Informatizace veřejné správy v ČR

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Informatizace veřejné správy v ČR Bakalářská práce

Autor:

Sherali Juraev Veřejná správa a EU

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Natália Štefanková, Ph.D.

2015

Prohlášení : Prohlašuji,že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a uvedl v seznamu literatury všechny použité literární a odborné zdroje. Svým podpisem stvrzuji,že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí a jsem seznamen se skutečnosti,že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze dne 27.04.2015

Sherali Juraev

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval JUDr. Natálie Štefankové, Ph.D. za její cenné rady při vyprácování mé bakalářské práce.

Abstrakt Cílem bakalářské práce je objasnit informatizaci veřejné správy v rámci České republiky s ohledem na její historický vývoj včetně vymezení hlavních dopadů a výzev spojených s informatizací veřejné správy v podmínkách České republiky. Bakalářská práce je strukturována do tří kapitol. První kapitola se zaměřuje na vymezení obecných východisek veřejné správy. Druhá kapitola pojednává o veřejné správě v podmínkách České republiky včetně vymezení stěţejních pramenů, které upravují její činnost. Třetí kapitola pak mapuje vývoj informatizace a také elektronizace veřejné správy v rámci České republiky. Součástí této kapitoly je také charakterizování informačních systémů v rámci veřejné správy České republiky a v neposlední řadě jsou diskutovány také hlavní dopady a výzvy, které jsou spojeny s informatizací veřejné správy v podmínkách České republiky. Klíčová slova: veřejná správa, informatizace, elektronizace, informační systémy veřejné správy

Abstract Aim of the thesis is to clarify the computerization of public administration in the Czech Republic with regard to its historical development, including the definition of key impacts and challenges of computerization of public administration in the Czech Republic. The first chapter focuses on defining the general foundations of public administration. The second chapter deals with the public administration in the Czech Republic, including the definition of key sources, which govern its activities. The third chapter then traces the development of electronization and informatization of public administration in the Czech Republic. This chapter is also characterized by information systems in public administration in the Czech Republic and, last but not least, are discussed, the main impacts and challenges that are associated with the computerization of public administration in the Czech Republic. Keywords: public administration, informatization, electronization, information systems of public administration

Obsah 1.

Úvod ........................................................................................................................... 7

2.

Teoretický základ veřejné správy ............................................................................... 8

2.1.

Vymezení veřejné správy a jejich charakteristických rysů ........................................ 8

2.2.

Subjekty veřejné správy............................................................................................ 13

2.2.1. Orgány státní správy ...................................................................................... 13 2.2.2. Orgány samosprávy ....................................................................................... 14 2.3. Informace a veřejná správa ....................................................................................... 15

3.

2.3.1. Informace a informační systémy ve veřejné správě ...................................... 15 2.3.2. Informatizace a elektronizace veřejné správy ............................................... 17 Veřejná správa v ČR ................................................................................................. 21

3.1.

Vývoj veřejné správy v ČR ...................................................................................... 21

3.2.

Prameny upravující činnost veřejné správy v ČR .................................................... 24

3.3.

Subjekty veřejné správy v ČR .................................................................................. 26

4.

Informatizace veřejné správy v ČR .......................................................................... 32

4.1.

Vývoj informatizace a elektronizace v rámci veřejné správy ČR ............................ 32

4.2.

Informační systémy ve veřejné správě ..................................................................... 39

4.2.1. Informační systém datových schránek .......................................................... 40 4.2.2. Informační systém centrálních registrů ......................................................... 42 4.3. Dopady a výzvy plynoucí z informatizace veřejné správy ....................................... 44 5.

Závěr ......................................................................................................................... 48

6.

Seznam literatura ...................................................................................................... 50

6.1.

Monografie ............................................................................................................... 50

6.2.

Internetové zdroje ..................................................................................................... 51

6.3.

Odborné studie: ........................................................................................................ 53

6.4.

Právní předpisy: ........................................................................................................ 54

1. Úvod Pojem informatizace veřejné správy vstoupil do centra dění teprve v průběhu posledních dvou dekád. I přesto, ţe tedy nemá informatizace veřejné správy dlouhodobou historii, řadí se v současnosti k vysoce frekventovaným pojmům, a to jak z pohledu samotné veřejné správy, tak také z pohledu podnikatelské sféry i samotných občanů. Informatizace veřejné správy totiţ odkazuje na zavádění informačních a komunikačních technologií do veřejné správy, jejichţ stěţejním posláním je zefektivnit a zjednodušit komunikaci mezi orgány veřejné správy na straně jedné a občany na straně druhé. Základem informatizace veřejné správy je také snaha o racionalizaci a modernizaci veřejné správy skrze její přátelštější podobu, pro kterou je dominantní vyuţívání informačních technologií, které jsou dostupné online, tudíţ občané mohou komunikovat s orgány veřejné správy kdekoliv, kde je internetové připojení a prakticky také kdykoliv. Informatizace veřejné správy také souvisí s tzv. elektronizací veřejné správy neboli e-governmentem, který představuje aktivní vyuţívání informačních a komunikačních technologií veřejnými institucemi pro zajištění výměny rychlých, dostupných a především pak kvalitních informačních sluţeb. Cílem bakalářské práce je tak objasnit informatizaci veřejné správy v rámci České republiky s ohledem na její historický vývoj včetně vymezení hlavních dopadů a výzev spojených s informatizací veřejné správy v podmínkách České republiky. Bakalářská práce je strukturována do tří kapitol. První kapitola se zaměřuje na vymezení veřejné správy včetně jejích charakteristických rysů, dále na vymezení subjektů veřejné správy. Zvláštní pozornost v rámci této kapitoly je pak věnována objasnění informací ve vztahu k veřejné správě. V tomto ohledu jsou tak nejprve vymezeny pojmy jako informace a informační systémy, na coţ následně navazuje také objasnění informatizace a elektronizace veřejné správy. Druhá kapitola bakalářské práce se obsahově zaměřuje na objasnění veřejné správy v podmínkách ČR včetně vymezení stěţejních pramenů, které upravují její činnost. Součástí této kapitoly je dále vymezení subjektů veřejné správy. Třetí kapitola pak mapuje vývoj informatizace a také elektronizace veřejné správy, neboť tyto dva pojmy jsou společně obsahově spojeny. Následně se pozornost přesouvá k charakterizování informačních systémů v rámci veřejné správy a závěr této kapitoly je završením diskutováním nad hlavními dopady a výzvami spojenými s informatizací veřejné správy v podmínkách České republiky. 7

2. Teoretický základ veřejné správy V rámci této kapitoly je pozornost zaměřena na objasnění veřejné správy včetně vymezení jejich charakteristických rysů. Po vymezení veřejné správy se pozornost ubírá k objasnění historického vzniku veřejné správy. V této souvislosti je tak představeno historické formování veřejné správy. Závěr této kapitoly je završen prozkoumáním důvodů vzniku veřejné správy.

2.1. Vymezení veřejné správy a jejich charakteristických rysů Východiskem pro vymezení veřejné správy je pojem správa, kterou je moţné definovat jako soubor záměrných činností, jeţ jsou prováděny v relativně trvale organizovaném a v objektivně vymezeném rámci. V praxi je pak moţné rozlišit soukromou a veřejnou správu. Základní rozdíl mezi těmito dvěma formami správy je, ţe sledují rozdílný zájem1 (viz dále). Pokud jde o samotné vymezení veřejné správy, pak se v obecném slova smyslu jedná o správu určitého území a obyvatelstva, které na daném území ţije, přičemţ úkolem veřejné správy je pečovat o jejich blahobyt a potřeby2. Veřejná správa tak představuje spravování, tj. řízení, rozvíjení a udrţování veřejných záleţitostí, které jsou prováděné nestátními subjekty, které byly k těmto úkonům státem pověřeny. Jiné pojetí veřejné správy ji charakterizuje jako správu veřejných záleţitostí ve veřejném zájmu. Tímto je dána její nenahraditelná úloha jako specifické společenské činnosti řídícího a organizačního charakteru zaměřené na veřejné záleţitosti a determinované veřejným zájmem. Vedle funkčního pojetí bývá pojem veřejná správa definována také ve svém organizačním (institucionálním) pojetí. V tomto pojetí je veřejná správa chápána jako soubor institucí vyznačující se některými specifickými vlastnostmi jako je trvalost těchto institucí, definované pravidla jednání a chování, pevná organizační struktura, existence principu nadřízenosti a podřízenosti apod. Pro výstavbu veřejné správy jako organizace, její strukturu a vnitřní vztahy, stejně jako pro postavení jednotlivých jejích subsystémů a sloţek, jsou určující tzv. organizační principy veřejné správy. Jedná se o základní organizačně technické principy, míru jejich uplatnění a neuplatnění, jakoţ i jejich

1 2

Tittelbachová (2011, s. 49) Heger (2012, s. 39-40)

8

kombinace, které významným způsobem ovlivňují konkrétní organizace veřejné správy včetně jejích vnitřních vztahů3. Na veřejnou správu je moţné obecně nahlíţet ze dvou úhlů pohledu, a to4: z pohledu toho, zda veřejnou správu vykonává stát prostřednictvím svých orgánů a institucí, nebo zda její výkon deleguje na nestátní veřejnoprávní korporace, aby tuto činnost vykonávaly pro stát na samosprávném principu, z pohledu geografického. V rámci tohoto pohledu je moţné na veřejnou správu nahlíţet jako na ústřední správu, územní popřípadě na místní správu. Nejčastěji je na veřejnou správu nahlíţeno z hlediska prvního kritéria, tzn. veřejná správa je pojímána jako systém, který je tvořen dvěma hlavními větvemi, a to státní správou a samosprávou. Následující obr. 1 ilustruje schéma veřejné správy.

Obr. 1: Schéma veřejné správy Zdroj: Provazníková5

První větví veřejné správy je státní správa, která se vyznačuje tím, ţe ji provádí a vykonává stát, resp. státní orgány a instituce, a to přímo. Státní správa tak představuje tu část veřejné správy, která je uskutečňována jménem a v zájmu státu, díky čemţ tvoří jádro veřejné správy a je její klíčovou součástí. Státní správa má především prováděcí, podzákonný a nařizovaný charakter, tzn.6:

3

Kadečka, Riegel (2009, s. 3) Provazníková (2009, s. 11) 5 Tamtéţ, s. 12 6 Kadečka, Rigel (2009, s. 5) 4

9

prováděcí charakter státní správy znamená, ţe státní správa slouţí jako organizované zabezpečení exekutivy a jejím posláním je provádění zákonů, které přijala legislativa a v případě sporu vyloţí jurisdikce. Podzákonný charakter státní správy značí o tom, ţe státní správa je vázána zákony a právními předpisy, jejichţ obsahem se musí řídit. Nařizovací charakter státní správy představuje, ţe státní správa má pravomoc vydávat správní akty, tj. individuální, normativní a smíšené akty, které jsou závazné vůči svým adresátům. Tato vlastnost tak znamená, ţe orgány státní správy jsou vůči ostatním účastníkům, vůči nimţ je správa vykonávána ve vrchnostenském postavení. Dalším charakteristickým rysem veřejné správy je, ţe můţe být vykonávána buď přímo, anebo nepřímo, a to podle subjektů, které ji reálně vykonávají7: přímou státní správu vykonávají bezprostředně státní orgány, tzn. jednotlivé organizační sloţky státu. V tomto ohledu se má na mysli státní správa. Nepřímá státní správa je realizována veřejnoprávními korporacemi, tj. obcemi a kraji nebo soukromými osobami fyzickými či právnickými, které získaly oprávnění pro výkon těchto pravomocí. V případě, ţe státní správa není vykonávána přímo, ale zprostředkovaně, pak se hovoří o druhé větvi veřejné správy, kterou je samospráva. Samospráva je tak ve své podstatě výsledkem delegování správy na jiné neţ státní orgány, nejčastěji na nestátní veřejnoprávní subjekty. Veřejnoprávní korporace se dále členění na další dvě roviny, a to územní a zájmovou samosprávu (viz obr. 1). Územní veřejnoprávní korporace jsou v českém případě obce a kraje (viz dále) a zájmová samospráva je pak vymezena veřejnoprávními korporacemi především profesními komorami a sdruţeními (viz dále). Mezi základní prvky samosprávy se pak obecně řadí8: území nebo činnosti, vůči kterým působí, dané osoby jsou podřazené samosprávě, existence samosprávy jako právnické osoby veřejného práva se soustavou samosprávných orgánů, vlastní hospodaření a rozpočet. 7 8

Tamtéţ Balík (2009, s. 12)

