Čína VLADIMÍR LIŠČÁK

S t r u č n á

h i s t o r i e

s t á t ů

Čína VLADIMÍR LIŠČÁK

Nakladatelství

Libri,

Praha

2002

© PhDr. Vladimír Liščák, 2002 © Libri, 2002 ISBN 80-7277-109-4

5

Obsah Předmluva 10 Na úvod 11 Čína na první dotek 14 Čína a její jméno 14 Jazyk a písmo 15 Počítání času a historických událostí 21 Stopy prvních lidí. Nejstarší čínské státy 27 Nejstarší obyvatelé Číny 27 Život v mladší době kamenné 28 Doba bronzová. Počátky raných států 32 Dynastie Čou a boj o hegemonii 38 Hospodářský rozvoj a raná města 43 Vznik filozofie a „sto škol“ 45 První centralizované říše. Rozpad jednotného státu 49 Čchinský stát a sjednocení Číny 49 Západní Chan a zlatý věk prvního císařství 53 Krize a pád chanského císařství 56 Rozvoj myšlení, věd a umění 58 Tři říše a Západní Ťin 61 „Barbarský“ sever a čínský jih 62 Myšlenkové a náboženské změny. Rozvoj umění 64 Obnovení centralizovaného státu 66 Sjednocení Číny dynastií Suej 66 Čína za dynastie Tchang 67 Hospodářské a společenské změny 71 Kulturní vývoj 73 Od Pěti dynastií k říši Sung. Ztráta severu 76 Pět dynastií a Deset království 76 Nové sjednocení Číny. Severní Sung 77 Nečínské režimy v severní Číně 79 Jižní Sung 83 Sungská společnost a kultura 85 Vzestup Mongolů a říše Jüan 88 Dobytí Číny a založení dynastie Jüan 88 Čína pod mongolskou nadvládou 89

6

Hospodářství 92 Rozvoj náboženství a umění slova. Výtvarné umění 93 Kontakty se Západem 97 Poslední čínská „národní“ dynastie 100 Obnovení domácí čínské vlády 100 Vzestup a úpadek dynastie 101 Zahraniční styky 105 Hospodářský vývoj 108 Kulturní rozkvět 109 Rané období dynastie Čching 113 Vzestup Mandžuů 113 Mandžuská Čína 114 Čchingská společnost 117 Hospodářský rozvoj 119 Střet se Západem a krize císařství 122 Střet se Západem. Opiové války 122 Velká povstání 124 Hnutí za sebeposílení Číny. Počátky industrializace 127 Vývoj v okrajových oblastech 128 Čínsko-japonská válka. Dělení Číny mezi mocnosti 130 Reformní hnutí a krize dynastie Čching 132 Čchingská kultura 135 Čínská republika 138 Rané republikánské období 138 Intelektuální revoluce. Hnutí 4. května 139 Kuomintang a komunisté 141 Snaha o sjednocení Číny. Čankajškova diktatura 143 Japonská agrese. Čínsko-japonská válka 145 Občanská válka a vítězství komunistů 147 Čínská lidová republika 150 Vývoj po založení Čínské lidové republiky 150 Přechod k socialismu (1953–57) 152 Nové směry čínské politiky 154 „Kulturní revoluce“ (1966–76) 155 Čína po Maově smrti 159 Čínská literatura a dramatické umění ve 20. století 162 Vývoj v okrajových oblastech 165 Česko(slovensko)-čínské styky 169 Poznávání a studium Číny 169

7

Styky českých zemí s Čínou od středověku do počátku 20. století 169 Československo-čínské vztahy do roku 1949 173 Vztahy v letech 1949–89 176 Vzájemné styky po roce 1989 179 Doporučená literatura 183 Všeobecné publikace 183 Překlady významných filozofických a cestopisných děl 188 Encyklopedické heslo 191 Zvláštní administrativní oblasti 198 Hongkong 198 Macao 200 Důležité informace pro cesty do ČLR 203 Vízová povinnost pro občany ČR 203 Zastupitelské úřady 203 Jazyková první pomoc 205 Zájmena 207 Základní fráze 208 Číslovky 209 Peníze 211 Tabulky 212 Čínský šedesátkový cyklus 213 Přehled hlavních dynastií a období 214 Nejpočetnější národy na území ČLR 221 Provincie 222 Autonomní oblasti 223 Města pod ústřední správou 223

8

R

K A Z AC H S TÁ N

UZBE

KISTÁ

N

U

M O N

KYRGYZSTÁN Urumči

TÁD ŽIKI STÁ N

SIN-ŤIANG

AFGHÁ NISTÁN

N PÁKISTÁ

KAN-SU

ČCHING-CHAJ TIBETSKÁ AUTONOMNÍ OBLAST

N

I

E

P

N

Á

Si-ning

~

Lhasa ~

L

B H Ú TÁ N

D I

E

BANGLADÉŠ

Kchun-ming

JÜN-NAN

OS

Bengálský záliv

LA

B A R M A THAJSKO

9

S

K

O

CHEJ-LUNG-ŤIANG Cicikar

G O L S K O

Charbin Čchang-čchun

ŤI-LIN

ské m oře

VNITŘNÍ MONGOLSKO

Šen-jang

Pao-tchou

ŠAN-SI

Tchaj-jüan

u Žl

CHU-NAN

ČE-ŤIANG

Nan-čchang

N

Čchang-ša

Šanghaj

Chang-čou

ře

Východočínské moře

Wu-chan

KUEJ-ČOU

Í ŽN A JI RE O K

SK O

Nanking

Čchung-čching

Kuej-jang

mo

R

CHE-NAN ŤIANG-SU Čeng-čou AN-CHUEJ

CHU-PEJ ČCHUNG-ČCHING

Čcheng-tu

té

D

PO

S'-ČCHUAN

Ťi-nan

Luo-jang

Si-an ŠEN-SI

Ta-lien

ŠAN-TUNG

Lan-čou

CHE-PEJ Š-ťia-čuang

{

NING-SIA

K

Tiencin

L

ŤIANG-SI Fu-čou

JA

Jin-čchuan

LIAO-NING

PEKING Peking

Japon

Chöch-chot ~

FU-ŤIEN KUANG-SI

Nan-ning

KUANG-TUNG Kanton Hongkong

VIETNAM

Macao { Chaj-kchou

CHAJ-NAN

J

č iho

TAIWAN

ké íns ře mo

FILIPÍNY

k ns í p e li oř Fi m

é

10

Předmluva Tato knížka si nečiní ambice být vyčerpávajícím přehledem (v kladném i negativním smyslu toho slova) dějin a kultury Číny – na to by nestačilo ani několikasvazkové kompendium. V rámci těchto několika desítek stránek jsme se snažili přiblížit laskavému čtenáři Čínu co nejvíce i s mnoho tisíc let dlouhými dějinami její civilizace a kultury. Cílem nebylo zahltit jej příliš fakty, nýbrž ho příjemným způsobem uvést do problematiky. Těžiště knihy je ve výkladu dějin Číny, do nějž jsem se snažil zahrnout co nejvíce u nás dosud nepublikovaných informací. Protože dějinám ostrova Taiwan bude věnován samostatný svazek, omezil jsem se téměř výlučně na pevninskou Čínu. Jelikož ani několikasvazková díla, jako například Cambridge History of China, nepostihují do všech detailů dlouhý a složitý vývoj území, na němž se rozkládá dnešní Čínská lidová republika, nemůžete ani od této knížky očekávat, že v ní najdete vše. Nicméně jsem se snažil, aby všechna důležitá období byla zachycena vyváženě, aby každému z nich byl věnován přibližně stejný prostor. Publikace je určena především českému čtenáři, proto její důležitou součástí je i stručný přehled česko-čínských styků od středověku až po naše dny. Laskavý čtenář jistě ocení, že vzhledem k úspornému formátu si bude moci knížku vzít s sebou na cestu do Číny (a možná Hongkongu a Macaa). Pro základní orientaci mu jistě pomůže encyklopedicky zpracovaný přehled o ČLR a obou zvláštních administrativních oblastech. I když se v Číně lze domluvit anglicky, základní znalost několika frází, a zejména číslic, nikdy neuškodí. Zde zcela určitě poslouží naše Jazyková první pomoc v závěru knihy. Nezbývá než vám popřát pěkné počtení a příjemný let. Vladimír Liščák

11

Na úvod V publikacích o Číně se obvykle zdůrazňuje v celosvětovém měřítku ojedinělá historická kontinuita nejméně pět tisíc let trvající svébytné čínské kultury. Území Číny také patří k nejstarším „kolébkám lidstva“ – a hranice počátků civilizace v tomto prostoru se novými archeologickými nálezy posouvají dále a dále do minulosti. Stále více se ukazuje přímá návaznost nejstarších dynastií tradiční čínské historiografie – Sia a Šang – na neolitické kultury střední a východní Číny, a tím se počátky čínské civilizace posouvají až do doby někdy kolem roku 5 000 př. Kr. Ještě před několika málo desítkami let se za kolébku čínské civilizace považovalo povodí Žluté řeky a území mezi Žlutou řekou a dolním tokem Dlouhé řeky. To již ale neplatí. Dnes víme, že civilizace vznikala souběžně nebo téměř souběžně ve více oblastech území dnešní Čínské lidové republiky. Kromě střední Číny a východní Číny se stejně významné civilizace rozvíjely v nejstarších dobách i v severovýchodní a jihozápadní Číně. Všechny tyto civilizace se pak spolupodílely na formování onoho významného jevu, který označujeme jako tradiční čínskou kulturu. Je třeba si uvědomit, že Číňané nerozlišují mezi pojmy „kultura“ a „civilizace“ – obojí označují slovem wen. Naznačují tak, že duchovní i materiální stránka života společnosti se vzájemně podmiňují a ovlivňují a jsou spolu v určité jednotě. Zároveň slovem wen označují i jakýkoli písemný projev, tedy vyšší formu kultury, včetně literatury. Nositelé této kultury, Číňané v užším slova smyslu (dnes označovaní jako Chanové, Chan-cu), však nežili ve vzduchoprázdnu, vždy byli ovlivňováni podněty z vnějšího, „barbarského“ světa. Od nejstarších dob byli obklopeni různými kmeny, z nichž některé dočasně získávaly kontrolu nad někdy i značně rozsáhlými oblastmi Číny. Zde je na místě si uvědomit sílu čínské civilizace, která vlastně od samého počátku měla značný vliv v celém východoasijském prostoru. Přestože v průběhu dějin byla severní Čína často pohlcena vlnami kočovných kmenů ze severu a severovýchodu, tyto kmeny, či později národy, vždy téměř bez výjimky převza-

