ČÍTANKA II. ROČNÍK. OA T. G. Masaryka Kostelec nad Orlicí

ČÍTANKA II. ROČNÍK OA T. G. Masaryka Kostelec nad Orlicí

Světový romantismus Německý romantismus Heinrich Heine: Lorelei Já sám nevím proč, co to značí, že jsem tak zamyšlen; ta prastará pověst k pláči mé týrá dnes po celý den.

Má zlatý hřeben v hlavě, češe si, zpívá si, zpívá tak dojímavě, co zpívá, ach, co asi?

Vzduch ochladl, už se stmívá a tiše plyne Rýn; zář slunce dohořívá a na hory pad stín.

Lodník je dojat tím zpěvem, ten zpěv ho tak ošálí, že, upoután luzným zjevem, si nevšimne úskalí.

Na skále sedí panna, má démantový pás, je celá ošperkovaná, češe si zlatý svůj vlas.

Vír loďku podemílá, už nahnul se její kraj; to všecko způsobila svým zpěvem Lorelei.

Otázky a úkoly 1. Určete, k jakému literárnímu druhu patří dané dílo. 2. Zjistěte druh rýmu. 3. Najděte tropy ve druhé strofě. 4. Charakterizujte typ vypravěče. 5. Vyprávějte obsah staré pověsti. Anglický romantismus George Gordon Byron: Childe Haroldova pouť Ó krásné Řecko! veliké i v pádu! vždy nesmrtelné, ač tě více není! Kdo povede tvé děti? kdože vládu jich dlouhé poroby v los lepší změní? Ó kde jsou synové tví proslavení, co v jícen smrtný černých Thermopyl se samovolně vrhli v utracení? Kdož ducha jich by v sebe pochopil a tebe probudil i z hrobu vykoupil?

Otázky a úkoly 1. Charakterizujte Byronův vztah k Řecku. 2. Která bitva je v textu vzpomenuta? Které slavné „syny Řecka“ mohl mít autor na mysli? 3. Vyhledejte apostrofu. 2

Percy Bysshe Shelley: Odpoutaný Prométheus DÉMOGORGÓN Synovým kouzlem Zem se otevírá, nebeskou despocii propast svírá, aby svou kořist stáhla do temnot. Ze svého trůnu trpělivých sil v moudrosti srdce, z omámených chvil svých strašných muk a z bojů o život vítězná láska novým rozletem léčivá křídla zvedá nad světem. Šlechetnost, moudrost, trpělivost, ctnost jsou pečeť, která bez všech nejistot uzavře jámu rozkladných zlých sil. Jestli snad věčnost, matka skutků, dní, malátnou rukou hada uvolní a ten by ji svým stiskem zardousil, tu onou čarodějnou pečetí ničivé síly klesnou v zakletí. Snášet žal, i když zoufá naděje, odpouštět bezpráví, ač kruté je, vzdorovat moci, i když zdrtit chce. Milovat, trpět, nežli z rozvalin naděje stvoří nový velký čin, zůstat svůj, nekát se a nechvět se. Titáne, ke tvé slávě být jak ty, svobodný, dobrý, krásný, radostný, v tom je moc, život, štěstí, vítězství.

Otázky a úkoly 1. Vysvětlete, kdo byli Titánové. 2. Co říká báje o Prométheovi? 3.. Shelley bývá považován za zakladatele titanismu. Co si pod tímto termínem představujete? 4. Kterých lidských vlastností si Démogorgón cení nejvíce? Walter Scott: Ivanhoe Princ Jan sestoupil z královského křesla, aby vykonal osobní přehlídku vybraných střelců, z nichž někteří byli v královské livreji. Uspokojiv tak svou zvědavost, rozhlížel se po muži, který byl včera příčinou jeho rozladění, a spatřil, že stojí na témž místě a se stejně klidným výrazem jako včera. „Podle nestoudných řečiček, které jsi vedl, jsem usoudil, kamaráde, že nejsi opravdovým přívržencem dlouhého luku," obrátil se k němu princ Jan, „a vidím, že ti není valně do zápasu s výtečníky, jako jsou tito střelci." „Dovolte mi, pane, abych vás ujistil, že důvod, proč nechci střílet, není jen obava, že utržím ostudu a upadnu v nemilost," odporoval střelec.

3

„A jaký je to důvod?" tázal se princ Jan, v němž tento člověk z příčin i jemu nejasných vzbuzoval jakýsi krajně nepříjemný zájem. „Protože nevím, jsem-li já i tito střelci zvyklí stejným terčům. A mimoto nerozumím, jaké potěšení v tom najde Vaše Milost, získá-li třetí cenu člověk, který nechtě vzbudil vaši nelibost?" Princ Jan zrudl a zeptal se: „Jak se jmenuješ, střelče?" „Locksley," zněla odpověď. „Budeš tedy střílet, Locksley, až tito střelci ukáží, co umějí," rozhodl princ Jan. „Vyhraješ-li, přidám ti k ceně ještě dvacet zlaťáků. Když prohraješ, stáhnou z tebe ty zelené hadry a strunami luků tě vymrskají z kolbiště jako užvaněného a drzého chvastouna." „A co když nechci střílet o takovou sázku?" vzpouzel se střelec. „Vaše Milost má kolem sebe žoldnéřů jako máku, to je pak lehko dát mě svléknout a zmrskat Ale nic na světě mě nemůže donutit, abych napjal luk nebo jej spustil." „Odmítneš-li můj návrh," řekl princ, „dozorce kolbiště ti přeřízne tětivu, rozláme luk i šípy a vyžene tě odtud jako zbabělého sketu." „Vaše podmínky jsou nespravedlivé, hrdý princi," bránil se střelec, „nutíte mě, abych závodil s nejlepšími střelci z Leicesteru a Staffordshiru, a potrestáte mě hanbou, prohraji-li proti nim. Ale dobrá, vyhovím vám." „Mějte ho dobře na mušce, zbrojnoši," nakázal princ Jan, „začíná už blednout strachem. Nechci, aby uklouzl této zkoušce. – A vy, hoši, střílejte jako diví, tamhle ve stanu je už pro vás připraveno srnčí a sud vína, jak jen s tím budete hotovi." Na horním konci jižní cesty ke kolbišti postavili terč. Lučištníci nastupovali jeden po druhém na stanovišti u jižního vchodu. Vzdálenost mezi stanovištěm a terčem byla tak velká, že k správnému zásahu bylo nutno mířit trochu nad cíl. Lučištníci měli střílet ve vylosovaném pořadí, a to každý tři šípy za sebou. Utkání řídil nižší úředník, dozorce her, neboť bylo pod důstojnost vyšších hodnostářů, jako byli například maršálové kolbiště, aby se snížili k lidovým hrám. Lukostřelci nastupovali jeden po druhém a stříleli zběhlou rukou a směle. Ze čtyřiadvaceti vystřelených šípů deset zasáhlo cíl a ostatní byly tak blízko cíle, že při vzdálenosti terče bylo nutno považovat to za dobrou střelbu. Z desíti šípů, jež zasáhly terč, dva, jež trefily do vnitřního kruhu terče, vstřelil Hubert, lesník v Malvoisinových službách. Proto byl prohlášen za vítěze. „A teď, milý Locksley," řekl princ nebojácnému střelci a kousavě se zasmál, „teď se změříš s Hubertem – či snad raději hned vydáš luk, pás i toulec dozorci her?" „Co dělat?" odpověděl Locksley. „Zkusím štěstí. Ale s jednou podmínkou: vstřelím-li já dva šípy do Hubertova terče, musí se on strefit do cíle, který zase určím já." „To není nerozumné," připustil princ, „souhlasím. – Vyhraješ-li nad tím mluvkou, Huberte, dostaneš plný roh stříbrňáků." „Člověk může, jen co zmůže," odvětil Hubert. „Ale můj dědek si dal z luku pěkných pár ran u Hastingsu. Snad mu neudělám ostudu." Terč, do něhož až dosud stříleli, byl odstraněn a na jeho místo byl postaven jiný, stejně velký. Hubert, vítěz prvního závodu, měl první ránu. Bral si mušku s velikými okolky, dlouho měřil okem vzdálenost a držel v ruce napjatý již luk se šípem na tětivě. Pak učinil krok vpřed, a zdvihnuv luk na celou délku levé paže, až měl střed téměř v úrovni tváře, napjal tětivu až k uchu. Šíp zasvištěl vzduchem a zaryl se do vnitřního kruhu terče, byť ne do samého středu. „Zapomněls na vítr, Huberte," řekl mu protivník napínaje luk, „jinak by to byla lepší rána." S těmito slovy se Locksley postavil a bez dlouhého míření vystřelil svůj šíp jako nazdařbůh, jako by se ani nepodíval na cíl. Skoro ještě mluvil, když šíp opustil tětivu, a přece se střela usadila v terči skoro o dva couly blíž ke středu než Hubertova. „U všech rohatých!" zvolal princ na Huberta. „Dáš-li se přebít takovým obejdou, měl bys viset!" Hubert měl jen jednu odpověď pro všechny příležitosti. „I kdyby mě Vaše Výsost pověsila, člověk může, jen co zmůže. Ale můj pradědek střílel –" 4

„Čert vem tvého pradědka a celý jeho rod!" přerušil ho Jan. „Střílej, hňupe, jak nejlépe dovedeš, nebo zle na to doplatíš!" Po těchto povzbuzujících slovech se Hubert postavil znova, nezanedbal rady soupeře a při míření počítal s větrem, který se právě zdvihl. Podařilo se mu to. Šíp se usadil přímo ve středu terče. „Skvělá rána, Huberte! Výborně!" křičeli diváci, které zajímal spíše známý střelec než neznámý cizinec. „Strefil ses do bílého! Rovnou do bílého! – Ať žije Hubert!" „Na tomhle, Locksley, už asi nic nezlepšíš," řekl princ s jízlivým úsměvem. „Možná že ano! Zaseknem se mu do šípu," odpověděl Loksley. Mířil pečlivěji než předtím a jeho střela rozštěpila šíp protivníka a roztřepila jej na třísky. Všichni kolem užasli nad tak podivuhodným výkonem; překvapením se ani nevzmohli na obvyklý pokřik. Otázky a úkoly 1 Ve které době se odehrává děj románu? 2. . Charakterizujte postavu krále Jana. 3. Vysvětlete Hubertovu průpovídku.

Francouzský romantismus Victor Hugo: Chrám Matky Boží v Paříži Pro Quasimoda však ještě všechno neskončilo. Zbývalo mu ještě podstoupit onu hodinu na pranýři … Převrátili tedy přesýpací hodiny a nechali hrbáče přivázaného ke kůlu, aby tak spravedlnost byla vykonána do písmene. Prostý lid, obzvláště ve středověku, je ve společnosti tím, čím je dítě v rodině. Pokud setrvává ve stavu prvotní naivní nevědomosti, mravní a duševní nevyspělosti, můžeme o něm říci, stejně jako říkáme o dětech: Ten věk nezná slitování … Všelijaké nadávky jen pršely, doprovázeny hulákáním, kletbami, smíchem a tu a tam i kameny … Čas plynul. Byl už na pranýři nejméně půl druhé hodiny, rván, mučen, bez přestání vysmíván a téměř kamenován. Najednou sebou zaškubal v zoufalství tak prudkém, že se až celé trámoví pranýře zatřáslo, přerušil mlčení, jež až dosud tvrdošíjně zachovával, a přehlušil hulákání davu chraptivým a zuřivým hlasem, podobným spíše zvířecímu zavytí než lidskému zvuku: „ Pít!“ Tento úzkostný výkřik nejenže nevzbudil soucit, naopak, ještě zvýšil veselost bodrého pařížského publika, jež obklopovalo žebřík a jež, připusťme, vcelku jako dav nebylo o nic méně kruté a surové než ona strašná banda tuláků…, která byla prostě nejspodnější vrstvou národa. Ani jediný hlas se neozval na pomoc ubohému odsouzenci, leda aby se posmíval jeho žízni… Po několika minutách rozhlédl se Quasimodo po davu zoufalým zrakem a vykřikl znou, hlasem ještě drásavějším: „Pít!“ Všichni vyprskli v smích. „Napij se tohohle,“ vykřikl Robin Vejražka a hodil mu do obličeje houbu namočenou ve strouze. „Na, tu máš, hluchý šeredo, jsem tvým dlužníkem.“ Nějaká žena mu hodila na hlavu kámen: „To tě odnaučí probouzet nás v noci tím zatraceným zvoněním!“… „Pít,“ opakoval potřetí Quasimodo, těžce oddychuje. V tom okamžiku spatřil, že obecenstvo se rozestupuje. Z davu vystoupila podivně oděná dívka. Doprovázela ji malá bílá kozička s pozlacenými růžky. Dívka nesla v ruce tamburínu. 5

Oko Quasimodovo zajiskřilo. Byla to cikánka, kterou se včera v noci pokusil unést, šeredný kousek, za nějž, jak nejasně cítil, byl nyní právě trestán. Ostatně to byl ten nejposlednější důvod, neboť byl trestán jen za to, že je hluchý a že byl souzen také hluchým. Nepochyboval, že dívka se mu přišla pomstít a zasadit mu ránu jako všichni ostatní. Viděl, jak rychle vystupuje po žebříku. Dusil se hněvem a zlostí. Byl by si přál, aby mohl pranýř skácet, a kdyby blesk z jeho oka mohl umsrcovat, cikánka by byla bývala rozdrcena dřív, než vystoupila na plošinku. Přistoupila beze slova k odsouzenci, který se marně svíjel, aby jí unikl, odvázala od pasu čutoru a přiložila ji jemně k nebožákovým vyprahlým ústům. A tu bylo vidět, jak z toho doposud suchého a planoucího oka vytryskla veliká slza a pomalu stékala po tom nestvůrném, zoufalstvím tak dlouho zkřiveném obliřčeji. Byla to snad první slza, kterou nešťastník kdy uronil. Zapomínal však pít. Cikánka netrpělivě sešpulila rty a přitiskla s úsměvem hrdlo láhve k ústům Quasimodovým. Pil dlouhými doušky. Měl palčivou žízeň. Když dopil, vztáhl své černé rty, bezpochyby aby políbil tu krásnou ruku, jež mu přišla na pomoc. Avšak dívka, jež mu patrně nedůvěřovala a měla v paměti násilné noční přepadení, odtáhla poděšeně ruku jako dítě, které má strach, že je kousne zvíře. A tu na ni upřel ten hluchý nebožák pohled plný výčitek a nevýslovného smutku. Byla by to bývala všude dojemná podívaná, jak tato krásná, svěží, nevinná a půvabná dívka, sama tak slabá, přispěchala na pomoc takovému zoufalství, takové ohyzdnosti a zlobě. Na pranýři to byla podívaná vznešená. Dokonce i lid tím byl dojat, začal tleskat a volal : „Výborně! Výborně!“ Otázky a úkoly 1. Jak reagoval dav na Quasimodovu žádost? 2. Popište osobu, která se nad ubožákem slitovala. Victor Hugo: Bídníci Nejdříve, aniž rozebíral své jednání a aniž o něm přemýšlel, celý zděšený jako ten, kdo se pokouší o svou záchranu, snažil se znovu najít dítě, aby mu vrátil jeho peníz, a když zjistil, že je to nemožné a neuskutečnitelné, zoufale se zarazil. V té chvíli, kdy zvolal: „Jsem bídník!", uzřel náhle sebe sama, takového, jaký byl, a již natolik odpoutaného od vlastního já, až se mu zdálo, že sám je jen přízrak a že před ním stojí odporný Jean Valjean z masa a kostí, se sukovicí v ruce, v haleně, s batohem plným nakradených věcí na zádech, s rozhodnou a zavilou tváří a s myslí plnou hanebných záměrů. Viděli jsme, že přemíra neštěstí ho uvrhla v blouznění. A tohle byla skutečná vidina, zjevení. Byl opravdu tím Jeanem Valjeanem s příšernou tváří, který stál před ním. Málem by se byl ptal sám sebe, kdo ten člověk je, a měl z něho hrůzu. Jeho mozek byl v bouřlivém, a přece zase strašidelně klidném stavu, kdy snění je tak hluboké, že pohlcuje skutečnost. V takovém případě už nevidíme předměty, které jsou před našimi zraky, ale promítáme kolem sebe obrazy své duše. Jean Valjean se tedy pozoroval takříkajíc tváří v tvář sama sobě, a zároveň, pronikaje závojem svých mámení, viděl v tajemné hloubce světlo, které nejprve považoval za pochodeň. Když si však světlo, které se zjevilo jeho svědomí, prohlédl pozorněji, poznal, že má lidskou podobu a že ta pochodeň je biskup. Jeho svědomí střídavě pozorovalo oba muže, kteří stáli před ním, biskupa a Jeana Valjeana. Bylo by stačilo málo, aby první zaplašil druhého. Čím déle vidění trvalo, tím víc rostl a rozjasňoval se biskupův zjev pod tlakem podivných sil, které provázejí stavy vytržení, zatímco obraz Jeana Valjeana se tratil a bledl. Nakonec z něho zbyl jen stín. Ale i ten náhle zmizel. Zůstal jenom biskup. Zářivým jasem prostupoval celou duši toho ubožáka.

6

Jean Valjean dlouho plakal. Vzlykal usedavě, mnohem bezmocněji nežli žena a poděšeněji nežli dítě. A jak plakal, v jeho mozku čím dál víc vzcházel neobyčejný jas, úchvatný a hrozný zároveň. Minulost, první špatný krok, dlouhé pokání, vnější zbídačení a niterná otrlost, propuštění na svobodu, kterou se chystal osladit mstou, to, co se mu přihodilo u biskupa, poslední věc, kterou provedl, krádež čtyřiceti sou malému chlapci, skutek tím zbabělejší a hrůznější, že jej spáchal po biskupově odpuštění, to všechno mu přišlo na mysl jasně a tak zřetelně, jak si to posud nikdy neuvědomil. Díval se na svůj život, a připadal mu strašný; prohlížel si svou duši, a zdála se mu příšerná. A přece se nad jeho životem a jeho duší chvěla laskavá záře. Připadalo mu, že vidí Satana ve světle ráje. Jak dlouho Jean Valjean plakal? Co udělal, když se vyplakal? Kam zamířil? Nikdy se to nikdo nedověděl. Jen tolik se zdá jisté, že vozka, který tehdy přijíždíval z Grenoblů do Digne ke třetí hodině v noci, zahlédl právě tu noc v ulici u biskupství muže, který ve stínu klečel na dlažbě přede dveřmi monsignora Lidumila, jako by se modlil.

Otázky a úkoly 1. V úryvku je popsán rozhodující okamžik. O co šlo? 2. Které události vedly k tomuto okamžiku? Alexandre Dumas: Tři mušketýři Druhého dne po zatčení ubohého Bonacieuxe, právě když Athos opustil ďArtagnana a šel k panu de Tréville, tlouklo devět hodin a Planchet začínal stlát postel, bylo slyšet opět zaklepání na domovní dveře. V mžiku se otevřely a zase zavřely: někdo se chytil do pasti. D'Artagnan rychle přiskočil k místu, odkud vyndal dlaždice, lehl si na zem a naslouchal. Brzy nato se rozlehl křik, poté sténání, jež chtěl někdo utlumit. O pouhém výslechu tu zřejmě nemohlo být řeči. „K ďasu," řekl si ďArtagnan, „zdá se, že to je žena. Prohledávají ji, ona se brání, a ti padouši užívají násilí!" Přes svou obezřelost se musil ďArtagnan živou mocí držet, aby se nevložil do toho, co se dole odehrávalo. „Ale vždyť vám říkám, že jsem tu doma, pánové; říkám vám, že jsem paní Bonacieuxová; říkám vám, že jsem v královniných službách," volala nešťastná žena. „Paní Bonacieuxová!" zašeptal ďArtagnan. „Že bych měl štěstí a našel tu, kterou všichni hledají?" „Na vás právě čekáme," řekli vyšetřovatelé. Hlas byl stále dušenější. Dřevěné pažení se otřáslo hlomozem zápasu. Oběť se bránila, jak se může jediná žena bránit čtyřem mužům. „Smilování, pánové, smilo...," blábolil hlas, který přecházel v neartikulované zvuky. „Strkají jí roubík do úst, chystají se ji odvléci," vzkřikl ďArtagnan a vyskočil, jako by ho vymrštil. „Kde je můj meč? Aha, mám jej po boku. Planchete!" „Pán si přeje? „Běž pro Athose, Porthose a Aramise. Jeden z nich bude jistě doma, možná že už se vrátili všichni tři. Ať si vezmou zbraně a ihned přijdou, ale kvapem. Vzpomínám si, že je Athos u pana de Tréville." „A kam vy to jdete, pane?" „Já slezu oknem," křikl rychle ďArtagnan, „abych tam byl dřív. Ty zandej dlaždice, zameť podlahu, pak odejdi dveřmi a běž, kam ti říkám." „Ach pane, drahý pane, vy si jdete pro smrt," naříkal Planchet.

7

„Mlč, trulante," okřikl ho ďArtagnan. A zavěsiv se rukou za okraje okna, spustil se z prvního patra, jež naštěstí nebylo příliš vysoké. Neudělal si ani oděrky. Hned nato pospíchal ke dveřím a zaklepal, bruče si: „Dám se sám chytit do té pasti, ale běda kočkám, které se dotknou myši!" Sotva dozněl zvuk klepadla, shon v domě ustal, přiblížily se kroky, dveře se otevřely a ďArtagnan se vřítil s nahým mečem do bytu páně Bonacieuxova. Dveře, pravděpodobně působením pružného pera, za ním samy zapadly. Hned nato zaslechli obyvatelé nešťastného Bonacieuxova domu a nejbližší sousedé velký křik, dupot, řinčení meče a duté nárazy nábytku. Ti pak, kteří se překvapeni hlukem vrhli k oknu, spatřili, jak se dveře prudce otevřely a z nich doslova vyletěli jako vyplašené vrány čtyři černě odění muži. Sem tam po zemi a na rozích stolu poztráceli peří ze svých křídel, to jest cáry šatů a útržky plášťů. Nutno říci, že ďArtagnan se stal vítězem bez valné námahy, neboť pouze jeden z biřiců byl ozbrojen a i ten se bránil jen naoko. Je pravda, že tři ostatní se snažili mladého muže utlouci židlemi, stolicemi a hrnci, ale několik škrábů Gaskoňcova kordu je vyděsilo. Deset minut stačilo k jejich porážce a ďArtagnan zůstal pánem bojiště. Otázky a úkoly 1. Charakterizujte ďArtagnana. 2. Z jakého kraje hrdina pocházel? 3. Vyhledejte přirovnání.

Stendhal: Červený a černý „Páni porotci, obava, abych neupadl v opovržení, jemuž, jak jsem se domníval, bych mohl vzdorovat i v okamžiku smrti, mě nutí, abych se ujal slova. – Pánové, nemám čest náležet k vaší společenské třídě, vidíte ve mně selského synka, který se vzbouřil proti nepřízni osudu. Nežádám o milost," pokračoval Julián pevnějším hlasem. „Nedělám si naděje; čeká mě smrt. Bude spravedlivá. Ukládal jsem o život ženy, která je hodná vší úcty, vší vážnosti. Paní de Rênal mi byla takřka matkou. Můj zločin je ohavný a spáchal jsem jej po předchozím uvážení. Zasluhuji tedy smrt, páni porotci. Ale i kdybych byl méně vinen, vidím zde lidi, kteří nebudou dbát na to, že by mé mládí mohlo zasloužit slitování. Budou ve mně chtít potrestat a navždy zastrašit ty mladé lidi, kteří se narodili v nižší společenské vrstvě, a třebaže sklíčeni chudobou, byli tak šťastni, že si mohli osvojit dobré vychování, a jsou tak smělí, že se odvažují do kruhů, jež boháči s pýchou nazývají dobrou společností. To je můj zločin, pánové, a bude potrestán tím přísněji, že nejsem souzen sobě rovnými. Nevidím na lavicích porotců ani jednoho zbohatlého sedláka, nýbrž jenom rozhořčené měšťáky..." Dvacet minut mluvil Julián takovým tónem; řekl všechno, co měl na srdci. Státní návladní, který se ucházel o přízeň šlechty, poskakoval na křesle. Přes abstraktní ráz, jejž Julián dal svému projevu, všechny ženy plakaly. I paní Dervillová měla na očích šátek. Ke konci řeči se Julián vrátil k tvrzení, že zločin spáchal po předchozím uvážení, a znovu se zmínil o své lítosti, o úctě a nevýslovném synovském zbožňování, jež ve šťastnějších dobách cítil pro paní de Rênal... Paní Dervillová vykřikla a omdlela. Odbíjela jedna hodina, když porotci odcházeli do svého pokoje. Ani jedna žena neopustila své místo. Někteří muži měli v očích slzy. Zprvu se velmi živě hovořilo; ale ponenáhlu, když se rozhodnutí poroty stále protahovalo, počala všeobecná únava vnášet do shromáždění klid. Byl to slavnostní okamžik; světla dohořívala. Julián byl velmi unaven; slyšel jen, jak se kolem něho debatuje, je-li dlouhé trvání porady dobrým či špatným znamením. Ke své

8

radosti viděl, že jsou mu všichni nakloněni. Porota se nevracela, ale ani jediná žena neopustila síň. Právě když odbily dvě hodiny, nastalo vzrušení. Malé dveře pokoje, do něhož odešli porotci, se otevřely. Pan baron Valenod vešel vážným a divadelním krokem, za ním všichni porotci. Odkašlal, nato prohlásil, že porota na svou duši a na své svědomí jednohlasně usoudila, že Julián Sorel je vinen vraždou, a to vraždou předem uváženou. Na základě toho byl obžalovaný odsouzen k smrti. Rozsudek byl vynesen za chvíli poté. Julián se podíval na hodinky a vzpomněl si na hraběte Lavaletta. Bylo čtvrt na tři. „Dnes je pátek," pomyslil si. „Ano, ale je to šťastný den pro Valenoda, který mě odsoudil... Jsem příliš dobře hlídán, než aby mě Matylda mohla zachránit, jako to učinila paní de Lavalette... Za tři dny budu tedy v tuto chvíli již vědět, co si mám myslet o tom velikém snad." V tu chvíli zaslechl výkřik, který ho opět navrátil přítomné skutečnosti. Ženy kolem něho vzlykaly. Viděl, že všechny tváře jsou obráceny k malé tribuně vestavěné do hlavice širokého gotického sloupu. Dověděl se později, že se tam ukryla Matylda. Poněvadž se výkřik neopakoval, dívali se opět všichni za Juliánem, kterému se četníci snažili proklestit cestu davem. „Nesmím tomu lotru Valenodovi poskytnout důvod k posměchu," pomyslil si Julián. „S jakou nasládlou a zarmoucenou tváří pronesl prohlášení, po němž následuje rozsudek smrti! Naproti tomu chudák předseda poroty, ačkoliv je již řadu let soudcem, měl slzy v očích, když vynášel rozsudek. Jakou má Valenod radost, že se pomstil za naše bývalé soupeřství u paní de Rênal!... Už ji ani neuvidím! Je po všem. Vím, že poslední rozloučení mezi námi není možné... Jak bych byl šťasten, kdybych jí mohl říci, jakou hrůzu mám ze svého zločinu! Řekl bych jí jenom: Byl jsem spravedlivě odsouzen."

Otázky a úkoly 1. Jaký je Juliánův postoj k celému soudnímu procesu? 2. Najděte v ukázce rysy romantismu a realismu.

Americký romantismus Edgar Allan Poe: Havran Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné – když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání velmi jemné zaťukání na dvéře – a pak už ne. „Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné – jednou jen a pak už ne." Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu, každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne. Toužil jsem po kuropění; – marně hledaje v svém čtení ulehčení od hoře nad Lenorou – již poslušné světice zvou Lenora – nad jménem dívky nadvzdušné, jež byla mou a teď už ne. Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohybá je s hrůzou – již jsem do té doby neznal ani přibližně; abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání: 9

„Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně – pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně – jednou jen a pak již ne." Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase: „Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně; avšak, byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání, přeslechl jsem zaklepání – je to skoro nemožné, že jste klepal vy" – a poté otevřel jsem úslužně – venku tma a víc už ne. Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu, dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne; ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení, jenom plaché oslovení „Lenoro!" zní zimničně, to já šeptám „Lenoro!" – a ozvěna dí zimničně jenom to a víc už ne. Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje, když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne. „Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice; podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne – ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne;" – vítr a nic jiného už ne. Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné; bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní usadil se znenadání v póze velmi výhružné na poprsí Pallady – a v póze velmi výhružné si sedl jen a víc už ne. Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané – „Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy, jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane – řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" – Havran děl: „Už víckrát ne." Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné; velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření pták či zvíře, jež si lení v póze velmi záhadné na poprsí nade dveřmi – v póze velmi záhadné a říká si: „Už víckrát ne." Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru jako duše v jedno slovo samotářsky zabrané – až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu: „Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne – jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne." Však havran dí: „Už víckrát ne." 10

Zaražen, an na mne hledí s přiléhavou odpovědí, říkám si: „Toť bezpochyby pochyt velmi obratně od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl, takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné – pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné, jako je: Už víckrát ne!" Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání, přistrčil jsem křeslo mysle, že mne něco napadne, když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu, přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné, nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné „už víckrát ne". Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne, kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři, na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné, ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné, ona víckrát, víckrát ne. Zdálo se, že u stínidla houstne světlo od kadidla, že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne. „Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne, po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne" – však havran děl: „Už víckrát ne." „Proroku," dím, „mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel, synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně – statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi, dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne, zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" – havran dí: „Už víckrát ne." „Proroku," dím, „mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel, při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne, rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine, jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine" – havran dí: „Už víckrát ne." „Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení, táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! – nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři, neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane! Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!" Havran dí: „Už víckrát ne." Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné; oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny, lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane –

11

a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane, nevzchopí se – víckrát ne.

Otázky a úkoly 1. Jaké je hlavní téma básně? 2. Kdy a kde se báseň odehrává? 3. Kolik postav v básni vystupuje? 4. Najděte v básni refrén. Jak asi zněl v originále? 5. Uveďte jméno autorovy milé. Co se s ní stalo? 6. Havran usedl „na poprsí Pallady“ – o čí bustu se jednalo? Edgar Allan Poe: Maska Červené smrti „Červená smrt" již dlouho pustošila zemi. Dosud žádná morová rána nebyla tak vražedná a tak obludná. Krev byla jejím zhmotněným znakem a pečetí – červeň a úděsnost krve. Přicházely pronikavé bolesti, pak náhlé mrákoty, pak prudké krvácení z pórů a konec. Šarlatovými skvrnami na těle a hlavně na tváři odsuzoval mor svou oběť do klatby, zavíral jí dveře před pomocí a soucitem bližních. Choroba člověka zachvátila, rdousila a v půlhodině sklála. Avšak princ Prospero byl šťastný, neohrožený a prozíravý. Když byla jeho říše již napůl vylidněna, vybral si ze všech svých rytířů a dvorních dam tisíc zdravých a veselých přátel a uchýlil se s nimi do ústraní za vysoké zdi a cimbuří odlehlého kláštera. Byla to rozsáhlá a nádherná budova – výtvor princova vlastního výstředního, ale vznešeného vkusu. Byla obehnána mohutnou zdí. Ve zdi byly železné brány. Když sem dvořané přišli, přinesli s sebou kovářské výhně a těžká kladiva a zatavili závory. Chtěli se opevnit proti náhlým záchvatům zoufalství zvenčí a šílenství zevnitř. Klášter měl bohaté zásoby. Dvořané byli tedy zabezpečeni a mohli směle vzdorovat nákaze. Svět venku ať se o sebe postará! Jen blázen by se teď rmoutil a přemýšlel. Princ pamatoval na rozmanité radovánky. Opatřil šašky, komedianty, byly tu baletky, byli tu hudebníci, byly tu krásky a bylo tu víno. To všechno a ještě k tomu bezpečí – bylo uvnitř. Venku – Červená smrt. Na sklonku pátého nebo šestého měsíce tohoto odloučení – právě když venku běsnil mor nejzuřivěji – uspořádal princ Prospero pro svých tisíc přátel velkolepý maškarní ples. (…) K této velké slavnosti uspořádal téměř sám celou tu proměnlivou výzdobu sedmi komnat a svým podmanivým vkusem sám určoval výběr masek. Byly to postavy skutku pitvorné – samý lesk a třpyt, dráždivost a přízračnost – připomínající Hugovy Hernani. Byly tu fantaskní postavy s údy a výstrojí, které k nim nepatřily. Byla tu šílená zjevení, jakoby bláznem vymyšlená. Mnoho podob krásných, mnoho rozmarných, mnoho bizarních, některé strašlivé a nemálo též odporných. Byl to věru zástup snových přeludů, co se tu vláčelo po komnatách! A ty přeludy se kroutily a ploužily, zbarvovány odstíny komnat, a šílené tóny orchestru jako by zněly ozvěnou jejich kroků. A tu se náhle v sametové síni ozve úder ebenových hodin a všechno na okamžik strne a všechno umlká – jen hodiny je slyšet. Přeludy stojí jako přimraženy. Avšak zvonivé údery doznívají – jen chvilenku to trvalo – a za jejich echem letí lehký, tlumený smích. A hudba se znovu rozvášní a přeludy ožijí a znovu křepčí ještě rozmarněji než dříve a zbarvují se zářemi z mnoha barevných skel, jimiž prosvítají zášlehy ohňů. Avšak ke komnatě tam na západě se teď už žádná maska neodváží přiblížit, neboť

12

noci ubývá a krvavým sklem line se světlo čím dál ryšavější a čerň šerých čalounů děsí, a tomu, kdo vboří nohu do šerého koberce, zazní blízký tlumený cinkot ebenových hodin naléhavěji a vážněji než těm, kteří se baví v odlehlejších komnatách. Tam se však hemžil hustý zástup, horečně pulsoval život. Bujný kvas vířil dál a dál – až konečně hodiny začaly odbíjet půlnoc. Hudba tak jako předtím zmlkla, utichlo kroužení párů, všechno zas rozpačitě znehybnělo. Tentokrát však hodinový zvon zazněl dvanáctkrát, a tak se asi stalo – protože bylo více času – že se do úvah těch přemýšlivějších hodovníků vloudilo o trochu víc ducha. A tak se snad také stalo, že ještě než poslední ozvěna posledního úderu zanikla v tichu, postřehli mnozí přítomnost masky, které si dosud nikdo nevšiml. A když se šeptem rozneslo, že se dostavil nový host, ozval se v obecenstvu šum a reptání, zprvu vyjadřující nesouhlas a údiv – posléze strach, hrůzu a odpor. V shromáždění přízraků, jaké jsem vykreslil, by nějaký obyčejný zjev sotva vzbudil takový rozruch. Vždyť volba masek na tento večer byla takřka neomezena; ale ta nová postava přeherodovala samého Heroda a překročila hranice i princovy bezbřehé fantazie. I ten nejotrlejší člověk má v srdci struny, které ho rozechvějí, jakmile se jich dotknete. I člověk nadobro rozvrácený, jemuž je život i smrt jen pro smích, přestává s některými věcmi žertovat. A opravdu: celá společnost zřejmě v skrytu duše cítila, že v kostýmu i vystupování vetřelce není nic žertovného, že je v něm cosi nestoudného. Byla to vysoká, vychrtlá postava, zahalená od hlavy k patě do pohřebního hávu. Maska, která zakrývala tvář, byla zformována k tak přesné podobě tuhé tváře mrtvoly, že i nejpozornější pohled by sotva odhalil klam. Ale to všechno by rozjaření hodovníci, když už ne schválili, tedy aspoň strpěli. Zakuklenec však zašel příliš daleko: vzal na sebe podobu Červené smrti. Jeho rubáš byl potřísněn krví – a jeho široké čelo, skráně i tváře byly skropeny úděsným šarlatem. Když na tento strašidelný zjev poprvé pohlédl princ Prospero (maska zvolna, velebně, snad aby zdůraznila, jakou hraje roli, procházela mezi tančícími), bylo vidět, jak se v prvním okamžiku křečovitě otřásl hrůzou či odporem; vzápětí mu však tvář zrudla hněvem. „Kdo se opovažuje?" tázal se sípavě dvořanů, kteří mu stáli nablízku – „kdo se opovažuje urážet nás tímto rouhavým výsměchem? Chopte se ho a strhněte mu masku, ať poznáme, koho za svítání pověsíme na cimbuří!" Princ Prospero stál ve východní, modré komnatě, když tato slova pronášel, ale nesla se zvučně a jasně dál, do všech sedmi pokojů – neboť princ byl člověk statný a smělý a hudba na jeho pokyn ihned umlkla. Stál v modré komnatě s družinou bledých dvořanů po boku. Jakmile promluvil, vykročili chvatně směrem k vetřelci, který v tom okamžiku nebyl daleko a teď již sám rozvážným, důstojným krokem přistupoval k mluvčímu. Ta šílená drzost naháněla dvořanstvu podivný, posvátný strach, takže se mezi nimi nenašel jediný, kdo by proti masce pozvedl ruku; a tak se cizinec, nikým neohrožován, přiblížil až na krok k princovi; a pak, zatímco celý ten zástup jakoby z jediného popudu ucouvl ze středů komnat ke stěnám, kráčel nerušeně dál týmž slavnostním, odměřeným krokem, kterým sem vstoupil, prošel modrou komnatou a vstoupil do purpurové – z purpurové do zelené – zelenou prošel do oranžové – a tou opět do bílé – a odtud ještě dál do fialové, a v žádné se nikdo nepohnul, aby ho zadržel. A teprve tehdy, šílený vztekem a hanbou z chvilkové zbabělosti, se princ Prospero vzpamatoval. Vyrazil, hnal se zběsile šesti pokoji – úplně sám, neboť všechny zachvátil smrtelný děs – pádil s napřaženou dýkou a již přichvátal v nejzazší, sametové komnatě na tři čtyři kroky k odcházející postavě; ta se však náhle prudce otočila a pohlédla svému pronásledovateli do tváře. Ozval se pronikavý výkřik, zablýskla se dýka – a dopadla na černý koberec, na který vzápětí klesl mrtev i princ Prospero. Teprve pak se dav hodovníků pozvedl k zběsilé odvaze zoufalců a hnal se do černé komnaty. Když se však chopili zakuklence, jehož vysoká postava stála zpříma a nehybně ve stínu ebenových hodin, ustrnuli všichni nevýslovnou hrůzou – pohřební rubáš a mrtvolná maska, na něž se tak zuřivě vrhli, neskrývala v sobě žádný hmatatelný tvar. A teď každý věděl, že přišla Červená smrt. Vkradla se tiše v noci jako zloděj. A bujaří hodovníci padali jeden po druhém v hodovních síních, zbrocených teď krví, a každý zemřel tak, jak právě klesl k zemi; a z ebenových hodin odešel život s životem posledního 13

rozmařilce; a plameny v trojnožkách dohasly a tma a zkáza a Červená smrt rozprostřely nade vším svou bezmeznou moc.

