IKS-OBECNÁ PSYCHOLOGIE 1 Historie psychologie V antickém Řecku byl slovem psýché míněn celý člověk, zatímco dnes si představíme jen jeho duši (doslovný překlad slova psýché). Staří Řekové věděli, jak těsně spolu duševní a tělesné souvisí, a proto považovali člověka za nedělitelný celek. Jestliže se chceme o lidech něco dovědět, pak se nám nabízí v zásadě dva prameny poznání: my sami a lidé kolem nás. To, co si myslíme a cítíme, zjistíme jen zkoumáním vlastního nitra. Druhým zdrojem našeho poznání je pozorování druhých. V psychologii je významné jak naslouchání sobě, tak pozorování druhých.
1.1 Vývoj psychologie Psychologie má kořeny ve filozofii, fyziologii, lékařské vědě a dalších vědních oblastech. Zájem lidí o psychiku sahá až do prehistorické doby. Lidé se odedávna zajímali o duševní dění v souvislosti s uspokojováním nejrůznějších potřeb – obstaráváním potravy, prací. Uvažovali o smrti a narození, o snech, o každodenních zážitcích z pracovní činnosti (např. lovu zvířat). Poznatky byly většinou zkresleny mystikou, vlivy náboženských představ a fantazií. Lidé se domnívali, že chování je ovlivňováno duchy, přírodou. Se vznikem řemesel, zemědělství a obchodu se v závislosti na diferenciaci pracovní činnosti začínají rozlišovat jednotlivé oblasti psychicky – znalosti, schopnosti, povaha atd. Větší pozornost se věnuje vývoji člověka. Vytváří se pojetí náboženské (nadpřirozenost) a filosofické. Filozofické pojetí se formuje na podkladě rozumu. Řecký filozof Sokrates (470 – 399 př.n.l.) a jeho následovníci Platon a Aristoteles se lidskou povahou zabývali velmi důkladně – ve svých spisech si kladli otázku, zda jsou lidé racionální nebo neracionálně uvažující. Hippocrates (460 – 377 př.n.l.)“otec moderního lékařství“, vymezil lidský mozek jako „interpreta“ vědomí. Jako první usiloval o vymezení duševních poruch. Římský lékař Galén (130 – 200 n.l.) dospěl k teorii, že každý jedinec přichází na svět s jedním ze čtyř typů osobnosti, jež označil jako temperamenty. Samostatná vědecká disciplína psychologie začala vznikat teprve ve druhé polovině 19. století, kdy ke zkoumání psychických jevů začaly být používány vědecké, tj. experimentální metody. Za zakladatele psychologie je považován německý psycholog Wilhelm Wundt (1832 - 1920), který v roce 1879 založil první psychologickou laboratoř na světě. Wilhelm Wundt (1832-1920)
Dle Wundta by psychologie měla být empirická a experimentální věda, tzn. měla by být založena na základě objektivně pozorovatelných jevů a nezpochybnitelných faktů. Wundt považuje za předmět psychologie vědomí, z něhož se vydělují jednotlivé útvary. Studoval
nejjednodušší mentální procesy. Zkoumal rozsah paměti, reakční čas, barevné vidění, zvukové vnímání. Vyvinul vlastní metodu introspekce. Vědomí se skládá z elementů – počitků a pocitů. Základní metodou je dle Wundta introspekce – zkoumání subjektivní zkušenosti, to jak reflektujeme vnější svět. V první polovině 20. století se dostává do popředí americký behaviorismus, jehož hlavní metodou zkoumání je extrospekce - pozorování chování, objektivní měření atd. Cílem je zjištění objektivně pozorovatelných faktů, tedy vnějších projevů chování. Ve 2. polovině 20. století nastává opět návrat ke studiu vnitřních mentálních dějů.
2 Předmět studia psychologie Psychologie: psyché (duše) – logos (slovo) Definice: 1. Věda o lidské psychice, studuje lidské prožívání a chování. 2. Psychologie je věda, která studuje lidské chování, mentální procesy a tělesné dění, včetně jejich vzájemných vztahů a interakcí. Podstata interakce organismu s prostředím spočívá v tom, že organismus nepřetržitě přijímá (odráží) působící podněty prostředí a odpovídá (reaguje) na ně. 3. Vědecké studium chování a mysli. 4. Psychologie je založená na vědeckém podkladu – tzn., že psycholog, na rozdíl od laiků, spoléhá na systematické a objektivní metody pozorování. 5. Předmětem studia psychologie je také mysl. Dnes jejím prostřednictvím poukazujeme na všechny vědomé i nevědomé duševní stavy.
2.1 Základní pojmy obecné psychologie: Psychika je duševní život člověka. Souhrn duševních dějů během celého lidského života. Schopnost živých organismů odrážet svými stavy okolní skutečnost. Prožívání: psychický jev charakterizovaný proudem vědomí každého více či méně uvědomovaného duševního obsahu. Je individuální, těžko sdělitelné. Prožívání není přístupné z vnějšku, lze na něj usuzovat na základě introspekce (sebepozorování). Podnět (stimulus): vnější či vnitřní činitel, který vyvolá v živém organismu odezvu, aktivitu. Vzruch: impulz, signál, stav části nervového systému, který vyvolává určitou činnost organismu, např. pohyb, dýchání, srdeční činnost atd. Vzniká dopadem podnětu na buňku receptoru, odkud se šíří po nervovém vlákně rychlostí až 120 m/s. Vyvolává aktivitu příslušné nervové nebo svalové soustavy. Chování: je souhrn vnějších projevů, činností, jednání a reakcí organismu. Většina současných psychologických škol rozumí u člověka chováním jeho vnější činnost, řeč, mimiku, popřípadě jednání. Vědomí: obsah mysli, který si člověk dokáže vybavit. Je součástí naší psychické zkušenosti. Nevědomí: souhrn psychických obsahů a procesů, které probíhají mimo vědomí, ale přesto mohou ovlivňovat chování a prožívání. Myšlenky, strachy a touhy, které si člověk neuvědomuje. Obsah mysli, který ovlivňuje naše chování, aniž o něm víme. Relaxace: uvolnění svalového a duševního napětí; přirozený opak stresu; snižuje se tepová i dechová frekvence, výměna látková, svalové napětí. Odstraňuje únavu a úzkost, je ideální v
kombinaci s tělesným cvičením, je prevencí mnoha psychických i tělesných nemocí, využívá se při nespavosti, astmatu, kožních onemocněních, bolestivých stavech atd. Relaxační techniky: nám mohou pomoci zůstat sami se sebou bez vnějších podnětů (např. autogenní trénink, progresivní relaxace, jóga) slouží k odpočinku a rozvažování. Imaginace: (obrazotvornost): umožňuje prožívat představy, které rovněž slouží k odpočinku a sebepoznání, popřípadě učení a rozvoji vlastní osobnosti. Meditace: ponoření do myšlenek, většinou s náboženským obsahem. Stres: stav vrcholné aktivace; charakteristická fyziologická odpověď na poškození nebo ohrožení organismu, který se projevuje prostřednictvím adaptačního syndromu. Ten přímo ovlivňuje zdraví tím, že vyvolává nadměrnou aktivaci nervového sympatického nebo adrenokortikálního systému, poléze až poškození imunitního systému. Je zdraví škodlivý, pokud ho prožíváme jako nepříjemný (distres) a pokud přetrvává delší dobu. Hypnóza: uměle navozený, změněný stav vědomí, vyznačující se zvýšenou sugestibilitou a hyperkoncentrací pozornosti, projevuje se ztrátou já, pasivitou, poslušností k příkazům hypnotizéra, využívá se k terapeutickým účelům.
