VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
Obor: Mezinárodní obchod
Instituce ochrany spotřebitele v České republice a na Novém Zélandu (bakalářská práce)
Autorka: Markéta Pščolková Vedoucí práce: Ing. Jiří Zeman, Ph.D.
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a vyznačila všechny citace z pramenů. Veškerou použitou literaturu a další podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu zdrojů.
V Praze 27. 1. 2013
Poděkování Ráda bych touto cestou poděkovala vedoucímu své bakalářské práce, panu Ing. Jiřímu Zemanovi, Ph.D. za velmi užitečné rady a podněty.
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 1 1
Instituce ochrany spotřebitele v České republice ............................................................... 3 1.1 Mezinárodní aspekty ochrany spotřebitele ....................................................................... 3 1.1.1 Pravidla ochrany spotřebitele v Evropské unii .......................................................... 4 1.2 Právní úprava v České republice ...................................................................................... 7 1.2.1 Právní předpisy .......................................................................................................... 8 1.2.2 Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů ............................................................. 11 1.3 Organizace podporující spotřebitelská práva ................................................................. 12 1.3.1 Vládní organizace .................................................................................................... 12 1.3.2 Nevládní organizace ................................................................................................ 15 1.4 Přístup k informacím pomocí médií ............................................................................... 18 1.5 Ochrana spotřebitele na příkladu konkrétního produktu ................................................ 20 1.5.1 Prodej hraček ........................................................................................................... 20 1.5.2 Poskytování gastronomických služeb ..................................................................... 22 1.5.3 Prodej alkoholu ....................................................................................................... 24
2
Instituce ochrany spotřebitele na Novém Zélandu ........................................................... 28 2.1 Právní úprava na Novém Zélandu .................................................................................. 28 2.1.1 Zákon o spravedlivém obchodování 1986 (Fair Trading Act 1986) ....................... 29 2.1.2 Zákon o spotřebitelských jistotách (Consumer Guarantees Act 1993) ................... 33 2.1.3 Zákon o úvěrových smlouvách a financích (Credit Contracts and Consumer Finance Act) ..................................................................................................................... 36 2.1.4 Zákon o obchodu (Commerce Act) ......................................................................... 36 2.2 Organizace podporující spotřebitelská práva ................................................................. 36 2.2.1 Vládní organizace .................................................................................................... 36 2.2.2 Nevládní organizace ................................................................................................ 37
2.3 Přístup k informacím pomocí médií ............................................................................... 39 2.4 Možnosti spotřebitele vymáhat právo ............................................................................ 40 2.5 Ochrana spotřebitele na příkladu konkrétního produktu ................................................ 42 2.5.1 Prodej hraček na Novém Zélandu ........................................................................... 42 2.5.2 Poskytování gastronomických služeb ..................................................................... 44 2.5.3 Prodej alkoholu ....................................................................................................... 45 Závěr......................................................................................................................................... 47 Seznam použitých zkratek ........................................................................................................ 50 Seznam zdrojů .......................................................................................................................... 51
Úvod Ochrana spotřebitele, spojení, o kterém jistojistě slyšel již každý z nás. Dokážeme si představit, co se pod ním skrývá, a myslím, že mnoho z nás má i spousty vlastních zkušeností, ať již dobrých či špatných. Je samozřejmě nasnadě si ihned vzpomenout na poslední boty, které jsme reklamovali, varnou konvici, která vyhodila pojistky v celém domě, či tričko, které se srazilo po vyprání. S podobnými situacemi se určitě potýkal nejeden z nás, protože reklamace jsou typickým problémem spotřebitelů. Ochrana spotřebitele je však pojem mnohem širší, který zahrnuje obrovské spektrum oblastí a ovlivňuje život každého z nás doslova denně. S narůstajícím uvolňováním trhu a postupným odstraňováním tarifních i netarifních překážek mezinárodního obchodu se spotřebitelům na většině míst planety objevují nové příležitosti k nákupu zboží či služeb. S možností pořídit si prakticky cokoliv a kdykoliv však přichází i mnoho negativ. Z hlediska této práce je to zejména riziko, že produkt nesplní očekávání spotřebitelů, že bude rozbitý, nefunkční, či dokonce nebezpečný a že nebude možnost dovolat se svého práva. Tato práce se zabývá tématem ochrany spotřebitele ve dvou zemích, a sice v České republice a na Novém Zélandu. Jedná se o dvě země, které jsou velmi rozdílné, přesto však mají mnoho společného. Nový Zéland je jedna z nejvzdálenějších zemí od České republiky, je přibližně třikrát větší z hlediska rozlohy a má méně než polovinu obyvatel České republiky (NZ – 268 680 km², počet obyvatel – 4,433 milionů, ČR – 78 866 km², počet obyvatel – 10,51 milionů).1 Obě země jsou součástí nadnárodních uskupení, Česká republika je od roku 2004 členem Evropské unie, Nový Zéland patří do uskupení Commonwealth of Nations.2 Jedná se o vyspělé tržní ekonomiky, otevřené obchodu s mnoha dalšími zeměmi. Nový Zéland je v rámci „Indexu lidského rozvoje“ na šestém místě, zatímco Česká republika je až na 28. místě.3 Nový Zéland a Českou republiku považuji za dvě země, které by se daly srovnat
1
Population (Total). Skupina Světové banky. [on-line]. 10.10. 2013. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://data.worldbank.org/indicator/SP.POP.TOTL 2 Commonwealth of Nations, Společenství Národů – volné sdružení Spojeného Království a bývalých kolonií. 3 Human Dvelopment Report 2013. United Nations Development Programme. Human Development Index [online]. 2013 [cit. 2013-05-15]. Dostupné z: http://www.undp.org/content/dam/undp/library/corporate/HDR/2013GlobalHDR/English/HDR2013%20Report %20English.pdf
1
v mnoha oblastech, a pravděpodobně vždy bychom získali zajímavé výsledky. V této práci se však budu zaměřovat pouze na specifickou oblast ochrany spotřebitele v těchto zemích. Práce je členěna do dvou kapitol. První kapitola se věnuje oblasti ochrany spotřebitele v České republice a druhá pak této problematice na Novém Zélandu. Kvůli možnému zhodnocení a porovnatelnosti se zaměřuji v obou zemích na velmi podobné okruhy. V kapitole o České republice jsou nejdříve uvedené některé mezinárodní aspekty ochrany spotřebitele. Jedná se o členství České republiky v Evropské unii a OSN. Dále jsou zde uvedeny obecné informace týkající se ochrany spotřebitele, některé zákony, a také zmiňuji legislativní úpravy, které vstoupily v platnost roku 2014. Další částí pak jsou nejvýznamnější organizace, které se touto problematikou zabývají a významně přispívají k uplatnění práv spotřebitele na českém trhu. Poněvadž považuji za důležité, aby se veškeré informace ke spotřebiteli dostaly a tudíž mohly být použity, je zde i část věnující se některým pramenům, ze kterých může běžný spotřebitel čerpat, pokud se chce v této oblasti orientovat. Zejména se jedná o internet, televizi a významné tiskoviny. Poslední část první kapitoly se věnuje třem konkrétním příkladům zobrazujícím nedostatky na trhu: prodeji dětských hraček, gastronomickým službám a prodeji alkoholu. Druhá kapitola je věnována oblasti ochrany spotřebitele na Novém Zélandu a to jak v oblasti legislativy, tak z hlediska jednotlivých institucí působících na Novém Zélandu a dostupných mediálních kanálů. V závěru této kapitoly demonstruji ochranu spotřebitele na třech konkrétních příkladech, stejných jako v případě České republiky, tak aby vynikly rozdíly v přístupu obou států k této tématice. Cílem mé práce je zhodnocení ochrany spotřebitele v České republice a na Novém Zélandu a identifikace největších rozdílů. Snahou je samozřejmě také zjištění pravděpodobných příčin těchto rozdílů. Je třeba říci, že uvedený text není vyčerpávajícím a neobsahuje množství věcí, které by zde mohly být uvedeny. Není možné zacházet do přílišných detailů, navíc to ani není žádoucí, jelikož se situace velmi často mění. Práce však seznámí čtenáře s danou problematikou v obecné rovině. Proto zmiňuje veškeré nejdůležitější prvky ochrany spotřebitele ve vybraných zemích a snaží se tak co nejkomplexněji poskytnout ucelený pohled na situaci.
2
1 Instituce ochrany spotřebitele v České republice Ochrana spotřebitele v České republice je oblast velice rozsáhlá a pokrývá i mnoho oblastí, které se na první pohled ochrany spotřebitele netýkají. Díky členství České republice v mezinárodních organizacích nemá Česká republika v tomto ohledu výlučnou pravomoc a musí své zákony podřizovat i pravidlům těchto organizací (viz dále). Oblast ochrany spotřebitele však nejsou jenom zákony a právní normy, neméně důležité je i fungování mnoha organizací, které se ochranou spotřebitelů zabývají.
1.1 Mezinárodní aspekty ochrany spotřebitele Hned v úvodu je třeba říci, že mezi členské státy OSN patří nejenom Česká republika, ale také Nový Zéland. OSN i Evropská unie vydaly své hlavní zásady pro ochranu spotřebitelů. V případě OSN se jedná o soustavu směrnic, kterou se jednotlivé státy zavázaly dodržovat. U Evropské unie, kdy se jedná o společný trh a značný stupeň integrovanosti jednotlivých států, je nezbytně nutné zajistit, aby všechny státy dodržovaly stejné zásady ochrany spotřebitele. Cílem Evropské unie je tedy zajistit stejnou úroveň ochrany spotřebitelů ve všech členských zemích. Směrnice OSN pro ochranu spotřebitelů OSN vydala roku 1985 základní verzi směrnic pro ochranu spotřebitelů. Cílem těchto směrnic je hájit zájmy a potřeby spotřebitelů ve všech zemích, zejména pak v rozvojových. Dále pak pomáhat zemím v dosahování a dodržování odpovídající ochrany spotřebitelů a zajišťovat pomoc při potlačování nepoctivých obchodních praktik, jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. V roce 1999 byly tyto směrnice ještě rozšířeny o oblast dlouhodobě udržitelné spotřeby a produkce a další části, týkající se životního prostředí. Hlavní zásady stanoví, že vlády by měly rozvinout a zajišťovat politiku silné spotřebitelské ochrany. Přitom každá vláda by měla nastavit své vlastní priority pro ochranu spotřebitelů, v souladu s ekonomickými sociálními a přírodními podmínkami země. Vlády by měly zajistit: ochranu spotřebitelů před hazardem, ochranu ekonomických zájmů spotřebitelů, přístup spotřebitelů k informacím, vzdělání spotřebitelů v otázkách životního prostředí a sociálních a ekonomických dopadů, dosažitelnost účinných spotřebitelských náhrad a svobodu vytvářet spotřebitelské skupiny.
3
Všechny země by měly usilovat o podporu udržitelného rozvoje v rámci výroby a vyspělé země by v tom měly mít vedoucí úlohu. Politika na podporu udržitelné spotřeby by měla mít za cíl také odstraňování bídy. Zároveň by měla být zajištěna infrastruktura, odpovídající rozvoji jednotlivých zemí. Podniky by se měly podrobit zákonům a pravidlům zemí, v nichž podnikají. Tyto hlavní zásady jsou rozvinuty do směrnic, které se zabývají následujícími oblastmi: a) fyzickou bezpečností, b) podporou a ochranou ekonomických zájmů spotřebitele, c) standardy pro bezpečnost a kvalitu spotřebního zboží a služeb, d) distribuční vybavení pro základní zboží a služby, e) opatření umožňují spotřebitelům obdržet náhradu, f) vzdělávání a informační programy, g) podpora udržitelné spotřeby.4 Realizace těchto zásad předpokládá velký stupeň mezinárodní spolupráce mezi jednotlivými státy i mezi celými regiony. Právě na úrovni této spolupráce závisí zlepšování podmínek pro prodej zboží a ochranu spotřebitelů.
1.1.1 Pravidla ochrany spotřebitele v Evropské unii Již v roce 1975 existoval Předběžný program EHS o ochraně spotřebitele,5 který stanovuje pět základních práv spotřebitele (právo na ochranu zdraví a bezpečnosti, ochranu ekonomických zájmů, náhradu škody, informace a vzdělávání a právo na zastupování). Jako o komunitární politice Evropské unie se však o politice ochrany spotřebitele dá mluvit až od zavedení Maastrichtské smlouvy (1993). K významným institucím Evropské unie, které se politikou ochrany spotřebitele zabývají, patří Výbor pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů (IMCO) a Výbor pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin (ENVI). V Radě ministrů je pak projednáváno téma ochrany spotřebitele díky Radě pro konkurenceschopnost a Radě pro zaměstnanost, sociální politiku, zdraví a záležitosti spotřebitelů. V roce 2005 se tématem začala zabývat také Výkonná agentura pro zdraví a spotřebitele (EAHC), specializuje se zejména na oblast bezpečnosti potravin. Základním principem ochrany 4
UN Gudelines on Consumer Protection. Consumers International 2013. [on-line]. 2013 [cit. 2013-12-10]. Dostupné z: http://www.consumersinternational.org/ 5 HOROVÁ, Hana. Ochrana spotřebitele. Euroskop. [online]. [cit. 2013-26-06]. Dostupné z: https://www.euroskop.cz/289/sekce/o-q/
4
spotřebitele v EU je uznání spotřebitelů jako rovnoprávných a odpovědných účastníků obchodu na vnitřním trhu. Spotřebitelům má být umožněno vyhledávat si nejvhodnější příležitosti k nákupu po celé Evropě a podporovat tak kvalitu hospodářské soutěže v rámci unie. Evropská komise zveřejnila deset základních oblastí a pravidel pro ochranu spotřebitele v EU: Nakupujte, co chcete, kde chcete, Pokud je zboží vadné, vraťte ho, Vysoké standardy v oblasti bezpečnosti potravin, Informujte se o tom, co jíte, Smlouvy musí být vůči zákazníkům férové, Spotřebitelé mohou někdy měnit svá rozhodnutí, Možnost jednoduššího porovnání cen, Spotřebitelé nemají dostávat zavádějící informace, Ochrana spotřebitele během dovolené, Účinné urovnávání přeshraničních sporů.6 Pro období 2007-2013 si Evropská komise vytyčila dva hlavní cíle ochrany spotřebitele: 1. Zajistit ochranu spotřebitele pomocí kvalitnějších dokladů, lepších konzultací a lepšího zastupování zájmu spotřebitelů 2. Zajistit účelovou aplikaci právních předpisů v oblasti ochrany spotřebitele, především prostřednictvím spolupráce při jejich vymáhání, poskytování informací, vzdělávání a prostřednictvím právních prostředků nápravy. Veškerá pravidla jsou již v ČR implementována a promítají se do nového občanského zákoníku. V dalším období se pak Evropská unie zabývala projektem Priority spotřebitelské politiky 2011-2014. Ty se snaží na již vydaná pravidla navázat a míru ochrany spotřebitele ještě rozšířit.7
6
Spotřebitelská práva na trhu EU. Evropská Komise . [on-line]. 2013 [cit. 2013-12-15]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/ceskarepublika/service/consumer/index_cs.htm 7 PALIČKOVÁ, Iveta, KUCHYŇKOVÁ, Petra. ČR a EU - spotřebitelská politika. ČR a EU – spotřebitelská politika. [on-line]. 2014 [cit. 2013-01-21]. Dostupné z: https://www.euroskop.cz/9104/sekce/cr-a-eu--spotrebitelska-politika/
5
Základní pravidla ochrany:8 1. Vadné zboží lze vždy vrátit, 2. Spotřební zboží musí být vždy bezpečné, 3. Informace o potravinách musí být uvedeny na obalu, 4. Smlouvy musí být čestné, 5. Reklama musí být pravdivá, 6. Některé obchody lze zrušit i bez důvodu, 7. Spotřebitel na dovolené musí být zvlášť chráněn. Na ochranu zájmu spotřebitelů jsou Evropskou unií mimo jiného vydávány směrnice, které musí být vždy převedeny do zákonodárství všech států EU. Konečným cílem je, aby práva spotřebitelů ve všech státech EU byla stejná. V EU jsou zakázány tzv. nekalé praktiky, čímž se myslí prodej pod nátlakem, nebo nekalá reklama. Patří sem i některá ustanovení o reklamě zaměřené na děti, která kupříkladu nesmí vyzývat děti přímo k nákupu daného zboží. Zakázáno je také zasílání neobjednaného zboží či uvádět ceny po zlevnění, kdy však dané zlevněné zboží již není k dispozici. Evropské právní předpisy také upravují srovnávací reklamu a slouží k ochraně spotřebitelů, podnikatelů a obchodníků. EU předepisuje obchodníkům, aby uváděli prodejní a jednotkovou cenu na všech svých výrobcích. Smyslem je zlepšení informovanosti spotřebitelů a zjednodušení cenového srovnání. Cena musí být dobře čitelná a jasně poznatelná. Při uzavírání spotřebitelských smluv je nutné, aby smluvní podmínky byly již předem stanoveny a nikoliv vyjednávány s každým zákazníkem zvlášť. Smluvní podmínky musí být stanoveny jednoznačně a jakákoliv nejasnost se vykládá ve prospěch spotřebitele. V EU platí zásada, že prodávající ručí za to, že zboží bude po dobu dvou let od dodání odpovídat smlouvě. Pokud tomu tak není, spotřebitel má právo požadovat opravu, snížení kupní ceny doplnění toho, co chybí, anebo odstoupení do smlouvy. Při uzavírání smluv na dálku by měli mít spotřebitelé stejné postavení jako ti, kteří nakupují zboží a služby v obchodech. Jedná se o katalogový prodej, prodej přes telefon, teleshopping a také prodej přes internet. Spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě 14 dní a je
8
Základní pravidla ochrany. Evropská Komise. [on-line]. 2014 [cit. 2013-01-21]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/ceskarepublika/service/consumer/art_4831_cs.htm)
6
také chráněn proti zasílání neobjednaného zboží či služeb.9 U podomního prodeje v bytě spotřebitele nebo na pracovišti má spotřebitel právo odstoupit od smlouvy v průběhu 7 dnů od jejího uzavření. V případě time sharingu (prázdninového rekreačního zařízení užívaného několik týdnů v roce) má spotřebitel právo odstoupit od smlouvy do 15 dnů od jejího uzavření bez udání důvodu. Evropské právo také chrání spotřebitele při služebních cestách do ciziny a na rekreačních zájezdech. V těchto případech musí spotřebitel dostat přesné informace v dostatečném množství a předstihu, které ho informují nejen o ceně ale také o trase cesty, výběru dopravních
prostředků,
ubytování,
stravování,
zdravotních
formalitách
a
dalších
nezbytnostech. Pokud organizátor mění podstatné náležitosti, má spotřebitel právo od smlouvy odstoupit. Cestovní kanceláře se pak musí prokázat pojištěním pro případ platební neschopnosti. EU také vydala směrnici, která má kontrolovat podnikatele, aby svou činností v jednom státě neporušovali zájmy spotřebitelů v jiném členském státě. Dále vydala směrnice o spotřebitelských úvěrech a směrnice o finančních službách a o nakupování prostřednictvím internetu, telefonu, nebo faxu. Cílem těchto směrnic je zejména zabránění nesrovnalostem při provozování obchodů přes několik států. Pro stížnosti spotřebitelů vytvořila Evropská komise „Formulář pro stížnosti“, který pomáhá prodávajícím a kupujícím řešit spory. Má zlepšit dialog mezi nimi a umožňuje také smírnou dohodu. V Evropské unii existuje systém včasné výstrahy RAPEX. Nástrojem tohoto systému je velmi propracovaná databáze. Ta byla zřízena Komisí a informuje o nebezpečných výrobcích na evropském trhu. Cílem je zabránit, případně omezit nabídku tohoto zboží na místním trhu. V oblasti potravin je vytvořen Systém rychlého varování pro potraviny a krmiva (anglicky Rapid Alert System for Food and Feed), který slouží k rychlé výměně informací o potravinách a krmivech, jež představuje potenciální nebezpečí na společném trhu Evropské unie.