10

Z výše uvedeného tak plyne, ţe samospráva odráţí princip decentralizace moci a v trţních ekonomikách bývá zároveň znakem demokratického vládnutí. Samospráva má oprávnění vykonávat své záleţitosti samostatně, a to v rozsahu, který stanují příslušné právní předpisy. Pro samosprávu je dále typické, ţe v ní převaţuje kolegiální řízení před řízením individuálním, neboť toto řízení je zaloţené na byrokratickém systému rozdělení moci. Pokud jde o územní samosprávu, pak se jedná především o zastupování zájmů určitého území, nejčastěji obcí, krajů v mimořádných případech také regionů. V rámci územní samosprávy musí být dále přesně stanovena působnost a ekonomické podmínky pro výkon této správy. Jak dále vhodně stanovuje Provazníková9, územní samospráva ve své podstatě představuje takovou část veřejné správy, která je vykonávaná v rámci příslušně územně administrativní jednotky, na které je stát rozdělen. Na základě daného rozdělení je pak moţné konstatovat, ţe územní samosprávu tvoří takové instituce a orgány, které nemají charakter ústředních, tj. státních orgánů a jejich moc se vztahuje k určitému geograficky vymezenému prostoru. V rámci jedné země pak můţe fungovat více územních samospráv různých stupňů. Z pohledu právní úpravy je pak územní samospráva většinou formálně ustanovena v ústavním pořádku daných zemí, coţ má odráţet důleţitost tohoto institutu. Pro samosprávu je dále typické, ţe je realizována na základě tzv. přenesené a samostatné působnosti10. Přenesená působnost přitom představuje takovou působnost, která byla ze státní správy delegována na niţší územní jednotky, nejčastěji na obce a kraje11. Z toho důvodu je také přenesená působnosti obcí a krajů upravena zvláštními právními předpisy, jejichţ počet je velmi obsáhlý a dotýká se ve své podstatě všech oblastí zvláštní části správního práva. Přenesená působnost tak ve své podstatě představuje okruh záleţitostí, které vykonávají orgány obce či kraje jménem státu. Mezi typické příklady přenesené působnosti se jedná: vydávání rodných listů, úmrtních listů, oddacích listů, průkazů totoţnosti, výplata a správy sociálních dávek, rozhodování o místních komunikacích, řešení přestupků, ochrana přírody apod. 9

Provazníková (2009, s. 12) Balík (2009, s. 65) 11 Čmejrek a kol. (2010, s. 21) 10

11

Naproti tomu samostatná působnost představuje okruh činností, které vykonává obec či kraj ze své vlastní iniciativy. V tomto ohledu daná obec či kraj vykonává dané záleţitosti pod svým jménem a na svou odpovědnost12. Do samostatné působnosti se obvykle řadí13: vydávání obecně závazných vyhlášek, hospodaření obce včetně tvorby rozpočtu, rozhodování o názvu ulic, veřejných prostranství, zřizování a rušení obecné policie, vydávání obecně veřejných vyhlášek obce, rozhodování o spolupráci s obcemi, udělování čestného občanství, místní referenda apod. Pokud jde o zájmovou samosprávu, pak se jedná o různé druhy profesních, zájmových a jiných sdruţení. Posláním zájmové samosprávy je zastupovat zájmy osob spojených s určitými společnými zájmy. V praxi se nejčastěji jedná o profesní komory, sdruţení podnikatelů apod.14

Jak dále doplňuje Malach a kol.15 zájmová samospráva představuje

delegaci státní moci na určitá společenstva či sdruţení, které se pokouší o vytváření a prosazování určitých aktivit, které mají celospolečenský charakter, tj. respektují veřejný nikoliv soukromý zájem. Příkladem zájmové samosprávy je např. vytváření profesních či podnikatelských sdruţení, jejichţ posláním je vytvářet určité ochranné mechanismy proti vstupu neprofesionálních subjektů nebo přímo „podvodníků“ do určité profese či typu podnikání. V rámci daných profesních či podnikatelských sdruţení dále dochází k tvorbě určitých standardů, je nastavena kontrola kvality práce a výkonu, aby bylo moţné měřit a kontrolovat činnost subjektů apod. V případě, ţe osoba splňuje dané standardy, můţe být zapsána do této komory či sdruţení, coţ ze společenského hlediska ukazuje, ţe jedná o osobu splňující standardy daných sdruţení či komor.

12

Šín (2009, s. 120) Provazníková (2009, s. 30) 14 Provazníková (2009, s. 11) 15 Malach a kol. (2004, s. 359) 13

12

2.2. Subjekty veřejné správy Jak jiţ bylo dříve uvedeno, veřejnou správu vykonává stát, který je primárním nositelem moci a veřejnou správu vykonává prostřednictvím svých orgánů, které se při výkonu státní správy označují jako správní úřady. Veřejnou správu však v pozici správních orgánů mohou vykonávat mimo jiné i subjekty soukromoprávní a to v případech, kdy zákonodárce umoţní výkon veřejné správy na tyto subjekty přenést. Tyto subjekty pak při výkonu veřejné správy získávání veřejnoprávní postavení, které se souhrnně označuje jako veřejnoprávní korporace. Z toho tedy plyne, ţe výkon veřejné správy zajišťují jak správní úřady, tak i veřejnoprávní korporace. Pro subjekty vykonávající veřejnou správu dále platí zásada subordinace, tj. niţší stupeň je přímo podřízen stupni vyššímu16.

2.2.1. Orgány státní správy Orgány státní správy mají za úkol připravit na úrovni vlády návrhy zákonů a vytvořit takový soubor realizačních opatření včetně podzákonných norem, aby na území celé země došlo k jednotnému (standardizovanému) postupu dodrţování zákonů a podzákonných norem. Kritériem účinnosti výkonu činnosti státní správy je míra, v jaké jsou dané právní předpisy dodrţovány na území dané země. Orgány státní správy je moţné kategorizovat do několika skupin, kterými jsou17: ústřední orgány státní správy, územní orgány státní správy, ostatní státní orgány. Ústřední orgány státní správy představují specializované úřady obvykle v působnosti pro celé území daného státu. Významná část těchto orgánů má v čele některého z členů vlády. Ústřední orgány státní správy jsou nejčastěji tvořeny resortními ministerstvy a ostatnímu ústředními úřady. Územní orgány státní správy jsou pak reprezentovány určitými orgány, které spravují či obsluhují určitou část území dané země, přičemţ výkon těchto činností jim byl svěřen státem. Územní orgány státní správy jsou v praxi nejčastěji reprezentovány 16 17

Halásková (2007, s. 14-15) Tamtéţ, s. 15-16

13

detašovanými pracovišti různých ústředních orgánů, dále samostatnými orgány, které jsou zřizované na základě zákona či podzákonných norem nebo úřadů územních samospráv (obcí a krajů) vykonávající státní správu v přenesené působnosti. Na tomto místě je nezbytné poznamenat, ţe detašovaná pracoviště ústředních a ostatních orgánů jsou výsledkem dekoncentrace výkonu státní správy, zatímco samostatné územní orgány státní správy představují výsledek decentralizace výkonu státní správy a úřady územních samospráv pak představují vyvrcholen delegace výkonu státní správy. Státní správy vykonávaná územními orgány zahrnuje v praxi především matriční úřady dále stavební úřady, pověřené obecní úřady a úřady s rozšířenou působností. Poslední skupinu orgánů státní správy tvoří ostatní státní orgány, které mají charakter obsluţné instituce či úřadu. V praxi se má nejčastěji na mysli vytváření organizačních sloţek státu, které pro stát zabezpečují realizaci společensky důleţitých činností a aktivit. 2.2.2. Orgány samosprávy Ve veřejné praxi je moţné se setkat s tím, ţe výkonem veřejné správy jsou pověřeny soukromoprávní subjekty, které buď stát na základě zákonného zmocnění, nebo přímo zákon aprobuje k výkonu veřejné správy, čímţ dochází k vzniku tzv. veřejnoprávních korporací, které pod vlastním jménem mohou zabezpečovat realizaci samosprávy. Samospráva se od státní správy odlišuje především rozdílnými metodami a formami působení na spravované subjekty, přes uplatňované prostředky, které nemají mocenskou povahu. Přenesení výkonu státní správy ze státu na nestátní subjekty, tj. na veřejnoprávní korporace představuje naplnění jednoho ze znaků decentralizace státní moci, kdy je výkon státní správy přenášen na18: orgány územní samosprávy (obce a kraje), orgány zájmové samosprávy, právnické a podnikající fyzické osoby. Orgány územní samosprávy neboli také místní správy, místní samospráva realizuje činnosti v rámci své samosprávné působnosti, coţ zahrnuje rozhodování o zásadních otázkách týkajících se rozvoje dané územní jednotky, včetně hospodaření, schvalování obecně závazných vyhlášek vydávaných v samostatné působnosti (viz podkapitola 1.1). 18

Tamtéţ, s. 18

14

Orgány zájmové samosprávy představují druhý moţný směr přesunu funkce státu na nestátní, veřejnoprávní korporace a instituce. Jedná se především o sdruţení občanů zaloţené na bázi společenských věcných zájmů, obvykle pokrývající území celé země nebo jen jednotlivé územněsprávní oblasti. Zájmová samospráva v praxi většinou zahrnuje profesní (stavovské) komory, které sdruţují např. lékaře, stomatology, lékárníky, architekty, daňové poradce, advokáty apod. Tyto profesní komory jsou vţdy zřizovány zákonem, mají charakter samostatných právnických osob, které spravují vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu. Dalším rysem těchto sdruţení je, ţe mají institut povinného členství. Z ekonomického hlediska příjmy komor tvoří převáţně příspěvky jejich členů, výdaje slouţí k zabezpečení funkcí komory. Dalším druhem zájmové samosprávy je vytváření různých druhů orgánů např. vysokých, středních či základních škol. V praxi se jedná např. o zřizování akademických senátů, rady vysokých škol, různých forem akademií apod. Posláním těchto zájmových samospráv je hájit zájmy členů a vyjadřovat se k zásadním otázkám dalšího rozvoje.

2.3. Informace a veřejná správa V rámci této podkapitoly je pozornost zaměřena na vymezení pojmu informace ve vztahu k veřejné správy, dále na objasnění informačních systémů včetně jejich vyuţití v rámci veřejné správy a v neposlední řadě na objasnění informatizace a elektronizace veřejné správy neboli tzv. e-governmentu.

2.3.1. Informace a informační systémy ve veřejné správě Příznačným rysem veřejné správy především pak posledních dvou dekád je dynamický nárůst vyuţívání informací v rámci veřejné správy. V tomto ohledu se jedná především o vytváření,

předávání

a

kontrolování

toku

informací,

zejména

pak

oficiálního

(administrativního) charakteru. Na tomto místě je nutné nejprve objasnit pro účely dalšího chápání této problematiky, co se rozumí pod pojmem informace. Důvodem vymezení pojmu informace je, ţe je tento termín běţně vyuţíván v mnoha disciplínách a oborech, z toho důvodu existuje i mnoho definic tohoto pojmu. Pro účely bakalářské práce je informace chápána jako podmnoţina poznatků, která je někým pouţita pro konkrétní 15

situace a pro řešení daného problému. Vzhledem ke skutečnosti, ţe informace nejsou často k dispozici, jsou vyhledávány v externích zdrojích, které se běţně označují jako informační systémy, které vybírají (filtrují) informace z uloţených poznatků. Tuto transformaci od poznatků k informacím je moţné chápat jako proces přidávání hodnoty. Podstatný rozdíl mezi poznatky a informacemi spočívá v tom, ţe informace je často pomíjivá, zatímco poznatky jsou trvalé. Jinými slovy lze mezi oběma pojmy vyjádřit také formulaci, ţe informace jsou poznatky v akci nebo ţe informace je jakýkoliv komunikovatelný poznatek. Dalším příznačným rysem informací je, ţe se jedná o informace přímo pouţitelné a zároveň srozumitelné. Neméně důleţitým aspektem informace je její hodnota. Hodnota informace má především subjektivní charakter, pro toho kdo danou informaci vyhledává19. Např. Keřkovský, Drdla v tomto ohledu stanovují, ţe v rámci podnikatelského sektoru mají informace rozhodující vliv na jejich úspěch. Informace jsou tak chápány jako nezbytný předpoklad pro úspěšnost manaţerských rozhodování, a dále představují významný obchodní arktikl pro vytváření nových příleţitosti pro podnikání20. Jiní autoři, např. Vymětal21 uvádí, ţe informace jsou základním faktorem pro další rozvoj společnosti, neboť informace představují: podstatu všech podnikatelských aktivit, faktor, který předurčuje úspěšnost podniku, strategickou surovinu, oporu demokracie, základní podmínku ekonomické a sociální prosperity společnosti, čtvrtý základní výrobní faktor, zdroj moci. Ve vztahu k veřejné správě sehrávají informace stěţejní význam, neboť veřejná správa nejenţe produkuje a vytváří velké mnoţství informací, ale rovněţ je odpovědná za jejich efektivní a srozumitelný přenos směrem k těm, kterých se tyto informace týkají. Především v minulosti měly všechny informace v rámci veřejné správy výhradně písemnou listinnou formu. Významnou komplikací informací v podobě listin nebyl jen jejich kvantitativní objem, ale také zajištění správného archivování, tak aby nedošlo k poničení či ztrátě listinných písemností, které obsahovaly příslušné informace. Teprve aţ v posledních 19

Sklenák a kol. (2001, s. 2-3) Keřkovský, Drdla (2003, s. 29) 21 Vymětal (2010, s. 14) 20

16

letech začaly nové moderní formy informačních a komunikačních technologií prudce vstupovat také do veřejné správy, kde představovaly především významné usnadnění s nakládáním, vytvářením a doručováním informací včetně jejich archivace. V tomto ohledu se jednalo především o přechod z listinné formy informací do jejich elektronické podoby (viz dále). Doprovodným efektem byly také změny informačních systémů, které začaly nabývat také ryze elektronické podoby. Jak jiţ bylo výše uvedeno, informační systémy se pouţívají k ukládání informací a poznatků a následně je moţné pomocí těchto systémů vyhledávat příslušné informace. Elektronické informační systémy umoţňují poměrně jednoduše filtrovat příslušné informace, ve srovnání s listinnými informačními systémy, kde bylo potřebné informace sloţitě vyhledávat. V rámci veřejné správy se nepouţívá jeden informační systém ale soubory informačních systémů, které slouţí výhradně pro výkon veřejné správy. Jejich rozvoj, metodické řízení včetně jejich dalšího rozvíjení zajišťuje vţdy ústřední orgán státní správy, v praxi především pak příslušná ministerstva. Stěţejním posláním informačních systémů veřejné správy (ISVS) je především zjednodušovat a zefektivňovat výkon veřejné správy směrem k veřejnosti. Tuto myšlenku je moţné chápat také tak, ţe informační systémy zaloţené na vyuţívání moderních technologií umoţňují zvládat více administrativní agendy v rámci veřejné správy za méně času, coţ nebylo dříve bez výpočetní techniky moţné. Dalším příznačným rysem ISVS je, ţe musí mít své zakotvení v zákoně, resp. v příslušných právních předpisech. Např. v podmínkách ČR, jak ukáţí následující kapitoly, existuje mnoho právních předpisů, které upravují fungování a metodické řízení jednotlivých ISVS.

