Ročník XV.
ISTY Časopis československé
Únor 1985, č. 1 socialistické
opozice
Poznámky k míru v Evropě JIŘÍ HÁJEK Spolu s 40. výročím konce druhé světové války na evropské půdě se připomíná z více stran, že Evropa od té doby žije v míru či přesněji ve stavu bez války. V novodobých dějinách našeho kontinentu je to jedno z nejdelších období toho druhu. Vždyť od konce napoleonských válek do bouřlivého roku 1848 uplynula doba mnohem kratší. Onen mírový věk, na nějž vzpomínali s nostalgií dědové i pradědové dnešních generací jako na idylu před 1. světovou válkou, byl o málo delší (počítáme-li od prusko-francouzské války a Komuny 1871) nebo dokonce trochu kratší (od berlínského kongresu 1878). Ani nemluvíme o době založené versailleským mírem, jež nám v retrospektivě je jen přestávkou mezi oběma světovými válkami. Tato neválečná současnost je ovšem odlišná od oněch podobných mírových období v Evropě — i když nemůžeme vyloučit, že i na ni bude v budoucnosti vzpomínáno s nostalgií. Je plná nejistoty, vědomí vratkosti i rizikovosti tohoto neválečného stavu. To ovsem nepopírá, že aspoň dosud je to stav národům Evropy prospěšnější než těch 140 válečných konfliktů (s 20-30 milióny lidských obětí), jež v oněch 40 letech zpustošily jiné části zeměkoule a do života Evropy se promítaly v rozličných formách s různou intenzitou. Optimisté konstatují, že v minulosti národy či spíš vlády evropských zemí nedokázaly tak dlouho žít v míru a naopak své spory promítaly do okolního světa; dnes ovšem neválečný stav v Evropě hlídá konfrontace dvou světových velmocí (supervelmocí), nahromadění obrovského množství ničivého potenciálu zbraní i vojsk stojících proti sobě ve středu kontinentu a řízených z center od něho vzdálených prostorově a někdy i zájmy, kulturou i myšlením a cítěním. Podle toho, kde tito optimisté
stojí, vidí záruku míru v Evropě buď v síle Sovětského svazu i semknutosti socialistického tábora nebo v moci Spojených států amerických a soudržnosti atlantického společenství či «svobodného světa». Jejich tvrzení lze uvést na společný jmenovatel «rovnovány strachu», vytvořené oním nakupením výzbroje s obrovským ničivým potenciálem, který Činí jakýkoli konflikt v Evropě nesmírně riskantním nejen pro evropské země, ale pro celý svět i koneckonců pro obě vedoucí velmoci, které se zde chovaly dosud mnohem zdrženlivěji než v jiných částech světa. Pokud zde došlo k použití síly ve vztazích mezi státy (odporujícímu, jak známo, závazku z Charty OSN), bylo to vždy jen ve vztahu jedné z velmocí vůči jejímu slabšímu spojenci, přičemž druhá velmoc i její blok zachovávaly zdrženlivost a omezily se na slovní projevy i gesta — ať šlo o postoj Stalinův vůči americkobritské intervenci v Řecku 1946-49 nebo o chování NATO při sovětské intervenci v Maďarsku 1956 i u nás 1968. Dnešní stav bez války v Evropě je spojen se změnou postavení kontinentu ve světovém dění. Do obou světových válek byl jeho středem. I mezi válkami se to aspoň částečně odráželo v rázu Společnosti národů. Negativním dopadem toho byly právě obě světové války, vzniklé z pokusů změnit poměr sil v Evropě jako centrální pozici pro vliv i panství ve světě. Druhá světová válka to ukázala velmi výrazně. V pokusu zvrátit výsledky první zmocnil se německý imperialismus dočasně většiny kontinentu, aby tu vytvořil základ pro ovládnutí světa. Zatlačil své protivníky do okrajových oblastí — na britské ostrovy a do středu Ruska. Odtud byla proti němu vedena protiofenzíva, ovšem s pomocí sil, jejichž vedení bylo mimo Evropu.
Porážka mocností Osy byla tak vítězstvím «okrajových» i přímo mimoevropských, vnějších sil. Zatím co válka vyčerpala evropské státy, měly USA nejmenší hmotné i lidské stráty a jejich hospodářství zažilo v ní obrovskou expanzi, jež umožnila i vydatnou podporu spojenců, z které zároveň těžilo. Ohromné vypětí sil i mobilizace zdrojů veliké země potřebné k vítězství zajistily Sovětskému svazu i při velikých ztrátách postavení rovnocenného partnera. Jeho rozhodující role při porážce hitlerovského Německa spolu se sympatiemi i podporou značné části protifašistického hnutí odporu v Evropě posilovaly jeho pozice při rozhodování o dalším postupu vítězů.
JALTA 1945 Spolu s churchillovskou Anglií — již jako «mladším partnerem Rooseveltovy Ameriky» — rozhodovaly USA a SSSR o uspořádání Evropy i světa po rozbití Hitlerova panství. Charakteru situace odpovídalo, že toto panství nebylo svrženo odbojem evropských národů, nýbrž rozbito vojsky spojenců. Jejich političtí vůdci byli proto oprávněni i povinni již před rozhodujícím úderem učinit kroky k uspořádání mocenského vakua, které touto porážkou dosavadního okupanta vzniklo. To bylo smyslem krymské konference Roosevelta, Churchilla a Stalina v únoru 1945. V dnešních některých úvahách části západního tisku se hovoří o Jaltě ne vždy v příznivém smyslu, Jako by to byl základ dnešního rozdělení Evropy. Dokumenty jaltské konference i svědectví jejích západních účastníků nemluví o sférách vlivu. O takovém jednání se zmiňuje Churchill v memoárech z druhé světové války, když hovoří o setkání se Stalinem v Moskvě v říjnu 1944. Zřejmě též pod vlivem Roosevelta, jenž v takovém dělení mohl spatřovat překážku pro volné uplatňování poválečné převahy USA, projevovala se v Jaltě snaha udržet a upevnit spolupráci velmocí (vyzývajících k připojení i Francii) jako záruk, «aby se politické i hospodářské problémy osvobozené Evropy řešily podle demokratických zásad». Ve znamení této jednoty byly řešeny zásadní otázky zřízení nové mezinárodní organizace (OSN) v přípravě její zakládající konference svolané do San Franciska, a také učiněn pokus o dohodu Tita s exilovou královskou jugoslávskou vládou, stejně jako o dohodu mezi lublinskou vládou a londýnskou polskou vládou. Komuniké zJalty označilo vítězství nad fašismem i založení nové mezinárodní organizace za «dosud největší historickou příležitost jak zabezpečit lidstvu mír, ovšem jen tehdy, potrvá-li a poroste součinnost a porozumění mezi zúčastněnými zeměmi i ostatními mírumilovnými národy. Hledáme-1! kořeny současných potíží i nebezpečí, pak snad je třeba je vidět nikoli v jednání i závěrech v Jaltě, jako spíš v tom, že nebyly dodrženy a že ona velká historická příležitost nebyla využita. Zde může být spornou míra odpovědnosti jednotlivých vlád i osobností za rozdílnou interpretaci dohodnutých principů i ustanovení, nebo za jejich porušení. Jistě kromě nedostatku
2
dobré vůle i pochopení pro druhou stranu měl tu úlohu rozdíl v myšlení, ideologii a politické kultuře. Zásady verbálně uznávané všemi stranami narazily na rozpory mezi rozdílnými společenskými soustavami a zájmy, mocenskými strukturami i stylem jejich práce.
STUDENÁ VÁLKA Linie, na níž se při porážce hitlerismu setkaly spojenecké armády ze západu i z východu s přátelskými pozdravy a gesty, změnila se krátce poté v nepřekročitelnou hranici dvou mocenských sfér, společenských soustav a vojensko-politických bloků, v potenciální frontu jejich konfrontace i eventuelní přímé srážky. Evropa probírající se z bezmocnosti a bídy hitlerovské okupace byla touto hranicí rozdělena na dvě nestejné části, z nichž každá se stala okrajovým pásmem jiné mocenské soustavy řízené jednou ze světových velmocí. Ze středu světového dění se tak na čas octly na periferii rozhodování o něm. Na čas jakoby zmizel i pocit a vědomí evropské identity v jejím celém rozsahu. K neúčinnosti byl odsouzen i koncept nové obrozené demokracie, vzniklý v evropském hnutí odporu proti fašismu a charakterizovaný m.j. Edvardem Benešem jako «demokracie socializující». Na západe Evropy jí odzvonil Marshallův plán, spojující americkou hospodářskou pomoc s obnovou kapitalistických vztahů. Na východe v zemích lidové demokracie byla zavržena «specifická vlastní cesta ksocialismu», ještě 1946 samým Stalinem alespoň slovy uznávaná, a sovětský model vyhlášen za závazný pod nejtvrdšími sankcemi, jak se projevily zejména v procesech 50. let. Sounáležitost obou částí Evropy se vytratila z vědomí vládnoucích tříd a vrstev i jejich propagandy. V rámci OSN, značně otřeseném, zůstávala Evropská hospodářská komise - ale spíš jako další forma polemiky než nástroj spolupráce. V zemích lidové demokracie — zvlášť po roztržce s Jugoslávií, potvrzující nutnost plného přizpůsobení diktátu vedoucí velmoci — zdůrazňuje se přináležitost k novému obrovskému celku, «socialistickému táboru», sahajícímu až kTichému oceánu, v němž okrajovost evropské části jen vynikla. Na Západě se razí pojem «atlantismu», ale na jeho okraji ožívá evropské povědomí jen v omezeném rozsahu části v podstatě přijímající americkou hegemonii a opevňující se pod ochranou americké atomové bomby proti nebezpečí z onoho nového celku na východě. Situace ve východní Evropě byla pro většinu veřejnosti na Západě dost silným argumentem pro nutnost přijetí americké hegemonie. « Malá Evropa», jež se v 50. letech rodí, je v počátcích vlastně pomocným nástrojem této hegemonie. To je vidět z pokusu o transformaci funkce « Západoevropské unie» (původně ještě hráze proti možné německé revanši) v « Evropské obranné společenství», mající poskytnout rámec proti využití západoněmeckého vojenského potenciálu a obejít tak odpor některých členů Severoatlantického paktu. Naproti tomu se hospodářské pojetí «malé Evropy» od Schumanova plánu 1950 do značné míry právě účastí západoněmecké ekono-
miky dostává dost brzo do pozic poměrné nezávislosti a dokonce konkurence vůči americkému kapitalismu. Americká hegemonie se opírá především o mohutnost ekonomiky USA, ale také o obraz dobře fungující buržoazní demokracie, na němž jsou mccarthyismus i rasistické prvky Jihu jen jakousi vadou krásy. Počáteční monopol a později dlouholetá převaha v atomových zbraních i koncepce na ní založené dávají vládám západní Evropy záruku obrany proti konvenční převaze SSSR. Vůči «třetímu světu», kde probíhá tehdy emancipační proces koloniálních zemí a národů, uplatňují USA svůj «antikoloniální» původ, a to jim umožňuje přejímat celkem bez větších potíží neokolonialisticky některé pozice evropských slábnoucích spojenců. I když demokratické instituce a svobody v západní Evropě umožňují rozvinout některé akce prosovětské levice proti této hegemonii — zejména proti nebezpečí hrozícímu zmožného použití atomové zbraně i z ozbrojování včerejších nepřátel v západním Německu — neovlivnilo to politiku vlád těchto zemí. Skutečnost, že mírové iniciativy tohoto druhu vedené komunisty vyjadřovaly jednostranně polarizaci studené války, oslabila jejich širší účinnost i v té části veřejnosti, která měla k americké hegemonii výhrady.
MYŠLENKA KOLEKTIVNÍ BEZPEČNOSTI V EVROPĚ Proto se ani nesetkala s velkým úspěchom myšlenka uvést do politiky znovu Evropu v jejím plném zeměpisném rozsahu, přednesená sovětskou vládou po Stalinově smrti v rámci pokusů obnovit dialog mezi velmocemi a jako prostředek proti vyzbrojení západního Německa. V návrhu na kolektivní bezpečnost v Evropě počátkem 1954 spatřovala druhá strana jen manévr mající uplatnit v této celé Evropě mocenskou převahu SSSR, vytlačit, popř. co nejvíc oslabit vliv USA na kontinentu a dokonce jej vyvážit účastí Číny. Ani opakování tohoto návrhu v upravené formě při jiných příležitostech nemělo úspěch — a to ani poté, co sovětská politika zvýšila jeho věrohodnost normalizací styků s Jugoslávií, souhlasem se skončením okupace Rakouska a dokonce navázáním styků s NSR, uznávajíc tak nový stav, jak se vytvořil v německé otázce, a tehdy ještě marně čekajíc na reciprocitu ze západní strany. Nakonec odmítavý postoj Západu vůči tomuto návrhu byl uváděn jako důvod podepsání Varšavské smlouvy, která ostatně v samém textu podmiňuje svůj zánik zřízením systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Tím je i smluvně formálně potvrzena bipolarita v Evropě. Spojené státy jednají však stále z pozic převahy. V Evropě na základě Jalty a Postupimi v rámci velmocenské «čtyřky», zajišťující převahu západních mocností proti SSSR, a v celosvětovém měřítku naopak blokováním Číny, udržují izolaci Sovětského svazu v Radě bezpečnosti OSN i mimo ni. (Ženevská konference o Indočíně je po té stránce výjimkou, která se také setkala s negativním postojem USA).
Zároveň však už v druhé polovině 50. let nevyplňuje bipolarita studené války celý prostor světového dění po vzniku skupiny neangažovaných států, v níž spolu se zeměmi právě vymaněnými z koloniálního panství příznačně hraje úlohu Jugoslávie, jež úspěšně obstála proti tlaku stalinské moci. I když těžiště politiky neangažovanosti leží v «třetím světě», kde se zesiluje tlak na emancipaci koloniálních národů, je její účinek znát i vbipolaritě vztahů « Východ-Západ». Ta se utváří v 60. letech v nových formách a proporcích: Rozpad koloniálních říší oslabil globální postavení Velké Británie i Francie a soustředil je víc k evropské problematice. To se jeví v tendenci přímých kontaktů a dialogu SSSR-USA. Zde (po sovětském «sputniku» a panice kolem domnělého náskoku SSSR v raketách — «missile gap») lze hovořit o přibližném vyrovnávání vojenské síly, i když ovšem ChruŠČovovy projekce «dohnat a předehnat Ameriku» v hospodářském a technickém ohledu zůstávají jen slovy. Proto také hlavní jednání o regulaci a omezení závodů ve zbrojení od počátku 60. let probíhají v přímém kontaktu SSSR-USA. Zde se bipolarita akcentuje. Dramaticky se to projevilo v karibské krizi 1962, kde se kombinovala konfrontace s dialogem, ale kde i významní partneři vedoucích velmocí jako Británie, Francie a Čína zůstali v postavení diváků a potenciálních obětí možného konfliktu, na jehož průběh neměli vliv. I to asi přispívalo k tomu, že se v nevojenských oblastech bipolarita tříštila a zeslabovala. Ve světovém hospodářství vyvstává opět konkurence Japonska i EHS. Gaullistická Francie uvolňuje své svazky s vojenskými strukturami NATO a se zdůrazněním, že Evropu chápe «od Atlantiku po Ural», vede samostatný dialog se SSSR i jeho spojenci, následována i dalšími západoevropskými státy. Čínsko-sovětský spor přinejmenším zpochybňuje pojem «světové socialistické soustavy» jako politické jednoty. Po roce 1956 vystupují i některé země Varšavské smlouvy s větší vlastní iniciativou (Rapackého plán) a v diskusích i společenském pohybu té doby se v nich ozývá s důrazem vědomí evropské identity. Nová výzva k jednání o Evropě v plném rozsahu zazněla zjednání orgánu Varšavské smlouvy 1966 již v jiném ovzduší. Bezprostřední pozitivní reakci NATO zabrzdil účinek intervence v Československu, oslabující věrohodnost mírových slov i gest jejích původců. Cestu k vážnému jednání otevřela znovu Brandtova «Ostpolitik», důkaz zralosti demokratických sil NSR. Uznáním NDR a normalizací vztahů NSR k východním sousedům byla odstraněna nejvážnějšj překážka k mírovému soužití ve střední Evropě. Širším rámcem tu bylo i sovětsko-americké jednání 1972, vyhlašující mírové soužití za jediný reálný základ vztahů obou světových velmocí a zároveň činící vážný krok k regulaci závodů ve zbrojení. Ve vojenské oblasti znovu zdůrazněná bipolarita, potvrzená i prvními dohodami o omezení strategických útočných zbraní a systémů protiraketové obrany 1972 a 1974, je doprovázena v jiných oblastech obnovovanou pluralitou. To se nakonec projevilo 1 na charakteru konference o bezpečnosti a spoluprácí v Evropě 1973-75,
3
HELSINKY 1975 Obě světové velmoci v čele svých bloků, Varšavské smlouvy a Severoatlantického paktu, měly samozřejmě významnou úlohu na tomto jednání, jež však nebylo zdaleka jen jejich setkáním ani dialogem dvou bloků. Měli tu své slovo i neutrálové a neangažovaní. I členské státy obou seskupení vystupovaly tu jen svým jménem, takže konference byla setkáním všech evropských států (s výjimkou Albánie). Helsinky lze tedy považovat za pokračování i korekturu Jalty po třiceti letech měnících poměr sil na pevnině. Tentokrát o mírovém uspořádání a spolupráci nerozhodovaly jen vedoucí velmoci, nýbrž se účastnily i ostatní státy, velké i malé, uznávající sílu i odpovědnost velmocí, ale hlásící se i k vlastním právům i odpovědnosti. Závěrečný akt konference tuto kontinuitu vyjadřuje. Navazuje na Chartu Spojených národů a její principy rozvíjí v rozsahu i proporcích odpovídajících zkušenostem mírového úsilí právě v Evropě. Proto je v principech závazných pro vzájemné vztahy zúčastněných zemí kromě suverénní rovnosti států, jejich povinnosti zdržet se použití síly i hrozby silou a řešit mírovou cestou své spory, zdůrazněno respektování územní celistvosti i nedotknutelnosti hranic, nevměšování, ale také rovnoprávnost a sebeurčení národů a respektování práv a svobod každého jednotlivce. V tom znamená helsinský dokument významný pokrok v konkretizaci myšlenky nedělitelnosti míru. Jeho text, potvrzený podpisy hlav států i vlád, potvrzuje, že opravdový mír není jen stavem bez války, nýbrž musí mít pozitivní obsah, týkající se respektování nejen práv států, ale i národů a každého člověka. Je proto právem označován za «Magnu Chartu evropské mírové politiky». Otevírá po třiceti letech znovu před národy Evropy další velkou historickou příležitost — vymanit mír v Evropě ze závislosti na «rovnováze strachu» a dát mu pevnou základnu rovnoprávné spolupráce respektující a rozvíjející hodnoty zakotvené ve vědomi a uskutečňované prací národů všech zemi kontinentu. Zůstane také tato příležitost nevyužita? Bělehradské i madridské jednání konference nedávají mnoho nadějí. Značnou jejich část tvořily polemiky o tom, kde a jak nejsou dodržovány a jsou přímo porušovány zásady i závazky Závěrečného aktu z Helsink. Malou útěchou je tu poměrně dobrý Výsledný dokument z Madridu (který ovšem některé vlády po podpisu rychle uložily do archivů) a stanovení kalendáře dalších zasedání i schůzek vládních zmocněnců i expertů až do příštího jednání konference ve Vídni 1986 — jako projev snahy zachovat kontinuitu a dokonce jí dát instituční podobu. Deprimující je stagnace jednání mezi státy NATO a Varšavské smlouvy o sníženi vojsk a výzbroje ve střední Evropě, zahájené paralelně s Konferencí o bezpečnosti a spolupráci v Evropě 1973 ve Vídni, a povzbuzující není ani dosavadní průběh stockholmské konference o opatřeních k posílení důvěry, považované svého času za nejvýznamnější výsledek Madridu. Do popředí se dostává opět bipolarita konfrontace bloků a velmocí vjejich čele. Nové kolo závodů ve zbrojení — tentokrát s důrazem na «eurorakety», tj.
4
»
rakety středního doletu rozmisťované v evropských zemích na obou stranách dělící čáry bloků — je projevem, ale i dalším důvodem zhoršeni vztahů mezi SSSR a USA a dokonce přerušení dosavadního jednání o odzbrojení či spíš o regulaci těchto závodů ve zbrojení mezi nimi.
NOVÁ STUDENÁ VÁLKA? I když kořeny napětí mezi SSSR a USA jsou v rozdílech jejich společenského zřízení a politických systémů, v charakteru vládnoucích tříd i jejich metod a struktur moci, dostává se vjejich soupeření na čelné a rozhodující místo vojenskopolitický faktor. Tak jako často, stává se nástroj a prostředek politiky pro svou rozsáhlost a váhu motivem, účelem, cílem. Po té stránce lze spatřovat v bipolaritě vztahů SSSR-USA, původně značně asymetrické, rostoucí symetrii. Spojené státy zakládaly své hegemonní postavení po válce především na mohutnosti a produktivitě své ekonomiky, dávající jim dominantní postavení na světových trzích, na monopolu atomové zbraně (a později alespoň na převaze svých zásob těchto zbraní a jejich technické vyspělosti) a také na nerušeně fungujícím politickém systému buržoazní demokracie, nezatíženém kolonialismem (ba dokonce alespoň původem antikoloniálním). Dnes jim na světových trzích úspěšně konkuruje mohutná a produktivní ekonomika Japonska a západní Evropy. Válka ve Vietnamu a Watergate dost otřásly ideologicko-politickým kreditem USA a monopol i převaha v atomových zbraních byly vyrovnány Sovětským svazem již v 60. letech. Vojenská síla je dnes hlavní a rozhodující pro velmocenské postavení Ameriky. Pro Sovětský svaz je rovněž hlavním činitelem — možná ještě ve větší míře. Konflikt s Čínou i kritické postoje značné části komunistického a dělnického hnutí zejména po intervenci u nás 1968 zmenšily podstatně ideovou přitažlivost, která po válce byla značným aktivem sovětského působení. Dokončení procesu dekolonizace a přesun akcentu emancipace «třetího světa» do hospodářské oblasti ke konkrétní pomoci rozvojovým zemím přináší požadavky, na něž sovětská ekonomika nestačí. Nakonec i v politice vůči této části světa je pro SSSR nejvetší oporou vojenská síla, popř. dodávky zbraní. Reaganovská politika ve snaze vrátit Americe hegemonní postavení posiluje tento jeho hlavní faktor — jak vůči spojencům, které nutí k aktivní účasti a většímu úsilí, tak vůči odpůrci, kterého se pokouší dostat k uznání pozice slabšího, nebo donutit k dalšímu vypětí sil, jež by nepříznivě postihlo jeho hospodářský rozvoj. Toto nové kolo závodů ve zbrojení dopadá bezprostředně na Evropu a činí základ jejího stavu bez války značně labilním, ba hrozí jej zvrátit. Atomové zbraně, jak bylo mnohokrát opakováno, byly dosud v Evropě a všude rozmisťovány — paradoxně — proto, aby jich nebylo použito, neboť měly hrozbou zničení, ničím neomezitelného, zastrašit potenciálního útočníka z kterékoli strany. Zbraně, které jsou v současné době rozmisťovány, mají však svou zvýšenou přesností dát možnost omezeného a kontrolovatelné-
zbrojení pod účinnou mezinárodní kontrolou spíš jako rituální zaklínadlo opakovaného v četných rezolucích i prohlášeních. Podpis dohody SALT II o interkontinentálních raketových systémech 1979 byl zatím koncem tohoto hlemýždího pohybu, jenž se od počátku 80. let prakticky zastavil. S tím stagnuje i celý proces uvolňování v mezinárodních vztazích, obzvlášť v Evropě, kde úsilí převést stav «neválky», opřený o rovnováhu zbra? ní a strachu, v situaci opravdového míru založeného na principech z Helsink narazilo na vážné překážky. Lze hovořit o krizi v mezinárodních vztazích. Tato krize na rozdíl od dřívějších krizí v blpolárním vztahu SSSR-USA není koncentrována v některém z ohnisek sporů, jakým byly Berlín a Německo, Korea; Indočína či Střední východ nebo Karibská oblast. Je celou povahou krizí globální. Někteří analyzátoři hovoří o « hegemon in 1ní» krizi, v níž se Spojené státy, v ekonomické síle dostihované západní Evropou i Japonskem, střetávají se Sovětským svazem, vyrovnávajícím se s nimi ve vojenské síle a moci. Bezprostředním předmětem sporu je právě vojenská rovnováha, narušovaná (či vyrovnávaná — podle rozdílných stanovisek obou stran) především v Evropě raketami středního doletu. Má-II tato otázka rozdílnou polohu z hlediska té cl oné soupeřící velmoci, jeví se úplně jinak z pohledu národů Evropy, a to nejen neutrálů, nýbrž i Členů Varšavské smlouvy 1 NATO. «Eurorakety», které pro některé západoevropské vlády měly být zárukou závazku USA neopustit evropské spojence, vystavily jejich země a obyvatelstvo jistému odvetnému úderu. Totéž ovšem platí i pro země Varšavské smlouvy, kde jsou jako odpověď na Pershlngy a Cruise rozmístěny raketové systémy sovětské. Zintenzívnění závodů ve zbrojení zvyšuje bezmocnost Evropy vůči těm, kdo mají možnost rozhodnout o jejím zničení. Je objektivním zájmem celého světa a obzvlášť evropských národů vymanit se z jednostranné závislosti na faktoru zbrojení. Bezpečnost, pojímaná vládami evropských států z hlediska vládnoucích ideologií, nedovoluje jim se zcela oprostit od tohoto faktoru. Zároveň však je jejich zájmem proti tomuto faktoru respektovat činitele a ukazatele další, zaručující jim větší prostor pro vlastní politiku. Jsou to právě ty prvky hospodářské, sociální, kulturní a humanitní, které dostaly slovo a uplatnění v Helsinkách. Z různých pozic a v různé síle snaží se i některé státy na obou stranách dělící linie o to, aby se tyto faktory i v současné situaci dostaly k slovu. Zde má v daném poměru sil i poJE MOŽNÝ OBRAT? vaze struktur a vzájemných vztahů větší možnosti Celým obdobím od konce druhé světové války západní Evropa, jak to bylo vidět např, při účasti probíhá závod ve zbrojení. Hovoří se o jakési spi- jejích zemí na stavbě plynovodu ze Sibiře. Výrále, stoupající v zákrutech stále výš, přičemž po- znamné jsou i pokusy udržet dialog alespoň mezi hyb po ní není plynulý, nýbrž v jakýchsi vlnách či jednotlivými státy obou bloků. Také vztahy evropskocích. Proti němu ovšem žalostně zaostává tem- ských zemí k«třetím světu» mají zde své místo po jednání o odzbrojení a ještě víc jeho konkrétní (jak ukazuje účast západoevropských zemí ve snavýsledky. Období 60. a 70. let, kdy se v něm výraz- hách o urovnání konfliktu na Středním východě ně prosadila bipolarita proti formální dosavadní nebo i jednání se skupinou Contadora o krizových pluralitě orgánů OSN, vykázala některé dohody o problémech Střední Ameriky). Také nepočetní a regulaci tohoto závodu, vzdálené ovšem od obou- rozlohou nevelcí evropští neutrálové mají zde hodstranně verbálně přijatého cíle (v dohodě McCloy-. ně co říci, jak je vidět z ohlasu na iniciativy zejméZorin 1961 v OSN) «všeobecného a úplného od- na Švédska, jež již několikrát platně přispělo do
ho manipulování atomovou zkázou ve prospěch toho, kdo by jimi manipuloval. To je smyslem různých úvah a spekulací o omezené atomové válce, 0 možnosti vyhrát takovou válku a donutit protivníka ke kapitulaci hrozbou daleko větších úderů a lavin smrti a záhuby, úvah někde chlubivě zveřejněných nebo držených pod poklopem utajování. I když jsou dementovány oficiálními ujištěními autoritativních míst či střízlivou a proto v daném kontextu úděsnou mluvou odborných expertíz, nepochybně se znovu rodí, žijí a působí v kruzích vojensko-průmyslových komplexů a odrážejí se i v myšleni a reakcích alespoň některých představitelů moci. To vše zvyšuje nebezpečí, že by se mohly někdy projevit v jejich rozhodování. A jestliže by takový pokus ošvindlovat neúprosnou logiku atomových zbraní znamenal podle i nejpřiznivějších výpočtů kompjútrů naň naladěných riziko zničení velkých oblastí a podstatného zlomku obyvatelstva zúčastněných velmocí, vychází již při teoretické úvaze o něm jistota zániku a smrti těch evropských zemí a národů, na něž by dopadl. To se dostává stále jasněji do vědomí evropských národů i jejich vlád. Přispěla k tomu debata, vedená na nejrůznějších úrovních v souvislosti s chystaným (od r. 1978) a dnes již prováděným rozmisťováním raket Pershing I í a Cruise v zemích NATO — jako odpověď na rakety SS 20 v SSSR — 1 odvetným krokem SSSR v zemích jeho evropských spojenců, v NDR a u nás. Autoři 1 obhájci těchto opatření na obou stranách mají pro ně zdůvodnění, znějící přesvědčivě, vezmou-li se na základě oněch úvah a výpočtů, založených na tezi, že jen rovnováha ničivého potenciálu a strachu z něho může být základem bezpečnosti a «míru» (jakožto pouhého stavu bez války). Tato teze v bipolární realitě konfrontace velmocí a bloků je interpretována na obou stranách téměř symetricky: hrozbu z druhé strany je nutno vyrovnat nebo přetrumfnout hrozbou vlastních zbraní, bomb a raket, vyráběných a pořizovaných za cenu další zátěže ekonomiky, vyčerpání materiálních i lidských zdrojů, snižování životní úrovně lidí, pustošení životního prostředí, omezování a ochromování způsobilosti Evropy přispívat k řešení vážných problémů hladu a bídy většiny lidstva v «třetím světě* — se stále bližší perspektivou, že se tato stále labilnější rovnováha zhroutí právě pod dopadem pokusů ji udržovat či n a p r a v o v a t . . .
«
5
diskusí a jednání o odzbrojení. V pokusech překonat mrtvý bod ve vztazích mezi bloky a přivést k platnosti tendence z Helsink mají své místo i některé země Varšavské smlouvy, třebaže tu jsou podmínky a možnosti složitější, jak jsme mohli vidět zrovna nedávno. Bylo by jistě iluzí se domnívat, že menší evropské státy mají možnost a chtějí se vymanit z vazeb bloků. Ty jsou příliš silné. Jde však o to v nich uplatnit co nejvíc racionality. Nakonec jde o to, také uvnitř bloků stejně jako v jejich vzájemných vztazích vyvážit a postupně překonat dnešní nebezpečnou jednostrannou orientaci k oboustrannému «dozbrojování» a vyrovnávání skutečných či i jen možných náskoků a výhod druhé strany. Po té stránce jsou pozoruhodné hlasy přímo v «establišmentech» velmocí. Ty, jež se ozývají v USA (McNamara, Kennan, Smith, McGeorge Bundy aj.) můžeme občas číst. Analogické hlasy na druhé straně lze tušit a předpokládat. V přímé souvislosti se současnou kritickou situací je rozmach mírového hnutí se zřetelným evropským akcentem. O něm bylo již mnoho psáno a hovořeno. Zdá se, že rozmístění raket přes protesty tohoto hnutí vyvolalo aspoň v jeho části pocity frustrace a nutí zároveň jeho účastníky k úvahám o dalších možnostech i zaměření. Pře-
Jen jestli jsem se tu dobře schoval... ? Kresba: Josef Čapek, 1.1.1937
6
mýšlení dává i asymetrie tohoto hnutí tváří v tvář symetrii raket a zbraní vůbec. Dokumenty ze západního Berlína, z Perugie i jiné projevy stoupenců dialogu «Východ-Západ» jsou projevem vážného úsilí. Spolu se zkušenostmi naznačenými v předcházejícíh řádkách a stránkách podněcují k otázce, zda by nebylo dobrým základem dialogu západních mírových hnutí (v celé jejich pluralitní rozmanitosti) s mírovými institucemi i nezávislými mírovými iniciativami na Východě zabývat se otázkou, jak uvádět v život helsinské zásady a závazky (v jejich poslední madridské interpretaci). Vzít za slovo vlády, které je podepsaly a občas se jich dovolávají, oživovat jejich znalost ve veřejnosti a s ní i její zájem na uskutečňování mohlo by být základem programu drobné práce i větších akcí, které by posilovaly vědomí i cítění evropské solidarity a vytvářely by infrastruktury potřebné k tomu, aby se mír v Evropě vymanil ze zajetí bipolární horečky zbrojení, dozbrojování i přezbrojování a dostal se na zdravou základnu. Na základnu principů, jejichž správnost všichni uznávají, ale k jejichž opravdovému plnění je třeba soustavného nátlaku co největšího počtu lidí na všech místech a ve všech polohách na obou stranách příkopu touto horečkou stále prohlubovaného.
O veřejném mínění MILAN ŠIMEČKA Když čtu v nějaké historické knize, že nějaký politik, monarcha nebo diktátor pohrdal veřejným míněním a byl proto smeten revoluční akcí nebo probodnut splklenci, zmocňuje se mě k takovému tvrzení značná nedůvěra. Nejspíš bylo za tím něco jiného, významnějšího a relevantnějšího než veřejné mínění. Pohled na dějiny musí svádět obyčejné členy veřejnosti k názoru, že dění světa bylo zatím vždy provázeno pohrdáním veřejným míněním. Nebo je snad možné, aby veřejnost chtěla skutečně to, co se v dějinách stalo? Je možné, že by tíž jednotlivci, kteří v působnosti svých malých dějin žijí jako spořádaní lidé umírněného světového názoru, se projevili jako veřejnost úplně opačně a proměnili svou vůlí dějiny v krvavé divadlo? Přijatelnější je názor, že veřejné mínění vlastně nikdy neexistovalo a že je to nový objev, na který přišel až Gallup. Příznačné však je, že ani po objevu veřejného mínění se dějiny nezlepšily. Řada nejnovějších událostí, absurdních a vražedných, svědčí o tom, že buď pokračuje pohrdání veřejným míněním vesele dál, anebo si veřejné mínění nevidí na špičku nosu. Dopisy, které psala francouzská královna své mamince, naší císařovně Marii Terezii, naznačují, že jejich autorka neměla ani potuchy o existenci veřejného mínění. Když se upřímně snažila pochopit, bylo už pozdě. Její soudcové už věděli velmi dobře o existenci veřejného mínění jako dějinotvorné síly a neustále se odvolávali na vůli lidu. Od té doby se také začínají dějiny rozsáhlého podvodu s vůlí lidu. S vůlí lidu se v politice výhrůžné šermuje nejméně dvě stě let, a to i v případech, kdy se vlády a politikové lidu na jeho vůli ani v nejmenším nezeptali. Přesto by bylo pěkné vědět, nakolik jsou novější dějiny Evropy dílem politických elit, a nakolik jsou důsledkem politického tlaku, který vykonává veřejné mínění. Svědkové tvrdí, že první světovou válku si vlastně vynutilo veřejné mínění. Stařičký mocnář František Josef prý neměl v úmyslu jít tak daleko a trestat zavraždění svého následníka válečnou výpravou, ale nemohl nic dělat, když ulice byly najednou plné lidí, kteří křičeli Na Bělehrad, na Bělehrad! Bylo veřejné mínění šílené, anebo to nebylo veřejné mínění? Je možné, aby veřejnost, která oře a šije, dojí krávy, žení syny, chodí do práce do továrny a do obchodů a do škol, toužila ztrestat Srby dělostřeleckou palbou? Nepochybně Je I taková veřejnost. Omlouvá ji, že většinou neví, co z jejího křiku pojde, veřejnost se podobá divákům v ringu, kteří se domnívají, že mohou bez rizika povzbuzovat boxery, kteří si vytloukají mozek z hlavy. Copak veřejnost, ale co bych dělal například já, kdybych se narodil v roce 1894? Křičel bych na ulici Niedcr mit den Serben? Úplně to vyloučit nemohu, protože když mi bylo dvacet, křičel jsem jednou nebo dvakrát Ať žije soudruh Stalin. Chronickou nemocí veřejného mínění je, že si představuje dějinné události, ke kterým přispívá svým křikem, jako něco vzdáleného svým vlastním malým dějinám. Kolik hlasů by byl dostal Hitler v oněch rozhodujících volbách v roce 1933, kdyby byl veřejnosti přímo oznámil, že hodlá vést válku, ve které zahyne padesát miliónů Evropanů, že ji hodlá prohrát, zanechat Německo v troskách a pak spáchat sebevraždu? Odpověď je zřejmá. Nebudu uvádět jiné dějinné vize, které veřejnost s nadšením podporovala, protože neměla tušení o tom, jak budou v reálu vypadat. Opatrnost a předvídavost chybí veřejnosti dodnes. Ve východní Evropě žijeme už několik desítek let bez veřejného mínění. Veřejné mínění nemá institucionálně zakotvený vliv na výkon politické moci a formálně se tedy nepodílí na ničem. Nekonají se výzkumy toho, co si lidé myslí, výsledky sporadických pokusů o takový výzkum zůstávají tajné. Snad v žádné době nemělo veřejné mínění tak dokonalé alibi na tak dlouhý časový úsek dějin. Byly spáchány loupeže, přepadnutí, násilí. Veřejné mínění bylo v té době doma, večeřelo nebo se dívalo na televizi, bylo v práci nebo mělo dost svých vlastních starostí. Veřejné mínění je u nás nevinné, vždy si sice myslelo své, ale nemohlo se projevit. Nevinné veřejné mínění vytvořilo ve východní Evropě nevinné národy, vyvázalo je z odpovědnosti za vlastní dějiny. Potkávám takové nevinné lidí na každém kroku, nevinni jsou ti, kteří jako součást veřejného mínění mlčeli, nevinní jsou tí, kteří vykonávali vše pod nátlakem, nevinni jsou i ti, kteří odešli do jiných zemL Ve všech vzpomínkách potkávám jenom nevinné lidi. Důstojníci bezpečnosti, kteří emigrovali, jsou nevinní, i prominenti politického života se zřídka kdy zabývají vlastním podílem na chodu dějin. Máme tu systém, který je ideálním výrobcem čistého svědomí. Celý svět ví, že veřejné mínění je vyloučeno ze hry, že všechno, co se někdy předvádí v televizi, je vynucené divadlo. S vědomím toho, že nás všichni chápou a že budeme vždy pokládáni za nevinné, souhlasíme už předem se vším, co podnikne politická moc, pohrdající přece veřejným míněním. Nevinné se cítí být i všechny nižší složky politické moci a někdy se mě zmocňuje podezření, že se cítí být nevinní i nejvyšší představitelé moci. Nepamatují se už, kdy narazili na odpor veřejného mínění. Naše společná nevinnost je však pochybná. Politické systémy ve východní Evropě nejsou ani zdaleka tak necitlivé vůči projevům veřejného mínění, jak se obecně soudí. Nejsou tu sice ústavy pro průzkum veřejného mínění a nikdo se nevyptává občanů na ulici, jaké šance má generální tajemník na zvolení. Moc však sleduje jinými cestami stupeň nevšímavosti a alibismu svých poddaných. Protože představitelé moci nevědí nikdy přesně, jak to s veřejným míněním vypadá, jsou často mnohem alergičtější na projevy veřejného nesouhlasu než vlády s pevnou parlamentní většinou. Ignorují přiro-
7
zené nesouhlas disidentských skupin, ale upadají do paniky i při nejnepatrnějším vzbouření veřejného mínění v základních skupinách obyvatelstva. Vědí totiž, že musí jít o něco závažného, když se probudí k nesouhlasu i ti, kteří žijí ponořeni jen ve svých vlastních malých dějinách. Dnešní stav věcí už dávno nesmývá z veřejného mínění zodpovědnost za to, co se děje. Mnoho nepříjemných věcí by se nestalo, kdyby nesouhlas s chodem dějin vstoupil do individuální lidské skutečnosti v naléhavosti rovnocenné jiným zájmům těchto dějin. A projevil se třeba obyčejným reptáním na povolených schůzích obyvatelstva. Jdu dokonce tak daleko, že si troufám věřit, že i při stávajících poměrech by si kterákoliv obec ve východní Evropě mohla zvolit do svého čela muže podle vlastního výběru, kdyby členům obce stálo za to na některé schvalovací schůzi otevřít ústa. Není úplně jisté, zďa by moc takto legálně a svobodně projevenou vůli respektovala. Smutné je však to, že jsem dosud neslyšel, že by se veřejné mínění o něco podobného vůbec pokusilo. Ostych mi brání v tom, abych dále rozvíjel utopickou myšlenku a dokazoval, k jakým zlepšením současného stavu by veřejné mínění mohlo přispět. Veřejné mínění nebylo nikdy nevinné, a tím méně nevinné je nyní. Už vidím, kolik hádek a sporů vznikne, až se to jednou s touto nevinností provalí. (Otištěno bez vědomí autora)
p/l 1
vy
ppTT 1
1 - / 1 1
Vzpomínám na setkání přátel při jeho sedmdesátých narozeninách. V tom období k mnohým z nás soustřeďovala bezpečnost zvýšenou pozornost a jeden z prvních signatářů Charty 77, doktor František Kriegel, přirozené, byl poctěn zájmem sledovačů vrchovatě. Po několik měsíců nás tehdy provázeli na každém kroku. Šli jsme na nákup, po ulici, do tramvaje, a oni za námi. Zpravidla dvojice mladých mužů, držící se na pár metrů za našimi zády. Tehdy v činžáku na Vinohradech, kde František bydlel se svou fenou Rivou, pracovníci bezpečnosti své řady notně posílili a uspořádali představení a i okázalé. Kdokoli se k bytu přiblížil, byl vyzván k předložení občanského průkazu a přísní orgánové pak rozhodnými hlasy oznamovali veškeré vyčtené údaje do mikrofonu, aby bylo zřejmé, ze kdesi kdosi vše zaznamenává a následky zřejmě budou opět «nedozírné». A přesto, jaké množství lidí tehdy za Františkem přišlo.' Klidně, 5 důstojností, s odhodláním nedat se vyprovokovat. Jakou posilu jsme si tehdy vzájemně četli v očích! A přece mým nejsilnějšim zážitkem z toho dne bylo něco jiného. Množství dopisů, které se Františkovi slétly na stůl. Gratulace anglické, španělské, německé i italské, a také stránky psané azbukou. Všechny ty jazyky František ovládal, předčítal upřímná přáni, překládal je. A najednou bylo zřejmé, že tohle je důkaz především o tom, že ti lidé, kteří svá slova poslali ze všech koutů světa, rozumějí jemu. A bylo to i nesmírně povzbudivé. A nejen pro ten den narozenin. Vlastně i pro dnešek. Lidé povolanější jistě zhodnotí místo doktora Kriegla v dějinách této země. Byl lékařem a politikem, jeho hluboký zájem poutala vysoká matematika i hudba i divadlo, měljfřimé bojové zkušenosti Z války ve Španělsku i v Cíne, studoval nejrůznějií filozofické směry, ale pro mne navždycky zůstane především laskavým, ohleduplným a moudrým člověkem. Každé setkání s ním zanechávalo v lidech i novou naději. Znal dokonale úděl našeho národa uprostřed Evropy, utrpení desítek generaci prostých Udí, kteří dlouhá staletí s ohromující kacířskou posedlosti vnitřně nikdy neodvolali, byť mnozí, pod
8
T 771^77r^TT l JÍ
J ±
JLy
v / l i
silným tlakem okolností a ve strádání svých ohraničených životů, pod knutou vrchnosti zdánlivě na «viru pravoup přistoupili. I pro ně měl pochopeni. Neboť poučen historií věděl, že v této zemi se tyranům vždycky vládlo velmi obtížně, že právě pod povrchem vynuceného souhlasu zde odevždy doutná odpor, nezničitelný a znovu a znovu připravený propuknout. Věděl ovšem i to, že nejsilnější z lidí, vlastnímu strádám a ústrkům navzdory, odvolat nemohou. Aby pro ten Čas i pro budoucnost byla vyznačena hrancie. Patří k logice věci, že to byl právě doktor František Kriegel, kdo v onom tragickém srpnovém Čase osmašedesátého roku neodvolal. On jediný z unesených politiků. A kdyby už nebylo žádných dalších jeho činů, tento mu navždy zajistil v dějinách národa místo z nejčestnějších. Myslím v těchto dnech i na Františkovu Rivu, i její osud je příznačný a otřesný. Když před časem ve sdělovacích prostředcích probíhal celý seriál o
JANA STERNOVÁ (Otištěno bez vědomí autorky.)
Život mi už také uniká rychleji než z láhve rozbité na zemi těkající éter. Tak co! Mám deprese, jaké mívají staří lidé, a v noci mě jímají úzkostné sny. Z jejich fantastických tvarů a z nezjistitelných barev vymršťuje se mi náhle město smutné a ponuré, obklíčené čelistmi sídlišť: jsou plná zubů, a mezi nimi trčí výhružně tesáky výškových staveb. Té noci se mi zdálo, že sevřely Prahu ze všech stran a přibližují se k jejímu středu. Chtějí pohltit Hladovou zeď i jedlé kaštany podél cesty, zakousnout se do šťavnatých trávníků a do záhonů květin. Škoda těch vlídných cest, kudy chodívají milostné dvojice a šeptem blouzní. Staré magnolie v plném květu . potichu sténají. Jakmile však počali s nástřelem a demontáží staré rozhledny na Petříně, zavřel jsem oči. Byla to přítelkyně mých lásek.
Z vyprávění mladého muže 8. prosince, ve výročí smrti Johna Lennona, jsme se v 17 hodin shromáždili na Karlově mosiě a odebrali na Kampu. Po chvilce tichého rozjímání se ozvala kytara a zpívaly se písně Jaroslava Hutky, Beatles, a jiné. Po půlhodině zpěvu vjelo mezi nás policejní auto. Lidé se rozestoupili. Když se po chvíli tento manévr opakoval, dali se někteří vyprovokovat a shromáždění muselo ustoupit před francouzské velvyslanectví. Při tom se zpívala slavná Lennonova píseň «Dejte míru šanci». Policisté se pokusili zadržet asi tři z nás, ale lid spustil strašný rámus, takže je zas pustili. Malou Stranou se nesl chorál «Dejte míru šanci» a ozývalo se tleskání. Pak přibylo asi 5 vozů VB. Na čísi návrh se shromáždění odebralo ke Karlovu mostu. Posbírali jsme fotky J. Lennona, aby je policisté nezničili a šli jsme. Policie dorážela a zástup si to nenechal líbit. Měli psy. Při výstupu po schodech na most zadrželi dívku. Lidi pískali a skandovali: Pusťte ji, pusťte ji! Nakonec ji pustili. Cestou na most mnohý z nás dostal pendrekem — třeba za to, že odmítl zhasit svíčku. Se zapnutými sirénami vjely za námi na most policejní automobily. Vystoupil důstojník a vyzval nás, abychom se rozešli, nebo že nás rozeženou podle daných rozkazů. Začali nás hnát přes most směrem na Staroměstské náměstí. Snažili jsme se jít klidně, ale ty vzadu bili pendreky, smýkali
PRAHA VE SNU JAROSLAV SEIFERT Ani jsem je neměl otvírat! A když se přiblížila první ulice až k Smetanovu hrobu na Vyšehradě, s bolestným křikem vyletěli kohouti ze střechy chrámu a zapadli někam do křoví na břehu řeky. Z každého snu spáč se probudí, jen z tohoto nikoliv. Marně kvílejí sirény, marně vzplály ranní Červánky a rozlévají se po nebi jako rozšlapané tratoliště na místě havárie. Nakonec jsem ještě zahlédl, že na hladině řeky plovou leklé ryby a voda je černá jako v den posledního soudu. Úryvek; báseň je z Pražského triptychu, z dosud nevydané sbírky Býti básníkem, psané 1981-82 a obsažené v samizdatu 1983. Byla přednesena v pražské Viole v pořadu věnovaném Jaroslavu Seifertovi.
s nimi o zem a pod. U sochy Karla IV. se nás pokusili rozdělit na dvě skupiny. Lidé už nezpívali, ale křičeli: My chceme svobodu! Svobodu projevu! Policisté, kterých stále přibývalo, byli rozzuření. Viděl jsem, jak chytili chlapce a smýkali s ním o zeď. Proč prý si píská! Na Staromáku nás rozdělili — jedni utíkali do Melantrichovy, druzí Železnou. Křičelo se: My chceme svobodu! Kolemjdoucí na nás zmateně zírá lj. Řekl bych, že nás bylo asi tak 400 až 500. Kolik z nás bylo zadrženo? Snad deset, nevím. Mělo to být pokojné uctění památky J. Lennona. Dopadlo to jinak.
Mluvčí Charty 77 u Jaroslava Seiferta Mluvčí Charty 77 dr. Václav Benda, Jiří Ruml a Jana Sternová navštívili 15. prosince 1984 národního umělce Jaroslava Seiferta a ústně mu znovu blahopřáli k udělení Nobelovy ceny za literaturu. Básník, signatář Charty 77, projevil velký zájem o obsah dokumentů, které Charta právě vydala nebo připravuje. Nechal se také informovat o některých perzekucích, jimiž se státní moc snaží omezit volné šíření jeho děl a s p o n t á n n í projevy radosti nad udělením této vysoké pocty.
9
PÍŠI, ABYCH SE MOHL CÍTIT SVOBODNÝ Uveřejňujeme překlad francouzské verze rozhovoru s Jaroslavem Seifertem, otištěného 11. prosince 1984 v pařížském listě Le Monde. Interview, který pořídila v Praze Zagorka Živkovičová, vyšel původně začátkem prosince ve švédském deníku Dagens Nyheter. V čem vidíte poslání poezie? Má být ideologická, estetická nebo ještě jiná? Nemá být ani ideologická ani estetická, má být především poezií. To znamená mít něco bezprostředního, co zasahuje nejodlehlejší oblasti člověka, oblasti, kde jsou skryty nejjemnejší city jeho bytosti. Všechna estetika ústí do hry gest; na druhé straně veškerá ideologie zůstává příliš na povrchu, než aby mohla být poezii k užitku. Ideologie jsou příliš pratické, příliš účelové, jsou z tohoto světa a zastavují se u zájmů a konfliktů. Je pravda, že se poezie nemůže od ideologií zcela vzdálit, avšak využívá jich v jiné rovině. Být básníkem, to je zaujmout stanovisko, postavit se za něco nebo proti něčemu, a to je - alespoň pro mne - ideologická záležitost. Vykazuje vaše tvorba rysy, které byste chtěl označit za typicky České, má tato tvorba Český tón, a jestliže ano, v čem spočívá ? Ano, jsou určité věci, které mě vážou na naši básnickou tradici, ale jistě nejsem z těch, kdo mohou tyhle věci nejlépe vidět nebo soudit. Ale s čím Jsein pracoval vědomě, a co je oním tónem, o němž hovoříte, to je melodie české řeči, naše kantlléna. Melodie češtiny hraje v mé tvorbě velmi značnou úlohu, a to asi zároveň Činí moji poezii těžko přeložitelnou. Melodické prvky, s nimiž pracuji, mají mnoho společného s lidovou poezií a písní; snažím se je stylizovat Ještě víc a zabstraktňovat je, abych tam našel svůj vlastní tón. Často se ve v asi poezii cítí prvek improvizace.
Ceno tím chcete
dosáhnout?
Improvizace dává básni klid, odpoutání. Je vědomá a umožňuje mi, abych poezii dodal prvky hry, leckdy i humoru. Improvizaci se poddávám, nepokouším se ji potírat, naopak přijímám ji jako Šťastnou náhodu. Někdy mi poskytuje příležitost k improvizaci rým, někdy je to myšlenková asociace, což může být cokoliv. A ty myšlenky, které mě napadají, jsou nejčastěji výsledkem dlouhodobé práce a nahromaděné zkušenosti. Při psaní je vždycky nejdůležitějŠí první verš; on tvoří klíč k celé básni, její střed. Samozřejmě nejsem první, kdo tohle objevil, je to něco důležitého pro mnoho básníků. Pokusil jste se spojit svou tvorbu s analýzou a s teorií? Mám především ovlivněn Pražskou školou a jejími strukturalistickými teoriemi.
na mysli, zda jste byl
Ne, moje tvorba nebyla ničím takovým ovlivněna. Romana Jakobsona jsem znal a mam na neho vřelé vzpomínky. Ale nikdy jsem se nezabýval literárními teoriemi o tom, jak přistupovat k básni nebo jak ji vykládat. Strukturalismus není teorie o tom, jak psát, neformuluje estetiku. Co mě ovšem v mládí ovlivňovalo, to byla francouzská moderní poezie: Apollinaire, Verlaine, Tzara a jiní. Řekl jste, ze básník má být svědomím národa. Co tím míníte? w
Ze by měli básníci být poslušní svého vnitřního hlasu a nelhat - což činili. To, co citujete, jsem řekl v době sjezdu spisovatelů v roce 1956. Je zřejmé, že básníci a spisovatelé, poněvadž pracují se slovem, mají daleko víc co činit s pravdou, než maHři nebo hudebníci, a že tu jde o pravdu, která leží pod povrchem a není jen zdáním. Nejen to: veřejnost přijímá spisovatelova slova s velkou důvěrou; čtenář má sklon věřit, že získá nové poznatky, hledá možnost se ztotožnit se spisovatelovými slovy; chce najít v literatuře výraz své vlastní zkušenosti. Avšak přeje si, aby tato zkušenost byla obohacena, uspořádána a vyjádřena umělcem, básníkem, aby tak získala novou hodnotu. Rád bych rozšířil tento požadavek na všechno, co se týká pravdy. To prostě znamená, že by každý měl žít a jednat jako bytost odpovědná k sobě samé, ke svým dětem a k společnosti. Že by každý měl vidět svůj život v historické souvislosti a žít jako člověk odpovědný vůči dějinám. To platí nejen pro spisovatele a básníky, ale pro celou inteligenci. Musíme žít v souladu s pravdou, kterou známe, s pravdou, kterou jsme objevili srdcem: nežít ve lži.
10
Změnily se vaše vztahy k poezii v průběhu
let?
Ano. Do konce druhé světové války jsem skládal rýmovanou poezii, vyjadřoval jsem se složitými a cyklickými formami, psal jsem rondely a sonety. Ale i když forma byla klasická, moje poznání světa vycházelo z doby, v níž jsem žil, a cit se rodil z toho, co se právě tehdy dálo. Po válce a po dlouhé nemoci jsem tuto přísnou formu opustil a začal psát volně. Rozhodl jsem se už nepsat v rýmech, jakmile jsem si uvědomil, že je to pouhá otázka zručnosti. Když například porovnám svůj volný verš s veršem Walta Whitmana, liší se moje poezie od jeho tím, že je formálně zhuštěnější. Moje sloky jsou napjatější, mluva běžnější. U mne nenajdete onen hluboký a dlouhý dech, moje verše nejsou tak rétorické ani patetické. Také námětově je moje poezie zcela jiná. Z oficiálních
míst jste byl obviněn z mnoha věcí, zejména ze subjektivismu
a
pesimismu.
Ano, ta obvinění se pravidelně opakují, ty vlastnosti se mi přisuzovaly již v padesátých letech, a pak v sedmdesátých, kdy byl u nás povinný optimismus. Můj původ je proletářský, a dlouho jsem se pokládal za básníka proletariátu. Ale jak člověk stárne, tak objevuje další hodnoty a další světy. Pro mne to znamená, že jsem objevil smyslovost, ale v tom nevidím nic pesimistického. Když píšete, cítíte se
svobodný?
Necítím se svobodný, když píši, ale píši, abych se mohl cítit svobodný. Veškerá slovesná činnost se dá považovat za snahu dosáhnout svobody a pociťovat její radost a smyslovost. Co se hledá v jazyce, je ta nejelementárnější svoboda - svoboda vyslovit svoje nejsoukromější myšlenky. V tom je základ veškeré svobody, a v životě společnosti konec konců nabývá podoby svobody politické. Když píši, snažím se nelhat - to je všechno. Když nemůžeš říci pravdu, nelži aspoň, mlč. Dovede nám poezie podat nejúplnější obraz lidského osudu, a je tudíž nadřazena ním formám poznání, jako například vědě nebo náboženství?
všem ostat-
Jako básník si dovoluji tvrdit, že poezie, a jedině ona, dosahuje oné jemnosti nutné k vystižení našeho poznání světa. Už jen to, že k nám mluví lidským hlasem, znamená, že nás zasahuje osobně, přímo, a že cítíme, jak je v ní obsažena celá naše bytost. Tím ovšem není řečeno, že se smí básník nechat svým médiem zcela pohltit a zříci se jiných poznatků a jiných hodnot. Souhlasím s naším velkým literárním kritikem F. X. Šaldou, který soudil, že básník a spisovatel má také sledovat oblasti, které jsou mu hodně vzdálené. Že je třeba, aby znal aktuální otázky kladené jednotlivými vědami, a že se tyto otázky mají stávat nedílnou součástí jeho duchovního života a obohacovat jeho zkušenost. Básníkovi neprospívá, když se vyhýbá konkrétním věcem a skutečnosti, protože to činí jeho vlastní svět buď neskutečný nebo umělý. A jestliže si takto vytváří svět, který popírá jeho konkrétní život, nebude nikdy moci vyjádřit pravdu.
JAN VLADISLAV
Kolik jich bylo - a kolik jich je Nedá se nic dělat, s tím poláčkovsky dojemným, ale na skutečnost přece jen krátkým a hlavně nespravedlivým titulem (LISTY č. 6/84 s. 2) se vystačit nedá. Nebylo jich pět, jak čteme u Milana Kundery v článku na počest Jaroslava Seiferta, bylo jich rozhodně víc, a jestli on s dojetím vzpomíná Konstantina Biebla, někdo jiný by mohl ještě s větším dojetím a především roztrpčením připomenout Jana Zahradníčka a jeho daleko tragičtější osud, navíc znásobený několikanásobnou rodinnou tragédií, když už připomínáme nejen otce, ale i syny... Samozřejmě, tragický osud nedělá sám o sobě z nikoho básníka, jenže Zahradníček byl velkým Českým básníkem, ještě než mu byl jeho tragický osud vnucen, a většina z těch pěti připome-
nutých jej také mezi sebe počítala, a to dávno předtím, než napsal své velké básně z vězeňských 50. let: které velké básně z té doby lze postavit vedle nich například od Vítězslava Nezvala? A v historii české poezie budou nakonec i pro tuto dobu rozhodovat skutky; u básníka se jim říká básně. Ale nejde jen o Jana Zahradníčka. Právě tak počítalo mezi sebe těch pět velkých, jež jmenuje Kundera, třeba Viléma Závadu, jehož osobní i básnická tragédie je sice jiného druhu, ale neméně příznačná pro historii naší poezie. Proč tedy ta věčná nomenklatura, pokračující často až za hroby Důležitý však není pouze výběr jmen, i když
li
v historii to není jen otázka osobního vkusu; důležité je především, jakým způsobem jsou umělecké osudy, označené těmito jmény, srovnány u Kundery do jedné vyrovnané řady, která smazává jejich rozdíly, často velmi hluboké, a činí z nich ze všech oběti čehosi fatálního a tedy diskutujícího. Jenže jak víme, v té zpropadené voliéře Cech se každý z těch pěti, ale také dalších, choval jinak — jako básník, jako člověk. Někdo ji — mluvím o té voliéře — pomáhal montovat, někdo se s ní docela dobře sžil a třeba i útočil na ty méně zdatné, někdo se o ni zase nepřestával utloukat, jakmile zjistil, co to je zač, a někdo právě v ní objevil s definitivní platností nejvyšší povinnost, která je zároveň největší silou každého, kdo píše, povinnost k pravdě: «Smlčí-li pravdu kdokoli jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže.» To bylo, jak známo, přesvědčení Jaroslava Seiferta. Neváhal je říci nahlas ani v tak nebezpečné době, jako byl rok 1956, a sdílelo je s ním od počátku mnoho dalších. Proto nebyl v té zpropadené voliéře Čech nikdy osamocen; a nezůstal v ní sám, ani když mnozí z těch, kteří byli jako on,
postupně zemřeli nebo odešli: pořád jich tam je s ním dost, a on to ví, a dokonce na to spoléhá, ať už to jsou jména známá, nebo jen bezejmenní čtenáři, kteří jej čtou, často jen v opisech, jež pak dál rozepisují, když to nejde jinak. Ano, v té zpropadené voliéře Čech straší občas kusy krvavého masa, ale dík za to, protože právě jejich zásluhou i lidé zvenčí poznávají, že v tomto dánském království cosi páchne, a už se nedají zmást vůní myrt a náhrobními nápisy, jež velebí všechny bez rozdílu. Nejsme tu proto, abychom soudili živé i mrtvé; ale nejsme tu ani proto, abychom o nich, třebas už mrtvých, hovořili jen v dobrém; hovořit v dobrém o všech znamená totiž pokračovat v křivdě na některých, a nebylo jich málo. Nehledě na to, že se vydáváme v podezření, že si tím vymáháme podobnou shovívavost v budoucnu i pro sebe... Těch pět velkých, o kterých je řeč a kterých rozhodně nebylo jen pět, si jistě přálo o všem, tedy i o sobě, především pravdu. Proč bychom je jinak četli? Leden 1985
O NESAMOZŘEJMOSTI BASNIKA Když P r a h u obletěla zvěst o Nobelově ceně udělené Jaroslavu Seifertovi, na chvíli se mezi uměnímilovné lidi vrátilo přesvědčení, že m o h o u být i dobré zprávy a že svět není tak docela zkažený. Takové zprávy se u nás uvádějí slovy: Víte, co je nového? Neboť skutečně nová může v Čechách být jen příznivá zpráva - tak už jsme si zvykli na představu, že nás, jako národ a zemi, v tomto století nic kloudného nečeká. A přece, jakmile pominula první radost, přijali Češi udělenou poctu přece jen trošku samozřejmě. Jako by se rozumělo samosebou, že máme takového básníka - a nejen jeho. Jako by mít takové básníky bylo něco, nač máme daněmi zaplacený nárok. Jistě, Seifertovy verše jsou samozřejmé jako je samozřejmý pramen, louka nebo tah ptactva. Škoda jen, že zrovna žijeme v době ohrožených samozřejmostí.