2.2 Cíle psychologie 6. Popsat rozmanité projevy chování a duševního dění (jak lidé myslí, cítí a jednají v nejrůznějších situacích – metodami: pozorování, rozhovor, experiment, standardizované diagnostické testy) 7. Vysvětlit význam získaných údajů - pomocí psychologických teorií (soustavy hypotéz, myšlenek a názorů, které umožňují získané údaje smysluplně objasnit) 8. Předvídat lidské chování a prožívání – predikce dalších dějů – nosnou koncepcí jsou teorie kognitivního vývoje, autorem je švýcarský psycholog Jean Piaget (1896 – 1980). Na jejím základě lze celkem spolehlivě předvídat, jaké kognitivní operace bude provádět zdravé dítě (člověk) určitého věku. 9. Zvyšování lidské spokojenosti a zdraví – pomáhající profese, aplikované psychologické obory, zejména klinická a poradenská psychologie.
2.3 Funkce psychiky Psychika má zásadní regulační a adaptační funkci. Zajišťuje: 10. Přizpůsobení se prostředí 11. Plánovitou změnu okolí 12. Přeměnu vlastního systému. Základní paradigma psychiky: R =f (S, O) (R= reakce, S=situace, O=osobnost – jistá situace působí na osobnost a výsledkem tohoto působení je reakce, odpověď jedince na toto působení. Na tutéž situaci nereagují všichni lidé stejně. Osobnost rozhoduje o tom, jaké vlastnosti a význam jedinec dané situaci přisuzuje a podle toho vybírá určitou reakci)
3 Dělení psychologických oborů 3.1 Teoretické obory Základní (teoretické) psychologické obory Obecná psychologie – studuje základní psychické procesy u duševně zdravého člověka, lidské poznávání, motivaci, emoce atd. Vývojová psychologie – zkoumá, jak se jedinec vyvíjí a mění v průběhu svého života. Zkoumá tělesné, emocionální, kognitivní a sociální změny, k nimž dochází během celého lidského života. Zabývá se vlivem dědičnosti a prostředí na psychický vývoj. Psychologie osobnosti – studuje rozdíly mezi lidmi a konstelace jedinečných psychických vlastností, které ovlivňují způsob myšlení, cítění a chování určitého jedince či typické skupiny osob. Sociální psychologie – obor studující vliv společenských faktorů na lidskou psychiku. Zkoumá interakce mezi lidmi, které probíhají ve dvojicích i v sociálních skupinách.
3.2 Praktické obory Aplikované psychologické obory – snaží se o využití nashromážděných poznatků při řešení praktických problémů téměř ve všech oblastech lidského života. Praktičtí psychologové aplikují poznatky základních odvětví psychologie do praxe. Klinická psychologie – diagnostika, léčení a společenské přizpůsobení osob s relativně závažnými psychickými potížemi a poruchami. Psychologie zdraví - zkoumá, jak se určité typické způsoby chování, myšlení a cítění vztahují k tělesné a psychické kondici. Zabývá se diagnostikou, léčením a prevencí různých onemocnění, zkoumá a podporuje zásady zdravého způsobu života. Poradenská psychologie – aplikovaná psychologie v poradnách pro rodinu (dříve manželské poradny), na úřadech práce, v pedagogicko-psychologických poradnách, případně v poradnách pro vysokoškoláky. Psychologové pomáhají klientům s problémy s přizpůsobením, pomáhají jim ujasnit si cíle a překonávat překážky. Pedagogická psychologie – se zabývá procesy učení a vyučování. Pedagogičtí psychologové zjišťují, jak ovlivňují učení psychické faktory, jakými jsou motivace a inteligence. Hledá způsoby, jak co nejefektivněji učit žáky a studenty určitým znalostem a dovednostem. Psychologie práce – zabývá se podmínkami práce a jejich vlivem na pracovní výkon (inženýrská psychologie, manažerská psychologie, psychologie trhu, psychologie zákazníka atd.) Forenzní (soudní) psychologie – uplatnění poznatků psychologie v rámci soudního a vězeňského systému. (psychologie pachatelů trestných činů, soudně-znalecké posudky atd.) Psychologie sportu – psychologickými prostředky se psychologové pokoušejí zlepšit výkony vrcholových sportovců. Psychologie sportu se zabývá organizací tréninku, zvládáním trémy, vzájemnými vztahy mezi sportovcem a trenérem atd.
