II. světováčíslo 1. Obrnění novy. Krvavá pouť našich tankistů západní Evropou. Zatajil Roosevelt. Vylodění u Anzia

Letecká bitva nad Krušnohořím

VÁLKA

Pešáci proti tankům: kdy měli ěli šanci uspět?

II. světová Největší konflikt dějin v detailním pohledu

číslo 1

Pozor

Obrnění

novyS CASOPI

Krvavá pouť našich tankistů západní Evropou kontroverze

Zatajil Roosevelt

hrozící útok na Pearl Harbor?

duel v oblacích

FW 190A-3 vs. Spitfire Mk. VB

22. 1. 1944 Vylodění u Anzia

Změnilo se v noční můru Spojenců slavné i neznámé bitvy zbraně a technika speciální operace portréty osobností taktika politika a strategie život v zákopech rozhovory podzemní hnutí válka v týlu

Cena 49,90 Kč, na Slovensku 2,99 €

Máme slevy pro celou ČR!

REPUBLIKA SLEV www.republikaslev.cz

NOVINKA

Denní nabídka prověřeného zboží a služeb, které můžete mít výhodně, ať jste odkudkoli …

Provozuje vydavatelství Extra Publishing ve spolupráci se společností Republika slev

Extra VÁLKA – II. světová 6 Vylodění u Anzia Spojenecké vylodění v týlu německé armády u Anzia v lednu 1944 mělo urychlit porážku Osy na Apeninském poloostrově. Místo toho se proměnilo v několikaměsíční noční můru

11 Nekončící dohady v případu Pearl Harbor Nechvalně proslulý japonský útok na základnu americké tichomořské flotily zasadil překvapenému soupeři těžký úder. Opravdu politické a vojenské vedení USA nemělo o přípravách Japonců ani nejmenší tušení?

14 Tank LT 35 Vynikající československý lehký ehkký tank LT vz. 35 byl velmi nebezbezzpečným protivníkem naprosss-té většině tehdejších obrněnců evropských zemí a měl se stát hlavním soupeřem německých tanků v případném konfliktu na podzim 1938

18 Duel – Fw 190 vs. Supermarine Spitfire Po dlouhou dobu probíhal zápas o převahu na nebi nad okupovanou Francií a kanálem La Manche především v režii dvou stíhaček. Proti sobě stály britský Supermarine Spitfire a německý FockeWulf Fw 190

20 Operace Sauerkraut Po atentátu na Hitlera v červenci 1944 se na italském bojišti rozběhla jedna z nejúspěšnějších zpravodajských operací, mající za cíl demoralizovat německé jednotky

24 Generál William Slim William Slim patří mezi málo známé britské generály. Již ve své době jej však označovali za jednoho z nejdynamičtějších velitelů spojeneckých jednotek a byl to právě on, kdo dovedl své muže v Barmě k vítězství nad Japonci

Obsah

kde byly neomezeným pánem a vládcem

41 Kamikaze Neochvějná oddanost japonských bojových letců svému císaři a staletým válečnickým tradicím vedla až k jejich dobrovolnému obětování vlastních životů

46 Bitva nad Kovářskou – rozhovor V září 1944 se nad Krušnými horami strhla zuřivá letecká bitva. jeejíjí ppřipomínce řippoom ři míínc nce vzn vvzniklo vz zn K její v obci K Ko ováářřsská ská ká uunikátní niká ni kátn kátn tní muzeum, m Kovářská naa něž něž ěž je je napojena nappoojjeena na n skupina badatelů neúnavně pátrající ně pát átra rajíjícíí nejen ne po troskách zřícených lletounů, le etoun toouun nů, ů, aale llee také po osudech jejich osádek

Příslušník Volkssturmu s pancéřovou pěstí upevněnou na periskopu

50 Čs. samostatná obrněná brigáda Vz V zn nesnadné formování, Vznik, výcvik vý ýcv cviikk i bojové nasazení československých ký h pozemních sil na západní frontě ký v letech 1940–1945

Lehký tank LT vz. 35

54 KVH Čeští lvi V Českých Budějovicích existuje klub vojenské historie, jehož členové s hrdostí připomínají slavné činy našich vojáků. Čemu a proč se tito nadšenci věnují?

