Islámská revoluce v Íránu optikou českého tisku. Bc. Miroslav Mašek

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Islámská revoluce v Íránu optikou českého tisku (magisterská diplomová práce)

Bc. Miroslav Mašek

Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D.

Brno 2007

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny.

V Brně 20. srpna 2007

Miroslav Mašek

-2-

Poděkování

Chtěl bych poděkovat panu Mgr. Tomáši Dvořákovi, Ph.D. za odborné vedení, ochotnou spolupráci a pomoc během realizace mé diplomové práce.

-3-

Obsah: Obsah…………………………………………………………………………………………….4 1. Úvod…………………………………………………………………………………………..5 2. Východiska práce……………………………………………………………………………..6 3. Vztahy mezi ČSSR a Íránem před vypuknutím revoluce a jejich mediální obraz…………..10 4. Nástup Chomejního………………………………………………………………………….20 5. Bílá revoluce…………………………………………………………………………………22 6. První nepokoje z roku 1978………………………………………………………………….28 7. Šáhovy pokusy o pseudoliberalizaci a pokračování protestů………………………………..32 8. Vyhrocení situace v závěru roku 1978………………………………………………………36 9. Šáhův odlet a Chomejního návrat…………………………………………………………....41 10. Vznik prozatímní vlády a bitva o Teherán…………………………………………………45 11. Domácí a zahraniční politika postšáhovského Íránu……………………………………….48 12. Problémy islámské republiky……………………………………………………………....56 13. Pokračování problémů, krize s rukojmími a schválení ústavy……………………………..60 14. Analýza textů z časopisu Mezinárodní vztahy……………………………………………..65 15. Analýza obrazového materiálu……………………………………………………………..67 15.1 Fotografie…………………………………………………………………………………67 15.2 Karikatury…………………………………………………………………………………72 16. Státní regulace tisku, cenzura………………………………………………………………75 16.1 Zákon č. 81/1966 ve znění zákona č. 127/1968…………………………………………..75 16.2 Český úřad pro tisk a informace (ČÚTI)………………………………………………….76 16.3 Směrnice vycházející z předsednictva ÚV KSČ………………………………………….77 16.4 Konkrétní případy týkající se článků o islámské revoluci………………………………...77 17. Závěr………………………………………………………………………………………..81 18. Použitá literatura a prameny………………………………………………………………..85 18.1 Literatura………………………………………………………………………………….85 18.2 Prameny…………………………………………………………………………………...86 18.3 Internet…………………………………………………………………………………….86 18.4 Další zdroje………………………………………………………………………………..86

-4-

1. Úvod Islámská revoluce v Íránu patří mezi nejvýznamnější a nejkontroverznější události druhé poloviny dvacátého století. Tato revoluce, která vedla ke svržení šáha a vytvoření islámské republiky, měla velkou odezvu zejména v arabském světě. Největšího ohlasu dosáhla v šíitské populaci, např. v jižním Libanonu. Příklad Íránu inspiroval ke kritice států a režimů, které se vydaly cestou sekularizace a nedosáhly toho, co slíbily. Aktivizovala se islámská propaganda volající po všestranném uplatňování muslimských zásad, milióny přívrženců islámu z celého světa reagovaly s nadšením na výzvy revoluce. To vše vedlo také k růstu islámského fundamentalismu, jehož vyznavači mimo jiné v roce 1981 zavraždili egyptského prezidenta Sadata. Nepřímým důsledkem íránské revoluce byla i sovětská vojenská intervence v Afghánistánu, neboť vycházela z obavy, že rozvoj politického islámu v oblasti Perského zálivu by mohl mít vliv na sovětské republiky s muslimským obyvatelstvem. Vznik islámské republiky pak znamenal naprostou změnu v rozložení sil na Blízkém východě, a tím i nutnost změny strategických koncepcí mnoha států. Přestože měla islámská revoluce v Íránu takovéto i další důsledky, mnoho jejích aspektů, jednotlivých událostí i záminek k nim nebylo dodnes uspokojivě vysvětleno. Vedou se debaty o tom, kdo dal podnět k vypuknutí některých demonstrací, o počtu osob usmrcených zbraněmi šáhovy armády a policie, o příčinách selhání CIA i KGB při monitorování situace v Íránu nebo o reálnosti dohadů o chystaném vojenském převratu šáhovými přívrženci. Některé z těchto otázek se pravděpodobně nikdy nepodaří zcela zodpovědět – už proto, že mnoho dokumentů bylo zničeno při požárech, ideologických čistkách apod. Problematické je i vytvořit si jakýkoliv ucelený pohled na revoluční události. Jak poznamenává např. Paul Johnson v knize Dějiny dvacátého století, je íránská revoluce obvykle nesprávně vykládána i chápána. Lze předpokládat, že událost takového dosahu a se značným ideologickým nábojem již ve své době vzbuzovala jak zájem stáních představitelů tehdejšího Československa, tak zájem veřejnosti. Atraktivita tématu se obvykle projevuje také počtem a rozsahem příspěvků, které mu věnuje periodický tisk. Význam i rozporuplnost islámské revoluce, způsoby redakční práce v době vrcholící normalizace a všeobecně malá znalost blízkovýchodní problematiky (a to v závěru sedmdesátých let i dnes) – tyto okolnosti jsou příslibem jedinečného mediálního obrazu revoluce v českém tisku. Předkládaná práce se pokouší tento obraz analyzovat, odhalit v něm rysy specifické i obecně platné pro komunistickou propagandu a vysledovat ve způsobu referování případný vývoj. Jejím cílem je také zjistit, zda islámská revoluce jako celek, případně některé její dílčí téma, podléhala nějakému specifickému cenzurnímu tlaku a dohledu.

-5-

2. Východiska práce Základním pramenem pro výzkum mediálního obrazu byly texty, které český tisk k tématu islámské revoluce v Íránu publikoval. Protože na konci sedmdesátých let v ČSSR vycházelo několik desítek periodik, bylo třeba zvolit, která budou pro účely této práce nejvhodnější. Z deníků jsem vybral Rudé právo – ústřední orgán Komunistické strany Československa (KSČ). Ostatní deníky často z Rudého práva přebíraly materiály, nebo se (i když v různé míře) inspirovaly jeho rétorikou. Význam, který strana tomuto listu přisuzovala, dokládá následující citace z materiálů Československého úřadu pro tisk a informace: „Nezastupitelnou úlohu v soustavě působení masových sdělovacích prostředků plní stranický tisk a to v prvé řadě Rudé právo. Jako ústřední stranický tiskový orgán ovlivňuje práci ostatního tisku, jakož i všech sdělovacích prostředků. Celou svojí činností poskytuje dobrý příklad politické angažovanosti, bojovnosti a principiálnosti úsilí o prosazování politiky naší strany do života, o její uskutečňování, v hledání kvalitnějšího, působivějšího a tedy i účinnějšího výrazu novinářské tvorby. […] Stranické orgány věnují soustavnou pozornost tomu, aby živé slovo strany proniklo na každé pracoviště, do všech míst naší vlasti, mezi nejširší vrstvy našeho obyvatelstva.“1 Podobně důležitou roli přikládala KSČ i časopisům: „Trvalým posláním našich sdělovacích prostředků je cílevědomě, přesvědčivě, s hlubokou argumentací ukazovat rozvoj socialistického společenství, šířit pravdu o reálném socialismu, vysvětlovat proces světového revolučního pohybu. V tomto směru významnou úlohu plní také časopisy.“2 Z širokého spektra časopisů jsem vybral následující, a to hlavně s ohledem na co největší reprezentativnost vzorku v oblasti témat i cílových skupin:

Svět v obrazech (obrázkový týdeník) Mladý svět (týdeník vydávaný Ústředním výborem Svazu socialistické mládeže) Květy (týdeník pro celou rodinu) Hospodářské noviny (ekonomický týdeník Ústředního výboru Komunistické strany Československa) Letectví+kosmonautika (odborný čtrnáctideník vydávaný Svazarmem) Revue obchodu, průmyslu, hospodářství – časopis československé obchodní komory (měsíčník pro vnější ekonomické vztahy a podnikání) Mezinárodní vztahy (československá revue pro mezinárodní politiku a ekonomiku)

1 NA, f. ČÚTI, kart. 80, fasc. Vývoj periodického tisku v ČSSR od XV. sjezdu KSČ, s. 4–5. 2 Tamtéž, s. 3.

-6-

Rozsah analyzovaného období byl zvolen podle dvou významných událostí, které ohraničují průběh islámské revoluce: první větší protišáhovská demonstrace (9. ledna 1978) a schválení ústavy islámské republiky v referendu (4. prosince 1979). Tato práce se proto zabývá texty publikovanými v období leden 1978–prosinec 1979. Pouze u odborných časopisů s větší periodicitou (měsíčníky) záběr analýzy přesahuje do roku 1980, neboť u médií tohoto typu lze předpokládat uplynutí delší doby mezi událostí a publikováním článku o ní. Sledované období jsem rozdělil do chronologicky uspořádaných tematických celků, z nichž každý představuje významný úsek islámské revoluce. Analýza médií v těchto jednotlivých obdobích je vždy doplněna historickým úvodem, který umožňuje vytvořit si základní představu o událostech revoluce. Je také zpravidla rozdělena na rozbor textů z Rudého práva a rozbor textů z časopisů. Výjimku v tomto ohledu představuje kapitola Bílá revoluce, kdy analyzované články byly kvůli rozsahu tohoto tématu vybírány na základě jiných časových a dalších kritérií (viz text kapitoly). Samotné analýze tisku z uvedeného období předchází několik sond do Rudého práva z šedesátých a sedmdesátých let, které jsou zacíleny na konkrétní události z vývoje československo-íránských vztahů. Napomáhají kontinuitě výkladu a především umožňují vytvořit si alespoň rámcovou představu o referování ústředního stranického deníku o tematice Íránu před revolucí, a tím o vývoji mediálního obrazu. Před kapitoly s analýzou, které tvoří jádro práce, je vložena také stručná kapitola popisující osudy ajatolláha Chomejního před vypuknutím revoluce a východiska jeho představy vlády duchovních. Pro pochopení vývoje v Íránu – a tím i jeho mediálního obrazu – je alespoň základní seznámení s touto problematikou nezbytné.

Pramennou základnu práce významně doplňují archivní dokumenty pocházející ze dvou zdrojů. Jde o materiály projednávané na schůzích předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) a materiály Československého úřadu pro tisk a informace (ČÚTI). KSČ i ČÚTI spolu úzce spolupracovaly, což lze považovat za jeden z mnoha dokladů těsného propojení státu a sdělovacích prostředků v totalitních režimech. V případě archiválií z provenience ÚV KSČ pak jde nejen o materiály týkající se tisku, ale také o podklady pro vzájemné návštěvy představitelů ČSSR a Íránu a zprávy o situaci v muslimské zemi. Při zmíněním propojení a přímém vlivu ÚV KSČ na stranický tisk jde o významné prameny, které nastiňují zahraničně-politické postoje Československa a cíle státu v této oblasti.

-7-

Hlavním cílem předkládané práce je odhalit a popsat používané prvky komunistické propagandy, zjistit, které z nich jsou specifické pro zvolené téma a které byly používány obecně a nastínit příčiny jejich užívání, vyplývající i z koncepce československé zahraniční politiky. Teoretici propagandy už v sedmdesátých letech rozlišovali propagandu přímou a nepřímou, přičemž nepřímou chápali tak, že propagandista mezi sebe a vnímatele vkládá zprostředkující technický prostředek.3 Tímto prostředkem mohou být právě masová média. Rozpracovány byly i výhody a nevýhody propagandistického působení tisku. Výhodou mělo být předkládání informací v tutéž dobu všem nebo vybraným společenským skupinám. Dále „charakter tisku, který zajišťuje informace stabilizované, vnímatel se k nim může vracet, lze je studovat a promýšlet podle potřeby. Nevýhodou pak nemožnost poskytnout vnímateli při individuálním příjmu informace z médií konzultaci či aktivní výměnu názorů s autorem informace“.4 Přes rozšířenost pojmu propaganda dodnes neexistuje jeho jednotná definice. Lze jej popsat např. jako úmyslnou snahu o manipulaci postojů, názorů, představ a konání lidí ve vztahu k určitému objektu (výrobku, myšlence apod.).5 Z pohledu současných výzkumů bylo cílem komunistické propagandy šíření režimem formulované interpretace reality (včetně interpretace historických událostí), šíření režimem formulovaného světonázoru a utvrzování veřejnosti v tom, že současný stav je jediný správný.6

Předkládaná práce na několika místech zmiňuje pojmy „zpravodajství“ a „publicistika“ a popisuje porušování pravidel těchto základních oblastí žurnalistické produkce. Je proto vhodné již na počátku oba termíny alespoň stručně definovat. Zpravodajství je jedna z hlavních novinářských činností a zároveň výsledek této činnosti. Stojí na informacích a faktech. Má být přesné, vyvážené, nepředpojaté a poctivé při výběru, zpracování a prezentaci, dále nestranné, aktuální, včasné, jasné a srozumitelné. Na rozdíl od publicistiky nemá obsahovat novinářův názor, pouze tlumočit fakta. Grafické zpracování tisku by mělo čtenáři jasně ukazovat, kdy jde o zpravodajství a kdy o komentování, kdy se jedná o citaci a kdy o názor redaktora.7 Pojem „publicistika“ označuje žurnalistickou tvorbu spojenou se stanoviskem, objasňující události, situaci nebo myšlenky. Kromě informací obsahuje také názor, hodnocení, subjektivní 3 4 5

Chlupáč, Miloslav: Propaganda jako společenský jev. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1978, s. 216. Tamtéž, s. 218. Zavacká, Marína: K problematike výskumu totalitnej komunistickej propagandy: vybrané pojmy, mechanizmy, obsahy (On the probleme of totalitarian communist propaganda research: selected terms, mechanisms, contents). Historický časopis, 3/2002, s. 439. 6 Tamtéž, s. 445. 7 Osvaldová, Barbora – Halada, Jan a kol.: Encyklopedie praktické žurnalistiky. Libri, Praha 1999, s. 214–215.

-8-

přístup, zahrnuje pojmy, soudy, postoje, jejím výsledkem je poznání a eventuálně přesvědčení a získání recipienta.8 Doslovné citace z analyzovaných materiálů a článků a titulky9 textů jsou psány kurzívou a ohraničeny uvozovkami. Pokud se v textech vyskytly pravopisné chyby či atypické formulace, byly odcitovány též. Uvedená literatura byla využita zejména při zpracovávání historických úvodů jednotlivých kapitol a teoretických východisek.

8 Osvaldová, B. – Halada, J. a kol.: Encyklopedie…, s. 146. 9 Titulek – nadpis a obvykle i hlavní poutač textu, má informační, orientační a estetickou funkci.

-9-

3. Vztahy mezi ČSSR a Íránem před vypuknutím revoluce a jejich mediální obraz Aby bylo možné lépe pochopit vývoj vztahu Československa k Íránu a revolučním událostem, zaměřil jsem se nejdříve na vztahy mezi oběma zeměmi a jejich mediální obraz před vypuknutím nepokojů v Íránu v lednu 1978. Československo navázalo styky s Íránem na oficiální úrovni již v období první republiky – v roce 1927, následujícího roku bylo v Teheránu zřízeno československé vyslanectví. V roce 1962 byla vzájemná diplomatická zastoupení povýšena na úroveň velvyslanectví. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se styky výrazně zintenzívnily, došlo k sérii návštěv vysokých státních představitelů (předsedové vlád, ministři) i hlav obou států. K nejvýznamnějším událostem v československo-íránských vztazích v době před rokem 1978 patřily tyto: • návštěva šáha a císařovny v Československu (květen 1967) • návštěva prezidenta ČSSR Ludvíka Svobody v Íránu (listopad 1969) • návštěva prezidenta ČSSR Ludvíka Svobody v Íránu při příležitosti oslav dvoutisícího pětistého založení íránské monarchie (říjen 1971) • návštěva československé parlamentní delegace vedené předsedou Federálního shromáždění Aloisem Indrou v Íránu (duben 1975) • návštěva íránského předsedy vlády Amira Abbáse Hoveydy v Československu (září 1975) • návštěva československého předsedy vlády Lubomíra Štrougala v Íránu (listopad 1976) • návštěva šáha a císařovny v Československu (srpen 1977) O všech návštěvách poměrně podrobně referoval československý tisk, zejména Rudé právo. Největší pozornost byla pochopitelně věnována návštěvám hlav států, proto se v sondách do československo-íránských vztahů v období 1967–1977 věnuji právě jim. Každá ze sond se skládá ze dvou částí – z analýzy materiálů, které byly v souvislosti s návštěvami projednávány na schůzích předsednictva ÚV KSČ, a analýzy samotných článků otištěných o návštěvách v Rudém právu.

3.1 Návštěva šáha a císařovny v Československu (květen 1967) Ve zprávě pro předsednictvo ÚV KSČ (projednané 2. května 1967) o plánované návštěvě císařského manželského páru v ČSSR z 28. dubna 1967 se píše: „Návštěva íránského šacha je

- 10 -

výrazem úsilí Íránu rozvíjet dobré styky se socialistickými zeměmi a odpoutat se z dosavadní jednostranné ekonomické, politické a vojenské závislosti na USA a jiných imperialistických zemích. Navazuje na návštěvu, kterou šach vykonal v roce 1963 a 1965 do SSSR a v roce 1966 do dalších evropských socialistických zemí.“10 Vztah ČSSR k Íránu je zde tedy vyjádřen obecně – z pohledu socialistického státu, a to jako vztah kladný. Stručný popis historie československo-íránských styků v témže materiálu však ukazuje, že v minulosti nebyly tyto styky vždy na dobré úrovni: „po únoru 1948 došlo k jejich zhoršení a pak k jejich úplnému umrtvení“, „zlepšení íránsko-sovětských vztahů v roce 1962 se odrazilo i v československoíránských vztazích“.11 Rozdílnost režimů obou zemí a snaha o opatrnost vzhledem ke složitosti mezinárodního postavení Íránu se projevuje zejména v nejistotě, s níž je ve zprávě formulována pasáž o plánovaném jednání československých a íránských politiků o mezinárodních problémech: „Návrh komuniké, který bude íránské straně předložen, přihlíží k společným prohlášením přijatým při návštěvě šacha v jiných socialistických zemích, které ukazují na značnou zdrženlivost v hlavních konfliktních mezinárodních otázkách. Je nutno počítat s výhradou íránské strany i k celkem mírným formulacím v otázce Vietnamu i v otázce evropské bezpečnosti a Německa (u druhé otázky i s ohledem na návštěvu NSR, která následuje po cestě do Československa).“12 Zmíněná opatrnost je spojena s až podivuhodnou snahou vyjít šáhovi vstříc. Z pasáže zprávy, která se věnuje konkrétním záležitostem spolupráce mezi oběma zeměmi, jednoznačně vyplývá, že hlavní zájmy ČSSR v souvislosti s Íránem měly ekonomický charakter – šlo o nákup íránské ropy za co nejvýhodnějších podmínek, dovoz surovin (bavlny, manganové a chromové rudy, atd.) a vývoz hotových výrobků československého průmyslu (dieselmotorů, obráběcích a stavebních strojů, čerpadel atd.) i dodávání celých investičních celků (elektráren, metalurgických závodů, závodů na výrobu dopravních prostředků atd.). Celkově dokument vyznívá tak, že ekonomické záměry ČSSR byly nadřazeny politickým. Výhodnost obchodování s Íránem je zjevná – ČSSR mohlo ve vztahu k této zemi vystupovat jako průmyslově vyspělý stát. V závěru zprávy je nepokrytě konstatováno, že „za současné situace je proto účelné, aby ČSSR i nadále pokračovala v intenzivní akviziční politice v Íránu s cílem vytvořit si maximální zdroje.“13 Zatímco hospodářství je ve zprávě věnována více než strana, ostatním možnostem spolupráce pouze devět řádek. Je zde sice uvedeno, že „íránská

10 NA, f. KSČ-ÚV-02/1, sv. 31, a. j. 32. Návštěva íránského šacha Mohammada Reza Pahlavi v ČSSR. Zpráva, s. 1. 11 Tamtéž, s. 2. 12 Tamtéž, s. 1. 13 Tamtéž, s. 4.

- 11 -

strana se brání pronikání ideologického vlivu ze socialistických zemí“,14 jinak zde ovšem problémy tohoto typu rozebírány nejsou.

Mediální obraz první návštěvy íránského císařského páru v ČSSR svědčí jednak o zájmu představit československo-íránské vztahy jako co nejlepší, jednak o některých způsobech práce propagandistů. Ještě před příjezdem šáha a císařovny – 21. května 1967 – otisklo Rudé právo článek s titulkem „Staletá tradice“. Bořek Homola zde píše o dlouhodobých

kulturních

a hospodářských stycích obou zemí. V závěru se text věnuje také politickým aspektům: „Írán, přestože má těsné styky s kapitalistickými mocnostmi, zvláště s USA, a že je členem paktu CENTO, prochází v posledních letech zajímavým politicko-sociálním a hospodářským vývojem, jenž je z hlediska socialistických zemí hoden podpory. Íránská zahraniční politika se pak vyznačuje snahou o silnější prosazení národních zájmů a odpoutání se z dosavadní závislosti na imperialistickém bloku. Zvláště výrazný je šáhův zájem na politice mírového soužití a aktivní spolupráci zemí s rozdílným společenským zřízením.“ Text tedy působí dojmem, že Írán sice spolupracuje s úhlavními protivníky SSSR a celého socialistického bloku, nicméně se snaží v poslední době tuto spolupráci omezovat a přiblížit se socialistickému pohledu na svět. Uvedená citace je významná zejména v souvislosti s budoucím vývojem mediálního obrazu íránské revoluce, kdy československý tisk k aktivitám šáha zaujal zcela jiné stanovisko. Zatím však Rudé právo prezentovalo šáha jako osvíceného panovníka – jeho životopis (publikovaný 23. května pod titulkem „Dnes přijíždí do ČSSR íránský císař“) vyzdvihoval šáhovy zásluhy při znárodňování naftového průmyslu, přerozdělování půdy mezi chudé nebo boji proti analfabetismu. Po celou dobu návštěvy se denně na první straně deníku objevovaly zprávy o šáhově programu a jeho (i císařovniny) pozitivní výroky směrem k hostitelům. Při porovnání výše uvedených materiálů ÚV KSČ a denního tisku jsem zjistil, že vláda se dokonce šáhovi postarala o diváckou kulisu. V článku „Íránský císař přicestoval na oficiální návštěvu republiky“ z 24. května je sice uvedeno, že „šáhinšáh Íránu potom prošel […] kolem ochozů letiště, odkud tleskaly a mávaly na uvítanou íránskými vlajkami stovky shromážděných občanů“, zpráva pro předsednictvo ÚV KSČ však obsahuje pokyn „při vítání v Praze organizovat účast obyvatelstva na letišti a Hradčanském náměstí“.15 Z textu komuniké (zveřejněného v Rudém právu 28. května) pak vyplývá, že původní návrh komuniké, který byl vyhotoven ještě před šáhovým příletem, byl sice pozměněn jen minimálně, přesto v důležitých

14 NA, f. KSČ-ÚV-02/1, sv. 31, a. j. 32. Návštěva íránského šacha Mohammada Reza Pahlavi v ČSSR. Zpráva, s. 4. 15 Tamtéž, s. 1.

- 12 -

bodech. Z pasáže o postoji ČSSR a Íránu k Vietnamu byla např. vypuštěna věta „Žádají [hlavy obou států], aby bylo bezpodmínečně a trvale zastaveno bombardování Vietnamské demokratické republiky, což by bylo významným přínosem pro mírové vyřešení vietnamského problému.“16 Při srovnání s citovaným úryvkem ze zprávy pro ÚV KSČ (viz strana 11) je zřejmé, že šlo o jeden z ústupků šáhovi. Vietnam byl bombardován Američany, kteří však byli blízkými spojenci šáhova režimu – zmínka o zastavení bombardování by nepřispěla k dobrým vztahům USA – Írán. Už proto je zvláštní, že se v témže deníku oficiálně tvrdilo, že šáh se snaží vyvázat ze závislosti na USA.

3.2 Návštěva prezidenta ČSSR Ludvíka Svobody v Íránu (listopad 1969) Podle důvodové zprávy pro předsednictvo ÚV KSČ z 10. října 1969 byla tato návštěva součástí série recipročních návštěv nejvyšších státních představitelů socialistických zemí v Íránu.17 V témže dokumentu jsou opět poměrně jednoznačně definovány hlavní příčiny sbližování ČSSR a Íránu z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, byť zaobalené do obvyklých klišé: „Státní návštěva prezidenta ČSSR bude významným mezníkem v historii tradičních vzájemných styků a oboustranně výhodné spolupráce a je plně v souladu se základními principy čs. zahraniční politiky a tím i s našimi politickými a zejména hospodářskými zájmy v Íránu.“18 Ekonomické spolupráci je opět věnována největší část zprávy, zdůrazňuje se, že „těžiště vzájemných vztahů bude i nadále spočívat především v obchodních a hospodářských stycích a vzájemné spolupráci v těchto oblastech.“ V souvislosti s dalším vývojem československoíránských vztahů a jejich mediálního obrazu je mimořádně významná následující poznámka: „Při rozhovorech by bylo účelné, aby president republiky ocenil společenský pokrok, kterého bylo v Íránu dosaženo při provádění programu šáhových sociálně ekonomických reforem, především pak v oblasti pozemkové reformy, boje proti negramotnosti a výchovy lidu, jakož i při celkové výstavbě země.“19 Všechny uvedené aktivity spadají do koncepce šáhovy tzv. bílé revoluce, jejíž hodnocení československým tiskem během následujících let mělo vyznívat mnohem negativněji. Oproti dokumentům z roku 1967 je v materiálech pro ÚV KSČ mnohem více reflektována role médií. Návštěva československého prezidenta, vztahy obou států a vzájemná spolupráce měla

16 NA, f. KSČ-ÚV-02/1, sv. 31, a. j. 32. Návštěva íránského šacha Mohammada Reza Pahlavi v ČSSR. Zásady společného komuniké, s. 1. 17 NA, f. KSČ-ÚV-02/1, sv. 107, a. j. 178. Návrh na realizaci reciproční státní návštěvy presidenta ČSSR s. Ludvíka Svobody v Íránu ve dnech 24.–29. listopadu 1969. Důvodová zpráva, s. 1. 18 Tamtéž, s. 2. 19 Tamtéž, s. 4.

- 13 -

být „účelnou formou zdůrazněna“ nejen v tuzemském tisku, rozhlase a televizi, ale prostřednictvím velvyslanectví v Teheránu i v médiích íránských.

Články v Rudém právu pojednávající o Svobodově návštěvě Teheránu zapadají do obvyklého schématu tehdejšího referování o mezinárodních návštěvách. Na textech je zajímavé především to, že využívají rétorikou typickou spíše pro vzájemné návštěvy představitelů socialistických zemí. Zprávy jsou plné výrazů jako „přátelská návštěva“, „vzácní hosté“, „srdečné volání“, „poděkování vřelými slovy“, „vřelé sympatie k našemu lidu“, „prohloubení vzájemných vztahů“, „užitečné a plodné rozhovory“. Ve zprávě „Na prohlídce památek“ z 24. listopadu 1969 je uvedeno, že „Teherán žije už od soboty ve znamení československé návštěvy“. V článcích se našel i prostor pro agitaci vyzývající ke zvýšení pracovní morálky. Jiří Stano ve zprávě „Jednání hlav obou států zahájeno“ z 27. listopadu napsal: „Mnoho se v posledních měsících mluvilo u nás o vlastenectví. Nevím, jaké city mají íránští pracující ke své vlasti, jistě ne menší než my, ale svou prací, popoháněnou kapitalistickými podmínkami, převyšují produktivitu našich schůzových a rezolucových vlastenců...“ Text je namířen proti zbytečnému a přebujelému schůzování, nicméně náznak, že kapitalistické řízení práce může zvyšovat produktivitu, je poměrně nečekaný. Společné komuniké zveřejněné 1. prosince obsahuje obvyklé sdělení, že „obě hlavy států konstatovaly, že mají blízká nebo shodná stanoviska k závažným mezinárodním problémům“. Formulace těchto problémů a přístupů k nim jsou frázovité a povrchní – „hluboké znepokojení nad napětím“, „zásada mírového soužití“, „odzbrojování jako příspěvek k zachování světového míru“ apod.

