Inovace sortimentu trvalek Studie o použití květin v trvalkových porostech

Inovace sortimentu trvalek Studie o použití květin v trvalkových porostech

Miroslav Malý a kolektiv

Zavádění inovací do výuky specializačního vzdělávání a vzdělávání pro udržitelný rozvoj registrační číslo: CZ.1.07/3.2.11/03.0066

Klíčová aktivita 04 Inovace sortimentu trvalek Studie o použití květin v trvalkových porostech

Miroslav Malý a kolektiv

Zavádění inovací do výuky specializačního vzdělávání a vzdělávání pro udržitelný rozvoj

Klíčová aktivita 04 Inovace sortimentu trvalek Studie o použití květin v trvalkových porostech

Vydala Česká zahradnická akademie Mělník, střední škola a vyšší odborná škola, příspěvková organizace Na Polabí 411, 276 01 Mělník [email protected], www.zas-me.cz v rámci projektu Zavádění inovací do výuky specializačního vzdělávání a vzdělávání pro udržitelný rozvoj CZ.1.07/3.2.11/03.0066

Sborník sestavil: Ing. Miroslav Malý

Kolektiv autorů: Ing. Miroslav Malý, Ing. Bohumil Bradna, Ing. Zdena Nikodémová, Ing. Ondřej Fous, Ing. Pavel Matiska, Ph.D., Ing. Miroslav Řehák, Ing. Martin Panchartek, Ing. Adam Baroš Fotografie na obálce: Ing. Zdena Nikodémová Fotografie v knize: Ing. Miroslav Malý, Ing. Bohumil Bradna, Ing. Zdena Nikodémová, Ing. Ondřej Fous, Ing. Pavel Matiska, Ph.D., Ing. Martin Panchartek, Ing. Adam Baroš, Ing. Helena Součková

Vydání první, Mělník 2014 Počet stran 100 Vytiskla Tiskárna K + H Jiří Hulička Mělník

Tato publikace je spolufinancována Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

ISBN 978-80-87610-18-3

Obsah 1.

Úvod ............................................................................................................................................... 7

2.

Květnaté louky na zahradě a v krajině ............................................................................................ 8

3.

4.

5.

2.1.

Co je květnatá louka? .............................................................................................................. 8

2.2

Základní principy pro založení květnaté louky ze semen přírodních rostlin........................... 9

2.3

Výběr vhodné louky ............................................................................................................. 12

2.4

Druhy luk.............................................................................................................................. 14

Stínomilné a záhonové trvalky ..................................................................................................... 18 3.1

Podrosty................................................................................................................................. 22

3.2

Významné rody podrostových trvalek.................................................................................. 24

Sortiment záhonových trvalek a postup tvorby trvalkového záhonu............................................. 31 4.1

Využití trvalek....................................................................................................................... 33

4.2

Výsadba trvalek..................................................................................................................... 34

4.3

Ošetřování trvalek ................................................................................................................. 34

4.4

Trvalkové záhony a postup jejich tvorby .............................................................................. 34

Vodní a vlhkomilné trvalky........................................................................................................... 42 5.1

Funkce vodních a mokřadních rostlin ve vodním prvku ....................................................... 42

5.1.1

Estetická stránka............................................................................................................ 42

5.1.2

Odčerpávání živin z vody.............................................................................................. 42

5.1.3

Zpevnění břehů respektive krycího materiálu ............................................................... 42

5.1.4

Provzdušňování substrátu, kyslíkový režim .................................................................. 42

5.1.5

Prostředí pro bakterie a plankton................................................................................... 43

5.1.6

Vývoj hmyzu ................................................................................................................. 43

5.1.7

Výměna plynů mezi vodou a okolním prostředím v zimě............................................. 43

5.1.8

Kulisa, odclonění........................................................................................................... 43

5.1.9

Alopatická účinnost některých druhů............................................................................ 44

5.2

Rozdělení rostlin dle trofie a z toho vyplývající náročnosti na živiny .................................. 44

5.3

Použití problematických druhů ............................................................................................. 44

5.4

Výsadba................................................................................................................................. 45

5.5 6.

Standardy pro plánování, stavbu a provoz koupacích jezírek a biobazénů ................................... 49 6.1

Oblast uplatnění..................................................................................................................... 49

6.2

Definice koupacího jezírka, biobazénu ................................................................................. 49

6.3

Pojmy: ................................................................................................................................... 50

6.4

Princip udržení kvality vody v koupacím jezírku – faktory čištění vody:............................. 51

6.5

Koupací jezírka a biobazény - rozdělení podle typů ............................................................. 52

6.5.1

Doporučený poměr ploch .............................................................................................. 53

6.5.2

Typ I PŘÍRODNÍ KOUPACÍ JEZÍRKO Odpovídá stojaté vodě................................. 53

6.5.3

Typ II KOUPACÍ JEZÍRKO S ODSÁVÁNÍM HLADINY ........................................ 53

6.5.4

Typ III

6.5.5

Typ IV BIOBAZÉN S BIOFILTREM ......................................................................... 54

6.5.6

Typ V BIOBAZÉN ...................................................................................................... 55

6.6

7.

Průběh vegetace a údržba ...................................................................................................... 47

KOUPACÍ JEZÍRKO S POMALÝM MINERALIZAČNÍM FILTREM.. 54

Požadavky na plánování, realizaci a údržbu koupacích jezírek a biobazénů ........................ 55

6.6.1

Požadavky na všechny objekty...................................................................................... 55

6.6.2

Požadavky na projekt .................................................................................................... 59

6.6.3

Doporučené kvalitativní ukazatele ................................................................................ 59

6.6.4

Speciální požadavky na TYP I, II, a III - Koupací jezírka ............................................ 60

6.6.5

Speciální požadavky na TYP IV a V - Biobazén .......................................................... 63

6.6.6

Péče o koupací jezírka a biobazény............................................................................... 65

6.7

Rekonstrukce koupacích jezírek a biobazénů........................................................................ 66

6.8

Shrnutí ................................................................................................................................... 67

Smíšené trvalkové výsadby – možnosti a zkušenosti.................................................................... 71 7.1 7.1.1 7.2

Základní filozofie .................................................................................................................. 71 Porovnání mezi klasickým perenovým rabatem a smíšenými záhony. ........................ 72 Návrh..................................................................................................................................... 72

7.2.1

Výběr rostlin - trvalek, cibulovin, dvouletek................................................................. 72

7.2.2

Kompoziční a estetické možnosti.................................................................................. 73

7.2.3

Tvorba vlastní směsi...................................................................................................... 73

7.2.4 7.3

Příprava stanoviště ................................................................................................................ 74

7.4

Výsadba................................................................................................................................. 74

7.4.1

Mulčování...................................................................................................................... 74

7.4.2

Poznatky ze zakládání ................................................................................................... 75

7.4.3

Ekonomika založení ...................................................................................................... 75

7.4.4

Výzkum spokojenosti pozorovatelů .............................................................................. 75

7.5

Údržba ................................................................................................................................... 75

7.5.1

Zahradnické pracovní operace v záhonech.................................................................... 75

7.5.2

Technické operace......................................................................................................... 76

7.5.3

Největší problémy: ........................................................................................................ 76

7.6 8.

Limity záhonů................................................................................................................ 74

Rozvoj záhonů....................................................................................................................... 76

Inovace sortimentu trvalek ve školních sbírkách ČZA Mělník..................................................... 81

9. Závěr.................................................................................................................................................. 98

1.

Úvod

Trvalky jsou velmi různorodou skupinou rostlin. V zahradnické praxi lze vytipovat několik základních pohledů na jejich používání. Jednak jako klasické záhonové rostliny, jimiž se osazují záhony pravidelné, rabatové, nebo na rostliny, jež v zahradní a krajinné tvorbě mají možnost obsazovat velmi rozdílná stanoviště a tím vytvářet přirozené scenérie v přírodně krajinářských parcích. Studie o používání trvalek vznikla na základě seminářů konaných v projektu „Zavádění inovací do výuky specializačního vzdělávání a vzdělávání pro udržitelný rozvoj CZ.1.07/3.2.11./03.0066“ na České zahradnické akademie Mělník. Text pochází z příspěvků z jednotlivých seminářů, které sestavil a upravil garant aktivity projektu Ing. Miroslav Malý.

7

2.

Květnaté louky na zahradě a v krajině

Ing. Bohumil Bradna, Ing. Zdena Nikodémová

2.1. Co je květnatá louka? Květnatá louka je společenství rostlin původní území střední Evropy s velkou druhovou rozmanitostí. Louky provázejí lidi už po mnoho tisíc let, ale nebylo běžné je zakládat z cíleného výsevu semen. Luční porosty se v souvislosti s lidmi tvořily a udržovaly sečí i pastvou a byly ve starších dobách zdrojem píce pro zvířata. Louky byly tedy na začátku získávání potravin a energie z domácích zvířat. Vzhledem k náročnosti jejich údržby měly louky v extenzivním hospodářství velký význam. Louky jsou v přírodním prostředí původní jen v extrémních polohách, kde nemohu růst dřeviny. Vývoj rostlinných společenství u nás směřuje ke konečnému, klimaxovému stádiu, kterým je les. Proto, pokud nemá louka přejít do křovinatého stádia nebo lesíku, je nutné ji sekat a sklízet. Je to energie, kterou musíme vynaložit proti přirozenému vývoji do stádia lesa. Doba se mění a květnaté louky vstupují do povědomí zahradní a krajinné architektury. Stávají se jednou z možností osetí velkých i malých ploch, kde vytvářejí přírodní harmonii a rozmanitost. Rozkvetlá louka je jedním z nejkrásnějších rostlinných společenství české krajiny. Zastoupení většího počtu druhů rostlin je předpokladem pro stabilitu společenství a vytváří vhodné životní podmínky pro celou řadu organismů. Zapěstované louky jsou významným stabilizačním prvkem krajiny. Dokáží se velmi dobře vypořádat s výkyvy našeho rozmarného počasí za současné minimální údržby. Protože jsou louky na většině území České republiky vytvořeny v důsledku lidské činnosti, můžeme je považovat za specifický druh zemědělské polykultury. Za soulad mezi lidmi a přírodou. Luční „divoké“ rostliny Přírodní rostliny jsou z našeho lidského hlediska jako divoká zvířata. V angličtině jsou nazývány výstižným výrazem „wild plants“, divoké rostliny. Chovají se tak, aby přežily a zároveň nechaly přežít další. To však pokaždé nevyhovuje našim lidským potřebám. Zásadní vlastností pro přežití a šíření rostlin v přírodě je způsob jak se budou chovat jejich semena, nositelé života druhu. Pokud má mít rostlinný druh šanci přežít, je třeba, aby se uchovala jeho semena a vyklíčila v tu nejlepší dobu. Tato vlastnost nám lidem není moc milá. Semena přírodních rostlin neklíčí najednou. Kdyby vyklíčila všechna semena současně a všechny malé rostlinky zahynuly, rostlina jako druh by rychle ze stanoviště zmizela. 8

Nešlechtěné rostliny jsou jako divoká zvířata, která se trochu ochočila. Vyhovuje jim odstraňování konkurence dřevin sečí, ale to neznamená, že se každému druhu rostliny bude dařit na každém stanovišti. V přírodním koloběhu má každý své místo. Tak i „divoké rostliny“ rostou samy, ale na místech, která vyhovují danému druhu. Snažme se to respektovat při výběru luk. Vývoj květnaté louky po zasetí – osobitost přírodních rostlin Vzcházivost je dána klíčivostí, ale můžeme ji ovlivnit i podmínkami, které vytvoříme pro zasetí semen do půdy. Samozřejmě se zvyšuje s kvalitním zasetím, především se správnou hloubkou uložení v půdě pod povrchem, s pevným lůžkem pro semeno. Před setím kypříme jen mělce, na hloubku uložení semen, aby spodní vláha vzlínala k semenům nekypřenou půdou a načechraná vrstva půdy nad semeny vláhu nepropouštěla dále k povrchu. Hlavním předpokladem dobrého vzcházení je dostatek přirozené vláhy. Semena většiny druhů lučních rostlin vyčkávají se svým naklíčením, až budou vědět, že přijde období dešťů. Dokonce je někdy ke klíčení nevyprovokujeme ani umělou zálivkou. Proto zalévání zaseté louky není příliš účinné, někdy je spíše ke škodě, neboť se semena mohou vyplavit. Pokud tedy zaléváme, je třeba soustavného jemného mlžení. Vzcházení osiva směsi květnaté louky probíhá postupně. První jsou jeteloviny a trávy, brzy po nich např. kopretiny, silenky, hvozdíky, jitrocel atd. Daleko později a nepravidelně ostatní druhy – většina pryskyřníkovitých, hluchavkovitých, zvonků, violek atd.

2.2 Základní principy pro založení květnaté louky ze semen přírodních rostlin 1. Semena přírodních rostlin nepřiséváme do založeného trávníku. Protože osivo přírodních rostlin vzchází postupně během celého roku po zasetí. Mladé rostlinky jsou zpočátku drobné a v konkurenci rychle rostoucích trav hynou. 2. Osiva květnatých luk nemícháme s běžným travním a jetelotravním osivem. Protože důvod je stejný jako v předchozím bodě. Kulturní trávy a jeteloviny jsou vyšlechtěny na rychlé vzejití a rychlý počáteční růst. Rychle obsadí prostor a pomalu rostoucí luční rostliny potlačí. Ve výsledném porostu by převládaly trávy s malou příměsí lučních květin. 3. Půdu pro louku připravíme jako pro trávník, nehnojíme a nepoužíváme herbicidy. Příprava půdy na malé ploše – vlastní silou. Zrytou půdu uhrabeme a urovnáme železnými hráběmi. Případně rozbijeme nerozpadlé hroudy země. V zájmu dalšího snadného sekání je vhodné vysbírat větší kameny nebo nerozložené drny. Příprava půdy na větší ploše – mechanizací. Zoranou nebo zrotavátorovanou půdu urovnáme a připravíme na co nejmělčí hloubku setí. Hnojení, zvláště dusíkatými hnojivy, neprovádíme. Na hnojení nejprve reagují zrychleným a mohutnějším růstem trávy a potlačí květnaté druhy. Luční rostliny dovedou velmi dobře využít živiny dostupné v půdě. Také je žádoucí, aby přírodní podmínky stanoviště od začátku formovaly 9

společenství rostlin odpovídající danému místu, což v následujících letech zaručí stabilitu porostu. Použití herbicidů v druhově bohatém porostu, jako je louka, nepřipadá v úvahu. 4. Počet semen v 1 g a potřebné množství semen pro založení louky. U lučních rostlin kolísá počet semen v 1gramu od 100 tis. (zvonky, zeměžluč) až po 20-25 kusů (vikve, řepík, krvavec menší). Obvyklá hodnota je kolem 10.000 až 1.000 semen v 1 gramu. V dospělosti se však na 1m2 vejde většinou jen několik desítek rostlin. Výsevek činí pro ruční setí 1,5–2 gramy na 1m2 Toto množství je do ruky nezvykle malé, proto existuje několik jednoduchých zlepšení. Vlastní setí provádíme většinou mezi třemi prsty (placem, ukazováčkem a prostředníčkem), jako bychom spíše kořenili, než vysévali. Aby osivo vystačilo na celou plochu je vhodné si pozemek rozdělit na několik menších částí. Na stejný počet částí si rozdělíme i osivo. Pokud nám přece jen bude množství semen stále připadat malé, můžeme naředit semena drobnými suchými pilinami, suchým pískem, krupicí nebo strouhankou. Vysetá semena mělce zahrabeme lehčími hráběmi ze dřeva nebo z umělé hmoty. Pro drobná semena je důležité zůstat u povrchu půdy. V sušších obdobích a na exponovaných místech je vhodné povrch půdy lehce utužit například válcem nebo opatrným pošlapáním. Výsevek secím strojem postačí 1g na m2. Pro osévání větších ploch je vhodné použít secí stroj. Obvykle jsou nejdostupnější zemědělské sečky. Je možné použít sečky různého data výroby. Úspěšně lze založit louku s dobře seřízenou sečkou za koňský potah nebo nejmodernější, pneumatickou. Důležité je nastavit výsevek na 10 kg osiva na 1ha. A stejně důležité je nastavení hloubky výsevu 0,5 - 1 cm. Pro optimální rozprostření semen na plochu je vhodný výsev „na široko“ nebo co do nejhustších řádků. Další možností jsou specializované sečky na zakládání trávníků. Porost založený dobře seřízenou sečkou bývá od prvních let vyrovnanější. 5. Termín výsevu: po celý rok, nejvhodnější je jaro a podzim. Semena lučních rostlin v přírodě vypadávají na zem téměř během celého roku. Nejčastějším impulzem ke vzcházení je vláha. Ta se nejčastěji vyskytuje na jaře a na podzim. Jarní výsevy jsou vhodnější ve vlhčích oblastech a na těžší půdě. Jarní období pro výsev začíná obvykle během dubna, kdy se dá s půdou pracovat. Končí během června, kdy by mohly přijít Medardovské deště. Podzimní výsevy upřednostníme v sušších oblastech, na lehké písčité půdě. Podzimní výsevy směřujeme co nejvíce do pozdního podzimu. Semena lučních rostlin budou převážně klíčit až v následujícím roce na jaře, ze zimní vláhy. Časné podzimní výsevy nedoporučujeme, neboť podpoří hlavně růst plevelů, které je pak před zimou obtížné posekat. Semena přírodních rostlin pří kontaktu s půdou většinou hned neklíčí a čekají na určité impulzy z vnějšího prostředí, aby začala vzcházet. Luční osivo se proto po výsevu do půdy nezkazí, ale počká si na svou dobu. 6.

První rok po výsevu rostou hlavně kořínky lučních rostlin a nad zemí plevel. Sekáme

při výšce porostu asi 20 cm nad zemí.

10

Plevel tvoří nejčastěji jednoleté rostliny s rychlým vývojem. Jejich semena jsou obsažena v každé půdě a čekají, až se s půdou hne a otevře se volný prostor. Tyto rostliny jsou v přírodním koloběhu předchůdci louky a svým způsobem ji pomáhají zapěstovat. Kořeny jednoletých plevelů jsou většinou drobnější. Mezi rychle vyrostlými stonky zůstává dostatek místa pro klíčení lučních semen v příhodném vlhčím prostředí. Vyklíčené rostlinky však ke svému vývoji potřebují světlo, které v houstnoucím porostu ubývá. Proto když dosáhne „plevelný porost“ výšky asi 20 cm, anebo je příliš hustý, posekéme jej na vyšší strniště (asi 5 cm nad zemí). Posekanou hmotu odstraníme. Vyklíčeným rostlinkám se tak dostane světla a mohou úspěšně růst a mohutnět. Po nějakém čase, v závislosti od množství srážek, „plevelný porost“ opět částečně obrazí a je vhodné jej znovu posekat. Další možností je udržovat v 1. roce výsevu „zelené strniště“ ve výšce nad 5 cm. Potom se seče přibližně jedenkrát za měsíc. Rychlé druhy brzy narostou do větších rozměrů, obsadí prostor, který pak už není k dispozici pro ty pomalejší. Do směsí se proto musí zařazovat jen v omezené míře, nebo vůbec ne. Patří sem především trávy šlechtěné na píci. Rychlé jsou také jeteloviny, řebříček, jitrocel kopinatý, částečně i kopretina. Z jarních výsevů tyto druhy často stihnou na podzim téhož roku poprvé vykvést. 7.

Louku sekáme přibližně 5 cm nad povrchem půdy.

Na menších plochách běžnými typy travních sekaček nebo kosou. Na větších plochách používáme běžnou žací zemědělskou techniku a běžné technologie sušení sena. Luční porost je též vhodný na senáže nebo na přímou sklizeň pro zelené krmení. 8.

Druhý rok po výsevu louka kvete – sekáme 2-3 krát ročně pro zahuštění porostu.

Jednoleté rostliny („plevele“) během podzimu a zimy zaschly. Mladé luční rostlinky mají dobře vyvinuté kořínky a velmi brzy z jara jim začínají růst listy a obsadí si tak svůj prostor na slunci. V zastínění lučních rostlin již nové jednoleté plevele nevyrostou a během května až června louka poprvé zakvete. Mladé luční rostliny nejsou zatím příliš rozvětvené a mohutné. Aby zesílily druhy s pomalejším počátečním vývojem, posekáme louku poprvé už na konci květu kopretin. Podruhé zhruba na přelomu července a srpna. Je-li velmi suché léto, můžeme letní seč vynechat. Poslední seč by měla být na podzim během září. 9.

V dalších letech sekáme louku 1-3 krát ročně.

Do jisté míry platí, že čím častěji louky sekáme, tím je druhové složení pestřejší. Výjimkou jsou extrémně suchá místa a suché léto, kdy je nebezpečí zaschnutí porostu. 10. Tvarování květnatých luk Od druhého roku pěstování květnaté louky vytvoří na zahradě nebo v parku velmi originální a nápadný porost. Tím se louky stávají zajímavým prvkem zahradní architektury s možností další osobité tvorby. Louky lze formovat jednak v době výsevu, kdy vyséváme vedle sebe různé druhy luk podle našeho záměru.

11

Zapěstované louky lze formovat pomocí různé doby a výšky seče. a)

Různá doba seče. Umožňuje vytvořit vedle sebe louky v různém stádium kvetení a zajímavě tak rozčlenit plochu.

b)

Rozdílná výška sekání

Častým a nízkým (ne méně než 4 cm nad zemí) sečením udržujeme nízký porost vedle vysokého. Takto je vhodné vytvářet cestičky přes louku. Působivé jsou pak i ornamenty, vytvořené kontrastem vysokého a nízkého porostu, především když je můžete sledovat z nadhledu. 11. Sekání „Motýlí louky“ Pokud chcete loukou vyjít vstříc jejím obyvatelům, musíme respektovat následné rady: •

Sekat jednou do roka

•

V době vegetace nikdy neposekat plochu celou jednorázově. Sekat v pruzích nebo ponechat neposekané ostrůvky, ale vždy tak, aby podíl neposekané části činil 1/3, a ještě lépe 1/2 celkové plochy.

•

Sečení na výšku strniště alespoň 5 cm zvyšuje šanci na přežití hmyzu obecně a urychluje obnovu porostu. Louku sečeme přednostně kosou, je to nejšetrnější. Náhradním způsobem sečení může být tradiční žací lišta nebo bubnová sekačka. Nevhodné jsou rotační sekačky se sběrem do zásobních košů nebo dokonce s mulčováním. Mulčování navíc nevhodně zvyšuje stavy živin v půdě a podporuje trávy na úkor květnatých druhů.

•

Veškerou posekanou hmotu je nutné po usušení z pozemku odstranit. Motýlí louka může vzniknout vhodně šetrným hospodařením mnoha místech, v malé zahrádce nebo na velké ploše. Ve volné krajině se například nabízí možnost vrátit zpět do koloběhu přírody část plochy okolo silnic. A u chalupy nebo u obytného domku vytvořit ostrůvek přírodní harmonie, domov pro mnoho milých „sousedů“. Hmotu na posečené motýlí louce raději usušíme a pak teprve shrabeme a odstraníme, aby hmyz měl čas se přemístit.

2.3

Výběr vhodné louky

Zakládání luk se týká dvou základních typů stanovišť: plochy v lidských sídlech a plochy ve volné krajině. Pro výběr vhodné louky poblíž lidských sídel bude převažovat hledisko estetické, zatímco pro louky do volné krajiny se budeme snažit brát v úvahu širší souvislosti okolní krajiny. Naše rozhodování však v obou případech bude spojovat snaha udělat něco pro přírodu a také ji respektovat. Výběr vhodné louky budeme proto řídit podle následujících kritérií. Přírodní podmínky daného stanoviště: •

Vláhové poměry (půda vlhká, střední, suchá, střídavá vlhkost, průběh srážek během roku, výška hladiny spodní vody apod.)

•

Půda (druh půdy, půdotvorný substrát, skeletovitost, půdní typ atd.)

•

Nebezpečí eroze (dáno především sklonem a délkou svahu, druhem půdy průběhem srážek)

12

Předpokládaný způsob hospodaření na louce a zamýšlený cíl: •

Nároky na sešlap a jinou mechanickou zátěž.

•

Estetické hledisko – upřednostněny jsou barevně kvetoucí, nápadné druhy, případně jen určité barvy květů nebo olistění, dlouhokvetoucí druhy, nízké druhy apod.

•

Cílem louky je jen obohacení krajiny a zároveň specifické cíle, jako např. motýlí louka, sečení či nesečení porostu, mulčování porostu, kompostování hmoty, apod.

