INTERKULTURNÍ PSYCHOLOGIE

V prvé řadě bych chtěla ocenit již samotný vznik knihy, která přináší vhled do základní tematiky interkulturní psychologie. Považuji ji za přínosnou jak pro odbornou, tak i pro laickou veřejnost. Publikací na dané téma s multioborovým přesahem je na českém trhu nedostatek. (z recenze doc. PhDr. Aleny Kajanové, Ph.D.) Tato monografie je velmi zdařilým dílem. Vychází z myšlenky, že dnešní moderní vědní disciplíny se musí umět oprostit od uzavřeného tradičního vědního konzervatismu a přijímat myšlenky, trendy, odborné diskurzy a výzkumy i z jiných oborů. Publikace není pouze psychologicky uzavřená, ale pohybuje se na pomezí psychologie a sociologie, politologie, regionální geografie, antropologie a dalších oborů. (z recenze PhDr. Václava Bělíka, Ph.D.)

Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail: [email protected]

Čeněk / Smolík / Vykoukalová

INTERKULTURNÍ PSYCHOLOGIE

Pokuste se pomocí této knihy zorientovat v dnešním překotně se měnícím světě! Její autoři fundovaným, ale přitom přehledným a přístupným způsobem přinášejí odpovědi na řadu otázek, které před námi v současnosti vyvstávají. Snaží se jít pod povrch běžného obrazu reality, který nám předkládají média. Kladou důraz na aktuální témata, relevantní i v českém prostředí: radikální náboženské proudy, imigraci do EU či ČR, etnické konflikty, zvládání kulturně odlišných situací. Publikace představuje interkulturní psychologii jako mezioborovou disciplínu, kterou nelze oddělit od sociologie, politologie, bezpečnostních studií, sociální antropologie, etnologie a dalších oborů. Poslouží nejen jako zdroj základních informací, ale i jako vhodný základ pro následné aplikace a výzkumy. Je určena čtenářům, kteří se zaměřují na oblast interkulturní psychologie, diplomacie, cestovního ruchu, státní správy, nevládního sektoru. Nalezne však odezvu i u studentů psychologie a dalších humanitních oborů a u všech, kdo se zajímají o současnou situaci u nás i ve světě.

Jiří Čeněk, Josef Smolík, Zdeňka Vykoukalová

INTERKULTURNÍ PSYCHOLOGIE VYBRANÉ KAPITOLY

 základní pojmy interkulturní psychologie  kolektivní identita  předsudky a stereotypy  etnicita a etnické konflikty

www.grada.cz

Obálka Interkulturní psychologie.indd 1

18.12.2015 9:50:38

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Čeněk, Jiří Interkulturní psychologie : vybrané kapitoly / Jiří Čeněk, Josef Smolík, Zdeňka Vykoukalová. – Vydání 1. – Praha : Grada Publishing, 2016. – 312 stran. – (Psyché) Anglické resumé ISBN 978-80-247-5414-7 159.9:316.72 * 001.2 – interkulturní psychologie – metodologie – interkulturní psychologie – mezioborový kontext – kolektivní monografie 159.9 - Psychologie [17]

Jiří Čeněk, Josef Smolík, Zdeňka Vykoukalová

INTERKULTURNÍ PSYCHOLOGIE VYBRANÉ KAPITOLY

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Ing. Mgr. Jiří Čeněk, PhDr. Josef Smolík, Ph.D., MBA, PhDr. Zdeňka Vykoukalová, Ph.D.

INTERKULTURNÍ PSYCHOLOGIE Vybrané kapitoly

Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 6103. publikaci Recenzovali: doc. PhDr. Alena Kajanová, Ph.D., Zdravotně sociální fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích PhDr. Václav Bělík, Ph.D., Pedagogická fakulta, Univerzita Hradec Králové Odpovědný redaktor PhDr. Milan Pokorný Schémata Mgr. Martin Doleček Sazba a zlom Jan Šístek Návrh a zpracování obálky Antonín Plicka Počet stran 312 Vydání 1., 2016 Vytiskla Tiskárna v Ráji, s.r.o., Pardubice © Grada Publishing, a.s., 2016 Cover illustration © allphoto.cz ISBN 978-80-271-9015-7 (ePub) ISBN 978-80-271-9014-0 (pdf) ISBN 978-80-247-5414-7 (print)

Poděkování ������������������������������������������������������������������������������������������������ 9 O autorech ����������������������������������������������������������������������������������������������� 11 Úvod ���������������������������������������������������������������������������������������������������������� 13 1.

Vymezení disciplíny interkulturní psychologie �������������������� 15 1.1 Co je interkulturní psychologie? �������������������������������������� 15 1.2 Tři perspektivy interkulturní psychologie ����������������������� 21 1.3 Historie a vývoj interkulturní psychologie ��������������������� 22

2.

Základní pojmy interkulturní psychologie ���������������������������� 29 2.1 Kultura �������������������������������������������������������������������������������� 29 2.2 Kontaktní událost �������������������������������������������������������������� 40 2.3 Imigrace ������������������������������������������������������������������������������ 41 2.4 Akulturace �������������������������������������������������������������������������� 46 2.5 Enkulturace ������������������������������������������������������������������������ 49 2.6 Akomodace �������������������������������������������������������������������������� 51 2.7 Segregace a separace ����������������������������������������������������������� 51 2.8 Asimilace ����������������������������������������������������������������������������� 52 2.9 Amalgamace ����������������������������������������������������������������������� 53 2.10 Kulturní relativismus a kulturní etnocentrismus ����������� 54 2.11 Kulturní konvergence a divergence ��������������������������������� 57 2.12 Multikulturalismus ������������������������������������������������������������ 59

3.

Zkoumání rozdílů mezi kulturami v interkulturní psychologii: dimenzionální přístup ���������������������������������������� 65 3.1 Dimenzionální přístup ������������������������������������������������������ 66  5 

Obsah

Obsah

3.2 3.3

3.4

Kulturní syndromy ����������������������������������������������������������� Dimenze národních kultur ���������������������������������������������� 3.3.1 Univerzální hodnoty Shaloma H. Schwartze ����� 3.3.2 Dilemata jako nástroj zkoumání kultur ������������� 3.3.3 Kritika dimenzionálního přístupu ���������������������� Další přístupy ke konceptualizaci vztahu mezi sociokulturním kontextem a psychikou �������������������������

68 70 80 82 84 85

4.

