ITÁLIE JAKO DECENTRALIZOVANÝ STÁT. ANALÝZA KOMPETENCÍ ITALSKÝCH REGIONŮ

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Evropská studia

ITÁLIE JAKO DECENTRALIZOVANÝ STÁT. ANALÝZA KOMPETENCÍ ITALSKÝCH REGIONŮ Magisterská práce

Zuzana Čížková

Vedoucí práce: Doc. PhDr. Vít Hloušek, Ph. D. UČO: 182699 Obor: Evropská studia Imatrikulační ročník: 2005

Brno, 2010

Čestně prohlašuji, ţe jsem tuto magisterskou práci vypracovala samostatně, pouze s pouţitím zdrojů uvedených v seznamu literatury.

Děkuji vedoucímu této práce Doc. PhDr. Vítu Hlouškovi, Ph. D. za uţitečné rady a komentáře, které mi při vypracovávání této magisterské práce poskytl.

2

OBSAH 1.

ÚVOD ................................................................................................................................ 5

2.

VYMEZENÍ POJMŮ A KONCEPTŮ .................................................................................. 7 2.1. Unitární stát ................................................................................................................... 7 2.2. Decentralizace, regionalizace, regionalismus ................................................................ 8 2.3. Federace, federální politický systém, federalismus ....................................................... 9 2.4. Asymetrické uspořádání .............................................................................................. 11 2.5. Itálie ............................................................................................................................. 13

3.

VZNIK A VÝVOJ ITALSKÉHO REGIONALISMU ............................................................ 14 3.1. Zakotvení asymetrického postavení regionů ............................................................... 15 3.2.

Historický přehled .................................................................................................... 17

3.3.

Shrnutí ..................................................................................................................... 23

3.4.

AKTÉŘI OVLIVŇUJÍCÍ DALŠÍ VÝVOJ REGIONALIZACE ...................................... 25

3.4.1.

Regionální politické strany ................................................................................ 25

3.4.2.

Národní úroveň ................................................................................................. 27

3.4.3. Nadnárodní úroveň ................................................................................................... 30 4.

KOMPARACE VYBRANÝCH REGIONŮ ........................................................................ 32 4.1. Typy regionů ................................................................................................................ 32 4.2. Regiony s řádným statutem ......................................................................................... 33 4.2.1. Polity regionů s řádným statutem .......................................................................... 34 4.2.2. Lombardie ............................................................................................................. 36 4.2.3. Piemont ................................................................................................................. 39 4.2.4. Puglia .................................................................................................................... 41 4.3. Regiony se zvláštním statutem .................................................................................... 44 4.3.1. Friulsko – Julské Benátsko ................................................................................... 46 4.3.2. Sicílie..................................................................................................................... 52 4.3.3. Sardinie ................................................................................................................. 57 3

5.

OBECNÉ TRENDY ......................................................................................................... 62 5.1. Současné tendence regionalizace ............................................................................... 62 5.2. Konvergence či divergence v kompetencích regionů .................................................. 63 5.3. Finanční autonomie regionů ........................................................................................ 65 5.4. Hlavní aktéři ovlivňující vývoj regionalizace ................................................................. 66

6.

ZÁVĚR ............................................................................................................................ 68

7.

POUŢITÁ LITERATURA A INTERNETOVÉ ZDROJE .................................................... 70 8.1. Prameny ...................................................................................................................... 70 8.2. Monografie a články ..................................................................................................... 73 8.3. Webové stránky ........................................................................................................... 79

4

1. ÚVOD V Itálii docházelo od konce 2. světové války k procesům decentralizace. Regionalizace Itálie je specifická svým asymetrickým charakterem, kvůli kterému se postavení a kompetence jednotlivých regionů velmi liší. Právě problematika asymetrického charakteru regionalizace Itálie a jeho současného vývoje je hlavním tématem této práce. Důraz bude kladen především na identifikaci obecných trendů v současném vývoji regionalizace Itálie v otázce změny kompetencí italských regionů s ohledem na jejich asymetrické postavení a na identifikaci hlavních aktérů ovlivňujících další vývoj regionalizace Itálie. Nejprve budou v práci představeny výchozí koncepty, poté bude zhodnocen dosavadní vývoj postavení regionů v Itálii. Následně bude provedena analýza kompetencí vybraných regionů, na jejímţ základě budou identifikovány současné trendy v otázkách regionalizace Itálie. Pro potřeby této práce bylo zvoleno šest regionů, jejichţ kompetence budou analyzovány. Konkrétně se jedná o 3 regiony s řádným statutem – Lombardii, Piemont a Puglii a 3 regiony se zvláštním statutem – Sardinii, Sicílii a Friulsko - Julské Benátsko. Regiony byly vybrány s ohledem na jejich statut, geografickou polohu, historické postavení a současné postavení, aby

rovnoměrně

vyjadřovaly

všechny

tendence

v souvislosti

s otázkou

italského

regionalismu. Lombardie je region s řádným statutem, který se nachází v severní Itálii a v současné době představuje region, který nejvíce usiluje o větší autonomii. Piemont je region s řádným statutem nacházející se v severní Itálii, který rovněţ usiluje o větší autonomii, ale nikoliv tak silně jako Lombardie. Puglia je region s řádným statutem nacházející se v jiţní Itálii. Sardinie, Sicílie a Friulsko – Julské Benátsko představují regiony se zvláštním statutem, jejichţ míra autonomie je u kaţdého regionu naprosto specifická. Sardinie a Sicílie získaly zvláštní statut z historických důvodů a kvůli své izolovanosti od zbytku Itálie, kdeţto Friulsko

5

– Julské Benátsko získalo zvláštní statut mimo jiné díky slovinské menšině, která se nachází na jeho území. Friulsko – Julské Benátsko je navíc specifické díky opoţděnému získání svého zvláštního statutu. Sardinie a Sicílie představují etnicky homogenní regiony, zatímco Friulsko – Julské Benátsko představuje etnicky heterogenní region nacházející se na hranicích se Slovinskem a Rakouskem, coţ bylo také hlavním důvodem zisku jeho zvláštního statutu. Autorka se ve své práci pokusí odpověď na tyto výzkumné otázky: Jaké jsou obecné tendence v současném stavu regionalizace? Dochází k posilování kompetencí regionů, s případným směřováním k federalizaci?

Je moţné identifikovat trendy směřující ke

konvergenci asymetrického postavení regionů? Jak silná je finanční autonomie regionů? Jací jsou hlavní aktéři ovlivňující vývoj postavení regionů v Itálii? V této práci nebudou řešeny niţší úrovně vlády pod regiony, jako jsou metropolitní města, provincie a komuny, které mají rovněţ významné místo v rámci italského politického uspořádání, ale formát této práce je neumoţňuje do analýzy zahrnout. Tato práce je limitována omezenou literaturou v českém jazyce. Problematika, kterou se zabývá tato práce, není v české literatuře téměř vůbec zpracovaná, proto bylo nutné čerpat především z italských primárních pramenů, které tvoří základ této práce. Primární prameny byly doplněny řadou relevantních autorů píšících převáţně v italském a anglickém jazyce. V případě sekundárních zdrojů bylo čerpáno především ze zahraničních knih, ze zahraničních časopisů v elektronické podobě a z internetových zdrojů v anglickém a italském jazyce. Při definici konceptů bylo vycházeno především z těchto autorů – Keating, Swenden, Watts, Tarlton, Burgess.

Při analýze vývoje italského regionalismu byly vyuţity kromě

primárních pramenů také práce těchto autorů – Cotta, Verzichelli, Putnam, Leonardi, Nanetti, Rolla, Eva, Giordano, Del Luca. Pro komparaci vybraných regionů byly vyuţity především italské primární prameny a dále bylo vycházeno především z prací autorů Tarchiho, Coluzziho, Agnewa, Strmisky, 6

2. VYMEZENÍ POJMŮ A KONCEPTŮ Pro účely této práce je nejprve nutné provést teoretické zakotvení a jasné vymezení jednotlivých pojmů, které budou v této práci uţívány. Jelikoţ se práce zabývá otázkami regionalizace, federalizace a decentralizace, je tyto pojmy nutné vymezit. Nejprve bude v této kapitole věnována pozornost unitárnímu státu, dále otázkám decentralizace a regionalizace, následně federalismu a asymetrickému uspořádání. Poslední část je věnována Itálii a jejímu zakotvení v rámci těchto konceptů.

2.1. Unitární stát Unitární centralizovaný stát je státem, kde jsou veškeré kompetence soustředěny v rukou národní vlády a který není rozdělen na menší konstitutivní jednotky, které by disponovaly určitými pravomocemi. Veškerá moc je soustředěna v rukou dominantního centra, které je zdrojem suverenity. Ve státě je centralizovaný byrokratický aparát a ke všem teritoriím je přistupováno stejně.1 Unitární stát ovšem můţe být i decentralizovaný, coţ znamená, ţe je rozdělen na konstitutivní jednotky a těmto jednotkám je předána určitá míra kompetencí, nicméně konstitutivní jednotky nemají takřka ţádné pravomoci směrem k centru a je to pouze centrum, které určuje, jaké kompetence a v jaké míře budou na konstitutivní jednotky delegovány. Regionalizovaný stát můţeme definovat jako stát, který je rozdělen na konstitutivní jednotky (regiony) disponující určitou mírou pravomocí, která jim byla přidělena centrálním státem. Regiony však v tomto případě mají určité pravomoci vůči centru a disponují určitou mírou pravomocí i v otázce svých kompetencí. Postavení konstitutivních jednotek však není tak

1

Viz Keating, M.: The New Regionalism in Western Europe: Territorial Restructing and Political Change, s. 35.

7

silné jako v případě federace, centrální stát si ponechává suverenitu a můţe pravomoci regionům zase odebrat, čímţ si zachovává své nadřazené postavení.2

2.2. Decentralizace, regionalizace, regionalismus Decentralizace představuje proces přenosu kompetencí z centrální vlády na substátní rovinu. Decentralizace můţe mít formu administrativní decentralizace, nebo decentralizace politické. Zatímco administrativní decentralizace nevede k transferu rozhodovacích pravomocí, ale pouze

administrativních

funkcí,

politická

decentralizace

s sebou

přináší

zvyšování

rozhodovacích pravomocí substátních jednotek a zvyšování jejich autonomie. Devoluce představuje politické označení pro decentralizaci pouţívající se převáţně ve Velké Británii, které se v poslední době často uţívá i v souvislosti s decentralizací Itálie. V souvislosti s Itálií tedy proces devoluce představuje proces vedoucí k větší autonomii italských regionů. Regionalizace představuje proces, kdy jsou kompetence předávávány z národního centra regionům. Podle Keatinga region představuje teritoriální úroveň, která se nachází mezi státem a lokální úrovní. Regiony mohou být označeny jako fyzické prostory, mohou být buď homogenní, definované topografií, klimatem nebo jinými stálými charakteristikami, nebo mohou být definovány okolo nějakého ústředního bodu. Regiony mohou být definovány ekonomicky, funkčně, kulturně či z institucionálního hlediska. Region je dále konstrukcí různých prvků s větší či menší mírou koheze. Regionalismus je moţné definovat jako úsilí o větší samostatnost a nezávislost oblastí, kdy se regiony snaţí stát plnoprávnými aktéry. Jinými slovy regionalismus představuje snahu ze strany regionů o decentralizaci a přidělení větší míry kompetencí regionům, aby se staly skutečnými aktéry v decentralizovaném státě, případně ve federálním státě. Příčinou regionalismu bývá většinou odlišná identita regionů, existence specifických hodnot a zvyků, 3 kdy regiony se snaţí získat větší pravomoci, aby mohla být zachována jejich specifičnost a 2

Viz Swenden, W.: Federalism and Regionalism in Western Europe. A Comparative and Thematic Analysis, s. 14., Keating, M.: The New Regionalism in Western Europe: Territorial Restructing and Political Change, s. 113. 3 Viz Keating, M.: The New Regionalism in Western Europe: Territorial Restructing and Political Change, s. 1.

8

jedinečnost a zachována jejich regionální identita. Regionalismus se objevuje především ve státech, kde jsou významnější rozdíly mezi jednotlivými regiony a kde hranice regionů vychází z historického uspořádání či jsou dány lingvisticky. Silný regionalismus se objevuje tam, kde se společně schází prvky geografie, ekonomické koheze, kulturní identity, administrativního aparátu, populární identity a teritoriální mobilizace.4 V této práci budeme vycházet z Keatingovy definice regionů a regiony tedy budeme povaţovat za sociální konstrukty v rámci teritoriálních hranic. Regionální stranu lze definovat jako samostatnou stranicko-politickou formaci regionální obedience, jejíţ ideově-programová i organizační identita, stejně jako jí pouţívané zdroje politické legitimace a volební mobilizace mají regionální charakter. Multiregionální (či makroregionální) strana je substátní strana, která zasahuje do několika regionů a teritoriální aspekt je rozšířen na více regionů.5

2.3. Federace, federální politický systém, federalismus Je důleţité odlišovat mezi federalismem, federálním politickým systémem a federací. Watts rozlišuje federalismus jako normativní koncept, v rámci kterého dochází mimo jiné k samovládě konstitutivních jednotek. Federalismus v sobě kombinuje sdílení vlády s autonomními akcemi konstitutivních jednotek vlády, které zachovávají identitu a odlišnost, coţ je také důvodem, proč stále více národů vidí ve federalismu odpověď na měnící se podmínky současného světa.6 V současnosti je federalismus chápán jako moţnost zachování státní integrity, zatímco v historii byl federalismus chápán především jako proces vzniku nového státu. Termín federální politický systém představuje politickou organizaci, která je charakteristická kombinací sdílené vlády a samovlády. Je zde moţné rozlišovat celou řadu druhů. Podle Elazara sem patří například unie, decentralizované unie, federace či konfederace. Pojem federace představuje specifický druh federálních politických systémů. Federace je sdruţenou 4

Tamtéţ, s. 9 - 15. Viz Strmiska, M.: Liga Severu a regionální strany v Itálii, s. 9. 6 Viz Watts, R. L.: Federalism, Federal Political Systems and Federations, s. 118. 5

9

polity kombinující konstitutivní jednotky a centrální vládu, z nichţ kaţdá vlastní pravomoci delegované Ústavou, kaţdá je zmocněna k jednání přímo s občany v otázce legislativy, administrativy a daní a kaţdá je přímo volena občany.7 Federální stát můţe být definován jako polity, ve které existují alespoň dva stupně vlády a prostřednictvím kterých jsou propojeny sdílená vláda a samovláda a ţádná úroveň není nadřazená jiné.8 Jedním z důleţitých znaků federálního státu je teritoriální reprezentace substátních jednotek, kdy na federální úrovni existuje typicky druhá legislativní komora, která reprezentuje zájmy jednotek federace. Federální stát dělí suverenitu mezi centrum a regiony, kde na kaţdé úrovni jsou pravomoci jednotek definované ústavou.9 Federalizace je chápána jako proces vedoucí k naplnění federálních principů, kdy se daná jednotka postupně stává skutečnou politickou jednotkou s vlastními orgány a není v podřízeném postavení vzhledem k federálnímu celku.10 Jinými slovy federalizace je cestou vedoucí k federaci, přičemţ tam však ne vţdy musí nutně dojít. Některé státy se zastaví v určité fázi federalizace a nemusí dojít aţ ke vzniku federace. Definovat rozdíly mezi federací, regionalizovaným státem a unitárním decentralizovaným státem je poměrně obtíţné. Zde je nutné vzít v potaz postavení regionů vůči centru a míru jejich pravomocí a rovněţ základní principy, kterými se stát řídí a jak je i postavení konstitutivních jednotek ve státu vnímáno. Ve federaci mají regiony nejsilnější pozici, oproti tomu v regionalizovaném státě je pozice regionů jiţ slabší a nejslabší pozici potom mají regiony v unitárním decentralizovaném státě. Ve federaci navíc nemůţe být pozice regionů jednostranně změněna centrální vládou, kdeţto v regionalizovaném státě uţ toto moţné je a získané kompetence mohou být regionům z rozhodnutí centrální vlády odebrány.11

7

Tamtéţ, s. 120; Elazar, D. J.: Exploring Federalism, s. 7. Viz Keating, M.: The New Regionalism in Western Europe: Territorial Restructing and Political Change, s. 113, Watts, R. L.: Federalism, Federal Political Systems and Federations, s. 120 - 121. 9 Viz Keating, M.: The New Regionalism in Western Europe: Territorial Restructing and Political Change, s. 36. 10 Viz Vykoupilová, H.: Víceúrovňové vládnutí v Evropě: koncepce, modely, typy, s. 18. 11 Viz Keating, M.: The New Regionalism in Western Europe: Territorial Restructing and Political Change, s. 112 – 114. 8

10

2.4. Asymetrické uspořádání Koncept asymetrie je úzce spojen s federalismem, protoţe všechny federace v sobě nesou určitou míru asymetrie. Asymetrické uspořádání je však velmi zajímavým prvkem, který neexistuje pouze ve federacích, ale je přítomen i v unitárních či regionalizovaných státech. Charles D. Tarlton však upozorňuje, ţe čím více je federace symetrická, tím je harmoničtější a jednotnější.12 Nicméně v současné době není asymetrické uspořádání chápáno takto negativně. V odpovědi na otázku, zda je asymetrické uspořádání důsledkem rozdílů mezi jednotlivými sloţkami federace, nebo je jejich příčinou, se autoři neshodnou. Například Kymlicka tvrdí, ţe asymetrické uspořádání slouţí k prohloubení rozdílů a upevnění rozdělení a zvyšuje hrozbu secese.13 Oproti tomu stojí Burgess a Gress, kteří tvrdí ţe asymetrické uspořádání slouţí jako efektivní nástroj k rozeznání a uzpůsobení rozdílů s cílem zvýšit stabilitu federace.14 Kaţdá federace je určitým způsobem asymetrická, díky kulturním, ekonomickým, sociálním či politickým faktorům, které v kaţdé federaci vytvořily asymetrické variace v otázce moci a vlivu jednotlivých konstitutivních jednotek.15 Asymetrické uspořádání potom znamená, ţe jednotlivé jednotky nedisponují stejnou politickou kvalitou.16 Ačkoliv pojem asymetrického uspořádání bývá pouţíván primárně v souvislosti s federacemi, je moţné ho aplikovat i na regionalizované či unitární decentralizované státy. U asymetrického uspořádání je dále nutné rozlišovat mezi asymetrií de facto a de jure, která je zakotvena v Ústavě. Asymetrie de facto existuje v kaţdém typu federálního či decentralizovaného státu, protoţe v kaţdém státě existují různě teritoriálně, ekonomicky či populačně velké jednotky disponující rozdílnou ekonomickou silou. Ţádná federace není sloţena ze stejně velkých a ekonomicky stejně vyspělých jednotek. Jednotky, které jsou větší a ekonomicky silnější, tak mají silnější pozici na národní scéně, coţ je výrazem 12

Viz Tarlton, Ch. D.: Symmetry and Asymmetry as Element sof Federalism: A Theoretical Speculation, s 867 – 869. 13 Viz Kymlicka, W.: Federalism, Nationalism, and Multiculturalism, s. 286. 14 Viz Burgess, M. – Gress, F.: Symmetry and Assymetry Revisited, s. 54. 15 Viz Watts, R. L.: A Comparative Perspective on Asymmetry in Federations, s. 4. 16 Viz Tarlton, Ch. D.: Symmetry and Asymmetry as Element sof Federalism: A Theoretical Speculation, s. 867.

11

asymetrie de facto. Kromě ekonomických rozdílů či rozdílů v populaci můţe být dalším znakem asymetrie de facto i například činnost regionálních stran, protoţe regionální strany jsou specifické pro určité regiony a vytváří tak asymetrický stranický systém.17 Asymetrie de jure není tolik běţná jako asymetrie de facto a většinou se objevuje ve státech, kde jsou přítomné hluboké historické faktory nebo výrazná asymetrie de facto. De jure asymetrie oficiálně uznává rozdíly mezi konstitutivními jednotkami, které vedly k vytvoření de facto asymetrie. Jedná se především o rozlohu, populaci, sociální a kulturní rozdíly a ekonomickou situaci. Pokud existuje výrazná de facto asymetrie, často se objevuje i asymetrie de jure, ačkoliv tomu tak není vţdy. De jure asymetrie bývá nejčastěji zakotvena v Ústavě, kde je explicitně vyjádřeno asymetrické postavení konstitutivních jednotek. De jure asymetrie se objevuje většinou tehdy, kdyţ hranice konstitutivních jednotek vychází z lingvistických nebo kulturních linií a vytváří tak různě velké a populačně odlišné jednotky. Nicméně ne vţdy dochází v souvislosti s asymetrií de jure k prohlubování rozdílů mezi regiony. De jure asymetrie bývá často pouţívána v otázce redistribuce finančních zdrojů a jejím cílem v tomto případě bývá sníţit rozdíly mezi jednotlivými sloţkami federace. Dalším poměrně častým příkladem de jure asymetrie je asymetrie v otázce reprezentace konstitutivních jednotek na národní úrovni, kdy jednotlivé konstitutivní jednotky disponují různou mírou reprezentace právě často v souvislosti s de facto asymetrií způsobenou rozdílnou populační či ekonomickou silou.18 De jure asymetrie není vţdy nutně negativní jev, někdy je její zakotvení právě snahou o sníţení de facto asymetrie mezi konstitutivními jednotkami. Často však de jure asymetrie reflektuje asymetrii de facto, coţ můţe ještě více prohloubit asymetrické postavení konstitutivních jednotek, pokud je i právně zakotveno. Pokud ovšem asymetrie mezi jednotlivými regiony překročí únosnou míru, potom se objeví nebezpečí secese, které se můţe stát reálným. Zde je ovšem ještě nutné vzít v potaz rozdíly mezi asymetrií způsobenou právě rozdíly v populaci, velikosti či ekonomické významnosti 17

Viz Burgess, M.: Comparative Federalism. Theory and Practise, s. 220. Viz Watts, R. L.: A Comparative Perspective on Asymmetry in Federations , s. 2 – 7; Watts, R. L.: Asymmetrical Decentralization. Functional or Dysfunctional, s. 3 – 12. 18

12

jednotlivých konstitutivních jednotek a asymetrií zakotvenou v Ústavě,19 která nemusí vycházet z těchto rozdílů, ale její důvody mohou být zcela odlišné.