1.2 Právní úprava v České republice Právní úprava v České republice je velice rozsáhlá. Protože oblast ochrany spotřebitele můžeme najít i v mnohých zákonech, které se přímo ochranou spotřebitele nezabývají, je 9
Directive 2011/83/EU of the European Parliament. Official Journal of the European Union. [on-line]. [cit. 2014-01-01]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2011:304:0064:0088:en:PDF
7
často obtížné nalézt potřebnou informaci. Právní úprava v České republice byla navíc v nedávné době ovlivněna vydáním nového občanského zákoníku, který vešel v účinnost počátkem roku 2014.
1.2.1 Právní předpisy Právní předpisy v České republice jsou svým rozsahem dostatečné k tomu, aby zaručily práva spotřebitelů. Problém však je v jejich přílišné komplikovanosti, kdy se často ani právníci nemohou shodnout na výkladu práva jednotlivých paragrafů. Platí to zejména o nových úpravách občanského zákoníku, který sice již začal platit od roku 2014, ale chybí k němu jednoznačný výklad. To dává prostor k nejasnostem a k budoucím komplikacím, které mohou vzniknout dvojím výkladem. Některé instituce, například dTest, se na svých internetových stránkách snaží za pomoci množství právníků objasnit některé části zákona pro širokou veřejnost. Platné znění všech zmíněných zákonů a platných norem je ve Sbírce zákonů ČR. Protože mnoho věcí zůstalo nezměněných a liší se pouze v konkrétních detailech či v názvosloví, uvádím zde i zákony platící již před rokem 2014. Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele Zákon stanoví některé podmínky podnikání významné pro ochranu spotřebitele. Jde především o: poctivost prodeje a poskytování služeb, zákaz nekalých obchodních praktik, zákaz diskriminace spotřebitele, různé informační povinnosti ohledně výrobků a služeb, řádné označení provozovny, jak uplatňovat reklamace spotřebitelem a průběh reklamačního řízení. Česká obchodní inspekce je jedním z orgánů provádějícím dozor nad tímto zákonem. Zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků Zákon slouží k tomu, aby se na trhu nevyskytovaly výrobky nebezpečné pro spotřebitele. Zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky Zákon stanoví skupiny výrobků, které před uvedením na trh musí projít posouzením tak, aby neohrožovaly na zdraví, bezpečnosti, majetku a životním prostředí. Zákon č. 477/2001 Sb., o obalech Cílem tohoto zákona je chránit životní prostředí, před vznikem odpadu z obalů.
8
Kontroluje také zajištění zpětného odběru obalů těmi, kdo je uvádějí na trh nebo do oběhu. Zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší ČOI je také orgánem ochrany ovzduší, kontroluje kvalitu paliv a prodej látek zvětšující ozonovou vrstvu. Zákon č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách ČOI kontroluje jakost pohonných hmot pro pohon motorových vozidel. Zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami. „Rozšiřuje a upřesňuje se výčet přestupků na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi. Přestupků se dopustí ten, kdo: o se odepře podrobit vyšetření, zda není ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou (pokuta do 15 000 Kč a zákaz činnosti do dvou let), o prodá, podá nebo jinak umožní požití alkoholického nápoje osobě, o níž lze mít pochybnost, zda splňuje podmínku věku (má se namysli věk 18 let; pokuta do 3 000 Kč), o prodá jednotlivé cigarety nebo neuzavřené jednotkové balení cigaret (pokuta do 10 000 Kč), o prodá výrobek podobný tabákovému výrobku nebo tabákové potřebě ve formě potravinářského výrobku nebo hračky (pokuta do 1 000 Kč), o prodá výrobek podobný alkoholickému nápoji ve formě hračky o prodá tabákový výrobek, tabákovou potřebu nebo alkoholický nápoj v zařízení nebo na akcích určených osobám mladším 18 let (pokuta do 20 000 Kč), o prodá, podá nebo jinak umožní užití tabákového výrobku osobě mladší 18 let nebo neodepře jejich prodej fyzické osobě, o níž lze mít pochybnost, že splňuje podmínku věku (má se namysli věk 18 let; pokuta do 30 000 Kč).“10 Zákon č.353/2003 Sb., o spotřebních daních ČOI kontroluje správné značení výrobků spadajících pod spotřební daň. Zákon č.145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru Vymezuje pojem spotřebitelského úvěru a stanoví náležitosti smluv. Zákon č.189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy 10
Zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami způsobenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů. Zákon č. 379/2005 Sb. [on-line]. [cit. 2014-01-01]. Dostupné z: http://www.sseas.cz/sites/default/files/images/zakon_379_2005.pdf
9
ČOI kontroluje zásoby ropy a ropných produktů pro případ nouze. Zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích ČOI kontroluje u nových vozidel povinnosti ohledně spotřeby pohonných hmot a emisí oxidu uhličitého. Zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci Tento předpis zřizuje Českou obchodní inspekci a vymezuje její kompetence a její pravomoci. Práva kupujících jsou vymezeny především následujícími zákony: ● Zákon č. 513/1990 Sb., obchodní zákoník Obchodní zákoník se týká ochrany spotřebitele zejména v rámci smluv mezi podnikatelem a fyzickou osobou. ● Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele Stanovuje povinnosti při výrobě a distribuci výrobků. ● Zákon č. 321/2001 Sb., o spotřebitelském úvěru Stanoví práva spotřebitele, v případě koupě na splátky. ● Zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků Stanoví povinnost výrobců a dovozců uvádět na trh pouze bezpečné výrobky. ● Zákon č. 526/1990 Sb., o cenách Upravuje proces sjednávání ceny a způsob označování zboží cenami. ● Zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobené vadou Stanoví odpovědnost výrobce (nikoliv prodejce) v případě, kdy v důsledku vady došlo ke škodě na zdraví nebo k jiné škodě. Stanoví také náhradu škody. ● Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání. Výše uvedené zákony se všechny určitým způsobem vztahují k ochraně spotřebitele, některé přímo, některé pouze okrajově. Nejsou však jedinými zákony, které spotřebitele chrání. Existuje ještě řada dalších zákonů, které společně s těmito vyjadřují právní rámec, který by měl zaručit ochranu spotřebitele v potřebné míře.
10
Od 1. 1. 2014 začíná platit nový občanský zákoník, který stávající zákony v mnohém upravuje a pozměňuje. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník11 upravuje vzhledem k ochraně spotřebitele zejména: úpravy v oblasti spotřebitelských smluv, záruky za jakost při převzetí zboží, pravidla pro všeobecné obchodní podmínky a přináší mnohé další změny v oblasti práv spotřebitele. Dle nového občanského zákoníku je na veškeré zboží lhůta na uplatnění záruky 24 měsíců. Prodejce odpovídá za vady, které byly na věci při převzetí a dle nového zákoníku se má za to, že vada, která se vyskytne do šesti měsíců od zakoupení zboží, byla na věci již v době převzetí. Prodejce může dát i delší záruku. V případě prodeje výrobku je za vady odpovědný výlučně prodávající. Je také povinen převzít zboží k reklamaci. Výrobce není povinen reklamaci vyřizovat, i když na něj prodávající odkazuje. Výjimku tvoří situace, kdy prodávající v záručním listě určí toho, kdo je povinen opravdu provést (tzv. záruční servis). Ten je pak povinen kupující využít k provedení záruční opravy. Výměnu zboží záruční servis neprovádí, tu dělá výhradně prodávající. V případě České republiky může kupující uplatnit reklamaci v kterékoliv prodejní provozně daného podniku. Nemusí se tedy nutně obracet na prodejnu, v níž zboží zakoupil. Nový občanský zákoník říká, že prodávající rozhodne o reklamaci ihned, ve složitých případech do tří dnů. Odstranění vad musí být provedeno do třiceti dnů. 12 Po uplynutí této lhůty má spotřebitel stejná práva, jako by se jednalo o vadu, kterou nelze odstranit. Spotřebitel by měl vydat potvrzení o reklamaci (pro případ následného soudního sporu). V reklamaci se uvede vada věci, dále potvrzení o datu a způsobu vyřízení reklamace, včetně potvrzení o době trvání opravy.
1.2.2 Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů Před podáním žaloby se může spotřebitel pokusit vyřešit spor prostřednictvím mimosoudním řešením spotřebitelských sporů. V roce 2007 schválilo Ministerstvo průmyslu a obchodu projekt pro mimosoudní řešení spotřebitelských sporů. Realizátorem je Ministerstvo průmyslu a obchodu, spolu s Hospodářskou komorou, Rozhodčím soudem, zástupci spotřebitelů, asociací moderátorů ČR, Ministerstvem financí a Ministerstvem spravedlnosti. Smyslem 11
Předpis č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Zákony pro lidi. [on-line]. [cit. 2014-01-01]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89 12 Ochrana spotřebitele. Občanský zákoník. [on-line]. [cit. 2014-01-01]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/smluvni-pravo/konkretni-zmeny-v-obecne-casti/ochrana-spotrebitele/
11
projektu je časová úspora a jednodušší postup. Pokud vznikne spor mezi podnikatelem a spotřebitelem, například neuznaná reklamace, neplnění lhůt ve smlouvě a podobně, může se spotřebitel nebo podnikatel obrátit na kontaktní místo s žádostí řešit spor mimosoudní cestou. Kontaktní místo podá příslušné informace k dané problematice, navrhne možnost řešení, mediaci nebo rozhodčí řízení. Ten, kdo podává podnět, si zvolí jednu z forem. Potom je kontaktována protistrana. Pokud souhlasí, je vybrán mediátor nebo rozhodce. Pokud jedna ze stran nesouhlasí s uvedeným postupem, řízení se ukončí a spor se bude řešit pouze soudně.13
1.3 Organizace podporující spotřebitelská práva V současné době existuje v ČR řada institucí, které se tématem ochrany spotřebitele zabývají. Všechny hrají svou úlohu zejména v rámci všeobecné informovanosti a osvěty mezi zákazníky a spotřebiteli. Vydávají publikace a tiskoviny (mnohé z nich jsou zdarma dostupné na internetu), zajišťují poradenskou činnost v oblasti mimosoudních sporů. Tyto organizace můžeme rozdělit na vládní (tedy vládou financované) či nevládní.
1.3.1 Vládní organizace Česká obchodní inspekce14 Česká obchodní inspekce je orgánem podřízeným Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR. Dozoruje a kontroluje právnické a fyzické osoby prodávající nebo dodávající výrobky a zboží na vnitřní trh, poskytující služby, spotřebitelské úvěry, či provozující tržnice. ČOI kontroluje: ● Jakost zboží či výrobků (vyjma potravin) včetně jejich zdravotní nezávadnosti, skladování a dopravy. ● Zda se při prodeji používají vhodná měřidla a zda odpovídají příslušným předpisům a normám. ● Dodržování podmínek pro poskytování určitých služeb a provozování určitých specifických činností. 13
LUKEŠ, Patrik. Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů. Sdružení obrany spotřebitelů – asociace. [online]. 2013 [cit. 2013-01-21]. Dostupné z: http://www.asociace-sos.cz/mimosoudni-reseni-spotrebitelskych-sporu/ 14 Působnost úřadu. Česká obchodní inspekce. [online]. 2013 [cit. 2013-01-21]. Dostupné z: http://www.coi.cz/cz/o-coi/pusobnosturadu/
12
● Zda při uvádění výrobků na trh byly výrobky náležitě označeni a zda k nim byl vydán či přeložen předepsaný certifikát. Zda vlastnosti stanovených výrobků odpovídají příslušným technickým požadavkům. ● Zda jsou výrobky uvedené na trh bezpečné. ● Zda jsou při sjednávání spotřebitelského úvěru dodrženy náležité povinnosti, stanovené právními předpisy.