Otázky a úkoly 1. Vyjádřete hlavní myšlenku úryvku. 2. Charakterizujte slovní zásobu povídky. Herman Melville: Bílá velryba Jeden kapitán, jehož tři čluny byly roztříštěny poblíž něho a vesla a námořníci se zmítali ve vírech, chopil se nože z rozbité přídě a vrhl se na velrybu jako zápasník z Arkansasu na svého soupeře, v šíleném úsilí proniknout šestipalcovou čepelí na sáh hluboko, až na kořen života velryby. Tím kapitánem byl Achab. A tehdy se stalo, že Moby Dick po něm náhle sekl srpovitou spodní čelistí a uťal Achabovi nohu jako sekáč stéblo polní trávy. Ani Turek v turbanu, ani najatý Benátčan nebo Malajec by ho nebyl mohl zasáhnout zlomyslněji. Nelze se tedy nijak divit, že od onoho utkání téměř smrtelného Achab v sobě živil divokou touhu pomstít se velrybě a že čím dál víc propadal chorobné zběsilosti, až se mu konečně ve velrybě soustřeďovaly nejen všechny jeho tělesné strasti, ale i všechno rozhořčení rozumové a duchovní. Bílá velryba před ním plula jako monomanické vtělení všech těch skrytých příčin zla, kterými se někteří hloubaví lidé sžírají, až konečně žijí dál jen s oslabeným zájmem a s oslabenou energií. Od počátku světa tu existuje nepostižná zloba; ani moderní křesťané jí neupírají vládu nad půlí světa; staří východní ofité ji uctívali v soškách představujících ďábla. Achab se tak nesnížil a neuctíval onu zlobu jako oni, nýbrž blouznivě přenesl pojem zla na nenáviděnou bílou velrybu a postavil se, všecek zmrzačen, proti ní. Všechno, co nejvíc dohání k šílenství a mučí; vše, co bouří hladinu věcí; všechna zlomyslná pravda; vše, co trhá nervy a drtí mozek; všechen skrytý démonismus života a myšlenky; všechno zlo šílenému Achabovi viditelně ztělesňoval Moby Dick a v něm je bylo prakticky možno napadnout. Na jeho bílý hrb nakupil všechnu zlobu a nenávist, kterou pociťovalo lidstvo od Adama, a potom – jako by jeho hruď byla moždířem – vypaloval na něj střely svého žhavého srdce. (…) Bílá velryba byla snad unavena třídenním pronásledováním a obtížným plováním, při němž jí překážely všechny ty věci na ní namotané, nebo v tom možná byl nějaký skrytý uskok a zlomyslnost – ať tak či tak, zdálo se, že nyní začíná ochabovat, neboť člun se k ní opět rychle blížil. Tentokrát nebyl náskok velryby tak veliký jako dříve. A jak Achab plul po vlnách, stále ještě ho doprovázeli nemilosrdní žraloci a tak vytrvale se drželi člunu a neustále se tak zahryzávali do ponořujících se vesel, že jejich lopatky, celé olámané a rozžvýkané, nechávaly na moři téměř při každém zabrání malé třísky. „Nevšímejte si jich! Jejich zuby jsou jen novými vidlicemi pro vaše vesla. Veslujte! Žraloci čelist poskytuje větší odpor než poddajná voda." „Ale při každém kousnutí se tenké lopatky ustavičně zmenšují, pane!" „Vydrží ještě dost dlouho! Veslujte – Ale kdo ví!" zahučel, „zda tito žraloci plují, aby hodovali na velrybě či na Achabovi? – Ale jen veslujte! Ano, jen vesele – už se k ní blížíme. Kormidlo! Chop se kormidla! Nechtě mě projít!" – Po těchto slovech mu dva veslaři pomohli kupředu na příď člunu stále letícího. Když konečně stočili člun na jednu stranu a pluli podél boku bílé velryby, zdálo se, že si jejich blízkosti vůbec nevšimla – jak tomu bývá u velryb často – a Achab se dostal skoro až k vysokému mračnu páry, která vyrážela z dýchacího otvoru velryby a v kotoučích spadala kolem jejího velkého, jedinečného hrbu. Tak blízko se k ní dostal. Tehdy prohnul tělo nazad, zvedl obě ruce, aby udržel rovnováhu, a mrštil prudkou harpunu s kletbou ještě prudší do nenáviděné velryby. Když obojí, železo i kletba, zapadlo až po tulejku do velryby, jako by se propadlo do bažiny, Moby Dick se zkroutil stranou a křečovitě mrskl bokem proti přídi.

14

Neprolomil ji, ale tak náhle vyzvedl člun, že kdyby se byl Achab nedržel vyvýšeného okraje, byl by býval znovu vyletěl do moře. Takto vyletěli tři veslaři – kteří přesně nepředvídali okamžik útoku, a proto nebyli připraveni na jeho následky. – Ale dva dopadli tak, že se hned zase chytili okraje člunu, a vyneseni na hřeben vlny, vyšvihli se zpátky do člunu. Třetí muž padl bezmocně nazad, ale dosud se držel na vodě a ploval. Téměř současně se bílá velryby vrhla do zpěněného moře s mocným úsilím a čerstvou, bleskovou rychlostí. Achab křikl na kormidelníka, aby popustil provazec a držel jej, a rozkázal posádce, aby se otočila na sedadlech a přitáhla člun k cíli; v tom okamžiku však zrádný provazec nevydržel toto dvojí napětí a přetrhl se ve vzduchu!

Otázky a úkoly 1. Charakterizujte postavu kapitána Achaba. 2. Najděte v ukázce ohlasy Bible a křesťanství. 3. Jak je vylíčen Moby Dick?

Ruský romantismus Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin Hlava třetí XXXI Taťánin dopis Oněginovi „Já píši vám – co mohu více? Co ještě mohu dodati? Teď vím, že máte právo sice mne pohrdáním trestati, leč ještě věřím, nešťastnice, že mne váš milosrdný soud nemůže přece zavrhnout. Já nejdřív mlčeti jsem chtěla; a věřte: nebyl byste znal nikdy můj ostýchavý žal, kdybych jen stín naděje měla, že třeba jednou za týden vás u nás na vsi uzřím jen, abych vám slůvko mohla říci a v duchu vaši tvář a hlas, než znovu navštívíte nás, dnem nocí abych mohla stříci… Však řekli, že jste samotář. Že na vsi nudíte se, víme. A my… z nás věru nejde zář, třebaže ze srdce vás ctíme. Proč jenom, proč jste přišel k nám? Já v žalu opuštěné vsi té bych neznala vás, jak vás znám,

ba ani žal, jejž pochopíte. Mé zármutky, v tmách duše skryté, by smířil čas, pak (kdož to ví?) bych zadala se mužovi a byla mu i věrnou ženou i ctnostnou matkou usmířenou. Jiného? … Ne již. V světě ráda nikoho nemohu mít já. Tak si to Prozřetelnost žádá… Tak chtějí nebesa: jsem tvá. Můj celý život mi tě slíbil, tys musel, musel přijíti. Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl až do hrobu mě chrániti... Byls vidinou mých nočních snění, už drahý mi, když nezřený, tvůj zrak mě mučil plameny, tvůj hlas zněl v touhy rozeznění – a nebyl to jen sen – jak zvon! Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala, a strnula jsem, tvář mi vzplála, hlas nitra řekl mi: Toť on! Och ano… Já tě slýchávala, tys tiše se mnou rozmlouval, když chudákům jsem pomáhala i když jsem v prosbách klekávala za zmatené své duše žal. Zda tys to, přízraku můj milý,

15

se do světnice v oné chvíli průzračnou nocí nesnesl, nepostál tiše nad pelestí? A slova naděje a štěstí zdas v útěchu mi nehlesl? Kdo jsi? Můj anděl ochranitel? Či úskočný můj pokušitel? Viď, zbavíš mě mých zmatků těch! Snad je to klam, jenž svými stíny v mou nezkušenou duši leh! A mně je souzen osud jiný… Děj se co děj! Já osud svůj I končím! Hrůzno mi číst psaní… Já studem, strachy umírám… Však vím, že vaše čest mě chrání, a směle svěřuji se vám…"

dnes do rukou tvých svěřuji ti. Modlím se k tobě. Při mně stůj, mé slzy v dlaně tvé se řítí… A uvaž: já zde sama jsem, a nikdo mi tu rady nedá. A musím zahynouti, běda, i se svým němým úžasem. I čekám tě přijď, vytoužený. Buď lásku najevo mi dej, či těžké sny mé zpřetrhej, ať stihne mě trest zasloužený!

Otázky a úkoly 1. Charakterizujte hlavní hrdinku. 2. Jak se Taťána cítí při psaní dopisu? Proč? 3. Vyhledejte pasáž, kde Taťána přechází k tykání. 4. Puškin používal zvláštní rýmové schéma. Pokuste se ho popsat. Alexandr Sergejevič Puškin: Piková dáma „Nelekejte se, proboha, nelekejte se,“ řekl zřetelným a tichým šeptem. „Nemám v úmyslu vám uškodit; přišel jsem prosit vás o jednu milost.“ Stařena se na něho dívala a zdálo se, že neslyší. Heřman si myslel, že je hluchá, a sklonil se až k jejímu uchu, opakuje totéž. Stařena mlčela jako dřív. „Můžete,“ pokračoval Heřman, „založil štěstí mého života a nebude vás to nic stát: vím, že umíte uhodnout tři karty po sobě…“ Heřman se zarazil. Hraběnka, jak se zdálo, pochopila, co od ní chce; zdálo se, že hledá slova k odpovědi. „To byl žert,“ řekla konečně, „přísahám vám! To byl žert!“ „ S takovými věcmi se nežertuje,“ namítl hněvivě Heřman. „ Vzpomeňte na Čaplického, kterému jste pomohla znovu vyhrát prohrané peníze.“ Hraběnka upadla v zřejmý zmatek. Jejími rysy projelo ostré duševní pohnutí, ale brzy upadla v dřívější netečnost. „Můžete mi,“ pokračoval Heřman, „můžete mi říci ony tři jisté karty?“ Hraběnka mlčela; Heřman pokračoval: „Pro koho střežíte své tajemství? Pro vnuky? Jsou i tak bohatí; neznají ani cenu peněz. Marnotratníkovi vaši tři karty nepomohou. Kdo si neumí zachovat otcovské dědictví, umře v bídě, i když mu budou čerti pomáhat. Já nejsem marnotratník. Nu…!“ Zastavil se a s chvěním očekával její odpověď. Hraběnka mlčela; Heřman padl na kolena. „Znalo-li,“ řekl, „znalo-li vaše srdce kdy cit lásky, vzpomínáte-li si na její vytržení, zasmála-li jste se aspoň jednou při pláči novorozeného syna, bilo-li kdy něco lidského ve vaší hrudi, prosím vás při citech manželky, milenky, matky – při všem, co je jen svatého v životě – neodmítejte mou prosbu! Odhalte mi své tajemství! Co z něho máte?... Snad je spjato se strašným hříchem, se ztrátou věčné blaženosti, se smlouvou s ďáblem… Pomyslete jen: jste

16

stará; nebudete už dlouho žít – jsem hotov vzít váš hřích na svou duši. Odhalte mi jen své tajemství. Pomyslete, že ve vašich rukou je štěstí člověka; že nejen já, ale i mé děti, vnuci a pravnuci budou žehnat vaší památce a budou ji ctít jako svátost…“ Stařena neodpověděla ani slova. Heřman vstal. „Stará čarodějnice!“ řekl se zaťatými zuby, „tak já tě donutím, abys mi odpověděla…“ Při těch slovech vyndal z kapsy pistoli. Při spatření pistole projel hraběnkou podruhé silný záchvěv. Zakývala hlavou a zdvihla ruku, jako by se chránila před výstřelem… potom se skácela nazad… a zůstala bez pohnutí. „Přestaňte s tím dětinstvím.“ řekl Heřman a vzal ji za ruku. „Ptám se vás naposled: chcete mi říci své tři karty? Ano, či ne?“ Hraběnka neodpovídala. Heřman viděl, že zemřela. (…) Později se Heřmanovi hraběnka zjeví ve snu. Dveře se otevřely, vstoupila žena v bílých šatech. Heřman jí pokládal za starou chůvu a podivil se ,co ji asi v takovou dobu přivádí. Ale bílá žena se prosmykla pokojem, octla se náhle před ním – a Heřman poznal hraběnku! „Přišla jsem k tobě proti své vůl,“ řekla pevným hlasem, „ale bylo mi poručeno vyplnit tvou prosbu. Trojka, sedma a eso ti vyhrají po sobě – ale s tou podmínkou, že nevsadíš denně víc než na jednu kartu a že nikdy v životě nebudeš pak už hrát. Odpouštím ti svou smrt pod tou podmínkou, že se oženíš s mnou schovankou Lizavetou Ivanovnou…“ (…) Heřman dvakrát skutečně vyhraje a vzbudí tak velkou pozornost. Následujícího večera se Heřman opět objevil u stolu. Všichni ho očekávali. Generálové a tají radové opustili svůj whist, aby se podívali na tak neobvyklou hru. Mladí důstojníci seskočili z divanů; všichni sluhové se shromáždili v saloně. Všichni obklopili Heřman. Ostatní hráči neosadili své karty a trpělivě čekali, jak to skončí. Heřman stál u stolu a chystal se hrát samocen proti bledému, ale stále ještě se usmívajícímu Čekalinskému. Každý z nich rozpečetil jednu hru karet. Čekalinskij zamíchal. Heřman sejmul a položil svou kartu, pokryv ji kupou bankovních úpisů. Podobalo se to souboji. Kolem bylo hluboké mlčení. Čekalinskij začal tahat, ruce se mu třásly. Napravo padla dáma, nalevo eso. „Eso vyhrálo!“ řekl Heřman a odkryl kartu. „Vaše dáma prohrála,“ řekl laskavě Čekalinskij. Heřman se zachvěl; opravdu místo esa měl pikovou dámu. Nevěřil svým očím, nechápal, jak se mohl přehmátnout. V tu chvíli se mu zdálo, že piková dáma přimhouřila oči a ušklíbla se. Neobvyklá podoba ho zarazila… „To je ta stará“ vykřikl s hrůzou. Čekalinskij shrábl prohrané bankovky. Heřman stál bez hnutí. Když odešel od stolu, rozproudil hlučný hovor. „Dohrál se vší slávou.“říkali hráči. Čekalinskij znovu zamíchal karty; hra pokračovala jako obvykle. Otázky a úkoly 1. Proč se povídka jmenuje Piková dáma? 2. Jak se Heřman snaží přimět hraběnku, aby mu prozradila tajemství vyhrávajících karet? 3. Proč lze k Heřmanovi přidat označení „faustovský hrdina“? Čím se Heřman liší od Goethova Fausta?

17

Michail Jurjevič Lermontov: Na smrt Puškinovu Vladaři, pomstu, pomstu, vladaři! Padám k tvým nohám: buď spravedliv a vraha potrestej, ať jeho smrt až do nejzazších dob potomkům hlásá spravedlivý soud a strašnou hrozbu všechněm zločincům. Zahynul básník! – otrok cti své, s olovem v hrudi, s klevetou, položil, po pomstě jen žízně, svou hrdou hlavu prokletou. napolo uhaslý už žár, nuž – veselte se, vidíte-li, že nemoh dál svou bolest nést: Jak pochodeň zhas tvůrce skvělý, květ živé slávy popel jest!... Vrah chladnokrevně vedl ránu... nebylo žádné naděje: ved pustý cit svůj podle plánu, v němž pistole se nechvěje. A jaký div to? Pudu hově, jak tlupy emigrantů dřív, lovících štěstí, moc a vliv, Proč od něhy svých snů, přátelství upřímného do světa závisti on vstoupil, vražedného pro srdce svobodné a vášně plamenné? Proč podal ruku těm, kdo drze promlouvali, proč věřil slovům těm a lichotkám, jež lhali – on, jenž znal lidi od mladosti své?... Když vínek vzali mu, na čelo nasadili mu věnec z trnoví, jenž laurem proniká; a skryté trny zkrvavily to sladké čelo básníka. Poslední jeho dny mu otrávili v blátě lstných nápovědí svých. I zemřel s neukojitelnou žízní po odplatě, v níž hořel tajný hněv nadějí zklamaných... Umlkly zvuky vzácných písní, už nerozezní se jich dech, útulek pěvcův – v tmě a tísni,

Nesnesla duše básníkova pohanu drobných urážek; vstal proti tlachu, jejž svět snoval, a padl – sám jak celý věk. A padl... Ale nač teď lkáti? Ni chválit s vámi nebudu, omluvy s vámi shledávati – je dovršen hlas osudu! Ó vy, kdo jste tak dlouho štvali svobodný, vzácný jeho dar a pro svou radost burcovali k nám přivandroval osudově, s posměchem drze přezíral té cizí země zvyk a mravy: jak moh by šetřit naší slávy, jak chápat v okamžik ten dravý, na koho vražednou zbraň vzal?... I leží v hrobě, došed k cíli, jak onen básník neznámý, však milý, jenž žárlivostí sklácen dřív, se hrdinou stal jeho veršů vzácné síly, jak on bezcitnou rukou sražen byv. a pečeť krve mu tkví na ústech! A vy, nadutí – následníci otců, jež známá podlost proslavila jen, otrockou patou šlapající po zbytcích rodů, jimž byl osud otčímem! Vy sběř, jež lačně u trůnu se kupí – každý z vás génia, svobody, slávy kat! Před vámi ostří zákona se tupí a soud i pravda musí umlkat!... Však je i boží soud, vy, za nimiž zlo chvátá, je hrozný soudce; čeká již; je nedostupný zvuku zlata a zná tvé činy, vše, nač pomyslíš! Nadarmo přiběhnete k němu s klevetami – nic neodvrátí od vás jeho hněv, a vaše černá krev nesmyje s vámi básníka spravedlivou krev!

Otázky a úkoly 1. Doložte verši proč a jakou zbraní byl Puškin zabit. 2. Vyhledejte verše, v nichž se mluví o vrahově původu. 3. Kdysi byli básníci korunováni laurem – nahraďte tento poetismus slohově neutrálním

18

výrazem. Uveďte slovo příbuzné se slovem laur, které v ČJ běžně používáme. 4. Čím básník hrozí namyšleným pomlouvačům, kteří u carského trůnu nahradili zchudlé šlechtice? .

Česká literatura 30. – 50. let 19. století Josef Kajetán Tyl: Paličova dcera ROZÁRKA (vejde s očima sklopenýma, bledá). PROKOP (po chvíli): Rozárko! ROZÁRKA: Jakže? (Běží k němu.) Vy jste tady! – Co tu děláte? PROKOP: Přišel jsem se na vás podívat. ROZÁRKA: Děkuju vám. A jiného nic? PROKOP: Ještě: potom jsem se vás chtěl zeptat, proč jste to udělala. ROZÁRKA: Co? PROKOP: Že jste se přiznala k věci, kterou jste – ROZÁRKA: Mlčte o tom! Nemohla jsem jinak – a nechte to již být tak, jak to je. Řekněte mi raději, nebyl otec u tety? PROKOP: Já jsem ho neviděl. ROZÁRKA: Kdyby tam přišel a vy jste ho zahlédl – řekněte mu, aby se tu nezdržoval a kdyby se ho přece na něco vyptávali, aby jen říkal, že o ničem neví – PROKOP: Zkrátka, abych ho učil lhát?! ROZÁRKA: Prosím vás – PROKOP: Vždyť je dobře. Máte ještě něco na srdci? ROZÁRKA: Co dělají sestry? PROKOP: Těm se povede jako husám na vodě. ROZÁRKA: Jak to? PROKOP: Poplavou. Ale nynčko dovolte, abych i já pověděl, co mám na srdci. Víte, jak jsme spolu vyjednávali! Já jsem vám přece slíbil – ROZÁRKA: Mlčte o tom. PROKOP: – že budu mlčet jen o vašem otci – ROZÁRKA: Mlčte! PROKOP: Ale o vás nebylo v našem kontraktu ani slova. ROZÁRKA: Vy jste přece slíbil při všem, co je vám svaté, že nás neuděláte nešťastné – PROKOP: To bych rád věděl, komu vzešlo z mého mlčení jaké štěstí? Vy jste ve vězení a jste přece nevinná! ROZÁRKA: Nevinná – ale paličova dcera! – Víte, co to znamená? To je hroznější, než moje přiznání! Tady mě – tady mě aspoň nikdo nevidí. Co bych si počala venku? Aby si lidé prstem na mne ukazovali? PROKOP: Ale vy nemůžete být přece potrestaná, když jste nic neprovedla. ROZÁRKA: Nemohu jinak! Mé poctivé jméno je to tam, ať už tak, nebo tak! Jsem paličova dcera, a věřte, že je to tak lépe. Mým sestrám bude rozhodně méně škodit, když se bude říkat, že to byla jejich sestra, než že byl paličem jejich otec! PROKOP: Tak? A vy si myslíte, že otec ujde potupě? ROZÁRKA: Na to já nemyslím! Moje udání je pravděpodobné a podle něho se bude bezpochyby soudit. Po jiném viníku se už potom pátrat nebude. PROKOP: A co já? – Myslíte, že já budu mlčet?! ROZÁRKA: Budete – musíte – a pak, není to zákonu jedno, kdo se dá za vinu potrestat? PROKOP: To sotva. ROZÁRKA: Ostatně, nemyslete si, že otec není už sám dost potrestán. Je to vlastně dobrý člověk, ale vášeň a nešťastná příhoda z mládí zničily jeho život! Ó, kdybyste jen znal jeho

19

těžké sny, jeho nepokoj a noční naříkání, dopřál byste mu klidu, aby aspoň svým nedospělým dětem zachoval zdání poctivého jména. Zákony už smíří za něj dcera. HORYNA (jenž vstoupil mezi minulou řečí do dveří): Mýlíte se. ROZÁRKA: Můj Bože! HORYNA: Nesmíří, milé děvče, nesmíří! Zákony smíří jen sám viník. ROZÁRKA: Milosrdný Bože! – POZORNÝ (otvíraje dveře): Tam nesmíte. Pan rada teď nemůže nikoho přijmout. Stůjte! VALENTA: Rozárko! Rozárko! ROZÁRKA: Co tu hledáte? (Vede ho prudce kupředu.) Vy nejste vinen – o ničem nevíte! Slyšel jste! VALENTA: Ó ne, ne, drahé dítě! Měl bych před tebou pokleknout za to, co jsi pro mne nehodného učinila. ROZÁRKA: Mlčte o tom – já jsem to již doznala – (K ostatním se obracejíc.) Pánové, já – já sama jsem založila ten požár! VALENTA: Ne! ROZÁRKA: Otec je nevinen – ať mluví, co mluví! Je nevinen! KOLÍNSKÝ (jenž byl zatím několik slov s Horynou promluvil a na Valentu poukázal): Nenamáhejte se! Je to marné! – Už je všecko prozrazeno. VALENTA (k Horynovi): Dělejte, co zákon poroučí. Já jsem vinen! ROZÁRKA: Běda mně! (Zakryje si tvář dlaněmi.) VALENTA: Naopak, milé dítě! Bůh ti za to za všechno požehná. – Odpusť mi, Rozárko, co jsem provedl – a postarej se o děti. ROZÁRKA: Tatínku! VALENTA: Sbohem

Otázky a úkoly 1. Najděte synonymum ke slovu palič. 2. Vysvětlete důvody Rozárčina jednání. 3. Co si o Rozárčině přiznání myslí její otec?

Josef Kajetán Tyl: Krvavé křtiny Václav:

Drahomíra: Boleslav: Václav: Drahomíra:

Ano, strachoval jsem se, protože mě na obě strany stejná láska vábila. Matko, já se těšil, že poznamenám den svého zasednutí na trůn knížecí založením chrámu Páně, jakým se Praha ještě nehonosí , - a to ke cti svatého Víta, aby za nás orodoval přede tváří Slitovníka věčného. To můžeš učiniti synu – já sama přidám na tu stavbu ze svých pokladů (A) A když bude dílo dokonáno, může tam kníže o místo věčného psaltářníka prositi. Bratře, ušetři sobě vtipu hořkého! Kdo ví, jestli by přisluhování u božích služeb spíše k blahoslavenství nevedlo, než po čem snad tvoje mysl touží. Nechte nesvornosti, synové, mezi něžto se moje láska stejnou mírou dělí, a poslechněte matku, kteráž i na čest rodu svého myslí (B). Ty čiň k oslavení Boha, co ti zbožná mysl velí; já podniknu, co žádá ostatní povinnost knížete. My potáhneme do boje! 20

Václav: Hněvsa:

Václav: Hněvsa:

Drahomíra:

Boleslav:

Chtěla bysi opravdu? (jenž byl nazad netrpělivě přecházel, nyní přistoupí) Václave, já posud mlčel, neboť se měřily ženské jazyky! (C) Ale proti tobě musím pozdvihnouti zbraň, chceš-li matčině vůli ránu zasadit. Povážili jste, jaký nepřítel se proti vám postaví? (D) Německý Jindřich, jemuž dali jméno Ptáčník. (E) Ale bohdá, že nebude takovým ptáčníkem, aby českého orla polapil, - a byť i sebesilnější tenata nastrojil. To je moje povážení. A nezpívají staré pověsti, že rozehnal český orel divoká hejna avarských krkavců? Nezkropily Franků běsné roje pod Luděkem českou půdu takovou krve bystřinou, že podobné svět neviděl? A když přiletěli z pustých končin noví vrahové Slovanů, ti lítí Maďaři, nepobily je české pěstě v boji přečastém? A takž to bude také nyní! Poznovu rozepne český orel svoje perutě, aby se vznesl k slunečním výsostem; ale Václav zůstane za prahem a bude umývati starý kotel, kterýž předkové na korouhvi nosili.

Otázky a úkoly 1. Ve kterém z podtržených úseků výchozího textu je obsaženo obrazné pojmenování? 2. Ve kterém z následujících úseků výchozího textu se uplatňuje alegorie? a. musím pozdvihnouti zbraň, chceš-li matčině vůli ránu zasadit b. poznamenám den svého zasednutí na trůn knížecí založením chrámu c. rozehnal český orel divoká hejna avarských krkavců d. Václav zůstane za prahem a bude umývati starý kotel 3. Podle kontextu rozhodněte, která z možností postihuje význam výrazu psaltářník (viz. třetí odstavec výchozího textu) a. rozhodčí rytířských soubojů b. stavitel knížecího chrámu c. vyslanec německého císaře d. zpěvák náboženských textů 4. V řeči které postavy je učiněna narážka na pověst, podle níž měla česká knížata ve znaku kotel v ohnivém poli? 5. Jaké bylo nejspíše vyznění výchozího textu v době jeho vzniku? a. neutrální b. parodické c. proticírkevní d. vlastenecké 6. Ve kterém z úseků výchozího textu dochází k největšímu nahromadění obrazných pojmenování? a. v druhé promluvě Drahomíry b. v druhé promluvě Václava c. v první promluvě Václava d. v třetí promluvě Drahomíry

21

K. H. Mácha: Máj Konec 1. zpěvu (Jarmila marně čeká na Viléma,místo něho připlouvá jeho druh.) „Viz," plavec k ní tichými slovy šepce praví: „Tam při jezeru vížka ční nad stromů noc; její bílý stín hlubokoť stopen v jezera klín; On hanu svou, on tvoji vinu se dozvěděl; on svůdce tvého vraždě zavraždil otce svého. Msta v patách kráčí jeho činu. – Hanebně zemře. – Poklid mu dán, až tváře, jenž co růže květou, zbledlé nad kolem obdrží stán, až štíhlé oudy v kolo vpletou. Tak skoná strašný lesů pán! – Za hanu jeho, za vinu svou měj hanu světa, měj kletbu mou!" Obrátí se. – Utichl hlas – Po skále slezl za krátký čas, při skále člůn svůj najde. Ten rychle letí, co čápa let, menší a menší, až co lílie květ mezi horami po vodě zajde. Tiché jsou vlny, temný vod klín, vše lazurným se pláštěm krylo; nad vodou se bílých skví šatů stín, a krajina kolem šepce: „Jarmilo!" V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!" 2. zpěv (Vilém ve vězení.) „Sok – otec můj! Vrah – jeho syn, on svůdce dívky mojí! – Neznámý mně. – Strašný můj čin pronesl pomstu dvojí. Proč rukou jeho vyvržen stal jsem se hrůzou lesů? Čí vinu příští pomstí den? Čí vinou kletbu nesu? Ne vinou svou! – V života sen byl jsem já snad jen vyváben, bych ztrestal jeho vinu? A jestliže jsem vůlí svou nejednal tak, proč smrtí zlou časně i věčně hynu? – Časně i věčně? – věčně – čas –" Hrůzou umírá vězně hlas obražený od temných stěn; hluboké noci němý stín daleké kobky zajme klín, a paměť vězně nový sen.

však hlouběji ještě u vodu vryt je z mala okénka lampy svit; tam Vilém myšlenkou se baví, že příští den jej žití zbaví. „Ach – ona, ona! Anjel můj! Proč klesla dřív, než jsem ji znal? Proč otec můj? – Proč svůdce tvůj? Má kletba –" Léč hluboký žal umoří slova. Kvapně vstal; nocí řinčí řetězů hřmot, a z mala okna vězně zrak zalétá ven za hluky vod. – Ouplný měsíc přikryl mrak, než nade temný horní stín vychází hvězdy v noci klín; i po jezeru hvězdný svit, co ztracené světlo se míhá. Zrak vězně tyto jiskry stíhá, a v srdce bolný vodí cit. „Jak krásnáť noc! Jak krásný svět! Jak světlo – stín se střídá! Ach – zítra již můj mrtvý hled nic více neuhlídá! A jako venku šedý mrak dál – dál se rozestírá: tak – „ Sklesl vězeň, sklesl zrak, řetězů řinčí hřmot, a pak u tichu vše umírá.

22

Otázky a úkoly 1. Jaký význam má slovo stán v 1. strofě textu? 2. Co se Jarmila dozví od posla? Jak na zprávu reaguje? 3. Určete rýmové schéma 2. a 3. strofy. 4. Oxymóron je přívlastek, který je svým významem ve zdánlivém rozporu s významem PJ, které určuje (např. veřejné tajemství). Najděte oxymóron ve výchozím textu 5. Přečtěte verše, v nichž jsou přirovnání 6. Najděte v textu zvukomalbu. 7. Vyhledejte inverzi ( změněný slovosled) Úryvek z 1. intermezza Sbor duchů „Připraven jestiť jeho stán. Až zítra půlnoc nastane, vichr nás opět přivane. Pak mu buď slavný pohřeb dán.“ Jeden hlas „Rozlehlým polem leť můj hlas: pohřeb v půlnoční bude čas! Co k pohřbu dá, každý mi zjev!“ Čekan s kolem „Mrtvému rakví budu já.“ Žáby z bažiny „My odbudem pohřební zpěv.“ Vichr po jezeru „Pohřební hudbu vichr má.“ 3. zpěv (Vilém před popravou) Vyšlého slunce rudá zář zločince bledou barví tvář, a slzy s oka stírá, jenž smutně v dálku zírá. Hluboko pod ním krásný dol, temné jej hory broubí kol, lesů věnec objímá. Jasné jezero dřímá u středu květoucího dolu. Nejblíž se modro k břehu vine,

dále zeleně zakvítá, vzdy zeleněji prosvítá, až posléz v bledé jasno splyne. (…) To vše zločinec ještě jednou zřel, to vše, jež nyní opustiti měl, a hluboký srdce mu žel uchvátí; hluboce vzdechne – slza slzu stíhá – ještě jednou – posledně – vše probíhá, pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí. Po modrém blankytu bělavé páry hynou, lehounký větřík s nimi hraje; a vysoko – v daleké kraje bílé obláčky dálným nebem plynou, a smutný vězeň takto mluví k nim: „Vy, jenž dalekosáhlým během svým, co ramenem tajemným zemi objímáte, vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe, vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe, v tiché se slzy celí rozplýváte, vás já jsem posly volil mezi všemi. Kudy plynete u dlouhém dálném běhu, i tam, kde svého naleznete břehu, tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlasť jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou! –

Otázky a úkoly 1. Jaký postoj k Vilémovi zaujímají zástupci přírody?