Metodologie interkulturní psychologie ��������������������������������� 91 4.1 Výzkum, průzkum, šetření, metoda ������������������������������� 92 4.2 Zásady a cíle výzkumu v interkulturní psychologii ����� 93 4.3 Kvantitativní a kvalitativní výzkum v interkulturní psychologii ������������������������������������������������������������������������� 97 4.4 Teorie, konstrukty, koncepty ������������������������������������������� 99 4.5 Proměnné ��������������������������������������������������������������������������� 101 4.6 Hypotézy ��������������������������������������������������������������������������� 105 4.7 Výběr výzkumného vzorku ��������������������������������������������� 108 4.8 Techniky sběru dat ���������������������������������������������������������� 111 4.8.1 Pozorování ������������������������������������������������������������ 112 4.8.2 Škálování ��������������������������������������������������������������� 113 4.8.3 Dotazníky ������������������������������������������������������������� 114 4.8.4 Interview (rozhovor) ������������������������������������������� 116 4.8.5 Experimenty ��������������������������������������������������������� 117 4.9 Obsahová analýza ������������������������������������������������������������ 118 4.10 Problematika překladu ���������������������������������������������������� 119 4.11 Etické aspekty výzkumů v interkulturní psychologii ��� 121

5.

Interkulturní rozdíly ve vnímání ������������������������������������������� 126 5.1 Proces čití a vnímání ������������������������������������������������������� 127 5.2 Role zkušenosti ve vnímání ��������������������������������������������� 128 5.3 Prostředí jako determinant vnímání ������������������������������ 130

  6 

5.5

132 137 145 145 148 152

6.

Interkulturní specifika myšlení a inteligence ���������������������� 155 6.1 Definice inteligence ��������������������������������������������������������� 156 6.2 Teorie inteligence ������������������������������������������������������������� 157 6.2.1 Teorie g (Charles Spearman) ������������������������������ 157 6.2.2 Teorie mnohočetné inteligence (Howard Gardner) ���������������������������������������������� 159 6.2.3 Triarchická teorie inteligence (Robert Sternberg) ���������������������������������������������� 160 6.2.4 Rozdíly v IQ ve světě ������������������������������������������� 166 6.2.5 Flynnův efekt a Lynnův odhad hodnot IQ v jednotlivých zemích ������������������������������������������ 167 6.3 Faktory ovlivňující kognitivní schopnosti ��������������������� 169 6.4 Myšlení ������������������������������������������������������������������������������ 172 6.4.1 Logické a intuitivní myšlení ������������������������������� 172 6.4.2 Řešení logických rozporů ������������������������������������ 175

7.

Emoce a jejich prožívání v interkulturním kontextu �������� 178 7.1 Dimenzionální přístupy k výzkumu emocí ������������������ 181 7.2 Komponentní přístupy k výzkumu emocí �������������������� 184 7.3 Emoce a jazyk ������������������������������������������������������������������� 187 7.3.1 Kulturně-specifické emoce ��������������������������������� 187 7.4 Sapir-Whorfova hypotéza ������������������������������������������������ 190 7.5 Projevy emocí a jejich kontrola ������������������������������������� 192  7 

Obsah

5.4

5.3.1 Vnímání 3D prostoru: 3D – 2D – 3D transformace ��������������������������������������������������������� 5.3.2 Segallovy hypotézy o vztahu prostředí a vnímání ��������������������������������������������������������������� Vliv sociálních faktorů na vnímání ������������������������������� 5.4.1 Závislost a nezávislost na poli ���������������������������� 5.4.2 Holistický a analytický kognitivní styl ������������� Vnímání barev ������������������������������������������������������������������

7.5.1 Projevy emocí ������������������������������������������������������ 192 7.5.2 Kontrola a regulace emocí ��������������������������������� 194 8.

Identity a konflikty z pohledu interkulturní psychologie �������������������������������������������������������������������������������� 196 8.1 Předsudky ������������������������������������������������������������������������� 197 8.2 Stereotypy ������������������������������������������������������������������������� 199 8.3 Xenofobie ��������������������������������������������������������������������������� 203 8.4 Eugenika ���������������������������������������������������������������������������� 206 8.5 Rasa a rasismus ���������������������������������������������������������������� 208 8.5.1 Rasa ������������������������������������������������������������������������ 208 8.5.2 Rasismus ��������������������������������������������������������������� 213 8.5.3 Hnutí proti rasismu ��������������������������������������������� 226 8.6 Politická korektnost ��������������������������������������������������������� 228 8.7 Antisemitismus ���������������������������������������������������������������� 232 8.8 Diskriminace ��������������������������������������������������������������������� 235 8.9 Etnikum ���������������������������������������������������������������������������� 240 8.10 Etnicita a etnické konflikty ��������������������������������������������� 243 8.11 Národ a nacionalismus ��������������������������������������������������� 247 8.12 Kolonizace a dekolonizace ���������������������������������������������� 258 8.13 Střet civilizací, globální terorismus a „aféra šátků“ ������ 259

Závěr ������������������������������������������������������������������������������������������������������� 271 Summary ����������������������������������������������������������������������������������������������� 272 Literatura ���������������������������������������������������������������������������������������������� 274 Věcný rejstřík ���������������������������������������������������������������������������������������� 301 Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 309

  8 

Poděkování Na tomto místě bychom velice rádi poděkovali studentkám a studentům kurzů interkulturní psychologie a interkulturní komunikace Fakulty regio­nálního rozvoje a mezinárodních studií Mendelovy univerzity za cenné diskuse a podněty během přednášek. Poděkování patří i odborným recenzentům této knihy a v neposlední řadě i Mgr. Gabriele Plickové a PhDr. Daně Pokorné z vydavatelství Grada Publishing.

 9 

Ing. Mgr. Jiří Čeněk (*1984) působí jako asistent na Ústavu sociálního rozvoje Fakulty regionálního rozvoje a mezinárodních studií Mendelovy univerzity v Brně. Na Masarykově univerzitě v Brně absolvoval obory psychologie a  ekonomika a management. V současné době studuje v doktorském studijním programu sociální psychologie. Výzkumně se zaměřuje na interkulturní rozdíly v percepčních a kognitivních procesech a na problematiku adaptace jedince na cizí kulturu. Na Masarykově a Mendelově univerzitě přednáší sociální, manažerskou a interkulturní psychologii. Inspiraci pro svou odbornou činnost čerpal mimo jiné na cestách v Izraeli, Burkina Faso, Zambii nebo v Nikaragui. PhDr. Josef Smolík, Ph.D., MBA (*1976) působí jako odborný asistent oddělení bezpečnostních a strategických studí Katedry politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Na Masarykově univerzitě vystudoval politologii, psychologii a sociální pedagogiku. Od roku 2011 působí také jako odborný asistent na Ústavu sociálního rozvoje Fakulty regionálního rozvoje a mezinárodních studií Mendelovy univerzity. V roce 2015 dokončil MBA studium oboru bezpečnostní a krizový management na Central European Management Institute v Praze. Odborně se zaměřuje na bezpečnostní politiku, subkultury mládeže,  11 

