Instituce a institucionální změna PETR WAWROSZ*
Abstrakt: Článek se zabývá problematikou vzniku, zániku a změny institucí (ve smyslu formálních a neformálních pravidel lidského jednání), přičemž zdůrazňuje, že evoluci institucí je nutno rovněž zkoumat institucionálním pohledem, tj. že aktéři institucionální změny porovnávají transakční, produkční a další náklady, které musí vynaložit v souvislosti s danou změnou, s užitky, které jim z dané změny plynou. V úvahu přitom berou minulý vývoj, skutečnost, že jakákoliv
institucionální
evoluce
probíhá
v již
existujícím
institucionálním prostředí. Dané faktory mohou způsobit, že se institucionální změna nemusí vyplatit, v důsledku čehož mohou přetrvávat neefektivní instituce. Článek potom shrnuje důvody přetrvávání neefektivních institucí i to, jak stávající institucionální prostředí ovlivňuje, která forma změny případně bude použita.
Klíčová slova: instituce, institucionální změna, lidské jednání, transakční náklady, path dependence, omezená racionalita
JEL klasifikace: A14, P48, K0
*
Externí doktorand Národohospodářské fakulty VŠE, Nám. W. Churchilla 4, 130 67 Praha 3; odborný asistent na Fakultě ekonomických studií Vysoké školy finanční a správní, spolupracuje rovněž s Newton College; e-mail:
[email protected].
1
Úvod
Ekonomická teorie v současnosti obvykle uznává, že instituce (ve smyslu formálních a neformálních pravidel)1 patří k důležitým faktorům, které ovlivňují lidské jednání.2 Pokud faktor institucí z hlediska vlivu na lidské jednání vezmeme za podstatný, potom jedna z klíčových otázek by měla znít, jakým způsobem instituce vznikají, zanikají, respektive se mění. Odpověď na tuto otázku umožní by umožnila vytvářet žádoucí instituce – ve smyslu institucí, jež slouží k dosažení určitých cílů. ekonomie si je nutnosti zkoumat problematiku vývoje ekonomických institucí vědoma a věnuje jí svou pozornost, o čemž svědčí i publikace na dané téma (např. Greif 2004, Hodgson, 2004, Magnusson a Ottoson 2009, Mahoney a Thelen 2010, Schreyögg a Sydow 2010). Přesto je třeba konstatovat, ve shodě s dalšími autory,3 že daná problematika je prozkoumána mnohem méně než rozbor, jak lidské jednání závisí na existujících institucích. Možné logické vysvětlení daného stavu spočívá ve skutečnosti, že faktorů vzniku, změn i zániku institucí je poměrně mnoho. Jako příklady takového faktoru lze zmínit třeba vnější šoky např. v podobě objevu nové technologie, jež vedou ke změnám v relativních cenách4 a preferencích jednotlivých osob. Pokračovat je možno vědomými aktivitami konkrétních osob a organizací, které se obvykle snaží, aby příslušné instituce vyhovovaly jejich zájmům. Faktorem změn institucí je dále i změna myšlení, rozvoj určitých ideologií apod. – jako typický příklad lze uvést buržoasní revoluce, které byly ovlivněny ideologií rovných práv a postavení jednotlivých osob a zaměřeny na odstranění privilegií šlechty a církve. Vítězství těchto revolucí a tedy i dané ideologie se projevilo ve změně institucionálního prostředí, např. v podobě ukotvení vlastnických práv, pravidel svobody projevu, přesvědčení, shromažďování apod. Odpovědi na otázku, co ovlivňuje vznik, existenci, vývoj i zánik jednotlivých institucí, se dále liší podle konkrétního historického prostředí – studium vzniku změn i zániku konkrétních institucí v konkrétních zemích (na konkrétním území) zatím dospívá k názoru, že nelze najít obecně platnou odpověď na to, proč k institucionálním změnám dochází.5 Logickým důvodem této velké četnosti faktorů vzniku změny i zániku je skutečnost, že pod pojmem instituce je zahrnuta řada pravidel. Instituce lze
1
Podrobněji je definice institucí obsažena např. v Voight (2008). Skutečnost, že instituce ovlivňují lidské jednání připouští většina soudobých učebnic ekonomie (respektive mikroekonomie a makroekonomie). 3 Např. Chavance (2009). 4 Mlčoch (2005). 5 Např. Brousseau a Glachant (2008). 2
1
např. rozdělit na formální a neformální pravidla (North 1991a, Voigt 2008), na pravidla 0. až 2. řádu, přičemž v každém řádu lze tato pravidla členit na subjektivní - poznání a jednání, a objektivní – sociální a technická (Dopfer, Potts 2008), na domácí endogenní (HEN), domácí exogenní (HEX) a zahraniční exogenní (FEX) instituce (Boettke 2011). Instituce zařazené do daných skupin můžou mít odlišné příčiny i formy vzniku, změny i zániku. Složitost odpovědi na danou otázku rovněž spočívá v tom, že v současnosti se nenacházíme v prostředí bez institucí. Teoreticky sice můžeme konstruovat modely dobrého divocha nebo zlého (bezcitného) barbara,6 kteří žijí ve světě bez institucí, a případně diskutovat, které instituce by měly vzniknout, jaká pravidla by měla být přijata, respektive měla být zavedena, dané diskuse se ale nezdají být příliš plodné.7 V současnosti žijeme ve světě, kde existující instituce jsou produktem dlouhého vývoje. Přesnou odpověď na to, jak tyto instituce vznikaly apod., se proto pravděpodobně nedovíme. Neznamená to samozřejmě, že by ekonomická teorie a jako její součást institucionální ekonomie neměly po důvodech a způsobech vzniku, změny i zániku jednotlivých institucí pátrat, musí si však být vědomy toho, že úspěchy v daném úsilí budou vždy limitovány. Je zde rovněž třeba zdůraznit, že vlastně ani teoretický počáteční stav, ve kterém nejsou přítomny žádné instituce, není institucionálně čistý. Na počátku lidské existence nemusely mít sice jednotlivé subjekty k dispozici instituce upravující vlastnická a závazková práva, ekonomické kontrakty apod., i tak ale, alespoň některé z nich, musely mezi sebou komunikovat a sdílet určité informace. Jinými slovy, musely mít k dispozici nějaké instituce v podobě pravidel jejich vzájemné (neverbální či verbální) komunikace apod. Tyto základní instituce samozřejmě rovněž nějak vznikaly, k jejich vzniku bylo nutné ale nějaké předporozumění, protože jinak by jakákoliv komunikace nebyla vůbec možná. Z filosofického (hermeneutického) hlediska8 by se dalo říci, že každé porozumění institucionálnímu prostředí vyžaduje jisté institucionální předporozumění – musíme mít pravidla, jak budeme jednotlivé instituce chápat, klasifikovat, interpretovat apod. V okamžiku, kdy spolu chtějí v jakékoliv formě9 kooperovat dva a více lidí, potřebují k tomu určité instituce. Obecně lze tedy 6
Vědomě jsou použity poněkud expresivní pojmy, které mají svůj odraz v literatuře. Viz následující poznámka. Přesto existuje přinejmenším několik publikací, které s představou přirozeného stavu, v němž žijí podle názoru autora na lidskou přirozenost, buď lidé, kteří jsou ze své přirozenosti zlí (vědomě expresivně mnou použit výraz bezcitný barbar) nebo naopak dobří (expresivně mnou použit výraz ušlechtilý divoch), pracují. K nejznámějším, byť publikovaným v dávné minulosti patří dílo Thomase Hobbse „Leviathan neboli O podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského“ z roku 1651 (česky Hobbes 1941) – Hobbes přitom zastává názor, že přirozeností člověka je být zlý, a kniha Jeana Rousseau „O původu nerovnosti mezi lidmi“ z roku 1755 (česky Rousseau 1949) – Rousseau se naopak domnívá, že v přirozeném stavu je člověk dobrý. Ze soudobé vědecké literatury jmenujme alespoň knihu Teorie spravedlnosti Johna Rawlse (česky Rawls 1995). 8 Blíže např. Anzenbacher (2004). 9 Včetně partnerského života apod. 7
2