23

2. Kterou denní dobu zachycuje 3. zpěv? 3. S kým se Vilém před popravou loučí? 4. Po kom posílá svůj pozdrav? 5. Popis krásy přírody kontrastuje s Vilémovým tragickým osudem. Najděte příklady kontrastu v jazykové rovině 6. Vyhledejte v textu anafory. 7. Jakého básnického prostředku je užito ve verších „Jasné jezero dřímá / u středu květoucího dolu“? 8. Pleonasmus je figura, která vzniká hromaděním významově stejných (souznačných) slov. Pokuste se najít pleonasmus v textu. 9. Vyhledejte apostrofy. K. H. Mácha: Pouť krkonošská Chýlilo se k večeru. Osamělý poutník kráčel stezkou ouzkou na rozlehlém temenu hor Krkonošských pod vrcholkem Sněžky. Hučel vítr, jako by Slezsko tajemnými slovy mluvilo k sestře české přes rozdělující je hradby. "Pusto kolem," povzdechl jinoch, "pták i zvěř mijí kraj tento, ani strom ani květ nevzejde tuto, jen člověk jediný tiskne se vždy výše a výše v čistější nebe blankyt, a nenalezá zde léč tajemně šustící mech a studený sníh." Vtom nesl vítr okolo tváře jeho motýla, jenž ouzkostlivě nadarmo se bránil křídelkoma barevnýma, chtěje nazpět dolu v květné kraje, odkuď ho bouřlivý vítr byl zanesl. "Neštastný, toužíš nazpět v luhy pestré, které ti byly kolébkou; - ty jsi nechtěl v kraje tyto, proti vůli tvé tě v chladnou výši zanáší ten samý vítr, co tě v mládí tvém kolíbal na líci rozvitého kvítí; - j á j sem pravil, že člověk se tiskne vzhůru k jasnému nebi; - ó on musí," zastíraje si rukou čelo, "musí. - Postup mi vichřice motýla tohoto, já jej vezmu s sebou zpět v kraje oné, odkuďs jej zanesla." Vtom lapil motýla, však nadarmo, on již ustydl umořený zde panující zimou; zasmutnělý usedl na osamělém skalísku, časem pohledaje přes pustou lučinu bílou v ourodné roviny slezské, časem zrak svůj obracuje na temné lesy, přikrývající krajinu českou. Jinoch tento byl as dvacítiletý; černý oděv jeho pevně přilehaje jevil štíhlost vysoké postavy; temné vlasy jeho syčely ve větru kolem bledých líc a pěkného čela. Modré oko jeho nevýslovnou prozrazovalo touhu; takže celá jeho postava zdála se býti v soumraku večerním od pustých skal obraženým ohlasem písně "Znáš-li tu zem, kde citrýnový květ" atd. To byla první pouť jeho; - sotva čtyrykráte navštivilo slunce hrobky králů českých v chrámu Pražském od toho času, co on se loučil s Vyšehradem pustým; však jakkoli jen dvacetkráte spatřil rozlévati se studený sníh ustydlé země v chladné slzy, již na této první své pouti seznal, že nevešel v takový svět, jaký jemu slibovala mladistvá obrazotvornost jeho. Otázky a úkoly 1. Kdy a kde se odehrává příběh? Popište hlavní postavu. 2. Vyhledejte vnitřní monolog poutníka. 3. Jak koresponduje příroda s pocity poutníka? 4. Co se stalo s motýlem? 5. Vyhledejte poetismy a archaismy

24

K. J. Erben: Svatební košile (úryvek) Již jedenáctá odbila, a lampa ještě svítila, a lampa ještě hořela, co nad klekadlem visela.

želem se ňádra zdvíhaly. A když slzička upadla, v ty bílé ňádra zapadla.

Na stěně nízké světničky byl obraz boží rodičky, rodičky boží s děťátkem, tak jako růže s poupátkem.

„Žel bohu! kde můj tatíček? Již na něm roste trávníček! Žel bohu! kde má matička Tam leží - podlé tatíčka! Sestra do roka nežila, bratra mi koule zabila.

A před tou mocnou světicí viděti pannu klečící: klečela, líce skloněné, ruce na prsa složené; slzy jí z očí padaly, Do ciziny se ubíral, těšil mě, slzy utíral: „„Zasej, má milá, zasej len, zpomínej na mě každý den, první rok přádla hledívej, druhý rok plátno polívej, třetí košile vyšívej: až ty košile ušiješ, věneček z routy poviješ.““ Již jsem košile ušila, již jsem je v truhle složila, již moje routa v odkvětě: a milý ještě ve světě, ve světě šírém, širokém, co kámen v moři hlubokém. Tři léta o něm ani sluch, živ-li a zdráv - zná milý bůh! Maria, panno přemocná! ach budiž ty mi pomocna: vrať mi milého z ciziny, květ blaha mého jediný; milého z ciziny mi vrať aneb život můj náhle zkrať: u něho život jarý květ bez něho však mě mrzí svět. Maria, matko milosti! buď pomocnicí v žalosti!“ Pohnul se obraz na stěně i zkřikla panna zděšeně; lampa, co temně hořela, prskla a zhasla docela. Možná, žeť větru tažení, možná i - zlé že znamení!

Měla jsem, smutná, milého, život bych dala pro něho! do ciziny se obrátil, potud se ještě nevrátil. A slyš! na záspí kroků zvuk, a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk! „„Spíš, má panenko, nebo bdíš? Hoj, má panenko, tu jsem již! Hoj, má panenko, co děláš? zdalipak mě ještě znáš, aneb jiného v srdci máš?““ „Ach můj milý! ach pro nebe! tu dobu myslím na tebe; na tě jsem vždycky myslila, za tě se právě modlila!“ „„Ho, nech modlení - skoč a pojď, skoč a pojď a mě doprovoď; měsíček svítí na cestu: já přišel pro svou nevěstu.““ „Ach pro boha! ach co pravíš? Kamž bychom šli - tak pozdě již! Vítr burácí, pustá noc, počkej jen do dne - není moc.“ „„Ho, den je noc, a noc je den ve dne mé oči tlačí sen! Dřív než se zbudí kohouti, musím tě za svou pojmouti. Jen neprodlévej, skoč a pojď, dnes ještě budeš moje choť!““ Byla noc, byla hluboká, měsíček svítil s vysoka, a ticho, pusto v dědině, vítr burácel jedině.

25

A on tu napřed - skok a skok, a ona za ním, co jí krok. Psi houfem ve vsi zavyli,

když ty pocestné zvětřili; a vyli, vyli divnou věc: žetě nablízku umrlec!

Otázky a úkoly 1. Vypravěč uvádí čtenáře „in media res“. Co to znamená? 2. Vyhledejte retrospekci. 3. Čím se hrdinka provinila? Co zabránilo jejímu tragickému konci? 4. Vyhledejte přirovnání 5. Dramaticky vyhrocený děj je psán úsporným jazykem - doložte toto tvrzení. 6. Pojmenujte jev, který najdeme ve verši „Již na něm roste trávníček!“ K. J. Erben: Vodník (úryvky) Ráno, raníčko panna vstala, prádlo si v uzel zavázala: „Půjdu, matičko, k jezeru, šátečky sobě vyperu.“

a na topole podlé skal zelený mužík zatleskal.

„„Ach nechoď, nechoď na jezero, zůstaň dnes doma, moje dcero! Já měla zlý té noci sen: nechoď, dceruško, k vodě ven.

Celý den se v pláči těší s matkou žena z jezera: „Sbohem, má matičko zlatá! ach, bojím se večera!“ —. „„Neboj se, má duše drahá! nic se neboj toho vraha; nedopustím, by tě v moci měla vodní příšera!““ —

Perly jsem tobě vybírala, bíle jsem tebe oblíkala, v sukničku jako z vodních pěn: nechoď, dceruško, k vodě ven. Bílé šatičky smutek tají, v perlách se slzy ukrývají, a pátek nešťastný je den, nechod, dceruško, k vodě ven.““ — Nemá dceruška, nemá stání, k jezeru vždy ji cos pohání, k jezeru vždy ji cos nutí, nic doma, nic jí po chuti. — První šáteček namočila — tu se s ní lávka prolomila, a po mladičké dívčině zavířilo se v hlubině. Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v šírá kola;

(…)

Když klekání odzvonili, buch buch! venku na dvéře: „„„Pojď již domů, ženo moje! nemám ještě večeře.“““ — „„Vari od našeho prahu, vari pryč, ty lstivý vrahu! a co dřív jsi večeříval, večeř zase v jezeře.““ — (…) A po třetí buch buch! zase, když se šeřil ranní svit: „„„Pojď již domů, ženo moje! dítě pláče, dej mu pít!“““ — „Ach matičko! muka, muka — pro děťátko srdce puká!

26

Matko má, matičko zlatá, nech mne, nech mne zase jít!“ — „„Nikam nechoď, dcero moje! Zradu kuje vodní vrah; ač že péči máš o dítě, mně o tebe větší strach. Vari, vrahu, do jezera! nikam nesmí moje dcera; a pláče—li tvé děťátko, přines je sem na náš práh.““ —

(…) Něco padlo. — Pode dveřmi mok se jeví — krvavý; a když stará otevřela, kdo leknutí vypraví! Dvě věci tu v krvi leží — mráz po těle hrůzou běží: dětská hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy.

Otázky a úkoly 1. Charakterizujte žánr balady. 2. Které nadpřirozené bytosti vystupují v Erbenových baladách? 3. Jaké dilema řeší mladá žena? 4. Vyhledejte příklad anafory, epizeuxis, epanastrofy a zvukomalby Karel Havlíček Borovský: Epigramy Církvi Mystický výklad Kalkulujíc velmi zdravě, svatá církev mitry vymyslila: totiž že má málo v hlavě, na hlavu si mnoho postavila. Králi Demokratický Nechoď, Vašku, s pány na led, mnohý příklad máme, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme. Vlasti Etymologický Odkud vzalo – zkouším žáky – jméno Rakous počátek? Od raků, neb oni taky chodí pořád nazpátek!" Múzám Verba docent, exempla trahunt „Co sám nerad, nečiň jinému!" žáku pravil kantor kdesi, třepaje ho za pačesy.

27

Světu Sympatetické léčení Bodne-li tě žihadélkem včela, vlož na ránu hned její vlastní med; bodne-li tě epigramská střela, vlož na ránu – prostředek máš jistý – chumáč vlasů z epigramatisty.

Otázky a úkoly 1. Co je epigram? 2. Čím se zabývá etymologie? 3. Vysvětlete význam slova „mitra“ a ustáleného slovního spojení „sympatetické léčení“.

Karel Havlíček Borovský: Tyrolské elegie Sviť, měsíčku, polehoučku skrz ten hustý mrak, jakpak se ti Brixen líbí? Neškareď se tak! Nepospíchej, pozastav se, nechoď ještě spat: abych s tebou jen chvilinku mohl diškutýrovat. Nejsem zdejší, můj měsíčku, toť znáš podle křiku: neutíkej, nejsem treu und bieder, jsem zde jen ve cviku. Jsemť já z kraje muzikantů, na pozoun jsem hrál, a ten pořád ty vídeňské pány ze sna burcoval. By se po svých těžkých prácech hodně vyspali, jednou v noci kočár policajtů pro mne poslali. Dvě hodiny po půlnoci -

když na třetí šlo, tu mi dával žandarm u postele šťastné dobrýtro. Se žandarmem slavný ouřad celý v parádě, pupek kordem pevně obvázaný, zlato na krágle. „Vstávají, pane redaktor, nelekají se, jdeme v noci, nejsme však zloději, jenom komise. Od všech z Vídně pozdravení, pan Bach je líbá, jsou-li prej zdráv, a tuhleto psaní po nás posílá.“ Já jsem i na lačný život vždycky zdvořilý: „Odpusť, slavná císařská komise, že jsem v košili!“ (…) Bach mi píše jako doktor, že mi nesvědčí v Čechách zdraví, že prej potřebuju

28

změnu povětří. Že je v Čechách tuze dušno, horké výpary, mnoho smradu po té oktrojírce, holé nezdraví!

abych se hned na státní outraty na cestu vydal. A žandarmům že nařídil, ať mne hodně nutí, kdybych nechtěl ze skromnosti přijmout jeho nabídnutí.

Že on tedy schválně pro mne kočár sem poslal, Což je dělat? Že pak musím hloupý zvyk ten mít: že nemohu žandarmům s flintami pranic odepřít! Dedera mne taky nutil, abych jel jen hned, že by chtěli Brodští, až se vzbudí, třeba - s námi jet. Teď, měsíčku, nechme elegie a přejděme v heroický tón: nebo, co ti teď chci vypravovat, to byl čertův shon. Cesta z Reichenhallu do Weidringu, ty ji musíš taky dobře znát, ta se nedá žádnou ordonancí přeoktrojovat. Hory, skály ohromnější ještě, než jest hloupost mezi národy, vedle cesty propast bezedná jak drška armády. Temná noc jak naše svatá církev a my jedem s kopce jako mžik; darmo křičí Dedera: „Drž koně!“ prázdný je kozlík. Kočár praští a koně ve větru, již je ďábel horempádem nese, a postiljon někde tam za kopcem do dýmky si křeše. Dolů jako s věže cesta plytká,

Pravil mi, že nemám s sebou zbraně žádné brát, neb že oni mají nařízení mne ochraňovat. Že mám též, pokud jsme v Čechách, inkognito jet, sic nám dají dotěraví lidé hrůzu komis hned. (…) vůz jak šipka klouže hý a hat, snad má chuť nás někde do propasti internýrovat? Och, to byla pro mne chutná chvilka, neboť neznám žádnou větší slast nežli vidět slavnou policii ouzkostí se třást! Napadnul mi - jsemť já čtenář bible o Jonáši smutný příběh ten, jak jej z loďky k utišení bouře vyhodili ven. Metejme los! pravím, mezi námo musí někdo velký hříšný být, a ten k usmíření nebes musí z vozu vyskočit. Jen to vyřknu, ejhle, policajti ani svědomí nezpytovali, a kajícně vyrazivše dvířka z vozu vyskákali. Ach, ty světe, obrácený světe! Vzhůru nohami ve škarpě leží stráž, ale s panem delikventem samým

29

kluše ekipáž! Ach, ty vládo, převrácená vládo, národy na šňůrce vodit chceš, ale čtyřmi koňmi na opratích vládnout nemůžeš! - Bez kočího, bez opratí, potmě, u silnice propast místo škarpy: tak jsem cválal sám a sám v kočáře jako vítr s Alpy. Svěřiti svůj osud také jednou koňům splašeným se já mám bát,

občan rakouský? Což se mi může horšího již stát? Tak jsem s chladnou resignací v hlavě, v hubě ale vřelou cigáru, čerstvěj než cár ruský přijel k poště v dobrém rozmaru. Tam jsem zatím - mustr delikventů! bez ochrany povečeřel hezky, než za mnou stráž s odřenými nosy přikulhala pěšky.

Otázky a úkoly 1. Kde se nachází Brixen? 2. Vysvětlete pojem elegie. U kterých autorů jste se již s tímto žánrem setkali? . 3. Jakým veršem je báseň napsaná? 4. Vyhledejte apostrofy. 5. Jak odborně nazýváme komunikaci autora s neživými předměty, jako by byly živé? 6. Vyhledejte satirická přirovnání. 7. Vysvětlete význam těchto slov: žandarm, oktrojírka, heroický, škarpa, mustr Karel Havlíček Borovský: Král Lávra (…) Po tom uzdravení prošel krátký čas, tu strojil král Lávra hlučný dvorní kvas, z celé země paničky a páni sjeli jsou se k tomu hodování na králův rozkaz. A po hodování velikánský sál hladce voskovaný čekal již na bál; ještě k tomu na tu dvorní švandu

nejslavnější karlovarskou bandu objednal si král. Po Češích je doma vždycky malý sled, ale všude jinde naplňují svět: muzikanty, jezdce, harfenice, ouředníky, sirky ze Sušice najdeš všude hned. Táhli hudci k bálu, až pan Červíček silným kvapem ztratil z basy kolíček,

30

a když přišli k viklovskému brodu, zpozoroval tu svou velkou škodu na stoku dvou řek. Tam u duté vrby s basou smutně stál: „Půjdu-li ho hledat, promeškáme bál!“ Uříz z vrby větev na kolíček, co způsobí, o tom pan Červíček nic se nenadál. Způsobil tam s basou králi čistou věc, jak na bále pustil po strunách smyčec, tu řve basa, až všechno přehluší: „Král Lávra má dlouhé oslí uši,

král je ušatec!“ Král dal hned Červíčka s basou vyhodit, bylo však již pozdě basu oběsit, a tajemství, pro něž lazebníci umírali jsou na šibenici, rozneslo se v lid. Co nyní celý svět věděl od basy, nebylo nic platno skrývat pod vlasy, tak král Lávra nosil po tom bálu svoje dlouhé uši bez futrálu po všechny časy.

Otázky a úkoly 1. Co víte o králi Midasovi? Porovnejte ho s Lávrou. 2. Odkud muzikanti pocházeli? 3. Jak se jmenoval hráč na na basu? Myslíte, že volbou jeho jména chtěl Havlček něco naznačit? K. Havlíček Borovský: Křest svatého Vladimíra Vladimír cár na svůj svátek, když seděl na trůnu, poslal drába s vyřízením k bohovi Perunu. „Hřmi Perune na můj svátek místo kanonády, škoda prachu, dost ho padne v bitvách u armády. Hřmi Perune na můj svátek místo kanonády, pak si přijdi se mnou vypit šálek čokolády." – (…) Jak to přeslech' tatík Perun, hnedle čelo svraštil, skočil s kamen na lavici, kaťmi o zem praštil. „Raděj pásat husy ve vsi,

31

po bahnách se ploužit, než u toho Vladimíra zde za boha sloužit! Málo platu, služba těžká, nikdy konec práce, ještě bych mu měl vyvádět ve svátek regrace? (…) Pro nic za nic robotovat – nevěděl bych věru, na tu jeho čokoládu, že mu na ni seru! Cár necár, svátek nesvátek, že mi všechno rovno, ne a ne, a nebudu hřmít, co z toho mám? Hovno! (…) Jak uslyšel Vladimír cár tohle grobiánstvo, plivnul na zem, zasakroval, a s ním všechno panstvo. Poslal čtyry policajty k bohovi Perunu: „Přiveďte ho grobiána ku cárskému trůnu!" (…) Perun bůh je odsouzený k provazu dle práva, že však k utopení v Dněpru milost se mu dává; bude ale pro výstrahu neposlušné chase vlečen k řece po ulicích na koňském ocase. – (…) Celé popstvo předstoupilo k cáru s deputací, jeden držel ve jménu všech takovou orací: „Veliký jest Vladimír cár, svatá vůle jeho; kdyžs nám zabil pánaboha, opatř nám jiného! Nám je pánbůh jako pánbůh, jenom když je ňáký, abysme s ním udrželi v respektu sedláky.

32

U těch bude všechna kázeň brzy dým a pára, nebudou se mít u koho modliti za cára. Někdo musí nad sedláky rachotiti hromem: bez boha neobstojíme, jen jiného honem!“

Otázky a úkoly 1. Co je satira? Jak se liší ironie a sarkasmus? 2. Z jakého důvodu car chtěl, aby mu Perun zahřměl? Jaké carovy negativní vlastnosti se projevily? 3. Neslušná slova byla v prvních vydáních rukopisu vytečkována. Jak tyto výrazy nazývají jazykovědci? 4. Vyhledejte nespisovná a dobově zabarvená slova 5. Najděte verše, ve kterých autor upozorňuje, jak církev zneužívá náboženství 6. Havlíček při psaní Křtu sv. Vladimíra využil příběh z Nestorova Letopisu. Jak takovému typu vyprávění říkáme?

Světový realismus Francouzský realismus Honoré de Balzac: Otec Goriot „Že by ani jedna z jeho dcer nepřišla!" zvolal Rastignac. „Napíši oběma." „Ani jedna!" odpověděl stařec, obraceje se na svém loži. „Mají své starosti, spí, nepřijdou. Věděl jsem to. Teprve když člověk umírá, pozná, co jsou to děti! Ach, drahý příteli, nežeňte se, nemějte děti! Dáte jim život, ony vám dají smrt. Vy je uvedete do světa, ony vás z něho vyštvou. Ne, už nepřijdou! Deset let už to tuším. Někdy jsem si to říkal, ale netroufal jsem si tomu věřit." Z každého oka mu vyhrkla slza na červené víčko, z něhož neskanula. „Ach, kdybych byl bohat, kdybych si byl ponechal své jmění, kdybych jim je nebyl dal, pak by tady byly, olizovaly by mi tváře svými polibky! Bydlel bych v paláci, měl bych krásné pokoje, služebnictvo, teplo. A ony by se rozplývaly v slzách i se svými manžely a se svými dětmi. To vše bych měl. Ale takhle nic! Za peníze je všechno, i dcery. Ach, mé peníze, kde jsou? Kdybych měl po sobě zanechat poklady, balily by mě do obkladů, ošetřovaly by mě. Slyšel bych je, viděl bych je. Ach, mé drahé dítě, mé jediné dítě, má samota, má bída jsou mi milejší. Když je nešťastný člověk milován, je si aspoň jist, že je milován. Ne, chtěl bych být bohat, viděl bych je. Na mou duši, kdopak ví? Obě mají srdce z kamene. Měl jsem pro ně 33

příliš mnoho lásky, aby ony jí měly aspoň trochu pro mne. Otec má být stále bohat, má držet své děti na uzdě jako jankovité koně. A já jsem byl před nimi na kolenou. Bídnice! … Všechno bylo jen z vypočítavosti, a to mi rozdíralo srdce. Mé dcery! Mé dcery! Anastázie! Delfíno! Chci je vidět. Pošlete pro ně celníky, přiveďte je násilím! Spravedlnost je na mé straně, příroda, občanský zákoník. Protestuji! Vlast zahyne, šlape-li se po otcích. To je jasné. Společnost, svět se otáčí kolem otcovství, všechno se zhroutí, nebudou-li děti milovat své otce. Oh, vidět je, slyšet je. …Věnoval jsem jim svůj život a ony mi dnes nevěnují ani hodinu! Mám žízeň, mám hlad, srdce mi hoří a dcery nepřijdou, aby ulehčily mým smrtelným mukám, neboť já umírám, cítím to. Pak si ale tedy neuvědomují, co je to jít přes mrtvolu vlastního otce! Jediný Bůh je na nebesích a ten se mstí přes naši vůli za všechny otce. Oh, ony přijdou. Přijďte, drahouškové, přijďte mě ještě políbit, naposledy políbit, dát poslední posilu svému otci, který se bude k Bohu za vás modlit a řekne mu, že jste byly dobré dcery, a přimluví se za vás! Konec konců vy jste nevinné. Jsou nevinné, drahý příteli! Jen to pěkně řekněte všem, aby je kvůli mně nikdo neodsuzoval. Všechno je má chyba, já je naučil, aby po mně šlapaly. Měl jsem to rád. Do toho nikomu nic není, ani spravedlnosti lidské, ani Boží. Bůh by byl nespravedlivý, kdyby je odsoudil kvůli mně. Nejednal jsem správně, provedl jsem hloupost, že jsem se vzdal svých práv. Pokořil jsem se pro ně! Co chcete, nejkrásnější povaha, nejlepší duše by byly podlehly zkáze této otcovské slabosti. Jsem bídník, jsem spravedlivě potrestán. Sám jsem zavinil nevychovanost svých dcer, já je zkazil. Dnes chtějí požitek, jako kdysi chtěly cukrátko. Vždycky jsem jim povolil, aby prosadily své dívčí rozmary. V patnácti letech měly kočár! Nic jim nebylo odepřeno. Já sám jsem vinen, ale vinen láskou. Jejich hlas mi otvíral srdce. Slyším je, přicházejí. Oh, jistě přijdou. Zákon žá'dá návštěvu u umírajícího otce, zákon je při mně. Vždyť to bude stát jen jednu cestu. Zaplatím ji. Napište jim, že jim odkáži milióny. Čestné slovo. Půjdu vyrábět makaróny do Oděsy. Vím jak. Na mém plánu se dají vydělat milióny. Nikdo na to nepřišel. To se dovozem nezkazí jako zrní nebo mouka. Ha, ha, a co škrob? V tom budou milióny. Nebudete lhát, řekněte jim milióny, a i když přijdou jenom z lakoty, raději chci být oklamán, ale uvidím je. Chci své dcery! Já jsem je zplodil, patří mně!" pravil, vztyčiv se na svém loži, ukazuje Evženovi hlavu, jejíž bílé vlasy byly rozcuchány a jež hrozila vším, co mohlo vyjádřit hrozbu. ,,Nu tak," řekl mu Evžen, „lehněte si zase, dobrý otče Goriote, hned jim napíši. Jak se Bianchon vrátí, odejdu, nepřijdou-li zatím." ,,Nepřijdou-li?" opakoval stařec vzlykaje. „Ale já zemřu, zemřu záchvatem hněvu, hněvu! Hněv se mne zmocňuje. Ted vidím celý svůj život. Hlupák jsem! Nemilují mě, nikdy mě nemilovaly! To je jasné. Když nepřišly, už nepřijdou. Čím déle budou otálet, tím spíš se nerozhodnou udělat mi tuto radost. Znám je. Nikdy neuměly nic uhádnout z mých strastí, z mých bolestí, z mých potřeb, neuhodnou ani moji smrt. Nevnikly ani v tajemství mé lásky. Ano, teď to vidím, tím, že si zvykly drásat mé nitro, tím všechno, co jsem pro ně dělal, ztratilo svou cenu. Kdyby mi byly chtěly vyloupat oči, byl bych jim řekl: ,Vyloupejte je!' Jsem velký hlupák! Myslí si, že všichni otcové jsou jako jejich otec. Člověk se má dělat stále vzácným. Jejich děti mě pomstí. Je to přece v jejich zájmu, aby sem přišly. Varujte je tedy, aby si daly pozor, i ony budou jednou umírat. Dopouštějí se všech zločinů v tomto jediném... Ale jděte už a řekněte jim tedy, že nepřijít znamená otcovraždu! Už bez tohoto hříchu se jich napáchaly dost. Křikněte na ně jako já: ,Hola, Nasťo! Hola, Delfíno! Pojďte k svému otci, který byl k vám tak hodný a jenž trpí!' Nic. Nikdo! Cožpak tedy umřu jako pes? To je má odplata, opuštěnost. Jsou to zločinné hanebnice, oškliví se mi, proklínám je. V noci vstanu z rakve a budu jim znovu zlořečit, neboť konečně, drazí přátelé, což nemám pravdu? Chovají se velmi špatně, že?... Co to říkám? Copak jste mě neupozornil, že je tady Delfína? Ta je z nich obou hodnější... Vy ano, vy jste můj syn, Evžene! Milujte ji, buďte jí otcem! Ta druhá je velmi nešťastná. A jejich jmění! Ach, můj bože! Vydechuji naposled, trpím příliš! Uřízněte mi hlavu, nechte mi jenom srdce!" Otázky a úkoly 34

1.

Charakterizujte postavy Goriota, jeho dcer a Rastignaca.

2.

V průběhu ukázky se u otce Goriota střídá láska a nenávist k nezdárným dcerám. Vyhledejte tyto rozdílné části textu.

3.

Komu dává Goriot vinu za svoji situaci?

4.

Jakými způsoby chce přivolat dcery ke svému lůžku?

5.

V kterém Balzakově díle se opět objevuje postava Evžena Rastignaka?

Honoré de Balzac: Ztracené iluze „Tak kvůli deseti či dvanácti tisícům jste se málem zabil. Jste ještě dítě, neznáte ani lidi, ani věci. Osud má pro nás takovou cenu, na kolik si ho člověk dovede odhadnout, a vy si tedy ceníte svou budoucnost na pouhých dvanáct tisíc; tak to já vás v mžiku koupím za víc. Uvěznění vašeho švagra je úplná prkotina. Jestli ten vážený pan Séchard nějaký vynález udělal, tak bohatý bude. A boháče ještě nikdo pro dluhy nezavřel. Nezdá se mi, že byste byl dvakrát kovaný v historii. Existuje dvojí historie: historie oficiální, vylhaná, ta, které se učí, dějepis ad usum delphini, a potom dějiny tajné, kde jsou skutečné příčiny událostí, historie ostudná. Dovolte, abych vám alespoň stručně vyprávěl ještě jednu historku, kterou neznáte. Tak poslouchejte! Jakýsi ctižádostivec – byl to kněz a byl mladý – se chce dostat do státní služby, točí se jako vrtichvost kolem jistého favorita, a to favorita královny; favorit projeví o kněze zájem, udělí mu hodnost ministra a usadí ho do státní rady. Jednou večer jeden z těch, kteří si myslí, že se zavděčí (nikdy neprokazujte službu, o kterou vás nikdo neprosí), mladému ctižádostivci napíše, že životu jeho dobrodince hrozí nebezpečí. Král se totiž rozzlobil, že mu chce někdo poroučet, a proto měl být favorit druhého dne zavražděn, jestliže se objeví v paláci. A teď mluvte, mladíku, co byste udělal, kdybyste takový dopis dostal?" „Šel bych svého dobrodince okamžitě varovat," vyrazil ze sebe Lucien. „Vy jste opravdu ještě dítě, to ostatně vyplývá i z toho, jak jste mi líčil svou existenci," řekl kněz. „Náš člověk si řekl: ,Když se král odhodlal až ke zločinu, je můj dobrodinec ztracen tak jak tak, takže ten dopis jsem prostě dostal pozdě.' A spal až do doby, kdy favorita zabíjeli." „Ten netvor!" řekl Lucien, který podezříval kněze, že ho chce zkoušet. „Všichni velikáni jsou netvoři, tenhle se jmenuje kardinál de Richelieu," odpověděl kanovník, „a jméno jeho dobrodince zní maršál ďAncre. Tak vidíte, že ty své francouzské dějiny neznáte. Neměl jsem pravdu, když jsem vám říkal, že DĚJINY, jak se jim učí v kolejích, jsou snůškou dat a faktů velmi pochybné ceny, ale co hlavní, naprosto bezvýznamných? K čemu je vám dobré vědět, že žila Jana z Arcu? Ale domyslel jste si někdy z toho faktu, že kdyby byla Francie tehdy přijala dynastii anjouských Plantagenetů, kdyby se byly oba národy spojily, vládly by dnes celému světu, a že oba ty ostrovy, odkud povstávají politické neshody na kontinentu, by byly francouzskými provinciemi...? A jestlipak jste studoval, jakými prostředky to takoví prachobyčejní obchodníci jako Medicejští dotáhli až na toskánské velkovévodství...?" „Ve Francii snad není nutné, aby byl básník učený jako benediktýn," řekl Lucien. „Inu, mladý muži, stali se velkovévody zrovna tak, jako se stal Richelieu ministrem. Kdybyste byl býval v dějinách pátral po lidských příčinách událostí a neučil se nazpaměť jen jejich nálepkám, byl byste z nich vytěžil recept pro své chování. Z toho, co jsem teď namátkově vybral ze sbírky skutečných faktů, vyplývá tento zákon: Člověka – a zvláště ženu – považujte jen za nástroj, avšak nedávejte mu to najevo. Uctívejte jako Boha toho, kdo stojí výše než vy a kdo vám může být prospěšný, a nepouštějte se ho, dokud vám za vaše otročení draze nezaplatí. Zkrátka, ve styku s lidmi buďte neurvalý a podlý jako žid: dělejte pro svou moc totéž, co on dělá pro peníze. Avšak o člověka, který padl, dbejte asi stejně, jako kdyby nikdy 35

nebyl. Víte, proč musíte takhle jednat...? Chcete přece ovládnout společnost, nemám pravdu?, a proto musíte začít tím, že ji budete poslouchat a bedlivě studovat. Vědci studují knihy, politikové lidi, jejich zájmy a příčiny, z nichž se rodí lidské jednání. Svět, společnost, lidé jako celek, jsou fatalisté; uctívají událost. Víte, proč vám tady dělám tenhle stručný kurs z historie? – Myslím si totiž, že jste nesmírně ctižádostivý." „To jsem, důstojnosti!" (…) „Ano," pokračoval neznámý, opětuje Lucienův úsměv, „zajímáte mě, jako kdybyste byl můj vlastní syn, a mám dost síly, abych s vámi hovořil otevřeně, jak jste se mnou mluvil vy. Víte, co se mi na vás líbí...? Udělal jste si ve svém nitru čistý stůl, a tak nyní můžete vyslechnout lekci morálky, jaká se nikde nepřednáší: když jsou totiž někde lidé sehnáni do stáda, jsou z nich ještě větší pokrytci, než když je osobní zájem nutí hrát komedii. Tak tedy člověk tráví značnou část života tím, že ze svého srdce vytrhává plevel, který tam nechal ve svém jinošství vybujet. Takovému počínání se říká sbírat zkušenosti." Jak tak Lucien kněze poslouchal, říkal si: „Zřejmě je to nějaký starý politik, kterému působí potěšení, že se cestou může s někým bavit. Dělá mu dobře, že může změnit názory nešťastného mladíka na pokraji sebevraždy, a až se té zábavy nabaží, nechá mě plavat... Ale paradoxu tedy rozumí výborně a zdá se mi, že je v něm stejně kovaný jako Blondet nebo Lousteau." Tato úvaha byla sice správná, avšak zkáza, do níž se diplomat pokoušel Luciena strhnout, vnikala hluboko do básníkovy duše, jež byla docela ochotna ji přijmout, a napáchala tam škody tím větší, že byla dokládána slavnými příklady. Luciena tento cynický rozhovor okouzlil, a začínal se znovu upínat k životu tím ochotněji, když cítil, že ho z hlubiny sebevraždy vytahuje na hladinu pevná paže. V tomto směru kněz jasně vyhrál. Proto tedy doprovázel občas své historické sarkasmy zlomyslným úsměvem.