56 Vojín Československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii Výstroj a výzbroj československého infanteristy, příslušníka Čs. samostatné obrněné brigády obléhající v závěru války francouzský přístav Dunkerque

58 Bitva u Matapanu Nejtěžší a nejkrvavější porážku utrpělo italské královské námořnictvo ve Středozemním moři v březnu roku 1941

Italský těžký křižník Zara potopený britským Královským námořnictvem v bitvě u Matapanu

28 Protitanková taktika na východní frontě Východní fronta se stala místem nejmasovějšího nasazení obrněné techniky v průběhu celé války. Podívejme se blíže na zbraně a taktiku protitankového boje na tomto bojišti od roku 1941 až do konce konfliktu

32 Stravování vojáků wehrmachtu Že jedině dobře nasycený voják dokáže dobře bojovat, věděli už starověcí velitelé armád. Jak a co jedli vojáci wehrmachtu za druhé světové války?

36 Výcvikový prostor SS v Čechách V Protektorátu Čechy a Morava vznikla řada vojenských cvičišť německé branné moci. Rovněž Waffen-SS vytvořily ve středních Čechách oblast, Extra Válka – II. svtová

3

Editorial

Extra VÁLKA – II. světová

Vážení čtenáři, do rukou se vám dostává nový magazín zaměřený výhradně na události druhé světové války. Na jeho stránkách se zabýváme nejen děním na mnoha frontách tohoto globálního konfliktu, ale nahlížíme i pod pokličku zákulisních jednání diplomatů, zaměřujeme se na aktivity odbojových hnutí na okupovaných územích a blíže sledujeme rovněž strasti každodenního života prostých vojáků na frontě. V tomto čísle se tak můžete kupříkladu začíst do příběhů japonských kamikaze, jejichž bojové nasazení dodnes rozdmýchává značné emoce. Seznámíte se s činností fanatických a nacistické věci slepě oddaných Waffen-SS na území Protektorátu Čechy a Morava, jež se neomezovala pouze na aktivity ryze vojenského charakteru. Představíme vám špičkový produkt předválečného československého zbrojního průmyslu – lehký tank LT vz. 35, který měl na podzim 1938 zabránit postupu německého wehrmachtu do nitra českých zemí. Neprávem opomíjený, ale přesto brilantní britský vojevůdce William Slim vás provede svou veleúspěšnou kariérou. Příběh japonského přepadu přístavu Pearl Harbor je notoricky znám. Jeho vojenskopolitické pozadí však v sobě nadále skrývá

celou řadu otazníků. Naopak mezi podstatně méně proslulé námořní operace patří bitva u mysu Matapan, v níž Britové na jaře 1941 během pouhých několika hodin proměnili značnou část italské středomořské flotily v hromadu hořícího šrotu. Každý zodpovědný a zkušený velitel dobře zná po staletí platící poučku, jež říká, že jakýkoli voják nejlépe válčí s plným žaludkem. Dozvíte se, jak k tomuto základnímu předpokladu přistupovala německá branná moc. S problémy poněkud jiného charakteru se potýkali západní spojenci, jejichž postup z jižní Itálie na podzim 1943 ustrnul na mrtvém bodě. Nejvyšší velení se proto pustilo do odvážné a poněkud riskantní operace Shingle. Z velkých očekávání však nezbylo takřka zhola nic… Věřím, že náš nový časopis budete číst s takovým zaujetím, s jakým jsme ho my připravovali, a že se nad jeho stránkami budeme setkávat pravidelně. Rádi si přečteme vaše reakce a připomínky, které pošlete do e-mailové schránky [email protected]. PhDr. Tomáš Dostál editor

Letecká bitva nad Krušnohořím

VÁLKA

Pešáci proti ěli tankům: kdy měli šanci uspět?

III. III světová Největší konflikt dějin v detailním pohledu

číslo 1

Pozor

Obrnění

češtíí llvi

novyS CASOPI

Krvavá pouť K našich tankistů západní Evropou kontroverze

Zatajil Roosevelt


duel v oblacích

FW 190A-3 vs. Spitfire Mk. VB

22. 1. 1944 Vylodění u Anzia

Změnilo se v noční můru Spojenců slavné i neznámé bitvy zbraně a technika speciální operace portréty osobností taktika politika a strategie život v zákopech rozhovory podzemní hnutí válka v týlu