12

ly čínskou kulturu, včetně písma, jazyka, zvyků a obyčejů. Posledním případem takovéhoto převzetí kultury jsou mandžuští dobyvatelé Číny (dynastie Čching, 1644–1911/12). Přestože mandžuský jazyk má bohatou literární tradici a řada dobových písemných památek se dochovala pouze v mandžuštině, převážná většina Mandžuů převzala čínskou kulturu včetně jazyka – poslední výzkumy z konce 20. století uvádějí, že mandžusky mluví již pouze několik Mandžuů (z celkového počtu 10,5 milionu uváděného čínskými úřady). Díky své převaze ovlivnila čínská kultura postupně různé národní kultury východní Asie, zejména v Koreji a Japonsku, i jihovýchodní Asie, zvláště vietnamskou. Fascinovala i Evropany a jiné příchozí ze Západu, jejichž prostřednictvím se šířila i tímto směrem. Hedvábí, papír, porcelán, střelný prach, kompas, vodní hodiny – to je jen malý výčet kulturních vynálezů, které se v různých dobách rozšířily z Číny do ostatního světa. A nesmíme zapomenout ani na chuťové potěšení jazyka – čínská kuchyně dnes obohacuje mezinárodní kuchyně mnoha světových velkoměst, včetně Prahy. Někdy se tvrdí, že i italské špagety a ravioli přišly z Číny (tedy čínské nudle a ťiao-c’ ). Podle výzkumů „odborníků přes jídlo“ je pravda někde uprostřed, tedy přesněji ve Střední Asii či Persii, odkud se těstoviny zřejmě někdy od 7. století šířily oběma směry. V Číně, která má v dnešních hranicích rozlohu blízkou rozloze evropského kontinentu, jsou přirozeně velké regionální rozdíly – geografické i kulturní. Dnešní území Číny můžeme rozdělit na dvě výrazné oblasti – vnitřní a vnější Čínu. Vnitřní Čína zahrnuje v podstatě území v rozsahu z období dynastie Ming (1369–1644) plus „tři severovýchodní provincie“ (Mandžusko), celkem 18 dnešních provincií. Toto území, od doby dynastie Chan jeviště čínských dějin (proto je často označována jako „vlastní Čína“), představuje relativně nízko položenou a hustě obydlenou zemědělskou oblast s převahou chanského (čínského) osídlení. Vnější Čína, rozlohou srovnatelná s vnitřní Čínou, je vysoko položená, řídce osídlená oblast s převahou původního nečínského obyvatelstva, zejména Mongolů, Tibeťanů a turkických národů. Na tomto území, kde se dnes rozkládají autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko, Sin-ťiang a Tibet a provincie Čching-chaj a částečně i Kan-su, žije přibližně pou-

13

hých 5 % obyvatelstva celé Číny. Některé oblasti jsou prakticky neobydlené – hustota obyvatel v nich nepřesahuje 1 osobu na km2. Velká plocha je vyplněna velehorami nebo pouštěmi. Vnitřní Čína je ještě dále rozdělena na severní a jižní Čínu, jež jsou odděleny hřebeny Čchin-lingu a Ta-pa-šanu na úrovni přibližně 35 stupňů severní šířky. Toto rozdělení není dáno jen geografickými příčinami, ale také tím, že Čína byla po značnou část svých dějin (naposledy v první polovině 20. století) rozdělena na severní a jižní část i politicky. Významný německý sinolog Wolfgang Franke v úvodu k jedné publikaci před dvaceti lety napsal: „Bez znalosti minulosti by současná Čína zůstala hádankou. A živoucí současnost nabízí mnoho na cestě vysvětlování tradice.“ V podobném duchu poznamenal i velký čínský historik S’-ma Čchien (145?–85? př. Kr.) před více než dvěma tisíci lety, že „ti, kdo nezapomínají na minulost, jsou mistry budoucnosti“. Vydejme se tedy společně po stopách dávných dějů na rozlehlém území této vzdálené země, přibližme si, co Čína znamená pro naši civilizaci a pokusme se pochopit i její současný vývoj.

Poznámka k přepisu čínštiny Pro snadnější čtení používám v celé publikaci pouze český standardní přepis, který českému čtenáři pohodlněji přiblíží výslovnost čínštiny. Protože však v Číně a cizojazyčných publikacích o Číně se vedle znakové podoby setkáte i s oficiálním čínským pinyinem (viz kapitolu Čína na první dotek, oddíl Jazyk a písmo), uvádím v encyklopedickém hesle jak českou, tak čínskou podobu.

14

Čína na první dotek Čína a její jméno Dnešní jméno „Čína“, znějící podobně například i v angličtině a němčině (China), francouzštině (Chine), italštině (Cina) či maďarštině (Kína) a polštině (Chiny), má podle nejrozšířenějšího názoru svůj původ ve jménu mocného starověkého státu Čchin (9. století–206 př. Kr.). Jeho vládce Jing Čeng (260–210 př. Kr.), pozdější císař Čchin Š’-chuang-ti (vládl 247–210 př. Kr., jako císař od roku 221 př. Kr.), vytvořil první centralizovanou říši na území Číny. Právě jméno tohoto státu přešlo prostřednictvím Indů a Peršanů do většiny evropských jazyků. Čína byla kdysi v Evropě známa ještě pod jinými jmény. Ve středověké evropské geografii se vyskytovala specifická jména pro severní a jižní Čínu. Bylo to dáno především dlouhodobým politickým rozdělením Číny. Zatímco severní Čína se nazývala Kathai, Cathay apod., jižní byla známa jako Mangi, Manzi apod. Středověký název Kathai, Cathay apod., do Evropy uvedený Markem Polem, byl odvozen od Kitanů, kteří v letech 916–1125 ovládali severní Čínu. Dosud zůstal například v ruštině v podobě Kitaj ( Rbnfq). Podobně i Mongolové nyní Čínu nazývají Chjatan. Až po objevení námořní cesty do Indie a poznání východoasijských zemí nabylo prostřednictvím portugalských a španělských plavců všeobecné platnosti dnešní jméno Čína v různých jazykových variantách. Druhý název byl zřejmě odvozen od čínského označení „jižních barbarů“ Man (či Man-c’ ), zejména obyvatel jihozápadní Číny. Číňané se sami obvykle nazývali podle vynikajících dynastií jako Chan-žen („lidé dynastie Chan“), Tchang-žen („lidé dynastie Tchang“) apod. Všeobecným čínským názvem pro Čínu je však Čung-kuo („Říše středu“). Tento název se poprvé objevuje v pramenech z doby Čou pravděpodobně již od 12. století př. Kr. Původně označoval pouze území kolem hlavního města, čili královskou doménu. Později byl přenesen na všechny státy obývané Číňany (zvanými tehdy Chua-sia) ve střední Číně, zejména kolem Chuang-che, Žluté řeky.

15

Jazyk a písmo ■

Koncepce „Říše středu“ vycházela ze starých kosmogonických představ Číňanů, že jejich země leží uprostřed, obklopena „barbary čtyř světových stran“. V souladu se svými představami o nebi jako kruhu a čtverhranné zemi nazývali Číňané své území rovněž Tchien-sia, „vše pod nebesy“. To, co bylo na zemi mimo nebeský kruh, bylo území obývané barbary. Území Čung-kuo, „Říše středu“, postupně překračovalo hranice střední Číny, tak jak pokračovala územní expanze všemi směry, a název tak ztratil svůj původní význam – od poloviny 19. století se stal ekvivalentem evropského pojmu Čínská říše. Někdy se též pod vlivem čínského Tchien-sia objevuje termín „Nebeská říše“ (Celestial Empire apod.). Čung-kuo je dodnes oficiálním zkráceným názvem pro Čínu (ČLR) a Číňané (v politickém smyslu, nikoli etnickém, tedy všichni obyvatelé Číny) se nazývají Čung-kuo-žen („lidé Říše středu“).

Jazyk a písmo Jazyk Existuje všeobecně rozšířený názor, že čínština je jeden z nejstarších a nejrozšířenějších jazyků světa a čínské znakové písmo je nejstarší používaný systém písma na světě. S druhou částí lze vcelku souhlasit, i když podoba čínských znaků doznala za zhruba tři a půl tisíce let své existence jistých změn a v dnešní nezjednodušené podobě existují něco přes dva tisíce let. Avšak pokud se týká současného jazyka Číňanů (Chanů), stále více jazykovědců se přiklání k názoru, že se spíše jedná o celou skupinu čínských jazyků, zpravidla označovaných za „dialekty“, které se mezi sebou často značně liší. Většina z nich se sice zapisuje čínskými znaky, ale vzhledem ke gramatickým i lexikálním odlišnostem jsou vzájemně prakticky nesrozumitelné. Kromě toho například kantonština ( jeden z dialektů jazyka jüe) používá 150 vlastních znaků, které se ve standardní čínštině nevyskytují. Pokud tedy budeme mluvit o čínštině, budeme mít na mysli většinou moderní standardní čínštinu. Čínské jazyky jsou tónové – což je obecná charakteristika sinotibetských jazyků, mezi něž se čínština řadí. Tóny odlišují význam jednotlivých jinak stejně znějících slabik a jejich počet

■ Čína na první dotek

16

v jednotlivých čínských jazycích se pohybuje od tří tónů (tunganština, jazyk Tunganů příbuzných Chuejům, založený na kansuském dialektu severní čínštiny) až po devět tónů (kantonština). Moderní standardní čínština disponuje čtyřmi tóny. Z genealogického hlediska čínské jazyky tvoří samostatnou větev v rámci sinotibetské jazykové rodiny. Mluví jimi dnes zhruba 1,2 miliardy lidí na celém světě, převážná většina z nich jsou přirozeně Číňané v ČLR, dále v jihovýchodní Asii, USA, Kanadě, Austrálii a Západní Evropě. Kromě Číňanů mluví severními dialekty čínštiny Chuejové (čínští Muslimové), kteří jsou potomky muslimských obchodníků a vojáků, kteří do Číny přišli v různých obdobích. Dosud vyznávají v převážné míře islám, a přestože nemají vlastní jazyk, jejich čínština odráží původ svých mluvčích množstvím výpůjček, především z perštiny a arabštiny. Až do počátku našeho letopočtu literatura odrážela vcelku věrně různé změny v jazyce (kromě fonetických). Postupně však docházelo stále více k oddělování psaného a hovorového jazyka a někdy v 10. století po Kr. nastalo v literatuře rozdvojení. Nadále se sice používal klasický psaný jazyk (wen-jen), avšak vzhledem k jeho již značné odlišnosti od lidového jazyka začala vznikat literatura v hovorovém jazyce (paj-chua). Zároveň se začaly vzájemně vzdalovat jednotlivé dialekty, z nichž postupně vznikly dnešní čínské jazyky. V jižních dialektech se více konzervovala fonetická podoba staré čínštiny. V severní Číně od 12. století probíhal proces fonetického sjednocování a zároveň se formoval národní jazyk založený na pekingském dialektu severní čínštiny. Postupně vznikla výslovnostní norma pro císařské úředníky („mandaríny“), a proto tato standardní čínština dostala jméno kuan-chua („řeč úředníků“). Dodnes se moderní standardní čínština běžně v západoevropských jazycích nazývá „mandarínštinou“ (anglicky Mandarin Chinese). Moderní standardní čínština, nazývaná od počátku 20. století moderním termínem kuo-jü („národní jazyk“), byla po roce 1915 prosazována jako jediná oficiální podoba čínštiny. Rozhodujícím momentem bylo Hnutí 4. května 1919, kdy na popud liberálního učence Chu Š’a (1891–1962) byla klasická čínština (wen-jen) odmítnuta jako standardní psaná podoba jazyka.

