IRMA GEISSLOVÁ TEMNO NADE MNOU. (výbor z básnické tvorby )

IRMA GEISSLOVÁ – TEMNO NADE MNOU – (výbor z básnické tvorby 1874–1914)

EDICE ZAPOMENUTÉ SVĚTLO, SVAZEK PRVNÍ PRAHA a VLAŠIM, 2002

© Irma Geisslová – dědicové, 2002 © Zapomenuté světlo, 2002

I

S BOHEM, LETO!

(1874–1878)

ZA MOŘE

Kdybych já věděla, že tam zmírá hoře, spěla bych po lodi za daleké moře. Za moře daleké na jih vonný, vnadný, – kde by se nerouhal hoři mému žádný.

4

JESEŇ

Roviny, planiny, jak mi to líto, že už je požata pšenice, žito; pšenice žito, vlnivé klásky, že s nimi umlkly skřivánčí hlásky. Jeseni, jeseni, k čemu ty spěchy? dost ještě ochladíš teplejší dechy, oškubeš sady – jak už to bývá, – a kdo ví, na přesrok budu-li živa! –

5

KVĚTY Z MATČINA HROBU

+ Matičko, to ví pánbůh sám, jak často na tě vzpomínám! co napláči se pro tebe, že odešlas mi do nebe. Když z ňader v těžkém trápení se roní vzdech a úpění a letí v prázdno příšerné – já neznám duše důvěrné. A neznám družky soucitné – leč hvězdy v klenbě blankytné, a lidskou hledat útěchu – já bála bych se posměchu. ++ V kraj zasmušilý, mlhou sšedivělý, se od severu ostré větry ženou, a zaskučivše plání zasněženou, v skal ukryly se zášer osamělý – Ó kterak toužím s větru dechem splynout a odletět v zem želané své vlasti, tam na hřbitov, jejž žluté kryje chrastí, a podál hrobu tvého, matko, zhynout. +++ Matičko, milá matičko, zima už zpola v odchodu, a ty se dosud nevracíš, mám v tom zřít vzdor či náhodu? Den se už dlouží, krátí noc, méně mám snů již o tobě, a že jich bude ještě míň šeptá zlý duch mi ve zlobě. 6

Matičko, drahá matičko, což jsi mi vskutku umřela, a je tak směšnou naděj má, že bych tě opět uzřela? – Tys přece mnoho, přemnoho měla mi ještě sdíleti, a osud nás tak rozloučil, jak když se ptactvo rozletí! ++++ Ó matko má, když na tě zpomínám, tak prudký bol mé srdce prorývá, a divno mi, jak bych se dívala na lebku, jež se mrazně usmívá. – Kdy zpomínajíc na tě k večeru, zrak bez důvěry v modro pozvedám, ret šepce: což je navždy ztracena? – už se s ní více nikdy neshledám? – A žádná nezvučí mi odpověď ni od jara, ni v tichu od zimy – nu ovšem, věčnost k lidem něma je, a tvoje víra, matko, schází mi. +++++ Zde v němotě ustlali tobě, kde smrtník jen do hroudy klepe, a hlodavec hlínu jen chroumá, – a řekli mi, že ti tu lépe. Když nevidíš, kdo tady kleká a láskou se modlí k tvé duši, a pláčem svým – šíleně doufá že přece tvůj těžký sen zruší! Já bloudím jak zbavená smyslů tím strašlivým pohřbených sadem, kol sladký šum listí mne zranil a pálí jak uštknutí hadem.

7

Když zapěje v křoví tu ptáče, mně zdá se to rouháním, smíchem, a vy chcete zmírnit mou bolest v své útěchy slově tak lichém! Vždyť srdce mi krvácí, puká kdy smrtník tu v hroudu jen klepe, a hlodavec hlínu jen chroumá a řeknou mi – že ti tu lépe! ++++++ O jaký smutek, o jaká lítost! mám tě tu samu zanechat opět, by tvůj rov dujné rozvály větry, pták musel v křoví píseň svou dopět. Už slétá k zemi zarudlé listí, o kterak smutno, tesklivo je mi, přikvačí zima a na tvé lůžko napadne sníh a srovná je s zemí.

8

OSTEN ŽITÍ

List rozloučiv se navždy s haluzemi teď mihotá se v povětří jak pérko, a zvolna, tiše dopadá pak k zemi. A nikdo proň – leč básník nezasteskne, dál času běh své hrozné žene kolo, hvězd kytice dál v zenithu se leskne. Což o lístek! týž mír kol hody slaví když letí mor, a jak srp polním chrpám myslícím lidem krásné rubá hlavy.

9

V PODZIMNÍM MLČENÍ

+ Pláň polí zoraných se černá havrany, tak dálná, nepřehledná, zde náhlý, bezdečný stesk sahá na srdce jak smrti ruka ledná, šik mraků strhaných se plíží oblohou, a mlha padá k zemi, vše němo; lká jen pták, jenž byl se opozdil tu v smrčí pod větvemi. Já bloudím v myšlénkách a v dumách hlubokých tím osamělým polem, zřím, cítím úpadek – – a úsměv zoufalý mým probleskuje bolem – ++ Sadem kráčím, chladné vlhké ticho tíží vrby, olše bez pohnutí, listí ve vrcholech dosud husté, ale prožloutlé, jen k opadnutí. Vodotrysk tak teskně šplíchá tuto a svou pěnu chvějně vzhůru valí, obloha tak smutná – – jak má duše, a v mé duši smutek neskonalý. – –

10

S BOHEM, LETO!

