+
Římsa
Římskokatolická farnost Přibyslav 29. května 2016 | XVI. ročník | červen
Slovo kněze
Modli se a miluj! V měsíci červnu si připomínáme Nejsvětější srdce Ježíšovo a Neposkvrněné Srdce Mariino. V dnešní době se nad tím někdo může pozastavovat a to zejména za trvajícího přílivu pozlacených sladkých náboženských obrázků. Ale o sladkost tu nejde, ani o kýč. Jde tu o niternost a sjednocení srdcí. O život v Duchu Svatém, Duchu Kristově, jak žila i Maria. V některých článcích si připomeneme úctu k Nejsvětějšímu Srdci a smysl prvních devíti pátků v měsíci, ke kterým jistě vybídnu také děti, které jdou letos k 1. svatému přijímání. Až si články přečtete, možná zatoužíte po rodinném zasvěcení Srdci Kristovu, aby byl Pánem a Bohem i ve vaší rodině. Potom je možné se domluvit
Z OBSAHU
Slovo kněze
1
Pastorační plán
3
Liturgický kalendář 4 Papež František
4
Farářoviny
7
Fotogalerie
14
Vzděláváme se
16
Pozvánky
22
Pořad bohoslužeb 25 Apoštolát modlitby 28
a obřad u vás doma vykonat. Jde o prohlášení Krista králem rodiny a slib, že rodina chce žít křesťanským životem a následovat ctnosti Srdce Páně. Při obřadu se také žehná obraz Srdce Ježíšova i Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Rodina obdrží zásvětnou modlitbu, informace i potvrzení o zasvěcení. V souvislosti se smírným přijímáním na první pátky vyvstává téma, kterého se dotkl Svatý Otec na generální audienci při naší nedávné návštěvě Říma. Jeho text přinášíme v Římse. Jedním z kroků, jimiž jdeme vstříc Kristu i svým bratřím a sestrám, je krok kající modlitby a smírné oběti za druhé. Jdeme tak v šlépějích jeho Milosrdenství. Jak velice trefně říká papež František: Pánovo stádce je neustále na cestě, nevlastní Pána a nesmí se klamat tím, že jej uvězní do svých schémat a svých strategií. Pastýř bude tam, kde je ztracená ovce. Pána je proto třeba hledat tam, kde se s námi chce setkat, nikoli tam, kde si nárokujeme Jej nalézt! Žádným jiným způsobem nelze stádo znovu seskupit, ne-li vydáním se po stopách pastýřova milosrdenství. A svým hledáním ztracené ovce vybízí pastýř oněch devětadevadesát, aby se podíleli na opětovném shromáždění stádce. … Žádná vzdálenost nemůže pastýře zadržet; žádné stádce se nesmí zříci bratra. Nalezení toho, kdo se ztratil, je radostí pastýře a Boha, ale také radostí celého stádce! Všichni jsme znovu nalezenými ovcemi, které shromáždilo Pánovo milosrdenství a jsme povoláni shromáždit spolu s Ním celé stádce! Vydejme se na cestu niternosti a opravdovosti. Začněme smírnou modlitbou za sebe i druhé. Otevřme srdce Kristu, aby mohl naše srdce otevřít našim bratřím a sestrám. Abychom neztráceli jeden druhého, neházeli přes palubu ztracené, ale v Duchu Svatém viděli jen ty, které je nutné najít. To je opravdová touha Ježíšova Srdce, jak nám ji papež připomíná. P. Pavel Sandtner 2
Pastorační plán
Akce na měsíc červen 2. 6. 4. 6. 5. 6.
10. 6.
11. 6.
10.-11. 6. 12. 6. 16. 6. 25. 6. 26. 6.
Biblická hodina (po mši sv. na faře) Zasvěcení přibyslavské farnosti Neposkvrněnému Srdci Panny Marie Zápis intencí na druhou polovinu roku 2016 (začátek zápisu po první mši sv. do cca 11.00); 11.00 pouť v České Jablonné Noc kostelů: 20.00 přednáška PhDr. Ladislava Macka, ředitele moravského zemského archivu v Brně o Přibyslavi s mediálními i varhanními vstupy; 21.00 koncert mládeže farnosti; 22.00 přednáška Mgr. Tomáše Jajtnera o P. Janu Filipovi; dále varhanní hra a ticho k meditaci; Věž přístupná 20.00-24.00 9.00 mše svatá v DPS; 10.00 ministranti; 19.00-21.00 adorace; Diecézní setkání seniorů a jejich přátel v Hradci Králové Příprava na první svaté přijímání na faře 9.30 první svaté přijímání dětí; 15.00 pobožnost na poděkování za přijatá dobrodiní ve školním roce a farní odpoledne pro děti na faře 15.30 Kolotoč pohádek Vítězslav Marčík ml. Biblická hodina (po mši sv. na faře) 17.00 poutní hudební vystoupení v podání dudáckého souboru Krajino, krajino: Horácké písně a tance (nejen) pro dudy (vstupné dobrovolné) Přibyslavská pouť; Sbírka na obnovu křtitelnice
3
Pozvánka
Adorace
Liturgický kalendář
Sv. Jan Křtitel
Na rozdíl od ostatních světců je 8. 6. u Jana slaveno přednostně jeho narození na svět, zatímco u ostatních odchod do nebeské 19.00-21.00 vlasti. Ten je u Jana připomínám jako jeho v kostele umučení 29. srpna pouhou památkou. Důvodem je význam jeho povolání, pro které byl předurčen a posvěcen již před svým narozením a které církev slavnostně připomíná i vigilií. PŘEDSEVZETÍ A MODLITBA Bože, Tys vyvolil svatého Jana Křtitele, aby připravil lid ochotný přijmout Krista; dej svému lidu pravou radost a veď všechny, kdo v Tebe věří, po cestě pokoje a spásy. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen Eva Bártová Papež František
Ztracená ovce (srov. Lk 15,1-7) Drazí bratři a sestry, dobrý den! Všichni známe obraz Dobrého pastýře, který si vkládá na ramena ztracenou ovci. Tento obraz odedávna znázorňuje péči, kterou chová Ježíš vůči hříšníkům, a Boží milosrdenství, které si nepřipouští, že někoho ztratí. Podobenství vypráví Ježíš proto, 4
aby dal pochopit, že Jeho blízkost hříšníkům nemá nikoho pohoršovat, ale naopak vyvolávat ve všech vážné zamyšlení nad tím, jak žijeme svoji víru. Příběh podává na jedné straně hříšníky, kteří přistupují k Ježíši, aby Mu naslouchali, a na druhé straně podezřívavé učitele Zákona, kteří se od Něho kvůli tomuto jednání
