II. TAJEMSTVÍ MISTRŮ. Wej Po-jang

ALCHYMIE_II_Svět pohádek a legend

24.2.2008

11:34

Stránka 47

II. TAJEMSTVÍ MISTRŮ Četl jsem to, a den po dni se smysl stával jasný Až vůbec žádné pochyby nezůstaly v mé mysli. Žluté výhonky, ano, a Purpurový Kočár Vypadaly jako věci, jež se dají úplně snadno vyrobit… Dal jsem vznešené sbohem světu člověka… Paj Ťü-i (772–846 n. l.)

Potud optimistický začátek básně, jejíž autor patřil k těm mnohým, kdo se pokoušeli stát alchymisty. Jméno neklamně naznačuje čínský původ a v této zeměpisné oblasti budeme pokračovat poté, co jsme v předchozí kapitole naznačili některé rysy čínské alchymie. Básník si zařídil laboratorium a pokoušel se zde připravit preparát nesmrtelnosti, jenž bývá v literatuře nazýván „elixír“ nebo „medicína“, což budeme používat střídavě. Te však nechme našeho odvážlivce v klidu pracovat a podívejme se, jaká kniha se skrývá za zájmenem „to“ v prvním řádku básně. Třebaže bylo v jeho době už mnoho alchymických spisů, Paj Ťü-i četl jeden z nejproslulejších a také, jak se soudí, možná nejstarší z nich. Po příbězích vyprávěných v předchozí kapitole snad ani nepřekvapí, když dodáme, že knihu, které se budeme za okamžik věnovat, napsal muž, jenž se prý stal nesmrtelným. Taková postava si zaslouží být představena tím spíš, že je trochu zvláštní: tento nesmrtelný má i svůj pozemský životopis. Začněme však legendou.

Wej Po-jang Tak se jmenoval učený mistr, o němž kniha Lie-sien čchüančuan (Úplné životopisy Nesmrtelných) praví, že se jednoho dne vydal se třemi žáky a se svým bílým psem do hor, kde hodlal dokončit účinný preparát, rozumějme elixír nesmrtelnosti. Podle představ čínských alchymistů k tomu bylo horské prostředí mimořádně příznivé, protože tu prý měla být zvláš silná TAJEMSTVÍ MISTRŮ /

47


24.2.2008

11:34

Obr. 3

Stránka 48

Wej Po-jang, jeho žák a pes.

Japonský tisk asi z 15. století.

energie čchi. Tu se nebudeme pokoušet blíže charakterisovat, snad jen potud, že ve svých různých formách měla být hybatelem všeho, vesmíru stejně jako člověka, v jehož těle proudí akupunkturními drahami, přičemž všechny vystřídá jednou za dvacet čtyři hodiny. Wej Po-jang si však byl rovněž vědom toho, že dva z jeho žáků postrádají úplnou víru, jak se v textu praví. Proto když byl zázračný preparát dokončen, rozhodl se oba pochybovače vyzkoušet, což učinil slovy: „Zlatá medicína je hotova, nejprve by však měla být vyzkoušena na psovi. Jestliže z ní nevzejde psovi žádná škoda, můžeme ji vzít i my, ale jestliže po ní pes uhyne, neměli bychom ji brát.“ Tím se dozvídáme, proč vzal mistr na cestu také svého psa. I když se nám trochu příčí moderní termín „pokusný živočich“, v naznačené souvislosti při-

