Interakcionismus Karla Poppera v kontextu (post)analytické filosofie a filosofie mysli

Publikováno na Inflow.cz (http://www.inflow.cz/interakcionismus-karla-poppera-v-kontextupostanalyticke-filosofie-filosofie-mysli)

Interakcionismus Karla Poppera v kontextu (post)analytické filosofie a filosofie mysli 5. 3. 2011 Klajban Michal

Karl Popper patří k výrazným postavám současné filosofie vědy, potažmo i dalších odvětví filosofie. Svým konceptem interakcionismu, který řeší vztah mysli a těla, výrazně zasáhl i do filosofie mysli. Následující článek pojednává o Popperově interakcionismu v kontextu (post)analytické filosofie a snaží se nastínit, jaký přínos by Popperův interakcionismus mohl ve filosofii mysli mít; zároveň identifikuje základní problémy, které s sebou interakcionismus přináší.

1 Úvod Následující práce[1] se zabývá interakcionismem Karla Poppera v kontextu analytické, resp. postanalytické filosofie[2].  Popperův postoj ke vztahu mozku a mysli je dost odlišný od ostatních, řekněme, „klasických" teorií, avšak o to zajímavější, podnětnější a s větším prostorem pro nové (re)interpretace. Nutno podotknout, že Popper není klasickou osobností analytické filosofie jako je třeba Bertrand Russel, Ludwig Wittgenstein či Richard Rorty. Byť jeho odkaz nemá v současné analytické filosofii takový vliv jako dílo Rudolfa Carnapa či Williarda Quina, mezi analytické filosofy jej zařadit přece jen lze.[3] Taky je třeba říci hned v úvodu, že Popper nenabízí řešení psychofyzického problému, pouze tento problém poněkud pozměňuje. Jak? Odpověď na tuto otázku patří k jednomu z hlavních cílů práce. S Popperem je spojena celá řada vědeckých teorií a konceptů, které dohromady tvoří relativně ucelený, hlavně však inovativní, často provokující myšlenkový systém. Z tohoto důvodu snad nebude na škodu alespoň zhruba nastínit jeho základní teze z oblasti filosofie vědy a filosofie mysli, aby bylo vidět, na čem Popper staví a z čeho vychází (tento postoj se nese v duchu samotného Poppera[4]). Aby nezůstal pozadu ani kontext analytické filosofie, resp. problém vztahu mysli a těla v ní, je do práce zařazeno i stručné pojednání o analytické filosofii s přihlédnutím ke vztahu k tzv. Mind-Body problému.

2 (Post)analytická filosofie a problém vztahu mysli a těla Analytická filosofie je vzhledem k nejméně dvěma a půl tisíciletým dějinám evropské filosofie