Krásná jako kvítka na modřanském je ta země, která vlastí je ti... psal Seifert skoro před padesáti lety, a Jenže - je to stále ještě i náš současný viděni a slyšení domova bez přetvářky v kraválu přehuštěných pražských ulic nout?
my ty pocit sdílet nebo
džbánku
sloky dodnes dojatě a bezmyšlenkovitě opakujeme. - nebo to už začína být vzpomínka? Mohou tohle i děti rostoucí ve špíně severočeských aglomerací, v panelových boudách, kde oko nemá čem spoči-
Krásná jako kvítka na modřanském sladká jako střída dalamánku. ..
džbánku, m
Ach, nic už z toho není samozřejmé! A nejméně ze všeho sám básník.
Můj smutný obličej Zpívejte ptáci nebeští té zemi k zulíbání krásné. Nás děsí smrt, ptáci, vás ne, vy jste tu jenom pro štěstí.
A vaše flétny, hoboje jsou připraveny k písním v listí, my pozorujem se závistí váš zpěv i křídla. Oboje.
To je úryvek z Viktorky - z baladické a tudíž neveselé skladby. Ale tak dokonalá líbeznost, zakletá v těchto dvou slokách, z nichž nic netrčí a vše je v nich skryto, nenavozuje smutek.
12
Heinrich Boll napsal kdysi dávno povídku «Můj s m u t n ý obličej». V jakémsi totalitním státě propustí vězně. Vězeň jde k nábřeží, opře se o zábradlí a pozoruje racky. Je mu s m u t n o a je mu krásně. Vtom je zatčen. Neboť nešťastník netušil, že právě v den jeho propuštění bylo nařízeno n á r o d n í veselí. Viktorka vyšla v roce 1950, tedy také v okamžiku, kdy bylo nařízeno n á r o d n í jásání. Někteří jásali u p ř í m n ě a z přesvědčení, jiní nasazovali optimistický úsměv ze s t r a c h u . Básník ostentativně nejásal. Právě jako s t a r é m u socialistovi mu bylo z vývoje věcí u p ř í m n ě smutno. Zpívejte ptáci n e b e š t í . . . Státní veselí se pro ty sloky na něho velmi rozzlobilo. Dnes už normalizovaný národní umělec, tehdy ještě mladičký básník, uvedené sloky ocitoval a rozsoudil: «Seifert závidí ptákům zpěv i křídla. Nevidí však a nechce vidět křídla, která narůstaji našemu pracujícímu člověku v rozletu za socialistickou budoucností. Neslyší zpěv, kterým vítá svou budoucnost naše mládež.» (Ivan Skála: Cizí hlas. Tvorba Č. 12 r. 1950). Když dnes čtete uvedený text, je vám jasné, že nejvíc si ublížil sám jeho autor. Z celého článku jdou totiž bez pocitu studu číst jen citované Seifertovy verše. Budou vzdorovat času. A cizím hlasem zůstal jen mizerně a chvatně spíchnutý komentář. Zde by tato glosa mohla skončit, ale bylo by to nespravedlivé. I když je dnes autor kritiky normalizovaným národním umělcem, má i on nárok na pravdu. Nenapsal tu kritiku z vlastního vnitřního popudu, ale na povel stranických tajemníků, kteří zas jednali na povel nejvyššího tajemníka. Byl nabuzen proti Seifertovi uměle, neboť mít v nelásce Seifertovu poezii je dost nesnadné. A tak mu nabulíkovali, že «věc je hlubší», «má politické pozadí» a že «Viktorka» je podobenství namířené proti socialistické republice.
V jedné hospůdce
«
v Křemencově ulici popíjeli spolu Vladimír Holan a Jaroslav Seifert. Bylo to dlouho před skandálem s «Viktorkou», ale ne zas tak dlouho, aby nevznikly jisté bizarní souvislosti. A jelikož réva rozvazuje jazyk a jazyk bývá prostořeký, ani oni si nebrali servítky, když se bavili o tehdejší deklamativní sovětské poezii. Karel Poláček by to charakterizoval jako «několik po sobě jdoucích rafinovaných urážek na cti» sovětského oficiálního kumštu. Seděli však s nimi 1 jiní, a tím to přestala být legrace. Komunistické s t r a n ě Československa to oznámil Jiří Taufer. (Česká scéna je chudá na démonické osobnosti. Dá se říci, že Jiří Taufer mel k této roli kvalifikaci: mindrák dovedného překladatele, kterému chyběla vlastní invence. A to ho nadalo suchým záštím, které se umělo přívětivě usmívat i rezavě zranit. Byl špatným rádcem Vítězslava Nezvala. Nezval tvrdil, že má na lidi čuch, ale úplně ho ztrácel, když mu talentovaně lichotili. Z dvojice Štoll - T a u f e r byl ten druhý tím horším: literárnímu historikovi lze jen doporučit, aby si prostudoval Tauferovu sáhodlouhou báseň pronesenou nad rakví Konstantina Biebla a pokusil se srovnat její denunciantský patos s některými projevy Shakespearova Richarda III.) A tak se stalo, že se tato hospodská historka dostala až k s a m é m u generálnímu tajemníkovi. Možná, že se rozhořčil. Já u toho nebyl. Ale soudím spíš, že musel chladně uvažovat. Holan to není žádné politikum. Ale Seifert, to je přece disident z roku 1929. Ani jeho básnička o transportech na Sibiř z třicátých let nebyla zapomenuta. A teď - taková protisovětská provokace! A jistě se o tom všude mluví. «Oni» to bezpochyby také vědí. Jakákoliv shovívavost by byla nemístná a mohla by se pokládat z a . . . Tedy žádné spravedlivé rozhořčení. Obyčejný strach. Vy jste nikdy neviděli, jak se «spravedlivě rozhořčí» člověk, který se vlastně bojí něčeho úplně jiného? Exekuce v Tvorbě však dopadla žalostně. Ne za několik let, jak se říká: v časové perspektivě, ale ihned. Tentokrát ani ti nej právo věrnější tohle krobiánství nespolkli. Nezval zuřil, Drda kroutil hlavou, paní Pujmanová se distancovala, ozývali se prý i věrní čtenáři. Šéf Časopisu dostal pokyn, aby tu kritiku, «která se soudruhu Skálovi příliš nepovedla», uvedl nějaký renomovaný literát na «pravou míru». Pravá míra měla být: zkritizovat, ale básníka neodepisovat. Požádali o to Nezvala. Nezval prý do telefonu ryčel: Jste stříbrňáckej plátek! Takhle zneuctít Wolkerova k a m a r á d a ! Rilcä člověk je jen dotud člověkem, dokud se dokáže svého přítele zastat. Pokud jde o Jaroslava Seiferta, Nezval své člověčenství osvědčil způsobem bezpochyby temperamentním. A co básník? I když v té při zvítězil - vždyť sám autor kritiky se mu na d r u h é m sjezdu spisovatelů v roce 1956 veřejně a kajícně omluvil - prožil si několik let klatby. Na hrubost, kterou mu způsobili, odpověděl sbírkou «Maminka». Pamětnici říkají, že se v těch letech po pražských hospůdkách a klubech recitovaly anonymní verše, které se mu přičítají. Měly prý r e f r é n :
Nebýti vina, zhořkl by mi zpěv.
13
Tvůrce bezstarostný a apolitický? Umělcům mozartovského typu, a tím Seifert nesporně je, se obyčejně přisuzuje protekce bohů; «ono» jim to zpívá samo. Myslí se tím, že na rozdíl od umělců beethovenovských, kteří si své dílo na osudu vyvzdorovali, ti první k němu přišli jaksi levněji. A s tím že se prý už typově pojí jistá naivita, lehkomyslná bezstarostnost a apolitičnost. Nic, ale vůbec nic takového není Seifertův případ. Koncem d u b n a 1956 se v budově N á r o d n í h o shromáždění v Praze konal II. sjezd čs. spisovatelů. Měl to štěstí - a z hlediska svých dohlížitelů tu s m ů l u - že následoval bezprostředně po XX. sjezdu sovětských komunistů, na němž jako b o m b a vybuchl Chruščovův projev o Stalinovi. _ To, k čemu došlo na II. sjezdu našich spisovatelů, tenkráte z velké části ještě členů KSČ, se podobalo vzpouře. A byla to opravdu revolta «znevolněných myslí», abych použil názvu Miloszovy knihy. Literáti vstávali k řečnickému p u l t u a «urbi et orbi» oznamovali, že od nynějška se již nedají opít rohlíkem a budou rozhodovat podle vlastní hlavy. Avšak čtete-li dnes projevy těch nejsmělejších, nemůžete si nevšimnout, že odříkajíce se starých iluzí, hýčkali už leckteří iluze nové, z nichž je nakonec drsně probudil hukot pásových vozidel v s r p n u r o k u 1968. A do těchto hlasů revoltně iluzivních vkročil Jaroslav Seifert. Hovořil s mírným chrapotem, ale zvučně a když kladl otázky, bylo zřejmé, že zažil tábory lidu. Ale přestaňme s tou dojmologií a nechrne mluvit za sebe alespoň tři citace:
«Znova a znova slyšíme tu zaznívali, a to z úst nikterak nevýznamných, ze je zapotřebí, aby spisovatel psal pravdu. To znamená, ze spisovatelé v posledních letech pravdu nepsali. Psali nebo nepsali? Dobrovolně či nedobrovolně? Ochotně či neochotně? Bez nadšeni či s vřelým souhlasem? Vracím se do minulosti české literatury, a marně hledám, ze by některý z velkých českých básníků, a zvláště nekterý z těch, kteří ve svých básních formulovali postuláty českého národa, jako byli Neruda, Cech, Machar a Dyk, zastavili se uprostřed svého díla, a stanuvše, oznámili svému národu a svým čtenářům, ze nemluvili pravdu. Či vzpomínáte si, ze by někdo z nich někdy byl prohlásil:
Vr
&
<(Co z toho plyne pro naši situaci dnes a pro naši povinnost zitra? Jsem přesvědčen, že naší povinností je přistoupí ti ihned k odčinění křivd. A naléhavé požadavky shrnuji do těchto dvou: 1. Vyzvete umlčené a neprávem vyloučené spisovatele, kteří jsou ovšem toho jména hodni, k spolupráci. Nečekejte, až přijdou sami a budou prosit. Sotva by přišli, neboť není hodno spisovatele, aby prosíL Dejte jim možnost, aby odpověděli dnes na útoky, na které nemohli odpovědět, když byli vylučováni z literatury, já to sám zažil!
14
2. Uvažujme o spisovatelích uvězněných; mysleme na jejich lidský osud. Nemám ovšem práva souditi tu jejich vinu. Vinu, chyby, omyly. Ale mám právo jako Český básník vyslovili domněnku, ze pykali dost za tyto své politické viny a omyly. Všichni dobře víme, jak je možné - vím, ze je situace těžká - pokusit se o to, aby jim jejich osud byl aspoň trochu ulehčen. Avšak, drazí přátelé, ještě jednou se vás táži: jsme opravdu jen výrobci veršů, rytmů a metafor? Jsme opravdu jen vypravěči příběhů a nic víc, abychom měli na mysli jen a jen otázky našeho stavu spisovatelského?)> *
Citoval jsem zde záměrně obsáhleji, abych nezkreslil dobový kontext Seifertova podáni. Byl to politický projev - radikální v zásadách neslučitelných s totalitním myšlením a systémem, avšak pečlivě formulovaný tak, aby docílil věcí nejnezbytnějších a v d a n é situaci možných. Seifert byl jediný z těch, kterým okolnosti dovolily na sjezdu vystoupit, kdo se zastal svých vězněných druhů. Se stejnou mírumilovnou rozhodností si básník počínal v letech 68 až 70, kdy po červnovém sjezdu tehdy už federalizovaného Svazu českých spisovatelů stanul v jeho Čele jako jeho první a, bohužel, i jako jeho poslední předseda. To však už se přes jeho Svaz řítila kalná normalizační vlna.
Oblouk Toto se stalo někdy v d r u h é polovině roku šedesátého devátého. Seifertův Svaz českých spisovatelů se už potápěl, i když s vlaječkou nezávislosti na stěžni. Spolkový život však ještě fungoval. Aby vzalo vítr z plachet p o k u s ů m vrazit klín mezi nově zvolený výbor a členstvo, uspořádalo vedení Svazu jakési r e f e r e n d u m - tajné hlasování o důvěře. Když skrutátoři sečetli hlasy z uren a ukázalo se, že až na pět nebo šest všichni spisovatelé potvrdili svou podporu Seifertovi, zavládlo úlevné veselí (ač k němu už nebyl žádný důvod). Seifertovy p ř i m h o u ř e n é oči těkaly po lidech a zastavily se u jednoho literáta, který u něho měl lecjaký vroubek. Seifert ho přísně přivolal k s o b ě . «Člověče,» povídá m u a nakloní hlavu trošku na s t r a n u , «vaše m a m i n k a byla krásná». Nevím, ale očití svědci tvrdí, že v tom chlapíkovi hrklo jako v hodinách. Neboť, ač nebyl příliš ostrovtipný, tohle pochopil: Seifert m u odpouští. Někdo odpouští ve jménu otce, Seifert ve jménu maminky. Jeho vztah k ženám nemá daleko k jakémusi kultu. Je to však rozumný a milý kult. Zaznamenáte ho v celé jeho poezii - od Svatební cesty až po Morový sloup a poslední básně. Seifert příliš nedůvěřuje agresivnímu a panovačnému mužskému myšlení. Jeho poezie je blízká intuici žen. Tuší, že v lásce je jiný rozměr moudrosti než může postihnout pouhá spekulace. Spolu s Goethem je i on přesvědčen, že «to věčně ženské nás vede vzhůru». A není náhoda, že - pomineme-íi Masaryka, k němuž má zcela osobitý vztah - považuje za největší českou osobnost Boženu Němcovou. A není mezi našimi básníky s tímto přesvědčením sám. Příznačné je i to, jak formuluje svou tvůrčí ctižádost:
Stačí jen jediná píseň, aby se lidem zatajil dech a aby dívky, až ji zaslechnou daly se do pláče. Jak rád bych to uměl. (Kouř marihuany) Každý člověk se pokouší nějakým obloukem p ř e s á h n o u t konečnost a omezenost své existence. Alespoň se dotknout bezbřehého proudění. Holan tomuto vztahu mezi člověkem a veškerenstvem říká «transcendentála». Seifert má p r o něj jiné pojmenování.
Láska je modlitba vyslyšená v tuto
chvíli,
píše jako pětadvacetiletý mladík ve «Večerních světlech», a zůstává svému nefilozofickému vyznání věrný až po dnešní den.
JR P.3. Tyto poznámky byly napsány na základě svědectví pamětníků a dostupných dokumentů. Za případné nepřesnosti nese však výlučně odpovědnost autor.
15
LUDVÍK VACULÍK
ŘÍČNÍ
VÝLETNÍ
LOĎ
fejeton
Ať nikdo nemyslize mít radost z Nobelovy ceny je jednoduché! Pominu veřejné rozpaky úřadů a koncesovaných spisovatelů. Mluvím o nás a našich intimních rozpacích, jimž by se švédští akademikové i divili. Samozřejmě, máme radost: já, polovina mých přátel a většina Seifertových čtenářů, jichž je víc než Čtenářů jiné poezie u nás. On to naťukl sám laureát, když v poděkování vzpomněl svých zemřelých přátel: proč ne oni? Mel bych znát to švédské odůvodnění, abych mohl uvažovat jemně, jak umím, ale to nebylo u nás otištěno. Tak si zhruba myslím, že český národní básník Jaroslav Seifert dostal zaslouženě Nobelovu cenu proto, že je to dnes. Švédská akademie jako by vytušila nebo se dověděla, že už velice potřebujeme nějaké povzbuzeni, a nebylo vhodnější osoby, na níž to mohla vykonat. Takto ostatně svůj osud přijal sám potrefený. Česká literatura mela či má mnoho spisovatelů na Nobelovu cenu pro Čechy: možná i pět. V době Karla Hynka Máchy (1810-1836) však Alfred Bernhard Nobel (1833-18961 sotva čet' poezii. Nápadným kandidátem byl Karel Havlíček Borovský (1821-1856), ale nevím, zda by si Švédsko dovolilo k mocnému tehdy Rakousku, co si dovolilo k bezmocnému dnes Československu. Krom toho, existovala-li už akademie, neměla ještě ty peníze! Prvním českým spisovatelem, jenž se mohl s Nobelem potkats byl Otakar Březina (18681929), a ten dokonce mezi kandidáty byl! Jenže umřel. Stejnou smůlu měla Švédská akademie s Karlem Čapkem (1890-1938). Obě poloviny mých přátel proto oceňuji hlavně včasnost jejího činu. Neboť kdyby se zas opozdila - komu, musí-li to už být Čech ? Tak se dnes v Praze - krom otázky, co si starý pán počne s tolika penězi - mluví o tom, kdo by to mohl či měl být místo něho Či kdyby ho nebylo. Lepší polovička mých přátel míní, že Václav Havel (1936), jiná přišla na Milana Kunderu (1929) a třetí vyslovila jméno Bohumila Hrabata (1914), o němž však není jistota, že by se opovážil cenu přijmout. Diskuse zase ukazuji, jak jsou ženy neschopny mužsky dobrosrdečné objektivity: ze spisovatelek - Eda Kriseová (1940) a Lenka Procházková (1951) - žádná nepřiznala Nobelovu cenu té druhé nebo, v nejhorším, Eve Kantůrkové (1930). Divný návrh má můj přítel básník Petr KabeŠ (1941): navrhuje znovu Otakara Březinu (1868-1929).Oč reálněji uvažuje dobrý a milý přítel Ivan Klíma (1931): podle něho bych Nobelovu cenu měl dostat já (1926)! To však má dvě nesplnitelné podmínky: musel bych rychle něco připsat, a žádal bych tu cenu v dynamitu. Ale česká literatura má dnes ještě jedno dělení: co naši kolegové a přátelé v exilu, bez jejichž pomoci by se naše roztříštěně ctižádosti nesoustředily v rozumný návrh ? Co oni tam asi mysli a cítí? Hm: Oceňuju sebeoběť Milana Kundery (1929) v Paříži i Pavla Kohouta (1929) ve Vídni i skromnou cílevědomost jiných. Myslím na letošní Šedesátiny Josefa Škvoreckého v Torontu a Ivana Diviše v Mnichově, chápu zdušený hněv Oty Filipa (Die Zeit, 19.10.1984) nad tím, že jeho nakladatelství Fischer nesepsalo v předstihu se Seifertem smlouvu, a Čtu v duchu, co z Bonnu do Prahy píše Jiň GruŠa příteli Petru K. (1941):
16
A co se těch peněz týče, polovička mých přátel doufá, že básníka proboha nenapadne dát je na nějaký veřejně ušlechtilý účel, který> maji správně platit zbrojící státy, druhá polovička se obává, aby je nedal prozaicky svým dětem. Petr Kabeš (1941) řekl, že jen z itroků by siatý pán mohl založit vlastní cenu pro mladší, čtyřiceti až padesátileté. Eda Kriseová (1941) skepticky řekla, kdyby prý si aspoň koupil říční loď, a Lenka Procházková (1951) dodala, to že by bylo moc hezké: pozval by na ni plno holek a v bílém oblečku se slaměným kloboučkem udělal si zas jednou pěkný výlet. Já (1926) říkám, to když udělá, ale i když to neudělá, všichni se mu už právem a s úctou cpeme na lod. Listopad 1984
(Otištěno bez vědomí autora.)
KAREL OSWALD
Uvědomujeme SI svc možnosti? Často stojíme při pohovorech a úvahách s rozpaky před problémem životního projektu osobnosti v reálně socialistické společnosti. Nejčastěji je postoj člověka i jeho zařazení v takové společnosti dáván do souvislosti s faktem, že existuje jen nepatrná a snad vůbec žádná naděje ke změnám systémové povahy, což samozřejmě přináší pocity rezignace vůči jakékoliv smysluplné činnosti ve prospěch jakýchkoliv změn. Ponechávám nyní stranou otázku, zda takové změny v sovětských režimech jsou možné či nikoliv a vyjdu z předpokladu, že po smutných zkušenostech roku 1968 a let následujících žije v podvědomí velké většiny národa pocit bezmocnosti, která nutně vyúsťuje v postoje rezignující na jakoukoliv angažovanou společenskou činnost. Chování našeho Velkého bratra vůči neposlušnostem ve sféře jeho vlivu už za dlouhou dobu existence různých společností reálného socialismu nenechávají nikoho na pochybách, jak takové revolty končí. Poučují nás o tom události v Maďarsku, v Československu, Afghánistánu i Polsku a kde jinde všude ve světě. Přitom nemusí jít vždy o přímý mocenský zásah, stačí nátlak a hrozba takového zásahu, jako v případě Polska. Ve vědomí i těch nejprostších lidí jsou tyto zkušenosti nesmazatelně zapsány. Co zbývá za takového stavu věcí, co je možno dělat, jak se chovat? Je skutečně jedinou alternativou životního postoje v současnosti být adaptovaným občanem, jak to výstižně popisuje ve své knize «Obnovení pořádku» Milan Šimečka? Zdá se, že ano. Skutečnost je taková, že jen lidé, kteří s režimem uzavřeli tichou dohodu s přesně ujasněnými vztahy, mohou požívat alespoň těch základních požitků, které režim poskytuje. Takový adaptovaný občan si pak vytváří vlastní mikroklima v životě a jen intelekt už určuje, na jaké úrovni je toto mikroklima pěstováno. V této, jistě nejpočetnější, skupině obyvatelstva se projevují různé druhy postojů vůči autoritám i k sobě navzájem s větší či menší mírou adaptace. Všechny však můžeme jistě nazývat slušnými lidmi se všemi atributy, které ke slušnosti náleží, to je čestnost, smysl pro fér hru, únosná míra přímosti a otevřenosti, odpovědnost, pracovitost, spolehlivost atd. Vyjímám tu ovšem úzkou skupinu osob s vadami charakteru, nebo vyloženě
kriminální živly, jejichž chování zůstává stejné ať v demokraciích nebo totalitních režimech. * *
*
Přesto je nutno říci, že ona «slušnost» má v reálném socialismu své meze. Právě tato tichá dohoda nedovoluje uplatnit ve vzájemných vztazích i ve vztahu k autoritám mnohé z těchto atributů slušnosti, zejména přímost a otevřenost. Naopak, právě pokrytectví, i když z nutnosti, se stalo základem tohoto vztahu pro adaptované občany, aby si zachovalí slušnou existenci a snad i smysluplnější život. Za tento životní postoj není možno nikoho odsuzovat. Každý má právo hodnotit a posuzovat své životní postoje v celém komplexu a z nich si vybírat, co je pro něj v dané situaci i okamžiku nejpřijatelnější. Někdo dokáže žít v klamu a pokrytectví s dobrým pocitem, že je to nevyhnutelné pro dobro jeho blízkých. Jiný zvolil svobodu vnitřně i navenek projevovanou, jako jedinou možnost realizace své osobnosti, a pak nezbytně platí daň za tento přepych svobody a s ním, bohužel, i jeho blízcí. Jsou to dvě krajní stanoviska a neodvažuji se být soudcem a moralistou. I když se zdá být nesporné - a výraz «zdá» je tu docela na místě že vývoj společnosti posunují dopředu právě jenom postoje druhého druhu. Život je přece tak krátký a lze v n ě m jen tak málo dosáhnout. Co zbývá vědci, chce-li uplatnit svůj mozek v náročném vědeckém programu? Bez možnosti užívat prostředků ústavu a celého složitého mechanismu moderní společnosti není nic. Pro něj jistě alternativa osobní svobody neznamená příliš mnoho, má v hlavě jen svou vědu, s ní žije i umírá. Čas od času však režim vyžaduje od svých adaptovaných občanů, aby zaujali požadovaný postoj. V takovýchto okamžicích se vždy znovu zkouší a utužuje adaptace občanů. Stane-li se, že občan zaujme postoj odlišný od požadovaného, dostává se do konfliktu s představiteli režimu a přestává být občanem adaptovaným. Takovéto okamžiky se bohudík nevyskytují příliš často. V tomto ohledu dopřává režim svým adaptovaným občanům dosti klidu. Ale přece jen čas od času přijde a pak vyžaduje postoj jednoznačný.
17
Vezměme třeba nedávně období, kdy bylo rozhodnuto, že v Československu a NDR budou umístěny modernizované sovětské rakety s atomovými hlavicemi. Byl to velmi choulostivý krok a dokonce ani čelní straničtí funkcionáři si nebyli jistí reakcí svých adaptovaných občanů, což v náznacích dokonce připouštěli v oficiálním tisku. V takové situaci potřebuje strana demonstrovat před světem podporu svých občanů a musí ji získat za každou cenu. Měl jsem příležitost zkoumat reakce lidí zaměstnaných v mém okruhu. Byli to vesměs dělníci, pracující na velkých stavbách, technici, stavbyvedoucí a mistři, ale i lidé z kanceláří. Při tom nehrálo vůbec roli, zda dotazovaný byl straník či nikoliv. Reakce byly jednoznačné. Každý odsuzoval umístění těchto raket na našem území a kladl rovnítko mezi nebezpečí plynoucí z raket amerických i sovětských. Důvody sovětské vlády pro toto rozmístění pokládali téměř všichni za nedůvěryhodné. Když jsem se však dotazoval několika z nich (a je to jako bych se dotazoval všech), zda by podepsali, třeba i velice opatrně a střízlivě formulovaný protest proti umístění raket, dostalo se mi odpovědí: «Je to fakt, já s tím vnitřně souhlasím, ale nepodepíšu nic. Mám děti, chci dostat byt, nechci ztratit práci, která se mi docela zamlouvá, atd. atp.» Skvělý příklad adaptace! Občan zde oficiálně a bez výhrad podpořil stranu, kterou třeba z tč duše nemá rád, a to ve věci jednoznačně odsouzeníhodné. Jak dokonale fungující mechanismus poslušnosti] Nic na věci nemění skutečnost, že se přece jen objevilo několik skupin v strukturách společnosti a slyším, že dokonce i na jakési brněnské škole, které vyjádřily svůj nesouhlas. Bylo jistě úspěchem, jestliže alespoň v několika podnicích neodeslali podpůrný list a nechali celou záležitost pomalu a v klidu usnout. *
*
Jiný příklad ukáže našeho dělníka, jak málo mu zůstalo v krvi z revolučního odkazu jeho otců. Mimochodem, dělnické hnutí v současném Československu, nebo lépe řečeno dělnický klid (jako opak hnutí), by stálo za samostatné zkoumání. Zdá se mi, že je poněkud ostýchavě ponecháváno bez povšimnutí. Není tajemstvím, že mzdy velké většiny dělníků jsou udržovány na stejné úrovni, což v podstatě znamená, že se stoupajícími cenami životních potřeb klesají. Když byl pracovníkům jistého závodu, podílejícího se na výstavbě největší vládou sledované stavby v r. 1982 stanoven nízký mzdový průměr, který bylo nutno zachovat jako jedno z rozhodujících kritérií prémiování vedoucích pracovníků závodu, upozorňoval jsem dělníky z okruhu svého pracoviště, že jediná možnost, jak dosáhnout zvýšení průměru mezd je stížnost až na Ústřední odborovou radu. Nikomu se do toho nechtělo. A přitom se jednalo o špičkové pracovníky, bez nichž by se závod neobešel. Ti lidé si vůbec neuvědomovali své kvality i své postavení. Musel jsem je velmi přesvědčovat o tom, že mají pravdu, že jejich požadavek je oprávněný a že mají naději zvýšení mezd prosadit. Pořád měli strach, že se jim šéfové budou mstít a že mohou přijít i o tu malou jistotu, co mají. Svou při tato skupina dělní-
18
ků vyhrála. To však není podstatné. Kdyby totiž tito dělníci nebyli přímo dokopáni ke svému odporu, s klidným svědomím by strpěli neoprávněný a fakticky i neúnosný krok ze strany vedení závodu. Přitom si mohli dovolit udělat pěkný kravál i s náležitou publicitou bez nejmenšího nebezpečí úhony. Je to jediný případ za všechny. Podobný postoj najdeme všude. Pasivita dělníků bije do očí. Je zřejmé, že náš dělník je už tak dokonale adaptovaný. že ztratil příliš mnoho ze své přirozené a zdravé revolučnosti. Neříkám záměrně, že ztratil vše. To by nebyla pravda. Formuloval bych to tak, že si spíše neuvědomuje své postavení ve společnosti a možnosti i odpovědnost z toho vyplývající. Postavení adaptovaných dělníků v reálném socialismu je v mnoha ohledech odlišné od postavení adaptované inteligence. Především a zásadně: celá skupina produktivních pracovníků v manuální sféře je adaptována beze zbytku a řekl bych dokonce, že s určitou radostí i spokojeností. Dokázali se skoro všichni vypořádat s potížemi, které na ně upletl socialistický stát a nalezli si mnoho způsobů, jak vyjít i bez něho. Heslo « Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu» je hluboce výstižné. Proto ta malá revolučnost v našich dělnících. Je jen otázka, jak dlouho se dokáží všichni s tímto nedůstojným stavem spokojit. Přes to všechno je možno i za této (zatím) dosti neutěšené situace považovat dělníka za potenciálního zastánce reforem, a to z několika příčin: 1. nemá co ztratit, pokud je schopen si to uvědomit ; 2. je nepostradatelný a nenahraditelný jako produktivní síla; 3. ve skutečnosti dělníci ztratili postaveni vedoucí síly ve společnosti, které ostatně měli v minulosti jen zcela krátké období; měli by v budoucnu zcela přirozeně tuto funkci obnovit. Pohnout s tímto stavem patří jistě k důležitým úkolům inteligence v blízké budoucnosti. Ovšem, jaké inteligence? To je také, co mne velmi znepokojuje. * *
*
Je si inteligence vědoma své osvícenské funkce i povinnosti, kterou by měla před celou společností nést? Po pravdě řečeno tomu tak není. Podívejme se na naši inteligenci trochu pozorněji a nesnažme se být příliš ohleduplní - nebylo by to na místě. Příslušníci naší inteligence v reálně socialistické společnosti jsou ve velké většině rovněž dokonale adaptovaní občané, a to podle výše svého platu a postavení, o které by mohli přijít. I oni si vytvářejí své vlastni úniky, a to zcela programově, jako jedinou možnost existence v této společnosti. Přesvědčil jsem se o tom na desítkách příkladů. Přičemž technickou inteligenci charakterizuje měšťácký způsob života daleko výrazněji, než inteligenci humanitní. Tato inteligence si uhájila v zásadě možnost seberealizace v zaměstnání, a ve svém soukromí se nemíní obtěžovat problémy, jejichž choulostivost by mohla ohrozit jejich klid a pohodu. A to mluvím o té lepší části, znám mnoho takových, co se netají svou bezostyšnou honbou za penězi a
postavením a snahou odjet pracovat za hranice, pokud možno, jak jinak, do kapitalistické ciziny, nebo alespoň do rozvojových zemí, kam jezdí výlučně z finančních důvodů. Dosahují toho bezpáteřností, servilností a slepou poslušností ve vykonávání jakýchkoliv nesmyslných příkazů. Je až něco tragikomického v nekritickém obdivu vůči Západu, a to často právě u ideologicky nejpevnějších soudruhů. Jedna pikantní historka k dobru: Švýcarská firma nabídla k dodání své vysílačky pro snazší operativní řízení v rozlehlých provozech. Poskytnutá dokumentace dávala perfektní informace o výrobku, a šlo tedy jen o formální souhlas a převzetí. Jaké však bylo překvapení manažerů této firmy, když k převzetí výrobků - šlo jen asi o 20 kusů - se dostavili (namísto snad jednoho řadového pracovníka) 2 ředitelé závodů doprovázeni svými výrobními náměstky. Nechali se bez uzardění tři dny hostit a provázet. Tedy reprezentace opravdu k pohledání! Co se týče humanitní inteligence, zdá se tu být situace poněkud lepší. Přece jen profesní zaměření nevyhnutelně vyúsťuje v poznání obludnosti režimu a z toho vyvěrající hlubokou nespokojenost se stavem společnosti, s omezenými možnostmi v zaměstnání. Protože však převládá pocit bezmocnosti a beznaděje, je i zde programové zaměření na vlastní mikroklima, hlavně rodinné. Je však pěstováno na kultivovanější úrovni než u dělníků či technické inteligence. Avšak přirozené obavy o postavení, o postavení dětí, mnohdy až přehnaná slušnost a zdvořilost je činí bezbrannými i bezmocnými v džungli reálně socialistické společnosti, ale rovněž málo ochotnými probojovávat třeba jen rozumné a dobré myšlenky, při nichž by mohli narazit. V této situaci se mi nejeví o mnoho lepší ani názor, který už svého času vyslovil - sice s jiným smyslem a za poněkud jiných podmínek - Jan Werich, totiž, zachovat si «glanc» za každou cenu do poslední chvíle, i kdyby zítřek měl být dnem posledním. Je to jistě postoj hodný obdivu a svědčí o silných morálních vlastnostech svých nositelů, ale přece jen zůstává pouhým gestem. Je v něm také skryto hodně romantismu. Přiznejme si - takovému gestu zůstává věrno v hodině pravdy jen málo nezdolných. Zdá se, že takovýto postoj zastává i nemalé procento neadaptovaných občanů. Snad právě skutečnost, že se tak jednoznačně a přímočaře dokázali zařadit a vyjádřit svůj postoj, dává vyciťovat možnost, že tato rezignace nemusí být definitivní při nadějnějším uspořádání poměrů vnitřních i vnějších. Přece však si nemohu odpustit vyslovit názor o škodlivosti takového defétismu, který vždy a všude brání aktivitě i akceschopnosti. *
*
*
Jsem zastáncem nezvratného přesvědčení, že vývoj lidské společnosti spěje k hodnotám, které znamenají důstojný a svobodný život pro každého. Jak daleká to je budoucnost, nedokážu a ani si netroufám odhadnout. Ale skutečnost, dosti pravděpodobná, že se takového stavu nedočká naše generace, nemusí ještě nutně znamenat, že tím také končí veškeré úsilí na tomto poli.
Vždy existuje cesta, jak se dostat z bryndy. Příklad našeho souseda v Maďarsku a jeho současného vývoje ukazuje, že lze dosíci hodně i pod přísným dohledem Velkého bratra. Jak se ukazuje, nemusí to b>řt ani příliš riskantní a nebezpečné. Jde jen o to poznat vlastní meze a možnosti a umět jich využít pro dobrou věc. Je pravda, že v Československu nemáme dobrou politickou reprezentaci, na rozdíl od Maďarska. Těžko bychom kde v Evropě hledali tak trapně loutkové a servilní politiky jako u nás. To je ovšem jenom jedna stránka věci. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že je spousta důvodů k tomu, aby se režim choval v této době mnohem smířlivěji než ještě před poměrně krátkou dobou. Je tu přece velice významné světové veřejné mínění, permanentní hospodářské potíže východního bloku jako celku, které musí být urychleně řešeny, trvalé krize politické (Polsko, Afghánistán), permanentně neřešené a stávajícím způsobem neřešitelné otázky míru a války, což jsou opět jen projevy mezinárodně politické krize nejhlubší. To vše umožňuje, aby tlaky zespodu přinutily režim k ústupkům i reformám bez nebezpečí postihu individua. Uvědomujeme si tento stav, uvědomujeme si své možnosti, meze i šance, které se nám naskýtají? Snobismus, bolestné oplakávání nenávratně ztracených příležitosti, plané diskuse o možných variantách případných změn, jsou jen marným utápěním energie. Přitom by se měla pozornost obrátit, abych tak řekl, k problémům všedního dne: pokoušet se znovu a znovu, každý sám u sebe a ve svém okolí vytvářet takové názory a postoje, aby docházelo postupně ke změnám toho, co lze nazvat «společenským klimatem». Mám na mysli stav, kdy se věci začnou nazývat pravými jmény, kdy si redaktoři alespoň někdy dovolí napsat pravdu o věcech, jak je vidi, kdy se nebudou zastírat katastrofické nedostatky a vydávat dokonce za přednosti, kdy se vlastně vůbec nebude nic zastírat a předstírat, kdy se probudí dělníci ze svého pštrosího spánku a stanou se chlapy a napříště dosáhnou svého přímým a úderným slovem i činem a nikoliv tichošlápkovským leštěním klik v kancelářích různých referentů a podreferentů. Prostě, ty tisíce maličkostí, které nám všem lezou krkem a s nimiž nemůžeme hnout. Jistě - nejsem tak naivní, abych nevěděl, že to vše, ten stav, ve kterém žijeme a s nímž jsme tak nespokojeni, je způsoben daleko závažnějšími a hlubšími příčinami. Jejich vyřešení není otázkou blízké budoucnosti. Ale kolik předpokladů lepšího, důstojnějšího i smysluplnějšího života sobě sami zatracujeme? Asi se budu zdát směšným naivkou, ale přece jen: v té drobné, mravenčí, každodenní práci na sobě samém i svém okolí ve výchově k pravdě a slušnosti v širším smyslu vidím základ pro budoucí, už daleko závažnější změny. Každý tak může činit podle svého postavení a možností. Takový postoj u významného pracovníka podnikového ředitelství, nebo u vysokoškolského učitele, kteří v sobě najdou dostatek statečnosti, přece jen posune vývoj o znatelný krůček. Toť se ví, že to každému nebude vonět. Je to namáhavé, je to riskantní. Vyžaduje to skoncovat se zaběhnutými rituály a nastolit společný jazyk. Měli bychom ho všichni už konečně používat tak, jak o něj dlouhá desetiletí pečovali a
19
nám jej odkázali naši osvícenští předkové. Mnozí z nás se už ani nedokáží začervenat při nehorázném prznění jazyka. Tento «newspeak» stranických funkcionářů je běžně používán dokonce i učiteli ve školách při hodnocení žáků, v úřadech, v novinách, o slavnostních shromážděních ani nehovoře. Jaká bída! *
*
*
A pak je tu, ovšem, nepříliš početná, nicméně pro své usilování velmi významná skupina našeho disentu. Jsou to všichni ti občané, kteří se odmítli podřídit obecně zaběhaným pravidlům hry a vymykají se tak z běžného průměru. Je pravda, mezi těmi, kteří si tak počínají programově od začátku (r. 1968), je i mnoho těch, kteří se do této situace dostali při stranických čistkách. A někteří z nich, u vědomí toho, že «rodná strana» své odrodilce na
milost nebere, pak zaujali postoj zcela jednoznačný. A to už není z nouze ctnost. V poslední době se v činnosti těchto různých opozičních skupin objevuje nový prvek, velice sympatický. Různí pracovníci ze školství, výzkumných ústavů a pod., jsou ochotni (zatím sice jenom v přísném soukromí) se podílet na propracovávání základních otázek a postojů našeho společenského, kulturního i hospodářského života, ale i řady palčivých otázek mezinárodního dosahu. To je první krok k dialogu s autoritami, který je tak nesmírně potřebný. Naše vnitřní opozice je velmi různorodá. V jedné věci jsou však všichni zajedno, totiž že takhle to už dál možné není. Pouze odpovědi na otázku jak skutečně dál - se různí. Ale to už je téma jiné diskuse. Červenec 1984
NE HUSÁK, ALE KÁDÁR JOSEF POKŠTEFL *
V září letošního roku uplynulo 15 let od památného zasedání Ústředního výboru KSČ, které bylo posledním rozhodujícím krokem v mocenském zvratu roku 1969. K zajištěným klíčovým posicím v mocenských strukturách přibyla i ideologická nálepka: k úžasu celého národa byla oficiálně převzata sovětská argumentace, revoluce byla nazvána kontrarevolucí, kontrarevoluce revolucí. Československá společnost byla zahnána na cestu konsolidace, normalisace. Takovéto výročí nabízí ohlédnout se zpět. Co se stalo v Československu v těchto 15 letech, která prakticky představují čtvrtinu doby existence tohoto státu? Jaké místo zaujímá po tomto období mezi evropskými národy? Jak se vyvíjelo hospodářsky, civilizačně, jaký vklad vneslo do evropské kultury, co přinesla tato leta jeho lidu? Odpověď je jednoznačná. Po patnácti letech «konsolidačního úsilí» kleslo Československo na žebříčku civilizačních hodnot ve srovnání s jinými národy o několik dalších stupňů. XII. sjezd KSČ v roce 1962 vytyčil cíl vybudovat do 20 let v Československu základy komunismu. Porovnána se skutečností je tato myšlenka tak absurdní, že nevyvolává ani úsměv. Stačí letmý pohled na československé nedostatkové hospodářství, na životní úroveň prostých lidí, aby se tato absurdita objevila v plné nahotě. Stačí se poohlédnout za západní hranice, aby si člověk uvědomil, v jaké ekonomické stagnaci se Československo nachází, jak se zvětšuje rozdíl mezi ním, kdysi jedním z průmyslových center Evropy, a jeho dnešními západními sousedy a jak se zároveň stírá kdysi výrazný rozdíl mezi nim a jeho sousedy na východě. Nejmarkantnější a ze systémového hlediska nejvýznamnější je ta skutečnost, že západní společnosti dosahují řádově stejného přírůstku národního produktu a výrazně vyšší životní úrovně obyvatelstva ve srovnání s východními společnostmi i přes existenci miliónových armád nezaměstnaných, i přes to, že většina žen v těchto zemích není zapojena do pracovního procesu a že zde existuje daleko kratší pracovní doba, delší dovolená, i řada svátečních dnů. A to pomíjíme dva aspekty, které tuto situaci nesporně ještě změní: Jednak účet, který Československo bude muset v příštích letech zaplatit za úvěry v konvertibilní měně, jež měly dát impuls investičním inovacím a změnit «průmyslové museum» - jak je obrazně na západě Československo někdy nazýváno v zemi s moderním a výkonným průmyslem, a jež k tomuto cíli zřejmě nevedly. Jednak pomíjíme při tomto srovnání na Západě probíhající elektrotechnickou revoluci, která zřejmě onen rozdíl mezi Československem a západními státy, se kterými bylo kdysi na společné startovní čáře, ještě více prohloubí. Existují ovšem také hodnoty, které není možné měřit čísly - je to morální stav národa. Ti, kdo v Československu žijí a jsou schopni tento fenomén popsat, hovoří o «celospolečenském úpadku takového rozsahu, jakého tu v novodobých českých dějinách ještě nebylo». Stačí se pozastavit nad jedním z jeho aspektů. Korupce je jevem, který najdeme v každé společnosti. Že však tato korupce nabyla v Československu v posledních letech takového rozsahu, že «většina politických a hospodářských mechanismů by bez ni prakticky nemohla fungovat», to je skutečně novum. Schizofrenie nastolená v politické oblasti a spočívající v tom, že mocenské orgány si vynucuji formální souhlas a jednotlivci jsou nuceni tento souhlas projevovat, pokud chtějí normálně žít a existovat, láme ve
20
svých důsledcích charakter celého národa. V tom je obrovský politický smysl vlastně nepolitického požadavku Václava Havla: žít v pravdě. Při porovnání změny, která se stala v morální oblasti s českým a slovenským národem v posledních 15 letech, se náhle stává fenomén fašismu a nacismu, který v období několika krátkých let zlomil morální hodnoty některých z nejcivilizovanějších evropských národů, mnohem pochopitelnějším. * *
*
Kdo je vinen? Rusové? Není pochyby o tom, že byli na počátku této trudné cesty, a že zde jsou i v celém jejím průběhu. Byli to však oni, kdo vtiskli současné československé společnosti tu dnešní, konkrétní tvář? Neleží vina někde jinde, na někom jiném? Existuje názor, že Husák neměl a nemá jiné alternativy. Že daný stav československé společnosti, ona patnáctiletá nehybnost je výsledkem přání Moskvy a že ani z^vnitropolitických důvodu nemá Husák dostatečný manévrovací prostor: půl miliónu vyloučených z KSČ spolu s ostatními občanskými oposičními silami představuje v podstatě alternativní stranu, která by v okamžiku uvolnění byla schopna získat opět ztracené posice a ohrozit dílo «konsolidace». Síla oposice nepřipouští uvolnění prostoru. Tomuto názoru odporuje historická zkušenost - Kádárovo Maďarsko. V roce 1956 je v této zemi krvavě potlačeno podobné emancipační hnutí, jakým bylo Pražské jaro. Jsou tisíce mrtvých, tisíce deportovaných, hlavní aktéři revoluční vzpoury zatčeni, někteří z nich v čele s Imre Nagyem dva roky poté popraveni. Zdálo by se, že tyto události zanechaly daleko blubší a hůře hojitelné rány na těle a duši maďarského lidu, než tomu bylo v Československu po roce 1968. A přesto již 5 let po oněch osudných událostech vytyčuje Kádár známé heslo: kdo nejde proti nám, jde s námi - a zahajuje tím proces národního smíření, spojený se snahou o získání co největšího prostoru pro samostatnější rozvoj maďarské společnosti, proces, který dostal název - kádárisace. Kádárisací byly otupeny největší obludnosti totalitního politického systému, především v ekonomické oblasti, a tento faktor, spolu se vzrůstajícím konsensem maďarského obyvatelstva, vedl k výsledkům, které občané v ostatních státech sovětského bloku dnes Maďarům závidí. Podobná situace, jaká byla v Maďarsku v roce 1961, se vyvinula v Československu přibližně v letech 1973-5. Společnost a v ní skryté relevantní politické oposiČní síly se smířily s porážkou a pochopily, že je pro dohlednou dobu nezvratná. Nové politické vedení dokázalo obnovit všechny institucionální prvky totalitního režimu - ať již v oblasti informačních prostředků, státních orgánů a společenských organisací či v oblasti ekonomiky. Existovala tedy analogická situace jako v Maďarsku v době, kdy Kádár vyslovuje ono památné heslo. Ba ještě příhodnější. Zmírnění vnitřních tlaků na československou společnost, náznaky jejího smíření, by jistě positivně působily na tehdy se rýsující konferenci o evropské bezpečnosti. V dopise Brcžněvovi píše v této době Josef Smrkovský, že politická garnitura poražená v roce 1968 by byla ochotná vývoj ke kádárisací svým způsobem podporovat. Avšak podobné heslo Husák nikdy nevyslovil. Československo nemělo prostě svého Kádára! Co bylo příčinou tohoto vývoje? Argument, že by Moskva podobný vývoj nepřipustila, neobstojí. Byla nucena akceptovat samostatnou politku Tita, musela se smířit s heresí Ceausesca, s jeho koketováním s úhlavním velmocenským protihráčem Sovětského svazu, Čínskou lidovou republikou. Ba byla dokonce nucena trpně a nečinně přihlížet mobilisaci rumunského lidu v těchto letech proti možnému sovětskému vpádu. A konečně - připustila Kádárovo Maďarsko! Nabízí se jediné vysvětlení - byl to zřejmě strach ze ztráty moci, strach z jakéhokoli pohybu schopného ohrozit pozice těch, kteří je zaujali před 15 lety ve stínu sovětských tanků. V Československu - viděno očima východoevropských zkušeností - existuje absurdní situace. Patnáct let po uchopení moci není současné - a tehdejší - politické vedení schopno nastoupit politiku určitého národního smíření a tím dosáhnout určitého tichého, byť i relativního, geopolitickými danostmi stimulovaného národního konsensu. A to v historické situaci, kdy pro tento konsens, pro toto smíření existují objektivní pdmínky. Tyto skutečnosti vedou k jedinému závěru: současný stav československé společnosti, současná dimense totalitních struktur a deformací lidských vztahů je způsobena nikoli objektivními historickými faktory, ale je v prvé řadě dílem subjektivních faktorů - lidí stojících v čele státních a politických orgánů. Především ti nesou za tento stav odpovědnost. Uplynulých 15 let je nejen výrazem porážky v srpnu 1968, ale i výrazem promarněné historické šance. Neboť historická Šance nespočívá pouze ve výhře, ale i v možnosti učinit porážku snesitelnější. Velikost politika je dána také jeho velkorysostí, jeho odvahou. A těch se zřejmě nedostávalo. Ale velkorysost a odvaha jsou pojny, které se pojí nejenom s minulostí, ale i s budoucností. Na nesnadné cestě, která je čeká, by nejen Československo, československý lid, ale i komunistická strana měly mít v Čele osobnosti s velkorysostí a odvahou. Naleznou je? *
*
*
Poslední leta východoevropského vývoje jsou charakterisována dvěma fenomény: jedním z nich je Polsko, druhým Maďarsko. Z polského fenoménu - z jeho 13. prosince 1981 - vyplývá závěr, že za současné mezinárodně politické konstelace a za současné systémové stabilisace v zemích východního bloku
21
není Sovětský svaz ochoten připustit jakýkoli pohyb, který by narušil totalitní systémové vazby a tím omezil sféru jeho vlivu. Stále pravdivější se ukazuje ona teze, podle které bez pohybu ve společenských strukturách Sovětského svazu není v periferních oblastech východního bloku žádný osamocený, systémově relevantní pohyb možný. Z toho vyplývá pro Český a slovenský národ a československou oposiční politiku sice tvrdý, avšak jedině reálný závěr: že je nutno se s touto skutečností smířit a považovat ji pro historicky dohlednou dobu za meze reálné politiky. Z maďarského fenoménu se nabízí opět jiný závěr. Vývoj a sama existence maďarského modelu socialismu v rámci východního bloku je důkazem toho, že sovětská hegemonní mocnost je schopna a ochotna připustit určitý samostatný vývoj periferních oblastí, pokud tento vývoj nenarušuje existující systémové vazby. Je důkazem toho, že pokud jsou zachovány totalitní hierarchické struktury, které jí umožňují principiálně ovlivňovat politický vývoj v této sféře vlivu, je ochotna připustit různé formy, kterými se tyto struktury v té které periferní oblasti zachovávají a reprodukují. Jinými slovy: je ochotna připustit humánnější, efektivnější variantu klasického modelu socialismu. Na jedné straně Polsko, na druhé straně Maďarsko - tak se rýsuje zhruba prostor pro reálnou politiku ve východní Evropě. Československá společnost tento prostor dosud nevyužila. V rámci tohoto prostoru by bylo možno vytyčit cíle, které by nalezly podporu u mnohých i na druhé straně barikády - a to není nepodstatné. Politický závěr, který z této analysy vyplývá, by bylo možno vyjádřit heslem: Ne Husák, ale Kádár. A ještě přesněji řečeno: Ani Husák, ani jaro 1968, ale Kádár! Tento závěr může vyvolat na první pohled nesouhlas mnohých, kteří demokratické hodnoty ať již liberální, konservativní či socialistické provenience kladou na přední, výlučné místo. Těm je možno namítnout, že touto politickou orientací není zatracena a opuštěna cílová představa o té či oné demokratické formě československé společnosti, že kádárismus leží prakticky na cestě k ní. Je možno konečně namítnout i to, ze z hlediska střízlivého posouzení politické reality, z hlediska odpovědnosti vůči žijícím generacím v Československu, je tato orientace tím jediným, co lze za daných podmínek nazvat uměním možného.
JIŘÍ HOCHMAN
Poznámky k poznámkám Jiřího Hájka Reaguji těmito poznámkami na poslední práci profesora Jiřího Hájka, Setkáni a střety, vydanou r. 1983 exilovým nakladatelstvím Index. Teprve nedávno se mi dostala do ruky. Nechci s uvedenou prací polemizovat, protože s ohledem na situaci, ve které autor žije, by mi to připadalo jako rána pod pás. Autor nicméně vyjadřuje některé názory, kterým, zdálo se mi, jsme už odrostli, a nad tím bych se chtěl pozastavit. Především je nutné ale říci, že psát doma cokoli, na co našinec nemá licenci není žádná legrace. Zkusil jsem to na vlastní kůži, takže vím. Před domem sedí ve dne v noci v autu dva znormalizovaní mladíci a každou chvíli u vás mohou vykonat návštěvu. Že to jsou doktoři SNB a tudíž jen zčásti gramotní je malou útěchou, protože pro jistotu berou každý popsaný papír. Za takových okolností se dá s určitým důmyslem napsat povídka nebo trochu větší literární útvar, ale určitě ne historická práce, ke které je nutné mít po ruce spousty podkladů. Titulek Hájkovy knihy, Setkání a střety, i její podtitulek, Poznámky a úvahy o působeni vnějších faktorů na politické postoje novodobé české společnosti, svádí k domněnce, že v práci je silný biografický prvek. Ten jsem také čekal, když jsem začal knihy Číst. Jiří Hájek patří k osobnostem, jejichž paměti bychom rozhodně měli mít. Bohužel, práce zůstala v rovině obecné rekapitulace, a v tom myslím je kámen úrazu. Autor už mnoho let neměl přístup k literatuře zabývající se jeho námětem, natož pak
k archivům, zejména diplomatickým (třicátá, čtyřicátá léta). Proto jsem toho názoru, že měl raději zůstat u osobních vzpomínek. Se zkušenostmi, které má, mohl dělat určité závěry spekulativně a kdyby se prostě řídil zdravým rozumem, moc by se asi nemýlil. Vzpomínám si v té souvislosti na Františka Kriegla. Krátce poté, co se vrátil z Moskvy mi řekl uprostřed záplavy květin ve své krčské pracovně: «Hochu, budeme si to muset všechno znovu přečíst». Za tu radu, kromě jiného, mu zůstávám vděčný: Je trapné setrvávat v omylech, které se týkají podstaty našich názorů na svět. Čteme-li to ale «všechno znovu», nebo aspoň tolik, kolik stihneme, zjišťujeme řadu skutečností, jejichž sumární hodnota se do Hájkovy knížky z důvodů shora uvedených nepromítá. Aspoň jeden důležitý přiklad : Kladná role SSSR při obraně kolektivní bezpečnosti (a Československa) před druhou světovou válkou nebyla nikdy seriózně dokumentována, a zdroje dnes přístupné ji naopak v celé její šíři silně zpochybňují, ne-li vyvracejí. Nebyla však iluze o sovětském «antifašismu» (spolu s iluzí o sovětském «socialismu») základním východiskem pro poválečné postoje Hájkovy generace? Moje generace toho tenkrát věděla ještě mnohem méně, a také se těmito iluzemi živila. Zdá se mi tudíž případné v rozměru této krátké poznámky navrhnout, zda by nebylo lepší uvažovat nad českým problémem (což asi nejbystřeji udělal Erazim Kohák) pro změnu tak, že si pře-
devštm důkladně přezkoušíme platnost předmnichovského a pomnichovského pohledu na Sovětský svaz; ten zůstává v práci Jiřího Hájka překvapivě skoro bez korektury. Taková revize má podstatný význam. Čeští komunisté, jak před lety správně napsal Ivan Sviták, propadli (už od 30. let) degeneračnímu procesu podle sovětského vzoru, «aniž pochopili degeneraci ruské revoluce». Dodal bych k tomu, že nepochopení podstaty ruské otázky a důsledků ruského vlivu u nás bylo dosti obecné ve válečné a těsně poválečné době nejen u komunistů. Přitom dnes všichni sdílíme vyhlídku na to, že okupační režim vychová z příštích generací bezcharakterní a připodělané mužiky a přiblbé baci typu Bilaka. Budou k nám jezdit na návštěvu a bude jim chybět nejen ÚRO, ONV a OPBH, ale nakonec i SNB, KSČ a SČSP. Jiří Hájek má pravdu v tom, že (až na další) bude údělem české společnosti vegetovat v sovětském bloku. Tím spíše ale musíme rozumět celé historické dimenzi moci, která na našem národu sedí jako ty notorické Marxovy «olověné zadnice» a bránit se jí tím, že do ni vidíme. Živit se iluzemi, že ne ve všem jsme se mýlili, nemá cenu. Pokud jde o Rusko, mýlili jsme se, počínaje Benešem a konče Dubčekem, nikoli zčásti, ale úplně. Okolnosti, za nichž jsme se spletli, mohly sice být polehčující, ale na výsledku to nic nemění. Těším se proto, že Jiří Hájek napíše vzpomínky, které především tuto stránku věcí vysvětlí. Dnešní dvacetiletí a třicetiletí, což je protějšek mé a Háj-
kovy generace z r. 1945, se nás právem ptají: Jak jste to mohli «sežrat»? Cožpak to nebylo jasné od začátku, že to je zločinný systém? Myslím, že jim to vysvětlit můžeme, ale těžko bychom jim vysvětlovali, že nám to není zřejmé ani šestnáct let po okupaci. Zde bych chtěl závěrem a okrajově připomenout, že zabýváme-li se ruskou otázkou, musíme být pamětliví lexikologick>řch a sématických pravidel. Svým způsobem už nás o tom poučili Havlíček, Rieger a Masaryk, ale nečetli jsme to včas a pozorně. V sovětském pojmosloví se např. vlastenectví pořád ještě v principu chápe jako nevolnictví a svobodné volby jsou synonymní se zánikem státu, ačkoli Uvarov i Pobedonoscev jsou postavy minulého století. V Rusku, zdá se, je tradice nesmrtelná a nebyla narušena ani reformací, ani renesancí, ani osvícenstvím. U nás, naopak, Šmeral na rozdíl od Lenina nikdy nechápal marxismus jako variantu pravoslaví a nemyslel si, že diktatura několika tajemníků je vhodná forma vlády v civilizované společnosti. Ikony, jarlyk a čelobití nejsou prostě součástí naší historické zkušenosti. Nakonec navrhuji vzít v úvahu, když už vycházíme z české otázky, zda to všechno vlastně nezačalo hned v roce 1918. Bismarck Sudety nechtěl, naše hranice končila na Valašsku a zálusk ruské expanze se od počátku omezoval na menší a snadné kořisti. Prosinec 1984
V LENINOVĚ MAUSOLEU JAROSLAV SEIFERT Pod rudou zdí a zlatem bání svítících v dálku, jako by měl jen lehké spaní, na katafalku
Pohnul se Lenin, protáhl se trochu, tvář se mu zachví. — Co se to děje, milý hochu, ležím tu v rakvi
v skleněné rakvi dřímá jak lehce spící s očima jasně přivřenýma dívá se na přilbici
a tam se střílí, jsou barikády, to mi spát nedá. Nenech mě, hochu, takhle spál lady, pomoz mi, běda! —
vojáka, jenž tu s bajonetem na stráži stojí. Voní to tam jen zvadlým květem, zatímco na orloji
Leč voják přimknul tíhu víka v záplavě květů: — Jen lež si dál a buď tu zticha v své rakvi ze sametu!
čas neodbytný letí prudce a rudý prapor se chvěje. Ten je tam dosud — avšak revoluce kde je?
Spi, soudruhu, a děkuj spíše za slávu svoji, dnes nejlépe je být jen tiše, nechat vše na pokoji.
