III. Hudební dění v Polné a okolí v období mezi dvěma světovými válkami

Hudební dění v Polné a okolí

43

III. Hudební dění v Polné a okolí v období mezi dvěma světovými válkami Hudební dění mezi dvěma světovými válkami v Polné a okolí se vývíjelo analogicky s hudebním děním v tehdejším Československu. ¨ V oblasti populární hudby tehdy převažovaly kabaretní písně, salonní hudba a hudba k tanci, interpretovaná převážně dechovými orchestry.. Bohužel se mnoho záznamů o hudebních aktivitách v regionu nedochovalo. Stejně jako v celé republice se konaly bouřlivé oslavy Silvestra poprvé ve svobodné vlasti. V Polné byly oslavy doplněny zpěvnými čísly o legionářích, kteří se do té doby ještě nevrátili do vlasti. Nositelem moderních směrů hudby v Polné se stal Sportovní klub. Ten zaváděl po vzoru velkých měst do Polné kabarety a členy bývalého orchestru Besedy a Sokola soustředil „sám“. Dne 25.března 1919 Sportovní klub uspořádal v Polné kabaretní představení, v jehož rámci zazněly písně a kuplety: Kdybych byl králem, Den v Sevile, V říši Jinavy, Japoneček, Zlatá Praha, Pod americkou vlajkou, Starubulská růže, Pochod Čsl. Legií, Když mne matička chovala, První láska, Jarní pastýř, Hra v karty, Ať žije Slovenská republika…. Hudební doprovod zajistili hudebníci z orchestrů Besedy a Sokola. U příležitosti oslav Prvního máje ve stejném roce uspořádali sokolové zábavný večer, v rámci něhož zazněly: Ouvertura, Valčík, Gondoliéra, Chanson a Čtverylka. Písně a tance byly rovněž na pořadu Akademie dívčí školy v Polné na konci školního roku. Pravidelně se konaly v období od roku 1919 v Polné četné taneční zábavy, které pořádaly nejrůznější spolky a profesní sdružení. Místem jejich konání byla Beseda sál U Slovana, hostinec U Rákosníků, U Linhartů. V seznamu pořadatelů můžeme najít sdružení středního stavu, železniční zřízence, turisty, Husovu knihovnu, legionáře, válečné poškozence, dělnictvo, hasiče, a již zmiňovaný Sportovní klub…..

Plakát na Ples Legionářské obce


44

V období do roku 1925 stále ještě převládala prezentace vážné hudby. Dne 5. května 1924 byla pořádána oslava na počest skladatele Bedřicha Smetany. Slavnostní projev přednesl MUDr. Václav Michálek a poté následoval koncert Vojenské hudby z Jihlavy, pod vedením kpt. Josefa Pavláta. Repertoár tvořil výběr z díla Bedřicha Smetany: Ouvertura z Libuše, Ouvertura z Prodané nevěsty, Ouvertura z Hubičky a skladba Valdštýnův tábor. Tomuto koncertu předcházel na náměstí lidový koncert. Rozmach rozhlasového vysílání dokumentuje i záznam v Pamětní knize města Polná, když v roce 1925 najdeme poznámku Břetislava Rérycha (ten Pamětní knihu v té době psal): „V Polné bylo už mnoho posluchačů rádia v době, kdy zařídili vysílání z Brna“. Rok 1925 byl zvláště v zimním období bohatý na společenské události. Dne 10. ledna se konal Věneček železničních zřízenců U Slovana, den poté Ples katolických spolků (hudba Korejtkova) - 18. ledna Věneček turistů, - 24. ledna Věneček živnostenské strany, - 2. února Ples invalidů, - 7. února Agrární slavnost U Slovana . Všechny čtyři výše uvedené akce doprovázela hudba pod vedením učitele Romana Linharta. Následovaly: -14. února Hasičský věneček U Slovana (hudba Korejtkova), -14. března Zábava knihovny, na které zazněly i kabaretní šansony. V roce 1926 hrály v Polné další hudební soubory: - 5. ledna na Plese legionářů hudba bří Došků, - 9. ledna na Věnečku válečných poškozenců U Slovana hudba z Bohdalova, - v únoru na Sokolských Šibřinkách Vojenská hudba Arco z Jihlavy,. -

Doprovodný dechový orchestr pochodu Sokolů v Polné v roce 1926 – první klarinetista zleva je František Prchal, vedle Roman Linhart. Průvod přichází na hráz rybníka Peklo okolo bývalého hostince U Rákosníků.