•

Cílem louky je obohacení krajiny a zároveň se počítá se zemědělským využitím.

•

Pouze zemědělské využití – na seno, senáž, zelené krmení, pastvu, pro jaká hospodářská zvířata, upřednostnit kvalitu a pestrost luční hmoty nebo výnos, ekonomická hlediska apod. Základní druhy luk jsou v době kvetení pestrobarevné. Množstevní zastoupení jednotlivých druhů rostlin se sice liší podle stanoviště, ale většinou jejich květy mají různé barvy. Pokud chceme využít květnaté louky k originální zahradní tvorbě, můžeme využít nabídky jednobarevně laděných luk. Zde je nutné podotknout, že květiny pro tyto louky nejsou vybírány pouze v určité barvě, ale v mnoha druzích. Proto výsledný porost nebude zcela monokulturně jednobarevný a zachová si přirozenou pestrost odstínu dané barvy. Do jedné barvy květu laděné louky si stále zachovávají přednosti tradičních zahradních luk – nenáročnost na údržbu a dobrou přizpůsobivost místu výsevu.

Nářadí a stroje k údržbě louky Klasickým náčiním je kosa. Dobře vyklepaná a nabroušená v rukou zkušeného sekáče nebyla asi zatím překonána. Na malé zahrádce postačí srp. Oba tyto tradiční nástroje jsou značně náročné na přípravu k sekání a údržbu. Samotné sekání je pak otázkou cviku a citu. V dnešní době je již obtížné se tomuto umění od někoho naučit.

Proto nejdostupnější jsou travní sekačky. Lze je s úspěchem použít

k zapěstování a sečení květnatých luk. Jen je třeba si dát pozor na některé technické parametry. Vlastnosti travní sekačky Sekáme nejméně 5 cm nad povrchem půdy, protože většina lučních květin tvoři své pupeny a rozvětvení nad povrchem půdy a velmi nízká seč by je poškodila. V případě velkých pozemků bude vhodné využít dostupnou zemědělskou mechanizaci. Má-li však louka zůstat květnatou oázou v krajině, je nutné provádět sečení šetrně. Dnešní sekačky tažené silnými traktory mají široký záběr a jezdí rychle. V době obvyklé první seče během června se v lučním porostu schovávají mláďata ptáků a zvířat. Proto je vhodné nechat část louky neposekanou, a seč dokončit až koncem července. Rovněž je velmi žádoucí jezdit pomalu, případně procházet sekanou plochu a vyplašit zvířata nebo místo s mládětem či hnízdem neposekat. Mláďata většinou sama před traktorem neutečou. Jejich instinkty jim velí přitisknout se k zemi a znehybnět. Jenže při střetu s technikou jim toto chování život nezachrání. Základní zásady jsou obdobné jako pro malé sekačky. Jen zde sečeme na vyšší strniště.

13

Mulčování louky Spočívá v posekání a rozdrcení a odhození hmoty zpět do porostu. Pro údržbu květnaté louky není tento způsob většinou vhodný. Při zakládání louky posečená a nastlaná hmota brání dalšímu vzcházení a ujímání drobných rostlinek. Vždy je také nutné si uvědomit, že posekaná hmota obsahuje živiny, které se vyplaví do půdy. Proto jej můžeme doporučit jen na chudších půdách a u mladého porostu s malým objemem hmoty. Vyloženě nevhodné je mulčování mohutně narostlé louky.

2.4

Druhy luk

Základní druhy luk jsou v době kvetení pestrobarevné. Množstevní zastoupení jednotlivých druhů rostlin se sice liší podle stanoviště, ale většinou jejich květy mají různé barvy. Pokud chceme využít květnaté louky k originální zahradní tvorbě, můžeme využít nabídky jednobarevně laděných luk. Zde je nutné podotknout, že květiny pro tyto louky jsou vybírány v určité barvě, ale v mnoha druzích. Proto výsledný porost nebude zcela monokulturně jednobarevný a zachová si přirozenou pestrost odstínu dané barvy. Do jedné barvy květu laděné louky si zachovávají přednosti tradičních zahradních luk – nenáročnost na údržbu a dobrou přizpůsobivost místu výsevu. Zahradní a parkové louky Tradici má základní pětice zahradních květnatých luk (Česká květnice, Horská louka, Kopretinová louka, Suchá stráňka, Zámecká louka). Všechny jsou nenáročné na péči a zároveň krásné pestrostí barev a tvarů. Svým vzhledem připomínají louky ve volné krajině. Na zahradě se navíc nabízí možnost louky tvarovat. Střešní zahrada Samostatnou kapitolou zahradní tvorby jsou extrémní podmínky střešních zahrad. Rostliny jsou zde vystaveny výkyvům počasí v zesílené podobě a z velké části jejich osud záleží na pravidelné lidské péči a kvalitě vytvořeného prostředí. V přírodě jsou střešním zahradám nejpodobnější skály, skalní stepi a silně výsušná stanoviště. Ale i zde jsou rostliny vždy spojeny se zemí a jejích kořeny pronikají hluboko do půdy nebo do skalních štěrbin a mohou tímto způsobem čerpat alespoň malé množství vody. Druhy pro střešní zahrady se tedy vybírají na takovýchto extrémních stanovištích. Krajinné louky Krajinářské louky jsou určeny především k osevu větších ploch v krajině. Důležité při zakládání těchto luk je vytvoření přírodě blízkého porostu, který bude navazovat na své okolí. Tak se nově založená louka stane stabilizačním prvkem krajiny a vytvoří podmínky pro život mnoha organismů. Významným hlediskem při sestavování lučního osiva je také způsob hospodaření na louce. Pokud má mít louka čistě význam krajinného prvku bez pícního využití, je žádoucí co největší druhová rozmanitost rostlin v rámci podmínek dané lokality. Květnatá louka bude stabilní a bude domovem mnoha organismů. S ohledem na živočichy by v dalších letech po výsevu bylo vhodné květnatou louku nesekat naráz, ale postupně, aby se mohl vyvinout hmyz, vyhnízdit ptáci a zvířata odchovat mláďata. Přes zimu je vhodné nechat vždy část louky neposekanou a další rok tyto nesekané 14

části obměnit, aby nedošlo k potlačení louky a její druhové pestrosti. Trvale nesekaná louka postupně přijímá křoviny a náletové stromy a přechází do stádia křovin a po delší době k stádiu lesa. Když má louka být i pastvou pro domácí zvířata nebo zdrojem sena, je vhodné zohlednit rostliny pro zvířata chutné a vzrůstnější. Protože požadavky na hospodářské louky jsou také vyšší výnos hmoty a odolnost k sešlapu, zařazujeme do osiv vyšší procenta trav a jetelovin. Pícní louky lze pást od druhého roku po založení. Nejlepší je druhý rok pastevní louku posekat a vyčkat do třetího roku, kdy je luční drn dobře vyvinutý a únosný. V zájmu zachování kvality pastvy je třeba pastevní louku jedenkrát do roka posekat. Z další péče o louku můžeme doporučit smykování a vláčení starších porostů na jaře před vegetací a po skončení pastvy. Hnojení luk statkovými a minerálními hnojivy může způsobit vybujení vzrůstných druhů rostlin a potlačení těch jemných. Vápnění podporuje druhovou pestrost porostu. Mezofytní louky Louky do běžných středních stanovištních podmínek. Mezofytní (prostřední) stanoviště mají vyrovnané vláhové poměry, nejsou ani příliš mokrá, ani příliš suchá. Nacházejí se většinou v rovinatém nebo lehce zvlněném terénu v různé nadmořské výšce. Jsou to ta nejběžnější místa. Nabídka rostlin je široká. Jedním z určujících činitelů výběru vhodné louky je zásobení živinami. Na půdách bohatých živinami je třeba použít větší podíl lučních květin a méně trav. Živiny obsažené v půdě rychleji využijí trávy a dříve obsadí prostor. Luční květiny se svým pomalejším počátečním vývojem by byly ve výsledném porostu málo zastoupeny. Na chudších půdách je možné vysít více trav. Menší zásoba živin nedovolí rozvoj trav a louka zůstane květnatá. Vlhké louky Vlhká místa v nížinách, v okolí řek a potoků, bývala porostlá žírnými loukami. Louky se zatápěly vodou po každé seči, byly druhově bohaté a dávaly velkou úrodu sena. Celoročně podmáčené louky hospodáři nazývali kyselými a poskytovaly seno špatné kvality. Z pohledu krajiny měly však své význačné a nezastupitelné místo. Zakládání květnaté louky z výsevu je na vlhkém stanovišti někdy obtížné. Po zaorání travnatého porostu na trvale mokré půdě dochází k rychlé regeneraci původních trav a potlačení květnatých druhů. V tomto případě je vhodné lokalitu „přepolařit“ (pěstovat jeden rok obilí). Například na lokalitě s přepolařenou půdou v záplavové zóně Jizery louka založená z výsevu našeho osiva krásně vykvetla už druhým rokem. Louky na výsušnou půdu (na lehkou i těžkou vysýchavou půdu) Výsušné stanoviště můžete osít směsí semen s větším podílem trav a jetelovin. Tato stanoviště bývají v přírodě porostlá stepní vegetací s vyšším podílem trav. Zakládání luk má zde svá úskalí. Z jarního výsevu může být problém s dlouhotrvajícím letním suchem. Vhodné jsou výsevy před zámrazem, aby semena využila zimní vláhu. Na prudších svazích může nezabezpečený výsev ohrozit eroze. Rozvoj porostu bývá pomalejší než na jiných stanovištích a může někdy trvat i tři roky.

15

Květnaté podrosty do stínu (pod stromy a na jinak stále přistíněná místa) Podrost pod stromy se musí spokojit jen s menším množstvím světla a někdy i vláhy. Pro to jsou podrostové rostliny schopné obstát pod stromy, kde k zemi dopadají toulavé sluneční paprsky jako ve světlých lesích. Aby měl podrost dostatek prostoru pro svůj rozvoj, je třeba vyhrabávat listí. Porosty pro oživení zdevastovaných půd Toto osivo je určeno především k osetí zavezených skládek, deponií, lomů apod, kde lze přepokládat nekvalitní „mrtvou“ půdu z podloží. Po výsevu se nejprve uplatní rychlé a krátkověké druhy rostlin, později je vystřídají pomalejší druhy víceleté. Porost není třeba sekat ani jinak odstraňovat, pak dosahuje výšky okolo jednoho mertru. Nárůst nadzemní biomasy pomáhá k vytvoření humusu a obnově života v půdě. Nad zemí pestré rostlinné společenství vytvoří životní podmínky pro mnoho druhů živočichů. Krátce shrnuto – nastartuje se rychlejší oživení zdevastovaných míst. Pokud se porost nebude sekat, vytvoří se z náletových keřů a stromů přirozený lesík. Naopak sečením nebo pastvou je možné vytvořit z tohoto porostu květnatou louku. Závěrem Květnaté louky se stávají součástí krajinné i zahradní tvorby. Jsou to osobitá společenství na našem území původní. Vhodně založená louka je nenáročná na údržbu a stává se v krajině stabilizačním prvkem. Do lidských sídel přináší louky přírodní rozmanitost a pohodu.

Luční květy na obohacení porostu

16

Louka Zelený chodníček

Květnatá louka se svízelem syřišťovým a kopretinou

17

3.

Stínomilné a záhonové trvalky

Ing. Ondřej Fous Použití trvalek v českých zemích má svou neodbytnou tradici díky středoevropskému kulturnímu vlivu i bohatému spektru biotopů naší přírody. Přenášení užitečných rostlin z přírody je již záležitostí středověku a sběratelské tužby provázely i století následující. Zhruba od 30. let 19. století pak lze hojněji pozorovat shromažďování rostlin nejen za účelem užitku, symboliky či vzdělávání, ale ke slovu se dostává i atribut krásy. Ne náhodou vznikají tou dobou naše první alpina, kde cestování po horách nadchlo naše předky natolik, že si kousek té krásy zatoužili přenést i domů. Může se zdát, že šlo o první projev kompozice společenstva, ale tehdy se obdivovala především každá jediná rostlina. Trvalo ještě půl století, než se objevily první skutečné kompozice s použitím trvalek. První květnice panských parků se ovšem stále podobaly sbírce individuálních úlovků z cest. Nicméně již se jednalo o skupiny, u kterých bylo nutno uvažovat minimálně o výšce rostlin. Zhruba od 90. let se květnice začaly prosazovat i do veřejných sadů. Tento žánr byl postupně vytlačován záhonovými kompozicemi a prakticky zanikl po druhé světové válce změnou údržby. Perenové rabato přichází do našich zemí díky francouzským vlivům na přelomu 19. a 20. století. Coby klasická záhonová kompozice se poměrně rychle vtlačí mezi tradiční květnici a kobercové bordury letniček. Vznikají dokonce kombinace květnic a rabat, kdy se tzv. „plnosadba“ postupně rozpouští do trávníku. Z dostupných vyobrazení je patrné, že se v mnoha rysech tyto kompozice podobaly obohaceným loukám, tedy poslednímu hitu 21. století. Svět až do sarajevského atentátu se divoce měnil každým rokem. Rozmach obchodních zahradnictví a vznik velkoškolek pomohl rozšíření a distribuci rostlin, podobně jako kultuře zahradničení vůbec. Za první republiky pak již dále mohly být rozvíjeny speciální sortimenty v jednotlivých školkařských závodech. Tomu následně začala odpovídat i kvalita kompozic trvalkových rabat, kterým se věnovali naši přední zahradní architekti a nezřídka zde tvořili i designéři německého kulturního okruhu. Jejich práce zde byla obecně známa a ovlivňovala významně podobu naší národní květinové interpretace. S jistou nadsázkou lze říci, že tvář vilových zahrádek se natolik ve střední Evropě zafixovala, až v ní někdy těžko hledáme regionálnost zřejmou z květnic a alpin 19. století.

Rozdíl v identitách vnímání perenové kultury lze dobře porovnat v zásadních dílech

Martina Fulína (Květiny v zimě vytrvalé) a Josefa Vaňka (Nejkrásnější ozdobou zahrady jsou pereny). Obě knihy vyšly v roce 1925. Druhá světová válka na řadu let výrazně omezila pěstování okrasných sortimentů a po nástupu komunistů k moci trvalka trpěla za svou pověst záliby bohatých. Část odborné obce hledala její interpretaci pro veřejné prostory a zásluhou individuálních projektů se ji dařilo zasadit do povahy společnosti zejména od druhé poloviny 60. let. Sbírky tak byly udrženy při školách či botanických zahradách a to i ve formě některých pokročilých forem (Iridarium, Perenetum). Kvalitě sortimentů byla věnována adekvátní pozornost a to i přes realitu pouhých tří větších produkčních závodů pro celou republiku. Částečně byly následně použity trvalky v některých veřejných parcích a při 18

renovacích zámeckých parků. Souhrou důležitých náhod a lidských setkání vznikla dvě centra, která trvalkám poměrně přála. Brněnský zahradní okruh úspěšně soustředil sortimenty do Arboreta VŠZ a neméně zdařile se povedlo začlenění trvalkového programu i v Dendrologické zahradě v Průhonicích. Díky těmto dvěma pracovištím jsme do 90. let vstupovali s poměrně bohatými a léty prověřenými sortimenty. Nakolik jsme tuto situaci dokázali využít, posoudí teprve historie. Po sametové revoluci mělo české zahradnictví neobyčejnou touhu dohnat západní sortimenty a již dnes je jasné, že jsme leckdy vylili dítě i s vaničkou. Desítky nových perenářských závodů se uplatnily na trhu a zaplavily trh zejména miliony semenáčů. Stovky nových zahradních architektů muselo pracovat především s tím, co bylo. Trvalkové výsadby z těchto let byly volným žánrem, který často jen vzdáleně připomínal sofistikovaná perenová rabata první republiky. Po vstupu do EU postupně zaplavila republiku nabídka různých typů mladého materiálu natolik, že se díra v sortimentech zcela zacelila, až došlo k efektu přeplavení. Kultivarů je tak leckdy naopak tolik, že to znesnadňuje orientaci. Po roce 2009 došlo i k převisu nabídky nad poptávkou a zahradnická veřejnost si začala ohledně použití a sortimentů klást potřebné otázky. Od roku 2002 je u nás činný Český spolek perenářů, který se vytrvale snaží na tyto profesní otázky hledat odpovědi a sdílet je se zájemci z řad odborné obce. Kvalita záhonové kompozice Zahradní tvůrce, realizační firmy, správce zeleně a v důsledku i školkaře zajímají stále více kvalitativní parametry výsadeb. Předně jaké rostliny použít taxonomicky a pěstebně, v jakých zeminách a jak má vypadat celé souvrství. Technologií lze mnohé zlepšit i zkazit, nicméně základním kamenem jsou kvality kompozice. Kompoziční a proporční umístění květinového záhonu do městeckého či zahradního prostoru je výsostným tématem krajinářského architekta.

Stupeň

náročnosti úlohy vyžaduje inovatiní řešení, které je schopna kvalifikovaně provést jen osoba schopná konfrontovat zvykové poměry v místě bez zažitostí. Za své dílo nese architekt také adekvátní zodpovědnost a je schopen i povinován jej ze své pozice vysvětlovat i zasazovat do zmiňovaného kontextu prostoru. S tím plně souvisí i nezávislé a objektivizované hodnocení stanovištních poměrů a širších vztahů. Tyto analýzy jsou klíčové pro optimalizované využití přirozeného potenciálu místa a „zadání lokality“ je vždy základním kamenem pro následnou druhovou skladbu, vnitřní dynamiku a technologii založení. Ignorování potřeby tohoto fundamentu má významné ekonomické dopady na výdaje investora. Výsledkem bývají zejména zvýšené náklady na údržbu a obecně snížená životnost záhonu. Z těchto důvodů je jednoznačnou chybou užívání „instantních prvků“ květinového dekoru s vynecháním mezičlánku autora. Investorem uspořené peníze za projekt se tak dokáží velice prodražit ve střednědobém horizontu. Hovoříme-li o kompozici, musíme především umět posoudit její vlastní atributy. Vnitřní uspořádání a druhová skladba je alfou a omegou. Prvotními předpoklady pro správnou volbu jsou zadání investora a výše uvedený charakter místní lokality. Je velmi zodpovědné, pokud autor řádně objasní náklady, které jsou spojené se změnami stanoviště a úspory spojené s využitím přirozeného 19

potenciálu. A to jak v momentě založení (výměny půdního lože, minerální či organické příměsi apod.), tak finanční dopady ve střednědobém horizontu. Jsou to důležité podněty pro vznik závazného zadání investora, kterým by, kromě obecné designové shody na variacích autora, měla být i životnost celé kompozice. Tento moment je pro rozhodující pro limity celé kompozice i pro příslušné technologie založení. Neméně pak pro pořizovací cenu. Pokud tuto hodnotu rozdělíme nákladově na jediný „záhonorok“, můžeme u středně a dlouhověkých kompozic dojít k překvapivým číslům. Říci, zdali záhon má mít horizont 5/8/10 nebo 15 let je tedy naprosto zásadní. Podobně je třeba připočíst náklady na renovaci či likvidaci a znovuzaložení po expiraci díla. Pak teprve hovoříme v číslech, která jsou pro ekonomicky gramotného investora úplná a pravdivá. Bohužel se dnes celá řada kompozic tváří na životnost 8-10 let a už při pouhém pohledu do druhové skladby je zřejmé, že pátá sezóna může přinést problémy (náklady mohou nepozornému oku zmizet v dražší údržbě). Co teprve vezmeme-li v úvahu nevhodnou technologii založení, která může kolaps výsadeb zařídit velice snadno. Skladba dlouhověkých a krátkověkých peren je jednou stranou mince. Druhou, neméně významnou, je pak vnitřní dynamika záhonu, tedy užití funkčních skupin s ohledem na jejich sociabilitu, strategii růstu a schopnost adaptability, prostorové i nárokové. Při velkém zjednodušení můžeme

hovořit

například

o

základní

čtveřici

funkcí.

Pracovně

jim

říkejme

třeba

„pokryv/výplň/masa/solitery“. Zatímco trsnaté pevné solitery/masa plní úlohu statických, výškově rozlišených hmot, tak pokryv/výplň významně dotváří funkčnost záhonu svou prostorovou přizpůsobivostí, zavírají meziprostory kruhových výsečí a zatahují záhon ve stresových hranách. Tento jednoduchý příklad ukazuje, jak poskládat záhon, který nebude děravý jako cedník, vytvoří zapojený porost a nepustí jednoletý plevel dovnitř. Podstatným je v tuto chvíli i to, že porozumění funkci těchto skupin je základním předpokladem pro zvládnutí rozvojové péče. Trvalkový záhon, který nemá zvažované aspekty vnitřní dynamiky (ať už jsou funkční skupiny nazvány jakkoliv), bude mít velmi pravděpodobně omezenou funkčnost a ukáže se labilním. Bohužel i za předpokladu, že byly dodrženy stanovištní okruhy při výběru sortimentu. Absence práce s dynamikou a nároky je pak signálem nedostatečné způsobilosti a maření investice. Typickým špatným vtipem tohoto typu je Anemone sylvestris v hlubokém černém stínu budov nebo hajní společenstva navržená pod stromy 16/18. Nyní se dostáváme k vlastnímu zakládání záhonu. Řekněme, že není jílu, pro který by se nedalo postavit společenstvo. Nemluvě o kamenitých a štěrkovitých nánosech říčních teras, zvětralin a podobně „krásných“ materiálech. Často se setkáváme s podvědomou snahou investorů přemoci matku přírodu a vysmát se jí. Vřesoviště na opuce, velkolisté pereny na plném slunci, potůčky ve stepích aj. Touhu po ovládnutí rostlinstva vidíme už od časů broderií, tudíž není divu, že máme zelené fasády a plovoucí stromyS extenzifikací jsme dospěli tak daleko, že hranice mezi loukou a záhonem již zcela zmizela a řada pracovišť v celé Evropě pracuje dnem i nocí na tom, jak dostat koláče bez práce. Tedy, aby co nejlacinější založení přineslo co největší estetický dojem s minimální následnou péčí. V jistém směru se jim to daří a řada kompozic je po založení velice pohledná. Efekt 20

spontánnosti ovšem logicky časem přináší rozmělnění původní matrice a divokost se převalí přes matematickou matrici zlatého řezu do jeho mnohonásobků. Budeme se pak ptát obyvatel našich obcí, co se jim ještě zdá krásné a co už ne. Je trpké to říci, ale vypadá to, že na záhonech byla po staletí nejkrásnější právě lidská práce. Jsou prostě výplodem řemeslné kultury. Tuto skutečnost se nyní snažíme vykořenit a jsme zkroušeni nepochopením našeho návratu k přírodě. Třeba jednou přijde doba návratu k člověku. První vlaštovkou je možná komunitní sázení květinových záhonů, které vnáší do identity květin v sídle úplně novou atmosféru. Ne náhodou se tolik podobá činnosti okrašlovacích spolků, která před stoletím květiny do parků přinesla. Možná má naše neustálé hledání odpovědi na co nejnižší náklady za pořízení či údržbu trvalkového záhonu úplně jinou odpověď, než jsme čekali. Takový „občanský záhon“ zakládaný voliči se totiž nepochybně stane tématem politickým a do takových mohou být investovány leckdy i neomezené prostředky. V posledních letech zahradnická odborná veřejnost čelí pádu rašelinového mýtu. Střešní zahrady a interiéry nám ukázaly, že kytky rostou v lecčems a jediný výlet na nejbližší kopec spojený se zakopnutím nás jen utvrdil v našem podezření. Ano, léty hledaný univerzální „nosič“ pro rostliny je ideově lichá cesta. Zjištění, že kytky této teorii nenaslouchají a rostou si, v čem uznají za vhodné, může být pro leckoho palčivé až plačtivé. Nicméně stále platí, že rašelina je poměrně levnou alternativou pro humózní složku nosných vrstev a některé její vlastnosti jinde obtížně hledáme. Sluší se ale zamyslet nad tím, kolik jí skutečné v té či oné situaci kytky potřebují a nakolik je jen luxusním koníčkem zahradníků. V souvislosti s rostoucími náklady na dopravu je totiž využití místních zdrojů organických komponentů již nejen environmentální poblouznění, ale též holý ekonomický fakt. Často zapomínáme, že největším krokem k zúrodnění místa je jeho prostá kultivace, změna obsahu vzduchu, vodní kapacity a potenciálu poutat živiny. Samozřejmě za předpokladu udržitelnosti tohoto stavu. Zde ovšem, marná sláva, pro trvalou změnu mechanických vlastností, minerální komponenty jsou cestou jednoznačně efektivnější a levnější než užití samotné organiky. Té pak lze používat mnohem méně a ve vybraných komponentech, které bychom jinak jen těžko hledali (borkované pecky, dřevní či rašelinová vlákna aj.). V perenářství dostal tedy zelenou zejména písek (říční, bez jílu) a štěrky jemných frakcí. Dokonce i v kontejnerové produkci už nalézáme expandované minerální komponenty, které umožní stabilní strukturu za zachování hmotnosti způsobilé k převozu. Ty tam jsou časy, kdy skalnička v p9cm měla kinetiku dlažební kostky. Minerální komponenty a obecné ochuzení se také stalo nástrojem autoregulace. Používání štěrků jako mulče se zavedlo vcelku promptně a i designově bylo rychle přijato. Ovlivnění vlastního nosného souvrství se též slibně rozvíjí. Samozřejmě na prvním místě stojí vmísení štěrků a písků do těžších půd při užití kompozic pro plné slunce s minimem péče. Zde je příklad vzatý z přírody celkem jasný. Čas ale přináší užití shodných poznatků i pro stanovištní okruh okraj lesa či vysloveně hajní podrosty. Ke slovu se dostává opět po letech tzv. bramboříková zem, tedy směs perku a listovky, v dnešním provedení pak jemná prosívka s rašelinovými komponenty. Ba co víc, světe div se,

21

objevujeme kompost. Dvě dekády odstrkovaná popelka byla nalezena coby zdroj humusového složky. Jen se je znovu musíme naučit dělat tak, aby plevel nebyl jejich hlavní složkou.