Otázky a úkoly 1. Souhlasíte s výkladem historie, který Lucienovi podává abbé? 2. Jaký je váš názor na dějiny a výuku dějepisu? Gustave Flaubert: Paní Bovaryová Paříž, rozsáhlejší než moře, třpytila se tedy v Eminých očích v stříbrozlatém oparu. Avšak tisícerý život, jenž kypěl v tomto hemžení, byl přece jen rozdělen na části a roztříděn ve zřetelné obrazy. Emu z nich upoutaly dva nebo tři, které jí zakrývaly všechny ostatní a samy o sobě představovaly celé lidství. Svět vyslanců se tam pohyboval na leštěných parketách, v salónech vykládaných zrcadly, kolem oválných stolů pokrytých aksamitovým kobercem se zlatými třásněmi. Byly tam večerní róby s vlečkami, velká státní tajemství a úzkosti pod maskou úsměvu. Pak přicházela společnost vévodkyň; všechno samá bledá tvář; vstávalo se ve čtyři hodiny; ženy, ubohé andělské bytosti, nosily na lemu spodniček anglické krajky a muži, zneuznané kapacity pod bezvýznamným zevnějškem, ztrhávali své koně jen tak pro zábavu, jezdili na léto do Badenu, a když se jim konečně blížila čtyřicítka, ženili se s bohatými dědičkami. V restauračních místnostech, kde se večeře podává po půlnoci, smál se při světle svíček strakatý dav spisovatelů a hereček. Ti zase byli marnotratní jako králové, plni vznešených ctižádostí a fantastických ztřeštěností. Byl to život nade všecky životy, život mezi nebem a zemí, v bouřích, něco báječného. Ostatek světa se propadl; neměl své místo a jako by neexistoval. Čím jí ostatně byly věci bližší, tím více se její myšlenka od nich odvracela. Zdálo se jí, že celé její nejbližší okolí, ten nudný venkov, hloupí maloměšťáčkové, ten životneživot, to že je na světě něco výjimečného, podivná náhoda, do níž se lapila, kdežto dále se do nedozírna prostírá nesmírná země slastí a vášní. Ve svém roztoužení 36

směšovala požitky přepychu s radostmi srdce, konvenční eleganci s citovou jemností. Což nepotřebuje láska jako indické rostliny připravenou půdu, specifickou teplotu? Vzdechy za měsíčního svitu, dlouhá objetí, slzy stékající na ruce, které pouštíme, všecka ta třeštění těla, všecky malátnosti něhy jsou tedy nerozlučně spojeny s balkónem velkých zámků, kde se věčně nic nedělá, s budoárem s hedvábnými stórami, s tlustým kobercem, s plnými květinovými stolky a s lůžkem na stupínku, se třpytem drahokamů a se šňůrami livrejí. (…) Už dřív si koupila podložku, psací potřeby, násadku a obálky, ačkoli neměla komu psát; utírala prach na poličce, prohlížela se v zrcadle, brala do ruky knihu; upadala mezi řádky ve snění a knihu pouštěla do klína, jímala ji touha cestovat nebo se vrátit do kláštera. Přála si současně zemřít a bydlit v Paříži. Karel jezdíval na koni po postranních cestách v dešti i sněhu. Pojídal omelety na selských stolech, strkal ruce do vlhkých postelí, do tváře mu stříkal vlahý proud krve při pouštění žilou, poslouchal chroptění umírajících, prohlížel mísy, odhrnoval nemálo špinavého prádla; ale každý večer nalézal teplý krb, prostřený stůl, pohodlný nábytek a vkusně oblečenou ženu, půvabnou a voňavou; ani nevěděl, odkud se bere ta vůně, zdali snad spíše košile nevoní jejím tělem. (…) Byla by chtěla, aby jméno Bovary, její jméno, bylo slavné, chtěla je vidět ve výkladech všech knihkupců, ve všech novinách, proslaveno po celé Francii. Karel však není za mák ctižádostivý! Yvetotský lékař, s kterým byl nedávno na konzultační poradě, ponížil ho trochu před shromážděnými příbuznými přímo u pacientova lůžka. Když jí Karel večer tu příhodu vyprávěl, Ema vzkypěla proti tomuto kolegovi. Karel byl dojat a se slzou v oku ji políbil na čelo. Ona však byla celá bez sebe hanbou; měla chuť mu natlouci, šla na chodbu, otevřela okno a zhluboka dýchala chladný vzduch, aby se uklidnila. „Jaký ubožák, jaký ubožák!" říkala si tiše a kousala se do rtů. Cítila ostatně, že ji stále víc popuzuje. Jak mu přibývalo věku, dostával obhroublé způsoby; při zákusku krájel zátky od prázdných lahví; po jídle jezdil jazykem po zubech; jak hltal polévku, žbluňkalo mu při každém polknutí v hrdle; a jak začínal tloustnout, nakynulé tváře jako by zatlačovaly ke spánkům už tak dost malé oči. Ema mu někdy zastrkávala za vestu červený okraj trikotového prádla, upravovala nákrčník nebo odhazovala ošuntělé rukavice, když se chystal navléknout si je; ale to nebylo kvůli němu, jak se domníval; dělala to kvůli sobě, ze sobectví, z nervózního podráždění. Někdy s ním také mluvila o své četbě, o nové divadelní hře, vyprávěla úryvek románu nebo anekdotu z velkého světa, jak ji četla ve fejetonu; Karel totiž byl přece jen někdo, vždy ochotný poslouchat a vždycky připravený souhlasit. Co se jen nasvěřovala své fence! Byla by se svěřovala i polenům v krbu a kyvadlu na hodinách! V hloubi duše však čekala, že se něco přihodí. Jako námořníci v nouzi a úzkosti, i ona bloudila zoufalýma očima po pustině svého života, hledajíc v dáli na zamlženém obzoru bílou plachtu. Nevěděla, jaký vítr, jaká náhoda ji přižene až k ní, k jakému pobřeží ji povede, budeli to šalupa nebo loď o třech palubách, naložená úzkostmi nebo až po střílny plná slastí. Ale každého rána, jakmile procitla, doufala, že už ten den přichází, naslouchala všem zvukům, vyskakovala z postele a divila se, že nepřichází; když pak slunce zapadalo, smutnější a smutnější toužila, aby už byl příští den. Otázky a úkoly 1. Charakterizujte hlavní hrdinku. V čem tkví její rozporuplnost? 2. Jaký vztah zaujímá Ema ke svému manželovi? 3. Co můžete říci o vypravěči románu?

37

4. Vyhledejte vnitřní monolog Émile Zola: Zabiják Ne, doopravdy, tohle nebylo nic krásného. Gervaisa se celá roztřesená ptala, proč sem vlastně šla. A to jí včera večer u Bochů vytýkali, že přepíná. Jo, přepíná! To neřekla ani polovičku! Teď vidí lépe, jak si Coupeau počíná. Co živa bude, nezapomene na jeho oči, rozevřené do prázdna. Sem tam přece zachytila nějakou větu mezi asistentem a primářem. Asistent vykládal podrobnosti o dnešní noci slovy, kterým nerozuměla. Vyrozuměla z toho však, že její muž celou noc mluvil a běhal dokola. Potom starý plešatý pán, ne zvlášť zdvořilý, jako by si konečně povšiml její přítomnosti; a když mu asistent řekl, že je to pacientova žena, začal ji vyslýchat, zlobně a tvrdě jako policejní komisař. „Byl otec tohoto muže piják?" „Ano, pane doktore, trochu, to víte, jako každý... Jednou sletěl v opilosti se střechy a zabil se." „A jeho matka pila?" „Inu, to víte, pane doktore, jako každý, sem tam kapku... Ó, je to spořádaná rodina... Měl bratra, ten zemřel docela mladý v nějakých křečích." Lékař se na ni díval svým pronikavým okem. A řekl tvrdě: „A co vy? Vy pijete také?" Gervaisa cosi zakoktala, bránila se, položila si ruku na srdce, jako by se dušovala. „Vy pijete! Dejte si pozor! Tady vidíte, kam vede pití!... Jednou zemřete také takhle!" Tu zůstala stát, přimáčknuta ke zdi. Lékař se k ní obrátil zády. Sedl si na bobek, nic mu nevadilo, že šosy svého redingotu vymetá všechno smetí ze slamníku, dlouho studoval Coupeauovu třesavku, číhal, až k němu doběhne, a sledoval ho pak pohledem. Toho dne se mu rozskákaly také nohy, třas z rukou sestoupil do nohou; opravdový paňáca, jako by ho někdo tahal za drátky, rejdil nohama a trup měl ztrnulý jako ze dřeva. Nemoc se ponenáhlu šířila. Jako by měl pod kůží nějakou hudbu; přicházelo to každé tři nebo čtyři vteřiny, chvíli to trvalo, potom se to zastavilo a začalo znova. Jen takové malé zachvění, jako u zaběhlých psů, když se v zimě krčí někde u dveří. Teď se začínalo třást břicho a ramena, jako když se voda začíná vařit. Byl to přece jen zvláštní rozklad, umírat v takovém svíjení, jako se kroutí holka pod lechtivými dotyky muže. Coupeau zatím začal potichu naříkat. Zdálo se, že trpí mnohem víc než včera. Jeho přerývané sténání ukazovalo na všechny možné bolesti. Jako by ho píchalo tisíce špendlíků, po celé kůži jako by měl něco nepříjemného; studené a umáčené zvíře mu lezlo po stehnech a zatínalo mu tesáky do masa. Pak se mu zas jiná zvířata lepila na ramena a rvala mu drápy záda. „Já mám žízeň! Ó, já mám žízeň!" chrochtal neustále. Asistent vzal s podnosu skleničku limonády a podal mu ji. Chytil ji oběma rukama, vtáhl hltavě doušek, polovičku nápoje rozlil po sobě; potom vyplivl ihned doušek se strašlivým hnusem a křičel: „K sakru, to je kořalka!" Tu mu na pokyn primářův asistent chtěl dát napít vody, ale láhev přitom nepustil z ruky. Nemocný doušek spolkl a řval, jako by spolkl oheň. „To je kořalka, k sakru! To je kořalka!" Od včera večer všechno, co pil, byla kořalka. Zvyšovalo to jeho žízeň, už nemohl pít, protože ho všecko pálilo. Přinesli mu polévku, ale to se ví, jistě ho chtějí otrávit, protože polévka byla cítit alkoholem! Chléb byl kyselý a zkažený. Kolem něho byl jen samý jed. Cela smrděla sírou. Obviňoval lidi, že mu škrtají sirky pod nosem, aby ho otrávili. Lékař opět vstal a poslouchal Coupeaua, který teď zas měl za samého poledne vidění přízraků. Zdálo se mu, že vidí po stěnách pavučiny velké jako lodní plachty! Potom se z těchto plachet udělaly sítě, jejichž oka se zužovala a protahovala, zvláštní hračka! Oky se provlékaly černé koule, opravdové eskamotérské koule, nejdříve velké jako kuličky, potom jako dělové koule; a natékaly a svrašťovaly se, jen aby ho dopalovaly. Najednou vykřikl: „Hú, krysy, hú, krysy, v tuhle hodinu!" 38

Z koulí se staly krysy. Ta špinavá havěť rostla, převlékala se sítí, skákala po žíněnce a tam se rozplynula. Také tu byla opice, vyskočila ze zdi, vracela se zas do zdi a po každé se k němu přiblížila tak blízko, že ucouvl, aby mu neukousla nos. Najednou se to zas všechno změnilo; zdi asi začaly dělat kotrmelce, protože Coupeau křičel, škrtě se hrůzou a vztekem: „Aha! Ouvej! Házejte si se mnou, mně je to fuk!... Ouvej! Barabizna! Ouvej, dolů s tím!... Ano, jen si zvoňte na zvony, havrani! Hrajte si na varhany, abych nemohl zavolat stráž!... A ta holka strčila za zeď nějaký stroj! Slyším ho dobře, hučí, vyhodí nás do povětří... Hoří! K sakru, hoří! Volají, že hoří! Koukejte, jak to plápolá! Ó, ta záře! Ta záře! Celé nebe hoří! Rudé ohně! Zelené! Žluté ohně!... Sem ke mně, na pomoc! Hoří!" Tyto výkřiky se ztrácely v chroptění. Pak už přemílal jen slova bez ladu a skladu, měl pěnu na ústech, bradu poslintanou. Lékař si drbal prstem nos, asi to byl navyklý pohyb, když stál před nějakým vážným případem. Obrátil se k asistentovi a zeptal se ho polohlasně: „A co teplota? Pořád čtyřicet stupňů, že?" „Ano, pane primáři." Otázky a úkoly 1. Které rysy naturalismu lze najít v této ukázce? 2. Co je delirium tremens?

Guy de Maupassant: Miláček Žena ho čekala celá netrpělivá. Jakmile ho uviděla, volala: „Víš, že Laroche je ministrem zahraničí?" „Ano, dokonce jsem právě proto napsal článek o Alžírsku." „A jaký?" „Znáš to, ten první, co jsme psali spolu, Vzpomínky afrického pěšáka, přepsal jsem to a opravil, jak se to dnes hodilo." Usmála se. „Aha, ale ten se opravdu hodí." Potom chviličku přemýšlela a dodala: „Napadlo mi, žes tehdy měl psát pokračování, a... nedopsal jsi to. Mohli bychom se do toho pustit. Budeme mít kouzelnou sérii aktuálních článků." Sedl si k polévce a odpověděl: „Dobrá. Nic tomu nebrání, když ten paroháč Forestier umřel." Odpověděla rázně, úsečným, uraženým tónem: „Tenhle žert je už dávno hloupý a prosím, abys toho nechal. Trvá to už příliš dlouho." Chystal se ironicky odseknout; ale přinesli mu telegram, dvě věty bez podpisu: „Ztratila jsem hlavu. Odpusťte mi to a přijďte zítra ve čtyři do parku Monceau." Pochopil, zastrčil modrý papírek do kapsy a rozradostněně odpověděl ženě: „Už to víckrát neřeknu, drahoušku. Je to hloupé, uznávám to." A pustil se do večeře. Při jídle si stále opakoval slova: „Ztratila jsem hlavu. Odpusťte mi to a přijďte zítra ve čtyři do parku Monceau." Povoluje tedy. Znamená to: „Vzdávám se, jsem vaše kde chcete a kdy chcete." Zasmál se, Madeleine se zeptala: „Co se stalo?" „Nic zvláštního. Myslím na faráře, kterého jsem dnes potkal, to byl směšný chlapík." Druhý den přišel Du Roy na schůzku přesně. Na všech lavičkách v parku seděli měšťané unavení horkem a nedbalé chůvy, klidně podřimující, zatím co děti se válely v písku cestiček. Našel paní Walterovou v starodávné malé zřícenině, odkud vytéká pramen. Obcházela kulatou plošinu se sloupky, tvářila se neklidně a nešťastně. 39

Pozdravil ji a paní Walterová hned prohlásila: „Tady v parkuje tolik lidí!" Využil příležitosti. „Ano, to je pravda; půjdeme někam jinam?" „Ale kam?" „Kamkoliv, třeba budeme v drožce. Stáhnete na své straně záclonku a nikdo vás neuvidí." „Ano, to bude lepší; tady umírám strachy." „Tak za pět minut u brány na bulvár! Přijedu tam s drožkou." A odběhl. Jakmile vstoupila do drožky a zastřela pečlivě okénko na své straně, ptala se: „Co jste řekl kočímu, kam nás má vézt?" Georges odpověděl: „Nestarejte se, ví, kam má jet." Dal předtím drožkáři adresu svého bytu v Cařihradské ulici. Vypravovala: „Vy si neumíte představit, jak se kvůli vám trápím, jak mě to mučí a souží. Včera jsem v kostele byla zlá, ale chtěla jsem vší mocí utéci. Mám takový strach být s vámi sama! Odpustil jste mi to?" Držel ji za ruce. „Ano. Ano. Co bych vám neodpustil, když vás tolik miluji?" Podívala se na něho prosebně. „Poslyšte, musíte mi slíbit, že si nic nedovolíte, že... že... jinak bych se s vámi už nemohla sejít." Z počátku neodpovídal; pod knírem mu zahrál úsměv, který ženám pletl hlavu. Nakonec zašeptal: „Jsem váš otrok." A tu mu začala vypravovat, jak si při zprávě o jeho sňatku s Madeleinou Forestierovou uvědomila, že ho má ráda. Vykládala podrobnosti, všecko na den, i důvěrné věci. Najednou zmlkla. Kočár se právě zastavil. Du Roy otevřel dvířka. „Kde jsme?" ptala se. Odpověděl: „Vystupte a pojďte do toho domu. Tam budeme klidnější." „Ale kde to jsme?" „U mého bytu. Bydlel jsem tu za svobodna, a zase jsem si to tu najal... na pár dní... abychom měli koutek, kde bychom se mohli sejít." Chytila se povlaku sedátka, myšlenka, že budou spolu sami, ji děsila. Zajíkavě prohlásila: „Ne, ne, já nechci! Já nechci!" Odpověděl rázným tónem: „Přísahám, že si nic nedovolím. Pojďte. Vidíte, že se lidé po nás dívají, začnou se kolem nás zastavovat. Pospěšte si... pospěšte si... pojďte sem." A opakoval: „Přísahám, že si nic nedovolím." Jakýsi obchodník stál u svého krámu s vínem a zvědavě se na ně zadíval. Vyděsila se a utekla do domu. Mířila ke schodišti. Vzal ji za ruku a zadržel ji. „Je to tady v přízemí." A strčil ji do svého bytu. Jakmile zavřel za sebou dveře, vrhl se na nijako na kořist. Bránila se, zápasila a koktala: „Ach bože!... Bože!" Líbal ji vášnivě na krk, na oči i na ústa a nemohla se jeho zběsilému laskání vyhnout; odstrkovala ho, vyhýbala se jeho ústům, ale přitom mu bezděky polibky vracela. Najednou se přestala bránit a přemožená, smířená se nechala svléknout. Obratně, rychle jí bral kus po kuse šaty, dovedl to hbitě jako komorná.

40

Vytrhla mu z rukou šněrovačku, schovala si v ní obličej a stála tu bílá uprostřed šatů, spadlých na podlahu. Nechal jí střevíce a unášel ji v náručí do postele. A tu mu zlomeným hlasem zašeptala do ucha: „Přísahám vám... přísahám... že jsem ještě nikdy neměla milence." Tak by mladá dívka prohlásila: „Přísahám vám, že jsem panna." A Du Roy si myslil: „To je mi přece docela jedno."

Otázky a úkoly 1. Charakterizujte hlavní postavu románu. 2. Vystihněte Miláčkův vztah k paní Walterové 3. Vysvětlete pojem klíčový román. Guy de Maupassant: Kulička Na kozlíku si pokuřoval z dýmky kočí, zachumlaný do ovčího kožichu, a všichni cestující, celí rozzáření, si ještě v rychlosti objednávali zásoby jídla na zbytek cesty. Čekalo se jen na Kuličku. Konečně vyšla. Vypadala trochu zmateně, zahanbeně. Vykročila nesměle k ostatním cestujícím, ale ti se všichni jako na povel otočili a dělali, jako by ji ani neviděli. Hrabě důstojně nabídl své ženě rámě a odváděl ji dál z tohoto nečistého sousedství. Kulička zůstala ohromeně stát; pak sebrala všechnu odvahu, přistoupila k paní továrníkové a pokorně zašeptala: „Dobré jitro!“ Továrnice však jen povýšeně přikývla a změřila si ji jako uražená ctnost. Všichni se tvářili, jako by byli velmi zaneprázdněni, a hleděli se držet od ní dál, jako by v sukních roznášela nákazu. Pak se najednou nahrnuli do vozu, Kulička nastoupila až naposled, sama, a v tichosti usedla zas na stejné místo, na němž seděla první den cesty. Dělali, jako by ji neviděli, jako by ji neznali, jen paní Loiseauová si ji zpovzdálí pohoršeně měřila a polohlasně řekla svému muži: „Štěstí, že nesedím vedle ní!“ Těžký dostavník se pomalu dal do pohybu a vyjel na další cestu. Zpočátku vůbec nemluvili. Kulička se neodvažovala zvednout oči. Cítila spravedlivou zlost na všechny, kdo tu vedle sedí, a zároveň se cítila pokořena tím, že povolila a že se nechala pošpinit objetím toho Prušáka, jemuž ji tak pokrytecky vehnali do náruče. Nikdo se na ni nepodíval, nikdo si na ni nevzpomněl. Cítila, jak je bezmocná proti opovržení těch počestných hňupů, kteří ji napřed obětovali a pak odhodili jako nějakou nečistou věc, z níž už nekyne žádný užitek. Tu si připomněla, jak jí hltavě spolykali celý košík, plný dobrot, vzpomněla si na dvě pečená kuřátka, obalená lesklým rosolem, na paštiku, hrušky, čtyři láhve bordeauxského vína; a najednou v ní zuřivost opadla, jako když praskne příliš napjatá struna; ucítila že má na krajíčku pláč. Ze všech sil se snažila přemoci, bránila se tomu, polykala slzy jako dítě, ale slzy se jí tlačily do očí stále víc a víc, zableskly se v koutku víček, zanedlouho jí skanuly z očí dvě veliké kapky a stékaly pomalu po tvářích dolů. Za nimi se už rychleji vyronily další, jako když voda prosakuje ze skály, a začaly pravidelně dopadat na vystouplou křivku jejích kyprých prsou. Seděla stále zpříma, s pohledem upřeným před sebe, tváří nepohnutou a bledou, a doufala, že ji nikdo neuvidí. Ale hraběnka se jí všimla a šťouchla nepozorovaně do svého muže. Ten jen pokrčil rameny, jako by chtěl říci: „Inu, já za to přece nemohu!“ Paní Loiseauová se pod vousy vítězoslavně usmála a zašeptala: „To pláče hanbou.“ Otázky a úkoly

41

1. Měla hraběnka pravdu? 2. Vyhledejte v textu přirovnání.

Anglický realismus Charles Dickens: Oliver Twist Oliver nestrávil ve zdech špitálu ještě ani čtvrt hodiny a sotva stačil spořádat další krajíc chleba, když se pan Bumble, který ho hned po příchodu odevzdal do opatrování jedné stařeně, vrátil se sdělením, že toho dne právě zasedá rada, a oznámil mu, že rada řekla, že se k ní má ihned dostavit. Protože si Oliver nedovedl dost jasně představit nějakou radu, která je živá a umí mluvit, byl tou zprávou téměř omráčený a nevěděl dost dobře, má-li se smát nebo plakat. Ale neměl čas o věci přemýšlet, neboť pan Bumble ho klepl holí napřed do hlavy, aby ho probudil, a potom do zad, aby ho popohnal; přitom mu poručil, aby šel s ním, a odvedl ho do velké vybílené místnosti, kde kolem stolu sedělo nějakých osm deset tlustých pánů. V čele stolu, usazen v křesle znatelně výš než ostatní, trůnil obzvlášť tlustý pán s tváří velmi kulatou a červenou. „Pokloň se vzácné radě," řekl Bumble. Oliver si setřel dvě slzičky, které mu ustavičně vázly v očích, a protože neviděl nic jiného, co by při honičce mohlo sloužit za „radu", než stůl, naštěstí se uklonil tomu. „Jakpak se jmenuješ, chlapče?" zeptal se pán na vysokém křesle. Při pohledu na tolik pánů padl na Olivera takový strach, že se až roztřásl, a když ho serbus znovu klepl přes záda, docela se rozplakal. Z těchto důvodů odpověděl hlasem velmi tichým a váhavým, načež jeden pán, nápadný svou bílou vestou, řekl, že je blbeček. To byla jistě znamenitá pomoc, jak chlapci dodat odvahy a zbavit ho všech rozpaků. „Chlapče," promluvil pán na vysokém křesle, „dávej pozor, co povídám. Myslím, že víš, že jsi sirotek, co?" „Co to je, prosím?" zeptal se chudák Oliver. „Ten kluk je doopravdy blbeček – hned jsem to věděl," ozval se pán v bílé vestě. „Ticho!" napomenul ho pán, který mluvil předtím. „Snad víš, že nemáš otce ani matku a že tě vychovala obec, to snad víš, ne?" „Ano, prosím," přisvědčil Oliver v hořkém pláči. „Proč vůbec brečíš?" zeptal se pán v bílé vestě. A věru že to byl úkaz vskutku neobyčejný. Co jen u všech všudy mohlo být tomu hochovi k pláči? „Doufám, že se každý večer pěkně modlíš," připomněl jiný pán drsným hlasem, „a že jako dobrý křesťan ve svých modlitbách pamatuješ na ty, co tě živí a pečují o tebe." „Ano, prosím," vykoktal hošík. Pán, který promluvil poslední, měl nevědomky pravdu. Byl by to býval důkaz vskutku pravého křesťanství, kdyby se byl Oliver modlil za ty, kdo poskytovali stravu a péči jemu. Ale nemodlil se, protože ho tomu nikdo nenaučil. „Nuže hochu, přicházíš sem, aby ses něčemu naučil a osvojil si nějaké užitečné řemeslo," pravil růžolící pán na vysokém křesle. „A tak zítra ráno v šest začneš dělat konopnou cupaninu," dodal nevrlý pán v bílé vestě. Za sloučení těchto dobrodiní v jedinou prostou proceduru, jakou je cupování starých lodních lan na koudel, se Oliver na serbusův příkaz hluboce uklonil a potom ho jeho strážce chvatně odvedl na velký sál, kde hoch na hrubé, tvrdé pryčně vzlykal, až usnul. Věru skvělý příklad, jak lidumilný je anglický zákon. I obecním chudým dovoluje spát! Nebohý Oliver! Jak tak ležel a spal v blahém nevědomí všeho kolem sebe, jistě netušil, že právě toho dne dospěl výbor k rozhodnutí, které bude mít lví podíl na tom, jak se utvářejí všechny jeho příští osudy. Ale stalo se. A s tímto výsledkem: Členové tohoto výboru byli mužové velmi moudří, důvtipní a hloubaví, a když už se jednou stalo, že obrátili pozornost k špitálu, rázem objevili na co by obyčejní lidé nebyli přišli jaktěživi – že se v něm chudým líbí. Ze je to učiněný veřejný zábavní podnik pro chudší vrstvy; hostinec, kde se nemusí nic platit, kde se, jak je rok dlouhý, podává bezplatná snídaně, 42

oběd, svačina a večeře; prostě pozemský ráj, kde je jen samá hra a žádná práce. „Oho!" řekl si výbor s chytráckou tváří. „Od toho tu jsme my, abychom to dali do pořádku –. všemu tomu uděláme krátký konec." A tak se usnesli na zásadě, že všichni chudí budou mít na vybranou (neboť nikoho nechtějí nutit, kdepak) buďto pomaloučku umřít hlady v ústavě, nebo rychle mimo něj. S tím cílem na mysli si od vodárny zajistili nepřetržitou a neomezenou dodávku vody a od obchodníka s obilím občasnou dodávku malých množství ovesné krupice, a vydávali třikrát denně porci řídké kaše, dvakrát v týdnu s přídavkem jedné cibule a v neděli s půlkou žemle. (…) Ačkoli ještě takové dítě, byl hlady zoufalý a z bídy všeho schopen. Vstal od stolu, s miskou a lžící v ruce popošel ke správci a vlastní odvážností poněkud polekaný řekl: „Prosím, pane, já bych chtěl ještě trochu." Správce byl tlustý, statný muž – ale zbledl jako stěna. V strnulém úžasu poulil několik vteřin na malého buřiče oči a potom se podepřel o měděnec, aby neupadl. Pomocnice byly zkoprnělé údivem, hoši strachy. „Cože?" vyrazil ze sebe správce konečně slabým hlasem. „Prosím, pane," opakoval Oliver, „já bych chtěl ještě trochu." Správce se rozehnal sběračkou Oliverovi po hlavě, sevřel ho v pažích jako v kleštích a ječivým hlasem volal serbusa. Výbor právě rokoval v důvěrném sezení, když se pan Bumble ve velkém rozčilení vřítil do síně a na adresu pána na vysokém křesle vyhrkl: „Pane Limbkins! Odpusťte, prosím, vašnosti, ale Oliver Twist chtěl ještě!" Všemi to trhlo. Na kdekteré tváři se zračilo zděšení. „Ještě?" opáčil pan Limbkins. „Vzpamatujte se, Bumble, a odpovězte mi jasně. Rozumím vám dobře, že chtěl ještě, když už snědl večeři vyměřenou stravovacím řádem?" „Ano, prosím," přisvědčil Bumble. „Ten kluk bude viset," prohodil pán v bílé vestě. „Ten kluk bude jednou viset, to vím." Nikdo s proroctvím jasnozřivého pána nepolemizoval. Rozpředla se živá rozprava. Nařídili Olivera okamžitě zavřít do separace a druhý den vylepili na vnější stranu vrat vyhlášku nabízející odměnu pěti liber komukoli, kdo obci sejme z beder starost o Olivera Twista. Čili jinými slovy, nabízeli pět liber a Olivera Twista komukoli, ať muži či ženě, kdo potřebuje učedníka na jakékoliv řemeslo, obchod nebo zaměstnání. „Nic jsem ještě v životě nevěděl tak jistě," prohlásil pán v bílé vestě, když nazítří klepal na vrata a četl si ceduli, „nic jsem v životě nevěděl tak jistě, jako že tenhle kluk bude jednou viset."

Otázky a úkoly 1. Jak zacházeli s chlapcem v chudobinci? 2. Doložte autorův kritický postoj k sociální nespravedlnosti. 3. Vyhledejte prvky ironie. Charles Dickens: Kronika Pickwickova klubu Pan Pickwick a jeho tři přátelé se postavili do přední řady přihlížejícího davu a trpělivě čekali, až se začne něco dít. Diváctva každým okamžikem přibývalo a úsillí, které musili vynakládat, aby si uhájili místa v tlačenici vydobytá, zaměstnávalo dostatečně jejich pozornost celé další dvě hodiny. Chvílemi nastal zezadu nenadále silný tlak, a tu pan Pickwick odletěl o několik kroků kupředu s prudkostí a pružností tak nadměrnou, že se naprosto nesrovnávala

43

s obvyklou důstojností jeho chování. Vzápětí se ozval velitelský rozkaz „Ustoupit dozadu“, a tu pažba pušky dopadla panu Pickwickovi botkou buď na prsty nohy, aby mu příkaz připomněla, nebo mu dolehla úderem na prsa, aby se zajistilo, že příkazu uposlechne. Nebo zas několik bodrých šprýmařů po levé straně zatlačilo hromadně bokem, a když zmáčkli pana Snodgrasse, až mu kosti praštěly, div se nepolámaly, chtěli vědět, „kam se to tak cpe“, a když pan Winkle jakožto svědek nevyvolaného útoku vyjádřil nad tímto násilným činem nejhlubší rozhořčení, kdosi mu zezadu narazil klobouk přes oči a požádal ho, aby si laskavě strčil hlavu do kapsy. Tyto i jiné drsné žertíky na jejich útraty spolu s nevysvětlitelnou nepřítomností pana Tupmana (který náhle zmizel a jehož nebylo nikde možno najít) způsobily, že jejich postavení bylo celkově spíše neutěšené než příjemné nebo záviděníhodné. Konečně proběhl davem onen hučivý mnohohlasý šum, který zpravidla zvěstuje, že nastává to, nač všichni čekají. Zraky všech se upínaly k západní bráně. Chvíle napjatého očekávání, a už bylo vidět, jak se ve vzduchu vesele třepotají vlajky; v zářivém slunci se zablyštily vyleštěné zbraně a četa za četou proudila na planinu. Vojenské oddíly se zastavily a seřadily do útvarů. Řadami šiků prolétl povel a ozval se hromadný třesk mušket, když vojáci zvedli zbraň k poctě. Vrchní velitel v doprovodu plukovníka Buldera a početné důstojnické družiny přiklusal před šiky. Vojenské hudby spustily všechny najednou; koně se vzepjali na zadní nohy, couvali a oháněli se ocasem na všechny strany; psi se rozštěkali, dav ječel, vojáci udělali „k noze zbraň“, a na obou stranách, kam až oko dohlédlo, nebylo vidět nic než strnule nehnuté nekonečné řady červených kabátů a bílých spodků. Pan Pickwick byl ustavičným padáním a takřka zázračným vyplétáním zpod koňských nohou zabrán tak plně, že mu nezbývalo dost času, aby se patřičně kochal podívanou, která se mu naskýtala, dokud nedospěla k obrazu, jejž jsme právě popsali. Když se mu konečně podařilo postavit se pevně na nohy, jeho uspokojení a potěšení neznalo mezí.¨ „Může být něco krásnějšího nebo rozkošnějšího?“ zeptal se pana Winkla. „Nemůže,“ odpověděl jeho společník, jemuž už celé čtvrt hodiny stál na každé noze jeden menší člověk, aby lépe viděl. „Je to vskutku velkolepý a skvostný pohled,“ poznamenal pan Snodgrass, v jehož hrudi se básnický plamínek právě rychle rozhoříval v mohutný plápol, „když tak člověk vidí ty čacké obránce vlasti, seřazené ve skvělé výstroji před tváří pokojného občanstva, jak jim líce jen hoří – nikoliv bojechtivou zběsilostí, ale způsobnou uhlazeností – jak jim oči planou – nikoliv zvlčilým zanícením loupeživosti, ani pomstylačnosti, ale něžným jasem lidskosti a moudrosti!“¨ Pan Pickwick se plně srovnával s duchem této chvalořeči, ale nemohl zcela souhlasit s použitými výrazy; neboť něžný jas moudrosti doutnal až tuze slabě v očích bojovníků, když po hlasitém povelu „Přímo hleď!“ diváci před sebou viděli pouze několik tisíc zrakových čidel, strnule upřených před sebe bez sebemenší známky jakéhokoli výrazu. „Máme teď znamenité místo,“ liboval si pan Pickwick, když se rozhlédl kolem. Dav v nejbližším jejich sousedství se poznenáhlu rozptýlil a naši přátelé byli skorem sami. „Znamenité!“ opakovali pan Snodgrass i pan Winkle. „A copak to dělají teď?“ tázal se pan Pickwick, upravuje si brýle. „Mně – mně se všechno zdá,“ řekl pan Winkle, zbledlý v obličeji – „mně se všechno zdá, že budou střílet.“ „Nesmysl!“ odbyl ho chvatně pan Pickwick. „Mně – mně – se opravdu také zdá, že budou střílet,“ připojil se důrazně pan Snodgrass, poněkud znepokojen. „Holá nemožnost!“ rozhodl pan Pickwick. Sotva mu ta slova vyšla z úst, zalícil celý půltucet šiků muškety k palbě, jako by vojáci měli jeden jediný společný terč, a to naše tři Pickwickovce. Pak třeskla salva, nejstrašlivější a nejmohutnější rána, jaká kdy otřásla světemaž do samého středu zeměkoule nebo podrazila letitému pánovi nohy. Otázky a úkoly 44

1. Vyhledejte v textu jména přátel pana Pickwicka. 2. Co je možné z ukázky vyvodit o panu Pickwickovi? 3. Jakých prostředků užívá autor v textu pro zvýšení jeho humorného účinku? William Makepeace Thackeray: Jarmark marnosti Hospodárností a šetrností – skrblením a pokud možno neplacením – dá se totiž aspoň chvíli pořídit za málo peněz hodně muziky; podle našeho přesvědčení ony tolik omílané dýchánky – bylo jich ostatně jen pár – nestály Becky o moc víc, než co vydala za svíčkové osvětlení. Zvěřinou a ovocem ji hojně zásobovali ze Stillbrooku a Queens´Crawley. Nač si vzpomněla, brala ze sklepů lorda Steyna; vyhlášení kuchaři tohoto skvělého aristokrata vévodili v její kuchyňce nebo jí na lordův příkaz ze své kuchyně sami posílali vzácné lahůdky. Věru hanba světu, že pomlouvá prostá stvoření, třeba v naší době takovou Becky; nechť obecenstvo nevěří ani desetině toho, co o ní koluje. Kdyby se měl každý, kdo se zadluží a nemá z čeho platit, vyobcovat ze společnosti – kdyby se mělo každému nahlížet do soukromí, pátrat po jeho příjmech a dávat mu výhost jen proto, že má nadměrné vydání – v jakou nehostinnou poušť a nepřívětivé bydlo by se proměnil Jarmark marnosti. Milý pane, to by pak kdekdo zákeřně číhal na bližního a kulturní vymoženosti by byly vepsí. Byla by to samá hádka, potupa a nevůle. Domy by se nám proměnily v sluje a k sobě navzájem lhostejní chodili bychom v cárech. Klesly by činže. Nepořádaly by se dýchánky. Londýnští obchodníci by přišli na buben. Víno, svíce, potraviny, šminka, krinolíny, démanty, paruky, rokokové bibeloty, starý porcelán, nájemné herky i nádherně vykračující kočároví koně – jářku, všechny radosti života – by vzal čert, kdyby tak lidé dodržovali bláhové zásady a stranili se těch, jimž ze samé nechuti nemohou přijít na jméno. Jenže při trošce křesťanské lásky a vzájemné shovívavosti to jakžtakž klape: od plic třeba někomu vyspíláme a vynadáme mu lumpů a šibeničníků – ale poženeme ho snad proto na šibenici? Kdepak. Na potkání mu tiskneme ruku. Odpustíme mu, když má dobrého kuchaře, a jdeme k němu na večeři; a těšíme se, že on k nám bude také takový. Obchod tedy vzkvétá – kultura se rozmáhá, mír trvá; každý týden se shánějí na ples nové šaty; a loňská úroda lafittského se poctivému vinaři vyplatí. V době, o níž píšeme, nebyly v módě nynější úzké rukávce a roztomilé věnečky, na trůně seděl veliký Jiří a dámy nosily baňaté rukávy a do vlasů si zastrkovaly ohromné lopatkovité hřebeny ze želvoviny; mravy vyšších kruhů, o tom jsem přesvědčen, se však od nynějších mravů v jádře nelišily; a také jejich zábavy byly celkem stejné. Když tak zvenčí přes strážníkovo rameno pozorujeme oslnivé krásky, ubírající se ke dvoru nebo na ples, říkáme si, že jsou až nadzemsky nádherné a tonou v blahu nám navždy nedosažitelném. Pro útěchu těmto nespokojencům vypravujeme o zápasech, vítězstvích a zklamáních naší milé Becky; jako každý, kdo za něco stojí, i ona jich věru užila jen což. Z Francie se k nám tehdy rozšířila roztomilá zábava s hraním šarád; byla to v naší vlasti velká móda, přečetné dámy obdařené krásou mohly se tak pochlubit svými půvaby a nečetné dámy obdařené důmyslem mohly zas ukázat svou bystrost. V domnění, že ona je snad obdařena obojím, ponoukla Becky lorda Steyna k tomu, aby v Gaunt Housu uspořádal večírek a na něm dal nějaký takový kousek zahrát – na tuto skvělou réunion dovolujeme si čtenáře zavést a je nám z toho smutno, neboť to bude jeden z posledních nóbl večírků, na které ho smíme doprovodit. Otázky a úkoly 1. Je text v ukázce monologem, nebo dialogem? 2. Máte pocit, že je jen jeden vypravěč, nebo hned celá skupina? Proč?

