Inovační strategie a úspěšná malá firma, případová studie Extrémní programování

Inovační strategie a úspěšná malá firma, případová studie – Extrémní programování Čestmír Halbich Anotace: Příspěvek se v úvodu zabývá Schumpeterovou teorií inovací. V další kapitole jsou uvedeny Schumpeterovy podněty pro inovační strategii firmy. Ve třetí části je diskutována perspektiva českých firem v současné etapě inovačního cyklu. Čtvrtá část zmiňuje možná praktická opatření podporující inovační strategii firmy. Na závěr je popsána případová studie transformace inovačního nápadu do komerčního úspěchu firmy. Klíčová slova : inovace, extrémní programování, inovační cyklus 1. Úvod Klasikem v oblasti teorie inovací je bezpochyby náš rodák, rakouský ekonom J.A.Schumpeter (1883 - 1950). Schumpeter byl jedním z prvých nemarxistických ekonomů, který postavil do centra své pozornosti ekonomickou dynamiku. S pojmy ekonomická statika a dynamika přišel již o něco dříve J. B. Clark. Clark povazoval statiku za normální stav ekonomiky v němž se všechny zákonitosti projevují v nejčistší podobě. Dynamika pro něj znamenala poruchy, výkyvy a odchylky od statického stavu. Schumpetera nezajímají na dynamice ani tak procesy, které vedou k pouhému kvantitativnímu narůstání, jako především kvalitativní změny v hospodářství, která nazývá inovacemi. Teprve inovace charakterizují hospodářský rozvoj na rozdíl od pouhého kvantitativního růstu. Inovace přinášejí do ekonomiky náhlé, nespojité změny, které jsou obvykle nepředvídatelné. Ani statiku Schumpeter nechápe jako klid a neměnnost. I bez existence inovací musí hospodářský život neustále proudit, statky se stále znovu vyrábějí, směňují a spotřebovávají, peníze obíhají atd. Schumpeterovská statika není strnulý stav, ale neustále probíhající tok hospodářského života, který však zůstává ve starých tradičních kolejích. Výrobky se vyrábějí a zase mizí a opět se znovu vyrábějí, avšak stále se vyrábějí tytéž výrobky a stejnými technologickými postupy za stejných ekonomických podmínek. Jde jen o cyklické opakování toho, co tu již bylo. Schumpeter proto tuto situaci nazývá kruhovým tokem. Rozlišení mezi opakováním stále stejných hospodářských procesů a mezi jejich vývojovými proměnami je výchozím tématem první Schumpeterovy knihy “Teorie hospodářského vývoje” (Theorie der Wirtschaftlichen Entwicklung, 1911, 1926). Národní hospodářství je uváděno do vývojového pohybu “novými kombinacemi” výrobních faktorů, jako je použití nových strojů, zavedení masové výroby, využití levnějších zdrojů surovin a výhodnějších obchodních cest, záměna dosavadního zboží levnějším, vstup na nové trhy a zavedení výroby zcela nových výrobků. V dalších Schumpeterových knihách psaných v USA (např. “Business Cycles”, 1939) nebo vydávaných v anglických překladech je uplatněn výraz “inovace” místo původní “nové kombinace”. Podobně, jako když rozlišuje mezi opakováním neměněných hospodářských procesů a mezi jejich vývojovým pohybem, rozlišuje Schumpeter také na jedné straně mezi obyčejnými výrobci a obchodníky a na druhé straně mezi “podnikateli” jako realizátory nových kombinací čili inovací. Funkcí podnikatelů je u Schumpetera

