HLEDAJÍCÍ SE A HLEDANÁ

Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta Katedra historie

Karla Přečková

HLEDAJÍCÍ SE A HLEDANÁ SPOLEČENSKÉ PŘEDSTAVY O ŽENĚ  ZA PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY (1918­1938)

Magisterská diplomová práce

Olomouc

Vedoucí práce: doc. PhDr. Jana Burešová, Csc. 2008

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci na téma  Hledající se a hledaná.  Společenské   představy   o   ženě   za   první   Československé   republiky   (1918­1938)  zpracovala  samostatně a na základě pramenů a literatury, kterou uvádím v přiloženém seznamu. V Olomouci dne 11. 4. 2008 

......................................................

OBSAH Úvod........................................................................................................................................... 5 Prameny a literatura...............................................................................................................10 I. Trojjedinnost ženy  Manželka.........................................................................................................................18 Výběr manžela.......................................................................................................20 Předmanželské vztahy a připravenost ženy na manželství ...................................21 Intimní život manželů............................................................................................23 Manželské soužití...................................................................................................25 Není manželství jako manželství ..........................................................................28 Vliv náboženství na manželství ............................................................................30 Inspirace ze zahraničí a z domova.........................................................................31 Rozpad manželství ................................................................................................34 Rodina....................................................................................................................36 Matka...............................................................................................................................38 Matku pro dítě........................................................................................................39 Od nemoci k přirozenému......................................................................................41 Přerušení těhotenství..............................................................................................44 Nejtěžší úloha ženy................................................................................................49 Šestinedělí..............................................................................................................50 „Matky kojte, otcové nepijte!“...............................................................................51 Mateřství a přístup k dětem....................................................................................55 Výchovné poslání...................................................................................................55 Hospodyně.......................................................................................................................63 Dělnická domácnost...............................................................................................73 Venkovská domácnost...........................................................................................74 II. Mezi ideálem a realitou Žena – bytost muži rovnocenná?.....................................................................................77 Žena v manželském právu...............................................................................................81 Manžel....................................................................................................................88 Manželka................................................................................................................90 Zrušení manželského společenství.........................................................................92 Rozvod...................................................................................................................93 Rozluka..................................................................................................................94 Majetkové právo manželské ..................................................................................97 Rodiče a děti.........................................................................................................100 Zaměstnaná žena............................................................................................................102 Životní styl.....................................................................................................................106 „Šílenství módy“..................................................................................................106 Pohyb a péče o tělo..............................................................................................107 Sexualita........................................................................................................................109 Poučení?...............................................................................................................110 Ochrana před otěhotněním...................................................................................117 Onanie..................................................................................................................118 Na okraji........................................................................................................................120 Nemanželská matka a dítě....................................................................................122

Místo muže....................................................................................................................124 Závěrem.................................................................................................................................126 Prameny.................................................................................................................................132 Literatura...............................................................................................................................136 Resumé...................................................................................................................................139

„Měly jsme cíl už roku 1904, kdy jsme šly za Masarykem, že žena s mužem společně chce a půjde hledat pravdu.“1

Úvodem Počátky   zájmu   české   odborné   veřejnosti   o   postavení   ženy   ve   společnosti   se   dají  vysledovat   od   90.   let   20.   století,   kdy   se   objevily   podnětné   studie   a   články,   následované  monografiemi.   Většina   z   nich   mapuje   především   19.   století.  Problematika   každodenního  života žen v první Československé republice však patří k nejméně prozkoumaným otázkám v  rámci   dějin   ženské   otázky.  Na   základě   dílčích   výzkumů   historických,   sociologických   a  demografických, je možné se více fundovaně věnovat každodennosti života žen i v této době.  Měnící se role ženy, střet tradice a pokrokových názorů, je téma, jež poskytuje spolu s dalšími  informacemi nezbytný komplexní popis doby a její atmosféry. Postavení ženy ve společnost je vždy záležitostí souhry mnoha faktorů. Kultura, zvyky,  náboženství,   vzdělání,   samozřejmě   politický   a   ekonomický   kontext   jsou   v   daném   období  určující.  Společenské   změny   na   přelomu   19.   a   20.   století   vytvořily   předpoklady   pro  kvalitativní   změny   ve   vztazích   mezi   mužem   a   ženou.  Moderní   občanská   společnost   v  Československé republice zaručila ženám rovnoprávnost, umožnila jim přístup ke vzdělání i  povolání, a spolu s větší sociální a právní ochranou poskytovala ženám příznivější prostředí  pro   realizaci   jejich   osobností.   Významný   posun   odráží   kupříkladu   fakt,   že   za   ženu   již  neodpovídal ani otec, ani poručník.  Ženský   svět,   soukromá   sféra,   je   prostor   vymezený   výhradně   ženám,   jež   v   něm  zabezpečují zázemí pro rodinu, nasycení jejích členů, péči a vychování dětí, stejně i starost o  blaho manžela a chod domácnosti. Prostor ženám určili muži. Většinou máme pocit, že víme,  co ženský svět obnášel. Skutečně to víme? První republika je sice pro mnohé ve vzpomínkách  vlastních či zprostředkovaných minulostí stálé nedávnou, pamětníci však ubývají. Odpovědi na otázky, co představovala role manželky, matky a hospodyně v meziválečné  Československé   republice,   hledá   tato   práce,   neboť   se   snaží  odstranit   „hrubou“   představu  života   žen   konkrétními   fakty.  Základním   tématem   práce   je   odpověď   na   otázku,   jak   bylo  pohlíženo na ženy v jejich  soukromé sféře – v domácnosti, kde představovaly  manželky,  1 Honzáková,   A.   –   Plamínková,   F.:   Kniha   života.   Práce   a   osobnost   F.   F.   Plamínkové.   Sborník   k   60.  narozeninám. Ženské ústředí čsl. strany národně socialistické, Praha 1935, s. 52.

5

matky a hospodyně? Co se od nich očekávalo a jaké názory o nich v těchto rolích panovaly?  Občané republiky byli hrdí. Kulturní svoboda se odrážela v i novém životním stylu. Jak se  však rozmanitost a modernizační tendence promítly do soukromé sféry, v níž působily ženy?  Na předchozí otázky navazují další dílčí, související s jednotlivými rovinami, do nichž se  problematika   při   bližším   zkoumání   vrství.   Práce   tedy   zkoumá   podmínky   existence   a  společenskou funkci žen, zahrnuje výsledky nejrůznějších oborů a jejich vliv na postoje a  způsob života prvorepublikové společnosti.  Nastíněnou problematiku můžeme posuzovat ze  dvou pohledů. Ze strany ženy a ze strany společnosti. Podíváme se, jakou ženu si společnost  přála a jaká si přála být sama žena. Pod   pojmem  společnost   meziválečné   republiky   je   myšleno   české   etnikum   v   české   a  moravské části Československa. České prostředí odráželo bohaté spektrum názorů a diskuzi o  vzorech   a   očekávaném   chování   žen.  Časové   vymezení   práce   odpovídá   době   první  Československé republiky, tedy letům 1918–1938. Toto určení obnáší i nepříjemné zjištění,  že společenské změny, jakkoli převratné, mohou způsobit posuny v každodenním životě jen v  omezené míře. Společenské normy a hodnoty se obměňují pomaleji. Ač byla první republika  otevřená názorovým střetům, s prosazením a realizací jednotlivých nových pohledů, to nebylo  jednoduché. Situaci nám také komplikuje krátký čas na projevení se a vytříbení toho, co bylo  schůdné a co nikoli.  Vymezení   obsahu   práce   v   tomto   směru   odpovídá   sledování   názorů   ve   společnosti   na  postavení  ženy a její  roli, kterou plnila   či měla  plnit. Práce  vychází ze znalosti  právního  postavení   ženy   s   důrazem   na   manželské   právo,   neboť  legislativní   normy   ovlivňovaly  postavení,   práva   a   povinnosti   jednotlivých   osob,   v   našem   případě   v   manželství;  dobovou  odbornou literaturu právnického, lékařského a sociologického zaměření,  v menším měřítku  náboženskou, sociologickou a pedagogickou. V neposlední řadě vychází z dobových periodik  a naučných letáků, spisů a brožur, jež byly vydávány spolky a institucemi s cílem osvětového  působení. Jisté úskalí představoval fakt, že z obrovského množství přístupných materiálů není  dost   dobře   možné   usuzovat   na   jejich   čtenost.   V   této   práci   byly   zohledněny   informace  analytické povahy, ale i soukromé názory. Naopak   analyzovány   nebyly   veřejné   aktivity   ženských   spolků,   ale   ani   názory   T.   G.  Masaryka.   Je   pravdou,   že   prezident  Československé   republiky  svým   pojetím  morálky,  solidnosti, tolerance a duchovních kvalit zapůsobil na reflexi situace ženy vlastním příkladem,  formuloval pojetí rolí muže a ženy, normy chování a myšlení, čímž ovlivnil značnou část  6

české společnosti, ale jeho názory jsou dostatečně známy a zpracovány na jiných místech.  Práce předpokládá čtenáře obeznámeného s historií ženské otázky.  Každá   společnost   a   každá   doba   si   vytváří   vlastní   pojetí   ženství   a   mužství,   jež   jsou  souhrnem očekávání, předsudků a společenských norem. Práce se tedy snaží zachytit široké  spektrum názorů na ženu a její roli, zároveň postihnout tradiční hodnoty a nové trendy ve  společnosti ve vztahu k soukromé sféře života žen. Společnost první republiky procházela  hlubokými sociálními, právními a hospodářskými změnami, byla konzervativní i pokroková.  Jak se to odráželo v životě žen? Jistá úskalí přinášel fakt, že každá společenská vrstva měla  svá vyhraněná měřítka na ženu. Společnost nebyla jednolitou, v některých chvílích nebylo  možné jistému zjednodušení uniknout. Práce je zpracována za pomocí většího množství citací. Jejich výběr je sice subjektivní,  nicméně   odráží   převažující   hlavní   dobové   náhledy   na   ženu.  Cílem   uvedení   je   značná  vypovídací   hodnota,   především   konkretizace   názorů   slovy   dobových   pozorovatelů   a  komentátorů, nikoli touha po senzacechtivosti. Očekávanými limity práce bylo užití pramenů  preskriptivní   povahy.   Návody   k   jednání   pracují   se   vzorovým   modelem,   zobrazují   ideální  představu, která se ke každodenní přibližuje někdy více, někdy méně. Záměrem   není   polemizovat   s   danými   fakty   z   dnešního   hlediska,   ale   ukázat   široké  spektrum názorů na českou ženu během Československé republiky. Stejně tak nemá práce  vyznívat jako líčení problematiky soukromé sféry žen jako diskriminace žen, třebaže by to tak  mohlo být v některých případech pochopeno. Východiska a podmínky života žen byly prostě  jen jiné, než jsou dnes. Pokud se v textu objevuje „před válkou“, je tím myšleno před první světovou válkou.  Rozhodli   jsme   se   zkoumat   podmínky   existence,   společenskou   funkci,   výsledky  nejrůznějších oborů a jejich vliv na postoje a životní způsob. V I. části s názvem Trojjedinnost  ženy se blíže podíváme na tři hlavní poslání ženy. Manželství bylo tradičně velkou změnou v  životě ženy. Jak se změnil pohled na ženu, která vstoupila do manželství? Manželka obnášela  problematiku  spjatou  s  právním  postavením  ženy v manželství,  partnerským  a pohlavním  životem partnerů.  V rámci hledání postojů společnosti k matce, bylo zkoumáno hodnocení  mateřství jako takového. Významnou oblastí zájmu je těhotenství a jeho přerušení, velkou  část tvoří informace o výchovné roli matky. Je právo na mateřství právem matky? Jak se měla  matka   zhostit   svého   poslání?  Změny   v   technice   se   postupně   odrážely   v   životním   stylu   a  7

myšlení. Tento moment zohledňuje náš zájem o hospodyni. Co nového se promítlo do života  žen? Co znamenal úděl ženy obstarat domácnost, postarat se o děti a manžela?  Rozdělení práce na dvě části je účelné, neboť první se věnuje ženám v jejich základních  rolích v ženském světě. První část umožňuje definovat jistou historickou situaci žen, kterou  dále obohacují další momenty z života žen.  Následující   II.   část,  Mezi   ideálem   a   realitou,  se   na   stejnou   problematiku   podívá   z  odlišných,   neméně   významnějších   rovin  každodenního   života   žen.   Stejně   tak,   jak   nelze  oddělit manželku od matky a matku od hospodyně, souvisí a prolínají se i další nastíněné  záležitosti. V kapitole Žena – bytost muži rovnocenná, náš pohled sklouzne k stereotypnímu  vnímání   ženy.   Jaké   předsudky   kolovaly   o   ženském   pohlaví,   jaké   bylo   zdůvodnění   jeho  méněcennosti ve státě, kde byly ženy ústavou postaveny na roveň muže? Následně opustíme  sociology a podíváme se, jak to s ženou mysleli právníci. Roli manželky zarámují paragrafy  rodinného práva. Žena v právu manželském, kapitola plná slůvek „moci“, „muset“, „práva“ a  „povinnosti“, podrobně rozebírá právní normy a předpisy, jež určovaly, co žena mohla, musela  a   nemohla.   Mělo­li   být   manželství   životním   společenstvím,   v   němž   byly   plozeny   děti,  odpovídala   práva   a   povinnosti   ženy   tomu,   jakou   roli   plnila?   V   čem   se   postavení   ženy   v  manželském právu zlepšilo a v čem zvítězila tradice? Právní roviny se okrajově dotkneme i v  následující kapitole s názvem  Zaměstnaná žena. Pestrý obraz doplníme především o rovinu  ekonomickou. Závislost ženy na muži souvisela s možností zajištění vlastního zabezpečení.  Jaké   představy   panovaly   o   pracujících   ženách­manželkách,   matkách   a   hospodyních?   Jaké  potíže jim zaměstnání přinášelo a jak se s nimi ženy vyrovnávaly?  Životní styl konkretizoval barvitost života v jeho společenské rovině. Záliba žen v módních  trendech a pozornost upíraná na zevnějšek, spolu se změnami v životě meziválečné republiky,  se promítlo do ideálu krásy a péče o tělo. Jak se měla žena prezentovat a co říkala svým  oděvem?   Po   veřejném   zhodnocení   ženy   následuje   velké,   závažné   téma   lidské   intimity.  Problematika   pod   označením  Sexualita  se   stala   diskutovanou,   často   zavrhovanou   a   stejně  často   obhajovanou   sférou   života.   Smyslné,   ale   i   nesmyslné   předsudky   dokládají   první  republiku mnoha tváří. Co tedy měly a neměly ženy vědět o sexualitě, jak o ní smýšlela  společnost?   Jak   směla   žena   projevit   svoji   sexualitu,   směla   vůbec?   Zvláštní   zmínka   je  věnována   ženám,   jež   v   pojetí   této   práce   můžeme   nalézt  Na   okraji.   Načrtnutý   obrázek  dokresluje   přístup   společnosti   ke   starým   pannám,   vdovám   a   nemanželským   matkám.   Jak  společnost nahlížela na náplň jejich života?  8

Všechny   doposud   nastíněné   roviny   života   žen   určovala   společnost,   ale   především   její  mužská část. Avšak ženy se také samy snažily vykreslit ideální obraz, jaký život, by jako  manželky, matky a hospodyně chtěly žít. Zohledněn je v práci pohled dvou odlišných proudů  v   hledání   ženy.   Katolické   ženy   se   opíraly   o   náboženskou   tradici   a   nacházely   oporu   v  minulosti. Pokrokové, tedy liberální ženy, jejichž názory se utvářely již před válkou, pátraly  po   nových,   lidštějších   a   demokratičtějších   formách.   Jak   pojímaly   rovnoprávnost   a  rovnocennost oba proudy? V čem tato dvě různá pojetí ženství našla společné body, kde oproti  tomu nemohlo dojít k porozumění? Ženy,   které   hledaly   svoji   cestu   a   samy   sebe.   Muži,   kteří   se   snažili   najít   ženu.   Nelze  vynechat muže. Ženy hledaly i muže. Našly? 

9

Použitá literatura a prameny Následující rozbor pramenů představuje jen výběr z široké škály publikací. Jejich volba  do   jisté   míry   subjektivní,   nicméně   cílem   bylo   zajistit   kvalitativně   i   kvantitativně  reprezentativní vzorek, který umožňoval posoudit situaci žen z co nejvíce úhlů.  Lékaři,  sociologové,  právníci  a mnozí  jiní,  se snažili  najít  kompromis  mezi  mužem   a  ženou. Odborná a populárně naučná díla, jež za první republiky vycházela, se stala hlavním  pramenem  pro analýzu  postavení  ženy ve společnosti, posouzení  její  role  v tzv. ženském  světě.  Většina lékařských spisů vztahujících  se k ženě, zpřístupňovala  nejnovější poznatky  a  především,   bojovala   proti   neznalosti,   mezerovitosti,   lhostejnosti,   studu   a   pokrytectví.  Zařazení těchto spisů se ukázalo velmi obohacující, neboť lékaři se s ženami setkávali, znali  jejich problémy, a lépe než jiní dokázali posoudit změny ve společnosti, které se postupně  odrážely i v intimním partnerském životě žen.  Zcela specifické místo zaujímá práce Ženo, poznej sama sebe2 zdravotního rady Bernarda  Bauera. Jeho obsáhlé pojednání zachycuje  soudobé názory a vědecké poznatky světových  autorit. Ženu odhaluje především ženám. Odmítal „lidové lékařství“ a kritizoval neznalost žen  o vlastním těle, jelikož ženy „ničeho nevědí a věděti nechtějí“.3  Čerpal ze svých zkušeností  lékaře­gynekologa a porodníka, navíc zveřejňoval vlastní výzkumy. Po přečtení knihy žena  poznala svoje tělo, duši a rozuměla svým emocím. Bauer však seznamoval ženy i s mužem,  protože ženu není možné posuzovat samostatně. Kniha je velmi otevřená, nejen pro popis  ženského těla a jeho funkcí, ale především pro názory autora. Přínos této populárně odborné  studie lze  spatřovat  v odhalování  společenských  předsudků a tradiční  morálky, stejně   tak  problémů, jež sebou přinášela liberalizace společnosti.  Lékaři,   z   jejichž   děl   práce   vychází,   se   zabývali   mnoha   aspekty   v   životě   ženy.  Řadu  podnětů   k   posouzení   vztahu   obou   pohlaví   poskytly   práce   lékaře   Heinze   Zikela,  Hygiena  manželství a líbánek4  a  Pohlavní chladnost žen.5  Moderní výchova žen, do jisté míry podle  jeho   názoru,   stírala   rozdíly   mezi   muži   a   ženami.   Odlišnosti   se   objevovaly   opět   až   v  manželství, nabízel řešení, jak měli manželé dostát svým povinnostem a zvládnout partnerské  2 Bauer, B.: Ženo, poznej sebe samu. Studia o těle, duši, pohlavním životě a erotice ženy. Kultura, Český Těšín  1930. 3 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 5. 4 Zikel, H.: Hygiena manželství a líbánek. Lidový rádce. Svazek II. František Šponar, Prostějov 1923. 5 Zikel, H.: Pohlavní chladnost žen. Její příčiny a způsoby, jak ji léčit. Lidový rádce. Svazek I. František  Šponar, Prostějov 1923.

10

soužití. Zapírání a mlžení v sexuálních záležitostech bylo z předchozího období běžné. Nemlčet se  rozhodl zdravotní rada Jaroslav Vytopil. V  Pohlavní otázce mladého věku6  přiblížil odlišné  vnímání pohlavního života mužů a žen, zvláště přínosné je vysvětlení dvojí morálky.  Důkladný   rozbor   kontraceptivních   metod   a   možností   přinesla   kniha  Pohlavní   život   v  manželství   a   přirozené   omezení   porodů.7  Ivan   E.   Georg   v   ní   rozebíral   ženskou   otázku   z  pohledu   regulace   porodnosti   a   pochopitelně   pohlavního   pudu.   Autorovou   zásluhou   byla  československá   veřejnost   seznámena   s   nejnovějšími   poznatky   v   oblasti   antikoncepce.  Srovnání se zahraničními pracemi nabídla Pohlavní otázka8 uznávaného profesora psychiatrie  Augusta Forela.  Závažnou   problematikou   potratů,   úzce   související   s   pojetím   ženství   a   mateřství   jako  společenských hodnot, se zabýval Vladimír Rys. Spisek Je potrat vraždou?,9 který reflektoval  bouřlivou   debatu   o   paragrafu   144,   ukazoval   postoje   společnosti   i   z   právního   hlediska.  Emanuel Chalupný, významný právník a sociolog se téměř 30 let věnoval populaci a jejím  proměnám.   Ženu   představil   z   pohledu   sociologického.   V  Otázce   pohlavní   z   hlediska   sociologického10 studoval ženské pohlaví a stereotypy vnímání žen. Uvažoval i nad možností  vrozených a kulturou vštípených rozdílů mezi pohlavími. Jeho  Otázka populační a reforma   trestního   práva11  se   přístupnou   formou   snažila   zamezit   panice   ubývání   obyvatelstva   a  zpřístupnění širokého spektra názorů výpovědi odborníků ohledně potratů. Tím jsme přešli k  autorům,   kteří   ve   svých   dílech   zohlednili   sociologické   hledisko.   Jaroslav   Šíma   publikací  Pohlaví a společnost12 upozorňoval na předmanželské vztahy, jejich skladbu a důsledky pro  společnost, v souvislosti s pohlavní otázkou. Arnošt Bláha posuzoval, které funkce instituce  rodiny Československu rodina nesplňovala a z jakých důvodů. V Krisi rodinného života13 se  věnoval   problematice   etiky,   výchovy   a   rodiny.   Do   popředí   kladl   význam   odpovědně  jednajícího jednotlivce. Mravním hodnotám a mravní výchově přikládal Bláha velký význam  6 Vytopil, J.: Pohlavní otázka mladého věku. Osvěta lidství, Pardubice 1924. 7 Georg, I. E.: Pohlavní život v manželství a přirozené omezení porodů. Se 42 tabulkami k určení neplodných  dnů u každé ženy. L. Kuncíř, Praha 1933. 8 Forel, A.: Pohlavní otázka. Část třetí. Sfinx, Nové Benátky 1923. 9 Rys, Vladimír: Je potrat vraždou? Praha 1933. 10 Chalupný, E.: Otázka pohlavní z hlediska sociologického. (Otisk ze „Sociologie“, 2. svazek III. dílu). Praha  1937. 11 Chalupný, E.: O otázce populační a reformě trestního práva. Přednáška doc. dr. Chalupného, pronesená dne  10. ledna 1929 na schůzi Sociálního ústavu ČSR, a rozhovor o této přednášce. Sociální ústav ČSR, Praha  1929. 12 Šíma, Jaroslav: Pohlaví a společnost. Sociologická úvaha. Václav Petr, Praha 1940. 13 Bláha, A. I.: Dnešní krise rodinného života. Brno 1933.

11

nejen v oblasti rodinného života, školství a vzdělávání, ale také v politickém a občanském  životě. Další jeho práce, Sociologie sedláka a dělníka,14 pomohla lépe porozumět problémům,  zázemí a životnímu stylu těchto dvou významných sociálních kategorií. Osvětové působení většiny lékařů a otevřenost v záležitostech, které nebylo dříve možné  zpřístupnit, byla v rozporu s konzervativními kruhy.

Udržet   tradiční   uspořádání 

společnosti  se  snažila  náboženská  literatura.  V  roce 1934  profesor katolické  „mravovědy“  Emilian Soukup hodnotil v Manželských kapitolách15 vývoj za posledních patnáct let. Nabádal  k hledání vyšších cílů v manželství než pouhé sexuální uspokojení. Za základní považoval  oběť   ženy   a   její   zbožnost.   Z   náboženského   přesvědčení   odmítal   otevřenost   výchovy   v  sexuálních   záležitostech,   předmanželské   vztahy   a   prosazoval   pohlavní   zdrženlivosti.  Úzkostlivě   rozlišoval   lásku   před   a   po   uzavření   sňatku,   neboť   teprve   v   manželství   mohla  vzniknout   skutečná   jednota.   Za   dobové   nedostatky   z   katolického   hlediska   považoval  především tzv. manželství na zkoušku. V podobném duchu se vyjadřoval Emanuel Žák ve  svých Kapitolách o manželství.16 Zabýval se však praktičtějšími otázkami soužití muže a ženy.  Zavrhoval   občanský   sňatek   a   možnost   rozluky.   Názory   jím   projevené   měly   zabránit  rozmáhajícímu se úpadku náboženského smýšlení. Laická brožura Vlasty Sternové nabídla zajímavé pojetí ženy a ženství. Podtitul Co musí  věděti žena, aby byla šťastna v lásce napovídá o obsahu spisu Milovati budeš.17 Podle ní, ženy  žily jen láskou a pro lásku. Byla si však vědoma toho, že muž potřebuje myslící, rovnocennou  partnerku. Žena pro ni byla bytostí, která muži odpouští a je mu vděčná za lásku. Přesto v  jejím pohledu již žena není pasivní. Uvědomovala si situaci většiny žen, jež se nemohly plně  věnovat mateřství, ale ekonomicky přilepšovaly rozpočtu rodiny. Značná část zpracovaných pramenů se dotýkala pro ženy zvláště aktuální otázky – jak  měly   naplnit   svoji   roli   matky.   Správná   matka   měla   vědět,   jak   své   dítě   ošetřovat,   živit   a  vychovávat.   Tomuto   tématu   se   věnovalo   nepřeberné   množství   publikací,   vybírám   tedy   ty  nejdůležitější.   Pro   srovnání   péče   o   matku   z   období   předcházejícího   meziválečnému  Československu, bylo využito práce Karla Bulíře,  Těhotenství, porod a šestinedělí.18  V době  první   republiky   stejnou   roli   sehrály   pokyny   pro   těhotné   ženy   a   matky   od   přednosty  porodnicko­gynekologické kliniky a ředitele zemské nemocnice v Brně, profesora Antonína  14 Bláha, A. I.: Sociologie sedláka a dělníka. Příspěvek k sociologii společenských vrstev. Orbis, Praha 1925. 15 Soukup, E.: Manželské kapitoly. Základy manželství. Universum, Praha 1934. 16 Žák, E.: Kapitoly o manželství. Několik úvah o významu a účelu manželství, o jeho nedostatcích a vadách se  zřetelem na poměry doby dnešní. V. Kotrba, Praha 1934. 17 Sternová, V.: Milovati budeš. Co musí věděti žena, aby byla šťastna v lásce. Rodina, Praha 1935. 18 Bulíř, K.: Těhotenství, porod a šestinedělí. Hejda a Tuček, Praha 1903.

12

Ostrčila.  Budoucím matkám19  vysvětlovalo ženám přirozenost mateřství, nutnost lékařského  vyšetření, životosprávu a další související záležitosti s těhotenství, porodem a šestinedělím  ženy.   Jelikož   se   i   dalších   v   publikacích   informace   téměř   shodovaly,   nemá   význam   je  přibližovat, uvedeny jsou v přiloženém seznamu. Jistou výjimkou je však Eleonora Paulová­ Růžičková se  spiskem  Jak  vychovávati  děti  v  rodině.20  Její  stostránkový  spis  měl  pro   nás  význam především v tom, že popsala, jak byla vychována svojí matkou, co se naučila a jak  sama vychovala své děti. Poukázala na řešení mnoha problémů, které matky v oblasti výchovy  často měly.  Praktickou   stránku   života   žen   bylo   možné   vyčíst   z   příruček   pro   hospodyně.   Základní  oporou se mi stala publikace Pro rodinu a domácnost.21 Zabývala se otázkami souvisejícími  se   vstupem   snoubenců   do   manželství,   moderní   domácností   od   uspořádání   a   funkčního  vybavení   bytu,   po   zacházení   s   technickými   pomůckami.   Pokyny   a   návody   pomáhaly  hospodyním   obstarat   domácnost   ve   všech   oblastech,   tedy   i   jak   zapojit   děti   a   zvládnout  zaměstnání.  Moderní domácnost,22 z pera zahraniční autorky, Erny Meyerové, se vydávala téměř každý  rok i u nás. Její 24. vydání svědčilo o značném zájmu a oblíbenosti. Nahlédli jsme do lépe  situovaných rodin, ale na jednotlivostech a každodenních úkonech, se ukázala „náplň práce“  každé   hospodyně.   Zdůrazňování   stejných   momentů   v   práci   žen   v   domácnosti,   svědčilo   o  nedostatcích a nepřizpůsobení se novým poměrům.  Zcela jiný druh pramenů bylo nutné zpracovat při hledání zákonných norem soužití ženy a  muže. Podklady k manželskému právu poskytly právní rozbory specialistů a znalců. Použity  jsou   výklady  práva  od  profesora  občanského   práva  Jaromíra  Sedláčka  s  názvem  Rodinné  právo23 a Jaroslava Zavadila Manželské právo.24 Zpracovány byly i drobnější, zkrácené verze s  radami   a   příklady   jednotlivých   situací,   jež   byly   určeny   úředníkům   a   laikům.   Za   všechny  uveďme  Manželské právo25  od Josefa Nožičky, ale také  Československé právo manželské26  19 Ostrčil,   A.:   Budoucím   matkám.   Sbírka   letáků   sociálně   a   zdravotně   výchovných.   Česká   zemská   péče   o  mládež, Brno 1924. 20 Paulová­Růžičková, Eleonora: Jak vychovávati děti v rodině. Kočí, Praha 1924. 21 Pro rodinu a domácnost. Rádce pro snoubence a manžele. Veva, Praha 1934. 22 Meyerová, Erna: Moderní domácnost. Rádce úsporného vedení domácnosti. Kočí, Praha 1928. 23 Sedláček, J.: Rodinné právo. Knihovna českého akademického Spolku „Právník“ v Brně. Brno 1934. 24 Zavadil, J.: Manželské právo. Sbírka pojednání z československého práva. Sv. 16. Praha, 1938. 25 Nožička, J.: Manželské právo. In:  Flögel, J.: Praktická příručka pro obecní a okresní funkcionáře. Praha  1933. 26 Rotter, P.:  Československé  právo  manželské.  Populární  výklad zákonných  předpisů o manželství. Čeněk  Pechtor, Kroměříž 1934.

13

advokáta Pavla Rottera, jehož přílohou byly i vzory žalob a žádostí o ukončení manželství.  Přesné znění zákonů a předpisů poskytla Sbírka zákonů a nařízení státu československého27 či  Slovník   československého   práva   veřejného,28  stejně   tak   jako  Ústava   republiky  Československé.29 Znalost   právních   norem   je   teoretickou   záležitostí.   Přesnější   právní   situaci   dokreslily  jednotlivé   případy,   které   se   řešily   v   odborných   právnických   periodikách.   Právní   vědě  věnovaný časopis Právník uváděl řešení soudních sporů, rozsudky a stanoviska jednotlivých  právníků. Zvláštní funkci mají v této práci periodika. Tisk vytváří a zprostředkovává prostředí pro  komunikaci,   v   níž   vzniká   obecné   povědomí   čtenářské   obce.   Kulturní   vzorce   jsou   jimi  posilovány nebo zpochybňovány. Role tisku je významná při zpřístupňování vědecké poznání,  poskytuje prostor pro střet společenských a právních norem s konkrétním životem. Nemohl  být  tedy opominut.  Kromě již  zmíněného vysoce odborného  časopisu  Právník, především  ženský  tisk,   z  něhož  bylo   nejvíce   čerpáno,   umožnil  nahlédnout  na  záležitosti,   které   ženy  považovaly za podstatné. Pokrokové ženy vyjadřovaly svůj světonázor v  Ženské revue  (do  roku 1920), nejvýznamnějším a nejčtenějším časopisem svého druhu. Přese vše na počátku  první republiky z finančních důvodů zanikla. Vydané ročníky však dostatečně dokumentují  původní prostředí snah o povýšení ženy na bytost muži nejen rovnoprávnou, ale především  rovnocennou. Katolickým ženám sloužila  Eva  a  Moravská žena  (od roku 1928 Křesťanská  žena), oba časopisy zajišťovaly názorový protipól pokrokovým ženám.  Česká   selka  a  Domkařka  byly   tématicky   příbuzné   časopisy,   stejně   jako  Praktická   hospodyňka a Naše domácnost. Jejich obsah, ač se zaměřovaly na ženy jiných společenských  vrstev,  byl do značné  části  stejný. Předkládaly ženám  rady, jak si poradit se záležitostmi  „jejich“ světa.  V   předchozí   části   textu   jsme   se   věnovali   rozboru   pramenů.   Nelze   však   opomenout  literaturu, jež reflektuje dnešní poznání a stav výzkumu. Zatímco situace českých žen v 19.  století   je   již   z   velké   části   zmapovaná,   o   první   polovině   20.   století   se   můžeme   ledasco  domýšlet. Práce věnované první republice vůbec, nebo jen okrajově zmiňují pohled na ženu.  27 Sbírka zákonů a nařízení státu československého. Státní tiskárna, Praha 1919. 28 Slovník veřejného práva československého. Svazek II. I – O. Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, Brno 1932.  29 Ústava republiky Československé. Praha 1921 a Ústava republiky Československé. Praha 1936.

14

Úsilí žen dosáhnout změn v jejich situaci, v politických a institucionální aspektech, přiblížila  ve své práci Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století 30 Jana  Burešová.  Znalosti okolností spjatých s životem žen v době předcházející Československé republice  jsem čerpala dnes z již všeobecně známých prací. O ženách 19. století víme hned z několika  prací   Mileny   Lenderové   (nejvýznamnější  K   hříchu   i   k   modlitbě31)  a   Marie   Neudorflové  (České ženy v 19. století32). Obecný kolorit dokresluje Pavla Vošahlíková (Jak se žilo za časů  Františka   Josefa   I.33).   Další   Pavle,   tentokrát   Horské   vděčím   především   za   její   články  zabývající se demografickou historií, ale i za monografii Naše prababičky feministky.34 Ostatní   práce   zpřístupnily   nezbytný   společenský,   hospodářský   a   politický   kontext.  Zohledněno bylo stanovisko „gender“, bez kterého se již nelze obejít. Přínosnou se ukázala  být kniha Rod ženský. Kdo jsme, odkud jsme přišly, kam jdeme35 dvou autorek, jež se tématem  žen zabývá napříč historií. Neméně poučný byl článek Hodnotový svět ženy a jeho paradoxy36  Aleny Vodákové, jedné z autorek předešlého díla.  Tzv. „ženský svět“ představuje protiváhu  „světa mužů“. Oba světy se prolínají především v mikrosvětě rodiny. Teze o mužském a  ženském světě poukazuje na asymetričnost těchto dvou světů – muži mají celkově „převahu“,  a k tomu navíc nepopiratelný vliv nad ženským světem.  Kategorii soukromého a veřejného,  jak ji předkládá Hana Havelková ve studii Dimenze „gender“ ve vztahu veřejné a soukromé   sféry,37  je   zacílena   na   definování   dvou   různých   hodnotových   světů,   a   tím   i   jiných   rolí  přisouzených   muži   a   ženě.   Jen   veřejný   svět   muže,   nabízel   možnost  zaujmout   významné  společenské postavení.  Zcela jiné téma, a to Pracovní režim dělnické ženy ve 20. letech,38 se  stalo centrem pozornosti Jiřiny Todorové. Na základě jejího článku bylo možné konkretizovat  odstupňování náročnost péče o domácnost ženy zaměstnané na plný, „částečný“ úvazek a  ženy v domácnosti. 30 Burešová,   J.:   Proměny   společenského   postavení   českých   žen   v   první   polovině   20.   století.   Univerzita  Palackého, Olomouc 2001. 31 Lenderová, M.: K hříchu i k modlitbě. Žena v minulém století. Mladá fronta, Praha 1999. 32 Neudorflová­Lachmanová,   M.:   České   ženy   v   19.   století.   Úsilí   a   sny,   úspěchy   i   zklamání   na   cestě   k  emancipaci. JANUA, Praha 1999. 33 Vošahlíková, Pavla: Jak se žilo za časů Františka Josefa I. Svoboda, Praha 1996. 34 Horská, P.: Naše prababičky feministky. Lidové noviny, Praha 1999. 35 Vodáková, A. – Vodáková, O. (ed.): Rod ženský. Kdo jsme, odkud jsme přišly, kam jdeme. Slon, Praha  2003. 36 Vodáková, A.: Hodnotový svět ženy a jeho paradoxy. In: Sociologický časopis, 1995, roč 31, č. 1, s. 39–47. 37 Havelková, H.: Dimenze „gender“ ve vztahu veřejné a soukromé sféry. In: Sociologický časopis. 1995, roč.  31, č. 1, s. 25–38. 38 Todorovová, J.: Pracovní režim dělnické ženy ve 20. letech. In: Český lid. Národopisný časopis. Praha 1983,  roč. 70, č. 4, s. 228–233.

15

Vzhledem k rozsahu problematiky nejsou použité zdroje zdaleka vyčerpávající.

16

I. Trojjedinnost ženy

„Postavení ženy v manželství mělo by vlastně býti zcela jiné, než je postavení ,dobré hospodyně’, ,dobré matky’ a ,dobré manželky’... žena je duší domácnosti a silou, jež manželství vdechuje duši“39 Manželka Na počátku 20. let žilo v Československu o 443 tisíc více žen než mužů. Převaha žen se  po válce nejvíce projevovala mezi dospívajícími a dospělými, neboť následkem války ubylo  mužů ve věku 25–39 let. Poměr mužů a žen se podařilo do 30. let téměř vyrovnat. 40  Ač v  poválečných letech docházelo ke sňatkům ve zvýšené míře, podmínky umožňující sňatek byly  tímto stavem znesnadněny.41  Během meziválečné doby se začala  téměř neznatelně  rozvolňovat tradiční posloupnost  vedoucímu ke sňatku. Následující okolnosti se týkaly především muže. První, čeho musel  potenciální   ženich dosáhnout, byla ekonomická  nezávislost.  Dalším krokem bylo  zajištění  vlastní domácnosti pro rodinu, kterou zakládal. Jestliže obě podmínky dokázal naplnit, mohl  pár oznámit zasnoubení. Poznávání snoubenců se v této fázi mělo původně odehrávat bez  sexuálních zkušeností, ale předmanželský sex se postupně počínal legitimizovat. Následovalo  uzavření manželství, v němž se většinou rodily děti bez omezení antikoncepcí.42 Naznačený  postup  skýtal   v   praxi   mnohá   „ale“.  Častou   překážkou   sňatků   byla   již  naznačená hospodářská situace. Ekonomické aspekty vzniku manželství lze spatřovat spíše na  straně muže. Očekávalo se, že uživí sebe a dokáže opatřit prostředky pro budoucí rodinu.  Zvláště po válce, a dále v době hospodářské krize, však nebyla situace nejpříznivější. 43 Studia  a zajištění finančních příjmů prostřednictvím povolání oddalovala vstup do manželství často k  věku 26 let, nicméně i vyššímu. Především v rodinách intelektuálů a středního stavu obecně,  se z důvodů platových ženili starší muži s mladšími ženami.44 39 Bauer, B.: Ženo, poznej sebe samu. Studia o těle, duši, pohlavním životě a erotice ženy. Český Těšín 1930, s.  295. 40 Celkový počet obyvatelstva Československé republice na počátku 20. let odpovídal číslu 13 613 172. Sčítání  lidu v republice Československé ze dne 1. prosince 1930. Díl I. Růst, koncentrace a hustota obyvatelstva,  pohlaví, věkové rozvrstvení, rodinný stav, státní příslušnost, národnost, náboženské vyznání. Praha 1934, s.  35–38. 41 Tamtéž, s. 43. 42 Veselá, R. a kol.: Rodina a rodinné právo. Historie, současnost a perspektivy. Praha 2005, s. 43. 43 Přesná čísla dokumentující pokles sňatečnosti v krizových letech je možné nalézt: Klabouch, J.: Manželství a  rodina v minulosti. Orbis, Praha 1962, s. 187. 44 O manželství, v nichž si starý muž bral  mladou  ženu, se posměšně soudilo, že si nebere manželku, ale  ošetřovatelku. 

18

Se vstupem do manželství souvisela hranice dospělosti a věk, ve kterém se ženy vdávaly.  Zatímco   právní   dospělost   stanovovala   legislativa   nově   věkem   21   let   u   obou   pohlaví, 45  pohlavní dospělost u dívky spadala podle lékařů do věku  17–19 let.46  Za nejlepší věk pro  vdavky bylo považováno období života mezi 18–25 lety. Pozdější porod již nebyl považován  za bezpečný,47 do 30 let mohla mít žena duševně nejschopnější potomstvo.48 V praxi se ženy  vdávaly nejčastěji ve věku 20–24 let, kdy stejně staří muži absolvovali vojenskou službu.49  Manžel měl být o 5 až 7 let starší.50 Na venkově bývaly svatby v předválečném období téměř  pravidelně   uzavírány   v   mladším   věku,   v   18   letech   u   ženicha   a   ještě   méně   u   nevěsty.   S  možností ekonomického zajištění domácnosti, však věk muže stoupal, nejméně k 23 let. 51  Průměrný   věk   sňatku   byl   u   ženy   25   let,   postupně   klesal,   ale   za   hospodářské   krize   začal  narůstat, dosáhl hodnoty 27 let,52 u muže 28 let.53 Společensky nejpřijatelnější byla manželství  tradičně uzavřená v brzkém věku, „stejně jako je brzké manželství přirozené a zdravé, stejně  je také pohlavní zdrženlivost před sňatkem pro obě pohlaví nejideálnější přípravou na život   manželský.“54 Tím jsme narazili i na další významnou problematiku, na kterou se zaměříme  níže.  Nejen hospodářské poměry, ale i zdraví mělo být rozhodující pro vstup do manželství.  Prvorepublikové eugenické hnutí se neúspěšně pokoušelo prosadit povinné lékařské prohlídky  snoubenců, neboť základem šťastného manželství (a tím i státu) mělo být zdraví ženy a muže,  kteří plodili zdravé potomstvo. Eugenikové, lékaři, ale i jiní, se snažili prosadit, aby bylo před  vstupem do manželství povinností každého, se ujistit o zdraví partnera a svém. Eugenické a  sňatkové   poradny,   jež   měly   snoubence   poučit   a   poradit   jim,   byly   v   Československu  zakládány. Ideálem bylo, aby za zdraví snoubenců převzali zodpovědnost rodiče a aby se  snoubenci vzájemně seznámili s osvědčením od lékaře.55 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55

V některých případech mohlo na povolení soudu dojít ke sňatku i ve věku mladším, nad 18 let. Forel, A.: Pohlavní otázka. Část třetí. Nové Benátky 1923, s. 21. Zikel, H.: Hygiena manželství a líbánek. Lidový rádce. Svazek II. Prostějov 1923, s. 46. Zitko, K.: Vzdělání žen a potomstvo. In: Ženská revue. 1918, roč. XIII., č. 1, s. 6–8. Sčítání lidu v republice Československé ze dne 1. prosince 1930, c. d., s. 44. Bláha, A.: Dnešní krise rodinného života. Brno 1933, s. 22. Venkovské prostředí za nejvhodnější věk ke sňatku považovalo věk 24 let u ženy a 29 u muže. Kdy se vdávat  a kdy se ženit? In: Domkařka. 1928, roč. III, č. 7, s. 25–26. Fialová, L. – Horská, P.: Česká žena očima statistiky za posledních sto let. In: Historické listy. 1991, č. 1, s.  12. Dějiny obyvatelstva českých zemí. Mladá Fronta, Praha 1998, s. 321. Georg, J. E.: Pohlavní život v manželství a přirozené omezení porodů. Se 42 tabulkami k určení neplodných  dnů u každé ženy. Vydání druhé. Praha 1933, s. 23. Pro rodinu a domácnost. Rádce pro snoubence a manžele. Praha 1934, s. 5–6. Úřední lékař měl prohlédnout zdravotní stav snoubenců a zjistit, zda nejsou pohlavně nakaženi. Nicméně  dobové   možnosti   medicíny   neumožňovaly   realizaci   těchto   prohlídek.   Zákonnou   formu   prohlídky   tedy 

19

Výběr manžela O situaci většiny žen 19. století se předpokládalo, že „daly muži košem“ buď proto, že to  „neměly   v   hlavě   v   pořádku“,   nebo   že   měly   lepší   vyhlídky.56  Ženy   v   meziválečném  Československu se snažily vymanit z těchto alternativ. Budoucí manželé se mohli setkat v okruhu příbuzenstva, ve škole, na úřadech, v tanečních  či se seznámit s rodinným známým.57 Matkám na plesech se tradičně vyčítalo, že působí jako  kuplířky, když „vodí svá děvčátka do tanečních hodin s tajnou touhou: uloviti ženicha.“58 „Ženy se třikrát rozmýšlejí, než si vyhlédnou klobouk, avšak ani jednou, jde­li o to, vzíti si   muže.“59 Uvedený citát ukazuje na lehkovážnost žen, které se hodlaly vdát. Vyčítalo se jim, že  nepátraly   u   budoucí   tchyně,   ani   jinde,   co   bylo   na   dotyčném   muži   dobrého   a   co   zlého.  „Žalostným zjevem bývá poměr dívek k hezkým, ale prázdným hochům.“60 Spornou záležitostí  bylo, zda má žena chtít znát „hříchy a hříšky z minulosti“ muže. Každopádně žena neměla  odpustit prohřešek proti cti – poměr muže s vdanou ženou, alkoholismus a hráčskou vášeň.61  Častý úsudek o ženách v tomto směru tvrdil, že jim stačí znát společenské postavení muže a  jeho  vzhled. Okolnosti vedoucí k sňatku však byly složitější. Faktory ekonomické, sociální,  náboženské, ale i politické, stejně tak jako rozhodnutí rodičů, hrály svoji podstatnou roli.  Nátlak rodičů se mohl projevovat hmotnými újmami, dceři mohlo být odmítnuto vyplacení  věna, syn mohl být vyděděn. Rodičům na sňatku dcery záleželo, neboť sňatek byl nákladnější  pro   rodinu   nevěsty   než   ženicha.   Nutné   je   také   zohlednit   tradiční   pohled   společnosti   na  „nerovné“   sňatky.   U   manželů   z   nestejných   společenských   vrstev   se   dříve   či   později  předpokládal nesoulad.62 Sňatky ve venkovské prostředí byly více rovné, přednost se dávalo ženichovi bohatému a  pracovitému. Zdravá a silná žena, měla být z hospodářství, aby se uměla ohánět. Spolu s  hospodárností   pak   představovala   ideál   pro   venkovskou   domácnost.   Sňatky   z   lásky   bylo  možné   najít,   přesto  častým   námětem   románů  byl   bohatý  otec,  jež   v  duchu  tradice   bránil  svému synovi se oženit s chudou dívkou.63  56 57 58 59 60 61 62 63

nedostaly. Klabouch, J.: Manželství a rodina v minulosti, c. d., s. 169. Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 293. Taneční dívky absolvovaly ve 14 až 18 letech.  Sternová, V.: Milovati budeš: Co musí věděti žena, aby byla šťastna v lásce. Rodina, Praha 1935, s. 45. Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 292. Ina: Buďme silné. Sokolice, 1930, roč. 18, č. 4, s. 55. Sternová, V.: Milovati budeš, c. d., s. 56. Bláha, A.: Dnešní krise, c. d., s. 32. Bláha, A.: Sociologie sedláka a dělníka. Příspěvek k sociologii společenských vrstev. Orbis, Praha 1925, s. 

20

Svatba byla důležitou událostí v životě ženy. V nejbohatších vrstvách společnosti k ní  patřila svatební cesta. Lékařské a hygienické názory na její přínosnost nezněly příliš nadšeně.  Trmácení a veškeré nepohodlí nebylo pro ženu dle jejich názoru nejvhodnější. 64  Na druhou  stranu se v souvislosti s líbánkami hovořilo jako o příležitosti novomanželů, se blíže poznat  bez všedních starostí a dále jako o první možnosti legálního uspokojení sexuálního pudu.65 Tradicí   je   se   svatbou   spojen   i   snubní   prsten,  viditelný   doklad   nového   sociálního  statutu   vdané   ženy.   O   uvolněných   mravech   kritikové   soudili,   že   snubní   prsten   nebyl  znamením pro ostatní muže „již je zadáno“, ale mnohdy „nechť žije konkurence“.66 Tradiční  výčitky však patřily spíše předmanželským vztahům. Předmanželské vztahy a připravenost ženy na manželství Žena, před vstupem do manželství, a tím i rodiny, měla znát závazky a odpovědnost,  kterou nově získávala. Za ženu schopnou manželství se souhrnně považovala pohlavně zralá  žena,   která   by   navíc   duchem,   povahou   a   vědomostmi   měla   dosáhnout   takového   stupně  dospělosti, aby si byla plně vědoma toho, k jaké úloze se zavazuje. 67  Měla být poučena o  sexuálních záležitostech dříve, než se vdala, tvrdili shodně lékaři.68 Zastaralým se jevil názor,  nicméně zastávaný katolíky, aby byla dívka v tomto smyslu nevědomá. Lékařský pohled na  manželství očekával od obou  správnou „manželskou zdravovědu“, jež předpokládala zdravé  manžele, kteří dbali o pravidelnou životosprávu a sexuální život, pečují o svoje tělo a zdraví.  Lékaři   si   uvědomovali,   že   právě   nevědomost   manželky   kromě   jiného   způsobovala   v  manželství mnohé konflikty, vedoucí v některých případech k jeho rozpadu.69 První republika s sebou přinesla otevřenost ve vyjadřování o předmanželských vztazích.  Již   se   o   nich   nemluvilo   pouze   odmítavě,   i   přesto   se   k   nim   nejčastěji   vyjadřovala   v  souvislostech  s  jejich  rozpadem.  Obvykle  se na tyto  vztahy nahlíželo  jako  na uspokojení  pohlavní zvědavosti bez vnitřních vazeb. V jejich prospěch se hovořilo o možnosti rozchodu  při   objevení   rozdílnosti   v   zájmech,   zvycích,  charakteru  nebo   při   zevšednění,   pro   které  142–143. Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 274. Zikel, H.: Hygiena manželství a líbánek, c. d., s. 9–10. Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 293. Tamtéž, s. 114. Například   Forel,   A.:   Pohlavní   otázka,   c.  d.,  s.  21  a  82.  Stávalo   se,  že   se  „nevinná“  dívka   bez  znalosti  manželských povinností v intimním styku svým „ano“ upisovala k plnění povinností, o nichž neměla mnohdy  ani tušení. 69 Zikel, H.: Hygiena manželství a líbánek, c. d., s. 31 a 51. Mnohé případy, kdy manžel žádal sexuální aktivity  podle svého práva a ženy netušily, co že to od nich muž smí požadovat, uvádí například H. Zikel ve své  publikaci Pohlavní chladnost žen.  64 65 66 67 68

21

začínala mít liberálnější část společnosti pochopení. Vytvoření nesezdaného, ale trvalejšího  svazku,   tradice   příliš   nepřála.  Vliv   společnosti   a   rodičů   byl   v   tomto   nezanedbatelný.70  Nicméně   přelétavé   vztahy   mládeže   nebyly   podle   soudu   mnohých   tak   rozšířené,   jak   byla  veřejnost přesvědčována.71 Bylo pravděpodobnější, že při vstupu do manželství byla žena sexuálně nezkušená, muž  své zkušenosti většinou míval.72 „Mnohé ženy ani neví, že pohlavní život mužů před sňatkem   nebývá normální“, přičemž za normální se pokládalo, že manželka byla první ženou svého  muže. Zatímco o mužích, kteří se před sňatkem „vybouřili“ se říkalo, že jsou v manželství  nejhodnějšími manželi, o ženách se soudil pravý opak.73  Autoři z lékařského prostředí se oproti tomu většinou shodovali v názoru, že případy, kdy  žena   vstupovala   do   manželství   jako   panna,   byly   již   v   menšině.   Předmanželský   a  mimomanželský styk byl podle pozorování zdravotního rady B. Bauera na konci 20. let 20.  století ve všech společenských vrstvách téměř pravidlem.74 Bauer patřil mezi ty, kteří intimní  poznávání partnerů  relativně schvalovali, neboť se tak podle něj odstraňovala  společenská  přetvářka,  odříkání   a  sebezapírání   sexuality  dívek.  Přesto  ani  tento  vztah   nesměl   být  bez  odpovědnosti partnerů. Pokrokové názory odsuzovaly nutnost svolení společnosti či dokonce  církve k následování nejpřirozenějších lidských pudů i u dívek a žen, jelikož u mužů v tom  povětšinou   problém   nebyl.   Přesto   bylo   zapotřebí   opatrnosti.   Liberálně   smýšlející   Vlasta  Sternová souhlasila s intimním poznáváním partnerů až tehdy, „kdy je naprosto jasno, že jsou   tu   všechny   naprosto   nutné   předpoklady   k   celoživotnímu   spojení   po   stránce   citové   a   myšlenkové.“75 Čím později to bylo, tím lépe. Pokrokové ženy předválečné doby se snažily upozornit na problematiku dvojí morálky,  jiné pro ženu, jiné pro muže. I v době poválečné bylo dvojí morálce věnováno stále dost  pozornosti. Od ženy se při vstupu do manželství očekávala neposkvrněnost, „ale ona sama  sotva asi se klame o čistotě svého ženicha. Proklube­li se to, podurdí se, ale konec konců,   sotva   která   neodpustí.   Zkuste   to   opačně   a   bude   katastrofa,   muž   nemůže   odpustiti.   Tento   dějinný vývoj zakládá se v rozdílu pohlaví.“76  Problém nastal ve chvíli, když  ženy odmítaly  70 71 72 73

Šíma, J.: Pohlaví a společnost. Sociologická úvaha. Praha 1940, s. 20. Sternová, V.: Milovati budeš, c. d., s. 80–81. Zikel, H.: Hygiena manželství a líbánek, c. d., s. 19–20. Zajímavý je v tom směru výrok, že „muž ,pohlavně vybouřený’ již před sňatkem nikdy nebude plně chápat   city své manželky ještě ,nevybouřené’“. Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 23. 74 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 115–116, 118. 75 Sternová, V.: Milovati budeš, c. d., s. 78. 76 Horák, A.: Zákon rozlukový po roce praxe. In: Právník. 1918, r. LIX, s. 285.

