Gymnázium, Ústí nad Orlicí Český jazyk a literatura Školní rok 2013/2014
ČÍTANKA UMĚLECKÝCH TEXTŮ sestavená pro účely stylistického rozboru Část první Texty 1-30 (Bílá nemoc, Válka s Mloky, Romance pro křídlovku, Spalovač mrtvol, Antigona, Hamlet)
1. KAREL ČAPEK: BÍLÁ NEMOC (1937) – Ukázka 1 DVORNÍ RADA: Dobře, že vás vidím, Galéne. Musím vám ze srdce blahopřát. Máme nádherný úspěch, kolego. Velkolepý úspěch! DR. GALÉN (polyká): Ještě... ještě snad musíme vyčkat, pane dvorní rado... DVORNÍ RADA: Ale ovšem, doktore Dětino, ale ovšem! Nicméně výsledky jsou tak překvapující – Abych nezapomněl, dostanete jednoho privátního pacienta. DR. GALÉN: Ale já... já totiž teď soukromou praxi nevedu... DVORNÍ RADA: Já vím, kolego, já vím, a chválím vás za to. Věnovat se jenom vědecké práci, správně. Ale tento případ jsem vám zvlášť vybral. Prima klient, milý Galéne. DR. GALÉN: Já jsem vám přece dal čestné slovo, pane dvorní rado,... že nepoužiju své metody... jenom tady na třináctce... DVORNÍ RADA: Správně, kolego. Ale pro tento jediný případ vás toho čestného slova zprostím. DR. GALÉN: Ale já... já na něm trvám, pane dvorní rado. DVORNÍ RADA: Co tím míníte, pane kolego? DR. GALÉN: Že nebudu nikoho léčit, pokud tady nebudu hotov, že ano... DVORNÍ RADA: Upozorňuji vás, Galéne, že jsem přijal osobní závazek. DR. GALÉN: Je mi hrozně líto, ale... DVORNÍ RADA: Domnívám se, pane kolego, že na své klinice jsem pánem já. A úkoly tady přiděluju já. DR. GALÉN: Kdyby pan dvorní rada toho svého pacienta položil na třináctku, pak ovšem... samozřejmě... DVORNÍ RADA: Kamže, člověče? DR. GALÉN: Na třináctku, na zem. Já tam už nemám volné lůžko. DVORNÍ RADA: Ale to je vyloučeno, Galéne. Takového pacienta přece nemůžeme strčit na kliniku! Ten by raději umřel, než by ležel mezi těmi tady – Moc bohatý pán, kamaráde! To nejde. Tak, prosím vás, doktore Dětino, žádné hlouposti – DR. GALÉN: Já budu léčit jenom na třináctce, pane dvorní rado. Já jsem dal své slovo, že ano... Kdyby pan dvorní rada dovolil... ti páni mě tak zdrželi... Smím jít k svým pacientům? DVORNÍ RADA: Můžete jít k čertu, vy – vy – DR. GALÉN: Děkuju uctivě. (Vklouzne do třináctky.) DVORNÍ RADA: – – Zatracený idiot! Takhle mne blamovat! 2. KAREL ČAPEK: BÍLÁ NEMOC (1937) – Ukázka 2 KRÜG: Budete dělat mír, pane. Řeknete lidem, že bůh vás poučil – MARŠÁL: Bůh... Kdybych opravdu věděl, že to bůh chce – Pavle, to by také bylo poslání, že? KRÜG: Ano, pane. Byla by to... velká práce. MARŠÁL: Práce na dlouhé lokty, já vím. Znám přece diplomaty, chlapče. Ale budu]li ještě několik let živ... Člověk mnoho vydrží, má]li poslání. Mír... Bůh chce, abych dělal mír – Aneto, řekni to,... abych věděl, jak to zní. DCERA: Bůh chce, abys dělal mír, tatínku. MARŠÁL: Opravdu, nezní to špatně... To by bylo velké poslání, viď, Aneto? Už to, že by na světě přestala bílá nemoc – To by bylo ohromné vítězství, že? Dělat mír: to by náš národ byl první mezi všemi – Pravda, bude to dlouhá práce, ale budu-li žít... Jen když budu mít od boha úkol! – Tak kde je ten doktor , Aneto? Kde je ten doktor? Opona
3. KAREL ČAPEK: BÍLÁ NEMOC (1937) – Ukázka 3 MATKA: Ale podívej se, kdyby měl opravdu ten lék – (Bere noviny.) OTEC: Tím hůř! Tak bych mu dal palce do presu a mačkal, až by neřád začal cinkat – Holenku, na to dnes máme prostředky, aby lidé mluvili! Prosím tě, copak by nás ten všivák směl nechat chcípat na malomocenství pro nějaké své pitomé utopie, jako je mír? To by byla pěkná humanita! MATKA (dívá se do novin): Ten doktor jenom říká, že chce odstranit zabíjení – OTEC: Darebák! Copak sláva národa není nic? A – a – když náš stát potřebuje větší území, tak mu to někdo dá po dobrém,co? Kdo mluví proti zabíjení, mluví proti našim nejsvětějším zájmům, rozumíš? MATKA: Ne, tati, nerozumím. Já bych chtěla, aby byl mír... kvůli nám všem. OTEC: Mami, já se s tebou nebudu přít, ale – Řeknu ti rovnou, kdybych měl já volit... mezi tou bílou nemocí a věčným mírem, tak jsem raději pro tu bílou nemoc. Tak, teď to víš. MATKA: – – Jak myslíš, tatínku. OTEC: Prosím tě, co je s tebou? Ty jsi nějaká – Proč máš ten šál na krku? Je ti zima? MATKA: Není. OTEC: Tak to sundej, nebo se nachladíš. Ukaž! (Strhne jí šál.) (Matka mlčky vstane.) OTEC: Ježíši, matko – Maminko, ty máš na krku bílou skvrnu! Opona 4. KAREL ČAPEK: VÁLKA S MLOKY (1935) – Ukázka 1 Kdybyste hledali ostrůvek Tana Masa na mapě, našli byste jej právě na rovníku kousek na západ od Sumatry; ale kdybyste se zeptali na palubě lodi Kandong Bandoeng kapitána J. van Tocha, co to je tahle Tana Masa, před kterou právě zakotvil, nadával by chvíli a pak by vám řekl, že to je ta nejšpinavější díra v celých Sundských ostrovech, ještě mizernější než Tana Bala a přinejmenším tak zatracená jako Pini nebo Banjak; že jediný s odpuštěním člověk, který tam žije – nepočítáme-li ovšem tyhle všivé Bataky –, je opilý obchodní agent, kříženec mezi Kubu a Portugalcem a ještě větší zloděj, pohan a prase než celý Kubu a celý běloch dohromady; a že je-li na světě něco zatraceného, pak je to zatracený život na téhle zatracené Tana Masa, pane. Načež byste se ho patrně zeptali, proč tu tedy spustil ty zatracené kotvy, jako by tu chtěl zůstat zatracené tři dny; i zafuněl by podrážděně a bručel by něco v tom smyslu, že Kandong Bandoeng by sem neplula jenom pro tu zatracenou kopru nebo palmový olej, to dá rozum, a ostatně po tom vám nic není, pane, já mám své zatracené rozkazy, pane, a vy buďte tak laskav, pane, a hleďte si svého. A nadával by tak rozsáhle a hojně, jak se sluší na staršího, ale na svůj věk stále ještě svěžího lodního kapitána. 