Pokud vás zaujal nový titul z edice Extra VÁLKA – II. světová, neměli byste minout naše další časopisy, které se zabývají dějinami vojenství: Válka REVUE, stále úspěšnější historický měsíčník zaměřený na politiku, taktiku, vojevůdce, hrdiny a vojenskou techniku, a čtvrtletník Válka REVUE speciál. Ten se zaměřuje na vždy určitou oblast dějin a už jste si v něm mohli přečíst například o největších vojevůdcích, nejdůležitějších bitvách, nerozřešených záhadách vojenství anebo důkladně prozkoumat legendární zbraně… Extra Publishing je vydavatelstvím s nejširším portfoliem jak historicko-vojenských, tak obecně historických magazínů v ČR a SR. Kromě výše uvedených titulů najdete v nabídce také časopis Živá historie s dárkem, Tajemství české minulosti, Otazníky historie a novou edici Extra HISTORIE Kauzy, jež si vybírá významnou dějinnou událost a nahlíží na ni pod drobnohledem. Předplaťte si naše tituly na: www.epublishing.cz

4

Extra Válka – II. svtová

T 2× VE

Předplaťte si Vychází 8× ročně

VÁLKA V trafice za rok 399 Kčč V předplatném jen za 342 Kč Letecká bitva nad Krušnohořím

VÁLKA

SLEVA + DÁREK

Pešáci proti ěli tankům: kdy měli šanci uspět?

II. světová Největší konflikt dějin v detailním pohledu

číslo 1

Pozor

Obrnění

novyS CASOPI

Krvavá pouť K našich tankistů západní Evropou kontroverze

Zatajil Roosevelt


duel v oblacích

FW 190A-3 90A A3 vs. Spitfire Mk. VB V

22. 1. 1944

n l d o Poh do až KY

Vylodění u Anzia

Změ Změnilo se v noční můru Spojenců m

slavné i neznámé bitvy zbraně a technika hn nika k speciální s operace portréty osobností taktika politika a strategie ssttrate život v zákopech rozhovory podzemní hnutí utí vá válka v týlu

ÁN R H C S


K 0 0 1 K DÁREMA ZDAR Předplatné je výhodné:

Předplatné na rok 342 Kč vč. DPH, zahrnuje: 8× extra VÁLKA

Nehradíte poštovné – pošleme Vám na naše náklady Ve folii zabalený výtisk dostanete vždy až do schránky Časopis získáte včas, nejpozději v den vydání

+ NYNÍ DÁREK ZDARMA V HODNOTĚ 100 KČ! 100str. publikace Největší vojevůdci + dokumentární DVD Předplatit je snadné: Zatelefonujte nám: 545 211 880 (pondělí–čtvrtek, 8–16 hod.) Pošlete e-mail: [email protected] Objednejte přímo na internetu na stránkách: www.epublishing.czz

Objednejte nce do 12. prosin ani a neuteče vám jedno číslo!

Bitva

Operace Shingle. Vylodění u Anzia 1944

Zmařené naděje Spojenců PhDr. Tomáš Dostál Plavidla spojenecké invazní flotily kotvící v anzijském přístavu

D

uchovním otcem Operace Shingle, spojeneckého vylodění u italského Anzia, nebyl nikdo jiný než britský ministerský předseda Churchill, jenž byl znám svou neutuchající náklonností k okázalým válečným dobrodružstvím, obzvláště v oblasti Středozemního moře. Na poradě s nejvyššími angloamerickými vojenskými veličinami, konané o Vánocích roku 1943 v severoafrickém Tunisu, však sir Winston tvrdě narazil. Především americká generalita se rezolutně stavěla proti návrhům britského premiéra. Ostatně náčelník štábu US Army, generál George C. Marshall, hovořil za mnohé, když prohlásil: „Zásadně nesouhlasím s nekonečnými operacemi v černé díře Středomoří.“

Jako divoké kočky Ale jako už mnohokrát předtím, tak i tentokrát sveřepý buldok Churchill nakonec dokázal prosadit svou.

6


Pomohla mu k tomu rošáda na nejvyšších postech. Jeden z jeho odpůrců, dosavadní vrchní velitel středomořského operačního prostoru, generál Eisenhower, se záhy dočkal přeložení do Anglie, kde byl pověřen finálními přípravami na otevření druhé fronty – invazi do Normandie. Jeho místo zaujal anglický generál Henry Maitland Wilson, který bohužel postrádal dostatek kuráže k tomu, aby byl schopen účinně vzdorovat naléhání svého ministerského předsedy. Churchill, hluboce přesvědčený, že „stagnace celého italského tažení začíná nabývat skandálních rozměrů,“ prosadil plán riskantní obojživelné operace, jež měla rozetnout stávající patovou situaci na italském bojišti (viz Italské bojiště 1943–1945). Více jak sto kilometrů za Němci hájenou Gustavovou linií (viz Gustavova linie) a přibližně padesát kilometrů jižně od Říma mělo být vysazeno 40 000 vojáků VI. sboru americké 5. armády, kteří by