22

uznat   polygamní   založení   muže   a   neměly   pochopení   pro   pohlavní   spojení   bez   lásky.  Pokrokové ženy se ptaly po smyslu uspořádání společnosti, ve které „jedna část lidstva byla   založena polygamicky a druhá zdrženlivě“.77  I   lékař   a   autor   populárně   naučných   spisů   Heinz   Zikel,   který   za   ideální   manželství  považoval monogamní svazek a nesouhlasil s obecným tvrzením o „silném sklonu mužů k  polygamii“,78  chtěl   po   matkách,   aby   poučily   své   dcery  o   tom,   „že   muži   nevstupují   do   manželství tak čistí, jako ženy.“ Tvrdil, že „vštípíme­li tuto, ovšem trochu krutou ale pouhou   pravdu,   našim   dcerám,   budou   své   muže   milovat   takové,   jak   jsou,   i   s   jejich   minulostí“.79  Polygamní založení muže bylo obhajováno i tím, že od dospívání na polygamii navyklý muž  jen těžko přivykal monogamii po sňatku. Intimní život manželů Spolu   s   uzavřením   manželství   se  riziko   otěhotnění   již   nepovažovalo   za   společensky  nepřípustné, naopak v něm byly děti považovány za něco přirozeného, čímž se mohl uvolnit  sexuální život páru.80  Doba si s sebou nesla mnoho předsudků o pohlavním styku manželů. V mnoha ohledech  byl   pohlavní   život   přeceňován,   v   jiných   podceňován.   Většina   lidí   si   uvědomovala,   že  pohlavní pud je základem lásky, ale ti „modernější“ se snažili, aby láska nebyla snižována jen  na sexualitu.  Důležitost pohlavního života zdůrazňoval Jaroslav Šíma, jenž ho nehodnotil z  hlediska   etického,   jak   bývalo   obvyklé.   Tvrdil,   že   má   být   „nejsilnější   vnitřní   vazbou  manželů“81 s poukazem, že se jedná o záležitost, na které ztroskotalo nejedno manželství.  Úzkost   z   nového   provázela   jistě   mnoho   žen.   Za   ohleduplné   chování   v   intimních  záležitostech měla být muži odměnou krásná a zdravá žena. Manžel, který svoji ženu nešetřil,  musel počítat s tím, že mu brzy „zvadne“.82  Četné zmínky o bezohledném dožadování se  „svého práva“ mluví spíše v oprávněnost požadavku slušného a něžného chování k ženě.  Manžel měl mít pochopení pro stydlivost a jiné pocity ženy, které si přinášela do manželství.83 Otázka   pohlavního   života   v   manželství   spadala   pod   povinnosti   manželské,   jejichž  77  C., O.: Eugenika a ženské hnutí. In: Ženská revue. 1916, roč. XI, č. 8, s. 174. 78 Zikel, H.: Hygiena manželství a líbánek, c. d., s. 29. 79 Zikel, H.: Pohlavní chladnost žen. Její příčiny a způsoby, jak ji léčit. Lidový rádce. Svazek I. František  Šponar, Prostějov 1923, s. 35. 80 Šíma, J.: Pohlaví a společnost, c. d., s. 17. 81 Tamtéž, s. 10. 82 Zikel, H.: Hygiena manželství a líbánek, c. d., s. 52–53, 56. 83 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 26.

23

neplněním mohlo být dosaženo i rozpadu manželství.  Manželé se pohlavního života neměli  odříkat,   jestliže   je   k   tomu   nevedly   vážné   okolnosti.84  Podle   vyjádření   F.   Roučka   v   jeho  rozboru občanského zákoníku, se běžná praxe manželského života odvíjela od přiřčení rolí při  pohlavním styku. Na základě toho měl aktivně pojímaný muž právo žádat po pasivní ženě  pohlavní styk, i když se jednalo o právo vzájemné.85  Avšak,  „manželé na sebe musí bráti  ohled … žena se má dle možnosti přizpůsobiti a býti muži po vůli, když po ní touží“, muž má  na oplátku ženu šetřit v době těhotenství, šestinedělí. 86  Životní realita bývala různá. Arnošt  Bláha parafrázoval  dopis jedné z posluchaček  jeho přednášky o krizi rodinného života,   v  němž si autorka ztěžovala na hrubosti ze strany manžela.87 Případ to nebyl zdaleka ojedinělý.  Přesnější   a   lépe   obhájený   mužský   pohled   na   manželskou   povinnost   upozorňoval,   že  „pohlavní akt je povinností jenom tenkrát, když jej jeden z manželů od druhého žádá nebo  když   vlastní   mravnost   by   byla   zdrženlivostí   ohrožena   a   když   mu   nebrání   žádná   vážná   překážka.“88  Především   ženám   bylo   podsouváno,   že   přílišná   zdrženlivost   může   být  proviněním  proti druhému partnerovi s  varováním, že snadno může vést k nevěře.   Nejen  lékaři proto vyslovovali podobné věty: „Muž, jenž má za manželku chladnou ženu, musí se  státi   nevěrným.“89  Za   „sociální   ctnost“   se   považovalo   „zvyknutí   si“   ženy   na   život   v  manželství, rezignování na řešení svého neuspokojeného milostného života.90 Důvody, které mohla mít žena k vlastní nevěře, dobře  charakterizoval lékař a manžel,  Cyril Horák –  následkem dlouhé chvíle, dlouhodobou nepřítomností a nezájmu manžela, z  touhy po zábavách, z nedostatku peněz, ze stáří muže či z odporu k němu, pro neporozumění  muže pro ženské touhy; jiná jen provokovala a bláznila muže, až někdo silnější zbláznil ji. 91  Někdy   se   stávaly   případy,   kdy   existoval  „domácí   přítel“   pro   ženu   s   tichým   souhlasem  manžela.92  Nevěra   byla   tématem   probíraným   především   v   souvislosti   s   ženami,   mužská  nevěra obvykle nebudila tolik pozornosti. Nevěrnost jednoho z manželů mohla přinést nákazu  84 Tamtéž, s. 25. 85 Rouček,   F.   –   Sedláček,   J.:   Komentář   k   obecnému   zákoníku   občanskému   a   občanské   právo   platné   na  Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl první (§§ 1 až 284). V. Linhart, Praha 1935, s. 458. 86 Zikel, H.: Hygiena manželství a líbánek, c. d., s. 49. 87 Bláha, A.: Dnešní krise, c. d., s. 27–28. 88 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 87. 89 Za chladné ženy byly označovány takové, které při souloži nic nepociťovaly. Zikel, H.: Pohlavní chladnost  žen, c. d., s. 10–11 a 21. 90 Neumann, S. K.:  Dějiny ženy.  Populárně sociologické, etnologické  a kulturně  historické kapitoly. Praha  1999, s. 908. 91 Výborný článek rozebírá tématiku z několika hledisek. Doporučuji odpověď na článek z pera ženy (Buzková,  P.:   Replika ku článku MUDr. Horáka.  In:   Ženská revue.  1908, roč. III,  č. 5.). Horák, C.: O nevěrnosti  manželské. Tamtéž, č. 4, s. 105–107.  92 Neumann, S. K.: Dějiny ženy, c. d., s. 909.

24

pohlavními nemocemi. Manželem nakažená „hodná a dobrá žena odevzdá se do vůle osudu.   Ale život její je plný odříkání a žalu.“93  Manželské soužití Ideál pokrokových žen odráží předválečný článek, v němž muž ukazuje, co má žena pro  muže   znamenat:  „žena   má   býti   mužovou   rádkyní,   jeho   společníkem,   jeho   nejmilejším   a   nejlepším druhem, se kterým rád hovoří nejen intimně, ale také o všech vymoženostech, o  všech problémech, o všech zjevech, které naší společností hýbou, ani politiky nevyjímajíc... a   takovým lidem zbude po práci vždy dosti času, aby společně svou domácnost řídili a lépe   snad řídili, než to učiniti může žena obmezená, jejíž muž, nemoha se s ní o ničem rozhovořiti,   tráví volný čas u piva, karet a na místech, které ani nejmenuji.“94  Laťku pokrokové ženy  nasadily vysoko již na počátku 20. století. Uskutečnit své ideály se snažily především v době  následující. Manželka   měla   být   „přítelkyní   a   milenkou   muže   v   jedné   osobě“,   uznávat   a   sdílet  manželovy   starosti.   Také   schopnost   trpět,   tedy   potlačit   vlastní   city   a   pochopit   mužovy  slabosti,   „aby   tím   nebyl   rušen   klid   manželství   a   neotřásalo   se   základy   lásky“,   nesměla  manželce chybět.95 Od ženy se čekalo, že muže povzbudí k úsilí za vyšší cíle. Důvod jejího  povzbuzování byl muži  spatřován  v nespokojenosti ženy s  postavením,  které  zaujímá   její  muž, a tím i ona. Předpokládalo   se  „naprosto   nutné   přizpůsobení   se   ženy   zvykům   a   názorům   jejího  manžela“.96  Za argument, proč je to právě žena, posloužilo, že se přizpůsobí snadněji, je to  pro   ni   „přirozenější“.   Nicméně   pestrost   života   a   změny   odehrávající   se   ve   společnosti  přinášely obtíže. Každý  žádal  od ženy něco jiného, a žena přesto musela  být schopna  se  dostatečně přizpůsobit. Již nebylo tak snadné, jako v dobách předchozích, vychovat ženu pro  muže.97  Přesto, „co má rád tvůj muž – sama si zamiluješ. To je jediné správné řešení.“98  Způsob, jakým to měla udělat měl být naprosto nenápadný, rozhodně neměl manifestovat  oběť ze strany ženy.99 Žena se měla vyhnout všemu, co by její půvab v očích muže snižovalo.  Žena se měla snažit vypozorovat, co se jejímu muži na ní nelíbilo a zbavit se toho. Máme­li  93 94 95 96 97 98 99

Zikel, H.: Pohlavní chladnost žen, c. d., s. 48. Quispiam: Dr. Oldřich Kramář a ženy. In: Ženská revue, 1905, roč. I, č. 11, s. 123. Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 118. Tamtéž, s. 295 a 297–298. Sternová, V.: Milovati budeš, c. d., s. 19. Tamtéž, s. 68. Tamtéž, s. 74.

25

být konkrétní, jmenujme kupříkladu časté návštěvy přítelkyň a známých, jež nebývaly mužům  po chuti. Muž musel pořád cítit, že je „dobyvatel“. Každá žena se měla snažit zůstat pro svého  partnera v každém okamžiku  upravenou a přitažlivou,100  nicméně  družkou měla  být  muži  rovnocennou,  nikoli  jen  krásnou.  Návody,  jak  o  sebe měla   žena  pečovat,  přinášely   četné  časopisy. Jejich rady se zaměřovaly na dobrou životosprávu, pohyb a vzhled. Žena měla být  jako Marta, pečovat o svoji tělesnou schránku a pohodlí, a jako Marie mít zájem o duši.101 Pokrokové   ženy   ke   šťastnému   soužití   potřebovaly   muže,   který   si   byl   vědom   svých  povinností vůči nim.102 Mužům bývala vyčítána lhostejnost, manžel zapomínal být pozorným  milencem a přítelem. Rada mužů doporučovala „šáhnouti k předstíranému zájmu“. Rozhodně  si muž neměl nosit své pracovní problémy domů k ženě. 103  Život v páru měl znamenat  žít  spolu, nikoli odděleně. On neměl trávit život svojí prací, ona ho neměla prožívat jen skrze své  romány. Jak se měl muž k ženě chovat? „Násilím a hrubostí nelze dosáhnout ničeho!“ Soudilo se,  žena se může změnit jen tím, že se jí dá volnost. Muž, který projevoval svoji rytířskost jiným  ženám,   měl   ji   předně   uplatňovat   u   své   vlastní   ženy.  Opomenout   nesmíme   ani   dobový  „obecný požadavek žen, zejména v manželství, aby je muž ,pochopil’“.104  Muži si většinou uvědomovali, že ženy špatně snášely jejich přílišné kouření, a snad aby  se nemuseli vzdát tohoto zlozvyku úplně, připomínali ženám, jak jim imponují „příjemně   lechtivé  vůně vykouřené cigarety“.105  Naproti tomu způsobem, jak odradit alespoň některé  ženy od kouření byla domněnka, že nikotin u vášnivých kuřaček způsoboval ochrnutí nervů, z  čehož se usuzovalo, že nevedou sexuální život.106 Periodika s ženskou tématikou zdůrazňovala potřebu přátelství mezi partnery, především  na  jejich  stránkách  lze  postřehnout  názorový střet,  zda přátelství  ženě  poskytuje  to,   co   v  manželství  potřebuje.107  Na jedné  straně  se mínilo,  že  zdravé  manželství  je takové,   jehož  účelem   je   „rozmnožení   a   udržení   lidského   rodu...   a   mravné,   přátelské   spolužití“.108  100 Zikel, H.: Hygiena manželství a líbánek, c. d., s. 29. 101 Sternová, V.: Milovati budeš, c. d., s. 33. 102 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 124–125 a 300. 103 Tamtéž, s. 296. 104 Chalupný, E.: Otázka pohlavní z hlediska sociologického. (Otisk ze „Sociologie“, 2. svazek III. dílu). Praha  1937, s. 51. 105 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 216. 106 Zikel, H.: Pohlavní chladnost žen, c. d., s. 51. 107 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 297. 108 Zikel, H.: Hygiena manželství a líbánek, c. d., s. 24.

26

Vyskytovaly se i pokusy nahradit manželskou lásku „přátelstvím  a smyslností“, to se pak  jednalo   o   kamarádské   manželství.   Takové   manželství   charakterizoval   „společný   přátelský   život“.109 Na druhé straně můžeme pozorovat hlubší analýzu, „tvrdívá se často, že manželská   láska není nic jiného než přátelství muže a ženy, ke kterému se ještě přidruží pohlavní soužití.   Tento názor je však úplně nesprávný... v lásce manželské je výlučnost, týká se vždy jediné   osoby druhého pohlaví.“110  Víra v to, že když se nedostávalo  v manželství  lásky,  postačí  přátelství, měla ženy upokojit.111  Běžným názorem bylo, že „zdravě cítící ženě stačí duše  jejího muže“.112 Vlasta Sternová hájila názor, že bez lásky nebyl pro ženu život možný, „pro  ženu je láska naplněním života“, život ženy znamenal čekání na lásku.113  Fungující životní  soužití mělo být založeno na tom, co všechno žena muži odpustí. Žena měla být vděčná za  lásku.114 „Budiž doznáno otevřeně, že žena musí v určitém stupni trpěti v každém manželství.“115  Podle toho, jak se manželství odvíjelo, rozlišovaly se obvykle dva druhy žen. Horší variantou  bylo   stát   se   ženou   „trpící“.116  Původně   harmonické   manželství   narušila   taková   manželka  svým   nevhodným   chováním.   Neustálým   napadáním   manžela,   ať   již   kuřáka,   alkoholika   či  hráče apod., se zasloužila podle dobových názorů o své utrpení. Správně se zachovala žena,  která nic nezakazovala, nehádala se a svými tichými výčitkami přivedla muže k poznání, co  dělal špatně. Tak měla trpící žena zvítězit sama nad sebou. Byl­li muž nevěrným, měla plakat  o samotě, nikoli před ním.117  „Má­li žena podstatný důvod k žárlivosti, je­li přesvědčena o  nevěře   mužově,   tu   se   jí   prostě   řekne,   že   musí   trpěti,   snášeti   a   modliti   se   –   ale   mužově   žárlivosti má žena s laskavou oddaností vyhověti“118 Uvedený „recept“ byl doporučovaný již  před válkou a zůstával platným. Ženy s ním však nesouhlasily tak samozřejmě, jako dříve.  Druhým typem je žena „vadící se“. Hádky a neshody provázely manželství s ženou, která se  prohřešila hned několikrát. V prvé řadě se neměla vůbec vdát, pokud se tak stalo, neměla se  snažit  muže ovládnout.  Došlo­li  v takovém  manželství  ze strany muže  k nevěře,   žena   se 

109 Soukenková, M.: Moderní žena a dítě. In: Národní listy, roč. 70, č. 353, 25. 12. 1930, s. 10. 110 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 21–22. 111 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 312. 112 Zikel, H.: Hygiena manželství a líbánek, c. d., s. 50. 113 Sternová, V.: Milovati budeš, c. d., s. 9 a 34–35. 114 Viz kapitola s názvem Co vše jim odpouštíme. Sternová, V.: Milovati budeš, c. d., s. 51–62. 115 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 297. 116 Tamtéž, s. 297–298. 117  Co měla manželka dělat v případě, když to muž nepochopil, bylo trpět. Takové ženě pak autor připsal  mučednickou korunu.  118 Quispiam: Dr. Oldřich Kramář a ženy. In: Ženská revue, 1905, roč. I, č. 11, s. 118.

27

většinou pomstila, celkově neměla daleko k urážkám.119 Vztah obou manželů výrazně mohla ovlivňovat i osoba třetí, mnohdy vysmívaná tchyně.  Pro co nejvíce bezkonfliktní soužití, byla potřeba trpělivost a vzájemné porozumění. Dobrá  tchyně byla považována za pravé požehnání rodiny. Snacha byla povinna ctít v ní matku  svého muže. Navíc, jak se snacha chovala k tchyni, bylo vzorem pro děti, jak v budoucnu  vytvářet vztah k jejich tchyni.120  Pozitivnější vnímání  tchyně připomínalo zkušenosti, které  sama tchyně, jako manželka a matka měla. Snažila se mladé manželství ušetřit vlastních chyb.  K problémům docházelo ve chvíli, kdy zasahovala tak, jako by mladé manželství bylo jejím  vlastním.121 Venkovské  a dělnické  prostředí  se potýkalo  ještě  s jinou  záležitostí.  Mnohdy  chyběla  ložnice,   soukromý   prostor,   jež   by   manželům   zaručoval   dostatečnou   atmosféru   intimity.  Rodiny přijímaly podnájemníky a nocležníky. Není manželství jako manželství Důležitost  manželství  spočívala  ve všeobecném  respektování  faktu,  že vytváří   spolu   s  rodinou základ uspořádání společnosti. Většina autorů mluvila o krizi manželství,  jen málo  manželství   bylo   údajně   možné,  považovat   za   šťastné.   Nešťastná  manželství   snižovala  „všeobecnou touhu po manželském životě a úctu k němu“.122 Ženy a muži vstupovali do manželství z rozdílných důvodů. Pokud cílem nebylo ani tak  zplození potomků, oficiální důvod vstupu do manželství, byla hlavní „obchodní záležitost“.  Jedním z druhů takto označovaného svazku bylo manželství pro peníze. Rodiče z obou stran  dohodli   sňatek   dětí   pro   vytvoření   většího   zisku.   Jindy   je   také   nazývané   jako   manželství  konvenční, nebo z rozumu. Odsuzované bylo pro cit, který partnery provázel. Místo lásky  vznikala častěji nechuť, ale především se jednalo spíše o dosáhnutí nějakých předností. Lepší  a  bezstarostnější způsob života obecně,  či konkrétně u muže způsob, jak přerušit  pouta  s  rodiči,   u   žen   převažovala   myšlenka   na   zaopatření.   Racionální   důvody   dělníků   k   sňatku  spočívaly na úvaze, že domácnost ve dvou je lacinější, než kdyby žil každý zvlášť. Dalším  nepochybným důvodem bývalo otěhotnění ženy.123 119 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 297–298. 120 Tchyně. In: Domkařka, 1929, roč. III, č. 10, s. 37–38. 121 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 131. 122 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 102. 123 Neumann, S. K.: Dějiny ženy, c. d., s. 885 a 898.

28

V  podstatě platilo, že „bohatí rodiče koupí muže pro svoji dceru“  zaplacením věna, o  jehož výši rozhodovalo  postavení muže, jeho majetek  a jiné hodnoty.124  Role rodičů  byla  významná,   neboť   to   byli   především   oni,   kdo   volili   životního   partnera.   Souhlas  matky   ke  sňatku   se   nevyžadoval,   bylo   by   tedy   nespravedlivé   přeceňovat   jeho   význam.   Moderní,  svobodomyslné ženy chtěly, aby se žena „zavazovala“, nikoli „upisovala“, jak bylo běžné.125  Budoucím manželkám se vyprávěla pohádka o náklonnosti a lásce manžela po svatbě, které  mnohá   mladá,   nezkušená   dívka,   jež   důvěřovala   svým   zkušeným   rodičům   a  tetám,   věřila.  Zatímco   muži   se   o   citech   v   manželství   moc   nezmiňovali,   ženy   pociťovaly   za   základ  manželství   lásku.  Opačné   případy   představovali   snoubenci,   kteří   uzavírali   manželství   s  myšlenkami brzkého cizoložství.  Jestliže se na uskutečnění sňatku podílely i jiné okolnosti než jen peníze, mluvilo se o  manželství  zájmovém,  konvenčním   či  z  rozumu.126  Nejvíce  se  tak  dělo  pro bezstarostnou  přítomnost a očekávané dědictví. Tak se mohl ženich přiženit do podniku tchána, pro dívky  byl lákavý sňatek s bývalým šlechticem. Běžnější byla situace, kdy se provdala chudá mladá  dívka za zámožného staršího pána. Diskutovaným druhem manželství bylo manželství na zkoušku, v němž se partneři mimo  manželství   delší   dobu   pohlavně   stýkali,   což   byla   asi   nejvíce   sporná   záležitost.   Takové  partnerské soužití si většinou sňatek vynutilo otěhotněním či porodem. Dobová publicistika  utvrzovala veřejnost v tom, že takové vztahy nemají šanci vydržet. Bylo však lepší se vyhnout  poznání partnera až v manželství, neboť pak oba čekalo procitnutí, znechucení a zoufalství.127 Mezi vzdělanci byly předmanželské páry, ale i manželství nejméně stálé. Středostavovské  vrstvy držely více vnější vazby etické a hospodářské, zatímco v dělnickém prostředí se žilo  více   volně   a   polygamicky,   alespoň   takovou   charakteristiku   doby   nám   předkládá   Jaroslav  Šíma   v   publikaci  Pohlaví   a   společnost.128  Manželství   na   venkově   předcházely  mimomanželské vztahy.129 Z   mnoha   stran   je   patrná   snaha   udržet   manželství   jako   instituci.   I   právníci   se   snažili  přesvědčit, že pravá láska může být jen v manželství.  „Člověk ze své přirozenosti touží po  lásce.“130  Protiváhu   předchozích   druhů   manželství   zaujalo   manželství   z   lásky,   které   bylo  124 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 286. 125 Vášová, V.: Věříme. In: Ženská revue, 1919, roč. XIV, č. 1, s. 3–8. 126 Někdy bývá manželství z rozumu a manželství pro peníze považováno za totožné. 127 Bláha, A.: Dnešní krise, c. d., s. 54. 128 Šíma, J.: Pohlaví a společnost, c. d., s. 16. 129 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 289–290. 130 Horák, A.: Zákon rozlukový po roce praxe. In: Právník, 1918, r. LIX, s. 273–286.

29

mnohdy vysmíváno, a o jehož oprávněnosti a trvalosti kritikové pochybovali. Šanci na úspěch  mělo jen tehdy, pokud existovala mezi snoubenci a pozdějšími manželi vnitřní sounáležitost,  společný životní zájem a zvláště opravdový cit, nejen chvilkové pobláznění. 131  „Změnil se  způsob života, zrychlilo se jeho tempo, ale nezměnila se jeho podstata. Pro ženu se otevřela   spousta   nových   životních   možností,   jichž   využít   je   někdy   životem   přímo   donucena,   ale  nezmizela pro ni životní jistota, stará jako svět: že jediné pravé poslání ženino, jediné štěstí  plného života – je pro ženu v lásce.“132 Skeptičtější pohled upozorňoval na to, že manželství z  lásky jsou mnohem méně šťastná a trvalá než ta, která jsou spíše obchodní záležitostí.133 Navíc  již   jen   představa   možnosti   rozvodu   pro   mnohé   znamenala   bezstarostnější   uzavírání  manželství.134 Co se nám tedy mělo vybavit pod pojmem šťastné manželství? Zpravidla šlo o soužití  dvou lidí, kde „sexualita je hlavním momentem ... ale základním pilířem je láska“, k čemuž se  přidávala co největší volnost, nejen v myšlení a jednání, ale i možnost činit to, co jednotlivým  partnerům prospívalo, ovšem s ohledem na společný život.135 „Přes to, že manželé spolu tvoří   nový celek, nepřestávají býti každý svojí osobností.“136 Vliv náboženství na manželství  Katolicky   orientovaná   část   společnosti   hovořila   o   úpadku   rodiny   a   rodinného   života.  Příčiny   byly   spatřovány   v   odcizení   ženy   rodinnému   životu,   neplnění   funkce   strážkyně  domácnosti. „Moderní materiálistická doba“ útočila z jejich pohledu na rodinu především  vyhlašováním rovnosti obou pohlaví a možnostmi pracovat ve všech povoláních. Katolíci tyto  možnosti   pokládali   za   hlavní   příčinu   stírání   rozdílů   mezi   muži   a   ženami.137  Kupříkladu  pracující dělnice, navíc aktivní v politice, byla pokládána za „výsměch přirozenému a Božímu   zákonu“. To, že se v takové situaci ocitly i křesťanské ženy, bylo omlouváno nutností.138 „Žena svou bytostí je smysl pro odpovědnost, pro celek, pro oběť. Rázem mužovým zase  jest „jedinečnost“, výkony totiž, jimiž se uplatňuje a vyniká v životě mimo manželství.“139 V  centru   pozornosti   byla   oběť,   jakožto   základní   nutná   podmínka   pro   zachování   manželství,  131 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 286–290. 132 Sternová, V.: Milovati budeš, c. d., s. 18.  133 Neumann, S. K.: Dějiny ženy, c. d., s. 988. 134 Bláha, A.: Dnešní krise, c. d., s. 43. 135Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 310 a 318. 136Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 30–31. 137Navzdory tomu uznávali rovnost lidí jako lidských bytostí.  138 Emilský: Žena a rodina. In: Moravská žena, roč. VI, 1924, č. 38, s. 2–3. 139 Soukup, E.: Manželské kapitoly. Základy manželství. Universum, Praha 1934, s. 17.

30

neboť „kde se ztratil smysl pro oběť, tam se hned a skoro nejdříve ztratil smysl pro doživotní   trvání   manželství.“140  Posláním   ženy   v   katolickém   manželství   a   jejím   ideálem,   měla   být  „úloha Anděla Strážného... šťastné jest manželství, kde proniká žena k srdci svého muže a drží   nad ním svou ochrannou ruku“. Nepochopení tohoto úkolu bylo pokládáno za příčinu mnoha  rozpadů manželství. Katolička měla být muži přítelkyní a družkou, a jako manželka měla  povinnost dbát na čistotu duše svého muže. Vybavit se k tomu měla trpělivostí, sebezapřením,  odpuštěním a povzbuzujícím úsměvem na místo chmur. Žena musela jít muži příkladem, mít  duši čistou, aby se mohla stát „předmětem obdivu jejího muže“. Manželka měla svého muže  přesvědčit, že žije jen pro něj. „Žena má muži připraviti příbytek, kam rád po své denní práci,   ať z kanceláře, továrny, dílny se vrací. Kde muž hledá potřebný odpočinek.“141 Láska jí měla  poskytnout vše, co pro toto poslání potřebovala, naučit ji pravým slovům a dát jí sílu. Stejným  způsobem měla pak působit na celou společnost v duchu křesťanských zásad. Ty jí měly být  také oporou při překonávání trápení a nepochopení.142 V ideálním případě  „muž vždycky též  ctí zbožnost své ženy, byť sám nedovedl jí ve zbožnosti býti roven. Ví, že zbožnost její je   oporou a vzpruhou oněch ctností, kterých v manželském životě nejvíce je potřebí.“143  „Manželství má vyšší cíle, nežli ukojení jednotlivce; v manželství žije člověk s člověkem,   oba   naprosto   jiných   lidských   práv,   oba   povoláni   k   rovnocenné   spolupráci   a   k   jednomu   vysokému úkolu  …  Úkolem manželství jest vychovati nové lidi, vzájemná pomoc a ukojení   sexu způsobem člověka důstojným, tj. vedené rozumem.“144  Katolická církev v pohledu na  manželství prosazovala  principy vyplývající z křesťanské věrouky. Jednalo se především o  monogamii,  pojetí  manželství  jako svátosti a nerozlučitelnost  manželství  na základě  slibu  „věčné věrnosti“. Rozlučitelnost manželství přes jeho oficiální platnost nepřijala. Nabádala  křesťanské manželské páry, aby rozlučitelnost nebrali v potaz. Svá tvrzení církev obhajovala  argumentem, že žena představuje v manželství samu církev, je tudíž  „svaté a nerozlučné,   protože věčné, spojení Krista s církví, která jest jeho tělem,“145 a dále, „křesťanské manželství   je symbol spojení Krista s církví, a to ve dvojím: symbolisuje Kristovu lásku, symbolisuje   140 Tamtéž, s. 25. 141 Žák, E.: Kapitoly o manželství. Několik úvah o významu a účelu manželství, o jeho nedostatcích a vadách  se zřetelem na poměry doby dnešní. V. Kotrba, Praha 1934, s. 30. 142 Beletrie   sloužila   k   utvrzování   náboženských   postojů.   Ve   formě   románových   dialogů   byly   vykládány  náboženské názory, jež měly posílit katolický vliv ve společnosti. Vycházely především v katolickém tisku,  který   byl   rozšířen   i   mezi   nižšími   vrstvami.   Ženy   které   je   četly   nebývaly   nekritické.   Viz   Vliv   ženy   v  manželství. In: Moravská žena, 1924, roč. VI, č. 3, s. 1. 143 Žák, E.: Kapitoly o manželství, c. d., s. 32. 144 Soukup, E.: Manželské kapitoly, c. d., s. 23. 145 Žák, E.: Kapitoly o manželství, c. d., s. 16–17.

31

život a vzrůst církve vlivem Kristovým.“146  Manželství bez Boha se dříve či později muselo  změnit „v poušť bez lásky, nebo v bažiny hříchu“.147  Katolická církev měla výhrady i vůči  civilnímu   obřadu   při   uzavírání   manželství,148  který   nebyl   uznáván,   neboť   „katolíci,   kteří  uzavřeli občanský sňatek, nežijí … s hlediska katolické církve v platném manželství.“149 Katolické   ženy   vyjádřily   svoji   představu   o   manželství   jasně,   v   duchu   katolické   víry  odmítaly  rozluku   a   snažily   se  po   dobu   trvání   Československé   republiky  o   reformu.  Ohrazovaly se proti lehkomyslně uzavíraným manželstvím, nabízely i řešení. Chtěly, aby se  snoubenci před manželstvím znali, čímž vylučovaly nejrůznější pochybné sňatkové inzeráty a  nabídky v novinách,150 v manželství se měli partneři navzájem umravňovat. Stranou nezůstala  ani praktická otázka, co s dětmi z rozvedených rodin, jelikož děti měly obrovský význam pro  manželství.   Rodina   byla   považována   za   nejdůležitější   vychovatelku,   štěstí   člověka   se  odvozovalo od štěstí rodinného.151 Mnohé   názory   byly   pro   nekatolicky   orientované   nepřijatelné.   Na   nerozlučitelnost   za  každou cenu oponenti pohlíželi jako na znásilnění lidské vůle, citů a volnosti manželů s tím,  že láska nemůže být povinností ani pro muže, ani pro ženu. Katolíci se snažili uhájit svoje  stanovisko,   že   ukončená   manželství   působí   větší   škody   než   nešťastná   nerozloučená. 152  Stoupenci rozlučitelnosti upozorňovali na důsledky nefungujícího manželství, častý vedlejší  poměr   (konkubinát),   za   jehož   mírnější   formu   se   považoval   jen  pohlavní   styk   mimo  manželství. Pokud muž svoji ženu podváděl a ona odmítala přistoupit na rozvod, vymlouvala  se obvykle na nerozlučitelnost.153 Žena tak mohla odpírat rozvod, a tento důvod byl brán v 90  případech jako důvod konkubinátu. Poukazováno bylo v tomto směru především na ženy, jež  bránily ukončení manželství. Konkubinát se dal definovat jako nezákonné manželství. Dva lidé spolu žili stejně jako  146 Soukup, E.: Manželské kapitoly, c. d., s. 37. 147 Žák, E.: Kapitoly o manželství, c. d., s. 13. 148 „Nejeden volný myslitel namítne: A je čestnému člověku zapotřebí, aby svému manželskému slibu dával   určitou, předepsanou formu? Nestačí slovo samo bez obřadů, jen když bylo vysloveno z hlouby duše? Je   potřeba   veřejnosti,   chrámu   a   svědků   k   tomu,   co   zavazuje   pouze   dva   lidi   a   jest   jediné   jejich   čestnou   záležitostí?  …  Svatý  klid  naplňuje  jejich  duše,  aby  tím lépe  oba  si  jasně  uvědomili,  jaké  povinnosti  a   závazky oba na sebou béřou. … Posvátné ovzduší chrámové, obrazy, sochy světců jsou jako tiší svědkové   jejich slibu.“ Neodmítali formu, ale nesouhlasili s tím, že obsah „vyprchal“. Tamtéž, s. 19. 149 Tamtéž, s. 66. 150 Zaručovaly   většinou   naprostou   diskrétnost,   mnohdy   se   zprostředkovatelem.   Jiné   případy   byli   přímo  sňatkoví podvodníci, jež obcházeli vesnice. Příklady a postup takových podvodníků jsou dobře popsány: viz  článek Lehkověrnost. In: Domkařka, 1925, roč. I, č. 7, s. 25–26 či dále Sňatkové podvody. In: Domkařka,  1927, roč. II, č. 11, s. 43–44 151 Manželská rozluka. In: Eva, 1919, roč. XVI, č. 1, s. 21–22. 152 Soukup, E.: Manželské kapitoly, c. d., s. 53. 153 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 307–308.

32

manželé,   ve   společném   bytě   a   se   společnou   domácností,   s   rozdělením   tradičních   rolí.  Problémovost soužití spočívala právě v nezákonnosti, vztah existoval bez požehnání církve či  souhlasu státních úřadů, tedy povolení společnosti. Společností byl konkubinát odsuzován,  nehledě   na   častý   důsledek,   nemanželské   děti.   Nepřípustný  byl   především   podle   katolické  věrouky.   Katolíci   úzkostlivě   rozlišovali   lásku   před   a   po   uzavření   sňatku,   neboť   jen   v  manželství mohla vzniknout skutečná jednota.154 Další podstatnou úlohu měla katolická žena splňovat, vést svého muže k oddanosti lidové  strany, a z tohoto hlediska „dohlížet“ na tisk, který se doma četl. „Celý svět je zaplaven   špatným,   protikatolickým   tiskem,   který   pomalu   ale   jistě   otravuje   duše“.155  Jak   byl   tento  požadavek důležitý, vyplývá z jeho častého opakování. Církev a politický katolicismus se  snažili si touto cestou zajistit si skrze ženy vliv na rodinu.156 Manželství, v nichž manželé měli odlišnou víru, nebyla příliš důvěryhodná z hlediska  jejich   trvání.   Soudilo   se,   že   rozdíl   ve   víře   dokázala   láska   zpočátku   překlenout,   ale   řada  všedních situací a drobné neshody způsobovaly později odcizení a rozpad. Problematickou se  mohla ukázat výchova dětí, kdo o ní rozhoduje a jak se uskutečňuje. Často se také stávalo, že  pod   vlivem   náboženských   názorů   si   ženy   ošklivily   sexuální   život,   což   bylo   ve   vztahu   k  neznalosti těchto záležitostí.157  Církev nábožensky smíšená manželství uznávala jen tehdy,  když byly děti pokřtěny a vychovávány křesťansky. Inspirace ze zahraničí a z domova Reformovat   manželství   se   snažila   Švédka  Ellen   Keyová,   jejím   názorům   naslouchala  především   pokroková   část   žen.   Její   pojetí   předpokládalo   neustále   se   tělesně   a   duševně  rozvíjejícího   se   muže   a   ženu,   aby   byli   schopni   vychovat   správně   děti.   Lásku   mravnou  přijímala   i   bez   zákonného   svazku,   a   naopak   zákonný   svazek   bez   lásky   odmítala   jako  nemravný.   Zazlívala  vyznavačům   konvenční   mravnosti,   že   přehlíželi   význam   sexuálních  záležitostí   nezbytných   pro   harmonické   soužití   muže   a   ženy   v   partnerském   svazku.  Neztotožňovala   se   ani   s   přívrženci   přelétavých   svazků   (tzv.   volné   lásky),   jelikož   ti  neakceptovali přirozenost ženy, pro kterou by takový vztah mohl být ponižujícím. Trvala na  154 Soukup, E.: Manželské kapitoly, c. d., s. 39. 155 Viz např. Do nového roku. In: Křesťanská žena, 1932, roč. XIV, č. 1, s. 2. 156 Burešová,   J.:   Proměny   společenského   postavení   českých   žen   v   první   polovině   20.   století.   Univerzita  Palackého, Olomouc 2001, s. 265. 157 Zohlednit musíme také výchovu katolických dívek o intimním životě páru, neboť měly být udržovány v  naprosté nevědomosti. Bláha, A.: Dnešní krise, c. d., s. 35–36.

33

tom, že „každý z manželů má býti pánem své osoby a svého majetku,  své práce a  svého  životního způsobu“. Soužití páru by se zakládalo na vzájemné shodě, jen povinnosti a práva k  dětem měl ustanovit zákon. Nabídla ženám (a mužům) myšlenku, že rodiče tu nejsou jen pro  děti, ale mají i svůj vlastní život.158  Jiný   model   manželství   budoucnosti,   přijímaný   zvláště   lékaři,   předložil   August   Forel,  profesor psychiatrie. Předpokládal pár poučený o sexuálních záležitostech, který si nelpěl na  materiálních potřebách. Vychovaní měli být oba v koedukaci a v rovnoprávnosti, s vědomím  odlišných životních   úkolů. Manželé pracují  a věnují se dětem,  přičemž  výchovy  se  mohl  zúčastnit i muž, „má­li k tomu lepší nadání než žena“. Žádná práce v domě neměla být nižší,  sprostší nebo ponižující. Manželka měla být majitelkou a ředitelkou domácnosti, spravovat ji  a vykonávat mateřské povinnosti za přiměřený poplatek, obdobně jako muž své povolání.  Manžel měl za ochranu rodině, pomoc v domácnosti, podporu při výchově dětí a za příspěvky  související s chodem domácnosti nárok na příbytek, zaopatření a obsloužení ze strany své  ženy, ale jeho výdělek patřil jemu. Nesouhlasil s pojetím ženy jako milenky, „stroje na děti“,  pouhé hospodyně, či bytosti „dobré do postele“. Duševní láska však musela být doprovázena  láskou sexuální. Odmítal povrchnost, zbytečný přepych a konvenční okázalosti.159 Vrátíme­li   se   k  českým   autorům,   poukažme   na   autora  Dějin   žen.   Stanislav   Neumann  považoval   za   dosažitelné   změny   v   umožnění   snadnějšího   uzavírání,   ale   i   ukončování  manželství.   Konkubinát   toužil   převést   do   zákonné   formy,   chtěl   odstranit   diskriminaci  nemanželských   dětí   a   zajistit   dostatečnou   ochranu   svobodným   matkám.   Zavedl   by  beztrestnost  cizoložství  (jež by ale  zůstalo  důvodem  k rozvodu), beztrestnost  pro   matkou  chtěný potrat, vykonaný lékařem a běžné používání antikoncepce. Společnost se k tomu měla  dopracovat zrovnoprávněním muže a ženy, zvýšením společenské vážnosti svobodné lásky a  mateřství, ale i účelnou sexuální výchovou. Náhodné pohlavní styky a rané sňatky by omezil  jen volnými milostnými a snubními svazky.160 Rozpad manželství  Až v 90 % případů to byla žena, komu byla přisuzována vina na nešťastném manželství.161  Na   rozlukách   a   rozvodech   se   do   značné   míry   podílela   nereálná   očekávání   žen   od  158 159 160 161

Křivý, K.: Ellen Keyová o manželské mravnosti. In: Ženská revue. 1911, roč. VII, č. 2, s. 53–60. Forel, A.: Pohlavní otázka, c. d., s. 145–159. Neumann, S. K.: Dějiny ženy, c. d., s. 1030–1031. Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 295.

34

manželství,162  dále   byla   zavinění   připisováno   duševní   zaostalosti   žen,   u   liberálněji  smýšlejících   také   nerovnocennému   a   nerovnoprávnému   postavení   ženy.   Arnošt   Bláha  považoval   za   jednu   z   nejpodstatnějších   příčin   rozpadu   manželství   nepřizpůsobivost   a  nepřipravenost partnerů,163 ale zároveň spatřoval ve vzrůstající rozvodovosti i „vyšší mravní  úroveň“, neboť ani muži, ani ženy nechtěli mlčky trpět, nechtěli být klamáni, ani snášet špatné  jednání.164 Rozloučených byl jen nepatrný zlomek, i když jejich počet postupně narůstal,165 rozvody a  rozluky se postupně staly průvodním jevem instituce manželství. Možnost rozvodu znamenala  příležitost   ukončit   mrtvá   manželství   u   katolíků,   tedy   ta,   která   nemohla   být   předtím  rozloučena, od stolu a lože. Hodnotíme­li rozpady manželství z hlediska jejich trvání, největší  počet rozvodů postihl 2–3letá manželství, přičemž se nejčastěji z hlediska důvodů jednalo o  zlé   nakládání,   hluboký   rozvrat   a   cizoložství.   Největší   počet   rozvodů   se   vyskytoval   v  manželství, kde byl manžel o 6–10 let starší. K projevům moderního individualismu patřilo,  že se manželé více než v předchozích dobách neshodovali ve svých názorech náboženských,  politických, sociálních.166  Mnozí   doporučovali,   aby   sňatky,   ale   i   rozvody   a   rozluky,   nebyly   uskutečňovány   z  rozmarů, v  touze po senzaci či novotě, čím by se omezila jejich  dostupnost. Nejčastěji se  mínilo   zdanění,167  jež   mělo   přinést  pokrok   pro   celou   společnost   a   zabránit   tím   i  lehkomyslným sňatkům.168  Rozvod byl považován za prohřešek proti přirozenému životu a  proti   přirozené   lásce.   Snadným   rozhodnutím   nebyl   z   důvodů   existenčních,   ekonomická  situace   nutila   oba   manžele   zůstat   spolu.   Také   hrozba   vrácení   věna   byla   chápána   jako  dostatečný důvod pro udržení manželského svazku. Ženy po rozvodu neměly snadný život,  „veřejné mínění je k rozvedeným ženám krutější než k rozvedeným mužům.“169 Svobodných žen bylo více než svobodných mužů, a to hlavně ve věku nad 50 let. Jedním z  důvodů byly i častější  sňatky mužů po ovdovění či rozpadu manželství,  ženy se podruhé  vdávaly méně. Statistiku vdaných žen do jisté míry zkresloval počet těch, které nepřiznaly, že  162 163 164 165

166 167 168 169

Chalupný, E.: Otázka pohlavní, c. d., s. 40. Bláha, A.: Dnešní krise, c. d., s. 25. Tamtéž, s. 46. V roce 1910 počet rozvedených a rozloučených 14161, v roce 1920 byl 52871 a v roce 1930 již 91746, z  toho 35929 rozloučených. Údaje platí pro celé Československo. Sčítání lidu v republice Československé, c.  d., s. 44.; Od roku 1920 do roku 1930 se podíl rozvedených a rozloučených žen zvýšil pouze na 1,1 žen  starších 15 let. Fialová, L. – Horská, P.: Česká žena, c. d., s. 13. Bláha, A.: Dnešní krise, c. d., s. 16–17 a 22. Zikel, H.: Hygiena manželství a líbánek, c. d., s. 56. Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 34. Huttrová, L.: Reforma ženské výchovy. In: Eva, 1924, roč. XXI, č. 8–9 , s. 280–283.

35

jsou   svobodnými   matkami   nebo   rozvedenými.   Nejvíce   svobodných   žen   žilo   ve   městech,  zatímco na venkově převažovaly ženy vdané.170  Rodina Manželstvím  se zakládala  rodina.171  Oba manželé  tvořili  tradiční  model  rodiny  –   muž  jakožto hlava rodiny určoval statut a postavení celé rodiny, a jednotliví členové svůj statut  odvozovali od něj. O postavení ženy ve svazku dvou lidí a její podřadnější roli rozhodovala  tradice   se   svým   pohledem   na   ženu.   Vliv   měla   i   ekonomická   závislost,   utvrzovaná   navíc  častěji   vyšším   vzděláním   u   muže.172  Větší   stáří   muže   bývalo   spojován   s   rozumem   a  zkušenostmi, což ve výsledku ještě více zvyšovalo autoritu muže u manželky i dětí. 173  Na  druhou stranu je třeba zdůraznit, že zodpovědnost muže za ženu v manželství mnohým ženám  vyhovovala a využívaly jí. Žena tak kdykoli mohla říct: „Ty se mě musíš zastat, od čeho mám   muže?“174 Vstupem   do   manželství   se   žena   dle   tradice   zavazovala   vyplnit  svou   povinnost   a  přirozenou úlohu, stát se matkou „silných a dokonalých dětí“.175 Dobové představy o hlavním  úkolu každého manželství, plození dětí, doplňuje i názor, že pokud nebyly předpoklady a  manželé   po   dítěti   netoužili,   tak   by   k   manželství   nemělo   vůbec   docházet.   Dodejme,   že  bezdětná manželství tvořila spíše výjimku.176 Obecně se v souvislosti s manželstvím hovořilo  o založení rodiny, ale většina moderních manželství se naopak snažila, aby děti alespoň v  počátku spíše nebyly, což popírá literaturou a tiskem podsouvaný názor, že ženu k sňatku  vede touha po mateřství. Ženy se dětí zříkaly ze dvou hlavních důvodů. Z nemožnosti je  uživit a nechuti se „vázat“. V moderním manželství již není dítě spatřováno za bezvýhradný  důsledek.177 Na přelomu století byl spatřován význam instituce rodiny pro společnost v tom, že jak  svoji   roli   a   povinnosti   rodina   zvládá,   tak   úspěšný   je   celý   národ.   Rodina   tvořila   základ  národa.178  Úspěšnost   rodiny   se   v   tomto   směru   odvozovala   od   ženy,   neboť   žena   byla  170 171 172 173 174 175 176 177 178

Sčítání lidu, c. d., s. 44–45. Flögel, J.: Praktická příručka pro obecní a okresní funkcionáře. Praha 1933, s. 266.  Veselá, R. a kol.: Rodina a rodinné právo, c. d., s. 52. Šimůnková, A.: Statut, odpovědnost a láska: vztahy mezi muži a ženami v české měšťanské společnosti  v 19. století. In: Český časopis historický, 1997, roč. 95, č. 1, s. 85. Chalupný, E.: Otázka pohlavní, c. d., s. 36. Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 115. Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 30–31. Soukenková, M.: Moderní žena a dítě. In: Národní listy, 1930, roč. 70, č. 353, s. 10. „Síla národa závisí na pohlavní zdatnosti žen.“ Zikel, H.: Pohlavní chladnost žen, c. d., s. 69.

36

považována   za  nejdůležitějšího   činitele   v   rodině.  V   obecné   rovině   základními   funkcemi  rodiny   myslíme  reprodukční,   ekonomickou,   výchovnou,   socializační   a   ochrannou.  Připomeňme Stanislava K. Neumanna, jež spojoval s reprodukční funkcí i regulaci lidnatosti  na   celospolečenské   úrovni.   Ochrannou   funkci   si   lze   představit   jako   péči   o   nemocné   a  zaopatření na stáří. Většinu původních funkcí domácnosti převzal stát prostřednictvím svých  institucí.179  V   jiné   rovině   se   o   rodině,   jakožto   „společenství   sexuálním,   společenství   hospodářském a pracovním, společenství duchovním (názorů, lásky, zájmů, ideálů)“ vyjádřil  Arnošt   Bláha.   K   běžným   funkcím   rodiny   přidal   další,   tzv.   „eudaimonisační“,   jež  představovala „pocit životního uspokojení“.180 O roli muže a ženy v manželství se vedly nekončící debaty, jež se pohybovaly „mezi  výstředním sexualismem a výstředním spiritualismem“.181 V manželství uzavřeném na základě  svobodného a oboustranného rozhodnutí byla vnitřním pojítkem vzájemná úcta a láska.182 Na  závěr shrnutí širokého spektra názorů o manželství dodejme citát, který vystihuje vysněný  ideál, „manželství, vřelý pocit soudržnosti a společného života se svobodně a bez donucení  zvoleným mužem.“183 

179 180 181 182 183

Neumann, S. K.: Dějiny ženy, c. d., s. 981–983 a 991–996. Bláha, A.: Dnešní krise, c. d., s. 10. Soukup, E.: Manželské kapitoly, c. d., s. 17. Forel, A.: Pohlavní otázka, c. d., s. 19. Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 115.