distancují. Zaujímají odstup, protože Ježíš se sbližuje s hříšníky. Byli domýšliví a pyšní, považovali se za spravedlivé. Naše podobenství se odehrává kolem tří postav: pastýře, ztracené ovce a zbytku stádce. Jedná však pouze pastýř, nikoli ovce. Pastýř je proto jediným hlavním aktérem, na kterém všechno závisí. Podobenství uvádí otázka: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou ovcí, dokud ji nenajde?“ (v. 4). Jde o paradox, který vede k pochybnosti nad pastýřovým jednáním. Je moudré opouštět devětadevadesát ovcí pro jednu jedinou? A navíc když nejsou v bezpečí ovčince, ale na poušti? Podle biblické tradice je poušť místem smrti, kde je obtížné nalézt potravu a vodu, chybí útočiště a hrozí nebezpečí od šelem a lupičů. Co může dělat devětadevadesát bezbranných ovcí? Paradox však pokračuje tvrzením, že pastýř ovci najde, „s radostí si ji vloží na ramena a až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: Radujte se spolu se mnou“ (v. 6). Zdá se tedy, že se pastýř nevrací na pustinu pro
zbytek stáda. Ve starosti o tu jedinou jako by zapomněl na ostatních devětadevadesát. Ve skutečnosti tomu tak není. Poučení, které nám chce Ježíš sdělit, spočívá spíše v tom, že se žádná ovce nemůže ztratit. Pán nemůže připustit fakt, že se ztratí i jeden jediný člověk. Boží jednání se podobá tomu, kdo jde hledat ztracené děti, aby potom slavil a se všemi se radoval z jejich návratu. Jde o nepotlačitelnou touhu. Ani devětadevadesát ovcí nemůže zastavit pastýře a udržet Jej v ovčinci. Mohl by uvažovat asi takto: »Udělám součet. Mám jich devadesát devět, jednu jsem ztratil, ale není to tak velká ztráta«. On ji však odchází hledat, protože každá je pro něho velmi důležitá, a ta ztracená je v největší nouzi, je nejvíce opuštěná a odepsaná. Jde ji hledat. Všichni jsme upozorňováni, že smilování nad hříšníky je Boží způsob jednání, kterému je Bůh absolutně věrný: nikdo a nic jej nemůže odvrátit od Jeho rozhodnutí spasit. Bůh nezná naši nynější kulturu odpisu. V Bohu neexistuje. Bůh neodepisuje žádného člověka, miluje všechny a hledá všechny, jednoho po druhém! Nezná slovo „odpis“ ve 5
vztahu k lidem, protože je cele láskou, je plně milosrdenstvím. Pánovo stádce je neustále na cestě, nevlastní Pána a nesmí se klamat tím, že jej uvězní do svých schémat a svých strategií. Pastýř bude tam, kde je ztracená ovce. Pána je proto třeba hledat tam, kde se s námi chce setkat, nikoli tam, kde si nárokujeme Jej nalézt! Žádným jiným způsobem nelze stádo znovu seskupit, ne-li vydáním se po stopách pastýřova milosrdenství. A svým hledáním ztracené ovce vybízí pastýř oněch devětadevadesát, aby se podíleli na opětovném shromáždění stádce. Pak nejenom ztracená ovce, kterou nese na ramenou, ale celé stádce bude sledovat pastýře až domů, aby slavilo s „přáteli a sousedy“. Měli bychom často o tomto podobenství přemýšlet, protože v křesťanském společenství někdo vždycky chybí, odešel a zanechal prázdné místo. Někdy to skličuje a působí dojmem, že jde o nevyhnutelnou ztrátu, nevyléčitelnou nemoc. Potom nám hrozí, že se uzavřeme do ovčince, kde nejsou cítit ovce, ale zatuchlost! My křesťané nemáme
být uzavření, abychom nepáchli zatuchlinou. To nikdy! Je třeba vycházet ze sebe, nikoli se uzavírat do sebe, do malých komunit a farností a myslet si, že jsme spravedliví. K tomu dochází, když chybí misionářský rozlet, který nás vede, abychom se setkávali s ostatními. V Ježíšově vizi neexistují definitivně ztracené ovce, nýbrž jedině ovce, které je třeba najít. Toto musíme správně chápat: nikdo není pro Boha definitivně ztracen. Nikdy! Až do poslední chvíle nás Bůh hledá. Pomyslete na dobrého lotra. Jedině v Ježíšově vizi není nikdy definitivně ztracen. Vyhlídka je tedy cele dynamická, otevřená, podnětná a tvůrčí. Nutí nás, abychom vycházeli hledat a ubírali se cestou bratrství. Žádná vzdálenost nemůže pastýře zadržet; žádné stádce se nesmí zříci bratra. Nalezení toho, kdo se ztratil, je radostí pastýře a Boha, ale také radostí celého stádce! Všichni jsme znovu nalezenými ovcemi, které shromáždilo Pánovo milosrdenství a jsme povoláni shromáždit spolu s Ním celé stádce!
Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra 4. 5. 2016. Dostupné z
[cit. 2016-05-10]
6
Nabídky, prosby, oznámení
Farářoviny Pečujeme o naše památky… ale až na druhém místě Chci vám všem poděkovat za podporu a pomoc při péči o památky, které jsou nám svěřeny. Ani restituce ani jiná dobrodiní poskytovaná v omezeném čase či nahodile nenahradí péči, kterou poskytujete památkám vy – trvale a stále. Prostřednictvím financí i mnoha a mnoha hodin vlastní práce bez nároku na odměnu. Děkuji ještě více za vaši horlivost v péči o děti, mládež, nemocné a stárnoucí, podílení se na životě v našem městě a farnosti. Modlím se za to, aby naše horlivost v Duchu Svatém rostla zejména v tomto ohledu. Prosím o modlitbu a podporu dětí, které letos poprvé přijmou Krista, o jejich vytrvalost v dobrém a v životě z Ducha Kristova. Křtitelnice Jak jste si všimli, začala první etapa restaurování naší křtitelnice. Z důvodů nároků uměleckého díla je restaurování etapizováno do nejméně dvou let. Cena za dílo bude v letošní etapě bezmála čtvrt milionu korun. Na restaurování přispívá Kraj Vysočina a město Přibyslav. Farnost se letos bude podílet částkou cca 130 000 Kč. Buďte tedy trpěliví a doufám, že se v roce 2017 s radostí podíváme na restaurovanou křtitelnici. Obraz Kristus v domě Šimona farizeje Obraz i rám budou ve druhé fázi dokončeny za přispění Ministerstva kultury ČR a farnosti. Socha Immaculaty V současné době čekáme na definitivní vyjádření NPÚ. Jisté je zatím jen to, že se socha snímat nebude. Je velmi poškozená, bude se tedy restaurovat na místě. 7
Čekáme také na vyjádření Ministerstva kultury ČR o spolufinancování restaurování sochy. Rozhodnuto bude na konci června. Předběžné náklady se budou pohybovat v řádu statisíců, snad nepřekročí čtvrt milionu. Co a jak se bude letos dělat, bude záviset na výsledných rozhodnutích úřadů. Plášť kostela V rámci koncepční úpravy vnějšího pláště kostela se všemi prvky (okna, dveře, fasáda atp.) schválené NPÚ, začneme v první fázi chemickou sanací jižní strany kostela. A to přibližně v červnu tohoto roku v objemu 838 546 Kč. Na financování se kromě farnosti přislíbilo podílet Ministerstvo kultury ČR a město Přibyslav.