Já s tebou loučím se, ty leto veselé, v motýlu hynoucím, jenž zapad do chmele, ve hroznech jeřabin, jež hoří pod snětí, kde pták se zastaví, než k jihu odletí. Ve mdlém dne úsvitu, západu mlhavém, ve spěchu poutníka skrytého pod hávem, ve pusté besídce, ve svlačci žloutnoucím, ve vláknu pavučin proutím se vlekoucím. V mracích, jež míří v dál jak lovci příšerní, ve sloupech ohnivých při záři severní, v ťukání sýkorky do zrna bukvice, i v zpěvu divokém podzimní vichřice. Tak s tebou loučím se, ty jaro veselé, než času velemoc ti ve sníh ustele, a snad než nového se jara dotoužím, své vlastní veselí do hrobu pohroužím.

11

PO SMRTI

Pakli z té rmutné pozemské dráhy vybočím záhy, kdo pak mých vidin čarovné zjevy oslaví zpěvy? v průvodě v život mladistvých tužeb prokáže služeb? a kdo ty sny mé, divoké krásy, dosněním spasí? zápoly moje odvážné, strastné – nebyly šťastné; podmílal peň, kde úmysl dřímal, osudu příval. Kdož by se v chmurném, prokletém domě uhostil po mně? vyměnil za můj úděl svůj ladný? – – žádný, ach – žádný!

12

ZTRACENÝ RÁJ

Ó zlatý červánku, tak luzný, prchavý, tak rychlý a tak dálný, žel! nejsou volny tak sny, jež se sletují v mé duše obzor kalný. Toť chmury ztrhané, jež pádí zděšeně v chlad severního kraje, tam z dálky od zlatých, leč navždy zamčených bran ztraceného ráje.

13

NA HŘBITOVĚ

V teplé, tiché vůni na výsluní po keřích a stezkách mezi rovy, poletují motýlci tu luzně, kropenatí, hnědí, purpuroví. V stínu cypřiší zde ráda sedám, pěkná duma hebce padá k víčku, zřím jak motýl, kolmo křídla složiv kolébavě leze po měsíčku. Zřím, jak moucha leskle zelenavá po stebélku trávy lehce šplhá, a kdy vzletí, jak to křídlo tenké zasvitne jak zlatotkaná mlha. Zřím těch drobných tvorů velkou radost, jak tu skáčí, lezou, bzučí spolu, zřím, jak málo stačí k tvorstva štěstí... a mé oko vlhne slzou bolu.

14

NA JAŘE

Dech jara lítá kol a sype květů déšť v můj vlas i na mé skráně, což platno: v skráních pal, a hebký vonný chlad se marně lije na ně. Proč srdce netěší, proč duši nebaví ty vděky neskonalé? ach, duše v mlhách sní, a touhou šílenou mé srdce rozervalé. Vždyť úsměv vylhaný se ztrácí neplodně jak krůpěj v zprahlém poli; vždyť nemít ze svých snů než hrstku popele to přec jen příliš bolí. Jak slavně, horoucně bych jaro vítala v dum prchlých mraků starém! leč jeseň v srdci mém, a jaro květoucí mi ani není jarem.

15

JESEŇ V DUŠI

Když máje květy honosí se země, a z temna lesa jarní ódy znějí, tvor všelik s novým nadšením a láskou kdy žít se chystá, tu mi nejbolněji. Vždyť hlouběji se opuštěnost cítí, kdy šumný rej kol svěžím krůčkem kluše, stín černější čím světlo jasnější je, a na jaře je pustším – podzim duše.

16

SMUTNÝ KRAJ

Jak truchlivý kraj šírý, kraj dálný, zatemnělý, a na pahrbku v mlhách ten smrček osamělý – – tak jako já. Chmur těžkých visí dolů jak pochyb v duši mojí, kraj čehos očekává v tom trapném nepokoji – – tak jako já. Den posledně teď mrknul – a večernice žádná; noc objala kraj šírý, je beznadějná, chladná, tak jako já. – –

17

BOLEHLAV

Mně veselo, tak divoce, já počítám ty svoje muky, teď vzroste-li mi, zašlápnu květ v lesním míru mezi buky. Teď na smrt by mne vyděsil, kdo věstil by mi šťastné žití, mně hudbou temných myšlének se šílené zdá vlnobití! Já s třeštícíma zrakoma pryč prchám z kruhu tiché slasti, však s úsměvem bych rozmarným se uvrhnula do propasti.

