Inovace jako přirozená součást (lidské) evoluce?

TVIP 2015, 18. – 20. 3. 2015, HUSTOPEČE - HOTEL CENTRO

Inovace jako přirozená součást (lidské) evoluce? Oldřich Syrovátka Fakulta managementu Vysoké školy ekonomické v Praze

Jarošovská 1117/II, 377 01 Jindřichův Hradec

[email protected]

Abstrakt Neplatí názor, že inovace jsou vlastní jen lidské kultuře. Inovační proces je podstatou

evoluce. Vývoj druhů organizmů však mnohokrát vedl do slepé uličky, k vyhynutí.

Jednostranný důraz na ekonomický efekt inovací odpovídající nynějšímu vnímání světa,

paradigmatu, hrozí též zavedením lidstva, jež zůstává součástí evoluce, ke kolapsu. V zájmu

udržitelnosti rozvoje jsou předkládány nové pohledy na inovace a otázky spojené s potřebou

změny paradigmatu a přístupu k inovacím.

Klíčová slova: Inovace; evoluce; paradigma; udržitelnost rozvoje.

Abstract Not valid opinion that innovation is a specific attribute only of human culture. The innovation

process is the essence of evolution. Development of organisms, however many times led to

an impasse, to extinction. One-sided emphasis on the economic effect of innovation

adequate to contemporary perception of the world, paradigm, there is also the introduction of

humanity, which remains part of evolution, to collapse. In the interests of sustainability are

presented new perspectives on innovation and issues associated with the need to change

the paradigm and approach to innovation.

Key words: Innovation; evolution; paradigm; sustainability.

Úvod Slovo inovace je v současnosti stejně populární, jako spojení „vědomostní společnost“, „znalostní ekonomika“ či „konkurenceschopnost“. Důraz na vytváření podmínek pro uplatnění výsledků výzkumu v praxi je stále velmi aktuální a oprávněný; zajímavá je však otázka, co vlastně pod tímto pojmem rozumíme, jaký smysl námi pojaté zlepšování má a jaký by mít vlastně mělo. Všeobecně jsou inovace naší kulturou chápány jako cíleně navrhované změny, týkající se výrobků,

výrobních postupů (procesů), organizace práce a výroby (nové

organizační řešení strukturálního významu ), metod řízení, používaných poprvé alespoň na


úrovni podniku. Nejdůležitějšími vlastnostmi inovací jsou změna a novost. Několik běžných definicí: „Inovace je úspěšné využívání nových myšlenek.“ (Definice Ministerstva obchodu

a

průmyslu

Velké

Británie

(Dokument

Iniciativy

Společenství

Equal,

(www.equalcr.cz); Inovace je „změna, obnovení nebo opatření, které jsou orientovány

na zdokonalení technologie, příp. zdokonalení výrobků“. (Encyklopedický slovník, Odeon a Encyklopedický dům, Praha 1993); Inovace je “změna kvality jednotlivých výrobních faktorů nebo nový způsob jejich kombinace, přispívající k lepšímu fungování ekonomiky, k úspoře práce, zdrojů nebo k dokonalejšímu uspokojování potřeb člověka. Patří sem zavádění nových druhů zboží, nové výrobní postupy, použití nových surovin nebo zlepšení organizace.“ (Všeobecná encyklopedie; Diderot, Praha 1999); „Inovace představují sérii vědeckých, technických, organizačních, finančních, obchodních i jiných činností, jejichž cílem je vznik nového nebo podstatně zdokonaleného produktu (výrobku, technologie nebo služby) efektivně umístěného na trh. Výzkum a vývoj jsou jednou z těchto činností." (Asociace inovačního podnikání ČR (AIP ČR); „Technicky inovovat znamená VYMYSLET - VYROBIT - PRODAT (= inovační proces). Inovační podnikání potřebuje inovační prostředí.“ (Asociace inovačního podnikání ČR (AIP ČR)