uvádění hospodářství do vývojového pohybu. Stimulem k inovacím je pro podnikatele mimořádný inovační zisk, u Schumpetera původně “podnikatelský zisk”, přesahující obvyklou hladinu nákladů včetně normálního zisku. Zde je nutno poznamenat, že Schumpeter ve své první knize považuje “normální” či průměrný zisk za součást nákladů v podobě odměny či prémie za riziko pro výrobce nebo obchodníka. Ziskem je u něj pouze “podnikatelský zisk” jako efekt z inovací 2. Schumpeterovy podněty pro chápání inovačních procesů uvnitř firmy Schumpeter studoval rozvoj ekonomiky z agregátních, statistických dat, která dokumentovala, že k vývoji dochází ve vlnách. Uvědomil si, ze jej nelze beze zbytku vysvětlit působením tržních sil a spekulativní činnosti investorů. Jednou z jeho nových myšlenek je pojem “technologické trajektorie”. K technologické změně může dojít jen tehdy, je-li (kromě tržních předpokladů) subjekt změny dostatečně připraven, tedy máli vyhovující kvalifikační základnu schopnou osvojit si nové poznatky. To neznamená jen formální vzdělání, ale i dostatečné praktické zkušenosti s aplikací novinek, a především pak pružnou organizační strukturu připravenou provést změny vedoucí k její vyšší efektivnosti, ukáže-li se, že ta stará klade novinkám překážky. Teprve potom se mohou projevit skryté možnosti nové technologie. To v souhrnu bývá označováno jako technologický potenciál inovační firmy. Historie přinesla řadu případů, které tuto tezi potvrdily. Pojem “technologická trajektorie” vystihuje dva podstatné rysy inovačního vývoje, a těmi jsou aplikační specifičnost (dráha vede “odněkud někam”) a kumulační charakter vývoje inovačních firem, tedy hromadění zkušenosti (dráha je spojitá). Těmito aspekty se zabývali Nelson a Winter, když zkoumali společné prvky rozvoje inovačních firem. Vycházeli přitom z behavioristické teorie firem a popřeli imperativ maximalizace zisku, jak jej, jako své zlaté tele, uctívá neoklasická ekonomika. V jejich pojetí inovační firma nehledá inovace ve všeobecném zásobníku vědomostí a znalostí, z nichž všechny jsou každému stejně dostupné. Naopak, sama se stává velmi specifickou entitou, shromažďující vlastní zkušenosti a rozšiřující je vlastní činností, často ovlivněnou náhodou a heuristikou. Schumpeterův žák Pavitt rozvíjí strategický úhel pohledu na inovaci a na organizační učení. Ukazuje, jak silně se promítá tento aspekt do rozhodování managementu. Uvádí, že lze snížit ty nejdůležitější nejistoty tím, že se zkoumá, jak může dosud akumulovaná zkušenost v užívání technologií usnadnit osvojení inovace, jakým směrem se z ní dále může rozvíjet nová strategie firmy. Dokonalá znalost minulého vývoje osvojování technologií je podmínkou úspěšného vyjednávání a hledání optimální varianty inovace. Svým způsobem polemizuje Pavitt s názorem, že technologická strategie bývá stanovena především v procesu politického jednání mezi profesními a organizačními seskupeními. Zkoumá dále faktory úspěšné inovace a definuje mezi nimi i silné vazby mezi horizontálně uspořádanými útvary firmy a podobně kvalitní propojení na externí partnery, a to jak k odběratelům výrobků či technologií, tak i ke zdrojům technické expertizy. A v první řadě pak potřebu manažera vybaveného příslušnými pravomocemi, odpovědného za inovační projekt, nejlépe s osobní zkušeností se všemi propojenými činnostmi. Z pohledu firmy se dále jeví jako rozhodující schopnost učit se - mimo jiné z vlastních chyb. Na nezmapovaném poli inovačních činností se totiž i nejlépe promyšlený záměr stává součástí metody pokusu a omylu. A samozřejmě jako mimořádně důležité se jeví i ovzduší příznivé pro učení. Další z Schumpeterových následovníků, Child, ukazuje na