48 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 49

padá být docela na místě. Text nás současně poučí, že pokud nebyl dodržen správný počet operací nebo jestliže složení preparátu nedosáhlo požadované harmonické kvality, přičemž dnes není jasné prvé ani druhé, v takovém případě prý může elixír obsahovat malé množství jedu, který krátkodobě způsobí stav podobný smrti. Te dejme opět slovo čínskému spisu: „Když tedy byl zázračný preparát dokončen, Wej Po-jang ho dal trochu psovi, jenž v tu chvíli pošel. Nato mistr pravil: ‚Medicína není ještě vyrobena. Pes po ní zemřel. Neukazuje to snad, že nebylo dosaženo božského světla? Jestliže to pozřeme i my, obávám se, že se budeme ubírat touž cestou jako pes. Co bychom měli dělat?‘ Žáci se otázali: ‚Vezmete to vy sám, mistře?‘ Po-jang na to opáčil: ‚Opustil jsem světskou cestu a zavrhl svůj dům, abych přišel sem. Byl bych zahanben, kdybych se vracel, aniž bych dosáhl sien [nesmrtelnosti]. Tudíž žít a nevzít preparát by bylo to samé, jako po něm zemřít. Musím to vzít.‘ S těmito slovy si vložil preparát do úst a okamžitě zemřel. Když to viděli, jeden z žáků pravil: ‚Náš učitel nebyl obyčejný člověk. Vzal medicínu a zemřel po ní. Musel to učinit s jistým úmyslem.‘ Žák vzal také medicínu a zemřel. Zbývající dva žáci si řekli: ‚Cílem výroby medicíny byl pokus dosáhnout dlouhověkosti. Te ale požití této medicíny způsobilo smrt. Bylo by lepší nebrat medicínu a moci tak žít o pár desítek let déle.‘“ Opatrnost zvítězila a oba pochybovači se odebrali zpět do údolí, aby tam zařídili důstojný pohřeb mistra a svého druha. My však víme to, co tito dva žáci netušili – elixír pouze nebyl zcela dokonalý a neblahý stav mistra, žáka i psa byl jen zdánlivý. Skutečně, krátce po jejich odchodu Wej Po-jang opět ožil, vzal nepatrné množství jiného prostředku, který u sebe ukrýval, a oživil jím učedníka Jüa i bílého psa. Vydali se pak na cestu nesmrtelných a u dřevaře, jehož potkali, zanechali dopis pro zbylé dva učedníky. Jak kronikář napsal, „ti byli naplněni lítostí, když ho četli“. Zatímco jsme dlouze představovali nesmrtelného mistra, se skutečným Wej Po-jangem to bude stručnější. Byl to taoistický TAJEMSTVÍ MISTRŮ /

49


24.2.2008

11:34

Stránka 50

filosof a alchymista, rodák z Wu (v dnešní provincii Ťiang-su), jenž byl roku 121 n. l. pozván k císařskému dvoru. Jako pravý taoista pozvání samozřejmě odmítl. Sám se charakterisoval tak, jak bylo u taoistů zvykem. Je prý „obyčejný muž z kraje Kuaj, jenž nechová lásku ke světské moci, slávě, proslulosti nebo zisku, jenž promrhává svoje dny tím, že vede prostý, tichý, pohodlný a mírumilovný život v ústraní nepříliš navštěvovaného údolí…“ Navzdory své pohodlnosti dokázal Wej Po-jang napsat knihu, která ho posmrtně vynesla ke slávě, jíž se za života vyhýbal. Bu me však opatrnější a raději uve me, že se mistrovi jen připisuje dílo Cchan-tchung-čchi, datované rokem 142 n. l., což z něj dnes činí nejstarší známý alchymický spis čínského původu. Poměřováno ve světovém měřítku, tedy se zahrnutím alchymie, která se zformovala na přelomu letopočtu v Egyptě, se tento spis stále řadí mezi několik málo nejstarších. Potud jedno nej týkající se Wej Po-jangova díla. Pak je tu druhé, na němž se dnes shodují znalci starověké čínské alchymie: podle nich je to snad nejnesrozumitelnější dílo z této oblasti. Přesto se nevzdávejme, nahlédněme do textu, a pokusme se vysvětlit alespoň něco.

Cchan-tchung-čchi, problém nejen s názvem Ještě než se pokusíme začíst do tohoto díla, stojíme před první překážkou, nikoli bezvýznamnou, jíž je samotný název spisu. Znaky Cchan-tchung-čchi se sice někdy volně překládají jako „Spřízněnost Trojice“, ale řada sinologů doporučuje ponechat raději pouze jejich fonetický přepis. Možností překladu je totiž víc a mohou se od sebe významově lišit. Pravda, v závěru knihy Wej Po-jang píše o trojici, jíž byla I-ing (Kniha proměn), taoistické učení a konečně alchymický proces, ale tento výčet končí shrnutím, že to jsou „variace té samé věci pod různými jmény“. Ovšem dál se nedočteme, o jakou věc mělo jít. Je to

