INSTITUT CELOŽIVOTNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ HAVÍŘOV o.p.s. VYSOKÁ ŠKOLA SOCIÁLNĚ - SPRÁVNÍ ZÁKLADY PRÁVA. Marie Sciskalová

INSTITUT CELOŽIVOTNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ HAVÍŘOV o.p.s. VYSOKÁ ŠKOLA SOCIÁLNĚ - SPRÁVNÍ

ZÁKLADY PRÁVA Marie Sciskalová

Havířov 2006

Marie Sciskalová , Základy práva

3

OBSAH MODULU ZÁKLADY PRÁV - VYBRANÉ KAPITOLY 1 ÚSTAVNÍ PRÁVO.............................................................................................................................................8

1.1 Pojem ústavního práva .................................................................................................................9 1.2 Ústava České republiky ..............................................................................................................10 1.3 Hlava první – Základní ustanovení ...........................................................................................11 2 MOC ZÁKONODÁRNÁ, MOC VÝKONNÁ................................................................................................23

2.1 Hlava druhá – Moc zákonodárná ..............................................................................................24 2.2 Hlava třetí – Moc výkonná.........................................................................................................29 3 MOC SOUDNÍ, POSTAVENÍ A ÚLOHA NEJVYŠŠÍHO KONTROLNÍHO ÚŘADU, ČESKÉ NÁRODNÍ BANKY, POSTAVENÍ ÚZEMNÍCH SAMOSPRÁVNÝCH CELKŮ.......................................38

3.1 Soudní moc...................................................................................................................................39 3.2 Hlava pátá – Nejvyšší kontrolní úřad .......................................................................................44 3.3 Česká národní banka ..................................................................................................................45 3.4 Územní samosprávné celky ........................................................................................................46 3.5 Hlava osmá – Přechodná a závěrečná ustanovení....................................................................47 4 ZÁKLADNÍ PRÁVA A SVOBODY ...............................................................................................................51

4.1 Členění Listiny základních práv a svobod................................................................................52 5 PRAMENY PRÁVA.........................................................................................................................................62

5.1 Obecná charakteristika ..............................................................................................................63 5.2 Pojem a druhy pramenů práva..................................................................................................63 5.3 Prameny práva České republiky ...............................................................................................65 6 PRÁVNÍ NORMA ............................................................................................................................................69

6.1 Pojem právní norma ...................................................................................................................70 6.2 Znaky právní normy...................................................................................................................70 6.3 Struktura právní normy.............................................................................................................71 6.4 Druhy právních norem ...............................................................................................................72 6.5 Platnost, účinnost a působnost právní normy ..........................................................................73 6.6 Systém práva ...............................................................................................................................78 7 PRÁVNÍ VZTAHY ..........................................................................................................................................82

7.1 Vznik, změna a zánik právního vztahu.....................................................................................83 7.2 Právní skutečnosti .......................................................................................................................83 7.3 Jednání volní................................................................................................................................84 7.4 Události a stavy............................................................................................................................85 7.5 Prvky právního vztahu ...............................................................................................................86 7.6 Právní domněnky a fikce............................................................................................................86 8 SUBJEKTY PRÁVNÍHO VZTAHU A JEJICH ODPOVĚDNOST ...........................................................90

8.1 Obecná charakteristika ..............................................................................................................91 8.2 Klasifikace subjektů práva.........................................................................................................91 8.3 Zastupování .................................................................................................................................93 8.4 Právní odpovědnost.....................................................................................................................94 8.5 Prvky zaviněného porušení povinnosti .....................................................................................95


4

RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY MODULU ZÁKLADY PRÁVA - VYBRANÉ KAPITOLY Úvodní kapitola je věnována jednomu z nejdůležitějších odvětví práva veřejného, a to práva ústavního. Pozornost je věnována historickému vývoji odvětví práva, pojmům a druhům ústav. Další část zachycuje Ústavu ČR konkrétně v hlavě první. V druhé kapitole je výklad Ústavy ČR v podrobnostech hlav třetí a čtvrté - moci zákonodárné a moci výkonné. Zde najdete charakteristiku a postavení poslanců a senátorů, jejich volba, výkon činnosti a odpovědnost. Třetí kapitola uzavírá výklad k Ústavě ČR, věnuje se hlavám čtvrté až osmé, tedy moci soudní, postavení, úloze a zejména hlavní činnosti Nejvyššího kontrolního úřadu. Následuje výklad o České národní banky, její struktuře, složení a cílí. Kapitolu uzavírá pojednání a základním územním samosprávném celku, jakým je obec a vyšším územním celkem, kterým je kraj. Následuje obecná charakteristika o orgánech a jejich činnosti z hlediska samostatné a přenesené působnosti. Kapitola čtvrtá charakterizuje Listinu základních práv a svobod, která tvoří základ práva soukromého. Interpretuje se zde oblast základních práv a svobod, politická práva, práva národnostních a etnických menšin. Výklad je věnován hospodářským, sociálním a kulturním právům jakož i právu na soudní a jinou právní ochranu. Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Kapitola pátá je věnována pramenům práva. Po obecném vstupu do problematiky jsou zde uvedeny druhy pramenů práva velkých právních kultur, následuje výklad o pramenech práva České republiky. Mezi tyto patří normativní akty, mezinárodní smlouvy a rozhodnutí Ústavního soudu. Kapitola šestá obsahuje informace o právní normě, jejích znacích, právní závaznost, vynutitelnost i platnosti a účinnosti právní normy. Kapitola blíže vymezuje další důležitý aspekt právní normy, jakým je působnost právní normy. Právní norma působí na subjekty, dotýká se řešené věci v určitém prostoru a čase. Poslední část charakterizuje uspořádání systému práva. V sedmé kapitole s názvem právní vztahy je objasněn vznik, změna nebo jeho zánik. Předpokladem takového vzniku je především právní norma a konkrétní skutečnost. Vztahy mezi subjekty se tedy stávají právními, jestliže jsou upraveny právními normami. V tomto případě subjekty právního vztahu mají práva a povinnosti, které vzniknou za určitých okolností (právních skutečností), stanovených právními normami. Poslední osmá kapitola objasňuje nejdůležitější prvek všech odvětví práva, tím je subjekt. Stanovený rámec práv a povinností člověka občana, právnických osob i státu, tedy subjektů jak je právní teorie označuje, je těžištěm společenských vztahů. Mezi subjekty právních vztahů patří neodmyslitelně fyzické osoby (občan fyzická osoba, podnikatel), právnické osoby) korporace, nadace a jiné subjekty, kterým zákon takové postavení přiznává) a samozřejmě stát. V této poslední části předlohy najdeme pojednání o jednotlivých subjektech, jejich způsobilosti vystupování v právních vztazích. Dále o druzích právních úkonů, které směřuji ke vzniku, změně nebo

Rychlý náhled


zániku právních vztahů i otázek spojených se zastupováním subjektů a to jak zákonným zástupcem, tak i smluvním ujednáním.

5


ÚVODEM MODULU PRÁVO – VYBRANÉ KAPITOLY Předkládaná učební pomůcka z oboru Právo je určena pro studenty Vysoké školy správní v Havířově, kteří zahajují studium oboru veřejná správa a ekonomika. Výkladem vybraných oblasti práva, pojmů, zásad, aplikace práva a právních vztahů mezi subjekty si autor klade za cíl přispět k rozšíření vědomostí pozitivního práva studentovi.. Předpokladem pro studium daného předmětu je znalost a orientace problematiky na úrovni středoškolského vzdělání ukončeného maturitou. Úspěšné zvládnutí středoškolské výuky práva je dispozicí proto, aby studium prezentovaného rozsahu předmětu studentům nedělalo větších potíží. Právní věda má z hlediska historie hluboké kořeny, stanovit její počátek spolehlivě, je složité. Již v období antického Řecka se vědci zabývali oblastmi lidského poznání včetně státu a práva. Pro právní vědu za významné je potřeba pokládat díla Tomáše Akvinského. O právní vědě jako vědním odvětví se dovídáme díky italských univerzitám již od období XI. století. Právo, právní vztahy, práva, povinnosti odpovědnost, to jsou pojmy se kterými se setkáváme snad každodenně. Dovolím si tvrdit, že každý dovede osvětlit pojem právo ze svého pohledu a podle svých zkušeností. Obecně však právem chápeme společenský normativní systém tvořeny pravidly společenského chování nazývaný právním řádem (viz K ZAPAMATOVÁNÍ 8). Právní řád České republiky tvoří, jak víme, všechny právní předpisy publikované ve Sbírce zákonů České republiky Právo je vytvářeno státem. V naších podmínkách právní normy vznikají zákonodárnou činností orgánů státní moci. Právní normy jsou publikovány ve Sbírce zákonů České republiky a ve Sbírce mezinárodních smluv, ty pak tvoří právní řád České republiky. Právo jako systém právních norem je potřeba považovat za systém otevřeny. Lidské chování ve společnosti se neustále vyvíjí, vznikají nové právní normy, mění se nebo též zanikají. V tomto ohledu je právo systémem cíleným, neboť cílevědomě působí na společnost i chování členů společnosti. Právo je produktem společnosti.

6


7

CÍL MODULU ZÁKLADY PRÁVA Po úspěšném a aktivním absolvování tohoto MODULU Budete umět:

Budete umět

Získáte:

Získáte

• posoudit důležitost znalosti některých vybraných aspektů práva; • vyhodnotit postavení práva ve společnosti a posoudit své místo při uplatňování výkonu svého práva v každodenním životě; • definovat pojmy frekventované v právu.

• • • • •

znalosti a dovednosti z vědní disciplíny, která doslova provází člověka celý život; osvojíte si všeobecné zákonitosti vybraných aspektů z oboru právo; získáte konkrétní poznatky faktického uplatňování práva dotčené lidské činnosti; další možnost jak uspořádat svoji budoucnost; teoretické informace potřebné k doplnění a osvojení si obecných znalostí právní disciplíny k předepsané akreditaci předmětu.

Budete schopni:

• orientovat se při aplikaci a interpretaci práva na konkrétní problematiku vzniklou v pracovním i soukromém životě, která Vás budou dnes a denně potkává a potkávat bude; • budete moci svými zvolenými postupy vybrat optimální formu k ochraně svých oprávněných zájmů a respektování práv druhých; • při uplatňování svých práv a plnění uložených povinnosti díky získaným znalostem je budete moci zákonnou cestou ochránit.

ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU Předmět Právo je rozdělen do kapitol. Je těžké stanovit dobu ke studiu obecně, neboť každý z nás si nejlépe určí sám časový režim. Studium každé jednotlivé kapitoly bude vyžadovat určitý čas. Nicméně, celkem by Vám mělo samostudium zabrat zhruba 60 hodin. Berte však tento údaj jen jako doporučení.

Budete schopni


8

1 ÚSTAVNÍ PRÁVO RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY ÚSTAVNÍ PRÁVO V kapitole Ústavní právo České republiky jsou objasněny některé pojmy tohoto prioritního odvětví práva každého státu založeného na demokratických základech. Najdete zde i rozdělení Ústav podle druhů. Pojednání o státní moci je v další části kapitoly Ústavní právo. Největší pozornost je věnována Ústavě České republiky a to preambuli a hlavě I, kde osvětluje mj. svrchovanost, jednotnost a právní stát. Samostatný oddíl tvoří výklad politického systému, existence území ČR a státního občanství. Kapitolu uzavírá prezentace symbolů ČR. Ústavní právo je pozitivním odvětvím v systému práva České republiky. Ústavní právo je právním odvětvím, který představuje soubor právních norem nejvyšší právní síly. Ústavní právo jako vědní obor a v neposlední řadě i ústavní právo jako učební disciplína. CÍLE KAPITOLY ÚSTAVNÍ PRÁVO Po úspěšném a aktivním absolvování této KAPITOLY Budete umět:

Budete umět

Získáte:

Získáte

• pojmenovat atributy ústavního práva, • vysvětlit význam ústavních zákonů v systému právních předpisů státu • definovat předmět ústavního práva.

• potřebné informace o ústavním pořádku České republiky, • vědomosti o základech práva veřejného a podrobnostech o politickém systému v České republice, občanství a státních symbolech České republiky; • přehled o předmětu ústavního práva, a též i o použití státních symbolů.

Budete schopni:

• interpretovat stanovený zákonný rámec ústavního práva a poté aplikovat vlastní interpretací do praxe, • definovat a rozvést v podrobnostech prvky ústavního práva; • vyjádřit rozdíl mezi ústavním pořádkem a právním řádem České republiky.

Budete schopni


9

ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU Celkový doporučený čas k prostudování KAPITOLY je 90 minut.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY ÚSTAVNÍ PRÁVO Ústavní právo, Ústava České republiky, Listina základních práv svobod ústavní pořádek, preambule, státnost, rovnoprávnost, svrchovanost, jednostnost, demokratický právní stát, volební právo, Parlament, státní moc, veřejná služba, kraj, obec, referendum, demokracie.

Klíčová slova

PRŮVODCE STUDIEM 1 Z nejdůležitějších odvětví práva veřejného je bezpochyby ústavní právo. Při postupu studia se zaměřte nejprve na pojmové znaky ústavního práva jeho prvky tj. subjekty, předmět, obsahovou stránku a postavení ve společnosti. K samotnému studiu vezměte k ruce i Ústavu České republiky a Listinu základních práv svobod. Budete mít tak možnost doplnit svoje vědomosti z platného práva, ale i přiblížit práci se zákonem. Ověříte si tak sami v podrobnostech text jednotlivých hlav ústavních zákonů. Zvláštní pozornost věnujte státní moci, která je definována hlavou druhou, třetí a čtvrtou Ústavy České republiky. Možné problémy lze očekávat při studiu podrobností, např. volby a jmenování ústavních činitelů z hlediska časového období, vzniku a zániku mandátu, slibu, věku, hlasování, pravomocí při rozhodování.

1.1 Pojem ústavního práva Ústavní právo je samostatným odvětvím v systému práva České republiky. Vzniklo přeměnou právního řádu jednoho ze subjektů československé federace v samostatný právní řád svrchované a samostatné České republiky dnem 1. ledna 1993. S tím souvisí zvláštnosti obsahové stránky ústavního práva. Ústavní právo je tvořeno jak ústavněprávními normami právního řádu Československé socialistické federativní republiky, ústavním zákonem č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ústavním zákonem č.2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ústavním zákonem č. 4/1993 Sb., kterým je řešen vztah právního řádu k právním předpisům federace, tak i dalšími ústavními zákony, které byly schváleny Poslaneckou sněmovnou po roce 1993. Ústavní právo je autonomní odvětví práva tvoří samostatný obor práva. Předmětem ústavního práva je souhrn právních norem nejvyšší právní síly, upravujících základní právní vztahy, základní principy uspořádání státu, pravomoci státních orgánů, občanská a lidská práva a svobody (viz K ZAPAMATOVÁNÍ 1). Ústavní právo je považováno za vedoucí právní odvětví, ostatní právní předpisy ostatních odvětví práva, musí být v souladu v normami ústavního práva. Jak Ústava, tak i Listina základních práv a svobod jsou normativním základem pro prováděcí zákonodárství. Součástí ústavního práva je Ústava České republiky jako výraz suverenity státu a základ práva veřejného a Listina základních práv a svobod jako základ práva soukromého. Ústavní zákony tvoří prvotní právní předpisy nejvyšší právní síly. Od zákonů běžných se liší: • názvem, • způsobem schvalování v Parlamentu České republiky (kvalifikovanou třípětinovou většinou),

Předmět ústavního práva


10

• právní silou. Obsahovou stránku ústavních zákonů tvoří práva a povinnosti subjektů ústavního práva v rámci vzniku, změny nebo zániku základních právních vztahů. V teorií a samozřejmě i praxi rozlišujeme různé druhy ústav. Například demokratickou a její protipól, autokratickou nebo tuhou „rigidní“ a protipól pružnou. Demokratická ústava je založena na pluralismu občanské společnosti, na soutěživostí politických stran a hnutí jak vládnoucí tak i opoziční. V demokratických typech ústavy je moc rozdělena mezi různé orgány státu. Opakem demokratického typu ústavy je autokratická ústava. Podle takového typu ústavy je moc svěřena monarchovi nebo výkonné moci a její hlavě. Takovéto režimy najdeme stále ve většině arabských zemí. Ústava České republiky patří mezi tzv. tuhé „nepružné“ ústavy. Na rozdíl od zákonů, vznik i změna ústavních zákonů je podmíněna ztíženým schvalovacím procesem zákonodárného sboru, v našem případě Parlamentem. K přijetí ústavního zákona k jeho změně je třeba podle čl. 39 odst. 4 Ústavy České republiky, souhlasu třípětinové většiny všech členů Parlamentu tedy poslanců Poslanecké sněmovny a třípětinové většiny přítomných senátorů. Naopak pružný typ ústavy je charakterizován tím, že k jejímu vzniku, změně není třeba žádného zvláštního řízení při přijetí. Příkladem tohoto typu ústavy je Ústava USA.

Druhy ústav

Demokratická Autokratická Tuhá Pružná

Česká republika je podle Ústavy parlamentní demokracií. Veškerá moc pochází z lidu, který ji vykonává prostřednictvím moci zákonodárné, výkonné a soudní. Charakterické postavení parlamentní demokracii má Parlament. V podmínkách České republiky je to Parlament České republiky, který má dominantní postavení nad výkonnou mocí, zejména vládou. Vláda je ze své činnosti odpovědna Parlamentu. Činnost vlády České republiky je soustředěna na výkon státní moc v mezích zákona a na základě zákona, které schválil Parlament.

1.2 Ústava České republiky Ústava České republiky obsahuje preambuli, má osm hlav a 113 článků (viz K ZAPAMATOVÁNÍ 2). V první hlavě s názvem „Základní ustanovení“, jsou vymezeny základní principy českého státu. Zde je stanoveno, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Atributy právního státu jsou dále obsaženy v ústavních zákonech, které tvoří ústavní pořádek státu. Příkladem nám poslouží Listina základních práv a svobod, kde v článku 4 odst. 3 je uvedeno, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Preambule, která uvozuje Ústavu, je slavnostním prohlášení nás občanů České republiky. V celém kontextu vyjadřuje zásady demokracie, kdy občané, lid je zdrojem veškeré moci. Preambule Ústavy můžeme rozdělit do dvou částí, historickou a současnou. Část historická se opírá o dějinné kořeny zemí Koruny České. Obnova samostatného českého státu byla uznána mezinárodními smlouvami. Prohlášením nezávislosti z 18.října roku 1918 se český národ ztotožnil se státností československou. Státností se v tomto kontextu rozumí existence samostatného státu a identita jeho příslušníků s tímto státem. Ústava v preambuli zavazuje občany k aktivitě, vytyčuje současné cíle, požaduje odhodlání budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku. To vše v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií.

Preambule ústavy

Zásada rovnoprávnosti znamená to, že nikdo z občanů ani dalších jednotlivců nemohou být zvýhodňování ani diskriminování. Každý občan má rovné postavení v právech i povinnostech. Subjektům mohou být povinnosti ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích. Péče o kulturní památky, lidové umění, český jazyk a literaturu, zachování rozmanitosti přírod-

Právní stát


11

ních druhů patří k předním povinnostem celé občanské společnosti, státu i jeho orgánů.

1.3 Hlava první – Základní ustanovení V první hlavě s názvem Základní ustanovení, jsou vymezeny základní principy českého státu. Jak bylo uvedeno výše, Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Datem 1.1.1993 není Česká republika částečně navazující na státnost československou, je unitárním státem. V tomto ohledu od tohoto data existuje jedna soustava nejvyšších státních orgánů, jedno občanství, jedno území vymezeno hranicemi státu a jeden právní řád. Od 1.5.2004 po vstupu České republiky do Evropské unie a přistoupení k právu ES/EU je ústavní systém ve smluvním rozsahu podřazen veřejnoprávnímu systému ES/EU.

Základní ustanovení

Svrchovanost znamená nezávislost na každé jiné státní moci v mezinárodních vztazích a rovnoprávnost s ostatními státy tzv.vnější suverenita, ale i územní výlučnost státní moci tzv. vnitřní suverenita. Dnem 1.1.1993 se stala Česká republika unitárním státem, není součástí žádné federace. Jednotností státu je vyjádřena skutečnost, že Česká republika nemůže být dělena na další celky například složena ze dvou republik.

Svrchovanost státu jednotnost státu

Demokratický právní stát charakterizuje tvorba, organizace a ustanovování státních orgánů a jejich činnost. Konkrétní způsob výkonu demokracie je vyjádřen a spojen s právem volebním, je definován i v hlavě druhé článku 6 Ústavy o moci zákonodárné založené na té zásadě, že politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Demokratický systém je založen na svobodě jednotlivce a jeho možnosti projevovat vůli a podílet se na chodu státu. Právní stát je stát, který státní moc vykonává pouze na základě zákona, v rámci práva a jeho prostřednictvím. Lze rovněž s určitostí konstatovat, že vstupem České republiky do Evropské unie získala ochrana demokracie tzv. „ nadnárodní garanci“.

Demokratický právní stát

Nezbytným předpokladem právního státu je právní jistota, která souvisí s požadavky stability práva, jeho tvorbou, interpretací i vlastní aplikací. Každý má možnost právo znát a mít jistotu, že v jeho věci bude rozhodováno podle práva a orgánem, který je k rozhodování příslušný. Každé vydané rozhodnutí v prvním stupni je přezkoumatelné a každému bude poskytnuta právní ochrana proti nesprávnému úřednímu postupu nebo nezákonnému rozhodnutí státní moci. Nález Ústavního soudu č. 91 /1994 Sb., uvádí, že princip právního státu vychází z priority občana před státem, a tím z priority základních občanských a lidských práv a svobod.

Právní jistota

Ústava v článku 1 odst. 2 stanoví, že „České republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodních smluv“. Stát je subjektem mezinárodního práva, který vstupuje do právních vztahů s oprávněnými subjekty. Uzavírání smlouvy (dohody, úmluvy, protokolu) a přijímaní závazku je věcí každého suverénního státu. Závazky, které Česká republika jako smluvní ujednání se subjekty mezinárodního práva přijala, respektuje a dodržuje. Takovými jsou například smlouvy schválené Parlamentem, smlouvy vládní, resortní, ale i jednostranné právní akty České republiky, akty některých mezinárodních institucí (například rozsudky mezinárodního soudu nebo rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů). Mezinárodní smlouvy, které jsou součástí právního řádu České republiky mají přednost před zákonem. Právní řád spojuje platnost mezinárodní smlouvy s jejím vyhlášením ve Sbírce mezinárodních smluv České republiky.

Závazky České republiky z mezinárodních smluv

Článek 2 Ústavy je dalším základním principem demokracie moci. Definování lidu, jako zdroje veškeré státní moci, zakládá vytvoření normotvorné moci přímou volbou lidem. Lid, jako subjekt moci, tuto může vykonávat sám, v naších podmínkách je státní moc uplatňován nepřímým způsobem. Spočívá v tom, že lid vykonává státní moc prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Základem každého lidského společenství je svobodný člověk, které-

Výkon státní moci, čl.2


12

mu státní moc má sloužit. Státní moc slouží všem občanům a její výkon je zákonným způsobem omezen (viz K ZAPAMATOVÁNÍ 5). Nejčastějším případem, kdy lid jako suverén vykonává státní moc přímo, je referendum. Význam referenda v současnosti v Evropě vrůstá, důvodem je rozhodování o vzdání se některých atributů suverenity státu spojených se vstupem do integračních sdružení.

Referendum

Stát je vykonavatelem veřejné moci. Na základě této skutečnosti disponuje právními prostředky k jejímu výkonu. V rámci veřejné moci je stát nadřazen, je v roli oprávněného vůči ostatním subjektům, jejichž chování reguluje právem, zajišťuje ho, vynucuje případně i sankcionuje. Stát je oprávněn určit postup chování jiných subjektů při výkonu státní správy, je však i zavázán jako orgán služby veřejnosti tuto vykonávat. Státní moc jako služba veřejnosti, vykonávána státními orgány může být uplatňována jen pokud je tak v zákoně uvedeno, jen v případech, v mezích a způsoby, které jsou zákonem stanoveny. Na rozdíl od státních orgánů, jejichž moc je vymezena a omezena, občané jsou svobodní ve svém jednání. Jen zákonem lze stanovit, povinnosti, zákazy a příkazy občanům.

Státní moc

V právním státě platí pravidlo, že vše co není právním předpisem občanům zakázáno, je jim dovoleno. Každý má jistotu, že se může proti zásahům do svých základních svobod a lidských práv dovolávat ochrany u nezávislé moci soudní. Je tak deklarován svobodný prostor jednání a činnosti člověka. Omezit tuto hranici svobody může pouze zákon, který zakáže jednání nebo jednání uloží. Povinnost člověka něco konat, něčeho se zdržet, něco strpět musí být veřejnou moci výslovně určena.

Co není zakázáno, je dovoleno

Článek 3 Ústavy stanoví, že součástí ústavního pořádku je Listina základních práv a svobod (dále jen Listina). Tím lze nalézt spojitost dvou hmotně právních předpisů nejvyšší právní síly, nicméně jedná se o dva samostatné dokumenty. Po vzniku České republiky tj. 1.1.1993 byla Listina zařazena do ústavního pořádku jako dokument č. 2 hned po Ústavě. Ústavní zakotvení principu, že práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci je znakem právního státu ( článek 4 Ústavy). Autonomie soudní moci garantuje ochranu práv a svobod před možným ohrožením ze strany moci výkonné.

Součást ústavního pořádku je Listina základních práv a svobod

Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Ústava ČR vyjadřuje základní zásady politického systému České republiky, jakými jsou svobodný a dobrovolný vznik politických stran a jejich volná soutěž v podmínkách demokratického právního státu. Prostřednictvím politických strana se občané podílí na politickém životě a realizují tak svá politická práva. Snahou politických stran je získat co největší podíl na státní moci v nejdelším časovém období. Rozhodující je získání přízně voličů projevenou při volbách.Článek 6 Ústavy vyjadřuje hlavní princip zastupitelské demokracie. Stanoví, že „politická rozhodnutí jsou výsledkem svobodného hlasování, vyjádřeného vůlí většin,. rozhodování většiny dbá názorů menšin“. Vyjadřuje se tím jeden ze základních demokratických principů vztahujících se na politické rozhodování. Ústava ČR zajišťuje pluralitu názorů i práva těch, kteří nepatří k většině, odmítá systém jedné politické strany nebo systém, v němž má jedna politická strana řídící úlohu.

Politický systém Čl. 6

Politická rozhodnutí

Působit mohou jen strany, které odmítají násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Zákonná úprava politických stran umožňuje zakládat politické strany a politická hnutí, sdružovat se v nich při zachování principu jejich oddělení od státu. O pozastavení činnosti nebo rozpuštění politických stran rozhoduje Nejvyšší soud. O tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany, je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony rozhoduje Ústavní soud.

Pozastavení činnosti politických stran

Základním principem tak důležitého aspektu jakou je příroda, je požadavek trvale udržitelného rozvoje, který současným i budoucím generacím zachová možnost uspokojovat jejich základní

Šetrné využívání zdrojů a


životní potřeby. V tomto ohledu je v článku 7 Ústavy uvedeno, že stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství. Na rozdíl od výčtu vyjádřeném v preambuli, určuje povinnosti a odpovědnost státu ve vztahu k životnímu prostředí a stanoví hlavní zaměření jeho činnosti. Stanovená odpovědnost státu neznamená jen odpovědnost právní, ale též odpovědnost politickou a morální. Jen stát může komplexně řešit ochranu životního prostředí, neboť ekologické škody přesahují hranice jednotlivých států a jejich dosah postihuje i další generace.

13 ochrana přírodního bohatství Čl. 7

Konkrétní zákony schválené Parlamentem musí zabezpečit šetrnost při využívání přírodních zdrojů a způsob i metody ochrany životního prostředí a přírodního bohatství. Stát si proto musí vyhradit dostatek prostředků, aby takové úkoly mohl plnit při výkonu veřejné správy i v mezinárodním měřítku. Ochrana přírodních zdrojů a přírodního bohatství je v zájmu celé společnosti a musí být zachována v zájmu současné i příštích generací. Článkem 8 Ústavy je samospráva je chápána jako oprávnění určitého společenského organismu územní samosprávy jako veřejnoprávní korporace, obstarávat určitý, právem vymezený okruh záležitostí samostatně, relativně nezávisle na státu, jehož je součástí. Ústavou se zaručuje samospráva územních samosprávných celků. Tento princip je pak dále rozveden v samostatné sedmé hlavě ústavy. Pojem „zaručuje se“ je zároveň právem územních samosprávných celků očekávat od státu, že obsah samosprávy bude naplněn v zákonodárství, a že v celé své činnosti (zákonodárné, výkonné, soudní) bude stát tento princip respektovat. Samospráva je oddělena od státní správy. Stát pouze právními předpisy určuje prostor, v němž se má samospráva pohybovat a rozhodovat, státu přísluší právní dozor nad jednáním samosprávy. Pro vytváření společné platformy místní samosprávy v širších souvislostech má význam Evropská charta místní samosprávy jako dokument Rady Evropy. Nutnými předpoklady naplnění principu územní samosprávy je kromě legislativního zajištění vytvoření kvalitních samosprávných orgánů a zejména vlastní finanční a majetkové zdroje samosprávného celku. Stát garantuje naplňování úlohy samosprávy, svými orgány právního dozoru i spoluvytvářením celkového společenského klimatu.

Územní samospráva Čl. 8

Ústava ve svém článku 9 odstavci prvním proklamuje, že jedinou formou její změny nebo doplnění je ústavní zákon s předepsaným zákonodárným procesem a to na základě souhlasného vyjádření kvalifikované většiny obou komor Parlamentu. Ústava patří mezi tuhé „rigidní“ ústavy, na rozdíl od ústav typu pružných, k jejímu vzniku, změně nebo zániku patří ztížený proces rozhodování. Takovému ztíženému procesu podléhají všechny ústavní zákony, které tvoří ústavní pořádek České republiky. Článek 9 dále stanoví, že výkladem právních norem nelze opravit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu. Toto ustanovení je pojistkou pro to, aby nebyly ohroženy základy demokratického státu. Garancí dodržování chráněných demokratických hodnot je i přezkumná činnost Ústavního soudu.

Změny ústavních zákonů Čl. 9

Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Toto ustanovení v článku 10 Ústavy řeší vztah mezinárodních smluv k vnitrostátnímu právu. Česká republika je součástí mezinárodního společenství států, přijímá závazky z uzavřených právních vztahů a za jejich plnění nese odpovědnost. V článku 10 a Ústavy je stanoveno, že mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci. K ratifikaci mezinárodní smlouvy je třeba souhlasu Parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, že k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu. Příkladem nám bude mezinárodní smlouva uzavřena dne 16.4.2003 tzv. Athénská smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unií. Na jejím základě byly některé pravomoci převedeny na orgány mezinárodních organizací „Evropské společenství, Evropské společenství pro atomovou energií a na „Evropskou unií“. (Viz K ZAPAMATOVÁNÍ 3).

Mezinárodní smlouvy a jejich závaznost Čl. 10

V článku 10b Ústavy je učiněn důležitý krok, kterým je upraven vztah Parlamentu k vládě, uvá-

Vztah vlády a


14

dí se zde, že „vláda pravidelně a předem informuje Parlament o otázkách souvisejících se závazky vyplývajícími z členství České republiky v mezinárodní organizaci nebo instituci Komory Parlamentu se vyjadřují k připravovaným rozhodnutím takové mezinárodní organizace nebo instituce způsobem, který stanoví jejich jednací řády“. Vláda České republiky předkládá Poslanecké sněmovně prostřednictvím výboru pro evropské záležitosti, návrhy aktů ES a EU se svým stanoviskem. Poslanecké sněmovně i Senátu předkládá též informace o vývoji EU, o přejímání závazku vyplývajících z členství v EU, o komunikačních dokumentech předávaných přímo orgány EU. Obě komory Parlamentu připravovaná rozhodnutí zkoumají s přihlédnutím k záměrům vlády. Vyjádření obou komor je buď podpora stanoviska vlády nebo doporučení změn, případně odmítnutí. Vláda není usnesením komor vázána, pro další rozhodování je však nezbytné, aby vláda znala názor obou komor a v intencích těchto získaných informací jednala v orgánech mezinárodních institucí. Území České republiky tvoří nedílný celek, jehož státní hranice mohou být měněny jen ústavním zákonem, tak je stanoveno článkem 11 Ústavy. zemí to je jeden ze základních znaků státu, tedy jeho suverenity. Zakotvení nedílnosti celku České republiky navazuje na ustanovení o jednotnosti republiky. Územní svrchovanost státu znamená svobodné nakládání se svým územím a prostřednictvím svých ústavních orgánů převést smlouvou část území jinému státu nebo přijmout na základě smlouvy od jiného státu část jeho území. S územím státu souvisí pojem státní hranice. Státní hranicí se rozumí myšlená čára na zemském povrchu, ohraničující území, na něž se vztahuje svrchovanost určitého státu. Tato čára ohraničuje výsostnou oblast státu na povrchu země, pod zemí i nad ní. Státní hranice celku mohou být měněny jen ústavními zákony. Hranice byly zaručeny mezinárodními smlouvami a stvrzeny ústavními zákony. Zákon č. 312/2001 Sb., o státních hranicích ve znění pozdějších předpisů upravuje ve věcech státních hranic České republiky výkon státní správy, práva a povinnosti fyzických osob a právnických osob.

Parlamentu k otázkám závazků vyplývajících z členství v EU Čl. 10b

Státní občanství patří neodmyslitelně k institutům Ústavy, je charakterizováno jako právní status. Článek 12 Ústavy uvádí, že nabývání a pozbývání státního občanství České republiky stanoví zákon. Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. Státní občanství je důležitým prvkem postavení občana ve společnosti, určuje vzájemnost vztahů se státem. Zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství upravuje podrobně podmínky státního občanství jeho vznik, změnu nebo zánik.

Státní občanství české republiky Čl. 12

Státní občanství vzniká a zaniká z důvodů stanovených vnitrostátním právem, možný je však rovněž vznik a zánik státního občanství na základě mezinárodní smlouvy. Důsledkem státoobčanského svazku je to, že jen na státní občany se vztahuje právní řád daného státu v plném rozsahu, zatímco další osoby, pobývající na území státu - cizinci, bezdomovci, jsou podřízeny svrchované státní moci, ale nemohou být nositeli těch práv a povinností, které jsou dány pouze státním občanům.

Vznik a zánik státního občanství

Státní občanství České republiky se nabývá: • narozením, • osvojením, • určením otcovství, • nalezením na území České republiky, • prohlášením • udělením. (Viz K ZAPAMATOVÁNÍ 4).

