit. Stržené peníze byly pro prodávajícího připraveny

po

třech

od

dnech

skončení

aukce.

Z této sumy byl odveden 13% aukční poplatek na režijní výlohy dražebníka. Když nebyl některý předmět prodán, zaplatil jeho majitel poplatek ve výši 4 % z vyvolávací ceny dražebníkovi. Stejný poplatek složil, pokud se rozhodl nějaký předmět přijatý do aukce ještě před dražbou stáhnout zpět. Kupující platil dražebníkovi za zprostředkování obchodu poplatek ve výši 10 % z rozdílu mezi vyvolávací a docílenou cenou. Nejpozději počátkem války byl tento poplatek snížen na 5 %. Toto opatření vedlo dražebníka k tlaku na nastavování nízkých vyvolávacích cen, což se následně spolu s dalšími vlivy projevilo v poměrně vysoké prodejní úspěšnosti těchto aukcí. Aukční katalogy byly od počátku vydávány v české i německé mutaci. Atmosféru jistého jazykového prolínání dobře dokumentují některé tužkou psané poznámky dochované v seznamech, jejichž autor nahodile přecházel i v jedné větě volně z češtiny do němčiny a zpět.12 Stručné popisy jednotlivých položek obsahovaly jméno autora, název předmětu, výtvarnou techniku, rozměr a vyvolávací cenu. Výjimečně byly texty doplněny fotografiemi vybraných děl. Dražené předměty byly v katalozích řazeny abecedně podle jména autora, později od jara 1914 děleny na jednotlivé kategorie jako je malba, sklo, porcelán, či nábytek. Počet položek na jedné aukci kolísal mezi 40–500. Od prosince 1912 do dubna 1916 bylo Jednotou uspořádáno celkem

14

dražeb,

v

nichž

bylo

pražskému

publiku

nabídnuto

přibližně

3.500 výtvarných děl a starožitností. Všechny aukce proběhly v místnostech Krasoumné jednoty v Rudolfinu. 12

Národní galerie, Praha, knihovna, sign. AA 734a Katalog III. aukce obrazů Krasoumné jednoty pro Čechy, aukce 10.–11. 2. 1913, Praha.

79


Česká a německá verze katalogu 14. aukce Krasoumné jednoty. Sortiment obchodovaného zboží byl zpočátku zaměřen výhradně na výtvarné umění, jak to upravuje 1. § regulativu: „[...] prodávati bude Krasoumná jednota v libovolných lhůtách a ukcemi při nejvyšším podání staré obrazy, plastiky, kresby, gra-

Podíl výtvarných děl a starožitností na aukcích Krasoumné jednoty v letech 1912–1916.

80


fiky a díla drobné plastiky [...]“.13 Postupně byly do dražeb přijímány i soubory skla, keramiky či nábytku, nicméně malby starých mistrů a práce na papíře v nabídce ještě dlouho převažovaly. Vedle již zmiňovaných sbírek Gustava Gradla14 a Emiliána Kaufmanna15 byly v aukcích Krasoumné jednoty draženy též soubory z majetků dalších významných osobností kulturního života. Zájemcům byla nabídnuta díla z kolekce sběratele Bedřicha Donebauera (1849–1916)16 či pozůstalosti malířů Rudolfa Otty z Ottenfeldu (1856–1913),17 Antonína Waldhausera (1835–1913)18 a dalších.

Vývoj průměrných dosažených cen v aukcích Krasoumné jednoty na základě dochovaných výsledků.

Na dražbách Krasoumné jednoty se scházeli sběratelé spolu s obchodníky a některými aristokraty. V záznamech doplněných do katalogů čteme jména Toman, Živný, Ryšavý, Ottenfeld, Pacovský, Špork, Čapková, Práchenský, Borovský, Wankl, Ott, Seelenfried, Popper a další, která odkazují k významným osobnostem tehdejší

13 14

Národní galerie, Regulativ pro aukce (cit. v pozn. 2). Příloha 1, č. 1. Katalog I. aukce obrazů Krasoumné jednoty pro Čechy, aukce 16.–17. 12. 1912, Praha.

15

Příloha 1, č. 2. Katalog aukce obrazů Krasoumné jednoty pro Čechy. Kolekce J. Navrátila, aukce 30. 12. 1912, Praha.

16

Příloha 1, č. 7. Katalog XII. aukce Krasoumné jednoty pro Čechy. Obrazy, kresby, rytiny, autografy a uměleckoprůmyslové předměty z majetku pražského sběratele B. Donebauera, aukce 6. 12. 1915, Praha.

17

Příloha 1, č. 4. Verzeichnis der V. Auktion des Kunstvereins für Böhmen. Nachlass des Akademieprofessors Rud. Otto von Ottenfeld, aukce 27.–28. 10. 1913, Praha.

18

Příloha 1, č. 5. Katalog VII. aukce Krasoumné jednoty pro Čechy. Pozůstalost Antonína Waldhausera, aukce 18.–19. 3. 1914, Praha.

81


doby. Z některých náznaků je zřejmé, že některé aukce byly navštěvovány též obchodníky z okolních zemí, především z nedaleké Vídně a Amsterdamu.19 Přes omezenou dobu působení se staly aukce výtvarného umění a později starožitností pořádané Krasoumnou jednotou v Praze počátkem tradice konsolidující komunitu sběratelů staršího umění. Význam těchto událostí iniciujících rozvoj moderního sběratelství dokládají vzpomínky mnohých tehdejších účastníků.20 Aukční podnikání propagované Rudolfem Weinertem bylo posléze přeneseno do prostředí vznikajícího československého státu, kde se v následujících letech dále proměňovalo a rozvíjelo.

Samostatné podnikání a příležitostné dražby Rudolfa Weinerta Iniciátor a hlavní organizátor aukcí, tajemník Jednoty Rudolf Weinert po odchodu z této funkce převedl dražební

provoz

na

soukromou

platformu. Poslední dražba pod hlavičkou Krasoumné jednoty proběhla počátkem března roku 1916. Rok poté byli pražští sběratelé seznámeni s výpravným aukčním katalogem pozůstalosti malíře

Reklama na nově založený Kabinet uměleckých děl a starožitností R. Weinerta z aukce pozůstalosti F. Ženíška roku 1917.

19

Národní galerie, Praha, knihovna, sign. AA 739 Katalog VII. aukce Krasoumné jednoty pro Čechy. Pozůstalost Antonína Waldhausera, aukce 18.–19. 3. 1914, Praha.

20

Krčmář, Z mých pamětí (cit. v pozn. 8); Rudolf Ryšavý, Jak jsem se stal obchodníkem s obrazy, Praha 1947, s. 67–68; Prokop Toman, Umělecké aukce in.: Drobné umění. Výtvarné snahy IV, 1923, s. 19; Prokop Toman, Proč rádi kupujeme z aukcí, in: Umělecká aukční síň Z. Jeřábka. 100. jubilejní aukce 1924–1934. Obrazy českých mistrů (Brožík, Grund, Havránek, Piepenhagen, Quast, Schickaneder a j.) a starých holandských mistrů, grafiky (Boetinger, Kobliha, Orlik, Stretti, Šimon a j.), knihy starožitné a autografy, sklo, porculán, nábytek, lustry, hodiny, různé starožitnosti a perské koberce z různého majetku, aukce 5.–9. 5. 1934, Praha, s. 5.

82


Františka Ženíška (1849–1916)21. Dražba byla připravena pod Weinertovým vedením za spolupráce Františka Fischera dražícího dle podaných limitů nepřítomných zájemců v bývalém Aehrentalovském paláci ve Štěpánské ulici. Mezi několika dalšími reklamami byla v katalogu oznámena činnost Kabinetu uměleckých děl a starožitností bývalého tajemníka Krasoumné jednoty Rudolfa Weinerta, který bude nadále pořádat aukce celých uměleckých sbírek včetně doplňkových služeb, jako jsou odborná posouzení uměleckých děl a jejich restaurování. Ve stejných prostorách uspořádal následně Weinert ještě aukci složenou ze tří měšťanských sbírek představených v německém katalogu.22 Léto válečného roku 1917 věnoval bývalý tajemník Jednoty přípravě vlastních obchodních prostor označených názvem Umělecká a aukční síň Rudolf Weinert: „Účelnou úpravou sálu s horním světlem, k němuž mimo to připojena jsou ohnivzdorná skladiště, bylo mě získati stálou aukční síň, jejíž poloha bude mnou pořádaným aukčním a uměleckým výstavám přízniva. Dlouholeté moje zkušenosti zaručují v každém případě svědomité a odborné řízení tohoto podniku, jemuž pro pražský umělecký život nelze upříti jisté důležitosti.“23 Těmito slovy uvedl Rudolf Weinert první z řady dražeb a výstav pořádaných až do roku 1920 ve vlastních prostorách na pražských Příkopech. Tato aukce představila bez udání původu poměrně kvalitní soubor maleb starých mistrů a starožitností z majetku Emy Destinové (1878–1930) internované v domácím vězení ve Stráži nad Nežárkou.24 Mezi další ucelené soubory nabízené aukční síní v průběhu let 1917 až 1920 patřila mimo jiné sbírka25 vlasteneckého novináře a sběratele Václava Nedomy (1836–1917)26 nebo kolekce pražského advokáta

21

Příloha 1, č. 8. Pozůstalost prof. Františka Ženíška 1849–1916. Bývalý palác Aehrenthalův, Praha II., Štěpánská 59, aukce 5.–8. 2. 1917, Praha.

22

Auktionssal Prag II., Stephansgasse Nr. 59, Kunstauktion. Nachlass des + Tiermalers Hans Gartner. Nachlass des + Prager Sammlers MUDr. F. Holeček. Sammlung des Grosshändlers P. Alte Gemalde und Kunstgewerbe, aukce 16.–19. 4. 1917, Praha.

23

Umělecká a aukční síň Rudolf Weinert. Dražba obrazů starých mistrů a umělecko-průmyslových předmětů ze zámeckého majetku, aukce 5.–8. 11. 1917, Praha.

24

Příloha 1, č. 11.

25

Příloha 1, č. 13. Umělecká a aukční síň Rudolf Weinert. Dražba obrazů z pozůstalosti chefredaktora V. Nedomy, sbírky skla ze soukromého majetku a uměleckého průmyslu, aukce 6.–8. 5. 1918, Praha.

26

Václav Nedoma, Národní politika, 13. 3. 1917, roč. 35, č. 70, s. 4.

83


Reklama Kabinet uměleckých děl a starožitností R. Weinerta z Volných směrů XIX z roku 1918.

Jiřího Schmause věnovaná ve prospěch studentské nadace.27 Dražena byla též pozůstalost politika a právníka Vladimíra Srba (1856–1916),28 který vedl pražskou radnici v prvních létech 20. století, kdy za její podpory proběhly významné výstavy Augusta Rodina a Edvarda Muncha. Obratný Weinert se neomezoval pouze na pasivní přijímání zboží do aukcí, ale vytvářel i přechodné tématické sbírky, které propagoval různými výstavními aktivitami a následně je nabídl k prodeji. Příkladem jednoho takového zdařilého podniku je výstava českého porcelánu poloviny 19. století v roce 1919. 29„Sbírka českých porculánových figurek tvořila v posledním měsíci střed zájmu sběratelů těchto křehkých bibelotů v Praze. Šlo o soubor asi 660 kusů, mezi nimiž bylo 188 kusů pražského původu [...] Největší tato sbírka, jaká byla kdy v Praze shromážděna, byla sestavena majitelem dražební síně p. R. Weinertem zakoupením několika soukromých sbírek a překvapila řadou dokonalých prací [...] Proto se právem ozvala veřejnost, aby sbírka byla aspoň v typickém výběru Praze zachována a nutno potvrditi, že majitel sbírky snahy tyto podporoval a nabídl ji všem větším našim ústavům musejním.“30 Po složitých jednáních nakoupil magistrát pro Museum města Prahy 170 plastik z pražského souboru čítajícího původně 188 kusů za 75.000 Kč. Výběr provedl ředitel muzea František Xaver Harlas (1865–1947). 27

Příloha 1, č. 15. Umělecká a aukční síň Rudolf Weinert. Dražba obrazů, starého porculánu vídeňského, míšeňského a jiného, starodávných skel a nábytku, aukce 17. 12. 1920, Praha.

28


29

Umělecká a aukční síň Rudolf Weinert. Dražba sbírky českých porculánových figurek doby předbřeznové, aukce 13.–16. 12. 1919, Praha.

30

H. [Karel V. Herain], Sbírka českých porculánových figurek, Topičův sborník VI, 1918–1919, s. 284.

84


Úspěch monotematicky zaměřené aukce se Weinert pokusil zopakovat na podzim následujícího roku, kdy nabídl soubor přibližně jednoho sta kusů českého skla od 17. do první poloviny 19. století z majetku antikváře Rudolfa Ryšavého a finančního rady archeologa Karla Buchtely (1864–1946).31 Podařilo se však prodat jen několik málo položek, patrně z důvodu vysoce nastavených prodejních cen vyžadovaných majiteli. Weinert považovaný za jednu z nejvýznamnějších autorit v oblasti uměleckých dražeb byl po skončení války a také v následujících letech oslovován různými institucemi s žádostmi o vedení mimořádných aukcí nejčastěji dobročinného charakteru. Příkladem může být dražba z února 1920 pořádaná Spolkem českých akademiků výtvarných řízená Rudolfem Weinertem v jeho vlastních prostorách na Příkopech.32 Aukční katalog představil necelých 100 uměleckých děl nejčastěji prací na papíře, sádrových plastik a několik olejů s vyvolávacími cenami od 20 do 200 korun. Mezi autory děl se objevila jména Františka Bílka, Hugo Böttingera, Antonína Hudečka, Františka Koblihy, Františka Tavíka Šimona, Alfonse Muchy, Jana Preislera, Václava Špály, Otakara Spaniela, Stanislava Suchardy, Ladislava Šalouna, Jana Štursy a dalších. Tento prodej lze srovnat s jinou podobně zaměřenou dražbou z května následujícího roku. Tehdy řídil Weinert v Obecním domě aukci pořádanou Jednotou umělců výtvarných ve prospěch Fondu Josefa Mánesa za účelem podpory strádajících výtvarníků: „[...] umělci sami chtí upozorniti veřejnost, aby věnovala více zájmu svým kulturním pracovníkům a jdou zářivým příkladem napřed. Sáhli ke svépomoci, věnovali přes 60 uměleckých děl tomuto krásnému účelu. [...] Je tedy jen na českých občanech, aby hlasy tyto slyšeli a ne almužnu, ale pomocnou ruku podali, a účastnili se této aukce a tam hojným zakupováním děl osvědčili, že česká veřejnost má pochopení s údělem českého umělce.“33 Katalog nabízel 65 akvarelů, olejů, batik a drobných plastik

31

Umělecká aukční síň Rudolf Weinert. Dražba vlastní sbírky vzácných skel 17., 18. a 19. stol., aukce 11. 10. 1920, Praha.

32

Umělecká a aukční síň Rudolf Weinert. Dražba obrazů, grafik a plastik darovaných českými umělci ve prospěch Podpůrného spolku při Akademii výtvarných umění. Pořádá Spolek českých akademiků výtvarných, aukce 16. 2. 1920, Praha.

33

Katalog veřejné aukce, pořádané Jednotou umělců výtvarných ve prospěch fondu Josefa Mánesa ředitelstvím pana Rudolfa Weinerta, aukce 18. 5. 1921, Praha.

85


Františka Cíny Jelínka, Josefa Loukoty, Františka Naskeho, Jakuba Obrovského, Ladislava Šalouna, Franty Uprky, Josefa Fialy a dalších. Mnohé vyvolávací ceny uvedené jako polovina cen odborně stanovených se pohybovaly v nereálných výškách přesahujících 10 tisíc korun. Celý podnik skončil blamáží, která byla reflektována i na stránkách dobových periodik: „Aukce [...] skončila nezdarem a dokazuje, že nestačí dobré vůle, je-li s ní spojeno velikášství a sebepřeceňování. [...] K aukci byl vydán katalog s cenami odhadními, ceny vyvolávací určeny na polovici. Pro věčnou paměť citujme zde některé ceny, na které si pp. „dárci“, vyhradivší si z výnosu dražby slušné provize, svá díla odhadli. [...] K aukci dostavili se pořadatelé, ředitel aukce a jako interesenti starý Kominík a dva páni z publika, kteří prohlásili, že kupovat nemíní, následkem čehož nebyla aukce vůbec zahájena.“34

Rudolf Weinert na plakátu Jindřicha Hlavína. Vitrinka I,. 1923–1924, s 58.

Výstavní prostory podniku nebyly používány výhradně jen k pořádání

aukcí.

útočiště

i

soudobých

Weinert

poskytl

několika

přehlídkám

umělců,

z

nichž

nejvýznamnější byla první a druhá výstava Tvrdošíjných v letech 1918 a 1920.35 Toto období samostatného podnikání Rudolfa Weinerta trvající necelých pět let mezi jarem 1916 a prosincem 1922 bylo naplněno činorodou aktivitou, jejímž výsledkem byla řada několika desítek uspořádaných aukcí. Rozprodávané soubory pocházely z majetků významných osobností, malířů stejně jako z bezejmenných zdrojů, nadačních sbírek, nebo z vlastních 34

B. Blý, Veřejná aukce, Volné směry XXI, 1921, s. 80.

35

Emil Pacovský, Tvrdošíjní, Veraikon VI, 1920, s. 13.

86


firemních nákupů. K nejvýznamnějším událostem s nejširší společenskou ozvučností patřila první dražba z této řady z pozůstalosti Františka Ženíška. Další aukce byly připravovány v nepravidelných intervalech v proměnlivém aranžmá přizpůsobeném draženému souboru a aktuálním možnostem pořadatele. Po odchodu z Rudolfina v roce 1916 našlo Weinertovo podnikání útočiště v bývalém Aehrentalovském paláci na Štěpánské ulici. V následujícím roce byly otevřeny vlastní firemní výstavní a dražební prostory na prestižní adrese Příkopy 15, kde podnik vydržel až do sklonku roku 1920. Další dva roky podnikání měly charakter hostování po rozmanitých pražských objektech, kterými bylo Uměleckoprůmyslové museum, Obecní dům, Rudolfinum a výstavní síně zaniknuvšího podniku Antikva na staré adrese ve Štěpánské ulici.

2. ÚPADEK POČÁTKU DVACÁTÝCH LET Důvodem častého stěhování dražeb Rudolfa Weinerta v letech 1921–1922 byla nepochybně změna celkové ekonomické situace, která mu zabránila v dalším udržování vlastních výstavních a dražebních prostor na prestižní adrese. Přes veškerou snahu o konsolidaci svého podnikání musel Rudolf Weinert po desetileté praxi hledat institutionální zajištění. Ekonomicky úspěšné nebyly ani další aktivity jiných osob na tomto poli.

Počátky Státní dražebny Nejpozději na podzim roku 1920 začal Weinert, jednat o patronaci veřejných uměleckých aukcí státními úřady. Inspirací se staly podniky v okolních zemích jako Dorotheum ve Vídni nebo Hotel Druot v Paříži.36 Podobně jako v případě vídeňského vzoru, měly probíhat umělecké aukce v rámci instituce založené císařovnou Marií Terezií v Praze roku 1747 pod názvem Obecný zástavní a tázní úřad. Podnik zřízený pro ochranu a péči o ekonomicky ohrožené obyvatelstvo poskytoval za zákonně stanovených transparentních podmínek finanční půjčky potřebným proti zástavě z jejich majetku. Hodnota zastavovaného zboží byla odhadována zkušenými specialisty na 36

Felix Czeike, Das Dorotheum. Von Versatz- und Fragamt zum modernen Auktionshaus, Wien – München 1982.

87


různé oblasti, zvanými šacíři. Předměty nevyplacené ve stanovené lhůtě pak byly nabízeny k odkoupení veřejnosti v pravidelných dražbách.37 Přes aktuálně značně neutěšené hospodářské výsledky Zástavního a půjčovního úřadu, který byl ještě v roce 1919 ohrožen bezprostředním krachem,38 byla dohoda s Weinertem uzavřena dosti rychle. První umělecká aukce ohlášená pod hlavičkou Státní dražebny byl rozprodej pozůstalosti sochaře prof. Josefa Maudra (1854–1920) uspořádaný v prostorách pražského Uměleckoprůmyslového musea před polovinou dubna roku 1921.39 Aukce srovnávaná s dražbou pozůstalosti Františka Ženíška se setkala s velkým ohlasem: „[...] draženo v přeplněné přízemní místnosti Umělecko-průmyslového musea v Praze. Celkem byla dražena 504 čísel, z nichž 28 čísel zůstalo bez podání. Za ostatní získáno 271.000 Kč, částka, jaká dosud při pražských dražbách uměleckých předmětů dosažena nebyla. [...] Dražební pořad byl účelně upraven tím způsobem, že každodenně upoutával všestrannou pozornost promýšleným rozvrhem. Vydražené částky nemohou však býti v žádném případě regulativem skutečné nynější ceny jednotlivých předmětů, dosáhly skoro vesměs nadpoměrné výše. Oproti nízkým cenám vyvolávacím stouply přiklepnuté cifry nejméně dvojnásob, někdy troj- až čtyřnásobně.“40 Například výsledné ceny studií a náčrtů Mikoláše Alše se pohybovaly v rozmezí 400 až 8.100 Kč, Chittussiho krajina byla prodána za 6.800 Kč, Knüpferovy mariny až za 4.200 Kč. Do rekordní výše pak vystoupala cena přípravného kartonu pro fresku Píseň utlačené svobody z výzdoby Národního divadla tajemně zmizelého malíře 37

Více o této instituci: Jindřich Frohman, O pražské zastavárně, době a lidech kolem ní. Dějiny státního zástavního a půjčovního úřadu v Praze, Praha 1947.

38

Národní shromáždění československé, 1919. Tisk 1932. Návrh členů Národního shromáždění Dra Gustava Heidlera a soudruhů na reorganizaci státního zástavního úřadu v Praze, přístupné z http:// www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/t1932_00.htm ze dne 1. 12. 2014; Národní shromáždění československé, 1920. Tisk 2484. Odpověď ministra financí na dotaz člena Národního shromáždění Viktora Dyka a druhů stran reorganizace státního zástavního úřadu, přístupné z http://www.psp.cz/eknih/ 1918ns/ps/tisky/T2484_00.htm ze dne 1. 12. 2014.

39

Příloha 1, č. 16. Dražební katalog uměleckých starožitných předmětů, obrazů, kreseb, nábytku, skla, porculánu, kameniny, majoliky, textilií z pozůstalosti sochaře prof. Josefa Maudra, aukce 11.–14. 4. 1921, Praha.

40

Hn. [Karel V. Herain], Pozůstalost Prof. Josefa Maudra, Topičův sborník VIII, 1920–1921, s. 375– 376. Dále též: Hn. [Karel V. Herain], Dražba pozůstalosti Prof. Josefa Maudra, Topičův sborník VIII, 1920–1921, s. 237; B. Blý, Umělecký trh, Volné směry XXI, 1921, s. 80.

