Gymnázium, Ústí nad Orlicí Český jazyk a literatura Školní rok 2013/2014
ČÍTANKA UMĚLECKÝCH TEXTŮ sestavená pro účely stylistického rozboru Část druhá Texty 31 - 66 (Smrt krásných srnců, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, Obsluhoval jsem anglického krále, Chrám Matky boží v Paříži, Zabiják, Povídky malostranské)
31. OTA PAVEL: SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ (1971) – Ukázka 1 (Králíci s moudrýma ušima) Spatřil řeku. Řeka byla pro něho v životě vším. A tak k ní šel, podle řeky musel také do jít do svého domku a ke své ženě. Šel při měsíci, který z řeky udělal stříbrnou silnici. Místy se natáhl do trávy, všechno ho bolelo. Srdce jako by mělo puknout a nohy jako by se měly zastavit. Poprvé v životě šel takovou dlouhou štreku bez hvízdání a bez zpěvu, nezpíval si ani tu z legií o slonech, ani tu o červeném šátečku. Jako by prasklo péro u gramofonu, jako by dohrál hrací obraz s veselým poutníkem a rybářem. Šel a jenom na nebi jako by občas spatřil špajzku vystlanou čistými papíry přes ně tak, jak rozkázal. Pak prý spatřil u břehu rybu. Byla to dlouhá ryba s velkýma vypoulenýma očima. Dívala se na něho a on se díval na ni. Byla to taková ryba, která byla tak chytrá, že ji po celý život žádná jiná ryba nezabila a žádný chytrý rybář nechytil . Jen proto mohla být tak velká a tak stará. Tvrdil pak, že se na něj přišla podívat, jak umírá, protože zabil za svůj život tisíce ryb. Ryba zavrtěla ploutve mi a odplula. Dal se znovu na cestu. Ráno se dobelhal k vrátkům. Podlamovaly se pod ním nohy a držel se za srdce. Maminka se lekla a vedla ho do světnice. Když šel kolem špajzu, odvrátil hlavu, bál se, ţe tam dala ty čisté papíry. Pak se přece jen podíval, špajz měl ty papíry špinavé a byl zřejmě schválně pootevřený. Bylo tam trochu mouky, rýže, krup a láhev oleje. Usedl do židle a usmál se na maminku: „Ty můj nejlepší kamaráde." Maminka zavolala sanitku. Přijeli, vedli ho ven, že ho povezou do nemocnice. Nadával jim, u vrátek se jim vytrhl, něco si zapomněl. Nevracel se pro malý tranzistor, jak si ho lidi berou. Dal si jednou namalovat krásnou cedulku, na kterou byl pyšný. Teď ji pověsil na vrátka, aby si to mohl každý přečíst. Stálo na ní: PŘIJDU HNED A už nikdy nepřišel. 32. OTA PAVEL: SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ (1971) – Ukázka 2 (Ve službách Švédska) Jenže můj tatínek zůstával pořád jenom cesťákem, i když vlastnil plášť z homespunu a americký bourák buick. Ale on si to nějak neuvědomoval. A paní Irma si do své vily na Ořechovce dál kupovala psíky, nejdražší porcelán Rosenthal a Míšeň a originál holandská rádia Philips. Z nadměrné výšky shlížela na dráhu mého nebohého tatínka, o němž věděla, že na ni dělá zamilované oči. Můj tatínek se však rozhodl, že dosáhne všeho, že půjde výš a dál a že se stane neporaženým mistrem třebas celého světa. A taky to dokázal. V prodeji vysavačů a ledniček přetrumfl svými rekordy cesťáky v pětapadesáti zemích světa, jen v Japonsku měl Elektrolux dva tisíce zástupců a ti o tento hrdý titul bojovali. Získal ho tatínek před jedním cestujícím z Buenos Aires. Prodal největší počet vysavačů na světě a dokázal neuvěřitelné kousky. Prodal vysavače sedlákům v Nesuchyni, kde dosud neměli elektriku. Slíbil jim přirozeně, že jim pomůže elektriku zavést, ale nikdy to neudělal. Prodal vysavač svému třídnímu učiteli Lukešovi, po kterém v dětství hodil kalamář, a prodal vysavač i strážmistrovi Králíčkovi; ten mu kdysi vzal pušku hamerlesku při pytlačení. Přesvědčil ministerského předsedu Malypetra, že si musí koupit ledničku, a dr. Edvardu Benešovi prodal ledničky hned dvě.
33. OTA PAVEL: SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ (1971) – Ukázka 3 (Smrt krásných srnců) „Holane, pojď se mnou. Ty se přece pamatuješ na ty buřtíky, co jsem ti vozil. Pojď, kamaráde." Holan seděl, jenom mrkal očima a prohlížel si dál mého tátu. Bylo jasný, že s ním nepůjde, nešel nikdy s nikým. Můj tatínek ho znovu prosil, jako neprosil nikdy nikoho, ale marně. Říkal mu Holane, Holanečku, ale bylo to zbytečný. Pak už začínal být zoufalý a byl na pokraji toho stavu,kterému se říká šílenství. Vyndal z kapsy tu malou plátěnou hvězdu JUDE a ukazoval ji Holanovi a křičel: „Já jsem teďka žid a žádný buřty nemám. Sám bych nějaký potřeboval. Jsem žid a potřebuju pro mý báječný kluky maso a ty mi ho musíš opatřit!" Pak mu tekly slzy, otočil se a šel k pěšince, vedla na ostrov. A posílal Proška i Holana ke všem čertům. Rozhodl se jít dál, uţ nikdy se nepodívat na tu bílou chalupu, sbalit celtu, nářadí a jet domů beze všeho. Ale na začátku cestičky to přece jen nevydržel a otočil se. Oči psa a člověka se střetly. Dívaly se na sebe dlouho, snad celý věk, světla v nich zhasínala a rozsvěcovala se, a co si říkaly, to se nikdo nedoví, protože jsou oba mrtvi, a i kdyby byli živi, nikdo by se to nedověděl, protože oni sami to stejně nevěděli. Snad nadávali na psí život, snad na židovský, ale to je všechno snad. Holan vstal, protáhl se a šel líně jako obyčejný převoznický pes za mým tatínkem, jako by mu odjakživa patřil. Na pěšince se změnil v toho vlka. 34. OTA PAVEL: SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ (1971) – Ukázka 4 (Smrt krásných srnců) Kdysi tatínek hledal ten kraj po čuchu. Ve třicátých letech minul s naším osobním šoférem Tondou Valentou hrad Křivoklát a stoupal strašnými serpentinami dále na západ podél řeky Berounky, ve které tenkrát plavaly štiky jak krokodýlové a na mělčinách se v řasách převalovali tloušti a parmy jak polena. Tatínek všechno pozoroval a mířil dál až k zájezdní hospůdce U rozvědčíka a tam jsme na dvě sezóny zůstali. Ale nebylo to ono. Přestože paní Fraňková byla krásná a příjemná žena a uměla báječný guláš a dršťkovou, v sobotu a v neděli tam byl kravál. Přijely spousty trempířů, čundráků, vandráků a kovbojíčků a z tiché hospůdky udělali peklo hodné Západu. Zpočátku posílala maminka tatínka za trempíři, aby je uprosil, ať tolik nehlučí, ale po několika pokusech se vzdala. Brzy totiž v znějících písních o tom, že život je pes a že nejkrásnější je žít na řece Yukonu bez ženy, vynikal tatínkův krásný hlas a k nám ubohým dětem zvlášť pronikal ryk nástrojů, které tatínek jedině ovládal, což bylo koště a pokličky půjčené od paní Fraňkové. Ráno ho maminka našla sedět u studny podnapilého; hrál na hřeben sentimentální písničky o svém černém Kladnu. Žili tam v tom kraji krásní lidé, jako tulák Bambas. Od jara do zimy nepracoval, chytal ryby u Čertovy skály. Na každý den měl v hadrovém sáčku připraveno pět kostiček cukru ze zimních časů, kdy pracoval málo. Jeho život mě okouzloval a ještě v pozdějších letech, kdy si jiní přál i být spisovateli nebo letci, přál jsem si být Bambasem. Spal v polozbořené chatce a přikrýval se opelichanou kůží z jelena. Uměl fantasticky chytat ryby, všemi dovolenými a hlavně nedovolenými způsoby. Maminka mě s Bambasem nerada viděla, bála se, že mě zkazí. Bohužel se mu to nepovedlo.
