Recenze
915
chybně přínosnou považuji tu podstatnou skutečnost, že celou knihou (a jsem přesvědčen, že záměrně) prozařuje jakási pro české myšlení typická rovina noeticko-ontologická. Její filosofická nosnost a důvěrná ideová spřízněnost vyzývá k důkladnému uchopení, ovšem s podstatným dodatkem, že právě v masarykovském duchu usiluje o své úzké propojení s praxí, s praxí našeho každodenního sociálního, politického a kulturního života, a právě v tomto tradičním smyslu může vznášet nárok na principiální určování reálného smyslu našeho bytí vůbec. Nemohu než touto cestou poděkovat kolektivu zkušených brněnských autorů za vskutku nedocenitelnou olbřímí práci, kterou pro českou filosofii a českou filosofickou obec už dlouhodobě intenzivně a cíleně činí, a zainteresovanému čtenáři neváhám předloženou knihu vřele a neodkladně doporučit. Jan Svoboda
Immanuel Kant: Studie k dějinám a politice Přel. Jaromír Loužil, Petra Stehlíková a Karel Novotný. Praha, Oikúmené 2013. 192 stran.
Pro českého čtenáře a odbornou veřejnost zajímající se o dílo Immanuela Kanta byl rok 2013 velice přívětivý. Zatímco rok předešlý byla vydána v češtině z Kantova díla pouze Předmluva k Metaphysische Anfangsgründe der Naturwissenschaft1 a krátký článek „O povýšeném tónu ve filosofii“,2 v roce 2013 byl v českém překladu v nakladatelství Oikúmené vydán soubor kratších Kantových textů (zde recenzovaný) a vedle toho i celý Kantův spis Religion innerhalb der blossen Vernunft, který vyšel v nakladatelství Vyšehrad.3 Tato snaha českých překladatelů a nakladatelů může být jen pochválena. Nutno podotknout, že recenzovaný soubor Studie k dějinám a politice působí právě oproti spisu Náboženství v hranicích pouhého rozumu o něco méně originálně. To z jednoho prostého důvodu: více než polovina tohoto souboru co do obsahu a také polovina co do četnosti jednotlivých Kantových textů byla již do češtiny dříve přeložena a vydána. Konkrétně v tomtéž nakladatelství Oikúmené v roce 1999 spisy O obecném rčení a K věčnému míru, ve Filosofickém časopise článek „Odpověď na otázku: Co je osvícenství?“ a ve sborníku Studia philosophica text „Konec všech věcí“.4 Tematicky je propojení všech studií prokazatelné, to však nebrání čtenáři v pocitu, že je kniha jako celek poněkud chudší, než se na první pohled zdá. Tematickou spojnicí, která se zde nachází, je konkretizace
1 Kant, I., Předmluva k metafyzickým základům přírodních věd. Přel. H. Janoušek. In: Janoušek, H. – Kolman, V. (ed.), Syntetické apriori. Praha, Filosofia 2012, s. 105-116. 2 Kant, I., O povýšeném tónu ve filosofii. Přel. T. Koblížek. Reflexe, 2012, č. 43, s. 101-115. 3 Kant, I., Náboženství v hranicích pouhého rozumu. Přel. K. Šprunk. Praha, Vyšehrad 2013. 4 Tyto dříve již vydané Kantovy spisy nejsou předmětem této recenze.
916
Filosofický časopis
2015/2
jednotlivých momentů Kantovy praktické filosofie (problematika práva lhát, otázka užívání svobody, přechod od morálky k politice).