to, že proces inovace se dnes stává multidisciplinární záležitostí s mnoha aktéry (technikové, finanční útvary, vlastníci, různé složky managementu), jejichž cíle se mohou výrazně lišit, a že tedy je třeba umět se vyrovnat s konflikty od přípravných fází projektu, přes zavádění inovace, zkušební provoz, až po rutinní provoz a jeho sledování a vyhodnocení. Nemá tedy smysl oddělovat od sebe technologický obsah projektu a politické (ve smyslu: strategické) rozhodování. V přípravě technickoorganizačních změn je třeba neustále sledovat více prvků: firemní zájmy, dosud osvojené technologie, očekávání managementu firmy i priority jejích zaměstnanců. Zdálo by se, že pokud už je jednou zvolen způsob řešení, výchozí bod, pak má trajektorie “přirozený” průběh, v podstatě je předurčena samotnými technickými zákonitostmi. Toto vnímání se však dostalo do rozporu se zkušenostmi při zavádění robotů, při dramatickém růstu výkonnosti výpočetní techniky a při její miniaturizaci, při aplikaci počítačů v projekčních, konstruktérských a řídících činnostech, zkrátka všude tam, kde se objevuje technologie, prostupující celým trhem. Zde do hry ale často vstupují institucionální bariéry a chybná manažerská rozhodnutí, plynoucí z nepochopení. Ukázalo se, že každá takováto vlna, vyvolaná průnikem nové technologie do více odlišných odvětví, vytváří nový rámec pro chápání možností vývoje v makroekonomickém měřítku. Nepochopení, o co jde, je fatální. U nás takové chybné rozhodnutí představoval odmítavý postoj komunistické strany a vlády k mikroelektronice z poloviny let osmdesátých, zdůvodněný “nedostatkem tradice”. Toto rozhodnutí, jehož důsledky se násobily uzavřeností ekonomiky RVHP, vedlo ke ztrátě pozic našeho strojírenství na světových trzích, tedy právě toho odvětví, na něž tehdejší decisní sféra spoléhala především. Dnes jsme v podobném klíčovém bodě, kdy dostupnost informací, technicky zprostředkovaná např. Internetem či mobilními telefony, zcela mění systém podnikání. Dosud si tuto výzvu u nás uvědomují jen informatikové, schopní domyslet nové možnosti technického vývoje. 3. Možnosti firmy v současné etapě inovačního cyklu Schumpeter není objevitelem hospodářských cyklů. Ve své výše citované knize však z různě dlouhých cyklů sestavil systém. Různě dlouhé vlny vytvářejí hierarchickou soustavu. Každá vlna jistého řádu je složena z uceleného počtu vln nižšího řádu jako jejich součet a spolu s jistým počtem vln svého řádu vytváří vlnu vyššího řádu. Kitchinova tříletá vlna není nejkratší. Ještě kratší vlny jsou vyvolány např. sezónními výkyvy. Schumpeterovo schéma soustavy hospodářských cyklů různého řádu (Business Cycles, str. 213) využívalo tři vlny (Kondratěvovu, Juglarovu a Kitchinovu). Jedna Kondratěvova vlna (v délce 54 let) se skládá ze dvou Wardwellových vln (doplnil Valenta 2001) a každá z nich ze tří Juglarových vln. Každá Juglarova vlna je složena ze tří Kitchinových vln. Kratší hospodářské cykly nejsou ve schématu uvedeny. Podíváme-li se do historie, český průmysl s výzkumnými aktivitami s ním spojenými měl významné postavení v prvních třech Kondratěvových vlnách. Uprostřed první vlny sem patří pokusy Josefa Božka s použitím stacionárního parního stroje k pohonu silničních dopravních prostředků a lodí. Na přechodu od první ke druhé K-vlně u nás působili průkopníci výstavby veřejných železnic, otec a syn Gerstnerovi. Nástup ke třetí vlně je spojen se jménem Františka Křižíka a s jeho výzkumnými a podnikatelskými aktivitami v elektrotechnice. Inovační a podnikatelské úsilí v ocelárenství, strojírenství, v automobilovém a leteckém průmyslu i v tradiční textilní výrobě v průběhu