ČOI může udělit sankce za porušení výše uvedených zákonů a předpisů až do výše 50 mil. Kč. Za méně závadná porušení může udělit blokovou pokutu až do výše 5000 Kč. Kromě finančních sankcí může také zakázat prodej výrobků nebo zakázat uvádět na trh výrobky, které neodpovídají předpisům. ČOI nekontroluje kvalitu potravin pokrmů a tabákových výrobků. Tu kontroluje Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Dozor nad zdravotní nezávadností potravin živočišného původu a ochranu před nebezpečím nákazy vykonává Státní veterinární správa ČR. Informační a poradenské služby poskytuje ČOI na svých internetových stránkách (www.coi.cz). Evropské spotřebitelské centrum Díky jednotnému evropskému trhu je i v České republice stále větší tendence nakupovat v zahraničí, zejména kvůli možnosti a pravděpodobnosti nižších cen a vyšší kvalitě zboží. Evropské spotřebitelské centrum je mezinárodní organizace, která pomáhá řešit problémy v těch případech, kdy obchodník a spotřebitel pochází z jiné země. Evropské spotřebitelské centrum poskytuje rady a doporučení jak se chovat na jednotném evropském trhu tak, aby všichni mohli plně využívat jeho výhod. Služby jsou poskytovány bezplatně všem občanům členských států Evropské unie a také občanům Norska a Islandu. ESC nabízí možnosti řešení při problémech s obchodníkem, pomoc při řešení sporů s obchodníky pomocí smírčího řešení a mimosoudní cesty a poradenství ohledně práv spotřebitele. ESC nemůže řešit podvodná jednání, může však poradit s formou dalšího postupu. 15 Velká část přeshraničního nákupu je realizována on-line, prostřednictvím e-shopů. Největším dlouhodobým problémem spotřebitelů na evropském trhu je nedoručení či zpožděné doručení zboží/služby, dodávka jiného či vadného zboží/služby, doručení zboží/služby, které nebylo
15
Your European Consumer Centre CAN/European Consumer Centres CANNOT. European Consumer Centers Network. [on-line]. [cit. 2014-01-10]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/consumers/ecc/services_en.htm
13
v souladu s objednávkou, neodůvodněné zamítnutí reklamace či její nevyřízení, potíže s odstoupením od smlouvy nebo zboží a služby způsobující škodu.16 Stížnosti, které byly Evropským spotřebitelským centrem zaznamenány, se nejčastěji týkaly moderní techniky (televizory, kamery, fotoaparáty, mobilní telefony, osobní počítače, tiskárny), dále potom produktů spojených s volným časem (vstupenky do kin a divadel, vybavení na sport, hračky) a v neposlední řadě i oblečení, aut a jízdních kol. V roce 2012 byl Evropským spotřebitelským centrem proveden test e-shopů a bylo zjištěno, že z 94 % případů bylo zboží doručeno a v 99 % případů se zboží shodovalo s parametry uvedenými v objednávce,17 to znamená, že situace není vůbec špatná. Evropské spotřebitelské centrum Česká republika je členem sítě Evropských společenských center (European Consumer Centres Network, ECC – Net) a všechna centra spolu kooperují na řešení jednotlivých případů. Evropská spotřebitelská centra se také podílí na tvorbě evropské legislativy, která ovlivňuje i české zákony na ochranu spotřebitele. Každé ESC podává zprávy o fungování vnitřního trhu a účinnosti legislativních opatření a je informátorem pro státní úřady a média v otázkách spotřebního práva. Pro ESC také pracuje řada právníků, kteří poskytují zdarma pomoc spotřebitelům s jejich problémy při obchodování se subjektem z jiné země EU, Norska či Islandu. Tito právníci také přednášejí na vysokých školách, univerzitách, mezinárodních konferencích, pro střední školy, živnostenské úřady a jiné instituce. Založení ESC Česká republika proběhlo za finanční podpory EU, dlouho fungovalo při Ministerstvu průmyslu a obchodu. Nyní je financováno Evropskou komisí a působí při České obchodní inspekci. Státní zemědělská a potravinářská inspekce SZPI je orgánem státního dozoru nad zdravotní nezávadností, jakostí a řádným označováním potravin a je podřízena Ministerstvu zemědělství. Kontroluje potraviny, suroviny k jejich výrobě, zemědělské výrobky a tabákové výrobky. To se vztahuje i na výrobu, skladování, přepravu i prodej (včetně dovozu). Kontrola potravin vychází z nové právní úpravy (zejména ze zákona č.110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, z novely zákona číslo 16
Evropská spotřebitelská centra. dTest – číslo 10/2012 [on-line]. [cit. 2014-01-01]. Dostupné z: https://www.dtest.cz/casopis-117/9-2012 17 Test evropských e-shopů: nákup z ČR byl velmi úspěšný. Evropské spotřebitelské centrum Česká republika. [on-line]. 2014 [cit. 2014-01-20]. Dostupné z: http://www.evropskyspotrebitel.cz/tiskove-zpravy/testevropskych-e-shopu-nakup-z-cr-byl-velmi-uspesny
14
146/2002 Sb., o SZPI, nebo zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole) a odpovídá principům kontroly potravin uplatňovaným ve státech EU. Kontrolou zdravotní nezávadnosti se myslí kontrola mikrobiologických požadavků a kontrola obsahu cizorodých látek. Kontrolou jakosti se myslí kontrola analytických znaků, například obsah tuků, obsah cukru, či vlhkost. Posuzuje se také správnost označování výrobku. Při kontrole potravin odebírají inspektoři SZPI vzorky, které jsou pak v laboratořích podrobeny zkouškám podle zaměření kontroly. Jedná se především o zkoušky na mikrobiologické požadavky a na obsah cizorodých látek. S výsledkem kontroly je kontrolovaný seznámen formou protokolu o kontrole.18 Státní veterinární správa Státní veterinární správa má za úkol chránit spotřebitele před případnými zdravotně závadnými produkty živočišného původu, monitorování a udržování příznivé nákazové situace zvířat, veterinární ochranu státního území ČR, ochranu pohody zvířat a ochranu před jejich týráním. Všechny tyto povinnosti a práva jsou ve veterinárním zákoně č. 166/1999 Sb. Státní veterinární správa je tvořena Ústřední veterinární správou, krajskými veterinárními správami, které působí na celém území a Městskou veterinární správou v Praze.
1.3.2 Nevládní organizace V České republice existuje množství nevládních organizací, které se významnou měrou podílejí na zlepšování podmínek pro spotřebitele. K nejvýznamnějším prvkům patří jakási informovanost, pomoc při řešení případných problémů, rady od právníků či jiných odborníků. Při bližším zkoumání však zjistíme, že mnohé z nich fungují velice sporadicky, rozpadají se, či dokonce uvádí zastaralé a nepravdivé informace. Přesto je zde však i mnoho organizací, které se dají určitě považovat za kvalitní. Těmi se budeme zabývat v následujících odstavcích. dTEST dTest je nezisková organizace založená již v roce 1992 pod názvem Občanské sdružení spotřebitelů Test. Tato organizace je jednou z nejvýznamnějších nezávislých organizacích na českém trhu, která se věnuje tématu ochrany a práv spotřebitelů. Poskytuje celou škálu služeb nejen pro spotřebitele, ale i pro prodávající, podnikatele a poskytovatele služeb. Podává
18
Kontrolní činnost SZPI. Státní zemědělská a potravinářksá inspekce. [on-line]. [cit. 2014-01-01]. Dostupné z: http://www.szpi.gov.cz/docDetail.aspx?docid=1002118&docType=ART&nid=11314
15
ucelené informace a rady v oblasti ochrany spotřebitele a radí, jak je aplikovat v běžném životě a na co si při prodeji/koupi zboží dávat pozor. Nejvýznamnější částí, kterou dTest dělá, je testování jednotlivých výrobků a služeb. Výzkum a testování je prováděno vědci a odborníky ve specializovaných akreditovaných laboratořích a zkušebnách. Výrobky a zboží jsou zakoupeny tak, jak by je nakoupil běžný spotřebitel, tedy například v běžném maloobchodě. dTest se totiž snaží zajistit co největší objektivitu tím, že výrobky nejsou nikdy přijímány od samotných výrobců. Výběr testovaných výrobků je prováděn na základě výzkumu trhu a dle preferencí spotřebitelů. Samotné testování se pak dTest snaží co nejvíce přiblížit reálnému použití výrobku v domácnosti. Také testování služeb se snaží co nejvíce přiblížit situacím, ve kterých se nachází běžný spotřebitel. Mnoho jiných testování a zejména také marketingové kampaně udávají mnoho parametrů a funkcí, které běžný uživatel použít nechce, nebo dokonce ani nemůže. Výsledky testů jsou taktéž uzpůsobeny, aby byly pochopeny laickou veřejností. dTtest dále poskytuje zdarma například poradenství v oblasti právních služeb zaměřené na odvětví spotřebitelského práva (uznání a neuznání reklamací, zpoždění dodávky zboží, jak postupovat v situaci, kdy je spotřebiteli zničena věc, kterou si nechal spravovat, specifické podmínky pro úvěrové, pojistné a leasingové smlouvy). Dále vytváří a spravuje pravidelně aktualizovanou databázi výrobků nebezpečných, zdravotně závadných, či zdraví ohrožujících, kterou zveřejňuje na serveru www.nebezpecnevyrobky.cz. Další službou, která je poskytována spotřebitelům zdarma, je možnost stáhnout si z internetu a volně použít vzory některých právních listin a podání. Pravidelným periodikem této organizace se stal časopis dTest, který spotřebitelům zprostředkovává každý měsíc množství informací týkajících se ochrany a práv spotřebitelů a zveřejňuje výsledky nestranného a neovlivněného testování výrobků a služeb. Tento měsíčník je také základním kamenem financování celé společnosti. Společnost si zakládá na tom, že odmítá jakoukoliv reklamu, protože by mohla nepříznivě ovlivnit objektivní testování. Periodikum je čtenářům prodáváno a tím dTest získává peníze pro svůj další výzkum a rozvoj. Část peněz dTestu pochází také z veřejných financí, v současné době se na financování této organizace podílí i Ministerstvo průmyslu a obchodu částkou pohybující se od 4 do 7, 4 milionů za rok.
16
Mnoho informací je k nalezení zcela zdarma na serveru www.dTest.cz a v brožurách této organizace (například brožura věnovaná marketingovým praktikám na předváděcích akcích, cílená na seniory). Pokud má přesto spotřebitel nejasnosti, je možné volat na poradenskou linku dTestu v ceně běžného volání. Organizace dTest spolupracuje se spotřebitelskými sdruženími po celém světě. 19 Sdružení obrany spotřebitelů – Asociace Sdružení obrany spotřebitelů je nestátní nezisková organizace založená za účelem pomáhat spotřebitelům a prosazovat jejich práva. Byla založena v roce 2003 v Jihomoravském kraji a postupně se rozšířila do celé republiky. Její činnost spočívá především v osobním poradenství, kde vyřizuje: problémy s reklamacemi, odstoupení od smluv, vrácení poštovného, problémy s předváděcími akcemi, podomním či pouličním prodejem a nákupy přes internet, věcmi zhotovenými na zakázku, co neodpovídají smlouvě a informacemi o dozorových orgánech. Organizace pořádá besedy pro spotřebitele, spolupracuje s médii, snaží se zlepšit spotřebitelské a podnikatelské prostředí a provozuje také osobní poradenství a mimosoudní řešení spotřebitelských sporů. SOS je členem spotřebitelského poradního výboru při MPO ČR. Je také členem Asociace nestátních neziskových organizací a spolupracuje s řadou vysokých škol.20 Sdružení českých spotřebitelů Sdružení českých spotřebitelů má za cíl hájit práva a zájmy spotřebitelů na vnitřním trhu EU a ČR. Zejména: vystupovat jako obhájce zájmů a práv spotřebitelů, shromažďovat informace o trhu, sortimentu a obchodních sítí, působit na orgány a organizace ke zlepšování podmínek ovlivňujících životní úroveň spotřebitele, přijímat stížnosti, podněty a oznámení občanů, požadovat provedení rozboru vzorku zboží a kontroly služeb, dále provozuje informační a mediální činnost v oblasti ochrany práv, přednášky, školení a kurzy, zaměřené na ochranu spotřebitele působit v tuzemských, evropských i mezinárodních aktivitách týkající se ochrany spotřebitele.21
19
O dTestu. dTest. [on-line]. [cit. 2014-01-15]. Dostupné z: http://www.dtest.cz/clanek-2/o-dtestu Sdružení obrany spotřebitelů – Asociace! Sdružení obrany spotřebitelů – Asociace. [on-line]. 2014 [cit. 201401-15]. Dostupné z: http://www.asociace-sos.cz/o-nas-2/ 21 Sdružení českých spotřebitelů. Sdružení českých spotřebitelů. [on-line]. [cit. 2013-07-23]. Dostupné z: http://www.konzument.cz/o-scs.php 20
17
Spotřebitel net Posláním sdružení Spotřebitel net je ochrana práv spotřebitelů a to zejména shromažďováním a šířením informací souvisejících s ochranou spotřebitele, vzdělávání spotřebitelů, poradenskou a publikační činností. Cíl sdružení je obhajoba zájmu a práv spotřebitel, podpora evropské integrace a vytváření a posilování právního vědomí občanů v oblasti obrany spotřebitele. 22 Kromě uvedených organizací existuje ještě množství dalších nevládních organizací, zabývajících se ochranou spotřebitele, například: Asociace občanských poraden, Občanské sdružení pro bezpečnost potravin a ochranu spotřebitele, Sdružení obrany spotřebitelů Moravy a Slezska a Západočeské sdružení obrany spotřebitelů.
1.4 Přístup k informacím pomocí médií V této kapitole se chci zaměřit na možnosti spotřebitele, který se snaží domoci se svého práva či zjistit podstatné informace ať už před, či po nákupu zboží. Jak ji již bylo zmíněno výše, jedním z nejvýznamnějších médií je měsíčník dTest, který nepřímo navazuje na jiné časopisy z devadesátých let zabývající se testováním, které již zanikly (například Atest). Ve spolupráci s organizací dTest byl založen projekt A dost! Jedná se o krátké, pěti až osmi minutové šoty, které poukazují na některé nešvary na našem trhu. Jedná se často o nekvalitní zboží, které se dostane na trh a vykazuje závažné nedostatky například v oblasti ochrany zdraví. V jiných případech se jedná o zboží, kde se nedostatky projevily až následně, s větším časovým odstupem. Jednotlivé krátké pořady jsou podány vtipnou a údernou formou tak, aby spotřebitele zaujaly, nenudily ho a aby snadno pochopil podstatu problému. Tím je zaručena poměrně velká sledovanost. Všechny pořady jsou k vidění na internetu zdarma, takže se k nim mohou spotřebitelé vracet i později. Česká televize již řadu let vysílá pořad Černé ovce, který na základě podnětů diváků ukazuje konkrétní nešvary našeho trhu. Pořad se vysílá každý týden, trvá necelých 15 minut a vtipnou formou se snaží ukázat často absurdní situace, které u nás mohou nastat. Zároveň přispívá 22
Práce ve Sdružení. Spotřebitel net. [on-line]. 20143 [cit. 2013-08-25]. Dostupné z: http://www.spotrebitel.net/o-nas/prace-ve-sdruzeni
18
k tomu, že se tyto situace řeší a v mnoha případech slouží jako precedens k řešení jiných sporů. To, že jsou některé firmy negativně zobrazovány v médiích, způsobuje, že si ostatní firmy dávají větší pozor, aby se do podobné situace nedostaly a neměly v televizi podobnou “reklamu”. Není výjimkou, že řada dlouhotrvajících sporů byla vyřešena teprve tehdy, když byly medializovány. Platí to nejen o malých firmách, které jsou často řízeny nespolehlivými majiteli, ale i o velkých firmách nebo bankovních domech. Tyto podniky proti zákazníkovi využívají, resp. zneužívají své velké právnické zázemí a zkušenosti a předpokládají, že se proti nim není zákazník schopen bránit. Často teprve zobrazení v médiích způsobí následnou nápravu. V současné době je možné na internetu najít krátká, zhruba pětiminutová videa s názvem Peklo na talíři, která se zabývají především nekvalitními potravinami na našem trhu. Jedná se především o potraviny, které sice nejsou přímo zdravotně závadné, ale při dlouhodobém požívání mohou způsobit četní obtíže (například umělá sladidla). Dalšími nešvary mezi potravinami je špatné značení potravin, které má často reklamní charakter, ale málo zákazníka informuje o skutečném složení produktu. Zákazník je tak uveden v omyl a místo produktu, který si nakupuje, de facto koupil produkt jiný, většinou v horší kvalitě. Výrobci zde zneužívají zákazníkovu snahu kupovat co nejlevnější potraviny a pod záminkou nízkých cen mu nabízejí zboží podřadné kvality. Český zákazník si teprve v posledních letech tuto skutečnost začíná uvědomovat a více se zajímá o kvalitu toho, co jí. V nedávné době vzbudil velký ohlas film Šmejdi. Zabývá se praktikami prodejců na tzv. předváděcích akcích. Jedná se o akce, které jsou zaměřené především na seniory a jsou často spojené s výletem na hrad či zámek. Zákazník je také nalákán na případné občerstvení či dárky. Prodejci zvou především tuto skupinu zákazníků, protože předpokládají, že tito lidé nejsou tak dobře seznámeni s prodejními praktikami a bude možné je snáze přesvědčit, aby si dané zboží koupili a to i v případě, že je fakticky nepotřebují. Ve filmu je vidět, jak prodejci dokáží mnoha rafinovanými způsoby manipulovat se zákazníkem. Například se může jednat o soutěže, které vytvoří psychologický dojem, že nabídka je omezená, výhodná a pouze tady a teď, tudíž je velmi výhodné jí využít. Film byl natáčen pomocí skryté kamery v průběhu jednoho roku, autoři filmu byli vždy převlečeni a vydávali se za příbuzné či známé seniorů. V dokumentu se k problematice vyjadřují i psychologové a právníci. Film posléze posloužil jako dokumentační materiál, na jehož základě bylo zahájeno vyšetřování. Díky dokumentu
19
došlo i k legislativním změnám, a to v podobě novely zákona a o ochraně spotřebitele, která pravidla převáděcích akcí zpřísňuje.23
1.5 Ochrana spotřebitele na příkladu konkrétního produktu Pro znázornění problematiky ochrany spotřebitele jsem zvolila prodej hraček, poskytování gastronomických služeb a prodej alkoholu v České republice. Domnívám se, že právě na těchto produktech je možné nejlépe demonstrovat situaci v oblasti ochrany spotřebitele. Jak v médiích, tak ve spotřebitelské veřejnosti se o těchto produktech často hovoří, protože právě v souvislosti s nimi vznikají největší problémy, které mají vysoký dopad na celou Českou republiku. Veřejnost toto vysoké množství problémů spojených s ochranou spotřebitele registruje a vnímá, takže se zdaleka nejedná o marginální problém.