45

V roce 1927 se 7.srpna konal na náměstí velký promenádní koncert Vojenské hudby Arco z Jihlavy. V tomto období na mnoha tanečních zábavách a večírcích působila hudba polenského učitele Romana Linharta. Často se objevuje v seznamu doprovodných hudebních souborů hudba Doškova (dle pamětníka Jana Šturce jeden z bratří Došků hrál na klavír hudební doprovod při promítání filmů v biografu U Slovana – až do období, kdy němý film vystřídal film zvukový – po roce 1930). Pravidelně se pořádaly Večírky za vodou v sále u Rákosníků. V roce 1930 se uskutečnil 12..července veselý kabaret v sále U Slovana s názvem Pilulky lásky, ve kterém vystoupili: Rudolf Nížkovský a Taťána Baxantová. Nížkovský Rudolf * 24. 8. 1890 Vídeň (Rakousko) † 22. 5. 1946 Praha Dramatik a libretista; herec, režisér. Vlastním jménem Rudolf Schuh. Pocházel z německo-české rodiny. Ve čtyřech letech byl dán ze sirotčince ve Vídni na výchovu paní Bruknerové do Nížkova u Polné. Od svých 12 let údajně vypomáhal v hospodářství rodiny Kašpárkovy v Nížkově. Zde vychodil základní školu a v osmnácti letech odešel z domova s potulnou hereckou skupinou. Jako činoherec prošel od roku 1909 mnoha angažmá u různých venkovských divadelních společností (J. Faltyse, Franzla-Lešanského, aj.). V období I. světové války se nějaký čas údajně zdržoval v Nížkově. Po skončení války se usadil v Praze a jako operetní komik působil v řadě pražských lidových a ochotnických divadel (např. Aréna na Smíchově, Deklarace na Žižkově, Malá opereta na Vinohradech, Vinohradská zpěvohra, Tylovo divadlo v Nuslích, Urania v Holešovicích…). Nejvýznamnějším obdobím v jeho hereckém životě byly roky 1921-1932, kdy působil u Vinohradské zpěvohry; tady získal nejvíce zkušeností a poprvé se uplatnil i jako režisér. To se však již začaly projevovat první vážnější zdravotní potíže. Naplno onemocněl záduchou v roce 1933 a po několika hospitalizacích musel v roce 1936 jeviště natrvalo opustit. Věnoval se více psaní divadelních her, operetních libret, rozhlasových výstupů a komedií. Na doporučení lékařů stále častěji navštěvoval Vysočinu. Znovu se vracel do Nížkova, kde často pobýval i několik měsíců. Nějaký čas se za války také zdržoval u divadelních přátel v Polné (např. na letním pobytu v roce 1944 u Erhartů a sl. Tesařové). Nemoci, která se neustále zhoršovala, podlehl v 56 letech. Byl jedním z prvních členů Svazu českého herectva (zal. 1909) a ve 30. letech členem jeho výboru. Psal převážně veselohry, komedie, frašky a satirické scénky pro široké využití v divadle, rozhlase a kabaretu. Své letité zkušenosti však nejvíc uplatnil při psaní libret pro komediální operety. V jeho produkci převažují milostné situační frašky hlavně z venkovského prostředí, ale psal i komedie detektivní. Spolupracoval s řadou skladatelů českých operet (B. Divišem, J. Jankovcem, V. A. Viplerem) a u některých textů měl spoluautory (J. Baldu a E. Brožíka). V letech 1931-1944 vydal knižně na 40 divadelních her, scénicky uvedl 12 dalších; měl velké zásluhy o meziválečný rozvoj domácí operety. Jeho hry a operety zařazovala do svého repertoáru nejen profesionální divadla, ale také desítky ochotnických souborů v českých zemích. V roce 1934 natočil režisér Miroslav Cikán na jeho námět celovečerní film Na Svatém Kopečku v hlavní roli s Jaroslavem Vojtou, Jindřichem Plachtou, Ladislavem Peškem a Zdeňkou Baldovou. Ruda Nížkovský užíval od svých hereckých let jméno podle obce, v které vyrůstal, a do které se rád vracel. Polenští ochotníci sehráli na jeho počest v roce 1947 jeho hru Pytel neštěstí. Liter.: Lexikon české literatury 3/I, M-O, s. 543-544