Zeď červená jak šťáva malin své zuby cení, tam úřaduje soudruh Stalin, revoluce však není.
Lenin zas usnul. Tiše klene se hrobka stínem. Má tváře klidné, zapuštěné voskem a parafinem.
Vtom zazněl výstřel na Lubjance! Právě v tu chvíli zrádce, psy, gaunery, psance odstřelili.
Vyšlo ve sbírce Verše na zdi, Praha 1937, nakl. Prokop Laichter.
23
ODCHODY Už pomalu půl století se odchází z Čech jinak než jak se odcházelo před sto a víc lety, a spis podobně jako po Bílé hoře. Tisíce si tím odchodem zachránily život. Tisíce ho obětovaly na bojištích druhé světové války za to, aby jiní už takhle odcházet nemuseli, Desetitisíce odešly do neznáma, protože nechtěly nebo prostě nemohly, nedokázaly snášet, co zemi připravilo poúnorové období ve všech svých dosud známých variantách. Většina z nich si polepšila, menšina sotva, ale o drtivé většině platí, že by byli neodešli, kdyby... A odcházejí dál, Často s pomocí policie, z jejího popudu, za její asistence, ale víc než často bez ní, proti ní, s obtížemi, mnohdy nebezpečně, někteří zůstanou ležet, jako ten chlapec na rakouských hranicích. Střelili jsme ho tady, podle předpisů, ale on se poťouchle doplazil do Rakouska... ujišťují chrabří ochránci práva každého občana neodejít, byť se mu stokrát chtělo. Ty odchody jsou tragédie, pro zemi, pro národ, pro jednotlivce, pro bezpočet jednotlivců. Mnozí z těch, kteří zůstali, protože prostě nechtěli, nedokázali odejit, ač k tomu měli tisíc dobrých důvodů, to někdy mají odcházejícím za zlé. Vaculík to jednou napsal naplno, a básník trpce vidi okamžik, až z celých Čech zbude jenom černá hrudka co vynesli s sebou v kufru emigranti z lásky Jiní chápou problém v rovině osobní - i nám se zdá, že tam je jeho skutečná podstata: každý jsme uzpůsobený jinak, co může a dokáže jeden, nemůže a nedokáže druhý. Jedni unesou spíš silu vnitřního exilu než vyhnanství daleko od domova, druzí právě naopak. Každý si najde svoje důvody, svoje ospravedlnění. Vykládal nám jednou přítel z jiné bratrské (od slova Velký Bratr) země, že by byl už dávno odešel, ale nemůže, protože lidé by to nepochopili. Lidé? ptali jsme se. Kdo konkrétně? Publikovat už dávno nesmíš, veřejně vystupovat taky ne, kdo, prosím tě, vlastně ještě ví, že tam vůbec jsi? - Rozpačitě se usmál, a jen tak řekl, ani to nebyl pokus o odpověď: Pošťák, mlíkařka,.. Takže v tom to nebylo. Prostě nemohl, snad i proto, že už jednou v emigraci byl, ale většina nebyla, a přece... Jiní zas prožívají odchod jako tragédii, píší o tom domů, hovoří do telefonu, vzkazuji. Když se zeptáte, proč tedy odcházeli, odpovědí stejně rozpačitě, že to prostě nemohli vydržet, že by byli umřeli, z toho pocitu zbytečnosti, hanby, ponížení, marnosti.. . A my zas věděli a víme, že tohle byla prostě v jejich případě tragédie větší než tragédie emigrace možná nepředstíraná, ale as potí prožívaná na vlastní pěst a na vlastni odpovědnost. Zkrátka, pravdu nemají ani ti, co zůstali, ani ti, co odešli. V případech, o jakých byla řeč a v jim podobných není žádné dobré řeše 11 i, jsou jen dvě stejně špatné odpovědi. Na těch je dobré jenom to, že jsou ve většině případů důsledkem svobodného rozhodnutí, které ve chvíli, kdy bylo učiněno, člověka osvobozuje, napřimuje. Přestal být majetkem nevlastního státu a má šanci žit na svou odpovědnost. Což většina dokáže a někteří ne, spilajíce pak za svůj osud zase tomu státu, ale taky národu, jeho charakteru, historii a jejím různým agentům a mluvčím. Nebyla však v Čechách jenom emigrace a neemigrace pobělohorská. Odcházelo se i za Štěstím, za prací, z bídy, z nešťastné lásky, za dobrodružstvím, za penězi a tak. Taková, troufáme si říci, je nakonec i většina odchodů poúnorových a zvláště posrpnových. Za tenkou slupkou často jen nejasně formulované motivace politické leží podstata nejrůznějšich motivací jiných. Odchod na ně často dá odpověď, často nikoli, ale to tieni to hlavní. Hlavní je, že takové odchody jsou vlastně normální, ve všech dobách a ve všech zemích. Lépe řečeno, byly by normální, kdyby... A právě o tom kdyby je řeč. Všichni, co šli za chlebem, za Štěstím, za dobrodružstvím a vůbec za něčím, věděli kdysi, za těch starých, Špatných, zlých časů, že se mohou kdykoli vrátit, bohatší o zkušenost, o zážitek, o poznání, třeba i o peníze, Že mohou zpátky, jestliže se přesvědčí, že to pro ně není. Nebo až té zkušenosti budou mít dost, nebo se jim bude zdát, že stačí, že nadešla chvíle podělit se o ni s těmi doma a přiložit ji ke zkušenosti domácí, aby z ni vzniklo něco nového a dálipánbůh dobrého. Už dávno říkáme, že na systému, ve kterém žijeme my a tolik druhých, není nejhorŠí a nejnelidštější, že lidi nepropouští ze státního vlastnictví, ale že jim nedovolí odejit, rozhlédnout se a pak teprve se rozhodnout, zda chtějí nebo nechtějí pryč. A taky na jak dlouho, zda navždycky, nebo jenom na čas. Samozřejmě, že možnost návratu spojená s policejními výslechy, dozorem, veřejnými vystoupeními a nevyhnutelně spoluprací s policii, žádnou možností návratu není a spíš od něj jenom odradí i mnohé z těch, kterým by se chtělo domů nejvíc. Marné řeci, řeknete, na tohle oni neslyší a slyšet nebudou. Možná. Ale my si myslíme, že je to třeba říci a znova a znova opakoval ve chvíli, kdy začínají odcházet především mladí. Mladí lidé bez povolání, bez znalosti jazyku, bez pracovních návyků, vyrostli v systému, který právě takové vyrábí, a zároveň na jeho periferii, protože mladí lidé jinde než na jeho periferii žit nemohou ani nedovedou, život je ještě neodnaučil rozlišovat mezi dobrým a zlým, mezi pravdou a lži, mezi člověkem a aprátníkem, funkcionářem či policajtem. A právě oni si stále častěji říkají, že na periferii mohou žit i jinde, že život beze smyslu je jinde snad aspoň méně nudný a ne tak snadno předvídatelný. Odcházejí, mnohdy riskantně, sami, s dívkou, se ženou, s dětmi či bez nich, netušíce, co je čeká. Odcházejí do světa, o kterém nemají ponětí, na jaký nejsou připraveni a který je čím dál méně připravený na ně, protože má sám se sebou plnou náruč starostí. Přicházejí nevítaní, protože znamenají jen další žadatele o práci či o podporu, jichž se obou nedostává. A protože je
24
nikdo nikdy nenaučil ani, jak se člověk stará sám o sebe jinak než drobnými i většími podvůdky, ani jak žit jinde než na periferii, většinou na té periferii zůstávají, odhánějíce myšlenku na návrat jako nebezpečnou Či přinejmenším pokořující, a ujišťujíce sami sebe, že alespoň jejich děti... Každý režim, v němž je jen špetka lidskosti a zároveň hospodářské a politické prozíravosti, by alespoň všem těmhle mladým veřejně přiznal právo na odchod na zkušenou a na návrat bez hanby, ponížení a policajtů ve chvíli, kdy se k němu z jakéhokoli důvodu rozhodnou. Lidi, kteří viděli svět, není nikdy dost a v tuto chvíli je jich u nas žalostně málo. Čímž koneckonců trpí i ten stát, kterého máme všichni plné zuby, protože nemá skoro nikoho, kdo byl z vlastní vůle na zahraniční zkušené a teď rozdává, co si odtud přinesl, A každý si přinese, to věděli naši předkové po staletí. Jen stát ve své kolektivní moudrosti je tak pitomý, že to nedokáže pochopit. Ať už tedy z vlastního zájmu, nebo přece jen z trošky zbylé lidskosti, a proč ne z obojího, by se stát měl konečně zamyslet nad tím, proč chce dnes tolik mladých lidi pryč. Nabízíme mu důvod, který ho nic nestojí: Protože jsou mladí. - Stačilo by připustit, že zákazy tu mnoho nesvedou a že je lip uznat právo na mládí a touhu po tolika neznámých věcech. Uznat, že jsou dospělí a maji právo sami si nabít nos. Uznat, že jedinou povinnosti státu vůči nim je nechat jim otevřené dveře, bez podmínek. Odchody a návraty by pak zase byly normální a všem by to prospělo. A stát by mohl klidně z takové moudré politiky udělat výjimku pro všechny, o nichž byla řec na začátku, jestliže to jeho prestiž potřebuje.
DALIMIL
čem Rudé právo nepíše Poplach z Novosibirská Francouzské tiskové kanceláři AFP se v prosinci 1984 podařilo získat text alarmujícího dokumentu o alkoholismu v SSSR, který byl vypracován ve středisku Akademie věd SSSR v Novosibirsku. Podle tohoto dokumentu bylo v roce 1980 v zemi registrováno na 40 miliónů alkoholiků — celá šestina obyvatelstva — z nich 17 miliónů jako notorických. Hospodářské ztráty působené alkoholismem byly odhadnuty sa čtyřnásobek toho, co stáí prodejem alkoholických nápojů získává. 16,5 procent dětí narozených roku 1982 — to jest každé šesté dítě — bylo postiženo vrozeným defektem způsobeným alkoholismem rodičů. Alkoholismus byl také jednou z hlavních příčin, proč v letech 1960 až 1980 vzrostla úmrtnost ze 7,1 na 10,4 promile, takže byla vyšší než v mnohých rozvojových zemích a dvakrát vyšší než v Číně. Bude-li tento vývoj pokračovat, stoupne do roku 2000 spotřeba vodky na obyvatele na 50 litrů ročně, a v SSSR bude 80 miliónů — čili jedna třetina obyvatel — alkoholiků. Autoři dokumentu prohlašují alkoholismus za «největší tragédii v ruské historii» a za «závažnější hrozbu než je nebezpečí atomové války», a varují, že do patnácti let může dojít k «národnímu zhroucení», nebude-li katastrofální vývoj zastaven. Notorické opilství je zvlášť rozšířeno na Sibiři.
V Cině o Marxovi a Leninovi Již z diskuse o rozšíření ekonomické reformy na říjnovém zasedání ústředního výboru Komunistické strany Číny bylo zřejmé, že dnešní vedení strany hledá i novou ideologickou konstrukci, která by nahradila překonanou a nepřesvědčivou konstrukci «marxismu-leninismu a maoistického myšlení». Bylo při tom ovšem zdůrazněmo, že marxi-
smus i nadále zůstává základem výstavby hospodářského i společenského systému, i když nyní je tento systém reformován tak, aby lépe odpovídal potřebám a možnostem dnešní Číny. Vzbudilo proto velkou pozornost, když se 7. prosince 1984 v zásadním článku «Renmin Ribao» objevila formulace: «Dnes existuje mnoho problémů, s nimiž Marx, Engels a Lenin neměli zkušenosti. Nemůžeme proto spoléhat, že bychom s jejich pomocí mohli řešit problémy naší doby». I když šlo o vyjádření nesporné skutečnosti, kterou uznali četní evropští socialističtí teoretikové a politici již dávno, chápalo se její vyslovení v Pekingu jako velká senzace — ve světě i v Číně. «Renmin Ribao» pokládal za nutné, aby o tři dny později přiznal, že ve formulaci nedopatřením vypadlo slovo «všechny», a že závěr věty měl vlastně znít « . . . s jejich pomocí mohli řešit všechny problémy naší doby». S nezbytnou ideologickou revizí, bez níž ovšem bude pokračování v radikální reformní politice sotva možné, budou v Číně zřejmě ještě mnohé obtíže.
«Obchod» mezi Kubou a USA Když Castrův režim v roce 1980 neočekávaně umožnil útěk 125000 Kubánců z přístavu Mariel do USA, vypustil mezí «marielitos» z věznic a ústavů několik tisíc kriminálních zločinců a duševně chorých. Americkým úřadům na Floridě, kde se většina «marielitos» usadila, vznikly tak nejen výdaje asi 100 miliónů dolarů spojené s vřazováním kubánských uprchlíků do amerického života, ale i veliké problémy s růstem zločinnosti. V prosinci 1984 byla mezi Washingtonem a Havanou uzavřena neobvyklá dohoda: Kuba se zavázala přijmout zpět 2 746 svých zločinců a duševně chorých, a USA na oplátku slíbily přijmout v roce 1985 asi 3000 bývalých politických vězňů a jejich
25
rodinných příslušníků z Kuby, povolit přistěhovalectví 20000 Kubánců ročně, a poskytnout většině «marielitos» permanentní povolení k pobytu v USA. Z první části dohody mají obyvatelé Floridy radost, avšak někteří američtí soudci upírají vládě právo vydat i krimínální zločince a duševně choré takové vládě, jaká je na Kubě. Druhá část dohody budí na Floridě obavy z pokračující «hispanizace»: s povolením k pobytu budou mít kubánští uprchlíci právo vymáhat povolení k přistěhování pro své rodinné příslušníky — a to může jít až o 300000 osob.
Pět let intervence v Afghánistánu Na 120 až 140 tisíc sovětských vojáků — přesné číslo nikdo nezná — očekávalo na konci prosince 1984 v Afghánistánu páté výročí intervence v plné bojové pohotovosti. Strach před útoky ozbrojených skupin afghánských vlastenců, dokonce i v Kábulu, zřetelně dokazoval, že vojenská přítomnost SSSR žádného řešení nedosáhla. Velká část Afghánistánu byla zpustošena, obyvatelstvo je ohroženo hladem a nemocemi, na 3 milióny Afghánců uprchlo do Pákistánu, asi 1 milión do fránu a nejméně 1 milión uprchlíků živoří v horách vlastní země. Avšak proti sovětským intervcntům a režimu Babraka Karmala dál bojuje špatně vyzbrojená a málo koordinovaná, leč nedostižitelná a neporazitelná povstalecká armáda, která se odhaduje na nejméně 90000 mužů ve zbrani. Intervence stála již Moskvu miliardy rublů, bylo při ní podle neúplných údajů ztraceno na 600 letadel a vrtulníků a padlo asi 10000 sovětských vojáků. Afghánští vlastenci nemohou sice vlastními silami vyhnat Rusy ze země, avšak ani Rusové nemohou zemi «pacifikovat» jinak než úplnou genocidou. V souvislosti s pátým výročím zahájení intervence se objevily nepotvrzené informace o tom, že krátce před smrtí Jurije Andropova bylo politické řešení afghánského problému blízké: generální tajemník OSN dosáhl prý předběžného souhlasu s takovým řešením (včetně postupného stažení sovětských vojsk) jak v SSSR, tak v USA, Pákistánu a v Kábulu. Po nástupu Konstantina Černěnka k moci byl však údajně i tento plán zamítnut.
Útěky z Polska Po celý rok 1984 docházelo v západoevropských přístavech k útěkům polských turistů a námořníků z polských lodi: jen v Hamburku žádalo o asyl průměrně 60 Poláků každý měsíc. Zejména v listopadu nabyl počet těch, kteří uprchli z turistických lodních výprav, téměř masového rozsahu. Ze 608 turistů na lodi «Stefan Batory» uprchlo v Hamburku 192 osob a pět dalších v Rotterdamu. Ze 400 turistů na lodi «Rogalin» uteklo v Travemünde 93 osob. Celkem požádalo jen v přístavech NSR během listopadu o asyl 430 Poláků. Připojili se tak k asi 100000 polských občanů, kteří od prosince 1981 do NSR uprchli: 78000 tam požádalo o asyl,
26
22000 odjelo do jiných zemí, zejména do USA a Skandinávie. Mezi polskými uprchlíky je veliké procento mladých lidí.
Rozsudky smrti ve Vietnamu O rostoucích obtížích vietnamského režimu svědčilo, že se vláda v prosinci 1984 cítila nucena uspořádat v bývalém Saigonu, nyní Ho Či Minově Městě, veřejný monstrproces s 21 občany obviněnými ze «spiknutí a špionáže». Byli obžalováni, že s podporou Číny a Thajska údajně vytvořili opoziční «Jednotnou frontu vlasteneckých sil za osvobození Vietnamu» o 120 členech, a že připravovali m.j. sabotáže sovětských lodí ve vietnamských přístavech. Jako doličné předměty bylo vystaveno několik zbraní Čínské výroby — a jedna thajská vlajka. Všichni obžalovaní byli ve velice špatném zdravotním stavu. Pět z nich bylo odsouzeno k smrti bez možnosti odvolání, a ostatní k trestům vězení od osmi let do doživotí. Čínské a thajské úřady důrazně dementovaly jakékoliv styky s obžalovanými, a v Pekingu byl proces označen za « obvyklý vietnamský podvod ».
Rudolf Bahro a «Zelení» Rudolf Bahro, který vzbudil v roce 1977 velkou pozornost svou knihou «Alternativa», obsahující analýzu a kritiku systému sovětského typu, a který byl za to v NDR uvězněn, se po svém propuštění do NSR dále nezabýval ani problematikou sovětského komunismu, ani se nepřipojil k některému socialistickému seskupení v západním Německu. Stal se spoluzakladatelem hnutí «Zelených», a při jeho přeměně v politickou stranu byl jedním z jejích ideologů. Na sjezdu «Zelených» v prosinci 1984 v Hamburku postavil se však Bahro nejen proti eventuelní spolupráci strany se sociálními demokraty a s každou etablovanou silou západoněmecké politiky, nýbrž vyvolal i údiv svými prorockými výzvami k «duchovnímu obrození» a pobouřeni mnoha delegátů, když konstatoval, ze «formálně, strukturálně viděno stavějí se dnes proti sobě hnutí, stát a společnost v NSR jako ve Výmarské republice», a že «Zelení vystupují formálně podobně jako tehdejší nacistická strana». Později zdůraznil, že tím nechtěl srovnávat «Zelené» s nacisty, ale jeho názory se s názory ostatních rozešly do té míry, že sám ohlásil ukončení své politické angažovanosti.
Sloučení stran v Itálii Zatímco ve většině ostatních západoevropských zemí došlo či dochází k rozkolům a štěpením levicových stran, sloučila se v listopadu 1984 v Itálii «Strana proletářské jednoty» (PDUP) s Italskou komunistickou stranou. PDUP vznikla ze skupiny «Manifesto», která opustila IKS v roce 1969 a s malým úspěchem usilovala o sjednocení politických sil nalevo od tehdejší komunistické politiky «historického kompromisu».
V parlamentních volbách 1979 získala PDUP 1,4 procenta hlasů a 6 poslaneckých mandátů; v posledních volbách kandidovali její zástupci již na společné kandidátce s IKS. Větší část strany se nyní vrátila do komunistiché strany, jejíž údajně radikálnější levicová politika a zmírnění «demokratického centralismu» pro to vy tvořily předpoklady. Pět představitelů bj^alé PDUP bylo kooptováno do ústředního výboru, a její bývalý tajemník Lucio Magri do předsednictva IKS.
BRATR STROM DAGMAR VANĚČKOVÁ
Už v předvečer roku, který byl OSN vyhlášen za Rok mládeže, se v Rakousku mladí, a z nich především studenti, přihlásili důrazně ke slovu. Rozpoutali tím celonárodní diskusi a vážné střetnutí společenských sil na domácí politické scéně, které «Posil mír — polib komunistu za pět hrozilo vyústit i ve vládní krizi. Pod dojmem nadcházejících vánočních svátků byl urychleně nastokorun!» len dočasný smír, který měl původně trvat do 3, Komunisté v Dánsku jsou pro svůj prosovětský ledna 1985, avšak po odeznění nejprudsích emocí postoj obtížným partnerem nezávislých organizací a po diskusích ve vládě i jinde se rýsuje mnohem a seskupeni dánského mírového hnutí. Při pod- delší smířlivá alternativa. Z počátku nevinně vypadající ekologické klání, zimních pouličních sbírkách ve prospěch tohoto později konflikt, při němž teklo i něco krve, vyhnutí se však ukázalo, že komunistům lze vytýkat vstal kvůli Hainburgu. Tím není myšleno idylické mnohé, nikoliv však nedostatek vynalézavosti. Mladé členky strany vyšly do ulic s plakáty « Po- městečko na Dunaji, pár kilometrů od Bratislavy, sil mír — polib komunistu za 5 korun)», a po ale plánovaná stavba přehrady a vodní elektrárny zaplacení obnosu na místě poskytovaly nabízenou o výkonu asi 1.400 megawattů v jeho blízkosti. V Rakousku se už dlouho vedou spory o tom, protihodnotu. Protože však dánská komunistická ministrana má mladých a hezkých členek nemno- zda má země pro dnešek i zítřek k dispozici enerho, nebyl ani výsledek této nekonvenční akce pří- gie dost nebo málo. Představitelé průmyslových kruhů a zejména elektráren DoKW (Donauer liš výrazný. Kraftwerke) opakují, že Rakousko potřebuje pro svůj hospodářský rust další energetické zdroje, za1. ledna 1985 tímco opak tvrdí přívrženci ekologického hnutí, a Tmi « H * to jsou především vědci, zaštítění autoritou nositele Nobelovy ceny Konrada Lorenze, studenti, mládež, ale i umělci a novináři, lesníci a zemědělci, při čemž mnozí z nich jsou členy jedné z obou stran vládní koalice, především sociální demokracie, jiní patří k opoziční lidové straně anebo k nedávno vzniklým dvěma «zeleným» seskupením VGÖ (Vereinte Grüne Österreichs) a AL (AlternatiNa pozvání Willyho Brandta, předsedy SPD ve Liste). Ve veřejných debatách je «zelenými» (západoněmecké sociální demokracie) a předsedy zdůrazňován jak plán konkrétních úspor energie, Socialistické internacionály, se konalo 24. ledna tak odpor proti dalšímu «betonování» (Betonie1985 v Bonnu setkání čelných představitelů SPD rung) přírodními krásami oplývajícího, nicméně s členy koordinačního výboru «Skupiny Listy» rozlohou malého Rakouska, kde turistický ruch Zdeňkem Hejzlarem, Zdeňkem Mlynářem, Adol- tvoří jeden z hlavních zdrojů devizových příjmů. fem Miillerem a Jiřím Pelikánem. Ze strany SPD Z hlediska rakouských patriotů, pro něž alpské se kromě Willyho Brandta setkání zúčastnili velehory, jezera, právě tak jako Podunají jsou praHorst Ehmke, Karsten Voigt a Wolfgang Roth. menem národní hrdosti a čímsi téměř posvátným, Předmětem výměny informací a názorů byly je nepředstavitelné, aby do nekonečna pokračoval vztahy mezi Východem a Západem v Evropě trend výstavby přehrad, dálnic, nadjezdů, horv souvislosti s obnoveným jednáním mezi USA a ských výtahů a jiných vymožeností moderní doby, SSSR, vývojové možnosti v zemích sovětského které sice usnadňují rozvoj průmyslu, dopravy, tubloku, zejména v Československu, a problémy ristiky, ale zároveň znetvořují obraz krajiny a spojené s úsilím o dodržování zásad Závěrečného mnohdy nepříznivě ovlivňují životní prostředí. K tradici rodilých Rakušanů, od malička většinou aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci bezprostředně svázaných s přírodou a s horskou v Evropě z Helsink 1975. V rozhovoru se jednalo i o konkrétních přípa- krajinou, patří hluboká úcta k vodě. Snad nikde dech pronásledování občanů v Československu jinde na světě není možné vidět tolik pamětních z politických důvodů. Vycházelo se ze zásady, že desek na počest výstavby dálkových vodovodů cílem jednání mezi oficiálními představiteli Zá- z hor do měst, na svou dobu dokonalých děl, větpadu a Východu má být i přispět k tomu, aby šinou ještě z c. a k. éry, s dosud chutnou, nezávadbyla lidská a občanská práva respektována v kaž- nou vodou. Snad si Rakušané ani neumějí představit, že by i v jejich zemi mohl být jednou nedostadodenním životě občanů v obou částech Evropy. Účastníci porady se dohodli, že se podobná vý- tek vody a nejistota, co bude zítra, tak jako je to měna názorů a informací bude uskutečňovat i dnes v českých zemích i na Slovensku. Hainburg představuje zároveň jakýsi prubířský v budoucnu. SPD vydala o průběhu rozhovoru kámen, když některé další z ekologických hledisek tiskovou zprávu.
Setkání představitelů SPD se zástupci Skupiny LISTY
27
sporné projekty se připravují v Tyrolích, Horních Rakousích a dalších spolkových zemích. Vláda a energetici zdůrazňují veřejnosti naprostou nezbytnost výstavby, mimo jiné v zájmu omezení závislosti na zahraničních dodávkách energetických surovin; energii z vody představují jako nejíevnejší a jedině «čistou», umožňující vyřadit z provozu zastaralé tepelné elektrárny, které znečišťují ovzduší kysličníkem siřičitým a dalšími škodlivými zplodinami. Spolu s odbory pak neopomínají zdůrazňovat možnost vytvořit mnoho set pracovních příležitostí. Odborový svaz stavebních dělníků proto také vehementně stál v průběhu konfliktu za vládním projektem a všeodborová ústředna dokonce hrozila pouličními demonstracemi, jestliže «zelení» nedají pokoj a nepřestanou blokovat zahájení přípravných stavebních prací. Když totiž z DoKW bylo oznámeno zahájení stavby, poté co příslušný zemský rada pro životní prostředí vydal ukvapeně a údajně neprávem souhlasné osvědčení, nahrnuli se mladí v tisících do podunajských lužních lesíků, kterým se zde říká Au. Postavili si tu stany, vyhrabali zemljanky a vlastními těly bránili dřevorubcům s jejich auty a stroji, aby se přiblížili ke stromkům a začali kácet. Rozpoutala se tak pravděpodobně v historii lidstva první bitva o strom — o Bruder Baum, o bratra strom. Tak došlo ve Stopfenreuther Au u rakouského Hamburgu k zcela zvláštní, dříve netušené situaci, nad níž mnohým zůstával rozum stát: na jedné straně mladí a s nimi ženy, umělci, vědci, proti nim Četníci a policisté, hájící zájmy vlády, průmyslových kruhů, zainteresovaných na růstu výroby a také dělníků, zainteresovaných na růstu zaměstnanosti. (Později se k odpůrcům Hainburgu, a tedy proti dělníkům, přidala i komunistická ministrana Rakouska). Nejdříve se «zelení» a zastánci moci vzájemně spíš zpovzdáli okukovali, chvílemi se vtipkovalo, ale k doteku na tělo nedošlo. Pak ale vláda ztratila nervy a rozhodla se vyhnat situaci tak říkajíc na ostří nože, nebo spíš pendreků. Ran sice padlo jen nemnoho, ale na obrat ve střetnutí to stačilo. Bezbranným mladým lidem, praktikujícím nenásilný odpor, platilo stále víc sympatií veřejnosti (která přece nebude fandit ozbrojeným četníkům), do Au napochodovalo se stany a pokrývkami ještě mnohem víc nadšenců, a když prošel Vídní pokojný průvod asi 20.000 demonstrantů, byl osud vodního díla v projektované podobě na dlouho, ne-li navždy zpečetěn a «zelená» válka rozhodnuta. Mluvilo se sice o smířeni, to aby vláda kancléře Sinowatze neztratila tvář, ale všem bylo jasné, kdo je vítěz. Na straně «zelených» bylo sice dvě stě obětí — padlých stromků v Au, které za hradbou četnických posil stačili dřevorubci za strašlivého pískotu, jekotu, kvílení a nářku přívrženců bratra
L28
stromu porazit, ale oněch prý milión dvěstětisíc kmenů a kmínků dosud stojí. Píše a mluví se o tom, že v konfliktu účinkovali i různí krysaři, kteří se snažili nezkušené mládí přivábit a šikovat do vlastního houfu, pro vlastní cíle, ať už radikálně levého či pravého zaměření. Dalo se ostatně čekat, že v konfliktní situaci se leckdo bude snažit přihřát si vlastní polívčičku. Ale představitelům etablovaných politických stran se tentokrát víc než kdykoli v minulosti stalo zřejmé, že «zelený» směr v politice nebude možné nadále ignorovat, naopak bude rozumné jej do ní zavčas integrovat. Zatím jen v nejzápadnější spolkové zemi Vorarlbersku, říká s e j í Ländle (zemička), mají «zelení» zastoupení v zemském sněmu. Když ale jejich předseda shodí vousy, ukazují ho — ještě s nimi i bez nich — ve vídeňské televizi. Sedlák Kaspanaze (původně Kaspar-Ignaz) Simma je dnes už skoro tak známý a populární jako automobilový závodník Niki Lauda. Jeho čistá, otevřená tvář, dobrotivé oči mluví za něj. Jak bude dělat politiku, když nikdy nečetl Machiavelliho a žije podle Desatera, je druhá věc. Na Silvestra večer mluvil v rakouské televizi podle obyčeje svým mírným způsobem kardinál König. «Prostřednictvím Krista uzavřel Bůh se světem mír», pravil k divákům a dodal: «Když se ukazují trhliny mezi generacemi, nezapomínejme, co nás spojuje. Osud příštího roku leží v našich rukou.» Zelení obránci stromů v podunajském lužním lese měli na Štědrý večer svou půlnoční mši pod širým nebem. A v Ländle šel s matkou na půlnoční do venkovského kostelíka «zelený» poslanec Simma, když předtím obešel své malé hospodářství a přidal kravám do žlabu. Ptáte se, proč právě mladí, a z nich ti o něco více vědoucí, se v malé alpské, dosud krásné zemi shlukují a vydávají do světa signály? Žijí ponejvíce v městském vzduchu, zaneřáděném výfukovými plyny a jinými jedovatinami. Mají zde na světě být ještě za padesát a více let. Dnes se zaštítili heslem záchrany bratra stromu, i když jim jde o víc. Je nabíledni, že se dopouštějí omylů, nepředložeností, krajností, neboť teprve hledají cestu. Starší a étaří by jim v jejich hledání měli být moudrými rádci, aby generační trhliny bylo možné - k dobru člověka i přírody — včas zacelit. Vídeň, 1. ledna 1985
ZASLOUZENA
POCTA
V asii Bilak, zasloužilý internacionalista, našel konečně své místo i v českých národních dějinách, V Encyklopedickém slovníku Československé akademie věd je zařazen hned za heslem «Bílá hora», čími byla oceněna jeho role jako národní katastrofy.
VILÉM PREČAN
Podnětná historická konference Ve dnech 5. a 6. listopadu 1984 se konala v Izraeli konference o slovenském židovstvu vletech 1942-45. Požádali jsme jejího účastníka, českého historika dr. V. Prečana, o zprávu. Úvodem je nezbytné připomenout několik základních údajů. To proto, že židovská problematika nejnovějších dějin Československa — a nejenom nejnovějších — patří k těm tématům, které domácí režim potlačuje. Na území Slovenska, podstatně zmenšeném vídeňskou arbitráží v listopadu 1938 ve prospěch Maďarska, žilo za druhé světové války asi devadesát tisíc židů. Tento počet uvádějí dobové úřední statistiky, založené na vymezení pojmu žid resp. Žid podle zákonů a nařízení slovenského státu; ty vycházely z principu původně náboženského, který byl později kombinován s nacistickým principem «rasovým». Šlo zhruba o čtyři procenta obyvatel tzv. Slovenské republiky. Persekuce židovského obyvatelstva na Slovensku, oficiálně nazývaná «řešení židovské otázky», započala hned po 14. březnu 1939 a postupně nabývala stále brutálnějších forem. Do konce roku 1941 byli pak židé na Slovensku vyloučeni z normálního života, označeni žlutou hvězdou, zbaveni majetku, občanských a lidských práv, částečně přesídleni do vykázaných měst a míst, byl vytvořen «zákonný» rámec a částečně již realizovány předpoklady pro organizaci nucené práce židů. V březnu 1942 přijala slovenská vláda nabídku nacistického Německa formulovanou jako odsun židů ze Slovenska na Východ. Slovenská republika se zavázala zaplatit německé vládě poplatek 500 říšských marek za každého vysídleného žida. První železniční transporty odcházejí ze Slovenska 26. března 1942: v průběhu prvních deseti dnů do 5. dubna bylo deportováno osm tisíc mladých mužů a dívek, 11. dubna je expedován první tzv. rodinný transport. Do konce října 1942 bylo takto ze Slovenska v 57 transportech odvlečeno do Osvětimi a Lublina padesátosm tisíc židů. V táborech přímo na místě nebo v dalších, kam byli dislokováni, přišli o život. Koncem října 1942 byly deportace zastaveny, takřka na dva roky; druhá kapitola vyhlazení slovenských židů začala až poté, když Němci obsadili Slovensko na podzim 1944 a vzali «konečné řešení židovské otázky», což znamenalo smrt pro dalších třináct tisíc, do svých rukou. Tolik tedy o časovém vymezení a rozměrech židovské tragédie na Slovensku za druhé světové války. Z uvedený faktů vycházelo jednání listopadové konference jako ze známých a v dosavadní literatuře dostatečně objasněných; předmětem diskuse byly otázky jiné. Předně šlo o osvětlení okolností, za nichž byly deportace do koncentračních a vyhlazovacích táborů na podzim 1942 zastaveny, a objasnění, proč k tomu došlo. Příčin byla řada, mimo jiné morální
otřes, který znamenala tato «vysidlovací akce» pro slovenskou společnost, do té doby ve své většině příznivě nakloněnou protižidovské persekuci, anebo aspoň k ní lhostejně přihlížející. Změna ve veřejném mínění spolu s tlakem Vatikánu a církví na Slovensku, také většiny kato!ick5'ch biskupů, vedla k tomu, že se mohl prosadit zmírňující vliv těch činitelů Slovenské republiky, kteří měli kritický postoj vůči protižidovským opatřením, zejména vůči deportaci: patřili k nim nejméně dva Členové vlády — guvernér Slovenské banky Karvaš a ministr Sivák. jakož i skupina poslanců Slovenského sněmu, mezi nimi Pavol Carnogurský. K otázkám, o nichž se na konferenci hovořilo, patřil vliv, jaký mělo na zastavení deportaci podplácení vedoucích úředníků aparátu zodpovědného za transporty. Z takového rozboru postoje jednotlivých vrstev obyvatelstva, politických skupin, církevních i politických činitelů k deportacím roku 1942 vzešlo mnoho cenných podnětů pro vyváženější, diferencované a spravedlivější hodnocení situace a obecných poměrů na Slovensku za války. Takovýto pohled umožňuje vysvětlit zdánlivý paradox: na jedné straně překvapivý fakt deportace v roce 1942, na jejíž započetí nebylo třeba žádného zvláštního nátlaku ze strany nacistického Německa, a na druhé straně stejně překvapivá skutečnost, že transporty ze Slovenska byly tak brzy zastaveny. Ale nejenom to: v následujících dvou letech vzešel ze zbývající části židovské komunity na Slovensku — podle oficiální statistiky z října 1943 to bylo 18.600 lidí — závažný příspěvek k pokusu o záchranu zbytků evropského židovstva. A to byl druhý okruh otázek, kolem nichž se soustřeďovalo jednání konference a při jejichž posuzování zažili její účastnící reprízu v malém oné polemiky, která před časem vzrušila Izrael, zejména pozůstalé po holocaustu, a která byla jedním z podnětů ke svolání konference. Šlo o tzv. Evropský plán rabína Weissmandela, který zahájil na podzim 1942 tajné jednání s někdejším nacistickým poradcem pro židovskou otázku na Slovensku Wislicenym, podřízeným Adolfa Eichmanna, o eventualitách, za nichž by byla zastavena fyzická likvidace židů v celé Evropě, a to za částku dvou mijiónů amerických dolarů. Šlo a nadále — i po vzrušených diskusích v průběhu konference — jde o to, zda tento plán byl reálný, zda by nacisté opravdu byli ochotni vzdát se jednoho ze svých hlavních cílů za finanční příspěvek k dalšímu vedení války. Než jednání uvízla na písku, dostal Wisliceny podle jedněch pramenů 50 tisíc, podle jiných dvacet tisíc dolarů. Funkcionáři ilegálního židovského centra, o němž bude ještě řeč, měli tehdy sami k dispozici minimální prostředky. Pozdější i dnešní, často trpké výtky se obracejí na adresu mezinárodních židovských pomocných organizací, které údajně dostatečně nepomohly přísunem finančních prostředků do zemí, kde řádila persekuce. Proti tomu stojí argu-
29
ment, že Joint (American Joint Distribution Committee) ve Švýcarsku vykazoval sice na kontech dosti prostředků, nemohl však s penězi disponovat, protože jejich převod ze Spojených států byl blokován zákazem americké vlády, jež nechtěla připustit, aby nacisté mohli využít získané devizové prostředky pro válečné účely. V tomto komplexu otázek nešlo však na konferenci jen o Evropský plán, třebaže ten bude nadále vzrušovat mnoho myslí. Přechodně příznivější podmínky na Slovensku od podzimu r. 1942 umožnily, že ilegální vedení slovenského židovského společenství mohlo podniknout rozsáhlejší akce na pomoc židům z Polska, kteří přes Slovensko prchali do Maďarska. K významným pomocným akcím mezinárodního rázu patřila také záchrana čtyř uprchlíků z Osvětimi na jaře 1944, zpracování od nich získaných souhrnných informací o poměrech ve vyhlazovacích táborech a předání těchto tehdy unikátních údajů k dalšímu použití pro světovou veřejnost i mimoslovenské židovské organizace. Ze Slovenska dostala židovská organizace v Maďarsku cenné informace o přípravě deportací maďarských židů do Osvětimi v době, kdy židovští funkcionáři v Maďarsku možnost deportací vůbec nepřipouštěli. V rámci zkoumání příspěvku zbytku slovenské židovské komunity k záchraně židů v okolních zemích věnovala konference pozornost činnosti tzv. Pracovní skupiny. Bylo to ilegální centrum židovských činitelů, existující vedle oficiální, vládou Slovenské republiky zřízené Ústředny Židů. Hlavním osobnostem Pracovní skupiny — Gisí Fleischmannové, rabínu Wcissmandelovi a rabínu Friederovi — byly věnovány samostatné referáty. Z toho, co bylo dosud řečeno, tedy vyplývá, že konference se nezabývala na prvním místě utrpením židovského obyvatelstva na Slovensku, metodami jeho persekuce a likvidace, ale formami aktivní reakce židů na persekuci a odporu proti ní všemi, i svéráznými formami. Tak byl věnován referát otázce útěků jako záchrany před deportacemi. To je téma závažné, vždyť z úředních statistik vyplývá následující závěr: Vezmeme-li v úvahu původní počet 90 tisíc osob, 58 tisíc deponovaných a sotva 19 tisíc na Slovensku zbylých registrovaných židu, zjistíme, že z úřední evidence zmizelo přes 12 tisíc lidí. (Větší část z nich uprchla do Maďarska.) A to byli uprchlíci, s jejichž osudy souvisí také pomoc poskytnutá jim ze strany slovenských lidí a Čechů žijících na Slovensku. Dva další referáty přinesly mnoho dosud neznámých údajů o tom, jaké úsilí bylo uvnitř židovské komunity na Slovensku vyvinuto k zachování maximální normálnosti i v těch nejnenormálnějších podmínkách. Mám na mysli hnutí židovské mládeže v podzemí, zaměřené k cíli poskytnout mladým židům základní vzděláni a v>fcvik k určitému povolání, zejména v řemeslech. Jinou stránkou takových snah byla péče o zvýšení svépomocné produkce a vytvoření snesitelných podmínek v pracovních táborech, které byly zřízeny na Slovensku po zastavení deportací. Samostatnou stránkou židovské resistence na Slovensku byla účast v protifašistickém ozbrojeném boji, především v povstání roku 1944. Tato tématika dostala na konferenci odpovídající místo
a čas. Její význam byl podtržen i tím, že samotná konference byla svolána ke 40. výročí Slovenského národního povstání. Výrazem toho byla i početná účast někdejších povstaleckých bojovníků, kteří nyní žijí v Izraeli, a fakt, že jednání konference bylo zahájeno referátem o mezinárodních a vnitřních souvislostech povstání na Slovensku v roce 1944. Účasti židů v povstaleckých bojích byl věnován samostatný referát. Také to je tabuízované téma v čs. sdělovacích prostředcích. Proto je nutno připomenout alespoň existenci tzv. Novácké skupiny, oddílu, který se vytvořil už 30. si;pna 1944 z 250 bojeschopných vězňů koncentračního tábora v Novákách, rozpuštěného při zahájení povstání. Novácká skupina zasáhla do bojů hned v prvních dnech, nejprve samostatně a později, po 20. září 1944, byla začleněna do Jegorovovy partyzánské brigády. Nejméně v třiceti dalších partyzánských oddílech bojovaly větší či menší skupiny židů; celkový počet židů zúčastnivších se povstání se zbraní v ruce byl asi 1600, což je minimálně deset procent příslušníků partyzánských jednotek. Zvláštní kapitolou historie povstání je příběh čtyř židovských příslušníků britské armády, kteří přibyli na povstalecké Slovensko 17. září 1944 s americkou zpravodajskou misí a se zásilkou amerických protitankových a automatických zbraní. Také této kapitole byl věnován referát. Duší zmíněné skupiny byla Chaviva Reiková, statečná třicetiletá rodačka z Radvaně u Banské Bystrice. Rcikové se podařilo na podzim r. 1939 dostat do Palestiny, kde později prodělala vojenský a parašutistický výcvik a na jaře 1944 byla přijata do britské armády. Po příletu na Slovensko se Chaviva Reiková věnovala kromě zpravodajské činnosti především organizaci sociální práce mezi židy na povstaleckém území. Byl to úkol složitý i delikátní. Do Banské Bystrice a okolí se uchýlilo mnoho židů, kteří předtím žili ilegálně v relativně volných poměrech, jež na Slovensku před povstáním panovaly; pokud by byli zůstali na území okupovaném Němci, byli by smrtelně ohroženi. Akutně však byli nyní ohroženi i ti židé, kteří byli jako nepostradatelní pro hospodářství vyžádáni k dispozici některého slovenského ministerstva a vedli do té doby napolo «normální» existenci. Pro tisíce těchto lidí bylo třeba zařídit ubytování, ošacení, stravování, a pro ty, kteří byli práce schopni, najít smysluplnou práci. Chaviva Reiková odešla před ústupem z Banské Bystrice se skupinou 40 židovských bojovníků do hor s úmyslem vytvořit partyzánský oddíl. Jejich tábor byl však záhy přepaden Němci, 2. listopadu byla zajata a 20. listopadu 1944 s mnoha dalšími vězni u Kremničky zastřelena. Její tělo bylo nalezeno v dubnu 1946 při exhumaci společného hrobu. Tolik o problematice, jíž se zabývala konference, na jejíž organizaci se podílely Hebrejská univerzita v Jeruzalémě a Ben Gurionova univerzita (Beer Ševa), dále památník židovských obětí druhé světové války Jad Vašem v Jeruzalémě, dokumentační středisko v Givat Chavivě a Sdružení bývalých Čechoslováků. Za zmínku stojí, kolik rodáků
z Československa bylo mezi přednášejícími. Jmenuji je bez jakéhokoli pořadí vědecké hodnosti či funkce, tak jak se mi vybavuji. Profesor Jehuda Bauer: narozen v Praze, jako dvanáctiletý opustil Československo; přední izraelský badatel a organizátor vědecké práce na dějinách evropského židovstva za druhé světové války. — Dr. Livia Rothkirchenová: pochází ze Sevljuše na Podkarpatsku, po maturitě v r. 1944 odvlečena do Osvětimi. Po válce vystudovala na Karlově univerzitě, kde získala svůj první doktorát. Po mnoha protivenstvích si v r. 1955 vymohla povolení vystěhovat se. Je autorkou první důkladné monografie o osudu židů na Slovensku v letech 1939-45, nazvané Zničení slovenského židovstva a vydané v Jeruzalémě r. 1961. Ani tato, ani žádná další z jejích vědeckých prací, úzce spjatých s židovskou problematikou v Československu v řečeném období, nebyla přeložena do češtiny nebo slovenštiny. — Prof. JeŠajahu Jelínek: jako chlapec uprchl s rodiči ze Slovenska po únoru 1948; je autorem několika knih z nejnovějších dějin Slovenska, mezi nimi monografie o Hlinkově slovenské lidové straně. Akiba Nir, přední organizátor konference, autor knihy vzpomínek «Stezky v kruhu ohňů», rodák z okolí Nitry, jeden z těch, co šli do povstání z koncentračního tábora v Novákách, tehdy ještě jako Ka~ rol Neufeld. Dr. Ladislav Lipscher, těžce postižený persekucí za války a také vlnou antisemitismu v padesátých letech; do r. 1969 vědecký pracovník Slovenské akademie věd, autor monografie Židé ve slovenském státě 1939-45, která vyšla v r. 1980 německy v Mnichově. Erich Kulka: rodák ze Vsetína, který přežil Osvětim a vydal o této továrně na smrt svědectví v knihách přeložených do mnoha jazyků. Po emigraci do Izraele v r. 1968 pokračuje neúnavně v publikační a přednáškové činnosti. A Jehuda Roněn, vedoucí pracovník kibucu Haogen, který opouštěl Slovensko jako ú-
častník podzemní židovské organizace mládeže, o které nyní na konferenci referoval. Výčet tolika jmen a připomínka již existujících knih a studií by mohly vytvářet dojem, že je o tento úsek dějin Československa dostatečně postaráno, anebo že péče badatelů z jiných koutů světa zbavuje České a slovenské historiky povinnosti tuto problematiku zpracovávat. To by byl zcela mylný závěr. Nejenom proto, že mnoho pramenů dostupných pouze na území Československa mohou zpracovat jen domácí historikové. Jde o základní otázku pojetí národních dějin. Nejsou přece žádné dějiny Čechů a Slováků před rokem 1945, od nichž by bylo možno odpreparovat všechno to, co není součástí těchto národů v dnešní podobě, tak jako dějiny Slovenska, Čech a Moravy jsou také dějinami menšin — národnostních, náboženských, kulturních — které po staletí na tomto území žily a zanechaly nesmazatelnou stopu. Dnešní generace Slováků a Čechů jsou dědici země i jejích dějin se vším, co k ní a k oněm dějinám patří, ať to bylo velké či malé, vznešené či nízké. Patří k tomu i to, čím přispělijSlováci k tragédii židů ze Slovenska (a stejně tak Češi k tragédii židů v Protektorátě), anebo čím se naopak příslušníci jednoho i druhého národa pokusili utrpení svých židovských spoluobčanů zmírnit. Tento referát o jedné konferenci v Izraeli chce být také připomínkou jedné dosud nesplněné povinnosti, kterou čeští a slovenští historici mají. Od Gustáva Husáka, Vasila Bilaka, jejích vlády a jejich stranou řízených institucí nelze jistě čekat, že by se starali, aby lidé v Československu měli k dispozici pravdivé dějiny své země, naopak tomu ze všech sil zabraňují. Snad se však nemýlím tak docela, vyslovím-li přesvědčení, že mezi domácími českými a slovenskými historiky jsou tací, kteří jsou si vědomi své profesionální povinnosti bez ohledu na úřední pracovní plány.
VĚRA FIŠTEJNOVÁ
Těhotná do vazby? Z d a j e nebo není z jiného světa «rozkošná povídka, ve které Sofie Lorenová unikala vězení stále novým těhotenstvím », chtěl vědět autor poznámky Těhotná do vazby? v 6. Čísle Listů z roku 1983. Přímou odpověď ve Večerní Praze nenašel, ale i ta «poněkud rozvláčná» mu stačila, aby pochopil, ke které části světa patříme. Taková taktika mohla hrdince skutečně projít v poválečné zaostalé Itálii. V socialistických zemích jako je Československo nebo Sovětský svaz to probíhá úplně jinak. Tohle vyprávěla jedna ze sovětských vězeňkyň: «Porod začal hned druhý den po soudu. V butyrské věznici pochopitelně není porodní oddělení, tak mě posadili do antonu a vezli s vězeňskou sestrou do civilní porodnice. Než otevřeli vězeňská vrata, bylo dítě na světě, přímo v antonu. Sestra řekla šoférovi^ať nevyjíždí, ale já řvu: Jeď! Jeď do porodnice! Šofér byl zrovna dobrák, dovezl mně tam!»
Vězeňkyni po porodu vezou normálně hned ze stolu zpět do vězení na ošetřovnu. A tuhle přivezli už s dítětem na světě. Lékař ji bere na stůl a sestra se dožaduje odvozu zpět. «Doktor byl taky slušnej člověk, nedal mě! U nás, povídal, nejsou vězeňkyně, ale matky». A dobře, že ji tam nechali, za pár hodin začala krvácet. Tak tam pak ležela 24 hodin. V chodbě ji hlídal strážný. Pak ji přece jen odvezli do butyrského vězení. Tahle žena byla odsouzená k 5 letům ostrého režimu. Za spekulaci s koberci! Ovšem pro matky není ostrý režim. A ty dva roky, které může mít dítě u sebe, mohla mít trochu lepší podmínky. Přesto raději dala dítě k sestře. «Ne,» povídala, «to si radši odsedím ostré, než aby se tu dítě utrápilo». Jednu takovou maminku převáželi ze Sverdlov-
31
ska do Novosibirská. Je io přes tisíc kilometrů. Třikrát! S devítiměsíčním miminkem. Nejdřív od soudu z vezení do tábora, potom ji vezli jako svědkyni k soudu, a teď zase zpátky do tábora pro «maminky». Ve Sverdlovsku si chtěli její příbuzní dítě vzít, ale nesměli. Dítě je vedeno v táboře, ať si je přijedou vyzvednout tam. Pořádek musí být! A tak ji znovu vezou s miminem ve vlaku se zamřížovanými okny. Pochopitelně, že má trochu lepší podmínky než ostatní vězeňkyně. Ve zvláštním vězeňském vagóně má zvláštní celu — kupé. Vozí se v nich političtí, odsouzení na smrt, těhotné ženy nebo maminky jako ona. V překládacím vězení není jako ostatní v cele pro 30 nebo i více, ale v cele nemcniční. Na cestu dostala láhev mléka. Její maličký po cestě nepil, ještě kojila, dala mléko jiným vězeňkyním. Nebylo to mléko, jen jakási zabílená voda. Podle zákona má právo na zdvojenou, tzn. dvouhodinovou procházku, ale jaképak procházky v transportu! Chlapeček nebyl vyhublý, jen tak příšerně bledý, zašedlý jako bývají dospělí vězňové... Většina odsouzených žen v Sovětském svazu, sedí za různé hospodářské přestupky jako jsou spekulace, manka, zpronevěra a podobné «zločiny», ke kterým jsou často dohnány svou sociální situací v nedostatkové společnosti. Jak se to píše v učebnicích marxismu. Doma mají rodiny, děti. Všechno se rozpadne, zničí, než si žena odsedí své roky. Mnohé z nich tvrdí, žc jsou nevinné, že je odsoudili nespravedlivě. Ale ať jc to jak chce, ať byl soud i v právu, nač je potřeba posílat takové ženy do lágrů? Má tři nezletilé syny tam venku. Jeden kojenec jc tu s ní ve vězení. Kolik toho odpracuje v pracovním táboře? A dostala 8 let za
zpronevěru! Za těch osm let sejí rodina rozpadne. Muž se upije, z kluků se stanou potenciální narušitelé zákona. Kdyby jí dali zaplatit všechno, co nakradla, zakázali by jí pracovat na odpovědném místě nebo tam, kde by mohla zase k r á s t . . . Vždyť právě nedostatková společnost vede lidi k takovým přestupkům. Za takové zločiny pak sedí ženy v táborech, kde místo 500 vězeňkyň, na které je počítán, je tu «umístěno» 2000. I vězení patří k nedostatkovému zboží. Voda v táboře není, dováží se. Na 2000 žen jsou v táboře dvacaterý necky na praní prádla! Koupat se mohou ženy jednou za 10 dní. V táboře proto řádí žloutenka, průjmy, plísňová onemocnění. Lékař v táboře není, jen dva zdravotníci. Společnost se samozřejmě musí bránit kriminalitě. I ženská vězení jsou všude na světě. Ale jinde se alespoň zamýšlejí, jak narušit fyzický a psychický stav vězněných co nejméně, jak jim připravit cestu k návratu do života. Jak učinit i tohle místo trestu lidsky důstojným. Je možné mluvit o něčem takovém v ženských táborech a vězeních, o kterých jsem tu vyprávěla ? A Československo patří, k neštěstí všech, kdo jsou tam vězněni, do toho světa, ze kterého bylo moje vyprávění. Sofia Lorenová v neapolském příběhu patří naopak do jiného, stejně jako ženy z reklam v bílých kalhotách, s úsměvem, který prozrazuje jejich jistotu některým z nových hygienických prostředků. Když je vidím, nemohu si nevzpomenout na dva tisíce žen, které přepírají své hadříky ve dvacaterých neckách ve vězení Gornoje v Přímořské oblasti v Sovětském svazu, a jiných vězeních v zemích reálného socialismu.
ROK 1988 EKONOMICKY VLADIMÍR KADLEC Pozn. red.: Stať proř. dr. Kadlece je, jako několik dalších příspěvků v tomto i minulem čisle Listu, věnována semináři Skupiny Listy «Československo na cestě k roku 1988», který se konal v říjnu m.r. v NSR. Tim se vysvětluje i název a téma této práce. Udělat si představu, jaká bude naše ekonomická situace v roce 1988, lze poměrně snadno, vyloučime-li větsi možné politické změny. Ty totiž patři podle ekonomických futurologů k tzv. nepředvídatelným změnám. Maji však pro ekonomickou prognózu různou váhu, např. podle H. Kahna u dlouhodobých prognóz ovlivňuji extrapolaci až z 50%. Pro náš krátkodobý ekonomický výhled do roku 1988 je jejich pravděpodobný dopad asi méně významný. S touto výhradou lze poměrně spolehlivě extrapolovat základní trendy za poslední téměř čtyři roky (po roce 1980) a určit jejich vývoj pro zbývající tři čtyři roky (do roku 1988). Za rozhodující ekonomické faktory našeho dalšího ekonomického vývoje lze pokládal především účinnost našeho hospodářského mechanismu. Dále kvalifikované centrální plánování. Rozhodujícím pro ekonomickou rovnováhu či nerovnováhu, pro dynamiku či stagnaci, ev. pokles, je vývoj technické úrovně, a to z hlediska dnešního prohlubujícího se zaostáváni za kapitalistickým Západem a s ohledem na zhoršující se opatřováni dovážených surovin, materiálů a nové techniky. Ovšem i pro technickou úroveň je účinnost hospodářského mechanismu určujícím, i když nikoli postačujícím předpokladem, a tím tedy rozhodující podmínkou pro vývoj ekonomiky. Trendy uvedených komplexních faktorii jsou rozhodující pro situaci v roce 1988 i pokud jde o vývoj reálných mezd a jejich možnou diferenciaci, inflaci, situaci v dodavatelsko-odběratelských vztazích a tím rovnoměrnost a hospodárnost výroby, celkovou životni úroveň, ale i o pracovní morálku a technologickou disciplínu, iniciativní a tvůrčí práci, využíváni pracovní doby a tim i strojů a zařízeni atd. Mezi rozhodující faktory patří společensko-psychologické klima, jež je důsledkem jednak politické
32
situace (stupeň občanských svobod, kádrově preference a diskriminace, důvěra v nadřízené orgány, formy účasti pracujících na řízeni společnosti a ekonomiky zvláště apod ), jednak důsledkem ekonomických úspěchů či neúspěchů. Společenské klima však přesahuje ekonomickou problematiku, i když jeho vliv na vývoj ekonomiky, pozitivní či negativní, je často rozhodující.
I. Budoucí vývoj ÚČINNOSTI HOSPODÁŘSKÉHO MECHANISMU Když naši ekonomičtí normalizátoři po zavržení ekonomické reformy z roku 1968 vrátili hospodářský mechanismus k dřívějšímu vadnému, neúčinnému a zbyrokratizovanému hospodářskému a sociálnímu mechanismu z doby před ekonomickou reformou, začaly se prohlubovat a rozšiřovat disproporce a ekonomické deformace. Ekonomické nerovnováhy v téměř všech základních ekonomických oblastech, a z nich vznikající každoroční mnohamiliardové škody a ztráty, narostly do takové míry, že v roce 1980 nebylo možno je dále ignoravat, neboť očividné iracionálnosti v plánování a řízení diskreditovaly samu ideu plánování. Normalizátoři se proto pokusili zmírnit aspoň ty nejhorší, léta přetrvávající vady tím, že se pokusili zdokonalit soustavu řízení tzv. Souborem opatře•"s w . ^ W t a * ,o „ y m a y „ k l l „ „ „ « „ i , , cí příklady, neboť po třech čtyřech letech plátnosti Souboru dávají již možnost odhadnout jeho pusobení v dalších třech čtyřech letech, tedy do roku 1988. Abychom se tu nedopustili zkresleného hodnocení a nějakých příliš pesimistických závěrů, jsou všechna následující tvrzení (uvedená v uvozovkách) názory kompetentního spolutvůrce, odpovědného za náš dnešní hospodářský mechanismus, ministra plánování a místopředsedy SPK: Jak on vidí praktickou účinnost Souboru opatření po 3 H leté jeho platnosti (a co lze od dnešního hospodářského mechanismu očekávat v dalších třech čtyřech letech, tedy do roku 1988). Místo někde příliš eufemisticky formulovaných závěrů pana ministra bylo možno mnohé formulovat pregnantněji. Ale doslovné citace jsou přesto obsahově dostatečně jasné a navíc mohou u mnoha lidí vzbudit větší důvěru, že situace není vozhodně lepší, než jak ji vidí pan ministr (možná, že je však horší). - « Dosažené výsledky (v efektivnosti) neodpovídají potřebám naší společnosti a nejsou ani úměrné existujícím možnostem... Úpravy systému plánovitého řízení představují p r v n í k r ů č ky, respektující požadavky intenzivních směrů rozvoje ». Za tři a půl roku první krůčky! Kolik krůčků za další tři čtyři roky, tj. do roku 1988, lze očekávat? Zdá se však, že většina oněch krůčků byla nepodařených. I z formulací pana ministra vyplývá, že místo o prvních krůčcích by bylo možno někde mluvit spíše o ranách do vody. - «Jedno z rozhodujících opatření, které bylo zavedeno v oblasti regulace mzdových prostředků a zaměstnanosti, spočívá v tom, že mzdové prostředky z ú s p o r p r a c o v n í k ů zůstávají v podstatě v hospodářské sféře a lze je využít pro ry-
chlejší růst průměrné mzdy. Toto opatření bylo přijato, aby se podpořily úspory pracovníků, a tedy růst produktivity práce, a současně aby se vytvořila zainteresovanost na vyšším růstu průměrné mzdy». Jenže: «Zkušenosti ukazují, že hospodářská sféra s tímto faktorem nepočítala a nepočítá. Výsledky za rok 1983 naznačují nové tendence, a to že si hospodářská sféra vynucuje vyšší počet pracovníků a úpravu normativu mezd v ročním plánu, aby si vytvořila s n a d n ě j š í p o d m í n k y pro růst průměrné mzdy při plnění plánovaných úkolů ». To je sotva třeba komentovat. Snad jen, že nejde 0 «nové» tendence, ale o pokračování starých, léta přetrvávajících tendencí dosáhnout růstu mzdových fondů pohodlně, bez odpovídajících výsledků v hospodaření podniků. - « Mzdové prostředky se podle Souboru opatření maji vytvářet dlouhodobým normativním vztahem k vlastním výkonům na období pětiletého piánu. D l o u h o d o b o s t tohoto normativního vztahu vytváření mzdových prostředků byla resp. je jedním z rozhodujících, dá se říci strategickým článkem Souboru opatření a vážnou součástí koncepce . . , » . Jenže: «Dlouhodobost normativu regulace mzdových prostředků v tomto smyslu se zatím n e p o d a ř i l o dodržet a v podstatě jej zatím měníme pokaždé při vypracování ročního plánu. Nejde tedy o dlouhodobý vztah, ale o vztah stanovený ročním plánem». Dlouhodobost jako vztah mezd k výrobě nebo k upraveným vlastním výkonům na dobu pětiletky je - podle dosavadních zkušeností - pro naše podmínky j e n iluzí nekvalifikovaných centrálních plánovačů. Všech sedm našich pětiletých plánů muselo být nejpozději po dvou třech letech podstatně změněno - «Využití mzdových prostředků v pobídkové části mezd je podmíněno dodržením plánovaně struktury užití produkce. Cílem opatření bylo zvýraznit odpovědnost, ale současně Vytvořit podmiňky zainteresovanosti u vedoucích hospodářských pracovníků na zabezpečení plánovaně s t r u k t u r y v ý r o b y a u ž i t í produkce». Jenže: «Skutečné užití produkce se od záměrů plánu v minulosti odchylovalo. Tyto nepříznivé fendence však přes přijatá opatření pokračují 1 v s o u č a s n é d o b ě . Tyto v ý r a z n ě nep ř í z n i v é jevy, projevující se i v současné době, vyžadují přijmout rozhodná opatření, neboť z hlediska proporcionálního a efektivního vývoje mají kardinální význam. Změny, které jsme provedli v této oblasti pro rok 1984, mohou sice přinést nové zkušenosti, ale zřejmě situaci podstatně nezmění». Bez odstranění inflačních tlaků, trhu dodavatele, cenových iracionálnosti, chaosu v dodavatelských vztazích atd. je to jako přesvědčovat kosy, aby sbírali hmyz místo aby klovali třešně.