1.5.1 Prodej hraček Hračky se řadí k drobnému spotřebnímu zboží, které se často prodává ve stáncích, a jsou zde velmi často nejistoty o jeho původu. V rámci tohoto zboží se také vyskytuje hodně padělků, které se tváří jako výrobky renomovaných firem. Ve skutečnosti však mají původ u velmi neseriózních firem, které často výrobu vůbec nekontrolují z hlediska zdravotní nezávadnosti. V řadě případů je dokonce původ zcela nedohledatelný. Problematika kvality hraček je obzvláště choulostivá, protože se týká zdraví malých dětí, což je oblast, na kterou je veřejnost obzvláště citlivá. Jedná se především o dva aspekty. Prvním z nich je chemické složení materiálu hraček, které nesmí obsahovat žádné škodlivé látky, jež by se mohly vylučovat v případě vložení hračky do úst, či při jakémkoliv styku s tekutinou, například slinami. Druhým aspektem jsou malé nebo ostré součástky hraček: ty může dítě spolknout, nebo se o ně nějak zranit. Pokud se nějaký výrobek s těmito nedostatky vyskytne na trhu a Česká obchodní inspekce to zjistí, celý náklad těchto hraček je zabaven a pod dozorem zlikvidován. Prodejce a distributor těchto předmětů pak nese finanční tíži celé operace a zpravidla dostane pokutu nebo další sankce. Tento případ se stal například během Vánoc 2013, kdy Česká obchodní inspekce zjistila, že panenky z dovozu obsahují větší obsah nepovolených látek, než 23
NEVYHOŠTĚNÝ, Martin. Šmejdi nevymřou, stále budou hledat kličky, říká dokumentaristka. Zpravodajský server lidových novin. [on-line]. 2014 [cit. 2014-01-20]. Dostupné z: http://byznys.lidovky.cz/smejdi-nevymroustale-budou-hledat-klicky-rika-dokumentaristka-pw8-/firmy-trhy.aspx?c=A131218_125636_firmy-trhy_mev
20
připouští norma, nebo dokonce toxické látky (tzv. ftaláty pro změkčování plastů) sloužící ke změkčování plastů. Ty se poté uvolňují a mohou se dostat do těla dítěte. Téměř 20 000 kusů panenek bylo zabaveno a zlikvidováno. Protože je pořád množství panenek již za pulty obchodů, zaměřila se Česká obchodní inspekce na větší kontrolu tohoto sortimentu zboží a na začátku roku 2014 objevila celkem 20 panenek, které nesplňují příslušné normy a ohrožují tak zdraví spotřebitelů.24 Tento sortiment zboží je neobyčejně široký a představuje velké množství položek. Z toho důvodu se ne vždy podaří České inspekci nevyhovující zboží zachytit včas a to se pak dostane do prodeje. Následné stahování tohoto zboží z trhu je velmi obtížné, protože se neví, kdo si je koupil, a často není znám ani přesný počet prodaných výrobků. Varování se pak děje přes média. Zde ovšem není jisté, zdali všichni kupující dostali tato varování včas. Poté může snadno dojít k nebezpečné situaci s nedozírnými následky. Ani u zboží, které projde vstupní kontrolou úspěšně, není jistota, že je zcela nezávadné, protože se někdy nedostatky objeví až následně, tedy až po prodeji. I v tomto případě se musí zboží stahovat z prodeje. Globalizací a otevřením české ekonomiky světu se zde neobyčejně rozšířil sortiment zboží, což se projevilo také v oblasti hraček. Uhlídat kvalitu a nezávadnost takového množství sortimentu je velmi obtížné, obzvláště když se škála produktů neustále mění. Často i malé změny ve výrobku, dělané zpravidla za účelem úspor, mohou způsobit, že výrobek nevyhovuje. Nejvíce se nedostatky projevují právě u laciných výrobků, kde je velký tlak na snížení ceny, a tím pádem se často používají nevhodné materiály obsahující toxické prvky. Tyto výrobky se na první pohled tváří jako kvalitní zboží, často téměř nerozeznatelné od značkového sortimentu, jejich kvalita však bývá nevyhovující. V dobách státem regulované ekonomiky tyto problémy téměř neexistovaly, protože hračky vyráběli pouze státní výrobci podle přesných a schválených norem. Dovoz byl omezen, a pokud byl dovolen, tak vždy jen od známých výrobců. Otevřením hranic po roce 1989 se okamžitě trh zaplavil levným zbožím z celého světa. Kvalita se zkoumala pouze málo, nebyla na to dostatečná legislativa, ani dostatek vládních orgánů. Spotřebitelé byli nezkušení a v podstatě netušili, jaká nebezpečí mohou hrozit nákupem nekvalitního zboží. V prvé řadě vždy preferovali nízkou cenu, a to často i na úkor kvality. Domnívám se, že se postoj alespoň části spotřebitelů změnil, dokazuje to jak větší zájem o spotřebitelské pořady, tak i prodej časopisu dTest. Stále zde však přetrvává snaha co nejvíce při koupi uspořit a o kvalitu se tolik nezajímat. 24
Události České televize. Česká televize. [on-line]. 19. 1. 2014. [cit. 2013-01-21]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1097181328-udalosti/214411000100119/
21
Pokud si spotřebitel u nás zakoupí hračku, která má vadu (zjevnou nebo skrytou), může ji sám bez problémů reklamovat podle platných zákonů. Lhůta, ve které se dají reklamace uplatnit, je 24 měsíců (to zůstalo v novém zákoníku v nezměněné podobě), spotřebitel však musí prokázat, že vada nebyla způsobena špatným zacházením, nebo opotřebováním. Vady jako toxicita výrobku však nezjistí většinou ani dlouhodobým používáním a musí se zcela spolehnout na kontrolní orgány. Není-li spotřebitel s vyhodnocením reklamace spokojen, může kontaktovat Českou obchodní inspekci, která může prodávané hračky prověřit. Pochází-li spotřebitel a obchodník z jiné země, může český spotřebitel kontaktovat Evropské společenské centrum. Dále může kontaktovat některé české instituce, které mu v řešení problémů pomohou. Můžou to být například organizace dTest, která se přímo zabývá testováním výrobků a může proto závadné hračky otestovat nebo porovnat s ostatními výrobky. Dále je možnost obrátit se na organizaci Sdružení obrany spotřebitelů – Asociace, které se poradenstvím pro ochranu spotřebitele zabývá a může i pomoci při mimosoudním řešením spotřebitelských sporů. Nepomohou-li tyto největší organizace, může se nespokojený spotřebitel obrátit na Sdružení českých spotřebitelů, či na organizaci Spotřebitel net, které se zabývají ochranou zájmů spotřebitele a mohou pomoci a poradit v konkrétních případech. Určitou možností pro aktivní spotřebitele je i kontaktování médií, například pořadů A dost! či Černé ovce, které mohou případy zveřejnit a nepřímo tak zabránit dalšímu prodeji výrobku. Poslední možností je řešit spor soudní cestou.
1.5.2 Poskytování gastronomických služeb V dobách státem řízené ekonomiky u nás zpravidla nebyly gastronomické služby na dobré úrovni. Bylo to způsobeno tím, že všechna restaurační zařízení patřila státním podnikům a pracovníci v nich měli malou motivaci poskytovat kvalitní služby. Velmi často jídlo šidili a tak si sami významně přivydělávali. Ačkoliv byla tato skutečnost všeobecně známá a často i veřejně kritizována, tehdejší kontrolní orgány s ní nic nezmohly a spotřebitel byl nucen se spokojit s tím, že většina pokrmů byla ošizena jak na kvalitě, tak na kvantitě. Po revoluci se všechna stravovací zařízení privatizovala a vzniklo velké množství různých provozoven. To mělo za následek zvýšení konkurence. V některých lokalitách je dokonce provozoven tolik, že můžeme hovořit i o dokonalé konkurenci. Také typy restauračních zařízení se více diverzifikovaly. Na jedné straně vznikly velice luxusní restaurace, které jsou po všech stránkách velmi kvalitní a často získávají i nejrůznější ocenění (například Michelinské
22
hvězdy). Ceny v těchto restauracích jsou však značně vysoké a pro běžného zákazníka často těžko dostupné. Mnohem větší část restaurací se však obrací k zákazníkům střední třídy, kterých je co do počtu nejvíce. Tato restaurační zařízení se liší jednak sortimentem zaměření jídel (například různé speciální kuchyně), jednak kvalitou obsluhy a v neposlední řadě úrovní prostředí restauračního zařízení. Kvalita služeb je dána především ingrediencemi, které jsou použity na přípravu jídel, dále pak způsobem přípravy a hygienou prostředí. Službu také ovlivňuje chování personálu a celkový vzhled restaurace. Od roku 2004 musí všechna jídla v restauracích vyhovovat evropským normám na přípravu jídel. Z toho důvodu není možné dávat zákazníkovi k večeři jídlo uvařené k polednímu menu, jak se to dělávalo dříve běžně. Řada restaurací si na tyto normy těžko zvykala a některé z nich s nimi mají problém do dneška a snaží se je obcházet, nebo je jednoduše nedodržují. Velké množství restaurací provozuje vietnamská nebo čínská komunita. Tyto restaurace se specializují na tradiční asijskou kuchyni a snaží se konkurovat nízkými cenami a širokým sortimentem jídel. V některých těchto restauracích ovšem kvalita nebývá na dobré úrovni, zejména co se hygieny týče. Někdy jsou také používány vstupní produkty, které nejsou kupovány v obchodech a mohou být pochybného původu. Problematika úrovně gastronomických služeb je velmi komplikovaná, protože se liší podnik od podniku a i v jednom podniku nemusí být stejná, protože různá směna může ke kvalitě pokrmů přistupovat různě. Zákazník má možnost si kvalitu jídel zkontrolovat pouze částečně a zpravidla vnímá pouze chuť pokrmů, jeho množství, také obsluhu a úroveň prostředí nákupu. Vlastní kvalitu pokrmu z hygienického hlediska zpravidla není schopen posoudit a musí to udělat odborník. Často se také stává, že dostane jiný pokrm, než je deklarováno na jídelním lístku. Většina zákazníků to však nerozezná. V případě jídel v restauraci zákazník má jen omezené možnosti přímé obrany, protože závady většinou zjistí až při konzumaci nebo po konzumaci jídel. V tomto případě může zavolat personál a přímo jemu slovně přednést stížnost na pokrmy a snažit se problém vyřešit. Pokud mu personál nevyjde vstříc a jeho slovní výhrady odbude, nemá žádnou bezprostřední možnost obrany a měl by se bránit následně. Do stravovacího může zařízení poslat kontrolu v podobě Státní zemědělské a potravinářské inspekce, popřípadě Státní veterinární správu, jedná-li se o závadné produkty živočišného původu. Jednodušším a možná i účelnějším prostředkem je zveřejnit informace na internetu a tím vytvořit podniku nežádoucí reklamu.
23
K tomuto účelu je možné kontaktovat například organizaci dTest nebo organizaci Spotřebitel net. Někteří spotřebitelé využijí jiných sdělovacích médií, upozorní například televizi nebo tisk, a ti pak celou kauzu medializují. Může se jednat například o pořad A dost!, či v České republice již velmi známý pořad Černé ovce. Jedná-li se o nekvalitní a přitom volně šířené potraviny na našem trhu, bude nejlepším způsobem kontaktovat tvůrce pořadu Peklo na talíři. Zveřejnění informací bývá z hlediska ochrany spotřebitele zpravidla nejúčinnější, protože příslušné zařízení přijde o velkou část svých zákazníků, popřípadě se medializace stane hybnou silou pro kontrolní orgány, které dané oblasti dosud nevěnovaly pozornost.
1.5.3 Prodej alkoholu Prodej alkoholu dlouhou dobu nebyl v centru pozornosti orgánů zjišťujících kvalitu výrobku. Přesto se již v dobách socialismu s alkoholem hodně podvádělo, zejména v restauračních zařízeních: personál tehdy nakupoval alkohol v obchodech a pak ho prodával v restauraci za zvýšené ceny, aniž by to vykazoval na kase. Tímto ovšem nevznikala škoda zákazníkovi, nýbrž provozovateli restaurace, tedy státu. Bylo tehdy běžné, že restaurace nevykazovala vůbec žádný zisk, či dokonce vykazovala ztrátu, a přesto měl personál vysoké zisky způsobené právě nelegálním prodejem alkoholu. Po revoluci, kdy se všechna restaurační zařízení privatizovala a měla soukromého majitele, byl podobným praktikám konec. Přesto někteří „podnikatelé“ přišli na to, jak nadále „okrádat“ stát, a sice tím, že neplatili spotřební daň z alkoholu, který buď sami vyráběli, nebo na černo importovali do České republiky. U tvrdého alkoholu tvoří spotřební daň velkou část ceny, závisející na množství čistého lihu v ní obsažené (z litru čistého lihu se platí spotřební daň 285 kč)25 a z toho důvodu byly zisky enormní. Přestože státní orgány o podobných praktikách věděly, nebo alespoň tušily, nikdo z odpovědných činitelů nezasáhl dostatečně razantně, aby učinil podobným praktikám přítrž. Lahve s tvrdým alkoholem se sice začaly kolkovat podobně jako cigarety, ale obcházení spotřební daně se tím nepodařilo zastavit. Spotřebitelům podobné praktiky nevadily, nebo se o ně nezajímali, protože oni nebyli postiženi, naopak zpravidla dostávali alkohol za nižší cenu, než jakou byla běžná. Finančně poškozeným se tak stával pouze český stát. Tento stav platil až do roku 2012, kdy propukla takzvaná metanolová aféra. V některých lahvích tvrdého alkoholu se objevil metanol a to v takovém množství, že způsobil četná úmrtí,
25
Předpis č. 353/2003 Sb., zákon o spotřebních daních. Zákony pro lidi. [on-line]. 13. 8. 2013 [cit. 2013-12-12]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2003-353
24
nebo trvalé poškození zdraví. I když se původně zdálo, že se jedná pouze o malou kauzu, kdy několik padělatelů dalo do oběhu alkohol s metanolem, záhy se ukázalo, že podobně závadných lahví je v oběhu velké množství, a že se jedná o rozsáhlou síť ilegálních výrobců a distributorů. Postupně zemřelo na otravu metanolem 47 lidí a přibližně 80 lidí utrpělo vážné zdravotní problémy, mnoho z nich bude mít následky do konce života.26 Teprve když začali lidé umírat na otravu methanolem, začaly příslušné orgány jednat, vyhlásily úplnou prohibici tvrdého alkoholu a zákaz jeho vývozu z České republiky. Zároveň policie České republiky zvýšila svou činnost v této oblasti a brzy našla zdroje ilegálně vyráběného a distribuovaného alkoholu. Teprve potom byla prohibice zrušena a postupně se obnovil i export. Ztráty firem, které se na ilegální činnosti nijak nepodílely, byly obrovské a dodneška se z nich některé nevzpamatovaly. Celá kauza, přestože ještě není zdaleka dokončena, má již dnes desítky obviněných. I když nevíme v současné době, jak celá situace dopadne, můžeme říci, že se jedná o největší případ poškozování zdraví spotřebitelů zapříčiněné vadnými výrobky v historii České republiky i Československa. Celá záležitost přerostla hranice České republiky, zabývaly se jí i orgány Evropské unie a v zemích, kam se od nás alkohol vyváží, panovaly oprávněné obavy o jeho kvalitu (v Polsku na otravu metanolem zemřeli tři lidé27). Tento případ ukazuje, že kvalitu zboží neovlivňují pouze výrobci a kontrolní orgány, ale také se na ní významně podílí černá ekonomika. Pokud proti ní vládní orgány nevystupují dostatečně razantně a nechávají ji benevolentně působit souběžně s běžnou ekonomikou, dochází nejen k narušení hospodářské soutěže a nezákonnému obohacování některých jedinců na úkor státu, ale i k prodeji závadného zboží, ohrožující zdraví občanů. Úniky na daních se pak ve srovnání se smrtí a trvale poškozeným zdravím občanů jeví pouze jako málo významné prohřešky. Celá tato kauza a také některé další významně změnily pohled veřejnosti na kvalitu výrobku a můžeme říci, že dnes se o ní většina spotřebitelů mnohem více zajímá. Prodej lihovin v České republice je od 12. září 2013 (vyhlášen 2. října, nabyl účinnosti 1. prosince 2013) upraven v ustanovení § 41 zákona č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu. 26
Od začátku metanolové kauzy zemřelo v ČR na otravu 47 lidí. Česká tisková kancelář. [on-line]. 13. 8. 2013 [cit. 2013-12-12]. Dostupné z: http://www.denik.cz/z_domova/od-zacatku-metanolove-kauzy-zemrelo-v-cr-naotravu-47-lidi-20130813.html 27 Státní zástupce podal obžalobu v hlavní větvi metanolové kauzy. Česká tisková kancelář. [on-line]. 10. 1. 2014 [cit. 2014-01-15]. Dostupné z: http://m.ceskenoviny.cz/zpravy/statni-zastupce-podal-obzalobu-v-hlavnivetvi-metanolove-kauzy/1028883
25
Distribucí lihu se rozumí každá činnost, která spočívá v prodeji nebo jiném převodu lihu uvedeného do volného daňového oběhu, přičemž distributorem lihu je každý, kdo prodává líh a lihoviny značené kontrolní páskou jiné osobě než konečnému spotřebiteli.28 Tento zákon nahrazuje zákon č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu a o změně zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Veškeré tyto právní normy reagují na vzniklou situaci na českém trhu s lihovinami a kladou si za cíl zpřísnit parametry pro prodej alkoholu. Stanovují podmínky pro povinné značení lihu kontrolními páskami a také další povinnosti spojené s daným prodejem alkoholu. Protože zde vznikl obrovský problém kvůli nelegálnímu alkoholu, snaží se zákon také zamezit šíření a výrobě lihu nelegální cestou. Veškerý prodej lihovin by měl být v souladu s platnými právními předpisy upravující nakládání s lihem. Dále je zde kromě primárního cíle uchránit spotřebitele také cíl omezit celní a daňové úniky. Distributoři, kteří chtějí v prodeji alkoholu pokračovat i po 1. lednu 2014, musí být připraveni na to, že pravidla budou mnohem přísnější. Nově je totiž každý distributor lihu povinen se registrovat ještě před zahájením své činnosti. Je třeba podat si registrační přihlášku u celního úřadu a splnit veškeré podmínky registrace. Mezi ty patří například i složená kauce ve výši 500 000 korun, pokud výrobce odebere do 25 000 kolků za rok. Odebere-li více, zaplatí 5 milionů korun.29 V restauračních zařízeních je zakázáno skladování více než jednoho otevřeného spotřebitelského balení tvrdého alkoholu jednoho druhu o objemu do 1 litru. Pokud mají balení jednocestný uzávěr, mohou být otevřena až tři spotřebitelská balení. V prostorách, kde se prodávají lihoviny, je zakázáno skladovat destiláty z pěstitelského pálení. Tvrdý alkohol musí být vždy skladován ve skleněných lahvích, jiné obaly jsou nepřípustné. Těmito opatřeními se snaží stát předcházet ilegální výrobě a distribuci alkoholu, která v konečném důsledku může silně poškozovat spotřebitele.
