Irena Dousková
DARDA
© Irena Dousková, 2011 Illustrations © Lucie Lomová, 2011 © Druhé město, 2011 ISBN 978-80-7227-314-0
Jardovi & Jardovi
Motto Viděl jsem obrázek z Velislavské bible. Antikrist se chystá kopím probodnout svatého. Světec při tom pohodlně sedí, jako by se ho to ani netýkalo. Dříve jsem si myslíval, že středověcí malíři nedovedli namalovat takové hnutí mysli, jako strach, úžas, bolest atd., takže to vypadá, jako by se světci o své mučení ani nezajímali. Nyní tomu rozumím lépe: Co měli dělat? Karel Poláček: Deník z roku 1943
1. Nenechávejte mě tady Když se Jindřich Darda jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal ve své posteli, že se jeho žena proměnila v jakýsi obludný hmyz. Můj muž se jmenuje Jindřich Darda. Je to inženýr. Živí se ale jako obchodník. Vlastně je vysoce postaveným manažerem ve firmě Happy Power neboli, jak my doma zkráceně říkáme, v hápéčku. Nutno říct, že naše dvě děti nemají úplně přesnou představu o tom, co tam vlastně dělá. Ne že by je to nezajímalo, ale zatím neměl čas, aby jim to vysvětlil. Tak se mohlo stát, že Kuk nad jednoduchou školní otázkou, co dělá tatínek, dlouho váhal a nakonec odpověděl: „Nic. Sedí v kanceláři a telefonuje.“ To bylo Kukovi osm. Teď už je mu jedenáct, ale obávám se, že o moc víc o tom neví. Kuk se jmenuje Vašek. Když byl malinkej, říkával sám o sobě – já jsem kuk – místo kluk samozřejmě, a už mu to zůstalo. Jindřich se tomu telefonování tehdy zasmál, ale asi se ho to trochu dotklo. Na některý věci je dost citlivej. Kdysi dávno, když chodil ještě na základní školu, spolužáci na něj volali: „Jindřichu! Buď radši potichu!“ Taková blbost, že jo. Člověk se kolikrát diví, co všechno v lidech nezůstane. Docela jako tříska, zaražená tak hluboko a na tak nešikovným místě, že nejde vytáhnout a občas se připomene nepříjemným bodnutím. Pročež Jindřich nemá rád, když se mu říká Jindřichu. Vždycky sebou malinko škubne, jak napjatě čeká, co bude následovat. Nenásleduje nic. Nic špatnýho, jenže on stejně pokaždý pocítí to bodnutí. Znám ten pocit. A protože to dobře vím, Jindřichu mu nikdy neříkám. Aby se nezlobil a abych ho zbytečně netrápila. Ale je to trochu pitomý, když někdo nemá rád svý jméno. Já se jmenuju Helena a nijak zvlášť nadšená z toho nejsem, ale ani mi to nevadí. Jsem na svý jméno jednoduše zvyklá a víc o něm nepřemejšlím. Stačí, co jsem si užila s příjmením. Původně jsem se jmenovala Freisteinová. Na tom by nebylo nic tak hroznýho, problém byl v tom, že se u nás doma každej jmenoval jinak. Otec emigroval, když mi byly tři měsíce. Příbuzný už tu žádný neměl. Jeho rodiče, bratra i všechny ostatní povraždili za okupace v koncentrácích. Pět let po jeho odchodu se máma znova vdala. Novej táta se jmenoval Brďoch. Matka si ovšem nechala svý dívčí příjmení Součková. Oba totiž byli herci. Mladší brácha byl tím pádem taky Brďoch a mně jediný zbyla Freisteinová. Užila jsem si svoje, hlavně ve škole. Ve třinácti mi dovolili přejmenovat se na Součkovou a u toho už zůstalo. Takže když se to vezme kolem a kolem, jsem teď zase tam, kde jsem byla. Jediná se jmenuju Součková, zatímco můj muž a moje děti jsou Dardové. Ale zdá se, že jim to nevadí. Proč taky, když mají většinu. Ani mně ne, jenom je trochu komický, jak se to zase zamotalo. Takovejch věcí se nakonec člověku přihodí spousta. Takovejch, o kterejch by byl bejval přísahal, že je nikdy neudělá. Že jemu se prostě nestanou. Před třiceti lety jsem se zle mračila na každýho, kdo se mě zeptal, jestli chci bejt taky herečka. Jako maminka... Přišlo