33
- «Jedním z vážných nedostatků ukazatele vlastních výkonů (v roce 1980 nově zavedeného) spočívá v tom, že jsou odvozeny z vytvořených a nikoli realizovaných výkonů. Tím se mzdové prostředky vytvářejí i z v ý r o b y , k t e r á n e n a šla užití v souladu s plánem a byla např. o d l o ž e n a do z á s o b nebo neefektivně využita jinak. Vývoj v posledních letech ukazuje neúměrný nadplánový růst zásob». Jenže: Zatímco v kapitalistických státech zásoby dlouhodobě představují asi třetinu národního důchodu, překročily u nás přes 100% národního důchodu. Přitom však chybí náhradní díly, existuje mnoho různých druhů úzkoprofilových materiálů, objednací a dodací lhůty jsou proti kapitalismu několikanásobně delší atd. O tom, zda v příštích třech čtyřech letech by mohly být nadměrné zásoby odstraněny nebo aspoň vráceny do relací roku 1980, anebo odstraněn dnešní chaos v dodavatelských vztazích, pan ministr (rozumně) pomlčel. Možná proto, že je si vědom, že všechna dosavadní centrální opatření - a bylo jich už mnoho - ke snížení nadměrných zásob zůstala prakticky bez výsledků a situace se v posledních letech jen dále zhoršovala. - « Za předpokladu, že jsme dosáhli vyšší dynamiky výroby, ale současně i vyššího, tj. nadplánového přírůstku zásob, rozumí se n e p o u ž i t e l ných zásob, není správné hodnotit tuto nadplánovou dynamiku pozitivně. Znamená to totiž, že vyŠŠí dynamika proti předpokladům plánu byla s a m o ú č e l n á a výroba z ní vyplývající n e p o u ž i t e l n á v souladu se záměry státního plánu». Jenže: «Tento jev není zatím systémově zvládnut a vyžaduje naléhavé řešení». Komentář je u předcházejícího bodu. Navíc, jakou skutečnou radost by naši ekonomičtí propagandisté měli mít z toho, že např. v prvním pololetí 1984 výroba proti plánu byla zvýšena v hutním průmyslu o 2,8%, zatímco státní plán předpokládá naopak její roční pokles o 1,1%, že v chemickém průmyslu byla zvýšena výroba o 3,5%, zatímco státní roční plán předpokládá růst výroby jen o 1,4% - zvláště jde-li o výroby závislé na d o v o z u deficitních surovin! Naproti tomu např. u dřevařského průmyslu, kde jde o domácí surovinu, plán splněn nebyl.
Zatím dochází k stálému poklesu základních prostředků. Např. v prvním pololetí 1984 poklesly celková směnnost i směnnost na strojních pracovních místech, opět se dodatečně zvětšily rozpočtové náklady u rozestavěných staveb, rostou investiční měrné náklady atd. Jestliže konstrukce ukazatele nově zavedeného Souborem zklamala, jaká je tedy naděje, že se tu situace v příštích třech čtyřech letech zlepší? Nebo se při pokračování dosavadních tendencí spíše zhorší? - «Ke zvýšení účasti pracujících byl v roce 1980 přijat s y s t é m v s t ř í c n é h o p l á n o v á n í , podle něhož měly být vytvořeny podmínky p r o z v ý š e n o u h m o t n o u z a i n t e r e s o v a n o s t hospodářských organizací tak, aby v etapě tvorby hospodářských plánů přijaly náročnější a progresivnější úkoly v rámci podmínek určených státním plánem». Jenže: «Objektivně je třeba říci, že vstřícné plánování se zatím vžilo n e d o s t a t e č n ě » . Pokud k vstřícnému plánování došlo, orientovalo se jen ne lehčí, snadnější ukazatele, někde se stalo jen formálním. Jestliže jeho výsledky jsou oficiálně označovány jako nedostatečné po třech a půl letech, není žádná naděje, že by v příštích třech čtyřech letech přineslo nějakou změnu v ekonomických výsledcích, jak se při jeho zavedení tak hlasitě očekávalo. - « Možnosti zvýšit účinnost systémových opatření v daných ekonomickorganizačních podmínkách v z t a h u v ý r o b y a z a h r a n i č n í h o obc h o d u jsou zřejmě vyčerpány. Je nutno hledat východisko v jejich podstatné změně». Jenže: «Intenzita působení přijatých opatření v současných podmínkách složitých zahraničně obchodních vztahů byla z ř e j m ě n e d o s t a t e č ná». - «Bylo by správné, aby se odstranilo "pokrývání" neefektivnosti, poskytování dotací íc zak r ý v á n í n e h o s p o d á r n o s t i a přerozdělování finančních prostředků v rozporu se skutečnými výsledky». Jenže: i bez komentáře je zřejmé, že by to vyžadovalo tak podstatné změny v dnešním hospodářském mechanismu, že očekávat tu nějaká praktická zlepšení během příštích tří čtyř let by bylo ilu2* 1 • - « Řídit národní hospodářství pouze vypracováním "kvalitního plánu" bez odpovídajícího uplatnění soustavy cen, mezd a úvěrů, bez využití ekonomicky odůvodněných parametrů mezinárodní směny, tj. kursu měn, . . . n e l z e . Stejně není možné vnitřně neskloubeně plán s nevhodnými ekonomickými nástroji srovnat, sladit a uvést do proporce při jeho realizaci. Svou roli zde hrají i c e n y a mzdy. Pokud jejich působení bude v rozporu s naším úsilím, výsledného účinku nedosáhneme». Jenže: «Základním nástrojem má být p ě t i l e t ý p l á n . Plán provázaný, vybilancovaný a proto reálně splnitelný. Avšak ani dnešní pětiletku se nep o d a ř i l o stanovit tak, aby tomu odpovídala. Mnohé podniky tvrdí, že pětiletku vůbec nemají, jiné ji zase n e u z n á v a j í , protože nebyly řešeny jejich připomínky k plánu. Opakuje se tedy situace jf
- «Hospodářské organizace neustále argumentují nedostatkem investičních prostředků a kladou nové požadavky na zvýšení investičních limitů. Jedna z vážných příčin tohoto stavu spočívá v tom, že p o ž a d a v k y na nové i n v e s t i c e , zejména ve výrobní sféře, se neposuzují důsledně z hlediska využití existujících základních fondů, a dnešní ekonomická kritéria, vyjádřena buď finanční nebo devizovou návratností, nejsou dostatečně přísná anebo se podle nich nedůsledně rozhoduje». Jenže: «Odstranit resp. omezit tyto nepříznivé tendence měl ukazatel rentability výrobních fondů jako jeden z rozhodujících kriteriálních ukazatelů pro vytváření podnikových fondů, zejména v oblasti osobni hmotné zainteresovanosti. Jeho účinnost se však na zlepšení efektivnosti reprodukce základních fondů zatím výrazněji n e p r o j e v i la ».
34
z předcházejících pětiletek; nakonec pětiletkou podniku se stane součet ročních plánů, ačkoli je potřeba pravý opak» - tak totiž vidí dnešní situaci vedoucí ekonomického odděleni ÚV KSS v Ekonomickém týdeníku ÚV KSČ, HN 30/84. Pokud jde o « roli, kterou tu hrají ceny a mzdy », byla již vpředu ukázána neúčinná, inflační regulace m z d o v ý c h f o n d ů . Bylo by možno se zmínit i o všeobecně známých negativních jevech, např. o uravnilovce, o neúčinném normování práce, o nedodržování pracovní doby atd. atd. Jen poznámku o dnešním novém "šlágru", brigádní mzdě: «Jestliže nezačneme od organizace výroby, vědecké organizace práce a zavedení vnitrozávodního chozrasčotu - z b r i g á d n í c h forem zůstane jen název. Takové tendence se již projevují» píše uvedený vedoucí pracovník sekretariátu ÚV KSČ. Pokud jde o dnešní neobjektivizované c e n y , lze jen připomenout též všeobecně známou skutečnost, že dnešní naše ceny neodpovídají ani světovým relacím ani našim společensky nutným nákladům, takže vlastně nevíme, kolik nás ve většině případů ten který výrobek skutečně stojí, jaká je efektivnost jeho výroby a jak efektivní je investice na jeho výrobu. Sám ministr pro ceny potvrdil: «Proces intenzifikace vyžaduje, aby získané celospolečenské zdroje byly užity v mnohem efektivnějších oblastech než na krytí rozdílů, které-vyplývají z n e o b j e k t i v n í c h cen vstupů». Při existenci dnešních principů tvorby cen nelze porovnávat tu nebo onu společenskou potřebu. Kritéria efektivnosti nelze proto použít pro vzájemné srovnávání jednotlivých odvětví a oborů. * *
*
Co lze tedy do roku 1988 očekávat od naší soustavy plánování a řízení, od účinnosti našeho hospodářského mechanismu? Vždyť podle ministra plánování « Další kroky ve zdokonalování soustavy řízení budou na rozdíl od minulosti p o d s t a t n ě složitější». Měřeno tedy «úspěchy» dosavadních opatření, může být spíše přehnané očekávat, že úspěchy budou během příštích tří čtyř let í jen stejné. Zbývá otázka, zda je nějaká naděje, že dnešní kontrastimulační a kontraproduktivní prvky v hospodářském mechanismu budou v průběhu tří čtyř let odstraněny. Jako např. v Maďarsku, kde snížili nadměrnou centralizaci, direktivnost a byrokratizaci, zvýšili pravomoc a odpovědnost podniků, objektivizovali ceny, zvýšili stimulaci iniciativní a tvůrčí práce, vytvořili ekonomický a nikoli jen administrativní tlak na hospodárnost výrobních podniků a na využívání nových technických a technologických poznatků atd. U nás však pro to nejsou zatím ani politické, ani kádrové předpoklady. Není pro to vytvořeno ani potřebné sociálně psychologické klima (odstranění kádrové diskriminace, důvěra v racionální vedení apod.) které Maďarsko již léta vytvářelo. Dnešní vadný a neúčinný hospodářský mechanismus, doprovázený nadto ještě neprovázanými centrálními plány a nevybilancovanými a přeurčenými centrálními materiálovými bilancemi, je jed-
nou z hlavních překážek, proč se ekonomická situace v roce 1988 nezlepší - spíše naopak.
II. Budoucí vývoj V ZAJIŠŤOVÁNÍ SUROVIN A MATERIÁLŮ Pro odhad, jaká bude naše ekonomická situace v roce 1988, je důležité si ujasnit, jak se zhorší výrobní zdroje, jež bude mít naše národní hospodářství k dispozici v roce 1988. Situace v zajišťování surovin a materiálů se v posledních třech čtyřech letech postupně zhoršuje. Zatímco v 70. letech byly přírůstky těchto zdrojů relativně významné, v současné době a v příštích letech je nutno počítat s menšími přírůstky, resp. se stagnaci těchto vstupů a v celé řade případů dokonce s jejich p o k l e s e m . Proto byla v posledních třech letech rozpoutána intenzívni politická a propagandistická kampaň a zavedena některá administrativní i ekonomická opatření, která měla přinést úsporu těchto zdrojů, tj. zvýšit jejich zhodnocování ve výrobě. Výsledky dosažené relativním snížením m a t e r i á l o v ý c h n á k l a d ů v posledních asi třech letech jsou dnes v sdělovacích prostředcích i v oficiálních zprávách hodnoceny velmi kladně. Byly by totiž asi jediným významným ekonomickým úspěchem v posledních letech. V zájmu objektivního posouzení je vhodné tyto vyhlašované úspory konfrontovat s názory již citovaného ministra plánování (citáty jsou v uvozovkách), aby se ukázala jejich z n a č n á problematičnost a naše n e r a d o s t n é v y h l í d k y na situaci v roce 1988: «Dosavadní stav, kdy značné zásahy do hmotných bilancí, vedené snahou dosáhnout vyšších úspor a zhodnocování spotřeby surovin, materiálů a energie n e n a v a z u j í , nebo navazují nedostatečně, na adekvátní opatření ke snižování materiálových nákladů ve finančním plánu, je n e u s p o kojivý a n e v y h o v u j í c í » . «Nepodařilo se dosud najít metodu vazby mezi ukazatelem snížení materiálových nákladů a snížení spotřeby surovin vyjádřených v hmotných bilancích. Nejsou provázané hmotné bilance s finančním plánem». Srozumitelně, bez obalu řečeno: Podniky mohou v y k a z o v a t snížení materiálových nákladů, a n i ž se s k u t e č n ě s n í ž í s p o t ř e b a s u r o v i n a m a t e r i á l ů . Vedle ekonomických "výsledků" jde tu i o důsledky demoralizační. «Stav norem spotřeby surovin, materiálů a energie a jejich l i k n a v é zdokonalování rovněž nesvědčí o hlubších pozitivních tendencích v hospodaření». « N e d o s t a t e č n ě byla odhadnuta a oceněna intenzita změny úlohy ukazatele hrubé výroby a vlastních výkonů, a proto se nedaří stanovit v plánu náročné úkoly ve snižování materiálových nákladů. Tím se plán ve svém celku a konkrétní úkoly plánu efektivnosti podílejí na vytváření nenáročného ekonomického prostředí. N e n á r o č n ě stanovený úkol ve snižování materiálových nákladů v plánu letošního roku (1984) by měla hospodář-
35
ská sféra bez zvláštních starostí a hledání zásadnějších opatření snadno splnit». «Zatím se využívají tzv. "rychle mobilizovateln é " rezervy, resp. materiálové náklady se snižují také omezováním neúčelné kooperace anebo spotřeby surovin, což v minulosti umožňoval u k a z a t e l h r u b é výroby». Tento ukazatel, protože na něm závisela výše mezd, do roku 1980 nepřímo vybízel k plýtvání materiálem (a pokud možno drahým materiálem) a k vysoké obezitě našich výrobků. Je to t y p i c k ý p ř í k l a d : Přes opakované upozorňování působily naše centrální plánovací orgány nekvalifikovaným plánováním během více než deseti let našemu národnímu hospodářství obrovské škody v plýtvání surovinami a materiály - a nyní propagandisté (ale nejen oni) jásají nad úspěchy, které přináší to, že dřívější zbytečné škody jsou do budoucnosti pomalu a nedokonale odstraňovány. «V hospodářském vývoji v posledním období dochází k poklesu dynamiky relativních úspor materiálových nákladů. Postupně se již vyčerpaly možnosti rychle mobilizovatelných rezerv». Je to proto, že snižování spotřeby surovin a materiálů jako výsledek využití nových technických poznatků a zvyšování t e c h n i c k é ú r o v n ě naší výroby je svým rozsahem nevýznamné. * *
*
Zde se kumulují tři základní vady naší dnešní ekonomiky: omezení objemu investic (viz dále), nedostatek iniciativy pracujících (viz dále) a dnešní vadný a neúčinný hospodářský mechanismus, neboť Soubor opatření nikde tak výrazně nezklamal jako právě ve v y u ž í v á n í n o v ý c h techn i c k ý c h p o z n a t k ů a ve stimulaci při zvyšování technické úrovně. Naše světová prvenství ve v ý r o b n í spotřebě některých základních surovin jsou až ostudná. Svědčí buď o nevhodné a nepružné výrobní struktuře nebo o plýtváni, pravděpodobně o obojím. Dává nám to do budoucnosti možnost, bohužel zatím jen zcela teoretickou, získat suroviny a materiály jejich úsporou ve výrobě, a tím odlehčit naší napjaté platební bilanci s Východem i Západem. V přepočtu na obyvatele i na jednotku národního důchodu jsme na předních mezinárodních místech jak u palivové a energetické spotřeby, tak u oceli, cementu, případně dalších substrátů. Měrná spotřeba oceli je proti s r o v n a t e l n ý m státům prakticky dvojnásobná. Spotřeba energie na jednotku domácího produktu je u nás proti některým s r o v n a t e l n ý m státům o více než polovinu vyšší. Jsou tu tedy obrovské tzv. rezervy, takže zabránit plýtvání a nehospodárnosti by mohlo přinést veliké úspory v tomto dnes nejvážněji hrozícím úzkém profilu. Proto dnešní ekonomická propaganda ve všech sdělovacích prostředcích a časté morální výzvy vedoucích politiků jsou v poslední době intenzivně zaměřeny právě na zvýšení iniciativy pracujících v této mimořádně nákladné a deficitní oblasti. Jak smutné až neuvěřitelné jsou tu však skutečné výsledky iniciativy a disciplíny pracujících, to doka-
36
zují zprávy o prověrkách, jež čtvrtletně provádí Státní energetická inspekce v posledních letech: «V průběhu zimy 1983/4 byly zaznamenány prakticky v k a ž d é d r u h é k o n t r o l o v a n é o r g a n i z a c i p l ý t v á n í a n e h o s p o d á r n o s t » (RP 11.7. 84). Podobné zprávy lze číst často. Jak jinak než plýtváním a nehospodárností si lze vysvětlit, že - při nezměněné výrobní struktuře byla v prvním pololetí 1984 proti stejnému období v roce 1983 průmyslová výroba vyšší jen o 3,4%, avšak spotřeba elektrické energie vzrostla u velkoodběratelů o 3,7% (a u maloodběratelů o 8%). Zřejmě to zpochybňuje vykázané relativní úspory ve výrobních podnicích, když skutečná spotřeba elektrické energie rostla rychleji než výroba. Je-li oblast elektrické energie, která je pod silnou státní a politickou kontrolou a pod intenzívní a propagandistickou palbou ve všech sdělovacích prostředcích vzorovým obrázkem o i n i c i a t i v ě a d i s c i p l í n ě p r a c u j í c í c h i v ostatních materiálových úsporách - pak důsledky pro rok 1988 budou spíše záporné než jen nulové. Ukazuje to, že bez změny sociálně psychologického klimatu není naděje na skutečné výsledky iniciativy pracujících v úsporách výrobních úzkoprofilových faktorů. Je též jen velmi nepatrná naděje na změnu naší výrobní struktury do roku 1988 směrem k její menší náročnosti na energetickou a materiálovou výrobní spotřebu. Lze proto očekávat obtížně překonatelná napětí v materiálových bilancích. Způsobi je stagnace sovětských dodávek surovin, jejich vysoké světové ceny v poměru k jejich neefektivnímu zpracováváni u nás. Zatížení naší platební bilance jen dovozem paliv a energie bude již v roce 1985 proti roku 1980 téměř dvojnásobné. Navíc možno očekávat, že struktura našeho vývozu do Sovětského svazu se může změnit. O naše stroje s nízkými technicko-ekonomickými parametry, které jsou dosud naším hlavním platidlem za dovoz, muže Sovětský svaz projevit menši zájem a může místo nich žádat větší podíl ve spotřebním zboží. Pro jeho výrobu by však bylo nutno dovážet komponenty z kapitalistických zemi, což by mohlo dále snížit naše dovozy nové techniky ze Západu. Není vyloučeno, že Sovětský svaz u některých dílčích dodávek surovin bude žádat naši investiční spoluúčast na využití svého nerostného bohatství. To lze pokládat v jeho dnešní funkci hlavního dodavatele surovin pro státy RVHP za zcela pochopitelné. Tím za vývoz našich investičních strojů a zařízeni zisksmc suroviny, ovšem až budou investice uvedeny do provozu. Za výrobu strojů musíme však doma vyplatit mzdy i h n e d . Proto vznikne další napětí a prohloubí se nerovnováha na našem spotřebním trhu z okamžitého vývozu, zatímco dovozy surovin jsou časově posunuty o mnoho let. *
*
Napětí, disproporce, nerovnováhy v materiálových bilancích se v příštích třech čtyřech letech asi zesílí. Kumulují se tu důsledky naší surovinově a energeticky náročné výrobní struktury, plýtvání a nehospodárnost a nízké zhodnocování vstupů ve zpracovatelském průmyslu. Účinnost dnešního ho-
spodářského mechanismu je v této oblasti prakticky nulová. Asi jen naivni člověk nebo nesolidní propagandista-profesionái by mohl hlásat, že tu do roku 1988 dojde k nějaké p o d s t a t n é změně. Myšleno k pozitivní změně, protože negativní změnu nelze vyloučit.
III. Budoucí vývoj NAŠÍ TECHNICKÉ ÚROVNĚ K o n c e m 70. let bylo možno naši životní úroveň udržovat jen tím, že jsme se zadlužovali v kapitalistických státech. Zadlužení bylo utajeno, a tak se lidé domnívali, že tehdejší životní úroveň je založena na naší výrobě, na naší vlastní práci. Žili jsme však ve skutečnosti nad poměry, na účet budoucnosti. V p r v n í p o l o v i n ě 80. let hrozilo, že udeří hodina pravdy, protože z dluhů bylo nutno platit úroky a úmor dluhů. Jen úroky znamenají zvýšit ročně navíc vývoz na nejnáročnější světové trhy o asi 300 miliónů dolarů. To znamená odejmout v průměru ročně našemu trhu ekvivalent ve výši asi 6 miliard korun v nejkvalitnějším spotřebním zboží. Vedle těchto úroků je nutno splácet vlastní dluhy. Tato situace do roku 1988 v podstatě potrvá. Při zadlužení koncem 70. let se předpokládalo, že placení úroků a splacení dluhů bude umožněno tím, že v první polovině 80. let se zvýší výroba a její efektivnost. Jenže k tomu nedošlo: Vytvořený národní důchod byl v letech 1981 a 1982 nižší než v roce 1980, a i když v roce 1983 (údaj bude uveřejněn až koncem roku 1984) nastane asi určité očekávané malé zvýšení, bude to znamenat vůči roku 1980 fakticky jen stagnaci. Bylo to proto, že stejně nepříznivě se v těchto letech vyvíjely společenská produktivita práce, ekonomická efektivnost, účinnost základních výrobních prostředků, reálné mzdy a životní náklady. Nezdá se, že do roku 1988 by tu došlo k nějaké podstatné změně. I v p r v n í p o l o v i n ě 80. let jsme hodině pravdy opět uhnuli. Žijeme opět na účet budoucnosti - jinak, ale ještě nebezpečněji. Aby byla udržena životní úroveň, bylo nutno omezit jednak investice, jednak dovoz nové techniky z kapitalistických států (ovšem i náhradní díly, suroviny a materiál). To ovšem znamená, že se ještě prudčeji prohlubuje naše technické zaostávání za kapitalistickými státy. Souhrnná efektivnost od konce 70. let prakticky stagnuje. Od konce 70. let neustále klesal p ř í n o s míry investic k ekonomickému růstu. Efektivnost vývozu převážné většiny oborů stagnuje a v některých d á l e klesá. Především však v dnešní pětiletce klesá celková efektivnost vývozu strojírenských ministerstev. Strojírenství bylo dosud páteří našeho vývozu. I to se p o t u p n ě mění, neboť nominální přírůstek našeho vývozu v prvním pololetí 1984 byl u strojírenských výrobků jen asi poloviční proti přírůstku celkového vývozu. Vzrůst vývozu spotřebního zboží, který je převážně neefektivní, má za následek potíže na domácím spotřebním trhu. Musíme vyvážet i nezpracované suroviny.
Poklesu efektivnosti našeho vývozu odpovídá i pokles našeho podílu na světovém obchodu, který z 1,2% v roce 1970 klesl na 0,9% v roce 1982. Ještě závažnější je, že v tomto období došlo k poklesu podílu na světovém vývozu u našich strojů z 2,7% na pouhých 1,4%. Nአpodíl zahraničního obchodu na národním důchodu je nízký, jen 33%. Je nízký vůči srovnatelným kapitalistickým státům, je však i nižší než u Maďarska (56%) a Bulharska (48%). Každým rokem se v posledních letech zhoršují též směnné relace mezi naším vývozem a dovozem. Za stejný reálný dovoz musíme proto platit vyšším reálným vývozem. Tato dlouhodobě trvající negativní tendence ve ztrátě schopnosti konkurence našich výrobků na náročných světových trzích, kde můžeme prodávat jen za podstatně nižší ceny než kapitalističtí výrobci, se v budoucnosti omezením investic a omezením dovážené nové techniky bude dále z e s i l o v a t . Již několik let trvající omezení investic a dovozu z kapitalistických států situaci v roce 1988 proti dnešku nutně zhorší. V posledních deseti letech byl tedy uskutečněn řetěz opatření: Nejdříve byla životní úroveň uměle udržována zahraničními půjčkami, pak pro jejich splácení byly omezeny investice a dovoz nové techniky. «Vyřešil» se tedy problém udržení životní úrovně jen tím, že se vyvolal jiný vážnější a obtížněji řešitelný problém; d a l š í prohlubování naší technické zaostalosti za světovým rozvojem. V tom je jádro odpovědi těm, kdo se diví, že máme stále ještě slušnou životní úroveň, ačkoli mnoho lidí u nás pracuje málo a špatně a navíc mnoho lidí je zaměstnáno národohospodářsky zbytečnou prací, papírováním v nabubřelé administrativě, ale nejen tam. Podíl výrobků prvního stupně jakosti a technicky pokrokových výrobků byl v prvním pololetí 1984 jen 13%. Je nejen nízký, ale dlouhodobě prakticky stagnuje a je někde dokonce pochybný, protože k v a l i t a v ý r o b k ů je zjišťována nikoli podle efektivnosti jejich vývozu na náročné světové trhy, ale administrativním domácím posuzováním. Je všeobecně známo, že v posledních letech naše obráběcí, textilní a další stroje, které byly naším tradičním vývozním artiklem, ztratily bez elektroniky schopnost konkurence na světových náročných trzích. Součástková základna elektroniky je u nás nekompletní. Ale i jinak jde u nás prakticky jen o «inovace toho, co svět už d á v n o vyrábí. Kopírujeme trendy technického rozvoje o p o ž d ě n ě za světem» (HN 30/84). Jenže kopírujeme mechanicky a nikoli tvůrčím způsobem. Nikoli jako např. kdysi Japonci, kteří při kopírování současně inovovali a zdokonalovali některé převzaté prvky. Příčin našeho z a o s t á v á n í v i n o v a c í c h je mnoho. Tu se lze zmínit jen stručně a jen o několika aspektech. Podniky nemají automatický (živelný!) zájem využívat maximálně a rychle nové technické poznatky, neboť nejsou pod účinným ekonomickým tlakem hospodářského mechansimu. Naopak jejich technicko-ekonomická zaostalost je kompenzována dotacemi ze státního rozpočtu. V tomto směru Soubor opatření naprosto zklamal naděje, jež do něj byly (ovšem neoprávněně) vklá-
37
dány. Současný hospodářský mechanismus nevytváří v dostatečné míře podněty pro technický rozvoj. Souboru opatření se nepodařilo vytvořit dostatečně náročné a stimulující ekonomické prostředí, které by vedlo výrobní podniky k výraznějšímu zájmu na zavádění výsledků technického rozvoje, na zvyšování produktivity práce a na lepším využívání výrobních fondů. Technický rozvoj nemůže být úspěšný, jestliže je nutno k němu výrobní podniky administrativně a politicky zvnějšku postrkovat. Tím je zesílena i nepružnost řízení podniků. Úlohu tu hraje nedostatek odborné kvalifikace a nedostatečná hmotná zainteresovanost vedoucích technických i organizačních pracovníků. Chybějí však i obecně potřebné předpoklady, např. obtíže jsou v materiálně technickém zásobování. Významnou překážkou je i omezený dovoz progresivních technických komponentů a měřicích přístrojů, hlavně však snížený objem investic. To se týká předvším i n o v a c í v y š š í c h ř á d ů , takže ve statistikách o inovacích zůstávají dnešní tzv. takyinovace, omezené často jen na malé úpravy starých výrobků a někdy jen na nové balení. I z tohoto neúplného výčtu překážek je však již jasné, že skutečné inovace do roku 1988 budou u nás více méně stagnovat, což však znamená další prohloubení našeho zaostávání za světovým vývojem. Jen zbožným přáním zůstává i snaha zaměřit investice především na m o d e r n i z a c i a rekonstrukci, a tím dosáhnout rychlého zvýšení naší pokleslé efektivnosti. «V některých průmyslově vyspělých kapitalistických státech podíl těchto investic dosahuje až Čtyř pětin vkládaných zdrojů». Naproti tomu u nás převažují investice do staveb a nikoli do strojů. Např. v prvním pololetí 1984 bylo proinvestováno ve stavebních pracích 35 miliard korun, zatímco do strojů jen 23,5 miliardy, což je jen 40% z celkových investic, tedy právě obráceně, než by vyžadoval racionální investiční program. Mimoto v posledních letech je modernizace naší výrobní základny znemožněna velkými investicemi do palivo-energetické základny, protože se nedaří snížit naši nadměrnou spotřebu elektrické energie, a ačkoli se ví, že každá uspořená kilowatthodina je daleko lacinější než nově vyrobená. Téměř beznadějné je zvýšit do roku 1988 efektivnost našeho průmyslu změnou výrobní s t r u k t u r y . Dlouho a marně se mluví o nezbytnosti zmírnit naši železnou koncepci, zhromadnit výrobu standardních součástek a dílců apod. Zvláště po z k r á c e n í i n v e s t i c a o m e z e n í dovozu ze Západu na to prostě nemáme a dlouho mít nebudeme. Nemáme ani na to, aby se mohly dát aspoň záplaty na díry, které již léta straší (viz dále). Neřešitelný je i často omílaný problém, že rozsah sortimentní šíře našich výrobků je neúnosný, neboť v průmyslově vyspělých státech připadá na jeden typ výrobků zhruba 2,5 krát až 3 krát více pracovníků než u nás. Změny výrobní struktury směrem k vyšší efektivnosti národního hospodářství lze dosáhnout jen po dlouhé době. Při našich omezených zdrojích a navíc ještě neplně využívaných se ještě v žádném roce nepodařilo splnit ani program útlumu neefektivních výrob ani vyřazení přestárlých strojů z doby mezi světov5fmi válkami. Podíl likvidace
strojů v průmyslu činil v posledních letech jen 1,4%. Jen např. neefektivních kotlů, starších než 50 let, je dosud v provozech za téměř miliardu korun. Hlavní problémy u inovačních procesů jsou v tom, že morální zastarání působí ještě před jejich zavedením do výroby. Hlavní příčiny jsou v nedostatku rezerv a investic pro inovace. Oficiální údaj v Ekonomickém týdeníku ÚV KSČ (HN 22/84) uvádí, že produktivita práce u nás je jen 60% až 80% proti s r o v n a t e l n ý m kapitalistickým státům. Jsou-li - v rámci uvedené naší nízké produktivity práce - správné odhady, že ve výrobách, které se přibližují světové úrovni produktivity, pracuje jen 5% celkového počtu pracovníků a že 82% pracovníků pracuje s produktivitou, která dosahuje asi jen tří čtvrtin světové produktivity, zatímco asi 13% jich pracuje v oborech, kde úroveň produktivity práce nedosahuje ani čtvrtiny světové úrovně - pak právě v naší nevyhovující struktuře výroby dřímají obrovské rezervy pro zvýšení efektivnosti celého národního hospodářství. Budou však asi ještě hodně dlouho, určitě do roku 1988, jen dřímat, protože abychom vůbec udrželi životní úroveň, musíme omezovat výrobní investice. Nebylo by správné poukazem na dnešní omezený objem investic vzbudit dojem, že j e n investicemi je možno zvyšovat produktivitu práce. I zvyšování životní úrovně (reálných mezd) by mohlo být účinným stimulem k růstu produktivity práce, zvláště jestliže jsou mzdy kryty žádaným zbožím na spotřebním trhu a ve službách. Jenže náš cíl jen u d r ž e t životní úroveň takovým účinným stimulem být nemůže. A při naší "dynamice" růstu a nerovnováze v téměř všech oblastech na víc nemáme. V některých případech je dnešní omezení investic zcela neodpovědné. To je tam, kde žijeme už léta z p o d s t a t y . V některých ekonomických oblastech není totiž zajištěna ani p r o s t á rep r o d u k c e , např. ve spotřebním průmyslu, ve sklárnách, cukrovarech, v technickém stavu železničních tratí atd. Zhoršuje se stav základních fondů budov a staveb, především bytového fondu. Nejbolavějším místem se v posledních letech staly zanedbané e k o l o g i c k é investice, zamoření ovzduší, vody, lesů, půdy - kde se nám daří držet již několik let některé evropské rekordy. Při dnešních naprosto nedostatečných investicích hrozí d a l š í zhoršování životního prostředí. * *
•
I když žijeme na úkor budoucnosti a z podstaty, propast mezi naší technickou úrovní a úrovní srovnatelných kapitalistických zemí se v posledních letech neustále prohlubuje. A tento nepříznivý vývoj bude velmi pravděpodobně pokračovat i do roku 1988.
IV. VYHLÍDKY DO ROKU 1988 Mimo očekávaný vývoj malé účinnosti hospodářského a sociálního mechanismu, mimo obtíže
při zajišťováni budoucí výroby surovinami a dovozem nové techniky, a především zpožďování naší technické úrovně ve srovnání se světem - jsou tu ještě některé další závažné otázky, které též rozhodujícím způsobem ovlivni náš celkový ekonomický vývoj. Jsou všeobecně známé, protože přetrvávají již leta. Lze připomenout aspoň některé, neboť když jsou viděny nikoli jednotlivě, ale sestaveny do mozaiky, dávají jasnější celkový obraz o situaci a jejím očekávaném vývoji. Ponechávám však čtenáři, aby si na ně odpověděl sám podle svých znalostí a zkušeností z dnešního stavu a vývoje v posledních letech. - Jaká je po mnohaleté zkušenosti s kádrovou politikou v ekonomické a technické oblasti naděje, že bude odstraněna diskriminace nestraníků a že na vedoucí ekonomické a technické funkce se dostanou jen odborníci ? Podle celostátního statistického šetření je odborná kvalifikace v oblasti řízení povážlivá: Z duševních pracovníků, kteří mají mít vysokoškolské vzdělání, jich je nemá 62%. Ze 175 tisíc duševních pracovníků, kteří maji jen základní vzdělání, jich pracuje 162 tisíc, tj. 93%, na místech, kde je předepsáno vysokoškolské nebo středoškolské vzdělání. - Jaká je naděje, že se zlepší dnešní vadné plánování v oblasti pracovních sil? - Že bude odstraněna dnešní poptávka po (neexistujících) pracovnících, která je větší než nabídka, protože tolik lidi v hospodářství vůbec není? Důsledky tohoto plánování jsou známé: nadměrná fluktuace, zvyšování platů bez odpovídajícího zvýšení výkonů, nedodržování pracovní doby a tím nízké využívání strojů a zařízení, nízká technologická disciplína, malá autorita mistrů, ztížená možnost prosadit do praxe přiměřené pracovní normy a další normy, udržet objem mezd ve zdravém poměru k produktivitě práce atd. Např. v první polovině roku 1984 proti stejnému období v 1983 ve stavebnictví vzrostla produktivita práce o 0,4%, zatímco průměrné měsíční mzdy vzrostly o 2,1%. - Jaká je naděje, že bude odstraněna p ř e z a m ě s t n a n o s t a příliš n e r o v n o m ě r n ě r o z d ě lená i n t e n z i t a p r á c e ? U běžících pásů a v podobné výrobě, ale i v maloobchodě, se musí pracovat velmi intenzívně a za poměrně nízké mzdy. To platí zvláště o práci žen, které mimoto mají pak v domácnosti ještě druhou směnu. Naproti tomu jsou oblasti, kde se pracuje jen necelé čtyři dny v týdnu nebo kde lze značnou část pracovní doby strávit u piva nebo černé kávy. V kancelářích je podíl " zábavy " v poměru k odpracované době příliš velký, namísto dvou pracovníků jsou zaměstnáváni tři i více zaměstnanců - nehledě k tomu, že v mnoha případech jde jen o národohospodářsky zbytečné papírovnání. - Jaká je naděje, že budou odstraněny bezpracné důchody? Z "vykořisťování" spotřebitelů v maloobchodě a službách plynou neúměrně vysoké a nezasloužené bepracné příjmy těm, jejichž rukama prochází úzkoprofilové zboží. Ti, kdo obhospodařují v někte-
r) r ch úřadech a institucích potřebná razítka, mohou rovněž získat značné bezpracné příjmy. Úplatkářství vzrostlo do rozměrů obvyklých kdysi na Balkáně. I ředitelé podniků platí z černých fondů vŠimné za laskavost dodavatelů, že jim včas a v požadovaném množství a kvalitě dodají to, co by měl odběratel dostat normálně podle hospodářské smlouvy. Bylo odstraněno kapitalistické vykořisťování, ale bezpracné důchody zůstaly. Socialistický princip odměny j e n podle množství a kvality práce zůstal jen zbožným přáním. - Jaká je naděje, že bude zmírněno dnešní příliš nerovnoměrné rozdělení majetku? Noví "socialističtí milionáři" (nemám tu na mysli Slušovice) nemohli přece získat dnešní přepychové vily jen poctivou prací. Někdy se zdá, jako by se u nás budoval socialismus proto, aby spekulanti, nefachčenkové, neumětelové se měli stejně dobře jako poctivě pracující dělník nebo lépe. Kdy náš zbyrokratizovaný mzdový systém, který patří mezi nejkomplikovanější na světě, odstraní uravnilovku a zvýší ekonomickou angažovanost, zvláště k iniciativní a tvůrčí práci? - Jaká je naděje, že z našeho dnešního z p ů s o b u p l á n o v á n í bude odstraněna nepoctivá " h r a " mezi plánovacím centrem a podnikovou sférou ? Podniky vůči plánovacímu centru skrývají své potenciální rezervy, klamou, předstírají, spekulují. Plánovací centrum je tu bezmocné a marně se snaží využít potenciálních rezerv v kapacitách a v hospodárnosti, které zůstávají v podnicích utajeny. - Jaká je naděje, že budou stanoveny sladěné, provázané centrální p l á n y a vybilancované a nepřeurčené centrální m a t e r i á l o v é b i l a n c e ? Že budou odstraněny aspoň ty nejhorší disproporce a deformace v dodavatelsko-odběratelských vztazích? Že tím zmizí šturmovština a výroba bude plynulá a rovnoměrná, a tím hospodárná? že budou zkráceny naše nadměrné dodací a objednací lhůty, které někde znemožňují plánování, že budou zkráceny naše nadměrné lhůty výstavby, které se nadto nedodržují a vynucují změny plánu materiálně technického zásobování? - Jak daleko bude možno ještě pokračovat v i n f l a č n í m f i n a n c o v á n í , když celkové peněžní rezervy obyvatelstva, tj. vklady na vkladních knížkách plus oběživo, rostou několiknásobně rychleji než základní ekonomické ukazatele? Např. v prvním pololetí 1984 proti stejnému období 1983 vzrostly o 5% (!), ačkoli průměrné nominální mzdy pracovníků socialistického sektoru vzrostly o 2% a i h r u b ý národní důchod vzrostl jen o 3,2%. V letech 1980 až 1983 bylo inflační financování ještě horší. - Jaká je naděje pro mladé lidí čekající na byt? Od roku 1980 klesá každým rokem počet nově odevzdávaných bytů. Ze 128,9 tisíc nových bytů, postavených v roce 1980, poklesl jejich počet v roce 1983 na pouhých 94,2 tisíc; to je pokles o 27% (!).
- A zásobování obyvatelstva potravinami ? Ekonomický týdeník ÚV KSČ (HN 22/84) uvedl, že «v programu zemědělství a výživy se předpokládá, že do roku 1995 (!) se struktura výživy značně přiblíží (!) požadavkům resp. zásadám racionální výživy». Je to sice vyhlídka smutná, ale je správné nevzbuzovat u lidí falešné naděje. - Jaká je naděje, že bude omezena přehnaná organizační monopolizace a odstraněn dnešní trh dodavatele, který vydává spotřebitele a odběratele na milost a nemilost dodavatelů? Že budou objektivizovány ceny, aby vyjadřovaly skutečné výsledky hospodaření jednotlivých podniků? Že bude zmírněna dnešní byrokratizace a nepružnost, aby se výroba musela rychle přizpůsobovat potřebám a požadavkům jak zahraničního tak domácího trhu? - Atd. atd. Výběr i formulace uvedených otázek naznačují, že jde nikoli o pozitivní, ale vesměs o negativní jevy - už proto, že tyto nedostatky a vady zatím nebyly řešeny resp. už leta p ř e t r v á v a j í . Avšak ne že by tu v posledních letech nebyly některé klady. Nepodařilo se sice zvýšit efektivnost ekonomiky, ale extenzívní rozvoj, i když jeho zdroje byly již téměř vyčerpány, přece jen poněkud pokročil. Byly zvýšeny přídavky na děti a těhotným ženám, byla snížena spotřeba pohonných látek, dále výdaje na cestovné, pohoštění, propagaci, reprezentaci v podnicích apod. To jsou ovšem drobty, které si snad v analýze každoročního mnohamiliardového plýtvání, ztrát a škod v celém národním hospodářství asi nezaslouží pozornost. Přes uvedené negativní jevy se naše ekonomika v roce 1988 a ani potom nezhroutí, i kdyby dnešní vady a nedostatky, iracionálnosti a deformace pokračovaly v neztenčené míře nebo se i zhoršily. Zhroutí se jen naděje, pokud ještě u některých lidi zůstaly, o praktických možnostech využití potenciálních předností plánování. Prohloubí se zaostávání efektivnosti našeho národního hospodářství za srovnatelnými kapitalistickými státy. Prohloubí sc i smutek z nevyyužitých možností, které byly do národohospodářského plánování kdysi vkládány a které při racionálním, odborném plánování by asi byly reálné. V našich objektivně daných obtížných podmínkách není sice mnoho naděje na nějaké výrazné zlepšení dnešní ani budoucí situace, ale není to zase tak zlé, že odstr anem dnešních chyb by bylo zcela beznadějné. V Maďarsku se podařilo zbavit se mnoha chyb a nedostatků, iracionálnosti a deformací, které u nás léta přetrvávají. U nás však zatím nejsou především subjektivní předpoklady, abychom mohli racionální obecné principy sQcialismu spojit se specifickými zvláštnostmi, odpovídajícími našim ekonomickým podmínkám, národní mentalitě a identitě a dlouholetým demokratick)řm tradicím. Nejde již o to dohnat nebo dokonce předehnat. Avšak ani na dosažení národohospodářské rovn o v á h y , zejména nežít z podstaty a zabránit dal-
40
šímu zhoršování životního prostředí, ani na dyn a m i c k ý rozvoj, zejména v technické úrovni a v stimulaci produktivity práce, dosavadní způsob plánování a řízení z a t í m p r o s t ě n e m á a n e b u d e m í t ani v r o c e 1988. Naše dnešní relativně slušná životní úroveň ve srovnání se státy RVHP je výsledkem let dávno minulých. V posledních asi deseti letech byla z velké části dosahována resp. udržována uměle, na úkor budoucnosti. Nejdříve zadlužováním v kapitalistické cizině, dnes omezením investic a dovozu z kapitalistických států, což prohloubí naše budoucí zaostávání technické úrovně za světem. Neradostná je ekonomická extrapolace o budoucí účinnosti našeho hospodářského a sociálního mechanismu, o obtížnějším zajišťování výroby dováženými surovinami a novou technikou a o hrozícím dalším poklesu naší zaostalé technické úrovně. Zvýšit efektivnost naší ekonomiky zatím naráží a bude asi dále narážet na velké objektivní i subjektivní překážky. Ekonomická demoralizace, i kdyby se nezhoršila, budí vážné obavy o budoucí morální profil celého národa. Národohospodářské plánování jako naše potenciální přednost před živelností a krizemi v kapitalismu, do níž byly kdysi vkládány veliké naděje, je po dnešních praktických zkušenostech velkým zklamáním. Především pro neodborné, voluntaristické zásahy do ekonomiky z centrálních plánovacích a řídících orgánů. Za dnešní situace se od něho již mnoho nečeká. Je v očích mnoha lidi zdiskreditováno, nadlouho, i když přece jen ne navždy. Nedejme se však mýlit nepříznivými ekonomickými extrapolacemi. Jsou šedou teorií, jen strom života je zelený.V ekonomických extrapolacích nejsou obsaženy právě ony nepředvídané a nepředvídatelné politické a ekonomické změny, kterč mohou každou ekonomickou extrapolaci značně ovlivnit. Proto je možno i nadále zůstat životním optimistou. Optimismus je možno založit i na tom, že Marx měl pravdu, když při retrospektivním i futurologickém pohledu na historii lidstva tvrdil, že každý výrobní způsob prokazuje svou historickou o p r á v n ě n o s t především i n t e n z i t o u p o d n ě tů pro rozvoj výrobních sil a s c h o p n o s t i p ř e k o n á v a t překážky, které rozvoji výrobních sil brání. Tuto myšlenku přijal i Lenin^který jen místo o rozvoji výrobních sil mluvil o růstu společenskě produktivity práce - což v době vědeckotechnické revoluce znamená především rozvoj technické úrovně. To je tedy r o z h o d u j í c í k r i t é r i u m pro hodnocení našeho ekonomického vývoje v posledních pěti deseti letech a bude platit i pro rok 1988. Platí obecně o celém našem reálném socialismu, pokud jde o jeho historickou oprávněnost. Doba jeho reálného trvání je však - na rozdíl od dob Marxe - více ovlivňována strukturou vnitropolitické státní moci a mezinárodní situací. I ty však byly v naší historii v tomto století osudově ovlivňovány osmičkou na konci letopočtu, a rok 1988 má na konci dokonce osmičky dvě. Červenec 1984 (Otištěno bez vědomí autora).
Čtu si v novinách Ve svých «Českých rozhovorech» s patnácti českými spisovateli, pořízenými v roce 1976, klade Jiří Lederer na závěr každému z interviewovaných mj. otázku, sleduje-li československé sdělovací prostředky. Většina z dotázaných odpověděla, že z deníků Lidovou demokracii. Připadala jim nejpřijatelnější. Platí to dodnes, ovšem stát se jejím čtenářem není snadné. Lidová demokracie patří k listům, které mají tzv. stop-náklad. V praxi to znamená, že získat předplatné prostřednictvím Poštovní novinové služby lze pouze tenkrát, když některý z dosavadních odběratelů emigruje nébo zemře. Věc je ztížena téměř k beznaději tím, že seznamy zájemců o předplacení jsou pořizovány každý rok znovu, a «vystáté» místo z předchozího kalendářního roku v tom příštím neplatí. Chcete-li být na takto povážlivých službách PNS nezávislí a kupovat si Lidovou demokracii sami, musíte být v trafice nejpozději do sedmi hodin ráno; pak jsou už k dostání pouze Rudé právo a Práce. Posledně jmenovanou by bylo možno koupit ještě i o půlnoci, kdyby ovšem do tak pozdní hodiny trafi. kyjungovaly... Čtu si tedy od 1. do 30. listopadu 1984 v nejžádanějŠím českém deníku — v Lidové demokracii.
Mejvětší nepřátelé « . . . počasí je zcela nevyzpytatelné... a zvlášť letos nepříjemnými překvapeními doslova hýřil o . . . V zimě pak stačí, aby delší dobu trvaly mimořádně nízké teploty, nebo aby přišly silné chumelenice se spoustou sněhu, nebo napak, aby panovaly teploty kolem nuly a z vlhka se tvořily velké n á m r a z y . . . » stěžuje si v prvém listopadovém čísle LD úvodník pod titulkem «Záleží na každém z nás». Jeho čtenáře - zvlášť, když si pamatuje podobné nářky zas v souvislosti s teplým počasím v létě — nutně napadne starý vtip o čtyřech největších nepřátelích socialismu, jimiž jsou jaro, léto, podzim a z i m a . . . Není to však úvodník o meteorologii, jak by se na první pohled zdálo. Jako každoročně v tomto podzimním čase jsou i letos obyvatelé Čech a Moravy důtklivě nabádáni k tomu, aby šetřili elektřinou, neboť «její spotřeba během celého roku stoupala a z nepochopitelných příčin stále stoupá jak u velkoodběratelů, tak u menších odběratelů i v našich domácnostech». Čtenář nemůže vědět, čím to je, když to neví ani úvodníkář rozšířeného deníku, který navštěvuje ředitele, náměstky ministrů a tiskové konference. Ale jak už je tak na podobné výzvy zvyklý, on vezme smrtelně vážně, řekne-li se mu prostřednictvím novin třeba to, že na žádném pracovišti se nesmí vařit na elektrickém vařiči. Vařič každý příslušný vedoucí toho kterého pracoviště uzamkne do šuplete, a protože pak už nevyjde výzva «vařiče z Šuplat ven »!, jsou ty prosté nástroje pokročilejší lidské civilizace zamčeny v zásuvkách i v parném létě, kdy zas noviny otiskují na prvních stránkách naléhavé apely, ať odběratelé propánaboha odebí-
rají elektrickou energii, neboť je jí momentálně moc. Mráz jednoho obchází při pomyšlení, že čs. občané, tak detailně vedeni svými sdělovacími prostředky, by se jednou nedočetli, že teď právě maji začít sít, okopávat nebo sklízet...
Volná místa Víkendová Lidová demokracie je vyhledávaná především pro svou tradičně rozsáhlou inzertní rubriku. A jako není snadné stát se Čtenářem LD, není o nic snazší v Lidové demokracii inzerovat. Mnohokrát do roka visí v přijímací kanceláři inzerce cedule s nápisem «Příjem inzerátů zastaven d o . . . » Poštěstí-li se někomu svůj inzerát do listu přece jen dostat, čeká na jeho uveřejněni i několik týdnů. Značnou část inzertní plochy zaujímá denně rubrika Volná místa. Jejími inzerenty jsou socialistické organizace, a protože je těch volných míst mnoho, jsou čekací lhůty v této rubrice několikaměsíční. Všimněme si, j a k á volná místa jsou tady k máni. Především jsou hledáni řemeslníci všech možných profesí: elektrikáři, svářeči, zámečníci, klempíři, truhláři, automechanici, pokrývači, instalatéři, dlaždiči, topiči, stavební a silniční dělníci, kopáči, údržbáři a skladníci. Další silně žádanou kategorií pracovníků jsou lidé znalí početních a účetních úkonů — technici k obsluze počítacích strojů, konstruktéři — absolventi středních a vysokých škol strojírenského směru — technici do směnných provozů, z žen pak účetní všeho druhu, písařky, telefonistky, expedientky, pomocné síly do kuchyní a chemických provozů, knihárenské dělnice, prodavačky a — samozřejmě — uklízečky. Naproti tomu rubrika Práci přijmou je téměř pokaždé chudá, chudičká. Konkrétně v pátek 2. listopadu jsou v ní všeho všudy dva inzerátky: «Chemický odborník nabízí vyčištění koberců a čalouněného nábytku, též soc. organizacím.» a «Jakékoliv zaměstnání v klidném prostředí hledá zn. 48 letá.» — (zřejmě nervy v háji, též mám tisíc chutí si takový inzerát podat). Čím to je, ten neuvěřitelný nepoměr mezi rubrikami Volná místa a Práci přijmou? V jedné neoficiální práci čs. ekonoma se na toto téma mj. říká: «Růst počtu pracovních příležitostí produkovaných investiční činností a spolu s ní ukazatelovým mechanismem tvorby podnikového důchodu je rychlejší než přírůstek disponibilní pracovní síly, který vykazuje výraznou tendenci k poklesu (snižující se přírůstky populace v produktivním věku, vyčerpání extenzívních «reserv» pracovní síly zejména změnou charakteru zemědělství a plnou zaměstnaností žen, malý vliv technického rozvoje, atp.)» K tomu bych chtěla na závěr laicky dodat, že už na první pohled se v každé rubrice Volná místa nabízejí málo přitažlivá zaměstnání, větší* nou taková, jaká v mnohých zemích zaujímají ne-
41
kvalifikovaní zahraniční dělníci. Objeví-li se v tradičně vyhledávaných inzerátech Lidové demokracie něco «fajnovějšího», je u toho nekompromisní dodatek «Kádrové předpoklady n u t n é » . . .
Hlavní svátek Hlavní a nejduležítější svátek naší vlády je bezesporu sedmý listopad — výroční den Velké říjnové socialistické revoluce. V jeho předvečer se odbývá v Seminářské zahradě nebo na Letenské pláni velkolepý ohňostroj, na který se v hojném počtu chodívají dívat rodiče s dětmi (hele, ta krásná barevná světýlka, vidíš)?; o polednách toho dne houkají sirény, přesunuté k tomuto datu před časem z 5. května, začátku Pražského povstání, a odpoledne se koná «manifestace pracujících» ve Sjezdovém sále Paláce kultury v Praze. Jen hlavní výhodu velkého svátku, pracovní volno, v ten den nemáme, tak daleko — bohužel — naše servilnost n e š l a . . . Jsme v tomto punktu smolaři, neboť volno o našem vlastním státním svátku — 28. října — naše vlastní Federální shromáždění před deseti lety zrušilo. Jsme tedy stát, který se na jakoukoliv oslavu výročního dne vyhlášení své samostatnosti vykašlal. Až do 68. roku se manifestace na počest VRSR konávaly v Praze na Staroměstském náměstí, i když vždycky byly určité potíže s jeho naplněním. Přihodilo se v puli šedesátých let, že fotoreportér pražského večerníku, aby to náměstí při oslavách Října více naplnil, nalepil jeden a týž záběr dvakrát vedle sebe a vydával takto smontovanou fotografii za jeden snímek. Příští den telefonovali do redakce lidé, kteří se na té jedné fotografii našli d v a k r á t . . . Něco takového se dnes stát nemůže; na VRSR se od šedesátého osmého vzpomíná pouze ve sjezdových sálech a ve vybrané společnosti. Fotografováno při té příležitosti bývá hlavně předsednictvo takovéhoto shromáždění a to je vždy perfektně přítomno — není vidět ani jedno prázdné místo a nikdo není na té fotce dvakrát.
Břevno v oku svém... Najde-li čtenář čs. tisku ve svých novinách zprávu s titulkem «Úplatkářský skandál pokračuje», může se bez dalšího čtení vsadit s kýmkoliv o cokoliv, že ta zpráva není od nás. U nás se sice zvláště v posledních letech dávají a berou úplatky, kam se člověk podívá, bez nich by současná československá společnost vůbec nefungovala, ale psát se o tom může nanejvýš na komunální úrovni. Též zdravotníky je možno za braní úplatků kritizovat, ale u nich ta veřejná kritika končí. Čtenář se nedozví nic ani v případech, kdy je kvůli korupci čas od času některý hospodářský či politický činitel odvolán či dokonce potrestán. Takovéto informace se šíří pouze ústně — j a k o za středověku. Takže si 8. listopadu čtu o tom, jak spolkový kancléř NSR Helmut Kohl vypovídal před parlamentní komisí, která vyšetřuje úplatkářsk}' skandál Flickova koncernu, a marně se snažím si představit, že by se v tuzemsku mohl v obdobné situaci ocitnout třeba
předseda České národní rady nebo alespoň některý krajský či okresní tajemník. Nechám toho neplodného fantazírování a raději si čtu Černou kroniku. Má své pravidelné místo na čtvrté stránce LD a je tentokrát nadepsaná «Deset mladých vandalů». Dočítám se tu, že elektromateriál ze skladu Elektromontážních závodů za sto tisíc korun byl zničen v říjnu t.r. při vloupání, které má na svědomí deset dětí ve věku od 6 do 12 let; že přeborníkem na vloupání do zaparkovaných automobilů je právě zadržený 18letý Karel S., a že pro spekulaci s digitálními hodinkami a džínsami byl zadržen jeden cizí státní příslušník. Kromě toho v této Černé kronice stojí: «Koncem minulého týdne v nočních hodinách došlo v Měděnci, okres Chomutov, k požáru ústavu sociální péče ONV, ve kterém bylo umístěno 75 tělesně postižených osob. Požár se rychle rozšířil na celý objekt. Přes provedená záchranná opatření přišlo o život 26 osob. Dvě osoby byly zraněny a jsou v nemocničním ošetřování. Blízcí příbuzní obětí byli o neštěstí vyrozuměni. Příčiny požáru se dále vyšetřují.» Máme čtvrtek 8. listopadu. V té zprávičce, zaráchané uprostřed černé kroniky mezi dětské vandaly, vykrádače aut a veksláky, se říká: «Koncem minulého týdne...». To znamená, že celý týden trvalo, než se čtenáři jednoho z největších deníků malé republiky uprostřed Evropy dozvěděli, že v jednom z jejích míst uhořelo skoro třicet špatně pohyblivých či nepohyblivých spoluobčanů. [Shodou okolností vím, ža šlo o duševně a tělesně postižené děti. V objektu, umístěném na samých hranicích republiky, se o ně staraly — toto jim bylo dovoleno ! - řádové sestry...]. Přihodí-li se něco podobného v západní cizině, máme to na talíři i s peprným komentářem nejpozději do osmačtyřiceti hodin.
Diskriminovaný premiér Mexická jednání předsedy federální vlády Štrougala jsou hlavním tématem politického zpravodajství Lidové demokracie v polovině listopadu. Píše se o návštěvě čs. premiéra v tamním senátě, o jeho přijetí mexickým prezidentem, o tiskové konferenci, kterou v hlavním městě uspořádal. Čtenář obrací stránky, přebíhá očima odshora dolů a zprava doleva. Ne, ani slovo o pozoruhodném interview, které na závěr svého mexického pobytu poskytl L. Štrougal redaktorovi Čs. televize. Ti, kdo náhodou sledovali obrazovku, vypravují, s jakou otevřeností hovořil L. Štrougal o zkreslených představách, které o této části světa máme, jak litoval, že jsme ke své škodě nevěděli o velikém rozmachu, jaký Spojené státy mexické v posledních desetiletích zaznamenaly. (Proč to všechno naši tamější diplomaté své vládě zatajili?) Kromě toho též kriticky hodnotil úroveň výrobků vystavovaných na CAMEXPO, první společné hospodářské a průmyslové výstavě sedmi zemí RVHP, jejímž dějištěm se v listopadových dnech stal areál Paláce sportu v Mexiku. Nic z toho ovšem čtenář ve svém listě nenajde. Ani zmínku. Jen obvyklé fráze, prázdné informace o tom, že čs. premiér na
tom druhém konci světa obědval, večeřel, připíjel a vedl rozhovory. Zprávy tohoto druhu by mohly být předtištěny na celý rok dopředu a stačilo by jen podle potřeby doplnit, kdo jel kam a na jak dlouho.