28
Zákon o povinném značení lihu. Sbírka zákonů ČR. [on-line]. 2013 [cit. 2013-01-10]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2013-307 29 FIRBACHEROVÁ, Pavla. Pravidla pro distribuci alkoholu jsou skoro rok po metanolové aféře mnohem přísnější. Český rozhlas. [on-line]. 13. 8. 2013 [cit. 2013-12-12]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/pravidla-pro-distribuci-alkoholu-jsou-skoro-rok-po-metanoloveafere-mnohem-prisnejsi--1245463, Zákon č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu. Sbírka zákonů, ročník 2013. [on-line]. [cit. 2013-12-12]. Dostupné z: http://www.celnisprava.cz/cz/dane/registr-znl/Documents/zakon_2013_307.pdf
26
Podstatně přísnější pravidla pro distribuci alkoholu snad přispějí k tomu, že se podobné případy již nebudou opakovat a jak vládní orgány, tak spotřebitelé si z nich vezmou ponaučení.
27
2 Instituce ochrany spotřebitele na Novém Zélandu Oblast ochrany spotřebitele na Novém Zélandu se v mnohém liší od oblasti ochrany spotřebitele v České republice. Pro většinu z nás je těžké si představit život na Novém Zélandu, o to náročnější je představit si institucionální zajištění takto komplikované oblasti. Hned na úvod je třeba říci, že celkový rámec ochrany spotřebitele se sice zdá býti zcela jiný, můžeme zde však najít mnoho společných znaků.
2.1 Právní úprava na Novém Zélandu Právo na Novém Zélandu můžeme najít v několika zdrojích. Primárním zdrojem práva Nového Zélandu jsou oficiálně schválené zákony, které jsou ustanovené novozélandským parlamentem, a rozhodnutí novozélandských soudů. Pro pohled na základní úroveň práva Nového Zélandu je třeba říci, že právo Nového Zélandu je ustanoveno na třech základních a vzájemně propojených principech: svrchovanost parlamentu, respektování zákonů a rozdělení moci výkonné, zákonodárné a soudní. Protože je Nový Zéland bývalá britská kolonie, zakládá se právo Nového Zélandu na anglickém právním systému a je v mnoha stránkách britskému právu velmi podobné. Existuje zde však mnoho rozdílností, které odrážejí unikátní právní systém, který byl vyvinut na Novém Zélandu. Každý, kdo na Novém Zélandu nakupuje zboží či služby, je chráněn spotřebitelskými zákony. Na Novém Zélandu jsou práva spotřebitele uzákoněna zejména ve dvou částech legislativy, obě dvě části jsou velmi úzce propojeny. První je zákon o spravedlivém obchodování (Fair Trading Act)30 a druhým je zákon o spotřebitelských jistotách (Consumer Guarantees Act).31 Tato ustanovení by měla zajistit, aby spotřebitelé získali zboží a služby v potřebné kvalitě a za uplatnění obou z nich je zodpovědná Komise pro obchod Nového Zélandu (Commerce Commission of New Zealand).32 Kromě těchto zákonů je významný ještě zákon o úvěrových smlouvách
30
Basic Consumer Rights – Fair Trading Act. New Zealand Legislation. [on-line]. 10. 10. 2012 [cit. 2013-07-13]. Dostupné z: http://www.legislation.govt.nz/act/public/1986/0121/latest/DLM96439.html. Vlastní překlad. 31 Basic Consumer Rights - Consumer Guarantees Act. New Zealand Legislation. [on-line]. 15. 5. 2013 [cit. 2013-07-13]. Dostupné z: http://www.legislation.govt.nz/act/public/1993/0091/latest/DLM311053.html. Vlastní překlad. 32 Vlastní překlad.
28
a financích (Credit Contracts and Consumer Finance Act). Komise pro obchod prosazuje tyto tři klíčové části spotřebitelských zákonů.33
2.1.1 Zákon o spravedlivém obchodování 1986 (Fair Trading Act 1986)34 Tento zákon zakazuje určité chování a praktiky v rámci obchodování, díky němu je obyvatelům Nového Zélandu umožněno dostat se k informacím, které se vážou k nabídce zboží a služeb. Zákon se zabývá také bezpečností produktů. Zákon o spravedlivém obchodování se značně zakládá na 6. části z australského zákona o obchodních praktikách z roku 1974 (Australian Trade Practices Act 1974). Zákon o spravedlivém obchodování uvádí, že nelegální činností se rozumí mylné informování zákazníka, oklamání (taktéž klamavá reklama), nebo použití neférových obchodních praktik. Tento zákon se zabývá inzercí a vlastním prodejem zboží a služeb. Informace v něm uvedené se vztahují k novému i opotřebenému zboží, dražbám a obchodnímu prodeji. Nepokrývá oblast soukromého prodeje (například nákup od souseda atp.) Předtím, než spotřebitel zakoupí zboží či službu, tedy v době, kdy dělá svoje nákupní rozhodnutí, má právo předpokládat spravedlivé obchodní jednání. To je z důvodu toho, že zákon o spravedlivém obchodování činí ilegálním takzvané klamání zákazníka, jeho mylné informování, či podávání informací neúplných. Zároveň jsou dle tohoto zákona nezákonné jakékoliv nekalé obchodní praktiky. To se týká jakéhokoliv obchodníka od velkých hotelových řetězců a aerolinek, až po menší a dočasné podniky, jako například obchůdky se suvenýry či stánky se zmrzlinou. Zákon o spravedlivém obchodování zahrnuje veškeré aspekty propagace a prodeje zboží a služeb, včetně všeho, co bylo o daném produktu zmíněno, řečeno, či napsáno (tedy jak ústně, tak i písemně). Obsahem tohoto může být i jakékoliv vytvoření dojmu skrze obrázky, reklamy, propagační materiály, či takzvané sales pitch,35 nicméně i veškeré důležité
33
Commerce Commision New Zealand. Verze listopad 2013. [on-line]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.comcom.govt.nz/the-commission/making-a-complaint/. Vlastní překlad. 34 Vlastní překlad. Zpracováno podle: Fair Trading Act 1986. New Zeland Legislation. [on-line]. [cit. 2013-1206]. Dostupné z: http://www.legislation.govt.nz/act/public/1986/0121/latest/DLM96439.html 35 Sales pitch: a speech or act which attempts to persuade someone to buy or do something. Skutek nebo promluva, která se pokouší přimět někoho k nákupu či k nějaké činnosti.
29
informace, které řečeny nebyly, byly opomenuty či zamlčeny. Podívejme se nyní na některé situace v procesu nákupu zboží či služby. Část první – Zákazy Dle části 1 zákona o spravedlivém obchodování zde existují 3 hlavní typy zákazů: klamná či zavádějící chování (misleading and deceptive conduct), nepravdivé zobrazení (false representations), nečestné praktiky (unfair practices), Klamavé či zavádějící chování Sekce 9-12 části 1 z tohoto zákona pojednává o veškerých situacích, které mohou být zavádějící či klamné nebo svým charakterem mohou vést k tomu, že zákazník bude uveden v omyl či ošizen. Sekce 9 se zabývá zavádějícím a klamavých chováním obecně, sekce 10 probírá klamavé jednání ve vztahu ke zboží, sekce 11 zahrnuje zavádějící praktiky v oblasti služeb a sekce dvanáct se pak zabývá klamavým jednáním v oblasti zaměstnání. Nepravdivé zobrazení Sekce 13 zákona o spravedlivém obchodování nabízí seznam specifických oblastí, ve kterých je zakázáno nepravdivě zobrazovat produkt. Je zde záměrný rozdíl mezi sekcí 9, kde se zákon problematikou zabývá obecně, a sekcí 13. Porušení sekce 13 může zavdat příčinu k obvinění z trestného činu a pachatel je trestně za čin trestně odpovědný, naproti tomu za porušení zákazu v sekci 9 může být pouze pokutován. Sekce 13 pojednává v hrubých rysech o klamavém zobrazení v oblastech prodeje půdy. Nedodržení této sekce je trestným činem. Část 1 tohoto zákona také hovoří o pravidlech vztahujících se k chování týkající se registrovaných ochranných známek. Postihovány v tomto případě mohou být jako přestupky i trestné činy. Nečestné praktiky V této části je popsáno množství nečestných praktik, které jsou zakázány v souladu se zákonem o spravedlivém obchodním jednání. Jedná se zejména o: nabízení dárků a cen, pokud nabízející nemá v úmyslu je poskytnout,
30
lákání zákazníka na nízkou cenu, přestože produkt již není dostupný,36 referral selling,37 požadování či přijmutí platby bez úmyslu dodat objednané zboží, zavádějící zobrazování týkající se určitých aktivit firmy, obtěžování, pronásledování, nátlak a donucování k zakoupení zboží či služby, pyramidový prodej. Část druhá – Informace pro spotřebitele Sekce 27 a 28 zákona o spravedlivém obchodování poskytuje soubor předpisů, které upravují způsob, jakým mají být podávány informace zákazníkům. Zejména jsou zde popsány informace, které musí být uvedeny a také jakým způsobem. v současné době jsou zde popsány čtyři normy týkající se informací pro spotřebitele: země původu oblečení a obuvi, typ vlákna, jenž je obsaženo v textiliích, návod k užití a zacházení s výrobkem,38 informace od dodavatele prodávajícího použitý vůz. Část třetí – Bezpečnost výrobků Sekce 29 zahrnuje veškeré předpisy, které se týkají úrovně bezpečnosti určitých produktů. V současné době se jedná o 6 předpisů: dětské hračky, zapalovače, dětské oblečení, dětské postýlky, jízdní kola, dětská chodítka.
36
Tato situace je známá pod názvem „bait advertising“. Jedná se o situaci, kdy obchodník či prodejce nabízí svůj produkt či zboží za nízkou cenu za účelem nalákání zákazníka na kliknutí na danou online stránku. Produkt za tuto nízkou cenu však již není dostupný a zákazníkovi je nabídnut produkt podobný, ovšem za vyšší cenu. 37 Referral selling je situace kdy podnik nabízí zákazníkovi odměnu, když tento poskytne kontakt na dalšího potenciálního klienta. Pokud si tento nový zákazník nic nekoupí, není původnímu zákaznkíkovi poskytnuta žádná odměna. 38 Známé jako „care labelling“.
31
Část čtvrtá – bezpečnost služeb Sekce 34 zahrnuje oblast předpisů upravujících bezpečnostní standardy v oblasti služeb. Část pátá – vymáhání práva a opatření k nápravě Zákon o spravedlivém obchodování je vymáhán prostřednictvím Komise pro obchod. Také jednotlivci a společnosti mohou učinit kroky v souladu s tímto zákonem. Nedodržení tohoto zákona může vést k trestnímu či soudnímu řízení. Zejména se jedná o nedodržení sekce 9, která zakazuje zavádějící a klamavé chování. Tato část je také část, díky které se vede největší množství soudních sporů. Rozhodčí tribunály nemají žádnou pravomoc v souladu se sekcí 9. Náprava sporů zahrnuje například soudní zákazy, nařízení ve smyslu opravy reklamy, podání žaloby a odškodnění. Osoby jsou odpovědné za škody plynoucí z jejich chování bez ohledu na stupeň jejich zavinění. Nedodržení některé části tohoto zákona může vést k pokutě až 60 000 NZD39 pro soukromé osoby, firmy mohou být pokutovány až do výše 200 000 NZD 40. Pokud je osoba usvědčena z pyramidového prodeje, může jí být nařízeno zaplatit nejenom pokutu, ale také veškeré komerční zisky, které nabyla z takovéhoto obchodování. Soudy mají ještě množství dalších pravomocí, které se týkají porušování tohoto zákona. Mohou zrušit platnost smlouvy, změnit trvání odnětí svobody, přikázat navrácení peněz nebo majetku osobě, která utrpěla ztrátu, nařídit nápravu či náhradu zboží či náhradu služeb. Promlčecí lhůta pro soudní stíhání přestupků je 3 roky od objevení záležitosti, která vedla ke vzniku porušení zákona. Část šestá – Další různorodá opatření Zákon o spravedlivém obchodování uděluje Komisi pro obchod pravomoc konat inspekce, vstoupit do společnosti, prohledávat a zabavit majetek a také veškeré pravomoci požadovat informace a příslušné dokumenty. Zaměstnanci Komise pro obchod musí vždy o veškerá tato oprávnění zažádat. Odmítnutí spolupráce na takovéto prohlídce, odmítnutí poskytnout příslušné dokumenty, záměrné udání lživých či zavádějících informací je považováno za přestupek, přestože je za toto požadována značně nižší pokuta než za porušení zákona v části 9 (do 10 000 NZD41 pro jednotlivce, pro společnosti do 30 000 NZD42).