88


Josefa Tulky. Vydražitel, továrník Otto Kretschmer, za něj zaplatil 15.400 Kč a 10% poplatek na aukční výlohy. Dalším silným kupcem na této aukci byl knihkupec Rudolf Ryšavý (1876–1949), který získal většinu prací Mikoláše Alše. Výtěžek byl dle přání zůstavitele věnován České akademii věd a umění pro zřízení Nadace Julie a Josefa Maudrových podporující mladé české sochaře.41 Fotografie prof. Josefa Maudra a jeho sbírek z katalogu aukce jeho pozůstalosti z roku 1921.

Jednoduchý aukční

katalog

uvedený

textem Františka Xavera Jiříka byl ilustrován několika fotografiemi majitele, jeho interiérů s instalací sbírky a několika nabízenými díly. Jistou novinkou bylo uvedení vyvolávacích cen v seznamu na konci katalogu,

namísto

jejich

spojení s popisky, jak tomu bývalo doposud při aukcích pořádaných

Weinertem

zvykem. Zahájení činnosti nového podniku pod vedením Rudolfa Weinerta se setkalo se značným očekáváním pražské sběratelské veřejnosti. „Koncem dubna letošního roku byla v Praze otevřena další velkoměstská novinka, kterou možno zařaditi mezi zařízení potřebná a vhodná. Jest jí ústřední dražebna, zřízená při státním zástavním úřadě v Jerusalemské ulici číslo 10 [...] ústřední dražebna je otevírána se snahou, aby 41

Nadace pro sochaře, Výtvarné snahy VIII, 1926–1927, s. 295.

89


soustřeďovala dražby všech význačných předmětů a kladla hráze obchodu pokoutnímu. Zvláště je důležito, že tento rozsah programový rozvine v ústřední dražebně umělecké aukce, které mají býti vrcholem její působnosti.[...] Je nyní v prospěchu pozůstalostí a všech prodávajících z celé republiky, aby ústřední dražebnu vyhledávali a podporovali tím také zdravý vývoj, vzestupnou úroveň a širší význam našich dražeb.“42 Pro účely aukčního provozu byla ve dvoraně státního zástavního úřadu vytvořena rozměrná dražební a výstavní síň rozdělená ve dva propojené sály. První akcí v nových prostorách se stala dražba pozůstalosti malíře Václava Jansy (1859–1913) v květnu téhož roku.43 Na pořádání této akce se však již Richard Werinert s velkou pravděpodobností nepodílel.

Aukční dům Antiqua Značná očekávání od možností aukčního prodeje můžeme mezi obchodníky s uměním zaznamenat právě v první čtvrtině dvacátých let. V tomto období lze v Praze sledovat hned několik pokusů o takovýto druh podnikání. Brzy po otevření Státní dražebny byl veřejnosti představen soukromý podnik vlastněný více podílníky s širokou nabídkou služeb pod názvem Antiqua. Své čtenáře o tom informoval též Topičův sborník: „V programu jeho působnosti je také vydávání posudků o uměleckých pracích a starožitnostech, konservování a restaurování památek, pořádání a vypracování přednášek, půjčování diapositivů [...], pořá-

Dražená malba podle Davida Vinkboonse, dokumentovaná v katalogu 1. aukce Antiquy v roce 1921.

42

Hn.[Karel V. Herain], Ústřední dražebna v Praze, Topičův sborník VIII, 1920–1921, s. 378–379.

43

Příloha 1, č. 17. Aukční síň Státního zástavního úřadu. Dražební katalog obrazů, kreseb a akvarelů z pozůstalosti akadem. malíře V. Jansy, dále obrazů a uměleckého průmyslu jiných soukromých majitelů, aukce 10.–12. 5. 1921, Praha.

90


Druhý z dražených obrazů následovníka Davida Vinkboonse z katalogu 1. aukce Antiquy v roce 1921.

dání výstav. Uvedené body činnosti vystihují moderní

potřeby

míře,

jak

velkoměstský

v to

ruch

pražský vyžaduje. Vše to spadá sice rovněž do pravomoci Státní dražebny při Zástavním úřadě v Praze, ale činnost tohoto ústavu nevyvinula ještě žádoucí podnikavosti a své výsadní postavení vlastní vinou ztrácí.“44 První

dražba

Antiquy

byla

uspořádána v polovině října 1921. Pečlivě provedený katalog ilustrovaný černobílými fotografiemi nejvýznamnějších děl obsahoval celkem 200 položek, z nichž 76 připadalo na malbu a práce na papíře.45 Z užitého umění tvořilo největší skupinu sklo a porcelán. Mezi nejvýznamnější malířská díla nabízená v řádech několika tisíc korun, patřily

především

malby

nizozemských

mistrů – dvojice obrazů následovníka Davida Vinckboonse, dále obrazy Jana Brueghela

Obálka katalogu I. aukce Antiquy v roce 1921.

44

v., Nový dražební podnik starožitnický, Topičův sborník IX, 1921–1922, s. 92.

45

Antiqua, Umělecká aukční síň v Praze, společnost s.r.o. I. aukce. Bohemica, malby, kresby, sklo, porculán, hodiny, šperky a.j. Malby starých mistrů z majetku soukromého, aukce 14.–15. 10. 1921, Praha.

91


Pozvánka na 5. aukci Antiqua z roku 1921.

staršího

nebo

síně

Alexandra

Bredaela. Nejvýše ceněna byla dobová kopie Dürrerovy Růžencové slavnosti, biblická scéna Karla Lotha a krajina s dobytkem vídeňského Rudolfa Hubera. Z českých autorů stojí za zmínku dvojice portrétů Františka Čermáka a soubor kreseb Augusta Piepenhagena. Podobně jako i následující dražby Antiquy byla zmíněná aukce uspořádána v prostorách bývalého Aehrenthalovského paláce, kde působil v roce 1917 po odchodu z Krasoumné jednoty Richard Weinert. Po bezprostředně následujících aukcích obrazových kolekcí ze zámeckých sídel v Hrotovicích a Myslibořicích46 uspořádala Antiqua v poměrně rychlém sledu ještě nejméně čtyři dražby méně významných souborů převážně domácích a středoevrop-

Podíl výtvarných děl a starožitností na aukcích Antiquy v letech 1921–1922.

46

Příloha 1, č. 18. Antiqua, Umělecká aukční síň v Praze, společnost s.r.o. II. aukce. Malby starých mistrů ze zámeckých galerií v Hrotovicích a Myslibořicích na Moravě, z majetku kdysi hraběte Huberta D´Harnoncourt. Práce uměleckého průmyslu a.j. ze soukromého majetku, aukce 23. 11. a 1. 12. 1921, Praha.

92


ských autorů a předmětů uměleckého řemesla, nepřesahujících 200 položek. Všechny nabízené kolekce byly pozoruhodné vysokým zastoupením poměrně kvalitních malířských prací. Celkem bylo v šesti aukcích Antiquy představeno pražskému publiku 1.091 položek, z nichž 521 připadlo na malířská díla. O působení aukčního domu po aukci realizované v dubnu roku 1922 již nemáme další zprávy. Ve druhé polovině roku v týchž prostorách pořádal některé samostatné dražby pod svým jménem Richard Weinert. Přes nedostatek většího množství přímých dokladů je možné uvažovat o jeho angažmá v projektu Antiqua, který se rozvíjel v čase, z nějž nemáme žádné stopy po jiném Weinertově působení.47 Velkoryse pojatý projekt, který přinesl na pražský trh kvalitní umělecká díla, zkrachoval na neochotě domácích kupců k významnějším akvizicím v čase, který nebyl obchodu s uměním příznivý. Ekonomičtí partneři stojící za tímto podnikem po půl roce obchodní společnost rozpustili.

Ojedinělé pokusy počátku dvacátých let Pro rekonstrukci činnosti Richarda Weinerta je třeba ještě uvést několik různých, často izolovaných podniků, v nichž se angažoval v roce 1922, který byl na tyto události zvláště bohatý. V polovině března48 a v květnu49 připravil nejméně dvě dražby ze soukromého majetku v Rudolfinu, tedy v prostorách, kde se odehrávaly aukce Krasoumné jednoty. Bezprostředně potom figuroval i při

Reklama firmy R. Weinerta z časopisu Drobné umění III z roku 1922.

47

Hn.[Karel V. Herain], Pražské umělecké dražby, Topičův sborník VII, 1919–1920, s. 565–566.

48

Aukci v domě umělců, Drobné umění III, 1922, s. 46.

49

Dům umělců (Parlament). Aukce sbírky obrazů, miniatur, rytin, značkových porcul. figurek a skla ze soukromého majetku. Pořádá a řídí v místnostech Krasoumné jednoty Rudolf Weinert, aukce 4.–6. 5. 1922, Praha.

93


pokusu Rubešovy galerie, pro kterou realizoval dražbu v jejich vlastních prostorách koncem měsíce října.50 Skromný katalog představil zájemcům 348 drobných položek především uměleckého průmyslu, doplněných několika malbami převážně 19. století. Zajímavější událostí se stala dražba více než osmdesáti obrazů starých mistrů a maleb 19. století ze šlechtického majetku pořádaná v prostorách bývalé aukční síně Antiqua v prosinci téhož roku.51 Dle dobového svědectví Prokopa Tomana však vzorně připravená aukce vypravená ilustrovaným katalogem nepřinesla očekávané výsledky. Přesto, že byla síň přeplněna návštěvníky, dražili jen nemnozí z nich. Navíc se nejvyšší realizované ceny týkaly pouze fiktivních prodejů na základě vlastních limitů majitelů dotčených děl.52 V téže době máme doloženo Weinertovo podnikání ve vlastním uměleckém obchodě na Ovocném trhu 12. O této činnosti jsme spraveni jeho reklamní kampaní v oborovém tisku.

Reklama firmy R. Weinerta z časopisu Drobné umění IV z roku 1923.

Krátce po pokusu Rubešovy galerie koncem října 1922 se mohli návštěvníci o několik desítek metrů dál v sídle Topičova salonu účastnit evidentně konkurenčního podniku, totiž aukce pořádané správou Topičova salonu.53 Iniciativa k jejímu uspořádání vzešla od švagra Františka Topiče Antonína Šulce.54 Skromný katalog 50

Rubešova galerie. Aukce sbírky obrazů a uměleckoprůmyslových předmětů ze soukromého majetku. Pořádá a řídí Rudolf Weinert, aukce 23.–25. 10. 1922, Praha.

51

Uměleckou aukci obrazů starých mistrů z knížecího zámeckého majetku pořádá a řídí Rudolf Weinert v bývalých místnostech „Antiquy“, aukce 20. 12. 1922, Praha.

52

Prokop Toman, Uměleckou aukci, Drobné umění. Výtvarné snahy IV, 1923, s. 24–25.

53

Topičův salon. Aukční výstava obrazových originálů, starožitného nábytku, starož. slovácké keramiky a výšivek, aukce 26.–31. 10. 1922, Praha.

54

Filozofický ústav Akademie věd České republiky, Oddělení pro studium a edici díla J. A. Komenského, Knihovna komeniologických studií, Pozůstalost Milady Blekastad–Topičové (neuspořádáno), Zlatá brána otevřená (strojopis), s. 84.

94


čítající necelých 300 položek kromě běžného sortimentu obsahoval i část věnovanou slováckým krojům, výšivkám a doplňkům lidových oděvů. To korespondovalo s jedním ze zájmových okruhů Topičovy rodiny a jejich přátel.

Obálka katalogu aukce Topičova salonu z roku 1922.

Jak vyplývá ze vzpomínek vnučky Františka Topiče, počátek tohoto vztahu je spojen s návštěvou národopisné výstavy v Hodoníně roku 1905. „Miládka (Snacha Fr. Topiče) byla jako u vidění: poprve uzřela kroje celé Moravy a Slovenska.

Od

té

doby

milovala

všechno

moravské i slovácké, jako Topičovi, Šulcovi, Zdena

Braunerová

a

moderní

francouzští

kumštýři v Paříži. Všichni nakupovali krajky, výšivky, keramiku na jarmarcích i jinde.“55 Z celkových 296 položek katalogu bylo 22 čísel věnováno malířským dílům, zvlášť bylo uvedeno 20 lidových maleb většinou na skle, 44 keramických předmětů ze Slovácka a 104 slováckých výšivek. Dále bylo nabízeno několik kusů nábytku, polychromované dřevěné skulptury s náboženskou tématikou a soubor historických zámků a pantů. Vzhledem k tomu, že se další vlastní dražby v rámci Salonu neopakovaly, můžeme soudit, že se naplnily obavy zbytku rodiny a podnik nebyl podobně jako v případě Rubešovy galerie příliš úspěšný.

3. ZROD NOVÝCH AUKČNÍCH DOMŮ V POLOVINĚ DVACÁTÝCH LET Žádný z pokusů založit nový aukční dům nebyl na počátku dvacátých let natolik životaschopný, aby se udržel i v následujícím období. Jedinou výjimkou se stala instituce spojená s pražskou zastavárnou, založená za přispění Rudolfa Weinerta. 55

Ibidem, s. 53.

95


Přestože se jednalo o nejdéle působící podnik na tomto poli ve dvacátých letech 20. století, i zde došlo k personální obměně a provoz této instituce je nadále spojen se jménem Ladislava Ryšavého. Další změna poměrů v letech 1924–1927 vedla jak k jeho osamostatnění, tak také ke vzniku celé řady aukčních domů, které se od sebe lišily celkovým zaměřením i zacílením na různé typy zákazníků.

Aukční síň Státního zástavního úřadu a Ladislav Ryšavý Jak již bylo zmíněno, vlastní dražební sály v sídle Zástavního úřadu na Jerusalemské ulici byly otevřeny v květnu 1921 aukcí z umělecké pozůstalosti krajináře Václava Jansy (1859–1913). Tato dražba byla již patrně vedena Ladislavem Ryšavým (*1890), bratrem známého knihkupce, nakladatele a obchodníka s obrazy Rudolfa Ryšavého (1876–1949), který prodejnu v následujících letech řídil. Po činnosti iniciátora celého podniku Rudolfa Weinerta nenalézáme v této době v Zástavním úřadu žádné stopy. Soubor, který Jansovi dědicové osm let po autorově smrti nabídli veřejnosti, sestával z necelého jednoho sta výtvarných prací, z nichž olejomalby čítaly pouhých 18 kusů. Zbytek aukční nabídky tvořila výtvarná díla a umělecký průmysl z jiného soukromého majetku. Zájemci se mohli ucházet také o práce Norberta Grunda, Maxe Haushofera, Ludvíka Kohla, Antonína Machka, Viktora Olivy a dalších. Relativně skromně, ale přehledně vypravený

katalog

byl

uveden

textem

seznamujícím čtenáře s životem a uměleckým působením

autora.56

Úvod

podepsaný

monogramem J. F. potvrzuje předpoklad, že již v době pořádání této dražby Rudolf Weinert, který

Obálka katalogu aukce pozůstalosti malíře V. Jansy z roku 1921. 56

Aukční síň Státního zástavního úřadu (cit. v pozn. 43).

96


si podobné texty psal vždy sám, v podniku Zástavního úřadu nepůsobil. Dražba Jansových prací byla patrně úspěšná, jelikož v následující aukci v říjnu téhož roku se namísto položek neprodaných v předchozí dražbě objevilo třicet nových prací z pozůstalosti, z nichž třetina připadala na malby na plátně.57 Až do jara roku 1927 uspořádal Zástavní úřad třicet dražeb uměleckých děl, starožitností a uměleckého průmyslu s průměrnou frekvencí pěti aukcí ročně. V celém tomto období zůstával způsob vedení dražeb, sortiment nabízeného zboží i vyvolávací ceny až na výjimky dosti podobné. Kromě několika málo případů58 se jednalo o anonymní soubory složené z více soukromých majetků drobných sběratelů. Od podzimu tohoto roku je jako pořadatel dražeb uváděna Aukční síň Ladislava Ryšavého působící pod hlavičkou Ústřední dražebny Státního zástavního a půjčovního úřadu.59 Tato změna neměla na průběh aukcí velký vliv. Nejpatrnějším posunem bylo zhuštění dražeb do dvou dní z dosavadních tří při zachování stejného času začátku o půl čtvrté odpoledne. Dále se pak snížila celková frekvence aukcí na asi tři za rok při podobném počtu položek v jedné dražbě, která čítala přibližně čtyři sta předmětů. Oproti předchozímu provozu se poněkud navýšil počet větších sbírkových souborů spojených se jmény významných majitelů. Patrně událostí s největším ohlasem v historii této aukční síně se díky proslulosti majitele stala dražba pozůstalosti uznávaného pražského sběratele a lékaře Aloise Engelbrechta (1862–1926).60 Aukční nabídkou však prošly jen části kdysi bohaté sbírky, která byla rozprodávána postupně. Například všechny Navrátilovy malby přešly

57

Příloha 1, č. 17. Aukční síň Státního zástavního úřadu. Dražební katalog obrazů, nábytku a předmětů uměl. průmyslu ze soukromého majetku, aukce 24.–26. 10. 1921, Praha.

58

Příloha 1, č. 20. Aukční síň Zástavního a půjčovního úřadu. XIX. Dražební katalog obrazů, porculánu starožit. nábytku a jiných předmětů uměleckého průmyslu ze zámku Jaroslavice na Moravě a částečně z jiného soukromého majetku, aukce 3.–5. 11. 1924, Praha.

59

Ústřední dražebna Státního zástavního a půjčovního úřadu. Aukční síň Ladislav Ryšavý. Dražební katalog obrazů, porculánu a jiných předmětů uměleckého průmyslu, aukce 2.–4. 11. 1927, Praha.

60

Příloha 1, č. 44. Ústřední dražebna Státního zástavního a půjčovního úřadu. Aukční síň Ladislav Ryšavý. Dražební katalog obrazů, skla, porculánu, nábytku, koberců a jiných předmětů uměleckého průmyslu ze sbírek pražského lékaře pana MUDra A. Engelbrechta a jiného soukromého majetku, aukce 3.–5. 11. 1930, Praha; Ke sbírce Aloise Engelbrechta viz též Lubomír Slavíček, heslo Alois Engelbrecht, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění – dodatky, Praha 2006, s. 670.

97


Obálka katalogu aukce sbírek dr. J. Engelbrechta pořádané aukční síní L. Ryšavého v roce 1930.

do majetku Rudolfa Ryšavého.61 Ve dvou dražbách

pořádaných

v

listopadu62

a

prosinci roku 1930 mohli zájemci vybírat z děl českých umělců 18. a 19. století, doplněných díly nizozemským malířů století 17. Vedle předmětů užitého umění byl součástí nabídky i soubor knih zaměřených na výtvarné umění a sběratelství. Jak již bylo zmíněno, uvedené dražby nebyly tolik významné výběrem nabízených

předmětů,

jako

spíše

vzpomínkou na sběratele, který si svou prací, zaujetím a erudicí získal mimořádnou úctu a oblibu v okruhu sběratelů a milovníků starého umění. Velmi výstižná je v tomto ohledu technická noticka Ladislava Ryšavého v úvodu aukčního katalogu, která vyznívá mimoděk jako hold a poklona. „Poznámka: Při sestavování katalogu podržel jsem u originálů z majetku pana MUDra Aloise Engelbrechta veškerá určení jeho vlastní ze zápisků, daných mi k dispozici. Jsou to určení výborného znalce, jehož vrozená skromnost nikdy nedovolila nadsazovati. L. Ryšavý“63 Tyto dvě aukce byly první, které proběhly v nově upravených prostorách Zástavního a půjčovního úřadu: „Na místě dosavadní síně, avšak o půl patra výše, vybudován nový, překrásný výstavní sál, vybavený vrchním denním světlem, vzduchovým vytápěním, bezvadnou ventilací atd. Dosavadní vchod přemístěn z ulice Jerusalemské do ulice u Půjčovny.“64 Stopu dalšího působení aukční síně Ladislava Ryšavého ztrácíme v průběhu roku 1931. Jednou z posledních zaznamenaných aukcí je 61

F. K., Aukce sbírky MUDra. A. Engelbrechta, Památky archeologické. Svazek Historie XXXVII, 1931, s. 80.

62

Ústřední dražebna (cit. v pozn. 60).

63

Ibidem.

64

Ibidem.

98


prodej zbytku pozůstalosti Emy Destinové (1878–1930) z jejího zámku ve Stráži nad Nežárkou.65 Po Weinertově pokusu mezi léty 1917 až 1920 byla státní dražebna prvním podnikem pořádajícím pravidelné umělecké aukce ve vlastních prostorách specielně upravených k tomuto účelu. Podobně jako ve Weinertově síni se i zde vedle dražeb pořádaly příležitostné výstavy,66 ojediněle pak dražby nových začínajících podniků jako byla knižní aukce Oldřicha Pyšvejce na jaře 1926.67 V prostorách Státního zástavního a půjčovního úřadu proběhlo mezi léty 1921 až 1931 bezmála 40 aukcí výtvarného umění a starožitností. Vedle zmiňovaných kolekcí, prošly tímto obchodem též sbírky lékárníka Bedřicha Klöckera,68 ředitele Živnobanky Apolla Růžičky69 či soubor obrazů ze zámku v Jaroslavicích na Moravě.70 Projekt, který Weinert inicioval za podpory státních institucí, překonal pod vedením Ladislava Ryšavého podstatnou část dvacátých let a skončil jako soukromá firma počátkem nového desetiletí, kdy mu již konkurovaly další obdobně zaměřené podniky.

Aukční síň Zdeňka Jeřábka „P. T. Po dlouholeté praksi, získané u p. Rud. Weinerta, majitele aukční síně, odhodlal jsem se vstoupiti do veřejnosti samostatným pořádáním a řízením uměleckých aukcí (dražeb) i prosím o laskavou přízeň, kterou si chci uchovati tím, že vynasnažím se P. T. zájemcům vždy vyhověti, a znamenám se v úctě Zdeněk Jeřábek“71 65

66

Příloha 1, č. 11. Ústřední dražebna Státního zástavního a půjčovního úřadu. Aukční síň Ladislav Ryšavý. Aukce I. části sbírek Emy Destinové ze zámku Stráž nad Nežárkou, aukce 7.–8. 4. 1931, Praha. Výstavy v Praze, Výtvarné snahy IX, 1928, s. 131.

67

Pyšvejcova dražba knih a rytin, Vitrinka III., 1925–1926, s. 199.

68


69


70


71

Měšťanská beseda (Kaskova taneční škola). Aukce sbírky obrazů, porculánu, skla, kameniny, miniatur a perských koberců z majetku pražského sběratele. Pořádá a řídí: Zdeněk Jeřábek, aukce 2.–4. 6. 1924, Praha.

