Improvizujte a lépe se uslyšíte

3 | 2008 ročník 54.

dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu

Improvizujte a lépe se uslyšíte

Amatérská divadelní asociace V Třebíči a Děčíně od bodu G do zásvětí Šrámkův Písek | JNáchodská prima sezóna Otevřeno Kolín | Ars poetica - Puškinův památník

Obsah čísla

Cesty amatérského divadla

Z širší palety divadelních přehlídek a dílen

Fórum | Co to je experimentující divadlo teď a tady? Nikterak pronikavá a možná i popuzující úvaha nad smyslem odnože „experimentující“ divadlo Jan Červený Experimentuje se s experimentem | Petr Macháček Experimentující divadlo tady a teď | Pavel Němec

3 3 4

Téma

Improvizujte a lépe se uslyšíte | Rozhovor s Janou Machalíkovou připravila Simona Bezoušková

5

Ze života souborů Náročné předlohy jsou pro nás výzvou | Rozhovor s L. Voráčkovou a Vl. Goldou z Divadla bez střechy Vyškov připravila Simona Bezoušková Vždycky jsme spolu fyzicky | Rozhovor s P. Matouškem a R. Kotlabou z Divadýlka na dlani Mladá Boleslav připravila Jasanka Kajmanová

Z občanských sdružení

Amatérská divadelní asociace – ADA | Ota Smrček

10

12 13 14 14 15 16 16 16 18

Klíčové celostátní přehlídky

Letošní Pohárek SČDO mnoho radosti nepřinesl Ladislav Vrchovský Pohárek SČDO ve výsledcích a číslech | D. Zakopal

20 31 38 42 46 46

Krajské postupové přehlídky Krajská přehlídka v Sadské | Zábava nejrůznější kvality Rudolf Felzmann Krajská postupová přehlídka venkovských divadel Trhové Sviny 2008 | Jaromír Hruška Komediálně naladěný Josefův Důl | Rudolf Felzmnann Miletínské divadelní jaro | Alena Exnarová V Brněnci se divadlu dařilo | Dušan Zakopal Jarní Sešlost Boleradice | Z hodnocení Fr. Laurina, D. Zakopala a L. Lázňovské sestavila S. Bezoušková Hanácký divadelní máj 2008 | Vladimír Zajíc

2

62 63 64 66 68

Dramaturgický pozorník Rady nerady pro divadelně nezasvěcené (-náctileté) Aucassin a Nicoletta | Eva Machková Hry významných dramatiků Friedrich Dürrenmatt: Frank Pátý | Pavlína Schejbalová Novinky světové dramatiky Christopher Hampton: Řeči léčí | Milan Strotzer

Divadelní literatura Děti a loutky Vítězslava Šrámková o knize Jaroslava Provazníka Václav Tille: Kouzelná moc divadla

Zprávičky Kalendář | červenec–srpen 2008

70 71 73

77 77 78 79

AMATÉRSKÁ SCÉNA

Dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu Ročník 45. (Ochotnické divadlo 54.) l Číslo 3 / 2008 Vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu Blanická 4, 120 21 Praha 2 Vedoucí redaktor: PhDr. Milan Strotzer Redakce: Simona Bezoušková, Mgr. Marie Poesová, Mgr. Pavlína Schejbalová Redakční rada: prof. PhDr. Jan Císař, CSc. (předseda), MgA. Kateřina Baranowska, Mgr. Radmila Hrdinová, Mgr. Milan Schejbal, David Slížek, MgA. Jan Šotkovský, PhDr. Vítězslava Šrámková, Zuzana Vojtíšková a Ing. Jaroslav Vondruška Grafika časopisu: Luboš Tobola Grafická úprava čísla: Milan Strotzer l Sazba: Simona Bezoušková Adresa redakce: NIPOS-ARTAMA, P. O. BOX 12 / Blanická 4, 120 21 Praha 2 Tel.: 221 507 956–7, fax: 221 507 929, e-mail: [email protected] Tiskne: Kulturní agentura IKARUS firmy Josef Havelka JH&C Mělník Rozšiřuje: A.L.L. Production, s. r. o., P. O. BOX 732, 111 21 Praha 1 e-mail: [email protected] tel.: Callcentrum 234 092 851 / fax: 234 092 813 Objednávky přijímá redakce a distributor (http://www.predplatne.cz) Cena ročního předplatného 240,- Kč Nevyžádané rukopisy a obrazový materiál redakce nevrací Redakční uzávěrka tohoto čísla byla 30. 5. 2008 Příští číslo vyjde 6. 8. 2008 © NIPOS PRAHA 2008 ISSN 0002 – 6786 / Registrační číslo: MK CR E 4608

47 48 49 50 52 52 54

Štivadlo 2008 – Jako zmoklá slepice | Václav Müller

57

Loutkářský kvas po roce aneb Profesionální amatéři nebo amatérští profesionálové? | Rozhovor se Štěpánem Filcíkem připravila Marie Poesová

58

3 | 2008

61

Servis a informace 8

Divadelní přehlídky a dílny Od bodu G do zásvětí Jan Císař o Divadelní Třebíči / Divadelním Děčíně Tekuté písky experimentujícího divadla Šrámkův Písek 2008 | Vladimír Hulec Náchodská prima sezóna 2008 aneb Odvážné chmury – krotký humor | Josef Tejkl Zase Otevřeno. Zase průvan. | Josef Tichý

Postgraduální sloupky Paměť divadla VIII | Jan Císař

Osobnosti amatérského divadla Čtyřicet let SČDO a 85 let Milana Kyšky JUDr. Milana Kyšku zpovídal Vlastimil Ondráček Malou scénu Zlín čeká kulaté jubileum, její zakladatel Antonín Navrátil jubiluje teď | Petra Ševců Zaloužilý jubilant z Újezda Jiří Doležal | Vít Závodský Alena Dvořáková se má za čím ohlížet Vladimír Gardavský Herec a režisér Jiří Kubina se 17. srpna dožívá 75 let Pavel Labík Mirku, sbohem! | Petr Slunečko za Miroslavem Ryšavým Vzpomínání na paní Jiřinu Baštovou | Jan Chad Odešel všestranný divadelník František Klaška Vít Závodský

Poděbradské dny poezie | Jiří Hraše K přečtení není ani nápis s azbukou... Rozhovor s Jiřím Klapkou nejen o Ars Poetice – Puškinově památníku připravil Luděk Horký Ostrov ve SKLUZU | Jiřina Lhotská Moravský FEMAD poprvé | Vladimír Fekar John Somers – Dramatická výchova a interaktivní divadlo – workshop na PdF MU v Brně | Marie Pavlovská

Foto na titulní straně: Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín 2008 zdobilo několik inscenací původních her členů zúčastněných souborů. Patřila k nim i hra Josefa Tejkla Asteroid Bejček, kterou autor nastudoval s nově vzniklým souborem Samohana Hradec Králové. Na snímku Jan Bílek a Monika Fejglová. Foto: Ivo Mičkal. Foto na zadní straně obálky: Mezi patnácti produkcemi vybranými do programu 47. ročníku Šrámkova Písku byl Kabaret Kaldera Divadla na cucky z Olomouce, který autorsky ve spolupráci s kolektivem souboru připravila Barbora Voráčová. Foto z představení: Milan Strotzer.

Cesty amatérského divadla

Co to je experimentující divadlo teď a tady?

Experimentuje se experimentem Petr Macháček, autor a režisér Divadla Kámen Praha

Tentokrát přinášíme názory tří vůdčích osobností amatérských divadelních souborů, které uvádějí (až na naprosté výjimky) pouze vlastní autorské texty a z jistého pohledu je tedy lze považovat za experimentující…

Nikterak pronikavá a možná i popuzující úvaha nad smyslem odnože „experimentující“ divadlo

inscenace, jenom ve zúženém (polovičním) spektru „experimentace“. Jinak ještě k experimentování – když v divadle neexperimentujeme (tedy stále, vyjma naší letošní inscenace), připadám si, jako bych netřídil odpad nebo se vyhýbal jiné podobné povinnosti. Lze hrát stále stejně osvědčenou cestou, nic neriskovat, ale pak se mi příčí mluvit o tom jako o umění. Spíš je to ta „volnočasová aktivita“…

Jan Červený, autor, režisér a herec souboru V.A.D. Kladno Z úvodního článku pana Strotzera (k této anketě či diskuzi, AS č. 1/2008 – pozn. red.) vyplývá, že „škatulkování“ divadla přináší problémy. Myslím, že je bude přinášet, i když se škatulky „nadefinují“ sebelépe a i když se sebelépe „nadefinuje“ „experimentující divadlo“. Já bych žádnou přehlídku experimentujícího divadla nedělal. Dělat ji a tím i dělat z experimentujícího divadla nějaký „DRUH“ divadla, je kontraproduktivní a vzato do důsledku to může brzdit normální, běžné experimentování. „Když chcete do Písku, tak koukejte vymyslet nějaký pořádný experiment a vy ostatní se na to zase radši vykašlete“ (samozřejmě trochu přehnané, ale takhle mi to opravdu přijde). Já myslím, že experiment by měl být prostředek, nikoliv cíl, a že by měl být ve větší či menši míře obsažen v každém divadelním počinu, podle potřeb a povahy daného záměru. Oficiální důvod škatulek je v problematičnosti porovnávání hrušek a jablek. Ale proč by nešlo porovnávat inscenaci tradiční a netradiční formy? Znamená to, že nemáme porotce, kteří by byli schopni odhlédnout od vlastního vkusu nebo žánru? Asi ano. Problém je také v tom, že by se na přehlídkách neměla hledat inscenace „lepší“. Měla by se hledat inscenace, která je „cennější“, tj. méně zastupitelná jinou, ta, kterou je cennější uvést na Jiráskově Hronově, jako jedinečné příležitosti divadelní výměny. Je cennější tam ukázat dotaženost klasiky, nebo experiment? To je otázka, kterou by se nemusela zabývat až programová rada JH, ale každá porota krajské přehlídky při konkrétním posuzování dvou zcela rozdílných inscenací. I nyní musí často poroty porovnávat formálně a žánrově těžko souměřitelné

Jan Červený / Foto: Milan Strotzer

Když jsme si řekli, že založíme divadlo, bylo nám jasné, že bude přinejmenším experimentující, když už ne přímo experimentální. Kromě toho nám také bylo jasné, že bude nezávislé. Po deseti letech nám není jasné nic. V exaktnějších oborech než je umění, bych experiment neboli pokus stručně definoval přibližně takto: experiment je cíleně připravená činnost s definovanými vstupy a přesně zaznamenávanými výstupy za účelem potvrzení nebo vyvrácení konkrétní hypotézy. O experimentu má tedy smysl mluvit, když máme formulovanou nějakou konkrétní hypotézu a chceme ji ověřit. Dále bychom měli definovat předepsané parametry vstupů včetně podmínek prostředí a parametry výstupů. Měli bychom předem určit, co budeme za předpokladu dodržení vstupních parametrů považovat za potvrzení hypotézy, co za neurčitý výsledek a co za její vyvrácení. Jedním z milionů možných vědeckých experimentů v divadle by mohlo být například ověření hypotézy, že se vzrůstající frekvencí cizích slov v textu hry vzrůstá podíl černého a tmavě šedého oblečení diváků (tedy oblečení naznačujícího intelektuálské sklony). V tomto případě by šlo o poměrně jednoduše měřitelný experiment. V počáteční (definiční) fázi experimentu bychom stanovili, že cizím slovem se rozumí například slovo o alespoň dvou slabikách, jehož kořen je prokazatelně ro-

P. S.: Otázky Tomáše Žižky, které nám ve zdánlivě odlehčeném článku v AS č. 1/2008 zprostředkovala Lenka N., která má v NIPOS-ARTAMA experimentující divadlo na starosti (a kterou možná NIPOS kvůli mně vyhodí, až se to experimentující divadlo zruší, ale ona je šikovná, jistě si něco najde), jdou neomylně k podstatě věci.

„Jedním z milionů možných vědeckých experimentů v divadle by mohlo být například ověření hypotézy, že se vzrůstající frekvencí cizích slov v textu hry vzrůstá podíl černého a tmavě šedého oblečení diváků...“

„Problém je také v tom, že by se na přehlídkách neměla hledat inscenace „lepší“. Měla by se hledat inscenace, která je „cennější“, tj. méně zastupitelná jinou, ta, kterou je cennější uvést na Jiráskově Hronově, jako jedinečné příležitosti divadelní výměny.“

mánský nebo germánský. Určili bychom, že hypotézu budeme považovat za potvrzenou (nikoli prokázanou, s ohledem na reálně možnosti bychom asi nemohli mít tak vysoké ambice), pokud bude z dvaceti měření alespoň v 18 případech mezi hrou o 5 procent cizích slov a hrou o 40 procent cizích slov zaznamenán alespoň o 20 procent větší podíl tmavě oblečených diváků, přičemž tento podíl se vypočítá jako celkový jednoduchý matematický podíl mezi tmavě

3 | 2008

3

Fórum

Petr Macháček / Foto: Ivo Mičkal a netmavě oblečenými dospělými diváky. Podmínkou je alespoň dvě stě diváků na představení a alespoň deset představení v rámci experimentu (abychom vyloučili statisticky neprůkazná měření). Pro druhou (přípravnou) fázi experimentu bychom napsali nebo upravili dvě hry tak, aby obsahovaly v jednom případě například méně než 5 procent cizích slov, ve druhém případě například 40 procent cizích slov (s tolerancí řekněme plus minus 2 procenta). Hry bychom nastudovali. Pro třetí (realizační) fázi projektu stačí přesně definovat tmavě šedou (například pomocí barevného vzorníku, aby nedošlo k chybám) a postavit ke vchodu do divadla (pokud se tedy hypotéza vztahuje na svrchní oděv) vyškoleného pozorovatele zaznamenávajícího četnost tmavých a netmavých diváků. V souladu s výše uvedenými podmínkami by bylo vhodné celý experiment dvacetkrát opakovat nebo raději provést za stejných podmínek na různých vhodných místech, například řekněme ve dvaceti různých českých divadlech věnujících se různým žánrům (tyto žánry a jejich zastoupení v experimentu by bylo třeba stanovit v přípravné fázi). Vše by bylo dobré provést během relativně krátkého období, řekněme několika let, například proto, aby se během experimentu nezměnila móda natolik, že intelektualizující oděv by přestal být převážně černý a šedý. Výsledkem experimentu by mohla být obsáhlá vyhodnocující práce a především výrok, že hypotéza byla potvrzena nebo že hypotéza potvrzena nebyla. Je pochopitelné, že různí kolegové experimentátoři i teoretici by pravděpodobně zpochybnili správnost a úplnost definice podmínek, věrohodnost přípravné fáze i průkaznost realizace projektu s poukázáním na ne-

4

správnou základní koncepci, neprůhlednou dokumentaci a nerovnoměrně zastoupené spektrum žánrů. Ovšem bez legrace: pokud bychom se chtěli vážně považovat za experimentující nebo dokonce experimentální divadlo, měli bychom asi takové experimenty provádět alespoň nějakým zjednodušeným, a tedy méně průkazným, vědecky méně seriózním a subjektivnějším způsobem. Konkrétně v našem divadle bychom skutečně měli takto zkoumat například souvislost mezi frekvencí hereckých akcí (bylo by třeba upřesnit) a optimální délkou rytmicko-tematické jednotky (bylo by třeba upřesnit), mezi délkou pauzy (bylo by třeba upřesnit) a účinkem následného energetického impulzu (bylo by třeba upřesnit) a mnohé další souvislosti. Protože tyto věci systematicky nezkoumáme, asi bychom se neměli za experimentující divadlo pokládat. Na druhou stranu: kdo je zkoumá? Člověk přirozeně cítí, že některé divadlo experimentuje více než jiné a že některé inscenace jsou více experimentující nebo dokonce experimentální než jiné. Dred experimentuje víc než Libice a Žáby jsou experimentálnější než Mlejnek. Takže bych raději pokorně parafrázoval vágní definici, která tady už byla: experimentující je takové divadlo, které se alespoň v některé podstatné dimenzi vymyká zažitým a ověřeným postupům. A spolehl bych se na

„...experimentující je takové divadlo, které se alespoň v některé podstatné dimenzi vymyká zažitým a ověřeným postupům.“ odborníky, že jejich lidský úsudek bude převážně správný, a na diváky, že vše převážně správně vycítí a na vše převážně přiměřeně zareagují. Pojmy experimentující a nezávislé a mnoho dalších jsou asi jasnější intuitivně než exaktně. Neexistuje vlastně divadlo proto, aby se pokusilo vyjádřit to, co se exaktně vyjádřit nedá?

Experimentující divadlo tady a teď Pavel Němec, autor, herec a režisér souboru BANDA Benešov Když jsem byl osloven Pavlínkou Schejbalovou, abych se vyjádřil k tématu experimentujícího divadla, byl jsem upřímně zděšen. Nic o něm nevím a nikdy jsem neměl ambice dělat ho! Potom jsem byl ale ujištěn, že program BANDY – hrát pouze vlastní texty – do jisté míry experimentem je, a tak jsem kývnul. Alespoň mě to přinutí zamyslet se nad tím, co že to vlastně je experimentující divadlo. Už sám název říká, že divadlo, které experimentuje. Tedy zkouší nové, neprobádané, neověřené postupy a cesty. To má ale háček! Když soubor, který programově hraje Goldoniho, sáhne po Williamsovi, je to (z jejich pohledu!) nepochybně experiment jako hrom! Ovšem ne už z pohledu diváka. Když některý soubor VĚDOMĚ popírá zavedené divadelní postupy a trvale hledá nové způsoby sdělení svých myšlenek (chce-li sdělovat a má-li co), je to jistě experimentující divadlo. Patří jim můj obdiv, především proto, že výsledek jejich pachtění (jde-li jim o výsledek) je velmi nejistý a pokud se tento experiment zdaří, tedy objeví nové fungující inscenační možnosti, v příští divadelní

„Díky těmto specifickým experimentům došlo k jedné výrazné změně: Zatímco dříve po nepodařených představeních šuměla kuloáry otázka: „Kdo to sem poslal?“ nyní tato otázka bývá vyslovována už před představením a při určitých jménech nemáte šanci sehnat v hospodě volnou židli.“ sezoně se nepochybně narodí několik představení, která jich použijí, ale v té chvíli experimentem být přestanou. Mnozí znají i tento pokus o experiment („Experimentující porotce tady a teď“): Nominovat na vrcholnou přehlídku představení, které nesplňuje ani ty nejzákladnější parametry divadla (lze o něm tedy s jistou nadsázkou tvrdit, že je experimentální či experimentující) a

3 | 2008

Téma

sledovat, co to udělá s diváky. Poprvé to možná experiment byl, ale jen poprvé. Pravidelným opakováním se z něj stala téměř jistota, že v Tritonu to bude zajímavější. Díky těmto specifickým experimentům došlo k jedné výrazné změně: Zatímco dříve po nepodařených představeních šuměla kuloáry otázka: „Kdo to sem poslal?“ nyní tato otázka bývá

Pavel Němec / Foto: archiv AS

vyslovována už před představením a při určitých jménech nemáte šanci sehnat v hospodě volnou židli. V hledišti to bývá lepší, na druhou polovinu si můžete místa dokonce vybírat – volných sedadel či židlí je dost a dost. Tímto bonmotem chci říci, že experimentům fandím, ale před lidi by se s nimi mělo jít jen tehdy, když jsou inspirativní tím, že ukazují nové možnosti a perspektivy a ne tím, že varují kudy raději ne. A proto volám: Experimentujme! Zkoušejme nové věci! Když se podaří a budou fungovat, zařaďme je mezi nepřebernou sumu standardních postupů (a přestaňme je považovat za experiment), když se nepodaří, nechoďme s tím před diváky! A nebo jen před partu kamarádů, pro které to může být pěkný nonsensový rozjezd víkendové párty. A nebo se jednou za čas sejděme na přehlídce těch experimentů, které se rozpakujeme zařadit mezi standardní (tedy prověřené) postupy. Nebo si o nich jen napišme, když si beztak nezaslouží „vyjmout“ z experimentů a „vložit“ mezi normální divadlo. Za Járu dávám k dobru experiment, který jsem pro jistotu experimentálně ověřil: „Vyfukováním tabákového kouře do vody zlato nevznikne!“

Improvizujte a lépe se uslyšíte Rozhovor s Janou Machalíkovou připravila Simona Bezoušková Důvodů, proč dělat rozhovor s Janou Machalíkovou, absolventkou katedry výchovné dramatiky, vedoucí oddělení dramatické výchovy v DDM Praha 8 – Kobylisy, recitátorkou, improvizátorkou, organizátorkou všeho možného a ženou neutuchající a nevyčerpatelné energie, se najde mnoho. Mne osobně k tomu inspiroval její kurz Improvizační ligy jako inspirace pro dramatickou výchovu pořádaný v Centru tvořivé dramatiky na Praze 6. Mohla bys nejprve čtenářům Amatérské scény svůj kurz improvizace stručně představit? Sdružení pro tvořivou dramatiku pořádá v Centru tvořivé dramatiky na Červeném Vrchu seminář Základů dramatické výchovy, na kterém se střídají jednotliví lektoři. A jednou se stalo, že odpadl lektor, a tak jsem se zeptala Jaroslava Provazníka, jestli bych mohla se seminaristy udělat improvizační seminář. A protože improvizace s dramatickou výchovu souvisí a divadelní sporty se studují i na katedře výchovné dramatiky, souhlasil. Tak jsem pro seminaristy na jedno dopoledne připravila klasický improvizační trénink. Vzhledem k tomu, že jsme neměli jedinou přestávku, jsem se začala bát, že to nevydrží, ale oni z toho byli naopak nadšení. Dokonce natolik, že přišli s tím, že by chtěli pokračovat. Po skončení třísemestrálního kurzu se osmnáct absolventů přihlásilo do kurzu improvizace. Ten trval jeden semestr a setkávali jsme se jednou za měsíc v pátek a sobotu. Byl zakončen zápasem improvizační ligy. Kdo kurz navštěvoval? Všichni to byli mladí učitelé, kteří pracují jako lektoři dramatické výchovy, a to je právě to podhoubí, ze kterého se mohou rekrutovat noví trenéři. Když se z někoho snažím udělat trenéra, hlavní problém je většinou v tom, že mu chybí pedagogický základ, jde na to spíš drilem a není schopen sám vytvořit hru nebo ji přeformovat tak, aby fungovala, jak zrovna potřebuje. Naštěstí ti, které jsem v kurzu

„Od začátku jsme se učili další základní, ale zároveň i velmi těžkou věc, a to opustit svůj geniální nápad ve prospěch naprosto blbého nápadu někoho jiného.“ 3 | 2008

„Improvizace není divadlo a divadlo ani nahradit nemůže. /.../ ...je především osobnostně-sociální průpravou – učí se spolupracovat, komunikovat, fungovat v týmu, v rámci daných pravidel.“ měla, pedagogický základ mají a k tomu jsou i tvořiví. Do kurzu jsem vlastně šla s nadějí, že vzniknou nové týmy. Skvělé je, že se pro improligu nadchli a vypadá to, že týmy skutečně založí. Většina z nich není z Prahy, takže by se improvizační liga mohla rozšířit více i mimo hlavní město. A navíc by mohli pracovat se středoškoláky. Proč se snažíš o rozšíření improvizační ligy právě mezi středoškoláky? Pro středoškoláky má improvizace vliv na rozvoj osobnosti a dalších důležitých dovedností. Může pro ně být i průpravou pro divadlo. Samozřejmě, že improvizace není divadlo a divadlo ani nahradit nemůže.

Jana Machalíková / Foto: Lenka Novotná

Pro ně je především osobnostně-sociální průpravou – učí se spolupracovat, komunikovat, fungovat v týmu, v rámci daných pravidel. A právě to adolescenti potřebují. Při improvizaci jsou toho všeho schopni, protože je to baví. Někteří absolventi kurzu mi říkali, že se svými středoškoláky jak

5

Téma

„Největší strach při improvizaci mám z toho, že zmizí nadsázka, která je přitom základním stavebním kamenem. Je to jen jako, my hrajeme, že hrajeme zápas, aby se divák bavil.“ tréninky, tak i zápasy zkoušeli a opravdu to zafungovalo. Například kluci, kteří mají problémy s autoritou, rozhodčího bez problémů respektují. V rámci hry jsou toho prostě schopní. Jak konkrétně tréninky během kurzu probíhaly? Tréninky, které jsem se seminaristy dělala, byly trochu jiné v tom, že jsme si na konci vždycky sedli a vysvětlila jsem jim, proč jsem které cvičení použila a proč jsem je dávala za sebou zrovna v daném pořadí. To při klasickém tréninku nedělám. Během kurzu jsme si nedělali přestávky, protože jsem se bála, že by vychladli, takže jsme trénovali dvě a půl hodiny v kuse. Teprve potom jsem jim zdůvodňovala jednotlivá cvičení. Začínali jsme vždy pohybovými cvičeními, aby se uvolnili. Pak následovala asociační cvičení na uvolnění tvůrčího myšlení, které jsem následně propojovala s pohybem. Musí se najít akce, která obojí propojí, aby nefungovaly hlava a tělo zvlášť. Načež začínaly motivované hry, kterými jsem se snažila dostat ke konkrétním kategoriím od nejjednodušších po ty složitější. Samozřejmě je otázka, kdo co považuje za nejjednodušší. Zkrátka jsem začala cvičeními pro dva. Nejzákladnější jsou podle mě tzv. zrcadla, kdy jeden co možná nejpřesněji napodobuje toho druhého, aby se naučili vzájemně se vnímat, spolupracovat a reagovat na sebe. Co následovalo potom? Od začátku jsme se učili další základní, ale zároveň i velmi těžkou věc, a to opustit svůj geniální nápad ve prospěch naprosto blbého nápadu někoho jiného. Což samozřejmě hodně bolí. Ze začátku jsem všechna cvičení směřovala ke spolupráci a improvizaci jsme vlastně ani nedělali. Teprve časem se nám z toho začala rodit kategorie duet, kdy spolu dvojice improvizuje do momentu, než se společně podívají do diváků a zkamení. Podstata spočívá v tom, že kategorie z tréninku vyleze jakoby mimoděk, že se kategorie nedře, ale najednou ji člověk má zažitou. Během celého kurzu jsme jich zvládli devět. Kurz jsme chtěli zakončit zápasem, jenže jsme neměli diváky. Nakonec jsme jich ale devět sehnali a mohli jsme si sehrát zápas se vším všudy. A jak zápas dopadl? Lišil se v něčem od těch ligových? Rozdíl byl v tom, že když hrajeme standardní zápas, bojíme se, aby do něj

6

Improvizační liga Zdroj: www.improliga.cz Turnaj v improvizaci je malinko o sportu, ale především o divadle. Dva týmy se navzájem utkávají v improvizacích na divácká témata. Cílem NENÍ navzájem se vyřadit, ale SPOLEČNĚ vytvářet kvalitní improvizaci, mít radost ze hry, moci si kdykoliv zahrát/ zaimprovizovat s různými týmy z různých měst. Hráči hrají SPOLU, a ne PROTI SOBĚ. Nestranný hlavní rozhodčí a jeho dva pomocníci dohlížejí na dodržování etických a improvizačních pravidel ustanovených Českou improvizační ligou - Improligou. Ve hře existuje tajné trojspojenectví obou týmů mezi sebou a diváky, jež tvoří opozici proti přísnému a nesmlouvavému tandemu tří rozhodčích (hlavní a dva pomocní). Jde o hru, chuť improvizovat, naslouchat kolegům z vlastního i opačného týmu a SPOLEČNĚ si zahrát. Historie turnajů v improvizaci spadá do konce sedmdesátých let, kdy se v Québecku konaly první improvizační turnaje. Její zakladatelé, Yvon Leduc a Robert Gravel, se nechali inspirovat hokejem a převzali kluziště s mantinely (bez ledu!), pruhované dresy a čas rozložený do třetin. Improvizátoři i diváci tak mohou zažít napětí, neopakovatelnou atmosféru a neočekávané zvraty v „přímém přenosu“. Turnaje v improvizaci rychle přešly přes Atlantik a dnes se hrají ve všech frankofonních zemích. Ve Francii, v Belgii, ve Švýcarsku, ale taky v Maroku, ve Španělsku, v Itálii a v Německu. Česká improvizační liga (Improliga) převzala základní herní prvky zámořských impro turnajů. Řídí se výhradně pravidly a formou ustanovenou jejími kanadskými zakladateli, jež se dodržuje i u mezinárodních turnajů v improvizaci. Výjimkou Improligy je, že se nehraje v mantinelech a že týmy mají místo šesti pouze čtyři hráče. Také publikum hraje v improvizačním turnaji důležitou roli. Proto je třeba předat hned u vchodu každému dvoubarevnou hlasovací kartičku, pantofli a ofocená pravidla se znaky, jež rozhodčí používá. Pantofle slouží k vyjádření nespokojenosti s výrokem rozhodčího nebo jeho pomocníků, v krajním případě s improvizací či ještě hůře se samotnými hráči. Pantofle se házejí do kluziště, nikdy ne na herce! Kartičkou se hlasuje. Na konci každé improvizace (jde-li o porovnávací, pak na konci poslední improvizace), po oznámení a vysvětlení chyb je diváci na vyzvání rozhodčího zvednou. Barva týmu, kterému chtějí dát hlas, je pochopitelně obrácena směrem k rozhodčím.

3 | 2008

někteří aktéři nešli soutěžně. A protože nevíme, jak je který tým vybaven, snažíme se o to, aby se týmy v mezičasech vzájemně povzbuzovaly. Seminář jsem od začátku stavěla na tom, že zápas není soutěž, ale především spolupráce a hra pro diváky, kterým musíme umožnit, aby měli pocit, že hrajeme zápas. Seminaristi to věděli a myšlenku zápasu naplnili, což mě velmi potěšilo.

Jana Machalíková nabízí. Foto: Lenka Novotná.

Stává se v zápasech, že by někdo nehrál fair play? Občas se stane, že soutěživost někoho převálcuje a začne zápas brát doopravdy. Největší strach při improvizaci mám z toho, že zmizí nadsázka, která je přitom základním stavebním kamenem. Je to jen jako, my hrajeme, že hrajeme zápas, aby se divák bavil. Ve výsledku rozhodčí klidně může udělit trestné body jen podle své nálady nebo když vidí, že skóre není vyrovnané a u diváků mizí napětí. Jaká další rizika zápasy přinášejí? Může se také stát, že na zápas přijde člověk, se kterým jsem nikdy nehrála. Idea je taková, že se sjedou dva týmy z různých koutů, které se neznají, tři hodiny

Téma

spolu trénují před zápasem, naladí se na sebe a pak si spolu podle pravidel zahrají. Zápasy, ve kterém se lidé neznají, bývají samozřejmě lepší. Protože když se jednotliví lidé znají, už vědí, co od sebe mohou očekávat. Má improvizace, kterou děláte, nějaký strop? Nevyčerpá se časem? Vyčerpá, podle mě tak po třech letech. Potom by měl člověk začít dělat něco jiného – buď si založit svůj tým a trénovat, nebo začít dělat divadlo, které je, myslím, bezedné v tom, že se v něm sdělují témata a myšlenky. Ty tři roky, pro někoho to může být víc, pro někoho méně, jsou hranice, protože na improvizaci nejde udělat kariéru a pořád jen hrát. Pokud lidé zůstávají déle, tak většinou jen proto, že se prostě chtějí scházet, ale pak už se toho moc neudělá. Všechny týmy potřebují nové tváře, které by do nich vnášely energii. Zkrátka tento druh improvizace nemá takovou hloubku, aby se mohl dělat donekonečna. Jak dlouho se věnuješ improvizaci ty sama? Asi šest let a je pravda, že po třech letech jsem už hrát nechtěla, a také jsem hrát přestala. Chodila jsem jen na tréninky a začala se zabývat tím, jak je postavit jako

vždycky, protože když chybí, je to poznat a trénink je potom takový rozplizlý. Na stranu druhou ale, kdybych se připravené kostry přesně držela, tak se může stát, že nevyužiji něčeho, co je vhodnější. Která kategorie je podle tebe nejtěžší? Myslím si, že když člověk nějakou dobu trénuje, není pro něj problém konkrétní kategorie, ale dovednosti kolem – naučit se přijímat nápad druhého a ten nápad rozvíjet a neuhnout nikam jinam. A když se člověk naučí i tyto principy, stačí kategorie jen vysvětlit. To je totiž moje vize – že se sejdou týmy a řeknou si, my děláme tuhle kategorii a ta funguje tak a tak a ono by to stačilo. Dají se podle tebe získané dovednosti využít i v životě? Nejdůležitější je podle mě to, že se naučíš druhého člověka poslouchat. Psala jsem o tom i ve své diplomce. Často se totiž stává, že ti někdo něco říká, ale ty máš v hlavě myšlenku, kterou mu chceš odpovědět a vlastně ho neslyšíš. On ti něco vysvětluje a ty si jen opakuješ, co mu na to řekneš a jenom čekáš, až přestane mluvit, abys mu mohl(a) sdělit svůj protiargument. Ale každá akce něco mění. V momentě, kdy

Snímek z utkání improvizační ligy. Foto: www.improliga.cz.

trenér a najednou to pro mě dostalo úplně jiný rozměr. Pracovala jsem se středoškoláky, psala jsem diplomku a snažila se vytvořit koncepci tréninků právě pro ně. Pak jsem se vrátila k dospělým a občas si i zahrála. Momentálně mám cíl vzdělávat učitelky, protože bych chtěla, aby zakládaly nové týmy. Jakým způsobem tréninky vedeš? Připravuješ se na ně nebo improvizuješ? Připravuji si koncepci. Napíšu si, jaká cvičení chci dělat a v jakém pořadí, a pak je různě přehazuji nebo variuji podle toho, co se děje na jevišti. Přípravu si dělám

„Nejdůležitější je podle mě to, že se naučíš druhého člověka poslouchat.“ mu zdá být špatný, je vlastně sám špatný. Což je velmi dobrá průprava pro práci v týmu. Na druhou stranu je totiž skvělé zažít pocit, že tě tam kolegové nenechají, když nemáš nápad, že tě vždycky někdo zachrání a pomůže ti. Když jsem psala diplomku, dávala jsem dotazníky středoškolákům. Psali v něm, že díky získaným dovednostem jsou schopni rychle reagovat, mluvit na jakékoli téma a lépe s druhými spolupracovat. Taky se objevil případ kluka, se kterým ostatní nechtěli spolupracovat, protože měli dojem, že u něj pro jejich nápad nebude prostor, že je bude chtít zrežírovat. Což byl třeba i můj problém. Člověk se ale díky improvizaci může naučit dávat prostor druhým. Základní idea, jak jsem už říkala, spočívá v tom, že se nejedná o soutěž, ale o spolupráci, a pokud na to člověk přistoupí, může ho to i osobnostně posunout. Mohla bys na závěr poradit těm, kteří by o improligu měli zájem, co pro to mají udělat?

Jana Machalíková v roli konferenciérky. Foto: www.improliga.cz.

ten druhý něco řekne, musí to mít nějaký dopad na to, co chceš říct ty. Běžně spolu lidé komunikují tak, že si vyměňují jen v hlavě předem připravené myšlenky a neposlouchají se přitom. Jsou každý zvlášť a nereagují na podnět, který dostali. Další dovednost, kterou si člověk může osvojit, je nevynikat za každou cenu, a to je opravdu těžké. Navíc se člověk naučí neškatulkovat lidi. Protože když si na zápase předem řekneš, že je někdo nesympatický, tak jsi v pytli. Zkrátka musíš ke všem přistupovat otevřeně. Zápas je o spolupráci a jinak to nejde. Člověk, který nespolupracuje s tím, kdo se

3 | 2008

Zhruba před pěti lety jsme založili stránky www.improliga.cz a tam jsme se snažili popsat všechny kategorie, podle nich ale pravděpodobně trénovat nejde. Takže bych každému doporučovala zajít na trénink kteréhokoli týmu. Tréninky jsou otevřené a myslím, že každý tým rád někoho přijme. Nejsme uzavření, právě naopak, stále hledáme nové členy. Každý si to může vyzkoušet a pak se rozhodnout, jestli se chce do improvizace pustit. Za celou improligu vítáme vznik nových týmů, které by hrály podle současných pravidel.

7

Ze života souborů

Náročné předlohy jsou pro nás výzvou

subjektů. Vedle Divadla bez střechy sem patří studentský Divadelní soubor Trdla, který se letos úspěšně prezentoval na krajské přehlídce v Hodoníně (jeho představení Kuře Čtvrtka bylo doporučeno na Popelku Rakovník 2008), Divadélko Zdeňka Řehky NETRDLO a Školička dramatické výchovy při O. S. Thalia. Každoročně se ve Vyškově pod patronací O. S. Thalia a MKS Vyškov konají i dva Rozhovor připravila Simona Bezoušková divadelní festivaly – v březnu to bývají Trdlinky, zaměřené na dětské a studentské divadlo, v květnu pak Trdloviny. O. S. Thalia pořádá také tzv. Rýmované večery. Více informací o sdružení, jeho struktuře Divadlo bez střechy Vyškov existuje šest let a za tu dobu a činnosti je možné najít na se na celostátní přehlídce amatérského činoherního a hudebního www.osthalia.cz. divadla objevilo s pěti inscenacemi. Nejen tato poměrně úspěšná Vedle těchto bilance mě vedla k tomu, abych manažerku divadla Lenku divadelních subjektů ve Vyškově Voráčovou a dramaturga Vladimíra Goldu požádala o rozhovor. působí i Divadlo Haná pod záštitou MKS Vyškov s téměř Na přehlídkách vídáme Divadlo bez střechy už několik stopadesátiletou tradicí. let. Mohli byste ho i přesto prosím stručně představit? Zaměřuje se na jiné divadelní Divadlo bez střechy Vyškov vzniklo v roce 2003. Funguje žánry, především na operety, za podpory dvou subjektů, a to občanského sdružení Thalia Vyškov muzikály a konverzační komedie. a Městského kulturního střediska Vyškov. Za dobu svého působení Tyto lehčí a divácky vděčnější nastudovalo sedm divadelních inscenací – Hrubínovu Romanci pro formy doplňuje Divadlo bez křídlovku (2003, režie Dagmar Musilová), střechy představeními pro Nabokovovu Lolitu (2005, režie Tomáš náročnějšího diváka, v souboru Trdla mají Dorazil ml.), Té síly díl jsem já na motivy podle filozofie Thalie pracovat mladší herci, Goethova a Marlowova Fausta (2006, režie kteří vzešli zejména ze Školičky dramatické Ladislav Stýblo), Patříš mi! Aneb Fernando výchovy. Krapp mi napsal dopis (2007, režie Petr Spolupráce v celém tomto Nýdrle), Hypnoskop na motivy povídek Věry složitém divadelním prostředí probíhá Chase (2007, režie Ladislav Stýblo), příběh poměrně hladce, je nutné skloubit současné maďarské autorky Katalin Thuróczy především časové a prostorové požadavky Schody pro kočku (2007, režie Tomáš Dorazil jednotlivých souborů, protože se dělíme o ml.) a hru Jeana Cocteaua Dvojhlavý orel některé společné prostory (divadelní sál, (2008, režie Rado Mesarč). Iniciátorem zkušebny, materiálně-technické vybavení vzniku Divadla bez střechy a současným apod.). Myslím, že se vzájemně doplňujeme dramaturgem souboru je Vladimír Golda. Vladimír Golda / Foto: Ivo Mičkal a nabízíme tak vyškovskému publiku širokou Na divadelních přehlídkách a festivalech škálu divadelních aktivit. získalo Divadlo bez střechy celou řadu ocenění, s inscenací Lolita Vybíráte si závažné předlohy a pouštíte se do složitých jsme se představili v roce 2006 i na Jiráskově Hronově. Každoročně dramatizací. Co vás k tomu vede? odehrajeme dvě až tři desítky představení, letos jsme již na čísle Divadlo bez střechy si do vínku vložilo netradiční 16, celkově se pomalu blížíme magické stovce. Pro naše herce je podmínky – zaměření na náročnější divadelní publikum, komornější divadlo koníčkem, jemuž se mohou věnovat až po zaměstnání, což formu inscenací, výraznou scénografickou a kostýmovou, je v našem způsobu práce náročné, přesto jsou ochotni obětovat choreografickou a hudební složku svých představení, a v neposlední maximum. řadě také kvalitně zpracované programy k jednotlivým inscenacím Divadlo bez střechy je součástí O. S. Thalia Vyškov. s důrazem na výtvarnou složku. Důvodů k těmto požadavkům Kolik souborů sdružuje a jak tam fungují? bylo hned několik – herecky dobře disponovaný soubor, potřeba Občanské sdružení Thalia Vyškov vzniklo v roce 1996 a jejich divadelního růstu, nabídka dosud chybějících představení dnes působí jako zastřešující organizace pro několik divadelních pro náročného diváka… Náročné předlohy jsou pro nás rovněž výzvou. Také se snažíme ve své dramaturgii volit takové předlohy, které jsou něčím zvláštní, netypické, originální. To je případ hry Schody pro kočku, která je v českém amatérském i profesionálním divadle českou premiérou. Dosud byla uváděna pouze v Maďarsku a Rumunsku. Její autorka Katalin Thuróczy, žijící v Budapešti, tento počin velmi ocenila, dokonce se na premiéru hry vloni v červnu do Vyškova přijela osobně podívat. S výsledkem byla nadmíru spokojena, ačkoliv představení je celé v češtině a paní Thuróczy neumí česky ani slovo. Podobně lze mluvit i o inscenaci Dvojhlavý orel, která je na amatérské úrovni také poměrně neobvyklou záležitostí. Cocteauovo dílo je velmi specifické a problematické, spíše bychom ho proto hledali na prknech divadel profesionálních. Je to opět výzva k překročení osobních hranic. Divadla s podobnou dramaturgií se většinou setkávají s nedostatkem diváků. Jak jste na tom s nimi vy? Kolik mívají vaše inscenace repríz? Volíme často poetické příběhy, které pro svou realizaci na jevišti vyžadují komorní prostředí. Toho většinou dosáhneme Divadlo bez střechy Vyškov / Ch. Marlowe, J.V. Goethe, L. Stýblo: Té přiblížením publika k hracímu prostoru či přímo na jeviště, nebo síly díl jsem já. Foto: Ivo Mičkal. celkovým redukováním velikosti divadelního sálu. Následkem toho

8

3 | 2008

Ze života souborů

DS Haná – Divadlo bez střechy Vyškov / Kamila Přikrylová podle románu Vladimira Nabokova: Lolita. Foto: Ivo Mičkal. je, bohužel, i omezená kapacita v hledišti. Na domovské scéně se s tím vypořádáváme celkem dobře a diváci si již zvykli na fakt, že počet míst v hledišti je omezen, při výjezdech mimo Vyškov musíme mnohdy improvizovat a upravovat prostory dle svých požadavků tak, aby představení neutrpělo a aby ani diváci nebyli o nic ochuzeni. S divadelním publikem je nutné pracovat, to jest naučit diváky do divadla chodit pravidelně a o divadle přemýšlet. Oplátkou pro diváka je pak kvalitní výkon na jevišti, prožitek silného životního příběhu či jen malého okamžiku v osudu jevištní postavy, uvědomění si určité obecné pravdy. Kvůli omezené kapacitě hlediště u většiny našich představení přistupujeme k většímu počtu repríz. Každou inscenaci sehrajeme alespoň desetkrát až dvanáctkrát, z čehož přibližně polovinu na domácí scéně a polovinu na různých přehlídkách a festivalech. Na repertoáru máme v současnosti pět her, což je sice pro soubor náročné, na druhou stranu také motivující. Jednotlivé inscenace máme na repertoáru asi dva až tři roky. Vaše divadlo má kolem šedesáti členů. Přesto uvádíte inscenace s menším obsazením. Jak na to reagují ti, co zrovna nehrají? Existuje mezi herci řevnivost? Číslo šedesát není zcela přesná informace. Spíše by se dalo říci, že za dobu existence Divadla bez střechy se do jeho aktivit zapojilo na šedesát osob. Herci z nich tvoří asi jen polovinu, jinak se jednalo o režiséry, scénografy, technický personál a další, kteří nám s provozem souboru pomáhali či dosud pomáhají. Jak už jsem říkala, vybíráme si komornější provedení divadelních inscenací, což notně vyžaduje i komorní počet aktérů na jevišti. Schody pro kočku jsou například určeny jen pro dvě protagonistky, v Patříš mi! se objevují herci čtyři, Dvojhlavý orel pak čítá šest herců a jednoho hudebníka přítomného na scéně. Řevnivost, rivalita či nezdravé soupeření určitě nejsou signály, které by byly z hereckého ansámblu Divadla bez střechy vysílány. Snažíme se o to, aby jednotlivé role nastudovali skutečně herecky, pohybově a pěvecky disponovaní lidé, pro něž je divadlo radostí, zábavou i jistou formou seberealizace. Mnohdy přistupujeme i k alternaci rolí, hlavně z důvodu časové zaneprázdněnosti některých členů či vzájemné podpory a motivace mezi představiteli téže role. Tento způsob práce se nám osvědčil a hodláme v něm i do budoucna pokračovat. Vaše divadlo spolupracuje s profesionály. Jak vnímáte hranici mezi amatérským a profesionálním divadlem? A kam byste na této škále zařadili Divadlo bez střechy? Amatérské a profesionální divadlo se dnes rozlišuje již jen velmi těžko, v mnoha pohledech se už hranice mezi nimi stírají. Často jsou hlavními odlišovacími kritérii dotace či finanční odměňování herců. Z tohoto hlediska se můžeme směle zařadit mezi soubory

amatérské. Protože ale ve Vyškově profesionální divadelní soubor nemáme, pokoušíme se ho částečně svou činností zastoupit, a proto se mnohdy profesionálních hranic dotýkat musíme. Těch profesionálů, kteří s námi většinou krátkodobě spolupracovali, není mnoho, ale pomohli do našeho souboru vnést nové impulzy a divadelní postupy, které vedly ke zkvalitnění naší práce. Jde například o spolupráci s režisérem Ladislavem Stýblem (v minulosti pracoval pro Městské divadlo Brno, v současnosti má angažmá v pražském Divadle Pod Palmovkou), jenž se podílel na představeních Hypnoskop a Té síly díl jsem já. Další ryzí profesionály už v souboru nemáme. Protože neodehrajeme měsíčně přes dvacet představení jako profesionální divadla, jsem tím pádem na myšlené divadelní škále amatéři. V tomto směru je to pro nás vlastně výhoda. Jezdíte na mnoho přehlídek po celé ČR. Jak byste zhodnotili letošní Divadelní Třebíč? Na celostátní přehlídce v Třebíči jsme letos byli již s pátým představením.Vždy se do Třebíče těšíme, protože tu na nás čeká příjemné divadelní prostředí v konturách krásného historického města. Každoročně se můžeme spolehnout na dobrou organizaci, spolupráci se zdejšími techniky a odborné hodnocení poroty. V minulých letech jsme byli zvyklí na velký zájem diváků, letos však, zřejmě i vzhledem ke změněnému termínu a státnímu svátku, jich bylo v publiku méně. Také nám trochu chyběly skvělé teplé snídaně. Divadelní Třebíč zkrátka bereme jako svátek, který vybočuje z běžného divadelního provozu. Na čem dalším pracujete? V příštím roce Divadlo bez střechy plánuje inscenovat hru polského dramatika Stanislava Mrożka Šťastná událost či Čechovovy povídky, koncipované trošku formou kabaretu, některé další divadelní kusy zatím rozpracováváme. Chystáme se na své první monodrama – Lidský hlas Jeana Cocteaua. V dramaturgickém plánu na další roky zatím máme ve výhledu asi osm představení. Vše je ovšem závislé na podmínkách, ať už finančních, prostorových či technických.

Divadlo bez střechy Vyškov Jean Cocteau: Dvojhlavý orel Foto: Milan Strotzer

3 | 2008

9

Ze života souborů

Vždycky jsme spolu fyzicky

Tvoříte spolu, píšete spolu, režírujete spolu, hrajete spolu. Pánové, nejste pořád spolu? PM: Ten text jsme nedělali spolu přímo fyzicky, my jsme si ho posílali. Rozhovor připravila Jasanka Kajmanová RK: Kdybych měl popsat vznik naší inscenace odborně, tak můj vklad je spíš dramaturgický a Petrův vklad je spíš režijně-autorský. Pořád přepisuje verze po každé zkoušce, na které vznikne něco nového. Já jsem Petr Matoušek a Radek Kotlaba jsou autory, režiséry a záspíš ten, který přichází s prvním impulzem, od kterého se to pak většinou roveň hlavními protagonisty inscenace Rue Bonapart 17 Divadýlka odvine jinam. Pak vznikají problémy, kdy já si myslím, že se hraje pořád na dlani Mladá Boleslav, se kterou postoupili na celostátní přehlídku první nápad, ale přitom jsme už dávno někde jinde a pak to potřebuji Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín 2008. Odtud (z Děčína) byla inscevysvětlit. nace doporučena do programu Jiráskova Hronova 2008. Na začátku, když přišel nápad zdivadelnit japonské povídky S oběma pány jsem si v Děčíně těsně po „jejich“ rozboze sbírky Někdo zaklepal, jste spolu museli přeci fyzicky být? rovém semináři povídala o sbírce pozoruhodných kriminálních RK: Vždycky jsme spolu fyzicky. příběhů odehrávajících se v pařížské ulici Bonaparte, ve třetím PM: Na zkouškách určitě. Radek přinesl knížku a nezávisle na patře domu č. p. 17, který pro zajímavost ve skutečnosti sousedí sobě jsme vybrali povídky, které budeme chtít převést na jeviště. RK: Ale v současné verzi je z povídek japonského autora Šiníči Hošiho už jen slabá půlka. Navíc jsme z nich převzali vlastně jenom zápletky. PM: Nejdéle jsme debatovali o tom, jak to propojit do celku. RK: Řešili jsme tedy hlavně rámec. Věděli jsme poměrně brzo, že se děj bude odehrávat v Evropě a že vše půjde napříč dvacátým stoletím. A pak začaly ty spousty verzí. PM: Možná jsme udělali chybu a měli jsme to zasadit do Čech, ale odrazovalo nás čtyřicet let komunismu, tím by se opakovalo Petr Matoušek / Foto: Ivo Mičkal Radek Kotlaba / Foto: Ivo Mičkal dokola pořád to samé. RK: Myslím, že Paříž je jako místo dění výhodou. Když jsme v prostředí, které všichni tak důvěrně neznají, tak se tam některé nepřesnosti schovají spíš, než kdybychom to hráli v Praze. Napsání scénáře, režírování a hraní – dá se to skloubit? Nechybí vám tzv. třetí oko? PM: Chybí. s Českým kulturním střediskem. Ještěže naše setkání neproběhlo až RK: Někdy nám chybí hodně, ale tady je to zrovna udělané tak, po fotbalovém utkání „Porota versus Zbytek světa“, protože se oba že nejsme nikdy oba zároveň na jevišti, takže se na sebe můžeme koukat tohoto náročného zápasu zúčastnili. Poté bych se asi ani od jednoho a doplňovat se. z „hráčů“ už nic nedozvěděla… Jaký byl rozborový seminář o vašem představení „Rue Bonaparte 17 aneb Pařížský pitaval“ v Děčíně? Petr Matoušek (PM): Pro nás příznivý. Radek Kotlaba (RK): My jsme z něho měli hezký pocit… PM: …oproti „rychtě“, kterou jsme dostali v Rakovníku, ale zase musím říct, že oprávněně. RK: U těch rozborů má člověk málokdy pocit, že je špatně obsah toho, co slyší. Spíš nám někdy úplně nesedne forma, kterou je to řečené. S obsahem v zásadě nepolemizujeme. Někdy je lepší říct si věci potom mezi čtyřma očima, než exhibovat na rozboru před desítkami lidí. PM: Mnohokrát jsem zažil ještě v jiném divadle paní režisérku, která měla potřebu bránit soubor na rozboru za každou cenu. A když už nebylo možné soubor nějak ubránit, tak spustila: „já jim to říkala…“ Toho jsem se vždycky snažil Divadýlko na dlani Mladá Boleslav / R. Kotlaba, P. Matoušek inspirováni povídkami Šiníči vyvarovat. Pokud inscenaci diváci nepoHošima: Rue Bonapart 17 aneb Pařížský pitaval. Foto: Milan Strotzer. chopí, tak je to naše chyba.

