číslo 15 září

číslo 15

září 2014

1

Podzim se nám neúprosně blíží. Myslivci se připravují na své hony a tak i my jsme připravili stylovou titulní stranu našeho časopisu. Za dobu od minulého vydání časopisu jsme stihli řadu věcí - účastnit se Bambiriády, ukázat na několika letních dětských táborech práci s kolty a biči, vyjeli jsme i na nějaký ten výlet a řadu dalších aktivit – asi nejlépe je to vidět v našem kalendáři na stránkách. Podařilo se nám i upravit grafickou stránku našich internetových stránek, nápisů a hlavně jsme změnili logo – najdete ho na našem facebooku. Co nás čeká ve sdružení v nejbližší době čeká? V polovině září se budeme účastnit Táborských slavností. Na konci září proběhne další kroužek Šikovné ručičky. V říjnu se připravujeme zapojit do akce 72 hodin. A další a další akce, vše naleznete na našich stránkách. POKUD NĚKDO ZNÁTE NĚJAKÉHO MATURANTA, ŘEKNĚTE MU O NÁS A MY MU PŘIPRAVÍME PROGRAM NA JEHO PLES. Za redakci přeji pěkné počtení. Martin Štulla Vydává občanské sdružení KELTOVINY Redakční rada a dopisovatelé: Martin Štulla (šéfredaktor), Pavla Štullová (korektura textu), Karel Halberštádt, Zuzana Rottová, Věra Melicharová, Ivan Vaněk, Vojta „Kiďák“ Tomáško, Lenka Jenderková, Regina Štefanová, Iva Blümelová … Použité fotografie a ostatní obrazový materiál: titulní strana: Zdeněk Melichar, zadní strana: Keltoviny; ostatní fotografie jsou přímo se jménem autora

Obsah 15. čísla časopisu: DOSTAVNÍK Mayovky v komiksu CESTOU NECESTOU U silnice v Mongolsku POD KOPYTY KONÍ… Historie rodea – 4. díl SVĚT PŘÍRODY Psí odpad VZPOMÍNÁME Jan Šimáně - Galén KOMIKS Březové lístky PŘEDSTAVUJEME Nositelé Březových lístků POVÍDKOBRANÍ Návštěva SPEKTRUM Retro potraviny SERIÁLOVÁ SKLIZEŇ Proč bychom se netopili PÍSNĚ PRO POTĚCHU DUŠE Country boy VZPOMÍNÁME František Vít Blažek SPEKTRUM Děti píší z prázdnin KOMIKS Buffalo Bill KULTURNÍ POZVÁNKY

NAŠLI JSME PRO VÁS NÁVOD JAK ZABEZPEČIT CHATU ČI CHALUPU PŘED ZLODĚJI? 1. Kupte si v second handu pár pracovních bot č. 48 2. Dejte je před dveře a podložte časopisem Policista 3. Vedle bot položte hodně velkou misku na žrádlo pro psa 4. Na dveře dejte lístek s následujícím: „Kámo, s Karlem a Honzou jsme šli pro pivo. Vydrž. Jsme za chvilku zpátky. S pitbulama nelaškuj, jsou nějaký nervózní, včera jeden pokousal pošťáka. Pro jistotu jsou zavřený v baráku. 2

3 6 8 9 10 11 12 13 14 16 17 18 18 20 21

Mayovky v česko-slovenském komiksu Martin Štulla

upraveno z karel-may.majerco.net

Vinnetou, náčelník Apačů a Old Shatterhand, jeho bílý bratr, byli idoly celých generací a navždy se zapsali do našich srdcí. Učili nás, že i v dobách násilí a útlaku, je jen přátelství a smysl pro spravedlnost, to jsou jediné hodnoty, za které se vyplatí bojovat. Doživotní představa dokonalých vánoc je spojena s Vinnetouem a Old Shatterhandem – nesmí ale chybět spokojená rodina, rozzářený vánoční stromeček, vůně domácí vánočky s mandlemi a v televizi příběhy Karla Maye. Filmové zpracování legendárních mayovek tady zná snad každý. Málokdo ale ví, že tento fenomén vnikl i do oblasti československého komiksu. A proto Vám komiksového Vinnetoua chci nyní představit… Vinnetou, 1964-66 Karel May / Gustav Krum / Zápisník Později souborné vydání díla Gustava Kruma, BB Art 2002 Tento první komiksový Vinnetou je shodou okolností i jediný, který mne vzhledem k době svého vzniku obešel (v letech 1964-66 jsem nefiguroval ani v těch nejodvážnějších plánech svých rodičů). Jeho existenci mi připomíná jen několik naskenovaných stránek a beznadějně vyprodaná kniha Krumových komiksů z dílny BBartu z roku 2002. Přestože Krum byl skvělým ilustrátorem knih Karla Maye, tomu komiksovému Vinnetouovi jakoby chyběla šťáva. Je statický, zcela zde absentuje klasický komiksový prvek (bublina pro přímou řeč postav), a i přes barevné provedení (nebo právě proto) je kresba docela nevýrazná. V porovnání s pozdějšími nádhernými černobílými komiksy Gustava Kruma Kapitán Blood (1970) a Král Madagaskaru (1975-76) vyznívá Vinnetou jako chudý příbuzný. Vinnetou, 1990 Karel May / kresba Peter Stankovič / text Jozef Kollár / časopis Kamarát 1990/1991 (Slovensky) 42 stran, formát A4, barevné To Vinnetou kreslíře Petra Stankoviče je z docela jiného soudku - nádherně černobílý (co se charakterů týče, nikoliv obrázků), dětsky hravý a srozumitelný, a přesto si zachovává epickou šířku vyprávěných dobrodružství. Nosným pilířem příběhu je setkání greenhorna s apačským náčelníkem, které zabírá 31 stran z celého příběhu. Až na malé odchylky, kdy se autor nechal ovlivnit filmovým zpracováním (Shatterhand vezme Vinnetouovi při jeho osvobození přívěšek s drápem medvěda namísto pramenu vlasů), se autor až překvapivě drží předlohy. Zbývajících 11 stran je jakýmsi mixem motivů z druhého a třetího dílu filmových mayovek - přepadení kolony a obvinění Apačů, nastrčení zraněného "kolonisty", indiánský úkryt v jeskyni, vyjednávání a následná smrt Vinnetoua ve skalách. Autor v tomto komiksu používá dostupné komiksové výrazové prostředky i hru barev, a proto patří mezi moje nejoblíbenější i přesto, že v závěru je patrný úbytek kvality jak scénáře, tak kresby. Syn lovce medvědů, 1991 Karel May / František Mráz / Bublinky 03-05/1991 15 stran, formát A4, barevné + 1 vystřihovánka Když se v roce 1990 objevil na pultech trafik nový česko-slovenský časopis Bublinky, bylo jen otázkou času, kdy se na jeho stránkách objeví i jedni z nejpopulárnějších knižních a filmových hrdinů – Vinnetou a Old Shatterhand. A nebylo žádným překvapením, že se tohoto úkolu zhostil tehdejší šéfredaktor Bublinek, slovenská komiksová a ilustrátorská hvězda František Mráz, který už měl s indiánskou 3

tematikou své zkušenosti - v roce 1990 mu ve Středoslovenském vydavatelství v Banské Bystřici vyšly komiksové sešitky na motivy románů J.F. Coopera Stopař (14 s. A4, B) a Poslední mohykán (2x 14 s. A4, B). Vždy jsem měl slabost pro Mrázův kreslířský styl, schopnost používat komiksové výrazové prostředky k vyprávění, či gradaci děje, jeho hru s barvami, světlem i stínem, a když k tomu kreslil Vinnetoua a Old Shatterhanda, kteří vypadali jako ti filmoví, ničehož víc jsem nepotřeboval. Mráz nám na zlatém podnosu naservíroval pravou nefalšovanou mayovku se vším, co k ní patří a přidal i něco navíc - vystřihovánku hlavních postav - tak, jak bylo v Bublinkách zvykem. V době, kdy videopřehrávač mělo doma jen pár vyvolených, jsme najednou měli doma vinnetouovku, kterou jsme si mohli "přehrát" kdykoliv se nám zachtělo a na poličce vedle knih stáli hrdinové našeho mládí coby papírové figurky. Opravdu neuvěřitelné, jak málo bylo zapotřebí, abychom byli dokonale šťastní.