Utajená Matka Tereza V zemi, v níž se novinově ututlá i zajímavé televizní interview předsedy federální vlády, jistě nepřekvapí, utají-li čs. sdělovací prostředky například návštěvu nositelky Nobelovy ceny míru Matky Terezy Kalkatské v Československu. Nezmínila se o ní slovem ani Lidová demokracie, údajně list českých křesťanů. Matka Tereza, drobná, více než sedmdesátiletá žena, je moderní světicí současného století. Rodem Albánka ze Skoplje, učila dlouhá léta na misijní škole v Bengálsku, ujímala se opuštěných dětí, nemocných z kalkatských brlohů, pečovala o jejich těla i duši. Návštěva Matky Terezy, která věnovala celý obnos Nobelovy ceny na další charitativní činnost ve prospěch ubohých dětí, nebyla zdaleka jen záležitostí českých katolíků; uvítaly ji též ostatní církve, i mnozí bezkonfesijní občané, kterým není cizí humánnost její filozofie, ale hlavně jejího díla. Říká se o ní, že když ji viděl jednou při práci s malomocnými dětmi jeden mnohonásobný milionář, prohlásil, že by něco podobného nedělal ani za milión dolarů. «Já také ne», odpověděla mu na to Matka Tereza. Pobývala v Československu v první polovině listopadu. V Praze se sešla se svými obdivovateli dvakrát, pokaždé v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí. Přítomno bylo vždy několik tisíc osob, mnozí se dovnitř nedostali. Při mši, kde přistoupilo k přijímání několik set lidí, většinou velice mladých, promluvila anglicky o poslání současného křesťana. Po skončení bohoslužeb ji doprovázel ukázněný zástup, zpívající Svatováclavský chorál, do Kněžského domova na kraji Ječné ulice, kde za svého pražského pobytu bydlela. Ještě jednou pak promluvila z okna Kněžského domova a znovu zdůrazňovala skromnost, nezištnost, obětavost a především lásku jako pilíře lidského života.
Sdělení ČTK Za titulkem tohoto druhu se pokaždé skrývá nějaká kulišárna. Též v případě z 10. listopadu. Píše se tu, že 30. října odpoledne došlo k narušení čs.-rakouských hranic. Narušitel byl v čs. hraničním pásmu pronásledován příslušníky Pohraniční stráže. Vzhledem k tomu, ze neuposlechl výzvy k zastavení, byla zahájena střelba. Narušiteli se však podařilo přeběhnout na rakouské území. Jeho tělo bylo nalezeno rakouskými orgány v blízkosti hranice. V minulých dnech jednala o této události čs.-rakouská komise. Zpráva se na závěr ohrazuje proti tomu, že by snad českoslovenští pohraničníci operovali na rakouském území a obviňuje rakouskou stranu, že případu zneužívá k rozpoutání kampaně proti ČSSR. Čtenář Lidové demokracie už několik dní ví o případu z vysílání
zahraničního rozhlasu. Je mu známo, že zastřelený mladík byl nalezen s několika čs. kulkami v zádech, a zrovna tak jako rakouská odborná i neodborná veřejnost, nevěří, že by se s takovýmto zraněním mohl plížit z našeho území ještě skoro půl kilometru hluboko do Rakouska. A má pocit, že je zatraceně pravděpodobné, že oni ti naši pohraničníci chtěli mít úspěch, stůj co stůj dostat toho, kdo překročil hranici, a vyfasovat za to dovolenku a nějaké to další uznání navrch. Proč jsou ti kluci v mírových dobách vedeni tak krvelaČně? ptá se čtenář Sdělení ČTK v duchu a připadá mu, že způsob ostrahy našich státních hranic je stejný anachronismus jako španělská bota nebo vplétání do kola.
Velké štěstí Porušíme tentokrát chronologii a předběhneme novinové zpravodajství o několik dní. Je pátek 23. listopadu odpoledne, v národním podniku MEŠIT v Uherském Hradišti se zbortila část výrobní haly a pohřbila 16 osob, zraněno bylo víc než čtyřicet osob. Došlo tím k jednomu z nejzávažnějších pracovních neštěstí na našem území za posledních několik let. Čtenář LD se o něm dozvídá s třídenním zpožděním — v úterý 27. listopadu — ze skromné a stručné zprávy, nadepsané « Havárie v n.p. MEŠIT», jako kdyby šlo o porouchání nějakého zařízení a o pouhou hmotnou škodu. Illavnč, že rodiny postižených byly bezprostředně o neštěstí vyrozuměny, pokyvuje hlavou čtenář nad obligátní frází, která má to suché sdělení vylepšit. Zpráva je — j a k jinak — umístěna v dolejší polovině strany Čtyři, pro tyto příležitosti zvlášť oblíbené. Na první stránce totiž není místo, jsou na ní tak důležité informace, jako například, že zemřel genplk. A. Brabec, že proběhlo poslední rozloučení se zesnulým členem předsednictva ÚV Národní fronty SSR P. Tonhauzerem a podobné. Poslední listopadový den jedu autobusem k metru. Na jedné zastávce stojí stará paní s velkou kabelou. Ptá se do otevřených dveří autobusu: «Jede tenhleten autobus — j e d e ten autobus —» nemůže si vzpomenout, jak se říká metru. Domyslela jsem si to, vtáhla jsem ji dovnitř, ujala jsem s e j í i její kabely. Jdeme spolu od autobusu k turniketům a já se ptám, aby řeč nestála: « Vy asi nejste z Prahy, že?» «Nejsem», potvrdila mi, «já jsem z Uherského Hradiště». Než nám přijel vlak metra a než paní s kabelou vystoupila na stanici Hlavní nádraží, dozvěděla jsem se, jak to bylo. Na starší stavbu původní výrobní haly postavili v n.p. MEŠIT v Uherském Hradišti tři nová patra z panelů. V prvním byly šatny zaměstnanců, v dalších dvou dosud nedokončené učňovské středisko. Podle jedněch došlo ke zborcení proto, že původní stavba nástavbu neudržela, podle jiných proto, že panely nástavby byly ze špatného materiálu. Jak na závěr svého vypravování řekla ta paní, která je tam odtud, velké štěstí při tom neštěstí bylo, že zaměstnanci brali ten den podíly a kolem dvou set pracovníků v důsledku toho odešlo z ranní směny předčasně, aby si mohli nakoupit...
AMI
O stavbách a stavbařích ZBYNĚK ČEŘOVSKÝ Jistě všichni znáte tu českou písničku «stavěli tesaři, stavěli, lešení» atd. A pak ještě ten starý a otřepaný vtip, jak povídá mistr Frantíkovi, aby to podržel, že on zatím skočí pro výplatu. Bohužel to všechno se dá stále a znovu aplikovat na československé stavebnictví. Mohly by se vyprávět celé zkazky, které zní téměř neuvěřitelně, ale které vedou čtenáře k zamyšlení, jak je možné, že všechny ty nepořádky, desorganizace a neodborné rozhodování a řízení může československá ekonomika vůbec utáhnout. Vezměme si např. časopis DIKOBRAZ, který vydává Rudé právo a tak si o jeho zaměření nemusíme dělat velké iluze. V jednom svém čísle tvrdil, že jen materiálu se ročně rozkrade a znehodnotí za 500 miliónů Kčs. A to je jen střízlivý odhad, který, kdybychom hodnotili podle československých měřítek, je asi tak padesátiprocentní. Čili je možno s klidným svědomím říci, že celkové škody a ztráty jsou nejméně dvojnásobné. A to je jen u materiálu. K tomu bychom museli přičíst škody a ztráty způsobené špatným investičním zámyslem, rozhodnutím, chybami v projektové dokumentaci, změnami během realisace a dalšími příčinami, např. ideologickými. Mohly by se o tom psát celé romány. Každý občan ví, jak hrozný je bytový problém v Československu. Kolik vydala již rodná strana různých prohlášení a usnesení, kolikráte bylo již tvrzeno, že do tehdy a tehdy bude mít již každá rodina přiměřený byt. Popsaly se tuny papíru, ale zůstalo jen u slibů. Nic víc. A mnohokráte jen pro slávu rodné strany se stavěly a vyrůstaly objekty pochybné užitné hodnoty ne s miliónovými, ale miliardovými náklady. Uvádím příklad pražského tzv. paláce kultury, který má s kulturou málo společného, ale zato stál přes deset miliard Kčs, tj. např. tolik, kolik činí rozpočet pro satelitní sídliště Moravské předměstí v Hradci Králové, jež se staví 16 let a jehož dokončení je v nedohlednu. A když už jsme se zastavili v tomto městě, podívejme se na výškovou budovu hotelu Černigov, který se jmenoval původně Regina, ale potom se rozhodnutím KV KSČ muselo všechno změnit, bez ohledu na to, co to stálo, včetně vnitřního vybavení a označení příborů, ubrusů, lůžkovin a podobně. A to jen proto, aby krajští diktátoři prokázali svoji servilní oddanost velkému bratrovi. Podívejme se např. na budovu státní pojišťovny v Pardubicích, která po Čtyřleté výstavbě stojí již více než dva roky nepoužívaná, a na které je honosný nápis — pojištění, klid, jistota — ale o které koluje vtip, že je to jediná pojišťovna na světě, která potřebuje pojistit. Ta budova je totiž nepoužitelná, hrozí nebezpečí jejího zřícení a tak se čeká, co bude dál a hlavně kolik to bude stát. Na tomto místě stál známý hotel Veselka, který se musel zbourat a nový hotel LABE se teprve staví, ale co když se třeba bude zase potom jmenovat Moskva, Něva, Dněpr, nebo Don, až si to zase pan tajemník, tentokráte třeba jen okresního formátu, rozmyslí. A to jsme
ještě nehovořili o výstavbě dalšího plaveckého bazénu, který se staví již 18 let, a také jeho dokončení je v nedohlednu. Zatím je tam sklad. A jak třeba otvírali se slávou školu v Jičíně, kterou stavěly Pozemní stavby v Hradci Králové přes deset let. Nyní se vyskytl v Hradeckém kraji další problém. Čeká se na havárii. Havárii střední pedagogické školy a internátu v Nové Pace. Uvedené objekty stavěl OSP Hořice, stavební správa 02 Nová Paka. Když si nalistujeme příslušný článek z deníku POCHODEŇ ze dne 31. října 1984, zůstává nad tím rozum stát. Stavební podnik staví. A když se budova postav! a zkolauduje a uvede do provozu, zjistí se náhle, že se v ní nedá topit pro závadnost komínů, že zábradlí až do šestého patra nejsou připevněna, že v budově neteče teplá voda, že nefunguje jídelna a žáci musí jíst v restauraci, že se v sobotu a v neděli internát neprovozuje, takže čtrnáctileté žákyně musí v pondělí ráno vstávat již o čtvrté hodině ranní, aby mohly jet do školy. A to vše se děje v Tauchmanově ulici v Nové Pace. V objektu, který byl dán do provozu 2. září 1984. Již v roce 1976 se plánovala výstavba nové kotelny. Pak z ní sešlo. Topilo se tedy ve staré kotelně, která se rozrůstala, ale nakonec kapacitou nestačila. A tak se při každém vymetání komína vymetlo vždy i kolečko spadaných cihel. Tak dlouho, až došlo ke starému vtipu, který jsem uvedl na začátku tohoto našeho povídání. Frantíku podrž to, já skočím pro výplatu. Výplata byla donesena, ale budova zeje prázdnotou. Zima je tady, probíhají jednání ale — problém se řeší urychleně, jak píše pan Igor Sirota. Za půl miliónu se staví mobilní zdroj tepla na topný olej. Opět nová investice, další náklady a zase jen provizórium, než nastane opět havarijní situace. Neboť všude jsou samá provizória a z nich je složen celý tento obludný systém, o němž jsem přesvědčen, že je také jen provizóriem. Viníkem tohoto problému je prý — liknavost. Já na to mám jiný názor. Viníkem je systém, společenské a státní zřízení. Uvedu jiný příklad, který je dokladem toho, jak se v Československu lehkomyslně mrhá materiálem, energií a lidskou prací s obrovskými dopady na životní úroveň lidí. Když jsem upadl v reálně socialistickém státě v nemilost a zasáhlo mne opovržení a hněv dělnické třídy (viz československá vojenská přísaha), byl jsem odeslán stavět horkovod Komořany-Chomutov. Tato stavba byla plánována již delší dobu a když jsem se jí ujal, měla již téměř dvouleté zpoždění a byla v kritickém stavu. Ale na tom tak moc nezáleželo, neboť ještě ve hvězdách byla výměníková stanice a čerpadla, která musela dodat SIGMA pro rychle se rozvíjející atomový průmysl. Stavba však rostla a byla projektována územím, kde se měla v roce 2000 zahájit těžba uhlí v novém velkolomu. A když jsme v prostoru bývalé vesnice Vršan kopali základy pro nosné konstrukce, těžili
jsme současné i uhlí. Tak vysoko totiž zasahovala uhelná vrstva. Navrhoval jsem již tehdy přes investora přerovskému ateliéru pražského ENERGOPROJEKTU, že vypracuji náhradní projekt pro vedení tohoto úseku horkovodu jinou trasou s ohledem na plánovanou těžbu uhlí. Marnost nad marnost, nikdo nechěl nic slyšet, honily se termíny a trvalo se na dokončení a uvedení stavby do provozu v plánované době. Avšak náhle došlo ke změně vládního rozhodnutí, a otevření velkolomu Vršany, plánované na rok 2000, se posunulo dopředu
na rok 1981. A tak se velké Část již dohotoveného horkovodu, aniž byla vůbec uvedena do provozu, zničila, vykopala a dala do šrotu. Škoda — více než padesát miliónů KČs, tisíce zmařených hodin lidské práce a znehodnocený kvalitní ocelový materiál v podobě trub a ocelových konstrukcí, který se odvezl do sběru. Napsal by i zde v Pochodni pan Igor Sirota, že viníkem je liknavost? Nebo nezodpovědnosj? A koho by obvinil? Vládu? Nebo přímo ÚV KSČ, který všechno rozhoduje a řídí pro blaho svých obyvatel?
ZA KARLEM GOLIATHEM JAN MLYNÁŘÍK Z Ostravy došla smutná zpráva, že 5. ledna 1985 po delší těžké nemoci zemřel JUDr. Karel Goliath. Odešel v něm poslední blízký spolupracovník dr. Bohumíra Šmerala, zakladatele KSČ a její zakládající člen, ale také vysoký funkcionář a teoretik. Do našeho povědomí Goliath spíš vešel jako svérázná československá kombinace osudů Arthura Koestlera a Aleksandra Solženícyna; bylo mu totiž dopřáno zažít oba osudy — rebela a odpadlíka komunistického hnutí a dlouholetého obyvatele gulagu. Karel Goliath se narodil 10. zari 1901 v Jičíně v rodině krejčího. V rodném městě vychodil gymnázium, pak na Karlově universitě studoval práva a na berlínské universitě prehistorii, etnologii a filosofii. Po absolutoriu právnické fakulty roku 1925 pracoval jako právní tajemník centrály odborových organisací v Praze a pak jako advokát na různých místech, naposled v Ostravě. Byl to typický lidový advokát a byl také mezi prvními, koho po okupaci začalo hledat Gestapo. Karel Goliath vstoupil do Českoslovanské sociální demokracie v roce 1916. Pro svůj teoretický rozhled se brzy ^stal nejbližším spolupracovníkem dr. Bohumíra Šmerala. Spolu zakládali KSČ, v níž se Goliath stal představitelem tzv. leninských komunistů, kteří stáli v oposici proti Stalinově bolševisaci. Po první knížce z roku 1920, Volná láska a komunismus, vydal Goliath v roce 1926 a 1927 tři knihy: Katastrofa leninismu v Evropě, Dnesni stav KSČ a Proč nejsem bolševikem. Tyto knihy znamenaly pro Goliatha rozchod s KSC a označení trockisty. Tato jeho minulost byla také hlavním důvodem jeho pozdější perzekuce. Po rozbití ČSR se Goliath několik měsíců ukrýval a v červnu 1939 přešel do Polska. Tam v Krakově vstoupil do formující se československé legie a stal se jejím politickým komisařem. Byl autorem manifestu této první československé zahraniční jednotky, který sám označil za «manifest demokratického komunismu, šmeralismu». Když po porážce Polska československé vojsko přešlo do Sovětského svazu, byl Goliath začátkem prosince 1939 zatčen, a byl bez rozsudku držen ve stalinských koncentrácích celých 16 let.
Koncem roku 1955 byl Goliath na osobní zásah Nikity Chruščova z gulagu propuštěn a rehabilitován. Avšak stalinská msta ho pronásledovala i v Československu, kam se vrátil: pro československé vedení byl stále trockistou a rebelem. Své zážitky z gulagu Goliath postupně zpracoval a první variantu dokončil už roku 1959. Když s nimi seznámil některé historiky a vzpomínky se dostaly do rukou policii, byl v roce 1961 uvězněn. V letech 1966-1967 došlo k dalším trestním řízením. Pokud nebyl přímo ve vyšetřovací vazbě, zavírali ho do blázince. Jako zásadový stoupenec «demokratického komunismu-šmeralismu» odmítl okupaci Československa. Nesměl publikovat, jeho styky policie soustavně kontrolovala, vyslýchala ho a zastrašovala. V roce 1980 přijel dvakrát za mnou do Prahy s požadavkem, abych byl editorem jeho vzpomínek na gulag, nazvaných Zápisky ze zakázaného světa. Ediční pověření z listopadu 1980, ověřené notářem, na nátlak policie vzal zpět, avšak jenom formálně, aby byl kryt: hrozili mu vyloučením z domova důchodců. Kopii rukopisu se mi podařilo převézt na Západ a nakladatelství INDEX knihu vydá v tomto roce. Byl to člověk neuvěřitelné odolnosti, energie a vitality. Byl chodící encyklopedií. Pokud mohl, a bylo to do podzimu 1984, neustále psal, zabýval se nejvíce šmeralismem jako specifickým proudem dělnického hnutí. Jeho dílo pomůže historikům hlouběji poznat peripetie vývoje československého dělnického hnutí, i politického vývoje u nás vůbec.
T
4 . 5
Sdělení VONS č. 408
Ladislav Lis místopředsedou FIDH Jak jsme byli dodatečně vyrozuměni (původní oficiální telegram nebyl doručen), byl Ladislav Lis, člen VONS a signatář Charty 77, dne 18.11.84 na kongresu Mezinárodní federace pro lidská práva (F.I.D.H.) zvolen viceprezidentem této organizace. Pokládáme tuto poctu za projev uznání pro práci VONS, který je členskou ligou FIDH, i pro celý československý zápas za dodržování lidských práv. Cítíme se tímto uznáním zavázáni, abychom ve svém úsilí pokračovali a abychom Ladislavu Lisovi při plnění jeho odpovědného poslání podle svých možností pomáhali. Ladislav Lis je ve vedení této Federace, která má statut nevládm organizace při OSN, jediným zástupcem nejen Československa, ale celého východního bloku vůbec. Pokládá proto za svou povinnost hájit zde zájmy občanských iniciativ a obránců lidských práv ze všech zemí východní Evropy. Tím naléhavěji se proto připojujeme k apelu FIDH na československou vládu, aby neprodleně zrušila ochranný dohled nad Ladislavem Lisem a zabezpečila mu podmínky pro účinné plnění jeho funkce. 30. listopadu 1984
Sdělení VONS č. 414
(Zhoršení podmínek ochranného dohledu Ladislava Lise) Dne 19.12.1984 byl Ladislav Lis, člen našeho výboru a jeden z předních aktivistů Charty 77, seznámen se změnami podmínek ochranného dohledu, který je nad ním vykonáván. Při pobytu v obci Česká Lípa-Sosnová, kde tráví většinu času, se sice nebude muset hlásit denně na VB v České Lípě, nýbrž pouze v pondělí, středu, pátek a neděli, vždy v 15,30 hod, ale zato při pobytu v jiných místech, např. v Praze, kde tráví jeden až dva dny v týdnu, se bude rnusetjilásit hned po příjezdu, dále v 10 hodin a ještě v 15,30; dále se bude muset hlásit hned po návratu do Č. Lípy. Prakticky to znamená, že při jednodenní cestě do Prahy se bude musetjilásit čtyřikrát za den, při dvoudenní každý den třikrát. V důsledku povinnosti hlásit se při návratu do Č. Lípy nemá možnost autobusového spojení do Sosnové. Nadále zůstává v platnosti nařízení, že každé vzdálení z České Lípy-Sosnové na více než osm hodin v době denní a na sebekratší dobu mezi 22. a 5. hodinou musí oznamovat 14 dní předem. Tyto změny v podmínkách ochranného dohledu jsou zřejmým zpřísněním a L. Lisovi se jimi mají znesnadnit cesty do Prahy, které koná z důvodů pracovních, zdravotních a rodinných. V této souvislosti připomínáme, že nikomu z nás není znám případ, kdy osoba, nad níž je vykonáván ochranný dohled, by měla nařízeno hlásit se na VB častěji než jednou denně. V případě L. Lise nejde tedy jen o nespravedlivé a nesprávné uložení ochranného dohledu, ale i o další zneužití zákona o ochranném dohledu stanovením přemrštěních podmínek. Tato zpřísněná opatření stanovily policejní orgány krátce poté, co byl Ladislav Lis zvolen místopředsedou Mezinárodní federace pro lidská práva a jmenován zástupcem této organizace u OSN ve Vídni. 7. ledna 1985 Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných Československá liga pro lidská práva člen Mezinárodní federace pro lidská práva
46 U
Dopis kardinála Tomáška po návratu z Říma Uveřejňujeme doslovné znění dopisu kardinála dr. F. Tomáška, primase českého, biskupům a osíatním katolickým ordinářům působícím na území ČSSR. Otiskujeme bez pisatelova vědomí. Praha Pokoj a Dobro! ' ^listopad 1984. Vrátil jsem se z Říma, kde jsem zastupoval i Vás. Proto považuji za svou povinnost Vám podat aspoň stručnou zprávu. Hlavním účelem mého pobytu v Římě byla pracovní účast na dvojím celocírkevním zasedání. První zasedání bylo s prefektem «Kongregace pro klérus» na téma o úkolech dnešní pastorace ve městech. Druhé zasedání bylo s podprefektem «Kongregace pro Boží kult» na téma o stavu pokoncilní liturgické obnovy. O výsledcích jednání budou vydány zvláštní dokumenty. Na obou zasedáních jsem mel diskusní příspěvky. Setkání se Sv. Otcem. Jak obvykle měl jsem delší setkání se Sv. Otcem. Dal jsem mu informace o životě Církve u nás. Podle dotazů, s kterými se na mne obrátil, jsem poznal, že s velkou účastí prožívá i všecky naše problémy, a snaží se dělat vše, co je v jeho možnostech, aby nám byl blízko svou pomocí. Projevil svou lítost nad tím, že nebude moci se osobně zúčastnit našeho velkého jubilea v r. 1985. Přece však doufá, že nás někdy navštíví. Setkám s kardinálem Agostinem Casarolim. Na přání Sv. Otce jsem se setkal také s kardinálem Casarolim. Mimo jiné hovořil se mnou také o otázce kněžského sdružení «Pacem in terris». Shrnul to do tří hlavních bodů: 1) Cjrkev pro mír vždy pracovala a pracovat bude. Mimo jiné svědčí o tom ústředí pro tuto práci v Římě «Sekretariát pro spravedlnost a mír» a pravidelný apoštolský list Sv. Otce k 1.lednu, který je Církví vyhlášen jako celosvětový den míru. 2) V tom duchu i kněží mají pracovat pro spravedlnost a mír, avšak vždy v jednotě s hlavou Církve a s biskupy. Není to však v poslání kněží, když v této práci přestupují i na pole politické, neboť by tím narušovali svou kněžskou identitu. Proto «Kongregace pro klérus» vydala 8. března 1982 deklaraci «Quidam episcopi». Podle písemného prohlášení prefekta této kongregace kardinála Silvia Oddiho je sdružení «Pacem in terris» mezi těmi spolky a sdruženími, o nichž jedná tato deklarace. A podle čl. 5 této deklarace jsou povinni dodržovat tyto direktivy nejen ordináři biskupové, ale také jiní ordináři, t.j. apoštolští administrátoři, kapitulní vikáři a generální vikáři. 3) Kdyby ordináři chtěli podat k této deklaraci některé své připomínky, byla by k tomu oprávněna jen Biskupská konference. Zatím aspoň toto. Máte-li snad nějaký dotaz, můžete mi napsat. V kněžském bratrství pozdravuje František kardinál Tomášek v.r., arcibiskup pražský
Sdělení VONS č. 416
(Propuštění františkánů z vazby) Dne 4. ledna t.r. byli propuštěni z vazby Jan Záň, Jan Burián a Jitka Daňhelová, kteří jsou od 20.11.84 spolu s dr. Ladislavem Trojanem, Antonínem Dambrowským, Ctiradem Pospíšilem a Alenou Janošíkovou trestně stíháni pro trestný čin maření dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 tr.z., jehož se měli dopustit tím, že «se jako členové v CSSR nepovoleného řádu františkánů, konventu Liberec, aktivně podíleli na jeho činnosti a hospodářském zabezpečování, opatřování a rozšiřování nelegálně vydávané náboženské a jiné závadové literatury studijního a informačního charakteru, a dále se účastnili církevních obřadů, uskutečňovaných bez udělení příslušného souhlasu ve smyslu z.č.
218/49 sbírky, a tajného studia, čímž úmyslně mařili a ztěžovali výkon státního dozoru nad církví nebo náboženskou společností porušováním ustanovení zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností». (Citováno podle usnesení poručíka Krále, vyšetřovatele SNB Liberec, z 20.11.84.) Všech sedm obviněných (viz sdělení č. 406) je nadále trestně stíháno na svobodě a hrozí jim tresty odnětí svobody do dvou let. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných vítá akce mezinárodní veřejnosti a církevních představitelů na podporu perzekvovaných řeholníků a řeholnic. 24. ledna 1984 VONS, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, Čs. liga pro lidská práva, člen Mezinárodní federace pro lidská práva
47
Sdělení VONS č. 408
Dopis polským občanským iniciativám Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných poslal dne 30. listopadu 1984 nezávislým polským iniciativám otevřený dopis tohoto znění: Milí přátelé, dověděli jsme se, že v Krakově, Štětině, Vratislavi a Varšavě byly nedávno založeny občanské výbory proti násilí a na obranu zákonnosti. Jejich vznik vítáme a doufáme, že jejich působení může zabránit teroristickým činům. Vyjadřujeme Vám svou podporu i proto, že naše snahy jsou v mnohém totožné s Vašimi. Náš výbor se zabýval a zabývá i řadou případů osob, které se staly oběťmi policejní svévole nebo přímo oběťmi násilí, jehož pachatelé zůstali nepotrestáni. Jsme přesvědčeni, že náprava tohoto stavu se neuskuteční bez účinného zájmu veřejnosti. Ve Vašem odvážném počínání Vám přejeme mnoho zdaru. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných Československá liga pro lidská práva, člen Mezinárodní federace pro lidská práva
27.11.1984
Sdělení VONS č. 400
SOUHRNNÉ SDĚLENÍ o případech sledovaných výborem k 6.11.84 Od svého prvního sdělení dne 24.4.1978 zpracoval a vydal Výbor na obranu nespravedlivě stihaných, který se v prosinci 1979 jako Československá liga pro lidská práva stal i členskou ligou Mezinárodní federace pro lidská práva FIDH, participující na práci OSN, 399 sdělení o případech policejní a soudní represe vůči jednotlivcům či skupinám osob pro jejich přesvědčení či svědomí a pro jednání z nich slynoucí. Zabýval se výjimečně i jinými případy nespravedlivého stíhání, zvláště pokud se nepřímo týkay jeho hlavního zaměření. Formou těchto písemných sdělení upozorňuje na jednotlivé případy kompetentní úřady i veřejnost. Členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných jsou: ing. Rudolf Battek, Křižíkova 78, Praha 8, t.č.vězněn Otta Bednářová, Havelská 21, Praha 1 Jarmila Beliková, Novovysočanská 12, Praha 9 dr. Václav Benda, Karlovo nám. 18, Praha 2 Albert Černý, Dřevařská 20, Brno dr. Josef Danisz, U Santošky 9, Praha 5 Jiň Dienstbier, Podskalská 8, Praha 2 Karel Freund, Mánesova 90, Praha 2 Václav Havel, U dejvického rybníčku 4, Praha 6 (Hradecek 5, Vlčice, okr. Trutnov) Zbyněk Hejda, Nešporova 573, Praha 4-Háje Ivan Martin Jirous, Stará Říše 33, okr. Jihlava, t.č.vězněn Ladislav Lis, Sosnová 84, okr. Česká Lípa ing. Jan Litomiský, Vyskytná 2, okr. Pelhřimov Václav Malý, Nad pomníkem 2, Praha 5 Michal Matzenauer, Přemyslovská 8, Praha 3 Dana Němcová, Ječná 7, Praha 2 dr. Luděk Pacovský^ Washingtonova 9, Praha 1 ing. Pavel Roubal, Častrov 131, okr. Pelhřimov Jan Ruml, Kremelská 104/150, Praha 10 Jiň Ruml, Kremelská 104/150, Praha 10 dr. Gertruda Sekaninová-Cakrtová, Polná, okr. Jihlava AndrejJStankovič, Melantrichova 6, Praha 1 Anna Šabatová, Anglická 8, Praha 2 Petruška Šustrová, Kolínská 13, Praha 3 dr. ing. Jakub Trojan, Mělnická 44, Neratovice Petr Uhl, Anglická 8, Praha 2 Věra Vránová, Cimburkova 24, Praha 3
48
Do zahraničí se odstěhovali: Zina Freundová, 53 B Florence Rd., London N 4, Velká Británie, tel. 00-44-1-2630013 dr. Mariin Hybler, 4, rue André Messager, Limoges, Francie, tel. 00-33-55-333659 Ivan Medek, Nattergasse 12/1/25, 1170 Wien, Rakousko, tel.00-43-222-454113 Jaroslav Suk, P. Bergersv. 72, 75249 Uppsala, Švédsko, tel. 00-46-18-404572, a dále Přemysl Janýr ml., Svatopluk Karásek, Elzbieta Ledererová, Jiři Němec, Jati Pavelka, dr. Jan Tesař a Zdeněk V okatý. Styky VONS s Amnesty International (přidruženou organizací OSN) a dalšími zahraničními institucemi zprostředkovává člen AI prof. dr, František Janouch, Bergtorpsvág 62, 18363 Táby, Švédsko, tel. 00-46-87-564828. VONS vítá jakoukoli spolupráci a pomoc, zejména při zjišťování jednotlivých případů, i při podpoře postižených. Pro naši práci jsou nezbytné zejména tyto údaje (pokud možno v úplnosti): -
jméno a příjmení postiženého, datum narození, adresa, povolání (sociální postavení, i dřívější) údaje o event. předchozím trestním stíhání a event. jiných postizích údaje o rodině a jejím sociálním postavení (též počet a věk dětí) fotografie postiženého (pokud možno negativ) údaje o zahájení trestního stíhání (kým a jak, např. domovní prohlídkou, její výsledky) podrobná oficiální verze skutkové podstaty, popřípadě skutečné důvody trestního stíhání a popis jednáni, za něž je postižený de facto stíhán - v jakém stadiu je trestní stíhání - jméno ohájce a advokátní poradna. V případě vazby navíc:
- oficiální důvody vazby, od kdy trvá, zdravotní stav vězněného a jméno a adresa příbuzného, s nímž je vězněný ve styku, adresa věznice. V případě výkonu trestu tytéž údaje jako u vazby a navíc: - maximum údajů z obžaloby a rozsudku (rozsudků) - výše trestu, nápravně výchovná skupina, kdy byl trest nastoupen (jde-li o nástup trestu z «volné nohy ») - za jaké trestné činy byl odsouzen (včetně označení podle tr. zákona - paragraf i odstavec) - kdo a kdy věc soudil (i jména soudců) - podmínky ve výkonu trestu (izolace, pracovní zařazeni, kázeňské tresty) - adresa nápravně výchovného ústavu včetně úseku, bloku apod., jméno náčelníka NVÚ, event. vychovatele, vězeň, lékaře apod. Prosíme o poskytnutí opisů rozsudků, obžaloby, usnesení o zahájení trestního stíhání a jiných důležitých dokumentů, o jména vyšetřovatelů, prokurátorů atd., o záznamy ze soudního jednání. Obracejte se na členy VONS, nejlépe přímo a osobně (ústně). *
*
*
V tomto souhrnném sdělení jsme se pro přehlednost omezili na výčet případů, které jsou aktuální. Rozdělili jsme je do tří skupin. V první jsou evidovány případy momentálně vězněných, v druhé těch, kteří jsou postiženi nově zavedenou formou represe, tj. ochranným dohledem, a ve třetí jsou zařazeny aktuální případy podmíněných odkladů trestů nebo jejich zbytků a ty případy, u nichž je vedeno trestní stíhání na svobodě. (Pokud není uvedeno jinak, značí «trest» nepodmíněný trest odnětí svobody s výkonem v I. nápravně výchovné skupině. Není-li uveden jiný právní předpis, jsou uvedené paragrafy z trestního zákona. Zkratky: OS « okresní nebo obvodní soud, MS « městský soud, KS = krajský soud, NVÚ = nápravně výchovný ústav, NVS » nápravně výchovná skupina, SNV = Sbor nápravné výchovy. V závorce jsou čísla sdělení VONS týkajících se daného případu.
I. V Ě Z N Ě N Í 1. Oldřich Bašta, nar. 29.9.1958, Na Drážce 418, Pardubice, dělník. Dne 17.2.1984 odsouzen OS v Pardubicích k 15 měsícům vězení pro údajné výtržnictví podle §202, ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele podle § 156/a, útok na veřejného činitele podle § 156/2 a hanobení rasy, národa a přesvědčení § 198/b po policejním zásahu proti koncertu neoficiální hudby v Kunraticích u Pardubic dne 17.9.1983. (366, 384) 2. ing. Rudolf Battěk, nar. 2.11.1924, bytem Křižíkova 78, Praha 8, myč výkladních skříní a sociolog, do r. 1969 poslanec CNR a jeden ze zakladatelů KAN, nezávislý socialista, mluvčí Charty 77, člen VONS. V 70. letech byl
49
celkem 3 a půl roku ve vězení. Dne 14.6.1980 byl zatčen pod záminkou vymyšleného útoku na policistu. Obvinění z útoku na veřejného činitele a výtržnictví podle §§ 151/1 a 202/1 bylo později překvalifikováno na ublížení na zdraví podle §221. Dále pak hlavně stíhán pro údajné podvracení republiky podle §98/1,2 a, b za dopisy adresované představitelům Socialistické internacionály, za práci ve VONS a v hnutí Charty 77 a za spolupráci na sborníku O svobodě a moci. Dne 28.7.1981 byl odsouzen MS v Praze k 7 a půl roku vězení v II. NVS a 3 rokům ochranného dohledu po výkonu trestu. Nejvyšším soudem ČSR při projednávání odvolání dne 8.10.1981 trest zkrácen na 5 a půl roku. Je vážně nemocen. Vězněn v izolaci v Ostravě: pošta 1, sehr. 28, 701 28 Ostrava. (12, 13, 41, 63, 74, 115, 140, 189, 195, 227, 260, 275, 349) 3. ing. Antonín Dobner, nar. 4.7.1950, bytem Zelenohorská 49, Plzeň, topič Metrostavu v Praze. Zatčen 27.4.1983 a dne 5.10.1983 odsouzen OS v Plzni ke 2 letům vězení pro údajné poškozování zájmů republiky vcizině podle § 118, pro údajné snižování vážnosti prezidenta republiky podle § 103 a pro přečin podle §3/1 c zák. 150/69 Sb. První dva body obžaloby byly vzneseny na základě obsahu jeho soukromé korespondence, třetí po evidentním odposlechu telefonních hovorů. (336, 344, 349) 4. RNDr. Miklós Duray, nar. 18.7.1945, bytem Jaskový rad 161, Bratislava, geolog Doprastavu Bratislava. Je zastáncem práv maďarské národnostní menšiny. Trestní stíhání pro údajné pobuřování podle § 100 zahájeno v červnu 1982 bez uvalení vazby. Dne 10.11.1982 po domovní prohlídce uvězněn a obviněn z podvracení republiky podle § 98/1,2 za údajné zaslání článků o právech národnostních menšin k publikaci v exilových časopisech. V lednu a únoru 1983 bylo hlavní líčení pokaždé odloženo na neurčito a v únoru 1983 byl dr. Duray propuštěn z vazby. Trestní stíhání zastaveno nebylo. Dne 10.5.1984 na něj byla znovu uvalena vazba a byl dále obviněn z údajného poškozování zájmů republiky vcizině podle §112 a údajného šíření poplašné zprávy podle § 199, čehož se měl dopustit tím, že v zahraničí publikoval články o omezení práv maďarské menšiny zaváděnou školskou reformou. Aktuálně opět trestně stíhán pro podvracení republiky podle §98/1,2. (317, 327, 349, 375) 5. Jiří Gruntorád, nar. 21.9.1952, bytem Vítězného února 4, Praha 2, dělník, signatář Charty 77. V r. 1980 byl tři měsíce ve výkonu trestu pro údajné držení střelné zbraně bez povolení. Celý případ byl uměle vykonstruován. Dne 17.12.1980 byl znovu zatčen a obviněn z podvracení republiky podle § 98/1, jehož se měl dopustit především samizdatovým rozšiřováním beletrie (mj. Seiferta a Hrabala) a materiálů Charty 77. Dne 9.7.1981 odsouzen ke 4 rokům v II. NVS a 3 rokům následného ochranného dohledu. Toto opatření - ochranný dohled bylo u politického vězně tohoto typu uloženo poprvé. V NVÚ Minkovice byl vystaven neustálému šikanování, které vyústilo v další trestní stíhání dne 7.4.1983 pro údajné křivé obvinění podle § 174. Došlo k němu poté, co byl zbit příslušníkem SNV a podal si stížnost. Podle posudku vězeňských lékařů prý jeho jeho zranění neodpovídá údajům v podané stížnosti. Za tento údajný trestný čin podle § 174 byl 4.6.1984 odsouzen OS v Liberci k dalšímu trestu 14 měsíců ve III. NVS. V odvolacím řízení KS v Ústí nad Labem tento rozsudek zrušil a věc vrátil OS v Liberci, který dosud nerozhodl, odročiv dvakrát hlavní líčení, naposledy dne 5.11.1984 na den 10.12.1984. V tomto řízení mu nadále hrozí trest až 3 roky. Již v říjnu 1983 byl J.G. soudně přeřazen do III. NVS; trest vykonává v NVÚ Valdice. (225, 256, 276, 349, 377) 6. František Hanzlíček, nar. 30.10.1949, bytem Třebízského 1240, Kraslice, okr. Sokolov, vodárenský dělník v Karlových Varech. Odsouzen dne 31.1.1984 OS v Karlových Varech k 10 měsícům vězení pro údajné křivé obvinění - podle § 174/1 - vyšetřovatelů VB z fyzického a psychického nátlaku při vyšetřováni jiného případu. (368) 7. ing. Petr Hauptmann, nar. 7.8.1946, bytem Klánovická 705/5, Praha 9, samostatný odborný referent na intendanČní základně ústřední správy federálního ministerstva zahraničního obchodu. Dne 4.10.1982 emigroval do NSR, dne 7.12. téhož roku se z rodinných důvodů vrátil do ČSSR. Dne 12.9.1983 po opětovných výsleších uvězněn a 9.2.1984 odsouzen MS v Praze k 10 letům vězení v II. NVS a k zákazu činnosti ve státních orgánech na 5 let pro údajné trestné činy opuštění republiky podle § 109/1 a vyzvědačství podle § 105/2, kterého se měl dopustit tím, že v době pobytu v NSR podal při výsleších informace o svém předchozím zaměstnání, jejichž obsah pokládal za irelevantní. (391) 8. Kamil Hönisch, nar. 8.3.1964, bytem Gagarinova 384, Pardubice, dělník. Dne 17.2.1984 odsouzen OS v Pardubicích k 8 měsícům vězení pro údajné výtržnictví podle § 202/1, ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele podle § 156/a a útok na veřejného činitele podle § 156/1 a, b po policejním zásahu proti koncertu neoficiální hudby v Kunraticích u Pardubic dne 17^9.1983. (366, 384) 9. Ivan Jirous, nar. 23.9.1944, bytem Stará Říše 33, okr. Jihlava, teoretik umění a umělecký vedoucí skupiny Plastic People, signatář Charty 77 a člen VONS. V letech 1974, 1976 a 1978 odsouzen a vězněn pro údajné výtržnictví. Tak byla kvalifikována jeho umělecká Činnost jako např. pořádání koncertů a proslov na výstavě. V poslední době pracoval jako zedník v místě svého bydliště. Tam byl 10.11.1981 znovu zatčen a obviněn již počtvrté z výtržnictví podle § 202/2, jehož se měl dopustit údajnou účastí na vydávání a rozšiřování samizdatového kulturního časopisu VOKNO. V průhledné snaze případ kriminalizovat byl rovněž obviněn z nedovolené výroby a držení omamných prostředků podle § 187/1. Spolu s F. Stárkem, M. Hýbkem a M. Fricem odsouzen 9.7.1982 OS v Chomutově ke 3 a půl roku vězení v III. NVS a ke 3 letům následného ochranného dohledu. Je vězněn ve Valdicích. (307, 309, 349) 10. Stanislav Kolář, nar. 15.11.1955, bytem Husova 126, Dvůr Králové n. Labem, okr. Trutnov, dělník. Dne 13.3.1975 zatčen a pro údajné vyzvědačství spolu s V. Procházkou, A. Kunrtem a J. Hettlerem byl v dubnu 1976 vyšším vojenským soudem v Příbrami odsouzen ke 13 rokům vězení a třem letům ochranného dohledu. Delikt měl spočívat v tom, že těsně před pokusem odejit z republiky bez povoleni čs. úřadů vedl ve vesnické hospodě s místními obyvateli řeči o tamních kasárnách a jejich osazenstvu (obsahovaly v kraji všeobecně známá fakta), z čehož bylo vykonstruováno, že chtěl těchto informaci využít v případe, že by se pokus zdařil. Vězněn ve Valdicích. (222, 349) 11. ing. Petr Kozánek, nar. 8.5.1949, bytem Palackého 178, Kyjov, okr. Hodonín. Je od 24.9.1984 ve vazbě v BrněBohunicích pro údajný pokus poškozování zájmů republiky v cizině podle § 8/1 k § 118, jehož se měl dopustit tím, že hodlal do Rakouska převézt některé samizdaty; šlo o poezii Ivanky Kotrlé a Zdeňka Rotrekla. (392, 395) 12. Antonín Kunrt, nar. 12.6.1947, bytem Kačice č. 183, Kladno, zedník.Zatčen 21.5.1975 a spolu se St. Kolářem,
50
Vlad. Procházkou a J. Hettlerem byl odsouzen pro údajné vyzvědačstvi vyšším vojenským soudem v Příbramí k 10 rokům vězení v II. NVS a ke tříletému ochrannému dohledu. Jeho vina měla spočívat v tom, že se svými spolustolovníky besedoval ve vesnické hospodě o místních kasárnách a jejich osazenstvu, což byla fakta v kraji všeobecně známá. Na začátku roku 1983 byl soudně přeřazen do I. NVS; trest vykonává v NVÚ Plzeň-Bory. (222, 349) 13. René Matoušek, nar. 13.7.1951, bytem Vrchlického 318, Liberec 13, zaměstnanec Dopravních podniků Liberec. Zatčen 24.2.1983 a dne 3.8.1983 odsouzen pro údajné pobuřováni podle § 100/1 a, c OS v Liberci k 18 měsícům vězení za autorství a rozšiřování letáků s politickým obsahem. Za otevřený dopis adresovaný ÚRO a odeslaný do zahraničí byl R.M. od 27.11.1983 nově trestně stíhán pro pokus o poškozováni zájmů republiky v cizině podle § 8/1 k § 112. Vězněn v NVÚ Plzeň-Bory. (357) 14. Miroslav Nový, nar. 27.9.1929, bytem Řezáčova 70, Brno, invalidní důchodce, signatář Charty 77. Dne 27.2.1984 odsouzen OS v Novém Jičíně k 15 měsícům vězení pro údajný pokus o poškozováni zájmů republiky v cizině podle § 8/1 k § 112 a pro údajné poškození devizového hospodářství podle § 140/1, jichž se mel dopustit tím, že posílal do ciziny dopisy a pokoušel se zvláštních prostředků finančně se zajistit v začátcích pobytu v zahraničí po připravovaném legálním vystěhování z ČSSR. (365) 15. Ladislav Ševec, nar. 15.7.1959, bytem Bezručova 29, Brno, dělník. V r. 1979 odsouzen k9 letům ve II. NVS pro přípravu nedovoleného opuštění republiky podle §7/1 k § 109 a pro pokus o zavlečení vzdušného prostředku do ciziny podle § 8/1 k § 180 a/l. U obou uvedených trestných činů nedošlo ani k pokusu o jejich realizaci. Obsahem trestního spisu jsou v podstatě pouze výroky «pachatelů» v hospodě. (124, 125, 195, 349) 16. Zdeněk Šibr, nar. 24.1.1957, bytem Bělehradská 314, Pardubice, dělník. Dne 17.2.1984 odsouzen OS v Pardubicích k jednomu roku vězení pro údajné výtržnictví podle § 202/1, ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele podle § 156/a a pro útok na veřejného činitele podle § 156/1, a, b po policejním zásahu proti koncertu neoficiální hudby v Kunraticích u Pardubic dne 17.9.1983. (366, 384) 17. Stanislav Urbánek, nar. 27.5.1965, bytem nám. Miru 640, Zruč nad Sázavou, dělník. Dne 17.2.1984 odsouzen OS v Pardubicích k 10 měsícům vězení pro údajné tr. činy výtržnictví podle § 202/1, ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele podle § 156 a a útoku na veřejného činitele podle § 156/2 po policejním zásahu proti koncertu neoficiální hudby v Kunraticích u Pardubic 17.9.1983. (366, 384) 18. Petr Vojáček, nar. 8.2.1961, bytem Žleby 284, okres Kutná Hora, dělník. Dne 17.2.1984 odsouzen OS v Pardubicích k jednomu roku vězení pro údajné trestné činy výtržnictví podle §202/1, ztěžováni výkonu pravomoci úředního činitele podle § 156 a a útoku na veřejného činitele podle § 156/1 a, b a 2 po policejním zásahu proti koncertu neoficiální hudby v Kunraticích u Pardubic dne 17.9.1983. (366, 384, 349) 19. Milan Vyhnálek, nar. 23.5.1961, bytem Hnátnice 229, okr. Ústí nad Orlici, dělník. V r. 1980 byl vězněn na Borech pro údajný pokus o opuštění republiky podle § 109/1. Dále byl 3.6.1981 odsouzen OS v Ústí nad Orlicí pro údajné tr. činy pobuřování podle § 100/1 a, c a poškozování zájmů republiky v cizině a pro údajný pfečin nedovoleného držení střelné zbraně podle § 6 b zák. 150/69 Sb. k úhrnnému trestu 25 měsíců v II. NVS. Trestný čin měl spočívat ve vyvěšování letáků u nádraží v Letohradě a v korespondenci se zahraničními rozhlasovými stanicemi. Dále odsouzen 3.2.1982 OS v Praze 2 pro křivé obvinění podle § 174/1 a křivé svědectví podle § 175/ k dalším 18 měsícům vězení v II. NVS za údajně lživé obvinění vyšetřovatele StB a svoji údajně nepravdivou výpověd ve věci Jiřího Gruntoráda. Vězněn je v NVÚ Minkovice. (185, 319, 349) 20. Jiň Wolf, nar. 5.1.1952, bez trvalého bydliště, dělník, signatář Charty 77. Od 16.2.1978 byl vězněn a odsouzen ke 3 letům vězení pro údajné podvracení republiky podle §98/1. Ve vězení byl soudně přeřazen do II. a nakonec do III. NVS a trest mu byl prodloužen o dalších 6 měsíců pro údajně křivé obvinění podle § 174/1. Od 17.5.1983 znovu vězněn pro údajné podvracení republiky podle §98 odst. 1,2, které mělo spočívat především vtom, že poskytl rakouskému velvyslanectví v Praze zprávu o poměrech v NVÚ Minkovice. Odsouzen MS v Praze 21.12.1983 k6 letům vězeni ve III. NVS a 3 letům ochranného dohledu. Vězněn v NVÚ Valdice. (43, 50, 63, 69, 71, 80, 123, 176, 195, 219, 293, 339, 343, 349, 351, 356) 21. Pavel Wonka, nar. 23.1.1953, bytem Vrchlabí, U nemocnice 869, automechanik. Dne 19.1.1984 odsouzen OS v Náchodě ke 14 měsícům podmíněně pro údajné rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 138/1 b, pro údajné porušováni povinnosti v provozu socialistické organizace podle § 129/1 a pro přečin podle §3/2 zákona č, 150/69 Sb. Dne 20.3.1984 proměnil KS v Hradci Králové trest na nepodmíněný a dne 4.7.1984 byl Pavel Wonka zadržen a předán do výkonu trestu. Vykonává ho v NVÚ Plzeň-Bory. (394) 22. Jan Wimsch, nar. 29.1.1957, bytem Nuselská 59, Praha 4, dělník, signatář Charty 77. Zatčen dne 12.1.1982 a dne 17.12.1982 odsouzen MS v Praze, ve spojeni s pozdějšími soudními rozhodnutími ke 3 a půl roku vězení a 2 rokům ochranného dohledu pro údajné podvracení republiky podle § 98/1 a pro údajné odcizení rozmnožovacího stroje Ormig podle § 132/1 a. Podvracení republiky mělo spočívat v rozšiřování písemností - i materiálů Charty 77 - včetně účasti na letákové akci solidarity s polskými dělníky. Je vězněn v NVÚ Plzeň-Bory. (293, 311, 318, 349, 398)
II. O C H R A N N Ý
DOHLED
1. Ladislav Lis, nar. 24.4.1926, Peklo, Sosnová 82, okr. Česká Lípa, bývalý politik, nyní dělník, bývalý mluvčí Charty 77, člen VONS. V r. 1978 dva měsíce ve vazbě pro údajné rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 132. V roce 1979 vězněn od 29.5. do 22.12. pro údajné podvracení republiky - činnost ve VONS. Trestní stíhání v obou kauzách nebylo zastaveno. Dne 5.1.1983 znovu zatčen a obviněn z údajného pobuřování (§ 100/1 a) «tiskovinami pobuřujícího charakteru» a z přečinu podle § 3/1 a zák. 150/69 Sb. pro údajné «odcizení dvou pytlů neloupané kukuřice». Toto druhé obvinění bylo později staženo. Dne 21.7.1983 odsouzen OS v České Lípě ke 14 měsícům vězení a 3 rokům následného ochranného dohledu. Je vážně nemocen. Propuštěn z vězení 5.3.1984 a při výkonu tříletého ochranného dohledu šikanován. Dne 10.5.1984 znovu zatčen a dne 23.5.1984 pro údajný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §7 zákona č. 150/69 Sb. odsouzen k dalším 3 měsícům vězení v II. NVS přes nepodloženost obžaloby. Nyní je nad ním opět vykonáván ochranný dohled a každodenní šikanování pokračuje. (12, 20, 34, 63, 90, 115, 118, 123, 156, 195, 216, 230, 332, 337, 349, 360, 363, 372, 374)
2. ing. Jan Litomiský, nar. 19.8.1943, bytem Vyskytná č. 2, okr. Pelhřimov, agronom, signatář Charty 77 a člen VONS. Dne 17.2.1981 zatčen a 23.10.1981 odsouzen KS v Českých Budějovicích ke třem letům vězení a dvěma rokům ochranného dohledu pro údajné podvracení republiky podle §98/1, jehož se měl dopustit činností ve VONS. Propuštěn 18.2.1984. Je podroben ochrannému dohledu, který má drasticky stanovené podmínky: podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. b zákona č. 44/73 Sb. (zákon o ochranném dohledu), které soud při odsouzení J.L. použil, musí pobývat v přikázaném místě, jímž je obec Vyskytná, a nevzdalovat se z něho bez souhlasu orgánu vykonávajícího ochranný dohled. Tento souhlas byl dosud vydán jen proto, aby J.L. mohl chodit do práce a v neděli na bohoslužbu do sousední vsi (nikoliv však do ještě bližšího sousedního Opatova, kam patří do sboru a kam chodil před zatčením). Povolení navštívit bratra v Praze během dovolené mu bylo odmítnuto. J.L. je podroben i dalším omezením: čtyřikrát týdně, a to také vždy v sobotu a v neděli, se musí hlásit v okresním městě, příslušníci VB vstupují do jeho domu atd. (162, 169, 175, 204, 212, 236, 285, 318, 349, 358) 3. František Stárek, nar. 1.12.1952, bytem Slikova 24, Praha 6, dělník, signatář Charty 77. Byl v r. 1976 odsouzen ke 4 měsícům podmíněně na 2 roky v kampani proti Plastic People pro údajné výtržnictví podle § 202. Dne 10.11.1981 znovu zatčen a opět obviněn z výtržnictví, jehož se měl dopustit vydáváním a rozšiřováním samizdatového kulturního časopisu VOKNO. Dne 9.7.1982 společně s I. Jirousem, M. Hýbkem a M. Fricem odsouzen, a to k 2 a půl rokům vězení v II. NVS a k dvěma letům ochranného dohledu. Od propuštění na svobodu dne 10.5.1984 se nad ním vykonává ochranný dohled. (279, 307, 349, 370)
III. V T R E S T N Í M
ŘÍZENÍ
NA
SVOBODĚ
1. Bronislav Borovský, nar. 1964, z Bratislavy, studující chemicko-technologické fakulty SVST, dne 12.12.1983 zatčen na čs.-polských hranicích v oblasti Popradu a převeden do vězení v Tarnowě v Polsku. Dne 19,4.1984 eskortován do vazby v Košicích a odtud 31.8.1984 propuštěn. Trestní stíhání pro ohrožování devizového hospodářství podle § 146 však pokračuje. Ve skutečnosti se zajímal o polskou náboženskou literaturu. (354, 371, 386) 2. Tomáš David, bytem v Olomouci, sanitář. Od 28.4.1983 trestně stíhán pro pobuřování podle § 100/1 a, jehož se měl dopustit účastí na uvedení parodické divadelní hry v uzavřené společnosti. Dne 3.7.1984 odsouzen OS v Olomouci k 8 měsícům podmíněně na 2 roky. (347, 379, 380) 3. Lenka Dlouhá, nar. 17.2.1964, bytem Semtínská 56, Ohrazenice, okr. Pardubice, dělnice. Dne 17.2.1984 odsouzena OS v Pardubicích k 15 měsícům vězení podmíněně na 3 roky pro údajné výtržnictví podle § 202/1, ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele podle § 156/a a pro útok na veřejného činitele podle § 156/1 a, b a 2 po policejním zásahu proti koncertu neoficální hudby v Kunraticích u Pardubic 17.9.1983. (366, 384) 4. Drahomíra Fajtlová, nar. 7.12.1927, bytem M. Pujmanové 280, Trutnov, provozářka krkonošských Interhotelů v důchodu. Zatčena 2.3.1983 po domovní prohlídce a obviněna z pobuřováni podle § 100/1 a pro šíření neoficiálně vydávané literatury. Ve vězení v Hradci Králové vážně onemocněla, v květnu 1983 propuštěna. Dne 10.5.1984 odsouzena OS v Trutnově k 1 roku vězení podmíněně na 3 roky. (320, 349, 373, 390) 5. Alojz Gabaj, nar. 1960, z Bratislavy, dělník Vodohospodářských staveb, zatčen 12.12.1983 s Branislavem Borovským (viz bod 1 nahoře), s nímž vězněn, propuštěn a nadále trestně stíhán. (354, 371, 386) 6. dr. Jozef Jablonický, nar. 1933, bytem Višňová 9, Bratislava, od začátku května 1981 trestně stíhán pro údajné podvracení republiky podle §98/1,2 a b, v souvislosti s «případem francouzského kamiónu». V srpnu 1984 dále šikanován. (250, 349, 388) 7. Josef Janošík, nar. 14.1.1957, bytem v Olomouci, sanitář. Od 21.4.1983 trestně stíhán stejně jako Tomáš David (viz 2. bod nahoře), s nímž odsouzen k 18 měsícům podmíněně na tři roky. (347, 379, 380) 8. Jan Jemelka, nar. 3.5.1953, bytem v Olomouci, malíř. Od 28.4.1983 trestně stíhán stejně jako Tomáš David (viz 2. bod nahoře), s nímž odsouzen k 6 měsícům podmíněně na 1 rok. 9. Jan Just, nar. 16.10.1946, bytem Jablonec n.N., ul. ČSLA 8/18, dělník, odsouzen 29.4.1983 OS v Jablonci n.N. ke 14 měsícům vězení pro tr. čin pobuřování podle § 100/1 za údajné vulgární výroky o poměrech. Z výkonu trestu podmíněně propuštěn, zbytek jrestu odložen na zkušební dobu tří let. (397) 10. Josef Kajnek, nar. 18.4.1949, bytem Řehákova 256, Kutná Hora, katolický kněz. Od 16.3.1984 trestně stihán pro údajné maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178, jehož se měl dopustit promítáním diapozitivů s náboženským obsahem dětem v sakristii. Dne 18.7.1984 odsouzen OS v Ústí nad Orlicí k 6 měsícům podmíněně na 1 rok. (367, 383) 11. Jan Keller, bytem Zbytov u Jimramova, okr. Zdar nad Sázavou, duchovní českobratrské církve evangelické. Koncem listopadu 1983 obviněn z tr. činu mařeni dozoru nad církvemi a náboženskými organizacemi podle § 178 a dne 1.1.1984 zbaven státního souhlasu k duchovenské Činnosti. Důvodem tr. stíhání i ztráty souhlasu je organizováni týdenního setkání evangelické mládeže ve farním objektu v obci Zhořec. (350) 12. Tomáš Konc, nar. 1963 z Bratislavy, student strojní fakulty SVŠT, zatčen 12.12.1983 s Branislavem Borovským (viz bod 1 nahoře), s nímž vězněn, propuštěn a nadále trestně stíhán. (354, 371, 386) 13. Pavel Kvapil, nar. 8.5.1965, bytem v Olomouci, studující. Od 2S.4.1983 trestně stíhán stejně jako Tomáš David (viz 2. bod nahoře), s nímž odsouzen k 6 měsícům podmíněně na 2 roky. (347, 379, 380) 14. Marie Kvapilová, nar. 27.3.1951, bytem v Olomouci, vychovatelka. Od 28.4.1983 trestně stíhána stejně jako Tomáš David (viz 2. bod nahoře), s nímž odsouzena k 12 měsícům podmíněně na 18 měsíců. (347, 379, 380) 15. Jan Mokrý, ze Šumperka. Odsouzen OS v Šumperku k 12 měsícům podmíněně na tři roky pro mařeni dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178, protože pořádal rodinná sezení s náboženským obsahem. (340, 362) 16. Jaroslav Opletal, nar. 19.12.952, bytem v Olomouci, dělník. Od 28.4.83 trestně stíhán stejně jako Tomáš David (viz 2. bod nahoře), s nímž odsouzen k 17 měsícům podmíněně na dva roky. (347, 379, 380) 17. Ludmila Poláková, nar. 11.7.1918, bytem Lochmanova 585, Ústi n.O., katechetka v důchodu. Stíhána a odsouzena spolu s Josefem Kajnekem (viz 10. bod výše) kS měsícům podmíněně na 1 rok. (367, 383)
52
18. Vladimír Procházka, nar. 8.12.1956, Kačice 161, okr. Kladno, dělník. V dubnu 1976 odsouzen Vyšším vojenským soudem v Příbramí pro údajné vyzvědačství podle § 105/1,2 k 11 letům vězení v II. NVS a k následnému ochrannému dohledu po dobu 3 let. Delikt měl spočívat v tom, že se St. Kolářem, J. Hettlerem a A. Kunrtem, kteří byli odsouzeni sním, vedl ve vesnické hospodě debatu o tamních kasárnách a jejich osazenstvu; v hovorech se objevila jen všeobecně známá fakta. V lednu 1984 byl podmíněně propuštěn. Zbytek trestu - zhruba 3 roky a 11 měsjců z původních 11 let - mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. (222, 349) 19. Jan Pukalik, Štolcova 20, Brno, invalidní důchodce. Od 11.5.1984 trestně stíhán pro pobuřováni podle § 100/1 b, protože údajně shromažďoval podpisy pod protestní petici proti rozmístění jaderných zbraní VČSSR. (369, 378) 20. Václav Soukup, nar. 1.12.1959, Maroldova 7, Praha 4, dělník. Dne 12.1.1982 zatčen a 17,2.1982 odsouzen MS v Praze ke 3 rokům vězení a 2 rokům ochranného dohledu pro podvraceni republiky podle §98/1, jež mělo spočívat v rozšiřování textů nepřátelských státnímu zřízení, a pro podílnictví podle § 134/1; obě činnosti vykonával spolu s Janem Wůnschem (viz bod 22 I. části tohoto sdělení) a j. Dne 11.10.1984 byl podmíněně propuštěn a zbytek trestu - zhruba 3 měsíce - mu byl odložen na zkušební dobu tří let. (293, 311, 312, 349, 398) 21. Ivan Simáček, nar. 4.2.1964, bytem v Olomouci, studující. Od 28.4.1983 trestně stihán stejně jako Tomáš David (viz 2. bod nahoře), s nímž odsouzen k 6 měsícům podmíněně na 1 rok. (347, 379, 380) 22. Jiří Šnajdr, ze Šumperka, odsouzen spolu s Janem Mokrým (viz 15, bod nahoře) k 10 měsícům podmíněně na 3 roky.(340, 362) 23. Tomáš Vázán, nar. 7.2.1951, bytem v Olomouci, geolog. Od 21.4.1983 trestně stíhán stejně jako Tomáš David (viz 2. bod nahoře), s nímž odsouzen k 18 měsícům podmíněně na tři roky. (347, 379, 380) 24. Jana Váianová, nar. 19.12.1952, bytem Olomouc. Od 28.4.1983 trestně stíhána stejně jako Tomáš David (viz 2. bod nahoře), snímž odsouzena k 10 měsícům podmíněně na 2 roky. (347, 379, 380) 25. Svatopluk Viktorín, nar. 16.7.1957, bytem v Olomouci, dělník. Od 28.4.1983 trestně stíhán stejně jako Tomáš David (viz 2 bod. nahoře), s nímž odsouzen k 10 měsícům podmíněně na 2 roky. (347, 379, 380) U následujících osob trvá stav trestního řízení, jak byl popsán v souhrnném sdělení č. 349: Jiří Mazanec a František Pometlo - oba podmíněný odklad trestu; lhůta končí 30,9.1985. (324, 331, 334, 346, 349) Rudolf Smahel - trvá podmíněně odložený zbytek trestu; (159, 273, 349) lhůta konči koncem listopadu 1985. Dalších 25 osob je trestně stíháno na svobodě, resp. trestní stíhání proti nim nebylo zastaveno; stav stejný jako ve sdělení č. 349: Jarmila Beliková, Bystřik, dr. Josef Danisz, Josef DoVtsta, Jiří Hájek, ing. Ivan Havel, Olga Havlová, ing, Karel Holomek, Jaromír Hořec, ing. Miroslav Jáchym, dr. Zdenek Jičínský, Eva Kantůrkova, František Kubíček, dr. Miroslav Kusý, Václav Malý, dr. Jaroslav Mezník, Alois Moc, Jiří Muller, Štefan Podolínský, Jan Ruml, Jiří Ruml, Jiřina Šiklová, Milan Šimečka, Jiří Tůma a Aleš Zlámal. Otta Bednářová a Václav Havel mají trest ze zdravotních důvodů přerušen. * *
*
V tomto sdělení nejsou uvedeny případy dalších 170 osob, jimiž se VONS zabýval, kde však již trest byl vykonán nebo trestní řízení bylo zastaveno. V průběhu posledního roku jsme o řadě případů informovali; dodatečně uvádíme, že - dne 23.10.1984 vypršela pětiletá zkušební lhůta, kterou MS v Praze uložil Daně Němcové v procesu se členy VONS v r. 1979, - na jaře 1984 bylo vyhověno žádosti o milost Heleny Abrahámové, - po vykonání trestu byli propuštěni (kromě osob, o jejichž propuštění bylo vydáno sdělení): začátkem r. 1984 Josef Wunsch po 1 roce věznění (293, 311, 312, 349), dne 2.4.1984 JUDr. Josef Průša po 5 letech (326, 349), dne 24.5.1984 středoškolský profesor Vladimír Li herda po 20 měsících (322), dne 29.8.1984 měl být propuštěn RNDr. Jiljí Vitouš po 20 měsících, což není ověřeno (313, 340, 349), dne 25.10.1984 spisovatel Jaromír Šavrda po 25 měsících (47, 63, 97, 133, 195, 310, 315, 322, 349), Z technických důvodů nebyla při zpracování tohoto souhrnného sdělení vzata v úvahu většina údajů ze sdělení VONS č. 335 až 343.