konstatovat, že první instituce vznikají na samém počátku lidských dějin jako důsledek socializace člověka, přičemž v souladu se soudobou biologií a psychologii (viz např. Bowles, Choi, Hopfensitz 2003, Wood, Quin, Kashy 2002) lze předpokládat, že člověk v sobě má geneticky zakódovánu schopnost vytvářet, respektive chápat určité jednání jako instituce.10 V současnosti však žádný stav (bod), ze kterého se teorie pokouší vysvětlit proces vzniku, existence, vývoje a zániku institucí, potom nemůže být institucionálně čistý. Pokud tedy usilujeme o vysvětlení vzniku nějakých nových institucí, musíme se zároveň ptát, v jakém prostředí existujících institucí tyto nové instituce vznikají. Na druhou stranu při hledání odpovědi na problematiku evoluce institucí nemusíme uplatnit pouze historickou metodu, která se snaží popsat, jak probíhaly v minulosti nějaké události, ale také teoreticko-historickou metodu. Teoreticko-historická metoda přitom říká,11 že pokud nám při studiu geneze nějakého spontánního řádu chybějí potřebné historické údaje, můžeme je nahradit konkretizací příslušného apriorního principu nebo rovněž apriorně poznaného rysu lidské přirozenosti, a to vzhledem ke známým (empirickým) podmínkám či okolnostem – teoreticko-historická metoda je tedy zvláštní kombinací deduktivní a induktivní metody. K apriorním principům přitom patří (Mises 2006), že lidé jednají, že prostřednictvím jednaní uspokojují své potřeby, že k uspokojování potřeb používají vzácné zdroje, že tím, že lidé jednají určitým konkrétním způsobem, tak jim toto jednání v danou chvíli přináší největší užitek apod. Z těchto pohledů lze konstruovat, jaké instituce v minulosti vznikaly, na jaké potřeby lidí tyto instituce reagovaly apod. Tento příspěvek poukazuje, že problematika evoluce institucí by měla být zkoumána z institucionálního pohledu, tj., že by měly být zohledněny transakční náklady, skutečnost, že daná evoluce probíhá vždy v nějakém institucionálním prostředí (kapitola 2). Tento přístup umožňuje potom vysvětlit, proč mohou přetrvávat neefektivní instituce (kapitola 3). Dále je přístup vhodná z hlediska analýzy formy změn institucí (kapitola 4).
Závěr shrne
nejdůležitější poznatky.
10
Pokud by člověk tuto schopnost neměl, tak by kupř. nebyl schopen pochopit, že určitý projev chování druhého člověka znamená třeba nebezpečí a v dalších situacích, kdy k danému jednání znovu dochází, by nebyl schopen reagovat adekvátním způsobem. Potom by ale nebyl schopen přežití. 11 Pavlík (2004, s. 24).
3
2
Transakční náklady, path dependence a vznik a vývoj institucí
Obecně lze konstatovat, že produkční náklady a transakční náklady spolu úzce souvisí, čili že nejsou na sobě nezávislé. Snaha o minimalizaci produkčních nákladů (např. v podobě outsourcingu) tak může být doprovázena růstem transakčních nákladů (např. nákladů spojených s uzavíráním smluv s dodavateli). Naopak snaha o minimalizaci transakčních nákladů může vést k růstu produkčních nákladů. Jako ilustrativní příklad lze uvést situaci zmíněnou v Platteau (2008), – viz obrázek 1.
Tato situace rozebírá náklady spojené
s vybudováním zavlažovacího systému. Pokud je zvoleno řešení v panelu A, tak klesají náklady spojené s uzavřením smluv, jejich monitorováním a případným vynucováním – žádný z příjemců vody není závislý na jiném, neboť voda k žádnému pozemku neteče přes pozemek někoho jiného. Důsledkem tohoto řešení ovšem je, že se prodlužují vzdálenosti a celková délka vybudovaného zavlažovacího systému je delší. Jinými slovy, rostou produkční náklady na vybudování a provoz zavlažovacího systému. Pokud je zvoleno řešení uvedené v panelu B, minimalizují se provozní náklady, mohou ale vzrůst transakční náklady jako důsledek toho, že subjekty spolu musí více vyjednávat, aby dosáhli toho, že voda vskutku doputuje k jejich poli. Pokud je přitom zvoleno určité řešení, je zpravidla nákladné (přinejmenším v krátkém období) dané rozhodnutí změnit.
4
Obrázek 1: Závislost produkčních a transakčních nákladů
R = rozvodný bod, F1 až F6 = jednotliví farmáři Zavlažovací systém v panelu A minimalizuje transakční náklady, důsledkem jsou ale vysoké produkční náklady. Zavlažovací systém v panelu B minimalizuje produkční náklady, důsledkem jsou ale vysoké transakční náklady. Zdroj: Platteau (2008), vlastní zpracování. Poznatek o vzájemné závislosti produkčních a transakčních nákladů z hlediska jakékoliv změny je ale vskutku obecný, neplatí pouze pro relativně specifický případ výstavby a udržování zavlažovacího systému. V okamžiku, kdy je zvoleno určité produkční a institucionální řešení, není jednoduché dané řešení změnit, protože se změnou mohou být spojeny poměrně vysoké jak transakční, tak produkční náklady. Z pohledu neoklasické ekonomie jsou sice jak produkční, tak transakční náklady vynaložené na již existující řešení utopenými náklady, čili příslušné subjekty by je neměly zahrnovat do svého uvažování. Nicméně situace se záhy změní, pokud si uvědomíme, že z hlediska eventuální změny systému musíme porovnat náklady na změnu existujícího uspořádání a náklady spojené s udržováním existujícího uspořádání. Zde může snadno dojít k tomu, že náklady na změny existujícího uspořádání mohou být vyšší než náklady na udržování daného uspořádání. Nesmíme navíc zapomenout, že příslušné subjekty disponují omezenou racionalitou, čili mohou chybně odhadovat jednotlivé náklady a výnosy, jež plynou z případné změny a ze zachování současného stavu, přičemž častou chybou může být, že budou přeceňovat 5
(považovat za vysoké) náklady spojené se změnou a podceňovat přínosy, jež změna může přinést. Dané chování rovněž souvisí s preferencí jistoty a averzí vůči riziku. Z hlediska závislosti institucí na minulém vývoji je z metodologického hlediska třeba zdůraznit, že i v neživých systémech závisí vývoj systému na jeho předcházejícím vývoji. Jak konstatuje např. Pavlík (2004, s. 82), pokud dochází ke zvyšování koncentrace jedné ze součástí chemického systému, systém se stále více vzdaluje od stavu rovnováhy, až v určitém okamžiku dosáhne fluktuací meze stability, čili bifurkačního (kritického) bodu, v němž dochází k rozvětvení původně jedné termodynamické větve do několika možných průběhů, které mohou odpovídat novým stacionárním (rovnovážným) stavům. Nelze však obecně stanovit, po které z různých větví se bude systém za kritickým bodem ubírat dál. Z toho ovšem plyne, že stav, do kterého se systém dostane, závisí na jeho předcházejícím vývoji (např. která součást chemického systému je zvyšována) a že tedy minulost může být významná nejen při výkladu biologických a společenských jevů, ale také pro relativně jednoduché chemické jevy. Obecně je zřejmé, že minulé okolnosti vždy nějakým způsobem působí na současnost. Minulost např. z ekonomického pohledu ovlivňuje, které vzácné zdroje a technologie máme k dispozici. Struktura současných potřeb rovněž vychází z minulých potřeb. Takto lze dále pokračovat. V případě institucí je zřejmé, že k tomu, aby mohly plnit výše definované cíle– snižovat strategickou nejistotu, bránit před použitím násilí apod., musí existovat delší čas. Pokud by se instituce neustále měnily, lidé by si na ně nezvykli (přivyknutí by bylo vysoce nákladné) a neřídili by se jimi. Instituce by tedy neplnily svůj účel. Pokud už nějaká instituce vznikne, je tedy žádoucí, aby existovala nějakou delší dobu. V případě nových institucí (tj. institucí, které vznikly později než jiné instituce) je potom žádoucí, aby na existující instituci spíše navazovaly, než aby ji rušily, případně kompletně měnily – kompletní změna opět vyžaduje často nákladné přizpůsobení. Nezapomínejme přitom, že čas je vzácný faktor – čas, který lidé věnují na změnu svého jednání v důsledku změny institucí, mohou věnovat na pro ně důležitější cíle. Pokud lidé nezmění po změně instituce své chování a změněné chování není ani vyžadováno, byly zdroje spojené se změnou instituce vynaloženy neefektivně a mohly být použity jiným způsobem. Jak obecně platí, že nikdy nelze jednoznačně říci, která změna bude úspěšná a která nikoliv (na principu pokusů o objevování pro lidi prospěšných změn, kdy ti, kdo dané pokusy činí, riskují a neví, zda budou úspěšní, je ostatně založeno podnikání12), přece jen z výše uvedeného vyplývá, že institucionální změny, zvláště změny
12
Daný faktor podnikatelského objevování zdůrazňuje zejména rakouská škola. Viz např. Kirzner (1998).