foto: karel-may.majerco.net

Petrolejový princ Karel May / Matějka a Ája / Kometa 20-26/1991 48 stran, formát A4, barevné Komiksový časopis Kometa začal vycházet už v roce 1989, a když v roce 1992 skončil, měl na svém kontě 36 regulérních čísel, speciální Magazín Komety a na svých stránkách dvakrát nabídl příběhy Karla Maye. Prvním z nich byl Petrolejový princ autorské dvojice Matějka a Ája, který se věrně drží knižní předlohy. Po výtvarné stránce je však docela svérázný - kresba je jednoduchá až schematická, stejně tak koloring. Ale i přes tu jednoduchost je komiks dobře čitelný a srozumitelný a ani schematičnost neubrala hlavním hrdinům podobnost s těmi filmovými. Komiks nepostrádá ani základní komiksové výrazové prvky jako gradování děje pomocí umístění komiksových rámečků a zvýraznění konkrétních objektů. Vinnetou, 1992 Karel May / Jiří Zvolský / Kometa 34-35/1992 60 stran, formát A4, barevné Druhou "kometovou" mayovkou je komiksový epos Vinnetou autora Jiřího Zvolského, který na 60 stranách rozvíjí velmi pěkně nakreslený první díl Vinnetoua. Autor se snaží striktně držet knižní předlohy a daří se mu to. Jeho hrdinové však zůstávají svérázní a zevnější podoba s filmovým zpracováním zde absentuje. Malými nedostatky Zvolského Vinnetoua je slabší práce s komiksovými výrazovými prostředky (prapodivné dělení stran do geometricky zkosených rámečků, statická akce…) a špatně čitelné písmo. Velké celostránkové ilustrace přispívají k celkové atraktivitě díla. Winnetou, 1992 Karel May / Stano Lajda / Bublinky 01/1992 2 strany, formát A4, barevné + 1 vystřihovánka V prvním čísle ročníku 1992 přidal kreslíř Stano Lajda k oblíbeným specialitám Bublinek (plakát, vystřihovánka, tematická alba, komiks čtenářů) tzv. FilmStory komiks - příběh filmu, vyprávěný pomocí kreslených scén s doprovodným textem. Jedním z nich byl také Vinnetou, složený ze záběrů, které jsme jako černobílé pohlednice kupovali za nekřesťanské peníze u kolotočů a na poutích (aby nám je záhy ukradli pouliční rváči). Tentokrát jsme však Vinnetoua dostali v plné barvě a s kvalitními, téměř fotorealistickými kresbami zabírajícími více než jeden a půl strany, a k tomu veliký obrázek Vinnetoua se Stříbrnou puškou. Komiksově samozřejmě dílo pokulhává. Už z prvních řádků je patrné, že věrně kopíruje filmové vyprávění, ale byl to ten pravý Vinnetou, kterého jsme milovali, a tak jsme tyto drobné nedostatky rádi prominuli. foto: karel-may.majerco.net

4

Old Shatterhand, 1992 Karel May / Stano Lajda / Bublinky 04/1992 2 strany, formát A4, barevné + 1 vystřihovánka Druhý FilmStory komiks Stana Lajdy přinesl méně známý filmový příběh - Old Shatterhand (tehdy se pravidelně reprizovaly zejména tři díly Vinnetoua a Poklad na Stříbrném jezeře). Lajda opět barevně reprodukoval klíčové scény filmu a doplnil je téměř půlstránkovým obrázkem Old Shatterhanda s jeho legendární opakovačkou. K tomu tradičně přidal vystřihovánku s dokonale namalovanými postavami Vinnetoua, Old Shatterhanda, apačského medicinmana, Velkého Medvěda, Gunsticka Unclea, mladého Tujungy, chlapce Toma, kapitána Bradleyho a Palomy. Informace o hercích tentokrát chybí. Poklad na Stříbrném jezeře, 1992 Karel May / Stano Lajda / Bublinky 06/1992 2 strany, formát A4, barevné + 1 vystřihovánka Úspěšná mayovská série FilmStory komiksů Stana Lajdy pokračovala i v šestém čísle Bublinek notoricky známým (přesto neskutečně oblíbeným) příběhem Poklad na Stříbrném jezeře. Dvoustrana s deseti nádhernými barevnými kresbami a velkým detailem indiánské mapy pokladu doplnila rozrůstající se sbírku indiánských komiksovo-filmových crossoverů. Nechyběl ani seznam účinkujících herců. Vystřihovánka tentokrát přinesla lorda Castlepoola s jeho vysněným motýlem papiliem polymnestorem parindou, medicinmana Utahů, Ellen Pattersonovou, Freda Engela, Cornela Brinkleyho, náčelníka Utahů Velkého vlka, Pattersona i část zlatého pokladu. Winnetou - Rudý gentleman, 1992 Karel May / Stano Lajda / Bublinky 08/1992 2 strany, formát A4, barevné + 1 vystřihovánka Nezklamal ani druhý díl filmové ságy o náčelníkovi Apačů s podtitulem Rudý gentleman. Dvoustraně s osmi krásnými ilustracemi a doprovodným textem kraluje kresba Ribanny s nádherně smutným pohledem. Seznam herců v hlavních rolích filmu je zde doplněn i o dosud chybějící herecké obsazení filmu Old Shatterhand. Bonusová vystřihovánka zahrnuje postavy z druhého i třetího dílu filmového Vinnetoua - náčelníka Bílého buvola, Hbitého pantera, Rollinse, Davida Luku, Forrestera, náčelníka Tah-ša-tungu, Ribannu a Merrila. Winnetou - Poslední výstřel, 1992 Karel May / Stano Lajda / Bublinky 10/1992 2 strany, formát A4, barevné + 1 vystřihovánka Všechno dobré jednou končí a tak se v roce 1992 v desátém čísle Bublinek objevil poslední FilmStory komiks s tematikou filmových mayovek Poslední výstřel. Jako obvykle byl tvořený dvoustranou s přepracovanými kresbami a popisem dějové linie filmu, nechyběla ani akční sekvence Vinnetouova smrtelného zranění podlým Rollinsem, ani sloupek s hereckým obsazením a seznamem publikovaných FilmStory mayovek. Vystřihovánka nabídla obrázky Old Shatterhanda sklánějícího se nad umírajícím náčelníkem Apačů, Vinnetouovu Stříbrnou pušku, čelenku a nůž, dále koně obou pokrevních bratrů, postavy Apačů, totem a stany tee-pee. Tím byla uzavřena i největší série vystřihovánek.

foto: karel-may.majerco.net

V roce 1992 začal česko-slovenský komiks upadat, postupně zanikly všechny původní komiksové časopisy, do roku 1995 i komiksové akce (Comics x5 1992, Comicsové Svety 1994, Slovenské Dni Comics 1993-1995). Po pár letech komiksové svobody nastoupilo období komiksového temna, které až na pár individuálních pokusů (například Poklad na Stříbrném jezeře v roce 2003 od westernového městečka v Boskovicích, kde se jednalo spíše o propagaci městečka) trvá dodnes… I když…V roce 2013 začalo nakladatelství Olympia vydávat opět některé dobrodružné komiksy Jaroslava Foglara či nakladatelství Václav Vávra vydala Modrá pětka na stezce dobrodružství, Walitaka a další komiksy Marko Čermáka. Bohužel žádný komiks se nevěnuje již tematice s Vinnetouem. 5