37

„Zroditi a odchovati dítě ženě neškodí. Naopak – je to zákon přírody a musí to tak býti.“184 „..touha po dítěti tkví hluboko v duši každé ženy“185 Matka Pokles porodnosti započal v posledním desetiletí 19. století, během první světové  války  došlo   k   dalšímu   snížení   porodnosti,186  poválečná   léta   s   úbytkem   obyvatelstva   a   hrozbou  vymírání obyvatelstva sebou přinesla populační propagandu. Ta se zaměřovala především na  přínos   státu   a   národu,   ale   ve   své   humánnější   podobě   přidala   i   to,   že   početí   dítěte   byl  „vrcholný akt každé fyzické lásky“. Ženy se nejen proto měly zasadit o to, aby si muž vybíral  za partnerku, tedy za manželku, takovou ženu, která bude dobrou matkou jeho dětí.  Muž  neměl dítě jen chtít, ale toužit po tom, aby se jednalo o jeho dítě s jeho ženou, o „pomník   jejich  lásky“.  O  dětech  v manželském  svazku  se dále   říkalo,  že pouta  manželů  upevňují,  protože   oba   měli   společný   cíl   a   společný   okruh   povinností. 187  Dobová   literatura  zprostředkovávala   názor,   že   narozením   dítěte   se   vztah   zpevní,   obecně   se   tvrdilo,   že   dítě  manželský   vztah   posiluje   a   je   naplněním   manželství,   neboť  děti   znamenaly   splnění  přirozeného úkolu instituce manželské.  Odhady však vypovídaly o situaci poněkud odlišné:  „polovina dětí z prvních porodů byla počata před uzavřením manželství a … 90 % početí je   nechtěných“.188  Nemělo   se   jen   stávat,   že   se   pár   pouze   smířil   s   nehodou,   tedy   když   žena  otěhotněla.189 V Československé republice se snažili, aby rodiče byli odpovědní, neboť častým  průvodním   jevem   plození   dětí   byla  opilost   jednoho   z   rodičů,   dle   odborníků   a   moralistů  obvyklá záležitost.  Ideálem byla „tělesně i duševně zdravá, nikoli nuzná, ubohá a neduživá rodina s příliš   velkým počtem dětí“.190  Přičemž bylo  „žádoucí, aby z každého manželství vzešly průměrně   čtyři děti“.191  Početná rodina patřila k základu státu, i když se tento počet dětí  ustálil jako  norma.192 Ospravedlňována byla míněním, že „potomci malých rodin zřídka vykonají v životě   184 Zikel, H.: Hygiena manželství a líbánek, c. d., s. 46. 185 Tamtéž, s. 13. 186 Výjimku tvořilo například  Slovácko  na Moravě.  Hořák,  J., Matiegka,  J., Weigner,  K.:   Československá  vlastivěda. Díl II. Člověk. Praha 1933, s. 475.  187 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 30–32. 188 Šíma, J.: Pohlaví a společnost, c. d., s. 17–18. 189 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 27. 190 Tamtéž, s. 115. 191 Tamtéž, s. 34. 192 V polovině 19. století připadalo na jednu matku 7–8 dětí průměrně, přičemž věku 15 let se dožilo 4 až 5  dětí. Fialová, L. – Horská, P.: Česká žena, c. d., s. 13.

38

něco významného“. Opačně rodiny nepřirozeně veliké měly být výjimkou, tedy jen tehdy,  pokud rodiče mohli své děti vychovat důstojně, protože „kde je v rodině více dětí než šest,   silně   stoupá   jejich   úmrtnost“.193  Navíc   se   většina   lékařů   snažila   ženy   od   častých   porodů  zrazovat –  ženy, které rodily rok co rok, byly podle nich „předrážděné, vyčerpané a polo   zoufalé“.194  V meziválečném Československu se počal projevovat pozvolný úbytek porodů,  více   dětí   se   stále   rodilo   na   venkově.195  V   roce   1936   připadalo   na   1   ženu   během   jejího  plodného období průměrně 1,7 dětí, v případě vdané ženy 2,7.196  Počet dětí se odvíjel i od  zařazení   do   sociální   skupiny,   nejvíce   dětí   se   rodilo   u   zemědělských   dělnic   a   samostatně  činných žen (30 a 20 % nad průměr), hodnota 20% pod průměrem náležela úřednicím.197 Předpoklady pro založení rodiny závisely, stejně jako u sňatku, zvláště na ekonomickém  zajištění.  Strádání  a  celkově   nepříznivé  životní  poměry  během  první  světové  války   a  její  následky ovlivnily „všeobecný pokles chuti k životu, jakož i pohodlnost a touha po požitku   snížili touhu po dítěti“.198  I hospodářská krize se negativně promítla v poklesu porodnosti.  Děti v domě nebyly „levnou záležitostí“ a proto byly přijímány různě. Obětavost, mravnost a  touha   po   dítěti   byly   ideálními   předpoklady   pro   vytvoření   fungující   rodiny.   Hlavním  propagátorem   těchto   myšlenek   bylo   náboženství,   ochranu   rodině   měl   zajistit   stát.   Reálná  situace však měla své limity – „ani nejlepší hospodářské podmínky nemohou vytvořit touhu  po   dítěti,  nýbrž   mohou  ji  jenom   podporovat   a  přispět  k  jejímu  splnění“.   Souvislost   mezi  počtem dětí, hospodářským zázemím a finančními otázkami se projevovala již více otevřeně.  V rodině středního zemědělce, řemeslníka, či obchodníka byl přírůstek často „hospodářskou  výhodou“.   Rodinu   státního   či   soukromého   zaměstnance,   případně   některých   svobodných  akademických povolání, dítě hospodářsky zatížilo.199 Matku pro dítě Dobrá   manželka   a   matka   musela   naplňovat   hned   několik   očekávání.   Manželka   měla  ulehčovat  svému muži  každodenní  starosti,  odříci  se snů svého mládí,  bez rozmyšlení   se  obětovat  a  „s  veselostí,   často  obratně  předstíranou, pozdvihnout   úplně  zlomeného   muže.“  193 194 195 196

Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 106 a 121. Zikel, H.: Hygiena manželství, c. d., s. 46. Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 115–116. Lenderová, M. – Macková, M. – Bezecný, Z. – Jiránek, T.: Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19. století. II.  Díl. Život všední a sváteční. Pardubice 2005, s. 61. 197 Dějiny obyvatelstva, c. d., s. 323. 198 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 118. 199 Tamtéž, s. 123–125.

39

Jestliže   se   stala   matkou,   dobrou   matkou   „dá   celý   svůj   život   jen   do   služeb   svých   dětí“.  Několikanásobnou matkou se pak v jiné rovině stala žena ještě jednou jako babička, přičemž  ta nejlepší pečovala o blaho a štěstí svých dětí i vnoučat. Bernard Bauer měl pocit, že takové  ženy   „v   poslední   době   vymíraly“.   Matku,   pro   kterou   bylo   přirozené   udělat   vše   pro   dítě,  nahradila moderní žena, jež se domnívala, že porodem vykonala vše pro společnost, a dále si  již chtěla jen užívat života. Moderní bylo v tomto smyslu odsouzení hodné, stejně jako touha  po kráse a starosti o vlastní osobu, kterou však společnost u moderní ženy na druhé straně  podporovala.  Být matkou byla „povinnost a nejpřirozenější ze všech přírodních zákonů“.200  Mateřství se povyšovalo na dobu největšího, nejkrásnějšího a nejvznešenějšího štěstí. Ač bylo  mateřství   přijímáno   kladně,   jen   ocenění   mateřství   pokrokovým   ženám   nestačilo,   muž   si  hodnotu mateřství podle nich uvědomoval teprve tehdy, až sám poznal hodnotu otcovství,  „není   mateřství   bez   otcovství   …   nestačí   vychovat   ženu   na   řádnou   matku,   muž   musí   býti   řádným otcem“.201  Většinou se předpokládalo, že „žena, jakmile se stane matkou, pozbývá rázem skoro všech   širších kulturních zájmů … pokud vůbec jaké dříve měla.“202 Běžně se očekávalo, že když se  žena   zaměří   na   dítě   (a   domácnost),   již   není   schopna   zvládnout   něco   jiného.   V   duchu  předchozích   generací   ani   neměla,   smyslem   jejího   dalšího   života   bylo   postarat   se   o   dítě,  pečovat   o   svého   muže   a   nemít   ambice   mimo   domov.   K   pozůstatkům   romantického  vlastenčení patřilo navíc opěvování mateřské oběti.203  Pokrokové ženy se snažily,  aby  být  matkou   neznamenalo   uzavření   se   do   domácnosti,   naopak   měly   ženy   neustále   projevovat  zájem o vše, co se za stěnami bytu odehrávalo. Obvyklý však byl „konec s jejich duševní  svěžestí, s jejich intelektuálními zájmy a nadějemi … naslouchejme mladým matkám bavícím   se ve veřejných sadech kolem kočárků s dětmi; před sňatkem byly snad postrachem moralistů   pro své chlapecké způsoby a zájmy, nyní jim ze všeho zbývá jen cigareta, kterou ještě ze zvyku  kouří při rozhovoru o hospodářských zájmech domácnosti a starostech s dětmi.“204 Zvláště u  matky se důraz kladl  na vzdělání,  neboť vzdělaná   žena dokázala  dobře vychovat  budoucí  generace. A na matkách záleželo především, otec se většinou na výchově příliš nepodílel, ač i  to se postupně měnilo. S moderní ženou, ve významu, který nebyl pro ženy nejpříznivější, souvisela i kritika toho,  200 201 202 203 204

Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 122, 132–133. Stránská­Absolonová, Olga: Mateřství. In: Ženská revue, 1916, roč. XI, č. 1, s. 26–27.  Chalupný, E.: Otázka pohlavní, c. d., s. 33. Horská, P.: Naše prababičky feministky. Lidové noviny, Praha 1999, s. 94. Neumann, S. K.: Dějiny ženy, c. d., s. 987.

40

že se odmítala stát matkou z pohodlnosti. Tehdejší možnosti antikoncepce to do jisté míry  umožňovaly, před válkou o nich měli povědomí jen v bohatých vrstvách, v době následující  se rozšiřovali i mezi ostatní.205 Pomoci měla i ženám, jež se neubránily či nemohly zabránit  pohlavnímu styku s opilým manželem. Doporučovalo se, aby se chránily před otěhotněním a  tím zplozením nezdravého potomstva.206 „Dům bez dětí, jako les bez stromů“,207 říkalo se. U žen, jež se nestaly matkami, se hledaly  vážné důsledky, nejrůznější poruchy, úchylky a výstřelky, často to byla jejich láska a upnutí  se na domácí mazlíčky, dále třeba extrémní styl odívání. 208 Pokrokové ženy se však ptaly – je  mateřstvím ženy naplněno celé její poslání v životě vlastním i v životě celého lidstva?  Od nemoci k přirozenému209 Neznalost žen o věcech souvisejících s početím, těhotenstvím, šestinedělím a mateřstvím  byla   značná.   Československá   republika   navázala   na   osvětové   úsilí   předchozích   generací,  snažila   se,   aby   ženy   nadále   nebyly   diletantkami   v   této   oblasti.  Chyby,   kterých   se   ženy  dopouštěly, začínaly už ve výchově, tedy u matek.  Existovala stále snaha, co nejdříve „udat“ dceru. Žena, vlastně dívka, provdaná ve věku  dospívání (14–15 let) byla nedostatečně vyvinutá pro mateřství. Opakem byly případy, že se  ženy vdávaly později, a tím později také rodily. Aby nové pokolení bylo zdravé, musela být i matka v dobrém zdravotním stavu. Proto byl  přikládán důraz na připravenost ženy pro její velký úkol, roli matky. Dívka ve věku 18 let se  považovala za vyvinutou pro mateřské poslání, ve věku 24 let byly brány její životní síly na  vrcholu, kolem 39 let počínal ústup životních sil, ve 46 letech přestávala být žena vnímána za  schopnou   být   matkou.210  Doba,   kdy   žena   mohla   otěhotnět   je   omezená.   V   případě  Československé republiky klimakterium u žen probíhalo nejčastěji v rozmezí 39 až 50 let.211 Těhotenství je obrovskou proměnou odehrávající se v těle ženy. Duševní i fyzické změny,  které   těhotenství   provází,   byly   známy   a   dobře   popsány.   Nastávající   matka   z   vyšších  205 206 207 208 209

Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 107. Forel, A.: Pohlavní otázka, c. d., s. 16. Zikel, H.: Hygiena manželství a líbánek, c. d., s. 45. Šíma, J.: Pohlaví a společnost, c. d., s. 19. Následující text je napsán na základě kapitoly Matka a dítě z knihy Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 71– 111, která je doplněna citacemi z jiných zdrojů, neboť názory jsou stejné. Předválečnou část reprezentují  články Elišky Vozábové či Kristy Petránkové. 210 Vozábová, E.: Hygiena ženy­matky. In: Ženská revue, 1910, roč. V, č. 3 a 4, s. 62–66 a 82–89. 211 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 29.

41

sociálních   vrstev   měla   dost   příležitostí   seznámit   se   s   tím,   co   se   v   jejím   těle   odehrávalo.  Náladovost a podrážděnost, závratě a bolesti hlavy byly stavy, které k těhotenství patřily,  počítat s nimi musela většina žen. Předchozí generace považovaly těhotenství za nemoc. S  tímto přesvědčením se ženy snažily vyrovnat, neboť se od toho odvíjel přístup k těhotné ženě.  Nové pojetí se snažilo vymanit z tohoto pojetí. Těhotenství  „představuje nejpřirozenější ze  všech přírodních zjevů“,212  tedy  přirozený proces a přirozená událost v životě ženy, stejně  jako mateřství. Nejednalo se tedy o nic, za co by se žena měla stydět, naopak měla být hrdá na  zázrak přírody.213  Žena nemusela nic měnit na svém způsobu života, pokud byl její život vyrovnaný již před  otěhotněním. Nicméně ženám, které nepracovaly a nebyly nijak vytíženy, bylo doporučováno  věnovat se cvičení a protahování, aby se udržely v kondici.  Klasické rady ohledně  chování  žen v době těhotenství se soustředily na  její duševní rozpoložení. Žena se měla snažit být  spokojená,   veselá,   harmonická.  Těhotné   ženy   povětšinou   očekávaly   děti   s   obavami   či  nenávistí, což se ženám zazlívalo. Soudilo se, že se tyto pocity přenáší na dítě, stejně tak  strava, byt a celkové pohodlí ovlivňovali vývoj dítěte. 214 Lékaři považovali za těhotnou ženu  tehdy, když ucítila první pohyby dítěte.215 Nejvíce náchylná k povídačkám a babským řečem byla žena v době těhotenství. Do jisté  míry   přetrvávalo   nošení   amuletů   či   vyhýbání   se   každodenním   bezvýznamným   náhodám.  Lidová   pověra   „zhlédnutí“  byla   stále   postrachem   většiny   matek.   Úlek   matky   či   spatření  ošklivých věcí se podle pověry mohlo odrazit v ošklivosti a zmrzačení dítěte. Ženy se snažily  ovlivnit pohlaví dítěte například stravou či roční dobou, což však nemělo žádný efekt.216  Před válkou ve vyšších vrstvách společnosti převládal názor, že je třeba těhotnou ženu  rozmazlovat a hýčkat. Často se těhotná žena považovala za nemocnou a byla izolována do  klidné místnosti, bez přiměřeného pohybu, kde mohla sedět nebo ležet.217  Nevyváženost a  různorodost života představoval druhý, naprosto opačný přístup. „Ba jest smutnou pravdou,  že zvláště ženy zámožnějších vrstev mnohdy ještě 2–3 týdny před porodem objevují se na   zábavách a ve společnostech, aniž bychom  pozorovali na nich, že hledí vstříc mateřským   radostem.“218 Stejná slova, bychom mohli použít i pro první republiku. 212 213 214 215 216 217 218

Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 75. Vozábová, E.: Hygiena ženy­matky. In: Ženská revue, 1910, roč. V, č. 3 a 4, s. 62–66 a 82–89. Rys, V.: Je potrat vraždou? Praha 1933, s. 26–28. Bulíř, K.: Těhotenství, porod a šestinedělí. Praha, s. 19. Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 24–25. Petránková, K.: Jaké ukrutnosti bývají páchány na dětech. In: Ženská revue, 1911, roč. VII, č. 1, s. 15. Vozábová, E.: Hygiena ženy­matky. In: Ženská revue, 1910, roč. V, č. 3, s. 62–66.

42

Za problémy spojené s úkolem ženy matky, byla považována špatná životospráva, potřeba  zbavit   ženu   obav   z   porodu   a   zajistit   jí   příplatky   na   děti.219  Odvaha,   radost   a   naděje   z  budoucího   příchodu   dítěte   měly   pomoci   matce   překonat   veškeré   nesnáze   a   nepohodlí  těhotenství. Žena neměla mít zbytečné obavy, předpokládalo se, že dítě v náručí matky vše  vyřeší.  Nejen   Jaroslav   Šíma   si   uvědomoval  potřebu   „vymýtit   u   žen   aversi   k   době   těhotenství“.220  Z dobových článků, především předchozí doby vysvítal i odpor mužů vůči  těhotné ženě.221 V  rámci životosprávy se měla žena vyvarovat těžké, fyzicky náročné práci a prudkých 

pohybů.  Opatrnost   byla   na   místě   v   případě   cestování   a  sportů.   Jinak   se  žena   měla   často  procházet, dostatečně se pohybovat na čerstvém vzduchu. Rozhodně neměla zahálet.222  Ani  stravu   nebylo   třeba   nijak   výrazně   upravovat,   zdravá   žena   mohla   sníst   vše   podle   chuti,  nicméně nestřídmost v jídle se považovala za špatný zvyk, navíc proti přírodě. Porod velkých  dětí   býval   obtížnější,   takže   „zkušenými“   ženami   předešlých   pokolení   doporučovanému  přejídání  s  odůvodněním,   že matka  jí za  dva, se žena  měla  rozhodně vyhnout.  Opačným  extrémem   se   stávalo,   že   se   těhotná   žena  nenajedla   pořádně   ze   strachu,   aby   dítě   hodně  nerostlo.223  Právě tyto pověry dělaly  lékařům  starosti.  Lépe jíst méně  a častěji,  než naráz  hodně.  Vyvarovat se ve své stravě měla žena velkému množství masa a silným vývarům,  šumivým nápojům. Ze všech stran znělo stejné varování, nepít alkohol, který měl být ženě v  těhotenství zcela zapovězen,224  zkušenost však byla jiná.  To se však mělo dodržovat již ve  chvíli, kdy se manželé rozhodli mít dítě.225 Často opakovaný požadavek základní hygieny ukazuje, že to nebylo s jeho prosazením  snadné a samozřejmé. Z toho vyplývaly i novodobé nároky na ložnici, jež měla být pokojem  vzd88ušným a světlým a kam, zvláště ve venkovském prostředí, neměla mít přístup zvířata,  jak bývalo běžné. Spánku měla žena věnovat nejméně devět hodin denně a spát měla chodit  brzo. Pokud možno, snažila se osvětová literatura a autoři či autorky článků v časopisech  opakovaně upozorňovat, že dbát o čistotu těla je nutné. Dle doporučení, se mělo pro každou  219 Šíma, J.: Pohlaví a společnost, c. d., s. 18. 220 Tamtéž, , s. 18. 221 Vtipy na adresu těhotných žen, která např. zavítala do společnosti mužů, jež její přítomnost odmítaly s tím,  že kazí vkus. 222 Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 72–73. 223 Obávaly se přílišné velikosti dítěte, což lékaři vyvraceli, protože dítě se živilo z matčiny krve, nikoli přímo  potravou. Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 65. 224 Soudobá lékařská věda dokázala, že část alkoholu přechází z matčiny krve do dítěte, což škodí zdravému  vývoji. Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 74. 225 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 75.

43

ženu stát součástí života omývání denně vlažnou vodou, přičemž koupel si žena měla dopřála  alespoň   jednou,   lépe   dvakrát   týdně.   Samozřejmostí   se   měl   stát   návyk   hlavně   v   prostředí  venkovském. Horké koupele byly s ohledem na těhotenství ženám zapovězeny, poukazovalo  se na riziko potratu. Jinému,   neopomíjenému   tématu   vedle   hygieny,   patřila   otázka   oděvu.   Prádlo   mělo   být  měněno co nejčastěji. Ze svého šatníku měla žena v průběhu těhotenství vyloučit veškeré  šněrovačky,  tedy  pokud to neudělala  již  dříve. Popularita   šněrovaček  zůstávala  alespoň  z  počátku   Československé   republiky   ještě   značná,   ale   postupně   odeznívala.   Nošením  šněrovaček se ženy snažily zachovat postavu a skrývat těhotenství, jako by bylo hanbou být v  jiném stavu.226 Zvláště lékaři odsuzovali skrývání vyklenutého podbřišku, jež v šestém měsíci  již   nemohl   být   maskován   ani   břišním   pásem.  Dostatečně   volný   oděv   byl   základním  požadavkem, stejně jako boty bez podpatku kvůli možnému pádu.  Stále běžnějšími se postupně stávaly prohlídky u lékaře, nejpozději 6 týdnů před porodem,  nicméně nebyly zdaleka automatické a zažité. V případě potíží se těhotná žena obracela na  porodní asistentku nebo na lékaře. Jak se měl o svoji těhotnou manželku postarat  její muž a okolí? Žena by neměly   být  „zhýčkána přehnanou pozorností ustrašeného manžela nebo starostlivé matinky“,227 ale měla  běžně obstarávat domácnost, být ušetřena  od rozčílení, měla šít dětskou výbavu, číst dobré  knihy, tedy netrávit celé dny jen v nečinnosti. Pozornost, která jí byla věnována, neměla být  ani přehnaná, ani žádná. Těhotná se neměla příliš pozorovat.228 Intimní styky manželů „nutno  omeziti a manžel má býti velmi opatrným“, v posledních týdnech byly zapovězeny úplně.229  Přerušení těhotenství Problematika, která rozpoutala veřejnou diskuzi byl § 144 trestního zákona, pojednávající  o   přerušení   těhotenství.   Z   reakcí,   jež   se   k   této   otázce   objevovaly,   a   jak   bylo   řešení  odůvodňováno, je možné ukázat, jak se k ženě jako bytosti přistupovalo. Atmosféra první  republiky ctila povinnost státu a lidské společnosti chránit život bezbranných. Kromě etické  roviny   obsahovala   tato   záležitost   i   rovinu   právní,   neboť   vyhnání   plodu,   o   níž   paragraf  pojednával, bylo zločinem. Potrat se vztahoval na „počatý a dosud nenarozený lidský plod ve   226 227 228 229

Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 66. Bulíř, K.: Těhotenství, c. d., s. 13. Zikel, H.: Hygiena manželství a líbánek, c. d., s. 47. Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 74.

44

všech   obdobích   svého   vývoje“.230  Potrat   neboli   abortus,   jak   byl   nazýván,   byl   rozšířeným  jevem,231 především v průběhu války lze zaznamenat nárůst.232 Během meziválečné doby měl  své   přívržence   stejně   jako   odpůrce,   jednotný   pohled   chyběl   zejména   ze   strany   ženských  lékařů a porodníků, což značně znesnadňovalo diskuzi. V roce 1926 se potrat stal trestným  činem, v roce 1931 paragraf 144 určil, kdy je potrat beztrestný. Odborníci žádali určitější  znění zákona, neboť podle § 144 byly stejně posuzovány potraty provedené lékařem, tak i  neodborně,   „šarlatánsky“.233  Provést   potrat   zákonně   bylo   možné   pro   záchranu   či   ochranu  matky,   a   to   jen   v   případě   lékařsky   nutném   (nebezpečí   ohrožení   života   či   těžká   újma   na  zdraví),   navíc   jen   s   souladu   s   vůlí   těhotné   ženy.   Výše   řečené   platí   o   potratu   umělém,  rozlišoval se ještě potrat samovolný a pokoutně provedený.234 Statistická data uváděla 127 žen odsouzených za potraty na území Čech a Moravy v roce  1920,   ale   potrestaných   byl   jen   zlomek.   Nejčastěji   byly   trestány   venkovské   ženy,   služky,  domkářky,   dělnice,   všeobecně   ženy   nižších   vrstev   obyvatelstva.235  Na   ženy   z   vyšších  společenských   vrstev,   kde   se   předpokládalo,   že   je   potratů   prováděno   více,   se   přicházelo  méně, proto i potrestaných případů bylo zanedbatelné množství. „Zhýčkaná milostivá paní“,   která   z   pohodlnosti   nebo   z   ješitnosti   nechce   plod   donosit“,   je   beztrestná.236  Ohledně  postihování žen za potrat byl vnímán rozpor v tom, že matka, která zavraždila své novorozené  dítě,   bývala   často   osvobozena,   na   rozdíl   od   ženy,   která   prodělala   potrat   a   byla   za   to  odsouzena.237  Předpoklad, že ve vyšších společenských vrstvách k nechtěným těhotenstvím nedocházelo  v takové míře, byl oprávněný jen v tom směru, že se jim zde lépe předcházelo. 238  Potraty  prováděné u žen movitých byly zdrojem nemalých příjmů zkušených lékařů, zatímco potraty  chudých vrstev společnosti skýtaly problém s ošetřením, jelikož je nepraktikoval lékař, který  byl vzhledem k jeho ceně nedostupný. „Zkušená paní“, často porodní asistentka k provádění  230 Rys, V.: Je potrat vraždou?, c. d. s. 48–49. 231 Abortus, tedy potrat. In: Masarykův slovník naučný. Lidová encyklopedie všeobecných vědomostí V. Praha  1931, s. 920. 232 Miřička, A.: Přerušení těhotenství lékařem a jeho povinnost oznamovací. Právník, 1918, roč. LVII, s. 81– 90, 119–125. 233 Rys, V.: Je potrat vraždou?, c. d., s. 5–6, 47. 234 Tamtéž, s. 32. 235 Chalupný, E.: O otázce populační a reformě trestního práva. Přednáška doc. dr. Chalupného, pronesená dne  10. ledna 1929 na schůzi Sociálního ústavu ČSR, a rozhovor o této přednášce. Praha 1929, s. 16–18. 236 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 49. 237 Chalupný, E.: O otázce populační, c. d., s. 17 a 24. 238 Tamtéž, s. 29–30.

45

potratů neměla oprávnění, navíc to zapovídal zákon.239  Do její pracovní povinnosti naopak  spadalo to, že měla úřadům hlásit trestné činy – tedy potraty.240  S potraty nutně souviselo i  vydírání.   Dokud   byly   trestné,   hrozili   jejich   vykonavatelé   udáním   oběti,   jež   pak   většinou  platila ještě za mlčenlivost.  Venkov byl do jisté míry idealizován, za sídlo potratářství se považovalo shodně město, s  odůvodněním, že „na venkově není zdrženlivost, z pohlavního styku se nedělá velká aféra, ale   také není velkoměstské prostopášnosti“. Někdy se potraty připisovaly „bezuzdné pohlavnosti“,  jindy prostopášnosti.241 Hledalo se komplexní řešení, jež měly zajistit sociální reformy, nikoli  trestnost, neboť nejčastěji pro potrat byly uváděny existenční důvody a odsouzení ze strany  společnosti.242  Dr.   Lány,   ministerský   rada   v   ministerstvu   spravedlnosti,   podal   neoficiální  návrh, aby potraty byly beztrestné jen ve čtyřech případech: když by porod ohrožoval život či  zdraví ženy, jednalo­li se o otěhotnění při smilstvu a jiným zločinem, 243 ukáže­li se, že jsou  předpoklady pro narození dítěte duševně či tělesně postiženého anebo pokud šlo o ženu, která  již   má  3  své  děti,  „resp.  už   pětkrát  rodila,   a  nelze­li   na  ní  slušně  požadovati,   z   důvodů  sociálních nebo hygienických, aby tentokráte plod donosila“.244  V souvislosti s potraty byly  zmiňovány pohlavní nemoci, kterými matka a následně dítě mohla trpět.245 Do diskuze se zapojila poslankyně Betty Karpišková, která jako „matka, dělnická žena,  sociální referentka průmyslového města“ a parlamentní zástupkyně dělnických žen, shrnovala  postoj k potratům a porodům. Potrat viděla jako násilný akt, jež ohrožuje zdraví ženy, ale za  nenáležité (ve smyslu nemravné) pro moderní ženu bylo „poroditi děti, nechati se oplodniti   nezodpovědným   mužem,   nemravné   jest   nechati   dítě   narodit,   a   pak   je   pustit   do   světa   nevypravené a nevyživené. Za mravnost musím v tomto případě považovati odpovědnost za  dítě.“246  Kromě   odpovědnosti   za   dítě,   kdy   se   matka   měla   snažit   předcházet   těhotenství  preventivně,247  přidávala   ještě   „právo   ženy   na   sebeurčení“.  Ženu   nepovažovala   za  239 Rys, V.: Je potrat vraždou?, c. d., s. 25–26. 240 Hořák, J. – Matiegka, J. –Weigner, K.: Československá vlastivěda. Díl II. Člověk. Sfinx, Bohumil Janda,  Praha 1933, s. 538. 241 Rys, V.: Je potrat vraždou?, c. d., s. 29. 242 Tento   názor   shodně   potvrzovali   i   jiní,   přidejme   MUDr.   Antonína   Chvojku.   Chalupný,   E.:   O   otázce  populační, c. d., s. 20 a 29–30. 243 Viz případ smilstva a následného bezchybně provedeného potratu porodní bábou, který skončil u soudu a  jež pobouřil mírnými tresty pro zúčastněné. Šimsová, M.: Kam spějeme? In: Domkařka, 1926, roč. I, č. 8, s.  29. 244 Známo pod označením návrh Miřičkův. Chalupný, E.: O otázce populační, c. d., s. 21–22. 245 Rys, V.: Je potrat vraždou?, c. d., s. 21–24. 246 Chalupný, E.: O otázce populační, c. d., s. 25–26. 247 Na mysli měla antikoncepci, tedy cestu „preventivní“, „ochrannou“, která však selhávala. Přesto považovala  za nezbytné, poučenost obou o možnostech v tomto směru. Chalupný, E.: O otázce populační, c. d., s. 28.

46

předurčenou výhradně k tomu, aby celý svůj život jen rodila děti, ale měla žít i sama pro sebe  a svoji duši, a také odpočívat. Patřila k názorovému proudu, jež tvrdil, že je to jen „její právo  rozhodnouti, chce­li býti matkou nebo ne, poněvadž ona je ta, která dítě nosí, žíví a o ně se   stará.“  Do protikladu postavila dvě pro mnohé ženy bolestné záležitosti první republiky –  ženy vzdělané a ekonomicky soběstačné (například učitelky a státní zaměstnankyně), jimž se  někteří snažili znovu bránit v mateřství a vnutit jim celibát, a oproti tomu „nucení“ ostatních  žen k neustálým a neomezeným porodům.248 Většina mužů však obhajovala stanovisko, dobře  vyjádřené následujícími slovy: „Ženě dala příroda úkol, aby zastávala funkci mateřskou, ale  o právu sebeurčení nedá se zde dobře mluvit.“249 Připomínali ženám zodpovědnost za národ,  stát nebo třídu.250  Obhájci zrušení trestnosti potratů argumentovali vlivem sociálních poměrů na těhotenství,  přičemž poukazovali na rizika a následky provedení odborníkem, o to větší při provedení  neodborníkem, „fušerem“. Dosti často se ženy snažily o samovolný potrat, když to nešlo,  alespoň se snažily dostat do takového stavu, aby ho lékař musel provést. 251 Porodní asistentky  a laici prováděli potrat pomocí nejrůznějších látek a mechanického působení. Mnohé případy  končily tragicky, pokud žena přežila, provázely ji často zdravotní následky do konce života,  průvodním   jevem   byla   následná   neplodnost.   Přičíst   to   lze   nedostatečným   hygienickým  opatřením,   souvisejících   pokoutným   prováděním   potratů   v   bytech.   Ale   i   pokud   potrat  prováděl lékař se sterilními přístroji, dokázal riziko jen snížit, nikoli odstranit  úplně.252  V  novinách se vyskytovaly nabídky nejrůznějších „lékařů“, porodních báb. Způsobů jak zabránit zneužívání potratů, pokud by byly povoleny, bylo mnoho. Jmenujme  jeden za všechny – aby byly uskutečňovány jen na klinikách či v ústavech, za svědectví 2–3  lékařů a jen do tří měsíců těhotenství.253  Vážnost a rizikovost zákroku byla obecně známa,  „potrat není pro ženu tak lehkou věcí a víme, že se k němu odhodlává jen v nejkrajnějším   případě a dále ne proto, že by se vyhýbala býti vůbec matkou, nýbrž proto, aby nebyla tak   často matkou.“254  K úplnosti poznamenejme, že na každý pátý porod připadal jeden potrat.  Nejvíce potratů se neodehrávalo u svobodných matek, jak bylo všeobecně předpokládáno, ale  248 249 250 251 252

Tamtéž, s. 26 a 29. Tamtéž, s. 34. Rys, V.: Je potrat vraždou?, c. d., s. 52. Tamtéž, s. 25. Tamtéž, s. 38–46. Až 75 % pokoutně provedených potratů končilo doživotními následky na zdraví nebo  smrtí ženy. Sternová, V.: Milovati budeš, c. d., s. 112. 253 Chalupný, E.: O otázce populační, c. d., s. 31. 254 Jedná se o výrok MUDr. Mir. Šulce. Chalupný, E.: O otázce populační, c. d., s. 37.

47

nejčetnější   byly   u   vdaných   žen,   které   již   děti   měly. 255  V   tomto   smyslu   byl   tedy   platný  argument, že potrat a jeho možná rizika, neohrožují jen matku, ale i její již žijící děti.256 Oponenti, jež chtěli potraty zakázat úplně, soudili, že zrušení trestnosti a jejich povolení  by „znamenalo snížení mravního poměru mezi mužem a ženou“.257 Dr. Vladimír Rys zastával  názor, že i neprovdaná žena má právo na pohlavní život, celou situaci přehodnotil a poukázal  na nesvědomitého muže, jenž se nepostaral o svoji partnerku, když otěhotněla.258 Někteří zašli  tak daleko, že by tyto muže trestali. Mnozí si uvědomovali, že jistým východiskem je i změna  přístupu k mateřství,  především zrovnoprávnění  manželských a nemanželských  dětí.   Stále  více   odborníků,   především   lékařů,   považovalo   za   nutné   poučit   manžele   o   možnostech  antikoncepce,259  ovšem s vědomím toho, že všechny prostředky užívané proti početí měly  nějaké zdravotní následky. Oprávněnosti potratů nahrávala sociální bída manželů, zdravotní  stav   ženy   mnohdy   nikoli,   neboť   „žena,   která   snese   umělý   potrat,   ještě   snadněji   snese  porod“.260 Ženy byly většinou smířlivější ve svých soudech. „Společnost nemá právo bránit   potratům, pokud není schopna se postarat o děti svobodných matek.“261„Všeobecným účelem   v manželství je potomstvo“. Podobné výroky zaznívaly ze všech možných stran. Za  špatný  důvod zříkání se dětí byla považována ješitnost, tedy především snaha zachování krásy ženy a  lenost.262  Přibývalo však manželství, v nichž bylo  „stále více žen, jež nemají děti z příčin   sociálních“.263 Odlišně   vnímali   problematiku   lidé   z   prostředí   běžné   medicínské   praxe   a   lidé  náboženského názoru.264 Církev trestala potrat vyobcováním, ani znásilnění neopravňovalo k  „vraždě“. I dítě nemilované mělo mít právo žít, soudilo se, že přirozená mateřská láska se po  narození dítěte probudí.265 Stanovisko katolické církve na počátku 30. let vyjádřil papež Pius  XI.   listem  Casti   connubii,   kde   se   zabýval   mravností   v   manželském   pohlavním   životě.  Stvrzoval   „nepřípustnost   a   zavržitelnost   všech   metod,   směřujících   k   zabránění   početí   a  záležejících   ve   zvrácenosti   nebo   v   rušení   přirozeného   dění“,   a   zaměřoval   se   spíše   na  255 Rys,   V.:   Je   potrat   vraždou?,   c.   d.,   s.   33.   Chalupný   uvádí   přesné   číslo   65%.   Chalupný,   E.:   O   otázce  populační, c. d., s. 31. 256 Rys, V.: Je potrat vraždou?, c. d., s. 35. 257 Chalupný, E.: O otázce populační, c. d., s. 21–22. 258 Rys, V.: Je potrat vraždou?, c. d., s. 29–30. 259 Rys, V.: Je potrat vraždou?, c. d., s. 54–57. 260 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 46–49. 261 Sternová, V.: Milovati budeš, c. d., s. 113. 262 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 90. 263 Sčítání lidu v republice Československé, c. d., s. 41. 264 Rys, V.: Je potrat vraždou?, c. d., s. 49. 265 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 46–49.

48

sekundární   význam   manželství,   „vzájemnou   pomoc,   projev   manželské   lásky,   ukájení   přirozené touhy ... v předpokladu, že není porušena přirozenost toho aktu“.266 Nejtěžší úloha ženy Vrátíme­li se zpět k hlavní linii smýšlení o ženě, vyvrcholením těhotenství byl porod.  Nejvíce   početí   se   odehrávalo   v   květnu   a   během   Vánoc,   vypovídala   o   tom   statistika  porodnických klinik, jelikož nejvíce dětí se rodilo v průběhu ledna a února.267 Pokud   nebylo   z   okolností   jasné   datum   otěhotnění,   nebyli   lékaři   a   porodní   asistentky  schopni přesně určit den porodu, nicméně se dal přibližně vypočítat.268 Budoucí matku podle  tradičního pojetí čekala chvíle, které se říkalo „těžká hodina“. Většina příruček se nicméně  snažila zmírnit obavy žen z porodu údajem, že  ze sta porodů asi 95 % probíhá normálně.  Muži přistupovali k porodu jako k době, kdy se projevoval  „rozpor mezi vůlí a obavami,   touhou a úzkostí“,269 kdy žena musela obstát, neboť je to „nejtěžší úloha ženina“. O to více se  ženy obávaly vícečetného těhotenství,270 pravděpodobnost dvojčat byla jedna dvojčata na 80  porodů. Nejčastěji je měly ženy, které již rodily, předpokládalo se, že jsou dědičná.271 Vdané   ženy   většinou   rodily   doma.   Přihlížející   lidé,   jak   bývalo   zvykem,   nejrůznější  tetičky,  kamarádky  či jiní  lidé, se porodu neměly  pro klid  rodičky zúčastnit.  Porod,   tedy  slehnutí, probíhal ideálně za účasti porodní babičky, matky, výjimečně i s manželem, pokud  chtěl. Budoucí matka se na porod připravovala s předstihem. Vzhledem k možným infekcím a  jiným okolnostem, bylo doporučeno mít přichystány vlastní věci, aby nebyla nucena půjčovat  si je od babičky a neriskovala nákazu. Horečka omladnic, nebezpečné infekční onemocnění se  pokoušeli  zabránit,  nejlepší „byla by propagace u žen, aby pokud možno bývaly  rodily  v   ústavech zvláště k tomu účelu zařízených nebo ve zvláštních odděleních v nemocnicích“.272 Ve  městech se pozvolna rozmáhalo využívání porodních ústavů, nemocnic (porodnická oddělení)  a útulků. Na vlastní náklady si to mohly dovolit jen ženy zámožné. 273 Ženy mohly využívat  služeb poraden pro těhotné ženy a matky, pokud při těchto institucích existovaly.  Žena se během porodu řídila radami babičky, v případě komplikací byl volán lékař, který  266 267 268 269 270 271 272 273

Tamtéž, s. 93–94. Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 163–164. Možnost určit přibližně dobu porodu uvádí dle Naegeleho. Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 67–68. Tamtéž, s. 75. Tamtéž, s. 82–84. Bulíř, K.: Těhotenství, c. d., s. 43. Hořák, J. – Matiegka, J. – Weigner, K.: Československá vlastivěda, c. d., s. 579–580. Tamtéž, s. 538.

49

se postaral o odborný zákrok. V předválečné době přiváděly na svět děti v 95 % jen porodní  babičky. Úkolem porodní babičky, báby či asistentky, jak byly označovány, byla stejně jako v  době meziválečné péče o ženu během těhotenství a v šestinedělí. Porodní asistentka se starala  většinou o ženu po její ženské zdravotní stránce v průběhu jejího života. Jelikož měla přístup  do domácnosti a mohla se setkat z nejrůznějšími situacemi, byla vázána mlčenlivostí. Babička  učila novopečenou matku zacházet s novorozencem, během prvních deseti dní po porodu ji  měla navštěvovat alespoň jednou denně. Vliv babičky byl proto obrovský, mohla matce a  dítěti stejně tak pomoci, jako uškodit. Mnohdy to byla právě ona, kdo šířil pověry, proti nimž  osvěta musela neustále zasahovat. Mezi časté „rady“ patřila pověra o špatném mateřském  mléku,   kdy   místo   něj   doporučovala   kravské   mléko   nebo   umělou   výživu.   Stávalo   se,   že  některé babičky byly nezkušené a nedostatečně  informované, zvláště před válkou si takto  některé   jen   přivydělávaly,   neboť   stačilo   absolvovat   během   čtyř   měsíců   kurz,   kterému  nepředcházelo   žádné   jiné   vzdělání.274  První   republika   k   vzdělávání   babiček   přistoupila  zodpovědněji, zavedla v rámci systému zdravotnictví nové babické školy. Uchazečky mezi  20–35   lety   s   osvědčením   způsobilosti   absolvovaly   deseti   měsíční   porodnickou   školu,  tentokrát již s důrazem na praxi. Dostupnost porodních asistentek však nebyla rovnoměrně  rozšířená,   zatímco   ve   městech   jich   byl   nadbytek,   v   některých   venkovských   oblastech  Československé   republiky   byla   jejich   péče   nedostupná.275  Bezplatná   lékařská   péče   byla  poskytnuta ženám, které byly chudé, a to jak svobodným, ale i vdaným a vdovám. Podmínkou  bylo, že zůstaly a poskytly bezplatně službu kojných, ostatní ženy se mohly „vykoupit“. Ženy,  které využily bezplatné péče, musely v nemocnici čtyři měsíce zůstat, „aby sloužily potřebám   vyučovacím“,   matky   pak   měly   možnost   zanechat   dítě   v   nalezinci,   u   něho   bylo   zpravidla  zřízeno právnické oddělení, jež se pokoušelo od nemanželských otců vymoci alimenty.276 Šestinedělí V   době   těsně   po   porodu   potřebovala   žena   fyzicky   i   duševně   odpočívat.   Tělo   ženy  prodělalo v těhotenství zakončeném porodem další významné změny, a postupně se během  šestinedělí vracelo do normálního stavu. Opětovně se objevoval apel nepouštět k matce cizí a  nemocné návštěvy, ženě a dítěti se mělo okolí snažit zajistit co největší klid.  V době předcházející Československé republice bývalo zvykem, snažit se nakrmit dítě  274 Vozábová, E.: Reforma babických škol. In: Ženská revue, 1913, roč. VIII, č. 1, s. 8–12.  275 Hořák, J. – Matiegka, J. – Weigner, K.: Československá vlastivěda, c. d., s. 537–538. 276 Tamtéž, s. 562–564.

50

hned po porodu,277 nicméně se tento zvyk se značným úsilím pokoušela osvěta vymýtit, stejně  jako běžné uspávání či uklidňování dětí fenyklem a jinými podobnými prostředky. Neustále  byly matky upozorňovány, aby děti neudržovaly v šeru a dopřály mu klid. Sporadicky se sice  již před válkou vyskytovaly požadavky, aby ložnice byla prostornou místností plnou světla a  dobře   větranou,   namísto   šerých   a   přetopených   pokojů,   nicméně   realizace   požadavku  vzhledem k bytovým poměrům a ekonomické situaci většiny obyvatelstva nebyla dostatečná.  O to hůře  se dařilo naplňovat ideály o samostatném dětském pokoji. Alespoň vlastní lůžko  dítěte považovala lékařská literatura za stěžejní. Klid na loži měl trvat minimálně 14 dní, přičemž zkoušet se posadit měla žena až po  třetím dni, do té doby měla zůstat jen ležet. Vstát z postele měla až devátý den, ale stále se  neměla namáhat. Naopak se jiní zasazovali o to, aby co nejdříve vstala, neboť „ležeti v posteli   oslabuje“ s tím, že dlouhé ležení po porodu není ani moderní.278 Bernard Bauer se zasazoval o  to, aby žena celou dobu neležela, ale 8–14 dní zůstala v klidu. Přesnou dobu měl vždy určit  lékař. Tento apel mnohdy vyšel naprázdno.279 Pečovat o ženu měl manžel a její rodina. Různé  pověry patřily i k období po porodu. Ohledně jídla mohla jíst žena všechno, byla zdravá nikoli  nemocná, jen „zemdlená“, potřebovala pořádnou stravu.280  Šestinedělí mělo ze zdravotních  důvodů probíhat bez pohlavního styku. Ve   vesnickém   prostředí   mnohdy   žena   na   závěr   šestinedělí   podstupovala   tzv.   „úvod“.  Představení  ženy  a  dítěte   farnímu  společenství   se připouštělo   teprve  po  šestinedělí.   Zvyk  vycházel z předpokladu, že těhotenství i porod byly pokládány za nečisté. Na druhou stranu  žena,   která   měla   mnoho   dětí   byla   předmětem   vážnosti.   Dále   ženu   provázely   tradiční  obřadnost, příkazy a zákazy. V některých krajích čekala v době těhotenství ženu izolace, s  čím   musela   vesnická   žena   téměř   vždy   počítat,   bylo   jen   minimální   zmírnění   pracovních  povinností.281 „Matky kojte, otcové nepijte!“282 Spornou otázkou, na kterou narazila první republika v souvislosti s matkou, bylo kojení.  Předchozí období schvalovalo kojení jako nutné pro život dítěte, nicméně se tolik neřešila  277 Přetrvávala představa, že dítě, které křičí, má především hlad. Hladové dítě bylo třeba okamžitě nakrmit. 278 Zikel, H.: Hygiena manželství a líbánek, c. d., s. 33. 279 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 84–87. 280 Bulíř, K.: Těhotenství, c. d., s. 59. 281 Moudrý, M.: Sociální postavení venkovské ženy. In: Věstník Československé akademie zemědělské. 1937,  roč. 13, s. 212–213. 282 Pro dítě. In: Ženská revue, 1907, roč. III, č. 10–11, s. 228–229.

51

otázka, kdo měl dítě kojit.283 V předválečných periodicích se objevovaly články hlásající, že  tou osobou má být jednoznačně matka dítěte. Správná matka, pokud mohla své dítě kojit,  kojit měla, neboť to bylo bráno za nejpřirozenější pro dítě i matku. Přesto však diskuze o  kojení nebyla zdaleka u konce, otázka kojných patřila do okruhu otázek na pořadu dne. Nutno  dodat, že v tomto případě se jednalo především o zámožnější  vrstvy, neboť za kojnou  se  platilo,   nebyla   dostupnou   pro   jakoukoli   matku.   Kojení   dětí   vlastní   matkou   se   i   z   těchto  důvodů   rozšířilo   u   všech   společenských   vrstev.   Lékařské   stanovisko   přikazovalo   kojení  matce. O mateřském mléce se tvrdilo, že chrání před nákazami. S poukazem na statistiku  navíc osvěta dokazovala, že dětí krmených mateřským mlékem umíralo o pětinu méně než  dětí živených umělou výživou. Ředěné a doslazené kravské mléko od zdravého zvířete bylo  bráno za nejlepší umělou stravou, poradit se však měla žena s lékařem. Kojit matka neměla  pouze   v   případě   nemoci,   rozpory   přetrvávaly   mezi   odborníky,   a   tím   i   mezi   samotnými  ženami, jak se měla zachovat v případě dalšího těhotenství.284 Lékaři museli neustále vyvracet  zažitou pravdu, že dokud žena kojí, nemůže otěhotnět. Stále existovala možnost najmout si kojnou, tzv. „kojení námezdné“. Nicméně i právní řád  dával za pravdu tomu, že nejlepší pro dítě je kojení vlastní matkou. Oficiálně měly pracovat  jen   kojné   se   zdravotní   prohlídkou   a   osvědčením   způsobilosti   ke   kojení,   jejichž   služby  oficiálně zprostředkovávaly ústavy. Kojná se však musela stále starat o své dítě a nesměla být  najmuta, pokud měla vlastní dítě mladší 4 měsíců.285 Za nejvhodnější kojnou byla považována  matka po šestinedělí, přednost byla dávána ženám z venkova. 286 Povolání žen jako kojných se  přes značné výhrady udrželo. Matkám bylo ovšem veřejně doporučováno brát kojnou jen jako  výpomoc v nouzi.  Mezi ženami panovalo přesvědčení, hojně podporované především staršími ženami,  že  první mléko se nemá podávat, nýbrž náhradou má být krmení cukrovou vodou nebo slazený  čaj. Ač se tomu v lékařských kruzích snažili zabránit, zvyk ustupoval pomalu. Podobných  „moudrých“ rad bylo značné množství.  Rozšířené a populární bylo nesprávné mínění, že kojící žena příliš zesílí, pokazí si postavu  a   stane   se   „nervosní“.   Skutečné   příčiny,   proč   nechtěly   samy   kojit,   bývaly   připisovány  nedostatku trpělivosti a „marnivosti“. V pejorativním významu moderní matky, které neměly  283 Lenderová, M. – Macková, M. – Bezecný, Z. – Jiránek, T.: Dějiny každodennosti, c. d., s. 29. 284 Publikace  Pro   rodinu  a   domácnost  byla   jednou   z   těch,   která   v   době   nového   těhotenství   doporučovala  nekojit. Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 78, 85–89. 285 Zákon  O částečném zákazu námezdného kojení  z roku 1924. Slovník veřejného práva československého.  Svazek II. I – O. Brno 1932, s. 217–218. 286 Bulíř, K.: Těhotenství, c. d., s. 71.

52

ten   nejzdravější   přístup   ke   svým   dětem,   alespoň   soudě   podle   vyjadřování   o   nich,   byly  obviňovány, že odmítají kojit z pohodlnosti, pro zachování postavy. Za záslužné považovaly  již to, že kojily 6–10 týdnů.287  Osvěta se snažila podpořit kojící matky opačným tvrzením:  „ženy, které své děti samy kojí, si zachovají tělesnou svěžest déle, než ženy nekojící“,288  za  vzor byly dávány ženy ze selského prostředí, jež  kojily děti ve stáří 3–4 roků.289  Nejčastěji  bylo ženám doporučováno po 9 měsících dítě odstavit. K jiným důvodům, proč ženy nekojily,  patřilo jejich zaměstnání, práce v továrnách, kterou nemohly kojením přerušovat. Zákonné normy290 týkající se těhotných žen a šestinedělek byly na svoji dobu pokrokové.  Jednalo se o významnou sociální reformu meziválečné doby, zákon o sociálním pojištění.  Požadovat   dávky   mohla   žena,   pokud   byla   v   posledním   roce   před   porodem   alespoň   šest  měsíců pojištěna. Pomoc znamenala bezplatnou péči porodní asistentky, v případě nutnosti i  lékaře, dále dávky podle zařazení do tříd od 2,70 do 24 Kč, na které měla žena nárok šest  týdnů   před   a   šest   týdnů   po   porodu.291  Nicméně   nebylo   těžké   tyto   předpisy   obejít.  Živnostenský řád dovoloval zaměstnavatelům propustit zaměstnance, kteří byli po dobu delší  než 4 týdnů mimo práci. J. Klabouch uvádí statistiku, podle které využívalo těchto dávek před  porodem jen 15 % žen, 24 % jich bylo doma po dobu 4 týdnů a 61 % pracovalo do porodu.292  Šest týdnů po porodu byla dlouhá doba, ženy se často nechaly lékařem uschopnit dříve. Běžně  ženy nastupovaly do práce i po třech dnech. Obávaly se ztráty zaměstnání, ale někdy tak  činily i ze zvyku.293  Příspěvek navíc dostávaly matky, které své děti samy kojily, tzv. příspěvek za kojení, a to  po dobu dvanácti týdnů po porodu.  Velkým   úspěchem   meziválečné   doby   byla   snížení   kojenecké   úmrtnosti,294  k   čemu  přispívala informovanost a péče poskytovaná matkám a jejich dětem v rámci poraden.  Mateřství a přístup k dětem S narozením dítěte život ženy získal nový rozměr. Od té chvíle se veškerá její výživa,  péče o tělo a celý život měl točit kolem dítěte. 295 Mateřství kladlo na ženu psychické i fyzické  287 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 89–90. 288 Zikel, H.: Hygiena manželství a líbánek, c. d., s. 13. 289 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 47. 290 Zákon o sociálním pojištění z roku 1924 č. 221/Sb. a novela z roku 1928. 291 Žena však nesměla zároveň konat námezdní práce. Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 79–81. 292 Data jsou platná pro předmnichovskou republiku, chybí však bližší časové určení statistiky. Klabouch, J.:  Manželství a rodina, c. d., s. 204. 293 Slovník veřejného práva československého, c. d., s. 1150.  294 Sčítání lidu v republice Československé, c. d., s. 39. 295 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 89.