Evoluce a prvotní antropogenní inovace V kontextu inovačního procesu, jímž je provázen vývoj civilizace od relativně blízkého neolitu, je nutné zamyslet se nad inovacemi – jejich podstatou a smyslem. Pod vlivem současného většinou jednostranně ekonomického chápání tohoto pojmu si málokdo uvědomuje, že inovacemi je provázena evoluce veškerého života. Bez inovací biologických soustav a systémů by nenabyl život na planetě Zemi své rozmanitosti a univerzálnosti. Druh Homo sapiens se tohoto procesu zúčastnil také a vybaven jedinečným, nesmírně výkonným mozkem obstál v konkurenci dravých šelem a méně schopných příbuzných, přečkal změny klimatu a nakonec změnil svoji potravní strategii, když se z lovce, sběrače a lesního zahradníka přeškolil na zemědělce a „odstartoval“ tak dějiny civilizace. Jistě by bylo možné hodnotit z hlediska významu pro přežití člověka i jiné inovace, např. vývoj jednotlivých druhů zbraní, ovládnutí ohně aj. Třebaže jsou k dispozici doklady o tom, že již mezolitici vypalovali lesy, aby podpořili pastviny pro zvěř, nikdy nedošlo k zásadnímu narušení základní rovnováhy mezi kočující populací člověka a přírodou. Teprve zemědělství, které lidi přinutilo vytvářet trvalá sídla, bylo skutečnou "prvotní antropogenní inovací", jež odstartovala civilizační proces, dala vznik ekonomice a obchodu a zároveň vytvořila podmínky pro specifickou lidskou formu inovačního procesu, jak jej vnímáme dodnes. Dosud neznáme všechny příčiny překvapivě rychlého vývoje našeho druhu, který byl náhle odstartován v neolitu tzv. zemědělskou revolucí. K „vyhnání z ráje“, v němž předkové


našich předků žili údajně dosti kvalitně po statisíce let, došlo v našem prostoru nedávno, tak asi před šesti či sedmi milénii. Rozvoj soukromého vlastnictví však byl rozhodujícím faktorem přechodu od pravěku k civilizačnímu kvašení a impulsem akcelerace dějin (Neustupný, 1995; 1996). Po několika tisících let růstu a zániku obdivuhodných kultur, ale i sociálních třenic, bojů o majetek a moc, střetů ideologií, revolucí, válek a devastace celých kontinentů dosud „tápající“ a jako by se zavázanýma očima vpřed se ženoucí lidstvo stačilo coby neomezený geologický činitel dovést globální ekosystém i svoji vlastní existenci na okraj kolapsu... Předchozí vývoj až do mezolitu byl zřejmě oním rájem, v němž převládaly „zákony boží“ – zákony přírody. Vznik zemědělství s dlouhou řadou spíše negativních kulturně společenských důsledků byl zřejmě oním nakousnutím jablka poznání a důvodem vyhnání z ráje. Příčiny a velmi komplikované důsledky onoho vyhnání z ráje v sobě pravděpodobně

skrývají

většinu

odpovědí

na

otázky,

spojené

se

současnou

neudržitelností lidského života či rozvoje. Hledání odpovědí na tyto otázky je prvním nezbytným a bezpodmínečným krokem, který druh Homo sapiens musí učinit, má-li úspěšně dovršit fantastický vývojový skok, který v posledních deseti tisících let prokazatelně absolvuje – skok k udržitelnosti svého dalšího rozvoje. Zvláštnost postavení antropogenních inovací vyniká (a to i s ohledem na nesmírně rychlý rozvoj technologií) v kontrastu s délkou vývoje vesmíru a planety Země. Capra (2004) cituje známý Browerův scénář, který vtěsnal evoluci na Zemi do šesti dnů „biblického Stvoření“: Země byla stvořena v neděli o půlnoci. Život ve formě bakteriálních buněk se objevuje již v úterý ráno okolo 8:00. Další dva a půl dne se vyvíjí mikrokosmos, regulující celý planetární systém, jeho vývoj je plně dokončen ve čtvrtek o půlnoci. V pátek okolo 16:00 mikroorganizmy vynalézají pohlavní reprodukci a v sobotu, poslední den stvoření, se vyvíjejí všechny viditelné formy života. V sobotu 01:30 se vytvářejí první mořští živočichové, v 09:30 vystupují na souš první rostliny a za dvě hodiny po nich obojživelníci a hmyz. Deset minut před pátou odpoledne se objevují velcí plazi, toulají se pět hodin v bujných tropických pralesích a pak náhle, okolo 21:45, vymírají. Současně přicházejí na Zemi savci – během pozdního odpoledne okolo 17:30, a ptáci – večer asi v 19:15. Krátce před desátou večer se někteří stromoví savci vyvíjejí v první primáty, okolo 23:40 se objevují velcí lidoopi. Osm minut před půlnocí povstávají první jižní lidoopi a začínají chodit po dvou nohách. Pět minut poté opět vymizí. První lidský druh, Homo habilis, se objevuje čtyři minuty před půlnocí, o půl minuty později se vyvíjí v Homo erectus a třicet sekund před půlnocí staré formy Homo sapiens. Neandrtálci ovládnou Evropu a Asii mezi patnáctou a čtvrtou sekundou před půlnocí. Moderní lidský druh se nakonec objeví v Africe a Asii 11 sekund před půlnocí a v Evropě 5 sekund před půlnocí. Psaná historie začíná asi dvě třetiny sekundy před půlnocí. Snad o jednu třetinu dříve byl zahájen skutečný antropogenní inovační proces, který trvá dosud.


