Interpretační možnosti čtyř živlů
Adéla Barešová, V Praze 15.září 2007
Úvod
Svět živlů Čtyři živly představují čtyři různé energie, ve kterých zároveň můžeme najít i analogie základních typů lidských životních zkušeností. Živly jsou s námi odnepaměti a stejně jako naši předkové, i my s nimi žijeme v každodenním, i když možná méně intenzivním a uvědomovaném, kontaktu. Živly se staly součástí ústních sdělení a při interpretaci živlových témat v tvorbě klientů se díky tomu můžeme inspirovat v rozsáhlém zdroji verbálních metafor. Stejně jako u všech symbolů, je i u živlové symboliky propojena jejich síla s jejich stářím a s velkým významem v běžném lidském životě. Živly tu mají výsadní postavení a figurují ve všech základních životních požadavcích, na kterých bychom se shodli už s našimi předky v primitivních společnostech. V naší západní kultuře rozlišujeme čtyři živly – oheň, vodu, vzduch a zemi, zatímco například Číňané hodnotí kov jako zvláštní živel, zatímco v Tibetu a v Indii věřili, že duchovní prvek (éter) prostupuje a oživuje ostatní čtyři. Zásadní důležitost prvků jako organizačních principů přetrvává v symbolice všech kultur (Fontana, str.108). Empedoklés živly označuje za „kořeny“ či „semena“ vší zkušenosti a skutečnosti a neváhá je ztotožnit s bohy, neboť jsou božskými, nadpřirozenými prvopočátky bytí, tvůrčími zdroji existence – tedy skutečnými archetypy (Banzhaf, str. 17). Empedoklés také šalamounsky vyřešil polemiku svých současníků na téma, který živel je prvotním arché s výsadním postavením nad ostatními a rozhodl se zrovnoprávnit všechny čtyři. Stejně jako se myslitelé snažili na filosofické úrovni zrekonstruovat za pomoci čtyř elementů vznik a zákonitosti vnějšího světa, měly živly své důležité místo i ve světě vnitřním, v tělesné schránce člověka. Z poznatku, že rovnováha živlů je důležitá pro udržení fyzického a psychického zdraví vycházela tehdejší medicína a některé formy léčitelství pracují s tímto přístupem dodnes. Pokud můžeme o živlech uvažovat jako o látkách v lidském těle, lze je vnímat i jako zmiňované základní formy energie ovlivňující lidskou psychiku a ještě dál i jako konkrétní životní témata a vývojové úkoly, které se skrze symboliku živlů v dané chvíli pro klienta demonstrují.
Živly v tvorbě Tvůrčí zobrazení živlů v jejich různé intenzitě a kvalitách může odkazovat na to, nakolik je živlové téma zpracováno na vědomé, respektive nevědomé úrovni,
jakou důležitost mu tvůrce obrazu ve své současné situaci přisuzuje, nakolik intenzivně je prožívá. Bylo by zjednodušující říct, že např. oheň má ze všech živlů největší intenzitu ve své destruktivní povaze - ve skutečnosti mají všechny živly svou odvrácenou tvář – oheň ve formě požáru, vzduch jako tornádo, ale stejně ničivé jsou i otřesy země nebo záplavy. Naopak tam, kde se s destruktivní formou živlu nejsme zvyklí tolik setkávat a uvědomovat si ji, může být o to překvapivější a zároveň ničivější. Každý člověk někdy zažívá situace spojené s životními tématy, ve kterých se cítí, nebo naopak necítí být ve svém živlu. Ty první zpravidla znamenají něco osobně známého a blízkého. Opakování vyzkoušených algoritmů z naší osobní zóny komfortu může být příjemné, ale obvykle nás nenutí k posunu vpřed. Určitý živlový motiv se tak u jednoho autora může v tvorbě opakovat jako důvěrně známé rozšlápnuté domácí bačkory, které si obujeme pokaždé, když chceme jít najisto. Objevení se a ztvárnění jiného živlu nebo jeho neobvyklé formy naopak může být signálem, že dochází ke změně, a o slovo se hlásí téma nové. Úroveň jeho zpracování na vědomé úrovni může být velmi různá, ale už jen to, že se určitý motiv objevuje a aktualizuje, dává možnost nahlédnout pod pokličku – i když jen natolik, nakolik je klient v danou chvíli připraven. Opakovaný výskyt jednoho tématu v časovém odstupu pak může být dobrým vodítkem, že je možné bezpečně se ponořit do tématu opět trochu hlouběji. Živlový symbol se bude objevovat tak dlouho, dokud bude pro klienta důležitý, sycený energií a naplněný smyslem. Po čase pak symbol ustoupí do pozadí a významnějšími se stanou jiné symboly. Když lidé žijí se symboly, pak lze na jejich základě rekonstruovat životní historii, přičemž se vždy ukáže, že symboly mají čas vzniku, rozkvětu a dobu, kdy pominou (Kastová, str.25).