53

nároky, o kterých mnohdy nezkušené a neznalé ženy neměly ponětí. Stávalo se tak nejen z  pohodlnosti a nechuti zejména  matek, poučit   ženu.  Ženám byla  vyčítána neznalost   dětí  a  dětské psychologie, neboť většina žen se o děti sice starala, ale jejich péče byla brána jako  nedostatečná a byla snižována na pouhé hýčkání a obdivování bez pochopení dětského světa.  Neměly s dětmi jednat jako s loutkami, nýbrž k nim přistupovat jako k lidským bytostem.  Matky měly být uvědomělé. Pokrok se objevoval již před válkou v poznání, že dítě není živá  hračka,   ale   potřebuje   žít   vlastním   životem,   jiným   než   jak   si   to   často   vykládaly   notně  vysmívané   tetinky,   babičky   a   kmotřičky.   Krista   Petránková   upozorňovala   na   mnohé   z  běžných praktik některých takových žen, od starostlivého předžvýkávání potravy, po menší  poklesky různého charakteru, z nichž vyberme kupříkladu tahání dětí do hostinců, neustále  předvádění dětí před návštěvami,296  zneužívání modlitbiček, říkanek či písniček, skrze které  matky   učily   děti   mluvit,   jež   neměly   sloužit   tomu,   aby   je   pak   nutily   děti   opakovat   před  návštěvami, aby se samy matky mohly pochlubit, co už jejich dítko umí.297 Častou výtku si  zasloužily ženy, které „postaru“ děti příliš oblékaly. Otužování a vydatný pohyb na čerstvém  vzduchu byl přijímán jako prospěšný. Vrátíme­li se v této souvislosti k právě narozeným  dětem,   čekal   matku   boj   s   zvykem   utahovat   děti   povijanem,   který   ustupoval   pozvolna.  Nebránit dětem ve volném pohybu nebylo tedy přijímáno rozhodně jednoznačně. Moderní  matka se již nebála dítěti ostříhat nehty a nevytírala poranění ústa dítěte solí nebo cukrem.298 Poučená   matka   si   uměla   poradit   s   dětskými   nemocemi   a   potížemi   nejrozmanitějšího  charakteru, měla znát zdravý vývoj dětí a přispívat k němu co nejvíce. Osvětová činnost byla  cíleně zaměřena i na péči o hygienu dítěte.  Na matce především spočívala péče o tělesnou  výchovu a zdraví dětí,299 při níž neměla zapomenout na zuby dítěte, neboť většina rodičů, tedy  převážně matek, o ně vůbec nedbala. Dobová lékařská péče již umožňovala očkování dětí  proti   některým   infekčních   nemocem,300  což   spolu   s   dalšími   faktory   snižovalo   celkovou  úmrtnost dětí.  Ve 30. letech  20. století se věřilo, že kritickým  obdobím v životě ženy  je  období puberty, neboť ve věku 9–14 umíralo více dívek než chlapců.301 Ohledně   životosprávy   matky   byl   alkohol   nepřípustný.   Zhoubný   vliv   alkoholu   podle  odstrašujících   tvrzení   způsoboval   nemožnost   matky   kojit.   Zazlíváno   matkám   bylo   časté  296 Petránková, K.: Jaké ukrutnosti bývají páchány na dětech. In: Ženská revue, 1912, roč. VII, č. 1, s. 12–16, č.  2, s. 49–53 a č. 3, s. 85–88. 297 Bláhová, E.: Jak se starají ženy o výchovu dítěte. In: Ženská revue, 1910, roč. V, č. 1, s. 89–91. 298 Klimešová, M.: Maminky dříve a dnes. Sokolice, 1930, roč. 18, č. 1, s. 12. 299 Lauschman, B.: Právní poměr mezi rodiči a dětmi. In: Právník, 1930, roč. LXIX, s.375–389. 300 Proti neštovicím, záškrtu, tyfu, spále či choleře. Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 93–104. 301 Fialová, L. – Horská, P.: Česká žena, c. d., s. 12.

54

používání odvarů z makovic apod., jimiž si matka neměla ulevovat od dítěte. 302 Tradice však  měla stále velký vliv. Role, kterou matka zaujímala nejen ve spojitosti se svými dětmi, ale v rodině komplexně,  byla ošetřovatelka. Tato role jí zůstala z předchozí doby. 

„Všechny dobré známky charakteru musí v každém dítěti založiti rodina, škola v nich musí pokračovat a po skončení školy  musí převzíti pěstění charakteru znovu život rodinný.“303 Výchovné poslání Před   koncem   19.   století   se   v   ženském   hnutí   objevovala   myšlenka,   že   „řešení   ženské  otázky, má­li býti trvalé, musí začít nápravou výchovy mladých mužů“.304 Jedním z důvodů k  těmto slovům byl fakt, že dokud je dospívajícím mužům dovoleno oddávat se bez omezení  požitkům, jejichž prostředkem je žena, změna v přístupu k ženám nemůže nastat. Řešením  byla  „matka, která si je vědoma své lidské důstojnosti a práv, naučí tomu také své děti …  naučí muže spravedlivěji na ženy pohlížet.“305  Jestliže mluvíme o nezanedbatelném poslání  ženy   matky,   mluvíme   o   výchově   dětí,   neboť   společnost   si   uvědomovala,   že   „budoucnost  celých pokoleních lidských spočívá na matkách“.306  Nová generace již před válkou toužila po změnách, volnosti, prostoru pro vlastní myšlení  a názory. Poměr mezi  rodiči a dětmi  se zvolna  uvolňoval  a vytlačoval  mnohdy otrockou  poslušnost dětí.307  Vztahy se zlidštily, kázeň dětí se více uvolnila. Respekt k otci i učiteli  poklesl.308 Zvláště po válce byly ženy strhané a jejich děti zanedbané, nicméně existovala vůle  a touha, aby vše bylo zase dáno do pořádku. Významnost   výchovného   působení   ženy   v   rodině   spočívala   v   přípravě   dětí   na   život  společenský.   V   oblasti   výchovy   panovala   leckdy   bezradnost,   spíše   bezděčnost   než  záměrnost.309  Můžeme mluvit o matkách, které se o výchovu nijak zvlášť nezajímaly, byly  buď příliš hodné či příliš přísné, dále o matkách, jež neustále své děti okřikovaly a káraly,  nebo jim vše dovolily, ale i takových, které dokázaly v dítěti uznat lidskou bytost a osobnost.  302 Vozábová, E.: Jak má matka zacházeti s kojencem. Brno 1914, s. 9. 303 Rodina. In: Domkařka, 1928, roč. III, č. 4, s. 13. 304 D. H.: Ze zápisků z roku 1888 staré vlastenky Laury Hanušové. In: Ženský Svět, 1897, roč. 1, č. 7, s. 95–97.  305 Fousková, G.: Kulturní poslání ženy. In: Ženská revue, 1905, roč. I, č. 2, s. 191–196.  306 Bulíř, K.: Těhotenství, c. d., s. 6. 307 Konečná, L.: Mladé pokolení a „my“ dospělí. In: Ženská revue, 1917, roč. XII, č. 3, s. 49–53. 308 Více  viz Naléhavá  kapitola o mládeži. In:  Domkařka, 1927, roč. II, č. 12, s. 47–48  či Panáčková,  N.:  Autorita a dnešní kluci a děvčata. In: Národní listy, 1927, roč. 67, č. 285, s. 10. 309 Paulová­Růžičková, E.: Jak vychovávati děti v rodině. Kočí, Praha 1924, s. 9.

55

Zaměříme­li se na výchovu nejdříve obecněji, vyplývá nám, že o důležitosti výchovy nebylo  sporu, přesto se vyskytly nesouhlasné názory o tom, jak byly záležitosti v praxi uspořádány.  Žena   sice   vařila   a   starala   se   tak   o   stravu   dětí,   ale   na   jídlo   vydělával   muž.   Další  nepřehlédnutelný rozpor pociťovali a vyčítali muži ženám – že si s dětmi jen hrají a mazlí,  zatímco oni jsou těmi, kdo trestají. Matky svým neposlušným dětem hrozily, „já si nebudu s   tebou kazit zdraví a rvát se s tebou; ale počkej, až přijde domů otec, ten ti napráská!“310  Rovnocenné   postavení   rodičů   vůči   potomkům   neexistovalo   v   zákonech,   natož   v   reálném  životě plném tradičních představ a úšklebků směrem k odsuzované moderní ženě.  Matka měla rozumět duši svého dítěte, být mu důvěrnicí a rádkyní, zvláště v době, kdy se  dítě matce odcizovalo vlivem života meziválečné společnosti.311 Hlavní pro matku mělo „býti   na stráži“,312 děti hlídat a kontrolovat. Nezastupitelnou roli plnila při mravní výchově, neboť  trávila   s   dětmi   nejvíce   času.   O   metodách,   jak   k   výchově   ženy   přistupovaly,   se   mluvilo  nejčastěji ve dvou odlišných rovinách. Ta kritická ženám vytýkala, že „ženy vychovávají děti   tak, jak se tomu od generace starší naučily, ale nových cest výchovy netvoří, ba nejraději se   jim staví na odpor,“ či jinak, „i muži vzdělaní a vlivní bývají naprosto bezmoci ve své rodině   proti   způsobu,   jakým   jejich   manželky   snaží   se   vychovávat   dcery.“313  Druhý   citát,   jehož  autorem   je   vážený   sociolog   E.   Chalupný,   nám   dává   nahlédnout,   jaký   vliv   muži   ženám  přisoudili.   Uvědomovali   si,   jak   nešťastné   může   být,   pokud   způsob   ženiny   výchovy  neschvalovali.314  Tvrdilo se, že správná matka rozpozná špatné vlastnosti dítěte hned z počátku, proto měla  být zásadová, naučit děti pořádku a nerozmazlovat je. Samozřejmostí bylo vštípení základů  společenského chování, na což se nabalovalo to, co mělo být ideálně platné pro všechny lidi  bez   rozdílu   –   mravnost,   láska   k   pravdě,   chuť   a   radost   z   práce,   smysl   pro   povinnost   a  odpovědnost, úcta k sobě i druhým, umění najít a ocenit lidskou duši v každém. Tomu všemu  měla   dát   rodina   pevný   základ,   ještě   více   to   měla   posílit   škola.   Rodinná   výchova   byla  přijímána za nejúčinnější, a rodiče byli nejmocnějšími činiteli ve výchově. Na výchově se měl  podílet   i   otec   neboť   cílem   mělo   být   „vědomé   působení   obou   rodičů“.315  Četné   narážky  vypovídaly o nevyváženosti výchovy, rozmazlování a trestání. Polemika, jež se vedla mezi  310 Chalupný, E.: Otázka pohlavní, c. d., s. 34. 311 Společnost   na   sebe   přebírala   některé   funkce,   jež   dříve   zabezpečovala   převážně   rodina.   Viz   výše  podkapitolka Rodina. 312 Kozlová, E.: Příspěvek k racionalisaci práce v domácnosti. Letáky a brožury hospodářské č. 4. Vyškov,s. 4. 313 Chalupný, E.: Otázka pohlavní, c. d., s. 21 a 53. 314 Najít citát s druhým pohledem! Někde je :­) 315 Plamínková, F.: Výchova dívek. In: Ženská revue, 1907, roč. III, č. 11, s. 8.

56

ženami, se vyjadřovala k tomu, zda děti trestat či netrestat.316 Správné matky si uměly poradit,  „kdyby   dospělí   dovedli   vždy   děti   správně   zaměstnati,   nebylo   by   skoro   trestů   ani   častého   kárání.“317 Matky měly možnost svěřit své děti do tří let jeslím, zvláště pracující matky využívaly pro  své děti ve věku tří až šesti let opatrovny, z nichž se vyvinuly mateřské školy, jichž bylo v  Československé republice bezmála tisíc.318 Matka se měla postarat o čistotu, pořádek, jednoduchost ve stravování, odívání a v celém  žití. Dle nového trendu bylo dětem dopřána volnost,  pohyb na čerstvém vzduchu.  Sport a  otužování   se   přijímaly   za   výborné   prostředky   proti   předčasnému   a   násilně   rozvinutému  pohlavnímu pudu.  Z hlediska dědičnosti byly děti polovinou matky a polovinou otce. Význam dědičnosti byl  spatřován také v tom, aby rodičům připomněl, že pokud dítě k něčemu nemá dostatek vloh, je  zbytečné chtít z něj mít například výborného obchodníka. Vina za „ztroskotání“ takového  člověka byla na rodičích. Rodiče tedy měli dobře zvážit, jak budou děti směrovat vzhledem k  vlohám   dětí   a   všestranně   rozvíjet   jeho   intelekt.   Myslíme­li   rodiče,   pak   se   otce   týkala  konkrétní rozhodnutí, matka je realizovala. Výchova dětí na vesnici byla v mnoha ohledech konzervativnější a tradičnější.  Ženy na  venkově byly méně ovlivněny osvětou. Mnohdy se k nim nedostala, neměly na ni tolik času,  byly méně přístupné „poučování“, a stávalo se, že se novinkám vysmály. 319  K tomu všemu  patřilo, že mnohé děti na vesnicích a v odlehlých horských dědinách byly přenechány starším  členkám   rodiny   nebo   výminkářům,   kteří   již   nepracovali.   Tato   fakta   vypovídají   o   ženině  pracovní přetíženosti a mnohdy i nepřipravenosti pro úkol výchovy dětí. Svoji roli zde sehrály  zvyky a tradice, ale i chudé poměry a nouze rodičů. Takový způsob výchovy dětí, pokud děti  měly své rodiče, škodil podle dobových názorů nové generaci. Matka tu však byla  „téměř   výlučný nositel rodinné výchovy“, neboť hospodář se o děti příliš nestaral. Otec se dětem  věnoval, pokud potřeboval chlapce naučit práci se zemědělskými stroji nebo ve volné chvíli v  neděli, kdy je brával sebou na pole. Menší hoši museli pomáhat doma matce a umět i to, co  jako   dospělí   většinou   již   nepotřebovali   –   „bezvýznamné“   úkony   v   domácnosti   patřící  ženám.320  316 Vychovávací talent. In: Naše domácnost, 1929, roč. II, č. 44, s. 2–3. 317 Paulová­Růžičková, E.: Jak vychovávati děti, c. d., s. 53. 318 Hořák, J. – Matiegka, J. – Weigner, K.: Československá vlastivěda, c. d., s. 594. 319 Klabanová, J.: Přežitky a zlozvyky při výchově dítěte. In: Ženská revue, 1913, roč. VIII, s. 209–211. 320 Moudrý, M.: Sociální postavení venkovské ženy. In: Věstník Československé akademie zemědělské. 1937,  roč. 13, s. 212–214.

57

„Výchovu k Bohu v prvé řadě má na starosti matka. Ona je prvním a hlavním učitelem   náboženství.“321  Křesťanská matka byla nejdůležitější osobou, která vštěpovala dětem pevné  mravní zásady v duchu náboženských názorů a dogmat. Hlubokou víru v Bohu měla vštípit  svým dětem, zvláště dívkám.322  Nakolik se změnily poměry oproti roku 1910, kdy Venda Menšíková prohlásila, „muž   malou měrou přispívá při výchově nových lidí. A žena, která má lidi budoucí vychovávat, je   pro   svůj   úkol   nepřipravena.   Škola   o   jejím   budoucím   mateřství   nesmí   mluvit,   matky   to   nedělají, považujíce to kolikrát za neslušné, a tak děvče je odkázáno na to, co „chytne“ mezi   družkami a jinde – a tyto nabyté názory na mateřství jsou takové, že se žena venkovská za  mateřství stydí a neví o výchově kolikrát víc, než co jí farář pověděl  na „naučení“  před   svatbou.“,323 vysvítá z dobových apelů, jež měly stále podobný charakter.324  Františka Plamínková hodnotila situaci ve výchově dívek před válkou z jiného pohledu.  Tvrdila,   že   v   názorech   na   výchovu   panoval   naprostý   chaos,   vyplývající   z   neujasněnosti  názorů na ženu a její poslání. Původně byl sňatek považován za životní cíl a přehlíželo se, že  žena je také člověk, výchova v rodině nebyla víceméně žádná a teprve po sňatku žena zjistila,  že svatbou jí začínají povinnosti, na které nebyla dostatečně připravena. Své výhrady shrnula  – žena je na prvním místě člověkem, potřebuje všestranné vzdělání a dostatečný prostor pro  vývoj duše i těla, musí být zdravá, mít pevný charakter, být všeobecně vzdělanou a pak může  být teprve připravována na to, být matkou. Její výchovu nepovažovala za zvláštní, ale za  výchovu člověka, výchova se tedy měla týkat i muže jako potencionálního otce. Vychovávat  „lidi, ne muže a ženy“ se muselo začít v rodině, hlavně u matky, která měla překonat to, co  bylo již dobou překonané v ní, naučit děti nevidět v muži víc než v ženě, nevkládat zárodek  dvojí morálky. Nerovnocenný přístup k dětem se projevoval tím, že chlapec měl větší volnost  pohybu,   zatímco   děvče   si   nesmělo   pořádně   ani   poskočit.   Hoch   směl   být   sprostější   s  omlouváním, že se musí vybouřit, kdežto stejná věc byla u děvčete jen těžko představitelná.  321 Žák, E.: Kapitoly o manželství, c. d., s. 38–39 322 Stávalo se například, že dívky chodily do kostela jen, aby se pochlubily s novými šaty. Simerská, A.: O  dívčí výchově. In: Eva, 1924, roč. XXI, č. 10, s. 313­317. 323 Menšíková, V.: Žena venkovská jako vychovatelka. In: Ženská revue, 1910, roč. V, č. 6–7, s. 127–132. 324 Na počátku Československé republiky podala Olga Stránská­Absolonová téměř stejný obrázek, dodávala  však  ještě jedno hledisko, „..v  knihách se  o tom málo dočte, ve  společnosti  to pravé  nezví.“ Stránská­ Absolonová, O.: Mateřství a ochrana matek. Zvláštní otisk z Naší doby, roč. XXVI., č. 3 a 5. Praha 1918– 1919, s. 5. Existovalo nepřeberné množství publikací, populárně naučné literatury, osvětových letáků apod.,  jež měly ženám pomoci se orientovat, být jim k ruce a ku pomoci. Jejich kvalita však byl různá.

58

Chlapec se v mimoškolní době věnoval hrám, děvče domácnosti. Matka byla tou, která si v  prvé řadě měla být vědoma rovnosti duše obou dětí. U dívek měla brát zřetel na to, aby  „zaměnily román pochybné ceny za knihu poučnou“.325 Ženské časopisy, v něm si ženy mohly  číst   román   na   pokračování,   neměly   poskytovat   jen   zábavu,   ale   být   především   praktické.  Pokrokové ženy v Československé republice tyto myšlenky dále rozpracovávaly.  Podívejme se blíž, jak mělo být ženské pokolení vychováváno. Budoucí ženy – manželky,  matky   a   hospodyně   –   z   tzv.   lepších   vrstev,   si   měly   užívat   nevinných   zábav,   svěžího   a  zdravého života bez zbytečného pohlavního dráždění, a zhoubných výstředností. Lékařský  dozor, sport, hry, tanec, to vše mělo zabránit příliš bujné obrazotvornosti, které byla přičítána  „předčasná zkáza nervů.“  Nové století sebou postupně přineslo zvýšený zájem o zdravotní  stav   společnosti.   Většina   rodičů,  tedy  hlavně  matek,   dceru  v dospívání  spíše  jen  střežila.  Lékaři upozorňovali, že „hlídání“ ani sňatek ženu neuchrání před nemocemi. Matka měla  dohlížet   na   svoji   dceru   po   zdravotní   stránce,   tedy   nejen   na   „čistotu   těla“,   ale   měla   se  zdravotními problémy své dcery navštívit lékaře a neléčit ji po „domácku“.326  Kontrolování  zdravého vývoje se dělo pro zdravé potomstvo.327  Mnohé ženské zdravotní problémy byly  zanedbané, neboť byly zlehčovány ostatními ženami. Důvodem bylo i přesvědčení, že není  možné prohlédnout ženu pannu, takže se s vyšetřením čekalo až po svatbě. 328 Potřebnost nejen  výchovy duševní, ale i tělesné se ukazovala stále více aktuální a stala se módní. Jednou z největších chyb ve výchově dívek  vyčítaným matkám byla  výchova dívek k  parádivosti a líbivosti, jež byla podle některých uměle vypěstovaná, „touha po kráse zůstane  jedinou   a   poslední   snahou   ženy   od   jejího   nejútlejšího   mládí   až   do   vysokého   stáří“.329  Nedostatky ve výchově byly spatřovány také v nerozumném náboženském vedení, zděděném  po matkách a babičkách. Dívka měla  být primárně vedena k tomu,  aby nejen  studovala,  ale i upotřebila   to,  co  vystudovala. Měla být soběstačná. I když se vdala, mohla ovdovět, a nutnost zajistit sebe a  děti se stala aktuální. Výchova dívky se neměla zaměřit ani pouze na studium a kariéru ženy,  ani na manželství.330 Přesto téměř všechny matky vychovávaly v tradičním duchu své dcery  především pro manželství.331  Většina matek lépe situovaných rodin se postarala o to, abych  325 Plamínková, F.: Výchova dívek. In: Ženská revue, 1907, roč. III, č. 11, s. 5–12. 326 Zikel, H.: Pohlavní chladnost žen, c. d., s. 29 a 67. 327 Zikel, H.: Hygiena manželství, c. d., s. 6–7. 328 Tamtéž, s. 43. 329 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 99–102.  330 Simerská, A.: O dívčí výchově. In: Eva, 1924, roč. XXI, č. 10, s. 313­317. 331 Forel, A.: Pohlavní otázka, c. d., s. 81–82.

59

jejich   dcery   uměly   vařit,   šít   a   vést   domácnost.   Na   druhou   stranu   ve   většině   případů  zachovávaly u dívek  nevědomost o přirozených úkonech ženy, tuto výbavu matky dcerám  povětšinou nedodaly. Matky měly vést své dcery k tomu, aby byly schopny posoudit muže a  zodpovědně   zvolit   otce   svých   dětí.   Zvláště   v   předválečné   době   se   ozývaly   hlasy,   jež  nenahlížely na etapu života u dospívajících dívek v období mezi  školou a vdavky příznivě.  Tato mezidoba bývala považována za nejhorší. Říkalo se sice, že dívka pomáhá a učí se vést  domácnost, ale většinou jen zahálela, četla romány a snila. 332 Ženy samy kritizovaly výchovu  dívek jen pro sňatek, upozorňovaly na odlišnou situaci u mužů, u nichž nedocházelo k tomu,  že by byli spojováni s tím, že budou otcové, a přece se ženili. „Je příliš rozšířena představa   …   že   určitým   věkovým   obdobím   či   po   absolvování   určitých   škol   výchova   člověka   je  skončena“, a že se dospělost netýká pouze tělesné stránky člověka.333 Uvedené se vztahovalo  především k ženám. Obvykle tím, že rodiče dceru provdali, ukončili svoji starosti o ni. Všeobecně se předpokládalo, že muž i žena vidí smysl svého života v druhém pohlaví.  Vzájemné vztahy narušoval nesoulad – muž od dětství respektoval ženu jako matku, zatímco  žena respektovala muže až během puberty, a to na základě přitažlivosti.334 Některým   domácnostem   nepostačovaly   finanční   prostředky   na   dostatečné   zabezpečení  studující dívky. Stávalo se proto, že si dívka musela přivydělávat dáváním hodin. Spolu s  pracemi v domácnosti, jimž musela pochopitelně dostát, a touhou po jiných aktivitách (sport),  toho bylo podle některých názorů příliš. Mnozí mluvili škodlivosti a důsledcích na zdraví.335 Nahlédnout   na   různé   momenty   ve  výchově,   téměř   ideální   příklady,   nám   poskytla   E.  Paulová­Růžičková,   která   publikaci  Jak   vychovávati   děti   v   rodině  založila   na   vlastních  zkušenostech. Vypovídala v ní o svém dětství, následně o výchově vlastních dětí. Chtěla, aby  matka mohla být s dítětem do jeho dvou let. Zajistil by to státní plat. Vyjádřila se také k  podstatnému úkolu rodičů, kteří měli projevovat zájem o školu a výsledky svých dětí, což  nebylo příliš zažité.336 „Výchova dívek není dosud tak vyspělá, aby mladá žena nemusela pokračovati ve vývoji   duševním.“337  Matka   měla   své   vzdělání   neustále   prohlubovat   a   zdokonalovat   odebíráním  časopisů,   návštěvou   přednášek,   cestováním,   rozhovory   s   váženými   a   vzdělanými   muži,   a  přitom   nezanedbávat   domácnost.   Aby   všechno   mohla   zvládnout,   potřebovala   se   naučit  332 Plamínková, F.: Výchova dívek. In: Ženská revue, 1907, roč. III, č. 11, s. 5–12. 333 Bláha, A.: Dnešní krise, c. d., s. 111. 334 Chalupný, E.: Otázka pohlavní, c. d., s. 35. 335 Prací přetížené ženy. In: Naše domácnost, 1929, roč. II, č. 43, s. 2. 336 Paulová­Růžičková, E.: Jak vychovávati děti, s. 20. 337 Bulíř, K.: Těhotenství, c. d., s. 22.

60

hospodařit   s   časem.   Rozhodně   to   měla   předat   své   dceři.   „Jestliže   matka   byla   vytržena   z   domova,   kde   se   mají   dospívající   dcery   učit   přirozenému   umění   vedení   domácnosti,  odpovídajícímu hospodářské a sociální úrovni té které rodiny?“338 Ukazovala se nerovnováha,  silné podceňování výchovy žen k péči o domácnost a zaměstnanost matek mimo rodinu, které  své  dcery neměly  a nemohly učit. Krásné je v citátu  spojení „přirozenému  umění  vedení  domácnosti“, což je záležitost  stále diskutovaná. První republika však, jak ukazují i další  obdobné výroky, považovala péči o domácnost pro ženy za přirozenou.  Někteří ženám vyčítali, že vychovávají v mnohem větší kázni chlapce, „chlapci, jakožto  budoucí muži jsou na životní boj a jeho drsnosti připravováni přísnější kázní než děvčata,“339  což obecně  nesouhlasí s tím,  že naopak děvčata  měla více věcí zapovězeno,  musela více  zůstávat doma, zatímco hoch se mohl věnovat svým hrám venku a celkově trávil více času  bez dozoru rodičů. Budoucí muži měli být vychováni k odpovědnosti a sebeovládání, ale také  k   otcovství.   Že   se   tak   nedělo,   upozorňovaly  pokrokové   ženy   již   před   válkou.   Chybu  spatřovaly u sebe, matky tak vychovávají své děti samy.340 V Národních listech na přelomu  20. a 30. let vycházela rubrika  Dopisy matky dospívajícímu synovi.  Odpovědnost mladých  mužů, k níž se snažily ženy mladé muže vést, si ukažme na příkladě, kdy studující dívka  zanechá kvůli svému hochu studií. „Promarnila“ by věno náklady za studium, a rozhodla se  doma u matky učit vést domácnost. Jestliže hoch zruší svůj slib jí daný, velmi jí tím ublíží. 341  Na podobných příbězích si muži měli uvědomovat následky svého jednání.  Potřebnost   vzdělání   byla   opodstatňována   tím,   že   nevzdělaností   matky   trpěla   výchova.  Kromě toho, takovou matku čekal mnohdy jen shovívavý postoj syna, žena si jej vysloužila  za nevědomosti a chybějící rozhled. Radu, jak se s tím vypořádala, předávala E. Paulová­ Růžičková jiným ženám. „Všecko, co chtějí děti věděti, jim vysvětluji, nikdy jich nepodvádím   ani z pohodlí, ani z nevědomosti. Nevím­li, řeknu, že nevím … děti záhy poznají, že jich matka   neklame a jejich důvěra je bezmezná.“342 Nejen v synovi, ale především ve své dceři, si matka  vychovávala svoji soudkyni, která teprve ve vlastní domácnosti hodnotila a realizovala, jak ji  matka vychovala a co ji naučila.343  Když se M. Klimešová zamýšlela nad názorem, že i nevzdělané matky, laskavé, přísné,  338 Bláha, A.: Dnešní krise, c. d., s. 15. 339 Chalupný, E.: Otázka pohlavní, c. d., s. 34. 340 Merettová, A.: Volné slovo se stanoviska ženy a matky o posledních mravních deliktech. In: Ženská revue,  1907, roč. III, č. 6, s. 147–152. 341 Tippmannová, M.: Dopisy matky dospívajícímu synovi. In: Národní listy, 1927, roč. 67, č. 271, s. 13. 342 Paulová­Růžičková, E.: Jak vychovávati děti, c. d., s. 44. 343 Simerská, A.: O dívčí výchově III. In: Eva, 1924, roč. XXI, č. 11–12, s. 376–379.

61

ale   s   vychovatelským   nadáním,   dokázaly   obstát   a   dobře   vychovat   děti,   vyvarovala   se  jednoznačného soudu, zda byly jen tehdejší vzdělané ženy lepšími matkami. Přiklonila se k  názoru, že „těch vzorných, obětavých a rozšafných není věru méně než bývalo.“ Moderním  matkám vyčítala jediné – sobeckost.344 Zásluhy vzdělaných matek byly ve společnosti patrné.  Děti méně umíraly na důsledky neuvědomělé péče a na špatnou životosprávu. Nejen proto se  stalo   vzdělání,   na   které   se   středostavovské   vrstvy   soustředily   stále   více,345  podmínkou  úspěšného zvládnutí role matky, ale jak uvidíme dále, i hospodyně. 

344 Klimešová, M.: Maminky dříve a dnes. Sokolice, 1930, roč. 18, č. 1, s. 11–13. 345 Konečná, L.: Střední stav. In: Ženská revue,Brno 1918, roč. XVIII., č. 8, s. 175­178.

62

„Nelze vlastně ani dobře říci, jestli moderní domácí paní zavedla nový způsob vedení domácnosti nebo  stala­li se sama právě tímto vedením novodobou domácí paní. Jedno je však jisté, že se obé úplně změnilo.“346 Hospodyně  Domácnost byla organizačně spíše doménou žen než mužů, ženám se obecně v rodině  vyhrazovalo   řízení   prací   v   a   poslání   vychovatelské.   V   této   části   zdůrazníme   aspekt  hospodářský.  Přihlédněme nejdříve k situaci meziválečné Československé republiky. Ještě  před válkou se zvyšovaly životní potřeby, především potravin a náklady na byt, avšak bez  adekvátního růstu příjmů.347  V průběhu války se životní podmínky proměnily, stravu bylo  potřeba podřídit válečné kuchyni, naučit se používat nejrůznější náhražky. Více než kdy jindy  se   ukazovalo,   že  úkolem   hospodyně   ohledně   stravy   nebylo   jen   vařit,   ale   zacházet   s  potravinami tak, aby se šetřilo.348 Ani po válce se ženám příliš neulevilo. Stále musely opatřit  domácnost,   v   níž   chybělo   téměř   vše   potřebné.   O   to   větší   důraz   se   kladl   na   obezřetné  hospodaření.349  Jak   byla   situace   vážná   během   dalšího   kritického   období   první   republiky,   v   době  hospodářské krize, je  patrné na příkladu  šicího stroje. Nesměl být chudším domácnostem  zabaven. Argumentem bylo, že taková domácnost si nemohla dovolit prádlo a šaty kupovat  nebo je dávat opravit mimo dům.350  Hospodářská krize dopadla tíživě na ženy, jež musely  přese vše zabezpečit chod domácností. Na počátku 20. století poznamenala Františka Němcová, že práce žen nikdy nebyla ceněna  podle zásluhy, byla téměř vždy podhodnocována a jen málokdy byla dávána na roveň práci  muže.351  Tvrzení si zachovalo svoji platnost i v průběhu meziválečné republiky, i když se  ženám   podařilo   dosáhnout   příznivějšího   pohledu   na   jejich   činnost   v   domácnosti.   Během  346 Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 53. 347 Marzyová, M.: O úsporném vedení domácnosti. In: Ženská revue, 1912, roč. VII, č. 5, s. 102–105. 348 O   našem   hospodaření.   In:   Ženská   revue,   1915,   roč.   X,   č.   1,   s.   11–13.   V   době   národního   obrození   se  zohledňoval ještě další aspekt, tzv. svůj k svému, kterým se měla česká žena při nákupech řídit.  349 V době mimořádných poměrů po válce se na zvládnutí poválečné bídy vydávaly drahotní přídavky. Muž je  dostával, ať pracoval kdekoli, žena jen zaměstnaná ve veřejných službách. In: Soudcovské listy, 1922, roč.  3, s. 171–173. 350 Šicí stroj při dnešní životní úrovni. In: Právník, 1931, roč. LXX, s. 289. 351 Němcová, F.: Ochrana práce ženské. In: Ženský obzor, 1903, roč. IV, č. 6, s. 79–82.

63

válečných let ženy postupně nahradily muže v jejich funkcích v domácnostech. Chyběla jim  sice dlouholetá teoretická i praktická průprava, přesto se vypořádaly se záležitostmi mužů a  vedly  domácnost, hospodářství, obchody a podniky. Staraly  se, aby se hospodářský  život  nezastavil a aby se muži měli po válce kam vrátit. 352  Byl to významný krok k tomu, aby si  ženy své práce v domácnosti začaly samy vážit. Ve společnosti však práce hospodyně čekala  na své docenění, hledala své nové pevné místo. S rozvojem průmyslové velkovýroby poklesl  význam ženské práce v domácnosti. Moderní žena ji přesto podceňovala, stejně jako muž.353  Jistý posun nastal v momentě, kdy se ženy veřejně vyjadřovaly ke svému údělu. Netoužily po  každodenní námaze, jež nebyla dostatečně oceňována. Ilustruje to i následující tvrzení, která  však problematiku obohacuje o další poznatek, „moderní doba ... vydala heslo: oprostiti ženu   od přílišného jha domácích prací a navrátiti ji tam, kam opravdu patří, rodině.“354 Z předválečných časů se zachovalo povědomí o předpokladech žen k vedení domácnosti.  Spočívaly  v přesvědčení  všestranného  nadání  ženy v domácnosti,  díky  čemuž  se  ji   naučí  dobře zvládat každá. Tradičně se měly dovednosti a znalosti žen přecházet z generace na  generaci. Věřilo se, že ženě postačí „jen“ dostatek vůle a přemýšlení. Nicméně se namítalo, že  ženy jsou pro svoji roli hospodyně málo a špatně připraveny, ať již svými matkami, nebo v  případě   vesnických   žen   i   nedostatečnou   školní   průpravou.   Zde   byl   tento   problém   ještě  patrnější.  Nezájem o školu na vesnici souvisel do značné míry s tím, že škola dostatečně  nepřipravovala na „selství“. Nedůvěra ve smysl dalšího vzdělání znamenala nepokračování  dívek ve vzdělávání. Vystačily si se zkušenostmi v domácnosti a matek, v čem spočívala  většinou jejich jediná příprava na manželství a roli hospodyně.355 Všeobecný moderní pokrok a technika, a s tím související specializace, ponechaly ženám  v domácnosti dvě hlavní funkce, mimo vychovatelku se jednalo o kuchařku. S tím nebyl vždy  vyslovován jednoznačný souhlas „panují dosud zastaralé názory, že domácnost je proto, aby   se muž nemusel v hospodě stravovat, aby jeho žena byla kuchařkou a služkou“.356  Jak vypadal moderní byt, v němž se žena ujímala své role hospodyně? V ideálním případě  naplňoval hesla o účelnosti, útulnosti a vkusu. Celý byt měl být dostatečně a vhodně osvětlen.  Kuchyň   byla   vybavena   sporákem   či   malým   plynovým   vařičem   a   vodovodem.   V   nových  352 Riedl, K.: Žena v domácnosti a rodině. In: Ženská revue, 1918, roč. XIII, č. 8, s. 202–204; vývoj za války  viz Ženy a válka. In: Ženská revue, 1914, roč. IX, č. 8–9, s. 129–130.  353 Manželství a povolání. In: Naše domácnost, 1928, roč. I, č. 37, s. 3–4. 354 Racionalisace práce v kuchyni. In: Naše domácnost, 1927, roč. I, č. 1, s. 2–3. 355Bláha, A.: Sociologie sedláka a dělníka, s. 127. 356 Žena v rodině. Z myšlenek pres. Masaryka. In: Domkařka, 1926, roč. I, č. 10, s. 37.

64

bytech se nacházelo umyvadlo v koupelně, jinde ještě v ložnici. Vlastní koupelna s vanou v  bytě,   byla   moderním   hygienickým   požadavkem.   Obsahovala   zařízení   pro   ohřev   vody.  Ohledně dětského pokoje měla hospodyně dbát na volný prostor pro hru, stůl pro školáka a  vlastní postel dítěte. Vybavení mělo odpovídat požadavkům dítěte a jeho velikosti. Úlohou hospodyně nebylo pouze zabezpečit chod domácnosti a obstarat vše potřebné, na  starosti měla také estetickou stránku bydlení, „neboť nikde neodráží se osobnost ženina, její   tvůrčí síla neb neschopnost, její duševní hloubka neb mělkost důrazněji, než v uspořádání   bytu.“357 To se týkalo nejen v moderních bytů. Bytová   nouze   kladla   nové   nároky   na   ženu,   uspořádání   domácnosti   a   vybavení   bytu.  Optimistická vyjádření se snažila podpořit méně majetné, aby se novým požadavkům pokusili  přizpůsobit   i   starý   byt.   Je   patrné,   že   se   tak   dělo   jen   v   omezené   míře,   přesto   výhodnost  takového počínání byla pro hospodyni nezanedbatelná. Mohla si ušetřit mnoho práce již jen  vhodným a funkčním uspořádáním pokojů a jejich vybavením. Vše mělo být hned po ruce.  Trendem se stalo praktické a smysluplné využití bytu jako místa oddechu po práci, nicméně  stále   zůstával   místem,   kde   se   pracovalo.   V   některých   bytech   byla   pracovna   samostatnou  místností,   i   když   převládal   názor,   že   moderní   člověk   má   pracovat   v   kanceláři   a   doma  odpočívat. Bytová nouze směstnala salon, jídelnu a obývací pokoj často do jedné místnosti –  jedlo se tu, pracovalo, odpočívalo a zároveň se i přijímaly návštěvy. Dělnická domácnost si  musela vystačit s jednou až dvěma místnostmi. Dvě až tři místnosti odpovídaly bytu středního  stavu.   Zvláštností   nebyla   obývací   kuchyně   při   malých   bytech.358  Hospodyně,   která   si  obstarávala domácnost sama, tak mohla dohlížet na hrající si děti a současně v kuchyni zařídit  vše   potřebné.   Obytná   kuchyně   bývala   využívána   k   přespávání,   což   bylo   shledáváno   za  nevyhovující způsob bydlení. Pro každou hospodyni byla nejdůležitějším prostorem kuchyň. Práci v kuchyni ulehčila  změna receptů a novodobé sporáky spolu s nádobami na vaření. Plyn byl běžnější, elektrický  proud dostupný pro většinu středních vrstev.359  Existovala místa, kde se domácnost mohla  rozhodnout, zda se bude vařit na plynu nebo na elektřině, ač to byla záležitost spíše daná  okolnostmi.360  Moderní byla účelnost – omyvatelné  stěny, alespoň spodní část, dostatečně  357 Meyerová, E.: Moderní domácnost. Rádce úsporného vedení domácnosti. Kočí, Praha 1928, s. 91. 358 Spojení kuchyně s obývacím pokojem. Růžičková, M.: Obývací kuchyně. In: Praktická hospodyňka, 1936,  roč. II, č. 4, s. 52. 359 Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 16–17. Výhody elektřiny jsou dobře popsány v kapitole Elektřina, tamtéž,  s. 63–76. 360 Myšleno např. dostupností elektrárny či plynárny, možností napojení domácnosti. Dalšími alternativami k  plynu a elektřině byl petrolej a líh, na kterých se dalo také vařit.

65

velká pracovní plocha, vše poschováváno ve skříňkách, aby se na věci neprášilo. Kuchyňské  skříňky měly být různých velikostí a kombinací. Ženě péči o domácnost v lepších případech  ulehčovalo  plynové zařízení  pro ohřev vody, které poskytovalo  stálou zásobu teplé  vody,  elektrické přístroje (elektrické žehličky byly hned po žárovkách nejrozšířenějším elektrickým  nástrojem domácností), vysavače, šicí stroje a další vymoženosti doby, z těch dražších a méně  přístupných namátkou uveďme ledničku s plynovým pohonem a suchým mrazem,  jež byl  šetrnější k potravinám.  V doporučeních dávaných   ženám, které  pracovaly s plynem,   byly  nabídky   kuchařských   přednášek   pořádaných   plynárnami.   U   elektřiny   se   oproti   plynu  zdůrazňovala   větší   bezpečnost,   nehrozil   oheň   ani   výbuch   nebo   otrava,   a   lepší   udržování  čistoty.361 Každá hospodyňka, která doma měla elektřinu, si většinou musela poradit sama s  výměnou   pojistek.   Hospodyně   musely   s   technikou   umět   zacházet,   což   obnášelo   obsluhu  zařízení a odstraňování drobných poruch. I tak se dá ukázat, jak se ženám rozšiřovaly obzory  při vedení domácnosti. Nicméně   bylo  by  příliš   zjednodušující   předpokládat,  že   se   úkol   hospodyně   „zmenšil“.  Doba   a   náročnost   úklidu   se   i   skrze   jiné   vybavením   bytů   sice   zmenšily, 362  a   technické  vymoženosti práci v mnohém usnadňovaly, pro velkou část domácností byla však rozhodující  jejich  cena.  Strojky, stroje, nádobí, kamna, plyn a elektřina byly sice mnohde k ruce, ale  nestačilo se přizpůsobit době a pořídit množství technických inovací, ale především, je umět  používat.363 Většinou ani nebylo možné z finančních důvodů dostát plně moderně vybavené  domácnosti.  Práce   v   domácnosti   se   stala   jinak   náročnou,   hospodyně   musela   více   promýšlet,   jak  všechno zvládne. Ještě více musela šetřit časem, svými silami a penězi. Příjmy domácností se  výrazně lišily, tím i životní úroveň jednotlivých rodin. Výroba mnoha potřeb domácnosti se  neodehrávala doma, hospodyně převážnou část potřeb kupovala. Ať měla domácnost jakékoli  příjmy,   musela   jim   hospodyně   přizpůsobit   výdaje.   Na   ženu­hospodyni   se   více   zaměřili  poskytovatelé nejrůznějšího zboží, ale i národohospodářská osvětová činnost, jež se snažila  ženu získat pro podporu československého hospodářství,364  jimž měla své nákupní aktivity  361 Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 18–33. 362 Z drobností odpadlo např. čištění příborů. Údržbu nádobí usnadňovalo použití nerezavějící oceli, používání  ohnivzdorného  skla.  Nemoderní  a   odmítané  se   staly   různé   ozdoby  a   zdůbky,  tzv.  „lapače  prachu“,   jež  musela hospodyně neustále oprašovat. Příliš moc polštářků a jiných věcí se také pokládalo za nepřiměřené. I  dekorace se řídila praktičností. 363 Při pořizování měla hospodyňka přihlédnout k možnosti údržby daného přístroje. Návody, jak zacházet s  jednotlivými moderními přístroji v domácnosti přinášely ženská periodika. 364 Mrskošová, A.: Význam hospodářské a hospodyňské práce žen. Referát ze sjezdu ZOPŽM, konaného při  příležitosti jubilea 20 let trvání odboru v Holešově 22. listopadu 1931. In: Česká selka, 1932, roč. XX, č. 1, 

66

žena   podřídit.   Pořizování   zboží,  podstatná   činnost  žen  zabezpečující   chod  domácnosti,   se  měla být cílevědomou a promyšlenou aktivitou, včetně zkoušení a posuzování. Nakupovat se  mělo do zásoby. Hospodyňce se nemělo stát, že teprve při přípravě pokrmů musí pro něco  odběhnout, neboť to neměla k dispozici doma.  Po finanční stránce se očekávalo hned několik věcí, které měly být ženě „přirozeností“.  Ničím novým nebyl požadavek spořivosti. Peníze měly po válce jinou hodnotu, spoření a  šetření peněz do budoucnosti nebylo pro mnohé přední záležitostí, hlavní bylo zajistit své  potřeby v přítomnosti. Cílem spořivosti nebylo jen jednostranně ušetřit, ale i hospodárnost ve  smyslu výhodnosti vzhledem k ceně, nabídce, příjmům a potřebě. Oporu hospodyni mohly  poskytovat  různé   knihy   příjmů   a   výdajů.   Každá   hospodyně   měla   vědět,   jak   hospodařit   s  penězi, především však vyjít s daným obnosem. Zvládla si vytvořit rozpočet, znala celkové  náklady   na   obstarání   domácnosti.   Obchodní   myšlení   patřilo   k   základní   výbavě   správné  hospodyně.365 Umět hospodařit s penězi, vědět kde ušetřit, ale na druhé straně dokázat naplnit  potřeby všech členů rodiny, nebylo vždy nejsnadnější.366  Hospodyně musela i ostatní členy  domácnosti naučit omezovat jejich výdaje ve prospěch celé rodiny. 367  Taková hospodyňka  byla dávána za vzor, neboť tím, kdo si mohl připsat zásluhy na našetření úspor v domácnosti,  byla ve většině případů žena.  Zvláště ve druhé polovině meziválečné republiky začalo být  doceňováno   „umění“   žen  vyjít  s  naprostým   minimem   finančních  prostředků.  Samozřejmě  přijímaný   fakt,   že   se   samy   vzdají   svých   osobních   přání,   že   je   samozřejmostí   odříkání   a  sebezapírání v jejich vlastních potřebách, pro zajištění potřeb jiných, vyvolávalo nepříjemné  napětí.   Jejich   souhlas   již   nebyl   bezvýhradný.   Neminula   je   za   to   okamžitá   kritika,   nová  generace žen byla považována za sobečtější než předchozí generace matek a babiček. Takto  na domácnost soustředěná pozornost však byla i prospěšná. Muž nebyl nezpochybněn v roli  hlavy domácnosti, ale ženě se poskytlo více uznání veřejným uvědoměním, že ona je tou,  která nakládala s mužovým výdělkem.  Hospodyně  musela   dostát  všem   svým   povinnostem  –  nakupovala,   připravovala   stravu,  uklízela byt, starala se o oděvy a vykonávala ruční práce. Již nestačilo, aby byl oběd chutný a  sytý a aby domácnost byla čistá a bez poskvrny. Dříve platilo, že záleželo na výsledku, nikoli  na tom, kolik času žena jednotlivým úkonům v domácnosti věnovala. To byla jedna z věcí,  s. 5–6. 365 Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 66–67. 366 Známé neveselé obrázky jsou z rodin, kde muž ženě propíjel peníze a prohrával je v kartách, žena musela  hospodařit s tím, co zbylo či vůbec nebylo. 367 Kozlová, E.: Příspěvek k racionalisaci, c. d., s. 4.

67

která se měnila. Dobře odvedená práce se nově posuzovala především dle toho, za jakou dobu  byla   vykonána,   jaké   úsilí   muselo   být   vynaloženo   a   jak   drahé   to   bylo.   Nově   se   tedy  zohledňovala rychlost, čas, námaha a náklady na provedení. Jak se změna promítla do života  hospodyně je nejlépe patrné v porovnání: hospodyně „zašlých časů“ věnovala domácnosti  většinu svého času a dne. Moderní hospodyně, jak ji pojímala meziválečná československá  společnost, již od ženy očekávala kvalitativní i kvantitativní posun – obstarání domácnosti se  muselo odehrávat v co nejkratším, dalo by se říct, v co nejnutnějším čase. Převážnou část dne  měla žena věnovat manželovi a dětem, sportu, společenským a jiným aktivitám, mnohdy i  práci.368 Ženu neměla práce příliš vyčerpávat, moderní žena nezapomínala ani na odpočinek,  doporučovalo se alespoň osm dní v roce.369  Nebylo­li to možné, měla se přijmout aspoň na  chvíli   během   léta   pomocnice,   aby   si   žena   mohla   oddechnout   od   ustavičného   vaření   a  nekončících povinností. Příjemným pookřátím bylo, i pokud si jen mohla pospat déle. 370 Ženy  nabádaly své muže a okolí, aby se našetřilo na její odpočinek, „ulehčete ženám, matkám,  hleďte jim dopřáti toho, nač každý má nárok – volné chvíle.371 Celkový nedostatek pohybu mělo ženě kompenzovat přesvědčení zachované z předešlých  dob o kladném vlivu domácích prací na správné držení těla. Domácí práce nebyla v žádném  ohledu   mužskou   částí   společnosti   přijímána   jako   škodlivá.   Ženy   však   upozorňovaly   na  nutnost správného držení těla a usnadnění námahy odstraněním  vyčerpávající  a nadměrné  únavě  v  polosehnuté  poloze.  Neúčelným  se stalo   neustálé  stání  při  vykonávání  domácích  prací, připouštělo se sezení ve správně poloze a dělání 5–15 minutových přestávek.372  Přes  vyčerpávající celodenní dřinu měla hospodyně zůstat čilou a vzdělávat.  Podívejme   se   blíže   na   jedno   z   „kouzel“,   kterým   správná   hospodyně   oplývala,   a   to  „tajemství rozdělení času“. Pokud ženy nestíhaly své povinnosti, byl jim vyčítán nedostatek  pravidelnosti a uspořádání práce. Žena, která zůstávala v domácnosti a věnovala se pouze jí,  měla čas rozdělený dobou jídla. Pravidelnost usnadňovala další dílčí rozdělení práce, kterou  musela vtěsnat do dob mezi přípravou jednotlivých pokrmů. Čas hospodyni rámoval muž a  jeho odchod do zaměstnání, stejně jako děti školou povinné. Domov již většinou nesloužil  jako místo společné práce.373 Hospodyně se musela postarat o včas připravené jídlo. Každá si  mohla  pro  svoji   potřebu  vyrobit   kalendář   prací,   které   je  potřeba   udělat,  například   během  368 Tamtéž, s. 4. 369 Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 57. 370 Letní zotavená doma. In: Naše domácnost, 1929, roč. II, č. 39, s. 3–4. 371 B., C.: Dovolená ženy hospodyně. In: Eva, 1924, roč. XXI, č. 7, s. 221–223. 372 Meyerová, E.: Moderní domácnost, c. d., s. 26–27. 373 Bláha, A.: Dnešní krise, c. d., s. 14.