3.3 Návštěva prezidenta ČSSR Ludvíka Svobody v Íránu při příležitosti oslav dvoutisícího pětistého založení íránské monarchie (říjen 1971) Oslavy výročí založení íránského státu proběhly s až nehoráznou okázalostí.20 Šáh během nich chtěl ukázat představitelům několika desítek zemí z celého světa, že Írán je moderní a bohatá země. O rozsahu akce vypovídá i poznámka ve zprávě o Svobodově účasti (určené pro předsednictvo ÚV KSČ) z 19. října 1971: „Svým způsobem šlo o mezinárodní setkání, které úrovní zastoupení zúčastněných států a svým složením nemá obdoby.“21 Zpráva referuje zejména o Svobodových rozhovorech s představiteli různých států, v souvislosti

20 Kropáček, Luboš: Islámský fundamentalismus. Vyšehrad, Praha 1996, s. 187. 21 NA, f. KSČ-ÚV-02/1, sv. 17, a. j. 17. Zpráva o účasti presidenta republiky soudruha Ludvíka Svobody na oslavách 2.500. výročí založení íránského státu, s. 1.

- 14 -

s československo-íránskými vztahy jsou podstatné dvě pasáže textu: 1) Jednání Svobody se šáhem, během něhož „šáh informoval presidenta republiky o úspěších, jichž Írán dosahuje na ekonomickém úseku. Hovořil značně sebevědomě a zdůrazňoval svou osobní aktivitu v této oblasti. Tempem přírůstků společenského produktu předehnal prý Írán Japonsko.“22 Mluvilo se opět také o vzájemných vztazích obou států, které oba politici hodnotili pozitivně, a o další ekonomické spolupráci. „Krátce šáh hovořil i o potížích, které má s částí mládeže, přičemž se zmínil jak o radikálních živlech, které jsou pod ideovým vlivem importovaným ze západních zemí, tak o problému bojůvek, cvičených v táborech palestinského osvobozeneckého hnutí.“23 2) Závěrečné hodnocení návštěvy ve třech bodech – a) „přispěla k upevnění pozice ČSSR v Íránu“ (zejména v hospodářské oblasti), b) „spolu s účastí ostatních socialistických zemí návštěva napomohla tomu, aby Írán setrval na positivních prvcích své zahraničně-politické orientace“ (nespecifikováno, ale pravděpodobně bylo myšleno jednání s představiteli socialistických států a odklon od závislosti výhradně na Západě), c) „přítomnost ČSSR na tomto mezinárodním setkání zapadá do úsilí o zvýšení aktivity ČSSR v oblasti mezinárodních vztahů.“24

Účasti prezidenta Svobody na oslavách se Rudé právo věnovalo jen okrajově. Zprávy většinou pouze popisovaly prezidentův program a vyjmenovávaly osoby, s nimiž se setkal. Výjimkou je v tomto ohledu článek „President ČSSR v družstvu Aryamehr“ z 16. října 1971, který obsahuje prvky typické pro referování tehdejších novin o návštěvách představitelů socialistických států v závodech, továrnách či zemědělských zařízeních. Jde např. o užívání frází typu „Srdečné přijetí hlavy našeho státu íránskými zemědělci“25 nebo „přijali jej ve svém středu“.

3.4 Návštěva šáha a císařovny v Československu (srpen 1977) Šlo o nejvýznamnější, nejpečlivěji připravovanou a také mediálně nejpokrytější návštěvu ze všech uvedených. Jako jediná se také objevuje v odborné literatuře o Íránu druhé poloviny sedmdesátých let – např. Mendel ji označuje jako „slavnou návštěvu, při níž padala slova o tradičním přátelství. Šáhinšáh byl dekorován čestným titulem profesora Karlovy univerzity, zatímco císařovna Farah, popisovaná v našem tisku jako osvícená žena, navštívila v doprovodu

22 NA, f. KSČ-ÚV-02/1, sv. 17, a. j. 17. Zpráva o účasti presidenta republiky soudruha Ludvíka Svobody na oslavách 2.500. výročí založení íránského státu, s. 2. 23 Tamtéž. 24 Tamtéž, s. 4. 25 Zde použito jako podtitulek.

- 15 -

soudružky Kabrhelové vzorovou mateřskou školku.“26 Zpráva k návrhu na uskutečnění návštěvy ze 17. srpna 1977 určená pro předsednictvo ÚV KSČ zasazuje přílet císařského páru do širších souvislostí tehdejší československé zahraniční politiky: „V souladu se závěry XV. sjezdu KSČ pro oblast zahraniční politiky je uskutečnění návštěvy íránského šáha v ČSSR významným opatřením pro zajištění našich zahraničně politických a hospodářských zájmů ve vztazích k této zemi. Vzhledem ke svému velkému přírodnímu bohatství, rostoucímu hospodářskému potenciálu, finančním zdrojům a k postavení, jež zaujímá v oblasti Perského zálivu, představuje Írán pro ČSSR, stejně jako pro SSSR a další ZSS, důležitou a perspektivní relaci.“27 Otevřeně se tak přiznává, že Československo chce využívat íránskou ropu, peníze z její těžby a íránský vliv na okolní státy – tedy všechno to, co československý tisk později během islámské revoluce mnohokrát tvrdě odsuzoval na postoji USA k Íránu. O již několikrát zmiňovaném významu této země pro ekonomiku ČSSR (a tím i o nutnosti zachovávat s Íránem dobré vztahy) svědčí mimo jiné poznámka o řešení tuzemské energetické situace – „v roce 1985 bude íránský zemní plyn zabezpečovat cca 30 % všech čs. potřeb.“28 Méně výrazně jsou v dokumentu připomenuty i politické a ideologické aspekty šáhovy návštěvy: „Návrh programu návštěvy byl připraven s přihlédnutím k přání íránské strany i s ohledem na naše záměry jednak směrem k posílení autority čs. socialistického zřízení v Íránu a jednak s přihlédnutím k našim zájmům v této zemi.“29 Ve srovnání se zprávou o přípravě šáhova pobytu v roce 1967 jsou československé zájmy přesněji formulovány. Postřehnutelný je také zvýšený důraz na nutnost udržet s Íránem pozitivní vztahy, který se projevuje např. v preciznějším plánování přípravy divácké kulisy. Zatímco před deseti lety se instrukce týkala pouze šáhova příletu a byla poměrně obecná (viz strana 12), nyní bylo uvedeno, že „při příletu, během pobytu i při odletu hosta bude třeba zajistit přiměřenou účast čs. veřejnosti na letišti (cca 1000 osob), a v místě rezidence (cca 1500 osob), a výzdobu na trase a v místech pobytu.“30 Po šáhově odletu byla pro předsednictvo ÚV KSČ sepsána další zpráva. Záměry, které Československo realizací návštěvy sledovalo, jsou zde popsány stručně a odpovídají záměrům předchozích akcí: „Navázat na dosavadní tradici a dále prohloubit dobré vzájemné vztahy v politické oblasti, pokračovat a dále rozvinout spolupráci v hospodářské, kulturní a dalších

26 Mendel, Miloš: Islámská výzva. Atlantis, Brno 1994, s. 209. 27 NA, f. KSČ-ÚV-02/1, sv. 46, a. j. 51. Uskutečnění oficiální návštěvy íránského šáha Mohammada Rezá Pahlaví a císařovny Farah Pahlaví v ČSSR. Zpráva, s. 1. 28 Tamtéž, s. 3. 29 Tamtéž, s. 4. 30 Tamtéž.

- 16 -

oblastech.“31 Text dokumentu se věnuje zejména hospodářské perspektivě československoíránských vztahů, přesto je zde více prostoru než dříve věnováno i jiným rovinám spolupráce. Írán je řazen mezi rozvojové země, které „se samy zaměřují na prohlubování svých vztahů se zeměmi socialistického společenství“. Podle zprávy se většinu záměrů, které od návštěvy československá strana sledovala, podařilo naplnit, vedlejším produktem pak měl být „růst prestiže ČSSR a upevnění našeho postavení v asijských zemích“.32

Mediální pokrytí pobytu císařského páru je mnohem bohatší než roku 1967 – a to jak žánrově, tak kvantitativně. Ještě před příletem otisklo Rudé právo 24. srpna 1977 přehledový článek o historii a perspektivě vzájemných vztahů nazvaný „K vzájemnému prospěchu“. Zdeněk Marek zde počátky styků zasazuje již do středověku, nejpodrobněji se pak věnuje období 1967– 1977, kdy

tyto styky podle něj prošly „dynamickým rozvojem“. Následujícího dne vyšel

cestopisný článek „Perla východu – z cesty po Íránu“, v němž Jiří Stano poetickým a idealizujícím stylem vylíčil krásy města Isfahán. V několika větách je zde také připomenuta zásluha socialistických států na modernizaci Íránu: „Dnešní Isfahán je souhrnem staré krásy a moderního průmyslového ducha. […] Je proslulý i svým hutním kombinátem, který byl postaven s pomocí Sovětského svazu. Pomoci socialistických zemí si v Íránu velmi váží.“ V den příletu – 26. srpna – vyšly v Rudém právu stručné životopisy šáha a císařovny (před deseti lety byl publikován pouze šáhův). Stejně jako při první návštěvě je v textu pozitivně hodnocen průběh bílé revoluce, sbližování se socialistickými zeměmi i koncepce zahraniční politiky Íránu – „nevměšování do vnitřních záležitostí jiných států, idea mírového soužití, spolupráce a vzájemného porozumění států s rozdílným politickým a společenským zřízením“.33 Téhož dne otiskl deník v rubrice „Země, o které se mluví“34 také článek „Íránské císařství“. Kromě základních geografických, historických a demografických údajů o Íránu text Milana Mádra obsahuje opět i pasáže s kladnými konotacemi ve vztahu k bílé revoluci a šáhově zahraniční politice – o jeho zemi se zde hovoří jako o „důležitém faktoru světové ekonomiky“, jako charakteristické rysy zahraničně-politických aktivit Íránu se uvádí „snaha o další uvolňování mezinárodního napětí“, „řešení sporných mezinárodních problémů jednáním“ apod.

31 NA, f. KSČ-ÚV-02/1, sv. 48, a. j. 52. Zpráva o oficiální návštěvě Mohammada Rezá Pahlaví, šáhinšáha Íránu, v Československé socialistické republice, s. 1. 32 Tamtéž, s. 5. 33 Fráze „vzájemné porozumění států s rozdílným politickým a společenským zřízením“ se objevuje ve většině stranických dokumentů i novinových článků z období 1967–1977, které pojednávají o Íránu a ČSSR. 34 V této rubrice byly publikovány texty o státech, v nichž se aktuálně odehrávaly události významné pro celý svět nebo pro ČSSR. Obvykle šlo o země třetího světa, o nichž bylo mezi veřejností rozšířeno pouze málo informací.

- 17 -

Drtivá většina dalších textů o návštěvě šáha a jeho manželky spadá do obvyklého schématu zpravodajství o takovýchto událostech – články referují o programu císařského páru, jsou plné frází jako „srdečné uvítání“, „milé přijetí“, „dlouholetá tradice“ atd. V plném rozsahu byly otištěny všechny projevy šáha, císařovny i prezidenta Husáka, které opakují obdobné zdvořilostní formulace. Uvedenému duchu odpovídají i titulky zpráv – např. „V ovzduší přátelství“ (29. srpna) nebo „Významná, prospěšná jednání“ (31. srpna). Komuniké zveřejněné po šáhově odletu (dochované i jako součást výše citované zprávy o návštěvě pro předsednictvo ÚV KSČ) hodnotí průběh návštěvy pozitivně a opět zmiňuje „tradiční přátelské vztahy“. Co se týče zde publikovaných názorů hlav obou států na mezinárodní situaci, je zajímavé, že šáh souhlasil se zveřejněním kritiky politiky Izraele, který byl jedním ze spojenců Íránu. Tento fakt je možné lépe pochopit na základě analýzy nezveřejněného zkráceného zápisu z jednání mezi šáhem a prezidentem Husákem z 26. srpna 1977, který byl vyhotoven jako příloha zprávy. Je zde zaznamenán šáhův výrok: „Zahraniční tisk na Západě nám [Íránu] stále vytýká, že při budování naší ekonomiky postupujeme příliš rychle a škodolibě se raduje z našich potíží. Naše nedostatky pramení z nízké úrovně technologie našeho průmyslu a energetiky, ačkoliv to byly právě západní země, které nám dodávaly energetická zařízení, která nedosahují potřebných parametrů.“35 Šáhova kritika nejbližších politických a vojenských spojenců Íránu je dokladem toho, co o koncepci jeho politiky napsal Mendel: „Šáh Muhammad Rezá patřil k světově uznávaným politikům. Uměl to hrát na všechny strany. Byl nepochybně oddanou zárukou americké vojenské přítomnosti na Blízkém a Středním východě, ale zároveň, byť s určitými potížemi, působil v hnutí nezúčastněných. Čilé styky pěstoval i s komunistickou částí Evropy a dokonce s lidovou Čínou a Severní Koreou.“36 Je tedy možné se domnívat, že jak souhlas s kritikou Izraele, tak další šáhovy výroky z jednání i komuniké byly jakousi úlitbou komunistickým zemím, s nimiž chtěl Írán udržet dobré vztahy.

3.5 Pravopisná rozkolísanost Už v době před vypuknutím revoluce se v československém tisku projevil rys, který byl posléze charakteristický i pro období 1978–1979 – pravopisná rozkolísanost při používání perských slov. Šlo zejména o jména a tituly šáha a císařovny (a později i ajatolláha Chomejního). Je zarážející, že ani při referování o nejvýznamnější návštěvě ze všech uvedených – tedy pobytu

35 NA, f. KSČ-ÚV-02/1, sv. 48, a. j. 52. Zkrácený zápis z jednání mezi prezidentem ČSSR s. G. Husákem a Mohammadem Rezou Pahlaví, šáhinšáhem Íránu, s. 2–3. 36 Mendel, M.: Islámská výzva…, s. 209.

- 18 -

císařského páru v ČSSR v roce 1977 – nebyla redakce Rudého práva schopna zajistit jednotnou transkripci. Zvláště když šlo o období, v němž měla československá strana eminentní zájem na rozšiřování hospodářské spolupráce s Íránem. Příčiny neustálenosti pravopisu mohly být v podstatě dvě: 1) každý text pocházel od jiného autora a tito autoři vzájemně nekonzultovali, jakým způsobem perské výrazy přepisují do češtiny, 2) redakce nebyla schopna zjistit, který ze způsobů transkripce je správný, a proto nechala redaktorům volnou ruku. Možná je pochopitelně i kombinace obou variant. Ve zprávě „Vítáme Jejich Císařská Veličenstva“ z 26. srpna 1977 měl plný šáhův titul podobu „Jeho Císařské Veličenstvo Mohammad Rezá Páhlaví, Árjámehr, šáhinšáh Íránu“.37 Dalšího dne zprávy šáha titulovaly následovně: „šáhinšáh Íránu Mohammad Rezá Pahlaví Áryámehr“. 30. srpna už šáh nebyl „Rezá“, ale „Réza“, zato se mu do dynastického názvu vrátila čárka nad „a“ – „Páhlaví“. 31. srpna se pak v perexu38 zprávy o odletu císařského páru objevuje toto slovo ve stejné podobě, ve zbytku textu ovšem šáh opět figuruje jako „Pahlaví“. Protože se pravopisná rozkolísanost projevovala v celém sledovaném období 1978–1979, obsahují následující kapitoly upozornění na zvláště zajímavé a neobvyklé přepisy perských vlastních jmen.

37 Árjámehr – přízvisko, které si šáh nechal připojit ke jménu a které se stalo součástí jeho titulatury. V perštině znamená „Slunce Árijců“ a odkazovalo na staré předmuslimské tradice. Většině Íránců však tyto tradice už byly cizí. 38 Perex – stručný úvodní odstavec k dalšímu textu, který obsahuje základní informace.

- 19 -

4. Nástup Chomejního V červnu 1963 vypukly pod vlivem duchovních při příležitosti smutečního měsíce Muharram v Teheránu i dalších městech masové demonstrace proti šáhovi. Jeho nejotevřenějším kritikem se stal ajatolláh Chomejní, působící ve svatém městě Komm. Obviňoval režim z korupce, zmanipulování voleb, porušování ústavy, cenzury, potlačování opozice a svobody univerzit, zanedbávání potřeb obchodníků, dělníků a rolníků, podkopávání víry a arogance vůči duchovním tradicím íránského lidu, nekritického napodobování Západu a otravování myslí mladé generace materialistickou kulturou, poskytování privilegií cizincům, prodávání ropy Izraeli a byrokratické centralizace. Byl pro režim nebezpečný především proto, že nezpochybňoval jen instituci sekulární monarchie v obecné rovině, ale odsuzoval konkrétní činy konkrétního panovníka.39 Demonstrace byly krvavě potlačeny, Chomejní zatčen a rok držen v domácím vězení. 4. listopadu 1964 byl vyhoštěn (spíše unesen) do Turecka, následujícího roku íránské úřady souhlasily s jeho přestěhováním do svatého šíitského města Nadžaf v Iráku. Chomejního vyhoštění však neznamenalo konec jeho působení proti šáhovi, spíše naopak. V Íránu měl skupinu stoupenců – rekrutovali se zejména ze studentů, kteří v Kommu navštěvovali jeho přednášky a účastnili se pod jeho duchovním vedením demonstrací. Tito radikální odpůrci monarchie začali působit jak na venkově (kde neměli žádnou konkurenci), tak ve městech. Zde se centrem odporu – a to i v politickém smyslu – staly mešity. V zemi, kde existovala jediná oficiálně povolená politická strana a kde naopak mešity považoval i sám šáh za nedotknutelné, šlo o logické vyústění vývoje. Na pátečních shromážděních v mešitách věřící poslouchali audiokazety s Chomejního projevy a fatwami,40 které byly v Nadžafu nahrávány a pašovány do Íránu.41 Šlo o jeden z mnoha paradoxů islámské revoluce – zatímco teoreticky Chomejní brojil proti všemu pocházejícímu ze Západu (a tím i proti vyspělé technice a technologii), v praxi využíval mnoha západních vymožeností k šíření svých myšlenek a řízení svých stoupenců. Dalším paradoxem pak je, že protišáhovské nahrávky věřící poslouchali na magnetofonech, které si mohli pořídit díky tomu, že je šáh zlevnil. Ajatolláh se tak postupně stával ikonou, symbolem naděje na změnu v systému „kulturního fašismu“.42 Z Nadžafu se za jeho pobytu stalo poutní místo šíitských věřících, kteří Chomejnímu často přinášeli finanční dary. Z nich pak mohl platit činnost rostoucí sítě v Íránu 39 Mendel, M.: Islámská výzva…, s. 208–209. 40 Fatwa – forma nábožensko-právního prohlášení islámských duchovních, které zdůvodňuje nebo posvěcuje z náboženských pozic určité jednání či politiku. 41 Lewis, Bernard: Dějiny Blízkého východu. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997, s. 329–330. 42 Moin, Baqer: Khomeini – Life of Ayatollah. St. Martin Press, New York 2000, s. 175.

- 20 -

i mimo něj. Už v Nadžafu také Chomejní vypracoval novou teorii islámské vlády, která byla později zveřejněna pod názvem Velájate fakíh (Fakíhova vláda, Vláda duchovenstva).43 Základem ajatolláhovy koncepce byla změna vztahu mezi mocí a náboženstvím, která neměla v historii obdoby u šíitů ani sunnitů. Chomejní vycházel z předpokladu, že jediným zákonodárcem je Bůh, jehož nařízení byla lidem zjevena prostřednictvím proroka Muhammada. Muhammadovým následníkem na zemi byl imám44 Alí, který byl zavražděn. Dvanáct Alího potomků je podle tradice předky všech šíitů, přičemž dvanáctý z těchto potomků odešel (podle islámského učení) v 10. století dočasně do skrytu. Šíitští muslimové dodnes čekají na návrat tohoto tzv. skrytého imáma. Protože vláda nad ummou45 je vládou Božího zákona, pak lidé, kteří do příchodu skrytého imáma tuto vládu uplatňují, musejí být znalci práva a schopní vykladači jeho norem. A právě fakíhové46 jsou lidmi, kteří ze všech šíitů Boží zákon znají nejlépe a měli by s jeho pomocí dokázat zdůvodňovat nové společenské situace. Proto – podle Chomejního – je každý pravověrný muslim povinen se vládě duchovenstva podřídit.47

43 44 45 46 47

Kropáček, L.: Islámský fundamentalismus…, s. 187. Imám – vůdce islámské šíitské obce, přímý potomek Alího. Umma – ideální společnost věřících muslimů. Fakíh – šíitský duchovní, znalec muslimského práva. Mendel, M.: Islámská výzva…, s. 211–212.

- 21 -

5. Bílá revoluce 5.1 Historický úvod Pojem „bílá revoluce“ poprvé použil sám šáh k označení reforem, které měly zmodernizovat íránskou monarchii. Někdy takto bývá nazýváno celé pětadvacetileté období jeho autokratického panování (1953–1978) po svržení vlády Muhammada Mosadeka,48 často se v této souvislosti hovoří také o revoluci shora. Základem bílé revoluce bylo šest hlavních bodů: pozemková reforma, znárodnění lesů, privatizace státních továren, podíl na zisku pro jednotlivé dělníky, udělení plných občanských práv ženám a podpora gramotnosti na venkově.49 Šáhův program byl v lednu 1963 schválen v celonárodním referendu 99,9 procenty hlasů, ještě v témže roce však s ním (zejména s agrární reformou a volebním právem pro ženy) vyjádřila nesouhlas část duchovních.50 Podle šáhových slov měla bílá revoluce spojovat zásady kapitalismu, socialismu a zčásti i komunismu.51 Předcházelo jí zavedení plánování na přelomu čtyřicátých a padesátých let. První sedmiletý plán znamenal investice ve výši 58 milionů dolarů do zemědělství, prvovýroby, stavby silnic a cementáren. Ve druhém plánovacím období (1955–1962) stouply výdaje na budování přístavů, silnic, letišť, vodních přehrad a na výrobu elektřiny a zavlažování na miliardu dolarů. Plné uskutečňování šáhových plánů však umožnil až nárůst příjmů z těžby ropy počátkem šedesátých let. Roku 1963 byl schválen zákon o pozemkové reformě, na jehož základě dostalo v následujících osmi letech půdu asi 2,5 milionu vesnických rodin.52 Během pětiletky 1963–1968 bylo investováno 2,7 miliardy dolarů do ocelářského a petrochemického průmyslu. Především ale byla zahájena zcela nová fáze reforem – fáze sociálního inženýrství. Došlo k prvním nuceným přesunům obyvatelstva. Čtyřletý plán 1968–1972 znamenal vložení dalších 10 miliard do dopravy a energetiky. Důležitým milníkem byl rok 1973, kdy se cena ropy po tzv. prvním ropném šoku zvýšila na čtyřnásobek. V důsledku toho byl původní plánovaný úkol investovat v pětiletce 1973–1978 36 miliard dolarů zvýšen na 70 miliard. Pro fiskální rok 1978–1979 (který se nakonec ukázal být šáhovým posledním rokem na trůnu) bylo na investiční rozvoj určeno 17,2 miliard dolarů, 8,5 miliard na zdravotnictví, školství a sociální péči a 10 miliard na nákup vojenských zařízení.53

48 Krejčí, Jaroslav: An Islamic Response to the Western Challenge. In: Islam in Contact with Rival Civilizations. Four Views of the Challenge and Response. Ed. Jaroslav Krejčí. Filosofia, Praha 1998, s. 45. 49 Tamtéž, s. 46. 50 Kropáček, L.: Islámský fundamentalismus…, s. 186. 51 Johnson, Paul: Dějiny dvacátého století. Rozmluvy, Praha 1991, s. 685. 52 Macek, Zdeněk: Kapitoly z obecných dějin 20. století. Díl 3, svazek 2 – Blízký a střední východ po roce 1945. Vydavatelství ZČU, Plzeň 1996, s. 41. 53 Forbis, William: Fall of the Peacock Throne. Harper & Row Publishers, New York 1980, s. 237.

- 22 -

Na první pohled vypadaly průběžné výsledky bílé revoluce velkolepě. Rychlým rozvojem procházela prakticky všechna průmyslová odvětví. Narůstala těžba surovin (např. ve středním Íránu byly otevřeny obrovské doly na měď), byly postaveny čtyři jaderné reaktory, vznikly továrny produkující zboží od oděvů přes dopravní prostředky až po zbraně. Gramotnost, počet nově zapsaných studentů univerzit, urbanizace, emancipace žen – to vše značně postupovalo. Nákupem zbraní (zejména z USA) vybudoval šáh působivou a moderní armádu. Při bližším prozkoumání aspektů tohoto vývoje se však ukazuje, že reformy sice prospívaly Íránu jako státnímu celku, avšak nikoliv většině Íránců. Šáhova snaha rychle a hodně investovat přivodila velký nárůst inflace a životních nákladů, což nejvíce postihlo nižší a střední vrstvy. Aby zbrzdil inflaci, organizoval režim studentské bojůvky, které zatýkaly drobné šmelináře. Vzestup továren a velkoobchodů těžce zasáhl tradiční íránská centra řemesel a obchodu – bázáry. Různorodá komunita lidí ze všech ekonomických, sociálních i kulturních vrstev, která byla s bázáry spojena, byla „modernizována“ podle potřeb dělby práce.54 Rodinný a sociální život byl násilně vymaňován z církevního vlivu a jurisdikce. Největší chyby režim provedl při restrukturalizaci zemědělství a venkova. V roce 1975 se šáhovy zásady přístupu k venkovu zcela změnily a byla zahájena kolektivizace. Vzorem pro ni se stalo vodní dílo v severním Chúzestánu, které zabralo 100 000 hektarů orné půdy věnované během pozemkové reformy zemědělcům. Místní obyvatelstvo bylo „převedeno“ do tzv. jednotného zemědělského podniku, ze svobodných sedláků se stal venkovský proletariát.55 Zákon z června 1975 tento model rozšířil na většinu íránského území. Byly vytvářeny rolnické společnosti a agroobchodní podniky, vzniklo také 2800 zemědělských družstev. Zemědělci dostávali na nově založených společnostech podíl, přesto šlo o praktiky velmi podobné násilné kolektivizaci.56 Staré vesnice byly srovnávány se zemí, měnila se jména osad a pozemků, tradiční opory venkovského života – velké rody a rodiny – se rozpadaly. Šlo o promyšlený útok režimu na kmenovou odlišnost, místní patriarchy, rodovou soudržnost, odlišnosti v odívání a nářečí – tedy na vše, co se vymykalo vlivu centralistické vlády. Šáh viděl budoucnost Íránu v prosperujícím zemědělství provozovaném ve velkopodnicích, které by nebylo zatěžováno „primitivním“ tradičním venkovským způsobem života a nomádstvím.57 Uvedené postupy se časem ukázaly jako jedna z největších šáhových chyb, protože konzervativní venkov byl vždy oporou režimu a protiváhou městskému radikalismu. A především – z venkova se rekrutovala většina vojáků íránské armády. 54 55 56 57

Krejčí, J.: An Islamic Response…, s. 48. Johnson, P.: Dějiny…, s. 686. Forbis, W.: Fall…, s. 259–261. Krejčí, J.: An Islamic Response…, s. 48.