Východiska práce Tato práce je úvahou nad interpretačními možnostmi čtyř živlů – ohně, vody, země a vzduchu, v arteterapeutickém rámci. Jako důležitá výchozí pomůcka jsou v ní použity v jazyce kódované živlové metafory - jako nápověda a klíč k řešení i jako zobecněná archetypální moudrost, dále vlastní zkušenost s kvalitou a povahou živlů v jejich přírodní podobě a získané informace o působení barev. Z toho všeho vyplývá u každého živlu nástin témat, která u něj z interpretačního hlediska považuji za důležitá a zužitkovatelná při práci. Úvahy nad symbolikou živlů a jejich tématy nejsou specificky zaměřeny na práci s klinickou populací a drží se spíše v obecném rámci.
Oheň Nejnápadnějším z živlů je oheň, který v obraze přitahuje pozornost diváka nejen svou barevností, ale i výraznou dynamikou ve všech svých formách, od plamene pochodně až k ničícímu požáru. Je nepřehlédnutelný na obraze, stejně jako v přírodě, kde je i malý ohýnek vidět na míle daleko. A stejně jako se ve skutečném životě lidé přirozeně shlukují kolem ohně a fascinovaně ho sledují, tak i v obrazech bývá oheň tím bodem, který nejvíce přitahuje pozornost diváka a vyčleňuje se do popředí jako figura. O to zajímavější by pak mohlo být pozorně si pro interpretaci prostudovat ostatní části obrazu a všechny „jeho kouty“, které se schovávají do stínu, a nenechat se zlákat tím, co se tak očividně nabízí. Oheň v sobě spojuje výrazné protiklady, když dokáže být zároveň dobrý sluha, ale zlý pán. Je to jediný ze živlů, který si může člověk pro svou potřebu sám vyrobit, a proto může mít ztvárnění ohně na obraze symbolickou podobu řady nosičů. Oheň je symbolem útulného domova jako rodinný krb nebo plamen svíce, zároveň je však jeho stálým nebezpečím jako oheň na střeše. I tato metafora v sobě nese ponaučení, že stačí jen chvilka nepozornosti, která může mít nenapravitelné následky pro toho, kdo si s ohněm zahrává. Oheň jako věčné světlo nebo světýlko, které zapalujeme na hrobech mrtvým, dává pocit kontinuality a přesahu, navozuje atmosféru vhodnou ke vzpomínání a vnáší světlo na místa tmy. Pochodně jsou ještě intenzivněji spojeny s představou přinášení světla, které může být symbolem pro nové poznání a změny. Často proto bývají pochodně spojeny s převraty a revolucemi, které měly přinést osvětu všem tmářům, často ale v ohnivém duchu i těm, kteří o to tolik nestáli. I samotný oheň může mít řadu podob, které kvalitativně posunují jeho vnímání. Je rozdíl, jestli si autor na svém obraze rozdělá ohýnek zvoucí náhodné kolemjdoucí k posezení, odvážnější vatru, kolem které můžeme tančit nebo jestli se obrazem šíří nezastavitelný lesní požár, kde je už zbytečné cokoliv zachraňovat nebo hasit. V řecké mytologii nacházíme ústřední mýtus ohně související s dějinami lidstva o Titánu Prométheovi. Ten přinesl lidem tajně svůj ohnivý dar, který jim umožnil obrovský vývojový skok dopředu a zlepšení kvality jejich života. Možnosti použití ohně byly poznáním a věděním. Zároveň ale snížil náskok a rozdíl mezi lidmi a bohy, který měl podle názoru těch druhých zůstat zachován. Nakolik byl tento dar ohně ceněn dokládá i trest, ke kterému byl Prométheus za svůj čin na dlouhou dobu odsouzen. V křesťanství se oheň objevuje současně jako symbol božského i démonického. V křesťanství je tak oheň nejen symbolem domácího krbu, inspirace, lásky, která plane z Ježíšova srdce, Boha osvěcujícího a vysvobozujícího a Ducha svatého, který o prvních letnicích osvítil apoštoly v podobě ohnivých jazyků, ale také symbolem války, ničení, zla, pekla, Božího hněvu a negativních lidských vášní: nenávisti, závisti a smilstva (Hlavatý, str.20).