18

ČERNOKVĚT

Drkotavě vítr tančí v roští, zemi luna halí do rubáše, tužby divoké v mé planou duši, a v mém srdci radost satanáše. A má duše – to je hlubné peklo, oměj, lilek obrůstají stěny, v blínu dříme saň a já jí tahám černé perly z krvavé úst pěny.

19

PRÁZDNO VŮKOL – TEMNO NADE MNOU

Já bojím, lekám se, mé nitro šírá pláň, již slunko neozáří a půlnoc neztemní; je věčně šedivá, jen mlhám se tam daří. A jednotvárný zvuk, jenž zpíná k zoufalství vědomí uděšené, zní táhle, bez změny bytostí nešťastnou, nad níž se temno klene. –

20

BLUDICE

Ó, divá bolesti! já ztrácím vůdčích stop – má duše jak kdy mizí; – noc vonná kolem mne, a všechna rozkoš z ní, i hvězdy mně už cizy! – Tak prázdno – bože můj! a nikde vřelosti, jen chlad, neb úsměv z ledu, že v bolu zoufalém já vším – vším pohrdám, i – sebou ku posledu. –

21

MOČÁLY

Ty dny jsou kaluží, jež líně pohne se, kdy větry do ní dují, v ní bejlí, plazové se nikdy nermoutí, a nikdy neradují. Zde pranic nedýchá, co hněv by zbouzelo, leč aniž to co vábí, leč že se podivín zde dívá roztržit – ve velké oko žabí –

22

POSLEDNÍ – – –

Mne tíží přítomnost jak balvan skalnatý, jenž od hor oddroben se svalil na šípek, i úsměv osudu mně zdá se záhubným jak zradou sršící jidášský polibek. Jas denní bolí mne, noc budí lítost mou, a píseň lidských úst hněv temný, palčivý, a práce hemžení, a láska, vášní bouř – mně k smíchu jako chmýř, jež letí přes nivy. O, pro nic za nic žít, jen slepě tancovat jak osud píská nám, a neznat příčinu, a neznat odměnu, ni cíl, ni závěrek, a nesmět vzdorovat, a zajít do stínu – – Toť příliš na ten prach, jejž věky učily, že může jednati a myslet, že je duch, že svět si podrobí, – že bude věčně živ, žeť božím obrazem – ba že on sám je bůh! Toť nesmrtelný klam, toť strašný, srázný pád, toť dýka ve spaní, než smrt je rozední, kol samý ston a pláč a výkřik zoufání – leč horší budou všech ty věci poslední – –

23

NOC

Noc kolem vlní se, tak tichá, příšerná, tak nevýslovně pustá... už oko znaveno tím zřením do černa a neklid tajně vzrůstá. I mlčí polí pláň, i mlčí doubrava, ni topol nepohne se, jenž stíní truchlý kříž, jenž do tmy vyvstává jak zřícenina v lese. I kolem na skály, jež kraji obrubou, – se věsí ticho děsné co věstí hrůzy moc: že dýše záhubou, jíž v jícen všechno klesne. Vzduch těžký jako krov, jenž rakev přikrývá, již slza nepokropí... a hlucho nicoty chmuř žasu prochvívá, a shlazuje své stopy. Té noci propastí můj duch se proplétá, a myslím že se kácí – – ni „s bohem“ nešepce mé srdce do světa, a samo dokrvácí. – (Immortelly, 1879)

24

II

JE PO LÉTĚ, SMRŤ NAJDE TĚ... (INTERMEZZO)

(1881–1892)

ZA HVIZDOTU LOKOMOTIVY

Hledáš-li smrt, jen srdnatě z lučiny vstoupni do tratě, počíhá, na tě si zahvizdá příšerná železná ohyzda. Pevně se k tobě přitlačí, mrzutý život vypáčí – klidně tak svět – hej, útěcha! – přes tvoji mrtvolu odjechá. – (Divoké koření, 1881)

26

TOUHA PO ZPĚVU

Zaklepal mi na okénko smutný ptáček – dávno zrnka nevnikla mu ve zobáček. – Žádný ptáček! Touha má to zpomínala, že jsem už tak dávno – dávno nezpívala.

27

Z VIOLEK

Malebná mlha snů tak luzně padá k zemi, už spí i vodotrysk, jenž házel krůpějemi; jak lepy tvoje sny, ó, mládí, v poušti zdejší! však květné žití tvé je snů tvých květnatější. Sny vonné, lahodné noc šeptá dechem vánku – nuž dobrou, sladkou noc, a spěte do červánků! a vlnou tichých dum až k břehům ráje plujte, a co se zjeví vám, to nám pak vypravujte! (Luční kvítí, 1882)

28

ZIMA VE SKALÁCH

Sníh nakupil se mezi balvany, důl vyrovnal a strmé hroty zvýšil, mně hřbitovem se zdá ten útulek, v němž bouřný život, velký žal se ztišil. A každý útes že je náhrobek, jenž neznámé a zašlé štěstí hlídá, sníh padá na něj jako bledý květ, a vzdechem větrů mír jen odpovídá. Jak smutno přec jen v holém kameni, kde hbitá lidská stopa zasypána, kde žádné ptáče, žádné zvířátko stín neplaší, jas neoživí z rána. Smích, výkřiky, ruch – zápas – úsilí – vše blaží víc, než pustina ta tichá, kde úsměv náš by nikdo nesdílel, kde za mrtvé ni vítr nezavzdychá. – A přec – o, žel! kdys sama přispěju k té nehybnosti srdcem zkamenělým, až jediný v něm zhasí okamžik vše, co je ruchem, zpěvem, ohněm skvělým.