Fotografie, ilustrace: archiv autora, wikipedia

Vylodění u Anzia hluboce zklamalo očekávání svých plánovačů. Místo toho, aby se v jeho důsledku německá branná moc v Itálii zhroutila jak domeček z karet, proměnilo se ve čtyři měsíce trvající noční můru, o níž němečtí veteráni říkali, že byla dokonce ještě horší než ta stalingradská


Prokletá Cisterna Teprve v závěru ledna, ve chvíli, kdy disponoval již 70 000 muži a 500 děly, se Lucas odhodlal k razantnější akci. Cílem útoku se staly strategické silniční uzly Campoleone a Cisterna. Na první z nich udeřila britská 1. pěší divize ve spolupráci s americkou 1. obrněnou. Proti Cisterně dirigoval své vojáky generálmajor Truscott. Cestu mu

Italské bojiště 1943–1945 Mapka zachycující linie německých obranných pásem jižně od Říma Gustavova linie Řím

Jaderské moře

ro

Za ideálních klimatických podmínek vyplulo 21. ledna 1944 z Neapolského zálivu 347 plavidel spojenecké flotily. Loďstvo to bylo vskutku mezinárodní, kromě převahy britských a amerických lodí, prorážela vlny plavidla řecká, holandská a dokonce i jedno polské. Do časného rána následujícího dne dovezly mořské koráby svůj drahocenný náklad na místo určení. Ve dvě hodiny v noci 22. ledna tak ke břehu dospěly první oddíly. Přístavu v Anziu se zmocnil 1. a 4. prapor amerických Rangers plukovníka Williama Darbyho. Elitní vojáci se přitom setkali s pranepatrným odporem. Severně od městečka se vylodila britská 1. divize generálmajora W. R. C. Penneye a rovněž bez problémů postoupila do vnitrozemí. Stejně se vedlo i americké 3. divizi generálmajora Luciana K. Truscotta, jež na pobřeží vystoupila u Nettuna, pár kilometrů jižně od Anzia. Do večera tak měl generálmajor Lucas na předmostí 36 034 mužů. Ztráty přitom nepřesáhly čtrnáct mrtvých. Žádné jiné vylodění na evropském bojišti předtím ani potom neproběhlo tak hladce. Štěstěna však měla záhy ukázat i svou odvrácenou tvář. Polní maršál Kesselring, zburcovaný svými pobočníky ve štábu nedaleko Říma, reagoval bleskově. Ostřílení vojáci tankové divize Hermann Göring a 4. vzdušné výsadkové divize okamžitě vyrazili vstříc nepříteli. V prvních třech dnech od invaze se v anzijském perimetru nedělo téměř nic. Systematický Lucas zajišťoval oblast o šířce šestadvaceti a hloubce nějakých dvanácti kilometrů a nikam se příliš nehrnul. Dobře si zapamatoval slova svého přímého nadřízeného generála Clarka, který mu radil: „Nevystrkuj hlavu, Johnny. Já to udělal u Salerna a skoro jsem o ni přišel.“ Jeden muž ovšem z dosavadních výsledků Operace Shingle dostával záchvaty vzteku. Byl jím Winston Churchill, jenž zuřivě utrousil: „Chtěli jsme vypustit na břeh roz-

razily tři prapory Rangers plukovníka Darbyho. Bojovníci 1. a 3. praporu se 30. ledna necelý kilometr před Cisternou ocitli doslova v pekle. V otevřeném terénu je sevřela ohromná přesila německých výsadkářů a pancéřových granátníků podporovaných těžkou artilerií. Rangers bojovali jako lvi. Osud jim však nebyl nakloněn. K vlastním liniím se probilo jen šest vojáků ze 767, kteří vyrazili do akce. Záložní 4. batalion útočící s časovým odstupem se z boje vysekal s mnoha krvavými šrámy. Nejinak se vedlo i irským a skotským gardistům generála Penneye. Za cenu velkých obětí se probojovali na dohled Campoleone, ale když urputná německá obrana zastavila současný nápor obrněnců americké 1. divize, museli i Britové svůj postup přerušit. Chmurami obestřený generál Lucas svěřil v noci deníku tato slova: „Zázračný průlom existuje jen v pohádkových knížkách. Situace, ve které

Silnic

ng

Velryba na mělčině

zuřeného lva, místo toho najela na mělčinu velryba.“ Generálmajor Lucas měl ale k opatrnosti dobrý důvod. Klíčovým předpokladem úspěchu anzijského podniku byl totiž průlom Clarkovy 5. armády přes Gustavovu linii. Úder americké 36. pěší divize byl však po dvou dnech utopen v krvi na březích řeky Rapido. Bylo tedy více než jasné, že ke spojení s Clarkovými silami během plánovaných sedmi dnů nedojde. Lucas zůstal sám…

e č.