50 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 51

epilog knihy, končící o dva odstavce dál slovy: „Pisatel [této knihy] opouštěje svět a jeho zla [když se odebíral] do hor, toulal se prostorem s duchy. Poté byl proměněn v nesmrtelného [sien] a tím vykázán do říše ticha. Jednou za sto generací sestupuje, aby navštívil svět a předvedl svoje peří…“ Rozumíme jistě narážce na odchod do hor, jak to vyprávěla předchozí legenda, a srozumitelné je i peří – dosažení nesmrtelnosti se prý navenek projevovalo tím, že tělo takového šastlivce porostlo peřím. Není to ale podoba s našimi anděly, protože čínští nesmrtelní neměli křídla. Když jsme si neporadili s překladem titulu, co samotná kniha? Jak bývá při čtení zvykem, začněme první kapitolou, která je vlastně jen odstavec tak jako většina ostatních: „Čchien a kchun jsou brány k i [proměně]. Jsou rodiči kua. Kchan a li mohou být [svou] strukturou přirovnány ke čtyřem hradbám města…“ Bude lépe přestat číst; i tak bude komentář dlouhý. Začneme z prostředka, kde „i“ je narážka na I-ing, proslulou Knihu proměn1. Jedno z nejstarších děl světové literatury, kniha, která je věštecká stejně jako filosofická a hlavně nesmírně náročná, je páteří traktátu Cchan-tchung-čchi. Knihu I-ing tvoří 64 hexagramy, šestiřádkové symboly sestavené z plných, jangových, a přerušených, jinových, čar. Hned v úvodní větě Cchantchung-čchi se setkáváme s prvními dvěma hexagramy Knihy proměn, totiž čchien, „tvoření“, a kchun, „přijetí“. Pro jejich zasvěcený výklad je nutno odkázat na komentovaný překlad díla. Pokračujme v analyse či přesněji v krátkém pokusu o ni. Tyto hexagramy mají být „rodiči“ kua. Pod označením pa-kua se

Obr. 4

Hexagramy čchien (vlevo)

a kchun (vpravo).

1

Zasvěcený komentář najde zájemce v I-ing. Kniha proměn (přel. O. Král, Praha, 1995).

TAJEMSTVÍ MISTRŮ /

51


24.2.2008

11:34

Stránka 52

skrývá osm třířádkových symbolů (trigramů), z nichž vždy kombinací dvou jsou vytvořeny hexagramy. Zde už nezbývá než obrazně řečeno „hodit ručník do ringu“. Trigramy kchan a li se totiž vykládají někdy podle legendárního císaře Fu-si, jenž je prý vymyslel, a potom se překládají jako „ponoření“ (řeka) a „spojení“ (oheň). K samotnému císaři se dostaneme podrobněji za chvíli. Ovšem jiný císař, Wen, jim přiřadil smysl právě opačný. Není jasné, ke kterému výkladu se přiklonil Wej Po-jang, ale tento bod je především obecným upozorněním na problémy, na něž můžeme narazit při interpretaci jakéhokoli čínského textu, kde jsou trigramy a samozřejmě také hexagramy. Úvodní věty knihy Cchan-tchung-čchi zanechaly patrně většinu čtenářů na rozpacích. Můžeme je uklidnit, nejsou sami.

oheň

da

vo

hr

á

at

om

oj

st

země

nebe

ry

vít

r

ho

řeka

Obr. 5

Trigramy byly uspořádány do kruhu a nabízíme jednu z jeho variant. Spojením nebe

a země vznikalo šest základních přírodních jevů.

52 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 53

Dnes nejvýznamnější světový znalec starověké čínské filosofie a přírodovědy, americký profesor Nathan Sivin, napsal, že „nikdo nedokáže s určitostí říci, o čem tato kniha měla být“. Někteří odborníci ji čtou jako básnické dílo, podle jiných jde o kosmologii, o sexuální nebo dechové techniky, případně o laboratorní alchymii a možná snad o kombinaci toho všeho. Nepomůže nám ani taoistický mnich Pcheng Siao (zemř. asi 945 n. l.), jenž v této knize spatřoval kosmický model: „[Wej Po-jang] sepsal Cchan-tchung-čchi, aby ukázal, že při přípravě elixíru je vlastní [tvůrcovo] tao stejné jako tvořivá síla přírody. Proto, aby rozvinul tuto myšlenku, opřel se o symboly [Knihy] proměn.“ Spíš si povšimněme názoru, že se člověk může ve svém tvořivém úsilí vyrovnat přírodě. V jiných kulturních oblastech o tom mnozí učenci pochybovali.