Nabývání státního občanství

Státní občanství České republiky se pozbývá: • prohlášením, • nabytím cizího státního občanství. Prokazování státního občanství lze uskutečnit občanským průkazem, cestovním dokladem, osvědčením, popřípadě potvrzením o státním občanství České republiky, vysvědčením o právní

Pozbývání státního občanství

Území České republiky Čl. 11


15

způsobilosti k uzavření manželství, je-li v něm údaj o státním občanství České republiky uveden. (Viz K ZAPAMATOVÁNÍ 4). Určení hlavního města má symbolický význam. Hlavním městem České republiky je Praha jsou s ní spojeny důležité dějinné události ovlivňující vývoj naší vlasti. Hlavní město symbolizuje celý stát je tzv. sídelním městem, nachází se zde nejvyšší orgány státní moci a správy. Praha se vyvíjela po zhruba tisíc let jako dominantní centrum politického, hospodářského a kulturního života Českého státu.Územní základ hlavního města byl stanoven zákonem č. 347/1997 Sb.,o vytvoření vyšších územních samosprávných celků. Zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze mj. uvádí, že hlavní město je tvořeno 111 katastrálními územími. Málo které hlavní město na světě je úzce spjato s historií svého národa a státu jako Praha, která byla od počátku centrem českého státu a toto postavení si udržela až do současné doby.Hlavní město Praha je zároveň: • obcí (základní článek státu) • statutárním městem ( člení se na částí, v čele stojí primátor) • krajem • sídelním městem ( jsou zde sídla nejvyšších orgánů státu)

Hlavní město ČR

Státními symboly vyjadřuje stát svou identitu, ideje a tradice a odlišuje se jimi od států jiných. Ve státních symbolech se nejvýrazněji projevuje vztah ke kontinuitě státu a k tradicím jeho státnosti, jsou výrazem svrchovanosti státu. Ve státních symbolech České republiky se naplňují slova Preambule o navázání na dávné tradice zemí Koruny české a státnosti české.

Státní symboly ČR čl.14

Státní symboly jsou vnějším vyjádřením existence státu. Prezentuji jeho státnost, suverenitu, nezávislost i jednotu. Státní symboly jsou prostředkem ztotožnění se občanů se svým státem. Postupně se vytvářelo jejich pojetí, měnil se počet, druhy i způsob jejich právního zakotvení. Název „státní symboly“ pro státní vlajku a státní znaky zavedl až zákon č. 269/1936 Sb.z.a n.,o užívání vlajek, znaků a jiných symbolů. Základem symboliky Československa byly při jeho vzniku symboly státu. Prvním právně upraveným symbolem byl zpočátku jenom státní znak. Státními symboly České republiky současnosti jsou: • velký státní znak, malý státní znak, • státní barvy, • státní vlajka, • vlajka prezidenta republiky, • státní pečeť, • státní hymna. Státní symboly jsou vnějším výrazem svrchovanosti státu. Pro používání symbolů platí zvláštní zákon. Velký znak se používá na platidlech, insigniích starostů, zevní označení budov, ale i v zasedacích síních státních orgánů. Malý znak se požívá na pečetě státních orgánů. Státní vlajka se používá při slavnostních příležitostech, je stále vyvěšena na budovách Parlamentu. Vlajka prezidenta republiky je vyvěšena na Pražském hradě jeli prezident v ČR. Státní pečeť užívá prezident republiky – používá se na listiny mimořádného významu. Státní hymna se užívá stejně jako státní vlajka – při slavnostních příležitostech. Za státní symboly, které doplňuji v určitém slova smyslu můžeme považovat například státní svátky, státní vyznamenání a řády, hlavní město i Pražský hrad.

Použití státních symbolů ČR


16

K ZAPAMATOVÁNÍ 1

Ústavní pořádek

Ústava České republiky

Listina základních práv a svobod

Ostatní ústavní zákony

Předmět Ústavního práva

Úprava základních právních vztahů

Tvorba základních principů uspořádání státu

Stanovení pravomocí státních orgánů

Základní práva a svobody občana a člověka


17

K ZAPAMATOVÁNÍ 2 ÚSTAVA ČR

PREAMBULE

HLAVA 1

Základní ustanovení

HLAVA 2

Moc zákonodárná

HLAVA 3

Moc výkonná

HLAVA 4

Moc soudní

HLAVA 5

Nejvyšší kontrolní úřad

HLAVA 6

Česká národní banka

HLAVA 7

Územní samospráva

HLAVA 8

Přechodná a závěrečná ustanovení

K ZAPAMATOVÁNÍ 3 Podle ústavního zákona č. 515/2002 sb., o referendu o přistoupení české republiky k evropské unií měl každý občan, který dovršil věku 18 let, právo hlasovat. Vyhlášený výsledek referenda, kterým bylo přistoupení ČR k EU schváleno, nahradil souhlas parlamentu k ratifikaci smlouvy o přistoupení (hlasovalo 4 457 206 občanů, počet kladných hlasů 3 446 758, záporně se vyjádřilo 1 010 448 občanů). Referendum vyhlášené prezidentem české republiky proběhlo ve dnech 13 – 14.6.2003.


18

K ZAPAMATOVÁNÍ 4

NABÝVÁNÍ STÁTNÍHO OBČANSTVÍ Narozením

Osvojením

Nalezením na území ČR

Udělením

Určením otcovství

Prohlášením

POZBÝVÁNÍ STÁTNÍHO OBČANSTVÍ

Prohlášením

Nabytím cizího státního občanství


19

K ZAPAMATOVÁNÍ 5

Státní moc Moc zákonodárná Parlament Poslanecká sněmovna

Senát

Moc výkonná

Prezident

Vláda

Státní zastupitelství

Moc soudní Ústavní soud

Nejvyšší soud

Nejvyšší správní soud

Vrchní soud Krajský soud Okresní soud


20

K ZAPAMATOVÁNÍ 6

Právní řád České republiky

• • •

Mezinárodní smlouvy; Ústavní zákony; Komunitární právo, zakládající smlouvy ES/EU.

• • • •

Zákony; zákonná opatření Senátu; nálezy Ústavního soudu; Komunitární právo odvozené od právní normy.

• •

Nařízení vlády České republiky; Právní předpisy ministerstev a jiných ústředních správních orgánů.

SHRNUTÍ KAPITOLY ÚSTAVNÍ PRÁVO Ústavní právo je vedoucí právní odvětví. Ústava jako výraz suverenity státu a základ práva veřejného a Listina základních práv a svobod jako základ práva soukromého tvoří součást ústavního práva. Ústavní zákony jsou prvotní právní předpisy nejvyšší právní síly. Od zákonů běžných se liší názvem, způsobem přijímání (kvalifikovanou třípětinovou většinou) a právní silou. Obsahem ústavních zákonů jsou nejzávažnější právní normy.

Ústavní zákony

Lid je zdrojem veškeré státní moci, vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Atributy právního státu jsou obsaženy v normách ústavních zákonů, které tvoří ústavní pořádek státu. Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

Státní moc

ČR dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodních smluv, zde nacházíme vazbu mezi vnitrostátním právem a právem mezinárodním v rozlišuje. Závazky vyplývající z mezinárodního práva jsou všechna smluvní ujednání ČR se subjekty mezinárodního práva, která ji zavazují. Patří zde nejenom smlouvy schválené Parlamentem, ale i smlouvy vládní, resortní a též např. jednostranné právní akty České republiky. Česká republika je parlamentní demokracií. Veškerá moc vychází z lidu, který ji vykonává prostřednictvím moci zákonodárné, výkonné a soudní.

Mezinárodní smlouvy

Základním principem je požadavek trvale udržitelného rozvoje, který současným i budoucím generacím zachová možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystému. Samospráva je chápána jako oprávnění určitého společenského organismu územní samosprávy územního celku jako veřejnoprávní korporace, obstarávat určitý, právem vymezený okruh záležitostí samostatně, relativně nezávisle na širším společenském mechanismu tj. státu, jehož je součástí.

Povinnost státu

Území České republiky tvoří nedílný celek, jehož státní hranice mohou být měněny jen ústavním zákonem. Zakotvení nedílnosti území České republiky navazuje na ustanovení čl. 1 Ústavy

Území ČR


21

o jednotnosti republiky. Území České republiky je vymezeno státními hranicemi. Hranicí se rozumí myšlená čára na zemském povrchu, ohraničující území, na něž se vztahuje svrchovanost určitého státu. Tato čára ohraničuje výsostnou oblast státu na povrchu země, pod zemí i nad ní. Hranice byly zaručeny mezinárodními smlouvami, a stvrzeny ústavními zákony. Málokteré hlavní město na světě je tak úzce spjato s historií svého národa a státu jako Praha, která byla od počátku centrem českého státu a toto postavení si udržela po celý středověk a novověk až do současné doby.

Hlavní město

Státními symboly vyjadřuje stát svou identitu, ideje a tradice a odlišuje se jimi od států jiných. Ve státních symbolech se nejvýrazněji projevuje vztah ke kontinuitě státu a k tradicím jeho státnosti.

Státní symboly


KONTROLNÍ OTÁZKA 1 Charakterizujte následující pojmy:

• • • • • •

Ústavní právo Ústava ČR – obecná charakteristika Právní stát Politický systém ČR Státní občanství Symboly České republiky

22


23

2 MOC ZÁKONODÁRNÁ, MOC VÝKONNÁ RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY MOC ZÁKONODÁRNÁ, MOC VÝKONNÁ Již ze střední školy víte, že státní moc tvoří moc zákonodárná, výkonná a soudní. V této kapitole je pojednáno o dvou ze tří mocí ve státě, a to moci zákonodárné a výkonné. Moc zákonodárná je v Ústavě České republiky svěřována Parlamentu, který je tvořen dvěma komorami. Právo volit a být volen do obou komor má každý občan České republiky. Volbám z pohledu všeobecného, rovného a přímého volebního práva je věnován v této části samostatný výklad.

Volební právo

Další z části této kapitoly objasňuje postavení poslance, zasedání komor, přijímaní usnesení orgánů státní moci, překládání návrhu zákona, průběh legislativního procesu, publikaci právních předpisů v našem právním řádu i jedné z důležitých pravomocí poslanců jakou je interpelace členů vlády a samotné vlády.

Legislativní proces

Moc výkonnou vymezuje druhá část kapitoly, ve které má své místo prezident republiky s jeho pravomocemi, postavení vlády, jejími úkoly ve veřejné správě. Postavení prezidenta republiky, jeho volbě, složením slibu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny, volební období a pravomoci najdeme v této části kapitoly. Funkcí ve vrcholné výkonné moci, kterou má vláda, její jmenování, složení pravomoci, správa státu, plnění úkolů a povinností, prostřednictvím nařizování, organizace i donucení je předposledním oddílem kapitoly. Krátký vstup do problematiky státního zastupitelství, odpovědnosti, jeho místa ve výkonné moci je předložen v závěru kapitoly.

Moc výkonná

CÍLE KAPITOLY MOC ZÁKONODÁRNÁ, MOC VÝKONNÁ Po úspěšném a aktivním absolvování této KAPITOLY Budete umět:

Budete umět

Získáte:

Získáte

• definovat konkrétní rozsah činnosti moci zákonodárné a výkonné, • objasnit legislativní proces přijímání normativních aktů včetně stanovené publikace jednotlivých právních předpisů, • popsat činnost představitelů výkonné moci tj. prezidenta republiky, vlády z hlediska jejich postavení a svěřené pravomoci.

• další podrobné informace o systému uspořádání státní moci ve státě, • podrobný přehled o orgánech moci zákonodárné, výkonné a soudní.

Budete schopni:

• rozpoznat principy právních poměrů dělení státní moci, zákonodárného procesu a postavení ústavních činitelů ve schvalovacím procesu, • odborně diskutovat o volbě prezidenta republiky, rozhodování vlády České republiky a jejího postavení v systému veřejné správy.

Budete schopni


24


KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY MOC ZÁKONODÁRNÁ, MOC VÝKONNÁ Moc zákonodárná, zákon, mezinárodní smlouva, moc výkonná, nařízení vlády, Parlament, Poslanecká sněmovna, Senát, zákonné opatření Senátu, prezident republiky, rozhodnutí prezidenta republiky, vláda,nařízení vlády, ministerstvo, ústřední správní úřad, vyhláška.

Klíčová slova

2.1 Hlava druhá – Moc zákonodárná Ústava České republiky vychází z dělby moci. Zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu, ten je tvořen dvěma komorami, Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Parlament má výlučné právo přijímat návrhy zákonů a schvalovat je. Zákonodárnou moc lze charakterizovat jako tvorbu psaného práva s právní silou zákonů, které upravují práva a povinnosti subjektů a kompetenci orgánů veřejné moci. Parlament vykonává své pravomoci pouze jako celek, tj. ve spolupráci nebo posloupnosti obou komor, nejde o dva samostatné subjekty. Senát Parlamentu České republiky plní funkci ochránce stability státu a jeho právního řádu, zastupování zájmů územních celků, menšin a občanů.

Článek 15 Ústavy

Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, kteří jsou voleni na dobu čtyř let. Senát má 81 senátorů, kteří jsou voleni na dobu šesti let (první zasedání bylo dne 9.12.1996). Každé dva roky se volí třetina senátorů. Počet poslanců 200 je stanoven fixně. Volební období není vázané na každého poslance zvlášť, ale vztahuje se na období celé Poslanecké sněmovny. Volební období sněmovny se může lišit od období výkonu mandátu jednotlivými poslanci v případě, kdy dojde například k zániku mandátu poslance, kde na jeho místo nastupuje náhradník. Znakem odlišení komor je tedy rozdíl ve způsobu ustanovování. Počet senátorů byl stanoven na 81, každé dva roky, z důvodu postupné obměny Senátu je voleno 27 senátorů, tj. jedna třetina členů Senátu. Senát je komora stále činná, nerozpustitelná a i v době voleb má 2/3 svých Ústavou stanovených členů, takže je schopna plnit všechny své funkce.

Struktura Parlamentu, čl.16

Ze způsobu volby senátorů po dvou letech vyplývá, že jedna třetina bude mít volební období pouze dvouleté, druhá třetina čtyřleté a pouze jedna třetina standardní šestileté. Zákon o volbách do Parlamentu se s tímto problémem vypořádává tak, že zde vypočítává obvody, v nichž jsou senátoři voleni v prvních volbách na dva roky, dále obvody, v nichž jsou voleni na 4 roky a ve zbývajících obvodech jsou senátoři voleni na 6 let. Volební obvody jsou seřazeny od západu na východ ČR a rozdělení podle volebních období se pravidelně opakuje (např. dvouleté volební období je v obvodech 1, 4, 7, 10 atd.). Volby do obou komor se konají ve lhůtě počínající třicátým dnem před uplynutím volebního období a končí dnem jeho uplynutí. Byla-li Poslanecká sněmovna rozpuštěna, konají se volby do šedesáti dnů po jejím rozpuštění.

Volby, čl.17

Vyhlášení voleb ve Sbírce zákonů České republiky je v pravomoci prezidenta republiky. Jeho rozhodnutí podléhá kontrasignaci předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Volby do obou komor Parlamentu konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Právo volit má každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let (všeobecné volební právo). Poslanci jsou do Poslanecké sněmovny voleni systémem proporcionálním a Senát

Vyhlášení voleb

Poslanecká sněmovna

Senát

Tajné hlasování čl.18 Všeobec-


systémem většinovým. Senátoři jako osobnosti volené většinovým způsobem v menších volebních obvodech mají být zástupci místních zájmů a regionů v zákonodárném sboru, mají jednat rovněž jako zástupci menšin, které nemají možnost zvolit své zástupce v systému poměrného zastoupení s velkými volebními obvody. Přímým volebním právem se rozumí, to že poslanci do Poslanecké sněmovny a senátoři do Senátu jsou voleni přímo občany. Rovným aktivním volebním právem se rozumí rovnost váhy hlasu každého jednotlivého občana.

25 né, přímé,rovné volební právo

Do Poslanecké sněmovny může být zvolen každý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 21 let. Do Senátu může být zvolen každý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 40 let. Mandát poslance nebo senátora vzniká zvolením. Nikdo nemůže být současně členem obou komor Parlamentu. S funkcí poslance nebo senátora je neslučitelný výkon úřadu prezidenta republiky, funkce soudce a další funkce, které stanoví zákon (například s funkcí poslance nebo senátora je neslučitelný výkon úřadu prezidenta republiky). Poslanec nebo senátor, který je členem vlády, nemůže být předsedou či místopředsedou Poslanecké sněmovny nebo Senátu ani členem parlamentních výborů, vyšetřovací komise nebo komisí. Poslanec složí předepsaný slib na první schůzi Poslanecké sněmovny, které se zúčastní. Senátor složí slib na první schůzi Senátu, které se zúčastní.

Vznik mandátu, čl.19 Neslučitelnost funkcí, čl.22 Složení slibu, čl. 23

Mandát poslance nebo senátora zaniká: • odepřením slibu nebo složením slibu s výhradou, • uplynutím volebního období, • vzdáním se mandátu, • ztrátou volitelnosti, • u poslanců rozpuštěním Poslanecké sněmovny, vznikem neslučitelnosti funkcí. Poslanec nebo senátor se mohou kdykoliv vzdát svého mandátu. Poslanec nebo senátor se může svého mandátu vzdát prohlášením učiněným osobně na schůzi komory, jejímž je členem. Akt rezignace nevyžaduje odůvodnění. Rezignaci není možno vzít zpět, jde o jednostranný úkon člena obou komor Parlamentu.

Zánik mandátu, čl. 25

Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy. Osobní výkon mandátu znamená, že poslanci a senátoři jsou povinni se účastnit jednání ve svých komorách. Zastupování je nepřípustné. Poslanci a senátoři musí vykonávat svůj mandát v zájmu všeho lidu a podle nejlepšího svědomí a vědomí. Poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech. Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem.

Osobní výkon funkce, čl. 26, 27

Poslanecká sněmovna volí a odvolává předsedu a místopředsedy Poslanecké sněmovny, jsou řídícími představiteli komory. Senát volí a odvolává svého předsedu a místopředsedy i tito jsou vrcholnými představiteli komory. Počet místopředsedů, jejich působnost a délka výkonu činnosti je na samotné sněmovně případně na jednacích řádech, kterými se řídí. Mezi pravomoci předsedy Poslanecké sněmovny patří mj.zastupovat sněmovnu navenek, přijmout slib prezidenta republiky, podepisovat zákony jako první v pořadí, prezidentem republiky předsedou vlády.

Představitelé Poslanecké sněmovny, čl. 29

Poslanecká sněmovna i Senát mohou zřizovat své orgány a to komise nebo výbory. Poslanec nebo senátor, který je členem vlády, nesmí být volen do těchto orgánů Parlamentu. Pro vyšetření věci veřejného zájmu může Poslanecká sněmovna zřídit vyšetřovací komisi, navrhne-li to nejméně pětina poslanců.Pravidla pro jednání této komise jsou obsažena v příloze zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny Parlamentu. Mezi procesní zásady patří mj. právo předvolat svědka k jednání, pokud by se nedostavil k jednání, může být i předveden, komise může ustanovit znalce i přezkoumání posudku.

Orgány a komise Parlamentu, čl. 30, 31,32


26

Dojde-li k rozpuštění Poslanecké sněmovny, přísluší Senátu přijímat právní předpis a to zákonná opatření ve věcech, které nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona. Zákonné opatření může Senátu navrhnout jen vláda. Po schválení tento právní předpis Senátu podepisuje předseda Senátu, prezident republiky a předseda vlády, vyhlašuje se stejně jako zákony ve Sbírce zákonů České republiky. Zákonné opatření Senátu musí být schváleno Poslaneckou sněmovnou na její první schůzi. Neschválí-li je Poslanecká sněmovna, pozbývá platnosti.

Pravomoci Senátu k vydání právního předpisu,čl. 33

Zasedání komor jsou stálá. Zasedání Poslanecké sněmovny svolává prezident republiky tak, aby bylo zahájeno nejpozději třicátý den po dni voleb. Pokud by tak neučinil, sejde se Poslanecká sněmovna třicátý den po dni voleb. Zasedání komory může být usnesením přerušeno. Celková doba, po kterou může být zasedání přerušeno, nesmí překročit sto dvacet dnů v roce. V době přerušení zasedání může předseda Poslanecké sněmovny nebo Senátu svolat komoru ke schůzi před stanoveným termínem. Učiní tak vždy, požádá-li jej o to prezident republiky, vláda nebo nejméně pětina členů komory. Zasedání Poslanecké sněmovny končí uplynutím jejího volebního období nebo jejím rozpuštěním. Zasedáním se rozumí jednání všech zvolených poslanců nebo senátorů v budově, na které je vyvěšená státní vlajka a mohou být zde uskutečňovány všechny činnosti a rozhodovací pravomoci zákonodárného orgánu. Stálostí se pak rozumí nepřetržité plnění svých funkcí obou komor tedy i zasedání komisí, výborů a dalších orgánů.

Zasedání obou komor Parlamentu,čl. 34

Prezident republiky má právo rozpustit Poslaneckou sněmovnu. Toto rozhodnutí nepodléhá kontrasignaci předsedy vlády. Prezident republiky je omezen taxativním výčtem případů, kdy tak může učinit, například jestliže Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny. Dalším důvodem rozpuštění Poslanecké sněmovny je i to, že zasedání Poslanecké sněmovny bylo přerušeno po dobu delší, než je přípustné a nebo Poslanecká sněmovna nebyla po dobu delší tří měsíců způsobilá se usnášet, ačkoliv nebylo její zasedání přerušeno a byla v té době opakovaně svolána ke schůzi.

Právo rozpustit Poslaneckou sněmovnu, čl. 35

Schůze obou komor jsou veřejné, jde o získání informací osobní účastí na zasedání nebo zprostředkovaně, veřejnoprávními médií (televize, tisk).Veřejnost však může být vyloučena. Důvody vyloučení jsou stanoveny zákonem, například projednávání otázek obrany a bezpečnosti státu, utajované skutečností aj. Společnou schůzi komor svolává předseda Poslanecké sněmovny. Konají-li obě komory společnou schůzi, svolává ji předseda Poslanecké sněmovny a pro její jednání platí jednací řád Poslanecké sněmovny. Ústava upravuje, kdy je povinnost konat společnou schůzi, je tomu tak při volbě prezidenta republiky, nebo vystoupení hlavy státu.

Schůze komor, čl. 36,37

Členové vlády mají právo se účastnit schůzí obou komor, jejich výborů i komisí. Udělí se jim slovo, pokud o to požádají. Jen Poslanecká sněmovna může člena vlády předvolat. Člen vlády je povinen se dostavit vždy osobně na jednání schůze Poslanecké sněmovny (interpelace poslance vůči členovi vlády),toto ustanovení je chápáno jak ústavní odpovědnost vlády vůči Poslanecké sněmovně. Prezident republiky je ústavním činitelem, který rovněž má právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu a jejich výborů. I jemu bude uděleno slovo, pokud o to požádá.

Účast členů vlády na schůzi komor,čl.38

Komory jsou způsobilé se usnášet za přítomnosti alespoň jedné třetiny svých členů. K přijetí usnesení komory je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců nebo senátorů, nestanoví-li Ústava jinak. K přijetí usnesení o vyhlášení válečného stavu a k přijetí usnesení o souhlasu s vysláním ozbrojených sil České republiky mimo území České republiky nebo s pobytem ozbrojených sil jiných států na území České republiky, jakož i k přijetí usnesení o naší účasti v obranných systémech mezinárodní organizace, jíž jsme, je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců a nadpoloviční většiny všech senátorů. K přijetí ústavního zákona a souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů. K přijetí volebního zákona je potřeba schválení obou komor Parlamentu. Souhlas obou komor se týká i otázky vypovězení války a vyslání ozbrojených sil mimo území České republiky.

Usnášení schopnost obou komor parlamentu, čl.39, 40


27

Návrh zákona může podat Poslanecké sněmovně poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího zemního samosprávného celku. Parlament mj. rozhoduje o vyhlášení válečného stavu, je-li Česká republika napadena, nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení. Vyslovuje též souhlas s vysláním ozbrojených sil České republiky mimo území České republiky. Z hlediska rozhodovacích pravomocí je nezbytné na tomto místě uvést činnost vlády na daném úseku. Článek 43 odst.5 Ústavy uvádí,vláda rozhoduje například o průjezdu ozbrojených sil jiných států přes území České republiky nebo o jejich přeletu nad územím České republiky. O rozhodnutích takového charakteru informuje vláda neprodleně obě komory Parlamentu. Parlament může rozhodnutí vlády zrušit; ke zrušení rozhodnutí vlády postačuje nesouhlasné usnesení jedné z komor přijaté nadpoloviční většinou všech členů komory.

Zákonodárná iniciativa, čl. 41, 42, 43, 44

Návrh zákona o státním rozpočtu a návrh státního závěrečného účtu však podává vláda, neboť to vyplývá z její odpovědnosti za správu státu. Rozpočet státu je nejdůležitějším nástrojem vládní politiky a výrazem odpovědnosti vlády za správu státu Poslanecké sněmovně. Jde o zákon, při jehož přijímání nemá Senát v zákonodárném procesu svou iniciativu, důvodem je to, že jeho posláním není ovlivňovat činnost vlády v této oblasti. Zákon o státním rozpočtu je přijat okamžikem jeho schválení v Poslanecké sněmovně. Vláda má právo se vyjádřit ke všem předkládaným návrhům zákonů. Na druhé straně má vláda povinnost se vyjádřit k zákonům s dopadem na státní rozpočet.

Návrh zákona o státním rozpočtu

Do působnosti Poslanecké sněmovny patří zejména mj. projednávat návrhy zákonů a vyslovovat s nimi souhlas, schvalovat společně se Senátem volební zákon, zákon o zásadách jednání a styku obou komor Parlamentu mezi sebou, jakož i navenek a zákon o jednacím řádu Senátu, usnášet se o zákonu o státním rozpočtu, usnášet se o návrhu státního závěrečného účtu, schvalovat zákonná opatření Senátu, projednávat mezinárodní smlouvy vyžadující souhlas Parlamentu a vyslovovat s nimi souhlas. Jednací řád Poslanecké sněmovny stanoví, že po vyjádření vlády k návrhu zákona, nebo nevyjádří-li se vláda k takovému návrhu do 30 dnů od doručení žádosti, doporučí do 15 dnů organizační výbor jejímu předsedovi, který zařadí předložený návrh zákona se stanoviskem vlády na pořad schůze Poslanecké sněmovny. Poslanecká sněmovna projednává předložené návrhy zákonů ve trojím čtení, na závěr třetího čtení nejdříve hlasuje o návrzích na zamítnutí návrhu zákona vznesených ve druhém čtení, poté o pozměňovacích, popřípadě jiných návrzích k návrhu zákona. Ústava v článku 39 stanoví, že k přijetí usnesení komory je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců nebo senátorů, nestanoví-li Ústava jinak. Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu. Senát projedná návrh zákona a usnese se k němu do třiceti dnů od jeho postoupení, svým usnesením návrh zákona schválí nebo zamítne nebo vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy anebo vyjádří vůli nezabývat se jím. Jestliže Senát vyjádří vůli nezabývat se návrhem zákona, je tímto usnesením návrh zákona přijat.

Legislativní proces čl. 45, 46, 47, 48

K ratifikaci mezinárodních smluv upravujících práva a povinnosti osob, spojeneckých, mírových a jiných politických, z nichž vzniká členství České republiky v mezinárodní organizaci, hospodářských, jež jsou všeobecné povahy, o dalších věcech, jejichž úprava je vyhrazena zákonu, je třeba souhlasu obou komor Parlamentu. Ratifikací rozumíme formální slavnostní potvrzení smlouvy před tím, sjednané a podepsané prezidentem republiky. Mezinárodní smlouvy mají v právním řádu našeho státu neodmyslitelné místo, seznam mezinárodních smluv, jak dvoustranných tak i mnohostranných, kterými je Česká republika vázána najdeme ve Sbírce zákonů České republiky a ve Sbírce mezinárodních smluv (vychází samostatně od roku 2000). Jejich dělení může být různé z hlediska obsahové stránky, chráněných hodnot, úpravy společenských vztahů hmotně právních i procesně právních úpravy, například lidských práv, nehmotných práv, mořského práva. (Viz K ZAPAMATOVÁNÍ 9).

Ratifikace mezinárodních smluv čl. 49


28

Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen. Prezidentské veto, je právem zasáhnout do zákonodárného procesu. Jde o právo rozhodnout bez kontrasignace předsedy vlády. Jestliže prezident republiky vrátí zpět přijatý zákon, je nutné, aby k němu připojil své připomínky. O vráceném zákonu hlasuje Poslanecká sněmovna znovu. Pozměňovací návrhy nejsou přípustné. I v tomto případě obě komory hlasují o zákonu znovu, a to bez rozpravy a o celém zákonu najednou. Setrvají-li obě komory na svém původním usnesení nadpoloviční většinou, zákon je schválen a vyhlásí se. Jinak platí, že zákon nebyl přijat.

Prezidentské veto čl. 50

Závěrečnou fází legislativního procesu je vyhlášení zákonů. Před publikací je nezbytné, aby přijaté zákony byly ústavními činiteli podepsány. Předseda Poslanecké sněmovny podepisuje zákon předtím, než je zákon postoupen prezidentu republiky, který může využít svého práva suspenzívního veta. Předseda Poslanecké sněmovny svým podpisem osvědčuje, že byl dodržen proces přijetí a charakter dokumentu, osvědčuje též věcnou správnost. Podepíše-li zákon prezident republiky, nebo jej vrátí předsedovi poslanecké sněmovny a na vráceném zákonu setrvá, zašle předseda Poslanecké sněmovny zákon k podpisu předsedovi vlády. Podpis předsedy Poslanecké sněmovny může být nahrazen podpisem místopředsedy, namísto podpisu předsedy vlády pak podpis místopředsedy vlády. Prezident republiky je v této věci nezastupitelný. I když není přijatý zákon jedním nebo více ústavními činiteli podepsán, je s výjimkou případu prezidentského veta předepsaným způsobem vyhlášen a nabývá platnosti. Vyhlášení zákonů i zákonných opatření Senátu je podmínkou platnosti, u mezinárodních smluv je publikace podmínkou jejich použitelnosti v našem právním řádu. Vyhlášením se rozumí tisk autentického znění zákona, který schválil Parlament, ve Sbírce zákonů České republiky. Dnem vyhlášení nabývají zákony a další právní předpisy platnosti. Tímto úkonem je dovršen stanovený proces a právní předpisy se stávají součástí našeho právního řádu. Orgánem pověřeným vydáváním, zajištěním tisku i distribucí je Ministerstvo vnitra. Sbírka zákonů České republiky a Sbírka mezinárodních smluv musí být přístupná veřejnosti na krajských úřadem a magistrátech statutárních měst. (Viz K ZAPAMATOVÁNÍ 10).

Podpisy zákonů ústavními činiteli čl. 51

Vyhlášení zákonů, čl. 52

Každý poslanec má právo interpelovat vládu nebo její členy ve věcech jejich působnosti. Interpelovaní členové vlády odpovědí na interpelaci do třiceti dnů ode dne jejího podání. Právo interpelovat vládu je jedním ze základních nástrojů pro vyjádření odpovědnosti vlády vůči Parlamentu, je institutem parlamentního práva. Ve většině zemí je rozlišován dvojí režim dotazů na vládu, popř. člena vlády. První formou je interpelace, které jsou formalizovány a svázány lhůtami a jsou často spojeny s možností vyslovení nedůvěry členu vlády nebo vládě. Druhou formou jsou otázky, které slouží k věcné informovanosti poslanců členy vlády.

Interpelace poslanců, čl. 53

Právo na interpelaci člena vlády, má každý jednotlivý poslanec Poslanecké sněmovny, nikoliv senátor. Toto právo nepřísluší Senátu, neboť této komoře Parlamentu vláda není odpovědna. Interpelace poslance (poslanců) na člena vlády (vládu) může být podána ústní i písemnou formou. Poslanec podává interpelaci ústně na schůzi sněmovny nebo písemně prostřednictvím předsedy sněmovny. Poslanci se hlásí k podání ústní interpelace písemně u předsedy sněmovny nejpozději do začátku jednotlivé schůze. Pořadí přihlášených poslanců se určí losem. Není-li interpelovaný člen vlády při přednesení ústní interpelace přítomen nebo prohlásí, že není možno odpovědět bezprostředně, odpoví poslanci písemně do 30 dnů.

Právo interpelace

Předseda Poslanecké sněmovny zašle písemnou interpelaci neprodleně předsedovi vlády. Je povinností vlády nebo jejího člena odpovědět na písemnou interpelaci na schůzi Poslanecké sněmovny ústně nebo písemně do 30 dnů od jejího podání. Je-li interpelována vláda, odpoví na interpelaci předseda vlády. Jeho zastoupení není vyloučeno. Pokud je interpelovaným členem vlády předseda vlády, je povinen odpovědět právě on, zastoupení není možné. Důsledkem nespokojenosti Poslanecké sněmovny s odpovědí na písemnou interpelaci je povinnost člena vlády odpovědět na interpelaci znovu v nově stanovené 30 denní lhůtě.

Odpovědnost členů vlády


29

2.2 Hlava třetí – Moc výkonná Třetí hlava ústavy s názvem moc výkonná vymezuje působnost prezidenta republiky,vlády a neposlední řadě strukturu a činnost státního zastupitelství. Žádný z těchto orgánů není výlučným nositelem výkonné moci.

Moc výkonná

Funkce prezidenta republiky jako hlavy státu je systematicky zařazena do hlavy třetí Ústavy o moci výkonné. Navazuje se tím na Ústavu z roku 1920, kdy prezident republiky byl svými ústavními vztahy součástí vládní a výkonné moci, jako její reprezentant. Z funkcí hlavy státu jsou spojeny i další atributy, mají charakter ceremoniální, vytvořený tradicí a dotvářejí postavení prezidenta republiky i jako symbolu státu. Pro typ parlamentní republiky jsou ceremoniální funkce prezidenta republiky, jako hlavy státu, charakteristické. Prezident je hlavou státu, není odpovědný z výkonu své funkce, nelze ho odvolat. Prezidenta republiky nelze zadržet, trestně stíhat a to ani pro přestupek nebo jiný správní delikt. Může být stíhán, jestliže se dopustí velezrady, žalobu podá Senát, rozhodovat bude Ústavní soud. Vlastní řízení tedy probíhá před Ústavním soudem a trestem může být pouze ztráta prezidentského úřadu a způsobilost jej znovu nabýt. Prezident je volen oběma komorami Parlamentu. Podrobnosti o způsobu hlasování řeší jednací řád Poslanecké sněmovny, neboť pro jednání společné schůze obou komor platí jednací řád Poslanecké sněmovny.