Ohnivá barevnost
Lze předpokládat, že při zobrazování ohně bude dominující barvou červená, rudá, oranžová, objevuje se ale i žlutá a černá. Jako je energetizující oheň, stejně tak má tyto účinky na vnímajícího i samotná červená barva. Působí na vegetativní nervový systém, a tím i na tělesné pochody, její vnímání zrychluje dech, pulz a krevní tlak. Červená je prožívaná jako vzrušující a pozorovatele k sobě zpravidla přitahuje a imponuje mu. Stimulující aspekt červené může symbolizovat aktivitu a radost z prožívání, zvlášť když je spojena s hravými tóny oranžové. Mezi nemnoha malíři, kteří dokázali převést do slov, co barva vyjadřuje, popsal Kandinsky výstižně červenou. Říká o této barvě, že působí vnitřně jako velice živá, svěží, neklidná barva, která však nemá lehkovážný charakter do všech stran se vydávající žluté (Lüscher, str. 121). Ohnivě červená souvisí s vášněmi, červené lucerny zájemcům ukazují cestu tam, kde se prodává sexuální vzrušení. Zároveň ale v divákovi může červená vyvolávat i pocit ohrožení, výstražné znamení, které i v reálném životě doprovází místa a jevy, na které si máme dávat pozor, od červených čísel ve ztrátách až po červenou na semaforu. V ohnivé kombinaci červené s černou je možné uvažovat o vztahu, který autor k dané problematice má, zda je pro něj obsazena negativně prožívanými emocemi, znamená konflikt, hněv, agresi nebo destrukci. Temná rudá v sobě obsahuje kvality červené, navíc však obdařené větší hloubkou, stálostí a přesahem do budoucna.
Ohnivá interpretační témata Dynamika: Oheň má rychlý a výrazný vývoj. Pokud v sobě v jakékoliv oblasti cítíme oheň a zahoříme pro ni, jsme schopni v krátkém čase dosáhnout úžasných výsledků. Aby se ohni dařilo, potřebuje pro sebe neustálý přísun paliva. Pokud není co přikládat, čím ho krmit a živit – v okolním prostředí nejsou dostatečné podněty a výzvy – oheň skomírá, až se zredukuje na oharky. Příliš rychlé hoření může skončit i výbuchem, záleží především na tom, čím oheň sytíme. Co se ale stává s palivem, na kterém se oheň rozhoří? Dochází k transformaci – přes co přejde oheň, to už nikdy nebude jako dřív. Podobná transformace je skutečně prudká, bezpodmínečná a „živelná“. Na konci této transformace se může objevit nový Fénix, ale stejně tak po ní může zbýt jen spáleniště. Co vzplane a hoří, v prach se obrátí, co neshoří, změní svou povahu. Dynamice ohně, který se lehce rozdmýchá a pak může být k nezastavení, nejlépe odpovídá psychická porucha manická. Emocionalita: S ohněm může souviset prožívání emocí natolik bouřlivé, až člověku připadá, že ho emoce ovládají a vidí rudě. Oheň je jedním z nejvýraznějších symbolů sexu, erosu a vášně. Jako spalující může být pociťována vášnivá láska, ale stejně tak ohnivý může být i hněv a agrese, zvlášť pokud se vedle ohnivě červené objevuje v malbě i černá barva. Láska a hněv jsou zdánlivě nesmiřitelné protiklady, ale jejich společným motivem je prožívané silné vzrušení. Ohnivé prožívání emocí také souvisí se ztrátou kontroly a impulsivitou, kdy si jedinec není jistý a někdy se sám i obává, kdy opět vzplane. Zdroj energie: Oheň je koncentrovanou vitální energií a pokud má člověk umístit jeho metaforický zdroj v rámci svého těla, často je vnímán jako zdroj bytí. V rámci semináře Čtyři živly v arteterapii, jehož součástí byla i práce s prožíváním kvalit jednotlivých živlů v rámci těla, byl oheň nejčastěji umisťován v lidském těle do oblasti pánve. To má na jedné straně důvody v analogii ohně a sexuality, zároveň je však v oblasti podbřišku vnímáno vlastní těžiště těla, oblast Hara, a tedy i zdroj energie. Ačkoliv má oheň velmi blízko k tělesným tématům, je zároveň i symbolem duchovní proměny a individuace. Každá proměna, je-li opravdová, bývá pravou zkouškou ohněm, který proniká k jádru věcí a není možné před ním cokoliv tajit. Očista ohněm tak zároveň může znamenat proměnu hmoty v duchovní podstatu. Vztahovost: Oheň má souvislost s výrazným individualismem, ale na vztahové úrovni může v důsledku toho přinášet osamocenost a neschopnost navazovat vztahy. Oheň raději příchozího spálí než by ho pustil do skutečného užšího kontaktu. Jako oheň se tedy metaforicky může cítit člověk, který se obává navazování intimních vztahů ve smyslu sdílení vnitřního světa a raději v určité chvíli vztah přeruší i za cenu, že druhé zraní a popálí.