MIMOSOUDNÍ REPRESE Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných během své činnosti informoval i o mimosoudních represivních zásazích. Jde o krátkodobá zadržení (většinou do jednoho týdne), osobní a domovní prohlídky, různé druhy ponižování, bití, omezování svobody pohybu, střežení bytů a domů, pokousání policejním psem, odcizování či poškozování věcí, fotografování, filmování, poškozování pověsti a další. V této oblasti byly evidovány případy 40 osob, z nichž mnohé byly takto postiženy opakovaně. Přitom znovu upozorňujeme, že VONS je vdaných podmínkách schopen zaregistrovat a získat patřičnou dokumentaci jen ke zlomku případů soudní a mimosoudní represe. 8.1istopadu 1984
Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných Československá liga pro lidská práva, člen Mezinárodní federace pro lidská práva
Sdělení VONS č. 415
(Jiří Gruntorád zproštěn obžaloby) Okresní soud v Liberci^ v senátě, složeném z předsedy soudce Milana Česala a soudců z iidu Jindřicha Včelky a Františka Polzera, vynesl dne 7. ledna 85 rozsudek, jímž podle zásady «in dubio pro reo» zprostil obžaloby signatáře Charty 77 Jiřího Gruntoráda, trestně stíhaného od 7.4.83 pro trestný Čin křivého obvinění podle § 174 tr.z. (viz sdělení č. 377 a 400). V závěrečné řeči navrhl prokurátor Rydvan, aby obžalovaný byl odsouzen k trestu odnětí svobody v horní polovině zákonné sazby (tj. od 18 měsíců do 3 let) ve III. nápravně výchovné skupině. Rozsudek dosud nenabyl právní moci. Jiří Gruntorád byl dne 17.12.84 propuštěn po vykonání čtyřletého trestu za údajný trestný čin podvracení republiky podle § 98/1 tr.z. O jeho případu jsme informovali ve sděleních č. 225, 256, 276, 349 a 400. Na základě soudního rozhodnutí je podroben tříletému ochrannému dohledu. 9. ledna 1985
VONS, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, Čs. liga pro lidská práva, člen Mezinárodní federace pro lidská práva
V NOVÉM ROCE po stáru V '
Generální prokuratuře CSSR Ná m es t í Hrd i 11 ú 1300 Praha 4-Pankrác
8. ledna 1985
Je mi líto, ze první úřední dopis, který v tomto novém roce podávám, musím adresovat zrovna Vám a ještě k tomu jako stížnost. Stěžuji si tímto, že jsem byl opět nedobrovolně nucen strávit dva dny ve vezeni. Řeknete si, kdo tak činí dobrovolně? Ale já mám ke své stížnosti něko• »t
't* » t
«o
|o
lik vazných duvodu. Dne 3. ledna večer jsem seděl s několika přáteli v bytě známých, když tu vtrhlo do místností jako komando více mužii v civilu a jeden v uniformě SNB a aniž se nám vykázali úředním rozhodnutím či aspoň nějakými legitimacemi, řadili nás v předsíni způsobem, který připomínal špatné scény filmů Z let dávno mintdých, teč svou atmosférou velice příznačných. Zvláště jeden civilista svým oblečením i nevraživými pohledy na mne pihobil dojmem negativní postavy z dokumentárních snímků stanného práva v heydňchiádě. Pak nás ve světle reflektorů naložili do kamiónu VB a odvezli do Konviktské ulice, kde nás dlouho do noci vyslýchali, a některé
L54
Z nás poté zavřeli do tamních cel v jakýchsi katakombách. Prý jako podezřelé z údajné přípravy výtržnictví podle § 202. Nechápu, co je výtržnického na posezení několika přátel v soukromém bytě, ale po celou dobu, i dva následující dny, mne vyslýchali jako mluvčího Charty 77 a netajili se tím, že jen Z toho důvodu mne zadrželi a zajistili. Protestoval jsem proti tomu, a tato stížnost je písemným vyjádřením téhož. Dále si stěžuji na způsob vězněni, který má zřejmě v člověku, o jehož vině Či nevině není zdaleka rozhodnuto, vyvolat strach a ponížení. Je podroben nechutné osobní prohlídce, jsou mu okamžitě odebrány jeho šaty, je fotografován v muklovském munduru jako zločinec, nesmí si ponechat ani brýle, hřeben, musí prostě odevzdat vše, včetně cigaret, a není mu dovoleno jakkoli pečovat o osobní hygienu, takže je odváděn k výslechům před vymydlené, oholené a navoněné vyšetřovatele v tak ubohém stavu, že si připadá jako ten nejubožejší tvor. To vše je promyšlený útok na lidskou důstojnost, a Vaší instituci, která má bdít nad zákonnosti, by tohle nemělo být lhostejné. Vzhledem k tomu, že akci uspořádala Krajská správa StB, bylo by asi na místě, abych svou stížnost adresoval generální prokuratuře nižšího stupně, ale mám nedobré zkušenosti z minula. V září loňského roku jsem podal se svou rodinou trestní oznámení Generální prokuratuře CSR na pachatele podobné razie 16. srpna, kdy příslušníci StB násilím vnikli do našeho bytu bez souhlasu prokurátora a odnesli odtud mnoho věcí mého novinářského archivu a psací stroj, v pořadí už čtvrtý. Mne a mého syna odvezli do Ruzyně, kde nás drželi též 48 hodin, a ani dodatečně si k domovním prohlídkám neopatřili potřebný souhlas prokuratury, alespoň nic takového nám nebylo v předepsané lhůtě doručeno. Tento podnět k trestnímu stíháni zcela známých pachatelů zůstal ze strany Generální prokuratury CSR bohužel bez odezvy, dokonce nebyl potvrzen ani jeho příjem, ačkoliv jsme oznámení poslali doporučené. Obracím se proto na Vás jako na orgán, v jehož kompetenci je přece garance zákonnosti v této republice, která letos vzpomene 40. výročí osvobození od zvůle nacistické okupace. Tehdy jsem se domníval, a se mnou jistě milióny obyvatel této země, že pankrácká budova již nikdy nebude sídlem instituce, ' která by dopustila nové utrpení a hanbu. Nyní máte příležitost dokázat, že naše tehdejší naděje nebyly bláhové a marné. Jiň Ruml, Kremelská 104/150 Praha 10-Vršovice (Na vědomí Inspekci min. vnitra CSSR) Pozn. red.: Uveřejněno bez vědomí stěžovatele. Podle Sdělení VONSu č. 412 ze 4. ledna 1985 odvedli policisté z bytu sedm návštěvníků, signatářů Charty 77, a to dr. Václava Bendu, Jiřího Dienstbiera, dr. h.c. Václava Havla, Pavla Myslína, Jiřího Rumla, Janu Sternovou a Petrušku Sustrovou. Všichni, i ženy, byli podrobeni podobnému jednání jako popisuje Jiří Ruml; ženy byly propuštěny v noci, muži umístěni do cel předběžného zadržení; poslední zadržení byli propuštěni 5. ledna večer.
JAROSLAV SEIFERT
ŘEČ LAUREÁTA NOBELOVY CENY za literaturu 1984 Předneseno ve Stockholmu básníkovou dcerou Janou Často se setkávám, především u cizinců, s otázkou, čím je možno vysvětlit velkou oblibu poezie v mé zemi, proč je u nás nejen zájem o básně, ale dokonce potřeba poezie, a tím snad i schopnost ji vnímat, znatelně větší než jinde. Je to dáno podle mého mínění dějinami českého národa v posledních čtyřech stech letech a především naším národním obrozením na počátku devatenáctého století. Ztráta politické samostatnosti ve třicetileté válce připravila nás o duchovní a politickou elitu, neboť ta byla umlčena nebo nucena opustit zemi, pokud neskončila na popravištích. Došlo nejen k přerušení kulturního vývoje, ale i k úpadku jazyka, nejen k násilné rekatolizaci, ale i k násilné germanizaci. Na počátku devatenáctého století přinesl však vliv francouzské revoluce i romantismu nové podněty a nový zájem nejen o demokratické ideály, ale i o rodný jazyk a národní kulturu. Jazyk se stal nejdůležitějším výrazem identifikace národa. Poezie byla jedním z prvních literárních žánrů, které byly vzkříšeny. Stala se důležitým činitelem kulturního i politického probouzení a už tehdy pociťoval národ za nové pokusy o české písemnictiví velkou vděčnost. Lid, který ztratil svou reprezentaci politickou, zbavený svých politických mluvčích, hledal si reprezentaci náhradní a vybíral si ji z těch svých duchovních sil, jež mu zbyly. Odtud ona poměrně značná váha poezie v našem kulturním životě, zde je vysvětlení jejího kultu a jejího prestiže už v minulém století. Ale hrála významnou úlohu nejen tehdy. Rozkvetla k plné bohatosti také na začátku našeho století a mezi oběma světovými válkami, aby se pak stala nejdůležitějším projevem naší národní kultury v době války, za utrpení a ohrožení národa, a dokázala přes všechna vnější omezení a cenzuru vytvářet hodnoty, jež dávaly lidem sílu a naději. Podstatný podíl na kulturním životě připadá u nás lyrice i po válce, v posledních čtyřiceti letech. Lyrika jako kdyby byla předurčena nejen promlouvat k lidem z největší blízkosti, nejdůvěrněji, ale být i nejhlubším a nejbezpečnějŠím útočištěm, v němž hledáme útěchu ze strastí, jež se někdy ani neodvažujeme pojmenovat. Jsou země, kde tuto úlohu útočiště nebo korouhve plní v prvé řadě náboženství a jeho kazatelé. Jsou země, kde národ nachází svůj obraz a svůj osud v katarzích dramat, nebo je slyší ve slovech politických vůdců. Jsou země a národy, jež čtou vyjádření svých otázek i odpovědi na ně u duchaplných a moudrých myslitelů, někde tuto úlohu plní novináři a sdělovací prostředky. U nás jako kdyby si duch národa pro svoje vtěleni vybíral básníky a dělal z nich své mluvčí. Tato převaha
lyriky, myslím, trvá. Básníci, lyrikové, hnětli podobu národního vědomí a vyjadřovali národní aspirace v minulosti a hnětou toto vědomí i dnes. Národ si zvykl chápat věci tak, jak mu je podává jeho básník. Viděno očima básníka, je to něco úžasného. Ale... Nemá i tenhle jev svůj rub? Neznamená přemíra lyriky porušení nějaké rovnováhy v kultuře? Připouštím, že v dějinách národů mohou být doby nebo nastat okolnosti, kdy je výhodnější a snazší, nebo dokonce jedině možná výpověď lyrická, se svou schopností vystačit s nápovědí, náznakem a metaforou, zahalit jádro výpovědi, skrýt je před nepovolanými zraky. Připouštím, že řeč lyriky bývala často i u nás, zejména za politické nesvobody, řečí zástupnou, náhradní, řečí z nouze, protože se nejlépe hodila k vyslovování toho, co by se jiným způsobem vyslovit nedalo. Ale přesto mi otázka převahy lyriky už dlouho leží na srdci. Tím spíš, žc jsem se sám narodil lyrikem a celý život jsem jím zůstal. •
*
*
Znepokojuje mě podezření, že onen sklon k lyrice a záliba v ní nemůže nebýt výrazem něčeho, co se snad dá označit jako stav ducha. Lyrismus, jakkoli hluboké může být jeho vidění věcí a jakkoli závratné jeho objevování a přitom i vytváření vnitřních rozměrů lidství, je především záležitostí smyslů a citu, smysly a cit živí jeho fantazii, ale také naopak smysly a cit jsou jím oslovovány. K plnosti vnitřního života jedince i k plnosti kultury společnosti je však nutno, aby se na nich vedle smyslů a citu podílely také rozum a vůle. Kultura je neúplná, nejsou-li pěstovány všechny její složky a podoby. Její plnost, zralost i síla, její hodnota pro člověka i společnost je tím větší, čím více duchovních potřeb dokáže uspokojovat. Neznamená převaha lyrismu, s jeho smyslovostí a citovostí, upozadění sféry rozumové, s její analytičností a skepsí a kritičností? Neznamená dále, že se plně neuplatňuje v kultuře prvek volní se svou dynamičností a patosem ? Nehrozí takto jednostranně orientované kultuře nebezpečí, že nebude schopna plnit své poslání v plné míře a v plné šíři? Může mít společnost inklinující převážně nebo především k lyrismu vždycky dost sil, aby se uhájila a zajistila si trvání? Neznepokojuje mě ani tak nebezpečí možného zanedbávání té složky kultury, která se opírá o naše schopnosti rozumové, rozvíjí se z reflexe a nachází svůj výraz v pokud možno objektivním konstatování věcí a jejich vztahů. Tato složka, vyznačující se odstupem od věcí, duševní rovnováhou, neboť programově nepodléhá ani náladám a
55
pocitům lyrického stavu ducha, ani vášnim stavu patetického, nenechává se ukolébávat, ale také nevyráží netrpělivě do útoku za nějakým mravním cílem, má v naší racionalisticko-utilitárně-praktické civilizaci dostatečně mohutné kořeny v potřebě vědět, poznat a poznatků využít. Rozvíjí se od renesance se spolehlivou samovolností. Setkává se sice někdy také s neporozuměním a vnějšími překážkami, ale její postavení v naší dnešní kultuře je přitom dominantní, přestože stojí před velkými problémy, neboť musí hledat nový způsob, jak do naší kultury znovu začlenit svoje pojmové myšlení a dát rozumu novou podobu, vzhledem k tomu, že nemůže zůstat rozumem doby předtechnické. Uvědomuji si, že je stejně důležitá jako obě ostatní, o nichž jsem se zmínil. Přesto jí zde nechci věnovat stejnou pozornost. Už proto, že pro umění, pro krásné písemnictví, není její způsob myšlení, myšlení pojmové, podstatný, zatím co já se chci držet oněch dvou krajních stavů ducha, z nichž může vycházet ve své tvorbě spisovatel a které mají svůj protějšek v postojích čtenářů a posluchačů a skrze ně pak vliv na celkový charakter národní kultury. Co mě znepokojuje, je možný nebo skutečný nedostatek patosu. Nesetkáváme se dnes s tímto slovem příliš často. A užijeme-li ho tu a tam, pak skoro s ostychem. Připadá nám zvetšelé jako staré kulisy romantického divadla, přežilé, jako kdyby znamenalo pouze Špatné, povrchní a neprožité deklamování. Skoro jako kdybychom zapomněli, že jde o dramatický stav tenze, o cílevědomé, energické a odhodlané chtění, prahnutí, nikoli ovšem po nějakých hmotných statcích nebo dokonce statcích spotřebních, nýbrž o prahnutí po spravedlnosti, pravdě. Patos je rysem heroismu, a ten je ochotný strádat, snášet utrpení a je odhodlaný k oběti, bude-li to nutné. Užívám-li slova heroismus, nemám ovšem na mysli ten starý heroismus dějepisů a školních Čítanek, heroismus válečný, nýbrž jeho podobu novodobou, heroismus, který nemává zbraněmi, je neokázalý, nenápadný, často úplně tichý, zcivilněný, nechci-li říci civilizovaný, zobčanŠtělý. Domnívám se, že kultura je úplná, zralá a schopná trvání a rozvíjení jen tehdy, pokud v ní má své místo patos, pokud mu rozumíme a dovedeme ho ocenit a zejména pokud ho jsme schopni. Co mě k tomu vede? Patos se svým heroismem j e především nemyslitelný a nebyl by tím, Čím je, cdyby ho neprovázelo hluboké porozumění věcem, porozumění kritické a všestranné, jiné, než jakého je schopna třebas nejcitlivější lyrika, nutně nekritická, neboť jí chybí odstup, distance, vždyť vypovídá v podstatě pouze o svém subjektu, a ještě k tomu o subjektu se světem splývajícím, o subjektu, který tvoří s objektem jednotu. Patos by nebyl patosem, kdyby nevyplýval z pochopení podstaty sporu mezi tím, co je, a tím, co být má. Aby společnost byla schopna patosu a aby byla její kultura úplná, musí rozumět své době i jinak než lyrickým způsobem. A není-li schopna patosu, není ochotna bojovat ani přinášet oběti. Teprve literatura, která má vedle své kultury pojmového myšlení, vedle kultury rozumu nejen svou lyriku, nýbrž také svůj patos, své drama, svou živou tragédii, může dávat dost sil duchov-
56
ních a mravních ke zvládání úkolů, před něž je společnost stále znovu stavěna. Teprve v umění tragédie vytváří a nachází společnost vzory svých postojů v závažných mravních a politických otázkách a učí se vypořádávat s nimi s důsledností, nezastavovat se uprostřed cesty. Teprve umění tragédie s jejími prudkými střety zájmů a hodnot v nás probouzí, rozvíjí a kultivuje společenskou stránku naší bytosti, činí z nás členy pospolitosti a dává nám příležitost, abychom opustili svou samotu. Teprve umění tragédie, na rozdíl od lyriky, «umění osamělosti», tříbí schopnost rozlišovat, co je ze společenského hlediska podstatné a nepodstatné, učí objevovat v porážkách vítězství a ve vítězstvích porážky, vůbec vědět, co je vítězství a co porážka. Proto bych chtěl, když se dívám kolem sebe a hřeji se v přízni milovníků lyriky, být svědkem nikoli konce tragédie, ale jejího znovuzrození, pro její patetický stav ducha. Pro onen stav rozechvění, když se v nás něco pohnulo a my začínáme chtít to, co považujeme za spravedlivé, za správné a stavíme se proti tomu, co je, ačkoli by být nemělo. it *k 0; Zatím co lyrický stav ducha je stavem soběstačného jedince, jenž vypovídá o vlastním nitru ztotožňujícím se a splývajícím s objektem, patetický stav tuto jednotu subjektu a objektu nezná. Rodí se z napětí mezi skutečností a mnou, mou představou o tom, jaká by ona skutečnost měla být. Ve svých důsledcích z napětí mezi mocí a rozumem, mezi politikou a morálkou. Lyrický stav mezi tím, co je, a tím, co má být, nerozlišuje. Lyrickému subjektu je lhostejno, zda jeho imaginace je zažehována skutečností nebo fikcí, pravdou nebo přeludem, iluze je pro ni stejně pravdivá, jako pro ni může být skutečnost přeludná. Lyrický stav se nezajímá o tyto rozdíly, nekonfrontuje je ani mezi sebou, ani se sám s nimi necítí konfrontován. Patetické já nejen tyto rozdíly vidí, ale také se s nimi cítí samo konfrontováno, vidí, jak proti sobě stojí dvě alternativy, dvě možnosti, a samo se cítí vtaženo do napětí mezi nimi. Právě toto napětí je uvádí do pohybu. Začátkem onoho pohyby je neklid, nespokojenost, rozhořčení, jeho cílem dosažení nebo nastolení stavu, který se jeví jako rozumný, přirozený, krásný a má podobu práva, spravedlnosti, svobody, lidské důstojnosti. Na mravní velikosti a smysluplnosti tohoto pohybu nic nemění skutečnost, že se jeho cíl neustále vždy znova vzdaluje 3, ze žádný akord oné harmonie, za níž se patos vrhá, není konečný. Pohyb patosu je obdobou snah naší estetické emoce při vnímání uměleckého díla. I ona vždy znova marně usiluje, aby v plné míře obsáhla a vyčerpala jeho hodnoty ve vší jejich bohatosti a vychutnala jeho strukturu myšlenkovou i formální, pokouší se dosáhnout toho, aby uspokojení a radost z uměleckého díla byly zároveň největší i nepomíjející. Patos je v každé chvíli v předstihu, nestojí na půdě dneška, živí se jinou potravou, než jsou sladkosti přítomné chvíle, těch se dokáže zříci. Dovede se ovládat, být ukázněný, asketický, a to ve správném smyslu, nikoli totiž proto, že by musel, nýbrž
na základě vlastního svobodného rozhodnutí, ví proč to dělá. Nic z toho není pro něj obtížné. Jen nedovede být netečný a chladný. Bohudík. Neboť jinak by společnost zůstávala na mrtvém bodě a ve slepé uličce, pravda by byla služkou moci, právo nástrojem hrubé síly neboli bezprávím a křivdou. Pravda nevítězila, nevítězí a nebude vítězit bez patosu. Někdy nevítězí dokonce ani za tuto cenu. Ale v tom případě patos činí i z nezdaru, z toho, co by jinak vypadalo jako jakási živelná pohroma, osudová katastrofa, jako konec, něco víc. Činí z porážky oběť, pozvedá neúspěch na událost, která je součástí většího celku, na událost, která měla a má svůj smysl a plní své poslání jako dílčí pohyb k tomu, čeho má být dosaženo a čeho snad jednou dosaženo bude. Dokud v sobě chováme patos, trvá i naše naděje. Patos není možno porazit, přežívá své porážky. Přežívá je patos jedince i patos národů, s vážností, hrdostí a důstojností. Je povznesený nad neúspěchy. Proto je i vznešený a zároveň i povznášející. Povznesený, vznešený a povznášející i tam, kde by bez něho bylo místo jen pro skleslost a smutek. *
*
*
Ale teď, když jsem vyslovil, co mi tak dlouho leželo na srdci, a ulevil své starosti, cítím nejen nutkání, ale i právo vrátit se znovu k otázce lyrismu a lyrického stavu ducha. Mám k tomu řadu důvodů. Narodil jsem se lyrikem a provždy jsem jím zůstal; po celý život jsem se cítil ve své lyrické poloze dobře a bylo by nevděkem to nepřiznat; potřebuji sám před sebou tento svůj základní postoj ospravedlňovat a obhajovat, přestože vím, že v mých básních často zazněly i tóny, které měly svůj patos, vždyť jej může mít i něha, měl jej můj smutek, měly jej mé úzkosti a obavy. Chci však udělat něco víc. Chci se ujmout lyrického stavu ducha vůbec. Obhájit tento životní postoj a vyzvednout také jeho přednosti, když jsem se poklonil patosu. Zdá se mi to nejen spravedlivé, ale dokonce i svrchovaně časové. Nejen vzhledem k přílišnému důrazu, jaký od dob osvícení naše tradiční kultura kladla na pojmové rozumové myšlení, jež nás (společně s rozvíjením naší volní složky) přivedla k dnešnímu neuspokojivému společenskému stavu, kdy cítíme nutnost změny a hledání jiných možností porozumění našim problémům. Především vzhledem k přebujelému volnímu napětí a tendencím vyhrocovat spory do dramatických střetů, jak jsme toho svědky. Zdá se mi to nutné vzhledem ke stupňující se agresivitě chování ve společenských vztazích, ať už jde o agresivitu nesenou ještě nějakým patosem, anebo takovou, která je už jenom ničivá a žádného patosu ani není schopna. Chci poukázat na zvláštní přednosti lyrismu právě za těchto okolností v dnešní době. Neboť zatím co patetický stav ducha hoří netrpělivostí a překypuje úsilím ve snaze vypořádat se s neuspokojivým stavem a zmáhá tento úkol často s dobře míněnou, nicméně jednostrannou přímočarostí, lyrický stav ducha je stavem bez volního a cílevědomého napětí, je stavem spočinutí, které není ani trpělivé, ani netrpělivé. Stavem
zklidněného prožívání hodnot, na nichž člověk staví nejhlubší, nejspodnější, nejzákladnější základy své rovnováhy a schopnosti obývat tento svět, obývat jej oním jediným způsobem, jímž je to možné, totiž poeticky, totiž lyricky, smím-li si dovolit použít tohoto Holderlinova obratu. Patos nás pohání a stravuje, je s to nás v našem nepokoji a v naší touze po uskutečnění ideálu hnát k oběti a sebezničení. Lyrismus nás zadržuje ve svém laskavém objetí. Místo srážky sil prožíváme rozkoš jejich rovnováhy, odsunující je z našeho obzoru a dovolující nám nepociťovat jejich tlak. Místo narážení na hrany světa kolem nás splýváme s ním v jednotě a ztotožení. Patos má vždycky svého protivníka, je výbojný. V lyrickém stavu si člověk stačí sám. A jestliže ve své samotě promlouvá ještě k někomu druhému a oslovuje ho, není to jeho nepřítel. Člověkův protějšek za těchto okolnosti, ať je to příroda, společnost nebo jiný člověk, jako kdyby byl kusem jeho samého, jen dalším účastníkem lyrické samomluvy. To, co by jinak stálo proti nám, tím se necháváme prostupovat, zatím co i my sami to prostupujeme. Vposloucháváme se do toho, co nás obklopuje, a nacházíme právě tímto způsobem sami sebe. A právě takto a tím dosahujeme největší autentičnosti své identity a největší úplnosti své integrity. A také právě v tomto sebeodevzdávání nacházíme svoje bezpečí. Patos je aktivní, usiluje o dosažení předsevzatého cíle. V lyrickém stavu nechceme ničeho dosáhnout, prožíváme, co již máme, a oddáváme se přítomnému a jsoucímu, i když tím jsoucím může být i evokace minulosti. Není to z mravní lhostejnosti. Pohybujeme se pouze, nebo spíše tkvíme v jiné rovině, dlíme v jiné poloze myšlení, cítění i chtění, v poloze osobní nezainteresovanosti vůle, nikoli neúčasti, nýbrž nezájmu o výsledky. Zatím co patos musí vkládat do svého gesta sílu a dokáže být ve své dynamičnosti násilný, jeho protějšek síly nepoužívá. Je nenásilný a nepotřebuje se do mírumilovnosti nutit. Rozevírá svou bezbrannou náruč a jeho gestem je gesto lásky. Nezmítá jím ani nepokoj intelektu, ani vášně, nezávodí s časem. Dokáže svým způsobem plynutí času popřít a ve svých vrcholných okamžicích s časem splynout v jakémsi zastavení, jemuž záleží jen na jediném: aby trvalo. Lyrický postoj nechce druhé přesvědčovat. Nabízí jim pouze možnost, aby sdíleli to, co cítí a prožívá on sám. Nic více a nic méně. Nejde ani tak daleko, aby zaujímal stanovisko. Chybí mu k tomu odstup, vždyť splývá s tokem života. A jestliže nezaujímá stanovisko, je tím méně schopen se přít. *
•
*
Ale snad je možno odvážit se ještě dalšího kroku a nadhodit otázku možného vlivu lyrického stavu ducha například v ekonomice, ekologii anebo politice. Ptát se po možném podílení se lyrického stavu ducha na přetváření člověkova vědomí vůbec, na eventuálních změnách jeho způsobu vnímání a vidění, na oné změně, která je obecně považována za nutnou, mají-li být tradiční způsoby chování, vzhledem k tomu, že nejsou na výši dnešních pro-
57
blémů, nahrazeny jinými. Snad je možno položit otázku spolupůsobení lyrismu při eventuálním posunu od pojmového myšlení (das begriffliche Denken) k rozumnému vnímání (vernünftige Wahrnehmung, Vernunft-Wahrnehmung), když jsme se dostali do stavu, který C. F. Weizsäcker (Wege in der Gefahr, str. 258) charakterizuje slovy: «Wir haben unsere Gesellschaft in einer Weise stilisiert, die weder der Wahrnehmung der Affekte noch der Wahrnehmung der Vernunft entspricht. Die Folge ist eine Desintegration der Affekte und ein Verstummen der Vernunft.»* Lyrický stav ducha, jakkoli se to může zdát paradoxní, je s to přispívat jako jedna ze sil k tomu, aby se naší civilizaci vrátila rozumnost. Napomáhat například i k tomu, aby technika byla řízena opět rozumem, rozumem ovšem spojeným se životem a s přírodou jiným způsobem než pomocí racionálních abstrakcí, tedy rozumem, který by byl jiný než náš nynější racionálně utilitární rozum pojmového myšlení. Nabízí se i jako mírnící činitel našeho výbojného a dynamického ducha, naší tolik se prosazující vůle. Dynamismus a vůle, spolu s kulturou pojmového myšlení, byly sice zdrojem našeho technického a hospodářského rozmachu, našich průmyslových revolucí a tím i mocenského vlivu ve světě. Ale přinesly s sebou i naše dnešní potíže a záporné stránky, jež vystupují do popředí tím více, čím větších úspěchů tento dynamický a výbojný duch dosahuje. Je to duch podrobování a dobývání, duch ovládání přírody zrovna tak jako lidí a národů a celých civilizací, duch racionalizované vůle po moci nad přírodou i nad lidmi. Je to onen stav ducha, kdy se naše vůle chce zmocňovat, čeho se dá, obohacovat se a hromadit statky, místo abychom se z věcí těšili bez toho, že bychom si je podřídili. Toto příliš silné chtění může být vyvažováno a drženo na uzdě a vedeno k postojům jiným než výbojně kořistnickýrn právě lyrickým postojem nezainteresovanosti vule. Neděje-li se tak, zvrhá se ve chtivost. Jak napsal E. F. Schumacher (v knize Small is beautiful, str. 27): «A man driven by greed or envy loses the power of seeing things as they really are, or seeing things in their roundness and wholeness, and his very successes become failures. If whole societies become infected by these vices, they may indeed achieve astonishing things but they become increasingly incapable of solving the most elementary problems of everyday existence.»** Není vedle nutnosti nové hodnotové orientace, jak o ní mluví různí autoři, i lyrický stav ducha, spočívající ve ztotožňování se s přírodou a se světem kolem nás vůbec, jedním z možných zdrojů vnitřní proměny člověka a tím i jednou z cest. jak jej vyvést z jeho neudržitelného postavení samozvaného pána, který se staví mimo přírodu, nad ni a proti ní? Není lyrický stav ducha jednou z možností jak překonat pojímání přírody jako věci dané člověku, jeho síle a dovednosti, aby se jí zmocňoval, nakládal s ní jako se svou kořistí a sytil svou nenasytitelnou chtivost? A není konečně lyrický stav ducha také oním Heideggerem požadovaným obratem ve vztahu k jsoucnu? Obratem spočívajícím v tom, že necháme jsoucno být tím, čim je, aby nás posléze samo oslovilo a ukázalo se nám ve
58
své smysluplné podstatě tak, že se nám stane srozumitelné? Je možno nevidět, že lyrismus ztělesňuje protipól kultu síly a moci a nabízí se zcela samozřejmě jako jeden z korektivů tendence řešit společenské otázky mocenskými prostředky a mocenskými boji, mocí technickou, mocí ekonomickou, mocí organizační, mocí politickou, mocí fyzickou, mocí, která je v každém případě vždycky jen produktem neúplného pochopení, «ein Produkt unvollständiger Einsicht»? A právě tak je možno jej stavět proti modlářství práce a výkonu, proti posedlosti myšlenkou ovládání a využívání přírody i lidí. Zvláště když moc často povyšuje výkonnost a zdokonalování svých mocenských systémů na nejpřednější zájem, i když jde o systémy, jež z vyššího hlediska vůbec nejsou funkční a konají své dílo za cenu ztrát na důstojnosti člověka, na hodnotách nejen hmotných, ale i mravních, za cenu ztráty harmonie v člověku i harmonických vztahů mezi lidmi. *
*
*
Mnoho lidí je si dobře vědomo, že onen vystupňovaný stav chtění, dobývání, expanze a exploatace musí být spoután a držen na uzdě, nemají-li škody, které z něho vzcházejí jako jeho jakýsi negativní sociální produkt, převážit užitek. Ale uvědomovat si tyto skutečnosti, pouze o nich vědět, je málo. Aby došlo k nějaké podstatné změně a k podstatnému odvratu od snahy stupňovat moc a rozvíjet ji do všech směrů a ke škodě člověka, je třeba změny stavu ducha, změny ve vědomí, anebo, jak to bylo kdysi krásně řečeno, «revoluce hlav a srdcí». Nechci se pokoušet činit z lyrismu nebo dokonce jen z lyriky politickou sílu nebo nástroj politiky a zbavovat poezii a vůbec umění jeho nejvlastnějšího, specifického a ničím nezastupitelného poslání ani podřizovat toto jeho poslání zájmům jiným. Nicméně se domnívám a odvažuji se to říci, že lyrický stav ducha je něčím, co daleko přesahuje oblast lyriky i poezie a umění vůbec. Tam, kde by se výrazně projevoval, mohl by vtiskovat kultuře a vůbec všem institucím společnosti nové příznivé rysy. Napomáhal by nutné celkové změně vědomí, procesu, k němuž dnes už u mnoha lidi dochází, nejvíce u umělců, nejméně u těch, kdo se nechali vtáhnout do mocenské hry politiky. Plnil by svým způsobem podobnou úlohu jako mystická meditace — ostatně lyrice vždycky blízká, jenomže je oproti lyrice prostředkem nebo nástrojem příliš výlučným. Působil by k tomu, aby lidé získávali schopnost a ochotu «den Willen still werden zu lassen und das Licht zu sehen, das sich erst bei still gewordenem Willen zeigt.»***. Byl by jako mystická meditace «eine Schule der Wahrnehmung, des Kommenlassens der Wirklichkeit. » * * * * (C. F. Weizsäcker). Každá kultura toto poslání plnit nemůže. Ski dat naděje pouze v kulturu jako takovou, v kulturu ve smyslu pěstování a dalšího tříbeni toho, co jsme převzali z minula, vedlo by ke zklamání. Byla by to pořád ta tradiční kultura vůle a starého rozumu. I kdybychom zapomněli, že naše kultura dokázala být nejen nesnášenlivá (přestože panuje přesvědčení, že ke kultuře patří i tolerance, sná-
Šenlivost), že dokázala být utlačivá, arogantní a mesianistická, být pro mnohé důležité hodnoty necitlivá, mnohým nerozumět a naopak vnucovat leccos, co hodnotou není, nemůžeme nevidět, že legitimita tradičních jejích hodnot je víc než otřesena. Toto poslání může dnes plnit jen kultura vycházející z podstatně modifikovaného stavu vědomí, z jiného stavu ducha. A zde právě vidím velkou příležitost a velkou úlohu lyrismu a lyriky, onoho stavu ducha, pro nějž je příznačné ztotožňování se se světem, vciťování, sympatie, soucítění a nezainteresovanosti vůle. Její moudrost, přestože by v ní hrál základní úlohu tak neracionální element, jako je láska, nemusela by být o nic menší než moudrost kultury, s níž máme co činit dnes. Chce se mi dokonce prohlásit, že teprve ona by byla onou šťastnou a vskutku blahodárnou kulturou, jakou by měla být. A zde, když to říkám, vtírá se mi do mysli ještě jedna otázka, která se mi v této chvíli zdá skoro jen otázkou řečnickou: Není patos živen a hnán právě vizí tohoto šťastného a blahodárného porozumění věcem a jejich moudrého uspořádání na podkladě sympatie a soucítění? V duchu «lásky jako vidoucího postoje duše, rušícího boj o existenci», jak to formuloval C. F. Weizsäcker? Není patos pokusem o překročení vlastního stínu a pokusem o návrat do Arkádie, kde rozumné, spravedlivé a přirozené je totožné se skutečností? Není pa-
tos jen pokusem o návrat k idyle, to jest ke stavu, kdy nad sebou nepociťujeme žádnou cizí moc a mizí rozpor mezi tím, co je, a tím, co být má, ke stavu, kdy rozum a moc, mravnost a politika mohou spolu sedět u jednoho stolu? A není nakonec ztracený ráj, o nějž patos usiluje, světem lyrismu? Není právě poezie, lyrika, jedním z hlavních strůjců a tlumočníků vize tohoto ráje? Při těchto větách jsem v pokušeni stát se z lyrika rodem — lyrikem z přesvědčeni, lyrikem volbou. Praha-Stockholm, prosinec 1984 © THE NOBEL FOUNDATION 1984
* «Zestylizovali jsme svou společnost způsobem, který neodpovídá ani vnímáni afektů ani vnímání rozumu. Následkem je rozpad afektů a oněmění rozumux\ **
FRANTIŠEK KAUTMAN
Seifertovy vzpomínky jako historický pramen (Jaroslav Seifert, Všecky krásy světa, Praha 1982, sír. 638) O knize Jaroslava Seiferta «Všecky krásy světa», která po několikaleté samizdatové existenci vyšla konečně v Československém spisovateli, by se jistě dalo psát - a nepochybně bude psáno z nejrůznějších hledisek. Předně v ní má být zhodnoceno vynikající dílo slovesné, které má všechny přednosti bohaté básnické výrazivosti a u t o r a : jeho cit pro smyslově nasycený, přesný a obsahově bohatý básnický obraz, jeho citlivý hudební sluch pro melodii věty, jeho dokonalé mistrovství, jímž zachází s českým slovem ve všech jeho bohatých výrazových odstínech. Ale stejně tak by se dalo o této Seifertově knize mluvit jako o knize uzrálé, vyhraněné, hluboce lidské a shovívavé životní moudrosti; ne snad že by za každou větou stál nějaký ostře formulovaný světový názor, který by autor neomaleně vnucoval svému čtenáři - při vhodné i nevhodné příležitosti. Seifert je tolerantní v nejkrásnějším slova smyslu a má jednu vzácnou vlastnost: nedovede o lidech mluvit špatně. A i tam, kde ho k tomu okolnosti donutí, činí tak ostýchavě a jakoby nerad. Zejména je to patrné v jeho poměru k žene, k jejímuž mýtu se okázale a demonstrativne neustále hlásí, i když ho za to jistě u mladé generace stihne výtka ze staromódnosti. Ale to mu patrně nevadí; má k mladším generacím postoj tolerantního porozumění, ale diktovat si od nich jejich vkusy a představy nedá ani v hudbě, ani v lásce. A také se za nimi upachtěně nehoní a nenadbíhá jim, nepodbízí se. Vydává svědectví o době a své generaci, ta je mu nejbližší, má ji nejradši a netají se tím. Dodejme jen, že je to postoj nejpřirozenější, i když jej může také stihnout výtka z nemodernosti. Vzpomínkové knihy bývají často p r a m e n e m historického, a vzpomíná-li literát, tedy i literárně historického bádání. Pokusíme se o několik poznámek na okraj Seifertovy knihy právě z tohoto hlediska. Na první pohled nepatří tato kniha k těm, které mají historikové nejraději. Je programově subjektivní - což jsou vzpomínkové knihy vždy, ale historie přece jen vítá, snaží-li se memoárista o maximální objektivitu a nadosobní nadhled. Něco takového je Seifertovi vzdáleno: je hluboce osob-
ně zaujat ději, na něž vzpomíná a osobami, o nichž vypráví. Vyhledává v nich charakteristické rysy a z velké části se snaží najít na nich vždy něco dobrého. Subjektivita jeho vyprávění se nesmí ovšem chápat jako egocentrická ješitnost, marnivá autorova snaha vystrkovat sebe sama do centra dění jako ústřední postavu. Naopak, Seifert je až přehnaně sebekritický, skromný, v konkurenci se svými současníky se snaží vždy vystavit známku o stupeň nižší. Ve druhé třetině knihy, na níž upoutává čtenáře snad nejsilněji vypravěčské mistrovství, autor najednou napsal: «Nejsem dobrý vypravěč. Když vypravuji, příliš spěchám. Slova a věty se mi hrnou a pospíchají, abych užuž dobral se konce a měl to za sebou. Jako bych mel něco zmeškat. Nezmeškám nic. Je to jen nezkušenost, či spíše neumění. Nemám smysl pro detail, u kterého je možné spočinout, provést pár slovních piruet, abych pak pokračoval pomalu a klidně a nedočkavý čtenář nabral dech. Nemám smysl pro záměrnou retardaci i dějovou zámlku. Neodvažuji se digresí, které zhusta vyprávění dramatizují. Neumím to prostě. Proto jsem psal většinou jen verše. Zdály se mi snazší. Psaním povídek bych si nevydělal ani na sodovou vodu. Ale přesto mi přijdou chvíle, kdy se mi chce vyprávět, a ohlížím se po posluchačích.» (str. 438). Tohle má být úvod k dvěma téměř zeyerovským příběhům (Klíč v závěji a Tři zlaté dukáty) - v nichž autor s jemně ironickým podtextem zamíří dokonce do oblasti mystiky! Ale nejen tyto příběhy, celá kniha je mistrovsky vyprávěna, což je tím pozoruhodnější, že není předběžně komponována a konstruována; narůstá jako letorosty na kmeni stromu s občasnými výchylkami vpřed či vzad. Tím se ovšem stane, že se některé údaje a fakta v knize opakují - při jiné kompozici by duplicity musely být sjednoceny. Ale takhle opakování Čtenáři nejen nevadí, ale je mu vítané: připomíná mu skutečnosti, na něž už třeba zapomněl. Historikové mají nejraději kroniky, v nichž děj s chronickou posloupností plyne neustále vpřed, zdůrazňují dění závažná a nezdržují se u nepodstatných. Seifert není rozhodně kronikářem, a to nejen ve smyslu kompozičním. Několikráte se zmiňuje o tom, že se ještě nikdy nedostal k uspořádání své korespondence. Nepíše deníky, nedělá si poznámky. Přesných dat v jeho knize mnoho nenajdeme - zpravidla jen tam, kde se kryjí s historicky nejzávažnějšími událostmi. Často datuje přibližně a alternativně: bylo to snad tehdy, nebo jindy, už nevím. Seifertovi není ani cizí legendarizace dějin. Vůbec jako přístup k historii je spíše obrozenský než gollovský. Když se rozepisuje o krásách historické Prahy, píše: «CíYy obestřou hebce minulost vzdálenou i blízkou závojem legend a pověstí, které aniž by se pokoušely ublížit pravdě, nadlehčují osudy a pomáhají v nepříznivé době přemýšlet o lepších dnech.» (str. 70). A o něco dále pokračuje: «Mlčky postáváme u hrobek svých králů. Jen básník velkého národa má samozřejmou odvahu vylíčit své krále v jejich pravých podobách. My je spíše milujeme, nebo mlčíme.» (Tamtéž). Je to sice modernizující licence v tom «aniž by se pokoušely ublížit pravdě», ale jinak jde o typický postoj obrozenského básníka, který se dal uchvátit a inspirovat Rukopisy i historicky nespolehlivou Hájkovou kronikou. Zde je Seifert úzce spjat s naší literaturou a uměním 19. století, s K. II. Máchou, Boženou Němcovou, «májovci» i s «lumírovci», s Bedřichem Smetanou a Antonínem Dvořákem. Zvláštní u reprezentanta básnické avantgardy dvacátých let? Jen zdánlivě; jde spíše o polaritu básnické osobnosti. Seifert byl představitelem naší proletářské poezie i poetismu (ne už surrealismu - v jeho době naopak Seifertův verš «zklasičtěl»), ale nikdy se nedal spoutat určitým teoretickým dogmatem, i když jej hlásala osobnost tak silná a tak výrazného vlivu právě na Seiferta, jakým byl Karel Teige. Samozřejmě všechny soudy v knize «Všecky krásy světa» jsou poznamenány moudrostí, nastřádanou zralostí dlouho trvajícího života; ale přece jen zárodky k nim byly v Seifertovi vždycky. Tak je Seifertův postoj k české literární minulosti a avantgardě po rozhořčeném Wolkrově tvrzení, že je mu Erben bližší než Apollinaire a všichni ti jepicovití Francouzi, i po následných bojích o Wolkra, v nichž se avantgarda opět musela zaštítit heslem «Dosti Wolkral», vyjádřen lapidární větou:
60
a vánočního trhu, stříhání Betlému, bruslení, práce v Komunistickém nakladatelství a rozprodávání skladu neprodejných pohlednic, otcova obchodu s obrazy, nepřeberného množství gastronomických dojmů a zážitků (třeba líčení výkladní skříně žižkovského lahůdkářství, jíž vévodí «trdlovec») atd., atd., to vše jsou drobné dobové postřehy, jež «velká» historie pomíjí - ale z nich se přece skládal každodenní život lidí té doby. O takových věcech se v dobových autentických dokumentech zpravidla nepíše, mizí ze života sice znenáhla, ale tím definitivněji a vzpomínky o nich umírají spolu s jejich vrstevníky, kteří jen málokdy o nich vyprávějí, a i když vyprávějí, nebývá jim pozdějšími generacemi nasloucháno. Stáří žije spíš ve vzpomínkách, tedy v minulosti, přítomnost se mu stále více vzdaluje - ostatně přítomnost člověka v životě téměř nikdy nereflektuje - a budoucnost je pro starého člověka temná, hrozivá a časově až příliš omezená. Ale útěk do minulosti není jen přirozeným únikem z nouze: je v něm i kus hluboké filozofické moudrosti, pochopení pro onu dimenzi bytí, bez níž by vlastně ani přítomnosti, ani budoucnosti nebylo. Je to důležité zejména pro lidstvo, které svou existencí hazarduje tak lehkomyslně, jako lidstvo dnešní. («Beztak to naše tisíciletí bylo jak řeznický hadr na jatkách. Tekla z něj časem hustá černá krev,» povzdechl si Seifert na str. 350 své knih}'). Stárnoucí lidé se přibližují k mrtvým: «Zalhávám však jednu okolnost, když hovořím, ze jsou mrtví, kteří se k nám někdy vracívají. Ale nikoliv. Je to jen zdání a klam, protože jsme to my, kteří přicházíme k nim. Den ze dne jsme jim blíž a blíž. Jednoho dne se k nim připojíme a budeme s nimi čekat, až možná opět my vstoupíme do snů těch, které jsme opustili.» (str. 514). Lidstvo má však dnes schopnost definitivně pohřbít všechny své živé a mrtvé tak důkladně, že by už nebylo snů těch, do nichž bychom vstupovali, když jsme je opustili. Seifert o těchto věcech příliš otevřeně nehovoří, ale jejich ozvěna zaznívá všude tam, kde lituje něčeho, co odplynulo do minulosti a bylo nahrazeno čímsi novým, zmechanizovaným, odlidštěným a nedůvěryhodným. Sice se ohrazuje proti tomu, aby byl považován na chvalořečníka minulých časů. Nevzdává se však kouzla minulosti, kterou prožil a jíž byl svědkem, naopak se jí dokořán otevírá, dává se jí provanout a osvěžit. «Někdy mi napadá, jakou sílu má minulost, zvláště nedávná a ne příliš vzdálená. Vsává nás do sebe, vtahuje nás k sobě, do té bezprostřední-hloubky Času, kde se nám Často mnohé zdá krásnější a svátečnější. I když to není pravda. Mamě se v duchu zaklínáme a zapřísaháme svou přítomností v dnešku, marně si uvědomujeme chyby, omyly i zřetelné špatnosti včerejška. Přítomnost se nám zdává příliš všední, střízlivá, nežádoucí a samozřejmá. Rádi sedáme za stůl, kde sedávali naši rodiče a prarodiče, rádi se napijeme ze starých šálků a sklenic, z kterých oni pívali, a zvědavě se díváme okny, kterými se oni dívali a chtěli bychom v nich spatřit zachvění jejich pláště nebo zavlnění starých květovaných sukní. Jako bychom tam mohli zahlédnout něco ze svého dávného štěstí. Často si vzpomínám na těžké broušené sklenice na Čaj. Bývaly příhodné k pití, ale bylo možno zahřát si na nich zkřehlé prsty. A ptám se v tom okamžiku, zda se my vracíme ke svým mrtvým, či oni přicházejí k nám. Ty sklenice na čaj jsem už dlouho nikde neviděl.» (str. 576-577). Ne náhodou tuto svou dějinně filozofickou reminiscenci uzavírá opět detailem - těžkou broušenou sklenicí na čaj. Sám ještě takové sklenice pamatuji, snad to není tak dávno, kdy se poslední z nich u nás rozbila, i já z ní píval čaj. Dnes jsem nedávno jednu takovou sklenici viděl ve Starožitnictví za vysokou cenu - zachovalo se jich tedy asi málo. Mnoho dobrých solidních věcí, ať už sloužily k užitku, poučení, zábavě či přepychu, už takto zmizelo z našeho života a přestěhovalo se do prodejen starožitností a odtud do starožitnických sbírek na celém světě. Ty věci hynou tak, jako vymírají živočišné a rostlinné druhy, jako mizí přírodní a historické celky, rekreační areály. Místo nich nás obklopuje špína, zkažený vzduch, znečištěná voda, hromady odpadků a obalů z umělých hmot a výrobky, které slouží pro okamžitou nebo krátkodobou spotřebu, í když jde třeba o nábytek nebo byty. Nemá-li dnešní člověk některého z rodičů filatelistou, numismatikem, milovníkem knih nebo obrazů, sotva po něm něco zdědí, s výjimkou nemovitostí a hotových peněz. Vše ostatní může rovnou zavézt do sběru - včetně ojetého auta, opotřebované ledničky, pračky a televizoru. Někteří lidé se domnívají, že mají majetek v šatstvu, nábytku a nádobí: kdyby věděli, jak obtížně se ve velkých městech likviduje taková pozůstalost - a samozřejmě zadarmo! Zdálo by se, že nad takovými otázkami by se historik neměl zamýšlet. Zpravidla nezamýšlí přítomnost, i když zítra už bude minulostí, nebývá předmětem jeho studia. Ale pokud ještě vyznává heslo, že historie je učitelkou života, pak by se nad nimi zamýšlet měl. Seifertova kniha «Všecky krásy světa» mu k tomu poskytuje hojnost podnětů i konkrétního materiálu. (Praha 1983; vychází v Listech bez vědomí autora.)
Pozn. red.: Seifertovu knihu Všecky krásy svita vydalo též Sixty-eight Publishers ve spolupráci s nakladatelstvím INDEX a s Fondem Charty 77 v září 1981 k básníkovým osmdesátinám.
61
IVO FLEISCHMANN
V Paříži o Seifertovi Rozhlédnu-li se po našem slavnostním sálu, vidím mnoho známých tváří, které tak či onak mají něco společného s Prahou. Ale jedna tvář tu chybí, tvář Jaroslava Seiferta, který by bez pochyby dnes byl rád mezi námi. Ještě na počátku šedesátých let, kdy již měl vlastní šedesátku za sebou, snil o Paříži a vyzpovídal se ze svého mladistvého okouzlení tímto městem v malé a známé básni
Kavárna Slávie Tajnými dveřmi z nábřeží, které byly z tak průzračného skla, že jsou téměř neviditelné, a jejichž závěsy jsou namazány olejem z růží, přicházel někdy Guillaume Apollinaire. Měl ještě z války zafačovanou hlavu. Přisedl k nám a četl brutálně krásné verše, které Karel Telge ihned překládal. Na básníkovu počest pívali jsme absint. Je zelenější než všechno zelené, a když jsme od stolku vyhlédli z oken, pod nábřežím tekla Seina. Ach ano, Seina! Neboť Široce rozkročena opodál stála Eiffelka. Jednou přiběhl Nezval v černém tvrďásku. Tenkrát jsme neměli ani tušení, ani on to nevěděl, že právě takový nosil i Apollinaire, když se zamiloval do krásné Louisy de Collgny-Chátillon, které říkával Lou. Paříž, Apollinaire, Eiffelova věž, světla světa, který se domníval, že znovu objevil radost ze života a tvorby, a který ji skutečně znovu nalezl. Alespoň na chvíli. Seifertův, Nezvalův a Teigův poetismus, onen skutečně básnický «způsob», představoval odmítnutí proletářské literatury, dovezené z Moskvy se vší « rappistickou » netolerantností. Ačkoli byli Seifert a jeho přátelé zcela získán! pro mýtický obraz Lenina, postavili se proti. Věděli, že poesie je universálnější než zájmy, byť zájmy legitimní, jedné společenské třídy. A v Praze byli ve svém odmítnutí jednorozměrné a restriktivní poesie navíc posílení odporem proti mizerabilistické, moralizující a larmoajantní literatuře, jež byla odkazem sociálně demokratického vidění, které se pokoušelo inkrustovat i do literárních textů některé poučky z Karla Marxe.
62
Seifert, Nezval, Halas, Holan, Biebl byli lépe vybaveni než pouhými ideologickými hesly. Byli žáky Viktora Dýka, J. S. Machara, Otakara Březiny, mnohých dalších. Oné podivuhodné plejády, která v Máchových šlépějích vyzvedla českou poesii již v devatenáctém století na úroveň nejvýznamnějších evropských básnictví. A silni tímto odkazem učinili z poesie dvacátých let našeho století jednu z nejspolehlivějšich záštit celého národního života. Když se Jaroslav Seifert dozvěděl na nemocničním lůžku, že mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, řekl spravedlivě a věrně, že podle jeho názoru patří toto vyznamenání stejně jako jemu, i jeho zmizelým druhům: Horovi, Nezvalovi, Halasovi, Holanovi, Bieblovi, Hrubínovi. — A přece, z bližšího pohledu by se dalo říci, že Seifert má o jednu zásluhu snad víc. Jako první, a přes svůj proletářský původ — a snad právě díky jemu — již v devětadvacátém roce přetrhal pouta svazující každého básníka v jeho podstatně osobním, individuálním, nekonformním vývoji, neslučitelným s jakoukoli stranickou doktrínou. Na rozdíl od velkých básníků metafysického poslání, jako byl například Majakovskij, pěvec zázračného Oblaku v kalhotách, odmítl «šlápnout na hrdlo svému zpěvu». Jasnozřivý, ironický, pražský, dal přednost výsměchu, pod nosem funkcionářů dogmatismu své doby. Dogmatismu, který posoudil a odsoudil. Dogmatismu, o němž se domníval, že je smrtelnou ranou myšlence, která se může naplnit jen ve svobodě. Poměrně osamocený šel Jaroslav Seifert svou cestou, svým životem: «Snad nebyl šťastný, ale byl můj...». Ne náhodně, ale spíše díky pravděpodobnosti, která bývá často posilující, potkával spojence, kteří byli značně přátelštější než surrealisté, slavící své «zvonokosí» půtky. A bylo jen přirozené, že v nejhorších letech náreda, v onom mnichovském i v oněch pomnichovských, stal se skutečným národním umělcem, bez jakéhokoli jiného dekretu, než je důvěra tisíců a tisíců čtenářů. «Světlem oděná», jeho Praha čtyřicátých let, byla s to odporovat hrůze, beznaději. Jeho čtenáři, i za mřížemi, i za ostnatými dráty, si předříkávali jeho verše. Nadešlo osvobození, které si lidé mé generace vybavují, jako by šlo o událost, ke které došlo teprve včera, ale která pro většinu žijících se rovná pouhé jakési ozvěně, vzdálené a někdy i dokonce nudné, jako jsou historky vysloužilých invalidů. V mé paměti jsou ony dny spjaty do určité míry i s existencí Jaroslava Seiferta. Jeho nejiepší přítel A. M. Píša schovával za války mé první rukopisy ve svém bytě; o něco později mě Jaroslav Seifert povzbuzoval, abych psal dál a tiskl mé první prózy ve své revui, kterou pojmenoval v duchu zcela určité tradice «Kyticí».
To, co následovalo, bylo arciť méně příjemné, než jsou květy, ať již to jsou květy pěstěné či jen polní. Marxismus-leninismus je nebezpečný býložravec. Až na řídké výjimky zanechává na zahradách i loukách jen kamení. Po dvacátém sjezdu sovětské komunistické strany, která je nejvyšší instancí pro všechna málo poeticky spravovaná území, česká poesie znovu objevovala Seifertův hlas. Byl to on, kdo připomněl na prvním po-stalinském sjezdu československých spisovatelů, že spisovatel je povinován pouze vlastnímu svědomí a že jeho jediný soudce se nenachází v řadách soudců věcí pozemských. Nepochybujme o tom, že Seifert tu připomněl náro-
du jeho tisícileté, nečasové zdroje, se vším tím, co je v nich uprostřed Evropy, v českých zemích, spirituálního. Bylo tudíž samozřejmé, že nová invaze, ona ze srpna 68. roku, ho zastihla na straně civilizace, opět ohrožené. Poslední roky žije Seifert mezi bytem a nemocnicí. Ale určitě již vstoupil tam, odkud ho nikdo nemůže vystrnadit. Předneseno 22. listopadu 1984 na pař izskó univerzitě (Sorbonně), v Ústavu pro studium východních jazyků a civilizací. Pro Listy mírně zkráceno.