10

3 | 2008

Ze života souborů

PM: Někdy třetí oko máme od někoho nezávislého, kdo se přijede podívat na zkoušku. Bez toho by to vůbec nešlo, když už napíšeme sami scénář, tak už bychom neměli ani režírovat, ale to je taková nouze. RK: V našem divadle se hodně těžko hledá režisér. Někdy je zkoušení dost uvolněné, ale na druhé straně nám vyhovuje, že každý z herců do toho může vnášet něco svého. PM: Spíš musí. RK: Proto máme tolik scénářů k jedné hře, protože se pořád něco přepisuje. Rue Bonaparte 17 by se dala započítat jako kolikátý počin Divadýlka na dlani? PM: Čtrnáctá premiéra, s tím, že do toho jsou započítané i věci, které nikdo na přehlídkách neviděl a dlouho se na repertoáru neudržely. U některých by se dalo říct i díkybohu, jako např. u Goldoniády. To byla druhá premiéra? RK: Ano, druhá. Představení, které bylo poznamenané tím, že šlo o zásadní rozšíření souboru. Dlouho a těžce se zkoušelo, protože většina souboru se učila nejzákladnější jevištní krůčky a některé zkušenější herce už zkoušky nebavily a myslím, že na vý-

RK: Vymýšlíme si všelijaké možné i nereálné situace ze života zámecké společnosti. Zvali si tam tenkrát hodně literáty a vůbec umělce, takže je to docela zajímavý materiál. Pro koho to děláte? RK: Pro správu zámku. PM: Říkají tomu oživlé prohlídky pro návštěvníky zámku. RK: Když jsme viděli některé soubory, hlavně historického šermu, které vypadaly jak „věšáky na kostýmy“, tak nám to připadalo z hlediska předvedení historie tristní. Řekli jsme si: „Pojďme to udělat poučenější, divadelnější, aby to nebylo jen o předvedení toho krásného kostýmu.“ Zbývalo najít, kde nám dají prostor. Tak jsme se dostali na Loučeň, kde se samo nabídlo období 19. století a nám se v něm zalíbilo. Také jsme už „dělali Cassanovu“ v Mnichově Hradišti, tam mají zájem o baroko. Ale to je trochu náročnější a nákladnější, co se kostýmů týká. PM: My jsme se sami ještě úplně nevybavili, a tak využíváme půjčovny, třeba v ABC. Jak to všechno zvládáte časově? RK: Těžko. PM: To byste se měla zeptat manželek. Možná by to nebylo publikovatelné… RK: Myslím, že by to bylo publikovatelné. Ony jsou velmi kultivované a mají pochopení. PM: To si myslíš. RK: Alespoň se vůči nám takhle staví. Některé věci jsme si museli vysvětlit, ale zase je lepší, když jedu na Loučeň hrát Taxise, než kdybych seděl v hospodě a proléval svůj čas hrdlem. PM: Radek je idealista a já jsem realista. Jde opravdu o hodně času, ať už při psaní, zkoušení, shánění peněz na nájem. Máme divadelní prostor, tedy nemáme, jsme tam v nájmu, a musíme tam každý čtvrtek zajistit program, buď hrajeme sami, nebo tam máme hosty. Někdy jde o spřátelené Divadýlko na dlani Mladá Boleslav / R. Kotlaba, P. Matoušek inspirováni povídkami Šiníči ochotníky, pravidelně tam jsou bluegrassové Hošima: Rue Bonapart 17 aneb Pařížský pitaval. Foto: Milan Strotzer. večery, ale zveme i profíky – třeba tam měl sledném tvaru tohle bylo hodně vidět. Pro divadlo ale bylo důležité, že si tímto pokusem prošlo. Lidé, kteří zůstali, se na něm hodně naučili. PM: Taková katarze Divadýlka. Máte teď nové členy? RK: Petr se svojí ženou měli dětský soubor, ten odrostl a část zůstala věrná a přešla k nám do divadla. Tím se na čas vyřešil problém s novými členy a navíc už něco na jevišti umějí. Můžete říct více k tzv. historickým skečům, které děláte ještě mimo divadlo? PM: Fungují částečně pod Divadýlkem a ještě jsme si založili jedno občanské sdružení… RK: …speciálně pro „living history“. Vyrostlo z účinkování hlavně na boleslavském jarmarku, částečně to pro nás byla věc prezentační, a také jsme si to mohli nechat lépe zaplatit. Navíc nás to docela baví, a tak jsme se dostali k oživování minulosti. PM: Týká se to čtyř nebo pěti lidí z Divadýlka a zbytek si domlouváme mezi našimi známými. Akce prozatím uskutečňujeme hlavně na zámku Loučeň. Pochopitelně se tam vše točí kolem rodiny Thurn-Taxisů na konci 19. století.

„U těch rozborů má člověk málokdy pocit, že je špatně obsah toho, co slyší. Spíš nám někdy úplně nesedne forma, kterou je to řečené. S obsahem v zásadě nepolemizujeme.“ už dvakrát koncert Jan Burian. Děláme všelijaké příležitostné akce jednorázové i opakované. Zhruba jednou za měsíc jsme začali také dělat poetický večer. RK: Recituje se poezie, hraje se na piano a představte si, přijdou i lidi. V dramaturgii se snažíme dávat prostor místním regionálním básníkům. Ale to platí i o ostatních akcích. V programu k představeni Rue Bonaparte 17 se o magických dveřích dočteme: Zaklepat a počkat, kdo nám otevře…, kdo je domácí, kdo host, kdo přichází, kdo je na odchodu, kdo na útěku, kdo se obětuje, kdo je oběť. Ptám se tedy, kdo jste vy – ve vztahu k představení? PM: Já jsem domácí. RK: Já jsem rituální obětník, obětuji druhé. PM: A všichni ostatní jsou oběti.

3 | 2008

11

Osobnosti amatérského divadla

Čtyřicet let SČDO a 85 let Milana Kyšky JUDr. Milana Kyšku zpovídal Vlastimil Ondráček Když se mi v telefonu po vytočení devítimístného čísla ozval velice svěží a příjemný hlas JUDr. Milana Kyšky, byl jsem mile překvapen, že takto hovoří člověk, který v červenci letošního roku bude slavit své pětaosmdesátiny. Ano, věřte nebo nevěřte, 85! Na můj dotaz na zdraví mi se svou typickou ironií sdělil, že ho má tolik, že by ho mohl rozdávat. To byl velice milý a příjemný vstup do našeho rozhovoru. A pak mi na mou prosbu slíbil toto povídání o své cestě životem. Tady je, děkuji ti za něj, Milane, a dovolím si jej citovat tak, jak jsi slova nakladl.

JUDr. Milan Kyška (vlevo) na konferenci SČDO při předávání ocenění JUDr. Petru Slunečkovi. Foto: František Rous. „Divadlo jsem si zahrál poprvé před mnoha lety, někdy v roce 1940. Tehdy skauti plzeňské Stopy hráli v Městském divadle pod profesionální režií Foglarovu hru Tábor ve Sluneční zátoce. Já jsem měl roli Stopka ze zelené družiny a sklízel jsem u dětí velké úspěchy, když jsem jako kuchtík válel v mouce tenisák, kterým jsem pak uhodil o vál; takový „knedlík“ samozřejmě pěkně vyskakoval. Krátce nato Němci Junáka zrušili a bylo po hraní. Druhou roli jsem hrál v době, kdy jsem byl ve spolku Maska, ještě na gymplu. Ale pak byla hrozně dlouhá pauza. Až v roce 1960, při příležitosti oslav MDŽ, mě ve fabrice angažoval zapálený ochotník, no a to byl začátek. Hrál jsem různé štěky hlavně v pohádkách. Tehdy otevřeli v Praze tříletou Lidovou akademii umění – divadlo, kterou jsem „vystudoval“ a dostal glejt, že jsem schopný vést soubor. To už jsem se pouštěl i do režie – v době, kdy jsem pracoval ve Scénografickém ústavu jako konstruktér, jsem v Gongu režíroval dramatizaci Maupassantova Polibku ve snu a byl jsem hrdý, že mě za tu režii pochválil šéf ústavu, inženýr Kouřil. Později jsem v Tatrovce režíroval Červené pantoflíčky a pro otevřenou scénu na Výstavišti jsem napsal a

12

se souborem uvedl několik pásem pro děti. V Malostranské besedě jsem připravil recitační pásmo z básní Miroslava Holuba – s ním jsem osm roků studoval plzeňský „klasák“. To už jsem byl členem pražského poradního sboru pro divadlo, do kterého mě po absolvování Lidové akademie umění „zamontovali“. Když pak svůj post opustil jeho předseda, nastoupil jsem na jeho místo. A v této funkci jsem v poradním sboru na jaře 1968 projednával návrh na stanovy organizace, která podle toužebného přání amatérských divadelníků (především na „venkově“) měla nahradit Ústřední matici divadelního ochotnictva československého zrušenou v padesátých letech. Hlavními propagátory nové organizace byli staří ochotníci, kteří ještě matici pamatovali – já sám jsem k nim sice nepatřil, ale o prospěšnosti takového spolčení jsem nepochyboval. Proto jsme v poradním sboru velmi podrobně projednali návrh stanov, který jsme na jaře 1968 dostali k posouzení. Návrh byl nepochybně připravován se zaujetím a snahou pokračovat tam, kde skončila ÚMDOČ, ale nebral v úvahu, že se celá situace podstatně změnila. Proto jsme měli hodně připomínek a já jsem dostal za úkol na hronovském shromáždění připomínky přednést – jezdil jsem totiž do Hronova každý rok. Tenhle „vděčný“ úkol jsem na shromáždění, které se konalo 11. 8. 1968, splnil. Tím jsem se patřičně „zviditelnil“, a když pak v několikahodinovém jednání plénum delegátů stanovilo základní pravidla, jimiž se má Svaz českých divadelních ochotníků řídit (název byl podrobně diskutován), nebylo divu, že jsem byl zvolen do přípravného výboru, jehož úkolem bylo vypracovat stanovy podle závěru diskuzí, dát je schválit ministerstvu vnitra a poté svolat na 39. JH ustavující konferenci. Nekladl jsem odpor, když jsem byl zvolen předsedou, mělo to svoji logiku, jako Pražan a vystudovaný právník jsem měl podle ochotníků patřičnou kvalifikaci. Měl jsem ovšem zdatného spolupracovníka od fochu, JUDr. Josefa Koutského, člena žižkovské Malé scény. Práce to nebyla jednoduchá, ani příliš radostná, protože 21. srpnem se výrazně změnila celá situace a rozhodně ne k lepšímu. Ale „konec dobrý, všechno dobré“! V březnu 1969 jsme si z ministerstva vnitra odnášeli schválené stanovy a mohli se pustit do druhého úkolu, svolání ustavující konference na 39. JH. Ta se uskutečnila 10. 8. 1969 a zvolila první řádný ústřední výbor a já se stal předsedou, tj. „ochotnickým úředníkem“. A s konkrétní divadelní prací byl konec. Mým posledním počinem byla režie

Milan Kyška (uprostřed) si zahrál po dlouhé pauze, trvající od studentských let, až v roce 1960 při příležitosti MDŽ na jevišti divadelního souboru Elektrosignálu v Praze. Soukromé foto M. Kyšky.

3 | 2008


textu manželů Petra a Stanislavy Weigových Asyrský král. S touto pohádkou pro dospělé na antické téma byl soubor DOPRAPO i na zájezdu v Belgii. Předsedou svazu jsem byl do roku 1985, pak po mně převzala žezlo PhDr. Stanislava Weigová. Loutkáři původně připravovali samostatnou organizaci SAL, ale ministerstvo kultury jejímu vzniku nepřálo, a tak došlo v roce 1972 ke vstupu loutkářů do již existujícího a fungujícího SČDO. Toto spojení se osvědčilo, jak se ukazuje dodnes. Za velký úspěch je nesporně možno označit vznik přehlídky vesnických a zemědělských divadelních souborů v Žebráku – dnes venkovských divadelních souborů Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou. V současné době vedu Klub seniorů ČST/ČT, který pro televizní důchodce připravuje kulturní akce (besedy, návštěvy koncertů a divadelních představení), autobusové zájezdy a turistické vycházky a dokonce se souhlasem vedení ČT pořádáme kurzy práce s PC. Dlouhá léta jsem členem výboru Společnosti bratří Čapků – devět let jsem redigoval čtvrtletník Zprávy, ale to už jsem skončil pro ty křížky na hřbetě. Dále jsem řadovým členem Matice české při Společnosti Národního muzea – tady vypomáhám manželce, která pro matici připravuje kulturní akce. Jsem členem klubu starých skautů KRUH, kteří se každý měsíc scházejí na besedách na různá témata a pořádají společné několikadenní pobyty o prázdninách v ČR i v zahraničí.“ Co k tomu, milí divadelníci všech věkových kategorií, dodat? Závidět? Ne, ale vzít si příklad a jít do toho našeho koníčku s takovou vervou, jakou má doktor Kyška! Milane, k tomu velmi významnému životnímu jubileu ti všichni přejeme hodně sil a stále dobrého zdraví a věřím, že se setkáme na akci ke 40. jubileu SČDO na letošním JH.

Mladá scéna Gottwaldov / Petr Botík: O kuruckéj vojně. Režie Antonín Navrátil. Účast na JH 1980. Foto: archiv souboru.

Malou scénu Zlín čeká kulaté jubileum, její zakladatel – Antonín Navrátil – jubiluje teď Petra Ševců Antonín Navrátil se narodil ve Zlíně 19. července 1938. Je absolventem Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Poté jako profesionální herec, režisér či umělecký šéf prošel řadou českých profesionálních scén – Slovácké divadlo v Uherském Hradišti, Divadlo pracujících ve Zlíně, Divadlo Vítězného února v Hradci Králové, Divadlo Zdeňka Nejedlého v Opavě, Těšínské divadlo, Západočeské divadlo v Chebu. Jeho obrovský přínos českému amatérskému divadlu spočívá v jeho práci v amatérském divadelním souboru Malá scéna, který založil coby herec a režisér Divadla pracujících v roce 1969 při Lidové škole umění ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově). Antonín Navrátil po dlouhou dobu tento amatérský soubor formoval a svým jedinečným pedagogicko-režijním přístupem a vedením mu pomohl vydobýt si pevnou pozici na poli českého amatérského divadla sedmdesátých a osmdesátých let. Inspirován metodami E.F. Buriana vtiskl Malé scéně své-

bytnou divadelní poetiku, podpořenou důsledně rozvíjeným originálním Antonín Navrátil / soukromé foto výukovým programem. Jeho inscenace vyvolávaly u odborné veřejnosti v oblasti amatérského divadla četné diskuze. Polemizovalo se o tom, zda jeho dětský herec není omezován v samostatné tvůrčí práci, zda některé z jeho inscenací jsou ještě divadlem, nebo spadají spíše do oblasti folklorních jevištních pásem apod. Jisté je, že náročná průprava souboru přinesla kýžené výsledky a že jeho režijní práce byla v důsledku přijata a pojmenována jako snaha o novou divadelnost. Byl ve své době jedním z těch profesionálů, jejichž pomoc amatérskému divadlu otevřela v této oblasti nový směr. Jeho výjimečnost se neodráží jen a pouze v jeho pedagogicko-režijním přístupu, ale také ve velmi zajímavé a na svou

3 | 2008

13


„Jisté je, že náročná Zasloužilý jubilant z Újezda průprava souboru přinesla kýžené výsledky Vít Závodský a že jeho režijní práce byla v důsledku přijata Pětaosmdesátka si nyní počíhala na amatérského režiséra a hera pojmenována jako ce Jiřího Doležala, předního člena známého Tylova divadla z Újezda u snaha o novou divadel- Brna. Od padesátých let až donedávna střídal práci za režijním pultem s hereckou a v nejedné inscenaci pak dokázal zdárně spojit obojí. nost.“ Jeho soubor nejprve pěstoval náročnější klasické operety (Poldobu neobvyklé dramaturgii, díky které si mohli jeho herci vyzkoušet celou řadu různých forem divadla. Z těch nejzajímavějších vzpomeňme barevnou koláž pantomimických etud Klauniády, která potvrdila náročnou systematickou pohybovou průpravu souboru, dále pak fiabe C. Gozziho Král jelenem, kde mohl soubor uplatnit své pohybové dovednosti a vyzkoušet si navození komické situace, zkoušelo se černé divadlo, jevištní pásma, pohádky, ale třeba také náročný text B. Brechta Výjimka a pravidlo. Nejvýrazněji ovšem vystupuje Navrátilova dramaturgická linie zachycující obyčejného člověka, lidové zvyky a tradice, téma lásky k lidem, domovu a přírodě, téma smrti. Tu reprezentovaly úspěšné inscenace – legendární Smrť na hrušce, O Kuruckej vojně, Krásná Františka a Komédyja o chytrosti. Mnohé z nich přinesly Malé scéně ocenění a také účast na národních a celostátních přehlídkách Jiráskův Hronov. Jejich úspěch a především důsledné rozvíjení lidových tradic vyústilo ve spolupráci s Československou televizí, která natočila se souborem Malé scény Smrť na hrušce (1979) a O Kuruckej vojně (1981). Dalším z televizních zpracování a zároveň také zajímavým počinem, kterým Malá scéna inklinovala k alternativě amatérského divadla té doby, bylo netradiční pojetí Shakespearova Romea a Julie (1984). To nevycházelo v Navrátilově adaptaci z konfliktu dvou znepřátelených rodů, ale z generačního střetu mladých s dospělými. Lze konstatovat, že na svou dobu byla, především díky Navrátilově vedení, Malá scéna opravdu vyzrálým amatérským souborem s originální divadelní poetikou a zajímavou výtvarnou jevištní stylizací. Jako režisér, dramaturg, autor divadelních her a adaptací, choreograf a scénograf za 16 let svého působení na Malé scéně ve Zlíně položil základ divadelnímu souboru, který přes všechny změny a obměny vytrval až do dnešních dnů a který v příštím roce oslaví čtyřicet let svého trvání. Antonín Navrátil se věnoval práci s dětmi a mladými lidmi i po svém odchodu ze Zlína. Naposledy jako ředitel Domu dětí a mládeže Reneta ve Františkových Lázních–Žirovicích, které se staly jeho druhým domovem.

„...úspěch a především důsledné rozvíjení lidových tradic vyústilo ve spolupráci s Československou televizí, která natočila se souborem Malé scény Smrť na hrušce (1979), O Kuruckej vojně (1981), ale i netradiční pojetí Shakespearova Romea a Julie (1984).“

14

3 | 2008

skou krev, Mam‘zelle Nitouche, Zemi úsměvů,Veselou vdovu atp.), v nichž si jubilant zahrál mnohé slavné role – Popiela, poručíka Gustava, Celestina nebo Danila. Byl však také Mlynářem v Lucerně, Ezopem z Figueiredovy alegorie Liška a hrozny, Profesorem v Horníčkově hře Tři Alberti a slečna Matylda, poustevníkem Školastykem v Hrátkách s čertem, Hejtmanem z Revizora, Majorem v dramatizaci Vančurova Rozmarného léta. Hlavní přínos pro Tylovo divadlo, pracující v bezprostřední blízkosti kulturní metropole, znamenaly ovšem Doležalovy režie, a to komediálních i vážných předloh. Po Schillerově tragédii Úklady a láska následovala série zejména domácích her: Tylova Tvrdohlavá žena, Štechovo Třetí zvonění, Zeyerova poetická pohádka Radúz a Mahulena, Maryša bratří Mrštíků, dále Charleyova teta, Sedm výkřiků na moři od Alejandra Casony. Počátkem osmdesátých let se začalo Tylovo divadlo úspěšně prosazovat v širším měřítku: pravidelně se účastnilo jihomoravského krajského festivalu vesnických souborů v Němčicích nad Hanou a přiváželo zasloužená přehlídková ocenění. Herecky neobyčejně vyzrálé nastudování Staré dobré kapely Jiřího Hubače získalo v roce 1986 cenu za režii v Němčicích a bylo vysláno rovněž na národní přehlídku do Vysokého nad Jizerou, kam stále agilní ochotník rád každoročně zajíždí; vyznělo jako naléhavá nesentimentální výzva k citlivému porozumění, neokázalému přátelství mezi lidmi a k boji s životní rezignací. Dalšího významného bodu své tvůrčí dráhy dosáhl pak Doležal r. 1990 Casonovou jemně impresívní psychologickou hrou Stromy umírají vstoje, v níž se opět prostupuje tvrdá skutečnost se sebezáchovnými iluzemi. Na jevišti se J. Doležal objevoval i po své osmdesátce, např. jako rozvážný a všemi respektovaný výměnkář Petr Dubský z Jakubcova nastudování Stroupežnického Našich furiantů. Slova zmíněného španělského dramatika, že „zasévat radost do duší lidí je stejně důležité jako rozsévat obilí“ zároveň vyjadřovala životní a kumštýřské krédo skromného moravského divadelníka, jehož štafetu oddanosti Thálii ostatně převzala jeho dcera – profesionální herečka a zpěvačka.

Alena Dvořáková se má za čím ohlížet Vladimír Gardavský Umělecká vedoucí souboru Zamračené děti Alena Dvořáková je bezpochyby nejvýraznější osobností současné plzeňské neprofesionální divadelní scény. Dne 20. července letošního roku se navíc dožívá významného životního jubilea. I to je důvod k ohlédnutí. Někdejší stavební technička řadu let obětavě vedla na Základní škole v Plzni-Černicích dětský recitační a divadelní soubor Sluníčko. V roce 1983 z „odrůstajících“ členů sestavila dnes už legendární Naivně poetické divadlo, ve své době pravidelně reprezentující Plzeň na národních přehlídkách Wolkrův Prostějov či Jiráskův Hronov. Od první premiéry Aucassina a Nicoletty (1984) se i všechny další inscenace v režii jubilantky vyznačovaly nevšední jevištní imaginací propojující nápadité metaforické dění s významově


přesným slovním vyjádřením poetických textů v řeči vázané i nevázané, často účelně využívající sborovou recitaci. Představení zároveň pokaždé osvěživě působila i přítomností moudrého nadhledu a radostné hravosti. A režisérka zaujala vždy objevnou dramaturgií. V Rozmarech léta (1985) překvapivě konfrontovala Vančuru s Nezvalem, o rok později v Almužnách zas Goetha s Erbovou. Absurditu doby demaskovala spolu s Mrożkem (Mučednictví Petra Oheye), Havlem (Zahradní slavnost) či s Huptychovým živočichopisem Tak pojďte dál (1990). Následující cyklus scénických čtení z knih, které nevyšly, autorů Karly Erbové, Karla Šebka, Karla Hynka, Zbyňka Havlíčka či Vratislava Effenbergera vyvrcholil dvěma magickými inscenacemi díla surrealisty Hynka Inu… aneb Akustická kalužina (1992) a Párty na troskách deníku malého lorda (1994). Po osamostatnění se hereckého kolektivu působícího pak nadále jako Divadlo My převzala Alena Dvořáková do své laskavé péče další formující se mladý kolektiv, se kterým pokračovala v uskutečňování svých divadelních vizí. Pod hlavičkou Divadla Esprit NPD dále akcentovala oscilování mezi viděním absurdní skutečnosti a třeskutě nadreálnou obrazností snění v inscenacích Charmsovy Alžběty Bam (1995), Apollinairova Zavražděného básníka (1997) či Effenbergerovy Surovosti života a cynismu fantazie (1998). A právě podle názvu jedné z Effenbergerových černých frašek přijal kolektiv pojmenování Zamračené děti, pod nímž působí dosud. Pod režijním vedením Aleny Dvořákové nadále cizeloval svůj jevištní projev, jenž se stal častou ozdobou národních přehlí-

Herec a režisér Jiří Kubina se 17. srpna dožívá 75 let Pavel Labík Jiří Kubina stál poprvé na jevišti už ve svých šesti letech a od roku 1958 se věnuje také režii. Jako herec hraje jak na domácím červenokosteleckém jevišti, tak i například v Hronově či v Náchodě. S hronovským seniorským souborem reprezentoval Českou republiku v inscenacích Kořistníčci a Klubkův sen v Německu, v Rakousku, v Anglii a v Itálii. Publikum ho mohlo vidět rovněž ve hře Antona Pavloviče Čechova Medvěd opět v podání hronovských ochotníků, kde brilantně sehrál hlavní roli. Kubinův Medvěd zavítal do Polska, Itálie, Belgie, Německa, Rakouska, Švýcarska, Anglie a dokonce i do exotického Japonska. Jiří Kubina mimo to, že svůj volný čas věnuje divadlu, nezapomínal ani na mladé talenty. Se svojí manželkou Drahou několik roků vedl dětský divadelní kroužek při Základní škole v Červeném Kostelci. V roce 2003 mu byl udělen Zlatý odznak J.K. Tyla. Za svůj divadelní život ztvárnil 69 po-

Alena Dvořáková (s brýlemi) v kruhu členů plzeňského souboru Okřídlený vůl, s kterým nastudovala a uvedla na JH 2000 Charmsovu Jelizavetu Bam. Foto: Pavel Štoll.

stav a režíroval 19 inscenací. A tato čísla jsou jenom výčtem jeho aktivit v červenokosteleckém souboru. Kolik toho bylo mimo Červený Kostelec, ví jen Bůh a Jirka.

Jiří Kubina / Foto: archiv DS Červený Kostelec

A tak mu za celý červenokostelecký divadelní soubor a za všechny červenokostelecké diváky přejeme hodně štěstí, zdraví, spokojenosti a stále stejnou životní vitalitu.

Zamračené děti Plzeň Karel Hynek: Deník malého lorda Foto: Bob Pacholík

dek, v inscenacích Effenbergerovy Vzpoury sládků, Apollinairových Prsů Tiresiových, druhé verze Hynkova Deníku malého lorda, Reichelovy Fixní ideje na motivy novely Leonida Andrejeva či montáže z díla Edwarda Stachury Smířit se se světem. Režijní a scenáristická tvorba Aleny Dvořákové si obdivuhodným způsobem již pětadvacet let udržuje setrvale nadprůměrnou úroveň. I proto byla přizvána k režijnímu hostování seskupením Okřídlený vůl, proto je i dnes žádána o předávání zkušeností v porotách soutěží uměleckého přednesu. Do osmé dekády života lze popřát této neúnavné, respektované a stmelující osobnosti plzeňského amatérského divadelnictví kromě zdraví i neutuchající invenci.

3 | 2008

15


Mirku, sbohem! Petr Slunečko Dne 24. dubna 2008 v ranních hodinách zemřel Miroslav Ryšavý, významná osobnost amatérského loutkového divadla, jemuž se s velkým úsilím věnoval celý život. Loutkářský životopis Mirka je věru dlouhý. Své mládí prožil v divadelním spolku Popelka v Lomnici nad Popelkou. Příchod do Prahy byl pro něho velkým podnětem do budoucna. Angažoval se v Umělecké výchově, Divadelní prodejně, aby pak založil loutkové divadlo Kováček v Praze na Smíchově. Další jeho cesta vedla ke vzniku souboru Pimprle, v jehož čele stál dvacet let. Ani to však pro Mirka nebylo dost. V roce 1967 a v roce následujícím se již začalo hovořit o vzniku Svazu amatérských loutkářů. Mirek se záhy zapojil do práce přípravného

festivaly Čechova Olomouc, Raškovy Louny a jiné. SAL také především tvrdě hájil při nejrůznějších jednáních zájmy loutkářů, a to nejen svých členů. Na počátku 90. let se koncepce SAL poněkud změnila a spolu s ní také její vedení. Nastalo období útlumu činnosti. A byl to opět Mirek, který se ujal funkce předsedy SAL a s velkou vervou po několik funkčních období usiloval o to, aby SAL dovedl do plodnějších časů. Kdyby nic, pak toto byl velký čin, pro který na Mirka nelze zapomenout. Dobrou noc, Mirku!

Vzpomínání na paní Jiřinu Baštovou Jan Chad Dodnes ji mám před očima v roli Terezy z inscenace hry Gerta Hoffmana Starosta, nastudované českobudějovickým souborem Zeyer. Zde vytvořila v režii Milana Fridricha, tehdejšího šéfa činohry Jihočeského divadla a velkého přítele amatérského divadla, typ naivní měštky, a to přímo skvěle. Zmiňovaná inscenace byla tenkrát v roce 1965, samozřejmě i díky hereckým kolegům Zdeňku Humlovi a Antonínu Baštovi, velmi slavná a napsáno o ní bylo mnoho pochvalného. Jestliže mi dnes, po více než čtyřiceti letech, tato její postava zůstává v paměti z celé řady jiných, které hrála, svědčí to o výkonu jistě nadprůměrném.

Miroslav Ryšavý / Foto: Jan Müller. výboru a stal se jeho tajemníkem. Po srpnu 1968 byl ale vznik svazu zpochybněn. Loutkáři proto nalezli cestu do Svazu klubů mládeže, kde vznikla jejich samostatná sekce (Sekce amatérských loutkářů). Mirek byl opět tajemníkem. Ani uvedená organizační podoba nebyla definitivní. Loutkáři nakonec spojili své síly s ochotníky. Ti naštěstí již měli svůj Svaz českých divadelních ochotníků. Loutkáři zde vytvořili svou samostatnou složku (Skupinu amatérských loutkářů – SAL). Mirek samozřejmě u toho všeho byl a na mnoho let se ujal funkce tajemníka SAL. Bylo to nejlepší období v činnosti této loutkářské organizace. Měla přes sto členských souborů a víc jak tisíc individuálních členů. Loutkářské hnutí se obohatilo řadou akcí, jakými byly individuální výstupy,

16

Jiřina Baštová z mladých let ve hře Ericha Maria Remarqua Poslední dějství. Soukromé foto.

3 | 2008

Nelze také nevzpomenout na stovky zkoušek a představení pozdějšího D111, na které dlouhá léta pilně doprovázela svého muže a režiséra Toníka Baštu. I když už později nehrála, dovedla zvláště ve chvílích, kdy se inscenace a herecká práce rodily těžko, poradit zkušeností a povzbudit vlídným slovem. Může se říci, že byla tak trochu ve stínu svého muže, ale protože jsem je oba dlouho a dobře znal, vím, že mu byla velkou oporou pro obrovský kus práce, který pro divadlo – jak amatérské, tak profesionální – v Českých Budějovicích vykonal. O tom se ale na plakátech a v kritických článcích nepíše. Paní Jiřina Baštová zemřela dne 16. dubna 2008 ve věku 81 let. Ať jsou tyto vzpomínky jakousi pomyslnou poslední kytičkou za všechno, co ve svém životě pro divadlo udělala. Přejme jí shledání s Toníkem, po kterém se jí velmi stýskalo.

Odešel všestranný divadelník Vít Závodský Dne 15. února 2008, necelé dva roky po svých pětasedmdesátinách (AS je tehdy připomněla), odešel jeden z významných příslušníků brněnské jevištní „staré gardy“, nositel Zlatého odznaku J. K. Tyla (2004), dlouholetý herec, režisér, ochotnický funkcionář a vůbec všestranný divadelník, dobře známý většině pěstitelů české amatérské Thálie, František Klaška – statečný a obětavý kumštýř, kterého tvrdý život rozhodně nehýčkal. Už jako gymnazista s kamarády i pozdějšími souborovými kolegy a proslulými profesionálními herci Jiřím Tomkem a Ladislavem Lakomým debutoval přímo v Shakespearově Snu noci svatojanské. Jako člen Malého divadla, vedeného zkušeným režisérem Františkem Palčíkem, podílel se na oficiálně nevítaném inscenování Calderonovy barokní alegorie Velké divadlo světa, k níž se r. 1995 vrátil už jako režisér. Na studiích medicíny však přišel zlý úder: za členství v protikomunistické skupině (brněnská televize o ní posléze natočila dokument Když se kácí les, lítají třísky) „vyfasoval“ desetiletou vazbu, vzhledem k amnestiím při úmrtích „dělnických“ prezidentů naštěstí zkrácenou. Léta 1951–1956 strávil v socialistických kriminálech, vězeňských

„Léta 1951–1956 strávil v socialistických kriminálech, vězeňských ošetřovnách a hlavně v pracovních lágrech, především na Jáchymovsku (i tam se „muklové“ pokoušeli hrát divadlo)...“


ošetřovnách a hlavně v pracovních lágrech, především na Jáchymovsku (i tam se „muklové“ pokoušeli hrát divadlo); poté jej ještě čekala prezenční služba, ulehčovaná alespoň členstvím ve vojenském souboru. Nato prošel Fr. Klaška (provázen obětavou manželkou Terezou, taktéž herečkou z libosti), znovu perzekvován pro změnu husákovským režimem, postupně „kariérou“ pomocného dělníka, zedníka, skladníka, zásobovače a posléze inspektora Drobného zboží Jihlava. Důchodový čas si krátil mj. u recepčního pultu zákulisí Městského divadla Brno (s tamním ředitelem a výborným manažerem Stanislavem Mošou se ostatně kdysi potkal v asistentské funkci při adaptaci Molièrova Lakomce), v jehož činoherním souboru si také zahrál několik epizodních figur ještě v novém tisíciletí.

Neméně úrodné období čekalo poté Fr. Klašku v královopolském Semilasse coby herce i režiséra Dělnického divadla. V sedmé a osmé dekádě uplynulého století zažívala tato ambiciózní, dnes již také zaniklá parta své hvězdné hodiny. V největší míře to bylo zásluhou náročného profesionálního režiséra z tehdejšího Divadla bratří Mrštíků Pavla Rímského. Klaška mu v pětici profilových inscenacích dělal rovněž asistenta, a hodně tak získal pro zdejší vlastní, teď už soustavnější a festivalovými porotami vyzdvihovanou režijní práci (Šamberkův Blázinec v prvním poschodí, Koenigsmarkovy Ostrovy zdánlivé, Goldoniho Treperendy aj.). Brněnští i hronovští pamětníci dodnes s úctou vzpomínají na Rímského pojetí humanistického dramatu Ivana Bukovčana Sníh nad limbou (1974) a z následujícího roku na poetickou hru Bulhara Jordana Radičkova Sníh se smál, až padal, na kterou se teprve poté vrhly profesionální scény. V roce 1979 v Hronově nabízelo Dělnické divadlo dokonce tituly dva – Rímského nastudování Daňkovy historické tragikomedie Dva na koni, jeden na oslu (s oceněným Klaškovým žoldnéřem Svatým) a Jiráskovu Kolébku, v rovněž odměněné scénografii a režii Klaškově. Jako temperamentní folklorní muzikál připravil P. Rímský brzy nato Tajovského realistickou veselohru Ženský zákon. Ovacemi skončil pro tehdejšího vítěze úpického festivalu JH 1982, a to právě díky Rozovského dramatizaci Tolstého Příběhu koně, kde se Klaška kromě člena choreograficky notně vytíženého chóru ujal i figury Generála. Po uzavření této kapitoly přišla na řadu mozaika příležitostných jevištních aktivit a součinnost s dalšími moravskými amatérskými ansámbly. Fr. Klaška přijal nabídku ředitele profesionálního Loutkového divadla Radost Vlastimila Pešky na funkci jeho zástupce, jakož i pohotové záskoky na jeho renovova-

ném brněnském působišti a účinkování při principálových adaptacích v komediálně vyhraněném Ořechovském divadle (Bylo nebylo aneb jak Švédové L. P. 1645 Brno marně dobývali, Mam’zelle Nitouche-ky). Dojmy z jeho zahraničních cest do Skandinávie, Anglie nebo Belgie vylíčil ostatně i na stránkách AS. Stýskalo se mu ovšem po režisérském pultu, a tak k němu zasedl např. v Prostějově (Ostrovského Bouře, Otčenáškův Víkend uprostřed týdne), Břeclavi (Pirandellova Bláznovská čapka), Křenovicích (Bradfordův Černošský Pán Bůh a páni Izraelité), Novosedlech (Bukovčanovo drama Než kohout zazpívá) nebo Šlapanicích (Longenův C. k. polní maršálek). Své zkušenosti rovněž příležitostně uplatňoval na rozličných hodnotících porotách, seminářích a dílnách. Velké organizační úsilí několikaletého předsedy Oblastního výboru SČDO si vyžádaly Klaškovy projekty, které nebyly vázány na jediný soubor ani místo konání. Po již zmíněném, dramaturgicky riskantním Velkém divadle světa pod hlavičkou husovického Svatoboje a pokusu zaktivizovat generační seniorskou skupinu nad Krupicovým textem Podzim, došlo na podnik svým způsobem nejkurióznější, jenž patrně vejde do příslušných análů. Úvodem 74. JH (a poté ještě v Hustopečích a Boleradicích) nabídla matadorská sešlost hereckých osobností z desítky vzdálených míst na Klaškův podnět a v jeho režii estrádně naivistickou verzi Klicperovy parodické „rytírny“ Hadrián z Římsů. Divadelníkova pečlivá soukromá evidence registruje, že v celkem 1223 představeních odehrál bezmála stovku rolí (ta vysněná, Holbergův venkovan Jeppe z vršku, však mezi nimi není) a režíroval na dvě desítky titulů. Není tedy divu, že košatá jevištní osobnost zaníceného Františka Klašky bude brněnským a moravským amatérským divadelníkům i jejich obecenstvu ještě dlouho chybět.

František Klaška na JH 2003. Foto: Ivo Mičkal. Na ochotnických prknech nejprve v padesátých a šedesátých letech přišla plodná etapa působení v renomovaném Divadelním studiu Josefa Skřivana, kde vedle Fr. Palčíka úspěšně režíroval hlavně pozdější mnohostranný kulturní pracovník Leonard Walletzký. Repertoár tu nebyl nijak podbízivý, takže kromě pohádek a klasiky světové (Plautus, W. Shakespeare, Molière, C. Goldoni, Stendhal, A. P. Čechov, B. Nušič, L. Leonov) i domácí (V. K. Klicpera, Fr. Šamberk, bratři Čapkové, F. Langer) došlo i na satiry Osvobozeného divadla, absurdity S. Mrożka, Karvašovu tragédii Antigona a ti druzí atp. Tehdy velmi proslulý soubor se pravidelně probojovával na Jiráskův Hronov, odvážel si množství všelijakých cen (Klaška se na nich podílel jedenácti hereckými) a hostoval v mnoha evropských zemích. Do počátku 70. let, kdy z tohoto poté zaniklého kolektivu odešel, absolvoval podle vlastní statistiky 731 představení a ztělesnil např. Malvolia nebo anglického krále Edwarda.

Umělecké seskupení Přineslih nastudovalo a uvedlo na Jiráskově Hronově 2004 v Klaškově režii Klicperova Hadriána z Římsů. Foto z inscenace: Ivo Mičkal.

3 | 2008

17


Amatérská divadelní asociace – ADA Ota Smrček Počátky: Amatérská divadelní asociace vznikla na začátku roku 1990 jako vyústění revolučního nadšení. Tehdy skupina pražských divadelníků iniciovala shromáždění amatérských divadelníků ze všech koutů České republiky, které se sešlo v Žižkovském divadle a které vyjádřilo nutnost nastolit nové poměry i v oblasti amatérského divadla. Na setkání vznikla i potřeba založení nové organizace, která také během několika týdnů vznikla. ADA byla nejprve registrována ještě podle staré legislativy a v červenci 1990 pak znovu zaregistrována ministerstvem vnitra už podle nového, tehdy vzniklého zákona o sdružování občanů.

Členy ADA jsou vedle souborů pražských a z okolí Prahy, jež tvoří gró členstva, i jednotlivé soubory odjinud z Čech, z nichž mezi nejvýznamnější patří Rádobydivadlo Klapý. Řádnými členy ADA je dnes na 60 souborů a také 2 kluby (Klub přátel divadla a Klub autorů), které sdružují individuální členy ADA. Společenské aktivity: ADA přišla v porevoluční době s řadou dobových iniciativ, patřila k nim například petice ministru kultury, změna podoby Jiráskova Hronova ze soutěžní přehlídky na přehlídku-žatvu toho nejlepšího, co se v oblasti amatérského divadla bez ohledu na žánry a druhy urodilo, uspořádání otevřeného dne na Hronově, který v rámci festivalu Jiráskův Hronov probíhal po celý den na pódiu letního kina v parku A. Jiráska a na který se mohl přihlásit se svým představením kterýkoliv soubor podle hesla „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. ADA také iniciovala založení svépomocného Fondu amatérského divadla, do něhož přispívala, nebyla však schopna splnit podmínky transformace podle nového nadačního zákona, který požadoval jako zakladatelskou částku milion korun. Mezi aktivity ADA ve společenské oblasti patří nepochybně i sbírka pražských souborů na obnovu tisíciletou vodou zničeného zbraslavského Divadla Jana Kašky, která sice vynesla jen 20 tisíc korun, částku z hlediska celkových nákladů na obnovu divadla nepatrnou, která však přesto byla potěšujícím výrazem vztahu pražských souborů k divadlu, v němž se do té doby odehrálo už několik přehlídek pořádaných ADA. K obdobným krokům lze počítat i „nakoupení cihel“ pro nově budovaný divadelní sál v Hronově, a to jak individuálně činovníky ADA, tak i organizací jako takovou. Na počátku činnosti ADA stálo také zaevidování řady amatérských herců do hereckého rejstříku-komparsu České televize, které přineslo řadě z nich příležitost nahlédnout do zákulisí tvorby televizních filmů a pořadů. Divadelní akce: Po uspořádání divadelní pouti v Praze na Kampě v roce 1990, na níž se po dva víkendy představila řada pražských souborů a kterou navštívily stovky Pražanů i turistů, se ADA věnovala v následujících letech pořádání řady divadelních festivalů, soutěžních i nesoutěžních. V první řadě je tu třeba jmenovat výběrovou přehlídku činoherního divadla, pro kterou se vžil dnes

Lektorský sbor 2. přehlídky sokolských divadelních souborů v Lázních Toušeň 2001, zleva: Ota Smrček (stávající předseda ADA), František Mikeš (expředseda ADA), Luboš Šterc (člen lektorského sboru ADA). Archivní foto ADA. Během prvních dvou let existence ADA se ukázalo, že nemá-li organizace vyčerpat energii a nadšení lidí v rozvětvené administrativě, není možné organizovat a řídit z pražského centra aktivity v ostatních regionech ČR. To vedlo nejprve k odpadnutí severní Moravy, jejíž zástupci zpočátku obětavě jezdili na schůze vedení ADA až z Ostravy, a pak také ke vzniku samostatného Volného sdružení východočeských divadelníků, jehož původ v ADA dodnes připomínají jako někdejší slovní hříčku poslední tři písmena názvu časopisu Hromada. Významnou součástí ADA byly až do reorganizace armády vojenské divadelní soubory. ADA, jejímž sídlem je česká metropole, se vcelku logicky zabývala především problematikou amatérského divadla v Praze, které má zcela svébytné postavení v rámci českého amatérského divadla dané podmínkami existence v evropském velkoměstě s bohatou profesionální kulturní infrastrukturou.

„ADA také iniciovala založení svépomocného Fondu amatérského divadla...“ 18

3 | 2008

Herecká přípravka ADA v Jinonicích v r. 2007, lektorka PhDr. Libuše Limanová kontroluje brániční dýchání. Archivní foto ADA.


ských souborů, když iniciovala a z velké části organizačně připravila jejich první dva ročníky. Dramatická škola ADA: Ještě za poslední fáze existence metodického centra pro ZUČ v Praze se ADA organizačně podílela na pořádání divadelních kurzů. Zpočátku šlo o dvouletý divadelní kurz, v němž vyučovali prof. dr. Jan Císař, CSc. a režisér František Štěpánek. Později, v době, kdy se začaly objevovat nové soubory bez sebemenších divadelních zkušeností, se ukázalo jako nejužitečnější pořádání úžeji zaměřených startovacích krátkodobých kurzů (v rozsahu 15 až 40 vyučovacích hodin), které vštěpují účastníkům základy divadelního povědomí. Jedním z prvních krátkodobých byl kurz Audiovizuální prostředky v amatérském divadle, realizovaný v r. 1995 v rámci národní přehlídky her pro děti Popelka v Rakovníku. Nyní ADA pořádá následující kurzy: Hereckou přípravku, Režijně-dramaturgické minimum, Text a divadlo, Dramaturgický seminář, Divadelní svícení a Autorský seminář. Připravuje se kurz jevištní řeči a konferování. Krátkodobými kurzy prošlo na dvě stě padesát účastníků, většinou z Prahy. Ke svým kurzům připravuje a účastníkům poskytuje ADA skripta a další učební materiály, vydala také Dramaturgickou kuchařku a dramaturgické pomůcky (J. Černíková: 2 x 25 her s malým obsazením; F. a M. Mikešovi: Hry pro děti) a výukovou videokazetu jevištní řeči Mluvte s námi za spolupráce Herecké školy v Duchcově. Snímek z absolventské etudy herecké přípravky ADA z r. 2007. Archivní foto ADA.

„...v době, kdy se začaly objevovat nové soubory bez sebemenších divadelních zkušeností, se ukázalo jako nejužitečnější pořádání úžeji zaměřených startovacích krátkodobých kurzů...“

už tradiční název POPAD (Pražská oblastní přehlídka amatérského divadla), kterou ADA pořádá už od roku 1990; zpočátku ještě krátce ve spolupráci s pražskými metodiky pro amatérské divadlo Sašou Pernicou a jeho nástupcem Lájošem Horváthem, pak už sama. Tato přehlídka také jako první z výběrových přehlídek realizovala myšlenku otevřených přehlídek, na které se mohou přihlásit soubory odkudkoli z České republiky. Také se v historii přehlídky nejednou stalo, že vítězi přehlídky byly mimopražské soubory. POPAD byl

„POPAD byl pravidelně po řadu let nesporně největší postupovou přehlídkou činoherního divadla v Česku...“ pravidelně po řadu let nesporně největší postupovou přehlídkou činoherního divadla v Česku, zpočátku byl i výběrem na Šrámkův Písek a Wolkrův Prostějov, dnes si z toho ponechal zaměření na činoherní divadlo pro dospělé a pro děti. Druhou nejstarší pravidelně pořádanou přehlídkou je festival jednoaktovek Kaškova Zbraslav, jejíž první ročník se uskutečnil ještě pod názvem Pražská aktovka v roce 1996, ale už v Kaškově divadle na Zbraslavi. Od roku 2005 je po dohodě s SČDO v lichých letech národní přehlídkou jednoaktovek (v sudých letech ji střídají Holice pořádané SČDO). Kaškova Zbraslav se vždy vyznačovala příjemnou atmosférou, což vedlo také pražské soubory k tomu, aby sbírkou přispěly k obnově divadla po povodni v roce 2002, jak již bylo uvedeno. Další dvě každoročně pořádané přehlídky (ve spolupráci s TJ Sokol Jinonice v jinonické sokolovně) byly založeny v roce 2001. Jde o Chudé divadlo, komorní činoherní přehlídku soustředěnou na hereckou práci, a o Jinonickou sonátu, festival uměleckého a autorského přednesu, zpívané poezie a divadla poezie. Neformální přehlídkou je Pražská konfrontace (v některých letech i se statutem žatevní pražské přehlídky) tvořená příležitostnými přehlídkami a setkáními. ADA také podpořila dnes početně patrně největší českou divadelní přehlídku Karlínské jeviště, kterou pořádá DS DaŽ, a symbolicky i festival Literární Vysočina. Po svém vzniku ADA lektorsky spolupracovala na armádní divadelní přehlídce v Bechyni a stála také u zrodu přehlídek sokol-

Poradenství: Mezi služby, které ADA svým členům, ale i ostatním divadelníkům od počátku bezplatně nabízela, byly konzultace v oblasti dramaturgické, autorsko-právní a organizační (např. vzor stanov občanského sdružení). Literární soutěže: ADA za dobu své existence uspořádala dvě literární soutěže o původní dramatické dílo. První byla vypsána na nové hry pro děti (1992), druhá se uskutečnila v loňském roce a byla zaměřena na jednoaktovky. K okruhu autorů, kteří pošli aďáckými kurzy, patří například Petr Lněnička a Jindřiška Netrestová, kteří opakovaně uspěli i v soutěži Tři oříšky pro Popelku. Díky autorským soutěžím a spolupráci s členy svého Klubu autorů může ADA nabídnout na svých internetových stránkách souborům několik desítek titulů divadelních her. Webová prezentace: ADA už před téměř deseti lety vytvořila svou první internetovou stránku, byť svépomocně bez webových fines a kouzel, ale vcelku funkční, kterou – i s následujícími dnešními rozvětvenými stránkami ADA – navštívilo několik tisíc lidí. Na závěr přehledu o činnosti ADA je nutno poděkovat všem, kteří bez nároků na jakoukoli odměnu v ADA od jejího vzniku pracovali. Jde o tři desítky osob a v první řadě je třeba jmenovat dlouholetého předsedu ADA Františka Mikeše a prvního místopředsedu Ing. Zdeňka Šillera, čestné členy ADA, kteří již bohužel nejsou mezi námi. Kontakt: Amatérská divadelní asociace, Žitomírská 41, 101 00 Praha 10. E-mail: [email protected], http:// www.ada-divadlo.wz.cz, www.ada-divadlo.cz, tel.: 776 764 232.

„ADA za dobu své existence uspořádala dvě literární soutěže o původní dramatické dílo.“

3 | 2008

19


Od bodu G do zásvětí Jan Císař Jedenadvacet představení tvořilo XVII. celostátní přehlídku amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Třebíč (7.–11. 5. 2008) a Divadelní Děčín (15.–18. 5. 2008). Jistě to je dostatečný počet na to, aby vznikl divadelní maraton, ale ne zase tak velký, abychom mohli tvrdit, že je to dokonalý vzorek toho, jak vypadá současné amatérské divadlo. Jde spíše o průřez částí amatérských souborů, které se účastní soutěží, jež od krajských kol přes celostátní přehlídky mohou svou inscenaci dovést až na Jiráskův Hronov. Divadelní Třebíč (dále DT) a Divadelní Děčín

dam Divadla LUNA Stochov to demonstrovala názorně. Především čitelně, přehledně a logicky uspořádala děj jako zřetězení situací, které šly odněkud někam a bylo jasné, proč to musí být jenom takto a ne jinak. Všechny tyto situace jsou situace režijně-herecky rozehrávány; dámy M. Benešová, N. Gáčová a D. Šteruská ukazují, co je to chápat a realizovat situaci jako jednání určité postavy a režisér Fleischmann to všechno sjednotil ve stylové scénování, z něhož nenápadně, ale čitelně vystupují rysy grotesky s poukazem (lehce

DS Bezchibi Brtnice / Simon Williams: Polib tetičku. Foto: Milan Strotzer. (dále DD), tedy poskytují představu o tom, jak vypadá aktivita, směřování a úroveň této skupiny souborů. Pokusím se v tomhle článku o takový pohled, i když ani ten nemůže být nikdy úplný. Bavíme se Rozdělil jsem si těch jedenadvacet představení do skupin podle záměrů, jež to nebo ono představení – respektive ta nebo ona inscenace – sleduje. Zjistil jsem, že nejpočetnější je skupina inscenací, jejímž cílem je bavit diváka. Ke svému jistému překvapení, protože vloni jsem se v zamyšlení nad přehlídkou DT a DD omlouval, neboť jsem v článku o východočeské přehlídce prohlásil, že v našem amatérském divadle převažuje tendence bavit a byl jsem právě DT a DD 2007 usvědčen, že tomu tak není. Omluva to zřejmě byla zbytečná, byla to patrně výjimka potvrzující pravidlo. Z těch sedmi zábavných představení čtyři – tedy více než polovina – scénovala texty současné „dobře udělané komedie“ cizí provenience. Což ještě nezaručuje kvalitu, neboť ta v tomto případě vyžaduje především dobrou praktickou znalost konvencí, jež je třeba uplatnit, aby se diváci smáli. Inscenace textu Jean-Clauda Danauda Ach, ta něha našich

20

TMA divadlo Terezín / Michael Cooney: Nájemníci pana Swana aneb Habaďůra. Foto: Milan Strotzer.

satirickým), že s těmi bojovnými dámami pronásledujícími mužské pokolení je to úplně jinak. Evě Andělové se podařilo v režii komedie Nájemníci pana Swana aneb Habaďůra, kterou napsal M. Cooney, přehledně provést jednání postavy tak, aby bylo zřetelné, co kdo právě dělá a proč a jaké nedorozumění z toho vzniká. Základní konvence frašky, kdy všichni jednají nesmyslně, protože jsou uvedeni v omyl, tu jako zdroj smíchu funguje. Co nad to jest, je už otázka schopností herců tyto situace ve stylu frašky rozehrávat. TMA divadlo Terezín má některé, kteří to dovedou, zejména Martina Soudského jako Erika Swana, jehož lež a podvod celý ten kolotoč nesmyslů uvede do pohybu. Tohle už se nepodařilo v představení DS Bezchibi Brtnice, které inscenovalo komedii Simona Williamse Polib tetičku. Inscenaci se prakticky nedostávalo téměř ničeho, co taková komedie vyžaduje. Zábavnost těchto komedií je pro soubory značně přitažlivá, ale nedoceňují nutnost ovládnout dokonale základní technologické herecko-režijní principy, s nimiž scénování těchto textů stojí a padá.