2.3.2. Informatizace a elektronizace veřejné správy Ještě dříve neţ bude přistoupeno k vymezení vývoje informatizace veřejné správy, je nutné se na tomto místě nejprve vyrovnat s dvěma pojmy, a to je informatizace a elektronizace. Pojmem informatizace je moţné chápat jako zavádění informačních a komunikačních technologií do veřejné správy s cílem zvýšit poznatkový potenciál společnosti. Informatizace tak v pravém slova smyslu představuje proces přeměny společnosti ve společnost informační. Pojem elektronizace pak představuje vyuţití informačních a komunikačních technologií ve smyslu komunikovat s ostatními uţivateli pomocí těchto technologií. 17

Pokud jde o samotnou informatizaci veřejné správy, pak je nutné ji chápat jako proces modernizace a racionalizace veřejné správy, která je uskutečňována pomocí moderních technologií a postupů, včetně podpory koncepční činnosti správy, řízení veřejných sluţeb a usnadnění rozhodovacích procesů ve veřejné správě. Cílem informatizace veřejné správy je pak napomoci k dosaţení efektivního fungování veřejné správy, a to v tomto smyslu, ţe uţivatel (občan) je schopen rychle a s nízkými náklady řešit své záleţitosti prostřednictvím informačních systémů či informačních technologií směrem k orgánům veřejné správy. Je zřejmé, ţe kromě technologické stránky závisí dosaţení tohoto cíle na mnoha dalších faktorech, jako je např. legislativní rámec, úroveň kvalifikace státních úředníků, komplexní informační vybavenost orgánů veřejné správy včetně zajištění moţnosti rychlé a flexibilní dostupnosti informací apod.22 Informatizaci veřejné správy je moţné chápat také proces, který rozšiřuje lidské moţnosti a schopnosti, neboť pomáhá efektivněji a rychleji filtrovat informace, dále informace šířit, zveřejňovat a v neposlední řadě je archivovat. Základním pilířem informatizace je pak cílený rozvoj elektroniky, výpočetní techniky, informačních technologií a telekomunikací. Hierarchicky je pak podle Vymětala23 informatizace nadřazena elektronizaci, neboť informatizace spočívá v prosazování cílů a potřeb organizace. Ty jsou v jejím rámci integrovány s potřebami a hledisky čistě technickými. Právě proto je informatizace řazena na první místo dalšího rozvoje jakékoliv úrovně vládnutí, jak ukazuje také obr. 2.

Obr. 2: Vztah mezi informacemi a výsledkem Zdroj: Vymětal24, vlastní zpracování

22

Herzán (2014, s. 1) Vymětal (2010, s. 15) 24 Tamtéţ 23

18

Z obr. 2 je patrné, ţe základním východiskem je informace, která se následně modifikuje do znalostí, přičemţ znalosti jsou nositelem inovací, inovace vytváří produkt a produkt přináší výsledek. Z obr. 2 je tak patrné, ţe základem jakéhokoliv výsledku jsou informace. Informatizace veřejné správy se vedle generování velkého mnoţství informací, vyznačuje také uchováváním informací v příslušných databázích a informačních systémech, dále souborových serverech, v datových schránkách apod. Přestoţe informatizace veřejné správy má v praxi především vést k zefektivnění a ke zkvalitňování práce veřejné správy je nutné na tomto místě poznamenat, ţe je informatizace spojena i mnoha hrozbami jako jsou např. kybernetické útoky na příslušné datové servery, selhání systémů či rychlejší moţnost ztráty dat neţ v případě písemně vedených informací. Pokud jde o elektronizaci veřejné správy, pak je tento pojen velmi úzce spojen s informatizací veřejné správy, neboť elektronizace veřejné správy je spojena se způsobem uţívání informačních a komunikačních technologií. V tomto ohledu Organizace spojených národů (OSN) pouţívá pro označení elektronizace veřejné správy pojem e-government nebo e-governance. Tyto termíny se do současnosti staly více méně termíny mezinárodními, coţ však neznamená, ţe by byl obsah chápán a přijímán literaturou jednotně. Např. OSN vymezuje e-government jako trvalou povinnost veřejné správy zlepšovat vztah mezi občany a veřejným sektorem prostřednictvím poskytování levných a efektivních sluţeb, informací a znalostí25. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) pak e-government vymezuje jako vyuţití informačních a komunikačních technologií, především pak Internetu, pro lepší vládnutí26. Bez ohledu na různorodost terminologie e-governmentu je stěţejní, ţe elektronizace veřejné správy má především zefektivnit činnost veřejné správy s vyuţitím informačních a komunikačních technologií. Cílovým stavem tak má být zajištění anebo podpoření poskytování sluţeb veřejnosti zapojením nových technologií, a to i v oblastech, kde aktivity veřejné správy nabývají při působení na společnost vrchnostenských podob27. Pokud jde o obecné předpoklady, na kterých e-government byl budován a v současnosti i na těchto předpokladech funguje, pak se jedná o28: informační systémy jsou dostupné elektronicky skrze vyuţití Internetu, základem je elektronická komunikace, která je efektivní, je zajištěna ochrana osobních údajů skrze implementaci biometrických údajů, 25

Lidinský (2008, s. 7-8) OECD (2003, s. 11) 27 Špaček (2012, s. 3) 28 Lidinský (2008, s. 7-8) 26

19

zabezpečení ochrany je zaručeno také prostřednictvím elektronického podpisu, elektronické značky apod., všechny informace jsou dostupné na jednom místě a jsou získávány prostřednictvím datových schránek, moţnost elektronického podávání ţádostí, tzn. existence e-podatelny, e-volby apod., dlouhodobé uchování elektronických dokumentů, věrohodnost systému je zabezpečena právní legislativou a zákonnými předpisy

20

3. Veřejná správa v ČR V rámci této kapitoly je pozornost zaměřena na objasnění historického vývoje veřejné správy v rámci České republiky, včetně vymezení hlavních pramenů, které tuto problematiku upravují. Součástí této kapitoly je mimo jiné také vymezení nositelů (subjektů) veřejné správy v rámci České republiky.

3.1. Vývoj veřejné správy v ČR Z historického hlediska je moţné vývoj veřejné správy ČR hodnotit aţ po roce 1989, kdy došlo k rozkladu bipolárního rozdělení světa, a česká ekonomika začala procházet transformačním procesem, jehoţ vyvrcholením mělo být ustanovení demokratické trţní ekonomiky. Vzhledem k tomu, ţe transformačním procesem byly zasaţeny všechny sektory ekonomiky, bylo nutné také transformovat českou veřejnou správu. Prvním hlavním obdobím ve vývoji české veřejné správy byla léta 1989-1992, kdy proběhly první svobodné volby v květnu 1990. Po volbách byla ustanovena federální vláda, která silně vnímala potřebu hledat koncepční řešení a nové směry ve vývoji České republiky. Po nesnadných jednáních byly přijaty dva dokumenty, a to Scénář ekonomické reformy a Scénář sociální reformy, aby však bylo moţné předloţené dokumenty realizovat bylo nutné nejprve reformovat koncept veřejné správy29. Komplikující skutečností v tomto ohledu bylo, ţe v 90. letech minulého století existovala federální vláda a dále vláda dvou republik, a to Česka a Slovenska. Další stupně veřejné správy vykonávaly národní výroby příslušného stupně. Prvním krokem reformy veřejné správy bylo zrušení národních výborů a ustanovení decentralizace státní správy z centra také na územní správu. Důleţitým mezníkem ve vývoji české veřejné správy byl aţ rok 1992, kdy byl zřízen Úřad pro legislativu a veřejnou správu, jehoţ úkolem mělo být plnění úkolů spojených s legislativní činností vlády a dále k plnění úkolů vyplývajících z reformy veřejné správy. V červnu roku 1993 Úřad pro legislativu a veřejnou správu předloţil Návrh reformy územní správy v České republice. Díky tomuto dokumentu začala oficiálně existovat také územní samospráva, přičemţ nejmenší jednotkou této samosprávy se stala obec, druhým stupněm se pak staly okresy, resp. okresní úřady jakoţto orgány státní správy s všeobecnou působnosti. Krajské národní výbory byly zrušeny, avšak nebyly v této době nahrazeny ţádnými jinými orgány. Návrh reformy předpokládal, ţe okresní úřady budou 29

Potůček (2007, s. 128)

21

koncipovány jako orgány s maximálně dvouletým časovým omezením, neboť se předpokládalo, ţe dojde k vytvoření vyšších samosprávných celků. Nicméně spory o tom, jak má být realizována vyšší samospráva neţ na úrovni okresů zůstal dlouhodobě nevyřešeným problémem, proto okresní úřady nakonec fungovaly mnohem déle, neţ se předpokládalo. K dalšímu významnému posunu ve formování české veřejné správy došlo v roce 1994, kdy byly vládou ČR schváleny Záměry vlády ČR v oblasti reformy veřejné správy30. Přímo v tomto dokumentu je stanoveno, ţe reforma státní správy a její decentralizace představuje prvořadé úkoly vlády. V tomto směru tak bylo stanoveno, ţe dokument se zaměřuje na vypracování návrhu právní úpravy postavení zaměstnanců ve státní správě a dále na dotvoření vyšších územních samosprávných celků, kterými by měly být země nebo kraje. Dokument dále naráţí na to, ţe významným problémem reformy územní správy je otázka týkající se financování. Zákonná úprava rozpočtových pravidel v té době totiţ nerozlišovala mezi územní samosprávou a územní státní správou v kategorii územních rozpočtů. Celkově pak dokument stanovuje, ţe pro další postup reformy bude klíčové klást důraz na efektivnost, racionalizaci a minimalizaci nákladů včetně toho, ţe vláda se bude muset zaměřit na vytvoření mechanismu, který napomůţe překonávat nefunkční rozdrobenost do malých obcí a s tím spojenou finanční a ekonomickou nesamostatnost a neschopnost plnit základní úkoly samosprávy31. Dalším posunem bylo v roce 1996 předloţení Zprávy o přípravě reformy ústřední státní správy a o jejím dalším postupu. V tomto dokumentu se navrhovalo především zjednodušení vnitřní organizace ministerstev a její sjednocení pro všechna ministerstva, zkvalitnění kvalifikace státních úředníků a zrušení prováděcích právních předpisů. Přestoţe tento dokument deklaroval vysokou akceschopnost a měl podnítit šíření správných postupů k reformě veřejné správy, nedokázal však odstranit některé problémy, jako byl např. nekoncepční vznik dekoncentralizovaných územních orgánů, které vznikaly především pro potřeby jednotlivých ministerstev či jiných ústředních orgánů nebo nepřinášel výraznější posuny k přípravě zákona o státní sluţbě. V letech 1996-1998 je datováno druhé období koaliční vlády, které v oblasti veřejné správy stanovilo další východiska její reformy, které měly vycházet především v dvou hlavních dokumentech, a to z koaliční dohody a programového prohlášení. Koaliční dohoda přitom stanovovala potřebu zřídit regionální samosprávu, dále zrevidovat 30 31

Úplné znění dokumentu je dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1993ps/tisky/t1205_00.htm Poslanecká sněmovna ČR (1993a)

22

kompetence všech úrovní a institucí veřejné správy, připravit změnu zákona o rozpočtových pravidlech a připravit zákony o státní sluţbě, majetku státu a základní soukromoprávní kodexy. Pokud jde o programové prohlášení vlády, pak toto prohlášení kladlo důraz na racionalizaci veřejné správy, zlepšení profesionality veřejné správy a dodrţování ústavního pořádku. Komplikující skutečností v realizaci výše uvedených záměrů v oblasti reformy veřejné správy bylo, ţe v roce 1997 podala vláda, v jejímţ čele stál Václav Klaus demisi. Následně byla ustanovena vláda Josefa Tošovského, která vládla od 2. ledna 1998 do 17. července 1998. V tomto období se předpokládalo, ţe pád vlády Václava Klause povede k radikálnímu přeskupení politických sil, vyvede zemi z krize a přijme potřebná opatření, která vyţadovala Evropská unie a NATO32. Z toho důvodu je do jisté míry i logické, ţe veškeré kroky v oblasti reformy veřejné správy byly odsunuty a pozastaveny. Pro toto období je totiţ příznačné, ţe provedené změny se výhradně týkaly personálního charakteru nikoliv však strukturálního. Příkladem můţe být např. provedení personálních úprav ve struktuře a působnosti některých ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy. Jednalo se např. o zrušení Úřadu pro legislativu a veřejnou správu a přenesení pravomocí tohoto Úřadu na Ministerstvo spravedlnosti. K výraznějším posunům v oblasti reformy a restrukturalizace veřejné správy došlo aţ na přelomu let 1998 aţ 1999, kdy Ministerstvo spravedlnosti vypracovalo koncepci reformy veřejné správy, která ustanovila postavení a úkoly orgánů územní samosprávy do souladu s Ústavou a dokumenty Evropské unie. Následně byl přijat ústavní zákon, který vytvořil 14 vyšších územně samosprávných celků, přičemţ tento zákon nabyl účinnosti k 1. lednu 2000. Ještě před vstupem v účinnost ústavního zákona vypracovala vláda návrhy zákonů k provedení ústavního zákona o vytvoření krajů. Pro toto období je dále příznačné, ţe v roce 1998 byla jmenována Rada vlády pro státní informační politiku, která se měla zaměřit na otázky týkající se informační společností a moţností jak uplatnit informační technologie ve veřejné správě. V souladu s doporučením Evropské unie byl následně v roce 1999 vládou schválen ambiciózní program pro rozvoj informační společnosti, která se nazývala Státní informační politika – Cesta k informované společnosti. Jiţ v rámci této strategie byly stanoveny cíle budování a provozování integrované národní komunikační infrastruktury, které měly zabezpečit propojení jednotlivých oddělení a informačních systémů33.