29

KUMBURSKÉ MELODIE

Zádumčivě díváte se k nebi vyvětralé, opuštěné rozvaly, stejně vždy, ať léto zlatí pole, aneb s vlaštovkami táhne do dáli. I když smavá píseň výletníků na omšené drsné zdi se přerývá, teskno tu, ba právě; před životem hrob té minulosti propasť rozvírá.

30

POD KAŠTANY

Když se těším skvostně tak v jarní kráse, není-li to naposled, vždy mi zdá se... Prcháváť jak rosný kmit blaho vždycky, ale dlouhý, bez konce žal je lidský.

31

MOTIVY Z LIBOSADU

Když večer nastává tu venku, před oknem se z šera zlatého, jímž mrká stromoví tak snivě vznáší stín, že toho lahodu má píseň nikdy – žel! úplně nepoví. Nad stromů vrcholky, jež zakrývají vše, jen Kumburk zvedá skráň, již věnčí modrý bor, a vánek šepotá mi bajky rozkošné, tak vonné jako květ, jenž pučí z klínu hor. Už pokročila noc a dosud červánek se slabě zardívá na líci západu, a hvězdy – démanty se skvějí sálavě, a půvab nesmírný sem vane ze sadu. Přec okno zavírám a hledám podušku, jeť hlava sněním mdlá a zpita krásami, ta nízká komůrka mi chrámem velikým, já zdám se vesmírem a sny mé hvězdami –! (Z Podkrkonoší, 1889)

32

POKOSENO...

Už pokoseno obilí... – dva motýli se nad strništěm zakmitli a ulítli. Ó marno! ... není k zapření čas jesenní; ó motýlku, je po létě, smrť najde tě... (Lípové květy, 1892)

33

III

ZMIZEL TAM NĚKDO V PODZIMNÍM ŠERU

(1878–1914)

///

Jak kdy strom větve rozklene v překrásné šero zelené, jako když vlny bystrých vod duhami hrají o závod, záře mi šlehla do líce z předrahé jeho zornice, a že ji více nevidím, tichounkým hrobům závidím.

35

///

Prázden život, za ním tma, pozadí se v temnu šklebí – – a já hledám stopu tvou na krvavém zimním nebi. A já volám jméno tvé, když se večer šeří v houšti, a jen dutá ozvěna odpovídá hlasu v poušti.

36

///

Nad krajinou luna stojí převysoko, vůkol stíny – běda – běda, zas to oko! Nikde stání, klidu, kam jen noha kročí, všady jen ty velké vytřeštěné oči. Snad i tehdy, až mi zajde žití klamné – skulinou mé rakve budou zírat na mne! Budapešť, asi 1878–79

37

///

Smích mladých hrdliček – mně vytím šakala a poklid je mi bouří a z bílých mlhovin – mně zdá se za jitra, že čerstvá krev se kouří. A v mráčcích večerních má duše blouznící jen přízrak smrti vídá, ve ptačím šveholu mně jednotvárně zní jen smutná panychida. kolem r. 1879

38

///

Se hřbitovem mrtvých nadějí, utajeným v duchu, bloudím šerým, prázdným životem, v jeho smíchu, ruchu. Nevěří mi, aniž chápou mne, cesta má jim temnou, a já vděčna jsem, že aspoň tak dopadá to se mnou! 1879–80

39

///

Když v letním soumraku tím skvostným červánkem dík za život je vzdáván, mně jest jak smutnému, jenž domů vrací se a není očekáván. 1. září

40

///

Suché růže na dně chudé skřínky tají sladké upomínky, bledá líc se zardí dávno mrtvou slastí, usmívám se, pláču – a ty lístky chrastí... Byly krásné jako snění mladá, jež si duše jako duhu spřádá, že říš oblaková její zdá se vlastí, byly krásné... a teď suché, jenom chrastí. V jejich čárném, opojivém dechu píseň za písní ret skládal v spěchu, míjel čas – a čas je cvalem nad propastí, růže moje spálil, že jak lebky chrastí. – Bolest divoká mi srdcem chvěje, že si vzpomínám tak bez naděje, líc se rdí jen stínem plaché, klamné slasti, růže trouchnivějí, hynouce jen chrastí. po r. 1882

41

ODCHOD

Podzimní plání zmateným svistem větrové dýší, mdle jen se honí s posledním listem rozsáhlou tiší. Soumrak co smutek po tesklivém sbohem předrahé duše nad krajem visí, bez rosy tráva šelestí suše. Bez slzy oko, strnulé, pusté, upřeno v dáli, zmizel tam někdo v podzimním šeru – v hrudi cos pálí – Kupí se mračna v obzoru kalném – smršť se v dál vrhá; trnutí v srdci vzbouřeném touhou jak když se trhá –. asi 1883–86

