Interview with Anna Ruzickova. June 19, 1997

http://collections.ushmm.org Contact [email protected] for further information about this collection

Interview with Anna Ruzickova June 19, 1997

This is a verbatim transcript of spoken word. It is not the primary source, and it has not been checked for spelling or accuracy.


Interview with Anna Ruzickova

Page 2

June 22, 1997 Answer: Tak můžu mluvit. Tak sem Anna Růžičková, narozená 18. 12. 1928, Nechanice, Praha východ. … Sem ze sedmi dětí, jako nejstarší cera Roberta Růžičky z Příbrami. Q: Čím byl tatínek? A: Tatínek tam dělal povozničinu, povozničil. Měli sme čtyři koně tak von, s mim bratrem povozničil. Měl takovou živnost, víte jako __________. A my sme jako chodili do školy tam, na Březových Horách. Celkem sme se všichni dobře učili. Moje sestra se vyučila jako tiskařka v tiskárně, Karolína, která bydlí v Brně. A moje jedna sestra je v Ženevě, která je profesorkou tam na baletní škole, která dříve učila na americkofrancouzské škole v Kabulu v Afganistanu. Q: A co učí? A: Učí, učí asi 20 tanců mezinárodní, víte ty folkloristický tance. Potom můj bratr byl v kanceláři v Příbrami, Jáchymovských dolů. I jedem můj bratr Josef, který bydlí v San Galenu, tak byl jako šofér. Samozřejmě tamty, ty byli jako malý. Q: A Vy, čím ste se vyučila? A: Já sem chodila do obecní školy, ale potom jako nejstarší, tak maminka mě jako dost potřebovala, tak sem chodila do hospodářský školy. Ani ne dva celý. Chtěla sem chodit do obchodní školy, ale bylo to jako, musela bych do Příbrami, že jo. A todle, tak sem chodila na Březových Horách, ale chodila sem asi rok a půl nebo rok třištvrtě. Takže sem mohla bejt jako nějaká vedoucí, víte. Nějaký pojízdný prodejny jako sem byla do důchodu. Měla sem. Můžu říct jo? Q: No. A: Ve 24 letech sem se vdala za Augusta Růžičku. Q: Ale to už bylo po válce. A: To už bylo jako po válce. A Vy chcete vědět jako o čem to bylo.




Page 3

June 22, 1997 Q: Jako celej průběh. A: Jo tak, jako celej průběh tak tak. Bydleli sme na Březových Horách a tam nás jednou, dvakrát dávali do koncentračního tábora. Q: A jakej bych byl vztah ostatních těch gáčů vůči Vám? A: Výbornej, výbornej. Tam nás znaj ještě dneska, když se na nás zaptáme tak jako, zeptáte, tak skutečně nás tam měli jak ve škole. Když, když nás vždycky vzali jo, tak jako měli sme tam ředitela Staňka tý školy, tak jako byl strašně nešťasnej a když sme se vrátili, tak sme se ani sme se neučili, jo. A samozřejmě, že učitelky chtěly abysme studovali a samozřejmě dyš to takle bylo, když nás vždycky vzali víte. Q: No a vo tom bych chtěla podrobnější vyprávění. A: Vo tom, no tak. Q: Jak Vás brali, kdo, kdo pro Vás. A: Víte co, my totiž byl, tam byl tamější policajt, menoval se Ulrich. A ten jednoho dne v noci, tak přišel a řek, že půjdeme jako do lágru. Ale před tim. Q: Tak Vás varoval. A: Tak nás varoval no. Ale předtim, tak tři měsíce, tam byli Židi, ale my si, s námi chodili do školy, ale my sme prostě, já nevim jak se menovali. A ty nám, ten jejich tatínek nám přišel říct, že voni dou teď, ale že my pudeme za nima. Ale my sme nevěřili, že jako pudeme taky do nějakýho lágru nebo. My si mysleli, že pudeme třeba na ňákou práci, víte. Q: A kdy to bylo todle, když Vás varoval? A: To bylo, to bylo, já Vám přesně nevím, já si to nepamatuju tak. Ale vím, že to bylo ňák tak ve 42 roce to bylo. Q: Před Hajdrichiádou nebo?




Page 4

June 22, 1997 A: Já nevím. Q: Nevíte. A: Nevim, ale FIM, že to bylo nějak ten 42 rok. Než jako dávali ty Doma víte, jako do toho koncentráku. To si jako pamatuje. Přišli pro nás. Q: Počkejte a co ste udělali, když Vás ten Ulrich varoval? A: Když, no tak, von varoval hlavně dýho. Doni bydleli, my sme bydleli u lesa v takovém svým domku a jeden barák sme měli na těch Březových Horách jo. Protože byly nálety tak můj táta cikal, abychom šli tam do toho, to byly to. Tam je asi, to je Zaboř, a tam je asi šest nebo sedem domků. Tak tam sme, tam my sme bydleli. Q: Zdaboř, to je v Příbrami, ne. A: No to je Praha, Příbram šest. Q: Aha. A: A tam k nám přišel ten, ten, prostě ten policajt v noci. A to si pamatuju, že řek teda, aby chlapy jako utekli k partyzánům. A tata teda řek, že teda jako ne. A maminka tenkrát byla zrovna těhotná na každou chvíli s mým bratrem, kterej se narodil potom, že jo. Q: Takže ste čekali co se stane. A: Takže sme čekali co se stane. No a nevim teda přesně, kdy to bylo, kerej den. Přišli ráno ve čtyři hodiny. Q: Kdo? A: … Myslim, že to byli český četníci. A myslim, že to byli taky ňáky poněmčenej, nějaká uniforma to byla taky jiná. A vzali nás a dali nás do Příbrami, do, jako do věznice. A dali nás jako, nás s maminkou do jedný cely a tatínka s mym bratrem do druhý. Protože já mám dva