- 23 -

5.2 Analýza Důležitým průvodním jevem bílé revoluce byl rozvoj výroby a průmyslu. Jedním z nejvýznamnějších partnerů bylo v tomto ohledu pro Írán i socialistické Československo. Pro analýzu referování tuzemského tisku o této problematice je mimořádně vhodný časopis Revue obchodu, průmyslu, hospodářství – časopis československé obchodní komory. Za rok 1978 otiskla tato revue tři texty, které se minimálně zčásti věnovaly československo-íránským hospodářským vztahům. První byl převzat z časopisu Vněšňaja torgovija a publikován v čísle 1/1978, jeho autorem byl V. Berezin. Článek s titulkem „RVHP a rozvojové země“ konstatuje, že „rozsah hospodářské a technické pomoci poskytované zeměmi socialistického společenství rozvojovým zemím neustále roste“. Írán je zde uveden v několika souvislostech v přehledech rozvojových zemí, kterým státy RVHP pomáhaly při rozvoji národních ekonomik. Konkrétně u Íránu šlo o spolupráci v oblasti hutnictví železných kovů, rudného průzkumu, výstavby a modernizace dolů. Obzvláště je zdůrazněna role Československa, které v Íránu (a Afghánistánu, Indii, Brazílii, Iráku a Nigérii) budovalo elektrárny. O významu, který redakce přikládala právě hospodářským stykům ČSSR s Íránem, svědčí následující fakt: Na jediné fotografii (s výjimkou portrétu autora), která článek doplňuje, je „koželužna v Íránu, vybudovaná za pomoci ČSSR“. Druhý text byl publikován v rubrice „Mělo by vás zajímat...“ v čísle 3/1978. Článek bez titulku je uvozen konstatováním, že „Írán patří mezi země, se kterými Československo udržuje rozsáhlé obchodní kontakty, především v oborech těžkého průmyslu“. Dále se text věnuje aktivitám podniku zahraničního obchodu Pragoinvest. Hovoří se zde o „dlouholeté tradici vývozu československých dieselagregátů“, o různých investičních celcích, které ČSSR do Íránu dodává, o dalších možnostech spolupráce. V závěru se (neuvedený) autor zmiňuje o každoročním mezinárodním veletrhu v Teheránu, na němž se Pragoinvest pravidelně prezentuje. O ročníku 1977 text uvádí: „Komerční výsledky dosažené na teheránském veletrhu potvrdily, že hospodářská spolupráce mezi ČSSR a Íránem se úspěšně rozvíjí v souladu s úsilím vlád obou zemí a ku prospěchu obou stran.“ Opět je tedy zdůrazňována oboustranná výhodnost a význam vzájemné spolupráce. Nezáleží přitom na tom, jak tato kooperace byla úspěšná ve skutečnosti – už snaha prezentovat ji jako vysoce efektivní svědčí o důrazu, jaký na ni byl kladen. Všechny popsané tendence se projevují i v posledním článku „Důstojná reprezentace v Teheránu 1978“ z čísla 12/1978, který referuje o dalším ročníku výše uvedeného veletrhu. O záměru autora informovat o hospodářských vztazích obou zemí co nejpozitivněji svědčí už první věta perexu: „Vzájemná výměna zboží mezi ČSSR a Íránem se za uplynulých 30 let zvýšila - 24 -

téměř 10krát.“ Text dále nastiňuje některé z cílů bílé revoluce – zejména rychlou industrializaci – a podíl Československa na nich. Článek obsahuje také poměrně podrobné vymezení záměrů ČSSR v souvislosti s veletrhem. Zde se (poprvé v tomto periodiku) kromě obvyklých ekonomických aspektů objevují i aspekty politicko-ideologické: „Hlavními cíli čs. účasti bylo seznámit íránské odborné kruhy i veřejnost se širokým sortimentem výrobků, které můžeme nabídnout, poukázat na výhodnost hospodářské spolupráce Československa s Íránem při procesu jeho zprůmyslnění a dále ukázat úspěchy naší země v oblasti hospodářské, sociální a kulturní dosažené při budování vyspělé socialistické společnosti. Současně bylo cílem zdůraznit význam ekonomické socialistické integrace a členství ČSSR v RVHP pro další dynamický růst národního hospodářství.“ Opakuje se zde podobný „scénář“ jako v materiálech předsednictva ÚV KSČ – prvořadý je zájem hospodářský, ale sekundárně je zdůrazněna i ideologická stránka.

Jedním z cílů i důsledků bílé revoluce bylo budování moderní armády. Nákupy zbraní z řady zemí byly umožněny stále rostoucími výnosy z těžby ropy. Nejobjemnější a také nejvíce medializované byly v této oblasti obchody s USA. Na základě studia článků o vyzbrojování íránské armády a především letectva58 (neboť právě to bylo „výkladní skříní“ íránských ozbrojených sil a šáhovou chloubou – sám panovník byl aktivním pilotem proudových letounů) jsem provedl několik sond do textů publikovaných v průběhu sedmdesátých let v časopisu Letectví+kosmonautika. Tyto sondy byly zaměřeny na nalezení článků o konkrétních nákupech vojenské techniky a ve většině případů o nich časopis skutečně referoval. A to na své poslední dvoustraně věnované stručným zprávám o obchodních transakcích, podpisech smluv, technických novinkách apod.59 Některé texty věnující se vyzbrojování Íránu jsou prostým přehledem techniky, která byla do země z USA prodána – například zpráva z L+K 7/1974 uvádí, že „íránská vláda objednala pro armádu celkem 489 vrtulníků s protitankovou výzbrojí, z toho 202 vrtulníků AH-1J Twin Cobra a 287 typu Bell 214A. Budou stát přibližně 700 miliónů dolarů.“ Jiné články už však mají jasný ideologický podtext a popisované obchody kritizují. Nejvýrazněji se tyto tendence projevily ve zprávě z L+K 17/1973: „Íránské císařství v poslední době stále více dokumentuje svou závislost na zbrojním průmyslu USA. Jen za posledních 18 měsíců tam objednalo výzbroj v celkové hodnotě dvě a půl miliardy dolarů. Tato obrovská, pro běžného smrtelníka a hlavně daňového

58 Např.: Máče, Jan: Perské kočky. L+K 78, 2002, s. 491–495. nebo Cooper, Tom: Aliho kočky. F-14 v íránských službách. L+K 83, 2007, s. 38–45. 59 Texty na této dvoustraně neměly titulky.

- 25 -

poplatníka zcela nepředstavitelná částka, zahrnuje [následuje dlouhý přehled objednaných strojů]. Na dokreslení dodejme, že v současné době působí v íránském císařství v roli „poradců“ více než 300 amerických specialistů, příslušníků USAF a válečného námořnictva.“ Text zcela zřetelně obviňuje USA z prohlubování své vojenské přítomnosti v Perském zálivu prostřednictvím Íránu. Objevuje se zde však i prvek pro období před vypuknutím islámské revoluce značně netypický – kritika šáhova režimu. Celkově přesto převažuje negativní postoj vůči Spojeným státům, což je zřetelné i z textu z L+K 8/1974 o nákupu letounů F-14A a raket Phoenix: „Přestože v ceně je zahrnut výcvik posádek a náhradní díly, zdá se cena 30 miliónů dolarů za jeden letoun až neuvěřitelně vysoká, a íránská vláda tak musí firmě Grumman zaplatit za každý letoun téměř dvojnásobek toho, co americké námořnictvo.“ Výklad zprávy je poměrně jednoduchý, pro jeho pochopení je však nutná znalost ostatních článků z této doby i celkového kontextu: Írán je blízký spojenec USA a odběratel jeho zbraní, přesto s ním Spojené státy nakládají imperialisticky a jako s rozvojovou zemí a účtují mu za techniku přemrštěné ceny.

Předchozí dvě části analýzy se týkaly periodik, která bílou revoluci jako žurnalistické téma zpracovávala vždy jen z jednoho úhlu pohledu v souvislosti se svou specializací a cílovou skupinou. Nejkomplexněji – byť v pouhých dvou článcích – se této tematice věnoval týdeník Hospodářské noviny. První text o Íránu za období 1978–1979 zde vyšel až v posledním čísle roku 1978 (51–52/1978), tento článek nicméně obsahuje zmínku o již dříve publikovaném rozboru íránské ekonomiky z Hospodářských novin 1/1975. Odkazovaný článek s titulkem „Hospodářský zázrak z nafty?“ velmi vhodně dokresluje vývoj mediálního obrazu bílé revoluce. Již v perexu se hovoří o rostoucím významu íránské ekonomiky: „Írán vůbec a jeho císařský představitel Mohamed Réza Pahlaví60 zvláště jsou jména stále častěji se vyskytující v ekonomických úvahách

a

diskusích

dnešního

světa.

Není

to

jen

v souvislosti

s naftou,

ale

i s národohospodářskými jevy a programy dotýkajícími se závažných teoretických otázek, mezi něž patří například celá teorie růstu, a majícími především aktuální praktický význam pro posouzení budoucnosti mnoha států a národů naší zeměkoule.“ Následující text popisuje bílou revoluci jako „ekonomický experiment“, který má však reálné základy i dobrý cíl – „proměnit v průběhu života jedné generace Írán v jednu z pěti ekonomicky nejvyvinutějších a nejsilnějších zemí světa“. Článek se podrobně věnuje historickému kontextu změn íránského hospodářství

60 Šáhovo křestní jméno se zde objevuje opět v nové transkripci.

- 26 -

a konstatuje, že bílá revoluce „převedla ekonomiku země na cestu moderního, dynamického rozvoje“. Celkově vyznívá pro Írán i šáha velmi pozitivně. Nejpozoruhodnější z celého textu je pasáž věnovaná mezinárodní pozici země: „Íránští představitelé patří dnes k nejaktivnějším silám skončujícím éru koloniálního vykořisťování a důsledně prosazujícím nutnost nastolení nových vztahů mezi státy, zejména nových vztahů mezi zeměmi průmyslově vyspělými a rozvojovými zeměmi těžícími suroviny. […] Írán se staví proti jakékoliv jednostranné ekonomické vazbě na určitou zemi nebo jejich seskupení. […] V naftové politice patří Írán do skupiny naftových zemí, které se zákonitě dostávají do rozporů s těmi představiteli kapitalistického světa, kteří chtějí udržet dosavadní vládnoucí pozici na kapitalistickém trhu.“ Tato tvrzení jsou v absolutním rozporu s pozdějšími tezemi publikovanými nejen v Hospodářských novinách, ale i v českém tisku jako celku. Částečně se tyto trendy projevily i v již zmíněném článku „Představy a skutečnost“ ze závěru roku 1978. Prakticky všechny klady z předchozího textu byly převráceny v zápory. Už v perexu se čtenář, dozvídá, že „ohlašovaný zázrak z nafty se prostě nekoná“. Odvážný, ale reálný ekonomický experiment se změnil v „šáhův velikášský sen“, ze státu vzdorujícího kapitalistickému tlaku pak země, v níž „i nadále zůstávají sociálními oporami současného režimu armáda a policie, jeho reprezentanty monarchisté, kapitalisté a zbohatlíci“. Mnoho kritických poznámek vůči režimu, které se v článku objevily, mělo své opodstatnění – např. přílišné náklady na zbrojení, krach zemědělství nebo potlačování opozice. To vše ovšem existovalo a projevovalo se už v roce 1975 (byť v menší míře). Nabízí se tedy otázka, zda autor článků (neboť oba dva napsal Jan Morava) v době psaní prvního z nich o negativních rysech vývoje v Íránu nevěděl, nebo o nich pouze nepsal. Další dva ekonomické rozbory Jana Moravy v týdeníku vyšly až v roce 1979 a již se nevěnovaly bílé revoluci, ale východiskům hospodářství nové islámské republiky. Proto jsou analyzovány v příslušných kapitolách. V Rudém právu se zmínky o bílé revoluci objevovaly kontinuálně během celého období 1978–1979, proto jsou i ony rozebírány v dalším textu.

- 27 -

6. První nepokoje z roku 1978 6.1 Historický úvod Záminkou k vypuknutí protestních demonstrací, které vyvrcholily až svržením šáha, se stal článek z teheránského deníku Ettela‘at z 8. ledna 1978. Text ostře napadal Chomejního a označoval ho za středověkého reakcionáře, agenta ciziny a komunistického spiklence.61 Publikování článku i následné reakce Íránců vycházely z hlubších příčin, především z částečných

ekonomických

neúspěchů

pětiletky

1973–1978.

Plán,

který

počítal

s nerealistickým nárůstem hrubého domácího produktu o 26 procent, zkolaboval kvůli inflaci a dalším potížím.62 Režim reagoval vydáváním krizových nařízení a trestními opatřeními, která situaci ještě více zhoršovala. Ve snaze získat lid na svou stranu nechal šáh propustit některé politické vězně a zmírnil cenzuru, což však pouze zvětšilo prostor pro legální protirežimní aktivity opozičních skupin. Šáh na nepříznivý vývoj reagoval spuštěním kontrapropagandy, kterou zahájil uvedeným novinovým článkem. I když si vládní propagandisté zvolili vhodný terč – Chomejního (jehož znedůvěryhodněním mohli mnoho získat) – kritika byla v textu vedena tak nevhodně, absurdně a urážlivě, že 9. ledna ve svatém městě Komm vypukla velká demonstrace studentů a náboženských vůdců.63 Vláda reagovala vysláním armády, která usmrtila několik studentů (podle vládních zdrojů dva, podle opozice až sedmdesát).64 Podle šíitských zákonů jsou čtyřicet dní po smrti věřícího konány vzpomínkové církevní obřady. V tomto období byli zabití oplakáváni v mešitách po celém Íránu. 18. února věřící v mnoha městech uspořádali pochody, při nichž vzdávali čest padlým a protestovali proti šáhovi. V Tabrízu během demonstrace vypukly násilnosti, proti kterým byla opět nasazena armáda, policie, četnictvo a jednotky SAVAKU65. Při akci, kterou íránská historiografie označuje jako tabrízský masakr, bylo zabito přes sto lidí. Šlo o první krvavý zásah proti protestujícím, o kterém referoval tisk po celém světě. Popsaný koloběh obřadů a průvodů se opakoval od začátku a 31. března začala nová vlna protestů v Teheránu, Tabrízu, Isfahánu a Jazdu. Demonstranti ničili symboly režimu a západní kultury – luxusní hotely, kina, banky, vládní úřady apod. Pořádkové síly zasáhly i tentokrát a usmrtily další lidi.66

61 Muzikář, Josef a kol.: Islám v politice. Nakladatelství Svoboda, Praha 1987, s. 164. 62 Krejčí, J.: An Islamic Response…, s. 52. 63 Ebert, Hans-Georg – Fürtig, Henner – Müller, Hans-Georg: Die Islamische Republik Iran. Akademie-Verlag Berlin, Berlin 1987, s. 98. 64 Abrahamian, Ervand: Iran between two revolutions. Princeton University Press, Princeton 1982, s. 505. 65 SAVAK – Sazeman-e Ettela‘at va Amniyat-e Keshvar, íránská tajná policie v období 1957–1979. 66 Ebert, H.-G. – Fürtig, H. – Müller, H.-G.: Die Islamische Republik…, s. 99.

- 28 -

Rozsah demonstrací stále rostl. Ukazovalo se, že Chomejního stoupencům se podařilo vzkřísit starou mučednickou ideologii šíitského lidového islámu. Hospodářské a zpravodajské zázemí demonstrantům poskytoval bázár ohrožený tlakem velkokapitálu.67 Nepokoje vypukly znovu po uplynutí dalšího čtyřicetidenního cyklu 9. května, protestující zapalovali vozidla a provolávali protirežimní hesla. V Kommu proti davům zasáhli šáhovi výsadkáři. Vtrhli i do domu ajatolláha Kazema Šaríatmadárího, jednoho z nejváženějších íránských duchovních a zastánce umírněné linie. Přímo před ním zastřelili jednoho z jeho stoupenců. Šaríatmadárí se poté připojil k radikálům a vyzval k pokračování odporu, který se mezitím rozšířil už do třiceti měst.68

6.2 Analýza 6.2.1 Rudé právo Prvotním nepokojům, které vypukly v lednu 1978, se Rudé právo nevěnovalo. Neznamená to však, že by se v tomto stranickém deníku neobjevovaly zprávy referující o Íránu. V prvních měsících roku 1978 byly většinou velmi stručné a byly otiskovány především v rubrice „24 hodin v zahraničí“.69 Jejich nejčastějším tématem byly ekonomické aktivity země a vzájemné návštěvy představitelů Íránu a dalších států. Úplně první zpráva tohoto typu byla publikována 11. ledna a měla následující podobu: „Íránský šáhinšáh Mohammad Réza Páhlaví přiletěl v úterý z Asuánu, kde jednal s egyptským prezidentem Anvarem Sadatem, do hlavního města Saúdské Arábie – Rijádu.“ Příležitostně byla v těchto krátkých zprávách připomínána spolupráce Íránu a ČSSR – jako například v textu otištěném 16. března: „Za přítomnosti íránského šáha Mohammada Rézy Páhlavího byl u města Šustaru v jižním Íránu slavnostně uveden do provozu největší třtinový cukrovar na světě, postavený s československou pomocí.“ Druhou velkou skupinu zpráv z počátečního období revoluce tvoří texty o návštěvě ministra zahraničních věcí ČSSR Bohuslava Chňoupka v Teheránu. Tyto zprávy se nesou v podobném duchu jako články o návštěvách z let 1967–1977. Například v článku „Íránský šáhinšáh přijal čs. ministra zahraničí“ z 14. června se objevují obvyklé fráze: „Představitelé obou zemí ocenili tradičně dobré vztahy mezi ČSSR a Íránem a vyjádřili přesvědčení, že se tyto vztahy a spolupráce budou dále intenzivně rozšiřovat a prohlubovat ku prospěchu lidu obou zemí.“ O pokračování tendencí referování z období 1967–1977 svědčí i titulky dalších zpráv:

67 Muzikář, J.: Islám…, s. 164–165. 68 Mackey, Sandra: The Iranians: Persia, Islam and the Soul of a Nation. Dutton, New York 1996, s. 279. 69 Do této rubriky redakce zařazovala krátké, několikavěté zprávy ze zahraničí, ke kterým neměla více materiálu (aby z nich byl vytvořen delší článek) nebo které by se v delší podobě na dvojstranu o zahraničních událostech už nevešly.

- 29 -

„Ocenění rozvoje vztahů“ (15. června) nebo „Nový podnět k prohloubení vztahů“ (16. června). Články s touto tematikou byly také prvními texty o Íránu ze sledovaného období 1978–1979, které se dostaly na první stranu. Samotným nepokojům, demonstracím a zásahům armády proti protestujícím davům se za celé první pololetí roku 1978 věnovala jediná krátká zpráva (!) z 1. dubna (opět publikovaná v rubrice „24 hodin v zahraničí“): „Demonstrace vyprovokované protivládními živly v Teheránu, Záhedánu, Jazdu, Mašhadu, Isfahánu a Kazvínu způsobily mnoho hmotných škod, jak oznámila íránská tisková agentura Pars. Řada účastníků demonstrací byla zatčena.“ V materiálech z jednání předsednictva ÚV KSČ se z tohoto období nedochovala jediná zmínka o tom, že by situace v Íránu byla na vyšší úrovni projednávána. Z této dvojí (skoro)absence lze vyvodit několik závěrů. Především ten, že se českoslovenští političtí představitelé počátečními projevy politické krize v Íránu vůbec nezabývali. Podobně jako v jiných státech (udržujících styky s Íránem) se u nás předpokládalo, že jde pouze o přechodné potíže. V souvislosti s redakční prací je zajímavé si povšimnout, že Rudé právo zcela nekriticky přejalo zprávu oficiální íránské vládní tiskové agentury a označilo demonstrace za vyprovokované protivládními živly. Už slovo „živel“ dává jasně najevo, na čí straně jsou sympatie. Viděno optikou současných mediálních studií, projevila se zde tendence typická pro referování o demonstracích – snaha představit demonstranty jako porušující pořádek, řád a klid, jako narušující a destabilizující sílu nebezpečnou pro společnost. Pořádkové síly jsou naopak prezentovány jako opora stávajícího (jediného správného) uspořádání společnosti, jako prvek stabilizující a bránící zavedené hodnoty a normy. Jde o charakteristickou dichotomii my/oni, kdy „my“ znamená spořádaní občané, kteří plní své povinnosti a nenarušují stávající struktury, a „oni“ nebezpečný, často cizorodý prvek ohrožující další rozvoj. Tento způsob prezentace je charakteristický pro autoritativní režimy, vyskytuje se ale i ve státech demokratických. Je samozřejmé, že takováto interpretace jakékoliv protivládní demonstrace je čistě účelová a manipulativní – provládní informační zdroje se takto snaží legitimovat existující uspořádání. Fakt, že nejvýznamnější československý stranický deník zprávu takto přejal, svědčí na jedné straně o československé podpoře šáhova režimu, na straně druhé o nezájmu hlouběji se zabývat situací ve vzdáleném státě třetího světa. Příznačné pro referování Rudého práva o Íránu v daném období je také to, že zde nebyl otištěn ani jediný publicistický článek – redakce zřejmě nepovažovala za nutné se k tomuto tématu názorově vyjadřovat. Je důležité zmínit, že stranický deník se obecně tematice třetího světa nevyhýbal, a to ani v tomto období. Naopak – pokud některé téma z dané oblasti bylo vhodné k plnění zásad - 30 -

poslání periodického tisku (viz kapitola Státní regulace tisku, cenzura), zejména k agitaci nasměrované proti „imperialistickým“ státům, objevovalo se v Rudém právu pravidelně ve zpravodajství i publicistice. Jako příklady lze uvést situaci v Jižní Africe a Rhodesii, krizi junty v Chile, boj somozovců a sandinovců v Nikaragui, napětí v Indonésii, obsazení části Libanonu izraelskou armádou, etiopsko-somálskou válku nebo spolupráci Mobutuova diktátorského režimu v Zairu s USA.

6.2.2 Časopisy Věnovalo-li se Rudé právo situaci v Íránu během několika prvních měsíců demonstrací minimálně, o časopisech to platí dvojnásob. Prakticky jediným článkem, který se o této zemi – a to ještě velmi okrajově – zmínil, byl „Zahraniční komentář Aleše Bendy“ publikovaný v Mladém světě v čísle 5/1978. Text se věnuje politice amerického prezidenta Cartera a popisuje jeho zahraniční cesty v prvních týdnech roku 1978. Carterovy snahy jsou zde prezentovány jako ve všech ohledech neúspěšné, což platí i o zmínce o Íránu: „Nový rok v Íránu, u jednoho z hlavních spojenců USA na Blízkém východě, byl o to zajímavější, že do Teheránu přijel i jordánský král Husajn, kterého chtěl Carter získat pro svůj plán na řešení palestinské otázky, v němž by Jordánsku připadla důležitá role. To se zřejmě zcela nepodařilo.“ Pro téma této práce je důležitá poznámka o Íránu jako blízkém spojenci Spojených států, neboť v následujících obdobích byla ve většině periodik opakována v mnoha podobách – např. jako formulace, že Írán hraje pro USA roli četníka Perského zálivu.

- 31 -

7. Šáhovy pokusy o pseudoliberalizaci a pokračování protestů 7.1 Historický úvod Situace v Íránu se stále zhoršovala. Demonstrace pokračovaly a po zásazích armády přibývalo mrtvých, jejich místa při protestech však okamžitě zaplňovali další lidé. Šáh se proto v létě rozhodl pokusit řešit situaci i jinak než střelbou do davů. Nabídl opozici zřízení různých názorových křídel uvnitř vládní strany, odvolal ministerského předsedu Amúzgára (kritizovaného za neschopnost odstranit vysokou inflaci).70 Na příští červen slíbil vypsat svobodné volby, apeloval na umírněné duchovní, přislíbil svobodu tisku, zrušil „císařský“ kalendář, odstoupil od programu ženské emancipace a zahájil protikorupční kampaň. Propustil také šéfa SAVAKU. Tajná policie se však začala bát dalších postihů. Aby dokázala opodstatněnost své existence, vyprovokovala několik incidentů, při nichž pak mohla zasáhnout a dát tak najevo, že bez její pomoci země upadne do chaosu.71 Neujala se ani protiinflační opatření. V jejich důsledku docházelo k propouštění, zejména mladých nekvalifikovaných dělníků žijících v městských slumech. Tito lidé, často pocházející z venkova, se poté připojovali k pouličním protestům. Šáhovy snahy se ukázaly jako nedostatečné a hlavně přišly příliš pozdě. Demonstrace i násilnosti pokračovaly. Přes 700 lidí uhořelo 19. srpna 1978 (v den pětadvacátého výročí puče CIA v Íránu) v kině Cinema Rex po žhářském útoku v Abadánu. I když kina byla častým cílem islámských demonstrantů, lid věřil, že oheň založil SAVAK ve snaze z toho falešně obvinit opozici.72 Následující den se přes 10 000 pozůstalých a jejich sympatizantů shromáždilo na hromadném pohřbu a pochodovalo s výkřiky „Spalte šáha!“ a „Šáh je vinen!“. Abadánské události přispěly k další radikalizaci demonstrací. Vládnoucí kruhy Íránu ani zemí, které s ním udržovaly přátelské styky, však ještě nerozpoznaly vážnost situace. Šáhovi spojenci nicméně vyjádřili íránskému panovníkovi svoji podporu – americká vláda jej ubezpečila o své plné solidaritě, saudský královský dvůr vyzval 24. srpna všechny arabské státy, aby šáha podpořily a pomohly mu překonat „momentální potíže“. Čínský ministerský předseda demonstrativně prodloužil svoji návštěvu Teheránu z plánovaného jednoho dne na dva.73 Od září se demonstrace a stávky konaly pravidelně a organizovaněji, 7. září vyvrcholily vyhlášením generální stávky v celé zemi. Vláda reagovala v noci ze 7. na 8. září vyhlášením stanného práva a zákazu vycházení. Zveřejnění tohoto kroku se však nedostalo ke všem obyvatelům Teheránu a druhého dne se v ulicích opět objevili demonstranti. Šáh povolal do 70 71 72 73

Macek, Z.: Kapitoly…, s. 44. Muzikář, J.: Islám…, s. 165. Skutečná příčina požáru nebyla nikdy objasněna. Ebert, H.-G. – Fürtig, H. – Müller, H.-G.: Die Islamische Republik…, s. 102–103.

- 32 -

akce armádu, která pod záminkou reakce na porušování stanného práva zahájila do davů bez varování palbu; byly nasazeny i tanky a bitevní vrtulníky. Během několika minut byly zabity stovky lidí. Událost, která byla později nazvána černým pátkem, opět znamenala větší radikalizaci a příklon dalších lidí k revoluci. Stávky se rozšířily i do velkotováren a ochromily nejvýznamnější odvětví íránské ekonomiky – těžbu ropy.