99


Tímto skromným oznámením se začíná historie jednoho z nejpozoruhodnějších aukčních domů meziválečného Československa. Jedná se o úvod k první samostatné aukci, kterou Zdeněk Jeřábek uspořádal počátkem června 1924 ve Vladislavově ulici v prostorách Kaskovy taneční školy založené na půdě Měšťanské besedy, ovšem v těchto letech již v majetku redaktora Otomara Schäfera (1883–1945). Samotné aukci předcházela týdenní výstava nabízeného zboží. Draženo pak bylo ve třech dnech vždy odpoledne od půl čtvrté. Dražební podmínky byly téměř identické s těmi, které užíval ve svých podnicích Richard Weinert, s tím rozdílem, že oproti aukcím pořádaným po válce a dražbám Zástavního úřadu, byl aukční poplatek zvýšen z 10 na 15 %. Dosavadní nižší sazba byla zpočátku zachována jen v případě nákladných perských koberců. Zájemcům bylo nabídnuto necelých 500 položek zachycených ve skromném a poněkud nepřehledném katalogu. Jednotlivé kategorie nebyly odděleny a čtenář tak musel vybírat ze seznamu, který sestával ze směsice výrobků ze skla a porcelánu, nábytku, koberců, grafik, olejomaleb a různých starožitností. Vyvolávací ceny jednotlivých položek se pohybovaly nejčastěji v řádu desítek až stovek korun, výjimečně vystoupily na několik málo tisíc. Mezi nejdražší nabízené předměty patřily některé obrazy, nábytkové soubory a především perské koberce. V popisech výtvarných děl se občas objevily i takové, které uváděly pouze jméno autora a námět díla. Mnohdy chyběly rozměry, často i technika. Katalog tak

byl

pomáhající

koncipován

jako

návštěvníkovi

vodítko

předaukční

výstavy především spojit údaj o vyvolávací ceně s konkrétním předmětem. Tištěný

Obálka katalogu 1. aukce pořádané Z. Jeřábkem v roce 1924.

100


katalog, který si zájemce po zakoupení odnesl s sebou, pak sloužil také pro orientaci v pořadu dražby, případně jako médium pro psané záznamy z průběhu aukce o dosažených cenách a nových majitelích. Několik následujících katalogů obdobného obsahu bylo až do poloviny roku 1926 vytvořeno formou rozmnožovaného strojopisu, který byl posléze nahrazen profesionálním tištěným katalogem ze standardní tiskárny. Počáteční období Jeřábkova působení je spjato s nesnadným hledáním vhodných prostor pro aukční podnikání. Po prvních dražbách v tanečním sále patra zahradního pavilonu Měštanské besedy se nejpozději v zimě roku 1925 stěhuje do nedaleké První pražské zastavárny v Jungmanově ulici 9, aby tam využíval prostor ústřední dvorany. Stálou kancelář si pak zřídil v ulici Dittrichové 7. Na jaře následujícího roku se však znovu vrací do sálu Kaskovy školy, kde pořádá čtyři dražby a v létě se opět přesouvá do dvorany zastavárny. Situace se pak stabilizuje na podzim roku 1927, kdy Jeřábek získává vlastní prostory ve Spálené ulici 34 využívané až do válečných let. Charakteristickou se pro novou aukční síň stala vysoká frekvence dražeb, které pořádal Zdeněk Jeřábek s nebývalou vytrvalostí každý měsíc vyjma prázdnin. Počet dražených položek a tím i délka katalogu a počet dražebních dní se různily dle aktuální nabídky. Za jeden aukční den začínající o půl čtvrté odpoledne se stihlo vyvolat přes 200 položek. Nejčastěji obsahoval katalog kolem 600 čísel a aukce trvala tři dny. Některé o 500 položkách se stihly za dva dny, na jiné velké dražby více než 900 předmětů si však museli zájemci rezervovat i čtyři odpoledne. Obdobím šťastných dvacátých let prošel Jeřábkův podnik zaměřený na drobné sběratele bez velkých proměn a výkyvů. Teprve počátkem nového desetiletí zaznamenáváme v pravidelném rytmu dražeb několik významnějších kolekcí. Žádná z nich neoslnila návštěvníky předaukčních výstav výjimečnými uměleckými díly, přesto jejich historie poukazuje k několika z mnoha možných poloh dobového sběratelství v kontextu kulturního a společenského okruhu jejich majitelů. Na jaře roku 1930 byla dražena pozůstalost literáta Bohdana Kaminského (1859–1929),72 následovaná aukcí sbírky dramatika Josefa Lukavského (1874–1929).73 Dalšími kolekcemi známějších 72


73


101


osobností nabídnutými v těch letech skrze Jeřábkou firmu, byla sbírka divadelního ředitele Karla Želenského (1865–1935),74 několik starožitností z majetku houslisty Jana Kubelíka (1880–1940),75 pozůstalost malíře Karla Štapfera (1863–1930),76 soubor uměleckých děl a starožitností z majetku Jaromíra Javůrka (*1859)77 či kolekce lidových a starožitných předmětů Milána Ponce z Mladé Boleslavi.78

Obálka katalogu jubilejní 100. aukce pořádané Z. Jeřábkem v roce 1934.

V květnu 1934, po deseti letech působení, ohlásila Jeřábkova aukční síň uspořádání jubilejní 100. aukce. K této příležitosti

vyšel

katalog

uvedený

několika texty vybraných osobností z okruhu sběratelů a příznivců uměleckých dražeb.79 První příspěvek meditativně líčící kouzla starých sbírek pochází z pera básníka a spisovatele Jana Opolského (1875–1942).80 Tento autor symbolistních a dekadentních básní a drobných próz byl spojen se světem výtvarného umění díky svému zaměstnání v rodné Nové Pace, kde v mládí léta působil v malířské dílně 74


75


76


77


78


79

Umělecká aukční síň Z. Jeřábka. 100. jubilejní aukce 1924–1934. Obrazy českých mistrů (Brožík, Grund, Havránek, Piepenhagen, Quast, Schickaneder a j.) a starých holandských mistrů, grafiky (Boetinger, Kobliha, Orlik, Stretti, Šimon a j.), knihy starožitné a autografy, sklo, porculán, nábytek, lustry, hodiny, různé starožitnosti a perské koberce z různého majetku, aukce 5.–9. 5. 1934, Praha.

80

Antonín Dolenský, Kulturní adresář ČSR I., s. 317.

102


Václava Kretschmera. Opolského texty atakují vizualitu čtenáře obrazy, které jakoby pocházely spíše z ruky výtvarníka, než literáta. Mnohé naznačují již názvy sbírek, jako jsou Kresby uhlem (1907), Miniatury (1930) či posmrtné vydání souboru Hranolem křišťálu (1944). Později, při příležitosti 125. Jeřábkovy aukce, složil rozsáhlou satirickou báseň o rozmanitých sběratelských typech, otištěnou též v aukčním katalogu: „Zpěv o sběratelích Známo nám, že sběratel je, ať už rád, či nerad, bytost tuze mnohotvárná, pestrý konglomerát z několika různých sklonů, což je pravda svatá; nutno cenit ho v tom smyslu jako psychopata. [...] Pominul jsem jim též blízké experty a znalce, kteří exaktnost vědomostí vycucají z palce, umělecké historiky, skutečné i quasi, kterým jenom něco málo do pravosti schází, s nimiž si má prostořekost nechce rozlít ocet. Qui bene distinguit, bene docet.“81 Jiné, neméně bizarní, tentokráte však vážněji laděné Opolského básně Kantáta sběratelská,82 Sbírky porculánu a V aukční síni83 byly zveřejněny v katalozích dražeb roku 1939 a 1940.

81

Jan Opolský, Zpěv o sběratelích, in: Umělecká aukční síň Z. Jeřábka 125. jubilejní aukce obrazů českých (Aleš, Kandler, Lolek, Mařák, Navrátil, Piepenhagen, Ullmann, Úprka, Waldhauser a j.) a starých mistrů, grafiky (Orlík, Stretti Z., Šimon a j.) a starých rytin, knih, skla, porculánu, nábytku, lustrů, hodin, různých starožitností a perských koberců z různého majetku, aukce 8.–11. 9. 1936, Praha 1936, s. 3–5.

82

Jan Jan Opolský, Kantáta sběratelská, in: Jeřábek. Aukční věstník, r. XV., č. 8. Aukce 157. Obrazy českých malířů (Angermayer, Havránek, Kašpar, Kaván, Knoechl, Němejc, Postl, Šetelík, Špillar, Švabinský, Ullmann, Waldhauser, Ženíšek a j.) a starých mistrů, grafiky, kniha rukopisů, skla, porculánu, nábytku, lustrů, hodin, různých starožitností a perských koberců z pozůstalosti a různého majetku, aukce 13.–17. 10. 1939, s. 1–2.

83

Jan Opolský, V aukční síni, in: Jeřábek. Aukční věstník, r. XVI., č. 7. Aukce 166. obrazů českých malířů (Aleš, Frolka, Grund, Havránek, Honsa, Hudeček, Hynais, Chittussi, Jansa, Kašpar, Kaván, Liebscher, Mařák, Minařík, Nechleba, Němejc, Panuška, Piepenhagen, Šetelík, Švabinský, Ullmann, Úprka a j.) a starých mistrů, grafiky (Švabinský a j.), star. kniha rukopisů, skla, porculánu, nábytku, lustrů, hodin, různých starožitností a perských koberců z pozůstalosti a různého majetku, aukce 11.– 14.9. 1940, Praha 1940, s. 1–2.

103


Významnou osobností pražského sběratelského světa, která přispěla do katalogu jubilejní 100. aukce, byl Prokop Toman (1872–1955), který ve zkratce zrekapituloval vývoj uměleckých aukcí ve světě i v Praze a připojil zamyšlení nad psychologickými aspekty dražby. Při zahájení předaukční výstavy se ujal slavnostního proslovu, který si vyslechlo mimo jiné i několik novinářů a mimopražských hostů.84 Dlouholetý Jeřábkův spolupracovník, básník, spisovatel a kritik Jarmil Krecar (1884–1959)85 se pak na následujících stránkách jubilejního katalogu pokusil čtenářům poodhalit aukční zákulisí, v němž před každou dražbou probíhá nesnadný proces zpracování nového zboží pro katalog, příprava výstavy a další práce nutné pro provoz aukční síně. Krecar se dlouhodobě pohyboval mezi pražskými výtvarnými umělci a literáty. Mezi jeho osobními přáteli byl Jan Štursa, Vratislav Hugo Brunner, či Vratislav Nechleba. Sám též sbíral výtvarné umění a přál si, aby byl jeho Brunnerem vyzdobený byt spolu se sbírkami přeměněn na veřejné muzeum. Do Jeřábkových katalogů přispíval exaktně zaměřenými texty v letech 1930–1938.86 Koncem třicátých let to byly několikadílné znalecké cykly o českém porcelánu a cínovém nádobí. Příspěvkem ke 100. aukci se započala též spolupráce s Krecarovým přítelem z okruhu dekadentních básníků, Jiřím Karáskem ze Lvovic (1871–1957).87 Ten ve svém textu ve zkratce rekapituluje historii Jeřábkovy aukční síně od první dražby až po současnost. Z uvedených vzpomínek vyplývá, že byl od počátku aktivním

Jiří Karásek ze Lvovic na obrae Vladislava Hofmanna z v Rozpravách Aventina I, 1925–1926, s. 3. 84

Jubileum u Jeřábků, Sběratel V, 1934, s. 37.

85

Petr Kubát, Poslední paladýn české dekadence. Jarmil Krecar z Růžokvětu. Erotika, stylizace a inspirace v jeho životě a díle, České Budějovice 2007.

86

Z. Jeřábek – katalogy aukcí č. 57, 59, 62, 66, 74, 100, 109, 128, 139–144, 146, 147, 149, 151, 152 a 156.

87

Vilém Závada, Chvíli u Jiřího Karáska, Rozpravy Aventina VI, 1930–1931, s. 37.

104


účastníkem těchto dražeb a znal dobře jejich návštěvníky i provoz podniku. Nejen zde, ale i v následující spolupráci vystupoval ve svých předaukčních glosách publikovaných v dražebních katalozích jako sebevědomý sběratel a znalec tohoto prostředí s opakovanými odkazy na vlastní knihovnu88 a galerii89 institucionalizovanou darem Československé obci sokolské.90 Na rozdíl od praktických textů Jarmila Krecara publikoval Karásek ze Lvovic u Jeřábka spíše drobné eseje zaměřené na obecnější témata spojená s aukčním provozem a sběratelstvím často bez vazby na nabídku příslušné aukce. Abonenti Jeřábkova katalogu tak mohli číst o falsech a nepoctivých obchodnících, psychologii aukcí, významu starých aukčních katalogů, nákupu umění před válkou či drobném sběratelství.91 Od poloviny třicátých let byla u Jeřábka ve více než deseti aukcích92 rozprodávána rozsáhlá kolekce přibližně jednoho tisíce grafických listů Václava Hollara z nezjištěného majetku. První katalog této série byl uveden statí o jeho díle93 z pera knihovníka Národního muzea, historika umění a publicisty Antonína Dolenského (1884–1956), který pak přispěl i do následujícího seznamu textem o Hollarových sběratelích. Jednotlivé listy byly v katalogu identifikovány podle Partheyova soupisu a byla u nich uvedena provenience ze starších kolekcí na základě určení sběratelských razítek a značek. Vyvolávací ceny se pohybovaly v řádech desítek a stovek korun. Výjimečně, v případě rozměrnějších tisků určených jako první stavy, přesáhly vyvolávací ceny hranici tisíce korun. Rozprodávaný soubor nabídl široký průřez 88

Alena Petruželková et al., Knihovna Karáskovy galerie a její světy, Praha 2011.

89

Jan Nepomuk Assmann – Rumjana Dačeva (ed.), Sen o říši krásy. Sbírka Jiřího Karáska ze Lvovic, Praha 2001.

90

Karáskova galerie, Dílo XVIII, 1924–1925, s. 60–61; Karáskova galerie v Tyršově domě v Praze, Topičův sborník XII, 1924–1925, s. 429–430; Prokop Toman, Karáskova galerie v Tyršově domě v Praze, Výtvarné snahy VII, 1926, s. 20–25 a 104–106; Karáskova galerie v Tyršově domě, Výtvarné snahy X, 1928–1929, s. 191; Karáskova galerie v Tyršově domě, Sběratel V, 1934, s. 6. Slavíček, Sobě, umění, přátelům (cit. v pozn. 3), s. 205, 235 a 245.

91

Z. Jeřábek – katalogy aukcí č. 100, 103, 104, 107, 108, 110, 113, 114, 117, 118, 122, 125, 129, 130, 132 a 135.

92

Z. Jeřábek – katalogy aukcí č. 115–120, 124, 140–146.

93

Antonín Dolenský, Dílo Václava Hollara, in: Umělecká aukční síň Z. Jeřábka 115. aukce obrazů českých (Čermák, Honsa, Jansa, Mařák, Mucha, Preisler, Úprka, Waldhauser a j.) a starých mistrů, grafiky (Švabinský, Šimon, Mařák a j. a sbírka Hollarových rytin), knih starožit. a rukopisů, skla, porculánu míšeňského a sevreského, nábytku, lustrů, hodin, různých starožitností a perských koberců z pozůstalosti a různého majetku, aukce 1.–4.10.1935, Praha, s. 1–2.

105


Hollarovým grafickým dílem od krajinných vedut, přes studie oděvních doplňků až po náročné figurální práce. Ojediněle se v nabídce objevila některá z jeho kreseb. Tisky šly na odbyt především pro doplnění některých stávajících větších sbírek. Mnohé odešly například i do pražského Hollarea.94 Z významnějších majetků nabízených aukčním domem po polovině třicátých let připomeňme kolekci z interiérů baletky Eugenie Heidlerové–Kaufmanové (1898– 1960)95 a pozůstalost malíře Aloise Kalvody (1875–1934) sestávající z vybavení jeho zámeckého sídla v Běhařově.96 V roce 1936 připravil Zdeněk Jeřábek předvánoční prodejní výstavu drobných starožitností a výtvarného umění. Podnik se dočkal hojné návštěvnosti a přilákal nízkými cenami zájemce, kteří samotné aukce nenavštěvovali. Výstava se tak osvědčila jako dobrá propagace firmy.97 Tento způsob prodeje nebyl výjimečný ani v případě některých dalších aukčních síní. Vzdálenou reminiscencí na Weinertovu výstavu starožitných porculánových figurek v roce 1919 by mohly být Jeřábkovy aukce číslo 139, 140 a 141, v nichž nabízel kolekci starého pražského a slavkovského porcelánu čítající celkem asi 200 kusů. Oba aukční katalogy a několik následujících byly uvedeny texty Jarmila Krecara o historii českých porcelánek včetně reprodukcí jednotlivých značek.98 Vyvolávací ceny se v řádech několika set korun vyrovnaly úrovni cen výtvarných děl. Některé rozměrnější figurální plastiky byly nabízeny za ceny překračující tisíc korun. 94

Hollarovy rytiny, Sběratel VII, 1936, s. 6; Z pražského trhu, Hollar XII, 1936, s. 143–144.

95

Příloha 1, č. 70. Umělecká aukční síň Z. Jeřábka. 122. aukce obrazů českých (Aleš, Brandl, Kalvoda, Machek, Mánesová, Marold, Mucha, Piepenhagen, Preisler, Úprka a j.) a cizích mistrů (Lenbach), grafiky, knih starožit. a rukopisů, skla, porculánu míšeňského, nábytku, lustrů, hodin, růz. starožitností a perských koberců z majetku pí Eugenie Heidlerové–Kaufmannové a jiných, aukce 26.–29. 5. 1936, Praha.

96

Příloha 1, č. 88. Umělecká aukční síň Z. Jeřábka. 131. aukce obrazů českých (Aleš, Brožík, Čermák J., Kaván, Kalvoda, Lolek, Mánes Q., Mařák, Němejc, Obrovský, Quast, Schwaiger, Šetelík, Úprka a j.) grafiky (japon. dřevoryty), knih, skla, porculánu, nábytku, lustrů, hodin, řezeb, plastik, (F. Úprka, Bílek), růz. starožitností a perských koberců z pozůstalosti akad. malíře Al. Kalvody ze zámku Běhařova a j. majetku, aukce 31. 3.–3. 4. 1937, Praha.

97

Něco z předvánočního ruchu, Sběratel VII, 1936, č. 1, s. 5.

98

Umělecká aukční síň Z. Jeřábka 140. aukce obrazů českých (Aleš, Brožík, Bubák, Grund, Havránek, Hynais, Kalvoda, Mánes A., Josef Navrátil, Piepenhagen, Preisler, Švabinský a j.), grafiky, sbírka 90ti Hollarových rytin, knih, skla, cínu, nábytku, řezeb, lustrů, hodin a perských koberců z pozůstalosti p. Ing. Dra. J. Gerstla a z majetku pražských sběratelů a sbírka 100 kusů slavkovského, pražského a českého porculánu, aukce 23.–26. 2. 1938, Praha.

106


Pozvánka na 141. aukci Z. Jeřábka z roku 1938.

Patnáct let svého působení a 150. jubilejní aukci oslavila Jeřábkova aukční síň koncem ledna 1939 již v nových politických podmínkách. Dny Druhé republiky a světové války, které již nejsou předmětem našeho zkoumání, přečkala bez zásadní úhony. Činnost aukčního domu byla ukončena až po dalších deseti letech v rámci znárodnění soukromých podniků v červenci roku 1949.99 Od svého osamostatnění v roce 1924 až do léta 1938 uspořádal Zdeněk Jeřábek celkem 145 aukcí uměleckých předmětů a starožitností s průměrnou četností více než 10 dražeb do roka. Celkový odhad obchodovaného zboží na jeho aukcích v daném období činí přibližně 136 tisíc aukčních položek. V intenzitě a vytrvalosti své obchodní činnosti stejně tak jako v množství zboží, které prošlo jeho obchodem, nebyl v meziválečném Československu předstižen. Jeho význam však nespočíval pouze v kvantech prodaných obrazů, kreseb a historického nábytku. Jeřábek vytvořil svým podnikáním prostor pro rozvíjení drobného sběratelství, jehož nástroji jsou před finančními možnostmi na prvním místě vzdělání a vytříbený vkus rozeznávající kvalitu i mimo známé značky a proslavená jména velkých mistrů. Na specifičnost a význam tohoto prostředí poukázal s obdivem znalec uměleckého trhu Prokop Toman při příležitosti jubilejní 100. aukce: „Po deset let sem putují opravdoví přátelé umění a drobní sběratelé, ne aby honosně thesaurovali, ale aby radostně získávali za nepatrný peníz dobré objekty sběratelské pro své útulné domác-

99

Vyhláška 1783/1949 Úředního listu II. Ministra vnitřního obchodu ze dne 8. 8. 1949 o znárodnění a začlenění některých podniků do Obchodních domů, národního podniku, přístupné z http://www. epravo.cz /vyhledavani-aspi/?Id=23992&Section=1&IdPara=1&ParaC=2 ze dne 1. 12. 2014.

107


nosti a sbírky, ať obrazy, grafické listy, či předměty uměleckého průmyslu. Zde shromažďuje se vybraná společnost těch, kteří s opravdovou a neutuchající láskou dovedou sledovati určitý předmět svých zálib, vybraná to obec gourmandů závodících v ušlechtilé lásce ke všemu krásnému a vzácnému.“100

Podíl výtvarných děl a starožitností na vybraných aukcích Z. Jeřábka v letech 1924–1938.

Mezi účastníky dražeb ovšem nechyběli ani významnější kupci či státní instituce. Potvrzují to například slova Karáska ze Lvovic, který na jiném místě připomíná starou gardu obdivovaných vzorů ze Společnosti sběratelů a přátel umění navštěvujících první aukce: „Vzpomínám řady sběratelů, kteří se vystřídali v síních aukčního závodu Jeřábkova – a z nichž odešli tak mnozí... Nebudu jich vypočítávati, vzpomínám jen zase tří přátel: lékárníka Bienera z Břevnova,101 jenž shromáždil ve své sbírce obrazy Chittussiho a Knüpfera, vedle celé řady českých malířů staršího data, Karlínského Antonína Pollaka,102 jenž vedle krásné galerie v svém bytě, u Jeřábka získával hlavně svého zamilovaného Quasta, a ušlechtilého smíchovského lékaře dr. Hornova,103 jenž sebral úplnou kolekci týnické kameniny a ověsil stěny ordinace a bytu obrazy a kresbami českých umělců.“104 100

Toman, Proč rádi kupujeme z aukcí (cit. v pozn. 20).

101

Slavíček, Sobě, umění, přátelům (cit. v pozn. 3), s. 245, 247, 248.

102

Ibidem, s. 247, 248.

103

Ibidem, s. 247.

104

Jiří Karásek ze Lvovic, Blednoucí stíny, in: Jeřábek. Aukční věstník, r. XV., č. 1. Aukce 150. Obrazy českých malířů (Bém, Blažíček, Brožík, Čermák, Havránek, Kalvoda, Kroupa, Lolek, Piepenhagen,

108


Potvrzením výjimečnosti milieau Jeřábkova závodu je i aktivní spolupráce s okruhem znalců a literátů přispívajících do katalogů, případně vystupujících na předaukčních výstavách, jako byli již zmiňovaní básníci Jiří Karásek ze Lvovic, Jarmil Krecar, Jan Opolský, nebo znalci Prokop Toman, Antonín Dolenský či Jindřich Čadík. V případě Jarmila Krecara došlo i k vydání některých jeho drobnějších prací, které byly následně rozdávány při výjimečných událostech jako prémie Jeřábkova závodu. Konkrétně se jednalo o Hledání včerejšího dne (1936)105, Nejnovější zprávy z minulého století (1937)106 a Z křižovatky nad Vltavou (1938). V Jeřábkově okruhu šlo vesměs o básníky a spisovatele, kteří ve zmiňované době žili z pověsti vytvořené v době jejich mládí před vypuknutím války, kdy byla dekadentní poesie a symbolismus na vrcholu svého působení. Nebylo patrně náhodou, že spíše než k soudobému výtvarnému projevu inklinovali k prostředí spojenému s rozmanitými artefakty dob minulých.