MILAN JUNGMANN Setkat se s novým jménem slovenského prozaika v exilu je nepochybně dosti překvapující. Je to však překvapení příjemné: Dušan Šimko debutuje útlou sbírkou povídek Maratón Juana Zabalu (edice Rozmluvy, Londýn 1984) a obálka nás informuje, že se narodil roku 1945 v Košicích a že je lektorem sociální geografie na basilejské univerzitě. V knížečce je kromě titulní a nejdelší povídky ještě sedm drobnějších próz, z čehož poslední («Legionár») je vlastně jen dvoustránkový žánrový portrét, vymykající se vůbec z celkové polohy sbírky (jen v ní můžeme vypravěče víceméně ztotožnit s autorem). Těžiště Šimkovy prvotiny je tedy především v povídce úvodní, jež zabírá zhruba polovinu svazečku. Nejvíc na tomto skromném debutu udiví «narativní maska», kterou autor nasazuje svému vypravěci. Pod touto maskou — až na dvě čísla závěrečná (povídky «Legionář» a «Premietač») — se tají kdosi mnohem starší než je autor, pamatuje «staré dobré Časy» slovensko-madársko-cikánských Košic a hodnotí současný svět letitou zkušeností, která z něho učinila zmoudřelou, trpělivou, chápavou, skeptickou a tolerantní bytost ; také její ironie je vzdálena vší zlomyslnosti, je láskyplná a úsměvná. Z vyprávění před námi vyvstává podoba Košic z let předválečných, válečných a těsně poválečných, klene se nad námi obloha života, který nemohl sám autor z vlastní zkušenosti poznat, «ohmatat» si ho, natož jít mu pod kůži. A přece je tento iluzivní obraz zašlých dějů pojednán tak přesvědčivým a věrojatným způsobem, že si otázku po « autenticitě », po skutečné, očitými svědky ověřitelné podobě ani neklademe a věříme vypravěči, že tomu bylo tak, jak nám sděluje. Lépe řečeno, přijímáme tento rozvinutý obraz jako přesvědčivou uměleckou pravdu, kterou netřeba verifikovat, protože to, co nám sugeruje vypravěč, je svět sám pro sebe a o sobě, je to říše narativnosti, v níž platí jiné zákonitosti než fyzikálně propočitatelné. Vypravěč příběhů je vševědoucím vypravěčem klasické prózy, tj. zná a ví víc než postavy, je všudypřítomný, pohybuje se volně časem i prostorem, je vlastně demiurgem nové, umělecké reality, kte-
rá je jakýmsi amalgámem minulosti i současnosti, co se událo kdysi je stejně závažné jako to, co se právě děje, včerejší hrdinovo gesto zůstává «v paměti» dneška, je její konstitutivní součástí. Vypravěč ví o každé nové figurce kdeco, dokáže okamžitě proniknout do jejích nejintimnějších dějin, takže z odstupu času vyhmátne smysl jejího bytí, jenž jí samé možná unikal. Základním prostředkem autorovy umělecké sugesce je práce s detailem. Vypravěč nás detaily zahrnuje až rozmařile a my jejich médiem podléháme známému oblouzení — propadáme se do jiné, věrnější, pravdivější skutečnosti, do autentického světa lidství. D. Simko přitom — nikoli bez poučení u Bohumila Hrabala — ty nejroztodivnčjší detaily a příběhy podřizuje zákonům asociativní metody, tedy jakési «nelogičnosti». Jakmile vypravěč na něco narazí, ať je to setkání s někým či vynořená vzpomínka na někoho, okamžitě opustí svou zaběhnutou vypravěčskou «trasu» a vydá se jiným směrem, na němž opět zažije nějaké setkání, které ho odvede ještě na mnohem vzdálenější _cestičku atd. Vzniká tak pestrá mozaika příběhů a postaviček, která ale nepůsobí dojmem tříště, v níž by čtenářova pozornost zbloudila, jde o záměrně koncipovaný celek, o promyšlenou metodu. V úvodní; nesporně nejlepší a umělecky nejnáročnější povídce «Maratón Juana Zabalu » se například na první stránce seznamujeme s hlavní postavou Lojzim Lórinczem, načež hned vzápětí se dovídáme, že má pořád víc podobných vlastností jako jeho podivínský otec Kornel. A od té chvíle, na celých osmnácti stránkách ovládne naši pozornost právě tento otec Kornel, kolem něhož se kupí přirozeně další «vedlejší» figurky. Vyprávění tak vytváří řetězce epizod, jež na sebe navazují, propojují se, prolínají a opět rozplétají. Výrazný detail je v těchto prózách natolik určujícím faktorem, že dává např. i titul povídce
, ačkoli tato «smrt» je k vlastnímu ději jen na konci «přilepena» a smysl příběhu s ní nesouvisí. Pro D. Šimka se prostě chví v jednotlivině, v drobnosti, ve vedlejším fabulačním rytmu sám nerv celku, detail mu ve své kurióznosti vypovídá o životě víc
63
než široký «objektivní» záběr skutečnosti v jejích tzv. typických aspektech. S tím souvisí — nebo lépe: z toho vyplývá i ideologický postoj vypravěčův. Je dán už tím, že v zorném poli jeho pozornosti jsou postavičky takříkajíc z okraje společnosti, «malí lidé», podivíni, gurmáni života, fanfaróni, fandové vytrvaleckého sportu, jindy osamělá žena, prostě občánkové, které zajímá všechno jenom ne ta podoba věcí, jak jsou zdeformovány v novinách a v ideologických šablonách všech propagandistických prostředků. Tzv. vyšší zájmy jsou jim vzdáleny, žijí bezprostředně a neproblémově, přijímají dary i rány osudu s odevzdaností moudrých, starají se jen o věci pozemské, košile je jim bližší než kabát, o politice utrousí leda pohrdavé slovo («je to svinstvo »), protože její důsledky na své kůži poznávají; ale nebouří se proti ni, nejsou jí fascinováni, je jim prostě lhostejná. Simko se jediným slovem troufale nedotkl současného režimu v otčině, jeho zajímají především lidské osudy, které «cosi» podivně, leckdy bizarně zformovalo a které už tím vydávají svědectví o klimatu, v němž žijí. (Z tohoto hlediska by např. mohla být novela Andreje Ferka Proso, vydaná v Bratislavě, posuzována jako mnohem «troufalejší»). Ideologický řád v Šimkově narativní říši je zcela bezvýznamný, nezasahuje bezprostředně do intimity lidí, může je jaksi zprostředkovaně omezovat, oni se musí navenek přizpůsobit jeho požadavkům, ale nikdy ho nepřijímají pro sebe jako řád smysluplného života, jako něco, co určuje jejich hodnotový postoj. Vypravěč je vůči skutečnosti usměvavě a shovívavě ironický, ať jde o minulost Či současnost. Život v jeho vidění — a osobité vidění je samozřejmě základem jeho vypravěčství — je pestré hemžení a
kolotání, nespoutaný rej zájmů, podivuhodná hra náhod a nepředvídaností, směsice zoufalství i nadějí, ztrát i zisků, sbližování i rozchodů. A právě toto pojetí lidského štěstí, pocitu blaženství z dobře žitého života polemizuje vlastně nepolemicky s ideologickým pojetím dějin, které se domnívá probojovávat «nový, lepší život» a chce «tvořit historii», programovat společenský vývoj i lidskou duši. Kmotrovství B. Hrabala je sice zřetelné, ale přesto nepůsobí dojmem epigonství. Šimkova narativní maska se od Hrabalovy liší především tím, že v ní není nic «lyrického», osobního, žádné subjektivní výpovědi, žádné osobní zážitky. Simko je vysloveně epický autorský typ, který se cítí volně v cizích osudech, umí si je vladařsky přivlastnit a nakládat s nimi podle své vypravěčské vůle, fabuIování je jeho radost i útěcha. Tato prvotina je potěšitelná právě epickou objektivizační schopností, v mladé próze (i české) dosti vzácnou. Drobné prózy (,
EVA KANTŮRKOVA
NADĚNKA 4
»
(Z rukopisu «Mé přítelkyně v domě smutku»)
64
poděšeně křičela: «Ne! Ančo! Ne!» Tiskla se do kouta a honem se převlékala z plátěné košile do oranžové pyžamové blůzy, honem honem, než Anča překráČí postele; z hadru do hadru vklouzla co nejobratněji, aby Anča, nohy probořené do papundeklů a oči upřené na ni, zahlédla z její nahoty co nejmíň. Pak vlezla pod přikrývku, přitáhla si jí až k bradě, obalila se do ní, udělala ze sebe netělesnou mumii, utopenou ve špinavé vězeňské Šedi. Anča, mezitím jak se blížila k Nádence dírami našich postelí, splaskávala každým krokem ve své odhodlanosti, a když se, potlučená o kovové rámy, konečně ocitla u Naděnky, touha v ní rozpačitě zhasla. Jednou půlkou dopadla na Naděnčino ležení, druhou trčela nad vedlejší záchodovou mísou, a neodvážila se dotknout ani Naděnčina palce u nohy. Pouze zbožňujícíma očima obhlížela svou lásku, svůj vězeňský únik, své povznesení, a zvadla nikoli, že věděla, že by za činný milostný projev
dostala výprask nejmíň od jedné z nás čtyř zbylých, ale protože Anča byla vůbec bitec, draveček i dobyvatel ženských těl jen pusou. To vsak vycítila neomylně, a vycítila to, sotva se první den rozhlédla celou, ze Naděnka je snadná kořist, je Nicnežzena, která se neubráni žádnému milostnému útoku či nabídce. Kdyby'byly samy, kdyby naléhala, kdyby se přiblížila v noci, kdyby prosila, dosáhla by Anča, po čem toužila; a Naděnka to o sobě věděla a třásla se pod Šedivou přikrývkou nepředstíranou hrůzou. «Ančo! ne! Ančo!» Křičela sice, ale matně se při tom usmívala, a matný je úsměv Nicnežžen, matný, nepřítomný a lákavý. Někdy se Anča odvážila poposednout dál od sousedství záchodu, uvelebila se celým zadkem na Naděnčině posteli, šťastná už tou blízkostí, teplem postele, někdy i polibek ulovila, a Naděnka pokaždé odkryla své nicnežženství: nedokázala Anču rázně odmítnout, jen se bránila, a bránila se jen tolik, aby AnČu neurazila. V koupelně, kde se jednou za deset dní musela celá svléknout do své dívčí podoby, která hlasitě popírala, že by to Štíhlé tělo už třikrát rodilo, byla Naděnka úplně bezradná. Pod zdvořilou záminkou, že sprchy jsou jen čtyři a nás je šest, podržela Denisa pevně Anču v našem rohu, aby se Naděnka v rohu opačném mohla bezpečně umýt. Vzduch býval v koupelně ledový, pára se z vody i nepříliš teplé rychle srážela a byla hustá, ve výhledu zacláněly i druhé ženy, Anča ulovila jen malé drobty NaděnČiny nahoty, «Proč jí zbraňujete», žalovala si nám, «zkusí, a už nikdy nebude chtít jinak». Naděnka byla Šestatřicetiletá a měla už odbyta všechna posvátná ženská poslání, jak je předpisuje zvyklost a život. Byla Dcerou, Manželkou i Matkou, a byly to pro ni než odbočky, jimiž prošla s ženskou trpností, ale jež jí zplna život neprosákly. Svět už je tak zařízen, že se nejdřív člověk někomu narodí a pak sám někoho dalšího počne nebo porodí, co zbývá, než se běhu světa poddat; matce se nevzpouzela víc, než aby nemohla být nazvána nevděčnicí, svoje tři děti milovala něžnou láskou, ale cítila se být spíš jejich čtvrtou sestřičkou, a manželství si znenáviděla, protože si ošklivila svého muže a bála se ho. A ani jemu se neodvážila vzepřít jinak, než pouze vnějšně, marným útěkem. Svou nejvnitrnějii podstatou by se Naďa ráda něžně a vesele milovala, svému průzračnému, jemně smyslnému a velice Čistému ženstvi byla vždy pohotovu. A protože manžel byl blbec, vyrazila si do světa ozkoušet, zda by se někde zhluboka a osvěživé nenapita. Možná nepřeháněla, možná se skutečně musela spustit ze řetězu, aby se nezbláznila. «A já ho chtěla vytrestati Chápete tu moji zhůvěřilost? Chtěla jsem ho vytrestat, a on mě levou rukou dostal do kriminálu». Manžel, když si Naděnka vyjela do světa na zkušenou, ji zažaloval', že se vyhýbá placent alimentů. Že útěk od muže skončil vězením, ji nedeprímovalo. Vězení je taky svět a přímo přetéká zajímavými lidmi; rozhodně to není ta studená domácí jeskyně bez lásky a bez světla, v jakou se proměnilo její manželství; a byla před mužem v Ruzyni schovaná, dokud je v Ruzyni, je dobře, je chráněna nedostupností. Její Ženstvi ani tu neurážel nezájem, a to nejen zásluhou lesbické Anči. Vezli ji k soudu, k odvolacímu řízení, k soudům vozí vězné z vazby společným autobusem, ruce mají
v želízkách a každý má vlastního strážného, nebezpeční zločinci mají i dva, a rozvážejí je k soudibn po Praze hned po ránu všechny najednou, bez ohledu na to, že maji předvolání na různou dobu; na Naďu se dostalo u soudce až k polednímu, takže v cele soudní budovy čekala celé dopoledne, a přijeli pro ni aŽ k večeru, takže čekala v cele ještě celé odpoledne; a vrátila se a vyprávěla ne o tom, že jí ty tři měsíce soudce přišil definitivně, ale že byla u soudu, k němuž náleží bydlištěm, z Ruzyně jediná a hlídal ji dozorce, který už když jt ráno přebíral, vypadal, že by si rád «drcnu!». «To bylo hrozný! Drcavýho mužský ho já poznám na dálku kůží. Já nevěděla, co si počít. U soudce se to odbylo za chvíli a byla jsem tam s ním sama tolik hodin! On nechal katr mezi mou celou a svou hlídací místností dokořán, asi že by bylo slyšet, kdyby ho pořád zamykal a odemykal, nabízel mi cigarety, čaj, kafe a pořád se se mnou bavil o mém případu. Radil mi, abych odvoláni zrušila, tři měsíce už mám skoro odkroucený, při odvolacce bych mohla vyfasovat přídavek, a já byla nervózní, znáte ty nahý mužský oči. Měla jsem takovéj strach, že zas nedokážu odolat! A on to na mně poznal a musel si myslet, že o to taky stojím. Tak když se objevil v tom otevřeným katru a na něco se optal, já mu odpovídala hodně hlasitě, řvala jsem jak debil, doufala jsem, že za jeho strážní místností by mohla být ještě místnost další, kde jsou nějací lidi, a ti mě uslyší. Pokaždý se lek, když jsem nahlas odpověděla, tiše, napomínal mě, nekřičte tak, a stáh se na svow polovičku. To udělal snad dvacetkrát. Taky na něm bylo poznat, jak se bojí. Šel na záchod a řek, já vás tu nechám, ne abyste něco prováděla, a já ho, úplnej debílek, poprosila, aby ten katr zamknid. Aby na mě nikdo nemoh. No chovala jsem se jak blázen, sama požádat o zamčení katru. A když se ke mně přiblížil na dotek, plížila jsem během řeci k tý blbý mříži, snad jsem chtěla utéct, ale kam ? Schovat se v tý jeho strážný kanceláři! A pořád jsem úslužně a hlasitě vykřikovala, «ano, pane veliteli», «ne, pane veliteli», no cvok. Děvčata, co bych vyprávěla, já se mu v tý hrůze bála říct, že se mi chce čůrat, bylo úplně vyloučený, říct mu o takovou věc, počkejte, nezdržujte mě, nebo se stane neštěstí». Byla milá, poddajná, laskavá, vtipná, graciézní, tolerantní, roztomilá až noblesní, a po dvou dnech společného pobytu na malé cele byla nesnesitelná. Dva dny průměrnému vězni, když se dostane na novou celu, postačí, aby se vypovídal ze svého případu; pak se cítí být zařazen a uvolněný a už se svěřuje jenom tomu, s kým se sblížil. Denisa, která mlčky převzala povinnost Nadu ochraňovat, na ni ještě po třech týdnech zuřivě křičela:
65
to ticho, a Nádence se dravé slovo mihlo hlavou, položila karty, vyskočila ze stoličky a zas začala rázovat na zbytku prostoru, pravou ruku předsunutu před tělem v naléhavém gestu. Večer se ponořila do bezesného spánku, usínala ochotně a spala tiše, tak tiše jsem viděla spát jen Andy, ta spala jak zvíře, schoulená v klubko, nehnutá a bez slyšitelného dechu; a sotva ráno otevřela oči zateklé tuhým spánkem, obhlédla z kovového kavalce anebo z už ohřátého prkýnka toalety, kde se to nalézá, sotva si uvědomila svou pravděpodobnou budoucnost, začala ze sebe celodenně ve zneurotizované povodni slov vy vrho vat svůj strach, svou bezmoc, bezradnost i utrpení. Její ženská anabáze končila v nevýchodností, její nicnežženská trpnost nikdy ten kruh neprorazí, nikdy se nerozhodne tak, aby byla spokojená, ženství je jejím nutkáním i prokletím; od manžela vyšla a hrozilo jí, že zas jen on ji bude čekat za vězeňskou bránou, a ona bude ta pokořená a on, podpořený státem, který Nadu odsoudil, bude mít navrch, budou ho podpírat všechny atributy posvátných ženských poslání, konkrétně Nadina matka a Nadiny děti. Trest dostala směšný, trest a s ním spojená pohana zdrojem jejího neklidu nebyly, tři měsíce, říkají vězni, se dají odsedět na žiletkách; měla trest vyšetřovací vazbou téměř odbytý a blížil se den, kdy ztratí ochranu vězeňských zdí; z toho byla stále neklidnější. Omílala svůj příběh od začátku, od prostředka, od konce, jakoby v zoufalé naději, že co od vypráví, to přestane existovat. Přestane to existovat a ona se zázrakem přenese do světa jiného, kde by s ní mohly být i její děti, matku by tam taky snesla, ale vstup by tam měli zakázán muži, kteří ze msty dávají do vězení zavírat matky svých dětí; byl by to svět, kde panuje jen veselost, blaženost a přátelství, ona možná v tom světě nebude zdaleka tak milovaná, jak by toužila, ale bude tam aspoň laskaná a chráněná. A protože byla dost inteligentní, aby na sebe věděla, jak je bláhová, dovedla i sebe v proudu nesnesitelného žvastotu a eruptivních slovních výbuchů zesměšnit, zlehčit. Tím byla sympatická a bylo jí vždy znova odpuštěno. «No tak dobrá», mávla Denisa odevzdaně rukou, «vykecej se. Jak to bylo dál?» «No je to normální?» Dosnídaly jsme, jeden stůl jsme nechaly na středu místnosti, na něm se hrálo «člověče nezlob se», protože na něj bylo vidět, a druhý jsme odklidily ke stěně u dveří, na místo neobhlédnutelné Špehýrkami, kde se daly hrát zakázané karty, a Nada začala přecházet dlouhým krokem, trup nachýlený kupředu a pravou ruku před sebe předsazenu v dramatickém gestu, kterým se po ní Denisa posměšně opičila. « Je to normální, když si mužský sedne nahý před televizor a drbe se po celém tele? Paní Evo! Denisko! No je to normální? » Varovaly jsme se odpovědět, abychom v ní její zaujatosti neupevňovaly. «Hlavně mlčet na všechno, co říká», přikazovala Denisa, «může to být její utkvělý blud». Nada o svém muži mluvila jen jako o nenáviděné, strach a odpor vzbuzující zrůdě. Jmenovala ho zásadně příjmením, a ani to ne často; nejčastěji mu říkala HRDOBEC. Nikdy neužila nadávku, ona vůbec neužívala sprostých slov, proti hrubým výrazům, poletujícím vězením jak zabydlení Černi motýli, obranně mhouřila oči. Byla proti hrubosti bezelstně bezbranná, ale kdo byl HRDOBEC, byl v jejím
66
výkladu toho slova hlupák, sprosťák, zvrácenec, sobecký chytrák, zbabělec a ztrácel u ní všechny šance. Pobíhala po naší kleci, žena krásná a jemná a svou jemností vzácná, protože si ji uchránila i ve stokách i mezi vymydlenými cynickými pitomci, a občas, když skončila větu, jeden svůj výkřik do lhostejné tváře světa, a než začala druhou, si všemi deseti prsty hrábla do jemných, prošedivělých, nehustých vlasů a načechrala je; to bylo její druhé typické gesto. Vlasy tvořily pěkný rámec kolem ušlechtilého tvaru hlavy a bývaly prý černé jako uhel. Prošedivěly hodně, říkala, že až v posledních měsících, šedá rozhodně byla základem toho meliru, nikoli černá; ostatně my oběs Denisou v Ruzyni taky zeŠedivěly. «Seděl nahý, děti nebyly doma, ale mohly kdykoli domů přiběhnout, na to vůbec nepomyslel a na mě taky ohled nebral, seděl a čuměl na fotbal a drbal se a drbal Hodiny ! Paní Evo! Denisko! Přísahám! Celý hodiny. Jednou na televizoru něco opravoval, napadlo ho podrbat se šroubovákem. Pak už vždycky bral k televizoru ten šroubovák. Nahatej Čuměl na fotbal a já ho slyšela až v kuchyni, jak se šroubovákem podrbává». Šťastná byla rok dva po skončení školy. Maturovala s vyznamenáním a potom pracovala jako samostatná účetní pň svozu mléka. K její kancelářičce na dvoře mlékárny přijížděly cisterny plné bílé tekutiny a ona zapisovala, odkud mléko pochází, jaké je kvality a vypočítávala, kolik za ně mlékárna výrobci zaplatí. Byla soběstačná, bydlela mimo domov, vymkla se matčinu vlivu, byl to rajský čas; o Nicnežženě v sobě ještě nevěděla. Proč se vdala, nevysvětlila. Jednou v proudu kalných slov vychrlila, že se vdát musela, byla těhotná; podruhé ale muže vylíčila jako chlapa neužilého, s nimž byla ještě Čtyři měsíce po svatbě pannou. Věk děti odpovídal vyprávění druhému. A jistě utíkala do manželství před matkou, která ji nemilovala a již se marně pokoušela vzdorovat. Otce nepoznala, dokonce ani podle jména ne, nést ačil-li by název Rus; anebo ještě šířeji — Voják. Matka otěhotněla na jaře v pětaČtyřicátém roce s ruským osvoboditelem na jeho pochodu Slovenskem. Možná voják stačil padnout, možná žil, nikdy se neozval a matka ho nehledala. Že za sebou nechal dítě, asi věděl. Matka se vdala za Rusína a odešla s ním do českého pohraničí, co nejdál od místa hanby. Nada měla polovlastní sourozence, měla je ráda, otčím nedělal rozdíl mezi ní a svými dětmi, jen v matčině náručí nezdomácněla. Matce byla její vlastní hanbou vždycky trochu prašivá. A asi jí Rusa i pňpomínala. Ze je otci podobná, soudila Nada z toho, že se nepodobá matce; její tvář, byť nevýrazně, byla skutečně trochu ruská. Měla žlutavé oči pod lenivými, těžkými víčky s krátkými silnými řasami, ty oči připomínaly Sibiř, sibiřská plemena starodávných rodů, zrovna tak jako Šířeji než evropsky postavené lícní kosti. Zřetelně kreslené rty jí napínaly velké zdravé zuby a nos měla ne pršáČek, ne francouzáček, ale něco přesně mezi tím. Po svatbě následovalo dítě za dítětem, měla chlapce a dvě holčičky. Děti veselou, krásnou a vzrušivou maminku milovaly; chlapec z jejího postavení v rodině už bral rozum a taky on jediný jí napsal. «Drahá moje maminečko, vrať se, je nám tu bez tebe smutno». Na to, že byl třináctiletý, psal
hodně dětsky. Papír si pečlivě nalinkoval, psal úpravně a oznamoval, ze to dělá potají a tudíž musí pokračovat na několikrát, tak ať mu maminka odpustí nestálost písma, potají taky ponese dopis na poštu. «Na poštu budu moci jit až zítra, to máme tělocvik a babička za mnou až k hřišti nepůjde, ona schválně chodí nakupovat, zrovna když jdu ze školy domů, takže drahá maminečko, končím». Chlapec nejen doma vyšťáral ukrývanou maminčinu adresu, ale pochopil i to, že musí k jejímu jménu na obálku napsat datum jejího narození, jinak vězeňkyni dopis nedoručí. «Není to příliš na jeho malou hlavičku! Píše mámě, a vedle jména musí napsat datum narození! Co to v té dětské dušičce zanechá? Jaké bude mít ponětí o matce? V tomhle citlivém věku! To jsou vzpomínky na celý život! Vždyť jestli píše mé jméno s datumem, musí vědět, Že se se mnou děje něco nepěkného! Asi mu řekli, že jsem v nemocnici, babička mu určitě řekla, že jsem v nemocnici. Babička je na to dost pokrytecká. Ale věří ji? Anebo to Hrdobec vybalil! Rozplakal se a řek dětem: milé dětičky, dostal jsem vaši maminku do vězení. Hrdobce vzal čert. Ale co já řeknu svým dětem, až se vrátím?» Drásala se vinou na dítěti, jemuž zkazila vězeňským způsobem psaní adres obraz mateřské čistoty a spořádanosti, a že ji v jednu chvíli zabolela vina až příliš, obrátila útok proti Hrdobcovi. «A bylo to jinak! Bylo to docela jinak, než si myslím! Kde by vzalo dítě adresu, kdyby dospělý nechtěl, aby -psalo?» Měřila Šestimetrový prostor dlouhými kroky, pravou ruku vy trčenu v gestu stejně naléhavém, jaké má Rodinův Jan Křtitel. «On klidně zneužije moje děti, jen aby mě donutil vrátit se! Ví, že kdyby napsal on, mnou to nepohne. Ale když napíše dítě, zastydím se a pňběhnu. Tak to bylo. Je to hnusnej vyděrac. Řek, Staníčku, napiš mamince, podívej, tadyhle máš adresu, a pěkně si nalinkuj papír, abys psal rovně, to bylo vždycky pro něj to hlavni, mít nalinkovanej papír, o to se vždycky snažil, psát rovně. Co píše, na tom nezáleží, hlavně že je to podle linek. A Staníček možná psal potají, Staníček zas tak moc nelže, ale potají jen před babičkou, u který bydlí, i na poštu Šel sám, tomu taky věřím, ale všechno to dirigoval Hrdobec. A Hrdobec mu k mému jménu nadiktoval datum, dítě se stydělo, cítíte taky, jak se muselo stydět? A proto se o otci nezmiňuje, otec určitě to psaní čet! A Hrdobci bylo fuk, co při tom dítě prožívá, hlavně, že na mě vyvíjí nátlak. Mám muže čenichacího psa. Mám vlka, který mě chce zahnat zpátky do ohrady. A udělá to přes zničené duše mých dětí. Ale co řeknu dětem? Jak se říká dětem, že mají otce Čenichacího psa?» Na počátku byla moc mladá, nevinná a nevědomá, aby vzdorovala. Taky tři děti jdoucí rychle za sebou jí zabraly všechnu energii a všechen čas. «Jednou si drcnul, a byla jsem v tom». Podle toho, že děti byly tři a že první se narodilo dva roky po svatbě, se s mužem příliš nenamilovala. Muž býval důstojníkem z povolání, stěhoval se z posádky do posádky, Často ho překládali, a ona se na každém dalším místě cítila opuštěnější, ztracenější a k němu stále víc připoutaná. Ženám ostatních důstojníků se vyhýbala, byly jednotvárně omezené, byly hašteřivé a pomlouvaly se, a na žádném místě nesetrvala tak dlouho, aby se tam stačila s někým sblížit. Dokud byly děti malé, ten úzce ohraničený svět, její domá-
cí vězeni, ji zplna vsakoval; jak rostly, začaly chodit do Školy, do různých kursů, za zábavou, ona též musela vyhlédnout za plot manželského ovčince. A uviděla, že muž ji zklamal, že jiní muži jsou mužsky poctivější a lidsky lepši. A že samy děti ji nedokázaly vyplnit život, otevírala se v ní země nikoho. Zápolila s tun jako s nemorálnosti, nechtěla být nemorální, nechtěla být muži nevěrná, to by bylo nízké, děsilo ji, že by se podobala druhým důstojnickým manželkám. «Hodně jsem chodila do biografu, hodně jsem četla, já začala dokonce vyšívat, abych nějak vyplnila čas!» A tím vším, novou zkušeností, ale zejména z pocitu opuštěnosti, nespokojenosti a pokořenosti se v ni probouzela Nicnežžena. Žena v ni Číhala jak Šelma. Pak muže z armády propustili a Naděnka ztratila tu jedinou vzrušivost, kterou dotud měla, vzruší vos t stěhováni a změn prostředí. Zůstali usazeni na jednom místě a odkrytá prázdnota jejího života na ni civěla ze všech stran. «Pořád jen záclony, koberce, košile, ponožky, talíře, hrnce. Hrnce, talíře, ponožky, košile, koberce, záclony. Já už byla tak zrůdná, Že jsem se těšila, až děti onemocní. Když byly nemocné, byla jsem šťastná. Měla jsem starost, měla jsem se čemu věnovat. Děti mě tak moc nepotřebovaly, byly chytré, učily se samy. A byly tři, vystačily si mezi sebou. Nakonec mi vždycky zůstaly ty hrnce, talíře, koberce a košile». A ona byla mladá, krásná a tak láskychtivá! Muž věnoval všechen volný Čas přípravám na zkoušky, dálkově studoval techniku, bránil se společensky propadnout k dělnickému dnu, když předtím byl jako důstojník polopánem; Naďa jeho studia chápala jen jako zradu na sobě, jako projev mužského sobectví. «A proč by nemohl být dělníkem ? Vydělal by víc a měl by Čas věnovat se dětem, Když ho nejvíc potřebovaly, seděl u skript. My museli pořád jenom uhýbat, pořád se mu přizpůsobovat. Přeložili ho, my za ním; vyhodili ho, my za ním. VČil se celé soboty a neděle a děti nesměly ani špitnout». Našla si milence. Snad ani ne lásku, jen muže, jehož si vážila. Zaměstnáním byl jedním z těch barrandovských organizačních přisluhů, jichž se točí spousta kolem filmu a kteří do řeči vplétají jména slavných herců, aby budili dojem, že s nimi zrovna včera prožili parádní flám; ale to ji na něm neokouzlovalo, byla skutečně inteligentní a jemná. Blažilo ji, že může milovat někoho, kdo miluje ji. «Honza měl rychlý auto, mužským záleží na takových pitominách, jako aby měli auto cizí značky anebo pili pravý francouzský koňak. Jezdili jsme do naší chaty. Kradla jsem ty chvíle dětem, utíkala jsem, když byly ve škole a nepotřebovaly mě. Chatu máme až na konci osady, osadou se muselo projet rychle, aby mě nikdo nepoznal a neprozradil mě. Chata je o samotě, cesta tam končí a dole pod ní je lom, v chatě nás spolu už nikdo nemoh vidět. Nikomu jsem neubližovala. Domácnost jsem měla spíš ještě v lepším pořádku, než předtím, děti byly taky veselejší a spokojenější, když já byla spokojená a veselá. A pro svý Špatný svědomí jsem se jim o to víc věnovala, chodila jsem s nima víc na procházky, koupat se a hrát si. Děti na Honzovi jen vydělaly. A Hrdobec nevěděl nic. Měl svůj počítač, chodil pozdě domů a hned se zahrabal k televizoru nebo do no-
67
vin. Tak to mohlo trvat. Všichni jsme na tom byli tak, jak jsme na tom mohli být nejlíp». Manžel nebyl tak netečný, jak si myslela. Pozoroval ji, skládal si mozaiku z drobných skutků a nesrovnalostí, dedukoval, kombinoval a jednou v sobotu, když předstíral, ze jede na školení o počítačích a Nadenka dala děti k babičce, se rozjel na chatu, aby ji s milencem nachytal. Totiž, nachytal; když uviděl saaba před vchodem, schoval se do křoví; pak milenci odjeli do vsi koupit si víno a on se vpliŽil dovnitř a schoval se v ložnici. «Šla jsem se převlíknout do domácích Šatů, otevřela jsem skříň a sáhla jsem pro župan, uviděla jsem tam Hrdobce sedět zkroucenýho mezi hadry, ale nezapálilo mi to. Jak by tady mohl Hrdobec sedět ve skříni, když je na školeni? Já se na tu sobotu tak těšila! Nemohla jsem si připustit, že by mi ji přišel zkazit. Zase jsem skříň zavřela a běžela jsem za Honzíkem, Honzíku, je to možný, aby byl Hrdobec ve skříni? Řekni mi, prosím tě, ujisti mě, že mám jenom přeludy z předrážděných nervů, protože kdyby měl být Hrdobec ve skříni, tak jdu a rovnou skočím do lomu. Honzík řek, ale to víš\ že se ti to jenom zdálo, máš ho plnou hlavu, pusť ho z hlavy, nekaz si jím život, a pili jsme vino». Jenomže manžel ve skříni byl, v patňčnou chvíli zní vylezl, urážel Nadu a byl bit.
můžete vylít srdce komukoli, jen když má v sobě dost rumů a piv. Pociťovala to jako vzpouru, když vdechovala pach levných gulášů a zvětralého piva, smíšený s puchem poblitin a neuklízených záchodů. Jen musela víc Šetřit, z peněz, které jí Hrdobec dával na domácnost, si musela ulít na svých pár rumů a piv. «A to jste se nebála? Chodit tam sama?» «Chránili mě». «Kdo?» _ «Já dlouho nevěděla, že to jsou chlapi z galerky. Říkali mi Amulet. Pár sympaťáků, kteří si ke mně nedovolovali, tak jsem chodila hlavně k jejich stolu. A když se připlet někdo přespolní, který vypadal, Že by si na mě chtěl dovolit, vynesli ho před hospodu ». Věřila jsem jí to, ona by dokázala čelit nebezpečí důvěřivou křehkostí. Nicnežženy dovedou v chlapech probouzet ochranný instinkt. A taky uměla naslouchat a nezkazila žádnou legraci. Nikoho neohrožovala v jeho zájmech, nikoho nevytěsňovala z jeho práv, ani ženy ne. Nikoho nenapominala, nesoudila. Uměla se usmát a dotknout se rukou, nevyhánějte mě, patřím k vám. Chovala se tak i na cele, přátelská, nekonfliktní, chápavá. Ničím se z těch zaplivaných špeluněk nevymykala, ani vzhledem, oblečením nebo vystupováním, ale taky se jim ničím nepodobala, nebyla sprostá, neopila se do bezvědomí, nebyla vyzývavá. Byla to, Čemu se ve všech prostředích říká dobrá holka. A bavila se! Konečně se náramně bavila! Každý ten týpek u stolu politého gulášem a pivem v sobě nesl něco neobvyklého, nějakou mimořádnost. Nikdo tam nebyl nudný. Byl tam muž ošklivý jako noc, vyzáblý, hranatého těla, myších vlasů a špatně sešitého zaječího pysku. Toho měla ráda. Bavil se s ní o svojí mamince, o tom jak umřela a jak byla v rakvi krásná, Chodil mamince denně na hrob rozsvěcet lucernu, protože se za života bála tmy. A byly tam ženské roztřesených těl a přesmutných osudů, šly s vojáčkem za bůra, aby měly na pivo, a vojáček jim bůra nedal, a taky krasavice, co nešly pod dva tisíce a každý je rád vysolil. Bylo to stokrát lepši než chodit do biografu nebo číst romány. Třípokoják v paneláku, lepý sen všech polopánů, kde všichni vzájemně slyší svou vyměšovací činnost, kde všechny rodiny mají jídelní stůl postavený na tom jediném místě, které pro něj vymyslel projektant, kde všichni zasednou ve stejnou dobu k televizorům a ráno jednostejně odnášejí rozespalé děti do Školek a do jeslí, celá ta vymiškovaná spořádanost, jíž se tolik pyšnil její muž, jí konečně mohla být k smíchu. Přátelství somráků a lidí nezavázaných je sice studna s vodou zkalenou, ale je to studna hluboká a stále otevřená. Cau, Nado! Dáš si se mnou pivo? Popíjejí pivo a mlčí; anebo tě vyslechnou, když do hospody přineseš svou starost. Dál než k fotbalovým utkáním jejich společenský zájem nesahá. A nemají starosti, kde sehnat lustr, kde koberec, nemají potíže s představeným pro své ambiciózní sny. Samá úlevná zjištění. Zakrátko si v galérce zjednala dva, kteří by Hrdobce zbili.
«Honzík Hrdobce strašlivě spráskal. Já mu v tom nebránila. Koukala jsem se, jak konečně Hrdobce někdo bije. Pak ho Honzík vynesl před práh, pohodil ho tam jak Štěně. A to bylo krásný, poslouchejte, tohleto bylo krásný: když se Honzík vrátil, otřel si jednu ruku o druhou jako po nějaký těžký špinavý práci. A nalil víno a sed si. A ted, Nadinko, řek mi, ho můžeš pustit z hlavy. Jenomže já věděla, cítila jsem to celou kůží, že Hrdobec tam venku Čeká, sedí v křoví a Čenichá. Víno mi nechutnalo, nic mi nechutnalo, pořád jsem odbíhala k oknu, jestli ho neuvidím, hlídala jsem dveře, jestli nevejde. Sobota byla zkažená a Honzík řek, to nemá cenu, vrátíme se domů. Když jsme zamykali chatu, ještě nikde nebyl vidět, ale jak Honzík odemk auto, Hrdobec se vyřítit z trnek a klek si před vůz. Cesta je tam úzká, z jedný strany vysoká stráň, z druhý sráz lomu, auto se může otočit jen těsně před chatou, slabší řidiči k nám jezdili radši pozpátku, Honzík tiemoh vyjet a Hrdobec na kolenou plakal a prosil, abych ho neopouštěla. Nevstane, dokud mu neslíbím, že ho neopustím. Z chaty odjedu s tím chlapem jen přes jeho mrtvolu. Bud ať ho přejedeme, nebo ať ho shodíme do lomu. On beze mě nebude žít. Nevstane, dokud mu neslíbím věrnost. Vy se smějete, já se ted taky směju, ale co byste dělaly s Hrdobcem, který pláče a prosí na kolenou?» Šla k mužovi, zvedla ho, oprášila mu na kolenou kalhoty, odvedla ho stranou a uraženého milence nechala odjet. Když tedy nemohla mít milence, protože Hrdobec už pak si na ni dával pozor a každou lásku by jí zkazil, začala se toulat. Přes den, když děti byly ve Škole a Hrdobec v zaměstnání, Šla jakoby na nákup a ve staré dělnické čtvrti, zaostalé a na spadnutí, vymetala hospody a automaty. Někdy utíkala i ve«Bylo to dopodrobna domluvený. Děti byly u bačer, když se Hrdobec koukal na televizi, nosila s sebou džbánek na pivo, aby nevyvolávala jeho pláč. bičky a ti dva měli klíč od bytu. Hrdobec měl myLačně se seznamovala s lidmi, navazovala hovory. * slet, že jdu domů já. A oni ho měli překvapit u teleHospody přejí rychlým přátelstvím, v hospodách vizoru. A aby se hodně polekal a taky aby je nepo-
68
znal, natáhli si přes obličeje punčochy. A stejné na ně vyzrál, Hrdobec vyzraje na každýho, protože on je nejen zbabělec, on je taky chytrák. Dostali ode mě kilo a slíbili mi rukoudánim, ze Hrdobce nezabiji, ale naloží mu, aby si to pamatoval. A všechno bylo, jak jsem jim vylíčila. Našli Hrdobce v obýváku před televizorem, chtěli se hned dát do práce, oba ruce jak lopaty, a Hrdobec pohotově vycouval k ložnici, oběh postel a než mu mohli dát pr\mí ránu, svlík se ze županu donaha a leh si. I ruce prej připažil a nohy měl špičkama natažený jak pň baletu. Jsi kamarádka, Naďo, řekli mi, ale nahýho chlapa v posteli nebijeme. Chtěli jsme ti pomoci, ale tohle jsme udělat nemohli, a kilo mi vrátili». (T/4 co jsi tím výpraskem sledovala ?» optala se Denisa. «Aby dostal strach. Když bude mít strach, spíš ode mě uteče. Myslela jsem si, že když budou mít moje klíče, napadne ho, že jsem jim je data já. A bude se bát, abych to nezopakovala ». Ale manžel neutekl, vracel se denně domů, rozhodnut nevzdat se rodinné pospolitosti, i když už asi opravdu pospolitosti nebyla. Tak se Naděnka spustila ze řetězu. «Rozhodla jsem se, že se zkazím. A on mě ještě rád nechá». «No to bylo opravdu mazaný rozhodnutí», řekla Denisa a v očích, kterými se na mě podívala, měla ironický pošklebek. «Doufám», šeptala mi, «že ji všechno nevěříte. Ona je Naďa prima holka, ale vy, Evo, máte dost pitomý zvyk brát lidi vážně». V hospodě se Naděnka spřátelila s mužem, který jezdil na služební cesty na Slovensko a pěkně jí o Slovensku vyprávěl. Bylo mu ke čtyřicítce, byl ženatý, a taky svůj život v té podobě, v jaké jej žil, nemiloval. S Nadou si rozuměli, tak si rozuměli, že když Naděnku napadlo ozkoušet si, jaké to je, když se člověk vydá na loupež, doprovodil ji. «Chtěla jste krást?» «Krást zrovna ne. ProČ bych kradla. Nic jsem nepotřebovala. Chtěla jsem prožit ten pocit, když se krade. Zdálo se mi, že to musí být vzrušující». Vybrali si místní chatovou kolonii, plížili se v noci k největší chatě, čím větší, tím se jim zdála nedobytnější. Svítil měsíc, vydávali dlouhé zřetelné stíny a sami do hlubokých stínů vzniklých měsíčním svitem neviděli, ale i z této obtížnosti se radovali. Jak šli, lekalo je každé zaprasknutí větvičky a zachrustění kamínku. Byli správně naliznutí, legrace přecházela v lechtivou hrůzu a lechtivá hrůza se rozplývala v radosti uličnictví. «Nedovedete si představit, jak dlouho se přelézá přes nízký drátěný plot, když nechcete udělat velký hluk. Jen než přehodíte jednu nohu! A pak ještě druhou! Visíte za kalhoty, za bundu, nevíte, kam nohu postavíte. A jaký rámus v tichu způsobí, když vytloukáte zámek dveří! Každý úder mi připadal jak výstřel. Krčila jsem se ve stínu a pozorovala jsem okolí jak zajíc. Když se člověk hodně boji Čas tak divně stojí. Dlouho trvá. Ale já byla zvrácená. Přála jsem si, aby nás chytili. To by měl Hrdobec ostudy! Panečku, žena mu vykrádá chaty!» V chatě v tichosti a při zavřených okenicích rozžali lampu a snědli rodině jednu konzervu. Z plechovky vybírali maso prsty, nechtěli vlastníky poškodit ještě tím, že by jim umazali lžíci. Lehli si, ale nebylo nic. Do muže se dala z prožitého strachu
veliká zima. Když se zahřáli, nechali chatu otevřenou a utíkali k městu. Ten přítel vzal potom Naděnku s sebou do Humenného. «Proč do Humenného?» «Kdyby řek do Košic, jela bych do Košic. Hlavně, aby to bylo od Hrdobce hodně daleko. A možná mi Humenné připadlo tím jménem být blízko Rusku». «Rtisku?» « Našla jsem v matčině patná tn ik u fotograf i i n ts kých vojáků. Ne z osmašedesátého, z pětactyřicátého roku. Měli upocený rubašky, lodičky posunutý do čela a na prsou spousty orděnů. Matka mi mezi nimi odmítla ukázat toho dotyčnýho. Možná se bála, že ho začnu hledat». «Přece sis nemyslela, že ho najdeš v Humenném ». «Nemyslela jsem si nic. Člověk si nemusí něco myslet, aby něco udělal. Humenné byla náhoda. Doprovázela jsem přítele na vlak a na nástupišti jsem se ho optala; Kam jedeš? Do Humenného. Mně se to jméno zalíbilo a řekla jsem: Vem mě s sebou. A on řek: Tak pojeď. Nasedla jsem s ním do vlaku, vlastně jsme se ještě nestačili rozhodnout, jestli je to doopravdy anebo jen z legrace, a vlak se rozjel. Odjela jsem úplně beze všeho, ani peněz jsem moc neměla. Zaplatila jsem průvodci za lístek a zbylo mi čtyřicet korun. Ale vezla jsem maso! Šla jsem ho na nádraží doprovodit z nákupu, bylo úterý, to jsem vždycky chodila pro maso, vozili ho Čerstvý z jatek, a tašku jsem vezla s sebou». «Na děti jsi nepomyslela? Že přijdou ze školy a ty tam nebudeš?» «Na děti jsem myslet nesměla. Říkám přece, že člověk nemůže myslet, když chce jednat». «Měla jste pocit, že utíkáte na svobodu?» «Měla jsem pocit, že utíkám. Něco prasklo, něco ruplo, a já se vezu vlakem do daleka. Bylo to podobný blaho, jako když se vám podaří dobře se opít. Ani moc, ani málo, jen aby se hlava lehce točila a bylo veselo». «Ujela byste sama? Myslím, kdyby do Humenného nejel váš přítel a nevzal vás sebou». «To bych nedokázala. Tenkrát ne. A Čemu těžko uvěříte, ulehčil mi to ten nákup. Pořád jsem si opakovala: jsi na nákupu, jsi jenom na nákupu. Vlak už jel a já si říkala, jsi vlastně na nákupu, vrátíš se s tím masem domů jen větší oklikou: Tak daleká oklika mi připadala dost legrační». V Humenném se přítel s Naďou rozešel hned na nádraží, Naďa vykročila žit na vlastní pěst. Tak tvrdá, jak tvrdé je Humenné, ta pěst nebyla. A nebyla by dost tvrdá na žádné místo na světě. «Nikdy nejezděte do Humenného. Je to strašná díra. Díra je to nemilosrdná. Jedno sídliště, jedna kavárna, jedny kasárna a pár slušných starých baráků, Taky dost sprosťáků Byt si našla u starších manželů ve venkovském domku, zamilovali si ji jako poloviční dceru. Občas jí dali najíst, čekali jí s placením nájemného. Chodila za město sbírat trnky, aby měla nějaký oficiální příjem. «Trnek rostlo! Bylo jich modro. Naštěstí jsem si schovala kupónky od prodeje, pak jsem je mohla předložit soudu. Velký výdělek to nebyl, ale za příživnictví mě odsoudit nemohli». Manželé ji poslali na ves pomáhat příbuzným při zabijačce. Zabijačka trvala tři dny, byly to celovesnické orgie zabíjení. Vepře poráželi snad v dvaceti chalupách.
69
Řezník usrkával slivovici rovnou z láhve, sotva stál na nohou, ale ruku mel jistou. Hospodář pro popíjení neudržel vepře na provazu před palicí, vepř utekl, honili ho. Jí taky dali líznout, aby ochutnala všeho dobrého, ostatní ženy srkaly jen sladké. Líčila, jak okouzlila celou ves, hlavně hospodyni. «Nelekla jsem se ničeho, i teplou krev jsem míchala rukou. Udělala mi pod loktem černý škraloup a strašně smrděla. A neměli vodovod, voda se musela tahat z dálky od studny, to bylo konví, všechnu vodu jsem nanosila já. Mrzlo a klouzalo, lila jsem si do bot a voda mi umrzala na punčochách». Dostala výslužku, jídla na celý měsíc. «Tam bych bývala zůstala. Být tam mladý a volný chlap, ta ves by mě udržela. Všechno tam bylo jasný, nekomplikovaný ». V městě sedávala v kavárně, bylo tam teplo; celé odpoledne upíjela tu jedinou černou kávu, na víc neměla. S muži se seznamovala lehce, na poměry v Humenném vypadala až příliš exkluzivně. Byli ale všichni nudní. Teprve v hospodách bylo zas veselo, tam zas jí byla blíž místní policie. Když ji policista zatkl poprvé, dovedl ji na nádraží a přiměl ji koupit si lístek na Prahu. Byla tak vyděšená, bylo to její první střetnutí s policií, že policista uvěřit jejím slibům a ani nepočkal do odjezdu vlaku. Lístek v pokladně vrátila, byly to její jediné peníze, a zadem vklouzla zpátky do města. Horlivě trhala trnky, aby jí nemohli přišít pňživu. Podruhé byl policista prozíravější. Sebral jí občanský průkaz a na úřadovně vyhrožoval, že ji pošle do Prahy vězeňským postrkem. Zatkl ji pozdě večer, byli v úřadovně sami, byla to místnost jako na každém jiném úřadě, psací stoly, židle, telefony a špinavá záclona, jen že on měl na sobě uniformu. Byl mladý a hrubý. «Zachránila jsem se, že jsem ho neodmítla. Byt to strašný boj. Když se bije svědomí s nutností, to Z člověka třísky jen lítají. On řval, že mě dá zavřít a oznámí nte do Prahy, a mně se do Prahy nechtělo, v tu chvíli zrovna se mi tam strašlivě nechtělo, a do vězení taky ne. Hrál si s mojí legitimací, bylo jasný, že mi ji jen tak snadno nevrátí. Aspoň kdybych u sebe neměla tu legitimaci! Normálně jsem chodila s útržkama od prodeje trnek, legitimaci jsem nechávala doma. A to jsem si byla na poště pro peníze a legitimaci jsem mela u sebe. Když mi ji sebere, co si počnu? To mě pak na ulici sbalí každý poliš, který me potká. A všechno bylo proti mně. Ze byla trna. Že jsme tam byli sami. Že měl na mě udáni. Dát nebo nedat je věčná otázka ženy. On nevypadal nejhůř, byt trochu pomenší, ale byl silný. Ze řval, nebylo důležitý• Znala jsem jednoho, který se stavěl mrtvým, když se chtěl vetřít do přízně tý dotyčný. Muzstí většinou neumějí jít rovnou. Ale byl to poliš! Chápete to dilema? Ta hanba, jít s polišem. Ale na druhý straně, říkala jsem si, jaká bys to byla žena, kdybys odmítla ? To je náš osud, vyhovět. Jsme na to vybavený. Mně je jasný, že je hanba, když to byl poliš. Ale vyskočí žena ze svýho údělu?» Z města se v té době nemohla dát vyštvat, měla tam milého. Byl to stavební technik na nějakém úřadě, chlap-sympaťák, «takovéj ten Slovák, co se povede», byt ženatý, bydleli se ženou ve vysokém patře paneláku, tři plus jedna, panelákový komfort: skříně ve zdi, kuchyňská linka nejlevnějšího provedeni, koupelna a záchod v bytovém jádru z papundeklových stěn, úzká lodžie, z niž je vidět jen do
70
oken protilehlých paneláků, mohla si tam připadat jak doma. Manželka chodila do zaměstnání a milenec vodil Naďu do jejich ložnice, utíkal z práce, jak jen to bylo trochu možné, někdy i brzy po ránu, takže manželská postel byla ještě teplá. Dal ji najíst, nechal ji vykoupat se, umýt si vlasy, přeprat si punčochy, prádlo. Vymýšlel pro ni stále nějaké dárky. Snad ji ani neměl tak rád, jako se jí obdivoval. Byla jeho zjevení, byla dáma z kavárny. Trvalo poměrně dlouho, než to sousedé manželce donesli. Vpadla do bytu, do svého hnízdečka pokáleného vetřelkyní, rozrazila dveře a zastihla Naďu, jak stojí v kombiné u její postele, na jejím koberci a odráží se v jejím zrcadle. Vrhla se na ni. Naďa běžela bytem, dalo se v něm běhat kridiem, kuchyň, předsíň, obývák, kuchyň, předsíň, obývák, ložnice byla stranou. Naďa za sebou přirážela dveře, dveře práskaly, jedněm se vysypalo sklo. Manželka byla odhodlaná ke krvavé mstě, otevřela okno a tlačila Naďu k němu. «Měla oči vyvalený jak bejk, účes jí spad na ucho, nosila načesaný vysoký drdol, ječela strašlivě, ječela tak hlasitě, že jsem jí ani nerozuměla. Bylo to vlastně všechno hrozně směšný. Já vůbec nemyslela na obranu, vadilo mi hlavně, že mě vidi skoro nahou, neměla jsem podprsenku ani kalhotky, jen to pitomý průsvitný kombiné, dal mi ho její muž, zrovna jsem si ho zkoušela, když tam vpadla, bylo to strašlivě směšný, já si v tom běhu pořád tiskla ruce na prsa a držela jsem se k ní zády, styděla jsem se před ní, a tak mě dostala». Humenské defenestraci zabránil manžel Miro, strhl Naděnku k sobě a zamkl ji do ložnice. Únik z bytu zaplatila Naďa zatčením, manželka na ni napsala udání. A tak se Čas naplnil. «Byla jsem v Humenném už moc zdiskreditovaná». Její známý policista ji posadil na vlak, počkal, až odjede, občanský průkaz ji nevrátil, dal jí adresu pražské úřadovny, ve které se má o legitimaci hlásit. Ujistil ji, že její legitimaci posílá jako ztracenou a že o ní nenapsal hlášení; nevěřila mu. Muž jí po dvakrát poslal peníze na cestu, ani nevím, jak se dozvěděl její adresu, asi napsala matce, když jinou radu už neměla; prvně si za peníze koupila trochu jídla a zaplatila dlužnou Činži domácím, podruhé si koupila tuto jízdenku. Ale domů se nevrátila. Vystoupila v Praze na Hlavním nádraží, šla směrem k Václavskému náměstí a nevěděla, co bude jíst a kde bude spát. K matce nemohla, matka stála při mužovi a posílala by ji k němu Zpátky, už proto by ji posílala, aby se nemusela starat o její děti, a ani k dětem ještě nechtěla, stýskalo se ji po nich, ale ne dost; žena v ní ještě byla hladová. A taky odvykla povinnostem. Taky se domů bála. Celkem věrohodně líčila, jak se děsila scén a výčitek, neřešitelnosti, do níž by znova upadla. Ona patrně trvala vždy v tom Životě, který právě byl. Samostatným rozhodnutím nedovedla přestoupit do života jiného. Kdyby tenkrát na nádraží Čekal manžel, asi by šla s nim. Ani na bezpečnost si pro legitimaci nezašla, až daleko později se dozvěděla, že ji humenský policista neoklamal, legitimace tam skutečně na ni čekala. A poučená z Humenného, nezašla ani do kavárny ani do hospody, Šla si na Václavském náměstí sednout do cukrárny. Usoudila, Že v cukrárně se může seznámit jen se slušnými muži. Upíjela kávu, v kapse měla na útratu svých po-
sledních deset korun. Nemusela však vynaložit sebemenší námahu, tři pánové, starší seladoni, ji brzy pozvali ke stolu. A opět mohla být společenská, zajímavá a sršela žetiskosti, tak jak ráda mezi muži byla, v té cukrárně si svoje kouzlo ozkušovala víc pro vlastní dobrý pocit, než pro ty staříky, potřebovala se rychle oprostit od Humenného. A skutečně už v té cukrárně provoněné kávou a dortovými polevami od ní odstoupila pokořující nadvláda humertského policisty a celé Humenné od ni odskočilo do daleka, přece jen je Praha lepší než ta nemilosrdná stepní díra, už proto je lepší, že je v ní víc lidí a snáz se tu ztratí jedna zatoulaná ovečka. Tři muži pozvali Naděnku na domácí večírek, tak se pěkně bavíme, nebylo by to v soukromí útulnější? Bylo kvečeru, někam se uchýlit musela, nemohla riskovat, aby ji hned první noc sebrali na nádraží. Vezli ji autem, přestože to bylo nedaleko Václavského náměstí, zavedli ji do měštanského paláce. Stěny u vchodu byly zdobeny vysokými zrcadly, kupodivu nerozbitými, schodiště bylo až do třetího patra obloženo mramorem, starodávný pQmalý výtah, nablýskaná klec pro šest osob, se s nimi vznešeně vysoukal do Čtvrtého patra. Byteček byla větší garsonka s kuchyňkou, s koupelnou a širokým oknem do parku. Ze byla Naděnka za dámu, nemohla požádat, zda by se nemohla po cestách vykoupat, ale byt obhlédla dobře: v kuchyňce byl šikovný gaučík, tak právě vhodný pro její unavené tělo. Měkkou postel obloženou polštáři a přikrytou měkkou houní z velbloudí srsti by ochotně ponechala hostiteli. Seladoni jí byli nadšeni. Vypravovala cestovní zážitky, ukázala tašku, s niž Šla na nákup, svůj památný exponát, ale poučená z Humeného, představila se cizím jménem a změnila i všechna místní jména svého dobrodružství. Dovolili jí zabydlet se, dělat hostitelku, nalévala koňak, kterého, jak mrkla do příborníku, tam bylo dobrých pět lahví, gruzíňaků s bílou špičkou Araratu na vinětě. A lednice byla narvaná šunkou, ementálem a uherákem, v mrazáku se růžověla vepřová kýta a rudly tam biftečky. Byteček se jí zalíbil se vším všudy, bylo tam i Čisto, jen majitel byl pán s hlasem příliš sebevědomě křiklavým, ale pěkný byteček nemusí mít pěkné celé příslušenství. Po studené míse ji požádali, aby pro všechny uvařila kávu. Zkušená z Humenného, nejdřív hlasitě zavřela dveře kuchyňky a pak je neslyšně pootevřela. Seladoni se začali domlouvat, v jakém pořadí se na ni vystřídají. «Po tobě já nepůjdu». — «A ty myslíš, že já půjdu po tobě?» — To budu hodinu Čekat a koukat se?» — «Já ji pozval, já mám přednost». — «Ale pila můj koňak a cpala se mou šunkou». — «Ale pánové», řekl třetí, «tahle vypadá, že je dobrá. Obslouží vás oba naráz, jen se předem domluvit na technice». Tak velkou cenu zas pro ni ten byt nemel. Vyplížila se do předsíně a protože byla hodně poučená z Humenného, z vnitřní strany dveří klíč vytáhla a z vnější strany dveří tři staříky zamkla. Byl to těžký svazek klíčů, byly v něm i klíčky od vozu. Venku se dalo do deště, kabát prodala v Humenném, měla jen Šaty a svetr. Pro první chvíli se jí zdálo být nejdůleziíější najít bezpečné místo, kde by mohla zahodit klíče. Taky z nich chtěla setřít otisky prstů. Proběhla několik ulic, aby se od měšťanského paláce dostala co nejdál, vpadla do jakéhosi Širokého průjezdu, kde uviděla spoustu nastavených po-
pelnic. Odpadky z nich vyhřezávaly, místo se ji zazdálo být příhodným. Světlo po chvíli zhaslo, našla si vypínač. Když světlo rozžihala potřetí, všimla si, že ji pozoruje krásný mladý muž. Víbůh, že všechny zapeklité situace Nicnežžeti vyřeší vždycky nějaký krásný muž. Byl trochu sťatý, pozoroval ji, jak obrubou sukně utírá klíč po klíči a jak se jí ta činnost nedaří, protože kde otře otisk pravé ruky, tam udělá otisk ruky levé, a řekl: «Ty víš, ke kterejm zámkům ty klíče patři?» «Vím», řekla, «ale co se mě týče, radši bych je tam už nestrkala ». Mladý krásný muž mel na sobě utahané džíny spravené v rozkroku kiiži, vytahaný svetr a sandály, oděv neodpovídající počasí v dubnu; tři dny se neholil, měl ale v očích radostné světýlko, podle něhož vždycky rozpoznala spřízněnou duši. Měl taky radostně zvednutou špičku nosu. Byl to nepochybně druh v nesnázích a Naděnka mu upřímně odvypravovala, jak přišla ke klíčům. «Hele, jsi Naďa, viď, že si říkala, že si Naďa, hele, Naďo, a co kdybych ti je jako ukrad. Flaška koňaku by sedla, co povíš, Že by flaška gruziňáku tak dobrý značky sedla?» «Ale proboha, to já si nemůžu dovolit. Pochop! Byli tři a určitě si mě budou pamatovat. SpíŠ bych potřebovala zmizet, ne se připomínat. Nemám ani občanku, někde mi leží u polišů». Mladý krásný muž se jmenoval Jiří a zachoval se rytířsky: vzdal se koňaku a klíče hodil do kanálu. Tak jednoduché řešení by ji nenapadlo! Zasmáli se staříkům, jak asi buší do zamčených dveří, a Jiří ji vzal kolem ramen, byla úplně promoklá, a odvezl ji k sobě domů. Jiří žil s maminkou, poslední jeho žena ho opustila, když se od soudu nevrátil na svobodu; maminka byla chudá a poctivá, živila se uklizením. Mlčky Naděnce půjčila sukni a bluzu a ohřála pro ni na kamnech teplou vodu. Byt měli na pavlači, pokoj s kuchyní a společný záchod pro celé patro, a vešli se tam krásně: maminka obývala přední kuchyň, kde taky prala, zašívala a vařila, Jiří s Naďou se milovali v zadním pokoji. Jiří překypoval jemnou, veselou milostností, hrál si s jejím tělem tak dětsky, že by se mohli milovat i před maminkou. Byl radostný typ. Ale jen do okamžiku, než ho přepadla jeho nutkavá nemoc. Právě si odsloužil dva roky lágru za krádeže a měl soudem přikázáno každý týden se hlásit na policii. Byl zámečník, dostal práci na nádraží a Naděnka se o něj poctivě starala: mimo to, že někdy pomohla mamince uklidit, celé dny se držela v blízkosti nádraží, aby ji Jiřík našel, kdyby ji potřeboval. Když pila s ním, dodržel přijatelnou míru opilosti; když ji u výčepu předběhl nějaký somrák, kterého Jiřík pohostil, tahala ho pak z pod stolu. Taky dbala, aby se každé úterý hlásil policii, byl to jediný způsob, jak od ní mít pokoj, Nebyla to velká láska, bylo to milostné kamarádství, prožívala s Jiříkem radostnost a opatrovnictví. Mluvila o něm nemnoho, ale vždycky jen hezky, pyšnila se, že ho po několik měsíců přivedla denně domů ve stavu, že ráno mohl vstát a odkráčet do práce na nádraží. A pak se naráz všechno zvrtlo. Naděnka zatoužila uvidět děti a navštívila je u matky. Setkání dopadlo žalostně, matka se vrhla na dceru s výčitkami. Co jsi to za matku,po mne nejsi,
71
I
já muže neměla, ale neodložila jsem tě, ty máš všechno, muže, zařízený byt, auto, chatu, a ničeho si nevážíš, jemu se o děti postarám, jemu vždycky, ale pamatuj si, nestarám se o děti, aby ty ses mohla toulat a kurvit. Neprozřetelně matce řekla svou adresu, mami, prosím tě, požádala v náhlém záchvatu citů, kdyby se dětem něco stalo, kdyby byly nemocné nebo kdyby se jim po mně zastesklo, napiš mi, slib mi, že mi napíšeš; a matka dala adresu Hrdobcovi. Přišel na pavlač, byla sobota, celý dům seděl z práce doma, Jiřího maminka odjela na hřbitov a to bylo štěstí, protože byt byl zamčený. Oni dva s Jiříkem ještě spali, probudily je rány do kuchyňských dveří. Otevři! Já vím, že tam jsi! Jestli nevyjdeš, podám žalobu o rozvod a děti už nikdy neuvidíš. Hned otevři, nebo přivedu bezpečnost. Třásla se a tiskla k Jiříkovi, který byl po opici a chtěl jít Hrdobce zabít, že ho budí. Hrdobec zadlouho, ale přece odešel. Lidi z domu mamince říkali, že cestou po pavlači a pak ještě po schodech mu tekly slzy. Advokát mu poradil, že účinnější než žaloba o rozvod bude žaloba o zanedbání povinné péče a neplacení výživného na děti. K žalobě se připojila Nadina matka a Hrdobec v podáni úřadům vyčíslil na korunu i obě zásilky peněz do Humenného a přiložil útržky poštovních poukázek. Hrdobec se mstil, dostávala výhrůžné dopisy od jeho advokáta, a Jiřík zas propadl svému neklidu. Oči mu zespiČatěly, ztratily radostnou jiskru, bil ji, řval na ni, maminka si pro ni vypůjčila rozkládací lůžko a spaly spolu v kuchyni. Jiřík zmizel na den, na dva i na několik dní, jednou se vrátil zbitý, opilého ho přivezly domů nějaké kurvy. V těch předchozích dobrých měsících, když nebylo domluveno jinak, scházeli se denně v pět hodin na nádraží Praha střed, centrálním útulku somráků a nižší sorty zlodějíčků, ochotných dívek i homosexuálů hledajících partnery. Běžný cestující nezpozoruje nic, projde halami, dá si pivo nebo párek a zamíří k nástupištím, kdo to tam ale zná, snadno se připlete do rvačky, do námluv ítošů nebo i k onanování starého ošlapy pod špinavým ubrusem rohového stolu v restauraci. O nádraží Střed vypravovaly všechny dívky, které neměly v Praze pevné ukotvení, je to místo dobrých i špatných příležitostí. Naděnka tam vcházela bez ošklivosti i beze strachu, opět se ničím nevymykala z prostředí, ale taky s ním ničím nesplývala, a chodila tam Jiříka denně hledat i v době jeho nemoci. A bylo úterý, den, kdy se měl povinně hlásit na bezpečnosti, neohlásí-li se, přijdou poliši za ním domů; a bylo už odpoledne a nikdo Jiříka dosud nezahlid. Možná je sebraný, usoudil známý posunovač a aby nemusela pít Špatné pivo od výčepu, pozval ji na kafe do kutloušku. V kutloušku, starém vyřazeném vagóně, hráli nádražáci karty a vodili si tam holky, Naděnku před kutlouškem zatkli. Byla bez legitimace, žaloby o alimenty na krku, odvezli ji do Ruzyně do vazby. Jiříkova maminka jí tam pak napsala, že Jiřík je v Ruzyni taky zavřený. Naděnka neměla ani dost sil ani dost chuti hledat ho voláním a motáky.