P. Pavel Sandtner Červen, měsíc úcty k Božskému Srdci Ježíšovu
Úcta k Ježíšovu Srdci, proč?
Osobní a živý vztah ke Kristu je jeden z nejistějších projevů pravé zbožnosti, která se vyskytuje jen u křesťanů. Touha po osobním vztahu ke Kristu si našla různé formy vyjádření v modlitbách. Jednou z nich je i úcta k Ježíšovu Srdci, která vyplývá z úcty k trpícímu Ježíšovi na kříži a z úcty k Eucharistii, v které Pán zpřítomňuje svoji oběť a zároveň je v ní přítomný i s oslavenými ranami svého umučení. Základy této úcty pramení z Písma Svatého. Jeden z vojáku mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda. (Jan 19,34). Úcta k Ježíšovu Srdci vznikla jako reakce proti abstraktnímu, přehnanému, studenému chápání Boha, které se šířilo mezi evropskými vzdělanci v 17. století. Náznaky této úcty nachází však již u středověkých mystiků. Osobní úcta k Ježíšovu Srdci začala ve 12. století. V pravém slova smyslu se však začíná až zjevením sv. Markétě Marii Alacoque (1648-1690), řeholnici v Paaray-le-Monial. 8
V červnu roku 1675 se jí zjevil Ježíš, ukázal jí svoje srdce se slovy: „Podívej se na to srdce, které lidi tak milovalo, které nevynechalo nic, vyčerpalo se a zničilo, aby tím dosvědčilo svoji lásku. Dostávám však místo uznání jen nevděčnost, neúctu, svatokrádež, chlad, pohrdání. Tak se chovají ke mně v této svátosti lásky. Víc mě trápí ale to, že se tak chovají i osoby, které se mi zasvětily. Proto žádám, aby se zasvětil první pátek v měsíci po oktávě Nejsvětější svátosti a stal se zvláštním svátkem na počest mého Srdce, aby se smiřujícím svatým přijímáním podala náhrada za všechny urážky, kterých se mi dostalo v Oltářní svátosti.“ Úcta k Ježíšovu Srdci se zpočátku setkávala s těžkostmi. Nedovedli ji pochopit už spolusestry sv. Markéty, které jí odporovaly a vyhrožovaly. I proto byla velmi dlouhá, těžká a trnitá cesta od prvních veřejných, velmi skromných projevů úcty k Ježíšovu Srdci po dnešek. Později se však rozšířila do celého světa. Církev ji přijala za svoji a doporučila i v několika encyklikách. Bylo však třeba vysvětlit celistvý výraz Božského Srdce. Teologové proto přidávají několik objasnění. Srdce je na prvním místě tělesný orgán, který se všeobecně považuje za hlavní zdroj tělesného života. Probodnutí Kristova srdce na kříži mělo úředně dosvědčit, že se definitivně skončil Spasitelům pobyt na zemi a jeho činnost; že se dokončila oběť. V Kristově Srdci tedy vzdáváme úctu jeho tělu, které se stalo zdrojem posvěcení. Proto je úcta k Božskému Srdci spojena s Eucharistii, adorací, návštěvami svatostánku a zvláště s tzv. smiřujícím přijímáním v první pátek v měsíci. Ježíšovo Srdce však není mrtvá relikvie, ale živý nástroj Bohočlověka, střed celé jeho osobnosti. Sv. Markéta Marie často říkala: „Božské Srdce mi povídalo…“ Je to stejné, jako kdyby povídala: „Pověděl mi to Ježíš…“ Úcta k Božskému Srdci je tedy úctou k osobě vtěleného Božího Syna, který je bránou k Otci, jediný prostředník mezi Bohem a lidmi (1 Tim 2,5). Bijící srdce je symbolem života a činnosti. V Ježíšovu Srdci tedy obdivujeme všechnu práci, všechny námahy, které vykonal a podstoupil za nás. Nechceme patřit k těm, kteří se mu za to odplácejí jen nevšímavostí a nevděkem. 9
V Písmu svatém je srdce symbolem vnitřního života, toho, který možná na venek zůstane bez povšimnutí. Bůh zkoumá srdce člověka. V Písmě srdce „rozvažuje“, „myslí“, „rozhoduje se“, shrnuje se tu to, o čem dnes hovoříme jako „duchovní život“. V srdci spravedlivého potom přebývá Bůh, srdce je chrámem Ducha Svatého; srdce je tedy středem duchovního úsilí. Úcta k Božskému Srdci proto klade důraz na vnitřní Ježíšův život, do kterého se toužíme vžít. Přejeme si pochopit jeho smýšlení, sklony, city, rozhodnutí, ctnosti, milost. Bohočlověk měl totiž plný lidský život i z psychologické stránky. Vnitřní život je pochopitelně důležitější než vnější viditelné skutky. V úctě k Božskému Srdci je tedy několik cenných prvků. Myšlenka smíření za hříchy jiných nás přivádí k tématu kolektivní viny, která je dnes tak časová. Vřelý poměr ke Kristu nám pomáhá k tomu, abychom se povznesli nad mrtvý legalismus předpisů a nařízení, abychom dali přikázáním ten smysl, který mají: být výrazem lásky a cestou k Otci. Dnešní člověk se cítí silný a mocný při organizování vnějšího světa, ale za to si víc uvědomujeme svoji vnitřní, psychologickou a mravní slabost. Nemáme už pocit humanitního ideálu silného a dokonalého jedince, obdivovaného všemi. V úctě k Božskému Srdci se klade důraz na svátostný prvek našeho posvěcení a na sílu Božího milosrdenství, které vždy a za každých okolností pomůže tomu, kdo na svoji úlohu nestačí. Podle zjevení sv. Markétě Marii Alacoque se vypočítává dvanáct přislíbení Ježíšova Srdce, které dal Ježíš těm, kteří uctívají jeho Srdce. 1) Dám jim všechny milosti potřebné jejich stavu. 2) Udělím pokoj jejich rodinám. 3) Potěším je v utrpení. 4) Budu jim útěchou v životě zvlášť ve smrti. 5) Vyleji hojné požehnání na jejich práci. 6) Hříšníci najdou v mém srdci pramen, nesmírný oceán milosrdenství. 7) Vlažní se stanou horlivými. 8) Horlivý dospějí k velké dokonalosti. 10