4 Psychologické směry Jednotlivé psychologické směry se dívají na lidskou psychiku a její fungování z různých úhlů pohledu. Řeší tyto základní otázky: Převládá v lidské psychice vliv dědičnosti, nebo má na fungování jedince zásadní vliv prostředí a procesy učení? DĚDIČNOST X PROSTŘEDÍ Je možné studovat fungování psychiky samostatně nebo je třeba chápat fungování člověka jako celku (biopsychosociální jednoty)? REDKUCIONISMUS X HOLISMUS Je život člověka více méně předurčen nebo se člověk aktivně podílí na tvorbě svého osudu? DETERMINISMUS X SVOBODNÁ VŮLE
4.1 Biologický přístup
Výzkumy mozku, studium biologických, neurofyziologických procesů. Hledá souvislosti mezi biologickými procesy, chováním a prožíváním. Zkoumá také evoluční vývoj lidské psychiky a chování. W. James (1842-1910) – zakladatel vědecké a empirické psychologie.
4.2 Behavioristický přístup
Zakladatel J. B. Watson (1878 – 1958). 1. pol. 20. st. v Americe. Předmět studia psychologie se omezil na studium chování. Osobnost formuje především učení. Chování je určováno vnějšími vlivy – regulačními prostředky jsou zejména odměny a tresty. Odmítl metodu introspekce (nevědecká metoda) – předmětem studia jsou objektivně pozorovatelná a měřitelná fakta, studium chování, hlavním výzkumnou metodou je experiment (pokusy na zvířatech). Výsledné chování je funkcí stimulu (S) a reakce (R). Východiskem je i Pavlovův pojem podmíněného reflexu, který je elementem základní interakce mezi organismem a prostředím. Liská mysl je černá skříňka (black box), k níž nelze objektivními metodami vědeckého zkoumání proniknout. Rozhodující význam při formování osobnosti má učení– vnější vlivy, především odměny a tresty ze strany rodičů a učitelů. 60. léta 20. st. – Sociálně-kognitivní teorie učení – Albert Bandura – jeho přístup klade důraz na kognitivní složku psychiky, základem je tzv. observační učení, v chování hraje roli vnitřní přesvědčení, očekávání, hodnoty atd.
4.3 Psychodynamický přístup
Psychoanalýza – Sigmund Freud (1856 – 1939) – princip determinismu, Dle Freuda, základní silou psychického dění jsou pudové impulsy – sexuální, agresivní. Základní myšlenky a pojmy psychoanalýzy: princip determinismu, pudy, nevědomé procesy, psychodynamický konflikt, stadiální vývoj osobnosti Následovníci: A. Adler, C. G. Jung, K. Horneyová, Erich Fromm
V současnosti psychodynamické přístupy řeší zejména poruchy interpersonálních vztahů v dětství. Dle Freuda, kromě vědomí existuje i nevědomí (obsah tvoří především vše co není slučitelné s normami etickými, zejména potlačená sexuální přání, pudy), jde o iracionální motivaci chování. Zakladatel - Sigmund Freud (1856 – 1939) – princip determinismu – všechny duševní prožitky i projevy chování mají svou příčinu (princip determinismu), kterou obvykle není vědomý racionální důvod, ale nevědomý motiv. Základem jsou dynamické síly, nevědomé pudové impulsy sexuální a agresivní, které se společnost pokouší potlačovat a ovládat. Tato restrikce vede k tomu, že jsou přesunuty z vědomí do nevědomí, odkud i nadále ovlivňují chování i mentální dění. Projevují se např. v obsahu denních i nočních snů, v tzv. chybných výkonech, přeřeknutí, přeslechnutí a opomenutí atd. Pudové impulzy mohou být transformovány do podoby umělecké tvorby Všechny psychodynamické školy – zájem o nevědomé psychické procesy a předpoklad, že zkušenosti v raném dětství rozhodujícím způsobem ovlivňují další vývoj osobnosti. Základ psychopatologie – poruchy interpersonálních vztahů v dětství. Dnešní psychodynamické směru pracují s nezpracovanými traumaty, neuvědomovanými motivy, neuspokojenými potřebami, vytěsněnými obsahy vědomí, ego obrannými mechanismy atd.
4.4 Fenomenologický přístup
Filosoficky a humanisticky orientovaný směr. Předmětem studia je prožívání. Metody zkoumání - introspekce Předpokládá schopnost svobodné volby a zodpovědnost za osobní rozhodnutí. Existenciální analýza (daseinsanalýza). Humanistická psychologie: Počátek 50. let v Americe Předmět studia – jedinečně lidské stránky existence, vědomí, jáství, motivace. o A. Maslow – potřeba sebeaktualizace o C. Rogers – terapie zaměřená na klienta Zkoumá osobu v kontextu jejího prostředí
4.5 Gestalt (tvarová) psychologie Historická psychologická škola. Holistické pojetí - celek je více, než jen suma částí. Max Wertheimer (1880 – 1943), K. Kofka (1886 – 1914), W. Kohler (1887 – 1967). Vliv na kognitivní a sociální psychologii. Německé slovo „Gestalt“ znamená tvar, útvar, vzorec, nebo struktura – základní prvky psychiky chápe jako celostní psychické útvary. Metoda introspekce - psychické děje vystupují jako celky vnímání, ale též myšlení, učení. Tvarová psychologie ovlivnila kognitivní psychologii, sociální psychologii a psychoterapii.
Jedním z důležitých pojmů v tvarové psychologii, který se významně uplatnil ve fenomenologii, je diferenciace. Diferenciace je proces vydělování tvaru (německý výraz pro tvar je „Gestalt") oproti pozadí. Tento proces probíhá v našem životě stále znovu a znovu, avšak neuvědomujeme si jej. Ať už si diferenciací vydělujeme ze soustavy předmětů kterýkoli z nich, stává se tvarem, zatímco ostatní předměty ustupují do pozadí. Diferenciace vede ke vnímání a vnímání vede k chování. Například dospívající chlapec jde se skupinou jiných hochů na taneční zábavu. Když si prohlíží taneční sál, spatří skupinu dívek, které si povídají na druhé straně sálu, a všimne si vysoké černovlásky (diferencuje ji ze skupiny dívek). Bez ohledu na to, zda ji zná, chlapec si teď dívku uvědomuje (vnímání) a požádá ji o tanec (chování). Týž proces se uplatňuje ve všech našich vědomých volbách. Jsou to svobodná rozhodnutí, protože na úrovni diferenciace máme svobodu volit si kterýkoli nám dostupný objekt. Jakmile jsme určitý objekt takto vydělili a pozdvihli jej na úroveň tvaru, nastoupí vnímání a odezva chováním.