17

Jazyk a písmo ■

Hovorová čínština tak začala pronikat do všech druhů literatury, poněkud pomaleji se prosazovala ve vědě, avšak dny klasické čínštiny jako živého jazyka (i když pouze v psané podobě) byly sečteny. Po založení ČLR v roce 1949 se nový národní jazyk, který se nyní začal nazývat pchu-tchung-chua („obecně srozumitelný jazyk“), začal prosazovat v masovém měřítku po celé Číně. V řadě oblastí Číny, zejména na jihu, však nadále plní funkci pouze úředního jazyka, v běžném životě mluví Číňané svými mateřskými jazyky – šanghajštinou, fuťienštinou, kantonštinou apod. Na Taiwanu dokonce některé z nich získaly oficiální statut (např. taiwanština, hakka aj.). Písmo Většina čínských jazyků se zapisuje čínským znakovým písmem, které má za sebou více než tři a půl tisíce let dlouhou historii. Nejstarší piktogramy, obrázkové stádium písma, předcházející věštebným nápisům z 15.–11. století př. Kr., však byly nalezeny již na neolitické keramice z doby kolem roku 5 000 př. Kr. V těchto případech však nešlo o souvislé texty, nýbrž o jednotlivé značky. Nicméně v některých z nich lze spatřit podobu pozdějších znaků. Postupem doby se v grafické podobě znaků ustálily dvě hlavní složky – významová a fonetická. Zatímco fonetická složka vzhledem k historickým změnám v čínštině svou funkci naznačovat výslovnost znaku dnes již často neplní, významová složka dosud většinou naznačuje pojmovou kategorii znaku. Například znaky označující jména stromů mají významovou složku „strom“, byliny „tráva“ apod. Čínské znakové písmo se občas označuje za nejsložitější systém písma v dnešním světě. Formálně se znaky skládají z jednotlivých tahů, kterých může být u složitých znaků i přes třicet (ale to jsou spíše výjimky). Jak se vyvíjela psaná čínština, rostl i počet znaků. Již první známý čínský slovník Šuo-wen ťie-c’ (Výklad jednoduchých a rozbor složených znaků), sestavený kolem roku 100 po Kr., obsahoval na 10 000 znaků. Největší slovníky však obsahují až 60 000 znaků. Pro běžnou potřebu stačí znalost maximálně 3 000–5 000 znaků. Někdy se však i v osobních jménech vyskytují velmi neobvyklé a často již běžně nepoužívané znaky – a tehdy se musíme podívat i do speciálních slovníků. Naštěstí


18

však znaky mají v převážné většině jednoznačné čtení – na rozdíl od japonštiny, kde existují speciální slovníky na čtení osobních jmen. Pro potřeby snadnějšího psaní se znaky postupně zjednodušovaly. Často se i v tištěném textu přitom vycházelo z podoby vzniklé při rychlém rukopisném psaní. Nejstarší zkrácené znaky tak můžeme nalézt již v tchangských textech (618–907). První oficiální zjednodušení čínského znakového písma však proběhlo až v ČLR. V letech 1956–1959 byl vydán první soubor více než 500 zjednodušených znaků a grafických složek (celkový počet zjednodušených znaků tak činil 2 238). Zároveň se přestaly používat mnohé variantní podoby znaků. Druhý soubor 853 zjednodušených znaků byl vydán v prosinci 1977, přičemž v některých případech dále zjednodušoval znaky již v předchozí reformě zjednodušené. Tato reforma nebyla oficiálně přijata a v ČLR se dnes používají znaky z první reformy. Zjednodušené znaky z roku 1977 však můžete ojediněle vidět v některých oblastech Číny (např. v Šanghaji, v jižní Číně). Pro čínštinu tak dnes existují dva způsoby znakového zápisu: 1. v ČLR se pro běžnou potřebu používají oficiálně schválené zjednodušené znaky, vedle toho je však stále možno spatřit texty či nápisy ve „starých“, tedy nezjednodušených znacích; 2. v Hongkongu, Macau a na Taiwanu najdete pouze původní podobu znaků. Čínské písmo je přímo předurčeno ke kaligrafickému ztvárnění. V Číně i Japonsku byla kaligrafie po mnoho staletí vysoce uznávaným uměním, stejně jako malířství. Tentýž měkký štětec a tuš a tatáž lehká a rychlá technika, které se používají ve východním malířství, se rovněž užívají v kaligrafii a krásný kaligrafický exemplář je obdivován stejně jako malba. Řada vynikajících malířů byla zároveň i kaligrafy s vlastním stylem. Vzhled a estetická kvalita znaků vždy závisely na psacím náčiní a materiálu, kterého se k psaní používalo. Jinak vypadaly znaky ryté do kostí, želvích krunýřů či později do kamene, jinak znaky na nádobách odlévaných z bronzu a odlišně znaky zapisované štětcem a tuší. I dnes, kdy se běžně píše tužkou a perem či na počítači, si kaligrafie uchovává věrnost svým velmi raným počátkům. Kaligraf je stále důležitou postavou čínské kultury.

19

Jazyk a písmo ■

Za poslední tři tisíciletí se vyhranily čtyři typy čínského znakového písma, dosud používané, a to zejména v kaligrafii: Pečetní písmo – nejstarší typ písma, dnes oblíbený zejména pro osobní pečeti. Vzorové písmo – používá se prakticky v nezměněné podobě od dynastie Čchin a vychází z něj i současná podoba tištěných znaků. Zběžné písmo – obdoba psacího písma například u latinky, kdy dochází k vzájemnému propojování jednotlivých tahů. Kurzívní písmo – vyznačuje se svébytnou, uvolněnou a svižnou elegancí; většinou bez důkladného studia nečitelné. Dalším systémem písma, který se v ČLR stále více prosazuje vedle čínských znaků, je pchin-jin (plným názvem pchin-jin c’-mu, pinyin zimu, „abeceda zachycující zvuky“), založený na grafice latinky. Je výsledkem dlouhodobých snah a pokusů o zápis čínštiny latinkovým systémem, které mají počátek již v 17. století. Pchin-jin (pinyin) byl oficiálně zaveden v roce 1958 a od roku 1979 se začal prosazovat jako jediná transkripční podoba čínštiny v cizojazyčných dokumentech. Často se o pchin-jinu mluví pouze v souvislosti s transkripcí čínštiny, pchin-jin však vedle toho je i plnohodnotnou variantou k čínskému znakovému písmu. Na čínských ulicích najdete nápisy jak ve znacích, tak povinně v pchin-jinu, často i tituly knih jsou uváděny vedle znakové podoby též v pchin-jinu. Vycházejí i atlasy Číny v pchin-jinu apod. Je však třeba mít na paměti, že: 1. ne všichni Číňané dovedou pchin-jin správně používat, 2. v Hongkongu, Macau a na Taiwanu se používají vlastní latinkové systémy, 3. na jihu Číny, na Taiwanu a v zahraničí, kde většina Číňanů nemluví standardní čínštinou, je latinková podoba zejména osobních jmen tvořena velmi volně, zpravidla na základě jihočínských jazyků. Nepřekvapí potom, že například Edmund Ho Hau Wah je ve standardní čínštině vlastně Che Chou-chua nebo Tung Chee-hwa je podle standardní výslovnosti čínských znaků Tung Ťien-chua. Pro české jazykové prostředí je plně vyhovující česká standardní transkripce v podobě z 50. let 20. století. Vzhledem k mezinárodním závazkům se však čínský pchin-jin začíná prosazovat i u nás, zejména u geografických jmen. Zde však nastává problém například s přepisem nečínských jmen na úze-


20

mí ČLR, kdy podoba v pchin-jinu ne zcela přesně zachycuje výslovnost v daném jazyce (i když přesněji než fonetický přepis znaků). Například město Urumči v Sin-ťiangu se v pchin-jinu zapíše jako Ürümqi, fonetický zápis znaků je Wulumuqi, v české transkripci pak Wu-lu-mu-čchi. Kromě toho řada jmen má v různých evropských jazycích svou historicky vzniklou podobu. Například Kanton je ve standardní čínštině Kuang-čou (Guangzhou), Hongkong je Siang-kang (Xianggang), Sunjatsen je Sun I-sien (Sun Yixian) nebo běžněji Sun Čung-šan (Sun Zhongshan) apod. K tomu, aby čtenář správně přečetl například Beijing nikoli jako Bej-jing, ale správně jako Pej-ťing (což je podoba Pekingu ve standardní čínštině), měl by se seznámit s několika jednoduchými zásadami. pchin-jin (pinyin) b d g p t k ji qi xi ju qu xu zhi chi shi zha, zhe, zhou, zhu cha, che, chou, chu sha, she, shou, shu zi ci si za, ze, zou, zu ca, ce, cou, cu ri ra, re, rou, ru ya, ye, yi, you, yu -ong -ui -ai, -ei

česká transkripce p t k pch tch kch ťi čchi si ťü čchü sü č' čch' š' ča, če, čou, ču čcha, čche, čchou, čchu ša, še, šou, su c' cch' s' ca, ce, cou, cu ccha, cche, cchou, cchu ž' ža, že, žou, žu ja, jie, i, jou, jü -ung -uej -aj, -ej

21

Po č í t á n í č a s u ■

Počítání času a historických událostí Čínský kalendář Čínský kalendář představuje jeden z nejstarších datovacích systémů na světě. Dosud se používá (vedle gregoriánského kalendáře) v Číně, na Taiwanu, v Japonsku a Koreji. Je v zásadě lunární, jeho rok se skládá z 12 měsíců po 29 a 30 dnech (celkem 354 nebo 355 dnů), čili přibližně z 12 plných lunárních cyklů. Na vyrovnání kalendáře se solárním rokem o přibližně 365 dnech se vkládají doplňkové měsíce, rok má pak 384 nebo 385 dní. Měsícům, rokům i hodinám dne byla od nejstarších dob přiřazována jména zvířat v pořadí: myš, kráva, tygr, zajíc, drak, had, kůň, ovce, opice, slepice, pes, prase. Rok 2001 byl ve znamení hada, roku 2002 je přiřazen kůň atd. Od jiných kalendářů se čínský systém liší především řazením do cyklů šedesátkové soustavy (nepřesně označovaných jako šedesátileté cykly). Toto řazení se totiž týká nejen roků, ale všech časových údajů (dnů, hodin apod.). Každý časový údaj se skládá z pěti dvojitých sloupů, odpovídajících pěti živlům (strom, oheň, země, kov a voda). Každý živel představuje mužský a ženský princip, tak se dojde k deseti „nebeským kmenům“ (tchien-kan). Dále se cyklus dělí na dvanáct period čili „zemských větví“ (ti-č’), každé z nich odpovídá jedno zvíře. Kombinace desítkové a dvanáctkové řady tvoří kompletní šedesátkový cyklus (čínsky pojmenovaný ťia-c’ podle prvních znaků obou řad). Rok 2002 je 19. rokem cyklu, tedy rokem s cyklickým označením žen-wu. Již za dynastie Šang byly jednotlivé dny pojmenovány cyklickými znaky. Nejdříve (za dynastie Šang a na začátku dynastie Čou) se dny a měsíce označovaly pouze 12 pozemskými větvemi (zřejmá souvislost s 12 oběhy Měsíce během roku), později, zřejmě v 9. století př. Kr., byl systém doplněn na plný šedesátkový cyklus. Celý cyklus se pak dělil na šest desetidenních „týdnů“ neboli dekád (sün). Po zavedení šedesátkového systému se tento způsob datování stal jediným způsobem určování historických událostí. Dnes již existují podrobné tabulky a počítačové programy umožňující přepočítávat nejen roky, ale i data čínského kalendáře na gregoriánský (popřípadě juliánský) kalendář. Víme-li tedy, že nějaká událost se odehrála „v den sin-chaj, šestý mě-