Člověk – geologický činitel Od dob prvohorních dinosaurů nikdy nevymíralo tolik druhů, jako nyní. Jakmile se člověk stal zemědělcem, začal postupně zasahovat do funkcí krajin. Kácel a vypaloval lesy, měnil fyzikální, chemické i biologické vlastnosti půdy. V obrovském měřítku zasahoval do

vodního

režimu

rozsáhlým

zavlažováním

i

odvodňováním.

Odlesňování

a

zemědělská činnost vedly ke zvýšené erozi. Během neuvěřitelně krátké doby se tento druh stal geologickým činitelem. Neolitická zemědělská revoluce postupně vedla k přeměně lesních krajin v krajiny zemědělské (stepní) - a k odstartování procesu utváření tzv. kulturní krajiny. T.G. Masaryk již v roce 1890 (cituje Boček, 1998), aniž by měl k dispozici nejnovější výsledky přesných měření trvajících celá desetiletí, již před více než sto lety popsal zásadní funkci lesních porostů a dopady odlesnění a naznačil jejich význam pro ekologickou stabilitu a společnost: "Někteří měřili kulturu dle vyhubení lesů a divé zvěře žijící v lesích; zajisté jsme všichni četli, jak například šiřitelé křesťanství mýtili lesy. Avšak vyhubeno více, než slušelo, a proto brzy kultura měřiti se bude opětným zalesněním. Lesy, nehledíc k užitku dřívím a zvěří, působí na podnebí; půda olesněná se tak rychle nezahřívá, ale nevydává se také z tepla; lesy mírní léto i zimu tak jako moře, chrání proti větrům - (v lese je tepleji než v širém poli) - a udržují vláhu. Tím vším na úrodu okolních polí lesy mají značný, blahodárný vliv. Nerozum hospodářský ničil lesy všude; avšak poznalo se, k jak velké škodě. Alpské krajiny v jižní Francii od r. 1471-1776 ztratily prý asi 3/4 obyvatelstva, a to hlavně vymýcením lesů. Palestina, pokud byla zalesněna, živila mnohem více lidí než teď, jsouce bez lesů, a tak i Řecko a Španělsko a jiné země ztratily lesy a lidi; půda stala se neúrodnější, řeky zasychají." Stále výrazněji se projevují důsledky

narušení

ekologické

stability

krajiny

vedoucí k

přímým

i

nepřímým

ekonomickým, sociálním a kulturním ztrátám s vážnými dopady pro státní rozpočet. Nejvýznamnějším negativním rysem ČR, podobně jako ostatních zemí Evropy, je plošné nahrazení

lesních

ekosystémů,

přirozených

v

daných

půdních

a

klimatických

podmínkách, ekosystémy stepního charakteru a rozsáhlé odvodnění pramenných oblastí (podrobně viz Syrovátka, 1999). Na tomto místě je vhodné upozornit na teorii Gaia, kterou v roce 1972 předložil britský přírodovědec James Lovelock. Ve svých pracích nastínil obraz Země jako samoregulujícího se systému, jakéhosi živého organismu, ve kterém má každý druh své určité místo, tak jako třeba tkáně v lidském těle. Lovelock, na rozdíl od jiných myslitelů, velmi logicky vysvětluje, že člověk není cílem evoluce – je pouze jedním z mnoha jiných organizmů, které svojí činností utvářejí nový superorganismus – Zemi. Americký fyzik a teoretik nového paradigmatu Fritjof Capra (Capra, 2004) nazývá současné paradigma karteziánsko-newtonovským


myšlením a charakterizuje je jako mechanistický pohled na život, jako newtonovskou představu světa jako stroje; předkládá nové celostní, holistické, paradigma, jež je založeno na pohledu na život, organizmus a svět jako celek vzájemně propojených fenoménů – fyzikálních, biologických, psychologických, sociálních a kulturních a jiných.