2.5. Itálie Itálie je podle Ústavy unitárním státem, který je tvořen niţšími územními celky – regiony, provinciemi, metropolitními městy a komunami. Navzdory tomu zde však existují zajímavé prvky, které Itálii přibliţují i federaci. Samozřejmě se nejedná o federaci de jure, ani se neblíţí federaci fakticky, ale existují zde určité znaky, které Itálii odklání od unitárního státu směrem k federaci a které jsou ještě prohlubovány asymetrickým uspořádáním regionů, které v Itálii existuje. Jedná se především o míru kompetencí regionů, která je jednak rozdílná pro jednotlivé regiony, ale také je pro unitární stát atypicky významná, kdy regiony disponují

19

de

iure

silnými

legislativními

pravomocemi.

Viz Watts, R. L.: Federalism, Federal Political Systems and Federations, s. 123.

13

3. VZNIK A VÝVOJ ITALSKÉHO REGIONALISMU Itálie se skládá z 20 regionů,20 které jsou znázorněny na mapce níţe. Hranice regionů jsou zčásti určeny historicky, lingvisticky, kulturně a některé regiony jsou vymezeny politicky. Další niţší územní celky tvoří provincie, komuny a metropolitní města. Regiony byly poprvé zakotveny v Ústavě v roce 1948. Z dvaceti regionů je 5 regionů se zvláštním statutem a 15 regionů se statutem řádným.

Zdroj: Italy Map (http://www.italymap.it/mappetematiche/tav/tav-emilia-romagna.html).

20

Konkrétně se jedná o Údolí Aosty (Valle d´Aosta), Piemont, Ligurii, Lombardii, Tridentsko – Horní Adiţe (Trentino – Alto Adige), Benátsko (Veneto), Friulsko – Julské Benátsko (Friuli – Venezia Giulia), Emilia Romagna, Toskánsko (Toscana), Marche, Umbrii, Lazio, Abruzzo, Molise, Kampánii (Campania), Basilicatu, Puglii, Kalábrii (Calabria), Sicílii, Sardinii (Sardegna). Viz Costituzione della Repubblica Italiana, Kapitola V, Článek 114 – 133.

14

3.1. Zakotvení asymetrického postavení regionů Kořeny asymetrického postavení italských regionů je nutné hledat v minulosti, kdy nynější italské území bylo rozdrobeno historicky na velké mnoţství malých státních útvarů. Ke sjednocení Itálie v unitární stát došlo v roce 1861, kdy bylo vytvořeno Italské království pod vládou savojské dynastie. Právě z tohoto období částečně pochází touha po asymetrickém uspořádání, kdy historicky nejsilnější státy na Apeninském poloostrově chtěly zachovat jistou míru autonomie, která by reflektovala jejich dřívější významné postavení. Po sjednocení Itálie však proběhla velká centralizace a niţší územní celky v Itálii prakticky neexistovaly. Tato situace se nezměnila ani během dvou světových válek, v období vlády fašistické diktatury probíhalo úsilí o ještě větší centralizaci Itálie. Nicméně v roce 1945 se začaly na italské politické scéně objevovat moţnosti změny na decentralizovaný koncept státu, tak aby italským regionům byla přidělena určitá míra autonomie.21 Impulsem k asymetrickému uspořádání byla obava z moţnosti secese těchto historicky významných států na jihu a dále také jazykově a kulturně odlišných okrajových regionů na severu Itálie.22 Právě těmto regionům tedy byla přidělena vyšší míra autonomie, aby bylo předejito moţnosti, ţe by tyto regiony usilovaly o secesi a ţe by docházelo k pnutí na italské politické scéně. V roce 1946 byly všechny významné politické strany nakloněné určité formě decentralizace, coţ se projevilo i při přípravě poválečné Ústavy, která byla nakonec přijata 27. 12. 1947 a vstoupila v platnost 1. 1. 1948.23 Tato Ústava zakotvila nové politické uspořádání země. Politické strany se ovšem neshodovaly na tom, jak velké pravomoci by regiony měly mít.24

21

Viz Cotta, M. – Verzichelli, L.: Political Institutions in Italy, s. 7 – 14. Více Rolla, G.: The Development of Asymmetric Regionalism and the Principle of Autonomy in the New Constitutional Systems: A Comparative Approach, s. 470, Putnam, R. D.: Making Democracy Work: Civic Traditions in Modern Italy, s. 18 – 20. 23 Viz Costituzione della Repubblica Italiana. 24 Křesťanští demokraté (DC) tehdy podporovaly silnou pozici regionů, naopak levicové strany, Italská komunistická strana (PCI) a Italská socialistická strana (PSI) chtěly nechat většinu moci na národní úrovni a regionům chtěly přisoudit pouze sekundární pravomoci. V 50. letech se postoje politických stran obrátily, nyní to 22

15

Italská Ústava z roku 1948 byla postavena na myšlence regionalismu, s jehoţ koncepcí vhodnou pro Itálii přišel Gaspare Ambrosini, významný italský politolog, který v té době působil na univerzitě v Římě.25 Do italské ústavy byly zakotveny principy regionalismu, aby regiony získaly své dřívější významné postavení, které však bylo po sjednocení Itálie zničeno a Italské království bylo v co největší míře centralizováno. Právě příliš tvrdá centralizace nicméně byla povaţována za jeden z destabilizujících faktorů, se kterými se Itálie po roce 1945 snaţila vypořádat. Ve článcích 114 a 115 bylo zakotveno, ţe Republika se dělí na regiony, provincie a komuny. Regiony jsou autonomní entity s vlastními pravomocemi a funkcemi, které vycházejí z Ústavy.26 Jejich kompetence a řešení jejich financování byly v Ústavě definovány poměrně vágně. V případě kompetencí regionů byly sice vymezeny oblasti, ve kterých regiony disponovaly legislativními pravomocemi, nicméně rovněţ zde bylo definováno, ţe v rámci legislativních pravomocí regionů budou vymezeny základní principy jejich fungování národními zákony a ţe regionální normy nesmí být v rozporu s národními zájmy.27 V otázce finančních záleţitostí bylo v Ústavě pouze konstatováno, ţe „regiony mají finanční autonomii ve formě a v hranicích stanovených zákony Republiky.“28 Nicméně zákony, které by nějakým způsobem vymezily finanční autonomii regionů a jejich legislativní pravomoci, nebyly aţ do počátku 70. let přijaty. Stejně tak nebyl v Ústavě uveden způsob voleb do regionálních rad. Toto mělo být předmětem následných zákonů, které měly být schváleny v následujících měsících. Nicméně z důvodů rozporů na italské politické scéně se politické strany nebyly schopny dohodnout a otázka regionalizace země tak byla aţ do konce 60. let odloţena. Aţ na konci 60. let začalo docházet k jistému uvolnění na italské politické scéně, kdy

byli naopak Křesťanští demokraté, kteří odmítali další regionalizaci, především z důvodů obav z ovládnutí některých regionů levicovými silami. Viz Leonardi, R. – Nanetti, R. Y. – Putnam, R. D.: Devolution as a Political Process: The Case of Italy, s. 99, Amoretti, U. M.: Italy. Political Institutions and the Mobilization of Territorial Differecenes, s. 186 – 187. 25 Viz Chapman, B. - Mackenzie, W. M. J.: Federalism and Regionalism. A Note on the Italian Constitution of 1948, s. 185 – 194. 26 Viz Costituzione della Repubblica Italiana, Kapitola V, Článek 114, 115. 27 Tamtéţ, Článek 117. 28 Tamtéţ, Článek 119.

16

komunistická strana přestala být vyloučena z veškerého dění29 a otevřel se zde prostor pro přijetí regionalizačních zákonů. Regiony tak začaly konečně fungovat, byť s více neţ dvacetiletím zpoţděním. Jiţ Ústava z roku 1948 rozdělila italské regiony na regiony se zvláštním statutem (regioni a statuto speciale) a regiony s řádným statutem (regioni a statuto ordinario)30, coţ je jev, který je v Itálii přítomen dodnes a je základním prvkem italského asymetrického systému postavení regionů. Rozdělení regionů na regiony se zvláštním statutem a na regiony s řádným statutem vycházelo z historických zkušeností a z obav o zajištění italské jednoty. Zvláštní statut byl určen těm regionům, u kterých hrozilo reálné riziko moţnosti secese. Konkrétně se jednalo o okrajové regiony Sicílie, Sardinie, Tridentsko - Horní Adiţe, Údolí Aosty a Friulsko – Julské Benátsko.31 Zvláštní statut Sicilského regionu byl přijat jiţ 15. května 1946, do italské Ústavy byl zakotven 26. února 1948, kdy byly rovněţ přijaty ústavní zákony, které specifikovaly zvláštní statuty Autonomního regionu Sardinie, Autonomního regionu Údolí Aosty a Autonomního regionu Tridentsko - Horní Adiţe.32 Zvláštní statut Autonomního regionu Friulsko Julské Benátsko byl přijat aţ 31. ledna 1963.33 Kaţdý z těchto regionů se zvláštním statutem má zcela rozdílné kompetence.

3.2.

Historický přehled

Ačkoliv byla existence regionů zakotvena jiţ v Ústavě z roku 1948, aţ do počátku 70. Let regiony fakticky neexistovaly. Výjimku tvořily čtyři regiony se zvláštním statutem, které díky svému statutu, který má formu ústavního zákona, mohly fungovat. Konkrétně se jednalo o 29

Jedná se o tzv. otevření doleva (L´apertura a sinestra), které začalo v 60. letech. Viz Leonardi, R. – Nanetti, R. Y. – Putnam, R. D.: Devolution as a Political Process: The Case of Italy, s. 100. 30 Regioni a statuto speciale. Viz Costituzione della Repubblica Italiana, Kapitola V, Článek 116. 31 Tamtéţ, Článek 116. 32 Viz Legge costituzionale del 26 febbraio 1948, n. 2: "Conversione in legge costituzionale dello Statuto della Regione siciliana", Legge costituzionale del 26 febbraio 1948, n. 3: "Statuto speciale per la Sardegna", Legge costituzionale del 26 febbraio 1948, n. 4: "Statuto speciale per la Valle d'Aosta", Legge costituzionale del 26 febbraio 1948, n. 5: "Statuto speciale per il Trentino – Alto Adige". 33 Viz Chapman, B. - Mackenzie, W. M. J.: Federalism and Regionalism. A Note on the Italian Constitution of 1948, s. 189.

17

Sardinii, Sicílii, Tridentsko – Horní Adiţi a Údolí Aosty. Friulsko – Julské Benátsko se k těmto regionům připojilo aţ v roce 1963, kdy byl se zpoţděním schválen její statut. U regionů s řádným statutem je v Ústavě z roku 1948 konstatováno, ţe bude přijat jejich statut, který dále vymezí jejich pravomoci a kompetence. K přijetí tohoto statutu ovšem nedošlo aţ do 70. let především z důvodů rozporů na italské politické scéně, jak velké pravomoci by regiony měly mít a jaký statut by jim měl být přidělen. Zastánci decentralizace byli především socialisté a komunisté, naopak vládnoucí křesťanská demokracie byla proti větší decentralizaci z obav nad vládou levice na regionální úrovni.34 Rozpory na italské politické scéně trvaly aţ do konce 60. let, kdy se začala problematika regionů opět řešit. Regiony s řádným statutem tak začaly v Itálii fakticky existovat aţ od roku 1970, kdy jim byl přidělen statut a vymezeny jejich pravomoci. V roce 1970 se rovněţ konaly první volby do regionálních rad regionů s řádným statutem, po kterých mohla být zahájena činnost regionů. Nicméně v té době jiţ byla vybudována silná centrální administrativa, která nebyla příliš nakloněná předání funkcí regionům, takţe transfer kompetencí regionům byl velmi obtíţný. Navíc alokace finančních prostředků zůstala v rukou státu.35 V 70. letech byla přijata celá řada zákonů, které definovaly fungování regionů. Uţ v roce 1970 byl schválen zákon, který určil způsob transferu částí příjmu z daní regionům. V roce 1972 a především potom v roce 1975 byly schváleny zákony, které vedly k implementaci části legislativních pravomocí regionů stanovených v Ústavě. Od roku 1975 do roku 1978 rovněţ docházelo k přesunu části centrálního administrativního aparátu regionům, který umoţnil přenos další části kompetencí ze státu na regiony. V roce 1978 byl rovněţ přijat zákon o vytváření regionálních rozpočtů.36 Po přijetí prvních zákonů o regionalizaci následovaly další změny v 80. letech, kdy byla postupně vymezována pravidla pro vykonávání kompetencí regionů, tak vágně definovaná

34

Viz Leonardi, R. – Nanetti, R. Y. – Putnam, R. D.: Devolution as a Political Process: The Case of Italy, s. 99, Amoretti, U. M.: Italy. Political Institutions and the Mobilization of Territorial Differecenes, s. 186 – 187. 35 Viz Cotta, M. – Verzichelli, L.: Political Institutions in Italy, s. 11. 36 Tamtéţ, s. 182 – 183.

18

v Ústavě. Skutečná změna v postavení regionů se začala rýsovat v 90. letech. Tuto změnu předznamenal nejen pád I. Republiky a vznik II. Republiky, ale také vzestup nové, z regionálních stran vytvořené, regionalistické strany Liga Severu především v severní Itálii, který měl daleký přesah i na národní úroveň. Zatímco kdykoliv dříve přicházely snahy o posílení postavení regionů od lingvisticky odlišných nebo izolovaných regionů, nyní o federalizaci či dokonce secesi začaly usilovat bohaté severoitalské regiony Lombardie, Benátska a Piemontu. Lize Severu se podařilo zavést nové téma federalismu na italskou politickou scénu.37 V průběhu 90. let se centrální vláda začala ocitat pod velkým tlakem především severoitalských regionalistických uskupení, která usilovala o získání větších kompetencí regionu. Tento narůstající tlak byl důsledkem politiky centrální vlády v otázce redistribuce finančních prostředků. Dlouhodobá finanční podpora jihoitalských regionů se stala pro občany severoitalských regionů nepřijatelná a měla za následek obrovský vzrůst vlivu regionalistických stran v severoitalských regionech, jejichţ hlavním tématem bylo zajištění větších pravomocí regionů a především nastavení nového modelu redistribuce financí.38 V 90. letech rovněţ došlo k pádu I. Republiky. Jiţ na počátku 90. let proběhly další dílčí kroky směrem k decentralizaci, uţ v roce 1990 proběhlo přerozdělení pravomocí na lokální úrovni. Další změny nastaly v roce 1993, kdy byla zavedena přímá volba starostů a předsedů provincií. V roce 1995 proběhla reforma volebního systému do regionálních orgánů, kde byla část křesel přidělována většinově, oproti původnímu proporcionálnímu systému. Dále se jednalo především o tzv. Bassaniniho zákony z let 1997 – 1999, v rámci kterých proběhla administrativní reforma a došlo k reorganizaci substátních vlád. Zákony přijaté v roce 1997 redefinovaly vztahy mezi státem a regiony, aniţ by byla provedena změna Ústavy. Tyto zákony vedly k větší decentralizaci, kdy regionům byla předána řada administrativních kompetencí a rovněţ byla zvýšena kapacita jejich

37 38

Viz Cotta, M. – Verzichelli, L.: Political Institutions in Italy, s. 11 – 12. Viz Mingione, E.: Italy: The Resurgence of Regionalism, s. 316 – 318.

19

administrativních sborů.39 Nicméně navzdory těmto legislativním změnám regiony stále postrádaly rozpočtovou autonomii a pravomoci v oblasti daňové politiky. Další změnu přinesla revize Ústavy z roku 1999, která změnila způsob volby prezidenta regionu na přímou volbu. Nicméně regionům byla ponechána moţnost rozhodnout o jiném typu volby prezidenta regionu. V této revizi je poprvé vyjádřeno posílení pravomocí regionů. Posílení pravomocí regionů je patrné i z revize článku 123 týkajícího se přijetí statutu regionů. Zatímco dříve musel být statut regionu schválen národní vládou, nyní statut schvalují regionální rady a národní vláda můţe pouze postoupit statut Ústavnímu soudu, pokud se domnívá, ţe statut je v rozporu s Ústavou. Regionálním radám byla rovněţ nově dána pravomoc odvolat prezidenta regionu.40 V tomto roce bylo rovněţ revidováno postavení lokálních vlád z roku 1990.41 Nejdůleţitější ústavní revizi z pohledu regionů přinesla ústavní reforma z roku 2001. V roce 2001 byla provedena velká konstitucionální reforma týkající se především postavení regionů s řádným statutem a rozdělení kompetencí mezi státem a regiony. Tuto reformu představila středolevá vláda D´Alemy. Ústavní revize musela být ještě schválena občany v konfirmačním referendu, protoţe v parlamentu nedosáhla potřebné dvoutřetinové většiny. K jejímu schválení v referendu, které se konalo v říjnu 2001,42 po vítězství pravice v národních volbách, došlo, ačkoliv volební účast byla velmi malá. Tato změna ústavy kompletně revidovala Kapitolu V Ústavy nazvanou Regiony, provincie, komuny. V revizi Ústavy z roku 2001 jiţ bylo konstatováno, ţe republika se skládá z komun, provincií, metropolitních měst a regionů, které představují autonomní entity s vlastními statuty, pravomocemi a funkcemi, které jsou zakotveny v Ústavě, a státu. Další důleţitou změnou bylo, ţe regiony získaly obecné legislativní pravomoci, kdeţto pravomoci státu byly vymezeny taxativně na jednotlivé oblasti. Dále se jiţ v Ústavě nemluví o 39

Viz Cotta, M. – Verzichelli, L.: Political Institutions in Italy, s. 182 – 183. Viz Legge Costituzionale di 22 novembre 1999, n. 1. "Disposizioni concernenti l'elezione diretta del Presidente della Giunta regionale e l'autonomia statutaria delle Regioni". 41 Viz Cotta, M. – Verzichelli, L.: Political Institutions in Italy, s. 189. 42 Tamtéţ, s. 190. 40

20

národním zájmu jako obecné klauzuli definující vztah státu a regionů. Do Ústavy byl rovněţ zakotven princip subsidiarity. V rámci této ústavní změny byl změněn článek 117 Ústavy, který pojednává o kompetencích regionů. Zatímco v Ústavě z roku 1948 článek 117 explicitně vymezoval pravomoci regionů a veškeré pravomoci, které nebyly explicitně vymezeny regionům, byly v kompetenci státu, nyní došlo k inverzi tohoto článku. V konstitucionální reformě z roku 2001 jsou explicitně vymezeny kompetence státu a je zde konstatováno, ţe kompetence, které nejsou explicitně vyhrazeny státu, patří mezi kompetence regionů. Stát má výlučné legislativní pravomoci v taxativně vymezených oblastech, v dalších oblastech sdílí pravomoci s regiony, přičemţ stát určuje základní principy, a ve všech ostatních oblastech, které nejsou vymezeny jako kompetence státu, mají legislativní pravomoci regiony.43 V ústavní reformě z roku 2001 bylo rovněţ zakotveno právo regionů na vlastní rozpočet včetně jejich podílu na daních samozřejmě v souladu s Ústavou a principy koordinace veřejných financí a daňového systému, čímţ byla zvýšena fiskální autonomie regionů. Přesný podíl na daních není v Ústavě definován a je předmětem dalších zákonů. Podle velikosti regionů je určen proporcionální podíl na daních, stát však můţe provést redistribuci prostředků pro znevýhodněné regiony prostřednictvím vyrovnávacích fondů.44 Nicméně implementace těchto změn se ukázala jako velmi obtíţná a ještě k ní úplně nedošlo.45 Regiony a další substátní jednotky byly ve svých sférách aktivit postaveny na stejnou úroveň jako stát. Regionu vládne regionální rada, která je legislativním orgánem. Giunta je exekutivním orgánem regionů a v jejím čele stojí prezident regionu, který je volen přímo. Kaţdému regionu byl navíc přidělen státní komisař, který má dohlíţet na koordinaci státních a regionálních administrativních funkcí. Regiony si také samy schvalují své statuty, pokud stát povaţuje přijatý regionální statut za neslučitelný s Ústavou, má právo se obrátit na

43

Viz Costituzione della Repubblica Italiana, Kapitola V, Čl. 114 – 120. Viz Costituzione della Repubblica Italiana, Kapitola V, Čl. 119. 45 Viz Pajno, S.: Regionalism in the Italian Constitutional System, s. 636. 44

21

Ústavní soud, který případný rozpor s ústavou posoudí.46 Stát i regiony se rovněţ mohou obrátit k Ústavnímu soudu v otázce svých kompetencí. Velká část kompetencí regionů v současnosti patří mezi kompetence sdílené, v rámci kterých má stát určovat základní principy, v rámci kterých budou regiony vykonávat své pravomoci. Regiony se snaţí co nejvíce vyuţívat svých nově nabytých pravomocí a uplatňovat legislativní pravomoci v co nejvyšší míře a Ústavní soud musí řešit mnoho stíţností státu na překročení pravomocí regionů. Po vítězství Silvia Berlusconiho v parlamentních volbách z roku 2001 byla vytvořena koaliční vláda sloţená z Berlusconiho strany Vzhůru Itálie a ze strany Liga Severu.47 V této vládě byl vytvořen nový post ministra pro institucionální reformy a pro devoluci, který obsadil Umberto Bossi, vůdčí osobnost Ligy Severu.48 Vláda začala připravovat další reformu Ústavy, která by vedla k ještě většímu posílení kompetencí italských regionů. Většinu hlavních změn však uţ zakotvila ústavní reforma z roku 2001, která zásadním způsobem rozšířila kompetence regionů a další reforma měla v tomto trendu pokračovat. Další konstitucionální reforma, která měla být dalším krokem směrem k větší decentralizaci země, byla připravena v roce 2005. Ústavní reforma z roku 2005 předpokládala rozšíření výlučných kompetencí regionů do oblastí zdravotnictví, školství, regionální a lokální administrativy a ostatních oblastí, ve kterých není vymezena výlučná pravomoc státu. Kromě těchto změn však ústavní revize měla změnit pravomoci Senátu a celé fungování národních legislativních orgánů. Jednalo se tedy o výraznou reformu celé Ústavy a nikoliv pouze o revizi části Ústavy týkající se substátních jednotek. Tento návrh ústavní reformy však musel být potvrzen v referendu.49 V referendu, které se konalo v červnu 2006, byl však tento návrh

46

Viz Del Duca, L. F.: - Del Duca, P.: An Italian Federalism?: The State, Its Institutions and National Culture as Rule of Law Guarantor , s. 809 – 814. 47 Dalšími politickými stranami v této vládní koalici byly Národní Aliance (AN), Křesťanskodemokratický střed – Jednotní křesťanští demokraté (CCD-CDU, od roku 2002 Unie křesťanských demokratů a středu (UDC). Viz Donovan, M.: The Center – Right: Conflict, Unity and Permanent Mobilization, s. 68 – 78. 48 Viz Deas, I. – Giordano, B.: Regions, City – regions, Identity and Institution Building: Contemporary Experiences of the Scalar Turn in Italy and England, s. 232. 49 Viz Del Duca, L. F.: - Del Duca, P.: An Italian Federalism?: The State, Its Institutions and National Culture as Rule of Law Guarantor, s. 803. Cotta, M. – Verzichelli, L.: Political Institutions in Italy, s. 12 - 13.