42

///

Noc krásná, samé lilie, jež sype měsíc k zemi dolů, jas všady – ach, kam ukryje líc nešťastník, tak plnou bolu? Sen prchnul jemu od víček, jas dráždí zraky unavené, jak výsměch zří svit hvězdiček a vše se nad ním v příkrov klene. Stín hledá, temno, hrobu klín, kam sklonil by se, usnul tiše – jen chvilku míru, jeden stín dej smutným, bože s nebes výše! kolem r. 1885

43

ZAVRŽENEC

Jsem zavrženec! žalost je mou chotí, skráň moje stálou úzkostí se potí, kde se jen ukáži, tam roste žal a ještě nikdy jsem se nezasmál. Až zemru, nikdo pro mne nezapláče, můj part se nesmí dát ni pod koláče ať makové, ať plné plodů slív – jáť k slzám jímal každého, kdo živ.

44

///

Tma za mnou a tma přede mnou! Ať nikdo na mne nevidí! Ať nikdo neví již, že jsem, ať daleko jsem od lidí. Nic sama nechci vidět též a slibuji všem pokoj dát, tak i mých hodin posledních vy šetřte též, než budu spát. A sen ten bude hluboký jak moře černé, záhadné, v něm vše, co jitří, uhasne, v něm vše, co týrá, uvadne. po r. 1891

45

TOUHA

Ó já bych chtěla za tebou, tam do neznámé krajiny, zkad nevrátil se dosavad ni jediný. – A líto by mi nebylo v tmu zapadnouti bez světla, vždyť všechna radost bez tebe mi odkvetla. A kdyby osud chystal mi věk dlouhý, darů na tisíc, já prosím, prahnu: za tebou i v tmu, i v nic! – po r. 1891

46

STESK PODZIMNÍ

Vane šepot zahradou s nevýslovně tklivou zvěstí, jako „sbohem“ milenců, loučících se na rozcestí. Srdce jímá lítostí teskná vůně zvadlých listů, motýl umdlen polétá k poslednímu svému místu. Pod růží, jež odkvetla, jak krev rudé lístky leží, podál sivý pavouček do zaschlého proutí běží. Letohrádek opuštěn, tráva pučí na schodišti, nad hlavami amorků meluzína lká a sviští. Do jara, až do jara sad i dům v snech bude státi, jen ta, kterou vynesli, ani pak se nenavrátí. – –

47

PODZIM

Úsměv zahrál na rtech ubledlých u pohledu zpět v taj zašlých let, vášnivá tam hvězda hrála, myslíc, že je láska! ... Uschnul květ. Všechno uschlo jako v podzim list, vyhlídka je jasná v šíř i dál, – vidíš mety, k nimž jsi nedospěl, vidíš hroby, kterés oplakal. Za co v mládí chtěls si život brát, sotva nyní zájem probouzí, srdce–dravec teď je krotký pták, jenž se nebrání a nevzpouzí.

48

NESKROMNÁ TOUHA

Cos závratného v letu vlaku cítím, nech nad bezednou roklí s ním se řítím, či nad rovinou pšeničnou či ječnou tou tratí dlouhou, smutnou, nekonečnou – Ach, uniknouti tak všem žití trudům, všem nudným potyčkám, přehmatům, bludům kams do neznámé, nestísněné země, kde radost divoká by přišla ke mně! – – – Však ne – ty srdce nesmyslně snící, jen chvilku žádám tichou při měsíci, bych psala těm, kdož čtou mne, veršů kvítím: cos závratného v letu vlaku cítím...

49

///

Pojď, potěšíš se u pohledu k výším, kdos vyprávěl, že skutečně se stává, že v luně David na svou harfu hrává, buď jakkoli, však já tu harfu slyším – – –

50

///

Tma je... Úzkost hrdlo svírá, mozek třeští v dusnu tom – divým chvatem mrak se blíží, v něm se skrývá blesk a hrom – Rozsvítí se, zaburácí – – Bůh nás milosrdně suď! Dovolíš-li – trhám šaty, bij, ó blesku, zde má hruď! asi 1900

51

ROMANCE

Už kvetou kaštany, pták rozepěl se v houští, kdy přijdeš, pane můj, svět bez tebe je pouští. Stráň zlatem plápolá – sta pampelišek na ní, kdy přijdeš, pane můj, tak v rosné chvíli ranní? Déšť vonný – blesk a hrom – řeč léta – zvučí krajem, kdy přijdeš, pane můj, by kraj ten byl mi rájem? Ach, jaro odkvete a uhasne, co svítí... Kdy přijdeš, pane můj? Už nikdy... Vše se řítí...

52

///

Zazvonil zas potok, prostý pout... srdce se mi mohlo utrhnout. Jarem zachvěla se jarní tiš a ty nevíš, nezříš, neslyšíš!!