22

síc třetího roku éry Tchien-si sungského císaře Čen-cunga (roku s cyklickým označením i-wej)“, můžeme velmi přesně zjistit, že se jedná o 30. červenec 1019 podle juliánského kalendáře (což odpovídá 5. srpnu 1019 gregoriánského kalendáře). Některé historické události mají rovněž jméno odvozené od cyklického označení. Například sinchajská revoluce, která vedla k pádu císařství, dostala své jméno podle cyklického označení sin-chaj pro rok 1911/1912. Cykly se tradičně počítají od nástupu legendárního Žlutého císaře na trůn (rok 2002 je například 19. rokem 78. cyklu) a dosud je možné se ojediněle setkat s datováním podle této éry. Podle tohoto letopočtu, který se ještě do roku 1911 v Číně běžně používal, první rok éry Žlutého císaře (Chuang-ti ťi-nien) začal 25. února 2 636 př. Kr. (v roce myši). Podle některých údajů však éra začala o jeden cyklus dříve. (Viz tabulku č. 1 v příloze.) Mytologické počátky Stejně jako v jiných kulturách i v Číně chronologie dějin začínala dobou pověstí a mýtů (šen-chua čchuan-šuo š’-taj). Se stvořením světa je spjata postava Pchan-kua, jenž povstal z chaosu (chun-tun), velkého vejce, jež se samo od sebe rozbilo. Z hořejší světlé skořápky utvořil pak nebe, z dolejší tmavé zemi. Mimoto stvořil i pět prvků: zemi, vodu, oheň, kov a dřevo. Z kusu zlata a dřeva nechal vystoupit mraky, jež se jeho dechem staly principem mužským (jang) a ženským (jin) a vzájemným spojením zplodily první pár lidí, jehož potomci zalidnili pak zemi. Pchan-ku sám se stal zárodkem všech věcí. Jeho pravé oko se po jeho smrti stalo sluncem, levé oko měsícem, dech větrem, údy horami, krev řekami a potoky apod. Z jeho slz vyprýštily Žlutá řeka (Chuang-che) a Dlouhá řeka (Čchang-ťiang nebo též Jang-c’-ťiang). Po této prvé bytosti vládly na zemi dlouhé doby po sobě mocnosti nebeské, zemské a lidské. Dalšími postavami spjatými s počátkem světa a lidstva je dvojice Fu-si a Nü-wa. Nü-wě se připisuje obnovení kosmické rovnováhy, narušené jakousi katastrofou, kdy „čtyři strany světa byly narušeny, devět provincií od sebe odtrženo, nebesa nepokrývala zcela zemi a země nepodpírala plně nebesa“. Nüwa vyspravila nebesa roztavenými kameny a podepřela je no-

23


hama, které uřízla želvě. K jejím zásluhám patřilo i zkrocení divokých vod. Zatímco Nü-wa je ryze mytologickou postavou, Fu-si (též Pchao-si, Pao-si) je v konfuciánské historiografické tradici již pokládán za historickou osobnost. Původně ve staročínské mytologii to byl prapředek a kulturní hrdina a snad i prapředek východočínských kmenů I (na poloostrově Šan-tung), které si jej představovaly v podobě člověka-ptáka. Podle prvních zmínek v čínských textech ze 4. století př. Kr. údajně naučil lidi lovit zvěř a ryby, vařit maso a zhotovovat sítě. Dokonce prý stanovil pravidla svatby a připisuje se mu i vytvoření piktografického písma, které vystřídalo starší uzlíkové písmo. Je údajně i původcem osmi trigramů (pa-kua), které tvoří základ Knihy proměn (I-ťing). Jedním z ústředních kulturních hrdinů čínské mytologie je rovněž Šen-nung. Jeho jméno doslova znamená „Božský rolník“, protože je s jeho postavou spjat počátek zemědělství v Číně. Podle pověsti byl Šen-nung moudrý vladař, jeden ze tří vznešených císařů (san-chuang), který vynalezl pluh a seznámil lidi s uměním obdělávat půdu. Šen-nung byl rovněž pokládán za prvního „farmakologa“. Chodil prý s bičem, švihal trávy a zkoumal jejich léčivé vlastnosti a chuťové kvality. Měl speciální trojnožku, na níž připravoval léčebné odvary. Někdy byl dokonce ztotožňován s Jao-wangem, bohem lékařství. Ve starověké čínské mytologii byl jedním ze tří nejdůležitějších kulturních hrdinů, zároveň však nejdůležitější mytologickou postavou spjatou s počátky čínské civilizace Žlutý císař (Chuang-ti). Byl považován za ztělesnění magických sil země, jeho jméno mělo spojitost s barvou žlutých sprašových půd. Podle představ vzniklých v 6. století př. Kr. byl Žlutý císař jedním z pěti mytologických vládců (wu-ti), panujících nad pěti světovými stranami. Protože byl vládcem středu (nejdůležitější ze světových stran v čínském pojetí), měl v jejich hierarchii zároveň nejvyšší postavení. V historizující tradici byl Žlutý císař považován za moudrého panovníka, který následoval po Šen-nungovi a vládl údajně v letech 2698/7–2598/7 př. Kr. (uvádí se i jiná data). Od něj jako prvního skutečného panovníka začíná historik S’-ma Čchien své Historikovy zápisky (Š’-ťi) a začíná jím řada tradičních historických pojednání


24

i chronologických tabulek dějin Číny. Podle některých legend žil 300 let a na konci jeho života se na zemi objevilo bájné zvíře čchi-lin a fénix feng-chuang, obojí znamení moudré vlády. Jao a Šun rovněž patří k polomytickým, polohistorickým postavám. Jao byl čtvrtý a Šun pátý z legendárních „pěti císařů“ (wu-ti), kteří údajně vládli v Číně v letech 2697–2205 př. Kr. Jao prý stanovil kalendář a zavedl úřednická místa odpovědná za čtyři roční období. Za Jaovy vlády se na nebi objevilo deset sluncí, která hrozila zemi spálit. Božskému lukostřelci Iovi (též Chou-i) se však devět z nich podařilo sestřelit. Podle legendy Jao s pomocí Ia nastolil v říši řád poté, co byla na jihu rozpoutána jedním netvorem velká bouře. S pomocí Kuna se snažil zastavit povodeň Žluté řeky, která sahala až k nebesům. To se však podařilo až Jüovi. Stejně jako Fu-si, Šen-nung a Žlutý císař před ním i Jao měl chrámy, jež mu byly zasvěceny. Šun byl údajně příslušníkem „východních barbarů“; vyznal se v hrnčířství a sám obdělával pole. Procestoval prý čtyři nebeské kraje a zahnal čtyři neblahé bytosti, které střežily brány čtyř směrů. Přestože se ho otec snažil několikrát zabít, Šun se neprovinil proti synovské poslušnosti. Jao ho na radu „čtyř hor“ (s’-jüe), vůdců čtyř světových stran, učinil vládcem místo svého nehodného syna. Předtím ho však podrobil několik let trvajícím zkouškám. Šun za své vlády prý sjednotil míry a váhy, rozdělil království na dvanáct provincií a reguloval vodní cesty. Jao a Šun jsou pro své vynikající vlastnosti pokládáni v Konfuciových Hovorech (Lun-jü) i jiných konfuciánských spisech za ideální panovníky zlatého věku, jejich způsob vlády prý sloužil všem králům a císařům za vzor. V zhistorizované mytologii jsou oba uváděni jako náčelníci kmenů. Počítání historických událostí Chronologie raných čínských dějin představuje tradičně problém. Podkladem pro její stanovení jsou především genealogie vládců a doby trvání jejich vlády. Nejstarším plně hodnověrným datem, na němž se různé prameny shodují, je až rok 841 př. Kr. Dějiny Číny se běžně dělí na časové úseky podle dynastií, jež byly podobně jako jinde na světě spjaty posloupností v panujícím rodu. Čínské legendární dějiny tradičně začínají prvním rokem Žlutého císaře (Chuang-ti), který měl mnoho nástupců, po nichž násle-

25


dovaly Tři dynastie (Sia, Šang a Čou). Archeologické nálezy posledních let upřesnily nejen chronologii dynastie Šang, dokázaly dokonce autentičnost její předchůdkyně, dynastie Sia, která byla donedávna považována za pololegendární. Poslední dynastií byla mandžuská Čching (1644–1911/12), kterou skončila epocha císařství, i když samotná tato instituce byla i v první polovině 20. století několikrát krátkodobě obnovena. V nejstarších nápisech se události určovaly podle pořadí roku královy vlády („králova první, druhá… roční oběť“, později „…roční sklizeň“). Tento systém trval prakticky až do roku 163 př. Kr., kdy byl západochanským císařem Wen-tim zaveden nový systém nien-chao (éra vlády), platný až do konce císařství. Od té doby každý císař vyhlašoval na začátku roku, jenž následoval po jeho nástupu na trůn, nové nien-chao. Někdy císař za dobu svého panování měnil éru vlády několikrát. Od dynastie Ming však každý císař měl prakticky pouze jednu éru vlády, pod jejímž jménem byl zpravidla znám. Setkáme-li se například s údajem, že nějaká událost se odehrála za vlády císaře Kchang-siho, víme, že se jedná o císaře z dynastie Čching, osobním jménem Aisin Gioro Süan-jie (1654–1722), jehož éra Kchang-si („Osvětlující a zářivá“) byla vyhlášena 18. února 1662 a skončila na začátku roku následujícího po jeho smrti (tj. 4. února 1723). Protože se nien-chao, jak jsme uvedli, počítaly od začátku roku (tedy čínského roku), nemusí se krýt přesně s roky podle gregoriánského kalendáře. Například éra posledního císaře Pchu-iho Süan-tchung („Všeobecná jednota“) končila 12. února 1912, poslední rok této éry tedy z větší části zahrnuje i rok 1911. Je proto správné označovat konec císařství rokem 1911/1912. Systém nien-chao v upravené podobě převzala i Čínská republika. Protože bylo přijato počítání podle solárního ročního cyklu (na rozdíl od tradičního čínského kalendáře), kdy rok začíná 1. ledna, byla zavedena chronologie podle roků od založení republiky. Za první rok byl stanoven rok 1911, kdy 29. listopadu byla Čínská republika oficiálně vyhlášena. Až do roku 1949 („38. roku republiky“) odkazování na roky od založení Čínské republiky platilo pro celou Čínu. Po založení ČLR 1. října 1949 byl na jejím území zaveden gregoriánský kalendář, avšak na Taiwanu, kam se uchýlila vláda Čínské republiky, pra-


26

xe počítání roků od založení republiky dosud platí. Například najdeme-li v čínsky psané publikaci vydané na Taiwanu jako rok vydání „90. rok republiky“, víme, že se jedná o rok 2001. Dějiny Číny jako celek se pak dají členit podle nejrůznějších kritérií na určité delší etapy. Nejčastější je dělení na: 1. dobu prehistorickou (od paleolitu do 4.–2. tisíciletí př. Kr.), 2. přechodné období doby protohistorické (3. tisíciletí př. Kr.) a 3. dobu historickou (od konce 3. tisíciletí př. Kr. dodnes). První období je doložitelné pouze archeologickými nálezy, druhé období se již částečně odráží v pozdějších písemných pramenech, začátek třetího období se kryje se začátkem první historické dynastie Sia a pro většinu období již existují přímé písemné doklady. Podle vývoje materiální kultury se vyděluje paleolit (starší doba kamenná, pro Čínu zhruba do 10 000 př. Kr.), mezolit (střední doba kamenná, zhruba 10 000–6 000 př. Kr., pro Čínu většinou charakterizováno jako protoneolit a raný neolit), neolit (mladší doba kamenná, zhruba 6 000 až 1 500 př. Kr.), doba bronzová (asi 2 200–600 př. Kr.) a doba železná (od 600 př. Kr.). Historická období, známá například z evropských dějin, jako pravěk, starověk, středověk a novověk, se na dějiny Číny dají použít s jistými omezeními, danými místním historickým vývojem. V některých pracích evropských autorů se setkáme i s čínským středověkem, který bývá ohraničen počátkem dynastie Tchang a koncem mongolské dynastie Jüan, tedy 618 až 1368. Čínští historikové zpravidla člení dějiny – vedle marxistického dělení podle společenských řádů – tradičně na ku-taj-š’ (staré dějiny), ťin-taj-š’ (novověké dějiny) a sien-taj-š’ (moderní dějiny). Staré dějiny zahrnují celé období čínských dějin až do roku 1840, kdy vypukla 1. opiová válka (1840–1842), která předznamenala přeměnu Číny v polokolonii západních mocností. Novověké dějiny končí Hnutím 4. května 1919, kdy čínská společnost vstoupila do období moderních dějin. Někdy se vydělují ještě tang-taj-š’ (současné dějiny), které začínají vznikem Čínské lidové republiky 1. října 1949.