32 33

Pehe.cz (1999) Vláda ČR (1998)

23

Následně v roce 2000 začal plně platit ústavní zákon o krajích a obcích, přičemţ vlastní činnost začala krajská zastupitelstva a další krajské orgány vykonávat aţ od 1. ledna 2001, kdy byla také oficiálně ukončena druhá etapa decentralizace státní správy v ČR. Rozhodujícím datem pro druhou fázi reformy státní správy byl 1. leden 2003, kdy ukončilo svou činnost 73 okresních úřadů a jejich kompetence byly přeneseny na 205 úřadů s rozšířenou působností a dále na krajské úřady a na další správní úřady. Tímto byla oficiálně završena decentralizace státní správy, čímţ mimo jiné došlo k celkovému posílení významu samosprávy v rámci ČR a dále došlo také k lepší dostupnosti veřejné správy pro občany. Neméně důleţitým aspektem je, ţe od roku 2000 začala na svém významu nabývat také elektronizace veřejné správy,

3.2. Prameny upravující činnost veřejné správy v ČR Mezi současné základní prameny upravující činnost veřejné správy se řadí především Ústava České republiky, resp. ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992, kde je moţné najít základní právní úpravu veřejné správy, která společně s Listinou základních práv a svobod tvoří páteř ústavního systému ČR. Přestoţe Ústava ČR přímo pojem veřejná správa nezmiňuje, je moţné najít určité souvislosti, které se k veřejné správě vztahují. V tomto ohledu se jedná především o hlavu třetí Ústavy ČR, která upravuje moc výkonnou, zejména pak postupy při vytváření, rozhodování a působení vlády, mimo jiné téţ ve vztahu k dalším orgánům státu. Podle Ústavy ČR je zdrojem veškeré státní moci lid (čl. 2) a svou moc vykonává prostřednictvím moci zákonodárné, soudní a výkonné. Vedle hlavy třetí je v hlavě sedmé Ústavy ČR pojednáno o územní samosprávě, která dle Ústavy představuje část veřejné správy. Dále v čl. 79 Ústavy ČR jsou uvedeny některá základní ustanovení, která se přímo dotýkají činnosti veřejné správy, neboť v tomto článku je upraveno34: zřizování ministerstev a jiných správních úřadů a jejich pravomoci, které musí být stanoveny zákonem,  právní poměry zaměstnanců v ministerstvech a jiných správních úřadech, které jsou dále upraveny v zákoně č. 218/2002 Sb., o sluţbě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (sluţební zákon), 34

Poslanecká sněmovna (1993b)

24

 stanovení pravomocí ministerstev, jiných správních úřadů a orgánů územní samosprávy vydávat právní předpisy. Dále je oblast veřejné správy upraveny některými články Listiny základních práv a svobod, přičemţ Listina základních práva a svobod je upravena v ústavním zákoně č. 2/1993 Sb. Pokud jde o vztah mezi Listinou základních práv a svobod a veřejnou správou, pak k hlavním článkům, které se dotýkají této oblasti, se řadí čl. 2 odst. 2 a 3, kde se uvádí, ţe35: „státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. Dále se jedná o o čl. 36 odst. 2 a 3, kde se uvádí36: „Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod.“ „Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.“ Dále je problematika veřejné správy upravena dalšími ústavními zákony, především pak zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků (ve znění ústavního zákona č. 176/2001 Sb.) jako mezník v reorganizaci veřejné správy. Dále je moţné uvést také ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky (ve znění ústavního zákona č. 300/2000 Sb.), který upravuje především moţnosti jednání vlády v krizových situacích, tj. oprávnění vyhlásit nouzový stav v případě ţivelních pohrom, ekologických nebo průmyslových havárií, nehod nebo jiného nebezpečí, které ve značném rozsahu ohroţují ţivoty, zdraví nebo majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost. Dále se k činnosti veřejné správy vztahují všechny ústavní zákony týkající se vymezení státních hranic, které jsou klíčové pro vymezení územní působnosti orgánů veřejné správy působících na celém území České republiky. Důleţitým pramenem vztahujícím se na veřejnou správu je Správní řád37, který byl po dlouhou dobu upraven zákonem č. 71/1967 Sb., a který vydrţel v platnosti aţ do roku 2004, kdy byl Správní řád z roku 1967 nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb. V tomto ohledu Správní řád představuje souhrn právních norem vztahujících se na veřejnou správu, 35

Poslanecká sněmovna (1993c, čl. 2, odst. 2 a 3) Tamtéţ (1993c, čl. 36, odst. 2 a 3) 37 Úplné znění správního řádu je dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=500~2F2004&rpp=15#seznam 36

25

její organizaci a činnost. Správní řád upravuje vztahy vznikající při výkonu správy mezi nositeli veřejné správy a mezi fyzickými nebo právnickými osobami. Správní řád je tak součástí práva veřejného, na rozdíl od práva soukromého jsou účastníci právního vztahu ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti. Veřejná moc je v zákonem vymezených případech nadřazená vůči ostatním subjektům práva. Správní řád se vztahuje na řízení, v němţ o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech občanů a organizací v oblasti veřejné správy rozhodují orgány státní správy. Správní řád dále vymezuje také působnost správních orgánů v rámci veřejné správy, které chápe jako okruh činností, které směřují k zabezpečení záleţitostí veřejného zájmu. Správní řád se však nevztahuje na všechny činnosti veřejné správy, ale jen na tu část, v níţ správní orgány uplatňují své pravomoci vůči jiným subjektům v nadřazeném postavení a rozhodují o právech a povinnostech jiných subjektů. Výsledkem této činnosti je právně vynutitelné rozhodnutí38. Dále je organizace a činnost veřejné správy upravena řadou zákonů. Rozhodující význam má pak především zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky (kompetenční zákon), který stanovuje strukturu a působnost centrální správy, tj. ministerstev a jiných ústředních správních úřadů a některých dalších úřadů s celostátní působností. Několik speciálních zákonů pak upravuje zřízení a působnost (příp. jen působnost) dalších celostátně působících správních úřadů různého charakteru. Např. zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů o změně některých zákonů (Úřad na ochranu osobních údajů), zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (Rada pro rozhlasové a televizní vysílání), zákon č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů. Vnitřní organizaci územních samosprávných celků regulují zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, zákon č. 129/2000 Sb., o krajích a zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Uspořádání orgánů tzv. zájmové samosprávy řeší zákony o profesních komorách.

3.3. Subjekty veřejné správy v ČR Pro zajištění uceleného výkladu veřejné správy v rámci České republiky se není moţné obejít bez vymezení subjektů veřejné správy. Na tomto místě je nutné poznamenat, ţe

38

Doleček (2014)

26

subjekty veřejné správy jsou nositeli veřejné správy, jejichţ jménem a na jejich odpovědnost je veřejná správa vykonávána. Mezi ústřední nositele veřejné správy v podmínkách České republiky se řadí především státní orgány. V předchozí kapitole bylo uvedeno, ţe státní orgány je moţné členit na ústřední orgány státní správy, dále na územní orgány státní správy a ostatní orgány státní správy. Pokud jde o ústřední orgány státní správy, pak v podmínkách ČR se mezi ústřední orgány státní správy řadí všechna ministerstva, která jsou zřízena zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky (dále téţ „kompetenční zákon“). Aktuálně v České republice působí tyto ústřední orgány státní správy, v jejichţ čele je člen vlády: Ministerstvo dopravy, Ministerstvo financí, Ministerstvo kultury, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo pro místní rozvoj, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo obrany České republiky, Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy, Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo ţivotního prostředí. Vedle ústředních orgánů státní správy ČR (ministerstev) dále výše uvedený zákon ustanovuje také tzv. ostatní ústřední orgány státní správy, kterými jsou39: Úřad vlády České republiky, který zajišťuje odborný, organizační a technické zabezpečení činnosti vlády. V čele tohoto úřadu stojí vedoucí, kterého jmenuje a odvolává vláda ČR. Úřad vlády je právnickou osobu a z ekonomického hlediska hospodaří na principu rozpočtu, neboť má samostatnou kapitolu ve státním rozpočtu. Český báňský úřad je správním orgánem ČR a je činnost je řízena zákonem č. 61/1988 Sb. Tento úřad je pověřen především dohledem nad veškerou hornickou činností a nad činnostmi prováděnými hornickým způsobem. Český statistický úřad byl zřízen 8. ledna 1969 zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy. Jeho hlavním posláním je shromaţďovat statistiky o vývoji ekonomiky, obyvatelstva, srovnání se zahraničím, o vědě a výzkumu apod. Český úřad zeměměřičský a katastrální vznikl jako nový resortní orgán České republiky v roce 1989 zákonem č. 2/1969 Sb., čímţ nahradil činnost předchozí Ústřední správy geodézie a kartografie, která vznikla k 1 lednu 1954 a existovala aţ 39

Halásková (2007, s. 16)

27

do konce roku 1989. Následně v roce 1994 byl přijat zákon č. 200/1994 Sb., o zeměměřičství, coţ znamenalo, ţe do působnosti Českého úřadu katastrálního přibyla také oblast zeměměřičská. V současnosti Český úřad zeměměřičský a katastrální spravuje geometrické plány, vklady do katastru nemovitostí, vystavuje listy vlastnictví, provádí změny související s vlastnictvím nemovitostí a vykonává další činnosti související s evidencí v katastru a v oblasti zeměměřičství. Energetický regulační úřad byl zřízen 1. ledna 2001 zákonem č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů. Energetický regulační úřad dohlíţí nad energetickým průmyslem ČR, a to především v tom smyslu, ţe dohlíţí nad regulací cen, podporuje vyuţívání obnovitelných a druhotných zdrojů energie, podporuje hospodářskou soutěţ v energetických odvětvích a vykonává dohled nad trhy v energetických odvětvích. Pro Energetický regulační úřad je dále příznačné, ţe má svou vlastní kapitolu ve státním rozpočtu a předseda tohoto Úřadu je do funkce jmenován prezidentem republiky na návrh vlády na dobu 6 let. Český telekomunikační úřad byl zřízen zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů s účinností k 1. květnu 2005. Tento úřad vykonává činnost ve věcech stanových zákonem, včetně regulace trhu a

stanovování

podmínek pro

podnikání v oblasti

elektronických komunikací a poštovních sluţeb. Správa státních hmotných rezerv byla zřízena v roce 1953 na základě vládního nařízení č. 46/1953 Sb., kterým byla Správa státních hmotných aktiv zřízena při Úřadu předsednictva vlády Československa. Mezi její kompetence se řadí tvorba, dohled a ochrana státních hmotných rezerv tak, aby byl zajištěn pravidelných chod nejdůleţitější průmyslové výroby a byla posilována obranyschopnost státu. Komise pro cenné papíry vznikla v roce 1998 na základě zákona č. 15/1998 Sb., s účinností od 1. dubna 1958 do března roku 2006. Na jejím vzniku participovala především Burza cenných papírů Praha, z důvodů potřebnosti regulace trhu s cennými papíry. Komise měla na starost státní dozor nad kapitálovým trhem, který převzala od Ministerstva financí ČR. Následně od 1. ledna 2006 přešly všechny kompetence a pravomoce této Komise na Českou národní banku. Národní bezpečnostní úřad vykonává státní správu v oblasti ochrany utajovaných informací a dále působí v oblasti bezpečnosti státu. Tento úřad byl zřízen v roce 28

1998 a v současnosti je součástí Národního bezpečnostního úřadu také Národní centrum kybernetické bezpečnosti, které vzniklo na základě usnesení Vlády ČR pod č. 781/20011. Posláním tohoto Centra je koordinovat spolupráci na národní i mezinárodní úrovni při předcházení kybernetickým útoků, při navrhování a přijímání opatření k řešení incidentů i proti probíhajícím útokům. Státní úřad pro jadernou bezpečnost byl zřízen k 1. lednu 1993 zákonem č. 21/1993 Sb., který je novelou zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy a obsahuje mimo jiné i údaje o postavení Státního úřadu pro jadernou bezpečnost v systému státní správy ČR. Působnost tohoto úřadu je dána zákonem č. 18/1997 Sb., o mírovém vyuţívání jaderné energie a ionizujícího záření a dalšími zákony. Tento Úřad vykonává dohled nad vyuţíváním jaderné energie a ionizujícího záření, stanovuje podmínky zajištění jaderné bezpečnosti, radiační ochrany, havarijní připravenost a fyzickou ochranu. Od 1. září 2000 spadá do kompetencí tohoto Úřadu také výkon státní správy a kontroly v oblasti zákazu šíření a drţení chemických či biologických zbraní a dále zajišťuje plnění úkolů vyplývající z Úmluvy o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a pouţití chemických zbraní a jejich zničení. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže někdy také označovaný jako Antimonopolní úřad vznikl v roce 1991 a jeho úkolem je dohled nad veřejnými zakázkami, dále tvorba podmínek pro rozvoj hospodářské soutěţe a také společně s Evropskou

komisí

kontroluje

poskytování

veřejných

podpor.