5. KAREL ČAPEK: VÁLKA S MLOKY (1935) – Ukázka 2 Autor se zamračil. Neptej se mne, co chci. Myslíš, že z mé vůle se rozpadají lidské pevniny napadrť, myslíš, že já jsem chtěl tyhle konce? To je prostě logika událostí; copak já mohu do ní zasahovat? Dělal jsem, co jsem mohl; varoval jsem lidi včas; ten X, to jsem byl částečně já. Kázal jsem, nedávejte Mlokům zbraně a třaskaviny, zastavte ten ohavný kšeft se Salamandry a tak, - víš, jak to dopadlo. Všichni měli tisíc naprosto správných hospodářských a politických námitek, proč to nejde. Já nejsem politik ani hospodář: já je přece nemohu přesvědčovat. Co dělat, svět se snad propadne a potopí; ale aspoň se to stane z obecně uznávaných důvodů politických a hospodářských, aspoň se to provede za pomoci vědy, techniky a veřejného mínění, s vynaložením veškerého lidského důmyslu! Žádná kosmická katastrofa, ale jenom samé státní, mocenské, hospodářské a jiné důvody - Proti tomu se nedá nic dělat. Vnitřní hlas chvilku mlčel. „A není ti lidstva líto?“
6. KAREL ČAPEK: VÁLKA S MLOKY (1935) – Ukázka 3 Zdá se, že tu šlo také o jisté pohnutky morální. Mezi papíry pana Povondry se našlo v mnoha jazycích Provolání, uveřejněné patrně ve všech novinách světa a podepsané samotnou vévodkyní of Huddersfield, kde bylo řečeno: „Liga pro Ochranu Mloků se obrací zejména k vám, ženy, abyste v zájmu slušnosti a dobrých mravů přispěly prací svých rukou k veliké akci, jejímž cílem jest opatřit Mloky vhodným oděvem. Nejvhodnější k tomu účelu je sukénka dlouhá 40 cm, šířka v pase 6O cm, nejlépe se všitou gumičkou. Doporučuje se sukénka složená v záhybech (plisé), která dobře sluší a dovoluje větší volnost pohybu. Pro krajiny tropické postačí zástěrka opatřená tkanicí k zavázání v pase, zhotovená ze zcela prosté prací látky, popřípadě ze starších částí vašeho obleku. Pomůžete tím ubohým Mlokům, aby se při své práci v blízkosti lidí nemuseli ukazovat bez jakéhokoliv oděvu, což zajisté uráží jejich stud a dotýká se nemile každého slušného člověka, zejména pak každé ženy a matky.“ Podle všeho se tato akce nesetkala se žádoucím výsledkem; není známo, že by se kdy Mloci uvolili nosit sukénky nebo zástěrky; asi jim to pod vodou překáželo nebo to na nich nechtělo držet. Když pak byli Mloci odděleni od lidí prkennými ohradami, odpadly ovšem na obou stranách jakékoliv důvody ke studu nebo nemilým pocitům. Pokud se týče naší zmínky, že bylo třeba chránit Mloky před různým obtěžováním, měli jsme na mysli hlavně psy, kteří se nikdy s Mloky nesmířili a pronásledovali je zběsile i pod vodou, nedbajíce toho, že se jim zaněcovaly v tlamě sliznice, když pokousali prchajícího Mloka. Někdy se i Mloci bránili a nejeden vzácný pes byl ubit motykou nebo krumpáčem. Vůbec mezi psy a Mloky se vyvinulo trvalé, přímo smrtelné nepřátelství, které se nijak nezměnilo, naopak spíše zesílilo a prohloubilo zřízením ohrad mezi oběma. Ale to už tak bývá, a nejenom u psů. Mimochodem řečeno, těch dehtovaných plotů, táhnoucích se mnohdy na sta a sta kilometrů po mořském břehu, bylo využito k účelům výchovným; po celé délce byly pomalovány velikými nápisy a hesly vhodnými pro Mloky, jako například: Vaše práce – Váš úspěch Važte si každé vteřiny! Den má toliko 86 400 vteřin! Každý má jen tolik ceny, kolik udělá práce Jeden metr hráze můžete postavit za 57 minut! Kdo pracuje, slouží všem Kdo nepracuje, ať nejí!
7. FRANTIŠEK HRUBÍN: ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU (1962) – Ukázka 1 Dnes v noci / 28. srpna 1930 / .. Tu moje duše řekne co nejtišeji: "Utečme, z luny jde zlověstný svit, nevěř jí, pospěšme, utečme jí, prchněme, utečme, máme-li žít!" To řekne s hrůzou a křídla její prach návsi naberou do potrhaných per, mé srdce, jako by netlouklo skorem, bude jak listí svraskalé a plné děr, a dám se na útěk a budu bloudit borem, jako jsem bloudil před lety vpodvečer s tím strašlivým břemenem. Navždy mne bude víc o těžkou chvíli jedné srpnové noci, kdy jsem chtěl, aby ožil její předobraz, a kdy Viktor namířil světla reflektorů do lopuchů ve škarpě pod hospodou a tys odtamtud, štíhlá, se vznešeným držením, bosa, s mechovýma očima, a s ňadry, v jejichž oblém světle se nikdy neusmějí dětská ústa, tys odtamtud nevyšla. Navždy mne bude víc o tu noc, kdy jsem tě vyvolával z měsíčných par a popel na žhavém srdci chtěl držet tvar něčeho, co už není, zatímco tys žila a žiješ, ne přízrak, ne stín, jenž vstává z már, ne bludička, ne bysta náměsíčně bílá, ale láska, jež v krvi žil a cév divoce tepá. Navždy mne bude víc o člověka, z něhož břímě lásky a smrti a břímě života vyrazí zpěv.