U silnice v Mongolsku… autor: Iva Blűmelová zdroj: vlastní autorská tvorba

Mongolsko je země zelených pastvin, zaoblených kopečků, ale také domovem neuvěřitelně milých a přátelských lidí. Pokud člověk obětuje trochu svého času a trpělivosti, pak se dá prostopovat a odvézt si spoustu autentických zážitků s místními obyvateli, na které se ještě dlouho vzpomíná.

foto: Iva Blűmelová

Že stopování v Mongolsku nebude tak úplně snadné, jsme se přesvědčili hned na začátku – ležel před námi úkol dostat se z městečka Zamiin Uud, které leží ihned za čínskými hranicemi, do hlavního města Ulaanbaatoru – těžký stopařský oříšek hned na úvod (vzdálenost cca 860 km). To lze jedině vlakem! Auto nám zastavilo téměř současně s naším příchodem k silnici – po dlouhém vysvětlování, kam to vlastně chceme, řidič pokynul, jakože domluveno a jeli jsme. Nebylo to však tak jednoduché, jak to vypadalo. Byli jsme odvezeni za město mezi jurty, sjeli jsme na prašnou cestu a začínalo to být podezřelé. Poté jsme u jedné z jurt zastavili, vylezla velice úsporně oblečená žena (jejímu mohutnému poprsí, které se nebála vystavovat, se dodnes smějeme) a lámanou angličtinou nám začala vysvětlovat, že máme jet vlakem. Do Ulaanbaatoru se prý stopem vůbec nemůžeme dostat a kdesi cosi. Následně nás její manžel opět naložil do auta a odvezl před nádražní budovu, kde nám ještě významně ukázal, kde staví vlak. Byli jsme na stejném místě jako před půl druhou hodinou…

foto: Iva Blűmelová

My se nedáme Nevzdávali jsme se a zkusili štěstí znovu, vlak jel stejně až za 10 hodin, tak co dělat jiného do té doby. U benzínové pumpy jsme oslovili tatínka se synem, kteří se akorát připravovali vyjet nákladními auty do Ulaanbaatoru, po chvilce přemlouvání a vysvětlování jsme si plácli a naše dobrodružství mohlo začít. 6

Vydali jsme se skrz poušť Gobi a na dva dny se stali jejich parťáky, dělili jsme se o jídlo, vodu, vodku, poslouchali mongolské národní písně a snažili se rukama nohama a také trochu rusky o nějakou konverzaci. Po dva dny jsme viděli velbloudy, divoká zvířata, občas postavenou jurtu a dost poházených prázdných lahví vodky. A pak, že se stopem do Ulaanbaatoru nedostaneme. Volnost nade vše Během našeho měsíčního stopařského dobrodružství jsme zažili mnoho krásného – zaháněli jsme dobytek domů z pastvy, přespávali v jurtě, pomáhali dovézt pitnou vodu ze vzdálené řeky a také jsme se ocitli na pravém šamanském obřadu. Dva dny jsme strávili s cestovateli z Holandska a přespali tak v turistickém kempu, kde jsme byli obohaceni o japonskou kulturu, protože na místě byli i asijští turisté. Druhý den jsme však věděli, že nám daleko více vyhovuje naše volnost a sázka v loterii, kdo další nás sveze, a tak jsme i přes nabídku pokračovat v cestování pohodlným (relativně) terénním autem, volili jednoznačně možnost stopování…

foto: Iva Blűmelová

Někdy je potřeba zaplatit Ne vždy jsme se však setkali s pozitivními reakcemi – často se nám stávalo, že řidiči byli ochotni zavézt nás kamkoliv, ovšem za hodně přemrštěné ceny. Jednou jsme se dokonce ocitli na policejní stanici, když jsme řidiči nechtěli za odvoz zaplatit (přestože jsme mu to dávali najevo již od nastoupení do vozidla…). Policista se však zachoval velice profesionálně, vyslechl obě strany a ve výsledku jsme měli řidiči zaplatit částku, kterou bychom platili při cestě autobusem. Bylo to férové, máme další nezapomenutelný zážitek a ještě jsme si tak udělali zastávku v městečku, které jsme ani neměli v plánu a prošli si okolí, které bylo moc pěkné… A co můžete očekávat, pokud se také rozhodnete Mongolsko prostopovat? Spíš neočekávejte nic. Kvalitní silnice, vlastně silnice, v Mongolsku chybí. Většina cest jsou nezpevněné prašné cesty, asfalt je opravdu výjimkou. Z tohoto důvodu jsou na silnicích vidět převážně terénní auta, většinou staré ruské džípy, které se velice často rozbíjejí.

foto: Iva Blűmelová

V Mongolsku však není stres a spěch na denním pořádku, proto Mongolové vždy závady řeší s chladnou hlavou. Dají si cigárko, bouchnou do kapoty, pod kapotu, zleva, zprava, spraveno a jede se dál… Krom závad na vozidlech jsou časté přestávky u jurt. Vypadá to, že všichni Mongolové jsou příbuzní (nebo to alespoň říkají…). Zpravidla se zastaví u jurty, vypije se lahev vodky, ochutná domácí kuchyně a jede se tak dlouho, dokud se neporouchá stroj anebo nepotká další jurta. Občas se objeví restaurace nebo jednoduchý obchod, kde se dají doplnit zásoby, ale není dobré na to předem spoléhat…

I když mnohokrát by bylo lepší sednout na vlak, autobus nebo si pronajmout auto s řidičem než stát u silnice a čekat na štěstí, tak i přesto bych mongolské stopování za nic na světě nevyměnila. A v neposlední řadě. Češi jsou velice kladně přijímáni a máme oproti ostatním národům velkou výhodu pro většinou obyvatel jsme totiž stále „ti bratři“. 7

Historie rodea – 4. díl autor: Martin Štulla zdroj: upraveno z http://www.prorodeo.cz/prorodeo