O autorech

O autorech

interkulturní psychologii, mezinárodní vztahy a politickou psychologii. Autor či spoluautor knih Fotbaloví chuligáni (2004, s M. Marešem a M. Suchánkem), Fotbalové chuligánství (2008), Psychologie vůdcovství (2008, s J. Lukasem), Krajní pravice ve vybraných zemích střední a východní Evropy: Slovensko, Polsko, Ukrajina, Bělorusko, Rusko (2009, s P. Kupkou a M. Laryšem), Vybrané bezpečnostní hrozby a rizika 21. století (2010, s T. Šmídem a kol.), Národní strana v kontextu krajní pravice: 2003–2012 (2013). Nakladatelství Grada Publishing vydalo jeho knihy Subkultury mládeže: uvedení do problematiky (2010), Krajní pravice a krajní levice v ČR (2011, s M. Bastlem, M. Marešem a P. Vejvodovou), Úvod do studia mezinárodních vztahů (2014). Nad tématy interkulturní psychologie přemýšlí i na cestách. Navštívil mj. Mauricius, Nikaraguu, Venezuelu (setkal se s indiány kmenů Pemonů a Waraů) či Panamu (setkal se s indiány kmene Emberá). PhDr. Zdeňka Vykoukalová, Ph.D. (*1979) působí jako odborná asistentka a vedoucí Ústavu sociálního rozvoje Fakulty regionálního rozvoje a mezinárodních studií Mendelovy univerzity v Brně. Na Masarykově univerzitě v Brně vystudovala obory psychologie a masmediální studia, doktorskou práci obhajovala tamtéž v oboru sociální psychologie. Na Mendelově univerzitě přednáší sociální, manažerskou, interkulturní psychologii a komunikaci, na Masarykově univerzitě se v letech 2010–2011 podílela na vývoji kurzu interkulturní komunikace v několika jazykových mutacích. Působí také jako psycholožka a psychoterapeutka s nejen interkulturním zaměřením. Zajímá se o proces adaptace na kulturu a interkulturní komunikaci, které v současné době nejintenzivněji sleduje při docházce svého syna do multikulturní školky.   12 

Úvod

Úvod Kniha se zaměřuje na vybraná témata interkulturní psychologie, která je charakteristická svojí interdisciplinaritou již od samotného vzniku. Ostatně i pro jednotlivé kapitoly je typická jistá míra interdisciplinarity, což se odráží v poznatcích nejenom interkulturní psychologie, ale i sociologie, politologie, bezpečnostních studií, etnologie, sociální antropologie či informací týkajících se komunikace. Vzhledem k tomu, že tato monografie neměla ambice zahrnout všechna témata interkulturní psychologie, lze ji vnímat jako výběr témat, který byl blízký jednotlivým autorům. Nutno také podotknout, že zájem odborníků i široké veřejnosti o témata související s interkulturní psychologií za několik posledních let prudce vzrostl. Důvodem jsou jak mnohé změny v České republice, tak i v rámci Evropy, případně Evropské unie. Nesporným faktem je, že česká společnost ztrácí homogenní charakter, který byl patrný do roku 1989. V České republice se tak setkáváme s etnickými, jazykovými či kulturními menšinami, imigranty ze zemí evropských i mimoevropských, novými náboženskými směry atp. Evropa je také místem, kde čas od času jsou patrné etnické, národnostní či náboženské konflikty, které mají nejrůznější průběh, vývoj a fáze. V důsledku globalizace a médií je veřejnost v kontaktu dnes a denně i se situacemi mimo evropský kontinent, což vede k mnoha otázkám po příčinách etnických, rasových, politických či náboženských konfliktů. Tato monografie se zaměřila pouze na několik – věříme, že aktuálních –oblastí. Jednotlivé kapitoly popisují témata, která přibližují nejenom samotnou disciplínu interkulturní psychologie, ale představují i základní terminologii, modely, metody a konkrétní psychologické otázky ve spojení s interkulturalitou (percepce, inteligence, emoce) a současnými debatami, které se týkají rasových a etnických konfliktů. V neposlední

 13 

řadě byla popsána i oblast interkulturní psychologie, která se však logicky prolíná i kapitolami předchozími. Věříme, že informace uvedené v této monografii mohou být využity jak pro teoretické diskuse o představených tématech, tak i pro konkrétní oblasti, které se týkají výzkumu v interkulturní psychologii či konkrétních situací v oblastech, jako je diplomacie, cestovní ruch, mezinárodní obchod, činnosti v rámci státní správy (komunikace se žadateli o azyl, jednání s cizinci atp.) či nevládního sektoru. Publikace má ambici otevřít čtenáři některá témata, která jsou dosud reflektována pouze okrajově, případně se jedná o diskuse týkající se (zatím) především „jiných“ států (např. imigrace, politická korektnost, etnické konflikty atp.). Autorský kolektiv, který působí v Ústavu sociálního rozvoje Mendelovy univerzity, se problematice věnuje dlouhodobě, což se odráží nejenom v pedagogické činnosti (vyučovány jsou kurzy interkulturní psychologie, cross-cultural psychology, interkulturní komunikace a cross-cultural commu­nication), ale i v jednotlivých výzkumech napříč kulturami. Věříme proto, že kniha nalezne odezvu především u čtenářů, kteří se již interkulturní psychologií zabývají, případně u studentů psychologie či dalších humanitních oborů.

  14 

„Kultura a sociální chování jsou spolu pevně provázány, takže žádná sociální psychologie nemůže mít smysl, pokud není také interkulturní.“ H. C. Triandis: Odysseus Wandered for 10, I Wondered for 50 Years. 2002, díl 2, kapitola 1, s. 5 Cílem této kapitoly je definovat vědní disciplínu interkulturní psychologie, shrnout její dosavadní historický vývoj a zdůraznit klíčová výzkumná témata.

1.1 Co je interkulturní psychologie? Kulturní diverzita představuje výzvu i příležitost moderního života. Nemusíme ani vytáhnout paty z rodného domova, a přesto se stále častěji dostáváme do kontaktu s interkulturním prostředím (v práci, ve škole, na sociálních sítích atd.), v němž případná nedorozumění pramenící z neznalosti „jiné“ kultury mohou vést k nejasnostem a napětí. Lidé kulturu (či různé kultury) tvoří a zároveň jsou jí (jimi) spoluutvářeni. Zde nachází uplatnění interkulturní psychologie, která se snaží porozumět vztahu mezi sociálním chováním a kulturou, z níž toto chování vyrůstá.