4.6 Kognitivní přístup Tento směr vznikl v 50. a 60. letech 20. století v USA, posléze se rozšířil do Evropy. Předmětem studia jsou kognitivní (poznávací) procesy. Psychika = systém zpracování informací. Předmětem studia jsou způsoby utváření mentálních reprezentací okolního světa. Zkoumá způsoby, kterými reflektujeme své vlastní prožívání a řídíme své chování. Kognitivní psychologové se pokoušejí zjistit, jak se učíme, pamatujeme si minulost a plánujeme budoucnost, jak uvažujeme, rozhodujeme se a užíváme jazyk.
5 Psychické procesy, obsahy a stavy
Z nepřetržitého toku duševních zážitků vyčleňujeme tři základní fenomény: procesy, obsahy a stavy.
5.1 Psychické procesy
Vedou ke vzniku psychických obsahů – poznávací děje (snění je proces, jehož výsledkem jsou sny, produktem myšlení jsou myšlenky). Většinou nevědomé, rychlé, proměnlivé. o Kognitivní (rozum) – vnímání, učení, paměť atd.
o Emocionální (cit) – vedou ke vzniku emocí, jejichž subjektivní prožitkovou komponentu označujeme jako cit (např. radost, smutek, zlost, hněv, či překvapení). o Motivační – aktivizují a usměrňují chování.
5.2 Psychické obsahy Vjemy, představy, myšlenky, přání, city atd. Nachází se ve vědomí nebo je lze do vědomí vyvolat. Lidé si je uvědomují spíše obsahy než procesy. Psychické procesy jsou velmi rychlé a proměnlivé, čímž se liší od mentálních stavů (stavů vědomí).
5.3 Psychické stavy Relativně stabilní Stavy vědomí lze chápat jako podmínky, pozadí pro průběh psychických procesů. Prožívání – nepřetržitý tok psychických zážitků (obsahů), který probíhá při různých stupních jasnosti vědomí. Sled uvědomovaných psychických zážitků zpravidla označujeme jako prožívání. Předmětem prožívání může být vnější svět, stav vlastního těla i vlastní mysli. Tři hlavní složky prožívání: rozum cit vůle (chtění) Chování – reakce na různé podnětové situace - jakákoliv tělesná aktivita, kterou lze pozorovat, zaznamenávat nebo měřit.(mimika, gestikulace, zvýšení krevního tlaku či tepové frekvence). Volní (úmyslné, záměrné) – směřuje k určitému cíli; vědomá intence, záměr. Mimovolní (bezděčné) – nepodmíněné reflexy (slinění při příjmu potravy) či instinkty. Vědomí - základní podmínka pro průběh psychických procesů. Je to schopnost uvědomit si sebe sama, jako individualitu oproti okolnímu světu, schopnost správně interpretovat vlastní prožitky. Vědomí je stav určité aktivace, která se projevuje bdělostí. Vědomí má vždycky subjektivní charakter. Projevuje se určitou úrovní prožívání a uvědomování si vlastního těla. Vědomí zahrnuje uvědomované duševní obsahy. Nevědomí, zahrnuje duševní obsahy, jež si člověk neuvědomuje, ale ony přesto působí na jeho prožívání, uvažování i chování. Základním předpokladem vnímání a prožívání je to, aby byl člověk „při vědomí“ tzn.: bdělost (vigilance) - úroveň vigilance určuje luciditu (jasnost) vědomí protipólem je bezvědomí, případně spánek, narkóza somnolence, sopor, koma – kvantitativní poruchy vědomí, které se projevují podstatným snížením lucidity kóma – je stav hlubokého bezvědomí Funkce vědomí – rozmanité obsahy vědomí, k nimž patří vjemy, city, myšlenky, rozhodnutí:
sledování (monitoring) sebe sama a prostředí. ovládání (controlling) – zahajujeme, realizujeme, ukončujeme činnost vyhodnocování výsledků našeho jednání. Změněné stavy vědomí: 13. spontánní vznik 14. chemické působení 15. přímé působení na psychiku Změněné stavy vědomí: Poruchové o Delirantní stavy, narušení osobní identity, halucinace, bludy Ne patologické o Spánek, relaxace, meditace, hypnotizme, excitace Společné charakteristiky změněných stavů vědomí: kognitivní procesy jsou méně kritické změny v sebepojetí a vnímání oslabení řízení a inhibice chování
Yerkes – Dodsonův zákon Funkčně optimální je střední úroveň aktivace stav vzrušení – excitace senzorická deprivace – nedostatek podnětů
5.4 Modely lidské psychiky Psychodynamický model: S. Freud vytvořil dva významné modely lidské psychiky: Topografický model (1900) 3 vrstvy – nevědomí, předvědomí a vědomí.
Obsahem nevědomí - zraňující, traumatické vzpomínky, které do něj byly odsunuty na základě působení obranných mechanismů, v předvědomí – cenzura. Strukturální model 1923 Id, Ego, Superego (Ono, já, nadjá)
Dynamické vztahy mezi vědomými a nevědomými procesy jsou jádrem psychoanalytické teorie, která předpokládá, že obsahy vědomí jsou do značné míry determinovány nevědomím. Nevědomí psychické obsahy a procesy probíhající mimo vědomí ovlivňují prožívání a chování sídlo pudových sil
podle teorie objektivních vztahů – obsahy nevědomí vznikají na základě zkušeností z interpersonálních vztahů
Svobodná vůle důležitá součást naší vnitřní zkušenosti.
6 Kognitivní procesy 6.1 Vnímání Vnímání je vědomé zpracování podnětů. Podněty jsou ve smyslových orgánech převáděny na podráždění a vnímající osoba je pociťuje jako vjemy (percepce), dle modality smyslového obsahu (druh smyslu, kterým vnímáme). Vnímání: Tvaru, velikosti, vzdálenosti – prostorové vidění Pohybu Času Centra smyslového vnímání:
Senzorické procesy (čití) patří s vnímáním, učením, pamětí, imaginací a myšlením mezi kognitivní procesy.