35. OTA PAVEL: SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ (1971) – Ukázka 5 (Kapři pro Wehrmacht) Hned na začátku okupace vzali mýmu tatínkovi buštěhradský rybník. „Copak může žid chovat kapry?" domlouval mu starosta. Buštěhradský dolní rybník se stal už dřív tatínkovou láskou, byl do něho zamilován jak do slečny (slečny měl, jen tak mimochodem, taky občas rád). Přitom tenhle rybník nevyhlížel báječně jako jihočeský rybník, kde stoupá pára, třepotá se rákosí a křičí rackové, ale šlo o slušnější rybník uprostřed města, z jedny strany pivovar, z druhý topoly, a jinak domky a chalupy. Ale tatínek se vozil po tomhle rybníce už jako kluk na neckách, plul po něm na neckách i jeho tatínek, dědeček i pradědeček, a tak ho k rybníku vázalo jakési pouto předků (mezi námi, taky to, že v tomhle rybníku rostli rychle chutní kapři, nesmrděli bahnem a on si na nich mohl přivydělat k svému platu cesťáka s ledničkami a vysavači u té slavné firmy Elektrolux). Tatínek chodil v dobách míru podle rybníka, v papírovým pytlíku míval žemle a krmil svý kapry jak slepice: „Tu máte, kluci. Na. Na." Kapři připlavali, otevřeli vždycky tlamu, slupli žemli a šups! ladným obratem zpátky pod vodu. Dával je také přikrmovat mlátem z toho blízkého pivovaru a kapříci vypadali jak buchtičky. Rostli, no zrovna jako z vody. Když přišli Němci, vzali je jako mnoho jiných věcí do zajetí. Jinak nám Němci neměli co sebrat, protože tatínek byl chytrej a už dlouho před válkou říkal, že se v naší rodině všechno projí, propije a užije (maminka mu občas vyčítala, že užíval hlavně sám). Ale přesně to tak nebylo, pamatuji se na doby, kdy vydělal dost peněz a dal nám všechno, co mohl, a ve špajzu viseli nádherní bažanti s krásnými dlouhatánskými ocasy a šunka, z který jsme si mohli každý jak chtěl ukrajovat. Byly však taky časy, kdy k nám chodili exekutoři zabavovat nábytek a my jsme stávali v pozoru. My tři kluci jsme stáli v pozoru ještě při jedny příležitosti, a to jak se někdy z rádia linula hymna Kde domov můj. Jednou hymna zazněla, když už jsme leželi, my vyskočili a stáli jsme na postelích v nočních košilkách a tatínek nás pyšně ukazoval hostům, jak jsme vlastenecky vychovaní. Můj tatínek měl vůbec tuhle zemi rád a asi víc než maminka, která byla křesťanka; ale pro ni to bylo jaksi samozřejmý, že má domov, kdežto můj táta ho hledal za pomoci předků stovky let, než ho našel. 36. OTA PAVEL: SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ (1971) – Ukázka 6 (Nejdražší ve střední Evropě) Moje maminka strašně toužila jet před válkou do Itálie. Nechtěla ani tak vidět Michelangelovy sochy a obrazy Leonarda da Vinci, jako si přála vykoupat se v teplém moři. Protože maminka pocházela ze Dřině u Kladna, kde byl jen ubohý kachní rybníček, pokrytý hustým zeleným žabincem, a nikdy toho koupání jako malá holka neužila. A tak se vždycky zjara ptávala tatínka: „Leoušku, pojedeme letos?" Můj tatínek Leo obvykle odvětil, že právě letos nemáme dost peněz, a dokazoval, že podle jeho názoru je to na Berounce u Křivoklátu o moc lepší. Můj tatínek měl totiž daleko jinačí starosti. V popředí jeho zájmů stál obchod a ryby. V obojím neuvěřitelně vynikal, rybám však dával přednost a to byla věčná škoda pro naši rodinu a také pro švédskou firmu Elektrolux, kde dělal obchodního cestujícího s ledničkami a vysavači. Častokrát se přímo vytratil z obchodní cesty a našli ho obvykle na Berounce, jak chytá se svým nejlepším přítelem převozníkem Karlem Proškem štiky na okouny. Ta jeho láska k rybám vyvrcholila rozhodnutím, že zakoupí pro naši rodinu rybník i s kapry. Budeme mít nejen své vlastní kapry, ale ještě na nich při výlovu vyděláme spousty peněz. Maminka se dívala na celý podnik skepticky a upozorňovala tatínka, aby se do toho nepouštěl, že to není jeho branže. Ale příliš neprotestovala. /.../
37. ARNOŠT LUSTIG: MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU (1964) Ukázka 1 „Nelíbí se vám náš vítr?" zeptal se dobromyslně pan Brenske. „My jsme s ním docela spokojeni." Krejčí neřekl, co si v té chvíli pomyslel, že na všech větrných stranách světa už zvučí jen tento vítr, rozhánějící popel po celé zemi, takže se bude propříště podobat hrobu. Sevřenými rty svíral špendlíkové hlavičky, a těla s ostrou špičkou byla natažena jako injekční stříkačky. Pootočil se zpět ke Kateřině Horovitzové a přejel lehkým dotykem dlaní její ramena. „Ne vítr... popel... budete opravdu už asi brzy pryč," a zase to skryl kašlem, takže ani pan Brenske, ani voják, ani pan Herman Cohen nerozuměli; ale Kateřina Horovitzová, právě tak jako prve, když sečetla to, co znala už z domova a co viděla tady, v tom ledacos zaslechla. Jeho oči opakovaly jen něco, co s jeho prací už nesouviselo, že tento popel bude nezničitelný a nesmazatelný: neshoří, protože už je sám zbytkem ohně, nezledoví, jen se promísí se sněhem a ledem, a nevyschne žárem slunce, protože už nelze vyschnout nad popel; nikdo z živých mu nebude moci nikam utéci; bude obsažen v mléku, které budou pít ještě nenarozená batolata, i v prsu, který jim jejich matky podají; zůstane v květinách, které se rozvinou ze svých lodyh, i v pylu, jímž je opylí včely; bude i v hlubinách země, kde se teprve mění zetlelé lesy v uhlí, a v nebeských výších, kde každý pohled lidských očí, znásobených teleskopem, narazí na nezbadatelný obal, kroužící kolem celého tohoto červivého pozemského jablka, v pohledu a dechu každého člověka; a kdo si napříště položí dotaz, z jakých látek je vzduch, který dýchá, bude povinen vzít v potaz tento popel; bude obsažen v knihách, jež nejsou ještě napsány, v končinách, kam ještě nevkročila lidská noha; nikdo se ho nezbaví; bude to dotěrný i laskavý popel z mrtvých, kteří zahynuli bez viny. Chřípí krejčího bylo teď plné tohoto popela, stejně tak jako jeho oči, a Kateřina Horovitzová to cítila.
38. ARNOŠT LUSTIG: MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU (1964) Ukázka 2 Pan Brenske, při veškerém svém vzdělání a zkušenostech, neměl ani potuchy o tom, že by jeho setkání s Kateřinou Horovitzovou mohlo jeho nadřízeným vzdáleně připomenout jistou ženu, která odřízla hlavu jednomu vojevůdci, ovšem s tím, že ho předtím opila. A tak není divu, že to do svého hlášení nedal. Ale i tak to bylo poutavé čtení. Pan Bedřich Brenske se díval na své dílo, jak bylo úhledně zachyceno. Mezitím nechal svého adjutanta otevřít okno a uslyšel z blízké sušárny rabína Dajema z Lodže, jak úpěnlivě a přitom nepochybně pěkně zpíval. Usmál se zamyšleně a řekl: „Pro ně je to přirozené a pro nás je to šílené. Anebo obráceně?" Ale odpověď si na to nedal. A rabín Dajem z Lodže začal hladit Kateřinu Horovitzovou po vlasech, jako už jednou, a po tvářích. Říkal jí stále: „Ty má maličká, ty má něžná, ty má statečná. Pochváleno budiž tvoje jméno, dříve než jméno boží. Ty má kurážná, ty má bojující. Stokrát budiž pochváleno tvoje jméno." A pak se díval, jak hořelo její tělo, zbaveno předtím vlasů, a říkal vše znova ve svém zpěvu, kterému pan Bedřich Brenske ani jeho adjutant a ostatní nerozuměli. „Stokrát kurážná, stokrát dobrá, tisíckrát spravedlivá, tisíckrát krásná."