7.2 Analýza 7.2.1 Rudé právo Ačkoliv v Íránu umíraly tisíce lidí, Rudé právo otisklo v létě 1978 první zprávu o demonstracích a jejich potlačování až 27. července. Článek s titulkem „Nepokoje v Íránu“ je velmi stručný a plný nejasností – konstatuje, že „podrobnosti o nepokojích nebyly oznámeny“ a že šlo o srážky „muslimů“ a „jednotek íránské policie“. Nelze zde hledat záměry redakce někomu stranit. O nedostatku informací svědčí i to, že nepokoje měly podle zprávy vypuknout už 22. července – šlo tedy o informace několik dní staré. Na základě toho se lze domnívat, že předchozí absence referování o nepokojích nemusela plynout ze snahy redakce zatajit informace, ale prostě z toho, že redakce o demonstracích neměla údaje. Nicméně – tuto domněnku není možné podložit konkrétními důkazy. Stručnost je charakteristická i pro zprávy z následujících dnů. Např. článek z 9. srpna74 sice referuje o třídenních demonstracích v Isfahánu, vyhlášení stanného práva, nasazení armády a ničení různých budov demonstranty, o pozadí a příčinách nepokojů se ale vůbec nezmiňuje. Situace v Íránu stále nepatřila mezi preferované náměty zahraničního zpravodajství Rudého práva, což dokládá i fakt, že většina článků s touto tematikou byla publikována v rubrice „24 hodin v zahraničí“. Hned ze dvou důvodů je zajímavá zpráva „Napětí v Íránu trvá“ z 26. srpna: 1) Celý text (včetně titulku) navozuje dojem, jako by deník o tomto napětí pravidelně referoval už delší dobu – první věta perexu např. zní: „Vnitropolitická situace v Íránu, kde již několik týdnů trvají protivládní nepokoje, zůstává i nadále napjatá.“ 2) Jde o jediný text, v němž se alespoň okrajově píše o požáru v Cinema Rex v Abadánu. 10. srpna v deníku vyšla zpráva věnovaná šáhovým liberalizačním příslibům. Šáh podle textu „v souvislosti s aktivitou opozičních sil v zemi řekl, že Íráncům budou poskytnuty takové svobody, jaké mají občané evropských demokratických států. Především bude zákonem definována svoboda slova, tisku a shromažďování.“ Ve srovnání s předešlými zprávami zde demonstranti už nejsou označováni jako protivládní živly (či podobně), ale jako „opoziční síly“,

74 Zpráva byla otištěna bez titulku v rubrice „24 hodin v zahraničí“.

- 33 -

což je významný posun – nejsou už prezentováni vyloženě negativně. Pořád se ale ve zprávách neobjevuje nic o důvodech nepokojů – neustále se pouze opakují fráze typu „mohutné protivládní demonstrace“ a „značné nepokoje“. Až zpráva „Nepokoje trvají“ z 31. srpna se poprvé zmiňuje o vlivu duchovních na protestující lid – hovoří se zde o tom, že šáhem nově jmenovaná vláda zatím nedokázala nalézt „společný jazyk s opozicí, zejména s náboženskými vůdci“. A až 6. září článek v rubrice „24 hodin v zahraničí“ pojmenovává některé požadavky opozice – „tisíce osob požadovaly respektování ústavy a osvobození všech politických vězňů“. Postupně se však v textech také začaly objevovat fráze typu „krvavý zásah armády“, které naznačují, že viníkem vyhrocování situace nejsou demonstranti, ale šáhův režim. O černém pátku – krveprolití z 8. září – referovalo Rudé právo ve dvou zpravodajských textech. Jejich titulky jsou de facto konstatováním výsledku událostí z hlavního města Íránu: „Desítky mrtvých v ulicích Teheránu“ (9. září) a „Mrtví a zranění v Teheránu“ (11. září). Oba články jsou poměrně věcné a nestraní režimu ani demonstrantům – pouze popisují, k čemu došlo. Výjimkou je v tomto ohledu jen zmínka, že „účastníci demonstrace požadovali demokratické svobody v zemi“, čímž je naznačeno, že tyto svobody jsou šáhovou vládou porušovány. Je zajímavé, že ani při takto výrazném vyhrocení situace v Íránu neotiskl deník k tématu žádný publicistický text. Velmi významná pro další vývoj mediálního obrazu islámské revoluce je zpráva s titulkem „Již 1450 obětí na životech“ z 12. září. Poprvé se v ní totiž objevuje – a to tučným písmem – zmínka o íránské komunistické straně s názvem Lidová strana Íránu (označovaná jako TUDE).75 V článku je citováno pařížské prohlášení strany (jejíž vedení působilo v exilu), které je také první vyloženě výraznou kritikou šáhovy vlády: „[…] vyhlášení výjimečného stavu v Teheránu a v dalších městech odkrývá skutečnou tvář íránských úřadů a jejich takzvané politiky usmíření s opozicí. Současný režim […] není s to vyřešit sociální problémy, které jsou základem nynější politické krize.“ I v dalších zprávách se stále více objevují citace kritizující šáhův režim – např. v článku „Teherán ve stínu tanků“ z 13. září: „korupce a byrokratismus pronikly tak hluboko do íránské společnosti, že vyvolaly všeobecnou nespokojenost.“ Poněkud překvapivě pak mezi články postupně začínajícími kritizovat šáha působí krátká zpráva „Soustrast do Íránu“ z 20. září, která byla otištěna dokonce na první straně. Jednou větou se zde oznamuje, že prezident ČSSR zaslal soustrastný telegram šáhovi „k nedávnému katastrofálnímu zemětřesení“.76 Ze zprávy ani jejího umístění však nelze vyvozovat žádné unáhlené závěry – jednak se netýkala politických aktivit šáha, jednak zprávy o telegramech 75 Někdy je též užíváno slovo TÚDE či TÚDEH – ve všech případech jde o perský výraz pro „lid“. 76 Šáhovo jméno je zde uvedeno v podobě Mohammad Rezá Pahlaví.

- 34 -

zaslaných československými prezidenty při různých příležitostech do zahraničí byly na první stranu umisťovány vždy.

7.2.2 Časopisy Pokračování protestů v létě 1978 ani šáhovým pokusům o reformy se žádný z analyzovaných časopisů nevěnoval – k tomuto tématu nebyl v týdenících a měsíčnících otištěn ani jediný článek. Redakce téma zřejmě zatím nepovažovaly za mediálně atraktivní a věnovaly se námětům bližším československým čtenářům geograficky i kulturně. Změna nastala až poté, co se o islámskou revoluci začala více zajímat světová veřejnost.

- 35 -

8. Vyhrocení situace v závěru roku 1978 8.1 Historický úvod V říjnu se situace stala neudržitelnou. Dosud loajální armáda přestávala plnit rozkazy a začala stále častěji odmítat střílet bezbranné civilisty. Obzvláště za situací, kdy demonstranti (pořád více prostoupení idejemi šíitského mučednictví) během protestů vystupovali klidně a mírumilovně a působili tak na psychiku vojáků. Ženy držely v jedné ruce děti a ve druhé rudé růže, které natahovaly směrem k vojákům. Davy vzdor střelbě nejen že setrvávaly na místě, ale postupovaly vstříc armádě za skandování vět jako „Bratře vojáku, proč zabíjíš svého bratra?“. Zachovaly se výpovědi šáhových vojáků, kteří propadali zoufalství, když měli rozhánět protestující, kteří skandovali „Ať žije islámská revoluce!“ a místo transparentů či vlajek drželi v rukou zkrvavené košile a průkazy totožnosti obětí.77 Za této situace se šáh rozhodl pro další krok, kterým by umlčel opozici – požádal Saddáma Husajna o vypovězení Chomejního z Nadžafu. Irácká vláda rychle vyhověla (pod vlivem událostí v Íránu se v této sunnitské zemi začala aktivizovat šíitská opozice). Chomejní se tak 6. října přestěhoval do Paříže, kde se usadil v zámku Neauphle-le-Chateau. Šáh věřil, že v západní Evropě bude starý duchovní pro Írán neškodný. Přesun paradoxně Chomejního záměrům prospěl – ve Francii se ajatolláh rychle dostal do středu pozornosti médií, stal se mezinárodně známým a jeho prestiž stoupala.78 Ještě před Chomejního příjezdem se zde shromáždila početná skupina jeho stoupenců, kteří posléze vytvořili Islámskou revoluční radu. 8. října se k již dříve stávkujícím připojilo 30 000 dělníků z oceláren a dva největší íránské deníky uzavřely své redakce. Univerzity zcela přerušily výuku a začaly fungovat jako regionální velitelství demonstrantů.79 V druhé polovině října stávky na těžebních věžích ropy i jejich důsledky nabraly na intenzitě. Stále více Íránců následovalo Chomejního výzvy k neplacení daní. 5. listopadu začali protestující ničit a zapalovat kina, banky, restaurace a vládní budovy už i v Teheránu, městem táhly tisícihlavé davy demonstrantů. Dodnes není jasné, kdo byl iniciátorem těchto akcí. Pravděpodobně však šlo o agenty SAVAKU v civilních šatech, kteří zinscenovali nějaký incident a zmanipulovali demonstranty, aby je následovali. Napovídá tomu fakt, že proti davům nezasáhl jediný voják ani tank. Šlo tak zřejmě o sehranou záminku pro to, co následovalo druhého dne – šáh jmenoval premiérem náčelníka generálního štábu armády

77 Mendel, M.: Islámská výzva…, s. 211. 78 Krejčí, J.: An Islamic Response…, s. 53. 79 Ebert, H.-G. – Fürtig, H. – Müller, H.-G.: Die Islamische Republik…, s. 107.

- 36 -

Rezu Cholama Azharího. Nová vláda se skládala téměř výhradně z vojáků.80 Od 6. listopadu pak proti demonstrantům armáda opět zasahovala prakticky denně a s větší brutalitou – právě období listopad 1978–leden 1979 přineslo největší nárůst obětí na životech. V druhé polovině listopadu

kvůli

další

radikalizaci

nepokojů

také

vzrostla

role

Chomejního

jako

predestinovaného a nekompromisního vůdce, v závěru měsíce se jí ajatolláh chopil plnou silou. 10. a 11. prosince vypukly v hlavním městě Íránu dosud nejmasovější demonstrace, kterých se zúčastnily více než dva miliony lidí. Přibývalo také dezercí z armády, např. mnoho důstojníků letectva se přidalo na stranu revoluce. Na konci roku 1978 tak napětí ve společnosti dosáhlo vrcholu, vojsko ztrácelo svou sílu a Chomejního popularita ještě vzrostla.

8.2 Analýza 8.2.1 Rudé právo Stranický deník v říjnu pokračoval v referování o demonstracích v Íránu podobným způsobem jako doposud. Otiskoval převážně stručné zprávy o místech dalších nepokojů, počtech mrtvých a raněných apod. I titulky těchto článků si byly navzájem podobné – např. „Střelba v Íránu“ (2. října), „Srážky v Íránu“ (17. října), „Írán: mrtví a zranění“ (25. října) nebo „V Íránu trvají nepokoje“ (27. října). Je pozoruhodné, že až po několika měsících revoluce redakce Rudého práva zaznamenala, že demonstrace se konají v pravidelných cyklech daných šíitskými duchovními pravidly. V již zmíněné zprávě ze 17. října je uvedeno, že „íránské obyvatelstvo v pondělí uspořádalo národní den smutku na památku těch, kdo zahynuli 8. září při srážce demonstrantů s policií a armádou“. V článku „Oběti nepokojů v Íránu“ z následujícího dne se poprvé objevuje slovní spojení „íránský lid“, což lze považovat za jeden z náznaků postupné změny v referování o revoluci, a to ve prospěch demonstrantů. Zpráva z 25. října pak jako první z textů tohoto období obsahuje negativní narážky na spojence šáhova režimu: „Požaduje se kromě jiného osvobození všech politických vězňů, vypovězení ze země vojenských i civilních poradců imperialistických států, zrušení ponižujících dohod a smluv s imperialistickými zeměmi.“ Projevuje se tak zde další tendence, velmi důležitá pro další vývoj mediálního obrazu revoluce: svalování viny za situaci v zemi ne jen na šáha, ale především na USA a další kapitalistické státy. Zpráva „Nepokoje v Íránu neustávají“ z 30. října si poprvé všímá toho, že demonstrace nebyly agresivní, a přesto byly brutálně potlačovány – hovoří se zde mimo jiné o požadavku „potrestání osob odpovědných za střelbu do klidných demonstrací“.

80 Ebert, H.-G. – Fürtig, H. – Müller, H.-G.: Die Islamische Republik…, s. 108.

- 37 -

Potvrzením výše uvedených tendencí je zpráva „Stávka pokračuje“ z 3. listopadu, která končí takto: „Ve čtvrtek se konal ve městě Abadán tichý protestní pochod, kterého se zúčastnilo 100 000 osob. Demonstranti nesli hesla, jež odsoudila mj. pokusy USA, Velké Británie a Číny vměšovat se do vnitřních záležitostí Íránu.“ Již dva dny předtím, 1. listopadu, otisklo Rudé právo vůbec první publicistický článek k tématu íránské revoluce. Je příznačné, že nešlo o rozbor situace na základě pozorování a argumentace samotných redaktorů, ale o překlad rozhovoru s prvním tajemníkem ústředního výboru Lidové strany Íránu – tedy íránské komunistické strany. Tato strana zde není označena tradičním názvem TUDE, ale českou zkratkou LSÍ, která se ovšem už v žádném dalším článku Rudého práva nevyskytla. To svědčí o již několikrát zmíněné pravopisné rozkolísanosti. Projevuje se také u chybného a i v českém tisku dané doby ojedinělému přepisu jména pozdějšího vůdce revoluce Chomejního – Homejní.81 V textu se objevuje řada frází charakteristických pro komunistickou ideologii a argumentaci – např.: vedení TUDE již před několika lety tušilo, že k demonstracím dojde. Dalším z těchto prvků je zlehčování role náboženství, a to ve dvou rovinách: 1) Zpochybňování muslimského charakteru nepokojů: „Jestliže má dnes hnutí určitý religiózní nádech, nesmí se to zveličovat.“ 2) Šíitská větev islámu je zde označována jako „muslimská sekta“. Nejkritičtější je článek k západním státům a americkému prezidentu Carterovi, píše se zde o „imperialistických monopolech“, o „řízení íránské armády a policie americkými poradci“, o „imperialismu USA“ jako „vnější opoře režimu“ apod. Velmi ostře text napadá také Čínu: „[…] mezi imperialisty USA a vedoucími činiteli ČLR existuje nestoudná, bezzásadová dohoda. Někdejší představy pokrokových sil světa o čínské revoluci se nenávratně rozplynuly. […] Maoistická propaganda byla dříve v Íránu velmi aktivní a obviňovala Lidovou stranu

z revizionismu.

Dnes

všichni

vidí,

kdo

opravdu

stojí

na

revizionistickém

a proimperialistickém stanovisku a kdo bojuje za zájmy íránského lidu.“ Zprávy o stávkách a nástupu vojenské vlády byly psány poměrně objektivně a nestranně, jako zdroje informací byly uváděny západní i východní tiskové agentury a teheránský rozhlas. Jakmile se však tématem článků staly demonstrace, objevovaly se v textech opět příznaky sympatizování s revolucí – např. 6. listopadu v podobě podtitulku „Rozhodné protesty proti brutálním represím“. Pokračovalo také přibývání prvků kritizujících Spojené státy. Např. ve zprávě „Do Íránu policejní výzbroj z USA“ z 10. listopadu stojí: „Spojené státy se rozhodly Íránu dodat větší množství policejních obušků, ochranných štítů, slzného plynu a dalších „prostředků ke kontrole demonstrací“, jak to ohleduplně formuluje agentura AP.“

81 Jde o jednu z prvních zmínek o ajatolláhovi v Rudém právu vůbec.

- 38 -

Kritika USA se projevila i ve všech zbývajících publicistických textech, které do konce roku 1978 v Rudém právu vyšly. Poznámka82 „Vývoz „demokracie““ z 13. listopadu reagovala na výše zmíněné poskytnutí výzbroje Spojenými státy, za které velmi ostře a sarkasticky kritizovala prezidenta Cartera. Autor textu Milan Mádr ho označuje jako „horlivého apoštola „lidských práv“ v Bílém domě“ nebo „puncovaného demokrata“, s „jehož posvěcením si mocná íránská policie teď vyztuží svaly novou americkou výzbrojí“. Závěr poznámky je silně ironický: „Prezident Carter si zřejmě myslí, že Íránci mají málo starostí a že jim nezaškodí, když si zapláčí, až na ně policie pustí americký slzný plyn.“ V podobně kritickém, i když ne tak sarkastickém duchu se nesou i dva následující články: „Napětí v Íránu stoupá“ z 2. prosince (který shrnuje události druhé poloviny roku 1978 v zemi) a „Hra s druhou kartou“ z 5. prosince (v němž Milan Jelínek obviňuje CIA a americkou vládu z vměšování do íránských záležitostí). Posledně jmenovaný text je hoden pozornosti zejména proto, že se v něm objevily obraty a slovní spojení charakteristické pro mediální popis levicových revolucí – „síla pracujících mas“, „pokrokové a levicové síly v zemi“ apod. Levicově orientované politické strany a skupiny se revoluce sice také zúčastnily, ale nesehrály v ní rozhodující úlohu. Přesto referování v uvedeném stylu mělo v Rudém právu postupně sílit. V článku se také po delší době objevila zmínka o Chomejním – je zde uveden jako „vlivný politický a náboženský vůdce Íránu Khomeni“. Ajatolláhovi je tedy přiřčen značný vliv i společenský status, jeho jméno je však opět zkomoleno. Až do konce roku otiskoval stranický deník takřka denně zprávy o vyhrocování situace v Íránu. Většinou šlo o popis místa demonstrací, počtu účastníků, postupu represivních složek proti nim a podobných informací. Dalšími charakteristickými rysy zpráv tohoto období byly spíše publicisticky zpracované prvky: stále častější pasáže věnované Chomejnímu a jeho výzvám a názorům (např. zpráva o velkých demonstracích z 11. prosince jej označuje jako „hlavní postavu boje lidu za splnění jeho požadavků“) a kritice USA (psalo se o panice zmocňující se Američanů žijících v Íránu nebo o stupňujícím se vměšování). O houstnoucí atmosféře v zemi svědčí titulky článků – např. „Další zásahy armády“ (8. prosince), „S kulomety proti demonstrantům“ (15. prosince) nebo „Výstřely proti demonstrantům“ (21. prosince).

8.2.2 Časopisy Týdeník Květy publikoval vůbec první text o situaci v Íránu v čísle 51/1978 z 21. prosince pod nepříliš originálním titulkem „Nepokoje v Íránu“. Článek redukuje demonstrace na několik 82 Poznámka – krátký, nápaditě psaný útvar na aktuální téma, rozšiřující základní zpravodajskou informaci o novinářův názor. Obvykle vede k vtipnému a neočekávanému závěru.

- 39 -

posledních týdnů, situaci v tomto období ale posuzuje jako velmi vážnou a „srovnatelnou s občanskou válkou“. Příčiny nepokojů jsou zde značně zjednodušeny na „nespokojenost s vládní politikou“. V závěru si (neuvedený) autor neodpustil poznámku o „masovém útěku severoamerických, britských, japonských a západoněmeckých obchodníků a íránských boháčů z Teheránu a Íránu vůbec“. Občané západních států a příslušníci íránských vyšších vrstev jsou tak házeni do jednoho pytle. Ostatní analyzované časopisy začaly příspěvky o islámské revoluci publikovat až během roku 1979. Někdy se v těchto textech objevovaly fráze typu „dlouhotrvající problémy“ nebo „nové období krize“, které čtenářům naznačovaly, že situace v Íránu je napjatá již delší dobu. Pozornějším čtenářům však předchozí absence téměř jakéhokoliv referování o tomto tématu nemohla uniknout.

- 40 -

9. Šáhův odlet a Chomejního návrat 9.1 Historický úvod Počátkem roku 1979 shledal šáh situaci v zemi neudržitelnou a rozhodl se Írán opustit. Vládu svěřil do rukou pravicového liberála Šáhpúra Bachtiára v naději, že tento politik vyřeší krizi pomocí kompromisů.83 16. ledna císařská rodina odletěla do Egypta a vzala s sebou i značné množství peněz, které na šáhovi představitelé pozdější islámské republiky marně vymáhali.84 Za této situace se někteří z umírněných opozičních vůdců pokusili vyjednávat o politické spolupráci všech revolučních organizací a uskupení, aby byla obnovena reálná konstituční monarchie. Chomejní to však odmítl a vyzval z Francie ke konečnému boji. Pro většinu duchovních bylo také nepřípustné vyjednávat s Bachtiárem, protože pro ně představoval kontinuitu nenáviděného monarchistického režimu. V období po šáhově odletu se Írán ocitl v chaosu. Ze státního aparátu fungoval pouze parlament, vladařská rada, Bachtiárova vláda a armáda. Sám Bachtiár udělal několik výrazných chyb, zejména přecenil své politické možnosti a loajalitu armády. 19. ledna 1979 se konala další masová demonstrace, během níž lid vyzval uvedené státní instituce, aby se připojily k revoluci.85 Stále častěji se mezi veřejností objevoval požadavek návratu Chomejního do Íránu. Bachtiár se jej pokoušel alespoň co nejvíce oddálit (např. uzavřením teheránského letiště), to se mu však nepodařilo. 1. února se Chomejní po patnácti letech exilu triumfálně vrátil do Íránu, kde jej přivítaly miliony věřících. Prakticky okamžitě se ajatolláh stal faktickým vládcem země. Pro věřící ztělesňoval skutečný ideál náboženského vůdce – měl až světecký vzhled, choval se důstojně a prostě. Asketismus, přirozená autorita, nesmiřitelnost k šáhovi – to vše přispívalo k růstu jeho popularity.86 Příznačný byl však také Chomejního tvrdý postoj proti jakýmkoliv politickým nebo náboženským odpůrcům. Už na počátku roku 1979 si někteří pozorovatelé všimli, že ajatolláh byl „právě tak nenáviděn jako milován a obáván“.87

9.2 Analýza 9.2.1 Rudé právo Společně s tím, jak pokračovaly demonstrace, pokračovalo Rudé právo také ve stejném stylu referování o revoluci. Ústředními náměty zpráv byly i nadále demonstrace, Chomejního výzvy a americké vměšování. V souladu s touto kontinuitou byly i titulky zpráv typu „Krveprolévání 83 84 85 86 87

Muzikář, J.: Islám…, s. 167 Macek, Z.: Kapitoly…, s. 44. Ebert, H.-G. – Fürtig, H. – Müller, H.-G.: Die Islamische Republik…, s. 119. Macek, Z.: Kapitoly…, s. 45. Johnson, P.: Dějiny…, s. 684.

- 41 -

neustává“ (3. ledna) či nadtitulky a podtitulky – např. „V Íránu v novém roce jako vloni“ (4. ledna). Pokračovala také tendence v otiskování minima publicistických textů – za celé první tři týdny roku 1979 vyšel ve stranickém deníku pouze jeden. Šlo o článek „Americké zbraně v Íránu“ z 5. ledna.88 Titulek i první věta „Spojené státy mají hlavní odpovědnost za stupňování horečného zbrojení v tak výbušných oblastech, jako jsou Perský záliv a Blízký východ.“ jasně naznačují charakter příspěvku. Komunistické propagandě se takovýto text jistě velmi hodil – byl totiž převzat z amerického časopisu Current History. Šáhův odlet ze země nebyl žádným překvapením ani pro Íránce, ani pro čtenáře Rudého práva – byl avizován mnoho dní dopředu. Ve zprávě „Šáh opustil Írán“ ze 17. ledna se redakce opět výrazněji odchýlila od zpravodajského stylu, když situaci v zemi popsala vyloženě reportážně: „V ulicích íránských měst a obcí propuklo obrovské nadšení. Milióny lidí zaplavily znovu ulice a daly průchod radosti nad událostí, která uzavírá významnou etapu novodobého vývoje země.“ Zprávy z následujících dnů popisovaly vzniklý chaos i pokračující zásahy armády. Článek „Rozhodující etapa“ z 19. ledna označil monarchistický režim poprvé za „diktátorský“. Zvěsti o chystaném převratu ze strany prošáhovských sil kolující v tomto období v Íránu se rozšířily i do českého tisku. Někdy byly dokonce zvýrazňovány tučným písmem – např. v článku „Srážky demonstrantů s armádou“ z 30. ledna: „Znovu se potvrzuje, že v Íránu probíhá tichý, plíživý vojenský převrat, jímž chce vedení armády potlačit lidové nepokoje a získat v zemi nadvládu.“ Pokud šáhův odlet něco v referování Rudého práva výrazněji změnil, bylo to zvýšení počtu publicistických textů. Jejich náplň ale zůstávala podobná – kritika západních států, zčásti i výsměch. Ten se projevil hlavně v článku z 27. ledna „Mlhavé perspektivy“ o dopadu íránské krize na západoněmecký průmysl. Autor89 ironicky komentuje snahy německých firem z minulých let uchytit se v Íránu: „Záplava petrodolarů a relativně značná politická stabilita […] sváděly nemálo firem a finančních kruhů od Rýna, bouřily jejich podnikatelskou krev a fantazii.“ Dále popisuje všechny potenciální západoněmecké hospodářské ztráty. I když je článek víceméně analytický, lze z něj vycítit cosi, co bychom mohli nazvat škodolibou radostí. Takovýto posměch je pozoruhodný zejména tehdy, když si uvědomíme, jak moc socialistické Československo lpělo na hospodářské spolupráci právě s Íránem a jak moc tuto spolupráci propagovalo v oficiálním tisku. Zprávy referující o triumfálním návratu Chomejního do Íránu jednak dokumentují nepřehlednost a napjatost situace v zemi, jednak ukazují, že redakce Rudého práva částečně 88 Text vyšel v rubrice „Řekli – napsali“, ve které se zpravidla objevovaly články převzaté ze zahraničního tisku. 89 Text je podepsán značkou (av).

- 42 -

stranila ajatolláhovi. Byly např. citovány Chomejního proslovy odsuzující kolonialismus a imperialismus nebo vměšování USA, což zapadalo do tradiční rétoriky komunistického tisku. Nejčastějším tématem článků se rychle staly ajatolláhovy spory s premiérem Bachtiárem a jeho výzvy k různým skupinám obyvatelstva. Chomejního výroky, ale i citace ze zahraničního tisku, které se ajatolláha týkaly, byly ve zpravodajství označovány tučným písmem.

9.2.2 Časopisy Týdeník Květy v tomto období publikoval v čísle 5/1979 z 1. února stručný článek „Politická krize v Íránu“. Hovoří se zde o „troskách monarchie“ a budoucím vytvoření islámské republiky, hlavním tématem komentáře90 však je nedostatečnost tempa a formy politických změn v Íránu. Velká část článku je věnována rozkolu v císařské armádě – „dosud nejpevnějším pilíři monarchie“. Není opomenut ani „protiamerický ráz všech demonstrací“. Přes uvedené prvky je článek jako celek v podstatě nestranný, zaměřuje se na vysvětlení problémů postšáhovského Íránu. Ve Světě v obrazech se články o Íránu objevovaly na počátku roku 1979 prakticky v každém čísle. Šlo o velmi stručné zprávy, které spíše doplňovaly otiskované fotografie. První text („Výbušná situace v Íránu“) byl publikován v čísle 1/1979 a byl zcela nestranný – informoval o „zostření situace“, „střetech mezi demonstranty a vládou“, „náboženské a politické opozici“ a „požadavku demokratických reforem“. Styl několikavětého příspěvku však svědčí o pouze povrchním zpracování informací. Další článek z čísla 2/1979 má titulek „Američané odjíždějí z Íránu“ a referuje o tom, že „přestože americký prezident Carter několikrát vyslovil bezpodmínečnou podporu současnému režimu v Íránu, Američané působící v Íránu jako poradci […] považují situaci za kritickou a odesílají ze země své rodiny.“ Také tento text je poměrně nestranný – s výjimkou jednoho z nejvýznamnějších aspektů, a to volby tématu. Příspěvek „Problémy nové íránské vlády“ z čísla 4/1979 už je více kriticky zaměřený vůči íránskému režimu a zejména vůči armádnímu velení. Objevují se zde slovní spojení typu „pravicová generalita“, „vojenská hierarchie, která uvažuje o vojenském puči“. V článku „Írán po šáhově odjezdu“ z čísla 5/1979 jsou obsaženy prvky kritického přístupu k osobě šáha („zakoupil již luxusní rezidenci v mexických mořských lázních Acapulco“, „šáhův odjezd vyvolal nadšení“), stále se však jedná o relativně nestranně podávané informace. Tematicky do tohoto období zapadá i třístránková reportáž „Írán v bouři“. Svět v obrazech ji sice otiskl až v čísle 8/1979 (tzn. ve druhé polovině února), ale o zřízení prozatímní vlády se 90 Komentář – publicistický článek vycházející ze známých faktů, jevů nebo myšlenek, které dává do souvislostí. Odhaluje pozadí, příčiny i důsledky a připojuje subjektivní pohled.