27

Stopy prvních lidí. Nejstarší čínské státy Nejstarší obyvatelé Číny Paleolit (starší doba kamenná) První lidé přišli na území Číny pravděpodobně z jihovýchodní Asie. Bohaté archeologické nálezy posledních přibližně čtyřiceti let přinesly důkazy, že území Číny bylo osídleno lidmi rodu Homo erectus (člověk vzpřímený) již v období nejstaršího paleolitu (před asi 2,5 miliony až 600 000 let). Do začátku 60. let 20. století byl nejstarším známým zástupcem tohoto typu člověka na území Číny tzv. „pekingský člověk“. Nové výzkumy v polovině 60. a v 70. letech 20. století však přinesly překvapivé výsledky, které posunuly počátky člověka do doby zhruba před 900 000–750 000 lety (zejména naleziště ve střední Číně v okrese Lan-tchien nedaleko Si-anu a v Jüan-mou v jihočínské provincii Jün-nan). Antropologicky nejvyvinutější formu raných představitelů člověka na území Číny však stále představuje Homo erectus pekinensis (známý též pod starším označením Sinantropus pekinensis), jehož pozůstatky byly nalezeny ve 20. letech minulého století v jeskyních u Čou-kchou-tienu (dnes v administrativních hranicích Pekingu). Nálezy kosterních a zubních fragmentů spolu s různými výrobky z období středního paleolitu (asi před 250 000–40 000 lety) v Ting-cchunu (provincie Šan-si), Čchang-jangu (provincie Chu-pej), Ta-li (provincie Šen-si) a v Ma-pa (provincie Kuang-tung) ukazují na široké rozšíření člověka typu Homo sapiens na území Číny. Vedle kamenných výrobků starší tradice (např. pěstních klínů) se již objevují také drobnotvaré (mikrolitické) kamenné nástroje (drásadla, zobce a vruby). V období mladého paleolitu se před asi 40 000 lety objevily v Číně populace člověka anatomicky moderního typu Homo sapiens sapiens. V té době můžeme již předpokládat existenci velkých regionálních skupin, z nichž se později vydělily jednotlivé rasy. Jihočínské nálezy ukazují příbuznost s populací jihovýchodní Asie, zatímco severočínské vykazují mongoloidní

■ Stopy prvních lidí

28

rysy. Charakteristickou industrií byly mikrolity, zejména drobné, pravidelné a ostré kamenné čepelky. V nálezech z pozdního paleolitu se objevuje i hematitová rudka, používaná jako barvivo.

Život v mladší době kamenné Rané neolitické kultury V období přibližně 10 000–9 000 př. Kr. došlo v Číně k velkým klimatickým změnám. Během oteplování začaly tát ledovce, řeky naplavovaly úrodnou půdu do údolí a vytvářely se podmínky pro trvalé osídlení. Komunity, které dosud žily kočovným způsobem života, se začaly usazovat a zakládat osady. Jejich obyvatelé obdělávali půdu, začali chovat domácí zvířata a vyrábět hliněné nástroje a nádoby. Výzkumy posledních asi dvaceti pěti let přinesly doklady o paralelním vývoji kultur na území Číny v období neolitu (mladší doby kamenné). Archeologický výzkum ukázal, že nejstarší centra raných neolitických kultur vznikla někdy v 10.–7. tisíciletí př. Kr. v jižní a jihovýchodní Číně. Jejich nositelé pěstovali především kořenové a hlízovité rostliny, zejména taro a jam. Již v nejstarší z těchto kultur, Ceng-pchi-jen (asi 10 000–9 000 př. Kr.), byly nalezeny důkazy domestikace zvířat (kosti vepřů). Charakteristická pro tuto kulturu byla keramika s vypichovaným a šňůrovým vzorem. Důkazy získané v nedávných letech dokládají raně neolitické osídlení i v severovýchodní Číně. Nejstaršími doklady existence obilnářství v Číně jsou nálezy zrn prosa a kamenných nástrojů na jeho sklizeň a zpracování pocházející z lokalit kultur Pchej-li-kang a Cch’-šan (asi 6 500–4 900 př. Kr.) na území provincií Che-nan, Che-pej a Šan-si ve střední Číně. Nositelé těchto kultur si stavěli jednoduché stavby s kruhovým nebo čtverhranným půdorysem, vyráběli kamenné nástroje a červenou a hnědou keramiku bez vzoru. Zabývali se chovem vepřů, ovcí, psů a lovem zvěře a ryb. Své mrtvé pohřbívali v rodovém pohřebišti, což svědčí o počátcích primitivního náboženství. Nálezy hliněných modelů kukel bource morušového a člunkovitých předmětů v nalezišti kultury Cch’-šan ze 6. tisíciletí př. Kr. naznačují ranou výrobu hedvábí. Přímé doklady o počátcích hedvábnictví v Číně

29

Život v mladší době kamenné ■

jsou však mnohem pozdější. Původní vlastí bource morušového je jihovýchodní Asie, avšak v Číně byl domestikován pravděpodobně již ve středním neolitu. Střední neolit V 6.–5. tisíciletí př. Kr. vzniklo v Číně několik center neolitických kultur v povodí Dlouhé řeky a Žluté řeky. Pro kultury Ma-ťia-pang a Che-mu-tu (obě asi 5 000 až 3 500 př. Kr.) v ústí Dlouhé řeky byl typický rybolov, chov domestikovaných vepřů, buvolů a psů a pěstování čumizy, druhu prosa. V nalezištích kultury Che-mu-tu byly odhaleny doklady nejranějšího pěstování rýže na území Číny. Obyvatelé se vedle rozvinutého zemědělství a chovu domestikovaných zvířat zabývali i tkaním, o čemž svědčí nálezy přeslenu, vřetena a člunku. Svá dřevěná obydlí stavěli na pilotách, protože se nacházela v oblasti močálů a častých záplav. O něco severněji byla sídliště kultury Ta-wen-kchou (asi 5 000–2 500 př. Kr.), která se rozšířila po Šan-tungu a některých oblastech Ťiang-su, An-chueje a Chu-nanu a zasáhla dokonce až do Liao-ningu. Pro tuto kulturu je charakteristické, že hliněné nádoby se vyráběly na hrnčířském kruhu (v pozdním období) a jejich barvu ovlivňovala použitá hlína a způsob vypálení. Z této kultury pocházejí již důkazy o výrazné společenské stratifikaci, odrážející se například ve výbavě hrobů. Na keramice byly rovněž objeveny značky, které jsou čínskými vědci interpretovány jako počátky čínského písma. Nejdokonaleji zdokumentovanou neolitickou kulturou z tohoto období je však kultura Jang-šao (asi 5 000–3 000 př. Kr.), která po sobě zanechala více než tisíc sídel podél středního toku Žluté řeky a jejího přítoku Wej-che. Oblast, kde později vznikly první státní útvary na území Číny, tak byla souvisle osídlena již nejméně v 5. tisíciletí př. Kr. Kultura Jang-šao se postupně rozšířila na území dnešních provincií Che-nan, Šan-si, Šen-si, Che-pej a autonomních oblastí Ning-sia a Vnitřní Mongolsko. Byla pro ni charakteristická červená keramika s černým vzorem (geometrické obrazce, lidské obličeje, obrázky ryb a zvěře a značky připomínající písmo), která se vyráběla na hrnčířském kruhu. Nositelé kultury pěstovali proso, zeleninu, moruše, chovali prasata a psy, možná i dobytek, ovce, koně a kuřata. Doplňkovou činností byl lov, rybolov a přetrvá-


30

val i sběr plodů. Nález tkalcovského stavu svědčí o výrobě tkanin, které se mimo jiné přidávaly i do dna keramických nádob. Nositelé kultury Jang-šao budovali rozsáhlá sídliště, jejichž nejlepším příkladem je vesnice Pan-pcho-cchun (asi 4 800 až 3 600 př. Kr.) u Si-anu v provincii Šen-si. Oválný půdorys sídliště měl rozlohu asi 50 000 m2, byl ohrazen a obehnán hlubokým příkopem (asi 5–6 metrů). Uspořádání domů naznačuje, že společnost nebyla nijak zvlášť rozvrstvena. Mrtví byli pohřbíváni do hrobů ve skrčené i natažené poloze, děti v nádobách mezi domy. Nálezy dokládají víru v posmrtný život a existenci obřadů k zajištění úrody a úspěchu při lovu. Společnost byla pravděpodobně matriarchální. Svědčí o tom zvyk pohřbívání žen uprostřed, objevený v hrobech v řadě nalezišť. Kromě toho v některých nalezištích, včetně Pan-pcho-cchunu, předměty pohřbívané s ženami svým počtem významně převyšovaly předměty pohřbené s muži. Mladý neolit V severozápadních provinciích Kan-su a Čching-chaj a na území dnešního Mongolska vznikly pod vlivem kultury Jang-šao v době 3 300–2 050 př. Kr. kultury Ma-ťia-jao, Pan-šan a Ma-čchang. Pro kulturu Ma-ťia-jao je charakteristická keramika se spirálovým vzorem, která se zdobila až po vypálení. Na některých nádobách byly vymodelovány lidské hlavičky, které snad zobrazovaly šamany. V mužských hrobech byly nalezeny sekery, teslice, nože a dláta z broušeného kamene, v ženských hrobech zejména keramika nebo kamenné kolovraty a kostěná šídla a jehly. Mnohé nálezy naznačují existenci patriarchální společnosti. Na kultury Ma-ťia-jao, Pan-šan a Ma-čchang navázaly v západním Kan-su kultury Čchi-ťia (asi 2 250–1 900 př. Kr.) a Chuo-šao-kou (asi 1 800–1 600 př. Kr.), pro něž byla charakteristická začínající metalurgie – výroba předmětů z mědi, bronzu, a dokonce zlata a stříbra. Z tradice kultur Ma-ťia-pang a Che-mu-tu ve východní Číně přímo vyšly kultury Sung-ce (asi 4 000–3 000 př. Kr.) a Čching-lien-kang (asi 4 800–3 600 př. Kr.), z jejíchž nalezišť pocházejí nejstarší doklady zpracování nefritu v Číně. Neobyčejně krásné předměty z nefritu pocházejí z kultury Liang-ču (asi 3 300 až 2 200 př. Kr.), která kvetla v provinciích Če-ťiang a Ťiang-su. V té době již začaly na východním pobřeží Číny vznikat první