6
formálních institucí má smysl dělat s rozmyslem a s uvědoměním si faktoru předcházejícího institucionálního vývoje.13
3
Instituce a lidské jednání
Z hlediska evoluce institucí je třeba konstatovat, že jakákoliv instituce je výsledkem lidského jednání. To je samozřejmě, na první pohled, triviální konstatování. Nicméně má smysl jej zdůraznit. Lidé jednají, aby dosáhli nějakého cíle, přičemž usilují o to, aby stav, který vznikne v důsledku jejich jednání, pro ně byl subjektivně lepší než dosavadní stav. Protože člověk je společenskou bytostí, nutně žije ve společnosti, ve většině případů platí, že se jeho jednání vždy dotýká druhých osob. Už jen k tomu, aby druhý člověk mohl interpretovat, co znamená konkrétní jednání jednající osoby, musí vzniknout určitá pravidla.14 Na základní, elementární úrovni tedy pravidla vznikají proto, aby usnadnila lidskou komunikaci, dorozumění mezi lidmi. Pokud potom jednotliví lidé chtějí dosáhnout svých cílů, ukazuje se, že k tomuto dosažení nejsou třeba pouze materiální zdroje (výrobní faktory). Mnohdy jsou třeba nejrůznější další pravidla, která např. definují, komu jednotlivé výrobní faktory patří (jejich vlastnictví), práva a povinnosti lidí, kteří vstupují do nějakých vztahů a kontraktů, jak bude řešeno porušení dobrovolně přijatých závazků apod. Je samozřejmě možné, že k dosažení určitého cíle lze postupovat bez jakýchkoliv pravidel. Jak ale bylo výše konstatováno, v takovém případě je strategická nejistota jednajících osob včetně otázky, zda se jim podaří dosáhnout jim určeného cíle, poměrně vysoká. Instituce tuto strategickou nejistotu snižují a jsou tedy prostředkem i faktorem, jak lidských cílů dosáhnout s nižšími náklady. Je přitom třeba uvědomit si, že lidské cíle mohou mít na jednu stranu velmi obecný (abstraktní) charakter a na druhou stranu velmi konkrétní charakter. Na jednu stranu může tedy být lidským cílem abstraktní cíl typu zajistit svobodu, mír, prosperitu a pokojné řešení sporů na určitém území, či v určité skupině, na straně druhou existují a budou existovat cíle typu získat co nejvíce bohatství, moci, postavení apod. na úkor druhých osob. V kapitole 4 bylo uvedeno, že Hayek (1994) nazývá pravidla, která vedou k zajištění abstraktních cílů pravidly správného chování (nomos), a pravidla, jež slouží k prosazení konkrétních cílů pravidly organizace (thesis). Pravidla správného chování potom dle Hayeka (1994, s. 53 a 107): „… neslouží žádnému účelu, nýbrž bezpočtu různých účelů různých jednotlivců. 13 14
V právní teorii je daná skutečnost formulována principem stability (platného) práva. Viz např. Gerloch (2009). Jako ilustraci lze uvést pravidlo, že vyslovením slova „pozor“ vyslovující varuje před nebezpečím.
7
Poskytují pouze prostředky pro velký počet různých účelů, které jako celek nejsou nikomu známé … právo je tudíž nikoli prostředkem k nějakému účelu, nýbrž podmínkou úspěšného sledování většiny účelů … Pravidla řídící spontánní řád musí být na účelu nezávislá a být stejná, ne-li nutně pro všechny členy, pak alespoň pro celé třídy členů, které nejsou jmenovitě označeny. Musí to být pravidla … aplikovatelná na neznámý a neurčitý počet osob a případů.“ Lze se však domnívat, že hranice mezi pravidly správného chování a pravidly organizace je mnohdy neostrá. Kupř. mohou existovat pravidla, která slouží k zajištění míru a prosperity (která jsou na účelu nezávislá) a zároveň mají velmi konkrétní obsah. Kupř. pravidla potřebné redistribuce mohou jednak napomáhat zajištění míru a prosperity
-
zabraňují nepokojům, zvyšují lidský a sociální kapitál osob, v jejichž prospěch je přerozdělováno apod. Zároveň jsou daná pravidla velmi konkrétní – říkají, v čí prospěch má být přerozdělováno, jakým způsobem apod. Obecně řečeno: instituce jako produkt lidského jednání v sobě mohou zahrnovat řadu cílů, vysoce abstraktních i konkrétních, a není vždy snadné rozeznat všechny cíle nějaké určité instituce na první pohled. Všechny instituce je však nutno chápat jako produkt (důsledek) úsilí, jak dosáhnout cíle nebo jak naplnit zájmy konkrétních osob a skupin osob. V některých případech lze poměrně snadno identifikovat konkrétní cíle nebo zájmy, případně konkrétní zájmové skupiny, kterým nějaká instituce slouží. Platí to zejména pro formální instituce - jako typické, byť zásadně odlišné, příklady lze uvést zákony umožňující otroctví v USA v 19. století a současné předpisy Evropské unie zabývající se podporou zemědělství. V případě neformálních institucí je identifikace složitější, právě proto, že jsou produktem dlouhodobého vývoje. I zde však mohou vzniknout instituce, jež jsou prospěšné pro některé osoby (skupiny osob) a nikoliv pro jiné – jako příklad lze uvést v tomto textu kastovní systém v Indii, který s velkou pravděpodobností vznikl zhruba kolem roku 1500 před naším letopočtem proto, aby ochránil původně cizorodou a málopočetnou skupinu tehdejších vládců.15 Samotné instituce jsou obecně vzácné, a to právě proto, že jejich vznik a existence jsou spojeny s náklady – instituce tudíž nemusí vzniknout, pokud náklady spojené s jejich vznikem a existencí přesáhnou užitek, jenž mají instituce přinášet. Některé náklady související se vznikem a existencí institucí lze přitom označit za transakční náklady – instituce má smysl vytvářet, pouze pokud dochází k transakcím mezi lidmi,16 samotné
15
Blíže např. Strnad (2008). Jednání samotného člověka, které se nedotýká jednání ostatních lidí (typu Robinsona Crusoe na pustém ostrově, tedy bez přítomnosti Pátka) tedy není pro institucionální ekonomii zajímavé. 16
8
instituce musí být nějakým způsobem prosazeny, musí se ujmout, musí dojít k tomu, že se začnou používat. To vše je spojeno s náklady. Existenci transakčních nákladů tedy ve shodě s North (1990) aplikujeme i na problematiku vzniku a vývoje institucí. Jako transakční náklady lze označit náklady na vyhledání subjektů, které rovněž mají zájem, aby nějaká instituce vznikla, náklady na kontrolu, zdali je instituce dodržována, či náklady spojené s realizací sankcí vůči subjektu, jež instituci nedodržuje apod. Je třeba zdůraznit, že vedle transakčních nákladů jsou s existencí institucí spojeny i další náklady – např. náklady obětované příležitosti v podobě užitku, který by jednotlivým subjektům plynul, pokud by daná instituce neexistovala nebo existovala v jiné formě. Dále se třeba jedná o náklady těchto subjektů, které musí vynaložit na přizpůsobení příslušné instituci apod. Obecně platí, že neoinstitucionální předpoklady lidského jednání v podobě existence pozitivních transakčních nákladů, skutečnosti, že lidé disponují pouze omezenou racionalitou, žijí ve světě asymetrických