39. ARNOŠT LUSTIG: MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU (1964) Ukázka 3 „Jdi už, ty náš zpěváku, nezdržuj náš odjezd, beztak máme naspěch," řekl náhle pan Brenske a pokynul, aby se stráže ujaly rabína Dajema z Lodže a připravili ho k odchodu. „Netrvalo to tak dlouho, abychom tím ztráceli ještě více. Nuže, zase se rozejdeme." Stařec s modrýma kněžskýma očima, který ve svém vězeňském šatu oddával Kateřinu Horovitzovou a Hermana Cohena, aby mohla být připsána na jeho pas, zpíval stále ještě stoje těsně u nich, než se ho ujal v podpaží strážce zleva a pak zprava; zpíval však bezustání, aniž cokoli k něčemu podotkl, jako by to měl přímo nakázáno panem Brenskem, takže vznikal dojem, kromě té chvíle, kdy hladil Kateřinu Horovitzovou po vlasech, jako by to byl člověk už nepříčetný. „Budu se za tebe modlit, ovečko," řekl ještě, „jsem pánem v sušárně vlasů, ty má krásná, a ty je máš tak lesklé a hebké jako černé hedvábí. Tam jsou mé ostatní ovečky a k nim musím spěchat, protože ony spěchají proti své vůli ode mne. První a poslední a poslední a první, jediná, jediná. Neutekou-li mi ony, neuteču jim ani já, ani ty, má urostlá, ty má nešťastná, ty má přenešťastná." Pan Brenske ho poplácal po bedrech jako koně. Působilo to podivně, nebylo patrně nic zvláštního na tom, co udělal, jako by na to už starý muž přivykl. Šel, právě jak to prve označil pan Rappaport-Lieben, jako kus hovádka, tupě a bez vlastní vůle. Adjutant přinesl do vagónu panu Brenskemu depeši, z níž plynulo, že je teď nutno přece jen ještě něco zaplatit. Pan Brenske se dlouho beze slova a výmluvně díval. Snad se už doopravdy styděl a zdráhal se to vyjevit. „Musíme být mužní " řekl. „Napříště bych osobně už poslal odvolání." Rappaport-Lieben vykřikl, že si to už nenechá líbit a že nemá švába na mozku, že celá komedie s rabínem je pro malé děti a že chce okamžitě odjet. „Buď anebo!" řval. „Ani středověcí loupeživí rytíři to nedělali takhle! Ožebračili jste nás. Co ještě chcete?" „Podezírá nás snad pan Rappaport-Lieben právě jen z toho?" zeptal se náhle klidně a věcně pan Brenske. 40. ARNOŠT LUSTIG: MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU (1964) Ukázka 4 „Prosím, apeluji na vás, jak zde stojíte jeden jako druhý, abyste pomohli zabránit, až budete na místě konečného řešení a stanete mimo tento náš svět, lživým výmyslům, které nás občas ještě stavějí do nepříznivého světla. Velmi nám na tom záleží. Pomluvy o naší říši a cílech, které sledujeme, nejsou možná tak nebezpečné, jak by se z mé řeči mohlo na první pohled zdát; ale jsou nám nepříjemné; připomínají blechu v kožichu čistokrevného psa, pijavici na rozjitřené ráně, vajíčka jedovaté mouchy nakladená do našich očí a uší. Každý stát žije podle svého učení, čím důslednější učení, tím pevnější říše. Naše teorie je snad z vašeho hlediska zaujata proti vaší rase; ale jednak se skutečně v některých případech vaše rasa ukázala nepřátelská mnohým našim snahám, a jednak není vyloučeno, že by se nemohla časem některá hlediska změnit. Právě váš příklad, vážení pánové, přece dokazuje, že lze na tomto poli úspěšně rozvíjet spolupráci bez mezer a rozporů. Další součinnosti tohoto druhu se nebudeme vyhýbat. Dnes jsou to vaše osoby a vaše peníze, zítra vaše nákladní automobily, benzín a letouny, zbraně i plyny a naši vojáci a lidé, na nichž oběma stranám záleží. Vy tam u vás víte, k čemu je dobrý hmyz, my zase známe, co je to plyn, kterým lze hmyz hubit, v přeneseném i vzácně přesném výkladu tohoto slova. Každý z vás se dožije nejvzácnější harmonie těchto prvků v lidských dějinách. Pracujte proto k našemu vzájemnému sblížení; šiřte tam, kam pojedete, pravdu. Nemůže toho být nikdy dost. Vyzývám vás k tomu jako váš přítel a prosím vás o to jako člověk, který za vás odpovídá a jemuž se dostalo dočasné výsady řídit váš osud, jako byste byli vojáci, a sloužit vám, jako byste byli naši lidé nebo někdo, na kom nám záleží; opakuji to jako důstojník, který si nade vše cení toho, čemu říkáme tak nevýstižně vojenská čest.“
41. ARNOŠT LUSTIG: MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU (1964) Ukázka 5 Pak si nechal pan Brenske podepsat nahoře na příslušný formulář, kterých přinesl celý svazek, malými úhlednými písmeny a číslicemi uvedenou sumu za otop a za předpokládanou studenou stravu cestou. „Zpočátku se budeme muset uskromnit, později se to zlepší. Pořádek musí být. Chceme dosáhnout narovnání ve věci vaší výměny co nejhladším způsobem, řekl bych přímo, s bankovní jemností. Nu, hrubé násilí, jak jsem již poznamenal, je nám opravdu cizí. A z maličkostí rostou velké věci. Snad je nám někdy, ale vždycky proti naší vůli, trochu násilí vnuceno, ovšem ani v tom případě si v něm nikdo z nás nelibuje. Nejsme sadisté, jen zkrátka prosazujeme své. To všechno, co jste o nás patrně slyšeli, než jsme přišli do Itálie, je smyšlenka. Kdyby nebylo zrady a nebyl zajat Mussolini, nebyli bychom se možná ani setkali. Za soumraku, aby váš odjezd nebudil přílišnou pozornost a snad i závist z tábora vedle, se přihotovte k cestě." Herman Cohen za těch slov vytahoval skoro bezmyšlenkovitě své zlaté plnicí pero a podepsal se dvěma velkými rozmáchlými tahy. Byly to zase ty nepatrné, až směšné obnosy, bral je sám na sebe. „Děkuji," smál se mírně pan Brenske, „nikdo nevidí nikomu do duše; možná; ale ani nevíte, jak jsem rád, kdykoli se věci mezi námi dovrší ve vzájemném souladu a smírně. Měli bychom být svorni. Čeká nás ještě hodně společných věcí. Vzájemně je vyřídíme. Tím míním především vás, ale záleží mi samosebou i na ostatních pánech. Jsem si v každé chvíli vědom, že jednám s elitou. Snad i já už mám nějaké zásluhy, ale jde hlavně o vás, o všechny." 42. ARNOŠT LUSTIG: MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU (1964) Ukázka 6 Kateřina Horovitzová, k níž se teď upjala pozornost všech, si vyhrnula sukni a ukázala bílou a hladkou nohu shora od stehna až dolů přes koleno a lýtko ke kotníkům. Vyzula střevíc a nechala ho padnout ke kožichu. Horst Schillinger bezděčně polkl, aniž tušil, že se tak dělo mnoha německým mužům, kteří ji měli na starost nebo kteří v uplynulých dvaceti čtyřech hodinách přišli do její blízkosti. Nemusel myslet ani na ženy, které už měl, ani na svou Hildegard, protože to vše bylo docela jiné. A polkl proti své vůli podruhé, mlsně, závistivě i uznale. Byl upoután a neskrýval to před žádnou skupinou zdejších mužů. Kateřina Horovitzová se už nenechala dále pobízet. Měla výraz člověka, který své okolí přestává vnímat. S rozmyslem, jehož zdroje i vysvětlení spočívaly někde uvnitř jí samé, odkládala kus, který jí byl v takovém spěchu nedávno ušit, cestovní sukni na pět knoflíků, a pak černou hedvábnou blůzu, aniž své věci odnášela jednotlivě na věšák; nechala je padat. Nikdo ji už také křikem nepobízel. „Nu, holobrádku," řekl poručík Schillinger ochraptělým hlasem svému mladšímu zástupci, „pohled na dílo samého židovského pánaboha." Vojáci si na okamžik odmysleli všechno, čím ji pohaněl a předem zneuctil její původ. Teprve teď ji chtěl poručík Schillinger přimět k tomu, aby shodila i to poslední; jeho rty zvlhly, jako by pil. Najednou sprostě zaklel. „Čeho se bojíš, ty Carmen ze židů?!" A prořekl ještě něco horšího, co přivedlo i muže v hloučku za pokraj poznání. Byla to propast, ke které se blížili zdaleka, ale jejíž obrysy se do jisté vzdálenosti mohly přizpůsobovat jejich přáním. Bylo uhněteno mnoho slov do tvaru, který to usnadnil, a bylo na to vynaloženo mnohé úsilí, z něhož by bylo lze usuzovat opak. K této propasti je vezly dobytčí vagóny, účty má dát a dal, i Pullmanovy vozy, zněl tu zvuk bankovních kupónů, houpala se tu velká loď a padala slova, že život lze koupit a smrt uplatit — nyní se chystala vzít na sebe podobu koupele a prázdných sprch. Už nebylo tak snadné říkat si, že i za okrajem propasti je jezero, po němž je možno ještě plavat, má-li pár vyvolených sílu a možnosti; byla to jen a jen jáma a viděli ji zblízka. Pan Leo Rubín se začal modlit. Pan Rauchenberg přimhouřil oči, pan Cohen ulpěl pohledem na dívčí hlavě, na jejím pohledu, který byl přísný i lhostejný jako ještě nikdy. Tonul v hloubce zeleně a hnědi jejích zraků. Byla to obrovská hloubka.