9) Požehnám všechny místa, kde bude vystavený a uctívaný obraz mého srdce. 10) Kněžím dám milost pohnout i nejzatvrzelejším srdcem. 11) Jména těch, kteří budou rozšiřovat tuto pobožnost, budou zapsány v mém srdci a nikdy se z něho nevymažou. 12) Z hojnosti milosrdenství mého srdce uštědří moje všemohoucí láska milost pokání na konci života těm, kteří přistoupí ke sv. přijímání v první pátek v měsíci a po devět dalších měsíců. Nezemřou v moji nemilosti bez přijetí svatých svátostí. Moje Srdce jim bude záštitou a pevným útočištěm v poslední hodině. Dvanácté přislíbení pro milost, kterou slibuji, se nazývá Velké přislíbení. Vztahuje se na konání devíti prvních pátků. Hlavní úkon, který vyžaduje velké přislíbení, je svaté přijímání. Kontext zjevení sv. Markétě říká, i když nepřímo: „Přijímání na první pátek mají být přijímané jako úkon úcty k Ježíšovu Srdci, v tom stejném duchu úmyslu a zadostiučinění, jakým se slaví i samotný svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.“ Takto je v duchu zjevení v Paray-le-Moniale každý první pátek jakoby malým svátkem Ježíšova Srdce. Podmínky, které se vysloveně žádají pro uskutečnění velkého přislíbení, jsou: Devět přijímání v devíti prvních pátcích, které musí být nepřerušené. Podle dnešních směrnic o svaté liturgii je jasné, že pokud je to možné, třeba svaté přijímání přijmout v čase sv. liturgie. Počet devět není nějakou magií, ale umožňuje, aby se někdo naučil věrně přistupovat k svatému přijímání v delším období a tak se stal lépe disponovaným přijmout větší milosti a duchovní dary. Nejlepší zárukou jsou tu Ježíšova slova: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má věčný život a já ho vzkřísím v poslední den… Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.“ (Jan 6,54;58) Podstata a cíl pobožnosti k Ježíšovu Srdci znamená úplně se dát k dispozici lásce Ježíšově, dovolit, aby si nás získala a přes nás působila, abychom se i mi sami stali plamenem v jeho ohni. Podle Matky Lujzy-Margity Ježíšovo Srdce je tím místem, ve kterém se střetneme s láskou. Tato mystická duše, kterou tak mocně unášela nesmírná láska 11
k Božskému srdci, napsala: „Ježíšovo Srdce kopím otevřené na kříži, je brána, kterou můžeme přijít k pochopení věčné a nesmírné Boží lásky, kterou je sám Bůh, a kterou lidstvo strašně málo zná.“ Správné pochopená úcta k Ježíšovu Srdci není překážkou, ale nejlepší cestou k osobnímu setkání s Ježíšem Kristem. Úcta k Ježíšovu Srdci, proč? Dostupné z [cit. 2016-05-10]
Jak obnovit a uzdravit rodinu? Podle Patera Matea jeden z nejjistějších a nejrychlejších prostředků je intronizace (povýšení na trůn) Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v rodině. Je to něco nového? Nikoliv, něco starého. Americký vynález? Ne je to „vynález“, který pochází z Palestiny, božský vynález, vynález z Betléma a z Nazareta a z Golgoty! Tak jako má být autorita Kristova uznána celou společností, tak má být také vyznávána jednotlivými rodinami. Těžko bude společnost jako celek uznávat Krista za Krále, nebudou-li mu zasvěceny rodiny, ze kterých se společnost skládá. Ježíš na trůně rodiny! To jsou slova o panování Ježíšova ducha nad jinými duchy! Ježíš král! On sám to řekl: Já jsem král. K tomu jsem přišel na svět. Cíl intronizace Ježíšovy je Ježíšovo panování. Jeho samovláda. Kristus nemůže strpět, aby satan seděl s ním na trůně jako spoluvládce. Na trůně je místo jen pro jednoho! Kristus je buď vším, nebo ničím. Ježíš na trůně rodiny! Odtud vychází pozvolná, ale dokonalá přeměna celého rodinného života. Jedna modla po druhé se vynese ven z domu, protože se tam už nehodí. Stěny jsou čistší. Knihovna se vyčistí. Na rodinném stole se už neobjeví proticírkevní časopis. Zmizí přepjatý luxus a vyhledávání nemírných 12
zábav. Není tu už slyšet nadávek a klení. Práce je bohoslužba. Celý dům jako ostrůvek pokoje! Obraz Srdce Ježíšova se stal reformátorem rodinného života. A to ještě není všechno. Malá společnost rodiny připravuje Spasiteli také veřejnou intronizaci. Božské Srdce Ježíšovo provozuje dobyvačnou, výbojnou politiku. Chce se vydat na ulici. Chce obnovit celý veřejný život. Když se stalo reformátorem rodiny, chce být také reformátorem lidské společnosti. Pravdou se má stát prosba Otčenáše: Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Posvěť se jméno Tvé. Kdo v rodině zařídí intronizaci Srdce Ježíšova, ten vezme věc lidské společnosti sám do ruky. Stane se dobrodincem lidstva. Kdo v některé rodině Božského Srdce poznal Krista, ten nemůže zůstat němým; musí mluvit o svém velikém štěstí. Také je chce jiným zprostředkovat. Stane se apoštolem. Jak obnovit a uzdravit rodinu? Dostupné z [cit. 2016-05-10]
Zasvěcení rodin Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu Zasvěcení koná kněz v domě rodiny. Součástí obřadu je požehnání obrazu nebo sošky Nejsvětějšího Srdce Páně popřípadě i Neposkvrněného srdce Panny Marie. Za přítomnosti celé rodiny vykoná kněz požehnání obrazu a modlí se s rodinou dle obřadu „Intronisace Srdce Páně v rodině“ zásvětnou modlitbu. Jaký je účel a smysl zasvěcení rodin? Účelem zasvěcení je probudit a obnovit pravou zbožnost v rodinách. I rodina má vyznat, že jejím středem a Králem je Srdce Páně. Bude-li obnovena rodina, bude obnoveno i království Ježíše Krista, které na světě založil. Ježíši Kristu musí být vráceno království v lidské společnosti. A vliv rodiny na celý společenský život je zřejmý. Bude-li rodina proniknuta zásadami Ježíšova Srdce, pak velmi snadno bude obnovena a obrozena celá společnost. Zasvěcení rodin Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Dostupné z [cit. 2016-05-11]
13
Fotogalerie
Ohlédnutí za květnem
Farní zájezd do Itálie 1.-7. 5. 2016 foto P. Pavel Sandtner
14
Pouť v Dolní Jablonné 8. 5. 2016 foto Jan Bárta ml.