Jsme dosud neolitici? Jak bylo uvedeno výše, od vzniku zemědělství v neolitu uběhla nesmírně krátká doba. Zdá se, že doklady našeho úžasného technologického růstu nemohou vyvrátit úvahu, že způsobem myšlení se stále blížíme neolitickým zemědělcům, kteří s krajinami nakládali bez omezení. Současné jednostranné velkoplošné zemědělství, které využívá zcela bezohledně rozsáhlé zemědělské oblasti pro produkci průmyslových plodin a využívá nejmodernější techniku a chemické přípravky (inovace), je toho dokladem. Přitom již vzniká situace, kdy zpětné vazby negativně a tvrdě dopadají nejen na nás, ale i na celou Zemi. Znečištění řek protékajících zemědělskými povodími pesticidy dosahuje nejen v ČR kritických rozměrů. Jde o celosvětový problém, jehož důsledkem je narůstající znečištění oceánů a rostoucí míra kontaminace sladkovodních i mořských ryb (viz např. Švestková, 2012). Třebaže existuje řada studií dokládajících narůstající nebezpečí pro zdraví obyvatel, převládá tendence tento proces přehlížet. Zcela specifická situace však vznikla v okamžiku, kdy vodárna v Plzni (asi 200 tis. obyvatel) musela přiznat, že pitnou vodu, kterou odebírá z řeky Úhlavy, není schopna pesticidů zbavit (Havlena, 2012). Povodí Úhlavy je rozsáhlé (asi 1000 km2) a vyznačuje se jednostranným zemědělským hospodařením (řepka, kukuřice). Využívání nadměrných dávek pesticidů vede ke stavu, kdy jsou povolené limity v Plzni překračovány, lze „mluvit nejen o sedmi, ale dokonce i dvanáctinásobném" překročení (Havlena, 2012). Vodárna Plzeň požádala krajskou hygienickou stanici o určení mírnějšího hygienického limitu, k navýšení mělo dojít už v říjnu 2011 (Syrovátka, 2012). Pesticidy v plzeňské vodě patří mezi karcinogenní látky. Česká republika, ve srovnání s ostatními zeměmi Evropské unie, vykazuje až dvojnásobný počet případů rakoviny ledvin; právě Plzeňský kraj má údajně nádorů ledvin nejvíce na světě (Koubová, 2012); současnou situaci velmi podrobně popsala Lukášová (2014), viz také Syrovátka (2012), Syrovátka a Slunečko (2012) a Syrovátka a Duchek (2013). V Plzni nyní staví velmi nákladné filtry, které obsah pesticidů v pitné vodě omezí. Výjimka z hygienického limitu má trvat do září 2015… Je samozřejmé, že filtry (INOVACE!) problém nevyřeší; kontaminovaná voda bude dále odtékat do Severního moře. Jistě není nutné zdůrazňovat, že stav zde popsaný je způsoben uvedením do života inovací směřujících k jedinému cíli – ekonomickému efektu…


Obrázek 1: Vyspělá zemědělská technika při dubnové (2013) aplikaci hnojiv. Povodí Příchovického potoka, v pozadí Přeštice. Aplikace probíhala za deště. Foto autor.

Obrázek 2: Důsledky jednostranného zemědělského využití krajiny. Rozsáhlá eroze jako následek odtání deseticentimetrové sněhové pokrývky koncem ledna 2013. Povodí Úhlavy, Příchovický potok. Foto autor.