43. BOHUMIL HRABAL: OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE (psáno r. 1971) Ukázka 1 Když Hailé Selasié ukláněje se odcházel, všichni hosté se ukláněli také, generálové obou armád si vyměňovali řády, navzájem se dekorovali, a vládní radové si připínali hvězdy na fraky k boku, hvězdy a šerpy přes prsa, které dostali od císaře, a já, ten nejmenší, zničehonic jsem byl vzat za ruku a odveden ke kancléři císařství, stiskl mi ruku za vzornou obsluhu a připnul mi hodností sice nejmenší, ale na velikost ten největší řád s modrou šerpou za zásluhy o trůn habešského císaře, a já jsem ten řád měl připnutý na klopě fraku s modrou šerpou přes prsa, klopil jsem oči a všichni mi to záviděli, a jak jsem viděl, tak nejvíc vrchní z hotelu Šroubek, který vlastně měl ten řád dostat, já podle jeho očí bych mu jej byl nejraději dal, protože už měl pár let do penze, a snad na tohle jen čekal, protože s takovým řádem by se dal otevřít hotel někde v Podkrkonoší nebo v Českém ráji, hotel U řádu habešského císařství, ale novináři a reportéři si mne vyfotografovali a napsali si moje jméno, a tak jsem chodil s tím řádem a modrou šerpou, a sbírali jsme náčiní a odnášeli do kuchyně, příbory a talíře, pracovali jsme ještě dlouho do noci, a když ženské za dozoru detektivů přestrojených za kuchaře a číšníky umyly a utřely tři sta zlatých příborů a pan vrchní Skřivánek je počítal za pomoci toho vrchního z hotelu Šroubek, tak musel i počítat ještě jednou a pak ještě, a potom počítal malé kávové lžičenky sám šéf, a když dopočítal, tak zbledl, jedna lžičenka chyběla, počítali znovu a pak se radili, a já jsem viděl, jak ten vrchní z hotelu Šroubek tiše něco říkal šéfovi, a pak se divili a vypůjčení číšníci se umývali, a teď šli i oni do přísálí, protože jídla bylo tolik, a teď i oni a potom i kuchaři a servírky, všichni přišli, aby se ne dojedli, ale aby z toho hodně, co zbylo, si pochutnali v klidu na těch pochoutkách, a hlavně dí vali se na naše kuchaře, kteří chutí analyzovali a uhadovali, z jakých koření je ta která omáčka a jaké postupy byly zvoleny tak, jak je viděli, aby mohlo vzniknout tak skvostné jídlo, /.../. 44. BOHUMIL HRABAL: OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE (psáno r. 1971) Ukázka 2 A pak se zvedl a jako opilý chodil tou měsíční krajinou a pak se zastavil před takovým kůlem, a padl před ním a objal ten kůl, ale on to nebyl kůl, ale kmen nějakého stromu, a trčela z něj jediná useknutá větev, jako by se na té větvi popravovalo oběšením. Tak tady, řekl vrah, tady, to je náš ořech, tady byla naše zahrada, a tady zvolna kráčel, tady někde..., pak poklekl, a rukama v yhmatával zasypané základy stavení a hospodářských budov, jistě šel slepeckým písmem posilovaným vzpomínkou, a když ohmatal po kolenou celý rodný dům, posadil se pod kmen a zakřičel, vy vrahové!, a vstal a zatínal pěsti a modré žíly mu vyběhly na krku v tom světle sporého měsíce..., a když se vykřičel vrahů, tak se vrah posadil na zem, zaklonil se, ruku sepnul pod k olenem a houpal se jako v houpací židli a díval se na tu větev črtnutou přes srpek měsíce a hovořil, jako by se zpovídal..., a já jsem měl krásnýho tatínka, a ten byl krásnější, než jsem teď já, já jsem proti němu nepodařenec, i když jsem hezký, a tatínek měl rád ženské a ženské měly ještě raději tatínka, a tak tatínek chodil za sousedkou, a já jsem na tatínka žárlil, a maminka se trápila, a já jsem viděl, jako tatínek, vidíte? Tady za tuhle větev se držel, a když se rozhoupal, tak se tak šikovné pustil, že byl na druhé straně plotu, a tam byla hezká sousedka, a já jsem si jednou na tatínka počkal, a když přeletěl přes plot, tak jsme se hádali a já jsem tatínka zabil sekyrou, ne že bych ho chtěl zabít, ale že jsem měl rád maminku a maminka se trápila..., a teďka z toho všeho zbyl jen kmen ořechu ..., a moje maminka, ta je asi taky mrtvá...
45. BOHUMIL HRABAL: OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE (psáno r. 1971) Ukázka 3 Dávejte pozor, co vám teďka řeknu. Když jsem přišel do hotelu Praha, tak mne vzal šéf za levý ucho a zatahal mě za něj a povídá: „Jseš tady pikolík, tak si pamatuj! Nic jsi neviděl, nic jsi neslyšel! Opakuj to!“ A tak jsem řekl, že v podniku jsem nic neviděl a nic neslyšel. A šéf mne zatahal za pravý ucho a řekl: „A pamatuj si ale taky, že všechno musíš vidět a všechno slyšet! Opakuj to!“ A tak jsem udiven opakoval, že všechno budu vidět a všecko slyšet. A tak jsem začal. Každý ráno v šest hodin jsme byli na place, taková defilírka, pan hoteliér přišel, po jedné straně koberce stál vrchní a číšníci a na konci já, tak maličký jako pikolík, a na druhý straně stáli kuchaři a pokojský a ficky a kredencká, a pan hoteliér šel kolem nás a díval se, jestli máme čistý náprsenky a frakový límce i frak bez poskvrny, a jestli nechybějí knoflíky a jestli jsou vyčištěný boty, a naklonil se, aby čichem zjistil, jestli jsme si myli nohy, pak řekl: „Dobrý den, pánové, dobrý den, dámy...“ A už jsme s nikým nesměli mluvit a číšníci mě učili, jak se balí do ubrousku nůž a vidlička, a já jsem čistil popelníky a každej den jsem musel vyčistit plechový košíček na horký párky, protože já jsem roznášel na nádraží horký párky, naučil mne to ten pikolík, kterej už pikolíkem přestal být, už začal pracovat na place, ach, ten se něco naprosil, aby mohl roznášet dál párky! Až mi to bylo divný, ale pak jsem to pochopil. Nic jsem nechtěl dělat než roznášet podle vlaku horký párky, to kolikrát denně jsem dal páreček za korunu osmdesát s rohlíkem, ale cestující měl jen dvacet korun, někdy padesátikorunu, a já jsem vždycky neměl drobný, i když jsem je měl, a tak jsem prodával dál, až pak už cestující vyskočil do vlaku a dral se k okýnku a natahoval ruku, a já jsem nejdřív položil horký párky, a pak jsem řehtal v kapse drobnými, ale cestující křičel, že drobný ať si nechám, hlavně ať vrátím bankovky, a já jsem ty bankovky pomalu hledal v kapse, a výpravčí už pískal, a tak jsem pomalu vytahoval ty bankovky, a vlak se už rozjížděl a já jsem běžel podle vlaku, a když se vlak rozjel, tak jsem zvedl ruku a užuž se ty bankovky dotýkaly prstů natahujícího se cestujícího, skoro se některý vyklonili tak, že je někdo musel v kupé držet za nohy, jeden dokonce zavadil hlavou o gránik, jinej o stožár, ale pak se už prsty rychle vzdalovaly a já jsem udýchanej stál s nataženou rukou, v který byly ty bankovky, ... 46. BOHUMIL HRABAL: OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE (psáno r. 1971) Ukázka 4 Avšak ten frak a blýskavý řád a ta modrá šerpa polekaly vesničany natolik, že zůstali stát, pak mi gratulovali a přáli příjemné prožiti svátků, a pozvali mě, abych přijel na svatoštěpánský oběd. A odcházeli, viděl jsem záda v zrcadlech, a když i z okenních tabulek se vzdálila světla a lucerny a rolničky odřehtaly a odsupěl sněhový pluh, stál jsem před zrcadlem sám, díval jsem se na sebe, a čím víc jsem se na sebe díval, tím víc jsem se lekal, tak jsem se lekal, jako bych byl u někoho cizího, u někoho, kdo se zbláznil..., dýchnul jsem na sebe, až jsem se políbil v tom chladném skle, pak jsem nastavil loket a z mlžiny jsem se očišťoval loktem fraku, až jsem stál zase v zrcadle s hořící lampou jako sklenkou nabízející se k přípitku. A za mnou se tiše otevřely dveře, ztuhnul jsem..., a vešel koník a za ním koza, kočka vyskočila na cín pultu u kamen a já jsem měl radost, že vesničané se za mnou prohrabali, že za mnou přišli, že se mne polekali, protože já musím být něco vzácného, protože já jsem opravdu žákem vrchního pana Skřivánka, který obsluhoval anglického krále, a já jsem měl tu čest, že jsem obsluhoval habešského císaře, a on mne vyznamenal navždycky tím, že mi dal ten řád, a ten řád mi dal sílu, abych čtenářům napsal tenhle příběh..., jak neuvěřitelné se stalo skutkem. Stačí vám to? Tím ale opravdu končím.