mi to strašně trapný, skoro jako starý dobrý – nezlobí tě pani učitelka? Jenomže přesně tak to dopadlo. Jindřich prej měl odjakživa jasno. Od mala věčně něco montoval a stavěl, vystudoval stavební fakultu a chvíli tam učil. Pak ale po osmdesátým devátým udělal konkurz do cizí firmy a přehodil výhybku. Koupil si první oblek, tři kravaty, lesklý černý polobotky a dal se na obchodování. Rovnou jim nováčkům tehdy nařídili, že ten oblek musí bejt značky Hugo Boss. Aby nedělali ostudu. Dostali na něj ošatný. Hleděli jsme na to rozpačitě, malinko dotčeně, ale i s trochou nepřiznanýho okouzlení. Ošatný! A místo dvanácti stovek na technice najednou celejch sedm tisíc! To jsou věci. Kdo by odolal. Kdo by tenkrát v obláčku delikátní vůně našich prvních francouzských parfémů dokázal rozeznat lehký závan síry. Když byly Jindrovi čtyři, dostal spálu a musel do nemocnice. Možná že to nebyla spála, ale kýla. Zkrátka, z nějakejch důvodů si ho v tý nemocnici nechali. Maličkej, sladkej chlapeček, podle fotek. Bylo to v srpnu, zrovna přijeli Rusáci. Tchyně o tom párkrát se vší bezelstností vyprávěla. Jak odcházeli dlouhou, zelinkavě natřenou chodbou, když se za nima bosej a v pruhovaným pyžamku rozběh. Nějak se mu podařilo vydrápat se z postýlky. Plakal a křičel: „Já chci domu! Nenechávejte mě tady. Já už budu hodnej! Slibuju!“ Nevím proč, ale zrovna na tohle si vzpomenu vždycky, když se u nás něco semele. Většinou se to bohužel týká dětí. Asi se podvědomě snažím najít vysvětlení a snad i omluvu pro věci, který mě trápěj čím dál tím víc. Nedávno mě Berta neposlechla, nechtěla si vzít čepici nebo tak něco. Bertě je čtrnáct a podle toho to občas vypadá. „Jak se to k mámě chováš?!“ vyletěl Jindřich. „Já? Podívej se, jak se k ní chováš ty,“ odpověděla. Dal jí takovou ránu, až upadla na zem. Nic jsem neudělala. Vůbec nic. Změnili jsme se. Oba dva. Nedokázala jsem nic udělat. Tehdy, ani teď naposledy. Stalo se to předminulou sobotu. Zrovna jsme slavili Kukovy narozeniny, bylo mu jedenáct. Chystala jsem slavnostní večeři, dárky, no prostě všechno, jako vždycky. Jindřich se odpoledne s Kukem trochu učil. Zavřeli se v pokoji, ale stejně bylo slyšet, jak na něj křičí. Vysypal mu tašku na podlahu, hračky smet ze stolu a něco při tom rozbil. Kuk potom toho polámanýho panáčka musel jít hodit do koše. Ještě byl celej zarudlej, oči měl napuchlý a vyplašený. Ale neřek ani slovo, radši se na mě vůbec nepodíval. Asi ho taky bil. Dělá to hlavně tehdy, když u toho nejsem. Berta mi pomáhala s přípravou. Jen prošla kolem a hned to taky schytala. „Co se tady motáš! Nemáš nic na práci?“ „Právě že mám, jak vidíš.“ „Nemluv se mnou tímhle tónem nebo ti jednu vrazim.“ Mlčela jsem. Celou tu dobu. Aby se nepokazila aspoň ta oslava. Při slavnostní večeři spadla Bertě na zem brambora. Jindřich už se nadechoval, jak ji za to seřve, ale pak si to rozmyslel. Místo toho zavtipkoval: „Já mám IQ lamy – jsem po tobě, mami.“ „To je mámina básnička,“ procedila Berta mezi zubama. „No a co? To snad neznamená, že to nemůžu říct já...“