22

změny Ústavy většinou obyvatel odmítnut.50 V současnosti tedy regiony fungují podle novely Ústavy z roku 2001, jejíţ skutečná implementace však není ještě zcela dokončena. V současné době je u moci opět vláda Silvia Berlusconiho, nyní v čele strany Lid svobody,51 společně s Ligou Severu, jejíţ vůdce Umberto Bossi opět zastává post Ministra pro federální reformy. Lid svobody Silvia Berlusconiho, který v Itálii v současné době vládne, je politickou stanou podporující další institucionální reformy směřující k federalizaci země. Zatím však vláda neprosadila ţádné další institucionální reformy týkající se postavení regionů, pouze byl Lidem svobody představen návrh ústavního zákona, který měl úplně zrušit existenci provincií a měl ponechat pouze regiony, komuny a metropolitní města.52 Tento návrh však nebyl schválen.

3.3.

Shrnutí

Itálie je v současnosti rozdělená na 20 regionů, z toho je 15 regionů s řádným statutem a 5 regionů se zvláštním statutem. Regiony se zvláštním statutem jsou Sardinie, Sicílie, Údolí Aosty, Friulsko – Julské Benátsko a Tridentsko - Horní Adiţe. V italské Ústavě z roku 1947 bylo původně 14 regionů s řádným statutem, nicméně v roce 1963 došlo k rozdělení regionu Abruzzi e Molise na dva regiony – Abruzzi a Molise.53 Regiony mají stanoveny vlastní regionální orgány, které vykonávají vládu v regionech. Těmito orgány jsou Regionální rada,

Giunta a prezident, který je volen přímou volbou.

Regionální rada je legislativním orgánem, kromě schvalování regionálních zákonů můţe rovněţ dávat návrhy zákonů do italského parlamentu. Giunta představuje orgán exekutivní. Prezident řídí politiku Giunty, podepisuje zákony a vydává regionální vyhlášky, řídí

50

Referendum se konalo 25. a 26. června 2006. V referendu se 61,3 % voličů vyslovilo proti přijetí změny ústavy. Z celkového počtu 20 regionů byla změna ústavy odmítnuta v 18 regionech, pouze v Lombardii a Benátsku se vyslovila většina voličů pro přijetí změny ústavy. Viz Camera dei Deputati di Parlamento Italiano (http://www.camera.it/EventiCostituzione2007/cd_rom_studi/5_Referendum/tabella_Italia.pdf). 51 Vznik Lidu svobody (Il Popolo della Liberta) oznámil Silvio Berlusconi v listopadu 2007. Strana vznikla spojením Vzhůru Itálie s dalšími pravicovými stranami. Viz Donovan, M.: The Center – Right: Conflict, Unity and Permanent Mobilization, s. 68 – 73. 52 Viz Proposta di Legge Costituzionale presentata il 28 ottobre 2008. 53 Viz Legge costituzionale del 27 dicembre 1963, n. 3: "Modificazioni agli articoli 131 e 57 della Costituzione e istituzione della regione Molise".

23

administrativní funkce svěřené regionu státem. Prezident regionu je volen přímou volbou, pokud regionální statut neurčí jinak.54 Článek 123 Ústavy dále specifikuje, ţe kaţdý region má svůj statut, který je přijat regionální radou. Naprosto vydělené jsou regiony se zvláštním statutem, jejichţ statut má formu ústavního zákona. Regiony s běţným statutem si svůj statut schvalují samy a ten je poté podstoupen na národní úroveň. Nicméně stát můţe zasahovat do statutu pouze v případě, ţe se domnívá, ţe je v rozporu s Ústavou a předá ho Ústavnímu soudu.55 Autonomie italských regionů se nevyvíjela snadno, od jejího de iure zakotvení v Ústavě z roku 1947 aţ po její alespoň částečné fungování de facto uběhlo 22 let. Regiony jako autonomní entity začaly fungovat aţ v roce 1970 a i tehdy byla jejich autonomie velmi omezená především z důvodů neexistence finanční autonomie a vlastních finančních zdrojů, které by jim umoţnily autonomní fungování. Aţ s přijetím dalších zákonů v průběhu 70., 80. a 90. let postupně narůstala autonomie regionů, jak bylo definováno jiţ v Ústavě z roku 1947. Postupně také došlo k rozšíření pravomocí regionů z původního taxativního výčtu oblastí, ve kterých regiony disponují legislativními pravomocemi aţ po získání legislativních pravomocí ve všech oblastech, které nejsou vymezeny jako pravomoci státu. Regiony rovněţ disponovaly administrativní autonomií, nicméně pouze v oblastech, které jim byly svěřeny k regulaci, takţe administrativní autonomie regionů byla zvyšována úměrně se zvyšováním legislativních pravomocí regionů. Regiony rovněţ disponovaly fiskální a ekonomickou autonomií, ovšem opět pouze ve svěřených oblastech. Pravomoci regionů byly pod velkým dohledem a byly velmi omezeny. Fiskální autonomie, která byla určena v Ústavě, ve skutečnosti dlouho nenastala, protoţe zákony nutné k její implementaci nebyly po dlouhou dobu přijaty.56 Postupně sice docházelo k přijímání zákonů, které vedly ke zlepšení finanční situace regionů, ale finanční autonomie regionů není ani v současnosti tak silná, jak regiony s řádným statutem poţadují. 54

Viz Costituzione della Repubblica Italiana,Kapitola V, Čl. 121 – 122. Viz Costituzione della Repubblica Italiana, Kapitola V, Čl. 123. 56 Viz Pajno, S.: Regionalism in the Italian Constitutional System, s. 628 - 632. 55

24

3.4.

AKTÉŘI OVLIVŇUJÍCÍ DALŠÍ VÝVOJ REGIONALIZACE

V této kapitole bude provedena jakási sonda mezi aktéry, kteří ovlivňují další vývoj regionalizace. Kapitola je rozdělená do třech podkapitol podle zkoumaných úrovní. Nejprve budou zkoumání aktéři na regionální úrovni, poté na národní úrovni a poslední část bude věnována úrovni nadnárodní. Na regionální a národní úrovni však budou zkoumány výhradně politické strany, nebudou zde analyzovány instituce, zájmové skupiny, a další aktéry. Pouze politické strany v této kapitole budou zkoumány především z toho důvodu, ţe mají přesah i do celostátní politiky a v případě Itálie jsou dominantními aktéry v otázkách decentralizace země. Ostatní typy aktérů jsou navíc úzce navázány na politické strany. Na regionální a národní úrovni bude zkoumáno, v jakých regionech regionální politické strany existují a jaký zde mají vliv, jaký mají strany vliv v celoitalské debatě a co jsou schopny prosadit. V podkapitole věnující se nadnárodní úrovni bude zkoumáno, zda zde dochází k vlivu z evropské roviny na italskou debatu o regionalizaci země.

3.4.1. Regionální politické strany V některých italských regionech, především v regionech se zvláštním statutem, fungují poměrně silné regionální politické strany, které mají vliv na postavení regionů. V Tridentsku – Horní Adiţi, kde ţije silná německy hovořící skupina obyvatel, existují dvě regionálníprovinční soustavy politických stran a nejvýznamnějšími politickými stranami jsou Jihotyrolská

lidová

strana

(Sudtiroler

Volkspartei

–

SVP)

a

Tyrolsko

tridentská

autonomistická strana, které jsou tradičními regionálními autonomistickými stranami. Především Jihotyrolská lidová strana měla hlavní podíl na získání zvláštního statutu pro Tridentsko – Horní Adiţi. Jihotyrolská lidová strana se také v 50. a 60. letech snaţila o revizi statutu regionu s cílem ještě větší autonomie a osamostatnění Horní Adiţe od Tridentska, ve kterém ţije převáţně italské obyvatelstvo. Otázku revize statutu Tridentska – Horní Adiţe pravidelně nastoluje Jihotyrolská lidová strana i v současné době. Jihotyrolská lidová strana

25

a Tyrolsko tridentská autonomistická strana získávají dlouhodobě zastoupení v obou komorách italského parlamentu.57 Rovněţ v Údolí Aosty, kde ţije silná frankofonní menšina, existují silné regionální politické strany hájící zájmy tohoto nejmenšího italského regionu. Nejsilnější politickou stranou v Údolí Aosty je Valdotanský svaz (L'Union Valdôtaine), který zastává zájmy francouzsky hovořících obyvatel. Tato strana v Údolí Aosty dlouhodobě vládne, dříve především v rámci středolevé koalice, v současnosti v koalici s aliancí autonomistických stran.58 V Údolí Aosty však neexistují příliš silní aktéři, kteří by se snaţili prosazovat větší autonomii regionu, případně jeho připojení k Francii. Je to dáno především tím, ţe Údolí Aosty je nejmenší region a má pouze 120 tisíc obyvatel, takţe je jeho postavení na národní politické scéně velmi omezené, protoţe disponuje pouze 1 poslancem a 1 senátorem. Na Sardinii, dalším regionu se zvláštním statutem, existuje také regionální stranický systém. Působí zde především Sardská strana akce, která je dlouhodobě nejvýznamnější sardinskou regionální politickou stranou, O Sardinii bude ještě pojednáno v Kapitole 4. U regionů s řádným statutem neexistují s výjimkou regionů v severní Itálii příliš silné regionální politické strany. Pouze v Benátsku, Lombardii a Piemontu existovaly dříve Benátská liga, Lombardská a Piemontská liga, které se dokázaly výraznějším způsobem prosadit v regionálních volbách a které se později spojily v Ligu Severu, která je nejvýznamnější regionalistickou politickou stranou, jeţ má ovšem přesah i na národní úroveň. Benátská liga (Liga Veneta) byla zaloţena uţ v roce 1978, jako první z několika severoitalských lig. Této straně se podařilo prosadit uţ v parlamentních volbách v roce 1983, kdy získala jeden mandát ve Sněmovně poslanců i v Senátu. Následně však došlo ke 57

Dříve Tyrolsko tridentská autonomistická strana pouţívala název Tyrolsko tridentská lidová strana (Partito Popolare Trentino Tirolese – PPTT). Více o regionálních politických stranách v Tridentsku – Horní Adiţi viz Strmiska, M.: Regionální strany a stranické systémy. Španělsko, Itálie, Velká Británie a Severní Irsko, s. 111 – 118. 58 Viz Strmiska, M.: Liga Severu a regionální strany v Itálii, s. 65 – 66; L´Union Valdôtaine (http://www.unionvaldotaine.org/).

26

konfliktu mezi vůdčími osobnostmi strany a k jejímu rozštěpení, coţ vedlo k oslabení Benátské ligy. Benátská liga se však přesto začlenila do nově vznikající Ligy Severu a Benátsko se stalo významnou oblastí podpory pro Ligu Severu.59

3.4.2. Národní úroveň Pouze několik regionálních politických stran má přesah na národní úroveň. Jedná se především o Ligu Severu, která však mnohdy není povaţována za regionální stranu, protoţe se vlastně skládá z několika regionálních stran a jedná se tedy spíše o stranu multiregionální.60 Rovněţ v jiţní Itálii existuje několik regionalistických politických stran, které mají vliv i na národní úrovni. Jedná se především o Hnutí za autonomie (Movimento per le Autonomie) a My Jih – Svoboda a autonomie (Noi Sud – Libertà e Autonomia). Na Sardinii dále působí Sardská strana akce, která má rovněţ mírný přesah na národní úroveň. Liga Severu vznikla spojením několika regionálních severoitalských stran v roce 1991. Předtím byla jiţ v roce 1989 vytvořena Aliance Severu, která spojovala několik severoitalských regionálních politických stran, mezi kterými měla nejvýznamnější postavení Lombardská liga.61 Liga Severu představuje specifického aktéra, který přesahuje hranice jednotlivých regionů a je významnou politickou stranou jak na regionální úrovni v několika regionech v severní Itálii, o čemţ bude ještě pojednáno, tak i na národní úrovni. Liga Severu prošla rychlým vývojem z regionální politické strany na počátku 90. let, která byla mnohými vnímána jako separatistická, v politickou stranu s celoitalskou působností.62 Liga Severu poté začala podporovat koncepci federalizace země, kdy přišla s konceptem rozdělení Itálie na tři republiky – makroregiony. Mělo se jednat o severní, střední a jiţní Itálii a dále několik menších autonomních oblastí korespondujících s pěti regiony se zvláštním

59

Viz Strmiska, M.: Regionální strany a stranické systémy. Španělsko, Itálie, Velká Británie a Severní Irsko, s. 101 – 102. 60 Viz Strmiska, M.: Liga Severu a regionální strany v Itálii, s. 9 – 11. 61 Konkrétně se jednalo o Benátskou ligu (Liga Veneta), Autonomistický Piemont (Piemonte Autonomista), Emilijsko – romagnolskou ligu (Lega Emiliana – Romagnola), Toskánskou alianci (Alleanza Toscana), Ligurijskou jednotu (Unione Ligure) a Lombardskou ligu (Liga Lombarda). Viz Coluzzi, P.: Minority Language Planning and Micronationalism in Italy: An Analysis of the Situation of Friulian, Cimbrian and Western Lombard with Reference to Spanish Minority Languages, s. 100. 62 Viz Agnew, J.: The Rhetoric of Regionalism: The Northern League in Italian Politics, 1983 – 94, s. 157 – 170.

27

statutem. Severní makroregion nazvali Padánie. Později revidovala Liga Severu tuto federalistickou koncepci a do svého programu zahrnula vytvoření nezávislého státu Padánie, jehoţ hranice však záměrně nikde nebyly přímo definovány. Proběhlo i vyhlášení nezávislosti Padánie, které však mělo symbolický a protestní charakter. V roce 1997 došlo k přejmenování Ligy Severu na současný název Liga Severu za nezávislost Padánie (Lega Nord per l´indipendenza della Padania). 63 Padánie představovala velmi významný zlom v politice Ligy Severu. Poté však co se Liga Severu dostala do vládní koalice spolu se stranou Vzhůru Itálie, došlo k umírnění jejího postoje. 64 Důvodem bylo jednak to, ţe Liga Severu se stala vládní stranou a musela tomu přizpůsobit i své vystupování a také jednoduše to, ţe federalistický koncept či koncept nezávislosti Padánie ostatní aktéři nepodporovaly a Lize Severu se nepodařilo najít spojence. Nicméně ve vládní koalici obsadila důleţitý post ministra pro institucionální reformy a devoluci a snaţila se o decentralizaci země. Jiţ v době předchozí vlády začaly probíhat reformy směrem k větší decentralizaci, jak jiţ bylo zmíněno výše (Kapitola 3). Nicméně tyto reformy nebyly pro Ligu Severu dostatečné. Regionům sice byly částečně zvýšeny pravomoci, ale nikoliv v dostatečné míře a mnoho otázek zůstalo z pohledu Ligy Severu nevyřešených. Jednalo se především o finanční otázky a míru autonomie, která byla regionům přidělena. Tato míra autonomie totiţ zdaleka nedosahovala takové míry, které se těšily regiony se zvláštním statutem. Navíc nepřispívala ani k řešení fiskálních problémů, které byly pro Ligu Severu rozhodující a severní regiony tak stále byly plátci podpory méně rozvinutých jiţních regionů. Za vlády koalice Vzhůru Itálie a Ligy Severu tak byla představena nová ústavní reforma, která měla ještě více posílit postavení regionů. Tato reforma ovšem byla zamítnuta občany v referendu.

63

Viz Strmiska, M.: Liga Severu: Její postavení a role v italské stranicko-politické soustavě (1993 – 2002), s. 2 – 8; Eva, F.: Deconstructing Italy: (Northern) Italians and thein new perception of teritoriality, s. 103 – 106; Giordano, B.: Italian Regionalism or “Padanian” Nationalism – The Political Project of the Lega Nord in Italian Politics, s. 456 – 469; Agnew, J.: The Dramaturgy of Horizons: Geographical Scale in the „Reconstruction of Italy‟ by the New Italian Political Parties, 1992 – 95, s. 112 – 114; Eva, F.: The Unlikely Independence of Northern Italy, s. 61 - 75. 64 Viz Strmiska, M.: Liga Severu: Její postavení a role v italské stranicko-politické soustavě (1993 – 2002), s. 2 – 8.

28

Především na Sicílii působí Hnutí za autonomie, coţ je autonomistická a meridionalistická politická strana, která vznikla v dubnu 2005. Tato strana se snaţí o přesah na národní úroveň a o získání pozic v dalších jihoitalských regionech. V současnosti je její předseda prezidentem sicilského regionu.65 V roce 2006 se strana účastnila národních voleb společně s Ligou Severu a získala pět mandátů ve Sněmovně poslanců a dva senátorské mandáty. Nicméně uţ ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2009 strana neuspěla a nezískala ani jeden mandát a po posledních regionálních volbách v roce 2010 došlo k velmi výraznému poklesu voličské podpory u Hnutí za autonomii a jeho význam výrazným způsobem upadl.66 Další meridionalistickou stranou je nově vzniklá politická strana My Jih – Svoboda a autonomie, která se odštěpila v lednu 2010 od Hnutí za autonomie. Tato politická strana, která vznikla v reakci na silné postavení Ligy Severu, hájí stejně jako Hnutí za autonomie zájmy jihoitalských regionů. My Jih – Svoboda a autonomie se snaţí vyvaţovat vliv Ligy Severu, ale nestojí proti ní. Stejně jako Hnutí za autonomie, tak i My Jih – Svoboda a autonomie je součástí nynější vládní koalice spolu s Lidem Svobody, Ligou Severu a dalšími stranami. Cílem My Jih – Svoboda a autonomie je dosáhnout větší autonomie jihoitalských regionů, především v oblasti financí, která by vedla ke zlepšení postavení jihoitalských regionů.67 Z významných politických stran působících na národní úrovni podporují další regionalizaci Itálie především současná vládní strana Lid svobody, která vznikla v roce 2008 spojením několika stran, přičemţ nejvýznamnější stranou byla Berlusconiho Vzhůru Itálie. Po odmítnutí ústavní reformy občany v referendu v roce 2006 však strana snahy o další transfer kompetencí regionům utlumila. Ačkoliv se strana i nadále hlásí k federalizaci země a v současnosti vládne opět v koalici s Ligou Severu, jejíţ vůdce opět zastává post ministra pro devoluci a snaţí se prosadit další institucionální reformy, ţádné významné kroky směřující

65

Viz Il Movimento per le Autonomie (http://www.mpa-italia.it/portal/). Viz Elezioni Italia (http://www.elezioni-italia.it/). 67 Viz Arturo Iannaccone. Noi Sud – Liberta e Autonomia (http://www.arturoiannaccone.it/). 66

29

k federalizaci země zatím nebyly představeny a spíše je moţné očekávat kroky směřující k implementaci předchozí ústavní reformy.