Čití je proces získávání „syrových“ informací z vnějšího i vnitřního prostředí a jejich transformování do podoby nervových impulsů, které mozek dále využívá. Data zpracovaná mozkem tvoří základ pro naše vnímání okolního světa. Čití probíhá ve smyslových orgánech - analyzátorech – impulz je přenášen z receptorů prostřednictvím dostředivého (aferentního) nervu a putuje do příslušné senzorické oblasti v mozku. Exteroreceptory Zrak (tyčinky, čípky, žlutá skvrna, slepá skvrna, barevné vidění) Sluch (vnější, střední, vnitřní ucho – Cortiho ústrojí, výška a hlasitost) Čich – olfakce (řasinky, teorie zámku a klíče) Chuť – gustace (receptory, 4 základní chutě) Kožní smysly (dotek, tlak, teplo, bolest) Interoreceptory Proprioreceptory (pohyb, poloha a rovnováha) Visceroreceptory (změny související s trávením, dýcháním, vylučováním, sexuálními aktivitami atd.) Lidské smysly registrují podněty z vnějšího i vnitřního prostředí. Senzorické orgány shromažďují materiál k dalšímu poznávání i cítění. Jsou mostem mezi vnějším světem a lidskou psychikou. Našich 5 smyslů: uši, nos, oči, jazyk a kůže jsou naše smyslové orgány, které přijímají informace o vnějším světě a vlastním těle a převádějí je nervstvem dál do mozku, aby je mohl posléze „přečíst“. Weber a Fechner zjistili, že senzitivita lidských smyslů má své hranice, kterým říkáme podnětové prahy. Dolní podnětový práh – nejnižší intenzita podnětu vedoucí ke vzniku příslušného smyslového počitku. Horní podnětový práh – nejvyšší intenzita podnětu, kterou je smyslový orgán schopen zaznamenat, při překročení této intenzity může dojít k poškození analyzátoru Absolutní podnětový práh – dolní práh se experimentálně zjišťuje za pomoci série podnětů, jejichž velikost kolísá kolem prahové hodnoty. Příklady prahových podnětů: zrak: plamen svíčky umístěný za jasné tmavé noci ve vzdálenosti 50 km od pozorovatele. sluch: tikot hodinek vzdál 6 km od pozorovatele ve velmi tichém prostřeí chuť: jeden gram soli rozpuštěný v 500 l vody čich: jedna kapka parfému rozptýlená v třípokojovém bytě. hmat: pád včelího křídla na tvář z výšky 1 cm. Americký psycholog P.G. Zimbardo: „Vnímání je klíč, který nám otvírá dveře do okolního světa.“ Ale pozor: nelze udržet velmi rozšířený názor, že našich pět smyslů zobrazuje svět takový, jaký je ve skutečnosti. U každé osoby dochází k tzv. interpretaci, přičemž slovo interpretace pochází z latinského „interpretatio“ a znamená výklad, vysvětlení, vyložení nebo překlad. Výklady mohou mít individuální povahu. Každý má jedinečný způsob vnímání.
Teorie percepce Vnímání (percepce) – organizace a interpretace senzorických informací. Výsledkem procesu vnímání jsou vjemy. Interpretace a pochopení významu probíhá v lidském vědomí. Lidé hledají smysl a mají tendenci doplňovat chybějící informace, seskupovat různé objekty, vidět celky a slyšet smysluplné zvuky. Pokud bychom senzorické informace nijak neinterpretovali, žili bychom ve světě „dunícího a bzučícího zmatku“(William James). Podstatou percepce je odhalování smysluplných celků v chaotických senzorických informacích, které probíhá v lidské mysli. V současné době existují dvě hlavní teorie vnímání: Konstruktivní percepce (závislé na zkušenosti) - vnímání je ovlivněno dřívějšími zkušenostmi (učením) a dalšími kognitivními procesy – např. myšlením, inteligencí. Přímé vnímání (nezávislé na zkušenosti, resp. učení) – ekologická teorie vnímání – každý živý organismus je vybaven vrozenou senzitivitou vůči biologicky či psychologicky významným podnětovým vzorcům. o Všechny informace jsou součástí podnětů. o Z vývojové psychologie víme, že jsou děti vybaveny vrozenými percepčními dispozicemi. Např. novorozenci reagují na silný hluk známkami leknutí a otáčením hlavy ve směru zvuku. Předpokladem plného rozvoje vrozených percepčních „programů“ je pravidelný přísun podnětů v raných údobích života. Organizace percepčního pole V první dekádě 20. století - německá tvarová (Gestalt) psychologie (Max Wertheimer) Tvarová psychologie – lidský mozek pracuje na principu univerzální tendence seskupovat vnímané podněty do určitých celků – celek vtiskuje svůj ráz částem. Mozkové procesy organizují prvky dané scenérie do určitých celků či tvarů. Tyto vrozené percepční procesy gestaltisté označují jako tvarové zákony (principy) neboli zákony organizace: Centrace. – základní vlastnost vnímání, tj. soustředění se na jednu část vjemového pole., jež tvoří tzv. „figuru“. Dělení vjemového pole na figuru a pozadí provází všechny naše percepční aktivity. o Figura (neboli předmět vnímání, je výrazná, jasná a zřetelně ohraničená). o Pozadí (tvoří všechny ostatní předměty, které vnímáme nevýrazně a mlhavě). o Reverzibilní figury – jsou záměrně uspořádány tak, aby se pozadí mohlo stát figurou a naopak, dochází k prostřídání figury a pozadí (tzv. reverzibilní oscilace). S členěním percepčního pole se setkáváme u všech lidských smyslů. Např. hraje-li koncertní mistr sólo na housle, pak jeho hra představuje figuru, zatímco produkce orchestru pozadí. Při vyčleňování figury z pozadí se prosazují tvarové zákony, které popsal v roce 1912 Max Wertheimer. Zákon pregnantnosti (dobrého tvaru) – při vnímání tendence k dobrému tvaru, čili k pregnantnosti (přesnosti, jistotě). Nedokonalé, neukončené či nesymetrické formy vnímáme jako dokonalé struktury. Zákon proximity (blízkosti) - jako tvar vnímáme ty prvky percepčního pole, které se nacházejí blízko sebe (např. hvězdy na obloze – souhvězdí). Zákon kontinuity (dobré křivky) – máme tendenci organizovat podněty do souvislých linií. Tento faktor určuje vnímání protínajících se nebo přerušených obrysů (např. ústřední melodie při hudební produkci velkého orchestru).