V roce 1933 v důsledku hospodářské krize se na přechodnou dobu snížil počet pořádaných hudebních produkcí – dokonce se nekonaly ani tradiční sokolské Šibřinky. V roce 1936 vznikla pod hasičskou župou polenská hasičská hudba pod vedením kapelníka Václava Dřeva (janovický učitel). V roce 1937 převzal dirigentskou taktovku dechového orchestru sboru dobrovolných hasičů mladý nadějný hudebník Matěj Pospíchal. O výchovu mladých muzikantů a notový archiv se v Polné starali zejména Theodor Pařík a František Prchal. Od té doby zajišťovala polenská hasičská hudba doprovod u příležitosti hasičských cvičení, bálů, lesních výletů, oslav hasičského sboru a i soukromých akcí (svatby apod.). Zakladatelé tohoto sdružení v té době asi netušili, že se za celou dobu existence v něm vystřídají desítky hudebníků z Polné a okolí.


46

Pospíchal Matěj * 3. 2. 1909 Lipina u Polné † 9. 11. 1970 Dobroutov u Polné Truhlář. Kapelník dechové hudby. Obecnou školu vychodil ve Zhoři, jeden ročník měšťanské školy v Polné. Ve dvanácti letech ho dali rodiče na práci do zemědělství. V letech 1924-1927 se učil truhlářem u mistra Josefa Čalouda v Polné. Pak pracoval jako truhlář v různých truhlářských dílnách v Lukách nad Jihlavou, v Polné a od roku 1928 tři roky ve firmě Antonína Hejduka v Třebíči. Po vojenské prezenční službě u vojenské hudby v Jihlavě (1931-1933) si otevřel vlastní truhlářskou živnost v Dobroutově. Po zrušení živnosti v roce 1950 státem přešel do Komunálního podniku v Polné, kde pracoval do roku 1961. Od roku 1961 až do odchodu do důchodu v roce 1969 byl truhlářem v Semenářském státním statku v Polné. Při svém působení v Třebíči (1928-1931) se naučil hrát na trombón a později v Jihlavě na další dechové nástroje. Po návratu z vojenské služby se nadále hudebně zdokonaloval a záhy se stal uznávaným hudebníkem. Na jaře 1937 převzal po učiteli Václavu Dřevovi z Janovic dirigentství dechového orchestru Sboru dobrovolných hasičů v Polné. V období protektorátu založil nový dechový orchestr z řad venkovských muzikantů ze Zhoře, Nadějova, Rybného, Jamného, Dobroutova a z Luk nad Jihlavou. Kapelníkem dechové hudby pak zůstal až do své smrti. Prováděl rozpisy not, aranžoval, organizoval hry, vyvíjel skladatelskou činnost. Z jeho četných vlastních dechových skladeb, často hraných při různých příležitostech, se však v jeho pozůstalosti bohužel žádné nedochovaly. S orchestrem se zúčastňoval okresních přehlídek dechových souborů a několika koncertních vystoupení v tehdejší NDR (Lipsko, Magdeburk). Orchestr působil v 50. a 60. letech pod hlavičkou Osvětové besedy a Čsl. svazu požární ochrany. Od roku 1961 byl několik let dirigentem hudební sekce polenského Čestmíra. Zemřel po dlouhé těžké nemoci.

V roce 1936 nacházíme první zmínku o existenci Sdružení hudebníků. To pořádalo 22.února Sousedský ples , na kterém hrály dvě vlastní hudby Sdružení hudebníků. V červenci 1936 do Polné nastupuje nový učitel hudby a kapelník – Josef Rain z Pelhřimova. Ten se ujal řízení hudby po zemřelém Romanu Linhartovi a záhy pod jeho vedením začal tento hudební soubor doprovázet četné taneční zábavy v Polné i v okolí. V tomto období se v Besedě U Slovana každou neděli pořádal Čaj o páté s tancem a nedělní taneční odpoledne se konala též v sálech U Rákosníků a U Linhartů.