3.4.3. Nadnárodní úroveň Do této analýzy je nutné zahrnout i vlivy z nadnárodní úrovně. Především ústavní reforma z roku 2001 vycházela do určité míry i z tlaku Evropské unie na inkorporaci principu subsidiarity. Je zajímavé, ţe tuto ústavní reformu z roku 2001 nakonec provedla středolevá vláda, která jinak nebyla regionalizaci země příliš nakloněná. Naopak strany, které o regionalizaci nejvíce usilovaly, především Liga Severu a Vzhůru Itálie, byly v té době v opozici. Ústavní reforma však byla v té době především kvůli obrovskému tlaku panujícímu na italské politické scéně jiţ nezbytná. Změny směrem k větší decentralizaci byly rovněţ určitým způsobem ovlivněny tlakem z evropské roviny na decentralizaci států z důvodů čerpání finančních prostředků ze strukturálních fondů, ale tlak z evropské úrovně byl vţdy pouze doplňkový a nikdy se nejednalo o prvotní impuls. V 70. letech byla decentralizace zahájena především díky změnám klimatu na domácí politické scéně, které umoţnily postupovat v decentralizaci a další vlna změn od 90. let byla provedena díky tlaku regionalistických stran majících původ především v severní Itálii. Omezený vliv Evropské unie na italské regiony z důvodů zajištění čerpání finančních prostředků ze strukturálních fondů je moţné identifikovat. Tento vliv však nebyl ve všech regionech stejný. Ke změnám a zefektivnění fungování regionálních institucí došlo především v těch regionech, které měly na čerpání prostředků největší zájem a kde existovala silná politická vůle čerpání finančních prostředků zajistit. Naopak v některých regionech nebyla patrná politická vůle k provedení změn nutných k zefektivnění fungování regionálních institucí a instituce v těchto regionech zůstaly beze změny.68

68

Piattoni, S. – Smyrl, M.: Building Effective Institutions. Italian Regions and the EU Structural Funds, s. 134 – 136.

30

Celkově je tedy moţné říci, ţe k nějakému výraznějšímu vlivu na politickou debatu ohledně regionalizace Itálie z evropské roviny nedošlo. V Itálii to byla především Liga Severu, které se podařilo v 90. letech rozvířit debatu ohledně regionalizace a federalizace země a nikoliv vliv z evropské roviny. Hlavními aktéry v debatách ohledně další regionalizace země jsou především politické strany, které vzešly původně z regionální úrovně a v současnosti jsou i významnými

aktéry

na

úrovni

národní.

31

4. KOMPARACE VYBRANÝCH REGIONŮ 4.1. Typy regionů Jak jiţ bylo uvedeno výše, v Itálii je moţné identifikovat dva typy regionů. Jedná se o regiony s řádným statutem, kterých je dohromady patnáct a o regiony se zvláštním statutem, kterých je pět. V rámci regionů se zvláštním statutem je region Tridentsko – Horní Adiţe rozdělen na dvě autonomní province – autonomní provincii Bolzano a autonomní provincii Trento.69 Kompetence jednotlivých regionů se velmi liší. Zatímco některé regiony se zvláštním statutem disponují širokou škálou kompetencí, v případě regionů s řádným statutem jsou kompetence omezené. Regiony se zvláštním statutem se mohou oddálit od svého statutu v případě, ţe je pro ně výhodnější řídit se články Ústavy týkajících se regionů s řádným statutem. Regiony se zvláštním statutem však toto zatím nevyuţívají, protoţe změny schválené v poslední změně Ústavy ještě nejsou dostatečně implementovány a regiony disponují širokou škálou kompetencí de jure a nikoliv de facto a asymetrické postavení italských regionů přetrvalo. Kritéria, podle kterých budou kompetence vybraných italských regionů hodnoceny, jsou stanovena zvlášť pro sféru polity a zvlášť pro sféru politics. Ve sféře polity bude hodnoceno, v jakých oblastech regiony disponují legislativními kompetencemi, jak jsou tyto kompetence silné, zda se jedná o výlučné kompetence regionů, nebo o kompetence sdílené a jaké kompetence byly ponechány v rukou státu. V současnosti italská Ústava rozlišuje výlučné kompetence státu, sdílené kompetence mezi státem a regiony a výlučné kompetence

69

Autonomní provincie Bolzano tvoří oblast Horní Adiţe a autonomní provincie Trento tvoří oblast Tridentsko. Rozdělení regionu na dvě autonomní provincie bylo schváleno v roce 1971. Viz Legge costituzionale del 10 novembre 1971, n. 1: "Modificazioni e integrazioni dello Statuto speciale per il Trentino – Alto Adige“.

32

regionů, kam spadají veškeré kompetence, které nejsou zařazeny jako výlučné kompetence státu nebo jako kompetence sdílené.70 Dále bude rovněţ zkoumáno, jaká je finanční autonomie regionů. Pro porovnání kompetencí regionů bude v případě regionů s řádným statutem vycházeno z ústavy, kde jsou jejich kompetence vymezeny. Kompetence ve sféře polity tedy budou pro regiony s řádným statutem analyzovány společně, protoţe jejich kompetence jsou definovány přímo v Ústavě a neexistuje zde tudíţ prostor pro výraznější variace. V případě regionů se zvláštním statutem bude vyuţito jejich statutů, které mají formu ústavního zákona a jsou pro kaţdý region se zvláštním statutem specifické. Důraz bude také kladen na vývoj kompetencí vybraných regionů, zda jsou jejich kompetence stabilní, nebo se určitým způsobem vyvíjí. Kaţdý z regionů se zvláštním statutem bude tedy analyzován samostatně. Ve sféře politics bude především zkoumáno, zda na regionální úrovni existuje regionální stranický systém, nebo zde rozloţení sil kopíruje národní stranický systém. Jedním z měřítek míry regionalizace je existence regionálních politických stran, nebo regionálních odnoţí národních politických stran.71 Dále budou zkoumáni regionální politické strany, které v regionu působí a které mají vliv na vývoj regionalizace. Bude především zkoumáno, zda na regionální úrovni působí aktéři, kteří mají vliv v otázkách regionalizace, jak jsou regionální aktéři silní, jakou mají podporu a vliv na regionální a případně i celostátní úrovni a jak se jejich pozice vyvíjela.

4.2. Regiony s řádným statutem V rámci této kapitoly jsou zkoumány tři vybrané regiony s řádným statutem, jejich kompetence a aktéři, kteří na jejich regionální úrovni působí. Konkrétně se jedná o Lombardii, Piemont a Puglii. Ačkoliv existence regionů s řádným statutem byla zakotvena jiţ v Ústavě z roku 1948, teprve po zvolení regionálních rad začaly regiony od 1. 1. 1971 fungovat. 70 71

Viz Costituzione della Repubblica Italiana, Kapitola V, Články 116 – 119. Viz Keating, M.: The New Regionalism in Western Europe: Territorial Restructing and Political Change, s. 95.

33

4.2.1. Polity regionů s řádným statutem Kompetence regionů s řádným statutem vychází z italské Ústavy, kde jsou přesně vymezeny oblasti, ve kterých mají regiony s řádným statutem legislativní pravomoci. Toto ustanovení tedy příliš neumoţňuje variace v kompetencích regionů s řádným statutem ve sféře polity. Ve sféře politics však jsou v jednotlivých regionech značné rozdíly. Kompetence regionů s řádným statutem byly postupně rozšířeny. Od vzniku regionů dochází k postupnému přenosu kompetencí z národní úrovně na úroveň regionální. Od vzniku regionů tak u regionů s řádným statutem roste pole jejich působnosti. Regiony s řádným statutem v současnosti disponují legislativními pravomocemi v oblastech, které nejsou explicitně přiděleny státu.72 Tento zvrat nastal aţ v roce 2001, předtím byly naopak kompetence regionů explicitně vymezeny a veškeré ostatní kompetence spadaly státu. Jiţ v Ústavě z roku 1947 byla regionům přiznána legislativní pravomoc v oblastech komunálních záleţitostí, městské a lokální policie,

trhovectví, zdravotnické péče,

v učňovském vzdělání, muzeí a knihoven lokálního významu, urbanistiky, turistiky, tramvajových a automobilových komunikací regionálního významu, veřejných prací regionálního významu, přístavů, minerálních a termálních vod, lomů a rašelinišť, lovu, sladkovodního rybolovu, zemědělství a lesnictví a řemesel a dále v dalších oblastech, které jim byly přisouzeny ústavními zákony.73 Jednalo se tedy o kompetence, které měly pouze lokální či regionální význam a veškeré oblasti s jakýmkoliv přesahem přes hranice regionů byly ponechány v rukou státu. Tyto kompetence tedy měly regiony od přijetí Ústavy z roku 1947, nicméně vzhledem k nefunkčnosti regionů aţ do roku 1970 nemohly tyto kompetence ţádným způsobem vykonávat. Změna nastala aţ po přijetí zákonů o volbách do regionálních rad v roce 1970 a po uskutečnění prvních voleb. Od té doby vykonávaly regiony kompetence jim svěřené ústavou ve vymezených oblastech. Finanční autonomii regionů, která byla také zakotvena jiţ 72 73

Viz Costituzione della Repubblica Italiana, Kapitola V, Čl. 117. Viz Costituzione della Repubblica Italiana di 1947, Kapitola V, Čl. 117.

34

v Ústavě z roku 1948, získávaly regiony postupně od 70. let, kdy byly schváleny první zákony, které určily způsob financování regionů. Nicméně na rozdíl od regionů se zvláštním statutem, které mají přesně určen fixní podíl z daní vybraných na území jejich regionu, není podíl finančních prostředků regionů s řádným statutem určen v Ústavě a podléhá určení dalším zákonům. V roce 2001 došlo k redefinici kompetencí regionů a vztahů mezi státem a regiony. Regiony s řádným statutem v současnosti mají legislativní pravomoci v oblastech, které explicitně nespadají do pravomocí státu. Stát má výlučné pravomoci v těchto oblastech: zahraniční politika a mezinárodní vztahy, imigrace, vztahy s církví, obrana a bezpečnost, měna a finance, volební zákony, státní administrativa a národní tělesa, veřejný pořádek a bezpečnost (kromě lokální policie), občanství, soudnictví, občanská a sociální práva, vzdělání, sociální péče, funkce komun, provincií a metropolitních měst, cla, statistické a informační záleţitosti a ţivotní prostředí.74 Jedná se tedy o oblasti národního významu, které si jako jediné stát ponechává přímo ve své kompetenci. Ostatní oblasti, které mají přesah na regionální úroveň, jiţ patří mezi kompetence sdílené či mezi výlučné kompetence regionů. Dále jsou vymezeny sdílené oblasti, ve kterých stát určuje základní principy, a regiony poté vykonávají legislativní pravomoci. Do sdílených kompetencí se řadí zejména tyto oblasti: mezinárodní vztahy regionů a vztahy regionů s Evropskou unií, vzdělání, bezpečnost práce, povolání, výzkumná činnost, zdravotnictví, přístavy a letiště a transport národního významu, energetika, veřejné finance, bankovní sektor, kultura.75 Regiony tedy mohou vykonávat omezené kompetence v těchto oblastech při respektování základních principů a norem stanovených národní vládou. Veškeré ostatní oblasti, které nejsou v Ústavě zmíněny, tedy připadají do kompetencí regionů. Oproti původnímu vymezení kompetencí na několik oblastí lokálního významu tedy

74 75

Viz Costituzione della Repubblica Italiana, Kapitola V, Čl. 117. Tamtéţ, Kapitola V, Čl. 117.

35

došlo k velmi výrazné změně a značnému rozšíření pole jejich působnosti, ve kterém mohou regiony vykonávat legislativní pravomoci. Podle článku 116 Ústavy je však moţné předat jednotlivým regionům s řádným statutem další kompetence, ve kterých má nyní stát výlučné legislativní pravomoci nebo které spadají do kompetencí sdílených. Konkrétně se jedná o výlučné kompetence státu v oblasti vzdělávání, soudnictví a ţivotního prostředí, které mohou být převedeny na jednotlivé regiony s řádným statutem, a dále veškeré oblasti z kompetencí sdílených. Impuls k takovému transferu kompetencí musí vzejít z regionu a transfer kompetencí musí být schválen absolutní většinou v parlamentu.76 Tento článek tedy umoţňuje posílit kompetence některých regionů s řádným statutem a tím i vznik asymetrického postavení mezi regiony s řádným statutem, které předtím vţdy disponovaly stejnými kompetencemi. Poslední změnou ústavy z roku 2001 byla dána regionům pravomoc rozhodovat o svém vlastním osudu, tj. regiony mají moţnost rozdělit se či sloučit, pokud k takovému kroku budou mít dostatečnou podporu a bude odsouhlasen v referendu. Podmínkou je pouze to, aby nově vzniklý region měl alespoň 1 milion obyvatel.77

4.2.2. Lombardie Lombardie je region s řádným statutem, jehoţ hlavním městem je Milán. Postavení Lombardie mezi regiony je poměrně specifické. Lombardie je jeden z nejvýznamnějších průmyslových regionů Itálie, nicméně jako region má pouze řádný statut především z toho důvodu, ţe regiony se zvláštním statutem byly určeny okrajovým regionům, u kterých hrozila hrozba secese. Lombardie mezi tyto regiony při vytváření ústavy v roce 1947 nepatřila. Nicméně jak sílila její ekonomická pozice, sílily i její snahy o změnu statutu. Díky své silné ekonomické pozici patří k nevýznamnějším regionům a dlouhou dobu usiluje o změnu svého statutu z řádného na zvláštní, nebo o výraznou změnu kompetencí regionů s řádným statutem a především také o změnu systému financování regionů, který je pro Lombardii 76 77

Tamtéţ, Kapitola V, Čl. 116. Tamtéţ, Kapitola V, Čl. 132.

36

velmi nevýhodný. Lombardští představitelé podporují větší decentralizaci, protoţe je to především tento region, který doplácí na přerozdělování finančních prostředků na národní úrovni. Ačkoliv se jedná o ekonomicky nejsilnější italský region, na regionální úroveň se vrací pouze omezené mnoţství finančních prostředků a zbytek finančních prostředků putuje především do chudších a méně rozvinutých jiţních regionů.

4.2.2.1. Regionální aktéři Ačkoliv Lombardie nepatří mezi regiony výrazně etnicky, lingvisticky či kulturně odlišné od zbytku Itálie, právě v Lombardii se zrodilo na konci 80. let silné regionalistické hnutí, které podnítilo novou vlnu regionalismu v Itálii. Tato politická strana získala i obrovský vliv na národní politické scéně a především jejím přispěním se začala problematika decentralizace a federalizace země řešit na italské politické scéně. Politickou stranou, které se podařilo nastolit problematiku větší autonomie regionů a případné federalizace země, byla Liga Severu, která vznikla spojením původních regionálních aktérů z několika regionů v severní Itálii. V roce 1970 se konaly první volby do regionální rady a v té době v Lombardii neexistovaly ţádné regionální politické strany, nebo tyto strany byly zcela marginální. Uţ v roce 1979 zaloţil

Umberto

Bossi,

pozdější

zakladatel

a

vůdce

Ligy

Severu,

v Lombardii

Západolombardskou unii (UNOLPA), které se však nepodařilo sestavit kandidátku do regionálních voleb v roce 1980.78 V roce 1982 byla zaloţena Lombardská liga (Liga Lombarda). Významnějších úspěchů dosáhla Lombardská liga aţ ve volbách v roce 1987, kdy poprvé získala zástupce v italském parlamentu. Lombardská liga původně vznikla jako etnoregionalistická strana, která stavěla na odlišné kultuře a dialektu obyvatel Lombardie, postupně však došlo k jejímu přeorientování z původní entoregionalistické koncepce na důraz na ekonomiku a populismus.79 Lombardská liga začala představovat specifický typ regionální politické strany, která není tak zaloţená na etnickém a národnostním cítění jako

78 79

Viz Tarchi, M.: The Lega Nord, s. 143. Viz Dvořáková, V. – Kunc, J.: Italská republika, s. 69 – 70.

37

na ekonomických zájmech obyvatel regionu.80 Lombardie jako jeden z nejbohatších regionů Itálie trpí podporou méně rozvinutých jiţních regionů, na které musí vyspělé severní regiony doplácet. Právě transfer finančních prostředků z bohatých severních regionů do jiţní Itálie se stal základním tématem Lombardské ligy, které bylo podporováno silným nepřátelstvím k jiţním regionům Itálie, tzv. antimeridionalismem. Lombardská liga přišla se specifickým pojetím řešení situace Lombardie a její samosprávy, kde řešením problémů Lombardie byla její větší autonomie, později federalizace státu. Zakladatelem a vůdcem Lombardské ligy, který měl na orientaci strany naprosto zásadní vliv, byl Umberto Bossi, pozdější vůdčí osobnost Ligy Severu.81 Lombardská liga se dočkala rychlých volebních úspěchů. Zatímco v regionálních volbách v roce 1985 získala pouhých 0,5 % hlasů, uţ v následujících regionálních volbách v roce 1990 získala 18,9% hlasů a stala se tak druhou nejsilnější politickou stranou v Lombardii, hned po Křesťanské demokracii.82 Lombardská liga se navíc pokusila rozšířit svůj vliv i do dalších regionů. V reakci na volební úspěchy Lombardské ligy vznikla další regionalistická uskupení, nejen v Lombardii, ale i v Piemontu a Benátsku, která se pokusila Bossiho Lombardské lize konkurovat. Tato nová regionalistická uskupení upozorňovala především na opuštění

původní

etnoregionalistické

koncepce

Lombardské

ligy a

její

nahrazení

ekonomickou dimenzí. V Lombardii se jednalo především o Lombardskou alpskou ligu. Ţádné z těchto regionálních uskupení však nebylo úspěšné a vliv Lombardské ligy neohrozilo.83 Liga Severu jiţ nepředstavuje regionální stranu, ale jedná se spíše o stranu makroregionální. Lize Severu je částečně věnována i kapitola 3, kde je pojednáno o jejím nadregionálním působení. Nicméně Liga Severu i nadále působí i na regionální úrovni. V Lombardii si Liga 80

Tehdy však působila pod názvem Lombardská autonomistická liga. K jejímu přejmenování na Lombardskou ligu došlo v roce 1984. Více Strmiska, M.: Liga Severu a regionální strany v Itálii, s. 19 – 24; Strmiska, M.: Regionální strany a stranické systémy: Španělsko, Itálie, Velká Británie a Severní Irsko, s. 101 – 108. 81 Viz Strmiska, M.: Regionální strany a stranické systémy: Španělsko, Itálie, Velká Británie a Severní Irsko, s. 101 – 106; Cavatorta, F.: The Role of the Nsorthern League in Transforming the Italian Political System: From Economic Federalism to Ethnic Politics and Back, s. 32 – 47. 82 Viz Tarchi, M.: The Lega Nord, s. 143. 83 Tamtéţ, s. 148.

38

Severu zachovává velmi významné postavení, společně s Lidem svobody (dříve s Vzhůru Itálií) představují dvě nejsilnější politické strany v Lombardii, které pravidelně vytváří vládní koalici. V posledních regionálních volbách v roce 2010 získala Liga Severu 26,2 % hlasů a stala se tak druhou nejsilnější stranou v regionální radě.84 Díky silnému postavení Ligy Severu a předtím Lombardské ligy v regionální radě a i v exekutivním orgánu regionu (Giuntě) je problematika postavení regionu a jeho kompetencí přenášena na meziregionální a národní úroveň. V Lombardii má také Liga Severu největší podporu, protoţe právě z tohoto regionu Liga Severu původně vzešla a Lombardie je jejím domovským regionem. Celkově v Lombardii došlo k velké proměně regionální politické scény na počátku 90. let, kdy dosáhla výrazných volebních úspěchů poprvé Lombardská liga. Po vytvoření Ligy Severu zůstala voličská podpora na regionální úrovni této regionalistické straně zachovávána a Lombardie patří mezi regiony, kde fungují regionalistické strany, které patří na regionální úrovni mezi nejsilnější politické strany.

4.2.3. Piemont Piemont je region s řádným statutem v severní Itálii s hlavním městem Turín. Stejně jako v případě Lombardie se jedná o průmyslově vyspělý region, pro který je jeho postavení mezi regiony nepříznivé právě z důvodů transferu finančních prostředků ze severních regionů do méně vyspělých regionů na jihu. Piemont se stal společně s Lombardií a Benátskem jádrem nově vzniklých regionalistických stran v 80. letech, které se později sjednotily a začaly výrazným způsobem ovlivňovat otázku další decentralizace země a změnu kompetencí regionů s řádným statutem a způsob jejich financování.

4.2.3.1. Regionální aktéři Piemont byl důleţitým jádrem vzniku nových regionalistických hnutí v severní Itálii, tzv. severoitalských lig, které daly později vznik Lize Severu. Nicméně stejně jako v případě 84

Liga Severu se voleb účastnila v koalici s Lidem svobody a Pravicí (La Destra), jejich společným kandidátem na prezidenta regionu byl Roberto Formigoni z Lidu svobody. Lid svobody získal celkem 31,78% hlasů a Pravice 0,16%. Stejně jako v předcházejících volbách získala tato koalice absolutní většinu v regionální radě a jejich kandidát byl zvolen prezidentem regionu. Viz Elezioni Italia (http://www.elezioni-italia.it/regionali-lombardia.asp).

39

Lombardie zde tradičně neexistovaly regionální strany, protoţe se nejednalo o etnicky distinktivní region. Počátky piemontského regionalismu je moţné datovat uţ do 50. let, kdy zde vznikla první regionalistická uskupení – Hnutí za autonomii regionu Piemontu (Movimento per l´Autonomia della Regione Piemonte) a v 70. letech zde vzniklo hnutí Piemontská akce.85 Regionální strany začaly vznikat aţ na počátku 80. let. Piemontský svaz (Unione Piemonteisa – UP, dříve Piemontské obrození – Arnassita Piemonteisa) byl zaloţen v roce 1980, pouhé dva roky po zaloţení Benátské ligy, která představovala první regionalistickou politickou stranu z nové vlny regionalismu. Jednalo se o autonomistickou skupinu v čele s Robertem Gremmem, který měl na orientaci strany zásadní vliv. V průběhu celých 80. let však Piemontský svaz nedosáhl ţádného většího volebního úspěchu. Kvůli osobním sporům mezi vůdčími osobnostmi Piemontského svazu došlo k jeho rozštěpení a vzniku nové formace Autonomistický Piemont (Piemont Autonomista) v roce 1987 v čele s Gipem Farassinem. Na piemontské politické scéně tak působily dvě regionální formace, jejichţ volební výsledky byly poměrně vyrovnané.86 Do oblasti Piemontu rozšířila své působení i Lombardská liga, které se podařilo ještě před vznikem Ligy Severu a spojením severoitalských lig dosáhnout volebních úspěchů i v Piemontu, kde se v regionálních volbách v roce 1990 stala čtvrtou nejsilnější stranou s 5,1 % hlasů.87 Při vytváření Ligy Severu se Umberto Bossi spoléhal nejprve na tradiční stranu Piemontský svaz (UP), ale později dal přednost spolupráci s Autonomistickým Piemontem, jehoţ vůdce nebyl tak konfliktní. Jádrem LN se tak stala trojice regionálních stran Lombardská liga, Benátská liga a Autonomistický Piemont. Autonomistický Piemont jako křídlo Ligy Severu představuje stále významnou politickou stranu na regionální úrovni

85

Viz Coluzzi, P.: Minority Language Planning and Micronationalism in Italy: An Analysis of the Situation of Friulian, Cimbrian and Western Lombard with Reference to Spanish Minority Languages, s. 99. 86 Viz Strmiska, M.: Regionální strany a stranické systémy: Španělsko, Itálie, Velká Británie a Severní Irsko, s. 102. 87 Viz Tarchi, M.: The Lega Nord, s. 153.