3 | 2008

A jsem u poslední inscenace tohoto druhu: u Orgasmu bez předsudků SemTamFóru Slavičín. Myslím si, že je to zvláštní případ, kdy snaha pobavit diváka tímto žánrem komedie je spojena se snahou překonat scénováním její technologickou konvenci. Letos si ve Slavičíně k tomu vybrali velice podprůměrnou bulvární hru, která není ničím víc než anekdotou o tom, jak jedna dívka jménem Fiona schová klíčky od auta svého kamaráda, aby museli strávit jednu noc v jednom hotelu a jedné posteli, a

tak jej svést. Režisér Jan Julínek poskytl šanci především Janě Žáčkové jako Fioně – a v tom je kámen úrazu. Je-li nějaká možnost jak komediálně zahrát tento text, pak jen v tom, že vznikne dokonalý partnerský vztah, souhra, dovolte mně říci ansámblovost jako společné vědomí o tom, že jednání v tomto prostoru a čase znamená trvalé svádění a jeho odmítání. Jenže u Fiony je hlavní exhibiční sebescénování, sebeprezentace, prostě předvádění se místo alespoň elementárního hereckého vystupování jako určitého chování, které znamená komunikaci s partnerem. Herečce je nutné přiznat obratnost, způsobilost, šikovnou techniku ovládání těla, ale to nic nemění na tom, že uvádění této komedie je v této podobě na úrovni využívání sexu, s nímž se setkáváme od televizních reklam až po rady v nejrůznějších tiskovinách jak najít bod G. Paradoxní je, že DT přinesla představení, které se s touto podobou a funkcí sexu v našem současném životě chtělo vypořádat kriticky. Malá scéna Zlín přivezla do Třebíče „zábavnou revue o strastech a slastech s láskou a sexem“ podle textu slovenských autorů Petera Pavlace a Soni Ferancové Horká linka aneb Manželská revue, kde na základě


„Zjistil jsem, že nejpočetnější je skupina inscenací, jejímž cílem je bavit diváka. Ke svému jistému překvapení, protože vloni jsem se v zamyšlení nad přehlídkou DT a DD omlouval, neboť jsem v článku o východočeské přehlídce prohlásil, že v našem amatérském divadle převažuje tendence bavit a byl jsem právě DT a DD 2007 usvědčen, že tomu tak není. Omluva to zřejmě byla zbytečná, byla to patrně výjimka potvrzující pravidlo.“ dopisů lékař „simuluje“ situace, v nichž radí pisatelům, jak řešit problémy z této oblasti. Zlínští chtěli zdůraznit pokleslost takového počínání, a proto stvořili jakousi šmíráckou, lacinou, hrubozrnou poloestrádu-polorevue, v níž tato poloha měla snad parodovat, snad ironizovat toto zacházení se sexem. Šli touto cestou důsledně a názorně ukázali, co takové prezentování sexu na veřejnosti a pro veřejnost znamená. Ale je otázkou, zda přece jen neměli trochu od toho proudu nevkusu poodstoupit a nějakým způsobem k němu jasněji zaujmout stanovisko. Takhle je to možné chápat i jako záměrný druh pokleslé zábavy, jenž nemá vyšší ambice. Dvě z inscenací tohoto zábavného typu se pohybovaly v řádu lidového divadla, jež se může hrát kdekoliv a je určeno pro pobavení nejširších vrstev diváků. Ořechovské divadlo je na tomto poli dnes už legendou s důsledně propracovanou a prováděnou

poetikou, která se vyznačuje kolektivní tvorbou vyrůstající ze srozumění režiséra s celým souborem. V Třebíči tuto poetiku potvrdila inscenace Paroháči aneb Červené kalhoty, pro niž podnětem byly dvě molièrovské frašky, které vnesly do scénického tvaru některé zajímavé momenty. Drtivě zběsilé tempo a stálé hlasové fortissimo, které je dokonale součástí oné poetiky, však zabraňuje souboru i divákům tyto molièrovské momenty více vychutnat; je však zřejmé, že pro Ořechovské je to zajímavá a plodná inspirace. Don Quijot aneb Veselý konec rytíře smutné povahy, inscenace DS při MěKS v Červeném Kostelci, je především autorským dílem Vlastimila Klepáčka, který tento text napsal, zrežíroval a zahrál si v něm i dona Quijota, jenž ovšem není hlavní postavou.Tím je Sancho Panza, kterého s chutí a vervou hraje Naďa Eflerová, což je v řádu naivity lidového divadla, v němž je možné pracovat s prvky, jež by se jinde jevily jako nepřijatelné. Ale tady jsou zdrojem humoru, úsměvnosti, radostnosti, dobré nálady, životního optimismu. O nic více tomuto divadlu nejde, ale stačí to na to, aby patřičně upozornilo, že tyto zdroje zábavy mají svůj půvab a svou přitažlivost. Mladoboleslavské Divadýlko na dlani se představilo rovněž autorským divadlem, byť zcela jiného druhu. Pánové Matoušek a Kotlaba sestavili z různých příběhů sled výjevů Rue Bonaparte 17 aneb Pařížský pitaval. Jeho osnovným východiskem je jeden byt v této pařížské ulici, kde se odehrály – jak to v pitavalu bývá – různé kriminální příhody. Spojuje jej novomanželská dvojice, která se do bytu nastěhovala, uklízí jej a přitom nachází různé předměty, jež vyvolají v život některý dávný příběh. Jenže: ani tento rámec a jednotlivé příběhy nefungují jako nositelé tajemnosti, překvapivé neočekávanosti, napínavosti. Jedině nasvícené dveře v pozadí utvářejí

Divadlo Luna Stochov Jean-Claude Danaud: Ach, ta něha našich dam Foto: Milan Strotzer

Divadlo Luna Stochov / Jean-Claude Danaud: Ach, ta něha našich dam. Foto: Ivo Mičkal.

3 | 2008

21


tuto atmosféru; všechno ostatní je v tomto směru jen naznačené, nedotažené, dost často scenáristicky, režijně, herecky i scénograficky neobratné. A snad mně bude dovoleno připojit do této části inscenací Murrelova Posledního léta DS Právě začínáme Horní Počernice. Je to životopisná záležitost zobrazující některé situace ze života slavné herecké hvězdy Sarah Bernhardtové a poskytující hereckou příležitost dvěma hercům. Jana Keilová jako Sarah a Vladimír Stoklasa jsou s to předvést a sdělit atraktivnost, která se v této látce skrývá, a ať už budou připomínky k jejich výkonům jakékoliv – a jistě je mít lze – potvrzují jakým kořením divadla je divadlo herecké a jakou může za jistých okolností přinést solidní zábavu. Řešíme svůj život Řekne-li se Voskovec a Werich, pak se každému jen trochu znalému člověku naší divadelní minulosti vybaví dva znamenití herci, kteří bavili diváky svým komediálním herectvím i svými hrami. Takže se dalo čekat od inscenace Balady z hadrů této dvojice zábavné divadlo. Jenže tomu tak nebylo, DS D. K. ze Ždáru nad Sázavou se pokusil interpretovat tento text se vší vážností jako skutečnou sociální baladu s výraznými a neskrývanými současnými akcenty. Tím si připravil řadu úskalí, neboť to opravdu není text, jenž je napsán tak, že jeho příběh může být interpretován bez onoho jedinečného humoru jeho autorských herců. Tento pokus, jenž se příliš nezdařil, však ukázal, že naše současnost, již Václav Bělohradský nazývá „dobou pozdnější“, překypuje množstvím problémů, že buď přímo uvádějí v život záměrnou aktuální scénickou interpretaci – jako tomu bylo v tomto případě – nebo nutně vyvolávají odkazy na některé rysy naší přítomnosti. A tak zbývající dvě třetiny inscenací se pohybovaly v rámci těchto souřadnic – samozřejmě v různých polohách, podobách, rovinách. Například čtyři sympatické, příjemné, půvabné, vtipné a neexhibující dámy

z Turnova si založily pro pobavení svých přátel – a jistě i své – soubor Nakafráno a v představení Naštěkaná aneb 4 ženy v maloměstě vyprávějí – jak to označuje druhá část názvu představení – o svém každodenním, obyčejném životě v místě, kde žijí. Divadlo to moc není, spíše besídka, setkání. Ale ta snaha komunikovat jevištěm o nejrůznějších problémech současného ženského života v konkrétním prostředí má svou výpovědní hodnotu, kterou nelze jako určitý trend našeho amatérského divadla pominout. Zcela odjinud se snažila zmoci problémy člověka „doby pozdnější“ inscenace Příběhu koně, vycházející ze slavné novely L.N. Tolstého, již zdramatizoval F. Skřípek pro mladoboleslavské divadlo a s níž do Třebíče přijel DS Ty-já-tr CO?! z Prahy. Učinil tak na půdě nedramatického divadla montáží pohybu, krátkých dialogizovaných situací, zvukově-hudebních pasáží a vizuálních komponentů usilujících o obrazný charakter. Z tohoto tvaru se vynořuje nakonec slovo, jež chce vyslovit přímo a bezprostředně pocit jedince jako výraz jeho existence. Nedramatické divadlo – a v tom lze souhlasit s Hansem-Thiesem Lehmannem a jeho knihou Postdramatické divadlo – je přirozeným projevem této doby a jednou ze šancí jak se snažit vyjádřit subjektivní prožitek jako obecně platné sdělení. Některá současná témata se takto v Příběhu koně objevila – například téma jinakosti, odlišnosti – přes všechny složitosti, jež nedramatické podoba divadla přináší ve sdělnosti scénického tvaru.

SemTamFór Slavičín D. Ruiz, F. Bettanin: Orgasmus bez předsudků Foto: Ivo Mičkal

Ořechovské divadlo Ořechov Molière, Vl. Peška: Paroháči Foto: Milan Strotzer

22

3 | 2008


Malá scéna Zlín / S. Ferancová, P. Pavlac: Horká linka aneb Manželská revue. Foto: Ivo Mičkal. Tři inscenace do tohoto proudu vstoupily razantně a nekompromisně – dvě z nich navíc jako původní texty napsané pro amatérské soubory. Josef Tejkl si vytvořil v Hradci Králové nový soubor Samohana, s nímž zrežíroval (a také si zahrál) vlastní novou hru Asteroid Bejček. Je to obraz lidského pobývaní mezi vesmírem a zemí, neboť Bejček je astronom, který na jedné straně složitě prožívá pozemský život a v něm především ženy a na straně druhé nekonečnost neuchopitelného kosmu, jenž dosahuje závratných výšek a klade metafyzické otázky. Režisér Tejkl měl velmi šťastnou ruku, když do role Bejčka obsadil Jana Bílka, profesionálního herce. Jeho způsob herectví, jejž lze nejspíše charakterizovat jako gestus, který znamená způsob názorného předvádění v tělesném chování herce a v jeho promluvě, je přímo stvořen pro tuto hru, v níž se tolik disputuje o nejrůznějších otázkách a přitom se také naplno žije. Přináší na jeviště smyslovost obyčejného života, aby ji promě-

Ořechovské divadlo Ořechov / Molière, Vl. Peška: Paroháči aneb Červené kalhoty. Foto: Ivo Mičkal.

ňoval v komentář, nadhled, hodnocení sebe, jiných i všehomíra a sjednocuje tak směšnost každodenního lidského pachtění a vážnost bloudění člověka jako vyhnance i obdivovatele vesmíru. Má pro to vynikající partnerku v Janě Portykové, která s ním herecky jde toutéž cestou. Tejklova hra je také – a hodně – nahlédnutím do strastí a radostí mužského života ve sféře erotické. Něco obdobného by se dalo říci o inscenaci textu Pension, kterou pro českolipský Divadelní klub Jirásek napsal a rovněž zrežíroval František Zborník. V tomto textu je problematika erotických vazeb klíčová. Pension Eden, v němž se jeho postavy sejdou, je však věčností. Dva muži, kteří byli soupeři v lásce k jedné ženě, jsou mrtví a po smrti si přehrávají svůj život, snažíce se pochopit, jak žili. Tato scénická přítomnost zásvětí otevírá metafyzickou rozlohu dění; vzniká cosi jako věčné archetypy především mužství, ale i ženství. Tahle poloha textu posouvá na jevišti všechno do roviny ima-

DS při MěKS Červený Kostelec V. Klepáček: Don Quijote. Foto: Ivo Mičkal

3 | 2008

ginativního symbolu, který ačkoliv vypadá jako reálný fakt, poukazuje k něčemu nevyslovenému a také neuchopitelnému, co je „za tím“, co je „skryté“. Za těchto okolností nelze vnímat viděné a slyšené jako fakta v řádu pojmů, jež všechno vysvětlí na základě poukazu ke konkrétní skutečnosti a racionálním příčinným vazbám. Tenhle text a jeho inscenace se vzpírá tomuto tradičnímu reflektování, vyžaduje porozumět scénickému tvaru jako komplexnímu obrazu na principu simultaneity. Nepochybně má toto scénování nemalé problémy, které přispívají k obtížnosti pochopení této inscenace; realizovat jeho imaginativní symboliku je značně nesnadné. V kontextu umění však vznikají stále nové fiktivní struktury, v nichž se dobýváme ke své minulosti, abychom ji učinili současnou. Dostává-li se naše amatérské divadlo některými svými inscenacemi do této polohy, je třeba uvědomovat si její specifičnost a hledat k ní přístup, abychom mohli interpretovat inscenace provedené v tomto řádu. Pension nebyl jedinou inscenací, která se odehrávala v zásvětí. Toutéž cestou se vydalo i TotO Divadlo Praha, v němž Hana Jůzlová zrežírovala divadelní adaptaci literární předlohy izraelského autora Etgara Kereta pod názvem Knellerův letní tábor,

23


který je jakýmsi zvláštním oddělením sebevrahů, jimž je v posmrtném prostoru a čase dopřáno pokračovat v tom, co žili, a postupně si uvědomovat, že sebevraždou se nic neřeší; všechno pokračuje, protože člověk si sám utváří svůj osud. S jistou obměnou, ale v principu stejně platí pro tuto inscenaci totéž, co pro inscenaci českolipskou: reálné jevy formují fiktivní svět, jenž směřuje k hlubšímu a metafyzičtějšímu uvažování o lidském bytí. Rovněž i v této inscenaci se nepodařilo dokonale všechno v tom kmitání mezi realitou a fikcí zvládnout. Je to zase výsledek vstupu na citlivé, choulostivé a ne příliš známé pole imaginativní symboliky, již nelze jednoduše vytvářet na jevišti ani v rámci zmíněného typu vysvětlení stejně jednoduše dešifrovat. Snaha inscenace pohybovat se systematicky mezi přirozenou uvolněností herců a metaforičností vizuálních prostředků i výraznou funkcí hudby interpretovanou kolektivem souboru dokazuje, že inscenace si je vědoma nutné dvojlomnosti a že o ni usiluje. Na závěr této části o inscenacích, v nichž se řeší reálné životní problémy ži-

„Josef Tejkl si vytvořil v Hradci Králové nový soubor Samohana, s nímž zrežíroval (a také si zahrál) vlastní novou hru Asteroid Bejček. /.../ Přináší na jeviště smyslovost obyčejného života, aby ji proměňoval v komentář, nadhled, hodnocení sebe, jiných i všehomíra a sjednocuje tak směšnost každodenního lidského pachtění a vážnost bloudění člověka jako vyhnance i obdivovatele vesmíru.“

voty, je třeba vzpomenout inscenaci, kterou lze nazvat poctivým tradičním hereckým divadlem, byť z tohoto půdorysu vyrůstá rafinovaná modelová struktura. V textu EricaEmmanuela Schmitta Manželské vraždění se vrací domů muž, jenž pozbyl paměť. Postupně se ukazuje, že tahle ztráta byla asi předstíraná, domluvená mezi manžely jako reakce na krizi manželství, jež skončilo ránou do hlavy, kterou muži zasadila jeho žena. Manželský pár tím řeší vztah, v němž jsou lidé k sobě přitahováni a přitom spolu neustále bojují. Nad celou inscenací se vznáší otázka, co je to láska. To, co vypadá jako skutečnost, je znovu fiktivním modelem vzájemných vazeb mezi mužem a ženou. Inscenace DS Kroměříž pečlivě, důkladně, čitelně sleduje všechny zákruty textu, má dva herce – Janu Štěpánovou a Jiřího Kašíka – kteří jsou takové práce schopni a dokážou udržet pozornost. Takže: opět se fiktivní situací ve fiktivním prostředí řeší podstatná a základní životní otázka – vztahů mezi muži a ženami. Přesahujeme svůj život Petr Vaněk svou jevištní adaptací Hrabalových Ostře sledovaných vlaků se souborem Divadlo DUHA Polná vzbudil v Děčíně nejen pozornost, ale i živou diskuzi. Upravil si na základě Hrabalova textu, filmového scénáře a Nývltovy dramatizace svou vlastní předlohu, jíž se snažil o svébytný aktuální výklad, jenž se dá nejspíše pojmenovat jako „ Češi v dějinách“. Pro tuto inscenaci není klíčovým příběhem zrání Miloše Hrmy,

DS Ty-já-tr Co?! Praha / L.N Tolstoj, F. Skřípek: Příběh koně. Foto: Milan Strotzer.

Samohana Hradec Králové Josef Tejkl: Asteroid Bejček Foto: Ivo Mičkal

24

3 | 2008


DS Právě začínáme Praha-Horní Počernice / John Murrell: Poslední léto. Foto: Ivo Mičkal. ale chování a jednání všech postav ve stínu vlajky s hákovým křížem, která se klene symbolicky nad celou inscenací a která se posléze na závěr opět vynořuje v souvislosti se současnými extrémními nacionalistickými hnutími. Když budete chtít, můžete to také nazvat Češi a totalita; dokonce jakákoliv totalita. V tomto výkladu má inscenace slabiny, především v tom, že tento pohled by se měl trvale obrážet v reakci všech postav na situace a neměl by se tříštit do jednotlivostí. I tak je to posun pozitivní, protože pozdvihuje inscenaci k záběru přesahujícímu individuální osudy a vytyčujícímu problémy obecnější povahy, neboť člověk v dějinách je jedno z velkých témat, jež od renesance činí z divadla i dramatu věc veřejnou, jestliže takto budeme chápat obsah slova politika. V tomto duchu na závěr Třebíče zazněla naléhavě inscenace Divadelního souboru Masarykova gymnázia ze Vsetína, jenž přijel s „perestrojkovou“ ruskou hrou Grigorije

DS D.K. Žďár nad Sázavou / J. Voskovec, J. Werich: Balada z hadrů. Foto: Ivo Mičkal.

Gorina Thyl Ulenspiegel. Početný kolektiv mladých s obdivuhodnou disciplínou, soustředěností a cílevědomostí, jež byly výrazem ansámblovosti jako oddané službě tématu, v něž všichni jeho členové uvěřili, hrál o potřebě velkých kladných hodnot. Vzniklo tak zejména v první polovině – v druhé už text potřebuje v řadě epizod nikoliv kolektivitu, ale individuální rozehrání jednání postav – „velké činoherní divadlo“ o hrdinství, na němž má svou nemalou zásluhu režisér Miroslav Urubek. V antických mýtech představoval héros – hrdina, bohatýr – vlajkovou loď hodnotové orientace, jeho příběhy vypovídaly o morálce, vině a trestu, velikosti a malosti jednání. V Děčíně se objevily dvě inscenace

DS Nakafráno Turnov: Naštěkaná aneb 4 ženy v maloměstě Foto: Ivo Mičkal

3 | 2008

antické řecké tragédie, jež se vážou k této problematice, o níž už na počátku 19. století prohlásil Carlyle, že pro ni jeho doba nemá smysl „protože takřka popírá existenci velkých lidí a jejich žádoucnost“, a dokazoval tak úpadek tehdejší společnosti. Obě inscenace vyšly z úprav původních antických textů, v nichž se objevil z rukou nepochybných autorit aktuální novodobý postoj k tomuto smyslu antických dramat. Studio divadla Dagmar z Karlových Varů nastudovalo spojení dvou Antigon – řecké Sofoklovy a nové Anouilhovy. Program k inscenaci cituje výroky Jana Patočky o antické Antigoně jako předmětu nezměrného obdivu a zároveň jako o vzpomínce, již nerozumíme a je pro nás neuvěřitelná. Dramaturg této scénické koláže v tomtéž programu uvažuje o tom, kdo je dnes hrdina. Asi kvůli těmto otázkám spojili ten dávný antický vzor neochvějného mravního jednání s příběhem Anouilhovým z roku 1942, v němž hrdinská věrnost bohům se proměnila v zákon prostého lidství. Už v roce 1947 u nás kolem inscenace tohoto textu vypukla první diskuze, v níž zazněly ideologicko-politické argumenty převažující nad hodnocením uměleckých kvalit. Kreonovi obhajujícímu zájmy státu a lidského pořádku je tu totiž dopřáno totéž postavení jako titulní postavě, jako by byla Antigona zpochybněna jako mravní příklad. Odtud vyšla i karlovarská inscenace, dokonce Kreon a jeho mocenské postavení se dostalo do středu pozornosti. Je to inscenace soustředěná, úsporná, kultivovaná, postavená na deklamaci, ale důrazem na jednostranně chápaný a realizovaný aktuální výklad se zbavila patetické vášnivosti hrdinství a stala se jakýmsi ideovým skeletem. Patos si v plné míře rozhodlo uchovat Divadlo BLIC z Ostrožské Nové Vsi v inscenaci Euripidových Trójanek v úpravě

25


Divadlo Duha Polná / B. Hrabal, P. Vaněk: Ostře sledované vlaky. Foto: Ivo Mičkal.

„Petr Vaněk svou jevištní adaptací Hrabalových Ostře sledovaných vlaků /.../ se snažil o svébytný aktuální výklad, jenž se dá nejspíše pojmenovat jako „ Češi v dějinách“. Pro tuto inscenaci není klíčovým příběhem zrání Miloše Hrmy, ale chování a jednání všech postav ve stínu vlajky s hákovým křížem...“ J.P. Sartra. Patos znamenal v řeckém divadle utrpení a také cit; v rétorice se patos uznával jako technika, která měla dojmout. Patos v řeckém divadle vzbuzoval divákův soucit, neboť sleduje nevinné oběti, které jsou vystaveny krutému osudu. To všechno je v Trójankách v míře vrchovaté. Neboť už Euripidés stvořil hru vyvolávající obrazem utrpení žen po porážce Troje divákovy emoce a Sartre obnažující nemilosrdnost jejich lidského osudu na tom ničeho neubral. Inscenace se rozhodla využít takovou patetičnost jako způsob recepce představení. Proto vsadila na expresivitu řeči i dalších jevištních výrazových prostředků. Tak se setkala s nezvyklým divadelním jazykem, jenž v sobě nese četné nástrahy, které se ne vždycky podařilo překonat a které narážejí i na přijetí u současného diváka, jenž tomuto způsobu recepce není zvyklý. Co je však nejdůležitější: tím,

že usilovala o tuto komunikaci s divákem, zachovala si její interpretace historizující ráz, jenž svou mýtizací objevoval věčné otázky lidské existence, což odpovídá jak textu Euripidově, tak Sartrově úpravě. Scénování tohoto druhu otevírá ještě jeden problém, na něž není české amatérské divadlo zvyklé: problém deklamačního herectví jako stylizace hereckého jednání, které je postaveno na využití scénických vlastností slovního materiálu mluvním výrazem. Je to samozřejmě velký nesnadný úkol, protože jde o víc než o technické zvládnutí verše nebo autentičnost vnitřního prožitku. Herecké jednání se nevtiskuje do pouhých slov, ale je to řeč, jíž člověk artikuluje děsivost reality, situace, aby se jí neudusil. Inscenace s tím má problémy, ale statečnost a odvaha, s níž se na toto pole pouští vzdorujíc běžnému přijímaní veršů z jeviště i jisté výsledky, které na tomto poli dosahuje, jí slouží ke cti. A kromě toho: tím, že vstoupila zpříma do tohoto druhu divadla, nabídla projekt, jenž není v našem amatérském divadle

„XVII. celostátní přehlídka amatérského činoherního a hudebního divadla byla nejzajímavější především šíří divadelních postupů, které se na ní představily. Z hlediska divadelní kvality tu byla jediná inscenace, která ve všech směrech dosáhla na nadstandardní kvalitu...“ 26

Divadelní klub Jirásek Česká Lípa / František Zborník: Pension. Foto: Ivo Mičkal. častý – z jeviště se ozval silný citový výraz heroismu, který se vzpírá tíže osudu. XVII. celostátní přehlídka amatérského činoherního a hudebního divadla byla nejzajímavější především šíří divadelních postupů, které se na ní představily. Z hlediska divadelní kvality tu byla jediná inscenace, která ve všech směrech dosáhla na nadstandardní kvalitu: Cocteaův Dvojhlavý orel Divadla bez střechy Vyškov. Je to divadlo, jemuž režie Radoslava Mesarče vnutila pevný tvar prostorem, scénografií, kostýmy, mizanscénou, hudbou – a hlavně vedením herců, kteří svými výkony režijní koncepci naplňují. Rozehrávají se všechny tři tematické linie: romantická láska, politika a smrt jako jediná možnost jak uniknout z osidel, jež připravuje mechanismus moci a dosáhnout skrze ni svobody jako naplnění lidské jedinečnosti. Možná je tento jediný takto důsledně realizovaný kvalitní scénický tvar málo, uvážíme-li celkový počet představení, ale o to více budiž za něj divadelnímu bohu vzdána chvála.

TotO Divadlo Praha / Etgar Keret: Knellerův letní tábor. Foto: Ivo Mičkal.

3 | 2008


Výsledková listina Celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín 2008 Odborná porota Celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín 2008 udělila tato čestná uznání: Jaroslavu Bučkovi za herecký výkon v roli Jehana v inscenaci Balada z hadrů Vlastovi Klepáčkovi za scénář k inscenaci Don Quijote aneb Veselý konec rytíře smutné postavy Divadelnímu souboru Ty-já-tr CO?! Praha za kolektivní herectví v inscenaci Příběh koně Janě Keilové za herecký výkon v roli Sarah Bernhardtové v inscenaci Poslední léto Vladimíru Stoklasovi za herecký výkon v roli Georgese Pitoua v inscenaci Poslední léto Karlu Bělohubému za herecký výkon v roli Akademika v inscenaci Pension Mikimu Vikovi za herecký výkon v roli Gustava v inscenaci Pension Františku Zborníkovi za autorský vklad v inscenaci Pension Divadelnímu klubu Jirásek Česká Lípa za inscenaci Pension Lukáši Tvrďochovi za herecký výkon v roli Willensteina v inscenaci Dvojhlavý orel Bohuslavě Beránkové za herecký výkon v roli Harriet v inscenaci Polib tetičku Ořechovskému divadlu Ořechov

DS Kroměříž / E.E. Schmitt: Manželské vraždění Foto: Milan Strotzer

za kolektivní herectví v inscenaci Paroháči aneb Červené kalhoty Vojtovi Hruškovi za herecký výkon v roli Ariho Galfanda v inscenaci Knellerův letní tábor Aleně Tomášové za herecký výkon v roli Zuzany v inscenaci Naštěkaná aneb 4 ženy v maloměstě Barboře Kocmánkové za herecký výkon v inscenaci Horká linka Divadelnímu souboru Masarykova gymnázia Vsetín za kolektivní herectví v inscenaci Thyl Ulenspiegel Janě Štěpánové za herecký výkon v roli Lízy v inscenaci Manželské vraždění Jiřímu Kašíkovi za herecký výkon v roli Jilla v inscenaci Manželské vraždění Miroslavu Valovi za herecký výkon v roli Miloše Hrmy v inscenaci Ostře sledované vlaky Petru Vaňkovi za herecký výkon v roli Přednosty v inscenaci Ostře sledované vlaky

„Početný kolektiv mladých s obdivuhodnou disciplínou, soustředěností a cílevědomostí, jež byly výrazem ansámblovosti jako oddané službě tématu, v něž všichni jeho členové uvěřili, hrál o potřebě velkých kladných hodnot.“

DS Masarykova gymnázia Vsetín Grigorij Gorin: Thyl Ulenspiegel Foto: Ivo Mičkal

3 | 2008

27


BLIC Ostrožská Nová Ves Euripidés, J.P. Sartre: Trójanky Foto: Milan Strotzer

Kláře Krejčí za herecký výkon v roli Zdeničky v inscenaci Ostře sledované vlaky Divadlu DUHA Polná za inscenaci Ostře sledované vlaky Magdaléně Hniličkové za herecký výkon v roli Antigony v inscenaci Antigoné Alici Kundrátové za herecký výkon v roli Ms. Cowperové v inscenaci Nájemníci pana Swana aneb Habaďůra Simoně Matouškové za herecký výkon v inscenaci Rue Bonapart 17 Divadýlku na dlani Mladá Boleslav za inscenaci Rue Bonapart 17 Kamile Nekolové za herecký výkon v roli Andromaché v inscenaci Trójanky Odborná porota Celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín 2008 udělila tyto ceny: Nadě Eflerové za herecký výkon v roli Sancho Panzy v inscenaci Don Quijot aneb Veselý konec rytíře smutné postavy Adrianě Roučkové za herecký výkon v roli Královny v inscenaci Dvojhlavý orel Tomáši Bézovi za herecký výkon v roli Stanislava v inscenaci Dvojhlavý orel Janě Portykové za herecký výkon v inscenaci Asteroid Bejček Janě Žáčkové za herecký výkon v roli Fiony v inscenaci Orgasmus bez předsudků Martinu Soudskému za herecký výkon v roli Erica Swana v inscenaci Nájemníci pana Swana aneb Habaďůra Petru Matouškovi za herecký výkon v inscenaci Rue Bonapart 17 Marii Benešové za herecký výkon v roli Vdovy v inscenaci Ach, ta něha našich dam!

Daniele Šteruské za herecký výkon v roli Slečny Petitpas v inscenaci Ach, ta něha našich dam! Jakubu Baranovi za výpravu k inscenaci Příběh koně Jitce Nejedlé za scénu k inscenaci Knellerův letní tábor Josefu Tejklovi za text Asteroid Bejček Haně Jůzlové za režii a volnou adaptaci k inscenaci Knellerův letní tábor Divadlu bez střechy Vyškov za inscenaci Dvojhlavý orel TotO Divadlu Praha za inscenaci Knellerův letní tábor Samohaně Hradec Králové za inscenaci Asteroid Bejček Divadlu Luna Stochov za inscenaci Ach, ta něha našich dam! Zvláštní cena odborné poroty byla udělena Miroslavu Urubkovi za systematickou práci s DS Masarykova gymnázia Vsetín Odborná porota Celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín 2008 doporučila do programu Jiráskova Hronova 2008 tyto inscenace: Ach, tak něha našich dam! Divadla Luna Stochov Asteroid Bejček Samohany Hradec Králové Don Quijote aneb Veselý konec rytíře smutné postavy DS při MěKS Červený Kostelec Knellerův letní tábor TotO Divadla Praha Manželské vraždění DS Kroměříž Orgasmus bez předsudků Divadla SemTamFór Slavičín

BLIC Ostrožská Nová Ves Euripidés, J.P. Sartre: Trójanky Foto: Ivo Mičkal

28

3 | 2008


Ostře sledované vlaky Divadla DUHA Polná Pension Divadelního klubu Jirásek Česká Lípa Příbeh koně DS Ty-já-tr CO?! Praha Rue Bonapart 17 Divadýlka na dlani Mladá Boleslav

Odborná porota Celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín 2008 nominovala do programu Jiráskova Hronova 2008 inscenaci: Dvojhlavý orel Divadla bez střechy Vyškov.

Divadlo bez střechy Vyškov / Jean Cocteau: Dvojhlavý orel. Foto: Ivo Mičkal.

Studio Divadla Dagmar a pedagogické školy Karlovy Vary / Sofokles, Jean Anouilh: Antigoné. Foto: Ivo Mičkal.

Ředitel celostátní přehlídky Mgr. Jaroslav Dejl zahajoval v Třebíči již posedmnácté, Foto: Ivo Mičkal.

Prof. Jan Císař byl v Třebíči a Děčíně již podruhé v roli nezávislého recenzenta (oponenta). Foto: Ivo Mičkal.

Charakteristický pohled do hlediště XVII. Divadelní Třebíče. Foto: Ivo Mičkal.

Charakteristický pohled na přehlídkové hemžení v Děčíně. Foto: Ivo Mičkal.

3 | 2008

29


Třebíčsko-děčínské porotě 2008 předsedal Mgr. Milan Schejbal, jejími členy byli Martin Vokoun (oba na snímku), Mgr. Alena Exnarová, MgA. Petr Michálek (v Děčíně jej vyměnil Mgr. Rudolf Felzmann), Mgr. Pavel Purkrábek a MgA. Jan Šotkovský. Tajemnicí byla Mgr. Simona Bezoušková. Foto: Ivo Mičkal.

Slavnostní zakončení XVII. celostátní přehlídky činoherního a hudebního divadla se poprvé neuskutečnilo v Třebíči, nýbrž v Děčíně. Na místo obligátního divadelního představení hosta přehlídky tentokrát organizátoři připravili překvapení, výbornou bubenickou show v podání Jumping Drums. Foto: Ivo Mičkal. Poprvé v historii novodobých přehlídek amatérského činoherního a hudebního divadla se hrálo nejen na divadelních jevištích, ale i na fotbalovém hřišti. Děčínskou část zpestřilo utkání dvou divadelních týmů – AC Porota versus FC Zbytek světa. Výsledek zápasu byl 5:3 pro AC Porota. Sestavy (shora dolů, zleva doprava): AC – P. Purkrábek, S. Bezoušková, M. Vokoun, M. Schejbal, A. Exnarová, M. Michálek., J. Michálek, P. Michálek. FC: J. Filip, P. Matoušek, P. Vaněk, R. Kotlaba, F. Hnilička, J. Hnilička, J. Jíše. Foto soupeřících týmů: Ivo Mičkal. Snímky z utkání viz www.amaterskascena.cz.

„Pánové, s tím fotbalem v Děčíně to není nic originálního, hrál jsem ho už na 40. Jiráskově Hronově v roce 1971, a na pořádném hřišti, míč člověk sotva dohlédnul. Doufám, že je vám jasné, co tím chci říct.“ Archivní foto redakci zapůjčil JUDr. Milan Kyška.

30

3 | 2008


Tekuté písky experimentujícího divadla 47. celostátní přehlídka experimentujícího divadla Šrámkův Písek 23.–25. 5. 2008 Vladimír Hulec Nakolik je Šrámkův Písek (ŠP) přehlídkou opravdu experimentujícího divadla, je vždy předmětem polemik a velmi rozdílných názorů. Ten letošní však rozhodně experimentující byl. Ne-li ničím jiným, tak divadelními prostory. Nehrálo se totiž na jednom z tradičních (a velmi „neexperimentujících“) míst, na klasickém jevišti městského divadla. To bylo totiž z havarijních důvodů uzavřené. A tak se většina inscenací odehrála v Divadle pod čarou (což je v podstatě hospodský sál), některá v nedávno rekonstruovaném kulturním domě (klasický kulturák z let budování jednotné kultury, tedy vhodný pro koncerty vážné i nevážné hudby, divadlo, kino, taneční i estrády, show a schůze), několik v Divadelní kavárně (komorní sál se stolovým uspořádáním) a jedno dokonce v právě otevřeném, pro kulturní potřeby města rekonstruované historické budově Sladovna (tak trochu industriální prostor, byť zatím příliš úpravně nedotčený). Divadelníci tak nemohli využít klasické divadelní zázemí, a museli se spokojit s jednoduchým svícením a víceméně otevřenou scénou. Myslím, že k všeobecnému – divadelnímu i diváckému – prospěchu. Letošního 47. ročníku ŠP se účastnilo 14 souborů s 15 inscenacemi či inscenačními projekty. Převažovala činohra, zastoupeny ale byly i netradičně pojaté loutky, pohybové divadlo, kabaret, performance, improvizace, obřadní (rituální) divadlo a dokonce i scénické čtení. Témata byla vážná i velmi ironizující, abstraktní i zcela konkrétní, realistická i mystická a – samozřejmě – osobní i nadosobní a časová i nadčasová. Porota, ve složení Alena Zemančíková (předsedkyně), prof. Jan Císař, Jiří Adámek, Petr Michálek (v diskuzích navíc moderátor) a autor tohoto člán-

Zdena! Jana! Brno / Jana Dolejšová, Zdena Mlezivová: Solitude. Foto: Milan Strotzer.

ku, doporučila na Jiráskův Hronov (JH) sedm inscenací (projektů) a navíc jeden nominovala. Pokud dramaturgická rada JH bude tomu nakloněna, mohli byste tedy letos v Hronově vidět pestrou paletu „kvasného“ divadla. Neboť takové je na Šrámkově Písku, ať se zaštiťuje jakoukoli charakteristikou, především. Kvasné ve smyslu otevřenosti, odvahy, nezatíženosti, vyhraněnosti a neotřelosti, ale současně nedotaženosti, nevyhraněnosti (to není omyl:

„Letošního 47. ročníku ŠP se účastnilo 14 souborů s 15 inscenacemi či inscenačními projekty. Převažovala činohra, zastoupeny ale byly i netradičně pojaté loutky, pohybové divadlo, kabaret, performance, improvizace, obřadní (rituální) divadlo a dokonce i scénické čtení.“

Divadlo na cucky Olomouc / Barbora Voráčová a kol.: Kabaret Kaldera. Foto: Milan Strotzer.

PuMoWo Brno / Martin Macháček: Storáče. Foto: Milan Strotzer.

3 | 2008

31


Dvě Jihlava / Klára Daňková, Veronika Pavlíková: Jedna. Foto: Milan Strotzer.

Hvězdoši Holešov / Vladimíra Dvořáková a kol.: Půlnoční terapie. Foto: Milan Strotzer.

vyhraněnost a současně nevyhraněnost jsou paradoxem mládí!), naivnosti, nadutosti, tematické, formální i jiné neukotvenosti, nehotovosti a nezkušenosti. Srovnat tyto soubory do hodnotové „latě“ je v podstatě nemožné, a tak je jasné, že jiná porota by nominovala jiné soubory (z krajských přehlídek také občas přišly ve zcela jiném pořadí) a na JH můžete zažít milá i nemilá překvapení. Ostatně loňští Nejhodnější medvídci s Harilou, za kterou bych dal ruku do ohně, že její forma i text budou jedněmi z ústředních diskuzních témat festivalu (nestalo se), jsou toho výmluvným dokladem. Píšu tento text přesně týden po skončení festivalu. Denně jsem o něm a o zúčastněných souborech přemýšlel a uvažoval, jakou formu článku zvolit... Patnáct minirecenzí, nebo uzavřít inscenace do časových, tematických či jiných celků? Anebo se zamyslet nad tím, co je a co není experimentující, a dokládat to právě projekty ze ŠP? Vše má svá pro i proti. Nejvíc se mi zamlouval ten poslední přístup, ale nechám jej na jindy. Ostatně je to jedno z hlavních témat letošního ročníku AS, a tak se k problematice experimentu vyjádřilo a ještě bude vyjadřovat jistě dostatek povolaných. Nakonec jsem zvolil možná tu nejbanálnější metodu – 1) nedoporučené inscenace, 2) doporučené míň 3) doporučené víc a 4) nominace. Přijde mi to nejpřehlednější a snad i téma a

s jedinou výjimkou – shodli téměř jednoznačně. Tou výjimkou bylo duo Zdena! Jana! z Brna s taneční performancí Solitude (Osamělost). Technicky velmi zručně zvládnuté výtvarně-pohybové představení bylo v podstatě jen načrtnutou etudou, vzniklou během stáže dvou studentek katedry dramatické výchovy (dnes nazvané obor divadlo a výchova) JAMU Brno, Jany Dolejšové a Zdeny Mlezivové, v Utrechtu. Má téměř profesionální parametry – poučenou čistou formu, náročnou pohybovou techniku i kvalitní provedení, ale čiší z něj právě ona studiovost a poučenost. Jako by šlo o školní (byť vysoce kvalitní) práci bez potřeby ji dotáhnout do dramaturgicky uzavřeného inscenačního tvaru. Dívky si pohrávají s pohybovými dialogy různých částí těla, ale lidská bytost, o které by chtěly vypovídat, se jim vytrácí. A tak úvodní a závěrečný obraz dvou žen, které se k sobě nemohou přiblížit, je jen formální záminkou k vtipným pohybovým a světelným hrátkám. Jako ukázka možností pohybového divadla a těla jako objektu je to vynikající – jako inspirativní do Kolína a dokonce i na Loutkářskou Chrudim bych je velmi doporučoval – ale pokud dívky uvažují o vyšších metách, musejí ještě téma i inscenační tvar dotáhnout. Obdobně by se dalo psát o DS 2, shodou okolností opět dvou dívkách: Kláře Dáňové a Veronice Pavlíkové z Jihlavy. I ty si své představení vytvořily z libosti. Ovšem z obrácených důvodů

problematika experimentu v dnešním amatérském divadle aspoň trochu vyplavou na povrch.

Havranprkno Praha / Jan Tošovský: Duch Llana Estacada Foto: Milan Strotzer

V píseckém pekle Jak již jsem napsal, v porotcovském kotli pekelném – tedy mezi nedoporučenými na JH – se ocitlo sedm z patnácti inscenací či inscenačních projektů. Doufám, že je tím nezdiskredituji, když napíšu, že jsme se v porotě na nich – snad

„Pražské Havranprkno spojilo motivy z Mayova Ducha Llana Estacada s Řezáčovým Nástupem a vytvořilo a (záměrně) neumětelsky odehrálo vlastní mystifikační příběh z válečné a poválečné doby na česko-německém pohraničí.“ 32

3 | 2008


– aby se aspoň na chvíli vrátily k divadlu. Čtyři roky totiž hrály v jihlavském divadle Spoušť, dnes však studují a žijí v Praze. Veršovaný příběh o jejich láskách nazvaný Jedna by byl v mnoha ohledech cenný – osobními tématy, zvolenou formou, ironií a nadhledem. Kdyby nebyl divadelně a textově tak bezostyšně prvoplánový a obecný. Krásné dívky by si zasloužily i nasazení odpovídajícího spoluautora (zvl. režiséra či režisérku, ale jistě i dramaturga), který by je vedl k vyhraněnějším charakteristikám postav, vypointovanějším situacím a nápaditějším textovým i divadelním řešením. K dalším divadelně „naivním“ souborům patřilo Divadlo na cucky z Olomouce, jež přivezlo kabaretně zpracovaný příběh z maloměsta nazvaný Kabaret Kaldera. Jejich naivita byla příjemně hraná a svým způsobem čistá. Naráželi však na (jejich estetikou) nepoznamenaného diváka a sami sebe lapili do (vzhledem k jejich humoru) nevhodného prostorového řešení, ve kterém se mnohé akce a hlavně vtipy utápěly. Doma prý hrají mezi diváky v jedné hospodě a představení jí je „ušité na míru“. Možná proto do první republiky situované naivní příběhy Kápa, Lízátka a Spisovatele působily jen jako literárně poučená (herci jsou vesměs studenty divadelní vědy Palackého univerzity) parodie pokleslých žánrů, jež víc než radost zahrát si a před pár kamarády zablbnout neunese.

„...Pumrova práce /.../ nabízí přístup k divadlu, který překračuje konzumnost, zábavnost a hravost a vrací je k jednomu z jeho podstatných, tedy duchovních poslání...“

To Hvizdoši z jihomoravského Holešova nabídli – v podobném kabaretním hávu – jiný přístup. Též s odstupem, též s maximální ironií, ale současně s velkým nasazením a vážností mluvili ve své Půlnoční terapii o sobě. Na jevišti se vystřídalo snad dvacet účinkujících. Někdy byli dokonce na scéně najednou. A z různých stran a různými divadelními formami mapovali svou generaci. Svá generační i věková klišé, své touhy i nevraživosti, své trapasy, výhry, prohry i bolesti. Autorka a režisérka (a zřejmě jejich pedagožka) Vladimíra Dvořáková byla, jak sama řekla, hlavně inspirátorkou témat a zvolených

J.S.T.E. Artyžok & Dred Náchod: Dekalog: Pygmalion–Svatba–Kar. Foto: Milan Strotzer.

J.S.T.E. Artyžok & Dred Náchod: Dekalog: Písně z prvního a dalšího smrtživota Foto: Milan Strotzer

„J.S.T.E. Artyžok & Dred Náchod, uskupení kolem stepního vlka současného amatérského divadla Ondřeje Pumra. Jeho neochota účastnit se pravidelných veřejných diskuzí, jeho prohlášení ve festivalovém deníku „Já hrozně nerad ty žvanily /.../ Diskurz typu duše je duše... pivo je pivo... póza je póza... /.../ je pod moji úroveň“ vzbudily řadu pohoršení a nevraživosti.“ forem vyprávění: od monologů, přes krátké etudy k sólovým a skupinovým písním a choreografiím. Bylo to vtipné, bylo to dojemné, ale ve výsledku snad až příliš ambiciózní. Filmové dotáčky, které celé dění doprovázely, posouvaly sice inscenaci k opravdovému „multimediálnímu“ experimentu, ten se ale bohužel ani náznakem nesnoubil s autenticitou a nadhledem (ironickým odstupem) herců. Zbylé tři „propadlé“ soubory vystoupily shodou okolností v neděli. Jako by dramaturgie festivalu přesně odhadla jejich jedinečnost i slabiny. Přes naprostou formální odlišnost si totiž byly velmi blízké. Jejich obdivuhodný a v mnoha ohledech cenný intelektualismus naprosto přebil divadelní komunikativnost. Pražské Havranprkno spojilo motivy z Mayova Ducha Llana Estacada s Řezáčovým Nástupem a vytvořilo a (záměrně) neumětelsky odehrálo vlastní mystifikační příběh z válečné a poválečné doby v česko-německém pohraničí. Brněnské PuMoWo se sebevražedným nasazením četlo (za mírného svícení a promítání výtvarných obrazů na bílé plátno na horizontu) parodicky laděné detektivní texty Storáče, jež sepsal jejich vedoucí a režisér Martin Macháček formou blábolivě nekonečného seriálu. A příborské Duonasekeru – tedy Pavel Rezi Rösner a Honza Dudy Dudek – vážně i nevážně improvizovalo na téma Prodejce duše. Všechny tři soubory jistě mají své diváky a snad si nějaké našly i v Písku. Hranici vlastního „já“ jako téměř jediného – a rozhodně hlavního – estetického měřítka svých produkcí však nepřekročily. A natolik jedinečné, fascinující, originální osobnosti, aby to pro divadelní představení (vy)stačilo, nejsou. Anebo jen v záblescích.

V předpeklí a očistci V „koši“ porotou doporučených se ocitlo hned sedm inscenačních projektů. Rozhodně nejvýraznější z nich přivezli divadelníci z polsko-českého pohraničí J.S.T.E. Artyžok & Dred Náchod,

3 | 2008

33


Duonasekyru Příbor / Pavel Rezi Rösner, Honza Dudy Dudek: Prodejce duše. Foto: Milan Strotzer.

Duonasekyru Příbor / Pavel Rezi Rösner, Honza Dudy Dudek: Prodejce duše. Foto: Milan Strotzer.

uskupení kolem stepního vlka současného amatérského divadla Ondřeje Pumra. Jeho neochota účastnit se pravidelných veřejných diskuzí, jeho prohlášení ve festivalovém deníku „Já hrozně nerad ty žvanily /.../ Diskurz typu duše je duše... pivo je pivo... póza je póza... /.../ je pod moji úroveň“ vzbudily řadu pohoršení a nevraživosti. V zásadě jde ale z obou stran o nepochopení. Pumr se stále důsledněji snaží o divadlo-svátek, o divadlo přesahující jednu inscenaci, o událost přesahující divadlo. Je silně ovlivněn antropologickým divadlem, Brookovou a Grotowského druhou divadelní reformou, polskou ariergardou (Gardzienice...), výtvarným divadlem s vazbami na rituální (zvláště křesťanské) odkazy, přitahuje ho mýtus a podvědomí, zajímá ho divadelnost statického výtvarného obrazu. Velké ambice však zoufale narážejí na schopnosti a technické možnosti souboru i samotného režiséra. Pumr především zapomíná na herce a práci s nimi. Jsou to pro něj manekýni přesouvaní ze scény do scény. Nevede je ani k nejjednodušším pohybovým a stylizačním technikám. Když postava umírá, a to dokonce i když tu scénu několikrát za sebou herec zopakuje, je to nejprimitivnější dětské položení se na zem. Ovšem s výrazem smrtelné vážnosti, což působí nejen nevěrohodně, ale hlavně neumětelsky. Každý jen trochu schopný režisér by tuto akci dovedl zpracovat i s tím nejméně nadaným hercem za jedno odpoledne. To samé se děje s Ježíšem na kříži, s omývačem mrtvol, s mrtvou nevěstou a dalšími postavami a výjevy z obou píseckých performancí. Výtky, které pak zkušenější diváci k Pumrově práci mají, jsou zcela na místě. Na druhou stranu je ale Pumrův

přístup k divadlu jako rituálu v českém amatérském kontextu dnes naprosto výjimečný a i z profesionálního pohledu zásadní. Grotowského podněty u nás téměř vůbec nezakořenily a Pumr je přetavuje do svého vidění divadla a světa. Zdůrazňuje intelektuální rozměr či možnosti těchto divadelních forem na úkor fyzického divadla a opravdového hereckého zasvěcení. Vybízí tak k úvahám možností a hranic tohoto typu divadla. Daří se mu spíš inspirovat k akci než dotahovat k výsledku. Proto možná na festivalu více uspěla dvanáctiminutová site-specific procházka divadlem a jeho zákulisím Pygmalion-Svatba-Kar. Pracuje s jednoduchými performančními formami a spoléhá na vyvolání jedinečné atmosféry, na „sílu“ okamžiku. Pumr do ní umně vkloubil motivy smrti a snu, dávných mýtů, křesťanské obřadnosti i freudistických odkazů. I když i zde by si bylo možné představit dotaženější tvar (závěrečná hostina vyvolává spíše rozpaky, o co autorům jde), právě ona zhuštěnost formy, délka a aktivní divákovo zapojení do dění (včetně toho, že se jedná o malou skupinu, ve které se během performance vytvářejí malé sociální vazby), činí z akce autentický divácký zážitek. Ambicióznější Písně z prvního a dalšího smrtži-

„Přesná lokální umístěnost je podstatná nejen pro kukské divadelní badatele, ale i pro dvě ašské herečky a autorky Annu Trki Trčkovou a Pavlu Bugi Buškovou... /.../ Do Písku přivezly vlastní jednoaktovku Tkadleny. Nabídly vtipný text i tvar a rozhodně nejlepší herectví celé přehlídky.“

34

Geisslers Hofcomoedianten Kuks / Heinrich Rademin: Nevyslovené Oraculum – Výmluvná mlčenlivost. Ani muk! – Nepomuk! Foto: Milan Strotzer.