- 43 -

zde ještě nepsalo. Jaroslav Bouček v reportáži jednak popsal průběh posledních událostí, jednak podal souhrnný přehled východisek celé revoluce. Stěžejními tématy této druhé části textu jsou ekonomický vývoj, šáhovo zbrojení, šíitský islám (jeho srovnání se sunnitským) a teze Chomejního. Na svou dobu byl text žurnalisticky velmi kvalitní (zejména pasáže o hospodářství a islámu) a vysvětloval čtenářům některé méně známé aspekty celého vývoje. Šlo např. o okolnosti, které vynesly duchovní do čela revoluce, nebo důvody spolupráce různých

vrstev

obyvatelstva.

Protišáhovská

rétorika

se

některým

částem

článku

nevyhnula – Bouček mimo jiné velmi podrobně rozebral panovníkovy investice a jejich nevhodnost pro Íránce. Nejde však o ideologické útoky na šáha, spíše o konstatování jeho chyb – např. ve formulacích typu „neuvážené investice“. Ideologicky nejzabarvenější pasáží reportáže tak byl sloupek s podtitulkem „Z historie Íránu“, který uváděl významné letopočty íránských dějin ve 20. století a nejzákladnější informace k nim. V heslech se např. tvrdilo, že smlouvy Anglie a carského Ruska s Íránem byly pro zemi nevýhodné, což změnily až nové smlouvy Íránu se sovětským Ruskem. Mladý svět otiskoval o íránských událostech na počátku roku 1979 zejména dva typy textů – stručné několikavěté zprávy v rubrice „Vteřiny týdne“91 a rozsáhlejší politické komentáře. Do druhé skupiny patří text Aleše Bendy z čísla 3/1979 (bez titulku). První polovina článku analyticky rozebírá dosavadní vývoj v Íránu, o němž se zde píše jako o „dlouhotrvající krizi“ – přestože zatím v Mladém světě nevyšel jediný příspěvek věnovaný výhradně tomuto tématu. Ve druhé polovině se však komentář mění na obvyklou kritiku USA s tradičními obraty: „protiamerický ráz demonstrací“, „cílem je jen udržení amerického vlivu v této bohaté zemi“, „politika lidských práv je v tomto případě zapomenuta“ apod. Zbytek příspěvků daného období spadá do kategorie jedno- až dvouvětých, obvykle nestranných noticek.92 Výjimkou je noticka z čísla 8/1979 stranící Chomejnímu: „Po patnácti letech v exilu se vrátil do Íránu přední politický a náboženský činitel ajatolláh Chomejní, který je mluvčím íránských demokratických sil.“ Je zajímavé, že takto významné a mediálně atraktivní události nevěnovala redakce Mladého světa více prostoru. Ve stejném čísle se objevila ještě zpráva „Írán ve varu“, v níž se psalo o šáhově odletu, poklesu amerického vlivu a obětech nepokojů.

91 Tato rubrika byla obdobou rubriky „24 hodin v zahraničí“ z Rudého práva. 92 Noticka – drobná až jednovětá zpráva o událostech a jevech, kterým se nepřipisuje zásadní význam. Nemá vlastní titulek, je zalamována do rubriky a odpovídá jen na základní otázky.

- 44 -

10. Vznik prozatímní vlády a bitva o Teherán 10.1 Historický úvod Záhy po svém návratu se Chomejní zapojil do řízení státu – už 5. února jmenoval prozatímní vládu v čele s Mehdím Bázargánem, někdejším politickým přívržencem Mosadeka.93 V Íránu tak vzniklo dvojvládí. Po několika dnech zmatků vypukla 9. února v některých vojenských posádkách prochomejníovská vzpoura, která přerostla v mocenskou likvidaci dosavadního vládního aparátu. Rozhořela se bitva o Teherán mezi vzbouřenou částí vojsk (zejména příslušníky letectva) a věřícími na jedné straně a zbytkem armády věrným starému režimu na straně druhé. Royalisté se zmocnili rozhlasu a požádali vysílačem císařskou gardu o pomoc. Elitní a šáhovi fanaticky oddaná jednotka „Nesmrtelných“ poté brutálně zaútočila na povstalecká kasárna letectva Farahabad na jihu hlavního města. Zdejší kadeti kladli odpor a když zjistili, že se neubrání, otevřeli sklady zbraní a vydali je civilistům.94 V následných pouličních bojích zahynulo asi 1000 osob. Šáhova garda byla poražena a velení armády zůstalo osamocené. 11. února bylo nuceno vyhlásit neutralitu, čímž revoluce zvítězila. Bachtiárova vláda padla a sám předseda vlády uprchl.

10.2 Analýza 10.2.1 Rudé právo O jmenování prozatímní vlády referovalo Rudé právo ve zprávě „Íránská krize se dále zauzluje“ z 6. února. Tento i následující články obsahují především výroky Chomejního, Bachtiára a Bázargána a časté zmínky o napjatosti poměrů – např. ve formě slovních spojení „tendence ke zostřování“, „vyhrocující se konflikt“ nebo „kritická situace“. Vybočením ze stereotypu zpravodajských textů i dokladem významu událostí v Íránu je publicistický článek „Írán“, který byl 7. února publikován v rubrice „Země, o které se mluví“. Text o Íránu vyšel v téže rubrice již při příležitosti šáhovy návštěvy ČSSR v srpnu 1977, nabízí se tedy srovnání obou příspěvků. Prvním rozdílem mezi články je, že každý z nich uvádí jinou rozlohu Íránu – starší text 1 648 000 kilometrů čtverečních, mladší o 8000 kilometrů čtverečních méně. Jde zřejmě o překlep. Mnohem závažnější odlišnosti se projevují v celkové struktuře článků. Starší popisuje bohatou historii země, nejnovější ekonomický vývoj (bílou revoluci) a zahraniční politiku. Všechny tyto procesy hodnotí veskrze kladně. Příspěvek z roku 1979 se naproti tomu zaměřuje na popis národnostních problémů, těžbu ropy, neúspěchy bílé revoluce a chyby šáhova režimu. Jediná víceméně kladná zmínka o šáhových reformách 93 Krejčí, J.: An Islamic Response…, s. 53. 94 Ebert, H.-G. – Fürtig, H. – Müller, H.-G.: Die Islamische Republik…, s. 121–122.

- 45 -

(„podnikl řadu opatření s cílem uvést zemi z polofeudálních poměrů na kolej kapitalistického vývoje“) vyznívá v celkovém kontextu článku spíše jako povzdech nad nereálnými představami podivínského panovníka. Poměrně dlouhá závěrečná pasáž textu je věnována historii komunistické strany TUDE a postojům jejího nejvyššího představitele. Posun od chvály ke kritice nebo minimálně chladnému odstupu je více než zřejmý. A je pozoruhodný i proto, že autorem obou textů byl tentýž novinář – Milan Mádr. Zprávy až do vypuknutí bojů o Teherán informovaly stále především o sporech Bachtiára, Bázargána a Chomejního a o demonstracích podporujících posledně jmenovanou dvojici. 9. února se v článku „S lidem i vojáci“ opět objevilo prohlášení strany TUDE o „plánech imperialistů“ a chystaném „krvavém puči“. Většina bitvy o Teherán proběhla o víkendu, rozsáhlá zpráva rekapitulující její průběh byla proto publikována až v pondělí 12. února. Referování o těchto událostech muselo být značně obtížné, neboť některé z nich nejsou uspokojivě vysvětleny dodnes. Svědčí o tom i pasáž ze zmíněné zprávy „Napětí se vyhrocuje“: „Od pátku do neděle bylo íránské hlavní město dějištěm bouřlivých událostí […] Z Teheránu přichází záplava často si vzájemně odporujících nebo těžko ověřitelných zpráv, které svědčí o značně nepřehledné situaci.“ Zprávy správně konstatovaly, že nejprudší boje se zpočátku rozhořely mezi císařskou gardou a kadety letecké školy a že mnoho zbraní se dostalo do rukou civilistů. Vyhlášení neutrality velením armády bylo popsáno následovně: „Armádní komuniké, které oznámilo, že ozbrojené síly zachovají v nynější situaci neutralitu, znamená podle zpravodajů agentury AP, že armáda vlastně uvolnila cestu stoupencům ajatolláha Chomejního a celému národně demokratickému hnutí.“ Bouřlivé události v Íránu způsobily velký nárůst publicistiky v Rudém právu. Komentáře v drtivé většině přinášely kritiku USA, psalo se o krachu americké politiky, imperialismu a snahách za každou cenu zvrátit vývoj v Íránu. Tomu odpovídají i citově zabarvené titulky textů – např. „Mraky na obzoru“ (8. února), „Americký stín nad Íránem“ (10. února) nebo „Nervozita a zděšení“ (13. února). Rétorika těchto článků byla často ironická a posměšná – v souvislosti s působením amerického generála Huysera v Íránu se v prvně jmenovaném komentáři píše: „Střelba do demonstrantů na ulicích íránských měst, při níž počet obětí byl stejný jako při velké bitvě, se uskutečnila s požehnáním nekorunovaného Roberta Huysera I.“ Objevovaly se zde formulace typu „intervence na plné obrátky“, „úvahy s koloniálním puncem“, „imperialistická východiska politiky“ nebo „americká vláda v úzkých“. Milan Mádr dokonce ve zmíněném komentáři z 10. února konstatoval, že „chod dějin nemůže zastavit ani snaha exportovat americkou kontrarevoluci“.

- 46 -

10.2.2 Časopisy Mladý svět otiskl v tomto období v rubrice „Zahraniční komentář“ text Bohumila Horáka. Autor jednak popisuje objektivní problémy, které bude muset prozatímní vláda řešit (a neskrývá své sympatie k ní), jednak kritizuje USA. Hovoří o „lekci uštědřené imperialismu“, „plánu kontrarevolučního převratu“, „domácí i zahraniční reakci“ apod. Celkově text vyznívá jako oslava vítězství revoluce.

- 47 -

11. Domácí a zahraniční politika postšáhovského Íránu 11.1 Historický úvod Následující období bylo ve znamení rychlých a ostrých opatření v oblasti zahraniční politiky země, kdy bylo likvidováno dědictví monarchistické éry. Írán vystoupil z paktu CENTO,95 přerušil styky s Izraelem a zrušil všechny dohody se Spojenými státy – včetně smluv o dodávkách dalších zbraní.96 Současně byly také zahájeny tvrdé represe vůči přívržencům a představitelům šáhovy monarchie – už 16. února byli popraveni čtyři armádní generálové a v následujících týdnech pokračovaly popravy stovek politických, vojenských a veřejných činitelů minulého režimu.97 Postupně se na popravištích ocitli i Chomejního političtí odpůrci, členové disidentských sekt, národnostních a náboženských menšin.98 Po dosažení hlavního cíle revoluce – svržení šáha – se však začaly rychle projevovat rozdíly mezi jednotlivými složkami dosud relativně jednotné opozice. Militantní duchovní oddaní Chomejnímu a jejich laičtí spojenci požadovali zřízení islámského státu vedeného kleriky. Laičtí islámští radikálové vedení Bázargánem prosazovali méně rigidní model, liberální sekulární síly (zejména Národní fronta) si představovaly režim založený na sociální demokracii. Levicové islámské skupiny – např. Mujahedin-e Khalq99 – chtěly vytvořit rovnostářskou muslimskou společnost propojující islám a marxismus. Krajnější levice (Fedai Khalq100 a TUDE) tvrdila, že současná revoluce je pouze krok na cestě k socialistické revoluci, která by měla následovat.101 Hlavní pozornost Íránců však byla upřena k chystanému referendu, v němž měli rozhodnout o budoucím státním zřízení země. Konalo se 30. března formou volby mezi monarchií a islámskou republikou a zúčastnilo se jej přes 90 procent oprávněných voličů. 98 procent z nich se vyjádřilo pro druhou možnost.102 Brzo poté byla zahájena důsledná islamizace státu, která začala zasahovat do všech složek života íránské společnosti a ovlivňovala i politiku, ekonomiku a kulturu. V zahraniční politice zůstaly – vedle Izraele – „největším ďáblem“ Spojené státy, nahromaděná i vyprovokovaná zášť vůči šáhovu režimu se však ventilovala akcemi a prohlášeními namířenými také proti vnějším vlivům západní (resp. evropské) civilizace, proti imperialismu

95 CENTO – Central Treaty Organization (původní název – Bagdádský pakt). Vojensko-politický blok založený roku 1955 z iniciativy USA. Do bloku patřilo Turecko, Irák (v roce 1959 vystoupil), Velká Británie, Írán a Pákistán. Roku 1979 se pakt rozpadl. 96 Muzikář, J.: Islám…, s. 167. 97 Macek, Z.: Kapitoly…, s. 45. 98 Johnson, P.:, Dějiny…, s. 687. 99 Mujahedin-e Khalq – Organizace lidových mudžáhidů. 100 Fedai Khalq – Organizace lidových mučedníků. 101 Krejčí, J.: An Islamic Response…, s. 53. 102 Muzikář, J.: Islám…, s. 167.

- 48 -

i komunismu. „Velkým Satanem“ tak pro Írán byl i SSSR a zejména rozpory s domácí levicí vyvolávaly ostré protisovětské výpady.103

11.2. Analýza 11.2.1 Rudé právo Velmi významným dokumentem pro rozbor referování stranického deníku o Íránu tohoto období, ale i pro rozšíření pohledu na některé historické souvislosti, je „Zpráva komentátora Rudého práva ze služební cesty do Íránu“. Byla sepsána Zdeňkem Kropáčem 28. března 1979 a 27. dubna předložena k informaci účastníkům schůze předsednictva ÚV KSČ. O tom, že údaje v ní obsažené nejsou zkresleny autorovou snahou zalíbit se nebo strachem z předložení „nevhodných“ informací, svědčí celková koncepce textu i fakta v něm obsažená. Čtrnáctistránkový dokument je důležitý zejména proto, že články Zdeňka Kropáče o Íránu Rudé právo skutečně otiskovalo – často s exkluzivní poznámkou „od našeho íránského zpravodaje“. Nabízí se tak poměrně ojedinělá příležitost srovnat informace z článků s informacemi ze zprávy a zjistit, co z ověřených faktů redakce (a protože dokument četli členové ÚV KSČ, tak i strana) dovolila publikovat. Konkrétní komentáře či poznámky členů schůze ÚV KSČ se bohužel nedochovaly. Zpráva104 se věnuje mnoha aspektům situace v Íránu, následující přehled je výběrem těch, které souvisejí s nejčastějšími tématy článků Rudého práva. Kvůli zachování autenticity jsou citace doslovné, jejich podrobnost není pro pochopení atmosféry v Íránu na škodu:

Chomejní – jeho osobnost, hodnocení a vztahy s dalšími představiteli revoluce „Začínala se projevovat rychlá nejednotnost v řadách církevní vysoké hierarchie. Chomejního příkazy druhý den museli jiní z ajatolláhů zmírňovat a vysvětlovat přijatelnějším způsobem: Madarí a Talleghání. Trhliny se mohou rozšiřovat a mohou mít v brzké době závažnější charakter. […] Mínění na Chomejního se začalo mírně – zatím – diferencovat. Stále za ním stojí snadno manipulovatelné masy fanatických věřících. Stačí jediné jeho slovo, aby je zvedl do „svaté války“, uzná-li to za nutné. Šíří se však i jiné zvěsti: Posledními vystoupeními, které jiní ajatolláhové museli buď zmírňovat, nebo dementovat, se poněkud zesměšnil. Je prý už starý, v Kommu se zmůže několikrát denně pozdravit z okna stále čekající davy a zase prý upadá do stařeckého spánku. Neumí prý ani pořádně persky, zásoba jeho slov prý nepřesahuje dvě stovky. Je to ostatně cítit z jeho velice jednoduchých projevů. Vzděláním se prý může rovnat 103 St. Vincent, David: Iran: a travel survival kit. Lonely Planet Publications, Hawthorn 1992, s. 15. 104 Služební cesta, na jejímž základě byla zpráva sepsána, se uskutečnila v období 27. února–22. března 1979.

- 49 -

vesnickému mulláhovi, jejichž úroveň je velice nízká. Takovéto věci už dnes kolují Teheránem. Nemusí to být vždycky přání otcem myšlenky. Sledoval jsem projevy místních posluchačů před televizní obrazovkou, jejich úšklebky až pobavený smích. Vzniká otázka, jak je možné, že tento člověk, který ještě před několika málo měsíci nebyl ani v Íránu příliš znám, se tak rychle prosadil. […] Vzniká další otázka, kdo stál v pozadí za nízkovzdělaným ajatolláhem Chomejním. […] V posledních dnech před mým odjezdem ze země se projevoval stále méně a méně.“105

Revoluční výbory „Teoreticky by revoluční radě měly podléhat revoluční výbory v místech a městech, měly by poslouchat a plnit její příkazy. Skutečnost je však blíže k nezvládané anarchii. Podle všech příznaků se věc jeví tak, že revoluční výbory jsou svrchovanými držiteli moci v místech a městech, nekontrolovatelné a nepostižitelné, vůbec neodpovídají revolučním výborům po našem únoru 1948, dokonce ani v dělnických oblastech. […] Kolovaly pověsti, že teheránský „ústřední“ revoluční tribunál soudil před popravami asi padesát minut, místní tribunály prý jen pět minut.“106

Postavení strany TUDE „Za šáha byl veškerý politický život […] zastaven. […] K životu byla vyvolána jediná, šáhem povolená strana Rastakhiz. […] Jediná strana, která vedle ní existovala, sice v podmínkách těžké perzekuce a ilegality, byla v roce 1949 založená Lidová strana Íránu (Tudeh). Pozice Tudeh v zemi jsou velmi slabé, vedení dosud setrvává v exilu, zřejmě stále z obav před represemi, vedení v zemi je tudíž v rukou mladých a nezkušených lidí. Náladu vystihl leták, který byl vylepován zejména kolem univerzity: Nechceme Tudeh z těchto důvodů: Pomohl šáhovi zlikvidovat Mosadeka; Celou dobu byl v ilegalitě a vedení v exilu, zatímco národ bojoval; Jsou to loutky Moskvy; Nevěří a nemají Boha atd. Těchto bodů je celkem deset. O Tudeh se dnes ví, ale není zatím výraznou silou a konkurencí.“107

Velmoci v íránské revoluci „Revoluce byla od samého počátku vedena v duchu boje proti imperialismu, za osvobození se z koloniálního područí, do kterého zemi dostal šáh. Do pozice nepřátel se dostaly všechny 105 NA, f. KSČ-ÚV-02/1, neinventarizováno. Zpráva komentátora Rudého práva ze služební cesty do Íránu, s. 1–3. 106 Tamtéž, s. 4–5. 107 Tamtéž, s. 9–10.

- 50 -

velmoci, kromě Francie: USA, Velká Británie, Sovětský svaz, Izrael, Čína. Největší nenávistí byli zahrnuti Američané. Dokazovala to hesla, transparenty, plakáty. Útokům, které řídili mullahové a vůbec církev, inspirovaná Chomejním, podléhal i Sovětský svaz. Celá revoluce byla dále vedena v nesmiřitelném a ostrém duchu proti komunistům, komunismu, tudíž Moskvě a „jejím přisluhovačům a loutkám“, proti SSSR. Na jedné straně se v prvních dnech prodávaly na mnoha místech v Teheránu […] knihy Gorkého, Lenina, Marxe, Che Guevary, ale také literatura vysloveně maoistická, albánská, na druhé straně se volalo: Smrt Leninovi! Nechceme stalinskou diktaturu! Obrazy Brežněva a Cartera na jedné šibenici. A další hesla: SSSR je imperialismus jako USA! Komunisté vládnou lidu z paláců jako šáh! Komunisté neuznávají žádného boha! V SSSR vládne také menšina většině! SSSR má imperialistické základny ve světě jako USA! Smrt komunistům! apod. V této fázi se už útoky církve nezaměřují ani tak proti západním

velmocem,

ale

především

proti

komunismu,

proti

komunistům,

proti

„komunistickému nebezpečí“. […] Protikomunistické názory silně převyšují, nenacházejí skoro odpůrců. […] Zdá se, že ostatní velmoci […] ustoupily zcela do pozadí a nezájmu. Dokonce se objevil v novinách článek: Ani metr plynu Sovětům. Někdy nabývá tato nálada až výrazů hysterie.“108

Jak je zřejmé z historického úvodu této kapitoly i z citované zprávy, období po vítězství revoluce bylo plné událostí a procesů významných pro Írán i další státy a jejich zájmy. V Íránu postupně docházelo k zakládání politických stran, obnovování těžby ropy, vytváření politických koncepcí apod. Západní i východní státy se proto snažily na zemi působit a zajistit si v rodícím se islámském státě, o jehož přesnější podobě a záměrech neměl nikdo konkrétnější představy, co nejvýhodnější pozice. Do těchto snah spadalo také příslušným způsobem konstruované mediální pokrytí. V Rudém právu se popsané tendence projevily např. stále vysokým počtem publicistických článků. Charakteristickým rysem komentářů – ale i zpráv – z tohoto období jsou velmi časté citace stanovisek strany TUDE. Např. ve skládané zprávě „Úsilí o normalizaci“ z 15. února se pod mezititulkem „Hluboce protiimperialistické a demokratické hnutí“ objevil výňatek z rozhovoru s vysokým představitelem této strany s četnými tučně zvýrazněnými pasážemi – např. „Američané plenili naši zemi, byli v pozadí všech ukrutností v Íránu. Dokud budou v zemi američtí experti, revoluce bude v nebezpečí.“ 3. března pak byl s titulkem „Íránská revoluce, její hybné síly a úkoly“ publikován další rozhovor, tentokrát s členem výkonného výboru 108 NA, f. KSČ-ÚV-02/1, neinventarizováno. Zpráva komentátora Rudého práva ze služební cesty do Íránu, s. 11–12.

- 51 -

TUDE. Vyskytuje se v něm několik zajímavých detailů. Redakce nebyla ani tentokrát schopna zajistit jednotnou transkripci z perštiny a název strany se zde objevuje ve dvou podobách – TUDE a Tudeh. U textu pro redakci zřejmě stěžejního je to pozoruhodné. Při kritice USA a šáha se tentokrát redakce také zapletla do vlastních sítí a neustále opakovaných frází a podařila se jí až úsměvná chyba – šáhův režim podle textu „ustavil americký imperialismus“, samotný režim pak měl být „reakční, protilidový a protiimperialistický“. Dalším zajímavým aspektem je – podobně jako v již dříve publikovaných rozhovorech s členy TUDE – zlehčování role islámu v revoluci: „Je zřejmé, že buržoazní propaganda zkresluje skutečný smysl vývoje v Íránu tím, že záměrně zdůrazňuje náboženský aspekt.“ Nejpozoruhodnější je však samotná tendence neustále v textech zdůrazňovat roli TUDE – a to i přesto, jak nízká její skutečná prestiž a váha mezi Íránci byla (viz strana 50). Ojedinělý, ale pro pochopení uvažování redakce a v podstatě i komunistické strany velmi důležitý, je článek „O šáhovi, mírovém soužití a solidaritě“ z 10. března. Text vyšel v rubrice „Odpověď čtenářům“. Před samotnou analýzou příspěvku je účelné uvést, jaký význam komunistická propaganda dopisům čtenářů připisovala. V materiálu pro XV. sjezd KSČ z 15. listopadu 1974 se v kapitole „Účinnost masového působení a masové politické práce tisku“ praví: „Dopisy čtenářů signalizují aktuální a naléhavé otázky a jsou i určitým odrazem míry účinnosti a šíře společenského působení jednotlivých novin a časopisů. […] Neustále roste počet dopisů politického charakteru, v nichž čtenáři reagují na články uveřejněné v tisku, ať již v kladném či záporném smyslu. […] Vzestup počtu dopisů čtenářů […] zejména u stranických deníků dokumentuje též zvyšující se účinnost a vliv masového působení v širších vrstvách čtenářů. […] Je proto správné, že většina redakcí věnuje využívání dopisů v novinách soustavnější péči, rozšiřují prostor stálých rubrik z dopisů a příspěvků čtenářů […]. V dalším období, kdy usilujeme o účinnější a působivější ovlivňování myšlení a jednání lidí v socialistickém duchu je však potřebí, aby všechny redakce plně doceňovaly význam politického kapitálu jaký v tomto smyslu představují dopisy čtenářů a v celém systému redakční práce z tohoto zdroje maximálně těžily.“109 V případě uvedeného textu se redakce těmito pokyny skutečně řídila. Článek je významný především proto, že reaguje na dopisy čtenářů, jejichž dotazy při čtení novinových textů o islámské revoluci napadají i současníky: „Jsou to dotazy na zahraničně-politické postoje bývalého monarchistického režimu a v této souvislosti i na vývoj československo-íránských vztahů. „Dnes čteme v Rudém právu,“ píše např. K Matěják z Jablonce n. N., „jak byl režim 109 NA, f. ČÚTI, kart. 80, fasc. Materiál pro XV. sjezd KSČ 1974. Souhrnné rozbory a analýzy pro ÚV KSČ 1967–1980, s. 1–2.

- 52 -

v Íránu protilidový a nemorální. To jsme nevěděli dříve? To byla nafta důležitější než zásadní socialistický postoj?““ Jak je možné se přesvědčit v materiálech pro předsednictvo ÚV KSČ z šedesátých a sedmdesátých let (viz kapitola Vztahy mezi ČSSR a Íránem před vypuknutím revoluce a jejich mediální obraz), hospodářská prospěšnost československo-íránských vztahů byla skutečně nadřazována ideologickému aspektu. Autor článku Zdeněk Hoření však postoje ČSSR popsal zcela jinak: „Pokud jde o charakter vnitřního vývoje v Íránu, své sympatie k lidovému hnutí v této zemi jsme nikdy neskrývali. Dnes ani včera.“ Ve skutečnosti ještě dlouho po vypuknutí prvních demonstrací tyto „sympatie“ nebyly v Rudém právu nijak zřetelné, naopak, šáhův režim by chválen pro řešení sporů mírovou cestou apod. Text dále obhajuje dřívější postoje ČSSR, které se měly řídit „principy mírového soužití a vzájemně výhodné spolupráce“. Československý podíl na industrializaci Íránu prý „pomáhal íránskému lidu zhodnocovat jeho národní bohatství a oslabovat jeho hospodářskou a politickou závislost na imperialistických zemích“. Z citované otázky čtenáře podle Hoření plyne nedorozumění: „jako by politika mírového soužití bránila vyjádřit naše zásadní politické postoje“. Zajímavá je též poznámka, že „nepřípustný je jak export revoluce, tak export kontrarevoluce“. Celý článek působí dojmem horečného obhajování něčeho, co obhájit nelze. Z uvedených argumentů autora textu navíc nepřímo vyplývá, že ČSSR se v podstatě chovalo jako kapitalistický stát, kterému v rámci vztahů s Íránem šlo zejména o zhodnocení svých investic. Nemá smysl se zabývat všemi jednotlivými publicistickými články daného období, protože jejich velká část si je navzájem velmi podobná. Nejodlišnější od tradiční rétoriky stranického deníku byla série pěti reportáží, souhrnně označená jako „Írán – země ve vichřici“. Pisatelem všech těchto článků byl Zdeněk Kropáč – autor výše citované zprávy a jediný novinář Rudého práva, který v době revoluce Írán skutečně navštívil. A jeho znalost íránského prostředí je velmi znát. Reportáže (publikované mezi 31. březnem a 11. dubnem) jsou psané spíše literárním stylem a představují zdaleka to nejlepší, co za celou revoluci v deníku vyšlo. Mnohem názorněji a přístupněji než ideologicky podbarvené komentáře zachycují složitost íránských poměrů, strach a nejistotu obyvatel, všudypřítomný zmatek a nebezpečí, ale také krásy Íránu a jeho kulturu. Místy mají spíše charakter cestopisu. Jejich největším přínosem je zachycení mnoha paradoxů revoluce, a to i těch, jejichž publikování v dané době nebylo zdaleka běžné. Patří mezi ně např. časté ignorování Chomejního výzev Íránci, používání amerických zbraní revolucionáři nebo nepřátelský postoj Íránu vůči všem velmocím. Přece jen však nebylo Kropáčovi povoleno (a pravděpodobně by si to ani nedovolil) psát o protikomunistických a protisovětských náladách tak otevřeně, jako ve zprávě pro ÚV KSČ – v tomto případě se omezil na kulantní poznámku: „Všichni jsou nepřátelé, každá velmoc nás - 53 -

[Íránce] vykořisťovala!“ Kropáčovy texty mají i lidský rozměr – popisují utrpení obyčejných Íránců. Ne však jako důsledek působení imperialistických států, ale shody všech okolností, tvrdě kritický je autor pouze vůči tajné policii SAVAK. Jako jeden z prvních si Kropáč také všiml zbytečné krutosti revoluce (zejména při popravách) a nastupující nekompromisní islamizace společnosti: „Jediné slovo narůstá do obrovských rozměrů – islamizace. Slovo, které snad některé leká a znamená možná návrat do hlubokých stínů dávné minulosti.“110 Zprávy z období po převzetí moci duchovními měly velmi kolísavou úroveň – někdy přinášely kvalitní obraz situace, jindy byly přeplněny citáty příslušníků TUDE a „pokrokových sil“. Často se objevovala rétorika a slovní zásoba obvyklá pro socialistické revoluce – „popravy reakčních generálů“, „unáhlené rozpouštění lidových milicí“ apod. Obvyklé bylo též používání citově zabarvených prvků ve zpravodajství – např. „jho neokolonialismu“. Nejčastějšími tématy zpráv bylo připravované referendum, pronásledování přeživších agentů SAVAKU, otázky spojené s obnovením těžby ropy a přechod k „mírovému“ životu v zemi.