informací, lze totiž označit za základní, respektive podstatné předpoklady jakéhokoliv uvažování a modelování reality, a musí být uplatněny i v teorii, která usiluje o to, vysvětlit vznik, změnu i zánik konkrétních institucí.17 Je pravda, že uvědomění si těchto základních předpokladů vyvolává metodologické problémy, které zdánlivě vedou k nekonečné spirále. V reálném světě se totiž jakýkoliv subjekt setkává s optimalizačním problémem, kdy k tomu, aby se mohl optimálně rozhodnout, musí zvolit vhodnou rozhodovací metodu (jak má rozhodovat). Musí tedy zvolit, se kterými daty (informacemi) bude pracovat. Právě proto, že výběr metody i dat je ale spojen s transakčními náklady, omezenou racionalitou, s asymetrií informací atd., tak v mnoha případech není zaručeno, že dojde ke správnému výběru. Teoreticky bychom mohli do nekonečna neustále rozhodovat o výběru nejlepší rozhodovací metody, aniž bychom dospěli žádoucího výsledku. Ve světě vzácných zdrojů přitom platí: čím více zdrojů věnujeme na rozhodování o tom, jak postupovat (jak konkrétně jednat, přičemž toto rozhodování je samozřejmě rovněž jednání), tím méně zdrojů můžeme věnovat na samotný postup, o kterém se jednající bytost domnívá, že vede k dosažení pro ni žádoucího cíle – zdroje použité na rozhodování již nemohou být použity na samotný postup k dosažení cíle. V praxi samozřejmě lidé nepostupují tak, že by neustále zvažovali, kterou rozhodovací metodu použít a které další (dodatečné) informace jsou nutné pro jejich rozhodování. Jednání obecně můžeme charakterizovat jako postup, o
17
Furobotn a Richter (2005, s. 510) používají v angličtině pojem „crucial assumption“. Na dalších stranách potom tvrdí, že většina soudobých mikroekonomických modelů tyto předpoklady do svého uvažování zahrnuje pouze částečně.
9
kterém se jednající bytost domnívá, že vede k dosažení pro ni žádoucího cíle. Lidé nemohou nejednat, takže, ať už se rozhodují nebo vykonávají jinou aktivitu, vždy jednají. Účelnost daného jednání je přitom porovnávána právě vzhledem k cíli, který jednající bytost má pokud dané jednání nevede k dosažení daného cíle, zpravidla dříve nebo později dochází k jejímu opuštění a nahrazení jinou aktivitou. Samozřejmě i v případě, že jednající bytost prostřednictvím určitého jednání dosáhne cíle, který si vytyčila, může se ptát, zdali tohoto cíle nelze dosáhnout jiným (např. na zdroje včetně času) méně nákladným způsobem. Nemusí tedy v minulosti úspěšné jednání nutně opakovat. Je přitom ale třeba zdůraznit, že člověk si často nemusí vůbec uvědomit, že určité jednání nevede k dosažení daného cíle, respektive, že tohoto cíle lze rovněž dosáhnout jiným jednáním. Platí sice, že se lidé učí z chyb a nedopouští se chyb úmyslně. Jak konstatuje Lipka (2002), pokud někdo opětovně udělá identickou chybu (v jejímž důsledku nedosáhne svého cíle, případně dosáhne cíle s většími náklady apod.), přičemž si je dané chyby vědom, znamená to, že dotyčná osoba preferuje nedosažení svého cíle (respektive preferuje dosažení cíle jinými způsoby, např. s vyššími náklady) před jeho dosažením, takže samotné nedosažení cíle (dosažení cíle jinými způsoby) se pro danou jednající bytost stalo cílem. Lipka však dále pokračuje, že v mnoha případech si člověk není vědom spáchané chyby – takový stav potom nazývá stavem iluze. Jako příčiny stavu iluze můžeme ve shodě s Lipkou18 uvést následující: -
negativní důsledky určitého jednání (včetně toho, že dané jednání nakonec nevede k dosažení cíle, který si jednající bytost vytyčila) se projevují až za relativně delší čas, přičemž tyto důsledky jsou rozptýleny mezi větší počet lidí, takže bezprostřední mezní dopad určitého (v minulosti uskutečněného) jednání může být na jednající bytost, která daným způsobem jednala, malý. Lipka zde konstatuje, že tento faktor lze zařadit pod příčinu „co není vidět“19 – v krátkém období, bezprostředně po určitém jednání tedy mohou převládat pozitivní důsledky daného jednání, krátkodobě může být nějakého cíle dosaženo, v delším období však dojde k odchýlení od cílového stavu. Krátkodobé pozitivní důsledky tedy „jsou vidět“. Negativní důsledky se projeví až v čase, což je příčinou, že nejsou s daným jednáním spojovány - souvislost mezi jednáním a negativními důsledky „není vidět“, respektive je vidět až po vynaložení nákladů, úsilí apod., přičemž toto úsilí
18
Zmiňovaná Lipkova stať (Lipka 2002) dokazuje, že nemůže současně existovat vzkvétající společnost a stát. Lipka potom konkrétně rozebírá, proč se většina lidí domnívá, že existence státu je nutnou podmínkou vzkvétající společnosti. Daná domněnka je dle něj důsledkem stavu iluze. Lipkovo zdůvodnění je v tomto textu zobecněno a dále rozšířeno. 19 Viz Bastiat (1998).
10
a náklady mohou být větší (alespoň pro bytost vynakládající dané úsilí) než přínos z odhalení negativních důsledků. -
existence předsudků: žádná jednající bytost nemůže obsáhnout veškeré poznání. Proto se při svém jednání spoléhá na názory ostatních. Snadno se tak mohou šířit předsudky, že určité jednání, určité instituce apod. vedou k dosažení cíle, který si jednající bytost vytyčila, ačkoliv tomu tak není. K tomu, aby se předsudky vyvrátily, je potřeba vynaložit úsilí, přičemž mezní užitek z tohoto úsilí může být pro jednající bytosti nižší, než nezní náklady s tímto úsilím spojené.
-
skutečnost, že lidská mysl není „tabula rasa“, do níž teprve vnější události vpisují formy poznání, hodnocení skutečnosti. Jak konstatuje Mises (2006), lidská mysl je vybavena množstvím nástrojů pro uchopování reality. Člověk získal tyto nástroje, tedy logickou strukturu mysli, během své evoluce z améby do současného stavu, tyto nástroje myšlení tedy logicky jakékoliv zkušenosti předcházejí 20. Logická struktura mysli je tedy produktem dlouhodobého vývoje, který nepochybně mj. reagoval na podmínky, ve kterých člověk žil. Člověk je tedy schopen jednat, hodnotit události určitým způsobem, přičemž určitého jednání a hodnocení není díky své struktuře mysli schopen. Jak je např. uvedeno v Shirley (2008), v důsledku toho, že v minulosti byly zdroje mnohem vzácnější než dnes, skutečnosti, že lidé žili výrazně kratší dobu než dnes, je pravděpodobné, že lidská mysl je nyní nastavena tak, že výrazně více upřednostňuje přítomnost před budoucností, jinými slovy, že budoucnosti přisuzujeme zbytečně nízký diskontní faktor21. Z tohoto pohledu je přirozené, že se člověk více zaměřuje na bezprostřední důsledky daného jednání (jež „jsou vidět“) a není schopen připustit, že ve vzdálenější budoucnosti jsou s tímto jednáním spojeny negativní důsledky (díky struktuře lidské mysli nejsou tyto vzdálenější důsledky vidět).