3 | 2008


obrazivost vyvolávající dojem vznešené obřadnosti. Diváci mají k dispozici text s vysvětlivkami a odkazy. Přesto jako by „cosi“ scházelo. Na povrch příliš vyplouvá koncept. Akcím i obrazům chybí doznění a klid, jindy zas dramatičnost, napětí či ráznost. Jako režisér je Pumr málo nápaditý, jako autor příliš zaumný. A jeho herci jsou s touto formou divadla zatím spíše seznamováni. Jsou technicky nedostatečně vybavení, chybí jim výrazná herecká osobitost, schopnost rozvíjet a dotvářet stylizované obrazy a akce. A tak až příliš záleží na divákovi, zda je ochoten s takovým divadlem vůbec do dialogu vstoupit. Přímé emoce, které jsou pro takové divadlo důležité, totiž zchlazuje technická neobratnost a příliš intelektuální konstrukce. Všechny tyto mé výtky však směřují z velké části mimo možnosti čistě amatérského souboru (u nás dnes tímto směrem pracuje Farma v jeskyni). Bylo by velmi dobré, kdyby se Pumrova práce mohla prezentovat v Hronově, kdyby Ašlerovo komikadze – Nucený výsek Aš / Tkadleny. Foto: Milan Strotzer.

vota, jež jsou třetí částí připravovaného desetidílného Dekalogu volně inspirovaného biblickým desaterem (Pygmalion je čtvrtou částí, loni na ŠP uvedl Pumr a jeho herci díly první a druhý), daleko víc narážejí na technické limity herců. Inscenace je daleko dramatičtější, má různé roviny sdělování a způsoby vyprávění, prolínají se v ní různé divadelní formy. Pumr pracuje s odkazy na folklor, stylizované pohybové divadlo, civilní divadlo, křesťanský rituál a jeho symboliku. Využívá sólový i sborový zpěv, jednoduché pohybové choreografie, živou hru na akustické nástroje, niterné herecké monology i vysoce stylizované dialogy, maximální výtvarnou

„...Ivan, Kamil a Dušan /.../ Jde o vtipně napsanou a ještě vtipněji podanou, mírně intelektuální a vysoce stylizovanou parodii... /.../ Humor je to vysoce sofistikovaný, podaný ale tak chytře, ironicky, nápaditě a přitom jednoduše a výsostně múzicky, že snad každé divácké srdce zaplesá.“ Ašlerovo komikadze – Nucený výsek Aš / Tkadleny. Foto: Milan Strotzer.

Antonín D.S. – Krvik Totr Praha / Martin J. Švejda: Ivan, Kamil a Dušan (malý intelektuální muzikál). Foto: Milan Strotzer.

3 | 2008

se s ní seznámili čeští, nejen amatérští divadelníci a kdyby tak rázněji vstoupila do kontextu českého divadla jako takového. Nabízí přístup k divadlu, který překračuje konzumnost, zábavnost a hravost a vrací je k jednomu z jeho podstatných, tedy duchovních poslání, a tím znovuotevírá jeho, u nás vesměs přehlížené, možnosti a rozměry. Z Dredu se rekrutuje i velká část dalšího, v Hronově již známého, souboru – Geisslers Hofcomoedianten Kuks. Programově se zabývají obdobím vrcholného baroka a jeho autory z okruhu hraběte Františka Antonína Šporka. Zapomenuté texty překládají do češtiny a různými divadelními formami zkoumají jejich možnosti prezentace v současném kulturním kontextu. Nejúspěšnější byli při převodu anonymního textu Amor a tyran, naleze-

35


„Na vrchol pyramidy se v Písku /.../ dostalo pražské Divadlo Kámen, jež tak získalo nominaci na letošní JH. /.../ ...hra Žáby je dalším /.../ krokem k prozkoumávání možností čisté divadelní formy. Až geometrická konstrukce textu i aranžmá scén vyvolává asociace na hudební a výtvarný minimalismus a geometrismus.“

otisk doby a lidí v ní. Asi ne náhodou vyvolaly obě dívky asociace na formanovské Lásky jedné plavovlásky. Jednoduchou komediální formu přivezl i pražský Krvik Totr. Mladí herci a (jindy) i autoři se tentokrát nechali vést a řídit autorem a režisérem spřízněného souboru Antonín D. S. Martinem J. Švejdou. Společně vytvořili excelentní, do detailu propracovanou miniaturu – malý divadelní muzikál – Ivan, Kamil a Dušan. Hra byla poprvé nastudována v roce 2002 již zaniklým předchůdcem Antonína D. S., Kulturně divadelním spolkem Puchmajer. Hrála se údajně třikrát s přijetím „velmi vlažným“. Její současná podoba je již dnes – ač od premiéry (15. 1. 2008) uplynul necelý půlrok – výrazně úspěšnější. Jde o vtipně napsanou a ještě vtipněji podanou, mírně intelektuální a vysoce stylizovanou parodii na muzikál, soap opery a – troufám si tvrdit – i na ionescovská či beckettovská existenciální a absurdní dramata. Humor je to vysoce sofistikovaný, podaný ale tak chytře, ironicky, nápaditě a přitom jednoduše a výsostně múzicky (pohyb, hudba, stylizace, přesnost gest a point), že snad každé divácké srdce zaplesá. Spojení (jindy) přeintelektualizovaného Antonína D. S. s (jindy) přejemnělým humorem Krvik Totr přineslo příjemný intelektuální divadelní plod vhodný k vybranému divadelnímu stolování. Radost ku půnebí tisknout a po divadelním jazyku válet.

ného ve Šporkově archivu, do lidového kočovného divadla. Loni zpracovali barokní intermezzo Serpillo a Melissa jako televizní reality show. Letos přijeli s jinou aktualizací jiných textů – Ani muk! Nepomuk! Za výchozí si vybrali libreta Heinricha Rademina ke svatojánským nepomukovským oratoriím z dvacátých let osmnáctého století, která přetavili do téměř kabaretní mozaiky „schmidovského“ ražení (mám na mysli Jana Schmida z Ypsilonky a jeho metodu hravosti a střihu). Mají k tomu schopné herce, a tak inscenace funguje i bez jakéhokoli vědomí historických odkazů. Je to její plus, ale i slabina. Nepomukovské téma, které je základem této inscenace, se jeví jako pouhá záminka ke kabaretně laděné divadelní hříčce. Možná větší odvaha ke skutečně experimentální divadelní formě, odklon od prvoplánového a nadbyteč- Před branami nebe ného režisérova (Petr Hašek) dovysvětlování na začátku a hlavně Konečně se dostáváme k porotou označeným vrchov závěru by pomohly více obrátit divákovu pozornost k tomu, o lům. Snoubila se u nich divadelní kvalita s objevováním nových co – předpokládám – hofcomoediantům jde především: k odkazům a zdrojům, ze kterých jejich inscenace vycházejí. DS Čtyři rohy Plzeň / Podle J.P. Sartra: Surreality show Přesná lokální umístěnost je Foto: Milan Strotzer podstatná nejen pro kukské divadelní badatele, ale i pro dvě ašské herečky a autorky Annu Trki Trčkovou a Pavlu Bugi Buškovou, jež vystupují pod názvem Ašlerovo komikadze. Do Písku přivezly vlastní jednoaktovku Tkadleny. Nabídly vtipný text i tvar a rozhodně nejlepší herectví celé přehlídky. Obě se plně ztotožnily se svými postavami mistrové Evy (Trčková) a učnice Jituš (Bušková), které si během jedné pracovní směny vyprávějí o svých banálních životech. Napsáno je to s obrovským vtipem a nadhledem a s ještě větším vtipem a nadhledem rovněž interpretováno. A navíc a hlavně: zasazení do konkrétní doby konce osmdesátých let minulého století a konkrétního místa ašských tkalcoven činí z krátké hříčky cenný

36

3 | 2008


Teatro HUGO Semily / Jan Mocek a kol.: Hugo. Foto: Milan Strotzer.

divadelních forem. Divadelní myšlení šlo ruku v ruce s provedením. DS Čtyři rohy z Plzně zkoumal prostor. Ne však – jak je dnes zvykem – formou tzv. site specific divadla. Zajímaly ho možnosti a úskalí divadelní komunikace v podstatě klasického textu ve vztahu k extrémní vzdálenosti (přesněji blízkosti) mezi hercem a divákem. Diváci sedí ve dvou či maximálně třech řadách těsně kolem malého prostoru arénového jeviště. Herci jsou tak pro diváka doslova na dotek. Jako bychom byli s nimi v bytě. Cítíme jejich dech, můžeme si prohlédnout každou vrásku, jakákoli akce se nás přímo (do)týká. Když se líbají, máme pocit až neúměrného voyeurství. Současně nám vadí, že ten polibek je hraný, kamuflovaný. Najednou se ukazuje, že nelze využívat klasické herecké prostředky, působí falešně. A nelze vystačit ani s autenticitou, jež působí příliš vulgárně. A tak vznikají nová pravidla, nové herecké (a jistě i textové) zákonitosti. Plzeňští navíc pracovali s klasickými předlohami či aspoň odkazy na ně. V první části nazvané pan R jde o jejich soudobou autorskou variaci donjuanovského literárního mýtu. Druhá, nazvaná Surreality show, je dramatickou zkratkou Sartreovy hry S vyloučením veřejnosti. V obou případech jde tedy o závažná témata, jež jsou autorsky přetavená na tělo souboru. Skrze ně pak zcela vážně, seriózně zkoumají, co vzdálenost mezi hercem

a divákem dělá s vnímáním příběhu a textu, i s herectvím jako takovým. V Praze obdobně pracuje Američan Howard Lotker (jeho projekt se jmenuje HoMe). Ten však zatím vytváří autorské texty a příběhy, které inscenuje v konkrétních bytech. Ledaskoho jistě napadne bytové divadlo Vlasty Chramostové. Na festivalu 4 dny v pohybu jsem zažil i kontaktní divadlo, kdy jedna brazilská performerka komunikovala s jediným divákem v malém prostoru jakéhosi skladu. Vždy to byly jedinečné zážitky dané právě extrémní blízkostí performerů (ostatně i již zmiňovaní Dred a jejich Pygmalion se vydávají tímto směrem). Všichni byli či jsou konfrontovaní s extrémní blízkostí divák–herec jako jevem, se kterým se musejí vypořádat. Je to cesta, která ještě zdaleka není prozkoumaná a která nabízí netušené možnosti. Je skvělé, že se jí vydávají i amatérští průzkumníci. Na poli již více známém, přitom však stále živém a různému zkoumání, zkoušení a objevování otevřeném se pohybují mladí semilští divadelníci říkající si Teatro Hugo. Jejich animovaná černobílá groteska se zeleným koncem navazuje na cestu hra-

„...Teatro Hugo objevem letošního roku. Hraví, vtipní, ohromně svěží a osobití. Svým „písmenným“ loutkám – místo loutek totiž mají v rukou špejle s nápisy, jež pojmenovávají rekvizity i postavy – říkají animovaná skutečnost.“

DS Čtyři rohy Plzeň / pan R. Foto: Milan Strotzer.

Divadlo Kámen Praha Petr Macháček: Žáby Foto: Milan Strotzer

deckého Divadla Dno, jež zase navazovala na Buchty a loutky, a ti zase na Drak. A aby to nebylo jednoduché, v inscenaci Hugo najdeme i vliv dada, surrealismu a postupů animovaných filmových grotesek Jana Švankmajera. Pro mne jsou Teatro Hugo objevem letošního roku. Hraví, vtipní, ohromně svěží a osobití. Svým „písmenným“ loutkám – místo loutek totiž mají v rukou špejle s nápisy, jež pojmenovávají rekvizity i postavy – říkají animovaná skutečnost. Vymysleli si jednoduchý příběh blízký Kafkově Proměně a razantními prostředky groteskní nadsázky, filmových střihů a animované zkratky jej převedli do řeči soudobého loutkového (výtvarného) divadla. Přesně, jednoduše, účinně. Je vy-

3 | 2008

37


soce stylizované, přitom neztrácí autenticitu, využívá možností černého divadla i živých herců na scéně, přitom se nevzdaluje principům loutkového divadla. Má osobitý výtvarný rukopis, je srozumitelné a komunikativní. Je mladé, chytré a radostné. Dno je mrtvé, ať žije Hugo!

Náchodská prima sezóna 2008 aneb Odvážné chmury - krotký humor

V hronovském nebi Na vrchol pyramidy se v Písku – aspoň dle vyjádření poroty – dostalo pražské Divadlo Kámen, které tak získalo nominaci na letošní JH. Práce Petra Macháčka je již v amatérském světě (i na JH) známá, a tak jí nechám trochu interpretační volnosti, ať si každý z hronovských diváků může udělat pokud možno nezatížený obrázek. Inscenace i hra Žáby jsou dalším, v cestě souboru logickým krokem k prozkoumávání možností čisté divadelní formy. Až geometrická konstrukce textu i aranžmá scén vyvolává asociace na hudební a výtvarný minimalismus a geometrismus. Opakování vět a slov, řízené variace pohybů a uskupení postav na jevišti, přísná práce s rytmem scén, promluv i gest, důraz na symboliku kostýmů, rekvizit a používaných barev (výhradně různé odstíny černé a zelené), až asketická strohost celé inscenace, to jsou fascinující prvky v hledání moderního výrazového divadla, v hledání, jak „čistou“ inscenační formou přesněji zamířit a hlouběji se dostat do podstat sociálních i společenských jevů a témat dneška. A skrze ně do podstat a jevů existence člověka v tomto světě. Na můj vkus se Žáby až příliš vzdalují divadlu jako vyprávění napínavého příběhu. Jsou příliš „zenové“. Zastavují čas, odstraňují vnější emoce a přímo „vertikálně“ směřují do neuralgických center mechanismů chování dnešních lidí a společnosti. Jako by Macháček říkal: Horor je v nás. Ukazuje dnešní lidi jako otroky vnějších mechanismů chování, kteří si vůbec nevědí rady s živelnou podstatou přírody (a zpětně jich samých). Divák se musí těžce prokousávat nejen vycizelovanou abstraktní formou, ale i v podstatě nedramatickým textem, který pracuje s linearitou jako základním stavebním prvkem. Teprve když divák této cestě uvěří a pustí se po ní, vydoluje v hlubších vrstvách Macháčkových inscenací černé existenciální kameny. Je to ale už území vskutku jen pro zasvěcené. Cesta nejvyššího, vysoce sofistikovaného, herecky i inscenačně náročného divadelního experimentu. Cesta, jež právem bude reprezentovat Šrámkův Písek na letošním Jiráskově Hronově. Cesta, která bolí a ledaskoho odradí.

Josef Tejkl Celých devět inscenací z patnácti se svým způsobem spíše brodilo v různých hloubkách temnot, zbývajících šest koketovalo více s humorem. Neradostné, leč symptomatické zjištění u divadla studentského, tak bytostně okřídleného mládím. Jako by student v Čechách narážel více do stěn životních depresí a radostem již odrostl… Hned dvě inscenace temné linie přivezl Lukáš Horáček z Liberce. První v provedení souboru Stopa Liberec. Zde vyšel z Dykova Krysaře a svou úpravu nazval Krysař v Hammeln. Nenalezl ovšem způsob, jak komediantsky rozžít celou plochu scénáře. Ona lákavá možnost je nastolena a funguje v expozici. Posléze je ovšem ansámbl odložen coby zbytná dekorace a příběh neúplně a bez tajemství převyprávěn formou činoherních útržků. Ty jsou navíc většinou nad herecké možnosti mladých interpretů, zatěžkány nepatřičnou psychologií a vypjatými emocemi. Kompaktněji působil další Horáčkův opus, tentokráte s DS Atraktor ZUŠ Liberec, nazvaný Try again later. O co ovšem kompaktnější, o to křehčí. A tyto projekty Lukáše Horáčka se nedaří plnohodnotně přenést do jiných jevištních realit. Nastává „turistika“ příchodů a odchodů, jež spolehlivě zranitelnou květinku výpovědi nutí povadnout. Téma jinakosti, šťastně zasazené převážně do venkovské autobusové zastávky (kultovního shromaždiště vesnických teenagerů). Malost venkovských poměrů - přistěhovavší se pražské děvče - nedostatek chlapců. Ocitáme se u zrodu neopětované lesbické lásky. Obě strany „nepatřičného“ vztahu se stávají terčem „nezávadné“ většiny. Vše, jak jinak, končí tragicky. Silný a svým způsobem odvážný příběh. Leč: jak vyřešit přestavby, aby příběh neretardovaly a nerušily? Co s dveřmi, jimiž se nevchází? Do temnot lyrických se vydal DS Vrásčitá Vrtule Slaný. Scenáristka a režisérka Kateřina Rezková nezapřela poučenost studiem výchovné dramatiky na DAMU. Její Krkavci, podle Sedmera krkavců Boženy Němcové, působili úhledně a kultivovaně. Avšak z neznámých důvodů rezignovala na magickou sedmičku (krkavců bylo šest), téměř vše inscenovala na ose souměrnosti, jež sama o sobě bývá nedramatická - a tak nositelkou dramatičnosti byla povýtce dobře zvolená reprodukovaná hudba. Ani zdvojování některých klíčových figur neučinilo osudové téma zjevnějším a zahalilo jej ještě více do lyricky přibližné monotónnosti a krásna. Nápaditěji si v temnotách vedl DS Brnkadla Brno v inscenaci Procitnutí jara. Tuto dramatickou prvotinu Franka Wedekinda

DS HELE ZUŠ Křtinská, Praha A. Goldflam: Scifi. Foto: L. Novotná.

Písečtí občané, včetně radních, věnovali i letos písku nezměrnou pozornost. Ve chvíli zahájení 47. Šrámkova Písku jich bylo před divadlem Fráni Šrámka plno. Proto také nemohli být v divadle. Někteří Písečtí ale divadlo navštívili, předně oberlovaný vedoucí Centra kultury v Písku Roman Čada, kamarádi ze spolupořádajícího Divadla pod čarou a místostarostka města paní Mgr. Hana Rambousová, která přišla přehlídku zahájit. Ilustrační foto: Milan Strotzer.

38

3 | 2008


„...projekty Lukáše Horáčka se nedaří plnohodnotně přenést do jiných jevištních realit. Nastává „turistika“ příchodů a odchodů, jež spolehlivě zranitelnou květinku výpovědi nutí povadnout.“ z let 1890-1891 uchopila dvojice inscenátorek Hana Šmahelová a Bára Voráčová s pokorou a zjevnou snahou o jevištní metaforu. Ta ovšem byla limitována stávajícími technickými možnostmi, rozporem mezi dobovými reáliemi a příliš současnými kostýmy, především ale nedobrým hlasovým zvládnutím prostoru. Tak se bohužel stalo, že tento subtilní tragický příběh o dospívání nešel příliš přes rampu. Ponurou osudovostí zatížené bylo autorské představení Rozhodujeme sami? Studentského divadla Mařeni a Pařeny Gymnázia v Novém Strašecí. Mělo ambice ptát se (a možná i odpovídat) na to, kdo vlastně stojí za našimi činy. Díky překomplikovanosti příběhu a jeho zahlcení nedeterminovanými postavami nemá však divák šanci tento rébus dešifrovat, ba zdá se, že aktéři sami se ve svém hlavolamu orientují různě. Taktéž Divadelní soubor HELEZUŠ Křtinská Praha chtěl hrát Goldflamovu hru Scifi o strachu. Soubor, vedený Hanou Doulovou-Krobotovou, původní text této modelové hry razantně krátil a též personálně upravil pro své možnosti. Herecky disponovaní interpreti se od prvopočátku do svých rolí doslova položí. Bohužel po deseti minutách dospějí k zenitu a je nepochybné, že nástup přepálili, takže se jim v druhé polovině zjevně nedostává sil. V nesnadném prostoru hereckých hyperbol pak stačí i malé uklouznutí, aby se pracně budovaná stavba inscenace povážlivě zachvěla. Pohřební sonáta za svitu reflektorů měla původně temné struny satiricky reflektovat. Inspirována Josefem Škvoreckým připravila zkušená režisérka Markéta Světlíková hudebně-dramatický koláč, do něhož se DS ŠOK Praha s vervou zakousl. Přiznejme, že onen koláč je upečen z kvalitních surovin. Škvoreckého východisko, invenční Markéta Světlíková, skvěle disponovaní aktéři herecky, pohybově, muzikálně… . A hle. Podobně jako dvěma pekařům Čapkovým, pejskovi a kočičce, vedlo se i ŠOKu. Figuríny Zuzky Proksové v životní, ba nadživotní velikosti, samy o sobě zajímavé, odvedly herce od činohry a znepřehlednily

Stopa Liberec / V. Dyk, L. Horáček: Krysař v Hameln. Foto: L. Novotná.

Atraktor Liberec ( L. Horáček: Try again later. Foto: L. Novotná

Vrásčitá vrtule Slaný / K. Rezková podle B. Němcové: Krkavci. Foto: L. Novotná.

„V nesnadném prostoru hereckých hyperbol pak stačí i malé uklouznutí, aby se pracně budovaná stavba inscenace povážlivě zachvěla.“

3 | 2008

39


DS Brnkadla Brno / Frank Wedekind: Procitnutí jara. Foto: Lenka Novotná.

DS Nazabití ZUŠ Brandýs n. L. / Ch. Moore, I. Ulrychová: Santa vivat. Foto: Lenka Novotná.

Studio Divadla Dagmar a pedagogické školy Karlovy Vary M. Macourek: Hra na Zuzanku Foto: Archiv DS

výsledný tvar natolik, že si netroufám, dezorientován, dále fabulovat. Téměř k hororu dospěl DS Nazabití ZUŠ Brandýs nad Labem pod taktovkou Iriny Ulrychové. Její dramatizace SANTA VIVAT Christophera Moorea: (Nejhloupější anděl) pracuje s kýčovitým pozlátkem santaklausovského vánočního štěstí a v těchto fázích nacházíme jasný postoj k devalvaci církevních svátků soukolím amerikanizované prefabrikace. Klíčový význam pro vývoj inscenace má důmyslná scénografie na principu kazetové stavebnice, jež umožňuje překvapivé dějové zvraty (protrhávání oken). Ani ona však není využita do důsledku; přesto nelze brandýskému souboru upřít, že rozhodně zaujal. Nejsvětlejším bodem ve chmurách a temnotách nakonec bylo vystoupení DS Smršť DDM Kopřivnice. Autorská inscenace Stop… jsme jako vy si zaslouženě odnesla doporučení k výběru na Jiráskův Hronov. Fixovaná textová předloha inscenace prý neexistuje. Některé scény to bohužel potvrzují (když se třeba manželská hádka vymkne kontrole a zvolenému řádu). Několik banálních příběhů, z nichž znásilnění dívky při autostopu zdá se být klíčovým, se vzájemně v rychlém sledu prostupuje a jsme svědky opravdu vynalézavé práce s časoprostorem. Vzniká tak opravdu jakási smršť, jejíž síla není a nemůže být v dramaturgické přesnosti, ale v nečekaně dobrém autentickém herectví. Scéna, v níž matka seznamuje syna se svou milenkou, patří opravdu k perličkám. Výsledný dojem: v tomhle světě dospělých, o němž hrajeme, nechceme už žít ani minutu. Ale dokážeme to? Ještě dodejme, že inscenaci vévodí autentický herecký výkon Adama Obrátila. Zdánlivě radostnější divadelní prostor otevřelo Studio Divadla Dagmar Pedagogické školy Karlovy Vary hrou Miloše Macourka Hra na Zuzanku. Soudíme-li ovšem podle smíchových reakcí převážně mladého publika. Lektorský sbor se v případě této inscenace rozdělil na část vstřícnou a pochybující. Macourkův již letitý absurdní text, ve své době výjimečný, uchopila zkušená režisérka Hana Franková s vědomím, že v dnešním kontextu může chytit zcela nečekané konotace, než kdysi v hluboké totalitě autor zamýšlel. Franková, jak už je jejím dobrým

„Vzniká tak opravdu jakási smršť, jejíž síla není a nemůže být v dramaturgické přesnosti, ale v nečekaně dobrém autentickém herectví. Scéna, v níž matka seznamuje syna se svou milenkou, patří opravdu k perličkám. Výsledný dojem: v tomhle světě dospělých, o němž hrajeme, nechceme už žít ani minutu.“

40

3 | 2008


„V autorské inscenaci Život srdce závidíme jihlavským gymnazistům především nasazení. Radostná energie z nich přímo srší. Početný ansámbl doslova kolotá v prostoru, rytmicky kočírován trojicí skvělých muzikantů.“

DS Spoušť Jihlava / Život srdce Foto: L. Novotná

zvykem, opět vstoupila do riskantních vod. Přiznávám, že na rozdíl od totalitou nepoznamenaného diváckého mládí mne přepadl smutek a chandra. Rád dále přiznávám, že jsem té chandře s odstupem jednoho dne přišel na kloub. Jistě i zásluhou rafinované, subtilní, neautokratické a vědoucí režie Hany Frankové. Placatá, chcete-li zploštělá, není karlovarská inscenace, ale doba, naše česká demokracie. I pro tohle neradostné poznání si Studio Divadla Dagmar zaslouží doporučení k výběru na Jiráskův Hronov. Vůbec nejlépe se letos vedlo DS KUK! Praha 1. Ač ona zkratka prý znamená Klub Uměleckých Katastrof, avizovaná katastrofa se nekonala. Ba naopak. Jejich Komunikační etudy zaujaly živým autorským tvarem, jenž se zrodil pod taktovkou Ivany Sobkové (zjevně metodou pokus versus omyl) přes síto zřetelného záměru a názoru. Inscenace má jasnou expozici, gradující střed a excelentní pointu. Klíčový nápad využít banální přednášky o slovních druzích funguje velmi dobře díky promyšlenému řazení jednotlivých etud, gradaci, postupnému krácení a ostrým dílčím pointám. Souboru není dopřáno ani na okamžik opustit jeviště. Je v neustálém varu a opravdu doslova a do písmene vaří guláš za zvuků stejnojmenné skladby Hudby Praha. Onen guláš je ovšem rafinovaně servírován mezi jednotlivými etudami. Jednak jako defilé možných i nemožných komunikací nonverbálních, zároveň však jako významový předkrm pro etudu následující. Přesně v okamžiku, kdy se plíživě dostaví pocit stereotypu, dočkáme se elegantního přechodu k zastřešujícímu finále. Agresivita současných komunikačních operátorů neumožňuje prostému občanovi normálně zakoupit ani rohlík. Všude se naň valí e r r o r, komunikační teror. Inscenace byla plným právem doporučena k výběru na Jiráskův Hronov. K tomu lepšímu z letošní žně patřilo též vystoupení DS Spoušť Jihlava. V autorské inscenaci Život srdce závidíme jihlavským gymnazistům především nasazení. Radostná energie z nich přímo srší. Početný ansámbl doslova kolotá v prostoru, rytmicky kočírován trojicí skvělých muzikantů. Tři rozsáhlejší etudy, jejichž leitmotivem by mohl být slogan SRDCE JE PUMPA, propojuje postava Smrti, symbol nejen konce, ale i počátku. Tam, kde pracuje jihlavský soubor nonverbálně, je daleko přesvědčivěj-

DS Smršť DDM Kopřivnice Stop... jsme jako vy Foto: L. Novotná

DS KUK! Praha 1 Komunikační etudy Foto: L. Novotná

3 | 2008

41


Zase Otevřeno. Zase průvan.

XIII. Otevřeno, národní přehlídka pantomimy a pohybového divadla

Připravil Josef Tichý, mim (Theatre Image Praha) na přehlídce Otevřeno člen lektorského sboru a vděčný divák

DS KUK! Praha 1 / Komunikační etudy. Foto: Lenka Novotná. ší. Choreografie jsou většinou nápadité a jdou ruku v ruce s generálním tématem. Je ovšem nezbytné očistit tvar od prvoplánových scén (revizor v autobuse, rádobyhumor na účet homosexuálů…). Další jihlavský soubor DS Ochotní pro cokoliv přivezl autorskou hru s velkým prostorem pro improvizaci. Čtveřice nadějných gymnazistů se ve své taškařici Durch die Liebe místy zdařile, místy podbízivě, místy původně, místy nepůvodně pokouší vytlouci humor z poměrně křehkého teritoria, česko-německých a německo-českých vztahů. DS Spolu, ale každý sám ZUŠ Jaroměř přijel s textovou koláží Není štědrý jako štědrý. Ano, pokaždé Ježíšek nenadělí. Sedmero svěřenců Jarky Holasové se sice „přetahovalo o vlastní téma“, seč mohlo, ale jiskra nepřeskočila. Zamýšlené jiskření mezi klasikou Erbenovou a kulišárnou Jiřího Suchého se prostě nedostavilo. Nejrozpačitěji přijal lektorský sbor Sněhovou misi aneb Rychlé šípy Divadla Bedřicha Kaněry při Obchodní akademii Břeclav. Soubor se hrdě hlásí k diplomu za příkladné marketingové a dokumentační zajištění vlastní divadelní činnosti. Zde možná bude zakopán pes. Po celou hodinu trvání této stylově nesourodé produkce cítíme vnějškový atak na diváka, méně již hlazení po duši, natož pak návrat foglarovských ikon, byť třeba nostalgický. Pro laciné fóry se zde naopak skáče třeba i přes plot. Tolik zpráva o letošní Náchodské Prima sezóně. Sluší se dodat, že lektorský sbor pracoval ve složení Veronika Rodriguezová, Dominika Špalková, Tomáš Žižka a Josef Tejkl, že žádná inscenace letos přímo na JH nominována nebyla, že festivalové rozborové semináře se těšily nebývalému zájmu, že je skvěle řídila Lenka Novotná, že se uskutečnily dvě dílny pod vedením Michala Hechta a Anny Zaunerové. Bohužel vyvstaly i rozpory mezi představami organizátorů místních a pražské Artamy (prostory, propagace, kvalita ubytování atp.), jež mohou v budoucnu vyústit i v to, že tato národní přehlídka opustí Škvoreckého rodiště. Divadlo B. Kaněry OA Břeclav Sněhová mise. Foto: Lenka Novotná.

42

3 | 2008

Třináctá národní přehlídka pantomimy a pohybového divadla Otevřeno se konala v Městském divadle v Kolíně ve dnech 25.–27. dubna 2008. Pod záštitou České komise pro UNESCO. Pořádaly Evropské centrum pantomimy neslyšících, NIPOS-ARTAMA, Městské divadlo v Kolíně. Za finanční podpory Ministerstva kultury ČR, Středočeského kraje, Městského úřadu v Kolíně. Generálním partnerem přehlídky byl TOTAL Česká republika,

Pantomimická jednotka Řeč Praha / Vltava. Foto: Ivo Mičkal.

„Na samotné přehlídce se v poměrně rychlém sledu střídala jednotlivá vystoupení, uváděná konferenciérem, s tlumočením do znakové řeči. Divák byl vystaven sice velkému objemu divadla, ale to vyvažovala příjemná pestrost obsahů i forem.“ s. r. o. Rozborové semináře vedl lektorský sbor – odborníci divadelních oborů formou diskuzí s tvůrci a interprety představení. Lektorský sbor přehlídky za předsednictví Lenky Lázňovské doporučuje vystoupení a soubory na přehlídky Jiráskův Hronov a Mezinárodní festival pantomimy neslyšících v Brně a Kašparův memoriál. Přehlídka Otevřeno je jedinou pravidelnou nesoutěžní celostátní akcí slyšících i neslyšících mimů a herců. Vzala si za úkol hledat nové formy nonverbálního vyjádření, podporovat integraci sluchově postižených herců. Tolik tedy několik základních fakt. Pokud budete číst dál, zkusím vám předat v krátké zprávě pár svých postřehů a dojmů z festivalu a zmíním se o vystoupeních, která mě zaujala a nějak oslovila. Výše zmiňované cíle a náplň přehlídky byly beze zbytku dokonány. Kolínské divadlo se naplnilo mladými herci, herečkami, taneč-


A pak už to vypuklo tzv. naostro. Na samotné přehlídce se v poměrně rychlém sledu střídala jednotlivá vystoupení, uváděná konferenciérem, s tlumočením do znakové řeči. Divák byl vystaven sice velkému objemu divadla, ale to vyvažovala příjemná pestrost obsahů i forem. Kdo nezažil, asi neporozumí. Nesoutěžní přehlídka byla zakončena gala-večerem, kde se prezentovalo jakési „The best of Kolín“. A tak tedy, co bylo letos v Kolíně na XIII. Otevřeno k vidění? Zkusím se poohlédnout za několika těmi vystoupeními, která pro mě byla čímsi zajímavá. Můj výběr i hodnocení jsou zajisté subjektivní a osobní. Ale jinak to neumím:

Pantomima neslyšících České Budějovice / Pravěk. Foto: Ivo Mičkal.

Pantomimická jednotka Řeč Praha: Vltava Nedá mi, se hned zpočátku se nezmínit, a to poněkud kriticky, k vystoupení P.J.Ř. Tento soubor je jedním z mála, který na české divadelní scéně (byť nekomerční) uchovává šťavnatý absurdní humor a poměrně dobře si vede ve stylu němé crazy komedie. Což je mimochodem jeden z nejobtížnějších divadelních žánrů a oni ho dělají dobře. Ve scénce Vltava nám nabídli interpretaci Smetanovy hudby v opravdu svérázném a zábavném pojetí. Spojení vodáckého motivu s poetikou J.K. Jerome je mému srdci blízké. Leč, P.J.Ř. v tvůrčím zápalu (asi?) tentokrát doplnili svůj skeč baletním dívčím sborem a myslím, že zbytečně. Na působivosti personifikované Vltavy, ani na jiskře samotné pointy to nepřidalo. Je škoda, že P.J.Ř. si už ze svých scének nevytvořila představení, které by, alespoň občas, zahrála i jinde než jen na festivalu.

nicemi a tanečníky, mimy a mimkami. V zákulisí a šatnách byl pravý divadelní šrumec. Roztodivné předměty, kterým se říká rekvizity, se hromadily a překážely, ztrácely se a opět byly nalézány. Dávní přátelé se zdravili, noví se seznamovali. Organizační štáb v mírném zmatku všechno zvládal. Na jevišti probíhaly zkoušky jednotlivých vystoupení. Účinkující se seznamovali s novým prostorem, jinými světly… ledacos bylo třeba na poslední chvíli ještě poupravit. Atmosféra se zahušťovala, ale do velmi příjemné chuti. Prostě festival, jak má být. Chci ještě připomenout i ty neviditelné, kteří se velkou měrou podílejí na správném průběhu všech představení. Totiž zvukaře a osvětlovače. Uvažte, kolik informací musí vstřebat při zkouškách. Kolik světelných změn a přesných nástupů hudby je pro tolik souborů. A potom, při samotné přehlídce, nic nepokazit. Mají můj obdiv a velké díky od všech vystupujících.

DDM Klub Klamovka / Ničitel. Foto: Ivo Mičkal.

„Je téměř neskutečné vidět systémového inženýra hrát pantomimu. A ještě tak dobře. Václav Dostál pro nás hrál biblický příběh, dostatečně známý, a tak jsme si mohli vychutnávat čistý mimus.“

Václav Dostál, Olomouc / Noe Foto: Ivo Mičkal

DDM Klub Klamovka: Ničitel Tentokrát jsme viděli velmi srozumitelnou, průzračně čistou etudu provedenou v imaginární pantomimě, téměř klasické a to řemeslně velice kvalitní. Jenže(!) mladý pan Štěpán nám přinesl na jeviště jakýsi krásný „post-neoromantický typ“. Nejen kostýmem, ale i jistým druhem frajírkovského pohybu i způsobem clownského myšlení. Jeho oscilace

3 | 2008

43


mezi postavou pozitivní a negativní není asi dosud vyjasněná, ale vzhledem k tomu, že je pod pedagogickým vedením pana Kaftana, nemám obavy, že bychom se v jeho případě nemohli v budoucnu dočkat výrazného mimického herce. Dovolím si v této souvislosti napsat pár slov o Jiřím Kaftanovi. Dlouhá léta se věnuje výuce adeptů pantomimického umění. Dokáže předávat ono zázračné řemeslo podivuhodně nenásilným způsobem, až člověk žasne. Troufám si říci, že vyučil většinu současných českých mimů. A tak pokud máte na hlavě, klobouk dolů před tímto stále svěžím a veselým pánem, mistrem pantomimického řemesla. PANE (Pantomima Neslyšících) České Budějovice: Pravěk Tento skeč dodržel všechna pravidla dobrého divadla. Příběh je jednoduše archetypální – muž, žena a jejich dítě. Účinek na publikum spočíval ve zpracování. Pohybová stylizace, kostýmy, světlo – to všechno sloužilo sdělení: „Vždyť je to pořád totéž a pořád to důležité,“ od pravěku až

Pantomima System International Brno / Děti a duha. Foto: Ivo Mičkal.

„Setkávání neslyšících se slyšícími, na jevišti i v hledišti, přináší radost. Vidíme se, skrze umění pantomimy si rozumíme, a tak se náš život stává nejen snesitelnějším, ale i krásnějším.“ Václav Dostál z Olomouce: Noe Je téměř neskutečné vidět systémového inženýra hrát pantomimu. A ještě tak dobře. Václav Dostál pro nás hrál biblický příběh, dostatečně známý, a tak jsme si mohli vychutnávat čistý mimus. Bylo to dokonalé, na prázdném jevišti jen jeden herec – všechno. Čisté, srozumitelné, precizní. A líbilo se! DS TJ Sokol Lázně Toušeň / V kině. Foto: Ivo Mičkal.

„Představení V kině je tzv. němá groteska, jak má být. /.../ Tahle svázanost prostředí (biografu) s formou (pantomima) je skvělá.“ k nám do současnosti… Scénka měla asi 5 minut, což jest překrásná ukázka zkratky, jako jednoho z nejsilnějších výrazových prostředků pantomimy A ještě k tomu osvětlení – bylo velmi citlivé. Ne příliš, ale jen tak, abychom měli pocit jisté tajemnosti i intimity. Nechť nám to všem připomíná, že i ve světlech – méně je někdy více. PANE České Budějovice: Autoškola Sólový skeč patří k základní výbavě mima. Viktor Sersen diváky v tomto případě přesvědčil, že ji má. Zahrál scénku s banálním námětem

v imaginární pantomimě tak, že se publikum bavilo. Musím napsat, že už dlouho jsem neviděl hrát mima s takovým drivem. A stejně tak musím napsat, že tempo této scénky bylo hodně rychlé, a tím myslím opravdu velmi rychlé, takže divák často neměl čas vychutnat si jednotlivé gagy. Protagonistovi by asi prospělo častější hraní před diváky, aby se naučil publiku naslouchat a přizpůsobit mu tempo. Domnívám se, že by se vůbec nemusel stydět za „lachpausy“ a svoje gagy divákům tzv. „dávkovat“.

44

3 | 2008

ZUŠ Akordy Červený Kostelec: Chvění Taneční vystoupení – jediné, ke kterému se chci a mohu vyjádřit. Protože se na přehlídce Otevřeno vymykalo stylizací pohybu, svícením, scénografií a poetikou. Použití projekce, světel, stínohry – velmi dobré a hlavně – účelné. Měl jsem příjemný pocit z pohybu tanečnic,


neboť působil na hranici mezi přirozeným a stylizovaným. Ale nejdůležitější, myslím, bylo navození atmosféry a její posuny. Proto si myslím, že se mi to tak líbilo. A nejen mně. Soubor TJ Sokol Lázně Toušeň: V kině Soubor mi připravil skutečnou lázeň pro duši. Představení V kině je tzv. němá groteska, jak má být. Na scéně byly umístěny dvě řady dřevěných sklápěcích sedaček otočených směrem k publiku. A my jsme sledovali, jak do tohoto kina přicházejí diváci, jsou usazováni uvaděčkou a jak posléze sledují filmovou projekci. Tahle svázanost prostředí (biografu) s formou (pantomima) je skvělá. Herci výtečně zosobňovali vyhraněné typy diváků, dostali jsme krásný vzorek společnosti. Představení bylo nabito gagy, mělo dobrou pointu. Timing a souhra herců byly na profesionální úrovni. Při větším počtu účinkujících je obdivuhodná práce herecká a zejména režijní. Všichni hráli s chutí a bylo vidět, že je to baví. Bavil jsem se velice i já, a myslím, že jsem nebyl sám.

„Myslím, /.../ ...že Otevřeno má větší význam, než se mu přikládá.“ myslel, že některá vystoupení byla dosud nedopracovaná. Můj report byl subjektivní a chtěl jsem psát o tom, o čem jsem psát chtěl. Také tento náhled na XIII. Otevřeno by chtěl být pozváním na příští přehlídku a připomenutím, že v české amatérské pantomimě se pořád něco děje. A že stojí za to, vidět to. Je skvělé, že organizátoři mají průběh festivalu „zmáknutý“, nebývá to obvyklé. A při tolika účastnících to není vůbec jednoduché. Je i důležité, že závěrečný galavečer dokáží ozdobit účastí celebrit. I když jejich funkce je spíše dekorativní, dodává festivalu lesk, což rozhodně není k zahození. Jenže, aspoň jak si myslím, účel festivalu Otevřeno je v něčem jiném. Setkávání neslyšících se slyšícími, na jevišti i v hledišti, přináší radost. Vidíme se, skrze umění pantomimy si rozumíme, a tak se náš život stává nejen snesitelnějším, ale i krásnějším. Čechy jsou zemí s dlouholetou tradicí pohybového divadla. Kvalitního pohybového divadla, ať už je tím myšlena pantomima, scénický a výrazový tanec a další. Pochopitelně že v konzumní společnosti, ve které žijeme, je nabídka kultury a „kultury“ obrovská. O to víc vyniká význam přehlídky Otevřeno, která ve dvou dnech dokáže zcela koncepčně soustředit to, co vzniklo za uplynulý rok v amatérském pohybovém divadle. Obrací naši pozornost na sféru nekomerční, ale tvůrčí. Na scéně kolínského divadla máme možnost vidět, čemu a proč

TPS Magdaléna Rychnov u Jablonce nad Nisou / Panoptikum. Foto: Ivo Mičkal.

PSI (Pantomima System International) Brno: Děti a duha Měli jsme možnost zhlédnout již téměř kompaktní představení. Pohádka o dětech, duze a zlém čaroději, který jim ji chce vzít, ale nepodaří se mu to, byla obsahově průzračná a divák si mohl vychutnávat divadelní ztvárnění jednotlivých epizod. Herecké výkony dětí byly výtečné, pokud děcka u divadla zůstanou, máme se na co těšit. Scénografie tady byla nepřehlédnutelná. Bylo znát, jak pomáhá diváckému zážitku. Některé nepřesnosti v temporytmu představení se snad ještě podaří odstranit. Kus má před sebou možnosti vývoje a asi i úspěch u publika. Na přehlídce byly dále k vidění tyto soubory: Hop-Hop Ostrov (V bludišti mého srdce), NEPAHK Hradec Králové (Osudové setkání), Flash Jaroměř (Co šeptala kůra stromů, Kde není plot, nemohou), Ayo Dance Tachov (…a líbí se mi), TPS Magdaléna Rychnov u Jablonce n. Nisou (Stojím na tvé dlani, Panoptikum), NoTa Plzeň (Enyky Benyky), Cyranovy boty Brno (Sen), ZUŠ Akordy Červený Kostelec (Labužníci), Divadlo Spolu Býchory (Boreček), ZŠ SP Ječná Praha (Blázinec v ZOO), Nepanto Praha (Závislost), DS Odevšad (REK+LAMA). A inspirativní představení dvou souborů: Taneční studio Light Praha (Velké vyhlídky) a Theatr ludem (Narozeniny). Nezmínil jsem se o všech sólistech, dvojicích, souborech. A ani bych si netroufl posuzovat taneční vystoupení. Není to proto, že bych si

Soubor Akordy ZUŠ Červený Kostelec / Chvění. Foto: Ivo Mičkal. se děti, mladí a méně mladí věnují, jak to rozvíjejí, jak se s tím rvou a jak to nakonec přece dokáží – něco nám sdělit, pobavit nás, zaujmout a strhnout nás. To, co by jinak zapadlo pod tíhou bulvarizace kultury, tahle přehlídka vyzdvihuje, ale i dává impulzy pro další vývoj. Myslím, že to není málo, a že Otevřeno má větší význam, než se mu přikládá. Průvan nastal potřinácté.

3 | 2008

45


Letošní Pohárek SČDO mnoho radosti nepřinesl Ladislav Vrchovský Finále národní přehlídky v kategoriích monolog a dialog, které proběhlo ve dnech 19. a 20. dubna ve Velké Bystřici, bylo sice soutěžním kláním, ale jednotlivá vystoupení až na výjimky patřila k těm nejméně vydařeným za několik posledních let. Chce se říci: Pohárek schází na úbytě. Charakter soutěže s tak honosným názvem, jako je národní přehlídka, by měl nabídnout určitou, a zcela jistě vysokou kvalitu. Příslušné nároky však letos splnili pouze dva soutěžící, vítězka kategorie monolog ženy Veronika Rubášová a vítěz kategorie monolog muži Vladimír Benderski. Veronika Rubášová z Krupky si jako předlohu zvolila jeden z apokryfů Karla Čapka, ten o Goneril, dceři krále Leara. Samotný výběr textu, o jehož kvalitách není pochyb, odpovídal typu herečky. Co však potěšilo nejvíce, byl osobní přístup interpretky, umocněný spoluprací s režisérkou Janou Urbanovou, který přinesl objevný pohled na možnosti výkladu předlohy. Herečka se soustředila na hledání kořenů zla v sobě, vnější prostředky podřídila nároku na adekvátní vyjádření niterného procesu probíhajícího v duši ženy, konkrétně v Goneril tak, jak ji viděl a napsal Karel Čapek a jak tento proces vnímá a prožívá právě Veronika Rubášová. Schopnost navázání kontaktu s divákem zde byla bezpochyby prokázána od samého začátku vystoupení a tento kontakt vydržel až do konce. Velmi slibný výkon potvrzující talent herečky, navíc doprovázený přirozeným citem pro kvalitní mluvní projev, byl velkým příslibem do budoucna. Zjevením jakoby z jiného světa bylo vystoupení Vladimíra Benderského z Karlových Varů. Herec, jehož mateřským jazykem není čeština, sice použil jako předlohu český text, jmenovitě z dílny Samuela Becketta, a i když dikce na první poslech prozrazovala cizinecký akcent, ničemu to neublížilo, ba právě naopak. Samomluva šíleného muže sevřeného ve svěrací kazajce, provedená s použitím internacionálního hereckého jazyka s důrazem na gesto, mimiku, řeč těla a pohyb v prostoru, a téma hrůzy z nenadálé svobody a útěku zpět do nemoci ve strachu z reality, téma výsostně dnešní, to vše dohromady přineslo jeden z nejvýraznějších výkonů podaných v soutěži i s ohledem na minulé ročníky. Bohužel, jedná Vladimír Benderski z Karlových se o výjimku. Vladimír Benderski Varů při přednesu textu S. Becketpřinesl herectví jiného typu, než ta. Foto: Jaroslav Magdon. na které jsme na Pohárku zvyklí. Jeho projev vychází z poetiky experimentálních hereckých studií a netradičního divadla. Pro všechny zúčastněné to bylo okouzlující setkání se skutečným divadlem. A ještě jeden okamžik z letošního dění ve Velké Bystřici zasluhuje zmínku. Ředitel přehlídky ing. Tomáš Hradil opakovaně zve jako svého osobního hosta k vystoupení na jevišti ing. Jiřího Vencla z České Třebové. Pan Jiří Vencl je zjevem na ochotnickém jevišti zcela ojedinělým. Jeho herectví, jeho „osobnostní nedivadlo“, popírající veškerá kritéria na kvalitu jevištního projevu, je ve výsledku natolik okouzlující, že každého, kdo přistoupí na nabídku účinkujícího, jeho výkon okouzlí. Pan Vencl hraje sebe a svěřuje se divákům se srdcem na dlani, přivádí diváka do svého vnitřního světa. A je to svět mimořádně bohatý a velmi krásný. Příznačné bylo, že po závěrečném defilé a vyhlášení výsledků seděli pozdě v noci dlouhou dobu u jednoho stolu dva muži pohrouženi ve vzájemném rozhovoru: Vladimír Benderski a Jiří Vencl.

46

3 | 2008

Nalézt příčiny současného úpadku národní přehlídky Pohárek SČDO a najít způsob, jak si Pohárek proklestí cestu k vlastnímu rozvoji, by měl najít Svaz českých divadelních ochotníků jako vyhlašovatel soutěže. Disciplíny, ve kterých se na Pohárku soutěží, mohou přinést velký rozvoj interpretačních prostředků každému, kdo se na účast v soutěži připravuje, a Pohárek jako takový jistě může napomoci růstu kvality ochotnického divadla v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. (podrobné výsledky níže v informaci ing. Dušana Zakopala).