Voda
Voda je elementem s menší barevnou výrazností. Modrá barva je ve středních a tmavších tónech zastoupena i ve světě kolem nás poměrně velkou měrou, ale často si jí všimneme až na druhý pohled. Může v obraze hrát klíčovou roli v dotváření celkové atmosféry a i když je zpracování vodního tématu věnován podstatný prostor, nebude na sebe na rozdíl od ohně strhávat pozornost. Ne nadarmo jsou pro nenápadný pohyb v prostředí používána slovní spojení vodního jazyka, například když situací proplouváme a jsme schopni dobře splynout s prostředím. Spolu s ohněm je voda dramatický živel a oba mají široký rejstřík v uplatnění dynamických možností. Vodní živel může mít mnoho podob od stojatých vod, přes hravé bystřiny, neúnavné řeky až k majestátnosti moří a oceánů. Nejcharakterističtější je však pro ni plynutí, neustálý pohyb, mírný, ale velmi houževnatý. Vodní síla je trpělivá, tichá a neokázalá. Pokud se voda setká s překážkou, zdánlivě se jí vyhne a přizpůsobí se. Ve skutečnosti však tichá voda břehy mele a na svou překážku doráží tak dlouho, až ji odstraní nebo si vytvoří novou cestu. Vodní postup je obvykle pomalejší a nenápadný, ale s překvapujícími výsledky. Pokud bychom hledali podobu vodní strategie řešení problémů v lidském světě, odpovídala by jí pravděpodobně schopnost diplomacie a asertivní jednání. Vodní hladina odráží vše, co se nad ní sklání. Zrcadlení druhých může být způsobem, jak chránit sebe a své nitro před zvědavými zraky zvenčí. Odraz na vodní hladině dává tomu, kdo se dívá reflektující zprávu, nehodnotí, ale dává podněty k zamyšlení. Pokud se ale člověk staví k obrazům, které voda v odrazech nabízí příliš nekriticky, může nakonec skončit zajatý sám sebou jako bájný Narcis. Voda je ideálním místem pro srovnání myšlenek, lidé se často k vodě intuitivně uchylují, pokud mají nějaká trápení a vrby si tu jejich stesky rády vyslechnou. Pokud hodíme na vodní hladinu kamínek, rozběhnou se do všech stran vodní kruhy a jeden malý podnět se šíří po vodní hladině velmi daleko. Stejně tak může být zčeřená vodní hladina symbolem pro velkou citlivost (přecitlivělost) a vnímavost pro podněty zvenčí, kdy i nepatrná změna způsobí velkou odezvu, která pro okolí nemusí být pochopitelná a adekvátní. Věci, které pod vodní hladinou jednou skončí, jsou v její hloubce dobře uschované, dokud opět nepřijde jejich čas. Žádnému z živlů není tak často připisována kouzelná moc, která může být ukrytá i v jediné kapce živé a mrtvé vody, nebo dokáže jako svěcená voda zažehnat od člověka zlo.
Vodní barevnost
Vodní barvou je modrá, typicky ve středních a hlubších tónech. Její jednotlivé tóny obvykle nebývají ve výtvarné produkci od sebe výrazně oddělovány, spíš se objevuje jejich směšování a splývání, stejně tak, jak je to vlastní i samotnému vodnímu živlu. Skládání barevných akordů je při ztvárňování vody velmi harmonické a často poskytuje samo o sobě estetický požitek barevného souznění. Modrá navozuje pocit hloubky a pohled na ni vyzývá k zastavení se a introvertnímu zklidnění mysli. Kandinsky je opět obzvlášť podnětný: Sklon modré k prohlubování je tak velký, že se modrá právě v hlubších tónech zintenzivňuje a působí charakterističtěji, niterněji. Čím hlubší je modř, tím víc volá člověka do nekonečna, probouzí v něm touhu po čistotě a posléze po nadsmyslovém (Lüscher, str.123). Modrá je barvou navozující pocit bezpečí a sepětí člověka se vším kolem něj. Snad právě proto se tak často objevuje ve firemních barvách opatrovnických organizací a finančních institucí, které chtějí u svých klientů potlačit veškeré obavy. Dalšími barvami, které se v souvislosti s vodním živlem častěji objevují, jsou bílá a zelená. Bílá zde může působit jako dynamizující prvek, navozuje pocit proudící vody, která pění a vře. Zelená se naopak častěji používá pro zachycení velmi hlubokých a stojatých vod. Pohyb vody je v této barevné kombinaci oslaben, výsledkem je stojatá vodní masa. Brčálově zelená v souvislosti s vodou může naznačovat, že stagnace trvá už příliš dlouho a voda se zanáší nečistotou.