Formální i neformální instituce jsou tedy produktem lidského jednání, patří k prostředkům, jejichž prostřednictvím se lidé snaží dosáhnout svých cílů, přičemž tyto cíle mohou být, jak vysoce abstraktní, tak velmi konkrétní. V případě institucí je charakteristické, že v konečných důsledcích vznikají jako produkt jednání řady (více) lidí – i v případě těch nejjednodušších institucí, které se týkají relativně uzavřených malých skupin, je k tomu, aby
20
Dané tvrzení je v souladu s Kantovu teorií poznání. Blíže např. Kant (2001). Skutečnost, že jednající přisuzují bezprostřední budoucnosti větší hodnotu než by si zasloužila je obecně uznávána. Podrobněji viz např. Coyle (2010). 21
11
se uplatnily, nutné, aby byly realizovány více osobami. Platí, že pravidlo, které vymyslela určitá osoba a pouze tato osoba podle něj postupuje, není institucí – takové pravidlo může být maximálně návodem pro danou osobu, jak dosáhnout svého cíle. Pokud jsou instituce produktem jednání řady lidí, často nelze jednoznačně popsat proces vzniku určité instituce právě proto, že bychom museli popsat jednání všech osob, které se na vzniku dané instituce, na tom že se rozšířila mezi určitou skupinu lidí atd., podílely. Z hlediska historie přitom platí, že nikdy nemůžeme zaznamenat všechna fakta.22 Jakýkoliv historický popis musí diskriminovat, musí zvolit některé události a jiné pominout. Z tohoto úhlu pohledu je přirozené, že problematika vzniku jakékoliv instituce, respektive problematika průběhu jakékoliv institucionální změny, nemůže být nikdy zodpovězena do naprostých detailů, protože nedisponujeme nástroji pro její zodpovězení. Obecně lze souhlasit s Hayekovým názorem (Hayek 1994), že pravidla (v terminologii institucionální ekonomie instituce) jsou sice produktem lidského jednání, často však nejsou produktem vědomého vytváření. Právě proto, že na vzniku a změně řady pravidel (zcela jednoznačně to platí pro neformální instituce) se podílelo mnoho lidí, kteří se vzájemně neznali, své aktivity nekoordinovali atd. Rovněž lze souhlasit s přístupem D. Northa,23 který poukazuje na to, že jakýkoliv vznik další instituce, případně změna stávající instituce, závisí na minulém institucionálním vývoji. Lze se přitom domnívat, že se Hayekův a Northův přístup neliší, ale vzájemně doplňují. Ostatně Hayek (1994) píše o tom, že další pravidlo, respektive změna pravidla, často vzniká v situaci, kdy se ukázalo, že dosavadní pravidla nejsou dostatečná nebo odpovídající, aby se jejich realizací vyřešil konkrétní problém. Skutečnost, že zákonodárství (obecněji tvorba pravidel) je kontinuálním procesem, který vychází z minulého vývoje, je v Hyekových textech často obsažena (např. Hayek 1994, s. 67, 112 a 113 apod.). Z Northova přístupu má smysl akcentovat skutečnost, že proces institucionální změny (včetně vzniku nových institucí) je nákladný. Jak je zmíněno výše, instituce má smysl vytvářet, měnit apod. teprve tehdy, pokud přínos z dané činnosti přesahuje náklady s ní spojené. Jinak řečeno, k jakékoliv institucionální změně, respektive pokusu o institucionální změnu, dochází tehdy, pokud se aktéři změny domnívají, že užitek z této změny bude větší než náklady s ní spojené. Užitek z institucionální změny může mít řadu podob – např. zvyšuje naděje na přežití skupiny, do které tvůrci institucionální změny patří. Nebo institucionální změna vede k zachování takového řádu skupiny, ve kterém budou individuální jednání členů této skupiny úspěšná. Užitek ale může mít i formu příjmu pro 22 23
Podrobněji např. Mises (2006), Anzenbacher (2004). Např. North (2003).
12
konkrétní osoby apod. Z hlediska porovnání nákladů a užitků spojených s určitou institucí přitom existuje řada faktorů, jež způsobují, že dlouhodobě přetrvávají neefektivní instituce, respektive že vznikají neefektivní instituce. K těmto faktorům patří: -
Člověk může vzhledem k logické struktuře své mysli přeceňovat náklady s určitou aktivitou (náklady se obvykle vztahují k současnosti a bezprostřední budoucnosti) a podceňovat přínosy s touto aktivitou (přínosy se projeví až ve vzdálené budoucnosti). V takovém případě nemusí být motivován měnit neefektivní instituce a vytvářet instituce efektivní (respektive efektivnější).
-
Náklady spojené se vznikem (změnou) určité instituce jsou pro jednající osobu (toho, kdo má zájem na vzniku či změně) příliš vysoké, zatímco přínosy se budou vztahovat i na osoby, které se na vzniku či změně nijak nepodílely. Ostatní osoby, které se nepodílí na vzniku (změně) instituce, tak budou v pozici černého pasažéra – bez vynaložení nákladů mohou realizovat přínosy z institucionální změny. Pokud v důsledku toho, že z institucionální změny mají přínos i černí pasažéři, klesne přínos toho, kdo uvažuje o realizaci institucionální změny, nemusí dotyčná osoba k dané změně přistoupit. Obecněji lze i k problematice institucionální změny přistupovat z pohledu monopolu na základě inovace24 – ten, kdo danou změnu provádí, inovuje a očekává, že bude mít ze změny příslušný zisk. Pokud daného zisku, např. v důsledku toho, že se ostatní lidé chovají jako černí pasažéři, nedosáhne, nemusí být inovace uskutečněna.
-
K tomu, aby výnos z institucionální změny přesáhl náklady s ní spojené, je užitečné, aby tato změna byla přínosná jen pro někoho (určité subjekty). V takovém případě se tvůrcům institucionální změny vyplatí provádět takové změny, kdy pouze oni, respektive především oni, budou mít ze změny přínos (např. budou příjemci podpory), náklady na tuto změnu však budou rozprostřeny mezi vysoký počet ostatních subjektů (např. všechny daňové poplatníky), kterým se potom v důsledku pro ně vysokých nákladů nevyplatí usilovat o to, aby daná změna nebyla uskutečněna, respektive usilovat o další institucionální změnu, která by již provedenou institucionální změnu výhodnou pouze pro některé subjekty odstranila (zmírnila apod.). Teorie veřejné volby25 zde upozorňuje, že při přijímání zákonů a dalších právních předpisů jsou často přijímány předpisy, které jsou výhodné pro příslušníky malých dobře organizovaných zájmových skupin, protože
24 25
Blíže viz např. Valenčík, Wawrosz, Bedretdinov (2007a) a (2007b). Např. Buchanan a Tullock (1999).