8. FRANTIŠEK HRUBÍN: ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU (1962) – Ukázka 2 …,,Láska a život jedno pro mne vždy budou. Kdyby mělo být pro mne závažím, i přátelství se zřeknu, ani stáří, až zaklepá, se nezaleknu, a stále zůstanu dokořán otevřen jí, která bude život roubovat na můj sen, ať se i smrti podobá, nikdy to přece nebude smrt, její věrný obraz je v řece, věčně jiná voda žene se peřejí, jen pěnu chytíš z ní a kdovíkde je jí už konec, stále se budu do ní hroužit, znovu chtít ji zadržet, dát jí trvalost kovu, a stále, na křídlech i křídla odhodiv, budu ji žít tak dlouho, co budu živ.” 9. FRANTIŠEK HRUBÍN: ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU (1962) – Ukázka 3 Lešanská pouť (červen 1933) A zase každý den večer přijdu, ale schválně se nebudu ohlížet ke kolotoči, budu vědět, že Terina je na cestě k řece, a půjdu jakoby náhodou k střelnici. Viktor pokaždé nabije dvě pušky, mně a sobě. A než postačím zacílit, Viktor z kouta střelnice od boku srazí míček, který se točil na tenkém vodotrysku. Budu se smát pod kůží, vyplýtvám nazdařbůh pár broků, jako bych slepci do misky hodil plíšek. A budu odcházet schválně v tu stranu, kudy se nejde k řece, budu cítit divoký pohled zpod dlouhého štítku. Terina už bude čekat. V Sázavě se voda bude zelenat, jako by se v ní všechna Viktorova žluč rozlila. Viktor bude ve vsi dál nabíjet pušky, s broky v ústech, a místo aby na kouzelné křídlovce vynesl nad zámek a nad školu Herkulovy lázně a všelijak je obracel, až by se z nich všechna měsíčná voda vylila, a mladé dvojice, ztracené v bezích, musely by si z vlasů zběsile vyčesávat mřenky, nechá křídlovku ležet na pultě a nastavovat zašlý plech luně. A sám každou chvíli odběhne vyhlížet Terinu, ale lampa z návsi dosáhne sotva k lopuchům ve škarpě pod hospodou.
10. FRANTIŠEK HRUBÍN: ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU (1962) – Ukázka 4 Dnes v noci (28.srpna 1930) Sedím v okně a bdím. Přes jedno rameno přelévají se mi teplé vůně kopřiv, druhé zamrzá v černých ledech světnice. Odjelas navečer ve žlutém voze se záclonkami. Dnes ráno jsi ke mně vztáhla dlaně(„Máte hezký ruce, Terino.”) - na dvě bílá náměstí plynuly z tvého srdce zlatovlasé výzvy, spěchaly deseti úzkými uličkami jež končí nad propastí – („Hezký? Co je na nich ? Mají pět prstů jako každý jiný.“) - s krví hrnuly se ty výzvy od tvého srdce, a kdybych byl tvé ruce nedržel ve svých, zlatovlasé výzvy by z konečků tvých prstů opadaly. Už nikdy se nesejdu s Tonkou, od včerejška večer leží a čeká v modřínech u Obor, a navěky zkamenělá tam leží mezi ostatními balvany, čeká a ze starých metlic vystrkuje černý bok, tisíc let bude mě marně a marně čekat. Jsem k zbláznění živý, má křídla, zřasená v krvi žil a cév, šíleně tepají. (Když jsem se řízl břitvou, křídla vytryskla navrch rudým pírkem, tatínek trhl rukou a na prsty sesypal se mu popel.) Jsem k zbláznění živý, Terino, a chci si tě celou vypodobnit, nevím však, kolik máš rukou, kolik máš úst, každým stéblem a lístkem a každou hvězdou mě žíznivě piješ. Zdali tě někdy ještě uvidím?
11. FRANTIŠEK HRUBÍN: ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU (1962) – Ukázka 5 Motto: Velké věci si žádáš, ten dar je nad tvoje síly, Faëthonte, tvůj chlapecký věk jej může zmoci. Smrtelný jsi, však není smrtelné, čeho si přeješ. Ovidius Dnes v noci / 28. srpna 1930 / Pralesy kopřiv, hvězdami bičované k oknu dokořán. Vlahá srpnová noc. Sedím v okně s koleny u brady. Bdím. Musím bdít. A chlad ze světnice mě tiskne do teplých a vonných vosků tam venku. (Tiskne mě na pečeť vzpomínky, již jednou se odhodlám zlomit.) Osoby Terina. Vím jenom, že je jí patnáct. Chci si ji vypodobnit, je však nevypodobnitelná. Je všechno, co mých dvacet let do mne nanosilo z vůní a tvarů a z čeho si dnes ona jak z pláství vybrala strašné sladkosti. Je všechno, co naráz zastavuje srdce, a přece to není smrt. A je všechno, čím vždycky člověk poprvé vydechne. Milenka ještě ne, na to je jí mnoho. Nevím, kolik má rukou a kolik úst, každým stéblem a lístkem a každou hvězdou mě žíznivě pije. Jsem vesmírem doteků, až mě mrazí, a přece jsem se plaše dotkli jen jednou. Prsatá Tonka. Ze zaprášených nohou a snědých lýtek vytryskala andělsky bílá stehna. Viktor. Nikdy nesundá čepici s hlavy, štítek je dlouhý, aby se neopovážilo slunce vykousnout stíny z divoké tváře. Já. Stále jen obletuji vlastní srdce. Dědeček ... Ale ne!
12. FRANTIŠEK HRUBÍN: ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU (1962) – Ukázka 6 A jednou přineseš mi v čepici višně. Až v tom vedru budeme ležet naznak a já unaven se budu usmívat a chytat třpyt dvou vážek pod tvými řasami, nasadíš si žertem čepici na hlavu. (Ten dlouhý štítek, aby se slunce neopovážilo vykousnout z tváře ani stínek!) Vstanu a vztekle ti ji strhnu z hlavy. Do smrti neuvidím udivenější oči. Čepicí uhodím tě do tváře. Do smrti neuvidím zoufalejší dětské oči. Také však uvidím ohyzdnou bílou skvrnu na tvé snědé tváři, ještě před chvílí jsem jí říkal měsíček, a místo vlasů s leskem lunných bronzů trs žita, po němž sjel nešikovně srp, v koutku úst lacinou rumělku, rozmazanou mými polibky. (Co ty však na mně spatříš v tu chvíli? Jaký obraz k umírání si poneseš? Vychrtlého vyjevence, jehož prsty jak dušičkové svíčky budou jednou marně hledat aspoň tvůj hrob, kam by je rád zabořil, až bude zoufat, že život je dar nad jeho síly?) Pak budeš utíkat žitem, dám se jinou cestou, abych ti nadběhl. Ten den a ten večer, a příští dny a večery ti budu zpovzdálí dávat znamení. Ale marně. Už nikdy nepřijdeš. A kdovíkudy a na jakých cestách se to léto budeš tlouci ve voze se záclonkami. Jen čepice, Viktorova čepice tu zůstane ležet ve zlatých janovcích, na jednom místě zůstane ležet jako ubité zvíře.