Alchymie v Cchan-tchung-čchi Ani učený mnich nás neposunul výrazně vpřed ve studiu laboratorní alchymie. Možná snad jen tím, že se zmínil o elixíru, cíli alchymistů. Kniha by tedy podle něj měla být opravdu alchymická, a jak jsme uvedli na začátku, je skutečně za takovou pokládána. Najdeme v ní něco bližšího k tomuto tématu? Ano, dočteme se například, že „olovo je černé navenek, ale ukrývá ve svém nitru zlatý květ, podobně jako člověk, který nese jadeit, ale je oblečen do hadrů a má nepříjemný vzhled“. To je zřejmá narážka na představu, že se kovy „rodí“ v zemi a dále „zrají“ až do nejdokonalejší podoby zlata. Nejen alchymisté, ale stejně tak hutníci a horníci téměř všude na světě na to po dlouhé věky věřili. V Evropě se s touto vírou setkáváme ještě v 17. století. Přitom olovo bylo velmi často pokládáno za „nejméně zralý“ kov, ale jak jsme se dočetli, je v něm ukryt zárodek zlata, které by z tohoto kovu posléze vzniklo. Stalo by se tak ovšem za nesmírně dlouhou dobu a úlohou alchymisty bylo tento pomalý proces urychlit tak, aby se odehrál v čase srovnatelném s lidským živoTAJEMSTVÍ MISTRŮ /

53


24.2.2008

11:34

Stránka 54

tem. Ostatně v předchozí kapitole jsme se při návštěvě u Liou Ana mohli přesvědčit o tom, jak dlouhá staletí kovy zrají. Alchymisté, a žili kdekoli a kdykoli, věnovali zlatu hlavní pozornost, a to nejen proto, že šlo o drahý kov. Zmínili jsme se, že se při svých laboratorních pokusech opakovaně přesvědčovali o tom, že je to také kov mimořádně odolný. Chemicky se ho podařilo zreagovat až v Evropě po roce 1300 (n. l.), kdy byla objevena lučavka královská2, která zlato rozpouští. Chemická netečnost zlata samozřejmě neunikla ani Wej Po-jangovi, jenž napsal: „Zlato je ve své podstatě nerozložitelné [dnešní terminologií – chemicky nereaguje, samozřejmě v rámci Wej Pojangových možností], a proto je nejdražší z věcí. Šu-š’ [muži umění, alchymisté] živíce se jím dosahují prodloužení života.“ Tento citát by se mohl zdát trochu protismyslný, protože není jasné, jak se živit zlatem. Citovaná pasáž je směsí pozorování vlastností skutečného zlata, které tehdy opravdu nikdo nedokázal změnit, a představ čínských alchymistů o uměle vyrobeném zlatu, jež mělo prodloužit život, jak nás o tom v předchozí kapitole poučil Li Šao-ün. Neodmyslitelnou družkou alchymie byla astronomie a astrologie, které se zvláš ve starověku v podstatě nerozlišovaly. Narážky na tyto nauky najdeme u Wej Po-janga rovněž, když se věnuje nápadné stálosti zlata: „ Jestliže se zlato vloží do žhavého ohně, není zbaveno zářivosti své barvy. Ode dnů rozvinutí vesmíru [stvoření] nezmenšil se jas Slunce a Měsíce a ani zlato neztratilo na váze. Tvar Slunce a Měsíce byl stále stejný. Zlato je zrozeno pod vlivem Měsíce. S rozbřeskem, získávaje magickou sílu od Slunce, vrací se ke své matce.“ Opět se tu píše o skutečném kovu, který je v tomto případě spojován s nebeským tělesem, jen na rozdíl od představ evropských alchymistů je zde zlato spojeno s Měsícem. Ve vztah mezi planetami, k nimž se často řadily i Slunce a Měsíc, a kovy se věřilo v řadě 2

Latinsky aqua regia, směs kyselin dusičné a chlorovodíkové v objemovém poměru 1:3.