3.1

Podrosty

V následujících řádcích zužme obecné téma perenových kompozic na prostor světelných deficitů. Pojem podrost vyjadřuje zejména prostor pod stromy a keři, tedy oblast tzv. zeleného stínu. Krajinářská architektura i zahradní design nezřídka pracují ovšem i se stínem budov a konstrukcí, který může být absolutní, použijme tedy v tuto chvíli pro něj pojem „stín černý“. V autorské projekci můžeme být občas svědky nedocenění fatálního rozdílu mezi povahou stínu budov a různých světelných požitků podrostů dřevin. Důsledky kořenové konkurence či vodním režimem počínaje a skutečnou mírou světelných stresů konče. Ve věci bylinného patra si musíme být vědomi zprvu skutečnosti, že jsme schopni valně změnit souvrství nosné vrstvy trvalým způsobem a udržet na něm téměř libovolné společenstvo. Změna stanoviště vyžaduje několikanásobek investice oproti využití přirozeného výchozího stavu. Ať už je jakýkoliv. Kromě kontaminací chemikáliemi a ropnými produkty má totiž i ta poslední antropozem, ba i ten nejhorší jíl, nějaké homogenizovatelné vlastnosti a využitelnost pro cílovou kompozici. Na rozdíl od bylinné etáže je u stromového patra trvalá změna stanoviště dlouhodobě neuskutečnitelná. Kromě zeleně na konstrukci. Zároveň je zde souvztažnost mezi konkrétním druhem stromu a na něj vázaném společenstvu natolik fixní, že zde bývá ještě výraznější užitnost lokálního potenciálu, než u otevřených ploch. Prostory pod zachovanými stromy bývají na stavbách konec konců posledními ostrůvky nějakých stabilizovaných nik s čitelným snímkem diverzity v lokalitě. Sama příroda nám je však dobrou ukázkou jakých paradoxů lze se dopouštět. Příkladem může být vřesoviště na vápenci vzniklé sekundárně na listovém opadu doubrav. Nebo se můžeme učit i na principu „bulty/šlenky“, když na vyvýšených místech najdeme diviznu vedle kypreje rostoucí ve sníženině. V podrostech lesů mírného pásma jsou vázané na surový humus stovky druhů, kterým je listový opad základním životním prostředím a nic jiného je nezajímá. Totéž pozorujeme u tzv. „kotlíkových oportunistů“, kteří náhle nastupují v případě pádu stromu v porostu na vzniklou světlinu, aniž bychom věděli, kde se tyto druhy náhle vzaly. Ve stejné chvíli můžeme dobře sledovat nejen zhroucení řady hajních druhů a nálet trnitých keřů, ale také významnou adaptabilitu několika zahradnicky nesmírně cenných druhů, které jsou schopny takovou dardu přežít. Podstatou pochopení nutných náležitostí každého stabilního společenstva je právě životní strategie. Správný poměr umožní postavit nejen funkční přirozený bylinný pokryv, ale i udržitelnou kulturní záhonovou kompozici. Zatímco čistě hajní společenstva jsou složena zejména z pokryvů a rostlin se zásobním orgánem, tak již drobné zvýšení světelného požitku rozevírá nůžky nabídky o řadu druhů, které se umí prosadit i jinou cestou. Vytváří velké množství semen, rostou do výšky, rozrůstají se do polykormonů nebo se účinně kombinují s některou z hajních strategií. Není těžké uhádnout, že jejich přežití je dané především mobilitou druhu. I my lidé, když se nám někde nelíbí, 22

utíkáme různým způsobem. Strategii spálených mostů připomínají právě někteří „kotlíkoví oportunisté“, kteří se vysejí z podstaty a uhynou. Plíživé rozchody pak můžeme najít právě u polykormonů, které se zvolna přemisťují na svá nová působiště. Právě schopnost uhnout a přizpůsobit se je u druhů okraje lesa jedna z nejhodnotnějších vlastností, kterou lze v prvních letech života díla zahradní tvorby brilantně využít. Víme, že některé druhy peren mění v případě světelné nedostatečnosti svou strategii z trsnaté na výběžkatou, přičemž přestávají dočasně kvést. Podobně se samozřejmě mohou chovat při kosení, zavalení a v podobných dalších stresech. Zejména u černého stínu například můžeme zjistit, že několikapatrová budova dává rozlehlý stín, ale pouze v odpoledních hodinách. Obecně lze říci, že klíčové je období poledního žáru, které v červencových parnech panuje zhruba mezi jedenáctou ranní a třetí odpolední. Rostliny okraje lesa poměrně lépe snesou pět hodin ranního slunce, než pět hodin odpoledního. Za extrémní stres lze pak považovat proluku, či atrium, kde padá stín budov ráno a večer, zatímco v poledne se kytky pečou. Skladba společenstva a úpravy stanoviště a mají v případě podrostů jeden společný parametr. Obsahují složky dočasné a trvalé. Zatímco organická vylepšení jsou dočasná, minerální jsou trvalejší až trvalá. Použité druhy v sortimentu záhonů či společenstev také dělíme dle funkční skupiny zejména na dočasné a trvalé, respektive cílové. Právě sladěním „nástupu“ celého díla v prvních třech letech ve vztahu souvrství a cílových rostlin můžeme významně snížit náklady na údržbu. Dočasné druhy a komponenty nosné vrstvy sehrají svojí ochrannou úlohu po dobu stabilizace a následně jsou vytlačeny cílovými za pomoci sílícího akcentu přirozených podmínek. V kulturních formách podrostů je hlavním kamenem úrazu ovšem civilizační stres. V rodinných zahradách si zejména domácí mazlíčci neberou servítek a ratolesti i omladina dávají zabrat okrase nemalým dílem. Buď jde přímo o stres fyzický, daný sešlapem či pádem, nebo o stres fyziologický daný zejména trousením různých roztoků a dalších substancí v nepravidelném rozmístění a čase. Ve veřejném prostoru lze jen stěží předjímat skutečnou zátěž místa, zvláště když kulturní člověk se vyznačuje zejména tím, že vše krásné dokáže zničit už jen proto, alebrž se na „krásnosti“ shodne příliš mnoho lidí a rozhodnou se ji v neděli hromadně obdivovat. Při stavu veřejné zeleně v našich městech pak není divu, že cokoliv pěkného vyhladovělé davy doslova rozdupou chtíčem po kousku něčeho kulturního. Za předpokladu, že podrosty byly řádně vyprojektovány od souvrství po společenstvo až k technologii výsadby a velikosti výsadbového materiálu, přichází ke slovu doba do zajištění. V tomto směru nelze než doporučit podzimní výsadbu za předpokladu důkladné mechanické ochrany včetně zimních měsíců. Jak, známo bruslaři dokáží nakrájet z břehových peren salát a zimní radovánky dětí promění v mlat cokoliv, co se postaví sáňkám do cesty. Na druhou stranu jarní efemery velmi záhy definují statut záhonu u všech pravidelných návštěvníků a nástup dobře zakořenělých peren dává záhonu podstatně větší perspektivu rozvoje, než při jarní výsadbě. U podrostů se totiž při jarní výsadbě bohužel potká období rašení stromů se sázením a následným pokusem peren 23

o kořenění. Ty ovšem v boji o vodu a kořenový prostor ve zkypřeném materiálu nemají oproti stromům prakticky šanci. Následně nejsou schopny čelit letním vedrům a celá výsadba snadno zkolabuje. Velkým tématem jsou výsadby v oblasti tzv. budoucího stínu. Poněkud školáckou chybou již lze snad dnes nazvat moment, kdy ono projekční kolečko symbolizující nově vysazený strom, doprovází hajní výsadba. Při použití standardního výsadbového materiálu s korunou nasazenou v podchozí výšce, se můžeme dočkat reálného stínu zhruba po pěti a více letech. Navíc jediný skutečně hodnotný stín je ten tzv. polední, pročež může těchto několik čtverečních metrů stínu ovlivňovat po několik let prostředí úplně mimo vlastní prostor pod stromem. Jistě, jiný tvar stínu má po pěti letech katalpa či jerlín, jinak to bude u buku nebo lípy. Nicméně s ohledem na běžnou životnost trvalkového záhonu v rozmezí šesti až osmi let, je nutno se smířit s tím, že primární kompozice by měla být především určena pro plné slunce. I zde je ale možné použít prvky vnitřní dynamiky a slunné taxony zneužít k poskytnutí sekundárního stínu. Zejména do směsných kompozic pak můžeme vložit „pružnou matrici“ z druhů s širokou ekologickou amplitudou či výraznou mobilitou, které si na změnu podmínek prostě dokáží počkat i v područí světlomilných trvalek.

3.2

Významné rody podrostových trvalek

Zahradnické šlechtění se dlouhodobě soustředí na prospěšné změny vlastností rostlin a je tedy naší výsostnou snahou tyto plody lidské práce vědomě a zodpovědně využívat. Záhonové pereny slunných rabat se těší pozornosti poněkud intenzivnější a historicky delší, než pereny podrostů, ale i ty nejsou nijakými popelkami, o čemž svědčí například více než stoleté selekce japonských sasanek, které jsou dosud běžně v sortimentu. Nahlédněme tedy alespoň k některým vybraným rodům trochu důvěrněji. Barevné listy bohyšek Mezi nejpopulárnější trvalky na světě patří bezpochyby bohyška či funkie, latinsky Hosta. Další vlna její obliby zachvátila v posledních letech mnoho zemí a již po několikáté se dostává do čela žebříčků prodejnosti i cen za rostlinu. Mají to na svědomí zejména výsledky některých amerických šlechtitelů, kteří za využití tkáňových kultur velice rychle vyvíjí nové linie, které se promptně uplatňují na trhu hladovém po novinkách. Registr kulturních variet již čítá údajně přes šest tisíc položek, přičemž valná část z nich pochází z posledních let. Jejich hodnota jako novinky často není příliš vysoká, mnoho z nich vzniklo jen jiným pojmenováním prakticky totožných rostlin vzniklých jako pupenové mutace na různých místech planety. Dostávají ovšem atraktivní jména filmů, osobností nebo názvy asociují jejich vybarvení. Přeložíme-li si je, některá z nich zní opravdu lákavě: „Cikánská růže, Černá mamba, Třešňový plod, Striptýz, Tetování, Smažená zelená rajčata, Bílé peří, Černý satén, Mnoho skvělých věcí, Rudý říjen, Vzpomeň si na mne, Don Quiote, Oheň a led, Vánoční stromek, Elvis žije, Červnová žloutenka, Král rybář, Pandořina skříňka, Princ waleský, Poutník, Nepřemožitelná… a další“. 24

Co nám můžou nabídnout a co teď zrovna letí? Bohyšky se dostaly mezi elitu trvalek díky výrazně barevným listům, které dokáží pěkně doladit stinné partie. Už staré japonské kulturní variety mají okraje zelených či nasivělých listů bílé až do žluta. Barevnost se časem zintenzívnila a na bohyškách se vystřídaly již všechny kombinace pestrých variací ve všech velikostech a tvarových možnostech listů. Poslední vlna sebou nese ale i několik nových pohledů. U listů se hledají stříkané až pruhované typy a přelivy v rámci prolínání odstínů. Neobyčejně vyhledávané jsou nyní červeně zbarvené řapíky, kdy se tato ještě nedávno u host téměř nevídaná barva dere do listu. Velice pěknou vlnou je také vyhledávání habituelních typů, to jest host, které jako vzrostlé tvoří elegantní rostliny. Listy se zmnoženou žilnatinou, přesný tvar, zvlněné okraje, vystoupavé trsy, dlouhé listy v ladných obloucích. Konečně, nezapomnělo se ani na květ, vždy tolik zatracovaný. Některé jsou neobyčejně intenzivně vonné, jiné velmi temně fialové, někdy s bílou kresbou, objevují se první nádechy do růžova nebo modra. Květy mohou být až dva metry vysoké nebo mají ostře červené lodyhy. Většina bohyšek dosahuje plného vybarvení v době kvetení, tedy na přelomu června a července. Tehdy se zejména u dospělých trsů můžeme těšit z jejich maximálního barevného účinu. Značná škála druhů ale umožňuje často netušenou hru barev v průběhu většiny roku. V pozdním jaru některé velmi barevně raší a část z nich později barvu ztrácí, mezitím ji jiné znova nabývají. Také kvetení se neodbývá jen začátkem léta, ale druhy se střídají mnohdy prakticky až do zámrazu, kdy většina host výrazně zlatožlutě zabarví. Japonské sasanky S úderem babího léta začíná foukat ze strnišť a záplavu podzimních barev předcházejí podzimní sasanky – Anemone. Své jméno dostaly dle řeckého anemos – vítr. Sasanky mají řadu druhů, kvetoucích na různých místech světa v průběhu celého roku, nicméně skupina A. japonica, hupehensis, matsudae, tomentosa a vitifolia dala za vznik řadě zajímavých selekcí a kříženců, které zpestřují svými pozdními květy naše zahrady již pár desítek let. Popsány byly již roku 1695 v Japonsku, ale první dovezl Robert Fortune do Anglie až v roce 1843. Jednotlivé druhy mají řadu synonym a jsou popisovány jako sobě vzájemné variety, nicméně rostou od Afghánistánu přes Tibet a Čínu až po Japonsko. Nejstarší kulturní variety se objevují již na přelomu 19. a 20. století a jsou v kultuře velmi úspěšné dodnes - ‘Honorine Jobert’1858, ‘Whirlwind’ 1887, ‘Prinze Heinrich’ 1902, ‘Königin Charlotte’ 1906, ‘Loreley’ 1906. Do druhé světové války byly vyselektovány všechny základní kombinace barev a stavby květů, přičemž následující léta přinesla víceméně zdokonalení sytosti a plnosti květů či délky kvetení. Květy jsou od čistě bílé po sytě růžové tóny až s nafialovělým líčkem vně plátků, jednoduché nebo více či méně poloplné. Výška rostlin je od 60 do 120 cm v květu a kvetou od srpna do října, obě v závislosti na odrůdě a podmínkách. Japonské sasanky jsou rostlinami podrostu až okraje lesa. Snáší velice dobře stín či polostín i kořenovou konkurenci stromů, při dostatku vody obstojí i na bloudivém až občasném přistínění, 25

zejména A. hupehensis. Některé její typy také bohatě odnožují a je třeba jim vybrat adekvátní místo. Lépe ustojí sušší stanoviště než hybridy A. japonica. Pro dobrý vzrůst a dlouhé kvetení vyžadují humózní, propustnou a živnou zem, čerstvě vlhkou a spíše mírně kyselou. Na zimu uvítají vydatnou přikrývku listím či chvojí, hybridy od A. vitifolia mohou mít problémy s mrazuvzdorností. Škornice Přesto, že jsme archaický výraz pro boty mnozí zapomněli nebo si rovnou vybavíme nemožně špičatou středověkou obuv, jedna rostlina nám ho připomíná i dnes. Škornice má svůj latinský název Epimedium a určitě nemá nic společného s epidemiemi, ačkoli se občas takto přeřekne i lecjaký „mistr tesař“. Tato bylinná příbuzná dřišťálu je velice zajímavou trvalkou s řadou oddenkatých i trsnatých druhů. Právě charakter růstu je dělí na dvě skupiny s poměrně odlišnými nároky. Nic to nemění ovšem na tom, že životní styl škornic je běh na dlouhou trať. Trvá to, než se někde usadí a začnou se tvářit spokojeně, ale o to déle na sobě nenechávají znát nějakou nespokojenost či nedostatek. Rostliny škornic můžou být od vcelku malých trsů kolem 15 cm až po 60 cm vysoké kousky, a to ještě není v našich podmínkách zdaleka vyzkoušeno vše, co by tu mohlo s úspěchem růst. Některé z nich jsou více či méně stálezelené, v podstatě záleží na průběhu zimy, jak moc listy vydrží v kondici. Jisté je, že velmi časně zjara se začínají objevovat výrazné květy zároveň s často velmi zajímavě rašícími listy. Barvy květů začínají na bílých a krémových, přes růžové a oranžové jdou ke karmínově červeným, lila, fialovým nebo třebas bronzově hnědým. Nejenže jsou i květy vícebarevné, ale zejména mají rozličnou stavbu, dlouhé a kroucené ostruhy staví na květenství armády pavoukovitých nádher. Přes léto poskytují mnohé druhy vynikající pokryv a na podzim mnohé krásně zabarví. Výběžkaté druhy jsou starými dobrými známými našich zahrádek, pocházejí z Evropy či Malé Asie a jako rostliny jsou celkově nenáročné. Snesou i suchý stín pod vzrostlými stromy. Pokud jim dáme možnost se zde uchytit, vytvoří velice pěkný zapojený porost. Pokud brzy v předjaří odstraníme velmi časně staré listy, ukáží nám své kvetení v plné parádě. S trsnatými druhy je to poněkud složitější. Valná část jich pochází z Japonska, vyžadují humózní vlahou zem a uvítají mírně kyselou reakci. V zimě je může poškodit mráz a je dobré nastýlat rostliny listím. Exkluzivní květy nicméně stojí za tuto zvýšenou péči, o tom není pochyb. Novu dimenzi představuje nepřeberné množství nových druhů, které pocházejí z Číny a teprve nedávno se objevily v Evropě. Co vznikne z jejich selekcí a křížení se lze jen dohadovat. Zatím však i co se týče vytrvalosti vypadají slibně. Čemeřice Intenzivní kulturní šlechtění čemeřic nemá příliš dlouhou historii a donedávna se soustředilo především na Heleborus niger na rannost a velikosti květu. Jsou vyšlechtěny vcelku stabilní linie s květy kolem 9cm v průměru, velmi čistě bílými a schopnými kvést na vánoční trh, čímž se z čemeřice stala květinářská kultura. Křížením keřových druhů mezi sebou a bylinných k tomu se docílilo celé řady velmi pěkných rostlin. Vedle primárních hybridů H. x nigercors nebo H. x sternii vzniká řada kultivarů odvozených 26

od křížení, které započal slavný šlechtitel Eric Smith a které nesou označení H. x ericsmithii. Vyznačují se neobyčejně pohlednými měděně růžovými tóny, které vnáší do celé rostliny, lodyh, řapíků i bází květů. Jejich mrazuvzdornost ale silně kolísá, kultivar od kultivaru. Jednou ze skupin, která nyní prožívá bouřlivý rozvoj, je H. torquatus, specielně plnokvěté formy, které se zatím v nemnoha pastelových barvách začaly objevovat na anglickém trhu. Květní plátky jsou relativně úzké, a proto budí zdání střapatosti. Prim mezi čemeřicemi drží ovšem samozřejmě Helleborus orientalis, druh velmi proměnlivý od Řecka přes Turecko až po kavkazskou oblast. V 70. letech se jejich selekcemi zabývali Eric Smith či Elizabeth Strangmann. Průlom nastal až o pár let později, kdy se do věci vložila anglická dáma jménem Helen Ballard. Je o ní známo, že začala svou šlechtitelskou práci až v pozdním věku a to se čtyřmi rostlinami! Dvě červené a dvě bílé čemeřice. Naučila se sama německy a posbírala po Mallorce, Korsice, Jugoslávii a Kavkaze všechno, co jí přišlo pod ruku. Do své smrti v roce 1995 (bylo jí 86 let), položila základ všech hlavních šlechtitelských linií a většinu barevných odstínů také završila pojmenovaným kultivarem. Dvě barvy, modrá a oranžová, které sama nedokončila, zůstávají ještě dnes nedostižnými. I když i ona se přiblížila velmi a každým rokem se objevují nové rostliny. Kříženec H. niger a H. lividus nese její jméno H. x ballardiae a semenné linie z jejího křížení se obecně nazývají H. orientalis Helen Ballard Group. Svou práci předala k neskrývanému údivu anglických zahradníků německé šlechtitelce Gisele Schmiemann a to rostliny včetně svých poznámek. Malý náklaďáček, kterým definitivně opustila tato práce území Spojeného království, byl sledován s určitými rozpaky. Gisela spustila úspěšně prodej semen a semenné linie čistých barev nechala podchytit patentem jako sérii ‘Ladies’. Tak jí plynou poplatky z každé prodané rostliny. Pokračuje ve šlechtitelské práci a údajně by měla domoci k návratu některých kultivarů pojmenovaných Helen do kultury. Britové ovšem nespí a pokračují v liniích Helen Ballard dál na rukou mnoha dalších. Jedničkou je jistě tým kolem Johna Massey v Ashwood nursery, Will McLewin, Roger Harvey, rodinné týmy v Blackthorn (R.&S.White) nebo Fibrex (H.&D.Key) a řada dalších nejen v Anglii, ale i ve Spojených státech. Jarmanky Jen některé rostliny procházejí rukama zahradníků - šlechtitelů po celá staletí. Většina rostlin čeká na svou hvězdnou hodinu. Buď se prosadí díky něčí celoživotní prací, nebo neobvyklou fúzí několika náhod. Víceméně právě té vděčí jarmanka za to, že se dostala z lesa přímo na světla zahradnických veletrhů. Rod Astrantia ještě před deseti lety obnášel nějakých 20 taxonů odvozených ze základních druhů, variet a forem. Již byla známa pestrolistá odchylka a varieta s přítomností červeného barviva v celé rostlině. Dnes máme přes 70 kultivarů zdánlivě náhodně zplozených tu či onde. Fakt, že nejméně pět sort je již chráněno patentem, svědčí o nebývalém „zjarmankaření“. Co přispělo k tomu, že se z evropské bučiny vyhoupla tahle perenka tak vysoko? 27