Vodní interpretační témata Nevědomí: Voda, a zejména pak motiv moře, je symbolem nevědomí, obsahů, které zůstávají skryty pod vodní hladinou. Pokud je k tomu příhodný okamžik, vyplavují se některé poklady na břeh země, odkud jsou přístupnější dalšímu zkoumání, na co ale nejsme připraveni nebo co nechceme vidět, klesá ke dnu a ponoří se do nevědomí. Voda konzervuje vše, co se do ní ponoří. Pokud jsou ale vody příliš stojaté a kalné, může to, co mělo být ponořeno na dně pomalu hnít a kalit vodní hladinu. Ve vodě tak můžeme najít i tlející poklady, které ohlašují, že už je nejvyšší čas, vynést je na světlo vědomí. Voda je nejběžnější symbol nevědomí. Jezero v údolí je nevědomí, a proto se často také označuje jako podvědomí…..voda je duch údolí……voda proto psychologicky znamená duch, který se stal nevědomý (Hlavatý, str. 62). Čas: Koloběh, vznik a zánik. Voda se ve spojení s časem může vázat k začátkům – stvoření světa, koncům – potopa světa, ale nejčastěji k neustálému toku a plynutí. Řeky, které symbolizují tok času – někdy příliš rychlý, když nám čas protéká mezi prsty, jindy spojený s důležitým poznáním, že nevstoupíme dvakrát do téže řeky. Obrazem neustálého koloběhu je i moře a jeho vlny, které jedna za druhou vznikají a zanikají, stále stejné moře a pokaždé nová vlna. Tento proces je natolik fascinující, že jen pohled na moře může mít důležitý meditativní účinek. Voda může být symbolem a hranicí i pro odlišení času, který máme k dispozici na zemi a času, který budeme trávit po plavbě přes Styx na druhé straně. Emoce: Voda je silou základních životních rytmů, symbolizuje citlivou vnímavost a bývá z psychologických funkcí spojována s emocemi a city. Ačkoliv jsou takové city subjektivně silně prožívané a člověk se cítí být ve víru emocí, nemusí to být pro okolí tolik patrné, protože bývají skryté pod hladinou. Vodní emotivní ladění je spíše melancholické a nejbližší patologií k povaze vody by byla deprese. Voda je například v písních často spojována s prožíváním lásky, touhy a stesku po milované osobě. Obvykle to bývá touha nenaplněná a láska sladkobolná nebo tragická. Typicky vodním motivem je obětování se pro lásku nebo pro jiné vyšší cíle, například pro umění. V umění opět nacházíme odkaz na silné emoce, ať už prožívané v samotné tvorbě nebo zprostředkovávané divákovi samotným uměleckým dílem. Vodní emoce jsou hluboké a nutí člověka ke ztišení, zastavení a návratu k sobě. Ženství: Voda je stejně jako země živel ženský a temný. Spolu se doplňují, když voda dává zemi vláhu nezbytnou pro růst všeho živého. Zároveň také zemi odlehčuje účinky její tíže a s ní spojené tělesnosti – jen voda umožňuje lidskému tělu volně se vznášet. Zatímco zemité ženství je především spojené s plodností, vodní ženství je oproti tomu více nestálé, může být i matoucí a znejišťující, a
proto tak lákavé. Vodní ženství je těžko dosažitelné, je spojeno s touhou, která nemusí být nakonec naplněna. Samotný akt toužení je natolik důležitý, že tato platonická fáze může být i záměrně prodlužována. V mateřství je plodová voda první látkou, se kterou máme tělesnou zkušenost. Houpavý pohyb, který zprostředkovává, je v nás navždy spojený s dětstvím, s pocity bezpečí, s odevzdáním se, v dospělosti při nedostatku jiných možností ale i s regresí.
Vzduch
I když je pro člověka nezbytnou podmínkou k životu, je vzdušný živel těžce uchopitelný. Zároveň všude a nikde, je skutečně vnímatelný teprve ve chvíli, kdy dosáhne větší intenzity jako vítr či bouře. Vzduch je stejně jako země obvyklou součástí kreseb situovaných do krajiny a často je jeho zpracování samotným tvůrcem ponecháno až na poslední chvíli. O to větší může mít interpretační význam, pokud si autor se svým vzduchem na obraze pohraje a má potřebu ho ztvárnit například jako letící mračna, nebo se mu v obraze objeví bouřkový „babí kout“. Vzdušný prostor je bez hranic, pro vzduch neexistují žádné limity, nedá se dlouhodobě upoutat. Vždy nakonec uniká, je v neustálém pohybu a jeho pohyb je v základní formě lehký, hravý a škádlivý. Vzduch se projevuje prouděním, vanutím, neustálým pohybem, přenášením prachu, semen, vůní, zvuků i jejich obsahu. Stejně jako může být vzduch a vítr tím, kdo roznáší semínka do krajiny, aby zde mohla vyklíčit, mohou být takovými semínky i nové myšlenky, nápady a ideje. Často mívá vítr souvislost s prožívanou změnou, když cítíme, jak se vítr obrací, nebo že zavál svěží vítr. Ale spíš je vnímán jen jako náznak a příslib, ještě v nehotové podobě, kterou můžeme buď uchopit, nebo nechat proklouznout mezi prsty. Vzduch je také přenašečem vůní; někdy nám přináší zprávu, že jaro je ve vzduchu, jindy se vůně přenášené vzduchem vážou ke vzpomínkám, inspirují k dennímu snění a člověk, který se jimi nechá unést má pak hlavu v oblacích a staví si vzdušné zámky. Ve své nejničivější podobě, ve formě tornáda, si svůj zvyk přenášet z místa na místo zachovává. Jen už to není to hravé přenášení, ale vykořenění, zbavení jistot a vržení do neznámého prostoru a chaosu. Zvířený vzduch je nevypočitatelný a nelze se příliš spoléhat na jeho pomoc při jakémkoliv snažení. To už zpravidla směřuje vzhůru do svých výšin – pryč od malých lidských starostí a trápení.