novodobý proud. Svůj rozmach i vrcholné období zažila ve 20. století. Analytická filosofie se zformovala v době, kdy se filosofie soustředila na zodpovídání otázek, které příslušely spíše přírodovědě a jejím empirickým metodám a filosofii spíše poškozovaly.[5] Tehdy vznikala potřeba „nové filosofie" očištěné od řešení „pseudoproblémů" a od nekorektního přístupu k filosofickému pojmosloví. Tato nová filosofie, později nazývána analytická, začala svou pozornost obracet především k přirozenému jazyku (tato proměna se označuje jako obrat k jazyku, angl. linguistic turn, něm. Sprachwende či sprachliche Wende[6]) a logice a odmítala se zabývat oněmi tzv. pseudoproblémy. Jaroslav Peregrin o analytické filosofii hovoří jako o „filosofické revoltě 20. století",[7] jako o „pokusu o promyšlení tradičních filosofických problémů ‚matematickým‘ rozumem dvacátého století."[8] Nutno však podotknout, že analytická filosofie se nesnaží o tvorbu nových prožitků či měnění vztahů mezi člověkem a světem; snaží se jen o rozklad toho, co jest, a tím umožnit vysvětlení a dojít k pochopení toho, co jest.[9] I když je předmět studia analytické filosofie velmi široký a do značné míry nejasný, podle Karla Pstružiny lze problémy, které analytická filosofie řeší, rozdělit do tří základních kategorií; těmito kategoriemi jsou filosofie vědy, filosofie mysli a filosofie jazyka.[10] Pro tuto práci je samozřejmě klíčová druhá zmíněná kategorie, proto snad neuškodí její stručné přiblížení. Filosofie mysli navazuje na empirické tradice filosofie a řeší vztah mezi myslí a tělem. Linie moderních filosofů, kteří se tímto problémem zabývali, sahá až k René Descartovi. Nutno však podotknout, že (současná) filosofie mysli obrací svou pozornost spíše na gnoseologické otázky spojené se vztahem těla a mysli než na ontologické. Do předmětu zkoumání filosofie mysli se někdy zařazují i problémy paměti, struktury mysli, nevědomí, vnímání apod.,[11] pro tuto chvíli však nejsou důležité a netřeba se jimi zabývat. Co je třeba si však přiblížit v obecnější rovině, je Mind-Body problém. „Mind-Body problém", někdy též nazýván „psychofyzický problém" či jednoduše problém vztahu mysli (vědomí, myšlení,...) a mozku (těla, ...), pevně zakotvil ve filosofii mysli v polovině 20. století. Tehdy díky pracím oxfordského profesora Gilberta Ryla vzniká i samotná filosofie mysli. Ryle kritizoval představy o „dvojím životě", podle kterých tělo a duch dočasně spolupracují, avšak po smrti se oddělují. Jeho další kritiky směřovaly k nesprávnému sémantickému používání psychických i fyzických pojmů a následně vyústily v ustanovení tzv. logického behaviorismu, který vymezuje stavy a procesy mysli jako dispozice organismu chovat se jistým zvláštním způsobem.[12] Pstružina rozděluje přístupy k Mind-Body problému do čtyř základních kategorií (později tento model s odkazem na Pstružinu přebírá i český klasik informační vědy Jan Cejpek[13]):[14] Fyzikalismus (fenomény mysli se vyvíjí z činnosti mozku); Dualismus (existují mentální a fyzikální substance, které jsou rovnocenné, nezávislé, někdy oddělné a jindy provázané); Mentalismus (existuje svět mentálních fenoménů, které jsou nezávislé na činnosti centrální soustavy a mají rozhodující vliv na procesy v mozku); Identismus (mentální a neourofyziologické procesy jsou totožné). Jak se však lze přesvědčit z jiných publikací,[15] toto rozdělení je poněkud zjednodušující a spíše

schematické. Poskytuje však základní rámec k množství přístupů, které k Mind-Body problému existují. Pokud bychom si označili mentální procesy písmenem M a fyzikální písmenem F, dalo by se výše zmíněné matematicky (a zjednodušeně) vyjádřit takto: F > M (fyzikalismus); F ≠ M (dualismus); F < M (mentalismus); F = M (identismus). Jiří Nosek přístupy k psychofyzickému problému dělí poněkud podrobněji a konkrétněji. Podle něj se základní koncepty dají shrnout do následujících kategorií:[16] Logický behaviorismus (C. Hempel a G. Ryle): mysl je chování nebo dispozice kněmu; Teorie psychofyzické identity (U. T. Place, J. J. C. Smart, H. Feigl): mysl není chování, mysl je část mozku; Funkcionalismus (D. Armstrong, D. Lewis, H. Putnam, J. Fodor): mysl není chování ani mozek; je to druh kauzální funkce a fyzická realizace, resp. program počítače s libovolnou fyzickou realizací; Epifenomenalismus (K. Campbhell) a supervenience (D. Davidson a J. Kima): mysl není ani chování, ani mozek, ani funkce; je to kauzálně impotentní a anomální fenomenální kvalita, fyzicky fixovaná; Eliminativní materialismus (W. Quin, P. Feyeraben, R. Rorty, P. Churchland): mysl není ani fenomén, ani něco tělesného, ale jen zbytečně postulovaná entita nebo iluze; Naturalismus (J. Searl, T. Nagel): mysl je reálná fyzická subjektivní vlastnost mozku; Interakcionismus (Karl Popper, J. Ecclese): mysl je relativně samostatná subjektivní a reálná nefyzická entita, která je v interakci s mozkem. Tyto podrobnější a konkretizovanější kategorie začínají odrážet nejednoduchost Mind-Body problému, zejména vezmeme-li v potaz, že ony charakteristiky jednotlivých kategorií jsou, stejně jako u Pstružiny, zjednodušeny. Výše bylo nastíněno, jaké místo zaujímá Popperův interakcionismus v analytické filosofii (potažmo filosofii mysli), nyní bude dobré říci něco málo o Karlu Popperovi a jeho základních teoriích; bude tak snazší proniknout do podstaty jeho interakcionismu i do Popperova myšlenkového světa vůbec.