11.2.2 Časopisy Týdeník Květy otiskl v čísle 10/1979 z 8. března celostránkový článek „Írán: normalizace pokračuje“. Jak titulek napovídá, věnuje se text obnově rozvrácené země. Obsahuje však mnoho pasáží, které islámskou revoluci popisují způsobem typickým pro socialistické revoluce: „V čele revolučních přeměn stály lidové masy, které požadovaly skončit se starými pořádky. Zatím stále pokračuje očista státního aparátu. […] Ačkoli normalizace života v zemi pokračuje, reakční síly se stále aktivizují. […] Největším nepřítelem zůstává imperialismus.“ V Mladém světě se objevovaly především noticky v rubrice „Vteřiny týdne“. Většinou je na nich patrná snaha vyjádřit podporu revoluci – už pouhou volbou témat: „Íránská prozatímní vláda Mahdího Bázárgána jednomyslně schválila dekret o konfiskaci veškerého majetku šáha Páhlavího i majetku členů jeho rodiny.“ (10/1979) nebo „Prezident Československé socialistické republiky Gustáv Husák zaslal ajatolláhu Chomejnímu blahopřejný telegram při příležitosti vyhlášení Íránské islámské republiky.“ (17/1979). V čísle 19/1979 pak vyšla zpráva „Írán republikou“ pojednávající opět o výsledcích referenda. I zde byly zřetelně vyjádřeny sympatie autora111 – např. ve formulaci „referendum upevnilo vítězství lidové revoluce“. Nejvýznamnějším textem publikovaným v tomto období ve Světě v obrazech byl článek „Írán po převratu“ v čísle 9/1979. Rétorika příspěvku je silně ideologicky podbarvena – píše se zde

110 Tyto reportáže nebyly jedinými publikovanými Kropáčovými texty – např. 6. března vyšel další jeho článek „Vzdor i smutek Beheste Zahra“ o návštěvě hřbitova, na němž se pohřbívaly oběti revoluce. 111 Článek je podepsán šifrou (KN).

- 54 -

o „despotickém šáhově režimu a lidových silách“, „pádu reakční monarchie“ a „těžké porážce strategie imperialismu“. Nejzajímavější je spojení bývalého íránského císařství se slovem „reakční“ – tato formulace odporuje (v českém tisku mnohokrát opakované) tezi, že režim každého státu je pouze jeho vnitřní záležitost.

- 55 -

12. Problémy islámské republiky 12.1 Historický úvod V létě roku 1979 bylo vytvořeno třiasedmdesátičlenné ústavodárné shromáždění, které zahájilo diskuze o podobě ústavy islámské republiky. Tento orgán postupně sestavil dokument, který uvedl do praxe Chomejního koncepci Velájate fakíh – vládu duchovenstva. Proti takovéto formě státu se však vytvořila opozice, a to dokonce i mezi duchovními. Nesouhlasili s ní např. umírnění ajatolláhové Taleghání a Šaríatmadárí, kteří tvrdili, že vládu je nutné řídit, ale ne se na ní přímo podílet.112 To by ovšem znamenalo vzdát se dosaženého politického monopolu duchovenstva, což Chomejní nechtěl připustit, a proto zahájil proti oběma duchovním (kteří požívali značné prestiže a podpory věřících) politický boj. Chomejního představy nakonec zvítězily. Začaly se však objevovat ještě závažnější problémy. Během léta se ukázalo, že Chomejního okolí nemá žádné konkrétnější představy o cílech a metodách praktické hospodářské politiky. Narušení vnitřních i vnějších ekonomických vazeb v důsledku demonstrací, stávek, změn zahraničně-politické orientace a vnitropolitických zmatků snížilo hrubý objem výroby na polovinu (nadále stagnovala i těžba ropy), nezaměstnanost postihla více než čtvrtinu obyvatelstva v produktivním věku. Aktivizovala se také kurdská sunnitská menšina (i některé další), která už koncem března předala Chomejnímu dokument požadující zřízení autonomních národnostních oblastí v rámci jednotného íránského státu. Ajatolláh požadavky nezveřejnil a místo oficiální odpovědi označil celou koncepci národa za evropský import narušující jednotu islámské obce. Kurdská opozice – podobně jako další skupiny nesouhlasící s Chomejním – poté začala být potlačována silou.113 Některé oddíly Revolučních gard byly přesunuty do Kurdistánu a ve spolupráci s armádními jednotkami do podzimu ovládly hlavní městská centra.

12.2 Analýza 12.2.1 Rudé právo Zprávy o nepokojích v Kurdistánu a Turkestánu se v Rudém právu objevily už v období kolem referenda o státním uspořádání. Např. takřka polovina článku z 30. března „Írán v předvečer referenda“ je věnována tomuto tématu, objevuje se zde prohlášení kurdského představitele, že „nebude volit islámskou republiku, v níž by měly být ignorovány požadavky národnostních a náboženských menšin“. Některé zprávy s touto tematikou jsou klasickým příkladem porušování žurnalistického pravidla o poskytnutí prostoru oběma stranám v každém 112 Muzikář, J.: Islám…, s. 172. 113 Krejčí, J.: An Islamic Response…, s. 57.

- 56 -

zpravodajském textu. Např. článek „Demonstrace v Balúčistánu“ z 11. dubna obsahuje pouze výroky mluvčího prozatímní vlády, které jsou namířeny proti demonstrantům a politickým odpůrcům: „Tyto nepokoje vyvolávají kontrarevoluční elementy podporované ze zahraničí.“ nebo „Separatistické živly povzbuzované cizími agenty organizují protestní demonstrace.“. 17. dubna otiskl deník první zprávu o neshodách mezi ajatolláhy – „Rozpory mezi šíitskými předáky“. Hovoří se zde o Talegháním a jeho protestům proti „pošlapávání práv íránského lidu“. Ajatolláh je v textu označen jako „nejpopulárnější náboženský předák po Chomejním“. Tyto zmínky svědčí o tom, že ačkoliv redakce obvykle přímo či nepřímo vyjadřovala podporu Chomejnímu, zobrazovala také jeho neúspěchy a spory. Problémy byly vůbec nejčastějším námětem zpráv tohoto období – texty referovaly o demonstracích nezaměstnaných, popravách, napětí v Kurdistánu apod. Jakmile to však bylo možné, do zpráv se opět dostávala prohlášení strany TUDE nebo jakékoliv prosovětské a prokomunistické výroky íránských představitelů. Jak již bylo uvedeno výše, neměla TUDE v Íránu v dřívějších fázích revoluce mnoho příznivců. Časté citace jejích projevů by mohly naznačovat, že se její postavení mezitím již zlepšilo. Podle materiálu ÚV KSČ, který byl projednáván na schůzi předsednictva až v roce 1980, tomu tak ovšem nebylo. Navíc se v něm objevují náznaky, že levice nemá v Íránu obecně dobré jméno a že podporuje Chomejního jen proto, aby mohla fungovat: „Zvláštní místo v politickém životě země zaujímá strana Tude, která po přechodném období, kdy v létě 1979 působila poloilegálně, vyvíjí nyní svou činnost zdánlivě legálně.

[…]

Strana

Tude

z taktických

důvodů

vyjadřuje

podporu

Chomeinimu

protiimperialistickému a demokratizačnímu programu islámské revoluce. Jak se ukazuje, je vliv marxistické strany Tude na masy dosud malý a projevuje se i nejednota mezi stranou Tude a ostatními složkami levicových a demokratických sil. Činnost strany Tude v Íránu je pod neustálou kontrolou revolučních orgánů, které hlídají budovu sekretariátu strany a podrobují výslechu všechny její návštěvníky. […] Naděje na úspěch v parlamentních volbách pro kandidáty Tude, jakož i pro kandidáty pokrokových a demokratických sil, […] jsou velmi malé.“114 Straně TUDE se kontinuálně věnovaly i publicistické texty – např. komentář „Revoluční pohyb v Íránu“ z 26. dubna.115 Článek, jehož autorem je první tajemník TUDE, je pouhým omíláním již mnohokrát publikovaných frází o „svržení nenáviděného despotického režimu“, „těžkém úderu zasazeném imperialismu USA“ a „skutečně lidových silách a jejich předvoji – dělnické třídě“. Přesto jde z pohledu žurnalistické teorie o menší prohřešek, než otiskování takovýchto 114 NA, f. KSČ-ÚV-02/1, sv. 141, a. j. 137. Současná situace v Íránu, s. 3–4. 115 Text vyšel v rubrice „Řekli – napsali“.

- 57 -

sdělení v rámci zpravodajství – jako např. 6. května ve zprávě „Pokusy brzdit revoluci“, která je prakticky celá věnována výrokům představitelů TUDE a má vyloženě publicistický ráz. V souvislosti s protiamerickými i protikomunistickými náladami v Íránu je velmi zajímavá zpráva „Íránští novináři protestují stávkou“ ze 17. května. Text konstatuje, že redaktoři jednoto z teheránských deníků „vstoupili do stávky na protest proti omezování svobody tisku. Stávku vyvolalo rozhodnutí vyloučit z redakce listu 22 osob označených za stoupence levicových názorů.“ Na první pohled to vypadá, že redakce Rudého práva v souladu s posláním periodického tisku správně (myšleno správně pro režim ČSSR) informovala o zásadově levicových novinářích. Při bližším zkoumání se však ukazuje, že zpráva mohla na čtenáře působit spíše opačně a dokazovala to, co deník v řadě textů popíral – antilevicové zaměření nového íránského režimu. Koncem května začaly být zase otiskovány zprávy o nepokojích v některých provinciích – zejména v Chúzestánu. Opět v nich obvykle byla citována pouze jedna strana a opět byly požadavky autonomie sváděny na „kolonialisty a stoupence bývalého režimu“. O nepokojích se také často (např. ve zprávě s výmluvným titulkem „Separatismus v Íránu ve službách imperialismu“ ze 4. června) psalo jako o „vyvolaných arabskou menšinou žádající autonomii“. Tento výklad je silně jednostranný a zamlčuje neochotu režimu jakkoli o požadavcích menšin vyjednávat. Podobným stylem referovalo Rudé právo o národnostních nepokojích celé léto. Zpráva „Zásah armády v Kurdistánu“ z 23. července je dokonce označila za „národností vzpouru“. Perex článku „Ozbrojené srážky v íránském Kurdistánu“ z 30. července tvrdil, že „ozbrojené akce Kurdů, požadující autonomii pro íránský Kurdistán, objektivně směřují proti úsilí o konsolidaci poměrů v Íránu a zvyšují napětí v zemi.“ O volbách do ústavodárného shromáždění vyšlo počátkem srpna pět zpráv, jejichž ústředním tématem byl bojkot voleb mnoha politickými organizacemi a možnost zmanipulování výsledků. Zajímavým detailem žurnalistického pokrytí revoluce je mediální obraz premiéra Bázargána. Jeho výroky citované ve zprávách (a to i v následujícím období) působily na rozdíl od projevů Chomejního dojmem umírněnosti, snahy racionálně konsolidovat situaci a znalosti poměrů. Publicistické texty z tohoto období lze rozdělit na dvě skupiny – 1) články nevalné úrovně využívající primitivní a prvoplánovou ideologickou argumentaci, 2) analytičtější příspěvky, ve kterých se takovéto prvky uplatňovaly v mnohem menší míře a které se pokoušely přiblížit složitost íránských poměrů. Do první skupiny patří např. poznámka „V rozporu se zájmy íránského lidu“ z 27. dubna od Jana Hrobaře, která opakuje všechna známá klišé. Snaží se problémy Íránu svést pouze na imperialisty a nepřátele revoluce a nepokoje v provinciích vyloženě lživě na „značnou neinformovanost obyvatel těchto odlehlých oblastí země o skutečné - 58 -

politice vlády“, „uměle živenou nevraživost“ a „křivdy, které se pamatují po generace“. Do druhé

skupiny

spadá

třeba

komentář

„Trojkolejnost

moci

v Íránu“

převzatý

ze

západoněmeckého (!) listu Süddeutsche Zeitung a publikovaný 14. června v rubrice „Řekli – napsali“. Neuvedený autor si velmi dobře všiml některých často přehlížených aspektů politického vývoje v Íránu a nezastavil se ani před konstruktivní kritikou: „V Íránu nevládne diktatura mulláhů, jak se denně hlásá v Teheránu, ale spíše naopak, anarchie. Země trpí nikoli nadmírou státní moci, nýbrž jejím nedostatkem. Moc je rozštěpena již ve vedení státu. Prakticky existují tři vlády. […] Tyto tři instituce jednají nezávisle na sobě, často i proti sobě.“

12.2.2 Časopisy Problémy íránské ekonomiky ze zabýval rozsáhlý článek „Nová ekonomická politika Íránu – jaká vlastně bude?“ v čísle 21/1979 Hospodářských novin. Jan Morava se zde s minimem ideologických narážek pokusil shrnout nejpalčivější potíže země v průmyslu, zemědělství a obchodu a odhadnout budoucí orientaci jejího hospodářství. Zdůrazňovány jsou snahy Íránu o nezávislost na velmocích („je odsouzena dosavadní politika přeměňující průmysl v montážní dílny zahraničních firem“), a také problematičnost propojení zásad islámu a moderní ekonomiky. Autor nijak nezastírá, že o tomto propojení dosud často nemají představu ani sami Íránci: „K tomu, že nedošlo k ekonomickému oživení, přispěly vedle politických problémů i nejasnosti o konkrétních krocích, k nimž vláda přistoupí v souladu s učením koránu.“ Zaznamenává také některá kontroverzní opatření: „Nemalý rozruch způsobilo rozhodnutí Chomejního zničit mražené maso, protože je pro muslima nepoživatelné.“ Mladý svět v tomto období otiskoval pouze krátké noticky v rubrice „Vteřiny týdne“, a to ještě ve velmi omezeném počtu. Stručnost textů neumožňovala jejich jakékoliv ideologické zabarvení. Noticky z čísel 22/1979, 32/1979 a 34/1979 informovaly čtenáře o odsouzení šáha k smrti, vyhlášení amnestie pro politické vězně a volbách do ústavodárného shromáždění odborníků.

- 59 -

13. Pokračování problémů, krize s rukojmími a schválení ústavy 13.1 Historický úvod Vleklé problémy ve všech oblastech života byly příčinou rostoucího rozčarování Íránců, které se např. projevilo během voleb do městských rad 12. října. K urnám se dostavilo jen asi osm procent voličů. Za stále napjatější situace se opět vzedmula vlna demonstrací, jejichž účastníci vznášeli sociální a politické požadavky.116 Fundamentalistům se však podařilo svalit vinu za přetrvávající potíže na Bázargánovu vládu, rozpoutali také další kampaň proti Spojeným státům – v souvislosti se šáhovým pobytem v této zemi. Napětí vyvrcholilo 4. listopadu, kdy muslimští studenti přepadli americké velvyslanectví v Teheránu a zajali 52 jeho zaměstnanců. Chomejní o přípravě této akce nevěděl a původně s ní nesouhlasil. Když však zjistil, jak kladný ohlas u většiny Íránců vyvolala, podpořil ji.117 Studenti požadovali vydání svrženého šáha do Íránu, kde měl být souzen. USA odpověděly na události přerušením diplomatických styků s Íránem a zmrazením íránských peněz uložených v amerických bankách.118 Dosavadní – již tak nepříliš dobré – vztahy mezi Íránem a Spojenými státy se ještě zhoršily a vypukla krize, která hrozila přerůst v otevřený ozbrojený konflikt. Bázargánova vláda s obsazením ambasády nesouhlasila a na protest proti němu odstoupila.119 Křeslo premiéra pak na čas zůstalo neobsazeno a moc převzala Islámská revoluční rada. 4. prosince proběhlo celonárodní referendum o textu ústavy. Zúčastnilo se ho pouze 65 procent voličů, ale dokument byl nakonec schválen. Tento krok definitivně ukončil všechny diskuze o budoucí podobě islámské republiky. Ústava odmítla všechny sekularistické principy jako neslučitelné s islámem a povýšila Chomejního oficiálně na nejvyšší autoritu ve státě s rozsáhlými pravomocemi. Ajatolláh byl postaven mimo kontrolu volených orgánů, mohl potvrzovat a odvolávat prezidenta, šéfa generálního štábu i velitele Revolučních gard. Jeho kompetence zasahovaly také do zákonodárství – mohl zablokovat každý právní akt, který podle jeho mínění nebyl v souladu s islámem.120

116 Muzikář, J.: Islám…, s. 172. 117 Události, které změnily svět. Díl 3/9, Zrazený Írán. Kanadský dokumentární cyklus, 2001. Odvysíláno ČT2 dne 28. května 2007. 118 Macek, Z.: Kapitoly…, s. 46. 119 Keddie, Nikki: Modern Iran: Roots and Results of Revolution. Yale University Press, New Haven 2003, s. 249. 120 Muzikář, J.: Islám…, s. 172–173.

- 60 -

13.2 Analýza 13.2.1 Rudé právo V rámci zpravodajství pokračovalo především referování o nepokojích v Kurdistánu. Struktura těchto zpráv se nicméně změnila – už neobsahovaly vyloženě protikurdské prvky, ale pouze popisovaly boje a jejich důsledky. Po omezení činnosti politických stran vládou se změnil také styl zpráv o levicových silách v čele se stranou TUDE. Začaly být otiskovány informace o její „diskriminaci“, které však nebyly podávány jako výtka vůči režimu, ale spíše jako výzva k řešení zmatků v politickém životě Íránu. Významným milníkem ve vztahu k mediálnímu obrazu ajatolláha Chomejního se stala zpráva „Chomejního výzva duchovním“ ze 17. září, v jejímž perexu je uvedeno, že byla zveřejněna první verze „klíčového ústavního zákona, dávajícího nejvyšší výkonnou a náboženskou pravomoc náboženskému představiteli ajatolláhu Chomejnímu“. Ajatolláh byl až dosud v Rudém právu označován právě jako náboženský či duchovní představitel, vůdce revoluce, představitel revoluce apod. V druhé části uvedené zprávy i v některých zprávách následujících už byl titulován jako „faktický šéf íránského státu“ nebo „neoficiální hlava íránské republiky“. Během října se začaly ve větší míře objevovat zprávy o demonstracích nezaměstnaných Íránců, hlavním tématem však stále zůstávaly boje armády a kurdskými oddíly. 20. října vyšla ve stranickém deníku zpráva „Chomejní zastavuje popravy“, která poprvé důrazně referovala o krutosti íránského režimu: „V posledních měsících však začali být odsuzováni k smrti i lidé nesouhlasící se současným režimem a lidé, kteří se dopustili činů, jako je cizoložství, prostituce, homosexualita a obchodování s drogami. […] Letos v srpnu a v září bylo popraveno téměř sto Kurdů.“ Zpráva „Růst napětí v Kurdistánu“ z 25. října se vracela mimo jiné i k malé účasti voličů během voleb do městských rad. Je zde citován výrok jednoho z ajatolláhů: „Obyvatelstvo již nevidí takové perspektivy jako na začátku revoluce. Mnozí z těch, kdo věřili v ideály revoluce, byli rozčarováni.“ Už 5. listopadu vyšla v Rudém právu první zpráva zmiňující obsazení amerického velvyslanectví íránskými studenty. Již titulek „Vlády jedná s Kurdy“ však naznačuje, že tato událost nebyla hlavním tématem článku – obsazení bylo stručně zmíněno až v jeho závěru. 7. listopadu informovala zpráva „Íránská vláda odstoupila“ o Bázargánově demisi. Text opět působil dojmem, že odstupující premiér představoval v Íránu stabilizující prvek. V následujících zprávách o vyjednávání souvisejícím s rukojmími se objevovaly ideologické narážky pouze v případě, kdy se redakce mohla odvolat na jejich zdroje – třeba citovat protiamerické výroky íránských činitelů. Ty se pak často dostávaly i do podtitulků (např. u článku „Zajetí rukojmích trvá“ z 12. listopadu, kdy podtitulek zněl „Íránský ministr: - 61 -

velvyslanectví USA hnízdem špionů“). V některých textech se pak v souvislosti s aktivitami americké vlády vyskytly fráze typické pro vyhrocené situace – např. „jestřábí pozice“. Zpráva o zmrazení íránských peněz v amerických bankách „Prezident Carter zablokoval íránský majetek v USA“ z 15. listopadu označuje popsaný krok za „nový protiíránský Carterův tah na šachovnici současných americko-íránských vztahů“. Poté, co se v USA začalo hovořit o možnosti vojenského útoku na Írán, zprávy získaly více protiamerický ráz. O rostoucím napětí svědčí i titulky zpráv z této doby: „USA vyhrožují silou“ (22. listopadu) nebo „Obavy z válečného výbuchu“ (27. listopadu). Redakce Rudého práva využívala také citace Američanů, kteří se negativně vyjadřovali o zahraniční politice USA – např. v textu „Pro mírové řešení“ z 3. prosince: „Scali [bývalý americký diplomat] uvádí, že velvyslanectví USA v Íránu stejně jako všechny americké diplomatické mise v zahraničí shromažďovalo špionážní informace.“ Zcela ve stínu krize s rukojmími zůstalo informování o klíčovém referendu o nové ústavě. Nebyla mu věnována ani jedna samostatná zpráva, pouze několikavěté zmínky v závěru textů o diplomatických jednáních ohledně krize. Občas se vyskytujícím prvkem zpráv tohoto období bylo opět poukazování na zmatky v Íránu – např. rozporuplnost a protiřečení některých výroků íránských představitelů. Z referování o postupech Spojených

států je zřejmé, že ať by představitelé USA udělali

cokoliv (kromě poslušného splnění íránských požadavků), stejně by to Rudé právo hodnotilo negativně. Příkladem je titulek zprávy z 10. prosince (v níž se píše o slibu prezidenta Cartera nepoužít vojenské akce a vyvíjet na Írán spíše ekonomický nátlak): „Zbraň hladu proti Íránu?“, a také některých zpráv následujících: „Snaha vyhladovět Írán“ (15. prosince). V některých textech se také zdůrazňovalo, že obsazení ambasády studenty nebylo režimem nařízeno, ale že na druhou stranu odpovídalo náladám lidu. Před koncem roku se protiamerická rétorika stranického deníku ještě zintenzívnila, o čemž vypovídají už titulky typu „Spojené státy slepují protiíránskou koalici“ (17. prosince), „Komplot proti Íránu“ (19. prosince) nebo „Stupňují výhrůžky“ (23. prosince). V posledních dvou týdnech se také začalo objevovat opět více zpráv o nepokojích v provinciích. Publicistických textů na počátku závěrečného období roku 1979 v Rudém právu nevycházelo mnoho. Výjimkou jsou v tomto ohledu dva texty z října, přičemž jeden z nich je kritický vůči USA a druhý vůči Íránu. Prvně jmenovaným je komentář Milana Mádra „Zápas o novou tvář“ ze 4. října. Autor se zabývá problémy íránského režimu. Fakta zde publikovaná jsou historicky věrná a článek umožňoval tehdejším čtenářům udělat si o situaci v zemi relativně slušnou představu. Informace jsou však zabaleny do mnoha ideologických formulací, které text činí zcela nepřehledným a odpudivým – „silný úder zasáhl především městskou buržoazii“, - 62 -

„zahraniční i domácí reakce působící koordinovaně a bažící vrátit kolo dějin zpět“, „nadvláda imperialismu a jeho pomahačů“ apod. Objevuje se i tradiční citace výroků strany TUDE, která obhajuje Chomejního aktivity jako přínosné pro zklidnění poměrů. Z výše citovaných materiálů ÚV KSČ (viz strana 57) však vyplývá, že podpora Chomejního byla ze strany TUDE pouze účelovou hrou. Druhý text je převzat z britského tisku a má titulek „Nové pravomoci ajatolláhovi Chomejnímu“. Článek z 27. října velmi trefně popisuje Chomejního postavení po případném schválení nové ústavy: „Nová islámská ústava […] poskytne ajatolláhovi Chomejnímu větší pravomoci, než měl šáh před svým svržením. […] Ačkoliv šáh měl v praxi podobnou nejvyšší autoritu, jeho pravomoci nebyly vyjádřeny formálně, tak jako nyní pravomoci Chomejního. […] Ajatolláh a jeho nástupci […] budou moci dělat úplně to, co chtějí, bez jakékoli ústavní kontroly.“ Skutečný boom publicistiky pak přineslo zostření vztahů mezi USA a Íránem po obsazení velvyslanectví – tato událost poskytovala příležitost pro ostrou kritiku USA. Mnoho publicistických textů vyšlo zejména v prosinci. Kritika Spojených států je obvykle naznačena už v titulcích: „Nebezpečný kurs USA“ (6. prosince), „Nátlak“ (11. prosince) nebo „Strach USA z pravdy“ (15. prosince). V komentářích se píše o „hrubém vojenskopolitickém nátlaku jednoho z vojensky nejsilnějších států světa na Írán“, „bojovném naladění americké reakce“ apod. Zajímavé jsou především dva aspekty: 1) Zajetí diplomatů na ambasádě bylo porušením mezinárodních dohod. Redakce tento fakt nemohla popřít, ale snažila se vždy akci íránských studentů nějak omluvit – např. v uvedeném komentáři z 6. prosince: „Nespornost zásady nedotknutelnosti diplomatických úřadů nemůže ospravedlňovat nebo dokonce být záminkou porušování nezávislosti svrchovaného státu.“ 2) Přes protiamerickou rétoriku texty přiznávaly, že íránský přístup k islámu a politice není všeobecně přijímán – např. v komentáři Michala Jelínka „Problém, jenž nedospěl k vrcholu“ ze 17. prosince: „Je všeobecně známo, že některé arabské státy se dívají se stejnou nechutí na přeměny v Íránu jako USA.“ Ze stereotypu se výrazně vymykají dva publicistické články z konce prosince. První byl převzat z britského tisku a byl otištěn 28. prosince s titulkem „V íránské vesnici“. Jde o stručnou sociální reportáž z chudé obce poblíž Teheránu. Hovoří se zde o obrovské chudobě a je naznačeno, že bída ve vesnici byla jak za bílé revoluce, tak za Chomejního. Místní obyvatelstvo nacházelo v bílé revoluci i kladné prvky, ale pád šáha uvítalo. Přesto stav po několika měsících fungování islámského režimu vypadal podle článku následovně: „Není tu jediný telefon, žádný obchod, žádné léky, žádná porodní asistentka a žádná pořádná silnice.“ Druhý text z 30. prosince má titulek „Jak šel rok“ a představuje přehled „nejzávažnějších událostí čs. zahraniční politiky a světa“. Pasáže o Íránu zde nejsou nijak ideologicky - 63 -

zabarvené. Z článku je však patrné, jaký význam redakce tématu Íránu připisovala – z dvanácti odstavců věnovaných jednotlivým měsícům se zmínka o revoluci objevuje hned v sedmi.