Page 5

June 22, 1997 bratři a ten, právě ten Josef ten se potom jako narodil. To je jako jak s nim byla moje maminka těhotná, víte. Q: A on se narodil v tom vězení? A: Ne, ne, ne. Voni, voni nás potom. To Vám chci právě říct. Q: Ano. A: A nevim přesně kerej den, tak nás vodvezli ráno, nevim taky přesně. Nás vodvezli na nádraží do Příbrami a zastavil tam vlak a do jednoho toho vagónu nás dali, do normálního vagónu. Q: … Všecky pohromadě? A: Všechny pohromadě ano. Q: I s ostatními, i s jinými romskými rodinami? Nebo jenom Vaše rodina? A: Ne, my sme byli jenom naše rodina. Ale řikali teda, že s námi vystupovali z druhejch vagónů Roma. To vim, jako když sme přijeli do Prahy jako jo. No a přijeli sme do Prahy a tam nás, tam nás prostě vzali a dali nás do takovýho velikánskýho dřevěnýho, dřevěný přízemní, byla to ňáká, já Vám nepovim. Ale vím, že to byl veliký sál to byl. A tam bylo plno, plno Romů a přijížděli tam červený autobusy a ty Roma tam jako vozili. A to Vám chci říct, že předtím nám jako řikal ten, jak nám řikal, abysme si jako vzali nějaký, ňáký jídlo. Takže sme si vzali nějaký, tenkrát moje maminka tak vzali prostě nějaký jídlo a to jídlo sme tam. No a moje teta, ta bydlela v Lysý nad Labem a ta s mým strejdem, my sme tam v tom domku měli právě nájemnici, ňákou pani Kocourkovou a my sme jí dali jako adresu, aby jako zavolala našeho strejdu, protože ta jeho manželka nebyla Romy, že jo. Q: A Vy ste byli zámožný? A: No tak dost. Můžu říct teda, že sme byli zábožný. A tak my Vám sme v tom sále a já si




Page 6

June 22, 1997 pamatuju, že sme byli takhle, v takovym rohu. A pořád hlásili třeba Danielovi, anebo Vrbovi, anebo, jak to všecko, tydle ty ména těch Romů a i ty datumy narozenin a to. A voni si brali ty rámečky a šli. A my sme tam zůstali jako, jako sami v tom rohu. A tam byl takový malý, takovýdle asi velký Vám velký vokýnko v tom rohu. A teď tam někdo zaklepal a já sem zrovna viděla tu mojí tetu, víte tu co nebyla Romy, jo. No a, a vona řikala, že my jako pudeme ven. No taky sme šli ven a už tam čekalo auto a zase nás vodvezli do tý Příbrami. A tak tatínek potom začal chodit do práce na pilu, my sme šli prostě do školy. A potom nás vzali eště jednou a to nás zase vysvobodil ten můj strejda, ten Čermák, co bydlel v tý Lysý nad Labem, von chudinka už je mrtvej i teta. To byl strašně bohatý lidi, to víte, že to stálo tenkrát peníze. Já vim, že teda my sme chodili tady, že to byl eště jeden advokát, nevim jak se přesně menoval, tak ňák jako Beneš a bydlel tady na Hanspalce v Praze, víte. A ten jako měl ty kontakty, to muselo bejt něco, nevim dneska co to. Q: Takže von je, ten strýc je vlastně uplatil. A: Von jich uplatil, jo. Q: … Takže eště jednou Vás sebrali, stejnym způsobem? A: Potom nás stejnym způsobem. Jenže maminka, maminka už nešla s mojí babičkou, ty už nechaly doma, že by nebyla schopna to dítě jako porodit. No, tak nás vzali zase. No a my sme se potom vrátili taky asi zase za čtyři nebo pět _____ zase nazpátek. A potom porotidila právě mýho, mýho, mýho bratra, toho Jozefa, co teď je ve Švýcar. Q: … No a jak potom. A: No já sem se potom prostě, kdyš to mě, to mě nebylo a ni 13 roků, tak já vo vagacích sme šly s mojí babičkou, s tatínkovou maminkou a ty bydleli v Popovicích. No a mojí babičku vzaly no a vzali i nás. A to nás dali do Let. … No a v tych Letech, tam sem byla buď.¨




Page 7

June 22, 1997 Q: A to byl ještě pořád rok 42 anebo už 43? A: To už byl, byl to 42 právě. To se všecko událo v tom 42 roku. Q: A tam šla celá rodina? A: Prosim? Q: Celá rodina? Do těch Let. A: Ne, můj tatínek s maminkou, ty bydleli na Březových Horách, ty vůbec do lágry nešli. Jenom jak vzali babičku s těma mýma s tou mojí tetou s tou Antonií a s tou a dědeček mezitím předtím umřel. Tatínkovej tatínek, že jo, ten byl pochovanej v Hošticích, tady u, u Strakonic. To eště když jako jezdili s tima vozma, víte, tak zemřel. A my potom sme byli v tych Letech. Q: Kdo my? Babička, teta? A: Já, moje sestra. No moje, moje teta, můj strejda a já, moje sestra Barbora a moje sestra Filoména. No ale potom nás vodtamtud ten strejda zase jako dostal, no. Q: A jak dlouho ste byli v tich Letech? A: V těch Letech sme byli asi buď devět měsíců anebo tak 13 měsíců. My z toho archivu tam máme jenom asi osum měsíců a já tam právě vůbec nemam to, že kdy nás propustili, víte. To nemáme právě kdy, kdy sme byli propuštěni, no. Q: Pani Růžičková, teď vyprávějte podrobně o těch Letech. A: Vo těch Letech. Q: Na co si pamatujete, na koho si pamatujete. Jaký to tam bylo. A: No tak podívejte se, já právě tam mam ty fotografie, tam byl v, v kuchyni. Tam byla totiž eště moje teta, maminčina sestra Jozefa a Antonie, tam jich mám taky na fotografii a ty potom jich vodvezli s mojí babičkou do koncentráku. A byl tam můj strejda, ten byl v kuchyni,




Page 8

June 22, 1997 a můj, můj, mojho manžela nevlastní bratr František. No a ty samozřejmě že my jako, řeknu Vám to upřímně, jako my sme se měli lepší než ty druhý. Protože voni byli v kuchyni, tak jako sme byli, jako dost, jako dost, jako sme měli jídlo, protože ta moje sestra předtim tam byli u dětí, víte. Voni tydle ty dvě sestry byly jako u dětí, tam rozdávaly jídlo, no. A potom jako my sme šli ven a ty, ty tety šli do toho lágru, i tam moje babička, i ta moje teta, i ten můj strejda, i ty moje strejdové, všecky. A my sme prostě potom už tam, my sme tam potom s maminkou chtěly něco, tam jako nějakej balík dát, ale voni řekli, že už tam nejsou, no. A to byl jako konec. Ale my sme se tam jako můžu říct jako, to víte, že to jako bylo špatný, ale my sme hlad neměli, no. Q: No a jak. A: My sme jako nepřišli ven, my sme byli v takovej uzavřenej jako místnosti, víte. Jako děti, to víte, že ty děti se měli jako lepší. Protože já sem, mě bylo kolik a mojí sestře bylo jedný tři roky a jedný bylo, naší File bylo tamle to mám napsáno, jí bylo devět a tři roky Barušce. A my sme měli velký štěstí teda, můj tatínek kolikrát, dyš takhle jedeme na hřbitov, víte a tam právě je tady v Lysý nad Labem mám i manžela i maminku a vedle máme hrobku tý mojí tety, co Vám řikám, že nás zachránil. Tak vždycky řikal, „Sem dávejte kytičky a to, protože ta kdyby nebyla, tak Vy byste taky nebyli.“ Q: No ale přece si něco s těch Let pamatujete, nebyli ste nemocný? A: No tak, to víte, že my sme tam měli ňákou, že sme měli nějaký prášky, ale kdo to tenkrát jako sehnal nebo to nevim. Q: Takže vona Vám. A: Vim, že sem měla, že sem měla průjem, že sem měla chřipku. Že sem měla jako průjem, strašný, strašný průjem. Ale mělo jich víc tych dětí, sme měli ten průjem.