39
Tj. 991 800 Kč. (dle kurzu ČNB k 22. prosinci 2013) Tj. 3 306 000 Kč. (dle kurzu ČNB k 22. prosinci 2013) 41 Tj. 165 300 Kč. (dle kurzu ČNB k 22. prosinci 2013) 40
32
Porovnávání cen a uvádění slev jsou jedním z mála příkladů, jak mohou firmy použít cenu jako propagační prvek ke zviditelnění jejich produktů a služeb. Jakékoliv tvrzení o ceně však musí být dle zákona o spravedlivém obchodování zřetelné, pravdivé a jednoznačné. Cena musí zahrnovat nebo jasně udávat 15% GST43 a jakékoliv veškeré další přirážky musí být oznámeny předem. V praxi to například může znamenat, že vidíte-li v obchodě cedulku s cenou se zbožím na konkrétním produktu či na regálu se zbožím, můžete předpokládat, že toto je cena, kterou zaplatíte při zakoupení zboží. Pokud se tak nestane, daný obchod může být na základě udávání mylné informace pokutován.
2.1.2 Zákon o spotřebitelských jistotách (Consumer Guarantees Act 1993)44 Kdykoliv na Novém Zélandu dojde k vlastnímu nákupu zboží či služby, (které jsou povětšinou k osobnímu použití), lze se v případě problémů dovolávat na zákon o spotřebitelských jistotách. Účelem tohoto zákona je všeobecně poskytovat určitou míru ochrany spotřebitele týkající se zboží a služeb. Zákon popisuje množství jistot týkajících se nabídky zboží a služeb a ukládá obchodníkům povinnost poskytnout opatření k nápravě, pokud tyto jistoty nejsou dodrženy. Zákazník z Nového Zélandu, kupující zboží k osobnímu užití či k použití v domácnosti, by měl být díky zákonu o spotřebitelských jistotách ujištěn, že se mu dostane minimálně těchto práv: zboží musí být akceptovatelné kvality a vydržet rozumně dlouho (Sekce 6 zákona), zboží musí být uzpůsobeno na použití k účelu, ke kterému je určeno (Sekce 8 zákona), zboží musí odpovídat svému popisu, (Sekce 9 zákona), zboží musí odpovídat produktu, který byl předveden ve vzorkové prodejně či předváděcí místnosti, nebo předvedenému modelu (Sekce 10zákona), výrobce nebo dovozce musí zajistit a poskytnout zákazníkovi náhradní díly a opravu součástek po určitou dobu po zakoupení produktu,45
42
Tj. 495 900 Kč. (dle kurzu ČNB k 22. prosinci 2013) GST - Goods and Services Tax (GST) – daň ze zboží a služeb. 44 Vlastní překlad. 43
33
Bude-li se jednat o nákup služeb, jsou zde dle zákona o spotřebitelských jistotách zajištěna tato práva: služby musí být poskytovány s dostatečnou péčí o zákazníka, musí odpovídat účelu (prodejce se musí ujistit, že zákazník dostane, co očekával), musí být zhotoveny a poskytnuty v určeném čase, musí být poskytnuty za rozumnou cenu, dokonce i za situace, kdy cena nebyla, diskutována předem, nemůže být zákazník požádán o zaplacení přehnané ceny, Po zakoupení zboží či služby od obchodníka je spotřebitel chráněn sérií záruk a jistot, které jsou definovány v zákonu o spotřebitelských jistotách. V souladu s tímto zákonem musí být zboží vhodné ke splnění účelu, ke kterému slouží, bezpečné, odolné, musí fungovat rozumnou dobu, nemít žádné, ani menší nedostatky a být ve své konečné úpravě přijatelné svým vzezřením. Služby musí být vykonávány s rozumnou péčí, zájmem a za použití specifických dovedností a musí být adekvátní pro konkrétní účel, ke kterému jsou určeny. Také musí být dokončeny v rozumném čase a být poskytnuty za opodstatněnou cenu, pokud nebyl čas pro dokončení a cena smluvně stanoveny a odsouhlaseny oběma smluvními stranami. Pokud zboží nesplňuje zmíněné podmínky, má spotřebitel právo vymáhat na prodejci odškodnění. Existuje zde jedna výjimka, a sice, pokud je snížená kvalita výrobku zaviněna přičiněním výrobce a ne obchodníka. V této situaci nemá spotřebitel právo domáhat se náhrady na obchodníkovi, nýbrž přímo na výrobci. Ve všech ostatních případech je však možnost domáhat se odškodnění na prodejci, i když si prodejce sám není závady vědom. Obchodníci jsou povinni veškeré nedostatky zboží oznámit předem. Právo domáhat se náhrady se nevztahuje pouze na původního spotřebitele, který produkt zakoupil, nýbrž i na každého dalšího spotřebitele, který získal produkt prostřednictvím původního spotřebitele. Ubytovací podmínky v hotelech, hostelech a dalších ubytovacích zařízeních by měly být stejné, jak bylo uvedeno v době, kdy proběhla zákazníkova rezervace. Pokud se jedná o výraznější rozdíly – například zničené či chybějící vybavení, je možné toto nahlásit jako problém. Důležité je, aby personál nebo vedení ubytovacího zařízení vědělo o problému co nejdříve. Jedná-li se o rezervaci ubytování on-line, je nutné, aby se zákazník mohl spolehnout
45
Basic Consumer Rights - Consumer Guarantees and Fair Trading Acts. Citizens Advice Bureau. [on-line]. [cit.2013-07-13]. http://www.cab.org.nz/vat/consumer/Pages/home.aspx
34
na cenu a dostupnost uvedenou ke konkrétnímu datu. Poskytovatel ubytovacího zařízení porušuje zákon, je-li následně po uskutečnění rezervace cena změněna. Obdobná pravidla se týkají přepravy a cestování letadlem, půjčování auta, či jízdou pomocí taxi-služby. Firmy musí jasně vymezit veškeré náklady, které budou s přepravou spojeny – například pojištění, daně (GST), nebo náklady na přepravu zavazadel. Při nákupu suvenýrů nesmí být žádné informace týkající se původu výrobku lživé či zavádějící. Zejména se jedná o výrazné symboly Nového Zélandu, které mohou svým vzezřením mylně vyjadřovat, že byly vyrobeny na Novém Zélandu, přestože tomu tak nebylo. To se může například týkat obalů obsahujících slova New Zealand, Aoteraoa,46 obrázky ptáka Kiwi, či ovoce kiwi a další ikonické prvky Nového Zélandu. Každý výrobek musí mít určení země, ve které byl vyroben, a to na viditelném místě, které lze lehko najít při prohlížení výrobku. Velmi podobná je také úprava týkající se konzumace jídla v restauračních zařízeních. Veškeré ceny uvedené v menu musí zahrnovat GST a jakékoliv další výdaje, například za použití bankovní karty musí být jasně definovány. Na Zélandu je běžně povoleno přinést si do restaurace svoje vlastní víno (dle principu BYO47), což není vůbec typické pro Českou republiku. Některé restaurace však v tomto případě požadují zaplacení tzv. korkovného.48 Také korkovné by mělo být někde jasně uvedeno, například v jídelníčku restaurace. Spropitné není na Zélandu povinností, není tedy důvod, aby bylo kdekoliv uvedeno. Spotřebitelé mají také právo se spoléhat na veškerá tvrzení týkající se ekologie a životního prostředí. Firmy musí ověřit veškerá tato tvrzení a ujistit se, že jsou pravdivá a vědecky doložitelná. Tato oblast se týká veškerých tvrzení o trvale udržitelném rozvoji, recyklaci a třídění odpadu, uhlíkové neutralitě, energetické účinnosti, použití přírodních produktů a vlivu výrobků na životní prostředí, faunu a floru.
46
Aoteraoa – Výraz pro Nový Zéland v řeči původních obyvatel – Maorů, doslova znamená Země dlohého bílého mraku. 47 BYO – Zkratka pro Bring Your Own – přines si svoje vlastní. The Free Dictionary. [on-line]. [cit. 2013-0925]. Dostupné z: http://acronyms.thefreedictionary.com/BYO 48 Corgage Fee – Korkovné. Částka, kterou musí zákazník zaplatit při donesení své vlastní lahve vína.
35
2.1.3 Zákon o úvěrových smlouvách a financích (Credit Contracts and Consumer Finance Act)49 Tento zákon poskytuje informace pro příjemce půjčky. Napomáhá příjemcům půjček dělat správná rozhodnutí díky jejich dobré informovanosti. Požaduje od poskytovatelů půjčky úplné sdělení všech podmínek a poplatků ve smluvním rámci.50
2.1.4 Zákon o obchodu (Commerce Act)51 Jedná se o zákon, který zakazuje chování odporující konkurenčnímu tržnímu systému, jako například price fixing, bid rigging či použití tržní síly pro vyloučení ostatních konkurentů z trhu. Komise pro obchod také zajišťuje, aby žádný z podniků nemohl získat dominantní postavení na trhu díky získání konkurentů, protože by to vedlo k velkému snížení konkurence.
2.2 Organizace podporující spotřebitelská práva Tato kapitola se zabývá působením vládních a nevládních organizací na Novém Zélandu, které napomáhají tamním spotřebitelům orientovat se v dané problematice a radí, jak se případným potížím vyvarovat, či jak se chovat, když už konkrétní problém nastane.
2.2.1 Vládní organizace Úřad pro záležitosti spotřebitele (Ministry of Consumer Affairs, New Zealand)52 Tato organizace se přímo zaměřuje na oblast ochrany spotřebitele na Novém Zélandu. Snaží se prostřednictvím osvěty a informovanosti vytvořit prostředí podporující tok informací mezi poskytovateli a spotřebiteli tak, aby spotřebitelé mohli bez obav a s důvěrou obchodovat. Zabývá se rozvojem spotřebitelské politiky a to včetně oblasti ochrany spotřebitele, bezpečnosti produktů, ověřování hmotnosti a velikosti produktů, poskytuje přesné a dostupné informace, zaměřuje se i na oblast vzdělávání a poradenství pro spotřebitele a na podniky v oblasti spotřebitelských zákonů, zkoumá nebezpečné výrobky na trhu, poskytuje 49
Vlastní překlad. Credit Contracts and Consumer Finance Act 2003. New Zealand Legislation. [on-line]. 2013 [cit. 2013-1206]. Dostupné z: http://www.legislation.govt.nz/act/public/2003/0052/latest/DLM211512.html 51 Vlastní překlad. 52 Vlastní překlad. 50
36
poradenství a zastupování při řešení problémů, podporuje informovanost z hlediska legislativní a prosazuje Zákon o mírách a vahách z roku 1987 (Weight and Measures Act 1987).53 Úřad pro záležitosti spotřebitele je součástí Skupiny na rozvoj hospodářství (Economic Development Group)54 v rámci Ministerstva podnikání, inovací a zaměstnanosti (Ministry of Business, Innovation and Employment.55 Úřad se snaží zajistit odpovídající, přesné a dostupné informace, vzdělávání a poradenství pro spotřebitele a podniky o spotřebitelských zákonech a problémech v této oblasti, zkoumá nebezpečné spotřební výrobky, poskytuje poradenství ohledně zastoupení spotřebitelů, spravuje celou řadu předpisů na ochranu spotřebitele. Na stránkách tohoto úřadu je taktéž k nalezení množství hodnotných informací a odkazů k primárním zdrojům v rámci novozélandské legislativy ochrany spotřebitele. Úřad pro záležitosti spotřebitele neřeší vynucení práv z oblasti Zákona o spravedlivém obchodování ani nepátrá po porušování práv v této oblasti. Spotřebitelé nebo podniky mohou kontaktovat Komisi pro obchod (Commerce Commission of New Zealand) a informovat ji o nečestných či klamavých obchodních praktikách.
2.2.2 Nevládní organizace Kancelář pro rady občanům (Citizens Advice Bureau)56 Kancelář pro rady občanům je celonárodní organizace, která se specializuje na poskytování rad a informací spotřebitelům a to on-line, telefonicky či na svých pobočkách. Není specializována v žádném oboru a její zaměstnanci se skládají z placených zaměstnanců a mnoha dobrovolníků. Zaměřují se na spolehlivé vyhledávání potřebných informací a jejich praktické použití. Kromě rad spotřebitelům se zabývají také poradenstvím v oblasti vzdělávání, zaměstnání, osobního a rodinného života, práva, zdraví, bydlení, životního prostředí, financí, cestování a volného času. Co se týká rad spotřebitelům, je kladen důraz na vysvětlení základních spotřebitelských práv v rámci zákona o spravedlivém obchodování 53
Australian Competitor & Consumer Commission. Weights and Measures Act 1987 [on-line]. [cit.2013-05-21]. Dostupné z: http://transition.accc.gov.au/content/index.phtml/itemId/826677/fromItemId/815972/whichType/ 54 Vlastní překlad. 55 Vlastní překlad. 56 Vlastní překlad.
37
(FTA) a zákona o spotřebitelských jistotách (CGA). Kromě možnosti se telefonicky doptat na konkrétní problém a specifickou situaci, poskytuje tato kancelář na svých internetových stránkách detailní informace v oblasti energetické (stížnosti na poskytovatele plynu a elektřiny, náklady na elektřinu, problémy spotřebitelů, kteří jsou na dodávce elektřiny závislí ze zdravotních důvodů), oblasti potravin (zdraví a bezpečnost jídla, označení surovin na obalu potravin) a oblast koupě zboží (obecné problémy bezprostředně po nákupu zboží, opravy zboží, zboží, které zapříčinilo, či by mohlo zapříčinit škodu, doprava a převoz zboží, problémy s on-line objednávkami a nevyžádané či neobjednané zboží). Dále se zaměřuje na poštovní a zásilkové služby, telefonní a internetové služby a celou škálu problémů v oblasti služeb zákazníkům. Spotřebitel NZ (Consumer NZ)57 Jedním z velmi významných zdrojů informací pro spotřebitele na Novém Zélandu je společnost Spotřebitel NZ. Jedná se o nezávislou, neziskovou organizaci, která vydává periodikum Spotřebitelský magazín (Consumer Magazine),58 které je dostupné již od roku 1959 a klade si za cíl uceleně informovat spotřebitele o jeho možnostech a právech při nákupu zboží a služeb. Zároveň podává přehledné informace o zákonech a právech spotřebitele. Odběr tohoto periodika je zpoplatněn a je dostupný on-line. Společnost Spotřebitel NZ je také autorem Příručky spotřebitele na serveru Trade Me (Consumer Guides on Trade Me).59 Trade Me je nejvýznamnější server Nového Zélandu pro nákup a prodej zboží a služeb. Jde o systém založený na referencích zákazníků, protože v tomto případě může prodávat kdokoliv, kdo si založí účet na Trade Me (funguje podobně jako v České republice www.aukro.cz, nebo celosvětový www.e-bay.com a další). Příručka spotřebitele na serveru Trade Me je ve své podstatě výčtem nejnutnějších věcí, které by měl každý spotřebitel udělat před tím, než provede nákup přes tento server. Spotřebitel NZ poskytuje obecné informace o zákonu o spotřebitelských jistotách a o zákonu o spravedlivém obchodování, autorských právech, řešení sporů a detailní rozpis jak využívat on-line dražby. Vyskytne-li se na Trade Me problém, má spotřebitel možnost řešit ho pomocí tzv. rozhodčích tribunálů (Dispute Tribunals), což může být velmi účinná metoda jak vyřešit
57
Vlastní překlad. Vlastní překlad. 59 Vlastní překlad. 58
38
spory a stížnosti. Příručka spotřebitele na serveru Trade Me poskytuje také detailní informace týkající se této možnosti.