53

DNE 16. KVĚTNA

Památka světlá po domě chodí, do duše svítí hvězdnatý zrak, touhou se bouří zlomené srdce, zmítá se jako zraněný pták. Památka bílá po domě chodí, kde se vše stápí ve tmu a stín, lekám se, děsím, po hrobě toužím, skrýti se v země mateřský klín. Památka světlá po domě chodí, varhany zvučí, hlaholí zvon, utiš se, duše, dopij svůj kalich, s korunou přijdeš tam, kde je on... asi 1909

54

///

Noc černá... v dáli vyje pes... snad vidí kohosi... mně divno, duši jímá děs – zda nebe uprosí? Mám rozloučit se – s někým – již – ne, probůh, ještě ne! Spíš nad mým lůžkem vztyč se kříž, jejž břečťan překlene – Žel! pozemské mám myšlénky, ty schvátí všední kal! A na růžové lupénky jak rez by napadal – Ó, hrůzou ztrácím smysly dnes; než květ se zarosí, co bude? v dáli vyje pes, snad vidí kohosi – – – – 1909

55

///

Se srdcem sníženým hrůzou a děsem nehledím k vrcholům zdobeným lesem. K obloze lazurné, k bělostným mrakům, vlídným se vyhýbám člověka zrakům. Vzhůru – ach nemohu, hlodá cos ve mně, hrůzou jsem poutána v klín matky země – 1. srpna 1909

56

///

Podivná touha, divoká, mocná proniká srdcem mým, jak hledí měsíc větvemi stromů zářivým okem svým. Ztiš se jen, touho, jak letní bouře, skutečnost pal tvůj uhasí, v zániku tůně stáhne tě osud jak vodník oběť za vlasy. 11. října 1909

57

///

Nechte mne v míru odejít, loučení krátké jen buď, jen co by zrak se zarosil, lehce jen sevřela hruď. Nechte mne v míru odejít, zápas byl sám těžký dost, ó já jsem vždycky tušila, že tu jsem jen jako host. Nechte mne v míru odejít, palčivě bolí mne zrak, všechna jsem chabá, ubitá, smutná jak zraněný pták. 1914 (Zraněný pták, 1978)

58

Ediční poznámka Přítomný soubor je výborem z básnických sbírek Irmy Geisslové (1855–1914) Immortelly (1879), Divoké koření (1881), Luční kvítí (1882), Z Podkrkonoší (1889) a Lípové květy (1892) a ze souboru textů z pozůstalosti Zraněný pták (1978), připraveného Ivanem Slavíkem. Název Temno nade mnou byl převzat z básně Prázdno vůkol – temno nade mnou z autorčiny prvotiny. Těžiště výboru z pochopitelných důvodů (viz poznámku o Irmě Geisslové) spočívá na verších z Immortell a z básnířčiny pozůstalosti, soustředěné ve svazku Zraněný pták. Básně jsem se snažil uvnitř jednotlivých oddílů (I – Immortelly, II – ostatní sbírky vydané za života, III – pozůstalost) řadit chronologicky a tak, jak byly tištěny uvnitř sbírek, tj. respektovat i jejich časové zařazení, leckde však nejisté, naznačené Ivanem Slavíkem při zpracování básnické pozůstalosti. Několik málo básní z Immortell se objevilo v antologiích vydaných v posledních desetiletích; do souboru Zraněný pták bylo z nich zařazeno pouze pět textů, rozpětí přítomného výboru je tedy odlišné. Většina vrcholných textů Immortell zůstává od roku 1879 knižně netištěna. Při přípravě výboru jsem vycházel z jednotlivých sbírek, k pozdějším otiskům básní z Immortell jsem nepřihlížel. Do jazykové podoby textů jsem zasahoval pouze minimálně a s výjimkou tiskových chyb a případů, kdy by zachování původního znění mohlo působit komicky, je nepřizpůsoboval současným pravopisným zvyklostem. Nesnažil jsem se proto ani sjednotit psaní např. leto/léto, s bohem/sbohem apod., které je ve sbírkách, z nichž jsem čerpal, proměnlivé. Texty Květy z matčina hrobu, Za hvizdotu lokomotivy, Z violek, Kumburské melodie, Pod kaštany a Motivy z Libosadu jsou součástí větších celků, z nichž byla vybrána vždy jen část nebo fragment. Dík za objev Irmy Geisslové jako mimořádné básnířky náleží především Ivanu Slavíkovi. P. F.