Sa

tak ohrozili hluboký týl německé obrany, jež by současně byla čelně napadena hlavními silami zmíněné 5. armády generála Marka Clarka. Po úspěšném průlomu fronty se obě uskupení měla spojit a společně zamířit na hlavní cíl, který představovalo Věčné město Řím. Winston Churchill si nepřipouštěl jakékoliv pochybnosti, a s gustem tedy zvolal: „Vyřítíme se na pláže jako divoké kočky a vytrháme Bošům střeva!“ Velitel VI. sboru, metodický a opatrný generálmajor John P. Lucas, optimismus ministerského předsedy nesdílel. V černé předtuše si totiž do deníku zapsal prorocká slova: „Cítím se jako jehně vedené na porážku. Celá ta záležitost má silný nádech Gallipoli a na trenérské lavičce sedí zřejmě stejný amatér.“ Narážka na zpackanou výpravu proti Osmanské říši v roce 1915, jejímž iniciátorem byl rovněž Churchill, se bohužel ukázala být více než trefnou.

Bitva

6

Liri

Monte Cassino

Tyrhénské moře 0

50 km

100

Neapol

Jeden z nejlepších vojenských mozků všech dob, francouzský císař Napoleon, kdysi prohlásil, že „Itálie je jako bota, do níž je nutno vklouznout shora“. Ke škodě stovek tisíc spojeneckých vojáků byla angloamerická generalita nucena vyzkoušet opačný postup. Apeninský poloostrov se tak v letech 1943–1945 změnil v jedno z nejdrsnějších bojišť celé války. Kombinace nevlídné krajiny, často nepříznivého počasí a především houževnaté německé obrany ještě umocnila celkovou mizérii. Spojenecké síly se na italské pevnině vylodily v září 1943. V té době byl odstraněn Mussoliniho autoritativní režim a na základě tajné dohody měla italská armáda kapitulovat. S tímto vývojem se ovšem Němci nehodlali smířit, Italy bleskově odzbrojili a sami se ujali obrany poloostrova. V průběhu podzimu spojenecký postup uvízl na několika obranných pásmech vybudovaných wehrmachtem jižně od Říma. Na počátku následujícího roku se rozhořely boje o Gustavovu linii, jejíž klíčový bod představovalo proslulé Monte Cassino, přes pět set metrů vysoká hora se světoznámým benediktinským klášterem na

vrcholu. Důmyslnou soustavu betonových bunkrů, palebných postů dělostřelectva a minometů, kulometných hnízd a záludných minových polí vybudovala Todtova organizace napříč Apeninským poloostrovem od ústí toku Garigliana do Tyrhénského moře na západě až po vyústění řeky Sangro do Jadranu na východě. V centrální části přetínala Gustavova linie silnici č. 6, hlavní dopravní tepnu vedoucí podél řeky Liri do italské metropole. Dominantu celé linie tvořily nesmírně silné pozice v kopcích kolem Monte Cassina. Patovou situaci statické války nerozřešila ani vyloďovací operace v týlu německých pozic u Anzia. Teprve v květnu 1944 byla Gustavova linie prolomena, čímž se Spojencům otevřela cesta na Řím. Německé oddíly se ovšem dokázaly spořádaně stáhnout na další linii obrany, tzv. Gótskou, kde se de facto udržely až do dubna 1945. Teprve závěrečná angloamerická ofenziva donutila německé velení 2. května složit zbraně. Problematické úspěchy Spojenců na Apeninském poloostrově ani zdaleka neodpovídaly vynaloženým prostředkům a úsilí. Extra Válka – II. svtová

7

Bitva


Příslušníci 3. praporu Rangers před nástupem do transportních lodí. Za několik málo dnů většina mužů na snímku padne nebo bude zajata v bojích o Cisternu

vězím, je zahalena pochybnostmi a nejistotou. V nejbližší době očekávám protiútok.“