40

Piemontského regionu.88 Liga Severu získala v Piemontu významné postavení, i kdyţ její pozice zde není tak silná jako v Lombardii. Volební výsledky Ligy Severu jsou v Piemontu poměrně proměnlivé, v regionálních volbách v roce 2004 získala pouze 8,5 % hlasů. Ve volbách v roce 2010 se však její volební výsledky zvedly na 16,7 % a stala se třetí nejsilnější stranou po Lidu svobody a Demokratické straně. V současnosti tvoří Liga Severu společně s Lidem svobody regionální vládní koalici, prezidentem regionu je Roberto Cota z Ligy Severu.89 V Piemontu působí kromě nejvýznamnější Ligy Severu ještě řada malých regionálních uskupení, jejichţ význam je však marginální a tyto politické strany nedosahují volebních úspěchů na regionální úrovni. Jedná se například o Padánskou ligu Piemontu (Lega Padana Piemont), nebo hnutí Piemontesané (Piemontesì). Ačkoliv Liga Severu nemá v Piemontu tak silné postavení jako v Lombardii, je jednoznačně nejsilnější regionalistickou stranou v regionu i v celé Itálii a Piemont je jedním z jejích domovských regionů, ve kterém má tradičně nejsilnější podporu.

4.2.4. Puglia Puglia patří mezi jihoitalské regiony, které jsou oproti bohatému severu charakteristické svou ekonomickou zaostalostí a strukturálními problémy.90 Puglia představuje rozsáhlý region, který měl být původně rozdělen na dva regiony – Puglii a Salente – nicméně při přijímání ústavy v roce 1947 z tohoto rozhodnutí sešlo a vznikl tedy jeden společný region. Vzhledem ke slabší ekonomické pozici regionu Puglia dlouhodobě těţila z mechanismu přidělování prostředků regionům, jehoţ cílem bylo sníţit rozdíly mezi regiony pomocí subvencování nepříliš vyspělých jiţních regionů. Vzhledem k tomu, ţe Puglia byla beneficientem tohoto systému, zde nedošlo k vytvoření výraznějších regionalistických formací, které by usilovaly o 88

Viz Strmiska, M.: Liga Severu a regionální strany v Itálii, s. 18-24. Liga Severu šla do voleb v koalici s Lidem svobody a dalšími sedmi menšími pravicovými stranami. Tato koalice získala absolutní většinu v regionální radě a její kandidát na prezidenta regionu Roberto Cota z Ligy Severu se stal prezidentem Piemontu. Viz Elezioni Italia (http://www.elezioni-italia.it/regionali-piemonte.asp). 90 Jiţní Itálie se nazývá v italštině „Mezzogiorno“. Jedná se o oblast jiţní Itálie a Sicílie, která historicky tvořila Království obou Sicílií a Sardinii. Pod oblast Mezzorgiorno spadají regiony Kalábrie, Basilicata, Puglia, Campania, Molise a region Abruzzi, ostrovy Sicílie a i Sardinie, která tam však historicky nepatří a k Mezzogiornu je přiřazována z politických a ekonomických důvodů. 89

41

změnu postavení regionu, protoţe z ekonomických důvodů byla pro Puglii lepší centralizovaná vláda a stávající systém transferu finančních prostředků, který upřednostňuje méně vyspělé jihoitalské regiony.

4.2.4.1. Regionální aktéři Stejně jako v případě Lombardie a Piemontu, ani v Puglii neexistovaly tradiční regionální strany a k jejich vytvoření nedošlo ani po zahájení voleb do regionálních rad v roce 1970 ani po následujících dvacet let. Ještě v regionálních volbách v roce 1990 se voleb v Puglii neúčastnily ţádné regionalistické polické strany, které by získaly alespoň menší voličskou podporu.91 V současnosti v Puglii působí na regionální úrovni celá řada menších politických uskupení, z nichţ některá získávají pravidelně zastoupení v regionální radě. Na rozdíl od dříve zkoumaných regionů Lombardie a Piemontu, kde působí nadregionální Liga Severu, politická uskupení v Puglii působí takřka výhradně na regionální úrovni a své kandidáty neprezentují v ţádném jiném regionu. Tato uskupení vznikla především v reakci na vystupování severoitalských regionálních politických uskupení. Stejně jako severoitalské strany, i tyto politické strany usilují o větší autonomii, ale z jiných důvodů a s jinými cíli neţ je tomu v případě severoitalských regionálních stran. Zatímco cílem severoitalských regionálních uskupení působících v Lombardii, Piemontu a Benátsku je posílení kompetencí regionů a zamezení transferu finančních prostředků do jiţních regionů, cílem jihoitalských politických stran je povětšinou zavedení větší finanční autonomie, která by dovolovala regionům rozhodovat o vyuţití finančních prostředků, aniţ by byl dotčen princip transferu finančních prostředků, které mají zajistit zlepšení ekonomické situace jiţních regionů.92 První regionalistickou politickou stranou působící v Puglii byla Meridionalistická liga akce (Lega d'Azione Meridionale). Hlavním charakteristickým rysem Meridionalistické ligy akce 91

Jedinou výjimkou byla Lombardská liga, která se zúčastnila voleb i v tomto regionu a obdrţela zde 0,25 % hlasů. Viz Ministero dell´Interno – Archivio Storico delle Elezioni (http://elezionistorico.interno.it/index.php?tpel= R&dtel=06/05/1990&tpa=I&tpe=R&lev0=0&levsut0=0&lev1=16&levsut1=1&ne1=16&es0=S&es1=S&ms=S). 92 Viz Cavatorta, F.: The Role of the Northern League in Transforming the Italian Political System: From Economic Federalism to Ethnic Politics and Back, s. 45.

42

bylo vymezování se proti Lize Severu a jejím separatistickým tendencím a chránění zájmů meridionální Itálie. Navzdory svým cílům chránit zájmy meridionální Itálie tato strana působila především v Puglii a ani zde nedosáhla výraznějších volebních výsledků. Meridionalistická liga akce se poprvé představila v regionálních volbách v Puglii v roce 1995, ve kterých získala 2,2% hlasů a v následujících volbách v roce 2000 1,3 % hlasů.93 Ačkoliv tato strana nikdy nedosáhla větších volebních úspěchů, byla první regionální politickou stranou v Puglii, která se vymezila proti agresivní politice Ligy Severu a snaţila se hájit zájmy jihoitalských regionů. Na činnost Meridionalistické ligy akce poté navázaly další regionalistické strany nejen v Puglii, ale i v dalších jihoitalských regionech. Jiţ v dalších regionálních volbách v roce 2005 se prezentovala nová meridionalistická politická uskupení. Jednalo se o Puglii především (La Puglia prima di tutto) a Puglieské jaro (La Primavera Pugliese), kterým se oběma podařilo získat zastoupení v regionální radě. Puglia především získala dokonce 9,13 % hlasů a získala pět mandátů v regionální radě. Puglieské jaro získalo 2,59 % hlasů, coţ jí stačilo na tři místa v regionální radě.94 V následujících regionálních volbách v roce 2010 Puglia především získala 7,05 % hlasů a čtyři mandáty, takţe u ní došlo pouze k mírnému poklesu. V těchto volbách se prezentovala také dvě nová politická uskupení, která vznikla jedno v závislosti na druhém a jejichţ cílem bylo pomoci k získání postu prezidenta regionu Nicolu Vendolovi, resp. Roccu Palesemu. Těmito uskupeními byly Puglia pro Vendolu (La Puglia per Vendola) a Pugliesané pro Rocca Paleseho (I Pugliesi per Rocco Palese), které získali několik mandátů v regionální radě. Puglia pro Vendolu získala 5,53% hlasů, coţ znamenalo 6 mandátů v regionální radě, a Pugliesané získali 4,81 % a dva mandáty.95 V Puglii tedy došlo v posledních letech k rychlému vývoji na regionální úrovni a ke vzniku několika nových regionálních uskupení. Na rozdíl od Lombardie a Piemontu zde však neexistuje silné regionální uskupení, které by dokázalo konkurovat odnoţím národních stran. 93

Viz Ministero dell´Interno – Archivio Storico delle Elezioni (http://elezionistorico.interno.it/index.php ?tpel=R&dtel=23/04/1995&tpa=I&tpe=R&lev0=0&levsut0=0&lev1=16&levsut1=1&ne1=16&es0=S&es1=S&ms=S). 94 Viz Elezioni Italia (http://www.elezioni-italia.it/regionali-puglia.asp). 95 Viz Elezioni Italia (http://www.elezioni-italia.it/regionali-puglia.asp).

43

Navzdory vzniku několika menších regionálních stran a uskupení, tak v Puglii stále převládají celonárodní politické strany a neexistují zde regionální aktéři, kteří by výraznějším způsobem zastupovali zájmy regionu na národní úrovni.

4.3. Regiony se zvláštním statutem Regiony se zvláštním statutem mají obecně rozšířenou legislativní autoritu oproti regionům s řádným statutem i do oblastí, ve kterých regiony s řádným statutem legislativními pravomocemi nedisponují. Dále mají regiony se zvláštním statutem specifickou politickou, administrativní a soudní autoritu vykonávanou regionálními tělesy. Dalším znakem regionů se zvláštním statutem jsou autonomní a formálně odlišné procedury v otázce interakce s národní vládou, specifické formy participace v aktivitách národního státu a v neposlední řadě také moţnost vytvářet svá vlastní vládní tělesa, která jim umoţňují zajistit reprezentaci odlišných etnických a lingvistických skupin.96 Zajímavý dopad měla na regiony se zvláštním statutem ústavní reforma z roku 2001. Tato reforma byla určena především regionům s řádným statutem, nicméně dotkla se i regionů se statutem zvláštním. V článku 10 je řečeno, ţe reforma se týká regionů se zvláštním statutem pouze v těch oblastech, kde je pro regiony výhodnější neţ jejich stávající zvláštní statuty. 97 Dopad tohoto článku je poměrně obtíţné uchopit. Zatímco někteří autoři se domnívají, ţe tato ústavní reforma se regionů se zvláštním statutem vůbec nedotkla, protoţe regiony se dále řídí svými starými statuty, existují autoři, kteří na to mají zcela opačný názor a tvrdí, ţe Ústava postavila oba typy regionů na stejnou úroveň a ţe regiony se zvláštním statutem uţ fakticky neexistují, protoţe výhodnější je pro tyto regiony nově přijatá změna Ústavy a tím

96

Viz Rolla, G.: The Development of Asymmetric Regionalism and the Principle of Autonomy in the New Constitutional Systems: A Comparative Approach, s. 470. 97 Viz Legge costituzionale 18 ottobre 2001, n. 3 "Modifiche al titolo V della parte seconda della Costituzione", Čl. 10.

44

pádem regiony se zvláštním statutem postupují podle článků ústavy určených regionům s řádným statutem.98 Otázkou tedy je, zda redefinované postavení státu a regionu je výhodnější i pro regiony se zvláštním statutem. Navzdory tomu však regiony se zvláštním statutem dále provádí revize svých statutů, coţ znamená, ţe pro ně statuty stále představují platné normy, ze kterých vychází. Zde nemůţeme brát v úvahu pouze samotný ústavní text, ale je také nutné se podívat na implementaci principů uvedených v Ústavě. A právě kvůli tomu, ţe k přijetí zákonů, které by implementovaly ustanovení Ústavy, dosud nedošlo, je moţné konstatovat, ţe italské regiony se zvláštním statutem postupují stále podle svých statutů a asymetrické postavení regionů tak zůstalo zatím zachováno. Nicméně pokud budou přijaty zákony, které zajistí regionům skutečně takové postavení, které jim připadá podle Ústavy, potom opravdu uţ bude moţné hovořit o jednom typu regionů, přičemţ však jistá míra asymetrie zůstane i nadále zachována. Nicméně revize Ústavy z roku 2001 byla jednoznačně krokem nejen k posílení kompetencí regionů, ale i k zmírnění jejich asymetrického postavení, ke kterému zatím došlo pouze v omezené míře. Vnitřní uspořádání regionů se zvláštním statutem totiţ zůstalo beze změn a revize Ústavy se na subregionální úroveň regionů se zvláštním statutem podle rozhodnutí Ústavního soudu nevztahuje.99 Regiony se zvláštním statutem mají širokou škálu kompetencí, jejich míra se však v jednotlivých regionech velmi liší. Některé oblasti jsou společné všem regionům se zvláštním statutem. Jedná se například o oblast turistiky a hoteliérství, lov a rybolov, tyto oblasti jsou ve výhradní kompetenci všech regionů se zvláštním statutem. U regionů se zvláštním statutem existuje rovněţ dělení kompetencí podle míry jejich pravomocí. První skupinou jsou výlučné legislativní pravomoci regionů. Druhou skupinu představují legislativní pravomoci, které musí respektovat základní principy stanovené

98

Viz Pajno, S.: Regionalism in the Italian Constitutional System, s. 636-640. Toto bylo určeno rozhodnutím italského Ústavního soudu. Článek 10 Legge costituzionale 18 ottobre 2001, n. 3 "Modifiche al titolo V della parte seconda della Costituzione" můţe být podle rozhodnutí Ústavního soudu aplikován pouze na regiony samotné a nikoliv na jejich subregionální tělesa. Tamtéţ, s. 640. 99

45

státem. Tyto kompetence se nejvíce blíţí současným sdíleným kompetencím u regionů s řádným statutem, u kterých rovněţ stát stanovuje základní principy, a regiony mohou vykonávat legislativní pravomoci v mezích stanovených zákony státu. Třetí skupinu představují legislativní pravomoci, v rámci kterých regiony se zvláštním statutem mohou upravovat národní zákony v určených oblastech takovým způsobem, aby lépe vyhovovaly specifickým potřebám regionů.100 Výjimku z tohoto členění ovšem představuje Sicílie, jejíţ zvláštní autonomie byla přijata uţ v roce 1946, tedy ještě předtím, neţ bylo rozhodnuto o vytvoření regionů, a poté byla její zvláštní autonomie pouze přijata jako ústavní zákon v roce 1948. Rozdělení jejích kompetencí je specifické a nerespektuje výše uvedené členění. K revizím všech statutů regionů se zvláštním statutem došlo třikrát. Poprvé v roce 1972, kdy byla změněna délka trvání mandátů regionálních rad Sardinie, Údolí Aosty, Tridentska – Horní Adiţe, Friulska – Julského Benátska a regionálního shromáţdění Sicílie. Mandát regionálních rad byl prodlouţen z původních čtyř let na pět let. V roce 1989 došlo k opětovné modifikaci tohoto zákona.101 Třetí revize všech statutů regionů se zvláštním statutem nastala v roce 2001, kdy byl změněn způsob voleb prezidentů regionů na přímou volbu.102 U některých regionů se zvláštním statutem byly provedeny dílčí úpravy jejich statutů a jejich kompetencí.

4.3.1. Friulsko – Julské Benátsko Friulsko – Julské Benátsko s hlavním městem Terst bylo jmenováno regionem se zvláštním statutem jiţ v Ústavě z roku 1948, nicméně jeho statut byl přijat aţ v lednu 1963. Friulsko – Julské Benátsko získalo zvláštní statut především kvůli svému postavení na hranicích a

100

Viz Legge costituzionale del 26 febbraio 1948, n. 3: "Statuto speciale per la Sardegna", Legge costituzionale del 26 febbraio 1948, n. 4: "Statuto speciale per la Valle d'Aosta", Legge costituzionale del 26 febbraio 1948, n. 5: "Statuto speciale per il Trentino – Alto Adige", Legge costituzionale del 31 gennaio 1963, n. 1: "Statuto speciale della Regione Friuli – Venezia Giulia". 101 Viz Legge cost. 23 febbraio 1972, n. 1: Modifica al termine stabilito per la durata in carica dell‟Assemblea regionale siciliana e dei Consigli regionali della Sardegna, della Valle d‟Aosta, del Trentino – Alto Adige, del Friuli – Venezia Giulia. 102 Viz Legge cost. 31 gennaio 2001, n. 2: Disposizioni concernenti l‟elezione diretta dei presidenti delle regioni a statuto speciale e delle province autonome di Trento e Bolzano.

46

friulské103 a slovinské menšině, která obývá především provincii Terst na hranicích se Slovinskem. Přijetí jeho statutu provázely velké komplikace, kvůli kterým bylo přijetí statutu opoţděno a Friulsko – Julské Benátsko se dočkalo svého statutu aţ 15 let po ostatních regionech se zvláštním statutem. Komplikace při přijímání jeho statutu byly způsobené především z důvodu nevyřešeného postavení Terstu. Postavení Friulska – Julského Benátska mezi regiony je velmi specifické, proto mu byl také přidělen zvláštní statut, ačkoliv se jeho přijetí zpozdilo. Friulsko – Julské Benátsko vzniklo spojením dvou historických entit – Friulska a Julského Benátska s největším městem Terst a jedná se především o lingvisticky a etnicky odlišný region od zbytku Itálie. Díky umístění regionu na hranicích a značné různorodosti obyvatel byl regionu přidělen zvláštní statut, který mu umoţnil vykonávat větší pravomoci na svém území.

4.3.1.1. Polity Legislativním orgánem je regionální rada, která má 60 členů. Kompetence regionu jsou stanoveny v jeho zvláštním statutu, který byl přijat ústavním zákonem 31. ledna 1963 a byl dále modifikován ústavními zákony v letech 1972, 1989, 1993 a 2001. Dílčí změny statutu ještě přinesly zákony z roku 1984, 1996 a 2002.104 Friulsko – Julské Benátsko získalo poměrně širokou škálu kompetencí odpovídající jejímu specifickému postavení. Kromě základních kompetencí, kterými disponovaly i regiony s řádným statutem,105 disponuje navíc Friulsko – Julské Benátsko kompetencemi v dalších oblastech. Friulsko – Julské Benátsko především disponuje výhradními kompetencemi v oblasti průmyslu a 103

Friulská menšina tvoří asi 47% populace regionu Friulsko – Julské Benátsko. Jejich jazykem je friulština patřící do skupiny rétorománských jazyků. Friulská menšina získala status historické jazykové menšiny podle článku 6 italské Ústavy v roce 1999. Viz Coluzzi, P.: Minority Language Planning and Micronationalism in Italy: An Analysis of the Situation of Friulian, Cimbrian and Western Lombard with Reference to Spanish Minority Languages, s. 29 – 35. 104 Ke změnám statutu došlo konkrétně 26. 2. 1972, 6. 8. 1984, 12. 4. 1989, 23. 9. 1993, 23. 12. 1996, 31. 1. 2001 a 27. 12. 2002. Viz Statuto speciale della regione autonoma Friuli – Venezia Giulia, s. 1, Legge costituzionale del 23 settembre 1993, n. 2: "Modifiche ed integrazioni agli statuti speciali per la Valle d'Aosta, per la Sardegna, per il Friuli- Venezia Giulia e per il Trentino – Alto Adige". 105 Regiony s řádným statutem disponovali legislativními pravomocemi v oblastech komunálních záleţitostí, městské a lokální policie, trhovectví, zdravotnické péče, v učňovském vzdělání, muzeí a knihoven lokálního významu, urbanistiky, turistiky, tramvajových a automobilových komunikací regionálního významu, veřejných prací regionálního významu, přístavů, minerálních a termálních vod, lomů a rašelinišť, lovu, sladkovodního rybolovu, zemědělství a lesnictví a řemesel. Viz Costituzione della Repubblica Italiana di 1947, Čl. 117.