Rodeo po 2. světové válce Po válce se CTA a RAA spojily, aby vytvořily jednu asociaci – PRCA, která převzala úplnou kontrolu nad celým sportem. Muži jako Austin, Johnson a Autry už dále nemohli nárokovat kontrolu, kterou si doteď udržovali. Současně Madison Square Garden Rodeo ztratilo svůj lesk a PRCA založila NFR, aby tak po příští půl století určovala, kdo je skutečným světovým šampionem. Při utváření své asociace byli kovbojové desetiletí před ostatními profesionálními sporty. V roce 1953, v prvním roce, z kterého je taková informace dostupná, byla celková suma ve výhrách na PRCA rodeích necelých 2,5 milionu dolarů. O třicet let později tato suma vystoupila lehce přes 13 milionů dolarů! S rostoucí výší výher samozřejmě rostly i výdělky jednotlivců. V roce 1976 se Tom Ferguson, který soutěžil ve všech čtyřech časových disciplínách, stal prvním kovbojem, který přesáhl částku 100 000 dolarů ve výhrách za jeden rok. Jen o šest let později byla tato suma překonána v jedné jediné disciplíně. Bareback Bronco jezdec Bruce Ford nashromáždil 101 351 dolarů před NFR. V roce 2006 všichni soutěžící startující na NFR jako vedoucí peněžní výherci ve své disciplíně vyhráli přinejmenším 100 000 dolarů, kromě team roperů, kteří měli lehce přes 90 000 dolarů každý. Když NFR v roce 1959 začalo, celková suma ve výhrách byla 50 000 dolarů. Dnes je toto číslo v desítkách milionů dolarů! Jakkoli PRCA upřednostňovala bílé muže, ostatní skupiny, které se kdysi rodeí účastnily, téměř vymizely. Původní obyvatelé Ameriky dnes mají svou vlastní rodeovou organizaci a o aktivity PRCA se zajímají jen velmi málo. Záznamy nevykazují žádnou plánovitou diskriminaci ze strany PRCA, přestože žertem kolovalo, že v 50. a 60. letech vybrané rodeové výbory někdy diskriminovaly Hispánce a Afroameričany. Nicméně je zde řada PRCA světových šampionů hispánského a afroamerického původu, začínaje L. Camarillem, který vyhrál 5 titulů v team ropingu a získal vstup na NFR 15x po sobě. Ženy zjistily, že je to jen na nich, aby se dostaly zpět do hlavního proudu tohoto sportu. Po uspořádání úspěšného ženského rodea se řada z účastnic sešla, aby v roce 1948 založila organizaci dnes známou jako WPRA. Organizace si dala za úkol, aby ženám umožnila přístup na legální rodeové soutěže pod hlavičkou PRCA a do dobytčích a ropingových disciplín na rodeích pouze pro ženy. Přestože výhry v ženských rodeích nikdy nedosáhly takové výše, aby alespoň pokryly náklady, WPRA byla přesto velmi úspěšná v navrácení žen do soutěží PRCA. Barrel racing byl nejpopulárnější disciplínou WPRA a rychle se šířil celou zemí. V roce 1955 prezident PRCA Bill Linderman a prezidentka WPRA Jackie Worthington podepsali historický dokument, který zůstal v platnosti po půl století. Prosazoval včlenění WPRA disciplíny barrel race do PRCA rodeí a vyžadoval na PRCA rodeích disciplíny pro ženy, které se budou jezdit podle WPRA pravidel a nařízení. Následovala dlouhá kampaň, po které byla barrel race v roce 1968 zařazen jako oficiální disciplína NFR. Přestože barrel race byl v NFR, ženské peněžní výhry byly stále pod úrovní těch mužských. Hnutí za rovnoprávnost pohlaví přimělo v roce 1980 WPRA poslat ultimátum 650-ti výborům po celých Státech s požadavkem, aby do roku 1985 byla úroveň výher srovnána, nebo se WPRA nebude soutěží účastnit. Shoda na této věci byla téměř jednomyslná, kromě akce NFR. WPRA navíc získala firemní sponzory, aby navýšila peníze pro NFR pro disciplínu team roping, nejhůře placených účastníků, jejichž již tak nízká výhra se ještě dělila mezi oba členy týmu. Na NFR v roce 1997 kovbojové a kovbojky vedení team roperem Mattem Tylerem vyhrožovali stávkou, pokud nedostanou stejné peněžní výhry jako ostatní. Tato 8

spolupráce vedla k úspěšným vyjednáváním. Od roku 1998 NFR vyplácelo stejné peníze všem účastníkům. Dodatečné financování získalo z prodeje speciálních VIP místenek. V roce 1923 si Tex Austin najal na 10 dní New Yankee Stadion a zamýšlel nabídnout 50 000 dolarů na výhrách, dvojnásobek toho, co bylo nabízeno na předchozím rodeu Medison Square Garden rok předtím. Lístky na událost stály mezi 2 a 3 dolary. Tex Austin plánoval, že kovbojům vyplatí 10 centů na dolar. Z disciplín se měli pořádat bronco riding, bulldoging, calf roping, trikové a efektní ježdění, „steer“ riding, štafetový dostih a ženský bronco riding. Známí bronco koně Mystery, Nose Dive, P. J. Nutt a Peaceful Henry byli na soutěži i předchozí rok. Mezi jezdci byli i Mike Hastings, Mabel Strickland, Roy Quick, Ike Rude, Powder River Thompson, Bonnie McCarroll, Bonnie Gray a řada dalších. V roce 1958 RCA založila komisi National Finals Rodeo za účelem vytvořit hlavní vyvrcholení sezony rodea stejně prestižní jako World Series pro baseball nebo Stanley Cup pro hokej. CBS vysílala takovou soutěž poprvé. Přestože rodeo tradičně televizi pokládalo spíše za přítěž než přínos (drželo lidi doma před televizory, místo aby přišli na rodeo), průmysl s vysíláním srdečně souhlasil. Rodeové školy, které měly své zkušební začátky ve 30. letech, na sebe přitáhly pozornost a začaly sílit během 50 let, první stálá škola byla otevřena v roce 1962.

foto: prorodeo.cz

V 70. letech rodeo zažilo nebývalý rozmach. Soutěžící, někdy označovaní za „nový druh“, rodeu přinášeli rostoucí pozornost médií. Tito soutěžící byli mladí, většinou z městského prostředí a rodeo si vybrali kvůli jeho odměnám. Fotožurnalisti a reportéři jej považovali za zdroj zajímavých příběhů o zákulisní rutině a životnímu stylu. „Nový druh“ byl daleko od tradičních mužů rodea, kteří celou noc vyhledávali flámy spíše než dobytčí portfolia, kreditní karty, nahrávací a televizní smlouvy a důchodové balíčky, které nový druh považoval za žádoucí. V roce 1985 měla jedna třetina členů PRCA středoškolské vzdělání a ze všech jezdců jedna polovina přiznala, že nikdy nepracovala na dobytčí farmě.

Psí odpad autor: Regina Štefanová zdroj: vlastní autorská tvorba

To je tak, když má člověk psa, co rád střílí své výrobky a k tomu ten člověk používá papírové pytlíky na psí odpad... Jelikož je mi nepříjemné pomyšlení, že každý den použiji kolem 3 igelitových pytlíků na jednoho psa, to znamená 9 pytlíků za naší domácnost denně, tak používám ty z recyklovaného papíru s tou úžasnou papírovou lopatičkou. Ano, dost často se vztekám, že musím hromádku honit po trávníku několik minut, než se mi ji podaří sebrat. Asistenci zvědavých psích pohledů, co to tam tak snaživě honím už nějak nevnímám. Taky se vztekám, že zase měsíc neposekali trávu v městském parku. Jak to mám z té džungle lovit tou úžasnou lopatou, když se ta šiška úspěšně zamotává do všech těch trav okolo a ta stébla ji vší silou omotají a drží, jakoby týden nežrala! To že se vztekám, že už je zase přeplněný koš a musím to s sebou táhnout kilometry daleko, to už vlastně není tak hrozné. Tedy pokud to ty kilometry k tomu koši můj úžasný Ori nemůže bez aportu vydržet - dvě ruce, vodítko kolem krku, jedna ruka aport, druhá ruka "smetí". Samozřejmě, občas mi prostě mozek vypne a spletu si ruce. Nevadí.