devatenáctého a na počátku dvacátého století přeměnilo české země v průmyslovou základnu Rakousko-uherské monarchie a v období mezi dvěma světovými válkami vyneslo Československou republiku mezi dvacet nejvyspělejších zemí světa. Český průmysl v každé ze tří prvních Kondratěvových vln dodával na světové trhy výrobky spadající do "hlavních inovačních tahů", do "carriers" podle Schumpetera. Před začátkem čtvrté vlny profesor Svoboda sestrojil náš první samočinný počítač (SAPO) ještě v předtranzistorovém období a odešel do Kalifornie, kde se účastnil na zakládání Silikonového údolí. Inovační proces u nás sice pokračoval v oborech mimo hlavní elektronický tah (makromolekulární chemie, textilní stroje), avšak náš průmysl degradoval na dodavatele běžného zboží. Můžeme uvést některé příklady toho, že nové malé firmy byly úspěšné v posledních deseti letech při vstupu české ekonomiky do páté Kondratěvovy vlny. Tyto malé firmy působící v informačních technologiích a internetových aktivitách byly v několika případech velice úspěšně prodány s jejich inovačním přínosem zahraničním společnostem. Některé ze softwarových firem dosáhly světového prvenství, jako například Voicetronics Bohumín, která před časem získala zlatou medaili za software pro ovládání počítače hlasem na výstavě ve Švýcarsku. Jinou větví směřující k "tahounům" páté vlny je uplatnění mikrotechnologických komponent plnících pracovní (nikoli pouze regulační) funkce v klasických mechanismech. Prvním známým případem tohoto typu v našem průmyslu je uplatnění produktu Presstek od stejnojmenné firmy z USA jako součásti polygrafického stroje Dominant v a.s. Adamovské strojírny, poprvé na světě pro formát A2. Lze předpokládat, že podobná uplatnění tzv. MEMS v mechanismech pro výrobu, služby i domácnosti se budou s pokrokem mikrotechnologií šířit. Příklad a.s. Adamovské strojírny ukazuje, že nákup licencí na aplikaci mikrotechnologických komponent je jednou z účinných cest k inovačnímu pokroku na hlavním tahu páté vlny. Vlastní jádro páté Kondratěvovy vlny v podobě různých větví mikro- a nanotechnologií a jejich přeměny v nová odvětví výroby je bezprostředně praktickým vyústěním teoretické fyziky, chemie a biologie. Česká věda a průmysl nemohou z objektivních důvodů aspirovat na vstup do této oblasti na široké frontě. Mohou však, podobně jako se děje například v tvorbě softwaru, nalézat zatím nedotčené stopy a niky, do nichž by bylo možno rychle proniknout. Překážky, které tomu brání, spočívají především v izolovanosti mladých vědců od mladých podnikatelů, kteří by mohli být schopni rozpoznat praktickou užitečnost nových vědeckých poznatků a přitáhnout pozornost fondů rizikového kapitálu k investicím do nových na vědě založených podniků. Překonání bariéry mezi "mladou vědou" a "mladou podnikatelskou vrstvou" může více, než udělování grantů a státních podpor, napomoci rozvíjení neformálních vztahů mezi nimi. Obrazně řečeno, mladí podnikatelé by měli chodit na pivo do stejných hospod, jako mladí fyzici, chemici a biologové. Něco podobného se dělo v české společnosti před zhruba sto lety, když Křižík a další naši vědci a podnikatelé pomáhali rozjíždět třetí Kondratěvovu vlnu. A úspěch firmy jejímž produktem byly NetBeans prodané nakonec americkému softwarovému gigantu SUN ukazuje, že neformální prostředí akademických restaurací může inspirovat i v současnosti.