Tiráž knihy J. Krejcara Hledání včerejšího dne vydané Z. Jeřábkem 1936.

Aukční podnikání Stanislava Budila a Marie Goldbergové–Schlosserové Jedním z dalších aukčních domů vzniklých v polovině dvacátých let byla firma Stanislava Budila, založená pouhý rok po otevření Jeřábkovy aukční síně na jaře roku 1925. První katalog, který se nám dochoval, odkazuje svým vzhledem k produkci Rudolfa Weinerta při nepravidelných aukcích počátku desetiletí. Podobně jako Quast, Slavíček, Úprka, Ženíšek a m. j.), grafiky (Hollar a j.), plastik (Myslbek), starých knih, skla, porculánu (sbírka pražských figur a koflíků), nábytku, lustrů, hodin, různých starožitností a perských koberců z různého majetku. Knihy z pozůstalosti p. Dra Táborského z Mor. Ostravy, aukce 24.–27. 1. 1939, Praha, s. 1–2. 105

Nvk. [Arthur Novák], Jarmil Krecar. Hledání včerejšího dne, Hollar XII, 1936, s. 176–178; C. [Jaroslav Kolman Cassius], Jarmil Krecar. Hledání včerejšího dne, Dílo XXVII, 1935–1936, s. 188.

106

Nvk. [Arthur Novák], Jarmil Krecar, Nejnovější zprávy z minulého století, Hollar XIII, 1937, s. 148.

109


vzpomenuté Weinertovy aukce se dražba konala v Rudolfinu a téměř identicky byly formulovány i dražební podmínky.107 Skromný Budilův katalog představil zájemcům necelých 400 položek uvedených mimo jakýkoliv pořádek a členění. Ve směsi historického nábytku, keramiky, obrazů a drobných dekorativních předmětů bylo minimum autorsky určených děl. Výjimkou nebyla ani vágní určení: „Obraz, olej, dřevo, Hlídač ovoce...20,–“. Žádný z popisů neobsahoval údaje o velikosti předmětů. Vyvolávací ceny se pohybovaly v rozmezí desítek až stovek korun, výjimečně přesáhly úroveň dvou tisíc. Dražba probíhala tři dny, vždy od patnácté hodiny.

Obálka katalogu 1. aukce pořádané S. Budilem v roce 1925.

Následující

aukce

z

podzimu

téhož roku již byla vypravena katalogem se standardně

členěným

obsahem

podle

jednotlivých kategorií.108 Díla výtvarného umění

byla

identifikována

autorem,

technikou i rozměry. Jména některých malířů či znalců však byla napsána chybně. Z více než 400 nabízených předmětů tvořila malba a práce na papíře 120 položek. K nejvýše oceněným obrazům patřila Scéna z trojanských válek Michaela Wilmanna opatřená posudkem Theodora Frimmla (1853–1928), Portrét zedníka od Karla Purkyně, či Výslech M. Jana Husa připsaný Mikoláši Alšovi. Mezi kresbami a akvarely byly představeny soubory prací Charlotty Piepenhagenové a Antonína Gareise.

107

Příloha 1, č. 24. Konkursní podstata po paní Marii Smolákové–Wünschové. Aukce starožitného nábytku, skla, porcelánu, uměleckých předmětů, perských koberců. Řídí St. Budil, aukce 25.–27. 5. 1925, Praha

108

Příloha 1, č. 22. Dražební katalog obrazů, skla, porculánu, perských koberců, starožitného nábytku, stříbra a bronze z pozůstalosti velkoprůmyslníka Č. Havlíka a jiného vynikajícího soukromého a zámeckého majetku. Řídí a pořádá St. Budil, aukce 23.–25. 11. 1925, Praha.

110


Stanislav Budil uspořádal podobným způsobem v období od roku 1925 do počátku třicátých let celkem 19 dražeb. V katalozích byla často uváděna jména majitelů, obvykle však šlo o méně významné osoby, které po sobě jinak nezanechaly další historickou stopu. Vedle uvedených dražeb pořádala firma ještě další obchodně výstavní podniky, kterými vylepšovala své zisky počátkem třicátých let.109 Po několikaletém přerušení aukční činnosti vystupuje Budil roku 1935 před pražskou veřejnost s projektem Mezinárodní umělecké aukční síně, patrně inspirované stejnojmennou berlínskou firmou. Dražby vedené pod tímto názvem měly zřetelně vyšší úroveň než jeho obdobné podniky ve druhé polovině dvacátých let. Aukce pořádané v bývalé dvoraně Průmyslové banky na Příkopech 35 se střídaly s vysokou frekvencí, podobně jako u Jeřábka v měsíčních intervalech s výjimkou letních měsíců července a srpna. Obálka katalogu aukce pořádané Mezinárodní uměleckou aukční síní vedenou S. Budilem v roce 1935.

Kvalitně zpracované katalogy, často doplněné

fotografiemi

nejvýznamnějších

nabízených děl, byly uváděny krátkými texty majitele podniku upozorňujícího na nejlepší kusy aukční

nabídky.

V

rétorice

těchto

statí

převažoval nad znaleckou dikcí jasně diskurs obchodnický, jak je zřejmé již z prvního katalogu této série: „Po delší přestávce zahajuji opětně aukční činnost trvale v bývalých místnostech Průmyslové banky na Příkopech. Předkládám P. T. sběratelům soubor vzácných sbírek, jakých se dosud na pražském trhu nevyskytlo a které jsou známy svými raritami i za hranicemi. [...] Ceny vyvolávací této aukce byly stanoveny co nejnižší a odpovídají jedné třetině

109

Ještě v roce 1932 pořádá Stanislav Budil prodejní výstavu celkem 72 obrazů. Došlé katalogy antikvariátů, Vitrinka IX, 1932, s. 85.

111


cenám odhadním, takže jest dána možnost sběratelům získati předměty vystavené a umělecká díla nejlepší kvality za ceny zvláště levné. St. Budil"110 Na následujících stránkách bylo zachyceno několik set položek historického nábytku, porcelánu, skla, asiatik, maleb a prací na papíře bez jasného uspořádání či dělení. Nejvýznamnějším kusem nabídky bylo signované plátno Petra Pavla Rubense zachycující Opilého Siléna s měchem vína. Obraz vyvolávaný za 20.000 Kč byl dle svědectví aukčního katalogu „prozkoumán největšími znalci světa, jakož i ředitelem státního musea v Berlíně“. Mezi další vysoce ceněné předměty dražby patřila malba Milostný návrh Julese Raymonda, Ecce homo připsané Lucasi Cranachovi nebo Portrét sochaře od Jana Kupeckého. Při čtvrté aukci byla již jako majitelka firmy uvedena Marie Goldbergová– Schlosserová. Dražba však byla podobně jako v předchozích případech vedena Stanislavem Budilem, který byl též podepsán pod úvodním textem katalogu.111 Důvody vstupu kapitálu židovské podnikatelky do Budilova podniku nám nejsou známy, podobně jako si nejsme jisti, zda tato spolupráce probíhala od počátků Mezinárodní aukční síně nebo teprve od uvedené aukce, kdy začala být Marie Goldbergová– Schlosserová prezentována v názvu firmy. Následujících osm dražeb, které proběhly do jara roku 1935, bylo naplněno spíše rozprodávaným majetkem bývalé či současné ekonomické a společenské elity než kolekcemi zapálených sběratelů. Aukční katalogy nabídly svým čtenářům soubory z majetku českého diplomata Pavla Fialy,112 baronky Jenny Henningerové,113 ředitele A. Gutha114 nebo podnikatelky Kunhuty Nebrichové (1861–1935).115 Mezi draženými předměty dominovaly soubory starožitného nábytku, perské koberce, historické sklo a 110

Mezinárodní umělecká aukční síň. Aukce uměleckých sbírek, skla, porculánu, obrazů, rytin, slohového nábytku, perských koberců. Čínské a japonské uměl. předměty ze zámeckého majetku a šlechtických sídel, jiného soukromého majetku. Řídí: St. Budil, aukce 11.–13. 3. 1935, Praha.

111

Mezinárodní umělecká aukční síň M. Goldbergová–Schlosserová. Aukce uměleckých sbírek, skla, porculánu, obrazů, rytin, slohového nábytku, perských koberců, zbraní, uměl. předmětů ze zámeckého majetku, šlechtických sídel a jiného majetku. Řídí: St. Budil, aukce 4.–6. 7. 1936, Praha.

112


113


114


115


112


porcelán. Malířská díla tvořila zpravidla pouhý doplněk k ostatní interiérové výbavě. Zajímavější byla dražba souboru historických zbraní z pozůstalosti po černohorském Nicòlovi I. Petrovići Njegošovi (1841–1921),116 či zámecké vybavení sídla v Krásném Březně Jana Skrbenského z Hříště (1868–1954).117 Z důvodu chystané demolice budovy na Příkopech ohlásil aukční dům na jaře roku 1936 ukončení činnosti ve stávajících prostorách.118 Návštěvníci na to byli upozorněni v úvodu aukčního katalogu: „Dovoluji si též P.T. sběratele upozornit, že v dohledné době bude bourán dům, ve kterém se naše aukční síň nalézá a pravděpodobně jest tato aukce v nynějším působišti již poslední. Otevření a zahájení v nových aukčních místnostech dovolím si naší P.T. obci sběratelské včas oznámiti a děkuji za dosavadní laskavou přízeň a důvěru. St. Budil“119 V dosavadních interiérech v ulici na Příkopech uspořádal Stanislav Budil dvanáct aukcí, z nichž byla většina uskutečněna za podpory a spolupráce Marie Goldbergové–Schlosserové. Mezi jiným zbožím se tomuto podnikatelskému tandemu podařilo pro své dražby získat několik zajímavých souborů z bývalého šlechtického a patricijského majetku. Tato pozitivní zkušenost se stala pobídkou pro další podnikání, jemuž se nadále věnoval každý z nich samostatně. V rámci stěhování do nových prostor vystoupil Stanislav Budil ze společného podniku Mezinárodní umělecké aukční síně a od podzimu roku 1936 pořádal vlastní aukce v monumentální dvoraně Městské pražské spořitelny, nazývané Lidová

116

Příloha 1, č. 65. Mezinárodní umělecká aukční síň M. Goldbergová–Schlosserová. Aukce uměleckých sbírek, skla, porculánu, obrazů, rytin, slohového nábytku, perských koberců, čínského průmyslu z pozůstalosti známého pražského sběratele, šlechtických sídel a jiného majetku. Vzácná sbírka starožitných zbraní z bývalého majetku černohorského krále Njeguše Nikity. Řídí: St. Budil, aukce 28.–30. 1. 1936, Praha.

117

Příloha 1, č. 67. Mezinárodní umělecká aukční síň M. Goldbergová–Schlosserová. Aukce uměleckých sbírek, skla, porculánu, obrazů, rytin, slohového nábytku, perských koberců a čínského průmyslu ze zámeckého majetku Krásné Březno barona Dra S., pražského sběratele a jiného majetku. Vzácná sbírka starožitných zbraní. Řídí St. Budil, aukce 16.–18. 3. 1936, Praha.

118

Mezinárodní aukční síň se stěhuje, Sběratel VII, 1936, s. 39.

119

Mezinárodní umělecká aukční síň M. Goldbergová–Schlosserová. Aukce uměleckých sbírek, skla, porculánu, obrazů, rytin, slohového nábytku, perských koberců a čínského průmyslu z pozůstalosti pražské sběratelky, choti velkostatkáře a v II. díle ze zámeckého majetku "Krásné Březno" barona Dra S. a jiného majetku. Řídí St. Budil, aukce 7.–9. 4. 1936, Praha.

113


banka:120„Po delší přestávce zahajuji opět aukční činnost, trvale ve svých aukčních místnostech ve dvoraně Lidové banky, které odpovídají všem požadavkům, jak k účelům výstavním, tak i k pohodlí našim vzácným zákazníkům [...].“121 Reprezentativní budova byla vytvořena na konci 19. století podle návrhu architektů Antonína Wiehla (1846– 1910) a Osvalda Polívky (1859–1931). Centrem této stavby bylo rozměrné nádvoří zakryté prosklenou střechou, které poskytlo působivé prostředí pro pořádání zmíněných dražeb. V budově spořitelny měla firma pronajaty též kancelářské místnosti, kde bylo skladováno zboží do aukce, přijímány písemné dražební nabídky a připravován aukční katalog.

Dobová fotografie dvorany tzv. Lidové banky na ulici Melantrichova v Praze.

120

Budilova aukční síň zahajuje, Sběratel VII, 1936, s. 61.

121

Příloha 1, č. 74. Umělecká aukční síň St. Budil. Katalog XXXI. aukce uměleckých sbírek: obrazů, rytin, skla, porculánu, slohového nábytku, perských koberců a jiné umělecké předměty z pozůstalosti po zemřelém princi Alexandru Hohenlohoovi a jiného majetku. Řídí St. Budil, aukce 12.–14. 10. 1936, Praha.

114


První aukce uspořádaná pod hlavičkou Umělecké aukční síně St. Budil nesla číslo XXXI a navazovala tak na řadu dražeb pořádaných ve druhé polovině dvacátých let a následně ve spolupráci s Marií Goldbergovou–Schlosserovou.122 Většinu obsahu katalogu, podobně jako i v následující aukci, tvořil majetek ze zámku Březno u Mladé Boleslavi. Dražený soubor byl prezentován jako pozůstalost po Alexandru Hohenlohe (1877–1931). Ve skutečnosti však byl velkostatek nešťastně spravován po jeho smrti ještě dva roky mladším, duševně chorým bratrem Albrechtem, dokud nepřešel na matku obou bratrů Marii Hohenlohe Schillingfürst Kounicovou, která pak zadlužené panství po částech rozprodávala. Budovu zámku spolu s částí okolních lesů zakoupil stavitel Václav Stieber (*1882).123 Jiným zajímavým souborem draženým téhož roku se stala pozůstalost z pražského sídla úspěšného cukrovarníka Matěje Valtery (1844–1936).124 Další, tentokrát jarní aukce roku 1937 byla pořádána mimořádně ve výstavních prostorách podniku proslaveného židovského nábytkáře a podnikatele Emila Gerstla, jehož syn Bedřich nechal roku 1930 zadaptovat pro potřeby firmy budovu v Senovážné ulici. Dražbou v Gerstelově salonu otevřel Budil sérii čtyř aukcí, v nichž bylo rozprodáváno vybavení zámku v Bechyni.125 Velkostatek patřící Alfonsu Paarovi (1903–1979) byl výrazně zredukován pozemkovou reformou na přibližně třetinu své původní rozlohy126 a majitelé panství byli následně nuceni stabilizovat finance svého hospodářství odprodejem části movitého majetku. V každé z dražeb byly smíšeny předměty z více různých majetků. Určení provenience jednotlivých děl je tak velmi ztíženo. Mezi nejvýznamnější položky uvedených čtyř aukcí patřilo lovecké zátiší Franse Snyderse, krajina Abrahama Begy, zátiší s hrozny Florise van Schooten, či pastýřská krajina Adriena van de Velde. 122

Ibidem.

123

Pavel Vlček – Jiří Hilmera, heslo Stibral Jiří, in: Pavel Vlček (ed.), Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Praha 2004, s. 625–626.

124

Příloha 1, č. 80. Umělecká aukční síň St. Budil. Katalog XXXII. aukce. II. díl uměleckých sbírek z pozůstalosti po zemřelém princi Alexandru Hohenloheovi a jiného majetku: Obrazy, rytiny, sklo, porculán, slohový nábytek, perské koberce a jiné umělecké předměty z jiného majetku. Pozůstalost po + velkoprůmyslníku Matěji Valterovi. Řídí St. Budil, aukce 23.–25. 11. 1936, Praha. Dále S. Budil – katalogy aukcí č. 33 a 34.

125

Příloha 1, č. 87. Umělecká aukční síň St. Budil řídí v Gerstelově salonu aukci zámeckého zařízení a soukromé sbírky z pozůstalosti po pražském sběrateli a j., aukce 4.–5. 5. 1937, Praha. Dále S. Budil – katalogy aukcí č. 37, 38 39.

126

Rudolf Lustig – František Světnička, Schematismus velkostatků v Čechách, Praha 1933, s. 544–545.

115


Stanislav Budil se při svém podnikání nevyhýbal přijímat ani předměty nucených dražeb. Příkladem mohou být aukce č. XL a XLI, v nichž byly nabízeny čínské textilie z majetku Kateřiny Staňkové, které byl prodej nařízen Okresním exekučním okresním soudem v Praze.127 Od svého osamostatnění na podzim roku 1936 až do uzavření mnichovské dohody uspořádal Budil v rychlém nepravidelném sledu jedenáct dražeb. Většinou šlo o rozsáhlé soubory z majetku bývalé šlechty spolu s kolekcemi bohatých podnikatelů. Vedle již zmiňovaných inventářů byly draženy kolekce cukrovarníka Matěje Valtery (1844–1936),128 italského tenisty Umberta Louise de Morpurgo (1896–1961)129 či zámecké vybavení ze šlechtického sídla na jižní Moravě.130 Budilova Umělecká aukční síň byla svým majitelem provozována až do počátku války. Po jejím skončení však již nebyla obnovena. Po osamostatnění Stanislava Budila v roce 1936 se přestěhovala Mezinárodní aukční síň Marie Goldbergové–Schlosserové do bývalého Mille-

Logo Mezinárodní aukční síně z obánky katalogu 18 aukce M. SchlosserovéGoldbergové z roku 1936.

127

Umělecká aukční síň St. Budil. Katalog XL. aukce uměleckých sbírek: obrazů, rytin, předbřeznového skla, porculánu, slohového nábytku, perských koberců, uměleckých předmětů, parohů a zbraní. Usnesením Okresního soudu exekučního v Praze, ze dne 31. 1. 1938, č. j. 8. IX 402/37 dražba zabavených svršků Kateřiny Staňkové (čínských uměleckých předmětů) pod doložkou č. 6 až 77 zájemného protokolu. Ze zařízení jihočeského zámku a z pozůstalosti po + pí Piccardové a j. Řídí St. Budil, aukce 15.–16. 2. 1938, Praha. Dále S. Budil – katalogy aukcí č. 41.

128


129


130


116


simovského paláce v Celetné ulici 13. Náčrt palácového portálu se poté stal na dlouhý čas trvalou součástí grafické podoby firemních katalogů a k názvu podniku přibyl dodatek „šlechtický dům“. Dražby byly pořádány nadále s vysokou frekvencí každý měsíc s výjimkou školních prázdnin. Mezi hlavní zdroje obchodu patřila interiérová vybavení zámeckých sídel, sbírky českých a židovských podnikatelů a pozůstalosti z prostředí majetných patricijských vrstev. Jednou

z

nejpozoruhodnějších

nabízených

kolekcí

se

stala

sbírka

chomutovského advokáta Richarda Goldmanna (1861–1924) rozprodávaná jeho manželkou Sally ve třech po sobě jsoucích dražbách uspořádaných v prosinci 1936 a v lednu a únoru 1937.131 Goldmann byl mezi sběrateli proslaven kolekcemi českého skla a porcelánu spolu se sbírkou portrétních miniatur odkoupených po jeho smrti chomutovským muzeem.132 V poslední dražbě spojené s Goldmannovou pozůstalostí, která obsahovala též předměty z majetku hraběte Zedtwitze,133 byla zařazena sbírka domorodého umění pocházejícího ze západní Afriky. Na přípravě aukce se podílel cestovatel a etnolog Joe Hloucha (1881–1957), který vytvořil i úvod aukčního katalogu.134 Své vlastní bohaté sbírky začal z důvodu finanční tísně rozprodávat již v roce 1930.135 Vedle souborů asijského umění, evropského skla a porcelánu, bylo publiku nabídnuto i několik malířských děl mistrů 17. století jako je Cornelis van Poelemburgh, Nikolas van 131

Příloha 1, č. 82. Mezinárodní umělecká aukční síň M. Goldbergová–Schlosserová, šlechtický dům. XVIII. aukce. Pozůstalost p. Dr. Goldmanna z Chomutova, pana poslance Dr. Kubíčka a jiného majetku. Známá sbírka porculánu českého, vídeňského a míšeňského, českého skla, miniatur, obrazů, nábytku. Perské koberce a různý průmysl evropský a čínský, aukce 9.–11. 12. 1936, Praha.

132

Eva Šamšulová – Olga Trmalová, Portrétní miniatury chomutovské sbírky (kat. výst.), Oblastní muzeum v Chomutově, Chomutov 2007.

133


134

Mezinárodní umělecká aukční síň M. Goldbergová–Schlosserová, šlechtický dům. XX. aukce ze zámeckého majetku hraběte Zedtwitze, z pozůstalosti Dr. Goldmanna z Chomutova III. díl a j. Sbírka vzácného porculánu, skla, obrazů, nábytku, perských koberců. Umělecký průmysl čínský, japonský a primitivní africký, aukce 24.–26. 2. 1937, Praha.

135

Internationales Kunst- und Auktionshaus. Sammlung Joe Hloucha, Prag: Ostasien, Ozeanien, Afrika, Japanische Graphik, aukce 3.–4. 2. 1930, Berlin; Kunstauktionen Berlin, Der Kunstwanderer XII, 1930–1931, s. 116–117; Annina Rosenthal, Negerplastik, Der Kunstwanderer XII,1930–1931, s. 155; O výsledku Hlouchovy aukce v Berlíně, Umění IV, 1931, s. 339; K africkému sběratelství Joe Hlouchy viz více: Lenka Vrlíková, Sbírka umění západní Afriky Joe Hlouchy 1881–1957 (bakalářská diplomová práce), Ústav dějin umění Filozofické fakulty Jihočeské univerzity, České Budějovice 2011, přístupné z http://theses.cz/id/dye2g3/ ze dne 1. 12. 2014.

117


Brghem, Dirck Wyntrack, Jan Brueghel či Ferdinand Bol pocházejících pravděpodobně z doupovského zámku.

Sbírka domorodého umění ze západní Afriky, presentovaná na 20. aukci Mezinárodní umělecké aukční síně roku1927.

V Mezinárodní aukční síni proběhlo od jara 1935 do konce první republiky přes třicet dražeb výtvarného umění a starožitností. Více než dvě třetiny z nich byly spojeny se jmény domácích či zahraničních aristokratů nebo příslušníků podnikatelské třídy. V rámci pravidelných aukcí bylo například nabídnuto vybavení zámku v Tachově z pozůstalosti Alfreda Augusta Windischgrätze (1851–1927),136 cennosti z majetku uherské magnátské rodiny Kosztolányi137 či sbírka francouzské hraběnky de Vasseur.138 136

Příloha 1, č. 90. Mezinárodní umělecká aukční síň M. Goldbergová–Schlosserová, šlechtický dům. XXV. aukce z knížecího Windischgrätz-ského majetku ze zámku Tachova a z pozůstalosti baronky Marianny Heintschel z Heideneggu a j. m., aukce 21.–23. 9. 1937, Praha.