13. LADISLAV FUKS: SPALOVAČ MRTVOL (1967) – Ukázka 1 Motto: „Největší lstí ďábla je, když o sobě prohlašuje, že není.“ G. Papini „Něžná,“ řekl pan Karel Kopfrkingl své krásné černovlasé ženě na prahu pavilónu dravců a lehký předjarní větřík mu provál vlasy, „tak jsme zase zde. Zde na tom drahém, požehnaném místě, kde jsme se před sedmnácti léty seznámili. Jestlipak si, Lakmé, vůbec ještě vzpomínáš, před kým to bylo?“ A když Lakmé kývla, usmál se něžně do hlubin pavilónu a řekl: „Ano, před támhletím leopardem. Pojď, půjdem se tam podívat.“ A když pak překročili práh pavilónu a kráčeli dost těžkým zvířecím dusnem k leopardu, pan Kopfrkingl řekl: „Tak se mi zdá, Lakmé, že se tu za těch sedmnáct let nic nezměnilo. Podívej, i támhleten had v rohu je tu jako tenkrát,“ ukázal na hada v rohu, který tam hleděl z větve na mladičkou růžolící dívku v černých šatech před klecí, „já jsem se tenkrát před těmi sedmnácti léty divil, že dali hada do pavilónu dravců, když je pro hady zvláštní pavilón a podívej, i to zábradlí je zde!“ ukázal na zábradlí u leoparda, k němuž docházeli, a pak se octli u leoparda a zastavili se. „Všechno jako tenkrát před sedmnácti léty,“ řekl pan Kopfrkingl, „jen snad až na toho leoparda. Ten tehdejší už asi bude v Pánu. Toho už asi dávno laskavá příroda ze zvířecích okovů vytrhla. No a vidíš, drahá,“ řekl, pozoruje leoparda, který za mříží mhouřil oči, „pořád mluvíme o laskavé přírodě, milosrdném osudu, dobrotivém bohu, vážíme a soudíme jiné, vytýkáme jim to a ono, že jsou podezíraví, pomlouvační, závistiví a já nevím co, ale jací jsme sami, jestli my sami jsme laskaví, milosrdní, dobří? Já mám pořád pocit, že pro vás dělám strašně málo. Ten článek v dnešních novinách o otci, který utekl od ženy a dětí, aby je nemusil živit, to je strašné. Co bude teď chudák ta žena s dětmi dělat? Snad je nějaký zákon, který ji ochrání. Aspoň zákony mají být proto, aby chránily lidi.“ 14. LADISLAV FUKS: SPALOVAČ MRTVOL (1967) – Ukázka 2 „Do lázní,“ zvolala návštěvnice s pérem na klobouku, točíc se po lidech, „jestlipak tam bude taky voda a pára.“ „Nebuď blbá,“ osopil se na ni tlustý, který ji provázet, a strčil do ní, „koukej se a mlč, nejseš v prádelně. Seš v panoptiku, všechno je tu z vosku.“ Prošli pod závěsem a ocitli se v kumbálu s dřevěnými umyvadly, škopky, káděmi, vanami a vědry. Ve vanách seděli dva lidé, byl to písař a pohodný, teď už byli smrtelně bledí, měli pootevřená ústa a vytřeštěně zírali na diváky, šla z nich hrůza. Z kádě vykukovala hlava nějaké ženy, oči měla obrácené ke stropu, jako by se modlila. Za kádí stál mírně sehnut růžolící mladík a myl ženě hlavu kartáčem. U okna stála tlustá ženská v haleně, zástěře a čepci s vědrem v ruce, za síťkovanou záclonou v polotmě se rýsoval stín, byl to zřejmě chlapec skřítek Vítek. Rozkročen ukazoval rozpaženýma rukama na lidi ve vanách a smál se jako na reklamě na mýdlo. „Koupelna,“ usmál se pan Kopfrkingl na Lakmé, Zinu a Miliho, „staré lázně. Oč je ta naše koupelna v tom našem bytě nádhernější. Ta našekrásná líbezná koupelna se zrcadlem, vanou, ventilátorem a motýlem na zdi,“ usmál se.
15. LADISLAV FUKS: SPALOVAČ MRTVOL (1967) – Ukázka 3 „Půjdeme hřbitovem,“ řekl Milimu, „zadem je hezčí cesta než přes nádvoří. Než jsem se stal ředitelem, chodíval jsem tady v poledne na procházku. Škoda že tvá nebeská matka je už v Pánu.“ Když vcházeli do hřbitovní brány, slyšeli za prvními náhrobky nějaký hluk a praskot, jako by tam kdosi skákal a syčel, a pak se proti nim vyřítila nějaká žena se svazkem korálů a kloboukem s pérem, ukazovala za sebe a pištěla, za ní se hnal jakýsi malý tlustý muž v tvrdém klobouku a s holí a volal: „Kam letíš, ty … tady nejsou žádný věže, to je hřbitov. Byla si na hřbitově?“ a zastavil se, vztekle zavrtěl na pana Kopfrkingla hlavou, na jeho černé vysoké boty a zelený klopený klobouk se šňůrou a pérem, a řekl: „Je to blázen, to mi dělá furt. Myslila, že jí vedu na ňákej masakr...“ „Jistě ji to přejde,“ řekl pan Kopfrkingl vlídně a tlustý sňal klobouk a začal si otírat čelo. „Pojď,“ řekl pan Kopfrkingl Milimu vlídně, chlapec hleděl vyjeveně, „asi nějaký záchvat, to ji přejde, anděl mezi námi, lékař, jí pomůže. Mili,“ řekl, „ne aby ti někdy napadlo brát do úst nějakou třaskavou kuličku. To by mohl být velký malér. Chutnal ti ten věneček?“ Pak prošli hřbitovem mezi hroby, na nichž ležely věnce, a ocitli se před budovou krematoria. Ve vrátnici se třásl psík s dlouhým nehtem na malíčku, viděl pana ředitele ve vysokých botách a klopeném klobouku s pérem a ukláněl se, oči měl podlité a slzavé. „Jestlipak ho zachráním,“ myslil si pan Kopfrkingl,„budu ho muset propustit nebo mu pomoci do blázince.“ Kývl mu rukou a šel dál. Zavedl Miliho do chodby k šatně, k vyhaslým žárovištím, byl tam cítit lyzol a chlapec se chvěl jak jehně. „To jsou ty pece,“ chvěl se a nejistě koukal. „To jsou ony,“ usmál se pan Kopfrkingl, „snad by ses, prosím tě, nebál. Vždyť jsou prázdné, vždyť se nespaluje. Ty se, Mili, když někam jdeme,“ usmál se, „bojíš vždycky, já nevím, po kom to máš. Bál ses tenkrát před panoptikem, bál ses na boxu, bál ses před rozhlednou... copak se ti něco stalo?“ 16. LADISLAV FUKS: SPALOVAČ MRTVOL (1967) – Ukázka 4 Když snědli smažené kapry, dal pan Kopfrkingl na stůl noviny, z rádia právě znělo „Půjdem spolu do Betléma“... a láhev vína, nalili do sklenek, ťukli si, ale on sám si jen omočil rty. „Jen symbolicky,“ řekl, jsem abstinent.„Ale zato jsem čistá germánská duše. Ano...“ usmál se na Lakmé, která vzhlédla, „to mi dnes řekl Willi. Předurčený, vyvolený,“ usmál se ke sklence, „večeří s Ernou v německém Casinu, Casino je v Růžové ulici, má vchod se třemi schody, obložený bílým mramorem, Willi večeří v nejlepší společnosti. Abych nezapomněl,“ usmál se na Lakmé, která nějak zesmutněla, „v novinách je zas plno neštěstí. Žena spáchala sebevraždu údajně z hladu,“ pohlédl do novin a přečetl zprávu a pak četl dál: „Vzteklý pes pokousal pětiletou holčičku. Včera odpoledne se utrhl Karlu B. v Loučeni od boudy pes, vyběhl dvířky na cestu, kde si hrály děti, a... a tuhle ještě něco,“ pan Kopfrkingl se usmál, „dočista jsem přehlédl, inzerát. Závěsy a stóry opravuje,“ četl, zatímco z rádia zpíval dětský sbor „Ježíšku, panáčku, já tě budu kolébati“... „Josefa Broučková, Praha... Hloubětín, Kateřinská 77 abych nezapomněl,“ usmál se na Lakmé, „támhle nás zlobí záclona. Spravíme to, než rozdáme dárky. Aby náš božský byt byl bez vady a kazu jako ráj.“ /.../ Pak rádio začalo hrát a zpívat „Narodil se Kristus Pán“ a pan Kopfrkingl přinesl dárky, které měl schované v obýváku. Lakmé dostala punčochy, obrovský kelímek jakési vonné masti s černozlatou nálepkou a bonboniéru. Zina dostala kabelku, bonboniéru a klavírní výtah Chopinova Smutečního pochodu. Mili dostal košíček žloutkových věnečků, malé bílé auto s červeným křížem a takový černý polštář, zdobený zlatými a stříbrnými střapci. A pak ještě dobrodružnou knihu „Smrt v pralese“.