Zhruba od 70. let minulého století se začaly projevovat vlivy enviromentálních filozofických směrů i do podoby šlechtění rostlin. Zahradnickou praxi změnila aplikace ekologie a fytocenologie a to, co kdysi slavná anglická perenářka Gertuda Jekyll zvala „všechno se vším“, mělo náhle logiku. Začaly se používat i zcela plané druhy, variety a formy z přírodních sběrů. Do šlechtění tak přišly i rostliny drobnokvěté, zajímavé texturou, plodenstvím, podzimním vybarvením. Jarmanka je přesně ten případ. Musela ovšem čekat, až dozraje další faktor pro její katapultaci do tržního prostředí. Tím byl vývoj poptávky po řezaných květech, mezi něž se pokradmu pereny – trvalky vloudily. Mladí enviromentalisté se dostali do produktivního věku a začaly jít na dračku zlatobýly, vrbiny, plamenky, třezalky, ostrožky a jiné rostliny. Čím divočejší a exotičtější, tím lepší. Jarmanka se na řez hodí a nikdo by nečekal, co ta „lesní víla“ ve váze umí předvést. Důležitým výchozím materiálem byly formy A. major alba, rosea a rubra. Výrazné listeny přinesla A. involucrata, habituelní odchylky A. maxima. Prvním cílem byly čisté barvy květů. Červeně vínovou průkopnicí se stala ‘Ruby Wedding’. Jelikož se ovšem snadno jarmanky přesévají, vzniklo velké množství ex populace, která se běžně distribuuje pod tímto jménem. Právě z přesevu pochází poněkud jasnější a kompaktnější ‘Claret’. Výrazný posun je nyní ‘Abbey Road’, částečně již červenolistou sortou, navíc vysokou a vhodnou k řezu. Čistě bílých je povícero, zmiňována bývá ‘Titoki Point’ a novinka ‘Snow Star’. Z růžových si dobře vede ‘Roma’. Řada variet kombinuje zmíněné základní barvy do kontrastních kombinací. Oblíbený ranný ‘Buckland’ má růžový střed, bílé listeny mají pak zelenavé špičky. Růžová poupata a bílé květy má ‘Magnum Blush’ řada dalších variet má květy vně růžové až karmínově červené, zatímco vnitřek je pastelový. Velkou výzvou je nyní prokřížit zelenobílé ‘Shaggy’ či ‘Princess Sturdza’ s květy přes 7 cm v průměru s červenokvětými odrůdemi. Stále se rojí nové červené odrůdy jako ‘Moulin Rouge’nebo ‘Gill Richardson’, které sortiment krok za krokem vylepšují. Také výška rostlin kolísá od 40 cm pro hrnkové trvalky až po 90 cm pro odrůdy k řezu. Když už jsme u perliček, je nutno jim učinit za dost. Jarmanky mají květy odpovídající velikosti a vybarvení až v plné dospělosti, tj. zhruba v pěti letech. Kdysi se jim prý říkalo „jahelníček“. Pokud vyštipujeme odkvétající výhony, stále opakují kvetení, u novějších kultivarů jde o vyhledávaný znak. Květy přitahují motýly, a co víc, Penny Waters, držitelka britské Národní kolekce rodu Astrantia, navíc říká: „Každý rok jsou u nás návštěvníci udiveni, když najdou listy bohyšek nedotčené a nerozervané na mašle. Máme pro to jedinou odpověď. Plži nesnáší jarmanky, a tak je v jejich okolí nevídáme...“ Plicníky Tuhle rostlinku zná i ten, kdo tvrdí, že neví vůbec, o čem je řeč. Minimálně skrze průduškový čaj Pulmoran. Českomoravské háje jsou velmi bohaté na rozmanitost plicníků a jejich modré i růžověčervené kvítky najdete leckde s blatouchy a primulkami. Luční druh Pulmonaria mollis, který snáší i plné slunce, roste občas dokonce se vstavači nebo konikleci. Protínají se zde areály nejméně pěti druhů a minimálně dva další zde zplaňují a volně se kříží v rámci našich zahrad. 28

Dlouho byly plicníky v perenářském světě popelky. I pro zvídavé Angličany zůstávaly dlouho jen „soldiers and sailors“, tj. vojáci a námořníci, podle někdejších barev uniforem, které byly, jako opylené a neopylené květy plicníků, červené a modré. Tento zahradnický ostrov zaujal plicník nejdříve skrvnitými letními listy. První vlaštovkou se stal kultivar ‘Margery Fish’, jehož listy mají stříbřitý přeliv, pojmenovaný po své objevitelce, zahradničící na East Lambrook Manor. Zhruba ve stejné době, v 50. letech 20. století, se v ale zahradě neméně významné perenářky Vity Sackville v West na Sissinghurst Castle ustálila v „bílé zahradě“ spontánní populace plicníků se zcela bílými květy, později pojmenovaná ‘Sissinghurst White’. Tak vstoupily na scénu i květy. Plicník je dnes jednou z nejšlechtěnějších trvalek vůbec. Počet kultivarů již jde do stovek a stal se tak další obětí progresivních marketingových postupů. Před 15ti lety tvořilo základ sortimentu jen několik anglických a německých kultivarů zejména od P. rubra a P. angustifolia. Pak ovšem zahradník David Ward ve známé školce britské perenářky Beth Chatto našel pestrolistý sport na Pulmonaria ‘Redstart’, který na bíle panašovaných lodyhách nese červené květy a letní listy, které mají nepravidelný bílý okraj. Stal se okamžitým hitem. Dále kurátor Královské zahradnické společnosti Alan C Leslie vyselektoval z kříženců P. angustifolia varietu ‘Blue Ensign’, která má velké květy jasně sytě modré barvy na temných neskvrnitých listech. A nakonec se od P. longifolia objevil úzkolistý hybrid ‘Lewis Palmer’, který spojil excelentní habitus s výraznými květy. Strhla se plejáda nových hybridů završená tím, že rod Pulmonaria v roce 1996 zahrnul do šlechtění Američan Dan Heims. Ano, o něm se psalo již v souvislosti s rodem Heuchera. V následujícím roce uskutečnil 1100 šlechtitelských pokusů v rámci dostupného materiálu, aby posléze zahrnul svět desítkami kultivarů. Plicníky se snadno množí semenem, většina se dobře kříží a brzy kvetou i plodí. U mnoha sort dochází až k zplanění, právě tak nějak vznikl výše uvedený ‘Sissinghurst White’. Hodnotnou špičku představuje dnes zhruba 15 sort. List může mít celý stříbrný pokryv či jen kulaté bílé tečky, úzký, až 40 cm dlouhý nebo téměř kulatý, se zkadeřeným nebo panašovaným okrajem. Květy přesáhly 1,7 cm na lodyhách od 15 do 45 cm, barvy bílé, růžové, lila, červené, modré, fialové, syté i pastelové. S proměnou barev během opylení i bez ní. Lodyhy a poupata mohou jít až do černavě hnědé. Za povšimnutí stojí třeba: ‘Victorian Brooch’, ‘Cotton Cool’, ‘Excalibur’, ‘Glacier’, ‘Trevi Fountain’, ‘Opal’, ‘Silver Streamers’, ‘Beth Pink’ a mnohé jiné. Dokonce anglický kultivar ‘Prestbury Pink’, narůžovělou formu z P. rubra var. albocorollata, údajně nalezl John Aston Smith (Burnside Garden) v Československu. Tento druh se ale vyskytuje na Balkáně a u nás mohl být nalezen nanejvýš zplanělý. Šlechtěním se u nás nejspíš nikdo nezabýval, vznikla ale celá řada linií P. saccharata zkřížených s domácím P. officinalis. Práce s vytrvalými zahradními květinami ve své dávné historii vycházela z identity každé jedné rostliny, aby jí záliba v kráse spojila v záhon. Tak jsme trvalky znali po celá léta. Když dnes hranice záhonů rostliny přetékají, jedna po druhé, vnímáme je již jako svébytné společenstvo se svým vnitřním řádem. Na něm se chceme více či méně podílet. Podobně jako jsme ještě nedávno mluvili o záhonu a dnes již mluvíme spíše o "výsadbách", přijde jistě i chvíle, kdy bude řeč zejména o celém 29

společenstvu. A tam je nutno znát úlohu každého jednotlivce, každé malé perenky, alespoň tak, jako to znali naši pradědové.

Podrost trvalek na ukázkovém porostu

Barevnolistý pokryv záhonu

30

4. Sortiment záhonových trvalkového záhonu

trvalek

a

postup

tvorby

Ing. Pavel Matiska, Ph.D. Trvalky

(pereny)

jako

zahradnicky

definovaná skupina rostlin zahrnují taxony bylin,

které

na daném kvetením

se

vyznačují

stanovišti a

tvorbou

vytrvalostí

s opakovaným semen.

Většina

z těchto rostlin přečkává zimu ve formě listových růžic nebo zatahuje úplně. Výjimkou jsou některé stálezelené druhy, jejichž listy zůstávají zelené i za mrazu. Vzhledem k tomu, že trvalky nemusí ihned v prvním roce vytvořit další generaci, jako je tomu u letniček, mohou osidlovat i méně příznivá a specifická stanoviště (chudá na živiny, stinná, suchá apod.). Mají díky tomu výhodu menší náročnosti na ošetřování a širší škálu použití na mnoha stanovištích. Historicky se začaly trvalky používat až kolem 16. – 17. stol. Souviselo to zejména s některými užitkovými vlastnostmi (koření, léčivé rostliny), později i s lidským souzněním a přiblížením se přírodě. Největší rozvoj můžeme zaznamenat až ve druhé polovině 18. století, kdy se začaly trvalky vysazovat do zahrad. Od té doby se však začaly intenzivně pěstovat a během několika desetiletí byly vyšlechtěny tisíce překrásných odrůd. Celý sortiment se rozšířil do obrovských rozměrů a v této šíři se pěstuje dodnes. České země se v používání těchto rostlin inspirovaly v Anglii a Německu až v polovině 19. století. O větší rozšíření trvalek u nás se zasloužil především František Thomayer, dále architekti Vaněk a Müllerová. Později se začal zájem o trvalky soustřeďovat především na specifickou skupinu horských druhů (skalniček-alpinek). Největší zásluhu na tom má hrabě Arnošt Silva-Tarrouca (předseda Dendrologické společnosti v Průhonicích) a především Karel Čapek svou populární literaturou. Po druhé světové válce se trvalky kvůli nedostatku financí téměř ztratily z očí. Teprve zhruba od roku 1980 se dostávají více do povědomí a častěji se využívají i na veřejných prostranstvích. Mezi trvalky zařazujeme rostliny s velmi odlišnými nároky na stanoviště. Aby bylo možné pochopit základní podmínky pro pěstování velkého množství zástupců, existuje rozdělení trvalek do následujících ekologicko-pěstitelských skupin: -

rostliny skalní (Petrofyty) a horské (Oreofyty)

-

rostliny stepních či suchých stanovišť (Xerofyty)

-

rostliny průměrných stanovišť (Mezofyty)

-

rostliny pobřežní a bahenní (Hygrofyty)

-

rostliny vodní (Hydrofyty) 31

Petrofyty a oreofyty – rostliny skalních a horských stanovišť, „skalničky“ Do

této

skupiny

řadíme

trvalky

rostoucí

na stanovišti bez souvislých lesních porostů, většinou na skalních podkladech. Často se jedná o rostliny horské nebo trvalky osidlující skalnatá pohoří v nížinách mírného klimatického pásma nebo přímořských oblastí. Oproti vysokohorským druhům lépe snášejí vysoké teploty v létě. Petrofyty se vyskytují na stanovištích s relativně krátkou vegetační dobou, takže musí rychle vykvést. To se odráží na době kvetení v našich podmínkách (únor až květen). Rostliny také musí čelit extrémnímu stanovišti z hlediska střídání teplot, vlhkosti, nedostatku živin a maximálního oslunění (zejména UV záření u vysokohorských druhů). Často se s tím vyrovnávají morfologickými adaptacemi (sukulence, plstnatost listů, kompaktní růst, voskový povlak na listech, apod.). Z toho vyplývá i způsob pěstování. Rostliny vyžadují slunné (někdy mírně zastíněné) stanoviště s propustnou půdou a minimálním množstvím živin. Xerofyty – rostliny suchomilné Hlavní oblastí výskytu těchto trvalek jsou polopouštní, stepní a prérijní oblasti s určitou dobou

bez

přísunu

srážek

(většinou

přes léto). Rostliny musí toto kritické období sucha

přežít

díky

svým

adaptacím

(sukulence, kožovité listy, plstnaté listy, ztlustlé kořeny jako zásobní orgány). Některé druhy

během

léta

zatahují

(Papaver)

a na podzim znovu tvoří listy. Vzhledem k podmínkám, ve kterých rostliny rostou, vyžadují při pěstování

slunná

a

teplá

stanoviště

s propustnou, živnou půdou. Velmi dobře snáší sucho. Výborně se tato skupina trvalek uplatňuje v městském prostředí. Mezofyty – rostliny průměrných stanovišť Trvalky

této

skupiny

pochází

z mírných

klimatických regionů s dostatkem srážek během celého roku. Většinou se vyskytují na živných a humózních půdách. Rostliny se musí v těchto oblastech vyrovnávat s přítomností dřevin (stromy, keře). Kombinací bylin a dřevin vznikají ucelená společenstva (lesní porosty), ve kterých se trvalky 32

musí vyrovnat s nedostatkem světla. Mezofyty vytváří ještě několik ekologických podskupin: les (Asarum, Polygonatum), okraj lesa (Aquilegia, Thalictrum, Heuchera), louky (Phlox paniculata, Helenium, Monarda), vřesoviště (Carex). Nároky mezofytů jsou většinou rozdílné dle jednotlivých podskupin. Plné slunce nebo polostín, vlhká, dostatečně živná půda (někdy kyselejší reakce – vřesoviště). Do této skupiny řadíme většinu záhonových trvalek, které vyžadují větší zahradnické ošetřování z hlediska zálivky a hnojení. Hygrofyty – rostliny bahenní, pobřežní Jedná se o mezofyty, které vyžadují trvale vlhké až zamokřené půdy. Rostou na okrajích vodních ploch, takže mají velké množství přístupných živin, dostatek světla a dostatek, někdy až nadbytek, vody. Oproti mezofytům

musí

snášet

částečné

zamokření

nebo zaplavení. Trvale ovšem nerostou v hlubším vodním sloupci, než je 30-40 cm (optimální hloubka vody je 0-20 cm). Hydrofyty – rostliny vodní K těmto trvalkám řadíme pouze vodní rostliny trvale rostoucí pod vodní hladinou nebo na ní, případně občasně vystupující nad hladinu částmi rostliny (květy, listy). Pro hydrofyty je velmi důležitá kvalita vody (pH, průhlednost, chemické složení, teplota, apod.). Vodní rostliny vyžadují vždy plné oslunění a dostatek živin (zejména lekníny–Nyphaea). U hydrofytů nalezneme ještě morfologické podskupiny: rostliny vzplývavé (Nyphaea, Nuphar), ponořené (Elodea, Myriophyllum), plovoucí (Lemna, Hydrocharis).

4.1

Využití trvalek

Vzhledem k rozmanitosti trvalek je jejich použití velmi různorodé. Ve srovnání s letničkami mají trvalky mnohem menší nároky na ošetřování, ale ve srovnání s dřevinami zase vyžadují ošetřování intenzivnější. Každopádně využíváme trvalky na místech, kde potřebujeme rostliny barevné a proměnlivé, ale přizpůsobivé a nenáročné. Trvalky ze skupiny petrofytů používáme většinou na skalky, suché zídky, extenzivní střešní zahrady (zejména středomořské druhy) nebo jako náhradu trávníku na suchých a slunných stanovištích. Xerofyty využijeme nejlépe na záhony do městského prostředí nebo pro zplanění do extenzivních skupin (u chat a chalup), případně k řezu a sušení. Mezofyty mají největší uplatnění na záhonech, obrubách záhonů, extenzivních záhonech v polostínu, jako podsadba dřevin, náhrada trávníku ve stínu, případně k řezu a sušení. Hygrofyty jsou vázány na blízkost vodního prostředí nebo je můžeme využít v kořenových čističkách (ekologické čištění odpadních vod rostlinami), hydrofyty vyžadují pro své uplatnění vodní plochu. Nevýhodou trvalek je poměrně krátká doba kvetení a velmi omezená schopnost kvetení opakovat několikrát během roku (remontovat). 33

4.2

Výsadba trvalek

Po dostatečné přípravě půdy zvolíme typ sazenice. Může být prostokořenná (z volné půdy) nebo v kontejneru (květináči). Termín výsadby prostokořenných sazenic je omezen zejména pro jarní (březen–duben) a podzimní období (září–říjen) s některými výjimkami koncem léta (Iris, Paeonia, Papaver, apod.). Kontejnerované sazenice lze vysazovat kdykoliv od března do listopadu. U choulostivějších druhů volíme raději nejpozdnější termín výsadby do poloviny října, aby rostliny stihly do zimy zakořenit. Výsadbové spony se volí dle typu a účelu výsadby. U pokryvných trvalek (Aubrieta, Ajuga, Phlox subulata, Saxifraga) volíme kvůli rychlému zapojení hustý výsadbový spon (25–35 cm od sebe, tj. 9–16 rostlin/m2). Středně vysoké druhy (Doronicum, Hosta, Trollius, Tradescantia) sázíme do vzdálenosti 30–40 cm (6–9 rostlin/m2) a vysoké druhy (Aster novi-belgii, Echinops, Solidago) vyžadují spon 50–120 cm od sebe (tj. 1–6 rostlin/m2).

4.3

Ošetřování trvalek

V průběhu vegetace vyžadují trvalky občasné přihnojování (zejména na začátku vegetace) a doplňkovou zálivku (zejména mezofyty). V nezapojených mladých nebo intenzivních porostech je nutné pravidelné odplevelování. Kypření půdy většina trvalek nevyžaduje (některým povrchově kořenícím i vadí – Iris). Po odkvětu odstraňujeme květy či květenství nebo celé lodyhy (Delphinium, Erigeron, Salvia nemorosa). U některých druhů podpoříme tím případnou další násadu poupat. Na podzim nebo na jaře odstraníme odumřelé nadzemní části. U choulostivějších druhů (Chrysanthemum, Cyclamen, Polygonum affine) je vhodná zimní přikrývka listím, chvojím, slámou nebo textilií (od prosince do března). Výskyt chorob a škůdců je u trvalek většinou znakem nevhodné volby stanoviště nebo špatné (citlivé) odrůdy. V případě většího výskytu škůdce či choroby lze použít běžnou chemickou ochranu, ale u trvalek je vhodnější předcházet těmto problémům správným výběrem rezistentní odrůdy a výběrem adekvátního stanoviště.

4.4

Trvalkové záhony a postup jejich tvorby

Rabata neboli trvalkové záhony můžeme definovat jako uskupení trvalek v nějakém ohraničeném prostoru (záhonu). Těžko budeme přirozeně rostoucí louku, porostlou skálu nebo vodní plochu považovat za květinový (trvalkový) záhon. Z výše zmíněných ekologických skupin trvalek je pro tento typ výsadby nejvhodnější použití mezofytů, někdy xerofytů a okrajově i petrofytů. Vzhledem k tomu, že trvalky kvetou jen jednou, případně několikrát do roka (u remontantních), musíme vytvořit relativně bohatší skupinu rostlin, která bude postupně přebírat v záhonu estetický efekt. Správný výběr rostlin pro dané stanoviště je úspěšný jen v případě, že máme dostatek informací a znalostí o jednotlivých druzích rostlin. Skupina mezofytů je pro trvalkové záhony jako stvořená, protože se jedná o rostliny přirozeně rostoucí v nějakém společenstvu, tj. tyto rostliny jsou schopny dostatečně konkurovat ostatním, 34

ale zároveň jsou do jisté míry schopny akceptovat jiné trvalky. Jsou to rostliny poměrně bohatých stanovišť (dostatek vláhy, živin, světla…), a proto je potřeba mít na paměti, že patří mezi rostliny vyžadující intenzivnější ošetřování. Můžeme tuto skupinu pojmenovat „Zahradní trvalky intenzivní“. Ze zahradnického hlediska to znamená, že tyto druhy vyžadují kvalitní přípravu stanoviště, počáteční dotaci živin a organické hmoty, intenzivní zálivku v prvních měsících po nasázení nebo trvalou závlahu. Jsou velmi náročné na ošetřování v průběhu roku, protože vyžadují dohnojení, zpětný řez (zejména u zaschlých květů nebo stonků v průběhu vegetace). Výhodou této skupiny je intenzivní kvetení, častá remontace kvetení, široké spektrum druhů a odrůd s rozličnými tvary listů a barvami květů. Druhá skupiny, kterou můžeme nazvat „Zahradní trvalky extenzivní“ zahrnuje xerofyty a petrofyty, což jsou skupiny rostlin adaptované na extrémní stanoviště z hlediska přírodních podmínek. Často velmi dobře odolávají suchu a chudému substrátu. Xerofyty také velmi dobře snáší vysoké teploty. Naopak u petrofytů jsou v tomto ohledu odolné jen některé druhy rostoucí v teplejších oblastech (Středomoří). Obecně platí, že při zakládání záhonu s těmito druhy se musí velmi opatrně volit typ substrátu a počáteční dotace živinami a organickým materiálem. Rostliny se většinou spokojí se stávajícím půdním profilem, který se jen odplevelí a případně obohatí o kompost. Příliš velká kvalita substrátu a přemíra živin vede u této skupiny k rychlému růstu a tím i k rychlému ukončení životních procesů a smrti rostlin. Nehledě na to, že se dotací živin upřednostní jen některé druhy, které mohou ve skupině doslova přerůst a zahubit ty ostatní, čímž celou skupinu esteticky ochudíme. Postup navržení trvalkového záhonu Předpokládejme, že máme vybrané nějaké konkrétní místo pro trvalkový záhon. Vzhledem k tomu, že sortiment trvalek je velmi rozsáhlý, můžeme trvalkami pokrýt téměř jakýkoliv prostor. To znamená, že v tomto směru nemáme žádné omezení, jako např. u letniček, které nesnesou menší intenzitu světla. Tvar záhonu může být volen dle našich představ a možností. Parametry při výběru rostlin: 1.

Výběr druhů vhodných pro dané stanoviště = optimum pro dané rostliny

2.

Estetické vlastnosti rostlin, které požadujeme (výška rostliny, velikost, tvar a barva květu, tvar a velikost listu, případně zbarvení)

3.

Doba květu

4.

Možnost fungování ve skupině = konkurenceschopnost

5.

Nároky na budoucí údržbu

6.

Předpokládaná délka života rostlin

7.

Ostatní parametry (jedovatost, alergen, problémy s patogeny, aj.)

Při navrhování rostlin máme několik možností. Můžeme vytvořit standardní projektovou dokumentaci spočívající v půdorysném nákresu záhonu, osazovacím plánu, vytyčovacím plánu a technické zprávě. Toto se zpravidla řeší u intenzivních trvalkových záhonů, které musí být „dokonalé“, případně 35

se o to alespoň snažíme. Druhou možností, která se často praktikuje u extenzivních trvalek, je ta, že nevytváříme žádný konkrétní plán, ale máme zadán pouze tvar, a velikost záhonu, do kterého zvolíme sortiment, tj. vytvoříme seznam rostlin, které zde chceme použít a určíme si procentuelní zastoupení daného druhu ve skupině. U jednotlivých druhů budeme mít definovánu plochu, kterou chceme tímto druhem osázet a z té se dostaneme k potřebnému počtu rostlin. Vytvoříme seznam rostlin pro daný záhon vč. počtu rostlin. Tím končí projektová činnost a následně v reálu musíme sami rostliny rozmístit dle konkrétní situace a tvaru záhonu. Druhá možnost plánovaní je mnohem jednodušší na tvorbu koncepce, protože nevytváříme složitý projekt, ale náročnější na osobní znalosti a zkušenosti. Základní sortiment trvalek používaných v záhonech můžeme pracovně rozdělit do několika skupin: -

solitéry, dominantní velké druhy, které tvoří konstrukci celého záhonu. Rozmisťujeme je vždy jako první, protože dávají ráz celé skupině. Pozor na solitéry příliš vzrůstného typu, mohou díky svému růstu výrazně zaplevelit záhon a potlačit ostatní druhy (Helianthus rigidus)

-

skupinové (výplňové) druhy, jsou po kosterních druzích hlavním prvkem, který do celé koncepce vnáší barevnost a tvar.

-

pokryvné druhy mají za úkol skrýt povrch záhonu tak dokonale, aby zde nebyl prostor pro růst plevelných druhů. Čím rychleji a kompaktněji se rozrůstají, tím lépe.

-

vtroušené rostliny (pendleři) dotváří celý záhon a vnáší do něj určitou proměnlivost, protože se každý rok objeví v jiné části záhonu.

-

cibuloviny a hlíznaté rostliny jsou vhodné pro doplnění záhonu v období, kdy trvalky nemají ještě významný efekt, zejména únor – duben. Výhodou jarních cibulovin a hlíznatých rostlin je fakt, že v době své vegetace si s trvalkami nekonkurují a tím můžeme využít dané konkrétní místo pro několik typů rostlin, které se spolu ve vegetaci nepotkávají, a přesto zde trvale existují.