137

Příloha 1, č. 93. Mezinárodní umělecká aukční síň M. Goldbergová–Schlosserová, šlechtický dům. XXVI. aukce ze sbírky býv. hraběnky Kosztolányi a býv. hraběnky D. W. a jiného soukromého majetku, aukce 19.–21. 10. 1937, Praha.

138


118


Standardní, často ilustrovaný katalog obsahoval kolem jednoho tisíce položek s vyvolávacími cenami stanovenými na jedné třetině ceny odhadní v řádu desítek až tisíců korun. Akce trvala tři dny, vždy od čtvrté hodiny odpolední. Na jaře 1938 přešla firma na další rodinné příslušníky Marie Goldbergové– Schlosserové a jako majitelka byla dále uváděna Markéta Schlosserová. Počátkem čtyřicátých let byl podnik provozován pod hlavičkou Prager Kunst- und Auktionshaus Kaul & Benz139 a koncem roku 1943 se vrátil předchozí majitelce, která jej dále spravovala pod dohledem různých důvěrníků. Na rozdíl od aukčních domů Zdeňka Jeřábka, Václava Hořejše, nebo Karla Strusky, které mohly svou činnost provozovat beze změny během války a po ní, následovala Mezinárodní aukční síň osud většiny podobných podniků v židovských rukou. Po okupaci Československa byla firma arizována, v roce 1945 zabavena státem podle dekretu prezidenta republiky o konfiskaci nepřátelského majetku a v roce 1949 znárodněna začleněním do Obchodních domů národního podniku.140

Umělecký a aukční salon Slatner Do jisté míry jedinečným se stal mezi pražskými aukčními síněmi Umělecký a aukční salon Slatner. Neobvyklost tohoto podniku spočívala mimo jiné v provozování aukčního prodeje uměleckých děl a starožitností střídavě v několika různých městech republiky. Majitel firmy, podnikatel Jindřich Slatner (1891–1931) pocházel ze široké rodiny židovského obchodníka Leopolda Slatnera (1850–1929) usazeného ve FrýdkuMístku. Heinrich podobně jako někteří další z jeho deseti sourozenců zvolil za místo svého působení blízkou Moravskou Ostravu.141 Jedna z nejranějších zmínek o Slatenerově obchodě je spojená aukcí uměleckých děl a starožitností uspořádanou koncem roku 1920142 v jeho ostravském 139

Prager Kunst und Auktionshaus Kaul & Benz. Einziges deutsches Unternehmen dieser Art am Platz. 52. Auktion, aukce 27.–29. 11. 1940, Praha.

140

Vyhláška 1783/1949 Úředního listu II (cit. v pozn. 99).

141

Zobrazení na http://www.vogel.org.uk/memoirs/chap03.html ze dne 1. 12. 2014.

142

Kunstgewerbehaus H. Slatner, Mährisch Ostrau. 1. Kunstauktion von Gemälden alter undmoderner Meister, Miniaturen, Kunstmobiliar, Antiquitäten, Teppichen, Silber, Bronzen, Glas, Porzellan, Uhren. Japan, China und orientalisme Dekorationsgegenstände, aukce 17.–19. 12. 1920, Ostrava.

119


salonu. Tento pokus však patrně nedopadl příliš úspěšně a v několika následujících letech nebyl zopakován. Podnik zůstal nadále zaměřen na prodej starožitností a výtvarného umění a vzhledem k prostorám, kterými disponoval, hostil i souborné výstavy současných umělců. Příkladem může být přehlídka Moravskoslezského sdružení výtvarných umělců v Moravské Ostravě, konaná na jaře roku 1921143 nebo výstava pražských umělců v roce 1925 obeslaná díly Ladislava Šalouna, Františka Naskeho, Oty Bubeníčka, Františka Líbala a Marty Rožánkové Drábkové.144 K významné proměně Slatnerova podnikání došlo po polovině roku 1925, kdy uspořádal svou první reprezentativní dražbu. Bezprostředním iniciátorem tohoto kroku se stal správce Východoslovenského musea v Košicích Karel Polák (1886–1945), který ostravskému galeristovi předal zkušenosti z organizace svých velkolepých dražeb včetně zboží neprodaného v poslední aukci uspořádané ve slovenských Piešťanech.145 Ilustrovaný katalog Slatnerova doprodeje pozůstalosti Miklóse Széchényiho (1868–1923) byl přímým následovníkem katalogů

Východoslovenského

musea.

Shodné byly úvodní texty, dražební podmínky, grafické rozložení, typografie, dělení nabízeného zboží i pražská firma, která oba seznamy tiskla. Slovenská kolekce byla doplněna díly Christofana Aloriho, Jacopa

Obálka katalogu J. Slatnera, přinášející aukci pozůstalosti M. Széhényiho z roku 1925. 143

Rudolf Tlapák, Deset let Domu umění. Rok lidovýchovné práce v širším Ostravsku, Ostrava 1936, s. 6– 7.

144

Umělecký salon Slatner v Mor. Ostravě. Katalog výstavy pražských umělců, 8. 4.–25. 4. 1925 (kat. výst.), Ostrava 1925.

145

IX. Auktion des Ostslovakisches Museums. Kunstsammlungen aus dem Nachlass des Dr. Nikolaus Széchényi Bischofs von Oradea–Mare (Grosswardein) und aussonstigem Besitz, aukce 21.–24. 8. 1924, Piešťany.

120


Palmy, Francesca Albaniho, Norberta Grunda, Antonína Mánesa, Antonína Hudečka a dalšími. Vyvolávací ceny předmětů z pozůstalosti Miklóse Széchényiho byly v porovnaní s piešťanskou aukcí výrazně sníženy. Množství položek bylo nabízeno na volné podání. Nejdražším kusem z katalogu se stal obraz rozjímajícího mnicha z okruhu Francisca de Zurbarán s vyvolávací cenou 20.000 Kč, která byla snížena z 50.000 Kč, s nimiž byl obraz neúspěšně nabízen v dražbě Východoslovenského musea. Aukce se konala v prvním poschodí pražského paláce Platýz na Národní třídě ve dnech 7. až 9. července 1925 pod hlavičkou Uměleckého aukčního salonu Slatner Praha – Mor. Ostrava.146 Pražskému publiku tehdy bylo představeno více než čtyři sta položek výtvarného umění, skla, porcelánu a nábytku. Po měsíci byla aukce se shodným katalogem rozšířeným o přibližně dvě stě nových položek zopakována po krátké výstavě v Karlových Varech.147 Jinou významnou dražbou se stala v pořadí sedmá Slatnerova aukce pozůstalosti nedávno zesnulého hudebního skladatele Leopolda Falla (1873–1925).148 Na přípravě tištěného seznamu sbírky se podílel Edmund Wilhelm Braun (1870–1957) ředitel Zemského musea v Opavě, který pracoval již pro Josefa Poláka a František Xaver Harlas ředitel Musea hlavního města Prahy. Posudky k vybraným dílům vypracovali vídeňští historici umění Gustav Glück (1871–1952), Theodor von Frimmel (1853– 1928), William Suida (1877–1959) a Ludwig von Baldas (1887–1963) spolu s amsterdamským znalcem Cornelisem Hofstede de Groot (1863–1930). Atmosféru v aukční síni popisují slova Oskara Schürera na stránkách Tribuny: „Tři aukční dny se stoupající aukční horečkou. Spousta koupěchtivého obecenstva, také cizí hosté, většinou vídeňští. Tu a tam rozčílené vyhánění cen. Velký odbyt. K tomu velkorysé zahájení aukce v nádherných místnostech firmy, vyvolávání ve dvou řečích, spousta lidí a věcí, celková nálada – vše dokazovalo velkoměstský ráz […]. Vše je uzpůsobeno k rozptýlení 146

Příloha 1, č. 23. [Umělecký a aukční salon Slatner Praha – Mor. Ostrava – Karlovy Vary.] II. umělecká aukce z pozůstalosti hraběte Dra Mikuláše Széchényiho, biskupa v Oradea–Mare (Velký Varadín) a jiného vynikajícího soukromého majetku, aukce 7.–9. 7. 1925, Praha.

147

[Umělecký a aukční salon Slatner Praha – Mor. Ostrava – Karlovy Vary.] II. umělecká aukce z pozůstalosti hraběte Dra Mikuláše Széchényiho, biskupa v Oradea Mare (Velký Varadín) a jiného vynikajícího soukromého majetku, aukce 14.–17. 8. 1925, Karlovy Vary.

148

Příloha 1, č. 28. Umělecké a aukční síně Slatner. Praha – Mor. Ostrava – Karlovy Vary. VII. umělecká aukce. [Leo Fallova sbírka a jiných vynikajících vídeňských soukromníků I. díl], aukce 7.–9. 6. 1926, Praha.

121


vyslovovaných pochyb. […]“149 V rámci této dražby bylo prodáno několik uměleckých děl v řádu desítek tisíc korun následovaných nejcennějšími kusy historického nábytku a koberců. Aukce se tak zařadila k nejvýznamnějším podobným podnikům meziválečného období. Výstava i licitace se konaly v nově otevřených vlastních prostorách Slatnerovy aukční síně v nedávno dostavěném domě U Choděrů na Národní třídě číslo 26.150 Další předměty z Leo Fallovy kolekce byly zanedlouho nabídnuty sběratelům a milovníkům umění koncem měsíce v Karlových Varech.151 Putování s výstavními či obchodními projekty v rámci republiky nebylo v tomto období zcela výjimečné. Jistými paralelami mohou být mnohé putovní výstavy uměleckých spolků sídlících v hlavním městě, nebo například pořádání filatelistických aukcí firmou Přehnálek–Hannaheim v Brně a Trenčíně.152 Jindřichu

Slatnerovi

se

podařilo díky podnětu Josefa Poláka vytvořit model luxusního aukčního domu zaměřeného na malířská díla a starožitnosti předměty

vysoké

kvality.

představoval

Tyto

obecenstvu

prostřednictvím výpravných aukčních katalogů vytvořených ve spolupráci s předními

autoritami

středoevrop-

ského regionu. Pro rozšíření prodejních možností pořádal mimo velká města své dražby též v Karlových

Obálka katalogu aukce J. Slatnera, z roku 1927. 149

Oskar Schürer, Praha jako trh umění. Po dražbě Fallovy pozůstalosti u Slatnera, Tribuna VIII, 20. 7. 1926, č. 146, s. 8.

150

Umělecký aukční salon Slatner, Výtvarné snahy VII, 1926, s. 160.

151

Kunst- und Auktionshaus Slatner, Der Kunstwanderer VII, 1925–1926, s. 423.

152

Reklama, Tribuna filatelistů VIII, č. 9, 1928, s. 94.

122


Varech, kde využíval období letní sezony, kdy se zde rekreovala bohatá mezinárodní klientela. Tímto způsobem zorganizoval mezi léty 1925 až 1927 nejméně čtrnáct aukcí. Poté, co musel Jindřich Slatner po nedlouhém působení svůj podnik pro vážné onemocnění opustit, byla jeho činnost hodnocena tiskem s obdivem a porozuměním: „Když roku 1926 J. Slatner založil v Praze svůj umělecký salon, tu zaradovali se všichni, kdož zajímali se o uměleckou tvorbu, neboť jim dostalo se v Praze prvého, skvěle zařízeného závodu, jakými se již dávno honosí města cizí. A jejich radost jen rostla, když firma vzkvétala a když nejen zdejší její aukce, ale také ty, jež pořádal v Karl. Varech, Teplicích, Brně, Ostravě a Prostějově se setkávaly se zdarem. Ukázalo se, že kulturní úroveň našeho publika snese i mondénní

přepychový

závod,

řízený ovšem reelně a s vyšších uměleckých hledisek. […]“153 Upozornění o nízké výši vyvolávacích cen vložené do katalogu 13. aukce J. Slatnera

Umělecká aukční síň prof. Moritze Müllera V důsledku nastupující choroby související s rodovým zatížením zhoubnými nemocemi předal Slatner pražský obchod svému spolupracovníku, židovskému malíři Moritzi Müllerovi (1887–1944).154 Ten zde uspořádal první vlastní aukci v polovině dubna roku 1928. Vedle středověkých skulptur, historického nábytku a děl starých

153

Kar. Ulm., Z pražských aukčních síní. Müllerův salon, Tribuna X, 8. 5. 1928, s. 5.

154

[Arno Pařík], Moritz Müller (1887–1944). Terezínský portrét, Terezín 1992.

123


nizozemských mistrů byla nabídnuta plátna českých autorů Antonína Chittussiho, Hugo Ullika, Aloise Kirniga, Joži Uprky či Mikoláše Alše.155 Svůj nový podnik prezentoval Müller mimo jiné fotografiemi vybraného zboží pod názvem Umělecké aukční síně prof. M. Müllera na stránkách časopisu Dílo.156 Jiná ze zmínek o této firmě potvrzující vysokou kvalitu obchodovaného zboží, zazněla v souvislosti s nově „objevenou“ sochou světce z první poloviny 15. století v roce 1935.157 Díky mnohým kontaktům napříč pražskou uměleckou scénou, sběratelským prostředím i odbornými kruhy se Moritzi Müllerovi podařilo vytvořit ze svého podniku živé centrum setkávání osobností spjatých s výtvarným uměním.158 To vše za udržení vysokého standartu kvality obchodovaných děl. Již krátce po převzetí podniku bylo v jeho interiérech možné obdivovat díla Jana Brueghela staršího, Dircka Halse, Chrystoffela van der Lamen, Pietra Verelsta, Jana Wynantse nebo Salvatora Rosy. Z českých autorů byl zastoupen Jan Vojtěch Angermayer, Luděk Marold, Adolf Kosárek, Josef Navrátil, August Bedřich Piepenhagen, Antonín Mánes, Antonín Chuttussi a další. V prostorách salonu nechybělo ani vybavení historickým nábytkem, perskými

koberci

a

drobnými

dekorativními

předměty

evropské

i

asijské

provenience.159 V rámci protižidovského tažení byla Müllerova firma koncem třicátých let zničena a její majitel dočasně zaměstnán při evidování uměleckých děl z židovského majetku. Po internaci v Terezíně zahynul ve vyhlazovacím táboře Auschwitz v roce 1944.

Maison antique Počátkem roku 1926 vstoupil na pražský aukční trh s projektem nové aukční síně Maison antique starožitník židovského původu Charles Rosenkrantz. Jeho 155

Antonín Novotný, Prvá dražba uměleckého salonu Müllerova, Tribuna X, 1928, 4. 12. 1928, s. 5.

156

Dílo XXIII, 1931, s. 94, 95, 320; Slavíček, Sobě, umění, přátelům (cit. v pozn. 3), s. 259.

157

Josef Opitz, Vzácný objev české gotické plastiky, Umění VIII, 1935, s. 196–198.

158

Aný [Antonín Novotný], Návštěva u M. Müllera, Národní listy LXIX, 1929, č. 128, 9. 5. 1929, s. 5.

159

Kar. Ulm., Z pražských aukčních síní (cit. v pozn. 153), s. 5.

124


společníky dodávajícími zboží do plánovaných aukcí byli starožitníci Ing. Antonín Nečas, který vedl podnik na Masarykově nábřeží nedaleko sídla vznikající aukční síně, a soudní znalec Karel Chaura (1869–1945), provozující své obchody na Národní třídě.160 Chaura se proslavil především jako významný numizmatik a sběratel, který navázal na dílo svého otce Františka Rudolfa (1842–1910).161 Během svého působení vydával vedle Numismatických zpráv i odborné studie a katalogy starých ražeb a tisků ze skladu svého obchodu. Jeho numizmatická sbírka budovaná ve dvou generacích byla v roce 1938 oceněna na 1.236.626 Kč.162 V roce 1950 byla převedena z Národní banky do sbírek Národního muzea. Dražby aukční síně Maison antique byly pořádány v reprezentativních prostorách paláce Bellevue na Masarykově nábřeží. První dražbou ohlášenou pod hlavičkou firmy Maison antique byla aukce pozůstalosti prostějovského faráře Karla Dostála-Lutinova (1871–1923).163 Výpravě zpracovaný ilustrovaný katalog představil pražskému obecenstvu mimo jiné i kolekci 70 obrazů převážně českých malířů 19. století. Zastoupeni byli Ludvík Kohl, Hugo Ullik, Julius Mařák, Mikoláš Aleš, Václav Brožík, Luděk Marold, Karel Liebscher, Hanuš Šwaiger a další. Aukce vzbudila mezi pražskými sběrateli značný zájem. Nakupovat přišli především obchodníci s výtvarným uměním a starožitníci. Živě se dražily především položky s nižší vyvolávací cenou.164 V lednu 1926 bylo publikum další dražby pořádané Charlesem Rosenkranzem osloveno luxusním dvojjazyčným seznamem ilustrovaným fotografiemi vybraných děl aukční nabídky.165 Dražená kolekce pocházela z majetku židovské rodiny Vondoerfer provozující od roku 1919 obchod ve Vodičkově ulici. Rozprodej byl původně plánován na více dražeb, z nichž následně sešlo. Při této příležitosti upevnil Rosenkranz svou 160

jrm. [J. R. Marek], Šedesátiny Karla Chaury, Národní listy LXIX, 1929, č. 301, 3. 11. 1929, s. 5.

161

Zdeněk Čejka, František Rudolf Chaura a Karel Chaura – čeští numismatici, in: Drobná plastika. Časopis pro členy České společnosti přátel drobné plastiky II, 1977, s. 71–76.

162

Tomáš Kleisner – Jan Boubík, Mince a medaile císaře Františka Lotrinského. Sbírka Národního muzea v Praze, Praha 2011, s. 22.

163

Příloha 1, č. 25. Aukční síň Maison antique. Aukční katalog obrazy, miniatury, nábytek, keramika, sklo, knihy, rytiny, předměty ze zlata, stříbra, medaile, bronz, perské koberce a.j. z pozůstalosti spisovatele Karla Dostála–Lutinova, faráře v Prostějově, jakož i ze sbírky prof. G. v Praze a z jiného majetku, aukce 25.–27. 1. 1926, Praha.

164

Dražba pozůstalosti K. Dostála–Lutinova, Vitrinka III, 1925–1926, s. 163–164.

165

Příloha 1, č. 27. Collection Vondoerfer I. Maison antique, aukce 28. 5. 1926, Praha.

125


dosavadní spolupráci se starožitníky Karlem Chaurou a Antonínem Nečasem a přizval je jako společníky do svého aukčního podniku, což se projevilo v rozšíření názvu firmy o podtitul „Konsorcium starožitníků“. K nejvýznamnějším obchodním počinům firmy Maison antique patří uspořádání dražeb vybavení zámku Průhonice v majetku Arnošta Emanuela hraběte Silva Tarouca (1860–1936).166 Majetek odprodávaný z důvodu ekonomické tísně rodiny majitele naplnil celé čtyři aukce v letech 1928 a 1930.167 V souboru se objevila většina zámeckého vybavení z průhonického sídla, které bylo prodáno československému státu roku 1936. Podstatnou část aukční nabídky tvořila malířská díla. V první dražbě z května roku 1928 bylo ze 44 nabízených obrazů prodáno 33 za souhrnnou cenu 66.830 Kč. Nového majitele našlo například zátiší s mořskými živočichy připsaného Abrahamovi Hendricksz van Beyeren, výjev z benátských dějin od Františka Čermáka z roku 1876 nebo dvojice deskových maleb Joose van Cleve zachycujících smrt sv. Jiří a sv. Martina společně se sv. Jiřím.168 V sledujících aukcích bylo draženo

Obálka katalogu aukční síně Maison antique přinášející aukci zařízení z průhonického zámku z roku 1928. 166


167

Antonín Novotný, Dražba průhonických sbírek, Tribuna X, 1928, 22. 5. 1928, s. 5; zm. [Zdenka Münzerová], Dražba v Maison antique v Praze, Tribuna X, 1928, 2. 10. 1928, s. 5; Antonín Novotný, Zvláštnosti pražského uměleckého trhu, Tribuna X, 1928, 6. 3. 1928, s. 5; F. Koc, Pražské umělecké aukce, Tribuna VIII, 1928, ze dne 21. 2. 1928, s. 5.

168

Aukční síň Maison antique. XII. dražba starožitností, nábytku, obrazů starých mistrů, porculánu a jiných uměleckých předmětů ze zámku Průhonice a jiného majetku. I. díl, aukce 30.–31. 5. 1928, Praha.

126


více než dvě sta dalších výtvarných děl, z nichž připadala větší část na práce na papíře. Nabídnuta byla díla Sebastiana Ricciho, Josefa Führicha, Hanuše Schwaigera, Josefa Mánesa, Jaroslava Čermáka, Václava Brožíka a dalších. Celými sériemi kreseb byli reprezentováni umělci Max Pirner, Jan Preisler, Alois Kalvoda či Hanuš Schwaiger. Přes skutečnost, že část Taroucovských sbírek zůstala nevydražena, lze konstatovat, že uvedené dražby proběhly s úspěchem. Tento výsledek je zvláště zřetelný ve srovnání s jiným aukčním podnikem, který proběhl na rodinném sídle v Čechách pod Kosířem v roce 1924.169 Zbývající části sbírek byly uvolněny na trh po smrti hraběte v roce 1937 v dražbách firmy Václava Hořejše.170 Poslední aukce Konsorcia starožitníků proběhla v prosinci roku 1931.171 Podnikatelé sdružení kolem aukční síně Maison antique nebyli na jejím provozu závislí a v době ekonomické nepřízně zredukovali svou obchodní činnost do původního rozsahu svých starožitnických obchodů. V prosinci 1934 se o obnovení aukční činnosti ještě krátce pokusil hlavní organizátor celého podniku Charles Rosenkranz.172 Česko-německý ilustrovaný aukční katalog s úvodním textem Františka Xavera Harlase obsahoval 250 položek rozložených do kategorií obrazů, grafiky, porcelánu, skla, hodin, nábytku a hudebních nástrojů. Většina z 53 nabízených obrazů byla spojena se zvučnými jmény starých mistrů. Mimo jiných byla dražena Krajina Jana Brueghela doplněná figurami Hendricka van Balen, dvojice pohledů na náměstí sv. Marka v Benátkách od Giovanni Antonio Canala – Canaletta, bitevní výjev Jacquese Courtois Le Bourguignon, dvojice mytologických maleb Giovani Battista Pittoniho,173rozměrný Poslední soud Hanse Rottenhammera, či 169

Prokop Toman, Dražba na zámku v Čechách, Drobné umění. Výtvarné snahy V, 1924, s. 72.

170

Katalog zařízení zámku Průhonice. Obrazy českých a hol. mistrů, starožitný nábytek, zbraně, perské koberce, porcelán a jiné umělecké předměty. Umělecká aukční síň V. Hořejš, aukce 9.–11. 2. 1937, Praha.

171

Aukční síň Maison antique. XXIX. aukce starožitností, nábytku, obrazů, grafiky, starých zbraní, skla, keramiky, perských koberců, textilií a jiných uměleckých předmětů ze sběratelského a jiného majetku soukromého, aukce 9.–10. 12. 1931, Praha.

172

Příloha 1, č. 57. Antiquites Ch. Rosenkranz. Aukce obrazů starých mistrů, rytin, starožitného porculánu, skla, nábytku a jiných uměleckých předmětů z pražského paláce a zámků přední české šlechty, aukce 6.–7. 12. 1934, Praha.