13
tyto skupiny si mohou snadno rozdělit přínos, jenž jim z výhod obsažených v daných předpisech plyne, zatímco náklady spojené s těmito výhodami jsou rozprostřeny mezi příliš velký počet subjektů, pro něž je příliš nákladné domluvit se apod. na tom, aby proti dané výhodě bojovaly. Pokud potom k dobývání renty (jak je standardně daný proces nazýván ekonomickou teorií i teorií veřejné volby26)
dochází
zároveň
v odlišných,
respektive
různých
systémech
(společnostech, např. v různých státech), nemusí (přinejmenším po relativně dlouhou dobu) platit pravidlo, že se prosadí systémy s efektivnějšími institucemi. -
Důsledky neefektivních institucí se projeví až s určitým časovým zpožděním. Neefektivní instituce se přitom během doby, co jejich neefektivita nebyla zřejmá (tj. nedošlo k projevu neefektivity) staly součástí daného systému, členové tohoto systému si na ně zvykli a změna je pro ně příliš nákladná – museli by (v souladu s terminologií D. Northa27) změnit své mentální modely chování. Náklady spojené s touto změnou mohou být pro řadu osob příliš vysoké – dokonce vyšší než ztráty spojené s neefektivitou existujících institucí. Poukažme zde na teorii lidského kapitálu G. Beckera,28 která mj. říká, že pro osoby, které v minulosti investovaly vysoké náklady do určité struktury svého lidského kapitálu (a tato investice může mít i podobu naučení se, respektive přizpůsobení se existujícím institucím), nemusí být, vzhledem k očekávané délce jejich života, výhodné danou strukturu svého lidského kapitálu měnit – výnosy ze změny mohou být z hlediska času, po který těmto osobám výnosy poplynou, nižší než náklady na změnu. Pokud tyto osoby zaujímají v daném systému nějaké vůdčí postavení (což je vcelku pravděpodobné), mohou institucionální změně s cílem odstranit současné neefektivní instituce přinejmenším po nějakou dobu bránit.
-
Lidská mysl může být zatížena předsudky, představami apod., které jsou produktem dlouhodobého vývoje. Lidé tak mohou být nastaveni, mohou preferovat určité instituce, ačkoliv tyto instituce nemusí být optimální pro dosažení jejich cílů. Náklady na změnu daných předsudků (spolu s náklady na změnu příslušných institucí) mohou být příliš velké, takže se konkrétním subjektům nevyplatí investovat úsilí do změny daných institucí – zisk ze změny nemusí převýšit náklady. Existující předsudky, představy apod. přitom mohou způsobovat,
26
Klvačová (2006). Např. North (1991b). 28 Becker (1993). 27
14
že lidé o možných změnách nebudou vůbec uvažovat. Neexistuje tedy ani možný, byť nerealizovaný, svět29 institucionálních změn, respektive nových institucí, a to právě proto, že neexistuje představa o možné změně, respektive vzniku nové instituce. Zde uvedený výčet faktorů, proč mohou přetrvávat neefektivní instituce, si neklade nárok na vyčerpávající úplnost. Pokud se ale vrátíme k výchozímu tvrzení, že jakákoliv instituce je produktem lidského jednání a uvědomíme si, že člověk není dokonalá bytost, nemělo by nás překvapit, že i instituce nemohou být absolutně dokonalé. Instituce jsou projevem lidských zájmů, daného stavu poznání, vývoje daného systému, přírodních, historických a dalších podmínek. Při studiu problematiky institucionální změny musíme mít tyto faktory na paměti. Obvykle se nám nepodaří identifikovat všechny faktory, jež k nějaké institucionální změně vedly, jejich váhu apod. Neznamená to ovšem, že se o studium problematiky institucionální změny nemáme pokoušet. Musíme však k dané otázce přistupovat s určitou pokorou, uvědoměním si našich omezených možností. Stejně jako musí být neustále přepisována, znovu diskutována historie, musí být znovu přepisována, diskutována, znovu otevírána i problematika institucionální změny.
4
Formy změny institucí
Skutečnost, že vznik a vývoj institucí je ovlivněn minulostí, se v praxi projevuje tím, že můžeme rozlišit různé formy vzniku a vývoje institucí. Tyto formy říkají, co se při institucionální změně děje s již existujícími institucemi – zda jsou nahrazeny, zda nadále existují v původní podobě, zda se nějak mění jejich vliv nebo interpretace apod. Jako inspirativní se zde jeví klasifikace, kterou nabízejí Streeck a Thelen (2005), respektive Mahoney a Thelen (2010)30 a která rozlišuje 4 formy vzniku a vývoje institucí:31 -
náhrada: odstranění existujících institucí a vznik nových. V tomto případě dosavadní instituce zcela zanikají a není podle nich dále postupováno, tj. neovlivňují lidské jednání.
-
vrstvení: vznik nových institucí vedle stávajících institucí nebo nad stávajícími institucemi. V tomto případě tedy dosavadní instituce nadále existují, nové
29
Slavík (2001). Daná klasifikace je uvedena i v dalších publikacích, např. Thelen (2009). 31 Názvy jednotlivých forem jsou autorovým překladem anglických termínů. Uvádíme zde proto i anglické originály: náhrada = displacement, vrstvení = layering, posun = drift, přeměna = conversion. 30
15
instituce potom řeší problematiku, kterou dosavadní instituce neřešily nebo řešily nedostatečně. -
posun: dosavadní instituce nadále existují, jsou rovněž (alespoň některými subjekty) stejným (dosavadním) způsobem interpretovány, ale změní svůj vliv (to, jak strukturují jednání jednotlivých osob a jaké jsou důsledky tohoto jednání) v důsledku toho, že se změnily vnější okolnosti.
-
přeměna: dosavadní instituce nadále existují, zůstávají stejné, ale jsou interpretovány, respektive používány odlišnými způsoby.
Rozdíly mezi jednotlivými způsoby vzniku a změny jednotlivých institucí shrnují Mahoney a Thelen v tabulce 2:. Tabulka 2: Rozdíly mezi jednotlivými formami změny institucí náhrada
vrstvení
posun
přeměna
Odstranění dosavadních pravidel
Ano
Ne
Ne
Ne
Opomíjení dosavadních pravidel
-
Ne
Ano
Ne
Změněný vliv dosavadních pravidel
-
Ne
Ano
Ano
Zavedení nových pravidel
Ano
Ano
Ne
Ne
Tabulka udává, zda u jednotlivých forem institucionální změny dochází k jevu uvedenému v prvním sloupci. Zdroj: Mahoney a Thelen (2010), vlastní překlad. Nutně vyvstává otázka, kdy bude použita která forma vzniku či změny institucí. Z ekonomického pohledu (vzhledem k výše uvedenému) je odpověď jednoduchá: vyplatí se použít takovou formu, která je nejméně nákladná. Jak je v tomto textu opakovaně konstatováno (viz subkapitola 4.4), instituce jsou produktem lidského jednání. V naprosté většině případů jsou instituce produktem jednání více lidí, přičemž se může jednat o vědomý i nevědomý produkt. Obvykle přitom existují osoby, které usilují o některou z výše uvedených forem institucionální změny a osoby, které této změně brání – důvodem daných jednání, je právě skutečnost, že změna, respektive zachování daného stavu je pro danou skupinu osob výhodná. Z toho vyplývá, že proces institucionální změny je procesem, ve kterém se střetávají zájmy jednotlivých osob a nejméně nákladná forma vzniku a vývoje institucí je potom ovlivněna postavením jednotlivých osob – jejich mocenskou silou, statky a zdroji (včetně 16