 15 

Vymezení disciplíny interkulturní psychologie

1.  Vymezení disciplíny interkulturní psychologie

Intenzita tohoto vztahu doznala za půlstoletí jeho vývoje podstatných proměn, oscilovala od naprosté ignorace přes zbožnou adoraci až k umírněnějšímu, zralejšímu soužití. Dodnes se neustále sílící akademická debata zabývá tím, do jaké míry je jedno ovlivňováno druhým, a vice versa, a o jak pevný či flexibilní a stabilní či dynamický vztah se jedná. Již jen název disciplíny prochází evolucí, v anglofonním prostředí se aktuálně jako zastřešující název celé disciplíny etablovala cross-cultural psychology (Berry, Poortinga, Breugelmans et al., 2011; Triandis, 2010), lze se ale také setkat s označením cultural psychology (Heine, 2008; Kitayama, Cohen, 2010; Shweder, 1990), indigenous psychology (Kim, Berry, 1993; Sinha, 1986) nebo culture-comparative psychology (Munroe, Munroe, Whiting, 1981), které však referují o dílčích perspektivách interkulturní psychologie či aspirují etablovat se na její subdisciplíny (srov. Berry, Poortinga, Breugelmans et al., 2011; Berry, Poortinga, Pandey, 1997). V němčině se vžil termín interkulturelle Psychologie (Thomas, 1996), ve frankofonních zemích psychologie interculturel (Dasen, 2000), v češtině doposud neexistuje shoda o jednotném názvu. Zatímco Zeľová (2008) hovoří o mezikulturní psychologii, Geist (1992) o transkulturní psychologii, Štěch (1998) o psychologii kultury či kroskulturním výzkumu, Kolman (2005) o psychologii mezi kulturami nebo psychologii interkulturních rozdílů, Průcha (2010a) a Morgensternová a Šulová (2009) za nejvhodnější překlad považují interkulturní psychologii1. Stejný název, odlišný obsah. Nejednotnost panuje u posledních zmiňovaných autorů taktéž při definování předmětu a cílů této vědní disciplíny. Zatímco Průcha vnímá interkulturní psychologii jako akademickou disciplínu, „… je to systematicky formovaná teorie o psychologických aspektech jevů a procesů interkulturní povahy“ (Průcha, 2010a, s. 10), 1

My se s posledním postojem ztotožňujeme, jak ostatně naznačuje název knihy, která se vám dostává do rukou a která reflektuje nejsilněji etablovaný (srov. aktuální monografie Průcha, 2010a; Morgensternová, Šulová, 2009) a podle našeho názoru také nejpříhodnější překlad.

  16 

2

Sekce interkulturní psychologie při Českomoravské psychologické společnosti (ČMPS) vznikla na jaře roku 2007. Provádí samostatnou odbornou a vědeckou činnost a od roku 2014 je její předsedkyní Sylvie Graf, která vystřídala docenta Luďka Kolmana (Sekce interkulturní psychologie při CMPS, 2014-22-12).

 17 

Vymezení disciplíny interkulturní psychologie

Morgensternová se Šulovou (2009) považují za teoretickou disciplínu mezikulturní psychologii, zatímco praktickou aplikační uplatnitelnost – přisuzují psychologii interkulturní: „mezikulturní (kulturně srovnávací) psychologie zkoumá, zda jsou psychické procesy univerzální, či kulturně specifické povahy… interkulturní psychologie je spíše aplikovanou disciplínou, která se opírá o poznatky kulturně srovnávací psychologie a je bohatě využívána v praxi (např. v interkulturní komunikaci či jednání)“ (Morgensternová, Šulová, 2009, s. 62). Jiní čeští autoři neoddělují uvedené oblasti tak striktně a používají výše uvedené názvy volněji. Sekce interkulturní psychologie při Českomoravské psychologické společnosti (ČMPS) – jediné profesní organizaci sdružující psychology v ČR zabývající se interkulturní problematikou – vnímá obor jako teo­ retický i aplikační a slučuje tak výše uvedené definice: „V posledních dvou desetiletích se interkulturní psychologie proměnila z oboru výrazně teoretického a experimentálního v aplikovanou disciplínu zabývající se takovými jevy, jako je kulturní šok a jeho zvládání, problémy migrantů, osob na služebním pobytu v cizině apod.“ (Sekce interkulturní psychologie při ČMPS, 2014-22-12)2. Zatímco v české akademické sféře je interkulturní psychologie vnímána spíše stále jako okrajová disciplína (Průcha, 2010a; Zeľová, 2008), v zahraničí se v posledních padesáti letech bouřlivě rozvíjí a někteří její zastánci jsou toho názoru, že interkulturní či kulturní psychologie je vhodnou alternativou základní vědecké disciplíny psychologie (Triandis, 2010; Berry, Poortinga, Breugelmans et al., 2011; Matsumoto, 2000). Vrátíme-li se zpět k tomu, jak na interkulturní psychologii pohlíží obsáhlá zahraniční literatura, nabízí se nám množství definic zdůrazňujících ty aspekty studia, které jejich autoři považují za podstatné.

*

Brislin klade důraz na identifikaci kulturních zkušeností, které mohou utvářet faktory podporující diverzitu v chování mezi kulturami: „Interkulturní psychologie je empirické studium členů jednotlivých kulturních skupin, které disponují různými zkušenostmi, jež vedly k předvídatelným a podstatným rozdílům v chování. Ve většině těchto studií hovoří zkoumané skupiny odlišnými jazyky a jsou řízeny různými politickými institucemi“ (Brislin, Lonner, Thorndike, 1973, s. 5). Mnozí autoři (Matsumoto, 2000; Shiraev, Levy, 2007) zdůrazňují komparativnost interkulturního výzkumu: „Interkulturní výzkum je jakýkoli typ výzkumu lidského chování, který porovnává chování mezi dvěma či více kulturami“ (Matsumoto, 2000, s. 9). Rovněž Shiraev a Levy (2007) vnímají interkulturní psychologii jako „kritickou a komparativní vědu zabývající se studiem efektů, které má kultura na psychiku a chování jedince. Za důležitá lze v této definici považovat dvě slova: ,kritická‘ a ,komparativní‘. Veškeré výzkumy, které jsou v oblasti interkulturní psychologie prováděny, jsou založeny na srovnání (komparaci) výzkumných souborů alespoň dvou kultur. Bez tohoto srovnání není možné postihnout rozdíly mezi kulturami, a nejedná se tedy o téma z oblasti interkulturní psychologie. Proces srovnávání kultur vyžaduje kritický přístup a kritické myšlení“ (2007, s. 2). Podobně Zeľová zdůrazňuje komparaci jako klíčovou charakteristiku oboru: „mezikulturní psychologie je komparativní disciplína zkoumající odlišné kultury, aby identifikovala univerzální i kulturně specifické aspekty psychiky“ (2008, s. 383). Nejčastěji citovaný český autor na poli interkulturní psychologie Jan Průcha zastává totožný pohled: „ … v jádru interkulturní psychologie jsou srovnávací výzkumy psychologických charakteristik týkající se různých kulturních, etnických, náboženských a rasových skupin… jednotlivé výzkumy pak hledají empirické doklady o validitě těchto teorií“ (Průcha, 2010a, s. 79). Cole (1996) a Shweder (2010) v názvu disciplíny nahrazují adjektivum „interkulturní“ kulturním, což znamená důležitý posun ve srovnání s předchozími definicemi. V kulturním přístupu k disciplíně je důraz kladen na vzájemné interakce mezi kulturou a chováním: „Kulturní psy  18 