54 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 55

civilisací, a již to byla mezopotamská, egyptská, řecká, později také arabská, o evropské nemluvě, a zlato tam bylo spojováno se Sluncem, jak tomu napovídala už sama barevná podobnost. Pokud jde o stvoření vesmíru, můžeme nabídnout nejproslulejší postavu čínské kosmogonie, která prý vytesala vesmír z původního chaosu. Byl to Pchan Ku, jenž sám měl vzniknout z jinu a jangu, které ho jakýmsi způsobem stvořily a daly mu za úkol dodat tvar chaosu tím, že vytvoří nebesa a zemi. Vyprávění není příliš přehledné, což platí pro řadu čínských mýtů. Někdy se jméno „Pchan“ uvádí ve smyslu „vaječná skořápka“ a „Ku“ jako „pevný“, takže podle toho byl prý Pchan Ku vysezen z tohoto chaosu, podobně jako vajíčko. Není však jasné, kdo ho vyseděl. Pchan Ku bývá zobrazován jako trpaslík oblečený v medvědí kůži, na hlavě má dva rohy, v levé ruce třímá kladivo, v pravé dláto, nástroje, jimiž tvaroval vesmír. Během osmnácti tisíc let vytvořil Slunce, Měsíc a hvězdy, nebesa a Zemi, přičemž sám den ze dne rostl, vždy o šest čch’3. Zastavme se u tohoto tvořivého aktu, který vlastně spojil pozemské s nebeským tím, že šlo o jediného tvůrce. Po Pchan Kuově smrti totiž vznikly z jeho hlavy hory, z dechu vítr a oblaka, hlas se stal hromem, končetiny pak čtyřmi čtvrtinami země. Z krve se zrodily řeky, z masa půda, jeho vousy se staly souhvězdími, kůže a vlasy bylinami a stromy a z jeho zubů, kostí a morku se vytvořily kovy, skály a drahé kameny. Z Pchan Kuova potu byl déš a z hmyzu, jenž mu lezl po těle, se stali lidé. Jejich původ tedy nebyl nikterak slavný. Není divu, že se jako pokračování božského stvořitelského aktu vyvinulo přesvědčení, že Slunce, Měsíc a planety, které vznikly současně se Zemí, ovlivňují vše, co je na ní. Především život a smrt lidí a také různé přírodní jevy. Změny ve vzhledu Slunce měly proto oznamovat neštěstí hrozící hlavě státu, a to nejen smrt císaře, ale také možná povstání a hladomory. Rovněž červený nebo naopak velmi bledý Měsíc byl varováním obyvatelstvu, že přijdou zlé časy. 3

Stará čínská délková jednotka, 0,32–0,37 m.


55


24.2.2008

11:34

Stránka 56

Te ale znovu k Wej Po-jangovi, jenž se nevyhnul ani základní otázce po složení hmoty, takže podle něj „zlato je tvořeno převážně pískem a odvozuje [své] další vlastnosti ze rtuti“. Alchymické texty musíme číst z posic doby, kdy vznikly. V citované větě se obtížně vysvětluje slovo „písek“. Snad je to narážka na zlatonosné písky, v nichž se zlato vyskytuje, ale toto vysvětlení je jen dohad. Zato rtu byla vždy oblíbeným kovem alchymistů. Opakovaně se dozvídáme, že ji měl obsahovat každý kov. Proč? Protože roztaven teče a rtu se takovému kovu podobá, takže by v něm podle všeho měla být jako složka umožňující právě tu tekutost. S tímto argumentem se ještě setkáme. Postupně se v některých z padesáti devíti kapitol knihy Cchan-tchung-čchi přesvědčujeme o tom, že je opravdu věnována alchymii. Zatím to však byly teoretické úvahy. Je tu někde i návod, jak si počínat? Tedy výčet výchozích látek, údaje o jejich množství a popis dalšího postupu? Nic takového tu nenajdeme. Jen popis procesu, ovšem zase v mystickém jazyce Wej Po-janga: „Nahoře var a destilace se odehrává v kotli; dole plápolá hučící plamen. Vpředu kráčí Bílý tygr prokládající cestu; následuje ho Šedý drak. Třepetavý šarlatový pták se vznáší pěti barvami.“ Nemá cenu pokračovat. Za neobvyklými živočichy se skrývají názvy různých chemikálií a dodnes nevíme s určitostí, kterých vlastně. Jak vidíme, v této situaci ani moc nevadí dvojí možný výklad trigramů.

Epilog Náš mezititulek je rovněž symbolický: také Wej Po-jang má takto nazvanou poslední kapitolu, jedinou, která nese název. Nejdřív však nechme promluvit dnešní sinology. Podle nich je kniha Cchan-tchung-čchi opravdu z výrazné části alchymická, ale není to receptář, nýbrž teoretické dílo, jež vykládá podstatu čínské alchymie. Samozřejmě jazykem své doby. Wej Po-jang píše v Epilogu: „Toto psaní není pouhá řečnická hra se slovy.