173

Bakchus a Ariadna, Oběť Polyxeny na Achillově hrobě. Varianta druhého z obrazů ve Walters Art Museum v Baltimore. Zakoupeno Hermínou Srbovou. Dnes v Národní galerii v Praze (O 109, O 10461).

127


komorní práce spojená se jménem Bartholomea Sprangera.174 Reprezentativnost uvedené kolekce odpovídá náznakům v úvodu aukčního katalogu, kde se hovoří o bývalé obrazárně jednoho z pražských šlechtických paláců, přeměněného na sídlo zahraničního velvyslanectví. Jednalo se o bývalý Thunovský nebo též Leslielovský palác prodaný počátkem dvacátých let Josefem Osvaldem Thunem z Hohenštejna Salm Reifferscheidtu do majetku Spojeného království pro zřízení britské ambasády. Uvolnění obrazového vybavení do aukce souviselo s celou vlnou prodejů movitého majetku rodinou ve třicátých letech 20. století.175 Jiným pokusem o navázání na předchozí zkušenost s aukčním prodejem Konsorcia starožitníků se stala aukce Antonína Nečase uspořádaná na jaře roku 1935. Během dvou dnů bylo publiku nabídnuto necelých 700 položek převážně starožitností a historického nábytku. Vyvolávací ceny se pohybovaly v rozmezí volného podání až jednotek tisíc korun. Skromný a nepřehledný katalog není svou úrovní srovnatelný s předchozí produkcí Maison antique.176 Nečasův záměr vytvořit stálý aukční dům nebyl naplněn a uvedená první dražba byla patrně též poslední. V průběhu celého působení firmy bylo pod hlavičkou Maison Antique uspořádáno celkem 29 dražeb, v nichž bylo pražským sběratelům a milovníkům umění nabídnuto přes 9 tisíc položek výtvarného umění a starožitností. Program těchto aukcí často zahrnoval nejvýznamnější díla, která mohl tehdejší domácí trh nabídnout. Z významnějších historických majetků se jednalo mimo jiné o část vybavení kolešovického zámku Wallissů z Karighaimu177 či rozsáhlé inventáře Clam– Martinického zámku Smečno.178 Formální úprava a výpravnost katalogu byla 174

Venuše mezi Bakchem a Cererou. Odpovídá grafickému listu Sine Cerere et Baccho friget Venus, vyrytému Janem Saenredamem podle předlohy Abrahama Bloemaerta nákladem Jacoba Razeta kolem r. 1600. Reprodukováno in: Umění XII, 1939, s. 166.

175

Hana Seifertová – Lubomír Slavíček, Nizozemské malířství 16.–18. století ze sbírek Oblastní galerie v Liberci, Liberec 1995.

176

Umělecká aukční síň Antonín Nečas. Aukce starožitného nábytku, obrazů, porculánu, majoliky, rytin, kovových předmětů atd. z různého zámeckého i měšť. majetku, aukce 21.–22. 3. 1935, Praha.

177

Příloha 1, č. 30. VI. dražba starožitností, nábytku, obrazů starých mistrů, porculánu a j. uměleckých předmětů ze zámku kolešovického, z majetku hrabat Wallisů. I. díl. Aukční síň Maison Antique, aukce 3.–4. 2. 1927, Praha.

178

Příloha 1, č. 35. Aukční síň Maison antique. IX. dražba starožitností, nábytku, obrazů starých mistrů, porculánu aj. uměleckých předmětů ze zámku smečenského, jihočeského zámku a jiného majetku. Aukční síň Maison Antique, aukce 29.–31. 10. 1927, Praha.

128


přizpůsobována významu konkrétní dražby. V mnoha případech šlo o nákladné dvojjazyčné ilustrované výtisky s volně vloženým seznamem odhadních a vyvolávacích cen. U zvlášť vybraných položek byla citována příslušná literatura, uváděna jejich provenience a komparační materiál ve známých domácích a zahraničních sbírkách. Věrným spolupracovníkem na přípravě katalogů se stal historik umění a ředitel Musea hlavního města Prahy doktor František Xaver Harlas,179 který většinu z nich opatřil svými fundovanými předmluvami, kde komentoval obsah aukční nabídky. Dalším jeho příspěvkem k provozu firmy bylo časté vypracovávání odborných posudků na vybraná díla. Harlasova spolupráce s Konsorciem starožitníků však nebyla výjimkou. Podobné služby poskytoval například aukčnímu domu Jindřicha Slatnera či Karla Strusky. Dalšími autoritami, které figurují v uvedených katalozích v souvislosti s posouzením jednotlivých položek, byli Gustav Glück, Theodor von Frimmel a Ludvík Wilhelm Abeles. Firemní důraz na autenticitu prodávaného zboží byl realizován skrze § 3. dražebních podmínek: „Nedostatky a škody na předmětech jsou v katalogu vyznačeny svědomitě, přesto neručí se nikterak, pakli bylo nějaké poškození přehlédnuto. Zato ručí správa dražebny za pravost předmětů vydražených a vezme zřetel k reklamacím, budou li do 14 dnů po dražbě podány. Po této době pozbývají veškeré reklamace platnosti, neboť bylo již s majiteli vyúčtováno.“180 Ručení za pravost, tedy shodu předmětu s tím, zač jej autoři katalogu vydávají, byla mezi pražskými aukčními domy výjimkou, která odkazovala k sebevědomí a pevné obchodní pozici firmy. Běžná byla naopak praxe, kdy se v dražebních podmínkách ostatních aukčních domů výslovně uvádělo, že správnost popisů v katalogu není právně zaručena. Od samého počátku byly prostory firmy v obdobích mezi aukcemi pronajímány dalším institucím k pořádání rozmanitých přehlídek. Jednou z prvních byla výstava slovenské Detvy v létě roku 1926 hostující zde v rámci III. výstavy Svazu Čsl. díla.181

179

F. X. Harlas osmdesátníkem, Lidové noviny LIII, 1945, č. 35, 8. 2. 1945, s. 5.

180

Katalog zařízení zámku Průhonice (cit. v pozn. 170). Později byla zkrácena reklamační lhůta na 7 dní kvůli možnosti rychlejšího vyplacení původních majitelů.

181

Slovenský ústav Detva, Národní listy LXVI, č. 185, 9. 7. 1926, s. 5.

129


Charles Rosenkranz přišel se svým projektem luxusní aukční síně v době, kdy byl tento druh podnikání již značně rozvinut a v Praze si vzájemně konkurovalo několik aukčních domů obchodujících s výtvarným uměním a starožitnostmi. Významnou výhodou bylo spojenectví více renomovaných starožitníků, kteří pak díky svým kontaktům zprostředkovávali nabídku kvalitního zboží pro jednotlivé dražby a společným finančním zázemím jistili ekonomiku celého podniku.

Aukce v Hotelu Šroubek Počátkem listopadu roku 1927 byli pražští sběratelé a milovníci výtvarného umění pozváni na předaukční výstavu do prostor, které nebyly doposud s tímto druhem podnikání spojovány. Jednalo se o luxusní interiéry tehdy snad nejproslulejšího pražského hotelu nesoucí jméno svého majitele Karla Šroubka (1880–1955). Podnikatel, jehož kariéru by bylo možno nazvat s trochou nadsázky českým snem, pocházel z chudých venkovských poměrů. Po vyučení se v Praze díky své podnikavosti postupně profesně etabloval a roku 1909 úspěšně započal provoz vlastní restaurace na rohu Václavského náměstí a dnešní Opletalovy ulice. Následně koupil v roce 1924 honosnou budovu hotelu U arcivévody Štěpána, kde vybudoval prosperující luxusní podnik s názvem Grand Hotel Šroubek.182 Firma byla vedena progresivním způsobem inspirovaným zahraničními cestami majitele a jeho syna. Základní ubytovací a restaurační služby byly doplněny množstvím dalších aktivit, které byly v této oblasti v regionu realizovány poprvé. Podnik byl efektivně propagován, veřejnosti byl poskytnut ceník služeb a pokrmů a podobně byl zveřejněn i seznam dodavatelů základních potravin. Majitel vydával kuchařské knihy183 a publikace o historii a vybavení hotelu.184 Budova byla vybavena výtahem, ústředním topením či umělým deštěm ochlazujícím prostory kavárny. V místnostech hotelu probíhaly kurzy vaření a pravidelné schůzky rozmanitých profesních skupin. Hotel disponoval též vlastním holičstvím a řemeslnickou dílnou. Personál byl pravidelně

182

Karel Svoboda, Z doškové chaloupky do palácového hotelu. Poučný příběh života dle skutečnosti a vyprávění, Praha 1930.

183

Karel Šroubek, Jak se vaří u Šroubka. Sbírka kuchařských receptů, Praha 1935.

184

Karel Šroubek, Zlatá kniha Grandhotelu Šroubek, Praha 1926.

130


školen v profesní psychologii a strategiích komunikace s hosty.185 Hosté, inspirováni vystavenými artefakty ze sbírek Karla Šroubka, mohli v hotelové recepci zakoupit luxusní zboží jako byly šperky, umělecké sklo a porcelán. Do kontextu takto široce pojatého provozu dobře zapadl i koncept aukčního podnikání spojujícího společenskou atraktivitu uměleckých děl a starožitností spolu s reprezentativními prostorami hotelu navštěvovaného elitní klientelou nejen z Československa, ale i ze zahraničí. První dražba aukční síně Hotel Šroubek byla připravena v polovině listopadu 1927. Ilustrovaný česko-německý katalog odpovídal svou výpravou luxusním přehledům ostatních významných aukčních domů. Grafická úprava spojovala secesní prvky odkazující k hotelové budově s moderní typografií. Odhadní a vyvolávací ceny byly uvedeny na zvláštním seznamu volně vloženém do katalogu.186 Z celkových 644 položek aukce jich byla více než polovina věnována malbě doplněné několika kresbami a grafikami. Zbytek byl tvořen drobnými dekorativními předměty ze skla, porcelánu a vzácných materiálů spolu s nábytkem a orientálními koberci. V nabídce uměleckých děl převažovaly práce nizozemských, francouzských a italských malířů 17. až 19. století. Mezi nejvýznamnějšími plátny starých mistrů vynikal ženský akt Jana Gerritszoona van Bronckhorsta představující Spící Venuši nabízený za 20.000 Kč, Jezulátko v květinovém věnci Jana Davidszoona de Heem s podobnou cenou, antická figurální scéna Gerarda de Lairesse oceněná na 24.000 Kč, portrét Hocha se svíč-

Obálka katalogu aukční síně Hotelu Šroubek z roku 1927. 185

Karel Šroubek, Grandhotel Šroubek Praha. Jeho vznik, vybavení a působení, Praha 1938.

186

Aukční síň Hotel Šroubek Praha, Václavské nám. Aukce obrazů starých i moderních mistrů, grafiky, keramiky, skla, nábytku, textilních a jiných předmětů uměleckého průmyslu, aukce 11., 12. a 14. 11. 1927, Praha.

131


kou Judithy Leyster či vesnická scéna Cornelise Dusarta vyvolávaná podobně jako předchozí malba za 16.000 Kč. Vybrané obrazy byly opatřeny dobrozdáním Gustava Glücka, Maxe Jacoba Friedländera, Ludwiga Wilhelma Abelse (1867–1937) a Wilhelma von Bodeho (1845–1929). Jako dodatek pak byla do dražby zařazena ceněná díla Theodora Romboutse, Pietera Bruegela, Dominica van Tol nebo Meinderta Hobbemy. Z mladších malířských děl vynikla monumentální malba Vlaho Bukovace Bílá otrokyně, která se stala s cenou 40.000 Kč nejvýše vyvolávanou položkou aukce. Ve skupině autorů označených jako moderní byli zastoupeni i domácí malíři 19. a 20. století Julius Mařák, Maxmilián Pirner, Jakub Schikaneder, Antonín Slavíček, Vratislav Nechleba, Alois Kalvoda, Jiří Kars a další. Mezi pracemi na papíře vynikaly čtyři figurální kresby Egona Schieleho s pozůstalostní doložkou potvrzenou autorovou matkou Marií Schieleovou (1862–1935). Listy byly nabízeny s vyvolávacími cenami mezi 1.000 až 1.500 Kč. Myšlenka obohatit pestré společenské dění spojené s fenoménem Grand hotelu Šroubek o pořádání uměleckých aukcí odpovídá směřování jeho majitele v letech těsně po rekonstrukci budovy, kdy se zkoušely rozmanité možnosti, které tyto prostory poskytovaly.187 Odborná stránka podniku musela být zajištěna některým obchodníkem, který měl zkušenosti s pořádáním dražeb na vysoké úrovni, srovnatelné s obdobnými akcemi Maison Antique, nebo Slatnerova Aukčního domu. To vše se odehrávalo v atmosféře jisté společenské euforie doprovázející dobový optimismus druhé poloviny dvacátých let. Následující dražba byla uspořádána před vánocemi ve dnech 16. až 18. prosince téhož roku. O dalších již nemáme zprávy. Lze se jen domnívat, že tento projekt přes kvalitní výběr nabízeného zboží nedokázal upoutat pozornost dostatečného množství movitých sběratelů, kteří byli zvyklí nakupovat v zavedených podnicích zaštítěných letitou odbornou praxí jejich provozovatelů.

187

Magdaléna Zemanová, Život pod secesní mozaikou, in: Designblok magazine, Praha 2014, s. 118–133.

132


Stálá umělecká aukční síň Veletržní palác a další podnikání Rudolfa Weinerta Na jaře roku 1929 byl pražské veřejnosti představen ambiciózní projekt Stálé umělecké aukční síně sídlící ve čtvrtém poschodí nedávno dostavěného Veletržního paláce. Odborným garantem tohoto podniku organizovaného pod hlavičkou Pražských vzorkových veletrhů188se stal zkušený matador uměleckých aukcí Rudolf Weinert. První plánovaná dražba se uskutečnila koncem května.

Přední a zadní strana obálky katalogu Stálé umělecké a aukční síně Veletržní palác z roku 1929.

Drobný katalog s emblémem Veletržního paláce představil veřejnosti soubor 259 položek převážně porcelánu, skla, nábytku, gobelínů, obrazů a prací na papíře. Katalog dle intencí pořadatelů neobsahoval předměty nízké kvality, nicméně úroveň jeho nabídky byla spíše prostřední a nedosahovala niveau luxusních aukčních síní Konsorcia starožitníků či Jindřicha Slatnera. Z uvedených děl starých mistrů je třeba 188

Miroslav Moutvic, Pražské vzorkové veletrhy 1920–1951, Praha 2000.

133


zmínit skalnatou krajinu Marca Ricciho nabízenou za 5.100 Kč. Z mladších krajinářů byl zastoupen August Piepenhagen, Václav Radimský a Antonín Hudeček. Dalšími významnějšími pracemi v nabídce byl pohled do ateliéru Friedricha Friedländrea, Preislerův návrh na mozaiku průčelí Zemské banky na pražských Příkopech či kresby Joži Úprky a Alfonse Muchy. Z grafických děl jmenujme alespoň početné cykly barevných leptů Františka Tavíka Šimona a Adolfa Jelínka Alexe.189 Následující dražba proběhla ve dvou dnech před polovinou září 1929. Nabízeno bylo 302 položek, z nichž necelou třetinu tvořily obrazy a grafické listy. V rámci této nabídky byli nejvíce díly zastoupeni autoři Emanuel Salomon Friedberg Mírohorský, Antonín Waldhauser, Vratislav Hugo Brunner a Augustin Němjejc, kterým věnoval Rudolf Weinert úvodní text katalogu.190 Navzdory svému názvu neměl podnik dlouhého trvání. Celkem byly uspořádány dvě uvedené aukce bez dalšího pokračování. Rudolf Weinert se pokusil přenést svou činnost do skromnějších prostor ve Vodičkově ulici, kde připravil nejméně další dvě dražby. Celou situaci komentuje v úvodním textu katalogu první z nich: „Zdravá myšlénka, založiti v rámci veletržních podniků aukční síň a soustřediti v ní dle osvědčených cizích vzorů možnost realisace uměleckých sbírek, pozůstalostí a jiných příbuzných souborů, nebyla vedoucími kruhy PVV patřičně pochopena a zanikla bohužel dříve, než se mohla vžíti. Přenáším svoji činnost do nového podniku. Rozsah svěřeného mně úkolu nebude ovšem tak mnohostranný, jako jsem jej hodlal uskutečniti ve veletržním paláci, zato však budu se snažiti, abych vždy získal počtem třeba omezený avšak hodnotný dražební material. Pořádání uměleckých aukcí nebude totiž vázáno pravidelnými lhůtami.“191 Draženo bylo celkem jen 194 položek. Součástí aukce byla rozsáhlá sbírka českého skla z první poloviny 19. století. Další pokus uskutečnil Rudolf Weinert právě po roce, když uspořádal v témže místě aukci, pro kterou získal část ateliérové pozůstalosti francouzského krajináře Marie 189

Veletržní palác stálá umělecká a aukční síň. I. aukce obrazů a starožitností, aukce 23.–24. 5. 1929, Praha.

190

Veletržní palác stálá umělecká a aukční síň. II. aukce obrazů a starožitností, aukce 10.–11. 9. 1929, Praha.

191

Aukční síň Nový Novákův palác, Praha II. Vodičkova. Aukce sbírky starého pražského sběratele, aukce 30. 11. 1929, Praha.

134


Josef Léon Clavela (1850–1923) řečeného I Will.192 Tento úspěšný autodidakt vystavoval na pařížských Salonech a jiných reprezentativních podnicích. Získal několik vysokých ocenění a v roce 1894 byl jmenován rytířem čestné legie.193 Aukční nabídka obsahovala 16 autorových komorních olejů a dalších 30 maleb a kreseb jiných francouzských malířů z jeho majetku. Byly mezi nimi práce Henry Emile Volleta, Adolphe Gullieta řečeného Tourangeau, Henri Noizeauxe, Auguste Michel Nobilleta, Auguste Albert Georges Suavage, Edmond Louis Dupaina, Julien Duvocella a dalších. Zbytek draženého souboru tvořily obrazy a starožitnosti anonymního sběratele z Bratislavy. Celkem bylo zájemcům nabídnuto 136 položek. S touto dražbou stopy po podnikání Rudolfa Weinerta opět na několik let mizí, aby se později znovu objevil v čele aukčního oddělení jedné z prestižních pražských galerií.

4. PRAŽSKÉ AUKCE PO PÁDU SVĚTOVÉ EKONOMIKY Dramatická proměna globální ekonomické situace, která se nevyhnula ani domácímu trhu přirozeně zasáhla i do aukčního podnikání. Počátek třicátých let se stává mezníkem, nutícím majitele dražebních síní hledat nové formy podnikání přizpůsobené proměněným hospodářským podmínkám. Zdá se však, že situace není tak devastující jako v prvních letech po vzniku republiky. Navzdory ekonomické recesi je v tomto období založeno několik aukčních domů, které dokážou promyšlenou strategií opanovat určitý uvolněný segment trhu a dále se rozvíjet.

Umělecká aukční síň Václava Hořejše První stopy aukčního podnikání Václava Hořejše lze zachytit již na počátku zlomového roku 1931.194 Podobně jako někteří jeho kolegové začal své dražby pořádat 192

Aukční síň Praha II., Vodičkova Novákův palác. Atelierová pozůstalost francouzského malíře M. J. L. Iwilla–Clavela a soubor obrazů, kreseb, grafik, skla a jiných uměleckých předmětů z majetku pana K. v Bratislavě, aukce 9. 11. 1930, Praha.

193

Gérald Schurr – Pierre Cabanne, Dictionnaire des petits maîtres de la peinture 1820–1920. Tome II, Paris 2008, s. 14.

194

Umělecká a aukční síň, pořádá a řídí V. Hořejš. Dražební katalog starožitností, nábytku, skla, porcelánu, perských koberců, obrazů a jiných uměl. předmětů ze zámeckého a jiného soukromého majetku, aukce 2.–3. 3. 1931, Praha.

135


v prostorách kláštera voršilek na Národní třídě. Jednoduché, přehledné katalogy, včetně obchodních podmínek dražby, se nijak nevymykají zavedenému průměru ostatních aukčních domů, a jsou srovnatelné s produkcí Zdeňka Jeřábka či Stanislava Budila. Z obvyklé dobové nabídky též nevybočuje jejich sortiment složený převážně ze starožitností, historického nábytku a děl výtvarného umění s vyvolávacími cenami v rozpětí desítek až jednotek tisíc korun.

Obálka a poslední strana katalogu V. Hořejše obsahující díla z pozůstalosti A. Podlahy z roku 1932.

Hned z počátku projevil Václav Hořejš schopnost získávat pro svoji firmu prestižní zakázky, která bude určující pro celé jeho další podnikání. Ve dvou těsně po sobě jdoucích dražbách na podzim roku 1932 zprostředkoval prodej části pozůstalosti nedávno zemřelého pomocného pražského biskupa Antonína Podlahy (1865–1932), 195 jehož úmrtí vzbudilo širokou účast v řadách odborné veřejnosti.196 Pozornosti se těšil též rozprodej jeho sbírek, z nichž část získaly některé státní instituce. Nejintenzivněji

195

Příloha 1, č. 51. Umělecká pozůstalost Vdp. biskupa Dra. A. Podlahy, aukce 3.–4. 10. 1932, Praha.

196

Biskup Antonín Podlaha. Český kněz, archeolog a historik. Smuteční schůze k uctění jeho památky, Praha 1932.

136


Pohled do sbírek biskupa A. Podlahy převzatý z díla A. Šorma, Sbírky uměleckých předmětů biskupa Dra Antonína Podlahy, Praha 1932.

této nabídky využilo Národní muzeum, které nové akvizice představilo na podzim veřejnosti. Výtěžek dražby byl dle vůle zůstavitele věnován na charitativní účely. Rozmanitý dražený soubor působil zvláštním druhem koherence, jejímž jednotícím prvkem byla obsahová stránka sebraných artefaktů související s některou ze sběratelových zájmových či profesních oblastí. Ve velké většině se jednalo o bohemika spjatá s kultem sv. Václava či předměty dokumentující historické proměny pražské katedrály.197 Obsah sbírek odkazoval mimo jiné k Podlahově angažmá při přípravě jubilejní svatováclavské výstavy a jeho práci v Jednotě pro dostavbu chrámu sv. Víta. Aukce proběhly za zvýšené pozornosti pražských sběratelů a většina položek přešla do rukou nových majitelů. 197

Karel V. Herain, Umělecké a vědecké sbírky + biskupa Dra Antonína Podlahy, Umění VI, 1933, s. 166.