47

Kapelník Stanislav Korejtko – vpravo Josef Kuhn

V meziválečném období se polenské hudební soubory (Linhartův a Korejtkův) orientovaly spíše na salonní a dechovou hudbu. Kabaretní představení, která byla v Polné pořádána, byla převážně interpretačně zajišťována soubory z jiných měst. Stanislav Korejtko byl úředník pošty a jinak velice zdatný muzikant. Ovládal housle, violu, violoncello, smyčcovou basu, flétnu, klarinet, pozoun a další nástroje. V jeho orchestru působil také kratší dobu pozdější varhanní virtuos Josef Kuhn.

Josef Kuhn


48

Kuhn Josef * 17. 4. 1911 Polná † 30. 1. 1984 Praha Varhanní virtuos, profesor pražské konzervatoře a hudební skladatel. Hudební základy na housle a varhany získal u svého otce, pekaře a výborného hudebníka Adolfa Kuhna a později u polenského ředitele kůru Romana Linharta. Od čtrnácti let se zdokonaloval na hudební škole v Jihlavě a od roku 1928 studoval čtyři roky na Státní konzervatoři v Praze u profesora Bedřicha A. Wiedermanna. Harmonii a kontrapunkt studoval u Otakara Šína, čtvrttónovou hudbu u Aloise Háby (1931/1932). Potom navštěvoval mistrovskou školu skladatelskou u profesora Vítězslava Nováka (1932/1934) a následně přešel do Mistrovské školy největšího německého varhaníka profesora Günthera Ramina v Lipsku, kde studoval hlavně skladby Johana Sebastiana Bacha a Maxe Regera. Studium hudby zakončil v Paříži u nejznámějšího světového varhanního umělce Marcela Dupré. Po ukončení studií nastoupil profesionální dráhu koncertního mistra. Vystupoval v mnoha městech Evropy, Asie a Afriky (v Lipsku, Sibiu, Budapešti, Szegedu, Varšavě, Vratislavi, Czenstochové, Fribourgu, Bernu, Bejrútu, Káhiře, New Yorku...). Od roku 1933 byl s přestávkami ředitelem kůru v bazilice sv. Václava na Smíchově a vedl také varhanní třídu pražské konzervatoře (1940-1944). V letech 1946-1948 absolvoval velká turné po Švýcarsku, Francii a Itálii. Pedagogicky opět působil od roku 1951 nejdříve v Praze a pak v Káhiře, kde byl šest let ředitelem konzervatoře. V Egyptě byl také státním koncertním mistrem největšího koncertního sálu v Africe. Po návratu do Evropy znovu koncertoval a stal se stálým varhaníkem v Obecním domě hlavního města Prahy. Byl také varhaníkem na hradě Karlštejn (1957-1959) a v chrámu sv. Víta v Praze. Složil okolo 60 opusů, 2 mše, koncert pro lesní roh, moteta, sborové zpěvy a suity, písně a řadu skladeb instrumentálních i orchestrálních. Zvláště vynikl v improvizaci (dokonalou ukázkou jeho improvizačních schopností byla např. skladba Bouře v Alpách, složená a zahraná na koncertě v Polné na téma dané posluchači). Na Polensku sbíral staré lidové písně, z nichž vytvořil půlhodinové pásmo pro smíšený sbor a klavír. Byl zaníceným sběratelem starožitností a s velkým zaujetím se angažoval v muzejnictví a archeologii. S úspěchem prováděl vykopávky v Itálii, Řecku a Egyptě, které částečně financoval. Zachránil tak mnoho cenných památek, z nichž většinu zanechal v místních muzeích. Z exotických míst si přesto dovezl řadu pozoruhodných exponátů v podobě rozličných keramických nádob. Finančně podpořil zrestaurování několika vzácných obrazů z pražských sbírek. V mládí se v Polné rád zúčastňoval veřejných hudebních produkcí s místními hudebníky na bálech, merendách a masopustech. V Polné vlastnil dům na Sezimově náměstí, kde zřídil soukromé muzeum. Zde často pobýval, zejména při svých letních návštěvách. Podstatnou část historických předmětů ze svých sbírek zapůjčil do výstavních síní městského muzea. Městu daroval velké elektrofonické varhany, na které hrával. Zemřel ve věku 73 let a je pohřben v hrobě svých předků na hřbitově sv. Barbory v Polné poblíž kostela. Na jeho památku byla v Základní umělecké škole na zámku v Polné pojmenována koncertní místnost – Kuhnova síň. Liter.: Ladislav Novák, Vzpomínáme na profesora Josefa Kuhna, Polenský zpravodaj č. 6/1991, s. 8