45

3. V textu se autor obrací přímo ke čtenáři či obecenstvu. Podtrhněte pasáže, které to dokazují. 4. Skutečně text obhajuje styl života na dluh? 5. Najděte v textu ustálené rčení a enumeraci

Rober Louis Stevenson: Podivuhodný případ doktora Jekylla a pana Hyda Ale ani v té době jsem ještě nepřemohl svou nechuť k suchopárnému životu učence. Chtělo se mi časem poveselit; a protože moje zábavy bývaly – nemám-li se vyjádřit příkřeji – nedůstojné, a já jsem byl nejenom člověkem dobře známým a vysoce ctěným, ale začínal jsem už stárnout, stávala se mi tato nesrovnalost mého života den ze dne méně vítanou. Z této strany mě tedy začala pokoušet má nová moc, až jsem upadl v otroctví. Stačilo jenom vypít pohárek, a mohl jsem svléci tělo proslulého profesora a přehodit si, tak jako tlustý plášť tělo Edwarda Hyda. Smál jsem se při tom pomyšlení; zdálo se mi to v té chvíli zábavné; a udělal jsem svá opatření s největší pečlivostí. Najal jsem si a vybavil nábytkem ten dům v Soho, kam stopovala Hyda policie, a jako hospodyni jsem si vzal ženštinu, o které jsem věděl, že umí mlčet a nad ničím se nepozastaví. Na druhé straně jsem ohlásil svému služebnictvu, že jistý pan Hyde (jehož jsem jim popsal) má mít v mém domě na náměstí plnou svobodu a moc; a abych se pojistil proti možné nehodě, začal jsem se dokonce objevovat ve své druhé podobě, aby se se mnou obeznámili. Potom jsem sepsal tu poslední vůli, proti které jste měl tolik námitek, tak abych mohl ihned a bez hmotných ztrát vystoupit jako Edward Hyde, kdyby se i něco přihodilo v osobě doktora Jekylla. A zabezpečiv se takto, jak jsem se domníval, na všech stranách, začal jsem těžit z podivné nedotknutelnosti svého postavení. V dřívějších časech si lidé najímali lotry z povolání, aby za ně vykonali jisté zločiny, zatímco jejich vlastní osoba a dobrá pověst seděly hezky pod střechou. Já jsem byl první, kdo udělal kdy co takového pro svou zábavu. Já jsem byl první, kdo se mohl takto před očima veřejnosti pachtit s nákladem úctyhodné geniality a potom v okamžení ze sebe strhnout tyto vypůjčené šaty jako školák a vrhnout se střemhlav do moře volnosti. Sám jsem však byl ve svém neproniknutelném plášti úplně bezpečen. Pomyslete si – vždyť já jsem ani neexistoval! Stačilo proklouznout dveřmi do mé laboratoře, mít pár vteřin na namíchání a polknutí drogy, kterou jsem měl ustavičně po ruce, a Edward Hyde, ať by se byl dopustil čehokoliv, mohl zmizet jako skvrna dechu na zrcadle; a muž na jeho místě, sedící klidně doma a povytahující knot na noční lampě ve své pracovně, muž, který si mohl dovolit vysmát se každému nebezpečí, by byl Henry Jekyll. Zábavy, které jsem si pospíšil vyhledat ve svém přestrojení, byly, jak jsem už řekl, nedůstojné; tvrdšího slova bych sotva mohl užít. Ale v rukou Edwarda Hyda nabývaly vzápětí rázu obludného. Když jsem se vracíval z těchto výletů, trnul jsem často nad svou zástupnou zkažeností. Tato důvěrně známá bytost, kterou každý její čin a každá myšlenka byly soustředěny k svému já; pila se zvířecí dychtivostí rozkoš z muky, kterou mohla způsobit, ať v jakémkoliv stupni, někomu jinému; byla neúprosná jako kámen. Henry Jekyll stával někdy ohromen nad činy Edwarda Hyda; avšak jeho postavení se vymykalo obyčejným zákonům a záludně uvolňovalo spár svědomí. Vinen byl koneckonců Hyde, a jenom Hyde. Jekyll proto nebyl o nic horší; probouzel se opět k svým dobrým vlastnostem zdánlivě neporušeným; spěchal dokonce, kde to bylo možné, odčinit zlo spáchané Hydem. A tak jeho svědomí dřímalo. Otázky a úkoly 1. Kdo je vypravěčem příběhu? 2. Jak se hlavní postava stávala někým jiným? Co ji k tomu vedlo? 46

Ruský realismus Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor CHLESTAKOV: Po jídle jak po vejprasku... Jen to žaludek polechtalo. Kdybych měl aspoň drobný, že bych si poslal pro žemli! OSIP (vběhne): Přijel hejtman – shání se po vás! CHLESTAKOV: A jsme v tom! Pacholek hostinská – tak mě přece udal! Jestli mě vážně zavřou? Kdyby aspoň ve vší formě, třeba bych... Ne, já nechci! Ať si nemyslí! Já nejsem jen tak někdo! Co! (Dodává si kuráž) Já mu řeknu rovnou: „Co si to dovolujete? Jak se můžete opo..." U dveří se pohne klika. Chlestakov zvadne. Hejtman vstoupí, zarazí se. Oba vyděšeni, koukají na sebe s vyvalenýma očima. Dobčinskij se vzadu drží dveří. HEJTMAN (se po chvíli trochu vzpamatuje a natáhne ruce podle švů u kalhot): Nejuctivější poklona. CHLESTAKOV (se ukloní): Je mi ctí... HEJTMAN: Račte prominout... CHLESTAKOV: To nic... HEJTMAN: Jakožto zdejší hejtman – je mou povinností –aby bylo o naše hosty a vůbec urozené návštěvníky řádně postaráno – že ano... CHLESTAKOV (zajíkavě, pak hlasitě): A co mám dělat? Já za nic nemůžu... Já se vyrovnám! Jen co mi pošlou z domova. Bobčinskij sem strká hlavu. To běžte na hostinského: hovězí jak prkno, polívku jsem musel vylít z okna. Celé dny mě moří hladem... Čaj se prostě nedá pít: smrdí rybinou... A já mám za to...? To by ještě scházelo! HEJTMAN (se málem hroutí): Odpusťte, ale já jsem opravdu nevinen! V tržnici míváme maso první jakosti. Okamžitě vyšetřím, kde to vzal. A jestli něco nesouhlasí, tak – Kdybyste dovolil, nabídl bych vám jiné ubytování... CHLESTAKOV: Ne, nechci! Myslíte, že nevím, co to je, to vaše ubytování! Jakým právem? Co si to dovolujete? Vždyť já... Já sloužím v Petěrburgu... (Rozpálíse):.. Já, abych tak řekl, já... HEJTMAN (stranou): Ježíšmarjá, to je metr! Všecko ví, všecko už mu donesli – kupci proklatý... CHLESTAKOV: I kdybyste přived celou posádku – nepůjdu! Já to poženu až k ministrovi! (Buší pěstí do stolu) Jak vy si to vůbec – co vy takhle! – HEJTMAN (se celý třese): Pro smilování boží, neničte mě! Mám ženu a děti! Přece byste nepřivedl člověka do neštěstí! CHLESTAKOV: Ne, nikam! Co je mi do toho? Že vy máte ženu a děti, já půjdu do kriminálu – to je nádhera! Bobčinskij polekaně zaleze. HEJTMAN: Ježíši, já to tak nemyslel, to já jen z nezkušenosti, přísahám! Dětí hodně, peněz málo... Račte sám uvážit: gáže stačí sotva na cukr a na čaj. Jestli došlo k nějakým úplatkům, tak nejvejš maličkost: něco do špajzu, nějakej ten hadřík... A že jsem dal namrskat, to je sprostá pomluva! Člověk se každému nezavděčí. Taková sebranka – utopili by mě na lžíci vody! CHLESTAKOV: Co mi to tady? S tím na mě nechoďte! Mně namrskat nedáte, na to nemáte gebír! To bych se podíval! Já se vyrovnám, já zaplatím. Že zrovna nemám u sebe! Mít peníze, tak tu netvrdnu. HEJTMAN (stranou): Jo ták... Ten se vyzná! Napřed spustí hrůzu, že člověk neví, kudy kam... Za pokus to stojí, snad mi hlavu neutrhne... – (Nahlas) Tedy jestli se jaksi nacházíte ve finanční tísni nebo vůbec, jsem okamžitě hotov... (Vytáhne prkenici) – Je mou povinností jakožto hejtmana... 47

CHLESTAKOV: Vy byste – ? Půjčte mi! Jenom půjčit! Hned zaplatím hostinskému. Dvě stovky by stačily, možná i míň. HEJTMAN (mu podává peníze): Rovné dvě stovky, ani se s tím nepočítejte. CHLESTAKOV: Uctivé díky! Pošlu vám to obratem. Na mě je spoleh... Vy jste ale šlechetný člověk! To jsem nečekal... HEJTMAN (stranou): Sláva na výsostech! Bere peníze... Teď už to snad půjde hladce. Však jsem mu taky pro jistotu vrazil hned čtyři sta. CHLESTAKOV: Hej, Osipe! Osip vstoupí. Číšníka! (Obrátí se na hosty) Ale pánové! Přijměte místo, prosím pěkně. HEJTMAN: To nic, my postojíme. CHLESTAKOV: Ale jen račte! Teď vidím, že jste přímá povaha a že máte dobré srdce. Já – abych pravdu řekl – já myslel, že jste mně přišli – Jen si sedněte! Hejtman a Dobčinskij si sednou, Bobčinskij nakukuje do dveří. HEJTMAN (stranou): Kuráž, Antošo! Chce si zachovat to inkognito. Jen říct! My jsme taky honěný... Jako když nevíme, co je zač – jasný? (Nahlas) Tak se tak služebně procházím – tadyhle s Petrem Ivanovičem – a napadlo mě: zkontroluj schválně hostinec! Já totiž nejsem jako jiní hejtmanové, co je jim všecko fuk. To já, já kromě svých povinností koukám i z lásky k bližnímu, abych se s každým zacházelo jaksepatří – a vidíte: taková příjemná náhoda! CHLESTAKOV: Viďte! Nebýt vás, tak tu trčím bůhvíjak dlouho. Vůbec jsem nevěděl, jak zaplatím. HEJTMAN (stranou): Mně budeš něco povídat! Nevěděl, jak zaplatí! – (Nahlas) Dovolil byste otázečku. Kam jako ráčíte cestovat? CHLESTAKOV: Do saratovské gubernie. Mám tam vesnici. HEJTMAN (stranou s ironickou tváří): Do saratovské gubernie. A ani se nezačervená! Na toho bacha! – (Nahlas) Krásná idea. Ono vůbec cestování – má to sice taky svý: kolikrát nejsou koně... Ale zase to povyražení, ta potrava pro ducha! Vy asi ráčíte cestovat jen tak... CHLESTAKOV: Bohužel, otec mě potřebuje doma. Starej pán začal vyskakovat, že jsem to v Pitěru nikam nedotáh. Podle něj stačí přijet a hned ti připíchnou metál! Já bych ho poslal, ať to zkusí! HEJTMAN (stranou): Ten to na mě valí! I starýho otce do toho zaplet. (Nahlas) A na dlouho ráčíte? CHLESTAKOV: Jo, to kdybych věděl... Mluvte do dubu! Ale já mu to řeknu: „Já bez Petěrburgu nemůžu žít!" Mám se zahrabat uprostřed nějakejch drnů, ne?! Dneska je jiná doba: moje duše prahne po kultuře. HEJTMAN (stranou): Lže, jako když tiskne... Je to jak za groš kudla, nehtem bys ho rozmaž... – (Nahlas) Svatá pravda! Co v nějakém Zapadákově? To máte jako tady: člověk pro samé starosti nejí, nespí, zdraví nešetří, pořád mu v hlavě leží blaho vlasti – a odměna? Velikej otazník. – Nemáte tu trochu vlhko? CHLESTAKOV: A jak! A ty štěnice, to jste ještě neviděli! Koušou jak vzteklý. HEJTMAN: Nepovídejte, taková návštěva a trpí! A od koho? Od ničemných štěnic, které ani neměly spatřit světlo světa! – A nepřipadá vám to tu tmavé? CHLESTAKOV: Jak v pralese. Hostinský si postavil hlavu, že mi sem svíčku nedá. Kolikrát bych měl chuť něco dělat, něco si přečíst, nebo mám nápad, potřebuju to hodit na papír – nejde to: tma, temno... HEJTMAN: Já bych si třeba i troufl... Ale ne, nejsem hoden! CHLESTAKOV: Co? HEJTMAN: Kdepak, nejsem hoden. CHLESTAKOV: Nerozumím... HEJTMAN: Kdybych se mohl osmělit... V mém domě by pro vás byl rozkošný pokoj – světlo, ticho... Ne, sám cítím, že by to byla příliš velká čest... Nehněvejte se, prosím, jsem jenom prostý člověk. CHLESTAKOV: Naopak, dovolte, s radostí. Mně by byl privát milejší. 48

HEJTMAN: To byste mi udělal radost! A co teprv mé ženě! My tak rádi hosty! To už mám odmalička. A zvlášť takový inteligentní člověk! Já vám nelichotím – to nemám v povaze – to já tak od srdce... CHLESTAKOV: Díky... Já taky – nesnesu dvojí tvář. Ale na vás je hned vidět, že to myslíte upřímně – to se mi líbí. Proč bych to nepřiznal: jsem dojat, když se mi prokazuje oddanost a úcta, úcta a oddanost... Vstoupí Číšník provázen Osipem. Nakukuje Bobčinskij. ČÍŠNÍK: Vy jste mě zas volal? CHLESTAKOV: Ovšem. Účet! ČÍŠNÍK: Už jsem vám dal dva. CHLESTAKOV: Budu si pamatovat tvý pitomý účty! Kolik to dělá? ČÍŠNÍK: Tak to máme: první den oběd, druhej den jste si dal lososa, a pak už to šlo pořád na dluh – CHLESTAKOV: Trdlo – začne to vypočítávat! Povídám: všecko dohromady! HEJTMAN: Neračte se obtěžovat, on počká. Vypadni! Peníze ti přinesou. CHLESTAKOV: To je taky pravda. (Schovává peníze) Číšník vypadne. HEJTMAN: Nepřál byste si zatím prohlédnout některé vymoženosti našeho města – chudinský ústav a podobně? CHLESTAKOV: A proč jako? HEJTMAN: Tak. Jak to vedeme... pořádek... rozkvět... CHLESTAKOV: Když myslíte... HEJTMAN: Takže – jestli budete mít chuť, mužem zaskočit taky do školy, že ano, jak probíhá vyučování –mají tam všelijaké předměty – CHLESTAKOV: Klidně. HEJTMAN: Pak bychom navštívili káznici a městské vězení – CHLESTAKOV: Na co vězení? To radši ten chudobinec. HEJTMAN: Prosím, já se přizpůsobím. Pojedete ve svém voze, nebo se mnou? CHLESTAKOV: Třeba s vámi. HEJTMAN (Dobčinskému): To znamená, že jsme plný. DOBČINSKIJ: Nevadí, prosím, já tak... HEJTMAN (tiše Dobčinskému): Aspoň zanesete lístek my ženě. Ale trap! – (Chlestakovu) Kdyby vás to neobtěžovalo, já bych si tady u vás – jenom pár řádeček pro ženu, aby se trošku nachystala – když máme tak vzácného hosta. CHLESTAKOV: Ale snad ani... Ostatně, tady máte inkoust. S papírem to bude horší... Leda na ten účet. HEJTMAN: Bodejť. – (Píše a povídá si pro sebe) Počkej po snídani! Navrch to říznem lahví madeiry – domácí výroba – takhle se nezdá, ale porazí vola. Snad tě našahám a bude po strachu ... Otázky a úkoly 1. Jak dosahuje Gogol komického účinku? 2. Charakterizuj Chlestakova. 3. Gogolovu satiru uvádí motto „Nevrč, brachu, na zrcadlo, když máš křivou hubu.“. Co je motto? 4. Najdi literární díla, která jejich autoři uvedli vlastním nebo cizím mottem.

49

Ivan Sergejevič Turgeněv: Lovcovy zápisky Dva statkáři Zůstali jsme na balkóně. Večer byl opravdu neobyčejně pěkný. Přinesli nám čaj. „Prosím vás, Mardariji Apollonyči," začal jsem, „to vy jste dal přestěhovat své sedláky tamhle za údol, k cestě?" „No ano, a co má být?" „Jak jste to mohl udělat, Mardariji Apollonyči? Vždyť to je do nebe volající. Lidi tam mají chaloupky mizerné, malé, široko daleko nikde stromek, ani močidlo tam není, studna je tam jedna, a ta ještě nestojí za nic. To jste jim nemohl najít jiné místo? A že prý jste jim vzal i stará konopiště?" „A jak mám dělat tu nešťastnou parcelaci?" odvětil mi Mardarij Apollonyč. ,Já už mám té parcelace až takhle. (Ukázal si na krk.) Žádný užitek z té parcelace nekouká. A že jsem jim vzal konopiště a že jsem jim nevykopal to močidlo, to já vím taky, sousede zlatý. Já jsem obyčejný člověk, já to dělám jako za starých časů. Podle mne – pán je pán a sedlák je sedlák. Tak je to." Na takový jasný a přesvědčivý argument se přirozeně nedalo nic odpovědět. „A pak," pokračoval Mardarij Apollonyč, „oni jsou to špatní sedláci a jsou v nemilosti. Hlavně dvě rodiny; už nebožtík tatíček, dej mu pánbůh věčnou slávu, je neměl v lásce, jak ten je neměl rád! A já vám povím, že to mám vyzkoušené: jak je jednou zloděj táta, je zloděj i syn, říkejte si co chcete. Ba, však jablko daleko od stromu nepadne. Abych se vám přiznal upřímně, já jsem z těch dvou rodin dával odvádět mužské i mimo pořadí, a všelijak jsem je rozstrkával každého jinam, ale ono to není k vyhubení, množí se to jako kočky, pakáž jedna." Zatím se už kolem rozhostilo ticho. Jen chvílemi přiletěl závan větru, a když naposled utichal u domu, donesl k našemu sluchu zvuk pravidelných, rychlých úderů, ozývajících se kdesi u konírny. Mardarij Apollonyč právě donesl k ústům talířek čaje a už měl rozšířené chřípí – jinak si, jak známo, žádný čistokrevný Rus neusrkne čaje – ale zarazil se, zaposlouchal, pokýval hlavou, pak si srkl, a když stavěl talířek na stůl, řekl s nejdobrotivějším úsměvem a jako by bezděky přizvukoval úderům: „Buchy-buchy-buch! Buchy-buch! Buchy-buch!" „Co je to?" otázal jsem se udiveně. „Ale to tam na můj rozkaz vyplácejí jednoho kluka nezvedeného. Lokaje Vasju neračte znát?" „Kterého Vasju?" „No toho, co nás onehdy obsluhoval při obědě. Co má takové ty dlouhé licousy." I to nejzuřivější rozhořčení by roztálo pod jasným a mírumilovným pohledem Mardarije Apollonyče. „Copak, copak, mladíku?" pravil a zavrtěl hlavou. „Copak na mě koukáte jako na vraha? Kdo miluje, ten i tresce, jako byste to nevěděl!" Za čtvrt hodiny jsem se s Mardarijem Apollonyčem rozloučil. Když jsem projížděl vesnicí, spatřil jsem lokaje Vasju. Šel po ulici a louskal ořechy. Dal jsem zastavit a zavolal jsem na něho. „Tak co, brachu, ty jsi dnes dostal výprask?" zeptal jsem se ho. „Odkáď to víte?" odpověděl Vasja. „Tvůj pán mi to povídal." „Náš jemnostpán?" „A za co tě dal potrestat?" „Zasloužil jsem, pantáto, zasloužil. U nás se pronic zanic netrestá; to u nás není zvykem, kdepak. To náš jemnostpán nedělá; kdepak náš jemnostpán – takového aby v celé gubernii pohledal!" „Jeď dál!" řekl jsem kočímu. Tady ji máš, tu starou Rus! přemýšlel jsem na zpáteční cestě.

50

Otázky a úkoly 1. Čím autor vzbuzuje dojem autentičnosti? 2. Cítí se Mardarij Apollonyč za své chování k poddaným provinile? Citujte jeho postoj. 3. Jak lokaj přijímá ponižující trest? 4. Vyhledejte v textu lidové rčení.

Ivan Alexandrovič Gončarov: Oblomov „Tuhle je kniha!" řekl Oblomov a ukázal na knihu, ležící na stole. „Copak je to?" zeptal se Štolc a podíval se." ,Cesta do Afriky'. A stránka, na které jsi přestal, zplesnivěla. Ani noviny tu není vidět... Čteš vůbec noviny?" „Ne, mají takový drobný tisk, kazí to oči... a ani to nepotřebuji, protože je-li něco nového, člověk ze všech stran neslyší celý den o ničem jiném." „Proboha, Iljo!" řekl Štolc a upřel na Oblomova užaslý pohled. „Co tedy vlastně děláš? Jsi jako bochánek těsta, ležíš a ani se nehneš!" „Je to tak, Andreji, jako bochánek těsta," smutně přisvědčil Oblomov. „Ale což poznání omlouvá?" „Ne, je to jen odpověď na to, cos řekl. Neomlouvám se," pravil Oblomov s povzdechem. „Musíš se přece z toho spánku vzbudit." „Dřív jsem se snažil a nepodařilo se mi to, co tedy teď... nač? Nic mě nevolá, duše se nebouří, mysl klidně spí!" bránil se Oblomov s náznakem hořkosti. „Nechme toho... Pověz mi raději, odkud jsi teď přijel." „Z Kyjeva. Asi za čtrnáct dní pojedu do ciziny. Jed se mnou..." „Dobře, třebas..." souhlasil Oblomov. „Sedni si tedy, napiš žádost a zítra ji podáš..." „Vida, zas hned zítra!" vzpamatoval se Oblomov. „To je spěchu, jako by vás někdo honil! Rozmyslíme se, promluvíme si a potom, jak Pánbůh dá! Leda snad nejdřív na vesnici, ale do ciziny... přece až potom..." „Pročpak až potom? Vždyť lékař ti to nařídil, ne? Shoď ze sebe nejdřív tuk, tíži těla, pak zmizí i spánek ducha. Potřebuješ tělesný i duševní pohyb." „Ne, Andreji, to všechno by mě unavovalo, mám špatné zdraví. Ne, raději mě nech, jed si sám..." Štolc se chvíli díval na ležícího Oblomova, Oblomov zas na něho. Štolc potřásl hlavou a Oblomov vzdychl. „Ty jsi podle všeho líný i žít, ne?" „Inu ano, vždyť to tak je, jsem líný i žít, Andreji." Andrej v duchu rozvažoval, jak se ho dotknout na citlivém místě a kde takové místo má, zatím si však Oblomova mlčky prohlížel a pojednou se dal do smíchu. „Jak to, že na sobě máš jednu punčochu nitěnou a druhou bavlněnou?" zeptal se a ukázal mu na nohy. „A proč máš také košili na ruby?" Oblomov se podíval na nohy, pak na košili. „Opravdu," připustil rozpačitě. „Ten Zachar, toho mám za trest! Ani bys nevěřil, co se s ním natrápím! Hádá se, je hrubý, ale práci od něho nechtěj!" „Ach Iljo, Iljo!" řekl Štolc. „Ne, takhle tě nenechám. Za týden se ani nepoznáš. Ještě dnes večer ti oznámím podrobný plán, co hodlám sám a s tebou podniknout, ale teď se obleč. Počkej, já tě přivedu k životu! Zachare!" křikl. „Oblékat Ilju Iljiče!"

51

„Kampak, prosím tě, co tě napadá? Hned přijde Taranťjev s Alexejevem na oběd. Potom jsme vlastně chtěli..." „Zachare," pokračoval Štolc, neposlouchaje ho, „pomoz pánovi s oblékáním." „K službám, pane Andreji Ivanyči, jen ještě vyčistím boty," řekl ochotně Zachar. „Cože? V pět hodin nemáš ještě vyčištěné boty?" „Vyčištěné by byly už od minulého týdne, ale pán nebyl venku, tak už se zas nelesknou..." „No, dej je sem, jak jsou. Můj kufr zanes do hostinského pokoje, zůstanu u vás. Hned se obléknu a ty se také připrav, Iljo. Poobědváme někde na cestě, pak uděláme dvě tři návštěvy a... „Ale poslechni, ty... jakpak tak najednou... počkej... musím si to rozmyslit... vždyť nejsem oholen..." „Jaké rozmýšlení a drbání za ušima... Dáš se oholit cestou, zavezu tě někam." „A kam to máme všude jezdit?" naříkavě zvolal Oblomov. „K neznámým lidem? Co tě to napadlo! Půjdu raději k Ivanu Gerasimovičovi; nebyl jsem tam aspoň tři dny." „Kdo je to Ivan Gerasimyč?" „Sloužil se mnou dřív v úřadě..." „Aha! Ten šedivý exekutor; co na něm máš? Co je to za zálibu, ztrácet čas s takovým vrtákem?" „Ty někdy mluvíš o lidech tak příkře, Andreji, že opravdu nevím. Vždyť je to hodný člověk, jenže nechodí v holandských košilích..." „Co u něho děláš? O čem s ním mluvíš?" zeptal se Štolc. „Víš, u něho je tak nějak pěkně a útulno. Pokoje má maličké, pohovky takové hluboké, že do nich zapadneš, ani tě není vidět. Okna má docela zarostlá břečťanem a kaktusy, kanárků přes tucet, tři psy, takové hodné! Na stole jsou pořád zákusky. Všechny rytiny představují rodinné výjevy. Přijdeš a nechce se ti pryč. Sedíš, o nic se nestaráš, na nic nemyslíš, víš, že máš u sebe člověka... toť se ví, chytrý není, vyměňovat s ním názory, na to není ani pomyšlení, zato je bezelstný, hodný, srdečný, nenáročný a za zády tě nepomluví!" „A co tedy děláte?" „Co děláme? Přijdu takhle a převalíme se proti sobě na pohovky; on si kouří..." „No, a ty?" „Já taky kouřím, poslouchám, jak štěbetají kanárci. Pak přinese Marfa samovar." „Taranťjev, Ivan Gerasimyč!" podivil se Štolc, krče rameny. „Tak se honem oblékej," pobídl Oblomova. „A až přijde Taranťjev, řekni mu," dodal, obraceje se k Zacharovi, „že dnes neobědváme doma, že Ilja Iljič celé léto nebude obědvat doma a na podzim bude mít mnoho práce, takže s ním nebude moci mluvit..." „Vyřídím, nezapomenu, všechno vyřídím," odpověděl Zachar, „a jak poručíte s obědem?" „Sněz ho s někým a dej si chutnat." „K službám, pane." Asi za deset minut se Štolc objevil oblečen, oholen, učesán, ale Oblomov melancholicky seděl na posteli, pomalu si na prsou zapínal košili a nemohl trefit knoflíkem do dírky. Před ním klečel na jednou koleně Zachar, v ruce s nevyčištěnou botou jako s nějakou mísou, chystal se botu pánovi obout a čekal, až bude hotov se zapínáním košile. „Ty sis ještě neobul botu!" užasl Štolc. „Tak si pospěš, Iljo, pospěš si přece!" „A kam to bude? A proč?" smutně namítal Oblomov. „Co tam mám vidět? Já tomu odvykl, nechce se mi…" „Honem, honem!" spěchal na něho Štolc.

Otázky a úkoly 1. Je Oblomov kladný nebo záporný hrdina? Proč? 2. Srovnej charaktery Oblomova a Štolce.

52

3. Co je oblomovština? Lev Nikolajevič Tolstoj: Vojna a mír Zasvištění a rána! Pět kroků od něho rozhodila koule suchou zemi a zaryla se. Mimoděk mu přeběhl mráz po zádech, zase se podíval mezi řady. Pravděpodobně bylo zasaženo mnoho lidí; u druhého praporu vznikl velký shluk. „Pane pobočníku," vykřikl, „zařiďte to, aby se lidé neshlukovali." Pobočník vyplnil rozkaz a šel ke knížeti Andreji. Z druhé strany k němu přijížděl velitel praporu. „Pozor!" ozval se polekaný výkřik vojáka a jako ptáček svištící v rychlém letu a usedající na zemi pleskl nehlučně dva kroky od knížete Andreje, hned vedle koně velitele praporu, granát. První reagoval kůň a nedbaje na to, je-li to hezké či nehezké ukazovat strach, zafrkal, zvedl se na zadní nohy, taktak že neshodil majora, a odcválal stranou. Strach koně nakazil lidi. „K zemi!" vykřikl pobočník a lehl si. Kníže Andrej zůstal nerozhodně stát. Granát kouřil a vrtěl se jako káča mezi ním a ležícím pobočníkem, na rozmezí oranice a louky, vedle trsu pelyňku. „Je to možné, aby to byla smrt?" přemítal kníže Andrej a díval se úplně novým, závistivým pohledem na trávu, na pelyněk a na pramének kouře, který se vinul od pohyblivého černého míčku. „Nemohu, nechci zemřít, miluji život, mám rád tuto trávu, půdu, vzduch..." Takto přemítal a současně si uvědomoval, že se na něho dívají. „Že se nestydíte, pane důstojníku!" řekl pobočníkovi. „To je ale..." nedořekl. V tu chvíli se ozval výbuch, svist střepin jako z rozbitého okna, bylo cítit dusivý zápach prachu – a kníže Andrej, odhozen stranou, zvedl vzhůru ruku a dopadl na prsa. Několik důstojníků k němu přiskočilo. Z pravé strany břicha se roztékala na trávu velká skvrna krve. Na volání přiběhli domobranci s nosítky a zůstali stát za důstojníky. Kníže Andrej ležel na prsou, zabořen obličejem do trávy, a dýchal s těžkým chroptěním. „No, co stojíte, pojďte blíž!" Vojáci přistoupili, uchopili jej za ramena a za nohy, on však tak žalostně zasténal, že chlapi na sebe pohlédli a zase jej pustili. „Vezměte ho a položte ho na nosítka, to je jedno!" vykřikl něčí hlas. Uchopili ho podruhé za ramena a položili na nosítka. „Ach bože můj ! Bože můj! Co je to? Břicho! To je konec. Ach bože můj !" ozývaly se hlasy mezi důstojníky. „Jen o vlásek mi zabzučela kolem ucha," řekl pobočník. Vojáci si upravili nosítka na ramenou a spěšně vyrazili po vyšlapané pěšince k obvazišti. Otázky a úkoly 1. Dává kníže Andrej najevo své pocity? Proč? 2. Jak reagují vojáci na jeho zranění? Lev Nikolajevič Tolstoj: Anna Karenina Když vlak vjel do stanice, vystoupila Anna s hloučkem ostatních cestujících, a vyhýbajíc se jim jako malomocným, zůstala stát na nástupišti a usilovně vzpomínala, proč sem přijela a co chtěl udělat. Vše, co se jí dřív zdálo možné, v té chvíli stěží chápala, zvlášť v hlučícím davu všech těch nestydatých lidí, kteří ji nenechávali na pokoji. Vzpomněla si, že chtěl jet dál, nebude-li zde mít odpověď. Proto zastavila jednoho z nosičů a tázala se, zda tu není kočí s dopisem pro hraběte Vronského. „Hrabě Vronskij? Před chvilinkou tu byl jejich kočár. Jeli naproti kněžně Sorokinové a slečně dceři. A jak vypadá ten kočí? 53

Zatímco Anna mluvila s nosičem, červený, veselý kočí Michajla v parádním modrém kabátě s řetízkem, zřejmě pyšný, jak dobře všecko vyřídil, přistoupil k ní a podal jí psaní. Otevřela je a srdce se jí sevřelo, ještě než dočetla. „Je mi velice líto, že mě dopis nezastihl. Vrátím se v deset hodin,“ nedbalým písmem psal Vronskij. Tak! To se dalo čekat! Anna se zlostně ušklíbla. „Dobře, tedy jeď domů,“ tiše pravila k Michajlovi. Mluvila tiše, poněvadž jí srdce tak prudce tlouklo, že nemohla dýchat. Ne, nedám se od tebe týrat, pomyslela si, ale hrozba neplatila jemu ani jí samé, nýbrž někomu neznámému, kdo jí působil muka. Vykročila po nástupišti ven ze stanice… Bože, kam půjde? Šla po nástupišti dál a dále. Na konci nástupiště zůstala stát. Dámy a děti, které byly naproti obrýlenému pánovi a hlasitě se smály a hovořily, umlkly a prohlížely si ji, když došla k nim. Zrychlila krok a ustoupila k okraji nástupiště. Blížil se nákladní vlak. Nástupiště se otřáslo a Anně se zdálo, že zase jede. A v tom si vzpomněla na člověka, kterého přejel vlak v den, kdy se poprvé setkala s Vronským, a najednou pochopila, co má dělat. Hbitým, svižným krokem sestoupila po schůdkách vedoucích od čerpadla ke kolejím a stoupla si těsně k vlaku, který jel kolem ní. Dívala se na spodek vozů, na šrouby, řetězy a vysoká litinová kola prvního vozu, zvolna se valícího, a snažila se odhadnout střed mezi předními a zadními koly i okamžik, kdy bude ten střed proti ní. Tam! Hleděla do stínu vozu, na písek smíšený s mourem, kterým byly zaváty pražce. Tam právě uprostřed, a potrestá ho a zbaví se všech i sebe. Chtěla se vrhnout pod první vůz, jehož střed se octl proti ní. Ale začala si sundávat z ruky červenou kabelku a to ji zdrželo, až už bylo pozdě, střed vozu ji minul… Ale nespouštěla zrak z kol dalšího vozu, který se blížil. A přesně ve chvíli, kdy byl střed mezi koly proti ní, odhodila červenou kabelku, s hlavou vtaženou mezi ramena padala pod vůz na ruce a lehce, jako by chtěl hned zase vstát, poklekla. A v témž okamžiku se zhrozila co dělá. Kde je? Co dělá? Proč? Chtěla se zvednout a uskočit zpět. Ale cosi obrovského a neúprosného ji udeřilo do hlavy a vleklo ji za záda. „Panebože, odpusť mi všecko!“ hlesla, když si uvědomila, že zápas je marný… A svíce, při níž četla knihu plnou nepokoje, klamu, bolesti a zla, ta svíce vzplanula jasnějším světlem než kdy jindy, ozářila jí vše, co předtím bylo obestřenou tmou, zaprskala, začala skomírat a zhasla navždy. Otázky a úkoly 1. Jak se Anna na nádraží cítila? 2. Byla dlouho pevně odhodlaná spáchat sebevraždu? 3. K čemu je přirovnáván její život? Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Zločin a trest Když s námahou dospěl k závěru, byl u konce sil a svěsil hlavu. „Ne, ne, tak to není," zahořekovala Soňa. „Copak je možné takhle... ne, tak to není, tak to není!" „Vidíš, říkáš, že to tak není!... A já ti přece pověděl ryzí pravdu!" „Jakápak je tohle pravda! Bože můj!" „Já přece zabil jen veš, Soňo, nepotřebnou, odpornou, ošklivou veš." 54