Májová pobožnost 22. 5. 2016 foto Jan Bárta ml.
15
Život ve farnosti
Pouť ke sv. Floriánovi v Dolní Jablonné
Citát měsíce
Naděje nezklame.
Chtěla bych touto cestou poděkovat za krásný zážitek a prožitou neděli na pouti Řím 5,5 v Dolní Jablonné. Byl to veliký dar od Pána, že jsme se s Honzíkem mohli pozdravit s mnoha přáteli z Přibyslavi. Děkujeme za to, že jsme se po dlouhé době viděli s panem biskupem Kajnekem, kněžími z Přibyslavi a též s panem děkanem P. Kubešem. Počasí nám přálo, panovala výborná přátelská pohoda. Působilo to na nás jako vanutí Ducha svatého, který sjednocuje, smiřuje a vytváří úžasnou atmosféru a pokoj v srdci. Nezbývá než stále opakovat: díky, Pane, za ten dar, že jsme se mohli opět po čase setkat s tolika příteli a duchovním správcem z Přibyslavi a z Náchodu. Krásná kaple zasvěcená sv. Floriánovi ať je pro tuto vesnici požehnáním a ozdobou. Díky! PS: V Přibyslavi se věřící denně modlí za kněze, proto Pán jim opět zbožného a obětavého kněze dal, aby dobře řídil a spravoval tuto farnost. Pán Vám ve Vaší službě žehnej! Rovněž bych chtěla popřát P. Antonínu Pavlasovi, který se v tomto roce dožívá 60 roků. Radost, zdraví a Boží požehnání ať Vás provází a dary Ducha svatého neschází. Emilie Tománková s Honzíkem
Vzděláváme se
Co je to nedělní mše? Scházíme se v neděli na mši svatou. Co to vlastně je – nedělní mše? Chodíme na ni každou neděli – a co je kolem nás stále, to většinou
16
nevidíme, nevnímáme. I naše nedělní bohoslužba je v nebezpečí zevšednění. Co je tato mše? Je to posvátná hra? Je to pietní vzpomínkové shromáždění na památku Pána Ježíše? Je to magická seance, kde se navazuje kontakt se záhrobím? Je to náboženské školení? Začnu tímto prohlášením: nedělní mše v nejzapadlejší dědině, kde nemají ani varhaníka – a biskupská bohoslužba s asistencí v katedrále, při níž hřmí Missa solemnis, – obě mají stejnou hodnotu! Ta hodnota je v setkání s živým Pánem. Ne divadlo, ale hra. Ona totiž mše svatá není divadelní představení, kde podstatnou složkou je výprava, kulisy a herecké obsazení. Ale přesto máme všude více méně slavnostní a zdobný rám, protože mše, ač není divadlo, přece je hra – posvátná hra. Na divadle jsou herci a diváci – my zde všichni hrajeme – každý svou roli. Pouze pasivní diváci tu nejsou – nebo aspoň nemají být. Mše je hra – jak tomu rozumět? To děti Boží si tu hrají, tančí a zpívají před Boží tváří. Při dětské hře jedni začnou, druzí přihrávají; jedni zavolají, druzí odpovídají – a nakonec všichni skáčou a zpívají. Při naší hře liturgické je to podobné: Voláme vstříc Pánu Kyrie – nebešťané odpovídají Gloria. Proroci Starého zákona vyhlašují Boží vůli – my odpovídáme slovy žalmu. Apoštol k nám mluví o Božím Synu – my odpovídáme radostným zpěvem. Pán nám zvěstuje své evangelium – my odpovídáme naším Kredo – věříme. My přicházíme k oltáři s našimi dary – Kristus přichází k nám ve svatém přijímání. My děkujeme Bohu v závěrečné modlitbě - Pán nám dává své požehnání. A nakonec společně – my a Bůh v nás, jdeme žít bohoslužbu všedního dne v práci vezdejší. Mýlil by se moc, kdo by ve mši viděl jen soubor rituálních předpisů. Je to vesmírné dění mezi nebem a zemí. „Moudrost Boží si hraje na povrchu zemském“ – říká kniha Přísloví (8,30). Mše není povinné cvičení – je to slavnost. Když mladý muž skončí vojenskou službu, musí ještě léta chodit na povinné vojenské cvičení. Student musí na povinné přednášky. Spolky a politické strany mají povinné schůze. Nedělní mše není pro křesťana povinným cvičením – je nezbytnou potřebou. Jíst není člověk 17
povinen, člověk jíst musí, aby byl zdravý. Nedělní mše je nezbytnou stravou naší duše. Ale není to upospíchaná svačina, kterou zhltnem někde v koutě na koleně, abychom neztráceli čas. Nedělní mše je hostina – a víc: jeto radostná hostina. Je to slavnost. Slavnost je opakem všednosti. Slavnost je svoboda od shonu a spěchu. Je to pozdvihnutí duše z prachu všednosti, jak zpívá mešní píseň. Slavnost znamená přijít ze samoty do společnosti – nebýt sám. Slavnost je v našem životě zábleskem věčnosti. Opravdová slavnost není v množství jídla a pití. S plným žaludkem se těžko zpívá; kdo moc vypil, těžko tančí. Slavnost je úměrná přípravě: čím větší příprava, tím větší je slavnost. Slavit nemůžeme nikdo sám. Třeba svůj svátek. Kdo je sám, může vzpomínat, jít, pít, ale slavit, to nemůže. Ke slavení patří zpěv, hudba, tanec, společenství, přípitek, proslov. V neděli tu tak společně slavíme. Je tu hudba, je tu zpěv. Je tu i tanec: co jiného je slavnostní krok při obětním průvodu, procesí ke sv. přijímání, všechny ty postoje a gesta kněží i lidu. Přípitek na hostinách - ten vznikl z obětního gesta při mši. Je to pozvednutí kalicha ke cti Boží zde, ke cti hosta doma. I při tiché mši nejsme bez zpěvu srdce. Písněmi jsou strofy žalmu, písní je Gloria, preface, Svatý, Beránku Boží. Máme tu pokrm a nápoj nade vše vzácný – manu Těla Páně a nektar Krve Páně. Máme tu i slavnostní šat, jak se při slavnosti patří. Má jej kněz, ministranti – i my všichni máme slavnostní „kostelové“ oblečení. Naše nedělní mše není divadlo, aleje to posvátná hra. Není to povinná schůze, je to radostná slavnost. A na konec to nejdůležitější: Naše nedělní mše je památka, oběť a hostina. Je to památka oběti Kristovy a její zpřítomnění. Jako v Egyptě zachránila krev beránka na veřejích domu lid Boží od smrti a otevřela cestu z otroctví, tak nás zde dnes krev Beránka Božího, na kříži obětovaného, zachraňuje ze smrti věčné a osvobozuje z otroctví hříšných návyků. Zvláštní pamětní slavnost je naše mše: Ten, na jehož památku se tu scházíme, přichází mezi nás živý. 18