K dalším

působnostem tohoto Úřadu se řadí dohled a odhalování kartelových dohod, pomocí kterých mohou firmy zneuţívat dominantní postavení, dále schvaluje fúze společností či kontroluje čerpání a vyuţívání veřejných zakázek a podpor. V čele Úřadu se nachází předseda, kterého schvaluje prezident na návrh vlády na dobu 6 let. Úřad průmyslového vlastnictví byl zřízen v roce 1993 zákonem č. 21/1993 Sb. a v jeho působnosti se nachází především ochrana průmyslového vlastnictví, především pak plní funkci patentovaného a známkového úřadu, tzn. tento Úřad uděluje patenty, vede rejstřík ochranných známek. V čele tohoto Úřadu je předseda, kterého jmenuje a odvolává vláda ČR. Poslední skupinou orgánů státní správy jsou územní orgány státní správy, které spravují a obsluhují vţdy jen část území České republiky. V tomto směru se jedná o územní orgány 29

státní správy, ale i samosprávy, které v přenesené působnosti vykonávají funkce státní správy. V podmínkách ČR zastávají v tomto směru dominantní postavení úřady územních samospráv (obce a kraje), které vykonávají státní správu v přenesené působnosti. V tomto ohledu tak v podmínkách ČR státní správa ve výkonu obcí zahrnuje40: matriční úřady jsou v praxi součástí odboru vnitřních věcí, a to organizačního nebo správního. V praxi slouţí k tomu, ţe matriky zaznamenávají informace, které se týkající se narození, úmrtí, rozvodů apod., které se udály v jejich matričním obvodu. V praxi jeden matriční obvod tvoří v průměru 6-7 obcí. Do matrik se demografické události zapisují ne podle bydliště osob, ale podle místa, kde se udály. Stavební úřady slouţí k vydávání územním rozhodnutí, stavebních povolení a kolaudačních rozhodnutí. Zahrnuje v průměru 10 obcí a v praxi bývají součástí odboru výstavby. Pověřené obecní úřady, které vedle působnosti matričního a stavebního úřadu vykonávají další agendy státní správy. Patří zde především úkoly v oblasti vodohospodářské (povoluje odběr a uţívání povrchových a podzemních vod), ochrany přírody (povoluje kácení stromů, vyhlašuje památkové stromy), dopravy, rybářství, přestupkové agendy, včetně ukládání pokut apod. Úřady obcí s rozšířenou působností, které převzaly podstatnou část výkonu státní správy z okresních úřadů (OkÚ). Obsahují agendu matričních a stavebních úřadů, pověřených úřadů a další výkony státní správy. Poslední skupinu subjektů státní správy tvoří ostatní orgány státní správy, které zahrnují různé druhy obsluţných úřadů a institucí, které jsou zřizovány jako organizační sloţky státu. V podmínkách české státní správy se k ostatním orgánům státní správy řadí41: Česká školní inspekce je správní úřad ČR, který byl zřízen zákonem č. 561/2004 Sb. a je organizační sloţkou státu. Tato Inspekce je přímo podřízena Ministerstvu školství, mládeţe a tělovýchovy a v jejím čele stojí ústřední školní inspektor, kterého jmenuje ministr školství, mládeţe a tělovýchovy. Česká inspekce životního prostředí je odborný orgán české státní správy, který byl zřízen 1. ledna 1991 jako rozpočtová organizace Ministerstva ţivotního prostředí. V současnosti se jedná jiţ o organizační sloţku státu. 40 41

Tamtéţ (2007, s. 17) Tamtéţ (2007, s. 17)

30

Český hydrometeorologický ústav byl zřízen vládním nařízením č. 96/1953 Sb. s účinností od 1. ledna 1954. Jeho posláním je vyhodnocovat a zpracovávat meteorologická pozorování a rozvíjet a podporovat meteorologická bádání. Tento Ústav je rovněţ podřízen Ministerstvu ţivotního prostředí. Česká zemědělská a potravinářská inspekce, která je podřízena Ministerstvu zemědělství, Státní veterinární inspekce, která je podřízena rovněţ Ministerstvu zemědělství apod.

31

4. Informatizace veřejné správy v ČR Pro současné fungování veřejné správy je příznačné, ţe na svém významu roste především informatizace a elektronizace veřejné správy, pro které je příznačné dynamické vyuţívání informačních a komunikačních technologií, coţ je odrazem také prudkého pronikání těchto technologií do všech sfér lidské společnosti. Z toho důvodu je v rámci této kapitoly pozornost zaměřena na objasnění informatizace veřejné správy v podmínkách České republiky. Za tímto účelem je tak nejprve vymezen vývoj informatizace a také elektronizace v rámci české veřejné správy, kde jsou vymezeny především hlavní mezníky v tomto vývoji. Následně se pozornost zaměřuje na objasnění informačních systému ve veřejné správě. Závěr této kapitoly je pak završen prozkoumáním dopadů a výzev, které jsou s informatizací veřejné správy spojeny.

4.1. Vývoj informatizace a elektronizace v rámci veřejné správy ČR Prvním hmatatelným posunem ve vývoji informatizace veřejné správy bylo k 1. lednu 1996 ustanovení Úřadu pro státní informační systém, který převzal kompetence ve věcech státního informačního systému od dřívějšího Ministerstva hospodářství. Od ustanovení tohoto úřadu je moţné dále v praxi vysledovat hledání principů směrem k spoluvytváření integračního procesu v rámci mezinárodních programů a projektů transevropských komunikačních sítí. Zásady, kterými byla v tomto období vedena vládní politika pro budování informační společnosti v rámci ČR, vycházela dále ze závěrů pracovní skupiny Fóra o informační společnosti přijatých na konferenci „Informační společnost přibliţující administrativu občanům“, která se konala ve Vídni v listopadu roku 1998. Pro budování informační společnosti byly jako rozhodující určeny tyto cíle42: právo na dostupnosti veřejných informací, široké poskytování veřejných sluţeb s vyuţíváním digitálních technologií a elektronických informačních prostředků, vytvoření předpokladu pro komunikaci a spolupráci veřejného a soukromého sektoru, dostupnost veřejných informací na základě jejich bezplatného uţívání nebo poskytování, 42

Budiš, Hřebíková (2010, s. 13-14)

32

vyuţívání osvědčených postupů a nástrojů, sjednocování standardů a zajištění informačního zdroje. V návaznosti na výše uvedené cíle byl následně v roce 1998 Úřad pro státní informační systém transformován na Úřad pro veřejné informační systémy. Snahy vlády o vytvoření informační společnosti v rámci ČR vyvrcholily ustanovením Rady vlády pro státní informační politiku, která zastřešovala příslušné aktivity v oblasti informační společnosti a mimo jiné koordinovala následný vznik koncepce „Státní informační politika – cesta k informační společnosti“, která byla přijata 31. května 1999 na základě usnesení vlády č. 525. Tato koncepce se zaměřila na tři realizační oblasti, a to43: informatizace veřejné správy, informační gramotnost, elektronický obchod. Přičemţ prioritní oblastí této koncepce se stala informatizace veřejné správy, která byla následně rozpracována do jednotlivých specifických úkolů shrnutých do dokumentů Akční plán realizace informační politiky do roku 2003. V tomtéţ období byla přijata také Koncepce budování informačních systémů veřejné správy, na coţ navázaly dva strategické dokumenty, a to Koncepce reformy veřejné správy a Státní informační politika. Koncepce budování informačních systémů veřejné správy stanovila vysoce ambiciózní cíl, a to zvýšit efektivnost a důvěryhodnost veřejné správy, pomocí zvýšení její uţivatelské přívětivosti vůči fyzickým osobám, včetně zpřehlednění postupů prováděných procesů44. Následně v letech 1999-2001 byly pro zajištění právních podmínek efektivního budování informační společnosti přijaty tyto zákony: zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních sluţbách a o změně některých zákonů, zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů (tento zákon byl následně zrušen zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů), zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů, 43 44

Tamtéţ Tamtéţ

33

zákon č. 365/200 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů. Dalším významným posunem bylo zřízení v roce 2003 Ministerstva informatiky, jakoţto ústředního orgánu státní správy na úseku informačních a komunikačních technologií, telekomunikace a poštovních sluţeb. Do gesce Ministerstva informatiky dále spadala koordinace a rozvoj českého e-governmentu, dále rozvoj elektronického obchodu a podpora počítačové gramotnosti45. Působnost Ministerstva informatiky byla dána zejména zákonem č. 365/2000 Sb., o informačních systémech ve znění pozdějších předpisů a zákonem č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích. Ministerstvo tak v tomto směru bylo pověřeno zpracováváním návrhů strategických dokumentů v oblasti informačních systémů veřejné správy, včetně tvorby a spravování Portálu veřejné správy. Dále bylo zodpovědné za tvorbu legislativních návrhů a politiky v oblasti telekomunikací, za stanovení principů a hlavních zásad regulace telekomunikačního trhu a schvalování plánu přidělování kmitočtových pásem. Ministerstvo dále bylo pověřeno udělováním akreditace k působení jako akreditovaný poskytovatel certifikačních sluţeb v oblasti elektronického podpisu. Je zakladatelem státního podniku Česká pošta a na základě zákona o poštovních sluţbách je regulačním orgánem trhu poštovních sluţeb. Následně v říjnu roku 2003 byl pilotně spuštěn administrativní portál portal.gov.cz (Portál veřejné správy online), který byl nejprve rok testován a následně v průběhu října 2004 byl uveden do provozu. Tento portál představoval první oficiální portál veřejné správy, v rámci něhoţ bylo moţné čerpat informace z příslušných zákonů a úředních věstníků. V současnosti je tento portál rozšířen o moţnost vyhledávání v rejstřících, které slouţí k poskytování komplexních informací o povinně zveřejňovaných informacích na jednom místě46. Následně v roce 2006 na základě usnesení vlády č. 1084 ze dne 20. září 2006 byl přijat další klíčový dokument v oblasti budování informační společnosti, kterým vláda ČR vzala na vědomí informace Ministerstva vnitra a informatiky týkající se prosazování a implementace elektronizace veřejné správy neboli e-governmentu v ČR. V praxi se jednalo o přijetí Státní informační a komunikační politiky, tzv. e-Česko 2006. V praxi se jednalo o ustanovení strategického a koncepčního dokumentu, který měl reflektovat změny, které v oblasti vyuţívání informačních a komunikačních technologií nastávají ve 45 46

ISVS (2006) Portál veřejné správy (2013)

34

vztahu k veřejné správě. Hlavní důraz byl přitom v tomto dokumentu kladen na zásady a principy, které vláda hodlá uplatňovat při dalším rozvoji informační společnosti v ČR. Projekty orgánů veřejné správy, jejichţ cílem mělo být naplňování úkolů vyplývající ze Státní informační a komunikační politiky, měly být následně zpracovávány v souladu se zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů a dále pomocí prováděcí vyhlášky Ministerstva financí č. 40/2001. V tomto dokumentu byly v oblasti elektronizace a informatizace veřejné správy vytyčeny tyto cíle47: budování moderních a bezpečných sluţeb veřejné správy dostupných on-line, pokračování liberalizace sektoru elektronických komunikací s cílem zajistit efektivní konkurenční prostředí, které povede ke sníţení cen sluţeb a podpoře investic, podpora rozšíření vysokorychlostního přístupu k internetu a zajištění jeho dostupnosti pro všechny skupiny obyvatelstva, pokračování legislativního zakotvení informační společnosti tam, kde je to vhodné, podpora zvyšování počítačové gramotnosti obyvatelstva, podpora rozvoje elektronického podnikání vytvářením vhodných technologicky neutrálních podmínek. Přestoţe ambice programu e-Česko byly významné, začal postupně celý program naráţet na celou řadu problémů. Jednalo se např. o poměrně pomalou realizaci opatření přijatých ve strategických dokumentech a pomalou implementaci národní legislativy, nedostatečnou liberalizaci trhu s telekomunikacemi, jehoţ roli Ministerstvo informatiky silně podcenilo a dále stále poměrně nízkou penetraci ICT v domácnostech a vysoké relativní náklady na jejich pořízení a provoz. V neposlední řadě významným problémem se ukázala i poměrně nízká počítačová gramotnost, a to nejen ze stran domácností, ale zejména ze stran samotných státních institucí. V praxi tak zpočátku docházelo k poklesu motivace zejména státních úředníků seznamovat s moderními technologiemi, coţ se váţně projevovalo ve fungování e-governmentu48. V souvislosti s touto strategií byla dále stanovena povinnost o provozování tzv. elektronické

podatelny

veřejnými

institucemi.