Prezident republiky, čl. 54, 65

Volba prezidenta je nezbytným předpokladem k výkonu funkce. Volba se koná v posledních třiceti dnech volebního období úřadujícího prezidenta republiky. Uvolní-li se úřad prezidenta republiky, koná se volba do třiceti dnů. Prezidentem republiky může být zvolen každý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku čtyřiceti let. Prezident republiky je volen na společné schůzi obou komor Parlamentu. Schůzi svolává předseda Poslanecké sněmovny a pro jednání platí jednací řád Poslanecké sněmovny. Sborem volitelů jsou všichni poslanci a senátoři. Prezident nemůže být zvolen více než na dvě volební období za sebou. Může však kandidovat znovu byl-li v mezidobí zvolen někdo jiný prezidentem republiky,byť by úřad nevykonával celé funkční období.

Volba prezidenta, čl. 55, 56,57

Navrhovat kandidáta je oprávněno nejméně deset poslanců nebo deset senátorů. Prezidentem republiky je zvolen kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců i nadpoloviční většinu hlasů všech senátorů. Nezíská-li žádný z kandidátů nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců a všech senátorů, koná se do čtrnácti dnů druhé kolo volby. Do druhého kola postupuje kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Poslanecké sněmovně, a kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Senátu. Je-li více kandidátů, kteří získali stejný nejvyšší počet hlasů v Poslanecké sněmovně, nebo více kandidátů, kteří získali stejný nejvyšší počet hlasů v Senátu, sečtou se hlasy odevzdané pro ně v obou komorách. Do druhého kola postupuje kandidát, který takto získal nejvyšší počet hlasů. Zvolen je kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců i nadpoloviční většinu hlasů přítomných senátorů. Nebyl-li prezident republiky zvolen ani ve druhém kole, koná se do čtrnácti dnů třetí kolo volby, v němž je zvolen ten z kandidátů druhého kola, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců a senátorů. Nebyl-li prezident republiky zvolen ani ve třetím kole, konají se nové volby.

Návrh kandidáta na prezidenta republiky, čl. 58

Složení slibu zvoleného prezidenta republiky lze uskutečnit teprve poté, když skončilo volební období předchozího prezidenta republiky.Prezident republiky se ujímá úřadu složením slibu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny. Odmítne-li prezident republiky složit slib nebo složíli slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl zvolen. Volební období prezidenta republiky trvá pět let a začíná dnem složení slibu. Zvolením na rozdíl od poslance nebo senátora, prezidentu republiky ještě nezačíná funkční období. Funkční období začíná až složením slibu. Teprve od tohoto aktu nastává počátek jeho pětiletého volebního období. S aktem složení slibu jsou spojeny všechny atributy patřící k funkci prezidenta republiky, práva, povinnosti i pocty, které mu jako hlavě státu náležejí. Od té doby mu patří též i prezidentský plat. Vykonání volby, její

Druhé a třetí kolo volby prezidenta

Složení slib,u čl. 59,60, 61 Abdikace prezidenta republiky


30

přijetí ze strany zvoleného, složení slibu a nastoupení končí proces nabývání úřadu nového prezidenta republiky. Prezident republiky se může vzdát svého úřadu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny. Formu abdikace, která je jednostranným právním úkonem Ústava nestanoví, prezident se může vzdát své funkce písemně i ústně. Prezident republiky má celou řadu oprávnění i symbolických a protokolárních zvyklostí, které mu při výkonu funkce náležejí. Svoji činnost vykonává především rozhodnutím. Ústava taxativně vymezuje, která rozhodnutí může prezident učinit sám a která vyžaduji ke své platnosti kontrasignaci (spolupodpis) předsedy vlády, předsedy Senátu, předsedy Poslanecké sněmovny. Prezident republiky nemůže být jako hlava státu při výkonu svých ústavních pravomocí a povinností v průběhu funkčního období zastoupen. V případech, kdy prezident nevykonává svoji funkci, přísluší výkon některých funkcí předsedovi vlády, jiných předsedovi Poslanecké sněmovny (případně Senátu), některé nejsou vykonávány vůbec. V ostatních případech je povinen vykonávat svůj úřad osobně a nepřetržitě. Ústava nezná jeho dovolenou, nemoc nebo jinou dočasnou překážku osobní povahy při výkonu funkce prezidenta republiky. Jako hlava státu jej reprezentuje, proto mu přísluší různé pocty a používá řady čestných oprávnění. Především mu náleží označení „prezident republiky“. Jde o titul, který vyznačuje zastávanou úřední hodnost, jímž se odlišuje od jiných takto označených funkcí.

Výkon činností čl.62, 63, 64

Prezident republiky mj. činností jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi, svolává zasedání Poslanecké sněmovny, rozpouští Poslaneckou sněmovnu. Jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy, jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo a zahlazuje odsouzení. Mezi jeho práva patří vracení Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, podepisuje zákony, jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, jmenuje členy Bankovní rady České národní banky. Jako hlavě státu přísluší prezidentu republiky přednost před všemi ostatními státními funkcionáři, kde jsou uvádění společně. Pro čestnou a bezpečnostní službu u prezidenta republiky je zřízen zvláštní ozbrojený útvar. Prezident republiky má právo užívat speciální státní vlajky, dříve nazvanou standartou.

Další pravomoci prezidenta

I ve funkci hlavy státu podléhá prezident republiky ústavním a jiným zákonům a přísluší mu pouze takové pravomoci a plnění povinnosti, které jsou v nich výslovně uvedeny a v právním řádu České republiky zakotveny. Funkce prezidenta republiky je spojena s výkonnou mocí i proto, že při svých autonomních pravomocích musí spolupracovat nejen s vládou, ale i s opozicí, neboť svou funkcí představuje kontinuitu moci. Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci, je jmenována prezidentem republiky na návrh jejího předsedy. Jen v případě, že ani podruhé nově jmenovaná vláda nezíská v Poslanecké sněmovně důvěru, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny. Tím se má docílit, aby předseda vlády byl člověk, který má důvěru většiny Poslanecké sněmovny. Na návrh předsedy vlády jmenuje prezident republiky její ostatní členy. Jde však o rozhodnutí tradičně patřící prezidentu republiky nebo rozhodnutí, kdy je prezident republiky vázán samotným návrhem předsedy vlády (jmenování a odvolání členů vlády). Vláda se skládá s předsedy, místopředsedů a ministrů, je orgánem kolektivního typu. Vláda na základě své všeobecné věcné působnosti, rozhoduje svými akty aplikace práva tj. usnesením o otázkách výkonné moci, pokud nejsou svěřeny prezidentovi.

Vláda ČR, čl. 67 Jmenování vlády prezidentem

Složení slibu je potvrzením závazku jednotlivých členů vlády, řádně plnit povinnosti ústavního činitele. Členové vlády skládají slib do rukou prezidenta republiky. Děje se tak při aktu jmenování členů vlády. Znění slibu, stanovené Ústavou, se podepisuje. Složením slibu se člen vlády ujímá ve skutečnosti svého úřadu, byť to není výslovně uvedeno. Se složením slibu Ústava výslovně nespojuje žádné další důsledky. Slib věrnosti České republice a ta část slibu, jež se týká zachovávání Ústavy a zákonů, jsou totožné s příslušnou částí slibu prezidenta republiky. Záva-

Složení slibu, čl. 69


31

zek uvádět tyto zákony v život vyplývá z úkolů moci výkonné a z funkce vlády, jako vrcholného orgánu této moci. S tím souvisí i další povinnosti svědomitě zastávat úřad a nezneužívat svého postavení. Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně. Obsahovou stránkou odpovědnosti vlády je celková její činnost, je to její politický závazek za jednání. Vláda může požádat Poslaneckou sněmovnu o vyslovení důvěry, kdykoliv to uzná za vhodné. Tuto otázku může spojit i s žádostí, aby se Poslanecká sněmovna do tří měsíců usnesla o vládním návrhu zákona. K posílení stability vlády má přispět i skutečnost, že návrh na vyslovení nedůvěry vládě musí podat písemně nejméně padesát poslanců. Ústava vymezuje případy, kdy je vláda povinna podat demisi. V těchto případech je také prezident republiky povinen ji přijmout. Poslanecká sněmovna může vyslovit vládě nedůvěru. Návrh na vyslovení nedůvěry vládě projedná Poslanecká sněmovna, jen je-li podán písemně nejméně padesáti poslanci. K přijetí návrhu je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců. Právo Poslanecké sněmovny vyslovit vládě nedůvěru vyplývá ze skutečnosti, že vláda je politicky odpovědna Poslanecké sněmovně. Poslanecká sněmovna v tomto případě nerozhoduje o důvěře, ale o nedůvěře a v tomto smyslu musí být návrh i předložen.

Odpovědnost vlády, čl. 68 Vyslovení důvěry vládě, čl. 71

Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce.Ústava přímo uvádí, že člen vlády nesmí být předsedou ani místopředsedou některé sněmovny, rovněž určuje, aby samostatným zákonem byly vyjmenované funkce a aktivity, které nejsou slučitelné s výkonem funkce ministra nebo jiného člena vlády. Člen vlády například nemůže provozovat ani vykonávat samostatnou výdělečnou činnost, nemůže být ani členem, statutárním, dozorčím a kontrolním orgánem právnické osoby, která je podnikatelským subjektem. Funkce člena vlády je funkcí ve veřejné správě, není proto přípustná slučitelnost se funkcí soudce. Neslučitelnost je zde i s funkci prezidenta, člena bankoví rady, člena Nejvyššího kontrolního úřadu.

Neslučitelnost funkcí, čl. 70

Vláda je též vrcholným orgánem i ve vztahu ke správním úřadům. Vláda i prezident republiky každý v mezích své Ústavou určené kompetence nositeli výkonné moci. Podíl vlády na výkonné moci je významný, neboť vláda je oprávněna navrhovat zákony a vydávat nařízení vlády bez spolupůsobení prezidenta republiky. Rozdíl mezi postavením prezidenta republiky a vlády jako různých složek moci výkonné se projevuje i ve vztahu k Parlamentu, pokud jde o odpovědnost vůči Poslanecké sněmovně.

Vztah vlády ke správním úřadům

Předseda vlády a ostatní členové vlády podávají demisi do rukou prezidenta republiky. Vláda podá demisi, jestliže Poslanecká sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry nebo jestliže jí vyslovila nedůvěru. Vláda podá demisi vždy po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny. Podá-li vláda demisi, prezident republiky ji přijme. Povinností vlády je předstoupit do třiceti dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádat ji o vyslovení důvěry. Důvěra se vyslovuje především předsedovi vlády, na jehož rozhodnutí závisí obsazení kteréhokoliv vládního úřadu. Nezíská-li nově jmenovaná vláda důvěru v Poslanecké sněmovně, musí podat demisi. Pokud by demisi nepodala, prezident republiky jí odvolá a poté jmenuje nového předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy vlády a pověří je řízením ministerstev nebo jiných úřadů Ústava stanoví pořadí ústavních aktů uplatňovaných v rámci pravomocí vlády, kdy sama rozhodne o podání demise nebo případy, kdy má povinnost tuto podat do rukou prezidenta republiky. Ústava, ve svém článku 74 zavazuje prezidenta republiky odvolat člena vlády, pokud tak navrhne předseda vlády. Předseda vlády může takový návrh učinit prezidentovi kdykoliv a bez udání důvodu.

Demise vlády, čl. 73, 74

Vláda jako vrcholný orgán výkonné moci spravuje věci veřejné, plní úkoly a povinností, které jsou podle Ústavy uloženy státu. Obecnou působnost vykonává v oblasti exekutivy. Moc výkonná je v českém právním řádu odvozena od moci zákonodárné, je charakterizována též jako moc nařizovací, organizační a donucovací.

Výkon činnosti vlády, čl. 76, 77

Vyslovení nedůvěry vládě, čl. 72


32

Vláda je orgánem kolektivním, předseda vlády má však prioritní postavení. Moc výkonná je tak přiznána vládě jako celku. Vláda se schází k jednání na svých schůzích zpravidla jednou týdně (v současné době je to ve středu), její činnost se řídí plánem práce. Do plánu práce patří neodmyslitelně plán legislativních prací vlády, na legislativním procesu se podílí Legislativní rada vlády a pracovní komise Legislativní rady, které zaujímají stanoviska mj. k věcným záměrům zákonů, návrhům zákonů. Jednání schůze vlády je neveřejné, účastní se ji jen osoby k tomu Ústavou stanovené, například předseda Českého statistického úřadu, vedoucí ústředního správního úřadu. Rozhodnutí vlády mají formu usnesení. Usnesení vlády jsou závazná jak pro členy vlády, ministerstva, ústřední správní úřady i ostatní správní úřady, kterým to stanoví zákon. V roce 1998 bylo vytvořeno předsednictvo vlády, skládá se z předsedy a místopředsedů vlády, jejím úkolem je koordinace činnosti vlády jako celku. K přijetí usnesení vlády je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech jejích členů. Na schůzi vlády musí být i všichni její členové pozvání.

Předsednictvo vlády

Předseda vlády ve své funkci vykonává činnost a plní ty povinnosti, které jsou mu ústavními a jinými zákony svěřeny. Organizuje činnost vlády, určuje program jejích schůzí a další veškeré její různorodé činnosti jako vrcholného orgánu výkonné moci. Jejím jménem vystupuje navenek uvnitř státu vůči prezidentu republiky, Parlamentu, jiným ústavním orgánům a vůči občanům. Jejím jménem vystupuje též i ve vnějších vztazích státu jako jeho představitel v souladu s pravidly mezinárodního práva při uzavírání mezinárodních smluv (Vídeňská úmluva o smluvním právu) apod. V našem ústavním systému České republiky má předseda vlády silné postavení. Předsedu vlády zastupuje místopředseda vlády, nebo jiný pověřený člen vlády. Rozsah zastupování určuje jednací řád vlády, který stanoví, že v době nepřítomností předsedy vlády v České republice nebo z jiných vážných důvodů 1. místopředseda vlády nebo jiný předsedou vlády pověřený místopředseda vlády mj. například svolává jednání schůze vlády, řídí jednání schůze vlády, uděluji slovo předkladateli, dává hlasovat o návrzích závěrů jednání schůze vlády k materiálů projednávaných vládou.

Rozhodování předsedy vlády a jeho zastupování, čl.77

K provedení zákona a v jeho mezích je vláda oprávněna vydávat nařízení. Nařízení vlády podepisuje předseda vlády a příslušný člen vlády, předseda vlády může být zastoupen místopředsedou, nebo pověřeným členem vlády. Mezi jednu z důležitých činností vlády je obecné zmocnění vlády vydávat nařízení, aniž by k tomu bylo třeba výslovné zmocnění v zákoně, k jehož provedení se nařízení vlády vydává. Podle nálezu Ústavního soud 4. února 2001 č. 96/2001 Sb., ve věci návrhu na zrušení nařízení vlády, se konstatuje, že odvozená normotvorba musí respektovat obecné zásady a to právní předpis vydává jen oprávněný subjekt, zásah do věcí vyhrazených zákonům se zapovídá. Parlament jako orgán moci zákonodárné přijímá zákony, vláda především, zákony uvádí v život, provádí je a vykonává. Ústavní zmocnění vlády je koncipováno jako fakultativní. Je proto ponecháno na úvaze vlády, zda, kdy a v jakém rozsahu ho použije a nařízení vydá, nesmí překročit meze prováděného zákona. V nařízení vlády se rozvádí nebo aktualizuje dispozice nebo hypotéza prováděné zákonné normy a nelze v něm prováděnou zákonnou normu po skutkové stránce rozšiřovat, zužovat, časově vymezovat nebo stanovit podmínky a způsob její aplikace. Jak je uvedeno v čl. 76 Ústavy, schválení nařízení vlády má formu usnesení vlády, nařízení je schváleno, vyslovila-li se souhlasně nadpoloviční většina všech členů vlády.

Právní předpis vlády nařízení vlády, čl. 78

Ministerstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem. Působnost ministerstev je stanovená jak zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších změn, tak zvláštními zákony upravujícími výkon státní správy v jednotlivých úsecích, například zákon o vysokých školách. Ministerstva, jiné správní úřady mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jen jsou-li k tomu výslovně zmocněny příslušným zákonem.V současné době máme 15 ministerstev a 11 ústředních správních úřadů. ( v současné obě jedná vlády o návrhu zrušit ministerstvo informatiky) Právní předpis nižší právní síly nesmí překročit rámec zákonného zmocnění. Pokud se v Ústavě hovoří o ústředních orgánech státní správy, jedná se rovněž o ústřední správní

Ministerstva a jiné správní úřady, čl. 79


33

úřady moci výkonné (státní správy) s konkrétní vymezenou působností, v jejichž čele nestojí člen vlády. V čele těchto správních úřadů jsou vedoucí úřadu, kteří jsou z výkonu své funkce odpovědni vládě, která je také jmenuje a odvolává (s výjimkou předsedy Českého statistického úřadu, kterého jmenuje a odvolává předseda Poslanecké sněmovny). Zákonem jsou zřizovány i další správní úřady, včetně stanovení jejich kompetencí, představitelé mohou být podřízeni vládě nebo jednotlivému členu vlády (ministrovi). Např. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. (Viz K ZAPAMATOVÁNÍ 7 a 8). Ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. Takovými prováděcími právními předpisy jsou vyhlášky ministerstev a jiných ústředních správních úřadů, nařízení obce, nařízení kraje a nařízení hlavního města Prahy, nařízení krajské hygienické stanice, krajské veterinární správy, správy národního parku a nařízení správy chráněné krajinné oblasti Forma, rozsah, publikace, platnost a účinnost jsou stanoveny zákony, především Sbírkou zákonů České republiky, Sbírkou mezinárodních smluv, u územních samosprávných celků pak zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích ve znění pozdějších předpisů nebo u krajské veterinární stanice, zákonem č. 166/1999 Sb., o veterinární péči, ve znění pozdějších předpisů.

Právní předpisy Ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy čl. 79

Státní zastupitelství zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení při výkonu své působnosti je představitelem zájmu státu. Reprezentuje veřejný zájem v řízení před soudem, svých pravomocí použije při výkonu své působnosti. Do působnosti státního zastupitelství patří mj. též výkon dozoru nad zákonnosti přípravného řízení trestního,oprávnění nejvyššího státního zástupce podat žalobu v závažném veřejném zájmu proti rozhodnutí správního orgánu nebo oprávnění podat ve veřejném zájmu žalobu o určení nezákonnosti stávky nebo výluky. Svou činnost musí vykonávat tak, aby jeho zásah byl v souladu se zákonem, rychlý a účinný. Systematicky je státní zastupitelství zařazeno do hlavy třetí upravující moc výkonnou a do části, jež se týká vlády. Z toho vyplývá i vztah vlády k státnímu zastupitelství. Státní zastupitelství není samostatným resortem, ale je součástí organizaci justice. Nemá samostatné vazby k ústavním orgánům. Státní zastupitelství při výkonu své působnosti je představitelem zájmu státu a musí tomu odpovídat jeho postavení vůči jiným státním orgánům, aby mohlo plnit svou funkci. Ministr spravedlnosti je služebně nadřízen nejvyššímu státnímu zástupci a vykonává dohled nad činností Nejvyššího státního zastupitelství, zejména z hlediska dodržování právních předpisů. Dále vládě ministr spravedlnosti předkládá návrh na jmenování a odvolání nejvyššího státního zástupce. Státního zástupce jmenuje a odvolává ministr spravedlnosti na návrh nejvyššího státního zástupce. Nejvyšší státní zastupitelství podává ministerstvu spravedlnosti zprávu o činnosti státního zastupitelství za uplynulý rok.

Státní zastupitelství, čl.80 Působnost

Soustavu státního zastupitelství tvoří: • okresní státní zastupitelství, • krajské státní zastupitelství, • vrchní státní zastupitelství • Nejvyšší státní zastupitelství.

Soustava státních zastupitelství jejich práva a povinnosti

Každý je povinen dostavit se na výzvu ke státnímu zastupitelství a podat vysvětlení, neučiní-li tak, může být potrestán pokutou nebo může být předveden. Každý je oprávněn k podání stížnosti proti nevhodnému chování státního zástupce nebo proti průtahům ve vyřizování věci a plnění úkolů. Vedoucí státní zástupce o vyřízení stížnosti vyrozumí stěžovatele.

Odpovědnost


34

K ZAPAMATOVÁNÍ 7

Přehled ministerstev

1. Ministerstvo financí

9. Ministerstvo průmyslu a obchodu

2. Ministerstvo zahraničních věcí 10. Ministerstvo pro místní rozvoj 3. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy

11. Ministerstvo zemědělství

4. Ministerstvo kultury

12. Ministerstvo obrany

5. Ministerstvo práce a sociálních věcí

13. Ministerstvo dopravy a spojů

14. Ministerstvo životního prostředí 6. Ministerstvo zdravotnictví 15. Ministerstvo informatiky 7. Ministerstvo spravedlnosti

8. Ministerstvo vnitra


35

K ZAPAMATOVÁNÍ 8

Přehled ústředních správních úřadů 1. Český statistický úřad

7. Správa státních hmotných rezerv

2. Český úřad zeměměřičský a katastrální

8. Státní úřad pro jadernou bezpečnost

3. Český báňský úřad

9. Národní bezpečnostní úřad

4. Úřad průmyslového vlastnictví

10. Energetický regulační úřad

5. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže

11. Úřad vlády České republiky

6. Český telekomunikační úřad


36

SHRNUTÍ KAPITOLY MOC ZÁKONODÁRNÁ, MOC VÝKONNÁ Moc zákonodárná je v Ústavě ČR svěřována Parlamentu, ten má výlučné právo přijímat zákony. Hlavní oblastí vyhrazenou pro zákonnou úpravu je ochrana základních práv a svobod. Parlament může vykonávat své pravomoci pouze jako celek.

Moc zákonodárná

Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, kteří jsou voleni na dobu čtyř let. Senát má 81 senátorů, kteří jsou voleni na dobu šesti let. Každé dva roky se volí třetina senátorů. Volby do obou komor se konají ve lhůtě počínající třicátým dnem před uplynutím volebního období a končící dnem jeho uplynutí. Byla-li Poslanecká sněmovna rozpuštěna, konají se volby do šedesáti dnů po jejím rozpuštění. Vyhlášení voleb ve Sbírce zákonů České republiky je v pravomoci prezidenta republiky.

Poslanecká sněmovna

Právo volit má každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let (všeobecné volební právo), zvolen poslancem může být každý občan, který dovršil věk 21 let a senátorem dovršil–li věk 40 let (pasivní volební právo). Volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad poměrného zastoupení. Volby do Senátu se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad většinového systému.

Volební právo

Poslanec složí slib na první schůzi Poslanecké sněmovny, které se zúčastní. Senátor složí slib na první schůzi Senátu, které se zúčastní. Složení slibu má ve vztahu ke vzniku mandátu deklaratorní význam.

Slib poslance a senátora

Zasedání komor jsou stálá. Komory jsou způsobilé se usnášet za přítomnosti alespoň jedné třetiny svých členů. K přijetí usnesení komory je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců nebo senátorů.

Přijetí usnesení

Návrhy zákonů se podávají Poslanecké sněmovně. Návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího zemního samosprávného celku. Návrh zákona o státním rozpočtu a návrh státního závěrečného účtu podává vláda. Návrh zákona, neprojednává ve trojím čtení, poté Poslanecká sněmovna hlasuje, vyslovila-li souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu. Senát projedná návrh zákona a usnese se k němu do třiceti dnů od jeho postoupení. Senát svým usnesením návrh zákona schválí, zamítne nebo vrátí Poslanecké sněmovně. Přijaté zákony podepisuje v pořadí předseda Poslanecké sněmovny, prezident republiky a předseda vlády.

Návrh zákona Legislativní proces

Závěrečnou fází legislativního procesu je vyhlášení zákonů. Před publikaci je nezbytné, aby přijaté zákony byly podepsány. Předseda Poslanecké sněmovny podepisuje zákon předtím, než je zákon postoupen prezidentu republiky, který může využít svého práva suspenzívního (odkladného) veta. Předseda sněmovny svým podpisem osvědčuje, že byl dodržen proces přijetí a charakter dokumentu, věcná správnost.U zákonů je publikace podmínkou platnosti, u mezinárodních smluv je publikace podmínkou jejich použitelnosti v našem právním řádu. Každý poslanec má právo interpelovat vládu nebo její členy ve věcech jejich působnosti. Interpelovaní členové vlády odpovědí na interpelaci do třiceti dnů ode dne jejího podání. Právo interpelovat vládu je jedním ze základních nástrojů pro vyjádření odpovědnosti vlády vůči Parlamentu. Zasedání Poslanecké sněmovny končí uplynutím jejího volebního období nebo jejím rozpuštěním.


37

Mocí výkonnou je vymezena působnost prezidenta republiky, vlády a státního zastupitelství. Prezident je hlavou státu, není odpovědný z výkonu své funkce, nelze ho odvolat. Prezident je volen na společné schůzi oběma komorami Parlamentu.

Moc výkonná

Navrhovat kandidáta je oprávněno nejméně deset poslanců nebo deset senátorů. Prezidentem republiky je zvolen kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců i nadpoloviční většinu hlasů všech senátorů. Prezident republiky se ujímá úřadu složením slibu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny. Volební období prezidenta republiky trvá pět let a začíná dnem složení slibu.

Prezident

Prezident republiky mj. činností jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi, svolává zasedání Poslanecké sněmovny, rozpouští Poslaneckou sněmovnu. Prezident ze své činnosti není nikomu odpovědný. Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci, je jmenována prezidentem republiky na návrh jejího předsedy. Jako vrcholný orgán výkonné moci spravuje stát, plní úkoly a povinností, které jsou podle Ústavy uloženy státu, nebo za ně stát odpovídá. Moc výkonná je v českém právním řádu odvozena od moci zákonodárné, je charakterizována též jako moc nařizovací, organizační a donucovací. Mezi nařizovací činnost zahrneme oprávnění vlády vydávat odvozené, podzákonné právní předpisy. Vláda je ze své činnosti odpovědna jen Poslanecké sněmovně. Jde o odpovědnost politickou a kolektivní. Vládu tvoří předseda, místopředsedové a ministři. Jen oni tvoří sbor, který je vládou. Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně. Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů. Povinností vlády je předstoupit do třiceti dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádat ji o vyslovení důvěry. Nezíská-li nově jmenovaná vláda důvěru v Poslanecké sněmovně, musí podat demisi.


• • • • • • •

Moc zákonodárná - obecná charakteristika Parlament, jeho postavení a pravomoci Moc výkonná - obecná charakteristika Prezident republiky, jeho pravomoci Vláda, charakteristika, pravomoci Složení vlády a úloha předsedy vlády Státní zastupitelství – obecná charakteristika

Vláda Odpovědnost vlády

Složení vlády


38

3 MOC SOUDNÍ, POSTAVENÍ A ÚLOHA NEJVYŠŠÍHO KONTROLNÍHO ÚŘADU, ČESKÉ NÁRODNÍ BANKY, POSTAVENÍ ÚZEMNÍCH SAMOSPRÁVNÝCH CELKŮ RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY MOC SOUDNÍ, POSTAVENÍ A ÚLOHA NEJVYŠŠÍHO KONTROLNÍHO ÚŘADU, ČESKÉ NÁRODNÍ BANKY, POSTAVENÍ ÚZEMNÍCH SAMOSPRÁVNÝCH CELKŮ Kapitola pojednává o moci soudní, která patří do okruhu Ústavou stanovených pravomocí státní moci. Podstatou soudní moci je výkon soudnictví. Pouze soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu práva, a jedině ony mohou rozhodovat o vině a trestu za trestné činy. V rámci soustavy státních orgánů působí nezávislé soudy.

Moc soudní

Další díly kapitoly jsou věnovány postavení a pravomocí nezávislému orgánu, kterým je Nejvyšší kontrolní úřad a Česká národní banka. Obecná charakteristika územní samosprávy je obsahem závěrečné části této kapitoly. K tomuto tématu byly vybrány k objasnění některé otázky veřejné správy, výklad této kapitoly je uzavřen krátkým vstupem přechodným ustanovením Ústavy.

NKÚ, ČNB

Podrobnosti k soudní moci v České republice, které vykonávají jménem České republiky nezávislé soudy objasnění této problematiky ukončuje první část kapitoly.

Nezávislé soudy ČR

CÍLE KAPITOLY MOC SOUDNÍ, POSTAVENÍ A ÚLOHA NEJVYŠŠÍHO KONTROLNÍHO ÚŘADU, ČESKÉ NÁRODNÍ BANKY, POSTAVENÍ ÚZEMNÍCH SAMOSPRÁVNÝCH CELKŮ Po úspěšném a aktivním absolvování této KAPITOLY Budete umět:

Budete umět

Získáte:

Získáte

• posoudit úlohu soudnictví v ČR a vysvětlit funkcí, pravomoci Ústavního soudu; • zaujmout své stanovisko k postavení Nejvyššího kontrolního úřadu a České národní banky; • charakterizovat územní samosprávné celky, jejich kompetence a výkon samosprávy i působnost svěřenou státem při výkonu státní správy.

• podrobné informace rozdílnosti role přísedících, samosoudce, soudce,senátu, kolegia a ústavního soudce; • poznatky všeobecné znalosti o výkonu kontroly Nejvyššího kontrolního úřadu a působnosti orgánu České národní banky.

Budete schopni:

• porovnat získané vědomosti a dovednosti z jiných oblastí Vašeho studijního oboru se vztahem ústavního práva a to od obecného do jednotlivosti.

Budete schopni


39


KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY MOC SOUDNÍ, POSTAVENÍ A ÚLOHA NEJVYŠŠÍHO KONTROLNÍHO ÚŘADU, ČESKÉ NÁRODNÍ BANKY, POSTAVENÍ ÚZEMNÍCH SAMOSPRÁVNÝCH CELKŮ Moc soudní, nezávislost soudů, nezávislost soudců, Ústavní soud, Česká národní banka, guvernér, bankovní rada, Nejvyšší kontrolní úřad, prezident, viceprezident, územní samosprávné celky, obec, kraj, derogace právního předpisu.

Klíčová slova

3.1 Soudní moc Soudní moc v České republice vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. Zvláštní část moci soudní představuje mezinárodní soudnictví, které je upraveno normami mezinárodního práva. Ústava obsahuje základy organizace, působnost a pravomoci soudnictví. Podle zásady práva na soudní a jinou právní ochranu musí mít každý možnost se domáhat svých oprávněných zájmu před soudem. Podstatou soudní moci je výkon soudnictví. Ústava ji považuje za zvláštní oblast státní moci, která je oddělena od moci zákonodárné a od moci výkonné. Její výkon přísluší, jak výše uvedeno, nezávislým soudům. Soudy jsou ústavní orgány, výkonem soudní moci je též soudnictví ústavní. Orgány moci zákonodárné, ani orgány moci výkonné nemohou soudy při výkonu jejich pravomoci nahrazovat. Úkolem soudnictví je poskytovat všem stejný přístup ke spravedlnosti. Pouze soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům, rozhodovaly spory soukromoprávní, jedině ony mohou rozhodovat o vině a trestu za trestné činy, spory veřejnoprávních subjektů a v neposlední řadě ústavně právní spory. Strukturu soudnictví rozdělíme na obecné a ústavní soudy. Obecné soudy zahrnují i správní soudnictví. Ústavní soudnictví ochraňuje ústavnost.

Výkon soudnictví, čl.81

Nezávislost soudů jako státních orgánů znamená jednak jejich institucionální oddělenost od orgánů jiného typu, jednak i to, že v rámci soudní soustavy není vztah jednotlivých soudů vztahem nadřízenosti a podřízenosti, najdeme zde pouze procesní vazby. Nezávislost soudce je v Ústavě pojata šířeji než je tomu například u Nejvyššího kontrolního úřadu. Rozhodování soudce je nezávislé na ostatních správních orgánech, je pro určené subjekty závazné a vynutitelné. Nezávislost se projevuje i v tom, že ve vztahu k soudům není žádný jiný orgán státu v postavení nadřízeného. Stát vytvořil podmínky a stanovil záruky soudcovské nezávislosti, které lze rozdělit do několika částí. Jde zejména o nezávislost soudů, jak je uvedeno výše, dále pak neovlivnitelnost rozhodnutí soudce, jeho odpovídající finanční zabezpečení a též i jeho neodvolatelnost a nepřeložitelnost.

Nezávislost soudů, nezávislost soudců, čl. 82

Hmotné zabezpečení soudů patří mezi důležité atributy nezávislostí soudců, je zajištěná platem za výkon funkce, hmotným zabezpečením pro případ nemoci nebo jiné péče a v konečném důsledku, po skončení výkonu funkce, důchodem. Nestrannost soudce při rozhodování o konkrétní věci je zajištěna procesními právními předpisy. Obsahují ustanovení, kdy je pochybnost o nepodjatosti soudce k projednávané věci případně k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům. Výrazem soudcovské nezávislosti je neodvolatelnost a nepřeložitelnost. Jestliže soudní čekatel

Finanční zajištění , nestrannost, neodvolatelnost a nepřeložitelnost


40

splnil všechny stanovené podmínky pro jmenování a složil-li slib je ministrem spravedlnosti přidělen k okresnímu soudu. Přeložení je možné žádostí soudce nebo s jeho souhlasem. Soudce může být však z funkce odvolán a to pro kárné provinění. Na soudce při výkonu funkce jsou kladeny vyšší nároky, rovněž na jeho osobu jsou nárokovány vyšší požadavky a jak v pracovním procesu tak i v osobním životě.

soudce

Neslučitelnost výkonu funkce soudce s funkcemi prezidenta republiky, člena Parlamentu, funkcí ve veřejné správě jak státní správě, tak i samosprávě, sleduje stejný účel jako je tomu u neslučitelnosti funkce poslance a senátora. Soudce nesmí vykonávat žádnou jinou výdělečnou činnost, výjimkou je správa vlastního majetku a činnost například vědecká, pedagogická, literární, publicistická. Omezení se nevztahuje na výkon činnosti pro ministerstvo, Justiční akademií nebo funkcionáře soudu.

Neslučitelnost funkce soudce

Soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům ve všech oblastech práva. Rozsah, výkonu soudnictví je dán pravomocí a příslušnosti soudů. Pravomocí soudů se rozumí stanovení okruhu záležitostí, které přísluší rozhodovat soudům. Do okruhu Ústavou stanovených pravomocí soudů náleží věci a to, poskytování ochrany právům podle níž se každý může domáhat u soudu ochrany svých subjektivních práv. Na tomto místě je potřeba zdůraznit, že vstupem České republiky do Evropské unie se staly závaznými z hlediska příslušností soudů právní předpisy ES. Mezi ně patří například Nařízení Rady ES č. 44/2001 o příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutích v občanských a obchodních věcech, Nařízení Rady ES 1347/2000 o příslušnosti a uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem.