Komentář k obrázkům 1 a 2: Zdánlivě nevinné situace dokumentují stav, který lze zevšeobecnit pro prakticky celé bezlesí povodí řeky Úhlavy (asi 1000 km2). Management krajiny využívající nejnovější


inovace (technika, chemie atd.) vede k extrémní rozkolísanosti odtokových poměrů, k odnosu půdy i živin. V tomto případě dopadají důsledky nejen na nejbližší obce v povodí, ale i na dvěstětisícové město Plzeň, které v současnosti nedokáže zbavit pitnou vodu cizorodých látek, zejména pesticidů. Jde o příklad bezohledného ekonomicky zaměřeného chování současných manažerů, s nímž se můžeme setkat kdekoli na světě; je to ukázka postoje současného lidstva k planetě Zemi a globálnímu ekosystému, jehož nestabilita významně narůstá spolu s negativními dopady – i na lidstvo.

Informacemi proti oteplování klimatu? Říká se, že žijeme ve znalostní či informační společnosti, mluví se o znalostní ekonomice. Základní výzkum již vyprodukoval nesmírné množství poznatků; zatím ale nevíme, jak tu záplavu zpracovat, jak vybrat to podstatné, co by nám pomohlo najít cestu ke skutečné kvalitě života, k udržitelnosti. Tak se stává, že neschopnost pracovat s informacemi může vést k rozhodnutím, jejichž důsledky dokonce mohou v budoucnu prohloubit problém, který se snažíme řešit. Takovým případem je rozhodnutí podpořit využívání bionafty z řepky, které má přispět i k omezení uvolňování CO2 z fosilních zdrojů do ovzduší. Jiné informace naopak ukazují, jak problematické toto rozhodnutí je ve vztahu k hlavnímu cíli, zabránit globálnímu oteplování klimatu. V březnu 2001 publikoval profesor M. Kutílek (Kutílek, 2001) v časopisu Vesmír článek nazvaný „Půda a bilance CO2„. Autor v něm popisuje koloběh CO2 mezi půdou a atmosférou a říká: „Odhaduje se, že půdním dýcháním se dostává do atmosféry desetkrát větší množství CO2 než spalováním fosilních paliv. V rovnovážném systému se CO2 uvolněný půdním dýcháním spotřebuje na produkci biomasy“. Vyvrcholením negativních aktivit člověka, který se již v neolitu stal zemědělcem, bylo odlesňování a odvodňování krajiny, spojené s omezením přirozených suchozemských, mokřadních i vodních ekosystémů. Odvodňování, orba a následné prokysličení půdy vedou k rozkladu organické hmoty, uvolnění oxidu uhličitého do atmosféry (podle Kutílka se jen za posledních padesát let v půdách mírného pásu v důsledku kultivace snížil obsah uhlíku v organických látkách o 20 až 40 %). Degradací biologických a následně i fyzikálních a chemických vlastností půdy došlo i k podstatnému omezení schopnosti půdy pojmout dostatečné množství vláhy – a fungovat jako plnohodnotná „nádrž“; přitom zvýšená vlhkost půdy zpomaluje mineralizaci organické hmoty… Prof. Kutílek činí tento závěr: „Celkově (však) je zřejmé, že změny v zemědělském užití půdního fondu mohou globální rovnováhu mezi produkcí biomasy a půdním dýcháním narušit. Podle dvou současných odhadů toto narušení rovnováhy způsobuje zvýšení koncentrace CO2 v atmosféře v množství odpovídajícím 20 až 30 % současné produkce CO2 ze spalování fosilních paliv. Je tedy zřejmé, že by veřejnost měla způsobu využívání půdního fondu věnovat stejnou pozornost, jakou věnuje snaze omezit spalování fosilních paliv.“ Podpora produkce řepky pro výrobu