Page 9

June 22, 1997 Q: Takže ta tetička Vám obstarala i léky. A: No, to víte že jo. Q: To znamená, Vy ste jí mohli psát? A: Ne, ta teta právě co byla tam v tom, v tej, v tej mezi jako vychovatelka. Tudíž musely bejt u tich dětí ňáký. Q: Aha, tahle teta. A: A to byly ty moje tety, to byly mojí maminky ty sestry. Q: Já myslela, že to byla ta teta, co nebyla. A: Ne, ne, ne, ne, ne. To vůbec, ty se starali venku, aby my sme šli, my sme šli. Protože moje maminka dělal zle a můj tatínek taky. Teďka jak bylo to oj, jak to byla teďka to, jak se dávali minulej, nebo kdy to bylo ____________. Kdo byl v lágru, tak já sem musela do toho archivu mojí babičky, moje babička potom umřela za tři, za tři měsíce v tom, v tom koncentráku, tamle to zrovna mam. Já Vám to můžu ukázat. Q: No a přišli ste tam do styku třeba s těmi četníky? Kteří to tam měli ten dozor nad Vámi? A: No to víte, že sem tam viděla, to je samozřejmé. Q: Pamatujete si jména? A: Ne, to vůbec ne, to vůbec ne. Q: A nějakej přímej kontakt? A: Já si pamatuju, že sem už potom sem byla doma jo, že utek mýho tatínka bratr, támleten, jak má ty fousky, jak sem to ukazovala, jesi to je moje maminka, tak ten utek. A já sem s nim skoro byla, eště s tatínkovym strejdou a ty teda se taky vrátili. A ten lágr byl, to byl lágr, já Vám nepovim kde, to nebylo ani v Letech, to byl tady eště jeden lágr.




Page 10

June 22, 1997 Q: Na Moravě? A: Ne. Tady právě v Čechách. A vím, že tam byli v ňáký stodole, že tam měli na zemi slámu. A tam byl nad nima, nad tima Romama právě ten, ten tatínkovej strýc, ten Tomáš, no. Tenkrát. Q: A Vy si nepamatujete kde to bylo? A: Já si nepamatuju, dovopravdy. Vim, že sme šli jako dost pěšky. Q: Vy ste tam byla taky v tom táboře v tom? A: Já sem právě tam, já sem tam tendle ten náš, ten tatínka strýc, víte, ten Tomáš. Von bydlí tady z Bohdalce, tak Ištan se menoval. Tak ten právě nám napsal, abych jako já, jako někdo tam přijel. Q: Když už ste byla propuštěná? A: No už sem byla propuštěná, jo. Q: Aha. A: Tak sme jim tam vozili jako chleba sme jim tam vezli a to. Q: Pomáhali ste jim. A: Pomáhali sme jim a to. Chleba, cibul a česnek, že si vo todle jako psali, no. A potom můj strejda se vrátil. Q: Eště k těm Letům. Mohli ste dostat dopis třeba vod rodičů, nebo napsat jim? A: No tak to sme mohli, to vím, že moje tety to udělali. A i jako teda jako, i jako jídlo. Jenže ty Roma, když tam byli takle jako todle a dyš by Vám tam někdo něco. Vim, že tam přišli za rodinama a že jak, jako jak byli takle a házeli jim tam ten chleba, takže voni ani to nikdy, třeba to chytili, jako my bysme tam byly dvě, tak to chytil úplně jinej, někdo jinej. Víte, že se tam ani ten dotyčnej, kterej ten chleba jako, ty bochníky chleba.




Page 11

June 22, 1997 Q: Komu to bylo určený. A: Komu to bylo určený, tak to nedostal. Protože jich tam bylo tolik a tych chleby. Q: A s ostatním. A: Já vim, že moje maminka potom tam jela jo, a že tam vezla, že řekla, že řikaly, že to ani ty její sestry to ani nedostaly. A potom už tam nejela, protože voni byly už, voni vodjely do toho koncentráku no. A ty se vrátily, ty moje dvě tety. Q: A s ostatními vězni ste vůbec nepřišla do styku? A: Ne, ne. Já sem byla tam mezi tam těma dětma. Q: No a jako děti ste nesměli ven si hrát, nebo běhat venku? A: No tak to víte, že sme mohli. Ale my ne, moje teta řekla, měla prostě, řekla „Ne, Vy tady zůstanete.“ Já vim, že mě dávala pořád takle šáteček jako víte, abych jako byla todle, asi věděla proč, já nevim. Q: A na apely ste taky nemuseli? A: Ne, vůbec ne. My teda ne, jiný děti jo. Ale já sem tam jako, my sme jako byli tam. Q: V takový místnosti, ste říkala. A: No, v takový velký místnosti, kde byli jenom samý, samý děti. Q: A kolik asi dětí tam bylo? A: No takových, takových 25 až 30 dětí tam bylo. Vím, že nám tam vozili takový velký prostě ty, jídlo. A to právě tam vařili ten můj strejda Dintr a ten Lagron, ty tam vařili to jídlo. Q: A podle čeho se rozhodlo, který děti budou tadydle oddělený a který budou s rodičema v tom ostatim táboře? A: No to já Vám nepovim. Nás teda si, nás si vzala ty dvě tety, no. No tak to já teda nevim. Já si to ani nepamatuju. Já vim, že moje teta řikala dycky, ta teta __________ , že voni sou vobě