Elektronická

podatelna

přitom

představovala emailový systém pro odesílání a přijímání digitálně podepsaných dat mezi 47 48

Státní informační a komunikační politika (2006) Tamtéţ

35

uţivateli a institucemi. Na elektronickou podatelnu následně navázalo zavedení tzv. elektronického podpisu, eStamp a autentizační služby. V praxi však efektivnost těchto informačních prvků neráţela na stále přetrvávající nízkou informační gramotnost a v mnoha ohledech spouštěné portály byly uţivatelsky příliš náročné a komplikované, coţ dynamičtější rozvoj e-governmentu významně komplikovalo. K dalšímu posunu následně došlo v roce 2006, kdy byl zahájen projekt eGON, jenţ představoval komplexní projekt elektronizace státní správy, jehoţ hlavním cílem bylo usnadnit a zefektivnit komunikaci mezi občany a státními institucemi. Následně k 1. lednu 2007 došlo k zrušení Ministerstva informatiky a jeho činnost přešla pod Ministerstvo vnitra. V tomtéţ roce byl zahájen projekt Komunikační infrastruktury veřejné správy, jehoţ posláním bylo efektivně propojit orgány veřejné správy s informačními systémy veřejné správy, které by navíc poskytly bezpečný přenos dat a zjednodušily komunikaci mezi zúčastněnými subjekty. Tento projekt přinesl velké úspěchy, neboť přinesl významné finanční a časové úspory díky zefektivnění sluţeb49. V průběhu roku 2007 byla elektronizace státní správy provedena i oblasti cestovních pasů. V souladu s poţadavky stanovenými Evropskou unií (viz nařízení Rady EU č. 2252/2004) byly následně vydávány první elektronické pasy, které obsahovaly biometrické údaje a další nové funkce pro zabezpečení, zahrnující vodoznaky, sloţité vzory a čipy50. Nejprve na elektronickém pasu byla umístěna tvář drţitele a od roku 2009 byly přidány i otisky prstů. Současné české elektronické pasy vyuţívají technologie bezkontaktních čipových karet, asymetrické kryptografie a biometrie. V průběhu let 2007-2008 byl také spouštěn nový pilotní projekt tzv. Czech Point, tzn. síť přístupových bodů sluţeb elektronické veřejné správy. Czech Point umoţňuje elektronicky získávat výpisy z Obchodního rejstříku, Ţivnostenského rejstříku a dalších rejstříku informačního systému veřejné správy v elektronické podobě. Kromě toho Czech Point funguje i fyzicky jako kontaktní místo. Pro elektronické získávání ţádostí je nutné si zřídit tzv. datovou schránku, do které jsou poţadavky klienta zasílány. Czech Point ve své podstatě představuje projekt sbliţování státní správy s občany51. Webové stránky Czech Point se vyznačovaly jiţ při svém vzniku niţší uţivatelskou náročností. Významným prvkem se staly tzv. hypertextové odkazy, které prostřednictvím jednoho kliku umoţňovaly přejít přesně tam, kam se potřeboval uţivatel dostat. 49

Ministerstvo vnitra (2014) Pelikánová (2007) 51 Czech Point (2014) 50

36

Následně v roce 2007 Český statistický úřad začal zveřejňovat informace o vývoji informační společnosti, přičemţ součástí zveřejňovaných informací o této oblasti se stal také vývoj informační společnosti v rámci veřejné správy. Ze statistik Českého statistického úřadu za poslední uveřejněný rok 2014 vyplývá, ţe zatímco v roce 2005 bylo pouze 41 % obecních úřadů z celkového počtu připojeno k vysokorychlostnímu internetu, v roce 2011 činil tento podíl jiţ 88 %52. Pozoruhodně se vyvíjel také podíl podniků vyuţívajících Internet k úplnému elektronickému podání dokumentů, jak ukazuje obr. 3.

2008

88% 91%

83%

61%

48%

Celkem

2012

75%

66%

22%

2010

66%

47%

41% 14% malé

střední

velké

Obr. 3: Podíl podniků využívajících Internet k úplnému elektronickému podání Zdroj: ČSÚ53, vlastní úprava

Z obr. 3 je patrné, ţe zatímco v roce 2008 vyuţívalo Internet k elektronickému podání z pouze 22 % firem z celkového počtu, do roku 2012 se tento podíl zvýšil na 66 %. V roce 2012 pak 91 % velkých podniků, 83 % středních podniků a 61 % malých podniků pouţívalo výhradně elektronickou formu podání dokumentů. Nejčastějšími druhy elektronicky podaných dokumentů přitom byly dokumenty pro Českou správu sociálního zabezpečení, dále dokumenty týkající se přiznání k dani z přidané hodnoty a dokumenty pro zdravotní pojišťovny54. Pokud jde o vyuţívání elektronických sluţeb veřejné správy ve vztahu k jednotlivcům a domácnostem, pak ze statistik Českého statistického úřadu vyplývá, ţe zatímco v roce 2005 vyuţívalo internet ve vztahu k veřejné správě pouze 5 % populace, do roku 2013 se tento podíl zvýšil na 28 %. Nejčastěji přitom domácnosti navštěvovaly webové stránky příslušných orgánů veřejné správy za účelem vyhledávání informací (30 % v roce 2013) a dále pro e-mailovou komunikaci s úřady (12 % v roce 2013).55

52

ČSÚ (2014) ČSÚ (2014) 54 Tamtéţ. 55 Tamtéţ 53

37

Další posun nastal v polovině roku 2008, kdy byl ve Sbírce zákonů vyhlášení zákon č. 300/2008 zvaný jako tzv. Český e-government Act, neboli zákon o e-governmentu, jeţ byl zásadní normou pro zavádění datových schránek, které umoţňují snadnou a efektivní komunikaci v oblasti státní správy. V praxi má tak tento zákon především zrovnoprávnit listinnou formu dokumentu s elektronickou a postavit informační a komunikační technologie do pozice nositele reformy státní administrativy. Tento zákon dále do praxe zavádí tzv. institut autorizované konverze písemností, coţ znamená, ţe je moţné v praxi vyuţít jak elektronické, tak i papírové verze dokumentu a následně převádět dokumenty z listinné podoby do elektronické a naopak, přičemţ listinný i elektronický dokument má stejnou hodnotu. Dále tento zákon ustanovuje institut legalizace uznávaného elektronického podpisu, coţ v praxi znamená, ţe stejně jako v případě listinné verze je moţné úřední ověření podpisu, je i v případě elektronické verze moţné úřední ověření elektronického podpisu56. Dále v roce 2008 byl předloţen Řídicím výborem Rady vlády pro informační společnost dokument s názvem Strategie rozvoje služeb informační společnosti na období 2008-2012. Posláním této Strategie bylo změnit veřejnou správu tak, aby byla občanovi plnohodnotným partnerem v podmínkách moderní demokratické společnosti vyuţívající informační a komunikační technologie pro svůj rozvoj a posílení konkurenceschopnosti. Tento dokument stanovil dvě vize, a to aby se ČR do roku 2012 stala jednou z pěti nejlepších zemí Evropské unie v oblasti rozvoje e-governmentu a dále, aby došlo ke sníţení administrativních nákladů spojených s chodem veřejné správy v souvislosti se zaváděním e-governmentu o 20 % do roku 201357. Následně 9. července 2008 byla tato Strategie přijata na základě Usnesení Vlády ČR č. 85458. V souladu s ambicemi výše uvedené strategie bylo následně rozhodnuto, ţe e-government přejde do své závěrečné fáze, která měla zahrnovat nejprve spuštění pilotního provozu základních registrů státní správy, které byly následně od 1. 7. 2011 uvedeny do „ostrého“ provozu. Zásadním krokem k fungování systému základních registrů byl zákon č. 111/2009 Sb., o základních registrech59. Přičemţ základní registry mají při výkonu své práce vyuţívat především orgány veřejné moci, a to v rozsahu v jakém to stanovuje příslušná právní legislativa (viz podkapitola 3.2.2). Ustanovení základních neboli centrálních registrů bylo takto stanoveno v dokumentu Efektivní veřejná správa a přátelské veřejné služby, který má

pokrývat

časový

horizont

let

2007-2015

56

Ministerstvo vnitra (2008) Hospodářská komora České republiky (2008) 58 Vláda ČR (2008) 59 Portál veřejné správy (2014) 57

38

a

jehoţ

posláním

je

posílit

konkurenceschopnost České republiky především v mezinárodním prostředí, tzn., tato Strategie navazuje na Strategii rozvoje sluţeb informační společnosti na období 2008-2012 a do jisté míry ji dále rozpracovává, neboť tato strategie definovala nový globální cíl, kterým je60: „prostřednictvím zefektivnění fungování veřejné správy a veřejných služeb podpořit socioekonomický růst ČR a zvýšit kvalitu života občanů“. Tohoto cíle má pak být dosaţeno skrze zajištění koordinace a synergického působení intervencí realizovaných v rámci operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost, Integrovaného operačního programu a národních zdrojů. Tato strategie dále stanovila rámec pro koordinaci veškerých procesů směřujících k efektivní veřejné správě a přátelským veřejným sluţbám. Následně ještě před koncem programového období 2007-2013 byla v roce 2012 představena další strategie, a to Efektivní veřejná správa a přátelské veřejné služby pokrývající léta 2014-2020. Tato strategie má být ještě ambicióznější, neboť se zaměřuje na61: zlepšení a zjednodušení regulatorního prostředí skrze vytvoření atraktivního prostředí pro podnikatele a investory, zefektivnění činnosti úřadů veřejné správy, sníţení nároků na chod administrativy, zajištění transparentnosti výkonu veřejné správy, zkvalitnění tvorby a implementace politik. Z výše uvedeného je tak poměrně snadné vyvodit, ţe elektronizace a informatizace veřejné správy se staly ústřední oblastí současné tváře veřejné správy. Neméně důleţitou součástí pro efektivní výkon veřejné správy je také existence příslušných informačních systémů, jak ukáţe následující podkapitola.

4.2. Informační systémy ve veřejné správě Informačními systémy ve veřejné správě se rozumí systémy, které primárně slouţí pro výkon veřejné správy. V tomto ohledu informační systémy veřejné správy zahrnují také informační systémy zajišťující činnosti podle zvláštních zákonů. Primárním pramenem, který upravuje informační systémy ve veřejné správě je zákon č. 365/2000 Sb., o

60 61

Ministerstvo vnitra (2011, s. 2) Ministerstvo vnitra (2012)

39

informačních systémech veřejné správy62, který byl ve Sbírce zákonů ČR uveřejněn 23. listopadu 2000. Tento zákon byl několikrát novelizován, přičemţ poslední novelizace proběhla na základě zákona č. 18/2012 Sb. Zákon o informačních systémech veřejné správy stanovuje práva a povinnosti správců informačních systémů veřejné správy (ISVS) a dalších subjektů, jeţ souvisejí s vytvářením, uţíváním, provozem a rozvojem informačních systémů veřejné správy. Výše uvedený zákon dále upravuje působnost Ministerstva vnitra ČR. V tomto ohledu zákon stanovuje, ţe je ústředním správním úřadem pro tvorbu a rozvoj ISVS. Zákon o informačních systémech veřejné správy dále uvádí, ţe informační systémy musí být kvalitní, aby se mohly stát dobrým nástrojem pro výkon veřejné správy. V komentáři k zákonu č. 365/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů je dále uvedeno, ţe rozhodujícím kritériem pro určení toho, zda je moţné daný informační systém povaţovat za informační systém veřejné správy je jeho vztah k výkonu veřejné správy, coţ takto přímo stanovuje § 3 odst. 1 zákona č. 365/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Obecně pak ISVS nejsou různé druhy provozních a zpravodajských informačních systémů, které vedou a spravují celní orgány ČR nebo Policie ČR, dále operační systémy, webové prohlíţeče, textové a tabulkové editory apod.63 Základním poţadavkem, který je kladený na ISVS je jejich jednoduchost pro uţivatele, tzn. ISVS musí být srozumitelné a přehledné. Dalšími vlastnostmi je pak odolnost těchto systémů především vůči chybám, neznalostem uţivatele či před poškozením. Neméně důleţitým poţadavkem je jeho stálost, tj. neměnnost zavedených postupů a zároveň jejich sladění s vývojem informací. Posledním důleţitým poţadavkem je respektování zákonů a zvyklostí, coţ zahrnuje jak poţadavek věcný, tak i morální aspekt, včetně respektování etických norem a interních kodexů64. Pokud jde o samotné informační systémy ve veřejné správě, pak mohou v praxi nabývat podoby datových schránek, nebo podoby základních (centrálních) registrů. 4.2.1. Informační systém datových schránek Informační systém datových schránek neboli datové schránky byl spuštěn 1. listopadu 2009 na základě zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované

62

Úplné znění zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy, ve znění pozdějších předpisů je dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/legislativa-zakon-c-365-2000-sb-o-informacnichsystemech-verejne-spravy.aspx 63 Ministerstvo vnitra (2009a, s. 9) 64 Heger (2012, s. 140)

40

konverzi dokumentů. Informační systém datových schránek se řídí vyhláškou č. 194/2009 Sb. a Provozním řádem. Datové schránky je moţné vymezit jako prostředek pro zajištění elektronické komunikace v rámci e-governmentu, který je technologicky navrţen jako elektronické úloţiště, které je primárně určené k65: doručování orgány veřejné správy, provádění úkonů vůči orgánům veřejné správy, dodávání dokumentů fyzických osob, podnikajících fyzických a osob a právnických osob. Ministerstvo vnitra ČR pak datové schránky vymezuje jako úloţiště zaloţené na elektronické bázi, na které se doručují dokumenty institucí veřejné správy stejně tak i vůči nim. Tento způsob komunikace má v praxi nahrazovat klasické doručování v listinné podobě. Zákonem č. 300/2008 Sb. bylo dále stanoveno, pro koho jsou datové schránky určeny. V tomto ohledu zákon stanovuje, ţe povinně musí datové schránky vyuţívat všechny právnické osoby a orgány veřejné pomoci, a to od 1. listopadu 2009. Fyzické osoby podnikající či nepodnikající si pak mohou datovou schránku zřídit dobrovolně. Zvláštní skupinu podle výše uvedeného zákona tvoří advokáti, daňoví poradci, insolvenční správci, notáři a exekutoři, kteří si musí datové schránky povinně zřídit. Datová schránka se zřizuje tak, ţe osobám, které jsou povinné datovou schránku uţívat při komunikaci s příslušnými orgány veřejné správy, je zaslána poštovní zásilka s přístupovými údaji do datové schránky, které následně pouţijí pro přihlášení. Fyzické osoby, které chtějí dobrovolně pouţívat datové schránky, musí poţádat o její zřízení, coţ je moţné učinit na Czech Pointu. Ţadatelé, kteří mají zaručený elektronický podpis, mohou podat ţádost prostřednictvím Internetu na podatelně Ministerstva vnitra ČR66. Provozovatelem datových schránek je přímo ze zákona č. 300/2008 Sb. stanoven drţitel poštovní licence, tedy Česká poště, s. p. Stěţejní výhodou datové schránky je přístup k jejímu obsahu z jakéhokoliv místa, kde je dostupné internetové připojení, coţ v praxi představuje velkou finanční i časovou úsporu, tzn., podnikatelé nemusí docházet na příslušný úřad, neboť komunikace s úřady probíhá pomocí datové schránky online a zdarma. Nevýhodou datových schránek pak je, ţe datová schránka neslouţí jako archiv doručovaných dokumentů, neboť datová zpráva je 65 66