Ten, který za nás zemřel, aby nás vysvobodil, se mezi námi ujímá slova, mluví k nám, je naším hostitelem a hostí nás. Co je to naše nedělní mše svatá? Řekli jsme si o ní už všechno? Kdepak. Jen sem tam něco naznačili, ale už to stačí k radosti. A to ostatní si budeme povídat neděli co neděli, co budeme živi, a vše nedopovíme, dna se nedobereme. Tajemství Eucharistie, Kristovy lásky poznáme v plnosti až zrakem oslaveným, až v jeho království. Tam budeme slavit tu bohoslužbu, která je naše nedělní mše jen odleskem. Simajchl, Ladislav. Co je to nedělní mše? Dostupné z ˂http://www.knihovna.net/KNIHA/0011_t.htm˃ [cit. 2016-05-12] (přejato se svolením správce farnosti) P. Pavel Sandtner
Úvaha
Dokonalá radost Kristovo království není z tohoto světa a proto ani náš skutečný domov není tam, kde vše pomíjí, nýbrž tam, kde vše trvá. Blažení ti, kterým se nevnucuje žádné „ale“. Důkaz, který žádal a dostal učedník Tomáš už sotva dostaneme i my. Přesvědčil by nás? Nevím. Již Shakespearův Hamlet popisuje úzkost a strach „z něčeho po smrti, z těch krajů neobjevených, z nichž nikdo se nevrací…“ A tento strach dává lidem „snášet raději bič a posměch doby, sprostoty panstva, útlak samozvanců, soužení lásky, nedobytnost práva a kopance, jež od neschopných musí snášet schopný“, tedy „zla, jež známe“ daleko ochotněji, než „prchnout k jiným, o nichž není zpráv“. Počínající sedmnácté století ještě nevyhlásilo vítězství rozumu nad vírou a poznatelnost světa za nové náboženství. Přesto nám největší básník dějin právě ústy Hamleta podává důkaz o tom, jak těžké bylo a je pro člověka všech dob uvěřit, že smrt, kterou naši předkové znali daleko důvěrněji než my dnes, nemá poslední slovo. Víra zavazuje. Individuální spása je podmíněná. A tak se stále znova opakuje příběh bohatého mládence, který se neumí všeho vzdát 19
a se svým křížem na ramenou jít za Kristem. Radost pramení z naděje. Naději nám Kristus svou obětí a vítězstvím dal. Vše ostatní je v našich rukou. Povzbuzení v těžkostech skýtají slova apoštola Pavla: „Dopustí-li Pán zkoušku, dá také sílu ji unést“. Dívejme se pozorně kolem sebe. Uvidíme příklady, které nám pomohou. Uvidíme rodiny, které se obětavě starají o své postižené děti a sourozence. Veškeré své aktivity musejí podřizovat službě svému trpícímu nejbližšímu. Musí mu být stále nablízku a mnohé radovánky jsou pro ně nedostupné. Ale sdílená bolest je stmeluje. Každé, i nepatrné zlepšení stavu jejich trpícího jim přináší radost. Jsou daleko lépe vybaveni pro tvrdou realitu života, který nikoho neušetří utrpení a zkoušek. Jejich trpící nejbližší je uprostřed nich, jako byl Kristus uprostřed zástupu na své křížové cestě. Nebyli jen ti, které pohoršoval a ve kterých vzbuzoval hrůzu svou rozbitou, krvácející tváří a svým klopýtáním na Golgotu, ale i ti, ve kterých vzbuzoval soucit a lásku. Můžeme porovnávat životy těch, kdo utrpení své ani svých bližních nepoznali, neznají nebo nechtějí znát, s životy těch, kteří – ať už sami nebo ve svých blízkých – viditelnými a nelehkými zkouškami procházejí. A vidíme přesvědčivé důkazy o tom, jak pravdivá je filosofie těch, kdo chápou, že to, čemu lidé říkají štěstí, nespočívá v uspokojování stále rostoucích a nikde nekončících potřeb, ale ve snížení očekávání. Jen nemnozí dokáží snížit svá očekávání dobrovolně. Za mnohé tak učiní vyšší moc. Nakonec se i ti, kdo procházejí nejtěžšími životními zkouškami, dokáží radovat, protože poznali nesamozřejmost všeho, co je v životě důležité. Ani těch, kdo zůstávají – prozatím – veškerých zkoušek ušetřeni, není málo. V delším časovém úseku však není ušetřen nikdo. Poznáváme tak, jak pravdivé je úsloví o tom, že zdraví mívají tisíce přání, zatímco nemocní mají jen jediné… Ani úsloví: „Koho Bůh miluje, křížem navštěvuje“ nezůstává jen útěchou, která je pro praktický život bez účinků, ale je vyjádřením pravdivého poznání, že ten, kdo trpí, bývá zpravidla odolnější vůči největšímu hříchu, kterým je pýcha. Nedomnívá se pošetile, že nadání a úspěch jsou jeho zásluhou, ale dokáže za tyto nezasloužené dary děkovat. Dokáže žít pravdivě a naplno i tehdy, kdy si 20
jiní zoufají. Dokáže se přiblížit příkladu svatého Františka, který se uměl dobrovolně všeho vzdát, a pro něhož byla každá, i ta nejnepříjemnější situace „perfetta letizia“ – dokonalá radost. Pavel Jajtner, D. G. Vzpomínka