„Ty to ale děláš pořád. Říkáš máminy vtipy a neřekneš, že to vymyslela máma. I před cizíma lidma to děláš. Je to trapný.“ Byl to totiž kousek jedný mý říkanky. Pořád je občas píšu. Píšeme je na střídačku s Jůlií, jen tak, pro vlastní potěšení. V naší nejnovější sérii většinou vystupujou samý lamy a velbloudi. „Teď tu ale žádný cizí lidi nejsou. Přece nebudu říkat, že to složila máma, když to všichni víme.“ „Tak se nehádejte, proboha. Kvůli takový blbosti...“ „Takhle to stejně vůbec není vtipný,“ řekla Berta. „Jasně, když něco řekne Helena, můžete se umlátit smíchy. Když to řeknu já, není to vtipný.“ „No neni.“ „Chováš se jako kráva!“ Jindřich vyskočil od stolu a praštil do něj, až Kukovi spadly dárky na podlahu. Na jedno autíčko mu šlápnul. Vypadalo to, že se naše slavnostní večeře chýlí ke konci. Berta taky vstala. „Mozek jako bláto – jsem po tobě, táto,“ zamumlala cestou do svýho pokoje. Ale slyšet to přece jen bylo. „Cos to řekla?“ „Nic.“ „Kam jdeš? Stůj, když s tebou mluvim!“ „Nechte toho! Prosím vás...“ „Zopakuj to ještě jednou!“ „Ne.“ „Opakuj, co jsi řekla!“ No tak to teda zopakovala a Jindřich jí dal strašlivou facku. Berta i já jsme se rozbrečely. Kuk posbíral dárky a tiše s nima prokličkoval pryč. „Jděte všichni do prdele!“ zařval Jindřich, ukrojil si ještě kousek dortu a odnesl si ho k počítači. Večer, když si šly děti lehnout, sedla jsem si ke kuchyňskýmu stolu. Chtěla jsem si zopakovat text, ale vůbec mi to nelezlo do hlavy. Jindřich pořád přecházel sem a tam. „Nechceš si dát trochu vína?“ zeptal se nakonec. „Ale jo, díky.“ Zapálila jsem svíčku. „No tak už se na ni nezlob. Musíš to brát trochu s nadhledem. Puberťačka, no. Má tě ráda. A vo Kukovi ani nemluvím.“ Jindřich neříkal nic. Nalil víno a bylo ticho. Dlouhý ticho, skoro naprostý. Dokonce jsem zaslechla, jak venku prší. Září letos není nic moc vlídnýho. „V poslední době se cejtím ňák divně.“ „No jo, no... Seš unavenej? Já taky trochu.“ „Nevim. Asi bych měl odejít.“ „Jak jako odejít? Z práce?“ „Odsuď. Asi bych se měl odstěhovat.“
„Odstěhovat? Jak to myslíš, odstěhovat?“ No a za čtrnáct dní se Jindřich odstěhoval. Křičela bych, ale nemůžu. Nejde to. Jenom brečím. Brečím a brečím. To bych neměla. Musím se starat o děti. Musím hrát divadlo. Velbloudi ti neloudí Ba ani když zabloudí Když zabloudí na poušti Když je síly opouští Proč mám duši velbloudí? Počkala jsem na Jůlii před knihovnou. Chtěli jít s Pepou na koncert, ale když viděla, v jakým jsem stavu, tak to kvůli mně zrušila. Chudák Pepa Nus – Tetanus – jak mu Jůlie říká, šel sám. Prej se ani nezlobil. Z Jůlie Molový je známá spisovatelka, jenže živit se ňák musí. Tak teď dělá v knihovně a je celkem spokojená. Před tím spoustu let učila na gymnáziu výtvarnou výchovu a dějepis, ale zbejvalo jí málo času na psaní. A navíc, kdo by se s těma nevděčnejma parchantama trápil. Pepa, ten učí pořád. Češtinu a angličtinu na druhým stupni základní školy. „Hele, ty víš, co si o tom myslím, ne? Já ti to řeknu na rovinu. Můžu, jo?