137


Podobně jako někteří další obchodníci se Václav Hořejš neuzavíral dovozu uměleckých předmětů ze zahraničí. Zvláště atraktivní byly tyto možnosti v případě bohemikálních děl se známou proveniencí. Se zajímavým příkladem takového pohybu se setkáváme ve dvou podzimních aukcích roku 1936. Vedle několika zajímavých prací Františka Tkadlíka, Josefa Navrátila, Josefa Mánesa, Mikoláše Alše a Antonína Chittussiho bylo zájemcům nabídnuto jedenáct kreseb a pět maleb Jaroslava Čermáka.198 Kolekce byla přivezena z Paříže, ze sbírky rodiny Johanna Theodora von Salemfels (1831–1898). Tento pražský rodák a důstojník rakouské armády se přestěhoval do francouzské metropole, kde udržoval přátelské kontakty s Jaroslavem Čermákem.199 K odprodeji došlo patrně v souvislosti s úmrtím jeho manželky Pauline, rozené Javal (1841–1935). Pozůstalým bylo zřejmé, že větší naději na úspěšný prodej Čermákových děl skýtá česká Praha než jejich rodná Paříž. K dobovému význam firmy Václava Hořejše odkazuje skutečnost, že byla vedle běžného provozu vybírána též pro pořádání dražeb z velkých patricijských a šlechtických sbírek. K nejvýznamnějším aukcím pořádaným v tomto podniku patřil rozprodej majetku spojeného se slavným nakladatelským domem Františka Topiče.200 V českolipském časopise Františka Kunce věnovaném sběratelství byla událost oznámena slovy plnými očekávání: „Topičova galerie se ruší. Koncem listopadu počne se v Praze v dražbě prodávati sbírka obrazů této známé firmy a zároveň se bude též prodávati soukromá sbírka F. a M. Topiče. […] Tato aukce bude uměleckou událostí prvého řádu a přiláká kupce nejen domácí, ale i z ciziny v počtu nejhojnějším.“201 Navzdory realizaci několika velkých aukcí byla dražba Topičovy galerie pro Václava Hořejše částečně novou zkušeností. Dosavadní prodeje organizoval ve vlast198

Umělecká aukční síň V. Hořejš. Katalog XLI. aukce. Obrazy českých mistrů: M. Aleš, J. Čermák, A. Chittussi, J. Mánes, A. Mánes, J. Navrátil, M. Švabinský a j. staré holandské obrazy, perské koberce, starožitný nábytek, porculán, sklo, zbraně a jiné umělecké předměty ze sbírek prof. H. M., zámku L. a sbírek Comtesse de S., aukce 5.–7. 10. 1936, Praha; Umělecká aukční síň V. Hořejš. Katalog XLII. aukce. Pozůstalost po hudebním skladateli bar. R. Procházkovi, sbírka Comtesse de S. Obrazy českých mistrů: J. Čermák, M. Aleš, J. Mařák, A. Chittussi,, L. Marold a j. staré holandské obrazy, starožitný nábytek, perské koberce, zbraně, porcelán, sklo a jiné umělecké předměty, aukce 4.–6. 11. 1936, Praha.

199

František Xaver Harlas, Jaroslav Čermák, Praha 1914, s. 25.

200

Příloha 1, č. 81. František Žákavec, Aukce Topičovy galerie, Umění X, 1937, s. 180.

201

Topičova galerie se ruší, Sběratel VII, 1936, s. 70.

138


Obálky dvou aukčních katalogů V. Hořejše, kterými byla nabízena sbírka Topičovy galerie a členů rodiny Topičovy, pocházejí z let 1936 a 1937.

ních prostorách, zatímco tentokrát se mělo vše odehrát v místnostech jeho klienta – majitele nabízeného souboru. Důvody pro toto opatření byly více než zřejmé. Firma Františka Topiče disponovala rozsáhlými reprezentativními výstavními a obchodními prostorami na Národní třídě, kde se zároveň nacházela i větší část uměleckých děl pro připravovanou aukci. Z obchodního hlediska mělo jistě význam i zdůraznění vazby jednotlivých nabízených předmětů na respektovanou a uznávanou osobnost jejich dosavadního majitele v prostorách vlastní firmy. Aukce naplnila očekávání publika i pořadatele. Většina nabízených předmětů našla své nové majitele a některé z nejatraktivnějších položek zvýšily svou cenu v licitaci

několikanásobně.

Celkový

obrat

aukce

dosáhl

výjimečné

výše

1.160.000 Kč.202 Další části sbírky byly nabídnuty v následujících dražbách.203

202

Žákavec, Aukce Topičovy galerie (cit v pozn. 200).

203

Katalog II. části soukromé sbírky F. Topiče a M. Topičové a zbývající části zámeckého zařízení a j. Umělecká aukční síň V. Hořejš, aukce 7.–9. 4. 1937, Praha; Katalog IL. aukce II. části zařízení zámku

139


S poslední ozvěnou jiného velkého příběhu se setkáváme prostřednictvím Hořejšova podniku počátkem roku 1937, kdy se na pražském uměleckém trhu znovu objevila umělecká díla ze zámeckého sídla v Průhonicích z pozůstalosti jeho posledního šlechtického majitele Arnošta Silva Taroucy.204 Podobně jako v případě předchozí zmíněné aukce byla rozprodána většina nabízených položek často s významným nárůstem ceny. Za obchodním úspěchem tohoto podniku stály vedle kvality některých nabízených děl a proslulosti jejich majitele též nízko nastavené vyvolávací ceny, které měly zajistit bezproblémový odbyt celé pozůstalosti. Zvláště zřejmé je to v případě části knihovního fondu, kde byly například humanistické tisky v původních renesančních vazbách nabízeny v rozmezí 10–50 Kč

Přední a zadní strana obálky katalogu V. Hořejše obsahující zařízení průhonického zámku z roku 1937.

K. a III. části soukr. sbírky F. Topiče. Umělecká aukční síň V. Hořejš, aukce 29. 11.–1. 12. 1937, Praha. 204

Příloha 1, č. 34. Katalog zařízení zámku Průhonice. Obrazy českých a hol. mistrů, starožitný nábytek, zbraně, perské koberce, porcelán a jiné umělecké předměty. Umělecká aukční síň V. Hořejš, aukce 9.– 11. 2. 1937, Praha; Katalog II. části zařízení zámku Průhonice. Obrazy českých a hol. mistrů, starožitný nábytek, zbraně, perské koberce, porcelán a jiné umělecké předměty. Umělecká aukční síň V. Hořejš, aukce 3.–5. 3. 1937, Praha.

140


Václav Hořejš započal své aukční podnikání ve skromných podmínkách v pronajatých prostorách bývalého kláštera Voršilek v nesnadném období počátku třicátých let. Proměňujícím se ekonomickým okolnostem se dokázal pružně přizpůsobit a vytěžit z nich maximum pro svůj podnik. Dražby pořádal s minimálními režijními náklady a formu jejich katalogů aktuálně přizpůsoboval významu prodávaného zboží a jeho majitele. Dokázal též obratně využít dobové situace a podchytil rozprodej několika rozsáhlých souborů ze šlechtického či významného měšťanského majetku. Proces přípravy katalogu a průběh samotné dražby byly nastaveny tak, že v rámci jedné aukce mohlo být prodáno více než tisíc drobných položek s nízkými vyvolávacími cenami, které zajistily jejich rychlý odbyt. Tato efektivnost byla atraktivní zvláště pro dědice či správce majetku, který měl být v krátké době kompletně rozprodán. Po celý čas svého působení Václav Hořejš firmu inovoval a přizpůsoboval novým podmínkám. Mezi léty 1933–1934 přestěhoval svůj podnik do reprezentativnějších prostor Nostického paláce v Mikulandské ulici. Od roku 1937 se prezentuje jako přísežný soudní znalec v oboru výtvarného umění a starožitností a v roce 1938 se jeho aukce uzavírají veřejnosti a jsou přístupné jen zvaným hostům, podobně jako v případě většiny ostatních

aukčních

domů.

Od

začátků podnikání až do okupace bylo firmou připraveno 51 dražeb s nepravidelnou frekvencí čtyřikrát až šestkrát do roka. Vedle velkých sbírek zde byly jiných rozprodá-

Obálka katalogu 51. aukce V. Hořejše z roku 1938.

141


vány kolekce Eduarda Frankla z Velkých Šárovců,205 inventář zámku v Jablonici Antala Alfréda Apponyiho (1883–1954),206 nebo rozsáhlý majetek Josefa Nostitze–Rhieneck (1878–1946) ze zámku v Plané.207 Tyto soubory byly draženy v několika velkých aukcích obsahujících tisíce jednotlivých položek. Václav Hořejš pokračoval se svým podnikáním i v průběhu války. V čtyřicátých letech přejmenoval svou aukční síň na Galerii Hořejš, pořádal výstavy soudobým výtvarníkům a spolu se svými společníky se zaměřil mimo jiné i na pořádání dražeb starých knih a provozování antikvariátu a knihkupectví. Pravděpodobně poslední aukce před znárodněním podniku byla vypravena v červnu roku 1949 a nesla číslo 115.208

Umělecká a aukční síň Františka Šmolíka a jeho nástupce Karel Struska Patrně někdy počátkem třicátých let začal pořádat aukce uměleckých předmětů a starožitností František Šmolík. Dražby se svým sortimentem i zpracováním katalogu podobaly produkci Václava Hořejše, který z počátku působil se Šmolíkem ve stejných prostorách na Národní třídě 8. Není vyloučeno, že jejich podnikání bylo společné a dražby pořádané pod hlavičkou V. Hořejš v bývalém klášteře voršilek započítal do řady vlastních podniků i František Šmolík, když v roce 1933 vydal jediné dva vlastní dochované katalogy s pořadovým číslem 15. a 16. Obě aukce po přibližně 600 položkách byly mimo jiné vypraveny zajímavými pracemi nizozemských, italských a anglických mistrů 17. a 18. století, doplněných

205

Příloha 1, č. 52. Umělecká a aukční síň V. Hořejš. Dražební katalog sbírky velkošiárovského panství (majitel e.v. Frankel), habánské a jiné moravské i slovenské fajance, skla, starovídeňského porculánu, nábytku, obrazů a j., aukce 12.–13. 12. 1932, Praha.

206

Příloha 1, č. 64. Umělecká a aukční síň V. Hořejš. Aukce zařízení ze zámku Jablonice (bývalý majetek hrabat Apponyiů) I. část: starožitná nábytek, rytiny a uměl. průmysl. Obrazy českých a holl. mistrů ze sbírky dra B., aukce 20.–21. 11. 1934, Praha.

207

Příloha 1, č. 63. Umělecká aukční síň V. Hořejš. XXXV. aukce I. části zařízení zámku Planá. Obrazy, rytiny, starožitný nábytek, perské koberce, zbraně, porcelán, sklo, aukce 9.–11. 10. 1935, Praha.

208

Galerie Hořejš. 115 aukce obrazů, starožitného nábytku, porcelánu, kameniny a fajansu, skla, koberců, zbraní, knih uměleckého obsahu a.j. uměl. předmětů ze zámeckého a soukromého majetku, aukce 14.–17. 6. 1949, Praha.

142


malbami ze středoevropského prostoru 19. století. Některé z nabízených předmětů pocházely ze zámku v Děčíně209 a ze sbírky Edvarda V. Frankela210. Vyvolávací ceny byly nastaveny v rozmezí volného podání až tisíců korun.

Přední a zadní strana obálky katalogu 15. aukce F. Šmolika s reklamou z roku 1933.

Ještě téhož roku 1933 předal František Šmolík vlastní aukční podnik Karlu Struskovi a věnoval se dále svému zavedenému obchodu se slohovým nábytkem na pražském Dražického náměstí, kde vedle prodeje poskytovala firma též restaurátorské služby. Karel Struska, který již krátce předtím vedl několik aukcí v Nostickém paláci v Mikulandské ulici, přenechal své dosavadní prostory Václavu Hořejšovi a sám převzal podnik na Národní třídě. Své příznivce o stěhování do nových prostor informoval na stránkách aukčního katalogu čtvrté aukce:

209

Umělecká aukční síň František Šmolík. Dražební katalog XV. aukce obrazů ze zámku děčínského a různých starožitností, uměleckých předmětů, porculánu, skla a slohového nábytku ze zámků V. J., K. H. a jiného soukromého majetku, z části na volné podání, aukce 30.–31. 5. 1933, Praha.

210

Umělecká aukční síň František Šmolík. Dražební katalog XVI. aukce obrazů porcelánu, skla, slohového nábytku, uměleckých předmětů ze zámeckého a jiného sběratelského majetku a sbírky habánské fajance z velkošiárovského panství, z části na volné podání, aukce 2.–3. 10. 1933, Praha.

143


„Vaše Blahorodí ! Dovoluji si uctivě oznámiti, že přesídlil jsem z dosavadních místností v Mikulandské ul. 7 do bývalé aukční síně p. Frant. Šmolíka v Praze II., Národní tř. 8. (Klášter voršilek). Tuto aukční síň jsem úplně převzal a povedu v intencích mých předchůdců co nejkulantněji. Prosím, by Vaše osvědčená přízeň a důvěra věnovaná dřívějšímu majiteli, byla i na mne přenesena. S projevem hluboké úcty K. Struska.“211 Uvedená dražba představila pražskému trhu kolem 600 položek, z nichž jich asi 200 bylo věnováno malbě, pracím na papíře a grafice. Kromě několika drobných maleb starých mistrů a několika děl 19. století se jednalo o nabídku spíše nižší úrovně. V podobném duchu se až na několik výjimek nesly i ostatní aukce této firmy. K dražbám většího významu lze počítat rozprodej kolekce maleb starých mistrů v listopadu 1935212 či dražbu části vybavení zámků Podola a Vogelssang u Kašperských hor.213 Karel Struska stihl až do okupace Československa uspořádat více než čtyři desítky dražeb drobného, spíše levného zboží. V jeho nabídce převažovalo užité umění a starožitnosti, čemuž počátkem roku 1937 přizpůsobil i název své firmy, kterou přejme-

Obálka katalogu 30. aukce K. Strusky z roku 1936.

211

Umělecká aukční síň K. Struska. Dražební katalog VI. aukce obrazů italských, holandských, španělských mistrů 17. a 18. stol., českých mistrů 19. a 20. stol., sbírky starých českých knoflíků, míšeňs. skupin a figur, skla, persk. koberců, slohového nábytku, miniatur aj. př. ze šlechtického majetku a pozůstalosti význ. pražského sběratele, aukce 12.–13. 12. 1933, Praha.

212

Aukční síň Karel Struska 22. aukce. Sbírka obrazů ze šlechtického a soukromého majetku, české sklo, porculán, nábytek a jiné umělecké předměty, aukce 21.–23. 11. 1935, Praha.

213

Aukční síň Karel Struska 29. aukce I. díl. Umělecká pozůstalost po paní K. Linhartové, vdově po lékaři v Praze, z jejich zámků Podola a Vogelsangu, aukce 24.–27. 10. 1936, Praha.

144


noval na Aukční síň starožitností.214 Ve svém podnikání pokračoval i po válce až do roku 1949, kdy byl jeho podnik společně s aukčními síněmi Zdeňka Jeřábka a Václava Hořejše znárodněn.215

Umělecká aukční síň Josefa Fišera u Černé růže Otevření jednoho z nejpůsobivějších prostor meziválečné architektury využil ke svému podnikání v roce 1933 Josef Fišer. Tento majitel starožitnictví na Václavském náměstí zřídil aukční síň v pasáži domu U Černé růže na pražských Příkopech, která byla čerstvě přestavěna podle plánů architekta Oldřicha Tyla (1884–1939). Průchozí trakt zastropený snad největší sklobetonovou klenbou své doby se stal záhy pražskou atrakcí spojenou s několika luxusními obchodními provozy, mezi které se pokusil zařadit i nový aukční podnik honosící se ve svém názvu jménem tohoto proslulého paláce. Umělecká aukční síň J. Fišera u Černé růže otevřela své prostory návštěvníkům nejméně třikrát. První dražba byla uspořádána ve třech po sobě jdoucích říjnových dnech.216 Z celkových 753 položek aukční výstavy bylo něco přes sto čísel věnováno malbě a kresbě doplněné méně početným souborem grafických listů. Zbytek nabídky byl tvořen drobnými dekorativními předměty, sklem, porcelánem, zbraněmi, bývalým chrámovým vybavením, šperky, mincemi a několika kusy nábytku a koberců. Většina položek byla nabízena v řádu desítek až stovek korun. Výjimečně dosahovaly vyvolávací ceny úrovně jednotek tisíc. Autoři katalogu počítali s osobní prohlídkou nabízených předmětů případnými zájemci, a proto uváděli jednotlivé popisy ve velmi zredukované podobě, z nichž některé působí krajně nevěrohodně (například položka č. 164: „Neznámý mistr 13. stol.: Selská siesta, olej, plátno 115 x 90 … 1000,–„.). Mezi závažnějšími díly výtvarného umění se v nabídce objevila malba na dřevě se sv. Josefem od Petra Brandla, Lidová slavnost Jana Jakuba Hartmanna či Květinové 214

Katalog XXXIII. aukce. Starožitný nábytek, obrazy českých i ciz. mistrů, sbírka cínových kropenek, svícnů a jiných cín. nádob, talířů zn. Wedgwood, českého skla, porcul., parůžků, starých knih, grafiky aj. uměl. předmětů. Aukční síň starožitností Karel Struska, aukce 24.–26. 3. 1937, Praha.

215

Vyhláška 1783/1949 Úředního listu II (cit. v pozn. 99).

216

Umělecká aukční síň J. Fišera u Černé růže. Aukce obrazů různých mistrů starých i moderních, starých zbraní, skla, porculánu a kameniny, nábytku, lustrů, hodin a různých starožitností, minci a medailí a perských koberců od různých sběratelů, aukce 19.–21. 10. 1933, Praha.

145


Obálka katalogu 2. aukce J. Fišera, včetně reklamy na pořádající aukční síň z roku 1933.

zátiší Jana Vojtěcha Angermayera. Z novějších prací to byly malby Antonína Hudečka, Jaroslava Panušky a Oty Bubeníčka. Nejvýše ceněnou položkou katalogu se stala uhlová kresba Julia Mařáka zachycující Dunaj u Děvína s vyvolávací cenou 7.000 Kč. Následující dražba byla připravena v polovině listopadu.217 Výběr nabízeného zboží byl podobný předcházejícímu. K nejpřednějším dílům aukce patřily práce Josefa Navrátila, Quido Mánesa, Mikoláše Alše, Viktora Barvitia, Beneše Knüpfera a Otakara Nejedlého. Ze způsobu ohlašování připravovaných aukcí v prvních dvou katalozích je patrný záměr Josefa Fišera pořádat dlouhodobě umělecké dražby v měsíčních intervalech podobně, jako to činil Zdeněk Jeřábek a někteří další obchodníci. Tento plán však byl narušen posunutím třetí a pravděpodobně i poslední aukce avizované na polovinu prosince, která se však uskutečnila až v únoru 1934.218 Ze standardu nastaveného v předešlých případech vystupuje poslední Fišerův katalog snad jen o něco

217

Umělecká aukční síň J. Fišera u Černé růže. Aukce 2. obrazů různých mistrů starých i moderních, starých zbraní, skla, porculánu a kameniny, nábytku, lustrů, hodin a různých starožitností, minci a medailí a perských koberců od různých sběratelů, aukce 13.–15. 11. 1933, Praha.

218

Umělecká aukční síň J. Fišera u Černé růže. Aukce 3. obrazů různých mistrů starých i moderních, grafiky, starých zbraní, českého skla, porculánu a kameniny, nábytku, lustrů, hodin a různých starožitností a perských koberců, aukce 19.–21. 2. 1934, Praha.

146


Nevyplněná pozvánka na aukci J. Fišera z roku 1933.

větším počtem nabízených malířských děl. Patrné je též větší zastoupení dražších obrazů nabízených v řádech tisíců korun. K pracím výše zmiňovaných autorů se nově přiřadila i díla

Josefa

Piepenhagena,

Mánese,

Augusta

Jaroslava

Věšína,

Bedřicha Luďka

Marolda, či Emila Orlika. Podobně jako v předchozích případech bylo pražskému publiku nabídnuto více než 700 položek dražených každé odpoledne v průběhu tří dnů. Přes výhodu vedení zkušeným obchodníkem se zavedenou klientelou a atraktivním provozním prostředím, podnikatelský projekt Josefa Fišera patrně záhy po svém otevření zkrachoval. Po uskutečnění třetí aukce v roce 1934 po něm veškeré stopy mizí.

5. POSLEDNÍ LÉTA PŘED VÁLKOU Rezignace Josefa Fišera na aukční podnikání je možno chápat jako důsledek těžkostí, kterým trh s uměním čelil v první polovině třicátých let 20. století. Určité oživení, které by bylo možné očekávat s odezněním světové hospodářské krize, bylo v posledních letech existence samostatné Československé republiky převrstveno událostmi, které v sousedním Německu ohlašovaly další světový konflikt. Navzdory těmto podmínkám však můžeme ve druhé polovině třicátých let pozorovat rozvoj uměleckého trhu doprovázený zvyšujícím se počtem pořádaných aukcí.

Aukční oddělení Rubešovy galerie a Rudolf Weinert Na podzim roku 1935 byli návštěvníci galerie Karla Jana Rubeše sídlící na Národní třídě osloveni nabídkou nově vzniklého aukčního oddělení podniku: „Ke svému uměleckému salonu připojuji oddělení aukční. Za poměrů uměleckému trhu 147


nepříznivých a při počtu stávajících již podobných podniků rozmnožení jejich je riskantním činem. Způsob však a směr, jakým hodlám za spolupráce p. R. Weinerta, prvního kdysi pořadatele pražských aukcí a znalého svého oboru, aukce uskutečniti, najdou tyto jistě své uměnímilovné účastníky, neboť budou všem zárukou spolehlivého a hodnotného nákupu.“219 Spolupráce s Rudolfem Weinertem mohla navázat na zkušenost z roku 1922, kdy Rubeš, podobně jako jeho konkurent František Topič, podnikl izolovaný pokus o uspořádání dražby uměleckých předmětů a starožitností.220 Tentokrát se však jednalo o pečlivě připravený promyšlený záměr, vedoucí k řadě uměleckých aukcí končící až stěhováním galerie po smrti jejího zakladatele v roce 1937. Jedním z proklamovaných důvodů tohoto podnikání byl boj proti podvodům na trhu s výtvarným uměním, které se masově rozmohly s finanční tísní obyvatelstva spojenou s průběhem hospodářské krize třicátých let: „Přispěji snad takto k ozdravení neutěšených poměrů našeho uměleckého trhu, jenž je zaplaven padělky.

Přední a zadní strana obálky katalogu aukce Rubešovy galerie s reklamou z roku 1935.

219

Rubešova galerie, aukční oddělení. Dražební katalog souboru obrazů, kreseb, grafik, uměleckoprůmyslových předmětů soukromého pražského sběratele, aukce 24.–25. 10. 1935, Praha.

220

Topičův salon (cit v pozn. 53).