Dávno, dávno již tomu… Začínám jako v Babičce od B. Němcové. Ale dokud ještě žiji, či žijeme, pamětníci, je to potřeba připomenout. Zařekla jsem se, že už nenapíšu nic!, ale když ty vzpomínky člověku někdy tak naskočí, až vženou slzy do očí. Šla jsem na procházku mezi poli, kde stroje připravovaly půdu. Bylo to pod brambory. Za strojem zůstávají široké brázdy a zem na nich je krásná, čistá a kyprá. Na konci pole pak stroj vysype hromadu kamení. Chvíli jsem se dívala a najednou se mi vybavil jiný obrázek. Naše maminka jde s košíkem po poli, asi po jařině nebo jetelišti, a sbírá kámen, který pak vysype na okraj lesa. I když je košík jen zpola naplněný, je to moc těžké. No, jako kamení. Celé dny se někdy ženy vláčely, aby se trochu vyčistilo pole. Sisyfovská práce. Zvlášť na vysočině. Druhý rok se kamení vyoralo na povrch znovu. Po takové dřině mívala maminka ruce popraskané /babička říkala, dyť máš ruce jako hrábě/ a ráda je „vypařila“ v teplé vodě a namazala. Sádlem! Bolely však nejen ruce, ale i záda a za krkem. Tak nastoupila masáž a babička se lžící sádla se ujala funkce maséra. Vidím to jako dneska. Maminka úplně naříkala, ale pak prohlásila, jak se jí ulevilo. Druhý den se šlo do práce znovu. A ty popraskané ruce ještě stačily nažehlit drůžičkové šaty, abych mohla jít přednášet na májovou. Sama to jen tak tak stihla, aby si mne v kostele poslechla, jak umím říkat básničku pro Panenku Marii. Když se na to dívám zpětně, myslím si, že to pro maminku byly jediné chvilky, kdy si bez výčitek, že snad zahálí, dopřála trochu odpočinku. 21
Ještě ten večer, co mi proběhly hlavou tyto vzpomínky, jsem potřebovala najít nějaké doklady. Při tom jsem našla maminčiny i tatínkovy papíry o přiznání starobního důchodu. Maminčin je přiznán od roku 1966 v částce 332 Kčs měsíčně a tatínkův 426 Kčs měsíčně. Za práci v JZD. To brali až do konce svého života. Tatínek ve stáří stonal asi tři měsíce, maminka ho ošetřovala. Když zemřel, zvýšili jí důchod 43 Kčs, takže ona pak brala 375 Kčs. Dostala jsem se od sbírání kamení až ke konci života našich předků. Ale on ten jejich život skoro jak ten kámen těžký byl. Položili základy, zorali, zaseli a s nepatrnými důchody, výdobytky hubených let /a věru víc než sedmi!/ odešli do ústraní. Tak žili a je třeba na to nezapomenout. Kéž bychom si my od nich převzali alespoň část té skromnosti, pokory a pracovitosti. Marie Voralová Poděkování, pozvánky
Poděkování Pán Bůh zaplať všem, kteří se za mě v mé nemoci modlili. Bylo mi to posilou a potěšením. Srdečný dík všem. Marie Pokorná
Pochod pro život v Jihlavě Pochod pro život pořádají místní příznivci Hnutí Pro život. Bude se konat v úterý 7. června. Vyjdeme v 15.30 hod od minoritského kostela v ulici Matky Boží (trasa 22
povede ulicí Věžní a Benešova a pak po obvodu Masarykova náměstí), zakončíme jej modlitbou u Mariánského sloupu na Masarykově náměstí v Jihlavě. Kdo bude chtít, může potom jít na mši svatou v 17 hod právě v minoritském kostele. Marie Pechová
Noc kostelů 2016
Nikodémova noc Nikodémova noc je pastorační projekt katolické církve, jehož podstatou je setkání s Ježíšem Kristem přítomným v Nejsvětější svátosti. Adorace probíhá: v katolických kostelech, v tichu, ve tmě, za přítomnosti kněze, se kterým je možné se setkat k přijetí svátosti smíření nebo k osobnímu rozhovoru. 23
„Nikodémova noc“ navazuje na osobu Nikodéma, farizeje a člena židovské rady, který přišel za Ježíšem v noci. Vznikla jako odpověď na otázku, jak hledat a nacházet cestu k Ježíši v dnešním uspěchaném světě a umožnit setkání s Pánem mimo pracovní dobu a ostatní povinnosti. Spočívá v tom, že od večera až do stanovené doby v noci je možné se v kostele zúčastnit tiché adorace, během které lze přistoupit ke svátosti smíření nebo si popovídat s knězem. Pokud je to možné, začíná „Nikodémova noc“ mší svatou. Důležitým prvkem „Nikodémových nocí“ je tma. Adorace v tichu a ve tmě oprošťuje od světa plného zvuků a obrazů. Tma vytváří atmosféru intimity a pomáhá nalézt odvahu přijít a setkat se s Pánem. K adoraci jsou zváni všichni. Každý může kdykoliv přijít a kdykoliv odejít. Frekvenci, den konání „Nikodémovy noci“ a délku trvání adorace si jednotlivé farnosti, které „Nikodémovu noc“ pořádají, volí tak, aby to co nejlépe vyhovovalo místním podmínkám. Aktuální seznam kostelů, ve kterých se „Nikodémova noc“ koná, najdete na webových stránkách www.nikodemovanoc.cz. Níže najdete čtyři nejbližší kostely, kde se Nikodémova noc koná. 24
Žďár nad Sázavou – kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře - 1x za měsíc – vždy 16. dne v měsíci - adorace: 19.00-21.00 (zimní období), 20.00-22.00 (letní období) Slavkovice u Nového Města na Moravě – kostel Božího milosrdenství a sv. sestry Faustyny - každý čtvrtý čtvrtek v měsíci - 20.00 mše svatá, po mši sv. adorace do 23.00 Sopoty – kostel Navštívení Panny Marie - první pátek v měsíci - adorace 20.00-22.00 Radešínská Svratka – kostel sv. Václava a Vojtěcha - každý první pátek v měsíci - 18.30 mše svatá, po mši sv. adorace do 22.00
Eva Bártová
Bohoslužby ve farnosti Přibyslav
Červen L. P. 2016 30. 5. 31. 5. 1. 6. 2. 6. 3. 6.