“ zeptala se mě hned na úvod. „Já myslím, že je to dobře. Vždyť už to nebylo k životu. Jen ho nech jít.“ „To víš, že nechám. Nic jinýho ani dělat nemůžu. Neumím.“ „Tetanus tě pozdravuje a nemáš si z toho nic dělat. On ho vždycky nesnášel.“ „Prosím tě, kolikrát ho viděl... Třikrát?“ „Stačilo. Nezapomeň, že Pepa je básník.“ „No právě, Pepa ho nesnášel už z principu. Ukaž mi jedinýho člověka v kvádru, kterýho Pepa snáší.“ „Vo to teď nejde. Prostě celý to byl jeden velkej omyl.“ „Omyl? To snad ne... Když to trvalo dvacet let, s chozením pětadvacet, tak to snad úplnej omyl bejt nemoh.“ „Jak to, že ne? Socialismus byl taky úplnej omyl, a trval čtyřicet.“
2. Doktor Nešika Vletěla mi do kuchyně sýkora. Chvíli lítala jako šílená z jednoho konce místnosti k druhýmu, pak se bacila do hlavy a spadla na zem. Zůstala ležet s nožičkama nahoře a nic. Opatrně jsem ji zvedla. Chtěla jsem ji položit na parapet, kdyby se přece jen ještě vzpamatovala. Nedalo se moc poznat, jestli je mrtvá, nebo jenom omráčená. Pak jsem si to ale rozmyslela, poněvadž mě napadlo, že by ji na tom parapetu, než se probere, mohla sežrat nějaká kočka. My totiž bydlíme v přízemí. Tak jsem ji zase sebrala a běžela jsem s ní chodbou do prvního patra, že bych ji mohla položit zvenčí na okno tam. Že by tam jako měla lepší vyhlídky. Jenže okno v prvním patře nešlo za žádnou cenu otevřít. Tak pak ještě do druhýho. Bohužel ani ve druhým patře nešlo otevřít. Všechny jsou nějaký zkřížený nebo co. Utíkala jsem teda se sýkorou na složeným kapesníku zpátky k nám, protože ve třetím a ve čtvrtým patře by to asi bylo to samý a nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. Ale zrovna v okamžiku, kdy jsem doběhla zpátky do kuchyně, sýkora se probrala, ulítla mi a okamžitě se znova praštila do hlavy. Už se ani nehnula. Sedla jsem si vedle ní na podlahu a rozbrečela jsem se. Bylo mi jí strašně líto a taky mi bylo líto sebe, jakej jsem debil. I když jsem zároveň na sebe měla hroznej vztek. Kromě toho, že jsem ji chtěla zachránit, tak jsem si totiž celou tu dobu říkala, že když se mi to povede, když to ten pták přežije, že to třeba přežije i to naše nabouraný manželství. Magický myšlení se tomu říká. Je to hroznej zlozvyk, kterýho se nemůžu zbavit. Ale musím! Rozhodně musím. Tak teď jsem teda viděla, jak to všechno dopadne. Nakonec jsem tu sýkoru přece jenom ještě naposledy zdvihla a třesoucí se rukou jsem ji položila na ten kuchyňskej parapet, kam jsem ji měla dát hned. Vždycky všecko takhle hloupě zkomplikuju a překombinuju. To jsem ji rovnou mohla hodit do koše a nepřišla bych aspoň pozdě na zkoušku. Když jsem se odpoledne vrátila, opatrně jsem mrkla za okno. Nebyla tam. Možná že to přece jenom přežila, ale taky je možný, že si ji odnesla nějaká ta kočka. Už jsem o tom radši nechtěla nic vědět. Už je to rok, co Jindřich odešel. Odešel a pak se zase vrátil. Ale jenom tak napůl. Půl tejdne bydlel sám v bytě, kterej si pronajal, a tu druhou půlku s námi. Přicházel a odcházel, jak se mu to hodilo. Tejden za tejdnem, měsíc za měsícem. Pořád dokola. Bylo to šílený. Měla jsem s ním vyrazit dveře, jenomže to je těžký. Když má člověk někoho rád, když s ním žije dvacet let, když s ním má dvě děti... Celou tu dobu říkal, že nás má taky rád, že chce, aby všechno bylo jako dřív a tak podobně. Říkal to, ale choval se divně. Mělo mi to bejt jasný. Chodil k nám jako do zoo. Díval se na mě studenejma očima a odhodlával se. Odhodlával se ke skoku. K poslední