3 Karl Popper a jeho myšlenkový svět Karl Popper se narodil 28. července[17] 1902 ve Vídni v rodině židovského původu. Ve svém rodišti studoval fyziku a matematiku, svůj volný čas věnoval studiu filosofie. Jeho první obšírnější práce Logik der Forshung (1934) byla založena na kritice Vídeňského kroužku. V roce 1937, kdy bylo Rakousko ohroženo nacistickým Německem, emigroval na Nový Zéland. Po skončení války se uchytil na Londýnské ekonomické škole, kde působil až do odchodu na odpočinek. V roce 1965 obdržel titul Sir, v roce 1994 mu Univerzita Karlova udělila čestný doktorát.[18] Svým dílem Popper reaguje na revoluci v přírodních vědách, avšak z jiného úhlu pohledu, než tomu činí novopozitivisté - naopak, Popper do značné míry staví na jejich kritice. Popper zavrhuje indukci, protože věří, že není možné odvodit obecnou teorii ze singulárních výroků. Odmítnutí indukce nadto zdůvodňuje obecnější povahou pojmů, kterými myslíme či řešíme problémy, než počitků.[19] Kritika indukce však pro Poppera neznamená její úplné odmítnutí, chce hlavně ukázat,

že poznávající subjekt jako tabula rasa neexistuje.[20] K dalším základním problémům, které Popper ve svém díle řeší, je místo pravdy ve vědě. Podle Poppera jde sice ve vědě o pravdu, avšak nikdy není možné jí dosáhnout; jde jen o to, na kolik se jí můžeme přiblížit. Oblíbeným i často zavrhovaným se stal jeho princip falsifikovatelnosti, se kterým úzce souvisí i problém demarkace. Falsifikovatelnost je pro Poppera základní kritérium vědecké teorie. Jestliže lze teorii falsifikovat, tzn. existuje nejméně jeden případ, za kterého navrhované řešení není platné, jedná se o vědeckou teorii; pokud neexistuje, patří tato teorie do jiné oblasti, např. do oblasti metafyziky.[21] Popper se do humanitních věd zapsal i svým pokusem o teoretické zpracování geneze totalitní společnosti, pro tuto práci to však není podstatné.

3.1 Tři světy S interakcionismem úzce souvisí Popperova idea tří světů. Jak Popper přiznává, koncept tří světů nepatří do přírodovědy ani jiných vědeckých oborů a spíše „patří do oblasti, kterou je nutno pojmenovat nějak jinak, řekněme do metafyziky. Na slovech nezáleží."[22] Popper pracovně tyto tři světy pojmenovává jednoduše jako svět 1, svět 2 a svět 3.[23] Svět 1 je svět materiální, fyzikální. Patří sem např. domy, stromy, lidé i fyzikální procesy. Svět 2 je svět našich prožitků. Je to svět, který prožíváme, když myslíme, uvažujeme, řešíme problémy. [24] Až potud jsou Popperovy světy poměrně jasné a snadno pochopitelné, poněkud obtížnější situace (jak sám Popper mnohokrát přiznal[25]) nastává, když do toho vstupuje svět 3. Tento svět Popper chápe jako svět produktů lidského ducha, v jehož středu se nachází lidská řeč. Je to svět plný lidských výtvorů a teorií (ať už špatných či správných). Není výjimkou, že svět 3 se prolíná s jinými světy, zejména se světem 1. Typickým příkladem je kniha - jako fyzický předmět patří do světa 1, její obsah je však výtvorem lidského ducha, patří tedy do světa 3. Popper uvádí zajímavý příklad s letadlem - organizace letu letadla zahrnující nejrůznější bezpečnostní opatření, letové plány, logistická opatření i samotné letadlo, jsou tvůrčími výtvory lidského ducha, a tedy náleží do světa 3. Letadlo jakožto fyzický objekt však rovněž náleží do světa 1. Do světa 3 však nemusí patřit jen letadlo (a „ty věci kolem"), které je ukazatelem vysoké logistické a technické úrovně kultury; ke světu 3 může náležet např. i sklenice - „není v ní snad příliš mnoho ducha, přece však trochu".[26] Svět 3 vstupuje do interakce se světem 1 prostřednictvím světa 2. Když zůstaneme u letadla: plány sestrojení letadla (svět 3) působí na vědomí jeho stavitelů (svět 2) a teprve potom na svět dělníků (svět 1). Sám Popper si není jist, zda vzájemné působení světa 3 a světa 1 se prostřednictvím světa 2 děje většinou nebo úplně pokaždé.[27] Mírně upravenou Popperovou analogií bych si dovolil uvést ještě jeden příklad interakce světa 2 a 3: právě se snažíte sledovat obsah toho, co tady píši. Vaše snaha náleží ke světu 2. Vaše koncentrace je však zaměřena na obsah této práce, zaměřujete se na její předmět, který náleží do světa 3. Váš svět 2 je tak kauzálně ovlivňován světem 3.[28] Popper zdůrazňuje, že klíčové na celé koncepci tří světů je správně rozlišovat svět 2 od světa 3, tedy svět psychických procesů od světa vědeckých teorií a problémů. Popper přiznává, že není původcem ideje třetího světa. Na její koncepci poprvé narazil u rakouského filosofa pražského původu, katolického kněze Bernharda Bolzana. Na Bolzana v jistém smyslu později navázal Gottlob