4. 6.
7.30 18.30 7.30 18.30 18.30 8.00 18.30
7.00
Památka sv. Zdislavy Za Libuši Dvořáčkovou Svátek Navštívení Panny Marie Za Otakara Lišku a sestru Miloslavu Památka sv. Justina, mučedníka Nové Dvory Za Václava Henzla, rodiče a sourozence Slavnost Nejsvětějšího srdce Ježíšova Za rodiče Bencovy, dceru Marii a snachu Marii a duše v očistci Památka Neposkvrněného srdce Panny Marie Za rod Ledlů a duše v očistci 25
8.00 5. 6.
6. 6.
9.30 11.00 11.00 18.30
9. 6. 10. 6.
7.30 18.30 7.30 18.30 18.30 18.30
11. 6.
7.00
7. 6. 8. 6.
8.30 12. 6.
13. 6. 14. 6. 15. 6.
9.30 11.00 18.30 7.30 18.30 7.30 18.30
16. 6.
18.30
17. 6. 18. 6.
18.30 7.00
19. 6.
8.00 9.30
26
10. neděle velikonoční Za Jaroslava Kašpárka, rodiče z obojí strany a sestru Marii Za Jana a Bohumila Roseckých, rodiče a sourozence Stříbrné Hory Poutní mše sv. v České Jablonné Za farnost Památka sv. Norberta Na dobrý úmysl Olešenka Za Stanislava Vence a jeho rodiče Za Marii a Jana Kasalovy, rodiče a sourozence Památka sv. Barnabáše, apoštola Za rodiče Holcmanovy, jejich děti, celý rod a duše v očistci 11. neděle v mezidobí Za Václava a Marii Skálovy, jejich zemřelé děti a za rodiče Bruknarovy a jejich syna Bohuslava Za farnost – první svaté přijímání Stříbrné Hory Za Jana a Marii Musilovy, rodiče a ten rod Památka sv. Antonína z Padovy, kněze a učitele církve Za Antonína Šrámka Za Romana Podrázkého Za dar zdraví a života a za duše v očistci Dolní Jablonná Za Jarmilu Holubovou, Květu Havlíčkovou a Boženu Tománkovou Za Jiřího Strašila, rodiče a dva bratry Za farnost 12. neděle v mezidobí Za rodiče Kamarádovy, Wasserbauerovy, vnuka Josefa a oba rody Za Václava Matějíčka, Karla Kumperu a Janu
11.00 11.00 18.30 20. 6.
7.30
21. 6.
18.30
22. 6. 23. 6. 24. 6. 25. 6.
26. 6.
27. 6. 28. 6.
7.30 18.30 18.30 18.30 7.00 8.00 9.30 11.00 18.30 7.30
Stankovou Stříbrné Hory Žižkovo Pole Za Márii Močubovou, sourozence, rodiče a duše v očistci Památka sv. Aloisie Gonzagy, řeholníka Za Aloisii Palkovou, celý rod a rod Krulišů a duše v očistci Česká Jablonná Za Josefa a Marii Bořilovy, jejich děti a vnuka Lukáše Slavnost Narození sv. Jana Křtitele Za rodiče Podrázkovy, syna Viléma a Pavlu Šlérkovu Za Josefa a Julii Slezákovy, rodiče, sestru Marii a ten rod Stříbrné Hory Za farnost Památka sv. Ireneje, biskupa a mučedníka
18.30 Slavnost sv. Petra a Pavla, apoštolů
29. 6.
8.00 18.30
30. 6.
18.30
1. 7. 2. 7.
18.30 7.00
3. 7.
8.00 9.30 11.00 11.00 18.30
Na poděkování za dožití 90 let P. Staříka s prosbou o požehnání 14. neděle v mezidobí Za Jindřicha Tecla, rodiče, sestru Annu a synovce Pavla Stříbrné Hory Žižkovo Pole Za farnost Změna bohoslužeb vyhrazena. 27
Apoštolát modlitby
Úmysly na červen 2016 Náš nebeský Otče, kladu před tebe celý dnešní den. Přináším Ti v něm své modlitby, práce, radosti i utrpení, ve spojení s Ježíšem Kristem, který ve mši svaté neustále zpřítomňuje oběť sebe samého za záchranu světa. Duch Svatý, který jej vedl, kéž je i mým průvodcem a vyzbrojí mně silou pro svědectví o tvé lásce. To vše přináším jako svou nepatrnou oběť spolu s Pannou Marií, Matkou našeho Pána a Matkou církve zvláště na úmysly, které nám předkládá Svatý Otec a naši biskupové pro tento měsíc: 1. všeobecný úmysl: Aby senioři, lidé žijící na okraji společnosti a ti, kteří jsou osamocení, našli i ve velkoměstech příležitost k setkání a vzájemné podpoře. 2. misijní úmysl: Aby se bohoslovci, novicové a novicky setkali s takovými formátory, kteří prožívají radost evangelia a moudře je připraví na jejich poslání. 3. úmysl našich biskupů: Ať naše úcta a láska ke Kristu v eucharistii posvěcuje naše biskupy a kněze, farnosti a rodiny. Eva Bártová Vydává Římskokatolická farnost Přibyslav, Kostelní 267, 582 22 Přibyslav, www.farnostpribyslav.cz, bankovní spojení: Č.S. 1120706379/0800 Kontakty: fara: 569 484 672; P. Pavel Sandtner: 605 727 555; P. Antonín Pavlas: 604 170 227; e-mail: [email protected]; Redakce Římsy: P. Pavel Sandtner, Eva Bártová, Zdeněk Matějka. Příští číslo vyjde 3. 7. 2016 (uzávěrka pro toto číslo je 24. 6. 2016). Příspěvky do Římsy můžete zasílat na adresu [email protected] nebo je předat na farním úřadě v Přibyslavi. Určeno pro vnitřní potřeby farnosti. Neprodejné. Vychází za technické podpory firmy ACO Industries k.s., Přibyslav 28