„Ale ta veš byl člověk!" „To vím sám, že to nebyla veš," odpověděl a divně se na ni podíval. „Ale vždyť já mluvím hloupě, Soňo," dodal. „Už dlouho mluvím hloupě... Takhle to vůbec není, máš úplnou pravdu. Důvody byly docela, docela jiné!... Já už jsem tak dlouho s nikým nemluvil, Soňo... Hlava se mi div nerozskočí!" Oči mu horečně planuly. Už skoro blouznil. Po rtech mu přebíhal prchavý nervózní úsměv. Pod vším rozohněním už prokukovala strašlivá nemohoucnost. Soňa pochopila jeho trýzeň. I jí už z toho šla hlava kolem. A jak podivně mluvil: tak trochu tomu rozuměla, ale... „Ale jak to! Jak to! Bože můj!" A zoufale lomila rukama. „Ne, Soňo, tak to není!" zvedl k ní pojednou hlavu, jako by ho náhle překvapila a pobodla nějaká nová myšlenka. „Tak to není! Raději... raději si mysli (ano, tak to bude skutečně lepší!), mysli si, že jsem ctižádostivý, závistivý, zlý, ničemný a mstivý a konečně... že mám sklon i k šílenství. (Když, tak ať je to všechno dohromady! Prve mluvili o tom, že jsem zešílel, všiml jsem si toho!) Před chvílí jsem ti řekl, že jsem se nemohl na univerzitě udržet. Ale víš, že možná mohl? Na poplatky by mi poslala matka a na obutí a ošacení i na stravu bych si vydělal sám, určitě! Měl jsem možnost dávat hodiny, byl bych dostával po padesáti kopejkách. Razumichin přece také pracuje! Ale já na všecko zanevřel a nechtěl jsem. Ano, přesně tak, zanevřel (tohle slovo to dobře vystihuje!). A jako pavouk jsem zalezl do své komůrky. Však jsi byla v té mé noře, sama jsi viděla ... A nevíš, Soňo, jak nízké stropy a těsné světničky tísní duši i mozek! Jak jsem tu noru nenáviděl! A přece jsem z ní nechtěl ven. Schválně! Celé dny jsem nevycházel a měl jsem odpor k práci ba i k jídlu. Když mi Nastasja něco přinesla, tak jsem to snědl, když ne, přečkal jsem den i tak, naschvál, ze zarputilosti jsem po nikom nic nechtěl! V noci jsem neměl čím svítit, tak jsem ležel potmě, ale na svíčky jsem si vydělat nechtěl. Měl jsem se učit, ale knihy jsem rozprodal. Na mém stole je na poznámkách a na sešitech ještě teď na prst prachu. Raději jsem ležel a přemýšlel. Pořád jen přemýšlel... A měl jsem takové sny, podivné, všelijaké, darmo mluvit! Jenže se mi zároveň začalo zdát, že ... Ne, tak to není! Zas to pletu! Podívej, přitom jsem se pořád ptal sám sebe: proč jsem tak hloupý, že když jsou hloupí druzí a když vím dokonce pozitivně, že hloupí jsou, nechci být sám chytřejší? Pak jsem přišel na to, Soňo, že kdybych měl čekat, až všichni zmoudří, tak bych se asi nedočkal... A ještě později jsem přišel na to, že to nebude nikdy, že se lidé nikdy nezmění a že je nikdo nepředělá, že je škoda se namáhat! Ano, tak je to! To je jejich zákon... Zákon, Soňo! Tak je to!... A já už teď taky vím, Soňo, že ten, kdo má pevný a silný rozum a pevnou vůli, může lidi ovládat! Kdo se odváží velkých věcí, tomu dají za pravdu. Kdo se dovede vysmát vznešenému, ten se stává jejich zákonodárcem a nejopovážlivější ze všech má podle nich největší pravdu! Tak to doposud bylo a navěky to tak bude! Kdo to nevidí, je slepý!" Raskolnikov se přitom sice stále díval na Soňu, ale už nedbal na to, zda mu porozumí nebo ne. Třásl se jako v zimnici. Dostal se do jakéhosi pochmurného vytržení. (Skutečně přespříliš dlouho s nikým nehovořil!) Soňa pochopila, že ten bezútěšný katechismus se stal jeho vírou a zákonem. „A zároveň jsem se dovtípil, Soňo," pokračoval zaníceně, „že moc připadá jen tomu, kdo se odváží vztáhnout ruku a vzít si ji. Rozhoduje tu jedno jediné: odvážit se! A tak jsem přišel, poprvé v životě, na myšlenku, na kterou přede mnou ještě nikdy nikdo nepřišel! Nikdo! Náhle mi bylo nad slunce jasné, že není možné, aby dodnes pořád nikdo neměl dost toho, chodit kolem těch nechutností jako kolem horké kaše, a neodvážil se kopnout do toho všeho, až by to letělo k čertu! A já... já se chtěl odvážit a zavraždil jsem... jen a jen odvážit, Soňo, to je to celé!" „Ach mlčte, mlčte!" vykřikla se sepjatýma rukama Soňa. „Odvrátil jste se od boha a bůh vás zavrhl, dal vás napospas ďáblovi!" „Proto se mi, Soňo, když jsem tak ležel potmě, pořád zdálo, že se mi do myšlenek plete ďábel, viďte?" „Mlčte! Nesmějte se, nerouhejte se, vy tomu vůbec, ale vůbec nerozumíte! Ach bože! Nic, vůbec nic nepochopíte!"

55

„Mlč, Soňo, já se vůbec nesměju, sám přece vím, že mě ponoukal ďábel. Mlč, Soňo, mlč!" dodal ještě jednou zamračeně a důtklivě. „To všecko vím. O tom všem jsem se už dost napřemýšlel a našeptal, když jsem tenkrát ležel potmě... O to všechno, o každou nejmenší podrobnost jsem se do krve hádal sám se sebou a vím všecko, všecko. A všechny ty žvásty se mi tehdy tak úžasně zprotivily! Stále jsem na ně chtěl zapomenout a začít znova, Soňo, přestat žvanit! Copak si opravdu myslíš, že jsem šel bezhlavě jako hlupák? Ne, šel jsem moc chytře, a právě to mě zničilo! Nemysli si, já dobře věděl například to, že jakmile jsem se vůbec začal sám sebe ptát a mučit se, zda mám či nemám právo na moc, tak na tu moc právo určitě nemám. Anebo jestli si kladu otázku člověk, nebo veš, tak je jasné, že pro mne člověk veš není, že je veš jen pro takové, které to vůbec nenapadne a kteří jdou přímo a žádné otázky si nekladou... Jestliže jsem se tolik dní trápil otázkou, jak by se rozhodl Napoleon, jasně už jsem přece cítil, že já Napoleon nejsem... Byly to nekonečné, trýznivé a jalové dohady, Soňo, v kterých jsem se zmítal, a měl jsem jedinou touhu – všecko rázně odhodit. Chtěl jsem zabít bez vytáček, Soňo, chtěl jsem zabít pro sebe, v čistě vlastním zájmu. V tom jsem nechtěl lhát ani sám sobě! Nevraždil jsem proto, abych pomohl matce, to je nesmysl! Ani jsem nevraždil proto, abych se, až získám prostředky a moc, stal dobrodincem lidstva! Nesmysl! Spáchal jsem to jen tak, jen pro sebe, ve svém vlastním zájmu, a jestli se pak stanu něčím dobrodincem nebo budu celý život jako pavouk chytat všecky ostatní do pavučiny a vysávat, o to mi v tu chvíli nemohlo jít!... A to hlavní, co jsem chtěl tou vraždou získat, nebyly peníze, Soňo, ne, to nebyly ani tak peníze, jako něco jiného... To všecko už teď vím... Pochop mě: možná že kdybych šel dál touž cestou, nikdy bych už žádnou vraždu nespáchal. Já chtěl zjistit něco jiného, něco jiného mi vedlo ruku: chtěl jsem tehdy zjistit, a zjistit co nejrychleji, zda jsem stejná veš jako ostatní, nebo zda jsem člověk. Zda to dokážu překročit, nebo nedokážu! Zda se odvážím natáhnout ruku a vzít, nebo neodvážím! Zda jsem ubohý hmyz, nebo zda mám právo..." „Zabíjet? Zda máte právo zabíjet?" zalomila rukama Soňa. „Ach Soňo!" vybuchl podrážděně a chtěl se nějak ohradit, ale udělal jen přezíravou odmlku. „Nepřerušuj mě, Soňo! Chtěl jsem tě jenom přesvědčit, že mě tehdy ponoukl ďábel a teprve pak mi ukázal, že jsem neměl právo udělat ten krok, protože jsem zrovna taková veš jako všichni! Ztropil si ze mne posměch a já teď přišel k tobě! Máš hosta! Přišel bych za tebou, nebýt jen veš?

Otázky a úkoly 1. Popište prostředí, v němž Raskolnikov žil, a jeho životní styl. 2. Který významný člověk byl pro Raskolnikova vzorem?

Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad (Objeví se Kolemjdoucí, v bílé obnošené čepici, v kabátě, je mírně opilý) KOLEMJDOUCÍ: Promiňte, prosím vás, dostanu se tudy přímo na zastávku? GAJEV: Dostanete. Jděte touhle cestou. KOLEMJDOUCÍ: Srdečné díky! (Zakašle) Nádherné počasí... (Recituje) Bratře, jenž strádáš tu dnes... pospěš k Volze, jejíž pláč... (Varje) Mademoiselle, neupřete hladovému spoluobčanovi malý příspěvek... (Varja zděšeně vykřikne) LOPACHIN (rozhořčen): Žádný sprosťáctví nesmí překročit meze slušnosti! RANĚVSKÁ: Prosím... tady máte... (hledá v peněžence) Nemám drobné... Vždyť je to jedno... nate... KOLEMJDOUCÍ: Srdečné díky. (Odejde) (Smích) VARJA (vyděšená): Já jdu pryč... jdu pryč... Víte, mamičko, že doma lidi nemají co jíst, a vy

56

mu dáte málem stovku. RANĚVSKÁ: Co mám dělat, když jsem taková hloupá. Doma ti dám všechno, co mám. Pane Lopachine, že mi ještě půjčíte! LOPACHIN: Ale jistě. RANĚVSKÁ: Pojďme, panstvo, už je čas. Představ si, Varjo, že jsme ti tady dohodli svatbu. Gratuluju. VARJA (v slzách): S tímhle se nesmí žertovat. LOPACHIN: Ochmélie, jdi do kláštera... GAJEV: Už mě svrbí dlaně, dávno jsem nedržel tágo. LOPACHIN: Ochmélie, ó, nymfo, pomni mne ve svých modlitbách! RANĚVSKÁ: Jdeme, panstvo. Brzy bude večeře. VARJA: Ten mě vyděsil! Div se mi srdce neutrhne! LOPACHIN: Tak, panstvo, nezapomeňte: dvaadvacátýho srpna bude dražba višňovýho sadu. Myslete na to!... Myslete! (Všichni kromě Ani a Trofimova odcházejí) AŇA (se smíchem): Tomu člověku můžeme poděkovat za to, že jsme teď sami. Varja se ho lekla. TROFIMOV: Má strach, že se do sebe zamilujeme, tak se od nás celý den ani nehne. Nemůže tím slepičím mozečkem pochopit, že láska je pro nás přízemnost. Obejít všechno to malé a prchavé, co člověku znemožňuje... být svoboden a šťasten, to je cíl a smysl našeho života. Kupředu! Jdeme nezadržitelně za planoucí hvězdou, která nám září v dáli! Kupředu! Držte krok, přátelé! AŇA (spráskne ruce): Jak krásně to umíte vyjádřit. (Pauza) Dneska je tady kouzelně. TROFIMOV: Ano, nádherné počasí. AŇA: Co jste se mnou udělal, Péťo, proč už nemám višňový sad tak ráda jako dřív? Byla jsem do něho přímo zamilovaná, zdálo se mi, že na zemi nemůže být hezčí místo než je náš sad. TROFIMOV: Celá zem je náš sad. Velká a krásná zem, je na ní mnoho kouzelných míst. (Pauza) Podívejte, Aňo, váš děd, praděd a všichni vaši předkové měli nevolníky, vlastnili živé lidi: z každé višně v sadu, z každého lístku, z každého kmene se na vás přece musí dívat lidská bytost, musíte přece slyšet hlasy ... Vlastnit živé lidi – to nás všechny od základu proměnilo, ty, co žili dřív, i ty, co žijí teď, tak proměnilo, že vaše matka, vy, váš strýc, už ani nepozorujete, že žijete na dluh, na cizí účet, na účet těch lidí, které nepouštíte dál než do předsíně... Jsme pozadu minimálně o dvě stě let, nemáme zatím vůbec nic, nemáme jasný názor na vlastní dějiny, my jenom filozofujeme, stěžujeme si na nudu nebo pijeme vodku. Vždyť je to tak jasné: abychom začali v přítomnosti skutečně žít, musíme nejdříve vykoupit svou minulost, skoncovat s ní, a vykoupit ji můžeme jenom obrovskou nepřetržitou prací. Pochopte to, Aňo. AŇA: Dům, ve kterém žijeme, už dávno není náš, a já odejdu, dávám vám své čestné slovo. TROFIMOV: Jestli máte klíče, hoďte je do studny a odejděte. Buďte volná jako pták. AŇA (nadšeně): To jste řekl krásně! TROFIMOV: Věřte mi, Aňo, věřte! Ještě mi není třicet, jsem mladý, jsem ještě student, ale už jsem hodně vytrpěl! Jak přijde zima, hladovím, jsem nemocný, nervózní, ubohý jako žebrák, a – kam všude mě osud zavál... kde všude jsem nebyl! Přesto bylo mé srdce vždycky, každou vteřinu, ve dne v noci plné neobjasnitelných předtuch. Já tuším, že přijde štěstí, Ano, já už ho vidím ...

Otázky a úkoly 1. Je Trofimov zastáncem, či odpůrcem nevolnictví?

57

2. V úryvku se objevuje parafráze textu ze slavné Shakespearovy tragédie. Ze které?

Polský realismus Henryk Sienkiewicz: Quo vadis? „Přátelé, zanechte údivu a radujte se. Stáří a bezmocnost jsou smutní druhové posledních let života. Já vám však dám dobrý příklad a dobrou radu: je možné na ně nečekat a odejít dobrovolně, dříve než přijdou, právě tak, jak odcházím já.“ „Co chceš učinit?“ otázalo se zneklidněně několik hlasů. „Chci se radovat, pít víno, poslouchat hudbu, dívat se zde na tyto božské tvary, které vidíte vedle mne, a pak usnout s ověnčenou hlavou. S caesarem jsem se už rozloučil. Chcete si poslechnout, co jsem mu na rozloučenou napsal?“ Po těchto slovech vyňal z purpurového polštáře dopis a začal číst: „Vím, caesare, že netrpělivě očekáváš můj příjezd a že tvé věrné srdce přítele touží ve dne v noci po mně. Vím, že bys mě zahrnul dary, svěřil mi prefekturu Pretorie a Tigellinovi bys doporučil, aby dělal to, k čemu ho stvořili bohové, totiž pohaněče mulů na tvých statcích, které jsi zdědil, když jsi otrávil Domitii. Promiň mi však, protože ti přísahám na Hádes a v něm na stíny tvé matky, manželky, tvého bratra i na stín Senekův, že za tebou nemohu přijet. Život je veliký poklad, můj drahý, a já jsem dovedl z tohoto pokladu vybírat ty nejcennější klenoty. Avšak v životě jsou také věci, které nedovedu už déle snášet. Ne, nemysli si, že mě znechutilo to, že jsi zabil matku, ženu a bratra, že jsi spálil Řím a poslal do Erebu všechny poctivé lidi ve svém impériu. Ne, můj Kronův pravnuku! Smrt je údělem lidského rodu a jiné činy nemohl od tebe nikdo očekávat. Ale mrzačit si k tomu všemu po celá léta uši tvým zpěvem, vidět tvé domitiovské tenké nohy, zmítající se v pythickém tanci, poslouchat tvou hru, tvé recitace a tvé básně, ty ubohý předměstský poeto, to bylo nad mé síly a vzbudilo ve mně touhu po smrti. Řím si zacpává uši, když tě slyší, svět se ti posmívá a já se už déle za tebe červenat nechci a nemohu. Kerberovo vytí, můj milý, i když se podobá tvému zpěvu, bude pro mne méně bolestné, protože jsem nebyl nikdy Kerberovým přítelem a není tedy mou povinností stydět se za jeho hlas. Buď zdráv, ale nezpívej, vraždi, ale nepiš verše, otravuj, ale netanči, zapaluj, ale nehraj na loutnu, to ti přeje a tuto poslední přátelskou radu ti posílá Arbiter elegantiae.“ Hodovníci oněměli. Věděli totiž, že kdyby Nero ztratil své impérium, byla by to pro něj menší ráná než takový dopis. Pochopili také, že člověk, který něco takového napsal, musí zemřít, a přitom se i jich smavých zmocnil bledý strach, že takový dopis vůbec pslouchali. Avšak Petronius se dal do tak upřímného a veselého smíchu, jako by šlo o nejnevinnější žert. Pak se rozhlédl po přítomných a řekl: „Radujte se a bázeň odežeňte daleko od sebe. Nikdo se nemusí chlubit, že si ten dopis přečetl, a já se jím pochlubím snad jen Charonovi, až mě bude převážet.“ Pak pokynul řeckému lékaři a natáhl k němu paži. Obratný Řek mu ji mžikem stáhl zlatou šňurou a otevřel mu žílu na zápěstí. Otázky a úkoly 1. Jak se jmenoval Nerův „arbiter elegantiae“? 2. Které skutky byly Neronovi připisovány? 3. Jaký vztah měli poddaní k císaři?

58

Norský realismus Henrik Ibsen: Nora NORA Teď jsme u toho. Tys mi nikdy nerozuměl. – Moc jste se na mně prohřešili, Torvalde. Nejdřív tatínek, a potom ty. HELMER Cože? My dva – ? My, kteří jsme tě milovali nade všecko na světě? NORA (potřese hlavou) Nikdy jste mě nemilovali. Vás jenom bavilo, že jste byli do mne zamilováni. HELMER Ale, Noro, co to říkáš ?! NORA Ano, Torvalde, je to tak. Dokud jsem byla doma u tatínka, svěřoval se mi se vším a já jsem jeho názory prostě přejímala. A když jsem někdy byla jiného mínění, tajila jsem to; věděla jsem, že by mu to nebylo vhod. Říkal, že jsem jeho panenka, a hrál si se mnou, jako jsem si já hrávala se svými panenkami. Potom jsem se dostala k tobě – HELMER Jak to mluvíš o našem manželství – ? NORA (odhodlané) Chci říci, že potom jsem přešla z tatínkových rukou do tvých. Tys všecko zařizoval podle svého vkusu a já jsem přejala zase tvůj vkus; nebo jsem se aspoň tak tvářila; to už ani docela určitě nevím – snad se to prolínalo; jednou tak, po druhé tak. A když se teď ohlížím nazpátek, připadá mi, že jsem tu žila jako žebrák – z ruky do úst. Můj život, to byla komedie, kterou jsem hrála pro tebe, Torvalde. Ale ty sis to tak přál. Těžce jste se na mně prohřešili, ty i tatínek. Že ze mne není nic, to je vaše vina. HELMER Jak jsi divná a nevděčná, Noro! Copak jsi nebyla šťastná? NORA Ne, nikdy ne. Namlouvala jsem si to, ale nebylo to pravda. HELMER Tys nebyla – nebyla šťastná? NORA Ne – jenom veselá. A tys byl vždycky ke mně milý. Ale náš domov byl jenom takový pokojík, s jakým si hrají děti. Byla jsem tvou ženou, ale jednal jsi se mnou jako s loutkou, jako s hračkou – jako když jsem bývala pro tatínka panenkou. A naše děti byly zase jen mými loutkami. Když jsi přišel ke mně a hrál sis se mnou, působilo mi to stejnou radost jako dětem, když jsem si zase já hrála s nimi. Takové bylo naše manželství, Torvalde. HELMER Snad je na tom něco pravdy – ačkoliv je to všechno přehnané a přemrštěné. Ale ode dneška to bude docela jiné. To hraní teď skončí a nastane doba výchovy. NORA Koho budeš vychovávat? Mne nebo děti? HELMER Já budu vychovávat tebe a ty zas děti, milá Noro. NORA Ach, Torvalde, ty nejsi muž, který by si ze mne dovedl vychovat řádnou ženu.

59

HELMER To říkáš ty ? NORA A pokud jde o mne – copak stačím na ten velký úkol vychovávat děti? HELMER Noro! NORA Neřekls před chvílí sám, že mi nesmíš ten úkol svěřit? HELMER Ovšem, ale v rozčilení! To přece nemůžeš brát vážně! NORA Ale ano. Měls docela pravdu. Nestačím na to. Nejdřív musím vyřešit jiný úkol. Sama se vychovat. O to se teď pokusím. Jenže v tom ty mi nemůžeš pomoci. To musím dokázat sama. A proto tě opouštím. HELMER (vyskočí) Co to mluvíš? NORA Jestliže se mám vyrovnat se sebou i se světem, musím být sama. Proto už nemohu zůstat u tebe. HELMER Noro! Noro! NORA Opustím tě ihned. Dnes mohu přespat u Kristiny – HELMER Ty ses zbláznila! To nesmíš! Zakazuji ti to! NORA Teď už nemá smysl mi něco zakazovat. Svoje věci si odnesu. Od tebe nechci nic – ani dnes, ani později. HELMER To je šílenství! NORA Zítra, odjedu domů – myslím do svého starého domova. Tam se mi snad bude začínat nejlíp. HELMER Jak jsi zaslepená a nezkušená! NORA Pokusím se nabýt zkušeností, Torvalde. HELMER Odejít z domova, opustit muže a děti! Považ jen, co tomu řeknou lidé! NORA Na to se nemohu ohlížet. Vím, jenom, že to tak musí být. HELMER To je pobuřující. Takhle ty se vyhýbáš svým nejsvětějším povinnostem? NORA Co je podle tvého nejsvětější povinností? HELMER To ti mám teprve vysvětlovat? Není to tvoje povinnost k muži a k dětem?

60

NORA Mám jiné povinnosti, které jsou mi stejně posvátné. HELMER Nemáš. Nechápu, jaké povinnosti myslíš! NORA Povinnost vůči sobě. HELMER Jsi především manželka a matka. NORA Tomu už nevěřím. Věřím, že jsem především člověk jako ty – anebo lépe – že se chci pokusit, abych se jím stala. Vím dobře, Torvalde, že většina lidí dá za pravdu tobě a že to tak bývá i v románech. Ale co říkají lidé a co stojí v knihách, to už pro mne nemůže být rozhodující. Musím přemýšlet sama, abych si to ujasnila.

Otázky a úkoly 1. Co dává Nora za vinu svému otci a manželovi? 2. Proč se rozhodla opustit manžela? 3. Vysvětlete pojmy: jednání, dějství, obraz, replika, výstup, part.

Americký realismus Mark Twain: Dobrodružství Huckleberryho Finna Vdova Douglasová si mě vzala za vlastního a prohlásila, že mě zcivilizuje. Život v jejím domě byl ale perný, neboť vdova byla zoufale spořádaná a slušná v každém směru; a tak když jsem to už nemohl vydržet, vyklouzl jsem. Navlékl jsem se do svých starých hadrů a narazil si starý klobouk. Byl jsem na svobodě a bylo mi dobře. Ale Tom Sawyer mě vyslídil a řekl, že zakládá loupežnickou tlupu a že bych se mohl přidat, kdybych šel zpátky ke vdově a vedl život spořádaného občana. Tak jsem se vrátil. Vdova nade mnou plakala a nazvala mě ubohou ztracenou ovečkou a mnoha jinými názvy, ale nijak zle to nemínila. Navlékla mě zase do nových šatů a mně nezbylo než se v nich potit a škrtit. No a potom to všechno začalo nanovo. Vdova zacinkala zvonkem a musel jsi být včas u stolu. Ale když jsi seděl u stolu, nesměl ses rovnou dát do jídla, ale musel jsi čekat, až vdova sklopí hlavu a zažbrblá něco nad jídlem, ačkoliv dohromady nebylo nač žbrblat až na to, že každá věc byla uvařená zvlášť. Když se dělá nějaká míchanina v kotlíku, to je jiná. Věci se smíchají, kolem všeho je šťáva a je to všechno mnohem lepší. Po večeři vdova přinesla knihu a začala mě poučovat o Mojžíšovi a o rákosí na břehu řeky a já se musel tužit, abych o něm všecko věděl. Ale pak se vdova podřekla a vyšlo najevo, že Mojžíš je už notnou dobu po smrti. Tak jsem už na další nebyl zvědavý, protože na mrtvých lidech mi vůbec nezáleží. Brzy jsem začal mít chuť na kouření a řekl jsem vdově, aby mi to dovolila. Odpověděla, že kouření je mrzká neřest, věc nečistá a abych odolával pokušení. Vidíte, jak to s některými lidmi chodí.Hubují na něco, co sami neznají. Na jedné straně se starala o Mojžíše, do

61

kterého jí nic nebylo, protože nebyl z její přízně, a do kterého není nikomu nic, protože je dávno po smrti. (…) Potom mi vyprávěla o pekle a já jsem jí řekl, že bych tam už rád byl. To ji hrozně dopálilo, ale já jsem tím nemyslel nic zlého, prostě jsem chtěl někam jít. Já zkrátka chtěl nějakou změnu a nebyl jsem vybíravý. Ona mi řekla, že to, co jsem řekl, je hříšné. Řekla, že ona sama by něco takového neřekla za nic na světě, ona že žije tak, aby se dostala do nebe. Pomyslel jsem si, že dostat se tam, kde bude slečna Watsonová, není žádná trefa, a umínil jsem si, že se nebudu snažit dostat se do nebe. Ale to jsem jí ovšem neřekl, protože by z toho byly jen mrzutosti a nevedlo by to k ničemu dobrému. (…) Zeptal jsem se jí, zda si myslí, že Tom Sawyer přijde do nebe, a ona řekla: „Kdepak.“ Z toho jsem měl radost, protože jsem chtěl, abychom byli s Tomem spolu.

Otázky a úkoly 1. Jakou formu vyprávění má? Kdo je vypravěčem textu? 2. Charakterizujte Huckleberryho Finn. 3. Kdo byl Mojžíš? Ve které knize byste hledali jeho příběh? 4. Jakými prostředky dosahuje Twain komického účinku? 5. Vyhledejte nespisovná slova.

Jack London: Martin Eden Od večera, kdy se poprvé setkal s Ruth Morseovou, uplynul týden intenzívní četby a Martin se stále ještě neodvažoval ji navštívit. Čas od času se vzchopil a chtěl jí zavolat, ale jeho rozhodnutí v náporu pochybností vždycky odumřelo. Nevěděl, která doba by byla pro návštěvu vhodná, ani neměl nikoho, kdo by mu to pověděl, a obával se, že se dopustí nenapravitelného přehmatu. Odtrhl se od svých starých kamarádů a oprostil od starých zvyků, a protože žádné nové kamarády neměl, nezbývalo mu nic než číst. Dlouhé hodiny, které tomu věnoval, by zahubily tucet párů běžných očí. On však měl oči silné a oporou jim bylo skvělé silné tělo. Kromě toho jeho mysl představovala pole neorané. Byla polem neoraným po celý jeho život, pokud jde o abstraktní knižní myšlení, a byla zralá k setbě. Jeho mysl nikdy žádné studium nevyčerpalo, a tak se zakusovala do knižních vědomostí ostrými zuby, které sousto nepouštěly. Koncem týdne se mu zdálo, že má za sebou staletí, tak vzdálený mu byl dřívější život a názory. Vadil mu však nedostatek průpravy. Pokoušel se číst knihy, které si žádaly léta předchozí odborné specializace. Jeden den věnoval četbě knihy o filozofii dávných věků a následujícího dne filozofii ultramoderní, takže se mu točila hlava z rozporných a protiřečících si myšlenek. Stejné tomu bylo s ekonomy. Na jedné polici v knihovně našel vedle sebe Karla Marxe, Ricarda, Adama Smithe a Milla a těžko pochopitelná tvrzení jednoho ekonoma naprosto neznamenala, že myšlenky druhého jsou překonané. Mátlo ho to, a přesto bažil po vědění. (…) Muž, který měl službu u pultu v knihovně, tam vídal Martina tak často, že začal být docela srdečný, a kdykoli Martin přišel, vždycky ho zdravil s úsměvem a pokývnutím. A právě to bylo příčinou, že se Martin něčeho odvážil. Když si u pultu pár knih vypůjčil, a zatímco mu ten muž razítkoval výpůjční lístky, Martin vyhrkl: „Poslyšte, já bysem se vás rád něco zeptal." Muž se usmál a zbystřil pozornost.

62

„Když se člověk setká s mladou dámou a ta člověka pozve na návštěvu, jak brzo ji může navštívit?" Martin cítil, že ho košile škrtí a lepí se mu na ramena, jak se tou námahou potí. „Já bych řekl, že kdykoli," odpověděl muž. „Jenže tohle je jiný," namítl Martin. „Ona totiž – víte, to je tak: možná že nebude doma. Chodí na univerzitu." „Tak tam půjdete znova." „Neřek jsem to přesné," doznal zajíkavě Martin a rozhodl se vydat se tomu člověku plně na milost a nemilost. „Já jsem jenom drsnej chlap a nemám žádný společenský zkušenosti. Ta dívka je něco úplně jinýho než já a já zas nemám nic z toho, jaká je ona. Nemyslíte si, že se zesměšňuju?" zeptal se najednou úsečně. „To ne, vůbec ne, určité ne," ujišťoval ho muž. „Váš dotaz sice zrovna nepatří do oblasti našeho oddělení, ale já vám s radostí pomohu." Martin se na něho s obdivem zadíval. „Kdybysem já to uměl takhle válet, tak by to bylo prima," řekl. „Co prosím?" „Chci říct, kdybysem uměl takhle pěkně mluvit, zdvořile a vůbec." „Ach tak," odpověděl muž s pochopením. „Která doba se nejlíp hodí na návštěvu? Odpoledne? – ale ne hned po jídle? Anebo večer? Nebo v neděli?" „Já vám poradím," řekl knihovník a tvář se mu rozzářila. „Zavoláte jí telefonem a zjistíte to." „To udělám," řekl, vzal si knihy, které si vybral, a chystal se k odchodu. Pak se obrátil a zeptal se: „Když hovoříte s mladou dámou – řekněme například slečnou Lizzie Smithovou – říkáte jí „Slečno Lizzie" nebo „Slečno Smithová?"?" „Říkejte „Slečno Smithová"," prohlásil autoritativně knihovník. „Říkejte jí „Slečno Smithová" stále – dokud se s ní víc nesblížíte." A tak měl Martin Eden problém rozřešený. „Zajděte k nám kdykoli, budu doma celé odpoledne," odpověděla do telefonu Ruth na jeho koktavou žádost, kdy by jí mohl vrátit vypůjčené knihy. Přišla mu sama otevřít a její ženské oči na něm ihned postřehly vyžehlené kalhoty a mírnou, třebaže nedefinovatelnou změnu k lepšímu. Zapůsobil na ni silně také jeho obličej. To jeho zdraví mělo v sobě cosi prudkého, jako by z něho přímo tryskalo a v mohutných vlnách na ni útočilo. Znovu pocítila ten nápor touhy přimknout se k němu, aby pocítila jeho teplo, a opět si překvapeně uvědomovala, jak silně na ni jeho přítomnost působí. A on naopak znovu prožíval závratné blaho, když se při pozdravu dotkl její ruky. Rozdíl mezi nimi spočíval v tom, že ona zůstala chladná a ovládala se, zatímco on v obličeji zrudl až po kořínky vlasů. Klopýtal jako prve nemotorně za ní a jeho ramena se nebezpečně pohupovala a kymácela. Jakmile se usadili v obývacím pokoji, připadal si klidnější, mnohem klidnější, než čekal. Ulehčila mu to a právě pro onu laskavou ušlechtilost, s jakou to učinila, ji miloval tím prudčeji.

Otázky a úkoly 1. Charakterizuj postavu Martina Edena. Jakým vývojem projde? 2. Jak autor ukazuje nevzdělanost Martina Edena?

63

Česká literatura 60. – 70. let 19. století Jan Neruda: Písně kosmické 21 (A mluví člověk:) Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí, my bychom vzhůru k nebesům, a jsme zde Zemí spjatí. Nám zdá se, z hvězd že vane hlas: "Nuž pojďte, páni, blíže, jen trochu blíže, hrdobci, jimž hrouda nohy víže!" My přijdem! Odpusť, matičko, již jsi nám, Země, malá, my blesk k myšlénkám spřaháme a noha parou cválá. My přijdem! Duch náš roste v výš a tepny touhou bijí, zimniční touhou po světech div srdce nerozbijí! My přijdem blíž, my přijdem blíž, my světů dožijeme, my bijem o mříž, ducha lvi, a my ji rozbijeme!

26 Vzhůru již hlavu, národe, k nebi své zdvihni oči! Viz: jsou tam i malé hvězdičky, kol nichž se velké točí! Toť prostě tím: ty maličké z jadrného jsou fládru, ale ty velké a poslušné jen z plynových jsou hadrů. Troufám, že při té myšlénce srdce ti povyskočí nuž - buďme tou malou hvězdičkou, kol níž se velké točí! Jde to, ach jde! Jen každý hleď k vlastnímu dobře jádru: bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů!

Otázky a úkoly 1. Srovnejte básně po obsahové stránce – čím se liší? 2. Vyhledejte apostrofy, anafory a epizeuxis

Romance o Karlu IV. Král Karel s Buškem z Vilhartic teď zasedli si k dubovému stolu ti dva už pili mnohou číši spolu a zapěli si z plných plic. "Nuž dej sem zlaté číše, páže, a nalej vína - dolej výš dnes, pane Bušku, čehos zvíš!" král Karel vesel káže. "Zde po tom víně, Bušku, slyš, domácí slunce naše vloni hrálo toť první víno, které v Čechách zrálo aj tedy vzhůru, pijme již!" A pili - král však náhle prsknul "To že je víno? tenhle kvas? Vždyť křiví ústa, láme vaz!" a zlostně rukou mrsknul.

"Eh - vezu révu z Burgund sem," král dál a dál si v zlosti svojí vede, "a takovouhle peluň mně z ní svede ta velebená česká zem! Jsem přesvědčen, když broskve vsadím, že sčesám trpké trnky z nich, a chceš-li klidit pustý smích, zde růže sázet radím! Však jaká země - taký lid! Vás kdyby učit chtěli všichni svatí, zda všimnou si jich Češi paličatí buď svatý rád, když není bit! Jak bych zde mlátil otep slámy! Nechť chci co chci, za krátký čas

64

se všechno jinak zvrtne zas -

mám já to bídu s vámi!"