4. Praktická opatření podporující inovační strategii firmy Teorie rozvoje opřeného o inovace vzala na vědomí i vnitřní paradox tohoto pojetí: S aplikací vědy roste výrazně produktivita práce, takže je třeba stále méně lidí na to, aby uspokojilo stávající potřeby společnosti. Nová místa jsou vytvářena jen s těžkostmi, především ve sféře služeb, kde potřeby nejsou saturovány, a v průmyslu v nových, špičkových technologiích, vedoucích k novým produktům či postupům. Rostou problémy s menšinami, které jsou charakteristické nižší mírou vzdělanosti. Ekonom Samuelson objevil korelaci mezi prostředky investovanými do vědy a růstem HDP. Věda se tedy stává jedním z nejdůležitějších nástrojů rozvoje hospodářství (samozřejmě se ale pojem věda nezužuje jen na vědu základní, patří ale do ní v plné míře i věda aplikovaná). Současně ale je známo, že rizika investic do vědy jsou mimořádně vysoká - stejně tak jako výše potenciálních zisků - a že bez podpory státu by řada projektů nebyla pro soukromý kapitál vůbec dostupná. Stát se proto, pokud chce svého vědeckovýzkumného potenciálu využít k rozvoji hospodářství, angažuje několika způsoby: • spolufinancuje inovační projekty, vyhovující stanoveným kriteriím, a tím snižuje míru rizika pro soukromý kapitál, který je nositelem projektu (například 5. rámcový projekt EU, v němž EC přispívala obvykle 50% nákladů na vybrané vědeckovýzkumné projekty; zvláštní pozornost je pak věnována podpoře inovačních aktivit ve prospěch malých a středních podniků v programu CRAFT); • obvykle se vzdává svého podílu práv na vlastnictví výsledků vzniklých v těchto projektech (např. Bayh-Doleův zákon v USA, podle něhož plné právo na využívání duševního vlastnictví přechází na instituci, která je vytvořila, podobně byly formulovány i vzorové smlouvy pro účastníky projektů 5. rámcového programu EC); • stanoví daňový režim tak, aby zvýhodnil inovační činnosti a případně aktivity, které je podmiňují (například Austrálie dovoluje od základu daně odečíst 150% doložených nákladů na výzkum a vývoj); • vytváří a často i financuje z peněz daňových poplatníků některé služby na podporu rozvoje podnikání, zejména služby informační či poradenské, služby v oblasti transferu technologií ap. (např. britská poradenská agentura BusyLink pro začínající podnikatele, švédská webovská stránka www.SMElink.se, soustřeďující veškeré informace potřebné pro podnikatelské začátky, podpora rozvoje podnikatelské infrastruktury zemí EU v programu SPRINT, atp.); • hledá a ověřuje nové formy podpory konkrétních inovačních projektů (např. britský systém Teaching Company Scheme, v němž vláda doplácí polovinu platu čerstvým absolventům universit, realizujících konkrétní inovační projekt ve prospěch některé firmy; nebo finský systém financování začínajících podniků prostřednictvím fondů, jako je TEKES či SITRA). Zvláštní pozornost je věnována malým a středním podnikům, které se ukázaly být mnohem pružnější v přebírání výsledků vědy a výzkumu a jejich uplatnění v praxi. (každý průmyslový gigant byl kdysi malým podnikem) Tyto podniky mají často

mimořádně vysokou vzdělanostní úroveň, a jejich velikost umožňuje pružné rozhodování, zároveň ale jsou často příliš slabé na to, aby vstupovaly na nechráněné pole konkurenčního boje s projekty, které jsou schopny generovat zisk až po několika letech, jak to bývá obvyklé u většiny inovačních projektů. Jsou proto pro ně ustanoveny některé specifické programy podpory v oblasti inovací, jako např. program EC CRAFT (tj. třetí horizontální aktivita 5. rámcového programu EU). Jiným způsobem podpory je vybudování podnikatelských inkubátorů, které začínajícím podnikům umožňují začínat se sníženým nájemným a s poradenskou podporou, a organizují pro