56 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 57

Je to výklad neomylné pravdy.“ Tak to pochopil i básník Paj Ťü-i a pokusil se onu pravdu najít. Úvodní verše jeho básně optimisticky a až příliš sebevědomě naznačovaly jako by uspěl. Ale zřejmě pominul čtyřicátou osmou kapitolu díla, kde stojí: „Lidé mají rádi jednoduché počínání. Nerozumějí dlouhé a krátké cestě4. Opouštějíce správnou cestu a sledujíce křivolaké vedlejší pěšinky věří, že jsou na přímém směru, a posléze se nacházejí na zavřeném konci slepé uličky. Je to jako slepec kráčející bez pomoci hole a hluchý, jenž jde, aby naslouchal hudbě. Stejně tak by se mohl [někdo] pokoušet hledat králíky a ptáky pod vodou nebo ryby na vrcholcích hor…“ Paj Ťü-i na začátku své básně nadšeně líčil, jak se uchýlil do ústraní a spojoval jin a jang podle knihy, jíž se domníval rozumět, ale: „Stupně žíhání vniveč přišly všechny. Špetka elixíru by znamenala věčný život; O vlásek chybně, a veškerá má práce ztracena!“ Básník ještě téže noci odevzdaně rozebral svou pec. Kniha Cchan-tchung-čchi si zachovala své tajemství a je tomu tak dodnes, třebaže už v ní odborníci nehledají postupy vedoucí k nesmrtelnosti, ale pouhý smysl, jenž by dovolil lépe pochopit myšlenkový svět starověké čínské přírodovědy. Osud nechtěl, aby se Paj Ťü-i stal alchymistou a aby dosáhl nesmrtelnosti, ale přece jen mu byl příznivě nakloněn. Druhý den po hořkém zklamání se básník dozvěděl, že byl jmenován guvernérem v Čung-čou.

Ke Chung Naše dosavadní putování vedlo stále na rozhraní skutečnosti a legend, přičemž jeho úhelným kamenem byla dlouhověkost, 4

V originále tao.


57


24.2.2008

11:34

Stránka 58

či dokonce nesmrtelnost. Občas jsme představili některé šastlivce, kteří této vysněné mety dosáhli, ale snad s výjimkou krátké Li Šao-ünovy lekce, ostatně velmi obecné, jsme se nedozvěděli, jak si počínat. Nesnáz byla také s totožností některých autorů. Te konečně nalézáme jednoho, jenž je skutečnou a nepochybnou postavou. V úvodu svého proslulého spisu, z něhož budeme čerpat, se nám tento muž dokonce sám představuje: „ Jsem v podstatě nekulturní a hrubý, vcelku nepohledný a vůbec už nerad rozebírám své vlastnosti, abych se naparoval či zase zastíral své vady. Můj klobouk a střevíce bývají věčně špinavé a rozedrané, za moje šaty by se každý jiný styděl. Já na to nedbám. Způsoby oblékání se příliš rychle mění… Mým cílem je přidržet se toho, co je stálé, a nesledovat neustálé proměny doby. Moje řeč je upřímná a pravdivá, straním se prázdného vtipkování.“ Je to možná až trochu zarážející, ale skutečně máme co činit s jedním z nejvýznamnějších protagonistů čínské alchymie, medicíny a přírodovědy, učeným mistrem Ke Chungem (asi 280–asi 340 n. l.). Úvodní citát jen naznačuje, že se setkáváme

Obr. 6

Ke Chung, jen nevíme, zda opravdu vypa-

dal tak jako na této nedatované kresbě.