9

foto: Regina Štefanová

Další věc, u které se občas vztekám v souvislosti s těmi pytlíky a psím "odpadem" je můj skvělý pes, který si své výrobky uklízí po svém. Nejstarší Feiby to po sobě tak způsobně zahrabává. Tak, že vše zůstane na svém místě. Tedy kromě té hlíny a trávy, kterou na to zahrabání chtěla použít, ta zpravidla končí všude jinde, než na hromádce. Nás nevynechá. Mladší Lexa se vždy tak rychle od místa činu odpíchne a pálí to někam pryč do dáli. Asi je to tou náhlou lehkostí. Tak moc se vždycky těší, až od toho zdrhne, že to často ani nedodělá a zbytky po sobě trousí v trysku. Naším úkolem je jít po stopě a žádnou nevynechat. Třetí - nebezpečný střelec. Ori si své hromádky jednoduše rád odpálkuje co nejdále, nejvýše… vážně nevím, na kterou disciplínu nacvičuje. Každopádně stát v blízkosti Oriho v době, kdy koná potřebu, je životu nebezpečné. Koukají na mě lidé občas zvláštně. Pokud začne (víte co…), tak se klidím do bezpečné vzdálenosti. Občas na mě některý ten člověk povykuje, že od psa se nezdrhá, když kadí, protože se to má sebrat! Samozřejmě, sbírám vždy a všechno, ale vysvětlujte jim vaší situaci… Horší je to, když jsme někde, kde musí být na vodítku. To koukají ještě divněji. Představte si to - Ori na vodítku, v klidu jde, najednou to zapíchne. Začne tlačit. Já jdu tak daleko, co mi to metr a půl dlouhé vodítko dovolí (odečte se půl metru dlouhý pes). Vím, že nesmím stát za ním. Takže se držím na jeho boku. Před ním stát nemůžu. Když to udělám, hned mi ukáže druhý konec těla. Nedivím se. Jenomže on jaksi při tom nestojí na jednom místě, ale dost často se celkem hodně otáčí… takže ano, vypadá to z cizího pohledu asi trošičku komicky. Kadící pes, přešlapující tak, že se při tom otáčí pokaždé jinam. Na druhém konci vodítka panička, co psa pozorně sleduje a je ve střehu. Za každou cenu se snaží udržet vedle psa, takže pochoduje sem a tam, podle toho, kam se pes natáčí. No, a když je hotovo, musí rychle zareagovat a psa odtáhnout dál, než provede jeho úžasný a přesný výkop. Dnes jsem to po dlouhé době podcenila - nesoustředila jsem se stoprocentně a byla zasažena má nohavice (ještě že má tak pevné… jen se to odpinklo….). Zbytek odkopnuté úrody se kutálel na parkoviště pod zaparkovaná auta a část zůstala pohozená na chodníku. Opravdu nechtějte vědět, jak dlouho jsem to tou skvělou naběračkou uklízela…

Jan Šimáně – Galén

(1. října 1924 - 13. února 2013)

autor: Martin Štulla zdroj: upraveno a zkráceno z wikipedia.cz, vontove.org, brezovelistky.cz

Svá poslední léta prožil Jan u své dcery Dobromily v Táboře. To už bylo v době, kdy se začal uzavírat sám do sebe a potřeboval stálou péči. Před tímto obdobím, kdy ještě bydlel v Praze, využíval každé příležitosti k setkávání s dětmi a jejich vedoucími všech spolků a organizací, které se zabývají výchovou dětí a mládeže. Říkali jsme mu "Galén", jehož přezdívku si přisvojil na počest svého vzoru, doktora Galéna z románu Karla Čapka "Bílá nemoc". Byl velký zastáncem myšlenek našeho prvního prezidenta T.G.Masaryka, spisovatele Karla Čapka i učitele národů Jana Ámose Komenského. Celý svůj život věnoval dětem. Nenapsal ani jedinou knihu, ale o to více se zapsal do srdcí a duší několika tisícovek chlapců a děvčat, kterým věnoval stovky dopisů, jmenovacích dekretů k udělení Březových lístků či Žlutých kvítků, k povzbuzení ke klubové, družinové i oddílové činnosti jednotlivců i velkých společenství doslova v celém česko-slovenském prostoru. Byl spoluautorem "Velké pedagogické hry", zaměřené na výchovu a sebevýchovu jednotlivce, která vznikala kolem roku 1965 a jejímž výstupem bylo ocenění barevnými odznáčky se symbolem březového lístku s označením "JUN" (od slova junior - věčně mladý), kdy později vlivem společenského útlaku zůstal jen symbol březového lístku, neboť písmena JUN u mnohých vyvolávala asociaci s junáky… Jeho jméno nese GNF = Galénův nadační fond, který pokračuje v tradicích, které Galén zakládal. Mezi nejvýznamnější z nich patří Celostátní velké výměny zkušeností a udělování březových lístků. Galén odešel na cestu bez značky. Pro všechny, jejichž život ovlivnil, se stal nezapomenutelným. Jeho myšlenky ztratily svého charismatického tvůrce a my všichni velkou osobnost. Na začátku října by oslavil již 90 narozeniny. Těch se bohužel nedožil. foto: brezovelistky.cz 10

11

Nositelé Březových lístků autor: Martin Štulla zdroj: upraveno ze stránek sdružení

Nositelé Březových lístků jsou dobrovolným, neoficiálním a "volným" hnutím - společenstvím lidí, kteří vytvářejí dětem a mládeži podmínky, prostředí a programy pro hezké a prospěšné trávení jejich mimoškolního času - schůzkami, hrami, výpravami, tábory, kroužky dovednosti. Pracují pro ně a s nimi v nejrůznějších zájmových organizacích - ve skautských, turistických, pionýrských a mnoha dalších družinách, oddílech a skupinách organizací, sdružených České radě dětí a mládeže, nebo často působících jinde (např. spontánní organizátoři dětských táborů či hasičského mládí). V nich plní "své" zákony, sliby a programy. Při tom vyznávají a svým svěřencům vštěpují a upevňují přesvědčení, že jedním z nejdůležitějších prvků života je pevné, chápavé a tolerantní přátelství. Na první straně propagačního letáčku Březový lístek je proto zdůrazněno: "Nešťastný je ten, kdo nemá přítele". Propagátoři Březových lístků rozšiřují přátelství rozrůzněných přes pomyslné hranice působnosti jednotlivých společenství.

foto: brezovelistky.cz

Nositelé Březových lístků chtějí podporovat vznikání a utvrzování přátelství dětí, mládeže i dospívajících a dospělých. Naši předchůdci již dávno zjistili, že síla přátelství je zvyšována uměním a možností vzájemně se hodnotit - vytýkat si nedostatky a oceňovat zásluhy. Nositelé Březových lístků (dále jen BL) jsou přesvědčeni, že vedle všedního poděkování či "poklepání na rameno" je mimořádně významné a podněcující i slavnostnější oceňování osobních příkladů. V různých organizacích k tomu slouží rozličné medaile, odznaky a vyznamenání. Jejich přiznávání má společný postup: jsou navrhována, schvalována a udělována směrem "shora dolů", se složitějším dodržováním pravomocí a s potřebou určitého času. V dobrovolném Hnutí BL je používán odlišný postup - ocenění výborné práce může podnítit i řadový člen určitého společenství, bez ohledu na svůj věk a funkci, i bez projednávání návrhu "nejvyšší složkou" organizace. A nejen to: může ve spolupráci s nositeli odznaku BL odznáčky i dalším přátelům udělovat. Často vnímáme, že dobrovolná práce pro děti a mládež je přehlížena. A že činnosti v dětských a mládežnických organizacích se často považují za "podivínské hraní si s dětičkami". I to jsou důvody, proč účastníci Hnutí BL nečekají na pochvaly "shora" a s rozvahou udělují svá ocenění "zdola". Propracovaný systém udělování BL při tom brání udělovatelské "samoobsluze", nekolektivním postupům a nezdůvodněnému dosahování vyšších stupňů BL. Nositelé odznáčků BL se scházejí na Výměnách zkušeností a na svých poradách nejaktivnějších nositelů BL, tzv. PONSech. Hnutí Březový lístek nabízí předávání poznatků, nápadů i poučení z prací s dětmi a mládeží. Nabízí všem ojedinělou možnost oceňovat práci pro děti a mládež udělováním Březových lístků. Udělování má svá pravidla, počíná prvním stupněm (odznáčkem v zelené barvě) a končí stupněm dvanáctým - zlatým. Oceňování a podněcování nadšenců k "dobývání" vyššího stupně odznáčku účinně napomáhá dosahování lepších výsledků práce s dětmi a mládeží ve více společenstvích. To rozhodně není přehlédnutelný společenský cíl, není to málo. Co z toho plyne? Březový lístek si zaslouží intenzivní pozornost a využívání. 12