13.2.2 Časopisy Nejvýznamnějším textem tohoto období v týdeníku Mladý svět byla celostránková reportáž „Muž za deset miliónů“ z čísla 46/1979. Nevěnovala se žádné aktuální události, spíše rekapitulovala životní osudy svrženého íránského šáha. Jako jeden z mála textů ze všech analyzovaných periodik z roku 1979 zde nebyl šáh hodnocen pouze záporně. Autor reportáže Jaroslav Majer popsal pozitivní i negativní rysy jeho politiky a konstatoval, že šáh „patřil k nejrozporuplnějším státníkům našeho věku“. Přesto převážila vůči šáhovi negativní rétorika. Vyzdvižen je například paradox šáhova bohatství, moci, silné armády a Chomejního asketismu a chudoby, přičemž ajatolláhův přístup nakonec zvítězil. Reportáž ale – na rozdíl od mnoha jiných publicistických článků – nesklouzla pouze k tomuto tématu a všimla si i chyb islámské republiky: „Za osm měsíců od ajatolláhova návratu byla životodárná těžba ropy obnovena pouze z poloviny a lid, který viděl v revoluci šťastnější budoucnost, se ptá, co bude jíst. Nenáviděná absolutistická monarchie byla nahrazena náboženskou tmářskou vládou.“ Zajímavostí je velmi stručný text „Jak padají korunovaní“ z čísla 50/1979, který doplňuje fotografie dokumentující likvidaci pomníků íránského šáha a středoafrického císaře Bokassy. Vyhrocení íránsko-amerických vztahů se z ekonomického hlediska věnovaly Hospodářské noviny. V čísle 49/1979 otiskly článek Jana Moravy „Hospodářská válka mezi Íránem a USA“, který popisuje sankce obou stran a jejich důsledky. V textu se vyskytuje pouze minimum prvoplánové ideologie. I tak se však autor snaží čtenáře přesvědčit, že větší problémy nastanou ve Spojených státech – např. proto, že USA nemohou zadržovat íránské vklady v bankách donekonečna, že Írán odmítá dolar jako přepočítací jednotku a hlavně že příkladu Íránu mohou následovat jiné muslimské země.

- 64 -

14. Analýza textů z časopisu Mezinárodní vztahy Dva texty referující alespoň zčásti o situaci v Íránu, které tento časopis publikoval, není možné zařadit do žádného období revoluce ani tematického celku. Jde o rozbory dlouhodobých tendencí, které se dotýkaly také íránského prostředí. Proto jsou analyzovány v této samostatné kapitole. Prvním článkem je rozsáhlý text „Renesance politického vlivu islámu“ od Jindřicha Kováře z čísla 5/1979. Nejzajímavější pasáží celého příspěvku, která výrazně souvisí s islámskou revolucí i jejím mediálním obrazem, je popis vztahů mezi islámem, kapitalismem a socialismem (resp. komunismem). Muslimové podle autora chápou islám jako „střední, třetí cestu pro třetí svět odlišnou zejména od hlavních světových ideologií: buržoazní a socialistické. Z kapitalismu je obvykle odmítána sociální nerovnost, spojení s kolonialismem, ekonomické vykořisťování, neokolonialistická politika postihující výrazně zájmy vládnoucích vrstev muslimských zemí, honba za ziskem a konzumními hodnotami přispívající k degeneraci náboženství a k erozi jeho vlivu na společnost. Vědeckému socialismu (komunismu) je v prvé řadě vytýkán ateismus a negativní postoj k náboženství, připisován údajný nedostatek osobní svobody, netolerantnost, nedemokratičnost a „dokazována“ jeho nevhodnost pro podmínky muslimských zemí. […] Časté jsou výzvy k zavržení „importovaných ideologií“ (Kaddáfí) a vymýcení všech cizích vlivů (Chomejní i další).“ Tato pasáž je na podmínky komunistického režimu až překvapivě realistická (přes některé narážky na chybnost muslimských postojů). Odpovídá jak skutečné argumentaci Chomejního, tak protikomunistické argumentaci Íránců – tak, jak ji ve své zprávě popsal Zdeněk Kropáč. Snad ještě překvapivější je uznání existence zásadních rozdílů mezi islámskou a komunistickou ideologií, aniž by ta islámská byla explicitně zavrhována: „Vycházejí [protagonisté islámu] z objektivně existujícího zásadního protikladu mezi islámem jakožto náboženstvím a vědeckým světovým názorem, mezi nimiž skutečně nemůže být smíru. Poukazy na neslučitelnost marxismu a islámu jsou běžné u nejrůznějších muslimských představitelů. Např. Chomejní prohlásil nejednou, že islám a marxismus jsou v naprostém protikladu, a že kde je marxismus, tam není místo pro islám. Výlučnost islámu klade konkrétní překážky šíření vědeckého světového názoru v muslimském světě i činnosti pokrokových, zejména marxistických organizací a stran. Posilování jeho vlivu je spojeno s nebezpečím zneužití tohoto v existujících podmínkách značně vhodného (masám snadno pochopitelného) nástroje proti společenskému pokroku v jednotlivých muslimských zemích i k vývozu kontrarevoluce do jiných, jak to ukazuje případ Afghánistánu.“

- 65 -

Text si na druhou stranu částečně protiřečí s některými články publikovanými především v Rudém právu, které varovaly před vznikem zastaralé a tmářské vlády v Íránu. Zde je tato kritika podsouvána pouze kapitalistickým zemím: „Představitelé islámu musí často čelit jednostranným obviněním ze Západu, že uplatňování zásad koránu znamená návrat ke středověku, že není v souladu s pokrokem, modernizací, vědou.“ Ve srovnání s tímto článkem je druhý text „Vývoz kontrarevoluce – forma boje proti společenskému pokroku v rozvojových zemích“, publikovaný až v čísle 5/1980, pouhou snůškou ideologických klišé. František Vychodil zde použil snad všechny klasické protizápadní výroky, které se do té doby v českém tisku objevily: „síly imperialismu se snaží brzdit rozvoj revolučního a národně osvobozeneckého hnutí v rozvojových zemích“, „aktivně do poslední chvíle podporovaly zkorumpované protilidové režimy – např. v Íránu“, „snažily se [Spojené státy] usměrnit islámskou revoluci v Íránu a vzbudit dojem, že hlavní nebezpečí hrozí nikoliv z USA, ale ze SSSR“, „aktivizovaly se skupiny bývalých přisluhovačů šáhova režimu“ apod. Rozpor mezi obsahem a úrovní těchto dvou textů je příznačný pro celý mediální obraz islámské revoluce.

- 66 -

15. Analýza obrazového materiálu 15.1 Fotografie Fotografie – ať už publikovaná v tisku nebo použitá jiným způsobem – se může stát velmi účinným prvkem propagandy. Toto zjištění není nijak nové a pochopitelně bylo známo a široce aplikováno i v českém tisku sedmdesátých let. O významu, jaký byl už tehdy úloze fotografie přikládán, svědčí např. následující citace z příručky o propagaci a agitaci prostřednictvím obrazu: „Při propagandě jde o plánovité používání propagačních prostředků na usměrňování myšlení, cítění, vůle, úmyslu a konání občanů příslušným směrem. Významnou částí propagačních prostředků jsou propagační prostředky názorné, tedy ty, které vnímáme zrakem. Takovýmto účinným vizuálním prostředkem je právě fotografie.“121 Jinými slovy je zde popsána tzv. ikonicita fotografie – termín užívaný v sémiotice. Fotografie je znakem natolik podobným objektu, ke kterému odkazuje, že ji divák obvykle považuje za totožnou s realitou. Právě v tom spočívá její přesvědčovací síla. Zmíněná příručka si všímá i toho, že fotografie působí jak na rozum, tak na city člověka. Konkrétní role fotografie v propagandě je zde popsána následovně: „Účelem názorné agitace a propagace, a tedy i fotografie, je přesvědčovat a strhávat, podněcovat k činnosti. Fotografie umožňuje divákovi propagované myšlenky lépe porozumět a pochopit. […] Například diagram a čísla procent každého nezaujmou, ale když jsou kombinovány s fotografií, stanou se divákovi bližšími a srozumitelnějšími.“122 Zprávy, komentáře a reportáže ve většině analyzovaných periodik byly doprovázeny fotografiemi, které byly přebírány ze zahraničního tisku nebo z ČTK. Díky mnohem menšímu počtu publikovaných fotografií ve srovnání s počtem textů je možné analýzu vývoje mediálního obrazu islámské revoluce na fotografiích provést postupně u jednotlivých periodik.

15.1.1 Rudé právo U stranického deníku se nejlépe ukazuje, že počet publikovaných fotografií je v přímé souvislosti s mediální atraktivitou dané fáze vývoje zobrazovaného tématu. Velmi názorná je v tomto ohledu následující tabulka:

121 Noel, Ladislav: Fotografia v názornej agitácii a propagácii. Osveta, Martin 1974, s. 20. 122 Tamtéž, s. 25.

- 67 -

Rudé právo Období (po čtvrtletích)

1/1978

2/1978

3/1978

4/1978

1/1979

2/1979

3/1979

4/1979

Počet publikovaných fotografií

0

0

0

4

18

7

0

5

Tabulka 1: Vývoj počtu fotografií publikovaných k íránské revoluci v Rudém právu v období 1978–1979.

Zatímco v prvních třech čtvrtletích roku 1978 (kdy i počet vydaných textů o revoluci byl v porovnání s následujícími obdobími nízký) neotisklo Rudé právo ani jediný snímek, v závěru roku 1978 se zde začaly první fotografie objevovat a v prvním čtvrtletí roku 1979 jejich počet velmi vzrostl. Vysvětlení je jednoduché – dokud nebyly události v Íránu ve středu pozornosti veřejnosti a zahraničních médií, nepovažovala redakce za nutné své texty „zatraktivňovat“ obrazovou přílohou. Jakmile se z demonstrací stala událost mezinárodního dosahu a začalo se hovořit o možném pádu šáhova režimu, situace se změnila. V prvním čtvrtletí 1979 dosáhl zájem o Írán vrcholu, neboť zde došlo k nejvýznamnějším událostem celé revoluce: šáhově odletu, návratu Chomejního, bitvě o Teherán, kapitulaci armády, referendu o státním uspořádání apod. Jakmile revoluce zabředla do svých problémů a události s ní související začaly mít spíše dlouhodobý charakter, počet publikovaných fotografií klesal. Zvýšil se zase až v závěru roku 1979 v souvislosti s dalšími mediálně atraktivnějšími událostmi – zejména krizí s rukojmími. Fotografie publikované v Rudém právu v roce 1978 zobrazovaly obvykle témata charakteristická pro fázi revoluce před šáhovým odletem – demonstranty, vojáky a jejich techniku apod. Je zajímavé, že úplně první snímek z 9. prosince představoval Chomejního na tiskové konferenci ve své rezidenci u Paříže – tento fakt potvrzuje již dříve uvedené tvrzení, že až ve Francii se Obr. 1: Snímek Chomejního vystupujícího z letadla v Teheránu (Rudé právo, 2. února 1979)

ajatolláh dostal do středu pozornosti médií i veřejnosti a že

deportace

z Iráku

mu

tak

vlastně

pomohla

(viz strana 36). V počátečním období roku 1979, kdy nastal největší boom publikování fotografií, se tematika zúžila čistě na záběry z demonstrací. Výjimku představují dvě fotografie: fronta automobilů u benzínové pumpy v Teheránu (z 11. ledna) a asi nejslavnější snímek celé revoluce – Chomejní vystupující z letadla na teheránském letišti (publikovaný 2. února). Popisky fotografií většinou referují o krutosti zásahů armády („Teheránští demonstranti prchají

- 68 -

před palbou a slzným plynem. V neděli došlo k nejkrutějšímu zásahu ozbrojených složek proti lidu od odletu šáha ze země.“ – 1. února) nebo o protišáhovských náladách demonstrantů („Íránský lid na četných mohutných a bouřlivých manifestacích v minulých dnech i nyní vyjádřil jasně své stanovisko vůči šáhovi.“ – 20. ledna). Často také informují o vyjadřování podpory Chomejnímu a Bázargánovi. U jedné z fotografií demonstrantů se projevil kritický tón vůči islámu a vládě duchovenstva: „Výrazným projevem diferenciace opozičních sil v Íránu byla nedělní demonstrace v Teheránu, jejíž účastníci provolávali

hesla

odmítající

islámskou

diktaturu

a požadovali spojenectví dělníků a rolníků v boji za nový Írán.“ (24. ledna) Popiska u snímku odevzdávání zbraní ze 14. února je v přímém rozporu z tvrzeními některých článků, že Íránci ignorují Chomejního výzvy a nechávají si

ruční

zbraně

z otevřených

armádních

Obr. 2: Snímek civilisty odevzdávajícího zbraň (Rudé právo, 14. února 1979 )

skladů:

„Prozatímní vláda Mahdího Bázargána kontroluje situaci v hlavním městě a příslušníci lidového hnutí uposlechli výzvy a odevzdávají na určených místech ukořistěné zbraně.“ Snímky publikované v březnu a dubnu byly atypické hned ze dvou důvodů – jednak poprvé nedoplňovaly zpravodajství, ale reportáže Zdeňka Kropáče, jednak nebyly odnikud převzaty – fotografoval je sám autor. Nebyly tudíž již zcela aktuální, ale u reportáží to nevadilo, neboť texty stejně popisovaly i dřívější průběh revoluce. Tématy Kropáčových záběrů byli především obyčejní Íránci. V závěru roku 1979 Rudé právo otiskovalo zejména záběry amerického velvyslanectví a demonstrantů před ním shromážděných. Z tohoto schématu vybočila pouze dvojice snímků z 23. listopadu zobrazující hořící ambasádu Spojených států v Pákistánu a americkou letadlovou loď Kitty Hawk. Ta měla být vyslána do Perského zálivu. Publikování těchto fotografií najednou mohlo být výrazem snahy vyjádřit takovýto kontrast: Američané jsou vojensky silní, což jim však není nic platné, protože lidové hnutí je silnější.

15.1.2 Mladý svět Týdeník pro mládež otiskl v období 1978–1979 celkem sedm fotografií. Šest z nich bylo součástí stručných zpráv o revoluci, přičemž snímky obvykle zabíraly na straně větší prostor než samotný text. Značná část textu navíc v podstatě plnila funkci popisky. Témata snímků - 69 -

byla odlišná od fotografií v Rudém právu – demonstranty zobrazoval jediný, dva byly věnovány referendu o státním uspořádání (zajímavý byl zejména záběr z volební síně, otištěný ovšem i v Květech a Světě v obrazech), jeden hořící barikádě a dva likvidaci pomníků šáha. Posledně uvedená dvojice fotografií byla součástí textu „Jak padají korunovaní“ z čísla 50/1979, u něhož byly otištěny i další dva snímky o stržení pomníku středoafrického císaře Bokassy. Z článku je patrná jistá škodolibost – např. v podobě rčení „všechna sláva, polní tráva“ – která odpovídá komunistické rétorice oficiálně kritické vůči vládě menšiny. Výjimkou mezi snímky v Mladém světě byla půlstránková fotografie doplňující reportáž „Muž za deset miliónů“ z čísla 46/1979. Zobrazuje šáha a jeho syna „na mexické lidové slavnosti mezi diváky“. Oba Obr. 3: Snímek šáha (Mladý svět, 46/1979 )

a

jeho

syna

na

mexické

muži

jsou

zde

označeni

slavnosti

zakroužkováním. Záběr koresponduje

s obsahem textu, který se z velké části věnuje popisu šáhova života v mexickém exilu a vybavení jeho „mexické pevnosti“.

15.1.3 Květy Ačkoliv

rodinný

týdeník

publikoval

k tématu islámské revoluce pouhé čtyři texty, obrazové příloze věnovala redakce značnou pozornost – vyšlo zde celkem sedm snímků. Jejich tematika je ještě pestřejší než u Mladého světa – zobrazují nejen demonstrace a vojáky, ale i premiéra Bázargána, dělníky při těžbě ropy nebo ruch bázáru. Tři z těchto snímků – tedy

Obr. 4: Snímek teheránského bázáru (Květy, 10/1979)

téměř polovina – byly součástí článku „Írán: Normalizace pokračuje“ z čísla 10/1979.

- 70 -

15.1.4 Svět v obrazech Jak napovídá už titul časopisu, fotografická dokumentace by zde měla být rozsáhlejší než v ostatních magazínech. Pro téma íránské revoluce to skutečně platí – ve sledovaném období zde bylo publikováno 22 snímků, a to z velké části barevných (v žádném jiném analyzovaném periodiku barevné fotografie nebyly). Třináct z nich doplňovalo stručné texty, devět tvořilo hlavní náplň třístránkové reportáže „Írán v bouři“ z čísla 8/1979. I když některé snímky ve Světě v obrazech byly shodné s fotografiemi publikovanými v jiných časopisech, právě unikátní velkoformátové barevné fotografie z tohoto článku byly asi nejvíce šokující dokumentací bouřlivosti revoluce. Ženy v černých čádorech123 před armádní jednotkou v khaki uniformách, červenožluté plameny likvidující fotografie císařského páru, masové snímky tisíců snědých demonstrantů nebo transparenty s rudě krvavými snímky umučených obětí – to vše muselo na čtenáře silně zapůsobit. Ve Světě v obrazech se vyskytly také ideologicky

silně

zabarvené

snímky – např. z „levicové manifestace na

teheránské

univerzitě“

z čísla

11/1979, jejímž ústředním prvkem je transparent se srpem a kladivem. Na druhou stranu, snímky se nevyhýbaly ani Obr. 5: Snímek demonstrantů (Svět v obrazech, 8/1979, původně barevný)

zobrazování v Íránu

–

problémů např.

vývoje

demonstrace

žen

zaměstnaných ve státní správě proti povinnosti nosit čádory i v zaměstnání (v čísle 13/1979).

15.1.5 Hospodářské noviny Ekonomický týdeník publikoval pouze dvě fotografie. Šlo o snímek opuštěné rafinérie (jako součást článku „Představy a skutečnost“ z čísla 51–52/1978), který měl být dokladem problémů íránského hospodářství, a fotografii „provinčních íránských trhů odehrávajících se v primitivních podmínkách“ (u textu o nové ekonomické politice Íránu z čísla 21/1979). Tento snímek dokumentoval, „že země vzdor minulé naftové konjunktuře je teprve na prahu ekonomického rozvoje“. Hospodářské noviny se tedy nevyhýbaly zobrazování problémů a chyb íránského režimu ani po nástupu duchovních k moci. 123 Čádor – dlouhý černý oděv zahalující muslimské ženy od hlavy k patě.

- 71 -

15.1.6 Revue obchodu, průmyslu, hospodářství Ekonomický měsíčník otiskl u svých textů dva snímky, které měly dokumentovat přínos Československa pro industrializaci Íránu. Šlo o fotografii „koželužny v Íránu, vybudované za účasti ČSSR“ (v čísle 1/1978) a záběr československého velvyslance v Íránu a íránského ministra obchodu při návštěvě expozice ČSSR na teheránském veletrhu (v čísle 12/1978). Z druhého snímku i data jeho publikování je zřejmé, že i v době vrcholících šáhových represí byl kladen důraz na československo-íránskou hospodářskou spolupráci.

15.2 Karikatury Karikatury124 jako prostředek politické propagandy a politického boje byly tradiční součástí Rudého práva. Byly nepravidelně otiskovány na stranách 6 nebo 7, které byly věnovány zahraničnímu zpravodajství a publicistice. Autorem většiny z nich byl Jiří Žentel, případně byly přebírány ze zahraničního tisku. K tématu islámské revoluce v Íránu a souvisejících událostí stranický deník publikoval celkem pět karikatur. Všechny byly otištěny v průběhu roku 1979, tedy v době největšího mediálního zájmu o dění v Íránu. První karikatura vyšla ve stranickém deníku 25. ledna. Zobrazuje postavu vojáka, který má na hlavě přilbu s nápisem „US“, přes rameno zavěšenou zbraň a v rukou dalekohled. Voják stojí na barelu s nápisem „Írán Oil“ a dalekohledem pozoruje území za hranicí, které je označeno jako „SSSR“. Pod karikaturu je popiska: „Z Íránu jsme vždycky měli

ten

nejkrásnější

rozhled.“

Výklad

Obr. 6: Karikatura (Rudé právo, 23. února 1979)

karikatury je jednoduchý – kresba naznačuje, že Američanům šlo v Íránu vždy jen o naftu, vojenskou přítomnost a špionáž namířenou proti SSSR. To, že postava stojí na barelu, má i další konotace – nafta a hlavně peníze z ní měla Američanům při špionáži pomáhat. Druhou karikaturu Rudé právo otisklo 23. února. I tentokrát jsou zde metaforicky zobrazeny Spojené státy, tentokrát ale v podobě kapitalisty – postavy v černém obleku a černém plášti, s brýlemi, bradkou a cylindrem, s nímž bývá zobrazován Strýček Sam. Figura má na tváři 124 Karikatura – zobrazení lidí nebo předmětů ve vtipném vyzdvižení jejich příznačných znaků, případně posměšný obraz zdůrazňující zevní i vnitřní slabosti s moralizující nebo politickou tendencí.

- 72 -

smutný výraz a poskakuje na jedné noze, protože druhou jí přimáčklo víko právě zaklapnuté rakve s nápisem „Monarchie Írán“. Jde o vyjádření toho, že plány USA v Íránu byly pádem šáhova režimu pohřbeny a že revoluce americkým politikům takříkajíc přiskřípla prsty. Další karikatura byla publikována 13. března. Ukazuje dvojici mužů jdoucích směrem od cedule s nápisem „Írán“ a nesoucích těžká zavazadla s nápisy „British Petroleum“, „Royal Dutch Shell“ a „Exxon“. Obě postavy mají na sobě oblek. Do tváře je vidět pouze jedné z nich – jde o na první pohled nesympatického, plešatějícího a tlustého muže s rozzlobeným výrazem v obličeji. Kresbu doplňuje text: „Místo

nafty

nyní

importujeme

domů

kancelářské zařízení…“ Karikatura reagovala na rozhodnutí íránské vlády zrušit dohody s Mezinárodním naftovým konsorciem, které z velké části ovládalo těžbu ropy v zemi. Ta Obr. 7: Karikatura Popiska – viz text

(Rudé

právo,

13.

března

1979)

měla být nově převedena pod správu Íránské

národní naftové společnosti. Rudé právo často obviňovalo západní státy, že prostřednictvím konsorcia vykrádají íránské ropné zásoby. Karikatura tedy naznačovala, že se kapitalističtí zbohatlíci konečně musejí sbalit a opustit své pozice v Íránu. Čtvrtá kresba vyšla 31. března a zobrazovala dvojici mužů, kteří se vztekle a bezmocně dívají nad sebe. Jeden z nich je malý a má pleš, brýle a předkus, druhý je větší, tlustý, na hlavě má britský klobouk pro pobyt v tropech a na zádech nápis „JAR“. Nad postavami je umístěno zauzlované potrubí s nápisy „Írán“ a „Oil“, z něhož vytékají dvě kapky. Ještě výše – nad potrubím – pak je nápis: „Zpráva z tisku: Írán rozhodl, že nebude prodávat naftu Izraeli, JAR a těm západním společnostem, které dodávaly íránskou naftu Izraeli.“ Pod celou kresbou je nápis „Uzel, jenž nemohou rozetnout.“ Postavy metaforicky znázorňují Jihoafrickou republiku a Izrael (nebo jejich čelné představitele) a nemohoucnost těchto států něco na rozhodnutí íránské vlády změnit.

- 73 -

Poslední

karikaturu

Rudé

právo

otisklo

16. listopadu, tedy se značným odstupem od ostatních. Objevuje se na ní opět téma ropy, ale tentokrát

v jiné

významové

rovině.

Tato

karikatura je také ze všech nejexpresivnější. V pozadí kresby stojí barely s nápisy „Arab“ a „Írán Oil“, v popředí zvíře podobné hyeně. Na krku má obojek s nápisem „Intervence“, místo ocasu fáborky s motivy z americké vlajky. Obr. 8: Karikatura (Rudé právo, 16. listopadu 1979) Popiska – viz text

Oči má vypoulené směrem k barelům a větří

také tímto směrem, z jeho otevřené tlamy ční špičaté zuby. Pod kresbou je nápis „Barelová vůně“. Zvíře je alegorií Spojených států a jejich politiky vůči Íránu v souvislosti s krizí vyvolanou zajetím amerických diplomatů na teheránském velvyslanectví. Karikatura naznačuje, že v rámci tvrdé protiíránské politiky jde USA pouze o ropné bohatství země, kvůli kterému jsou ochotny riskovat i ozbrojený konflikt a Írán napadnout.

- 74 -

16. Státní regulace tisku, cenzura Ve sledovaném období let 1978–1979 byla česká žurnalistika režimem regulována a usměrňována především prostřednictvím následujících norem a institucí, jejichž působnost spolu úzce souvisela a prolínala se: •

zákon č. 81/1966 (o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích) ve znění zákona č. 127/1968 (o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných sdělovacích prostředků)

•

Český úřad pro tisk a informace (ČÚTI)

•

směrnice vycházející z předsednictva ÚV KSČ

16.1 Zákon č. 81/1966 ve znění zákona č. 127/1968 Zatímco tiskový zákon z roku 1966 je poměrně podrobnou normou upravující základní podmínky vydávání periodik, zákon z roku 1968 je velmi stručný (má pouhých sedm paragrafů). Datum vydání (13. září 1968) i název mladšího zákona dává tušit, proč a za jakých okolností vznikl – podobně jako úvodní pasáž prvního paragrafu: „V zájmu dalšího pokojného vývoje je třeba, aby v oblasti periodického tisku a ostatních hromadných informačních prostředků nebyly narušovány důležité zájmy vnitřní a zahraniční politiky státu.“125 Přestože mělo jít o normu přechodného charakteru, byl zákon v platnosti ještě v době islámské revoluce, po deseti letech od svého vydání. Zkoumáme-li zákon č.127/1968 za účelem nalezení mechanismů cenzury, je významný především §4, který upravuje znění §8 zákona č. 81/1966. Zatímco původně měl §8 pouze jeden odstavec týkající se podmínek, za nichž přestává platit registrace periodika, nově k němu byl připojen druhý odstavec tohoto znění: „Jsou-li zprávy, údaje a jiné informace uveřejněné v novinách, časopisech nebo v jiných periodických tiskovinách v rozporu s posláním periodického tisku (§2) […], může orgán příslušný k provedení registrace […] učinit jedno z těchto opatření: a) upozornit vydavatele na nedodržování poslání periodického tisku, b) udělit vydavateli důtku, c) uložit vydavateli peněžitou sankci až do výše 50 000 Kčs, d) odejmout dočasně, nejdéle na dobu tří měsíců, oprávnění vydávat periodický tisk.“126 Poslání periodického tisku definoval zákon č. 81/1966 následovně: 125 http://www.lexdata.cz/web/lexdata.nsf/frameset?openpage&sb=C12571D20046A0B2C12566D400723430, 10. července 2007. 126 O tom, že tato opatření byla v plné míře uplatňována, svědčí případ redakce dětského časopisu Sluníčko. Ta v roce 1978 dostala pokutu 10 000 Kčs za to, že na stránce s obrázky vojenské techniky otiskla kresbu tanku s číslem 68 na boku věže.