Na rozvoji dechové hudby v Polné měl velkou zásluhu hostinský Rudolf Rákosník. Stál v čele vlastního dechového orchestru. Pod jeho vedením vyzrála celá řada dobrých hudebníků, m.j. i pozdější kapelníci František Prchal a Matěj Pospíchal. První jmenovaný hrál v Rákosníkově orchestru na klarinet, druhý na baskřídlovku. Prchal František * 7. 9. 1907 Brzkov u Polné † 31. 5. 1984 Jihlava Poštovní doručovatel. Učitel hudby, aranžér a kapelník dechového orchestru. Narodil se v rodině kapelníka venkovské hudby Františka Prchala st. jako nejstarší z dvanácti dětí. Po vyučení hře na klarinet u svého otce a ukončení měšťanské školy v Polné nastoupil v roce 1921 ve svých čtrnácti letech do vojenské posádkové hudby v Jihlavě. Zde působil 7 let pod kapelníkem Rudolfem Pavlatou a postupně se naučil hře na všechny dechové nástroje. Čtyři roky rovněž opisoval notové záznamy a získal zkušenosti v aranžování. Po propuštění ze zdravotních důvodů v roce 1928 se naučil hře na chromatický akordeon a až do roku 1949, kdy mu byla živnost zrušena, se živil hudbou. V letech 1950-1965 byl výběrčím, nejdříve u Jihočeských, pak u Východočeských energetických závodů, a od roku 1965 až do odchodu do penze poštovním doručovatelem v Jihlavě. V první polovině třicátých let hrál jako profesionální hudebník sólově, nebo v různých hudebních seskupeních, ve známých pražských tanečních lokálech Na Marjánce, U Fleků, v Lumíru, v hotelu Central, v Lucerně. Od roku 1936 žil trvale v Polné a hrával na svatbách, bálech a tanečních zábavách s polenským houslistou Františkem Vytlačilem nebo v dechovém orchestru Josefa Raina a Rudolfa Rákosníka při různých slavnostních příležitostech, v průvodech a na koncertech. U profesora Theodora Paříka studoval dva roky dirigentství. V roce 1939 se stal členem odboru výkonných hudebníků a kapelníků S.H.S. (Spojené hudební stavy) v Praze. V období protektorátu začal vyučovat hře na dechové nástroje, housle a akordeon, nejdříve soukromě a od roku 1951 pod hlavičkou Újezdní (Osvětové) besedy v Polné. Vyučoval prakticky až do roku 1984, kdy již 3 roky bydlel spolu s manželkou u své dcery Marie Bártové v Dobroníně. Za více jak 40 let vychoval stovky hudebníků. V letech 1953-1973 byl kapelníkem dechového orchestru v Polné, od roku 1973 byl