Pravomoci soudů, čl. 90

Subjektivní práva jsou buď povahy soukromoprávní, nebo veřejnoprávní. Nositeli soukromoprávních subjektivních práv jsou osoby jak fyzické, tak právnické. Subjektivní práva veřejnoprávní jsou oprávněními vůči státu, aby se stát něčeho zdržel, nebo toho, aby něco pozitivně provedl nebo vykonal, anebo aby připustil účast na tvorbě státní vůle, jejich nositeli tedy mohou být jen subjekty odlišné od státu. Ochranu subjektivním právům poskytují soudy zákonem stanoveným způsobem. Tento způsob stanoví v procesním právu, občanský soudní řád, trestní řád jakož i soudní řád správní. Každý, kdo se domáhá u soudu ochrany svého práva, musí respektovat způsob ochrany stanovený zákonem a zachovat zákonem stanovený postup. Subjektivním právům soukromoprávní povahy poskytuje soud ochranu v občanském soudním řízení, a to projednáním sporu na základě žaloby toho, kdo se domáhá ochrany svého práva. Příkladem budou věci rodinného, obchodního, pracovního práva, ale též i věci sousedských vztahů, autorských práv aj.

Poskytování ochrany subjektivním právům

Soudní ochrana je ústavně zajištěna i pro případy, kdy o subjektivním právu rozhoduje správní orgán. Každý, kdo tvrdí, že byl ve svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, se může obrátit na soud, aby přezkoumal správnost postupu i zákonnost rozhodnutí vydaného ve správním řízení. Správním orgánem jsou například finanční úřady, úřady práce, katastrální úřady i obce a kraje pokud jim stát svěřil výkon státní správy. Vedle ochrany subjektivní práv a rozhodování o vině a trestu patří do pravomoci soudů ještě řada dalších záležitostí. V civilním řízení jde například o záležitostí nesporného řízení, které mají povahu určitého právního uspořádání pro budoucnost a část aktivit je přesunuta na soud.V tomto ohledu půjde například o řízení dědické, o prohlášení za mrtvého, řízení o osvojení, o způsobilosti k právním úkonům. Řízení sporné je vedeno zásadou projednací, zde je právem, ale i povinností účastníka sporu navrhnout důkazy k prokázání jim uvedených skutečností. Soud pak na základě zásady zákonnosti, materiální pravdy a volného hodnocení důkazů vydá rozhodnutí ve věci.V takových případech půjde například o rozvod manželství, ublížení na zdraví, nesplnění dohodnutých povinností z uzavřené smlouvy aj. Soudy rozhodují kromě výše uvedeného též o žalobách proti rozhodnutí správních orgánů, nebo proti jejich nečinnosti, ve věcech volebního práva, poskytují též ochranu před nezákonných zásahem správního orgá-

Řízení nesporné, řízení sporné Správní soudnictví


41

nu do subjektivních práv fyzických i právních osob. Obecné soudnictví v soustavě soudů zahrnuje i správní soudnictví, které má samostatný nejvyšší soud. Soustavu soudů tvoří: • Nejvyšší soud (sídlo v Brně), • Nejvyšší správní soud (sídlo v Brně), • Vrchní soudy (sídlo v Olomouci, Praze), • krajské soudy (sídlo v bývalých krajských městech, například Hradec Králové), • okresní soudy (sídlo v okresním městě, například Opava). Působnost a organizace soudů je stanovena zákonem o soudech a soudcích. V tomto ohledu rozlišujeme jako soudy obecné a zvláštní. Postavení zvláštního soudu má podle Ústavy Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není zařazen do soudní soustavy. Výčet soudů je taxativní, strukturu by bylo možné změnit pouze ústavním zákonem. (Viz K ZAPAMATOVÁNÍ 5).

Soustava soudů, čl. 91

Z organizačního hlediska má soudní soustava čtyři stupně. První z nich jsou soudy okresní, druhým soudy krajské a třetím soudy vrchní. Vrcholnými institucemi soudní soustavy a jejím čtvrtým stupněm jsou Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud. Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní soud nebo Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud má postavení jedné z vrcholných soudních institucí, který rozhoduje ve věcech správy státu a uzavírá tak čtvrtý stupeň.

Vrcholné soudní orgány, čl. 92

Soudce je jmenován do funkce prezidentem republiky bez časového omezení. Své funkce se ujímá složením slibu. Soudcem může být jmenován bezúhonný občan, který má vysokoškolské právnické vzdělání, má způsobilost k právním úkonům, složil odbornou justiční zkoušku, má zkušenosti a vlastnosti dávající záruku řádného zastávání funkce a dal souhlas se jmenováním a přidělením k určitému soudu. Každý soudce bez ohledu na to, ke kterého soudu byl rozhodnutím ministra spravedlnosti přidělen k výkonu funkce, plní veřejnou funkci, je ústavním činitelem. Funkce soudce může zaniknout mj. na základě odvolání z funkce a to rozhodnutím kárného senátu o kárném provinění nebo v důsledku toho, že k výkonu funkce je nezpůsobilý, ta nastane v případě pravomocného odsouzení za trestný čin.

Soudci, čl. 93

Rozhodování soudů je v pravomoci soudců, který rozhoduje jako samosoudce, nebo ve vícečlenných senátech. Ústava připouští, aby se na rozhodování soudů podíleli i další občané, kterými jsou přísedící. Přísedící se od soudců liší tím, že nemusí splňovat předpoklady nutné pro výkon funkce, zejména podmínku odborného právního vzdělání. Přísedící jsou si při rozhodování rovni se soudci. Samosoudcem může být pouze soudce, přísedící se uplatní jen při rozhodování v senátu. Vzhledem k účasti přísedících rozlišujeme senáty dvojí povahy. A to ten, který je složen pouze ze soudců a druhé jsou složeny jednak ze soudce, jednak z přísedících, předsedou senátu musí být v těchto případech vždy soudce. Přísedícím může jmenován občan České republiky, který je způsobilý k právním úkonům, je bezúhonný, dosáhl věku 30let, jeho vlastnosti jsou na takové úrovni, že může funkci zastávat. Výkon funkce je zahájen dnem, kdy byl ustanoven za přísedícího k určitému soudu. Zánik funkce nastane mj. odvoláním zastupitelstvem samosprávného celku, který ho zvolil a to na návrh předsedy soudu, kde přísedící vykonává funkci, dále pak uplynutím funkčního období, na které byl zvolen nebo též dnem, kdy pozbyl státní občanství České republiky.

Rozhodování soudců, čl. 94

V řízení před okresním soudem (obvodním) rozhodují jak samosoudci, tak i senát. Při jednání krajských soudů v prvním stupni rozhoduje samosoudce, při jednání v odvolacím řízení proti rozhodnutí okresních soudů rozhoduje tříčlenný senát. V řízení před Nejvyšším soudem o dovolání jedná rovněž tříčlenný senát složený z profesionálních soudců, obdobně Nejvyšší správní soud rozhoduje v senátu.

Samosoudce Senát, přísedící


42

Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu.Vázanost soudu zákonem znamená především povinnost soudu dodržovat zákon, v rozhodnutích jej neporušovat ani neobcházet a v řízení postupovat v souladu s ním. Problematika vázanosti soudu zákonem je složitá v případech, kdy znění zákona není jasné nebo jednoznačné a kdy připouští možnost různých výkladů. K tomu, jak postupovat, aby zákon mohl být jednoznačně vyložen a aplikován, napomáhají interpretační pravidla a to gramatický, historický, systematický, logický výklad práva i použití analogie.

Vázanost soudce zákonem a mezinárodní smlouvou, čl. 95

Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva. Jednání před soudem je ústní a veřejné. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně. Zásada rovnosti stran provází všechny druhy soudního řízení. Soud má v procesním řízení povinnost zajistit účastníkům řízení poskytnout stejná práva a uložit jim stejné povinnosti. Koneckonců o tom hovoří i nestrannost soudce. Dalšími ze zásad procesního řízení je ústnost a veřejnost.

Zásady soudního řízení, čl. 96

Zásada rovnosti účastníků je jedním z předpokladů výkonu soudnictví v právním státě. Zásady ústnosti a veřejnosti soudního procesu charakterizují moderní proces. Výjimky z těchto zásad se připouští v procesní hospodárností nebo požadavkem právní jistoty, pokud jde o zásadu ústnosti a respektováním státem uznávaných tajemství, důležitými zájmy účastníků a ohrožením mravnosti, pokud jde o zásadu veřejnosti. Vztah obecné a speciální úpravy některých základních práv v Listině je záruka formulována pro každý právní proces, ať již ústavněprávní, trestní, správní či civilní. Tato zásada často označována jako „rovnost zbraní“ je rovněž důležitou složkou pojmu právního státu. Jak je výše uvedeno, zásadou je veřejnost soudního řízení. Tuto zásadu garantuje ústavní zákon v podobě práva na veřejné projednání věci. Listina přitom připouští, že veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Je tím zajištěna kontrola výkonu soudnictví, výchovné a preventivní působení jeho výkonu. Právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. S principem veřejnosti je těsně spjat princip ústnosti řízení, který Ústava zakotvuje. Každý má právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům v řízení před soudy. I to je významná záruka spravedlivého procesu, jejíž porušení může vést ke zrušení rozhodnutí a obnově tohoto práva.

Rovnost účastníků před soudy

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavností rozumíme stav, kdy v demokratické společnosti všechny společenské vztahy se realizují v souladu s Ústavou. Ochrana ústavnosti zahrnuje záruku toho, že nebudou vydávány zákonné nebo sekundární normy, které by byly v rozporu s Ústavou. Ústavní soud z hlediska věcné působnosti má pravomoc zrušit právní předpisy, vydané v rozporu s Ústavou. Je tedy oprávněným zasahovat do legislativní činnosti Parlamentu. Může taktéž rozhodovat o ústavní žalobě Senátu proti prezidentovi republiky, takovým úkonem má možnost zasahovat do moci výkonné. Zůstaneme-li u moci výkonné pak Ústavní soud může rozhodnout i o zrušení nařízení vlády, pokud by ustanovení tohoto druhu právního předpisu bylo v rozporu s ústavním pořádkem. Pravomoci Ústavního soudu najdeme i pro vztahy s obecnými soudy. Obecné soudy informuji a předloží Ústavnímu soudu, řešenou věc, když zjistí, že zákon, jehož má být při řešení této věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem.

Ústavní soud, čl. 83

Ústava stanoví, že Ústavní soud se skládá z 15 soudců, kteří jsou jmenováni prezidentem republiky na dobu deseti let. Tato lhůta běží ode dne, kdy soudce vykonal slib. Složením slibu do rukou prezidenta republiky se soudce Ústavního soudu ujímá své funkce. Odmítne-li soudce složit slib nebo složí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl jmenován. Počet soudců je třeba považovat za počet maximální. Přechodně může mít Ústavní soud i menší počet soudců za toho předpokladu, že jich bude tolik, aby Ústavní soud mohl rozhodovat v plénu. Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu. Soudcem Ústavního soudu může být jmenován bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu, má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání.

Soudci Ústavního soudu, čl. 84, 85

V čele Ústavního soudu je jeho předseda, zastupují ho dva místopředsedové. Předsedu a mís-

Předseda a místopřed-

Veřejnost a ústnost soudního řízení


43

topředsedy Ústavního soudu jmenuje prezident republiky ze soudců Ústavního soudu. Funkce předsedy Ústavního soudu má povahu organizační, správní a reprezentativní. Při rozhodování Ústavního soudu mu nedává více oprávnění než jiným soudcům.

sedové Ústavního soudu

Soudce Ústavního soudu nelze trestně stíhat bez souhlasu Senátu. Odepře-li Senát souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno. Soudce Ústavního soudu lze zadržet jen, byl-li dopaden při spáchání trestného činu, anebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi Senátu. Nedá-li předseda Senátu do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi Senát rozhodne o přípustnosti trestního stíhání s konečnou platností. Soudce Ústavního soudu má právo stejně jako soudce odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem své funkce, a to i poté, kdy přestal být soudcem Ústavního soudu. Soudci Ústavního soudu požívají stejné imunity jako poslanci a senátoři, pokud jde o jejich trestní postih.

Imunita soudců,čl. 86

Z funkce soudce Ústavního soud vyplývá neslučitelnost výkonu této funkce s jinou placenou funkcí nebo výdělečnou činností, neslučitelnost výkonu funkci s členstvím v politické straně nebo v politickém hnutí. Z funkce soudce Ústavního soudu vyplývá povinnost mlčenlivosti soudců.

Neslučitelnost funkcí

Soudci Ústavního soudu jsou odpovědni kárně. Kárným proviněním je jednání, jímž soudce snižuje vážnost a důstojnost své funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování ústavního soud, dále jiné zaviněné porušení povinnosti soudce, a konečně i jednání, které má znaky přestupku. Kárné řízení probíhá před Ústavním soudem. Kárným opatřením je vytknutí kárného provinění soudci anebo rozhodnutí o zániku funkce soudce.

Kárná odpovědnost

Rozsah činnosti (působnost), kterou vykonává Ústavní soud a jeho pravomoci ve vztahu k jiným státním orgánům, tvoří ochranu ústavnosti, spočívající v tom, že je zkoumán soulad nižšího právního předpisu s předpisem ústavním, aniž by přitom byla prováděna jejich aplikace na konkrétní případ. Druhou skupinu tvoří konkrétní kontrola ústavnosti, spočívající v ochraně Ústavou zaručených práv, proti konkrétním zásahům do nich. Do působnosti Ústavního soudu patří i některé další záležitosti, které nelze označit za kontrolu ústavnosti, ale jde při nich o přímou aplikaci Ústavy, anebo jinak souvisí se základní působností Ústavního soudu, například ústavní žaloba proti prezidentu republiky. Postup řízení před Ústavním soudem je oddělen od řízení před jinými soudy. Řízení je jednoistanční, je konečné a závazné pro všechny orgány a osoby.

Rozhodování Ústavního soudu, čl. 86

Ústavní soud může jednat a usnášet se v plénu zásadně tehdy, jestliže je přítomno alespoň 10 soudců. Pokud by počet soudců klesl pod požadovaný počet, Ústavní soud by nebyl způsobilý plnit své úkoly. Základní úlohou Ústavního soudu je rozhodování o zrušení zákonů pro jejich protiústavnosti a rozhodování o ústavních stížnostech a o záležitosti, týkající se aplikace Ústavy, například spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu, o ústavní stížnosti orgánu samosprávy proti nezákonnému zásahu státu, kterou podává zastupitelstvo obce nebo zastupitelstvo kraje, posouzení zákonnosti rozpuštění politické strany.

Jednání soudců Ústavního soudu

K základní působnosti Ústavního soudu patří i rozhodování o ústavních stížnostech. Ústavní stížnost je důležitým nástrojem každého jedince k ochraně zaručených základních práva a svobod proti zásahu veřejné moci. Povinnosti Ústavního soudu je posoudit objektivně ústavnost zásahu orgánů veřejné moci a ochránit zaručená základní práva jedince. Ústava zná tři typy ústavních stížnosti a to stížnost proti zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, stížnost proti nezákonným zásahům státu, porušujícím Ústavou zaručenou samosprávu územních samosprávných celků, a zvláštní případ stížnosti proti neústavnímu či nezákonnému rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jinému rozhodnutí, které se týká její činnosti.

Druhy stížností podávaných Ústavnímu soudu, čl. 87, písm. d)


44

Řízení o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky pro velezradu není řízením trestním. Jde o zvláštní druh řízení před Ústavním soudem a ustanovení trestního řádu pro ně nelze použít ani analogicky. Pro účely tohoto ustanovení se velezradou rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky Vyhlášením nálezu, v němž se žalobě Senátu vyhovuje, ztrácí prezident republiky prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt.

Žaloba Senátu proti prezidentovi republiky, čl. 87 písm. g)

Ústavnost a zákonnost rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiného rozhodnutí o její činnosti přezkoumává Ústavní soud na základě ústavní stížnosti politické strany. Návrh k Ústavnímu soudu je třeba podat do 30 dnů od právní moci rozhodnutí o posledním procesním prostředku ochrany práva. Pro řízení o návrhu platí ustanovení o řízení o ústavních stížnostech. Ve svém nálezu, kterým vyhovuje návrhu, uvede Ústavní soud, v čem spočívá rozpor napadeného rozhodnutí s ústavními nebo jinými zákony, a napadené rozhodnutí zruší.

Rozhodnutí o rozpuštění politické strany, čl.87 písm.j)

Rozhodnutí Ústavního soudu má dvojí formu.Jsou jimi nález a usnesení. Výsledný akt Ústavního soudu je nález ústavního soudu, kterým je buď zrušen celý zákon, anebo některé z jeho ustanovení. V ostatních případech bude ústavním soudem podaný návrh zamítnut. Nález je zvláštním typem rozhodnutí soudu, který má zákonem stanovené náležitosti a to výrok, odůvodnění a poučení , že se proti rozhodnutí Ústavního soudu nelze odvolat. Usnesení je procesní rozhodnutí, které nastanou během řízení například o odmítnutí stížnosti pro její nepřípustnost, nebo přerušení řízení k odstranění vad podání. Nálezy Ústavního soudu se vyhlašují vždy veřejně, a to „jménem republiky“. (Viz K ZAPAMATOVÁNÍ 9).

Nález Ústavní soudu, čl. 89 Usnesení

Rozhodnutí Ústavního soudu je vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno ve Sbírce zákonů ČR, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak.Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, kterých se rozhodnutí dotýká. Vykonatelností rozhodnutí se rozumíme nutnost se rozhodnutím řídit. Vykonatelnost rozhodnutí (nálezů) nastává okamžikem jejich vyhlášení. U ostatních nálezů vykonatelnost nastává jejich doručením účastníkům, tedy současně s právní mocí.

Vykonatelnost rozhodnutí Ústavního soudu

K ZAPAMATOVÁNÍ 9 ROZHODNUTÍ ÚSTAVNÍHO SOUDU

Nálezy

Usnesení

3.2 Hlava pátá – Nejvyšší kontrolní úřad Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) je nezávislý orgán. Vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu a závěrečného účtu.V čele stojí prezident NKÚ, zastupuje ho viceprezident NKÚ. Oba tyto ústavní činitelé jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny. Nejvyšší kontrolní úřad tvoří i členové Úřadu, kolegium Úřadu, senát Úřadu, Kárná komora Úřadu a pracovníci Úřadu.

Nejvyšší kontrolní úřad, čl. 97 Orgány


45

Nezávislost tohoto orgánu je důvodem jeho oddělení od jiných subjektů, jde zároveň o zvýraznění nezávislosti tohoto úřadu i na jiných státních orgánech. Zásada nezávislosti vymezuje se působnost NKÚ, která je dána zákonem. Jediným kriteriem při kontrolní činnosti, vyhodnocování závěru a přijímání opatření je právní norma. Výkon kontroly je soustředěn na hospodaření se státním majetkem, na plnění státního rozpočtu a plnění státního závěrečného účtu. Při této činnosti v souladu s obecně závaznými právními normami posuzuje správnost interpretace a aplikace právních norem na konkrétní případ, účelnost při vynakládaní finančních prostředků ze státního rozpočtu a účelnost při nakládání s majetkem státu a hospodaření s finančními prostředky i majetkem s péči řádného hospodáře.

Výkon kontroly

Ústava se omezuje pouze na základní vymezení předmětu kontroly s označením zvláštní činnosti a vůči osobám, v zákoně jmenovitě určeným například vysoké školy, státní fondy, České dráhy aj. Konkretizace působnosti, příslušnost, pravomoci, oprávnění, organizační struktury jsou stanoveny v zákoně č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu ve znění pozdějších změn. Kontrolní činnost se vztahuje především na: • hospodaření se státním majetkem a finančními prostředky vybíranými na základě zákona ve prospěch právnických osob s výjimkou prostředků vybíraných obcemi nebo kraji v jejich samostatné působnosti, • plnění státního rozpočtu České republiky a státního závěrečného účtu České republiky • hospodaření s prostředky, poskytnutými České republice ze zahraničí, a s prostředky, za něž převzal stát záruky, • vydávání a umořování státních cenných papírů, zadávání státních zakázek. Kontrolu v uvedeném rozsahu vykonává NKÚ, u organizačních složek státu, právnických a fyzických osob.

Předmět a rozsah kontroly

Prezidentem a viceprezidentem úřadu může být jmenován občan české republiky, který je bezúhonný, způsobilý k právním úkonům, má vysokoškolské vzdělání a dosáhl 35 let. Prezident a viceprezident složí slib do rukou prezidenta republiky. Členem úřadu může být každý občan ČR, který je způsobilý k právním úkonům, je bezúhonný, má vysokoškolské vzdělání a dosáhl věku 30 let. Celkem je 15 členů NKÚ. Členové složením slibu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny se ujímají funkce. Členové vykonávají kontrolní činnost, zpracovávají kontrolní závěry podle plánu kontrolní činnosti. Kolegium tvoří prezident, viceprezident a členové úřadu. Kolegium rozhoduje hlasováním a schvaluje plán kontrolní činnosti, výroční zprávu o činnosti, návrh rozpočtu NKÚ a kárný řád. Výsledky kontroly jsou zveřejněny ve Věstníku úřadu a též zasílány Poslanecké sněmovně a Senátu.

3.3 Česká národní banka Česká národní banka je ústřední bankou státu. Hlavním cílem její činnosti je péče o cenovou stabilitu. V ústavě je stanoven cíl, ale rovněž i zákaz zasahovat do činnosti této banky, pokud tak nestanoví zákon. Postavení banky v ústavním zákoně je vyjádřeno znaky a to, že je právnickou osobou, která se nezapisuje do obchodního rejstříku je veřejnoprávní korporace, působí jako ústřední správní orgán, který je oprávněn vydávat obecně závazné právní normy a v neposlední řadě v majetkových vztazích při nakládání s vlastním majetkem má postavení právnické osoby. Představitelem České národní banky je guvernér, je reprezentantem a vystupuje za navenek. Rozhodovací pravomoci má v rukou bankovní rada, je to nejvyšší orgán České národní banky. Guvernéra České národní banky a bankovní radu jmenuje a odvolává prezident republiky. Členové bankovní rady jsou jmenováni na dobu 6 roků. Členem bankovní rady může být jmenován občan České republiky, který je plně způsobilý k právním úkonům, má ukončené vysokoškolské vzdělání, je bezúhonný a je v měnových a bankovních záležitostech uznávanou a zkou-

Česká národní banka, čl. 98 Působnost

Guvernér Bankovní rada


46

šenou osobností. Z činností České národní banky je, to určování měnové politiky, vydávání bankovek a mincí, řízení peněžního oběhu, platebního styku. Česká národní banka vykonává dohled nad: • bankami, pobočkami zahraničních bank, spořitelními a úvěrními družstvy, institucemi elektronických peněz, pobočkami zahraničních institucí elektronických peněz a jinými osobami, které vydávají elektronické peníze a nad bezpečným fungováním bankovního systému, • obchodníky s cennými papíry, emitenty cenných papírů, centrálním depozitářem, jinými osobami vedoucími evidenci investičních nástrojů, investičními společnostmi, investičními fondy, provozovateli vypořádacích systémů, organizátory trhů s investičními nástroji a dalšími osobami, o nichž tak stanoví zvláštní právní předpisy upravující oblast podnikání na kapitálovém trhu, • pojišťovnami, zajišťovnami, penzijními fondy a dalšími osobami působícími v oblasti pojišťovnictví a penzijního připojištění, • bezpečným, spolehlivým a efektivním fungováním platebních systémů, • činností jiných osob, které mají povolení podle zvláštních právních předpisů.

Činnost České národní banky

Dohled zahrnuje též : • rozhodování o žádostech o udělení licencí, povolení a předchozích souhlasů podle zvláštních právních předpisů, • kontrolu dodržování podmínek stanovených udělenými licencemi a povoleními, • kontrolu dodržování zákonů, jestliže je k této kontrole Česká národní banka zákonem zmocněna, a kontrolu dodržování vyhlášek a opatření vydaných Českou národní bankou, • získávání informací potřebných pro výkon dohledu podle zvláštních právních předpisů a jejich vymáhání, ověřování jejich pravdivosti, úplnosti a aktuálnosti, • ukládání opatření k nápravě a sankcí podle tohoto zákona nebo zvláštních právních předpisů, • řízení o správních deliktech a přestupcích. Česká národní banka je povinna podávat Poslanecké sněmovně nejméně dvakrát ročně k projednání zprávu o měnovém vývoji a je povinna informovat jednou za tři měsíce o měnovém vývoji veřejnost.

3.4 Územní samosprávné celky Česká republika se člení na : • obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, • kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky. Představitelem obce je starosta (primátor), rozhodování je svěřeno zákonem zastupitelstvu obce. Představitelem kraje je hejtman, rozhodovací pravomoc je svěřena zákonem zastupitelstvu kraje.

Územní samospráva, čl. 99

Obce a kraje, které mají postavení právnických osob, tato skutečnost je opravňuje k tomu, aby v právních vztazích vystupovali svým jménem, na svou odpovědnost z těchto vztahů vyplývajících, mají rovněž právo mít majetek a hospodařit s nim. První ústava Československé republiky z r. 1920 neobsahovala hlavu pojednávající o územní samosprávě. Územní samospráva bývá podrobněji řešena v ústavách členských států federací. K obnovení obce, jakožto samosprávného subjektu došlo ústavním zákonem č. 294/1990 Sb.,kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960 Sb. , Ústava Československé socialistické republiky, a ústavní zákon č. 143/1968 Sb. , o československé federaci, a kterým se zkracuje volební období národních výborů .

Územní samosprávný celek

Území obce tvoří jedno nebo více katastrálních území. Obce se mohou dále členit na části nebo obvody, mohou se i slučovat a oddělovat. Jak je výše uvedeno je obec právnická osoba, která v právních vztazích vystupuje svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývajících. Obec má vlastní majetek, finanční zdroje, hospodaří samostatně.

Obec základní územní samosprávný


Vyššími územně samosprávnými celky jsou kraje. Územní samosprávné celky jsou územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu. Obec je vždy součástí vyššího územního samosprávného celku. Vytvořit nebo zrušit vyšší územní samosprávný celek lze jen ústavním zákonem.

47 celek Vyšší územní samosprávný celek

Územní samosprávné celky jsou územními společenstvími občanů, které mají právo na samosprávu. To znamená, že občané obce buď prostřednictvím svých volených orgánů nebo přímo spravují své záležitosti samostatně. K tomu je občan vybaven katalogem práv občana obce.

Základní znaky, čl. 100

Obec je základním článkem územní samosprávy. Obce a kraje mají právo na samostatné spravování, prostřednictvím svých nejvyšších volených orgánů, tj. zastupitelstev. Samosprávné kompetence svěřené orgánům zajišťuje reálný výkon samosprávy, který nemůže být omezován výkonem samosprávy vyššího územního samosprávného celku nebo jiného orgánu veřejné správy. Členové zastupitelstev jsou voleni tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Funkční období zastupitelstva je čtyřleté. Zákon stanoví, za jakých podmínek se vyhlásí nové volby zastupitelstva před uplynutím jeho funkčního období.

Zastupitelstvo obce,zastupit elstvo kraje, čl. 102,

V České republice je historicky uplatňován spojený systém územní veřejné správy. Činnost obce je rozlišována na samostatnou působnost, kdy mezi základní úkoly patří mj. péče o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem. Další činnosti je přenesená působnost spočívající v zajišťování hospodářského, sociálního a kulturního rozvoje a v ochraně a tvorbě zdravého životního prostředí, kterou obci svěřil stát. Obdobným způsobem vymezuje zákon samostatnou a přenesenou působnost kraje.

Samostatná působnost Přenesená působnost, čl. 105

Zastupitelstvo obce rozhoduje ve věcech samosprávy, pokud nejsou zákonem svěřeny zastupitelstvu vyššího územního samosprávného celku. Zastupitelstvo obce i zastupitelstvo kraje mohou v mezích své působnosti a kompetencích vydávat obecně závazné vyhlášky. Obecně závazné vyhlášky kraje musí být v souladu se zákony a nařízení kraje musí být v souladu se zákony a právními předpisy vydanými vládou a ústředními správními úřady. Obecně závazná vyhláška kraje a nařízení kraje nabývá platnosti dnem vyhlášení ve Věstníku právních předpisů kraje. Dnem vyhlášení právního předpisu kraje je den rozeslání příslušné částky Věstníku, který musí být uveden v jejím záhlaví. Právní předpis kraje nabývá účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení ve Věstníku, pokud v něm není stanoven pozdější počátek účinnosti. (Viz K ZAPAMATOVÁNÍ 10).

Působnost zastupitelstva, čl. 104

Vztah mezi státem a územními samosprávnými celky upravuje čl. 105 Ústavy. Na základě této skutečností deleguje výkon státní správy stát na územní samosprávný celek, na tuto činnost poskytuje určité finanční prostředky ze státního rozpočtu. Výkon státní správy je spojen s rozhodováním o právech právem chráněných zájmech a povinnostech občanů, například v oblasti stavebního řízení, matrik, sociálního práva, kultury, životního prostředí aj.

Výkon státní správy, čl. 105

Obecně závazné vyhlášky

3.5 Hlava osmá – Přechodná a závěrečná ustanovení Závěrečné ustanovení (derogační klauzule) informuje o zrušení dosavadní Ústava, ústavní zákon o československé federaci, ústavní zákony, které je měnily a doplňovaly, a ústavní zákon České národní rady č. 67/1990 Sb., o státních symbolech České republiky. Dále o tom, že ostatní ústavní zákony platné na území České republiky ke dni účinnosti Ústavy tj. 1.1.1993, mají sílu zákona a další důležité skutečnosti, které zachovaly kontinuitu moci ve státě.V tomto ustanovení se též ukládají úkoly prezidentu republiky a to svolat zasedání Senátu tak, aby se sešlo nejpozději třicátý den po dni voleb. Určujícím pro počátek lhůty je den voleb, nikoliv den vyhlášení jejich výsledků, kdy se zjišťuje, kdo se stal senátorem. Budou-li se konat volby ve dvou dnech, počátkem této lhůty je poslední den voleb.Závěrečné ustanovení se dotýká též i vlády České republiky, která byla jmenovaná po volbách v roce 1992 a vykonávala svou funkci ke dni účin-

Závěrečná ustanovení, čl. 106 113


48

nosti Ústavy se považuje za vládu jmenovanou podle této Ústavy. Staronoví též, že do doby zřízení státního zastupitelství vykonává jeho funkce prokuratura České republiky. Jde o přechodné ustanovení zabezpečující kontinuitu výkonné moci. K ZAPAMATOVÁNÍ 10 Prováděcí právní předpisy ministerstev a jiných správních úřadů

Vyhlášky ministerstev a jiných správních úřadů

Obecně závazné vyhlášky obcí

Nařízení obce, nařízení kraje a nařízení hlavního města Prahy

Nařízení krajské hygienické stanice, veterinární, správy národního parku

PRŮVODCE STUDIEM 2 V rámci studia ústavního práva jste se seznámili a nabyli znalosti Ústavy České republiky. Doplnili jste vědomosti o uplatňování státní moci ve státě, která je členěná na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Na základě toho dovedete sami posoudit a objasnit postavení a pravomoci poslanců a senátoru Parlamentu České republiky. Z hlediska moci výkonné jste získali podrobné znalosti rozsahu této státní moci, zejména pak o postavení prezidenta republiky, jeho rozhodování i uplatňování svých pravomocí. Máte povědomost o jeho volbě, volebním období, i výkonu funkce. Výkonnou moc představuje vláda České republiky jako vrcholný orgán této moci.. V tomto ohledu jste získali informace o složení vlády ČR, výkonu její činnosti a neposlední řadě odpovědnosti za správu věci státu. Poslední ze státní moci je soudní moc vykonávaná nezávislými soudy a nezávislými soudci. Máte poznatky i o soustavě soudu a již víte, že Ústavní soud má postavení orgánu ochrany ústavnosti. Dovedete charakterizovat činnost nezávislých orgánu státu jakými jsou Nejvyšší kontrolní úřad a Česká národní banka, mezi nabyté znalosti též zařadíte pojmenování orgánů těchto nezávislých institucí včetně jejich pravomocí. Vaší pozornosti zcela jistě neunikly podrobnosti postavení, působností a práva územně samosprávných celků ve společnosti.


49

SHRNUTÍ KAPITOLY MOC SOUDNÍ, POSTAVENÍ A ÚLOHA NEJVYŠŠÍHO KONTROLNÍHO ÚŘADU, ČESKÉ NÁRODNÍ BANKY, POSTAVENÍ ÚZEMNÍCH SAMOSPRÁVNÝCH CELKŮ Podstatou soudní moci je výkon soudnictví a s tím související soustava soudů, soudci, přísedící, jejich jmenování, vedení procesního řízení a rozhodování. Postavení zvláštního soudu má podle Ústavy Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není zařazen do soudní soustavy. Rozhodnutí Ústavního soudu je vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i subjekty.

Soudnictví

Nejvyšší kontrolní úřad je nezávislý orgán. Vykonává mj.kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. V čele Nejvyššího kontrolního úřadu stojí prezident. Výkon kontroly provádějí členové Nejvyššího kontrolního úřadu

Nejvyšší kontrolní úřad

Česká národní banka je ústřední bankou státu. Hlavním cílem její činnosti je péče o cenovou stabilitu. Do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona. Představitelem banky je guvernér, rozhodnutí je svěřeno bankovní radě. Česká národní banka vykonává dohled nad bankami, pobočkami zahraničních bank, spořitelními a úvěrními družstvy, institucemi elektronických peněz, pobočkami zahraničních institucí elektronických peněz a jinými osobami, které vydávají elektronické peníze a nad bezpečným fungováním bankovního systému, obchodníky s cennými papíry, emitenty cenných papírů, centrálním depozitářem, jinými osobami vedoucími evidenci investičních nástrojů, investičními společnostmi, investičními fondy, provozovateli vypořádacích systémů, organizátory trhů s investičními nástroji a dalšími osobami, o nichž tak stanoví zvláštní právní předpisy upravující oblast podnikání na kapitálovém trhu a též nad pojišťovnami, zajišťovnami, penzijními fondy a dalšími osobami působícími v oblasti pojišťovnictví a penzijního připojištění .