- 75 -

„poskytovat včasné, pravdivé, všestranné a co nejúplnější informace o událostech ze všech oblastí života v Československé socialistické republice i v zahraničí; prosazovat zájmy socialistické společnosti a všestranně napomáhat k uskutečňování jejich cílů; spolupůsobit při rozvíjení socialistického vědomí občanů v duchu zásad ústavy a idejí politiky Komunistické strany Československa jako vedoucí síly ve státě a společnosti; tlumočit a spoluvytvářet socialistické veřejné mínění a zvyšovat jeho úlohu při rozvíjení socialistické demokracie v životě společnosti; přispívat ke zvyšování politické a kulturní úrovně občanů a jejich odborných znalostí; napomáhat tvůrčímu úsilí občanů a uplatňování jejich aktivní účasti na správě a řízení státu a na hospodářské a kulturní výstavbě země.“127

16.2 Český úřad pro tisk a informace (ČÚTI) ČÚTI byl založen v roce 1969. Šlo o národní tiskový úřad – paralelně s ním fungoval také Slovenský úřad pro tisk a informace. Hlavním úkolem ČÚTI bylo „zabezpečovat realizaci politiky KSČ v oblasti hromadných sdělovacích prostředků působících na území republiky“. Plnil „úkoly státní správy vyplývající z příslušných zákonných a jiných právních předpisů“.128 Pro redakce byl ČÚTI trvalým dohlížitelem a kontrolorem. Hodnotil média, vypracovával rozbory jejich činnosti, koordinoval spolupráci ústředních orgánů a institucí, zajišťoval informační a tiskovou činnost pro vládu. V praxi se aktivity úřadu odehrávaly ve třech rovinách:

1) každodenní sledování obsahů médií a jejich hodnocení, následné vypracovávání přehledů a dlouhodobých analýz o tom, jak redakce uskutečňují politiku KSČ a vlády a jak plní směrnice vydávané pro obsahovou orientaci tisku, rozhlasu, televize a zpravodajského filmu. O zjištěných závadách úřad informoval přímo ÚV KSČ.129 2) vypracovávání přehledů a dlouhodobých analýz vybraných zahraničních médií v souvislosti s jejich prezentací otázek týkajících se Československa 3) sledování projevů reakcí veřejnosti na opatření KSČ a vlády v médiích a předkládání svých zjištění stranickým a státním orgánům130

127 http://www.lexdata.cz/web/lexdata.nsf/frameset?openpage&sb=C12571D20046A0B2C12566D400721C55, 10. července 2007. 128 NA, f. ČÚTI, kart. 80. Návrh na organizaci provádění informační politiky v ČSSR, s. 14. 129 O podrobnosti a pečlivosti provozovatelů cenzury svědčí např. případ, kdy redakce Obrany lidu obdržela písemné upozornění na nedodržování poslání periodického tisku za to, že v křížovce použila jméno A. Radoka jako „českého režiséra, ačkoliv byl signatářem 2000 slov a v r. 1968 emigroval na Západ“. 130 NA, f. ČÚTI, kart. 80. Návrh na organizaci provádění informační politiky v ČSSR, s. 14.

- 76 -

Z hlediska analýzy mediálního obrazu islámské revoluce v Íránu je významný první bod. Na základě sledování médií byly vždy pololetně vypracovávány souhrnné zprávy o zjištěných pochybeních a následných opatřeních vůči redakcím. Ty nejprve předkládal pověřený pracovník ředitelské radě ČÚTI, po projednání je rada předala předsedovi úřadu, který je předkládal ÚV KSČ.131 Mnohé o těchto textech vypovídá už jejich obvyklý název: „Informace o správním řízení, závadách a nedostatcích v činnosti prostředků hromadné informace a propagandy“. Se zprávami se archivovaly také záznamy o jednotlivých správních řízeních. Z obou typů dokumentů se bohužel dochovalo pouze torzo původního množství. Z období 1978–1979 jsou k dispozici všechny souhrnné pololetní zprávy a část konkrétních záznamů.

16.3 Směrnice vycházející z předsednictva ÚV KSČ Ve sledovaném období šlo zejména o závěry XV. sjezdu KSČ, které vláda projednala 23. července 1976. Pod názvem „Program zabezpečení závěrů XV. sjezdu KSČ v působnosti Českého úřadu pro tisk a informace“ je pak obdrželi pracovníci ČÚTI. Na základě tohoto dokumentu měli mimo jiní kontrolovat, zda tisk: •

„cílevědomě a s přesvědčivou argumentací ukazuje přednosti socialistického zřízení a socialistického způsobu života

•

účinně bojuje za ideje komunismu, proti buržoazním ideologiím a přežitkům

•

odhaluje a potírá projevy maloměšťáctví

•

věnuje patřičnou pozornost příkladům pracovního hrdinství, novátorství, tvůrčího elánu a dovednosti pracujících, jejich nesmiřitelnosti k nedostatkům a lajdáctví

•

napomáhá boji revolučních sil ve světě a bezvýhradně slouží věci socialismu, pokroku a míru

•

všestranně přispívá k poznávání života bratrských socialistických zemí a upevnění a rozvíjení našich internacionálních svazků, zejména s SSSR.“132

16.4 Konkrétní případy týkající se článků o islámské revoluci Za celý rok 1978 nebyl v souvislosti se situací v Íránu pracovníky ČÚTI zaznamenán jediný případ, který by byl označen za závadu, pochybení nebo nedodržování poslání periodického tisku. Tento fakt souvisí zřejmě s tím, že mediálně nejvíce pokryté události (odlet šáha z Íránu, návrat Chomejního, bitva o Teherán, referendum a vyhlášení islámské republiky apod.) se odehrály až v následujícím roce.

131 V roce 1979 byl předsedou ČÚTI Vlastimil Neubauer. 132 NA, f. ČÚTI, kart. 80. Program zabezpečení závěrů XV. sjezdu KSČ v působnosti Českého úřadu pro tisk a informace, s. 2.

- 77 -

V roce 1979 se již několik případů vyskytlo. Bohužel se většinou nedochovaly záznamy o jejich konkrétním projednávání, ale i z pololetních zpráv je možné vytvořit si alespoň částečnou představu. Jako první nedostatek se ve zprávě za první pololetí roku 1979 z 30. srpna objevil případ článku ze severočeského stranického deníku Průboj: „Publikování jinak potřebného materiálu Náboženství, církev, politika v severočeském Průboji bylo problematické, protože použitou argumentací a formou uvedený článek v potřebné míře nepřihlížel k současnému vývoji v Íránu a v té době probíhající návštěvě papeže Jana Pavla II. v Polské lidové republice.“133 První část dvojdílného textu (z čísla 122) nesla titulek „Kde teče krev a nafta“, druhá (z čísla 128) „Papežské křižovatky“. Zaměřím se jen na první text a na úvodní pasáž druhého, protože pouze ty se týkají Íránu. Je pravda, že články jsou psány odlišným stylem (více popularizačním a vyprávěcím), než bylo v tehdejším tisku obvyklé. Přesto je fakt, že pracovníka ČÚTI zaujaly právě ony, poměrně zarážející. Odpovídají rétorice ostatních novinových textů o Íránu dané doby – ostře kritizují svržený šáhův režim a USA, pozitivně hodnotí roli lidu v revoluci. Šáh je představen jako chamtivý a krutý vládce, který se těšil podpoře imperialistických velmocí: „Na konci svého císařování už šáh neseděl na žocích dolarů (ty poslal do bezpečného exilu dříve než sám sebe), ale na amerických tancích a v kapse měl smlouvy na dodávky zbraní made in USA v hodnotě 10 miliard dolarů – proti muslimským sousedům […] a také – proti vlastnímu lidu.“ Je možné, že text byl označen za „problematický“ v důsledku toho, že jeho autor134 zpochybňoval výsledky revoluce. To se na druhou stranu (i když v menší míře) objevovalo i v jiných periodikách. Zpochybnění je až překvapivě podobné častým názorům dnešních historiků na revoluci: „Vyslovili se [Íránci] ve velké většině pro islámskou republiku. Ale co je vlastně skryto za tímto zdánlivým protimluvem? […] Chomejního revoluční rady odmítají západní typ demokracie, zdiskreditované císařským amerikanismem. Co tedy Chomejní nabízí? Řekl, že nabízí to, co bylo praktikováno prorokem Mohamedem a jeho zetěm Alím. Ale vždyť to je spojení náboženství a státu ze sedmého století! Dá se ve světě, obehnaném dole dráty vysokého elektrického napětí a nahoře dráhami kosmických družic vládnout principy, starými třináct století? Nedovolil snad íránský lid menší, byť kratší zlo před větším, byť modernějším?“ Autor kritizuje i fakt, že revoluce a islám obecně nadřazují soukromé vlastnictví kolektivnímu: „Bojoval [Chomejní] proti zvůli a dvacetimiliardovému majetku jedince (šáha) ve jménu

133 NA, f. ČÚTI, kart. 80. Informace o správním řízení, závadách a nedostatcích v činnosti prostředků hromadné informace a propagandy v 1. pololetí 1979, s. 2. 134 Články jsou signované šifrou J. Š. - VTR.

- 78 -

umožnění majetku jedinců. Jednotné číslo chce nahradit množným, nikoli třídu vykořisťovatelů třídou vykořisťovaných.“ Druhá část článku věnovaná katolické církvi se ve své první pasáži zabývá vztahem této církve a islámu, resp. historickému hodnocení, které z obou náboženství je „lepší“. I když to samo o sobě není korektním východiskem jakéhokoliv textu, komunistický režim by mohl s vyzněním článku být spokojen – pro katolictví totiž srovnání vyznívá mnohem hůře. Autor ho (a jednotlivé papeže) kritizuje za pálení knih jezuity, „zkompromitování v očích davů služebnictvím imperialismu“, vděčnost Mussolinimu, podporu nacistů, exkomunikaci komunistů a zároveň vyjadřování podpory Dubčekovi apod. Islám – naproti tomu – „podobné tělocvičné sestavy ve své historii nemá“. Kritiku uvedeného textu ze strany ČÚTI tak vzhledem k nedochování podrobnějších materiálů nelze zcela vysvětlit. Za další závadný materiál v témže období byla označena „nepřesně formulovaná zpráva ČTK z 21. 2. o ukončení odposlouchávací činnosti špionážních centrál umístěných v Íránu z území SSSR“, která „umožňovala nežádoucí dvojí výklad“.135 I když samotný text zprávy ČTK se mi nepodařilo dohledat, z citace je zřejmé, v čem ČTK pochybila – zpráva mohla být interpretována tak, že stanice v Íránu pocházely z území SSSR. Mezi „nedostatky žurnalistické a redakční práce“ byla zařazena „chybná interpretace zprávy ČTK o situaci v Íránu spojením vyhoštění afghánských občanů z pracovních důvodů s vyhoštěním izraelských občanů z politických příčin“,136 které se měla dopustit redakce Svobodného slova ve zprávě „Stabilizace v Íránu“ z 19. února 1979. V předposledním odstavci tohoto článku bylo uvedeno: „Z teheránského letiště v sobotu odletělo 1100 amerických „poradců“ a „odborníků“ a občanů dalších západních zemí. […] Íránská vláda se rozhodla vyhostit ze země afghánské občany a 35 občanů izraelských.“ Závadnost textu zřejmě nevyplývala pouze z odůvodnění uvedeného výše, ale i ze spojení vyhoštění občanů spřáteleného komunistického Afghánistánu a odletu Američanů. Už proto, že šlo o lidi, kterým původní šáhův režim a americký tisk říkal poradci a odborníci, ale socialistické země je považovaly za agenty CIA a ručitele americké vojenské přítomnosti v Íránu (proto uvozovky ve zprávě). Nutno připomenout, že alespoň u části z nich tomu tak pravděpodobně bylo. Chybná interpretace zprávy ČTK Svobodným slovem byla ze všech uvedených „prohřešků“ redakcí zřejmě chápána jako nejzávažnější, neboť společně s dalšími „pochybeními“ listu byla projednávána ve správním řízení a vydavateli bylo zasláno „písemné upozornění ve smyslu §8 135 NA, f. ČÚTI, kart. 80. Informace o správním řízení, závadách a nedostatcích v činnosti prostředků hromadné informace a propagandy v 1. pololetí 1979, s. 3. 136 Tamtéž, s. 5.

- 79 -

odst. 2 písm. a) zák. č. 81/1966 Sb. ve znění §4 zák. č. 127/1968 Sb.“137 V textu upozornění mimo jiné stálo, že vydavatel je povinen „vytýkané nedostatky zaviněné redakcí posoudit a podat úřadu písemnou zprávu o provedených opatřeních do 15. dubna 1979“.138 Dochovala se i tato zpráva, která na adresu ČÚTI došla 13. dubna. V souvislosti s nevhodnou interpretací zprávy ČTK se zde uvádí: „Aby se napříště zamezilo chybám, jako byla v č. 42 (nepřesné reprodukce agenturního zpravodajství), projednalo zahraničně politické oddělení důsledné a podrobné předávání služeb večer při střídání směn.“139 Do jaké míry bylo opravdu něco projednáváno a do jaké míry šlo jen o tvrzení, které mělo uspokojit ČÚTI, bohužel není možné zjistit.

137 NA, f. ČÚTI, kart. 80, fasc. Deník Svobodné slovo – upozornění na nedodržování poslání periodického tisku. Záznam o jednání konaném v Českém úřadu pro tisk a informace dne 6. 3. 1979, s. 2. 138 NA, f. ČÚTI, kart. 80, fasc. Deník Svobodné slovo – upozornění na nedodržování poslání periodického tisku. Upozornění na nedodržování poslání periodického tisku, s. 2 . 139 NA, f. ČÚTI, kart. 80, fasc. Deník Svobodné slovo – upozornění na nedodržování poslání periodického tisku. Svobodné slovo – upozornění, s. 1.

- 80 -

17. Závěr Sondy zacílené na referování Rudého práva o vzájemných návštěvách československých a íránských představitelů v období 1967–1977 prokázaly – zejména po komparaci otištěných textů s materiály určenými pro předsednictvo ÚV KSČ – několik pozoruhodných skutečností. Stranický deník představoval československo-íránské vztahy jako dlouhodobě velmi pozitivní, kladně byly nahlíženy také politické a ekonomické aktivity íránského šáha. Články pojednávající o návštěvách císařského páru v ČSSR někdy až připomínaly referování o návštěvách představitelů socialistických zemí. Důraz byl kladen na výhodnost spolupráce obou států, přičemž materiály z provenience ÚV KSČ potvrzují, že československá strana chápala Írán především jako odbytiště výrobků svého (hlavně těžkého) průmyslu. V Rudém právu tato orientace nikdy takto explicitně vyjádřena nebyla. Samotné islámské revoluci v Íránu se v různé míře a různými způsoby věnovala všechna zvolená periodika (s výjimkou časopisu Letectví+kosmonautika, který v letech 1978–1979 k tématu neotiskl ani jeden text a jehož články tak mohly být analyzovány pouze v kapitole Bílá revoluce). Společným rysem zvolených tiskovin je dlouhý počáteční nezájem o situaci v asijské zemi. I stranický deník Rudé právo, jehož zahraniční rubrika byla poměrně obsáhlá (strany 6 a 7 v každém čísle plus někdy část strany 1), začal o nepokojích v Íránu podrobněji referovat až v závěru roku 1978. Zájem redakce o revoluci vygradoval v prvních měsících roku 1979, poté se počet publikovaných textů snížil a opět vzrostl až na konci roku. Mediálně nejpokrytější období se překrývají s nejvýznamnějšími událostmi revoluce. Patřilo mezi ně zintenzivnění protišáhovských demonstrací i zásahů armády proti nim (závěr roku 1978), odlet šáha z Íránu, návrat ajatolláha Chomejního z exilu, bitva o Teherán, referendum o státním upořádání (počátek roku 1979), nepokoje v provinciích a obsazení amerického velvyslanectví muslimskými studenty (závěr roku 1979). Týdeníky a měsíčníky se v průběhu roku 1978 revoluci nevěnovaly téměř vůbec (otiskly pouze několik článků, které se Íránu většinou týkaly pouze z části), zájem jejich redakcí o tuto problematiku se zvýšil také až na počátku roku 1979. Přesto počet v časopisech publikovaných textů není nijak velký ani v následujících měsících. Zdaleka nejvíce se situaci v Íránu věnoval Mladý svět – většinu zde otištěných příspěvků však představovaly několikavěté noticky. Až překvapivě málo textů vyšlo v Květech (a to všechny kolem přelomu let 1978/1979), v Hospodářských novinách je nízký počet článků pochopitelný. Měsíčníky (Mezinárodní vztahy a Revue obchodu, průmyslu, hospodářství) publikovaly k tématu pouze v průměru jeden text ročně. Je zřejmé, že redakce se začaly íránskou revolucí více zabývat až poté, co se dostala

- 81 -

do popředí zájmu světové veřejnosti i světových médií. Vývoj počtu publikovaných textů dokumentují následující tabulky:

Rudé právo Období (po čtvrtletích)

Textů celkem; z toho:

Zprávy

Publicistické texty

1/1978 2/1978 3/1978 4/1978 1/1979 2/1979 3/1979 4/1979

6 13 22 51 94 70 70 84

6 13 22 47 76 58 64 74

0 0 0 4 18 12 6 10

Zprávy v rubrice „24 hodin v zahraničí“ 5 5 6 3 0 2 5 2

Zprávy na první straně 0 6 1 3 31 2 4 18

Tabulka 2: Vývoj počtu textů publikovaných k íránské revoluci v Rudém právu v období 1978–1979.

Periodikum

Mladý svět

Počet publikovaných textů

16

Květy

Svět v obrazech

Hospodářské noviny

Revue obchodu, průmyslu, hospodářství

Mezinárodní vztahy

4

10

4

2

2

Tabulka 3: Počty textů publikovaných k íránské revoluci v časopisech v období 1978–1979.

Co se týče rétoriky a propagandistického zabarvení textů, docházelo zejména v Rudém právu postupně ke změnám. Především v souvislosti s rostoucím počtem demonstrací a jejich protiamerickým rázem začali novináři vyjadřovat demonstrantům podporu, o revoluci se často psalo za použití výrazů typických pro popis socialistických revolucí. Byla vyzdvihována lidovost a všelidovost opozice, zatímco z dříve opěvovaného spojence – šáha – se stala kritizovaná loutka imperialistů, tyran a nepřítel lidu. Ještě více než íránská vláda, policie a armáda však začaly být ze zapříčinění situace v Íránu obviňovány kapitalistické země – hlavně Spojené státy. Bylo zdůrazňováno vyzbrojování íránské armády, řízení těžby ropy západními monopoly apod. Po šáhově odletu se pak psalo o vítězství revoluce. Celý tento posun byl nejzřetelnější v Rudém právu, neboť časopisy začaly o Íránu referovat až později a také jejich nižší periodicita neumožňovala kontinuální přechod k jinému způsobu referování. Přesto je právě negativní postoj vůči USA nejcharakterističtějším společným rysem i u těchto tiskovin.

- 82 -

Zajímavou roli měla v mediálním obrazu íránských událostí nejvýznamnější postava celé revoluce – ajatolláh Chomejní. Český tisk – podobně jako světový – si jej dlouho nevšímal, teprve po jeho přesídlení z Iráku do Francie se jeho jméno (byť zpočátku často zkomolené) začalo v publikovaných textech objevovat. Jako vůdci revoluce začala analyzovaná periodika vyjadřovat, ať už přímo či nepřímo, podporu také jemu. Jakmile se však ajatolláh stal faktickou hlavou státu a začal se tak i chovat, začal český tisk psát také o jeho chybách, extremismu apod. Podobně se mediální obraz vyvíjel i ve vztahu k samotné revoluci – jakmile zabředla do sporů, začala se názorově štěpit a docházelo k excesům, podpora vyjadřovaná v periodikách dříve se oslabila. Proměny v charakteru referování svědčí o tom, že Írán nebyl chápán jako natolik důležitý partner, aby se československý režim – a tím i tisk – bezvýhradně postavil za některý z íránských režimů a trvale jej podporoval. Napovídá tomu i další fakt – žádná z popsaných tendencí nebyla uplatňována bezvýhradně a u každé z nich existovalo mnoho výjimek. Redakce tedy buď nedokázaly zajistit ve vztahu k Íránu jednotnou rétoriku a propagandistický postoj, nebo se o to ani nepokoušely (což platí také o pravopisné neustálenosti při přepisech perských výrazů). Byly publikovány dokonce i články přebírané ze západního tisku kritizující Chomejního. Jedinou tendencí, která se od šáhova pádu průřezově uplatňovala prakticky bez zakolísání, byla kritika USA. Velmi zajímavým prvkem mediálního obrazu revoluce je veskrze negativní postoj redakce Rudého práva k nepokojům v íránských provinciích – Kurdistánu, Chúzestánu a dalších. A to i v době, kdy se v deníku běžně psalo o chybách Chomejního vlády. Důvodem je zřejmě fakt, že sám islámský režim jako příčinu těchto demonstrací uváděl záškodnickou činnost západních agentů – což jistě bylo pro Rudé právo vítaným námětem. Ostré kritice deník podrobil Spojené státy také za vyhrocování situace po obsazení americké ambasády íránskými studenty. Časopisy se naopak této události prakticky nevěnovaly. Komparací vybraných publikovaných textů s materiály z provenience ÚV KSČ lze dokázat, že některým aspektům a skupinám revoluce byla záměrně věnována přehnaná (např. u levicové strany TUDE) nebo naopak malá (např. u protikomunistických nálad v Íránu) pozornost. Za nejčastější a nejzávažnější propagandistickou metodu českého tisku při referování o íránské revoluci tak lze považovat manipulaci s relevancí jednotlivých tendencí či událostí. Fotografie

otiskované

v Rudém

právu

zobrazovaly

náměty

typické

pro

všechny

revoluce – demonstranty, vojáky apod. Pokud byla fotografiemi v deníku vyjadřována podpora revoluci, dělo se tak především prostřednictvím popisek. Z časopisů (logicky) nejzajímavější

- 83 -

snímky k islámské revoluci otiskl Svět v obrazech. Karikatury publikované v Rudém právu pak byly bez výjimky namířeny proti západním velmocím. Jedním z nejvýznamnějších rysů mediálního obrazu islámské revoluce v Íránu byla též rozkolísanost a rozdílná úroveň textů – a to mezi periodiky i v rámci jediného listu. Typickým příkladem je časopis Mezinárodní vztahy, kdy dva zde publikované články jsou takřka nesrovnatelné. Zatímco jeden je v mnoha ohledech téměř nestrannou analýzou (na dobové poměry), druhý je ideologickým pamfletem. Dobové státní mechanismy regulace tisku (prakticky cenzura) se článků věnovaných tematice Íránu dotkly pouze minimálně. Jejich samotná existence i způsoby uplatnění jsou přesto významným svědectvím o provázanosti československého státního aparátu a masových médií na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Zcela na závěr je možné konstatovat, že analýzou mediálního obrazu íránské revoluce se nepodařilo zjistit, že by toto téma v tisku podléhalo nějakému specifickému cenzurnímu dohledu či předpisu. Komunistická propaganda události v Íránu nepředvídala a nevytvořila pro referování o nich žádné specifické požadavky. Spíše až v průběhu revoluce propagandisté zjistili, že toto téma má jistý ideologický potenciál a začlenili jej do tradičních struktur kritizujících kapitalistické státy v čele s USA.

- 84 -

18. Použitá literatura a prameny 18.1 Literatura • Abrahamian, Ervand: Iran between two revolutions. Princeton University Press, Princeton 1982, 561 s. • Cooper, Tom: Aliho kočky. F-14 v íránských službách. L+K 83, 2007, s. 38–45. • Ebert, Hans-Georg – Fürtig, Henner – Müller, Hans-Georg: Die Islamische Republik Iran. Akademie-Verlag Berlin, Berlin 1987, 502 s. • Forbis, William: Fall of the Peacock Throne. Harper & Row Publishers, New York 1980, 305 s. • Chlupáč, Miloslav: Propaganda jako společenský jev. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1978, 288 s. • Johnson, Paul: Dějiny dvacátého století. Rozmluvy, Praha 1991, 848 s. • Keddie, Nikki: Modern Iran: Roots and Results of Revolution. Yale University Press, New Haven 2003, 400 s. • Krejčí, Jaroslav: An Islamic Response to the Western Challenge. In: Islam in Contact with Rival Civilizations. Four Views of the Challenge and Response. Ed. Jaroslav Krejčí. Filosofia, Praha 1998, 120 s. • Kropáček, Luboš: Islámský fundamentalismus. Vyšehrad, Praha 1996, 264 s. • Lewis, Bernard: Dějiny Blízkého východu. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997, 384 s. • Macek, Zdeněk: Kapitoly z obecných dějin 20. století. Díl 3, svazek 2 – Blízký a střední východ po roce 1945. Vydavatelství ZČU, Plzeň 1996, 168 s. • Mackey, Sandra: The Iranians: Persia, Islam and the Soul of a Nation. Dutton, New York 1996, 426 s. • Máče, Jan: Perské kočky. L+K 78, 2002, s. 491–495. • Mendel, Miloš: Islámská výzva. Atlantis, Brno 1994, 248 s. • Moin, Baqer: Khomeini – Life of Ayatollah. St. Martin Press, New York 2000, 355 s. • Muzikář, Josef a kol.: Islám v politice. Nakladatelství Svoboda, Praha 1987, 217 s. • Noel, Ladislav: Fotografia v názornej agitácii a propagácii. Osveta, Martin 1974, 144 s. • Osvaldová, Barbora – Halada, Jan a kol.: Encyklopedie praktické žurnalistiky. Libri, Praha 1999, 256 s. • St. Vincent, David: Iran: a travel survival kit. Lonely Planet Publications, Hawthorn 1992, 256 s.

- 85 -

• Zavacká, Marína: K problematike výskumu totalitnej komunistickej propagandy: vybrané pojmy, mechanizmy, obsahy (On the probleme of totalitarian communist propaganda research: selected terms, mechanisms, contents). Historický časopis, 3/2002, s. 439–456.

18.2 Prameny • Hospodářské noviny, ročníky 22 a 23, 1978–1979. • Květy, ročníky 28 a 29, 1978–1979. • Letectví+kosmonautika, ročníky 49–52, 1973–1976, ročníky 54–55, 1978–1979. • Mezinárodní vztahy, ročníky 13–15, 1978–1980. • Mladý svět, ročníky 20 a 21, 1978–1979. • Revue obchodu, průmyslu, hospodářství, ročníky 3–5, 1978–1980. • Rudé právo, ročníky 58 a 59, 1978–1979. • Svět v obrazech, ročníky 34 a 35, 1978–1979.140 • Národní archiv, fond KSČ – Ústřední výbor 1945–1989, Praha. • Národní archiv, fond Československý úřad pro tisk a informace, Praha. 18.3 Internet • http://www.lexdata.cz/web/lexdata.nsf/frameset?openpage&sb=C12571D20046A0B2C1256 6D400721C55, 10. července 2007. • http://www.lexdata.cz/web/lexdata.nsf/frameset?openpage&sb=C12571D20046A0B2C1256 6D400723430, 10. července 2007.

18.4 Další zdroje • Události, které změnily svět. Díl 3/9, Zrazený Írán. Kanadský dokumentární cyklus, 2001. Odvysíláno ČT2 dne 28. května 2007.

140 V kapitole Státní regulace tisku, cenzura byly navíc použity tyto konkrétní výtisky periodik: Průboj – 122/1979, 128/1979; Svobodné slovo – 19. února 1979.

- 86 -