68

jednoho dne, týdne či podle ročních období.374 Vyplatilo se rozdělit si práci a každý den udělat  něco, než úklidu vyhradit jeden den v týdnu, neboť moderní doba odmítla nárazový úklid –  „gruntování je zastaralé“.375  Stejnou pomoc, jako rozpisy prací, poskytly sešitky s recepty,  výstřižky z časopisů a novin. Nejrůznější rady a pokyny se týkaly detailních  návodů,  jak  nakládat s prádlem, nádobím, časopisy byly plné rubrik receptů, názorů a postřehů ohledně  všech možných věcí souvisejících s domácností. Časopisy zároveň představovaly fórum, kde  si ženy vyměňovaly zkušenosti, jelikož si hospodyně musela poradit se vším. Dostát tomu  měla   zjednodušením   práce   v   domácnosti   a   povzbuzením   pro   ženy,   které   se   musely   bez  vymožeností   doby   obejít,   byly   právě   rady   usnadňující   práce.   Tak   se   hospodyně   mohla  dozvědět, jak si celou domácnost funkčně uspořádat. Každá věc měla mít své místo. Jeden ze  zdůrazňovaných   návodů   vybízel   hospodyně,   aby   si   doma   zavedly   pořádek   a   „jen“   ho  udržovaly.   Tomu   však   musely   navyknout   i   ostatní   členy   domácnosti.   Zcela   zřetelně   se  propojují úlohy ženy­hospodyně s výchovnou funkcí v rodině. „Rozumná matka­vychovatelka   bude vždy na tom trvati, aby každý člen rodiny – pokud je zdráv – a je rozumově i tělesně   práce   schopen,   obsloužil   aspoň   svoji   osobu,   stačí­li   na   víc,   aby   pomohl   na   pracích   společných; nebude k tomu přidržovati pouze dívky, ale i hochy, rozšíří tím jejich zkušenosti a   naučí   příště   muže   správně   posuzovati   práci   ženy   v   domácnosti.“376  Požadavek   to   nebyl  nejnovější,   ale   jak   se   ve   skutečnosti   ženám   dařilo   jej   naplnit,   bylo   otázkou   jednotlivých  domácností. Jen málo mužů veřejně přiznalo, že „moderní rodina je ještě málo proniknuta duchem  vzájemné   kooperace   na   základě   zásady   rovnocennosti   obou   pohlaví.“377  Muži   měli   své  povolání, zatímco ženskou hlavní činností mělo být řízení domácnosti. Muž měl být ušetřen  líčení ženských starostí a drobných nehod, jež provedly děti  či služebné.378  Žena si neměla  svému muži stěžovat na práci v domácnosti a zatěžovat ho, neboť po práci muž potřeboval  odpočinek.   Hospodyně   byla   „zodpovědná   za   odpočinek   a   klid,   čehož   muž   nevyhnutelně   potřebuje“.379  Řádným vedením domácnosti ženy podle dobových dokumentů přispívaly ke  klidnému   a   spokojenému   rodinnému   životu,   neboť   rozpory   manželů   se   dávaly   za   vinu  nepořádku a nedostatkům ženy ve vedení domácnosti,380 tedy nedostatku smyslu pro pořádek.  374 Růžickévá, M.: Neocenitelný pomocník hospodyňky. In: Praktická hospodyňka, 1936, roč. II, č. 2, s. 17–18. 375 Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 55. 376 Kozlová, E.: Příspěvek k racionalisaci, c. d., s. 9. 377 Bláha, A.: Dnešní krise, c. d., s. 101. 378 Sdl.: Jak bavit svého manžela? In: Praktická hospodyňka, 1936, roč. II, č. 1, s. 3–4. 379 Manželka a matka. In: Naše domácnost, 1928, roč. I, č. 27, s. 1. 380 Pražská, M.: Škola rodinná. In: Ženská revue, 1917, roč. XII, č. 2, s. 53–56.

69

Jestliže žena nedbala o estetickou úpravu ani bytu, ani stolu, ani svého šatu, nešlo se pak divit,  „že   takovému   neutěšenému,   studenému,   pochmurnému   domovu   s   úspěchem   konkurují   kavárny, hostince a různé veřejné místnosti“.381 „Štěstí, klid domu je více zásluhou ženy než   muže.“382  Pomoc   muže   v   domácnosti   se   snažily   ženy   prosadit.   Jaký   byl   dopad   jejich  proklamací bylo možné posoudit pohledem do jednotlivých domácností. „Je­li žena churava  nebo prací přetížena, muž vědomý svých povinností nikdy se nestydí své ženě vypomoci.“383  Ženy namítaly, že byl­li muž nemocen, žena přece nevysedávala po hospodách, ale starala se  o nemocného. Nejen manžel, ale i děti měly vliv na to, jakým způsobem se žena starala o domácnost.  Děti vyžadovaly její pozornost a péči, čemuž se musela přizpůsobit práce v domácnosti. Pro  ženu žijící na venkově a ve městě to znamenalo něco jiného, ale platné pro obě prostředí bylo,  že „děti dají hospodyni tolik práce, jak si je sama vychová.“384 Hospodyně využívaly čas, kdy  děti   spaly.   Dobové   názory   po   ženě   žádaly,   aby   děti   netrpěli   prací   v   matky   domácnosti.  Zapojením dětí do maličkostí si mohla ulehčit práci, zaměstnat je a rovnou je i něčemu naučit.  Osobní   volný   čas   závisel   na   schopnosti   žen   skloubit   své   poslání   matky,   hospodyně   a  pracující ženy. Práce hospodyně představovala každodenní povinnosti, žena si neulehčila od  každodenního úklidu bytu, vaření, mytí nádobí, dle potřeby i topení a péče o oděv. Na rozdíl  od pracujícího dělníka nebo někdy i rolníka,385  s kterým byla práce žen v domácnosti často  srovnávána, nebyl čas na obstarání domácnosti vyměřen ani osmihodinovou pracovní dobou,  ani úředními hodinami. Ani nedělní či sváteční klid se hospodyň příliš netýkal. Žena musela  pro blaho domácnosti vstávat dříve než ostatní a chodit spávat poslední. Navíc práce ženy  obnášela nejeden obor, ve kterém se žena musela vyznat. Poradit si v mnohém musela sama,  jelikož odborné spolky a vzdělávání se za pomoci odborné literatury nebylo samozřejmostí,  ani přístupné pro všechny společenské vrstvy žen. Hospodyně již většinou doma nepředla,  netkala, nebarvila látky, nevařila mýdlo ani pivo, nevyráběla svíčky a nepekla chléb, přesto  doba   přinesla   jiná   úskalí.386  Tempo   růstu   technických   vymožeností   a   znalostí,   jež   se  381 Bláha, A.: Dnešní krise, c. d., s. 21. 382 Hospodyně a paní domu. In: Naše domácnost, 1928, roč. I., č. 28, s. 2–3. 383 Simerská, A.: Úkol muže v rodině. In: Eva, 1918, roč. XV, č. 9–10, s. 196–200. 384 Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 56. 385 Klasický býval případ vyměnění rolí a ukázka toho, že žena zvládne práci muže zatímco muž si s její prací  neporadí. Muž nebo žena? In: Domkařka, 1930, roč. III, č. 12, s. 46. 386 Nebylo mnoho žen, které doma pekli chléb, a byly mnohé, které to již neuměly. Domácnost nevyráběla vše,  co   potřebovala,   i   na   venkově   se   prosazovala   specializace   (pěstování   určitých   plodin   nebo   chov  hospodářských  zvířat),  takže  i vesnická  domácnost  musela spoustu věcí  kupovat. Bláha,  A.:  Sociologie  sedláka a dělníka, c. d., s. 121–122 a 172–173.

70

uplatňovaly v praxi bylo rychlejší a většího rozsahu než dříve, a ženy měly méně času na  přizpůsobení.387  Dlouhá   pracovní   doba   žen   v   domácnosti   se   obvykle   dávala   za   vinu  konzervativnímu přístupu žen samotných, jež dělaly věci stejně jako jejich matky a babičky, a  svoji práci „neracionalizovaly“.388  Za nemoderní byly označovány zvláště zdlouhavé ruční  práce, kterých se měla hospodyně vzdát, stejně tak jako skladování nepotřebných předmětů,  protože vyžadovaly neustálou pozornost a péči hospodyně. Nahlédněme na významnou činnost žen, bez níž se neobešla žádná domácnost. Správná a  dobrá hospodyňka umět nakládat s prádlem, od jeho nákupu po praní, žehlení a skladování, až  po  spravování, zašívání a šití. Prádlo si žena do domácnosti  přinášela ve výbavě.  Bohatě  zdobená a vyšívaná výbava byla v předešlém období „svatebním pokladem“ ženy. „Skříně a   truhly napěchované těžkým plátnem, které mělo přetrvati generace“,  a jehož  zásoby měly  „vystačit alespoň na celý život“, prodělaly změnu. Meziválečná léta přinesla módu, jež se  měnila   mnohem   rychleji.   Nepodléhal   jí   jen   oděv,   ale   i   prádlo.   Ani   hospodářské   poměry  většiny rodin nedovolovaly vyrobit výbavu na celý život, malé byty neměly dostatek prostoru  k jejímu skladování. Do popředí se dostávala praktičnost, lepší bylo mít více kusů než prát a  nosit stále totéž. Ženy se tedy musely vyznat ve zbožíznalství, aby byly schopny posoudit  jakost a trvanlivost prádla. Oblíbené zůstaly krajky, které se však nešily jen doma, ale daly se  i koupit. S každým kusem prádla si dala hospodyně práci, opatřila ho vždy monogramem. I  ohledně prádla platila zásada účelnosti, ale zřetel ženy kladly i na slušivost.389  Oděv ženy  mnohem více podléhal módě, a i když žena nebyla „otrokyní módy“, přesto měla zachovávat  jistý   vkus.   Domácí   šat   byl   pro   ženu   nepostradatelný,   kromě   nároků   na   praktičnost   a  pohodlnost,   musel   splňovat   i   požadavek   vzhledu.   Zvláštní   šat   pro   domácí   práce   měl   být  opatřen kapsou, neměl být „bývalý“ vycházkový.390  Při obstarávání domácích povinností se  dbalo  na to, aby  byl co nejjednodušší  a práci  hospodyni ještě  nepřitěžoval.  Na rozdíl   od  dámské módy se pánská příliš neměnila, oblek byl vždy velkým výdajem, ale vydržel několik  let. Rady, které udílela kupříkladu publikace Pro rodinu a domácnost ohledně ošacení muže,  směřovaly k movitějším vrstvám, ale i zde bylo zapotřebí šetřit. Žena se tedy měla, a v praxi  musela ještě více, orientovat v tom, jak zařídit, aby se prádlo neokoukalo a dalo se nosit co  nejdéle.   Při   péči   o   oděv   rodinných   příslušníků   si   již   nemusela   vystačit   sama,   pomoci   s  387 Kozlová, E.: Příspěvek k racionalisaci, c. d., s. 4–8. 388 Chalupný, E.: Otázka pohlavní, c. d., s. 27. 389 Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 39–44, srovnej Naše výbavy a kapitál. In: Ženský svět, 1898, roč. II, č. 13,  s. 184–185 a č. 14, s. 199–201. 390 Meyerová,   E.:   Moderní   domácnost,   c.   d.,   s.   178–181.   Srovnej  Práce   a   oblek   hospodyně.   In:   Naše  domácnost, 1928, roč. I, č. 44, s. 2.

71

opravou   šatů   či   zhotovení   nových   mohla   švadlena.   Bývalo   zvykem,   že   se   i   několikrát  přešívaly. Náročnou   činností   hospodyňky   býval   „den   prádla“.   Většinou   znamenal   vytržení   celé  domácnosti ze zaběhlého způsobu fungování a věnování se prádlu, což časově představovalo  v   lepším   případě   jeden   den.   Změkčování   vody,   máchání,   praní   a   ždímání.   Nestačilo   jen  vyprat, prádlo se následně žehlilo a vyspravovalo. Práce se neměla hospodyni nenahromadit,  stíhala se obvykle v rámci běžných činností. Prádlo se o den dříve namáčelo, pak teprve se  pralo a vyvařovalo.391 Jednou z činností, jež musela žena vykonávat, zůstávalo i nadále topení, neboť ústřední  topení   se   teprve   zavádělo.392  S   tím   souvisela   i   znalost   výhod   jednotlivých   druhů   paliv.  Příprava na topnou sezónu začínala již v létě, kdy se paliva objednávala a chystala na zimu.  K náročným úkonům ženy v domácnosti patřila tradičně i péče o podlahu, i když některé  domácnosti měly již snadněji udržovatelné linoleum.  Výpomoc hospodyním v domácnostech zajišťovaly pomocnice. Služebné bývaly pro svoji  službu často nedostatečně připraveny a vyškoleny, vedle mzdy měly nárok na stravu, prádlo a  byt. Poměry mezi paní a služebnou spočívaly především na dohodě, dobré vůli a trpělivosti  obou dvou.393 Paní očekávala a dožadovala se slušného a poctivého chování, pomocnice zase  zacházení.394 Služebná si měla odpustit prostořekost, přílišnou zvědavost, napodobování paní,  chovat se měla naprosto diskrétně. Služebné byly sice ve vztahu k paní zaměstnankyně, ale  paní zvláště těm mladším a méně zkušeným, nahrazovala matku a vychovatelku. Paní měla  být vůči služebné také zdvořilá.395  Služebných a pomocnic ve středostavovských rodinách  však   oproti   předválečným   poměrům   ubylo.   Mnohé   domácnosti,   kromě   vyšších   středních  vrstev, se bez nich musely obejít, přičemž se za samozřejmost bralo, že zaměstnaná žena  obstará domácnost ve svém volném čase. O to více práce tedy měla v domácnosti výdělečně  činná   žena.396  Bylo   tedy   nutné   se   požadavkům   doby   přizpůsobit   a   dostát   očekávání.  391 Zemanová, O.: Ekonomisace domácnosti a výroba československá. In: Národní listy, 1927, roč. 67, č. 181,  s. 15. 392 Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 35, 47–52, 56. 393 Hanáková, M.: Slovo k našim pomocnicím. In: Česká selka, 1932, roč. XX, č. 24, s. 4. 394 Hrdinová, J.: Chování pomocnice v domácnosti k zaměstnavatelce. In: Naše domácnost, 1928, roč. I, č. 42,  s. 2–3. 395 Deset přikázání paní vůči služebné. In: Naše domácnost, 1928, roč. I, č. 37, s. 1. 396 Povolání   žen   se   dělila   na   samostatná   a   nesamostatné.   K   samostatným   patřila   činnost   žen   ve   službě   a  podnikatelská činnost. Nesamostatným  povoláním byla žena v rodině a domácnosti – manželka,  matka,  sestra, družka. Podle sčítání obyvatelstva z roku 1921 spadalo z celkového počtu žen (více než 7 mil.)  necelých   4,9   mil.   žen   k   nesamostatným.   Přepočteno   na   celková   čísla,   jen   17,98%   žen   bylo   výdělečně  činných. Viz. Mrskošová, A.: Význam hospodářské a hospodyňské práce žen. Referát ze sjezdu ZOPŽM,  konaného při příležitosti jubilea 20 let trvání odboru v Holešově 22. listopadu 1931. In: Česká selka, 1932, 

72

Zorganizovat si čas, aby hospodyně vše stihla, obnášelo navařit den dopředu, rozdělit si práci  před odchodem a po příchodu z práce, náročné práce přenechat až na víkend. Většina žen se  více   či   méně   snažila   přiblížit   k  ideálu   pracující  ženy,   která   po  příchodu  z   práce   zajistila  fungující domácnost a ještě jí zůstal prostor pro děti a manžela. Navzdory tomu, že ženy měly  zákonnou možnost pracovat, soudilo se, že žena, která má zaměstnání mimo svoji domácnost,  ji zanedbává. Některé ženy naopak poukazovaly na neocenitelné vlastnosti zaměstnané ženy,  protože   uměly   lépe   hospodařit   s   časem,   neboť   stejně   musely   stihnout,   co   ženy   „jen“   v  domácnosti.397 V ženě z vyšších vrstev byla spatřována více manželka než hospodyně. Žila převážně v  přepychu, bez práce, tělesné námahy, což se ještě vystupňovalo v době těhotenství. Jak byl  tento   trend   rozšířený   naznačuje   i   publikace   lékaře   B.   Bauera,   který   důsledně   rozlišoval  manželku a ženu­hospodyni.398 Dělnická domácnost Jakou   domácnost   musela   hospodyně   zajišťovat?   Podíl   jednotlivých   členů   domácnosti  starších 15 let, lze ukázat na příkladu textilního centra Liberce, po sčítání obyvatelstva v roce  1930. Žilo zde mnoho dělnických rodin, značné množství žen bylo zaměstnaných v textilním  průmyslu. Ze sta mužů jich hlavou rodiny bylo 55,7 a ze stejného počtu 14,7 žen. Ze sta žen  se v 41 případech jednalo o manželku. Z dalších údajů je pro nás zajímavé, že sloužící v  rodinách   byly   výhradně   ženy   (5,3   na   100   žen).   V   domácnosti   přebývali   podnájemníci   a  spolunocležníci, častěji mužského pohlaví (15,3 ze 100, ženy 5,8 ze 100). Spolu s rodinou v  domácnostech žili také příbuzní, jednalo se většinou ženy (5,2 ze 100, muži 2,6 ze 100).399  Dělnické rodiny bývaly často bez úspor. Zajištění rodiny spočívalo částečně na přivýdělku  ženy, občas i dětí. Život dělnické hospodyně se odlišoval dle nutnosti ženy pracovat. Žena,  která pracovala mimo domácnost na hlavní pracovní úvazek, vstávala i před 4–5 hodinou,  připravila dětem a muži snídani. Pak odcházela do zaměstnání. Při návratu nakoupila, doma  navařila večeři a oběd na další den, nebo si přivstala ráno. Snažila se však udělat co nejvíce  práce večer, což znamenalo, že svoji činnost protáhla mnohdy pozdě do noci. Většina práce  na ni čekala v neděli, v den odpočinku. roč. XX, č. 1, s. 5–6, pokračování tamtéž, č. 4, s. 4. 397 Sternová, V.: Milovati budeš, c. d., s. 124. 398 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 31. 399 Helešicová, V. – Horská, P.: K otázce struktury městské domácnosti na počátku 20. století. In: Historická  demografie 8. Praha 1983, s. 120. Viz také Bláha, A.: Dnešní krise, c. d., s. 21.

73

Nepravidelné, vedlejší přivýdělky využívala téměř každá žena. Ženy chodily na posluhy či  si braly práci domů. Časový plán se od zaměstnané ženy odlišoval v tom, že žena většinou  chystala   muži   a   dětem   (obvykle   zvlášť)   oběd,   neboť   většinou   mívala   dopoledne   volnější.  Společně členové rodiny zasedli k obědu výjimečně, jedinou příležitostí bývala neděle. Žena v domácnosti dopoledne věnovala nákupům a vaření obědu. Práci si rozvrhla v rámci  celého dne. Na rozdíl od předešlých dvou kategorií žen mohla navařit časově náročná jídla.400 Venkovská domácnost Venkovská žena se již nemusela starat o výrobu všeho, co domácnost upotřebila, přesto  zůstala   mnohem   pracovně   i   hospodářsky   více   soběstačnější   než   městská.   To   kladlo   na  venkovskou   ženu   další   nároky,   neboť   rodina   byla   více   soustředěna   kolem   práce   domácí.  Navíc, hospodaření se neodehrávalo jako např. v dělnické domácnosti, která žila ze dne na  den, ale bylo nutné více předpokládat, spořit, nejméně rok dopředu.401  Venkovská žena­hospodyně měla i poněkud odlišné postavení. Pomocníci v rodině, byli  více   součástí  rodiny a  domácnosti.  Provdané  ženě  byly podřízeny  ostatní  ženy na   statku,  počínaje výminkářkou, přes neprovdané sestry, služebné a příležitostné dělnice. Na rodinných  záležitostech a pracích se většinou hospodář s hospodyní dohodli, přesto bylo hospodynino  „postavení o něco nižší než hospodářovo“. Jelikož nebyla některým okruhům činností žen  věnována dostatečná pozornost, ač byly důležité, nebyly ani ženy váženější. To se týkalo  především ženské hospodářské činnosti. Dělba práce podle pohlaví, tedy onen „ženin okruh  činností   [byl]   dán   především   tradicí:   náleží   jí   práce   domácí,   péče   o   čistotu   v   domě,   drůbežnictví, chov dobytka, práce v zahradě atd.“, podle okamžitých potřeb i úkoly, které  patřily hospodáři, práce na polích o žních, anebo dětem, pasení dobytka.  Rozsah ženiných  aktivit měl však větší rozpětí – dozor při krmení a ošetřování dobytka, péče především od  drůbež, zužitkování mléka (sýrařství), konzervování ovoce a zeleniny.  U matek se k tomu  připojuje péče o děti a neopomenutelná starost o ošacení členů rodiny. Vesnické ženy bývaly  prací přetíženy, mnoho volných chvil jim nezbývalo. Ženská činnost na poli, louce, ve chlévě  byla považována za součást domácí práce.  Zatímco práce ženy byla považována za méně  proměnlivou a nepřetržitou, práce muže za těžší a vyčerpávající. Ženina práce však byla pro  hospodáře nepostradatelná, pokud neměl ženu, býval okolnostmi nucen se co nejdříve oženit.  I přes tuto nepostradatelnost ženské práce v hospodářství si hospodář málokdy ženské práce  400 Todorovová, J.: Pracovní režim dělnické ženy ve 20. letech. In: Český lid, 1983, roč. 70, č. 4, s. 228–233. 401 Bláha, A.: Sociologie sedláka a dělníka, c. d., s. 129.

74

vážil.402 Jistou roli zde sehrál i pozůstatek z druhé poloviny 19. století, v němž byl dle zákona  za vesnickou rodinu zodpovědný hospodář. Na venkově pracoval muž i žena, k typickým  obrázkům doby však patří: „muž, který se vrátil z pole, posadí se v hostinci nebo do kouta u   kamen k odpočinku, zatímco žena vykonává po svém návratu mnoho domácích prací, které   jistě nejsou bez tělesné námahy.“403 Pomoc v domácnosti, nejen ve vesnické, považoval muž  za   něco   pokořujícího.404  Dívkám  venkovským,   ať   již   chudým   či   movitějším,   chlapec  nepomáhal. Od otce jako vzoru poznal, co je ženská práce „vždyť i tatínek, když maminka   stůně, raději hubuje na nemoc a nepořádek, ale kartáče a koštěte se nedotkne, neboť to není   práce pro něho – pro muže!“405 Nevyváženost rolí ženám vadila především v tom, že muži na  vojně vše zvládli sami, ale doma si nechávali posluhovat od všech ženských členů rodiny. Na  druhou stranu, ženy ze středních vrstev a dělnického prostředí měly od svých rodičů lepší  výbavu do života – věděly, co musí zvládnout, aby uživily sebe, popřípadě své sourozence či  rodiče na stáří.

402 Moudrý, M.: Sociální postavení venkovské ženy. In: Věstník Československé akademie zemědělské. 1937,  roč. 13, s 212–215. 403 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 30. 404 Manželství a povolání. In: Naše domácnost, 1928, roč. I, č. 37, s. 3–4. 405 Havlínová, M.: Výchova chlapců. In: Ženská revue, 1909, roč. IV, 6–7, s. 156–157.

75

II. Mezi ideálem a realitou

„Ankety a polemiky o otázkách pohlavních, pěstované v časopisech ukazují, že v oboru tomto je tolik předsudků  zuřivé přímo nesnášenlivosti a neúcty k pravdě i k osobnosti bližních...  ani zápasy politické nevedou se s takovou náruživostí a slepou záští, jako diskuse o dvojím příjmu v manželství, o potratu a tak dále.“406  Žena – bytost muži rovnocenná? 

Požadavky   na   ženu   a   skutečné   vlastnosti   ženy   jsou   odlišné   věci   v   kterékoli   době.  Intelektuální prostředí meziválečné republiky si uvědomovalo, že „populární charakteristiky  pohlaví   jsou   …   nepřesné   a   nedostatečné.“407  Běžných   stereotypů   vnímání   pohlaví   bylo  bezpočet, obecnou platnost si zachovalo tvrzení, že muž je pohlaví silné a žena slabé, obvyklé  tradiční fráze o tělesné slabosti  a duševní méněcennosti. Vyvratitelnost spočívala v tom, že  žena byla biologicky silnější, protože se průměrně dožívala vyššího věku. 408 Odmítání fyzické  méněcennosti   se   zakládalo   i   v   uznání   předností   ženy,   k   nimž   patřila   větší   odolnost   vůči  bolestem,   trpělivost   a   statečnost.   Ti,   kteří   nehodlali   uznat   rovnocennost   žen,   spatřovali   v  menší   velikosti   a   hmotnosti   ženského   mozku   nižší   inteligenci,   čím   snižovali   její   duševní  život.409 Uplatňovalo se pojetí dualistické, přičemž žena byla pojímána jako bytost „tělesná“ a  muž   „duchovní“.  Tělesnost   ženy   se   zvýrazňovala   rolí  „dárkyně   života“,  s   přirozenější  schopností se věnovat dětem, zatímco u muže se zdůrazňovala bojovnost.410 Tento předsudek o  méněcennosti   ženy   se   zakládal   na   „přirozenosti“   a   předurčenosti   ženy   k   mateřství.   Bylo  možné setkat se s názory, že žena je analogií rostlinstvu a muž živočišstvu, odvozenými od  jejich pohyblivosti. K dalším patřilo označení ženského pohlaví za krásné. Oblíbené zůstalo,  že   „žena   žije  ,citem’,   muž   ,rozumem’“.   Soudilo   se,   že   žena   postrádala   některé   rozumové  schopnosti,   jako   je   například   abstraktní   myšlení,   zatímco   muž   byl   ochuzen   o   některé  schopnosti   citové,   například   mateřský   cit,   ale   byl   mu   přiřazen   bystřejší   rozum.411  Jiná  charakteristika se vztahovala na „aktivního“ muže a „pasivní“ ženu.412  Sociologie pohlaví, jak ji prezentoval E. Chalupný zkoumala muže a ženu jako dva lidské  typy.   Za   hlavní   obtíž,   při   vědeckém   poznání   považoval   společenskou   tradici,   tedy   obyčej 

406 Chalupný, E.: Otázka pohlavní, c. d., s. 9. 407 Tamtéž, s. 10. 408 Jiní vyšší věk u žen považovali za výsledek spokojenějšího a pohodlnějšího života, tamtéž, s. 65–66. 409 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 97–98. 410 Chalupný to považuje za naivní frázi, neboť muž oplodní mnohonásobně víc žen, je tedy mnohem plodnější. 411 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 33. 412 Více viz kapitolka Sexualita.

77

zvaný galantnost, jež byl uplatňován jednostranně, jen „muž vůči ženě, nikoli naopak“.413 Ženě  připisoval funkci biologickou (mateřství) a muži funkci kulturní.414 Svoje pojetí obhajoval tím,  že ženy obecně pouze reprodukují, ale samy tvořivé nejsou, „vynálezci a tvůrci jsou zpravidla   muži ... mezi výrobci opět je více mužů ... žena k tomu nemá času ani volnosti, jsouc upoutána   úkoly biologickými ... zásadně jsou si obě pohlaví rovna; leč každé z nich převládá v jiném   oboru“.415  K hodnotě ženy se vyjádřil sociolog A. Bláha, jež obhajoval názor, že „muž i žena jsou si  rovnocenni ... oba na stejné vývojové výši a představujíce jen různé formy téhož druhového   typu,   takže   názor   o   inferioritě,   méněcennosti   ženy   nemá   žádného   biologického   opodstatnění“.416  Vymizet mělo „znevažování tzv. ženské logiky a ženské citovosti, slabosti  ženské vůle, a vůbec pokládání za inferiornější toho, co je jen jiné“.417 Ženy si připouštěly, že  „citovost, věčná touha po lásce, nás [ženy] však činí slabými a ubohými. Pro ně umí žena   svrhnout svoji hrdost a zapomenouti své důstojnosti.“418 Ukázkou, jak muži dokazovali svoji nadřazenost je tvrzení, že „v žádné továrně nemá  dělník   tak   dlouhou   pracovní   dobu   a   tak   ponižující   poměr   služební,   jako   mají   služky   (či ,pomocnice v domácnosti’), jimž zaměstnavatelka někdy ani nedá řádně najíst, nebo jako   mají děvčata v barech, buffetech a zejména v nevěstincích, kde majitelkami jsou ženy. Také   jest nemyslitelno, že by ,služka’ směla v sokolské tělocvičné se postavit vedle své ,paní’ a že   by jí směla tykat a nazývat ji ,sestrou’, jako se to u mužů, děje docela bez závady. To je také   důkaz, že k demokracii jsou zralí jen mužové, a ani ti ne všude – ženy snad ještě nikde.“419  Dobový psychoanalytický výzkum byl obecně zneužíván proti emancipaci ženy.420 Co v očích mužů nejvíce snižovalo hodnotu ženy, jaké byly nejčastější výtky vůči nim?  Muži se ve vztahu k ženám vyrovnávali s ženskou nepořádností, nevkusností, marnotratností,  „nemyslivostí“,   hysteričností,   bigotností,   citovou   nekultivovaností   a   nenapravitelnou  dobrodružností.421 Přílišný důraz žen na oděv byl pokládán „za důkaz největší povrchnosti a  413 Chalupný, E.: Otázka pohlavní, c. d., s. 3–4. Galantnost je podle psychologa Alfreda Adlera jen předstíranou  úctou k ženě. Burešová, J.: Proměny společenského postavení, c. d., s. 173–175. 414 Tamtéž, s. 10–14. 415 Tamtéž, s. 22–23. 416 Bláha, A.: Dnešní krise, c. d., s. 9. 417 Tamtéž, s. 101. 418 Ina: Buďme silné. Sokolice, 1930, roč. 18, č. 4, s. 55–56. 419 Chalupný, E.: Otázka pohlavní, c. d., s. 35. 420 Např. Bohuslav Brouk v článku Otázka likvidování emancipace: „likvidování emancipace není nutné proto,   že je hanba mužům, kterým žena vládne, nýbrž proto, že je běda ženám, které vládnou. Vkročení žen do   výrobního   a   politického   života   znamenalo   toliko   dovršení   jejich   fyziologicko­psychologické   tragédie.“  Převzato z Neumann, S. K.: Dějiny ženy, c. d., s. 1028. 421 Bláha, A.: Dnešní krise, c. d., s. 53.

78

kulturní opozdilosti“,422 jejichž motivem byla, dle mužů, nepochybná snaha upoutat pozornost  a získat lichotky. Ženy také byly považovány za ty, které věřily pověrám. „Které žen znají  nejvíce pověr, požívají u žen v celém okolí vážnosti, jako u mužů dobří lékaři, právníci.“423  Bezobsažnou povídavost žen, spolu se zájmem o film a divadlo, což podle muži hodnotili za  pokleslé, neboť se tím u žen podporovala fantazie a nereálná očekávání žen. Kritické soudy se  upnuly na četbu žen. Literatura, jež se zaměřovala na ženy, řešila milostné poměry převážně  před svatbou, vyzdvihovala „sňatkovou kariéru“ se šťastným koncem. Zamlčovala však rozpor  mezi láskou a manželstvím.424  V meziválečném období akciová společnost Rodina vydávala  edici   určenou   přímo   pro   ženy   s   názvem   „Červená   knihovna“,   který   se   stal   souhrnným  označením románů o lásce. Muži téměř pohrdali, ženy se nemohly nabažit. O knihách o lásce  se říkalo, že jsou jedinými knihami pro ženu, neboť ženu, pokud je ženou, nemůže zajímat nic  jiného než láska,425 která je ženě naplněním života. Soudobým autorům brožurek o manželství  a lásce Vlasta Sternová vyčítala, že příliš generalizují, ale ženě nerozumí. Spolu s ženskou otázkou se objevilo spekulování nad tím, jaké rozdíly (ve smyslu gender)  jsou   vrozené   a  jaké   vštípené   kulturou.426  Vnitřní   určení   a  cíl   života  ženu  staví   do   služeb  mateřství. Tento postoj byl obhajován tím, že již malé holčičky se chtějí vdávat, aby mohly  mít   děti.   Převažoval   názor,   že   typicky   ženské   znaky   jsou   matkou   na   dceru   bezděčně  přenášeny. Sklony v dítěti dřímaly již od narození.427 Ženská duše se vyvíjela, ale „žena i ve  věku dospělém podržuje mnohé vlastnosti dětské … jako náladovou rozmarnost s rychlými   přechody   od   smíchu   k   pláči“.428  Druhé   stanovisko   připisovalo   výchově,   jež   se   postupně  modernizovala,   významný   podíl   na   stírání   většiny   rozdílů   mezi   ženami   a   muži,   které   se  projevily   až   v   manželství.429  Většina   intelektuálů   první   republiky   odsuzovala   rozdílnost  pohlaví,   jako   známky   méněcennosti   s   poukazem   na   fakt,   že   „vrozená   méněcennost  neexistuje“.430  Na prostředí,  v  něm  se tyto  polemiky  rodily,  záležely argumenty,  o   něž   se  jednotlivé   strany   opíraly.   Rozdílům   mezi   muži   a   ženami   se   věnovali   sociologové   a  psychologové. Některé argumenty vykazují značnou míru zaujatosti proti ženskému hnutí a  měly obhájit tradiční uspořádání společnosti. Lidstvo dělili na dvě odlišné poloviny,  které  422 Chalupný, E.: Otázka pohlavní, c. d., s. 42, 45–46. 423 Tamtéž, s. 39. 424 Neumann, S. K.: Dějiny ženy, c. d., s. 906.  425 Toto je heslem, jež prostupuje celou její knihu. Sternová, V.: Milovati budeš, c. d.  426 Chalupný, E.: Otázka pohlavní, c. d., s. 48–52. 427 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 265–266 a 98–99.  428 Chalupný, E.: Otázka pohlavní, c. d., s. 61. 429 Zikel, H.: Hygiena manželství a líbánek, c. d., s. 21–22. 430 Například Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 30.

79

měly jiný vliv na společnost a kulturu. Bylo možné objevit i poznatek, že všechny pokusy o  rovnoprávnost s mužem, byly výkřikem proti podřízené úloze ženy v sexuální oblasti,431 tedy  myšlenka, jež byla a je dodnes pro feministické hnutí velmi přitažlivou. 

431 Tamtéž, s. 262.

80

Žena v manželském právu Jednou   z   dalších   rovin   života   ženy,   jež   však   ovlivňovali   především   muži,   byla   jejich  právní situace. V rámci vymezení této práce je stěžejní rodinné právo. Obvykle se člení na tři  skupiny. Právo manželské v užším slova smyslu, které řeší práva a povinnosti dvou osob,  které   hodlají   uzavřít   a   následně   uzavřely   manželství.   Právo   rodičovské,   zabývající   se  vzájemným poměrem mezi rodiči a dětmi, a to jak manželskými, tak i nemanželskými. K  tomu se přidávají právní normy regulující uměle vytvořené vztahy, pod čímž jsou myšleny  např. adopce a poručenství.432  Ženy se po vydání ústavní listiny v roce 1920 ocitly v odlišném postavení. Demokratizace  nabídla ženám nové možnostmi. Pro porozumění jejich situaci, je vhodné se vrátit o něco  zpět, do dob předchozího státního útvaru, Rakousko­Uherska.  Zásadní   právní   normou   byl  Všeobecný   občanský   zákoník   rakouský,   který   vycházel   z  práva   kanonického.  Základní   principy   tak   vyplývaly   z   křesťanské   věrouky,   jednalo   se  především   o   pojetí   manželství   jako   svátosti,   princip   monogamie   a   nerozlučitelnosti  manželství.  Manželství považoval zákoník za soubor majetkoprávních vztahů, 433  vnímal ho  jako svazek muže a ženy vznikající smlouvou, kterou se oba zavazovali k plnění vzájemných  povinností.434  Muž   byl   ustanoven   hlavou   rodiny,   ženu   považoval   zákoník   za   muži  nerovnoprávnou. Manželčinou povinností bylo vytvářet svému partnerovi nezbytné zázemí, v  němž by si po namáhavé práci odpočinul,435 u vyšších vrstev a měšťanského prostředí se navíc  očekávalo od ženy, že bude svého manžela vhodným způsobem reprezentovat. Podle zákona  si byli „rovnou měrou zavázáni, povinnost manželskou konati, věrni sobě býti a slušně spolu   zacházeti.“436 Manželka byla podřízena manželově moci, musela ho následovat, pomáhat mu  v   hospodářství  a obydlí, plnit  jeho  nařízení.  Manžel  jí  na oplátku  poskytoval  přiměřenou  stravu, oděv a obydlí.  Svatba byla pro ženu důležitější než pro muže, byla symbolem vysvobození jak ze starostí  o budoucnost (ekonomické zajištění),437 tak možností, jak získat respekt. Ve druhé polovině  19. století bylo manželství nedílnou součástí společenského statutu, stále se řadilo k nejvíce  432 Veselá, R.: Vývoj rodinného práva do roku 1938. Brno 1993, s. 3; Srovnej např. Šimeček, B.: Manželství v  právu rodinném. In: Ženská revue, 1911, roč. 6, č. 2, s. 36–39. 433 Malý, K.: České právo, c. d., s. 211. 434 Uzavřít ho mohl každý, komu v tom nebránila zákonná překážka. Do roku 1868 byl při uzavírání manželství  potřebný konsens potvrzující schopnost uživit sebe i rodinu, potvrzující mravní i fyzickou způsobilost. Další  omezení se týkala některých povolání. Veselá, R. a kol.: Rodina a rodinné právo, c. d., s. 70. 435 Lenderová, M. – Macková, M. – Bezecný, Z. – Jiránek, T.: Dějiny každodennosti, c. d., s. 56.  436 Malý, K.: České právo, c. d., s. 219. 437 Horská, P.: Naše prababičky, c. d., s. 56.

81

respektovaným   hodnotám,438  tato   slova   neodmyslitelně   patří   i   k   meziválečné   republice.  Sňatek, byl počátkem nového sociálního postavení. Manželský   svazek   bylo   možné   zrušit   prohlášením   manželství   za   neplatné   či   jeho  rozlukou.439 Uplatňovala se překážka katolicismu, která znamenala, že po rozluce nábožensky  smíšeného manželství nemohla katolická strana uzavřít nové manželství. Tak tomu bylo až do  roku 1919, do té doby byl pro katolíky povolen pouze rozvod od stolu a lože, čímž neodpadal  závazek   vzájemné   manželské   věrnosti.   Vliv   katolické   církve   na   manželské   právo   zůstal  zachován do roku 1949.440 Nerovnoprávné postavení se týkalo i dětí, právo rodičovské určilo otci vedoucí úlohu v  rodině. Výchova a jejich osud spočívaly v rukou muže.441 Otec dítě pojmenovával, poskytoval  souhlas s případnými závazky dítěte, určoval povolání dítěte, spravoval jeho majetek a dával  souhlas k sňatku. Při rozvodu připadly děti otci, až na chlapce do 4 let a dívky do 7 let.  Náznaky zásadních změn práva v této oblasti jsou patrné již během právních úprav za první  světové války, kdy o svěření dětí do výchovy rozhodoval soud s přihlédnutím k zájmům dětí,  postavení rodičů a důvodům rozvodu.442 Během 19. století se právním subjektem se stal svobodný člověk, již ne poddaný státu,  začal   se   postupně   uplatňovat   koncept   všeobecnosti   práva.443  Zákon   z prosince   roku   1868  prohlašoval   pro   všechny   občany   rovná   práva,   což   však   neplatilo   pro   ženy   a neněmecké  národy.   Žena   byla   téměř   rovnoprávná   s   mužem   ve   svobodě   slova   a tisku,444  práva  shromažďovacího, svobody víry a svědomí, a práva volného stěhování. Omezena byla o právo  spolkové,   svobodu   vědy   a   vyučování,   svobodu   volby   povolání   a svobodu   živnostenskou.  Formálně   neexistovala   svoboda   ženy   v manželství,   manželka   neměla   právo   odepřít   muži  pohlavní styk ani v případě, jestliže věděla, že to pro ni bude znamenat nemoc či smrt, dále  byla bez možnosti bránit se proti omezování ze strany manžela. Žádná žena nebyla způsobilá  spravovat své majetkové záležitosti. Pokud neměla otce či manžela, tak k tomu potřebovala  438 Šimůnková, A.: Statut, odpovědnost a láska, c. d., s. 59. 439 Dále smrtí jednoho z manželů či jeho prohlášením za mrtvého. 440 O vzniku manželství rozhodovaly i orgány církevní, manželské spory však řešily jen soudy světské (civilní).  Srovnej Malý, K.: České právo, c. d., s. 231 a Veselá, R. a kol.: Rodina a rodinné právo, c. d., s. 66. 441 Malý, K.: České právo, c. d., s. 209–214. 442 Změna se promítla především v situaci, jestliže manželský otec zneužíval či zanedbával svoji otcovskou  moc a povinnosti. Soud rozhodoval o svěření dětí do péče jednoho z rodičů, pokud se nedohodli sami. Navíc  byla   zrušena   věková   hranice   4   a   7   let   při   „přidělování“   dětí   jednomu   z   rodičů.   Moc   otcovská   zůstala  zachována v právním řádu Československé republiky. Veřejně činným ženám se nepodařilo změnit ji na  rodičovskou nebo k ní přidružit rovnoprávnou „mateřskou“ moc. 443 Malý, K.: České právo, c. d., s. 181–182. Pojem občan byl zaveden v roce 1848, tamtéž, s. 209.  444 Tiskovým řádem z roku 1868 byly ženy skoro vyloučeny ze svobody slova a tisku. 

82

poručníka, muže. Dále neměla práva v oblasti adopce či svolení k sňatku nezletilých dětí.  Zákon   z   roku   1871   ženám   ještě   přitížil   –   žena   nemohla   být   svědkem   soudních   úkonů.  Postavení žen se tedy rovnalo postavení dětí a osob duševně nemocných. Občanství mohla  žena   nabývat   či   pozbývat   jen   prostřednictvím   svého   manžela.   Většina   těchto   zákonů  pocházela ještě z doby vlády Marie Terezie. Nicméně   do   80.   let   19.   století   neexistovaly   důkladnější   znalosti   o   postavení   žen  ve společnosti, často ho neznali ani soudobí odborníci. Tento strav přetrval v mnoha ohledech  až do rozpadu Rakousko­Uherska. Převládal názor, že žena nemůže mít stejná práva jako  muž,   nerovnoprávné  postavení   žen  bylo konzervativci  interpretováno  jako  pouze  zdánlivě  nerovnoprávné, zákony ženě dle jejich názoru na oplátku zajišťovaly značnou ochranu. S tím  se dá jen těžko souhlasit, například v případě rozvodu neměla žena většinou reálnou možnost  uživit ani sebe, ani děti. Nejasnosti v právních normách pomáhaly zneužívat ženy například  tím, že snižovaly hodnotu jejich práce, vykonávané pro ostatní. Zákonná ochrana slabších,  včetně žen a dětí byla velmi nedostatečná.445 V průběhu let 1914–1916 vznikly tři novely, které se snažily o modernizaci rakouského  občanského práva. Vztahovaly se k ženám, manželství a rodinnému právu obecně. Z našeho  pohledu jsou důležité  nově stanovené podmínky způsobilosti  žen ke svědectví,  podmínky  péče  o nezletilce  v otcovské moci, péče o děti při rozvodu nebo rozloučení manželství  a  právní postavení dětí nemanželských, navíc reflektovala změny v poručenství a dědictví.446  Po   rozpadu   Rakousko­Uherska   prohlásila   nově   vzniklá   Československá   republika   „za  neplatné zákony odporující duchu demokratické, svobodné a parlamentní republiky založené   na vládě lidu a občanské rovnosti“, tedy odporující v roce 1920 vydané  Ústavě.447  Zásadní  změnou byla rovnost (dle ženského hnutí lépe rovnocennost), kdy ústava neuznávala výsady  pohlaví, rodu ani povolání.  První Československá republika ženě přiznala stejná práva jako  muži.  Každý občan a občanka se mohli usadit kdekoli na území Československé republiky,  mohli nabývat nemovitosti, uzavírat smlouvy, svědčit a vypovídat u soudu, dědit, určovat  445 Neudorflová, M. L.: České ženy v 19. století. Úsilí a sny, úspěchy i zklamání na cestě k emancipaci. Praha  1999, s. 98–108, 115. 446 Svědectví   při   sepisování   listin,   poslední   vůle,   notářských   spisů.   Žena   dostala   právo   spravovati   jmění  mužovo či jiných zletilců, pokud toho nebyli schopni. Matka mohla být svým i cizím dětem (po souhlasu  otce)   poručnicí   bez   spoluporučníka,   dokonce   i   nemanželská   matka   mohla   být   svému   dítěti   poručnicí,  ustanovil­li ji soud. Nemanželské matce musel otec platit náklady porodu a výživné šest týdnů po porodu.  Obrovský posun znamenalo stanovení příbuzenství nemanželského dítěte s rodinou matky, kdy mohlo dědit  nejen po matce, ale i po rodině z její strany. Do té doby se příbuzenství a dědictví omezovalo jen na matku a  její dítě. Dítě jako by vůbec nemělo otce.. 447 Ostatní zemské i říšské zákony a nařízení zůstaly v platnosti. Malý, K.: České právo, c. d., s. 211 a 264.

83

závěť   či   vykonávat   výdělečnou   činnost.448  Všeobecné,   rovné   a   přímé   volební   právo   bylo  zavedeno ještě před schválením ústavy. Výrazným posunem bylo uznání volebního práva pro  všechny bez rozdílu pohlaví, po dosáhnutí 21 let.449  Možnost volit ženy využívaly. Voleb se  zúčastňovalo  více žen než mužů,  ale „vesměs  hlasují tak, jak jim  muži (otcové, manželé,   milenci,   bratří,   zpovědníci,   zaměstnavatelé...)   doporučí   nebo   poručí.“450  I   přes   kritiku   se  ukázalo, že o pozici ženy se začala více zajímat politická uskupení, jejichž veřejným zájmem  bylo získat ženy jako voličky. V  praxi  bylo zapotřebí  ještě  mnohé  prosadit,  převážně  pokrokové  ženy cítily,  že  jsou  jejich  práva podceňována.  V teorii  a na papíře  byla uznána, ale se „stárnutím“  republiky  poválečné nadšení vyprchalo. Stále více se objevovala snaha zákony rovnost žen omezit.451 První Československá republika  vycházela ze Všeobecného občanského zákoníku.452  O  reformu manželského práva se zasloužili mnozí, zmiňme alespoň dr. Boučka, jež se zasadil o  výraznou   laicizaci,   civilní   sňatek   a   možnost   rozlučitelnosti   manželství.   Alternativa  fakultativního civilního sňatku, zaručovala snoubencům umožňoval vybrat si k oddání buď  kostel,   nebo   okresní   úřad.453  Navíc   se   zrušily   některé   překážky   a   důvody   pro   rozluku  manželství. „Stát“ se již nestaral o to, zda manželé pocházeli ze stejných poměrů.454  Mnohé  nebylo dostatečně dořešeno, neúnavná snaha o celkovou revizi nebyla naplněna, zdařilo se jen  několik novel.455  Původní vládní kompromisní návrh byl v roce 1919 přijat za manželský zákon č. 320,  448 Hlava pátá, Práva a svobody, jakož i povinnosti občanské, § 106. Ústava republiky Československé. Praha  1936, s. 9–10. 449 Zákonem č. 75/1919. Podmínkou byl ještě tříměsíční pobyt v některé obci v ČSR. Československé dějiny  státu a práva (1918–1945). Brno 1991, s. 29–30. Jen pro srovnání, věk 21 let se stal v Československé  republice věkem plnoletosti, zatímco v Rakousko­Uhersku se plnoletým stával člověk až po dovršení 24.  roku.  450 Chalupný, E.: Otázka pohlavní, c. d., s. 63. 451 Burešová, J.: Proměny společenského postavení, c. d., s. 402–403. 452 Rodinné a manželské vztahy upravovalo kanonické právo. V oblasti rodinného práva byly za vzor vzaty  normy   rakouské   a   uherské,   a   tento   právní   dualismus   byl   problematický   po   celou   dobu   existence  československého  státu. K tomuto se přidává ještě jeden důležitý fakt, a to nepřehlednost  manželského  práva, jež bylo roztroušeno v dekretech a v jiných právních materiálech z průběhu celého 19. století, tedy i  jeho počátku. Zavadil, J.: Manželské právo. Sbírka pojednání z československého práva. Sv. 16. Praha,  1938, s. 7. Renata Veselá ještě přidává setrvačnost názorů na manželství a rodinu po století ovlivňovaných  náboženskou ideologií a církevním právem, konzervatizmus při unifikaci práva. Veselá, R. a kol.: Rodina a  rodinné právo, c. d., s. 80. 453 Stát ponechal státem uznaným církvím právo potvrzovat platnost sňatku, u občanského sňatku byla možnost  absolvovat dodatečně obřad církevní, ale snoubenci mohli podstoupit i sňatek jen církevní, u kterého pak byl  civilní sňatek nepovinný, takový církevní sňatek již neměl právní význam.  454 Šíma, J.: Pohlaví a společnost, c. d., s. 8. 455 Několik novel a dílčí zákony: zákon č. 256/1921 – o ochraně dětí v cizí péči a dětí nemanželských, zákon č.  56/1928 – o osvojení a zákon č. 4/1931 – na ochranu osob oprávněných požadovat výživu nebo zaopatření  (alimentační   zákon).   Nicméně   se   chystala   celková   změna   jednotným   občanským   zákoníkem,   jež   se  připravoval po celou dobu trvání Československé republiky a vyšel na jejím sklonku (1937).

84

neboli   tzv.   „rozlukový   zákon“.456  Samotná   Ústava   formálně   ustavila   pod   zvláštní   ochranu  zákonů   manželství,   rodinu   a   mateřství,   ale   stát   manželství   nevěnoval   žádnou   specifickou  pozornost.   Manželský   zákon   měl   naplňovat   ideály,   jež   zahrnovaly   pojetí   manželství   jako  svátosti, jako základ státu a v neposlední řadě i jako ochranu mravnosti, neboť měl omezit  frivolní rozluky.457  Manželství   bylo   stále   chápáno   jako   smlouva   mezi   dvěma   osobami   různého   pohlaví,  předmět   majetkoprávních   vztahů   se   smluvní   svobodou,   tedy   možností   uzavřít   sňatek  každému, komu v tom nebránily žádné zákonem definované překážky. 458  Snoubenci museli  splnil předepsané náležitosti a mít vůli manželství uzavřít.459  Překážkou „nedostatek přivolení“ byl myšlen buď nedostatek mohoucnosti přivolení nebo  nedostatek skutečného souhlasu. V prvním případě nebylo možné uzavřít sňatek s osobou  šílenou,   blbou   a   zcela   zbavenou   svéprávnosti,   chorobomyslnou   a   nedostatečného   věku.  Nesmělo se jednat o vynucenost.460 Zvláštním případem bylo zmýlení v osobě, kam spadalo  kupříkladu i těhotenství snoubenky s někým jiným, pokud o tom budoucí manžel nevěděl.461 Nedostatek „mohoucnosti k účelu“ se týkal mravních zábran, tedy bigamie a příbuzenství,  ale   i   trvalé   impotence,   přičemž   samotná   neplodnost   překážkou   nebyla.   Dvojnásobné  manželství se posuzovalo jako zločin.  Nebylo   dovoleno   uzavřít   sňatek   těhotné   ženě   před   uplynutím   lhůty   180   dnů,   jejíž  manželství bylo prohlášeno za neplatné, rozloučeno nebo smrtí manžela zrušeno – nesměla se  provdat před porodem, aby se zabránilo pochybnostem o těhotenství. Kdyby to žena porušila,  pozbyla by všech výhod, na které by měla nárok od předešlého manžela.462 Ne všechny překážky  byly stálé  a neodstranitelné,  pro některé se dal získat dispens  a  zařídit tak jejich pominutí, jiné, například nezletilost „odpadly“ časem samy.463 Nebránila­li   žádná   překážka   a   oba   snoubenci   se   svobodně   rozhodli,   přikročilo   se   k  dalšímu kroku. Zasnoubení se oproti dřívějším předpisům stalo společenskou záležitostí než  právním aktem. Jednalo se o jakýsi předstupeň manželství, ale chyběla povinnost manželství  456 Přesně manželský zákon č. 320/1919 Sb., Sbírka zákonů a nařízení státu československého. Praha 1919, s.  428–430. 457 Horák, A.: Zákon rozlukový po roce praxe. In: Právník. Praha 1918, r. LIX, s. 313–318. 458 Základní   překážky   manželství   byly   tyto:   nesvéprávnost,   příbuzenství,   svazek   manželský,   trestný   čin   a  nemohoucnost soulože. Sedláček, J.: Rodinné právo. Brno 1934, s. 34. 459 Veselá, R.: Vývoj rodinného práva, c. d., s. 7. 460 Tj. mladší 14 let, přičemž ve věku 14 až 21 let byl nutný souhlas otce, nebo poručníka či tzv. podpůrce u  vrchnoporučenského soudu. Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 9–10. 461 Povolení úřadů museli mít branci, vojáci z povolání, neodvedení i odvedení, četnictvo. 462 Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 11–13. 463 Tamtéž, s. 24.