Jednou mě k ránu probudil divný pohyb na krku. Něco mi zůstalo mezi prsty. Probudila jsem Denisu, potvrdila, že je to veš. Já měla tu jednu, zachránilo mě asi, že mi Denisa, navzdory přísnému zákazu, obarvila vlasy; Denise jsem našla vší spoustu. Probudily jsme ostatní. Anča, Denisa, já, pani Vacková, Alice, Naděnka. Seděly jsme v Šedivých přikrývkách, ohlupené těžkým vzduchem a zdrcené tím neštěstím. Nejzavšivenější byla Naděnka. Hmyz se ji vkousal do kůže, měla hlavu a krk pod vlasy plné pohyblivých boláků. Nemělo cenu pátrat, kde se vši vzaly; referentka při budíčku přijala naši zprávu jako chleba. Najednou jsme všechny pochopily, proč si Naděnka co chvíli čechrala vlasy konečky prstů. Hlava ji svědila nesnesitelně, ale nic špatného ji při tom nenapadlo; jen že má ve vlasech prach Z přikrývek. A jestli ji i napadlo, stejně by nic neřekla, styděla by se a nechala věc samu se provalit. To jsou ty daně slušnosti v prostředí tak neslušném. Byly jsme zoufalé. Druhého dne měla být Naděnka převezena na lágr. Zkušené ženy nám řekly, že když přivezou vězeňkyni z vazby na lágr zavšivenou, namísto povinného ostříhání na krátko jí tam hlavu rovnou oholí. Referentka to potvrdila; ve vazbě dají mast a čisté prádlo, na lágru se s nikým nemažou, prosily jsme aby Nadino převezení odložili; anebo aby ji referentky nechaly aspoň tu noc s námi na cele, eskorta beztak odchází až dopoledne. Natřeme jí hlavu mastí a budeme se do rána střídat, dokud ji hlavu nevyčistíme. «Paní referentko, ona jde za čtrnáct dni domů. Nemůže přijít před své děti s oholenou hlavou». «Jen si pěkně sbalte věci», řekla referentka. «Na to my už jsme zvyklé, že nás na lágru pomlouvají, Že jim předáváme ženské zavšivené». Naděnce se tak třásly ruce, že nedokázala na prostěradle udělat uzel. Svázaly jsme jí raneček, neměla víc, než co jí dal erár, nikdo jí do vězeni neposlal sebemenší dáreček. Snesly jsme jí, co jsme měly, třeba by se jí podařilo podplatit je na lágru mýdlem nebo krémem nebo Čokoládou. Nevzala nic, než trochu cigaret. «Vy tu budete ještě dlouho. Já budu za dva týdny venku». «Zbohom, Naděnka, láska moja», řekla Anča a odvracela se, abychom neviděly, že pláče. Polibila Naďu dlouze na ústa, Naďa se matně usmívala. Denisa se k Naděnce přitiskla hlavou. Máš vši? Ať! Chci je mít taky. A pak jsme seděly, zdrcené a pokořené, Že jsme pro ni mohly udělat jen tak málo. Vybíraly jsme si vši a mně Denisa najednou rázně uložila, abych největší kusy vší, těch sviní, které tu do nás nasadili, protože víc než na čistotu dbají na buzeraci, ukládala z jejích vlasů do skleničky od léků. Skleničku nám referentka zapomněla odebrat z cely, vypasené tučnice za sklem lezly jedna po druhé a když bylo skleničky půl, přišli pro Denisu, byla objednaná k lékaři; skleničku držet v hrsti nemohla, to by strážná zpozorovalat položila si tučnice plné vajíček mezi palce a ukazováky, opatrně, aby je nezamáčkla. Vpouštěla je do všech uniforem, které cestou potkala. Nenáviděly se s ošetřovatelkou, tak poslední tučnici upustila do jejích sukní. Malá pomsta za ubohé Naděnčiny melírované vlásky. (Otištěno bez vědomi autorky.)
OLGA SULCOVÁ
MÍSTNÍ SLA VNOST «Budeme mít v Královicích novou hospodu », pochlubil se kdosi na odpoledni směně, když jsme stáli v boudě s hrníčky v ruce okolo vařiče a čekali, až voda v konvici začne vřit. Na několika tvářích se po té poznámce rozsvítily veselé plamínky. «Takovou hospodu v Praze určitě nemáte», řekla ještěrkářka Anděla Hamplová důležitě. Nevěděla jsem, co na mě zas Šijou. «Jakou hospodu?» zeptala jsem se opatrně. «U Lenina», uchichtla se hubená Lenka. «Hospodu U Lenina ?» divila jsem se nedůvěřivě. Druhá ještěrkářka Karolína Hamršmidová se do rozmluvy vložila váhou svých sto dvaceti kil: «Budou otvírat nový kulturák, ve kterém je hospoda. A před tím kulturákem stojí socha Lenina». «My tu sochu viděli než ji zahalili. Zlatý Lenin a drží se za kšandy,» přidala se k řeči Marcela. «Až odtamtud půjde někdo ožralej a budou se ho ptát, kde se tak sťal, řekne že u Lenina», těšila se ještěrkářka Hamplová. Všichni se smáli, až jim hrníčky v rukách poskakovaly. «Jsou to historie s těma sochama», vzpomněla si ještěrkářka Hamršmidová. « Vyprávěl před lety můj starej, že v hospodě U Tomáše se ožral nějaký hejhula, brečel tam a povídal, že mu komunisti nabízeli Čtyři stovky za to, aby v noci sundal poprsí prezidenta Masaryka před školou a hodil ho do Labe, ale on že to tatíčkovi Masarykovi neudělá». «Možná», řekl pan Bálek, který se právě dostavil, aby místo nepřítomného mistra podepsal denní hlášení, «možná, že Lenina by za čtyň stovky do Labe hodil». «1 za míň», soudila ještěrkářka Hamplová. «1 zadarmo», tvrdila ještěrkářka Hamršmidová. «Lenina by ovšem těžko sám unesl», namítla Marcela. «Ten bude mít pěkných pár metráků. Je v nadživotní velikosti, já ho viděla». «Jiní by mu pomohli», řekla ještěrkářka Hamplová. «A rádi», přisadila si ještěrkářka Hamršmidová. «Těch by se našlo», mávl rukou zástupce mistra pan Bálek. «To by bylo, až by zlatej Jmenin žbluňknul do vody», fantazírovala hubená Irenka. Též ostatní si začali na to téma vymýšlet nejrůznějiTí legrácky, skákali si navzájem do řeči, jeden předstihoval druhého. Anděla Hamplová smíchy slzela. «Lidičky», volala v předstíraném zoufalství, «lidičky, nechte už toho, já nemůžu najít kapesník!» Jen paní Moutelíková mlčela. A já. Paní Moutelíková proto, že když byla za předchozího režimu malá holka, její rodiče jí nemohli ani chleba máslem namazat, kdežto jejím vlastním dětem se dnes vede dobře. A já zas nerada přikládám na velkou hromadu. Od té chvíte neminul den, aby si někdo místní nepřisadil na nový kulturní dům iměni Lenina a nepřidal k přetřásanému námětu zrnéčko poťouchlostL Kromě paní Moutelíkové. A kromě mne. V té době na naši směnu do lisovny přišla — vlastně sem byla přeložena — paní Urbanová, manželka cechového ekonoma a někdejší kadeřnice. Chybělo ji několik let do důchodu a to byl důvod,
proč opustila místní kadeřnictví, kde ji bylo dobře. Kadeřnice mají malý plat a spropitné se do penze nepočítá. Paní Urbanová byla úhledná padesátnice, ne hloupá a velice hrdá na své syny-studenty a svou spořádanou rodinu. Šla tím ženským v přádelně na nervy. Některá dělnice třeba vyprávěla, jak její muž přišel domů opilý a řádil, a pani Urbanová nad tim kroutila hlavou a řekla: «Něco takového bych nesnesla!» a když jiná líčila své potíže se zlobícími dětmi, pani Urbanová kategoricky tvrdila, že u nich doma nic takového nepřipadá v úvahu. Ty netaktické připodotky jí posléze vytvořily na každém pracovišti peklo, třebaže nikomu neubližovala, byla pilná a ke každému zdvořilá a vlídná, jako kdyby právě vstoupil do krámu. Paní Urbanová prošla za několik let své dělnické existence všemi směnami a téměř všemi pracovišti cechu. Když s tím vrchní mistr přišel, ještěrkářka Hamplová, vybalující z promaštěných papírů upečené králičí stehno, se s hraným údivem zeptala: «Ono se pani Urbanové na déčku nelíbí? Ale vždyť tam je sotva čtvrt roku!» Vrchní mistr dobře věděl, že ještěrkářka Hamplová dobře ví, oč kráčí, ale pouze pevněji sevřel rty, ovládl se a pak mírným hlasem, který se jen chvílemi chvěl potlačovanou nevoli, pravil: «K vám se to zřejmě ještě nedoneslo, ale před několika dny došlo na směně D k nedorozumění mezi paní Urbanovou a dělnicemi z lisovny. Paní Urbanová za těchto okolností odmítla dál vykonávat funkci předacky u sušáren a chce přejít na směnu B k lisům». Ještěrkářka Hamršmidová, která za té řeči přišla do boudy, se maličko pousmála a tím pousmáním jako by řekla: «My víme, že chceš být zadobře s jejím mužem ekonomem, s nikým jiným bys takové ciráty nedělal!» ((Nojo, to jsou věci», komentovala sděleni vrchního mistra ještěrkářka Hamplová, okusující králičí stehno, jako kdyby o něčem takovém slyšela poprvé, ačkoliv s tou zprávou před časem sama přišla. Všichni jsme věděli ještě týž den, kdy ke zmíněnému konfliktu došlo, že objemná blondýna ze směny D, již nepůsobilo žádné potěšení nosit skoro metrák své Živé váhy okolo čile se otáčejících lisů, se po zprávě o dvacátém pátém mokrém balíku umělé stříže, který se bude muset znovu přesuŠit, zlisovat a zabalit, rozzuřila. Nelenila vyšlapat mimo program schody, vedoucí z lisovny nahoru k sušičkám, vynadala předačce Urbanové do nafoukaných rebek a poradila jí, ať se vrátí k ofinám, když neumí sušit stříž. Jen díky vrozené mírnosti napadené a její neotřesitelné krámské zdvořilosti nedošlo na facky. Na příští směnu už ale odmítla přijít a vzala si dovolenou. Ani paní Moutelíková, osoba nanejvýš tolerantní a vše chápající, nebyla avizovaným příchodem paní Urbanové nadšená. «Moc pyšná Ženská», řekla mi, když jsme byly samy. Byla jsem na paní Urbanovou zvědavá. Zpočátku ani nechodila do boudy. Nosila si termosku a jedla na lavici u lisů. Marcela s Lenkou,
73
které s ní dělaly v partě, trávily v boudě každou volnou minutu, protože kouřily, a to se na cechu nikde jinde nesmí. A když vždycky na poslední chvíli vyběhly ke strojům, dráty už byly do lisů nastrkané a fólie k zabalení stříže připravené. «Vy se máte!» komentovala to paní Moutelíková. «Přece se neposeru», odfrkla Marcela. «Když chce dráty strkat sama, tak ať je strká. Já kvůli tomu nebudu stát jako blbec u stroje, když ještě můžu sedět v boudě!» «Samo», řekla Lenka. Jednou, když jsem šla kolem lavice, na níž paní Urbanová popíjela z termosky a pozdravila jsem ji, řekla: «Máte už ten drdól rozcuchaný... Až budete mít volno, já vám to přečešu». S obavami jsem usedla v šatně na lavici, sponky v ruce. Drdól, aby mi slušel, umí učesat málokdo i v tom známém pražském kadeřnictví, kam dodneška chodím, třebaže jeho ceny jsou už dávno nad mé poměry. Ale když jsem přišla do boudy, abych se podívala do zrcadla, řekla mi paní Moutelíková překvapeně: «Máte to hezký!» «Hezcí než od toho svýho pražskýho holiče», dodala předačka Tonča. «To teda jo», souhlasila ještěrkářka Hamplová. «U toho vašeho holiče vám ty vlasy vyčešou vždycky moc nahoru a teď je máte pěkně po celé hlavě». I mně se ten drdól líbil. Od toho dne mě paní Urbanová česala pravidelně. A nevím už, jak se to stalo, že po nějakém čase začala česat i Tonču, paní Moutelíkovou, Marcelu, Lenku a nakonec i obě ještěrkářky. A nejenom česat. O každé druhé noční, po níž následovalo volno, to v boudě vypadalo jako v oficině. Voněly tam šampóny, březová voda a lak na vlasy, a stůl byl obložený sponkami, hřebeny, kelímky a lahvičkami. Po provoze chodily dělnice s natáčkami na hlavě a mistr nahlas toužil «vzít nůžky a takhle ty vlasy na natáčkách u hlavy ustřihnout...» Ty noční «kadeřnické» směny byly přímo Školou pracovní solidarity. Za obvyklých okolností každý ostražitě hlídal hranice svých povinností a až na výjimky nebylo myslitelné, aby jeden za druhého navíc ke své práci něco udělal. Jiná byla situace o druhých nočních směny B. Dělnice bez reptání za sebe vzájemně zaskakovaly na jak dlouho bylo třeba, protože s vlasy napajcovanýtni kysličníkem nebo barvou se nikdo mezi stroji prohánět nemůže, a dnes něco takového potřebuješ ty, příště zase já. — Když ráno po druhé noční směny B procházela lisovnou do Šaten další směna, stopy po kadeřnických operacích byly dávno zahlazeny. Jen dělnice, po probdělé noci bledé a 5 tmavými kruhy pod očima, opatrně nosily své načesané hlavy, Jednu noc se náš pražský autobus kvůli závadě opozdil. Udýchaná jsem přiběhla před půlnocí do lisovny — tam to vyhlíželo jako v kadeřnictví před velkými svátky. Brigádník Béďa, jinak řidič nákladního automobilu z vedlejšího cechu, který si k nám chodil přivydělávat, usilovně míchal ve skleničce od hořčice kakaově hustou pěnu, na kterou by se Člověku sbíhaly sliny, kdyby nevěděl, že je to tiziánový přeliv na vlasy ještěrkářky Hamplové. «To je kvalitka, co?» holedbal se svým napěněným dílem Béďa, hezký a inteligentní mladík, který si ode mne půjčoval knížky a rád si o nich povídal •
74
«Jsem sklerózní nebo co, dneska je přece naše první noční...?» ujišťovala jsem se nahlas. «Samozřejmě, vážená a milá paní, první noční směny bé», halasil brigádník Béďa, míchající tiziánový přeliv pro ještěrkářku Hamplovou do pěny téměř fantastické. «Nesouhlasí tady snad něco?» «Přece — že tady tak všichni tento... To přece vždycky až o druhé noční... před volnem přece ...» upadala jsem čím dál víc do pochyb o sobě i o světě. «Zajisté, vážená, zajisté, za normálu ovšem. Ale zítra, jak račte vědět, vypukne u nás v Královicích velká sláva. V šestnáct nula nula bude za přítomnosti předních osobností okresu a hostů z Prahy odhalena socha Lenina před novým kulturním domem. Ta událost se jistě zapíše zlatým písmem do dějin našeho skromného kraje», šaškoval brigádník Béďa. «Copak při tom může někdo zdejší chybět?» Pani Moutelíková dojídala svou půlnoční svačinu mezi natáčkami, kelímky a kartáči, hrnek s doopravdickým kakaem držela pro nedostatek místa na klíně. Teprve teď jsem si všimla, že ona jediná je v lisovně mimo jakýkoliv zušlechťovací provoz, s vlasy částečně neorganizovanými jako jindy. «Vy tam zítra nejdete?» zeptala jsem se jí. «Ne», odpověděla mi stručně a smetla drobky z klína do popelníku. « Vystoupí tam známí zpěváci a orchestry», sdělovala mi paní Urbanová, zručně namotávající tvrdé Lenčiny vlasy na tlusté natáČky. «Může to být pěkné». «1 vy buďtež vítána při naší kralovické události Číslo jedna», zval mě Béďa hlasem jakoby od kolotočů a přes záda paní Urbanové na mě uličnicky mrkl. «Já jsem Matušku živýho ještě nikdy neviděla», řekla Marcela a bylo vidět, že se těší.
Dokument Charty 77 č. 3/85 Mezinárodnímu výboru na podporu Charty 77 19. ledna 1985
Vážení přátelé, s potešením jsme, se dozvěděli, že Mezinárodni výbor na podporu Charty 77 udělil letošní, už šestou cenu Jana Palacha filozofickému semináři, který robíhá v Praze pod vedením filozofa Ladislava Heiánka, bývalého mluvčího Charty 77. Tato mimořádně významná činnost už po léta umožňuje kontinuitu svobodné výměny názoru a informací o současném stavu a vývoii světového myšlení. Účastníci seminář navštěvují, i když vědí, že za tento přirozený zájem o vědění mohou být různem způsobem pronásledováni. Mohli se o tom přesvedčit i někteří z více než čtyřiceti zahraničních profesorů, kteří tu přednášeli. Přesto přijíždějí další a seminář pokračuje ve své vzdělávací činnosti, tolik potřebné při současném nedostatku podstatnějších informací o vývoji myšlení za našimi nranicemi. Vážíme si podpory, kterou poskytujete nezávislé činnosti, ať uz s Chartou 77 souvisí, či ne. Charta tuto pluralitu vítá jako předpoklad obnovení normálního života společnosti a ve vzájemné mezinárodní solidaritě vidí jednu z podmínek sbližování rozdělených národů. Chceme se proto připojit k poděkování za toto Vaše rozhodnutí. Mluvčí Charty 77: Jiří Dienstbier, Eva KauJŮrková, Petruška Sustrová
KAREL MICHAL
KOKEŠ V minulém čísle (Smutek Karla Michala, Listy č. 6/84 s. 68) jsme vzpomněli «smutného českého humoristy», který předčasně skonal loni v červnu ve Švýcarsku. V exilovém nakladatelství INDEX v Kolíně n.R. vyšla jeho knížka povídek Bubáci pro všední den, poprvé vydaná doma r. 1961. Z ní dnes otiskujeme závěrečný příběh nazvaný «Kokeš». «A co je tam dál?» zeptal se redaktor Kotlach. Byla to spíš mechanická otázka. Vlastně už ani nedoufal. Všude kolem to bylo stejné, vlhké a místy plesnivé, a kapala z toho voda. Muž v černém gumovém plášti se ošil, protože mu padla kapka ze stropu za krk. «Dál už není nic», řekl mrzutě, «totiž jen nějaké staré sklepy. Bude se to zazdívat a k vidění tam není nic ». Muž v gumovém plášti byl krysař. Byl placen za to, aby hubil krysy, a také to dělal. Novináře, kteří čas od času sestupovali do kanálů, aby pak o tom psali, neměl nijak zvlášť rád. K zvýšení své životní úrovně rozprodával totiž vědeckým ústavům krysy, které pochytal v kanále, a žurnalisté mu je plav
t
l
•
Slil.
Krom toho je třeba podotknout, že hubení krys je placeno v úkolu, kdežto rozhovory se zástupci tisku pouze v časové mzdě. «Ale můžu se tam podívat, že jo», dorážel redaktor Kotlach. Byl ochoten se pokusit o kdeco, aby to vyšlo na fejeton. Prozatím mu podzemí připadalo fádní. Vždycky pokládal za sprosté, že sklepy, podzemní chodby a podobná místa neobsahují pirátův poklad, rudolfínské sbírky, nebo alespoň zazděnou jeptišku. Každý normální mužský je trochu romantik a beletrizovat rok co rok vltavské kachny a záležitosti městské dopravy dokáže bez jisté omrzelosti životem opravdu jenom zarputilý psavec. «Podívat, to byste moh», odpověděl krysař. «Tady máte lampáš a ať si nenaberete do bot. Musíme je v pořádku vrátit, jsou převzaté na podpis. Já tam ale s vámi nepolezu. Já v tom nevidím rajc. Nelezte daleko, není tam nic k viděni». Novinář přejel kuželem světla akumulátorové lucerny hnilobně vyhlížející klenbu. Neměl důvodu krysaři nevěřit, ale současně nahlížel, že nelze veřejnost tiskově sytit jen procenty plánu. Čáchaje vypůjčenými botami v zelené vodě, prošel několik zákrutů. Asi po padesáti metrech se chodba skutečně rozšiřovala do rozměrného konglomerátu klenutí. Bylo tam asi pět místností a výklenků. Jak se dalo čekat, skutečně nevedly nikam. Jen při zemi bylo několik děr, kterými by sotva prolezl větší pes. Redaktor do nich z povinnosti posvítil, naposledy obkroužil světlem nudný sklep a obrátil se k odchodu. Ještě bude muset pozvat krysaře na pivo a rozprávět s ním o krysách. Stejně to bude marné. Krysař mu určitě pravdu nepoví. Je odborník, a bude proto moudře a otravně vykládat o tom, jak se řemeslo má dělat, a ne jak se skutečně dělá.
Otráveně zaškundral po vykotlaných cihlách mušketýrskými škorněmi, jejichž horní konec měl tkaničkou přivázány k pasu. «Ehm, ehm», ozvalo se zleva decentní pokašláni, «vážený pane, račte prominout...». Novinář se otočil a namířil reflektor lampáše ve směru hlasu. U jednoho polozříceného výklenku, právě u toho, z něhož vedla kamsi dolů díra, stál přibližně třičtvrtěmetrový pidimuž. Nebyl škaredý a nebyl ani hrozný. Měl na sobě červené šatičky, už trochu zašmudlané do tmava, na nohou nízké škorně a okolo bříška široký kožený pás. Byl to poněkud obtloustlý trpaslik a vypadal seriózně. «Račte si přát?» řekl zdvořile redaktor Kotlach. Sám byl poněkud otylý a ke všem tlustým lidem měl podvědomou náklonnost. Pidimuž smekl vysoký černý klobouček, zdobený zašlou zlatou šňůrou, a s milou neobratností se drobátko uklonil. Byl bezvousý, skoro holohlavý, s hodnýma očima pod želvími víčky. Cosi disneyovského, napadlo novináře. Mužíček se přátelsky usmál a přitiskl klobouček na prsa. «Já jsem, prosím, Kokeš». «Redaktor Kotlach». «Velice mne těší», řekl pidimuž a znovu se uklonil. «Račte, prosím, odpustit, že si dovoluji obtěžovat, ale chtěl jsem se pouze dotázat, jestli náhodou nepotřebujete mých služeb. Kdybyste potřeboval, rád posloužím. Bude mi ctí». «Ani nevím», řekl v rozpacích redaktor Kotlach. Byl už tak zkažený věčným nedostatkem neobyčejných věcí, že mu jen pomalu docházelo, že tady není všechno, jak má být. «Opravdu byste nepotřeboval?» posmutněl trpaslíček. «Ale to mě moc mrzí! Víte, on sem málokdo přijde, poslední dobou vůbec ne, a tak já si už, jak se říká, vůbec ani nevrznu. To vám je taková nudal Já bych pro vás rád něco udělal, aspoň trošičku. Abych nevyšel ze cviku ». «A čím se, prosím, račte zabývat», zeptal se redaktor. Jednak mu napadlo, že by z trpaslíka mohl vytáhnout nějaký rozum, ačkoliv je sporné, zda by tyto informace měly nějakou cenu, protože trpaslíci nejsou, jednak byl měkkého srdce a těžko dovedl někomu odmítnout. «Jaký je, prosím, váš ctěný obor?» Obvykle nehovořil tak lahůdkářským stylem, ale zdálo se mu, že si v tom trpaslík libuje, neboť je ze staré školy. «Ale ovšemže», rozveselil se pidimuž, a pak dodal s milým, bezelstným úsměvem: «Já, prosím, zabíjím lidi «Jakže»? ustrnul redaktor. « No ano, ovšem, zabíjím lidi», vysvětlil mile Kokeš. «Vidíte», sáhl za sebe do výklenku a vytáhl odtamtud kovovou paličku na předlouhé, ohmatané dřevěné násadě, «tady mám na to paličku. Tou paličkou lísknu přes hlavičku, pěkně za uši a už tu máme mrtvolku. Hned je to hotovo, než řeknete pětkrát pět».
Redaktor Kotiach postavil svítilnu vedle sebe a stručnost dovolím tykat. A vy řeknete: «Toho zadotevřel kapesní nůž. Doufal, že se ubrání, než ního, vem palici, zabi ho!» Račte vždycky stát při tom zády k osobě, kterou si přejete utratit, protože k němu doběhne krysař. Neměl pocit, že by krysař příliš spěchal, kdyby já už špatně vidím a těžko bych se ve větším shluku lidí orientoval. Ostatní už potom zařídím. O věděl, o co jde. «Ale, ale, pane», našpulil Kokeš pusinku do ko- diskrétnost neraČte mít obav, nedělám to poprvé. mické grimasy, «já vám přeceť nechci ublížit! To A krom toho, vždyť by mi stejně nikdo nevěřil! Spolupráce se mnou byla vždycky bez potíží. Mnobych vám to tady nevykládal. Já zabíjím jen na ho pánů si mne velmi chválilo, mohu-li být nepožádání, sám od sebe neublížím nikomu. Jinak ani nemůžu, já na to nemám povahu. — Tak koho skromný». Redaktoru Kotlachoví přejel mráz od kříže až byste si, prosím, přál utratit?» k týlu. Kokeš byl naprosto jedinečný, pokud mluNovinář zaváhal, zavřel nůž a schoval ho zase do kapsy. Kolem a kolem vzato, nepřipadal mu vil o mordování jako o makové housce. Vypravil ze sebe už jen několik neurčitých slov, Kokeš útočný. ale Kokeš se spokojil. Sebral palici, smekl klo«Já, víte», řekl rozpačitě, «já si nejsem jist, jako bouk, šoupl nožkou a s úklonou zmizel ve své jestli vůbec...». díře. « No ovšemže », chlácholil Kokeš, «já na to nevyRedaktor Kotiach už potom skoro ani nevnímal, padám, že bych to zastal, ale to je jen první dojem. co mu krysař povídá o krysách, a krysař ho musel Já už mám v tom praxi a tak vím, kam praštit, aby dvakrát decentně upomenout, než za něho novinář byl docela určitě zabitý. Tahle palice je moc šikov- zaplatil pivo, dva pradědy a buřta s cibulí. Krysaná do ruky, má pěkné dlouhé topůrko, a když je ře to ostatně hnětlo a druhý den si trpce stěžoval potřeba, já si vyskočím. Koukejte!» pokrysnému na nevděk ze strany tisku. Hop, a vyskočil do výšky dobrého půl metru, Redaktor Kotiach se navrátil do redakce. Jelipřičemž zamával ve vzduchu paličkou. kož bylo známo, že byl v kanále, ucpával si před «Ehe», pravil redaktor Kotiach a uvolnil si šá- ním všechen personál ostentativně nos, ale Kotlatek u krku. Pokud Kokeš nekecal, byl asi značně choví to nevadilo. Tlustému člověku se vždycky vražedný. Přitom vypadal tak mile a dobrácky be- každý směje. Když je trochu chytrý, směje se s sezelstně, že by mu j e n t r o c h u slušný člověk neuměl bou. ublížit za živý svět. «Smrdím, smrdím», vykřikoval po celé chodbě, «Ano, prosím», řekl Kokeš hrdě, «tak se to dělá! a nakonec zalezl do svého kumbálu a sedl si ke Pěkně za uši. A já už tlakových let nikoho nezabil! stroji. Všechno, co dnes zažil, mu připadalo troTo by si jeden zoufal. Že mě neodmítnete? Já za to chu hnuté, a proto se odvážil do fantazie. Místo nic nepožaduju, je to moje svatá povinnost. Mně výkladů o návnadách, jedech a cementu se skleněstačí ta trocha hrdosti, když to udělám šikovně. A nými střepy se rozpovídal o tom, co si lidé, jak já to dělám šikovně!» věděl z vlastní praxe, představují v podzemních Kotiach vyhrabal z kapsy pod nepromokavým chodbách. Tribut realismu vzdal tím, že popsal pláštěm dýmku a pomalu ji zapálil. Nebylo určitě Kokeše, aniž se pochopitelně zmínil o jeho poněradno Kokeše dráždit. Mohl by s tou svou palič- kud neobvyklé činnosti, nasekal toho přes pět kou nadělat ošklivou paseku. A nechat ho tady a stran. Odevzdal to a šel domů. čekat, až ho časem angažuje nějaký v r a h o u n . , . To Cestou si hvízdal. Bylo podzimní odpoledne a by bylo nadělení, Lecián a k němu Kokeš se svým svítilo slunce. nadšením pro věc! Za čtrnáct dní by stačil nasekat V předsíni narazil na paní Hamrníkovou. Paní druhé Lipany. Hamrníková byla manželkou pana Hamrníka a «Koukejte se», začal takticky, «pane Ko- vlastnila polovinu rozděleného bytu, jehož druhou část obýval se svými dvěma dětmi redaktor Kokeš. ..». «Jenom Kokeš, prosím», řekl skromně trpaslí- tiach, «Poslyšte, pane redaktor», začala paní Hamrníček. V chování měl cosi jaho staří sluhové z doková, a pokračovala «tetetetetetete...». brého domu, «Jistě», řekl redaktor Kotiach, vešel do pokoje a «Tak tedy podívejte, Kokeš», improvizoval Kotiach, «já momentálně nikoho pro vás nemám, já zavřel za sebou dveře. Mohlo to být kvůli telefonu, jsem s vámi nepočítal. Krom toho tady není, víte, nebo kvůli popelu. Ale spíš kvůli telefonu. Paní Hamrníková nemohla platit celý telefon, neboť to vhodné místo». stálo mnoho peněz. Nemohla mít přístroj na chod« Prosím, pane, ano, pane», řekl Kokeš. « No tak. A ještě cosi. Můžete mi zaručit, že když bě, neboť by k němu musela daleko chodit, a nebyse spolu dohodneme, budete pracovat výhradně la ochotna zvedat sluchátko s cizími hovory nebo vůbec pouštět cizí lidi do své poloviny bytu. Repro mne?» «Ale pane», pronesl káravě Kokeš, «dvěma pá- daktor Kotiach tvrdíval, že to všechno nejde donům přece nelze sloužit! Můžete se na mne infor- hromady. Paní Hamrníková říkala, že co by nešlo. movat! A jestli nemáte pro mě práci hned, to pro- Kdyby byl přítomen pan Hamrník, všem by ukásím nevadí. Máte jistě ještě mnoho jiných starostí. zal. Pan Hamrník však nebyl přítomen, neboť opět Když budete tak laskav a rozhodnete se použít úpěl za své přesvědčení. Bylo to podlé, uvážíme-li, mých služeb, budu se držet stále v doslechu. Není že za ně trpěl už za války, pak ještě jednou, a teď třeba se o mne starat, já už mám své možnosti. zas. Pan Hamrník kradl v zaměstnání kůže a pak Jakmile bude třeba, račte jenom zavolat « Kokeš!» je prodával. a já přiběhnu. Aby nedošlo snad k omylu, zeptám Redaktor Kotiach usedl do křesla. První přišel se pak: «Co chceš?» V tomto případě si vám pro syn Jiří.
76
«Tatínku!» «Ano, synu?» «Copak je nového?» «Ani nevím. Co máš ty?» «Tatínku, paní Hamrníková mi dala facku!» «Aha. A co ji k tomu mělo?» «Tatínku, já jí řekl, že je kurva». «Pak paní Hamrníková dobře udělala. Takové věci nemáš říkat vůbec, a obzvlášť ne, když víš, že to není pravda, protože paní Hamrníková je už starší paní». «Jenomže, tatínku, paní Hamrníková předtím řekla, že darmo žereš a že seš tak tlustý z jejich mozolů. Řekla to na rohu. Pepík to slyšel. A taky řekla, že by se vůbec nedivila, kdyby si maminka našla jiného chlapa, a že kdoví, že to asi stejně dělá, protože beztak nemá na nic jiného myšlení». «Aha. A kdepak je maminka?» «Maminka je pryč. Paní Hamrníková sebrala na chodbě Pepíkova medvěda a hodila ho do záchodu. Ona říkala, že si takové krámy nenechá válet v bytě». « Maminka šla pro nového medvěda ? » «Ne-é. Maminka šla pro instalatéra. On to byl ten malý medvěd, ten šedivý, a asi spad až docela dolů, protože záchod neteče». «Aha. Co ještě udělala paní Hamrníková?» «Dala facku Pepíkovi. Když maminka odešla, Pepík řval pro toho medvěda. Paní Hamrníková řekla, že řvaní v bytě netrpí». «Dobře, milý synu. Jdi vedle a dělej si úkoly. Kdybys cítil nutnost jít na stranu, vezmi si nočník. Na chodbu se neodvažuj, jinak tě paní Hamrníková hodí do záchodu ». Redaktor Kotlach ještě ohledal synova napuchlá ústa a pak se ponořil do četby Anatola France, kterého obzvláště miloval. Právě vychutnával vyrovnaný skepticismus Judského místodržitele, když vešla do pokoje jeho manželka. Redaktor položil knihu. «Dobrý večer, miláčku. Sehnalas instalatéra?» Žena na něho pohlédla jako na cosi, co velmi špatně vychovaný pes přivlekl z ulice, přešla okolo a otevřela dveře do vedlejšího pokoje. «Jiříku, skoč na druhou stranu za roh k Valáškům, aby nám půjčili asi na týden klíč od domu a klíc od jejich záchodu na pavlači. Instalatéři nemají čas. Vezmi si kabát a boty, ať se na ulici nenastydneš ». «Nesehnala jsem instalatéra, můj milý», vysvětlila, když syn Jiří odešel, «ale zato jsem si vzala za muže bulika. Jiný mužský by netrpěl, aby jeho ženu takhle uráželi. Víš, co zas řekla paní Hamrníková ? » «Ano, miláčku. Paní Hamrníková řekla, že jsem vyžraný z jejích mozolů a že se diví, že se nechytíš jiného mužského ». «To řekla také, a myslím, že i slepé kuře zrno najde. Jenže to řekla ráno. Odpoledne to vylepšila v tom smyslu, že po škole posílám kluky na ulici, aby mi tam sháněli kunčofty, což si samozřejmě mohu dovolit, protože mám manžela u novin. Jiné prý by to neprošlo. Řikal mi to instalatér, kterému to říkala jeho žena. Instalatér řekl, že tomu osobně příliš nevěří, protože se mu to nezdá, ale že k soudu svědčit nepůjde ani on, ani jeho žena, protože
mají moc práce a chtějí mít klid. Co ty na to, rytíři Galahade?» «Já jsem přesvědčen, miláčku, že je to nelogické. Nemohu být vyžraný z mozolů paní Hamrníkové, protože paní Hamrníková jednoduše nemá žádné mozoly, a podobně nevěřím... «A podobně n e v ě ř í š z v ý š i l a žena hlas, «že bych mohla posílat kluky za kunčofty, protože do bytu, kde neodtéká záchod, bych neuhnala ani ožralého námořníka. To je, mám za to, tvoje logika. Jdi to říct instalatérovi,ať to všude poví, protože j á . . .já nemám žádný život! Už osm let nedovedeš sehnat jiný byt. Ty snad ani nejsi mužský, že to necháš tak!» Sesula se na pohovku rovnou na rozečtený svazek jako kupa pohledného, leč zcela hlubokého neštěstí. «Nic si z toho nedělejte, mladá paní», podotkla paní Hamrníková s hlavou mezi dveřmi, «však vy to ještě doženete, až vám ten hajzlík prošťouchnou! Ale aby to bylo brzo, já nejsem zvyklá na šlendrián. — Pane redaktor, volají vás k telefonu. Tak jsem řekla, že vás zavolám, jestli zrovna nejste ožralý. Ale příště bych to nechtěla vidět. Já ráda vyhovím, ale nedám se taky pořád obtěžovat. Já mám nárok na svoje soukromí, to mi ani dnešní doba nemůže vzít». Redaktor Kotlach prošel beze slova chodbou a uchopil sluchátko, které leželo na háčkované dečce nočního stolku mezi pejskem křepeláčkem a dekoltovanou andaluskou slečnou. « Kotlach ». «To to trvalo! Tady je Munclingr. Skutečně nejsi opilý ? » «Nejsem», řekl redaktor Kotlach. Munclingr byl zástupce šéfredaktora. «U vás doma si tím nebyli příliš jisti. Odpoledne jsi také nebyl opilý? Netáhls to trochu s těmi krysaři? Že netáhl? Tak se seber a přijeď sem. Já s tebou potřebuju mluvit. Budeš se radovat». « Vaše paní brečí v pokoji», ohlásila paní Hamrniková. «Teď není, se mi zdá, zrovna vhodná doba, abyste táhl někam za kumpány. Já vám jenom můžu říct, že se vaší paní vůbec, ale vůbec nedivím, že si hledí užít po svém. Řekla bych to i u soudu, kdyby na to přišlo. A řeknu to taky na uličním výboru. Stejně se tam o tom bude jednat, o všem, co se tady děje, jen si nemyslete! Věčně se nebudete schovávat za svoje řemeslo!» «Poslyšte...». «To si povíme, to si povíme», pravila paní Hamrníková a silně sekla dveřmi. Redaktor Kotlach otevřel dveře do pokoje a vida, že slzy tekou praménkem od pohovky k oknu, opatrně zase zavřel a sundal z věšáku plášť. Mezi. skříněmi na chodbě se zablýskla zašlá porta na černém kloboučku. «Pane», řekl uctivě Kokeš a smekl, «není třeba mých služeb? Slyšel jsem před chvílí jakýsi hluk...». Redaktor Kotlach upřel na trpaslička polonevidomý pohled. «Ne», povzdechl «prozatím ne, Děkuju vám, Kokeš ». Zástupce Munclingr byl vynikající pracovník. Těšil se velké vážnosti. Těšil se jí právem. I sám sebe si vážil. Nepsal sice mnoho, zato však byl y y
suchoprd, což mu zas naopak bylo k dobrému. Lidé nejsou souzeni za to, co udělali chytrého, neboť to je jejich povinnost, ale za to, kde udělali chyby. Soudruh Munclingr nedělal chyb, a proto nemůže být souzen. Stejně tak se nedopouštěl hrdinných činů. Středně progresivní pracovníci jsou páteří každého díla. Byl velmi laskav. Napřed vysvětlil, co je fejeton a co je reportáž. Pak vysvětlil vztah pracujícího člověka k ideologickému balastu, a když to všechno vysvětlil, pravil: «Byls v kanále, Kotlachu?» «Byl jsem v kanále», řekl Kotlach. «Dejme tomu. Vyslali jsme tě do kanálu, abys popsal, jak probíhá v kanále úsilí o zkvalitnění pracovního procesu. A copaks nám odtamtud přinesl po tom, co jsi tam strávil pracovní den? Cos nám, ne nám, ale čtenáři, cos mu o tom napsal. Tohles napsal!» «Já j s e m . . . » . « Nepochybuji, ale ještě jsem nedomluvil. Neber to ve zlém, chápeš, nechci ti ublížit, ale takhle to potom vypadá, když se profláká pracovní den. Já neříkám, žes ho proflákal, nechci ti křivdit, ale napsals to, jako bys ho byl proflákal. Rozumíš mi, výsledek je tentýž». «Nezdá se mi», ohradil se redaktor Kotlach. «Ovšem, když myslíš, tak já si to vezmu zpátky. Můžu na tom něco předělat». « Předělávat na tom není có. Samozřejmě sedneš a n;ipíšeš znova, když říkáš, žes tam byl. To není z tvé strany žádná úsluha. A tohle pověsíme na nástěnku, ať si to všichni přečtou. Já tam s tvým dovolením některé partie zatrhám. To není sankce, to je pouze tříbení názorů. Napsals to k publikaci, a to, co ti navrhuji, je také jistá forma publicity». «Já na tom nevidím nic špatného», řekl redaktor Kotlach. « No vidíš. Ono je nejlepší začít vždycky v zárodku. TrpajzlíČci, tatrmánci, útěk od skutečnosti. Někomu je toho útěku třeba. Nemáš to divné v bydlišti?» «Já nejsem nikomu pro blbce», řekl redaktor Kotlach. «A když, tak to má svoje meze». «Taky si myslím», řekl zástupce Munclingr. «Pro blbce, jak říkáš, nejsi nikomu. Jsi chytrý dost. Jenomže mezi chytrostí a chytráctvím je třeba vidět rozdíl, chápeš přece. Trpajzličky je" možno vidět bud nedopatřením, to je potom z alkoholu, nebo tak trochu vědomě. Aby se nemuselo vidět něco jiného, co třeba někomu není ze samého intelektualisrnu dost hochkulturní. To si každý musí rozvážit, proč vlastně vidí trpajzličky!» Kotlach vyšel na chodbu, zapálil si prázdnou dýmku a pak ji zase schoval. «Kokeš», řekl tlumeně, s přízvukem na poslední slabice. Kokeš vyrazil z umývárny, vleka za sebou po zemi paličku. « Co chceš», zeptal se pln činorodé snahy a pozvedl ke Kotlachovi bezelstné oči s výrazem velké, splněné naděje. Redaktor Kotlach si přejel rukou přes čelo. «Nic, nic», zachraptěl, «promiňte, to byl omyl. Nedejte se vyrušovat». «Nic se nestalo, pane», řekl smutně trpaslíček.
78
Za dvě hodiny položil Kotlach čtyři listy strojopisu v sekretariátě na stůl, zamkl dveře a pověsil klíče na desku. Fejeton pojednával o komunálně hygienické důležitosti deratizace a o pokroku této práce ve spojení s jinými pokroky. Byl to velmi poučný fejeton. Jmenoval se Pracovníci pod povrchem. Když vyšel na ulici, byla už tma. Nebylo ještě tak pozdě, ale na podzim se brzy stmívá. Neóny dělaly mrk-mrk a ve vzduchu bylo cítit, jak někde hnije listí. Kotlach zastrčil ruce do kapes rozepjatého kabátu a pomaloučku se coural k automatu. Přemýšlel, jestli má doma drát. Když se zahne drát do háčku, lze jím vylovit ze záchodu malého hloupého medvěda z šedivého plyše. «Já bych prosil kafe», řekl, když se stavěl k pultu. Člověk, který stál před ním, se obrátil jako uštknutý a otočil k němu zarudlou hlavu s kloboukem v týle. «Necpi se, jo, kamaráde, nejsme na tebe zvědaví! Slyšíš?» Byl to opilec z rodu svárlivých opilců, kteří v neděli vyskakují na tribuně a řvou «neboj se a napal ho!» «Já bych prosil kafíčko», řekl redaktor dívce za pultem se zdůrazněnou mírností. Opilec ho popadl za rukáv. «Tak já ti nejsem dost dobrý, abys mi odpověděl ? » «Nech ho, Karlíku», varoval ho od vedlejšího stolku jeho kumpán, «on je od novin, já ho viděl, jak odtamtud leze. Radši ho nech na pokoji. Takový tě zostudí jen to fikne, a všude se mu uvěří». «Počkej», cloumal sebou Karlík, «já mu ukážu, zvostouzet spořádaný lidi, který si hleděj svýho!» Redaktor Kotlach položil na stůl tři koruny za kávu a vyšel ze dveří «Počkej, já mu spočtu blechy», vykřikoval zevnitř Karlík a najednou vyrazil ven na téměř prázdnou ulici. Šosy svrchníku mu vlály kolem pokrčených kolen a ruce měl volně svěšené podél boků jako šimpanz. «Tak jak to bude, smrádku», popadl Kotlacha za rameno a dýchl mu do tváře zápach prostějovské starorežné «Dejte mi pokoj», řekl redaktor Kotlach. «Běžte pryč!» Cítil, že se mu ret nad horními řezáky škube jako psu, kterého dráždili příliš dlouho. «Běžte pryč», vrčel na postavu před sebou, která se mu roztáčela v temná kola. «Táhněte po svých, já vám to radím!» «Á», za vyl Karlík, «takhle ty! Ty si myslíš, že když seš inteligent, tak můžeš každýho utiskovat? Tak počkej, já ti to vymaluju!» Tmavá kola se ustálila v jedinou velkou rozplizlou skvrnu. « Kokeš », zařval redaktor Kotlach. «Co chceš», vyletěl trpaslík z průjezdu, třímaje paličku u konce oběma rukama. Kotlach pohlédl na podlitý obličej člověka před sebou, uskočil o krok a otočil se k němu zády. «Toho zadního», vyrazil rychle, «vem palici, zabi ho!» Kokeš nadskočil, zamával paličkou a pak se ozvala tlumená rána. Něco zapraštělo a cosi kovo-
vého dopadlo na okraj chodníku. Redaktor Kotlach se otočil zpět. Opilec vrávoral, zadní okraj deformovaného klobouku naražený až téměř k límci, a zblble se rozhlížel okolo. Pak ukázal před sebe prstem. «On má čerta», zavyi zoufale, a plácaje rukama jako kachna, vyběhl vstříc přijíždějícímu taxíku. Kokeš seděl u stromku na bobečku a bezradně skládal k sobě oba kusy trouchnivého topůrka. «Promiňte, pane», pohlédl zoufale na Kotlacha, «já si musím doskočit pro jinou paličku. Kdybyste si toho pána mezitím laskavě zapamatoval... ». Pak vyskočil, a používaje zbytku topůrka jako páky, obratně nadzvedl mříž kanálu. « Poslyšte, Kokeš ! »
«Prosím, pane?» «Nenoste už paličku. Kdybyste byl tak laskav a přinesl mi raději kousek drátu, asi metr dlouhý. Budu vás Čekat doma ». «K službám, pane», řekl trochu nechápavě Kokeš a spustil škorně do kanálu. «Ale odpusťte, prosím, já to drátem neumím!» «Jistě, Kokeš», řekl redaktor Kotlach. Když doklapla kanálová mříž zpět do svého lože, usedl na okraj chodníku a s rukama na kolenou se rozplakal tak, jak neplakal od svých devíti let. Chvílemi potahoval a slzy se mu proudem koulely po husté tváři. Neplakal proto, že ho Kokeš zklamal, a neplakal ani proto, že měl dnes velice škaredý den,
cialistické opozice jsem pragmatik a ne marxista, A i když nadšeně souhlasím s názorem pana profesora Václava Černého v jeho čtvrtém dílu pamětí na Karlíka Marxů a otevřeně vyznávám, že jsou mi stokrát milejší bratři Marxové (i když Kapitál považuji za nejlépe napsanou sci-fi), přesto možná bude jednou pravdě blíž názor pana profesora Černého na AČ jsem se v matematice propracoval nejdál Marxe z roku 1945. Kdoví? I když jsem odkojen recesí a vždycky jsem si dělal k malé mnozilce, i já obdivuji Biaise Pascala. Jako Bohemicus v Listech Č. 4/1984. Jenže jsem si z jeho legraci z dogmat (za což mě komunisté posílali do myšlenek vybral třeba úplně jiné. Vybrat se dá kriminálu, nekomunisté káraliL že mi nic není svaté Z každého. A obrátit to proti komukoli. Anebo zaští- a antikomunisté zatracovali Ďáblem s velkým Ď), tit kohokoli. Z Písma proti pravověrnosti, stejně přesto bylo mé dětství poznamenáno jistým romanjako lze Marxe zaštítit Písmem anebo Marxem zatra- tismem. Někdo si stavěl totemy, já vymýšlel životní covat ďábla s malým «ď», či ďáblem Marxem zatra- heslo. Krédo, které bych si vepsal do Štítu. Vymycovat svatého Marxe. / to je lidské. Bohužel nebo slel, vepsal a snažím se dokonce i dnes se podle něho řídit: SVOBODA — TOLERANCE - HUbohudík. Abych zůstal u Pascala: «Jaká chiméra je člověk, MOR. Jsem si vědom, že tolerance umožnila Hitlerovi, jaký netvor, jaký chaos plný rozporů, jaký div? Soudce všech věcí a přitom nejapný červ, nositel Stalinovi, Chomejnímu i jiným hromadným v tapravdy, stoka nejistoty a omylů, sláva i vyvrhel ve- hounům nástup k moci. Jenže netolerancí se sami smíru.» A jinde zas: «Člověk není anděl ani zvíře. A stavíme do postavení Hitlerů, Stalinů a Chomejníů. ten, kdo ze sebe chce dělat anděla, se bohužel stává A to je průšvih nejen naší doby, ale lidstva vůbec. zvířetem. Velikost člověka je vtom, že zná svou Já třeba vím, že bych nikdy nešel se Zelenými vytloukat výkladní skříně a házet splašky do tváře ubohost. Strom nezná svou ubohost. » A tak se mi líbilo, jak Bohemicus Pascalem generála. Navíc amerického. I když v jádru nemám usvědčuje fanatismus. Dlouho jsem si myslel, že ne- rád generály. Ale tím, že já osobně považuji Zelené budu umět nenávidět. Fašisté a komunisté mě nau- za faŠisticko-bolŠevické seskupení a že se distancuji čili i nenávidět. Fanatismus nenávidím. A abych od každého, kdo vytloukání výkladních skříní a sám před sebou svou nenávist omluvil, zmírňuji ji vrhání splašků do tváře generála považuje za svůj humorem. Dělám si z fanatismu a z fanatiků legra- program, to přece jeŠte neznamená, že by se Zelení ci. Za což jsem samozřejmě fanatiky hnán na hrani- měli postavit mimo zákon. / když vím, že až se jedci. Myslím si totiž, že v smíchu je nejen zlidštění, ale nou Zelení dostanou k moci, postaví všechny pro ně i poznání a sebepoznání. Cituji v tomto směru dále nepravověrné a nevěrné nejen mimo zákon, ale rovPascala: «Poznávejme sami sebe, třeba bychom tou- nou ke zdi. Přesto — i když nerad a s těžkým to cestou i nenalezli pravdu, naučí nás aspoň říditi srdcem — říkám sVoltairem: «Mohu s tebou nesouhlasit. Ale budu do posledního dechu bránit tvé svůj život a nad to není nic správnějšího». A skrzevá toto moudro se dostávám ktomu, co právo, abys svůj omyl mohl vyslovit nahlas!». Tak mě na tu hranici ještě nežeňte. Počkejte mě pozlobilo u Bohemicova úvodníku «Pravověrní a věrní». Bohemicus cituje Pascalovu sestru paní aspoň do švestek. Howgh! Amen. Périerovou, která na svého třiadvacetiletého bratra POZNÁMKA REDAKCE: Ač je Vladimír Škutiprozrazuje, že se mu natolik znelíbil jeden vykladač na v Listech hostem převzácným, je o to vítamyšlenek, že spěchal nejprve za biskupem a když to nějším. Jeho názory jsou ovšem jeho vlastní — nepomohlo rovnou za arcibiskupem, udat vykladajako všech, kdo přispívají do časopisu. Rozhodče a tvrdě vymáhat, aby byl mocipány umlčen. Že ně jsme rádi, že se i Škutina hlásí k toleranci. prý by mohl vykladač svobodně vzdělávati mládež. Kní ovšem čítáme i zdrženlivost v soudech o A Bohemicus tohoto vykladače (ale i Pascala) použil tom, kdo koho postaví rovnou ke zdi, až se jedk zavržení fanatismu. nou dostane k moci. Tak věštecké schopnosti si neosobujeme. Ale kdo ví, snad se v tom tvrzení Jenže kdo z těch dvou měl pravdu? Pascal anebo jen uplatňuje škutinovský humor. vykladač? Na rozdíl od časopisu československé so-
VLADIMÍR ŠKUTINA
Na hranici s neprávo věrnými?
79
OBSAH č. 1/1985 Poznámky k míru v Evropě^ Jiří Hájek O veřejném mínění Milan Šimečka Po pěti letech Jana Sternová Praha ve snu Jaroslav Seifert Z vyprávění mladého muže Mluvčí Charty 77 u Jaroslava Seiferta Píši, abych se mohl cítit svobodný Kolik jich bylo - a kolik jich je Jan Vladislav O nesamozřejmosti básníka JR Říční výletní loď Ludvík Vaculík Uvědomujeme si své možnosti? Karel Oswald Ne Husák, ale Kádár Josef Pokštefl Poznámky k poznámkám Jiřího Hájka Jiří Hochman V Leninově mausoleu Jaroslav Seifert Odchody Dalimil O čem Rudé právo nepíše Z. H Setkání představitelů SPD se zástupci skupiny Listy Bratr strom Dagmar Vaněčková Zasloužená pocta Podnětná historická konference Vilém Prečan Těhotná do vazby? Věra Fištejnová Rok 1988 ekonomicky Vladimír Kadlec Čtu si v novinách AMI O stavbách a stavbařích Zbyněk Ceřovský Za Karlem Goliathem Ján Mlynářík Ladislav Lis místopředsedou FIDH Sdělení VONS Č. 409 Zhoršení podmínek ochranného dohledu L. Lise Sděl. Č. 414 Dopis kardinála Tomáška po návratu z Říma Propuštění františkánů z vazby Sdělení VONS Č. 416 Dopis polským občanským iniciativám Sděl. VONS Č. 408 Souhrnné sdělení (č. 400) o případech sledovaných k 6.11.84 Jiří Gruntorád zproštěn obžaloby Sdělení VONS č.415.... V novém roce po stáru Jiří Ruml ŘeČ Laureáta Nobelovy ceny za literaturu 1984 Jaroslav Seifert Seifertovy vzpomínky jako historický pramen František Kauíman V Paříži o Seifertovi Ivo Fleischmann Příslib epika Milan Jungmann Naděnka Eva Kantůrková Místní slavnost Olga Štiková Mezinárodnímu výboru na podporu Charty 77 Dok. Ch. 71 č. 3/85 Kokeš Karel Michal Na hranici s nepravověrnými? Vladimír Skutina
1 7 8 9 9 9 10 11 12 16 17 20 22 23 24 25 27 27 28 29 31 32 41 44 45 46 46 47 47 48 48 54 54 55 59 62 63 64 73 74 75 79
PŘÍLOHA: OSM LET CHARTY 77 - str. I-XV Dokument Charty 77 č. 2/1985 (Osm let Charty 77) str. III - Prohlášení Charty 77 z 1.1.1977 str. X Střídáni mluvčích k 6.1.1985 str. XII - Dokument Charty č. 20-1984 (Právo na informace) str. XIII
LISTY řídí Jiří Pelikán s redakčním kruhem (Dušan Havlíček, Zdenek Hejzlar, Milan Horáček, Vladimír Horský, František Janouch, Cyril John, Karel Kaplan, Jiří Kosta, Karel Kyncl, A. J. Liehm, Artur London, Zdeněk Mlynář, Adolf Müller, Josef Pokštefl, Michal Reiman, Milan Schulz, Radoslav Selucký, Lubomír Sochor, Ota Šik, Vladimir Tosek, Ruth Tosková). LISTY jsou dvouměsíčník určený především čtenářům v Československu. Přečtěte a předejte známým! V ZAHRANIČÍ je roční předplatné DM 25. - (nebo ekvivalent v jiné valutě) i>ro Evropu; DM 30. - pro USA, Kanadu, Izrael a další zámořské země (letecky); D$l 35. - pro Austrálii, N. Zéland, Jižní Afriku a Latinskou Ameriku (letecky). PŘEDPLATNÉ a PŘÍSPĚVKY na tiskový fond (nikoli objednávky!) posílejte poua; LISTY, Postscheckamt Munchen ze na; München 112 76-802. OBJEDNÁVKY časopisu a ostatní korespondenci (nikoli peníze!) posílejte pouze na adresu redakce: LISTY, Vicolo della Guardiola 22, 00186 Roma.