Frege, avšak Popper je svým způsobem překonal. Bolzano i Frege umisťovali do světa tři pouze věty logického smyslu (např. výrok 3 × 3 = 9 by do jejich světa patřil, výrok 3 × 3 = 10 už ne). Popper však jde dále v tom, že do světa tři přijímá i nesprávné výroky jako 3 × 3 = 10, nad to ještě problémy a argumentace.[29] Je důležité ještě zmínit, že světu 3 Popper poskytuje značnou dávku autonomie,[30] což (jak si ukážeme později) se stalo terčem kritiky Popperova třetího světa, potažmo celého konceptu tří světů. Popperův třetí svět může připomínat Platónův svět idejí, avšak jak ukázala Irene Papadakiová, svět Platónových idejí je velice odlišný od Popperova světa tři. Jejich analogie se světem tři tkví v podstatě jen v tom, že náleží abstraktnímu světu, který je tu navíc k oběma konkrétním světům, světu jedna a dvě. Důležitý rozdíl je v tom, že Popperův svět tři souvisí co nejúžeji s lidskou řečí. Zcela v protikladu k Platónovu světu idejí je svět tři lidským produktem; a vyvíjí se ve vzájemném působení s lidským duchem.[31] Popperův svět tři je spíše podobný stoické nauce, než Platónovému světu idejí. Nelze si tedy nepoložit otázku: v čem je Popperův třetí svět nový? Podle Poppera je to především (trochu překvapivě) spojení světa 3 a darwinismu. V Darwinově evoluční teorii Popper vyzdvihuje moment, kdy byla „objevena" lidská řeč, jež, jak už bylo řečeno, stojí ve středu světa 3.[32] Popperův model světa 3 se tak od „předešlých" konceptů třetích světů liší zejména umístěním řeči v tomto světě.

3.2 Interakcionismus Na příkladu letadla bylo poukázáno, že existují předměty, které náleží ke světu 1 a 3. Bylo i poukázáno na to, že existují předměty náležící ke světu 2 a 3 (viz analogie se čtením tohoto textu). Jednou z klíčových Popperových tezí přitom je, že existují i takové objekty, které náleží pouze do světa 3. Příkladem může být dosud neobjevený důkaz, na kterém pracuje matematik. Předpokládejme, že jej objeví až zítra. Jakmile jej objeví, bude náležet do světa 2 a 3; dnes však tento důkaz náleží pouze do světa 3. Byť je důkaz dosud neobjeven, už ovlivňuje svět 2. Můžeme dokonce předpokládat, že tento neobjevený důkaz už před svým zapsáním patří i do světa 1, protože myšlenkové postupy světa 2 jsou pravděpodobně spojeny s procesy v mozku, tedy s tělesnými pochody ve světě 1.[33] V tezi, že ve světě 3 existují myšlenky a teorie, které ještě nebyly myšleny, se Popper shoduje s Platónem.[34] Díky tomuto příkladu se konečně dostáváme k jádru celé práce - k problému vztahu mezi myslí a mozkem v Popperově filosofii.  Psychofyzický problém Popper definuje jako problém, zda a jak jsou naše myšlenkové pochody ve světě 2 spojeny s mozkovými procesy ve světě 1.[35] Dosavadní pokusy o řešení psychofyzického problému rozděluje do čtyř skupin:[36] Psychofyzické vzájemné působení (vzájemné působení světa 1 a světa 2, např. během čtení knihy, kdy vznikají nové mozkové pochody působící na svět 2, čili svět čtenářových myšlenek); Psychofyzický paralelismus (teze, že s každým myšlenkovým pochodem ve světě 2 probíhá