Celkový koncept tvorby záhonu vždy začíná od solitérních druhů, přes výplňové, pokryvné, případně vtroušené druhy a nakonec cibuloviny a hlíznaté rostliny. Oproti navrhování skupin složených pouze z dřevin disponují trvalky několika zásadními rozdíly. Trvalky vždy rostou rychleji než dřeviny a velmi promptně využijí základní startovací dávku živin, která se odrazí na jejich růstu. To se může v prvním roce projevit na rozdílech výšek jednotlivých rostlin nebo na tvrdém konkurenčním boji rychleji rostoucích druhů. Dalším specifikem trvalek je rychlý vývoj během roku od zatažené rostliny, která není na jaře vůbec patrná, až po několik metrů vysoké „obry“ v podzimním období (Miscanthus giganteus). Všechny tyto parametry vnáší do celé kompozice velice proměnlivé prvky, které jsou i významně závislé na průběhu počasí během roku. Při sušším a teplejším létě mohou být rostliny o třetinu až polovinu nižší než při vlhčím průběhu sezóny. Naopak rostliny během vlhkého léta často rozklesávají a stávají se nevzhlednými. Všechny tyto parametry jsou většinou brány v potaz při šlechtění trvalek a nové odrůdy by měly vykazovat vyšší stabilitu ve sledovaných vlastnostech, jako je vyrovnaný růst, odolnost vůči patogenům, nerozklesávající se trsy, pevné stonky pro udržení květů atd. 36

Od doby používání trvalek se většina šlechtitelů snaží o získání nových a zajímavých odrůd, které by přinášely do celého sortimentu něco unikátního. V poslední době se někdy kvantita odrůd řadí před kvalitu, a tak vzniká velká řada zajímavých odrůd, které jsou ovšem obtížně použitelné do skupinových výsadeb, protože nedisponují vlastnostmi, které je pro tento typ pěstování předurčuje (špatná konkurenceschopnost, špatná mrazuvzdornost apod.). Tak jako si několik století přizpůsobujeme kulturní hospodářské plodiny, tak si uzpůsobujeme k obrazu svému i trvalky. Je potřeba nezapomínat na fakt, že kulturní odrůdy se mohou od původního druhu vlivem šlechtění poměrně hodně odlišovat nejenom svými vizuálními vlastnosti, ale i nároky na stanoviště. Proto je někdy využití méně známých sortimentů jakási sázka do loterie, která se může povést a také nemusí. Je tedy potřeba jednotlivé taxony používat s rozmyslem a zjistit si co největší množství relevantních informací.

Anthemis tinctoria 'Sauce Hollandaise' v trvalkovém záhonu

37

Suchomilné společenstvo trvalek, Botanická zahrada Praha

Botanická zahrada Praha, kombinované záhon letniček, dvouletek a trvalek

38

Helenium ‘Moerheim Beauty’

Helenium ‘Wesergold’

39

Kombinace dřevin, dvouletek a trvalek, soukromá zahrada, Anglie

kontrastní kombinace Helenium a Artemisia

40

Podzimní efekt trvalek, Botanická zahrada Praha

Podzimní zbarvení travin

41

5.

Vodní a vlhkomilné trvalky

Ing. Miroslav Řehák

5.1

Funkce vodních a mokřadních rostlin ve vodním prvku

5.1.1 Estetická stránka Při plánování osázení vodní plochy a bezprostředního okolí je vhodné brát v úvahu vzhledové parametry rostlin. Především tyto vlastnosti: •

Výrazněji kvetoucí rostliny Z rostlin vhodných pro umělé vodní prvky jsou nejzajímavější: kosatec bahenní (Iris pseudacorus), šmel okoličnatý (Butomus umbelatus), kyprej obecný (Lythrum salicaria), pryskyřník veliký (Ranunculus lingua), žabník jitrocelový (Alisma plantago), blatouch bahenní (Caltha palustris), pomněnka bahenní (Myosotis palustris).

•

Rostliny s výrazným habitusem Většina použitelných druhů rostlin má pro laika podobné „trávovité“ listy a proto je každý použitelný druh s odlišným habitusem zpestřením. Namátkově je možno uvést následující druhy: prustka bahenní (Hippuris vulgaris), žabník jitrocelový (Alisma plantago), máta vodní (Mentha aquatica), skřípinec jezerní (Scirpus lacustris).

•

Druhy s dekorativními semeníky orobinec (Typha sp.), puškvorec obecný (Acorus calamus), zevar vzpřímený (Sparganium erectum).

5.1.2 Odčerpávání živin z vody Vodní rostliny dokáží z vody odčerpat velké množství minerálních látek. Zmíněný princip má pro kvalitu vody význam v případě, kdy je zajištěna těžba biomasy z vodní plochy. Těžba se provádí logicky v podzimním období, ale u některých druhů ji doporučujeme, s ohledem na funkci v zimním období, posunout do časného jara. Velký význam má těžba v první polovině letního období. Sestřižením masy rostlin dojde k obnovení růstu a k výraznému zvýšení odčerpaného množství živin z vody.

5.1.3 Zpevnění břehů respektive krycího materiálu Nezanedbatelným efektem je zpevnění krycího materiálu zakrývací izolační vrstvy. Zpevnění má význam především v místech, kde se pohybují pracovníci při údržbě vodního prvku. Zmíněný efekt nastupuje až druhým rokem po výsadbě.

5.1.4 Provzdušňování substrátu, kyslíkový režim Do kořenové sféry vodních a bahenních rostlin a následně do substrátu, ve kterém rostou jen díky velkému množství plynovodních kanálků je přiváděno významné množství kyslíku. Některé literární prameny uvádí denní dávku kyslíku přiváděnou do substrátu kolem sféry kořenů až 5 gramů na metr 42

čtvereční. Je třeba si uvědomit, že se jedná o významné množství schopné vytvořit vhodné podmínky pro činnost a rozvoj aerobních bakterií a další pozitivní procesy ovlivňující kvalitu vody.

Prostředí se sníženým obsahem kyslíku

Okysličená sféra

5.1.5 Prostředí pro bakterie a plankton Bohatý porost částečně ponořených rostlin vytváří optimální prostředí pro bakterie a další nižší organismy pozitivně ovlivňujících kvalitu vody.

5.1.6 Vývoj hmyzu Díky rostlinám je umožněn vývoj celé řady druhů vodního hmyzu. Nejznámějším druhem, který můžeme uvést, jsou vážky, které využívají stébla, stvoly či listy vodních rostlin k přechodu posledního nymfálního stádia z vodního prostředí na souš a následnému přechodu do stádia dospělce.

5.1.7 Výměna plynů mezi vodou a okolním prostředím v zimě Při ponechání částí rostlin přes zimu dochází díky odumřelým listům a stéblům k výměně plynů mezi vodou a okolním prostředím bez ohledu na led. Význam tohoto efektu je nesporný. Je však nutné dobře zvážit, které druhy rostlin ponechat. V zásadě by se mělo jednat o druhy, kde je nižší riziko zahnívání listů. Vhodné jsou ostřice (Carex), orobinec (Typha), sítina (Juncus), skřípinec (Scirpus).

5.1.8 Kulisa, odclonění Využitím vyšších druhů například orobinec (Typha), kyprej (Lythrum), kosatec (Iris), puškvorec (Acorus), zblochan (Glyceria) – tento druh mimo těleso vodního prvku, docílíme pohledového odstínění na vodní plochu, pro koupající jsme díky tomuto kroku vytvořili „dojem koupání ve volné přírodě“.

43

5.1.9 Alopatická účinnost některých druhů V případě některých druhů vodních rostlin jsou známy alopatické účinky potlačující rozvoj řas a sinic v bezprostředním okolí. Nejznámějším druhem je stolístek (Myriophylum). Na druhou stranu je možné, že tento druh je schopen potlačovat i druhy vyšších rostlin, které hodláme ve vodním prvku uplatnit. Z tohoto důvodu je lépe rostliny nevysazovat do bezprostřední blízkosti.

5.2 Rozdělení rostlin dle trofie a z toho vyplývající náročnosti na živiny Požadavky vodních a mokřadních rostlin na množství živin by měly být při výběru rostlin pro umělé vodní plochy rozhodující. Vodní a mokřadní rostliny jsou z hlediska požadavků na živiny zařazovány do kategorií oligotrofní, mezotrofní, eutrofní. Oligotrofní prostředí představuje na živiny chudé vody, respektive substráty. Naopak eutrofní prostředí vykazuje bohaté vody či substráty. Přechodovým typem mezi oběma je mezotrofní prostředí. Většina funkčních vodních ploch, tzn. ploch s čistou vodou bez sinic, případně řas, odpovídá kategorii oligotrofního, maximálně mezotrofního prostředí. Uvedená skutečnost víceméně vylučuje celou řadu jinak velmi atraktivních rostlin, které ovšem vyžadují eutrofní prostředí. Jedná se například o šípatky, zevar, zblochan, vachtu, ďáblík a další. Pokusy o ignorování zmíněného faktu, až na vzácné výjimky, dopadají stejně. Rostliny chřadnou, až zcela vymizí.

5.3

Použití problematických druhů

Z hlediska zákona o psychotropních látkách: chrastice (Phalaris) Jedná se o jeden z nejrozšířenějších druhů používaných u kořenových čistíren odpadních vod, nicméně jeho uplatnění se díky přijatému zákonu stalo velmi problematické. Druh poškozující konstrukce: rákos (Phragmites), množí se případy poškození izolačních vrstev. V místech svárů, skladů folie případně v místech balvanů apod. je riziko prorůstání. Oproti minulosti se tudíž od používání rákosu ustupuje. Chráněné druhy: ďáblík (Calla), prustka (Hippuris), vachta (Menyanthes), řezan (Stratiotes). V případě použití chráněných druhů je vhodné uschovat doklady o nabytí výsadbového materiálu. Druhy nevýrazné: karbinec, konitrud (Lycopus) Druhy zcela nevhodné: Z agresivních, zaplevelujících druhů je možno uvést dvouzubec, kamyšník, netýkavku žlaznatou. Dále je třeba varovat před jedovatým druhem pryskyřníkem litým, který má na některé vnímavější osoby zpuchýřující účinky. Větevnatka, lidově žabí vlas (Cladophora fracta) Jedná se o mnohobuněčnou, tuhou větevnatou řasu, Výhodou této řasy je její pevnost, kdy lze poměrně jednoduše naráz odstranit velké porosty. Vzhledem k velkému nárůstu hmoty s následnou těžbou lze z nádrže odstranit významné množství živin. Existují vodní nádrže, kde je čištění vody založeno právě na Cladophora. Stav výskytu zmíněné řasy je třeba průběžně kontrolovat a kultivovat tak, aby nedošlo k jejímu odumírání. Odumírání se projevuje vyplouváním řasy na povrch, tvorbou 44

„koláčů“, ztrátou soudržnosti vláken, tvorbou jedovatých plynů s následným rozkladem uvolňující živiny zpět do vody. Ceněna je alopatická účinnost větevnatky, kdy ve svém okolí potlačuje sinice a řasy. Současně chci však upozornit, že dle mých zkušeností jsou alopatické účinky patrné i na vyšších rostlinách. Rostliny s nárůstem větevnatky neprospívají, až hynou. S výskytu větevnatky ve vodních prvcích je třeba předem seznámit zákazníka, aby se předešlo pokusům o její hubení. Doporučuji pouze mechanické „hubení“, protože dle mých zkušeností, v případě aplikace různých preparátů s účelem vyhubit větevnatku byl zásah úspěšný s následujícím nástupem rozpadavých druhů řas, které jsou ale z vodních prvků mechanicky téměř neodstranitelné.

5.4

Výsadba

Osazovací plán Musíme dbát na výběr vhodných druhů především dle trofie! Zohlednit technologie, údržbu, širší sortiment druhů, vyvarovat se nevhodných druhů. Extrémními příklady jsou: dvouzubec, netýkavka žlaznatá, kamyšník, pryskyřník litý! Termín výsadby Z logických důvodů je termín výsadby uzpůsoben termínu realizace vodního prvku. Nejvhodnějším termínem je podzimní nebo jarní výsadba. V případě možnosti volby doporučuji podzimní termín. Správná hloubka výsadby U emerzních druhů rostlin je limitující hloubka výsadby cca 25 cm, rostliny se spíše vyrovnají s nižším sloupcem vody než naopak. V případě větší hloubky, než daný druh snáší, dochází časem k jeho vymizení. Výsadba při postupném zaplavování Provádí se v momentu napouštění vodního prvku. Výhodou je pohyb pracovníků po suchém terénu a snadnější manipulace s výsadbovým materiálem. Je třeba zvážit dobu, která uplyne od výsadby po zaplavení kořenového systému vysazených rostlin. Dále je třeba, aby rostliny nebyly dlouhou dobu na sluncem rozpáleném kačírku či jiném výsadbovém mediu. Pokud by doba zaplavení měla být příliš dlouhá, je třeba upřednostnit výsadbu do vody. Výsadba do vody V porovnání s předchozí metodou je poněkud náročnější. Především u větších ploch je složitější manipulace s výsadbovým materiálem a vyšší nároky na vybavení pracovníků. Horší podmínky vznikají především při podzimním termínu výsadby. Ale pro rostliny je tento postup velmi vhodný. Důraz je třeba dát na dobré ukotvení rostlin do substrátu, aby se zabránilo jejich vyplavání. Předejít záměně rostlin Řada druhů může být pro méně zkušené pracovníky „stejná“. Podobné se laikovi mohou zdát Iris, Acorus, Glyceria, Typha, Sparganium, a může tudíž dojít k jejich záměně.

45

Spon Počet rostlin na metr čtvereční volíme raději vyšší tak, aby došlo k rychlému zapojení porostů a tím se podpořila estetická stránka, ale i účinek rostlin na kvalitu vody. Výsadbové médium Vhodné je upřednostnit materiál s oblými tvary, nejvhodnější je kačírek, v případě použití materiálu s ostrými hranami (makadam) hrozí riziko poškozování kořenů v zimním období při zamrzání a následném posunu materiálu. Vrstva substrátu by měla být co možno nejnižší z důvodu omezení vzniku anaerobního prostředí. Přirozený vzhled výsadeb Uspořádání výsadeb je třeba provádět do přirozených tvarů, ne do lemování. Značnou roli zde hraje tvarování tělesa vodní plochy při zemních pracích, kdy by šířka mělčin měla být různá, aby se předešlo dojmu lemování. Toto je přínosem snad jen u architektonicky řešených vodních ploch. Je možné kombinovat výsadbu do vody s výsadbou mimo těleso vodního prvku. (např. zástupci Acorus, Juncus, Iris, Carex, Lythrum, Equisetum, Caltha). K výsadbě do bezprostředního okolí vodního prvku je možné vysadit i druhy, které z hlediska trofie do vody vysadit nelze. Jedná se např. o rod Glyceria. Zmíněnou výsadbou můžeme docílit dojmu větší velikosti vodního prvku a dále překrýt hranici průběhu izolací. Vytvoření mokřadů bez propojení s vodním dílem umožní použití veškerých vodních rostlin s nároky na eutrofní prostředí (např. šípatka, vachta, ďáblík, zevar, zblochan). V tomto případě je třeba dbát na průběžné doplňování vody. Prolínání druhů Prolínání druhů rostlin není na závadu, může vhodným způsobem podpořit přírodní vzhled nádrže. Musíme však vyloučit agresivnější druhy jako jsou bahnička (Elocharis), bazanovec (Nauburgia). Zohlednit technologie a proudění vody Při uspořádání výsadeb musíme dát prioritu technologiím a zohlednit proudění vody, aby se neomezila činnost technologií, nebo nezamezilo proudění vody v nádrži oproti původnímu záměru. Velký zřetel je třeba brát na okolí skimerů, kdy v případě zarůstání se omezuje jejich účinnost a dochází k zachytávání a následnému rozkladu nečistot v porostech. Samostatnou kapitolou je osázení potoků, kdy je třeba postupovat tak, aby v budoucnosti nemohlo dojít k přehrazení potoka, zvýšení hladiny a odklonění proudu vody přes hranu izolace. To by mohlo mít za důsledek vypuštění podstatné části nádrže. Výsadbový materiál V současné době existuje řada pěstíren, kde není problém obstarat kvalitní výsadbový materiál. V případě zahradních vodních ploch vysazujeme do substrátu bez nádob. Nádoby je vhodné použít na vzplývavé druhy, ovšem se zajištěním tak, aby nedocházelo k pronikání živin do vody. Výsadbový materiál je možno získat v kontejnerech tedy s balem, dále prané s odstraněnou částí substrátu, případně pěstované v minerální vatě (tzv. ekoorsilu). Doporučuji poslední dvě varianty, protože 46

v případě balů se jedná o velmi výživný materiál vytvářející eutrofní prostředí, případně mohou přispívat ke vzniku anaerobního prostředí. V případě praného kořenového balu není třeba trvat na odstranění veškerého substrátu. Úprava výsadbového materiálu Před výsadbou rostlin je nutné u některých druhů provést zkrácení listů. Tím dojde ke snížení těžiště a snížení odporu vzduchu, což zmenší riziko vyvracení rostlin a jejich uplavání ze stanoviště. Přeprava výsadbového materiálu V případě emerzních druhů rostlin 1-2 dny vydrží bez problémů. Není nutná voda k transportu. U vzplývavých a ponořených rostlin je nutné mít vždy celé rostliny pod vodou a rostliny stínit. V následujících dnech po výsadbě je třeba provést kontrolu, případně nové usazení uvolněných rostlin. Uplatnění vzplývavých druhů V posledních letech nabývá na významu využití vzplývavých druhů rostlin pro jejich vstřebávání živin celým povrchem. Ve většině případů jsou vhodné pro těžbu biomasy. Některé výrazné druhy mají aleopatické účinky na řasy a sinice, zřejmě i na vyšší rostliny. Vhodnější jsou monokultury. Jsou variabilní ohledně hloubky výsadby. Čím hlouběji rostou, tím je větší účinnost, ale komplikovanější údržba. Vhodnými druhy jsou stolístek (Myriophyllum) a rdest (Potamogeton).

5.5

Průběh vegetace a údržba

V porovnání se suchozemskými rostlinami mají vodní rostliny z hlediska laika pozdější nástup vegetace. Z tohoto důvodu je vhodné zákazníka předem informovat, aby se předešlo „reklamacím“, že rostliny nerostou, že zřejmě uhynuly. Ukončení vegetační doby je výrazně nestejné. Liší se i v jednotlivých letech. Příkladem může být Iris, který v některých sezonách vykazuje příznaky ukončení vegetace již v září, aby v jiném roce byl ještě začátkem prosince v plné kondici. V zimním období může být velmi estetické. Díky působení ponechaných částí rostlin vznikají v kombinaci se sněhem zajímavé scenérie. Kromě toho dochází ke zprostředkování výměny plynů přes led. Údržbu rostlin je možné rozdělit do tří etap: Jarní údržba Ostříhání ponechaných druhů (Juncus), dočištění porostů stříhaných na podzim, redukce přerostlých druhů, redukce porostů s ohledem na činnost technologií. Letní období Provést kontrolu stavu, zaměřit se na škůdce a choroby, odstranění nárůstu Cladophora z rostlin a jejich blízkosti. V případě možnosti přistoupit k těžbě biomasy. Vhodný termín je konec června, červenec. Těžit druhy, které to snáší. Např. Typha, Acorus, Carex, Mentha, Iris, Veronica. Dále omezit rostliny ponořené a vzplývavé. Tím dojde k vyvolání bujného růstu „druhé vegetace“ a k novému odčerpaní minerálních látek z vody. 47

Podzimní období Probíhá odstranění biomasy u rostlin s rizikem zahnívání (Iris, Mentha, Acorus, Typha). Je třeba ponechat vybrané druhy rodu Carex apod. Pozor na rod Juncus, ten ponechat bez řezu. Zcela jistě nesnáší podzimní stříhání! V případě veškerých způsobů zásahů do porostů je třeba nejlépe druhý den nezbytně provést vyčištění skimerů, skimerových jezírek či dalších částí technologie od částí rostlin.

Fyziologické poruchy Vhodným výběrem druhů s vyřazením rostlin vyžadujících eutrofní prostředí se předejde výraznějším příznakům fyziologických „chorob“. Byly zaznamenány případy poškození porostů rostlin po aplikaci preparátu obsahujícího tzv. ostré enzymy.

Choroby a škůdci Výskyt organismů nejvýrazněji poškozujících porosty vodních rostlin, tj. býložravých ryb a vodních ptáků, se vzhledem k charakteru vodní plochy nepředpokládá. Občasné požerky způsobené především larvami a plži by měly být tolerovány. Zásah může vyžadovat případný silný výskyt mšic. Ovšem ošetření by nebylo jednoduché.

Lekníny a okrajové porosty se skřípinou

48

6. Standardy pro plánování, stavbu a provoz koupacích jezírek a biobazénů Ing. Martin Panchartek

6.1

Oblast uplatnění

Tyto standardy upravují požadavky na plánování, stavbu, provoz a rekonstrukci uměle založených koupacích jezírkek a biobazénů. Jedná se o zařízení, speciálně určená k plavání a koupání, izolovaná od podkladu, chráněná vůči okolnímu terénu, která jsou vybavena biologickým nebo biologickomechanickým čištěním (rostliny, živočichové, biofilm, mikroorganismy) s definovanými požadavky na kvalitu vody. Předmětem těchto pravidel nejsou koupaliště vybudovaná na přirozených vodách, koupaliště, zahradní okrasná jezírka, rybníky pro chov ryb, rybníky s přítokem a odtokem, tůně a dezinfikované bazény.

6.2 -

Definice koupacího jezírka, biobazénu Z hlediska hydrobiologického můžeme tyto zařízení chápat, jako společné prostředí určitých složek biocenózy (vodních rostlin, zooplanktonu, řas, bakterií v regenerační zóně nebo filtrech), tedy soubor všech vlivů, které vytvářejí životní prostředí, především rovnováhu všech zde žijících organismů.

-

Udržování

čistoty

vody

je

výlučně

věcí

ekosystémových

oběhů

mikroorganismů

a makroorganismů, které mohou být podpořeny technickými opatřeními. V zásadě jde o minimalizaci obsahu fosforu a zároveň udržení poměru živin v prostředí pro zdárný růst rostlin a biofilmu. Zároveň musí být nastaveny stabilní podmínky pro chemicko biologickou rovnováhu. -

Koupací jezírka jsou uměle založené nádrže se stojatou vodou, bez přítoku, využívaná pro plavání a koupání. Jsou limitované obsahem fosforu, přičemž voda je čištěna činností zooplanktonu a sedimentací. Jsou rozdělena na užitkovou a regenerační zónu. K vynášení živin dochází pravidelným řezem rostlin a odstraňováním sedimentu. Z hlediska obsahu živin splňují koupací jezírka mezotrofní prostředí (obsah Pcelk do 0,035 mg/l).

-

Biobazény (přírodní bazény) jsou uměle založené nádrže s cirkulující vodou, limitované obsahem fosforu, bez přítoku, využívané pro plavání a koupání. Čištění vody zajišťuje převážně nárůst biofilmu na substrátu vystavenému náběhovému proudění ve vlastních biofiltrech. K vynášení živin dochází odběrem biofilmu a sedimentu. Z hlediska obsahu živin splňují biobazény oligotrofní prostředí (obsah Pcelk do 0,010 mg/l).

49

-

Čištění stojatých vod sedimentací nelze kombinovat s čistícími technologiemi, které využívají čerpadla, filtry atd. Pokud ve vodách se sedimentací probíhá cirkulace vody přes štěrkové vrstvy, vznikají ve zvýšeném množství řasy a biofilm. Sedimentace a filtrační technika biofilmového filtru se tedy vzájemně vylučují.

-

Vzhledem k neslučitelnosti těchto technik je v praxi nutné rozlišovat mezi koupacími jezírky a biobazény.

6.3 -

Pojmy: užitková zóna - oblast určená ke koupání (plavci, neplavci, zóna pro skoky do vody a zóna pro malé děti, pláže, vstupy),

-

regenerační zóna - část, která slouží k biologické, fyzikální a fyzikálně-chemické úpravě vody a není určená ke koupání,

-

rostliny podílející se na úpravě vody - (hydrofyty – submerzní rostliny, helofyty – emerzní rostliny),

-

nekton - větší živočichové schopni aktivního pohybu – např. ryby a ptáci

-

bentos - organismy dna (larvy hmyzu, rozsivky),

-

neuston - organismy vázané na hladině a její povrchové blance,

-

plankton - společenstvo vodních organismů vznášejících se ve volné vodě: •

virioplankton - působí jako regulátor rozvoje bakterií. Jsou důležitým hygienizačním faktorem v koupacím jezírku a biobazénu,

•

bakterioplankton – bakterie způsobují jemný zákal vody, měly by být minimální. Pro kvalitu vody jsou důležitější bakterie bentické – tedy ve dně a na stěnách,

•

fytoplankton - jednobuněčné, koloniální a vláknité řasy, rozsivky a sinice – způsobují zákal a zbarvení vody. Dle množství a dominujících skupin mají vliv na pH a kyslíkový režim v zařízení,

•

zooplankton - zdravá a druhová struktura zooplanktonu je základem čiré vody bez dominance fytoplanktonu. Vířníci filtrují nálevníky a bakterie, korýši (Daphnia) filtrují především řasy a sinice. Zooplankton je velmi citlivý na toxické látky, tzn. zooplankton je indikátorem použití chemických prostředků v zařízení,

-

celkové množství vody - celkový objem vody v zařízení,

-

užitková voda/voda nádrže - voda v koupací části a v prostoru pláže,

-

zdrojová plnící (doplňovací) voda - voda k prvotnímu naplnění a doplňování ztrát odparem,

-

surová voda - voda z užitkové části přiváděná k úpravě (filtraci, regeneraci),

-

čistá (upravená) voda - upravená voda v regenerační zóně,

-

maximální hodnota - hodnota, která nesmí být překročena,

-

směrná hodnota - hodnota, která nemá být trvale překročena, resp. dosažena, 50

-

filtr - ve smyslu těchto pravidel zařízení pro odlučování látek a odbourání organických substancí a rovněž organismů vč. choroboplodných zárodků biologickými, fyzikálními nebo fyzikálně chemickými metodami,

-

biofilmový filtr - ve smyslu těchto pravidel zařízení s minerální nebo umělou náplní s velkým aktivním povrchem. Na tomto povrchu vlivem náběhového proudění s vysokou filtrační rychlostí dochází k nárůstu biofilmu a tím k vazbě živin.