Budiš, Hřebíková (2010, s. 38) Ministerstvo vnitra (2009b)

41

ve schránce k dispozici 90 dnů. V praxi tato skutečnost znamená, ţe datové schránky nemají nahrazovat elektronickou poštu, ale pouze slouţí k elektronické komunikaci a k elektronickému doručování datových zpráv. Pro datové schránky dále platí stejná pravidla jako pro doručování listinných dokumentů, tzn. zpráva je pokládána za doručenou okamţikem přihlášení do systému, anebo do deseti dnů po jejím doručení bez ohledu na to, zda se majitel datové schránky do systému přihlásil či nikoliv67. Datové schránky ihned po svém vstupu v platnost začaly být široce vyuţívány. Pro zajímavost podle posledních dostupných informací k 1. červenci 2014 bylo zřízeno 597 152 datových schránek a počet odeslaných datových zpráv se pohybuje okolo 1,4 milionů zpráv68. Následující tab. 1 ukazuje základní statistiky týkající se vyuţívání datových schránek za období od 30. června 2009 do 6. srpna 2013. Tab. 1: Datové schránky v číslech (30. 6. 2009 – 6. 8. 2013)

Celkový počet datových schránek

529 983

Schránky zřízené za zákona

465 156

Schránky zřízené na ţádost

64 527

Schránky zřízené fyzickými osobami

35 927

Celkový počet odeslaných zpráv

143 415 739

Počet odeslaných zpráv fyzickými osobami

21 2507

Zdroj: Novinky.cz69, vlastní zpracování

4.2.2. Informační systém centrálních registrů Centrální registry byly v podmínkách České republiky ustanoveny na základě přijetí vládní strategie Efektivní veřejná správy a přátelské veřejné služby pro období 2007-2015. V rámci této strategie bylo stanoveno, ţe jedním z jejích cílů je mimo jiné vytvořit centrální registry veřejné správy. Následně zákon č. 111/2009 Sb., o základních registrech, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti 1. července 2012, poloţil právní základy základních (centrálních) registrů. Zákon č. 111/2009 Sb. v § 3 stanovil čtyři druhy registrů, a to70: 67

Tamtéţ Datové schránky (2014) 69 Novinky.cz (2014) 70 Zákon č. 111/2009 Sb., o základních registrech, § 3 68

42

základní registr obyvatel, základní registr právnických osob, podnikajících fyzických osob a orgánů veřejné moci, základní registr územní identifikace, adres a nemovitostí, základní registr agend orgánů veřejné moci a některých práv a povinností. Charakteristickým rysem všech výše uvedených registrů je, ţe obsahují referenční údaje, referenční vazby, identifikátory fyzických osob, popřípadě autentizační údaje. Referenční vazby pak představují kódy nebo identifikátory, kterými je odkazováno na referenční údaje v základních registrech. Autentizační údaje jsou údaje umoţňující provést ověření identity fyzické osoby. Referenční údaje, které jsou v základních registrech uvedeny, vyuţívají orgány veřejné správy při své činnosti. Provozovatelem všech základních registrů je podle § 6 zákona č. 111/2009 Sb. Správa základních registrů, která má sídlo v Praze. Tento správní orgán je přímo podřízen Ministerstvu vnitra ČR a mezi jeho kompetence se řadí71: provoz informačního systému základních registrů a zajištění jejich bezpečnosti, realizaci vazeb mezi jednotlivými základními registry prostřednictvím sluţeb informačního systému základních registrů, realizaci vazeb mezi základními registry a agendovými informačními systémy prostřednictvím sluţeb informačního systému základních registrů, realizaci

vazeb

mezi

jednotlivými

agendovými

informačními

systémy

prostřednictvím sluţeb informačního systému základních registrů, zpřístupnění referenčních údajů obsaţených v základních registrech a údajů obsaţených v agendových informačních systémech v rozsahu oprávnění obsaţených v registru práv a povinností, vedení záznamů o událostech souvisejících s provozováním informačního systému základních registrů. Vedle Provozovatele základních registrů působí také jednotliví správci, kteří mají ve své kompetenci spravování jednotlivých registrů. Pokud jde o základní registr obyvatel, pak správcem tohoto registru je Ministerstvo vnitra, které zajišťuje poskytování údajů z registru obyvatel, zpracování údajů potřebných 71

Tamtéţ, § 6

43

pro plnění úkolů, dále uchovávání a likvidaci údajů vedených v registru obyvatel nebo nové pořizování agendových identifikátorů fyzických osob a jiných údajů v registru obyvatel na základě podnětů. Správcem základního registru právnických osob, podnikajících fyzických osob a orgánů veřejné moci je pak Český statistický úřad, který zajišťuje úkoly editora identifikátorů registru osob, zveřejňování agentových míst, poskytování údajů z registru osob podle § 61 zákona o základních registrech, zasílání záznamů o vyuţívání údajů v základním registru osob a výpisů referenčních údajů při jejich změně subjektům referenčních údajů apod. Správcem registru územní identifikace je pak Český úřad zeměměřický a katastrální, který zajišťuje uveřejňování referenčních údajů a informování o jejich změnách podle § 47 zákona o základních registrech a plní úkoly správce informačního systému územní identifikace a pořizovatele databáze tohoto systému. Správcem základního registru agend orgánů veřejné moci a některých práv a povinností je pak Ministerstvo vnitra, které zajišťuje procesy ohlašování a registrace agend, registraci orgánů veřejné moci pro výkon agend nebo poskytování údajů z registru práv a povinností podle § 58 a 58a zákona o základních registrech72.

4.3. Dopady a výzvy plynoucí z informatizace veřejné správy Prakticky nejcitelnějším dopadem informatizace veřejné správy na občany je zjednodušení a zefektivnění činnosti veřejné správy. V tomto směru se jedná také o významné časové a finanční úspory, neboť občané a podnikatelé nemusí docházet na příslušné úřady a mohou pro komunikaci, podávání příslušných dokumentů včetně řešení různých administrativních a správních záleţitostí vyuţívat online formu komunikace. Nesporným přínosem informatizace veřejné správy je také zjednodušení v oblasti vyhledávání, zpracovávání a spravování informací včetně jejich archivace. V tomto ohledu úloţiště elektronických dat vyţadují mnohem méně fyzického místa, neţ dříve výhradní vyuţívání listinné formy dokumentů a písemností. Pozitivním dopadem informatizace veřejné správy je, ţe občané jsou díky moţnosti vyuţívání informačních a komunikačních technologií ve směru k veřejné správě lépe informováni o činnosti příslušných orgánů veřejné správy. V tomto ohledu je tak moţné poměrně snadné získat informace o hospodaření daných institucí, o organizačním sloţení, o připravovaných změnách apod. Informatizace veřejné správy tak do jisté míry zvyšuje 72

Provozní řád: Informační systém základních registrů (2013, s. 8-9)

44

také transparentnost orgánů veřejné správy. Dalším dopadem informatizace veřejné správy je také vytvoření koordinovaných datových základen pro rozhodování a kontrolu veřejné správy, která by měla slouţit pro informovanost občanů a pro rozhodování dalších subjektů, viz Nunvářová73. Dalším zmiňovaným dopadem informatizace veřejné správy je také zkvalitnění sluţeb veřejné správy, neboť informatizace sebou nese potřebu, aby pracovníci veřejné správy měli dostatečnou úroveň informační gramotnosti pro poskytování sluţeb veřejné správy online. Pokud jde o negativní dopady informatizace veřejné správy, pak je často zmiňována neexistence jednotných a ucelených metodik např. v oblasti vymezení nákladů týkajících se informatizace veřejné správy, nebo postupu orgánů veřejné správy při zavádění informatizace do praxe. Pokud jde o nejednotnost v určování nákladů spojených s informatizací, pak je nutné v tomto ohledu stanovit, ţe ţádný právní předpis tyto náklady nedefinuje ani konkrétněji nevymezuje. V praxi to tak často vede k tomu, ţe je poměrně sloţité určit, zda např. počítač, který úředník dostal k tomu, aby mohl vykonávat standardní kancelářskou činnost, je provozním nákladem orgánu veřejné správy nebo je nákladem spojeným se zaváděním informatizace v rámci veřejné správy, který můţe být např. financován ze strukturálních fondů Evropské unie. Tato skutečnost tak v praxi značně znesnadňuje agendu spojenou s evidováním a vykazováním nákladů a výdajů spojených s běţnou provozní činností a s informatizací veřejné správy. S náklady souvisí také vzdělávání a školení úředníků. Stěţejním problémem se v tomto ohledu jeví velké rozdíly ve schopnosti učit se pracovat s informačními a komunikačními technologiemi, dále zvládání obsluhy různých druhů operačních a informačních systémů a programů. V tomto ohledu v podmínkách České republiky existují velké rozdíly v kompetentnostech a schopnostech úředníků, coţ je v praxi spojeno buď s dodatečnými náklady na školení, nebo nerespektováním některých principů elektronické komunikace. Dalším negativním dopadem informatizace veřejné správy je, ţe existují mezi jednotlivými úřady obrovské rozdíly, tzn., zatímco v některých částech České republiky (především pak ve velkých městech) většinou příslušné orgány veřejné správy respektují také e-mailovou komunikaci, mnohé orgány veřejné správy stále preferují formu písemnou v podobě zasílání poštovních zásilek před formou elektronickou.

73

Nunvářová (2013, s. 478)

45

Dalším diskutovaným dopadem informatizace veřejné správy je ustanovení institutu tzv. zaručeného elektronického podpisu, který byl zaveden v roce 2001 na základě zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu ve znění pozdějších předpisů. Přestoţe elektronický podpis má dle výše uvedeného zákona být ekvivalentem vlastnoručního podpisu v rámci elektronických dokumentů, v praxi elektronický podpis naráţí na celou řadu problémů týkajících především nastavení procesů a zajištění všech podstatných aspektů informační bezpečnosti, jako je např. zajištění nezneuţitelného úloţiště soukromých klíčů k elektronickému podpisu. V podmínkách České republiky navíc chybí seznam testovaných a certifikovaných nástrojů pro vytváření a ověřování elektronického podpisu i pro bezpečné ukládání soukromých klíčů. S tímto aspektem souvisí především nedostatek příkladů dobré praxe, metodik a doporučení k vytváření systémů vyuţívajících elektronický podpis. Tato skutečnost tak do jisté míry odkazuje na výzvu, které by měla informatizace veřejné správy v rámci České republiky v blízké budoucnosti začít čelit74. Neméně naléhavou výzvou informatizace na úrovni veřejné správy je, ţe je moţné sice komunikovat s orgány veřejné správy online a pouţívat pro odesílání dokumentů datové schránky, avšak celý systém informatizace veřejné správy postrádá mechanismus průběţného sledování vývoje řešení záleţitosti občana ze strany orgánů veřejné správy. Občan prakticky nemá moţnost zjistit, jak probíhá vyřizování jeho ţádosti, v jaké fázi zpracování se momentálně jeho poţadavek nachází atd. Dalším dopadem, ale také výzvou, které bude muset čelit budoucí zcela informatizovaná veřejná správa je bezpečnost uloţených dat. V tomto ohledu se jedná především o nutnost několikanásobného zálohování dat, pro případy, kdyby došlo ke ztrátě, ke kybernetickému útoku nebo poškození datového skladu. V tomto směru vyvstává také otázka umístění a soustředění dat, tzn., zda vyuţívat jednotná datová centra nebo zálohovat a ukládat data na různých datových centrech. Na tomto místě je nutné uvést praxi některých orgánů veřejné správy, která spočívá v tom, ţe některé orgány elektronické data zálohují tak, ţe je konvertují do papírové podoby. Přestoţe tento způsob zálohování můţe mít svá pozitiva, je na nutné podotknout, ţe právě informatizace veřejné správy měla v praxi odstranit právě papírovou formu dokumentů a spisů ve veřejné správě. Další výzvou plynoucí z informatizace veřejné správy je, ţe přestoţe informatizace má zjednodušit byrokratické procedury a postupy ve veřejné správě, při úplném zinformatizování všech doposud listinných dokumentů se můţe administrativa naopak

74

ČAK (2014)

46

značně ztíţit. Pro konkrétnější představu, např. pokud by občanský průkaz byl nahrazen např. elektronickým průkazem totoţnosti nebo pouze elektronickým podpisem pak při chybovosti systému by nebylo moţné danou osobu identifikovat na toţ její ţádost vyřídit. Další výzva, která z informatizace plyne, a to nejen pro orgány veřejné správy, ale i pro společnost jako celek, je podle sociologů a psychologů ztráta osobního kontaktu mezi orgánem veřejné správy a občanem, neboť komunikace by probíhala pouze skrze počítačové a jiné technologie. S tím souvisí také další problém, kterým je oslabování mezilidských a interpersonálních vazeb v rámci společnosti.