Idea všeobecných dějin ve světoobčanském ohledu, 1784 Již v prvních dvou Kritikách Kant hovoří o dvojí možnosti pojednávat o člověku jako o smyslové a zároveň rozumové bytosti.5 Ve smyslovém světě se člověk jeví jako věc mezi věcmi, jako phenomenon. V takovém případě jsou „lidská jednání, stejně jako každá jiná přírodní událost, určeny podle všeobecných přírodních zákonů“.6 Pokud bychom zůstali pouze u tohoto pojetí, nemohli bychom hovořit o lidských dějinách jako o dějinách skutků svobodných bytostí. Tím, co nám umožňuje mít dějiny, je právě možnost myslet člověka jako bytost mající svobodnou vůli, bytost autonomní, která nepodléhá z hlediska svého jednání jiným zákonům než těm, které si ukládá sama, noumenon. Tyto dvě možnosti u Kanta tvoří tak říkajíc mezní případy, mezi nimiž se pohybuje člověk, potažmo lidé, jako reálné a konkrétní bytosti. „Jelikož lidé nepostupují ve svých snahách pouze instinktivně jako zvířata, ale také ne jako rozumní spoluobčané, podle domluveného plánu, nezdají se o nich být možné ani žádné dějiny podle plánu (stejně jako nejsou možné třeba o včelách nebo bobrech).“7 To však není jediná možnost, jak lze hovořit o lidských dějinách. Lidstvo sice maří svůj rozumný záměr tím, že samotný člověk není jen a pouze rozumovou bytostí, ale působí na něj i pudy, sklony a náklonnosti, které se projevují i ve velkém,8 přesto lze doufat ještě v něco. Toto něco má být záměr přírody, který se projevuje v lidských dějinách. Takové je východisko Kantova spisu, z něhož je posléze vyvozeno devatero vět popisujících dějiny, na kterých lze vidět, nakolik je výměr přírody u Kanta teleologický. Završením spisu je devátá věta, ve které Kant (opětovně) postuluje možnost dějin lidského pokolení. Jak bylo již výše řečeno, řídí se tyto dějiny podle ideje, přičemž člověk je nahlížen jako rozumová bytost, která v průběhu času postupuje stále více k naplnění svého záměru. Idea světových dějin není nakonec podle Kanta v protikladu k empirické historii, slouží spíše jako vodítko (dokonce v jisté míře vodítko a priori), jako regulativní pojem, na jehož základě lze budovat vlastní lidské dějiny – „je to jen myšlenka o tom, co by mohla zkusit filosofická hlava (která by navíc musela být velmi zběhlá v dějinách) ještě z jiného stanoviska.“9 5 Některé aspekty této problematiky opětovně zdůraznil Richard Zika ve své práci Principialita subjektu v souvislosti dějin (Praha, Togga 2009). 6 Kant, I., Studie k dějinám a politice. Přel. J. Loužil, P. Stehlíková a K. Novotný. Praha, Oikúmené 2013, s. 9. 7 Tamtéž, s. 10. Kurzíva J.P. 8 Zajímavou spekulativní otázkou by bylo to, jak by Kant hodnotil německý národ 30. a 40. let dvacátého století. 9 Tamtéž, s. 22. Kantovo pojetí filosofie dějin tak lze označit za regulativní, pokusné, nikoli absolutní či dogmatické.
Recenze
917
Recenze Herderových „Idejí k filosofii dějin lidstva“ aneb recenze recenze J. G. Herder patřil mezi Kantovy nejnadanější žáky, a tak celkem není divu, že se tyto velké osobnosti střetly i na poli názorovém. A to již velice záhy, na počátku Kantova kritického období, tři roky po vydání Kritiky čistého rozumu. V roce 1784 o dvacet let mladší Kantův žák vydává první díl svých Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit.10 Mezi recenzenty Herderova spisu patří i Kant. Herder se poté ke Kantově recenzi vrací v druhém díle svého spisu; i tento druhý díl je následně recenzován samotným autorem Kritik. Jedná se tedy o diskusi, chcete-li názorový střet týkající se převážně podstaty samotného přístupu k filosofii dějin. Ihned v úvodu recenzent oceňuje Herdera jako „důvtipného a výmluvného autora“11 a načrtává svůj postoj, z hlediska kterého bude spis hodnotit. „Jelikož svoboda myšlení (která se zde v hojné míře vyskytuje), je-li uplatňována plodnou hlavou, poskytuje vždy látku k přemýšlení, chceme se pokusit vyzvednout z jeho idejí pokud možno ty nejdůležitější a pro něho nejpříznačnější a předložit je v jeho osobitém výrazu.