Page 12

June 22, 1997 dvě mrtvý, že jo. Jak teta Jozefa, i ta Antonia. … No protože jedna zase ____ pudeme ven, protože já tam nemam ani propuštění, kdy sme byli propuštěni. To bylo všechno tajný. Q: A Vy nevíte, kde to ta teta zařizovala, koho podplácela? A: Víte co, já si pamatuju, že my, dyš sme. Když nás vodvezli poprvé a byli sme, a já sem měla moc tudle tu sestřičku, tudle tu Filoménu a vim, že tam přišel, to si pamatuju jako dneska, že tam přišel takovej vysokej Němec, v takovej černej uniformě. Q: Tam mezi Vás děti? A: No to už právě byli všecky pryč, my sme tam v tom rohu, jak sem Vám řikala, zůstali sami. A voni řekli tatínkovi, jestli, vona se mu asi moje sestra moc líbila, ta málá ta Fila. Vona měla takový kudrnatý krásný vlasy. Tak řikal a moc hezký děťátko to bylo, tak řikal, „Kerý to děťátko byste mi, dyš Vás pustim, prej jako dala?“ A tatínek jako řikal, „A keá by se Vám tak líbila?“ A pani maminka na něj kouká a von říká, „Tadle ta holčička by se mi líbila. Ale víte co, nechte si jí, dete domu.“ Q: To byl Němec? A: No to byl Němec. Q: V uniformě? A: V uniformě Němec to byl. To si pamatuju, dete domu. A my sme šli a tam nás už čekala ta teta s tim mym strejdou s autem. Jako dneska si pamatuju jaký auto to bylo, takový osobní. Q: Takže vona Vás vodtamtud vykoupila vlastně třikrát? A: No třikrát, ano, třikrát. No já myslim, že to bylo taky, že vona měla to německý méno, víte. A vona vyprávěla hodně vo tom z tý Hanspalky, vod toho, vod toho doktora. Q: Vod jakýho doktora? A: No ten, jak sem Vám teď, jak sem Vám řikala ten doktor. -- Já si pamatuju, že sme tam jednou byli cínovat kotle, a že sme tam do tý vily přišli, a že jako se mě ptala, jak se menujeme. A ta řikala, „Já se menuju Bělová, já se menuju Růžičková.“ A von říká, „No, můj manžel vysvobodil Růžičkové.“




Page 14

June 22, 1997 Q: A to byl, řekněte mi ještě jednou kdo to byl. A: A já Vám nevim, jesi to byl menoval, myslim, že se menoval Beneš, ten doktor. Q: A to byl lékař, nebo právník? A: Myslim, že to byl, že to byl právník. Q: Čech? A: Čech. Možná že měl nějaký takový, něco s těma Němcema, já nevim. A že ty peníze za nich. Q: Takže Vy ste u nich pracovali? A: No tak, my sme tam jenom vycínovali ty, já to neuměla. Já sem tam jenom šla s tou víte, co ty kotle cínovali, to už je takovejch 30 roků, co sme tam byli. Q: Jo, to bylo po válce. A: No po válce no, no právě po válce. Já si pamatuju, že moje teta řikala, že tam nosila husy a, a vajíčka a já nevim. Q: Tak zřejmě to byl nějakej prostředník. A: No to víte že jo, že to musel bejt nějakej prostředník. Protože můj táta ani nebyl v lágru, ani moje máma. Jenom my, my tři sme byli, tak málo, že jo. A můj strejda se i ptal za ty svoje sestry, eště za tu Toničku, za tu Antonii a za tu Jozefu. Jenže voni už byly v lágru a von řikal, že jak už sou v lágru, jako v Polsku, tak to už je konec. Můj strejda byl velice bohatej, měl asi čtyři vily v Lysý nad Labem. _____. Q: A von byl Rom a ta teta byla? A: ______ nebyla Romka. Q: Nebyla Romka.




Page 14

June 22, 1997 A: Nebyla. A já myslim, že to bylo taky tim, že měla to německý meno. Q: Jak se menovala ___ ? A: Blýmlová. Q: Jak? A: Blýmlová. Q: Blýmlová. A: Hm. Je to jako u, víte takové. Q: Jo, Blýmlová. A: Blýmlová, no. Q: No a jak to bylo potom, když ste se vrátili? Už pro Vás nikdy nepřišli? A: Ne, už ne. Q: Měli ste z toho strach? A: No, to víte že jo. Q: A tam v těch Letech ste měla strach? A: No, tak to člověk jako, jako ani jako strach, hlavně jako že máte a teda my sme byli z domova strašně jako vychovaný, tak jako abychom poslouchali. Tak co jako teta mi řekla, tajdle budeš sedět nebo todle to a to, tak tak to bylo. Q: A co ste dělali celej den? A: No celej co sme dělali. Q: Hráli ste si? A: Hráli sme si, no. Já sem ty moje sestry a ty děti, takový ty menší, tak prostě sem jich třeba česala, víte. Q: Vopatrovala.




Page 15

June 22, 1997 A: Vopatrovala nebo třeba. Já sem tam byla skoro už nejstarší z těch dětí. Q: No a co tedy když Vás už pustili, tak ste se vrátili domu, bratříček už byl na světě. A: Bratr se potom narodil. No a my sme, tatínek chodil do práce. No a přicházeli nám dopisy z Lávensbriku a z Osvětimi z Aušvicu. No a my sme jako prostě si pamatuju, že moje mamka neuměla psát, takže já sem dělala velký, jako takový velký krabice sem dělala a posílali sme jim prostě jídlo. Posílali sme jim cibuli, chleba a nikdo nám nemůže, nikdo nás naved abychom jako chleba dávali do sádla nějak, víte. Aby jako to měli jako, že se to nasaje, potom jako abysme to tam dali, abysme to nechali vychladit, já Vám nevim. Vim, že maminka to dala dycky do takovýho toho, a todle sme jim tam posílali. No ale voni se, tydle moje tety se vrátily, ty umřely. Ta moje teta. Q: A co říkaly po válce, dostávaly ty balíky? A: Dostávaly, dostávaly, něco ne, ale něco dostávaly. A ty právě byly taky, ty byly v Osvětimi taky u dětí. A moje sestra. Q: Takže von Vás vykoupil jenom Vás a Vaše. A: No von by bejval, dyby tam ještě byly ty moje jako ty, tak to víte, že by jich vykoupil taky. Q: A takle ste šly domu jen Vy tři sestry. A: Jenom, jenom my tři sestry. Q: Voni pro Vás přijeli? A: No, voni pro nás tam přijeli, ale čekali nás akorát ta moje teta tam čekala. Ale můj strejda, jako že byl snědej, tmavej, tak s autem čekal. Vim, že to bylo takle s kopce, no. Že sme šly jako kousek pěšky. Q: A vodvez Vás domu. A: Vodvez. No to bylo radosti, to víte že jo. No ale dycky sme jako koukali, abysme, aby to.