2.3 Přístup k informacím pomocí médií Na Novém Zélandu se problematice ochrany spotřebitele věnují média mnohem více než v České republice a to nejen v odborném tisku a specializovaných pořadech v televizi či rozhlase, ale i v laických tiskovinách a zprávách. Veřejnost má o tyto informace větší zájem než v České republice a více se zajímá o kvalitu zboží a služeb. Ochranu spotřebitele zajišťují jednotlivé organizace, které se touto problematikou přímo zabývají. Nejvýznamnější z nich je organizace Spotřebitel NZ, která vydává vlastní časopis Magazín Spotřebitele (Consumer Magazine).60 Ten se zabývá testováním nejrůznějšího zboží a uveřejňováním výsledků těchto testů. Většina testů má srovnávací charakter, kdy se posuzují jednotlivé druhy srovnatelného zboží. Kromě testování zboží se také zabývá testováním služeb, srovnáváním jejich kvality, dostupnosti a cenové náročnosti. Ročně vychází jedenáct čísel tohoto časopisu. V novozélandské televizi již od roku 1977 probíhá pořad s názvem Fair go, 61 zabývající se populární formou konkrétními případy porušování práv spotřebitelů. Je to vlastně propojení investigativní žurnalistiky s jednotlivými příběhy, které se staly konkrétním občanům. Pořad trvá 30 minut a na Novém Zélandě patří dlouhodobě k nejsledovanějším televizním pořadům. Jeho smyslem je upozornit na případy, kdy zákazník byl ošizen, případně podveden a nepovedlo se mu běžnými cestami domoci svých zákonných práv. Dalším televizním pořadem je televizní pořad Target.62 Tento pořad běží každý týden v televizi a snaží se skrytou kamerou poukázat na nevhodné a “děsivé” praktiky některých prodejců a výrobců. Jednotlivé testovací předměty jsou přímo zkoušeny jednak v terénu a jednak v laboratoři a divákovi jsou přímo ukazovány některé jejich nedostatky. Na internetových stránkách příslušného pořadu může divák napsat svůj příběh týkající se nějakého zboží či služby a vylíčit v něm své osobní zkušenosti. Tímto způsobem se diváci sami stávají účastníky pořadu a svými příspěvky poukazují na nedostatky zboží a služeb na 60
Vlastní překlad Fair go - Poskytnout někomu rovné příležitosti nebo spravedlivé zacházení. Pořad dostupný na internetové adrese http://tvnz.co.nz/fair-go. 62 Pořad dostupný na interentové adrese: http://slovnik.seznam.cz/en-cz/word/?q=target&id=bJ_479MwPRk= 61
39
trhu. Zároveň tím zvyšují popularitu pořadu a vtahují do problematiky kvality zboží a služeb další občany.
2.4 Možnosti spotřebitele vymáhat právo Ochrana spotřebitele na Novém Zélandu je z velké části závislá na tom, do jaké míry spotřebitelé převezmou práva do svých rukou. Není zde žádná organizace, která by vymáhala práva uvedená v zákoně o spotřebitelských jistotách. Komise pro obchod vymáhá práva upravená v Zákoně o spravedlivém obchodování a zabývá se pouze okrajově Zákonem o spotřebitelských jistotách. Pokud Komise pro obchod podnikne kroky proti obchodníkovi, primárním cílem většinou není zajištění ochrany konkrétního jedince, ale celé společnosti, která by mohla být ohrožena. To také znamená, že pokud spotřebitel při zakoupení produktu nedostane to, co očekával, musí se většiny svých práv domáhat sám. Spotřebitelé se mohou rozhodnout, zda se jim vyplatí vynakládat čas na získání nápravy. V případech, kdy je cena produktu relativně nízká, se spotřebitel často rozhodne nevyvíjet v tomto směru žádnou další aktivitu. V mnoha případech se spotřebitel rozhodne, že nejlepší aktivitou, kterou může podniknout, je příště nic od zmíněné společnosti nenakupovat. Například se může rozhodnout se již nevracet do restaurace, ve které byl v minulosti nespokojen s jídlem či personálem. Pokud se však spotřebitel rozhodne podniknout příslušné kroky, v první řadě se musí snažit oslovit prodejce a požadovat náhradu po něm. Pokud prodejce není schopen vyřešit záležitost, existuje pak pro spotřebitele řada možností. Spotřebitel může kontaktovat hlavní kancelář společnosti nebo obchodní asociaci, ke které daná firma patří, může se dále odvolávat na konkrétní úřad zabývající se danou oblastí (například Electricity and Gas Complaints Commissioner – Komise pro záležitosti týkající se elektřiny a plynu) nebo se může dovolávat svého práva prostřednictvím Rozhodčího tribunálu. Poslední možností je domáhat se svého práva soudně, například prostřednictvím krajského soudu (District Court) a podat na prodejce žalobu s odvoláním se na příslušné spotřebitelské zákony. Tato možnost je jednotlivci využívána velmi zřídka, protože náklady jsou příliš vysoké. Proto případy, které jsou řešeny soudně, jsou většinou iniciovány velkými společnostmi nebo Komisí pro obchod. Nejúčinnější obranou, jak se vyhnout nechtěným problémům, je prevence. Vždy je možné zeptat se na bližší informace, či požádat o dokumenty stvrzující pravdivost tvrzení uvedených
40
o produktu, výrobku nebo službě. Pokud je již produkt zakoupen, je nutné uschovat účet za účelem další reklamace produktu. Pokud řešení s konkrétním obchodníkem neproběhne úspěšně, nabízí se možnost kontaktování Komise pro obchod, která je zodpovědná za vymáhání veškerých práv spojených se zákonem o spravedlivém obchodování. Pro získání detailnějších a ucelenějších informací je doporučeno kontaktovat svojí lokální Kancelář pro rady občanům. Ve všech případech může posloužit minimálně jako rozcestník a navést spotřebitele na správnou cestu dál. Rozhodčí tribunály (Dispute Tribunals)63 Rozhodčí tribunály poskytují obyvatelům Nového Zélandu rychlou, levnou a neformální cestu k řešení občanských sporů. Rozhodčí tribunály nefungují jako normální soudy. Nezúčastňují se jich právníci ani soudci, nýbrž je spor vyslechnut osobou, které se říká rozhodčí (referee). Tato osoba je speciálně vybrána a to především na základě přiměřeného věku a životních zkušeností a je proškolena na řešení sporů. Pouze někteří z těchto rozhodčí mají právnické vzdělání. Limitem pro získání možnosti řešení pomocí tribunálů je finanční částka do 15 000 novozélandských dolarů,64 pak může být spor vyslechnut automaticky. Jedná-li se o částku vyšší (tedy mezi 15 000 – 20 000 NZD)65, je třeba, aby s řešením pomocí rozhodčích řízení souhlasily obě zúčastněné strany. Přesáhne-li částka 20 000 novozélandských dolarů, nemá již rozhodčí tribunál pravomoc tento spor řešit. Rozhodčí vyslechne obě strany, přičemž žádné z nich není povoleno mít svého vlastního právníka. Cílem stání je dosáhnout přijatelného řešení, na kterém se shodnou obě strany. Každé rozhodnutí, které rozhodčí osoba udělá, je závazné a může být vymáháno soudem. Je snahou, aby stání proběhlo do šesti týdnů od podání žádosti, jedno stání je většinou přibližně hodinu dlouhé. Žádost nebude brána v úvahu, pokud se osoba, která žádost podala, nedostaví k projednání. Oprava, náhrada, nebo vrácení peněz Pokud
je
zboží
vadné
(popřípadě
se
neshoduje
s některou
z podmínek
zákona
o spotřebitelských jistotách v rámci Sekcí 5, 6, 7, 8 nebo 9), musí obchodník poskytnout pro spotřebitele některou z možností nápravy. Pokud může být závada či nedostatek opraveny, je třeba, aby obchodník zajistil opravu. Spotřebitel může požadovat nápravu v rozumně dlouhém
63
Vlastní překlad. 1 NZD = 16,53 českých korun (kurz ČNB k 22. prosinci 2013) 65 Tj. 247 950 – 330 600 Kč. (kurz ČNB k 22. prosinci 2013) 64
41
čase. Pokud je závada většího rozsahu a není možné ji proto opravit, musí prodejce spotřebitele vyměnit zboží za výrobek stejného typu popř. výrobkem kvalitnějším, nebo vrátit spotřebiteli peníze, které na zakoupení výroku vynaložil. Spotřebitel si může vybrat, která z těchto možností je pro něj přijatelnější. Pokud se jedná o závadu drobnějšího charakteru a je možné ji opravit, má zákazník dvě možnosti: požadovat odstranění závady odmítnout zboží Pokud prodejce nezajistí nápravu závady, nebo pokud je doba, kterou obchodník zajišťuje spravení výrobku, příliš dlouhá, má spotřebitel možnost zajistit si nápravu někde jinde a požadovat po původním prodejci uhrazení veškerých nákladů, které byly s opravou spojeny. Spotřebitel musí poskytnout prodejci možnost napravit nedostatky sám, dříve než osloví někoho jiného s žádostí o opravu. Pokud tak neučiní, ztrácí tak právo požadovat po prodejci uhrazení nákladů. Spotřebitel nemá právo vrátit zboží, pokud bylo spraveno a nevykazuje známky žádných dalších vad.
2.5 Ochrana spotřebitele na příkladu konkrétního produktu V následující kapitole se zaměříme na konkrétní produkty na Novém Zélandu. Aby bylo možné udělat porovnání s Českou republikou, bude se jednat o dva produkty a jednu službu, tak jako v kapitole 1. 5. Jedná se o prodej hraček, poskytování gastronomických služeb a prodej alkoholu.
2.5.1 Prodej hraček na Novém Zélandu Na Novém Zélandu neexistuje žádný velký výrobce hraček a z toho důvodu se celá jejich spotřeba musí dovážet z ciziny. Pokud se jedná o renomované výrobce, nebývá zpravidla s kvalitou žádný problém a všechny produkty dostanou náležité certifikáty. Průměrná mzda je na Novém Zélandě podstatně vyšší než v České republice (ve třetím čtvrtletí roku 2013 je
42
průměrná měsíční hrubá mzda v České republice 24 836 Kč,66 naproti tomu na Novém Zélandu by to v přepočtu na českou korunu bylo přibližně 74 431 Kč)67. Z toho důvodu není zdaleka tak velký tlak veřejnosti na nízkou cenu hraček a mnohem více se preferuje kvalita, a to jak ze strany zákazníka, tak ze strany prodejců a kontrolních orgánů. Už výběr dovozců je přísnější než u nás a ne každý dovozce získá licenci k dovozu hraček. Je to zároveň vzdálenost Nového Zélandu od ostatních zemí, která způsobuje, že malí dovozci (jednotlivci) prakticky neexistují a dovoz zajišťují středně velké nebo velké firmy. Již tato skutečnost částečně vylučuje možnost dovozu pokoutně vyráběného zboží, protože velké firmy by se tím snadno mohly kompromitovat a přijít tak o licenci. Zároveň odpadá možnost dovážet zboží ze sousedních zemí bez licence, jako je tomu v České republice. Ta je součástí EU a zboží se tak zcela nekontrolovatelně může dostat z jedné země do druhé. Také vstupní kontroly na Novém Zélandu jsou mnohem důslednější než u nás a tím, že zákazníci považují kvalitní zboží za samozřejmost a nepreferují tolik cenu jako u nás, je menší tlak na dovoz laciného a nekvalitního sortimentu z nejrůznějších destinací. Pokud hračky vykazují některé nedostatky a spotřebitel má pocit, že zakoupená hračka nesplňuje jeho očekávání, může se svého práva domáhat. Jedná-li se o přímý nedostatek výrobku dle Zákona o spravedlivém obchodování, nebo byl spotřebitel určitým způsobem oklamán dle Zákona o spotřebitelských jistotách, může uplatnit reklamaci na výrobek. Ta je v mnohém podobná té v České republice, je třeba ji písemně specifikovat a dodat prodejci v dané lhůtě. Vždy je třeba mít potvrzení o zakoupení zboží. Pokud spotřebitel s výsledkem reklamace není spokojen, může kontaktovat Komisi pro obchod a o špatných praktikách výrobce ji informovat. Ta se posléze bude také zabývat vynucením zákona o spravedlivém obchodování. Nejčastěji si však musí tyto záležitosti vyřídit sám. K tomu může použít některé nevládní organizace na ochranu spotřebitelů, jak například Kancelář pro rady občanům, která mu zajistí potřebné informace a poradí jak postupovat. Ve zvláště obtížných případech by se mohl obrátit na rozhodčí tribunál nebo na příslušný soud.
66
Mzdy - vývoj mezd, průměrné mzdy 2014. Kurzy.cz [on-line]. [cit. 2014-01-21]. Dostupné z: http://www.kurzy.cz/makroekonomika/mzdy/ 67 Salaries and Wages in New Zealand. ENZ. 2014. [on-line]. [cit. 2014-01-21]. Dostupné z: http://www.enz.org/new-zealand-salaries.html
43
2.5.2 Poskytování gastronomických služeb Veřejné stravování na Novém Zélandu je silně ovlivněno orientací této země na turistický ruch. Většina restaurací předpokládá, že velká část klientely budou turisté, a proto se je snaží uspokojit jak kvalitou, tak šíří svého sortimentu. Potraviny, z kterých se jídla připravují, jsou převážně domácí produkce. Dovozu potravin brání jednak velké vzdálenosti od ostatních zemí, ale také předpisy, které preferují domácí produkty. Tato ochrana je také z důvodu, aby nedocházelo k zavlečení semen a rostlin do země, kde by se pak mohly nekontrolovatelně rozmnožit, jak se tomu již v minulosti několikrát stalo (nejenom v potravinářském průmyslu – nejznámějším případem se stalo přemnožení vačic). Potraviny z dovozu jsou podrobeny mnohem přísnější kontrole než u nás a kontrolní orgány se na ně mohou více soustředit, protože jejich objem není vysoký. Domácí potraviny potom musejí odpovídat přísným normám a jsou hlídány přímo výrobcem (většinou samostatní farmáři). Jídlu v restauracích, které je ovšem podstatně dražší než u nás, je zpravidla věnována větší pozornost právě z důvodu orientace na přijíždějící turisty. Turisté přijíždějící na Nový Zéland jsou většinou zámožnější evropští nebo američtí turisté, na vyšší cenu jsou zvyklí z domácího prostředí a nemají s tím žádné problémy. Vyžadují však dokonalou kvalitu jak po stránce vstupních potravin a stránce hygienické, tak z hlediska přípravy jídel a obsluhy. Vlastní jídla jsou ovlivněna anglickou koloniální kuchyní a místními zvyklostmi. Velká většina místních obyvatel se však nestravuje v restauracích, nýbrž ve fast foodech, které jsou na Zélandu rozšířenější než v České republice. Úroveň jejich služeb je dána mateřskou firmou, která se snaží udržet jakýsi světový standard svých produktů. Podobně jako v České republice jsou provozovány metodou franchisingu a jejich úroveň kromě mateřské firmy ovlivňují i jednotliví provozovatelé. I když potraviny v těchto řetězcích jsou téměř vždy zdravotně nezávadné, jejich častá konzumace může spotřebitele negativně ovlivnit. Složení stravy v těchto řetězcích není vhodné pro častou konzumaci, protože strava není dostatečně nutričně vyvážená. O kvalitu potravin a gastronomických služeb se kromě již zmíněného úřadu pro záležitosti spotřebitele starají především zákazníci sami a to zejména prostřednictvím nevládních spotřebitelských organizací. Kancelář pro rady občanům může poskytnout cenné informace o zdravotních rizicích jednotlivých potravin. Tyto informace nemá spotřebitel možnost získat sám. Nevládní organizace Spotřebitel NZ ve svém Spotřebitelském magazínu uveřejňuje
44
hodnocení některých potravin a také jídel ve veřejném stravování, zejména ve fast-foodech. To výrazně usnadňuje orientaci zákazníka v této problematice a pomáhá mu vybrat si vhodné gastronomické zařízení. Spotřebitel se může se svým problémem v oblasti gastronomie obrátit na televizní pořady Fair go a Target, které se pravidelně zabývají kvalitou jídel a to jak přímo potravin, tak v restauračních zařízeních. Problematika tak může být medializována a tím může přispět k jejímu vyřešení.
2.5.3 Prodej alkoholu Spotřeba alkoholu je na Novém Zélandu nižší než v České republice a to jak u piva a vína, tak u lihovin. Je to způsobeno jednak historickými tradicemi, jednak jiným klimatem, které spíše přeje nealkoholickým nápojům zahánějícím žízeň. Prodej alkoholu se potom přednostně orientuje na turistickou klientelu a na rozdíl od České republiky, kde se pije především pivo, víno a několik druhů tvrdého alkoholu, má širokou rozmanitost. Ta je dána turistickou poptávkou po různých druzích nápojů. Většina alkoholu na Novém Zélandu je z dovozu a domácí firmy se podílejí na spotřebě jen omezeně. Dováží se především alkohol od renomovaných výrobců a tak nemůže vzniknout situace, že by došlo k poškození zdraví zákazníka, jak se tomu stalo v České republice. Černý trh s alkoholem na Novém Zélandu prakticky neexistuje a tudíž ani ilegální skupiny, které by se zabývaly distribucí a prodejem nelegálního alkoholu. Na Novém Zélandu se často pije tvrdý alkohol míchaný s nealkoholickými nápoji ve formě koktejlů. Jejich kvalitu a přípravu pak zaručuje schopný barman. Ten se snaží vyhovět přání většinou zahraniční klientely, která většinou pije alkohol stejný, jako v zemi odkud pochází. Prodej alkoholu byl na Novém Zélandu shodou okolností upraven nově a 18. prosince 2013 vešel v účinnost nový Zákon o prodeji a nabídce alkoholu (Sale and Supply of Alcohol Act 2012), který rozšiřoval Zákon o prodeji alkoholu (Sale of Liquior Act) z roku 1989. Tento zákon má za cíl snížení spotřeby alkoholu a omezení tak negativních důsledků, který má alkohol na občany. Jsou v něm zakomponovány určité prohibiční prvky, jako například omezení prodeje alkoholu v určitých hodinách u supermarketů a restauračních provozoven a barů. Bary, restaurace a noční kluby mohou prodávat alkohol od 8. hodiny ranní po celý den až do 4. hodiny ranní, naproti tomu obchody s alkoholem, supermarkety a večerky smí prodávat alkohol od 7 hodin ráno do 23 hodin večer. Ostatní ustanovení tohoto zákona jsou obdobná jako u nás, jako například zákaz podávání alkoholu mladistvým, zákaz pití na
45
veřejných prostranstvích a podobně. Na prodej a distribuci alkoholu je potřebná speciální licence. Za opětovné (více než třikrát během jednoho roku) porušování některých ustanovení zákona (nalévání alkoholu mladistvým či podnapilým) může být licence odňata a příslušný subjekt ji může získat nejdříve po pěti letech. Tímto dochází k ochraně spotřebitele před nedodržováním zákona ze strany prodejce a distributora. Na dodržování tohoto zákona dbá zejména Policie nového Zélandu.