3

Podle Berryho je interkulturní psychologie (cross-cultural psychology) zastřešujícím termínem celého oboru, v jehož rámci a nejen pro potřeby výzkumu dále rozlišuje tři orientace: kulturní psychologii (cultural psychology), kulturně srovnávací psychologii (culture-comparative psychology) a domorodou psychologii (indigenous psychology).

4

V české literatuře je kulturní psychologie dosud zmiňována velmi sporadicky (Zeľová, 2008).

 19 

Vymezení disciplíny interkulturní psychologie

chologie je studium role kultury v duševním životě lidských jedinců“ (Cole, 1996, s. 1). „Kulturní psychologie má specifický předmět zkoumání (psychologickou diverzitu spíše než psychologickou uniformitu), zaměřuje se na přehodnocení unifikujícího principu psychické jednoty a vytvoření důvěryhodné teorie psychologického pluralismu“ (Shweder, 2010, s. 827). V této souvislosti považujeme za užitečné přiblížit vývoj vztahu mezi interkulturní psychologií a kulturní psychologií, které byly původně vnímány jako dvě nezávislé disciplíny (Průcha, 2010a; Zeľová, 2008), kdy interkulturní psychologie kladla důraz na komparaci dvou a více kultur, tj. na tzv. etickou perspektivu (důraz je kladen na pohled zvenku), a kulturní psychologie se zaměřovala na vztah mezi proměnnými v jedné kultuře, tj. na emickou perspektivu (pohled zevnitř). Jeden z hlavních aktérů v oboru John W. Berry (Berry, Poortinga, Breugelmans et al., 2011) ve svém pojetí zahrnuje oba přístupy a vnímá kulturní psychologii jako nedílnou součást interkulturní psychologie3. Naproti tomu Matsumoto (2000) považuje interkulturní psychologii za subdisciplínu psychologie kulturní, přičemž kulturu vnímá jako nezbytný a důležitý aspekt celé mainstreamové psychologie. Triandis (2010) pokládá rozdíly mezi psychologií kulturní a interkulturní za zanedbatelné, podle něj odlišnost spočívá pouze v objektu zájmu: interkulturní psychologové podle něj zdůrazňují obsah více než kontext a pro kulturní psychology je zase důležitější kontext nad obsahem4.

Berry (Berry, Poortinga, Pandey, 1997; Berry, Poortinga, Breugelmans et al., 2011) rozšiřuje uvedené definice o hledání univerzálně platných charakteristik. Zdůrazňuje dále, že je třeba brát v úvahu také studium různých etnokulturních skupin žijících v jednom státě, které spolu interagují a přizpůsobují se v rámci adaptace na společné soužití. Podle Berryho je interkulturní psychologie „systematické studium vztahů mezi kulturním kontextem lidského vývoje a chováním, které je typickou součástí repertoáru jedinců vyrůstajících ve vybrané kultuře“ (Berry, Poortinga, Pandey, 1997, s. XIV). Dodává, že oblast studia interkulturní psychologie je velmi široká: někteří psychologové intenzivně zkoumají jednu kulturu, jiní porovnávají dvě nebo více kultur a další pracují s etnickými skupinami v rámci kulturně pluralitních společností, nicméně všichni se snaží pochopit vztah mezi kulturou a chováním jedinců (Berry, Poortinga, Pandey, 1997). V novější publikaci nabízí Berry širší zarámování předmětu studia: „interkulturní psychologie je studium [1] podobností a rozdílů v individuálním psychologickém fungování v různých kulturních a etnokulturních skupinách, [2] probíhajících změn reflektujících toto fungování a [3] vztahů mezi psychologickými proměnnými a sociokulturními, ekologickými a biologickými proměnnými“ (Berry, Poortinga, Breugelmans et al., 2011, s. 5). Zmiňovaní autoři (např. Berry, 2000; Berry, Poortinga, Pandey, 1997; Kitayama, Cohen, 2010; Matsumoto, 2000; Triandis, 2010) se shodují v tom, že interkulturní psychologie odmítá dosavadní opomíjení kultury psychologií a vnímá ji jako hlavní faktor ovlivňující lidské chování. Titíž autoři také zastávají univerzalistickou tezi, která předpokládá, že základní psychologické procesy jsou sdílené panhumánní charakteristiky lidského rodu, přičemž různé kultury umožňují rozvoj a vyjádření těchto procesů velmi odlišným způsobem.

  20 

Berry (Berry, Poortinga, Segall et al., 2002) navrhl tři způsoby pojetí vztahu mezi kulturou a psychologií: absolutistické, relativistické a univerzalistické. Absolutistická pozice předpokládá, že lidské fenomény jsou kvalitativně stejné ve všech kulturách (např. jeden osobnostní rys nalezený v jedné kultuře se bude vyskytovat ve všech kulturách, podobně projevy konkrétní duševní nemoci jsou stejné ve všech kulturách). Tato perspektiva předpokládá, že kultura nehraje žádnou roli v osobnosti jedinců. Naproti tomu relativistická pozice soudí, že všechno lidské chování je podmíněno (tedy ovlivňováno a modifikováno) kulturou. Relativisté se snaží vyhnout etnocentrismu tím, že usilují o pochopení toho, jak původní obyvatelé vnímají svět. Mezikulturní komparace jsou vnímány jako problematické a etnocentrické, a proto se používají zřídka. Třetí, univerzalistická pozice leží uprostřed mezi absolutismem a relativismem. Univerzalismus předpokládá, že základní psychologické procesy jsou běžné pro všechny členy společnosti a že kultura ovlivňuje vývoj a projevy těchto procesů. Komparace jsou prováděny s opatrností a interpretace podobností a rozdílů berou v úvahu alternativní, kulturně podložené významy (Berry, Poortinga, Segall et al., 2002). Podle Harryho Triandise do 18. století v (nejen) akademickém uvažování dominovala absolutistická perspektiva. Na konci 18. a v průběhu 19. století byla rezervovaně podporována relativistická perspektiva, která byla obzvláště silná na začátku 20. století. Třetí perspektiva se začala uplatňovat od poloviny minulého století. V současné době se v interkulturní psychologii lze setkat se všemi třemi perspektivami, nicméně relativistická a univerzalistická dominují (Triandis, 2010), přičemž ta první napomohla vzniku domorodé psychologie (indigenous psycholo-

 21 

Vymezení disciplíny interkulturní psychologie

1.2 T  ři perspektivy interkulturní psychologie

gy) (Kim, Berry, 1993) a druhá umožnila vznik psychologie kulturní (Shweder, 1990).