49

tři roky hudebním instruktorem tanečního orchestru Vysočinka v Janovicích. V roce 1962 odmítl místo ředitele Lidové školy umění v Jihlavě, nabízené Okresním úřadem, z důvodu nemoci manželky. Již v mládí založil hudební archiv, který po celý život rozšiřoval, a který byl využíván celou řadou kapelníků a hudebníků z Vysočiny. Vedl korespondenci s předními hudebními skladateli Jaroslavem Jankovcem, Josefem Stelibským, Jaromírem Vejvodou, Karlem Bílkem či s Adou Doškem, s nimiž si vyměňoval zkušenosti a notové záznamy. Pro různé kapely a orchestry z Vysočiny prováděl opisy notových partitur a zhotovoval aranžmá. Složil několik pochodů a dechových skladeb, některé z nich (Za polenskou branou, Lidová polka, Polenská polka) se velmi dobře umístily v soutěži Čs. rozhlasu – stanice Praha I. S polenským ředitelem kůru Zdeňkem Skočdopole provedl pro potřebu děkanského kostela v Polné hudební úpravu nejen Rybovy Vánoční mše, ale i několika desítek dalších dechových a církevních skladeb. Morálně a finančně podporoval hudebního skladatele Theodora Paříka v době jeho životní krize. V květnu 1984 byl hospitalizován v jihlavské nemocnici a zemřel za tragických okolností na krvácení do mozku po pádu u sanitky. Urna s popelem je uložena na hřbitově v Dobroníně.

František Prchal (vpravo) a František Vytlačil (1938)


50

Spojené dechové polenské hudby (asi r. 1938 )- Rudolf Rákosník čtvrtý zprava ve druhé řadě, Antonín Maras šestý zprava v horní řadě

Vedle Sokola a Sportovního klubu se na organizaci hudebních produkcí podílel také zábavní spolek Merkur. Od poloviny třicátých let by se dal společenský život v Polné, spojený s populární hudbou charakterizovat zhruba takto: V sále restaurace U Rákosníků se pravidelně pořádaly taneční kurzy, každou neděli prodloužené. Hostovali zde také zájezdní divadelní soubory a kočovné společnosti inscenovali převážně operety (např. Na tý louce zelený..). V sále U Slovana působili polenští divadelní ochotníci. I oni uvedli několik operetních představení. Zajímavostí je, že tento sál sloužil zároveň jako místní kino, proto byla vždy nutná domluva ohledně sladění termínů pro pořádání jednotlivých kulturních akcí. Je nutné vzít v úvahu, že se tu vedle filmových a divadelních představení konaly plesy, taneční zábavy a slavné sokolské Šibřinky (v pozdější době se Šibřinky konaly v polenském kině). Tím, že bylo v tomto sále jeviště, byla zde i vhodná scéna pro pořádání kabaretů. Ty však většinou zajišťovaly soubory mimopolenské. Později se v sále U Slovana konaly oslavy Silvestra, zvláště v období, kdy byl zajišťován v rámci těchto oslav zábavný program. Pořad večera byl následující – zhruba dvě hodiny zábavného programu a následně taneční zábava až do časných ranních hodin. V zahradě této restaurace se pořádaly taneční zábavy o polenské pouti. Další hudební scénou byla zahradní restaurace U Chlubnů. Zde často působila vynikající dechovka v té době v Polné působící. V zahradní restauraci byl k dispozici taneční parket a velký kuželník. Zejména v letním období poskytovalo místo ideální zázemí pro pořádání tanečních zábav pod širým nebem. Polenská dechovka zde v té době hrála i poslechové skladby. Další zahradní restaurací byl prostor zahrady U Zlaté Hvězdy. Zde působil převážně hudební soubor pod vedením profesora Theodora Paříka. Jednalo se o salonní orchestr a mimo jiné v něm hrál na klavír učitel Roman Linhart, Stanislav Korejtko na flétnu a na saxofon (poprvé ke slyšení v Polné) hrál Josef Kubát. Tradiční taneční zábavy se v taneční sezóně v režimu středa-sobota-neděle odehrávaly v sále restaurace U Culků. Pravidelně se tu konaly i mikulášské zábavy a oslavy Silvestra.


51

Hudební složku většinou zajišťoval již zmiňovaný soubor Theodora Paříka. Obsazení hudebníků se zde velice často měnilo. V menším složení (5-7 členů) zde hrávali m.j. také František Prchal, Jaroslav Rérych, Václav Fišar, Karel Měřínský, Jindřich Neuwirth, František Vytlačil…