31

Život v mladší době kamenné ■

městské státy. V kultuře Chung-šan (asi 3 600–2 000 př. Kr.) ve východním Vnitřním Mongolsku a Liao-ningu byly vedle nefritových výrobků objeveny též nálezy duchovního charakteru, včetně nejstaršího chrámu s velmi zdařilou maskou „bohyně-matky“. Na kulturu Jang-šao (podle některých názorů na kulturu Ta-wen-kchou) navázala kultura Lung-šan (asi 3 000–1 500 př. Kr.), nejvýznamnější kultura mladého neolitu v Číně. Postupně se rozšířila na značné území zahrnující oblast dnešních provincií Šan-tung, Liao-ning, Che-nan, Che-pej, Šen-si a Šan-si. Nositelé této kultury dosáhli značného pokroku v mnoha oblastech lidské činnosti. Především se zdokonalila technologie výroby keramiky i kamenné industrie, došlo k dalšímu rozvoji živočišné výroby. Vedle ovcí, vepřů a psů byl domestikován hovězí dobytek a slepice, v pozdním období snad již i kůň. Významným doplňkem nadále zůstával lov a rybolov. Podle nálezů v hrobech měla společnost charakter patriarchální. Řemeslnou zručnost dávných obyvatel dokládají nálezy elegantních pohárů, jež měly pouhý zlomek milimetru tenké, nicméně velmi pevné stěny – dostaly také pojmenování „vaječná skořápka“. V lungšanské kultuře již existovala jasná společenská diferenciace, přičemž dominantní postavení si zajistily duchovní autority. Nálezy v hrobech dokazují i bohatý duchovní život obyvatel (věštění z kostí zvířat, kult předků). Pozdní lungšanské fáze se staly základem, z něhož se formovaly kultury rané doby bronzové (Sia a Šang). Při popisu neolitických kultur na území Číny se většinou zapomíná na západní okrajové oblasti. Archeologický průzkum prováděný systematicky od 2. poloviny 70. let 20. století přinesl důkazy o neolitickém osídlení Tibetu a Sin-ťiangu. V létě 1977 bylo v tibetském okrese Čamdo v nadmořské výšce kolem 3 100 metrů objeveno sídliště o ploše asi 10 000 m2 pocházející z konce 4. až počátku 2. tisíciletí př. Kr. O něco mladší byla sídliště odkrytá v Sin-ťiangu. Nálezy v dosud objevených lokalitách ukazují, že v některých sídlištích se obyvatelé zabývali lovem a chovem dobytka, v jiných primitivním zemědělstvím.


32

Doba bronzová. Počátky raných států Dobou bronzovou se nazývá období, kdy se již plně rozšířila výroba a používání kovu (zejména bronzu), což mělo vliv na zvýšenou technickou, hospodářskou a společenskou úroveň. V různých částech světa nastala v různých obdobích v závislosti na technické zručnosti obyvatel. V Číně se časově kryje přibližně s historickými dynastiemi Sia, Šang a Čou (asi 23. až 3. století př. Kr.). Přirozeně neplatí ostré hranice mezi dobou kamennou a bronzovou – přechodné období, kdy se stále používal kámen, ale již se začaly vyrábět kovové předměty, je někdy nazýváno obdobím chalkolitu (z řečtiny chalkos = kov, měď, bronz; lithos = kámen). Pro čínské bronzy je charakteristické, že po staletí se používaly téměř výhradně pro náboženské rituály. Pro výrobu předmětů každodenní potřeby se užívalo jiných materiálů. Ojedinělá ve starověkém světě byla technika výroby – nádoby se od počátku odlévaly do dílových keramických forem, přičemž jejich tvůrci bohatě využívali dovedností získaných v předchozím období při vypalování keramiky ve velkých pecích při vysokých teplotách. Rovněž z tvarů bronzových nádob je zřejmé, že přímo navazují na keramickou tradici. Množství, složitost a velikost pozdně šangských rituálních nádob dokazují vysokou technologickou vyspělost a zároveň rozsáhlou výrobu kovu, náročnou na pracovní síly. Odlévání bronzu v takovém měřítku a charakteru zaměstnávalo velké skupiny lidí dobývajících rudu, sběračů paliva (v pecích se topilo zřejmě dřívím), výrobců keramických forem a dělníků ve slévárnách, kteří byli všichni pod kontrolou navrhovatelů forem a koordinátorů práce. Rané státy Jak již víme, tradiční čínská chronologie počíná dynastií Sia, po níž následují dynastie Šang a Čou. Toto nejstarší období bývá také někdy označováno za období Tří dynastií (san-taj). Ještě nedávno se vycházelo z předpokladu, že čínská civilizace vznikla na poměrně malém prostoru Středočínské nížiny (Čung-jüan) v barbarském obklopení a v posloupnosti dynastií Sia – Šang – Čou. Archeologické nálezy však stále více uka-

33

Doba bronzová ■

zují jednak, že prvním čínským státem nemusela být nutně Sia, jednak, že všechny tři dynastie se po určitou dobu vyvíjely částečně paralelně a částečně se překrývaly. Například o neolitické kultuře Chung-šan (asi 3 600–2 000 př. Kr.), která se rozvíjela ve východním Vnitřním Mongolsku a Liao-ningu, předpokládají čínští archeologové, že s největší pravděpodobností byla již společensko-politickým útvarem na úrovni raného státu. To samé platí asi i o některých dalších kulturách pozdně neolitické Číny. Jisté náznaky politické moci a majetkového rozvrstvení společnosti můžeme sledovat i v kultuře Lung-šan. Vedle toho se v bronzové době utvářely na dnešním čínském území další, na čínské civilizaci nezávislé kultury, o čemž svědčí například nálezy hrobů v San-sing-tuej (provincie S’-čchuan) a Sin-kan (provincie Ťiang-si) z 12. století př. Kr. Dynastie Sia Dnes již nikdo nepochybuje o tom, že archeologické nálezy v Er-li-tchou a řadě dalších nalezišť v provinciích Che-nan a Šan-si patří do období vlády dynastie Sia. Především zde byla odkryta hrazená sídliště městského typu, obklopená periférií, na níž se nacházely zemědělské usedlosti, pohřebiště, dílny bronzolijců, hrnčířů a jiných řemeslníků. Jádro území dynastie Sia bylo mezi středním tokem Žluté řeky a středním tokem Dlouhé řeky, oblast jejího vlivu však daleko přesahovala tyto hranice – zasahovala na západ až do dnešní provincie Kan-su a na východ až k pobřeží Žlutého moře od Šan-tungu až po Če-ťiang. Podle historické tradice Sia tvořila aliance příbuzných kmenů, kde vedoucí úlohu hrál kmen Sia-chou. Do aliance byly však zapojeny i vzdálenější kmeny a některé z kmenů I na východě. Původně se vůdcovství prý střídalo mezi příslušníky Sia a I, později však byli Iové podrobeni a Siaové získali vedoucí moc. Podle legendy byl posledním vládcem dynastie Sia panovník jménem Ťie, jehož jméno se stalo synonymem pro tyrana. Byl prý tak krutý, že se lid od něj odvrátil. Příležitosti využil náčelník šangského kmenového svazu Čcheng Tchang a postavil se proti tyranovi. Konfuciánská tradice, jíž se řídila většina dochovaných historických zápisů starověké Číny počínaje Knihou dokumentů (Šu-ťing), povoluje legální svržení panov-


34

níka, pokud se tento zpronevěřil hrubým způsobem nebeskému mandátu, který mu dával moc. Tohoto výkladu právě využil Čcheng Tchang ke svržení nenáviděného Ťiea a k založení nové dynastie Šang. Nalezený archeologický materiál ukazuje na majetkovou a sociální diferenciaci, projevující se například v úpravě hrobů a bohatství obětních darů. Zároveň je zřejmé, že vládnoucí klan S’ disponoval značnou kapacitou vojenskou i pracovní. Stále větší specializace a velkovýroba vyžadovaly mnoho kvalifikovaných operací, prováděných rodinnými „cechy“ pod státním dohledem a organizací. Stabilizoval se rituál, k němuž patřila obětní zvířata, typizované soubory nádob a víno. Dynastie Šang Je to první dynastie, která nám zanechala písemné památky. Podle historické tradice vládla v letech 1 766 až 1 122 př. Kr., podle realističtějšího odhadu v 17.–11. století př. Kr. Na základě historických pramenů tedy trvala 500–600 let a za dobu její existence se vystřídalo jedenatřicet králů v sedmnácti generacích. Jména většiny těchto králů se dochovala i v nápisech z pozdní doby Šang. Nejstarší z nápisů však spadají až do období krále Wu-tinga (vládl 1 325–1 266 nebo 1 238–1 180 př. Kr.), oporou pro studium této fáze čínských dějin zůstávají proto opět archeologické nálezy. Ve všech nalezištích středně šangského období (17.–15. století př. Kr.) byly odkryty městské hradby, základy paláců, hroby s lidskými oběťmi, bronzolijecké dílny a velké množství bronzových nádob, většinou rituálního charakteru. Nálezy přechodného období zhruba 15.–14. století př. Kr. odhalily rozsáhlou síť šangských kulturních sídel spojených jednotným stylem odlévaných bronzů a pohřebních praktik. Ukázaly tak, že v té době na velkém území Číny již existovala relativně homogenní kultura. Pozdní šangské období (asi 1 300–1 045 př. Kr.), známé později též jako Jin podle kulturní a politické metropole Jin-i („město Jin“) v oblasti dnešního An-jangu, je nejlépe prozkoumaným obdobím dynastie Šang. Toto období je velmi dobře reprezentováno skupinou sídel s centrem u vesnice Siao-tchun, západně od An-jangu v severním Che-nanu. Do tohoto místa, známého jako Jin-sü („ruiny Jin“), přestěhoval

35

Doba bronzová ■

podle historických pramenů šangský král Pchan-keng v desátém roce své vlády veškeré šangské obyvatelstvo. Jméno Jin dostalo město a pozdní šangské období až za dynastie Čou. Sami Šangové své hlavní město nazývali Ta-i-Šang („Velké město Šang“). O významu skupiny sídel kolem An-jangu svědčí mimo jiné ta skutečnost, že zde bylo odkryto na 14 královských hrobek a lokalizováno na 2 000 dalších hrobek. Rozměrné hrobky králů (o rozloze 400–500 m2, některé až 13 metrů hluboké) byly většinou „navštíveny“ vykrádači hrobů, některé dokonce již před dvěma tisíci lety. V roce 1976 archeologové odkryli hrobku královny Fu-chao (posmrtným titulem S’-mu-sin), jedné z manželek krále Wu-tinga. Její hrobka – jako jediná z nalezených zůstala neporušená – obsahovala bohatý inventář, mezi jiným na 468 bronzových nádob (včetně velkých nádob fang-ting), 775 nefritových předmětů a přes 6 680 mušlí kauri (používaných jako platidlo). Rozvrstvení společnosti Král (wang) vládl dědičné monarchii, v níž byla královská moc, chápaná jako rozšíření patriarchální kontroly, zabudována do příbuzenských a podobných vazeb. Správa státu byla zřejmě založena především na příbuzenských aliancích, generačním postavení a osobním charismatu. Tyto příbuzenské svazky byly intenzivní mezi živými a přetrvávaly i po smrti. Běžné oběti lidí, obvykle zajatců z kmene Čchiang ( jeden z kmenů na západě), a méně časté doprovázení na smrt, při němž bylo 40 i více sluhů – často vysokého postavení – pohřbeno s mrtvým králem, naznačují, kam až pouta oddanosti, povinnosti či poroby mohla sahat. Šangská společnost nadále zachovávala řadu rysů rodové organizace, zároveň se na základě soukromovlastnických vztahů vytvářely společenské vrstvy, které byly nejméně tři: 1. vládnoucí privilegovaná vrstva, tvořená králem a jeho příbuznými, hodnostáři a místními správci; 2. bezprostřední výrobci, svobodní členové obcí, tvořící základní masu obyvatelstva, a z nich rekrutovaní příslušníci armády; 3. nesvobodní a bezprávní lidé, zejména zajatci z vojenských pochodů proti nepřátelským kmenům. Etnicky byl šangský stát v podstatě volnou konfederací