85

skutečně uzavřít. Nikoho nebylo možné k sňatku přinutit, ani žalovat. O náhradě skutečné  škody,   způsobené   např.   mimomanželskou   souloží,   při   bezdůvodném   zrušení   zasnoubení,  rozhodoval   soud.464  Náhrada   škody   se   týkala   pouze   skutečné   škody,   například   léčení   při  tělesném poškození, zajištění při případném těhotenství, ale i bolestné, náhrada za pořízenou  výbavu či připravený byt. Pod ušlým ziskem se myslela i ztrátu lepší budoucnosti.465  Ještě jeden moment je v této souvislosti nezbytné zohlednit, a to, že svolení k sňatku dával  otec,   či   poručník.   Souhlas   mohl   odepřít,   dle   zákona   pro   nedostatečný   příjem   snoubence  (nikoli snoubenky), při prokázání nebo obecně známých špatných mravech, nakažlivé nemoci  nebo   výše   při   uvedených   nedostatcích.   Nesvéprávné   dítě   se   však   mohlo   rozhodnutí   otce  vzepřít a žádat zastání u soudu.466 Svolení matky se nežádalo, ani u dětí nemanželských.467 Zachovány   zůstaly   vyhlášky   (ohlášky),   opět   buď   občanské   anebo   církevní,   které   na  veřejně přístupném místě oznamovaly odhodlání snoubenců stát se manželi. Za manželství neplatné bylo považováno takové, které porušovalo některou ze zákonem  daných podmínek, pokud neproběhly vyhlášky,468  existovala­li nějaká překážka. Zvláštním  případem bylo putativní, tedy domnělé manželství, kdy alespoň jeden z manželů o překážce  nevěděl. Děti z takového manželství byly považovány za manželské. V tomto případě měl  pouze nevinný z manželů nárok na prohlášení manželství za neplatné, navíc ten manžel, který  zjistil překážku, nesměl v manželství pokračovat. Pokud by tak učinil, zříkal se tím možnosti  prohlásit ho za neplatné, a nemohl z toho důvodu později trvat na ukončení manželství.469  Tím,   že   bylo   manželství   prohlášeno   za   neplatné,   manželka   se   stávala   znovu   svobodnou,  vystupovala   z   moci   manželovy,   získala   své   dřívější   jméno.   Pokud   byla   nesvéprávná,  vstupovala opět pod moc svého zákonného zástupce.470 Speciálním   případem   manželství   je   manželství   konvalidované.   Jednalo   se   o   původně 

464 Pokud byla žena k tomuto aktu přinucena trestným činem, lstí, výhrůžkami či zneužitím poměru závislosti,  měla právo na náhradu škody a ušlý zisk.  Za předstíranou vůli vstoupit do manželství a v důsledku toho  svedení nevinné osoby, následně bezdůvodné odstoupení od manželství, mohl dotyčný strávit 1 až 3 měsíce  v tuhém vězení.  465 Srovnej  Zavadil,   J.:   Manželské   právo,   c.   d.,   s. 14–16   a   Nožička,   J.:   Manželské   právo.   In:   Flögel,   J.:  Praktická příručka pro obecní a okresní funkcionáře. Praha 1933, s. 267.  466 Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 29. 467 Rotter, P.: Československé právo manželské. Populární výklad zákonných předpisů o manželství. Kroměříž  1934, s. 4. 468 Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 38. 469 Příčinou mohla být trvalá nemohoucnost (tedy impotence), omyl, donucení, nedostatek svéprávnosti. 470 Svatební smlouvy se zrušily a následky odpovídaly následkům jako u rozluky, tedy až na získání dřívějšího  jména. Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 17–22.

86

neplatné  manželství,  které se dodatečně  stalo platným.471  Ve chvíli,  kdy dispensí  odpadly  překážky, nestávalo se manželství automaticky platným, manželé museli být znovu oddáni,  pak se považovalo za platné od počátku. Děti narozené během neplatnosti manželství byly  manželské, s tou výjimkou, že pokud překážka odpadla sama, byly pouze legitimovány.472 Účel manželství byl právně definován jako životní společenství, cílem bylo plození dětí a  jejich výchova, a vzájemná pomoc manželů.473  Současně s tím vznikala práva a povinnosti,  která vyplývala jak z účelu manželství, tak i z dalších uzavřených smluv.  Každý z manželů měl jiná práva a povinnosti, některá však byla společná. Určující byla  manželova „povinnost k výživě manželky a povinnost manželky podporovati manžela“. Oba  manželé měli „stejné závazky k manželské povinnosti, k věrnosti a ke slušnému zacházení“.  Podrobněji manželské povinnosti znamenají „právo i povinnost jednoho manžela na druhém  požadovat   pohlavní   uspokojení   normální   souloží“,   kterou   neměla   manželka   bezdůvodně  odpírat.   Porušením   nebylo,   jestliže   ji   odpírala   „manželu   opilému   a   páchnoucímu   alkoholem“,474  či   pokud   by   pro   ni   byla   ponižující.475  Opominuto   nesmělo   být   ani   zdraví  manželky. Co se dělo za předpokladu, že to byl manžel, kdo bezdůvodně odmítal soulož, není  přesně jasné. Ani výklady manželského práva, ani lékařské spisy se tímto nezabývaly. Zákon  překvapivě   myslel   i   na   uspokojení   v   rámci   manželské   povinnosti.   Druhý   partner   nesměl  neuspokojení   způsobovat   záměrně.476  Bezdůvodné   odpírání   tohoto   práva   bylo   důvodem   k  rozvodu i rozluce. Soulož vynucená násilím, tedy znásilnění manželky, nebyla považována za  smilstvo ani trestný čin, pokud u něj nevzniklo poranění s následky.477 Další povinností a zároveň právem byla věrnost, kterou československé právo posuzovalo  poprvé v historii u ženy a muže stejně.478  Netýkalo se jen věrnosti pohlavní, ale celkově i  věrnosti v životním společenství, pod čímž je myšlena vzájemná loajalita ve všech ostatních  vztazích (např. péče o zájmy druhého). Cizoložství byl prohřešek proti věrnosti pohlavní, jiné  způsoby   se   posuzovaly   dle   společenského   prostředí   a   kontextu.   Jednalo   se   o   trestný   čin  souzený dle trestního zákoníku, pro představu vězením až na 6 měsíců. Trest se vztahoval i na  471 Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 39; srovnej Nožička, J.: Manželské právo, c. d., s. 267.  472 Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 25. 473 Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 9. 474 Tamtéž, s. 26–28. 475 Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 62. 476 Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 28. 477 Rouček, F. – Sedláček, J.: Komentář k obecnému zákoníku, c. d., s. 458. 478 Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 46. 

87

osobu třetí.  U ženy byl trest přísnější ve chvíli, když by se mohly objevit pochybnosti o  původu   později   narozeného   dítěte.   V   porušení   věrnosti   byl   spatřován   důvod   k   rozvodu   i  rozluce. Odpuštění nevěry však znamenalo vůli v manželství setrvat. Pokud byla spáchána po  rozvodu, bylo možné to považovat za důvod k rozluce.  Posledním výše jmenovaným právem i povinností obou manželů bylo slušné zacházení.  Lze sem zařadit zločin těžkého ublížení na těle a urážky. Stejně jako v předchozích případech  bylo nedodržení práva důvodem k zániku manželství. Ostatní   povinnosti   jsou   již   odlišné   dle   pohlaví.   V   tehdejším   pojetí   manželství   je   jím  manželka pohlcena více než muž (těhotenství, porod, kojení, celková péče o děti). Manžel se  měl starat o prostředky k výživě, a tak mu byla přiznána možnost určit, jak se má rodina  utvářet, což se především odrazilo ve výběru místa bydliště. Platit ale mělo, aby se práva a  povinnosti manželů vzájemně co nejvíce doplňovala, manželé si měli vzájemně pomáhat a  podporovat se.479 Jednání jednoho z manželů mělo odpovídat jednání druhého a předpokládalo  pomoc hmotnou (peněžitou) a pomoc mravní (povzbuzení, soucit, laskavost, ošetřování).480 Manžel O povinnostech manžela vůči své manželce zákon říká, že „muž je hlavou rodiny. V této   vlastnosti náleží mu především právo říditi domácnost; jest však také povinen obstarati své   manželce   slušnou   výživu   podle   svého   majetku   a   ji   ve   všech   případech   zastupovati“.481  Zajištění   hmotného   zaopatření   pro   rodinu,   poskytnutí   ochrany   manželce   a   rodině   proti  vnějšku   znamenalo   jistý   nesoulad   s   naprostou   svéprávností   ženy.   Podle   zákona   si   v  manželství  byli  manželé  rovnocenni,   nicméně   rodinu zastupoval  muž.  Převaha  povinností  byla na straně muže, blíže můžeme rozlišit oblast řízení domácnosti, opatřování výživného a  zastupování manželky. S řízením domácnosti souvisela role muže, reprezentanta rodiny navenek. Očekávalo se,  že   oba   manželé   se   dohodnou,   co   přesně   to   pro   každého   z   nich   znamená.   Manželovo  rozhodování   muselo   být   prospěšné   manželskému   společenství,   nesmělo   zasahovat   do  manželčiných   osobních   práv.482  Muž   měl   právo   korigovat   chování   manželky   jen   v   rámci  manželského společenství, tím pádem se i odpovědnost muže za manželku vztahovala jen na  záležitosti manželského společenství. Náklady na udržování rodiny a spojené s domácností  479 Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 42–43. 480 Tamtéž, s. 47. 481 Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 28–30. 482 Manželčina lidská důstojnost musela být zachována, muž ji nesměl nenutit k nemravnému či zakázanému.

88

nesl  manžel.483  „Manželka přispívá manželu ve vedení  domácnosti a vykonává nebo  dává   vykonávati jeho příkazy“,484 nakupuje na úvěr potřeby pro společnou domácnost, ale částku,  kterou tímto způsobem za domácnost vydá, je možné vymáhat pouze na manželovi. To i v  případě, když byl manžel nemajetný, neboť nešlo vymáhat na manželce vymáhat ani to, co  koupil manžel do společné domácnosti. Výše nákladů na udržování společné domácnosti byla  různá, odpovídala stavu manžela, jeho příjmům a obecným, převládajícím názorům. V oblasti manželova rozhodování vztahujícího se k dětem muž určoval, zda smělo zletilé  dítě zůstat ve společné domácnosti. Stejně tak rozhodoval o případném pobytu příbuzných v  domácnosti. V případě, že se jednalo o matku manželky, mohla zůstat u své dcery jen pokud s  tím ona sama souhlasila a pokud bylo zapotřebí její péče o manželku. Manžel měl sice právo  určit společné bydliště, byl tu ale jeden podstatný moment, žena měla možnost odmítnout  následovat ho do domácnosti jeho příbuzných, neboť měla nárok na vlastní domácnost. Byt  měl vyhovovat zdravotním a mravním potřebám manželčiným.485 Další kategorií povinností manžela byla výživa manželky, kam spadala nejen strava, ale i  byt, šatstvo, léčení, výdaje týkající se porodu a jiných životních potřeb (zdravotní ošetření,  pohřeb).486  Ani v případě, že měla manželka k dispozici dostatečné vlastní příjmy,487  nebyl  muž   této   povinnosti   zproštěn.   Měl   své   ženě   „zajistit   vše,   co   vyžaduje   řádné   vedení   domácnosti – tedy i výživu přiměřenou stavu a příjmům manželovým“.488 Muž se měl postarat  se o potřebný příjem, z něhož by hradil manželčinu výživu a náklady spojené s domácností. 489  V  případě,   že  nebyl schopen  dostát  tomuto  závazku,  a nebyly  již  jiné  osoby, které   měly  povinnost   vyživovací   (rodiče   manželky   vůči   manželce),   existovala   možnost   veřejného  sociálního opatření. Drahotní příspěvky, které muž dostával od svého zaměstnavatele, měl  vydat své ženě.490 Oba manželé měli žít na stejné životní úrovni, nemělo být možné, aby jeden z manželů po  druhém požadoval, aby žil skromněji. Ze zákona musela žena svého muže podporovat a své  případné nároky uskromnit, aby byla možná výchova dětí.491 483 Manžel je zavázán i za dluhy manželčiny v této souvislosti, ale ne za její osobní. 484 Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 30–33. 485 Navíc umístění a podobné okolnosti nesměly ženu ponižovat. Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 51. 486 Tamtéž, s. 10 a 49. 487 Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 34. 488 Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 49. 489 To, že výživu hradil manžel, znamenalo pro příbuzné manželky, že ji oni nehradí. Zavadil, J.: Manželské  právo, c. d., s. 34. 490 Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 120. 491 Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 13–14.

89

V situaci, kdy manželé nežili ve společné domácnosti, měla manželka právo vyžadovat  alimentační  rentu,  tedy  placení  výživného.  Předně však měla  být  do ní přijata.  Manželka  mohla o výživné přijít, pokud se bezdůvodně odmítala vrátit. Zároveň se jednalo o důvod  rozluky či rozvodu. Jestliže to byl manžel, kdo způsobil, že ho žena opustila, nebo ji opustil  sám, musel jí výživné platit. Výše výživného měla manželce umožnit takovou životní úroveň,  jakou   měli   manželé,   dokud   žili   společně   a   zároveň   takovou,   jakou   byl   manžel   schopen  vyplácet  po ukončení  svazku. Nárok trval  jen  po dobu, než se změnily  finanční   poměry.  Manželé   se   spolu   mohli   dohodnout,   že   pokud   ho   žena   nevyžadovala   a   byla   sama  zabezpečená,   nedostávala   ho.492  Jestliže   se   manžel   chtěl   toho   závazku   zprostit,   musel  dosáhnout rozvodu. Pokud to byla manželka, kdo rušil manželské společenství, neměla na něj  právo. Nerozvedená manželka měla nárok na alimentační rentu, dokud soud neurčil vinu na  rozvodu.493  Zabezpečení   ženy   v   tomto   období   bylo   prozatímním   opatřením.   Během  hospodářské krize, ale  za jiných okolností, se výše výživného  měnila  podle stavu  a  výše  příjmů.   Pokud   byl   muž   nezaměstnaný,   měl   si   hledat   práci,   aby   mohl   tomuto   požadavku  dostát.494  U hrazení nákladů léčení manželky, musela žena lékaře vyhledat se svolením manžela. V  případě, že byly výdaje vyšší než finanční možnosti manžela, podílela se na léčení ze svého.  Zástupčí   moc   manželova,  kdy  „manžel  má  chrániti   osobu  i   majetek   manželčin“,   bylo  dalším právem a povinností. Konkrétně muž svoji ženu zastupoval soudně i mimo soudně,  před   úřady.  Nemusel   se   prokazovat   žádnou   zvláštní   mocí,   ale   bylo   to  možné,   jen   pokud  manželka souhlasila. Jestliže manželce vznikla škoda manželovým jednáním, měla právo na  náhradu. Na druhou stranu, manžel mohl zakročit proti opatřením své ženy, které byly na  úkor manželského společenství (obvinit ji z marnotratnosti). Během sporu o rozvod zanikalo  právo spravovat i věci oběma manželům společné.495  Manžel neměl právo svoji ženu tělesně trestat.496  Manželka Práva a povinnosti manželky doplňují „základní povinnost muže starati se o sociální a  

492 Ani když se později její poměry změnily. Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 37–39. 493 Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 50 a 63. 494 Praktické případy. In: Právník, 1935, r. LXXIV, s. 368–381. 495 Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 40–42. 496 Nožička, J.: Manželské právo, c. d., s. 272. 

90

hospodářský základ rodiny a o její ochranu“.497 Zákon stanovil, že „manželka obdrží mužovo  jméno, je povinna následovat svého muže do jeho bydliště, podle sil pomáhati v domácnosti a   i ve výdělku a, pokud toho vyžaduje domácí pořádek, opatření od něho učiněná zachovávati,   jakož i dbáti, aby byla zachována,“498 přičemž muž stanovuje normy pro členy rodiny. Podrobněji   jednotlivé   body   v   praxi   znamenaly,   že   právo   a   povinnost   manželky   mít  mužovo jméno nezanikalo ani smrtí, ani rozvodem, ani rozlukou. K dívčímu jménu se mohla  vrátit žena jen po uznání manželství neplatným. Žena si mohla ponechat dívčí jméno či ho  připojit ke jménu manžela, což využívaly hlavně ženy veřejně činné.499  Stejně, jako získala  jméno svého muže, tak i „požívala práv jeho stavu“.500  Již   zmíněnou   záležitostí   byla   povinnost   muže   založit   společnou   domácnost,   a   tím  vzniklou povinnost ženy následovat ho do jeho bydliště. Zároveň bylo ale chápáno i jako  právo,   manželka   mohla   po   svém   muži   společnou   domácnost   vyžadovat.   Pokud   ji   žena  odmítala, manžel se mohl pokusit ji k tomu přinutit soudní cestou.501 Byla­li to manželka, kdo  vlastnil dům, měl muž právo požadovat, aby ho manželka do bytu přijala.502  V případě, že  žena byla zaměstnaná ve veřejném úřadě, musela se svého místa vzdát a přestěhovat se za  manželem.503 Za živitele rodiny byl brán muž, záleželo na tom, jakou práci a kde získal, žena  ho následovala.  To, že měla být manželka podle sil nápomocna v domácnosti i ve výdělku a podporovat  muže, se v různě situovaných rodinách promítlo odlišně. Venkovská domácnost byla mnohdy  místem, kde práce byla současně i výdělkem. Zde se tedy žena zapojovala jinak. Když byl  muž zaměstnavatel své vlastní ženy, neměla nárok na mzdu. Mnozí doboví autoři právních  výkladů a příruček tuto skutečnost považovali za nespravedlivou. Specifické poměry skýtala i  práce úředníků, která se dělila na práci v domácnosti a práci v úřadu.504  Manželka musela  vedení domácnosti přizpůsobit tak, aby manžel nebyl ve své výdělečné činnosti omezován a  rušen. Za vedení domácnosti nemohla manželka žádat mzdu.  497 Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 51. 498 Srovnej Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 42 a Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 5. 499 Nakonec   bylo   umožněno   bývalým   manželům   změnit   jméno,   jelikož   uznali,   že   používání   nezměněného  jména jim oběma může být nepříjemné. Kterého jména smí užívat a má použíti žena po soudním rozloučení  manželství? In: Soudcovské listy, 1922, r. 3, s. 48–49. 500 Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 119. 501 Právní zkušenost však byla odlišná – soudy nakonec uznaly nemožnost soudní exekucí donutit manžela/lku  k   návratu.   Odůvodnili   to   nemravností   požadavku   a   neuskutečnitelností   v   praxi.   Soulož   uznali   za  nevynutitelnou. Může­li  manželka  soudní  exekucí  býti  donucena  k návratu  do mužovy  domácnosti.  In:  Právník, 1931, r. LXX, s. 160–161. 502 Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 44. 503 Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 51. 504 Tamtéž, c. d., s. 51–52.

91

K   povinnosti   vést   domácnost   patřila   i   „povinnost   zachovávati   a   dbáti,   aby   byla   zachována opatření  mužem učiněná“, znamenající,   že se „nesmí porušovat domácí řád  a   svémocně   znevažovati   opatření   a   počiny   manželovy“.505  Platilo   tedy,   že   „manželka   jest   podřízena manželovi jen potud, že je povinna dbáti jeho vůle v okruhu domácího řádu, jinak   však   platí   mezi   nimi   úplná   rovnost.“506  Občanský   zákoník   předpokládal,   že   žena   řídí  služebnictvo. Ekonomická situace stále většímu počtu rodin nedovolovala mít v domácnosti  služebnictvo. Pokud   to   byla   manželka,   kdo   vedl   domácnost,   přebírala   na   sebe   zodpovědnost   a  zastupovala rodinu i navenek. Jednala tak jako zástupce manžela. Mohla nakupovat na dluh a  muž ho musel uhradit. Tedy pokud byly její nákupy odpovídající potřebám domácnosti.  Zajímavá byla již zmíněná problematika výdělku. Pravidelně mohl ženě sloužit jen jako  doplněk, přičemž prací ženy „nemá trpěti vedení domácnosti“. K zaměstnání mimo manželův  podnik   se  žena   neobešla   bez   manželova   svolení,   v  tom   horším   případě   u  soudu.   Jestliže  manžel nebyl ze své viny schopen zabezpečit nezbytné příjmy, bylo na manželce, aby přispěla  vlastními silami. Nicméně pomoc měla poskytnout jen „z prostředků, které má fakticky po  ruce“.507  Oproti   svému   muži,   nebyla   povinna   platit   mu   výživné,   ani   hradit   náklady   jeho  léčení.508 Se svým majetkem mohl každý z manželů nakládat dle svého, s tou výjimkou, že manžel  mohl   zasáhnout   a   ukončit   její   „nepořádné“   hospodaření.509  Pokud   to   manželce   nevadilo,  stával se muž správcem jejího jmění. Toto právo jí ale nemohl upřít. Cokoli, co manželka  dostala od svého muže jako ozdobu, šperk či šatstvo, stávalo se jejím vlastnictvím. Zrušení manželského společenství Manželství nešlo zrušit jen domluvou manželů mezi sebou. Zákon umožňoval  rozluku a  rozvod, obojí potřebovalo soudní projednání a potvrzení. Rozvod (v dnešním pojetí pojmu)  byl dvoustupňový, což znamenalo nejprve rozvedení od stolu a lože, kdy manželé nemohli  uzavřít nový sňatek. To mohly až osoby rozloučené. Rozloučit se dalo každé manželství, již  nezávisle na náboženském vyznání a bez rozdílu, zda bylo uzavřeno církevní formou, nebo  civilní. Stejné právo měli oba manželé, nicméně o rozvedení nebo rozloučení mohla požádat  505 Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 45–46. 506 Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 52–53. 507 Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 46. 508 Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 120. 509 Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 46–49.

92

jen ta strana, která neměla na rozpadu podíl. Po dobu probíhajícího soudního sporu žili manželé odděleně, jen když se tak domluvili.  Pokud jim nedovolili prozatímní zrušení společného bydliště, byla manželka nucena zůstat u  svého muže, a ten ji nemohl vystěhovat.  Rozvod Při rozvodu se jednalo o smlouvu uzavřenou mezi manželi, potvrzenou soudem, kterou  byly zrušeny jen některé závazky, manželství jako takové zůstalo zachováno. Rozvod mohl  být   určen   na   dobu   určitou,   ale   doba   nemusela   být   nutně   předem   daná,   což   byla   častější  situace.510  V   praxi   již   neexistovala   společná   domácnost,   muži   odpadlo   právo   na   výživu  manželky, zrušila se manželská povinnost a zanikla manželova moc nad manželkou, jakož i  správa jejího jmění a manželovo právo zastupovat ji. Stále však platila povinnost věrnosti,  protože ve chvíli, kdy by ji jeden z rozvedených manželů porušil, bylo by to bráno  jako  cizoložství, a tedy i možností požádat o rozluku. Záleželo,   zda   se   oba   manželé   na   rozvodu   shodli   či   nikoli   –   dle   toho   se   rozlišoval  dobrovolný a nedobrovolný. V případě dobrovolného rozvodu od stolu a od lože se musely  obě strany dohodnout a předložit soudu společnou žádost. Samotné projednávání před úřady  znamenalo   podstoupit   tři   smírčí   pokusy,   kdy   se   soudce   ubezpečoval,   že   úmysl   zrušit  manželství   byl   svobodný,   bez   donucení,   lsti   nebo   omylu,   a   zda   ho   oba   manželé   dobře  uvážili.511 Stanovovalo se nové uspořádání poměrů, především ohledně výživy, dětí a majetku  manželů. Za rok, nejpozději za tři roky mohla být povolena rozluka. Rozvedená manželka nezůstala nezaopatřená, měla nárok na výživné. Během soudního  sporu o rozvod mohlo být o výživu ženy postaráno stanovením prozatímního výživného, ale  jen když se manželé nedohodli sami. Pokud byla vina za rozvod na straně manželky, neměla  na   něj   právo.  Při  vinně   obou,  získala   manželka  výživné,  jen   při  neschopnosti   pracovat   a  zabezpečit   se   sama.512  Nárok   na   výživné   zůstal   zachován,   a   to   i   tehdy,   pokud   manželka  provozovala vlastní výdělečnou činnost. Zrušit výživné mohl pouze soud, anebo rozluka.513  Nedobrovolný   rozvod   se   konal   na   základě   žaloby,   nikoli   společné   žádosti.   Většinou  510 Tamtéž, c. d., s. 81–82. 511 Správně se nikdo neměl právo dotazovat po důvodech. 512 Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 83–84. Převzala­li byt či obchod, zavázala se tím sama se postarat o  obživu dětí a sebe, čímž se vzdala nároku na vyživovací povinnost ze strany manžela, navíc manželovi  zaplatila   částečnou   vzájemnou   hodnotu.   Platilo   však,   že   při   změně   poměrů   měla   nárok   na   vyživovací  povinnost od manžela. Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 50. 513 Naopak manželka nebyla povinná poskytovat manželovi výživné. Rotter, P.: Československé právo, s. 18.

93

tehdy, když jeden z manželů odmítal na rozvod přistoupit a měla­li pro rozvod druhá strana  zákonné důvody. Důkazy se předkládaly soudu, který rozhodoval o vině či nevině. V tomto  případě   již   bylo   povoleno   oddělené   bydliště   pro   ohroženou   stranu.   Pravděpodobnost  skutečného ohrožení, ať již duševního či fyzického, bylo nezbytné dokázat. Manželka mohla  po manželovi chtít, aby opustil její byt, pokud to byla ona, komu byt či dům patřil.514 K   rozvodu   mohlo   dojít   na   základě   zákonem   stanovených   důvodů,   pro   nedobrovolný  rozvod platilo, že musela být uznána vina ze stanovených důvodů 515 – cizoložství; zlomyslné  opuštění; vedení nepořádného života, který vystavil v nebezpečí značnou část jmění či dobré  mravy   rodiny;   životu   nebo   zdraví   nebezpečné   úklady;   kruté   nakládání;   citelné,   opětovné  ubližování;   trvalé,   s   nebezpečím   nákazy   spojené   tělesné   vady;   dále   ponižování,   trvalá  nakažlivá choroba.516  Do jisté míry záleželo na okolnostech a povaze soudce, co uznal.517  Obecně platilo, že důvody k rozluce byly zároveň i důvody k rozvodu.  Rozluka Rozvod od stolu a lože bylo možné brát jako „rozluku na zkoušku“, zatímco rozlukou  spojení   muže   a   ženy   končilo   definitivně.   Na   základě   rozluky   zanikala   vzájemná   práva   i  povinnosti. Manželství, které již bylo dobrovolně či nedobrovolně rozvedené, mohlo být na  rozloučeno   pro   nepřekonatelný   odpor,518  od   provedeného   rozvodu   však   musel   uplynout  alespoň rok a dále manželé nesměli obnovit manželské společenství. S žádostí o rozluku pro  nepřekonatelný odpor museli oba souhlasit. Druhou možností bylo, pokud uplynula lhůta tří  let. Pak postačila žádost o rozluku od jednoho z manželů, ale ze zákona docházelo ještě k  přezkoumání důvodů pro rozvod, které se staly důvodem pro pozdější rozluku.519 Pokud vše  proběhlo v pořádku a manželství bylo soudně ukončeno, mohli manželé uzavřít nový sňatek. V případě smrti se platnost manželství rušila.520 Nevědělo­li se jistě, zda je pohřešovaná  osoba   opravdu   po   smrti,   muselo   se   setrvat   v   manželství   různě   dlouhou   čekací   dobu   od  události, o které se předpokládalo, že daná osoba nepřežila. 521 Ukázalo­li se, že dotyčná osoba  514 Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 54–59. 515 Jejich výčet v zákoně však nebyl úplný – stanovení důvodů nebylo taxativní, mohly se nalézt i jiné, pokud  byly stejně závažné. 516 Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 60–61. 517 Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 61. 518 Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 88–92. 519 Soud zjišťoval nepřekonatelný odpor výslechem svědků, nikoli manželů. 520 Sbírka zákonů, c. d., s. 491–493. 521 Záleželo na věku dotyčné osoby – nad 70 let byla čekací lhůta 5 let, nad 30 let věku 10 let, či 3 roky od  události, kterou asi osoba nepřežila.

94

přežila,   okamžitě   jí   náležela   veškerá   práva   a   povinnosti.   Problematika   tohoto   druhu   byla  alespoň v počátcích první republiky aktuální.  V   podstatě   se   většina   následků   shodovala   s   rozvodem.   Ženě   zůstala   státní   a   soudní  příslušnost, a jméno muže, které si mohla úředně změnit, nebo získat jiné novým sňatkem.  Ohledně výživného při rozluce byla téměř stejná situace jako při rozvodu. Při rozpadu  manželství mělo výživné spíše charakter náhrady škody, protože rozlukou zanikalo. Znovu  platilo, že pokud byla manželka vinna nebo spoluvinná, nemohla o nároku uvažovat, nevinná  manželka měla právo na výživné vždy, kromě rozluky z důvodu nepřekonatelného odporu. V  případě,   že   rozluce   nepředcházel   rozvod,   nebylo   možné   výživné   žádat.   Problematika  zabezpečení ženy, renty a výživného, bylo obsáhlé a řešilo mnoho specifických případů.522 Důvody, na jejichž základě bylo možné se dožadovat ukončení manželství bylo několik.  Rozluka byla možná, dopustil­li se jeden z manželů cizoložství, nakládal­li jeden z manželů s  druhým vícekrát zle, ubližoval­li mu těžce či ho opětovně na cti urážel. Jinými důvody bylo  právoplatné odsouzení do žaláře na tři léta a více, či odsouzení za trest, který svědčil o zvrhlé  povaze. Dále při ohrožování zdraví nebo usilování o život. Za zlomyslné opuštění manžela a  nedostavení se do půl roku k soudu. Opodstatněný  byl zhýralý život,  duševní choroba či  degenerace,   hysterie,   alkoholismus,   padoucnice,   užívání   narkotik.   Pokud   nastal   hluboký  rozvrat v manželství a pro nepřekonatelný odpor.  První v zákoně je uvedeno cizoložství, čímž se předpokládala dokonaná soulož s osobou,  která nebyla manželkou či manželem.523  Spadá sem bigamie, smilstvo, nevěra, záletnost a  koketnost.   Zákon   nerozlišoval   ojedinělý   poklesek   od   konkubinátu,   trvalého   cizoložného  poměru. Možnost pokusit se o rozvod z důvodu cizoložství znamenalo žalovat cizoložníka,  odpuštěním   se   dalo   v   manželství   pokračovat.   Celkově   se   cizoložství   dalo   považovat   za  příčinu   hlubokého   rozvratu.   Antonín   Horák,   rada   nejvyššího   soudu,   se   k   tématu   vyjádřil  následovně „obě pohlaví stejně snadno se zapomínají, ale žena jest tu odsouzena odpouštěti.   Dámy nechť se nehorší, neupíráme jim theoreticky stejných práv s muži, ale život podléhá   zákonům přírody a dějin ... Vyšli jsme z mnohoženství, a tím je řečeno vše.“524 Jiný právník,  Karel Jelínek zastával názor, že „každá soulož mimo manželství je smilstvem a zbavuje osobu   ženského pohlaví její ženské cti.“525  522 Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 85–87, dále viz jednotlivé soudní případy z praxe, jejichž příklady  přinášel odborný časopis Právník po dobu celé První republiky československé. 523 Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 61, dále viz Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 64. 524 Horák, A.: Zákon rozlukový po roce praxe. In: Právník, 1918, r. LIX, s. 285. 525 Jelínek, K.: Praktické případy. In: Právník, 1926, r. LXV, s. 319–320.

95

Druhým důvodem k požádání o ukončení manželství bylo, vícečetné zlé nakládání, těžké  ubližování   či   opětovné   urážení   na   cti.526  Při   rozvodu   „stačilo“   kruté   nakládání   a   citelné  ubližování.  Citelným  ubližováním  bylo myšleno například  odpírání manželské  povinnosti,  když   s   tím   druhý   manžel   nesouhlasil,   nebo   obviňování   manželky   ze   strany   manžela   z  perverzních   sklonů.   U   rozluky   bylo   charakterizováno   zlé   nakládání   podobně   jako   kruté  nakládání,   přičemž   se   k   tomu   přidávalo   surové   smýšlení,   ponižování,   které   zanechalo  viditelné známky a následky, ač nemuselo být jen fyzické. V žádném případě se nejednalo  hovořit o jednorázové události. Spadalo sem dále i snižování důstojnosti v očích spoluobčanů,  pod čímž si lze konkrétně představit záletnictví a jinou nevěru kromě cizoložství. Za urážení  na   cti   bylo   považováno   snižování   druhého   manžela,   uvádění   ho   v   posměch,   působení  nezaviněného   příkoří,   které   morálně   ubližovalo.   Posuzovalo   se   dle   prostředí,   ve   kterém  manželé žili, podmínkou byla úmyslnost takového jednání. Jinými důvody bylo právoplatné  odsouzení do žaláře na tři a více let, či odsouzení za trest, který svědčil o zvrhlé povaze.  Situace se dala vyřešit odpuštěním. Neméně podstatné byly úklady o manželův  život a zdraví. Opět bylo důležité,  aby se  jednalo o vícečetné konání. Újma na zdraví mohla být i duševní. O rozluku bylo možné požádat i z důvodu zlomyslného opuštění manžela a nedostavení se  na výzvu úřadů do půl roku k soudu, který by to vyřešil. Jeden z partnerů bezdůvodně ukončil  společnou  domácnost  s tím, aby způsobil druhému z manželů  nějaké příkoří. Obvykle  se  uváděl příklad manželka, která opustila svého muže, když se dostal do finančních potíží. Opodstatněným   důvodem   mohl   být   i   zhýralý   život,   duševní   choroba   či   degenerace,  hysterie, alkoholismus, padoucnice, užívání narkotik. K rozvodu postačoval nepořádný život,  ohledně rozluky již byl zákon přísnější. Nepořádný život zahrnoval ohrožení značné části  jmění, dobrých mravů rodiny, pohlavní výstřednosti, alkoholismus. V podstatě šlo o „způsob  života odlišující se příkře od panujících názorů a požadavků mravnosti a slušnosti, je obecně   (objektivně)   považován   za   zavržitelný“.527  Diagnóza   choromyslnosti,   těžká   duševní  degenerace, ať vrozená či získaná, těžká hysterie, epilepsie, pijáctví nebo navyklé nadužívání  nervových jedů (morfinismus, kokainismus) trvající více než dvě léta, musela „podlomit“ vůli  manžela   a   způsobit   trvalé   chorobné   stavy.   Příčinou   nemohlo   být   „pouhé“   užívání,   ale  následky, jež konzumace těchto látek způsobila.528 526 Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 63–75. 527 Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 73–74. 528 Tamtéž, s. 75.

96

Výčet   uzavírají   dva   významné   paragrafy.   Hluboký   rozvrat,   „že   po   manželích   nelze  spravedlivě požadovati, aby setrvali v  manželském společenství“.529  Rozepře znemožňovala  manželské společenství, jež prakticky přestalo existovat. Příčin mohlo být několik – nevěra  bez  cizoložství  vedoucí ke zrušení manželského společenství,  cizoložství  odpuštěné,   které  však   způsobilo   rozvrat,   nedostatky   ohledně   společného   bydlení,   odpírání   manželského  společenství či manželské povinnosti, duševní choroba aj. Za důvod rozvodu byla brána i  trvalá  tělesná  vada spojená  s nebezpečím  nákazy,  pokud způsobila  hluboký rozvrat,   ale   i  okolnost,   že  manžel   léta   neposkytoval   své  ženě  výživu.   Na  druhé  straně  manželka,   která  nebyla ochotna k vedení domácnosti, takže se manžel stravoval jinde.530  Nepřekonatelný odpor je posledně jmenovaným zákonným důvodem k rozluce. Nebylo  přesně specifikováno, co znamená, ale jednalo se o zvláštní případ hlubokého rozvratu. K  rozvodu musel být mimořádný důvod, soudce mohl povolit rozluku hned. Dodatečně se musel  k žádosti přidat i druhý z manželů (u rozvodu stačil souhlas jednoho manžela). Jestliže se provinění opakovalo po odpuštění, bylo možné požádat o rozluku.531 Zopakujme, že katolická církev rozluku neuznávala a trvala na nerozlučitelnosti svazku  manželského, jakožto pevném základu společnosti.  Československé právo bylo v oblasti rušení manželství  velmi benevolentní.  Rozlukové  řízení však bývalo dlouhé, složité a nákladné, z čehož vyplývá, že nebylo zdaleka dostupné  pro všechny vrstvy obyvatelstva. Vzhledem k ekonomickému a podřízenému postavení ženy  v   manželství   je   jasné,   že   mnohé   ženy   se   o   ukončení   svazku   nepokoušely.   Poslankyně  Landová­Štychová upozornila na to, že možnost rozluky je jen „formální“, neboť žena není  plnohodnotně existenčně nezávislá.532

Majetkové právo manželské Důležitost majetkového práva spočívá v objasnění hmotných poměrů ženy, jejího zázemí,  tím i důvodů, proč mohly vzniknout nesrovnalosti v partnerském vztahu manželů. Svatební  smlouvy byly definovány jako smlouvy o majetku uzavřené mezi manžely či osobami, které  529 Manželský zákon č. 320/1919 Sb., Sbírka zákonů a nařízení státu československého. Praha 1919, s. 428– 430. 530 Srovnej Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 76–78 a Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 67. 531 Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 78–79. 532 Klabouch, J.: Manželství a rodina, c. d., s. 167–168.

97

se  manžely  stát  hodlají.  Cílem  bylo  stanovit majetkový  základ  pro manželství,  popřípadě  zajistit druhého pro případ smrti. Smlouvy se daly kdykoli zrušit či změnit, řešily majetkové  poměry pro případ rozvodu či rozluky, následkem čehož vznikaly například nároky na získání  zpět věna, kdy společenství statků přestalo existovat, stejně jako nároky zástupčí moci.533  Smlouva o společenství majetku určovala, která část majetku se stávala společnou a která  byla   ponechána   odděleně.   Pokud   se   manželé   nedohodli   jiným   způsobem,   každý   si   v  manželství   ponechal   a   nakládal   se   svým   dosavadním   majetkem.534  Manželé   tuto   smlouvu  často neměli,  přesto jim patřil společný účet v bance či společně kupovali nemovitosti,  z  čehož   pramenily   nesrovnalosti  a   nejistota   do   budoucna.   Pokud   smlouva   existovala,  vztahovala i na dědictví a majetek získaný v budoucnosti, ale stejně tak i dluhy. Správou  společného jmění byl pověřen manžel (staral se tím o hospodářský základ rodiny), ale žena  dávala svolení ke každému zásadnímu kroku. Pokud vdaná žena nestála o to, aby její majetek  spravoval manžel, starala se o něj sama. Když se o něj staral muž, nemohl věci zastavit či  prodat, mezerou v zákoně však mohl výnosy použít dle svého uvážení, aniž by to  musel  manželce  sdělovat.  Očekávalo  se však upotřebení  výnosů v manželství.  Co každý   během  manželství získal, bylo jeho. V případě rozluky nebo rozvodu dostávala nevinná strana zpět  své.   Nevinná   žena   žádala   zpět   věno,   měla   právo   na   plat   vdovský,   obvěnění   a   rozdělení  společných statků, každému se vracel jeho majetek, a to, co získal výdělečnou činností, či  jinak.   Sporný   majetek   připadl   muži.535  Nespravedlnost   ustanovení   si   byli   vědomi   mnozí,  jelikož ten, kdo v manželství něco ušetřil, byla většinou žena. Jediným řešením, které ženě  zbývalo,   bylo   uschování   veškerých   účtenek,   jež   platila   ze   svého,   aby   to   později   mohla  doložit.536  Pokud žena přispívala do domácnosti vlastním výdělkem, mohl si ho ze zákona  nárokovat muž. Pokrokové ženy si na tuto situaci ztěžovaly, mimo jiné jim vadilo,  že se  podceňovala  ženská práce v domácnosti  a nepřímá podpora muže, bez níž  by muž  nebyl  schopen zaměřit se na práci mimo domov.  Nejčastěji bylo pořizováno věno, tedy „jmění, které poskytla manželka anebo třetí osoba   manželovi   k   ulehčení   nákladů   manželství.“537  Obvykle   platilo,   že   zasnoubená   dcera   měla  nárok   na   věno,   zasnoubený   syn   na   výbavu.  Věno   bylo   určeno   manželovi,   a   jelikož   se 

533 Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 88–89. 534 Slovník veřejného, c. d., s. 546. 535 „Majetek nabytý za manželství náleží v pochybnosti manželovi.“ Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 73.  536 Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 119. 537 Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 81.

98

vztahovalo jen k manželství, bylo možné ho žádat zpět, když manželství skončilo.538  Po smrti  ženy připadlo dětem.539 Na věno nebyl nárok ze zákona, pouze, když se domluvilo předem.  Pokud bylo věno ve formě hotovosti, stával se manžel majitelem obnosu. Věno mohlo být i  pro vlastní potřebu nevěsty nebo vybavení domácnosti. Rodiče neměli povinnost pořídit vedle  věna ještě výbavu a nábytek.540  Úkolem muže bylo zaopatření ženy dle jeho stavu i tehdy,  pokud neposkytla věno či měla vlastní jmění.541  Mladí muži, kteří před sňatkem nedokázali  odhadnou výši nákladů na domácnost a zhlédli se ve výši věna, si mnohdy neuvědomovali, že  výši věna odpovídaly i nároky příští manželky na společný život.  Nevěsta věno nezískala,  když sama jmění měla, zřekla­li se ho, provdala­li se proti vůli rodičů, bez jejich vědomí,  nebo pokud ho již jednou obdržela. Jestliže nevěsta věno odmítla, měla nárok na výbavu, tedy  „nutné předměty pro prvá léta manželství“.542  Pokrokové ženy chápaly věno, tedy v pojetí  příspěvku manželu na výživu ženy, že práce ženy v domácnosti a rodině neměla pro muže ani  takovou cenu, jakou měla výživa, přičemž věno usnadňovalo mnoha mužům rychlý kariérní  růst (např. zařízení ordinace či kanceláře).543  Nicméně muž se málokdy ženil s dívkou bez  věna či s malým věnem, neboť ji nebyl schopen uživit ze svého platu. Častým jevem bylo  promrhání   věna   manželem,   takže   se   žena   po   smrti   manžela   mohla   lehce   dostat   do  existenčních potíží.  Obvěnění,   další   manželská   smlouva,   „jmění,   které   ženich   anebo   třetí   osoba   poskytne   nevěstě   k   rozmnožení   věna“544  zřizovalo   se   dobrovolně,   a   jen   tehdy,   jestliže   bylo   věno.  Manželka ho získala až při ovdovění nebo při rozpadu manželství bez jejího zapříčinění. Manželce, které po smrti manžela nezbylo žádné věno, bylo zaopatření zajištěno právem  vdovským. Po dobu šesti týdnů jí byly propláceny „dávky“.545 Muž mohl, pokud chtěl, zajistit  ženě hmotnou existenci platem vdovským pro případ, že by ho přežila. Do konce manželova  života si tak žena nemohla být jista svým hmotným zajištěním po smrti manžela, což byl  jeden z nástrojů společnosti, jak udržovat ženu podřízenou a oddanou muži. Navíc  jí plat 

538 Manžel věno nevlastnil. Nožička, J.: Manželské právo, c. d., s. 272.  539 Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 121. 540 Mezi   věnem,   výbavou   a   výpravou   byl   rozdíl.  Je   faktický   rozdíl   u   dcery   mezi   „věnem“,   „výbavou“   či  „výpravou“? In: Právník, 1925, r. LXIV, s. 216–217. 541 Vyvěnění je předání věna odpovídajícího hospodářským, společenským a kulturním poměrům nevěsty (dle  stavu a jmění rodičů). Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 81–86. 542 Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 151. 543 Klabouch, J.: Manželství a rodina, c. d., s. 194. 544 Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 87. 545 Zabezpečení manželky pro případ smrti se vztahovalo na šest týdnů po smrti manžela, v případě těhotenství  po stejnou dobu po porodu, více záleželo na pozůstalosti. Rotter, P.: Československé právo, c. d., s. 18.

99

náležel, jen když se znovu neprovdala,546 což vedlo ženy k soužití s dalším mužem v rámci  konkubinátu.  V případě neuzavřené  smlouvy týkající  se dědictví  připadla ženě  čtvrtina  pozůstalosti.  Pozůstalému připadlo zařízení společné domácnosti.547  Existovaly­li děti, zůstalo mu jen to,  co pro sebe potřeboval.548  Ze své viny rozvedený manžel nedědil, rozlukou právo zanikalo.  Dědictví se dalo upravit smlouvou, odkázat se však daly nejvýše tři čtvrtiny. Jitřní dar, záležitost v občanském zákoníku zachována, pozbyla svého významu.549  Rodiče a děti Obecně rodinné právo vycházelo z předpokladu, že „dítě zrozené musí být matkou živeno,   která, jsouc  touto fysiologickou  funkcí  do té  míry  vyčerpána, potřebuje  podpory člověka,   který   tímto   zaměstnán   není;   zde   nastupuje   funkce   mužova.“550  „Jest   především   otcovou   povinností potud se starati o výživu svých dětí, až se mohou samy živiti. Péče o jejich tělo a   zdraví je povinna hlavně matka na sebe vzíti.“551  Děti podléhaly moci rodičovské, což obnášelo řádnou výchovu, péči o život a zdraví,  poskytování slušné výživy, „vzdělávati jejich tělesné a duševní síly, k čemuž obč. zákoník   počítá   i   náboženskou   výchovu“,   i   možnost   užití   vůči   nim   vhodných   donucovacích  prostředků.552 Výchova dětí měla probíhat ve společné domácnosti podle stavu a jmění rodičů, podílet se  na ní měli oba společně, ale odpovědný u soudu byl jen otec, protože jeho moc byla brána  jako rozhodující. Matka se mohla při nesouhlasu odvolat u soudu. Ač byla rodinná výchova  považována za základ, výchova ve škole ji měla doplňovat a usměrňovat. Tresty, které rodiče  volili, neměly dětem ublížit na zdraví a těle.553 Otec je zákonným zástupcem svých dětí nezletilých. Pokud ani zletilé děti nebyly schopny  se živit samy, měly tak činit jejich rodiče a naopak. Výdělečná činnost dětí závisela na svolení  546 Klabouch, J.: Manželství a rodina v minulosti. Orbis, Praha 1962, s. 199. 547 Advitalitní smlouva, kterou dával dříve zemřelý manžel žijícímu doživotní právo užívat buď celou nebo část  pozůstalosti. Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 123. 548 Nebo také polovinu, záleželo, jestli žili rodiče zesnulého manžela. Srovnej Slovník veřejného práva, c. d., s.  549 a Nožička, J.: Manželské právo, c. d., s. 274.  549 Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 89. Jednalo se o dar, který dostala manželka od své muže první den  ráno po svatbě. Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 122. 550 Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 3. 551 Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 89. 552 Náboženská výchova se nahrazovala výchovou k mravním zásadám. Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s.  143–144. Srovnej Zavadil, J.: Manželské právo, c. d., s. 89. 553 Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 126.

100

otce, rodiče jí však nesměli zneužívat.554 Syn mohl vlastní domácnost založit až po 20. roce,  když si zřizoval samostatnou domácnost. Jestliže soud souhlasil, mohl otec propustit dítě ze  své moci i po dosažení věku 18 let.555 Zaopatření   obnášelo   dětem   opatřit   „takový   vstup   do   života,   aby   se   mohly   samy   živiti   způsobem   odpovídajícím   jejich   dosavadnímu   životu   v   rodině“,   či   jim   poskytnout   hmotné  prostředky, které by to umožňovaly. Konkrétně se jedná o věno pro dcery a pro syny výbavu.  Litera zákona se držela toho, že „dcera se zaopatřuje sňatkem, neboť jako manželka má v   prvé řadě nárok na výživu proti svému manželovi.“556  Jak bylo o děti postaráno při rozluce či rozvodu? Náklady na výchovu zajišťoval otec.  Pokud   se   manželé   neshodli   na   péči,   rozhodl   soud.   Zohledňovaly   se   hospodářské   poměry  jednotlivých manželů, povolání, osobnost a vlastnosti rodiče. Zákon zaručoval přístup obou  rodičů k dětem. Stěžejní byl zájem o blaho dětí, a tak záleželo na rodiči, jak u soudu uhájit,  aby   mu   děti   svěřil.   O   probíhající   praxi   poznamenal   rada   nejvyššího   soudu   A.   Horák,   že  nastávaly „trapné, úporné tahačky o děti“.557 Obvykle soud rozhodoval tak, že děti do šesti let  zůstávaly u matky, starší dívka byla přidělena matce, chlapec otci.558 Matce, jež nesla vinu na  zrušení manželství, byly odebrány děti, které již nepotřebovaly její péči.559

554 Jestli byla výživa slušná či nikoli, rozhodoval otec, určující byl otcův stav – sociální postavení a vnější  způsob života. Z dalších ustanovení – děti jsou rodičům povinny úctou a poslušností. Sedláček, J.: Rodinné  právo, c. d., s. 143–167. 555 Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 127. 556 Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 149. 557 Horák, A.: Zákon rozlukový po roce praxe. In: Právník, 1918, r. LIX, s. 281.  558 Nožička, J.: Manželské právo, s. 276.  559 Spor mezi manželi o výchovu dítěte. In: Právník, 1927, r. LXIV, s. 81–82. 

101

„Nutit také ženy k výdělečné činnosti, to byl hospodářsky a populačně největší nesmysl, a zdravotně i mravně to bylo nesmírně škodlivé.“560 Zaměstnaná žena

Znalci  ženské  problematiky  si  byli  vědomi,  že  ekonomická  nezávislost  pomáhala  ženě  překonat její podřízenost muži, a byla krokem k celkové emancipaci ženy ve společnosti.  Podle Pavly Horské bylo v 80. letech 19. století téměř 60 % žen v rodině bez vlastního  výdělku.   V   této   době   byla   účast   žen   na   ekonomické   aktivitě   v   rozporu   se   soudobými  právnickými   a   filozofickými   teoriemi   a   náboženskými   představami   o   postavení   ženy   ve  společnosti.561 Již na přelomu 19. a 20. století manželství neposkytovalo záštitu před nutností  podílet   se   na   ekonomickém   zajištění   rodiny.   Česká   společnost   tak   byla   zvyklá   na   ženu  pracující jako dělnice v průmyslu či v zemědělství, ale studovaná žena si své místo musela  teprve uhájit. Žena mohla pracovat, pokud s tím manžel souhlasil. Zaměstnání však nesmělo ohrožovat  její   poslání   matky.   Takové   sice   byly   předpisy   v   Československé   republice,   neomezenou  platnost v běžném životě neměly. Rozhodně se k práci žen přistupovalo jinak v dělnickém,  částečně i ve venkovském prostředí. Snad jen ve vyšších vrstvách tomu bývalo učiněno za  dost.   Žena,   která   byla   ekonomickými   poměry   nucena   pracovat,   považovala   dítě   často   za  břemeno.562  Na druhou stranu matky s dětmi byly ochotnější pracovat za nižší mzdu či za  nevýhodnějších podmínek než muži. Snažily se zajistit své děti, přičemž mnohdy obětovaly  své   zdraví   i   pohodlí.   Ženy   pracující   v   továrnách,   v   domácnosti   pro   průmysl,   stejně   jako  nádenice v zemědělství, při stavbách nebo posluhování, nechávaly doma děti, odkázané samy  na sebe či starší sourozence. Existovaly   právní   předpisy,   jež   zlepšovaly   pozici   pracujících   matek.   Zaručovaly  především  zvýšenou   ochranu   života   a   zdraví.   Ženám   pomohlo   ustanovení   osmihodinové  pracovní   doby.   Přesto   nebylo   možné   se   vyhnout   dlouhé   pracovní   době,   nehygienickým  pracovním podmínkám, úrazům a nemocem, to vše za nízké platy. Přímo žen se týkal zákaz  zaměstnání při pracích pozemních (v dolech, lomech), noční práce měla být dostupná jen pro  560 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 123. 561 Horská, P.: K ekonomické aktivitě žen na přelomu 19. a 20. století. Příklad českých žen. In: Československý  časopis historický, 1983, roč. 31, s. 711–724. 562 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 123.