Česká národní banka

Územní samosprávné celky, obce a kraje, jsou územními společenstvími občanů, které mají právo na samosprávu. To znamená, že občané obce buď prostřednictvím svých volených orgánů nebo přímo spravují své záležitosti samostatně. Obec je základním článkem územní samosprávy. Obce a kraje mají právo na samostatné spravování, prostřednictvím svých nejvyšších volených orgánů, tj. zastupitelstev. Samosprávné kompetence svěřené orgánům zajišťuje výkon samosprávy, který nemůže být omezován výkonem samosprávy vyššího územního samosprávného celku nebo jiného orgánu veřejné správy. Obec i kraj jsou samostatně spravovány zastupitelstvy, představitelem obce je starosta (primátor), představitelem kraje je hejtman. Jejich hlavním úkolem je ochrana oprávněných zájmů občanů. V samostatné působnosti mohou obce a kraje vydávat obecně závazné vyhlášky.

Územní samosprávné celky

Závěrečné ustanovení (derogační klauzule) informuje subjekty práva o zrušení dosavadní Ústavy, ústavní zákon o československé federaci, ústavní zákony, které je měnily a doplňovaly, a ústavní zákon České národní rady č. 67/1990 Sb., o státních symbolech České republiky, dále o tom, že ostatní ústavní zákony platné na území České republiky ke dni účinnosti této Ústavy mají sílu zákona a další důležité skutečnosti, které zachovaly kontinuitu moci ve státě.

Derogační klauzule



• • • • • • • •

Moc soudní; Soustava soudů; Ústavní soud; Rozhodování soudců; Nejvyšší kontrolní úřad jeho postavení, působnost, organizační struktura; Česká národní banka, postavení, působnost a organizační struktura; Územní samospráva, základní charakteristika; Členění, působnost, orgány obce a kraje, výkon státní správy.

50


51

4 ZÁKLADNÍ PRÁVA A SVOBODY RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY ZÁKLADNÍ PRÁVA A SVOBODY Kapitola objasňuje podrobnosti ústavního zákona o základních lidských právech a svobodách. V úvodní části jsou rozváděny jednotlivé druhy práv a svobod. Mezi tyto patří právo na život, nedotknutelnost osoby, jejího obydlí a majetku. Základními svobodami je svoboda pohybu, pobytu, svoboda myšlení i náboženského vyznání.

Základy práv a svobod

Obšírnější částí jsou politická práva. V tomto kontextu je pojednáno o účastí subjektů na správě věcí veřejných, svobodě projevu, práva petičního, shromažďovacího, práva občanů na sdružování, hlasování a volební právo a v neposlední řadě práv na informace.

Politická práva

Další část kapitoly poskytuje přehled a podrobnosti o právech a to skupině hospodářských, sociálních, kulturních práv. Mezi tyto patří právo na práci, na spravedlivou odměnu za vykonanou práci, na hmotné zabezpečení ve stáří, podpora rodinám, dětem právo na vzdělání a v neposlední řadě na soudní a jinou právní ochranu.

Hospodářské, sociální a kulturní práva

CÍLE KAPITOLY ZÁKLADNÍ PRÁVA A SVOBODY Po úspěšném a aktivním absolvování této KAPITOLY Budete umět:

Budete umět

Získáte:

Získáte

• definovat postavení ústavního zákona, kterým je Listina základních práv a svobod; • pojmenovat a popsat jednotlivá práva a svobody, které jsou nám dány nejvyšším zákonodárným sborem v České republice; • vybrat pro sebe podstatné skutečnosti Listiny základních práv a svobod a uplatnit je při vlastní činnosti.

• znalosti a vědomosti o svých základních právech a svobodách, které pak můžete opodstatněně aplikovat i interpelovat; • nový pohled na rozlišení podstatného a vedlejšího v oblasti veřejného práva a porovnání práva soukromého.

Budete schopni:

• díky získaným znalostem budete schopni řešit s přehledem problematiku právních aspektů dotýkajících se Vaší činnosti; • nalézt souvislosti mezi právem a svým studovaným oborem.

Budete schopni


52


KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY ZÁKLADNÍ PRÁVA A SVOBODY Demokratické hodnoty, základní práva a svobody, nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné právo, svoboda, rovnost, důstojnost, právo na život, nedotknutelnost osoby, jejího soukromí, lidská důstojnosti, politická práva.

Klíčová slova

PRŮVODCE STUDIEM 3 Důležitou roli v ústavním právu má Listina základních práv a svobod, která mj. spolu s Ústavou České republiky tvoří ústavní pořádek státu. V této části student jistě zaměří pozornost na studium podrobnosti tohoto ústavního zákona. Zvláštní zřetel je potřeba mít na oblast základních práv a svobod občana a člověka a to ve všech souvislostech. Problémy při studiu této materie by studenta neměly potkat.

4.1 Členění Listiny základních práv a svobod Listina volí pro členění základních práv a svobod, které zakotvuje východiska především obsahová. Toto členění má z hlediska praktického uplatnění právní důsledky. Systematika Listiny je členěna do šesti hlav a čtyřiceti čtyř článků. (Viz K ZAPAMATOVÁNÍ 11). Základní lidská práva a svobody ústavodárce soustředil do prvního oddílu hlavy druhé. Práva a svobody vyjadřují důležité místo jednotlivce v občanské společnosti. Současně mu vytvářejí autonomní prostory pro individuální rozhodování a rozvoj lidské bytosti. Listina tvoří základ práva soukromého, v preambuli se ukládá Parlamentu a Ústavního soudu, aby při ukládání povinnosti a rozhodování měli vždy na mysli práva a svobody občana.

Východiska členění základních práv a svobod v Listině Obecná ustanovení preambule

Na prvním místě je v Listině uvedena způsobilost k právům. Přebírá tím ustanovení čl. 6 Všeobecné deklarace a čl. 16 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Subjektem tohoto práva je každá lidská bytost, to znamená i nasciturus. Tato způsobilost nemůže být nikdy omezena, na rozdíl od způsobilosti k právním úkonům. Lidská bytost se tím stává členem právně organizované společnosti jako právní subjekt, nikoli právní objekt, mluvící věc. Způsobilost k právům lidské bytosti je předpokladem, aby se mohla stát nositelem (subjektem) ostatních práv a svobod včetně základních. Právo na život ve společnosti je obdobou právní subjektivity v právním společenství. K tomuto právu jsou připojena další práva, ochrana lidského života již před narozením, zákaz zbavení života, zákazu trestu smrti.

Charakteristika základních lidských práv a svobody

Klasickou svobodou je nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. Omezení těchto autonomních prostorů je možné jen na základě zákona, který respektuje obecná pravidla. V žádném případě není možné vystavit lidskou bytost mučení nebo krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech to vylučuje i za situace ohrožení života národa. Jde o kogentní normu mezinárodního práva (čl. 4 odst. 2 paktu o

Nedotknutelnost osoby, čl.1


53

občanských a politických právech). Ochrana soukromí, je Listinou pojata důstojnost, čest, pověst, jméno člověka a jeho soukromí a rodinný život, listovní tajemství. Soukromí osoby není míněno jen její soukromí fyzické. Adresátem povinnosti respektovat ochranu soukromí je stát, který je povinen zdržet se zásahů do chráněné oblasti nejvlastnějších projevů lidské bytosti a její povahy. Další povinnost státu je právo aktivního jednání, tj. vydání právních předpisů (občanský zákoník, trestní zákoník, trestní řád, zákon o ochraně osobních údajů), které by k respektování této sféry zavázaly i ostatní právní subjekty. Listina s tím spojuje i ochranu proti neoprávněným zásahům do soukromého a rodinného života. S tím souvisí ochrana před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním a nebo jiným zneužíváním údajů o osobách. Omezit nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je možné pouze na základě zákona, tím je především občanský zákoník, předpisy správního práva (prokazování totožnosti) a trestního práva.

Nedotknutelnost osoby a soukromí, čl. 7, 11

Zákaz nucených prací a služeb je vztahem k osobní svobodě. Mezinárodní organizace práce (vyhláška č. 506/1990 Sb.). Listina nucenou práci zde definuje jako „každou práci nebo službu, která se na nějaké osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu a ke které se tato osoba nenabídla dobrovolně“. Pohrůžka trestu potvrzuje veřejnoprávní povahu nařízení nucené práce nebo služby.

Zákaz nucených prací a služeb, čl. 9

Podle Listiny má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Vlastník má právo zacházet s vlastnictvím podle své vůle, věc držet, požívat plody, užívat a nakládat s předměty vlastnictví. Nemůže však tyto hranice překročit. Vlastnictví je chápáno jako předpoklad svobody a rozvoje jednotlivce a základ jeho soukromé iniciativy. Vlastnictví však nelze zneužít na újmu práv jiných anebo v rozporu se zákonem chráněnými zájmy, jeho výkon nesmí „nad míru stanovenou zákonem“ poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Určitý majetek může být podle zákona svěřen za taxativně vypočtených podmínek pouze do vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob.

Ochrana vlastnických práv, čl. 11

Na základě konkrétních důvodů stanovených právním předpisem lze vlastnické právo omezit nebo vůbec odejmout. Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Ochranu vlastnictví v rámci soukromoprávních vztahů mezi fyzickými a právnickými osobami zajišťuje občanský zákoník, který také vymezuje obsah práva vyvlastnění nebo omezení vlastnictví.

Omezení vlastnictví

Nedotknutelnost obydlí je jedním z nejstarších základních práv jednotlivce. Z povahy věci plyne, že prostor, který jednotlivci slouží k bydlení není veřejně přístupný. Může jít o dům, byt nebo i místnost sloužící k obývání apod. Nemusí jít jen o věc ve vlastnictví oprávněného. Může to být i pronajatý byt, pokoj, hotelový pokoj apod. Listina připouští zásah do této svobody. Podle závažnosti lze bez souhlasu bydlícího vstoupit do obydlí jen v případě domovní prohlídky pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný příkaz soudce a způsobem, který stanoví zákon. Například v Listině se uvádí „jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné“ a uvádí ochrany života, zdraví, práv a svobod druhých.

Nedotknutelnost obydlí, čl. 12

Ochrana práv člověka se dotýká též ochrany požívání listovního tajemství, tajemství jiných písemností a záznamů, tajemství přepravovaných zpráv, jejich omezení je možné pouze stanoví-li tak zákon.

Ochrana listovního tajemství, čl. 13

Základní svobodu představuje svoboda pohybu a pobytu, tyto úzce souvisí s osobní svobodou, s vlastnictvím, právem na svobodnou volbu povolání a právem podnikání, právem na vzdělání, ochranou životního prostředí a historicky i se svobodu vyznání. V nejširší míře jsou svobody přiznány občanům ČR. Ti mají právo na území ČR svobodně pobývat a pohybovat se na něm. Mohou území také svobodně opustit.

Svoboda pohybu a pobytu, čl. 14


54

Pobyt a pohyb na státním území a jeho opuštění v případě těch, kdo se na něm zdržují oprávněně, lze omezit jen zákonem za podmínek nevyhnutelnosti pro bezpečnost státu (válečný stav), udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví (karanténa) nebo pro ochranu práv a svobod druhých (vlastnictví pozemků, lesů, rybníků apod.).

Omezení svobody pohybu a pobytu

Mezi svobody zajištěny Listinou patří svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, vědeckého bádání a umělecké tvorby. Souvisí se svobodou projevu náboženství a víry, právem na vzdělání, právem na soukromí, s právem rodičů na výchovu dětí atd. V Listině nejsou výslovně stanoveny žádné podmínky pro jejich omezení. V této souvislosti je potřeba připomenout, že na základě práva související se svobodou svědomí a náboženského vyznání, je možné odmítnout vojenskou službu z tohoto důvodu. Odvedenec nemá povinnost zdůvodňovat k jakému vyznání se hlásí. Stačí prohlášení, že z důvodů svědomí nebo náboženského vyznání vojenskou službu odmítá vykonávat.

Svoboda myšlení, svoboda náboženského vyznání a výkonu náboženství, čl. 15, 16

Politickými právy chápeme účast na správě veřejných záležitostí formou hlasování nebo výkonem funkce nebo úřadu. Politická práva jsou projevem aktivity člověka ve společnosti organizované státem. Stát má povinnost nejen nositeli politických práv něco zajistit, ale i něčeho zdržet, například nezasahovat do vnitřní organizace politických stran. V rámci oddílu o politických právech je obsaženo i obecné ustanovení, podle kterého jakákoli zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat „svobodnou soutěž sil v demokratické společnosti“.

Politická práva, čl. 17

Svoboda projevu a právo šířit informace patří k nejvýznamnějším svobodám v demokratické společnosti. Tyto svobody vytváří základ úpravy politických práv v Listině, neboť bez možnosti vyjádřit svůj názor jsou všechna politická práva bezcenná. Petiční právo, shromažďovací právo, sdružovací i volební právo jsou jeho specifickými formami. Každý z nás má právo odvolávat se nejdříve k nim. Subjekty této svobody nejsou omezeny, každý má právo vyjadřovat své názory zákonem uvedenými formami a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Formami jsou slovo, písmo, obraz nebo jiným způsobem.V souladu s touto svobodou je zákaz cenzury. Svoboda projevu může být omezena jen na základě zákona. V demokratické společnosti je to nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Svoboda projevu a právo šířit informace

Právo vyhledávat informace, je zrcadlovým odrazem svobody projevu, svoboda by však byla bezcenná, kdyby zde nebyla možnost ostatních svobodně vyhledávat a šířit informace. Navíc Listina obsahuje povinnost státních orgánů a územní samosprávě přiměřeným způsobem poskytovat informace o jejich činnosti. Realizace této povinnosti ukládá zákon, může to být např. zákon o jednacím řádu (institut těsnopiseckých záznamů schůzí Poslanecké sněmovny), tiskový zákon, zákony o rozhlasovém a televizním vysílání, ČTK, apod.

Právo vyhledávat informace, čl. 17

Podle Listiny je peticí podání ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu, kterým se jedinec sám nebo s jinými (kolektivní petice) obrací na státní orgány a orgány územní samosprávy. Může to být návrh, žádost nebo stížnost. Zákonem č. 85/1990 Sb., o právu petičním, se poskytuje každému, včetně právnických osob, a stejně tak stanoví podrobnější meze tohoto práva. Stanoví též povinnost adresátů tohoto práva upravit v jednacích řádech a obdobných předpisech způsob přijímání, projednávání a vyřizování petic.

Právo petiční, čl. 18

Shromažďovací právo zaručené Listinou umožňuje jeho nositelům projevit svůj názor nebo stanovisko prostřednictvím shromáždění. Chráněna jsou však jen shromáždění například demonstrace, pouliční průvody, manifestace konající se v souladu s Listinou a zákony, které předpokládá. Zákonem č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím je upraven rámec uplatnění práv. Listina stanoví podmínky, za kterých lze shromažďovací právo omezit. Jsou jimi opatření nezbytná v demokratické společnosti pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo bezpečnosti státu.

Právo shromažďovací, čl. 19


55

Na rozdíl od shromáždění, které je jen časově omezenou formou sdružení občanů a jejich rozchodem zaniká, je sdružení formou trvalou. Sdružení občanů není jedinou formou, kterou se mohou jednotlivci trvale sdružit. Na prvém místě jsou to sdružení, která ve druhém případě může vytvářet každý, nepodléhají žádné registraci, nemají způsobilost k právním úkonům. Je to právo sdružovat se spolu s jinými ve spolcích, společnostech a jiných svazech, hnutích, klubech nebo sdruženích. Od obdobných sdružení se tato sdružení vyznačují způsobilostí k právním úkonům, což je spojeno s nutností jejich registrace u příslušného orgánu státu. V těchto typech sdružení se může sdružovat každý včetně cizinců, a to za podmínek zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů.

Právo sdružovací, čl. 20

Právo zakládat politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich je právem, které slouží k účasti na politickém životě společnosti, zejména na vytváření zákonodárných sborů a územní samosprávu. Pro politické strany a hnutí a jiná sdružení je charakteristické to, že výkon práva slouží občanům k jejich účasti na politickém životě společnosti, zejména na vytváření zákonodárných sborů a orgánů vyšších územních samosprávných celků a orgánů místní samosprávy. Strany a hnutí vznikají registrací. Návrh na vytvoření politické strany nebo hnutí musí podpořit alespoň 1 000 občanů. Návrh na registraci podává přípravný výbor Ministerstvu vnitra. Jestliže zamítne registraci , může přípravný výbor podat opravný prostředek k Nejvyššímu soudu. Politické strany a politická hnutí zanikají dnem svého výmazu z rejstříku strana a hnutí vedené Ministerstvu vnitra. Zániku vždy předchází zrušení například na základě vlastního návrhu.

Právo zakládat politické strany, čl. 20

Hlasovací a volební právo a přístup k voleným a jiným veřejným funkcím je právo podílet se na správě veřejných záležitostí. Jedná se o oblast práva, která jsou označována jako státoobčanská, protože se obvykle váží na státní občanství. Toto ustanovení postihuje hlasovací právo v celostátním nebo místním referendu, volební právo v parlamentních a komunálních volbách, rovný přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. Volební právo je právo všeobecné, rovné, přímé a vykonává se tajným hlasováním. Podmínky výkonu volebního práva tj. rovný přístupu občanů ČR k voleným funkcím, funkce poslanců, senátorů nebo členů zastupitelstev, prezidenta je upravena právním předpisem. Stejně tak je zaručen rovný přístup k veřejným funkcím, které nejsou volené, např. jmenované, popř. obsazované konkursem apod.

Hlasovací a volební právo, čl. 21

Práva národnostních a etnických menšin a jejich záruky v právním řádu. Národnostní původ jsou práva jednotlivců, jako je např. právo národů na sebeurčení, právo tzv. třetí generace. U národnostní menšiny je výrazný aspekt pocitu sounáležitosti nejen s ohledem na rasu (biologické odlišnosti obecně), kulturu, popř. jazyk a zvyklosti, ale i na pocit (subjektivní stránka) sounáležitosti s národem, který má svůj stát, popř. ze kterého se oddělila. S ohledem na obsah práv, která jejich příslušníkům přiznávají, lze odvodit, že se jedná o menšiny, které u nás existují trvale a na určitém území, nikoli přechodně a pohyblivě. Adresát této svobody, veřejná moc se musí zdržet jakéhokoli ovlivňování tohoto rozhodování a všech způsobů nátlaku směřujících k odnárodňování. Menšinová práva přiznána občanům České republiky mají výrazný kolektivní aspekt. Obecně formulovaný nárok na všestranný rozvoj je konkretizován právem společně s jinými příslušníky rozvíjet vlastní kulturu, rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku, sdružovat se v národnostních sdruženích. Dalšími právy jsou právo vzdělání v mateřském jazyku, užívat jejich jazyka v úředním styku a účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin.

Práva národnostních a etnických menšin, čl. 24, 25

Skupina hospodářských, sociálních a kulturních práv patří do kategorie pozitivních práv vyžadující určitá plnění ze strany státu. Z aktů mezinárodního práva kde najdeme zakotvena tato práva, je třeba uvést zejména Evropskou sociální chartu z roku 1961.

Hospodářská, sociální a kulturní práva, čl. 26 Svobodná volba povolání

Práva představují právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost a právo na práci. Tato práva jsou výrazem svobody člověka na úseku hospodářském. Zahrnuje právo každého, nejen občana České republiky, svobodně


56

se rozhodovat o volbě povolání, stejně jako o přípravě k tomuto povolání, též právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Neplatí to však bez výjimky, pro výkon určitých povolání nebo činností zákon může stanovit podmínky a omezení. Podmínky práva na práci je chápáno jako nárok získat zaměstnání, získané zaměstnání udržet a v případě jeho ztráty nárok na podporu v nezaměstnanosti, právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Toto právo přiznává každému. Samozřejmě že subjektem může být jen osoba, která chce a je schopna pracovat a uchází se o místo. Jiná je situace v zajištění nezaměstnaných, zde stát přebírá povinnost a podle podmínek přiměřené hmotné zajištění pro ty, kteří toto právo bez své viny nemohou vykonávat. Právo na hmotné zajištění v tomto případě je určeno jen občanům České republiky.

Právo na práci

Úprava práva koaličního vychází z obdobných principů jako je tomu například u politických práv, každý tak má právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. Stát nemůže zasahovat do jejich vytváření. Listina v této souvislosti dále obsahuje zákaz zvýhodňování některé odborové organizace v jednotlivých subjektů podnikání nebo v rámci celého odvětví. Stejně tak je zde nepřístupné omezovat počet odborových organizací. Jedině možná omezení činnosti odborových organizací a jiných sdružení na ochranu hospodářských a sociálních zájmů, lze provést jen na základě zákona, je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých.

Právo koaliční

Předpokladem pro realizaci práva na spravedlivou odměnu za práci a uspokojivé pracovní podmínky je získání zaměstnání. Listina zakotvuje právo na „uspokojivé“ pracovní podmínky pro všechny zaměstnance. Pro určité sociální skupiny, a to ženy, mladistvé a zdravotně postižené, v podobě požadavku „zvláštních“ pracovních podmínek se požadavek zvyšuje.

Právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci, čl. 28 Právo na hmotné zabezpečení ve stáří, při nezpůsobilosti k práci a při ztrátě živitel, čl. 30 Právo na ochranu zdraví, čl. 31

Příkladem práva na hmotné zabezpečení ve stáří je nárok na plnění ze strany státu, při nezpůsobilosti k práci a při ztrátě živitele. Zde se projevuje náš stát v podobě, státu „sociálního“, kde zajišťuje určitou životní úroveň všech subjektů tohoto práva. Příslušné právo rozlišuje dvě situace, je to případ, kdy občan České republiky má přiznáno právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, nebo při ztrátě živitele. Tyto otázky řeší zákony z oblasti sociálního zabezpečení. Druhou situací je hmotná nouze. Za těchto podmínek má každý právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Právo na ochranu zdraví je formulováno obecně tak, že dopadá na každého jednotlivce. Ve vztahu ke státu jsou to nároky na provádění opatření ke zdravému vývoji každého jedince na území státu, zajišťování prevence chorob a provádění hygienických opatření, podporu rozvoje tělesné výchovy atd. Na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky, má právo jen občan České republiky, a to na základě pojištění. Ochrana rodičovství, rodiny, dětí a mladistvých s ohledem na význam rodiny jako základní a přirozené jednotky společnosti a její komplexní charakter, má i úprava této problematiky se promítá do řady dalších ustanovení Listiny. Práva souvisí s ochranou lidského života, soukromí, obydlí, budováním materiálních základů života rodiny, svobodou svědomí a náboženského vyzvání a jejími projevy. Stát existencí rodičovství a rodiny respektuje, významně se zde projevuje obsah základních práv a svobod jako záruky existence určitých významných institucí a současně ústavní hodnoty, kterou se ve své činnosti řídí státní orgány. Stát proto musí podle Listiny provádět politiku směřující k podpoře těchto institutů v oblasti občanského práva, rodinného práva, zaručuje též právo mužů a žen uzavřít v přiměřeném věku sňatek na základě svobodného a plného souhlasu snoubenců a založit rodinu. Listina zaručuje stejná práva dětem narozeným v manželství i mimo ně.

Ochrana rodičovství, rodiny, dětí a mladistvých, čl. 32


57

Právo na vzdělání patří k citlivým oblastem života jedince. Promítají se v něm nejen aspekty hospodářské, sociální a kulturní. Každý tak má právo vzdělávat se sám nebo s pomocí někoho jiného. Občané České republiky mají právo na bezplatné vzdělání na základních a středních školách.

Právo na vzdělání, čl. 33

Výrazným znakem lidské osobnosti jsou její projevy v podobě výsledků její tvůrčí dušení činnosti. Listina zde na rozdíl od práva na soukromí naopak počítá s projevy osobnosti navenek v podobě literární, vědecké, umělecké, vynálezecké a obdobné činnosti. Práva k výsledkům takovéto činnosti jsou chráněná zákonem. Jde o předpisy práva autorského a vynálezeckého, zejména o zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých, ve znění pozdějších předpisů.

Práva k výsledků m tvůrčí duševní činnosti, čl. 34

Právo na přístup ke kulturnímu bohatství je speciálním ustanovením ve vztahu práva na informace. Půjde zejména o předpisy v oblasti muzejnictví, divadelnictví, archivnictví, knihovnictví, státní památkové péče. Pro jednotlivce je významný přístup ke kulturnímu bohatství, který zahrnuje právo podílet se na kulturním životě aktivní i pasivní formou, užívat výsledků kultury. Pro stát, pak vytvářet podmínky pro dosažitelnost kulturního bohatství jako například pro konání přednášek, výstav, představení, umělecké činnosti, uchování a rozvoj kultury národnostních a etnických menšin. Jednou z takových forem je vytváření fondů státem, jakými jsou např. Státní fond České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie a Státní fond kultury České republiky.

Právo na přístup ke kulturnímu bohatství, čl. 34

Právo na příznivé životní prostředí je vázáno na konkretizaci v prováděcích zákonech například zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 138/1973 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 238/1991 Sb., o odpadech znění pozdějších předpisů aj. Zvláštní povahu má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů, za které nese odpovědnost stát. Citovaný zákon a životním prostředí ve svém ustanovení § 2 uvádí, že životním prostředím je vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie.

Právo na příznivé životní prostředí, čl. 35

Právo na soudní a jinou právní ochranu je v Listině soustředěna v hlavě páté. Ve svém komplexu tato práva tvoří základní složku pojetí právního státu v našem ústavním řádu. Tyto procesní záruky přitom nepředstavují pouhé zákazy, ale vyžadují i jednání ze strany státu. Právo na soudní ochranu spočívá v tom, že je zaručena možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu. Význam tohoto práva je založen v možnosti dovolat se svého práva u nezávislého a nestranného orgánu, kterým je soud, rozhodující podle pravidel zaručujících spravedlivé posouzení věci. Tyto zásady obecně plynou z ústavní zásady nezávislosti soudů a soudců a z konkrétních zásad občanského soudního řádu, trestního řádu a správního řádu soudního. Soudem je orgán tvořící součást soustavy soudů v České republiky.

Právo na soudní a jinou právní ochranu

Významným rysem právního státu je to, že je vázán svým právem. Jednotlivec může prosadit své nároky i proti státu samotnému před nezávislým a nestranným orgánem jako je soud. Výrazem této skutečnosti je právo jednotlivce uplatňovat nárok na náhradu škody, která mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu nebo orgánu veřejné správy a nesprávným úředním postupem, tj. v jiných případech, než kdy je vydáváno orgánem rozhodnutí nebo právě proto, že nebylo vydáno.

Právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, čl. 36

Právo na zákonného soudce je tradiční ustanovení našich ústav. Zákonným soudcem, může být ten, kdo je v souladu se zákonem řádně ustanoven jako soudce u příslušného soudu k projednání konkrétní záležitosti. Jen soud může rozhodnout o vině a trestu za trestné činy. Jen zákon může stanovit, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání v oblasti trestního práva uložit. Těmito zákony jsou

Právo na zákonného soudce, čl. 38


58

trestní zákon a trestní řád. Vylučuje to i použití analogie v oblasti trestního práva. Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Tím je vymezen tradiční princip presumpce neviny jako jedna ze základních zásad trestního řízení.

Presumpce neviny, čl. 40

Procesní záruky práva na spravedlivý proces obsahují několik základních procesních zásad, které jsou součástí pojmu právního státu. Jako první z těchto práv Listina uvádí právo odepřít výpověď, jestliže by tím jednotlivec způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Každý má právo být vyslechnut soudem, což souvisí s právem na soudní ochranu a na obhajobu.

Procesní záruky práva na spravedlivý proces, čl. 37

Právní pomocí je třeba chápat pomoc ve smyslu podpory v řízení, poskytování právních rad atd., aby jednotlivec neutrpěl újmu, podmínky v tomto ohledu zajišťuje stát. Právní pomoc jako nárok vzniká okamžikem zahájení řízení před soudem, jiným státním orgánem nebo orgánem veřejné správy. Nevztahuje se tak pouze na trestní řízení. Největší význam bude mít nepochybně v trestním řízení, kde bude spočívat zejména v náležitém poučení obviněného a obžalovaného a jeho právech, v poučení o právu na obhajobu vlastní nebo prostřednictvím obhájce, popřípadě v poskytnutí bezplatné pomoci obhájcem.

Právo na právní pomoc a právo na obhajobu, čl. 37

Vztah obecné a speciální právní úpravy některých základních práv v Listině možno dobře sledovat na příkladu rovnosti účastníků řízení. Záruka je formulována pro každý právní proces, ať již ústavněprávní, trestní, správní či civilní, kdy na základě této zásady jsou dána stejná práva a ukládány stejné povinnosti. Tato zásada je důležitou složkou pojmu právního sátu. Specifickým projevem rovnosti účastníků a současně zvláštní procedurální zárukou řádného procesu je právo používat v právním řízení tlumočníka, v případě, že někdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání.

Zásady Rovnost účastníků řízení, právo na tlumočníka

Jedním z pojmových znaků soudnictví v právním státě je veřejnost soudního řízení. Tato zásada je garantována v podobě práva na veřejné projednání věci. Je tím zajištěna kontrola výkonu soudnictví, výchovné a preventivní působení jeho výkonu. Důvody vyloučení veřejnosti se mohou týkat narušení morálky (mravnosti), veřejného pořádku, národní bezpečnosti v demokratickém společnosti nebo vyžaduje-li si to soukromý zájem stran, ochrana soukromého života účastníků, zájem nezletilých osob.

Veřejnost soudního jednání,důvody vyloučení veřejnosti, čl. 38

Závěrem stručná zmínka o prostředcích ochrany základních práv a svobod neboť patří k pojmovým znakům základních práv a svobod jejich vymahatelnost soudní cestou. Náš právní řád vytváří další možnosti, kterými lze prosazovat nároky z nich vyplývající, patří sem například právo petiční, shromažďovací a sdružovací. Je tak možno vytvářet organizace sledující prosazování těchto práv a svobod. Kromě akcí veřejnosti jsou zde i prostředky politické kontroly počínaje odpovědnostním vztahem vlády vůči parlamentu, možnosti poslanců interpelovat vládu a její členy, možnosti zřizovat vyšetřovací komise, zvát členy vlády do výborů Parlamentu apod. Základním prostředkem ochrany základních práv a svobod v právním státě musí být právní cesta, tedy postup stanovený právními předpisy upravujícími řízení před k tomu určenými státními orgány.

Prostředky ochrany základních práv a svobod


59

K ZAPAMATOVÁNÍ 11

LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD PREAMBULE

HLAVA 1

Obecná ustanovení

Lidská práva a základní svobody HLAVA 2

Základní lidská práv a svobody

Politická práva HLAVA 3

HLAVA 4

HLAVA 5

HLAVA 6

Práva národnostních a etnických menšin

Hospodářská, sociální a kulturní práva

Právo na soudní a jinou právní ochranu Ustanovení společná


60

SHRNUTÍ KAPITOLY ZÁKLADNÍ PRÁVA A SVOBODY Klíčovou problematikou ústavního práva každého sátu je zakotvení základních práv a svobod do tohoto odvětví práva. Úprava základních práv a svobod občanů vymezuje jednak autonomní prostory jednotlivce chráněné před zásahy státní moci (liberální stát), jednak možnosti jednotlivce podílet se na správě veřejných věcí (demokratický stát), popř. i úkoly státu poskytovat jednotlivci nějaká plnění (sociální stát).Základní práva a svobody vytvářejí základ pro postavení jednotlivce ve státě, staly se základem soukromého práva.

Charakteristika

Základní práva a svobody nejsou pouhým pasivním odrazem stavu společnosti a dosažené úrovně jejího vývoje a vědomí. Současně také v mnoha směrech zpětně na své okolí působí. Jsou s ním bezprostředně spjaty, takže jeho změny se projevují i v oblasti základních práv a obráceně. Jejich funkce lze charakterizovat jako hlavní směry jejich působení na společenské vztahy. Prameny právní úpravy, postavení rozdělíme do dvou základních skupin, ústavní předpisy a to Ústava České republiky i Listina tak v ČR platí již nikoli z titulu ústavního zákona č. 23/1991 Sb., nýbrž z titulu odkazu v čl. 3 a 112 odst. 1 Ústavy České republiky. Potvrzuje to i její nové vyhlášení pod 2/1993 Sb. Mezi další prameny patří nepochybně mezinárodní smlouvy, kterými je České republiky vázána.

Prameny právní úpravy

Základní funkce této ústavní normy je omezení státní moci. Státní moc může být uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. Jedinec tak má zajištěný autonomní prostory, kde se může i ve společnosti státně organizované svobodně rozvíjet jako jedinečná osobnost.

Funkce základních práv a svobod

Státní moc se však přitom neomezuje pouze na zanechání nějakých zásahů občanům. Tím ústavodárce uznává zkušenost 20. století spočívající v poznání, že řada tzv. liberálních práv (práva prvé generace) je bez účasti státu fiktivní. Ještě více asistence státu vyniká u práv hospodářských, sociálních a kulturních (tzv. práva druhé generace). V tomto případě jde o funkci nároku na pomoc, přispění ze strany státu v souladu s jeho možnostmi a postavením.

Závazek státu

Třetí funkcí základních práv a svobod je zajištění účasti jednotlivce na správě veřejných záležitostí. Zde není funkcí základních práv ani omezení státní moci, ani plnění z její strany, ale vytvoření podmínek pro to, aby se na jejím fungování mohl jednotlivec rovnoprávně s ostatními podílet. Čtvrtou funkcí základních práv a svobod je vytvoření záruk vlastní realizace. K tomu v Listině slouží úprava základních tzv. justičních práv, které nositelům základních práv a svobod umožňují, aby je mohli ve vztahu ke státní či veřejné moci prosadit, vymoci. Dalšími pak jsou takové záruky jako je existence nezávislého soudnictví, institut zákonného soudce, právo na právní pomoc a obhajobu, pravidla soudního řízení apod.



• • • • • • •

Charakteristika Listiny základních práv a svobod Politická práva Veřejnost soudního jednání Hospodářská, sociální a kulturní práva Nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná práva Základní práva člověka a občana Základní svobody člověka a občana

PRŮVODCE STUDIEM 4 Prostudovali jste druhý v pořadí z nejdůležitějších ústavních zákonů, jehož atributy se dotýkají každého z nás. Abyste svá práva a svobody mohli uplatnit v praxi je potřeba podrobných znalosti, o každém stanoveném právu a stanovené svobodě, které jste tímto získali. Máte povědomost o právu na život, zdraví, ochranu soukromí, vlastnictví, ochrany obydlí, práva na práci, volebního práva aj. Znáte a umíte uplatnit svoji svobodu myšlení, pohybu, pobytu, projevu.

61


62

5 PRAMENY PRÁVA RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY PRAMENY PRÁVA Úvodní kapitola předkládaného textu obsahuje statě o pramenech práva z hlediska velkých právních kultur, které odlišily prameny práva světa.