47

obchodu ve svém regionu. Tento druh kompetencí nebyl u regionů s řádným statutem vůbec a u regionů se zvláštním statutem je v ostatních případech omezenější. V oblasti legislativních pravomocí, u kterých stát stanovuje základní principy, disponovalo Friulsko – Julské Benátsko kompetencemi v oblasti regionálních voleb, konkrétně určení způsobu volby regionální rady. Tato kompetence však byla zrušena v roce 2001. Region však má nadále kompetence ve stanovení referenda. Do této skupiny rovněţ spadají kompetence z oblasti finančních institucí především lokálního a regionálního významu, v oblasti učňovského a profesionálního vzdělání. Friulsko – Julské Benátsko jako region se zvláštním statutem disponuje i kompetencemi v dalších oblastech, ve kterých můţe uzpůsobovat národní zákony specifickým potřebám regionu. Friulsko – Julské Benátsko můţe takto jednat v oblasti školství, konkrétně mateřských, základních a středních škol, dále v oblasti trhu práce a sociální podpory a také v oblasti přírodního a kulturního dědictví. Tento druh kompetencí můţe být i rozšířen na další oblasti, pokud stát k tomu region zmocní. Oproti některým jiným regionům se zvláštním statutem však Friulsko – Julské Benátsko nemá legislativní pravomoci v oblasti univerzitního vzdělání. Friulsko – Julské Benátsko má pouze omezené kompetence v oblasti základního a středního vzdělání, kde můţe přizpůsobit národní zákony specifickým podmínkám, které panují v regionu. Legislativní kompetence v oblasti univerzitního vzdělání potom spadají výlučně do kompetencí národní vlády, region má v této oblasti pouze omezené administrativní pravomoci. Friulsko – Julské Benátsko rovněţ nedisponuje kompetencemi v oblasti energetiky, které některé regiony se zvláštním statutem mají, alespoň v podobě kompetencí sdílených. Administrativní pravomoci má tedy Friulsko – Julské Benátsko ve všech oblastech, ve kterých

vykonává

legislativní

pravomoci,

navíc

disponuje

ještě

administrativními

48

pravomocemi v oblasti rozvoje univerzitního vzdělávání, kde ovšem legislativní pravomoci postrádá.106 Na rozdíl od regionů s řádným statutem, které nemají v Ústavě přesně definovánu míru financí získaných od státu, regiony s řádným statutem mají ve svých statutech přesně určeny fixní kvóty na podíl finančních prostředků, které mají od státu obdrţet. Jedná se o fixní kvóty z výnosů z daní získaných na území regionu. Friulsko – Julské Benátsko má určeno šest desetin z výnosu z daní z příjmů fyzických osob, 4,5 desetin z výtěţku z daní z příjmů právnických osob a 8 desetin z výnosů z DPH. Dále získává téměř všechny prostředky ze zdanění energií a tabákových výrobků.107 Jedná se o menší podíl z daní, neţ je tomu u dále zkoumaných regionů se zvláštním statutem, ale Friulsko – Julské Benátsko je ekonomicky vyspělejší region, neţ je tomu u Sicílie a Sardinie, proto je jeho podíl z výnosů z daní niţší.

4.3.1.2. Regionální aktéři Ačkoliv je Friulsko – Julské Benátsko regionem se zvláštním statutem, neexistují zde výraznější regionalistické strany, které by hájily zájmy regionu. U všech ostatních regionů se zvláštním statutem existovala minimálně při přijímání Ústavy v roce 1947 autonomistická a separatistická uskupení, na jejichţ nátlak byla těmto regionům udělena zvláštní autonomie. Ve Friulsku – Julském Benátsku však ţádné takovéto skupiny neexistovaly a jeho zvláštní statut mu byl udělen kvůli jeho poloze na hranicích a existenci několika menšin v regionu. Neexistence silnějšího autonomistického hnutí byla dána především různorodostí regionu, ve kterém ţije několik národností. Friulsko – Julské Benátsko je charakteristické svou nesourodostí, protoţe vzniklo spojením dvou velmi odlišných regionů Friulska a Julského Benátska. Nesourodost regionu se také projevuje

v politických

procesech

na

regionální

úrovni,

kde

dochází

ke

vzniku

regionalistických uskupení na podporu Terstu nebo Friulska.

106

Viz Statuto speciale della regione autonoma Friuli – Venezia Giulia, Kapitola II, Články 4 – 7. Konkrétně se jedná o 9/10 z výnosů z elektrické energie, hydroenergie a tabákových výrobků. Viz Statuto speciale della regione autonoma Friuli – Venezia Giulia, Kapitola IV, Čl. 48 – 57. 107

49

Při vzniku regionu neexistovala autonomistická hnutí, která by se snaţila o získání autonomie pro region Friulsko – Julské Benátsko, ale docházelo zde k výrazným snahám friulských autonomistických skupin o vytvoření vlastního regionu a nikoliv jeho spojení s Terstem. Ve Friulsku vznikly menší politické skupiny, hájící zájmy friulského obyvatelstva. Jednalo se například o Asociaci pro friulskou autonomii (Asocciazzione per l´Autonomia Friulana), Friulské lidové hnutí pro regionální autonomii (Movimento Popolare Friulano per l´Autonomia Regionale) a Friulské autonomistické hnutí (Moviment Autonomist Furlan). Jednalo se však o velmi malé skupiny, kterým se nepodařilo získat v regionu výraznější podporu. Tato antagonie mezi Friulskem a Julským Benátskem přetrvala aţ do faktického zahájení fungování regionu v roce 1963, poté byla obnovena v 80. letech.108 Slovinskou menšinu zde zastupuje strana Slovinská jednota (Slovenska Skupnost), která povětšinou těsně překročí práh vstupu do regionální rady. Tato strana byla zaloţena v roce 1963, kdy byl přijat zvláštní statut regionu. Slovinská jednota se poprvé dostala do regionální rady uţ při prvních regionálních volbách, kdy získala jeden mandát. Jeden mandát získala i ve všech následujících regionálních volbách, jedná se tedy o stranu s velmi stabilní voličskou základnou, která je dána charakterem strany.109 Z důvodů velmi omezené voličské základny však není pravděpodobné, ţe by dosáhla nějakých výraznějších úspěchů. Především v průběhu 70. let se ve Friulsku – Julském Benátsku objevila řada regionalistických uskupení na podporu Friulska nebo Terstu. Tradiční politickou stranu potom představuje Friulské hnutí (Movimento Friuli), které vzniklo v roce 1966 a navázalo na existenci dřívějších drobných autonomistických stran.110 Od svého vzniku se Friulské hnutí účastnilo všech regionálních voleb aţ do konce 90. let. Tato strana, která hájí zájmy Friulska, získávala stabilně dva aţ čtyři mandáty v regionální radě, ale lepších volebních výsledků nedosáhla. V Julském Benátsku působilo Indipendistické terstské hnutí (Movimento 108

Viz Coluzzi, P.: Minority Language Planning and Micronationalism in Italy: An Analysis of the Situation of Friulian, Cimbrian and Western Lombard with Reference to Spanish Minority Languages, s. 97. 109 Viz Ministero dell´Interno – Archivio Storico delle Elezioni (http://elezionistorico.interno.it/index.php). Ministero dell´Interno – Archivio Storico delle Elezioni (http://elezionistorico.interno.it/index.php). 110 Viz Coluzzi, P.: Minority Language Planning and Micronationalism in Italy: An Analysis of the Situation of Friulian, Cimbrian and Western Lombard with Reference to Spanish Minority Languages, s. 99.

50

Indipendintista Triestino), jehoţ cílem bylo získání autonomie, případně nezávislosti Terstu. Indipendistickému terstskému hnutí se však na rozdíl od Friulského hnutí nepodařilo získat zastoupení v regionální radě. V druhé polovině 70. let se objevila další politická strana na podporu Terstu Kandidátka pro Terst (Lista per Trieste). Zatímco Indipendistickému terstskému hnutí, které bylo příliš radikální, se nedařilo ve volbách uspět, Kandidátka pro Terst získala hned v prvních regionálních volbách, kterých se účastnila, v roce 1978 čtyři mandáty v regionální radě a takovéto postavení se jí dařilo udrţet po několik volebních období.111 Situace se výrazně změnila na počátku 90. let s nástupem Ligy Severu, která si získala velmi rychle velkou voličskou základnu, ačkoliv Friulsko – Julské Benátsko nepatří mezi její domovské regiony, z jejichţ regionalistických stran strana původně vznikla. Uţ v regionálních volbách v roce 1993 získala Liga Severu 28,5% hlasů a stala se dokonce vítězem voleb. V této době ve Friulsku – Julském Benátsku začala působit i Friulská autonomistická liga (Lega Autonomista Friuli), které se podařilo získat v regionálních volbách v roce 1993 dva mandáty v regionální radě. Rovněţ Kandidátka pro Terst získala v regionálních volbách dva mandáty. 112 Po výrazném úspěchu Ligy Severu v regionálních volbách v roce 1993 se objevila řada nových regionalistických uskupení, které se snaţily reagovat na úspěch Ligy Severu. Mezi tyto uskupení patřila především Friulská jednota (Unione Friuli) a Autonomistická strana Friulska – Julského Benátska (Partito Autonomista Friuli – Venezia Giulia). Ţádné z těchto uskupení však nedosáhlo výraznějších volebních úspěchů.113 V regionálních volbách v roce 2003 se však jiţ ţádné regionalistické uskupení s výjimkou Ligy Severu, která výrazně ztratila voličskou podporu, a Slovinské jednoty neprosadilo a

111

Viz Marchetti, A.: Il Melone e l´Alabarda: Alcune Considerazioni sul Localismo Politico a Trieste, s. 249. Pro volební výsledky viz Ministero dell´Interno – Archivio Storico delle Elezioni (http://elezionistorico.interno.it/index.php). 112 Viz Ministero dell´Interno – Archivio Storico delle Elezioni (http://elezionistorico.interno.it/index.php). 113 Tamtéţ.

51

nezískalo zastoupení v regionální radě. V současnosti tedy ve Friulsku – Julském Benátsku působí Liga Severu, jejíţ postavení je však daleko slabší, neţ tomu bylo na počátku 90. let a neţ je tomu dnes například v Lombardii či Piemontu. Její voličská podpora se pohybuje kolem 10%. Další stabilní regionální politickou stranu představuje Slovinská jednota, která hájí zájmy slovinské menšiny v regionu.

4.3.2. Sicílie Sicílie získala statut zvláštního regionu jako první ze všech regionů. Zvláštní autonomie Sicílie byla potvrzena jiţ 15. května 1946, ještě před přijetím italské ústavy a vznikem republiky. Vydání autonomie Sicílie bylo tehdy krokem, který měl zklidnit separatistickou hrozbu, která v té době na Sicílii panovala. Zvláštní autonomii Sicílie vydal italský král Umberto II. Po přijetí ústavy z roku 1948 došlo k potvrzení jejího zvláštního statutu, který byl přijat formou ústavního zákona. Sicílie disponuje politickou, legislativní, administrativní a finanční autonomií a její autonomie je nejsilnější ze všech italských regionů. Zákon o sicilské autonomii poskytl Sicílii legislativní pravomoci, fiskální autonomii, zvláštní pravomoci pro prezidenta a separátní systém mezi regionálním a republikovým uspořádání. Legislativním orgánem Sicílie není jako u všech ostatních regionů regionální rada, nýbrţ v případě Sicílie se jedná o sicilské regionální shromáţdění, které se skládá z 90 poslanců. Nicméně bylo plánováno, ţe po přijetí nové italské Ústavy bude tento zákon koordinován, aby odpovídal postavení ostatních regionů se zvláštním statutem stanovenému v Ústavě. K tomu ovšem nedošlo, protoţe sicilský statut byl přijat ve stejném znění, aniţ by došlo k jeho koordinaci, jak bylo původně plánováno.114

114

Jednalo se o Regio decreto legislativo n. 455. Viz Pajno, S.: Regionalism in the Italian Constitutional System, s. 626-627.

52

Zvláštní statut Sicílie také prošel nejméně změnami, k jeho revizi došlo pouze třikrát. Poprvé byl statut změněn v únoru 1972, kdy byla změněna délka funkčního období sicilského regionálního shromáţdění ze čtyř na pět let,115 další změna statutu nastala v dubnu 1989 a naposledy byl statut změněn v lednu 2001,116 vţdy se jednalo o změny, které postihly všechny regiony se zvláštním statutem.

4.3.2.1. Polity Postavení Sicílie mezi italskými regiony bylo vţdy velmi specifické, její zvláštní autonomie byla přijata ještě dříve, neţ bylo rozhodnuto o decentralizaci země Ústavou z roku 1948. Sicilská autonomie potom byla pouze přetransformována do podoby ústavního zákona, který tvoří její zvláštní statut. Nicméně k faktické změně její autonomie a koordinaci s přijatou Ústavou nedošlo. Z tohoto důvodu také sicilský statut nedisponuje stejným členěním kompetencí, jako je tomu u ostatních regionů se zvláštním statutem. Sicilský statut rozlišuje pouze dva druhy legislativních pravomocí. První druh představují výlučné legislativní pravomoci regionu. Druhý druh tvoří skupina legislativních pravomocí, která se nachází někde mezi sdílenými kompetencemi regionů se zvláštním statutem, u kterých stát určuje základní principy a legislativními pravomocemi, v rámci kterých regiony se zvláštním statutem mohou upravovat národní zákony v určených oblastech takovým způsobem, aby lépe vyhovovaly specifickým potřebám regionů. Konkrétně tento druh legislativních pravomocí umoţňuje Sicílii vydávat zákony v určených oblastech, jejichţ cílem bude uspokojit specifické podmínky a zájmy regionu. Na rozdíl od ostatních regionů se zvláštním statutem tedy Sicílie nemusí pouze upravovat národní zákony potřebám regionů, ale můţe zákony sama vydávat. Sicílie je regionem, který disponuje širokou škálou kompetencí. Na druhou stranu však většinu kompetencí získala jiţ v roce 1946 a od té doby k výraznější změně jejích 115

Viz Legge costituzionale del 23 febbraio 1972, n. 1: "Modifica del termine stabilito per la durata in carica dell'Assemblea regionale siciliana e dei consigli regionali della Sardegna, della Valle d'Aosta, del Trentino – Alto Adige, del Friuli – Venezia Giulia". 116 Konkrétně došlo ke změnám statutu 23. 2. 1972, 12. 4. 1989 a 31. 1. 2001. Viz Statuto della Regione Siciliana, s. 1.

53

kompetencí nedošlo. V roce 1948 došlo pouze ke konverzi sicilské autonomie do zvláštního statutu117, v roce 1972 byla modifikována část sicilského statutu týkající se délky mandátu Sicilského regionálního shromáţdění,118 která byla opětovně modifikována v roce 1989, a poté v roce 2001 byl modifikován způsob volby prezidenta regionu.119 Sicílie má výlučné legislativní pravomoci ve všech oblastech jako regiony s řádným statutem, a dále navíc stejně jako Friulsko – Julské Benátsko má i Sicílie kompetence v oblasti průmyslu a obchodu, ovšem zde s výjimkou soukromých vztahů. Sicílie má rovněţ výlučné kompetence v oblasti podpory zemědělské a průmyslové produkce. Velmi významné jsou výlučné legislativní pravomoci v oblasti základního vzdělání, kterými jiné regiony povětšinou nedisponují a pokud ano, tak spadají minimálně do kategorie sdílených legislativních pravomocí.120 Do druhé oblasti legislativních pravomocí, v rámci které Sicílie disponuje omezenými legislativními pravomocemi, které můţe pouţít z důvodu specifických podmínek a zájmů regionu, patří legislativní pravomoci v oblasti komunikací a transportu, zdravotnictví, středoškolského a vysokoškolského vzdělání, pojišťovnictví a finančních institucí, dále trhu práce a sociální podpory a ve sluţbách s převaţujícím regionálním zájmem. Významným rozdílem oproti ostatním regionům jsou omezené legislativní pravomoci v oblasti univerzitního vzdělání, které ostatní regiony nemají. Friulsko – Julské Benátsko touto kompetencí rovněţ nedisponuje, legislativní pravomoci v oblasti univerzitního vzdělání spadají do rukou státu. Stejně jako Friulsko – Julské Benátsko má Sicílie omezené legislativní pravomoci v oblasti středního stupně vzdělání.

117

Konkrétně se jednalo o Legge cost. 26 febbraio 1948, n. 2.: Conversione in legge costituzionale dello Statuto della Regione siciliana. 118 Viz Legge cost. 23 febbraio 1972, n. 1: Modifica al termine stabilito per la durata in carica dell‟Assemblea regionale siciliana e dei Consigli regionali della Sardegna, della Valle d‟Aosta, del Trentino – Alto Adige, del Friuli – Venezia Giulia. 119 Viz Legge costituzionale del 12 aprile 1989, n. 3: "Modifiche ed integrazioni alla legge costituzionale 23 febbraio 1972, n. 1, concernente la durata in carica dell'Assemblea regionale siciliana e dei consigli regionali della Sardegna, della Valle d'Aosta, del Trentino – Alto Adige e del Friuli- Venezia Giulia. Modifica allo statuto speciale per la Valle d'Aosta", Legge cost. 31 gennaio 2001, n. 2: Disposizioni concernenti l‟elezione diretta dei presidenti delle regioni a statuto speciale e delle province autonome di Trento e Bolzano. 120 Viz Statuto della Regione Siciliana, Čl. 14.

54

Dalším významným rozdílem oproti ostatním regionům s řádným i zvláštním statutem je zčásti separátní soudní systém, který byl na Sicílii zřízen pro regionální otázky. Rovněţ vztahy mezi státem a regionem se řídí jinými pravidly neţ u ostatních regionů. V Římě byl zřízen šestičlenný Vysoký soud (Alta Corte), který řeší ústavnost regionálních a národních zákonů ve vztahu k Sicílii. Soudci jsou nominováni rovnoměrně oběma stranami.121 Sicílie disponuje také širokou finanční autonomií, coţ dále posiluje její postavení oproti jiným regionům se zvláštním statutem. Silnou finanční autonomii získala Sicílie uţ v roce 1946 a tato autonomie byla zachována dodnes. Veškeré prostředky vybrané na daních na území Sicílie musí také na jejím území zůstat. Jedinou výjimkou jsou příjmy z daní z tabákových výrobků a loterie, které připadají státu. Na rozdíl od ostatních regionů se zvláštním statutem tak Sicílie nemá stanovený pouze procentuální podíl z výnosů na daních, ale získává automaticky veškeré výnosy z daní. Dalším znakem specifického postavení Sicílie je to, ţe byla při vytváření sicilské autonomie zřízena Sicilská banka, která disponuje valutovými rezervami.122 Ţádný jiný region nemá ve svém statutu zakotvenu existenci regionální banky, která by navíc disponovala takovýmto postavením.

4.3.2.2. Regionální aktéři Navzdory tomu ţe je Sicílie region se zvláštním statutem, příliš mnoho regionálních politických uskupení nemá na Sicílii výraznější vliv. Sicílie těţí ze své zvláštní autonomie, kterou získala jiţ v roce 1946 a se kterou je většina veřejnosti i politických stran poměrně spokojená. V době po druhé světové válce zde mělo významné postavení Hnutí za sicilskou nezávislost (Movimento per Indipendenza Siciliana - MIS), které rovněţ disponovalo vlastní paramilitární organizací. Především díky tlaku Hnutí za sicilskou nezávislost a reálné hrozbě secese byla tehdy schválena zvláštní autonomie Sicílie. Ačkoliv ve volbách v roce 1947 získala strana 9 mandátů v sicilském regionálním shromáţdění, Hnutí za sicilskou

121 122

Viz Statuto della Regione Siciliana, Čl. 23 – 30. Tamtéţ, Čl. 32 – 40.

55

nezávislost však velmi rychle začalo ztrácet svůj vliv a uţ v roce 1951 se nedostalo do sicilského regionálního shromáţdění.123 Od poloviny 50. do konce 80. let 20. století na Sicílii neexistovala ţádná regionalistická uskupení, která by se alespoň částečně prosadila. Hnutí za sicilskou nezávislost sice na Sicílii dále fungovalo, ale od regionálních voleb v roce 1951 se mu nepodařilo získat ani jeden mandát v sicilském regionálním shromáţdění a jeho podpora výrazně klesala. V regionálních volbách v roce 1991 se opět objevila sicilská regionalistická uskupení, ale ţádné z těchto uskupení nedosáhlo většího volebního úspěchu. Aţ ve volbách v roce 2001 se podařilo autonomistické straně Nová Sicílie (Nuova Sicilia) získat tři mandáty v regionálním shromáţdění. V následujících regionálních volbách se Nová Sicílie spojila s Hnutím za autonomii (Movimento per l´Autonomia) a podařilo se jim získat 12,5 % hlasů a 10 mandátů. V roce 2008 se na Sicílii poprvé v historii konaly předčasné regionální volby. V těchto volbách se stalo Hnutí za autonomii třetí nejsilnější politickou stranou a její předseda Raffaele Lombardo se stal od dubna 2008 prezidentem sicilského regionu.124 Hnutí za autonomii se pokusilo proniknout rovněţ do dalších jihoitalských regionů, ale tam se mu nepodařilo dosáhnout výraznějších volebních úspěchů. Stejně tak se Hnutí za autonomii nepodařilo proniknout na národní úroveň a v národních volbách v roce 2010 neuspělo v jiném regionu neţ na Sicílii. Na Sicílii působí rovněţ celá řada autonomistických a separatistických skupin, jejichţ vliv je však marginální a které nemají zastoupení ani v sicilském regionálním shromáţdění. Nejvýznamnějším aktérem je Národní sicilská fronta – Sicilská nezávislost (Fronte Nazionale Siciliano - Sicilia Indipendente). Dále se jedná především o Pakt pro Sicílii (Patto per la

123 124

Viz Santarelli, E.: Storia Critica della Repubblica: l´Italia dal 1945 al 1994, s. 26 – 28. Viz Elezioni Italia (http://www.elezioni-italia.it/regionali-sicilia.asp).

56

Sicilia), Sicilskou alianci (Alleanza Siciliana), či Jinou Sicílii (L’altra Sicilia), která je pod vlivem sicilských emigrantů.125 Celkově je moţné říci, ţe na Sicílii dlouhodobě neexistuje regionální stranický systém. Ve 40. letech zde sice existovalo velmi silné separatistické hnutí, které se však ihned poté, co Sicílii byla přidělena autonomie, stalo marginálním. Od 50. aţ do konce 80. let potom na sicilské politické scéně neexistovala regionalistická uskupení, která by dosáhla nějakých volebních úspěchů. Aţ na počátku 90. let došlo k oţivení na sicilské politické scéně a opět se zde objevila autonomistická uskupení, z nichţ se některým, především Hnutí za autonomii, podařilo získat významné postavení. Jedná se však o novou politickou stranu a je otázkou, zda se jí tato pozice podaří udrţet.