NÁVŠTĚVA autor: Vojta „Kiďák“ Tomáško zdroj: vlastní autorská tvorba

Chodba okresního špitálu byla tichá a ponurá, jako manželství po dvaceti letech. Koukal jsem do stropu na pokoji číslo 21 a pohledem hypnotizoval obrovskou masařku. Ať mu vlítne do huby, přál jsem si a myslel jsem na chrápajícího souseda na vedlejší posteli. Otevřely se dveře a vešla sestra Anežka, které se, nevím proč, říkalo Prdelka. „Pane Bláha, přidám vám trochu kyslíku, ať se vám líp dejchá.“ Slova patřila astmatickému staříkovi, jehož sípání připomínalo parní píšťalu na lokomotivě. V tu chvíli se do pokoje vřítil můj kamarád František, přezdívaný Ušatý Torpédo. V místech, kde normální člověk mívá normální uši, trčelo do prostoru něco podobného satelitním anténám. „Nazdar marodi“, zahalekal a masařka spadla tam, kde jsem ji chtěl mít. Soused polknul a bylo po chrápání…

foto: nemta.cz

Prdelka zaskočená příchodem hlučné návštěvy, zmateně otočila ventilem kyslíkové bomby až nadoraz. Děda se nadechl, zmodral, vytřeštil oči, jako když kocour potká pitbula, serval si kyslíkovou masku a metelil k oknu. Celý pokoj pokoj se zájmem sledoval fialového stařečka, jak nábožně vykřikuje do ulice, „Pánbůh zaplať za inverzi.“

„Máte tu docela veselo,“ konstatoval Torpédo a položil mi na stolek pár láhví plzeňské dvanáctky a trochu domácí slivovice. „Pitný režim,“ poznamenal, aniž věnoval sebemenší pozornost personálu. Potom jen tak ledabyle pronesl. „Pánové víte, že já ještě v životě nebyl ve špitále?“ A jak se tak otáčel po světnici, zavadil ušima o infůsní stojan, kde tenkou hadičkou proudil jakýsi roztok do zafáčovaného cikána, přivezeného nad ránem z taneční zábavy. Hadička vyklouzla a snědá tvář počala šednout. Torpédo neztratil duchapřítomnost a okamžitě zasunul konec hadičky do údivem pootevřených úst cikánského barona. „Ležet, nekecat, polykat“ a přátelsky ho poplácal po přeražené sanici. Za okny se dalo do deště a František plnými hrstmi rozdával optimismus. „Jo pane, musíme tam všichni,“ oznamoval dalšímu ubožákovi, který už týden čekal na vyjmutí ledvinových kamínků. „Ale já se měl v sobotu ženit,“ zmateně koktal zoufalec. „Utrpením ke svobodě“, pronesl bohorovně Torpédo. „Lepší kámen v ledvinách, než-li ženská na krku“. Anežka zbaběle vycouvala na chodbu. Zasádrovaná noha plešatého instruktora lyžování, byla dalším kamínkem v mozaice dnešního dne. „Člověče, ono to má tuhle kladku, na druhý straně to nadlehčuje tohle závaží a celý to jistí jenom tady ten malej, prťavej čudlík. A ten, když se takhle trochu povytáhne…“ V tu chvíli uvolněné závaží prudce kleslo k zemi, zatím co nic netušící instruktor visel za nohu ve vzduchu, jako prase na jatkách. Několik pacientů, schopných chůze, opustilo s děsem v očích pokoj. 13

„Máte tu čisto a teplo,“ pronesl Torpédo k vychrtlému Vietnamci, který podle doktora Čurdy už tři měsíce simuloval, že dýchá jen půlkou plic. Patrně taky simuloval žloutenku, černé neštovice a pásový opar. Jeho tělesná teplota neklesala pod čtyřicet stupňů Celsia, čímž vyhříval celý náš pokoj. „Ty máš ale kliku,“ povídá mu Torpédo, „kolegové mrznou u stánků a ty se tu pohodlně rozvaluješ.“ „Di… di… di… do… do pr..,“ ale než stačil dokončit větu opuchnul a na těle mu naskákaly jakési hnědofialové fleky. Patrně začal simulovat uštknutí kobrou. „Dobrý,“ pochválil ho Torpédo, otevřel láhev a pokojem proletěla vůně vypálených švestek. Za oknem podzimní déšť strhával poslední listy jeřabin a v nemocnici pomalu končily návštěvy. „Sestří! Mísu!“ ječel sklerotický stařík, a když Prdelka bleskurychle odběhla pro žádané, spokojeně prohlásil: „Už je pozdě.“ A klidně usnul. František dopil a měl se k odchodu. Rozhlédl se po světnici a věštecky pronesl.

foto: nemta.cz

„Přátelé pamatujte si: „Dělat ze švestek marmeládu je hřích a kdo nemá rád slivovici, nemá rád lidi. V pátek se na vás zase přijdu mrknout.“ Do konce týdne podepsala většina pacientů revers, vietnamského simulanta předstírajícího exitus, odvezli na patologii a Prdelka dala výpověď. Není nad dobrého přítele.

Retro potraviny autor: Pavla Štullová zdroj: Česká tisková agentura, wikipedie.cz

Napadlo mě, při jednom z nákupů, kolik potravin se už nevyrábí, ale zároveň se jich spousta zachovala dodnes. Výběr několika z těch „retro“ potravin, které vznikly mezi lety 1948 až 1989, jsem sepsala. Pojďte si zavzpomínat se mnou . BON PARI – drops s ovocnými příchutěmi začal v roce 1978 produkovat podnik Čokoládovny v Praze – Modřanech. Dnes patří Nestlé. GRANKO – instantní kakaový nápoj vyrobil poprvé v roce 1979 národní podnik Čokoládovny v závodě Soja Kolín. Pojmenování vzešlo ze zaměstnanecké soutěže a je akronymem vytvořeným ze slov „granulované kakao“. Dnes patří Nestlé.

foto: socikstyle.blogspot.com

HORALKY – obvodově máčené oplatky jsou ve výrobě od roku 1956. Jsou tedy o něco mladší než podobné Tatranky, jejichž historie sahá do roku 1945. Od rozpadu Československa jsou Horalky mezinárodní značkou. Dnes patří Mondelez International. JESENKA – zahuštěnou ochucenou smetanu vyrábí Mlékárna Hlinsko od roku 1958. Primárně jde o přísadu do kávy nebo čaje. Dětem ale chutná i samotná, nejlépe přímo z tuby.

14

foto: www.neaktuality.cz www.neaktuality.cz foto:

KOFOLA – základ kolové limonády, sirup Kofo, vyvinul v roce 1960 Zdeněk Blažek z farmaceutické společnosti Galena. Nápoj se měl jmenovat Kofocola, ale kvůli možným problémům s ochrannou známkou dostal název Kofola. Sirup limonádovnám dodával národní podnik Zátka v Praze. Dnes vlastní značku Kofola stejnojmenná firma z Krnova. MAJOLKA – produkci první průmyslově vyráběné majonézy v Československu spustil národní podnik Pražské drůbežářské závody v roce 1957. Dnes patří firmě Boneco.