Vzdušná barevnost
Odlehčená modrá, to je základní barva, která dominuje vzdušnému prostoru a zároveň svou podstatou i koresponduje s vlastnostmi vzduchu. Lehkost a hravost světle modré, bezstarostnost dne, kdy je nebe bez mráčku, mohou ještě více podtrhnout tóny žluté a bílá. Obvykle se i ve vzdušné lince objevuje rozevlátý pohyb všemi směry, neuspořádaný a škádlící diváka. Bílá může vzdušnému prostoru propůjčit zamlženou neprůhlednost, která zve k dalšímu zkoumání a pohání fantazii. V rámci konaného semináře Čtyři živly v arteterapii, byl vzduch velmi často ztvárňován s využitím světle žluté barvy. Ta doplňuje symboliku vzduchu ve své rozpínavosti přes hranice a rozptylování se do okolí, bezcílném proudění do všech stran. Stejně jako je tomu u vzduchu, odpovídá i žlutá barva základní potřebě svobodně se rozvíjet. Žluté dávají přednost lidé, kteří hledají změněné, osvobozující poměry, kteří se, poháněni touhou po dálkách, vydávají na daleké cesty. Také nadšenci pro létání, kteří se rádi odpoutávají od pevné půdy reality, často upřednostňují žlutou barvu (Lüscher, str.127). Žlutá je stejně jako světle modrá přímočará barva komunikující s okolím, zároveň ale může být vnímána i jako nedospělá a povrchní.
Vzdušná interpretační témata
Svoboda: Vzdušný prostor se nám ze země jeví jako nekonečný. Snad právě proto, že je těžce dosažitelný, je tak lákavou výzvou. Tím, že se člověk může ve vzdušném prostoru zbavit svých „pozemských“ omezení, dostává se mu zde zážitku té nejintenzivnější svobody a volnosti. Volný prostor před námi, bez překážek a omezení, může být pro jedny vzrušující představou nového začátku, zatímco pro druhé díky nedostatku záchytných bodů ohrožujícím nekonečnem. Obvykle se nám ale při nových začátcích a zbavování se starého oba pocity mísí; člověk vnímá prostor před sebou jako výzvu, s trochou posvátného strachu ze zatím netknutých bílých míst, ale zároveň i s důvěrou ve vlastní životaschopnost a šťastné konce. I když je svoboda důležitou hodnotou v životě lidí a spousta z nich by ji stavěla na přední příčku, bývá intenzivněji vnímána, až když ji ztrácíme. O to důležitější a sladší je svoboda znovu nalezená a osobně vybojovaná, kdy člověk znovu cítí, že se může zhluboka nadechnout. Komunikace: Vzdušný živel může být při interpretaci propojen s tématem komunikace. Komunikace je charakteristickým znakem našeho vzdušného věku Vodnáře, který podporuje i komunikaci na velké dálky. Podstatným znakem současné komunikace je, že nemusí jít příliš do hloubky po stránce osobní, ale spíš se zaměřuje na čilou výměnu a sdílení informací. Téma vzdušné komunikace je o možnosti mluvit o věcech s důvěrou, otevřeně, bez jakýchkoliv tabu a omezení. Vzdušná komunikace může být zároveň o radosti z mluvení, přátelského sdílení, které nemusí zrovna dosahovat kvalit filosofické rozpravy, ale může být radostné. Komunikovat vzdušně, znamená komunikovat plynule a s lehkostí, nechat myšlenky jen tak plynout nebo asociativně poskakovat, být přítomen teď a tady. Změna: Vzduch je živlem příslibů, které mohou a nemusí být naplněny, a nabídkou nekonečně mnoha nových začátků. Vzdušné přísliby na nás volají, kdykoliv se ocitáme na životních křižovatkách a máme znovu možnost volby. Když je v tvorbě vzduchu příliš, může vyvolávat i obavy a nepříjemné pocity z nutnosti vydat se do neznáma, zvlášť když není k dispozici minulá zkušenost, podle které by se dalo orientovat. Lidé, kteří si svou přemíru vzduchu užívají, mohou být lapeni do pasti možností. Jejich rozhodnutí nikdy nebudou definitivní, protože by pak mohli přijít o další lákavé nabídky. Protože ale není v lidských silách poznat vše a o nic nepřijít, mohou mít takoví lidé problém se závazky, s dokončování věcí a uzavíráním tvarů.
Tvořivost: Odjakživa měli lidé tendenci popouštět při pohledu na oblohu uzdu své fantazii, nechávali se inspirovat všemi vzdušnými možnostmi, na základě tvarů oblaků si vymýšleli pohádky a příběhy. Vzdušné jsou veškeré tvůrčí aktivity a kreativita obecně, které jsou založeny na naslouchání tvůrčí intuici, schopnosti nechat se pohltit samotným procesem tvoření a umlčet hlasy hodnocení. V umění často bývají podobné stavy popisovány jako „polibek múzy“, nebo jako dar shůry například v podobě zlatého deště. Vzdušná tvořivost má blízko k „flow“ – stavu plného pohroužení se do činnosti, který můžeme vidět při hře u všech dětí a jen málokdy už u jejich rodičů.