Zákon podobnosti – máme tendenci přiřazovat k sobě podobně objekty a vnímat je jako celky.(např. tečky vnímáme jako rovnoběžné řady, ačkoliv bychom je hypoteticky mohli vnímat jako sloupce) Zákon společného osudu –jako figuru vnímáme podněty, které se současně mění či pohybují v určitém směru (např. díváme-li se z výšky na rušnou ulici, pak auta pohybující se jedním směrem vnímáme jako jeden proud. Zákon uzavřenosti - jako celek vnímáme to, co je ohraničeno uzavřenými konturami.
Tvarové zákony:
Rozpoznávání Druhým krokem při vnímání je rozpoznávání, které lze definovat jako pochopení významu percipovaných objektů a jejich pojmenování – zjištění „co to je“. Rozpoznávání je převážně psychický proces, který významně ovlivňuje dřívější zkušenosti, tedy bezděčné i záměrné učení. Slouží k pochopení významu percipovaných objektů. Transpozice Christian von Ehrenfels (1859 – 1932) popsal tzv. transpozici. Schopnost rozpoznat určitý smysluplný percepční celek, i když je znázorněn různými způsoby. Rozhodující jsou tvarové kvality předmětu, nikoliv vlastnosti jeho jednotlivých částí. Vycházíme ze vzájemných vztahů mezi složkami objektu, které jsou stálé, ačkoliv některé jeho charakteristiky se mohou měnit. (např. melodie zůstává stejná, i když je hrána v různých tóninách nebo na různých hudebních nástrojích). Vliv kontextu na percepci: Jsme schopni určit nejednoznačné či dvojznačné podněty – na základě dřívější zkušenosti s určitými objekty vedou ke vzniku percepčních očekávání, která ovlivňují rozpoznávání objektů i jeho rychlost. (např. student, čeká na přednášku, pozná vyučujícího bezprostředně, ovšem o prázdninách by ho identifikoval teprve po určitém váhání). Prostorové vidění (stereoskopické) Vizuální podněty z trojrozměrného světa dopadají na dvojrozměrný povrch sítnice, odkud jsou v podobě nervových impulsů odeslány do mozku. Sítnice má pouze dva rozměry, mozek zpracovává pouze nervové impulsy. Ty obsahují po dešifrování informace vnímání vzdálenosti, tedy třetího rozměru. Některé z nich jsou zprostředkovány jediným okem (monokulární vodítka), zatímco jiné získáváme pomocí obou očí (binokulární vodítka).
Monokulární vodítka (malířská vodítka) umožňující prostorové vidění Interpozice – blízké předměty brání ve výhledu na vzdálenější objekty – což dává informaci o rozmístění v prostoru. Lineární perspektiva – zdánlivé přibližování dvou rovnoběžných linií ve větší vzdálenosti. (železniční kolejnice) Atmosférická perspektiva – vzduch obsahuje kromě atmosférických plynů také prach, kouř, smog. Vzdálené objekty, jako jsou hory na obzoru, vidíme méně jasně než ty, které se nacházejí v naší blízkosti. Relativní výška (výška umístění) – nacházejí-li se v percepčním poli dva stejně velké objekty, pak ten, který je výš, vnímáme jako vzdálenější. Relativní velikost – nachází-li se v našem percepčním poli několik dobře známých předmětů stejného druhu, např. dvě auta, nebo stromy, jejichž obraz má rozdílnou velikost, pak menší objekty vnímáme jako vzdálenější. Gradient, neboli spád struktury – přejíždíme-li zrakem po určité scenérii, dochází k plynulým změnám vnímané členitosti povrchu, velikosti objektů i hustoty jejich rozmístění. Pohybová paralaxa – zřetelný rozdíl v rychlosti a směru pohybu objektů, které sledujeme z pohybujícího se dopravního prostředku. Ppokud se ve vlaku v percepčním poli zaměříme na určitý fixační bod, pak objekty, které jsou bližší, než tento bod vnímáte jako pohybující se vůči vám v opačném směru. Binokulární vodítka Vodítka pro vnímání prostoru, při nichž lidská mysl využívá senzorické údaje z obou očí, a to konvergenci a disparitu. Binokulární konvergence – díváme-li se na blízký předmět, pak se obě oči k sobě stáčejí více, než když sledují vzdálený objekt. Obraz dopadne na žlutou skvrnu obou očí. Binokulární disparita – ze sítnice každého oka jdou do mozku poněkud odlišné informace, které se spojují v jediný trojrozměrný vjem. Obvykle si neuvědomujeme, že každé z obou očí vnímá poněkud odlišnou scenérii. Binokulární vodítka:
Vnímání pohybu: Vnímání skutečného pohybu o Pro vjem nám stačí změna figury vůči pozadí. o Dochází k selektivní adaptaci při delším sledování určitého pohybu.