peněz), kterými disponují, jaký mají prostor pro uskutečňování svých záměrů a dalšími faktory. Jinak řečeno, ti, co usilují o institucionální změnu, musí do svých nákladů započítat náklady, které jim při tomto úsilí mohou způsobit druzí a těmto nákladům přizpůsobit formu institucionální změny. Mahoney a Thelen (2010) nabízejí dvě základní kritéria determinující, jaká forma institucionálního vývoje bude uskutečněna: 1. zda mají oponenti změny dostatečnou sílu, aby bránili stávající stav – pokud ano mají tzv. silnou veto pozici, pokud nikoliv mají tzv. slabou veto pozici. Toto kritérium tedy charakterizuje kontext, v němž probíhá institucionální vývoj. V případě silné veto pozice bude pro ty, co usilují o institucionální změnu, nákladné odstranění dosavadních institucí, respektive bude nákladné úsilí, aby dosavadní instituce byly interpretovány výrazně odlišně – nákladné tedy budou formy náhrada a přeměna. Naopak lze předpokládat, že budou použity formy, které v určité podobě zachovávají dosavadní instituce, tedy institucionální formy posun nebo vrstvení. 2. zda instituce, která je přemetem změny (dosavadní instituce), umožňuje při své aplikaci (tedy v jednání, které ovlivňuje) nízkou nebo vysokou úroveň interpretace (uvážení, či volby). Toto kritérium tedy charakterizuje dosavadní instituci – jakou volnost při jednání (rozhodování) umožňuje. Pokud dosavadní instituce umožňují nízkou možnost interpretace (uvážení), bude pro usilující o institucionální změnu nákladné, aby se tyto dosavadní instituce měnily – budou tedy nákladné institucionální formy posun a přeměna. Naopak bude v takovém případě výhodné zavádět nové instituce – tedy institucionální formy náhrada a vrstvení. V tabulce 3 je potom, na základě výše uvedeného, zobrazeno, jaká forma institucionální změny odpovídá jednotlivým charakteristikám. Tabulka 3: Formy institucionální změny v závislosti na vnějším prostředí Charakteristika cílové instituce Nízká možnost
Vysoká možnost
interpretace
interpretace (uvážení)
(uvážení) Charakteristika kontextu
Silná veto pozice
vrstvení
posun
institucionálního vývoje
Silná veto pozice
náhrada
přeměna
Zdroj: Mahoney a Thelen (2010), vlastní překlad. 17
Je třeba konstatovat, že výše uvedená kritéria a jim přirazená forma institucionální změny neznamenají, že v situaci odpovídající daným kritériím se neuplatní jiný typ změny. Tabulku 3 je proto třeba chápat tak, že v dané situaci (podmínkách) je nejvíce pravděpodobná daná forma změny, může ale dojít i k jiné formě. Lze si kupř. představit situaci, že i když odpůrci institucionální změny budou mít silnou veto pozici, tlak na zrušení určité instituce bude natolik velký, že ačkoliv ti, kdo usilují o její zrušení, budou muset vynaložit velké náklady, nakonec dosáhnou jejího zrušení a nahrazení jinou institucí.32 Svou roli při kalkulaci nákladů a výnosů hrají ideje, přesvědčení a další faktory, které mohou vést k tomu, že určitá forma institucionální změny je prosazena, i když z hlediska zřejmých nákladů by se jevila jako vhodnější jiná forma. Svou roli sehrává omezená racionalita, nezapomínejme na skutečnost, že o institucionální změnu může usilovat řada osob, pro které je obvykle náročné se domluvit, i další faktory. Přes tyto výhrady je klasifikace uvedená v Mahoeny a Thelen (2010) užitečná, protože ukazuje, že institucionální změna může probíhat různými formami. Jinak řečeno, neexistuje jediná forma, kterou se instituce mění – těchto forem je více. Na konkrétních příkladech lze potom studovat, která forma se uplatnila33.
5
Závěr
Cílem textu bylo objasnit problematiku institucionální změny. Článek zdůrazňuje, že na problematiku evoluce institucí je nutno se rovněž dívat institucionálním pohledem, tj. že aktéři institucionální změny (v terminologii her hráči) porovnávají transakční, produkční a další náklady, které musí vynaložit v souvislosti s danou změnou, s užitky, které jim z dané změny plynou. V úvahu přitom berou minulý vývoj, skutečnost, že jakákoliv institucionální evoluce probíhá v již existujícím institucionálním prostředí. Jednotliví aktéři přitom disponují pouze omezenou racionalitou, která vychází z obecné struktury lidské mysli. Dané faktory mohou způsobit, že se institucionální změna nemusí vyplatit, v důsledku čehož mohou přetrvávat neefektivní instituce. Minulý institucionální vývoj a současný institucionální stav potom do určité míry determinují, jakým způsobem se odehraje eventuální institucionální změna. Zde článek přináší klasifikaci možných forem. 32
Daná výhrada platí pro formální i neformální instituce. Jako konkrétní příklad reformy neformálních institucí, které se podařilo (z velké části) nahradit lze uvést reformy uskutečněné v Turecko ve 20. letech 20. století Mustafou Kemalem Aatürkem. Podrobněji viz např. Klaus a Neumann (2010). 33 Zájemce zde odkazujeme na literaturu – např. na Falleti (2010) či Onoma (2010).
18
Seznam použité literatury ALCHIAN, Armen A 1950. „Uncertainty, Evolution and Economic Theory“. Journal of Political Economy. Vol. 58, No. 3, pp. 211–221. ANZENBACHER, Arno 2004. Úvod do filosofie. 2. vydání. Praha: Portál. BASTIAT, Frederic 1998. Co je vidět a co není vidět. Praha: Liberální institut. BECKER, Gary S. 1993. Human Capital: a theoretical and empirical analysis with special reference to education. 3rd edition. Chicago: The University of Chicago Press. BOETTKE, Peter 2011. Robustní politická ekonomie pro 21. století. Praha: Woltres Kluwer. BOWLES, Samuel; CHOI, Jung-Kyoo; HOPFENSITZ, Astrid 2003. „The co-evolution of individual behaviors and social institutions“. Journal of Theoretical Biology. Vol. 223, pp. 135–14. BRANNER, Stuart 2002. „Transaction Between Property Regimes“. Journal of Legal Studies. Vol. 31, No. June, pp. 358 – 370. BROUSSEAU, Eric; GLACHANT, Jean-Michel (editors) 2008) New Institutional Economics – a Guidebook. Cambridge (USA): Cambridge University Press. BUCHANAN, James 2002. Politika očima ekonoma. Praha: Liberální institut. BUCHANAN, James M.; TULLOCK, Gordon 1999. The Calculus of Consent: Logical Foundations of Constitutional Democracy. Indianapolis: Liberty Fund, Inc. COYLE, Diane 2010. The soulful science: what economists really do and why it matters. Princeton: Princeton University Press. DAHL, Robert 2001. O demokracii: průvodce pro občany. Praha: Portál. DAVIS, Ann 2008. „Endogenous Institutions and the Policy of Property: Comparing and Contrasting Douglass North and Karl Polanyi in the Case of Finance“. Journal of Economic Issue. Vol. 42, No. 4. DEMSETZ, Harold 1967. „Toward a Theory of Property rights“. American Economic Review. Vol. 57, No. 2, pp. 347-59. DOPFER, Kurt; POTTS, Jason 2008. The General Theory of Economic Evolution. Abingdon: Routlege. 19