17. LADISLAV FUKS: SPALOVAČ MRTVOL (1967) – Ukázka 5 „Tuhle ještě něco. Vážný úraz v posteli. J. Kašpar z Kosmonos spal na posteli vedle stolu. Večer si položil na stůl velký kuchyňský nůž. V noci měl divoký sen a ve snu uchopil nůž a vší silou se jím bodl do pravé paže... Zřejmě byl levičák,“ zakroutil pan Kopfrkingl hlavou, „ještě štěstí, že se, chudák, nebodl do srdce nebo do břicha. Ejhle,“ odložil na chvilku noviny, „i sny mohou být smrtelné. Tak, děti, jezte,“ pobídl znovu všechny vlídně, „máme rodinnou slavnost a ono to nějak neubývá. Nebeská?“ A Lakmé se usmála a pobízela k jídlu a pití a všichni jedli . Zina, Míla, Vojtěch, Lenka, tlustší Lála se i napili, a Míla se pak zadíval na tabulku u okna. „Pan Janáček se dívá na tu naši milou něžnou tabulku,“ usmál se pan Kopfrkingl, zatímco v rádiu začal zpívat pěvec Mefistovu kasatinu z Gounodova Fausta a Markétky, „asi nevíte, co ta tabulka značí. Tak to je, pane Janáček, jakýsi náš jízdní řád smrti,“ řekl. „Vy máte rád elektriku, stroje, fyziku, pane Janáček, to má budoucnost, svět má ovládnout automatizace. Já osobně mám různé automaty a mechanismy rád, i když o tom moc nemluvím. Možná, že i tenhle jízdní řád smrti bude jednou ještě víc zautomatizován, zmechanizován než dosud,“ pan Kopfrkingl vstal a sňal tabulku ze zdi, zatímco v rádiu zpíval stále Mefisto, „víc než dosud a pak to půjde všechno ještě lépe a rychleji. Ono se to zdá napohled složité,“ pan Kopfrkingl se usmál ke stolu, „ve skutečnosti to však tak složité není. Tahle čísla značí čísla pohřbů,“ ukázal a prsten na ruce se mu blýskl, „tahle dobu obřadů v síni, tato čísla značí první a druhé žároviště a tato dobu proměny. Jsou v tom i čekací doby na slepé koleji, při dvou žárovištích nemohou být jiné. Kdyby bylo jen jedno žároviště, jak tomu je leckde ve venkovských městech, třeba v Chrudimi u Slatiňan, vzrostla by čekací doba na slepé koleji až na několik hodin. Při dvou žárovištích vzroste nanejvýš na třicet minut. Kdybychom měli žároviště tři, čekací doba by odpadla vůbec. Slepých kolejí by vůbec nebylo třeba. Všichni z obřadní síně by šli rovnou... Smrt,“ pan Kopfrkingl ukázal na tabulku a prsten na ruce se mu opět blýskl, „smrt je jediná jistota, kterou člověk v životě má, kromě jistoty, že zemře, není nic v životě člověka jistého, a tak je třeba to, co po ní následuje, dobře připravit a vybavit. To právě splňuje žeh. Pohřeb žehem je výhodnější než pohřeb do země,“ řekl pan Kopfrkingl, zavěšuje tabulku zpět na zeď. „Právě proto, že je více automatický a mechanický, urychluje proces návratu v prach, z něhož člověk vzešel, a tím vlastně pomáhá bohu. Ale hlavně pomáhá samotnému člověku. Smrt osvobozuje člověka od bolesti a utrpení...“ pohlédl na Jana Bettelheima, „odstraňuje zeď, která ho za života obklopuje a brání mu v rozhledu, osvěcuje ho. Pohřbu žehem se, drahé děti, nebojte,“ pan Kopfrkingl se jemně usmál a všichni se zasmáli po něm, „tohle je kavatina Mefista z Gounodova Fausta, už končí?“ ukázal na rádio. 18. LADISLAV FUKS: SPALOVAČ MRTVOL (1967) – Ukázka 6 „Lidstvu se dá prospět jen silou, ale musí to být lidstvo čisté, zdravé, nezvrácené... napij se,“ Willi přisunul příteli sklenku, a když odmítl, s úsměvem se napil sám a řekl: „Slaboši nic nedokážou, ukaž jim sílu a uvidíš. Je neslučitelné s německou ctí stýkat se s Židy. Zde...“ mávl po Casinu, zrcadlech, obrazech... „jsou jen čistí, stoprocentní lidé. Nositelé němectví, povolaní k tomu, aby přinesli v zájmu nového řádu oběť... nejsou tu ani Češi, Slované... poslyš, Karl...“ Willi náhle ztlumil hlas a pohlédl na ostatní... „matka tvé Marie, tvé Lakmé, dělala ryby ve sladkém rosolu, na cizí způsob, jak jsi říkal, víš, co je to za způsob? To je způsob židovský?“ a když se pan Kopfrkingl trochu zarazil, Willi řekl: „Matka tvé Lakmé byla přece Židovka!“ Karl Kopfrkingl strnul. „Lakmé,“ řekl Willi a napil se, „tvá černovlasá Lakmé, na které to každý pozná, říkala jednou, že se u vás mluví jen česky, když jsem jí připomenul tvou německou krev. Tvá černovlasá Lakmé byla vždycky na velkých rozpacích a nesvá, když jsem byl u vás a připomenul ti tvé němectví. Tvá Lakmé vždycky tvrdila, že na jménech nezáleží... ovšem, když se zasvobodna jmenovala Sternová.“