paralelní mozkový pochod ve světě 1); Čistý fyzikalismus nebo nauka o chování či filosofický behaviorismus (existuje pouze svět 1 a veškeré pohyby a veškeré chování se odehrávají jen vněm); Čistý psychismus či spiritualismus (existuje pouze svět 2, svět 1 je jen naše vlastní představa). Posledně dva zmiňované problémy Popper striktně odmítá a ani mu nestojí za to, aby se jimi detailněji zabýval. Zaujal ho však psychofyzický paralelismus a do jisté míry z něho vychází. Jeho konečný model je však ve značně obměněné podobě.[37] U psychofyzického paralelismu Popper především 1) odmítá tezi o paralelním průběhu myšlenkových a mozkových procesů a 2) zavrhuje myšlenku kauzální uzavřenosti fyzického světa. Co se týká první námitky, Popper argumentuje tím, že pokud by paralelismus skutečně existoval, muselo by existovat jednoznačné přiřazení všech procesů mozku ve světě 1 ke všem pochodům ze světa 2. Takové přiřazení však podle něj není možné už z toho důvodu, že po ztrátě některé části mozku přebírá funkci této odumřelé části část mozku jiná. Co se týče odmítnutí kauzální uzavřenosti světa 1 - Popper argumentuje tím, že vliv světa 2 a 3 na svět 1 je zcela evidentní, např. atomová teorie ze světa 3 dlouhá léta zaměstnávala množství vědců ze světa 1. Nelze tedy hovořit o tom, že by svět 1 byl kauzálně uzavřen tak, jak se to snažívala dokázat dřívější fyzika, resp. mechanika. Odmítnutí kauzální uzavřenosti světa 1 Popperovi umožnilo odmítnout takové přístupy k psychofyzickému problému, které odmítají vzájemné působení mezi mozkem a myslí. [38] Interakcionismus se v tomto směru staví do protikladu k teoriím jako je logický behaviorismus či eliminativní materialismus, které předpokládají uzavřenost univerza. V interakcionismu je svět otevřený pro vznik nových nápadů, ...pro vznik nového, pro pluralitu, pro komunikaci a vzájemné působení.[39] V Popperově psychofyzické teorii je důležité odmítnutí myšlenky substance, která by reprezentovala vědomí na jedné straně, a mozek na straně druhé. Byl by velký omyl hovořit o tom, že psychofyzická teorie Karla Poppera je založena na substančním modelu. Popper totiž s odvoláním na moderní fyziku tvrdí, že něco jako substance vůbec neexistuje: Celá idea substance se vývojem moderní fyziky více méně rozplynula v nic.[40] Místo o substanci Popper hovoří o vzájemném působení, vzájemné interakci, o struktuře. Velmi složitě strukturovaná je např. hmota, jejíž struktura je vysvětlitelná jen z části. Stejně tak naše „já" je jen velice komplikovaná struktura, kterou lze z části vysvětlit. Já se neskládá z pouhého vědomí, ale je neustále doprovázeno věděním zakotveným v teoriích světa 3. Je známo, že člověk si není vědom vlastní identity samozřejmě, byť je tato schopnost z části vrozená. Pro uvědomění si vlastního já je potřeba sociální kontakt s ostatními lidmi a hlavně naučit se mluvit a mít jazykově formulované teorie, abychom zjistili, že jakési „já" máme."[41] Tím se obloukem dostáváme zpět k významu řeči ve světě 3 (a de facto k významu evoluční teorie v Popperově interakcionismu). Já je podle Poppera produktem evoluce a - co je důležité - stojí evolučně výše než mozek. Mozek patří našemu já. Popper přirovnává funkci já k osobě programátora, který mozek řídí a programuje. Specifičnost každého já je dána právě výše zmíněnou interakcí s ostatními osobami a zároveň interakcí se světem 3.[42]