46
Závěr Z celého textu je patrné, že se oblast ochrany spotřebitele v České republice a na Novém Zélandu liší v několika zásadních věcech, najdeme tam však i mnoho společných prvků. Pokud hodnotíme vládní organizace na ochranu spotřebitelů v České republice a na Novém Zélandu, dojdeme k několika zásadním rozdílům. V České republice je ochrana spotřebitele garantována
především
institucemi
Česká
obchodní
inspekce,
Státní
zemědělská
a potravinářská inspekce a Státní veterinární správa. Jelikož je Česká republika členem Evropské unie, je možné do vládních organizací zařadit i Evropské spotřebitelské centrum. Tyto instituce jako celek by měly z hlediska státu garantovat kvalitní a nezávadné produkty a služby. Na Novém Zélandu je odlišná struktura státních kontrolních orgánů. Hlavní úlohu zastává Úřad pro záležitosti spotřebitele, který má obdobnou úlohu jako u nás vládní inspekční orgány. Jiným orgánem je Rozhodčí tribunál. Jeho nejpodobnějším ekvivalentem u nás by asi mohlo být mimosoudní řešení sporů. Rozhodčí tribunál může v případě sporu mezi producentem a prodejcem na jedné straně a spotřebitelem na straně druhé rozhodovat spory bez soudního řízení. Tím dochází k rychlejší vymahatelnosti práva a větší ochraně spotřebitele, než je tomu u nás. V České republice sice existují od roku 2007 pravidla pro mimosoudní řešení spotřebitelských sporů, nejsou však mezi veřejností ještě tak zažita, a proto se nevyužívají v takové míře, jako je tomu na Novém Zélandu. V České republice začaly nevládní organizace na ochranu spotřebitele vznikat ve větší míře až po roce 1990. Jejich cílem je ochrana spotřebitele v těch oblastech, kde to stát dostatečně nedokáže, nebo kde jsou vládní zákony a nařízení obcházeny a nedodržovány, aniž by si toho příslušné orgány všimly. Úplně stejné poslání mají i nevládní organizace na Novém Zélandu, kde však mají delší tradici a širší podporu obyvatel. V posledních letech se však i česká veřejnost o tuto problematiku mnohem více zajímá, zejména ve spojitosti s různými aférami, a proto můžeme říci, že nyní je jak činnost nevládních organizací, tak medializace těchto problémů v obou zemích zhruba na srovnatelné úrovni. Ačkoliv se zákony na ochranu spotřebitele v České republice liší jen poměrně málo od zákonů na Novém Zélandu a rozdíly jsou spíše formální, v praxi je situace úplně jiná. Například zákony o alkoholu, jeho prodeji, nalévání mladistvým a pití alkoholu na veřejnosti se v obou zemích od sebe téměř neliší, mezi jejich prováděním v jednotlivých zemích však panuje
47
zásadní rozdíl. V Čechách se na rozdíl od Nového Zélandu zákon nedodržuje nebo obchází (což můžeme dokumentovat na nedávné metanolové aféře), to má za následek, že jeho účinnost je minimální, na rozdíl od Nového Zélandu, kde se striktně dodržuje (žádná podobná kauza není známa). Největším problém v České republice je pravděpodobně velké množství a roztříštěnost zákonů a jejich časté změny. Z toho vyplývá nejasnost nebo nepochopení ze strany nejen spotřebitelů, ale často také i příslušných orgánů. Legislativa je příliš často obměňována a často působí zmatečně. Protože výklad práva je laickým spotřebitelům nejasný, je dosti pravděpodobné, že se svého práva ani nedomáhají a tím se vytváří příznivé podhoubí pro množství podvodů a obcházení zákona. V České republice je také velké množství různých organizací a institucí, které se ochranou spotřebitele zabývají, nicméně kvůli jejich vysokému počtu spotřebitel často neví, na koho se má obrátit. Celý systém je tak velice komplikovaný a mnohým nejasný. Naopak na Novém Zélandu je institucí pouze několik, což zajišťuje podstatně větší přehlednost a pravděpodobně i snadnější vymahatelnost práva. Také zákonů je na Novém Zélandu mnohem méně a jsou psány srozumitelnějším jazykem, takže jsou přístupné široké škále obyvatelstva. Není třeba množství právníků, aby porozuměli jednotlivým ustanovením zákona. V České republice se naopak i mnozí odborníci na právní problematiku rozchází (například v rámci nového občanského zákoníku). Při hodnocení úrovně ochrany spotřebitele na třech vybraných produktech (hračky, gastronomické služby a prodej alkoholu) je vidět odlišný přístup v obou zemích. Ačkoliv v legislativě a institucích jak vládních tak nevládních jsou jen malé rozdíly, na konkrétních příkladech jsou rozdíly markantní. V České republice není spotřebitel zdaleka tak chráněn jako na Novém Zélandu. Nejvíce to vynikne na případu prodeje alkoholu, který můžeme považovat za naprosté selhání orgánů na ochranu spotřebitele. Jasně se zde ukázalo, že ochrana spotřebitele není pouze věcí kontrolních orgánů a nevládních organizací, ale souvisí s celým společensko-politickým klimatem. Pokud je toto klima příliš tolerantní k černé ekonomice, nemůže být spotřebitel nikdy dostatečně ochráněn, bez ohledu na to, jak kvalitní a jaké množství kontrolních orgánů ve státě funguje. Celkově můžeme říci, že přes podobnou legislativu a obdobné vládní i nevládní organizace nedosahuje úroveň ochrany spotřebitele v České republice stejné úrovně jako na Novém
48
Zélandu. Domnívám se, že je to způsobeno tím, že orgány a zákony na ochranu spotřebitele působí u nás teprve krátkou dobu a nestačily zatím dostatečně zapůsobit na trh. Ani spotřebitelé nejsou zvyklí o svá práva bojovat. Bude zřejmě potřeba ještě řady let, než dosáhne ochrana spotřebitele v České republice stejné úrovně jako na Novém Zélandu.
49
Seznam použitých zkratek FTA - Fair Trading Act NZ – New Zealand, Nový Zéland CGA – Consumer Guarantees Act BYO – Bring Your Own CAB – Citizens Advice Bureau ECC-Net – Síť evropských spotřebitelských center EU – Evropská Unie ESC – Evropské spotřebitelské centrum ČOI – Česká obchodní inspekce ČNB – Česká národní banka SZPI – Státní zemědělská a potravinářská inspekce MPO – Ministerstvo průmyslu a obchodu SOS - Sdružení obrany spotřebitelů – Asociace GST – Good and Services Tax – daň ze zboží a služeb
50
Seznam zdrojů 1) Buying goods and services in New Zealand: Know your rights. Commerce Commision New Zealand. [online]. [cit. 2013-06-25]. Dostupné z: http://www.comcom.govt.nz/fair-trading/fair-trading-act-fact-sheets/buying-goodsand-services-in-new-zealand-know-your-rights/ 2) Centrum ekonomických a právních studií Masarykovy univerzity[online]. [cit. 201309-10]. Dostupné z: www.ceps.muni.cz 3) Consumer Guarantees Act 1993. Parliamentary Counsel Office. [online]. [cit. 201306-25]. Dostupné z: http://www.legislation.govt.nz/act/public/1993/0091/latest/DLM311053.html 4) Consumer Guides. Consumer NZ. [online]. [cit. 2013-10-25]. Dostupné z: http://www.trademe.co.nz/Partners/Consumer/Default.aspx 5) Credit Contracts and Consumer Finance Act 2003. Parliamentary Counsel Office. [online]. New zealand Legislation. [cit. 2013-11-23]. Dostupné z: http://www.legislation.govt.nz/act/public/2003/0052/latest/DLM211512.html 6) Databáze nebezpečných výrobků. dTest. [online]. [cit. 2013-09-08]. Dostupné z: http://www.dtest.cz/nebezpecne-vyrobky?source=1 7) Disputes Tribunal. Ministry of Justice NZ. [online]. [cit. 2013-10-13]. Dostupné z: http://www.justice.govt.nz/tribunals/disputes-tribunal 8) Disputes Tribunals. Consumer NZ. [online]. [cit. 2013-11-16]. Dostupné z: http://www.consumer.org.nz/reports/disputes-tribunals 9) European Commission. The Directive on Consumer Rights. 2014 [on-line]. [cit. 201301-21]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/justice/consumer-marketing/rightscontracts/directive/ 10) European consumer centres network. Euroepan Comission. [online]. [cit. 2013-09-20]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/consumers/ecc/ 11) Fair Trading Act 1986. Parliamentary Counsel Office. [online]. [cit. 2013-06-25]. http://www.legislation.govt.nz/act/public/1986/0121/latest/DLM96439.html 12) HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. 1. vydání Praha: Oeconomica, 2006. ISBN 80-245-1106-1
51
13) HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele. 2. vydání Praha: Oeconomica, 2004. ISBN 80-245-069014) HULVA, Tomáš. Ochrana spotřebitele. 1. Vydání. Praha: ASPI, 2005. ISBN 807357-064-5 15) HULVA, Tomáš. Právo ochrany spotřebitele pro neprávníky: otázky a odpovědi, vzory smluv, podání a korespondence. 1. vydání Praha: ASPI, 2006. ISBN 80-7357172-2 16) CHETWIN, Maree; GRAW, Stephen; Tiong, Raymond. An Introduction to the Law of Contract in New Zealand. 4. Vydání. Wellington: Brookers, 2006 17) Informace pro spotřebitele. Česká obchodní inspekce. [online]. [cit. 2013-10-10]. Dostupné z: http://www.mpo.cz/cz/ochrana-spotrebitele/informace-pro-spotrebitele/ 18) Informační list 1/2012. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. [on-line]. [cit. 201312-06]. Dostupné z: http://www.uohs.cz/cs/informacni-centrum/informacni-listy.html 19) Jak Evropská unie ochrání vaše zájmy. Evropská Komise. 1. Vydání Lucemburk: Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, 2007. ISBN 92-79-03534-7 20) KNOBLOCHOVÁ, Věra. Obecně ke spotřebitelské legislativě. Ministerstvo průmyslu a obchodu. [online]. 12. 1. 2006 [cit. 2014-01-10]. Dostupné z: http://www.mpo.cz/dokument4369.html 21) Konec „Šmejdům“? Spotřebitel net. [online]. 15. 1. 2014 [cit. 2014-01-16]. Dostupné z: http://www.spotrebitel.net/smejdi/2812-konec-mejdm 22) Kontrolní činnost SZPI. Státní zemědělská a potravinářská inspekce. [online]. [cit. 2013-04-13]. Dostupné z: http://www.szpi.gov.cz/docDetail.aspx?docid=1002118&docType=ART&nid=11314 23) MBIE case studies. Ministry of Business, Innovation and Employment. [online]. 2013 [cit. 2013-06-27]. Dostupné z: http://www.mbie.govt.nz/what-we-do/mbie-casestudies 24) Mimosoudní řešení sporů (ADR). Evropské Spotřebitelské centrum. [online]. [cit. 2013-01-01]. Dostupné z: http://www.evropskyspotrebitel.cz/mimosoudni-resenisporu-adr/mimosoudni-reseni-sporu-adr-63164 25) New alcohol laws. Citizens Advice Bureau. [online]. [cit. 2013-09-08]. Dostupné z: http://www.cab.org.nz/Pages/home.aspx 26) NOZ - Nový občanský zákoník. dTest. [online]. [cit. 2014-01-10]. Dostupné z: http://www.dtest.cz/clanek-3119/novy-obcansky-zakonik-neboli-noz
52
27) O Státní veterinární správě. Státní veterinární správa. [online]. [cit. 2013-06-13]. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/svs/portal/service/uvodnik-redirect.html 28) Ochrana Spotřebitele. Business Info. [online]. [cit. 2013-06-25]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/faze-podnikani/provoz-podnikani/ochranaspotrebitele.html 29) Potraviny a zdraví. Sdružení na obranu spotřebitelů – Asociace. [online]. [cit. 201311-13]. Dostupné z: http://www.asociace-sos.cz/potraviny-a-zdravi/ 30) Priority spotřebitelské politiky 2011 – 2014. Ministerstvo průmyslu a obchodu. [online]. [cit. 2013-09-20]. Dostupné z: http://www.mpo.cz/dokument83648.html 31) Práce ve Sdružení. Spotřebitel net. [on-line]. 20143 [cit. 2013-08-25]. Dostupné z: http://www.spotrebitel.net/o-nas/prace-ve-sdruzeni 32) Priority spotřebitelské politiky 2011-2014. Ministerstvo průmyslu a obchodu. [online]. [cit. 2013-06-25]. Dostupné z: http://www.mpo.cz/dokument83648.html 33) Publikace pro spotřebitele. dTest. [online]. [cit. 2014-01-10]. Dostupné z: http://www.dtest.cz/clanek-2134/publikace-pro-spotrebitele 34) Reklamace zboží. dTest. [on-line]. 2014 [cit. 2014-01-01]. Dostupné z: http://www.dtest.cz/clanek-3188/reklamace-zbozi 35) Sdružení obrany spotřebitelů – Asociace! Sdružení obrany spotřebitelů – Asociace. [on-line]. 2014 [cit. 2014-01-15]. Dostupné z: http://www.asociace-sos.cz/o-nas-2/ 36) Spokojený spotřebitel v regionech. Sdružení českých spotřebitelů. [online]. [cit. 201315-14]. Dostupné z: http://www.konzument.cz/spotrebitel-vkraji.php?PHPSESSID=ek4bh6k52heitv1s4gmplt6uh0 37) Spotřebitelská práva v novém. dTest. [online]. [cit. 2014-01-10]. Dostupné z: https://www.dtest.cz/clanek-3413/spotrebitelska-prava-v-novem-brozura-zdarma 38) SYNEK, Miloslav; SEDLÁČKOVÁ, Helena; VÁVORVÁ, Hana. Jak psát bakalářské, diplomové, doktorské a jiné písemné práce. 2. Vydání. Praha: Oeconomica, 2007. ISBN 978-80-245-1212-9 39) The Directive on Consumer Rights. European Commission. [on-line]. [cit. 2013-0121]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/justice/consumer-marketing/rightscontracts/directive/ 40) TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Ochrana spotřebitele v praxi se vzorky a příklady. Praha: Linde Praha, a. s. - Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2008. 978-80-7201-864-2
53
41) United Nations Guidelines for Consumer Protection. Consumers International. [online]. [cit. 2013-10-10]. Dostupné z: http://www.consumersinternational.org/whowe-are/un-guidelines-on-consumer-protection/ 42) VEČEŘA, Jiří. Ochrana Spotřebitele. 1. vydání, Praha: Leges, 2013, ISBN 978-8087576-34-2 43) Your consumer rights. Consumer Affairs [online]. [cit. 2013-05-23]. Dostupné z: http://www.consumeraffairs.govt.nz 44) Your European Consumer Centre CAN/European Consumer Centres CANNOT. European Consumer Centers Network. [on-line]. [cit. 2014-01-10]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/consumers/ecc/services_en.htm 45) Základní vzory pro řešení spotřebitelských problémů. dTest. [online]. [cit. 2013-0908]. Dostupné z: https://www.dtest.cz/clanek-2795/zakladni-vzory-pro-resenispotrebitelskych-problemu-brozura-zdarma 46) ZEMAN, Jiří. Ochrana spotřebitele (Institucionální pojetí). Disertační práce. Vysoká škola ekonomická, 2009.
54