ráně. Když konečně sebral odvahu, tak nám ji bez milosti zasadil. Trvalo mu to rok, skoro přesně. Ještě čtrnáct dní předtím, než to udělal, tvrdil, že to musíme dát zase dohromady. Jenže se k tomu neměl. I tak se mu ale za ten rok povedlo přesvědčit mě i děti, že všechno bude zase v pořádku, že se vrátí. Věřili jsme tomu. Jindřich je technickej typ, ne jako já. Ten, když udeří, tak se strefí. Trefil se úplně přesně. Něco ve mně prasklo. Nějaká taková ta hluboko ukrytá strunka, kterou má každej, jen nikdo neví přesně, kde je a kolik vydrží. Ale je to ta nejdůležitější. Visíme na ní a ona to unese. Je na to stavěná. Celou věčnost se dá napínat, až k prasknutí. Zároveň ale bejvá tenká, tenoučká. Neviditelná. Ani to neluplo. Doktor Mravec vypadá dost zvláštně. Upřímně řečeno, kdybych předem věděla, jak vypadá, asi bych si ho jako terapeuta nevybrala. Je malej, tlustej, nazrzlej a proplešatělej. Ale o to by nešlo. Neočekávám, že psycholog bude vypadat jako Paul Newman. A konec konců ani jako doktor Freud. Ačkoli to by trochu moh. Vlastně jsem zkoušela hledat na internetu nějaký jméno, který by znělo aspoň trochu židovsky. To musím přiznat. Ale když tam žádný takový nebylo, šla jsem nakonec za doktorem Mravcem, kterej měl ordinaci blízko. Co mi na něm trochu vadí, není jeho fyziognomie, ale prapodivnej způsob oblíkání. Nosí tesilky, na nohou botasky, ošklivý barevný košile a navrch takovou krátkou silonovou bundičku. Tu samozřejmě nemá pokaždý, ale párkrát v ní přišel. Vypadá tak trochu jako esenbák na prázdninách, nemůžu si pomoct. Snad až na brejle... No ale co, třeba je to z vědecký roztržitosti, má vyšší zájmy než hadry. Nesmím bejt taková malicherná. A povrchní. „Aha,“ řekl doktor Mravec, když jsem přišla poprvé. „Problémy máte... Aha. No jo, kdo je taky nemá, že jo. Kdybyste například viděla, co mi dělá bratr, to byste... No nic, tak se posaďte.“ Mluvilo se mi dost těžko, dokonce i tady jsem se styděla. Za to, co se stalo, za sebe, za všechno. „...a tak jsem zůstala s dětma sama. A pořád... Pořád je mi dost zle. Nějak se z toho furt nemůžu...“ Trochu se mi třás hlas a malinko i ruce. Radši jsem je držela semknutý v klíně. „Co vy děláte?“ zeptal se doktor Mravec. „Já? Hraju divadlo. Teda jako... jsem herečka.“ Se zájmem si mě znova prohlídnul a pak povídá. „Aha. Herečku jsem ještě neměl.“ Prostě jen zapomněl říct – v ordinaci. O nic víc nešlo. „Aha. Já jsem si říkal, že už jsem vás někde viděl. Kde jsem vás moh vidět?“ „No, já nevím... Dva tři filmy, sem tam nějakej seriál... Nebo v divadle možná.“ „Jakej? Jakej ten seriál?“ „Třeba Telecí léta nebo Doktor Nešika, to byl takovej komediální..., takovej jako sitcom, víte...“ „Aha. To se podívejme. Nevzpomínám si.“ Zadíval se z okna. Nebylo tam celkem nic vidět, jenom kus protějšího činžáku. A taky vítr. Podle větví akátů bylo patrný, jak tam venku fouká. Ten vítr nesl nahoru smrad