59

Ať nikdo neví již, že jsem... Irma Geisslová (6. 7. 1855, Budapešť – 27. 5. 1914, Jičín) Dílo málokterého autora je tak rozporuplné a mimořádné jako dílo Irmy Geisslové. Snad i dnes se může zdát troufalé označovat ji za největší českou básnířku; přehlížíme-li však jádro jejího básnického sdělení, není pochyb o tom, že k nejvýznamnějším náleží. Třebaže byla Geisslová v 60. letech 20. století, více než půlstoletí po své smrti, jako autorka pozoruhodných veršů objevena, v literárním povědomí je její dílo přítomno spíše svým zvláštním osudem a roztříštěností než nepopíratelnou vnitřní naléhavostí a přesvědčivostí. Ze šesti sbírek básní vydaných za života Irmy Geisslové stojí za zmínku jediná: prvotina Immortelly (1879). Zahrnuje básně z let 1874–1878 a lze v ní nalézt několik desítek textů nejen na dobu vzniku nebývale temných a drásavých, na první pohled naznačujících svrchovanou a výlučnou – navzdory mládí, Immortelly vznikaly mezi 19. a 23. rokem života autorky – básnickou osobnost. V hořkých verších se z konkrétních životních reálií ozývá především prožitek matčiny smrti (1870), nešťastný milostný vztah, stesk po domově (transponovaný do obecné, metafyzické roviny) a pocit cizoty (otec byl železničním úředníkem a rodina se proto často stěhovala; Geisslová prožila v Budapešti, kde vznikla většina básní Immortell, několik prvních měsíců života a poté roky 1874–1880, když předtím žila ve Vídni, Brně, Pardubicích, České Třebové a Praze; od roku 1884 se rodina usadila trvale v Jičíně, kde je Geisslová, jež se nikdy neprovdala, také pohřbena). „Byla to pozoruhodná sbírka, zvláště její temné, zoufale srázné jádro, asi 25 básní a řada dalších rozptýlených slok i jednotlivých veršů. Irma Geisslová v nich předešla nejméně o deset let svou dobu. (...) Musila si však už tehdy být vědoma, že tvoří cosi neobvyklého, protože velkou část podobných básní z téže doby ponechala v rukopise a nikdy ji neuveřejnila.“ (Ivan Slavík) Sbírka nebyla tehdejší kritikou přijata vstřícně, básnířce byl vytýkán (máchovský) „bol, rozervanost a zoufalost“, nedostatek „vyššího vzletu“, „jasnějšího porozumění“, „mohutného výrazu“; „písně Irmy Geisslové nejeví ani smělého vzletu, ni zvláštní hloubky, ni znamenité obraznosti“ (Květy 1880). Neobjevila ji téměř po celé století ani žádná z přicházejících básnických generací. Po Immortellách následovalo pět další sbírek vydaných v letech 1881–1892; Geisslová v nich na svou prvotinu, pod vlivem odmítavého přijetí, vědomě nenavázala. Jen v několika málo textech lze spatřit stín básnické uhrančivosti Immortell. Skutečnou tvorbu autorka utajila a zcela rezignovala na její zveřejnění, snad i vědoma si své výlučnosti – a mimořádnosti. Svět osamění, který tak stvořila, je smutný trpce i povzbudivě zároveň, lze v něm spatřovat doklad o vnitřní roztříštěnosti (pramenící snad z existenčních důvodů, pro Geisslovou byla literární činnost jediným zdrojem příjmu) a úplatnosti době stejně jako 60

svědectví o nezastupitelnosti poezie a její nadčasovosti. „Nevěří mi, aniž chápou mne, / cesta má jim temnou...“ (Geisslová) „Poesie pro ni byla jako pro málokoho formou existence, naprostou životní nutností.“ (Ivan Slavík) „Kdyby mně bůh vzal lyru, svrh by mě zaživa do pekla.“ (Geisslová) Pozůstalost Irmy Geisslové objevil Ivan Slavík roku 1970 a její těžiště otiskl v souboru Zraněný pták (1978). Tristní básnířčiny texty ve sbírkách publikovaných po Immortellách nebo v místním či vlasteneckém tisku nemohou zastínit jádro autorčiny tvorby – a odkazu. Století a čtvrt staré verše Immortell zní současně („bije do očí, jak její verš je prost mnoha dobových licencí, inverzí slovosledu, zmrzačených lumírovských slůvek typu ‘zkad’ a ‘sléz’“ – Ivan Slavík), a v některých neubral časový odstup ani pozdější pohyb poezie nic z jejich jedinečnosti, přesnosti a seberozdírající krutosti, s níž artikulovaly marnost a temnotu bytí. Vzácně se snoubící suverenita i ztišení, ironický odstup i propastnost, racionálnost i hudebnost, rezignace i naléhavost poezie Irmy Geisslové měly pokračovatele spíše v jednotlivých atributech než celku. Autorčino dílo je navíc krystalickým svědectvím o potřebě poezie pro vlastní trvání, v tichu a samotě („Tma za mnou a tma přede mnou, / ať nikdo na mne nevidí! / Ať nikdo neví již, že jsem, / ať daleko jsem od lidí...“), o její přítomnosti ve vrstvách nepřístupných okolnímu světu a v rezignaci na jakékoli uznání či srozumění, současné i posmrtné; při méně šťastných okolnostech mohla zůstat dodnes neznáma a její pozůstalost ztracena – nikdy nepodnikla nic pro to, aby byla objevena. Česká poezie a především její čtenář by byli chudší o jedno z nejpozoruhodnějších a trvalých děl. Petr Fabian

61

I

S BOHEM, LETO! (1874–1878)