MÁJKA – vepřový krém se na pultech objevil v roce 1965. Jeho producentem byl podnik Biochema z Babic na Uherskohradešťsku. Značku dnes vlastní Hamé. MÍŠA – tvarohový nanuk začala vyrábět mlékárna Laktos v Praze – Vysočanech v roce 1962. Obal se od roku 1962 nezměnil. Dnes patří Unileveru. PITO – nealkoholické pivo pro řidiče začal v roce 1975 vařit národní podnik Jihočeské pivovary v budějovickém závodě Samson. Název výrobku vzešel ze soutěže, je složen z počáteční slabiky slova pivo a koncové slabiky slova auto. SUNAR – mléčná výživa pro kojence se vyrábí od roku 1950. Název vznikl spojením počátečních slabik slov „sušené národní“. Značka patří švýcarské společnosti Hero.

foto: zmrzlina-misa.cz

TERMIX – tvarohový dezert vyrábí mlékárna v Poděbradech nepřetržitě od roku 1976. VINEA – nealkoholický sycený nápoj z bílých hroznů se zrodil v roce 1974 ve vinařském závodě ve slovenském Pezinku. Patří Kofole.

foto: novinky.cz

VITACIT – rozpustný nápoj s příchutí citrusů vyráběly od přelomu 60. a 70. let Zemědělské závody Kaznějov u Plzně. Zejména děti Vitacit rády konzumovaly v podobě jazyk zbarvujícího prášku. Dnes značku využívá firma Wissa.

PRIBINÁČEK – právě letos slavý tento dezert z tvarohu a smetany 60 let. Recepturu vymyslela v roce 1954 JIndřiška Hessová z Přibyslavi. Bylo vyráběno až 16 druhů příchutí, mezi jinými i třeba zeleninová. Pribináček se objevil i ve filmu „Ať žijí duchové“. Aby Pribináček mohly ochutnat všechny české děti, bylo nařízeno přibyslavské mlékárně, aby přísně střeženou recepturu prozradila i ostatním mlékárnám. Vznikly tak krémy podobného typu s názvy LIPÁNEK, BOBÍK, SMETÁNEK, PACHOLÍK AJ. ANTIPERLE - mentolové bonbony přibližného tvaru koule, vyráběné Sfinxem. Vznikly v roce 1960 v Chotyni v pobočce libereckého podniku Lipo. Antiperle se prodávaly v plechových krabičkách. Někdy v polovině šedesátých let 20. století se místo toho začaly prodávat v zelených krabičkách navrchu průhledných tvaru malého válce, u těchto krabiček se již zůstalo.

foto: kerner.cz

Některé další potraviny je možné jmenovat: MARGOT, TATRANKY, MELTA, MASOX, KAŠTANY, ESÍČKA, RUMOVÉ PRALINKY… 15

Proč bychom se netopili autor: Martin Štulla zdroj: ceskatelevize.cz, Týdeník televize

V průběhu prázdnin jsem řešil jaký český seriál zařadit do tohoto čísla časopisu. Napadlo mě sehnat informace ještě o nějakém seriálu, který se týká prázdnin… A kde jinde než o prázdninách vyrazit s partou kamarádů na vodu. Ať už Lužnici, Berounku, Sázavu, Vltavu či další naši větší či menší řeku a říčku. Proč bychom se netopili je desetidílný český televizní seriál. Seriál o vodácích natočil na motivy knih Zdeňka Šmída Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii a Proč bychom se netěšili aneb Jak se držet nad vodou režisér Petr Nikolaev. Zdeněk Šmíd se společně s Miroslavem Adamcem podílel na scénáři. Seriál v premiéře vysílala od 26. ledna 2009 Česká televize. „Je to seriál, který by měl potěšit všechny romantické duše - nejen ty, kteří někdy vodu jeli, mají rádi přírodu, vzpomínání na mládí a možná až trochu idealizované soužití lidí na vodě,“ říká režisér. V záplavě současné tvorby by měl být výjimečný hned v několika ohledech. „Bude se odehrávat v reálech a nikoli ve studiu, kde si mluvící hlavy vyměňují nějaká moudra. Všechno budeme točit na řece, v divoké i poklidné přírodě a řada situací bude možná víc než reálná - třeba průjezd šlajsnami má vždy kouzlo okamžiku. V jednom díle se vydáme dokonce i do Vysokých Tater… Mohl by to být seriál hodně filmový, obrazový, akční a zároveň by měl mít typickou českou drobnokresbu, kterou se vyznačuje předloha Zdeňka Šmída - humor a poezie by mu měly vévodit. Myslím, že by to mohla být v tom nejlepším slova smyslu česká látka.“ Obsazení bylo pro režiséra malým velkým oříškem, protože dobře věděl, že společně stráví téměř dva roky prázdnin na vodě. Bylo důležité dát dohromady partu, která bude působit vodácky sehraně, a zároveň se v ní objeví deset nezaměnitelných osobností. „ A s kým na vodu pojedete? KENY (23) - student matematické fakulty, hlavní organizátor a vypravěč celého příběhu, rád se seznamuje s lidmi, přátelský, sportovní typ, hodný, bezelstný člověk, superaktivní sympaťák, dobrý vodák, používá rčení „a šmytec“. LUCIE (22) - nezávislá, studuje pět řečí, příjemný typ kultivované intelektuálky, mluví spisovně, dovede být praktická a ironická, když se zamiluje – zkrásní, v budoucnosti bude dělat překladatelku, na vodě je nováček. SUMEC (25) – vystudoval zemědělské inženýrství, kutil, pod jehož drsnou slupkou a nevrlou mluvou lze vytušit dobrou duši, je majetnický, později úspěšný podnikatel. LÍDA (21) - po maturitě pracuje jako stavební referent, dobře vyvinutá - mánesovský typ, dobrá hospodyňka, přímočará v jednání, otevřeně sděluje své názory, chodí se Sumcem. foto: ceskatelevize.cz 16

MARUŠKA (20) - kamarádská temperamentní holka s vlasy staženými do dvou culíků, mluví nepřehlédnutelným moravským dialektem, pracuje jako chemická laborantka, do děje vstoupí ve druhém dílu seriálu, kdy původně přijede za Otoušem. GÁBINA (21) - učitelka, provokativní, hádavá, atraktivní, temperamentní, leč i mile naivní a čímsi jímavá, má houpavý krok modelek, spíš než voda ji zajímají kluci, díky partě se však mění na talentovanou vodačku, na vodě je nováček. OTOUŠ (24) - studuje chemii, rád jí a zpívá, je perfektní vodák, oslnivě zábavný a nepřehlédnutelný do té doby, než se v jeho blízkosti objeví dívka, na které mu záleží, v tu chvíli se mění v submisivního úzkostlivce, který náhle nemá čím okouzlit. Nicméně i pro takové muže mají některé ženy slabost... BONGO (27) - zubař, s heslem „co nezvládnu grifem, to urvu silou“ zvládá všechny situace, ve kterých se jako nováček ocitne, divoký, prudký, sportovní typ s chlapáckými mravy (nejvíc podobný Křižákovi, se kterým na sportovním poli soupeří), až do zralého věku zůstane svobodný. DANA (19) - má po maturitě, nováček na vodě, nejkrásnější dívka našich vod, spíš kotě než kočka, beznadějně zamilovaná do svého kormidelníka Křižáka, suverénní, veselá, kamarádská a obětavá. KŘIŽÁK (lehce přes 40) - perfektně zachovalý, klidný, zdánlivě líný, úsporný v gestech i v řeči, neokázalý dobrodruh, horolezec, cestovatel, pracuje jako záchranář, příležitostně dělá dobře placené a nebezpečné práce ve výškách, žije naplno, typický sólista na lodi i v životě.