Přec zase číši k ústům zdvih a napiv se své velké dobré oči teď kradmo přes stůl po soudruhu točí, ten však je jako pěna tich. Jen - aby marně nezahálel pan Bušek máčel zub a pysk a víno ku půnebí tisk a po jazyku válel.

praví: můj jazyk je jak známo vybíravý a našel již v tom víně chuť. Víš - zkoumat třeba, Bušku milý, to víno má svůj zvláštní ráz, zprv trpké, ale milé zas my, myslím, se už vpili!

"Ba je to bída," děl zas král a rychle zavdal sobě vína znovu, tak rychle, jak by bránil zlému slovu; však kolem úst již úsměv hrál. "Mám žízní umřít? - Na mou víru, Tys oslep, páže - nevidíš, že přede mnou je prázdná číš? A dej mi dobrou míru!

"Nu vidíš, králi: tak náš lid! Má duši zvláštní - trochu drsná zdá se však květe po svém, v osobité kráse teď přerušil svůj náhle klid hned rozveselen Vilhartice "ach přibliž k tomu lidu hled a přitiskneš svůj k němu ret a neodtrhneš více!"

Pij, Bušku - již se nazarmuť a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý Otázky a úkoly 1. Jaký je rozdíl mezi baladou a romancí? Respektuje Neruda slovníkové definice těchto žánrů? 2. Jaký je názor Karla IV. na Čechy? 3. K čemu přirovnává Bušek z Vilhartic český lid? Balada rajská Šla Maria, šla do ráje, kdo ji potkal, pěkně klekl, uklonil se, "Zdrávas!" řekl. Jenom svatá Eližběta Nepoklekla, nezdravila; Maria se zastavila. "Poslouchej ty, copak je to? Vypadáš jak neduživá i tvá záře celá křivá oko mdlé a chůze líná vždyť jsi jako umučení, což ti v nebi zdrávo není?" Svatá s výčitkou se staví kysele dí: "Bože milý, já mám strašně dlouhou chvíli!" – „Dlouhou chvíli, dlouhou chvíli! Každá patronka své lidi

opatruje, v lásce řídí kohopak jsem tobě dala?" Svatá zdvihá oči černé A dí smutně: "Ženy věrné! Pět set let jsem zde už svatou, hledám, pátrám, jak se sluší, nemám ještě jednu duši. Jenom jednou přišla zpráva, že kdes v Čechách žena jistá je jak anděl věrná, čistá: než však zrak můj sletěl dolů na ochranu její ctnosti bylo už zas po věrnosti!"

65

Otázky a úkoly Koho má chránit sv. Alžběta? Kolik let je jejich patronkou? Kolik už ochránila duší? Jan Neruda: U tří lilií Rovnala si promoklé šaty, utírala vlhké vlasy a starší nějaká družka jí pomáhala. „Ale proč jsi šla v té nehodě domů?“ tázala se tato. „Sestra přišla pro mne.“ Hlas její slyšel jsem teď poprvé. Byl hedvábně měkký, zvučný. „Stalo se něco doma?“ „Matka zrovna umřela.“ Zachvěl jsem se. Krásnooká se otočila a vystoupla do samoty ven. Stála vedle mne, zrak její spočíval na mně, cítil jsem ruku její vedle třesoucí se ruky své. Uchopil jsem ji za tu ruku, byla tak měkká. Mlčky jsem táhl děvče dál a dále do arkád, děvče následovalo volně. Bouř dostoupila teď svého vrchole. Vítr hnal se jako příval vodní, nebe i země ječely, nad hlavami se nám válely hromy, kolem nás jak by mrtví řvali z hrobů. Přitiskla se ke mně. Cítil jsem, jak se mi k prsoum lepí vlhký její šat, cítil měkké tělo, teplý, sálající dech - bylo mně, jako bych musil vypít tu zlotřilou duši z ní! Otázky a úkoly 1. Co umocňuje dojem autobiografičnosti? 2. Kdo je to Krásnooká? 3. Jaká je úloha přírody v dané ukázce?

Vítězslav Hálek: Muzikantská Liduška „Kdepaks byla?" „Za stodolou, maminko, pod bezem." „Sama?" Liduška neodpovídala. „Nemáš řeč? Bylas tam sama?" „Bůh to ví, že nejsem nikdy sama. A jestli ten, na kterého myslím, co mi stačí myšlénky moje, jenž jest se mnou vždy, pakliže ten tam se mnou byl osobně, pak jsem ani tam nebyla sama." „No hezky, A ženicha jsi nechala sedět." „Já žádného ženicha neznám." „Skoro by tak mohlo být. Aspoň se tak, chováš." „Tak jako vždy. A nezměním se nikdy." „No nešť. Ale ať to víš, že na druhý týden je svatba." „To nebude, matko!" „Toť se ví, zrovna tobě k vůli." „Máte-li jinou nevěstu nežli mne, možná. Ale moje svatba nebude, to vám zde slibuju, matko, anebo ať mne bůh zavrhne z milosti své." „Nech boha. Tys beztoho již vypadla z milosti jeho. Neboť to nestojí psáno, aby rodiče jednali podle dítěte, jak mu se zlíbí. Rozumíš?" „Dělejte si, jak chcete. Moje svatba nebude. Můj pohřeb –to by mohlo být, ale svatba nikdy. Neboť to závisí také od vůle mé!" 66

„Hleďme dcerušku! Najednou! Jak umí rozvázat." „Proboha vás prosím, maminko, nemluvte již déle do mne, sice mne přivedete o rozum. Odmlouvat vám dlouho nebudu, to buďte přesvědčena. Jednejte si, jak chcete a jak z toho máte rozum, ale mne k oltáři nepřivedete." „Snad tě tam ponesem! Bodejť by ne! Hleďme tu velkou paní!" Liduška již neodmlouvala ani slovem. Ulehla si do peřin, a jako by se jí to ani netýkalo, co k ní matka mluví; dělala, jako by spala. Matka ale pokračovala: „Hezké jsou to děti, to je pravda. Hlavu máte jakou! Zvedené jste to holčičky! Rodiče aby vás hejčkali, a vy pak řeknete: Nechci! Dobře tak." Liduška se opět pozvedla. „Probůh vás prosím, maminko, vždyť přece máte aspoň srdce lidské. Zapíráte-li v sobě matku, buďte aspoň člověkem a nechtějte mermomocí, abych byla nešťastna." „Láry fáry! Já všecko tobě k vůli, a co ty uděláš nám k vůli, zdárné děvčátko? Odpovídat umíš, to je pravda, ale mne nezmateš. Svým chytráctvím se nám nevytočíš. To jsou již staré věci, a ty známe podrobně." „Nuže, matko, dělejte, jak chcete. Musím-li, půjdu. Ale to vám povídám svatosvatě, že neudělám ani o vlas víc, než co musím." Liduška si ulehla a matka v domnění, že dcera svoluje, vzala opět svíčku a odešla z komory. Kdyby se byla Liduška dívala po její tváři, byla by viděla, kterak samolibý úsměv přeletěl matčina ústa. Dvéře se zavřely, na místo svíčky vběhly sem paprsky měsíčné a dlely tak klidně na zdi tiché komůrky, jako by zde bylo všecko dobře. Pevné rozhodnutí ztuhlo v rozbouřeném srdci Liduščině, oči se přimkly, ústa se usmála – zdálo se jí o Toníkovi. Otázky a úkoly 1. Charakterizujte jednající postavy. 2. Vyhledejte personifikaci a ironii.

Karolína Světlá: Kříž u potoka Polekaně a váhavě Mařička se ohlédla, myslila, že se jí to v zrcadle snad ukázala smrt, slýchala od starých lidí, že se jindy marnivým děvčatům tak stávalo; ale nebyla to smrt, která se jí to objevila, nýbrž viděla v zrcadle do dveří vcházeti – Evičku z mlýna. Ta bledá utrápená žena s tím čelem zohaveným byla někdy dívkou, krásou svou na mnoho mil v okolí slynoucí. „Co dobrého?" Mařička po prvních rozpacích na ni zprudka se uškubla. Věděla od Štěpána, čeho se byl dopustil a že nehodlá dříve domů, až bude žena pryč, i myslila nejinak, než že Evička přichází, aby ho u ní hledala a naleznuvši ho jim oběma ohlásila, že je požene k soudu, by páni viděli, že má příčiny a právo dát se s mužem rozvést, přínos si žádat nazpět a činit nároky na peněžitou z jeho strany náhradu. Mařička se vlastně v duchu již dávno divila, že tak neučinila, nebyla by měla žádná jiná z celé vesnice žena tolik trpělivosti, nejméně ale ovšem ona. Nadala jí v myšlenkách nejednou, že je hodný za to blázen. „Přišla jsem k tobě, abych za něco tě prosila," vážným, avšak chvějícím se hlasem Evička své sokyni odtušila, více ještě dojata a zahanbena tím, co viděla, než jejím drzým ji uvítáním. Takovému doupěti pustému tedy dával Štěpán přednost před domovem svým, tu si liboval, tu prodléval?! „Chce-li se ti nějakých darů a milostí, jinam než ke mně pro ně obrátit se musíš, já jich nerozdávám, nejsem žádná kněžna." „Nemohu k jinému se obrátit pro skvost, který teď tobě náleží, avšak jindy býval vlastnictvím mým." 67

„Nevím o žádném skvostu." „Myslím srdce – mého muže." „K čemu tyhle okolky a přetvářky? Proč neřekneš zpříma, že jsi sem přišla, abys tu hledala muže, který se tu někdy chudák staví, aby na to pozapomněl, co doma ho tíží. Ale nadarmo jsi se sem vydala, jak vidíš, není tu." „Mýlíš se, přišla jsem sice kvůli Štěpánovi, ale nikoli za ním, abych u tebe ho hledala a vás oba zahanbila. Beru všecku chybu jedině na sebe, že ode mne se odvrátil a k tobě přilnul, z ničehož ho neviním, trpce jen sobě vyčítám, že jsem ho upoutati nedovedla." „Ty se mi směješ! Pomni, že jsi u mne a ne já u tebe." „Nesměji se ti, mámť já nejméně ze všech lidí právo někomu se smát." „Nelži a nezapírej, že mne máš za horšího, než jsi sama." „Přiznám se ti, že bych snad před několika nedělmi o práh tvůj nebyla zavadila, nerci-li s prosbou k tobě se obrátila, a to s prosbou takovou ... ale stonala jsem, jak snad víš, a v nemoci té přišla jsem k poznání, že nejsem, zač dosud jsem se považovala, a právě těch ctností, na kterých nejvíce jsem si zakládala, těch právě že nemám. Nepovažuji se za lepší tebe, před bohem ti to pravím, ba myslím, že stojím pod tebou, je mi, jako bych náležela mezi poslední svého pohlaví, jsouc mezi nimi nejposlednější. Ještě jednou ti opakuji, že mám nejméně ze všech na světě žen právo pohrdat jinou." Evička, vyrazivši tato slova v prudkosti zimniční ze sebe, zbledla ještě více, musila si sednout, jinak by se snad byla zvrátila. Dosud jen stála, o stůl nečistý se opírajíc, za nímž byl muž její tak často zapomněl lidské své důstojnosti a povinností svých k ní. Matička byla jako u vidění, nevěděla, co si má o Evičce pomyslit, mluvila k ní skutečně, jako by si byly rovny, bez pohrdání a pýchy, jemně a bolestně. Mělať věřit v její upřímnost a pokoru? „Štěpán si tě více váží než mne, raději stokrát tu se obmeškává než doma," Evička znovu slova se ujala, „avšak lidé, jak asi sama dobře víš, na to ukazují, praví, že to není v pořádku, že to býti nemá, muž že nemá vedle své ženy znát jinou, přezdívají mu pro to, vyhýbají se mu, i pozbývá jich úcty – k tomu dorůstá naše holčička, zakrátko bude již chodit do školy; to víš, jak to bývá, děti, pamatujíce si, co od velkých slyší, budou jí vyčítat, že otec její jiné než maminky její se přidržuje, dítě bude se nad otcem rmoutit a hanbit, že činí, co činiti by neměl..." „Není to takové, jak bys ráda měla," Mařička jí skočila do řeči, „žádný muž pro takovou věc cti netratí, kdo nenajde upřímnost u ženy, jde si ji hledat jinam, jeden veřejně, druhý v skrytosti, každý ví, že to takové je, a nikdo pro to muže nestíhá. Není to mezi ženami jinak, a ty, které dělají nejvíce ze sebe, bývají nejhorší! Nebudeš ty mne učit znát svět. A ostatně, i kdyby tak bylo, jak ty pravíš, a lidé o mně a Štěpánovi klevetili, přec jim to k vůli neudělám, abych se ho spustila. Tak, ale právě tak dlouho se ho budu držet, dokud se mi bude chtít. Až mne omrzí, pak nechť si jde..." „Z tvých slov jde najevo, že ti na Štěpánovi záleženo jen pro kratochvíli, a k té se ti snadno naskytne jiný muž, svobodný, prostý závazků posvátných; přeješ-li ale Štěpánovi skutečně, slova moje si rozmyslíš a prosbu mou patřičně uvážíš. Neoslyš mne, Mařičko, zajisté tě uposlechne, vyložíš-li mu, pro jaké příčiny si přeješ, aby odvrátiv se od tebe ke mně se vrátil, že se jedná o jeho čest, budoucnost, o pověst jeho dítěte... jsou to velké poklady, které mu můžeš odejmout či darovat, nezapomínej toho! Láska, pravá láska, Mařičko, pro kterou nám bude prý mnoho odpuštěno, raději dává, než ubírá, stokrát raději se odříká, než užívá..." Otázky a úkoly 1. Charakterizujte obě postavy. 2. Proč se Evička vypravila za Mařičkou? 2. Jak podle Mařičky nahlížejí na nevěru vesničané? 3. Záleží oběma ženám na veřejném mínění? 68

Česká literatura 70. – 80. let 19. století Svatopluk Čech: Jitřní písně Dosti nás Jsme slabí, malí – Dosti těchto řečí! Jen, kdo tak zoufá, sláb a malý jest. Oč byla Hellas, byla Roma větší, než skrání nesmrtnou se dotkla hvězd? Jak směšné byly našich předků cepy, když celý svět se zdvihl proti nim, a hle, svět celý zdrtil vůdce slepý a Táboru se klonil věčný Řím. Jen v srdce zápal, chrabrost bohatýrů a budem vojsko netušených sil! Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru, a malým ten, kdo zná jen malý cíl.

Otázky a úkoly

1.

Co označuje slovo Hellas?

2.

Jak rozumíte poslednímu verši druhé sloky?

3.

Vyhledejte v básni jmenný tvar přídavného jména

4.

Vyhledejte knižní slova a určete jejich význam

Svatopluk Čech: Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do patnáctého století Jedno oko táborského vůdce pronikavě spočinulo na zajatci, žíla na čele Žižkově naběhla a mohutný jeho hlas zahřměl: „Ha, nepoznal jsem ho dříve v pitvorném tom přestrojení! Pohleď, bratře Chvále, není-li to zrádce ten ošemetný, kterého jsme včera po boji na Špitálském poli mezi sebe přijali a který dnes, ve chvíli nejtěžší s hory Vítkovy zbaběle utekl?" „Věru, že jest!" vzkřikl Chval z Machovic, jedoucí v průvodu za Žižkou. „Ani já nepoznal jsem ho dříve v té dvorné mumraji. Padouch ten včera nestoudnými lžemi mne a kněze Korandu zaslepil, že jsme ho mezi bratry přijali. Bájilť drze, že na Špitálském s Pražany statečně bojoval a že po mnohých letech z ciziny se vrací, aby rodákům pomáhal v těžkém zápasu. Dnes mužnost svou na hoře Vítkově skutkem nejlépe dokázal, a kdokoli jen v tuto chvíli naň pohlédne, pozná ihned, jaký jest hrdina! Haha!" Zraky všeho množství spočívaly s opovržením, úžasem a hněvem na zajatci přepodivně oblečeném, kterýž neměl v okamžiku tom opravdu ani špetky bohatýrského vzezření. Byl bledý jako křída a třásl se na celém těle jako osikový list. Vtom prodral se zástupem zavalitý vousatý venkovan v režné haleně a hrubém slaměném klobouku, s pokrvácenou těžkou palicí v ruce. „K táborům že se přidal nešlechetník ten po boji včerejším?" křičel venkovan, v němž asi čtenář poznal Žatečana Vacka Bradatého. „Slyšte: Malou chvíli před bojem tím, přišed jako host Jánka od Zvonu do krčmy mezi nás, když jsme se tu o kněžské plachty svadili a potkli, ornátů horlivě se zastával a táborům beranů spílal, že bych byl málem tuto pohanu palicí svou na něm ztrestal." „A nám hned po boji pravil, že ornáty zamítá a proto od Pražanů ustupuje," zvolal hejtman Chval v největší nevoli. „Nevěřím, by Praha mohla zroditi takovou ohavu!" ozval se z davu Vojta od Pávů jako nový svědek proti Broučkovi. „V hrdlo zajisté lhal, namluviv nebožci Jankovi od Zvonu, že jest Pražan rodilý a že z ciziny domů se vrací. Jistě cizák jest nebo poběhlík bez domova, který lstivě vloudil se do Prahy a do táboru Žižkova, aby tu špehéřské služby konal Zikmundovi." „Zabte lotra!" zaburácelo vůkol rozlíceným lidem. 69

„Přísahám – přísahám – že nejsem špehoun – Kdyby tu byl jen Domšík! Čech a Pražan – Milost – milost!" úpěl pan Brouček, padaje na kolena a jektaje zuby. „Buď kdo buď, smrti nejohavnější jsi hoden, zbabělce a pokrytče ničemný!" rozhodl Žižka. „A jsi-li vpravdě Čech, tím spíše musí tě vyhladiti spravedlivý hněv rodáků, jimž pro hanbu jen žiješ a potupu. Hned po prvé vida tebe, soudil jsem, že sloužíš více břichu svému nežli Bohu, ale nyní poznávám, že nemáš Boha žádného, že nic není tobě sváto a draho kromě mrzkého prospěchu bídného těla tvého, pro kterýž hotov jsi každému po libosti zapříti Boha, pravdu, bratry, matku, rod a jazyk svůj. Budiž vyhlazen s této země, kteréž jsi ohavou a poskvrnou!" „Smilování!" sténal pan domácí, šoupaje se po kolenou, a pak náhle v zoufalém odhodlání zakoktal: „Proboha – slyšte – přátelé – – Vždyť ani nepatřím – do vašeho věku – vždyť jsem se narodil v devatenáctém století – jsem váš prapravnuk a jenom zázrakem nepochopitelným dostal jsem se mezi vás – do daleké minulosti!" Překvapené davy pohlížely naň chvíli v němém ustrnutí. Konečně promluvil Žižka: „Ha, babský strach pomátl tvůj rozum. Šílená jest myšlenka, že by člověk dalekých příštích věků přišel mezi dávné předky své, a kdyby se i mohl státi neslýchaný ten div, – toho bohdá nikdy nebude, abychom takové měli potomky!" Máchl prudce rukou nad odsouzencem a pobídl znovu bělouše k jízdě. „Upalte ho!" dodal hněvivý Chval a jel dále za Žižkou s ostatním průvodem. „Upálíme ho!" vzkřikl zuřivý dav a shrnul se na ubohou, nevinnou oběť. „Slitujte se! Smilujte se!" žebronil úpěnlivě pan Brouček. „Pro zbabělce a zrádce nemáme smilování!" zvolal tvrdě Vacek Bradatý. „Marně skuhráš o bídný život svůj, jehož bohem jediným byl zajisté břich a svatyní plný sud." „Tak-li tomu, budiž sud i rakví jeho!" navrhoval někdo z davu. „Dobře díš! Upalme ho v sudě!" přisvědčovalo bouřlivě množství a – – Péro klesá mi z ruky. Zdráhá se dokresliti příšerný výjev. Ale povinnost spisovatelská velí, abych provodil svého hrdinu až do strašného konce středověkých jeho dobrodružství a doplnil tou šerednou črtou svůj věrný obraz dávné doby, v níž ku skvělým zářím družily se tím temnější stíny. Otázky a úkoly 1. Charakterizujte postavu Matěje Broučka. 2. Vyhledejte pasáž, ve které se uplatňuje ironie. 3. Co je to satira? 4. Jaká je role autora v daném textu? 5. Vyhledejte staročeské výrazy a řekněte, jakou má jejich použití funkci

Josef Václav Sládek: Selské písně a České znělky Velké, širé, rodné lány Velké, širé, rodné lány, jak jste krásny na vše strany, od souvratě ku souvrati jak vás dnes to slunko zlatí! Vlavé žito jako břehy, květná luka plná něhy,

na úhoru, v žírné kráse, pokojně se stádo pase. Nad vámi se nebe klene jako v květu pole lněné, nad lesy jen z modrošíra pára v tichý déšť se sbírá. 70

A jak slunce vás tak zhřívá a jak cvrček v klasech zpívá,

v šíř i v dál, vy rodné lány, buďte vy nám požehnány!

Otázky a úkoly 1. Určete druh rýmu. 2. Přečtěte verše, v nichž je užito zvukomalby. 3. Vysvětlete význam slov: souvrať, úhor, žírný. Do jakých vrstev jazyka patří? 4. Vyhledejte přirovnání.

Josef Václav Sládek: Zvony a zvonky Lesní studánka Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les, tam roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes. Tam ptáci, laně chodí pít pod javorový kmen, ti ptáci za dne bílého, ty laně v noci jen.

Otázky a úkoly 1. Určete rýmové schéma básně. 2. Pro koho psal Sládek tuto báseň? 3. Jmenujte další básníky, kteří se věnovali tvorbě pro děti.

když usnou lesy hluboké a kolem ticho jest, a nebesa i studánka jsou plny zlatých hvězd. Jaroslav Vrchlický: Selské balady Hrabě Breda V zlém hněvu hrabě Breda burácí; daň neplatili jemu sedláci.

Však marně prchl čtvrtý týden zas a návsí bubny zní a polnic hlas.

Zda nemohli neb nechtěli, on čeká darmo třetí neděli.

Vojáci kol vsi řetěz splítali a všecky mladé dívky schytali,

A k poledni zněl návsí bubnů vír a v drábů středu kráčel mušketýr.

a mladé ženy všecky do jedné a do zámku je hnali v poledne.

"Pan hrabě to vám činí vzkázání, že nejvyšší čas, dělat pokání.

Co bude s nimi? - Jaký osud jich? A v mušketýra odpověď zněl smích.

A zaplatit co dávek, desátků, neb hrdlo chystat v pěknou oprátku!"

"Pan hrabě poslouchat vás vycvičí, na zámku čekají už holiči.

71

Ti ostřihají vlasy ženám všem, by hrabě zkrácen nebyl v příjmu svém.

Ta dívka selská, soujem luzných vnad, v svých vlasů zakryje tě vodopád.

Co měli vy jste dáti na zlatě, kštic zlatem nahradí si bohatě."

Jí tisíckrát se tobě odplácí, co dluhují ti ještě sedláci. -

A stalo se tak. - Jedna dívka jen jak vesna sličná, tichá jako sen

Svit jitra plnou září v pokoj vnik' a dveřmi hlavu strčil komorník.

se zdráhala - a hrabě povelí: "Ji ku lepšímu chystám úděli;

Pán nezaspal tak nikdy do rána. Zří k loži - clona jeho strhána.

já pro sebe ten zlatý nechám vlas, ty druhé ostřihané pusťte zas!"

Zří k oknu - s něho bílý vlaje šat, zří v lože zas a trne hrůzou jat,

A stalo se. Noc táhla v tichý kraj. Ó pane hrabě, dnes tě čeká ráj!

a neví, je to pravda, je to sen tam zlatou kšticí hrabě uškrcen.

Jaroslav Vrchlický: Okna v bouři Za trochu lásky... Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý, šel v lednu – ale v duši věčný máj, šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy, šel pouští – a měl v srdci perly rosy. Za trochu lásky šel bych světa kraj, jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

Jaroslav Vrchlický: Tiché kroky Ublížilas, lásko Ublížilas, lásko, ublížila srdci mému, jež ti všecko dalo; dobrý bože, kde jest jenom síla, bolu tolik jest .. síly málo. Po horách jsem chodil celé noci, hledal bylinu, jež všecko zhojí, jež by mohla tu palčivost zmoci, která pálí, lásko, z ruky tvojí! Řek jsem přešel, že jich nespočítám, nenašel jsem nikde ono kvítí, pracně prsty zlaté klasy chytám, zázračný květ nelze zachytiti. Tak s tou ranou musím jít až k hrobu, neb ji zaceliti, malá síla . . . 72

pták jsem, z dlaně osudu žal zobu, ublížilas, lásko, - ublížila . . . Jaroslav Vrchlický: Noc na Karlštejně Král PETR a ALŽBĚTA (Chvíli hluboké ticho. Poté slyšeti za portiérou z venku do ložnice Karlovy vedoucí kroky a tlumený hovor, který se stává rychle zřetelnějším a prudším. Scéna tato mluví se po veliké pauze za dveřmi.) PETR (za portiérou) Když ti však, hochu, povídám, že císař dobře ví o mojí návštěvě, že svolil k ní - že sám arcibiskup Arnošt za mne mluvil. ALŽBĚTA (za portiérou) To všecko ti, pane, nespomůže. Mám přísný rozkaz nepouštěti nikoho; jediný vévoda Štěpán měl slyšení, a ten právě odešel druhými schody nalevo. PETR (za portiérou) Právě s ním jsem na schodech se smluvil. Císař na mne čeká - nedělej tedy okolků! ALŽBĚTA (s rostoucím hněvem za portiérou) Budu volat o pomoc, to jest násilí, jak sem, pane, vnikáš! PETR (Ještě za portiérou) Však ty popustíš - nerad lovím po tmě... (Mezitím vtiskl Alžbětu na jeviště) ALŽBĚTA (Vyběhne ze dveří, za ní Petr) Co chceš? - Já nesmím pustit nikoho a císař jest na modlitbách. PETR To mi právě vhod, milý panoši, neboť nejdu kvůli císaři, ale kvůli tobě. ALŽBĚTA Jsi šílený. Proč kvůli mně? PETR (se k ní blíží s rostoucí vášní) Nač přede mnou tajnosti? - Vím všecko, všecko, sladký panoši - ty nejsi, co se zdáš... ALŽBĚTA (ustupuje před ním) Nechápu, co pravíš - jsi na omylu. - Nutíš mne, bych volal o pomoc. (Stranou.) Bože, Bože, co jen si mám počíti? PETR Však bys tak přede mnou neustupoval... Proč by muž muži nepodal bez ostýchání ruku? Dej mi polibek a uvěřím - že nejsi dívkou. ALŽBĚTA Ty šílíš, pane! Pomni na hněv císařův. Budu volati! PETR (ji stále pronásleduje) Políbení, nebo budu volati já! ALŽBĚTA (ustupuje) Toho neučiníš! PETR (se k ní tiskne) Ba, že učiním! Políbení jen jediné, mne neoklameš, já tě stopoval od řeky do lesa k hradu, já vím, žes dívkou - já tě miluji! ALŽBĚTA (učiní posunek, jako by tasit chtěla) Zpátky, smělče!

73

PETR (v největším stupni vášně) Tak tedy takto se mnou chceš hovořit? Dobrá, snad spíše se smluvíme! (Tasí rovněž) ALŽBĚTA (přiskočí rychle, vytrhne meč Petrovi, zlomí jej a hodí mu jej pod nohy) Zpátky, smělče! - Zde ses těžce zklamal, králi jerusalémský! Teď jdu pro císaře! (Odchází k portiéře u kaple) PETR (žene se po ní) Stůj, krásná zmije! ALŽBĚTA Sem! Pomoc! Na pomoc! (Vtom vyjde z kaple KAREL IV. a za druhou portiérou objeví se arcibiskup Arnošt. Petr zaražen ustoupí, císař udiven vkročí doprostřed, Arnošt s klidným úsměvem pozoruje celé skupení.)

Otázky a úkoly 1. Přiřaďte ukázku k literárnímu druhu a žánru. 2. V kterém století se odehrává? 3. Jak se jmenuje manželka Karla IV. v úryvku a jak se jmenovala ve skutečnosti? Co je pro vás důkazem, že měl autor na mysli právě tuto z králových žen? 4. Charakterizujte vystupující postavy. 5. Posuďte slovní zásobu z hlediska dobového zabarvení. Proč tomu tak je? 6. Vysvětlete význam slova portiéra.

Julius Zeyer: Radúz a Mahulena RADÚZ Mahuleno, jak mocné kouzlo z tvých vane rtů? Jsem náhle jako změněn, co se se mnou dělo? Už nejsem, kdo jsem byl, jsem s tebou jedno, cos nového, co nikdy nebylo a co teď bude věčně, se ve mně ozývá! Cos neskonale lepšího než to, co dříve bylo! Jako bys ve mne byla vešla! Jen tvými zraky hledět dovedu teď a tvým jen dýchat dechem! Vše moje myšlení jen tvoje jest a jeden tlukot pojí naše srdce... Kdybys teď odešla – tu zanikl bych v nic! Rci, to je snad, co láskou nazývají? Ó, pověz! Mně zdá se, ty že všecko, všecko víš! MAHULENA Vím, Radúze, jen to, že šťastna jsem. (Drží se v mlčení v objetí. Náhle.) Však neblahá, já zapomínám! Ó, prchni, Radúze, pokud je ještě čas! Ó, prchni! RADÚZ Bez tebe? Šílíš? MAHULENA Ty chceš, bych s tebou šla, bych s tebou byla... RADÚZ Než tebe pustit, raděj zase chci být přikován tam k oné skále nebo potmě ležet v jámě mezi havětí. MAHULENA 74

S tebou, Radúze, věčně musím býti, pravda, s tebou žít a s tebou třeba zemřít! To říci snad jsem chtěla, když jsem tě líbala? To prosté tak, být jinak nemůže! Pojď! Prchejme! RADÚZ Před námi ráj, za námi zatracení!... Co v sloup tě obrátilo náhle však, proč bledneš, kam to ukazuješ v hrůze?... Zkáza! Tvoje matka! RUNA (pokryta drahokamy, v purpuru, stojí proti nim) Mé tušení, můj nepokoj, můj strach mne neklamaly! Já zanechala hlučnou dvoranu a kvas a hosti a jela za tebou, co kůň můj bystrý stačil! Bez dechu dostoupila jsem strmého vrcholu, a přišla včas! Ó, tys mé přelstila! Ty chytrá zmije, bledá mátoho! Jak mohlas uvolnit ten neporušitelný řetěz? Ty vylila jsi jed? Kéž pila jsi ho sama! Však včas jsem ještě přišla! Sama nejela jsem, jen rychleji jsem hory dojela, než ti, co za mnou přijdou! Jste oba němi! Zdá se mi, že k bledým sochám mluvím, nebo k spícím, nebo k mrtvolám! Kletá zmije, kletá zmije! (Trhne Mahulenou.) MAHULENA Ó matko, matko, neklň mi, ty krutá! Ó, pomni, jak jsi srdce moje chtěla mučit, když nápoj tvůj jsem jemu podat měla! Jemu, jenž mé duši drahý tak! (…) RUNA Stůj, Mahuleno, slovo ještě slyš! Jsem tvojí matkou, tyto ruce tebe chovaly a z těchto prsou sála jsi svůj život! Stůj, stůj, tak velím ti! MAHULENA Nech mě, Radúze, mně nohy kamení – RADÚZ (vezme ji kolem pasu) Pojď... nepůjdeš-li, pak násilím tě odvleku – RUNA Slyš, Mahuleno, slovo jediné – pak jdi! MAHULENA To slovo, matko? RUNA Kletbu vrhám na tebe, kletbu těžkou, kletbu strašlivou! MAHULENA Matko! Matko! RUNA Kletbu na tě vrhám nejmocnější, ta půjde za tebou a štvát tě bude, štvát do smrti, jak plachou laňku smečka vzteklých psů! Nebem proklínám tě, proklínám tě zemí! Ó země, ty jsi matkou též, ty vyslyšíš mě, ty slyšet musíš mě, bud zkáza tobě, zůstaneš-li hluchou! Má kletba silná jest jak vichr, oheň, moře! Jak slovo čarodějné, děsuplodné, jež trhá hvězdy z nebe! Mou kletbu nepřemůže ani osud! MAHULENA Ó, zadrž, zadrž!... RADÚZ Pojď, Mahuleno... (Táhne ji za sebou.) MAHULENA Klesám, nemohu... RUNA Ať srdce tvoje všechna muka pozná a všechnu úzkost duše tvoje, Mahuleno! Ty žiješ v něm, on v tobě? Nuž, lásku vaší tedy proklínám! Ať zapomene Radúz tebe, ať ani nezná tě, buď cizí mu, jak cizí jsi teď mně! Ať touhou zmíráš, žalem hyneš, ať strádáš tak, že srdce tvoje, těžké jako kámen, tu jedinou jen touhu bude znát, by ponořilo se do tůně nepaměti! Až život tvůj a všechno myšlení se utrpením velkým zhroutí v neurčitou mdlobu, ať i v tom otupení strašlivém ti zbyde jedno přece vědomí: tvá bolest! Žal bud tvým dechem, žal tvým chlebem, žal tvým živlem jediným! RADÚZ Ó Mahuleno, nermuť se a pojď! Je láska mocnější než nenávist, to uvidíš! 75

RUNA Svůj omyl poznáš, Radúze! Má kletba padá na tě též jak na ni! Ne menší bude tvoje utrpení, ač bolestnou ti bude záhadou! Jakmile jiné ženy celující ret se dotkne tváře tvé, tu béře moje kletba počátek! V tom okamžení zapomeneš ji, a znát ji nebudeš, svou Mahulenu, bys na ni třeba neustále hleděl! O její jsoucnosti ni stopy nezůstane v tvé čarem jaté paměti! A rána, kterou chápat nebudeš, ti bude krváceti v srdci, krváceti, až rozum tvůj se zamží trudem tvým!

Otázky a úkoly 1. Charakterizujte slovní zásobu výňatku. 2. Radúz přikovaný ke skále je vzdálenou paralelou k antickému hrdinovi. Kterému? 3. Charakterizujte postavy Runy a Mahuleny. 4. Zeyer napsal svou hru na námět slovenské pohádky. Uveďte pohádkové motivy. 5. Hlavním tématem hry je láska vykreslená jako velmi silný cit. Doložte toto tvrzení citací z textu 6. Kdy se naplní kletba, kterou Runa proklíná Radúze? 7. Zasaďte dílo do kontextu Zeyerovy tvorby. 8. Proč bývá Zeyer nazýván novoromantikem?