Vnímání zdánlivého pohybu o Stroboskopický pohyb (film) o Indukovaný pohyb o Autokinetická iluze Stálost vnímání – konstantnost: percepční schopnost, která člověku umožňuje vnímat vlastnosti předmětů, k nimž patří tvar, barva, jas a velikost, jako stálé, a to nezávisle na jejich vzdálenosti, změně osvětlení či úhlu pohledu. Stálost tvaru – tvar známých objektů percipujeme jako neměnný, a to nezávisle na změnách proximální stimulace. Jakmile se v lidské psychice utvořila ustálená mentální reprezentace určitého objektu, dokážeme ho rozpoznat prakticky z jakéhokoliv úhlu pohledu, v libovolné vzdálenosti a při různé intenzitě osvětlení. Stálost barvy – barva je vnímána jako konstantní a neměnná Stálost jasu Stálost velikosti Vliv vrozených percepčních mechanismů, ale i zkušenosti Vnímání času Čas vnímáme jako pozorování změn, které s časem nastupují Psychologický čas – individuální vnímání času Percepční iluze – vznikají bezděčně, na základě zkresleného vnímání reálných podnětů (zdánlivé ohýbání hole částečně ponořené do vody) Percepční klamy – jsou zkreslené vjemy, výslednicí vnitřních nervových a psychických procesů. Poruchy vnímání: Halucinace (bez reálného podnětu v dosahu receptoru) o Sluchové o Zrakové o Viscerální o Hmatové o Čichové a chuťové Iluze -zkreslené vjemy vyvolané skutečnými podněty. Individuální rozdíly ve vnímání Každý člověk vnímá svět jedinečným, osobitým způsobem, což je způsobeno především rozdíly v sociálních zkušenostech a v individuální psychické organizaci, tedy v osobnosti daného jedince. Každý člověk si vytváří vlastní percepční realitu. Percepční učení začíná narozením, takže v citlivém věku šesti měsíců má dítě za sebou tisíce hodin bdělé existence a tedy i spoustu percepční praxe.
6.2 Pozornost mentální proces, jehož funkcí je vpouštět do vědomí omezený počet informací. Zaměřenost a soustředěnost duševní činnosti na určitý objekt nebo děj.“ Je závislá na stavu vědomí K čemu pozornost slouží?
Monitoruje, vybírá, chrání, reguluje psychickou aktivitu, koordinuje a integruje minulé zkušenosti s novými podněty Vyžaduje souhru různých systémů mozku Nízká odolnost vůči zátěži (děti 10 min., dospělí 45 min.) Orientačně pátrací reflex Pozornost a působící podnět: Vnější X vnitřní Podněty, které upoutávají pozornost - nové, uspokojující naše potřeby, aspoň částečně srozumitelné – dřívější zkušenost Druhy pozornosti: Bezděčná (pasivní, spontánní) Vývojově primární, vrozená Aktivována podněty samotnými Automatické procesy (bezpečnost, rizikové situace) Záměrná (úmyslná, volní) pozornost –active, intentional attention Aktivována vnitřními mechanismy – vůlí Rozvíjí se učením Bdělost – ostražitost (pasivní očekávání cílového objektu) Vyhledávání – pátrání (aktivní vyhledávání cíle) Pozn.: Protivolní pozornost – obsese, perseverace = neschopnost potlačit vnímání podnětu. Vlastnosti pozornosti: 1. Koncentrace Schopnost a dovednost vědomě se zaměřit na jednotlivý jev a vyloučit vše, co s jevem nesouvisí. Pasivita X aktivita 2. Selektivita - selective attention Schopnost vybrat si ze shluku jevů vždy jen jev určitého druhu – barva, tvar apod. 3. Dělení (distribuce) – rozdělení pozornosti mezi více podnětů současně Dělená pozornost (divided attention) Zautomatizované X kontrolované činnosti 4. Stálost (stabilita, tenacita) Schopnost zabývat se jedním předmětem delší dobu. Fluktuace 5. Rozsah (kapacita) Kolik jevů postřehneme v krátkém časovém úseku (děti 2-3, dospělí 4-5) Co ovlivňuje pozornost: Aktuální stav Druh kvalita, intenzita podnětu Smyslová modalita
Míra zkušenosti s podnětem Složitost podnětu Odlišnost či shoda mezi více podněty Individuální potřeby – motivace
Vývoj pozornosti: Rozvoj této funkce se projevuje zlepšením dílčích kompetencí: Rozvoj koncentrace (kontrola pozornosti) Rozvoj strategií pro zaměření a udržení pozornosti Poruchy pozornosti: Poruchy pozornosti často souvisí se stavem vědomí, tj. schopností vnímat a poznávat vzájemné vztahy mezi vlastní osobou a prostředím. Časoprostorová orientace, osobní orientace, situační orientace, místní orientace Roztržitost Zúžení pozornosti (tunelové vidění) Nadměrná fluktuace (těkavost) a) Syndrom ADHD, ADD Možné vysvětlení běžných poruch pozornosti b) Aktivace nevhodného schématu, narušení rutinního postupu Hypoprosexie Hyperprosexie
6.3 Myšlení
Poznávací (kognitivní) proces Poznávání skutečnosti a jejích podstatných znaků Řešení problémů v teorii a praxi Proces zpracovávání a využívání informací Souvisí s inteligencí (inteligence=poznávací schopnost, která určuje kvalitu myšlení jedince)
Funkce myšlení: Formování pojmů Rozpoznávání a nacházení vztahů Vyvozování závěrů z výchozích předpokladů (usuzování) Řešení problémů Vytváření něčeho nového Výsledkem myšlení je nový poznatek, nové vědění Druhy myšlení: 16. KONKRÉTNÍ – manipuluje s vjemy (opravy, vaření, praní, přestavování nábytku, puzzle)
17. NÁZORNÉ – operujeme s představami, nejčastěji vizuálními (plánování, jak zařídit byt; řešení geometrických příkladů, řešení neverbálních úloh v testu inteligence; hudební skladatel – sluchové představy) 18. ABSTRAKTNÍ – operace se znaky (symboly) verbálními, matematickými, logickými; nejběžnější druh myšlení pojmové, při kterém manipulujeme s verbálními znaky (pojmy). Pojmy: Mentální kategorie, do kterých zařazujeme předměty, události, zkušenosti nebo ideje, které jsou si v jednom nebo více aspektech podobné Efektivně reprezentují velké množství údajů, což umožňuje myšlení Díky znalosti jejich významu bereme v úvahu důležité vlastnosti předmětů, z nichž některé nejsou dostupné smyslovému vnímání Pojmy základní, nadřazené, podřazené Myšlenkové operace = účelné mentální manipulace s psychickými obsahy Nejjednodušší postup – pokus/omyl Logické operace: řídí se přesnými pravidly, které nesmíme porušit, chceme-li dospět ke správnému závěru (správné/nesprávné, pravdivé/nepravdivé) Algoritmus = specifický myšlenkový postup vhodný pro řešení určitého typu problémů. Tvoří ho série kroků, při jejichž dodržení dospějeme ke správnému závěru (např. Pythagorova věta) Lidé často využívají zkrácené myšlenkové postupy: Tzv. heuristické strategie = soubor pravidel, které nám pomáhají zjednodušit problémy a najít cestu k jejich řešení. Tato pravidla nám napovídají, na co zaměřit pozornost, jako cestou se máme ubírat. Nezaručují nalezení správného či pravdivého řešení. hodné/nevhodné, vyhovující/nevyhovující za redukci kognitivního úsilí platíme snížením kvality a přesnosti nalezeného východiska Usuzování Vyvozování závěrů z výchozích předpokladů Indukce: odvozování obecných závěrů z jednotlivých pozorování Dedukce: vycházíme z obecného pravidla, které aplikujeme na jednotlivý konkrétní případ Konvergentní/divergentní myšlení: Konvergentní produkce: umožňuje vyvozování závěrů (konkluzí) na základě logického uvažování Divergentní produkce: vede k vytváření či hledání alternativ; uplatňuje se při řešení problémů, které mají několik různých řešení, nebo k jejich vyřešení vede několik různých cest.