Country Boy – Pavel Bobek autor: Věra Melicharová zdroj: pisnicky-akordy.cz F

Dmi

C

F

1. Po dlažbě měst se procházím B

F

C

F

dávno už vím, že sem nepatřím. Dmi

C

F

Vždyť sláma dál mi čouhá z bot B

F

C

F

a co udělám ostatním není vhod. B

F

C

F

R: Klobouk mám plný deště a trablů dost Dmi

B

C

F

já dál žiju v městě jako cizí host. B

F

C

F

S přesilou aut já denně svádím boj Dmi

B

C

F

a říkají o mě, že jsem country boy. 2. Když ráno smog vdechnu z plných plic až do pozdních hodin se mnou není nic. A kravatu mám jak oprátku dýl to nevydržím, než zase do pátku. R: 3. Jestli máš mě ráda tak můžem jít pryč odtut tady se nedá žít. Možná znám pár míst, tam kde končí svět tak pojď se mnou a zmizíme tam na pár let. R:

foto: Martin Štulla

17

František Vít Blažek

(27. října 1904 – 6. listopadu 1966)

autor: Martin Štulla zdroj: : abart-full.artarchiv.cz, svk7.svkkl.cz, vyprávění pamětníků

Dovolte nám zavzpomínat na jednoho umělce a tím je akademický malíř František Vít Blažek. Narodil se v Kolíně před 110 lety, přesně 27. 10. 1904. Zemřel 6. listopadu 1966 taktéž v Kolíně Studoval v malířské škole M. Maliny, na Ukrajinské akademii výtvarného umění, Akademii výtvarného umění u O. Nejedlého a u F. Tröstera na Akademii múzických umění v Praze. V letech 1948-1955 byl šéfem výpravy kolínského divadla, později učitel kreslení lidové školy umění. Maloval podobizny, zátiší a především krajiny.

foto: Martin Štulla

Objevil se i v několika publikacích například v Kolín a Polabí v dílech výtvarníků, Kolínsko - sešit 6 (1957), Výtvarné umění Kolínska (1963), Výtvarné umění na Kolínsku od 40. let po současnost (1993), Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950 - 1997 (1998)… V září v roce 1943 měl výstavu s názvem Výstava souboru malířského díla akademického malíře Františka Víta Blažka v Rubešově galerie v Praze. Velice rád maloval Polabskou nížinu, ale také Podkrkonoší, kam dlouhá léta jezdil na roubenou chaloupku do Bukoviny u Pecky. Chodíval také po okolních kopcích a hledal náměty na své obrazy. foto: Martin Štulla

Pochován je v zadní části Ústředního hřbitova v Kolíně.

Děti píší z prázdnin: autor: Pavla Štullová zdroj: prozeny.cz, facebook.com, rodina.cz

Děti a jejich vzkazy z táborů. Někdy mohou rodiče pořádně vyděsit, ale vesměs jde o velmi úsměvné a originální pohledy, korespondenční lístky či dopisy. V dnešní domě už ale i sms, někde mají přístup i k internetu a z tabletů a notebooků posílají zprávy také. Pokud nic nepřichází, bojíme se, že se něco stalo. Pokud přijde nějaká podobná zpráva, jaké budou níže, tak se bojíme co se děje…

foto: Martin Štulla

Pro začátek něco delšího… „Milá maminko a tatínku, píšu Vám z letního tábora až nyní, protože jsme byly týden s ostatníma dětma v nemocnici. Hned první den nám kuchař uvařil smaženici i z hub, které jsme nasbírali při zábavné hře HŘIB NEBO SATAN. Z nemocnice už jsme venku, byla to jen malá otrava, ale už je to za náma. Včera byla legrace, topil se náš vedoucí Carda co vede plavecký výcvik. Aby ho vytáhli, museli vypustit rybník a teď, když Novák z prvního oddílu zapálil les tak nemáme vodu na hašení. Anička 18

Červených a ještě pár dětí má nějakou vysokou horečku, ale nevíme kolik, protože tu nemají teploměr. Za to mají děravé stany, proto jsme se večer byly podívat na vedoucího Cibulku a kuchařku Bártovou. To, za co dává táta patnácet v masážním salonu u Milušky, viděli jsme na dětském táboře úplně zadarmo. Jinak se tu nic zvláštního neděje. Už musím končit, od toho Novákova požáru nám chytla hlavní budova, takže nás evakuují. Líbá vás váš syn. PS: Dneska jsem s klukama našel malou zmiji, tak s ní budu spát ve spacáku. „Ahoj mami, ztratila jsem pláštěnku, nemůžu najít holiny a nepromokavá bunda se mi roztrhala. Ale mně déšť nevadí, neboj se.“

„Ahoj, je to tady super a dobře vaří. Mami, bude vadit, když budu mít kluka? Jmenuje se Ondra. A mami, můžu jet příští rok znova?“. Za tři dny přišlo upřesnění: „Ahoj, s Ondrou už nechodím, je to debil.“

Ahoj babi abych nezapoměl viděli jsme tu pravěkou příšeru! Nějakého ještěra. Divého! Sem živ a zdráv. Nekousnul mě! Martin

Ahoj tatí a mamí. Píši Vám špatnou správu, že mi někdo ukrad tužku, ptám se Vás, jestli to vadí nebo ne. Odepište mi.

Ahoj rodino. Všichni jsme dojely dobře. Představte si, že u lesa byl, živí Golem. Mami já si nedělám srandu. To by asi nepřijel nějakej pán, který je farář židů. No, a když sme měly nástup tak nám vyprávěl kdo Golema stvořil a my půjdeme do toho lesa ho hledat. No jinak žiju dobře. Veronika ----------------------------------------------

Ahoj babičko, dědečku, teto a teto! Pozdravujte Jindru, ferdu, Kohouta, slepice, králíky, Bročka vrabčáky! Jindřížkův dopis mi už dneska připochodoval až k nosu.

„Tohle okseroksuj 100x. Pošli hned. Mates“ (k tomu v dopise přiložená táborová bankovka). „Ahojky, jakpak se máte? Já se mám dobře. Počasí je tady dobré. Už jsme měli dvě diskošky, jsem popíchaná jako prase.“ „Ahoj mami, jak se máš? Užíváš si beze mě? Přijeď pro mě. Čau.“

Píši Vám ještě jednou hezký pozdrav z tábora, abyste se dobře měli, to máte za minule. To jsem na to zapoměl  ----------------------------------------------

....zrovna píšu, když je velikánskej slejvák, ale počasí je hezké...

Ahoj tati, chodím tady s dvěma a půl holkama. Šárka ještě neví, jestli bude chodit se mnou nebo s Tomášem ----------------------------------------------

Promiň táto, když jsem psal mámě ten dlouhý dopis tak jsem zapomněl napsat kdy je večerka a kdy je budíček. Budíček 7.00 hod, Večerka 21.30hod ahoj

----------------------------------------------

Milá maminko, přeji ti všechno nejlepší a přeji Ti hodně úspěchů v práci. ---------------------------------------------

Ahoj mami a tati. Už máš zuby a táta auto? ---------------------------------------------

„Maminko, přijeďte pro mě, tečou tady potoky slz,“ napsala. 19

Ahoj strejdo a dědo. Jsou tu přeháňky. Jak vám hraje barevná televize a kolik je v akvariu desetikorun?.

20

3.9.20:00 Strašnická kovárna, Vinohradská 228 9.9.20:00 Country klub restaurace U Vodárny, Korunní 75, Praha 3 13.9.19:00 Jazzová zahrada Na Staré štaci, Neratovice Libiš 20.9.20:00 Pivnice Šutka, Čimická 33, Praha 8

21

22

23

24