4.3.3. Sardinie Sardinie získala zvláštní statut v Ústavě z roku 1948, její zvláštní statut byl přijat v únoru 1948, kdy byly i přijaty zvláštní statuty Údolí Aosty, Tridentska – Horní Adiţe a rovněţ Sicílie.126 Sardinie získala zvláštní statut především díky svému historickému postavení a díky tomu, ţe je od zbytku Itálie poměrně izolovaná a v době vzniku Ústavy z roku 1948 zde existovala obava z moţnosti secese této oblasti. Sardinie měla moţnost získat zvláštní autonomii jiţ v roce 1946, kdy byla přidělena zvláštní autonomie Sicílii, ale sardinské konzultativní shromáţdění tehdy zvláštní autonomii, která měla být stejná jako v případě Sicílie, odmítlo.127 Sardinie je regionem, ve kterém existuje silná sardinská identita spojená s autonomistickými a indipendistickými prvky, ale na druhou stranu je region ekonomicky závislý na zbytku Itálie, takţe především z ekonomických důvodů tato hnutí nezískala větší podporu, protoţe z ekonomických důvodů je nezávislost Sardinie nereálná. Sardinie si zakládá na svém odlišné identitě a snaţí se o získání o co největší autonomie. 125

Viz Scuderi, S. (2006): Breve Storia dei Movimenti Sicilianisti dalla Fine del XX° Secolo al 2005, on-line text (http://www.mosif.it/il-movimento/storia). 126 Viz Legge costituzionale del 26 febbraio 1948, n. 3: "Statuto speciale per la Sardegna". 127 Viz Clark, M.: Sardinia. Cheese and Modernization, s. 91.

57

4.3.3.1. Polity Kompetence Sardinie jsou vymezeny jejím zvláštním statutem, který byl modifikován několikrát. Změny zvláštního statutu Sardinie proběhly v letech 1972, 1986, 1989, 1993 a 2001.128 V roce 1983 byly schváleny zákony, které rovněţ měly vliv na postavení Sardinie, nicméně se nejednalo o ústavní zákon, který by měnil její statut. Zvláštní statut Sardinii garantuje širokou administrativní a kulturní autonomii, která vychází z jejích specifických etnických a lingvistických podmínek. Sardinie má ve svém statutu jako jediný region se zvláštním statutem zakotveno spojení „sardský lid“ uznávající specifické etnické postavení obyvatel regionu.129 Legislativní pravomoci Sardinie je moţné opět rozdělit na výlučné legislativní pravomoci regionu, na sdílené legislativní pravomoci, které jsou limitovány národními zákony a na moţnost upravit národní zákony specifickým podmínkám regionu. V oblasti výlučných kompetencí regionů není ţádná výrazná změna oproti jiným regionům se zvláštním statutem, výjimečné je pouze zařazení veřejných prací výlučně regionálního významu. Ostatní oblasti, ve kterých region disponuje výhradními kompetencemi, jsou velmi obdobné legislativním pravomocím ostatních regionů, ačkoliv Sardinie nemá kompetence v některých oblastech, ve kterých ostatní regiony se zvláštním statutem výhradními legislativními pravomocemi disponují. Průmysl a obchod, který u Friulska – Julského Benátska a Sicílie patří mezi výlučné legislativní pravomoci regionů, patří v případě Sardinie do druhé kategorie sdílených legislativních pravomocí. Další oblast, ve které má Sardinie oproti Friulsku – Julskému Benátsku a Sicílii odlišné postavení, je oblast vzdělávání. Sardinie disponuje kompetencemi v oblasti vzdělávání na všech stupních. Vzdělávání všech stupňů (tedy včetně univerzitního vzdělání) spadají do 128

Poslední změny v roce 2001 byly schváleny společně s celkovou revizí Ústavy. Viz Legge costituzionale del 23 febbraio 1972, n. 1, Legge costituzionale del 9 maggio 1986, n. 1, Legge costituzionale del 12 aprile 1989, n. 3, Legge costituzionale del 23 settembre 1993, n. 2, Legge costituzionale del 9 maggio 1986, n. 1: "Modifica dell'articolo 16 dello statuto speciale per la Sardegna, approvato con la legge costituzionale 26 febbraio 1948, n. 3, concernente la definizione del numero dei consiglieri regionali. Poslední změny v roce 2001 byly schváleny společně s celkovou revizí italské Ústavy. 129 Viz Statuto speciale per la Sardegna, Čl. 28.

58

kategorie omezených kompetencí, v rámci kterých můţe Sardinie přizpůsobovat svým specifickým podmínkám národní zákony.130 V otázce kompetencí v oblasti vzdělávání tedy Sardinie nedisponuje tak velkými kompetencemi jako je tomu v případě Sicílie, která má výlučné legislativní pravomoci v oblasti základního vzdělávání a na ostatních stupních se pohybuje blízko úrovně sdílených kompetencí. V porovnání s legislativními kompetencemi v oblasti vzdělávání u Friulska – Julského Benátska jsou kompetence Sardinie silnější pouze u univerzitního vzdělání, u kterého Friulsko – Julské Benátsko legislativními pravomocemi nedisponuje. Nicméně v oblasti učňovského a profesionálního vzdělávání jsou legislativní pravomoci Friulska – Julského Benátsko silnější, protoţe spadají do oblasti sdílených legislativních pravomocí. Sardinie disponuje sdílenými legislativními pravomocemi v oblasti produkce a distribuce elektrické energie, které Friulsko – Julské Benátsko ani Sicílie nemají. Stejně jako Friulsko – Julské Benátsko můţe Sardinie upravovat národní zákony specifickým potřebám regionu v oblasti trhu práce a sociální podpory, v oblasti kulturního dědictví (nikoliv však v oblasti přírodního dědictví) a v dalších oblastech stanovených národními zákony. Do této oblasti kompetencí patří i vzdělávání na všech stupních, jak jiţ bylo uvedeno výše. Administrativní pravomoci má Sardinie ve všech oblastech, kde disponuje legislativními pravomocemi.131 V otázkách finančních prostředků Sardinie nedisponuje tak širokou autonomií jako Sicílie, ale má větší podíl finančních prostředků ze svého území, neţ je tomu v případě Friulska – Julského Benátska. Podíl finančních prostředků Sardinie byl změněn v roce 1983. Původně měla Sardinie nárok na větší podíl financí, ale v roce 1983 došlo k revizi finanční politiky a podíl financí Sardinie byl sníţen. Sardinie nyní disponuje sedmi desetinami z výnosů z daní z příjmů fyzických osob, devíti desetinami příjmů z distribuce elektrické energie, dále devět desetin z příjmů z prodeje tabákových výrobků a stejný podíl z výnosů z výroby. Touto

130 131

Viz Statuto speciale per la Sardegna, Čl. 3 – 6. Tamtéţ, Čl. 3 – 6.

59

změnou Sardinie ztratila pevní podíl z výnosů z DPH, tento podíl je stanovován kaţdoročně. Sardinie získává veškeré finanční prostředky z příjmů z turismu.132

4.3.3.2. Regionální aktéři Na Sardinii působí řada autonomistických a indipendistických politických stran a hnutí. Nejvýznamnějším regionálním aktérem je nepochybně Sardská strana akce, která na Sardinii působí uţ od konce 1. světové války. Nicméně ani tato strana v dobách svého největšího rozmachu nedokázala předstihnout Křesťanskou demokracii v regionálních volbách. Sardská strana akce vznikla po první světové válce a jejím cílem bylo získání autonomie pro Sardinii a federalizaci její vazby ke zbytku Itálie. Sardská strana akce disponovala a disponuje koaličním potenciálem a na regionální úrovni má významné postavení právě díky svému umístění ve středu politického spektra a z toho pramenícímu koaličnímu potenciálu. Sardská strana akce získala jiţ v prvních regionálních volbách v roce 1949 přes 10% hlasů, v regionálních volbách v následujících letech však její volební zisky trvale klesaly, aţ v regionálních volbách v roce 1974 získala Sardská strana akce pouze jeden mandát. V šedesátých letech se ze Sardské strany akce postupně odštěpily dvě další formace – Autonomní sardské hnutí (Movimento Sardista Autonomo) a Sardské lidové autonomistické hnutí (Movimento Autonomista Popolare Sardo). Sardská strana akce však na konci 70. let a potom především během let 80. zaznamenala velký nárůst voličské základny a přiblíţila se aţ hranici 15 % hlasů v regionálních volbách. V letech 1984 aţ 1989 byl dokonce představitel Sardské strany akce Mario Melis předsedou regionálního kabinetu. Na počátku 90. let však došlo k poklesu podpory Sardské strany akce, tato strana však nadále zůstala

132

Viz Legge 13.04.1983/122. Norme per il coordinamento della finanza della regione Sardegna con la riforma tributaria, Statuto speciale per la Sardegna, Čl. 7 – 14.

60

relevantní stranou na Sardinii.133 Volební zisky Sardské strany akce však od 90. let značně poklesly a pohybují se většinou okolo 5 % hlasů. Ačkoliv je na Sardinii tradiční regionální stranou Sardská strana akce, v posledních letech došlo k velkému oţivení sardské politické scény, objevila se řada nových autonomistických skupin, z nichţ některým se podařilo předstihnout v regionálních volbách Sardskou stranu akce a došlo k výrazným změnám na sardské politické scéně. V posledních letech na Sardinii působí rovněţ strana Sardští reformátoři (Riformatori Sardi), která v posledních regionálních volbách dokonce předčila Sardskou stranu akce a získala téměř 7% hlasů. Další významnou politickou stranu představuje v posledních letech Strana sardského lidu (Partito del Popolo sardo – Fortza Paris), která dosáhla výrazného volebního úspěchu v regionálních volbách v roce 2004, nicméně při posledních regionálních volbách došlo k velkému poklesu voličské podpory.134 Sardské straně akce se však i přes objevení se dalších regionálních politických stran podařilo zůstat důleţitou politickou stranou se stabilní voličskou základnou. V současnosti jsou na Sardinii nejdůleţitějšími autonomistickými stranami Sardští reformátoři, Sardská strana akce a Strana sardského lidu. Ačkoliv tedy došlo na konci 90. let k výraznějšímu oţivení regionalistických stran v Itálii, na Sardinii tento trend došel o něco později. Zde na rozdíl od ostatních zkoumaných regionů existuje významná regionální strana Sardská strana akce uţ od získání zvláštního statutu a Sardské straně akce se podařilo udrţet své postavení aţ do současnosti, i kdyţ ztratila část voličské základny ve prospěch nově vzniklých regionalistických uskupení. Nedošlo zde však k tak výrazným změnám jako v jiných regionech, kde regionální strany vznikaly aţ postupně a zaznamenaly největší rozmach na počátku 90. let.

133

Pro nárůst voličské základny Sardské strany akce se pouţívá termín „vento sardista“. Více k vývoji Sardské strany akce viz Strmiska, M.: Regionální strany a stranické systémy: Španělsko, Itálie, Velká Británie a Severní Irsko, s. 95 – 100. 134 Viz Regione Autonoma della Sardegna (http://www.regione.sardegna.it/argomenti/attivita_istituz ionali/elezioni2009/risultatiriassuntivi.html).

61

5. OBECNÉ TRENDY 5.1. Současné tendence regionalizace V roce 2001 byla schválena ústavní reforma, která výrazným způsobem ovlivnila kompetence regionů s řádným statutem. V roce 2004 byla představena další změna ústavy, která měla ještě více posílit kompetence italských regionů, nicméně tato ústavní revize byla zamítnuta v referendu. Nadále se tedy regiony řídí Ústavou z roku 2001, která nově definovala jejich postavení a vztahy s národní úrovní. Nicméně ke skutečné implementaci těchto změn zatím nedošlo, ačkoliv je moţné pozorovat snahy o jejich implementaci. V současnosti je moţné identifikovat tendence směřující k implementaci změn provedených ústavní reformou z roku 2001. Na regiony s řádným statutem byla poslední ústavní revizí převedena řada kompetencí, která posiluje jejich postavení jako konstitutivních jednotek republiky. Ačkoliv je Itálie podle Ústavy stále unitárním státem, došlo k jeho výrazné decentralizaci. V současnosti je tedy Itálii moţné klasifikovat jako unitární regionalizovaný stát. Pokud však dojde k přijetí veškerých zákonů nutných k implementaci ústavních změn, postavení regionů bude dále posíleno a Itálie se můţe stát ještě více regionalizovaným státem, který se svým charakterem můţe začít přibliţovat faktickému federativnímu uspořádání při zachování ústavněprávního vymezení jako unitárního státu. Změna ústavněprávního charakteru státu na federaci není ani v dlouhodobém horizontu reálná, nicméně vznik federace de facto moţný je. Dosud je však moţné Itálii klasifikovat jako unitární regionalizovaný stát. Další otázkou je reakce regionů se zvláštním statutem na posilování kompetencí regionů s řádným statutem. Regiony se zvláštním statutem si velmi zakládají na svém specifickém postavení, na větších kompetencích, kterými disponují, a pokud bude nadále pokračovat konvergenční trend v otázce postavení regionů, je moţné očekávat silný odpor ze strany

62

regionů se zvláštním statutem, které rozhodně nechtějí o své specifické postavení přijít a budou poţadovat navýšení svých kompetencí, aby bylo jejich významnější postavení zachováno. Rovněţ v rovině politics došlo k výrazným změnám u všech zkoumaných regionů. Ke vzniku významných regionálních politických stran došlo nejprve v severoitalských regionech a především v reakci na to došlo i k oţivení a vzniku nových regionálních politických stran i v dalších regionech s řádným i zvláštním statutem. Pokud by bylo specifické postavení regionů se zvláštním statutem ohroţeno a dále by docházelo k posilování regionů s řádným statutem, aniţ by toto bylo regionům se zvláštním statutem nějak kompenzováno, je moţné očekávat další posílení regionálních politických stran v regionech se zvláštním statutem, především v těch regionech, kde existovaly tradiční regionální politické strany. Ačkoliv posilování kompetencí regionů s řádným statutem neznamená přímo zánik regionů se zvláštním statutem, dochází k výraznému zmírňování asymetrie a v otázce kompetencí regionů se regiony s řádným statutem regionům se zvláštním statutem výrazným způsobem přibliţují. Specifičnost regionů se zvláštním statutem uţ tedy není v rámci jejich kompetencí, jako spíše ve specifickém postavení vůči centru a ve specifickém subregionálním uspořádání, které umoţňuje uchopit právě specifičnost regionu.

5.2. Konvergence či divergence v kompetencích regionů Při analýze kompetencí vybraných regionů byly zjištěny trendy vedoucí ke konvergenci kompetencí regionů. Zatímco při ustanovení regionů v roce 1948 byly regiony rozděleny do dvou skupin, jejichţ míra kompetencí byla diametrálně odlišná, přijetím ústavních změn v 90. letech a především v roce 2001 došlo ke značnému posílení kompetencí regionů s řádným statutem, které mohou znamenat blíţící se konec asymetrického postavení italských regionů. Změny zakotvené v ústavní reformě z roku 2001 však dosud ještě nebyly plně implementovány, takţe posílení pravomocí regionů s řádným statutem prozatím není tak velké, jak by se mohlo zdát podle Ústavy. Nicméně přestoţe tyto změny zatím nejsou implementovány, konvergenční trend v postavení regionů s řádným statutem a regionů se 63

zvláštním statutem je zřejmý. Poslední revizí Ústavy však byla přijata i moţnost vzniku asymetrického uspořádání mezi regiony s řádným statutem, takţe je moţné, ţe ačkoliv celkově dochází ke zmírňování rozdílů mezi regiony s řádným statutem a regiony se zvláštním statutem, současně mohou i mírně vzrůst rozdíly mezi samotnými regiony s řádným statutem. Zatímco kompetence regionů s řádným statutem byly od zakotvení regionů v roce 1948 výrazným způsobem posíleny, u regionů se zvláštním statutem je situace jiná. Jejich kompetence byly stanoveny ve 40. letech, u Friulska – Julského Benátska aţ v roce 1963, nicméně od té doby nedošlo k výraznějšímu rozšíření jejich kompetencí. Regiony se zvláštním statutem tedy získaly silné kompetence na počátku, kdy bylo jejich postavení oproti regionům s řádným statutem zcela neporovnatelné, nicméně od té doby se jejich kompetence nezvýšily. U regionů s řádným statutem je oproti tomu moţné identifikovat zcela jednoznačný trend směrem k posilování jejich kompetencí a přibliţování se regionům se zvláštním statutem. Je ovšem nutné říci, ţe tento trend směřující k posilování kompetencí regionů s řádným statutem byl určitým způsobem přerušen v roce 2004, kdy byla v referendu zamítnuta další změna Ústavy, která měla ještě více posílit kompetence regionů. V navrhované ústavní reformě však byla zapojena celá řada dalších záleţitostí nesouvisejících s postavením regionů, takţe není moţné zamítnutí této ústavní revize zcela jednoznačně spojit s odmítnutím dalšího posilování kompetencí regionů italskou veřejností. Dále je nutné říci, ţe ještě nedošlo k implementaci všech změn provedených ústavní reformou z roku 2001, která velmi výrazným způsobem posílila kompetence italských regionů. Vzhledem k tomu ţe zatím nebyly přijaty potřebné zákony, které by ústavní změny implementovaly, je postavení regionů s řádným statutem nadále omezené a neodpovídá postavení definovanému v Ústavě. Pokud však budou veškeré změny přijaté v roce 2001 implementovány, tak získají regiony s řádným statutem velmi významné postavení. V době,

64

kdy k tomu dojde, budou rovněţ velmi výrazným způsobem ovlivněny i regiony se zvláštním statutem, protoţe regiony se zvláštním statutem se budou moci rovněţ řídit těmito zákony, pokud pro ně budou výhodnější, čímţ dojde k velmi výraznému sníţení asymetrie mezi regiony. Regiony se zvláštním statutem uţ se tedy nebudou řídit svými statuty, ale budou postupovat stejně jako regiony s řádným statutem. Jediná oblast, která zůstane asymetrická, bude subregionální úroveň, protoţe ústavní revize se nevztahuje na subregionální úroveň regionů se zvláštním statutem.

5.3. Finanční autonomie regionů V oblasti finanční autonomie regionů došlo také k výrazným změnám. Zatímco regiony se zvláštním statutem mají podíl finančních prostředků zakotvený ve svých statutech, regiony s řádným statutem nemají přesný podíl finančních prostředků definován a jejich podíl je určen vţdy implementačními zákony. Na počátku regiony s řádným statutem ţádnou finanční autonomií nedisponovaly, byť byla zakotvena v Ústavě, tak fakticky neexistovala. Postupně došlo k vytvoření mechanismu financování regionů, který jim však stále nezaručuje pevný podíl finančních prostředků. U regionů s řádným statutem je nastaven způsob financování, který vede k přerozdělování finančních prostředků ve prospěch chudších regionů. Navzdory postupnému posilování finanční autonomie regionů s řádným statutem tak tyto regiony stále nedisponují takovým podílem finančních prostředků z daní vybraných na jejich území, jako je tomu v případě regionů se zvláštním statutem. Regiony se zvláštním statutem mají podíl finančních jasně definován. Třebaţe u některých regionů se zvláštním statutem došlo k revizi podílu finančních prostředků, jejich získané finanční prostředky reflektují příjmy z daní na území regionu. Oproti regionům s řádným statutem je postavení regionů se zvláštním statutem v oblasti financí mnohem výhodnější, je přesně určen jejich podíl, který je oproti regionům s řádným statutem výrazně vyšší.

65

5.4. Hlavní aktéři ovlivňující vývoj regionalizace Jako hlavní aktéry ovlivňující vývoj regionalizace je moţné stabilně identifikovat především regionální a makroregionální politické strany a uskupení takových stran na národní úrovni, které vyvíjejí silný tlak na vládu. Nicméně díky velkému rozdělení Itálie na bohaté severní regiony a chudší jiţní regiony dochází k poměrně velkému tření na italské politické scéně v otázkách dalšího posilování kompetencí regionů. Regionální hnutí ze severoitalských regionů jsou jednoznačně pro silnější postavení regionů, především ovšem zrevidování systému financování regionů, aby financování více reflektovalo příjmy z daní z jednotlivých regionů. Regionální hnutí z jiţních regionů by sice také byly pro zvýšení autonomie regionů, nicméně při zachování modelu většího financování jiţních regionů. K obrovskému vzestupu regionálních politických stran došlo na počátku 90. let, kdy se objevila Liga Severu. V reakci na agresivní politiku Ligy Severu potom vznikla další regionální uskupení především v jihoitalských regionech na obranu jejich zájmů. Kromě Ligy Severu, která představuje nejvýznamnější regionální/makroregionální politickou stranu na italské politické scéně, je dalším významným subjektem Hnutí za autonomii, které však funguje teprve několik let. Ačkoliv největší rozmach zaznamenaly regionalistické politické strany, především Liga Severu, v Itálii v 90. letech a v současnosti jiţ Liga Severu nedisponuje takovou voličskou podporou, stále představuje nejvýznamnější regionalistickou stranu v Itálii. V posledních letech naopak vzrůstá podpora regionalistických uskupení v jiţní Itálii, která je však poměrně proměnlivá. Specifickou skupinu představují regiony se zvláštním statutem, kde je všeobecně velmi silná touha o zachování specifického postavení těchto regionů, která je sdílená nejen regionálními politickými stranami a představiteli regionu, ale i širokou veřejností. Rovněţ i v těchto regionech došlo v posledních letech k výraznějšímu oţivení na regionální politické scéně a objevila se zde řada nových regionálních stran, kterým se podařilo získat poměrně významnou voličskou podporu.