Země Země se v kresbě objevuje poměrně často, ale ne nutně jako ústřední téma obrazu. Vytvoření země patří k základům formálního zpracování prostoru, začínajícím už v dětství kostrbatou čárou země a končícím pokusy o vytvoření perspektivy. První otázkou pro práci s živlem země tedy je, jestli hraje ztvárnění země v obraze podstatnou roli a je zde z hlediska interpretace důležitým motivem. Na zpracování země jako prostého pozadí by sice bylo zbytečné roubovat živlovou tématiku, ale může být alespoň zajímavé z hlediska úrovně a zvládnutí kresby, zvolené barevnosti a z hlediska toho, kolik prostoru je zemi věnováno. Je rozdíl, zda jsou postavy a všechny předměty v kresbě nedostatečně uzemněny a plachtí v prostoru, nebo když zemité pásy naopak usurpují celý prostor, takže chybí místo k nadechnutí. Země je díky své nenápadnosti pro současného člověka až příliš samozřejmou, něčím, co tu vždy bylo a bude. Ve srovnání s ostatními živly je její dynamika téměř těžkopádná – opakující se, předvídatelný, dlouhodobý cyklus. K této těžké a temné zemité podstatě se u sebe samého nehlásí současný člověk příliš ochotně nebo na ni dokonce zapomíná. I přesto je ale člověk nerozlučně se zemí spjat už od Adama – „prachu země“, a tuto spojitost si uvědomuje především ve chvílích, kdy se jeho svět otřásá v základech a nutí ho začít hledat základní jistoty. To jsou chvíle, kdy objevujeme, jak velký význam pro nás má stát nohama pevně na zemi. Panuje domněnka, že už archaický člověk viděl v zemi podstatu a pevný základ, že jí přisuzoval stálost a trvalost, pevnost a tvrdost, neměnnost a věrnost. Země vyobrazená jako hlína a půda může být symbolem pro materiál vhodný k další péči, jehož úrodnost pak ovlivní i bohatost sklizně. Země je grunt, na kterém si můžeme vytvořit zázemí, příbytek a zapustit v ní kořeny. Zatímco země je pro všechno nutným základem, tak ostatní živly – voda, vzduch a oheň dotvářejí na tomto základu atmosféru obyvatelnosti a útulnosti. Silný vztah má země a její vyobrazení k ročním obdobím, které mají samy o sobě krásný symbolický význam. Jaro je spojené s očekáváním, kdy se mají naplnit naděje vložené do půdy jejím trpělivým obděláváním během celého roku. Země má v tomto období rozpolcenou barevnost spojenou se zbytky tmavých odstínů zimy, mezi kterými se objevují náznaky nového života, témata příslibů a změny. S létem je spojena země jako obraz hojnosti a esence radostného života, která se završuje v podzimní sklizni. Podzimní země je symbolem plodivé síly matky země. Je završením celoročního cyklu, ale zároveň může být v obraze zachycena už jako příprava na klidové období - období zaslouženého odpočinku, období sbírání dalších sil nebo jen dočasné zmrazení vývoje, nepřístupnost pro podněty zvenčí.
Zemitá barevnost
Počátky zachycování země a krajin všeobecně nacházíme již v antice, i když tam mělo funkci především jako pozadí k mytologickým výjevům. Pozdně barokní a rokokové umělce, stejně jako klasicisty krajina jako žánr příliš nezaujala. Zato v následujícím období romantismu byla krajina ve všech formách žádoucí a umělci skrze ni vyjadřovali stav své duše (Štěpánová, str. 216). Země je živlem, u kterého může zvolená barevnost silně ovlivnit symboliku a celkové vyznění jejího zpracování. Rozdíly mohou být tak velké, jak různě na nás působí barva tmavě zelená, hnědá nebo naopak světle zelená s tóny žluté. Jednotlivé barvy jakoby se opět vztahovaly k zemi v jednotlivých ročních obdobích. Žlutozelená symbolizuje očekávání, sebeotvírání a naději pro nový život, který se může uskutečnit ve spontánně pučící světle zelené. Zelenou a zejména její tmavé odstíny vnímáme jako klidovou barvu, ve které je veškerá energie zakonzervovaná uvnitř. Díky pocitu stability a konstantnosti, která je s vnímáním zelené spojena, je často dominantní barvou konzervativních organizací s jasně stanovenými pravidly a řádem, jako je například armáda. Hnědá se spojuje se zemí ve formě půdy a hlíny, ale zároveň může připomínat i nečistotu – bláto nebo na úrovni tělesné exkrementy. Hnědá je barvou pohlcování, hromadění, držení a může odkazovat na zemitou těžkopádnost.