148


Trpí tím nesmírně reelní obchod a zájem kupujícího obecenstva“.221 Uváděl majitel galerie založené jeho otcem v posledních letech Belle Époque před velkou válkou. Tento typ spolupráce též plně vyhovoval naturelu Rudolfa Weinerta formovanému v jeho počátcích činností zaštítěnou Krasoumnou jednotou. Zdá se, že od traumatu spojeného s krachem vlastního samostatného podnikání na počátku dvacátých let bez přestání hledal silného partnera, který by zaštítil jeho umělecké dražby. Poprvé to měl být stát, reprezentovaný Zástavním úřadem, následně obchodní společnost Antiqua a po ní koncem třicátých let Pražské vzorkové veletrhy. V konzervativně vedené Rubešově galerii našel spolehlivou instituci umožňující provozovat dražby, které se mu v průběhu let staly osudem. První aukce uspořádaná v říjnu 1935 představila svým návštěvníkům 241 položek. Většinu z nich tvořily malby a kresby doplněné nakonec dvěma desítkami grafik a stejným počtem předmětů uměleckého průmyslu. Položky byly přehledně a důsledně popsány bez udání rozměrů, řazeny abecedně podle jmen jejich autorů. Vyvolávací ceny se pohybovaly ve středním pásmu v rozmezí od 4 Kč do 2.800 Kč. Kvalitativně vyrovnaná nabídka uměleckých děl byla tvořena převážně pracemi autorů 19. století, doplněná obrazy z počátku následujícího století. Ze starších děl vynikala marina Bonaventury Peeterse a Květinové zátiší se zajíčkem Jana Kašpara Hirschelyho. Dalšími významnějšími pracemi byli zastoupeni Soběslav Pinkas, Josef Mánes, Antonín Slavíček, Jaroslav Panuška, Jan Preisler, Alfons Mucha, Bohumil Kubišta a další. Následující dražby byly připraveny obdobným způsobem. Pořadatel však brzy rezignoval na pořádání položek v katalogu podle jednotlivých kategorií a autorů. Během času též narostl počet dražených starožitností na úkor uměleckých děl. Zajímavým podnikem připraveným Rudolfem Weinertem pod hlavičkou Rubešovy galerie byla výstava Čeští malíři doby Předbřeznové s podtitulem přehled uměleckého vývoje této doby přístupná na přelomu března a dubna roku 1936. K přehlídce byl připraven katalog s obsáhlým Weinertovým textem, mapujícím české

221

Rubešova galerie, aukční oddělení. Katalog umělecké aukce sbírky českých porculánových figurek vojenských hodnostářů a vojáčků a souboru obrazů, kreseb, grafik, starého porculánu, skla a starožitných předmětů, aukce 22. 5. 1936, Praha.

149


malířství 19. století před rokem 1848.222 Celkem bylo vystaveno 58 obrazů a 44 portrétních miniatur doplněných ukázkami dobového nábytku, skla a porcelánu. Až na výjimky byly všechna díla prodejná s cenami v rozmezí od 100 Kč do 6.000 Kč. Z tohoto pásma se vymykal obraz Quido Mánese zachycující matku s dětmi nabízený za 25.000 Kč. Výstava organizovaná aukčním oddělením Rubešovy galerie kombinovala svou formou model prodejní výstavy spolu s dražbou, jíž se blížila výběrem nabízeného zboží. Neopomenutelný byl též osvětový prvek podpořený výkladovým textem v katalogu. Pozvánka na aukci Rubešovy galerie pro Z. Wirtha z roku 1935.

V řadě dalších dražeb občas ozvláštněných

větším

téma-

tickým souborem porcelánových

figur223

nebo slovácké keramiky224 vyniká aukce z konce září roku 1937. Převážná část nabídky byla tehdy věnována malbám a kresbám z pozůstalosti malíře Josefa Krále (1877–1914). Autor byl jeden z posledních žáků Julia Mařáka a Rudolfa Otty z Ottenfeldu na pražské Akademii. Ve svých pracích zachytil pohledy na mořské přístavy, německá města, Prahu a rodný Rakovník.

225

V dražbě bylo nabídnuto návštěvníkům Rubešovy galerie více než

osmdesát jeho prací na papíře a olejomaleb v rozmezí vyvolávacích cen od 150 Kč do 222

Rudolf Weinert, Čeští malíři doby předbřeznové. Přehled uměleckého vývoje této doby (kat. výst.), Rubešova galerie, Praha 1936.

223

Rubešova galerie, aukční oddělení. Katalog umělecké aukce sbírky českých porculánových figurek vojenských hodnostářů a vojáčků a souboru obrazů, kreseb, grafik, starého porculánu, skla a starožitných předmětů, aukce 22. 5. 1936, Praha.

224

Rubešova galerie, aukční oddělení. Katalog umělecké aukce sbírky obrazů a staré slovácké keramiky a obrazů, kreseb, grafik, starého porculánu, skla a starožitných předmětů z různého soukromého majetku, aukce 16.–17. 3. 1937, Praha.

225

Rubešova galerie, aukční oddělení. Katalog Josef Král (1879–1914), výstava jeho pozůstalosti. Umělecký průmysl ze soukromého majetku, aukce 30. 9. 1937, Praha.

150


Obálka katalogu aukce Rubešovy galerie z roku 1937, v níž byla dražena pozůstalost J. Krále.

1.500 Kč. Zbytek nabídky byl doplněn necelými dvěma sty předměty uměleckého průmyslu Činnost aukčního oddělení Rubešovy galerie byla ukončena stěhováním podniku do skromnějších prostor v paláci Platýz v průběhu roku 1938. Před samotným přesunem byly uspořádány poslední dvě dražby v listopadu a prosinci 1937, kdy velkou část nabídky tvořila díla z vlastního majetku firmy, jež se touto cestou zásob.

226

zbavovala

části

svých

objemných

Obrazy prodávané v těchto dražbách

nevystupovaly nijak z dosavadního zaměření stávajících aukcí, které snad byly výjimečné pouze vyšším počtem nabízených položek. V krátké době mezi léty 1935 a 1937 uspořádal Rudolf Weinert pro aukční oddělení Rubešovy galerie přibližně 16 dražeb uměleckých děl a starožitností. V každé aukci bylo nabízeno 160–500 položek dražených v jednom, výjimečně ve dvou dnech vždy odpoledne po 16. hodině. Výběr uměleckých děl vycházel z dlouhodobého zaměření galerie s těžištěm v produkci autorů 19. a počátku 20. století. Občas se v aukční nabídce objevily též obrazy Gustava Multruse, Václava Špály, Antonína Procházky, Jana Zrzavého, Josefa Lady, nebo Josefa Váchala. Relativní skromnost sortimentu obchodovaného aukčním oddělením dokládá nesnadnost získání kvalitních uměleckých děl pro aukční prodej i v případě spolupráce s etablovaným partnerem, kterým Rubešova galerie bezesporu byla. Přes proklamovaný záměr pokračovat v pořádání aukcí i v nových prostorách, nebyla činnost aukčního oddělení po roce 1938 na několik dalších let obnovena. 226

Rubešova galerie, aukční oddělení. Katalog umělecké aukce obrazů, kreseb a grafik z majetku Rubešovy galerie a sbírky architekta H. a uměleckého průmyslu ze soukromých sbírek, aukce 8.–9. 11. 1937, Praha; Rubešova galerie, aukční oddělení. Katalog závěrečné aukce obrazů, kreseb a grafik z majetku Rubešovy galerie a sbírky architekta M. a uměleckého průmyslu ze soukromých sbírek II. díl, aukce 6.–7. 12. 1937, Praha.

151


Některé další aukční podniky třicátých let V průběhu druhé dekády života československé republiky, můžeme vedle dlouhodobých, zavedených podniků zachytit ještě několik dalších, často izolovaných pokusů o pořádání aukcí uměleckých děl. Zajímavým příkladem přesunu působení zahraniční firmy na naše území se stala dražba bohemikálních mincí a medailí z proslulé sbírky Arthura von Enzenberg (1841–1925).227 Jádro kolekce tvořené mincemi z Tyrolska věnoval sběratel místnímu zemskému muzeu Ferdinandeu v Innsbrucku, jehož byl dlouholetým kurátorem. Zbytek sbírky byl po jeho smrti rozprodáván firmou Otto Helbing Nachfahren z Mnichova specializovanou na numismatický materiál. Aukce části pozůstalosti byla uspořádána v polovině listopadu roku 1934 v pražském hotelu Ambassador pod vedením Gerharda Hirsche, spolumajitele rodinného podniku. Katalog Enzenbergovy sbírky byl vydán v němčině a obsahoval 468 aukčních položek zdokumentovaných pečlivými popisy a reprodukcemi v obrazových přílohách Nabídka byla rozčleněna do tematických kategorií podle jednotlivých nominálů. Pořadatel aukce se zaručil za pravost nabízených předmětů s možností reklamace do 14 dnů od zakoupení zboží. Po

seznámení

s českou

metropolí

se

židovský

obchodník

Hirsch,

v následujícím roce po přijetí Norimberských zákonů do Prahy přestěhoval natrvalo. Během svého působení zde uspořádal ještě několik podobných podniků. Po internaci v koncentračních táborech Terezín a Auschwitz obnovil později svou činnost v Mnichově, kde organizoval numizmatické aukce až do počátku osmdesátých let.228 Velkorysým pokusem poloviny třicátých let zmařeným hned ve svých počátcích se stal projekt aukčního závodu Licita. Jediným zdrojem informací o tomto podniku je následující oznámení publikované v revue Veraikon vedené Emilem Pacovským: „Po příkladu velkých evropských měst a podle vzoru vídeňského Dorotheum byl konečně i v Praze v těchto dnech otevřen velký závod výstavní a dražeb227

Münzen und Medaillen Auktion. Sammlung des Weiland Arthur Grafen v. Enzenberg. Die Erzgebirgische Prägemedaille des 16. Jahrhunderts, Medaillen des Hans Reinhart Prägemedaillen Kremnitzer Künstler, Böhmische Dynasten u. Standesherren, Erzbistum Olmütz, Schlesienund Bistum Breslau, aukce 15. 11. 1934, Praha.

228

Erich Bernhard Cahn, Gerhard Hirsch. 24. Februar 1903–9. Juli 1982, Geldgeschichtliche Nachrichten XVII, 1982, s. 249.

152


ní: Licita, první koncesovaný dům stálých výstav a dobrovolných dražeb všech movitostí v Praze I., Karlova ulice 30, který bude míti velký význam pro naše umělce, milovníky a sběratele umění. Mezi třiceti sály, salony a síněmi, jimiž závod disponuje, jsou i zvláštní salony, věnované výstavám uměleckých děl všeho druhu – obrazů, plastiky, grafického a knižního umění i předmětů uměleckého průmyslu.“229

Reklama na aukční dům Licita z časopisu Veraikon XXI z roku 1935.

Je s podivem, že o takto důležité události neinformovala ostatní umělecká a sběratelská periodika, která přinášela zprávy o významných dražbách, otevírání nových galerií či jejich stěhování. Z těchto a dalších indicií lze usuzovat, že jednou z možných postav stojících za tímto, vzhledem k dobovým okolnostem do značné míry utopickým, podnikem mohl být právě Emil Pacovský. Agilní organizátor uměleckého života, který se dříve angažoval v podobně ambiciózním projektu Obchodního podniku Syndikátu výtvarných umělců československých. Jisté je, že uvedený článek se stal též poslední zprávou o této aukční síni. Jiným pozoruhodným podnikem z téže doby se stala aukce pořádaná obchodníkem a galeristou Hugo Feiglem v prostorách vlastní výstavní síně na 229

Emil Pacovský, Po příkladu velkých evropských měst, Veraikon XXI., 1935, s. 50.

153


Jungmannově ulici.230 Dražbě ohlášené na 13. a 14. prosince 1935 předcházela neobvykle dlouhá výstava nabízeného zboží započatá již 20. října, kde byla pražskému publiku představena sbírka 82 maleb starých evropských mistrů 15. až 19. století. Více než třetina obrazů pocházela z dílen nizozemských mistrů 17. století, hojně byla též zastoupena díla německá a italská. Několik obrazů pocházelo z Anglie, Francie a Španělska. Pouze menší část děl byla atribuována konkrétním autorům. Původci ostatních prací byli svědomitě označováni jako „následovník“, „dílna“, „na způsob …“, „podle …“. Nákladně vypravený česko-německý katalog uváděl v některých případech kromě popisu vyobrazení a základních technických údajů i příslušnou literaturu, či ikonografický původ díla. Zcela však chybí informace o majiteli a provenienci jednotlivých obrazů. Součástí katalogu byla též bohatá obrazová příloha s černobílými reprodukcemi většiny významnějších položek. Vyvolávací ceny stanovené na polovině cen odhadních byly uvedeny ve zvláštní tabulce mimo vlastní popisky. Nejvýše oceněnou položkou se stal komorní portrét Holanďanky v čepci s bílým límcem určený jako dílo Rembrandta van Rijn.231 Autorství mistra bylo doloženo posudky Maxe Jacoba Friedländra (1867–1958), Roberta Eigenbergera (1890–1979) a Gustava Glücka (1871–1952), jehož bývalý asistent a specialista na

Jacob Adrienszoon Backer: Holanďanky v bílém čepci.

Portrét

230

Česká sbírka obrazů starých mistrů z XV. až XIX. století. Galerie Dra Feigla, aukce 13. a 14. 12. 1935, Praha.

231

Odpovídající malba naposledy prodána galerií Bijl Van Urk v Amsterdamu jako dílo Jacoba Adrienszoon Backera. http://www.bijlvanurk.com/painting.php?a=detail&id=40 ze dne 1. 12. 2014.

154


Rembrandtovo dílo Otto Benesch (1896–1964) obraz publikoval předchozího roku v časopisu Pantheon.232 Malba odpovídající autorově komerční produkci mezi léty 1632–1634 byla nabízena za 180.000 Kč. Její vyvolávací cena byla později zvýšena na 250.000 Kč. Po aukci však zůstala neprodána. Jinou významnou položkou dražby bylo plátno zachycující kráčejícího sv. Josefa s malým Ježíškem z produkce Bartolomea Estebana Murilla. I v tomto případě byla původní vyvolávací cena zvýšena ze 75.000 na 124.000 Kč korun a malba zůstala též neprodána. Z dalších zajímavých děl, která nezískala nového majitele, jmenujme alespoň Svatou rodinu Utrechtského mistra vzývání z první poloviny 16. století, monumentální Křest sv. Lucily sv. Valentinem od Francesca da Ponte Bassana, Předání klíčů Petrovi Bernarda Strozziho, galantní scénu Theodora van Thuldena, nebo mytologickou scénu Jacoba Adriennszoona Backera. Z prodaných položek byla nejdramatičtěji dražena biblická scéna vytvořená podle předlohy Paola Veroneseho. Cena této malby na dřevěné desce vzrostla z 8.000 na 12.800 Kč.

Přední a zadní strana obálky katalogu aukce Galerie dr. Feigla s reklamou z roku 1935

232

Otto Benesch, Rembrandt, Pantheon. Monatsschrift für Freunde und Sammler der Kunst, 1934, Heft III., s. 24.

155


Pozornost více zájemců upoutala též krajina s pastevci Balthazara Paula Ommegancka prodaná za 16.500 Kč při vyvolávací ceně 14.000 Kč a žánrová scéna připsaná Egbertu van der Poel,233 jejíž cena v dražbě vystoupala o více než tisíc na konečných 7.200 Kč. Ostatní díla byla vydražena za vyvolávací cenu nebo jen o několik málo příhozů výše. Z těchto obrazů jmenujme alespoň jednu z variant Poslední večeře Peetera Cocka van Aelst, která byla vydražena za 8.600 Kč, rozměrnou krajinu Davida Tenierse staršího, jejíž cena 25.000 Kč z ní udělala stejně jako ze zátiší Willema Gabrona234 nejdražší položky aukce, krajinu se sedláky Cornelise Geritszoon Deckera235 vydraženou za 6.600 Kč nebo mytologickou scénu Sebastiana Ricciho prodanou za vyvolávací cenu 15.000 Kč. Celkem bylo v této dražbě prodáno 19 maleb z 82 nabízených za celkovou sumu 211.255 Kč po započtení 15% aukční přirážky. Vzhledem k tomu, že součet vyvolávacích cen stanovených dle autorů katalogu na poloviční hodnotě cen odhadních byl 1.271.000 Kč, nelze hovořit o velkém obchodním úspěchu. Přesto však nelze popřít, že uvedený podnik kvalitou nabídky i provedením vysoko vyčníval nad podobné počiny své doby. Lze jen spekulovat o původu této kolekce či jednotlivých obrazů. Není však nepravděpodobné, že šlo o majetek, jehož se zbavovali židovští sběratelé v tušení nadcházející katastrofy po vyhlášení Norimberských zákonů v sousedním nacistickém Německu.236 Podobné důvody stály patrně též u výprodeje majetku starožitnické firmy Leo Nagel v dražbě pořádané v době vzrůstající všeobecné nervozity počátkem června roku 1938.237 Aukce byla připravena ve vlastních prostorách obchodu se starožitnostmi a nábytkem na atraktivním místě nedaleko Obecního domu. Vedle zboží z majetku po233

Odpovídající malba byla naposledy nabízena firmou Bonhams and Butterfields v dražbě pořádané 18. 5. 2004 v San Franciscu.

234

Odpovídající malba byla naposledy prodána firmou Christies 17. 12. 1999 na aukci v Londýně za necelých 4 500 000 korun.

235

Odpovídající malba byla naposledy prodána firmou Rütten 22. 3. 2014 na aukci v Mnichově za více než 22.000 korun.

236

Jedná se zároveň o rok, kdy se do českého parlamentu poprvé dostala Sudetendeutsche Partei Konráda Henleina, která se v květnových volbách umístila na prvním místě se ziskem 15,2 % voličských hlasů.

237

Katalog starožitností a uměleckých předmětů. Leo Nagel. Aukce starožitných a uměleckých předmětů, pocházejících z různých slovenských zámků a jiného soukromého majetku, aukce 8.–10. 6. 1938, Praha.

156


Obálka katalogu aukce L. Nagela z roku 1938.

řádající firmy byly nabízeny též předměty z jiného soukromého majetku, jmenovitě z několika šlechtických sídel na Slovensku. Katalog nese rukopis některého z aukčních rutinérů, který měl s pořádáním těchto akcí zkušenost. Svým charakterem odpovídá produkci Zdeňka Jeřábka nebo Rudolfa Weinerta. Pořadí položek v seznamu není strukturováno, popisy jsou stručné bez udání rozměrů. Některé vyznívají

více

než

nepravděpodobně

(například: Caravaggio Michel Angelo, 1569–1609, Italský hoch, olej na plátně, Expertisa …2 200,–„). Celkem bylo koupěchtivým zájemcům nabídnuto v průběhu tří dní 780 položek převážně historického skla, porcelánu, nábytku, dekorativních předmětů a výtvarného umění. Vyvolávací ceny byly nízké v rozpětí od volného podání do několika tisíc korun. K nejvýznamnějším malířským dílům z této nabídky patřil obraz Turci před Bělehradem Jana Pietera Bredaela, opatřený posudkem vídeňského historika umění Wilhelma Emila Suidy (1877–1959), Ráchel u studny Lorenza Lippiho potvrzená Robertem Eigenbergerem, krajina Nicolase Poussina nebo Společnost v přístavu Clauda Josepha Verneta pocházející z londýnské sbírky Felixe Wagnera.

6. ČTVRTSTOLETÍ PRAŽSKÝCH UMĚLECKÝCH AUKCÍ Ve sledovaném období, od započetí pořádání uměleckých aukcí Krasoumnou jednotou až do konce první republiky v říjnu 1938, proběhlo v hlavním městě odhadem kolem 500 dražeb uměleckých děl a starožitností vedených více než 20 různými obchodními subjekty. Celkově se jedná o stovky tisíc předmětů, které změnily v rámci

157


tohoto mechanismu majitele. Některé z nich prošly trhem opakovaně, jiné byly jen neúspěšně nabídnuty a posléze vráceny zpět. Z firem vzniklých v meziválečném období přečkala až do znárodnění v roce 1949 Umělecká aukční síň Z. Jeřábka, Aukční síň Václav Hořejš, Mezinárodní umělecká aukční síň, Obchod starožitnostmi a uměleckými předměty Karel Struska a Obchod starožitnostmi Antonína Nečase.238

Další aukční podniky Mimo uvedené aukční domy působilo v Praze i několik firem specializovaných na pořádání dražeb starých knih, exlibris, grafik a dalších prací na papíře. Zpravidla byla tato činnost spojena s provozováním antikvariátu a knihkupectví. S pravidelnými moderními aukcemi knih začal roku 1925 v Praze antikvář Karel Zink (1889–1975), který se stal vůdčí osobností tohoto oboru a svou živnost provozoval až do poválečných let. K dalším pořadatelům těchto dražeb se zařadil nakladatel časopisu Knihomol Ludvík Bradáč (1885–1947), čerstvě založené Knihkupectví nakladatelství Orbis, vydavatelská

firma

Alexander

Štorch syn, společnost Fénix pod vedením

Jana

Marii

Augusty

(1897–1939), antikvář Oldřich Pyšvejc

(1865–1938)

či

redakce

měsíčníku Naše knihy, která pořádala aukce s písemným podáním od roku 1928. V pozdějších letech pak tuto

činnost

rozvíjel

například

německý antikvář Fitz Lenz, nebo nakladatelství Melantrich skrze své umělecké oddělení Ars.

Obálka katalogu aukce rytin a kreseb O. Pyšvejce z roku 1935 238

Rubešova galerie (cit. v pozn. 221).

158


Jinými dražbami sběratelského materiálu v meziválečném Československu se staly filatelistické aukce. S jejich organizací začala v polovině dvacátých let brněnská firma Ervin Přehnálek – Hannaheim sídlící v Masarykově čtvrti. V Praze byly pořádány společností Leon Stach na Příkopech a podnikem C. J. Kessler v Pařížské ulici. Na Slovensku připravovala podobné podniky firma K. Morgenštern v Trenčíně. Opravdovou událostí filatelistického světa se stala velkolepá aukce hostující v pražském hotelu Palace ve dnech 27. až 30. ledna 1928. Místní i zahraniční sběratelé na ní utratili celkem 1.400.000 Kč, tedy částku srovnatelnou s nejúspěšnějšími domácími dražbami uměleckých děl a starožitností.239

Přehled činnosti aukčních domů nás konfrontuje s impozantním množstvím informací sestávajících ze statisíců numerických údajů a množství opakujících se jmen více či méně známých autorů výtvarných děl. Tento výčet však nestačí k zodpovězení otázek po významu a místě uměleckých aukcí v kulturním kontextu doby. Neznámý autor jednoho z katalogů firmy Zdeňka Jeřábka obrací naši pozornost k možnostem dalšího bádání tváří v tvář těmto stopám dávno proběhlých aukcí: „K řadě otázek nutkají tyto předměty, každý zvlášť a k jiné. Po léta opuštěné sídlo, přes nějž přešel převrat se sociálními změnami, je zalehlé tichem zapomenutí. Na některých obrazech mluví jen jména umělců. Na některých ani ta ne. Promlouvá svou tvárnou řečí pouze jejich půvab. Porozuměti jim bude požitkem těch, jejichž majetkem se stanou.“240

239

I. Brunnerova aukce v Praze, Tribuna filatelistů VIII, 1928, s. 26–27.

240

Umělecká aukční síň Z. Jeřábka. 86. aukce obrazů (Brožík, Čermák J., Mucha, Navrátil, Slavíček, Úprka, Ullmann a j.) a starých mistrů (Brand, Gryef, Tenier, V. d. Meer) a starých vzácných kreseb, grafiky (Švabinský, Alex, Hollar, Heger a j.), starých zbraní, starožitných šperků, sbírky biedermayer. skla, porculánu, zámeckého styl. nábytku, různých starožitností a perských koberců ze šumavského zámku a jiného majetku, aukce 9.–13. 12. 1932, Praha.

159

IV. AUKČNÍ DOMY V PRAZE

Recommend Documents