66

V současnosti tedy existuje celá řada regionalistických politických stran v Itálii, řada těchto uskupení je velmi mladá a nemá ustálenou pozici, takţe dochází k velmi rychlému vývoji a vzniku a zániku řady takových politických uskupení. Zatímco Lize Severu se jiţ podařilo ustálit v italské politice, většina ostatních nově vzniklých regionálních stran je neustálených a není zřejmé, zda se jim podaří udrţet získané postavení. Celkově je tedy moţné identifikovat stabilní mírný růst regionalismu v Itálii, který započal v 90. letech v severní Itálii a postupně se rozšířil i do dalších italských regionů. Na druhou stranu ovšem toto neznamená, ţe by existovaly regionalistické politické strany se stabilní voličskou podporou. Jedinou výjimkou je Liga Severu, u ostatních regionalistických stran se voličská podpora rychle mění a velmi rychle dochází ke vzniku a zániku regionalistických stran.

67

6. ZÁVĚR Regionalizace Itálie probíhá od roku 1948, kdy byly poprvé vytvořeny italské regiony. Od tohoto data také existuje asymetrické uspořádání italského regionalismu, ve kterém existují dva typy regionů – regiony s řádným statutem a regiony se zvláštním statutem, které je charakteristickým znakem italského regionálního uspořádání. Základním trendem italského procesu regionalizace je však postupná konvergence v otázce kompetencí regionů, kdy dochází ke zmírňování původně velmi silného asymetrického uspořádání. Od zahájení procesu regionalizace dochází v Itálii k postupnému posilování kompetencí regionů s řádným statutem, které má za následek přibliţování postavení regionů s řádným statutem k regionům se zvláštním statutem. Oproti tomu kompetence regionů s řádným statutem byly vymezeny jiţ na počátku a k posilování kompetencí regionů se zvláštním statutem nedochází, jejich postavení je stabilní. Navzdory trvalému posilování kompetencí regionů s řádným statutem však stále přetrvává asymetrické postavení regionů, byť je mnohem omezenější, neţ tomu bylo na počátku. Asymetrie panující mezi regiony s řádným statutem a regiony se zvláštním statutem je patrná nejen v míře jejich kompetencí, ale i v oblasti financí, kde mají regiony se zvláštním statutem výhodnější postavení, neţ je tomu u některých regionů s řádným statutem. V současnosti dále pokračuje proces přibliţování regionů s řádným statutem regionům se zvláštním statutem, byť se jedná o drobné kroky, které vedou k implementaci provedených ústavních změn. Díky výraznému posílení kompetencí italských regionů je Itálii moţné v současnosti klasifikovat jako unitární regionalizovaný stát, ve kterém stále dochází k mírnému posilování kompetencí regionů. Itálie tak stále představuje regionalizovaný stát, k federaci de facto se nepřibliţuje, ačkoliv je moţné identifikovat některé prvky, které svým charakterem překračují regionalizovaný stát.

68

Další tendencí je nepochybně posílení role regionálních politických stran, ke kterému dochází od 90. let a především díky kterému došlo k výraznému posílení kompetencí regionů s řádným statutem. Ústavní revize v roce 2001 byla provedena především díky silnému tlaku na

italské

politické

scéně

způsobené

regionalistickými

politickými

stranami

ze

severoitalských regionů, kterým se podařilo získat obrovskou podporu v 90. letech. Jedná se především o Ligu Severu, která se stala hlavními aktérem usilujícím o decentralizaci a federalizaci země a zůstala jím dodnes, byť její pozice není tak silná jako v 90. letech. Působení Ligy Severu potom mělo za následek vznik nebo oţivení dalších regionalistických politických stran v dalších regionech a problematika další regionalizace země je stále velmi aktuálním tématem v italské politické debatě. V odpovědi na výzkumné otázky je moţné říci, ţe v Itálii stále pokračuje proces regionalizace, v současnosti dochází k implementaci předcházející ústavní reformy, která velmi výrazným způsobem změnila kompetence regionů. Rovněţ ve sféře politics došlo v uplynulých letech k významným změnám, vznikla celá řada nových regionalistických stran i v regionech, kde tradičně nebyl silný regionalismus. Celkově dochází k mírnému posilování kompetencí regionů, zatím však kompetence regionů nejsou tak velké, aby se Itálie začala přibliţovat federaci de facto. K tomu ovšem můţe dojít, pokud bude kompletně implementována poslední ústavní reforma. Asymetrické uspořádání regionů se neustále zmírňuje, stále však do určité míry přetrvává. Obecně dochází k posilování finanční autonomie regionů s řádným statutem, nicméně v této oblasti je asymetrie mezi regiony značná a regiony s řádným statutem stále nemají jasně definovánu finanční autonomii. Jako hlavní aktéři, kteří stabilně ovlivňují vývoj postavení regionů, byly definovány především regionální

a

makroregionální

politické

strany.

69

7. POUŽITÁ LITERATURA A INTERNETOVÉ ZDROJE Všechny internetové zdroje byly ověřeny ke dni 28. 11. 2010.

8.1. Prameny

Costituzione

della

Repubblica

Italiana,

on-line

verze

(http://www.governo.it/Governo/Costituzione/CostituzioneRepubblicaItaliana.pdf). Costituzione

della

Repubblica

italiana

di

1947,

on-line

verze

(http://www.governo.it/Governo/Costituzione/principi.html).

Legge Costituzionale di 22 novembre 1999, n. 1. "Disposizioni concernenti l'elezione diretta del Presidente della Giunta regionale e l'autonomia statutaria delle Regioni", on-line verze (http://www.parlamento.it/parlam/leggi/99001lc.htm).

Legge costituzionale del 26 febbraio 1948, n. 2: "Conversione in legge costituzionale dello

Statuto

della

Regione

siciliana",

on-line

verze

(http://www.anniversariostatutosiciliano.org/statuto.php#legge%20cost).

Legge costituzionale del 26 febbraio 1948, n. 3: "Statuto speciale per la Sardegna", on-line

verze

(http://www.sitod.regione.sardegna.it/web/titolov/DOCUMENTAZIONE/Statuto%20 sardo.pdf).

Legge costituzionale del 26 febbraio 1948, n. 4: "Statuto speciale per la Valle d'Aosta", on-line verze (http://www.consiglio.regione.vda.it/statuto/statuto_i.asp).

70

Legge costituzionale del 26 febbraio 1948, n. 5: "Statuto speciale per il Trentino – Alto Adige",

on-line

verze

(http://www.consiglio.provincia.tn.it/documenti_pdf/clex_13104.pdf).

Legge costituzionale del 27 dicembre 1963, n. 3: "Modificazioni agli articoli 131 e 57 della

Costituzione

e

istituzione

della

regione

Molise",

on-line

verze

(http://www.isaonline.it/s/gestione/show-main-frame.inc.php?url=/mag/LeggeCost0031963.html).

Legge costituzionale del 31 gennaio 1963, n. 1: "Statuto speciale della Regione Friuli –

Venezia

Giulia",

on-line

verze

(http://www.consiglio.regione.fvg.it/Consreg/frame/documenti/statutoGiugno2003.pdf) .

Legge costituzionale del 10 novembre 1971, n. 1: "Modificazioni e integrazioni dello Statuto

speciale

per

il

Trentino

–

Alto

Adige",

on-line

verze

(http://www.consiglio.provincia.tn.it/documenti_pdf/clex_9891.pdf).

Legge costituzionale del 23 febbraio 1972, n. 1: "Modifica del termine stabilito per la durata in carica dell'Assemblea regionale siciliana e dei consigli regionali della Sardegna, della Valle d'Aosta, del Trentino – Alto Adige, del Friuli – Venezia Giulia", on-line verze (http://www.consiglio.provincia.tn.it/documenti_pdf/clex_10512.pdf).

Legge costituzionale del 9 maggio 1986, n. 1: "Modifica dell'articolo 16 dello statuto speciale per la Sardegna, approvato con la legge costituzionale 26 febbraio 1948, n. 3, concernente la definizione del numero dei consiglieri regionali, on-line verze (http://www.riformeistituzionali.it/media/49115/legge%20cost.%209.5.1986%20n.%20 1_modifica%20art.%2016%20statuto%20spec.%20sardegna.pdf).

71

Legge costituzionale del 12 aprile 1989, n. 3: "Modifiche ed integrazioni alla legge costituzionale 23 febbraio 1972, n. 1, concernente la durata in carica dell'Assemblea regionale siciliana e dei consigli regionali della Sardegna, della Valle d'Aosta, del Trentino – Alto Adige e del Friuli- Venezia Giulia. Modifica allo statuto speciale per la Valle

d'Aosta",

on-line

verze

(http://www.riformeistituzionali.it/media/49125/l.%20cost.%203%20del%201989 .pdf).

Legge costituzionale del 23 settembre 1993, n. 2: "Modifiche ed integrazioni agli statuti speciali per la Valle d'Aosta, per la Sardegna, per il Friuli- Venezia Giulia e per il Trentino – Alto Adige", on-line verze (http://www.riformeistituzionali.it/media/491 44/l.%20cost.%202%20del%201993.pdf).

Legge costituzionale 18 ottobre 2001, n. 3 "Modifiche al titolo V della parte seconda della Costituzione", on-line verze (http://www.parlamento.it/parlam/leggi/01003lc.htm).

Legge 13.04.1983/122. Norme per il coordinamento della finanza della regione Sardegna

con

la

riforma

tributaria,

on-line

verze

(http://www.regione.sardegna.it/documenti/1_13_20041227120655.pdf). Proposta di Legge Costituzionale presentata il 28 ottobre 2008, on-line verze (http://www.camera.it/_dati/leg16/lavori/stampati/pdf/16PDL0015160.pdf ). Statuto

della

Regione

Siciliana,

on-line

verze

(http://www.ars.sicilia.it/home/Statuto.pdf). Statuto speciale della Regione autonoma Friuli – Venezia Giulia, on-line verze (http://www.consiglio.regione.fvg.it/Consreg/frame/documenti/statutoGiugno2003.pdf) . Statuto

speciale

per

la

Sardegna,

on-line

verze

(http://www.regione.sardegna.it/documenti/1_39_20050318114805.pdf).

72

8.2. Monografie a články

Agnew, J.: The Dramaturgy of Horizons: Geographical Scale in the “Reconstruction of Italy” by the new Italian Political Parties, 1992-95, in: Keating, M. (ed.): Regions and Regionalism in Europe, Northhampton, MA : Edward Elgar Pub. 2004, pp. 355 – 378.

Agnew, J.: The Rhetoric of Regionalism: The Northern League in Italian Politics, 1983 – 94, Transactions of the Institute of British Geographers, New Series, Vol. 20, No. 2, 1995, pp. 156-172, on-line verze (http://www.jstor.org/stable/pdfplus/622429.pdf).

Amoretti, U. M.: Italy. Political Institutions and the Mobilization of Territorial Differecenes, in: Amoretti, U. M. – Bermeo, N. (eds.): Federalism and Territorial Cleavages, Baltimore, The Johns Hopkins University Press 2004, pp. 181 – 200:

Burgess, M.: Comparative Federalism. Theory and practice, London, New York, Routhledge 2006.

Burgess, M. – Gress, F.: Symmetry and Assymetry Revisited, in: Agranoff, R. (ed.): Accomodating Diversity: Asymmetry in Federal States, Baden – Baden, Nomos Verlagsgeselschaft 1999, pp. 43 – 56.

Cavatorta, F.: The Role of the Northern League in Transforming the Italian Political System: From Economic Federalism to Ethnic Politics and Back, Contemporary Politics, Vol. 7, No. 1, 2001, pp. 27 – 40.

73

Chapman, B. - Mackenzie, W. M. J.: Federalism and Regionalism. A Note on the Italian Constitution of 1948, The Modern Law Review, Vol. 14, No. 2, Apr., 1951, pp. 182-194, on-line verze (http://www.jstor.org/stable/1089521).

Clark, M.: Sardinia. Cheese and Modernization, in: Levy, C. (ed.): Italian Regionalism. History, Identity and Politics,London, Berg Publishers1996, pp. 81 -107, on-line verze (http://books.google.com/books?id=F37S9PJa3XQC&pg=PA88&dq=sardinia+politics &hl=cs&ei=BrjjTO3FHsiq4Qa35dGFBQ&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=3& ved=0CDUQ6AEwAg#v=onepage&q&f=false).

Coluzzi, P.: Minority Language Planning and Micronationalism in Italy: An Analysis of the Situation of Friulian, Cimbrian and Western Lombard with Reference to Spanish Minority

Languages,

Oxford,

Peter

Lang

2007

(http://books.google.cz/books?id=yTQnOahQ4T4C&printsec=frontcover&dq=Minority +language+planning+and+micronationalism+in+Italy+Coluzzi&hl=cs&ei=ZLviTMy3Fo SPswb42NjxCw&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=1&ved=0CCwQ6AEwAA# v=onepage&q&f=false).

Cotta, M. – Verzichelli, L.: Political Institutions in Italy, New York, Oxford University Press 2007.

Deas, I. – Giordano, B.: Regions, City – regions, Identity and Institution Building: Contemporary Experiences of the Scalar Turn in Italy and England, Journal of Urban Affairs,

Vol.

25,

No.

25,

April

2003,

pp.

225

–

246,

on-line

verze

(http://www3.interscience.wiley.com/cgi-bin/fulltext/118842034/PDFSTART).

Del Duca, L.F: - Del Duca, P.: An Italian Federalism?: The State, Its Institutions and National Culture as Rule of Law Guarantor, The American Journal of Comparative

74

Law,

Vol.

54,

No.

4,

Fall

2006,

pp.

799

–

841,

on-line

verze

(http://www.jstor.org/stable/pdfplus/20454519.pdf).

Donovan, M.: The Center – Right: Conflict, Unity and Permanent Mobilization, In: Donovan, M. – Onofri, P. (eds.): Italian Politics. Frustrated Aspirations for Change, New

York,

Berghahn

Books

2008,

pp.

68

–

85,

on-line

verze

(http://www.berghahnbooks.com/title.php?rowtag=DonovanFrustrated).

Dvořáková, V. – Kunc, J.: Italská republika, in Říchová, B. a kol.: Komparace politických systémů II, Praha, FMV VŠE 2004, pp. 51 – 88.

Elazar, D. J.: Exploring Federalism, Tuscaloosa, University of Alabama Press 1987.

Eva, F.: Deconstructing Italy: (Northern) Italians and thein new perception of teritoriality, GeoJournal, Vol. 48, No. 2, 1999, pp. 101 – 107, on-line verze (http://www.springerlink.com/content/w755h5h4m4n00521/fulltext.pdf).

Eva, F.: The Unlikely Independence of Northern Italy, GeoJournal, Vol. 43, No.1, 1997,

pp.

61

–

75,

on-line

verze

(http://www.springerlink.com/content/k1u1747084160753/fulltext.pdf).

Giordano, B.: Italian Regionalism or “Padanian” Nationalism – The Political Project of the Lega Nord in Italian Politics, in: Keating, M. (ed.): Regions and Regionalism in Europe, Northhampton, MA : Edward Elgar Pub. 2004, pp. 378 – 405.

Keating, M.: The New Regionalism in Western Europe: Territorial Restructing and Political Change, Cheltenham, UK, Edward Elgar Pub. 1998.

75

Kymlicka, W.: Federalism, Nationalism, and Multiculturalism, in Karmis, D. – Norman, W. (eds.): Theories of Federalism: A Reader, New York, Palgrave Macmillan 2005, pp. 269 – 292.

Leonardi, R. – Nanetti, R. Y. – Putnam, R. D.: Devolution as a Political Process: The Case of Italy, Publius, Vol. 11, No. 1, Winter, 1981, pp. 95-117, on-line verze (http://www.jstor.org/stable/pdfplus/3329647.pdf).

Marchetti, A.: Il Melone e l´Alabarda: Alcune Considerazioni sul Localismo Politico a Trieste, in: Bonomi, A. – Poggio, P. P. (eds.): Ethnos e demos: dal leghismo al neopopulismo,

Milan,

Mimesis

1995,

pp.

249

–

275,

on-line

verze

(http://books.google.cz/books?id=n7VFLqwZQ2sC&printsec=frontcover&dq=Ethnos+ e+demos&hl=cs&ei=NC_yTOrqKcb2sgbq-fiTCw&sa=X&oi=book_result&ct=result&re snum=1&ved=0CC4Q6AEwAA#v=onepage&q&f=false).

Mingione, E.: Italy: The Resurgence of Regionalism, International Affairs, Vol. 69, No. 2,

1993,

pp.

305

–

318,

on-line

verze

(http://www.jstor.org/stable/pdfplus/2621596.pdf).

Pajno, S.: Regionalism in the Italian Constitutional System, Diritto e Questioni Pubbliche,

No.

9,

2009,

pp.

625

–

642,

on-line

verze

(http://www.dirittoequestionipubbliche.org/page/2009_n9/05_studi-08_S_Pajno.pdf).

Piattoni, S. – Smyrl, M.: Building Effective Institutions. Italian Regions and the EU Structural Funds, in: Bukowski, J. – Piattoni, S. – Smyrl, M. (eds.): Between Europeanization and Local Societies. The Space for Territorial Governance, Lanham, Rowman and Littlefield Publishers 2003, pp. 133 - 156.

76

Putnam, R. D.: Making Democracy Work: Civic Traditions in Modern Italy, Princeton, Princeton University Press 1993.

Rolla, G.: The Development of Asymmetric Regionalism and the Principle of Autonomy in the New Constitutional Systems: A Comparative Approach, in: Cardinal, P. – Oliveira, J. C.(eds.): One Country, Two Systems, Three Legal Orders Perspectives of Evolution, Heidelberg, Springer – Verlag Berlin Heidelberg 2009, pp. 461

–

483,

on-line

verze

(http://www.springerlink.com/content/l1u1628151p5545n/fulltext.pdf).

Santarelli, E.: Storia Critica della Repubblica: l´Italia dal 1945 al 1994, Milan, Feltrinelli 1996, on-line verze (http://books.google.cz/books?id=WbwvPvkbGUYC&p rintsec=frontcover&dq=storia+critica+della+repubblica&hl=cs&ei=NxPxTJTNBYnDsw broaWDCw&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=1&ved=0CCYQ6AEwAA#v=on epage&q&f=false).

Scuderi, S.: Breve Storia dei Movimenti Sicilianisti dalla Fine del XX° Secolo al 2005, 2006, on-line text (http://www.mosif.it/il-movimento/storia).

Strmiska, M.: Liga Severu: Její postavení a role v italské stranicko-politické soustavě (1993

–

2002),

Středoevropské

politické

studie,

1/V

2003

(http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=13).

Strmiska, M.: Regionální strany a stranické systémy: Španělsko, Itálie, Velká Británie a Severní Irsko, Brno, CDK 1998.

Strmiska, M.: Liga Severu a regionální strany v Itálii, Brno, Anton Pasienka 2004.

77

Swenden, W.: Federalism and Regionalism in Western Europe. A Comparative and Thematic Analysis, New York, Palgrave Macmillan 2006.

Tarchi, Marco: The Lega Nord, in: De Winter – Lieven – Türsan - Huri (eds.): Regionalist Parties in Western Europe, London, Routledge 1998, pp. 143–157.

Tarlton, Ch. D.: Symmetry and Asymmetry as Element sof Federalism: A Theoretical Speculation, The Journal of Politics, Vol. 27, No. 4, Nov. 1965, pp. 861-874, on-line verze (http://www.jstor.org/stable/2128123).

Vykoupilová, H.: Víceúrovňové vládnutí v Evropě: koncepce, modely, typy in Dančák, B. - Hloušek, V., Víceúrovňové vládnutí v Evropě: zkušenosti, problémy a výzvy, Brno, Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav 2007, pp. 13-28.

Watts, R. L.: Asymmetrical Decentralization. Functional or Dysfunctional, Paper Presented at International Political Science Association, Québec City, Canada, August

2000,

on-line

verze

(http://www.forumfed.org/libdocs/AsymFed00/915-

ASFE0008-int-Ron-Watts.pdf).

Watts, R. L.: A Comparative Perspective on Asymmetry in Federations, Asymmetry Series, Institute of Intergovernmental Relations, School of Policy Studies, Queen´s University,

No.

4,

2005,

on-line

verze

(http://www.queensu.ca/iigr/working/asymmetricfederalism/Watts2005.pdf).

Watts, R. L.: Federalism, Federal Political Systems and Federations, Annual Review of

Political

Science,

Vol

1,

1998,

pp.

117

–

137,

on-line

verze

(http://www.clas.ufl.edu/users/kreppel/pos6933/watts.pdf).

78

8.3. Webové stránky Arturo

Iannaccone.

Noi

Sud

–

Liberta

e

Autonomia

–

oficiální

stránka

(http://www.arturoiannaccone.it/). Camera

dei

Deputati

di

Parlamento

Italiano

(http://www.camera.it/EventiCostituzione2007/cd_rom_studi/5_Referendum/tabella_It alia.pdf). Elezioni Italia (http://www.elezioni-italia.it/). Il Movimento per le Autonomie – oficiální stránka (http://www.mpa-italia.it/portal/). L´Union Valdôtaine – oficiální stránka (http://www.unionvaldotaine.org/). Ministero

dell´Interno

–

Archivio

Storico

delle

Elezioni

oficiální

stránka

(http://elezionistorico.interno.it/index.php). Regione

Autonoma

della

Sardegna

–

(http://www.regione.sardegna.it/). Regione

Autonoma

Friuli

–

Venezia

Giulia

–

oficiální

stránka

(http://www.regione.fvg.it). Regione Lombardia – oficiální stránka (http://www.consiglio.regione.lombardia.it). Regione Piemonte – oficiální stránka (http://www.consiglioregionale.piemonte.it/). Regione Puglia – oficiální stránka (http://www.regione.puglia.it/). Regione Siciliana – oficiální stránka (http://pti.regione.sicilia.it).

79