Realismus v české próze Alois Jirásek: Proti všem Kaplí zahučel vítězný křik. Agneška sedíc na dlažbě bezděky se schoulila, až měla hlavu skoro v klíně; klečící Marta trnula v hrozném vidění. Pak se zachvěla hrůzou, když pojednou vrazil jakýs tábor ve vysoké beranici s cepem v ruce a hodil kovanou skřínku na zemi před oltář a zvolal: „Sem máme všecko složit. A víte-li, že toho biskupa, víte-li, toho proradu, co dřív naše knězi světil a pak jim lál, nekřesťansky prý lál, toho utopili. Teď právě, před chvílí." Strážní se k němu shrnuli, a on povídal, že ten biskup utíkal, ale že ho chytili s pacholky, ty že svázali a jeho že vedli rovnou k řece, dole u městečka, k mostu. „Ten prosil! Ze všecko udělá, že bude nám zase knězi světit, všecko." Táborští se dali do smíchu. „Ale bratří nic. Do vody jej hodili. Ale on plaval, hrabal se, vodu plival, až se dostal ke druhému břehu, zmáchaný jako myš –" „Ten se ochladil dnes v tom mrazu!" podotkl jeden z bratří hrubým žertem. „A vylézal už, chtěl si odpočinout." „A nechali ho?" „Ne, oštípy jej odehnali, bodali do něho a kamení po něm házeli, a jeden jej udeřil do hlavy, a tu pád ten proradce pod vodu. Potopil se jako štěně." Marta temně vykřikla. Hlas její však v tom hluku zanikl neslyšán. Prve, jak ji sem zavedli, čekala, že kapli zapálí a že v ní uhoří. Nyní, když sem počali snášeti kořist, viděla, že kapli nechají; ale místo ohně bude voda – Řeka se jí mihla, Lužnice, v tmavém stínu pod skalami, ve které teď biskup tak bídně zahynul. Začala se modliti; rty její však záhy přestaly šeptati

76

zbožná slova. Vyjevený zrak upírala k oltáři, odkud se prve, když ten tábor vypravoval, odvrátila. Co tam viděla! Osmahlí táboři v čepicích, v kapalínech, v kuklách, v kožichách nebo v kožených kabátech, s nimi výrostci, pračata, nosili do kaple truhlice, truhly, skřínky různé, zavřité nebo s víky již vyraženými. Všecky je stavěli na dlážky k oltáři a vybírali a vytahovali z nich věci. Smáli se přitom a přes tu chvíli jásavě vykřikli, když ten onen vytáhl něco vzácnějšího. V záři voskovic na oltářích míhalo se zlato v těch hrubých rukou, kalichy, monstrance, kříže, řetězy, a leskem jejich zablýskalo se přes tu chvíli duhové světlo křišťálů a drahého kamení. Otázky a úkoly 1. Jak si počínali husité při dobývání Přiběnic? 2. Která přikázání Desatera porušovali? 3. Charakterizujte slovní zásobu úryvku. 4. Vysvětlete psaní slov tábor – Tábor. Jak nazýváme obyvatele stejnojmenného města? 5. Jak říkali husité výrostkům, kteří se zapojovali do boje? Vyložte původ tohoto slova.

Alois Jirásek: F.L.Věk Ten list starého podivína vlastence bylo prvním od jara vyrušením v jednotvárném životě Věkově. Mladý kupec, jejž ono psaní došlo koncem žní, hned jak bylo po nich, vypravil se na Opočen, a to jednou v neděli. Starého „spěšnoveda" zastal v uzamčené, ucpané, vytopené světnici, nad psacím stolem viselo plno siluet, sedícího v křesle, v bačkorách. Měl hrozně husté obočí a vypadal velmi přísně. Ale šedivé, malé oči jeho i všecka vráskovitá tvář se vyjasnily, když uslyšel, kdo k němu přišel, a nadobyčej oživl, dříve seděl jako mumie, když začal ukazovati svému hosti staročeské své knihy, jichž měl plnou polici a jež mu musel na stůl přinášeti sestřin vnuk. Nejvzácnější svůj poklad, Slovař Český, jenž byl r. 1716 „u Kašpara Wuszina v Jezuytské ulici k dostání", si nechal naposled i rukopisný sešit při něm plný vlastních jeho stvůr. Starý „spěšnoved" byl neúmorný. Ukazoval, huboval, nadával těm lidem z města, kteří se smáli jeho novým slovům, a zase vykládal. Tu teprve porozuměl Věk listu starého poštmistra a uslyšel, že „popisnice" je papír, „chřípoprach" tabák, „knihovtipník" student, „ránokladka" náplast, obkladek, „prostranov" rynk a „učenec smyslu latinského" že je student v syntaxi. Starý poštmistr „spěšnoved" se také dotazoval, k odpovědi však nepustil a zase dále vykládal a nedbal, že host už zčervenal, že mu je horko, že se už potí, že se potem zalívá, že už nedává pozor, že přeseduje, že vstává... A pojednou si vzpomněl, že by se basa neměla jmenovat „bručka", jak psal, ale že připadl na něco jiného, „hlubozník", to že je pravé; a „salát" co mu dal přemyšlování, a co by Věk myslil, jak je salát na česko. Věk už nemyslil nic, poddal se hned a také ochotně přisvědčil, když Sýkora, jenž, usmívaje se vítězně a zároveň číhavě na něj upíral oči, ukazováčkem vjel mu do prsou a vzkřikl: „Zelenochrupka!" V tom svém potu a v těch nesnázích dopustil se Věk i té zbabělosti, že ani nic neodmlouval, když starý Sýkora spustil zostra též na Krameria, ten že také chce všemu rozumět, ale že nerozumí, aby nechal novin spisování a vydávání, když nechce tam otiskovat takové užitečné věci, dobrá slova, aby se hloupý lid a taková hovada a posměváčkové mohli poučit, co a jak pořádně říkat česky. On, Sýkora, že mu poslal slov celou kopu, a co si hlavy nalámal, a tam v Praze ti přeučení pánové nic, ani si toho nevšimli. F. Věk, červený jako rak, zpocený jako myš, zhluboka si oddechl, když vyšel z té vlastencovy lázně, umiňuje sobě, že tak hned nesplní slovo, jež staroch na něm vynutil, že ho navštíví. 77

Otázky a úkoly 1. Vysvětlete pojem „purismus“. 2. Charakterizujte postavu jazykového puristy. 3. Jaké bylo jeho jméno, povolání a bydliště? 4. V čem jde jeho metoda tvoření nových slov proti duchu češtiny? 5. O kterém národním obrozenci purista hovořil? Co víte o jeho činnosti?

Zikmund Winter: Mistr Kampanus Dlouho stál Kampanus u vyšší katedry, když všickni odešli, dlouho stál v prázdné slavnostní síni starobylého Karolinum. Když pedellus podruhé přišel k němu a něco promluvil, Kampanus vzal hlavu do obouručí, jako by chtěl probuditi se, kráčel pak zvolna, poněkud po stařecku nahnut, do své habitace. Těžce dýchal. Pořád si rukou přejížděl čelo, jako by chtěl nějaké myšlenky zahnati. Ve dveřích řekl pedelovi, že má v hlavě chaos, jako na pražském mostě bývá, a že mu hučí v ní jako voda u Nových mlýnů. Ocitnuv se sám, klesl do stolice šeptaje:„Finis, konec –. Co se mnou? Co učiní Troilus, co Žabonius, ten nemluvný, tichý, trpělivý? Ten je mlád ještě, mládí nezoufá, ale co Troil, co já? Přísahal jsem, že se odtud nehnu živ či mrtev, – Basilius má dvojí tvář, ten asi věděl, jaké chystá se mi pohanění, – Mollerus – poběhlec víry – líný hráč – správce akademie!" – A zase divoce hučelo mu v hlavě jako u Nových mlýnů Vltava; vstal, držel se stolu, aby neupadl. A potom klesl do stolice obšírné a mluvil k sobě nahlas: „Jsme-li tím koncem tak zhola nevinni? Já jsem nevinen? Zdalipak dělali jsme, co jsme měli? Kdo z nás činil co na obranu akademie? Nikdo nic. Proč nejel jsem přímo ke králi? Byl jsem nečinný, líný, pohodlný, mizerný, skládal jsem verše, hovořil jsem verši tomuto tvrdému, hluchému okolí, psal jsem o milostivosti, která Caesara učinila bohem, psal jsem mecenátům akademie, ale těch není, Caesar umřel dávno, prokleté stáří, které jen blábolí a není činu schopno!" A opět popadal se za hlavu, přitom pobíhal světnicí jako lesní zvíře v kleci zavřené, brzo loktem, brzo kolenem o zeď narážeje. Když se všecek až k smrti unavil, ztišil se. Zavřev dvéře na závoru, usedl. Pak vstal a svlékal se. Za chvíli zase oblékal se. Otevřel závoru, šel prázdnou chodbou v koleji Karlově dvéře od dveří, vešel do auly. Když zhlédl vyšší katedru červeně, slavnostně pokrytu, zase chytil se za hlavu oběma rukama a utíkal do svého pokoje, zavřel se, hodil sebou na lože, jak byl, všecek oděný, a zůstal ležeti v strnulosti. Nedostal se k němu ten den dopoledne ani dědeček Revír s Jeníkem, nedostala se kvečeru k mistrovi ani kolejní kuchařka, stará Háta, nesoucí vařenou řepu a kousek vepřového masa. Když zvonili u Sv. Havla klekání, Kampanus otevřel okno do kolejní zahrady a hleděl k bledému nebi, jež právě dnes zdálo se mu býti chladným, tvrdým, hluchým, nemilosrdným. Na rty tlačilo se mu rouhání Bohu, Bohu, který nevyslyšel. Místo rouhání za chvíli přes rty dostala se výčitka a z ní naráz zrodil se pláč – „Bože, hleď, dopustils, aby zničeno bylo od nepřátel Karlovo slavné dílo – Karlovo slavné dílo," řekl a již pršely slzy jako hrachy ze smutných, zoufalých očí – „jediné učení naše staré, slavné – konec –" Otázky a úkoly 1. Co víte o muži, který byl vzorem pro vytvoření hlavní románové postavy?

78

2. Nad jakou historickou událostí si Kampanus zoufá? Byl v té době mladý, nebo starý? 3. Vyhledejte přirovnání a personifikaci. 4. Charakterizujte slovní zásobu. Vyhledejte přechodníky a přídavná jména ve jmenném tvaru. Teréza Nováková: Úlomky žuly Drobová polévka „Jen poseď, holka, poseď, stejně tě nohy bolej, je to kus země do Sloupnice a zpátky semka, já dyž du do města, mám toho dost." „I neé, tetičko, nejsem zemdlena; to víte, sem uvyklá chodit, já zasej sedět nevydržím. Šla sem stežníkama od Kornic k Litomyšli a z města do Osika na urážku; pak sem se dala humnama, de to, sníh je tvrdej a zámětí nejní. Za tři hodiny sem tu z města byla. Já nedbám chůze, jen dyž můžu bejt v pěkným kostele! Ach, tetičko," naklonila se Milča k Chlebounce a zvýšila hlas – „to je vám krásně v Sloupnici v klášteře a ve městě ve velkém a v té kapličce Končinské v lese, přála bych vám, abyste to viděla!" „Holečku zlatej, já do našeho božího kostelíčka se nedostanu! Na Matičky boží vstoupení byla sem tam u správy boží –" „A pak sté sotva došla semka," vpadla Boštička. „Dyž ny ujeli," omlouvala se stařena. „Tam me syn dal dovízt, jeli zrouna do města – a už se pro ne nestavili. Šak me dobrý lidi dovedli –" „Ale šla ste ten kousek cesty tři hodiny a já myslela, že už nebudete, jak ste byla špatná," dodávala Boštička a obrátivši se k Milce vysvětlovala: „Toť, babička pořád by chodila ke správě boží a do kostela, ale nikam nedojde, a pak když stůně, aby vo ní dal jako vo malým dítěti!" „Je to hezký od tety, že ráda do kostela chodí," podotkla Milča a vzala stařenu kolem krku. „Japak, tetičko, kdybyste se mohla takhle podívat do Prahy, tam je prej kostelů asi sto, nebo do Říma, kde byl svatý Petr apoštol, jako maminka." „Holečku zlatej, toho já nejsem hodná," pravila stařena s tklivou pokorou, potřásala svou velikou hlavou a konečně sklonila bradu na prsa. „Jenomej dybych do města došla, anebo dyby me tam dovízt chtěli vod Chlebounů; šla bych si tam do božího kostelíčka a koutyla si brejle, děti ny je zlámaly, nejní možná na modlitbách říkat." „Ale tetičko," vyjela Milča najednou, „zapomněla sem se zeptat – někde tu na Sedlištích zabíjejí; když sem šla od mostu do vrchu, potkala sem děvče Kovářovo, neslo hrnek a v něm itrnicovou polívku, voněla zdaleka, a na ruce koš, chrastily mu v něm talíře, jistě neslo někam droba." „To u bratra, Milčo, u Chlebouna pláteníka," řekla Boštička trpce. „Tak už?" divila se holka. „Musel jim krmník brát tuze na sebe: vedle sousedi, Vackovi, víte, spravedlivě Peřinoví, koupili v stejnej čas a budou zabíjet snad až v postě, když je masopust tak krátkej. No, to bude omastku a párků, vydrží jim to až do mladočovskýho posvícení, ne-li dýl. A že vám neposlali? Či ste to už složili do kamenice?" „Zapomeli, zapomeli, milá brachu, inu, sme chudí, na chudý přátelstvo se rádo zapomíná," odtušila Boštička trpce a v krku ji dusil zadržený pláč.

Otázky a úkoly 1. Jak se chová pláteník Chleboun ke své matce a sestře? 2. Co by si přála stará žena? 3. Rozeberte jazykovou stránku výňatku. Určete dialekt, jímž se hovoří.

79

Realismus v českém dramatu Ladislav Stroupežnický: Naši furianti MAREK (vejde mezi ně, plazivě) Pane starosto, Pantáto Bušku, pajmámo – Tahle smlouva by se měla zapít něčím jiným než pivem... Řekněme příkladně takhle ňákým punčem. Já mám výborný ruský punč – – zrovna z Ruska... DUBSKÝ (furiantsky sice, ale mírně) Tak ho přineste, Marku, já platím, co se ho vypije. (pánovitě) Přineste pět flašek! MAREK Hned je tu, pantáto, hned! (odchází) BUŠEK (vyskočí, popadne odcházejícího Marka za límec a vleče jej do popředí) Počkej, Marku! Ten punč platím já! (furiantsky) Přines deset flašek. MAREK S radostí, pantáto. (odchází) DUBSKÁ (živě k Dubskému) Poslouchej, Filipe, tu hanbu si neuděláš, aby Bušek ten punč platil! DUBSKÝ (vyskočí prudce – furiantsky) To ne! Máš pravdu! (běží za Markem) Počkej, Marku! (vede ho zpět) Ten punč platím já! BUŠKOVÁ (k Buškovi furiantsky) Poslouchej, starej, ty se přece nedáš před celou vsí zahanbit, žes ten punč nechtěl platit! BUŠEK (furiantsky) To ne! (popadne Marka za límec kabátu) Ten punč platím já! DUBSKÝ O ne, Jakube, ten punč platím já! (tahá Marka z druhé strany) BUŠKOVÁ (k Buškovi) Starej, nepovol! BUŠEK (rozpálen) A já povídám, že ten punč platím já! DUBSKÁ (k muži) Filipe, nepovol! DUBSKÝ Já ho platím, rozumíš! To by bylo pěkný, aby se řeklo, že mám v obci dva grunty a že jsem o smlouvách neplatil punč! BUŠEK (tím uražen – furiantsky) A poslouchej, Filipe, ty snad chceš říct, když já mám jen jeden grunt, že nemůžu ten punč zaplatit? (tvrdošíjně) A vidíš, teď teprv nepovolím, a kdyby mělo na to prasknout deset strychů pšeničných polí! DUBSKÝ No, no, Jakube, tohle já nechtěl říct – já tě dokonce nechtěl urazit! Hrom mě zab, že ne! (tvrdšíjně) Ale platit budu já, už proto, že jsem starostou obce, rozumíš! A to víš, já jdu na čest! – Marku, přineste deset flašek punče! BUŠEK (vyskočí a udeří prudce pěstí o stůl a mluví furiantsky) Stůj, Marku, nebo – (Hrozí mu holbou. Chytrácky ke své ženě.) Počkej, stará, já ho seknu! (k Dubskému) A víš ty co, Filipe, (Udeří pěstí o stůl. Křičí.) plať si tedy ten punč! Ale já ti ukážu, že my na našem gruntě taky jdeme na čest! Víš, já slíbil Verunce sedum tisíc přínosu, ale abys věděl, já mám v píseckej záložně (udeří pěstí o stůl, furiantsky) vosum tisíc. Já přidávám Verunce (s důrazem) tisíc zlatejch a Verunka má od týto chvíle (udeří zase na stůl) přínosu vosum tisíc. (ukáže na sousedy) Rozumíš? (furiantsky k sousedům) Vy jste svědky! Tu je ruka! Tak, Filipe, a teď si můžeš ten punč zaplatit! VŠICHNI (žasnou) BUŠKOVÁ (furiantsky) Tos dobře udělal, aby všichni viděli, že se na Buškojc gruntě taky nedají zahodit! VERUNKA a VÁCLAV (radují se – hra) DUBSKÝ (v překvapení) 80

No víš, Jakube, tohle je od tebe, jak se mezi pány říká, nóbl... No, dej pámbu štěstí! BUŠEK Dej pámbu štěstí. (furiantsky k celé společnosti) O tomhle budou mluvit aspoň pět hodin cesty ve vůkolí, co? BUŠKOVÁ (furiantsky si podepře boky a samolibě) No, to si taky myslím! BUŠEK (udeří dýmkou – furiantsky si houkne) Marku, přines mi jednu cikáru! PETR Inu, jak povídám – furianti – všichni ste furianti a samí furianti – výrostkové, muži, děvčata, ženy – samej furiant! (obrátí se do pozadí k ostatním, kteří tuto scénu pozorovali) A myslíte, sousedi, že já jsem lepší než oni? I pámbu chraň! Vždyť jsem taky z toho kořene! (srdečně) Já mám dnes tuhle z těch dětí (ukáže na Václava a Verunku) takovou radost, že jistě navzdor svým pětasedmdesáti letům sám ještě nějaký furiantský kousek vyvedu!

Otázky a úkoly 1. Charakterizujte jazyk jednotlivých postav. 2. Nahraďte slovo „přínos“ vhodným synonymem. 3. Vysvětlete slovo furiant. 4. Kde se odehrává děj této hry? Gabriela Preissová: Její pastorkyňa ŠTEVA (stísněně): Tetko Kostelničko, poslala jste mi cedulku, abych k vám došel, když nedojdu, že se stane hrozné neštěstí. Co mi to máte povědět? KOSTELNIČKA (ukáže na dveře komory): Vejdi dál... (Števa váhá.) No, co váháš? ŠTEVA: Mně je úzko... Stalo se něco – Jenůfě? KOSTELNIČKA: Ona už okřála a dítě je také zdrávo. ŠTEVA: Už je na světě? KOSTELNIČKA: Už týden. (S hlubokou výčitkou.) Ty ses jedinkráte nedošel na ni zeptati ŠTEVA: Já si na to mnohokrát vzpomněl a mrzelo mne to dost. Ale když vy jste se, tetko, na mne tak osápla, pronásledovat jste mne chtěla – a zrovna k tomu se Jenůfě krása pokazila – nemohl jsem za to. KOSTELNIČKA: Tož jenom vejdi. ŠTEVA: Já se bojím. Ona tu čeká? Dojela už z Vídně? KOSTELNIČKA: Jenůfa spí. (Otevře dveře do komory.) Sem po pět měsíců nikdo nevešel... Jenůfa nebyla ve Vídni –tu se schovávala. Tam se podívej na svoje dítě, chlapčok, také Štefan; – sama jsem ho okřtila. ŠTEVA: Chuďato... KOSTELNIČKA: Ba, chuďato. Ale stokrát bědnější je Jenůfa. Já byla pořád tak jista, že to dítě umře, že bude tím jejím trápením slabé – neduživé – že bych to v tichosti do svěceně země mohla uklidit a nikdo by se jakživ o tom nedozvěděl. Ale ono je zdravé, silné, chce žít a proto, jenom proto jsem tě zavolala. ŠTEVA: Já budu na ně platit, tak jako se spořádal Jano Kapiců se svou frajerkou. Jen to, proboha vás prosím; tetuško, mezi lidmi nerozhlašujte, že je to moje. KOSTELNIČKA (ho chytí křečovitě za ruku a táhne ke dveřím): Podívej se taky na ni – na Jenůfu. Čím ti, bědná duša, ublížila, žes ji uvrhl do té hanby a včil ji nechceš pomoci? Když tys ani jedenkráte nevyšlapal k nám cesty, když přestala doufat, že jen za mou přísnost' se hněváš, chtěla se mi jednou otrávit; naškrabala si sirek do mléka. Ale já na to jako její 81

strážný anděl došla a tehdy, v ten hrozný večer, se mi na kolenou přiznala ku své hanbě. Števo, v tu chvíli mi můj hořký osud podťal život – ale já se utíhnu ráda se světa – jen co by se té nějak ulehčilo. Vždyť já to mám na zodpovídání, že jsem ji k vám do mlýna dala! ŠTEVA: Ale, tetuško – však je takových ženských tisíce na světě; bar se s tím, když má nějakou pomoc, ještě provdat může... KOSTELNIČKA: Ale za koho – jenom za, tebe! Víš, ona, chuděra, mnohonáckrát chtěla tě volat nebo za tebou jít, ale já nedopustila, prorokujíc stále, že to dítě umře, že tě nebude za co prosit. Už toho ponížení jsem se bála, dát ti Jenůfu přes vlastní svou zápověď – však nešťastná s tebou bude dost –z tebe jakživ dobrý, spořádaný muž nebude. ŠTEVA: Zas už mne chcete pronásledovat! Však u rychtářů se mne nebojí, dají mi přece tu nejpěknější dceru. A kmotřenka rychtářka povídaly, že ze mne, až se vybouřím, bude teprve spořádaný muž. KOSTELNIČKA: Není jiné pomoci – není; musím tě uprosit – ač lidé si prstem na mne budou okazovat: To je ta nadnášlivá Kostelnička, jak ještě byla ráda, že si Števa svou nepoctivou frajerku sebral!... Ta si tu svou pastorkyni vychovala a uhlídala, měla se s čím chlubit – dobře jí Pánbůh vlastních dětí nesvěřil! Svěří děvčici do mlýna pod dohlídku dětinské stařenky – Števovi do rukou. ŠTEVA: Ale, tetuška, však to není tak veliké neštěstí, jenom když se to lidé nedozvědí. Horší by bylo, kdyby to bylo Jenůfu život stálo, jako jsem se zprvu – lekl. Včil by bylo nejlépe, kdybyste se někam do jiné krajiny odstěhovaly. KOSTELNIČKA: Samy – bez tebe, Števo? Vždyť přece vidíš, že ten chlapčok žije – je celý po tobě. Pojď se přece naň podívat, Števo! (Padne na kolena.) Na kolenou se toho včil musím dožadovat, já, před níž pan farář pověděli, že smeknou... Števo, seber si je oba svatým zákonem – (Števa si zakryje rukama tváře) – neopusť moji pastorkyňu – moji dceru radostnou – ať si již s tebou snáší všechno neštěstí – jenom ať v té hanbě nezůstane – ona a moje jméno... Ty pláčeš? (Vstane, berouc ho za ruku.) Pojď k nim, Števo, vezmi svého chlapčoka na ruce, potěš Jenůfu! ŠTEVA (se jí vyvine z ruky): Tetuško, kameň by se ustrnul, a já nejsem zlý člověk. Povězte, abych jí dal polovic svého majetku – já bych si na mlýn vypůjčil; co byste jen chtěly –povězte, abych si sebral život, já to spíš urobím – ale vzít si ji nemohu, to by bylo neštěstí nás obou. KOSTELNIČKA: Proč také tvoje? ŠTEVA: Protože – já za to nemohu – protože se jí bojím. Ona bývala prv taková milá, veselá, a najednou – už ve mlýně – mně před očima počala se měnit byla cosi na vás podobná – prudká – žalostná. Takové smutné oči mívala, co já nemohu snést, a když jsem ji tehdy po tom odvodě ráno uhlídal, jak měla to líco rozťaté – a s těma smutnýma očima – zprotivila se mi, chuděra – všechna láska k ní mně odešla. Nemohu za to, nemohu, jak Bůh nade mnou. A vás, tetko – nehněvejte se za mou upřímnost' – také se bojím, vy mi připadáte tak divná, strašná – jako nějaká bosorka, která by za mnou chodila a mne pronásledovala. Potom jsem už znova zaslíben s tou rychtářovou Karolkou – už je všemu konec. Otázky a úkoly 1. Odhadněte význam těchto slov: osápla, spořádal, frajerka, včil, bar, urobím, bosorka 2. Vysvětlete důvod Kostelniččina jednání i jejího následného činu. 3. Co si myslíte o Števově chování? 4. Je pravděpodobné, že by ke stejné tragédii došlo i dnes? 5. Kdo napsal hudbu k opeře Její pastorkyňa?

82

Bratři Mrštíkové: Maryša VÁVROVÁ (přiklekne k peci a tváří se, jako by opravovala oheň) VÁVRA (odhodí čepici na lavici a k ženě obrácen zády, ptá se drsně) Berete řepu z té první hromady – nebo z té v rohu? VÁVROVÁ (neodpovídá, náhle se však probudí z tupé strnulosti) Z první. VÁVRA A krky ste už zkrmily? VÁVROVÁ (utrhne se naň) A nestaré se. Víme, co máme dělat. (Rovná chvatně na sporáku hrnce) VÁVRA (hrubě) No, zeptat se snad smím? VÁVROVÁ (se smíchem) Eh, tak se pté... mně je to jedno. VÁVRA Ba jedno. Všecko je ti jedno. To, co ty, to nedovede ani, keró šupem vodí po světě. VÁVROVÁ Ještě mě nevedli! VÁVRA Daleko do teho nemáš. VÁVROVÁ (pohrdlivě se usměje a poopravuje mechanicky šátek na hlavě) Ba nemám. VÁVRA (ohlédne se po ní a mlčí) Oh, šak já ti tvýho Františka osladím! (Sáhne po čepici a poručí) Snídani mně přichysté! Pojedu pro dříví. VÁVROVÁ (stojí jako předtím u sporáku a hledí stále na jedno místo. Když Vávra odchází, zdlouha se po něm ohlíží) VÁVRA (odejde) VÁVROVÁ (sama) Jdi, ďáble ošklivé! Budeš mět nachystáno, cos ešče jakživ nejedl. (Jde chvatným krokem do vedlejší světnice, kde je za scénou slyšet totéž bouchnutí víka jako ve 4. jednání. Vrátí se, strhne hmoždíř z police, hodí obsah papírku do něho a rychle tluče otrušík) Jako potkána ti zadávím a potem řvi a vyhrožuj, jak se ti zlíbí. (Dotluče. S ještě větším chvatem slévá kávu a vysype jed z hmoždíře do hrnka s kávou) (…) VÁVRA (vejde a věší pilku na hřebík) VÁVROVÁ (se hřmotem se probírá v lžičníku, a pak nese Vávrovi hrnek se lžičkou) Chceš bílý, nebo černý? Nesu ti černý – VÁVRA Černý mně dej. VÁVROVÁ (staví na stůl před něho hrnek) VÁVRA (mlčky sedne a položí čepici na stůl) Sladilas to? VÁVROVÁ (sejme cukr z police, přinese na stůl a mlčky přisune k němu) Zapomněla jsem. (Pak jde zas ke sporáku a sleduje stranou každý jeho pohyb) VÁVRA (míchá lžičkou a srkne kávy) Od koho je káva? VÁVROVÁ Od žida. VÁVRA A proč ne ze spolku? VÁVROVÁ Měli zavříno. VÁVRA Tahle je ztuchlá nebo co. (Rychle pije) VÁVROVÁ (jeví nepokoj a neví, jak a kde má stát. Ohlíží se stále po Vávrovi. S nápadným účastenstvím) Pojedeš na panský? VÁVRA Na panský. Proč se ptáš? VÁVROVÁ Tak; aby dříví bylo suchý. Včera jsme nemohly ani zatopit. (Oba mlčí) VÁVRA (vstane a nerozhodně přistoupí k ženě, podívá se na ni, ale vida ji nevlídnou, vrátí se a pije. Přistoupí znovu k ní. Vlídně) Maryško! VÁVROVÁ Co chceš? VÁVRA Proč seš na mě taková zlá? Což nemůže bét u nás jináč? Ubyde ti, když se na mě vlídně podíváš? Poslechni, Maryšo! – Já na všecko zapomenu, nic ti nebudu vyčítat, nikomu nebudu hrozit, jen dyž trochu lepší vůlu budu vidět u tebe. – Nevíš, jak to člověka bolí – VÁVROVÁ (zakryje si rukama i zástěrou oči a tvář. Ze dvora zvoní cepy) VÁVRA Tak sem si sliboval, že až budeš mó ženó, všechno pro tebe udělám, co enem si budeš přát – jen abys byla u mě spokojena a šťastná. A zatím – podívé se na mě – podívé se na sebe. Na hromech líháme, na hromech vstáváme. Je teho potřeba? Musí to bét? (Přivine ji vilně k sobě a chce ji líbat) Co si tvý srdce jenom žádá, nic ti neodepřu. Všecko pro tebe udělám. (Políbí ji) VÁVROVÁ (polo dobrovolně, polo s nucením prohne se mu pod rukou a dá se políbit na tvář. 83

Pojednou se zachvěje na celém těle, odpáčí mu ruku a s odporem uhne od něho) VÁVRA (přemáhá zlost a dotkne se jejího ramene; i doráží prosebně) Dyž ti pěkně prosím. Mám přece děti; co z nich bude, dyž budó vidět, jaké vedeme život? VÁVROVÁ (rozhodí ruce a mírně jej odstrčí od sebe) Sedni a pi! (Jde pro hrnek) Cos nedopil? (Postaví hrnek zpět) VÁVRA (vezme hrnek a dopije do dna. Okamžik mlčení) Otázky a úkoly 1. Zasaďte výňatek do kontextu díla. 2. Charakterizujte slovní zásobu hry. 3. Vyhledejte nespisovné tvary a určete, která nářečí se ve stylizované mluvě použité v Maryše projevují. 4. Text je graficky odlišen – jak nazýváme části úryvku psané kurzívou? Karel Matěj Čapek-Chod: Kašpar Lén mstitel Na ta slova Mařka přitiskla šáteček i s růženečkem do očí s nevídanou prudkostí a ryla pěstmi ve tváři s takovým úsilím, až se zapotácela. Hrozný pláč, který nikdo neslyšel, vjel jí do šíje a zdvíhal její ramena. Tak zůstala chvíli. Předseda shovívavě čekal. Potom šáteček obrátila na suchou stranu, a když se myslelo, že začne do něho cedit znova, Mařka, lapajíc po vzduchu, vykřikla náhle hlasem nepřirozeným, nějak nelidsky napjatým, až k zlomení hořekavým: „Ty můj bože všemohoucí, to ho neměl snad zabít, když mne zkazil, tatínka do Vltavy vehnal, mne v ty místa přivedl, takže z toho maminka až rozumu pozbyla!?" Bylo podívání na Mařku, zrudla ve tváři, hrdlo její div se nerozstoupilo, z kulatosti jeho vypnuly se kolmé svaly a na nich ukázaly se žíly jako brky, tepny vyvstaly jí z pleti i na skráních. Celý obličej její vůčihledě nabyl a z naběhlých, sotva dovírajících rtů pádil příval skuhravých slov: „To je pravda, že tatínka chytil na zboží v magacínu, ale teprve, když jsme tři dni nic nejedli, vzal tatínek kladívko a z kůlničky vylomil do kvelbíka několik cihel, když tam bylo jídla tolik. Ale hned tu třetí noc nás pan Konopík vyčíhal a tatínka chytil za ruku, když chtěl zase načisto zazdít, hodil mu na ni smyčku, skrz ten průkop utáhl a na skobu ve kvelbíku přivázal. Tatínek se napřed cloumal, ale byl tam až po rameno, prosil a sliboval, že všechno nahradí, ale plátno nic nebylo. Když jsem já ho proboha prosila, aby tatínka pustil, povídal: ,A tys tu taky? Pojď si tatínka rozvázat', on to ale dobře věděl od začátku, že jsem s tatínkem. Tatínek plakal, a když pan Konopík nedal jinak, než že poběhne pro domovníka, řekl ,di, děvečko!' a já sem tedy šla. A teprve tam sem se dověděla, proč sem tam byla zlákána a zač sem tatínka směla pustit, zavlíkl mě do krámku a bylo už hnedle ráno, když tatínka uřízl. Sama sem dávala tenkrát kladívko tatínkovi do ruky, aby šel a tomu lotrasovi hlavu rozbil; to bylo mezi námi všechno, protože se maminka nic nesměla dozvědět, jak to skončilo. Tatínek nechtěl a jen držel ten provaz v rukou, a nic jinač, než že se oběsí... mě hladil a líbal, ponejprv v mým životě... A možná dost, že by bylo všechno ještě dobře dopadlo, kdyby pan Konopík nebyl zasej v poledne spustil rámus, jako dyby byl na to teprve přišel; zavolal ke zdi domovníka, že je zazdění kůlničky ještě syrový, a na nás chtěl, abysme mu podepsali, že sme toho vzali za tisíc stoosumadvacet zlatejch. To už ale letělo kladívko panu Konopíkovi kolem hlavy, celej dům byl vzhůru, ale tatínek na strážníka nečekal, jak byl, vyběhl a utíkal na řetězovou, neměl daleko. Ale my sme se s ním už neshledaly, až ho vylovili, měl písek za nehty, a tělo od toho zápasu ztrhaný. A my sme zůstaly v celým domě za zloděje a ke všemu 84

nás pan Konopík vyhodil na ulici... Ale neminulo ho to, co ho minout nemělo, dostal tou zednickou třískou, když se Lén vrátil z vojny, a když mě v těch místech našel a když se dozvěděl..." A Mařka Kryštofova dala se do zuřivého vítězného smíchu. Až potud mluvila samými útočnými výkřiky, hrdlo rozdírajícími, sluch drásajícími, stále výbojnějšími, až bylo zjevno, že už ani nemůže více síly vložiti do svého kosti pronikajícího řevu, bylo také patrno, že není s to ani zastaviti jej, i přerývky mezi větami byly vyplněny rykem, a když dokončila, její strašlivý smích byl pokračováním tohoto vysilujícího vytržení. Smála se drobným, křečovitým, nezadržitelným chichotem, hnusným, protože připomínal fyzické podráždění lechtáním, pro které se nemůže zastaviti. Změnila se přitom k nepoznání, i oční důlky jí jaksi vyhřezly naroveň brunátným, až krvavým tvářím, hrdlo zduřelo k prasknutí. Náhle vtom mávla rukama do vzduchu, odhodila i šáteček i růženeček, zajikla se ve smíchu docela tak jako malé dítě ve vzteklém pláči, zaryla všemi prsty u krku pod vlňák a nesmírně prudkým úsilím roztrhla sponu, že šátek z ní spadl, a tak v citrónově zeleném, hluboce vystřiženém živůtku s obnaženýma rukama padla na kolena, zachytivši se obruby stolu. Ačkoli se tu zřejmě rdousila kuckajíc, nikomu ani nenapadlo přispěti jí. V auditoriu vykřikla elegantně oděná dáma hysterickým hlasem, zdvihla se a zprostřed řady klestila si cestu ven, ženské počaly prchati po celých skupinách. Otrlejší stavěli se na sedadla, ve všech očích se jevilo zděšení. Mařka zatím stále ještě klečela pod stolem, namístě dusivých počala nyní vydávati zvuky ničemu lidskému nepodobné. Vyla ve stejných dutých, jednozvučných přestávkách. Zlobné napětí proti ní, ježto bylo všeobecné mínění, že se jedná o přetvářku, bylo těmi zvuky zlomeno. Otázky a úkoly 1. Zasaďte výňatek do kontextu díla. 2. Najděte v ukázce rysy naturalismu. 3. Posuďte slovní zásobu z hlediska spisovnosti, doložte příklady. 4. Vysvětlete slova magacín a kvelbík. 5. Jak byl potrestán Kryštof, Konopík a Lén?

85