Page 16

June 22, 1997 Q: A chodila ste potom někam do práce? A: Ne, ne. Já sem chodila eště právě do školy, že jo potom. Q: Jo do tý hospodářský. A: Do tý hospodářský, no. To bylo hned jako u měšťanský školy, jedna třída. Protože všecky školy přece byly zavřený, rodinná škola a obchodní akademie, gymnázium, všecko. Q: No a jak si pamatujete na konec války? A: Na konec války si pamatuju, že pamatuju si, že přijeli do Příbrami na Březový Hory přijeli dva čipy. Q: Džípy. A: Džipy. A to byli Američani a byli tam asi dva nebo tři, tři dni. To víte, všecky lidi hned k nim. A můj táta, potom sem se dozvěděla, že prosim Vás, von byl partyzán. Až po válce jako, tak můj táta, vím že tam byl nějaký pan doktor Černý tam sou přeci doly, že jo. No a voni jim tam do těch dolů, voni tam byli skovaný ňáký tydle ty, právě ten pan doktor Černý. Ale nevim kdo to, co to bylo zač, to nevim. Vim, že tam vždycky fárali dólu, jednou ten, a podruhý ten a mezi nima byl i můj táta, no. Q: A Vy ste to vůbec nevěděla. A: No vůbec, to víte že ne. My jako.-- Tam k nám někdo přijel, vim že ňákej řezník tam k nám jako načerno v noci nosil maso a my sme jako museli jít do druhý místnosti. Táta se jako bál, že jo, že abysme někde něco neřekli. Q: A když ste se vrátila s těma sestřičkama s těch Let, ptali se Vás sousedi a, na to jak ste se. A: No to víte že jo. Já si pamatuju, dyš my sme šli jako, dyš my sme šli do toho jako prvně, jak sme šli do toho, víte. Takže to byli, vím, že to muselo být ráno, že jak byla ulice tak lidi v nočních košilích venku byli. Že se dívali jak nás vedou.




Page 17

June 22, 1997 Q: A mávali? A: No tak, ani, ani moc ne, víte. Jako, jako. Q: Ale jako byli, cítili ste sympatie anebo radost? A: Jo, jo sympatie, protože voni nás tam měli rádi a ty děti přeci s náma chodili do školy, víte. Ty jejich, ta ty děti, tak jako. Vím, že jako dneska si pamatuju, že jedna pani byla v noční košili, to jako mě se zafixovalo. Q: A měli ste v těch Letech nějaká čísla? A: No tak my sme, já sem neměla žádný číslo. Vím, že jenom sme dělali nějaký, nějaký že nám brali takový otisky. Q: Rukou? A: Rukou, jo. Že nás vzali jako tydle a potom celý rod ruk, si pamatuju. Nic jinýho. Q: A jinak Vás neměřili, nebo? A: Ne, ne, ne, ne, ne. Já teda osobně skutečně ne. Q: No tak teďka k těm Američanům v tý Příbrami. A: V těch, no tak ty Američani potom za, nevim přesně za kolik dní se prostě ztratili. A vim, že já sem šla, že sem šla do Příbrami a že se tam začalo střílet. A jedna pani, jak sme šly po ulici jo, tak viděla, že my deme, asi čtyři děvčata, takže nás táhla do chodby a že to byli jako Rusové, to si pamatuju. Že tam asi někde byl ňákej Němec si pamatuju, že, že todle to. A že už tam byli ty, že tam byli Rusové. Q: Takže já, já. A: A potom si pamatuju, že šli nějaká veliká, že šli po, po ulici strašně moc, moc nějakejch lidí a že řikali, že to sou vlasovci. To si pamatuju taky, že to byli jako vlasovci, víte. Že to byli ňáký Rusové, který, který byli, který se dali k Němcům. A vim, že sem stála jako děvče a




Page 18

June 22, 1997 měla sem svítek a že, že s tim průvodu, že mi to vzala z ruky. (smích) To si pamatuju jako dneska, takovýdle věci se mi utkvěli, no. A potom samozřejmě sem se dozvěděli, že Američani byli v Plzni, protože můj manžel byl z Plzně, že jo. Q: A Váš manžel byl v lágru? A: To víte že jo. Já mám támle, ten byl. Celá rodina jeho tam zůstala, von se vrátil jenom sám. A jeho maminka s tatínkem byli jako dobrý přátelé s mýma rodičema. Tak jako potom, když sem si ho měla jako brát, víte, to byl výbornej člověk. Tak řikali, „Jo to byl z dobrý rodiny, toho si můžeš vzít.“ A dobrý život skutečně sem měla, byl to velice inteligentní člověk. Měla sem s nim tři děti, jedno mi zemřelo Růženka a syn Jan. A je to, teď to bude, je to … 12 roků to bylo teď v březnu 30. měl výročí, co zemřel. On právě, na něm byli dělaný ty pokusy, víte. Tak dostal ňáký. Q: Von byl v Osvětimi? A: Von byl asi v čtyřech, já to mam taky tam právě. Asi ve čtyřech lágrech. To byla Dóra, Hauzn nebo jak se to menovalo. Q: Northauzen. A: Jo, tam taky. Tam je to, ale je to tam špatně jako, víte už je to přece jenom dost starý. Já když sem si vyřizovala to odškodnění a voni Vám mě řekli, no a půl roku to tady vůbec nevěděli. Já sem tam chodila skorem tři neděle do front, víte jak to teďka bylo. No a já na to nemám jako vůbec žádnej nárok, protože mě bylo kolik, jemu bylo ani ne 16, když ho vzali. A tak já nemůžu bejt jako jeho manželka, že jo. Q: Jako jeho vdova nemůžete. A: No, jako jeho vdova, že jo, nebo todle to. Ale manžel dyby byl živ, tak by dostal po rodičích, protože mu bylo, nebylo mu těch 18 roků. Protože já sem to podávala mýmu tátovi,