-

mineralizační filtr - ve smyslu těchto pravidel zařízení s minerální nebo umělou náplní s velkým aktivním povrchem. Na tomto povrchu vlivem náběhového proudění s nízkou filtrační rychlostí dochází k zachycení živin, které se za podmínek nízkého obsahu kyslíku mineralizují.

-

biofilm - mikroorganismy uložené v tenké vrstvě na pevném povrchu. Je tvořen bakteriemi, řasami, houbami, viry, jednobuněčnými organismy a malými bezobratlými živočichy, uloženými do vrstvy extracelulárních látek, které ulpívají vzájemně na sobě na površích nebo sousedících plochách,

-

kapilární uzávěra - opatření v prostoru okraje břehů, zamezující ztrátám vody kapilárním účinkem a současně přelivu venkovní povrchové vody do jezírka. Okraj musí být minimálně 5 cm ze strany vodní plochy nad maximální provozní hladinou a ze strany okolního terénu tak, aby nedošlo ke vtoku okolních vod do jezírka, přičemž podélný spád obtokového žlabu musí mít spád min 3%,

-

přepadový jez, žlab, skimmer, skimmerové jezírko - pevné nebo flexibilní zařízení pro odtah vody a nečistot z hladiny.

6.4 Princip udržení kvality vody v koupacím jezírku – faktory čištění vody: -

funkční společenstva planktonu, bentosu a makrofyt, která jsou dimenzována tak, aby zvládla předpokládané zatížení: • ve volné vodě: zooplankton zajišťuje primární filtraci fytoplanktonu a bakterií, • vodní rostliny: spotřeba živin, výměna plynů, zastínění, zásobování dna kyslíkem, • procesy v bentosu dna jezírka/půdním filtru: mikrobiální aktivita, fotosyntéza, spotřeba živin, vazba fosforu, • vyšší živočichové (šneci, larvy, pulci atd.),

-

sedimenty, biofilm - ukládání živin zejména dusíku a fosforu,

-

trvale limitovaná koncentrace fosforu a dalších živin,

-

pravidelné odsávání detritu (kalů dna a technologií),

-

žádný nekton - s výjimkou obojživelníků,

-

dostupné nechemické pojistné mechanismy – bioaugmentační přípravky,

-

pravidelná kontrola důležitých parametrů kvality vody (pH, vodivost, sírany, fosfor)

51

-

technika: mechanické čištění, biologické filtry, půdní mineralizační filtry, filtry se sorbenty fosforu, aerátory.

Čištění vody musí probíhat pouze biologickými procesy. U všech koupacích jezírek a biobazénů je nutné se vyhýbat zásahům, které by mohly poškodit organismy podílející se na úpravě vody.

Nepřípustné je zejména používání: -

dezinfekčních prostředků (např. na bázi chloru, sloučenin peroxidu, ozónu),

-

fungicidů,

-

algicidů,

-

UV dezinfekce,

-

ultrazvuku,

-

produktů s obsahem těžkých kovů,

-

technických metod na bázi stříbra a mědi. Tyto kovy a jejich sloučeniny nesmí být použity v žádné podobě (např. měděné plechy, armatury, materiál elektrod, trubky)

6.5

Koupací jezírka a biobazény - rozdělení podle typů

52

6.5.1 Doporučený poměr ploch TYP I, II, a III - Koupací jezírko Typ I

Poměr užitková : regenerační = 40% : 60%

Typ II

Poměr užitková : regenerační = 50% : 50%

Typ II

Poměr užitková : regenerační = 50-60% : 50-40% TYP IV a V - Biobazén

Typ IV

Poměr užitková : regenerační = 70% : 30%

Typ V

Poměr užitková : regenerační = 100% + biofiltr

6.5.2 Typ I PŘÍRODNÍ KOUPACÍ JEZÍRKO Odpovídá stojaté vodě •

Stojatá voda - imituje tůň, rybník.

•

Žádná cirkulace vody, žádná technika.

•

Velká pobřežní a rostlinná zóna, 1/2 - 2/3 plochy tvoří regenerační zóna.

•

Velká hloubka vody - objem vody.

•

Celkový fosfor se směrnou hodnotou obsahu Pcelk < 35 µg/l.

•

Čištění –

sedimentací (žádné rozvíření),

–

zooplankton, fytoplankton,

–

ponořené (submerzní) rostliny.

•

Členění dna je velmi důležité pro rostliny v jednotlivých zónách.

•

Čištění vody bohatou biocenózou s velkým množstvím živin v anaerobních zónách. Redukční podmínky v sedimentech - nutnost zásobování rostlin dusíkem!

•

Intenzivní oddělení regenerační zóny od užitkové.

•

Jasný roční cyklus.

•

Voda může být mírně zakalená vznášejícími se řasami - to není problém vláknitých řas!

•

Biofilm se vytváří na všech površích.

•

Péče:

Submerzní rostliny v srpnu sklidit řezem a odstranit (vynášení živin).

Emersní rostliny stříhat na podzim nebo na jaře. Odsávat sedimenty z užitkové části (2x ročně).

6.5.3 Typ II KOUPACÍ JEZÍRKO S ODSÁVÁNÍM HLADINY Odpovídá stojaté vodě s čištěním hladiny •

V koupacím jezírku méně techniky, recirkuluje se pouze max. 20 % objemu vody za den (spínací hodiny).

•

Polovina plochy je určena pro rostlinnou - regenerační zónu.

•

Celkový fosfor se směrnou hodnotou obsahu Pcelk < 35 µg/l.

•

Čištění vody s dobře vyvinutou biocenózou a stejnými procesy jako u kategorie 1. 53

•

Voda může být mírně zakalená vznášejícími se řasami - to není problém vláknitých řas!

•

Biofilm se vytváří na všech površích.

•

Péče: extenzivní - jako v kategorii 1, s doplňkovou údržbou čerpadla a pravidelným vyprazdňováním skimmeru.

Submersní rostliny v srpnu sklidit řezem a odstranit (vynášení živin), emersní rostliny stříhat na podzim nebo na jaře. Odsávat sedimenty z užitkové části (2xročně).

6.5.4 Typ III

KOUPACÍ JEZÍRKO S POMALÝM MINERALIZAČNÍM FILTREM

Potřebuje následný odběr živin (ortofosfátů) za mineralizačním filtrem •

Protékaný pomalý filtr za podmínek nízkého obsahu kyslíku.

•

Organické substance a jemné částice se sbírají a mineralizují.

•

Doba chodu filtru 24 hod/den, za 24 hodin průtok max. 50% objemu vody jezírka.

•

Minimalizované anaerobní (redukující) podmínky v mineralizačním filtru.

•

Za mineralizačním filtrem musí následovat filtr limitující obsah živin, submerzní rostlinný filtr (hydrobotanika) nebo chemicko-fyzikální externí filtr na sorbci fosforu.

•

50 - 40 % plochy je porostlé rostlinami.

•

Celkový fosfor se směrnou hodnotou obsahu Pcelk < 35 µg/l.

•

Biofilm se vytváří na všech površích.

•

Většinou čistá voda - vláknité řady v případě přebytku živin.

•

Péče: jako kategorie 2, avšak s pravidelným odběrem sedimentů, event. údržbou filtru na sorbci fosfátů.

•

Péče o rostliny (event. hnojení dusíkem).

6.5.5 Typ IV BIOBAZÉN S BIOFILTREM Odpovídá tekoucí vodě •

Představuje tekoucí vody - neznečištěný nížinný tok.

•

Permanentní cirkulace vody pomocí čerpadel s 24hodinovým provozem - přes biofiltr, který váže živiny v biofilmu. Přes skimmer projde více než 100 % celkového množství vody/den.

•

Maximální zajištění aerobních podmínek.

•

Celkový fosfor se směrnou hodnotou obsahu Pcelk < 10 µg/l.

•

Biocenóza odpovídá tekoucí vodě, pevně ulpívající biofilm na površích, hlavně v biofiltru,.

•

Biofiltr:

•

Málo až téměř žádný zooplankton.

•

Rostliny hrají podřadnou roli (vázání fosforu 1-2 g/m²/rok)

•

Péče: pravidelný odběr sedimentů. Částečně lze automatizovat, resp. vzhledem k malým plochám

stabilní struktura a „trvale“ protékaná média s velkým povrchem.

je časově nenáročné. Provádět řez rostlin. 54

•

Péče a údržba biofiltru ("sklízení" biofilmu) v závislosti na systému.

•

Péče o rostliny – nutné hnojení dusíkem.

6.5.6 Typ V BIOBAZÉN •

Žádné rostliny nebo min. počet rostlin, často jen jako dekorace provedená architektonickým užitkovým členěním.

•

Filtrační systémy s managementem živin.

•

Celkový fosfor se směrnou hodnotou obsahu Pcelk < 10 µg/l

•

Žádná biocenóza v plavecké zóně, většinou externí úprava vody pouze (bio) technickými prostředky bez chemické dezinfekce.

•

Péče: velmi intenzivní, jako kategorie 4, často automatizovaná, náročná technická údržba (robot).

6.6 Požadavky na plánování, realizaci a údržbu koupacích jezírek a biobazénů 6.6.1 Požadavky na všechny objekty a) Bezpečnost Kamenný materiál v jezírku musí být stabilně osazen. Musí být definováno nejméně jedno místo vstupu. Při provádění elektrického zařízení musí být dodržena ČSN 331500 a ČSN 332000. b) Dokumentace objektu Nejpozději při dokončení objektu musí být zadavateli předána následující dokumentace: -

Výkres s rozměry, ve kterém budou navíc zahrnuta i veškerá elektrická vedení a potrubí pro vodu (přítoky a odtoky, filtrační okruhy, drenáže).

-

Dokumentace technického zařízení

-

Návod k provozu a péči c) Požadavky na materiály

Materiály použité v jezírku nesmí ovlivnit hodnotu pH vody tak, aby došlo v 24hodinovém průměru k dlouhodobému (více než tři týdny) posunu hodnoty pH mimo rozsah pH 8,0 až pH 8,5. Snahou je dosáhnout hodnoty pH ve smyslu udržování vápenato-uhličitanové rovnováhy optimálně kolem pH 8,4. Na to je třeba dbát při výběru materiálu. POZNÁMKA: Nevyzrálý beton způsobuje příliš vysoké hodnoty pH. Pokud se používají pouze silikátové stavební materiály, nelze dosáhnout dlouhodobé vápenato-uhličitanové rovnováhy.

Nesmí být používány žádné materiály s biocidními, konzervačními nebo dezinfekčními účinky v jezírku. 55

Materiál používaný v zámrzné zóně (např. kameny, plasty, beton) musí být odolný vůči mrazu. Kovové prvky musí být trvale odolné (např. nerezová ocel, hliník). Kovy, jako nerezová ocel nebo hliník, smí být ošetřeny výhradně mořidly bez kyseliny fosforečné (např. na bázi kyseliny dusičné, fluorovodíkové). POZNÁMKA: Čisticí přípravky, přípravky pro změkčování vody a odstraňování vápna často obsahují velká množství kyseliny fosforečné a fosfátů a proto nesmí být použity. d) Požadavky na izolace Všeobecné požadavky Koupací jezírka a biobazény musí být vůči podloží izolovány tak, aby z nich voda nemohla nekontrolovaně unikat, ani aby do nich žádná voda nemohla pronikat (výjimka: přímý vnos dešťové vody). Vnos povrchové vody, resp. vody ze svahů do koupacích jezírek a biobazénů je třeba vyloučit stavebními opatřeními. POZNÁMKA: Ztráta vody vypařováním z klidné hladiny může v letních měsících činit v průměru až 15 mm za den. Izolace musí být obecně provedena tak, aby nemohla být při řádném užívání objektu poškozena. Na ochranu izolace je nutné podloží s ohledem na použitý systém urovnat a event. i zhutnit. Podklad musí být proveden tak, aby izolace nemohla být poškozena sedáním. U izolace z plastových hydroizolačních folií se předpokládá provedení ochranné vrstvy (např. betonová vyrovnávací vrstva, svařená ochranná plastová geotextilie). Musí být zajištěno, aby ochranná vrstva byla kompatibilní s izolací, byla dostatečně pevná a odolná vůči alkáliím. Aby se zabránilo bodovému zatížení izolace technickými vestavbami, např. můstky, lávkami, kameny, vstupy, musí být provedena opatření zajišťující rozložení tlaku, např. základy, ochranné vrstvy atd. Osázení rostlinami musí být naplánováno, resp. zvoleno tak, aby izolace nebyla - a to ani v dlouhodobém výhledu - ohrožena kořeny a výhonky. Zejména je nepřípustné použít rákos (Phragmites communis) a bambus (Bambusa). Požadavky na hydroizolační fólie Použitý izolační materiál musí splňovat požadavky dle ČSN EN 13967 2005 Hydroizolační pásy a folie zejména v těchto aspektech: -

Stabilita vůči UV záření.

-

Odolnost vůči prorůstání kořenů ČSN CEN/TS 14416.

-

Mechanická odolnost vůči proražení a statickému zatížení ČSN EN 12310-1, ČSN EN 12730.

-

Chemická odolnost ČSN EN 1847, ČSN EN 1928.

Plastové izolační folie musí být při zkoušce vodonepropustnosti podle ČSN 75 0905 metoda zátopová zkouška, nepropustné.

56

Minimální tloušťky plastových izolačních folií Materiál

Minimální tloušťka

ECB – etylén kopolymer bitumen

1,5 mm

EPDM – etylen-propylen-dien monomer

1,0 mm

FPO – flexibilní polyolefiny

1,3 mm

PE – polyetylen

1,5 mm

PPflex – vysoce flexibilní polypropylen

1,5 mm

PVC – polyvinylchlorid (homogenní/s tkaninou)

1,5 mm

a tolerance tloušťky ± 5 %

Pokud bude použita izolační folie z jiných materiálů nebo menší tloušťkou, je nutné uvést doklad o rovnocennosti. Spoje Metody spojování se různí podle použitého materiálu fólií. Musí být dodrženy předpisy výrobce. Svařováním smí být spojovány pouze produkty z identického materiálu. Vložky a připojené kusy použité u protržené izolace a při provádění vestaveb musí být kompatibilní s původní izolací a musí být dlouhodobě použitelné. Zkoušky svárů musí být provedeny podle ustanovení ČSN 75 0905. Požadavky na sklady Plastové izolační pásy musí být u objektů tvarovaných podle terénu položeny v užitkové zóně pokud možno bez skladů, aby bylo jednodušší čištění. Zvlnění je přípustné. Překládané sklady izolace v regenerační zóně musí být přelepeny nebo převařeny. U betonových částí nádrží musí být izolační pásy položeny bez skladů. Požadavky na minerální izolace Použitý beton musí být vodonepropustný a armovaný. Jílové a bentonitové těsnění není přípustné. Jiné izolace Jiné izolační materiály (např. nerezová ocel, plast zesílený skelným vláknem) jsou přípustné, pokud splňují výše popsané požadavky. e) Okraje Okraje izolace musí být provedeny tak, aby bylo vyloučeno pronikání povrchové vody a nekontrolovaný výtok vody z objektu. Jako déšť relevantní pro návrh se uvažuje 100 mm srážek po dobu jedné hodiny. Bez ohledu na okraje musí být voda ze svahů a přebytečná voda odváděna vhodnými příkopy, trubkami nebo jinými stavebními opatřeními nebo je nutné zahrnout návrh odvodnění.

57

Přípustná jsou následující opatření: Varianta 1: Celý okraj jezírka se zdvihne min. 10 cm nad okolní terén tak, aby povrchová vody mohla volně protékat kolem jezírka. Varianta 2: Vybuduje se odvodňovací příkop nebo žlábek, který je schopen odvést vodu i při silném dešti. Odvodňovaná plocha se skládá ze všech vodorovných ploch nebo ploch se sklonem k jezírku a rovněž ploch jezírka, pokud přepad není odváděn samostatně. Odvodňovací příkop musí mít průběžný minimální spád 3 %. Varianta 3: Mimo okraj jezírka lze vytvořit dostatečně dimenzovaný retenční prostor, aby bylo možné zachytit povrchovou vodu. Odvodňovaná plocha se skládá ze všech vodorovných ploch nebo ploch se sklonem k jezírku a rovněž ploch jezírka, pokud přepad není odváděn samostatně. Objem retenčního prostoru v m³ se tedy vypočte ze součtu odvodňovaných ploch v m² krát 0,1. Aby se zabránilo ztrátám vody přes okraj jezírka, je nutné zřídit kapilární uzávěru. Je-li na izolační fólii položená geotextílie, nesmí být přetažena přes okraj jezírka. Násypy na okraji jezírka musí být provedeny z materiálu s velikostí zrna více než 4 mm. Pro kontrolovaný odtok přebytečné vody je nutné vybudovat dostatečně dimenzovaný přepad, aby bylo tuto vodu možné bezpečně odvádět. f) Povinnost podat informaci zákazníkům Před objednávkou musí být zákazník písemně informován o následujících skutečnostech: •

Konstrukce a funkce koupacího jezírka nebo biobazénu.

•

Musí být poskytnut přehled o možnostech provedení a úpravy vody v koupacích jezírkách a biobazénech. Musí být provedeno vymezení vůči jiným typům vod, např. rybníkům pro chov ryb, zahradním jezírkům, bazénům s úpravou vody chlórem, bazénům se slanou vodou atd.

•

Popis projektu: V popisu projektu musí být uvedeno jednoznačné přiřazení ke koupacím jezírkům nebo biobazénům. Z popisu projektu musí být zřejmý způsob úpravy vody, předpokládané užívání a řádné používání, spotřeba energie za provozu (kWh), nároky na údržbu (přehled kontrol nutných pro zajištění správné funkce zařízení) a rovněž opatření nutná pro péči a udržování. Mělo by se poukázat na možné důsledky a škody při nesprávném provozu (přetížení organickými vnosy atd.). Musí být definovány meze zatížení: maximální počet koupajících se osob za den (jako ekvivalent zatížení se vychází z vnosu 10 g uhlíku, resp. 0,1 g fosforu na osobu), odhad předpokládané doby výstavby.

•

Projektový záměr: Zákazník musí být před zadáním objednávky prokazatelně seznámen s projektovým záměrem, který je součástí potvrzené objednávky.

58

6.6.2 Požadavky na projekt Projektové podklady Před zahájením projektových prací je třeba mít k dispozici následující podklady: -

Definice cílové funkce - musí být stanoveno předpokládané užívání a rovněž požadované zatížení.

-

Přiřazení ke koupacím jezírkům (TYP I, II, III) nebo biobazénům (TYP IV, V).

-

Kvalita a kvantita plnicí vody a její zajištění.

-

Způsob úpravy vody.

-

Situace pozemku pro plánovaný objekt s výškovými údaji.

-

Definice požadované energetické náročnosti.

-

Přehled předpokládaných opatření pro péči a údržbu.

Výsledek projektu Výsledek projektu zahrnuje zejména: -

Situační výkres s rozměry a výškovými údaji vztaženými k pevnému nulovému bodu, která zobrazuje celou plochu objektu, užitkové prostory a polohu na pozemku.

-

Kvalitativní a kvantitativní přehled uvažovaných materiálů a rozsah prací.

-

Termín zahájení stavby a délka realizace.

6.6.3 Doporučené kvalitativní ukazatele Fyzikální parametry Fyzikální parametry v užitkové zóně Parametr

Směrná hodnota

Minimální hodnota

1

2

3

1

Nasycení kyslíkem

80 – 120 %

--

2

Průhlednost (mimo období vertikální až na dno

Č.

1,80 m

cirkulace vody) 3

Teplota vody

≤ 25 °C

--

Chemické parametry Chemické maximální hodnoty pro vodu v užitkové části Parametr

Maximální hodnota

1

2

1

Celkový fosfor (Pcelk)

≤ 0,035 mg/l, resp. ≤ 0,01 mg/l

2

Měrná elektrická vodivost

≤ 1000 µS/cm při 25 °C

3

Sírany

≤ 40,0 mg/l

4

Hodnota pH

8,0 – 8,5*

Č.

59

*směrná hodnota

Chemické směrné hodnoty pro plnící a doplňovací vodu – event. po předchozí úpravě Parametr

Směrná hodnota

1

2

1

Amoniakální dusík (Namon )

≤ 0,5 mg/l

2

Železo

≤ 0,2 mg/l

3

Celkový fosfor (Pcelk)

≤ 0,035 mg/l, resp. ≤ 0,01 mg/l*

4

Tvrdost (Ca + Mg)

≥ 1,0 mmol/l

5

Měrná elektrická vodivost

≤ 1000 µS/cm při 25 °C*

6

Dusičnany

≤ 50,0 mg/l

7

Sírany

≤ 40,0 mg/l*

8

Hodnota pH

6,0 – 9,0

9

Kyselinová neutralizační kapacita KNK 4,5

≥ 2,0 mmol/l

Č.

*maximální hodnota

6.6.4 Speciální požadavky na TYP I, II, a III - Koupací jezírka a) Kvalita plnicí vody Zdrojová plnicí voda smí obsahovat max. 35 µg/l celkového fosforu a max. 40 mg/l síranů. Vodivost musí být nižší než 1000 µS/cm. Je-li vyšší vodivost způsobena dočasnou tvrdostí vody, takže pokles vodivosti pod 1000 µS/cm lze očekávat do šesti týdnů, může být vodivost plnicí vody i vyšší. Vodu je eventuálně nutné upravit. b) Stavební materiály pro „koupací jezírka“ Při použití štěrku, kamenů, betonu, lepidla na dlaždice, spárovacích hmot, malty pro beton a kameny apod. ve vodě jezírka se nedoporučuje vnést na 100 m³ jezírka více než 200 g fosforu, tvořícího potenciálně rozpustnou zásobu tohoto prvku. Tento limit může být překročen, pokud každý materiál bude mít obsah extrahovatelného fosforu menší než 6 mg/kg. Stanovení potenciálně rozpustného množství se provádí vložením stavebních hmot po oxidační změně do 1N kyseliny solné na dobu 24 hodin. c) Rostlinné substráty Rostlinné substráty smí být ukládány pouze tam, kde se předpokládá výsadba rostlin. Jako hydrokultury mohou být pěstovány pouze vhodné druhy, např.: Cyperus longus, Iris pseudacorus, Lythrum salicaria, Menta sp., Carex sp., Eriophorum latifolium aj. Rostlinné substráty pro bahenní a podvodní rostliny s plovoucími listy (např. lekníny) musí být jednak anaerobní, jednak mohou obsahovat fosfáty. Substrát musí být zakryt jílem, aby byly zaručeny anaerobní podmínky a zabránilo se úniku fosfátů obsažených v půdě. Jílový pokryv musí být až do hloubky vody min. 50 cm zakryt štěrkem.