Pohárek SČDO 2008 ve výsledcích a číslech Dušan Zakopal Výsledky soutěže: Monolog ženy : 1. místo: Veronika Rubášová z Krupky jako Goneril, dcera Learova z Apokryfů Karla Čapka 2. místo nebylo uděleno 3. místo: Marie Živná z Neratovic jako Agnes ze hry J.P. Alègreho Agnes Belladone Monolog muži : 1. místo: Vladimír Benderski z Karlových Varů, Samuel Beckett – postava muže 2. a 3. místo nebylo uděleno Dialogy – účast – jeden dialog, nebyl oceněn Soutěžilo celkem 10 výstupů ( 5x muži, 4x ženy, 1x dialog ) z původně pozvaných 15. Počty výstupů na národní přehlídce Pohárek SČDO v minulých letech: V roce 2008 byl počet výstupů pod průměrem, zvláště v kategorii dialogů. Klesající tendence je zřejmá a loňský úspěšný ročník v počtu vystoupení vyjma žen byl nadprůměrný. Pokud jsem mohl z dostupných podkladů vysledovat počty výstupů celkem v jednotlivých oblastech, tak od roku 2005 počet z 54 klesl v roce 2008 na 47. Přitom ve dvou obVeronika Rubášová z Krupky při lastech (Severočeši – Česká Lípa, přednesu apokryfu K. Čapka o Východočeši – VSVD Hradec Králové ) v roce 2008 bylo celGoneril. Foto: Jaroslav Magdon. kem 29 výstupů, tj. 60 % z celku. Na ostatní oblasti se počty výstupů pohybují od jednoho do sedmi ( Západočeši – Horšovský Týn ). Oblastní přehlídky se nekonají v regionech Jižní Čechy, Střední a Severní Morava, Střední Čechy a Praha.

rok 2004 2005 2006 2007 2008

monolog muži 4 3 4 6 5

monolog ženy 5 5 5 4 4

dialogy

celkem

8 4 4 6 1

17 12 13 16 10

Krajské postupové přehlídky

Krajská přehlídka v Sadské Zábava nejrůznější kvality Rudolf Felzmann Středočeská přehlídka venkovských divadelních souborů se už podesáté konala v Sadské. Během necelých tří dnů od 18. do 20. dubna 2008 jsme viděli 7 inscenací od stejného počtu souborů. Přehlídku zahájil DS Křoví z Líšnice. Prvky činoherního divadla okořeněné výraznou hudební složkou, tak by se asi dal pojmenovat pokus o jevištní ztvárnění textu Ivana Krause Poker bez esa. Herci se poctivě snažili naplnit dialogy plné slovních hříček a bonmotů, avšak nepodařilo se překročit problém malé dramatičnosti předlohy, v níž se aktéři sice pokoušeli vytvořit základní charakteristiku svých postav, ale nenašli oporu pro jejich vývoj či vztahy. Nedostatek dramatických situací jen zčásti zakrývaly hezké a především výrazově neotřelé písničky v solidní interpretaci a s perfektním doprovodem.

vybrat pravého ženicha. Základní nápad se zdá být nosný a řada herců využívá každého detailu k vytváření plejády zajímavých hereckých kreací. Režie si ví rady se složitým aranžmá na simultánní scéně, ale není zřejmé, proč nezasáhla do textu nejen v zastaralých dobových reáliích, ale v druhé půli hry podléhá až estrádnímu řazení výstupů se schematickým pohledem na vztah ženy a muže, navíc připomínajících předlistopadovou satirickou agitaci. Představení je výborně rozehráno v až překotném rytmu, avšak v druhé polovině ztrácí na dechu a vadí spousta zbytečných a otřelých slov. Radikální zkrácení by pomohlo hercům v odlehčení závěru hry. Výrazný režijní rukopis a kvalitní

DS Klicpera Sadská / Otta Zelenka: Věčně tvůj. Foto: Michal Němeček. O výpověď ryze osobní a přesto apelativní se pokusil DS Kocábka z Chocerad, když z vlastní autorské dílny (Jiří Cinkejs) zvolil titul Šmajchle aneb O to přece vůbec nejde. Drobné herecké, režijní i výtvarné nápady nepřekonaly celkovou myšlenkovou nejasnost, ba v úvodu až nesrozumitelnost. Herecká bezprostřednost dvou mužů a jedné ženy na jevišti naznačovala možné směřování k výpovědi o lidské blbosti, avšak uvízla na nezřetelné motivaci děje, který snad měl pointu, ale její vtip nebyl publiku sdělen. Domácí soubor Klicpera ze Sadské si zvolil komediální hru Otty Zelenky Věčně tvůj. Inscenátory zřejmě lákal nadmíru široce vyprávěný příběh o dívce, jejíž věk signalizuje čas vdavků, ale ona si neumí

vadlo nabízí známý soubor Mrsťa Prsťa z Kouřimi. Autorský scénář byl inspirován ukrajinskou baladou o prolínání světa živých a mrtvých a soubor při inscenování zvolil své obvyklé postupy v nadsázce herecké i hudební a stejně tak v pohybově-taneční stylizaci. Problémem se ale stalo vnější rámování příběhu jako řady kabaretních výstupů. Ději, ztrácejícím přehlednost v dílčích epizodách, chybí ono slibované hororové napětí. Goldoniho Náměstíčko může lákat plejádou lidových postaviček, které se hádají, perou i milují v době karnevalu ve starých Benátkách. Jestliže se pro tento klasický titul rozhodl divadelní soubor TJ Sokol Pyšely, pak navíc využil svých pěveckých i hudebních schopností k doplnění příjemně humorné atmosféry. Kladem inscenace je dramaturgický výběr a úprava předlohy, avšak zdůrazněním hudební složky došlo ke zjednodušení vzájemných vztahů různorodých rázovitých postav. Jednoduchá zápletka se spíše pohybovala od písničky

DS Klicpera Sadská / Otta Zelenka: Věčně tvůj. Foto: Michal Němeček.

herecká práce překonávají mnohé nedostatky textu a navíc dávají naději na dotvoření inscenace (především zkrácením druhé poloviny hry!), která byla nominována na národní přehlídku ve Vysokém nad Jizerou. DS Odevšad sice jako své sídlo uvádí Milostín, ale jedná se převážně o účastníky kurzu pohybového divadla na Jiráskově Hronově, kteří se rozhodli pokračovat samostatně. Inscenace Rek+lama těží z řady drobných nápadů a etud od pantomimy přes grotesku až po náznak tanečního divadla. Sympatický soubor by asi měl zvážit, jaké výrazové prostředky upřednostní pro jasnější myšlenkové vyznění. Už sám název Malenkyj vjerch aneb Mrtvá nevěsta naznačuje, jaké di-

3 | 2008

k písničce, než aby sledovala souvislost i proměnlivost děje. Výběrem titulů, které měly za cíl především zábavu, si přehlídka v Sadské získala přízeň hojného publika a na závěr potěšila i děti, neboť nedělní dopoledne patřilo pohádce z dílny známého divadelníka Vlastimila Pešky. Čtyři půvabné hříčky pod názvem Měla babka čtyři jabka předvedl DS Vojan z Libice nad Cidlinou. Nepředstírané potěšení z herecké hravosti a nápaditá scénografie využívající výtvarné zkratky v kostýmech, rekvizitách i loutkách, to vše charakterizovalo milé a sdělné představení propojené písničkami. Inscenace byla porotou doporučena na národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim.

47


Krajská postupová přehlídka venkovských divadel Trhové Sviny 2008 Jaromír Hruška Letošní ročník krajské přehlídky byl z provozně-technických důvodů zkrácen o jedno soutěžní představení a proběhl v termínu 19.–20. 4. 2008. V původním programu se měla 18. 4. 2008 představit Ochotnická jednota Brloh s Camolettiho hojně uváděnou hrou Na správné adrese. Inscenaci jsem mohl vidět na jiné přehlídce, kde splňovala svou zábavnou funkci, a její neúčast na této přehlídce mohu vnímat jako deficit především z diváckého hlediska. Dramaturgicky je zpětně zaznamenatelný jasný fakt. Venkovské soubory chtějí diváka bavit. Předávat jistá malá lidská poselství prostřednictvím komediálního žánru. Konfliktní a kontroverzní společenská témata se v jejich inscenacích objevují zřídka a nebo vůbec. Nechci hodnotit, jestli je to dobře či není, pouze na to upozorňuji. Dramaturgické směřování a vztahování se prostřednictvím spíše starších textů (návrat do minulosti) nenese stopy nových výkladů. Ta potřeba zde prostě není. Na druhou stranu se venkovské divadlo, alespoň zde na jihu Čech, vymaňuje a překračuje hranice „sousedského divadla“ a snaží se působit mimo své teritorium a být obecně platným. Dokladem výše uvedeného může být inscenace Divadelní společnosti Podkova z Kovářova. Jejich inscenace Námluvy autorské dvojice Milana a Pavly

Kochových je nostalgickou vzpomínkou na poklidnou atmosféru prvorepublikových filmů pro pamětníky. Pan rada, paní radová, dcera Julinka, ženich Sejkova, tetička Valerie. Jednoduchá zápletka spočívající v komické záměně starožitné židle a nevěsty

DOS Fikar Nadějkov P. King, F.L. Cary: Velká zlá myš Foto: archiv přehlídky zlá myš patřila k divadelně nejpropracovanějším, i když tematicky řeší problémy staré několik desítek let. Komedie o malém úředníčkovi firmy, který se omylem stane sexuálním maniakem a následně i štvancem, řeší téma prudérní anglické společnosti poloviny 20. století. Pan Bloom je falešně obviněn ze znásilnění, což je zprvu jeho cejchem a prokletím, posléze je však ženami obdivován, hýčkán i sexuálně obtěžován. Jeho mužnost je dávána za vzor, jeho ego je na vzestupu. V momentu, kdy se okolí dozvídá, že Mr. Bloom není oním sexuálním násilníkem, zájem o jeho osobu opadá zcela. Inscenace má své, především herecké, vrcholy. Přesto místy trpí těžkopádnou gradací a nepřesvědčivým závěrem. Scéna v Ikea designu inscenaci prospívá a je plně funkční. Dobová hudba 60. let určuje atmosféru a někdy nese či uzavírá téma. Nutno říci, že Nadějkovu je divadelnost vlastní a je do jisté míry i osobitá. Nedělní ráno zahajoval Amatérský divadelní soubor Hořice na Šumavě

DS Podkova Kovářov / Milan a Pavla Kochovi: Námluvy. Foto: archiv přehlídky.

48

Julinky. Sejkora jde požádat o ruku Julinky a pan Strnad je zájemcem o obstarožní židli. Prohozením času dojednaných schůzek dochází ke komické situaci. Stylově čistá a herecky vyvážená inscenace pracuje málo se situací a charaktery jednotlivých postav. Ostré kontury chybějí především u tetičky Valerie. Ta má být jakýmsi postrachem rodiny, kterým ovšem není. Chybí konkrétní závěr inscenace. A tak se musíme spokojit s takovým milým, nostalgickým pohlazením ze zašlých časů. Dalším návratem do minulosti byla inscenace Divadelního a osvětového spolku Fikar z Nadějkova. Jejich inscenace hry Philips Kinga a Falklanda L. Caryho Velká

3 | 2008


pohádkou Jana Jílka Kašpárek, Honza a zakletá princezna. Hořičtí jsou „dělníky“ divadla. Neustále na sobě pracují, snaží se dobrat podstaty divadla, jezdí na přehlídky, dívají se, tvoří. Řekl bych, že je ve výsledku zrazuje jediné. Jejich dramaturgie, tedy volba textu. Především u amatérských souborů je právě volba textu stěžejní záležitostí, může nemálo pomoci, ale může býti i vražednou. Přes nesporné herecké kvality souboru a neutuchající tvůrčí práci režiséra nelze text této kvality se ctí zvládnout. Byť je inscenace v jednotlivostech zručná a nápaditá, nefunguje jako celek, neboť jako celek nefunguje ani Jílkův text. Shodou okolností jsem viděl reprízu této pohádky na programu České televize, a to mne v mém úsudku pouze utvrdilo. Ani taková legenda jako režisér František Filip, herci jako Simona Stašová, Václav Postránecký, Petr Nárožný atd. nemohou onen dramatický oblouk zachránit. Jejich profesionální výkony na základě tohoto dramatického textu nevytvářejí potřebný tematický celek, který je, zejména u textů určených dětskému divákovi, bezpodmínečně nutný. Nezbývá než Hořickým popřát do další práce lepší volbu dramatického textu. Nedělní odpoledne. Divadelní a ochotnický soubor „SUchdolské Divadlo“, o.s. (SUD) a jejich inscenace Pamfilo a spol. autora Zdeňka Hovorky. Hra, která vypráví příběh statkáře Pamfila a jeho kumpánů. Text stylově i tematicky vyvěrající ze staré italské komedie, nesoucí v sobě prvky commedia dellárte, ale i motivy Dekameronu. Zvláštní směs obhroublého povalečského humoru, veršů, lásky a krásné hudby. Předem musím říci, že absolutní předností této inscenace byla scénická hudba, navíc hraná živou tříčlennou kapelou. Pokud by se režie a herci drželi hudební výstavby inscenace, mohlo by jít i o docela zajímavou historickou taškařici o stárnoucím muži, který se zamiluje do mladičké dívenky a tzv. zblbne. Toto téma je nejen na divadle již mnohokráte zpracováno a je vždy divácky vděčné, protože má svůj reálný základ a je silně nadčasové. Vyžaduje však pevnou dramatickou výstavbu, především režijní skrze konkrétní situace. Toho se inscenaci nedostávalo, protože hlavní představitel Pamfila Petr Toufar byl zároveň režisérem inscenace. Ono oko zvenčí velmi chybělo. Docházelo ke zbytečným nelogičnostem na jevišti, což brání divákovi k emotivnímu ponoření se do příběhu. Soubor má mladou tvůrčí základnu a chuť dělat divadlo. Proto se těšíme, snad za rok, na jejich nový kus. Porota na přehlídce pracovala ve složení: Jiří Anderle, Jaromír Hruška, František Řinout. Udělila čtyři hlavní ceny a čtyři čestná uznání. Na Národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim 2008 ve Vysokém nad Jizerou doporučila porota na 1. místě inscenaci Velká zlá myš spolku Fikar Nadějkov.

Komediálně naladěný Josefův Důl Rudolf Felzmann Příjemná pohoda, nečekaně velký zájem seminaristů i místního publika a k tomu sedm představení v podání šesti souborů – takové bylo 18. Josefodolské divadelní jaro, krajská přehlídka venkovských divadelních souborů pojizerské oblasti ve dnech 9. až 11. května 2008. Pásmem veršů a bajek Jiřího Žáčka se představil Divadelní spolek J.J. Kolár při TJ Sokol Poniklá. Hravé Žáčkoviny měly sympatický ohlas v publiku, i když zpočátku se zdálo, že budeme svědky až náhodného řazení drobnějších textů souvisejících jen vnějšími znaky, ostatně mnohdy ilustrativně zdůrazňovanými v gestech. Toto rozehrávání sdělovaného textu však v druhé polovině inscenace získalo na větší metaforičnosti, zvláště když sympatický soubor začal nápaditě využívat výtvarných atributů (rekvizit, loutek, částí kostýmů apod.) k vyjádření ideového záměru. Divadelní soubor Sokol Bozkov je pravidelným účastníkem přehlídky a zastupuje typ sousedského divadla, a to včetně jisté dávky inzitnosti. Lidová komedie Karla Fořta Já jsem malý mysliveček nabízí jednoduchý příběh o baronovi, který se vrací do myslivny, kde kdysi prožil románek lásky, jenž nezůstal bez následků. Žel, zápletka je slaboučká, protože vše se dozvíme na samém začátku a humorné scény pak spíše počítají s hodně nenáročným divákem. Bozkovští příliš spoléhali na textovou předlohu, takže chyběla charakterizace

„Oproti všem komediálním předlohám, jež na této přehlídce zazněly, se v Tetičce podařilo sdělit i jednoduchou, avšak působivou myšlenku o potřebě citové pravdivosti.“ postav a jejich vztahy zůstaly naznačeny ve slovní rovině. Leccos mohly zachránit písničky, ale pěvecké podání zatím budilo spíše rozpaky. Komedie Simona Williamse Polib tetičku zastupuje předlohu nabízející řadu záměn, neboť hlavní hrdina nemá odvahu přiznat své city k ženě. Text sice nenabízí nic objevného a chvílemi trpí mnohomluvností, ale řadu scén rozehrává do skutečně nečekaných komických situací. Oporou inscenace Divadelního spolku Krakonoš z Vysokého nad Jizerou jsou herecké výkony, především Jiří Pošepný jako hlavní hrdina okouzlí jak střídáním převleků a hlasových proměn v rolích muže a potrhlé tetičky, tak zkratkou ve vyjádření bujaré legrace a pak dojímavého zajíknutí citů. Také zbývající trojice postav plní své úkoly v dobrém temporytmu a odstíněné charakterizaci. Oproti všem komediálním předlohám, jež na této přehlídce zazněly, se v Tetičce podařilo sdělit i jednoduchou, avšak působivou myšlenku o potřebě citové pravdivosti. Na základě nominace se soubor Krakonoš zúčastní národní přehlíd-

DS Krakonoš Vysoké nad Jizerou / Simon Williams: Polib tetičku. Foto: archiv přehlídky.

3 | 2008

49


„Sled scén o pěti vysloužilých prostitutkách posedávajících v newyorském parku sice nenabízí velké dramatické napětí, ale má vtipný a dobře rozvíjený dialog.“ ky Krakonošův podzim na svém domácím jevišti ve Vysokém n. J. Divadelní spolek Havlíček ze Zákup přivezl hned dvě inscenace. Nejprve se představil Nejstarším řemeslem americké provokující i módní dramatičky Pauly Vogel. Sled scén o pěti vysloužilých prostitutkách posedávajících v newyorském parku sice nenabízí velké dramatické napětí, ale má vtipný a dobře rozvíjený dialog. Ten sice zaujme nejprve odvážným zachycením reality přestárlých kněžek lásky, ale pak také odhalí cosi o poctivosti v poskytování veřejných služeb. Důležité zde je, jak si soubor poradí s obsazením jednotlivých rolí, které autorka určila ženám ve věku kolem sedmdesátky až osmdesátky. Míra věrohodnosti zde zůstala naplněna jen zčásti, čímž byla i oslabena postupná proměna v hierarchii postav, tedy která z žen po úmrtí předešlé převezme důležitou roli vůdčí madam, jež je zárukou řádného pokračování veřejné služby v oblasti nejstaršího řemesla. Dále se Zákupští pokusili o odlišný komediální titul, když zvolili širokodechou parafrázi Jiráskovy Lucerny. Pod názvem Lucerna aneb Zelený Rudolf ukryl autor Oldřich Dudek nejen posuny ve výkladu a motivaci postav z původní předlohy, ale také

„Velice silným hereckým zastoupením překvapil DS Tyl z malé pojizerské obce Slaná. Smůlu však měl při volbě textové předlohy /.../ Jaroslava Koloděje Postel pro anděla...“ příležitostné humorné vstupy odpovídající době našich porevolučních let. Aktualizace působily spíše rozpačitě, ale v posunu dějových motivů se vedle prvoplánových fórků také objevily i neotřelé nápady. Nejednotnost v autorském záměru pak odpovídala nejednotnosti hereckých výkonů. Vedle půvabného nadhledu se objevila až nadbytečně realistická drobnokresba blížící se estrádnímu humoru. Velice silným hereckým zastoupením překvapil DS Tyl z malé pojizerské obce Slaná. Smůlu však měl

50

při volbě textové předlohy. Hra Jaroslava Koloděje Postel pro anděla vychází z nápadu, co se stane, když si sestřelíme svého anděla strážného a ten nás chvíli jako konkrétní osoba provází všednodenními starostmi. Jenže hlavní hrdina, pan Mysliveček, muž středního věku, překonává množství vypitého piva, odolává výčitkám manželky, loví peněženku a mobil ze senkrovny, zatímco jeho dcera se svým milým zplodí nového človíčka, což znamená příchod dalších andělů strážných... Komika, pohybující se v nižších patrech legrace, se snaží zachránit chatrný děj, ten ale hercům ani režii nenabídl dostatek prostoru k vlastnímu vyjádření. Vedle „Nejstaršího řemesla“ se hitem dnešních jevišť, odhalujících „ženské problémy“, stává hříčka francouzského dramatika Jeana-Clauda Danauda Ach, ta něha našich dam! Uvedl ji Divadelní spolek Scéna Libochovice. Zkušená režisérka i dobré herecké obsazení slibovaly, že bude naplněn záměr „…diváky především dobře pobavit“. Jenže do přesvědčivého výsledku chyběl malý, avšak důležitý prvek. Věkové obsazení tří žen, jež se setkají v pařížském parku a košík jedné z nich, snad ukrývající uříznutou hlavu muže, je v inscenaci posunuto, takže se zcela věrohodně nedají naplnit představy ani slova sexuálně vyladěných žen. Jde o komedii s erotickým pozadím, ale také možná s kriminální zápletkou. Nebo jde spíše o absurdní situaci, jež může vyústit do pouhé dobrodružné hry, kterou si samy ženy vymýšlejí v každodenní nudě? Libochovická inscenace zůstala zatím jen v rovině všeobecnosti. Pak také pobavení publika je vlažnější a rozpačité. Jenže stačí málo a celá inscenace by se mohla posunout do zajímavější a srozumitelnější roviny. Přehlídka v Josefově Dole potvrdila dramaturgický trend, který v současném amatérském divadle zřetelně převažuje. Pro získání přízně publika i sponzorů jsou voleny komediální texty. Je ale nebezpečné věřit každému textu nadepsanému jako komedie.

DS Scéna Libochovice / Jean-Claude Danaud: Ach, ta něha našich dam! Foto: archiv přehlídky.

3 | 2008

Miletínské divadelní jaro Alena Exnarová Krajská přehlídka venkovských divadelních souborů s postupem na Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou se v Miletíně od 2. do 4. května 2008 v prostorách Sousedského domu konala už pošesté, již tradičně za vzorné péče domácího souboru a pozornosti města. Viděli jsme celkem šest soutěžních představení a jedno mimosoutěžní. Pro nemoc se bohužel museli omluvit Geisslers Hofcomoedianten z Kuksu, kteří byli přihlášeni se svatojánským divadelním oratoriem Ani muk! Nepomuk! Přehlídku zahájil domácí DS Erben Miletín s pohádkou Jaroslava Koloděje Jak čert vyletěl z kůže v režii Vladimíra Kněžourka. Pohádka začíná nápadem, kdy se král s generálem rozhodnou vyhlásit válku lepšímu království. Pak se ale pohádky pomotaly, objevila se řada motivů a dějová linie skončila jinde, než začala (řadou sňatků). Přesto je třeba konstatovat, že je pohádka inscenovaná vkusně, v hezkých kostýmech a odpovídající scéně a diváky potěší některé zajímavé herecké výkony (čestným uznáním jsme ocenili Vladimíra Kněžourka za postavu ševce Klabánka, Růženu Kněžourkovou za kořenářku Jojdálkovou a Martina Hlavatého za koktavého čerta; a ještě kostýmy a scénu). Divadelní spolek Vamberk nastudoval v režii Aleny Joachimsthalerové Šamberkovo Jedenácté přikázání. Herci byli na jevišti výrazní, ale místo aby řešili situace jednáním, vytvářeli komické charaktery. Představení tak trochu postrádalo vnitřní pohyb a napětí a nebylo vždy jasné, co která postava ví a co ne. Ale i zde jsme viděli některé zajímavé výkony, které jsme ocenili čestným uznáním (Radku Rochlovou za postavu komorné Františky, Oldřicha Nermutě za majora Jičínského a Milana Bůžka za profesora Beránka). Divadelní soubor Dolany přivezl do Miletína pohádku Zdeňka Kozáka Čáry báby Cotkytle v režii Lukáše Ludvíka. Soubor nás pokaždé potěší krásnými starými kulisami z fundu, a také tentokrát jsme něco viděli. Ale pokud jde o samotnou inscenaci, nezdařilo se jim tak docela vystihnout nadsázku, kterou tato předloha vyžaduje – rozhodně to není pohádka pro malé děti, ale dílko trochu „šmrncnuté“ Cimrmanem. A tak i když se herci snažili držet figury, vše se odehrávalo víceméně realisticky. Čestným uznáním jsme ocenili Oldu Morávka za postavu Honzy Prince. DS Korálka Dětenice – starší si v režii Ivety Vališkové upravil muzikál Jiřího


Suchého Revue z polepšovny. Nebyl to rozdílné dispozice jsou příčinou ne zcela jedprávě šťastný nápad, protože pěvecky a notného způsobu herectví. Na jedné straně hudebně není soubor příliš disponován, a stojí představitel Harpagona Jiří Hlávka, tak hudba, o níž se postarali René Rochl a který svou figuru vykresluje sytě a šťavnatě Kristina Vališková, zněla z playbacku společza použití výrazných vnějších (fyzických) ně se zpěvem, který občas doplňovali ještě výrazových prostředků (hrbení se, neustálé živě. U kostýmů a výpravy bylo v programopočítání imaginárních peněz rukou, hra s kavé brožuře uvedeno „co dům dal“, a to bylo pesníkem…), až se někdy více soustřeďuje v podstatě charakteristické pro celé předstana sebe a svůj vnitřní monolog, do něhož vení. Trochu připomínalo školní besídku a jednotlivé postavy zapojuje, než na řešení diváci v Miletíně se příliš nebavili. situací na základě impulzů daných jednáním Dostávám se ke dvěma představeostatních postav. Protipólem mu pak jsou ním, která byla vrcholem letošní miletínské především představitelé mladých postav, přehlídky. Nejdříve jsme viděli DS Doveda kteří jsou jednodušší, přirození, citovější a Sloupnice s aktovkou E. A. Longena jakoby drženi v jedné rovině. Celku by jistě Soudce jako břitva v režii Markéty Světlíkové. Longenovy aktovky nejsou v současné době v českých divadlech příliš často hrány. Souboru se podařilo přesně postihnout charakter předlohy a předvedl syté kabaretní divadlo vyznačující se obrovskou nadsázkou oproštěnou od jakéhokoliv náznaku psychologizování, divadlo vyznačující se ostrou kresbou a výraznou stylizací každé figury. V duchu této stylizace jsou pojednány i kostýmy, které velmi dobře korespondují s celkem. Výrazné a přesné bylo i mimoslovní jednání postav. Longenovu předlohu doplnili tematicky výborně DS Vojan Libice nad Cidlinou / Molière: Lakomec. Foto: Jaroslav vybranými dobovými písněmi, Vondruška ml. které byly organicky začleněny do děje. Herci je nejen velmi DS Doveda Sloupnice dobře za doprovodu tříčlenné E.A. Longen: Soudce jako břitva kapely zpívali, ale herecky a poFoto: archiv přehlídky hybově ztvárnili ve vynalézavém aranžmá. Také řešení jevištního prostoru odpovídalo svou stylizací inscenačnímu celku. Soudce jako břitva je tedy inscenací kompaktní, groteskní, zábavnou a nesmírně svěží. Čestnými uznáními jsme ocenili herecké výkony Ivet Ksandrové, Jirky Černého a Vaška Veselého, cenami pak Honzu Bednáře, Jardu Nováka a Iré Štochlovou, dále Markétu Světlíkovou za režii a soubor za inscenaci s přihlédnutím k hudebnímu nastudování a kostýmnímu řešení. A také jsme ji s kolegy porotci prof. Františkem Laurinem a Jaromírem Voseckým nominovali na Krakonošův divadelní podzim. Závěr dne patřil Divadelnímu spolku Vojan z Libice nad Cidlinou, který nastudoval Molièrova Lakomce. Inscenace v režii Jaroslava Vondrušky je přehledná, má logicky vybudované situace, všichni herci vědí, co hrají, ale jejich

3 | 2008

prospělo, kdyby se oba póly ve volbě hereckých prostředků přiblížily. Ale přes tuto připomínku je třeba konstatovat, že se soubor vyrovnal s nesnadnou klasickou předlohou se ctí a že jde rozhodně o inscenaci kvalitní a netuctovou. Proto jsme ji také doporučili programové radě Krakonošova divadelního podzimu k zařazení do programu národní přehlídky. A ještě jsme ocenili čestným uznáním za herecké výkony Ondřeje Růžičku (Kleant), Pavlu Červinkovou (Eliška), Jaroslava Brendla (Čipera), cenou pak Jiřího Hlávku (Harpagon) a Helenu Vondruškovou (Frosina). A také Jaroslava Vondrušku za režii inscenace. Rovněž se sluší připomenout, že v sobotu odpoledne se v Miletíně konala valná hromada občanského sdružení Muzea českého amatérského divadla a byly otevřeny nové expozice První kroky ochotnického divadla a Divadlo národního obrození. V neděli nás vzhledem k absenci souboru z Kuksu čekalo už jen mimosoutěžní představení Štěpánkovy úpravy Vančurova Rozmarného léta v provedení Divadelního souboru Jirásek Nový Bydžov (režie Pavel Klepáč). Atmosféru původní předlohy připomněla jen hudba a trochu i scéna, ale jinak herci svébytný text víceméně realisticky odrecitovali, čímž byla epičnost předlohy ještě zvýrazněna a představení působilo zdlouhavě. No a pak už jsme jen zaplatili útratu u baru, rozloučili se a rozjeli do svých domovů s tím, že už teď se těšíme na příští Miletínské divadelní jaro.

51


V Brněnci se divadlu dařilo

„Divadelní soubor Eduarda Vojana z Brněnce /.../ připravil velmi ambiciózní inscenaci Maryši bratří Mrštíků... /.../ Je inspirativní především v tom, že klade provokativní otázky po smyslu a způsobu inscenování české klasiky.“

Dušan Zakopal Pátý ročník krajské přehlídky venkovských divadelních souborů Sněhový Brněnec v Pardubickém kraji se konal 25. až 27. dubna 2008 v Brněnci–Moravská Chrastová. Přehlídka znovu prokázala, že se jí v Brněnci mimořádně dobře daří, a to především pro dobrou a pozornou práci organizátorů, nadšení domácího souboru, zájem města a sponzorů, účast vnímavého publika, ale především díky úrovni souborů, které zde vystupují. Vždyť polovina ze šesti souborů přinesla osobité inscenace výrazně převyšující standard, například zajímavou provokativní inscenaci české klasiky, dále řadu hereckých výkonů v přesném stylu a žánru moderní frašky a v neposlední řadě inscenace plné fantazie, humoru a vitální radosti z existence na jevišti. Porota pracovala ve složení prof. Mgr. František Laurin – předseda, Mgr. Alexandr Gregar, Ing. Dušan Zakopal – členové a tajemnice Hana Cihlová z Krajské knihovny v Pardubicích, oddělení kulturních služeb, spolupořadatele přehlídky. Následně uváděné soubory jsou v pořadí, jak se prezentovaly na přehlídce: Divadelní soubor Eduarda Vojana z Brněnce, hlavní organizátor přehlídky, připravil velmi ambiciózní inscenaci Maryši bratří Mrštíků, vycházející z Černínovy dramaturgické úpravy, která text redukuje na sled kratších dramatických situací v téměř klipové podobě, škrtá menší postavy a některé vedlejší motivy. Na jednoduché scéně s nezbytným mobiliářem se hraje za účasti přihlížejících postav, ty zde působí jako chór, případně obstarávají volání za scénou nebo zapojují potřebné rekvizity do hry. V duchu úpravy jsou postavy hrány v ostrých kontrastech mezi věcností a prudkým nasazením bez většího propojení průběžného jednání a menší zpětnou vazbou. Hudební složka vytváří působivou kontrastní atmosféru. Herecký soubor je vyrovnaný s řadou výrazných hereckých osobností. Inscenaci provázel mimořádný divácký ohlas. Je inspirativní především v tom, že klade provokativní otázky po smyslu a způsobu inscenování české klasiky. Soubor obdržel cenu za inscenaci Maryši, vedle řady hereckých ocenění, a byl nominován na Národní přehlídku venkovských divadelních souborů – Krakonošův divadelní podzim do Vysokého nad Jizerou. Divadelní soubor Ledříček z Klášterce nad Orlicí si nekladl za cíl inscenovat revui Ostrov Dynamit autorů Voskovce a Wericha. Hraje se vlastně jen textová předloha jako volné vyprávění fantaskního příběhu bez písní a hudební složky pro tento žánr tak nezbytné. Kolektiv je herecky nevyrovnaný, generačně sladěný, ale jejich byť příjemné výkony nepřekračují hranici rampy a vyvolávají tím menší diváckou odezvu. Divadelní klub Makov uvedl hru Ferdinanda Olivy Láska divy tvoří, autora desítky let nehraného, patřícího kdysi do skupiny divácky úspěšných komediografů začátku dvacátého století. Inscenace je budována v přehledné mizanscéně s určitým rozptylem komediálních prostředků, od civilně pravdivého projevu až k výrazné groteskní nadsázce. Kromě soustředěné a vkusné práce souboru lze ocenit zajímavou dramaturgickou volbu, která úspěšně hledá v oblastech téměř zapomenutých. Divadelní soubor Tyl Králíky uvedl moderní frašku Ray Cooneyho Prachy? Prachy! s nevšedním nasazením a přesným smyslem pro zvolený žánr. Inscenace je budována v přesných situacích s mimořádně bohatou partnerskou zpětnou vazbou, se schopností skutečně řešit vršící se situace. Jednání postav připomíná běh plný překážek, odboček i zákrutů, ale přesto směřuje ve výrazné nadsázce k cíli jednání. Herci předvedli postavy v komediálních situacích uvěřitelně a s nezbytnou mírou komediální nadsázky směřující až k frašce. Navíc velmi zvládnutými stylovými prostředky. Ve druhé polovině inscenace trochu ztrácí dech také vlivem nepříliš vyrovnaného obsazení, ale celkový ohlas v hledišti a průběžné salvy smíchu svědčí o nadprůměrnosti inscenace, stylově (včetně výtvarného řešení) celistvé a vkusné a kulti-

52

3 | 2008

vovaně zábavné. DS Tyl Králíky získal vedle řady hereckých ocenění také cenu za inscenaci a doporučení pro programovou radu pro výběr na národní přehlídku ve Vysokém nad Jizerou. Jetelova kronika Chvaletického divadla je půvabné autorské dílo Ivana Loňka, které s humorem a cimrmanovským nadhledem představuje tvůrčí renesanční bytost Karla Jaromíra Jetela ve všech rovinách jeho fiktivní činnosti, aby pak v druhé části představila Jetelovo vidění kapitol z českých dějin. Soubor již tradičně hraje s fantazií, velkým komediálním nasazením, hravostí a bezprostředností v celé škále postav a postaviček. Ve druhé části se rovina kabaretu mění ve volné vyprávění kapitol z dějin, inscenované ve výrazné stylizaci, ale zdá se, jako by každá z těchto částí volala po samostatném večeru. Radost ze hry a spontánní nasazení se bezpečně přenášelo do hlediště, které reagovalo radostně a živě. Ivan Loněk získal cenu za textovou předlohu a režijně herecký přínos v inscenaci Jetelova kronika. Čestné uznání získali členové souboru za kolektivní podíl na této inscenaci. Kroužek divadelních ochotníků z Dolní Dobrouče prokázal, že textu Zelňačky René Falleta v dramatizaci Alexandra Gregara dobře rozumí a je schopen předat z jeviště základní humanistické poselství o potřebě přátelství, lidských kontaktů a překonávání samoty. Představitelé hlavních rolí působí pravdivě, mezi postavami je dobrý partnerský kontakt, a to je nezbytný předpoklad pro příjemné, i když v závěru trochu monotonní představení. Licenční postupová přehlídka Sněhový Brněnec 2008 na národní přehlídku ve Vysokém nad Jizerou 2008 se uskutečnila za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Pardubického kraje. Generálním sponzorem byla Maloobchodní síť Partner, a. s., Olomouc. Krajská přehlídka ve svém úhrnu splnila dobře své poslání i jako přehlídka soutěžně postupová, přinesla v mnoha případech divákům nevšední zážitky a pro samotné divadelníky byla v případě inscenací Maryši, Prachy? Prachy ! a Jetelova kronika silně inspirativní.

Jarní Sešlost Boleradice Z recenzí Františka Laurina, Dušana Zakopala a závěrečné zprávy Lenky Lázňovské sestavila Simona Bezoušková Druhý ročník Boleradické sešlosti jako krajské postupové přehlídky venkovských ochotnických souborů představil ve dnech 7.–11. května 2008 sedm inscenací od šesti souborů. Jedna z nich byla adresována dětskému publiku, ostatní byly určeny dospělým. Přehlídka potvrdila, že obraz venkovského divadla realizujícího pouze lehčí žánry a především komedie, neboť venkovský divák to vyžaduje, je jen mýtem. Pouze tři inscenace lze označit jako komedie. Většina inscenací se tedy pokoušela o sdělení závažných a společensky aktuálních témat.

„Přehlídka potvrdila, že obraz venkovského divadla realizujícího pouze lehčí žánry a především komedie, neboť venkovský divák to vyžaduje, je jen mýtem.“


DS Prkno Veverská Bítýška / G. Büchner, P. Trtílek, adame: Fr. Vojcek (†33). Foto: archiv souboru. Inscenace Vision III Jana Šenkyříka v podání DŽO Velatice přinesla téma konzumní společnosti, v níž jsou konzumovány i mezilidské vztahy. Hlavní hrdina nečiní rozdíl mezi vlastněním supermoderních džínů a vztahem k partnerce. Ve skutečnosti jde spíše o moralitu, kterou chtějí inscenátoři varovat před konzumním vztahem k životu, tápáním v hodnotové orientaci a neschopností nést odpovědnost za vlastní život. Toto poselství však způsobem jevištního uchopení zůstává pouze ve slovní rovině. Chybějí tematizované situace s dramatickým tahem. Chybí dramatické jednání, reakce jednotlivých postav na situaci nebo partnera. Divák není emocionálně zasažen. Výpověď o světě souboru z Velatic tak zůstala jen v rovině pokusu. Do stejné skupiny inscenací patří Fr. Vojcek (†33) DS Prkno z Veverské Bítýšky, který je znám svou náročnou dramaturgií a hledáním forem. Na přehlídku tentokrát přivezl razantní úpravu (adame, Pavel Trtílek) dramatu G. Büchnera. Text byl redukován na řadu krátkých scén, v nichž se projevuje Vojckova odcizenost v chaosu doby. Jako inscenační princip zvolila režisérka slečna adame formu klipu, v níž pracuje se zkratkou, znaky a symboly. Nejde tedy o strukturu klasické inscenace postavené na psychologickém realismu. Büchnerův Vojcek je k vraždě své partnerky Marie donucen okolnostmi svého života a stupňujícím se tlakem okolí, zato Vojcek Veverské Bítýšky se často chová spíše jako šílenec tlačený úzkostnými stavy (gestika, mimika, blábolení). Klipy bohužel nemají jasnou a přehlednou strukturu (jednotlivé klipy často nejsou jasně zacíleny a mohou být vzájemně zaměnitelné), chybí jim plasticita situací. Navrch postava samotného Vojcka se nevyvíjí a od počátku do konce je jasné, že je odsouzen k prohře.

Hra Josefa Boučka Noc pastýřů přináší především téma vztahu talentu a společnosti a z toho vyplývající témata další – umělec a moc, rozpor mezi touhou a nemožností realizovat právo na osobní svobodu, omezené povinnosti k druhým, ale také obtížnost vzájemné komunikace výrazného jedince se společností a jeho nemožností se zařadit. Poučená a zkušená režisérka DS bratří Mrštíků Boleradice Alena Chalupová buduje inscenaci přehledně, nachází přesné, jevištně srozumitelné vztahy mezi postavami. Inscenace ale přes svůj mimořádný divácký ohlas přinesla spoustu otázek týkajících se některých rysů postav (především další možnosti větší odstíněnosti a plasticity hlavní postavy Jana Jakuba Ryby), vztahů (rozpor mezi snem, který představuje Pavlína, a realitou, do které je vtahován svojí ženou), ale také závěru, kdy ke krizi skladatele dochází po střetu s novým správcem panství, který působí spíše jako střet osobní než pokračující rozpor s celou obcí, který ho dohání k sebevraždě. Jistě by také stálo za to zvážit režijně-scénografické řešení a dojít v některých situacích ke zjednodušení scény. Jako celek ale inscenace přináší silný emocionální zážitek. Závažné a potřebné téma řeší také drobná loutková bajka pro děti O Kulišákovi Ivy Peřinové v podání DS Prkno Veverská Bítýška. Pohádka svede dohromady dva ptáčky, myšku, hafana a uzenou klobásu.

DS Bratří Mrštíků / Josef Bouček: Noc pastýřů. Foto: archiv souboru.

DŽO Velatice / Jan Šenkyřík: Vision III. Foto: archiv souboru.

Ústředním tématem jednoduchého příběhu je, že každý se k něčemu hodí a byť je každý jiný, patříme k sobě a je nám spolu dobře – jak ve světě zvířecím, tak ve světě lidském. Charakteristickým rysem inscenace je její výtvarná složka, zvláště pak řešení loutek a princip hravosti nejen u obou vodičů, ale také ve vztahu k dětskému divákovi. Komunikace s dětmi je nenásilná a má různé formy od přímého vyzvání až po hru v hledišti. Zmíněné tři komedie představují jednu situační detektivní komedii a dvě frašky. Nejdále došlo Ořechovské divadlo Ořechov ve svém stylu peprného, ale plnokrevného lidového divadla. S využitím motivů dvou méně hraných komedií J.B. Molièra vytvořil Vlastmil Peška vlastní dramatický text Paroháči aneb Červené kalhoty. Ořechovské divadlo

3 | 2008

53


DS Bavory A. de Benedetti: A vy jste kdo? Foto: archiv DS

pod vedením svého principála Vlastimila Pešky pracuje více jak 25 let a za tu dobu si soubor vybudoval nejen svůj osobitý přístup k předlohám, ale hlavně si vytvořil jedinečnou poetiku. Z jeviště na diváka působí všemi prostředky komediálního herectví. Gag střída gag, zpívá se, tančí, hraje se expresivně až halasně, mnohdy na úkor potřebné srozumitelnosti. Inscenace je užitými prostředky přehlcená a jeví se, že tentokrát formu nadřadil soubor nad obsahem. Přese všechno si uznání zaslouží celkové kolektivní úsilí po naplnění autorsko-režijního záměru. Vklad souboru je obdivuhodný i s přihlédnutím k několikaletému vytváření ořechovského stylu. Další komedii A vy jste kdo? Alda de Benedettiho přivezl do Boleradic DS Bavory. Jde o příběh dvou manželů, kteří žijí poklidným životem až do chvíle, kdy se manželka pomátne a svého muže nepoznává. Soubor si zvolil žánr situačně konverzační komedie, který je v některých směrech bohužel nad síly a dosavadní zkušenosti souboru. Inscenace by mohla být důslednější ve vršení komediálních situací, postavy překvapovány a zaskakovány novými okolnostmi. Detektivní komedií Mrtvý přišel na návštěvu Holgera Eckerta se představilo Divadlo Stodola Jiříkovice. Inscenace byla hrána uměřeně, střízlivými prostředky se snahou svědomitě sdělit divákovi detektivní příběh. Výklad jednotlivých postav zůstává však jen v textové rovině, chybí hlubší rozkrytí a hlavně sdělení motivací, vazeb a vztahů. S tím souvisí přesné a důsledné hraní situací, kterých je v detektivce bezpočet. V celkové úrovni souboru lze ale vysledovat zlepšující se tendenci. Odborná porota ve složení Mgr. Lenka Lázňovská (předsedkyně), prof. Mgr. František Laurin a Ing. Dušan Zakopal na Národní přehlídku venkovského divadla Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou doporučila inscenaci Noc pastýřů DS bratří Mrštíků Boleradice a nominovala Paroháče aneb Červené kalhoty Ořechovského divadla Ořechov.

Hanácký divadelní máj 2008 Vladimír Zajíc Na krajské přehlídce v Němčicích nad Hanou s postupem na národní přehlídky POPELKA Rakovník 2008 a Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou 2008 bylo uvedeno celkem třináct soutěžních inscenac, 7 adresováno dětem a 6 dospělým. Žánrově převažovaly, jak bývá v posledních letech běžné, spíše nenáročné komedie či veselohry. Objevilo se několik autorských opusů a zásadních úprav původních textů. Lektorský sbor pracoval ve složení Jaroslav Kodeš, Ladislav Vrchovský a Vladimír Zajíc. Dětský seminář, který slovem a obrazem vyjadřoval své názory na zhlédnuté pohádky, fundovaně vedla Zdenka Gregorová (Poznámka redakce: Na tomto místě se budeme věnovat pouze představením směřovaným k dospělému publiku. O představeních pro děti se dočtete v souborném článku o krajských přehlídkách činoherního divadla pro děti v příštím čísle Amatérské scény.) Divadlo BLIC Ostrožská Nová Ves, Euripidés, Sartre: Trójanky. Výborný dramaturgický počin, neboť výběr tohoto textu je logickým zrcadlem, v němž lze spatřit obraz dnešní skutečnosti plné globálních konfliktů. Jsme svědky stále platného Euripidova názoru, že ne bohové, ale lidé jsou odpovědni za činy, kterými se znelíbí bohům; stejně platná je i formulace Sartra, který vnímal člověka jako svobodnou bytost nesoucí odpovědnost za svoje činy, jimiž teprve dává smysl světu, ovšem jen před sebou samým. Z půdorysu vzájemného průniku čtyř osudů ženského údělu bě-

Divadlo BLIC Ostrožská Nová Ves / Euripidés, J.P. Sartre: Trójanky. Foto: Jaroslav Kodeš.

Divadlo Stodola Jiříkovice / Holger Eckert: Mrtvý přišel na návštěvu. Foto: archiv souboru.

54

3 | 2008

hem trojské války promlouvá k publiku metaforicky i racionálně sdělení, že se v každém okamžiku svého bytí podílíme na podobě světa, ve kterém žijeme. Podílíme se nejen činy, ale i slovy, na což se často zapomíná, stejně tak jako na odpovědnost za tytéž slova a činy. Úctyhodná práce celého souboru, nicméně inscenační záměr nebyl naplněn bezezbytku. Částečně ve složce scénografické, ale především v interpretačních prostředcích, neboť nedotaženosti u některých protagonistů oslabují pravdivost/uvěřitelnost postav a jejich motivací, aby mohl nastat divácký zážitek par excellence. Divadlo DŽO Velatice, Jan Šenkyřík: Klenot paní Emy. Autorský text lze zařadit do proudu crimi noir, žánru, jež přes napínavý příběh často až s groteskním nadhledem poukazuje na panující společenské trendy převážně negativního charakteru. Jiná věc je, že se text i inscenace lámou na dvě nesouřadné poloviny. První dodržuje výše popsaný žánr, druhá však začne používat prvky


realistického dramatu, takže je zaděláno na problémy. Co se samotné inscenace týče, tak přes všechny porodní bolesti (jde o druhý opus) platí, že se jedná o tvůrčí počin, a to i přes nedostatky, jakými jsou kompoziční neproporčnost časová i prostorová; kulhající temporytmus jednotlivostí i celku; rozostřenost klíče; nejistota, jakými výrazovými prostředky ty či ony motivy zprostředkovat; postavy a vztahy jsou zatím více definovány přes text než přes jednání. Ovšem v situacích, kdy jsou si představitelé postav jisti jimi samými a tím, kde se nacházejí a proč, tak z jeviště proudí divadelnost, se kterou se příjemci identifikují a dychtivě dění nejen sledují, ale nabízenému se s chutí otevírají. Lze si jen přát, aby DŽO dál pokračovalo v nastoupené cestě, a aby dokázalo urovnat své, zatím nesouřadné, nápady. Morkovští ochotníci, Marc Camoletti: Na správné adrese. Dobře řemeslně napsaný text, který obratně využívá v dialogu princip „já o voze, ty o koze“, takže

Morkovští ochotníci Morkovice / Marc Camoletti: Na správné adrese. Foto: Jaroslav Kodeš.

Divadlo DŽO Velatice / Jan Šenkyřík: Klenot paní Emy. Foto: Jaroslav Kodeš. divák je v předstihu před postavami a ví, že si jen zdánlivě rozumějí neboť každá mluví o něčem jiném, každá jde za úplně jiným cílem. Z těchto nedorozumění, z toho jak postavy vnucují protihráčům své představy, vzniká humor konverzační i situační. Mnohé z výše řečeného se začínajícímu souboru z Morkovic zatím nedaří zprostředkovat, a tak využil asi třetinu nabízených možností. Zatím chybí větší herecká i režijní poučenost s tímto žánrem. Nicméně v typovém obsazení především ženských rolí a kostýmní složce se soubor trefil přesně, a u řady herců je zřejmý talent. DS Flok Samotišky, Libuše Žahourová: Školní výlet. Bohužel nejde o původní muzikál, i když se zde hodně zpívá, ale ani o literární předlohu s originálním námětem, neboť inspirace Jeptiškami je příliš čitelná. Na rozdíl od známého muzikálu však zde není ani příběh, který má začátek, zřetelný průběh a konec: jedná se

spíše o sled estrádních výstupů, bohužel většinou postrádajících vtip. Souboru zatím chybí potřebné dovednosti, aby se pustil do náročných vod hudebního divadla. DS Smotaná hadice, Křenovice: Hana Hásová, Jakub Šírek na motivy scénáře M. Formana Rozpalme to, má panenko. Ze starého milénia do milénia nového přenesl sbor dobrovolných hasiček a zapálených dobrovolných divadelních amatérek věčný příběh o lidech uzavřených ve své komunitě a zároveň sahajících po světě. Tím je dáno, že jejich skutky a postoje, od ješitnosti k odvaze, jsou nahlíženy skrze lupu grotesknosti. Oba tvůrci nového textu a zároveň režiséři a scénografové inscenace příhodným způsobem originál scénáře uchopili, upravili, a navíc obohatili povýšením do jazykového nářečí, které postavám a situacím dodalo nečekané průraznosti a plastičnosti. Všechny postavy hasičů hrají ženy a nutno říci, že mají mužský rod výtečně zmáknutý co se vnějších projevů týče: intonace, gesta, tělesné postoje, kohoutění na veřejnosti a vyvěšení v soukromí. Nutno ovšem hned dodat, že i když se soubor skládá z žen, nejde o z nouze ctnost, a v žádném případě nejde o

DS Flok Samotišky / Libuše Žahourová: Školní výlet. Foto: Jaroslav Kodeš.

3 | 2008

55


karikaturu, ale o záměr. Skutečnost, že ženy hrají muže, je opodstatněná a výpověď DS Smotaná hadice Křenovice / Hana Hásová a Jakub Šírek rozšířena o nový pohled a rozměr. Herečky inspirováni filmem M. Formana: Rozpalme to, má panenko udrží vytvarovanou dramatickou osobu Foto: Jaroslav Kodeš od začátku do konce, jejich postavy mají propracované vztahy – plán, realizace, zhodnocení výsledku, vnímají a reagují na vše, co v situaci probíhá. Přechody mezi situacemi jsou nejpřesnější tehdy, když se prolínají principem filmového střihu, ale tam, kde je nutný ostrý přeryv či ztišení, nejsou vždy jasné tečky konce. Problém je pouze v traktování dědečka, neboť je to jediný okamžik, kdy jevištní obraz ztrácí svou pravdu, kterou předtím i potom dokáže bezproblémově udržet. V inscenaci jsou docela přesně dávkovány gagy od ráže 0,5 až po panzerfaust, expresiva střídmá a natajmovaná. Scénografie pouhým přinášením a odnášením dvou kusů mobiliáře do prázdné scény s přehledem vyřešila, v jakém prostoru se právě nacházíme. Dále platí, že samo vnímání představení je „Všechny postavy hasičů hrají ženy a nutno říci, násobeno vědomím, že mužské postavy hrají ženy. A i když na že mají mužský rod výtečně zmáknutý co se vnějtento fakt velmi brzy zapomeneme, přesto zůstává v podvědomí a umocňuje zážitek, neboť z této dvojdomosti proudí nadhled ších projevů týče: intonace, gesta, tělesné postoa metaforičnost, tento rozkmit mezi mužským a ženským ele-

je, kohoutění na veřejnosti a vyvěšení v soukromí. Nutno ovšem hned dodat, že i když se soubor skládá z žen, nejde o z nouze ctnost, a v žádném případě nejde o karikaturu, ale o záměr.“ Tím chci říci, že herecké výkony kromě nevyrovnanosti nenaplňují záměrnou mezerovitost textu, která poskytuje sdostatek prostoru pro plastické ztvárnění postav i situací. Uznání zasluhuje scénografie, která nesvazuje/neomezuje herce a neruší dojem diváků. Hudební složku ale zbytečně narušuje použití jiného hudebního stylu, než který byl zvolen jako hlavní, a také nedostatečné pěvecké schopnosti herců. Budoucí práci souboru by prospělo definovat kompetence těch, kteří mají právo říci k zamýšlenému jevištnímu tvaru poslední slovo, pracovat na rozvoji interpretačních prostředků jednotlivých herců a respektovat požadavky, které na všechny klade cíl, tedy jednoznačné vyznění inscenace.

J.K. Tyl Brodek u Přerova / J.B.P. Molière v úpravě Evy Procházkové: Zdravý nemocný. Foto: Jaroslav Kodeš.