1.3 H  istorie a vývoj interkulturní psychologie Počátek studia vztahu kultury a psychologie spojuje jeden ze zakladatelů disciplíny, Harry C. Triandis (2010), s Hérodotem, řeckým antickým historikem, který už ve 4. století před naším letopočtem psal o rozdílech mezi kulturami a shledal, že lidé všech kultur jsou ze své podstaty etnocentričtí, tedy vidí sebe jako střed světa a své praktiky považují a priori za „správné“, zatímco odlišné praktiky druhých za „špatné“. Podle Triandise je etnocentrismus univerzální lidská charakteristika, která je nevyhnutelná, protože lidé se narodí do své kultury a tato kultura pro ně představuje střed světa, a proto to, co se v jejich kulturním kontextu odehrává, považují za „normální“, „přirozené“ a „správné“, zatímco to, co se děje v jiných kulturách, považují za „nepřirozené“, „nemorální“ a „nesprávné“ (Triandis, 2010). Kromě několika výjimek až do 20. století převládající absolutistická perspektiva vedla k tomu, že psychologové považovali výsledky svých zkoumání za „univerzálně platné“. Tento pohled se zvolna měnil s tím, jak se ke slovu hlásila interkulturní, resp. kulturní psychologie. Podobně situaci v psychologii vnímá Jahoda (1993). Podle něj hlavní pozitivistický proud psychologie inspirovaný přírodními vědami kulturu zcela ignoroval, a to až do druhé poloviny 20. století. Jednou z oněch výjimek vynořujícího se kulturního relativismu bylo desetisvazkové dílo Wilhelma Wundta Völkerpsychologie, v němž Wundt (1900–1920) považoval studium jazyka, mýtů a náboženství za podobně významné pro porozumění kolektivnímu vědomí, jako jsou kognice,

  22 

 23 

Vymezení disciplíny interkulturní psychologie

prožívání a vůle důležité pro pochopení individuálního vědomí (Triandis, 2010). Jak již bylo uvedeno výše, zkoumání mezikulturní problematiky si začíná získávat větší pozornost v souvislosti s událostmi druhé světové války. Tyto výzkumné snahy jsou motivovány úsilím poznat „psychologii nepřítele“ a kulturně-psychologická specifika spojenců, obecně pak potřebou připravit experty (zejména vojenské) na působení v cizím kulturním prostředí (Zeľová, 2008). Triandis (2002) vzpomíná na to, jak americká armáda chtěla vytvořit tým psychologů, který by zajistil, aby „každý námořník amerického leteckého námořnictva mohl být také velvyslancem“. V této době se v hledáčku zájmu ocitlo i téma vlivu jazyka na myšlení v podobě úvah, zda jazyk, kterým hovoříme, ovlivňuje vnímání světa okolo nás a naše myšlenkové procesy. Tzv. Sapir-Whorfova hypotéza (Sapir, 1921) se stala středem zájmu na delší dobu a její upravená verze má své empirické zastánce dodnes (viz kapitola o jazyce). Pozornost byla věnována mj. také akulturaci, problematice národního charakteru, studiu předsudků a stereotypů a psychopatologii. Ve druhé polovině 20. století můžeme ohniska zájmu interkulturního výzkumu rozdělit do čtyř fází: (1) zaměření na kulturu a osobnost, (2) zdůrazňování univerzalismu, (3) zdůrazňování kulturních syndromů a (4) integraci kulturního pojetí s psychologií a dalšími sociálními vědami (Triandis, 2010). V padesátých až sedmdesátých letech 20. století se vědci zaměřovali na vztah mezi kulturou a osobností a vzhledem k přetrvávajícímu absolutistickému paradigmatu toto období nelze považovat za výzkumně příliš přesvědčivé. Směřování interkulturní psychologie bylo ovlivňováno vztahem mezi antropologií a psychologií, kdy psychologická tvrzení předkládaná jako univerzálně platná byla relativizována antropology, kteří je vzhledem ke svým etnografickým výzkumům dokázali zpochybnit. Psychologové se zase hájili tím, že omezený počet respondentů v terénních výzkumech nelze zobecňovat na celé populace. Bruner (1974) toto období považuje za „obrovské selhání“, protože podle něj nelze měřit

osobnost bez kontextu ani uspokojivě charakterizovat kulturu na základě získaných informací. Podle něj po třiceti letech práce v této oblasti nepřinesla spolehlivé výsledky, které by byly všeobecně akceptovány. Zásadní obrat v psychologické reflexi kultury nastává v šedesátých letech 20. století. V této dekádě se interkulturní psychologie etablovala jako samostatná vědecká disciplína. Důležitým mezníkem byla novoroční konference v nigerijském Ibadanu na přelomu let 1966–1967, jež si kladla za cíl stimulovat výzkum, který by napomohl ekonomickému růstu v méně rozvinutých zemích světa. Triandis (2002) reflektuje, že právě na této konferenci si uvědomil, jak je nutné vyhnout se „intelektuálnímu kolonialismu“, což dle něj znamená studovat kulturu bez spolupráce s místními sociálními vědci a bez následného přínosu dané kultuře. V Ibadanu byl také založen Cross-Cultural Social Psychology Newsletter, který byl rozesílán zdarma všem zájemcům (a jehož poštovné platila armáda). Později se rozšířil a byl přejmenován na Cross-Cultural Bulletin of IACCP. V roce 1968 následovala další konference v Lagonissi blízko Athén, na níž chtěli organizátoři (G. Vassilou, V. Vassilou, H. C. Triandis) stimulovat zájem o subjektivní kultury. V tomtéž roce uspořádali Cronbach a Drenth konferenci o mezikulturním užívání testů inteligence v Istanbulu; dále byla vydána první ze série směrnic interkulturního psychologického výzkumu v International Journal of Psychology (IJP), který byl založen s cílem podporovat interkulturní perspektivu (Berry, Poortinga, Pandey, 1997). Další důležitá mezinárodní konference interkulturní psychologie se konala o čtyři roky později, roku 1972 v Hongkongu, kde byla založena International Association for Cross-Cultural Psychology (IACCP, Mezinárodní asociace pro interkulturní psychologii) (About IACCP, 2015). Jejími zakladateli byli sociální vědci z USA a Kanady, např. John W. Berry, Gustav Jahoda, William W. Lambert, H. C. Triandis a Gordon Allport. Aktuálně má IACCP přes 800 členů v 65 zemích, kteří se každé dva roky

  24 

5

Poslední konference se konala roku 2014 v severofrancouzské Remeši.