60

Rostlinné substráty pro podvodní rostliny s listy rostoucími pod vodou slouží pro jejich ukotvení a nemusí nutně být zásobovány živinami. Zrno se musí pohybovat v rozmezí 0 až 8 mm. Maximální tloušťka vrstvy substrátu 15 cm. POZNÁMKA: U všech ploch s rostlinami musí být zajištěn přístup pro údržbu (např. lávky, desky, nášlapy). d) Násypy a urovnávací vrstvy z kamenného materiálu Násypy a urovnávací vrstvy z kamenného materiálu, které nejsou nuceně protékány, nesmí mít větší tloušťku vrstvy než 20 cm. Povrch v užitkové zóně musí být možné snadno čistit. Štěrkové násypy se v užitkové zóně nedoporučují. e) Úprava vody v koupacím jezírku Úprava vody zooplanktonem a sedimentací Základem úpravy vody v koupacím jezírku je tvorba zooplanktonu a sedimentace v bentosu dna jezírka. V zásadě nejsou zapotřebí žádná technická zařízení. Koupací jezírka musí mít regenerační zónu s rostlinami o velikosti min. 50 % vztaženo na celkovou vodní plochu. Regenerační zóna musí být celá osázena rostlinami. Musí být zajištěna potřebná výměna vody mezi oběma zónami. Průměrná hloubka užitkové zóny musí být mít nejméně 1,80 m. Vodopropustná „mezidna“ (např. z mříží nebo roštů z dřevěných latí) jsou přípustná. Sedimentace je podporována: hustým osázením regenerační zóny rostlinami, zařízením podporujícím sedimentaci (např. zóny se stojatou vodou, mezidna, oddělení zón), zařízení která snižují nápor větru. f) Doplňková úprava vody Navíc k úpravě vody zooplanktonem a sedimentací mohou být naplánována následující zařízení: Skimmer Hladinové sběrače se doporučuje používat pouze v užitkové zóně a nikoli v zóně regenerační. Je možno vybudovat flexibilní jezy, protože u koupacích jezírek lze očekávat různé stavy hladiny vody. Smí být instalovány pouze takové skimmery, které jsou funkční i při kolísání hladiny min. 15 cm. Konstrukce skimmeru musí umožnit únik živočichů. Návrhová hodnota šířky hrany skimmeru: na 1 krychlový metr čištěné vody a hodinu (m3/hod) je třeba počítat s délkou přepadové hrany min. 2 cm. Doporučená provozní doba skimmerů v koupacím jezírku jsou dvě hodiny denně. Jakýkoli vratný tok musí probíhat poblíž hladiny, aby nedošlo k víření sedimentů. Přepadové jezy musí být navrženy a provozovány tak, aby velká část převáděné vody vyvolala proudění na hladině a odstranila nečistoty. V hlubších částech může docházet pouze k minimálnímu proudění. Je třeba dbát na to, aby odsávání neovlivnilo rostliny. Mineralizační filtr V koupacích jezírcích je možné použít mineralizující filtry, aby se zlepšila průhlednost vody. Těmito filtry smí projít za den až 50 % celkového množství vody jezírka. Na odtoku z mineralizačního filtru je třeba umístit zařízení pro vázání ortofosfátů, jako jsou zóny podvodních rostlin, rostlinné zóny nebo zařízení pro minerální srážení nebo vázání fosfátů. Tato zařízení musí být navržena tak, aby fosfát 61

mineralizovaný ve filtru byl v co nejvyšší míře vázán. Prouděním z filtru nesmí být v žádném případě zvířen sediment. V koupacích jezírcích se používají následující mineralizační filtry: -

Pomalé filtry - filtrační médium musí mít průměr zrna 1 až 5 mm. Filtrační rychlost 0,05 až 0,5 m/h. Pomalé filtry mohou pracovat až 24 hodin denně.

-

Diskontinuálně provozované filtry smí pracovat s libovolnou rychlostí, avšak ne déle než dvě hodiny za den.

-

Skrápěné nezaplavené filtry. Skrápěné nezaplavené filtry jsou nenasycené filtry, které mohou být provozovány až 24 hodin denně. Při projektování a realizaci je bezpodmínečně nutné dbát na to, aby celý objem skrápěného filtru zůstával v jakýkoli okamžik provozu nezaplavený.

-

Filtry pracující v intervalu - intervalové filtry jsou filtry, které se v pravidelných intervalech zaplavují a zcela vyprazdňují. Nejméně jednou za den musí být provedeno úplné vyprázdnění. g) Výsadba rostlin

Plocha zóny s rostlinami nemusí být souvislá. Hustota rostlin má při vysazování činit nejméně 6 rostlin na čtvereční metr zóny.

Výběr rostlin Výběr rostlin musí být proveden s ohledem na očekávané vlastnosti vody (tolerance vůči pH, obsah živin). Dalšími rozhodovacími faktory jsou klimatické podmínky a obsah živin v substrátu. Neofyty považované za invazivní nesmí být použity. Požadavky na rostliny Rostliny musí z hlediska kvalitativních požadavků a druhu odpovídat vhodnosti výsadby podle jednotlivých zón -

zahradní zóna – vně okraje nádrže

-

vlhká zóna břehu – hloubka vody 0 cm

-

bažinná zóna – hloubka vody 0 – 5 cm

-

mělkovodní zóna – hloubka vody 0 – 30 cm

-

submerzní (leknínová) zóna – hloubka vody min 60 cm

Je třeba zajistit, aby se submerzní, nekořenící rostliny a plovoucí rostliny nemohly za normálního provozu dostávat do užitkové zóny.

POZNÁMKA: Osázení regenerační zóny rostlinami je nutné považovat za úvodní, rostliny pak mohou měnit své stanoviště a rozsah. Některé druhy mohou zcela zmizet.

62

Vyhřívání Umělému vyhřívání koupacího jezírka je nutné se vyhnout, protože zvýšené teploty by mohly vést k většímu uvolňování živin z anaerobních zón až k vývinu hnilobných plynů.

Hydrobotanická zařízení Hydrobotanická zařízení mohou mít submersní nebo emersní podobu. Podstatnými prvky pro úpravu vody jsou zde vodní, resp. bahenní rostliny a zooplankton. Hydrobotanická zařízení se při vysoké hustotě porostu vyznačují dobrým příjímáním fosforu. U submersních hydrobotanických zařízení se používají přednostně vodní rostliny mající listovou část pod vodou (submersní hydrofyty), které rostou v pomalu a rovnoměrně protékaných vodních útvarech. Zooplankton odstraňuje fytoplankton a bakterie. Při tomto procesu jsou uvolněné a dodatečně (např. koupajícími se osobami) vnesené živiny částečně přijímány povrchem vodních rostlin (hydrofyty). Podstatná část živin však slouží také jako zdroj potravy pro organismy, které žijí na vodních rostlinách. Fytoplankton a vodní rostliny tak vzájemně bojují o životní prostor a výživu. Každá z obou skupin rostlin přitom využívá prostředků, bránících růstu druhé skupiny. Pokud se místo submersních hydrofytů použijí bahenní rostliny (helofyty), jedná se o emersní hydrobotanické zařízení.

6.6.5 Speciální požadavky na TYP IV a V - Biobazén Biobazén je podle definice oligotrofní vodní nádrž, vyznačující se doporučeným obsahem celkového fosforu < 10 µg/l. Pod touto hranicí nedochází ani při větším pohybu vody k výraznějšímu růstu řas. Této limitní hodnoty a nižších hodnot se dosahuje použitím filtrů vytvářejících biofilm. Podpůrné účinky má pravidelné ruční nebo strojní čištění přístupných zón (skimmer, roboty na čištění). Ke snížení obsahu fosforu může navíc přispět i vázání fosforu v mineráliích. Aby se dosáhlo požadovaného limitu nebo nižších hodnot, je třeba věnovat mimořádnou pozornost vnosu fosforu například zdrojovou plnicí vodou nebo stavebními materiály. a) Kvalita plnicí vody pro biobazény Plnicí voda smí obsahovat max. 10 µg/l celkového fosforu a max. 40 mg/l síranů. Vodivost musí být nižší než 1000 µS/cm. Je-li vyšší vodivost způsobena dočasnou tvrdostí vody, takže pokles vodivosti pod 1000 µS/cm lze očekávat do šesti týdnů, může být vodivost plnicí vody i vyšší. Vodu je eventuálně nutné upravit. b) Stavební materiály pro biobazény Použitím štěrku, kamenů, betonu, lepidla na dlaždice, spárovacích hmot, malty pro beton a kameny apod. se nedoporučuje vnést na 100 m³ biobazénu více než 50 g fosforu, tvořícího potenciálně rozpustnou zásobu tohoto prvku. Zároveň každý materiál bude mít obsah extrahovatelného fosforu menší než 6 mg/kg. Stanovení potenciálně rozpustného množství se provádí vložením stavebních hmot po oxidační změně do 1N kyseliny solné na dobu 24 hodin. Snahou je dosáhnout 63

hodnoty pH ve smyslu udržování stability uhličitanem vápenatým optimálně kolem pH 8,4. Na to je třeba dbát při výběru materiálu. POZNÁMKA: Neztuhlý beton způsobuje příliš vysoké hodnoty pH. Pokud se používají pouze silikátové stavební materiály, nelze dosáhnout dlouhodobé vápenato-uhličitanové rovnováhy. Kovy, jako nerezová ocel nebo hliník, smí být ošetřeny výhradně mořidly bez kyseliny fosforečné (např. na bázi kyseliny dusičné, fluorovodíkové). POZNÁMKA: Čisticí přípravky, přípravky pro změkčování vody a odstraňování vápna často obsahují velká množství kyseliny fosforečné a fosfátů a proto nesmí být použity. c) Rostlinné substráty pro biobazény Do biobazénů nesmí být ukládány organické rostlinné substráty. Musí být použity hydrokulturní rostliny s volnými kořeny. Smí být proto použity pouze vhodné druhy hydrokulturních rostlin např. Cyperus longus, Iris pseudacorus, Lythrum salicaria, Menta sp., Carex sp., Eriophorum latifolium a jiné. d) Násypy a urovnávací vrstvy z kamenného materiálu Násypy a urovnávací vrstvy z kamenného materiálu, které nejsou nuceně protékány, nesmí mít větší tloušťku vrstvy než 15 cm. Povrch v užitkové zóně musí být možné snadno čistit. Štěrkové násypy v užitkové zóně se nedoporučují. Skimmer Vzdálenost kapilární uzávěry k maximální hladině vody musí činit minimálně 5 cm. Smí být instalovány pouze takové skimmery, které jsou funkční i při kolísání hladiny min. 15 cm. Jímka přepadající vody není potřebná. Konstrukce skimmeru musí umožnit únik obratlovců. Návrhová hodnota délky hrany skimmeru: na 1m3/hod čerpané vody je třeba počítat s délkou přepadové hrany min. 2 cm. Filtry vytvářející biofilm Filtrační substrát by měl pro růst biofilmu nabídnout výrazně větší povrch, než je celkový povrch v užitkové zóně. V případě použití štěrku musí tento povrch činit minimálně 50-ti násobek celkového povrchu užitkové zóny. U jiných filtračních materiálů je třeba vhodným návrhem zajistit ekvivalentní výkon. Aby byl zachován růst biofilmu při obsahu fosforu ≤ 10 µg/l, je potřebná rychlost náběhového proudění (filtrační rychlosti) > 1,5 m/h. Aby se zabránilo vzniku anaerobního prostředí a tím zániku biofilmu, je nutné dbát na rovnoměrné protékání celého tělesa filtru. Pro zajištění nárůstu biofilmu až do limitní hodnoty je třeba zajistit dostatečné zásobování všemi základními živinami s výjimkou fosforu. V případě inertních filtračních materiálů (štěrk, minerální vlna) musí být toto zásobování zajištěno vodou. Použitím filtračních materiálů, ve kterých se živiny ukládají (např. zeolity), může toto zásobování částečně převzít substrát. Při výpočtu obsahu fosforu ve všech stavebních hmotách je třeba tedy vzít v úvahu i jeho obsah ve filtračních materiálech. 64

Čisticí mechanismus biobazénů představuje ukládání fosforu v biofilmu, který roste na povrchu vystaveném náběhovému proudění a je pravidelně odstraňován. Čištění užitkové části biobazénu Předpokládá se pravidelné čištění povrchů biobazénu. Technické pomůcky pro čištění - jako jsou roboty - mohou usnadnit manuální péči a přispět k čistotě povrchů užitkové části. Vyhřívání Aby nebyla ohrožena funkce mikroorganismů v biofilmu, nesmí maximální teplota překročit 35 °C. POZNÁMKA: Zahřívání je spojeno s biologickou funkcí biobazénů. Stanovení živin funguje díky rychlejší látkové výměně mikroorganismů při vyšších teplotách dokonce efektivněji. Umělé chlazení biobazénů není potřebné. Solární ohřívání smí být - aby se zabránilo tvorbě zárodků v ohřívaném okruhu - použito výhradně v okruhu odděleném od vody v nádrži. Vnos tepla musí být přitom prováděn přes výměník tepla. Je nutné zabránit výraznému kolísání teploty vody. Při ochlazení o více než 5 °C musí být provedeno odstranění biofilmu z filtru.

6.6.6 Péče o koupací jezírka a biobazény Koupací jezírka a biobazény vyžadují pravidelnou péči, aby se zachovala jejich funkce. V rámci předávání objektu musí být rovněž předán návod pro péči. Péče musí být prováděna podle návodu. Cílem péče je dosažení, resp. zachování funkce definované v nabídce. Návod pro péči musí pro dosažení stanoveného cíle obsahovat jednotlivá opatření a údaje o okamžiku provádění všech opatření, jejich počtu a intenzitě. Minimální obsah návodu pro péči: -

Stupeň pokrytí rostlinami v zóně nesmí poklesnout pod 80 %.

-

Odumřelé rostliny musí být nahrazeny vhodnými druhy.

-

Odřezané části rostlin musí být z vody odstraněny.

-

Vhodnými opatřeními je třeba minimalizovat množství spadu listí.

-

Na začátku sezóny je třeba provést důkladné vyčištění. To zahrnuje odstranění všech odumřelých částí rostlin včetně sedimentu. Z povrchů v užitkové zóně musí být odstraněn biofilm, usazeniny a řasy.

-

Po každé odstávce musí být podle návodu k provozu propláchnuty filtry, přičemž voda z proplachování nesmí být vrácena zpět do zařízení. Voda ze štěrkového filtračního tělesa a potrubí musí být po delší odstávce filtru odvedena nebo odsáta. Technická zařízení, např. jímka na přepadající vodu, vodní nádrže nebo technické rostlinné zóny musí být před opětovným uvedením do provozu vyčištěny.

-

Pravidelně je nutné kontrolovat skimmer a přepadové žlábky a podle potřeby je čistit.

-

Je třeba zabránit, aby se v zařízení usadily (i vysadily) ryby a vodní ptáci.

-

Musí být kontrolována a zajištěna funkce okrajové a kapilární uzávěry, odvodňovacích příkopů/žlábků a přepadových systémů. 65

6.7

Rekonstrukce koupacích jezírek a biobazénů

Zjištění stavu Před zahájením prvních opatření je nutné provést zjištění stavu. Přitom se vychází zejména z následujících podkladů: -

Popis projektu podle části VI. článku 1, odstavce f).

-

Projektová dokumentace podle části VI. článku 2.

-

Návod k provozu/péči.

-

Údaje o závadách, které se vyskytly.

-

Rozbory (užitková voda, plnicí voda, materiály), pokud jsou k dispozici.

Nález Je nutné zkontrolovat dokumenty, porovnat je se skutečností a vyhodnotit. Do hodnocení se zahrnuje i okolí a způsob užívání objektu. Musí být zkontrolována plnicí voda, resp. její úprava. Musí být zjištěna spotřeba (ztráta) vody. Odchylky musí být dokumentovány. Pokud je třeba, provedou se další zkoušky (stavební hmoty, přípravky používané pro péči, biologické zkoušky atd.). Opatření Podle druhu odchylek musí být provedeno jedno nebo několik následujících opatření: -

Zamezení vnosu povrchové vody z okrajů nebo ztrát vody.

-

Obnovení definovaného proudění u filtračních systémů.

-

Údržba technických zařízení.

-

Optimalizace (redukce) náběhového proudění v užitkové zóně.

-

Odstranění materiálů s obsahem fosforu.

-

Doplnění vhodných rostlin.

-

Obnovení jílové těsnící vrstvy rostlinných zón u koupacích jezírek.

-

Odstranění biomasy (sedimenty, řasy, listy atd.).

-

Sklizeň biofilmu/rostlin.

-

Vyrovnání deficitu živin.

-

Stabilizace hodnoty pH.

-

Použití minerálií/látek pro vázání fosforu.

Výměna vody se provádí v případě „otravy“ vody (např. dusitany), při příliš vysoké vodivosti nebo velmi masivním vnosu živin, avšak nikdy by neměla být prováděna pravidelně.

66

6.8

Shrnutí

Účelem předkládaných Standardů je stanovení terminologie, zásad a požadavků na plánování, realizaci a péči o koupací jezírka a biobazény, které zajistí předpokládaný provoz a požadavky na kvalitu budovaných a provozovaných přírodních koupacích zařízení. Standardy vycházejí z již vydaných závazných předpisů členských zemí mezinárodní organizace IOB, zejména VÖSN a DGFNB a tudíž splňují obecně užívanou terminologii a požadavky zemí ve světě. Správná volba TYPU – I, II, III, IV a V a následné dodržení požadavků pro stavbu a provoz daného zařízení dávají základ pro řádnou spolupráci stavebníka, projektanta, realizátora a provozovatele. Standardy dávají schopnost následné kontroly plnění ze strany objednatele. Základem je vypracovaný projekt a na druhé straně i předávací dokumentace dle zde uvedených požadavků.

Komprimovaná filtrační technika

67

Koupací jezírko

Koupací jezírko typ I 68

Koupací jezírko po výstavbě

Koupací jezírko s pomalým filtrem typ III

69

Přírodní bazén s jednoduchým biofiltrem typ IV

Biobazén typ V

70

7.

Smíšené trvalkové výsadby – možnosti a zkušenosti

Ing. Adam Baroš

7.1

Základní filozofie

Smíšené trvalkové záhony, nebo také trvalkové výsadby s vyšším stupněm autoregulace a (tím pádem) extenzivní péčí, jsou jedním z typů trvalkových (květinových) záhonů. •

Vyznačují se některými typickými rysy:

•

výraznou dynamikou v průběhu roku (sezóny),

•

výrazným rozvojem v průběhu let,

•

specifickým „divočejším“ vzhledem,

•

užitím mulče – štěrku (na slunných stanovištích).

Záhony jsou založeny na využití třech životních strategiích („R“ – ruderální, „S“ – stres snášející a „C“ – konkurenční) a pěti stupních rostlinné sociability (5. stupňů výskytu, od jednotlivých rostlin až po rostliny ve velkých populacích). Zejména díky těmto parametrům, jejich vhodným kombinacím a množstevním poměrům lze v záhonech (ve srovnání s klasickou blokovou výsadbou květinového záhonu) vytvořit podmínky pro námi chtěnou „spolupráci“ (konkurenci) rostlin. To lze pak troufale označit jako určitý stupeň autoregulace. Autoregulace jsou vzájemné vazby (pozitivní i negativní) mezi jednotlivými rostlinami. Jsou výsledkem životní strategie, při nichž vzniká dynamická rovnováha, kterou člověk pouze usměrňuje. Z ekologického hlediska se však jedná o uměle vytvořený biotop, který je závislý na dodatkové energii člověka a je poměrně nestabilní. Další hovorové názvy tohoto typu záhonu jsou štěrkové záhony, „ štěrkáče“ nebo bezúdržbové záhony. Nejdůležitější je výběr a kombinace rostlin, nikoliv vizuální efekt štěrku. Představitelem nového typu trvalkových výsadeb se stal projekt kombinace rostlin Silbersommer (1994-99), který zohledňoval tendence extenzivity a přírodního pojetí, jež se v historii znovu ve vlnách objevují. Po projektu Silbersommer nastupují další kombinace: Perennemix, prérijní výsadby, směsi dle jednotlivých pracovišť v Německu, Švýcarsku nebo i jinde. V anglicky hovořících zemích se styl stává také populárním a nazývá se „German style“. V ČR byly realizovány tyto prvotní výsadby: 2002 – BRNO (Botanická zahrada a arboretum) – Perennemix 2003 – LEDNICE (Zahradnická fakulta) – Silbersommer 2004 – TRUTNOV (kruhový objezd) 2007 – PRAHA (Jičínská ulice, Hořejší nábřeží) 2007- až dodnes – PRŮHONICE (Dendrologická zahrada), v dalších letech – Litomyšl, Kutná hora, Praha, Brno. 71

7.1.1 Porovnání mezi klasickým perenovým rabatem a smíšenými záhony. Perenová rabata jsou pěkně vyhlížející, mají promyšlené kombinace sousedních rostlin, statický obraz, který nezklame a většina lidí je má ráda. Jejich nevýhodou jsou vyšší požadavky na údržbu, potřeba dalších energetických vstupů (voda, hnojení) a pakliže nemají kontinuální kvalifikovanou údržbu, velmi rychle zanikají, zpustnou. Výhody smíšených záhonů spočívají v nižších požadavcích na údržbu, využití přírodních principů, jsou příznivější pro živočichy, využívají připravených směsí, tím vytváří úsporu financí a jsou celoročně atraktivní. Zápory jsou: většinou divočejší vzhled (pro některé pozorovatele je to výhoda), ztráta některých krátkověkých rostlin nutná údržba hlavou – tvůrce by měl mít kontakt s výsadbou a péčí ovlivňovat Pro inspiraci se využívají vhodná přírodní stanoviště - stepi, louky, prérie, mediterán. Pro témata návrtu - ruderální porost, venkovská zahrádka, barevné kombinace, strukturní kombinace.

7.2

Návrh

Typologie z hlediska umístění ve veřejném prostoru: •

záhony jsou vytvořeny pro městské prostředí spíše okrajových ploch,

•

extenzivní údržbě odpovídá vzhled záhonů,

•

jsou vhodné spíše pro střední až větší plochy výsadeb, kde plocha působí na pozorovatele jako celek, jsou potlačeny rostliny jako individuální jedinci a detaily – ideální na kruhové objezdy, dělící pásy atd.,

•

jsou nevhodné jako univerzální náhrada jiných květinových výsadeb na reprezentativních místech jako jsou lázeňské kolonády, intenzivně udržované plochy, historické budovy či na neudržovaná (ruderální) místa.

V návrhu musíme zohlednit: •

vlastnosti budoucího stanoviště (půda, substrát, dostupnost vody, oslunění),

•

tvar záhonu (lépe dělat větší kompaktní plochy s větším vnitřním prostorem než více malých plošek nebo úzké tvary),

•

dopravní vztahy (budoucí výšlapy, vyježděné koleje, úzký chodník, kruhové objezdy, bezpečné přecházení),

•

účel (požadavky) výsadby (odclonění mezi pásy vozovek, okrasný záhon u školy, u chodníku…)

•

požadavky investora.

7.2.1 Výběr rostlin - trvalek, cibulovin, dvouletek Ideální je vlastní zkušenost s rostlinami. Vybírají se témata (barva, výška, geografie, stylizace…). V barvě – nejen květů, ale i listů, plodů, rašení, podzimní zbarvení struktury a textury – kontrast 72

hrubé, jemné, vertikální, výškové rozvrstvení – zastoupení všech pater porostu. Kontroluje se doba kvetení podle kalendáře. Pro menší plochy se vybírá méně druhů, rostliny spolehlivé, dlouho kvetoucí taxony. Pro větší plochy (nad 70-100 m2) směsi druhově bohaté, výškově různorodé, s možností experimentů.

7.2.2 Kompoziční a estetické možnosti Základem je správné pochopení fungování záhonů a využití jejich možného potenciálu ve městech, parcích a zahradách. Nelze efektivně „převádět“ klasický záhon do záhonu s vyšší autoregulací. Záhony vyniknou v kontrastu se strohou moderní architekturou, ale zcela zanikají s okolními ruderálními společenstvy. Autoregulace je klíčový faktor výsadeb, který lze potlačit či posílit vybraným sortimentem a zejména údržbou zásadním způsobem tak ovlivníme vzhled celku. Autoregulace přináší divokost, dynamiku, náhodnost. Tím i výsledný vzhled výsadeb. Využíváme kombinace pevných, stabilních, pravidelných a výrazných struktur a divokého „matrixu“.