DS Smotaná hadice Křenovice / Hana Hásová a Jakub Šírek inspirováni filmem M. Formana: Rozpalme to, má panenko Foto: Jaroslav Kodeš

mentem umocňuje grotesknost a smutek člověčiny tématu. Co si přát závěrem? Nejspíše, aby to Smotané hadice na jevišti vždy skvěle rozmotaly a rozbalily, a aby vždy udržely míru a laťku na té úrovni, kterou nabídly. V tomto žánru totiž platí, že při tlačení na pilu, pardon, při přílišném tlaku vody, dojde k opačnému efektu, než je očekáván. (Nominace na Národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou 2008.) DS J.K. Tyl Brodek u Přerova, J.B.P. Molière v úpravě Evy Procházkové: Zdravý nemocný. Výběr a úprava textu zasluhuje uznání, neboť rezonuje s aktuálními problémy dnešní doby, i když už méně zohledňuje momentální složení souboru vzhledem k hereckým dispozicím.

a 56

3 | 2008


Štivadlo 2008 – Jako zmoklá slepice Václav Müller S edmý ročník Oblastní soutěže venkovských souborů Moravskoslezského kraje „ŠTIVADLO 2008“ se konal od 1. do 4. května 2008 ve Štítině u Opavy. Záhájil jej známý soubor KOTOUČ ze Štramberka situační komedií Neila Simona Řeči. Režisérka Pavla Jurková crazy komedii přepsala z původně hovorové řeči do obecné češtiny, a dala tak postavám jiný základní charakter. Absurdnost děje, kdy se účastníci společenského večírku snaží zabránit skandálu a vrší jednu lež na druhou, čímž mají vznikat humorné situace, se souboru hned od začátku nepodařilo přenést na diváka. Tím vzniklo jen průměrné ochotnické představení. Herecky se nejlépe dařilo v rolích manželů Ganzových Dagmar Benešové a Mořici Jurečkovi, jejichž výkon ocenila porota čestnými uznáními. Jako zmoklé slepice není jen název crazy komedie Vlastimila Pešky, kterou pro přehlídku připravil Divadelní soubor z Kozlovic. Ten slogan je i výrazem, jaký má společnost zmanipulovaná několika jedinci – v našem případě dvěma expremiéry končícími v ústavu pro choromyslné. Tam se v péči lékaře a personálu pod vlivem injekcí rozpomínají na zásadní situace svých životů, které v pod-

„Inscenace byla s napětím očekávána i proto, že titulní postavu Otýlie Raftové obsadil režisér /.../ učitelkou mateřské školy, která divadlo nehrála od dětských let.“

Třetí den ŠTIVADLA 2008 byl ve znamení souboru Divadla Na Podolí z Hradce nad Moravicí. Odpoledne se převážně dětským divákům představila část souboru pohádkou Vladimíra Břicháče O princezně Jedněnce – To je jedno, v níž šlo o to, jak provdat princeznu, která na vše odpovídá replikou „To je jedno“, čímž odrazuje rytířské nápadníky. Ovšem až na jednoho, kterému se podaří u princezny vyvolat jinou reakci. Pohádka na přehlídce splnila svůj účel. Úspěch u diváka zaznamenali divadelníci z Hradce s komedií Františka R. Čecha, známou Dívčí válkou. Zásluhou režisérky Mirky Halámkové i s nadšením hrajícího souboru se historická legenda, transponovaná do současné češtiny a obohacena o erotické napětí, setkala s příznivým ohlasem. I proto, že se soubor vyrovnal se zmíněným napětím vkusně a nesklouzl do banality. Za bojechtivou Vlastu získala Jaroslava Jašková cenu za ženský herecký výkon, za pěvce Lumíra, mírně karikovaného, čestné uznání Pavel Rohan. Cenu mladého talentu si odnesla Hana Jančíková za svoji Šárku. Domácí soubor ŠAMU Štítina si zvolil mezi ochotníky známou komedii ze současnosti Jaromíra Břehového Otylka. Inscenace byla s napětím očekávána i proto, že titulní postavu Otýlie Raftové obsadil režisér Václav Benda Danou Baranovou, učitelkou mateřské školy, která divadlo nehrála od dětských let. Lze říci, že se se svou rolí, zejména v první části, vyrovnala se ctí. Škoda, že se jí to nepodařilo i v části druhé, kdy odhaluje skrytý manželův a kamarádčin záměr a přebírá iniciativu. Výborné představitele získal režisér v Tomáši Konečném pro roli trenéra – cena za mužský herecký výkon, a v komické postavě pacienta ucházejícího se o Otylku, kterého s vkusem a elegancí hrál Jaroslav Dominik, jenž získal čestné uznání. Úhrnem porota konstatovala, že žádné z uvedených představení nedosahovalo mimořádné úrovně, aby mohlo být přímo nominováno na Krakonošův divadelní podzim do Vysokého nad Jizerou. Nicméně doporučeny byly inscenace Jako zmoklá slepice z Kozlovic i Otylka ze Štítiny.

DS ŠAMU Štítina / Jaromír Břehový: Otylka. Foto: Jaroslav Dominik.

statě ovlivňovaly celou společnost. A to od dob, kdy bývali spolužáky, až po jejich stoupání na společensko-politickém žebříčku… Rozsah informativního článku nemůže postihnout všechny klady i zápory kozlovické inscenace. Úhrnem lze však konstatovat, že oba režiséři Jan Kukuczka a Emil Kopkáč starší správně pochopili autorovo směřování – nastavení gogolovského zrcadla nejen oběma pacientům, ale i divákům. Výborně se vyrovnali i s nároky prostředí, rychlými změnami reálu ústavu a retrospektivních představ, i s početným omlazeným souborem. Škoda, že první díl byl ve snaze nasazeného tempa textově nesrozumitelný. Oba režiséři získali cenu za režii. Z herců pak Jan Chylík za postavu pacienta Rudocha a Ludmila Klosová za dvojroli školnice a listonošky.

a 3 | 2008

57


Loutkářský kvas po roce aneb Profesionální amatéři nebo amatérští profesionálové? Rozhovor se Štěpánem Filcíkem připravila Marie Poesová Letos jsme porušili se Štěpánem Filcíkem, odborným pracovníkem NIPOSARTAMA, tradici psaní dlouhých kompilátů z krajských loutkářských přehlídek. O nich, nových trendech, zajímavostech a stavu současného amatérského loutkářství jsme si spolu raději popovídali. Vrcholem amatérského loutkářství je každoročně bezesporu Loutkářská Chrudim. Než ale začne, musí proběhnout krajská výběrová kola. Kolik jich letos bylo, a kolik inscenací se na nich objevilo? Před několika lety se zvýšil počet pořadatelů krajských přehlídek z osmi na deset, ale téměř nikdy se neuskutečnily všechny najednou. Letos vypadla přehlídka v Třebíči.

„Mezi amatérskými soubory letos soutěžily o postup na Loutkářskou Chrudim přinejmenším čtyři profesionální a poloprofesionální soubory.“ inscenací pro postup na celostátní přehlídku Loutkářská Chrudim. K nim přibyla ještě jedna inscenace doporučená z Dětské scény. Jaká byla úroveň jednotlivých přehlídek? Objevilo se něco nového? Podle toho, co jsem viděl a co jsem se dozvěděl z ostatních přehlídek, byla úroveň v podstatě srovnatelná s minulými lety.

„...letos se uskutečnilo devět přehlídek /.../ V nich se představilo 88 inscenací, z toho 8 nesoutěžně. Poroty /.../ nominovaly nebo doporučily 25 inscenací na /.../ Loutkářskou Chrudim. K nim přibyla jedna inscenace /.../ z Dětské scény.“ adaptaci Puškinova Kamenného hosta. Jedna novinka je ovšem zásadní. Mezi amatérskými soubory letos soutěžily o postup na Loutkářskou Chrudim přinejmenším čtyři profesionální a poloprofesionální soubory. Z toho dva byly nominovány a jeden doporučen do hlavního programu. Proč se to stalo? Není to proti podstatě a smyslu přehlídky? Propozice Loutkářské Chrudimi pojmy amatér - profesionál nedefinují. Koho a jak pořadatel na výběrovou přehlídku přijme, je pouze v jeho kompetenci. Ale pořadatelé to často vůbec nemají lehké, protože s intuitivním rozdělením – profesionál

Tichý jelen Roztoky / Jiří Jelínek: Mariage aneb Dobře prodaná nevěsta. Foto: Ivo Mičkal.

Tichý jelen Roztoky / Jiří Jelínek: Mariage. Foto: Ivo Mičkal.

Je to škoda, protože na rozdíl od Čech, kde v některých regionech má loutkářství velmi silné zastoupení a koná se zde osm přehlídek (v Praze jsou dokonce dvě), na celé Moravě jsou přehlídky jen dvě a z toho se často jedna nakonec nekoná. Jako by na Moravě nebyli loutkáři. Ale oni tam jsou – byl jsem například minulý týden na Loutkářských letnicích v Přerově, kterých se zúčastnilo osm sokolských souborů (z toho šest moravských), a kde se také uskutečnilo druhé výběrové kolo individuálních výstupů s loutkou, také převážně moravských. Na krajské přehlídky ovšem tyto soubory nepřijedou. Takže letos se uskutečnilo devět přehlídek – v Turnově, Lounech, Strakonicích, Plzni, dvakrát v Praze, v Hradci Králové, Chrudimi a konečně jediná moravská v Opavě. V nich se představilo 88 inscenací, z toho 8 nesoutěžně. Poroty těchto přehlídek nominovaly nebo doporučily 25

58

I když podle počtu doporučení se zatím zdá, že těch zajímavějších inscenací bylo možná o poznání víc – ale to je nepřesné kritérium. K novinkám do jisté míry patří třeba návrat Jiřího Jelínka, tentokrát jako režiséra souboru Tichý jelen s inscenací Mariage aneb Dobře prodaná nevěsta nebo „probojování se“ k postupu některých souborů, které jsme doposud v přehlídkovém programu na Chrudimi neviděli (např. pražský soubor Frydolín a jejich inscenace Frydolín aneb Podvodu strašná odplata nebo soubor ZUŠ Praha Topiranbury s inscenací Na počátku věků, pak soubor jaroměřské konzervatoře, který zahrál Srdce víc než noha, a také Kamila Trmačová se sólovým výstupem Slečna Annie). K velkým překvapením bude možná patřit Závěsné divadlo z Jičína, činoherní ochotnický soubor, který, s pomocí profesionálního scénografa Roberta Smolíka v roli režiséra, nastudoval velmi zajímavou

3 | 2008

hraje za peníze a amatér zadarmo – si dnes nevystačíme. Dnes zadarmo nehraje téměř nikdo. Navíc je cena dobrého amatérského představení v podstatě stejná jako cena profesionální skupiny. Alespoň z pohledu pořadatele. K tomu přičtěme i fakt, že dnes celá řada odborně školených divadelníků (např. absolventů divadelních vysokých škol) uskutečňuje projekty, na kterých nevydělají vůbec nic nebo jen velmi málo. A pak jsou tu představení divadelních škol. Ta se objevovala již v minulých letech. Například úspěšné představení loňské přehlídky, Lapohádky souboru DNO, které bylo realizováno šesti lidmi, z nichž čtyři byli studenti DAMU (a to nebyl jediný případ), ale letos se v soutěži objevily dvě čistě školní práce (VOŠH Praha), navíc to v jednom případě byla práce posledního, tedy absolventského ročníku. Byť s inscenací, kterou nastudovali již v ročníku prvním. V neposlední řadě nezapomínejme


i na studenty či absolventy Základních uměleckých škol, kteří mají často velmi kvalitní odborné a mnohaleté profesionální vedení. Dělící čára je zkrátka nejasná. Řeknu to jinak – dokázal bych bez problémů vyjmenovat soubory, které by tvořily plynulý přechod od amatérů k profesionálům. Budeme se tím muset zabývat, a v propozicích na příští rok tento fakt nějakým způsobem zohledníme. Musíme se pokusit dát pořadatelům výběrových přehlídek nějaké vodítko. K tomu nás konečně zavázala i programová rada Loutkářské Chrudimi. Navažme tedy na programovou radu. Jak vybírala, a co nás v Chrudimi čeká? Programová rada z dvaceti šesti doporučených inscenací vybrala dvacet tři, a vytvořila osmnáct programových hodinových bloků (přehlídka trvá šest dní a má tři hrací prostory pro přehlídkový program). Dramaturgicky i žánrově to bude zřejmě velmi pestré. Uvidíme od klasických iluzivních marionet i maňásků Závěsné divadlo Jičín přes tyčové a totemické loutky i A.S. Puškin: Kamenný host loutky hračky a předměty, až po Foto: Štěpán Filcík stylizovanou činohru a divadlo masek. Vedle již výše zmíněných inscenací se dá očekávat, že dobrým divadlem bude Teatro Hugo ze Semil s inscenací Hugo. Spojáček z Liberce dramaturgicky velmi zajímavým způsobem zpracoval Tři zlaté vlasy děda Vševěda, k tomu lepšímu budou určitě patřit i obě plzeňské inscenace (Hotel Beránek souboru Střípek a Velké putování Vlase a Brady souboru Hlína) a v neposlední řadě se těším i na další zpracování textů D. Charmse souboru Na holou, Nádherný letní den aneb Kdo jsme, kam jdeme a kolik na to máme. Vlastně když

LS Frydolín Sokol Hostivař Praha: Fridolín aneb Podvodu strašlivá odplata. Foto: Štěpán Filcík. se tak dívám na chrudimský program, je jistá naděje, že tam nebude vyloženě slabé představení. To je odvážné tvrzení… Je, a v tuto chvíli mě napadá ještě jedno rozlišení amatér – profesionál. Profesionál by měl umět ze sebe vydat standardní, profesionální výkon – ať jsou okolnosti jakékoliv. U amatérů nikdy nevíme, co se stane a jak to dopadne. Kolikrát už jsme viděli na krajské přehlídce vynikající nebo přinejmenším nadějnou inscenaci, která pak na celostátní přehlídce propadla… Takže uvidíme. Jak je to s diváckou adresou inscenací? Vezmu to oklikou. Teď si uvědomuji, že jsem ještě nezmínil představení, která hrají děti a mladí lidé, „náctiletí“. To je také něco, co je vlastně trvalou zvláštností tohoto oboru. Tím, že je loutkové divadlo vlastně vymezeno technologicky – je charakterizováno výrazovým prostředkem (loutkou), potkáváme se zde nejen s nepřebernou žánrovou pestrostí, ale i rozmanitostí divadelní i lidské zralosti. Takže dětské a mládežnické soubory hrají většinou pro vrstevníky a někdy pro mladší děti. Takových inscenací je letos v podstatě třetina. Ostatní inscenace jsou většinou směřovány na širší věkové spektrum, což je pro loutkové divadlo typické, a jen menšina je pouze pro dospělého diváka. Takové jsou letos řekněme dvě tři – ale ani u nich se nedá říct, že by je dětské publikum za žádnou cenu nemohlo vidět. Větší problém jsou inscenace vhodné pro děti předškolního věku. Těch bývá na Chrudimi málo, a ani letošní rok není výjimkou. A co další program, například Okénko loutkářských tradic? Tohle okénko vzniklo z potřeby dostat na Chrudim tradiční soubory. A to ze

Spojáček Liberec / Soubor podle K.J. Erbena: Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Foto: Štěpán Filcík.

3 | 2008

59


Teatro HUGO Semily / Jan Mocek a kol.: Hugo. Foto: Milan Strotzer.

dvou důvodů. Setkal jsem se například před pár lety na jedné krajské přehlídce s porotcem, který se divil, že tradiční loutkové divadlo ještě vůbec existuje. A protože v té době se tyto soubory na celostátní přehlídku téměř nedostávaly, zdálo se dobré, aby byly vidět. Druhý důvod je možná závažnější. Tradiční soubory žily, a troufám si říct, že ve velké většině stále žijí, v jisté, někdy velké, jindy menší izolaci. Hrají doma, nikam nejedou, nikoho dalšího v oboru často neznají. To má za následek, mimo jiné, jejich uměleckou stagnaci, ne-li upadání, a z toho zase vyplývá nemožnost dostat se do výběru na celostátní přehlídku (pokud se vůbec na postupovou přehlídku odváží). Okénko loutkářských tradic (OLT) chce tedy umožnit těmto souborům přijet, aby byly vidět, a přitom jim ukázat, že Loutkářská Chrudim je i jejich přehlídka. Já osobně bych byl rád, kdyby se Chrudim stala místem každoročního setkání všech (typů) loutkářů. Navíc zkušenost ukazuje, že ke zlepšení v jakémkoliv oboru vedou dvě cesty – vzdělávání a setkávání, informace a konfrontace (samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu). Ale zatím se ukazuje, že o tento druh prezentace není velký zájem. Takže letos se do programu přihlásily pouze dva soubory. Přesto si myslím, že OLT program svůj smysl má. Možná běží poměrně krátce a tradiční soubory si na něj zatím nezvykly a nepřijaly ho za svůj. Na druhou stranu mám pocit, že se mírně zvedl zájem tohoto typu souborů o krajské přehlídky. Vím nejméně o pěti souborech, které se ještě před nedávnem těchto přehlídek neúčastnily a dnes je ve svých diářích vedou v patrnosti.. A pak je tu jedna staronovinka – Individuální výstupy s loutkou. V minulosti proběhlo sedm ročníků přehlídky těchto loutkářských drobniček a teď, po letech se pokusil SAL tuto tradici obnovit. Proběhla tři výběrová kola a z vybraných výstupů bude na Chrudimi sestaven finálový program. Z toho, co jsem viděl, to myslím bude program z větší části velmi zajímavý a inspirativní. Na co se můžeme těšit v inspirativním programu? Bude nějaký zahraniční host?

60

Někdo ZUŠ Jaroměř / Jakub Maksymov a Jarka Holasová: Ve dvě na hruškách. Foto: Ivo Mičkal.

Z inspirativního programu nám bohužel vypadl nizozemský loutkář australského původu Neville Tranter, už podruhé. Uvidíme ovšem kanadský soubor LÍllusion s inscenací Chantefable, což není nic jiného než starofrancouzský příběh Aucassin a Nicolette. Tato inscenace vznikla za české spolupráce režiséra Karla Brožka, dramaturgyně Niny Malíkové a scénografa Aloise Tománka. Konečně i vedoucí souboru Claire Voisard studovala v 70. letech v Praze. Pak uvidíme zajímavý projekt Jiřího Adámka, Roberta Smolíka a Kristiny Maděričové Vetřelec a další loutkové „klipy“ Hanky Voříškové na lidové písničky v podání Heleny Vedralové, Stojí hruška v poli. Také se plánuje vystoupení praprapraprapravnuka Matěje Kopeckého Rosti Nováka a skupiny Skutr v inscenaci 8 polib prdel kosům – otázka je, zda toto technicky náročné představení půjde v Chrudimi vůbec realizovat. Počítá se s tradičním křeslem pro hosta? Klasické křeslo pro hosta zatím neplánujeme, ale chtěli bychom uspořádat

LS Hlína Plzeň / František Skála: Velké putování vlase a brady Foto: archiv OS Johan Plzeň

3 | 2008

setkání chrudimských návštěvníků, souborů a seminaristů s pořadateli přehlídky. Cílem by měl být pokus o načrtnutí vize, jakým směrem by se Loutkářská Chrudim měla v budoucnu rozvíjet. Proč? Jsou nějaké problémy? Největším problém současnosti je pomalý, ale stále rostoucí zájem o přehlídku. Každoročně je až několik desítek zájemců, kteří se nedostanou do seminářů; celá řada diváků se nedostane na všechna představení, o která mají zájem. A to z jediného důvodu. Loutkové divadlo je často divadlo drobné a musí se hrát v komorním prostředí; kdyby se měl úplně uspokojit divácký zájem, museli bychom velkou část představení mnohokrát reprízovat, ale pak by přehlídka trvala o mnoho dní déle. Anebo bychom museli výběr omezit na menší počet inscenací. Prostě buďto budeme stále omezovat počet návštěvníků či inscenací, nebo budeme muset rezignovat na snahu, aby všichni mohli vidět všechno. A nebo najdeme nějaké jiné řešení.


Poděbradské dny poezie 2008

Evy Vozkové a Kateřiny Vlkové vystoupili s metaforicky komponovaným dokumentem Allen Ginsberg umírá. Největší časovou plochu poděbradské přehlídky tradičně zaujímá soutěž ve dvou kategoriích (I. kategorie 16–19 let, II. kategorie 20–30 let) a o dvou částech (tzv. fóra přednesu, tj. vystoupení, a tzv. volné tribuny přednesu, tj. seminární analýzy výkonů). Vyjmenuji tu všechny oceněné, protože jsou mezi nimi jména známá z amatérských soutěží v přednesu. V I. kategorii Cenu Divadelného ústavu Bratislava a zároveň Cenu publika získal za

přednesem z Jirotkova Saturnina a odnesl si Cenu Miloše Horanského a titul Laureáta soutěže ve své kategorii. Ve II. kategorii byli slovenští recitátoři úspěšnější, odnesli si šest cen z deseti. Ceny Vydavateľstva Slovenský spisovateľ získaly Andrea Sabová za Udalosti, montáž z textů D. Charmse a Kristína Kováčiková za Predstavy Olgy Feldekové, obě z VŠMU Bratislava. Cenu Divadelného ústavu Bratislava převzal Juraj Ďuriš ( M. Habaj: Niet pôvabnejšej veci na svete, ako je dievča v rozkvete), také z VŠMU Bratislava. Cena Nadačního fondu Františka Langera připadla Janě Trojanové, laureátce WP 2007 (Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové) za soustředěné a vnitřně naplněné sdělení pasáže z Lešanských jesliček Františka Hrubína. Cenu Obce spisovatelů si vysloužila Hana Marie Maroušková, Laureátka WP 2006, v současnosti DAMU Praha, za vkusný a stylově jednotný přednes Lacinova

Cenu Obce spisovatelů v Poděbradech získal Kryštof Bartoš. Foto: Bob Pacholík

Cenu Nadačního fondu Fr. Langera obdržela Jana Trojanová. Foto: Bob Pacholík.

temperamentní humorný výklad (Zd. Šmíd: Jak hodného Václava zlý Boleslav zavraždil) student Pražské konzervatoře Jiří Kocman. Cenu Nadačního fondu Františka Langera za tvrdě obžalobnou montáž (E. Wiesel a M. Vlach, překlad A. Bláhová) Tváře viny si odnesl Ondřej Vacke, Konzervaatoř Brno. Jediná oceněná Slovenka v kategorii, Magdaléna Burianová, Církevní konzervatórium Bratislava, za veselou lidovou pohádku s nečekanými nápaditými střihy v tempu přijala Cenu Slovenského rozhlasu. Montáž pěti autorů v překladech P. Šruta a J. Bruknera, Ostrov, kde rostou housle, přednesla v bohatém sledu poloh Monika Timková, Pražská konzervatoř – Cena Českého rozhlasu. Smysl pro chlapeckou psychologii projevil v pasáži ze Škvoreckého Zbabělců Kryštof Bartoš, Laureát WP 2007 – Cena Obce spisovatelů. Na vrcholu žebříčku se ocitl Matouš Vanča s plastickým

Dívčího románku. Cenu Českého rozhlasu přijal Jiří Suchý (DAMU Praha) za energické podání letos aktuálních veršů Vladimíra Vysockého (překl. Milan Dvořák) Píseň o osudových datech a číslech. Cena publika ve II. kategorii připadla Martě Sovové (Pražská konzervatoř) za úryvek z knihy Ireny Douskové Hrdý Budžes. Konečně Richard Blumenfeld (Konzervatórium Košice) získal Cenu Slovenského rozhlasu a finanční Cenu Miloše Horanského za výrazově bohatý výkon v neupadajícím napětí a v kontaktu s publikem na textu More, more, more Eugenia de Andrade (překl. J. Marcelliová). Zároveň si odnesl titul Laureáta II. kategorie. Nabídka dramaturgie byla vkusná a pestrá, jak vidno z ocenění hodně se dařilo humoru a vtipu. Celkem čtyři desítky soutěžících odvedly dobrou práci a přispěly k úspěchu Poděbradských dnů poezie.

Jiří Hraše Konaly se letos (24.–27. dubna) již po šestačtyřicáté. V roce 1963, témž, ve kterém vznikla vinárna s poezií VIOLA, je založil, zorganizoval, finančně zabezpečil československý herec Vlastimil Fišar. Tehdy – po vzoru Wokrova Prostějova – jako Neumannovy Poděbrady. (Fišar: „Tak jako tvořivé amatérské mládí má svůj Prostějov, budou mít i profesionální přednašeči své město: Poděbrady!“). Od třetího ročníku tu recitují také mladí, studenti uměleckých škol a mladí herci. Po listopadu 1989 se přidali také vítězové celostátních soutěží amatérských. Oblíbenou ozdobou programu bylo i letos vystoupení mistrů v sobotním večeru, na kterém byli oceněni Křišťálovou růží. Byl to slovenský herec Marián Geišberg (nemohl být přítomen, jeho přednes veršů zazněl z rozhlasového snímku), Carmen Mayerová (přednesla Griegův baladický melodram) a Viktor Preiss (v hrsti různých veršů vynikl především dokonalý přednes veršů Šotolových). Křišťálová růže jako nejvyšší ocenění přednesu poezie a prózy se uděluje od roku 1966, první získala Vlasta Fabiánová. Zahajovací večer přivedl na pódium v recitálu Zpívání do tmy Vladimíra Mertu. Jeho písně, podané a komentované s vtipem a šarmem, byly korunovány tvorbou na místě: Merta zhudebnil něco veršů, přinesených z publika, před očima a ušima přítomných. Odpolední pořad, v němž jsou představováni autoři, ať živí či mrtví, letos uvedl živého básníka a překladatele Václava Daňka, mimochodem po mnoho let rozhlasového literárního redaktora, kterého uvedl Vladimír Justl. Verše z překladů i původní tvorby s Daňkem recitovali Rudolf Kvíz, Aleš Vrzák a Hana Kofránková. Autor přidal trochu svých poznámek o životě i poezii. Konečně třetí pořad měl charakter přednáškového výkladu s ukázkami: slovenský rozhlasový režisér a teoretik přednesu Vladimír Rusko prošel s posluchači metamorfózami slovenského přednesu za 45 let. Už na prvé poděbradské přehlídce byl zařazen program pro děti, a to se stalo jednou z tradic. Letos studenti VOŠ herecké (loutkáři) připravili a dvakrát dětem předvedli pohádku na francouzské motivy Kocour v botách. Živé představení, nastudované Janem Prokešem, děti uvítaly s nadšením. Nebylo to jediné školní vystoupení. V Poděbradech už pravidelně vystupují studenti konzervatoří a fakult v pořadu (někdy dost dlouhého večera) Vizitky, rozuměj: vizitky škol. Letos obvyklí slovenští hosté, studenti košické konzervatoře s pedagožkou Martou Vilhanovou, přivezli scénický tvar Saroyanovy povídky Muž, ktorý nechal srdce na vysočine; studenti 2. ročníku herectví na pražské DAMU s pedagožkou Hanou Kofránkovou připravili minimalistické, ale velmi silné sdělení Písně o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka; z Pražské konzervatoře studenti 3. ročníku pedagožek

3 | 2008

61


K přečtení není ani nápis azbukou… Rozhovor s Jiřím Klapkou, předsedou České asociace rusistů, zejména o Puškinově památníku, který se letos konal 16. května a neztratil dech jako prostřelená harmonika, připravil Luděk Horký

stoupení, zejména v oblasti tzv. kolektivní recitace, byla nastudována současně v ruštině i v češtině, kdy bylo zajímavé porovnání dispozic, možností, odlišností, rytmu i malebnosti obou jazyků. Všiml jsem si, že větší část interpretů Puškinova památníku pochází z moravských krajů… Vážený příteli, za dvacet osm let, co mám potěšení se s Puškinovým památníkem setkávat, na tom byla Morava vždycky lépe než Čechy! Tedy Moravané byli častěji na prvních místech. Jinak mnoho výborných recitátorů i pěvců na Puškinův památník pěkně vzpomíná – Eva Urbanová, Táňa Medvecká i Petra Špalková, Leoš Mareš i poslanci parlamentu ČR za ODS Walter Bartoš nebo Petr Pleva, výčet by byl velký.

Kdy byl vlastně první ročník? Ve školním roce 1966–67. Puškinův památník je nejstarší Puškinův památník je soutěž v uměleckém přednesu interpretační soutěží v cizím jazyce na světě. S nepřetržitou tradicí děl ruských autorů a pořádá jej Ruské středisko vědy a kultury. čtyřicet dva roky. Shodou okolností ve stejnou dobu, kdy u nás Osobou nejblíže spjatou s touto soutěží jste vy. Jak a kdy jste se k vznikl Puškinův památník, byla v Paříži založena Mezinárodní asoPuškinovu památníku dostal? ciace rusistů. Hned nato vznikla jako profesní organizace i česká K ruské literatuře a potažmo i k Puškinovu památníku mě asociace. Puškinův památník nebyl založen na něčí pokyn, ale přiropřivedlo vlastně to, že pocházím z Dejvic. Někteří moji spolužáci zeně se vyvinul z lidových kurzů ruského jazyka, kde se také zpívalo měli ruské babičky, což byly ženy našich legionářů nebo ruských a recitovalo. Jako soutěž to začalo začátkem 60. let na Slovensku a emigrantů. Moje vlastní babička se s těmito dámami přátelila a já na jaře roku 1967 bylo první celostátní kolo. Rok 1967 byl vůbec rov jejich rodinách poznával jinou než tu oficiální ruskou kulturu. kem eskalace ruské kultury u nás! A to nemyslím zdaleka jen kulturu Na návštěvách jsem se setkával se srdečnou pohostinností, se diktovanou nějakou kulturní politikou strany a vlády. Šlo i o tvorbu zvláštními buchtami, ve kterých proti našim zvyklostem bylo maso, poměrně svobodnou. Například v divadle Rokoko dávali program houby či zelí, s červenými polévkami, ale Rokokokoktejl v ruštině, a mnozí si ještě hlavně se zdvořilostí, vzdělaností, nobvzpomenou na píseň, se kterou vyhrála lesou a atmosférou nějakého zvláštního Marta Kubišová v roce 1968 Bratislavskou tajemství. Věčné světlo pod ikonostasem, lyru a ve které se zpívalo: „Už nikdo neví, vůně tenkých svíček zapalovaných při kdo ji hýčkal na rukou, chlubil se její perletí, církevních svátcích, nostalgické písně ze k přečtení není ani nápis azbukou, kdopak starého gramofonu, a také opravdový záví, kdo písně na ní skládal, o jarních vodách, jem citlivě naslouchat druhým a pomáhat. které cestu zaplaví, o lidech dobrých i zlých, Tedy s ruskou kulturou jsem se poprvé o cestě, která končí v poušti zaváté, o bílých potkával úplně jinak než většina mých křížích na polích… Harmonika v křoví dovrstevníků. A také jsem zpíval po klubech, znívá, ztratila už dech, už se jenom větrem recitoval a hrál v amatérském divadle – pár zachvívá prostřelený měch.“ Ruská kultura let jsem byl vedoucím souboru Iris… Na se s českou tradičně protínala, a to kvalitní Puškinově památníku mě zaujala myšlenka, a opravdové bylo u nás vždycky ceněno! že prostřednictvím jazyka originálu se lépe Kdybyste stál tváří v tvář čtrčlověk přiblíží ke kultuře národa. Recitátoři náctiletému klukovi, kterého rodiče i pracují s původními texty v autorově dnes přivedli k ruštině, takže se ji učí, a rodném jazyce, ale přetavují je a sdělují který se pravidelně účastní soutěží umědivákům optikou české mentality, českého leckého přednesu, směřujících k Dětské naturelu, českého způsobu interpretace scéně nebo Wolkerovu Prostějovu, ale o témat. A český přístup k interpretaci je saPuškinově památníku nemá tušení… Co mozřejmě v mnohém odlišný než přístup byste mu řekl, abyste ho pro Puškinův ruský. Takové to ruské patetické „kolečko“ památník získal, čím byste ho vyhecoje pro českého recitátora nepřirozené. val? Pozoruhodné bylo také to, že některá vyAsi bych si s ním chvilku povídal Jiří Klapka / soukromé foto a potom zkusil odhadnout, co by mu bylo blízké (po typu, po srdci, po jeho možnostech), ale hlavně co by se mu mohlo líbit. „Někteří moji spolužáci měli Zda lyrika nebo nějaká sranda, něco rytruské babičky, což byly ženy mičtějšího nebo spíš pomalejší próza, jestnašich legionářů nebo ruských li by to byly verše Charmse, Chlebnikova nebo nějaký Puškin, Lermontov, Babel či emigrantů. Bulgakov… Nebo jestli je ten kluk více /.../ Na návštěvách jsem se sezpěvák než recitátor a zaujala by ho dejme tkával se srdečnou pohostintomu kozácká balada, romance, lidová píseň, něco z repertoáru Bulata Okudžavy ností, se zvláštními buchtami... nebo současných bardů. Já bych ho /.../ ...ale hlavně se zdvořilostí, prostě zkusil odhadnout a pak bych mu vzdělaností, noblesou a atmoněco z těch děl předložil, ať si vybere. A sférou nějakého zvláštního také bych jej pozval na krajské přehlídky festivalu, který se dnes oficiálně jmenuje tajemství.“

62

3 | 2008


„Recitátoři pracují s původními texty v autorově rodném jazyce, ale přetavují je a sdělují divákům optikou české mentality... /.../ Takové to ruské patetické „kolečko“ je pro českého recitátora nepřirozené.“ ARS POETICA – Puškinův památník, do Brna, Ostravy, nebo na tu celostátní v Praze a věřím, že by jej „dostala“ atmosféra. A kdyby se vás zeptal, proč je má interpretovat v ruštině a ne v českém překladu, když je Čech? Ukázal bych mu poslední česko-ruské vydání (2007) veršů Sergeje Jesenina nebo Puškinova Evžena Oněgina. Ať si to zkusí přečíst nejdřív v překladu a pak v originále. Přitom ty překlady jsou opravdu kongeniální. Pořídili je naši nejlepší překladatelé – Jesenina Václav Daněk, Puškina Milan Dvořák, a melodie veršů i humor jsou skvělé a velice blízko originálu. Nicméně puristé říkají: originál drahokam, překlad sklíčko pouhé. Já se za to Václavovi i Milanovi velmi omlouvám! Zkrátka a dobře, dal bych tomu chlapci tohle k přečtení a věřím, že odpověď by si našel sám! To pokud jde o recitaci – pokud jde o překladovou literaturu, jsme mezinárodně uznávanou světovou velmocí a například Evžen Oněgin byl u nás přeložen celkem sedmkrát a inspiroval řadu našich literátů včetně Nerudy (Kuplet Oněginský), Machara (Magdalena), Hory (Jan Houslista) – dokonce i Jaroslav Hašek v oněginovském stylu veršoval: „A fádně žiji, leccos píši, v pochybných krčmách sedávám, kde starý chlapík na citeru, truchlivé verše hraje nám.“ Mám radost, že za podpory Česko-ruské společnosti právě vyšlo záslužné dílo, Slovník rusko-českých literárních kontaktů (autor M.Zahrádka a kolektiv) s uvedením překladů od začátku 19. století do roku 2006. Medailony 355 ruských autorů, jejich překladatelé do češtiny a také divadelní, filmová, rozhlasová a televizní zpracování. Dokonce nechybí ani poznámka, zda spisovatel pobýval u nás. Víte o tom, že by existovala podobná soutěž, zabývající se jinou jazykovou oblastí? Děkuji vám za otázku. Snažil jsem se tuhle myšlenku realizovat v roce 2001, který byl vyhlášen jako Rok evropských jazyků. Navrhoval jsem založit i Shakespearův památník, Goethův památník a tak podobně… A skutečně se to tenkrát podařilo. V západočeském kraji byla přehlídka s podobným názvem jako ta naše – ARS POETICAE a recitovalo se anglicky, německy francouzsky, španělsky, zněly verše v ruštině a dokonce i v latině! Nicméně šlo o ojedinělý pokus. Nechyběli ani tolik nadšenci, jako spíše finanční prostředky… Ovšem musím se pochlubit, že jsme interpretaci ruských děl v ruštině implantovali i na mezinárodní scénu. Od roku 1990 jsme vyváželi české recitátory například do Rakouska, do Německa, Polska, Slovenska i Španělska, kde vystupovali společně s rusky přednášejícími interprety z mnoha evropských zemí. Před dvěma lety jsem byl na světovém kongresu rusistů v Číně, vystoupil s referátem o našem Puškinově památníku a navrhl uspořádat světové setkání. Slovo dalo slovo a toto setkání se minulý týden (květen 2008 – pozn. autora) uskutečnilo v Petrohradu! Komu se podle vás nejvíc daří? My jsme dost dobří a máme smysl pro humor, Poláci jsou artistnější, Bulhaři jsou hlubší a niternější a právě v Petrohradě jsem teď viděl originální vystoupení studentů z Keni, Mozambiku a Tanzanie… Má podobná interpretační soutěž v ruštině svoji tradici i někde jinde mimo oblast tzv. bývalého východního bloku? Tradici ne. Objevily se jednotlivé ročníky například ve Francii, Německu, v Rakousku, ve Finsku nebo v USA, ale tradicí to nazvat nelze. Vždy to záleží zejména na místních entuziastech a samozřejmě i na financích. Dlužno dodat, že Rusové tuto soutěž u nás nikdy příliš nepodporovali a pokud ano, tak dodnes spíše v morální rovině. My ji můžeme organizovat jen díky grantu

Ministerstva kultury České republiky. Díky této podpoře se můžeme chlubit tradicí. Ostatně, pokud vím, česká kultura se kulturním vlivům jiných národů nikdy nebránila. A těší mne, jak naši předkové pomáhali emigrantům – ať ruským, německým nebo později řeckým či rumunským. A také jsem pyšný, že Praha má Dům národnostních kultur. No a naším hlavním přáním je aby Festival ARS POETICA – Puškinův památník byl nadále inspirací k poznávání ruské kultury, aby byl příspěvkem k obohacování kultury naší.

Ostrov ve SKLUZU Jiřina Lhotská, lektorka přehlídky Nedávno jsem zaslechla rozhovor mezi amatérskými divadelníky:„Viděl jsi toho Charmse, co dělali Ostrovští?“ „Prosím tě, vždyť to je hrozná dálka…!“ No bať! Ale vážení, nevíte, o co přicházíte. To, co v posledních letech dozrálo a co se nabízí v západočeském Ostrově nad Ohří v oblasti dětského a středoškolského divadla, má těžko někde srovnání. Soubor Ireny Konývkové HOP HOP ZUŠ v Ostrově nemusím znalým věci představovat. Pro ty, kdo o něm slyší prvně, připomenu třiatřicet účastí na vrcholných národních amatérských divadelních přehlídkách – Jiráskově Hronově, Dětské scéně v Trutnově, Loutkářské Chrudimi, Wolkrově Prostějově, Náchodě, zájezdy na divadelní festivaly do zahraničí – Itálie, Rakousko, Anglie, Lucembursko, Německo, Švýcarsko, Belgie, kde svá představení hraje soubor v němčině a angličtině, výsledky v recitačních soutěžích a soutěžích monologů a dialogů. Soubor má zhruba sedmdesát vystoupení za rok. A o tom, že kvalitní podhoubí je inspirující, svědčí, že v posledních letech vyrůstá vedle už zavedeného a známého ansámblu další kvalitní soubor, který snese celostátní měřítka, soubor Lucie Veličkové Na poslední chvíli, rovněž z místní ZUŠ. A právě jeho tři představení, spolu s ostatními čtyřmi (když nepočítám noční Ohnivou show), byly součástí programu divadelního festivalu SKLUZ, jehož první ročník se konal právě v Ostrově ve dnech 2.–3. května 2008. Jako by pořád ještě nestačilo, že se v Ostrově koná pravidelně mezinárodní divadelní festival dětí a mládeže SOUKÁNÍ či krajská recitační přehlídka Dětská scéna. Teď tedy ještě přehlídka středoškolských a vysokoškolských divadelních souborů. Nesoutěžní. Sešly se tu soubory z Brna, Plzně, jeden zahraniční z družebního města Stollberg v Německu a dva zmíněné domácí soubory. Jen tak. Pro inspiraci, z potřeby setkávat se, vidět se, předat si zkušenosti a vzájemné potěšení ze svých inscenací. A taky kvůli chuti se dozvědět zase něco víc o svých představeních a o své práci, o fenoménu zvaném divadlo. Důležitou součástí přehlídky totiž byly i společné diskuze o všech představeních. Organizace přehlídky fungovala bezchybně. Aby taky ne! Kvůli naplnění názvu přehlídky se už od první chvíle počítalo s tím, že

„To, co v posledních letech dozrálo a co se nabízí v západočeském Ostrově nad Ohří v oblasti dětského a středoškolského divadla, má těžko někde srovnání.“

3 | 2008

63


začátky plánovaných akcí budou ve skluzu, a tak probíhalo vše podle plánu a bez nerváků a spěchu. Co se týče konkrétních představení, kromě jednoho – hostujícího souboru z Německa, který přivezl výpravnou, leč příliš verbální pohádku Statečný krejčík podle bratří Grimmů – všechna spojovala především potřeba osobní výpovědi. O sobě, o době, ve které -náctiletí a čerstvě dvacetiletí žijí, o vztahu k nám dospělým. Domácí soubor Na poslední chvíli v inscenaci Gorolo Gomolo zpracoval a převyprávěl příběhy starých Eveků, původních obyvatel Sibiře, předal současníkům aktuální poselství o době a lidech, kteří ještě neztratili kontakt s přírodou. Představení nepostrádalo divadelní obraznost, adekvátní tíživou, ale pravdivou atmosféru a silný apel. Stejný soubor a stejná skupina se představila ještě jednou v naprosto odlišném žánru. V autorském textu Lesson Three – My Day přesvědčil, že stejně dobře dokáže přinést na jeviště humor a nadsázku. Třetím představením stejného souboru, ale jiné skupiny, byla emotivní zpověď osmi dívek v montáži českých i světových autorů, kterou nazvaly Dcera Evina. Slovy, pohybem i zpěvem vypovídaly o křehké duši současné mladé ženy a dívky. Všechna tři inscenace režírovala Lucie Veličková. Čtvrté ostrovské představení uvedl soubor HOP HOP pod vedením Ireny Konývkové. Po loňské skvělé inscenaci experimentální poezie V bludišti mého srdce, s níž získal na celostátní soutěži divadelních souborů ZUŠ jedno ze tří ocenění ve Zlatém pásmu, dokázal i v této inscenaci, že patří k absolutní špičce souborů této věkové kategorie. Představení U rybníku, montáž textů D.I. Charmse, bylo pro mě profesionální ukázkou práce pedagoga (tedy vedoucího a režiséra) a plně rozvinutého tvořivého, osobitého přístupu skupiny asi devatenáctiletých mladých mužů a jedné dámy. Metaforická inscenace nepostrádala vtip, esprit, pohybovou a hereckou vybavenost protagonistů a především silnou výpověď, při které přes veškerou lehkost mrazilo v zádech. Je s podivem, že nepostoupila z krajské přehlídky na Náchodskou prima sezónu, a že diváci národní přehlídky studentského divadla v Náchodě nemohli tuto inscenaci vidět. Je to divadelní a metaforický „Charms“, jeden z nejlepších, jakého jsem v poslední době viděla na jevišti. Přehlídku doplnil ještě soubor studentů JAMU z Brna My, co spolu chodíme v autorské nápadité anekdotě Podivný den Pavlíka B. a představení Za Mračenky souboru Zamračené děti z Plzně, představení nabité energií, postavené na autentickém mapovaní pocitu současného mladého člověka.

„Představení U rybníku, montáž textů D.I. Charmse, bylo pro mě profesionální ukázkou práce... /.../ Metaforická inscenace nepostrádala vtip, esprit, pohybovou a hereckou vybavenost protagonistů a především silnou výpověď, při které přes veškerou lehkost mrazilo v zádech. Je s podivem, že nepostoupila z krajské přehlídky na Náchodskou prima sezónu...“ Přestože přehlídka byla nesoutěžní, každý soubor si odnesl individuální cenu a navíc dárek a cenu, které mu věnoval „družební“ soubor. Všichni se tak dozvěděli, co právě na jejich představení bylo inspirativní a hodné ocenění. Tak Ostrovští, a především ty, Lucko Veličková, která jsi celou akci, jež ležela převážně na bedrech tvých a tvého souboru, vymyslela, přeju: Ať vám všem vydrží hodně sil a hodně nápadů do dalších ročníků.

Moravský FEMAD poprvé Vladimír Fekar

Kroměřížský Divadelní festival Ludmily Cápkové je zcela novou přehlídkou objevující se na současné mapě amatérského divadla. Kroměřížský DS, který přehlídku pořádá, se rozhodl svému městu navrátit tradici ze sedmdesátých let a zároveň vzdát hold své dlouholeté člence, která patřila mezi nejvýraznější osobnosti amatérského divadla v regionu. V podtitulu přehlídky, která se konala ve dnech 17. až 20. dubna, se objevuje název Moravský FEMAD. Pořadatelé podle propozic chtějí zvát na přehlídku „moravské soubory, které zůstaly těsně před branami postupu na národní přehlídku“ i z toho důvodu, že „mnohdy to může být jen z nedostatku postupových míst z krajské přehlídky, jindy z důvodu subjektivního pohledu hodnotitelů, kteří se nenaladili na stejnou vlnu jako divadelní soubory“. Vznikla tak nová a velmi zajímavá příležitost pro konfrontaci amatérských souborů. DS Na poslední chvíli ZUŠ Ostrov: Moravský FEMAD přichází také Lesson Three – My Day. Foto: archiv DS. s novým, atraktivním modelem hodnocení nejzajímavějších inscenací. O nejúspěšnějším souboru rozhodují soubory samy. Každý ze zúčastněných soutěžících souborů si zvolí jednoho mluvčího. Ti pak v závěrečném večeru ve veřejném hlasování rozhodují o nejlepší inscenaci, mužském a ženském hereckém výkonu. Mluvčí nesmějí hlasovat pro svou inscenaci, aby hodnocení bylo spravedlivé. O vavřín nejvyšší spolu souboj svedly především Malá scéna Zlín s inscenací SIC Melisy Gibbson (režie Petr Nýdrle) a inscenace

„Moravský FEMAD přichází také s novým, atraktivním modelem hodnocení nejzajímavějších inscenací. O nejúspěšnějším souboru rozhodují soubory samy.“

64

3 | 2008


I.N.R.I. M. Nyklíčka vyškovského Divadla Haná při MěKS Vyškov. V závěsu pak skonMalá scéna Zlín / Melisa Gibbson: SIC čili Amadis s Výbornou kachnou Neila Foto: archiv souboru Simona. V pomyslném poli poražených pak Rozmarný duch Noela Cowarda v podání DS Karla Čapka Třešť a komedie Polib tetičku Simona Williamse DS Bezchibi Brtnice. Hra SIC Melisy Gibbson vypráví o podivném trojúhelníku mladých lidí žijících v jednom newyorském domě. Ti z nedostatku příležitosti žijí „zakleti“ ve vzájemných hrách, jimiž si oživují své strnulé dny. Každá z postav má v sobě určité znaky tzv. „obyčejného šílenství“, které z nich činí postavy nevšední v jejich zdánlivé všednosti (Theo skládá skladbu ke kolotočům, Frank se pro změnu učí podle důležité kazety správné výslovnosti, aby mohl být licitátorem na burzách, Babeta si ujíždí na skládání pyramid z drobných, telefonování a ve vyprávění smyšlených příběhů). Režisér Petr Nýdrle se pokouší možnosti výraznějšího rozehrávání sexuální propletenosti vztahů rámcovat jejich vzájemné v tomto trojúhelníku, režisér Nýdrle se soustředil především na hru hry prostředky filmového a hravost, která je pro něj hlavním tématem inscenace. dokumentu, který připravuje Přehlídce vévodily sice komedie, přesto se však ukázalo, o těchto mladých lidech z jedže diváky lze zaujmout i inscenací s jistou formou až duchovní ponoho činžáku nejmenovaný lemiky. Snad proto zarezonovala výrazně také autorská inscenace kameraman. Tomáš Komínek I.N.R.I., tak trochu muzikál ze života Ježíše Krista, která nakládá vymyslel velmi jednoduchý s biblickým novozákonním příběhem apokryfně. Řečeno s trochou klíč k proměně scény (dlouhý nadsázky, svérázná „vyškovská“ varianta Jesus Christ Superstar je paravan se třemi variabilními postavena na tezi, že jistý Saul má evidentní zájem na tom, aby vchody), díky němuž se dostáglorifikoval Ježíše v očích veřejnosti. Je to svého druhu jeho msta váme střídavě na společnou za to, že je přehlížen, z ní vyplývá evidentní snaha o zmanipulování chodbu a potom zpět do jeddavů vírou. Inscenaci však chybí důsledně logická stavba a motinotlivých bytových jednotek. Minimalismus proměny prostor by si vace jednotlivých postav, takže určitě zasloužil ocenění, pokud by se bývalo s možností takové ceny „Přehlídce vévodily motivace Saula se nejeví jako počítalo v propozicích.Všichni tři herci s bravurou zvládají civilní sice komedie, přesto se zcela průhledná a uvěřitelná a polohu, kterou jsou jejich postavy vedeny. Jejich velmi přesvědčivšak ukázalo, že diváky je spíše autorovým tezovitým vé herecké výkony snesou profesionální parametry a ne náhodou konstruktem. Vyškovský soudva z nich (Dalibor Dufek, Veronika Krajčová) byli oceněni. Škoda lze zaujmout i inscena- bor však k tématu přistupuje jen, že žádný z konfliktů, které postavy řeší, nenabyl na důležitosti, cí s jistou formou až se samozřejmou opravdovostí, a tak nás řemeslně dobře zvládnutá inscenace poněkud ukonejší je dobře pěvecky disponovaný, duchovní polemiky.“ svým nevzrušivým temporytmem. Ačkoli scénář hry naznačuje také využívá znakovosti ve scénografii, stínohry, choreografie a plno dalších prostředků, které v jiných DS Karla Čapka při MěKS Třešť inscenacích přehlídky nebyly obsaženy. Noel Coward: Rozmarný duch I přes neústrojnost některých složek, toFoto: archiv TDJ pornost a literárnost některých písňových textů nebo replik vyvolávala inscenace nejvíce otázek. Brněnský Amadis systematicky rozvíjí komediální schopnosti členů svého souboru. Po Blbci k večeři jsou tentokrát v komedii Neila Simona Výborná kachna herecky mnohem suverénnější. Ačkoli se jedná o klasickou dveřovou komedii, jejich jednoduché scénografické řešení s jasnými příchody a odchody do portálů přivedlo soubor k tomu, že se bez dveří velmi dobře obejdou. Situační komedie Výborná kachna jemně paroduje a demaskuje dobře situovanou americkou, ale i naši společnost, postavy v ní ze strachu o svou pověst stále více kličkují ve lžích a polopravdách. Ty gradují jak jinak než v přítomnosti policie,

3 | 2008

65


která chce objasnit střelbu v inkriminovaném domě. Neil Simon patří mezi zdatné řemeslníky. K jeho jevištnímu zpracování je řemeslo nezbytné. Kromě toho však i osobité charisma herců, kteří postavy ztvárňují. Amadis ve svém středu nachází stále více suverénních amatérských herců, na nichž je sice patrý částečně rozdílný druh herectví, přesto však inscenace působí kompaktně. Režie sice není nijak překvapivá, hercům se však daří pointovat na mnoha místech Simonův text velmi dobře. Naproti tomu Rozmarný duch postrádal mnohem citelněji prvky překvapující režie. Režisérka přistoupila ke Cowardově hře až přespříliš pokorně a víceméně až televizně realisticky. Hru situuje nedůsledně, takřka do přítomnosti. Bez mimořádného ozvláštňování zajímavého motivu prolínání světa živých a mrtvých se Cowardův Rozmarný duch proměňuje v rozvleklou konverzačku. V poslední soutěžní komedii Polib tetičku DS Bezchibi Brtnice se pracuje s klasickým motivem převleku muže za ženu. Doposud neúspěšnému spisovateli se naskytne příležitost vydat pod ženským pseudonymem román v jednom vydavatelství, které se výhradně zaměřuje na ženské autorky. Okolnosti komedie ho donutí, aby se nakonec vydával za smyšlenou autorku svého románu. Polib tetičku je variantou Tootsie, v němž ženský převlek souvisí s existenčními a profesními důvody. Brtničtí člení scénu na prostor domu spisovatele a prostor, který obývá nakladatelka. V rozehrávání situací nejsou sice příliš vynalézaví, nicméně určitá rozpačitost hlavního mužského i ženského hereckého výkonu mile koresponduje s charaktery hlavních postav. Model kroměřížské přehlídky je zajímavý také tím, jakým způsobem se pokouší vyprovokovat samotné amatérské soubory v hodnotících seminářích ke společné diskuzi o problémech, které inscenace přinášejí. Seminářům nevévodí odborná porota (hlas profesionála zaznívá v diskuzi jako jeden z mnoha). Moderátor diskuze (letos jím byl Ladislav Langr) pouze usměrňuje okruhy a témata, které by ve vztahu k inscenaci neměly být přehlédnuty. Semináře se účastní také Klub mladých divadelníků, vedený lektorem, který ještě samostatně před hodnotícím seminářem o inscenaci diskutuje. Model semináře, kterého jsem se aktivně účastnil, se ukazuje zajímavý především v tom, jak aktivizuje myšlení o divadle těch, kteří o semináře projeví zájem. Samotný způsob hodnocení divadel se jeví jako velmi demokratická cesta k oceňování jednotlivých inscenací a hereckých výkonů. Škoda jen, že zvolený systém neumožňuje ocenit i jiné složky, které mohou být v některých inscenacích těmi nejpozoruhodnějšími (scéna, kostýmy, hudba, choreografie) nebo ocenit více hereckých výkonů v jedné inscenací, i kdyby si to herci jednoznačně zasloužili.