3.3 Kritika

Není tajemstvím, že Popperův model obsahuje nejednu trhlinu. Sympatické však je, že Popper v průběhu svého života a na tyto trhliny otevřeně upozorňoval a spíše nabádal své následovníky k nalezení záplat, než k úplnému roztrhání interakcionismu. Řečeno v Popperově duchu: nabádal k dalším úpravám interakcionismu tak, aby byl počet nedostatků interakcionismu omezen na minimum. Zmíněné kritiky směřují např. k Popperově příklonu k evoluční teorii. Popper staví argumenty existenci vědomí na třech z biologie vycházejících tezích: 1) teorie přirozeného výběru je jediná, která dokáže vysvětlit emergenci účelových procesů; 2) přirozený výběr je záležitostí pouze fyzického přežití; 3) charakteristika biologického druhu je založena na evolučním výběru nástrojů pro přežití. Podle Jiřího Noska není první a třetí teze udržitelná. Tvrdí, že pro vysvětlení určitého jevu v evolučních pojmech je nutné vysvětlit i jeho původ a mechanismus dědičnosti, tedy ne pouze výběrový mechanismus. V souvislosti se třetí tezí Nosek uvádí, že ne každá vlastnost struktury musí být nutně výsledkem evolučního procesu a je nutno brát v potaz i např. okolnosti jejího zrodu či přenosu. Jak pomocí evoluční teorie vysvětlit, že játra mají právě hnědou barvu? Nosek odmítá, že by to bylo následkem evolučního výběru.[43] Další z kritik Popperova interakcionismu směřují k jeho pojetí světa 3. Popper tomuto světu přisuzuje značný autonomní charakter a nezávislost na světě 2. To Popperovi sice zaručuje možnost objektivního poznání skrze tento svět, avšak je skutečně tento svět tak autonomní, jak o tom hovořil Popper? A jak vůbec tento svět vědecky uchopit? Zůstává otázkou, zda je možné sloučit tuto nadlidskou realitu světa 3 s Popperovým evolučním pojetím, podle něhož je svět 3 stvořen lidmi. Nosek označuje vztah světa 3 a světa 2 z Popperovy strany jako „nedourčený" a vyžadující „hlubší a obšírnější zdůvodnění, než které může poskytnout pojem interakce, byť darwinisticky interpretovaný."[44]

4 Závěr Jak už bylo řečeno v úvodu, Popper nenabízí řešení psychofyzického problému, pouze se snaží problém vztahu mozku a poněkud pozměnit. Z předcházejících kapitol by už mělo být jasné, jak přibráním třetího světa. Klíčové na Popperově pojetí vztahu mysli a těla je přitom to, že lidské myšlení, vědomí či duch nevstupuje do oboustranné interakce pouze s mozkem, nýbrž mozek a vědomí na sebe navíc vzájemně působí svými produkty.[45] Jan Nosek o interakcionismu napsal: Interakcionismus reprezentuje jednu z mála teorií psychofyzického problému, které leží na pomezí filosofie mysli a filosofií vědy [...].[46]  Zároveň se pak podivuje nad tím, že interakcionismus nenachází v současné filosofii mysli prakticky žádnou významnější odezvu a přehlížejí jej i filosofové jako J. Searle či T. Nagel, kteří sledují de facto stejný cíl jako interakcionismus.[47]

Na Popperovi je přínosné to, že jeho přístup k psychofyzickému problému je dost odlišný od pokusů uchopit tento problém „klasickými" přístupy, tzn. skrze dva světy (substance, struktury,...). I když bylo poukázáno na slabá místa interakcionismu, myslím, že ani sám Popper nechápal interakcionismus jako bezchybnou teorii, a už vůbec ne dokončenou. Myslím, že svou teorií jen naznačoval směr, kterými by se měly další úvahy ubírat.    