“12 Kant se poté dostává k samotnému obsahu posuzovaného díla. Samotné shrnutí není až tak podstatné, důležitější je, jak Kant reaguje na Herderovo pojetí nesmrtelnosti v části nazvané „Příloha“, která je závěrečnou částí jeho první recenze. Duševní (duchovní) síly, které Herder postuluje a které souvisí s jeho pojetím nesmrtelnosti, jsou tím středobodem sporu a Kant je odhaluje jako „metafysiku, ba dokonce velmi dogmatickou“.13 Kantova recenze vzbudila u některých známých obou autorů další reakce. Jedním z nich byl i K. L. Reinhold, který na obranu Herderových Idejí napsal dopis, v němž vyjádřil nesouhlas s Kantovou recenzí. Kantovu vlastní odpověď na tento dopis nalezneme v druhé části jeho recenzí v předloženém sborníku. V úvodu Kant upozorňuje na nepochopení některých myšlenek své filosofie autorem dopisu a poukazuje na svá díla k danému tématu. Souhrnně poté označí dosud vydané Herderovo dílo za přípravnou část budoucího celku, jenž konečně bude „obsahovat vlastní antropologii“.14 Tím se také dostáváme ke Kantově recenzi druhého dílu Herderových Idejí, jež je ve sborníku označena jako část III. Velice podobně jako v první recenzi Kant stručně shrnuje obsah a témata jednotlivých knih Herderova díla, aby se posléze vrátil pouze k těm, která stojí za to kritizovat (nikoli jen nega-
10 Jedná se o tentýž rok, v němž Kant vydává vlastní příspěvek k tomuto tématu, a sice výše uvedenou „Ideu všeobecných dějin ve světoobčanském ohledu“. 11 Kant, I., Studie k dějinám a politice, c.d., s. 23. 12 Tamtéž, s. 24. 13 Tamtéž, s. 33. Proti těmto duševním silám Kant argumentuje – stejně jako proti staré, taktéž dogmatické metafyzice – na základě odvolání se na zkušenost, jež je „prubířským kamenem poznání“. 14 Tamtéž, s. 37.
918
Filosofický časopis
2015/2
tivně). Na straně 40 Kant například upozorňuje na Herderův místy až příliš vzletný styl psaní, který, jak bychom dnes řekli, do vědecké literatury nepatří.15 V souvislosti s tím Kant klade otázku, zda tento styl psaní nemá za následek i to, že „proud jeho výmluvnosti [ho – Herdera – J.P.] nezaplétá tu a tam do rozporů“.16 To však není pro recenzenta to nejdůležitější. Konečným shrnutím toho nejvýznamnějšího se zdá být závěr recenze, kde se Kant zabývá pouze některými pasážemi Herderova spisu. Z hlediska Kantovy filosofie k nám o cestě, kterou ve svém díle Herder nastoupil, výmluvně promlouvá například následující pasáž: „když je recenzent postaven mimo přirozenost a cestu poznání rozumu, nedokáže si dále pomoci, protože není zběhlý v učené filologii a ve znalosti nebo posuzování starých pramenných listin, a proto nedokáže vůbec filosoficky použít v nich sdělovaná, a díky tomu zároveň osvědčená fakta. Sám tak skromně připouští, že zde nemá žádný soud“,17 a následně „recenzent proto nemá, co by řekl o vlastní autorem nastoupené myšlenkové cestě“.18 Tím Kant potvrzuje naprostou odlišnost svého pojetí lidských dějin od toho, které předkládá Herder a jež spočívá v představě nepřetržitého směřování mravního jednání k naplnění cíle, i přes faktum konečnosti lidských individuí.