John Somers: Dramatická výchova a interaktivní divadlo Workshop 7.–11. 4. 2008 na PdF MU v Brně PaedDr. Marie Pavlovská, Ph.D. Garant dramatické výchovy na PdF MU v Brně Setkat se s Johnem Somersem v České republice je pro mě vždy velkou událostí, protože je nejen významným pedagogem na univerzitě v Exeteru ve Velké Británii, dramatikem, redaktorem odborného časopisu pro dramatickou výchovu, badatelem, cestovatelem, spisovatelem, ale především velkým člověkem, který umí dávat a naslouchat. Před několika lety založil Exstream Theatre Company, kde pracuje jako umělecký ředitel a v současné době se zabývá interaktivním a sociálním divadlem. Johna Somerse můžeme charakterizovat jako učitele, lektora, který vede dramatickou lekci s velkou mírou nasazení a energie. Je v každé minutě aktivní, skupinu povzbuzuje nejen slovem, ale i růz-

John Somers na svém workshopu Dramatická výchova a interaktivní divadlo, konaném na půdě PdF MU v Brně 7.–11. dubna 2008. Foto: Simona Albertová. nými gesty a zvuky, neustále monitoruje práci všech, koordinuje ji a respektuje názory skupiny i jednotlivců. Pro získání pozornosti využívá své velké herecké vybavení, často vstupuje do role, podle potřeby ji mění, prostě umí zaujmout. Po jednotlivých aktivitách nejenže mistrně řídí diskuzi, ale názory vždy shrnuje, rekapituluje a vyvozuje závěry pro celou skupinu s ohledem na odlišné názory jedinců. Svůj pobyt v Brně sice o jeden den zkrátil, ale o to víc práci zhustil. Po svém představení na začátku workshopu z úst Johna zazněla tato věta: „Tím, že jsem tady, předávám vám spolu se svými zkušenostmi také svou energii, a abych ji načerpal zpět, musím cítit, že vy pracujete naplno, že se dokážete zcela oprostit od všech problémů a starostí a být srdcem tady.“ Mohu říct, že tato věta se stala mottem

DS Bezchibi Brtnice / Simon Williams: Polib tetičku. Foto: Milan Strotzer.

66

3 | 2008

„...povinností učitele je hledat takové příběhy, které mohou děti, jichž se příběhy týkají, ovlivnit, pomoci jim v jejich životě.“


„Tím, že jsem tady, předávám vám spolu se svými zkušenostmi také svou energii, a abych ji načerpal zpět, musím cítit, že vy pracujete naplno, že se dokážete zcela oprostit od všech problémů a starostí a být srdcem tady.“ celého semináře, neboť jsme si energii opravdu navzájem předávali. Poté nám dal tuto nabídku: první dva dny se budeme zabývat dramatem ve výchově, využitím her a improvizací v dramatu. Třetí den se zaměříme na interaktivní divadlo a poslední den toto divadlo předvedeme veřejnosti. Toho se někteří zalekli a nevěřili, že by k tomu mohlo dojít. Přesto, když nás vybídl, ať se rozhodneme pro téma interaktivního divadla a pro věkovou skupinu, jíž bude divadlo určeno, jsme úkol splnili. Hledali jsme materiál na internetu, v knihách, novinách, televizi, časopisech apod. Prvé dva dny workshopu byly plné honiček, her, živých obrazů a improvizací, pracovali jsme s fotografiemi, příběhy a školními dramaty. Oba dny praktické činnosti prokládal lektor teoretickými poznámkami k dané práci a snažil se nám pokládat teoretické otázky, na něž jsme společně hledali odpovědi. Vždy zdůrazňoval, že drama je výzkumný proces, s jehož výsledky se vždy máme podělit ústně i prakticky jazykem dramatu. Často jsme od něho slyšeli větu: „Vy, učitelé dramatu, jste se svými žáky výzkumníci, kteří zkoumají, jak to funguje na této planetě.“ Důležitou součástí dramatu je příběh, neboť příběhy ovlivňují náš život a povinností učitele je hledat takové příběhy, které mohou děti, jichž se příběhy týkají, ovlivnit, pomoci jim v jejich životě. A právě Struktura vzniku interaktivního divadla:

John Somers z Velké Británie. Foto: Simona Albertová.

hledání příběhů bylo náplní naší práce třetí den workshopu. Zároveň jsme začali dělat na interaktivním dramatu. Co jsme se všechno dozvěděli o interaktivním divadle? Interaktivní divadlo je: dlouhodobý projekt, řeší aktuální problém cílové skupiny, zapojí diváka do příběhu – pomáhá řešit problém. Fáze interaktivního divadla jsou: úvod – složený podnět; divadelní představení; interaktivní část; edukativní část; evaluace. Úvod – složený podnět se stává startovacím bodem, pomocí něhož se po-

Snímek z brněnského workshopu Johna Somerse Dramatická výchova a interaktivní divadlo. Foto: Simona Albertová. stupně odkrývá příběh, s nímž divák dále pracuje. Příkladem pro vtažení do děje se v našem případě stal starší batoh, který obsahoval: svačinu, obálku, noty, seznam žáků, mobil, dopis, učebnici, roztrženou fotografii, klíčenku, pití, kapesníčky a pouzdro. Divadelní představení vzniká na základě spolupráce režiséra, herců, facilitátora, projekce, hudebního doprovodu a techniky. Interaktivní část má za úkol: zapojení diváka, komunikaci s postavami z příběhu, hledání východiska. Edukativní část se odehrává týden po samotném představení, kdy učitel dostane balíček (informace o tématu, aktivity zaměřené na prohloubení tématu, odkazy na internetové stránky a literaturu zabývající se daným tématem). Evaulace může probíhat například formou dotazníků, ale i open space, uskutečněním fóra po představení či porovnáním vědomostí týkajících se dané problematiky před představením, bezprostředně po představení a za delší časový interval (jeden rok).

3 | 2008

67

Postgraduální sloupky

Všechny role, které pracují na in„Dramatická výchova nedokáže minut. Začíná důležitá fáze hledání řešení teraktivním divadle, jsou důležité, ale roli diváky. změnit svět, ale může přispět k problémuAby facilitátora můžeme označit jako nejdůlediváci chtěli řešit problém, je jeho zlepšení.“ žitější, neboť je prostředníkem mezi herci a potřeba je zaujmout. Nám se to podařilo diváky, zajišťuje jejich vzájemné pochopení námětem, který je zajímal, ale který byl a zároveň přes něho divák komunikuje s hercem. Usměrňuje dispodpořen živou hudbou, osvětlením, projekcí fotek z Ájina života, kuzi nad problémovou situací a sděluje hercům názory diváků na rekvizitami, scénou, přechodem mezi scénami, zastavením scény daný problém a zároveň jejich způsob řešení. (štronzo). Na představení se přišlo podívat dostatek diváků (i když John byl mile překvapen, když studenti přinesli dostatek věková skupina byla různorodá), kteří byli natolik zaujati řešeným materiálu pro vytvoření interaktivního divadla. Z námětů, které problémem, že dvacet minut, které nám Ája dala k řešení, je nestačilo přinesli (EMO styl, útěk z domova, fenomén dívčích časopisů, uspokojit. Protože diskuze byla velmi bouřlivá, rozhodli jsme se anorexie, rizikové chování, ekonomická šikana, TV) jsme vybrali ji prodloužit o dalších patnáct minut. Nakonec jsme řešení našli. téma sebevraždy, které uspokojilo všechny účastníky workshopu. Na závěr přítomní diváci dostali dotazník, ve kterém měli za úkol Vytvořili jsme příběh o dívce, která je ze sociálně slabé rodiny, odpovědět na otázky týkající se zhlédnuté problematiky. přesto se chce vyrovnat spolužákům (mít internet, nový mobil Poslední závěrečná faze interaktivního divadla – evaulace apod.), ve škole ji psychicky šikanují, dělají si z ní nejapnou legraci – následovala bezprostředně po ukončení diskuze a byla nabídnuta a při konfliktu, kdy jí seberou peníze, to již nevydrží a rozhodne se možnost využít tzv. balíček, v němž pedagog najde sepsány další spáchat sebevraždu v prázdném bytě. možnosti práce s tímto tématem. John doporučoval, aby evaluace Představení začíná příchodem facilitátora, jenž ukazuje proběhla ještě po delším časovém limitu (6–12 měsíců), kdy si aktéři na batoh, který leží na stolku a žádá diváky, aby se do něj podívali, interaktivního divadla ověří, do jaké míry si diváci zapamatovali proseznámili se s jednotlivými věcmi v něm a zjistili, komu asi patří. blém a jeho řešení. Facilitátor klade otázky, shrnuje odpovědi a dělá závěr jejich Představení bylo zároveň úplným závěrem workshopu a při zjištění. Poté přichází hlavní protagonistka Ája, sedá si, má zoufalý loučení s Johnem jsme konstatovali, že jsme sice unavení, ale máme výraz, bere z batohu žiletku a chce si podříznout žíly. V tento movelmi dobrý pocit z více než dobře odvedené práce. To nám potvrdil ment přichází facilitátor, který ji oslovuje, a snaží se jí nabídnout i John, který vyslovil přání, abychom v této práci pokračovali a zrepomoc. Ája se rozhodne, že seznámí diváky se svým příběhem. alizovali další představení cíleně pro věkovou skupinu, jíž bylo toto Následují jednotlivé scény z jejího života. Po odehrání představení představení určeno, to znamená pro teenagery. Tuto jeho výzvu jsme ji opět oslovuje facilitator a nabízí jí pomoc. Ája odpovídá, že má vzali jako závazek, který musíme splnit. První naše představení pro pouze dvacet minut, protože potom přijde otec, který jí určitě školy je 6. června 2008. potrestá (fyzicky napadne) kvůli jejím problémům ve škole. Tím Při loučení John řekl větu, kterou jsem napsala nad dveře dává divákům jasný signál, že musí pracovat na řešení jejího probpracovny pro dramatickou výchovu: „Dramatická výchova nedokáže lému velmi rychle. Na řešení problémů mají pouze daných dvacet změnit svět, ale může přispět k jeho zlepšení.“

Paměť divadla VIII Jan Císař Podruhé jsem vstoupil do amatérského divadla na počátku sedmdesátých let – přesně 8.–14. srpna roku 1971 zásluhou Jiřího Beneše, jenž mne obratně přivedl do poroty 41. Jiráskova Hronova. Je to zvláštní, viděl jsem od té doby mnoho „Jiráskových slavností“, jak se říkávalo těm dnům zasvěceným amatérskému divadlu, a mnohá jejich představení jsem už zapomněl; přijde-li na ně řeč, musím si je pracně vybavovat z paměti, slepovat dohromady různé fragmenty – a někdy se mně to při sebevětší snaze nepovede. Ale ten můj první „porotcovský“ Hronov si pamatuji až překvapivě dobře. Možná proto, že jsem byl stále něčím překvapován a že jsem

„Netušil jsem tehdy nic o Šrámkově Písku... /.../ Pánové Vyskočil a Bošek měli ovšem jasnou představu, co z toho chtějí udělat: přehlídku malých jevištních forem a alternativního divadla.“

68

3 | 2008

to také nebral až tak vážně; považoval jsem to stále za jakýsi odskok a ani ve snu mě nenapadlo, že to bude znamenat velkou část mého působení v divadle dalších bezmála čtyřicet let. Zajisté, že hlavní a nejpodstatnější příčina byla v době. Tehdy už se tzv. normalizace rozběhla na plno a zmizely – tedy přesněji: byly likvidovány – všechny možnosti pro veřejné otevřené uvažování o divadle. Nicméně – stále jsem ještě nenašel a ani nehledal na půdě amatérského divadla náhradu za tyto možnosti. Koneckonců: nebyl jsem sám, tehdy ještě nenastala ta velká éra vstupu řady profesionálů do amatérských vod. A navíc ten 41. JH mě příliš nepřitahoval. Na repertoáru byly tu lepší, tu horší tradiční činohry realistického typu, jejichž největší zásluhou bylo, že se dramaturgickou volbou vyhnuly podprůměrným a ideologicky primitivním současným textům. Dokonce byl na repertoáru ještě Landovského Hodinový hoteliér; hrála ho Desta Děčín s Josefem Doležalem. Bylo to slušné představení a už trochu dýchalo nostalgií po odcházejících časech. Ale jinak nic moc, takže jsem s lehkým srdcem příští rok JH vynechal a vůbec

Postgraduální sloupky

jsem se nezabýval nějakými úvahami, jestli do Hronova ještě „...dnes už vím, že ta změna, která přišla s tímpojedu nebo ne. to typem „alternativního“ divadla byla větší, Rozhodlo ovšem něco jiného – Šrámkův Písek (ŠP) a hlubší, principiálnější a razantnější, než jsme se pánové Vyskočil a Bošek. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, tak můj vstup na toto pole je pro mne trochu záhadou. Předpokládám, domnívali. Zasáhla totiž samotné základy, na že všechno začalo Pavlem Boškem, který od Jirky Beneše věděl, nichž stálo novodobé české divadlo od poslední že jsem celkem lehce přístupný k tomu, abych byl „zlanařen“ třetiny 18. století.“ pro amatérské divadlo, a tak za mnou oba přišli a řekli, že hledají předsedu pro jakýsi orgán toho typu divadla, jehož festival se se v tomto typu amatérského divadla začal prosazovat, byl odehrává v Písku, a že se jim zdám pro to vhodný. Netušil jsem z různých stran ohrožován. A tak jsem – byv požádán po smrti tehdy nic o Šrámkově Písku a o tom orgánu, jehož předsedou Jirky Beneše, abych po něm převzal vedení poradního sboru jsem měl být, snad ještě méně – jestli to vůbec bylo možné – pro amatérskou činohru – bez váhání přijal. Dívám-li se dnes zpětně na toto období, kdy jsem deale s oběma pány jsme si rozuměli, byla s nimi zábava, a také se s nimi dalo vážně mluvit o řadě věcí – a tak jsem jejich nabídku finitivně zapouštěl kořeny v amatérském divadle, tak se vlastně přijal. Na rozdíl od JH – nevím přesně, kdy jsem na něm byl po stále ještě divím; možná s přibývajícím časem čím dále tím více. prvé, ale odhaduji to na rok 1972 – byl ŠP tehdy velmi zvláštní Neboť dnes už vím, že ta změna, která přišla s tímto typem „alsměs. Vystupovaly tam nějaké divadelní soubory, jakési zvlášt- ternativního“ divadla, byla větší, hlubší, principiálnější a razantní smíšené soubory a hodně divadla poezie. Pánové Vyskočil nější, než jsme se domnívali. Zasáhla totiž samotné základy, na a Bošek měli ovšem jasnou představu, co z toho chtějí udělat: nichž stálo novodobé české divadlo od poslední třetiny 18. stopřehlídku malých jevištních forem a alternativního divadla. letí. V těch základech bylo a je totiž uloženo pojetí společenské Vyslovil jsem teď termín, který jsme ovšem tehdy nepoužívali a funkce divadla jako funkce, která usiluje o účinné a přijatelné používat nesměli, neboť slovo alternativa bylo v politicko-ide- poslání ve vztahu k velké pospolitosti. Na počátku to byl národ, ologické klatbě, protože nebyla jiná alternativa než socialismus později měšťanstvo a proti tomu pak kritická protiměšťanská – a to i v divadle; tak se ponejvíce říkalo opozice; nakonec jsme zažili toto pojetí netradiční divadlo. Ta koncepce byla „...malé jevištní formy vstoupi- jako oficiální doktrínu o ideologicky samozřejmě vytvářena i ztělesňována ly vítězně na půdu amatérské- politickém poslání divadla ve prospěch na místě osobností a tvorbou Ivana ho divadla a obrátily jeho po- socialistické společnosti. Zřejmě tenhle Vyskočila, ale jaksi jsem se do ní hodil, zornost k jednotlivci, k divadlu poslední tlak byl tak obrovský a tak abprotože jsem měl za sebou tu knížku jako pomocníku a prostředníku surdní, že přispěl od šedesátých let k toz poloviny šedesátých let – Divadla, ktemu, že se ona výchozí báze českého divaosobnostního rozvoje – tedy dla začala pod náporem tzv. malých divará našla svou dobu – v níž jsem vlastně poprvé malé jevištní formy postavil jako k individualitě.“ del prolamovat – až malé jevištní formy rovnocenné partnery vedle tradičních vstoupily vítězně na půdu amatérského druhů divadla – najmě a především činohry. A navíc, něco jsem divadla a obrátily jeho pozornost k jednotlivci, k divadlu jako z té alternativy – samozřejmě letmo, nahodile a útržkovitě, jak pomocníku a prostředníku osobnostního rozvoje – tedy k injsem se v šedesátých letech přece jen více dostal do zahraničí dividualitě. To je celkem logické a pochopitelné, ale co mne už – viděl, něco jsem přečetl a něco mně o ní vyprávěli jiní. Takže tehdy stále znovu a znovu překvapovalo, bylo to, že lidé, kteří jsem mohl jak na hovorech na ŠP, tak i na několika školeních, se v takto zacíleném proudu angažovali, chtěli nejenom takto kterých jsem se s oběma pány účastnil, cosi o tomto divadle divadlo dělat, ale měli vůli i snahu divadlu porozumět – chtěli o říkat a zamýšlet se nad některými souvislostmi. K mému počá- něm přemýšlet a poznávat je. V okamžiku, kdy jsem pochopil, tečnímu překvapení se zájem o tyto mé vstupy postupně zvět- že tato skupina v amatérském divadle existuje a že nejen roste, šoval, a tak jsem za tu krátkou dobu let svého plného působení ale nabývá síly duchovní, koncepční inspirace, bylo pro mne v této oblasti začínal chápat, že v amatérském divadle bude amatérské divadlo zemí zaslíbenou, neboť bylo jasné, že jistá podstatná část tzv. vzdělávací činnosti poskytuje pro toto přezřejmě možná přece do jisté míry teoretická reflexe divadla. Opustil jsem malé jevištní formy a netradiční divadlo mýšlení nemalou – někdy větší, jindy menší – příležitost. Nebyl jsem už na ŠP ani na jiných akcích „alternai ŠP ze dvou důvodů. Prvním bylo, že dosavadní vyhlašovatel této přehlídky ČÚV SSM (to jest Český ústřední výbor Svazu tivního“ amatérského divadla účasten onoho období, kdy socialistické mládeže) převzal i vedení tzv. odborné části, již Šrámkovým Pískem prošly nejslavnější české amatérské soudoposud zabezpečoval Ústav pro kulturně výchovnou činnost, bory, z nichž některé už byly poloprofesionální a jiné jen čekaly v jehož rámci jsem se doposud my jako „odbornici“ pohybova- na okamžik, až se budou moci zprofesionalizovat. Dá se říci, že li. Vypuklo to na jednom výběrovém „předkole“ v Praze, kde drtivá většina z nich vytvořila slavnou éru našeho amatérského jsme se dostávali do sporů, protože zástupci SSM vystupovali divadla osmdesátých let, která už vešla do dějin jako legenda. z mocenských pozic bez ohledu na divadelní kvalitu a specifi- Vrátil jsem se na Šrámkův Písek před třemi lety, ze zvědavosti, ku celé oblasti. Pamatuji se na Jarmilu Drobnou, která byla na neboť jsem chtěl vědět, kam všechno to, co začínalo na počáttomto předkole s námi, jak s neuvěřitelnou, dokonale předstí- ku 70. let, dospělo. Věděl jsem samozřejmě, že se jeho podoba ranou naivitou kladla našim vlastně „nadřízeným“ otázky, proč nutně po listopadu 1989 musela měnit a že se hledá jeho nová tohle nejde a jak to tedy má být správně. Na ŠP to pokračovalo, „svazáci“ převzali vedení poroty, posouvali všechno jinam, „...důsledná věrnost autorskému divadlu, které takže jsme se buď museli hádat, nebo nezbývalo než při rozho- mělo podobu dramatické hry. To byl zásadní a vorech se soubory mlčet. Zkrátka a dobře: celý ten trend, jenž rozhodující vliv Ivana Vyskočila...“

3 | 2008

69

Servis

koncepce. Dnes je to oficiálně aréna pro „...Šrámkovým Pískem prošly říci – druhově či žánrově prosazoval experimentující divadlo. Neoficiálně, nejslavnější české amatérské podobu kabaretu nebo text-appealu; ale prakticky a záslužně – řekl bych – je tedy celek tvořila čísla převážně kosoubory, z nichž některé už mediálního ladění. Tady fungoval silně to prostor pro prezentaci nejrůznějších podob scénování, scénických tvarů, byly poloprofesionální a jiné i tvůrčí příklad dvojice Vyskočil–Bošek pro něž neplatí žádná už vyzkoušená jen čekaly na okamžik, až se a samotného Pavla Boška. Z jistého hlekritéria a ani nejsou zařaditelné do es- budou moci zprofesionalizo- diska tu vlastně existovala norma autortetických norem. V době, kdy vznikala vat. Dá se říci, že drtivá většina ského divadla a dramatické hry, která se ta vlna, o níž byla řeč, při vší rozdílnosti z nich vytvořila slavnou éru stala vrcholným a zásadním kritériem. a různorodosti, diferenciaci a rozvrstDalší vývoj v tomto směru už vydatně našeho amatérského divadla přinášel onu rozrůzněnost. A dnešek venosti, existovaly některé společné rysy, které ji utvářely a charakterizovaly. osmdesátých let, která už vešla na ni stojí. Dokonce bych si troufl říci, Byl to samozřejmě na prvním místě do dějin jako legenda.“ že smyslem ŠP je v přítomnosti tuto odpor proti všem oficiálním doktrínám rozrůzněnost pěstovat v co nejširším a byla to důsledná věrnost autorskému divadlu, které mělo měřítku. Dokonce se mně zdá, že v tomto duchu a z tohoto podobu dramatické hry. To byl zásadní a rozhodující vliv důvodu by se ŠP dal chápat jako jistá škola tolerance a snáIvana Vyskočila, jenž se projevoval ještě ve dvou polohách: šenlivosti. A nezapírám, že se mně toto dědictví zdá být z pozdůrazňoval význam a funkci improvizace a – mohu-li to tak hledu minulosti velmi přijatelné.

RADY NERADY pro divadelně nezasvěcené (-náctileté) Zde je osmý titul, který by mohl zaujmout žadatele tohoto typu: „Založili jsme divadelní soubor. Jsme většinou z jedné třídy a je nám kolem sedmnácti. Vedoucím je jeden bezvadný učitel, ale nikdy divadlo nedělal, stejně jako nikdo z nás. Poraďte nám, co máme hrát. Nejlépe nějakou komedii s písničkami pro 8 až 12 osob. Když bude potřeba, dovedeme sehnat i další lidi.“

Aucassin a Nicoletta (Francouzský anonym ze 13. století) Eva Machková Tento středověký francouzský příběh slavil úspěch v podání třebíčských středoškoláků v roce 1987 hned na pěti významných přehlídkách věnovaných přednesu nebo divadlu či obojímu. Vedoucí souboru Jaroslav Dejl vyšel z dramatizace Pavla Aujezdského, pořízené pro Naivní divadlo v Liberci, a upravil ji pro svůj tehdy již dost zkušený soubor. Příběh je to pro mládež velmi atraktivní – spletitý příběh lásky s překážkami, ale se šťastným koncem: hraběcí synek Aucassin se zamiluje do Nicoletty, schovanky jiného hraběte, který ji vykoupil z otroctví. Rodiče lásce brání, ale přirozeně neubrání. Oba mladí lidé po složitých peripetiích spolu

70

3 | 2008

uprchnou a přeplaví se přes Středozemní moře do Tramtárie, kde Aucassin prokáže hrdinství, ale Nicolettu mu unesou banditi – ona zato našla svého otce, kartaginského krále. Nakonec se milenci sejdou ve Francii a svatbě už nic nebrání. Dejlův scénář je schůdný pro toho, kdo má zkušenost a zálibu v tvaru na pomezí divadla a přednesu, a se souborem, který umí pracovat jak s prózou, tak s verši, se sóly i sborem, pro toho, kdo dovede pracovat s gagem, s vyprávěním, se skupinovou postavou. Recenzent oné více než dvacet let staré inscenace psal o „gejzíru humoru a nápadů“, o tempu inscenace, její technické dokonalosti, o komediálnosti členů souboru. To vše je součástí individuality Jaroslava Dejla, ale patřilo to i k schopnostem a zkušenosti jeho tehdejšího souboru a je to tedy neopakovatelné v té původní podobě. Nicméně i další inscenátoři se mohou o Aucassina a Nicolettu pokusit, nelze ovšem scénář jen tak vzít a odehrát, je třeba najít klíč k celému představení, tj. zvolit určitý systém prostředků, které se navzájem propojí a podpoří, prostě je třeba určitými prostředky vládnout a uplatnit je nápaditě a tvořivě. Ostatně taková byla práce Jaroslava Dejla – v stejném sešitku najdete i jeho Heslo „Nezval“, Koláž o životě a díle Vítězslava Nezvala, které ve své původní podobě bylo jen běžným osvětovým pásmem o díle „našeho třebíčského rodáka“, jakých se za rok urodí stovky. Ale v interpretaci Dejla a jeho tehdy ještě žáků základky to byl – marná sláva, to slovní spojení se přímo vnucuje – gejzír humoru a nápadů. Dávný divadelnický slogan praví, že zdramatizovat lze i jízdní řád – ano, ale pokud člověk ví jak, má nápad. A jak dostávat nápady, na to jsou všechny rady a poradny krátké, to si žádá talent a zkušenost.. O věrném milování Aucassina a Nicoletty, Dětská scéna č. 16, příloha Tvořivé dramatiky 1/2005, vydal NIPOS-ARTAMA, DAMU a STD.

Dramaturgický pozorník

Hry významných dramatiků Friedrich Dürrenmatt Frank Pátý Připravila Pavlína Schejbalová

Frank Pátý Komedie jedné soukromé banky Překlad: Z německého originálu Frank der Fünfte vydaného ve Friedrich Dürrenmatt Werkausgabe in dreissig Bänden, Diogenes Verlag, Curych přeložil Jiří Stach. Osoby: 14 mužů (Frank V., Herbert – jeho syn, Emil Böckmann – prokurista, Richard Egli – personální šéf, tři Pokladníci – Häberlin, Schmalz a Kappeler, Päuli Neukomm, Heini Zurmühl, Guillaume – číšník, Ernst Schlumpf – továrník, Piaget – majitel továrny na hodinky, Prezident státu, Farář Moser) + 4 ženy (Ottilie – manželka Franka V., Franziska – jeho dcera, Frieda Fürstová, Hoteliérka Streuliová) + němé role (smuteční hosté, sluhové, ošetřovatelka). Věk postav není většinou striktně dán, vyplývá z postavení otec–syn apod. Fridě Fürstové je čtyřicet let. Frankovým tedy asi padesát. Dá se předpokládat, že výše postavení zaměstnanci (Egli) jsou starší než Pokladníci apod. Nejstarší je Prezident. Místo a doba děje: Soukromá banka Franka Pátého. Kavárna v sousedství. Jedná se o divadlo na divadle, což má podtrhovat i scéna (předepsána je předscéna, portály banky apod.). Franka Pátého napsal Dürrenmatt roku 1959. Premiéra se konala v curyšském Schauspielhaus 19. března 1959. „Nové znění“ hry, o níž je níže psáno, je z roku 1980. Této komedii se také říkává „Opera o jedné soukromé bance“, což je nadsázka, přesto je ale v textu předepsáno písní značné množství, a to i těch, které posouvají děj, a také sborů. Text je rozdělen na 17 obrazů, autor předepisuje, že se jejich názvy mohou promítat na oponu. Upozorňuji na skutečnost, že autorská práva k provozování této hry jsou vázána na práva k provozování hudebního doprovodu. (Zvyšuje se tím mj. finanční náročnost případného nastudování hry.) 1. Jako hrdinové Shakespeara Jedná se o hudební číslo – píseň personálního šéfa Egliho. Je to vlastně prolog, který, stejně jako často u Shakespeara, uvozuje děj, nabádá diváky, jak hru vnímat (Trochu jako tragédii, trochu jako frašku, berte tuhle komedii…), předem prozrazuje, oč v bance jde (O našich vraždách slyš a podvodech…) a upozorňuje na aktuálnost tématu. Také samosebou podtrhuje antiiluzivnost hry, tj. že vše je „jen“ divadlo. Ne náhodou prolog zpívá právě Egli, on je hlavní výkonnou rukou bankovních čachrů. 2. Smrt na jazyku V tomto obraze Frank Pátý oznamuje divákům, že brzo zemře, a zpovídá se z hříchů farářovi. Přiznává skutečné banality, o zločinech zatím ani slovo. Snad i proto je mu odpuštěno. Přijímá ještě dva nové zaměstnance – Päuliho Neukomma a Heiniho Zurmühla – jsou to mladí delikventi, kteří si odpykávají tresty v „pasťáku“. Banka Franka Pátého jim nabízí pomocnou ruku – řečeno terminologií banky. 3. Frčíme k předkům Pohřeb Franka Pátého, všichni zpívají. Vdova Ottilie se s mužem loučí a říká, že s jeho smrtí zaniká celá dynastie, zejména proto, že nedokázal udržet moc banky.

4. Co zfalšujem a nakradem Hostina po pohřbu. Tři dny po smrti Franka ukazuje Ottilie společně s personálním šéfem Eglim skutečnou tvář banky novým zaměstnancům – Päulimu a Heinimu. Banka odhalila, že ji ti dva chtěli podvést. Okrást a utéct. K Päuliho překvapení však nenásleduje vyhazov, ale definitivní přijetí do zaměstnání. Resp. Heiniho museli „odstranit“, protože chtěl vydírat, ale Päuli je přijat. On žasne – chtěl udělat jediný podvod, utéct k matce a žít poctivě, teď je ale právoplatným členem gangsterské banky a dozvídá se, že Frank Pátý umřel jen naoko. Místo něj byl v rakvi Heini. Dozvídá se i to, že: Frank V.: Naše obchodní metody už nelze utajit, státní kontroly jsou pořád přísnější, počítače neomylné. Pokud se spletou, pak většinou ve prospěch zákazníků. Proto jsme se rozhodli banku zlikvidovat. Za pár týdnů oslaví naše firma dvě stě let svého trvání. Krátce nato zemře i moje drahá manželka. Jako já. Na infarkt. Po jejím pohřbu spolu prožijeme zbytek života pod jiným jménem v humánnějším podnebí. Egli: Také personál zmizí. Böckmann: Dluhy převezme stát, úspory máme ulité v bezpečí – a všechno bude v pořádku. 5. Ráno před našimi zločiny „Milostný duet“ Friedy Fürstové a Richarda Egliho v kavárně (na předscéně). Ti dva si plánují růžovou budoucnost (domeček, dětičky, zahrádka…), ale prozatím musejí plnit své povinnosti v bance. Ta nic takového jako rodinu apod. nepodporuje! Tak prozatím Frieda spí s každým, s kým je „v zájmu banky třeba“, stejně jako Egli ostatně. Egli pak střihem (už ne ve zpěvu) kritizuje počínání tří pokladníků. A nejen to, rázně jim přikazuje, co mají dělat. Schmalz moc šetří. (Příští týden si koupíš mercedesku, která tě bude udržovat na pokraji bankrotu, jak se sluší a patří.) Kappeler musí opustit těhotnou snoubenku (Koukej tu holku nechat sedět, tolik vnitřní slušnosti snad od tebe můžu ještě žádat.) a Häberlin chodí do kostela a chce se dokonce nechat zavřít, aby měl konečně klid (…hrozí obrovské nebezpečí, že propadnete poctivosti! … Trochu více disciplíny, pánové, sakra, až bude banka zlikvidovaná, můžete si pro mě za mě vstoupit třeba do Armády spásy, ale do té doby musíte žít jako gauneři, apeluju na vaše svědomí!). Všichni tři pokladníci přiznají svou „vinu“ a slibují „nápravu“. 6. Cena lásky Böckmann v dlouhém monologu popisuje fungování banky. A to má divák vzápětí možnost vidět v praxi: Přichází továrník Schlumpf a vybírá si u přepážky peníze. Pokladníci a Frieda převlečená za Španělku na něj sehrají podvod – Frieda hraje opuštěnou dceru revolucionáře, která marně čeká na peníze ze Sevilly, mění své poslední pesety. Schlumpf se zachová jako kavalír a nabídne Friedě pomoc. V kavárně jí pak oznamuje, že ji prokoukl, má ji ve skutečnosti za sirotka, který se snaží zneužít banku. Jeho domněnka je samozřejmě mylná, ale Frieda mu ji odkývne. Díky tomu (a díky vidině toho, co spolu zažijí v nedalekém hotýlku) jí Schlumpf dá všechny peníze, co předtím vybral v bance. 7. Gaunerů s formátem je pár Ottilie si ve zpěvu stýská nad úrovní současné banky – předkové Franka V. byli skuteční „formáti“, ale teď banka potřebuje každou pomocnou ruku. Ottilie dává první samostatný úkol Päulimu. Má prodat bezcenné akcie za velké peníze panu Piagetovi, kterému jeden z pokladníků u whisky se sodou nakukal, že se na

DRAMATURGICKÉ POZORNÍKY V ROČNÍKU AS 2008 § RADY NERADY pro divadelně nezasvěcené (-náctileté) § HRY VÝZNAMNÝCH DRAMATIKŮ § NOVINKY SVĚTOVÉ DRAMATIKY 3 | 2008

71


jistém území našel uran a Piaget má dnes ráno „náhodou“ potkat majitele akcií toho jistého dolu. Tím majitelem má být Oskar Stucki, tj. Päuli. 8. Pyrit a alpská záře Päuli se snaží splnit úkol, akcie Piagetovi prodá, ale za mnohem míň, než určila Ottilie. Však za to také od personálního šéfa Egliho sklidí krutý úkol: má večer ve sklepě zabít pokladníka Häberlina, který se podle banky nebezpečně odklání od její „filozofie“. Eggli osobně pak předvede Päulimu velkou hru – nakuká jisté paní Streuliové, která potřebuje peníze, aby svůj chátrající penzion pojistila u pojišťovny Eirene a pak spáchala pojišťovací podvod. Päuli to ale nechápe, takže mu Egli musí doslova popsat celý plán: Pojišťovna Eirene patří Frankově bance, která přece na podvod přijde a vydělá na tom! 9. Jejich tělo a jejich krev Frank V. zpívá ódu na své předky. Ti totiž něco dokázali, ale on zklamal, protože je vlastně mírumilovný člověk a páchat zločiny se mu příčí. Ottilie proto musí být mozkem celého podniku. Všechno, co oba dělají, dělají prý vlastně ze strachu. Potvrzují to i nyní, když za nimi přichází bankovní prokurista a Frankův přítel Böckmann, který se od lékaře právě dozvěděl, že zanedlouho zemře na rakovinu. Frankovi to ale vědí už dlouho. Již před dvěma lety přesvědčili bankovního lékaře, aby Böckmannovi o vážné nemoci nic neříkal, protože se báli, aby při případné operaci v narkóze před cizími doktory něco nevyzradil. „Na oplátku“ se Frankovi přiznávají Böckmannovi ke svému tajemství – mají dvě dospělé děti – Franzisku a Huberta – které studují a o praktikách banky nemají tušení. Rodiče se se svými dětmi scházeli jen o víkendech a prázdninách ve vile ve Španělsku, kde si říkají Hansenovi. Böckmann se nestačí divit. Frankovi tedy tajně zažívali chvíle rodinného štěstí a on musí zemřít sám, bez rodiny, po které toužil, ale kvůli bance si ji nezaložil. Frankovi mají děti a pro ně to všechno dělají. Frank V. je dokonce ochoten přijmout peníze, které připadnou bance po smrti Böckmanna. (Pro nás ne, pro naše děti.) 10. Bratříček a sestřička Hned v dalším obrazu Frankovy děti přicházejí na scénu. Rozhodně nejde o typického absolventa univerzity a schovanku dívčího penzionátu, za které je mají rodiče. Jsou to zkrátka děti svých rodičů. A jako takové prokoukly podfuk s tatínkovou smrtí – našly jeho zápisky – v márnici si jen ověřují, co už dávno tušily. A už se obě třesou na chvíli, kdy banku převezmou. Herbert: Jejich zločinem bylo, že chtěli banku zlikvidovat, místo aby ji vedli jinak. /…/ Franziska: Dobro dokážou konat jen opravdoví grázlové. Herbert: Díky lajdáctví našich rodičů je situace skoro beznadějná. Franziska: Však mi to zvládneme, bratříčku! /…/ Stala jsem se milenkou ministra financí. Herbert: Já jsem si půjčil Päuliho Neukomma. Franziska: A co nejdřív skončím v posteli prezidenta našeho státu. 11. Svoboda je ráj Noční zasedání banky. Frank V. v převleku za kněze (kvůli utajení) oznamuje všem smutnou zprávu, a sice že banka je v rukou anonymního vyděrače, který ví všechno. Hrozí prý udáním policii, pokud mu banka nevyplatí dvacet milionů. Pokladníci okamžitě navrhují nečekat na domluvený termín, zrušit banku hned a utéct. Ale neznámý vyděrač prý ví všechno i o místech, kam se jednotliví zaměstnanci chtějí ukrýt. Zpráva vyvolá nepříjemnou reakci – jeden začne podezírat druhého. Böckmann vyzývá všechny, aby do trezoru vrátili to, co si tam nakradli. Ani pak by se ale majetek banky zdaleka nepřiblížil požadované částce. (Böckmann: Všichni jsme si tajně opatřili klíč od trezoru a plundrovali společnou pokladnu. Číselný kód beztak známe.) Ottilie všechny překvapí dokonalým přehledem o úsporách všech zaměstnanců. Ví, kolik a kde má kdo uloženo a požaduje odevzdání. Zaměstnanci se bouří

72

3 | 2008

(hudební číslo). Všichni se kvůli bance dali na scestí, všichni vraždili a všichni z toho mají zdravotní problémy. Nikdo z nich už není svobodný. Každý se „namočil“. Jediný Egli zachovává věrnost firmě. Vytáhne na ostatní revolvery a žádá bezpodmínečnou poslušnost zaměstnavatelům. A to i od své milé Friedy, která už se tolik těšila na jejich společný život a nechce peníze dát. Dokonce obviňuje ředitelství z podvodu – kde je důkaz, že vyděrač skutečně existuje? Ottilie Friedě s ledovým klidem oznámí, že její pracovní výsledky nejsou, co bývaly a že už podala inzerát na „mladší sílu“. Frieda ví, co u banky znamená vyhazov – smrt ve sklepě. Ale je rozhodnuta nevzdat se. Jenže Richard Egli ji pak o samotě hrozně zklame. Nesouhlasí s útěkem, naopak stojí na straně banky a ona se podřizuje. Jde s ním dobrovolně do sklepa. Zní to pateticky, romanticky, neuvěřitelně, ale přečtěte si citát z textu (celá polovina dialogu Egli – Frieda!): Frieda: Najednou se ochladilo. Egli: Nastalo ráno. (Vstane.) Frieda: Jen se nalíčím. (Egli čeká. Frieda vyndá z kabelky spořitelní knížku, šoupne ji přes stůl.) Tady máš mou vkladní knížku. Egli: Děkuju ti. (Vezme si ji.) Frieda: (Vstane.) Oukej. Pojďme do sklepa. (Odejdou vpravo dozadu.) 12. Madam si může oddychnout Věrný Egli oznamuje Ottilii, že získal novou schopnou zaměstnankyni. Nejprve ho okradla, pak se s ním vyspala a on ji hned zaměstnal. Takže paní ředitelka může být klidná. 13. Proto, ženo, bodni! Böckmann umírá a na smrtelné posteli vyčítá Frankovi V., proč nezastavil tu strašlivou spoustu zločinů, které nebyly nutné. Frank mu opakuje, že bylo nutné pokračovat v tom, co začali jeho předkové. Ale Böckmann teď všeho lituje. Zavolal si skutečného kněze, chce se vyzpovídat. Ottilie mu v tom ale zabrání a navíc to Böckmannovi vyčítá jako zradu. Přikáže Frankovi, aby umírajícímu zpíval, a sama mezitím připraví smrticí injekci. Böckmann skoná těsně před příchodem kněze. 14. Sem a tam Egli sedí v kavárně u Guillauma a překvapuje pokladníka Schmalze přiznáním, že on sám mu zničil auto a ukradl falešný pas, aby pokladník nemohl utéct. On sám vyhodil z vlaku druhého pokladníka Kappellera, který byl na útěku. Zbývá poslední – Päuli Neukomm, který právě přichází. Ale než mu stačí Egli vyložit něco ze svých plánů, překvapí všechny přítomné pan Piaget, kterého Päuli před časem podvedl, když mu prodal bezcenné akcie. Ukázalo se totiž, že v inkriminovaném dole se zničehonic objevil uran a pan Piaget je teď nejbohatší v zemi. I když umírá na ozáření… A dále přichází paní Apollonia Streuliová, resp. přiváží ji ošetřovatelka na vozíku, celou v obvazech. Paní Streuliová jásá. Blesky udeřily do jejího penzionu právě ve chvíli, kdy u ní večeřel velitel hasičů a představitelé města. Na pojistku od pojišťovny Eirene měla nárok bez nejmenších pochybností. Ottilie Franková jí musela vyplatit pět milionů… Egli, Schmalz a Päuli schlíple odcházejí do banky. 15. Štěstí života Píseň Franka V. Má strach, je v koncích. Bojí se zaměstnanců. Myslí jen na to, aby se jeho děti měly líp. Schmalz, Egli a Päuli postupně tajně přicházejí do sklepa. Najdou tam jeden druhého a podezírají se z krádeží. Překvapí je tam ještě Frank V. Stejně jako oni má zásoby jídla na několik dní a samopal. Drží se vzájemně v šachu. Dokud budou u trezoru, mají všichni přehled o skutečné situaci banky. Je jim smutno z toho, jak dopadli, a tak si jako vzpomínku na staré časy zazpívají a zatančí se samopaly. Během toho objeví Egli u Schmalze obálku s penězi, lup z trezoru. Nemůže to dopadnout jinak než zabitím Schmalze (v zákulisí). Egliho a Franka V. pak ale překvapí Päuli (Vychovali jste mě přece po svém. Proto jsem teď novým bossem.), který je oba obratně vezme na mušku své zbraně. Na pomoc se mu v tu chvíli objeví Herbert. Nad překvapeným Frankem V. a Eglim padá opona.


16. Božská přímluva Ottilie ve svém hudebním čísle přiznává své strašlivé zklamání – čekala v kavárně na novou zaměstnankyni a ona přišla – její dcera Franziska. (Zahrnuta láskou, vzor nevinnosti, teď děvka sprostá, která nestydí se žádné nemravnosti, připravena loupit, zbavená vší počestnosti.) Ottilie přichází ke slepému prezidentovi státu. Mluví s ním jako jeho bývalá milenka. Přiznává se mu ke všem zločinům (lichva, vyděračství, vydělávání na smilstvu, vraždy…). Chce, aby prezident banku rozmetal, žádá spravedlnost. Chce být postavena před soud. Ale prezident jí neposkytne rozhřešení, které čekala. Snad kdyby dluhy banky byly trochu menší a čachry míň otřesné, pak by snad… Ale takhle? Prezident: Musel bych zvrátit celý řád světa, kočičko. Musím brát v úvahu souvislost věcí, spravedlnost a nespravedlnost do sebe zapadají příliš subtilně, vměšovat se můžeme jen do maličkostí, ale co jsi prováděla ty, má rozměry přímo grandiózní! Ne ne, neočekávej ode mne trest, očekávej ode mne jen milost. Jediné, co Prezident zakazuje, jsou další vraždy. Jinak ale zanechává plačící Ottilii o samotě, předává jí šek a jde se věnovat státnickým záležitostem. 17. Odstoupení Ottilie oznamuje Frankovi V., jak dopadla u Prezidenta. Frank zase jí na oplátku, jak to bylo ve sklepě – přišel vyděrač spolčený s Päulim a Frank mu banku předal. O dětech se ani jeden nezmíní. Ottilie: Kdo byl ten vyděrač? Frank V.: To je vedlejší. Nějaký intelektuál. Spolčený s Päulim. Rafinovaný džentlmen. Provádí své lumpárny zcela počestně. Ale to už beze mě. V tom už Frank V. nepojede. Jako chudák si to teď můžu dovolit. Ani Egli už v ničem nepojede. Zametá před bankou jako její nový domovník. Frankovi teď, oba svobodní, vzpomínají spolu na děti a doufají v jejich šťastnou budoucnost. Příběh dovypráví Egli: Teď vede banku nové ředitelství (Päuli, Herbert a Franziska), je doba „poctivých čachrů“, už se nevraždí, ale Egli ví, že koloběh světa je neúprosný, i jeho čas zase přijde. Egli: Přijde opět doba katů /…/ Ať stane se to kdekoli, Jména, data, země dosaďte si po libosti Platit bude to žel kdykoli. Z poznámek autora ke hře: Tvrdívá se, že lidé, jaké ukazuji ve Frankovi, prostě neexistují. Jako pozorovatel lidí i sebe samotného si tím autor není tak jist. Jistěže, moje soukromá banka je fikce. Avšak my všichni chceme, stejně jako Frankovi zaměstnanci, dobro, šťastné děti, domek v Maibruggu, chceme být slušní. Dejme si pozor, abychom o dobru pouze nezpívali jako oni. (Proto je v této hře hudba.) Pro mne jako autora her je humor něco samozřejmého, bez čeho by se vůbec nedalo psát. Nesnesl bych hru, při níž není nic k smíchu, a také při Frankovi Pátém se máme vzdor vší drsnosti smát. Je to také hra vážná, není to však vážnost hospodského rozumování. Text hry vyšel knižně, vydal jej Divadelní ústav Praha v roce 2006 v souborném vydání her F. Dürrenmatta nazvaném Hry. Lze jej objednat či zakoupit na adrese: Divadelní ústav, knihkupectví Prospero, Celetná 17, 110 00 Praha 1, tel./fax. 224 809 156, e-mail: [email protected], http://www.divadlo.cz/prospero. Cena 340,- Kč.