Seznam použitých zdrojů CEJPEK, Jan. Informace, komunikace a  myšlení : úvod do informační vědy. Praha : Karolinum, 2005. 233 s. DEMJANČUK, Nikolaj. Filosofie a vědecké myšlení : proměna obrazu vědy v analytické tradici. Dobrá voda : Aleš Čeněk, 2002. 245 s. HOLZBACHOVÁ, Ivana. Filozofické a metodologické problémy vědy. Brno : Masarykova univerzita, 2000. 135 s. HORYNA, Břetislav; PAVLINCOVÁ, Helena. Filosofie náboženství : Pokus o typologii. Brno : Masarykova univerzita 1999. 251 s. MADER, Matúš. Interakcionizmus u Descarta a Poppera. Brno, 2010. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. NOSEK, Jiří. Mysl a tělo v analytické filosofii. Praha : Filosofia, 1997. 202 s. PEREGRIN, Jaroslav. Kapitoly z analytické filosofie. Praha : Folosofia, 2005. 319 s. PEREGRIN, Jaroslav. Post-analytická filosofie. Organon F. 1994, 2, s. 89-108. Dostupný také z WWW: . POPPER, Karl; LORENZ, Konrad. Budoucnost je otevřená : rozhovor v Altenbergu a texty z vídeňského Popperovského sympozia. Praha : Vyšehrad, 1997. 127 s. POPPER, Karl. Logika vědeckého bádání. Praha : OIKOYMENH, 1997. 617 s. POPPER, Karl; ECCLES, John. The Self and Its Brain : An Argument for Interactionism. London : Routledge, 1977. 597 p. POPPER, Karl. Život je řešení problémů : o poznání, dějinách a politice. Praha : Mladá fronta 1998. 287 s. PSTRUŽINA, Karel. Svět poznávání : K filozofickým základům kognitivní vědy. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 1998. 183 s. Poznámky

[1] Následující text je mírně upravenou verzí seminární práce,  která vznikla do kurzu Filosofie a kognitivní věda. Tento kurz proběhl pod vedením Mgr. Lukáše Zámečníka na FF MU v podzimním semestru 2010.

[2] Vtipný úvod k objasnění pojmu „post-analytická filosofie" viz PEREGRIN, Jaroslav. Postanalytická filosofie. Organon F. 1994, 2, s. 89-108. Dostupný také z WWW: < http://jarda.peregrin.cz/mybibl/PDFTxt/307.pdf>. [3] SHEARMUR, Jerem. Popper versus analytical philosophy? In CATTON, Philip; MACDONALD, Graham (eds.). Karl Popper : Critical Appraisals. New York : Routledge, 2004. s. 99. [4] Podle Poppera neexistuje jediná teorie, která by nevycházela z předpokladů; předpoklady jsou podle něj ve všedním vědění, metafyzických teoriích i biologickém kódu člověka. HOLZBACHOVÁ, Ivana. Filozofické a metodologické problémy vědy. Brno : Masarykova univerzita, 2000. S. 62-63. [5] PEREGRIN, Jaroslav. Kapitoly z analytické filosofie. Praha : Folosofia, 2005. S. 16. [6] HORYNA, Břetislav; PAVLINCOVÁ, Helena. Filosofie náboženství : Pokus o typologii. Brno : Masarykova univerzita 1999. S. 104. [7] PEREGRIN, Jaroslav. Kapitoly z analytické filosofie. Praha : Folosofia, 2005. S. 16. [8] PEREGRIN, Jaroslav. Kapitoly z analytické filosofie. Praha : Folosofia, 2005. S. 17. [9] NOSEK, Jiří. Mysl a tělo v analytické filosofii. Praha : Filosofia, 1997. S. 10. [10] PSTRUŽINA, Karel. Svět poznávání : K filozofickým základům kognitivní vědy. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 1998. S. 31. [11] PSTRUŽINA, Karel. Svět poznávání : K filozofickým základům kognitivní vědy. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 1998. S. 57. [12] NOSEK, Jiří. Mysl a tělo v analytické filosofii. Praha : Filosofia, 1997. S. 19-20. [13] CEJPEK, Jan. Informace, komunikace a  myšlení : úvod do informační vědy. Praha : Karolinum, 2005. [14] PSTRUŽINA, Karel. Svět poznávání : K filozofickým základům kognitivní vědy. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 1998. S. 58-63. [15] Např. NOSEK, Jiří. Mysl a tělo v analytické filosofii. Praha : Filosofia, 1997. 202 s. [16] NOSEK, Jiří. Mysl a tělo v analytické filosofii. Praha : Filosofia, 1997. S. 13-14. [17] Ivana Holzbachová nejspíše chybně uvádí datum 28. srpna (takové datum jsem nikde jinde nenašel). HOLZBACHOVÁ, Ivana. Filozofické a metodologické problémy vědy. Brno : Masarykova univerzita, 2000. S. 58. [18] Podrobněji viz autobiografické dílo POPPER, Karl. Věčné hledání : Intelektuální autobiografie. Praha : Prostor, 1995. 231 s. [19] HOLZBACHOVÁ, Ivana. Filozofické a metodologické problémy vědy. Brno : Masarykova univerzita, 2000. S. 59.