19. SOFOKLÉS: ANTIGONA (5. stol. př. Kr., přel. Josef Král v r. 1906) – Ukázka 1 Ismena. Ty chceš ho pohřbit, ač jest lidu zákaz dán? Antigona. Já pohřbím jej – jeť mým i tvým – – , když nechceš ty! Ismena. Ó odvážlivá, ač to Kreon zakázal? Antigona. Však nemá práva to mi bráti, co jest mé! Ismena. Ó běda! sestro, považ jen, jak neslavně a nenáviděn všemi skonal otec náš, když sám svá vlastní provinění odhaliv svou sám si rukou obě oči vybodnul; pak matka, jež mu chotí byla zároveň, že bídně zahynula smyčkou provazu; a konečně, dva bratří naši jedním dnem že vraždíce se sami rukou vespolnou los společný si připravili, neblazí. I viz, že nyní opět my, jež jediné jsme zbyly, bídně zhyneme, když rozkazu se zprotivíme aneb moci vladařské. Než dlužno nejprv uvážit, že ženy jsme, jimž není slušno pouštěti se s muži v boj, a pak, když poddány jsme vládě mocnějších, že v tom nám třeba povolit i v nejtrapnějším. A tedy já v tom podléhajíc přesile, by shověli mi, nebožtíků poprosím a uposlechnu vrchnosti; neb pokoušet se o nemožnost, holý jest jen nerozum. 20. SOFOKLÉS: ANTIGONA (5. stol. př. Kr., přel. Josef Král v r. 1906) – Ukázka 2 Antigona. Ó hrobko, ó ty komnato má svatební, ó podzemský ty věčný žaláři, v nějž já jdu ke svým drahým zesnulým, jichž přijala již hojný počet Fersefassa31 v podsvětí. Já poslední z nich, všech daleko bídněji, tam kráčím, dřív než los mi žití uplynul. Však tou se kojím nadějí, až přijdu tam, že milá budu otci, milá tobě též, ó matko, milá tobě, hlavo bratrská. Vždyť zesnulé vás vlastníma jsem obmyla a vystrojila rukama i pohřební vám vzdala oběť; teď však, Polyneiku, tvé že pohřbila jsem tělo, tu mám odměnu, ač rozumných jsem dbala soudu, tebe ctíc. Však že jsem poctila tě té dle zásady, to proviněním zdálo se být Kreontu a hrozným smělstvím, ó má hlavo bratrská.
21. SOFOKLÉS: ANTIGONA (5. stol. př. Kr., přel. Josef Král v r. 1906) – Ukázka 3 Kreon (k hlídači). Ty, kam ti libo, můžeš odsud odejít, jsa sproštěn toho obvinění těžkého. (Hlídač odejde.) (K Antigoně.) Však ty mi zkrátka, bez průtahu odpověz, zda znala jsi můj zákaz, toho nečinit? Antigona. Já znala jsem jej; a jak ne? Bylť vůbec znám. Kreon. A ty’s se osmělila nedbat příkazu? Antigona. Vždyť nebyl Zeus to, jenž ten příkaz ohlásil, ni Dike, společnice bohů podzemských, těch člověčenstvu neurčila zákonů. A též jsem nemyslila, že má takovou tvůj příkaz moc, by nepsané a nezvratné kýs smrtelník směl bohů rušit zákony. Vždyť nejen dnes neb včera, ale po věky ty žijí, a kdo dal je, nikdo neví z nás. A pro ně, vůle nikoho se nelekši, jsem nechtěla být potrestána od bohů. Že zemru, to jsem věděla, a jak by ne? I kdybys ty to nebyl hlásal. Zemru-li však před časem, to za zisk já si pokládám. Nebo kdo v tak hojných život tráví v útrapách, jak já, jak ten by zemra zisku nedošel?13 Však tobě-li se čin můj zdá být zpozdilým, tu zpozdilec as vytýká mi zpozdilost. Náčelník sboru. Jest zřejmo, drsnou dcerou otce drsného že jest ta děva; ustoupit zlu neumí. 22. SOFOKLÉS: ANTIGONA (5. stol. př. Kr., přel. Josef Král v r. 1906) – Ukázka 4 Sbor Přemnoho jest mocného, však mocnější všeho jest člověk. Tento přes moře až siné za větrů se burácení pouští a rozpěněných vln plaví se návalem. Týrá také prvou z bohyň všech, nezmořenou a neseslabenou Zemi, jižto rok od roku rádly zorávaje rozrývá s koní potomstvem. /.../
Zručnost maje důmyslnou, moudrost to, jaké netušil, brzy ke zlu a zas se ku dobru chýlí. Když vlasti dbá zákonů a práv bohem chráněných, město zvelebuje: vyvrací, kdo s odvahou si čin nepěkný druží. Nestaniž se smýšlení ni ohně mého soudruhem, tak kdo jedná.
23. SOFOKLÉS: ANTIGONA (5. stol. př. Kr., přel. Josef Král v r. 1906) – Ukázka 5 Náčelník sboru.Ó vládce, vyslechni ho, mluví-li co vhod, a tebe on; neb moudrá obou vás jest řeč. Kreon. My tak již staří budeme se učiti snad od takého nedospělce moudrosti? Haimon. Vždyť žádné nepravosti; avšak jsem-li mlád, ne na věk slušno hledět, nýbrž na mou věc. Kreon. Což tvá to věc jest, neposlušné v úctě mít? Haimon. A také bych tě nevybídl ctíti zlé. Kreon. Což není ona stižena tím neduhem? Haimon. Tak nikdo z celé obce thebské nesoudí. Kreon. Což obec bude rozhodovat místo mne? Haimon. Hle viz, jak nedospělec teď jsi promluvil. Kreon. Zda cizí radou mám se řídit, či vlást sám? Haimon. Toť není obec, jež jest v moci jednoho. Kreon. Což není obec toho, kdo v ní vládcem jest? Haimon. Tu krásně bys pak zemi prázdné vládl sám! Kreon. Ten bojuje, jak zdá se, spolčen se ženou. Haimon. Ač jsi-li ty snad ženou; dbámť já o tebe. Kreon. Ó bídníče, když o pravdu se s otcem přeš? Haimon. Vždyť vidím, kterak proti pravdě chybuješ. Kreon. Což chybuji snad, když si vážím vlády své? Haimon. Však nevážíš si, poctou bohů zhrdaje. Kreon. Ó podlá, ženě podlehlá povaho! Haimon. Však neshledal bys, že bych hanbě propadl. Kreon. Tvá aspoň všecka slova hájí děvy té. Haimon. Ba tebe též, i mne i bohů podzemských. Kreon. Ta za živa tvou chotí nikdy nebude. Haimon. Nuž zemře; avšak zemrouc zhubí někoho. Kreon. Jak? Ty i hrozbou směle na mne doléháš? Haimon. Což snad to hrozba, nerozumu vzdorovat? Kreon. Můj rozum s pláčem napravíš, jsa prost ho sám. Haimon. Bys otec nebyl, děl bych, že jsi zpozdilec. Kreon. Již netrap mne svým tlachem, ženin otroku. Chceš mluvit sám, však mluvě, nechceš slyšet nic? Kreon. Aj, opravdu? Však při sám Olymp, dobře věz, že výtky tvé a výsměch trestu neujdou. (K jednomu ze sluhů). Hned přiveď sem tu ohavu, by zemřela zde ihned před očima svého snoubence. 