Imanuel Kant Jana Kutnohorská
Imanuel Kant 1724 Královec,východní Prusko, dnešní Kalingrad. 1804 Královec
Životopisné údaje Pocházel z chudé, zbožné rodiny, jeho otec byl sedlářem. Rodiče ho poslali do farní školy celoživotní antipatie k organizovanému náboženství. V 16 letech vstoupil na univerzitu. Nejprve studoval teologii a pak filozofii. Věnoval se také přírodním vědám. Jelikož po studiích nenašel zaměstnání, tak dalších 8 let působil jako domácí učitel v nejrůznějších zámožných rodinách.
Životopisné údaje návrat na univerzitu, obdržel doktorát přírodních věd a zastával pozici soukromého docenta. 1790 získal profesuru logiky a metafyziky, kterou podržel až do konce svého života. Přednášel logiku, metafyziku, fyziku, zeměpis, antropologii, přirozenou teologii, etiku a přirozené právo.
Charakteristika Jeho osobní život byl jednotvárný. Zanícenost pro výuku a psaní mu dopřávala málo času pro další zájmy. Hodně četl, zvláště přírodovědná díla. Měl mnoho blízkých přátel, s nimiž se pravidelně stýkal. Vynikající pedagog. Vyznačoval se spontánností a vtipem, nesmírnou erudicí a neustávající snahou povzbudit studenty k samostatnému myšlení.
Denní režim
Dodržoval přísný časový plán: V 5 hodin snídaně a filozofické zamyšlení. Od 6 do 7 hod. si připravoval přednášky. Od 7 do 9 hod., případně do 10 hod. přednášel Od 10 do 12 hod. psal. 12-16 oběd se svými přáteli, v rozhovoru se 3 - 4 hosty. Následovala procházka, za ním šel jeho sluha, který mu nesl deštník. Říká se, že královecké dámy si podle jeho procházky nařizovaly hodinky. Večer četl a ve 22 hod. šel spát.
Immanuel Kant (1724 –1804) - pedagog Johann Herder, který studoval v Královci v prvních letech Kantova docentského působení, jej chválí v jednom dopise:
„Ve svém kvetoucím věku se radoval jako veselý mladík, jeho široké k myšlení vybudované čelo bylo sídlem nezničitelného veselí a radosti, řeč překypující myšlenkami plynula z jeho rtů. Žert, vtip a rozmar měl pohotově a jeho poučná přednáška byla skvělou zábavou. Povzbuzoval a příjemně nutil k samostatnému myšlení…“
Hlavní díla Kritika čistého rozumu, 1781, 1787 Prologomena ke každé příští metafyzice, 1783 Základy metafyziky mravů, 1785,1786 Kritika praktického rozumu, 1788 Náboženství v mezích pouhého rozumu, 1793
Hlavní myšlenky Veškeré poznání vychází ze zkušenosti, avšak nevzniká pouze ze zkušenosti Poznání uspořádaného světa je umožňováno navzájem se doplňujícími úkony smyslů a myšlení. Svět, jejž známe je svět jevů, o věcech o sobě nemáme žádné poznání. Jediné, co je bez výhrad dobré, je dobrá vůle. Autonomie správné vůle je základem lidské důstojnosti.
Teorie poznání a metafyzika Kantova teorie poznání a metafyzika, které se nacházejí v Kritice čistého rozumu /(1781, 1787), je po Platónově Ústavě nejdůležitější filozofický spis, jaký kdy vznikl.
Immanuel Kant (1724 – 1804) Kritika čistého rozumu Člověk je poznávající bytost, jako takový používá svůj rozum teoreticky. Člověk je ale přinejmenším stejnou měrou jednající bytost. Jako takový používá svůj rozum prakticky.
Pojetí mysli Mysl popisuje jako výkon. Označuje ji jako transcendentální jednotu apercepce Označením transcendentální myslí dvojí. 1) Dotyčná činnost není empiricky pozorovatelná. Výkon mysli nemůžeme pozorovat smyly. 2) Tato činnost je nutnou podmínkou uspořádané zkušenosti. Kdyby k ní nedocházelo, nebyli bychom s to mít zkušenost o světě v té podobě, jak jej známe. Termín „transcendentální“ nás odkazuje k něčemu, co není přístupné smyslovému vnímání, avšak zároveň je podmínkou naší zkušenosti.
Pojetí mysli Transcendentální jednotu apercepce Apercepce, vysvětlení pojmu je obtížnější. Pokud využijem již uvedený příklad, pak vnímám nejen automobil, ale také jej spojuji se silnicí, s okolní krajinou, s jeho cílem. Fakticky jej mohu spojit s celkem své zkušenosti. Je jedním z rysů celého světa, v němž žiji. Kant užívá apercepce, aby odlišil tento termín od percepce. Apercepce provází mysl.