58 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 59

s pravým taoistou, ale tím se stal až později, když původně inklinoval ke konfuciánství. Pokračujme tedy v jeho životopise. Ke Chung pocházel z významné rodiny a byl předurčen přinejmenším k dráze úředníka, ve staré Číně vysoce ceněné, nebo učence. Otce však ztratil ve třinácti letech a k tomu, aby přežil, se musel věnovat zemědělství. Až v šestnácti letech se dostal ke čtení I-ing (Knihy proměn), Konfuciových Rozmluv a dalších spisů, nedostatek peněz mu však bránil najít si kvalitní učitele. Neustále toužil po vzdělání, ale jak napsal, „protože jsem byl od přírody hloupý se sklonem k zapomínání – můj slovník byl omezený, moje zájmy roztříštěné – moje znalosti zůstávaly velmi chabé…“ Pravda, z předchozích citátů bychom mohli nabýt dojmu, že je škoda ztrácet čas s přihlouplým zapomnětlivým otrhancem, ale je to nadsázka, s jakou jsme se setkali u Wej Po-janga. Zdůrazňovaná skromnost je znakem taoisty. Zdánlivý pobuda zanechal knihu Pao-pchu-c’, jejíž titul bývá překládán jako „Mistr přidržující se prostoty“, kterou dokončil kolem roku 320 n. l. Již titul knihy se opět jen obtížně překládá přesně, protože je v něm skryta narážka. Přezdívka „Mistr přidržující se prostoty“ totiž vychází z knihy Tao-te-ing, z pasáže, kde se doporučuje, aby se lidé přimkli k jednoduchosti navenek a k vnitřní prostotě. Ke Chung používá dvě slova paopchu, jejichž doslovný význam je „obejmout neopracovaný kmen“, přičemž takový kmen se objevuje jako metafora „původní prostoty“, představa čehosi, co ještě není zpracované, co je neurčené. Sloveso pao znamená objímat, zahrnovat, obsáhnout do sebe. Pao-pchu-c’ je nejvýznamnějším kompendiem starověké čínské přírodovědy a alchymie. Ale pozor, v knize nalézáme na několika místech upozornění, že je určena jen zasvěcencům. Když píše o výrobě zlata, varuje Ke Chung: „Pojednání o výrobě zlata jsou [shromážděna] ve sbírkách pojednávajících o bozích a nesmrtelných; Liou An je vybral, aby vytvořil své knihy… Avšak i když existuje text, podstatné složky byly chovány v tajnosti a text musí být při čtení TAJEMSTVÍ MISTRŮ /

59


24.2.2008

11:34

Stránka 60

ústně vysvětlován“, což bylo úlohou mistra. A co více: „Protože byly původní názvy mnoha složek změněny, text se nemá přijímat doslovně.“ Takže „i když někdo získal spisy, bez pomoci učitele by jim vůbec neporozuměl“. Nemajíce Mistra, jenž by nás vedl, jsme do značné míry v této situaci. O tom, že Ke Chung nevaroval naplano, se přesvědčili překladatelé jeho knihy. Například pro rtu najdeme v tomto díle čtyři různá označení: che-čche, což je složenina slov „řeka“ a „vůz“, ovšem nikoli ve smyslu „říční vůz“, dále chuang-ing, v překladu značící „žlutý“ a „esence“. Termín che-šang čchenü znamená „dívka nad řekou“ a jedná se zřejmě o narážku na nějaký klasický text. A konečně najdeme také kung, slovo, jímž se označuje rtu dnes.

Cesty k nesmrtelnosti V knize Pao pchu-c’ se pohybujeme mezi medicínou, alchymií a také magií; v tomto díle totiž nechybějí ani magické talismany. Zůstaňme u prvních dvou nauk. Pokusíme-li se nějak roztřídit Ke Chungovy rady, jak dosáhnout dlouhověkosti, můžeme rozlišit dva základní typy doporučovaných postupů. První z nich se blíží spíš jogínským dechovým praktikám a tělesným cvičením, zatímco druhý spočívá v podávání různých preparátů. Tento druhý typ můžeme dále rozdělit na dvě podskupiny. V jedné z nich jsou preparáty pocházející ze živé přírody, ve druhé pak anorganické substance. Toto dělení je velmi hrubé a někdy se obě podskupiny překrývají, nicméně nám to umožňuje alespoň základní orientaci. Ještě ke knize dodáme, že podle všeho Ke Chung sám nepracoval v laboratoriu, kde by připravoval různé elixíry; patrně shromáždil návody z různých pramenů, což je i tak rozhodně záslužné. Význam ovládání dechu dokumentuje Ke Chung na různých příkladech a historkách. Jedna z nich vypráví o muži, jenž musel v dobách nepokojů uprchnout z rodné vsi. Starost mu přitom

60 /

ALCHYMIE

II. TAJEMSTVÍ MISTRŮ. Wej Po-jang

Recommend Documents