102

osoby starší 18 let a nesměla být namáhavá.  Východiskem pro zajištění ekonomických potřeb se stávala práce ženy mimo domácnost.  V případě nižších sociálních vrstev byla práce obou manželů životní nutností, čímž však „trpí  vedení domácnosti a výchova rodiny“.563 Mnohdy však pracovaly ženy i v případech, kde je k  tomu nevedla ekonomická nutnost. U vyšších společenských vrstev dceru až do sňatku živil  otec, pokud žena pracovala, měla peníze spíše jen na přilepšenou. Vdala­li se, bylo většinou  společensky nepřípustné, aby v pracovním poměru setrvala. Trnem v oku mužům, kteří ženě určily místo v domácnosti a u dětí, byla vypočítavost žen.  Být manželkou, považovali za nejsnadnější a přitom nejobvyklejší cestu, jak se bez námahy  studií stát „paní doktorovou“, „paní radovou“ apod., a připsat si zásluhy svého manžela. 564  Přesto se ženy snažily ospravedlnit nejen tím, co po nich sami muži chtěli, „provdaná žena ve  svém manželu má viděti vážné povolání a smysl svého života“,565  ale i tím, že ve vyšších  vrstvách   nebyla   práce   vdané   ženy   společensky   přípustná.   Výhodný   sňatek   zajistil   ženě  náhradu   kariéry   mimo   okruh   domácnosti   a   společenské   aspirace   ženy   realizovaly  prostřednictvím mužů. V meziválečné republice se více než v předchozích dobách projevil střet dvou tendencí. Na  základě tezí o předurčenosti ženy k manželství a mateřství, byl upřednostňován model ženy  žijící svým manželem a dětmi, starající se o domácnost, čímž by bylo naplněno přirozené  právo ženy být manželkou a matkou.566 Vedle tohoto tradičního modelu si začínal hledat své  stálé místo i model jiný. Žena si k péči o rodinu a domácnost přibrala zaměstnání, manželství  přestávalo být jedinou přijatelnou realizací pro ženy. Ač bylo možné považovat zaměstnání  ženy   ve   vyšších   vrstvách   za   jistou   formu   seberealizace,   v   nižších   vrstvách   představovalo  životní nutnost.567  Uplatnitelnost vdané ženy i mimo rodinu bylo považováno za výpomoc  manželu v nouzi, nikoli za životní cíl sám o sobě. Ženy tak bývaly nuceny volit mezi těmito  variantami, i když se pokrokové ženy alespoň pokoušely povýšit práci v domácnosti na roveň  práce muže v zaměstnání. O neslučitelnosti práce žen a jejich přirozeného mateřského poslání  bylo napsáno mnoho. Poukazovalo se na to, že nikdo nežádal po obchodnicích, dělnicích či  rolnicích, aby se vzdaly práce, když jsou manželkami a matkami. Mateřství bylo v tomto  případě   považováno   za   stejně   přirozené,   jako   pomoc   ženy   svému   muži   obchodníkovi,  563 Chalupný, E.: Otázka pohlavní, s. 59. 564 Více viz kapitola Manželství jako společenská kariéra žen. Chalupný, E.: Otázka pohlavní, c. d., s. 40. 565 Konečná, Ludmila: Sociální péče o ženu pokrokovou. In: Ženská revue, 1920, roč. XV, č. 8–9, s. 182. 566 Žák, E.: Kapitoly o manželství, c. d., s. 46. 567 Veselá, Renata a kol.: Rodina a rodinné právo, s. 42.

103

dělníkovi či rolníkovi. Žena, na rozdíl od služebných či jiných placených pomocných sil v  domácnosti, však nebyla za svoji práci placena.  Žena,   jakožto   manželka,   matka   a   hospodyně,   zdědila   z   předchozího   období  „privilegované“   postavení,   jež   dříve   potvrzoval   i   zákon.568  Nevdané   pracující   ženy   již  neomezoval   celibát,   byl  však   více   méně   neformálně   obnoven   během   hospodářské  krize   u  vdaných žen zaměstnaných ve státní službě. Hospodářská krize a s ní spojená nezaměstnanost  znamenala existenční nejistotu pro četné rodiny, o to nezbytnější bylo, aby se ženy podílely na  výdělku. Pod záminkou dvojího příjmu v domácnosti však byly vdané ženy propouštěny, aby  muži mohli uživit rodinu. Především katolické ženy prosazovaly, aby se žena pracující ve  státní  či  zemské službě  vrátila pouze  k domácnosti a dětem,  pokud její  muž pracoval  ve  stejném   zaměstnání.   Petice   poslaná   Svazem   katolických   žen   žádala   propuštění   těchto  provdaných žen.569  Ve svých důsledcích  krize znamenala propuštění mnoha žen, především  úřednic,   omezování   jejich   platu   a   postupu.   Aby   se   ženy   zaměstnané   ve  státních   službách  vyhnuly propouštění, žily nesezdané v konkubinátě. Katolická církev vedla kampaň proti práci provdaných žen v kvalifikovaných povoláních,  zatímco těžká práce služebných a dělnic byla přecházena mlčením. Mužům, nutno podotknout  i některým ženám, vadila práce žen mimo domov z různých důvodů. Tradiční vnímání role  ženy, existenční boj o pracovní místa, ale také strach. Strach, že by se duševní prací žena  mohla muži odcizit a neměla by již porozumění pro něj a jeho práci. V pasivním životě ženy  spatřovali muži své i její „dokonalé štěstí“.570 Idea pracující ženy ve společnosti zdaleka nepřevažovala, což je patrné i v přístupu  k  ženám, které se provdaly. Po uzavření sňatku byla žena většinou propuštěna, stejný osud ji  čekal,  pokud se jí narodily děti.571  Laická i odborná literatura přinášela svědectví   o   dvou  vyhraněných   alternativách.   Pracující  žena   bez   vlastní   rodiny   a   žena   v   domácnost,   která  uskutečňuje svůj přirozený úkol být manželkou a matkou. Jiná možnost se nepřipouštěla, jen  těžko si svoji cestu razilo pojetí reality, ve která žena zvládala obojí, k čemu však byla ve  skutečnosti často donucena. Pracující žena v očích společnosti zanedbávala svoji domácnost a  popírala   své   ženství.   Bývala   považována   za   méněcennou.   Jednalo   se   o   způsob,   jak   ženy  odradit od práce mimo domov, ač se vyskytly i názory, že práce výdělečná ženu sice zdržuje,  568 K   celibátu   byly   předurčeny   ženy   některých   povolání   za   Rakousko­Uherska.   Tento   požadavek   se   stále  vyskytoval, ale již se ho nepodařilo, k radosti mnoha žen, právně obnovit. 569 Burešová, J.: Proměny společenského postavení, c. d., s. 247. 570 Více viz Povolání a duševní práce žen v poměru k rodině. Prosloveno na II. sjezdu žen českoslovanských  dne 5. července 1908. In: Nováková, T.: Ze ženského hnutí. Josef R. Vilímek, s. d., s. 241–264. 571 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 39–40.

104

ale která to zvládne, ať tak koná.572 Pravdou však zůstává, že pracující žena, jež absolvovala  studium, zůstala většinou bez manžela a rodiny, neboť muži dávali přednost ženě bez vzdělání.  Méně   ochotní   přiznat   rovnoprávné   postavení   žen   byly   muži   mladšího   věku,   což   svým  výzkumem doložily členky Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen.573  Během 30. let dorůstala nová generace žen, které znaly náročnou práci svých matek. 574  Dívky se s touto zkušeností hrnuly na studia a do zaměstnání.  „Studium na škole střední a   vysoké stalo se módou a otázkou prestiže pro dcery z rodin zámožnějších neb úřednických …   zaplnily právě ta místa ve školách i povoláních, která měla být získána pro dívky chudší a  potřebnější“,575 od čeho získala doba své označení „éra bobečků“. Do sňatku živil dceru otec,  pokud pracovala, peníze jí sloužily spíše jen na přilepšenou. Slečnám v úřadech, jež neměly  skutečnou potřebu vydělávat peníze, byla výše platu víceméně lhostejná. To se dávalo  do  souvislosti se snižováním mezd a možnostmi zaměstnání mladých mužů, kteří pak nemohli  uživit   vlastní   rodinu.576  Odsouzení   pracovního   poměru   bobečků,   spolu   s   prací   dělnic   v  továrnách, se přeneslo na veškerá zaměstnání žen a posloužilo jako jeden z argumentů pro  nevraživost   vůči   rovnoprávnosti   žen.  Nezbytným   východiskem   bylo   „vysvobodit   ženu   z   hospodářského   zotročení,   aby   se   mohla   klidně   věnovat   rodině...   je   nespravedlivé   a  protipřirozené nutit ženu k výdělečné práci“.577  Soudobé poměry nebyly nepovažovány pro  ženu za příznivé, protože „žena svému hlavnímu poslání smí a může věnovat pouze své volné   chvíle,   je   jen   málo   těch,   které   mohou   cele.“578  V   očích   společnosti   byla   za   svoji   péči   o  domácnost žena odměněna úctou, etikou a hmotným zabezpečením.579  Touha po výdělku se  nepřestávala vnímat jako ponižují, ač manželství nebylo schopné ženu zaopatřit bez práce.  Bylo   zapotřebí   přesvědčit   společnost,   že   výdělečná   práce   nebrání   ženě   uskutečňovat   své  ženství. 

572 Riedl, K.: Žena v domácnosti a rodině. In: Ženská revue, 1918, roč. XIII., č. 8, s. 202–204. 573 Burešová, J.: Proměny společenského postavení, c. d., s. 197. 574 Neumann, S. K.: Dějiny ženy, c. d., s. 1035–1037. 575 Chalupný, E.: Otázka pohlavní, c. d., s. 58. 576 Tamtéž, s. 59. 577 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 33. 578 Sternová, V.: Milovati budeš, s 116. 579 Riedl, K.: Žena v domácnosti a rodině. In: Ženská revue, 1918, roč. XIII., č. 8, s. 202–204.

105

Životní styl  „Šílenství módy“580 Ideál krásy nebyl v počátcích Československé republiky příliš „ženský“. Bujné poprsí a  silná   stehna   ustoupila   štíhlé   postavě.   Šněrovačky   a   těsně   přiléhavé   podprsenky   se  snažily  maskovat či zabránit vývoji ňader. Třicátá léta přinesla návrat k ženskosti. Své místo hledalo  ocenění   krásy   ženského   těla   „jako   výtvoru   přírody“.581  Muži   na   jedné   straně   po   ženách  vyžadovali upravený vzhled, na druhé straně jim vyčítali, že „hledí líčidly a jinými prostředky   předstírat   jinou   postavu,   barvu   a   vůbec   jiné   vlastnosti   tělesné   než   jaké   má   skutečně;   v  duševním   ohledu   se   [žena]   dovede   přetvařovat   ještě   více.“582  Oproti   ženám   byli   muži  pokládáni za skromné, se smyslem jen pro těžkou práci, z čehož se odvozovalo, že neměli čas  ani zájem sledovat novinky v módě.583 Šílenství módy, tedy povzdechnutí, že „příliš velká je  moc módy u ženského světa“, obsahovala jednu z častých výhrad vůči zájmu žen o módu a  parádu.584  Módě   podléhalo   ženské   pohlaví   bez   rozdílu,   neboť   „touha   líbiti   se   jest   ženě  přirozená“.585  Otrocké   a   nekritické   nadšení   pro   novinky   mívalo   prý   následky   –   móda  degenerovala ženu, olupovala ji o přirozené instinkty mateřství – o obětavost a nesobeckost.586  Ženy oděvy více střídaly, nejlepší bylo mít pro každou příležitost jeden vhodný. Říkalo se,  že nový oděv ženu potěší, neboť  chránil před počasím, ale byl i ozdobou,  „a tu musí žena  sama věděti, jaký tvar a jaká barva jí nejlépe sluší.“587  Přitažlivost je kategorií relativní, u  muže se přitažlivostí mínilo elegantní, galantní a statečné chování, zatímco oděv a vzhled  ženy měl působit esteticky.588  Perlově bílé zuby, červené rty, líbezný úsměv, káravý pohled,  stydlivé klopení očí či hledání grácie u ženy,589  k ženám první republiky patřily stejně jako  krátké šaty, obnažené paže či hluboký výstřih. Avšak „smysl pro čistotu těla a prádla, smysl   pro skutečný ženský půvab, nikoli pro půvab umělý, získaný líčidly, toaletami a koketerií,   zůstávají odstrčeny“, ztěžoval si na situaci nejeden pozorovatel.590 Oděv   vždy   odráží   atmosféru   doby   svého   vzniku   a   prostředí,   informuje   nejen   o  580 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 43–44. 581 Tamtéž, s. 247. 582 Chalupný, E.: Otázka pohlavní, c. d., s. 37. 583 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 239. 584 Tamtéž, s. 36. 585 Vytopil, J.: Pohlavní otázka mladého věku. Osvěta lidství, Pardubice 1924, s. 26. 586 Paulová­Růžičková, E.: Jak vychovávati děti, c. d., s. 16. 587 Pro rodinu a domácnost, c. d., s. 40–42. 588 Šíma, J.: Pohlaví a společnost, c. d., s. 9. 589 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 241. 590 Bláha, A.: Dnešní krise, c. d., s. 40–41.

106

hospodářské a kulturní úrovni, ale i o životním stylu. K módě a módnosti patřilo také rozšíření  možností volnočasových aktivit pro ženy a změna životního stylu.  Pozornost svým oděvem  vzbuzovala   žena   u   sportu   (např.   úzké   kalhoty   na   kole),   ale   i   při   koupání   „rafinovaností  koupacích šatů“ a svou odhaleností. Jak již bylo řečeno, tradiční výchova vedla k tomu, aby  bylo tělo co nejvíc zakrýváno, ke stydlivosti a odporu k nahotě, a o to více pozornosti později  přitahovalo jeho odhalování. S tím souvisela i otázka, jak bylo přijímáno společné koupání žen  i mužů.591 Konzervativní pohled souhlasil se společným koupáním rodiny. Nedostatečnému a  výstřednímu oděvu se měly vyhnout katolické ženy, jež tím snižovaly svoji důstojnost.592 Každodenní inventář ženy v péči o tělo, zahrnoval očistu těla každou neděli, ale osvěta se  snažila,   aby   to   tak   bylo   každý   večer.   U   ženy   středního   stavu   byly   hygienické   návyky  rozšířenější, nejvíce o sebe pečovala žena z bohatých vrstev. Čím byla žena inteligentnější a  vzdělanější, tím diskrétnější se snažila být při maskování pachů.  Ke zdraví do jisté míry patřilo rozšíření kuřácké vášně i mezi ženy. Společenská etiketa  nabádala, „aby muži nekouřili v místnosti, kde se také nalézají dámy“. Žena však také sáhly po  cigaretě a nabídnutí cigaret patřilo k pohostinství.593 Líčení škodlivosti a dopadů na zdraví žen  je mělo od kouření odradit. Žena kuřačka to neměla snadné, nesouhlasný postoj tvrdil, že  „žena,   která   kouří   mimoděk   stává   se   mužatkou   a   ztrácí   pel   své   ženskosti“.594  V   očích  veřejnosti   přicházela   o   něžnost   a   ženskou   krásu.   Důraznější   odsouzení   kouření   u   žen  poukazovalo   na   fakt,   že   kuřačka   nezůstala   jen   u   kouření,   ale   propadla   zároveň   i   kávě   a  alkoholu. 

Pohyb a péče o tělo Možností,   jak   se   žena   mohla   pohybově   realizovat,   byl   tradičně   tanec.   K   tanci   se  přistupovalo téměř výhradně jako k záležitosti se sexuálním podtextem, vnímání tančírny jako  „trhu na nevěsty“,595  přetrvávalo. Žena tak měla příležitost  projevit svoji pohlavnost. Co za  jiných   okolností   morálka   s   ideálem   stydlivosti   a   cudnosti   nepovažovala   za   vhodné,   tedy  intimní dotyk těl na veřejnosti, bylo v případě tanečních zábav přehlíženo.596 Pravdou je, že i  591 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 246. 592 Malinová, L.: Katolická dívka a móda. In: Křesťanská žena, 1930, roč. XII, č. 9, s. 8. 593 Kouření. In: Naše domácnost, 1929, roč. II, č. 40, s. 2, dokončení tamtéž, č. 41, s. 2. 594 Kouřit nebo nekouřit? In: Naše domácnost, 1928, roč. I, č. 21, s. 5–6. 595 Chalupný, E.: Otázka pohlavní, c. d., s. 23. 596 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 244.

107

tanec   se   postupně   měnil,   společně   spolu   tančily   již   především   páry.  Tanci   se   připisovalo  působení   na   smysly   a   duši   ženy.   Z   lékařského   hlediska   nebyly   moderní   tance   příliš  doporučovány, jen chladným ženám pro povzbuzení erotiky.  Dříve panující názor, že pro ženu se sport nehodí, byl již definitivně na ústupu. Ženy  přestaly být odkázány jen na procházky. Podílela se na tom dostupnost sportovních aktivit pro  každého. Emancipace tím pokročila, neboť ženy se zhostily většiny sportů, v nichž doposud  vládli jen muži. Jízda na kole překonala názory o škodlivosti na ženský organismus a bruslení  stále   patřilo   k   oblíbeným   činnostem,   jež   současně   nabízelo   možnost   společenské   zábavy.  Významný podíl sportu patřil ve výchově mládeže, hry ve volné přírodě, tenis, jízda na koni či  polo se oceňovaly jako prospěšné pro dívčí vývoj,597 ale nic se nemělo přehánět. Děvčata se  musela naučit prohrávat, nebýt sprostá a hrubá.598 Také šaty, které se hodily ke sportu, nenosit  jinde. Poznamenejme, že mnozí poukazovali na zájem žen o sporty jako je lyžařství, jízda na  sáňkách, plavání a horské túry apod., jen pro to, že byly „módní“.599 

597 Zikel, H.: Pohlavní chladnost žen, c. d., s. 30–31. 598 Richtravá, M.: Nezapomínáme při sportu na dobré chování? In: Praktická hospodyňka, 1936, roč. II, č. 5,  s. 66. 599 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 106.

108

„Kéž jednou pronikne konečně u rodičů a vychovatelů víra a přesvědčení, že opravdovou znalost přírodních jevů nutno daleko více oceňovati než vypěstěnou a požadovanou lež a pokrytectví.“600 „Jak před námi byly skrývány knihy pohlavní zdravovědy!“601 Sexualita Vědecký zájem o pohlavní život, dříve spíše přehlíženou a tabuizovanou oblast lidského  života,   se   mezi   lékaři   projevoval   zvláště   od   přelomu   19.   a   20.   století.  Sexualitě   se   sice  přisoudil i jiný účel než plození dětí,602  ale  „tak zvaný morální svět nechce uznati, že pud  pohlavní je něco přirozeného“.603 Přirozenost sexuality se jen výjimečně přiznávala i ženám.  Lékaři   se  proto  nově  snažili   upozornit,   že   žena  je   bytost  pohlavní  a  sexualita   u  ní   hraje  významnou roli po celý život.604 Svobodná žena byla totiž ze sexuálního života vyloučena, 605  státem oficiálně uznanou formou sexuálního života bylo jedině manželství.  Sexuální otázka nesouvisela jen s pokušením a rozkoší, jak bývala často tato problematika  zužována,   nýbrž   měla   i   rovinu   lékařskou,   sociální,   výchovnou   a   kulturní.   Hledaly   se  možnosti,   jak   každému   zajistit   normální   a   lidsky   důstojný   způsob   uspokojení   pohlavního  pudu,606  s   přihlédnutím   nejen   k   tělesnému,   ale   i   duchovnímu   rozměru.   Zkoumání  problematiky   vedlo   k   uveřejňování   dobových   vědeckých   výsledků.   Zaujmout   nás   může  zjištění o potřebnosti pohlavního života pro lidské tělo mezi 22–24 lety u muže a v době mezi  19–21 lety u ženy.607 Nicméně tyto a mnohé jiné poznatky se šířily pomalu a k veřejnosti se  dostávaly   spíše   sporadicky.   K   dalším   limitujícím   faktorům   můžeme   počítat   tradici,   zvyk,  morálku, náboženské hodnoty,608  či kupříkladu platné právní normy a módu. Vzhledem   k  tomu, že se jednalo o ožehavou záležitost, přiznávali někteří autoři neupřímnost a mlčenlivost 

600 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 112. 601 Šíma, J.: Pohlaví a společnost, c. d., s. 16. 602 Georg, J. E.: Pohlavní život , c. d., s. 16. 603 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 135 a 184. 604 Tato myšlenka prolýná celou touto knihou. Tamtéž, s. 182. 605 Zitko, K.: O poměru současné ženy k populaci a otázce sexuální. In: Ženská revue, 1917, roč. XII, č. 1, s. 28– 32. 606 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 99–100. 607 Tvrzení, že násilně potlačená pohlavnost má vliv na duševní život člověka se neobjevovala ojediněle. Viz  Zikel, H.: Hygiena manželství a líbánek, c. d., s. 29 či Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 110. Podobný věk  uváděl  i   Vytopil,  když  soudil,  že  abstinence  u muže  do  20–22 let   je  jedině  ku  prospěchu.  Vytopil, J.:  Pohlavní otázka, c. d., s. 38. 608 Křeťanství  se vyčítalo, že ze  zbožnění  vyloučilo lásku mezi  mužem  a   ženou.  Záhoř,  Z.:  Plán pohlavní  převýchovy národní. Slovo úvodní. Knihovna pohlavní výchovy. Kočí, Praha 1924, str. 4–5.

109

odborníků v některých dílčích tématech.609 Odborné   kruhy   a   představitelky   ženského   hnutí   se   snažili   získat   pozornost   zdravému  pohlavnímu životu. Museli se vyrovnávat s odporem laické, ale i části odborné veřejnosti,610  či se záplavou přípravků prosazovaných reklamou. Jednalo se o čaje, mastičky, pudry, jež  sloužily   k   nejrůznějším   účelům.   Jejich   účinek   byl   nejistý   a   mnohdy   zdraví   nebezpečný.  Kritizovány byly také poučné knihy o technice pohlavního života. Člověk se měl řídit jen  přírodou   a   vlastní   láskou,   v  případě   potřeby   se   poradit   s   lékařem.   Zdravý   přístup   k  sexuálnímu   životu   se   vyhýbal   krajnostem,   bez   vynuceného   celibátu   na   jedné   straně   a  „bezuzdné   poživačnosti“  na   straně   druhé.611  Za   perverzní   se   prohlašovalo   vše,   co   se  odchylovalo od normálního pohlavního styku.612  Poučení? Dospívající potřebovali dostatečné, taktní a vkusné poučení, většinou se bez něj museli  obejít.   Mládež   „přestává   respektovat   do   té   doby   vžité   celospolečenské   konzervativní   konvence“613  a vytváří nové sexuální normy, názory a postoje, takže se cílem osvěty stalo  zlepšení tělesné i mravní výchovy mládeže. V zásadě platilo, že učitel či otec měl poučit  hochy, učitelka nebo matka dívky. Rodiče se tomu často vyhýbali, mnohé matky přistoupily k  poučení, až když zjistily, že se jejich dítě již něco dozvědělo odjinud. Přirozená zvědavost  vedla dospívající k vyhledávání informací, jež mohly být zavádějící. Dopadů si byli vědomi  především lékaři, kteří ve svých publikacích nejvíce prosazovali potřebu věcných informací  pro děti obojího pohlaví po desátém roce.614  Nejednalo se jen o dívky, ač právě ony byly  středem zájmu vzhledem k riziku těhotenství a mateřství. Výchovné spisy se zaměřovaly na  rodiče  a  vychovatele,  neboť  oni  byli  nejbližšími   a  nejdůležitějšími  pro  děti,  měli   jim   být  příkladem.   Spolupráce   školy   a   rodiny   měla   zajistit,   aby   se   sexualita   neprobouzela  předčasně.615  Obstarat poučení dívkám měly tedy matky, kterým v tom bránil stud, nechuť a mnohdy i 

609 Např. Vytopil, J.: Pohlavní otázka, c. d., s. 8–9. 610 Zikel, H.: Pohlavní chladnost žen, c. d., s. 69 a Janiš, K.: K historii cílené pohlavní výchovy v období první  republiky. In: Sborník referátů z 14. celostátního kongresu k sexuální výchově v České republice. Společnost  pro plánování rodiny a sexuální výchovu, Pardubice 2006, s. 51. 611 Záhoř, Z.: Plán pohlavní převýchovy, c. d., s. 5. 612 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 136. 613 Janiš, K.: K historii cílené, c. d., s. 51–52. 614 Vytopil, J.: Pohlavní otázka, c. d., s. 40. 615 Záhoř, Z.: Plán pohlavní převýchovy, c. d., s. 6–9.

110

jejich vlastní neznalost.616  V potaz je nutné vzít přetrvávající zvyky a předsudky, že cokoli  spojeného se sexualitou je „špatné“, „nestoudné“, „sprosté“. Nejvíce tento postoj umocňovala  katolická  církev, „nejpřísnější strážkyně pohlavní mravnosti“,617  jež považovala záležitosti  související se sexualitou za necudné, „věci sprosté a ošklivé“, „svinstvo“. Ten, kdo se těmito  otázkami   zabýval,   byl   označován   za   „bytost   mravně   a   duševně   hluboce   pokleslou“.   Již  odmalička se u dětí vytvářel odpor k pohlaví jako k něčemu nečistému a nedůstojnému. 618 Z  katolického   hlediska   bylo   vážným   nedostatkem   ve   výchově   odstraňování   „metod  zatajovacích“.619  Výchova   praktikovaná   rodiči   tak   nejvíce   odpovídala   vysvětlení,   že   o  některých věcech se nemluví. „V naší společnosti jest ustálena tradice, že rodiče ani učitelé   dětem   o   pohlavních   otázkách   ničeho   nepovídají“,620  proto   se   stávalo,   že   „nesvědomitá   služebná  se sprostou zálibou „poučuje“  „názorně“ nevinné dítě o věcech pro dětský věk   naprosto nejnevhodnějších“.621  Nešetrné poučování dívek o sexualitě vyvolávalo až takové  reakce, že dívky jen „při pomyšlení na soulož pociťují opravdový hnus, vyvarují se sexuálních   poměrů“.622 Pokud však děti získaly od rodičů poučení přiměřené svému věku, 623 spatřovaly  se   přednosti   v   tom,   že   se   na   tyto   záležitosti   již   nesoustředily.   Současně   jim   mohla   být  vysvětlena dědičnost a nebezpečí pohlavních chorob. Zvláště lékaři doporučovali přivyknout  dítě reagovat na pohlavní záležitosti jako na něco nevinného a přirozeného. Zájmy a prací se  měla odvést pozornost dětí od sexuálních záležitostí, dokud nebyly zralé pro manželství.624  Podle   dobových   vyjádření   poučené   děti   lépe   odolávaly   erotické   literatuře 625  a   prostituci.  Nápomocna   v   tomto   směru   mohla   být   i   koedukace,626  přestože   se   o   jejích   přínosech  diskutovalo.

Většina  žen  netušila  podstatu   procesů odehrávajících   se v  jejich   organismu,  ač  vnější 

616 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 36. 617 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 50. 618 Šíma,   J.:   Pohlaví   a   společnost,   c.   d.,   s.   15.;   B.   Bauer   upozorňoval,   že   nebylo   možné   bez   odsouzení   a  vyloučení  ze  společnosti  napsat  tak otevřenou  práci  o  ženách,  jaké  se vydávaly během   Československé  republiky. Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 262. 619 Soukup, E.: Manželské kapitoly, c. d., s. 33. 620 Chalupný, E.: Otázka pohlavní, c. d., s. 50. 621 Zikel, H.: Pohlavní chladnost žen, c. d., s. 28. 622 Forel, A.: Pohlavní otázka, c. d., s. 37. 623 Nejlépe názorným příkladem z botaniky nebo zoologie. 624 Forel, A.: Pohlavní otázka, c. d., s. 79–80 a 102–105. 625 Trnem v oku byly především banální milostné historky a dramata omílající sentimentální a otřepané motivy,  zaměřující se na „nízké instinkty širokých vrstev“. Forel, A.: Pohlavní otázka, c. d., s. 113. 626 Forel, A.: Pohlavní otázka, c. d., s. 97.

111

projevy   znaly.   Příkladem   uveďme   menstruaci,   kdy   „děvče   často   nezná   účel   a   smysl“.627  Osvěta se dále zasazovala,  aby vymizel  všeobecně rozšířeným přežitek,  že menstruace   je  nemoc,   a   poukazovala   na   přirozenost   jevu.628  Žena   neměla   být   brána   jako   „nečistá“.  Neporozumění těmto a jiným dějům, i ze strany mužů, provázelo ženy ještě výrazněji v době  přechodu, kdy podléhaly biologicko­psychologickým změnám nálad.629 Sexualita se nejvíce projevovala v období dospívání,  přesto „dobře vychované a cudné  děvče bude se vždy snažiti, aby jakoukoli pohlavnost skrylo“. Tato nevědomost dívek začala  být odhalována veřejnosti jako „velký podvod“ požadovaný a schvalovaný společností.  Ze  stejného důvodu někteří začali odmítat i dívčí stydlivost a ukazovat na pokrytectví, že „čím   stydlivější   dívka   je,   tím   více   je   ceněna“.   Uměle   vypěstěná   stydlivost,   klopení   očí   a  přetvařování se, bylo nutností především ve vyšších společenských vrstvách, kde by dívka  bez těchto kvalit byla považována za dívku „beze studu“.630  Zdravotní rada Bauer si však  uvědomoval význam ženské stydlivosti pro vášeň muže, že přetvářka pomáhala dívce zůstat  tělesně   čistou.  Nebyl   jediným,   kdo   nesouhlasil  s   tím,   že   si   církev   a   všeobecná   morálka  přivlastňovaly právo klást na ženy nároky stydlivosti a cudnosti, jasně řečeno „její stydlivost   je   jedinou   ochranou   její   vyšší   důstojnosti,   její   posvěcené   ženskosti“.631  Za   stydlivostí   se  skrývala žádaná přetvářka, požadavek estetiky a etiky vštípený výchovou, „ke zcela určitým   výhodám   mířící,   pečlivými   matkami   vyžadovaný,   mužům   však   příjemný   a   žádoucí   způsob  výchovy“,  jehož cílem bylo,  „aby [dívka] vzbudila zdání nevinného a ničeho nevědoucího   stvoření“.632 Stejný autor však na jiném místě poznamenává, „Kde najdeme ještě dnes dívku,   která ,vůbec ničemu nerozumí’, kde směla by se vůbec vyskytnout?“633 Cudnost   představovala   po   stydlivosti   druhý   důležitý,   nepsaný   požadavek   stanovený  společností, tedy život bez hříšných myšlenek, bez pohlavnosti a pohlavního citu. 634  To od  dívek vyžadovalo značné sebezapření v duševní i tělesné oblasti.  Přirozená sexualita byla  potlačována a popírána. Pokud se dívka „spustila“, bývala zavržena a veřejně odsuzována.  Tím  se dostáváme  k posuzování  panenství.  Panenství  bylo muži  a společností   vysoce  hodnoceno   a   požadováno,   což   vedlo   k   situaci,   kdy   si   dívky   dovolily   téměř   vše,   avšak  627 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 103–106. 628 Tamtéž, s. 54–56. 629 Šíma, J.: Pohlaví a společnost, c. d., s. 21. 630 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 110–112. 631 Žák, E.: Kapitoly o manželství, c. d., s. 35. 632 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 142–145. 633 Tamtéž, s. 120. 634 Tamtéž, s. 151.

112

panenství zachovaly. Charakterizovalo je označení „polopanny“.635 Vynucené panenství lékaři  zamítali jako „karikaturu ctnosti“. Cudnost, aby byla dle jejich názoru uznatelnou hodnotou,  musela být nevynucená.636 Vzhledem k přeceňování panenství, ženy pokládaly první pohlavní  styk za milost, oběť a dar pro muže.637 Za dospělou, byla považována až žena žijící sexuálním životem, „zevně ji označuje za  manželku   a   nastávající   matku,   ovšem   jen   v   těch   případech,   v   nichž   první   pohlavní   styk  provede se v manželství“.638 Říkalo se, že žena „pohlavním stykem téměř rozkvete“,639 čím se  u žen  později provdaných a později žijících sexuálním životem dokládal příznivý   vliv  na  jejich zdraví.640  Pokud byl pohlavní život harmonický, tedy měl přiměřené a čestné místo v  manželství, soudilo se, že u ženy vede automaticky k touze po rodinném životě a po dětech. 641  I lékařské prostředí, jakkoli bylo pokrokové, většinou předpokládalo, že žena žijící pohlavně s  mužem mimo manželství, tzn. bez povolení společnosti a církve, myslí nutně na mateřství. To,   jak   žena   projevovala   svoji   sexualitu   záleželo   na   jejím   vzdělání   a   zkušenostech.  Inteligentnější kulturní ženy se podle dobových názorů nezaměřovaly  ani tak na fyzickou  krásu, ale na „duševní obratnost“,642 tedy charakterové vlastnosti muže. U žen nižších vrstev  společnosti se připouštěl nenucenější a téměř všech zábran postrádající život, venkovské ženy  byly považovány za „hrubší“  ve svých projevech pohlavnosti. Zapříčiňovaly to i zvyky a  způsob   života   na   venkově,   jež   byly   přirozenější.   Děti   mnohdy   pozorovaly   sexuální   život  rodičů, služebnictva a pomocníků. Následkem toho se sexualita probouzela dříve, venkovu  však   bylo   vyčítáno,   že   se   tak   dělo   téměř   „nekontrolovaně“.643  Zažitý   byl   obraz   městské  prostředí, které svádělo spíše k fantaziím než k napodobování, jako venkov.644 Rozdíl chápání  předmanželských   styků   a   nemanželského   dítěte   na   venkově   a   ve   městě,   je   patrný   z  označování   –   na   venkově   „dítě   lásky“,   ve   městě   „dítě   hříchu“.   Dítě   za   svobodna   bylo  důkazem plodnosti,  „nikoho ani nenapadne, aby děvče, jež  má tyto  vlastnosti, zavrhl  jen   proto,   že   není   nevinné.“645  Takový   přístup,   ale   z   jiných   důvodů,   vykazovalo   i   dělnické  635 Tamtéž, s. 117. 636 Vytopil, J.: Pohlavní otázka, c. d., s. 37. 637 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 183. 638 Tamtéž, s. 61–63. 639 Tamtéž, s. 191. 640 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 16. 641 Šíma, J.: Pohlaví a společnost, c. d., s. 26. 642 Forel, A.: Pohlavní otázka, c. d., s. 137. 643 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 255–256. 644 Vytopil, J.: Pohlavní otázka, c. d., s. 22. 645 Bláha, A.: Sociologie sedláka a dělníka, c. d., s. 144.

113

prostředí, např. průmyslová oblast v severozápadních Čechách.646 Pohlavní   život   ženy   a   muže   vykazoval   rozdíly.   Muž   byl   viděn   jako   agresivnější,  smyslnější, „s animální sexuální potřebou“, upřednostňující zpočátku vztahu tělesné přednosti  ženy. Žena oproti tomu nepotřebovala jen prožitek, ale předpokládalo se, že ve spojení s  mužem   hledala   důkaz   jeho   lásky.   „Žena,   která   jde   za   pohlavním   prožitkem,   jest   zjev   abnormální, právě jako muž, který se styku s ženou straní.“ Dvojí morálka, ač byla napadána  z mnoha stran, měla pro ženu nespornou výhodu v tom, že jí ubezpečovala o její vyšší mravní  hodnotě. „U ženy jest sporno, zda může dvakráte opravdově milovati, u muže nikoli,“ což bylo  východiskem pro nestejné posuzování poklesků u muže a u ženy. Opodstatňováno to bylo  tím, že muž se ve svém společenském postavení dostával více k pokušení, čeho byla žena  ušetřena   svým   pobytem   spíše   v   domácnosti.   Společnost   tedy   měla   právo   žádat   od   ženy  „neporušenost“,   zatímco   od   muže   „jen   společenskou   zachovalost“.647  Obhajování   dvojí  morálky nalezneme téměř stejně často, jako nesouhlasné ohrazení: „Proč se má právě od ženy  požadovati morálka a zdrženlivost, proč i muž nemá zachovávati určité míry v projevech své   pohlavnosti?“648  Stále častější byly také případy, kdy mladí lidé obojího pohlaví studovali, nejen proto před  sňatkem   oba   střídali   partnery.   Následkem   toho   se   předpokládalo,   že   „otupí   a   jsou   téměř   neschopnými pravé duševní a hluboké lásky“.649 Přesto je vidět, že život byl již svobodnější.  „Ty staromódní ženy raději trpěly, než aby světu zjevily svou bolest. Moderní žena se prostě s   mužem   rozejde.   Chce   mít   právo   na   svůj   život   a   neuzná­li   to   muž,   tedy   jde   prostě   jinou   cestou.“650Dělnictvo a nemajetné vrstvy byly sociální skupiny, které se konvenční morálkou  nikdy příliš neřídily. Dle veřejného mínění to však bylo stále nepřípustné pro středostavovské  vrstvy.   Veřejným   tajemstvím   před   válkou   byly   středoškolští   studenti,   jež   navštěvovali  nevěstince.651  V novém státě platilo, že „mladému muži, který by chtěl žít cudně, se každý   vysměje.“652  Odlišný postoj k ženám a mužům se projevoval v této oblasti dominantním postavením  646 Dělnický nesezdaný pár žil ze dne na den a děti nemohly mít žádné dědické nároky, což jsou důvody, proč  společnost nemanželské děti tolik nevadily. Dějiny obyvatelstva, c. d., s. 208. 647 Citace v odstavici lze nalézt Vytopil, J.: Pohlavní otázka, c. d., s. 25–27. 648 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 328. 649 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 105. 650 Bláha, A.: Dnešní krise, c. d., s. 28. 651 Merettová, A.: Volné slovo se stanoviska ženy a matky o posledních mravních deliktech. In: Ženská revue,  1907, roč. III, č. 6, s. 147–152. 652 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 339.

114

muže. Sexuální život ženy mimo sňatek byl provázen obavou z hanby při ztrátě panenství a  možného otěhotnění. Pokrokové názory, že „muž a žena jsou v pohlavním obcování bytosti   stejně   cenné   a   obdařené   stejnými   právy   a   proto   musí   být   vzájemný   poměr   muže   a   ženy   spořádaný,   rozumný   a   lidsky   důstojný,“653  si   obtížně   razily   cestu   skrze   tradice   či   postoje  společnosti. V platnosti zůstávalo, že čím více muž užíval, miloval a zažil, tím více byl ceněn  u přátel a žen, čím více však žena užívala, milovala a zažila, tím rychleji klesala její cena.654  Dobové názory byly ovlivněny předsudky, zvláště pod vlivem náboženské etiky. Z hájení  přísné morálky byli nařčeni  „lidé vyžilí, impotentní, přestárlí, neukojení“, naopak lidé žijící  polygamicky obhajovali volnou lásku.655  Volný svazek byl  nejvíce pronásledován morálním  pokrytectvím. Volná láska představovala v očích katolicky smýšlejících „úplné vychutnání a   vyžití tělesného života“.656 Vyčítavé hlasy se ozývaly, že motivem mnoha těch, kteří volali po  nových   formách   manželství   ve   jménu   svobody,   bylo   zužování   svobody   jen   na   svobodu  pohlavnosti.657 Taková láska nebývala výsledkem konvenčnosti a vypočítavosti.658 To,   na   čem   se   shodli   téměř   všichni,   kteří   se   vyjadřovali   k   tématu   sexuality,   bylo  odsouzení  požitkářství.659  Válka do partnerských svazků nepříznivě  zasáhla, nejen   tím,   že  mužská populace výrazně poklesla. Dospívající generace postrádala vzor rodinného soužití  obou   pohlaví,   následky   války   v   tomto   směru   s   sebou   přinesly   zhrubnutí   a   cynismus. 660  Nicméně   s   proklamováním   práva   na   předmanželský   sex   se   postupně   začínal   narušovat  monopol manželství na legitimní sex.661Nejdále však šli katolíci, zastánci konvenční morálky,  kteří   prohlašovali,   že   „mimo   manželství   jsou   všechny   tělesné   styky   prostě   proti   přírodě,   nemajíce a nemohouce míti jiného cíle nežli zvířecího.“662 Důležitost pohlavního života, kterému se do jisté míry stále upíral zasloužený význam,  zdůrazňoval   sociolog  J.  Šíma,   jenž  ho  nehodnotil   z  hlediska   etického.   Tvrdil,   že   má   být  „nejsilnější   vnitřní   vazbou   manželů“,663  neboť   je   to   věc,   na   které   ztroskotává   mnoho  manželství.  Zatímco   mužům   byla   v   projevech   sexuality   vyčítána   „chorobná   onanie“   a  653 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 14. 654 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 328. 655 Stoupenkyněmi   ideálu   volné   lásky   se   podle   kritických   vyjádření   stávaly   dcery   z   nejlepších   rodin  (velkostatkářské, důstojnické továrnické dcerky), aniž by přesně věděly, oč se jednalo. Zikel, H.: Pohlavní  chladnost žen, c. d., s. 37–39. 656 Žák, E.: Kapitoly o manželství, c. d., s. 70. 657 Bláha, A.: Dnešní krise, c. d., s. 107. 658 Neumann, S. K.: Dějiny ženy, c. d., s. 897–898. 659 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 17. 660 Vytopil, J.: Pohlavní otázka, c. d., s. 9–11. 661 Veselá, R. a kol.: Rodina a rodinné právo, c. d., s. 18–19. 662 Soukup, E.: Manželské kapitoly, c. d., s. 29. 663 Šíma, J.: Pohlaví a společnost, c. d., s. 10.

115

pohlavní výstřednosti, popř. následná „slabost“,664 ženám „pohlavní chladnost“ a nezkušenost  spojená s neznalostí.665 Chladnost žen byla dávána do souvislosti s nemocí ženských orgánů či  nervů, dále se dle dobových názorů vyskytovala u těch žen, jež se neomezeně věnovaly všem  radovánkám.   Chladným   ženám   scházela   radost   ze   života   a   nadšení   pro   mateřství. 666  Problematika se dle lékařů většinou netýkala žen žijících v běžných poměrech. Případy, kdy  muži  sami způsobovali  chladnost  žen, lékaři  připouštěli  jen  řídce.667  Přesto zaznamenáme  povzdechnutí nad poměry v sexuální oblasti, „dnes velká většina mužů i žen není v určitém   věku vůbec schopna pohlavního ukojení s osobou druhého pohlaví. Muž ztrácí potenci u žen,   které   nevyhovují   jeho   milostným   potřebám;   mnohé   ženy,   které   může   manžel   právem   považovat za chladné, jsou v náručí jiného muže sopkou.“668  Neuspokojená pohlavní touha  vyvolávala   dle   dobových   názorů   větší   problémy   u   žen   než   mužů.   Známy   byly   projevy  hysterie,   bledničky   či   nymfomanie,669  ale   především   různé   neurózy.   Problematika  neuspokojených   žen   byla   častým   námětem   pojednání   o   sexualitě   a   patřila   k   problémům  tehdejší moderní společnosti. Za příčiny se pokládalo stáří či nevědomosti mužů o existenci  tohoto problému. Nalezneme i přiznání, že „většina mužů má prý ovšem důležitější úkoly, než   aby   léta   svého   života   věnovala   tomu,   aby   zasvěcovala   eroticky   necitlivé   ženy   do  nejintimnějších tajemství lásky, jež by jim jinak zůstala neznáma a uzavřena.“670  Neznalost  záležitostí souvisejících se sexuálním životem v páru vyznívala v líčení lékařů, jeden případ  za všechny. Po jedenáctiletém manželství se svého lékaře žena zeptala: „Musí se při souloži   též něco pociťovati, pane doktore?“671 Kvůli   neinformovanosti   a   nezkušenosti   žen,   spočívala   iniciativa   při   obohacování  pohlavního života především na muži. Navíc byl ženám vnucován názor, že jim je předurčena  pasivita v sexuálním životě, neboť se tvrdilo, že pohlavní pud je silnější u muže. 672  Ženě se  muž   stával   učitelem,   neboť   pohlavní   nezkušenost   zůstávala   přese   všechno   ideálem   až   do  uzavření   manželství,673  v   lepším   případě   se   v   soužití   milenci   vzájemně   vychovávali   a  664 „Slabost muže je vždy následek nesprávného života před sňatkem nebo dočasného duševního přepracování.“  Zikel, H.: Hygiena manželství a líbánek, c. d., s. 26. 665 Zikel, H.: Pohlavní chladnost žen, c. d., s. 41. Je možné nalézt i údaje o 40 % chladných žen z jejich  celkového počtu. Více viz Bláha, A.: Dnešní krise, c. d., s. 25. Chladné ženy byly takové, které při souloži  nic necítily. Zikel, H.: Hygiena manželství a líbánek, c. d., s. 10–11. 666 Zikel, H.: Pohlavní chladnost žen, c. d., s. 52. 667 Tamtéž, s. 68 a 41. 668 Neumann, S. K.: Dějiny ženy, c. d., s. 907. 669 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 196. 670 Bláha, A.: Dnešní krise, c. d., s. 25. 671 Zikel, H.: Pohlavní chladnost žen, c. d., s. 20. 672 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 322. 673 Šíma, J.: Pohlaví a společnost, c. d., s. 13–17 a 21.

116

zdokonalovali.674 Někteří spatřovali aktivitu u žen ve stydlivosti a v umění koketovat,675 což  stupňovalo touhu muže. Stejnou roli plnilo umění odpírat. Žena měla svého muže neustále  dráždit, svojí krásou a přitažlivostí v něm měla rozdmýchávat touhu, aby neustále spatřoval  ve své ženě milenku.676 Oba si měli být vědomi toho, že každodenně má muž ženu dobývat  znovu.677  Žena byla v pohlavním životě s mužem „podmaněnou, poskytující, trpící a vítězí   svou láskou“.678  Pasivitu ženy hájily někdy i ony samotné. Aktivita se u ženy připouštěla  pouze na půl cesty směrem k muži, iniciativa měla spočívat výhradně na něm. 679 Pasivita byla  potvrzována i tím, že muž si ženu vybíral, tedy byl „tím, který volí“.680 Muž hledal ve své ženě  matku jeho dětí, hospodyni a „budiž to jednou otevřeně a poctivě řečeno – v první řadě svou   milenku, která náleží jen jemu, jen s ním všechny pohlavní tužby plně vnímá a ráda sdílí.“681 Katoličtí autoři, kteří se k tématu sexuality vyjadřovali, tvrdili, že pohlavní pud má jediný  cíl,   udržování   počtu   jedinců,   což   však   bylo   povýšeno   na   zájem   nikoli   jedince,   ale   celé  společnosti.682 Pohlavní pud považovali za „věc velmi podřadnou“ a přesvědčovali, že „místo  pudu má člověk rozum a vůli.“683 Snažili se prosadit „zákazy užívání sexu mimo manželství,   vyhledávání jen sexu a zneužívání sexu v manželství“. Intimní život manželů se neměly řídit  „požadavky libovůle, nýbrž požadavky plynoucí z přirozeného řádu“.684 Ochrana před těhotenstvím  „Jde o čistě živočišné stanovisko, je­li pouze potomstvo pokládáno za účel milostného   života.  To je  zásada moudrá   pro chovatele  dobytka,   nikoli  však  pro kulturní   lidi,“   uvádí  Stanislav   Neumann,   svoji   myšlenku   však   upřesňuje,   že   by   umělé   omezování   počtu   dětí  nemělo sloužit požitkářství.685 Dříve známá a prosazovaná možnost regulace otěhotnění, byla  úplná pohlavní zdrženlivost, ale se všemi následky pro život v manželství (rozvrat či případná  nevěra).  V případě  zdravých lidí s přirozenými pudy byla považována za téměř nemožnou,  podle některých názorů se tím po muži žádalo něco téměř nadlidského. 686 Na druhou stranu  674 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 22. 675 Koketerie byla některými považována za „pohlavní styk na dálku“. Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 325. 676 Tamtéž, s. 182 a 193–194. 677 Zikel, H.: Pohlavní chladnost žen, c. d., s. 23. 678 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 326. 679 Sternová, V.: Milovati budeš, c. d., s. 36. 680 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 240. 681 Tamtéž, s. 120. 682 Soukup, E.: Manželské kapitoly, c. d., s. 12. 683 Tamtéž, s. 10. 684 Tamtéž, s. 13. 685 Neumann, S. K.: Dějiny ženy, c. d., s. 904. 686 Forel, A.: Pohlavní otázka, c. d., s. 9.

117

dočasná zdrženlivost byla nutná jednou za čas v každém manželství (např. v těhotenství).687  Dostupné kontraceptivní metody nebyly spolehlivé. Jiné možnosti sexuálního uspokojení  bez  rizika případného  těhotenství,  orální  či anální  sex, byly považovány za abnormální   a  nechutné.688  Za nemorální byly hodnoceny i další způsoby – přerušovaná soulož, ochrana  mechanická   a   chemická.689  Zároveň   sebou   přinášely   možnost   zdravotních   komplikací.  Používání většiny metod bylo drahé, tedy nedostupné. Katolická církev je odmítala jakožto  zvrácenost   a   posuzovala   je   stejně   jako   těžký   hřích.690  Obhájci   antikoncepce   v   odpůrcích  spatřovali propagátory prostituce.691 Narozdíl od předchozích dob, kdy nebyla publicita těchto  metod   vzhledem   k   postavení   církve   příliš   možná,   se   lékaři   snažili   propagovat   dobové  možnosti   antikoncepce   s   upozorňováním   na   pozitivní   dopady,   snižování   prostituce   (tím   i  riziko pohlavních chorob, jimiž častěji muž ohrožoval svoji ženu). Muž měl možnost založit  rodinu, i bez finančních prostředků na zabezpečení dětí. Stejně tak se rodina nemusela obávat  dalších přírůstků. Intimní život manželů se mohl více uvolnit, pominuly­li tyto okolnosti.  K ruce tehdejším párům existovaly otáčivé kalendáře na výpočet plodných a neplodných  dní, nebylo je však z hlediska spolehlivosti dobré doporučovat. Seriózní výpočty propagoval  lékař Ivan Eugen Georg, který československému prostředí zpřístupnil a porovnal zkušenosti  zahraničních kolegů. Účel metody byl dvojí. Chránila před oplodněním ty, jež si dítě nepřáli,  a na druhé straně pomáhala otěhotnět těm, kterým se to nedařilo. Výhodou byla vhodnost i  pro katolické rodiče, kteří tak mohli ovlivnit počet dětí,692 bez obav z nemravného jednání. Onanie  Věnujme pozornost ještě jednomu tématu spjatému se sexualitou. Onanie představovala  podle   příběhu   z   Bible   „sebeprznění“.   Rodiče   měli   povinnost   výchovně   působit   na   dítě   a  zabránit mu v tomto jednání. Lékaři obětovali značné úsilí, aby změnili náhled společnosti na  onanii, jako na probuzení pohlavního pudu, nikoli nemoc. Dobové publikace jsou plné již  tehdy   zastaralých   názorů   o   škodlivosti   onanie   –   poškození,   poranění   těla,   ale   především  důsledků pro společnost – jedinec se údajně naučil lhát a přetvařovat, což postupně vedlo až k  687 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 42. 688 Forel, A.: Pohlavní otázka, c. d., s. 11–16. 689 Vyplachování   octem,   soulož   v   době   před   periodou   ženy,   přerušovaná   soulož,   kondomy   a   kaučukové  prezervativy. 690 Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 44–46. 691 Forel, A.: Pohlavní otázka, c. d., s. 48. 692 Vychází z poznání, že vajíčko je oplodnitelné dvě hodiny v každém cyklu, celkově s jinými okolnostmi bylo  otěhotnění možné osm dní. Georg, J. E.: Pohlavní život, c. d., s. 50, 55–58, 83–84 a 125–126.