z mekdonaldu, kterej byl v přízemí toho domu. Šlo to sem i přes zavřený okna. Nebo možná vnitřkem baráku, to asi spíš. Nebo oboje. Trochu se mi zvedal žaludek. „Herečka,“ řekl doktor Mravec, „tak to musíte mít chlapů, že nevíte co s nima. Ne? Přece se nezblázníte kvůli tomu jednomu.“ Cestou domů jsem se zastavila na starým židovským hřbitově. Byla to trochu zhůvěřilost při těch strašnejch cenách za lístky – i když mám slevu na nos –, ale potřebovala jsem to. Rabiho Lowa jsem si nechala až nakonec. Zastrčila jsem do škvíry papírek s prosbou, aby to všechno přece jen dobře dopadlo. Jinak jsem se nezdržela dlouho, na velký rozjímání to mezi těma davama turistů nebylo. Člověk aby jen pořád kličkoval a uhýbal. Dokonce jsem jednou zakopla a upadla. Zrovna když jsem se sbírala ze země, naklonila se ke mně nějaká paní a požádala o podpis. Sem tam mě někdo pozná. „Jste to vy, ne?“ zeptala se. Přikývla jsem a podepsala jsem jí papírek, co mi přistrčila. Tak, jak jsem byla, vsedě na hrobě. Vzbudilo to zájem dalších turistů, ohlíželi se po nás, ale naštěstí nic víc. Byli to samý Němci a Japonci a ty Doktora Nešiku neznaj. Stejně si mě ale někdo vyfotil. Pro jistotu. Kdoví, kdo si ta paní vlastně myslela, že jsem. Ale na tom nezáleží. Chtěla vědět, jestli jsem to já. A to snad ještě jsem. Ačkoli chvílema už si tím nejsem zdaleka tak jistá. Nikdy jsem se neuměla oblíkat jako ženská. Teda ne neuměla, uměla bych to snadno, ale něco mi v tom brání. Mám takovej svůj styl, to jo, oblíkám se jako cirkusovej klaun. Barevný kalhoty, pokud možno červený a široký, ani kostkovanejma bych nepohrdla, velký saka, všelijaký barety nebo jiný čepičky. Takže i můj civil je v podstatě divadelní. Ne nějak zvlášť nápadně, ale je. Asi se za to trošku schovávám nebo co. Myslím, že se tím nevědomky snažím neutralizovat svoji ženskost. Myslím, že jo. Nadhodím to příště doktoru Mravcovi, schválně, co na to řekne. Pravděpodobně nic. Radši než s doktorem Mravcem bych si popovídala se svým otcem. Ale ten už je deset let mrtvej. Bohužel. To to utíká. Otec mě naučil tři věci. Za prvé používat pleťový korektor. Nikdy před tím, před naší první schůzkou v Paříži, jsem nic takovýho ani nezahlídla. Celé své socialistické mládí jsem netušila, že to existuje. Každej neviditelnej pupínek jsem rozryla do krve a buďto nechala tak, nebo jsem si kvůli němu naopak pokryla celej obličej tlustou vrstvou nekvalitního mejkapu. Obojí každopádně ve finále vždycky přitahovalo pozornost daleko víc než ten původní pupínek. Než ta nedokonalost pleti, jak se teď eufemisticky říká beďarům. Za druhý jsem díky otci pochopila, že fotografie, na kterejch vypadám příšerně, si nemusím schovávat a dokola se trápit pohledem na ně. Že je prostě a jednoduše můžu vzít, roztrhat a zahodit. A nejenom svoje fotografie. Že můžu zahodit jakýkoli fotky, o který z jakýchkoli důvodů nestojím. Že nejsem žádná Četka ani státní archiv. To bylo překvapivě příjemný zjištění. U nás doma se nikdy nic takovýho nedělalo. Když už se za snímek jednou zaplatilo, pokládalo by se to za hřích nebo něco na ten způsob. Když jsem za otcem tenkrát poprvé přiletěla, poslala mu chudák máma všelijaký dárky. Taky velikou, výpravnou publikaci o Národním divadle. Kdysi tam chvíli dělal asistenta režie a rád o tom mluvíval. Myslela si, že ho to potěší. Položil tu obrovskou knihu v našem hotelovým pokoji na stůl, pomalu v ní zalistoval a povídá: „Vidíš tu baletku?“