Zleva: Bohuslav Kaplan, Theodor Pařík, Zdeněk Skočdopole Pařík Theodor Bohumír * 1. 2. 1881 Přibyslav † 28. 1. 1961 Ždírec u Polné Profesor hudby, hudební skladatel a houslista. Syn písaře okresního soudu a houslisty Františka Paříka. Po přestěhování rodiny navštěvoval obecnou a měšťanskou školu již v Polné. Hudební základy získané od svého otce si zde zdokonaloval hrou na housle u místních učitelů Augusta Balzera a Františka Korejtka. V patnácti letech byl otcem poslán k příbuzným do Štýrského Hradce, kde navštěvoval místní reálku a především pokračoval ve studiu hudby u koncertního mistra Antonína Dvořáčka. V roce 1906 se stal členem symfonického orchestru v Kolíně nad Rýnem; prohloubil si znalosti v harmonii a dirigentství a začal komponovat první vlastní skladby. Od roku 1908 působil v divadelním orchestru ve Frankfurtu nad Mohanem pod dirigentem Francem Neumannem, pak ve vídeňském Tonkünstlerorchestru Oskara Nedbala, v roce 1910 byl angažován filharmonií v Lipsku; zde studoval houslovou techniku u profesora Hanuše Sitta, harmonii u Pavla Kängla a skladbu u profesora Huga Riemanna. Záhy se stal primáriem lipské filharmonie a následně asistentem a zástupcem šéfdirigenta Hanse Windersteina. V té době se zúčastnil několika turné po Evropě a Americe. Po návratu s úspěchem pohostinsky dirigoval symfonické orchestry v různých městech Německa a Rakouska. Od roku 1913 byl členem spolku německých dirigentů (Verband Deutscher Orchester und Chorleiter /E.V./) v Norimberku. V roce 1915 narukoval do Velké Kaniže v Uhersku, kde vyučoval hudbu na vojenské reálce a upravoval skladby pro vojenské orchestry. Po vzniku československé republiky v roce 1918 se vrátil na rok do Polné a pak odešel do Lublaně, kde vyučoval hudbě na Státní konzervatoři hudby. Posledními místy jeho působení v cizině byly Osijek, kde řídil divadelní orchestr, a Djakovo v Chorvatsku, kde byl tři roky dirigentem a profesorem houslové hry. Po ztrátě kufru s nejcennějšími skladbami z vlastní tvorby v roce 1918 delší dobu nenašel potřebný klid pro hudebně pedagogickou a skladatelskou činnost. V roce 1929 se natrvalo vrátil do Polné. Jako stárnoucí muzikant vedl do roku 1938 městský orchestr, aranžoval, psal noty a vyučoval hudbě; tak si zajišťoval základní prostředky k obživě. V období 40. a 50. let začal znovu komponovat a v romantickém a klidném prostředí Polné složil čtyři velké symfonie (D /1930/, G /1931/, c /1946/, d /1947/), tři cykly symfonických básní (Země česká /1933/, Jaro, Léto, Podzim, Zima /1943-1947/ a Česká epopej /1948-1952/) a symfonickou báseň Přibyslav (1954). Do partitur rozepsal pět symfonií, koncertní valčíky pro klavír, řadu dalších skladeb a hudebních nápadů měl ve skicách. V době protektorátu přijal zakázku německé posádkové hudby na rozpis notových záznamů a snad z vděčnosti za honorář složil hudební ódu na německou armádu. Za to byl po válce obviněn z kolaborantství, na čas uvězněn a po propuštění donucen vykonávat veřejně prospěšné práce. Zatrpkl, žil samotářsky, projevoval zklamání, nedůvěřivost a plachost; duševně i tělesně značně sešel. Stýkal se pouze s několika hudebními přáteli. V 50. letech si příležitostně zahrál na housle v polenské dixielandové kapele Melody Boys Miloslava Paříka. Zbytek života prožil od roku 1957 v ústavu pro přestárlé ve Ždírci. Z jeho posledních prací jsou hodnotnými hudebními díly smuteční skladba Lidice, Sonáta pro housle a klavír a nedokončené oratorium Upoutaný Prometheus. Zbytky jeho hudební pozůstalosti (převážně skicy) byly po jeho smrti převezeny ze Ždírce do Muzuea Vysočiny, kde již dlouho čekají na odborné muzikologické zpracování. Několik skladeb pro klavír se dochovalo v pozůstalosti Františka Prchala (Sfinga v měsíční noci, Po Slovensku, Tanečnice s hadem…). Občané z Polné ho