EGGERTSSON, Thrainn 1990. Economic Behavior and Institutions. Cambridge: Cambridge University Press. FALLETI, Tulia G. 2010. „Infiltrating the State: the Evolution of Health Care Reforms in Brazil, 1964-1988“. In: MAHONEY, James; THELEN, Kathleen (editors). Explaining institutional change: ambiguity, agency, and power. Cambridge: Cambridge University Press. FURUBOTN, Erik G.; RICHTER, Rudolf 2005. Institutions and Economic Theory. 2nd Edition. Michigan: The University of Michigan Press. GERLOCH, Aleš 2009. Teorie práva. 5. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. GREIF, Avner 2004. Institutions: Theory and History. Cambridge (UK): Cambridge University Press. HAYEK, Friedrich A. 1945. „The Use of Knowledge in Society“. The American Economic Review. Vol. 35, No. 2, pp. 519-530. HAYEK, Friedrich A. 1994. Právo, zákonodárství a svoboda. 2. vydání. Praha: Academia. HEYWOOD, Andrew 2004. Politologie. Praha: Eurolex Bohemia. HOBBES, Thomas 1941. Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského. Praha: Melantrich. HODGSON, Geoffrey M. 2004. The Evolution of Institutional Economics: Agency, Structure and Darwinism in American Institutionalism. London: Routledge. HOLMAN, Robert a kol. 2005: Dějiny ekonomického myšlení. 3. vydání. Praha: C. H. Beck. HOLMAN, Robert 2007. Mikroekonomie: středně pokročilý kurs. 2. vydání. Praha: C.H. Beck. CHAVANCE, Bernard 2009. Institutional economics. London: Routledge. JONES, Terry; EREIRA, Alan 2008. Barbaři: neotřelý pohled na dějiny Římské říše. Praha: Mladá fronta. KANT, Immanuel 2001. Kritika čistého rozumu. Praha: OIKOYMENH. KIRZNER, Israel 1998. Jak fungují trhy. Praha: Megaprint. 20
KLAUS, Kreiser; NEUMANN, Christoph K. 2010. Dějiny Turecka. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny. KLVAČOVÁ, Eva a kol. 2006. Dobývání renty: teorie a praxe. Praha: Proffesional Publishing. KVASNIČKA, Michal 2008. Institucionální ekonomie. Working paper. Brno: Masarykova universita. LIPKA, David 2002. Demokracie – labutí píseň státu? In: BOAZ, David. Liberalismus v teorii a politice. Praha: Liberální institut. MAGNUSSON, Lars; OTTOSON, Jan (editors) 2009. The evolution of path dependence. Cheltenham: Edward Elgar. MAHONEY, James; THELEN, Kathleen 2010. „A Theory of Gradual Institutional Change“. In: MAHONEY, James; THELEN, Kathleen (editors). Explaining institutional change: ambiguity, agency, and power. Cambridge: Cambridge University Press. MISES, Ludwig 1990. Economic Calculation in the Socialist Commonwealth: a Treatise on Economics. Auburn, AL : Ludwig von Mises Institute. MISES, Ludwig 2006. Lidské jednání – pojednání o ekonomii. Praha: Liberální institut. MLČOCH, Lubomír 2005. Institucionální ekonomie. 2. vydání. Praha: Karolinum. NORTH, Douglass C. 1981. Structure and Change in Economic History. New York: NY Norton. NORTH, Douglass C. 1990. Institutions, Institutional Change and Economic Performance. Cambridge: Cambridge University Press. NORTH, Douglass C. 1991a. „Institutions“. Journal of Economic Perspective. Vol. 5, No. 1, pp. 97 – 112. NORTH, Douglass C. 1991b. „Towards a Theory of Institutional Change“. The Quarterly Review of Economics and Business. Vol. 31, No. 4; pp. 3-11. NORTH, Douglass C. 1994. „Economic Performance trough Time“, American Economic review ., Vol. 84, pp. 359-368. NORTH, Douglass C. 2003. „The Role of Institutions in Economic Development“. UNECE Discussion Paper Series“. No. 2, Vol. 2003 (October 2003).
21
NORTH, Douglass C. 2005a. Understanding the Process of Economic Change. New Jersey: Princeton University Press. NORTH, Douglass C. 2005b. „Institutions and Process of Economic Change“. Management International. Vol. 9, No. 3. NORTH, Douglass C.; WALLIS, John Joseph; WEINGAST, Barry R. 2009. „Violence and the Rise of Open-Access Orders“. Journal of Democracy. Vol. 20, No.1, pp. 55-68. O´BRIEN, David 1998. „Hayek, Friedrich Augustus von (1899-1992)“. In: NEWMAN, Peter (editor). The New Palgrave Dictionary of Economics and the Law, vol. 1. London: Maxmilian. ONOMA, Ato Kwanema (2010). „The Contradictory Potential of Institutions: the Rise and Decline of Land Documentation in Kenya“. In: MAHONEY, James; THELEN, Kathleen (editors). Explaining institutional change: ambiguity, agency, and power. Cambridge: Cambridge University Press. OTÁHAL, Tomáš 2008. „Teorie podnikatelského objevování“. Politická ekonomie. Vol. 56, No. 5, pp. 669 – 683. PAVLÍK, Ján 2004. F. A. Hayek a teorie spontánního řádu. Praha: Professional Publishing. PLATTEAU, Jean-Philippe 2008. „The Causes of Institutional Inefficiency: a Development Perspective“. In: BROUSSEAU, Eric; GLACHANT, Jean-Michel (editors). New Instittutional Economics – a Guidbook. Cambridge (USA): Cambridge University Press. RAWLS, John 1995. Teorie spravedlnosti. Praha, Victoria Publishing. ROUSSEAU, Jean Jacques 1949. O původu nerovnosti mezi lidmi. Praha: Svoboda. SHIRLEY, Mary M. 2008. „Institutions and Development“. In: MÉNARD. Claude, SHIRLEY, Mary M. (editors). Handbook of New Institutional Economics. Berlin: Springer. SCHOTTER, Andrew 1981. The Economic Theory of Social Institutions. Cambridge: Cambridge University Press. SCHREYÖGG, Georg; SYDOW, Jörg 2010. The Hidden Dynamics of Path Dependence: Institutions and Organizations. New York : Palgrave Macmillan.
22
SLAVÍK, Jan 2001. Umění zážitku, zážitek umění: teorie a praxe artefiletiky, 1. díl. Praha: Universita Karlova, Pedagogická fakulta. STEINMO, Sven 2001. „The New Institutionalism“. In: BARRY, Clark; FOWERAKER, Joe (editors.) The Encyclopedia of Democratic Thought. London: Routlege. STRECK, Wolfgang; THELEN Kathleen 2005. „Introduction: Institutional Change in Advanced Political Economy“. In: STRECK, Wolfgang; THELEN Kathleen (editors). Beyond Continuity: Institutional Change in Advanced Political Economy. Oxford: Oxford University Press. STRNAD, Jaroslav 2008. Dějiny Indie. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. ŠÍMA, Josef 2004. Ekonomie a právo. Praha: Liberální institut. THELEN, Kathleen 2009. „Institutional Change in Advanced Political Economy“. British Journal of Industrial Relations. Vol. 47, No. 3., pp. 471-498. VALENČÍK, Radim 2008. Teorie her a redistribuční systémy. Praha: VŠFS – Eupress. VALENČÍK, Radim; BUDÍNSKÝ, Petr 2009. „Teorie redistribučních systémů“. Politická ekonomie. Vol. 57, No 5. pp. 644-659. VALENČÍK, Radim; BUDINSKÝ Petr 2010. „What are the Causes of Disturbances of Moralityin Redistribution Systems.“ ACTA VŠFS. Vol., No, 2, pp, 140-162. VALENČÍK, Radim; WAWROSZ, Petr; BEDRETDINOV, Rafik 2007a. Mikroekonomie – bakalářský studijní obor. Praha: Vysoká škola finanční a správní. VALENČÍK, Radim; WAWROSZ, Petr; BEDRETDINOV, Rafik 2007b. Mikroekonomie – magisterský studijní obor. Praha: Vysoká škola finanční a správní. VALENČÍK, Radim; WAWROSZ, Petr 2010. „Teorie redistribučních systémů a analýza institucionálního prostředí“. In: KATOLICKÁ UNIVERSITA RUŽOMBEROK. Zborník prednášok z týždňa vedy a techniky Ružomberok 2. - 6. novembra 2009. Ružomberok: Katolická univerzita. VOIGT, Stefan 2008. Institucionální ekonomie. Praha: Alfa nakladatelství. WAWROSZ, Petr 2010. „Redistribuce a instituce aneb důležité vazby v ekonomice.“ Scientea et Societa. Vol. 6, No. 1, pp. 111-127. WAWROSZ, Petr 2011. „Dosahování a narušování institucionální rovnováhy v redistribučních systémech“. Politická ekonomie. Vol. 59, No. 4, pp. 526-546. 23
WAWROSZ, Petr 2012. Institucionální rovnováha v redistribučních systémech. Disertační práce. Praha: Vysoká škola ekonomická. WOOD, Wendey; QIUN, Jeffrey; KASHY, David 2002. „Habits in Everyday Life: Thought, Emotion, Action“. Journal of Personality and Social Psychology. Vol. 83, pp. 128197.
24