Charakteristika

V části věnované pojmům a druhům pramenů práva. je poukázáno na zdroje, z nichž poznáváme obsah platného práva. Podle druhů pramene práva rozčleníme povinnost a tomu odpovídající oprávnění, stanovené v právní normě.

Pojem a druhy pramenů práva

Samostatný oddíl kapitoly tvoří prameny práva ČR. Stát své funkce vykonává prostřednictvím pověřených státních orgánů. K uplatnění této činnosti používá různých prostředků. Jedním z nich jsou prameny práva na základě kterých prosazuje své pravomoci. Významným aspektem pramenu práva České republiky jsou zákony.

Prameny práva ČR

CÍLE KAPITOLY PRAMENY PRÁVA Po úspěšném a aktivním absolvování této KAPITOLY Budete umět:

Budete umět

Získáte:

Získáte

• cílem kapitoly prameny práva je seznámit studenta s pojmy frekventovanými ve všeobecné teorií práva; • budete umět posoudit i zhodnotit vývoj, postavení a úlohu práva ve společnosti. Budete schopni najít souvislosti historie pramenů práva a současnosti včetně uplatňovaných ve světě i v ČR.

• informace o pojmech práva na úseku pramenů práva, schopnosti a dovednosti posoudit jednotlivé systémy práva.

Budete schopni:

• definovat základní pojmy z oblasti pramenu práva, najít souvislosti historie pramenů práva a současnosti včetně uplatňovaných v ČR; • pochopit systém uspořádání pramenů práva.

ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU Celkový doporučený čas k prostudování KAPITOLY je 90minut.

Budete schopni


63

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY PRAMENY PRÁVA Pramen práva, právní systémy, zákony a jiné normativní akty, právní obyčej, precedens, normativní smlouva, zákonodárné akty, zákonná opatření Senátu, mezinárodní smlouvy.

Klíčová slova

PRŮVODCE STUDIEM 5 V kapitole prameny práva je potřeba se zaměřit na znalost rozčlenění pramenu práva uplatňovaných v kulturách kontinentálních i angloamerických. Znát podrobnosti jednotlivých pramenů práva, například uplatňování právních obyčejů, precedentu ve společnosti. Mít na mysli i vývoj v této oblasti pramenů práva a zaměřit se na integrující se Evropské právo a jeho určité zvláštnosti. Úskalí při studiu předložené materie by neměly nastat.

5.1 Obecná charakteristika Právo je systém společenských příkazů. Charakteristickým aspektem práva je moc tj. moc příkazy dávat a moc vynutit jejich splnění. Touto mocí práva se rozumí moc státní. Znakem práva se stává stát jako subjekt právotvorný a zároveň jako subjekt mající možnost splnění právního příkazu vynutit a zároveň jediný subjekt povolaný k tomu je vynucovat. Právo je společenský systém dynamický a cílený, kterému není lhostejné, co se ve společnosti děje, ale pomocí příkazů reguluje společenské vztahy s mocí právo vynutit. K dosažení konkrétního účelu a v určitém společenském (obecném) zájmu vydává právní předpis a stává se pramenem práva.

Právo, státní moc

5.2 Pojem a druhy pramenů práva Pramen práva je vyjádření práva v konkrétní právní formě. Představuje povinnost a tomu odpovídající oprávnění, stanovené v právní normě. Právní normy jsou obsaženy v takových pramenech práva, které byly vytvořeny oprávněnými orgány státu. Pramenem práva jsou zdroje, z nichž poznáváme obsah práva.

Pramen práva

Druhy pramenů práva můžeme dělit podle různých kritérií, zde se budeme věnovat pouze některým. Materiálním pramenem práva jsou skutečnosti, které mají vliv na vznik práva, tj. podmínky života společnosti, určité společenské jevy, zájmy, zvyklosti, přesvědčení, historické události, národní vlastnosti aj.

Druhy pramenů práva Materiální pramen práva

Formálním pramenem práva jsou různá vyjádření skutkové podstaty právní normy. Formálním pramenem práv je právní norma, její vnější forma vyjádření práva v podobě zákona, vyhlášky, nařízení, směrnice apod.

Formální pramen práva

Druhem pramenů práva je právo psané a nepsané. Nositelem norem psaného práva je v právu právní norma (právní předpis). Zemí zákonného tj. psaného práva je též Česká republika a byla jí od svého vzniku roku 1918 Československá republika.

Právo psané, právo nepsané

Právo nepsané, prameny nepsaného práva jsou soudní a správní precedenty (precedenční právo, soudcovské právo), právní obyčej, ekvita a rozum (spravedlnost). Z hlediska historie práva se vyvinulo několik právních systémů, které se odlišily svými prame-

Právní systémy


64

ny práva. Na tomto místě rozlišíme kontinentálně evropský systém práva, angloamerický systém práva, islámský systém práva. Pro kontinentálně evropský systém práva je charakteristickým pramenem práva je normativní právní akt. Kontinentální systém práva se vyvinul z římského práva a nazývá se tak proto, že vznikl v Evropě (kolébkou je Francie). Typickým pro tento systém je to, že je systémem psaného práva.

Kontinentálně evropský systém práva

Angloamerický systém práva se vyznačuje precedenty a právní obyčeje (nepsaným právem). Vznikl v Anglii a v současné době se uplatňuje se kromě Velké Británie vyjma Skotska i v USA.

Angloamerický systém práva

Islámský systém práva je úzce spjat s islámským náboženstvím, za pramen práva se považuje korán. Jediným zákonodárcem v islámském pojetí je Bůh a jediným islámským božím právem je šaría. Pojem islámského práva je abstrakcí. (Viz K ZAMAPATOVÁNÍ 12).

Islámský systém práva

Evropské nadstátní právo. Spolu s evropskou hospodářskou integrací vzniklo a vyvíjí se tzv. evropské právo. Svou povahou je právem nadstátním. V členských státech Evropských společenství platí z části přímo a zčásti je přejímáno do jejich právních řádů. Evropské právo je právo psané, nevzniklo přirozeným vývojem, ale záměrnou integrační činností. Svým rozsahem zaujímá zatím jen poměrně nepatrnou část spektra právního řádu jednotlivých států. Přesto však v současném světě hraje nikoli nevýznamnou roli a tato jeho role rok od roku vzrůstá.

Nadnárodní supranacionální právo

V typech právních kultur rozeznáváme 4 hlavní druhy pramenů práva: zákony a jiné normativní právní akty, právní obyčeje, soudní precedenty, normativní smlouvy.

Druhy pramenů práva

Zákony a jiné normativní akty jsou výsledky činnosti příslušných orgánů státu obsahujících pravomoci schvalovat právní normy v mezích jejich působnosti a vymezovat jejich plnění.

Zákony a jiné normativní akty

Právní obyčej (obyčejové právo, zvykové právo), je pramenem práva za předpokladu splnění aspektů. • Dlouhodobý se opakující způsob určitého chování lidí s konkrétním obsahem na určitém území a k tomu odpovídající povědomí o jeho zachovávání a závaznosti. • Ochota státního orgánu aplikovat obyčejová pravidla. • Za jejich porušení uplatnit státní donucení.

Právní obyčej

Precedentem je individuální právní akt státního orgánu řešený poprvé, a toto první rozhodnutí se stává obecně závazným. Ve společnosti rozhodnutí soudu a správních orgánů doznávají určitého respektu. Pro budoucí případy stejného druhu je státní orgán tímto prvním rozhodnutím v řízení vázán. Ve Velké Británii jsou precedenty právně závazné pro rozhodnutí Sněmovny lordů. První rozhodnutí soudu (soudní precedent) popř. správního orgánu (správní precedent) ve věci se stává pramenem práva.

Soudní a správní precedenty

Normativní smlouva se stává pramenem práva, když její ustanovení jsou obecná a regulují závazně celou skupinu právních vztahů stejného druhu a neurčeného počtu. Normativní smlouvy jsou hlavním pramenem mezinárodního práva.

Normativní smlouva

ODMĚNA A ODPOČINEK Probrali jste a zvládli další část textu předložené materie, a proto si zcela jistě zasloužíte a máte nárok na dobré kafíčko. Takže přijměte toto pozvání a kafíčko si dobře vychutnejte.

Odměna a odpočinek


65

5.3 Prameny práva České republiky V České republice prameny práva jsou normativní akty, mezinárodní smlouvy a rozhodnutí Ústavního soudu.

Prameny práva ČR

Zákony a jiné normativní akty jsou výsledky normotvorné činnosti státních orgánů, které jsou všeobecně závazné. Podrobně v rozhodovacím procesu viz kapitola 1 Ústavní právo. Normativními akty jsou zákonodárné akty například ústava, ústavní zákony, zákony, normativní akty výkonných orgánů (tzv. podzákonné právní předpisy) a vyhlášky orgánů územní samosprávy (obcí, krajů). (Viz K ZAPAMATOVÁNÍ 14).

Normativní akty

Mezinárodní smlouvy jsou pramenem vnitrostátního práva České republiky, pokud jsou schváleny Parlamentem ČR, jsou ratifikovány a vyhlášeny ve Sbírce mezinárodních smluv České republiky. Sjednávání a jejich ratifikace se řídí Ústavou a zákonem. Mezinárodní smlouvy, které jsou součástí právního řádu ČR mají přednost před zákonem.


Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Rozhoduje například o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Rozhodnutí, které se nazývají nálezy jsou normativním aktem a mají stejnou právní sílu jako zákon. Vyhlašují se ve Sbírce zákonů České republiky, den vyhlášení je den účinnosti.

Nálezy ústavního soudu


66

K ZAPAMATOVÁNÍ 12

Kontinentálně evropský systém Zákony a jiné normativní akty

Právní obyčeje

Soudní precedenty

Normativní akty

Angloamerický systém práva

Soudcovské právo

Zákonné právo

Obyčejové právo

Právní literatura

Islámský systém práva

Korán

Sunna

Idžmá

Kijás


67

K ZAPAMATOVÁNÍ 13

Mezinárodní smlouvy v oblasti dopravy

Kombinované

Silniční

Všeobecné

Letecké

Vodní

Železniční

K ZAPAMATOVÁNÍ 14

NORMATIVNÍ AKTY

Zákonodárné akty

Normativní akty výkonných orgánů

Zákonná opatření Senátu

ROZHODNUTÍ ÚSTAVNÍHO SOUDU

Nálezy

Usnesení



68

SHRNUTÍ KAPITOLY PRAMENY PRÁVA Právo je společenský systém za jehož principy je považováno na základě moci stanovit práva a povinnosti subjektů. Znakem práva je závaznost právních příkazů a vynutitelnost jejich zákazů. Pramenem práva jsou zdroje, z nichž společnost poznává obsah práva. Pramen práva reprezentuje oprávnění a tomu odpovídající povinnost stanovenou a vynutitelnou státem.

Charakteristika Zdroj práva

Druhy pramenů práva jsou strukturovány například z hlediska historického vývoje na materiální a formální pramen práva dále pak právo psané a právo nepsané. Prameny práva se v různých světových kulturách odlišují a tyto pak řadíme do jednotlivých právních kultur kontinentálně evropský právní systém, který je charakterizován právem psaným, například okruhem práva francouzského, rakouského, německého aj., angloamerickým právním systémem, který je právem nepsaným, precedenty a právními obyčeji, islámský systém pak náboženstvím, zde pramenem právem je korán.

Právní kultury

Kontinentální systém právní kultury zahrnuje prameny práva České republiky. Prameny práva České republiky jsou normativní akty vydávané příslušnými orgány, mezinárodní smlouvy schvalované Parlamentem ČR a rozhodnutí (nálezy Ústavního soudu).

Kontinentální systém

PRŮVODCE STUDIEM 6 V rámci studia kapitoly prameny práva jste se podrobně seznámili s pojmy a druhy pramenů práva velkých právních kultur světa.Získali jste povědomí o zdrojích poznávání pramene práva a uplatňování oprávněnými subjekty ve společnosti.Můžete o těchto aspektech se znalostí věci odpovědět na předložené otázky.


• • • • •

Prameny práva; Kontinentálně evropský systém práva; Angloamerický systém práva, Islámský systém práva; Evropské nadstátní právo; Prameny práva v ČR;


69

6 PRÁVNÍ NORMA RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY PRÁVNÍ NORMA Kapitola je rozdělena do 5-ti okruhů. Postavení právní normy v systému práva, znaky právní normy jsou objasněny v první části hledisko kvantitativní a kvalitativní.

Postavení právní normy v systému práva

Struktura právní normy je část kapitoly, která popisuje prvky, ze kterých se právní norma skládá. Rozebírá v tomto ohledu právní normu z hlediska hypotézy, dispozice a sankce.

Struktura právní normy

Třetí část kapitoly prezentuje druhy právních norem, znaky a jejich rozlišení podle druhu. Toto rozlišení je nástrojem právní regulace zejména podle rozsahu opakovaných vztahů, způsobu vyjádření obsahu právní normy, vztah vůle adresátů.

Druhy právních norem

Klasifikace právní normy z hlediska platnosti, účinnosti a působnosti je osvětlena v této části kapitoly. Je věnována atributům, které jsou důležitou součásti právní normy z pohledu zákonodárného procesu.

Klasifikace právní normy

Závěr poskytuje přehled o uspořádaní právních norem do systému práva podle příbuznosti do jednotlivých odvětví práva podle subjektů, předmětu, funkce a metod regulace chování.

Systém práva

CÍLE KAPITOLY PRÁVNÍ NORMA Po úspěšném a aktivním absolvování této KAPITOLY

Budete umět: • cílem kapitoly pod názvem právní norma je seznámit studenta se strukturou, funkcí, druhy, působnosti, platností a účinnosti právní normy; • po prostudování dokážete definovat právní normu, pojmenovat a popsat znaky a druhy právní normy i vysvětlit uspořádání systému právního řádu.

Budete umět

Získáte: • informace o postavení právní normy v právním řádu státu, o objasnění funkcí právní normy ve společnosti; • nový pohled na interpretaci práva z hlediska působnosti právních norem podle druhu.

Získáte

Budete schopni: • rozlišit důležitost struktury, zařadit právní normy podle kriterií; • aplikovat získané vědomosti při řešení a uspořádání Vašich konkrétních záležitosti v právních vztazích, • obhájit argumentací věcnou správnost svého stanoviska.

Budete schopni


70


KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY PRÁVNÍ NORMA Právní norma ( právní předpis), hypotéza, dispozice, sankce, platnost a účinnost právní normy, působnost právní normy, derogační klauzule.

Klíčová slova

PRŮVODCE STUDIEM 7 V rámci kapitoly právní norma se student musí zaměřit pozornost na znalost rozlišení kvalitativních a kvantitativních znaků právní normy kontinentálního práva a to z pohledu její struktury , druhů platnosti a účinnosti. Problematická k pochopení se může jevit záležitost procesu vzniku právní normy, platnosti a koneckonců účinnosti, kterýžto aspekt je počátkem regulace chování dotčených subjektů.

6.1 Pojem právní norma Právní norma je obecně závazné pravidlo chování stanovené, vynutitelné a sankcionované státní moci. Právní normou je chráněno právo a oprávněné zájmy subjektů právního vztahu ve státě. Splnění povinnosti subjektů z právní normy je zajišťováno státním donucením.

Definice

Právní norma představuje pravidlo chování, které spočívá v příkazu, zákazu nebo dovolení. Právní norma tvoří základní prvek právního řádu, vyznačuje se určitými znaky, kterými se odlišuje od jiných norem lidského chování, například od pravidel společenské morálky.

Základní prvek právního řádu

6.2 Znaky právní normy Formálními znaky se zabývá věda ústavního práva. Jsou jimi přijetí právní normy oprávněným subjektem v určité formě stanovené státem a zákonem předepsána publikace právní normy. Veřejné vyhlášení právní normy je podmínkou její platnosti.

Formální znaky právní normy

Materiálními znaky právní normy jsou její regulativnost, právní závaznost, obecnost a vynutitelnost státní mocí.

Materiální znak

Regulativní znak právní normy je pevně vymezen státem. Vyplývá z jejího charakteru jako společenského regulativu. Právní norma je právotvorným subjektem vydávána, aby ve společnosti něco regulovala. Předmět, o němž se právní norma vyslovuje, že má být, musí být regulovatelný.

Regulativní znak

Závaznost právní normy vyplývá přímo z její společenské podstaty. Kdyby byly uznány i právní normy nezávazné, tj. takové, které pouze doporučují či radí apod., redukoval by se rozdíl mezi právními normami a jinými společenskými normami pouze na výše uvedené formální znaky a ztratila by se z nich jejich společenská podstata. Právní závaznost je definičním znakem právní

Znak závaznosti


71

normy, kdyby nějaký právní předpis vyjadřoval pravidlo lidského chování a splňoval by přitom všechny formální znaky právního předpisu, ale nestanovil pravidlo závaznosti chování, nebyla by tato norma normou právní. Obecnost právní normy znamená obecnost co do předmětu právní úpravy, i obecnost co do subjektu právní normy.

Znak obecnosti

Obecností co do předmětu se rozumí to, že právní norma obecně vymezuje svou skutkovou podstatu, znamená to, že nikdy nemůže řešit určitý konkrétní případ. Kdyby tak nějaký právní předpis činil, nebylo by jeho ustanovení právní normou, ale byl by to vydaný individuální akt (například správní akt vydání stavebního povolení k výstavbě rodinného domu stavebním úřadem). Z požadavku obecnosti právní normy co do jejích subjektů však zároveň vyplývá, že nemůže být adresována jmenovitě určitému vojákovi nebo určitému advokátovi, určité obchodní společnosti, státnímu fondu. Znakem právní normy je její vynutitelnost státní mocí. Tento definiční znak je spojen s právní závazností právní normy. Právní závaznost je v právní normě samé, vyplývá z její společenské podstaty. Spočívá v tom, že právní norma stanoví právní povinnost svému adresátovi a neponechává v tomto případě jeho vůli, jak se má zachovat v dané situaci. Z možných chování vybírá jedno (nebo alternativně některá) a stanoví je jako povinné. Chování subjektu, které je v rozporu s uloženým chováním, k němuž byl povinen, je protiprávní, došlo k porušení práva.

Znak vynutitelnosti

6.3 Struktura právní normy Každá právní normy má svou vnitřní strukturu a tím i své vlastní strukturální části. Ve vztahu k právnímu řádu jako celku je jeho částí základní (elementární). Právní normy v tomto smyslu můžeme označit, stavebními kameny právního řádu.

Struktura právní normy

Ve vnitřní struktuře se právní norma člení na podmiňující část a část podmíněnou, na hypotézu, dispozici a sankci, nebo na jednotlivé v ní obsažené normativní modality (příkazy, zákazy a dovolení). Tradičně se za prvky právní normy považují hypotéza, tj. podmiňující skutková část, dispozice, tj. normativní část, která vyjadřuje, co má být, nastane-li hypotéza, a sankce, tj. další podmíněnou část, která vyjadřuje, co má být, nastane-li hypotéza a nebude-li splněna dispozice. Z vedených prvků právní normy, může chybět hypotéza a sankce,chybět však nemůže dispozice, ta je sama skutečnou právní normou, tj. příkazem, že něco má být. (Viz K ZAPAMATOVÁNÍ 15).

Prvky právní normy, normativní modality, hypotéza, dispozice, sankce

Hypotéza stanoví podmínky, na základě kterých se uplatní pravidlo chování obsaženo v dispozici. Příkladem nám poslouží ustanovení § 151 odst.1, písm. b) Občanského zákoníku, kde je uvedeno, že zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, dědické dohody nebo ze zákona.

Hypotéza

Dispozice obsahuje pravidlo chování, stanoví práva a povinnosti komu a jaká konkrétní práva a povinnosti subjektů právního vztahu pro případ, že nastaly skutečnosti stanovené v hypotéze právní normy. Například podle ustanovení § 151 odst. 4 písm. b) Občanského zákoníku ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva, pohledávka, kterou zabezpečuje, nebo podle ustanovení § 151 odst. 1 písm.b) Občanského zákoníku zástavní věřitel je povinen svěřenou mu zástavu pečlivě opatrovat, chránit jí před poškozením ztrátou a zničením.

Dispozice


72

Sankce je důsledek nesplnění povinnosti stanovené v dispozici právní normy, tj. újma, která hrozí tomu, kdo má odpovědnost a nerespektoval povinnost uloženou právní normou. Například podle ustanovení § 544 odst. 1 Občanského zákoníku sjedná-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušení povinnosti nevznikne škoda. Existují právní normy, které sankce neobsahují, ani obsahovat nemohou, například zákon o státním rozpočtu, mezinárodní smlouva.

Sankce

K ZAPAMATOVÁNÍ 15

STRUKTURA PRÁVNÍ NORMY

HYPOTÉZA (stanovení podmínky)

DISPOZICE (stanovení pravidla chování)

SANKCE (důsledek nesplnění povinnosti)

6.4 Druhy právních norem V průběhu tisíciletí lidská kultura v oblasti právního myšlení vytvořila různé druhy právních norem, tyto se staly nástrojem právní regulace lidského chování. Mezi hlediska třídění patří postavení právní normy v systému právní regulace, podle rozsahu upravovaných vztahů, podle způsobu vyjádření obsahu normy, její struktury, aplikované právně normativní modality, vztahů vůle adresátů a dispozice právní normy. Mezi základní třídění právních norem patří třídění podle právní síly, podle teritoriálních hledisek, podle povahy hypotézy, podle povahy stanovených pravidel.

Nástroj právní regulace Třídění právních norem

Právní silou se rozumí taková vlastnost právní normy (právního předpisu), která ji činí nadřazenou jiné právní normě. Zavazuje právně své adresáty, tj. ukládat jim právní povinnosti.

Členění podle právní síly

Absolutní právní sílu, mají právní normy různé úrovně, tj. právní úrovně nejvyšší a nižší právní síly (u nás mají nejvyšší právní sílu jen ústavní zákony).

Absolutní právní sílu

Relativní právní silou rozumíme vzájemný vztah právních norem, v němž platí, že právní norma nižší právní síly nesmí odporovat právní normě vyšší právní síly.

Relativní právní síla

Podle absolutní právní síly se v českém právním řádu rozlišují právní předpisy primární (zákonné), jimiž jsou ústavní zákony, zákony, zákonná opatření Senátu. Ústava a ústavní zákony mají z hlediska práv úrovně nejvyšší právní sílu.

Primární právní předpisy

Sekundární (podzákonné), jimiž jsou například nařízení vlády, právní vyhlášky vydávané ministerstvy popř. jinými správními ústředními úřady a obecně závazné vyhlášky vydané orgány územní samosprávy.

Sekundární právní předpisy

Podle relativní právní síly jsou to právní normy originární (původní) a právní normy deriva-

Originární právní


73

tivní (odvozené, delegované), které mohou být vydávány jen na základě právní normy originární a k jejímu provedení. Právní předpisy originární jsou právní předpisy primární tedy zákony.

předpisy

Právní předpisy derivatní jsou (odvozené, delegované) nařízení vlády, vyhlášky a jiných ústředních správních úřadů.

Derivatní právní předpisy

Podle územně organizační struktury se právní předpisy třídí ve složených státech typu federace. V těch existuje zákonodárná pravomoc federální (spolková) a zákonodárná pravomoc členských států (zemí, kantonů, provincií atd.). Pravomoc vydávat právní předpisy je buď výlučná, tzn. že úprava některých věcí náleží výlučně do pravomoci federace a některých do výlučné pravomoci členských států.

Členění podle teritoriálního hlediska

V unitárním státě (nebo v členském státě státu složeného) je územně organizační struktura státu kritériem rozdělení právních předpisů na celostátní a lokální.

Podle povahy své hypotézy se právní normy dělí na obecné a speciální. Toto rozlišování vyplývá z vnitřní struktury jevů označených hypotézou právní normy a z potřeby na jeden, nebo jenom na některé z jejích komponentů vázat jiný právní následek.Příkladem vztahu obecné a speciální právní normy jsou obecná ustanovení § 43 a násl. Občanského zákoníku o smlouvě, obecná ustanovení § 663 a násl. o smlouvě nájemní, speciální ustanovení téhož zákoníku o nájmu bytu (§ 685 a násl.). Ve vzájemném vztahu obecné a speciální normy má přednost při použití vždy norma speciální.

Celostátní působnost právního předpisu Lokální působnost právního předpisu Členění podle povahy hypotézy Obecná právní norma, speciální právní norma

Rozlišení mezi právními normami kogentními a dispozitivními souvisí ze základním znakem právní normy a to vynutitelnosti. Kogentní (kategorické ) normy zavazují subjekty bezvýhradně. Kogentními právními normami jsou upraveny právní vztahy důležitého významu. Právní normy kogentního charakteru najdeme v oblasti ústavního, správního, trestního i procesního práva tedy práva veřejného. Z povahy dispozitivních právních norem, že účastníci řízení právního vztahu mají na vůli, jak upraví svá práva a povinnosti. Dispozitivní právní normy jsou typické pro právo soukromé, například právo občanské, obchodní.

Členění podle povahy stanovených pravidel Kogentní, dispozitívní právní norma

Podle normativní modality obsažené v právní normě lze normy členit na přikazující, zakazující a dovolující. Příkladem je ustanovení § 524 Občanského zákoníku, podle níž věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému, zároveň přikazuje dlužníkovi, aby toto postoupení pohledávky strpěl, a každému zakazuje, aby věřiteli v možnosti postoupení pohledávky bránil.

Přikazující, zakazující a normy, dovolující právní normy

Lokálními označíme právní předpisy orgánů územní samosprávy. V jejich vztahu platí požadavek souladu lokálních právních předpisů s celostátními právními předpisy.

6.5 Platnost, účinnost a působnost právní normy Právní předpisy nabývají platnosti dnem jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů ČR. Dnem vyhlášení právního předpisu je den rozeslání příslušné částky Sbírky zákonů ČR, uvedený v jejím záhlaví. Platností právní normy se rozumí skutečnost, že se stala součástí platného právního řádu.

Platnost právního předpisu

Ze zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv ve znění pozdějších změn, vyplývá, že ve Sbírce zákonů se vyhlašují uveřejněním jejich plného znění ústavní zákony, zákony, zákonná opatření Senátu, nařízení vlády, právní předpisy vydávané ministerstvy, jinými ústředními správními úřady a Českou národní bankou, které se označují názvem „vyhláška“. (Viz K ZAPAMATOVÁNÍ 17).

Publikace právních předpisů ve Sbírce zákonů ČR


74

Ve Sbírce mezinárodních smluv se vyhlašují sdělením Ministerstva zahraničních věcí platné mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána, oznámení o výpovědi mezinárodních smluv, rozhodnutí přijatá mezinárodními orgány a orgány mezinárodních organizací, jimiž je Česká republika vázána. Mezinárodní smlouvy se vyhlašují uveřejněním jejich plného znění. (Viz K ZAPAMATOVÁNÍ 16). Každá z částek Sbírky zákonů (Sb.) a Sbírky mezinárodních smluv (Sb. m. s.) obsahuje v záhlaví, vedle názvu příslušného publikačního prostředku, zejména velký státní znak, kalendářní rok ve kterém je vydána, a datum, v němž je rozeslána. Sbírka zákonů se vydává v postupně číslovaných částkách označených pořadovými čísly, jejichž řada se uzavírá koncem každého kalendářního roku. Číslování stran Sbírky zákonů se provádí od počátku kalendářního roku v souvislé řadě, která se uzavírá koncem každého kalendářního roku.

Publikace ve Sbírce mezinárodních smluv ČR

Ochrana názvu a citace. Název „Sbírka zákonů“ je dovoleno užívat pouze pro označení Sbírky zákonů cit. Zákona. Při citaci právních předpisů a dalších právních aktů, vyhlašovaných ve Sbírce zákonů, se užívá zkratky „Sb.“. Název „Sbírka mezinárodních smluv“ je dovoleno užívat pouze pro označení Sbírky mezinárodních smluv podle tohoto zákona. Při citaci mezinárodních smluv, oznámení o výpovědi mezinárodních smluv a rozhodnutí mezinárodních orgánů a vyhlašovaných ve Sbírce mezinárodních smluv, se užívá zkratky „Sb. m. s.“.

Citace právních předpisů

Sbírku zákonů a Sbírku mezinárodních smluv vydává, zajišťuje její tisk a distribuci Ministerstvo vnitra. Právní předpisy a další právní akty se vyhlašují neprodleně, nejpozději do 30 dnů ode dne jejich doručení Ministerstvu vnitra. Za formální správnost textů právních předpisů a dalších aktů státních orgánů předaných k vyhlášení ve Sbírce zákonů odpovídá ten, kdo je Ministerstvu vnitra předložil. Za správnost textů mezinárodních smluv, oznámení o výpovědi mezinárodních smluv a o jiných skutečnostech důležitých pro provádění jednotlivých mezinárodních smluv nebo rozhodnutí mezinárodních orgánů a organizací, jakož i za správnost jejich překladu do českého jazyka předaných k vyhlášení ve Sbírce mezinárodních smluv odpovídá příslušné ministerstvo nebo jiný příslušný ústřední správní úřad nebo Česká národní banka.

Odpovědnost za formální správnost textů

Platnost mezinárodní smlouvy se řídí mezinárodním právem,proto je odkaz na prováděcí zákon spojen pouze s úpravou způsobu jejího vyhlášení, a to vyhlášení nejen mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, ale každé mezinárodní smlouvy.

Platnost mezinárodní smlouvy

Účinností právní normy se rozumí skutečnost, že se stala závaznou pro své subjekty, kterým vznikají práva a povinnosti. Účinnosti nabývá právní norma v den, který příslušný právní předpis uvádí. Mezi dnem, kdy se právní předpis stal platným a kdy nabyl účinnosti může uplynout určitá doba, která se nazývá legisvakance. Doba legisvakance může být různá, např. německý občanský zákoník (BGB) byl přijat roku 1896 a účinnosti nabyl po více než třech letech dne 1. ledna 1900.

Účinnost právního předpisu

Působnost právního předpisu rozlišujeme na osobní, věcnou, časovou a místní. Osobní působnost, odpovídá na otázku, pro které subjekty právní předpis platí. Tato působnost má dvojí aspekt, řeší otázku platnosti právního předpisu pro cizí státní příslušníky a pro vlastní státní příslušníky v cizině a též to, zda je právní předpis adresován komukoli, anebo jen určitým skupinám subjektů, např. podnikatelům, vojákům, advokátům, atd..

Osobní působnost právní normy

Zvláštní místo osobní působnosti má problematika imunit a exempcí. Na určitý, zákonem taxativně vymezený okruh osob se působnost některých právních norem nevztahuje. V důsledku diplomatické imunity nelze uplatnit působnost některých norem českého práva (zejména norem trestních) na diplomatické představitele jiných států. Exempce je vynětí osob z působnosti zákona např. v trestním právu nelze po dobu trvání exempce některé osoby jsou trestně stíhat (soudce Ústavního soudu).

Imunita, exempce

Věcnou působnost najdeme v předmětu právního předpisu, ten má podobu věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Například předmětem občansko-

Věcná působnost právní


75

právních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory. Podstata věcí je dána její hmotnou povahou a samostatnou existencí. Dělení na věci movité nebo nemovité má právní význam. Nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Ostatní věci, které nelze zařadit pod pojem nemovitostí jsou věcmi uplatněním.

normy

Působnost právní normy v čase je přesně ohraničena určením od kdy a do kdy podle ní společenské vztahy mají být upravovány. Čas, ve kterém norma nabyla platnost, nemusí spadat v jedno s časem, ve kterém norma nabývá účinnosti. Počátek časové působnosti může být stanovena až po určitém čase od okamžiku, kdy nabyla platnosti. Bývá tomu tak u závažných zákonů z praktických důvodů, jestliže je třeba umožnit subjektům, aby si novou právní úpravu osvojili dříve, než norma nabude působnosti.

Časová působnost právní normy Platnost právní normy

Prostorová (místní) působnost právní normy se vztahuje k místu celého území, tj. v hranicích území státu, vzdušný prostor, pod i nad povrchem státního území (za součást státního území je nutné považovat sídlo zastupujícího úřadu, diplomatické mise v cizích státech).

Prostorová (místní) působnost právní normy

K ZAPAMATOVÁNÍ 16

Publikace právní normy ve Sbírce mezinárodních smluv


Oznámení o výpovědi mezinárodních smluv i o jiných skutečnostech důležitých pro provádění mezinárodních smluv

Rozhodnutí přijatá mezinárodními orgány mezinárodních organizací, jimiž je ČR vázána


76

K ZAPAMATOVÁNÍ 17

Publikace právních předpisů ve Sbírce zákonů České republiky

Ústavní zákony

Zákony

Zákonná opatření Senátu

Nařízení vlády

Právní předpisy (vyhlášky) vydávané ministerstvy


77

Den vyhlášení právního předpisu je den rozeslání příslušné částky Sbírky zákonů České republiky. Právní předpis tímto dnem nabývá platnosti.


78

Datum účinnosti znamená pro subjekty povinnost se tímto právním předpisem řídit, respektovat jej a pro případ, že tak neučiní může stát využít sankce

6.6 Systém práva Systém práva (právní řád) je struktura uspořádání. Jeho prvky jsou právní předpisy.

Systém práva

Utváření odvětví práva má dva aspekty logický a historický. Z logicko-systematického hlediska závisí roztřídění na tom, jaké kritérium se použije. Z historického hlediska závisí utváření odvětví právní vědy na společenských podmínkách, potřebách a zájmech ve vývojové etapě konkrétního státu, na vědeckých tradicích, na stabilizaci jednotlivých disciplín, bývá ovlivněno též pedagogicky.

Předpoklad systému práva – jednota, diferenciace

Právní normy určitého právního řádu můžeme třídit například na právo hmotné a právo procesní.

Třídění právní normy

Hmotné právo vyjadřuje obecně právní vztahy, kde hmotně právní normy stanoví, jaká práva a povinnosti mají jejich adresáti. Procesně právní normy stanoví, postup, orgánů veřejné

Právo hmotné Právo


79

moci, při vyřizování oprávněných zájmů a určení povinnosti subjektům právního vztahů. Výsledkem této činnosti je vydávání aktu aplikace práva určitého druhu, určitému subjektu a určité působnosti.

procesní

Kontinentální právo se též třídí na dva velké podsystémy, a to na právo veřejné a právo soukromé. Odvětví práva veřejného prezentuje nadřízenost a podřízenost subjektů právního vztahu. V odvětvích soukromého práva mají právní subjekty rovné postavení. Základem práva veřejného je právo ústavní, právo správní, právo finanční, právo sociálního zabezpečení, trestní právo hmotné a procesní, živnostenské. Stát je zde v roli oprávněného, ostatní subjekty mají postavení povinného. Základem práva soukromého je například občanské právo, obchodní, právo pracovní a právo rodinné. Existují i právní odvětví smíšená, jako je např. právo živnostenské. (Viz K ZAPAMATOVÁNÍ 18).