Domnělý počátek dějin lidstva, 1786 Kantův krátký spis je rozdělen do čtyř částí. První dvě jsou tematicky zaměřeny na výklad počátku dějin ve spojení s výkladem první části Bible (Starého zákona) a na ambivalenci stavu, kdy se člověk dostal „z poručnictví přírody do stavu svobody“.19 Stejně jako je tomu v předchozích spisech, pojednává tu Kant o lidském údělu z hlediska mravnosti a přírody. „Pro individuum, které má při užívání své svobody na zřeteli jen sebe, byla změna ztrátou; pro přírodu, která svůj účel s člověkem zaměřuje na rod, to byl zisk.“20 Toto a jiná místa lze číst ve shodě s tím, co je obsaženo například v prvním textu recenzované knihy. Jedná se o jeden a tentýž moment lidského postavení v prostoru přírody a vlastních dějin. V druhé části poznámky pod čarou na straně 54, kde Kant hovoří o rozpornosti lidského údělu ve spojitosti s Hippokratovým Ars longa, vita brevis, můžeme opětovně spatřit to,
15 Kant sám v souvislosti s poznáním hovoří o užívání metafor, přirovnání a podobně jako o básnění a blouznění, které nepatří do kriticky provozované filosofie. Vedle toho ani samotné Kantovy spisy nejsou takových míst bohatých na umělecký jazyk prosty. Stačí připomenout například některá místa Kritiky čistého rozumu (část nazvaná „O důvodu rozlišení všech předmětů vůbec na phaenomena a noumena“) či místo z Kritiky praktického rozumu (část začínající „Povinnosti! Ty veliké, vznešené jméno…“) a podobně. Viz Kritika praktického rozumu. Přel. A. Papírník. Praha, Jan Laichter 1944, část O vzpruhách čistého praktického rozumu, s. 114) a podobně. 16 Kant, I., Studie k dějinám a politice, c.d., s. 40. 17 Tamtéž, s. 42 18 Tamtéž, s. 43. 19 Tamtéž, s. 51. 20 Tamtéž, s. 52.
Recenze
919
co je analogicky obsaženo například v prvních částech jiného Kantova spisu, a sice ve spise O výchově. I zde je člověk představen tak, že po svém narození nemá zhola nic a k nějakému výsledku se musí až postupně dopracovat. Musí své vlohy teprve rozvinout. Co se týká samotné povahy spisu, Kant hned na počátku první části uvádí, že jde o „pohyb, jejž dopřáváme obrazotvornosti v doprovodu rozumu k osvěžení a zdraví mysli“.21 Následuje výklad domnělého počátku lidských dějin na pozadí výkladu knihy Genesis. Ke konci této části se Kant na několika místech dotýká i záležitostí, které čtenář zná z jeho hlavních děl. Druhou polovinu spisu tvoří části nazvané „Závěr dějin“ a „Závěrečná poznámka“. V „Závěru dějin“ Kant popisuje vznik usedlého způsobu života a následných rozbrojů mezi těmi, kteří se usadili a dali tak podle Kanta vzniknout kultuře a občanské společnosti, a mezi těmi, kteří zůstali u kočovného způsobu života. Jejich počáteční svár a posléze smíšení, které vyústilo v zánik občanské společnosti usilující o svůj rozvoj, interpretuje Kant jako událost zapříčiňující konec dějin lidstva vůbec (mýtus o potopě). V závěrečné poznámce se poté Kant opětovně věnuje tématu prozřetelnosti a lidského údělu. Výchozím bodem je zde tvrzení, že člověk dává hodnotu svému životu svým mravním jednáním a za své činy platí vlastní odpovědností.22 Pokud člověk tuto premisu přijme, bude spokojen „s Prozřetelností a chodem lidských věcí vcelku, který nepostupuje od dobra ke zlu, ale vyvíjí se pozvolna od horšího k lepšímu; k tomuto pokroku je každý povolán přispět svým způsobem, pokud je to v jeho silách, samou přírodou“.23
O domnělém právu z lásky k lidem lhát, 1797 Tento krátký spisek, který Kant vydal až po ukončení svého působení na univerzitě, se zabývá hledáním odpovědi na otázku možného ospravedlnění lži. Je to téma, jež se často spojuje s otázkou fraus pia, a Kantova odpověď je jednou z nejvýraznějších a nejoriginálnějších. Jako podnět své úvahy uvádí Kant hned na počátku spis B. Constanta. Z důkazů, které Kant prý uvádí na obhajobu pravdomluvnosti, Constant vyvozuje, že „mravní zásada, že existuje povinnost mluvit pravdu, by činila, kdybychom ji brali bezpodmínečně a izolovaně, každou společnost nemožnou“.24 Po jistém upřesnění souvislostí Kant předkládá dvě na sebe navazující otázky. „První otázka nyní je, zda člověk v případech, kdy se nemůže vyhnout odpovědi ano, nebo ne, má oprávnění (právo) být nepravdivý. Druhá otázka je, zda 21 Tamtéž, s. 46. Opět se zde objevuje hypotetické nebo i regulativní pojetí takové filosofie dějin. Na tomto místě s ohledem na domnělý počátek dějin lidstva. 22 Kant zde v jednom momentu, podobně jako ve spise Náboženství v mezích pouhého rozumu, odmítá tezi o dědičném hříchu. 23 Kant, I., Studie k dějinám a politice, c.d., s. 59. 24 Tamtéž, s. 60.