Page 19

June 22, 1997 a tomu přišlo taky zamítnutí, protože mýmu tátovi bylo 24 pryč, ne. A to měli jenom do 18 let. Ale že to neřekli, že na to nemáme právo. Tak bysme nemuseli všecky, já sem jezdila do těch archivů, víte. Do tý Třeboně a to dalo všecko moc práce teďka. Q: Ale za sebe ste to dostala. Za ty měsíce v těch Letech. A: Jo to sem dostala, dostala sem kolik asi, asi 20 tisíc sem dostala. Q: No a jak ste, jak žila Vaše rodina potom po osvobození. A: Dobře. Q: Ještě než ste se provdala? A: No dobře, to víte že jo, dobře. Q: Tatínek pořád povozničil? A: Ne, ne, ne. Tatínek ne, nepovozničil, tatínek měl s maminkou živnost jo a my sme jezdili takle s takovym stánkem, takže sme měli prodej textilu. Ráno sme jeli na trh, že jo a večer sme se vrátili. Takže se peníze jako vyděli. Q: A Vy ste, Vy ste dělala s nima? A: A můj tatínek byl. No já sem spíš, no já sem s nima jezdila, ale můj bratr, ten byl v kanceláři. No a moje sestra ta chodila, ta Karolína co je v Brně, ta chodila k tomu panu Jánskýmu se chodila učit jako sazečka do tý, do tý tiskárny, no. A Baruška ještě chodila do školy a Pepíček taky. Chodili ty dva eště potom do školy. A Jana, ta sestra co je v tý Ženevě, víte. Ta se velice moc, všecky sme se učili dobře. Q: No a potom, když ste se provdala? A: Tak dyš sem se provdala, tak sem bydlela, tak sme se přestěhovali z toho, z tý samoty z tý Zdaboře sme se přestěhovali na ty Březový Hory. Tam sme měli patrový, takovej hezkej dům,




Page 20

June 22, 1997 eště dneska je tam ten dům. … Měli sme tam dóle nájemnice a my sme obydlovali celý patro nahóře.




Page 21

June 22, 1997 A: Tak co budeme teďka mluvit. Q: No, jak ste se po svatbě vodstěhovali na ty. A: No tak já sem se, dyš sme se vzali s manželem, von bydlel v Praze, dostal byt v Praze, že jo. Q: A čím byl pan manžel? A: Manžel byl prosim Vás, jak se to menuje … brusič takovejch, ale von to nedělal, von byl obchodník, von byl v obchodě. Q: A v jakym? A: Von jako v obchodě v textilnim. Von jako jeho, jeho trhavec, víte. A teďka vo čem. Jo tak sme se vzali, tak sme se vodstěhovali k našim, protože naši měli celý patro. Q: V těch Březových Horách? A: Na těch Březových Horách, a já sem samozřejmě chtěla být jako jet doma, víte. Tak sem se manželovi řikám, jako že se, že budem bydlet u našich. No tak tam bydlela nějaká pani Kiliánková, tak ta se samozřejmě odstěhovala, si ji vzal. My sme na to měli jako děti nárok, že jo, tak se vodstěhovala no a my sme tam měli svůj byt. Za dva roky se mi narodil ten můj syn, ten Jan. No, můj manžel šel tenkrát tam pracovat do dolů, tam sou doly přece. No a žili sme si tam jako moc hezky. A jelikož moje maminka. Q: Vy ste byla doma s dětmi? A: Já sem byla doma s dětmi. Jelikož moje maminka, tam jak je to sou Jáchymovský doly, že jo, tak tam zjistil pan doktor, že jí ubívají červený krvinky. A že jako tam nemůže, jesi jí to tam třeba nedělaj ty Jáchymovský doly. No tak my sme se odstěhovali do Prahy na Vinohrady a moje maminka u mě byl pět měsíců, tatínek tedy jel, za ní jezdil. Tady jí zařídil nějakýho




Page 22

June 22, 1997 lékaře, to si pamatuju. A přišla na kontrolu tam, jako do trvalýho bydliště k panu doktorovi Ptáčkovi no a ten jako zjistil, že jako maminka, jak je to možný, že jako, že jako už skorem že to má v pořádku. A jesi se u někoho neléčila a řiká, “Ne, já sem jako v Praze jako u cery.” Řiká, “A no tak je to tim, že Vám to tady ten jako nesvěčí.” Tak můj, naši rodiče, tamten dům prodali a koupili tady v Dejvicích. Takže vlastně my sme potom byli tady, my sme bydleli na Vinohradech a můj tatínek z maminkou měli dům na Červeňáku, tam jak sou ty vilový. Znáte to tam, jak je, je Hanspalka a je Buřeslavka, tak pod Buřeslavkou jak jezdí ten vlak, tam sou vily a tam měli naši právě domek, no. A tam potom ta maminka zemřela, no a tatínek, tatínek to prodal. A jelikož můj bratr bydlel, ten nejstarší, jak byl v kanceláři v tý Příbrami, tak bydlel v Podčernicích ze svojí manželkou a s dětmi. No tak, tak tatínek řek, „Já musim prostě bydlet, kde aspoň jedno dítě je.“ Napřed bydlel u mě a potom, jako že si koupil tam domek, tak bydlel tam u blízko mýho, vob ulici bydlel. Q: No, a jak ste se potom ocitli tady? A: Tady. No jak bysme se ocitli tady. Já sem bydlela na Zbraslavi s mym manželem. Q: Kdeže ste bydela? A: Na Zbraslavi. My sme, ale ne. Začněme takhle, já sem potom byla s manželem zaměstnaná u Dručevy. Jezdila sem tam jako vedoucí s pojízdnou prodejnou. Manžel byl už v důchodu a já sem prostě jezdila jako vedoucí třeba na Expo Plzeň, nebo Expo Brno nebo Ostrava, víte. Takže sem byla velkou výplatu a manžel potom dostal na ty pokusy dostal odškodnění, ale strašně málo, jenom tři tisíce marek, že jo, no ale bylo nám to dobrý taky. A koupili sme si na Zbraslavi hezkou vilku. Q: … A von už byl v invalidnim důchodu? A: No, von byl v invalidnim. Protože měl potom strašný, potom po těch pokusech potom




Page 23

June 22, 1997 dostal astma. Astmatik to byl velkej. No a potom tak cera se vdala, Jeníček se taky vdal. My sme tu vilu kupovali pro nich, že to bylo devět místností, řikáme. Dali sme si tam, tam nebylo nic topení nic. Tak sme si všechno dali do pořádku. Tak sme si řekli, nahoře byly tři plus jedna, dole taky a eště dole v suterénu byly pro zahradníka byty. Tak sme si řikali, tady budem mít dvě děti. Mají tady naše vnoučátka tady budou mít hezkou zahradu, takže my pudeme dolu, dole. A tam sme měli kuchyň a jeden velikej pokoj, že nám to bude stačit. No samozřejmě, že sme to prodali a vodstěhovali sme se do Ďáblic, tam sme měli takovej okál a můj manžel tam onemocněl a zemřel na Bulovce v nemocnici. Q: V kterym roce? A: Teď je to 13 let, 1985 … zemřel. A zemřel na tu Okčínovou nemoc, ty uzliny, rakovinu měl, víte. Samozřejmě, dyž z toho lágru, z tom koncentráku, dyš někdy povidá. Já totiž vim všecko vod něho, jak tam šli, jak jeli a. Q: Chcete vo tom vypravovat? A: No, ani moc ne. Tak jednou sama Vám to všecko řeknu, ale teď jako se mi do toho nechci. Vim, že teda jako je to smutný. Q: No a jak ste přišli sem do Brandejsa? A: No, já sem totiž tam měla ten, ten, ten krásnej okál s tou krásnou zahradou, že moje, moje cera se vrátila z Itálie a neměla kde bydlet. A můj syn se vrátil z toho Brna, víte. Tak já sem řikala, „Prosim Vás, tohle je dům, prostě kde bysme jako tři rodiny nemohli bydlet.“ Přestože dole byla místnost, kde bych byla jako já, ale jako tam eště nahoře nebyli udělaný místnosti. Tak sem řikala, „Jeníčku, víte co, prodáme to.“ Takže my sme to prodáli a já sem to rozdělila, aby si každý koupil svoje bydlení, to je nejlepší. Tak cera si koupila tamten dům, dali si to ze