[20] DEMJANČUK, Nikolaj. Filosofie a vědecké myšlení : proměna obrazu vědy v analytické tradici. Dobrá voda : Aleš Čeněk, 2002. S. 14. [21] HOLZBACHOVÁ, Ivana. Filozofické a metodologické problémy vědy. Brno : Masarykova univerzita, 2000. S. 58-69. Podrobněji o Popperově filosofii vědy viz POPPER, Karl. Logika vědeckého bádání. Praha : OIKOYMENH, 1997. 617 s. [22] POPPER, Karl; LORENZ, Konrad. Budoucnost je otevřená : rozhovor v Altenbergu a texty z vídeňského Popperovského sympozia. Praha : Vyšehrad, 1997. S. 67. [23] Hlavní Popperova publikace zabývající se těmito světy a interakcionismem: POPPER, Karl; ECCLES, John. The Self and Its Brain : An Argument for Interactionism. London : Routledge, 1977. [24] HOLZBACHOVÁ, Ivana. Filozofické a metodologické problémy vědy. Brno : Masarykova univerzita, 2000. S. 65. [25] Viz např. POPPER, Karl. Život je řešení problémů : o poznání, dějinách a politice. Praha : Mladá fronta 1998. S. 81. POPPER, Karl; LORENZ, Konrad. Budoucnost je otevřená : rozhovor v Altenbergu a texty z vídeňského Popperovského sympozia. Praha : Vyšehrad, 1997. S. 68. [26] POPPER, Karl; LORENZ, Konrad. Budoucnost je otevřená. Praha : Vyšehrad, 1997. S. 68. [27] POPPER, Karl. Život je řešení problémů. Praha : Mladá fronta 1998. S. 82-83. [28] Podobná analogie viz POPPER, Karl. Život je řešení problémů. Praha : Mladá fronta 1998. S. 86. [29] POPPER, Karl. Život je řešení problémů. Praha : Mladá fronta 1998. S. 81-82. [30] NOSEK, Jiří. Mysl a tělo v analytické filosofii. Praha : Filosofia, 1997. S. 168. [31] POPPER, Karl; LORENZ, Konrad. Budoucnost je otevřená. Praha : Vyšehrad, 1997. S. 69-70. [33] POPPER, Karl. Život je řešení problémů. Praha : Mladá fronta 1998. S. 86. [34] NOSEK, Jiří. Mysl a tělo v analytické filosofii. Praha : Filosofia, 1997. S. 168-169 [35] POPPER, Karl. Život je řešení problémů. Praha : Mladá fronta 1998. S. 87. [36] POPPER, Karl. Život je řešení problémů. Praha : Mladá fronta 1998. S. 87. [37] POPPER, Karl. Život je řešení problémů. Praha : Mladá fronta 1998. S. 88-94. [38] POPPER, Karl. Život je řešení problémů. Praha : Mladá fronta 1998. S. 88-90. [39] NOSEK, Jiří. Mysl a tělo v analytické filosofii. Praha : Filosofia, 1997. S. 174. [40] POPPER, Karl; LORENZ, Konrad. Budoucnost je otevřená. Praha : Vyšehrad, 1997. S. 69-70. [41] POPPER, Karl. Život je řešení problémů. Praha : Mladá fronta 1998. S. 91. [42] NOSEK, Jiří. Mysl a tělo v analytické filosofii. Praha : Filosofia, 1997. S. 167-168.

[43] NOSEK, Jiří. Mysl a tělo v analytické filosofii. Praha : Filosofia, 1997. S. 173. [44] NOSEK, Jiří. Mysl a tělo v analytické filosofii. Praha : Filosofia, 1997. S. 169 [45] POPPER, Karl; LORENZ, Konrad. Budoucnost je otevřená. Praha : Vyšehrad, 1997. S. 62. [46] NOSEK, Jiří. Mysl a tělo v analytické filosofii. Praha : Filosofia, 1997. S. 173. [47] NOSEK, Jiří. Mysl a tělo v analytické filosofii. Praha : Filosofia, 1997. S. 174. Štítky: filosofie mysli, Karel Popper, interakcionismus, analytická filosofie, postanalytická filosofie, Mind-Body problém