Zemitá interpretační témata Kořeny a domov: Jedním z témat, které je se živlem země silně provázáno, je odpověď na otázku „kam patřím?“. Země zde není jen půdou a hlínou ve smyslu zpracovatelného materiálu, ale i příslovečnou rodnou hroudou, ke které se jedinec může vždy navrátit. Tu přitom člověk nemusí hledat jen vně sebe jako konkrétní krajinu, ale může nalézt metaforickou rodnou hroudu i sám v sobě. Země je jistota, že je pokaždé kam se vracet, kam zapustit své kořeny, kde si vytvořit chráněný prostor - domov, který poskytuje bezpečí. Zapuštění imaginárních kořenů a hledání zdrojů stability pak může být provázáno i s tématem hledání vlastní identity. Mateřství, plodivá síla: Země je obdařená vlastnostmi jako plodnost a schopnost rodit, je nositelkou přírodní moudrosti. Stejně jako voda, je i země spojena s ženským principem a se vším, co je temné a skryté. Plodnost země nás přeneseně dostává i do kontaktu s tématem tělesnosti, v její niterné formě. Země skýtá skrýše a úkryty, umožňuje záchování a úschovu. Je lůnem početí, klíčení, dozráváním ve skrytu a bezpečí. Stejně jako všechny přírodní děje, odehrává se i cyklus vrcholící plody země v neměnném, spolehlivém rytmu. Učí nás, jak těmto dějům a přírodní moudrosti - a přeneseně i moudrosti přírody v nás samotných důvěřovat. Dlouhodobá práce: Půda má tedy schopnost rodit, je-li o ni dobře pečováno. Rituál obdělávání půdy vyžaduje od jedince velkou trpělivost, systematickou mravenčí práci a dlouhodobou investici své námahy. Všechny děje mají na zemi svůj nejvhodnější čas a nelze je uspěchat. Práce a zvládání úkolů v dlouhodobém časovém horizontu je také otázkou správné péče o vlastní energii a aktem vůle. Zemitou vlastností, která se může v tematice obrazu objevit je také nenápadná skromnost, která dlouhodobou práci doprovází. Země nám opakovaně vydává své plody bez vší okázalosti, což je ale zároveň i důvod, proč jsou tyto děje často nedoceněny a brány jako samozřejmost. Patologie provázaná s živlem: Maladaptivním chováním, které může z tematiky živlu země pro interpretaci vyplynout, je například strach ze změn. Opakování zaběhaných rituálů, které známe u země jako opakujícího se cyklus čtyř ročních období, se může v životě člověka stát za změněných podmínek náhle nefunkčním. Pokud se některých rituálů a algoritmů řešení i přesto nedokáže vzdát, jde o metaforu země v její těžkopádné, dusivé podobě, která pro člověka znamená neschopnost pohnout se z místa a rigiditu. V patologické formě má takové jednání obraz v obsedantně kompulsivních poruchách.
Seznam použité literatury
Banzhaf, H. (2001): Živly jako obraz člověka. Eugenika, Bratislava Fontana, D. (1994): Tajemný jazyk symbolů. Paseka, Praha;Litomyšl Hlavatý, P. (2004): In Živel Oheň – Energie. Agentura Koniklec, Praha Hlavatý, P. (2005): In Živel Voda. Agentura Koniklec, Praha Kastová, V. (2000): Dynamika symbolů: Základy jungovské psychoterapie. Portál, Praha Kolektiv autorů (1998): Vzduch jako jeden z živlů. Agentura Koniklec, Praha Lüscher, M. (1997): Čtyřbarevný člověk. Nakladatelství Železný, Praha Štěpánová, J. (2004): In Živel Země. Agentura Koniklec, Praha
Seznam použitých obrazových příloh
Kapitola Oheň: Kim Ciula: „Element Fire“ Alida Saxon: Four elements series – „Autumn fire“ Jerry Clovis: „On Fire Giclee“ Ellin Larimer: „Fire“ Kolektiv autorů: In Lucie Hajdušková – Živly v nás Kapitola Voda: Alida Saxon: „Water“ Kolektiv autorů: In Lucie Hajdušková – Živly v nás Kim Ciula: „Element Water“ Blanka Františka Menčíková: „Moře II.“ Blanka Františka Menčíková: „Živly – voda“ Kapitola Vzduch: Alida Saxon: Four element series – „Spring Storm“ Kolektiv autorů: In Lucie Hajdušková – Živly v nás Kim Ciula: „Element Air“ Roman Šinágl: „Přírodní živly – vzduch“
Blanka Františka Menčíková: „Živly – vzduch“
Kapitola Země: Alida Saxon: Four element series – „Summer fields“ Christina Marie Long: „Earth“ Kim Ciula: „Element earth“ Blanka Františka Menčíková: „Živly – země“ Joachim Beuckelaer: „The Four Elements - Earth“