Právo veřejné, právo soukromé

Obsahem ústavního práva jsou normy o uspořádání státu, o nejvyšších orgánech státní moci a správy, o základních lidských právech a svobodách. • Správní právo, obsahuje normy týkající se organizace a činnosti státního administrativního aparátu ve velmi širokých a rozmanitých oblastech. • Finanční právo upravuje celou oblast financí státu zejména právní normy státního rozpočtu, daní, poplatků, celního práva, aj. • Trestní (hmotné) právo vymezuje jednání, která je třeba považovat za trestné činy a tresty za ně ukládané. • Trestní (procesní) právo upravuje procesní postup orgánů činných v trestním řízení. • Živnostenské právo upravuje podmínky živnostenského podnikání a kontrolu nad jejich dodržováním. • Občanské (hmotné) právo, obsahem je úprava majetkových vztahů fyzických i právnických osob. • Občanské procesní právo, stanoví postup soudu při projednávání věcí v civilním procesu. • Pracovní právo upravuje pracovní vztahy a další, které s výkonem práce souvisejí. • Obchodní právo, normy regulují postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy a vztahy s podnikáním související. • Rodinné právo upravuje vztahy v manželství, vztahy mezi rodiči a dětmi a vztahy vznikající při náhradní rodinné péči.

Obsah jednotlivých právních odvětví

K ZAPAMATOVÁNÍ 18

PRÁVO PRÁVO VEŘEJNÉ

PRÁVO SOUKROMÉ

Ústavní právo

Občanské právo

Správní právo

Obchodní právo

Trestní právo

Rodinné právo


80

SHRNUTÍ KAPITOLY PRÁVNÍ NORMA Kapitola obsahuje teze o právní normě, nachází se zde podrobnosti o jejích znacích jako je regulace chování, obecná platnost, právní závaznost, vynutitelnost i jednotlivosti ke koncepci struktury, platnosti, účinnosti právní normy. Kapitola blíže vymezuje další důležitý aspekt a to působnost právní normy vůči subjektům k věcnému charakteru, prostoru a času. Poslední část charakterizuje uspořádání právních norem do uspořádaného systému práva. Právní norma (právní předpis) je základním prvkem celého právního řádu státu. Její dominantní postavení vyjadřuje definice, obecně závazné pravidlo chování stanovené, vynutitelné a sankcionované státní moci. Z této definice je patrná funkce právní normy regulace chování, kontroly dodržování vytýčených cílů a neposlední řadě výchovy tj. v motivaci jedince i celé společnosti k dodržování právního řádu státu. Každá právní norma má svoji vnitřní strukturu, její vnitřní členění se skládá z části podmiňující a podmíněné, a to hypotézy, dispozice a sankce. Vážnost postavení právní normy v právním řádu prezentují formální a materiální znaky. Formálním znakem je přijetí právní normy oprávněným subjektem a předepsaná publikace. Mezi materiální znaky patří regulace, tuto stanoví stát v obecnosti a vynutitelnosti i závaznosti práva. Rozčlenění právních norem podle druhu je významné z hlediska určení nástrojů právní regulace. V tomto ohledu právní normy nejvyšší právní síly mají absolutní nadřazenost nad ostatními právními předpisy právního řádu. Důležitou roli v třídění právních norem mají normy kogentního a dispozitivního charakteru, kde normy kogentního charakteru upravují právně významné oblasti jako je tomu např. v právu finančním, procesním právu. Právní normy dispozitivního charakteru dávají možnost výběru práv a povinnosti subjektů. Smyslem určení platnosti, účinnosti a působnosti právní normy je stanovit adresátovi právní rámec pro regulaci jeho chování a to z hlediska lhůty (času, předmětu právního vztahu, dotčených subjektů a prostoru). Uspořádání prvků práva do jednotlivých odvětví práva přináší adresátům přehlednost právních norem právního řádu. Do systému práva řadíme právo mezinárodní a národní, právo soukromé a veřejné, právo procesní a hmotné.

PRŮVODCE STUDIEM 8 Získali jste obecné povědomí o postavení právní normy v systému psaného práva. Máte znalost o celém procesu vzniku, schvalování, publikací, které uplatňují orgány zákonodárné moci státu. Dovedete posoudit hledisko druhů a působnosti právní normy. V dalších kapitolách při studiu již budete navazovat na tyto znalosti. Zanedbání nebo povrchní studium předložené materie k právní normě se může odrazit v pochopení a aplikace platného práva.

Shrnutí kapitoly



• • • • • •

Právní norma Prvky právní normy Struktura právní normy Druhy právní normy, platnost právní normy, účinnost právní normy Působnost právní normy Systém práva

81


82

7 PRÁVNÍ VZTAHY RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY PRÁVNÍ VZTAHY Kapitola právní vztahy je rozdělena do tří oddílů. Předpoklady pro vznik, změny, zajištění a zánik právního vztahu tvoří vstup do představované oblasti. Samostatný oddíl je věnován právním skutečnostem. Právní skutečnosti spolu s právní normou jsou předpokladem vzniku právního vztahu. Souhrnné podání k okolnostem, které způsobují vznik, změny, zajištění nebo zánik právních vztahů, osvětlí problematiku. Právní domněnky a fikce jsou poslední statí kapitoly, představují právní konstrukce využívané v právních vztazích uskutečněných s orgány státu a je potřeba v této kapitole pro úplnost tyto právní vztahy objasnit.

CÍLE KAPITOLY PRÁVNÍ VZTAHY Po úspěšném a aktivním absolvování této KAPITOLY Budete umět:

Budete umět

Získáte:

Získáte

• cílem kapitoly právní vztahy je seznámit studenta s jedním z důležitých společenských vztahů a to právním vztahem, kde se navzájem určují práva a povinností zúčastněných subjektů; • definovat pojmy související s právními vztahy, vysvětlit co se rozumí subjektivním a co objektivním právem právního vztahu; • objasnit okolnosti, které způsobují vznik změnu popřípadě zánik právního vztahu.

• přehled o podrobnostech vzniku, změny právního vztahu, který ovlivňuje poměry zúčastněných subjektů.

Budete schopni:

• odvodit vztah obecné klasifikace právních vztahů k jednotlivosti.


Budete schopni


83

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY PRÁVNÍ VZTAHY Právní vztah, subjektivní právo, subjektivní povinnost, právní skutečnosti, právní událost, smlouva, konsens, autonomie vůle, výkon práva, domněnka, fikce.

Klíčová slova

PRŮVODCE STUDIEM 9 Stať právní vztahy vychází již se znalostí získaných v předchozích kapitolách, zde by se měl student zaměřit na pečlivé studium oblasti předpokladů vzniku subjektivních práv a subjektivních povinností z hlediska právních skutečností jak ovlivnitelných, tak i neovlivnitelných samotným subjektem. Pozornost z jeho strany si zaslouží prostudování úseku právní domněnky a fikce uplatňované v praxi státními orgány při rozhodování o právech, právem chráněných zájmech subjektů.

7.1 Vznik, změna a zánik právního vztahu Právní vztahy jsou společenské vztahy subjektů, kteří mají navzájem vůči sobě subjektivní práva a subjektivní povinnosti. Právní vztahy jsou upraveny právními normami. Subjektivní právo je oprávněním fyzické osoby nebo osoby právnické, určitým způsobem se chovat.

Definice Subjektivní právo

Subjektivní právo relativní, působí určitému subjektu povinnosti, např. právo věřitelovo vůči dlužníkovi na splnění povinnosti splatit dluh.

Subjektivní právo relativní

Subjektivní právo absolutní, je takové právo, které působí vůči všem, (vůči neurčitému počtu subjektů povinnosti), příkladem absolutního práva je právo vlastnické, jemuž odpovídá povinnost kohokoli, vlastníkovo právo nerušit.

Subjektivní právo absolutní

Subjektivní povinnost je míra určitého chování, k jehož uskutečnění, nebylo-li uskutečněno dobrovolně, na návrh oprávněného nebo i bez návrhu použije příslušný státní orgán státní donucovací moc.

Subjektivní povinnost

Obecným předpokladem vzniku právního vztahu je právní norma a právní skutečnosti. Právními skutečnostmi jsou právně významné okolnosti, které způsobují vznik, změnu nebo zánik právních vztahů.

Vznik právního vztahu

7.2 Právní skutečnosti Právní skutečnosti rozlišujeme podle toho, zda jsou či nejsou volním chováním subjektů právní vztahu. Skutečnosti, spočívající v lidském chování se rozlišují podle toho, zda toto chování, popř. jeho výsledek, je s právními normami v souladu (právní chování), nebo v rozporu s nimi (protiprávní chování). (Viz K ZAPAMATOVÁNÍ 19).

Rozlišení právních skutečností

Právní skutečnosti je možno třídit na jednání volní, kterým je právní jednání, představuje individuální právní akty státních orgánů a právní úkony učiněné subjekty. Volním jednáním je též protiprávní jednání tj. jednání v rozporu právem, jde o trestný čin, přestupek, správní přestupek, disciplinární delikt a ostatní delikty.

Jednání volní

Právními skutečnostmi jsou události a stavy, tyto nejsou volním jednáním neboť žádný ze subjektů je nemůže ovlivnit. Vzniknou, zaniknou bez projevu vůle subjektu, nezávisle na jeho vůli.

Jednání nezávislé na vůli


84

Událostmi a stavy se rozumí právní událost a protiprávní stavy. Příkladem takové právní události je například dovršení věku 18 let.

7.3 Jednání volní Aby stát ovlivňoval chování, vyčleňuje z celé složité soustavy společenských vztahů a chování pouze určité případy jednání lidí a spojuje s nimi určité právní následky. Jen s určitým chováním spojuje vznik, změnu nebo zánik právních vztahů, a tím z takového jednání činí právní jednání. Právní jednání je právní skutečností spočívající v chování v souladu s právními normami. Chování v souladu s právními normami je projevem vůle, může být uskutečněno činností nebo nečinností.

Jednání volní Právní jednání Činnost a nečinnost

Individuální právní akty státních orgánů jsou právním jednáním pokud zakládají, mění nebo ruší právní vztahy (konstitutivní akty aplikace práva, deklaratorní akty aplikace práva). Úřední rozhodnutí je rozhodnutí, státního orgánu. Rozhodnutí vydávaná soudy, se nazývají rozsudek nebo usnesení. Rozhodnutí vydávaná správními orgány, se nazývají rozhodnutí, smír.

Individuální právní akty státních orgánů Úřední rozhodnutí Právní úkony

Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Vůli lze projevit jakýmkoliv způsobem, který umožňuje poznání jejího obsahu, může jít například o výslovný projev nebo konkludentní. K platnosti právního úkonu je nutné, aby byly splněny jeho náležitosti a to náležitost subjektu, náležitost vůle, náležitost projevu, náležitost poměru vůle a projevu, náležitost předmětu. Podle druhu provedení právního úkon může jít o jednostranný, dvoustranný, vícestranný. Zvláštní místo mezi právními úkony má smlouva, která je nejčastějším právním úkonem uzavřeným mezi dvěma nebo více subjekty a to v právu soukromém i v právu veřejném. Protiprávní jednání spočívá v činnosti porušující právní povinnost. Následkem protiprávního jednání je právní odpovědnost toho, kdo se takového jednání dopustil (delikvent). Protiprávní jednání lze v teorii rozlišovat na trestné činy, správní přestupky, disciplinární delikty a delikty ostatní. Trestnými činy jsou jen taková porušení povinností, která jsou společensky nebezpečná. Jen závažné jednání, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně jsou trestána soudy po provedeném trestním řízení. V trestním právu se nutně projevují určité výrazné rysy, vyplývající z povahy práva, zejména se tu projevuje jednota represe (trestání) a výchovy. Trestným činem je pouze takový čin, jehož zákaz je uveden v trestním zákoně, aby jednání bylo trestným činem, musí vykazovat všechny znaky uvedené v zákoně. Stanovení této formální podmínky je v souladu s požadavky přísného zachovávání zákonnosti. Naplnění všech formálních podmínek trestní odpovědnosti v právu nestačí k tomu, aby jednání byla trestným činem. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti je pro společnost nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Určitá intenzita nebezpečnosti činu pro společnost je podmínkou, bez níž jednání nemůže být trestným činem. Platné české trestní právo upravuje pojetí trestného činu tak, že výslovně stanoví požadavek, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost musí být vyšší než nepatrný. Ustanovení zvláštní části trestního zákona jsou formulována tak, aby z okruhu trestní odpovědnosti byly vyloučeny případy, v nichž jednání nedosahuje stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Za spáchaný trestný čin ukládá trest po provedeném trestním řízení soud. Systém trestů je upraven tak, že zahrnuje takové újmy, které na základě spravedlivého postihu odpovídají závažnosti deliktu. Účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit

Jednostranný právní úkon, dvoustranný právní úkon Protiprávní jednání (delikt)

Trestný čin


85

odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovávat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit východně i na ostatní členy společnosti. Správní delikt je protiprávní jednání společensky škodlivé, jehož znaky jsou stanoveny zákonem, za které ukládá správní orgán na základě zákona a způsobem zákonem stanoveným sankci. Hodnoty a zájmy společnosti jsou chráněny často ustanovením jednak o správním deliktu, jednak o trestném činu. Hranice mezi trestnými činy a správními delikty je spatřována zejména v závažnosti deliktu, a dále v rozdílném stupni společenské nebezpečnosti a škodlivosti.Přitom hranice mezi trestnými činy a správními delikty se pod vlivem řady příčin může měnit a vyvíjet. Podle platné české úpravy se přitom vychází ze zásady, že u většiny správních deliktů je rozhodnutí správního orgánu přezkoumatelné soudem.

Správní delikt

Disciplinární delikt spočívá v porušení disciplíny, určité kázně založené na plnění zvláštních právních povinností, vyplývajících ze zvláštních právních vztahů (například soudci, advokáti, lékaři). O disciplinárních deliktech rozhoduje subjekt, nadaný ze zákona disciplinární pravomocí. Zajišťuje se tak řádný výkon veřejné služby a vnitřní pořádek. Typickými disciplinárními sankcemi jsou důtka, veřejná důtka. Pro podstatu disciplinární odpovědnosti je rozhodující, že má interní povahu, je uplatňována jen vůči osobám, které jsou na základě právního poměru ve vztahu určité odpovědnosti vůči tomu, kdo disciplinární odpovědnost uplatňuje. Odpovědnostní disciplinární vztah proto zaniká, jakmile končí takový poměr.

Disciplinární delikt

Na rozdíl od jiných forem právní odpovědnosti zde vzniká zásadně odpovědnostní vztah mezi tím, kdo nesplnil povinnost (delikventem) na jedné straně a subjektem (zpravidla občanem), jemuž vznikla újma. Typické je, že oprávnění z odpovědnostního vztahu (oprávnění, které až dosud neměl), tu vzniká tomu subjektu (občanu nebo právnické osobě), komu bylo protiprávním jednáním porušeno právo. Tím se odpovědnostní delikty soukromoprávní povahy liší od odpovědnosti za trestné činy, přestupky a správní delikty (odpovědnostní vztah tu vzniká mezit státem, reprezentovaným státním orgánem a tím, kdo nesplnil povinnosti), tak od odpovědnosti za disciplinární delikt (odpovědnostní vztah zde vzniká mezi delikventem a tím, kdo na základě zákona odpovědnost uplatňuje). Typické je dále to, že rušiteli vzniká povinnost nést újmu, která směřuje k obnovení porušených právních vztahů, popř. k poskytnutí odpovídajícího zadostiučinění (satisfakce). Může spočívat například v povinnosti nahradit způsobenou škodu, v povinnosti vrátit neoprávněně získaný majetkový prospěch, v povinnosti odstranit vady věci, popřípadě poskytnout přiměřenou slevu, zaplatit úroky z prodlení atd.

Delikt soukromoprávní

Odpovědnost za delikty, postihované sankcemi typickými pro soukromoprávní metodu úpravy vztahů, se projevuje v různých konkrétních formách. V podrobnostech je odlišně upravena odpovědnost za škodu podle občanského zákoníku, odpovědnost za vady podle obchodního zákoníku, odpovědnost za škodu podle zákoníku práce atd.

7.4 Události a stavy Právní události jsou takové skutečnosti, na které se váže vznik, změna nebo zánik právního vztahu a které nebyly vyvolány chováním osob jimi dotčených. Událostmi je například uplynutí času, nahodilá zkáza věci,narození i smrt člověka. Právo spojuje s událostí právní následky buď tak, že již z toho taková skutečnost nastala, právní poměr vzniká, mění se nebo zaniká (například smrtí jednoho z manželů zaniká manželství, narozením vzniká právní poměr mezi rodiči a dětmi) nebo tak, že právní událost se musí setkat ještě s jinou právní skutečností, aby takový následek vyvolala. Takto například uplynutím doby pohledávka (právo) nezaniká, dlužník se musí tohoto promlčení dovolat. Stav, který vzniká v důsledku právní události, je v souladu s právem.

Právní událost


Protiprávní stavy jsou výsledky nezaviněného chování nebo události, které jsou v rozporu s právem. Právní norma ukládá někomu povinnost takový stav napravit nebo odstranit. Příkladem je zaměstnavatel,který odpovídá za škodu vzniklou zaměstnanci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi v důsledku čehož došlo k pracovnímu úrazu nebo nemocí z povolání i tehdy, jestliže škodu nezavinil.

86 Protiprávní stav

7.5 Prvky právního vztahu Předpoklady vzniku právního vztahu již známe. K těmto aspektům je nezbytné naplnit prvky a to subjekty, předmět (objekt), obsah.

Prvky právního vztahu

Subjektem právního vztahu je každý, koho právo za subjekt povolává. Jde o fyzické osoby například občan, právnické osoby - subjekty hospodářské, politické, zájmové činnosti aj. Zvláštním typem subjektu je stát, který jedná prostřednictvím státních orgánů. (O subjektech blíže v kapitole IV.).

Subjekt právního vztahu

Předmět právního vztahu je to, k čemu směřují vzájemná práva a povinnosti subjektů. Jsou věci, výsledky tvůrčí dušení činnosti, práva, chování a jeho výsledky hodnoty lidské osobnosti, hmotné objekty, které jsou živými tkáněmi, ale nelze je kvalifikovat jako věci (transplantát). Podrobnosti k předmětu právního vztahu najdete v kapitole VI. Občanské právo. Obsah a jeho existenci jako prvku právního vztahu odvozujeme z dispozice právní normy, jsou to povinnosti a oprávnění subjektů.

Předmět právního vztahu

Obsah právního vztahu

Oprávnění (subjektivní právo) znamená právem upravenou možnost subjektu určitým způsobem se chovat (zdržet se) a požadovat k tomu odpovídající chování druhého subjektu, aby něco konal, dal nebo něco strpěl. Využití oprávnění předpokládá určitou míru uvážení a projev vůle ze strany oprávněného v rámci jemu poskytované možnosti.

Oprávnění

Povinnost (subjektivní povinnost) je nutnost subjektu právního vztahu chovat se tak, jak jej k tomu právní norma zavazuje. Nesplní-li takovou povinnost dobrovolně, může být k tomu donucen státem. V právní teorii se rozlišují tyto druhy povinností něco někomu dát, něco konat, něčeho se zdržet, něco strpět.

Povinnost

Práva a povinnosti jsou v právním vztahu vzájemně podmíněná. Oprávnění jednoho ze subjektu odpovídá povinnosti subjektu jiného. Skutečné chování subjektu právního vztahu, které je v souladu s oprávněním daným právní normou se nazývá výkon práva.

7.6 Právní domněnky a fikce Právní domněnky (presumpce) jsou konstrukce stanovené právními normami, které vyvolávají právní následky bez ohledu na to, zda určitá skutečnost reálně existuje či nikoliv. Jde o konstrukce, které podle obecných zkušeností, na základě obecných (společenských nebo přírodních) zákonitostí mohou existovat, jejichž existence ale není v konkrétním případě prokázána.

Právní domněnky

Vyvratitelné právní domněnky se považují za existující právní skutečnosti, pokud není prokázán opak. Právní normy dávají možnost subjektu, který chce zabránit účinkům určité právní domněnky, aby prokázal, že reálná skutečnost je jiná. Vyvratitelnou právní domněnkou je např. domněnka, že otcem dítěte narozeného vdané ženě je její manžel.

Vyvratitelná domněnky

U nevyvratitelné právní domněnky důkaz opaku není možný. Právními normami stanovená konstrukce má přednost před skutečným, reálným stavem. Nevyvratitelnou právní domněnkou je například domněnka sjednání nevýhradního obchodního zastoupení, jestliže ve smlouvě není výslovně dohodnuto, že jde o obchodní zastoupení výhradní.

Nevyvratitelná domněnky


87

Právní fikce je konstrukcí, která se považuje za existující, i když je zřejmé, že neodpovídá skutečnosti. Právní fikcí je například přiznání právní subjektivity nascituru, (dítěti počatému), ale dosud nenarozenému, pokud se narodí živé, nebo další konstrukce a to doručení písemnosti podle občanského soudního řádu, kdy se písemnost považuje soud za doručenou i v případě, že adresát ji odmítne přijmout za předpokladu, že je o těchto důsledcích odmítnutí poučen.

K ZAPAMATOVÁNÍ 19

Právní skutečnosti

Jednání volní

Právní jednání

Události a stavy

Protiprávní jednání

Individuální akt aplikace práva státních orgánů

Právní události

Trestný čin

Přestupek

Právní úkony

Správní přestupek

Disciplinární delikt

Ostatní delikty

Protiprávní události

Právní fikce


88

PRŮVODCE STUDIEM 10 Získání znalosti a povědomí o vzniku, změně popřípadě zániku právního vztahu přinese studentovi další rozšíření dovednosti při zkoumání postavení subjektu vystupujících v právních vztazích s vazbou na jejich odpovědnost. ODMĚNA A ODPOČINEK Zvládli jste úspěšně další část textu pozitivního práva, a proto máte zásluhu na to abyste si mohli dát dobré kafíčko nebo raději bylinkový čaj? Rozhodnutí je na Vás.

Odměna a odpočinek

SHRNUTÍ KAPITOLY PRÁVNÍ VZTAHY Právní vztahy jsou upraveny právními normami. Právní norma subjektům ukládá určitým způsobem regulovat chování, nastanou-li skutečnosti, v ní uvedené. Vztahy mezi subjekty se tedy stávají právními, jestliže jsou upraveny právními normami. V tomto případě subjekty právního vztahu mají práva a povinnosti, které vzniknou za určitých okolností (právních skutečností), stanovených právními normami.

Charakteristika právního vztahu

Významná subjektivní práva se nazývají základní práva občanů a nebo základní lidská a občanská práva. Právní vztah jako právní následek vzniká, mění se nebo zaniká vždy z nějakého důvodu, na jehož základě se určité subjekty práva stávají subjekty konkrétního právního vztahu tj. vznikají mezi nimi práva a povinnosti určitého obsahu, týkající se určitého předmětu. Obecným předpokladem vzniku právního vztahu je právní norma. Právní norma se uplatňuje, nastanou-li skutečnosti v hypotéze normy předvídané. Ze samotné právní normy nevznikají právní vztahy, k tomu je potřeba dalšího předpokladu, nastanou-li skutečnosti. Okolnosti, které způsobují vznik, změnu nebo zánik právních vztahů, a tím vyvolávají určité právní následky, se nazývají v právní teorii právními skutečnostmi.

Předpoklady vzniku právního vztahu

Právní skutečnosti rozlišujeme na ty, které spočívají v chtěném lidském chování podle toho, zda toto chování je s právními normami v souladu, nebo v rozporu s nimi. Právními skutečnostmi jsou i události a stavy, jejich vznik, změnu nebo zánik žádný ze subjektů neovlivní. Vznikají, mění se nebo zanikají nezávislé na vůli subjektu.

Jednání volní v souladu s právem, jednání volní v rozporu s právem

Právní úkon je projev vůle subjektu směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Vůli lze projevit jakýmkoliv způsobem, který umožňuje poznání jejího obsahu může jít o projev výslovný nebo projev konkludentní. Mezi druhy právních úkonů řadíme úkon jednostranný, tj. takový, který činí jeden účastník sám (například pořízení závěti) nebo dvoustranný, který se zakládá na shodném projevu vůle dvou subjektů (například uzavření pracovní smlouvy podle ZP) nebo vícestranný který se zakládá na shodném projevu vůle více subjektů.

Právní úkon

Právní vztahy ovlivní právní domněnky (presumpce), která je konstrukcí stanovenou právní normou. Vyvolá právní následky bez ohledu na to, zda určitá skutečnost reálně existuje či nikoliv. Právní fikce je, na rozdíl od právní domněnky, konstrukce, která se považuje právní skutečnost za existující, i když je zřejmé, že ji neodpovídá.


KONTROLNÍ OTÁZKA 7

Charakterizujte následující pojmy: • • • •

Právní vztahy; Právní skutečnosti – pojem, třídění; Prvky právního vztahu; Domněnka, fikce.

89


90

8 SUBJEKTY PRÁVNÍHO VZTAHU A JEJICH ODPOVĚDNOST RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY SUBJEKTY PRÁVNÍHO VZTAHU A JEJICH ODPOVĚDNOST Subjekty práva, právního vztahu jsou jedním z důležitých prvků právního vztahu. Subjekt je středem pozornosti předkládaného textu kapitoly.

Subjekty právního vztahu

První část kapitoly věnuji fyzické osobě, jejímu postavení ve společnosti, způsobilosti k právům a povinnostem, způsobilosti k právním úkonům.

Fyzická osoba

Institutem zastupování v právních vztazích je objasněn stav řešící nesoulad mezi právní subjektivitou a způsobilostí k právním úkonům je třetí částí kapitoly.

Zastupování v právních vztazích

Završení kapitoly je obecná charakteristika právní odpovědnosti, která kapitolu, vychází z tvorby rovnováhy subjektivních práv a z toho vyplývající subjektivních povinností. Neoddělitelnou součástí právní odpovědnosti jsou prvky zaviněného porušení povinnosti a základy právní odpovědnosti, ty objasňují co je objektem deliktu, subjektem deliktu, jeho objektivní a subjektivní stránkou.

Charakteristika právní odpovědnosti

CÍLE KAPITOLY SUBJEKTY PRÁVNÍHO VZTAHU A JEJICH ODPOVĚDNOST Po úspěšném a aktivním absolvování této KAPITOLY Budete umět:

Budete umět

• navázat na znalosti obecné charakteristiky právních vztahů analyzovat z hlediska principů subjekty, uspořádání jednotlivých jejich prvků odpovědnosti.

Získáte:

Získáte

• všeobecné poznatky o postavení subjektů v právních vztazích, jejich oprávnění, právní subjektivitu, způsobilost k právním úkonům a odpovědnost za své úkony.

Budete schopni:

• využít nabyté vědomosti o subjektech, jejich dominantním postavení ve společnosti, ale též i odpovědnosti za své úkony, na konkrétní vzniklé okolnosti.

Budete schopni


91


KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY SUBJEKTY PRÁVNÍHO VZTAHU A JEJICH ODPOVĚDNOST Subjekt, právnická osoba, fyzická osoby, jednání, zastoupení, právní odpovědnost, úmysl, nedbalost, funkce právní odpovědnosti, prvky právní odpovědnosti, škodlivý následek, příčinný vztah.

Klíčová slova

PRŮVODCE STUDIEM 11 V rámci kapitoly subjekty právních vztahů musí student zaměřit na podrobné studium jejich klasifikace, vystupování subjektů v právních úkonech, nabývání způsobilosti k právním úkonům, případné omezení, dále jednání a způsobilost nést za své činy odpovědnost. Možné problémy v rozlišení způsobilosti k právním úkonům a právům a povinnostem, by mohly nastat povrchním prostudováním této materie.

8.1 Obecná charakteristika Nejcennější hodnotou člověka je svoboda a jeho přirozené právo dbát o vlastní rozvoj a štěstí, jakož i o rozvoj a štěstí své rodiny, způsobem, který nepoškozuje jiné. V demokratické společnosti je všem subjektům zajištěna rovnováha subjektivních práv a povinností. Takto stanovený obsah právních vztahů harmonizuje chod společenských procesů, harmonizuje život společnosti a zajišťuje individuu nezbytnou míru právní bezpečnosti.

Obecná charakteristika

Stěžejní zásadu právní odpovědnosti stanoví, že právní odpovědnost může být státní mocí uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Odtud plyne to, že hranice mezi odpovědností právní a jinými druhy odpovědnosti (politické, mravní, aj.) je právně vymezena primárními normativními akty striktně. Rozsah a meze právní odpovědnosti nelze měnit jinak než zákonem, a to v souladu s ústavním pořádkem, včetně souladu s Listinou práv a svobod. Problematika odpovědnosti patří k nejsložitějším v právní vědě.

8.2 Klasifikace subjektů práva Právo v kontinentálním velkém právním systému označuje subjekty práva. Osoby fyzické (přirozené), osoby právnické, jimiž mohou být i orgány státu, pokud nevystupují ve veřejnoprávním mocenském postavení, ale jako subjekty práva soukromého a stát, jehož právní subjektivita je dvojí. Subjekt právotvorný, ale i subjekt jemuž je právo adresováno a je povinen jim se řídit.

Fyzická osoba, právnická osoba, stát

Osobou fyzickou je člověk. Je subjektem práva od svého narození do své smrti. Tuto právní vlastnost mu jako základní občanské právo zabezpečuje Listina základních práv a svobod v němž se praví, že „každý je způsobilý mít práva“.

Fyzická osoba


92

Podle našeho práva nikdo nemůže být své právní subjektivity zbaven a to ani zákonem a ani v ní omezen víc, než dovoluje zákon. Člověk se subjektem práva, stává již tím samým, že se narodí, za předpokladu, že se narodí živý. Občanem českého státu je ten, kdo se v České republice narodil, kdo má zde trvalý pobyt a kdo získá statut azylanta. (Viz K ZAPAMATOVÁNÍ 20).

Právní subjektivita

Právnická osoba je subjekt od člověka odlišný, má právo jednat svým jménem, může pro sebe nabývat práva a povinnosti a sám je odpověden svým majetkem. Jde o uměle vytvořené subjekty, jejichž podstatu tvoří buď lidé nebo věci. Právnické osoby se mohou sdružovat a vytvářet další právnické osoby. Právnické osoby mají od svého založení způsobilost k právům a povinnostem a vznikem i způsobilost k právním úkonům, tedy způsobilost vlastním jménem nabývat práva a plnit povinnosti. V tomto ohledu důležitý je vznik právnické osoby. Ke zřízení právnické osoby je potřebná písemná smlouva, nebo zakládací listina. Tím je právnická osoba založena, ovšem k jejímu vzniku je třeba zápisu do obchodního nebo jiného rejstříku. Teprve tímto zápisem je dovršen proces vzniku právnické osoby. Do obchodního rejstříku, který vede příslušný ,,rejstříkový soud“ se zapisují zejména obchodní společnosti, do jiných rejstříků se zapisují nadace, zájmová sdružení, politické strany a hnutí, církve a náboženská sdružení, občanská sdružení apod. Právnická osoba zaniká dnem, kdy bude proveden její výmaz z obchodního či jiného rejstříku. (Viz K ZAPAMATOVÁNÍ 20).

Právnická osoba

Právnické osoby rozlišují korporace, a to na soukromoprávní a veřejnoprávní korporace. Soukromoprávní právnické osoby jsou korporace, tj. sdružením osob fyzických nebo popř. i právnických, které je samo právnickou osobou odlišnou od osob, které ji tvoří. Korporacemi jsou např. obchodní společnosti a družstva.

Soukromoprávní korporace

Za veřejnoprávní právnické osoby se považují korporace, které vyvíjejí svou působnost v oblasti veřejného práva. Příkladem jsou územní samosprávné celky, které jako veřejnoprávní korporace výslovně označuje čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR. Veřejnoprávní korporace mohou vystupovat i jako právnické osoby soukromého práva vstupují do soukromoprávních vztahů. Tak např. obec je právnická osoba veřejného práva, neboť pověřená státem vykonává přenesenou působnost, ale jestliže však například něco kupuje nebo prodává, jestliže požaduje úvěr apod. v právních vztazích vystupuje jako právnická osoba soukromého práva.

Veřejnoprávní korporace

Právnickou osobou jsou nadace a fondy, které jsou tvořeny tzv. hmotným majetkem je jim vydělený a účelově vázaný majetek. Nadace a fondy mají způsobilost k právním úkonům, tedy nabývat práva a povinnosti.

Nadace a fondy

Stát je svou podstatou subjekt veřejného práva. Jako takový je subjekt právotvorný. Může vstupovat i do soukromoprávních vztahů. Do těch může vstupovat i stát cizí. V takových případech je stát subjektem soukromého práva. Své veřejnoprávní působení stát uskutečňuje svými orgány.

Stát

Jak bylo již uvedeno prvky právního vztahu představují jeho subjekty (účastníky), obsah (práva a povinnosti) a objekt (předmět). Postavení subjektů v právních vztazích zejména z hlediska jeho dominantního postavení, je třeba věnovat zvýšenou pozornost. Subjekty právních vztahů mohou být účastníci a možní účastníci právního vztahu, mohou být zásadně v mezích stanovených právním systémem, jednak jednotliví lidé, jednak právnické osoby, stát popř. jiné subjekty, kterým zákon takové postavení přiznává.

Druhy právní způsobilosti

Právo přiznává subjektům právních vztahů způsobilost. Jde jednak o způsobilost k právům a povinnostem, jednak o způsobilost k právním úkonům (jednáním) a způsobilost k protiprávním úkonům. Způsobilost k právům a povinnostem, tzv. právní subjektivita, znamená způsobilost mít práva a povinnosti. U člověka vzniká právní subjektivita narozením, má ji však i počaté dítě (tzv. nasciturus), narodí-li se živé. Během života, bez ohledu na věk člověka, se způsobilost mít práva a povinnosti nemění a nemůže být jinak omezena. Z toho pohledu nezletilí a nesvé-

Způsobilost k právům a povinnostem vzniká narozením


93

právní mají právní subjektivitu a mohou být účastníky právních vztahů. Od způsobilosti k právům a povinnostem je třeba důsledně odlišovat způsobilost k právním úkonům. Spočívá v tom, že účastník právního vztahu může svým vlastním jednáním zakládat, měnit nebo rušit právní vztahy, tedy může svým jednáním (svými úkony) nabývat práva či plnit povinnosti, mít odpovědnost. Například i malé dítě může být vlastníkem nemovitosti, neboť má způsobilost mít práva a povinnosti, ale nemůže platně uzavřít samo kupní smlouvu, kterou by vlastnictví k nemovitostem získalo, neboť samo nemá způsobilost k právním úkonům. Svým jednáním nemůže platně uzavřít smlouvu a nabývat tohoto vlastnického práva. Způsobilost k právním úkonům vzniká zletilostí, tj. dovršením věku osmnácti let.