47. BOHUMIL HRABAL: OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE (psáno r. 1971) Ukázka 5 ..., a jak táhl lehký větřík, odvával béžová mračna kouře a prachu, a já viděl v posledním patře, jak můj synáček tam sedí a dál bere hřebíky, mocnými údery je zaráží do podlahy, zdaleka jsem viděl, jak už má silnou pravačku, dokonce z něj nebylo nic než silné zápěstí a tenisový loket a pohybující se biceps, který jednou ranou zarážel do podlahy dál hřebíky, jako by nepadaly pumy, jako by se nic na světě nestalo... A tak se stalo, že druhý den, když se lidé vrátili a vyšli z úkrytů, že nepřišla Líza, moje žena, říkali, že asi zůstala někde na dvoře, a já jsem se ptal po malinkém odřeném kufříku, řekli mi, že jej Líza měla pořád u sebe..., a tak jsem vzal krumpáč a hledal jsem celý den na dvoře, pak druhý den jsem dal synáčkovi těch pět kilogramů hřebíků a ten si vesele je vbíjel do podlahy, zatímco já jsem hledal svoji ženu a jeho maminku, až třetí den jsem narazil na její boty, pomalu, zatímco Siegfried křičel a plakal, že nemá hřebíky, a nikdo mu je nepřinášel, tak tloukl kladivem aspoň do hlaviček hřebů už zaražených, já jsem zvolna dostával z rumiště a sutin svoji Lízu, a když jsem přišel do polovičky jejího těla, viděl jsem, jak stočená do klubíčka svým tělem chránila vulkánový kufřík, který jsem nejdříve pečlivě ukryl a pak jsem vyhrabal celou svoji ženu, ale bez hlavy. Průvan vzduchu jí utrhl hlavu, kterou jsme pak hledali ještě dva dny, zatímco synáček dál bil kladivem a vbíjel hlavičky hřebíků do podlahy a do mé hlavy. Tak čtvrtý den jsem vzal kufříček a nerozloučil jsem se a odcházel, a za mnou slábly údery kladiva a vbíjených hřebíků, ty rány, které jsem slyšel pak skoro celý život, protože toho večera si měl přijet spolek pro pomatené děti pro mého synáčka Siegfrieda, zatímco Lízu jsme pochovali ve společném hrobě, s hlavou sice jakoby, ale byl to jen na trup namotaný šál, aby si lidé nemysleli bůhvíco..., ač kvůli té hlavě jsem překopal celý dvůr. 48. BOHUMIL HRABAL: OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE (psáno r. 1971) Ukázka 6 Cestu, kterou jsem udržoval a kterou jsem vyplňoval štěrkem, který jsem si sám musel roztlouct, ta cesta, která se podobala mému životu, za mnou zarůstala bejlím a trávou zrovna tak, jako byla zarostlá trávou dopředu. Jen ten úsek, na kterém jsem zrovna pracoval, tak ten jevil stopy mých rukou. Průtrže mračen a vytrvalý déšť často sesul půdu a s pískem a drobným kamením zaplavil tu práci, kterou jsem na cestě udělal, ale já jsem se nezlobil, já jsem nenadával, ani jsem neklnul osudu, ale trpělivě jsem se pustil do práce, a celé letní dny jsem zase kolečkem a lopatou odvážel ten písek a suť, ne abych zvelebil cestu, ale abych zase projel s vozíkem a koníčkem. Jednou se po dešti utrhla celá výspa a práce trvala skoro celý týden, než jsem se mohl dostat na to pracoviště, kde jsem skončil před týdnem, ale já jsem s tím větším soustředěním se dával už ráno do práce, ten vytčený cíl, dostat se na druhou stranu silničky, snižoval únavu. A když za týden jsem projel i s vozem, byl jsem pyšný a díval jsem se na svoji práci, kterou jako bych ani neudělal, jen se vrátil v předešlý stav silnice, nikdo by mi to nevěřil, nikdo by mne nepochválil, nikdo by mi neschválil těch šedesát hodin práce, jen pes a koza a koník a kočka, ti ale nemohli o tom vydat svědectví. Ale já už býti, viděn v lidských očích a dostat pochvalu, to všechno ode mne odešlo. Tak jsem skoro celý měsíc nedělal nic jiného, než jsem dřel od slunka do slunka, abych udržel cestu v takovém stavu, v jakém byla, když jsem její údržbu převzal. Ostatně čím dál tím víc jsem shledával údržbu téhle cesty s údržbou svého života, který se mi jevil zpátky, jako by se stal někomu jinému, jako by celý můj život až sem byl román, kniha, kterou napsal někdo jiný, avšak k té knize života jsem měl jediný já klíč, jediný svědek mého života jsem byl já sám, i když taky ta moje cesta neustále na začátku i na konci zarůstala bejlím, však tak jako krumpáčem a lopatou, tak jsem vzpomínkou udržoval sjízdnou cestu svého života do minulosti, abych se mohl dostat myšlením nazpátek tam, kde jsem si chtěl zavzpomínat.
49. VICTOR HUGO (1802-1885): CHRÁM MATKY BOŽÍ V PAŘÍŽI (1831). Přel. M. Tomášková. Ukázka 1 „Opravdu hrozné jméno pro dívku," řekla Diana. „Teď vidíte," přidala se Amelotta, „že je to kouzelnice." „Má drahá," zvolala slavnostně paní Aloisie, „tohle jméno vám vaši rodiče jistě nevylovili ze křtitelnice." Mezitím přilákala Bérangěra, jíţ si nikdo nevšímal, kouskem marcipánu kozu do kouta pokoje. V okamžiku byly nejlepšími přáteli. Zvědavé dítě sňalo váček zavěšený na krku kozičky, otevřelo jej a vysypalo obsah na rohožku. Byla to abeceda, jejíž každé písmeno bylo napsáno odděleně na malé zimostrázové tabulce. Sotva byly tyto hračky rozloženy na rohožku, zpozorovalo děvčátko s úžasem, jak koza — bylo to nepochybně jedno z jejích kouzel — vybírá pozlacenou nožkou určitá písmena a klade je, zvolna je posunujíc, v určitém pořádku. Za okamžik bylo z toho slovo, v jehož psaní byla koza patrně vycvičena, neboť je utvořila bez nejmenšího zaváhání. Bérangěra spráskla ruce obdivem a zvolala: „Kmotřičko Lilie, pojďte se podívat, co ta koza právě udělala!" Lilie přiběhla a zachvěla se. Písmena seřazená na podlaze tvořila slovo: PHOEBUS „To napsala koza?" otázala se pohnutým hlasem. „Ano, kmotřičko," odpověděla Bérangěra. Nebylo možno o tom pochybovat; děvčátko neumělo psát. „To je tedy to tajemství!" pomyslila si Lilie. Mezitím se seběhli všichni ostatní, přivoláni výkřiky děvčátka, matka i dívky i cikánka i důstojník. Cikánka uviděla hloupost, kterou koza provedla. Zčervenala, pak zbledla a začala se chvět jako vinice před kapitánem, jenž se na ni díval se spokojeným a udiveným úsměvem. „Phoebus," šuškaly si užaslé dívky, „tak se jmenuje kapitán." 50. VICTOR HUGO (1802-1885): CHRÁM MATKY BOŽÍ V PAŘÍŽI (1831). Přel. M. Tomášková. Ukázka 2 Zdálo se, že toto vzácné stvoření ovládlo svým půvabem a krásou i Dvůr divů. Hantýrníci a hantýrnice ustupovali překotně z cesty a jejich surové tváře se rozjasnily, když na ně pohlédla. Přistoupila k odsouzenci svým lehkým krokem. Půvabná Džali šla za ní. Gringoire byl víc mrtvý než živý. Pozorovala ho chvíli mlčky. „Chcete toho člověka oběsit?" zeptala se vážně Špindíry. „Ano, sestro," odpověděl král thunský, „leda že by sis ho vzala za muže.“ Našpulila půvabně dolní ret, jak to měla ve zvyku. „Vezmu si ho," prohlásila. V tu chvíli věřil Gringoire pevně, že vše, co od rána prožil, je sen a toto je jeho pokračování. Obrat byl vskutku prudký, i když radostný. Rozvázali oprátku a nechali básníka sestoupit s podnožky. Musel si sednout, jak byl rozrušen. Bez jediného slova přinesl vévoda egyptský hliněný džbán. Cikánka ho podala Gringoirovi. „Hoďte ho na zem," řekla mu. Džbán se rozbil na čtyři kusy. „Bratře," řekl pak vévoda egyptský a položil jim ruce na čelo, „je tvou ženou; sestro, je tvým mužem. Na čtyři roky. Jděte."