bionafty je proto kontraproduktivní, neboť komplexní negativní dopady na půdu jsou nevyčíslitelné. Podobně jsou ignorovány informace o roli transpiračního chlazení rostlinami. Již v roce 2000 (Eliáš a kol., 2000) byl formulován a několikrát publikován nový koncept pohledu na krajinu nazvaný retenčně evapotranspirační jednotka (retention evapotranspiration unit – RETU; viz také Syrovátka a kol., 2002). Výraz „jednotka“ zohledňuje zájem obnovení chladicí funkce vegetace všude tam, kde to je možné, a to na základě soustavného přístupu ke každé čtvereční jednotce krajiny; jako bychom v zájmu chlazení pokrývali oblasti souše alternativními chladicími panely. V roce 2002 (Syrovátka a kol., 2002) bylo upozorněno na význam schopnosti rostlin chladit klima. Na zemský povrch dopadá asi 6 kWh/m2, na území České republiky pak dopadne za rok průměrně 9,4 x 1010 MWh sluneční energie. I v našich zeměpisných šířkách by se rostliny ve vegetačním období přehřívaly a hynuly, pokud by nedokázaly aktivně ochlazovat svá těla transpirací, odběrem tepla na skupenskou přeměnu vody v páru. Na strom o průměru koruny 10 m dopadne za den až 459 kWh sluneční energie; strom spotřebuje pro transpiraci celých 400 litrů vody za den a do páry váže 280 kWh energie. Teplo se v noci opět uvolňuje, ohřívá prostředí a tak se stabilizuje místní klima. Podmínkou plošného uplatnění chladicí funkce RETU je dostatek vody v půdní nádrži a transpirující vegetace na povrchu půdy; tuto podmínku lány obilí (stepní trávy) nesplňují. Plošné narušení této funkce přispívá k výskytu extrémních povětrnostních jevů a oteplování klimatu (viz např. Syrovátka a kol., 2002). Je otázkou, zda k vytváření skutečně informované informační společnosti může přispět tak zvaná popularizace vědy. Ještě dlouho však budeme hledat způsob, jak nasměrovat důležité informace právě tam, kde jich je nejvíce třeba, k těm „vyvoleným“ manažerům, kteří na nejrůznějších úrovních rozhodují o současném i budoucím životě státu.

Kudy k udržitelnosti? Od počátku devatenáctého století prožívá naše civilizace nesmírně prudký rozvoj inovací. Tento velmi překotný proces je provázen i neustálým zrodem inovací společenských norem (nové a nové novelizace zákonů atd.). Směr tohoto vývoje není snadné odhadnout, narůstají však obavy z negativních dopadů nejrůznějších inovací. Příčinou obav nejsou jen změny klimatu, ale také rozsáhlý komplex projevů narušení ekologických funkcí různých ekosystémů (včetně redukce biologické rozmanitosti, omezení zdrojů pitné vody, přečerpání zdrojů potravy). Stále palčivěji se projevuje rozpor mezi utilitárním ekonomisticko – konzumním chápáním kvality života a „přirozenosti“ udržitelné existence planety Země. V roce 1992 nastal významný předěl ve vývoji civilizace. Na konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED) v Rio de Janeiro se zástupci většiny států světa shodli na


tom, že s životním prostředím poničeným bezohledným vztahem lidstva k základním funkcím biosféry by se mělo něco dělat (viz Agenda 21, 1992). Tento skutečně první projev globální sebereflexe lidstva zatím zůstal poněkud oslyšen a vývoj kladoucí důraz na ekonomický růst dosud pokračuje. Současné přístupy k udržitelnému rozvoji a jednotlivé jeho definice v sobě skrývají řadu rozporů - a mají také mnoho kritiků. Základním problémem je fakt, že rozvoj svojí podstatou nemůže být trvale udržitelný, neboť předpokládá neustálé kvantitativní změny a neustálý ekonomický růst (růst hrubého domácího produktu - HDP), většina definic zároveň nepředpokládá změnu současného ekonomického systému, na který se snaží různá opatření násilně "naroubovat". Že jde o velmi složitý problém a zároveň velice zajímavou výzvu, naznačuje definice Vavrouškova (1993), odvolávající se nepřímo na zjevně základní podmínku udržitelnosti, na změnu hodnotové orientace společnosti zdánlivě nereálnou, ale přece jen, na rozdíl od ostatních charakteristik, poněkud uchopitelnější. Podle tohoto humanisty je trvale udržitelný způsob života takový způsob života, který se přibližuje ideálům humanismu a harmonie vztahů mezi člověkem a přírodou, a to v časově neomezeném horizontu; je založen na vědomí odpovědnosti vůči dnešním i budoucím generacím a na úctě k živé i neživé přírodě. Lze inovovat vnímání světa? Schopnost vytvářet holistický (široce mezioborový) pohled na svět založený na společném soustavném kladení otázek, analýze poznatků, hledání odpovědí a kladení dalších otázek je současnému lidstvu cizí. Většina je buď velmi úzce specializovaná, nebo její vzdělání je omezené. Pragmatické zdůvodnění potřeby specializace jednotlivých vědních oborů nám nepůsobí potíže. Problémem je však neschopnost široce mezioborových přístupů a odsunutí základního smyslu filosofie, jež byla zredukována na studium starých dějin tohoto oboru; nyní nemáme obor, který by usiloval o syntézu již dosažených výsledků v jednotlivých výzkumných směrech, o budování racionálních, tolerantních a přirozeně se sbližujících pohledů na svět. Téměř neštěstím pro jedince, který by se přece jen pokusil o jakési hledání širších souvislostí, je již dosažená mimořádná šíře a hloubka poznatků nejrůznějších oborů, které sice jsou více či méně dostupné, jejichž obsáhnutí a syntetické vyhodnocení je však nejen pro jednotlivce, ale i pro velmi početný tým výzkumníků nezvládnutelné. Není divu, že na jedné straně se již lidstvo vystavené složitým široce environmentálním tlakům snaží o nastolení jakési udržitelnosti, na straně druhé dosud není schopno pružně v tomto směru postupovat, neboť naráží na paradoxní bariéru dosud nepoznaného poznání - lidstvo zatím nedovede disponovat již dosaženými poznatky. V tom by mu měly pomoci nové informační technologie.