Způsobilost k právním úkonům vzniká dovršením 18 let

Způsobilost k právním jednáním je způsobilost právně relevantním způsobem se chovat (což může spočívat v jednání i v opomenutí), tedy způsobilost svým vlastním jednáním v souladu s právními normami zakládat, měnit nebo rušit právní vztahy. Způsobilost k protiprávnímu jednání je způsobilost být právně odpovědný za vlastní protiprávní chování a nést následky vlastního protiprávního jednání.

Způsobilost k právním jednáním

Fyzickou osobu může soud způsobilosti k právním úkonům zbavit, nebo může tuto způsobilost omezit. Musí k tomu být splněny základní zákonné podmínky (například duševní porucha trvalého charakteru, nadměrné požívání alkoholu, omamných prostředků). Pokud soud omezí osobu ve způsobilosti k právním úkonům, zároveň vymezí, které úkony činit může nebo naopak, které sama činit nemůže. V případech, kdy dojde k omezení způsobilosti k právním úkonům bude za fyzickou osobu jednat před orgány států ustanovený opatrovník.

Omezení způsobilosti k právním úkonům

8.3 Zastupování Zastoupení je právní institut řešící možný nesoulad mezi právní subjektivitou a způsobilosti k právním úkonům. Z hlediska vzniku zastoupení rozeznává ObčZ, který tento institut upravuje zastoupení zákonné, které může vzniknou přímo ze zákona nebo rozhodnutím soudu a zastoupení smluvní (zmocnění), které vzniká dohodou mezi zástupcem a zastoupeným (zastoupení na základě plné moci). Při zastoupení provádí právní úkon zástupce, ale účinky z toho vznikají zastoupenému. Procesní předpisy upravují zastoupení pro řízení před soudem před státními orgány.

Zastoupení, zákonné zastoupení, smluvní zastoupení

Zákonný zástupce musí jednat tehdy, není-li zastoupený způsobilý k určitému konkrétnímu úkonu proto, že jeho způsobilost k právním úkonům je buď omezena anebo ji vůbec nemá. Zákonné zastoupení nezletilých upravuje zákon o rodině. Soud ustanovuje zákonného zástupce (opatrovníka) osobám, jejichž způsobilost k právním úkonům byla omezena, nebo které jí byly zbaveny v řízení. V rámci zákonného zastoupení rozlišujeme zastoupení vzniklé bezprostředně ze zákona (vztah rodičů a nezletilých dětí) a zastoupení na základě rozhodnutí soudu popř.správního orgánu.

Zákonný zástupce

Jestliže je ustanoven opatrovníkem orgán územní samosprávy, soud stanoví v usnesení rozsah práv a povinností, které tento orgán jako opatrovník bude činit. Činnost vykonává pracovník orgánu. Zákonný zástupce je oprávněn zastupovat i povinen spravovat majetek zastoupených. Nastane-li rozpor mezi zájmem zástupce a zastoupeného soud ustanoví tzv. kolizního opatrovníka. Institut kolizního opatrovníka se často využívá ve vztazích mezi rodiči a dětmi (v souladu se zákonem o rodině), například při úpravě práv a povinností rodičů k nezletilým dětem v souvislosti s rozvodem manželství. Zastoupení z plné moci je uskutečňováno právním úkonem tj. udělením plné moci. Plná moc je jednostranný právní úkon zmocnitele, kterým zmocňuje zmocnitele vystupovat v právních úkonech. Plná moc může být udělena buď pro všechny úkony (plná moc generální) nebo jen pro jednotlivý právní úkon nebo určitý druh úkonů (plná moc speciální).

Zastoupení v plné moci, zmocněnec, zmocnitel


Prokura je zvláštní plná moc udělována fyzické osobě právnickou osobou v podnikatelských vztazích. Prokurista je zmocněn ke všem právním úkonům, k nimž dochází při podnikatelské činnosti s výjimkou zcizování (například darovací smlouva) a zatěžování nemovitostí (například zástavní právo k nemovitosti). Zákon však umožňuje z vůle podnikatele rozsah prokury rozšířit i na zcizování majetku. Prokuru může udělit pouze právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku výlučně fyzické osobě (více fyzickým osobám), která má trvalý pobyt v České republice.

94

Prokura, zvláštní plná moc

Udělení prokury se zapisuje do obchodního rejstříku, přičemž jeho zápis má konstitutivní účinky, tzn. že udělení prokury je účinné až ode dne zápisu, stejně tak je tomu i u zániku. Prokurista podepisuje tak, že k obchodnímu jménu podnikatele připojí dodatek označující, že jedná jako prokurista, podepíše se prokurista, nebo per procuram, p. p. nebo p. p. a.). Plná moc zanikne přímo v důsledku skutečností uvedených v zákoně, nebo z právních skutečností vyplývajících z povahy plné moci. Plná moc zanikne provedením úkonu, odvolání zmocnitelem, výpovědí zmocněncem, smrtí zmocněnce nebo uplynutím doby, na kterou byla plná moc udělena.

Zánik plné moci na základě zákona

Odvolání plné moci je jednostranný právní úkon zmocnitele a výpověď plné moci jednostranný právní úkon zmocněnce. Právní vztah zastoupení zaniká dále provedením úkonu, na který byla plná moc omezena, a smrtí zmocněnce. Smrtí zmocnitele zaniká jen tehdy, bylo-li to v ní stanoveno. Může zaniknout i jinak například dohodou, uplynutím doby apod.

Odvolání plné moci

8.4 Právní odpovědnost Právní odpovědnost je jedním druhem odpovědnosti ve společenské struktuře odpovědnosti člověka. Odpovědnost má mnoho úrovní a dokonce sama právní odpovědnost je problematikou nejen právní, ale zároveň problematikou etickou, ekonomickou, filozofickou, a mnohdy i sociologickou.

Obecná charakteristika

V soudobé demokratické společnosti je vytvořena určitá rovnováha subjektivních práv a povinností. Základem takto vytvářených aspektů právních vztahů a ústavního pořádku jsou základní práva a svobody občanů. Pro demokratickou společnost, právní stát vůbec je určující, že každé oprávnění a povinnost má určitý smysl, neboť harmonizuje chod společenských procesů, harmonizuje život společnosti a zajišťuje individuu nezbytnou míru právní bezpečnosti. Právo upravuje jenom ty společenské vztahy, za které člověk může nést právní odpovědnost.

Rovnováha stanovených práv a uložených povinností

Porušení povinnosti s sebou nese újmu společensky významným a chráněným hodnotám a zájmům. Splnění právních povinností je v nezbytném případě vynucováno specifickými právními prostředky a zásahem státních orgánů.

Porušení povinnosti

Právně teoretickou a filozofickou otázkou, je problém v jakém vztahu je úmyslné a nedbalostní jednání člověka, a jak je lze v souladu s principy spravedlnosti postihovat. Právo předvídá a upravuje podle povahy věci různé následky nesplnění povinnosti. I nezaviněné porušení povinnosti má určité právní následky, směřující nikoliv k tomu, aby rušitel by postižen újmou, ale především k nahrazení způsobené újmy či škody (restituční funkce následků nezaviněného porušení povinností).

Úmyslné jednání, nedbalostní jednání

Obecným znakem odpovědnosti je snést za protiprávní jednání, zákonem stanovenou újmu. Z dikce můžeme dovodit i funkce právní odpovědnosti a to například funkci preventivní (výchova), reparační (odčinit škodlivý následek), satisfakční (odčinit újmu nemajetkové povahy) a

Funkce právní odpovědnosti


95

represivní (újma tam, kde došlo k závažnému úmyslnému porušení právní normy). K porušení povinnosti dojde tehdy, jestliže ten, kdo byl k něčemu povinen, se choval jinak, než se chovat měl. Právo spojuje s neplněním i porušením povinnosti určité právní následky. Tak se spácháním trestného činu spojuje právo za jistých podmínek oprávnění soudu uložit pachateli trest a povinnost pachatele strpět omezení a újmy spojené s výkonem trestu aj..

Protiprávní jednání

Právní následky porušení povinnosti mohou být různé povahy, vždy ale směřují k tomu, aby k porušování povinnosti nedocházelo a aby pokud možno následky porušení povinnosti byly napraveny (reparovány) například trvání původní povinnosti a možnost vynutit (po splnění právem předepsaných náležitostí) splnění původní povinnosti, vznik nové povinnosti v důsledku zaviněného porušení původní povinnosti tím, komu nová sekundární povinnost vzniká.

Právní následky protiprávního jednání

Povaha chráněných hodnot a intenzita ochrany se projevuje i v tom, mezi kterými subjekty právní odpovědnosti vztah vzniká, zda mezi rušitelem a státem reprezentovaným státním orgánem (trestné činy, správní delikty), či mezi rušitelem a tím, kdo je mu na základě právního poměru oprávněn uložit disciplinární sankce (disciplinární delikt), nebo mezi rušitelem a subjektem (fyzickou nebo právnickou osobou), jemuž vzniká újma (delikt, sankcionovaný soukromoprávní metodou úpravy, například náhrada škody podle občanského zákoníku). Právní teorie dělí právní delikty jak už bylo zmíněno na trestné činy, správní delikty, disciplinární delikty, delikty z porušení povinností ve vztazích upravených soukromoprávní metodou úpravy.

Právní delikty

8.5 Prvky zaviněného porušení povinnosti Základními prvky zaviněného porušení právní povinnosti jsou: ♦ objekt deliktu (porušení stanovené povinnosti), ♦ subjekt deliktu, ♦ objektivní stránka deliktu, ♦ subjektivní stránka deliktu. (Viz K ZAPAMATOVÁNÍ 21.

Prvky zaviněného porušení právní povinnosti

Objektem protiprávního jednání jsou jevy a společenské vztahy, které jsou chráněny právem a proti nimž směřuje protiprávní a společensky škodlivé chování.Subjektem protiprávního jednání je ten, kdo se dopustil porušení právní povinnosti.

Objekt a subjekt protiprávního jednání

Základní prvky objektivní stránky porušení povinnosti je jednání na základě své vůle a to protiprávního chování, škodlivý následek takového jednání a příčinný vztah mezi jednáním a následkem.

Prvky objektivní stránky porušení povinnosti

Subjektivní stránka deliktu zahrnuje znaky vnitřního charakteru týkající se duševního života toho, kdo se dopustil deliktu. Mezi formy a stupně zavinění patří úmyslné jednání. Přímý úmysl, kdy rušitel chtěl škodlivý následek způsobit, nebo úmysl nepřímý, kdy rušitel věděl, že škodlivý následek může způsobit a pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn a jednání z nedbalosti. Nedbalost vědomá, kdy rušitel sice nechtěl škodlivý následek způsobit, věděl však, že jej způsobit může a bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej nezpůsobí, nebo nedbalost nevědomá, kdy rušitel nevěděl, že svým jednáním takový škodlivý následek může způsobit, ač vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům o tom vědět měl a mohl.

Subjektivní stránka deliktu


96

K ZAPAMATOVÁNÍ 20

PRÁVNICKÉ OSOBY

Jiné subjekty o nichž to stanoví zákon

Korporačního typu

Nadačního typu

Soukromoprávní a veřejnoprávní korporace

Nadace, nadační fondy

Stát a jeho organizační složky, Grantová agentura ČR aj.

FYZICKÉ OSOBY

OBČAN (ten, kdo se narodil v ČR, kdo má trvalý pobyt, kdo získal statut

PODNIKATEL (kdo získal oprávnění podnikat podle živnostenského oprávnění)

azylanta)

K ZAPAMATOVÁNÍ 21 PRVKY ZAVINĚNÉHO PORUŠENÍ PRÁVNÍ POVINNOSTI

Objekt deliktu

Subjekt deliktu

jevy a společenské vztahy

ten, kdo se dopustil deliktu

Objektivní stránka deliktu škodlivý následek protiprávního jednání

Subjektivní stránka deliktu znaky týkající se duševní funkcí života toho, kdo se dopustil


97

PRŮVODCE STUDIEM 12 Navázáním na předchozí znalosti, získáte přehled z pohledu subjektu, jak uplatňovat právní normu v praxi, jak ji interpretovat a aplikovat na konkrétní případ. Též i způsob stanovení právní odpovědnosti podle právních předpisů v systému jednání subjektů. Nacházíme zde pojednání o jejich zastupování v právních vztazích a jeho druzích. Po prostudování kapitoly subjekty rozlišíte z hlediska odpovědnosti prvky zaviněného porušení uložených povinností. SHRNUTÍ KAPITOLY SUBJEKTY PRÁVNÍHO VZTAHU A JEJICH ODPOVĚDNOST Stanovený rámec práv a povinností člověka občana, právnických osob i státu, tedy subjektů jak je právní teorie označuje, je těžištěm společenských vztahů. Kapitola je věnována z nejdůležitějších, a to subjektům. Mezi tyto patří fyzické osoby (občan fyzická osoba, podnikatel), právnické osoby a stát. V další části najdeme pojednání způsobilosti k právním úkonům, odpovědnosti za tyto úkony, o vystupování v právních vztazích i otázky spojené se zastupováním subjektů a to jak zákonným zástupcem, tak i smluvním ujednáním. Závěr kapitoly je věnován odpovědnosti za právní úkony, jako jedné z podstatných skutečnosti, které rádi opomíjíme, ale jen do doby než nastane situace, kdy máme povinnost se odpovědnosti podívat přímo do očí. Stanovený obsah kapitoly poslouží zájemci k získání přehledu o chodu společenských procesů ve vztahu k individuu.

KONTROLNÍ OTÁZKA 8 Charakterizujte následující pojmy: • • • •

Subjekty právního vztahu, klasifikace Způsobilost k právním úkonům,způsobilost k právům a povinnostem Zastupování v právních vztazích Odpovědnost v právních vztazích

Subjekty právního vztahu

Odpovědnost za právní úkony


TEST A OTÁZKA 1. Mezinárodní smlouvy, které jsou součástí právního řádu ČR. a) nemají přednost před zákony České republiky b) mají přednost před zákony České republiky 2. a) b) c)

Představitelem obce je: hejtman starosta ( primátor) předseda

3.

Autor v uvedeném úryvku tvrdí, že zákon je platný, je-li opatřen podpisy předsedy Poslanecké sněmovny, prezidenta republiky a předsedy vlády. Souhlasíte s tvrzením o platností právní normy?

ANO

NE

4. Česká národní banka je: a) ústředním správním orgánem b) subjektem, který se stará o finance 5.

Uveďte co rozumíte pod pojmem materiální pramen práva.

6.

Tzv. samostatná působnost obce, kterou takto Ústava výslovně nazývá, znamená správu vlastních věcí každé obce přímo obcí samotnou. Souhlasíte s touto formulací?

ANO

NE

7. a)

Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) je nezávislý orgán. provádí kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu a závěrečného účtu b) dohlíží nad dodržováním zákonů c) vykonává veškerou kontrolní činnost při ochraně České republiky d) vykonává kontrolu jen u státních orgánů 8.

Státní moc je rozdělena:

Doplňte:..................................................................................................... 9. a) b) c) d)

Kým může být Poslanecká sněmovna rozpuštěna ? Předsedou Poslanecké sněmovny Prezidentem republiky Předsedou senátu Ministrem spravedlnosti

10. Je pravdou, že ze zákonných důvodů, je stát oprávněn omezit vlastníka v jeho vlastnickém právu k věci v případech, a) když tak rozhodne stát. b) že prokáže, že jde o společenský zájem. c) pouze ve veřejném zájmu, nelze-li dosáhnout účelu jinak a za náhradu. 11. a) b) c) d)

Prameny nepsaného práva nejsou: soudní a správní precedenty (precedenční právo, soudcovské právo) právní obyčej * právní předpis právní doklad

98


12. Je pravdivé tvrzení, že Senát vydává za určitých zákonem stanovených okolnosti právní předpis nazývaný "vyhláškou"? a) Ano je to pravda b) NE není to pravda 13. a) b) c)

Soudce Ústavního soudu je jmenován na období: nemá určeno 10 let 15 let

14. a) b) c)

Státní zastupitelství má za úkol: zastupovat veřejnou žalobu je orgánem, který reprezentuje zájmy občanů České republiky vykonávat přenesenou působnost

15. Právní silou se rozumí taková vlastnost právní normy (právního předpisu), která ji činí nadřazenou jiné právní normě. Právním předpisem nejvyšší právní síly je občanský zákoník. a) Souhlasím s výrokem b) Nesouhlasím s výrokem 16. a) b) c)

Autor tvrdí, že právo interpelace náleží: všem ministrům poslancům každému občanovi ČR

17. Tvrzení, že omezení nebo zbavení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům může nastat výrokem soudu je pravdivé? a) Pravda b) Nepravda 18. Uveďte význam státních symbolů ČR. 19. Vyjmenujte prvky právního vztahu: 20. a) b) c)

Způsobilosti k právním úkonům nabývá fyzická osoba (občan): až určí státní orgán vždy narozením dovršením věku 18 let

21. Právní norma je základním prvkem platného práva. Uveďte definici. 22. a) b) c)

Právní norma nabývá platnosti: je-li určená působnost publikací ve Sbírce zákonů České republiky dnem, který je uveden v poslední větě právní normy

23. Ústavu ČR uvozuje preambule – definujte ji. 24. Co znamená pojem suspenzivní veto prezidenta republiky. 25. Přijaté zákony podepisuji ústavní činitelé v pořadí – uveďte v jakém

99


26. Prezident republiky vykonává moc mj. i tak, že ke svému rozhodnutí potřebuje schválení jiného ústavního subjektu. Uveďte jednu z těchto rozhodovacích pravomocí. 27. Vyjmenujte státní symboly ČR. 28. Působnost právní normy je důležitým aspektem, jmenujte jednu z forem působnosti právní normy. 29. Autor tvrdí, že Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti vrcholem soudní soustavy v České republice neboť je její součástí. ANO 30.

NE Vyjmenujte formy rozhodnutí Ústavního soudu.

…………………..

……………………….

100


ŘEŠENÍ A ODPOVĚDI 1. b) 2. b) 3. NE 4. a) 5. Skutečnosti, které mají vliv na vznik práva, tj. podmínky života společnosti, určité společenské jevy, zájmy zvyklosti, přesvědčení, historické události, atd. 6. ANO 7. a) 8. Zákonodárná, výkonná, soudní 9. b) 10. c) 11. a) 12. b) 13. b) 14. a) 15. b) 16. b) 17. a) 18. Státními symboly vyjadřuje stát svou identitu, ideje a tradice a odlišuje se jimi od států jiných. Ve státních symbolech se nejvýrazněji projevuje vztah ke kontinuitě státu a k tradicím jeho státnosti. Ve státních symbolech České republiky se naplňují slova Preambule o navázání na dávné tradice zemí Koruny české a státnosti české. 19. Subjekt, předmět (objekt), obsah. 20. c) 21. Právní norma subjektům ukládá určitým způsobem regulovat chování, nastanou-li skutečnosti, v ní uvedené. 22. b) 23. Slavnostní prohlášení občanů ČR o tom, že jsou si vědomi daného institutu, ctí tradice státu a jsou odhodláni budovat, chránit a rozvíjet ČR. 24. Pravomoc vrátit poslanci schválený zákon zpět Poslanecké sněmovně. 25. 1. předseda Poslanecké sněmovny, 2. prezident, 3. předseda vlády 26. Např. jmenování soudce ústavního soudu, atd. 27. Velký státní znak, malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť, státní hymna.28. Věcná, časová, prostorová, osobní. 29. NE 30. Nález a usnesení

101


102

SHRNUTÍ MODULU PRÁVO – VYBRANÉ KAPITOLY Studijní předloha obsahuje 8 kapitol. Úvodní kapitola je věnována obecné povědomosti o ústavním právu státovědy a právu, které již tradičně patří k předmětu výuky na vysokých školách. V této učební předloze má své místo ústavní právo České republiky. Ústavní právo objasňuje pojmy práva tohoto odvětví. Je samostatným odvětvím v systému práva České republiky. Předmětem ústavního práva je souhrn právních norem nejvyšší právní síly, upravujících základní právní vztahy, základní principy uspořádání státu, pravomoci státních orgánů, občanská a lidská práva a svobody. Ústavní právo ČR zahrnuje v sobě soubor právních norem nejvyšší právní síly, je vědním oborem a učební disciplínou. Státní moc je koncipována jako služba občanům, státní orgány mohou své pravomoci uplatňovat jen pokud to zákon dovolí, jen v případech, v mezích a způsoby, které jsou zákonem stanoveny. Na rozdíl od státních orgánů, jejichž moc je vymezena a omezena, občané jsou svobodní ve svém jednání. Jen na základě zákona lze stanovit zákazy a příkazy občanům. V právním státě platí pravidlo, že vše co není právním předpisem občanům zakázáno, je jim dovoleno. Každý má jistotu, že se může proti zásahům do svých základních svobod a lidských práv dovolávat ochrany u nezávislé moci soudní. Ústavní zakotvení principu, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci je znakem právního státu. Lid je zdrojem veškeré státní moci, vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Atributy právního státu jsou obsaženy v normách ústavních zákonů, které tvoří ústavní pořádek státu. Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

Ústavní právo

Moc výkonná v ČR vymezuje působnost prezidenta republiky a vlády a neposlední řadě státního zastupitelství. Moc zákonodárná je svěřena v Ústavě ČR i působnost Parlamentu, ten má výlučné právo přijímat zákony. Hlavní oblastí vyhrazenou pro zákonnou úpravu je ochrana základních práv a svobod. Parlament může vykonávat své pravomoci pouze jako celek.

Moc výkonná

Součástí statí je moc soudní. Podstatou je výkon Soudní moci, soudnictví a s tím související soustava soudů, soudci, přísedící, jejich jmenování, vedení procesního řízení a rozhodování. Postavení zvláštního soudu má podle Ústavy Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není zařazen do soudní soustavy.

Moc soudní

Ústavní právo věnuje pozornost nezávislým orgánům jakým je Nejvyšší kontrolní úřad. Představitelem je prezident Nejvyššího kontrolního úřadu. Předmětem činnosti Nejvyššího kontrolního úřadu je kontrola hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu.

NKÚ

Své místo v Ústavě ČR má Česká národní banka, která je ústřední bankou státu. Hlavním cílem její činnosti je péče o cenovou stabilitu. Představitelem banky je guvernér, rozhodovací pravomoci má bankovní rada, jmenována a odvolávána prezidentem republiky.

ČNB

Odvětví ústavního práva věnuje pozornost územním samosprávným celkům. Obec je základním článkem územní samosprávy. Samosprávné kompetence svěřené orgánům zajišťuje výkon samosprávy, který nemůže být omezován výkonem samosprávy vyššího územního samosprávného celku nebo jiného orgánu veřejné správy. Hlavním úkolem územních celků je ochrana oprávněných zájmů občanů.

Územně samosprávné celky

Klíčovou problematikou ústavního práva každého státu je zakotvení základních práv a svobod do tohoto odvětví práva. Úprava základních práv a svobod občanů v našich podmínkách vymezuje jednak autonomní prostory jednotlivce chráněné před zásahy státní moci (liberální stát), jednak možnosti jednotlivce podílet se na správě veřejných věcí (demokratický stát), popř. i

Listina základních práv a svobod


103

úkoly státu poskytovat jednotlivci nějaká plnění (sociální stát). Základní práva a svobody, vytvářejí základ pro postavení jednotlivce. Listina základních práv a svobod tvoří základ soukromého práva. Základní funkci Listiny základních práv a svobod je omezení státní moci. Státní moc může být uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. Jedinec tak má zajištěný autonomní prostory, kde se může i ve společnosti státně organizované svobodně rozvíjet jako jedinečná osobnost. Ještě více povinnost státu vyniká u práv hospodářských, sociálních a kulturních. V tomto případě jde o funkci nároku na pomoc, přispění ze strany státu v souladu s jeho možnostmi a postavením. Funkcí základních práv a svobod je zajištění účasti jednotlivce na správě věcí veřejných, a to vytvoření takových podmínek, aby se na jejím fungování mohl jednotlivec rovnoprávně s ostatními podílet. V Listině jsou upravena základní tzv. justiční práva, které nositelům základních práv a svobod umožňují, aby je mohli ve vztahu ke státní a veřejné moci prosadit. K tomu slouží záruky státu jako existence nezávislého soudnictví, institut zákonného soudce, právo na právní pomoc a obhajobu, pravidla soudního řízení apod. Pátá kapitola je věnována obecné charakteristice práva a pramenům práva. Předkládá též informaci o velkých právních kulturách (systémech), které odlišily prameny práva světa. Student v této úvodní kapitole získá podrobnosti o uplatňovaných pramenech práva v ČR. Část této kapitoly představuje právo v systému společenských příkazů. Charakteristickým aspektem práva je moc tj. moc příkazy dávat a moc vynutit jejich splnění. Touto mocí práva se rozumí moc státní. Právo je společenský systém dynamický a cílený, kterému není lhostejné, co se ve společnosti děje, ale pomocí příkazů reguluje společenské vztahy s mocí právo vynutit. K dosažení konkrétního účelu a v určitém společenském (obecném) zájmu vydává oprávněný orgán státu právní předpis a stává a pramenem práva. Pramen práva je vyjádření práva v konkrétní právní formě. Představuje povinnost a tomu odpovídající oprávnění, stanovené v právní normě. Pramenem práva jsou zdroje, z nichž společnost poznává obsah práva. Pramen práva reprezentuje oprávnění a tomu odpovídající povinnost stanovenou a vynutitelnou státem.

Prameny práva

Základní třídění právních norem je třídění podle právní síly, podle teritoriálních hledisek, podle povahy hypotézy, podle povahy stanovených pravidel. Právní předpisy nabývají platnosti dnem jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů ČR. Platností právní normy se rozumí skutečnost, že se stala součástí platného právního řádu. Platnost mezinárodní smlouvy se řídí mezinárodním právem, proto je odkaz na prováděcí zákon spojen pouze s úpravou způsobu jejího vyhlášení, a to vyhlášení mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu. Účinností právní normy se rozumí skutečnost, že se stala závaznou pro své subjekty, kterým vznikají práva a povinnosti. Účinnosti nabývá právní norma v den, který příslušný právní předpis uvádí.

Právní norma

Právní předpisy každého konkrétního státu jsou uspořádány v určitém systému. Systém práva (právní řád) je struktura uspořádání. Utváření odvětví práva má dva aspekty logický a historický. Z logicko-systematického hlediska závisí roztřídění na tom, jaké kritérium se použije. Z historického hlediska závisí utváření odvětví právní vědy na společenských podmínkách, potřebách a zájmech ve vývojové etapě konkrétního státu, na vědeckých tradicích, na stabilizaci jednotlivých disciplín, bývá ovlivněno též pedagogickými zřeteli. V tomto ohledu dělíme právo například na právo veřejné (finanční právo, ústavní právo, správní právo, aj.) a právo soukromé (rodinné, občanské, obchodní, aj.). Právní vztahy jsou společenské vztahy subjektů, kteří mají navzájem vůči sobě subjektivní práva a subjektivní povinnosti. Právní vztahy jsou upraveny právními normami. Subjektivní právo je oprávněním fyzické osoby nebo osoby právnické, určitým způsobem se chovat. Subjektivní povinnost je míra určitého chování, k jehož uskutečnění, nebylo-li učiněno dobrovolně, na návrh oprávněného nebo i bez návrhu, použije příslušný státní orgán státní donucovací moc. Obecným předpokladem vzniku právního vztahu je právní norma a právní skutečnosti. Právními sku-

Právní vztahy


104

tečnostmi jsou právně významné okolnosti, které způsobují vznik, změnu nebo zánik právních vztahů. Právní skutečnosti rozlišujeme podle toho, zda jsou nebo nejsou volním chováním subjektů právní vztahu. Skutečnosti, spočívající v lidském chování se rozlišují podle toho, zda toto chování, popřípadě jeho výsledek, je s právními normami v souladu (právní chování), nebo v rozporu s nimi (protiprávní chování). Prvky právního vztahu jsou subjekty, předmět (objekt), obsah. Subjektem právního vztahu je každý, koho právo za subjekt povolává. Jde o fyzické osoby například občan, právnické osoby subjekty hospodářské, politické, zájmové činnosti aj.Zvláštním typem subjektu je stát, který jedná prostřednictvím státních orgánů. Obsah a jeho existenci jako prvku právního vztahu odvozujeme z dispozice právní normy, jsou to povinnosti a oprávnění subjektů. U subjektů jak fyzických, tak i právnických osob je potřeba rozlišovat způsobilost k právním úkonům od které je pak odvozována odpovědnost za provedené právní úkony.

Subjekty právního vztahu a jejich odpovědnost

V soudobé demokratické společnosti je vytvořena určitá rovnováha subjektivních práv a povinností. Základem takto vytvářených aspektů právních vztahů a ústavního pořádku jsou základní práva a svobody občanů. Právo upravuje jenom ty společenské vztahy, za které člověk může nést právní odpovědnost.

KLÍČOVÁ SLOVA MODULU ZÁKLADY PRÁVA – VYBRANÉ KAPITOLY Pramen práva, právní systémy, zákony a jiné normativní akty, právní obyčej, precedens, normativní smlouva, zákonodárné akty, zákonná opatření Senátu, mezinárodní smlouvy, právní norma (právní předpis), hypotéza, dispozice, sankce, platnost a účinnost právní normy, působnost právní normy, derogační klauzule, právní vztah, subjektivní právo, subjektivní povinnost, právní skutečnosti, právní událost, smlouva, konsens, autonomie vůle, výkon práva, domněnka, fikce, subjekt, právnická osoba, fyzická osoby, jednání, zastoupení, právní odpovědnost, úmysl, nedbalost, funkce právní odpovědnosti, prvky právní odpovědnosti, škodlivý následek, příčinný vztah.

Klíčová slova

DALŠÍ ZDROJE SCISKALOVA, M. Právo vybrané kapitoly. Karviná: SU OPF, 2002. 294 s. ISBN 80-7248-1630. ASPI automatizovaný systém právních předpisů BARTÁK, K. Průvodce Evropskou unií. Praha: MZV ČR, 2000. ISBN 80-85864-92-4. GERLOCH, A., HŘEBEJK, J., ZOUBEK, V. Ústavní systém České republiky-základy českého ústavního práva. Prospektrum, Praha 1994. ISBN 80-85431-85-8. HŘEBEJK, J. Ústavní pořádek České republiky. Právník, 5/1993. KLÍMA,K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině, Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, 1019s. ISBN. 80- 86898-44-X KLOKOČKA, V., WAGNEROVÁ, E. Ústavy států Evropské unie. Praha: Linde, 1997. ISBN 80-7201-056-5. KNAPP, V. Velké právní systémy (Úvod do srovnávací právní vědy). 1. Vyd. Praha: C. H. Beck, 1996. ISBN 80-7179-089-3.

Skripta Kniha


105

KNAPP, V. Teorie práva. Plzeň: ZČU, 1994. ISBN 80-7082-140-X. KNAPP, V. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-028-1. MADAR, Z. Slovník českého práva, Linde, Praha 1999. ISBN 80-7201-150-2.

PALA, K., VŠIANSKÝ, J. Slovník českých synonym. NLN, Praha 2001. ISBN 80-7106450-5. PAVLÍČEK, V., HŘEBEJK, J. Ústava a ústavní řád České republiky. 1. díl. Ústavní systém. Linde, Praha 1994. ISBN 80-85647-38-9. PAVLÍČEK, V., HŘEBEJK, J. KNAPP, V., KOSTEČKA, J., SOVÁK, Z. Ústava a ústavní řád České republiky. 2. díl. Práva a svobody. Linde, Praha 1996. ISBN 80-7201-000-X. SALAČ, J. Rozpor s dobrými mravy a jeho následky v civilním právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2000. ISBN 80-7179-349-3. SCHELLE, K. Základy práva. Brno: MU, 1992. ISBN 80-210-0462-2. SPIRIT, M. a kol. Právo – vybrané otázky. VŠE, Praha 1992. ISBN 80-7079-266-3. ŠÍMA, A., SUK, M. Základy práva pro střední a vyšší odborné školy. 1. vydání. C. H. Beck, Praha 1997. ISBN 80-7179-098-2. ŠMEJKAL, V., KADLČÁK, R., URBAN, L. Průvodce podnikatele Evropskou unií. Praha: MZV ČR, 2000. ISBN 80-85864-83-5. ŠVARC, Z. a kol. Základy soukromého práva. Praha: 1998. ISBN 80-7175-061-1. ŠVARC, Z. Vybrané otázky práva mezinárodního obchodu. Praha: VŠE, 1998. ISBN 80-7079882-3. TÝČ, V. Vnitrostátní aplikace mezinárodních smluv v ústavním systému Československa. In: Aktuální otázky českého a československého konstitucionalismu. AUB, Iuridica, svazek I 17 Brno: MU, 1993. VANĚČEK, V. Dějiny státu a práva v Československu. 3. vydání. Praha: Orbis, 1975. ISBN 11087-75. WRÓBLEWSKI, J. Zagadnienia teorii wykladni prawa ludowego. Warszawa 1959. ZDOBINSKÝ, S. a kol. Československé pozbývání státního občanství. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů Ústavní zákon publikovaný pod č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod Ústavní zákon č.1/1993 Sb., Ústava ČR ve znění pozdějších ústavních předpisů Sdělení č. 14/2000 Sb. m. s., o Evropské sociální chartě Vyhláška č. 506/1990 Sb., úmluva o nucené nebo povinné práci Sdělení č. 209/1992 Sb., úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška č. 143/1988 Sb., o Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Sdělení č. 181/1999 Sb., Evropská charta místní samosprávy.

Právní předpisy


SCISKALOVÁ, M. Právo vybrané kapitoly. L:\sciskalo\public\e-learning www.zákony.cz

106 Web


107

SEZNAM POUŽITÝCH ZNAČEK, SYMBOLŮ A ZKRATEK

INFORMATIVNÍ, NAVIGAČNÍ, ORIENTAČNÍ

KE SPLNĚNÍ, KONTROLNÍ, PRACOVNÍ

Průvodce studiem

Kontrolní otázka

Shrnutí

Test a otázka

Čas potřebný k prostudování

Řešení a odpovědi, návody

Nezapomeň na odměnu a odpočinek

VÝKLADOVÉ

K zapamatování

NÁMĚTY K ZAMYŠLENÍ, MYŠLENKOVÉ, PRO DALŠÍ STUDIUM

Další zdroje

INSTITUT CELOŽIVOTNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ HAVÍŘOV o.p.s. VYSOKÁ ŠKOLA SOCIÁLNĚ - SPRÁVNÍ ZÁKLADY PRÁVA. Marie Sciskalová

Recommend Documents