51. VICTOR HUGO (1802-1885): CHRÁM MATKY BOŽÍ V PAŘÍŽI (1831). Přel. M. Tomášková. Ukázka 3 Poněvadž Klaudius Frollo od mládí prozkoumal téměř celý okruh positivních, dostupných a dovolených vědomostí lidských, byl nyní nucen, nechtěl -li se zastavit „ubi dejuit orbis", jít dále a hledat novou potravu svému nenasytně činnému duchu. Dávný symbol hada, který si kouše ocas, platí zvláště pro vědu. Zdá se, že Klaudius Frollo to zakusil. Mnohé vážné osoby tvrdily, že když vyčerpal dovolenou oblast lidského vědění, odvážil se proniknout do oblasti nedovolené. Říkalo se, že postupně okusil všech jablek se stromu poznání a buď z hladu, nebo znechucení kousl nakonec do plodu zapovězeného. Jak naši čtenáři viděli, účastnil se postupně přednášek theologů na Sorbonně, shromáždění studentů svobodných umění u obrazu svatého Hilaria, disputací dekretalistů u obrazu svatého Martina, lékařských schůzek u kropenky Matky Boží, ad cupam Nostrae Dominae. Zhltal všechny dovolené a schválené pokrmy, jež mohly duchu připravit a předložit ony čtyři velké kuchyně zvané čtyři fakulty, a nasytil se jich, dřív než utišil hlad. I sestoupil dále, hlouběji, pod všechnu tu vymezenou, materiální a ohraničenou vědu; možná, že vydal v nebezpečí i svou duši a usedl v jeskyni u onoho tajemného stolu alchymistů, astrologů a hermetiků, jejichž vrcholnými představiteli byli ve středověku Averroes, Vilém Pařížský a Mikuláš Flamel, u stolu, který sahá až hluboko do Orientu, až k světlům sedmiramenného svícnu, až k Šalamounovi, Pythagorovi a Zarathustrovi. 52. VICTOR HUGO (1802-1885): CHRÁM MATKY BOŽÍ V PAŘÍŽI (1831). Přel. M. Tomášková. Ukázka 4 Pouhá přítomnost tohoto popraviště stačila učinit z celého okolí příšerné místo. Kamenný kvádr, který sloužil za základ té hnusné stavbě, byl dutý. Zřídili v něm prostorný sklep, uzavřený starou rozlámanou mříží, kam házeli nejen lidské ostatky, jež spadly s řetězů na Montfauconu, ale i těla všech nešťastníků popravených na ostatních stálých šibenicích pařížských. Do této hluboké kostnice, kde tlelo tolik lidského prachu a tolik zločinů pohromadě, přišlo postupně složit své kosti mnoho mocných tohoto světa i mnoho nevinných, počínajíc Enguerrandem Marignim, člověkem spravedlivým, a končíc admirálem Colignym, člověkem rovněž spravedlivým. Pokud jde o záhadné zmizení Quasimoda, mohli jsme vypátrat pouze toto: Když asi za dva roky nebo za osmnáct měsíců po událostech, jimiž končí toto vyprávění, přišli do sklepení v Montfauconu vyhledat mrtvolu dva dny předtím oběšeného Oliviera Danka, jemuž Karel VIII. po smrti milostivě dovolil, aby byl pochován v lepší společnosti, u svatého Vavřince, nalezli mezi všemi těmi ohavnými kostlivci dvě kostry, z nichž jedna objímala podivným způsobem druhou. Jedna z nich, byla to kostra ženy, měla dosud na sobě několik cárů šatů z látky kdysi bílé a kolem krku náhrdelník z adrezarachových zrnek s malým hedvábným váčkem, ozdobeným zelenými skleněnými korálky, který byl otevřený a prázdný. Ty předměty měly tak nepatrnou cenu, že si je kat asi nechtěl vzít. Druhá kostra, která ji držela v těsném objetí, byla kostra muže. Všimli si, že měla pokřivenou páteř, hlavu vraženou mezi lopatkami a jednu nohu kratší. Neměla zlomený vaz a bylo jasné, že nejde o oběšence. Muž, jemuž kostra patřila, přišel sem tedy umřít. Když ho chtěli odtrhnout od kostry, již objímal, rozpadl se v prach.
53. VICTOR HUGO (1802-1885): CHRÁM MATKY BOŽÍ V PAŘÍŽI (1831). Přel. M. Tomášková. Ukázka 5 Přistoupila beze slova k odsouzenci, který se marně svíjel, aby jí unikl, odvázala od pasu čutoru a přiložila ji jemně k nebožákovým vyprahlým rtům. A tu bylo vidět, jak z toho doposud suchého a planoucího oka vytryskla veliká slza a pomalu stékala po tom nestvůrném, zoufalstvím tak dlouho zkřiveném obličeji. Byla to snad první slza, kterou nešťastník kdy uronil. Zapomínal však pít. Cikánka netrpělivě sešpulila rty a přitiskla s úsměvem hrdlo láhve k ústům Quasimodovým. Pil dlouhými doušky. Měl palčivou žízeň. Když dopil, vztáhl své černé rty, bezpochyby aby políbil tu krásnou ruku, jež mu přišla na pomoc. Avšak dívka, jež mu patrně nedůvěřovala a měla v paměti násilné noční přepadení, odtáhla poděšeně ruku jako dítě, které má strach, že je kousne zvíře. A tu na ni upřel ten hluchý nebožák pohled plný výčitek a nevýslovného smutku. Byla by to bývala všude dojemná podívaná, jak tato krásná, svěží, nevinná a půvabná dívka, sama tak slabá, přispěchala nezištně na pomoc takovému zoufalství, takové ohyzdnosti a zlobě. Na pranýři to byla podívaná vznešená. Dokonce i lid tím byl dojat, začal tleskat a volal: „Výborně! Výborně!" Právě v té chvíli spatřila kajícnice otvorem své díry cikánku na pranýři a vmetla jí do tváře svou strašlivou kletbu: „Buď prokleta, dívko cikánská! Prokleta! Prokleta!" Esmeralda zbledla a vrávoravě sestoupila s pranýře. Hlas kajícnice ji ještě pronásledoval: „Sestup, sestup, zlodějko cikánská, však ty tam jednou zase vystoupíš!" „Kajícnice má zase své vrtochy," reptali lidé, ale víc se neodvažovali. Neboť takové ženy budily hrůzu a to je činilo posvátnými. Neradi se tehdy pouštěli do někoho, kdo se ve dne v noci modlil. 54. VICTOR HUGO (1802-1885): CHRÁM MATKY BOŽÍ V PAŘÍŽI (1831). Přel. M. Tomášková. Ukázka 6 Především, abychom uvedli jen několik nejdůležitějších příkladů, je jistě málo krásnějších ukázek stavitelského umění než průčelí tohoto chrámu, v němž se postupně i současně rozvíjejí před našimi zraky tři mohutné portály, vyklenuté do lomených oblouků, prolamovaný a jako krajka zoubkovaný pás osmadvaceti výklenků pro sochy králů, uprostřed pak obrovská růžice s dvěma okny po stranách, jako jako když kněze doprovází jáhen a podjáhen, pak vznosná a vzdušná galerie s trojlístkovými oblouky, jež na svých štíhlých sloupcích nese těžkou plochou střechu, konečně dvě černé a masivní věže s břidlicovými stříškami; harmonické části velkolepého celku, postavené nad sebou v podobě pěti obrovských poschodí, defilují před našima očima v pestré směsici, a přece podle řádu, s přečetnými ozdobami sochařskými, řezbářskými a ciselérskými, jež působivě doplňují velebnost celku; řekli bychom mohutná kamenná symfonie, obrovité dílo člověka a národa, ve svém celku jednotné a rozmanité jako Iliady a romancera, jichţ je rodnou sestrou; zázračný plod, vytvořený spojením všech sil jedné historické epochy, kde z každého kamene tryská mnohotvárná fantasie dělníkova, řízená geniem umělce; jedním slovem výtvor lidský mohutný a bohatý jako výtvor božský, od něhož jako by si byl přisvojil dvě základní vlastnosti: rozmanitost a věčnost. A co tu říkáme o průčelí, platí o celém chrámu; a co jsme řekli o katedrále pařížské, platí o všech křesťanských kostelích středověku. Všechny jsou vystavěny v tomto umění, jež se zrodilo samo ze sebe, v umění logickém, dobře vyváženém. Podle prstu u nohy můžeš změřit obra.
55. ÉMILE ZOLA (1840-1902): ZABIJÁK (1877). Přel. Luděk Kárl. Ukázka 1 Jednou v březnu se Coupeau vrátil večer promoklý na kůži. Vracel se s Perkem z Montrougr, kde si nalili břicho úhoří polévkou. Cestou je chytil liják a šli v něm pořádný kus cesty, od od brány Fourneaux až k bráně Poissonniére. V noci dostal zlý kašel, byl celý rudý horečka vyletěla nahoru, dýchal namáhavě jako děravý měch. Když se na něho přišel ráno lékař podívat a když ho proklepal, vrtěl hlavou. Vzal si Geravisu stranou a radil jí, aby dala muže hned odnést do nemocnice. Coupeau měl zápal plic. Gervaisa se vůbec nehněvala. Kdysi by se radši dala rozsekat, než by se svěřila těm řezníků. Tenkrát po tom neštěstí v ulici Kation utratila všechny úspory, aby ho mohla sama opatrovat jako ve vatičce. Ale takové krásné city nemívají dlouhé trvání, když se mužský tak ohavně spustí. Ne, dneska už si s tím nebude dělat takovou hlavu. Můžou si ho odnést a ať si ho třeba nechají, ona jim ještě poděkuje. 56. ÉMILE ZOLA (1840-1902): ZABIJÁK (1877). Přel. Luděk Kárl. Ukázka 2 A celý zpocený, vlasy nad čelem zježené, přímo hrozný, couval pozpátku, házeje divoce rukama, jako by chtěl zaplašit tu hnusnou vidinu. Vyrazil dvakrát srdcervoucí výkřik a upadl naznak na slamník, do kterého se podpatkem zapletl. „Pane doktore, pane doktore, je mrtev!" řekla Gervaisa spínajíc ruce. Asistent popošel blíž a odtáhl Coupeaua doprostřed slamníku. Ne, není ještě mrtev. Zuli ho a jeho nahé nohy čouhaly ven a tančily samy, noha vedle nohy, v taktu, rychlý, pravidelný tanec. Primář právě vešel. Přiváděl dva kolegy, jednoho hubeného a druhého tlustého, měli řádovou stužku jako on. Všichni tři se beze slova sklonili a prohlíželi si muže ze všech stran. Potom spolu spěšně polohlasně hovořili. Obnažili pacienta od stehen až k ramenům a Gervaisa, vystoupivši na špičky, viděla celý ten nahý trup. Teď to bylo dovršeno: třas sestoupil z paží, vystoupil z nohou a zachvátil trup, třásl se teď až hrůza! Na mou duši, ten kašpárek se teď smál i břichem! Záchvěvy smíchu stoupaly podél boků a nemocný se dusil a dusil, jako by měl smíchy prasknout. A všechno se třáslo, to jste měli vidět. Svaly se zdvíhaly proti sobě, kůže se třásla jako buben, chlupy tančily valčík a dělaly si poklony. Byl to šílený tanec, řekl bys poslední kvapík, když už svítá a všichni tanečníci se drží za ruce a dupají podpatky. „Spí," zašeptal primář. 57. ÉMILE ZOLA (1840-1902): ZABIJÁK (1877). Přel. Luděk Kárl. Ukázka 3 V té době by byla žila velmi šťastně, nebýt Coupeaua, s kterým to šlo valem s kopce. Jednou, když se právě vracela z kovárny, zahlédla Coupeaua v krčmě starého Colomba, kde pil kořalku s Perkem, se Stehnem a se Starým zobákem, zvaným Propilboty. Přešla rychle kolem, aby se snad nezdálo, že ho stopuje. Ale přece se obrátila: ano, Coupeau do sebe převrátil rychle skleničku kořalky, však už měl ten pohyb v ruce. Lhal tedy! Dostal se až ke kořalce! Vracela se domů zoufalá. Celá její hrůza z kořalky se jí zmocnila. Víno – to mu ráda odpouštěla, to přece dělníka živí! Ale kořalka, to je hnus, to bere dělníkovi chuť na chleba. Ó, vláda by měla zakázat výrobu takového svinstva!