52

znali již od roku 1919 jako bělovlasého (údajně zešedivěl ze dne na den při velké bouři na moři při návratu z turné v Americe v roce 1910). Je známo, že notové záznamy svých pozoruhodných hudebních nápadů psal v posledních letech života z nouze po hostincích na rozevřené obaly od cigaret zn. Partyzánka a Lípa inkoustovou tužkou. Liter.: Zdeněk Skočdopole, Hudba, která čeká objevitele, Jiskra 10. června 1966; Československý hudební slovník osob a institucí II., M-Ž, Praha, Státní hudební vydavatelství 1965, s. 256

Katolická obec měla své zázemí v sále restaurace U Motyčků – v domě rodiny Filipenských.. Zde se pořádaly většinou divadelní představení a estrády. Okolo roku 1940 začala sloužit další scéna pro pořádání divadel a operet – sál Lidového domu. Kromě jiných polenských ochotníků se zde v několika představeních představili bratři Kaplanové (Oldřich a Bohuslav). Kaplan Oldřich * 15. 6. 1911 Polná † 23. 6. 1994 Praha Operní pěvec (tenor). Narodil se v rodině výrobce dřevěného náčiní Františka Kaplana jako třetí syn. Obecnou a měšťanskou školu vychodil v Polné a pak se vyučil nástrojařem v továrně na kovové zboží Františka Slámy v Polné. V červenci 1929 odešel pracovat na důl Hrabák do Čepiroh u Mostu k akciové společnosti Škodovy závody Plzeň. Zde složil zkoušky na řízení lokomotiv a od roku 1930 pracoval několik měsíců jako nástrojář u firmy Vichr a spol. v Duchcově. Z nedostatku práce se v roce 1931 vrátil do Polné a krátký čas působil v dílně svého otce. Do roku 1933 pracoval jeden rok v továrně na metry Břetislava Prokopa v Polné a na podzim 1933 byl odveden do Piešťan k výkonu základní vojenské služby. Na doporučení přátel se v roce 1936 rozhodl zkusit využít svůj mimořádně dobrý hlasový fond; v Praze se přihlásil do konkurzu na pěvce operního sboru Národního divadla, velmi dobře obstál a 1. srpna 1936 se stal členem sboru. Do roku 1939 se ve zpěvu zdokonaloval v hodinách zpěvu u několika pražských hudebních pedagogů. V době protektorátu, kdy byla činnost ND omezena, působil v epizodních rolích v českém a německém filmu. V letech 1945-1972 byl stálým členem operního sboru ND. Po odchodu do důchodu působil jako vrátný v Tylově divadle (1972-1980). Na scéně ND vytvořil několik významnějších rolí (např. postavu rytíře v opeře Z mrtvého domu sluhu Ambrogia v Lazebníku sevillském…); v opeře Prodaná nevěsta vystoupil 955krát. Absolvoval dlouhou řadu zájezdních vystoupení, také v zahraničí (SSSR, Belgie, Itálie, Německo). Několikrát také vystupoval při různých kulturních příležitostech v Polné. V padesáti šesti letech se podruhé oženil, a když mu bylo 60 let, narodila se manželům Kaplanovým dcera Věra. Zemřel v 83 letech, svou dceru vychoval a dočkal se i vnoučka. Je pohřben na hřbitově sv. Barbory v Polné. Liter.: Jan Prchal, Operní pěvec Oldřich Kaplan, Polensko č. 4/2001, s. 1-4; Nora Tomková, Dvanáct zastavení v divadelní kuchyni, zastavení čtvrté: Vrátnice, Vlasta č. 30/1979, s. 19

Oldřich Kaplan


53

Zajímavostí je, že v té době byl každý ze sálů, kde se provozovaly hudební produkce, vybaven naladěným klavírem. Klavír byl v té době dominantním nástrojem každého orchestru.

Salonní orchestr ve Zlaté Hvězdě (zleva! Jaroslav Rérych, František Prchal, Květa Rérychová, Theodor Pařík, Václav Fišar, Stanislav. Suk, Rudolf Vytlačil)

III. Hudební dění v Polné a okolí v období mezi dvěma světovými válkami

Recommend Documents