36

kmenů, kde Šangové měli vedoucí postavení. Náčelníci podmaněných kmenů byli vázáni pouze volnými vasalskými povinnostmi – museli šangskému panovníkovi pravidelně posílat daň, se svým vojskem se účastnit vojenských tažení a skládat v hlavním městě ve stanovenou dobu šangskému wangovi hold. Na svém území byli v podstatě neomezenými vládci. Čas od času vedli s šangskou dynastií válku. Šangské náboženství Náklonnost předků a mocností určitých řek a hor byla zajišťována prostřednictvím kněží (šamanů). Důležitou součástí obřadů bylo obětování obilí, prosné pálenky a zvířecích i lidských obětí. Při slavnostech se zejména šamani uváděli do transu velkým množstvím alkoholu. Podle některých vědců zvířata zobrazovaná na bronzech byla prostředníky mezi světem živých a mrtvých. Nejvyšší mocností ze všech, s níž předkové jednali ve jménu žijícího krále, bylo poměrně značně vzdálené božstvo Ti či Šang-ti, „Nejvyšší pán“. Šang-ti řídil vítězství v bitvě, sklizeň, osud hlavního města i počasí, avšak podle svědectví nápisů na věštebných kostech nebyly na jeho počest pořádány žádné obřady. Nejběžnější praxí komunikace s nejvyšším božstvem a jinými bohy bylo věštění pomocí věštebných kostí. Jak již víme, věštebné kosti se používaly již v pozdním neolitu v kulturách Lung-šan a Čchi-ťia. Pozdně šangské věštebné kosti a želví krunýře však jako první obsahují zápisy věšteb. Nejstarší se dochovaly z doby krále Wu-tinga. Mezi tématy věštění byly oběti, válečná tažení, honitby, šťastná předpověď na desetidenní týden nebo jenom na noc a den, počasí, sklizeň, nemoc, porod (královny), sny, stavby domů a mnoho dalších, včetně modliteb k různým duchům. Postupně se věštebná praxe zjednodušovala, až se za posledních šangských králů omezila pouze na jednotně optimistické předpovědi a témata věšteb byla zredukována hlavně na rozvrh obětí, následujících deset dní, nadcházející noc a lov. Nejstarší zachované nápisy K objevení nejstarších nápisů došlo v roce 1899 ve vesnici Siao-tchun u An-jangu, kde pozdější vykopávky odhalily šangské hlavní město Jin. Protože

37

Doba bronzová ■

byly vyryty na kostech a krunýřích, dostaly vědecký název ťia-ku-wen („nápisy na krunýřích a kostech“). Postupně byl odhalen rozsáhlý archiv, který dnes čítá kolem 200 000 kusů. Zdá se, že nápisy byly nejprve psány štětcem černou nebo červenou tuší a poté do kosti či krunýře vyryty ostrým předmětem. Znaky písma nejsou důsledné, pokud jde o velikost i strukturu, a protože byly většinou psány shora dolů, tvar kosti či krunýře určoval volné a často libovolné uskupení. Jejich počet ve věštebných nápisech se pohyboval od pouhých několika znaků až po více než jedno sto. Celkový počet znaků v této době se odhaduje na 4 500. Ve srovnání s pozdějšími znaky čínského písma byly nápisy na věštebných kostech daleko podrobnější v rozlišování mezi zvířaty různých druhů a pohlaví. Například znak pro „vůz“ mohl mít jako významovou složku buď znak pro „koně“, nebo pro „slona“ podle toho, kterým zvířetem byl tažen. Podobně znak „pást“ mohl mít jako významovou složku buď „krávu“, nebo „ovci“. Znaky „kůň“, „ovce“, „prase“, „pes“ či „jelen“ mohly zase mít významovou složku určující, zda se jedná o samce či samici. Kalendář S náboženskými obřady souvisel i kalendář. Nejstarší kalendář na území Číny vznikl již ve druhé polovině vlády dynastie Šang (nepočítáme-li legendární kalendář dynastie Sia). Podle nápisů na věštebných kostech a želvích krunýřích z doby vlády posledních devíti šangských králů (asi 1 324–1 122 př. Kr.) víme, že již tehdy se rok dělil na 12 měsíců s periodicky doplňovaným 13. měsícem a že existovaly pravidelné náboženské obřady o letním a zimním slunovratu, jež dokazují, že délka lunárního roku se upravovala výpočty založenými na solárním roce. Když bylo nutné přizpůsobit v zásadě lunární rok realitě ročních období solárního roku, byly přidávány doplňkové měsíce. Šangský kalendář (později nazvaný jinským kalendářem, Jin li) mohl tak mít v přestupných letech 13, 14, nebo dokonce až 15 měsíců. Třináctý měsíc se vkládal buď během roku, nebo za dvanáctý měsíc. V nápisech na bronzech s konce dynastie Šang a začátku dynastie Čou se však dovídáme, že existovaly i 14. a 15. měsíc. Již v této době se používal stejný znak pro „měsíc jako planetu“ i pro „měsíc jako časový úsek“.


38

Dynastie Čou a boj o hegemonii Vítězství dynastie Čou Jméno Čou se často objevuje v šangských nápisech na kostech, někdy jako spřátelený sousední kmen, jindy jako nepřítel. Již za zmíněného krále Wu-tinga jsou Čouové označováni za jeden ze západních kmenů, proti nimž mířily trestné vojenské výpravy. Tento model je potvrzen i v čouských archeologických nálezech. Příležitostně docházelo mezi oběma vládnoucími rody i ke sňatkům. Čouové od svého vyspělejšího souseda převzali různé dovednosti, včetně odlévání bronzu. Čouský královský rod brzy pojal myšlenku vystřídat Šangy ve vládě nad jimi ovládaným územím. Dobývání šangského území trvalo v podstatě tři generace. Přestože ho ve skutečnosti zahájili až jeho synové, byl to Wen-wang (podle tradice vládl 1 184–1 135 př. Kr.), komu patří zásluha na přetvoření čouského království v největší mocnost západně od Šangů. On jako první začal po vzoru Šangů používat titul krále (wang) a šlechticům uděloval titul vévoda (kung). Čouskou sféru vlivu rozšířil na sever od šangského království a rovněž podnikal nájezdy na jih, a tak připravil cestu pro konečné dobytí území Šangů. Podle písemných záznamů čouské království kontrolovalo za Wen-wanga již na dvě třetiny celé Číny, nadále však byla uznávána politická i kulturní nadřazenost dynastie Šang, avšak mimo lenní poslušnost. Wen-wang přesunul čouskou metropoli blíže k šangské hranici, do oblasti dnešního Si-anu. Jeho syn Wu-wang (podle tradice vládl 1 135–1 116 př. Kr.) ustavil tuto novou metropoli Feng jako královské kultické středisko a nedaleko vybudoval novou metropoli Chao, odkud zahájil tažení proti Šangům. Dobývání šangského státu se spolu s Čouy účastnili i jejich jižní sousedé Čchiangové a osm dalších spojeneckých kmenů ze západu. Šangové sice proti nim shromáždili velkou armádu, protože však byla vyčerpána předchozími vojenskými expedicemi proti kmenům na jihovýchodě a východě, byla nakonec poražena. Od porážky dynastie Šang počítají čínské historické prameny dynastii Čou, jejíž první období (do přestěhování hlavního města směrem na východ do oblasti dnešního Luo-jangu roku

39

Dynastie Čou a boj o hegemonii ■

771 př. Kr.) je známo jako Západní Čou (Si Čou). Poražená dynastie Šang však nadále byla potenciální nepřátelskou silou, což se po Wu-wangově smrti ukázalo jako oprávněná obava, když se Šangové pokusili svrhnout čouskou nadvládu. Mnoho nepřátelských „barbarských“ kmenů kromě toho stále zůstávalo mimo čouskou moc. Čouští vládci – alespoň z počátku – museli vycházet z této reality a nad dobytým územím si uchovávat určitou kontrolu. Proto také Šangové měli v rámci čouského království jistou autonomii – syn posledního šangského panovníka Wu-keng byl postaven do čela podřízeného státu Šang, avšak pod bedlivým dohledem dvou Wu-wangových bratrů. Wu-wang zemřel krátce po dobytí území Šangů a zanechal rozsáhlou říši, kde bylo třeba upevnit vládu. To bylo úkolem pro jednoho z jeho bratrů, Čou-kunga („čouského vévodu“, konec 12. nebo 11. století př. Kr.), který se stal regentem za nezletilého Wu-wangova syna Čcheng-wanga. Čou-kung se rozhodně vypořádal se šangským odbojem i oběma zrádnými bratry, kteří se povstání účastnili na straně Šangů. Ostatně je považován za jednoho z největších státníků čínských dějin, který nejenže pacifikoval zemi, ale zároveň položil základy čouské říše pro příštích osm století. Dokonce mu bylo připisováno autorství jedné z konfuciánských klasických knih Čou li (Čouské obřady). Na středním toku Žluté řeky bylo vybudováno východní hlavní město Luo-i (v dnešním Luo-jangu, provincie Che-nan) jako pevnost na podporu lenních pánů na východě země. Několik států založených příslušníky čouského královského rodu a příbuznými bylo přestěhováno dále na východ a severovýchod jako předvoj expanze. Počet těchto údělů se pohybuje v různých historických pramenech od 20 do 70. Tvořily řetěz táhnoucí se od starého hlavního města až po Šantungský poloostrov, vzájemně se podporovaly a oporou jim byla síla východního hlavního města, kde bylo zadržováno poražené šangské vojsko, i několika divizí čouských legií. Nápisy na bronzech se často zmiňují o mobilizaci vojenských jednotek východního hlavního města, když čouské lenní státy potřebovaly pomoc.