58. ÉMILE ZOLA (1840-1902): ZABIJÁK (1877). Přel. Luděk Kárl. Ukázka 4 Choulila se do klubíčka na zem, tiskla se ke zdi, ale tenký řemínek ji zasáhl všude, práskal jí u uší jako vybuchující prskavky, štípal ji po celém těle palčivými ranami, po nichž zůstávala dlouhá jelita. Opravdu, jako když tancuje zvíře v cirkusu při drezúře. Ubohá malá ovečka skákala, že to stálo za podívanou! Vyhazovala paty, jako když děvčata skáčou přes švihadlo a volají pořád rychleji: Hop, hop! Nemohla už ani dýchat, odskakovala od země jako gumový míč, neuhýbala už ani ranám, jak byla celá oslepená a zoufalá marným hledáním nějaké skrýše. A zvlčilý otec slavil triumfy, nadával jí „ty děvko ničemná“ a ptal se jí, jestli už toho má dost a jestli si zapsala za uši, že už to teď nepůjde, schovávat se mu. Ale najednou tam vtrhla Gervaisa, která už chvíli slyšela holčičku křičet. Když uviděla ten výjev, rozčilila se k nepříčetnosti. „Vy chlape mizerná!“ rozkřikla se. „Necháte ji hned být, lotře jeden? Nebo vás půjdu udat na policii!“ Bijard zabručel jako zvíře, které chtějí odehnat od koryta. Zablábolil: „Poslouchejte, vy pajdo jedna, hleďte si svýho, jo? Mám si snad brát rukavičky, když jí chci nařezat?...Musím jí jenom dát na pamětnou, však vidíte, aby věděla, že mám dlouhé ruce!“ Ještě jednou se naposledy rozpřáhl a švihl Lalii do obličeje. Natrhl jí horní ret, vytryskla krev. 59. ÉMILE ZOLA (1840-1902): ZABIJÁK (1877). Přel. Luděk Kárl. Ukázka 5 Když byl Coupeau v posteli, dala mu dva pomeranče. Dojalo ho to. Byl zase velmi milý od té doby, co pil thé a co nemohl zapomínat svoje srdce na pultech výčepu. Nakonec se odvážila mluvit s ním o jeho pomatení; byla překvapena, že uvažuje docela normálně, jako za starých dobrých časů. ,,To je pravda,“ řekl a posmíval se sám sobě, ,,to jsem se namluvil nesmyslů! Představ si, že jsem viděl krysy a že jsem běhal po čtyřech, abych jim nasolil ocásek! A ty jsi mě volala! Nějací chlapy si to chtěli s tebou dát! No a takové všelijaké hlouposti, strašidla za bílého dne… já se na to moc dobře pamatuji, kotrba je ještě dobrá… Ale teď už mám pokoj, zdá se mi všelicos, když spím, mám všelijaké můry, ale můry má každý.“ Gervaisa u něho zůstala až do večera. Když přišel lékař v šest hodin na vizitu, řekl Coupeauovi, aby natáhl ruce. Už se skoro netřásly, zbylo jen slabé chvění v konečcích prstů. Ale jak přicházela noc, stával se Coupeau neklidným. Dvakrát se najednou na posteli posadil, díval se na zem do tmavých koutů místnosti. Najednou natáhl ruku, jako by o stěnu rozmáčkl nějaké zvíře. ,,Copak je?“ ptala se Gervaisa poděšeně. ,,Krysy. Krysy,“ zašeptal.
60. ÉMILE ZOLA (1840-1902): ZABIJÁK (1877). Přel. Luděk Kárl. Ukázka 6 Paní Bochová prala už jen aby se neřeklo. Často ustávala v práci a dávala si s mydlením načas, jen aby mohla ještě zůstat a dovědět se konečně celou tu historii, pro kterou se už čtrnáct dní trápila zvědavostí. Ústa měla v tlustém obličeji pootevřená, vykulené oči jí zvědavostí jen svítily. Myslela si v duchu, celá spokojená, že to uhodla: „Aha, holka má povídavou náladu, to byl určitě doma binec." A nahlas řekla: „Tak on není hodný?" „Ani mi o něm nemluvte!" odpověděla Gervaisa. „Tam u nás na mne býval moc hodný, ale teď co jsme v Paříži, nevím si s ním vůbec rady... Abyste totiž věděla, loni mu umřela matka a nechala mu nějaké peníze, asi sedmnáct set franků. chtěl do Paříže. A protože mě starý Macquart pořád jenom na potkání fackoval, svolila jsem, že odjedu s ním. Vzali jsme obě děti a jeli. Tvrdil, že mi tu pořídí prádelnu a sám bude dělat řemeslo, je totiž vyučený kloboučník. Byli bychom si šťastně a spokojeně žili... Ale víte, Lantier je strašně domýšlivý a vyhazovačný chlap, který myslí jenom na zábavu. Zkrátka, nestojí za moc... Ubytovali jsme se tady v hotelu Montmartre v Montmartreské ulici. A to byly samý večeře, kočáry, divadla, sobě koupil hodinky, mně zas hedvábný šaty, protože on nemá v jádře špatný srdce, když je při penězích. Rozumíte, a tak to šlo dokola, až jsme za dva měsíce neměli nic. A tak jsme se přestěhovali do hotelu Boncoeur a začal tenhle psí život..." 61. JAN NERUDA (1834-1891): POVÍDKY MALOSTRANSKÉ (1877) Ukázka 1 As po čtvrt hodině zas jsem se podíval ku dveřím salónku. Zde stála krásnooká opět. Rovnala si promoklé šaty, utírala vlhké vlasy a starší nějaká družka jí pomáhala. "A proč jsi šla v té nehodě domů?" tázala se tato. "Sestra přišla pro mne." Hlas její slyšel jsem teď poprvé. Byl hedvábně měkký, zvučný. "Stalo se něco doma?" "Matka zrovna umřela." Zachvěl jsem se. Krásnooká se otočila a vystoupla do samoty ven. Stála vedle mne, zrak její spočíval na mně, cítil jsem ruku její vedle třesoucí se ruky své. Uchopil jsem ji za tu ruku, byla tak měkká. Mlčky jsem táhl děvče dál a dále do arkád, děvče následovalo volně. Bouř dostoupila teď svého vrchole. Vítr hnal se jako příval vodní, nebe i země ječely, nad hlavami se nám válely hromy, kolem nás jak by mrtví řvali z hrobů. Přitiskla se ke mně. Cítil jsem, jak se mi k prsoum lepí vlhký její šat, cítil měkké tělo, sálající dech bylo mně, jako bych musil vypít tu zlotřilou duši z ní!