Svět Kant rozlišuje svět fenomenální nebo svět jevů a svět noumentální nebo svět věcí Svět, o němž máme zkušenost a o němž můžeme získat poznání je pro Kanta svět jevů. Náš svět je konstruován našimi smysly a smysly předkládají myšlení pouze vjemy.
Etika Ústředním bodem jeho teorie je pojem povinnosti. Jednat mravně znamená jednat rozumně. Pojetí lidské mravnosti zachycuje ve svých Základech metafyziky mravů. Lidská vůle podle jeho tvrzení stojí na křižovatkách.
metafora-přenášení významu na základě vnější podobnosti
Lidská vůle Máme-li učinit mravní rozhodnutí zjišťujeme, že rozum nám říká, jak bychom měli jednat rozumně, avšak naše touhy či náklonnosti nás podněcují k jednání, které uspokojí jejich žádosti. Střetneme-li se s konfliktem rozumu a žádosti, vůle se musí rozhodnout, po které cestě se vydá. Jelikož naše náklonnosti nás silně ovlivňují, požadavky rozumu se jeví jako tíživý tlak. Jejich splnění proto pokládáme za nařízení podle něhož jednáme – za povinnost. Dílo: Základy metafyziky mravů
Mravní jednání Jednat mravně tak tedy znamená jednat rozumně. Říci však, že máme jednat rozumně, nám ještě neudává, co máme činit. Základy pro ustavení rozumné jednání Kant nachází v „maximách“, podle nichž jednáme. Někdy tyto maximy označuje za principy jednání. Má tím na mysli naše důvody či motivy k jednání.
Maxima Má-li být maxima jednání rozumná, musí mít všeobecnou platnost, neboť právě to vyžaduje rozum. Rozum ukládá zákon pro jednání.
Rozum ukládá zákon pro jednání. Tento rozumový zákon nazývá mravní jednání. Zní takto: „Jednej pouze podle té maximy jednání, u níž můžeš zároveň chtít, aby platila jako všeobecný zákon.“ Míní se tím následující: Pokud uznáme, že lidské bytosti jakožto rozumné bytosti mají povinnost vykonávat určitá jednání z určitých důvodů, pak tato povinnost platí pro každého včetně nás samých. Učinit ze sebe výjimku ve vztahu k zákonu, který uznáváme za závazný pro všechny ostatní, znamená jednat nerozumně, a proto nemravně
Rozum ukládá zákon pro jednání. Kategorický imperativ. Při rozvíjení tohoto tématu Kantu ukazuje, že ve vztahu k jednání uznáváme imperativy (příkazy) různého druhu. Některé označujeme jako hypotetické: poznávám, abychom dospěli k cíli naši žádosti anebo abychom zvýšili naše štěstí.
Kategorický imperativ. Mravní zákon nám přikazuje jednat rozumně, a proto přikazuje kategoricky.Jeho příkazu se z rozumového hlediska nelze vyhnout. Kant jej nazývá kategorickým imperativem.
Kategorický imperativ. Vůle tedy podléhá kategorickému imperativu, přestože neplatí, že by vždy dodržovala jeho příkazy. Mravní zákon jakožto rozumné bytosti uvalujeme na sebe sama. Kant hovoří o vůli, jež je „sama sobě zákonem“ a o její „autonomii“. Vůle, která na sebe samu dokáže uvalovat zákony jednání a pak tyto zákony dodržovat, má podle Kanta nekonečnou hodnotu. Podle jeho tvrzení je dobrá vůle na světě tím jediným, co je „bez výhrad dobré“.
Dobrá vůle To, že vlastníme potenciálně dobrou vůli nám dává hodnotu, která „převyšuje veškerou cenu“. Je zdrojem lidské důstojnosti, která nás jakožto osoby odděluje od ostatních jsoucen ve světě, jež jsou věcmi. Zacházet s lidskou bytostí jako s věcí – s něčím čeho se užívá prostě jako prostředku k našim cílům – znamená proviňovat se proti lidskosti.
Kategorický imperativ Kategorický imperativ podle Kantova závěru můžeme reformulovat do následující podoby: Jednej tak, aby ses choval k lidství jako k osobě své, tak k osobě druhého vždy jako k účelu a nikdy jako k pouhému prostředku.
Předmět filozofie Velký filozof Imanuel Kant, když hodnotil své dílo v již vysokém věku, v jednom dopise napsal, že chtěl dát odpověď na tři otázky. Formuloval je takto: Co můžeme vědět? Co máme dělat? V co smíme věřit?
Literatura McGreal, Ian P. Velké postavy západního myšlení. Slovník myslitelů. Praha: Prostor, 1997, 1999. ISBN80-7260-002-8 Pomník v Kaliningradu, Rusko