24. SOFOKLÉS: ANTIGONA (5. stol. př. Kr., přel. Josef Král v r. 1906) – Ukázka 6 Kreon. Ó žel! Nikdy já přičítat jiným to nesmím lidem, jsa tím sám vinen. Neb já, já jenom tě, nebohý, zabil, já bych pravdu děl! Služebníci, pryč mne odveďte rychle, odveďte mne! Jáť již více nejsem, než nic holé! Náčelník sboru. Jaký-li prospěch ve zlu, radíš prospěšně. Neb nejlépe jest pohled na zlo ukrátit. Kreon. Ó přijď, ó přijď, zavítej mi již poslední osud, jak toužím, přiveď konečný mi den žití mého. Spěj, dne bych již jiného neshlédl víc. Náčelník sboru. Toť v budoucnosti; o přítomné třeba dbát. Neb ono těm, jimž sluší to, jest na péči. Kreon. Však po čem toužím, zahrnul jsem v přání své. Náčelník sboru. Víc ničeho si nepřej; neboť nemohou se sprostit lidé určeného osudu. Kreon. Nuž odveďte již mne bláhovce pryč, jenž tebe, dítě mé, zabil jsem nerad, i tebe, neblahý já! Ó žel! Nevím, na koho dřív se mám vrhnout; neb v rukou se příčí mi všecko, avšak na mou nesnesný osud se sřítil hlavu. (Odvedou ho do domu.) Náčelník (odcházeje se sborem). Rozvážnost jen blaženosti pravý jest základ; však proti božstvu hřešit se nijak nesmí. Neb řeč mocná chlubných, mocnou strestána ranou, třeba ve stáří lidi rozvážnosti učívá.
25. WILLIAM SHAKESPEARE (1564-1616): HAMLET. KRALEVIC DÁNSKÝ. Přel. Fr. Nevrla. Ukázka 1 Hamlet: Řeknu vám proč; tak předejdu vaše odhalení a vaše mlčenlivost vůči králi a královně nepřijde o peříčko. Odnedávna – sám nevím proč – jsem přišel o všechnu svou veselost, zanechaljsem obvyklých cvičení; a skutečně je to se mnou tak zlé, že země, ta pevná podlaha, mně připadá jako pusté předhoří; vzduch, ten výtečný baldachýn, hleďte, ta překrásná klenoucí se obloha, ten majestátní strop vyložený zlatými hvězdami, se mi nezdá ničím jiným než prohnilým a morovým chuchvalcem čmoudu. – Jaký mistrovský kousek je člověk! Jak vznešený v myšlení! Jak vynalézavý v schopnostech! V postavěa v pohybech jak obdivuhodně výrazný! V jednání jako anděl, v chápání jako bůh! Kráso světa! Dive všech tvorů! A přece, co je mi toto ztělesnění prachu? Nemám potěšení ze žádného muže – také ne z ženy, ačkoli váš úsměv svědčí o opaku. Rosenkrantz: Ne, princi, na nic takového jsem nepomyslil. Hamlet: Tak proč jste se smál, když jsem řekl, že nemám potěšení ze žádného muže? Rosenkrantz: Myslil jsem, princi, když nemáte potěšení ze žádného muže, jak skoupého přivítání se asi dostane hercům od vás; předejeli jsme je na cestě sem; jdou sem nabídnout vám své služby. 26. WILLIAM SHAKESPEARE (1564-1616): HAMLET. KRALEVIC DÁNSKÝ. Přel. Fr. Nevrla. Ukázka 2 Hamlet: Být, nebo nebýt; tak zní otázka; zda důstojnější pro ducha je snášet kličky a šípy nepřátelské sudby, či ozbrojit se proti moři běd, vzepřít se jim a skončit? – Umřít – spát – nic víc; a spánkem, řekněme, tak skončit bol srdce, tisíc přirozených ran, jež tělo zdědilo; vždyť to je cíl náš snažně vytoužený; umřít – spát – Spát! Možná také snít? V tomhle to vázne; o čem v tom spánku smrti můžem snít, když setřásli jsme smrtelný svůj úděl – v tom váháme. A zde je příčina, proč naše neštěstí tak dlouho žije; vždyť kdo by snášel bič a výsměch doby, urážky mocných, pyšných pohrdání, bol lásky zhrzené a průtah práva, nestoudnost úřadů a kopance, jež trpí němá zásluha od hrubců, když sobě sám si může zjednat mír jen tenkou jehlou? Kdo by vlekl břímě, pod tíží života se v potu svíjel? Jen hrůza před něčím tam po smrti – neznámý kraj, od jehož hranic žádný poutník se nevrací – nám zchromí vůli a nutí nás spíš snášet zlo, jež máme, než prchat za jiným, jež neznáme? Tak svědomí z nás ze všech dělá skety; vrozená barva odhodlání bledne, jsouc nakažena šedí myšlenek, a podnik, plný úderu a vzletu tím ohledem se vymkne ze své dráhy a ztratí důraznost. – Však tiše! Krásná Ofelie! – Ó, vílo, v modlitbách vzpomeň mých hříchů všech! Ofelie: Můj drahý princi, jak dařilo se vám ten dlouhý čas? Hamlet: Pokorný dík; nu, dobře, dobře, dobře. Ofelie: Princi, mám stále ještě od vás dárky; již dávno toužila jsem vám je vrátit; prosím vás, přijměte je. Hamlet: Ne, já ne; nikdy jsem vám nic nedal. Ofelie: Můj vzácný princi, vím, že jste je dal; a s nimi slova plná líbeznosti, čímž dražšími se staly; bez vůněvemte je zpět; citlivé mysli zračí se dárek chudším, když se dárce mračí. Tuhle, můj princi. Hamlet: Haha! Jste počestná?