47

5. Závěr Cílem bakalářské práce bylo objasnit informatizaci veřejné správy v rámci České republiky s ohledem na její historický vývoj včetně vymezení hlavních dopadů a výzev spojených s informatizací veřejné správy v podmínkách České republiky. Za tímto účelem byla práce rozdělena do tří kapitol. V rámci první kapitoly byla pozornost zaměřena na teoretické vymezení veřejné správy a jejích charakteristických rysů. Součástí této kapitoly bylo mimo jiné objasnění nových dynamických změn, ke kterým v rámci veřejné správy dochází, a které souvisejí s tzv. informatizací a elektronizací veřejné správy. Přitom pojem informatizace je moţné chápat jako zavádění informačních a komunikačních technologií do veřejné správy s cílem zvýšit poznatkový potenciál společnosti. Informatizace tak v pravém slova smyslu představuje proces přeměny společnosti ve společnost informační. Pojem elektronizace pak odkazuje na vyuţití informačních a komunikačních technologií ve smyslu komunikovat s ostatními uţivateli pomocí těchto technologií. V druhé kapitole pak byla pozornost zacílena na objasnění vývoje veřejné správy v podmínkách České republiky, přičemţ tento vývoj je veden od roku 1989 do současnosti. V tomto ohledu jsou vymezeny především hlavní mezníky, které formovaly následný vývoj veřejné správy v podmínkách České republiky. Třetí kapitola se pak obsahově zaměřuje na objasnění informatizace veřejné správy. Nejprve je tak vymezen vývoj informatizace a také elektronizace veřejné správy v podmínkách ČR. V tomto ohledu jsou tak vymezeny stěţejní posuny směřující k informatizaci veřejné správy. V současnosti je nejvyšším správním orgánem v oblasti informatizace veřejné správy Ministerstvo vnitra ČR, které převzalo tuto agendu od předchozího Ministerstva informatiky. Součástí informatizace veřejné správy jsou dále informační systémy, které primárně slouţí pro výkon veřejné správy. Primárním pramenem, který upravuje informační systémy ve veřejné správě je zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy, který byl několikrát novelizován, přičemţ poslední novelizace proběhla na základě zákona č. 18/2012 Sb. Zákon o informačních systémech veřejné správy stanovuje práva a povinnosti správců informačních systémů veřejné správy a dalších subjektů, jeţ souvisejí s vytvářením, uţíváním, provozem a rozvojem informačních systémů veřejné správy. Mezi základní druhy informačních systémů v rámci veřejné správy se řadí datové schránky a základní registry, které usnadňují jednak činnost orgánů veřejné správy, neboť umoţňují sdílet informace obsaţené v těchto 48

registrech. Neméně důleţitým aspektem pro současnou informatizaci veřejné správy jsou také hlavní výzvy a dopady s ní spojené. V tomto směru bylo zjištěno, ţe hlavními pozitivními dopady informatizace veřejné správy je zjednodušení a zefektivnění komunikace mezi občany a orgány veřejné správy a dále sníţení časových i finančních nákladů. Naproti tomu však byly zjištěny také negativní aspekty spojené s informatizací veřejné správy, v tomto ohledu se jedná především o problémy určení nákladů přímo spjatých s prováděním informatizace veřejné správy, dále problém týkající se kompetenčních schopností a dovedností úředníků veřejné správy, především pak moţnosti zvyšovat informační gramotnost. Neméně důleţitým aspektem informatizace veřejné správy jsou některé nově vznikající problémy, se kterými se bude muset veřejná správa vyrovnat, ať uţ se jedná o problémy v souvislosti s elektronickým podpisem, zálohováním a ukládáním dat, bezpečností úloţišť dat nebo moţností ztráty či oslabení osobních kontaktů mezi občany na jedné strany a orgány veřejné správy na druhé straně.

49

6. Seznam literatura 6.1. Monografie 1. BALÍK, Stanislav. Komunální politika: Obce, aktéři a cíle místní politiky. Praha: Grada Publishing, 2009. 256 s. ISBN 978-80-247-2908-4. 2. BUDIŠ Petr a Iva HŘEBÍKOVÁ. Datové schránky: fungování, doručování, bezpečnost, návody. Praha: ANAG, 2010. 285 s. ISBN 978-80-7263-617-4. 3. ČMEJREK, Jaroslav. Demokracie v lokálním politickém prostoru: Specifika politického života v obcích ČR. Praha: Grada Pubblishing, 2010. 240 s. ISBN 97880-247-3061-5. 4. HEGER, Vladimír. Komunikace ve veřejné správě. Praha: Grada Publishing, 2012. 256 s. ISBN 978-80-247-3779-9. 5. KEŘKOVSKÝ, Misloslava a Miroslav Drdla. Strategické řízení firemních informací. Teorie pro praxi. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 187. ISBN 80-7179-730-8. 6. KLOUDOVÁ, Jitka a kol. Kreativní ekonomika. Praha: Grada Publishing, 2010. 224 s. ISBN 978-80-247-3608-2. 7. LIDINSKÝ, Vít a kol. eGovernment bezpečně. Praha: Grada Publishing, 2008. 160 s. ISBN 978-80-247-6355-2. 8. MALACH, Antonín a kol. Jak podnikat po vstupu do EU. Praha: Grada Publishing, 2004. 528 s. ISBN 80-247-0906-6. 9. OECD. OECD e-Government Studies. The e-Government Imperative. OECD, 2003. 206 s. ISBN 92-64-10117-9. 10. PROVAZNÍKOVÁ, Romana. Financování měst, obcí a regionů. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Grada Publisghin, 2009. 304 s. ISBN 978-80-247-2789-9. 11. POTŮČEK, Martin. Strategické vládnutí a Česká republika. Praha: Grada Publishing, 2007. 12. SKLENÁK, V. a kol. Data, informace, znalosti a Internet. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 507. ISBN 80-7179-409-0. 13. ŠÍN, Zbyněk. Tvorba práva. Pravidla, metodika, technika. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 193 s. ISBN 978-80-7400-162-8. 14. ŠPAČEK, David. eGovernment - cíle, trendy a přístupy k jeho hodnocení. Praha: C. H. Beck, 2012. 258 s. ISBN 978-80-7400-261-8.

50

15. TITTLEBACHOVÁ, Šárka. Turismus a veřejná správa. Praha: Grada Publishing, 2011. 200 s. ISBN 978-80-247-3842-0. 16. VANÍČEK, Zdeněk a kol. Právní aspekty e-Governmentu. Praha: Linde, 2011. 200 s. ISBN 978- 80-7201-855-0. 17. VYMĚTAL, Jan. Informační zdroje v odborné literatuře. Praha:Wolters Kluwer ČR, 2010. 436 s. ISBN 978-80-7357-520-5.

6.2. Internetové zdroje 1. Czech Point. Czech Point [online] 2014. [cit. 2014-07-10]. Dostupné z: http://www.czechpoint.cz/web/ 2. Český statistický úřad (ČSÚ). Informační společnost v číslech 2014 [online] 2014. [cit.

2014-07-05].

Dostupné

z:

http://www.czso.cz/csu/2014edicniplan.nsf/publ/061004-14-r_2014 3. Česká advokátní komora (ČAK). Elektronický podpis v (ne)bezpečí [online] 2014. [cit. 2014-07-05]. Dostupné z: http://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=2068 4. Datové schránky. Statistiky [online] 2014. [cit. 2014-07-05]. Dostupné z: http://www.datoveschranky.info/cz/statistiky-id34635/ 5. Doleček, Marek. Správní řád [online] 2014. [cit. 2014-07-05]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/spravni-rad-ppbi-51214.html#! 6. ISVS. Ministerstvo informatiky [online] 2006. [cit. 2014-07-05]. Dostupné z: http://www.isvs.cz/ministerstvo-informatiky/ 7. Herzán, Svatopluk. Program informatizace územních orgánů veřejné správy [online]

2014.

[cit.

2014-06-20].

Dostupné

z:

www.isss.cz/archiv/2001/sbornik/prednasky/herzan.doc 8. Hospodářská komora ČR. 112/08 Strategie rozvoje služeb pro informační společnost v České republice na období 2008-2012 ; T: 30.6.2008 [online] 2008. [cit. 2014-06-20]. Dostupné z: http://www.komora.cz/pro-podnikani/legislativa-anormy/pripominkovani-legislativy/nove-materialy-k-pripominkam/11208-strategierozvoje-sluzeb-pro-informacni-spolecnost-v-ceske-republice-na-obdobi-20082012--t-3062008-.aspx

51

9. Kadečka, Stanislav a Filip Rigel. Výkon státní správy – kompetence, odpovědnost. Brno: Ministerstvo vnitra České republiky [online] 2009. [cit. 2014-06-20]. Dostupné z: www.mvcr.cz/mvcren/file/vykon-statni-spravy-kompetence-pdf.aspx 10. Ministerstvo vnitra. Egovernment Act - zákon o e-governmentu [online] 2008. [cit. 2014-07-10]. Dostupné z: www.egovernment.cz/best/PDF%2007/EgovAct.pdf. 11. Ministerstvo vnitra. Komentář k zákonu č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů: Co je a co není informační systém

veřejné

správy

[online]

2009a.

[cit.

2014-07-14].

Dostupné

z:

http://www.mvcr.cz/clanek/legislativa-zakon-c-365-2000-sb-o-informacnichsystemech-verejne-spravy.aspx 12. Ministerstvo vnitra. Co jsou datové schránky? [online] 2009b. [cit. 2014-07-14]. Dostupné

z:

http://www.mvcr.cz/clanek/datove-schranky-co-jsou-datove-

schranky.aspx 13. Ministerstvo vnitra. EFEKTIVNÍ VEŘEJNÁ SPRÁVA A PŘÁTELSKÉ VEŘEJNÉ SLUŽBY: Strategie realizace Smart Administration v období 2007–2015 [online] 2011.

[cit.

2014-07-14].

Dostupné

z:

www.mvcr.cz/soubor/modernizace-

dokumenty-strategie-pdf.aspx 14. Ministerstvo vnitra. PROBLÉMOVÁ ANALÝZA SMART ADMINISTRATION [online]

2012.

[cit.

2014-07-14].

Dostupné

z:

http://www.smartadministration.cz/soubor/mv-problemova-analyza-sa-20120727final-pdf.aspx 15. Ministerstvo vnitra. Komunikační infrastruktura veřejné správy [online] 2014. [cit. 2014-07-15]. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/egon-symbol-egovernmentukomunikacni-infrastruktura-verejne-spravy.aspx 16. Novinky.cz. Zájem o datové schránky neutichá, lidem mohou ušetřit čas i peníze [online] 2014. [cit. 2014-07-14]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/internet-apc/311552-zajem-o-datove-schranky-neuticha-lidem-mohou-usetrit-cas-ipenize.html 17. Pehe.cz. Rok 1998: Krize se prohloubila [online] 1999. [cit. 2014-06-20]. Dostupné z: http://www.pehe.cz/clanky/1999/rok-1998-krize-se-prohloubila 18. Pelikánová, Jana. Rok s biometrickými pasy [online] 2007. [cit. 2014-07-14]. Dostupné

z:

http://computerworld.cz/securityworld/rok-s-biometrickymi-pasy-

46137

52

19. Portál veřejné správy. [online] portal.gov.cz [cit. 2014-06-10]. Dostupné z: http://portal.gov.cz/portal/obcan/. 20. Portál veřejné správy. Zákon č. 111/2009 Sb., o základních registrech [online] portal.gov.cz

[cit.

2014-07-07].

Dostupné

z:

http://portal.gov.cz/app/zakony/zakonPar.jsp?page=0&idBiblio=68500&recShow= 4&nr=111~2F2009&rpp=15#parCnt 21. Poslanecká sněmovna ČR. ZÁMĚRY VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY V OBLASTI REFORMY VEŘEJNÉ SPRÁVY [online] 1993a. [cit. 2014-06-20]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1993ps/tisky/t1205_00.htm 22. Poslanecká sněmovna. Ústava České republiky [online] 1993b. [cit. 2014-06-20]. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html 23. Poslanecká sněmovna. LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD [online] 1993c. [cit. 2014-06-20]. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html 24. Provozní řád: Informační systém základních registrů [online] 2013. [cit. 2014-0712]. Dostupné z: http://www.szrcr.cz/file/171_1_1/ 25. Státní informační a komunikační politika e-česko 2006 [online] 2005. [cit. 201407-12]. Dostupné z: www.culturenet.cz/res/data/002/000269.pdf 26. Vláda ČR. Usnesení vlády ČR ze dne 16. prosince 1998 č. 850 o Statutu Rady vlády České republiky pro státní informační politiku a o jednacím řádu této rady. [online] 16.12.1998

[cit.

2013-04-10].

Dostupné

z:

http://kormoran.vlada.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/0/C55774B2A80A0529C1 2571B6006D6385. 27. Vláda ČR. Usnesení ke Strategii rozvoje služeb pro informační společnost v ČR na období

2008-2012

[online]

2008

[cit.

2014-07-10].

Dostupné

z:

https://racek.vlada.cz/usneseni/usneseni.../854%20uv080709.0854.pdf

6.3. Odborné studie: 1. Halasková, Martina. Veřejná správa. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2007. Podnikatelská výchova v přípravě učitelů středních odborných škol. CZ.041.03./3.2.15.3/0405. 2. Nunvářová, Svatava. Změny ve veřejné správě. Sborník příspěvků XVI mezinárodního kolokvia o regionálních vědách, Valtice 19. – 21. 6. 2013. DOI: 10.5817/CZ.MUNI.P210-6257-2013-59. 53

6.4. Právní předpisy: 1. Zákon č. 111/2009 Sb., o základních registrech [online] Dostupné z: http://www.szrcr.cz/file/167

54