ně i sdílené (a tedy levnější) služby a soubor vzdělávacích programů. Často jsou v těsné spolupráci s finančními institucemi, které jsou si vědomé své nedostatečné schopnosti vyhodnotit míru rizika inovačních projektů z technické stránky, a využívají k tomu odborníků z vysokých škol nebo z praxe.Teorie akcentující úlohu inovačních procesů je obtížná, především tím, že je nemožné od sebe izolovat a kvantifikovat všechny vlivy, které se podílejí na jejich úspěchu či neúspěchu. Proto také neexistuje jediný a universálně platný model optimálního chování. Výzkumné práce se zaměřují obvykle jen na některé aspekty, na analýzu úspěšných příkladů, zejména z pohledu řízení politiky podpory vědy a výzkumu, na technologické trajektorie, čili způsoby budování konkurenční výhody podniku či společnosti v konkrétní oblasti. Některá zjištění mají universální platnost a nejsou dnes již zpochybňována. Například japonské ministerstvo průmyslu a obchodu definovalo dvě obecné základní příčiny krachu zavedeného podniku. Tou první je neochota podniku investovat dostatečně do vědy a výzkumu, protože se jeho vedení náklady zdají být spojeny s příliš velkým rizikem. Tou druhou je neschopnost podniku investovat do vědy a výzkumu dostatečné prostředky. Jinou zkušeností je poznání, že komerční úspěch vždy vyvěrá ze součinnosti skupiny firem (v angličtině tzv. "cluster"), které spolupracují i vzájemně si konkurují. Důležité je přitom dosažení jisté mezní koncentrace, od které se rozvíjí synergický jev. V této souvislosti se mluví o dosažení kritické masy. Na tomto principu je ostatně postavena idea technologických parků. Jedno je však mimo veškerou pochybnost: Schumpeterovy myšlenky jsou velmi inspirativní, a měli bychom jim věnovat větší pozornost. Jejich znalost, a zejména využití v praxi, se doslova vyplatí. Pokud by se hypotéza o schopnosti inovací v populaci (Valenta 2001) blížila skutečnosti, znamenalo by to, že v ČR je více než 100 tisíc lidí schopných k organizačním změnám, dalších téměř 30 tisíc schopných řešit úkoly, typické pro činnost technologů v odděleních přípravy výroby, dalších téměř 7 a půl tisíce směřujících k novým variantám, další téměř 2 tisíce schopných k řešení nových generací, přes 500 lidí se schopností uvažovat či řešit nové druhy a kolem 150 lidí vybavených tvořivostí směřující k novým rodům. 6. Závěr Na závěr je uveden příklad malé softwarové firmy, která nahradila své stávající technologie za jednu z moderních tzv. agilních technologií programování – Extrémní programování (XP), aby mohla úspěšně existovat na trhu. Jedná se o technologii, která vznikla v USA, a sama je inovací tvorby softwaru. Tato technologie byla tvůrčím způsobem aplikována ve firmě, bylo využito firemní kultury a tvůrčích schopností zaměstnanců firmy k dotvoření technologie XP na míru této firmě, což zajišťuje rychlejší a kvalitnější splnění požadavků zákazníků firmy. Proinovační prostředí malé

firmy s mladými vysoce kvalifikovanými zaměstnanci využívajícími progresivní technologie je zárukou dalšího rozvoje firmy. Řeší i netradiční požadavky zákazníků a takové požadavky, které by staršími technologiemi nešlo řešit vůbec, či jen podstatně pomaleji. Literatura: 1. Halbich, Čestmír: Nové technologie tvorby software: Případová studie – Extrémní programování, přednáška na Universitě Tampere, duben 2004, v rámci IMG SocratesErasmus 2004 v angličtině 2. Valenta, František: INOVACE, Od Schumpetera k nové ekonomice, První díl. Zkrácené znění pro zveřejnění na internetu pro bezplatné použití posluchači vysokých škol Ing. Čestmír Halbich, CSc. Katedra informačních technologií Provozně ekonomická fakulta Česká zemědělská univerzita v Praze Kamýcká 129 165 21 Praha 6 Suchdol [email protected]