Byl tam jeden obrázek bezejmenný baletky, focenej zezadu. Nebylo z ní skoro nic vidět. Děvče ještě ukryté v portále za oponou opatrně vykukuje ven, směrem ke scéně. Čeká na svůj výstup. „Pěkný. Je jako ty. Ty – právě teď – v tomhle okamžiku. Taková je tvá situace. Nemám pravdu?“ Načež tu fotografii opatrně vyškubnul. Pečlivě ji složil a dal si ji do náprsní tašky. Potom vzal celou tu knihu a hodil ji do koše. Byl to šok. Nejdřív mě zalila vlna rozhořčení. Co je to za barbarství a jak k tomu přijde máma? Ale postupně se mi to rozleželo v hlavě. Nějaká veliká svoboda v tom byla a samozřejmost, dosud nepoznaná. „Kačence to nebudeme říkat, jo?“ S tím jsem stoprocentně souhlasila. Já knihy teda většinou nezahazuju, ani dneska ne, ani ty blbý. Pořád je spořádaně nosím do antikvariátu. Ale ten okamžik ve mně zůstal. No a ta třetí věc, co mě Freistein v mých pětadvaceti letech naučil, je nelhat. Což rozhodně neměl v úmyslu, spíš naopak. Tahleta věc není zdaleka tak praktická jako předchozí dvě. Je to jen zbytek mého pubertálního protestu proti člověku, kterej se často a celkem právem podepisoval jako B. Prášil. To je můj problematickej závěr tý never-ending story s mým otcem Josefem Freisteinem. Dost mi to komplikuje život. Určitě by se mi chechtal. Potřebovala bych to slyšet. Nutně bych si s ním potřebovala promluvit. A taky to dělám. – Tss. Takovej vůl – řekne o Jindřichovi – neměla sis ho vůbec brát. Ale já jsem ti to přece říkal. Už tenkrát. Pamatuješ se? – No jo. – Zapšklej, zakomplexovanej blbec. Málem nás zabil v autě. Měl jsem o tebe strach od samýho začátku. Ani Kačence se nelíbil, ta hned poznala, co je zač. – Já vím. – No jo, nebudu ti dělat kázání. – Prosím tě, nedělej. –Řídil, jako kdyby masturboval. Víš, co je to masturbovat? – Je mi třiačtyřicet let, jestli sis nevšimnul. – Ale vypadáš mladší, vážně. Já jen, jestli se to česky taky tak říká. – Říká. – My jsme toho taky dost podělali, já a Kačenka. A ty... Ale aspoň nejsme blbý, a tím pádem nejsme pro ostatní tak strašně nebezpečný. To je ten zásadní rozdíl. Nezlob se, tak to prostě je. – Říkal jsi, že mi nebudeš dělat kázání. – Nebudu, ale tohle jsem musel říct. Pro příště... Darda... Už to jméno. Ani na svatbu jsem radši nepřijel. – Vzpomínám si. – Žárlil jsem na tebe, to je fakt. Ale hlavně jsem se bál, že ti ublíží. Dřív nebo pozdějš. – Já se na něj stejně nezlobím. Nejde to. – Tsss. Bodejť. Co by ses taky zlobila. Blbec nemůže za to, že je blbec. To dá rozum. No jo, rozumu máme všichni na rozdávání. Jenomže co je nám to platný. Mně teda zatím nic. – Kup si růže, pusť si Beethovena a příště poslouchej maminku. Ať si Darda políže prdel. Vždycky jsem milovala otcovu češtinu. Je skoro dokonalá. Půvab tkví v tom „skoro“.
– Aniž s blbcem obcovati budeš. To znáš, ne? To je z tóry. Fakt, vážně. Mně můžeš věřit. V evangeliu je něco podobnýho, zeptej se Kačenky. A vsadil bych se, že i v koránu. Ale lidi na to holt málo daj a pak se nestačej divit.