Bylo zde naznačeno, že planeta Země snad již vykazuje vlastnosti rozumného superorganizmu. Snad i jen samotné zjištění vlastní nevědomosti na straně lidského jedince může být dalším projevem sebereflexe lidstva. Jen ono bude rozhodovat, jakým způsobem budou veškeré znalosti využity, jaké inovace určí vývoj planety Země. To samozřejmě předpokládá i podstatnou změnu hodnotové orientace.

Závěr O budoucnosti lidstva i planety Země nevíme nic. Máme již dostatek znalostí, abychom brali v úvahu jediné – z vývoje předchozího nelze usuzovat o vývoji budoucím. Nevíme, jaké hranice vliv civilizace na globální ekosystém nemá překročit, jakým inovacím se vyhnout; nevíme, jak správně uspořádat společnost; nevíme, jaké za rok budeme platit daně a jak dlouho potrvá náš ekonomický růst, ani jaký je jeho smysl. Jen toužíme po vysoké kvalitě života… Co vlastně víme? Druh Homo sapiens absolvuje velmi zajímavou etapu svého vývoje. Aniž by se vydělil z evolučního procesu, vybaven úžasným mozkem objevuje svět, inovuje – a hledá. A pravděpodobně se také stále učí svůj mozek používat. K této úvaze vede fakt, že současný postoj tohoto druhu k inovacím je nesmírně lehkomyslný; teprve se více či méně snaží dokumentovat všechny negativní dopady svého chování na Zemi a, ač nerad, mění svoje postoje. Člověk začal mozek používat, aby se sám jako druh přizpůsobil změněným podmínkám, což vedlo k odstartování radikálních změn sociálních, ekonomických i ekologických; působí zpětné vazby, jež se člověk podle svých současných možností snaží řešit; stále rychleji se vyvíjející možnosti globální komunikace vytvářejí podmínky pro vznik globálního konsensu a nastolení nových hodnotových měřítek u většiny lidstva. V kontextu evropské politiky se již zmíněné zpětné vazby odrážejí v řadě nástrojů k dosažení udržitelného rozvoje; jejich přehled a popis předkládá např. Fogl (2009). Jako nesmírně perspektivní a moderní se jeví Environmental Technology Verification (ETV, 2015). ETV zaštítěný Evropskou komisí přichází s certifikovaným nástrojem, který inovujícím subjektům poskytuje objektivní informace o nových environmentálních technologiích a přispívá tak k vyšší konkurenceschopnosti a rychlejšímu uplatnění v praxi. ETV je významným krokem v probíhajícím procesu hledání udržitelnosti rozvoje. Na závěr zbývá upozornit na definici inovací, kterou používají někteří sociologové a již bychom přece jen měli mít na paměti: „Inovace je nová cesta ke stejnému cíli.“ Jím je zřejmě dávno ztracená a nyní hledaná kvalita života…