7.2.3 Tvorba vlastní směsi Autoregulace funguje od určitého minimálního množství druhů. Nejmenší plocha potřebná pro rozvoj záhonu se udává kolem cca 20-25/m2. Průměrný spon rostlin na suchém stanovišti je 9-10 ks/m2. Průměrný počet cibulovin je 20-30 ks/m2. Směs rostlin se dělí na základní funkční skupiny. •

solitéry (10-15% ve směsi)

•

skupinové rostliny (35-60%)

•

pokryvné rostliny (35-50%)

•

vtroušené rostliny (5-10%)

•

cibuloviny (se započítají zvlášť) Některé rostliny jsou přechodné typy. Neexistují pro ně jasné hranice, o tom kam patří,

rozhoduje jejich použití. Solitéry jsou z konkurenční strategie vzrůstné, dlouhověké rostliny, které se pomalu rozrůstají. Tolerují stres, vytváří vertikální linie a přirozeně se nacházejí spíše jako jednotlivci. Skupinové rostliny tvoří hlavní hmotu záhonu. Jsou středním patrem ve výsadbě. Mají nejbohatší sortiment a stěžejní dobu kvetení. Pokryvné rostliny tvoří nejnižší patro. Jejich použitím se tvoří kompaktní vrstva jako ochrana proti plevelům. Je třeba dávat pozor na agresivní druhy, jako je chvojka, čistec vlnatý, chlupáček, které přirozeně vytváří větší skupiny či souvislé porosty. Vtroušené rostliny jsou podle ruderální strategie krátkověké trvalky, dvouletky i letničky. Potřebují volnou plochu na přesévání. Jsou sice málo konkurenčně silné, ale vytváří dynamickou proměnu záhonu. Je potřeba dát pozor na některé velmi vitální druhy. Cibuloviny jsou důležité zejména na jaře pro první kvetoucí efekt Je nutno volit druhy s odpovídající výškou. Ideální jsou botanické, málo šlechtěné druhy, u kterých se cibule nevyndávají ze záhonu. Použitím pozdně kvetoucích druhů lze protáhnout kvetení až do léta. Po cca 2-3 letech jejich efekt slábne. 73

Alternativy – náhrady jsou vždy velmi problematické. Sortiment odrůd je velmi široký, a proto je nutná dobrá znalost rostlinného materiálu.

7.2.4 Limity záhonů Přílišná očekávání a následné zklamání investora z výsadeb komplikuje založení dalších výsadeb. •

Šablonovitost a zdánlivá jednoduchost bez skutečných znalostí projektanta získaných pozorováním chování rostlin

•

neadekvátní údržba, respektive ne údržba, se projeví ztrátou koncepce záhonů

•

jedná se pouze o jeden typ záhonů z mnoha možných

•

svým charakterem jsou vhodné na patřičná místa – nenahradí a nesuplují letničkové výsadby nebo Perenová rabata, ale svými možnostmi rozšiřují řadu možných použitelných míst pro trvalkové záhony zejména ve městech

•

do prostředí venkova nutno zvolit odpovídající sortiment rostlin. Pozor, ať se celková koncepce a kompozice záhonu nevytratí. Realizační firmy si často ulehčují práci a poptají zakázku u jednoho dodavatele, což je na úkor výsledku díla.

7.3

Příprava stanoviště

Příprava stanoviště se dělá dle zvolené technologie. Bez výměny, s částečnou výměnou substrátu nebo výměnou za zcela nový substrát. Je třeba dodržet odplevelení, respektive zajištění bezplevelného substrátu (normy ČSN) chemickou, mechanickou, ekologickou cestou. Zajistit autorský dozor, pro kontrolu materiálu, pravosti sortimentu, přípravy místa, k ukázce rozmístění a výsadby rostlin – správná hloubka.

7.4

Výsadba

Termín výsadby volit ideálně na září/říjen. Při výsadbě správně koordinovat pracovníky pro správné rozmístění rostlin na ploše. Provést sestřih vysokých či kvetoucích částí rostlin. Rostliny se sází tak, aby horní okraj kontejneru byl zároveň s terénem. Kosatce pouze mělce. Někdy doporučované vysázení trav výše může způsobit vyschnutí sazenic. Po výsadbě provést ihned zálivku. Výsadba menších cibulovin ve skupinách, větší druhy – jednotlivě a do obvyklé hloubky. Výjimkou jsou lilie a lichochvostec (Eremurus), které potřebují drenáž a namočení před výsadbou do vlažné vody. Včasné zamulčování a instalace ochrany proti sešlapu a parkování. K záhonu umístit informační cedule.

7.4.1 Mulčování Mulčování provést co nejdříve po výsadbě cibulovin. Druh a charakter mulče se volí dle stanoviště. Vhodné hrubost – frakce je od 4/6 po 8/22 mm. Minimum tloušťky štěrkového mulče je 5–7 cm. Různé materiály umožňují barevné kombinace. Použít se může kulatý štěrk (kačírek) nebo drcený, ostrohranný štěrk. Po skončení práce zkontrolovat výšku mulče na více místech v záhonu. Absolutně špatně je používání mulčovací plachetky pod mulč.

74

7.4.2 Poznatky ze zakládání •

respektovat pravidla a doporučení z výsadeb zejména v ČR (výška mulče, min. rozměry výsadeb, bezplevelnost , vlastnosti substrátu, osvědčený sortiment, náhrady, plachetky, rozmisťování rostlin),

•

umístění každého záhonu na lokalitě musí být předem dostatečně zváženo (jasné provozní vztahy, zátěž a intenzita provozu),

•

je třeba brát také v potaz např. stav vozovky (místa, kde se tvoří kaluže či vyjeté koleje budou zdrojem vody a při srážkách bude tato voda neustále stříkat a promývat záhon v okolí) a chodníku (překážky v chůzi – sloupky, kaluže, nerovnosti budou mít chodci tendenci obcházet a mohou poničit výsadby),

•

nutností se ukazuje alespoň nízké oplocení záhonů, kvůli velkému tlaku sešlapu a parkování v e městech,

•

nezbytností je autorský dozor v průběhu přípravy stanoviště a při výsadbách (rozmístění rostlin, kontrola pravosti materiálu, atd.) a v 1. roce po výsadbě

7.4.3 Ekonomika založení Zvážit všechny náklady na zakládání (zejména u nově zakládaných výsadeb na místě původně zpevněných ploch). Snažit se maximálně využít stávající půdy. Dle metodiky zakládání je min. cena cca 750 - 900 Kč/m2 bez DPH (při 50% výměně půdy).

7.4.4 Výzkum spokojenosti pozorovatelů Potvrdila se silná provázanost mezi celkovým dojmem a barevností záhonu. Naopak struktura a uklizenost má menší vliv na kladné hodnocení. Nejlépe hodnocený byl záhon (Tanz der Gräser), který je zajímavý po celou sezónu, hlavně kontrastem listí, a to i v období, kdy nic nekvete.

7.5

Údržba

Hlavní nástroje pro snížení údržby těchto záhonů jsou: •

poznaní stanoviště,

•

správný výběr rostlin,

•

dobré založení,

•

mulč,

•

častá kontrola a flexibilita v údržbě,

•

ochota experimentovat a strhnout pozornost jinam.

7.5.1 Zahradnické pracovní operace v záhonech Zahradnické práce jsou dány potřebami rostlin. Pravidelně, každý rok: •

jarní sestřih, pletí, které je nejdůležitější je v 1. polovině roku (duben-červen), u jednoletých plevelů s bohatým kořenovým systémem je lépe ustřihnout rostlinu těsně nad zemí než porušit

75

vrstvu mulče, selektivní odstraňování příliš dominantních druhů, zálivka, odstraňování částí rostlin (suchých částí, semeníků aj.), chemická ochrana, Jednou za více let: •

kontrola, doplnění mulče, dosazení cibulovin a důležitých trvalek, rekonstrukce.

7.5.2 Technické operace Pravidelně, každý rok: •

sběr odpadků a exkrementů, kontrola a okamžité opravování oplocení,

Jednou za více let: •

výměna oplocení (je-li dřevěné), oprava informačních cedulí (jsou-li instalované) Zahradnické a technické pracovní operace od sebe většinou nelze odlišit (zejména sběr odpadků a exkrementů), je tedy nutné tyto práce do rozpočtu započítat již na začátku a po prvním 1-2 letech korigovat se skutečností.

7.5.3 Největší problémy: •

odpadky,

•

ničení oplocení – výšlapy,

•

venčení psů, proto někdy nemá smysl vysazovat rostliny voňavé,

•

vytrhávání květin – (nejčastěji vysoké česneky Allium aflatunense). Výše údržby je ovlivněna umístěním záhonu:

•

u chodníku je záhon více devastován, než na kruhovém objezdu témže místě,

•

tvar záhonu – úzké pásy a „špice“ neschovají nepořádek,

•

blízkost nádob na odpadky je zdrojem nekončícího úklidu v záhonech, naopak pokud chybí, odpadky končí v záhonech,

•

blízkostí stromů – opad listí, květů, plodů

7.6

Rozvoj záhonů

Funkční životnost záhonů, tj. zda je záhon stále atraktivní a autoregulace funkční je závislá na mnoha proměnných – od správného projektu, realizace a správné údržby, neočekávaných zásahů vyšší a lidské moci, atd. Správně vytvořené výsadby jsou základem dlouhé životnosti. Díky autoregulaci a „plánované divokosti“ se udává životnost výrazně delší než u standardního trvalkového rabata, běžně 10 a více let. Zatím nejsou dlouhodobé zkušenosti s chováním záhonů. Nejstarší dlouhodobě sledované a hodnocené záhony v ČR jsou letos cca 7. sezónu (v Dendrologické Zahradě, v Jičínské ulici a na Hořejším nábřeží). Starší výsadby, např. v Lednici či Trutnově, nejsou bohužel kontinuálně vyhodnocovány.

76

Rozmístění rostlin před výsadbou

Jarní efekt rašení trvalek

77

Letní efekt smíšených záhonů

Podzimní aspekt smíšených záhonů

78

Realizace Praha, Kostelní ulice

Praha, Hořejší nábřeží 79

Realizace smíšených výsadeb v Lednici na Moravě , založeno 2008

Realizace v Trutnově, založeno 2005

80

8. Inovace sortimentu trvalek ve školních sbírkách ČZA Mělník Ing. Miroslav Malý V rámci projektu vznikly dvě ukázkové plochy se sortimentem trvalek. První plocha v sortimentální části zahrady soustřeďuje osvědčený sortiment odrůd trvalek záhonového charakteru. Jedná se o nový, ale i starší sortiment odrůd trvalek, který je roky prověřený a skýtá pro zahradníky jistotu přežití v našich klimatických podmínkách. Po průzkumu stanoviště, které bylo tvořeno velmi uléhavou, jílovitou půdou, se přistoupilo k částečnému upravení půdních podmínek rostlin. Záhon byl doplněn o rašelinu a písek. Navezené materiály byly vypočítány z chybějícího půdního profilu vzhledem k okolním pozemkům. Na záhon se navezly dvě vrstvy: 7 cm písku a 7 cm kvalitní německé borkované rašeliny od firmy Gramoflor. Materiály byly zapraveny a promíchány s původní zeminou rotovátorem. Po upravení povrchu, byl vysázen sortiment záhonových trvalek. Jedná se o 118 odrůd trvalek, které byly sázeny podle vzrůstnosti, po 3 nebo 5 kusech.

Rostliny jsou označené přehlednými jmenovkami s plným botanickým a rodovým českým jménem. Pro přehlednost je zde uveden abecední seznam.

Achillea ‘Credo’

Artemisia stelleriana ‘Boughton Silver’

Achillea ‘Red Velvet’

Aster novae-angliae ‘Andenken an Alma

Alchemilla mollis ‘Robustica’

Pötschke’ 81

Aster novae-angliae ‘Purple Dome’

Helianthemum ‘Hartswood Ruby’

Aster novi belgii ‘Schneekissen’

Helianthemum ‘Wisley Pink’

Aster novi-belgii ‘Apollo’

Helianthemum ‘Wisley Primrose’

Aster novi-belgii ‘Crimson Brocade’

Helianthus ‘Lemon Queen’

Aster novi-belgii ‘Marie Ballard’

Heliopsis helianthoides var. scabra ‘Asahi’

Aster pilosus var. pringlei ‘Monte Cassino’

Hemerocallis ‘Black Eyed Susan’

Aster x frikartii ‘Mönch’

Hemerocallis ‘Condilla’

Baptisia australis ‘Violet Blue’

Hemerocallis ‘Entrapment’

Calamintha nepeta subsp. nepeta

Hemerocallis ‘Lavander Deal’

Campanula ‘Sarastro’

Hemerocallis ‘Little Business’

Campanula glomerata ‘Caroline’

Hemerocallis ‘Mike Reed’

Centaurea dealbata

Hemerocallis ‘Night Embers’

Coreopsis verticillata ‘Moonbeam’

Hemerocallis ‘Stella d’Oro’ tetraploid

Coreopsis verticillata ‘Zagreb’

Hemerocallis ‘Stoplight’

Echinacea (Big Sky Series) ‘Sunrise’ ®

Heuchera

Echinacea ‘Catharine’ ® TC

Burgundy’ TC

Echinacea ‘Tomato Soup’ ® TC

Heuchera ‘Hercules’ ®

Echinacea purpurea ‘Fatal Attraction’ ®

Heuchera ‘Lipstick’ ® TC

Echinacea purpurea ‘Hope’ ®

Hyssopus officinalis f. albus

Echinops ritro ‘Veitch’s Blue’

Hyssopus officinalis f. aristatus

Eupatorium maculatum (Atropurpureum

Iberis ‘Masterpiece’ ® TC

Group) ‘Riesenschirm’

Iberis sempervirens ‘Alexander’s White’

Eupatorium maculatum ‘Album’

Inula magnifica

Euphorbia amygdaloides ‘Purpurea’

Lavandula angustifolia ‘Dwarf Blue’

Euphorbia polychroma ‘Bonfire’ ®

Lavandula angustifolia ‘Hidcote’

Geranium ‘Johnson’s Blue’

Lavandula angustifolia ‘Rosea’

Geranium ‘Brempat’ Patricia

Lavandula x intermedia ‘Edelweiss’

Geranium ‘Pink Penny’ TC

Leucanthemum x superbum ‘Snowcap’

Geranium ‘Sirak’ (ibericum x gracile)

Monarda ‘Blaustrumpf’

Geranium sanguineum ‘Max Frei’

Monarda ‘Cambridge Scarlet’

Geranium sanguineum var. striatum

Monarda ‘Pink Lace’®

Geranium x magnificum ‘Rosemoor’

Nepeta ‘Blue Dragon’ ® TC

Geum ‘Mai Tai’ ® TC

Nepeta ‘Six Hills Giant’

Helenium ‘Can can’

Nepeta grandiflora ‘Wild Cat’

Helenium ‘El Dorado’

Nepeta racemosa ‘Grog’

Helenium ‘Moerheim Beauty’

Nepeta subsessilis ‘Cool Cat’

Helenium ‘Rubinzwerg’

Nepeta subsessilis ‘Sweet Dreams’ 82

(Petite

Series)

‘Petit

Marbled

Nepeta x faassenii ‘Kit Cat’

Sanguisorba ‘Tanna’

Paeonia ‘Claire de Lune’ (lactiflora x

Sanguisorba obtusa

mlokosewitschii)

Sanguisorba tenuifolia var. alba

Paeonia ‘Coral Charm’ (lactiflora x

Sedum ‘Matrona’

peregrina)

Sedum ‘Mr. Goodbud’ ®

Paeonia ‘Red Charm’ (lactiflora x officinalis)

Sedum telephium (Atropurpureum Group)

Paeonia lactiflora ‘Jan van Leeuwen’

‘Picolette’

Paeonia lactiflora ‘Louis van Houtte’

Stachys byzantina ‘Cotton Ball’

Persicaria amplexicaulis ‘Alba’

Stachys officinalis (monierii) ‘Hummelo’

Persicaria amplexicaulis ‘Caliente’

Teucrium hircanicum ‘Paradise Delight’

Phlox divaricata ‘Chattahoochee’

Thalictrum delavayi ‘Ankum’

Phlox divaricata ‘White Perfume’

Tradescantia (Andersoniana Group) ‘Concord

Phlox paniculata ‘Sweet Summer Fragrance’

Grape’

Phlox paniculata ‘Starfire’

Tradescantia (Andersoniana Group)

Phlox paniculata ‘Uspech’

‘Innocence’

Rudbeckia ‘Little Gold Star’ ®

Veronica ‘Eveline’®

Rudbeckia laciniata ‘Herbstsonne’

Veronica longifolia ‘Schneeriesin’

Rudbeckia subtomentosa ‘Henry Eilers’

Veronica spicata ‘Glory’ Royal Candles ®

Salvia nemorosa ‘Caradonna’

Veronica spicata ‘Heidekind’

Salvia nemorosa ‘Sensation Deep Blue’

Veronicastrum virginicum ‘Album’

Salvia nemorosa ‘Sensation Deep Rose Imp.’

Veronicastrum virginicum ‘Fascination’

Salvia nemorosa ‘Viola Klose’

Yucca filamentosa ‘Color Guard’ TC

Salvia x sylvestris ‘Schneehügel’ Sanguisorba ‘Cangshan Cranberry’ DJHC 535 ex Yunnan

Ve školních sbírkách byl vysazený ještě druhý ukázkový záhon, nyní se sortimentem stínomilných trvalek. Záhon obsahuje 109 různých taxonů rostlin, celkem v 3200 kusech rostlin. Nachází se situován u okružní cesty pod stromy sortimentu okrasných jabloní. Stanovištní podmínky se vyznačují plným, částečným stínem, až po plně osvětlenou část záhon. Celkově celý záhon je spíše suším místem. Sortiment je rozmístěn tak, aby jednotlivé druhy rostly dál od sebe a bylo možné je snadno od sebe rozeznat. Půdní souvrství bylo jen částečně obohaceno praným pískem se zapravením. Při výsadbě, jako u předchozího záhonu, bylo použito zásobní hnojivo Silvamix ve formě tablety ke kořenům jednotlivých vysazovaných rostlin. v tomto záhonu se vyskytují tyto rostliny.

83

Sortiment ukázkového záhonu stínomilných trvalek: Achillea filipendulina ‘Feuerland’

Aster schreberi

Achillea filipendulina ‘Hymne’

Astilbe chinensis var. pumila

Achillea millefolium ‘Kirschkönigin’

Astilbe chinensis ‘Veronika Klose’

Achillea millefolium ‘Paprika’

Astrantia major ‘Sunningdale Variegated’

Achillea millefolium ‘Terracotta’

Bergenia cordifolia ‘Baby Doll’

Ajuga reptans ‘Burgundy Glow’

Bergenia cordifolia ‘Morgenröte’

Ajuga reptans ‘Mini Mahagony’

Bergenia cordifolia ‘Winterglut’

Ajuga reptans ‘Sanne’

Bergenia ‘Dragonfly Sakura’

Alchemilla erythropoda

Brunnera macrophylla

Alchemilla mollis ‘Thriller’

Campanula punctata ‘Beetrot’

Allium ursinum

Campanula punctata ‘Sarastro’

Anemone hupehensis forma alba

Carex caryophyllea ‘The Beatles’

Anemone hupehensis ‘September Charm’

Carex foliosissima ‘Icedance’

Anemone hupehensis ‘Splendens’

Carex foliosissima ‘Irish Green’

Anemone sylvestris

Carex dolichostachya Silver Sceptre

Aquilegia vulgaris ‘Leprechaun Gold’

Centaurea montana ‘Citrina’

Aquilegia vulgaris plena ‘Nora Barlow’

Centaurea montana ‘Jordy’

Aruncus aethusifolius

Cimicifuga racemosa

Aruncus dioicus (syn. sylvestris)

Cimicifuga ramosa ‘Atropurpurea’ 84

Convallaria majalis

Hosta plantaginea ‘Honeybells’

Dianthus plumarius ‘Roseus’

Hosta plantaginea ‘Royal Standard’

Dicentra spectabilis

Hosta sieboldiana ‘Blue Angel’

Dicentra spectabilis ‘Alba’

Hosta x fortunei ‘Aureomarginata’

Doronicum orientale ‘Little Leo’

Lamiastrum galeobdolon ‘Silberteppich’

Dryopteris filis mas ‘Mexica’

Lupinus Russell - Varietes ‘Edelknaben Rot’

Epimedium grandiflorum ‘Lilafee’

Lupinus Russell - Varietes ‘Fräulein’

Epimedium grandiflorum ‘Shiho’

Lupinus Russell - Varietes ‘Russell Kastellan

Epimedium perralchicum ‘Frohnleiten’

Blau’

Epimedium pinnatum subsp. colchicum

Luzula nivea

Epimedium versicolor ‘Sulphureum’

Luzula sylvatica ‘Onderbos’

Epimedium youngianum ‘Niveum’

Miscanthus sinensis ‘Little Zebra’

Erigeron ‘Karminstrahl’

Molinia arundinacea ‘Karl Foerster’

Erigeron ‘Nachthimmel’

Oenothera missouriensis

Erigeron ‘Sommerneuschnee’

Oenothera tetragona ‘Erica Robin’

Eupatorium rugosum ‘Chocolate’

Omphalodes verna

Festuca mairei

Onoclea sensibilis

Geranium collinum ‘Nimbus’

Pennisetum alopecuroides ‘Red Head’

Geranium macrorrhizum ‘Ingwersen’

Phlomis tuberosa ‘Amazone’

Geranium macrorrhizum ‘Spessart’

Polypodium vulgare

Geranium pratense ‘Brookside’

Primula veris ‘Cabrillo Yellow’

Geranium ‘Sweet Heidy’

Prunella grandiflora

Geum coccineum ‘Orange Queen’

Pulmonaria officinalis ‘Pink Dawn’

Gillenia trifoliata

Pulmonaria officinalis subsp. obscura

Helenium ‘Kanaria’

Rodgersia pinnata

Helenium ‘Wonadonga’

Salvia nemorosa ‘Caradonna’

Heliopsis

helianthoides

Scabra

‘Summer

Sporobolus heterolepis ‘Cloud’

Nights’

Stachys byzantina ‘Silky Fleece’

Helleborus niger ‘Praecox’

Stachys byzantina ‘Silver Carpet’

Helleborus orientalis Rote Hybriden’

Vinca minor ‘Alba’

Hemerocalis ‘Bitsy’

Vinca minor ‘Atropurpurea’

Heuchera - červený list, do truhlíku

Vinca minor ‘Aureomarginata’

Heuchera villosa ‘Coffee Bean’

Vinca minor ‘Bowles’

Heuchera villosa ‘Fall Festival’

Vinca minor ‘Flower Power’

Heuchera villosa ‘Peach Parfait’

Waldsteinia geoides

Heuchera villosa ‘Rose Granita’

Waldsteinia ternata

Heuchera villosa ‘Silver Streak’ 85

Achillea ‘Credo’

Achillea ‘Red Velvet’

86

Aster pilosus var. pringlei ‘Monte Cassino’

Aster x frikartii ‘Mönch’

87

Aster novi belgii ‘Schneekissen’

Echinacea purpurea ‘Fatal Attraction’

88

Echinacea ‘Tomato Soup’

Echinacea ‘Sunrise’

89

Euphorbia polychroma ‘Bonfire’ ®

Geranium ‘Brempat Patricia’

90

Geranium ‘Pink Penny’

Helenium ‘El Dorado’

91

Heliopsis helianthoides var. scabra ‘Asahi’

Hemerocallis ‘Stella d’Oro’ tetraploid

92

Iberis ‘Masterpiece’

Nepeta racemosa ‘Grog’

93

Phlox paniculata ‘Uspech’

Persicaria amplexicaulis ‘Alba’

94

Persicaria amplexicaulis ‘Caliente’

Rudbeckia laciniata ‘Herbstsonne’

95

Salvia x sylvestris ‘Schneehügel’

Salvia nemorosa ‘Viola Klose’

96

Sedum ‘Mr. Goodbud’ ®

Stachys byzantina ‘Cotton Ball’

97

9. Závěr Použitelnost trvalek je velmi široká. Vybranými tématy se autoři chtěli zaměřit na nejaktuálnější témata používání této široké a poměrně složité skupiny rostlin. Proniknutí do správného použití vybraných rostlin na daném stanovišti vyžaduje dobrou, až detailní znalost sortimentu a pochopení filozofie díla, které s těmito rostlinami chceme vytvořit. Pokud budeme znát nároky rostlin a podaří se nám je respektovat, respektive vytvořit správné podmínky pro růst rostlin, budou naše trvalky přinášet krásu i užitek po dlouhou dobu života výsadeb. Znalosti jednotlivých témat je nutno ověřovat v ukázkových výsadbách. Nově založené výsadby v areálu školních sbírek České zahradnické akademie Mělník možní zájemcům sledovat vývoj růst, vývoj, kvetení, vitalitu, zdravotní stav a mnohé další aspekty, které potřebují znát všichni pěstitelé a návrháři těchto krásných rostlin. Nechť naše výsadby a semináře poslouží k zlepšení znalostí v použití trvalek v okrasných zahradách a parcích.

98

Tato publikace je spolufinancována Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

ISBN 978-80-87610-18-3