Page 24

June 22, 1997 zetěm dopořádku. Já sem si koupila todle a syn prostě si koupil taky a ten má 14 letou ceru Žanetku a no a já tady máme teďka tydle ty dvě dětičky. … No a žijeme si tady jako dost dobře. Q: Ze sousedama máte. A: Je výborný, ježiš tady to máme výborný, ohromný sousedi a dyš jedu do Ženevy, cera mi sem chodí jenom lufrovat, ale tady ten můj soused pan Petrof, tak ten mě tady prostě i chodník, víte. Dobře jde i tady dobrá babička 83, s tou se jenom zdravim, já tady skoro nikoho neznám, ale, ale jako sou tady jako moc hodný lidi. Q: Tak to je fajn. A: No fajn. My teda, jak sme bydleli na tý Zbraslavi, anebo v těch Ďáblicích, no tam ta Jaruška, ty sousedi řikali, „No pani Růžičková, my sme tu měli _______, tak to neexistuje, že byste to prodali, my už sme řekli, že to máte pryč a Vy byste to prej nikdy neprodali.“ (smích) My měli všude hezkou pověst no, nemůžu říct že bysme měli jako špatnou. Q: Pani Růžičková, když už sme se dostali až sem nakonec, tak bysme se eště trošku vrátili. Prej sme ne dost jasně mluvili o tom, oni Vás vo tom jak Vás vzali, poprvé teda do Prahy. A: Poprvé do Prahy. Q: Podruhý? A: Podruhý taky do Prahy. To bylo asi tak po, nevim přesně, jesi to bylo po dvou měsících. Q: Takhle brzo. A: No tak brzo, no. Q: A za jak dlouho ste potom šli do těch Let? A: Do těch Let, prosim Vás. To sme šli, to nevim přesně.




Page 25

June 22, 1997 Q: No ne, jaká doba mezi tim uplynula? A: To přesně nevim, ale vim, že sme byli u tý babičky, jako u tátový maminky, ta si nás vzala, no. Q: No a jak. A: A mamka, že nás přiveze zase nazpátek, no a. Q: A jak to probíhalo, když teda ste tam šli do těch Let. A: No vim teda, že nás tam vzali s babičkou. Ze ____ Frantou. Q: A co Vám řekli, jak Vám to řekli? A: No vona, vim že babička řikala, že nás musí jako vodevzdat, že ne to. A voni šmahem, šmahem a to nebyli jediný. Protože tam v těch Dobřejovicích, tam bylo více cikánů si pamatuju. Q: A brali všechny? A: No všecky, to víte že jo. Ale já nevim, co to bylo za Roma. Q: A jak Vám to vysvětlili, že Vy musíte jít a maminka s tatínkem zůstanou. A: No tak voni ani naši nevěděli, až potom se to teprve dozvěděli. Q: Jo, voni Vás vzali vod tý babičky. A: Voni snad vzali všecky, voni je vzali babičku, třeba tady budete Vy, tak nás vzali, vzali všecky. Všecky nás vzali. Já si pamatuju, že to, že tam byli Němci teda. Q: U toho. A: U toho. Q: A jak se chovali, byli hrubý? A: No tak, vim že sme někam šli do nějaký, nějaký, tam byli Češi do nějaký, kde byli český četníci. To si pamatuju, že nám dělali tydle ty voptisky. Na takový jako, víte, na nějaký tako.




Page 26

June 22, 1997 Q: A to Vám dělali v těch Letech, nebo eště před. A: Na tak, vim, že to byly takový růžový papíry, to si pamatuju. Q: Pani Růžičková, to bylo v Letech, nebo eště před tim. A: Před tim. V tý, právě s babičkou, to nás vezli na nějakou, na nějakou tu, četnickou stanici. Q: A taky ste šli přes Prahu? A: … Ne. … Ne, vim, že nás naložili na nějaký auto, to si pamatuju a že nás vezli z tý četnický stanice. A jinak, tam nebyli jenom my, tam bylo víc Romů tenkrát. Q: A jeli s Vámi Němci nebo český četníci? A: Vim, že tam byl jeden jako Němec, ale český. Český dva. Q: Jo, český četníci dva a jeden Němec. A: Oni stejně nemohli, protože vim, že Vám pan Ulrich potom, když sme se vrátili tak řikal, že řikal, „Já sem prej tam měl s Vámi ject, ale já sem řek, že jako nepojedu, dal sem to tomu mlačímu.“ Q: A jaký byli na Vás? A: A ten potom sme ho viděli, víte kde von bydlí? Tajdle v Liberci, jestli ještě je živ, víte tendle ten todle. Ale jeden vím, že, že tam co byl eště jeden tak že je v Příbrami a vím kde i bydlí, jako ne Březových Horách. Q: No a jaký na byli na Vás hodný, slušný nebo křičeli? A: Hodný, to ty Češi hodný, to víte že jo. Q: A ten Němec se do toho nějak. A: A ty Němci takový ty jako takle, jako že jako, víte jako. Q: Jako šup šup. A: Jako šup, šup, šup. Jako dyby, jako dyby todlento.




Page 27

June 22, 1997 Q: Ale jinak se do toho nemíchal. A: Ne. Q: No a když ste přijeli do těch Let, kdo Vás tam přijal nebo zařadil. Ty tety k těm dětem a strejčka do kuchyně. A: To nevim. Q: To nevíte, kdo to rozhodl. A: Vím, že tam byl strejček Franta s tim strejčkem. Q: A ten už tam byl před Váma? A: Před náma. Q: A byli v kuchyni. A: A právě ten strejček Vintr, ten Antonín, to byl tý manželky mojí tety, tý Vintrový, tý Jozefy. A tamtý, tamtý Antonie, no ten už byl dávno pryč, jako manžel víte, to už byli transportem pryč. Q: … No a pak už je tu jen taková maličkost. Vy ste říkala, že Příbram osvobodili Rusové. A: No potom, potom vim, že tam byli přestřelky. Q: Ale prvně ste viděla Američany, ty džípy. A: První Američani, ty dva džípy, to si pamatuju. Q: A oni se potom asi vrátili na tu demarkační čáru, že. A: No to víte. Q: Protože potom už ste tam Američany, viděla ste tam. A: Ne, potom už vůbec, jenom Rusové. Q: Jenom Rusové.