62. JAN NERUDA (1834-1891): POVÍDKY MALOSTRANSKÉ (1877) Ukázka 2 "Pane Vojtíšku, my dva bychom mohli být ještě šťastni. - Tadyhle se mně pořád o vás zdálo, já myslím, že pánbůh tomu tak chce. - Vy jste tak samoten, pane Vojtíšku, nikdo vám neposlouží. - Vy máte všude přízeň, máte tuze moc dobrých lidi. - Vidíte, já bych se k vám přistěhovala. Kus peřin mám -" Pan Vojtíšek mezitím pomalu vstávat. Už tu stál rovně a pravicí si narovnával kožené stínidlo své čepice. "Radš utrejch!" vyhrknul konečně a obrátil se bez pozdravu. Kráčel pomalu k Ostruhové ulici. Dvě zelené koule svítily za ním, až zmizel za rohem. Pak si Miliónová stáhla plachetku až po bradu a seděla dlouho nepohnutě. Snad usnula. Divné zvěsti začaly se najednou šourat Malou Stranou. A koho se dotkly, škrabal se za uchem. "Pan Vojtíšek," znělo často v rozpacích a za chvilku zas jsi slyšel: "Pan Vojtíšek!" Brzy jsem zvěděl všeho. Pan Vojtíšek prý nebyl ani chud. Pan Vojtíšek prý měl tam za vodou, na Františku, dva domy. To prý ani není pravda, že bydlí pod Hradem někde v Brusce. Blázny si dělal z dobrých malostranských sousedů! A po tak dlouho! Nastala rozhořčenost. Mužští se zlobili, cítili urážku, styděli se, že byli lehkověrni. "Darebák!" pravil jeden. "Je pravda," rozumoval druhý, "viděl ho někdo žebrat v neděli? To byl nejspíš doma, ve svých palácích, a jedl pečeně." Ženské ještě váhaly. Dobrá tvář páně Vojtíškova zdála se jim přec příliš upřímna. Ale přišel dodatek zvěsti. On prý má také dvě dcery a ty prý dělají slečny. Jedna prý má lajtnanta a druhá chce jít k divadlu. Nosí Jen samé rukavičky a jezdí do Stromovky. To rozhodlo i u ženských. Takřka ve dvakráte čtyryadvaceti hodinách byl osud páně Vojtíškův zjinačen. Všude ho ode dveří odbývali, že jsou "zlé časy". Kde míval obědy, slyšel, že "dnes nic nezbylo", nebo: "Jsme chudi, měli jsme jen hrách, to neni pro vás." Uličníci kolem něho poskakovali a pokřikovali: "Domácí pán! Domácí pán!" 63. JAN NERUDA (1834-1891): POVÍDKY MALOSTRANSKÉ (1877) Ukázka 3 Jsem s prací hotov, co mám dělat! Odevzdat ji ještě nesmím, až zítra, vždyť mne za první práci vyhubovali, že ani nemůže být dobra a že musí být povrchní, když jsem s ní tak brzy hotov. Budu si psát fejetonky z úřadu, obrazy každodenního žití, fotografie a biografie těch pánů a pánů kolegů a představených, blesky byrokratického života a praktikantské písničky. Anglický satirik psal cestopis o cestě vykonané po vlastním psacím stolku; já se rozjedu šíř, zabočím na všechny stolky sousední, rozjedu se po celé říši našeho pana prezidenta, popíšu zemi i lid. Jen zdali ten lid dá příležitost k pikantní satiře! Proč by nedal! K satiře se nehodí jen zcela rozumný nebo zcela hloupý člověk; satira na tohoto by rozplakala,na onoho by sobě musela zajít ze stanoviska sférického a zkysala by v dokazování, že naproti věčnosti a všemumíru je vše směšno, co děláme. Tamhle na toho ulízaného pána akcesistu nebudu musit přijít s filozofií sférickou, jen tak s pramalým zrcátkem, do něhož se tak pilně dívá. Je ke mně přívětiv, ptalť jsem se první den po něm, kdo je ten "krásný" pán, a on mne zaslech. Ale ti ostatní - jak pilně píšou, jak pracují! To jsou tváře, to jsou hlavy, to jsou oči! Ani by se to k jinému člověku nehodilo než k úředníkovi, všechno dle předpisu! Je na těch obličejích vidět, že je "duševní" jich práce nenamáhá a že ani jedinou jich myšlénku nenapadne, aby se povznesla nad úřední normále. Je jim patrně jedno, vyšlapují-li akta nebo užije-li se jich jako v Banátě tahounů, aby vyšlapávali obilí! Krok za krokem a vždy dle míry! Nu snad jsou mezi těmi duševními tahouny přece nějací trojánští koňové: zevnitř dřevo a uvnitř Řekové. Odevřem si je!
64. JAN NERUDA (1834-1891): POVÍDKY MALOSTRANSKÉ (1877) Ukázka 4 Otýlie se hněvá dál; mně je, upřímně řečeno, hněv její skoro lhostejný. Cítím jen tak jakoby lehýnkou urážku. Sdělil jsem všem v zahrádce, že se stěhuju, ona byla přitom zcela chladna, vskutku chladna, jako bych jí sdělil, že padla vařečka na zem. — Ženská je také divný tvor! Zaplať pánbůh, že jsem se jí nevyznal z „lásky“. Byl jsem v staroměstském svém hostinci. Mezi těmi lidmi člověk zrovna osvěží a je pak zase schopnější duševní práce. Jen zas do práce, do práce! — po advokátní zkoušce jsem všech zkoušek prost už pro celý život. Jsem v plném stěhování. U malíře všeobecný výprask, děsný rámus — příprava ku psaní druhého listu. Poslal si ke mně zas pro papír. Vzkázal jsem mu prostě, že už mám vše složeno a ani nevím, kde papír je. Domácí slečna řeže v zahrádce salát. Pozoruju ji chladně. Ta je už zvadlá! Ať mně přijde Neruda ještě jednou s nějakou „povídkou malostranskou“! 65. JAN NERUDA (1834-1891): POVÍDKY MALOSTRANSKÉ (1877) Ukázka 5 "Strýčku, snad nechcete ty krásné kamínky vyházet všechny ven?" Stařec sebou škubnul. Pak zašeptal, dívaje se upřeně k Petřínu: "Nemá to ceny - oblázky -" "Já vím, že nemají velké ceny, vždyť to znám sám. Ale cenu mají přec, pro nás i pro vás. Vy jste sobě je pracně sebral - strýčku, nechte je prosím všechny pro mé děti. Budou se na nich učit, vy jim budete vypravovat -" "Mysleli jste snad," šeptal zas stařec monotónně a s namáháním, "že jsem bohat, a já vskutku -" "Strýčku," pravil pan Šajvl hlasem pevným, ale přitom měkkým a uchopil starcovu ruku, "copak nejsme vámi bohati? Moje děti by neměly dědečka, moje žena by byla bez otce, kdybychom neměli vás. Vždyť vidíte, jak jsme kolem vás šťastni, vy jste naším požehnáním v domě -" Náhle přistoupil stařec zas až k samému oknu. Ústa se mu zachvěla, v oku cítil nevýslovný tlak. Pohlídl ven. Neviděl nic určitého, vše se třpytilo jako rozpuštěný démant, vše se vlnilo - až k samému oknu - až do jeho oka - moře - moře! Dál už povídat nebudu, dál už neumím.
66. JAN NERUDA (1834-1891): POVÍDKY MALOSTRANSKÉ (1877) Ukázka 6 V deset hodin jsme měli být na místě, v jedenáct měl přijet Pohorák; o půl jedné měla se provést akce. Vyšel jsem v devět z domu. Příjemný letní vánek osvěžoval skráně. Modré nebe se usmívalo jako Márinka, sestřička Prokopa Holého, když vyzývala k nějakému čtveráctví. Mimochodem řečeno, byla Márinka mou láskou. Vzpomněl jsem si na ni, na úctu, jako jevila vždy k hrdinné povaze mé, a pojednou mně bylo snáz‚ a snáz, prsa se vypínala a duše rostla. Stal se kouzelný obrat, než jsem dostihl Jeleních příkopů, přistihl jsem se dvakráte, že jsem si byl poskočil na jedné noze. Rozpomínal jsem se, je-li vše v pořádku. Bylo ve vzorném. Dva praky kryly se v mé kapse. V druhé kapse se kryla černá páska na oko. Pod ramenem nesl jsem školskou knihu, kvůli válečné lsti. Kráčel jsem po Mariánských hradbách kolem cvičících se vojenských oddílů a nezachvěl jsem se ani. Věděl jsem, ty že do té doby budou dávno ve svých kasárnách zpět. Bylo času dost, obešel jsem tedy celou válečnou pozici. Prošel jsem Chotkovy sady, kde - stále poblíž silnice vedoucí již dolů - zaujmouti měl místo Mikuláš z Husi. Pohlédl jsem dolů do Brusky, kde měl stát Prokůpek, vyčkávající Pohoráka, aby pak, nadběhnuv mu strmým úvozem, dal nám rychle zprávu. Vystoupil jsem až k citadelce a přešel odtud valy k Bruské bráně. Když jsem byl u citadely, tlouklo mi srdce, když jsem se od ní vzdálil, zase přestalo. Valy od citadely k Bruské bráně tvoří dvě vybíhající bastióny. První z nich je cele vyvýšena a má nahoře v okruhu svém drobnou planinku; v té byl uprostřed tenkráte malý rybníček se zděnou obrubou, hustým rákosím a křovinami kolem - rejdiště mnohých našich radovánek. Pod jedním tím keřem měli jsme schovánu pěknou hromadu liberních oblázků pro praky. Okruh druhé bastióny tvoří údolí hlubší. Dnes v tom zářezu stojí kavárna Panoráma, tenkrát bylo místo pokryto hustým křovím. O několik kroků dál je Bruská brána - stanoviště moje co vrchního vojevůdce.