Za moře (Immortelly, 1879) / 4 Jeseň (Immortelly, 1879) / 5 Květy z matčina hrobu (Immortelly, 1879) + (Matičko, to ví pánbůh sám) / 6 + + (V kraj zasmušilý, mlhou sšedivělý) / 6 + + + (Matičko, milá matičko) / 6 + + + + (Ó matko má, když na tě zpomínám) / 7 + + + + + (Zde v němotě ustlali tobě) / 7 + + + + + + (O jaký smutek, o jaká lítost!) / 8 Osten žití (Immortelly, 1879) / 9 V podzimním mlčení (Immortelly, 1879) + (Pláň polí zoraných se černá havrany) / 10 + + (Sadem kráčím, chladné vlhké ticho) / 10 S bohem, leto! (Immortelly, 1879) / 11 Po smrti (Immortelly, 1879) / 12 Ztracený ráj (Immortelly, 1879) / 13 Na hřbitově (Immortelly, 1879) / 14 Na jaře (Immortelly, 1879) / 15 Jeseň v duši (Immortelly, 1879) / 16 Smutný kraj (Immortelly, 1879) / 17 Bolehlav (Immortelly, 1879) / 18 Černokvět (Immortelly, 1879) / 19 Prázdno vůkol – temno nade mnou (Immortelly, 1879) / 20 Bludice (Immortelly, 1879) / 21 Močály (Immortelly, 1879) / 22 Poslední – – – (Immortelly, 1879) / 23 Noc (Immortelly, 1879) / 24 II

JE PO LÉTĚ, SMRŤ NAJDE TĚ... (INTERMEZZO, 1881–1892)

Za hvizdotu lokomotivy (Divoké koření, 1881) / 26 Touha po zpěvu (Luční kvítí, 1882) / 27 Z violek (Luční kvítí, 1882) / 28 Zima ve skalách (Z Podkrkonoší, 1889) / 29 Kumburské melodie (Z Podkrkonoší, 1889) / 30 Pod kaštany (Z Podkrkonoší, 1889) / 31 Motivy z libosadu (Z Podkrkonoší, 1889) / 32 Pokoseno... (Lípové květy, 1892) / 33

62

III

ZMIZEL TAM NĚKDO V PODZIMNÍM ŠERU (1878–1914)

/ / / (Jak kdy strom větve rozklene) (Zraněný pták, 1978) / 35 / / / (Prázden život, za ním tma) (Zraněný pták, 1978) / 36 / / / (Nad krajinou luna) (Zraněný pták, 1978) / 37 / / / (Smích mladých hrdliček – mně vytím šakala) (Zraněný pták, 1978) / 38 / / / (Se hřbitovem mrtvých nadějí) (Zraněný pták, 1978) / 39 / / / (Když v letním soumraku tím skvostným červánkem) (Zraněný pták, 1978) / 40 / / / (Suché růže na dně chudé skřínky) (Zraněný pták, 1978) / 41 Odchod (Zraněný pták, 1978) / 42 / / / (Noc krásná, samé lilie) (Zraněný pták, 1978) / 43 Zavrženec (Zraněný pták, 1978) / 44 / / / (Tma za mnou a tma přede mnou!) (Zraněný pták, 1978) / 45 Touha (Zraněný pták, 1978) / 46 Stesk podzimní (Zraněný pták, 1978) / 47 Podzim (Zraněný pták, 1978) / 48 Neskromná touha (Zraněný pták, 1978) / 49 / / / (Pojď, potěšíš se u pohledu k výším) (Zraněný pták, 1978) / 50 / / / (Tma je... Úzkost hrdlo svírá) (Zraněný pták, 1978) / 51 Romance (Zraněný pták, 1978) / 52 / / / (Zazvonil zas potok) (Zraněný pták, 1978) / 53 Dne 16. května (Zraněný pták, 1978) / 54 / / / (Noc černá... v dáli vyje pes...) (Zraněný pták, 1978) / 55 / / / (Se srdcem sníženým) (Zraněný pták, 1978) / 56 / / / (Podivná touha, divoká, mocná) (Zraněný pták, 1978) / 57 / / / (Nechte mne v míru odejít) (Zraněný pták, 1978) / 58 Ediční poznámka / 59 Ať nikdo neví již, že jsem... (Irma Geisslová) / 60

63

Irma Geisslová / Temno nade mnou (výbor z básnické tvorby 1874–1914)

Vydáno jako první svazek edice Zapomenuté světlo (http://www.petr-fabian.cz/zapomenute) Uspořádal, ediční poznámku a autorčin medailon napsal Petr Fabian Redakční spolupráce Vratislav Färber Portrét I. Geisslové přetištěn z České lyry (uspořádal Fr. S. Procházka, Praha 1918) Kromě elektronické verze (http://www.petr-fabian.cz/zapomenute/geisslova) vyšlo v počtu 30 číslovaných výtisků jako soukromý tisk Vydání tohoto souboru první, Praha a Vlašim, 2002

edice Zapomenuté světlo (http://www.petr-fabian.cz/zapomenute)

svazek 1 / Irma Geisslová / Temno nade mnou svazek 2 / František Pečinka / V sobě se jen ztrácím... svazek 3 / Hermor Lilia / Stíny řádků svazek 4 / Jan Opolský / Sám všechen život býti