118

tomu,   že   ti,   jež   se   oddávali   onanii   byli   obviňováni,   že   se   z   nich   stanou   zločinci,   lidé  provozující prostituci či nezřízenou onanii,693 jež muže odrazovala od manželství a touhy po  ženě. Lékaři se snažili obhájit „onanii z nouze“, kterou nepovažovali za perverzi, ale jen za  „výpomoc“ v době, kdy se svojí partnerkou muži nemohli vést plnohodnotný sexuální život  (šestinedělí), či když partnerku vůbec neměli.694 Ač se většina publikací zaměřovala spíše na  muže, onanie byla  podle dobových zjištění  více  rozšířena mezi  ženami.  Upozorňovalo   se  především   na   nebezpečí   nesouladu   jejich   představ   a   skutečným   sexuálním   životem   s  mužem.695

693 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 137–141 a 171–2. 694 Forel, A.: Pohlavní otázka, c. d., s. 34. 695 Vytopil, J.: Pohlavní otázka, c. d., s. 54–55.

119

„Bezdětný člověk – až na vzácné výjimky – je sobec. … ženě je potřeba vědomí, že je někomu potřebná a užitečná, že není na světě zbytečná.“696 Na okraji

V pojetí této práce se dají vymezit tři kategorie skupiny žen, jež nenaplňovaly v úplnosti  roli manželky, matky a hospodyně. Podívejme se na ně blíže. Staré panny, tedy ženy, jež se neprovdaly a neměly děti, byly vždy nějakým způsobem  společností   stigmatizovány.   Meziválečná   publicistika   jim   také   věnovala   svoji   pozornost.  Značně idealizovala jejich úlohu v předchozím období, kdy tzv.  tetinky  radily, staraly se o  nemocné,   hlídaly   děti   a   všemožně   pomáhaly   s   domácností,   v   níž   žily   a   pro   kterou   se  obětovaly. Tetinky neměly jiných zájmů, než pomoci a věnovat se blízkým, byly skromné a  prosté. Prvorepubliková tetinka však již byla zcela jinou. Především ženou zaměstnanou, která  nestála o soužití s rodiči ani příbuznými. Žila svůj vlastní „bezstarostný život“ ženy zajímající  se o kulturu, navštěvující kina či divadla. Podle dobových vyjádření, jež prosazovala život  ženy   v   manželství,   byl   život   takových   žen   líčen   jako   jednoznačně   nenaplněný,   neboť  zaměstnání   nemohlo   nahradit   domov   s   manželem   a   dětmi.697  Snad   proto   byla   vysmívaná  „ubohá, politování hodná bytost“, často však také zlomyslná, lhavá, závistivá, vychloubačná a  klevetivá,698  o jejíž obětavé práci pro příbuzné, hlídání dětí, nemohla být ani řeč. Častým  motivem byly bohaté ženy, o jejichž dědictví příbuzní stáli, neboť staré panny neměly děti,  kterým by ho odkázaly.699 Z předešlých dob přežila idea, že žena je bytost, která musela přesto  někoho milovat. Jestliže neměla vlastní děti, očekávalo se, že svoji lásku projeví jinde. Pokud  se  nevdala,  měla  alespoň konat pro ostatní  – ujmout  se opuštěného dítěte   či přispívat  na  osiřelé nebo zmrzačené děti, každopádně si najít způsob, jak být užitečná. Předpokládalo se  také, že svoji lásku přenášela i na jiné bytosti či zvířata, hlavně psy a kočky.700 Ženské hnutí se snažilo zmírnit despekt veřejnosti k ženám, jež se rozhodly pro naplnění  jejich   života   jinak   než   v   uznávaném   manželství.   Rozlišovaly  mezi   svobodnou   vzdělanou  696 Fastrová, O: Matka a ženy bezdětné. In: Záhoř, Z.: O lásce, manželství a dítěti. Čítanka pro mladé lidi od  šestnácti let. B. Kočí, Praha 1927, s. 109. 697 Osamělé   ženy.  In:   Naše  domácnost,  1929,  roč.  II,  č.  39, s.  2. Tradiční   výklad  tvrdil,  že  ženy,   kterým  povolání, věda nebo umění pomohlo najít náhradu za chladnost, se s životním úkolem minuly. Srovnej  Zikel, H.: Pohlavní chladnost žen, c. d., s. 52. 698 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 131. 699 Tetičky jindy a nyní. In: Naše domácnost, 1927, roč. I, č. 13, s. 2. 700 Zikel, H.: Pohlavní chladnost žen, c. d., s. 23.

120

ženou a starou pannou. Svobodná žena si našla uplatnění, zatímco stará panna byla vychována  jen k manželství, jež se nenaplnilo.701  S otázkou staropanenství souvisí i to, jak bylo vnímáno stáří ženy. Vdaná žena ve věku 35  let byla vnímána jako stará, před válkou se o svobodné ženě totéž říkalo ve věku nad 26 let. 702  Na přelomu 20. a 30. let již platilo, že „stará panna je již ve třiceti starou pannou.“703 Doba  přechodu   přinášela   změny   odehrávající   se   v   těle   ženy.   Pro   lékařské   prostředí   přechod  znamenal, že žena v podstatě přestávala být ženou po stránce tělesné. Můžeme tedy říci, že  žena byla ženou, dokud plnila své mateřské poslání, k němuž byla přírodou předurčena. Druhou  kategorií,   do  jisté   míry   nikoli   ženami   na   okraji,   byly   vdovy.   Jejich  tématické  zařazení   odpovídá   postoji   k   vdané   ženě   ve   společnosti   meziválečné   republiky.   Po   smrti  manžela se totiž žena měla postarat o děti a žít jen pro ně. Následky války s sebou přinesly  vysoký   podíl   vdov.   Ovdovělých   žen   bylo   až   3krát   více   než   vdovců,   ovdovělý   muž   však  představoval   jinou   kategorii,  po   krátké   době   smutku   obvykle   brzy   nalézal   náhradu   za  zemřelou ženu.  Vdovy a vdovci tvořili jen malou část obyvatelstva, dohromady necelých 7  %.704 Na případy žen,  kdy mladá  vdova chvíli truchlila  a pak si našla  jiného  muže,   nebylo  pohlíženo nejpříznivěji, odpovídá tomu jejich označení „veselá vdova“.705  Takové ženě bylo  vyčítáno, že rychle zapomněla na zemřelého muže a často i na děti, pro které jediné měla  pozůstalá manželka žít. Druhý protiklad a spíše výjimku, tvořily ženy, které se vzdaly radostí,  zůstaly myšlenkami u zemřelého, staraly se o své děti. Těmto byl vzdáván hold a byly dávány  za příklad.706  „A jestli smrt jednoho od druhého odloučí, i druhý duševně súčtoval se svým   životem. Zbývá mu pouze jediné: tiše čekati na příští shledání.“707 Katolickém pojetí vdovství  ženy   nabádalo,   aby   se   znovu   nevdávaly.   V   realitě   běžného   života   se   však   nejednalo   z  existenčních   důvodů   o   příliš   únosnou   možnost.   Samotná   žena   ani   samotný   muž   nebyli  většinou schopni obstarat vše potřebné.708

701 Vášová, V.: Několik slov o dívčí výchově. In: Ženská revue, 1908, roč. III, č. 3, s. 73–74.  702 Staré či mladé? In: Ženská revue, 1909, roč. IV, č. 6, s. 131–133. 703 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 130. 704 Sčítání lidu, c. d., s. 44. 705 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 317. 706 Nicméně   z   lékařského   hlediska   neuspokojená   sexualita   v   osamění   žijící   ženy   způsobovala   problémy   v  duševním životě ženy – hysterii a melancholii. Tamtéž, s. 318. 707 Žák, E.: Kapitoly o manželství, c. d., s. 81. 708 Vodáková, A. – Vodáková, O. (ed.): Rod ženský. Kdo jsme, odkud jsme přišly, kam jdeme. Slon, Praha  2003, s. 85.

121

Nemanželská matka a dítě Po právní stránce nebylo ještě těsně před válkou možné, aby nemanželské dítě mělo otce,  a to ani v případě, že se k němu přihlásil a své otcovství přiznal. Takové dítě mělo jen svoji  matku, tedy v případě, že s ním zůstala. 709 Teprve v roce 1914 se situace nemanželských dětí  zlepšila.   Byla   povolena   jejich   adopce   nemanželským   otcem,   jestliže   neměl   vlastní   děti  manželské. Tato podmínka byla v roce 1928 zrušena.710 Za manželské, bylo považováno dítě zrozené a zplozené manželem, i když biologickým  zploditelem   byl   někdo   jiný.   Naopak   za   nemanželské,   legislativa   pokládala   děti   zplozené  mimo manželství nebo ty, které za manželské uznány nebyly.  Ve 20. letech 20. století spadalo nejvíce nemanželských matek do věkové kategorie žen  mladších 20 let (35 %), ve stáří 20–25 let a 25–30 byly počty stejné (30 %). Podle povolání v  Praze   převládaly   nemanželské   matky   mezi   služebnými   (35 %),   mezi   dělnicemi   (25 %)   a  švadlenami   (22 %).  Kvůli   vysoké   úmrtnosti   nemanželských   dětí   a   častému   zanedbávání  výchovy   podléhaly   děti   ochrannému   dozoru,711  nemanželské   porody   se   evidovaly.712  Dětí  narozených mimo manželství odpovídalo 12–13 %. Počet lehce klesal.713 Existenční nároky svobodné matky nebyly vysoké, nicméně i tak byly často nesplněné.  Muž měl zaplatit náklady za porod a další výdaje s tím spojené, dále výživu v šestinedělí.  Pokud  žena potratila,  neměla  na nic z řečeného  právo. Nárok ztrácela  i tehdy, nevedla­li  „mravný život“, čímž byl myšlen život v pohlavní promiskuitě, dále alkolismus a zločinnost.  Matka mohla po nemanželském otci chtít všechno, co novorozeně nutně potřebovalo k životu,  i  takové  věci  jako kočárek   či  dětské prádlo.714  Nicméně  každodenní  realita  ukazovala,  že  zmíněná   nařízení   nebyla   respektována   a   žena   byla   odkázána   především   sama   na   sebe.  Rovnoprávné postavení  pro nemanželské  matky a děti bylo stále častěji  se ozývajícím  se  liberálním požadavkem. Sílily hlasy těch, kteří si uvědomovali, jak je pro muže lehké odbýt  nemanželskou   záležitost   „menším   či   větším   obnosem“,715  zatímco   nemanželský   potomek  snižoval hodnotu ženy v očích společnosti. Hanba, ztráta postavení či zaměstnání vedly ženy  často   k   přijímání   nejhůře   placené   práce.   Žena   se   většinou   musela   rozloučit   s   možností  709 Vodrovská, M.: Dítě. In: Ženská revue, 1913, roč. VIII, č. 7, s. 130–134. 710 Zákon o osvojení č. 56 z roku 1928. Klabouch, J.: Manželství a rodina, c. d., s. 233–234. 711 Upraveno zákonem č. 256 Sb. z roku 1921 a zákonem č. 29 Sb. z roku 1930. Sedláček, J.: Rodinné právo.  Brno 1934, s. 176. 712 Hořák, J. – Matiegka, J. – Weigner, K.: Československá vlastivěda, c. d., s. 594. 713 Dějiny obyvatelstva, c. d., s. 322. 714 Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 175–180. 715 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 310.

122

uzavření manželství, provázely ji neustálé obavy z finančního zabezpečení sebe i dítěte.  Zatímco manželské dítě mělo své příjmení po otci (čímž dítě otec v podstatě uvedl do  společnosti)   a   křestním   jménem   ho   pojmenovával   otec   „po   srozumění   s   matkou“,716  nemanželské dítě dostávalo příjmení po matce. Hmotné zaopatření nemanželskému dítěti měl  poskytnout otec tím, že mu zajistil výživu, vychování a zaopatření přiměřené jeho stavu.717  Otec   byl   povinen   dítě   živit,   ale   pokud   toho   nebyl   schopen,   přebírala   tuto   úlohu   matka,  následně její rodiče. Výše výživného záležela na jmění otce, nikdy na stavu. Celkové nároky  nemanželského   dítěte   byly   jen   nejnutnější   a   nižší   než   u   dětí   manželských.   Zároveň   však  takové, aby zabezpečily, že se děti jednou samy uživí,718  a jelikož otec hradil náklady výživy,  přihlédlo se k jeho názoru, jaké bude stanoveno povolání dítěte. Matka měla dítě vychovávat.  Nemanželská dcera měla právo žádat věno či výbavu jen po matce. Na vesnici byla vůči ženě uplatňován přísnější morální tlak, navíc ženy byly k domovu a  vesnici připoutány více, což značně znesnadňovalo možnost provdat se pro svobodnou matku.  Nutno podotknout, že morální dohled byl vykonáván především ženami, „hlavními nositeli   [přesněji nositelkami] společenského dohledu na vesnici“.719 Katolíci se k nemanželským dětem vyjádřili jasně, „nepřipouští ni dnes, aby neprovdaná  matka byla stavena na roveň  matkám,  ženám v manželství. Dítě počaté bez odpovědnosti   rodičů, v návalu vášně, je nevítané, často neštěstím, neb zkázou rodičky.“720

716 Slovník veřejného práva československého, c. d., s. 97. 717 Praktické případy. In: Právník, 1933, roč. LXXII, s. 435–436.  718 Sedláček, J.: Rodinné právo, c. d., s. 168–180. 719 Moudrý, M.: Sociální postavení venkovské ženy. In: Věstník Československé akademie zemědělské. 1937,  roč. 13, s. 213. 720 Žák, E.: Kapitoly o manželství, c. d., s. 77.

123

„..buďme spravedliví! Žena žije pouze pro muže a mužem!“721 Místo muže Z   řádků   publikací   o   ženách   nám   zároveň   vyplývá   ideál   muže.   Muž   byl   ztělesňován  veřejnou aktivitou, profesními úspěchy, rozvážností a zkušeností. Žena měla obdivovat sílu,  odvahu a vystupování muže, spatřovat v něm „svého velitele, pána a ochránce“.722 Pro ženu  měl   být   muž   druhem   života,   manželem   a   otcem.  Muž   pro   ženu   v   dobové   literatuře  představoval   „podporovatele   blahobytu,   kultury   a   oněch   spořádaných   poměrů,   které   jsou  naprosto nezbytné k zachování lidského plemene“.723 Ženy si měly být vědomy toho, že muže  manželství   a   založení   rodiny,   stojí   peníze.724  Zatímco   ženskou   hlavní   činností   bylo   řízení  domácnosti,   žena   z   tohoto   hlediska   představovala   „poměrně   neproduktivní   bytost,  hospodářskou přítěž rodiny“, jež muži kompenzovali svým povoláním.725

„Láska otcovská   jest  cosi  zcela   rozdílného  od  lásky  mateřské.  U   většiny  mužů  teprve   pozvolna probouzí se láska k dítěti,“ takto charakterizovala A. Simerská přístup muže k dítěti.  Pod pečlivým otcem se skrýval otec, jež dokázal dítě uklidnit i pobavit, především se dokázal  přizpůsobit přírůstku do rodiny a snést „všeliké nepříjemnosti, které příchod každého děcka   do rodiny přináší“. Ženám vadilo, že se muži dětí stranili, nanejvýše si s nimi chvíli pohráli.  Za daleko prospěšnější považovaly matky komunikaci otců s dětmi, neboť jim mohli předat  mnoho   potřebného   ze   svého   rozhledu   a   zaměstnání.726  Zvykem   bývalo   přisoudit   děti   jen  matkám, ale ženy si uvědomovaly, že děti potřebují i otce.727 Muži byli těmi, kteří se v případě finančních potíží nebo jen větších výdajů spojených s  dětmi, nehodlali vzdát svého zažitého pohodlí a odmítali se uskromnit. „Matka sama strádá,  sama trpí, jen když dítky mají, čeho potřebují, matka nerozpakuje se za své dítě ani života   položiti,“728 nedokáže být tak sobecká a obětuje sebe a svůj život dětem i muži. „Muž v rodině nemá však povinnosti jen k dětem, ale v první řadě k manželce.“ Chování  721 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 114 a 127. 722 Sternová, V.: Milovati budeš, c. d., s 20. 723 Bauer, B.: Ženo, poznej, c. d., s. 239. 724 Šíma, J.: Pohlaví a společnost, c. d., s. 28. 725 Chalupný, E.: Otázka pohlavní, c. d., s. 68. 726 Simerská, A.: Úkol muže v rodině. In: Eva, 1918, roč. XV, č. 9–10, s. 196–200. 727 Paulová­Růžičková, E.: Jak vychovávati děti, c. d., s. 24. 728 Quispiam: Dr. Oldřich Kramář a ženy. In: Ženská revue, 1905, roč. I, č. 11, s. 123.

124

muže   v   rodině   bylo   bráno   za   vzor,   který   děti   uplatnily   později   ve   svém   životě.   Otec  poskytoval dobrý příklad tím, že chodil pravidelně do práce, dále svým vystupováním mezi  příbuznými či sousedy. Narušení vztahů a špatný příklad pro děti představovalo neohleduplné  chování muže ke své manželce.  Na druhou stranu, manželka neměla  svým chování muže  ponížit či zneuctit, zvláště před dětmi ne.729 Výdělečná činnost držela muže většinu dne mimo domov. Únava a starosti z práce si  žádaly doma odpočinek,  a pokud možno vyhnutí se záležitostem  rodinným. „Tak  většina   mužů žije vlastně odděleně od ženy a dětí, pro svoje zaměstnání a existenční starosti.“ 730  Alespoň víkend věnovaný dětem a manželce si přály ženy, jež trávily svůj čas doma s dětmi a  chtěly pro ně i otce.

729 Kletus, E. K.: Úcta v manželství. In: Eva, 1920, roč XVII, č. 7–8, s. 162–163. 730 Simerská, A.: Úkol muže v rodině. In: Eva, 1918, roč. XV, č. 9–10, s. 199.

125

„Móda mravních názorů nemění se sice tak rychle, jako móda v střevících a kloboucích, ale mění se přece.“731 Závěrem

Od přelomu 19. a 20. století se ženy výrazně snažily o změnu svého postavení. Žily v  době přerodu, kdy ze starší ženy, ještě vychované tradičně, tzn. jako loutka a otrokyně, začala  postupně vyrůstat žena nová, volnější a svobodnější. Tento zápas ženy staré s ideálem ženy  nové se plně rozhořel na půdě nově vzniklého státu. Mezi okolnostmi, jež přispěly k jinému  vnímání žen, patřila válka. Manželka, matka a hospodyně v rodině nahradila manžela, otce a  hospodáře, který tu nebyl. Problémy, které válečná léta přinesla, musela žena zvládnout bez  muže. Osamostatnila se a ukázalo se, že obstála. Tím se změnil i její vztah k muži. Žena si  lépe uvědomila vlastní cenu a začala více přehodnocovat, co je v partnerství dobré, čím se  navzájem muž a žena doplňují.  Transformující se společnost, v níž posilovala individuální práva žen, ale značnou platnost  stále měly prvky přežívající z tradiční společnosti, vytvářela nesourodé prostředí. Existující  nerovnováha mezi dynamickými změnami v oblasti politické a zákonodárné na jedné straně,  setrvačností ve způsobu života na straně druhé. Zde se prolíná veřejné se soukromým, neboť  možnosti dané zákonem, nerespektovaly vytvořený prostor pro realizaci osobnosti žen. Cesta  k nalezení osobní ženské důstojnosti nebyla snadnou, neboť se odpovědnost a důstojnost v  ženě   málokdy   pěstovala   a   podporovala.   Charakterem,   stálostí,   pevností   a   svobodnou   vůlí  nahradit původně „šlechtěnou“ povolnost a neomezenou  poslušnost, to byl nesnadný úkol  všech žen, které se vydaly nevyšlapanou cestou vlastních názorů a rozhodnutí. Žena se hledala. Některé byly rozhodnuty, jaké chtějí být, mnohé váhaly. Jisté však bylo,  že byl učiněn velký krok, aby se část společnosti zapojila do diskuze. Diskuze nad svobodou  ženy v rozhodování ohledně její vlastní osoby. Tradiční část společnosti se snažila zachovat  ženu   rodině   a   domácnosti,   ale   určení   ženy   manželky,   matky   a   hospodyně,   přestalo   být  bezvýhradné. Situace sice pro ženy jako celek nevyznívala   nejpříznivěji, ale zvyšoval se  počet těch, jež si své „svobodné“ postavení nenechaly upřít.  Modernizace   společnost   byla   spojena   s   rostoucí   vzdělaností,   sekularizací   a  individualismem. Novodobá společnost si byla vědoma důsledků vzdělání ženy. Gramotnost,  731 Lauermanová­Mikschová, A.: Lidí minulých dob. Kniha lidských a básnických osudů. Evropský literární  klub, Praha 1940, s. 51.

126

jedna   z   podmínek   ekonomické   nezávislosti   žen,   ohrožovala   dominantní   postavení   mužů,  narušovala strukturu rodiny a zaběhnuté sociální uspořádání.  Nicméně vzdělání se zařadilo  mezi podmínky úspěšného zvládnutí role manželky, matky a hospodyně.  Společnost si nepřestala činit nárok na stanovení limitů v oblasti předmanželských vztahů.  Volnost ve vztazích  se zvyšovala s ústupem náboženského vlivu. Konkubinát,  nezákonné  soužití bez posvěcení státních či církevních úřadů, odporoval obvyklým mravům. Výrazný  posun   však   první   republika   přinesla   v   souvislosti   s   otevřeností   ve   vyjadřování   o  předmanželských vztazích. V prostředí, pro něž byla žena „určena“, jí nebyla dána odpovídající pravomoc. Zákony  pojímaly   manželku   tradičně   jako   přítěž   do   manželství,   která   musela   být   kompenzována  věnem. Společnost odsuzovala lehkomyslné sňatky, konzervativní část společnosti i možnost  úplného ukončení manželství, jakožto násilný zásah do svazku muže a ženy. Na druhou stranu  část společnosti poměry vnímala pozitivně. Ženy ani muži nechtěli být klamáni a zklamaní.  Častější rozpady vztahů byly hodnoceny jako touha po štěstí a naplnění nejen žen.  Pozornost   ženského   světa   se   zaměřovala   na   otázky   mateřství   a   starost   o   domácnost.  Populárně naučných spisů vztahujících se k péči o těhotné ženy, kojence a děti přibývalo,  zajímali se o ně především rodiče vzdělaní. Poučenost stále byla, ale postupně přestávala být,  výsadou jen matek movitějších. Rodina byla prezentována  jako základ státu. Pokrokovým ženám  vadilo  nerovnocenné  postavení ženy v rodině, zachování její podřízenosti vůči manželovi. Žena byla společností  nucena se řídit tím, co rozhodl a uvážil muž. Odpovědnost za rozpad manželství se v rozporu  s   řečeným   připisovala   téměř   výlučně   ženám.   Náboženský   názor   vinil   ženy,   že   neměly  dostatečně   obětavé   chování,   které   bylo   považováno   za   základ   rodinného   štěstí.   Instituce  rodiny měla poskytnout dětem základní morální a emocionální průpravu pro život. Tuto úlohu  přebírala a naplňovala v rodině žena v roli matky a vychovatelky. Mateřství a mateřská láska  byla   mnohdy   až   nekriticky   přeceňována,   čím   se   zdůrazňoval   význam   role   matky   pro  společnost a ženám dával pocit důležitého poslání, kterému měly věnovat svůj život. Dobře  patrné  je to na  problematice potratů. Mateřství není věcí ženy, ale celé společnosti.  Žena  neměla příliš reálnou  možnost rozhodnout se, kdy bude mít dítě a zda ho vůbec mít bude. S  ohledem na dobové antikoncepční prostředky neměla velkou možnost své rozhodnutí ovlivnit,  vynecháme­li potrat. Byla­li vdaná, přírůstek do rodiny se očekával se samozřejmostí. Moderní   matka   si   byla   vědoma   důležitosti   správné   výchovy   dětí,   nicméně   se   osvěta  127

nepřestávala ohrazovat proti neznalosti a zlozvykům doby předešlé. Dalším aspektem bylo, že  žena   zůstávala   na   výchovu   dětí   a   zajištění   provozu   domácnosti   sama,   tedy   myšleno   bez  pomoci   muže.   V   tom   konzervativnost   uspořádání   rolí   převažovala.   Udrželo   se   také  opovrhování nemanželskou matkou a jejím dítětem, obdobně byly vdané ženy povyšovány  nad svobodné. Ženy   si   byly   vědomy,   že   láska   a   mateřství   je   vydávaly   do   poddanství   muže.  Dítě  vyžadovalo matčinu péči a pozornost.  Každá žena se s tím vyrovnávala jinak – některá se  oddala rodině v duchu tradice, na opačném pólu žena mateřství odmítla, zařadila se tím do  vysmívané kategorie mužatek.  Žena   v   předchozích   dobách   obstarávala   téměř   vše   potřebné   v   domácnosti,   ale  neodpovídala tomu její společenská hodnota, ani o její zdraví nebylo dostatečně postaráno.  Ženy byly navyklé se omezovat ve výživě a v osobní péči. Některé názorové střety vypovídají  o tom, že mužům v Československu tyto ženy začínaly chybět. Role   hospodyně   nebyla   nikterak   snadnou.   Při   hledání   hospodyně   jsme   zohlednily  podmínky   výkonu   jejich   povinností.   Moderní   pokrok   a   využití   technických   pomocníků   v  domácnosti nebyly nové faktory, neboť vznik nového státu do údělu hospodyněk významněji  nezasáhl. Změny se projevily teprve u hospodyní, jež se musely věnovat i práci mimo rodinu.  Rozdíly mezi ženou v domácnosti, která mohla péči o domov a záležitostí s tím spjatých  věnovat veškerý svůj čas, a ženou která vykonávala zaměstnání, se prohlubovaly.  Ženy se pokroku postupně přizpůsobovaly. O jak pozvolný proces se jednalo naznačuje  neustálé opakování a zdůrazňování stejných aspektů v periodicích s ženskou tématikou. Před  válkou se méně vyskytovaly články s konkrétními radami a návody,732 v tisku první republik  jich najdeme obrovské množství. V domácnostech přibývalo kupovaného spotřebního zboží,  neboť značná část dřívější činnosti ženy se přesunula mimo domov, i venkov přestával být tak  soběstačný, jak býval. Práci hospodyni sice usnadňovaly technické vymoženosti, ale obsah  její   činnosti   se   změnil.   Podstatné   zjištění   spočívá   v   jiném   pojetí   péče   o   domácnost.   V  souvislosti se vším jmenovaným musela totiž žena při hospodaření zohledňovala tři faktory.  Čas, který na danou práci potřebovala, námahu, jež vynaložila a náklady, jež musela použít.  Moderní   hospodyně   si   přitom   musela   najít   čas   na   děti,   jež   rozhodně   neměla   zanedbávat  nedostatkem péče, což platilo i o manželovi. Stejně tak myslela i na odpočinek a svůj volný  čas.   Časopisy   v   ženách   posilovaly   vědomí   toho,   že   dobrá   hospodyňka   je   základem  732 Nejsou tím myšleny např. kuchařské recepty, ale konkrétní úkoly, jako je např. jak udržovat podlahu. 

128

spokojeného soužití s muže. V tomto pojetí měla role hospodyně velkou roli. Ženy zároveň  spatřovaly v domácnosti něco, co je drží od světa mužů.  Nové pojetí práce hospodyně je dlouhodobější proces, nikoli novinka první republiky.  Poznatky byly konkrétnější a komplexnější, ale výsledky z předešlé doby se v meziválečném  období shrnuly a upřesnily.  V meziválečné československé společnosti se střetávaly dva hlavní názory na ženu a její  poslání – žena v domácnosti pečující o rodinu a zaměstnaná žena. Ženy se ocitly v situaci,  kdy se musely podílet na výživě rodiny vlastním příjmem a kdy se ukazovalo nezbytným  sloučit zaměstnání ženy s tradiční funkcí manželky, matky a hospodyně. Společnost práci  ženy nebyla ochotna přijmout bez výhrad, zaměstnání ženy bylo chápáno v rozporu s tradiční  rolí  ženy  v soukromé  sféře,  především  její   mateřskou   úlohou.  Jednalo  se  paradoxní  stav.  Přestože se případy žen pracujících mimo domácnost rozšířily z nižších společenských vrstev  mezi další vrstvy, u horních zůstaly převážně dočasným zpestřením života mladých dívek.  Připomeňme ještě jeden důležitý aspekt, u vdané ženy o jejím zaměstnání rozhodoval muž.  Samozřejmostí se ekonomická nezávislost žen stala až během druhé poloviny 20. století.  Každá   společnost   si   vytváří   vlastní   morální   hodnoty.   Společensky   nepřípustnou   (a  nemravnou), se ukazovala touha žen projevit svoji sexualitu. Pohlavní život žen byl zatížen  předsudky, které vyly již v odborných a lékařských publikacích vyvráceny. Osvěta se snažila  reagovat na tyto vědecké závěry a zapracovávala i podněty z ženského hnutí. Sexualita ženy,  stejně jako těhotenství, tak díky modernější naučné literatuře, začínala být částí společnosti  vnímána jako přirozená součást života. Požadavek, aby byly dívky neinformované v oblasti  sexuality, nekorespondoval tedy s osvětou a nátlakem lékařů na poučení.  Zvláštní   roli   sehrávala   katolická   církev.  Klérus   si   v   předchozích   dobách   udržoval  intelektuální převahu nad širokými vrstvami obyvatelstva, které směroval v záležitostech víry,  ale i v záležitostech ryze praktických. Toto postavení se snažil udržet i v poměrech nově  vzniklého státu. Katolické ženy se zaměřily na udržení křesťanských hodnot a zásad. Svoji  podporu směřovaly k rodinnému životu (zázemí muži), školství a charitativní práci. Katolické  ženy   toužily   přenechat   ženu   domácnosti   a   neschvalovaly   její   angažovanost   žen   mimo  domácnost   a   děti.   Odmítly   být   ženou   moderní,   pokrokovou,   jež   pro   ně   symbolizovala  nepřiměřeně emancipovanou ženu.  Moderní žena byla ženou s  pokrokovými názory. Šla za  svým   cílem,   za   právem   na  každou   práci,   které   byla   schopná,   za   právy   člověka   a   uznání  129

individuality. Ani pokrokové ženy však neviděly rády zhýčkané, flirtující a lehkovážné dívky.  Shodně s katolickými ženami je pokládaly za budoucí předrážděné a nevěrné manželky, pro  které jsou děti nevítanou zátěží.  Vzdělání moderní ženy se nevylučovalo s manželstvím a  mateřstvím, jak se často tvrdilo, ale naplnění života nespočívalo jen v manželství, mateřství a  roli vzorné hospodyně, nýbrž i v realizaci svých ambicí mimo okruh rodiny a domova.  Jak je patrné, ženy a jejich role v rodině, se měnila pomalu, a to přes možnosti, které první  republika nabízela. Muži nereagovali na novou situaci žen, na jejich aspirace mimo rodinnu,  na větší zájem o studium a práci mimo domácnost vždy přiměřeným způsobem.  Přesto se  našlo dostatečné množství těch, kteří dokázali ocenit moderní ženství. Další   rovinou   byla   snaha   o   vylepšení   mravní   stránky   života   celé   společnosti,   ale  především   žen,   protože   právě   ženy   trpěly   tradiční   morálkou.   Odstranění   stereotypů  předpokládalo   nejdříve   jejich   odhalení,  v  první   republice   spjaté   především   s   vnitřní  demokratizací  společnosti.   Nicměné  bylo  se  obtížné  prosadit  ve  světě,  kde  muži  určovali  hodnoty a modely chování. Muži nebyly vždy chápaví k potřebám žen. Jestliže byli ochotní akceptovat rovnoprávnost  obou pohlaví v poválečných letech, nebyli v pozdějších časech ochotní respektovat to v praxi.  Na   druhou   toho   mnohdy   nebyly   schopné   ani   ženy,   vždyť   jejich   matky   byly   vychovány  naprosto odlišně. Velmi významné je zjištění, že první republika si naplno uvědomila nedostatečnou znalost  života žen a částečně i jejich potřeb v soukromé sféře jejich života, neboť se žena věnovala  oblastem, která nebývá tolik „vidět“. Moderní žena si již nemusela se vším poradit sama.  Obrovská škála časopisecké produkce nabízela své rady, stejně jako praktické příručky pro  ženy,   hospodyňské,   kuchařské,   vychovatelské   apod.   V   tom   tkví   hlavní   přínos   veškeré  letákové,   časopisecké   a  knižní   produkce.   Ženské   časopisy  zprostředkovávaly,   potvrzovaly  nebo vyvracely tradiční i nově utvářené předsudky. Ženy si jejich pomocí rozšiřovaly obzory  v oblasti práva, zdraví, ženských povolání, ale i ve specificky ženských okruzích činnosti.  Nalézáme zde teoretické úvahy i praktické rady. Ženy diskutovaly, psaly a měnily názory o  sobě samých. Snažily se otevřít svůj ženský svět, omezit nadvládu muže nad ním a získat  rovnocennou pozici pro svůj svět. Překonávat musely konzervativní názory na ženu u obou  pohlaví.  Tato   práce   se   snažila   zaplnit   mezeru   ve   znalostech   o   světě   žen,   ukazuje   vyspělost  130

sociálních   vztahů   a   platnost   morálních   hodnot   vyznávaných   v   Československé   republice.  Nečiní si nárok na úplnost, hlavním přínosem je poukázání na situace, s nimiž se musely  ženy, muži a celá společnost vyrovnávat. Psychologové, sociologové, lékaři, právníci, laici,  muž či žena, každý situaci vnímá odlišně. Dnešní každodenní realita života žen je jinou, než v  posuzovaném období. Role ženy a muže v manželství, v rodině a v domácnosti nejsou tak  jasně dané. Možná někoho napadne, Co víme o postavení ženy dnes?, ale tato otázka již  nepatří historikům.

131

Prameny:

Dobový tisk: Česká selka. List žen a dívek československých. Brno 1922, 1932, 1936. Domkařka.   Měsíčník   domkařských­malozemědělských   žen   a   dívek.   Chlum­Boskovice  1925–1930. Eva. Ženský měsíčník pro umění, vzdělání, zábavu a ženské sociální otázky. Olomouc 1918– 1924.  Moravská žena. Kulturně politický týdeník. Brno 1924; od 1928 přejmenováno: Křesťanská  žena. List svazu katolických žen a dívek. Brno 1932, 1934, 1936. Národní listy. 1927, 1930.  Naše   domácnost.   List   pro   výchovu   a   vedení   domácího   hospodářství.   České   Budějovice  1927–1929. Praktická hospodyňka. Časopis věnovaný praktickým i kulturním zájmům čes. žen, všem  otázkám vedení domácnosti a života rodinného. Praha 1935–1937. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha 1914–1938.  Sokolice. List pro sokolskou výchovu žen. Praha 1930. Soudcovské listy. Orgán Svazu Československých soudců. Pardubice 1922. Věstník Československé akademie zemědělské. Praha 1937. Ženský obzor. Praha 1902, 1903, 1911, 1924, 1925. Ženská revue. List pro otázku ženskou, ethickou, kulturní a sociální vůbec. Brno 1905–1920. Ženský svět. List paní a dívek českých založen T. Novákovou r. 1896. Praha 1897, 1898.

Dobové publikace: BAUER, Bernard: Ženo, poznej sebe samu. Studia o těle, duši, pohlavním životě a erotice  ženy. Kultura, Český Těšín 1930. BLÁHA, Arnošt Inocenc: Dnešní krise rodinného života. Brno 1933. BLÁHA,   Arnošt   Inocenc:  Sociologie   sedláka   a   dělníka.   Příspěvek   k   sociologii  společenských vrstev. Orbis, Praha 1925.

132

BULÍŘ, Karel: Těhotenství, porod a šestinedělí. Hejda a Tuček, Praha 1903. FLÖGEL, Jaroslav: Praktická příručka pro obecní a okresní funkcionáře. Výklad zákonů a  nařízení ze všech oborů samosprávy obecní a okresní s pokyny a vzorci. Vl. Orel, Praha 1933.  FOREL, August: Pohlavní otázka. Část třetí. Sfinx, Nové Benátky 1923. GEORG,   Ivan   Eugen:  Pohlavní   život   v   manželství   a   přirozené   omezení   porodů.   Se   42  tabulkami k určení neplodných dnů u každé ženy. L. Kuncíř, Praha 1933. HAJN,   Alois:  Ženské   otázka   v   letech   1900–1920.   retrospektiva   a   kulturně   historický  dokument. Pokrok, Praha 1939. HONZÁKOVÁ, Albína – PLAMÍNKOVÁ, Františka: Kniha života. Práce a osobnost F.  F. Plamínkové. Sborník k 60. narozeninám. Ženské ústředí čsl. strany národně socialistické,  Praha 1935. HOŘÁK,  J. – MATIEGKA, Jindřich – WEIGNER, Karel:  Československá vlastivěda.  Díl II. Člověk. Sfinx, Bohumil Janda, Praha 1933. CHALUPNÝ, Emanuel:  O otázce populační a reformě trestního práva. Přednáška doc. dr.  Chalupného, pronesená dne 10. ledna 1929 na schůzi Sociálního ústavu ČSR, a rozhovor o  této přednášce. Sociální ústav ČSR, Praha 1929. CHALUPNÝ, Emanuel: Otázka pohlavní z hlediska sociologického. (Otisk ze „Sociologie“,  2. svazek III. dílu). Praha 1937. KOZLOVÁ,   Eliška:  Příspěvek   k   racionalisaci   práce   v   domácnosti.   Letáky   a   brožury  hospodářské č. 4. Vyškov 1932. KOŽELUHOVÁ, Anna: Válečná kuchyně. Holešov 1917. KUČEROVÁ, Vlasta: K historii ženského hnutí v Čechách. (Amerlingova éra.). Brno 1914. LAUERMANOVÁ­MIKSCHOVÁ, Anna: Lidí minulých dob. Kniha lidských a básnických  osudů. Evropský literární klub, Praha 1940. MALÍŘOVÁ, Helena: Ženy a děti. Rozmarné příběhy z jejich světa. F. Topič, Praha 1908.  MASARYK, Tomáš Garrigue: Mnohoženství a jednoženství. B. Kočí, Praha 1925. Masarykův   slovník   naučný.   Lidová   encyklopedie   všeobecných   vědomostí.   Díl   V.   Praha  1931. MEYEROVÁ, Erna: Moderní domácnost. Rádce úsporného vedení domácnosti. Kočí, Praha  1928. MIŘÍKOVSKÝ, V.: Průvodce pokrokové ženy životem. Za pravdou a rozumem. První část.  Cíl a ideál. Ženské pohlaví. Olomouc 1935.

133

MIŘÍKOVSKÝ, V.: Průvodce pokrokové ženy životem. Za pravdou a rozumem. Druhá část.  Chování k dětem. Olomouc 1936. MOHR, Jindřich: Ženám našich vojínů na bojišti. Němčice na Hané 1915. NOVÁKOVÁ, Tereza: Ze ženského hnutí. Josef R. Vilímek, s.d. OSTRČIL, Antonín:  Budoucím matkám. Sbírka letáků sociálně a zdravotně výchovných.  Česká zemská péče o mládež, Brno 1924. PAULOVÁ­RŮŽIČKOVÁ, Eleonora: Jak vychovávati děti v rodině. Kočí, Praha 1924. Pro rodinu a domácnost. Rádce pro snoubence a manžele. Veva, Praha 1934. ROTTER, Pavel: Československé právo manželské. Populární výklad zákonných předpisů o  manželství. Čeněk Pechtor, Kroměříž 1934. ROUČEK,   František   –   SEDLÁČEK,   Jaromír:   Komentář   k   obecnému   zákoníku  občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl první (§§ 1 až  284). V. Linhart, Praha 1935. RYS, Vladimír: Je potrat vraždou? Praha 1933. Sbírka zákonů a nařízení státu československého. Státní tiskárna, Praha 1919. Sčítání lidu v republice Československé ze dne 1. prosince 1930. Díl I. Růst, koncentrace a  hustota obyvatelstva, pohlaví, věkové rozvrstvení, rodinný stav, státní příslušnost, národnost,  náboženské vyznání. Státní úřad statistický, Praha 1934. SEDLÁČEK, Jaromír: Rodinné právo. Knihovna českého akademického Spolku „Právník“  v Brně. Brno 1934. Slovník   veřejného   práva   československého.   Svazek   II.   I   –   O.   Polygrafia   –   Rudolf   M.  Rohrer, Brno 1932.  SOUKUP, Emilian: Manželské kapitoly. Základy manželství. Universum, Praha 1934. STERNOVÁ, Vlasta: Milovati budeš. Co musí věděti žena, aby byla šťastna v lásce. Rodina,  Praha 1935. STRÁNSKÁ­ABSOLONOVÁ,   Olga:  Mateřství   a   ochrana   matek.   Zvláštní   otisk   z   Naší  doby, roč. XXVI., č. 3 a 5. Praha 1918–1919. ŠÍMA, Jaroslav: Pohlaví a společnost. Sociologická úvaha. Václav Petr, Praha 1940. TILSCHOVÁ, Anna Maria: Sedmnáct povídek. Jan Laichter, Praha 1933.  Ústava republiky Československé. Občanská knihovna, Praha 1921. Ústava republiky Československé. Praha 1936. 134

VEITZ, Jan:  Maminkám. Přednáška proslovená na schůzi rodičovského sdružení karlínské  reálky. Průmyslová tiskárna, Praha 1932. VOZÁBOVÁ, Eliška: Jak má matka zacházeti s kojencem. Zemská organizace pokrokových  žen v Brně, Brno 1914. VYTOPIL, Jaroslav: Pohlavní otázka mladého věku. Osvěta lidství, Pardubice 1924. WIEDERMANNOVÁ­MOTYČKOVÁ, Zdenka: Demokratisace české ženy. Knihovnička  „Práva ženy“. Královo Pole u Brna 1911. ZÁHOŘ,   Zdeněk:  Plán   pohlavní   převýchovy   národní.   Slovo   úvodní.   Knihovna   pohlavní  výchovy. Kočí, Praha 1924. ZÁHOŘ, Zdeněk:  O lásce, manželství a dítěti. Čítanka pro mladé lidi od šestnácti let. B.  Kočí, Praha 1927. ZAVADIL, Jaroslav: Manželské právo. Sbírka pojednání z československého práva. Sv. 16.  Praha, 1938. ZIKEL, Heinz:  Hygiena manželství a líbánek. Lidový rádce. Svazek II. František Šponar,  Prostějov 1923. ZIKEL, Heinz:  Pohlavní chladnost žen. Její příčiny a způsoby, jak ji léčit. Lidový rádce.  Svazek I. František Šponar, Prostějov 1923. ŽÁK, Emanuel: Kapitoly o manželství. Několik úvah o významu a účelu manželství, o jeho  nedostatcích a vadách se zřetelem na poměry doby dnešní. V. Kotrba, Praha 1934.

135

Literatura:

ABC feminismu. Brno, 2004. ABRAMSOVÁ, Lynn:  Zrození   moderní  ženy.  Evropa  1789–1918.  Centrum  pro  studium  demokracie a kultury, Brno 2005. BARTOŠ, Josef:  Úvod do metodiky historického bádání a nauky o pramenech. Univerzita  Palackého v Olomouci, Olomouc 1999. BUREŠOVÁ, Jana:  Proměny společenského postavení  českých žen v první polovině 20.  století. Univerzita Palackého, Olomouc 2001. Československé dějiny státu a práva (1918–1945). Doplněk, Brno 1991. Dějiny obyvatelstva českých zemí. Mladá Fronta, Praha 1998. DOLEŽAL, Antonín: Od babictví k porodnictví. Karolinum, Praha 2001. HORSKÁ, Pavla: Naše prababičky feministky. Lidové noviny, Praha 1999. HORSKÁ, Pavla – KUČERA, Milan – MAUR, Eduard – STLOUKAL, Milan: Dětství,  rodina a stáří v dějinách Evropy. Panorama, Praha 1990. KÁRNÍK, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918–1938). Vznik, budování a zlatá  léta republiky (1918–1929). Díl I. Libri, Praha 2000. KÁRNÍK, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918–1938). Československo a České  země v krizi a v ohrožení (1930–1936). Díl II. Libri, Praha 2002. KÁRNÍK,   Zdeněk:  České  země   v  éře  První  republiky  (1918–1938).  O   přežití  a   o   život  (1936–1938). Díl III. Libri, Praha 2003. KLABOUCH, Jiří: Manželství a rodina v minulosti. Orbis, Praha 1962. „Květiny   bílé   po   cestě...“  Svatební   oděv   a   svatební   fotografie   (1880–1970)   ze   sbírek  Etnografického   ústavu   Moravského   zemského   muzea.   Moravské   zemské   muzeum,   Brno  2005. LENDEROVÁ,   Milena   –   MACKOVÁ,   Marie   –   BEZECNÝ,   Zdeněk   –   JIRÁNEK,  Tomáš:  Dějiny   každodennosti   „dlouhého“   19.   století.   II.   Díl.   Život   všední   a   sváteční.  Univerzita Pardubice, Pardubice 2005. LENDEROVÁ, Milena   a kol.:  Eva  nejen  v  ráji.   Žena  v  Čechách  od  středověku   do   19.  století. Karolinum, Praha 2002. LENDEROVÁ, Milena: K hříchu i k modlitbě. Žena v minulém století. Mladá fronta, Praha  136

1999. MALÝ, Karel: České právo v minulosti. Orac, Praha 1995. NEUDORFLOVÁ­LACHMANOVÁ, Marie: České ženy v 19. století. Úsilí a sny, úspěchy  i zklamání na cestě k emancipaci. JANUA, Praha 1999. NEUMANN, Stanislav Kostka: Dějiny ženy. Populárně sociologické, etnologické a kulturně  historické kapitoly. Doplněk Kloučková, Evženie. Otakar II, Praha 1999. POKORNÁ, Magdaléna (edit.): Semináře Výzkumného centra pro dějiny vědy z let 2000– 2001. Bádají ženy jinak? Velká válka a věda. Co je kulturní historie. Historik v měnícím se  světě. Arenga, Praha 2002. SAK, Robert: Salon dvou století. Anna Lauermannová­Mikschová a její hosté. Paseka, Praha  a Litomyšl 2003. SVOBODNÝ,   Petr   –   HLAVÁČKOVÁ,   Ludmila:  Dějiny   lékařství   v   českých   zemích.  Triton, Praha 2004. UCHALOVÁ,  Eva:  Česká  móda.   1918–1939.  Elegance  první   republiky.  Olympia,   Praha  1996. VESELÁ, Renata: Vývoj rodinného práva do roku 1938. Masarykova univerzita, Brno 1993. VESELÁ,   Renata   a   kol.:  Rodina   a   rodinné   právo.   Historie,   současnost   a   perspektivy.  Eurolex Bohemia, Praha 2005. VODÁKOVÁ,   Alena   –   VODÁKOVÁ,   Olga   (ed.):  Rod   ženský.   Kdo   jsme,   odkud   jsme  přišly, kam jdeme. Slon, Praha 2003. VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla: Jak se žilo za časů Františka Josefa I. Svoboda, Praha 1996.

Studie ve sbornících a časopisech:  BUREŠOVÁ, Jana: Postavení žen ve společnosti v první polovině 20. století a postoj T. G.  Masaryka k dané realitě. In: Evropanství a T. G. Masaryk. Sborník příspěvků ze VI. ročníku  semináře Masarykova muzea v Hodoníne. Masarykovo museum, Hodonín 1999, s. 108–117. FIALOVÁ, Ludmila – HORSKÁ, Pavla: Česká žena očima statistiky za posledních 100 let.  In: Historické listy. Praha 1991, č. 1, s. 8–16. HAVELKOVÁ,   Hana:  Dimenze   „gender“   ve   vztahu   veřejné   a   soukromé   sféry.   In:  Sociologický časopis. 1995, roč. 31, č. 1, s. 25–38. HELEŠICOVÁ,   Věra   –  HORSKÁ,   Pavla:  K   otázce   struktury   městské   domácnosti   na  počátku 20. století. In: Historická demografie 8. Praha 1983, s. 113–131.

137

HORSKÁ, Pavla: K ekonomické aktivitě žen na přelomu 19. a 20. století. Příklad českých  žen. In: Československý časopis historický. Praha 1983, roč. 31, č. 5, s. 711–743. HORSKÁ,   Pavla:  Vliv   počátků   samostatné   výdělečné   činnosti   žen   na   vývoj   rodiny.   In:  Český lid. Národopisný časopis. Praha 1983, roč. 70, č. 4, s. 223–228. JANIŠ, Kamil:  K historii cílené pohlavní výchovy v období první republiky. In: Sborník  referátů z 14. celostátního kongresu k sexuální výchově v České republice. Společnost pro  plánování rodiny a sexuální výchovu, Pardubice 2006, s. 49–57. JONÁŠOVÁ,   Kateřina:  Česká   žurnalistika   sklonku   dvacátých   let   jako   příspěvek   k  modernizaci životního stylu. In: Žena a muž v mediích. Bromová, Veronika – Havelková,  Hana – Vodrážka, Mirek. Nadace Gender Studies, Praha 1998, s. 12–13. ŠIMŮNKOVÁ, Alena:  Statut, odpovědnost a láska: vztahy mezi  muži a ženami v české  měšťanské společnosti v 19. století. In: Český časopis historický, 1997, roč. 95, č. 1, s.  55– 109. TODOROVOVÁ,   Jiřina:  Pracovní   režim   dělnické   ženy   ve   20.   letech.   In:  Český   lid.  Národopisný časopis. Praha 1983, roč. 70, č. 4, s. 228–233. VODÁKOVÁ, Alena: Hodnotový svět ženy a jeho paradoxy. In: Sociologický časopis, 1995,  roč 31, č. 1, s. 39–47.

Nepublikované studentské práce:  LAMEŠOVÁ,   Andrea:  Symbolika,   rituály   a   konvence   ve   vztahu   muže   a   ženy   v   české  měšťanské společnosti v 19. a 20. století. Olomouc 2000.  REICHOVÁ, Lenka: Emancipační hnutí žen a ženské spolky na Moravě na přelomu 19. a  20. století. Olomouc 1995.

138

Resumé This work describes women’s everyday life, society norms, values and their needs in  so­called   “women’s   world”   of   First   republic   of   Czechoslovakia.   The   work   bases   upon  academic and popular scientific literature, fiction and magazines. There was a conflict between two views on a woman and her destiny at Czechoslovak  society between World Wars – housewife taking care of a family vs. an employed woman.  More   and   more   women   were   forced   to   seek   employment   beside   their   family   due   to  economical situation, but society had reservations to accept an employed woman. Ambition for equality of men and women led to gradual enforcement of pre­marriage  relationships. Society began to accept woman’s sexuality as well as pregnancy as natural part  of its life. Matrimonial law analysis shows contradictions between laws and society lifestyle  momentum. Traditional family roles endured. Modern mothers understood the importance of proper children rising, but at the same  time enlightment faced ignorance and vices of the past age. Woman’s   life   at   home   became   easier   by   many   technical   achievements   of   an   age.  Housewives tried to adapt, speed, amount and cost of work were now taken into an account. Women’s emancipation advanced, an education was a condition to fulfill the role of wife,  mother and housewife successfully.

139