920
Filosofický časopis
2015/2
není dokonce povinen být v určité výpovědi, k níž jej nutí nespravedlivý nátlak, nepravdivý, aby zabránil zločinu hrozícímu jemu nebo někomu jinému.“25 Pokud vezmeme v potaz Kantovu nauku o etice a právu, již je možno charakterizovat jako velice přísnou a striktní, nemohou nás jeho odpovědi na zmíněné otázky překvapit. Znějí takto: „pravdivost ve výpovědích, jimž se nelze vyhnout, je formální povinnost člověka vůči každému“. Nečiní bezpráví ten, kdo je nucen odpovídat tomu, kdo jej neprávem nutí, přesto se dopouští „bezpráví v podstatném smyslu povinnosti vůbec“,26 což následně způsobuje nevěrohodnost smluv a práv z nich plynoucích. Tento stav je Kantem popisován jako konec veškerého práva. Pravdomluvnost je tedy u Kanta podstatným předpokladem společnosti, která ve svých základech spočívá na smlouvě (smlouvách). Je nesnadné si představit, že by bylo vůbec možné založit společnost jinak než na smlouvách, jde-li tedy o společnost, kde má hlavní slovo právo a zákony. Jistou omezenost striktnosti tohoto pojetí představuje pouze formulace, v níž Kant uvádí, že se jedná o výpovědi „jimž se nelze vyhnout“. Koneckonců však lež, v Kantových očích, i když konkrétně nikomu neškodí, „škodí vždy někomu nebo něčemu jinému, když ne jinému člověku, přece však lidstvu vůbec, a to tím, že činí nepoužitelným zdroj práva“.27 Následně se Kant zaobírá porovnáváním příčin a důsledků jednání. Postupuje zde obdobně jako ve své etice při porovnávání maxim, které vedly k jednání, a samotných konkrétních důsledků jednání. Relevantní jsou pro hodnocení vždy jen mravnosti maximy, pohnutky, nikoli následky činů. Stejně je tomu i zde: „zůstal-li jsi však přísně u pravdy, nemůže ti veřejná spravedlnost nic vytýkat, ať už je nepředvídaný následek, jaký chce.“ „Je to tedy svatý, bezpodmínečně přikazující, žádnými konvencemi neomezitelný příkaz rozumu: ve všech prohlášeních být pravdivý (poctivý).“28 Kant se poté pozorněji věnuje několika tvrzením B. Constanta a uvádí je z pozice své teorie na pravou míru. Po krátkém nastínění vztahu a přechodu od metafyziky práva k politice se pak na samém konci dostává i k problematice výjimek. A opět se jedná o jistou analogii ke Kantovým dalším spisům, kde je pojednáváno o bezpodmínečnosti, kategoričnosti nebo také všeobecnosti zásad či příkazů rozumu. I zde Kant zastává obdobně nesmlouvavé stanovisko: „Všechny právně praktické zásady musejí obsahovat přísnou pravdu, a ty zde takzvané prostřední mohou obsahovat jen bližší určení jejich použití na vyskytující se případy (podle pravidel politiky), avšak nikdy výjimky, protože výjimky ničí všeobecnost, kvůli níž jediné mají zásady své jméno.“29 Jiří Podhajský 25 Tamtéž, s. 61; zvýraznění autorova. 26 Obojí tamtéž. 27 Tamtéž, s. 62. 28 Obojí tamtéž. 29 Tamtéž, s. 65.