Page 28

June 22, 1997 A: A vim, že tam byly I pohřby, že sme na jednom pohřbu těch Rusů byli, že to byl takovej mladej kudrnatej Rusáček v rakvi. Že sme tam jako děti, jako holky. Q: A jak zemřel? A: Já Vám nepovim, ale vim, že. -- Já Vám řeknu jednu věc. Totiž jeden takovej Rusáček, tak sme se s nim chodily kamarádit, a jako holky se nám strašně moc líbil. Ale vona to potom byla, vostřihaná vona to byla Ruska. (smích) To si pamatuju, že to byla Ruska. Že byla v uniformě. Q: Že byla v mužský uniformě. A: V uniformě a že měla tu, tu flintu nebo co to měla na rameni. A my sme řikaly, že sme se s ní dycky kamarádily. Dycky, “Poď, deme, deme za nim.” A vona potom řiká. Q: A nebál se o Vás tatínek? A: To víte, že jo, že se bál. Q: Vy ste byly hezký holky? A: No to víte že jo. Škoda, mám ty fotografie mám všechny pryč. No už to mám zabalený ty vobrázky. Bych Vám to ukázala. A něco tady asi. Q: Počkejte, mate mikrofon. Janička si k Vám sedne a budete si povídal vo těch fotkách, jo? A: No, já Vám ukážu.

NOVÁ TAZATELKA – JANA!! J: Pani Růžičková, ty Vaše tety pracovaly v Letech jako vychovatelky. A: Už tam byly. No jako dávali jim tam jídlo, prostě všecko myli a všecko tam bylo takhle. J: A Vy když ste tam přijela s tou babičkou a eště s dalšíma sourozenci, tak. A: Tak voni nás vzali a dali nás rovnou už tam.




Page 29

June 22, 1997 J: A v kerym momentě Vy ste se s nim setkali. Jestli byste třeba mohle popsat ten příjezd. Kdo Vás tam jako, jesi Vás tam někdo uvítal, nebo jesi Vám tam někdo řekl, co tam budete dělat. Jestli Vás ubytovali, jestli Vám dávali jiný šaty. Všechno jako podrobně co se s Váma dělo od toho příjezdu. A: Ježiš marja, tak to já nevim, těďka jako všecko já nevim. J: Aspoň něco, kdybyste si vzpoměla. Jak to vypadalo? A: Já vim, že nás tam dovezli nějakym autem, jo. A že jako, že jak sme tam přišli, tak sem viděla, že můj strejda, ten, ten jeden, ten František, že nás viděl. A že samozřejmě hned asi musel dát avizo, že ty tety tam vod tamtad jako vyšly, jo. No a už jako si nás hned přebraly. J: A kam si Vás ty tety daly? A: No tam k sobě. J: A kde bydlely? Jesi byste to mohla popsat. A: Tam takovou místnost měly. I ta Jozefa I ta, I ta. J: A to měly samy pro sebe tu místnost? A: Vim že, to měly samy pro sebe, no. J: A jak ta místnost? A: Protože rozdělovaly jako jídlo, víte a vůbec vo ty děti se jako staraly. J: Jak byla ta místnost zařízená? A: Jak byla zařízená, ježiš marja, to si ani nepamatuju. Vim, že tam byla nějaká, že tam byla nějaká jako taková válenda. Ne jako válenda, ale že se na tom jako spalo a vim, že sme spali pod nějakýma dekama. J: A kolik Vás na té místnosti bylo? Dvě tety. A: Dvě tety a my tři děti.




Page 30

June 22, 1997 J: A tři děti. A: A tamty děti byli zase, zase jako jinde. V tej velkej místnosti. J: A ta velká místnost byla někde v blízkosti tady té místnosti? A: No, to bylo, to bylo takle, takle byla jako ten pokojíček a tamto byla jako ta velká místnost. J: Takže Vy ste spali odděleně od ostatních dětí? A: Odděleně, jo. My jako sme byli tam, v tom malym pokojíčku. J: Ale Vy ste měla možnost se jít dívat mezi ty ostatní děti, když to bylo ve vedlejší místnosti? A: No to víte že jo. Já sem jich česala, já sem jich umyla. Že sem takový umyvadlo, že a myla sem jich a musela sem. Teď tam jako pomahat, pomahat sem jim musela, tym dvoum tetám. -- Já vim, že když sme tam vodtamtud přišli, že strejček můj s tý Lysý nad Labem, chtěl vysvobodit a mezi tim tam, jich transportovali a voni už tam nebyli. Já vim, že tam maminka potom z mym, jako ze svym bratrem s timdle tim, že tam jeli a že tam ty moje tetičky už tam nebyly, ani moje babička tam nebyla. J: A mohla byste. A: Ani ten jeden strejda. J: Mohla byste si vzpomenout jak ty ostatní děti, jak tam bydleli v tý místnosti. Jaký tam byly postele, nebo kolik dětí tam bylo. A jaký byl rozdíl mezi tou místností, kde ste spala Vy s těma tetama a tou velkou, kde spali ostatní děti. A: No tak, no my sme měly tadyndle tu místnost s těma mýma dvouma tetama, jo. A voni ty děti, prostě tamty, ty měli takový udělaný, myslim, že to bylo z něčeho udělaný ty jako ty. Že to byly jenom takle jako, a deky jenom. Jenom vim, že jako sme spali pod dekama, to si pamatuju. J: A to byla. A: Obyčejný deky. J: A to byla jedna řada postelí? A: Jo.




Page 30

June 22, 1997 J: Nebo nad sebou? A: Ne, ne, ne. Jenom v řadě a vedle sebe. A takle bylo umyvadlo a takle byly, takle byly takový misky. Dyš tam donesly jako to jídlo, že si jako poseděli a všem se dával jako chleba a polívka. To jako sme byli jako takle. J: A jak tam byli starý děti? Od jaký nejmladší a jaký nejstarší? A: No, tak já sem tam byla nejmladší, já sem tam pomáhala.

Conclusion of interview


Interview with Anna Ruzickova. June 19, 1997

Recommend Documents