Novinky světové dramatiky Christopher Hampton Řeči léčí Připravil Milan Strotzer Christopher James Hampton

Christopher J. Hampton je britský dramatik, překladatel, scenárista a filmový režisér. Narodil se 26. 1. 1946 ve Faialu na portugalských Azorských ostrovech. Dětství strávil v Egyptě a Zanzibaru, poté studoval francouzštinu a němčinu v Oxfordu. Jde o nejmladšího dramatika, jehož dílo (komedie When Did You Last Time See My Mother?) bylo inscenováno na londýnském West Endu. V letech 1968–1970 působil jako rezidentní dramatik prestižního divadla Royal Court. Asi nejznámější Hamptonovou hrou jsou Nebezpečné vztahy (Les Liaisons Dangereuses), adaptace románu Choderlose de Laclose, která byla posléze zfilmována a získala mnoho cen. Tato hra vznikla pro Royal Shakespeare Company. V původním obsazení jako vikomt de Valmont exceloval Alan Rickman. Velmi ceněné je i Úplné zatmění (Total Eclipse), hra o spalujícím vztahu dvou prokletých francouzských básníků – Arthura Rimbauda a Paula Verlaina. I tato hra byla zfilmována. Hampton je také autorem mnoha divadelních adaptací a překladatelem z francouzštiny, jeho působení se ale neomezuje pouze na divadlo, většinu svých her sám převedl do filmové podoby, jednou z jeho posledních prací byl scénář k filmu Atonement podle úspěšné knihy Iana McEwana. Hampton je mj. autorem těchto divadelních her: Úplné zatmění (Total Eclipse, 1968), Divoši (The Savages, 1974), Treats (1976), Povídky z Hollywoodu (Tales from Hollywood, 1984), Nebezpečné vztahy (Les Liaisons Dangereouses, 1985), Bílý chameleon (White Chameleon, 1991), Embers (2006). Až na výjimku jsou jmenované hry k dispozici v agentuře DILIA. Hra Řeči léčí (The Talking Cure, 2002) měla českou premiéru v roce 2008 v pražském Divadle Na zábradlí v režii Juraje Nvoty. Hráli v ní Igor Chmela, Magdaléna Sidonová, Gabriela Pyšná, Jiří Ornest, Pavel Liška, Marie Spurná a Leoš Noha. (Zdroj: www.DILIA.cz)

Řeči léčí

Překlad: Milan Lukeš z anglického originálu The Talking Cure vydaného v roce 2002. Osoby: 5 mužů (Carl Gustav Jung, 29–38 let + Sigmund Freud, 50–59 let + Otto Gross, 27 let + Sanitář, středního věku + Důstojník SS, středního věku) a 5 žen a dívek (Emma Jungová, 22–31 let + Sabina Spielreinová, 18–27 a 50 let + Ošetřovatelka, asi 20 let + Ruská dívka, 6 let + Agáta Jungová, 6 a 8 let). Místa děje: Obývací pokoj ve služebním bytě zástupce ředitele curyšské nemocnice, psychiatrická ordinace, jednolůžkový nemocniční pokoj, pracovna zástupce ředitele v curyšské nemocnici, pracovna v bytě profesora Freuda ve Vídni, paluba výletní lodi, lóže v curyšské opeře, podkrovní pokojík Sabiny v Curychu, pustina v Rusku, paluba zaoceánské lodi, přepychová pracovna ve vile Jungových, hotelový konferenční sál v Mnichově, zahrada honosné vily Jungových na břehu jezera. Mladý lékař, psycholog a psychiatr Carl Gustav Jung přijme do curyšské nemocnice, kde je mj. zástupcem ředitele, novou pacientku Sabinu Spielreinovou, ruskou Židovku ze zámožné rodiny. Sabina se do té doby léčila v soukromém sanatoriu, ale musela je opustit, neboť svým nepříčetným chováním způsobila ústavu

3 | 2008

73


značnou materiální škodu. Jung se rozhodne vyzkoušet na nové pacientce Freudovu psychoanalýzu, v té době radikální terapeutickou metodu. Jung: Máte nějakou představu, co by mohlo být příčinou vašich záchvatů? (Sabina, kterou přímo položená otázka zaskočí, se musí nějaký čas vzpamatovávat, než odpoví.) Sabina: Ponižování. (Ticho. Jung je pekelně soustředěný a čeká. Sabina zvrátí hlavu, která jí pak v neovladatelném tiku začne rotovat.) Sabina: Každé... ponižování nebo šikanování. Nedokážu se na ně dívat. Obrací se mi žaludek, polévá mě pot, a pak musím kolik dní zůstat v posteli. Jung: To nevidí rád nikdo. Ale takové zážitky musely být ojedinělé. (Dlouhé ticho. Sabina je očividně rozrušená. Nakonec jí Jung jemně napoví.) Nebo snad ne? Sabina: Ne, spíš časté, stávalo se to často, dost často. Jung: Doma? Sabina: Můj... otec se pořád rozčiloval, pořád se vztekal, na moje bratry. Jung: Na vaše bratry? Sabina: Hm. Jung: Na vás ne? Sabina: Občas... jenom někdy. Ale většinou na moje bratry. Jung: A co pak dělal? Sabina: Křičel a... křičel. A bil je. (Teď se už na židli vrtí, cuká nohama, neovládá výraz svého obličeje.) Jung: Ale vy máte svého tatínka ráda? Sabina: Mám, ale nedokázala jsem... neuměla jsem... kolikrát byl tak smutný, a já jsem nedokázala... pýcha mě... byla to strašně trapná láska... Já... (Odmlčí se. Jung čeká.) Nedokázala jsem ani... Jung: Ano? Sabina: ...mluvit na něho francouzsky... Jung: Mluvit francouzsky? Sabina: Ano, učila jsem se francouzsky, a když jsem sešla dolů, všechny jsem pozdravila bonjour, ale jeho, jeho jsem pozdravit nedokázala... jeho ne... nedokázala jsem mu dát pusu... (Začne prudce trhat hlavou.) Jung: Nač jste teď myslela, když jste se zarazila? Sabina: Kdy? Jung: Teď, zarazila jste se uprostřed věty. Napadla vás nějaká myšlenka? Sabina: Ne... já, ne... Jung: Nebo nějaký obraz? Nebyl to obraz? Sabina: Ano, obraz... ano. Jung: Jaký obraz? Sabina: Ruka. (Dlouho se vrtí na židli a mlčí, konečně se uklidní a tiše řekne:) Otcova ruka. (Jung promluví stejně tiše, aby kouzlo neporušil.) Jung: Proč myslíte, že se vám vybavila? Sabina: Vždycky když... když nás uhodil... tak potom... Jung: Ano? Sabina: Museli jsme mu políbit ruku. Jung, zaujatý svým novým případem, vypráví své ženě Emmě, co o Sabině prohlásila její matka. Velice opovržlivě se vyjadřovala o jejím přehnaném soucitu, např. se žebráky či hladovějícími rolníky na Kavkaze. Prohlásila, že je Sabina přemoudřelá, a také intelektuální snob, který nedokáže mluvit s normálními lidmi. V následujícím obraze vyzve ošetřovatelka Sabinu, aby ulehla, trvá na dodržování denního režimu. Sabina žádá o soukromí, aby mohla vykonat tělesnou potřebu. Ošetřovatelka jí nevyhoví. Pro Sabinu je to nepřijatelné a se slovy „To se radši zabiju.“ se se zběsilou rychlostí vyřítí k oknu, strhne ze zdi záclony, vyprostí z nich stahovací lanko a omotá si ho kolem krku. Zaskočená ošetřovatelka se s ní pere. Nakonec se jí podaří lanko ze Sabiny odmotat, ale tak se stanou zranitelnými její kapesní hodinky, které má připevněné na

74

3 | 2008

uniformě, a Sabina jí je v mžiku urve, hodí na zem a dupne na ně. Když si sestra klekne na koleno, aby trosky hodinek posbírala, popadne Sabina skleněný džbán s limonádou a hodí jím o zeď, na níž se s rachotem roztříští. Sestře se podaří vytáhnout píšťalku a přivolat pomoc. Dostaví se Jung v doprovodu statného sanitáře. Zklidní Sabinu i ošetřovatelku. Při dalším terapeutickém sezení Sabina vyzná, že otec rodinu vydírá hrozbou sebevraždy, že ho matka nemiluje. Sabina pomyslela na sebevraždu, když jí zemřela mladší sestra na tyfus. Svěří se také s tím, že ji velice trápilo, když ji matka jako sedmileté poprvé řekla, že je plně odpovědná za své hříchy. Uklidnil ji až německy hovořící andělský hlas, který jí prozradil, že je výjimečná bytost, a naučil ji rozpoznat, co lidé řeknou, ještě než otevřou ústa. V závěru sezení Sabina volá po propuštění, nechce již o ničem mluvit. Z výrazu její tváře čiší nejistota a strach. Jung svěřuje své ženě, že je ze Sabiny deprimovaný. Strávil s ní deset dnů a zdálo se, že se její stav zlepšil, ale pojednou ji znovu nalezl zcela vykolejenou. Utekla z nemocniční budovy, našli ji nahoře na žebříku, ze kterého nehodlala slézt; odmítala se vykoupat, takže ji museli koupat násilím; všechny chodby zatarasila lavičkami, pana ředitele označila za starého kozla, ukradla nůž a na vývěsku připíchla vzkaz: „Jestli tu zítra nebudu, ještě to neznamená, že jsem umřela.“ Také odmítala dva dny jíst s odůvodněním, že na Marsu nejí nikdo. Nezbývá, než začít s pacientkou znovu od nuly. Jung vede Sabinu za ruku do ordinace. Sabina jde s velkou námahou, balancujíc na vnějších okrajích chodidel. Z následného sezení vyplyne, že je pro ni obtížné chodit, neboť nemůže našlapovat na bříška prstů. Nestalo se jí to poprvé. Kdysi ji museli odnést z rodinné vycházky, která se uskutečnila po nevyřešeném konfliktu mezi otcem a matkou. Sabina projeví, že má obavy z budoucnosti, z toho, až jednou bude muset opustit nemocniční péči. Jung ji ujistí, že ji nepropustí dříve, než bude mít jistotu, že je připravena odejít. Sabina se ujímá aktivity, a to tak, že nastane situace, v níž lze jen těžko říci, kdo z přítomných je lékařem a kdo pacientem. Poté Jung nabídne Sabině, s odkazem na akutní nedostatek personálu, zda by nechtěla asistovat u jeho pokusů při ověřování jeho vlastní metody – testu slovních asociací. Sabina se rozzáří, nabídku přijímá. Hned při prvním testování, jehož subjektem je Jungova manželka Emma v pokročilém stadiu těhotenství, se Sabina projeví jako velice bystrá a nadaná pro analýzu výsledků testu. Při jednom z dalších sezení, které je neobvykle dlouhé, žádá Sabina, aby pro tentokrát přestali. Jung naléhá, aby ještě chvíli pokračovali. Hovor se upíná k záchvatům zuřivosti Sabinina otce. Jung: Popište mi, pokud si vzpomínáte, jak to bylo poprvé, když vás otec zbil. Sabina: To mi... to mi musely být asi čtyři roky... rozbila jsem talíř... nebo... ano, talíř... poručil mi, abych šla do komůrky a... a svlékla se... a pak tam přišel a... nasekal mi... měla jsem takový strach, až jsem se počurala, a on... mě uhodil zas, a... Jung: A potom, co vám takhle nasekal poprvé, vás bil ještě hodně? Sabina: A jak... a někdy, když byl pryč, mě bila moje matka... ale to nebylo vůbec... to nebylo jak když... (odmlčí se, po tváři se jí začínají kutálet slzy) Jung: A tehdy prvně, jak jste to prožívala? (Dlouhé ticho, a pak Sabinu skoro není ani slyšet.) Sabina: Líbilo se mi to. Jung: Mohla byste mi to prosím zopakovat? Nerozuměl jsem vám dobře. Sabina: Líbilo se mi to. Vzrušovalo mě to. Jung: A líbilo se vám to i pak? (Sabina ze sebe vydá dlouhý sten, než se zmůže na odpověď.) Sabina: Ano... ano... stačilo už jenom, aby mi řekl... běž do komůrky, a... už jsem vlhla... Jung: Neprovokovala jste ho někdy záměrně? Sabina: Ne, spíš jsem... stávalo se to dost často... a pak... (Odmlčí se,


Jung čeká.) ...vždycky když bil moje bratry... nebo jim výpraskem jenom pohrozil... musela jsem si jít lehnout a dotýkat se... (Vykřikne, její tělo se začne na židli neovladatelně vzpínat nahoru dolů.) ...Později, ve škole... to mohlo spustit cokoli... třeba když se mi někdo posmíval... jakékoli... ponižování... já jsem ponižování vyhledávala... jakékoliv... i tady... když jsem viděla sestru, jak strká pacienta do pokoje... nebo když jste řek... když jste jednou řek... že mám poslechnout, co se mi řekne... okamžitě jsem musela... a tenkrát tady... když jste mi vyklepával tu deku, vzpomínáte?...nemohla jsem se dočkat, až přijdu do pokoje... tak jsem byla vzrušená... (Vzlykot se konečně vybije; pak konečně na okamžik ztichne a poté promluví tichým hlasem.) Jsem beznadějný případ, jsem hnusná, jsem špinavá a zkažená, nikdy mě odsud nesmíte pustit... Jung: Ještě jednu otázku vám musím položit. (Sabina zvedne hlavu, s klidným rezignovaným výrazem ve tváři.) Co si představujete při masturbaci? Sabina: Bolest. Pohanu. Všelijaké mučení... Jung: Otcovou rukou? Sabina: Nejenom jeho, svět je jedna velká mučírna... Jung: A máte... je nějaký obraz, který si šetříte, a použijete ho, až když chcete dosáhnout vrcholu? Sabina: Ano... jsme v divadle, na jevišti, a on ze mne strhá šaty a bije mě před davem lidí... přehnutou přes koleno, a všichni řvou po mé krvi... řvou po mé krvi... S větším časovým odstupem několika měsíců se v dalším obraze ocitáme v pracovně profesora Sigmunda Freuda, u něhož je návštěvou Jung. Hovoří spolu o výsledcích, kterých Jung dosáhl se Sabinou za použití Freudovy psychoanalýzy, o dramatickém zlepšení, které nastalo poté, co se psychicky uvolnila. Jung prohlašuje, že je Sabina chodící reklamou Freudovy metody. Byť je stále Jungovou pacientkou, zapsala se na univerzitu, na lékařskou fakultu a vede si velmi dobře. Freud je potěšen, že bude mít kdo pokračovat v jeho díle. Zároveň je ale skeptický k přijetí jeho metody lékařským establishmentem a veřejností vůbec, mj. i proto, že celý psychoanalytický kroužek spolupracovníků jsou Židé. Freud obrátí hovor k analýze Jungova snu, kterou posléze rekapituluje jako poukázání na nějakou důslednou represi nějaké nutkavé sexuální touhy. V závěru třináctihodinového rozhovoru požádá Freud Junga, aby na čas převzal jeho pacienta psychiatra Ottu Grosse. Jung se poněkud zdráhá, ale nemůže Freudově autoritě nevyhovět. První sezení s Grossem probíhá pro Junga v nervózní atmosféře. Rozhovor totiž v podtextu otevírá Jungovo osobní dilema, tkvící v rozhodování mezi životem zajištěného muže z prostředků své bohaté, leč o jeho práci se nezajímající choti, a touhou po sexuálně přitažlivé ženě mající shodné zájmy. Dialog uzavírá Grossův názor, že si člověk nemá dělat násilí. Jung pozve Sabinu do opery na Wagnerovo Zlato Rýna. Při představení se drží za ruce. Když po milostném duetu v závěru prvního jednání vybuchne bouřlivý potlesk, Sabina, zasažena hudbou, svou ruku odtáhne a inspirována tématem opery navodí řeč o přitahování protikladů, o tom, že jenom srážka destruktivních sil může vytvořit něco nového. Sabina Junga políbí a navzdory povídání o dalším těhotenství jeho ženy a novém domě, který Jung staví pro svou stále se rozrůstající rodinu, vyjeví, že mu chce dát syna. Při dalším sezení Junga s Grossem je zřejmé, že Jungova léčba – měl jej zbavit závislosti na opiu a kokainu – má pramalý efekt. Role lékaře a pacienta jsou vedeny v obráceném gardu. Gross během sezení vysvětluje Jungovi své polygamní teorie sexuálního osvobození a nabádá Junga, aby podle nich jednal.

Jung se vášnivě pomiluje se Sabinou v jejím podkrovním pokojíku, a tak Sabina dojde ženství, které ji osvobozuje. Jung je na pochybách, dopouští se podvodu na své ženě a ptá se, zda je rozumné v tom pokračovat. Sabina: Ty toho chceš nechat? Jung: Ovšemže ne. Přece tě miluju. (Skloní se a vášnivě ji políbí. Sabina se pak odtáhne, vzhlédne k němu a promluví velice potichu.) Sabina: Jaké to je, když se miluješ se svou ženou? Jung: Jak to myslíš? Sabina: Popiš mi to. Jung: Když s někým žiješ pod jednou střechou – a nezáleží na tom, nakolik ho miluješ – pak je to zvyk, rozumíš, všechno vzrušení, všechno opojení se musí opotřebovat. Vždycky to je... velice něžné. Sabina: Tak tohle je něco jiného. Něco jiného někde jinde, v jiné zemi. Se mnou chci, abys byl... divoký. Chci, abys mě trestal. (Jung ji s nejistým výrazem pozoruje.) Pořád se mi v hlavě honí jedna ruská báseň, tuším od Lermontova, o vězňovi, který nakonec pocítí jakési štěstí, když pustí ptáčka z klece. Jung: Proč myslíš, že se ti pořád vrací? Sabina: Asi to znamená, že až budu doktorkou, budu chtít lidi léčit tak, abych jim vrátila svobodu, jako tys ji vrátil mně. Jung: A ty mně, protože tohle je svoboda: žádná omezení, žádná pouta, láska, která není prostředek k dosažení cíle, ale je cílem sama o sobě. Sabina: To je tedy láska? Je láska taková? Jung: Jaká jiná by mohla být, taková krása, takové absolutní fyzické uvolnění, ledaže by to bylo něco ještě důležitějšího. Sabina: Důležitějšího než láska? Jung: Snad. Sabina: Co by to mohlo být? (Jung ji chvíli hladí po vlasech a přemýšlí.) Jung: Budoucnost? (Rozrušená Sabina zavrtí hlavou.) Sabina: Ne. (Vzhlédne k němu.) Na budoucnost se mi nechce myslet. Jung: Proč ne? (Sabina se dívá stranou a neodpovídá.) V posledním obrazu 1. dějství se nacházíme v pusté krajině v Rusku, je léto 1942. Na jevišti se objeví šestiletá holčička, čímsi zaujatá, snad motýlem. Snaží se přiblížit k objektu svého zaujetí. Za scénou tušíme pohyb neklidného davu. Objeví se důstojník v uniformě SS a křičí na holčičku, aby se vrátila zpátky. Holčička mu věnuje pohled, ale pak se rozhodne ho ignorovat a dál sledovat svůj cíl. Důstojník si na ni vyšlápne, a když ji chce udeřit, zarazí ho Sabinin výkřik „Nechte ji! Nevíte, že není nic horšího, než mlátit dítě?“ Sabina je nyní utahaná a zanedbaná padesátnice. Nic z jejího vnitřního náboje jí však neschází. Důstojník na ni ohromeně hledí a ptá se, kde se naučila tak dobře německy. Sabina odpoví, že studovala v Mnichově, že je lékařka. Důstojník na to odsekne: „Takže uvidíme, doktorko Židovko, jestli dokážete vyléčit tohle.“ Vytáhne z pouzdra revolver a holčičku zastřelí. 2. dějství otevírá obraz, v němž je Jung na odchodu z jedné z četných návštěv u Sabiny v jejím pokojíku. Sabina leží na posteli a nešťastně sleduje, jak se Jung doobléká. Chce, aby zůstal, ale on, cítíce se provinile před Sabinou i svou manželkou Emmou, odchází. Emma porodí syna Franze. Je na to po několika zrozených dcerách patřičně hrdá. Při Jungově návštěvě v porodnici jej Emma obdaruje – nalezne doma člun, po kterém vždy velice toužil. Jung jí děkuje za syna, krásný dům... Emma říká, že si zaslouží samé dobré věci, že je dobrý člověk. Vzápětí ho překvapí otázkou: „Vrátíš se už k nám? /.../ Snad sis nemyslel, že se tě vzdáme bez boje?“ Jung se rozhodne ukončit milenecký vztah se Sabinou. Ta se to dozví nepřímo prostřednictvím své matky. Navštíví Junga, dojde mezi nimi k roztržce, při níž Sabina zraní Junga nožem ve tváři.

3 | 2008

75


Po dvou letech se Jung znovu sejde s Freudem. Ten je evidentně o Jungovi dokonale informován, přesto se ho ptá, zda fámy o milence-pacientce jsou pravdivé, zda opouští curyšskou nemocnici, protože byl propuštěn atd. Jung vše popírá, respektive se snaží přesvědčit Freuda o pravdivosti svých verzí, např. tím, že dal v nemocnici výpověď, aby si založil soukromou praxi. Freud mu zjevně nevěří, nicméně jde mu především o to, aby Jungovo jednání nepoškodilo psychoanalytické bádání a kruh jeho stoupenců. V té souvislosti varuje Junga před flirtováním s parapsychologií a mysticismem. Bojí se diskreditace svého učení. Hovoří o tom mj. proto, že svěřil Jungovi podíl na vydání Ročenky psychoanalytické společnosti a považuje ho za předního pokračovatele svého učení – „syna a dědice“. Ujišťuje Junga, že o něm a jeho práci povykládá při svém pobytu v Americe, kam byl pozván americkými kolegy. Také mu slíbí, že napíše Sabině, že Jung není schopen ničemného jednání a navrhne jí, aby si připomněla pozitivní pocity, které v ní vzbudil, než aby vychutnávala zášť. Sabina po obdržení Freudova dopisu navštíví Junga. Vyrozuměla z dopisu, že Jung o jejich vztahu všechno zapřel, takže ji Freud má za lhářku. Žádá Junga, aby Freudovi napsal pravdu. Potřebuje totiž, aby ji Freud přijal jako svou pacientku. Jung jí to slíbí. Z jejich dalšího hovoru se dovídáme, že si Jung Freuda přestává považovat pro jeho zarputilou snahu neopouštět půdu sexuální teorie, a také, že Jung dostal pozvání do Ameriky vedle Freuda, který o tom ještě neví. V dalším obraze jsou již Jung a Freud na palubě lodi mířící k americkým břehům. Jejich dialog odkrývá povahové rysy obou mužů, mj. Jungovu ambicióznost. Rok nato (1910) navštíví Sabina Junga v přepychové pracovně v jeho novém domě na břehu Curyšského jezera. Jungovi postoupili z univerzity Sabininu disertační práci ke zveřejnění v Ročence psychoanalytické společnosti. Jung žádá Sabinu, aby s ním práci prošla, doplnila ji a opravila některé chyby. Domluví se na spolupráci. Sabina projeví přání, že by pro ni mnoho znamenalo, kdyby mohli být přáteli. Jung chvíli váhá a se slovy „A to zas ne.“ klesne na kolena a obejme ji. Sabina podlehne a oba se ztratí v pevném sevření. V následující obraze leží Sabina ve svém pokoji v Jungově náručí. Jung je klidný, uspokojený. Sabina má před státnicemi. Na dotaz, zda zůstane po zkouškách na univerzitě, Sabina odpoví, že nikoliv, že se vydá nejspíše do Vídně, aby se cítila volná. Jung se rozpláče, Sabina se tváří odhodlaně. Rok poté, po mimořádně úspěšné Sabinině přednášce hovoří Sabina s Freudem. Freud: Vážně si myslíte, že sexuální pud... (krátce se odmlčí, aby si výrok ověřil v poznámkách) ...je „démonická a destruktivní síla“? Sabina: Ano, stejně jako tvořivá v tom smyslu, že z destrukce dvou individualit dokáže vytvořit novou bytost. Ale vzhledem k sebezničující povaze sexuálního aktu musí jedinec překonávat jistý odpor. Freud: Řeknu vám, že bůhví proč jsem té představě nebyl přátelsky nakloněn, ale čím víc na ni myslím, tím samozřejmější mně připadá, že mezi sexem a smrtí musí existovat nějaké nerozlučné spojení. Necítím vztah dvou lidí tak, jak jste ho zobrazila vy, ale jsem vám velice vděčen, že jste téma tak podnětným způsobem oživila. Sabina: Máte zcela zásadní námitky proti jakékoli náboženské dimenzi našeho oboru? Freud: Principiálně ne, jenom chci zdůraznit že ve jménu náboženství se napáchalo více zločinů než v jakékoli jiné kauze. Obecně je mi jedno, jestli člověk věří na Ramu, Marxe nebo Afroditu, hlavně když je netahá do ordinace. Sabina: Je v tomhle jádro vašeho sporu s doktorem Jungem? Freud: Já s doktorem Jungem v žádném sporu nejsem. Jenom jsem se v něm zmýlil. Měl jsem za to, že bude schopen naši práci rozvíjet, až tady nebudu, ale špatně jsem ho znal. Zaskočil mě ten jeho druhořadý mysticismus a sebezveličující šamanismus. A nenapadlo mě, že dokáže být takový surovec a svatoušek.

76

3 | 2008

Sabina: Snaží se najít nějakou cestu kupředu, abychom pacientům jenom neříkali důvody, proč na tom jsou tak, jak jsou. Chce, abychom dokázali říct: ukážeme vám, co nejspíš můžete očekávat. Freud: Jinými slovy, hraje si na Pánaboha. Na to nemáme právo. Svět je takový, jaký je; a pochopit to a akceptovat je cesta k duševnímu zdraví. Co dobrého můžeme přinést, je-li naším cílem prostě nahradit jeden klam druhým? Sabina: Souhlasím s vámi. Z pokračování hovoru je zřejmé, že Freud se v Jungovi velice zklamal a nabádá Sabinu, aby nevěřila árijcům: „Jsme Židi, milá slečno Spielreinová, a Židy navěky zůstaneme.“ Sabina je překvapena náhlou intenzitou jeho hlasu. Freud to zaznamená a změní téma. K Sabinině radosti ji požádá, aby převzala několik jeho pacientů. Jung po skončení konference Psychoanalytické společnosti, které předsedal Freud, čeká, aby s ním mohl promluvit. Napadne Freudova slova o monotheismu, jak vznikl z otcovražedného pudu, o mytickém Achmatonovi, který jako první pojal bizarní představu, že je pouze jediný bůh a vymazal otcovo jméno ze všech veřejných památníků. Mezi Freudem a Jungem dojde k roztržce. Freud je rozčilený a neopomene použít příměr vynechání jeho jména v ročence, kterou připravil k vydání Jung. Konflikt vyústí ve Freudovu nevolnost a v nekompromisní rozkol mezi oběma muži. Poslední obraz se odehrává v zahradě vily Jungových, kde je na návštěvě, nyní provdaná a těhotná, Sabina. Emma má starost o manželův zdravotní stav (Jung je na pokraji nervového kolapsu) a požádá Sabinu, zda by mu nemohla pomoci. Sabina se diskrétně snaží vyhovět Emmině prosbě. Jung jí líčí svůj apokalyptický sen, v němž strašná povodeň zaplavila celou severní Evropu až po Alpy, odplavuje domy, tisíce mrtvol plují na hladině. Nakonec přívalová vlna dojde až k jeho domu u jezera a mění se v krev Evropy. Ten sen si nedovede vyložit, leda že by se to opravdu mělo stát. Hovor se stočí k Sabinině muži a odjezdu manželů do Ruska, nevyhne se konfliktu s Freudem. Sabina říká, že rozdíly mezi nimi nejsou tak velké, jak si oba myslí. Kdyby postupovali společně, bylo by to ku prospěchu všech. Sabina se poté zeptá, co je pravdy na tom, že má Jung novou milenku. Jung to nepopře, je jí Toni, bývalá pacientka, Židovka, chce praktikovat psychoanalýzu, připomíná mu Sabinu. Sabina: Jak to funguje? Jak sis zařídil, aby to fungovalo? Jung: Nevím. Emma, jaks viděla, je základ mého domu; Toni je vůně ve vzduchu. (Obrátí se k ní.) Láska k tobě byla z celého mého života to nejdůležitější. Pomohla mi pochopit, kdo jsem v dobrém i ve zlém. (Sabinin výraz, dosud skeptický, zvláční a oči se jí zalijí slzami. Jung natáhne ruku a na vteřinu ji položí na její břicho.) Tohle mělo být moje. Sabina: Ano. Jung: Někdy člověk musí provést něco neodpustitelného, aby mohl dál žít. (A pak se předkloní a něžně ji políbí na čelo. Potom se otočí a vrátí ke svému křeslu. Sabina se po chvíli váhání obrátí a odejde ze zahrady, dojatá tím, co řekl, nicméně klidná a ne, aspoň pro tuto chvíli, nešťastná. Jung ze svého křesla sleduje, jak odchází. Pak se znovu obrátí k étericky pokojnému jezeru, které zlátne v zapadajícím slunci. A jak tak sedí a rozhlíží se po vodní hladině, a jak světlo zvolna pohasíná, ozve se zvuk, stále hlasitější a hlasitější zvuk jakési obrovské laviny, která se valí z hor do nehybných hloubek.) Konec Hra vyšla tiskem v časopise Svět a divadlo č. 6/2004. Kontakt na vydavatele: [email protected] nebo www.divadlo.cz/sad.

Divadelní literatura

Děti a loutky Chrudimské kapitoly moderního dětského divadla Vítězslava Šrámková Jaroslav Provazník, autor publikace Děti a loutky, kterou před pár týdny vydala pražská AMU, v současnosti vedoucí a pedagog katedry výchovné dramatiky DAMU, byl u toho – u zásadní proměny podoby a cílů dětského loutkového divadla v posledním půlstoletí, o níž v knížce píše. Dlouhá léta se sám v oboru pohyboval jako člen dětských a mladých souborů, vedených Hanou Budínskou, poté byl sám vedoucím několika kolektivů a také další profesní působení mu vždy umožnilo zůstat dané problematice věrný – nejen ji sledovat, ale přímo „v dění“ působit. Jeho utřídění historie třiceti přelomových let (60.-80. léta 20. století) v pojetí práce a smyslu činnosti dětských loutkářských souborů kromě šíře záběru – vřazení jejich práce do kulturně-společenského kontextu doby, do vývoje dětské literatury, divadla vůbec a loutkového zvláště, ale i do změn přístupu k výchově dítěte – nepodstrádá ani hloubku: obecnější tendence odvozuje od pečlivé charakteristiky práce jednotlivých souborů a jejich vedoucích – pedagogů a režisérů, přičemž si nevšímá jen „vlajkových lodí“ – lidí a kolektivů táhnoucích obor vpřed, ale i těch méně známých, „řadových“ vedoucích, kteří jejich podněty přebírali a po svém zpracovávali. Velkou spojnicí publikace je práce Hany Budínské, která vedla dětské a mládežnické soubory Ústředního domu pionýrů a mládeže v Praze s akcentem na komplexní estetickou výchovu po celé sledované období. Souběžně dokázala zformulovat koncept, metodiku vedení dětí. Od počátku – na rozdíl od tehdejší praxe – zdůrazňovala, že příprava představení není cílem, ale spíše prostředkem výchovy a výsledný tvar je důležitý pro společné prožitky. Tvůrčí proces rozvíjí jak hravost a bezprostřednost dětí, jejich kreativitu a fantazii, tak vzájemnou odpovědnost za dovršené dílo. Její pojetí loutkového divadla dětí postupně prolínalo s dramatickou výchovou, která se prosazovala v dětských divadelních kolektivech. Jako lektorka a porotkyně ovlivnila i proměnu kritérií hodnocení dětských loutkových inscenací. „Když Hana Budínská a Rudolf Zezula (pozn. V.Š.: výtvarník a ve-

doucí pražského souboru MESPACE) hovoří o komplexní estetické výchově, myslí tím jak na komplexní rozvoj osobnosti svých svěřenců, tak na komplexnost ve smyslu mezioborovosti.“ (Provazník) V souladu s tím se proměňuje dramaturgie dětských souborů – přestávají hrát velké romantické iluzívní pohádky, ale i mentorské příběhy, které učily děti čistit zoubky a zdravit, a v nichž se prosazovalo instrumentální pojetí loutky jako výchovného prostředku. V 60. letech dochází k výrazné repertoárové proměně. Vedoucí sahají po

Jaroslav Provazník se v knížce ovšem nezabývá pouze praktickým, metodickým a teoretickým hledáním specificky dětského loutkářského projevu, ale i postupným vytvářením organizačního a kritického zázemí. K pozitivům publikace patří, že ji opírá o velmi důkladné, pečlivé a všestranné využití všeho materiálu k dané problematice. Jeho základem jsou stati, články a recenze časopisu Československý loutkář, ale také řada dnes již téměř nedostupných titulů, které vydávala nejrůznější kulturní zařízení, tehdy často jako rozmnoženiny. To svědčí nejen o hluboké obeznámenosti s možným typem zdrojů, ale i o dlouhodobé a systematické přípravě autora k této práci. Nemohl se jí ujmout nikdo povolanější.

Václav Tille Kouzelná moc divadla V Institutu umění – Divadelním ústavu v Praze vyšla v dubnu 2008 nová zajímavá divadelní publikace. V 5. svazku ediční řady Eseje, kritiky, analýzy dostává slovo prof. Václav Tille (1867–1937), osobnost prosazující divadelní vědu jako svébytnou univerzitní disciplínu, autor Soupisu českých pohádek (1929, 1934), reportážní knihy Moskva v listopadu (1929) a čtenářsky vděčného životopisu Božena Němcová (1911). Jeho knižně většinou nepublikované divadelní kritiky a studie přibližují půlstoletí divadla u nás, v Evropě i v zámoří očima vědce a spisovatele, pro něhož divadlo bylo víc zálibou a potřebou než profesí. Výbor je doplněn bibliografickým soupisem Tilleho statí o divadle. Publikace má 671 stran, cena 320 Kč. (red.) drobných moderních pohádkách, básničkách a textících třeba z Mateřídoušky, které si sami na míru svého souboru dramatizují. Praxe dětského loutkového divadla spoulu s požadavkem na bezprostřednost dětského projevu opouští postupy rozdělené interpretace (mluviči – vodiči), objevuje se celé bohatství nových loutkářských technik. Místo složitých loutek, především dosud preferovaných marionet na nitích a javajek, usilujících o iluzívní zobrazení postav, začaly soubory pracovat s různými variacemi loutek plošných, s rozehrávanými obrázky, dlaňovými loutkami a s předměty, které jsou výtvarnou metaforou a jimž dává význam až jednání s nimi. V 70. letech konfrontace mezi tradičním a moderním pojetím loutkovosti pokračuje, intenzita a ostrost diskuzí se někdy dokonce přiostřuje, ale v praxi se nové trendy nicméně postupně prosazují. Vůdčími osobnosti z řad vedoucích souborů byli především Hana Budínská (Praha) – Jiří Oudes (Těšov, Plzeň) a Milada Mašatová (Olomouc).

3 | 2008

77

Zprávičky

ČESKÁ LÍPA (39 tis. obyv.): Divadelní klub Jirásek v České Lípě uvedl na jevišti Jiráskova divadla v pořadí již druhou premiéru původní autorské hry člena souboru v této divadelní sezoně. Po Zborníkově hře Pension to byla 16. 5. 2008 premiéra hry Václava Klapky Obři Dona Quichota s podtitulkem Hořká komedie o síle a bezmoci lásky, rytířství a víry. Režie se ujal autor hry, scénografii vytvořila Renata Grolmusová, hudbu Bohuslav Myslík. (MS) DOBROVICE (3009 obyv., okres Mladá Boleslav): Během víkendů měsíce května letošního roku proběhl v Dobrovicích už 59. ročník nesoutěžní přehlídky amatérských divadelních souborů – Pojizerské divadelní hry. V programu vystoupilo jedenáct souborů se třinácti inscenacemi. Domácí DS Dobrovít zahrál hned dvakrát, a sice hru Řež a běž a pohádku Kouzelník Dyk. V programu se dokonce představili krajanské soubory z Chorvatska se společným hudebně-divadelním vystoupením. (PS) HVOZDNÁ (1088 obyv., okres Zlín): Obec Hvozdná a kroužek divadelních ochotníků Hvozdná pořádaly ve dnech 9. až 15. května VIII. ročník krajské přehlídky dětských ochotnických souborů a souborů hrajících pro děti, Hvozdenský měšec plný pohádek – Hvozdná 2008. Celkem zde bylo k vidění devět pohádkových her: Pejsek a kočička (Malá scéna Zlín), Uloupené princezny (DS Klíček Kostelec u Holešova), Rumcajs (Kroužek divadelních ochotníků Hvozdná), Zvířátka a loupežnice (DS Z. Štěpánka Napajedla), Strašidláci (ZUŠ Zlín), Pohádka z Honzovy Lhoty (DS Nahoď Lidečko), Kájaspinkejhned, skřítek dětských snů (DS KUK ZŠ Zachar Kroměříž), Valašské slunko (Nezávislé valašské divadlo Nevadí) a Popelka a Princ (Divadlo Brod Uherský Brod). Představení, která se neúčastní žádné jiné přehlídky, hodnotila dětská porota, ta také udělovala ceny. Přehlídka není postupová. (www.divadlohvozdna.cz) (PS) JESENÍK (12 431 obyv.): V místním Divadle Petra Bezruče proběhl 5. dubna již dvanáctý ročník setkání amatérských divadelníků s jesenickým publikem. Dopoledne a odpoledne vyplnily pohádky, scénky a divadelní inscenace souborů ZŠ,

78

ZUŠ, gymnázia a amatérských souborů, večer pak představení určená dospělým. Úctyhodný divadelní maraton předvedl to nejlepší, co se urodilo ve zkušebnách Jesenicka: Dvě pohádky se zvířátky (JCHP Javorník), Kočka Modroočka (ZŠ Stará Červená Voda), Brekeke (Kantoři Mikulovice), Kočka Modroočka (ZŠ Stará Červená Voda), Vašek – cestovatel mezi lidojedy (Rošťáci SVČ Duha, Jeseník), Dobrodružství na půdě (DS Dokolečka Gymnázium Jeseník), Kterak se jeskyňkám vdavek zachtělo (Mandatum – Virtus, o. s., Jeseník), Zhasněte světla (DS Dokolečka Gymnázium Jeseník), Sněhurka a sedm trpaslíků (Divadlo bez zábran Kobylá), Bohyně (LDO ZUŠ Jeseník), Naše městečko (DS Severské Pradivadlo SVČ Rýmařov). (www.mkzjes.cz) (PS) KBEL (289 obyv., okres Plzeň-jih): Obec Kbel žije v letošním roce celoroční přehlídkou malých ochotnických souborů z jižního Plzeňska a Klatovska pod názvem Divadelní Kbel 2008. Přehlídku zde připravili u příležitosti letošního výročí 110 let od prvního písemně doloženého divadelního představení ve Kbele. Tradice ochotnického divadla se v této obci začala psát díky sboru dobrovolných hasičů už v roce 1898. Tehdy si hasiči vybudovali vlastní jeviště, namalovali si kulisy a hráli divadlo pro zvýšení příjmů v hasičské pokladně. Mezi iniciátory ochotnického divadla ve Kbele patřili Václav Pučelík a Herman Bleier. Mezi nejslavnější hry odehrané kbelskými ochotníky do čtyřicátých let dvacátého století patřily například hry: Zlý duch Lupacivagabundus, Kulatý svět, Blázinec v prvním poschodí, Mlynář a jeho dítě, Kříž u potoka, Modlitba na hřbitově či Naši furianti. Vedle hasičů v obci na počátku 20. století působil i farní spolek, který se věnoval nastudování her s náboženskou tematikou, jako např. Svatá Anežka, Svatá Alžběta, Mladí pastýři betlémští či Cizinci o Štědrém večeru. Tradice v obci zanikla na počátku čtyřicátých let dvacátého století. K obnově divadla ve Kbele došlo v lednu roku 2006. Zásluhu na tom mají Milan Liška ze Kbela, Josef Žofaj z Malince a Ludvík Pouza z Příchovic. Soubor poznovu začal s repertoárem pro děti, nastudoval pohádky O princezně se zlatou hvězdou na čele a Švec a čert. Kbelští ochotníci se aktivně podílejí na kulturním životě obce. Vedle vlastních představení zvou do Kbela i soubory z dalších míst regionu. Pořádají také besedy a setkání s herci, spisovateli a režiséry. (MS) KERSKO (součást obce Hradišťko, 422 obyv., okres Nymburk): Příznivci a ctitelé spisovatele Bohumila Hrabala se podesáté sešli v Kersku. Tradiční procházka po místech, která měl spisovatel rád, se uskutečnila 24. května. Účastníci měli na hlavách netradiční

3 | 2008

pokrývky jako poctu B. Hrabalovi. Hlavní program byl zahájen na zahradě lesního ateliéru Kuba. Mimo jiné zde vystoupilo nymburské Hálkovo divadlo s adaptací autorových Ostře sledovaných vlaků. (MF Dnes) LIBOCHOVICE (3669 obyv., okres Litoměřice): DS Scéna Libochovice připravila za podpory Ústeckého kraje, Města Libochovice, nadačního fondu Kalich Alexandra Vondry v Litoměřice a sponzorů 51. ročník Libochovického divadelního léta. Přehlídka se uskutečnila ve dnech 29. 5.–27. 6. 2008. Přizvány na ni byly soubory Havlíček Neratovice s inscenací hry Jeana-Paula Alègreho Agnes Belladone, Divadlo BANDA z Benešova s hrou Pavla Němce Amant, TMA divadlo Terezín s fraškou Michaela Coonyho Nájemníci pana Swana, Divadlo Mazec s pohádkovým příběhem nazvaným Švanda, soubor DK Krupka s kabaretním pásmem Ať žijí nebožtíci, Kocábka Chocerady s autorskou aktovkou Šmajchle, DS NOPOĎ z Nového Boru s Goldoniho Popraskem na laguně, divadlo Na Vísce Hořovice s jevištní adaptací předlohy Briana Friela Tanec na konci léta, Divadlo Kámen z Prahy s inscenací Opičí Tlapa, Ochotnický spolek Praotce Čecha z Roudnice nad Labem s komedií Raye Cooneyho Kufržiček, DS Svatopluk Benešov s Divadelní komedií Bengta Ahlforse, DS Právě začínáme z Horních Počernic s nastudováním hry Johna Murrella Poslední léto a Rádobydivadlo Klapý s Tanečními hodinami pro pokročilé podle Bohumila Hrabala. V programu přehlídky nechyběla vystoupení domácích souborů, soubor Malis uvedl hru pro děti Tři kouzelné věci a přehlídku pořádající soubor Scéna komedii Michaela Frayna My dva. Přehlídku doplňovala výstava historických divadelních opon nazvaná Malované opony. Její návštěvníci měli možnost pobesedovat s jejím kurátorem Jiřím Valentou. (MS) MILETÍN (870 obyv., okres Jičín): Muzeum českého amatérského divadla v Miletíně se konstituovalo jako občanské sdružení. V sobotu 3. května 2008 uskutečnilo první výroční schůzi spojenou s otevřením dvou nových expozic muzea – První kroky ochotnického divadla a Divadlo národního obrození. Myšlenka zachovat hmotné památky na činnost ochotnických souborů našla úrodnou půdu u Divadelního souboru Erben v Miletíně a díky dobročinnosti majitele zámku pana Ondřeje Stýbla i za nezanedbatelné pomoci Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu a za podpory Ministerstva kultury ČR a dalších sponzorů se ji daří postupně realizovat. Nově ustavené občanské sdružení očekává, že se jeho členy stanou amatérští divadelníci a jejich profesionální spolupracovníci z celé České republiky, kteří budou nápo-

mocni při shromažďování exponátů, vytváření expozic a zajišťování provozu muzea. (MS) MNICHOVO HRADIŠTĚ (8,5 tisíce obyv., okres Mladá Boleslav): Obnovenou premiérou představení Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert 16. května 2008 oslavili mnichovohradečtí ochotníci 175 let trvání souboru. V představení diváci uviděli stejné herce jako před pětadvaceti lety, chyběli jen ti, kteří již zemřeli. „Obnovit představení bylo možné jen u této hry, kde stěžejní postavy unesou věkový posun interpretů,“ uvedl režisér Pavel Štěpán, který se rovněž po pětadvaceti letech k představení vrátil. Představení před léty bylo úspěšné po celé republice, mělo třiatřicet repríz. Ochotníci se s ní zúčastnili i divadelního festivalu amatérských souborů Jiráskův Hronov. Jeden z herců, Josef Flanderka, tehdy za roli čerta Trepifajksla dostal cenu za nejlepší herecký výkon celé přehlídky. Zajímavostí je, že starý soubor už nahradili mladí, kteří v Dalskabátech pomáhají. (MF Dnes) NAPAJEDLA (7662 obyv., okres Zlín): Na jedenapadesátém ročníku Divadelního festivalu ochotnických souborů v Napajedlích mohli diváci vidět jevištní zpracování těchto titulů: Christopher Durang: Nevyléčitelní aneb Běloch 185 cm hledá kohokoliv zn.: Za účelem styku (DSZŠ Napajedla); Euripidés, J.P. Sartre: Trójanky (Divadlo BLIC Ostrožská Nová Ves); Tankred Dorst: Patříš mi! aneb Fernando Krapp mi napsal dopis (Divadlo bez střechy Vyškov); E.E. Schmitt: Manželské vraždění (DS Kroměříž); I. Ambjörsen, A. Helstenius, P. Naess: Elling a Kjell Bjarne aneb Chvála bláznovství (DS Zmatkaři Dobronín); G. Gorin: Thyl Ulenspiegel (DS Masarykova gymnázia Vsetín); F. Urbánek: Kamenný chodníček (Búranské ochotnické divadlo Borský Mikuláš). Na festivalu pracovala porota v novém složení: Jan Štěpánek (scénograf, vnuk Zd. Štěpánka, jehož jméno nese soubor v Napajedlích), Tereza Chytilová (herečka) a Tomáš Stolařík (herec Městského divadla Zlín). Cenu diváka si odnesl DS Masarykova gymnázia Vsetín. Na podzim (termín ještě není stanoven) chystají v Napajedlích přehlídku amatérského divadla pro děti. (PS) ODRY (7336 obyv., okres Nový Jičín): Dělnický dům Odry hostil v prvních třech dnech letošního dubna 15. ročník Celostátní přehlídky zájmové umělecké činnosti církevních škol. Přehlídku tradičně pořádá místní Střední pedagogická a Střední zdravotnícká škola sv. Anežky České. Soubory z celé republiky měly možnost vystoupit v oborech: sólová recitace, divadlo malých forem, dramatizace literárního díla, sólový zpěv, malá hudební skupina, pódiový tanec. Každé vystoupení hodnotila

Kalendář

odborná porota (divadelní formy měli „na starosti“ V. Mareček z Městského divadla Brno a A. Rychecký). Celá akce byla ukončena slavnostním galavečerem, na kterém bylo možné zhlédnout znovu ty nejlepší výkony. Snahou pořadatelů této akce je poskytnout mladým lidem náměty pro jejich mimoškolní činnost, pro jejich kulturní rozvoj a radost ze společného díla. Vždy jsou pozváni i zajímaví hosté. Přehlídku tentokrát doprovázela výstava fotografií světoznámého fotografa Jindřicha Štreita s tématem Břevnovský klášter. Finanční nároky přehlídky se organizátorům tradičně daří zvládnout díky sponzorům z řad rodičů, studentů, učitelů, firem v okolí i v místě bydliště studentů, církve, města a grantů. (www.cssodry.cz) (PS) PRAHA: U příležitosti Světového dne duševního vlastnictví se 28. dubna 2008 uskutečnil v Konírně Nostického paláce v Praze seminář o autorském právu. Pořádal jej pro zájemce z široké veřejnosti odbor autorského práva Ministerstva kultury ČR. (MS) PRAHA: V 70. a 80. letech známé amatérské divadlo Kytka se vrátilo na jeviště s obnovenými premiérami dvou inscenací v jednom večeru. Ve Strašnickém divadle se 24. 4. uskutečnilo představení dvou zpěvoher Opera ještě nezemřela a Tajemný listonoš. Autory inscenace jsou Jan Kosek (scénář a texty písní) a Vladimír Franz (hudba). Režie se ujal Petr Chmela. Tvůrci se domnívají, že kombinace parodie, naivity i absurdní poetiky, kterou se hry vyznačují, je stále živá, a proto se rozhodli vrátit je na jeviště. (Lidové noviny) PRAHA: Tvůrčí studio Feng-yün Song, v Čechách žijící zpěvačky a performerky čínského původu, známé mj. z lektorského působení na Jiráskových Hronovech, nabízí pravidelný cyklus seminářů Praktická psychologie pro zpěváky a pro zájemce o hlasový projev a osobnostní růst s programem Mystika za hlasem a programem Hlas dítěte v nás. Tvůrčí studio vzniklo na základě tvůrčích uměleckých a pedagogických činností Feng-yün Song. Pedagogické vedení je charakteristické celostním přístupem k hlasu a dechu, kombinací východní a západní pěvecké tradice, techniky a prociťování, intuice a racia, individuálními přístupy a skupinovou inspirací, celostním vnímáním bytí. Blíže viz www.fengjunsong.cz. (MS) PRAHA: Divadelní soubor Antonín D.S. připravil na 21. 5. 2008 v A-Studiu Rubín na Malé Straně v Praze unikátní večer s názvem Bilance 2005–2008: Ty ještě nemáš dítě?? V rekapitulačním večeru měli návštěvníci možnost zhlédnout všechny tři profilové inscenace souboru: kabaretní pásmo Surovosti laskavosti z roku 2005, „hru ze života“ Dítě! z roku 2006 a dvojjediný portrét krize středního věku

Ženáč x Singl z roku 2007. Hudebními hosty večera byly rockband Inženýr Vladimír (Vladimír Mikulka a Martin Rybář) a folková harmonikářka Krystyna Skalická. (MS) PRAHA 8: DDM Praha 8 – Kobylisy uspořádal ve dnech 29.–31. 5. 2008 divadelní festival s názvem Setkání Osmi (Y). Zahájen byl Osmičkovým zápasem v improvizaci a dále se na něm představilo Rádobydivadlo Klapý s inscenací Equus, Hana Voříšková se svou Oříškovou chaloupkou a čtyřminutovým divadýlkem pro jednoho diváka Grónská písnička. Festival zakončilo představení Marmeláda pražského Divadla Kámen. (SB) PRAHA 20-HORNÍ POČERNICE (13 tis. obyv.): Kulturní centrum Horní Počernice připravilo ve spolupráci s domácími divadelními soubory 38. ročník Divadla v přírodě, nejstarší přehlídky ochotnických divadelních souborů v ČR konané pod širým nebem. Přehlídka proběhla od 8. 5. do 22. 6. 2008. Hrálo na ní 9 souborů (z toho 3 místní), které uvedly 12 inscenací v 31 představeních. Domácí soubory do přehlídkového programu přispěly šesti tituly. DS Počerníčci zahájil hrou se zpěvy Robin Hood, dále uvedl pohádku Sněhurka a sedm trpaslíků v dramatizaci Marie Tůmové a Jana Kámala a inscenaci Mrazík podle filmové předlohy M. Volpina a N. Erdmana. Počerníčci-Výtečníci se představili s nastudováním Brdečkova Limonádového Joea a soubor dospělých s kuriózním názvem Právě začínáme se Shakespearovou komedií Sen noci svatojánské a poté z filmového zpracování známou fraškou Clauda Magniera Oskar. Mezi pozvanými soubory byly DS Tyl Čelákovice s Goldoniho Treperendami, Divadelní skupina Chinorodí s hrou Kuana Chančchinga Letní sníh, Luna Stochov s komedií Jeana-Clauda Danauda Ach, ta něha našich dam, DS Jiří Poděbrady s hrou Jaroslava Koloděje Ježibaby z Babína, DS Mrsťa Prsťa z Kouřimi se svérázným duchařským kabaretem Mrtvá nevěsta, DS Svatopluk Benešov s pohádkou pro děti Líný Honza v dramatizaci Josefa Pšeničky. (MS) PROSTĚJOV: Ve dnech 8.–10. května uspořádalo Divadlo POINT akci s názvem Zámek Pointu 2008. Její součástí byly kromě koncertů a divadelních představení i workshopy. Dílna Aleše Procházky nazvaná Trosečníci ve městě byla určena studentům od 12 do 15 let a založena na vytvoření dokumentu na základě strukturovaného dramatu. Magdalena Jansová a Miroslav Ondra vedli workshop Akce „Z“ site specific, jehož náplní bylo výtvarné a divadelní oživení prostorů prostějovského zámku. Z divadel na festivalu vystoupily: Buran Teatr (Sexuální perverze v Chicagu),

SemTamFór Slavičín (Orgasmus bez předsudků), Divadlo POINT Prostějov (Švédský stůl, Plán R) a Malá scéna Zlín (Pipi dlouhá punčocha). (SB) SUCHDOL NAD LUŽNICÍ (3580 obyv., okres Jindřichův Hradec): Divadelní soubor SUchdolské Divadlo připravil na červencové soboty 1. ročník minifestivalu s názvem Suchdolské divadelní večery. K hostování byly pozvány soubory Českokrumlovská divadelní scéna s inscenací Dvojí pravda o Vilémovi z Rožmberka, Divadýlko Kuba z Plzně s představením Pletené pohádky, Divadelní spolek BANDA Benešov s inscenací Amant, Divadélko KOS z Českých Budějovic s hrou O selce lakomce, Komorní studio Áčko z Benešova u Prahy s inscenací Cikánská balada a DS Tábor s inscenací Malý Alenáš a Molièrovou komedií Lékařem proti své vůli. Domácí SUD sehraje komedii Pamfilo a spol. (MS) PRAHA: V roce 1979 založil Jaroslav

Kovanda ve Zlíně časopis pro současnou poezii Psí víno. V současnosti vychází v pražském nakladatelství a vydavatelství Petra Štengla jako čtvrtletník. V dubnu 2008 vyšlo již 43. číslo, jehož součástí je samostatná básnická příloha Marek Šobáň: Místopisy. Viz www.volny.cz/psi.vino/ . (MS) ZÁKUPY (2400 obyv, okres Česká Lípa): Na dny 21. a 22. června 2008 připravil Divadelní spolek v Zákupech oslavy 85. výročí vzniku českého ochotnického divadla v Zákupech, nejstaršího českého ochotnického spolku na Českolipsku. Oslavy zahájila výstava divadelních plakátů, fotografií, kostýmů, spojená s prohlídkou prostorů DS Havlíček. Jejich součástí byly kostýmovaný průvod městem, divadelní seminář, představení hry O. Dudka Lucerna aneb Zelený Rudolf a hry P. Vogela Nejstarší řemeslo. Nechybělo ani společenské setkání při hudbě a tanci. (MS)

červenec–srpen 2008 28. 6.–5. 7. 29. 6.–4. 7.

červenec –srpen červenec –srpen 4.–22. 7. 18.–20. 7. 7.–19. 7.

25.–27. 7. 31. 7.–9. 8. 1.–9. 8.

2.–9. 8. 8.–9. 8.

15.–24. 8.

Sobotka – 52. Šrámkova Sobotka, přehlídka a dílna uměleckého přednesu CHRUDIM – 57. LOUTKÁŘSKÁ CHRUDIM, celostátní přehlídka amatérského loutkářství spojená se semináři a dílnami Zlín – HRAnDĚNÍ, 6. setkání divadla a hudby Luže, hrad Košumberk – Kulturní léto Košumberk Dačice – Za dačickou kostku cukru, nesoutěžní festival divadelních a hudebních souborů Poděbrady – 8. Letní divadelní slavnosti, exteriérová přehlídka zábavného divadla Plumlov – Plumlovský festival scénické tvorby – Plumlovské léto 2008, VIII. Mezinárodní divadelní workshop Bechyně – Divadlo v trávě, XVI. ročník divadelní přehlídky pod volnou oblohou HRONOV – Klub (nejen) mladých divadelníků 78. Jiráskova Hronova HRONOV – 78. JIRÁSKŮV HRONOV, FESTIVAL AMATÉRSKÉHO DIVADLA (celostátní mezidruhová přehlídka se zahraniční účastí) Hronov – Rozborový seminář SČDO při 78. Jiráskově Hronově Machov – 4. Lojzíkův Machov, přehlídkové setkání divadel s vlastní nezaměnitelnou poetikou Šumperk – Setkání mladých amatérských divadelníků, tematické semináře a dílny

3 | 2008

79

Improvizujte a lépe se uslyšíte

Recommend Documents