 25 

Vymezení disciplíny interkulturní psychologie

potkávají na konferencích v různých koutech světa.5 Cílem asociace je facilitovat komunikaci mezi lidmi, kteří se zajímají o různorodá témata prolínání kultury a psychologie (About IACCP, 2015). Sedmdesátá léta jsou také významná založením časopisu Journal of Cross-Cultural Psychology (JCCP, 1970), který je aktuálně předním interdisciplinárním fórem pro psychology, sociology a další vědce zkoumající vztah mezi kulturou a chováním. Časopis nyní vychází desetkrát ročně a zaměřuje se na důležitá interkulturní témata, jako je např. individualismus, akulturace, hodnotový systém, genderové rozdíly a osobnost. Díky snahám Pierra Dasena byla v roce 1984 založena francouzská jazyková mutace asociace pro interkulturní výzkum (ARIC, Association pour la Recherche Interculturelle) (Berry, Poortinga, Pandey, 1997). Sedmdesátá a osmdesátá léta 20. století jsou také charakteristická příklonem k univerzalismu jako protikladu k předchozí relativistické fázi. Tuto pozici reprezentuje např. Ekmanův výzkum (Ekman, 1973), který zdůrazňoval univerzalitu základních emocí napříč kulturami. Pro osmdesátá léta 20. století je typické vytváření konceptů a metod zkoumání vhodných pro interkulturní a kulturní psychologii (Triandis, 2010). Jako příklad lze uvést emické a etické pojetí přístupu ke kultuře, koncepty poprvé formulované lingvistickým antropologem Pikem (Triandis, 2010), kdy emické pojetí reflektuje jevy unikátní pro jednu specifickou kulturu a etické koncepty mohou být nalezeny ve většině anebo ve všech kulturách. Klíčovou otázkou pak je, zda se má věda zajímat o specifické (emické) aspekty kultury, anebo o aspekty, které jsou sdíleny většinou kultur (etické pojetí). Tato fáze vrcholila v osmdesátých letech a koncem minulého století. Triandis (1996) navrhl identifikaci „kulturních syndromů“, které představují sdílené elementy dané kultury sdružené kolem jednoho tématu, jako je např. komplexnost, nepropustnost, individualismus a kolektivismus, vertikalita/horizontalita, aktivita/pasivita. Tzv. dimenzionální přístup

umožňuje pochopit a porozumět rozdílům mezi kulturami, které se nacházejí na opačných pólech zkoumaných dimenzí (např. individualistické kultury jako USA, západní Evropa, Kanada, Austrálie, Nový Zéland se liší od kolektivistických – východoasijské země – způsobem vnímání sebe sama ve vztahu k ostatním, ale také mírou asertivity, otevřenosti v komunikaci apod.) (Triandis, 2002; Hofstede, 1980, 1999, 2001; Thomas, 1996). Zkoumání kulturních syndromů a vztahů mezi nimi představovalo důležité téma pro další generace interkulturních psychologů (viz kapitola dimenzionální přístup v interkulturní psychologii). Poslední fáze, která se snaží integrovat kulturu a mainstreamovou psychologii, začala v roce 1985 a pokračuje do současnosti. Její hlavní teze zní, že základní psychologické principy, dříve považované za univerzální, jsou závislé a ovlivňované kulturou, která modifikuje důležité psychologické procesy, dříve považované za univerzální. A teprve tehdy, až prozkoumáme a popíšeme řadu kultur, můžeme směřovat k vytvoření „univerzální psychologie“ (Berry, Poortinga, Pandey, 1997). Zásadní publikace pochází od Colea (1996), Kitayamy a Markuse (1994), Nisbetta (2003) a Shwedera (1990). Dynamicky se rozvíjí disciplína kulturní psychologie (Cole, 1996; Shweder, 1990; Kitayama, Cohen, 2010). Do osmdesátých let minulého století bylo velké množství výzkumů vytvářeno především „západními“ vědci, respondenty a editory časopisů. Univerzální psychologie nicméně vyžaduje zahrnout i perspektivy jiných kultur (Triandis, 2010; Berry, Poortinga, Pandey, 1997), což se v posledních letech daří. Přestože je nejvíce pozornosti stále věnováno USA či z nich vychází, významná centra interkulturní psychologie najdeme v Japonsku (Brewer, Yuki, 2010), Austrálii, Rusku (Stefanenko, 1999) i ve většině evropských zemí, zejména v těch, které se musí vyrovnávat s přílivem cizinců a přizpůsobovat se multikulturním aspektům života: Holandsko je reprezentováno např. Hofstedem (1980, 1999, 2001), Poortingou, Breugelmansem a Chasiotisem, skandinávské země Samem (Berry, Poortinga, Breugelmans, Chasiotis, Sam, 2011), Velká Británie Jahodou (1993), Německo Thomasem (1996), Švýcarsko Dasenem (2000).   26 