Pro tvořivé jedince je typické spíše divergentní myšlení. Divergentní myšlení vede k vytvoření několika různých alternativ, z nichž za pomoci konvergentního myšlení vyberme tu nejvhodnější.
Představa Představa je vědomá reprezentace vnějšího světa, prožívání obrazu reality a možných změn v realitě. Tyto představované změny umožňují pokusné úkony, takzvané názorné myšlení: řešení přitom nenacházíme metodou pokus - omyl, ale předjímáním následků jednání. Tak šetříme čas a snižujeme riziko. Vhled přichází náhle po určité přestávce: („Aha – zážitek“ podle K. Buhlera). Reálná představa zobrazuje okolí podle paměti. Fantazie je práce s představami zahrnující podstatné, nereálné a nové kombinace reálných částí. Verbální myšlení Verbální myšlení neboli myšlení spojené s řečí umožňuje řešení problémů nenázorných a obecných pomocí pojmové struktury. Pojmy jsou nenázorná a obecná označení, která vznikají abstrakcí. Přitom dochází ke zvýraznění společných vlastností vždy konkrétních jednotlivých věcí a k jejich shrnutí do abstraktních skupin. Tyto koncepty („předřečové pojmy“) lze prokázat také u vyšších živočichů. Verbální pojmy jsou spojeny se zvukovým symbolem slovem, a tak vznikají řečové pojmy. Hierarchické uspořádání pojmů (pojmy mohou být vzájemně nadřazené a podřazené) umožňuje pojmy dále shrnovat, dále abstrahovat. Rámec nějakého pojmu tvoří v extrémním případě jen jediná konkrétní věc (i když jen výjimečně), v ostatních případech nějaká obecná vlastnost (tzv. kategorie). Opačně je tomu u obsahu pojmu, to znamená u těch vlastností, které pojem shrnuje. Obsah je často protikladný rámci: kategorie mají málokdy více určení, zatímco jednotlivé věci samy o sobě extrémně mnoho. Řeč však není pouze nástrojem myšlení, je také prostředkem komunikace. Inteligence schopnost efektivně zpracovávat informace, úspěšně se adaptovat v životě vrozená vlastnost můžeme rozvíjet získáváním zkušeností a prováděním modelových situací Normální rozložení inteligence v populaci: Skóre IQ Popisný název vysoce vynikající (2,5% populace) 130 a více vynikající 120-129 lepší průměr 110-119 90 – 109 průměr (50% populace) horší průměr 80-89 hraniční (MR) 70 – 79 lehce zaostávající 55 – 69 středně zaostávající 40 – 54 těžce zaostávající 25 – 39 hluboce zaostávající 0 – 24
Normální rozložení IQ v populaci:
Inteligence je schopnost řešit nové problémy, schopnost myšlení (s ohledem na její měřitelnost). Měření inteligence není jen „měření“, ale současně i definování inteligence. To vede k tautologickému konstatování, že inteligence je vlastně to, co měří testy inteligence. Za těchto okolností mají rozhodující význam nástroje měření - testy inteligence. Neslouží jen ke zjištění rozložení měřené vlastnosti, ale také k určení, jaké vlastnosti mají vůbec být měřeny. Testy inteligence by měly být sestavovány z reprezentativního katalogu úkolů, který je k dispozici pro co nejvíce životních problémů, řešených myšlením. Průměrný výkon v takovém testu musí odpovídat průměrné inteligenci (inteligenční kvocient = 100). Odchylky jsou vyjádřeny jako hodnota rozptylu. Inteligence se skládá z jednoho obecného faktoru (ten umožňuje na základě jednoho testu předpovědět výsledek jiných testů) a z více speciálních faktorů, tzv. primárních faktorů (které mají být navzájem co nejvíce nezávislé). Problém nadání versus prostředí vyjde najevo tehdy, když se ptáme po příčinách a podstatě inteligence. Nelze zpochybnit existenci zděděného ani získaného podílu inteligence. Doporučená literatura: Atkinson, R. L. (2000). Psychologie. Praha: Portál. Balcar, K. (1990). Úvod do psychologie osobnosti. Chrudim: Mach. Hartl, P., & Hartlová, H. (2000). Psychologický slovník. Praha: Portál. Homola, M. (1992). Základy obecné psychologie pro studující andragogiky. Olomouc: UP. Hoskovec, J., & Hoskovcová, S. (2000). Malé dějiny české a středoevropské psychologie. Praha: Portál. Koukolík, F. (2000). Lidský mozek. Funkční systémy, norma a poruchy. Praha: Portál. Langmeier, J., & Krejčířová, D. (1998). Vývojová psychologie. Praha: Grada. Nakonečný, M. (1995). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia. Nakonečný, M. (1997). Lexikon psychologie. Praha: Vodnář. Nakonečný, M. (1995). Psychologie osobnosti. Praha: Academia. Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia. Vágnerová, M. (2000). Vývojová psychologie. Praha: Portál.