40

Mandát Nebes Nebesa (Tchien) byla uctívána všemi čínskými náboženstvími na území Číny, počínaje obdobím dynastie Čou. V každé době však měla jiný charakter a postavení. Obecně to byla nejvyšší moc vládnoucí nad menšími božstvy a lidmi. Přitom to však mohlo být božstvo, neosobní příroda či obojí. Jako bůh, Tchien, byla Nebesa někdy chápána jako neosobní moc v protikladu k Šang-timu („Nejvyššímu pánovi“), často se však oba pojmy používaly jako synonyma. Stejně jako v případě Šang-tiho i oběti Nebesům byly výhradním právem krále, později císaře. Jestliže Šang-ti byl velmi záhy odsunut na druhořadé místo, Nebesa si své postavení nejvyšší mocnosti uctívané panovníkem udržela až do konce císařství. Čínští panovníci byli tradičně nazýváni syny Nebes (tchien-c’) a věřilo se, že jejich zákonná moc vychází z nebes. Počínaje dynastií Čou byla absolutní moc panovníka vysvětlována mandátem Nebes (tchien-ming). Vláda byla panovníkovi udělována nikoli v závislosti na božském právu, nýbrž na jeho přednostech (zejména morálních). Poločas rozpadu Po dvě staletí se čouská Čína těšila stabilitě a míru. Proti nečouským kmenům uvnitř království a kočovníkům podél severní hranice se sice vedly války, avšak mezi samotnými čínskými státy bylo poměrně málo sporů. Jižní expanze byla úspěšná a expanze na sever udržovala kočovníky mimo čínské území. Měnící se moc feudální vrstvy lze vypozorovat ve dvou událostech na čouském dvoře. V roce 841 př. Kr. šlechtici společně vyhnali tyrana Li-wanga a nahradili ho společným vedením (Kung-che), v jehož čele stáli dva nejvlivnější šlechtici Čou-kung („čouský vévoda“, potomek slavného Čou-kunga z 11. století př. Kr.) a Čao-kung („vévoda z Čao“). Tato „šlechtická republika“, ojedinělá v celých dějinách císařské Číny (pomineme-li Taiwanský demokratický stát v 19. století), trvala do roku 828 př. Kr., kdy byl nastolen na trůn korunní princ. V roce 771 př. Kr. byla čouská královská linie opět přerušena, když král Jou-wang byl zabit útočícími Západními Žungy (Si Žung), kteří dobyli hlavní město Chao. Čouská šlechta se rozdělila na dva tábory, protože vznikly dva královské dvory

41

Dynastie Čou a boj o hegemonii ■

v čele se dvěma princi – jeden ve starém hlavním městě, druhý ve východním hlavním městě Luo-i. Jeden z pretendentů na trůn, Pching-wang, sídlící v Luo-i, přežil druhého, královský řád však již pozbyl prestiže a vlivu. Království Čou bylo v podstatě omezeno na malé území kolem hlavního města, i když v historických pramenech je celé období až do roku 256 nebo dokonce 221 př. Kr. ze setrvačnosti nazýváno Východní Čou. Jara a podzimy Číny Zároveň však období 722–476 př. Kr. dostalo jméno období Jara a podzimu či Jar a podzimů (Čchun-čchiou) podle slavné kroniky státu Lu, rodiště filozofa Konfucia, zachycující právě události tohoto období. Bylo to období feudální roztříštěnosti nikoli nepodobné středověké Evropě. Již v 8. století př. Kr. bylo v ústřední oblasti někdejší čouské říše na 170 států a na periférii dalších třicet. Některé z těchto států s růstem počtu obyvatelstva, hospodářského blahobytu, rozvoje techniky a společenské i vojenské organizace značně posílily a nakonec soupeření o hegemonii probíhalo pouze mezi několika nejsilnějšími státy. Čouský královský dvůr měl nyní pouze symbolickou funkci, politickou i náboženskou. Panovníci většiny států si nadále dávali potvrzovat své pověření čouským králem, ale někdy již u něj ani nekonali periodickou návštěvu. V 7. století nakonec vznikla nová instituce – mezistátní vůdcovství. Vládce nejmocnějšího státu přijal titul hegemona (pa) čili vrchního vládce několika států spojených společnými politickými zájmy. Jako první získal titul hegemona vévoda Chuan-kung (vládl 685–643 př. Kr.), vládce státu Čchi, jemuž se podařilo shromáždit kolem Čchi mnoho dalších čínských států v odporu proti tlaku nečínských sil na severu a jihu. Formálně sice respektoval suzerenitu čouského království, jako hegemon však zcela nezávisle svolával mezistátní shromáždění, urovnával neshody mezi státy a vedl vojenské kampaně proti nečínským kmenům. Po smrti Chuan-kunga stát Čchi ztratil své vůdčí postavení. Vůdcovství nakonec získal Wen-kung (vládl 636–628 př. Kr.), panovník hornatého státu Ťin severně od Žluté řeky. Za Wen-kunga byla hegemonie institucionalizována a postupně převzala místo čouské monarchie. Mezistátní shromáždění se


42

zpočátku konala při mimořádných událostech způsobených problémy s rostoucí mocí jižního státu Čchu. Postupně se však shromáždění stala pravidelnými a dobrovolné příspěvky se změnily v povinný tribut dvoru hegemona. Nový systém států pod jednotným vůdcovstvím se vyvíjel nejen v severní Číně pod vedením státu Ťin, ale i v jižní Číně pod vedením státu Čchu. Další dva státy, Čchin a Čchi, i když neměly takovou moc jako mocné státy Ťin a Čchu, vstřebaly slabší sousedy do systému satelitních států. Mezi uvedenými čtyřmi státy tak vznikla jakási rovnováha moci. Rovnováha byla čas od času narušena, když dva z nich vstoupily do války, byla však hned obnovena přechodem některých malých států z jednoho tábora do druhého. K další významné změně došlo v 5. století př. Kr., když státy Wu a Jüe na dalekém jihu náhle odmítly uznat stát Čchu jako hegemona v jižní části Číny. Bylo to v době, kdy stát Ťin byl oslaben bratrovražedným bojem mezi mocnými šlechtickými rody, jenž ho nakonec rozdělil na tři mezi sebou bojující panství. Po porážce Čchu v roce 482 př. Kr. tak vyhlásil stát Wu hegemonii nejen nad jižní Čínou, ale dokonce i nad Čínou severní. Nadvláda Wu však velmi brzy skončila po útoku státu Jüe, jeho nominální panství sice trvalo rovněž krátce, nicméně Ťin, Čchin a Čchi byly oslabeny vnitřními nepokoji a řada porážek paralyzovala Čchu. Systém rovnováhy moci se tak stal nefunkčním. Válčící státy Následovalo půl století politických zmatků. Malé státy se staly kořistí velkých, zatímco ve velkých státech staré vládce nahradili usurpátoři. Když chaos skončil, zůstalo sedm hlavních velmocí a několik menších. Jediným „starým“ státem bylo Čchu – Čao, Chan a Wej vznikly po rozpadu státu Ťin, ve státě Čchi získal moc nový vládnoucí rod Tchien (proto se v tomto období mluví o Tchien Čchi na odlišení od „starého“ Čchi) a Čchin procházel problémy s následnictvím. Jižní stát Čchu byl téměř kompletně asimilován do severní kultury (s výjimkou umění, literatury a folklóru). Válečné střety mezi šesti či sedmi nejmocnějšími státy se vyostřily v dlouhém období boje o moc známém jako období Válčících států (Čan-kuo) (475–221 př. Kr.). Bylo to zároveň

43

Hospodářský rozvoj a raná města ■

jedno z nejplodnějších a nejvlivnějších období čínských dějin. Zažilo nejen vzestup mnoha velkých filozofů čínské civilizace, včetně konfuciánských myslitelů Mencia a Sün-c’a, ale bylo rovněž svědkem ustavení mnoha vládních struktur a kulturních modelů, jež charakterizovaly Čínu na dalších 2 000 let. Období Válčících států bylo takto pojmenováno podle díla Čan-kuo cche (Plány Válčících států). Z válečných střetů vyšly nakonec vítězně dva státy, Čchin a Čchu. V roce 223 př. Kr. byl Čchu poražen státem Čchin, jenž o dva roky později vytvořil první sjednocenou čínskou říši.

Hospodářský rozvoj a raná města Vývoj hospodářství Za dynastie Šang dále pokračoval proces specializace výrobní činnosti, zejména oddělení řemesel od zemědělství, umělecké činnosti od fyzické, správních funkcí od výkonných a vyčlenění obchodu jako samostatné sféry činnosti. Již nejméně ve 2. tisíciletí př. Kr. existovala síť na sebe navazujících obchodních cest mezi jižní Sibiří a Předním východem, po nichž se dopravovalo různé zboží, zejména nefrit. Tyto cesty částečně probíhaly též po území vývoje nejstarších čínských států. O rozvoji obchodu, zejména v pozdně šangském období, svědčí nálezy velkého množství mušlí kauri (Cypræa moneta), které sloužily jako platidlo. Charakteristická pro období prvních států na území Číny byla výroba bronzových předmětů, jež dala celému období jméno doba bronzová. Bronzové předměty nalezené v nejstarším období vedle zbraní (zejména dýky a různé druhy válečných seker) a drobných předmětů (šídla, rybářské háčky, hroty šípů, hudební nástroje) v převážné většině tvoří již od období Sia (kultura Er-li-tchou) rituální nádoby. Četné byly i keramické výrobky. Vedle forem pro odlévání bronzů a pro tvarování a vytváření dekoru hliněných nádob – jejich tvary byly inspirací pro návrhy bronzů – se vyráběly keramické nádoby a poháry s bílou polevou pro použití při slavnostech a náboženských obřadech i černá keramika a nádoby s hnědou polevou pro pozemštější účely. Pokračoval rozvoj hedvábnictví, které bylo zřejmě již běžnou součástí hospodářského života. O chovu bourců, pěsto-


44

vání moruší a výrobě hedvábných látek jsou zmínky nejen ve starých textech vztahujících se k tomuto období, ale setkáváme se s nimi i na věštebných kostech a želvích krunýřích a na bronzových nádobách. Na mnoha bronzových nádobách z doby dynastie Šang jsou otisky hedvábných látek či fragmenty hedvábné příze. Vysokého pokroku dosáhlo zpracování nefritu a jiných kamenů, slonoviny, laku a dalších materiálů. Nefrit se jednak dobýval v dnešním Liao-ningu, jednak se dovážel zřejmě ze střední Asie. Vyráběly se z něj obřadní zbraně i dílce pro skutečné zbraně. Nefritové sošky zahrnovaly jak lidské, tak zvířecí postavy, pečlivě vyřezané do všech detailů. Ačkoli za Šangů v zemědělství k mnoha změnám nedošlo, během panování dynastie Čou se začaly na obdělávaných polích pěstované plodiny střídat, a půda proto nezůstávala ležet ladem. Rozšířilo se také pěstování sóji. Velké společenské prestiži se těšili řemeslníci, zejména díky výrobě rituálních předmětů. V období Jara a podzimu docházelo k výraznému technickému rozvoji. Objev zpracování železa během 6. a 5. století př. Kr. vedl ke zdokonalení výroby zbraní a nová technologie pronikla i do zemědělství. Železo velmi rychle nahradilo kamenné, dřevěné a částečně i bronzové nástroje a výrazně napomohlo k růstu produktivity práce. Bronz se nyní začal používat i k výrobě předmětů denní potřeby. Byly objeveny nové způsoby zpracování zlata, tyrkysů a jiného materiálu k výrobě šperků. Poprvé došlo k plánovitému budování umělého zavlažovacího systému – do konce období Východní Čou byly vyhloubeny stovky kilometrů vodních kanálů a postaveny velké přehrady a ochranné zdi regulující řeky. Zatímco za dynastie Šang a na počátku dynastie Čou se jako platidla používaly mušle kauri (nejdříve přírodní, později i jejich bronzové napodobeniny), v období Jara a podzimu se začaly z bronzu odlévat první mince ve tvaru zmenšenin různých nástrojů, zejména rýčů a nožů. Přibližně ve 4. století př. Kr. se objevily první kulaté mince s otvorem. Drahé kovy se ve starověké Číně jako platidlo nepoužívaly s výjimkou státu Čchu, kde platily zlaté a stříbrné slitky.

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Čína VLADIMÍR LIŠČÁK

Recommend Documents