27. WILLIAM SHAKESPEARE (1564-1616): HAMLET. KRALEVIC DÁNSKÝ. Přel. Fr. Nevrla. Ukázka 3 Král: Můj hřích je hnusný, páchne do nebe; stíhá jej nejstarší a první kletba; zabil jsem bratra! – Nemohu se modlit, ač pobídka je břitká jako vůle; silnější vina ničí silný záměr; jak člověk, který dvě věci chce konat, váhám, čím začít, a nekonám nic. Kdyby ta kletá ruka zmohutněla dvojnásob, než je, krví bratrovou, což není v sladkém nebi dosti deště zbělit ji na sníh? K čemu slouží milost, než čelem postavit se proti vině? A modlitba má dvojí účinek – pomáhat, nežli padnem, odpouštět, když jsme již dole. Pokusím se o to; zločin je za mnou? Jaká modlitba mi poslouží? Odpusť mi hroznou vraždu! To není možné; neboť stále mám ty výhody, co získal jsem tou vraždou, korunu, ctižádost a královnu. Mám získat milost, když si nechám lup? V zkaženém světě pozlacená ruka může si snadno naklonit i soud, často lze vidět, že za mrzkou cenu koupí si zákon; ne tak nahoře; tam není výmluv, každý čin se soudí v pravé své podobě; jsme voláni tváří v tvář, čelem k čelu zločinu se odpovídat. Nu, co pak? Co zbývá? Zkusit to, co zmůže lítost; a co zmůže? Co zmůže pak, když člověk nelituje? Ó, běda! Srdce černé jako smrt! Chycená duše, chtíc se osvobodit, tím víc se zaplétá! Sem, andělé! Koleno vzpurné, skloňse, struny srdce jak z ocele změňv svaly nemluvněte! Snad všechno dobře skončí! Poklekne. Vstoupí Hamlet. Hamlet: Teď měl bych vykonat to, teď se modlí; teď do toho! – Však přijde do nebe, tak bude pomstěn? Hodno uvážení; padouch mi otce zabije, já za to co jediný syn toho padoucha odešlu do nebe? – Vždyť to je plat a odměna, ne pomsta! Napadl mého otce po jídle, plného hříchů, v květu jeho vin, jak s žitím zúčtoval, to ví jen nebe! Avšak jak soudíme dle okolností, je to s ním těžké; budu tedy pomstěn, zabiji-li ho teď, když duši smývá, je připraven a hotov k odchodu? Ne! Pryč s tebou, meči! Hroznější buď v pochvě! Až opije se, usne, rozzuří se, nebo se oddá zvrhlým smilstvům v loži; neb při hře, při klení neb jiném činu, kde není ani stopy po svatosti; pak bij, ať patou kopne do nebe s duší tak prokletou a černou. 28. WILLIAM SHAKESPEARE (1564-1616): HAMLET. KRALEVIC DÁNSKÝ. Přel. Fr. Nevrla. Ukázka 4 První hrobník: Tahleta lebka, pane, tahle lebka, pane, patřila Yorikovi, královu šašku. Hamlet: Tahle? První hrobník: Právě ta. Hamlet: Dej sem, ať se podívám! Běda, chudák Yorik! – Znal jsem ho, Horacio; nesmírně žertovný chlapík s vynikající fantazií; tisíckrát mě nosil na ramenou; a teď, jak příšerné je si to představit! Svírá mi to hrdlo! Zde visely ty rty, které jsem nevím kolikrát zlíbal. Kde jsou teď tvé špičky? Tvé skoky? Tvé popěvky? Tvé výbuchy veselosti, při nichž celý stůl vypukl v smích? Nikdo tu, kdo by se zasmál tvým posuňkům? Všichni odpadli? Jdi teď do komnaty mé paní a řekni jí, když si na prst silně maluje obličej, že nakonec dojde k tomu obličeji; hleď ji tím rozesmát! Prosím tě, Horacio, řekni mi jednu věc. Horacio: Co je to, princi? Hamlet: Myslíš, že Alexander vypadal v zemi zrovna tak? Horacio: Zrovna tak. Hamlet: A také tak páchl? Fuj! Horacio: Zrovna tak, princi. Hamlet: Jak nízké je naše určení, Horacio! Proč by nemohla představa sledovat vznešený prach Alexandrův, jak ucpe díru v sudu? Horacio: Tak věci posuzovat bylo by je posuzovat trochu přísně. Hamlet: Ani v nejmenším. Mohli bychom to sledovat s přiměřenou skromností a nechat se vést pravděpodobností; třeba takto; Alexander zemřel, Alexander byl pohřben, Alexander se změnil v prach; prach je země; ze země děláme maznici...
29. WILLIAM SHAKESPEARE (1564-1616): HAMLET. KRALEVIC DÁNSKÝ. Přel. Fr. Nevrla. Ukázka 5 Hamlet: Já miloval jsem Ofelii; třicet tisíc bratrů nemůže celým obsahem své lásky předčit můj souhrn. – Co učiníš pro ni? Král: Ó, Laerte, je šílený! Královna: Proboha, ušetřte ho! Hamlet: K čertu, jen ukaž, co chceš dělat! Plakat? Bojovat? Postit se? Či roztrhat se? Chceš ocet pít? Či pozřít krokodýla? To sved bych taky. Přicházíš sem brečet? Tu navzdory mně skáčeš do hrobu? Dej se s ní pohřbít, učiním to taky; žvaníš-li o horách, nechť pokryjí nás na miliony sáhů, až se příkrov, zvedna svůj vrchol k žhavým horizontům, vyrovná zemské ose! Chceš se chlubit? To taky svedu! Královna: Čiré šílenství; ten záchvat chytne ho jen na chvíli a pak, tak klidný jako holubička, když vysedí svůj párek zlatých mláďat, v poklidu sklopí křídla. Hamlet: Slyšte, pane, z jakého důvodu mě napadáte? Měl jsem vás vždycky rád; však o to nejde; ať co chce, Herkules svým činem zdrtí, kočka dál přede, ohonem pes vrtí. Odejde. 30. WILLIAM SHAKESPEARE (1564-1616): HAMLET. KRALEVIC DÁNSKÝ. Přel. Fr. Nevrla. Ukázka 6 Hamlet: Sedněte si; a nehnete se odtud, dokud vám nenastavím zrcadlo, v němž spatříte své nejvlastnější Já! Královna: Co chceš? Přec nechceš mě snad zavraždit? Pomoc, hej, pomoc! Polonius (uvnitř): Pomoc, pomoc, pomoc! Hamlet: Co je to? Krysa? Dukát, že je mrtva! [Bodne do závěsu a] zabije Polonia. Polonius (uvnitř): Zabil mne, běda! Královna: Hrůza! Cos to spáchal? Hamlet: Opravdu nevím. Je to král? Odhrne závěs a vytáhne Polonia. Královna: Jaký to zločin! Hrozný, krvavý! Hamlet: Krvavý čin? Jak krále zavraždit a úprkem si jeho bratra vzít! Královna: Zavraždit krále? Hamlet: Tak jsem řekl, paní. – Všetečný, ukvapený bloude, sbohem; měl jsem tě za vyššího; měj svůj osud; vidíš, že příliš horlivosti škodí! Nelomte rukama; klid; usedněte; vniknu vám do srdce; to udělám, jestli je k tomu přístupné a jestli je kletý návyk neobrnil tak, že nevnímá již hlasu rozumu. Královna: Co učinila jsem, že jazyk tvůj tak krutě na mne doráží? Hamlet: Ten skutek, jenž kalí vděk a rdění mravnosti, zve pokrytectvím ctnost a snímá růže z krásného čela nezkalené lásky, ba do něj kope; z manželského slibu učiní hráčskou sázku; ...