 27 

Vymezení disciplíny interkulturní psychologie

Čínskou kulturu reprezentují Cheung a Leung (1998), Ho (1996), Hui a Yee (1994), Hwang a Yang (2000). Indická interkulturní psychologie je reflektována v pracích Pandeyho (1988) a Sinhy (1986). Z Japonska pochází Kashima a Yamaguchi (Kashima, Yamaguchi, Kim et al., 1995) a Kitayama (Kitayama, Markus, 1994; Kitayama, Cohen, 2010). Koreou se zabývají Kim (Kim, Berry, 1993), Choi (Choi, Nisbett, Norenzayan, 1999) a Suh (2000). Mexiko bylo studováno Diaz-Guerrerem (1990), jehož syn Diaz-Loving (1998) je silným stoupencem domorodé či původní psychologie (indigenous psychology). Turecko zastupuje Kagitçibasi (1990), Filipíny jsou reprezentovány Enriquesem (1990), Venezuela Salazarem (1984). Podle Průchy je „překvapující, že v České republice je tato oblast vědy dost neznámá, ani po roce 1989 se systematicky nebuduje, a dokonce nemá dosud ustálené terminologické pojmenování. Je to zjevný nedostatek vzhledem k tomu, jak velkou praktickou důležitost tato disciplína může mít při [svých] aplikacích…“(2010a, s. 9). Sekce interkulturní psychologie při ČMPS tento pohled sdílí: „Interkulturní psychologie je rozvinutý a zavedený obor a v západních zemích se běžně lze setkat s asociacemi interkulturních psychologů a také existuje příslušná asociace mezinárodní. U nás je zatím, snad v důsledku typické české zahleděnosti do sebe, o tomto oboru sotva byť jen povědomí, přestože jeden z hlavních představitelů oboru [Jahoda] má české jméno… Domníváme se, že rozvoj interkulturní psychologie u nás je jedním z důležitých úkolů, které má česká psychologie před sebou.“ (Sekce interkulturní psychologie při ČMPS, 2015) Zájem o interkulturní psychologii dlouho zůstával doménou akademických pracovníků na vysokých školách (Kolman, 2005; Morgensternová, Šulová, 2009), potažmo vědců z Akademie věd ČR, kde se problematice věnují Hřebíčková a Graf (Hřebíčková, Graf, 2014; Kouřilová, Hřebíčková, 2011), ze slovenských vědců lze zmínit např. Bačovou (1997), Výrosta a Zeľovou (1988). V posledním desetiletí se začaly vynořovat publikace směřující do aplikační sféry, zaměřené například na mezinárodní

obchod a management (Nový, Schroll-Machl, 2005; Šroněk, 2000), interkulturní marketing (Světlík, 2003) či interkulturní komunikaci (Průcha, 2010b; Nový, Schroll-Machl, 2006). Závěrem se pojďme zamyslet nad tím, kam kráčí interkulturní psychologie? Podle Berryho je třeba nyní vytvořit kulturně informovanou, relevantní a přiměřenou psychologii pro celý svět: „Psychologická znalost Západu (západní psychologie) má často pramalou relevanci k většinovému světu (pojem preferovaný Kagitçibasim místo dříve používaného ,rozvojového‘ nebo ,třetího‘ světa). Akceptujeme a vítáme cíl směřovat k vývoji globální psychologie, která bude platná a užitečná pro všechny kultury. K němu lze dospět různými cestami: zkoumáním dopadu aktuál­ ní západní psychologie na psychologii praktikovanou v jiných kulturách, rozvojem původní psychologie v mnoha kulturách anebo sloučením všech psychologií do univerzální psychologie, která bude globální ve svém rozsahu“ (Berry, Poortinga, Breugelmans et al., 2011, s. 441). V širším mezinárodním kontextu lze do budoucna předpokládat větší propojenost mezi interkulturními a kulturními psychology, což pravděpodobně povede k syntéze různých přístupů a používaných metod, v užším kontextu české akademické i neakademické obce je třeba nyní zaměřit pozornost na zvýšení povědomí o interkulturních otázkách, sjednocení terminologie a přilákání větší pozornosti k této nesmírně zajímavé a užitečné disciplíně.

  28 

„Žádná kultura není sama o sobě barbarská, žádný národ není jednou provždy civilizovaný, všichni se mohou stát jak barbary, tak civilizovanými lidmi. To je charakteristický rys lidského druhu.“ Tzvetan Todorov: Strach z barbarů. Kulturní rozmanitost, identita a střet civilizací, s. 60 Tato kapitola se primárně zaměří na představení základních pojmů interkulturní psychologie. Patří k nim mj. kultura, kontaktní událost, imigrace, akulturace, enkulturace, akomodace, segregace, asimilace a amalgamace, kulturní relativismus a etnocentrismus, kulturní konvergence a divergence a v neposlední řadě multikulturalismus.

2.1 Kultura Základním termínem interkulturní psychologie je „kultura“. Přesně jej definovat je poměrně náročné, jelikož kultura je složitým společenským jevem a procesem. Jako taková je předmětem zájmu mnoha věd, například kulturní antropologie, etnologie, etnografie, sociologie, politologie, sociální psychologie a v neposlední řadě i interkulturní psychologie.

 29 

Základní pojmy interkulturní psychologie

2.  Základní pojmy interkulturní psychologie

Kultura šíří svého významu přesahuje prakticky do všech oblastí společnosti a je tak mnohdy zkoumána odlišující optikou různého pojmového aparátu (viz Sekot, 2006, s. 25). Zájem psychologů o fenomén kultury ilustruje například skutečnost, že zakladatel sociální a experimentální psychologie Wilhelm Maximilian Wundt (1832–1920) desátý svazek své knihy Psychologie národů (1920) nazval Kultura a dějiny a věnoval zde na více než třiceti stránkách pozornost vzniku a vývoji pojmu „kultura“. Psychologové a antropologové nalezli v první polovině 20. století řadu styčných ploch ve svém přístupu k pojmu „kultura“ v rámci americké etnopsychologicky orientované školy, označované jako „osobnost a kultura“. Důraz na různé aspekty užívání pojmu „kultura“ se však lišil podle toho, zda se jednalo o přívržence psychoanalýzy, nebo behaviorismu. Psychoanalyticky orien­tovaní psychologové a antropologové pod vlivem Sigmunda Freuda kladli důraz na studium utváření osobnosti pod vlivem raných dětských zážitků a výchovných technik, typických pro určitou kulturu, zatímco behavioristé měli tendenci pozitivisticky studovat kulturu jako nástroj formování vzorců chování v rámci interakcí stimulus (prostředí) – reakce (orga­ nismus). Psychology a psychologické antropology v jejich přístupu k vymezení rozsahu a obsahu pojmu „kultura“ spojovala snaha užívat tuto kategorii jako gnozeologický nástroj označující třídu naučeného chování a kulturních vzorců, které si člověk osvojuje v průběhu socializace6 a enkulturace (Soukup, 2011, s. 31). Při definování kultury lze využít etymologii slova. Kultura (z lat. colere – vzdělávat, pěstovat, pečovat) je termín vymezovaný v různých rovi6

Známé „člověk se nerodí lidským, ale lidským se stává v procesu výchovy“ přesně odráží kulturně nesmírně důležitý fenomén procesu socializace, ve kterém si lidé osvojují postoje, hodnoty a jednání přiměřené dané kultuře. Socializace je uskutečňována v procesech lidské interakce vlivy těch, kteří hrají důležitou úlohu v našem životě: příslušníků rodiny, přátel, učitelů, spolupracovníků, názorových vůdců či životních vzorů (Sekot, 2006, s. 33).

  30