Literatura Agenda 21. Report of the United Nations Conference on environment and Development, Annex II., Rio de Janeiro, 1992. 479 pp. Boček, J. 1998: Duby a čas Titaniku. Právo (Salon) 75 (23.7.1998): 1, 3. Capra F., 2004: Tkáň života; Nová syntéza mysli a hmoty. Academia Praha, ISBN 80-200-1169-2, 290 str. Eliáš V., Kubík F., Lichner Ľ., Pražák J., Syrovátka O., Šír M. a Tesař M., 2000: Retenčně evapotranspirační jednotka. Hydrologické dny 2000 – Nové podněty a vize pro příští století. Sborník příspěvků – Editoři: J. Buček a M. Tesař, ISBN 8085813-76-9, Plzeň 18. – 21. září 2000, 299 – 306. ETV, 2015: Environmental Technology Verification, Newsletter. Online, dostupný z http://iet.jrc.ec.europa.eu/etv/etv-newsletter Fogl D., 2009: Význam a dopady zavádění EMS u velkých průmyslových podniků. Dipl. práce, FM VŠE, 75 str. Online, dostupný z https://library.vse.cz/

Havlena, D., 2012: V Plzni teče voda s karcinogeny. (online) cit. 30.7.2012) Dostupný z http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/178188-v-plzni-tece-voda-skarcinogeny/ (22.5. 2012,) Koubová, M. 2012: Nádorů ledvin má nejvíc na světě Plzeňský kraj. (online), (cit. 30.7.2012) Dostupný z http://www.denik.cz/z_domova/nadoru-ledvin-ma-nejvic-na-

svete-plzensky-kraj.html

Kutílek M., 2001: Půda a bilance CO2 v ovzduší. Rezervoár organického uhlíku VESMÍR 80 (3): 153 – 155. Lovelock, J. E., 1972. "Gaia as seen through the atmosphere". Atmospheric Environment 6, 579- 580. Lukášová T., 2014: Podněty pro environmentální management obnovitelných zdrojů energie na příkladu Plzně. Dipl. Práce, Fakulta managementu VŠE, ved. Syrovátka O., 80 str. Neustupný, E., 1995: Úvaha o specializaci v pravěku. Archeologické rozhledy 47, 641-650. Neustupný E., 1996: Téze o pravěku a učebnice pravěku. Archeologické rozhledy 48, 311-322. Syrovátka, O., 1999: Životní prostředí. In: Střeleček F. (Ed.) “Zemědělství a rozvoj venkova” PLÁN ČESKÉ REPUBLIKY PRO SAPARD; Ministerstvo pro místní rozvoj CR, Praha, 67- 72, 96 - 102.


Syrovátka O., Šír M. a Tesař M., 2002: Změna přístupů ke krajině - podmínka udržitelného rozvoje. Sborník příspěvků konference Tvář krajiny - krajina domova (Praha - Průhonice, 21.-23.2.2001) sv. 1: Krajina jako přírodní prostor, 87 - 96. ISBN 80-86512-02-9. Syrovátka, O. 2012: Pitná voda v Plzni nad zlato? Britské listy (online) (cit 7.8.2012) Dostupný z http://www.blisty.cz/art/64355.html Syrovátka, O. a Slunečko, M. 2012: Další příběh ohrožené přírody a lidí. Publicistický pořad ČT (online) (cit. 4.11.2012). Dostupný z http://tv.sms.cz/televize/CT2/20121104/1540056876-Nedej-se?porad_stav=archiv Syrovátka, O. a Duchek, S. 2013: Role občanské společnosti v udržitelném managementu krajiny - pilotní projekt revitalizace povodí řeky Úhlavy. Socioekonomické a environmentální aspekty udržitelného rozvoje, 1. Vyd., České Budějovice, VŠERS, 2013, 196-200, ISBN 978-80-87472-47-7.

Švestková, E., 2012: Pesticidy v potravinách. Online: http://avocados.cz/pesticidy-v-

potravinach (2015)

Vavroušek J., 1993: Perspektivy lidských hodnot slučitelných s trvale udržitelným způsobem života. Sbor. Lidské hodnoty a trvale udržitelný způsob života. Nováček P. a Vavroušek J. (eds.) STUŽ a přírodovědecká fakulta Olomouc, 1993, 91 - 100.

Inovace jako přirozená součást (lidské) evoluce?

Recommend Documents