Bojová síla Německa zůstává nezlomena Velitel VI. sboru se vskutku nemýlil. Již dva dny po vylodění, 24. ledna, dostal velezkušený generálplukovník Eberhard von Mackensen rozkaz převzít vedení německých jednotek chvatně se stahujících k Anziu. Počátkem února mohl proti soupeři vrhnout téměř 90 000 mužů nově zřízené 14. armády. Netrpělivý Hitler se z Berlína nechal slyšet: „Nepříteli je třeba vtlouct do hlavy, že bojová síla Německa zůstává nezlomena a že vylodění bude rozdrceno v krvi britských a amerických vojáků.“ Jako první

Při závěrečném německém útoku vyřadili američtí Rosomáci přesnou palbou zakrátko osm německých Tigerů zlikvidoval von Mackensen nebezpečně vytrčený výběžek fronty u Campoleone, kde Britové pozbyli skoro 1 500 mužů. Tato omezená ofenziva byla pouze předzvěstí věcí příštích.

Tygři proti Rosomákům! Dne 16. února v půl sedmé ráno udeřili Němci plnou silou. Bitva zuřila s neztenčenou intenzitou několik dnů. Jednou z mnoha obětí, byť nepřímou, se stal i John Lucas, jehož velitel 5. armády, generál Clark, 22. února, tedy na den přesně měsíc od vylodění, s okamžitou platností odvolal. Uprázd-

něnou pozici zaujal generálmajor Lucian Truscott, ještě před nedávnem Lucasův přímý podřízený. Čtyři dlouhé dny Němci téměř nepřetržitě útočili na připravené pozice protivníka, kde se jejich ofenzivní úsilí stále znovu a znovu bortilo. Devatenáctého února večer se konečně vyčerpali. Spojenecký obranný perimetr byl sice razantně zredukován, ale stále držel. Obě strany musely odepsat kolem pěti tisíc mrtvých a těžce raněných. Nespokojeného Hitlera jistě popadl pověstný výbuch zuřivosti, když se dozvěděl, že z bitevního pole s ostudou doslova uprchl

jeho oblíbený a protežovaný výcvikový pěší pluk Berlin-Spandau. Nic nebylo platné ani nasazení nejtěžší techniky, i když Spojencům zle zatápěla. Kupříkladu 508. prapor těžkých tanků vyzbrojený obávanými Tigery a podpořený oddílem stíhačů tanků Elefant zlikvidoval mezi 21. a 24. únorem dvacet amerických Shermanů. Ale i zdánlivě nezničitelné Tigery narazily na zdatného soupeře. Při závěrečném německém vzepětí, 29. února, jich u Cisterny osm v krátké chvíli přesnou palbou vyřadili američtí Rosomáci M10 Wolverine z 601. praporu stíhačů tanků.

Jako v sedmnáctém roce ve Flandrech Dne 1. března došel von Mackensenovým jednotkám definitivně dech. Počet vojáků zapojených do zápasu na život a na smrt na anzijském předmostí dosáhl bezmála čtvrt milionu. Každá ze stran ztratila doposud kolem dvaceti tisíc mužů a ani jedna nedokázala nepřítele s konečnou platností porazit. Nastal tříměsíční pat ne nepodobný situaci na západní frontě za Velké války. Když se přidalo deštivé a nevlídné počasí, proměňující půdu v to, co Napoleon nazýval pátým elementem, tj. bláto, leckomu z vojáků vytanuly na mysli obrázky z děsivé bitvy 1. světové války – Passchendaele. Příslušníci 1. britské pěší divize se vyloďují na jedné z anzijských pláží. Bílé pásky natažené mezi dřevěnými sloupky označují bezpečné průchody v minových polích

8



Bitva

Jeden z Tigerů německého 508. praporu těžkých tanků projíždí Římem vstříc Spojencům u Anzia, polovina února 1944

Nevelký spojenecký perimetr byl vystaven ostřelování německé artilerie, před kterým nebylo úniku. Každičký metr byl v dosahu soupeřova dělostřelectva. Jednou z obávaných zbraní, která ztrpčovala nepříteli život, se stalo obrovské železniční dělo, pojmenované Spojenci „Anzijský expres“, neboť jeho mnohasetkilové granáty za letu vydávaly zvuk připomínající vlak ženoucí se tunelem. Smrt si nevybírala. Přišla si dokonce i pro šest zdravotních sester americké armády…

Hitlerovy zázračné zbraně Němci během čtyřměsíční anzijské bitvy zkusili snad vše, aby protivníka z předmostí

vypudili. Včetně několika experimentálních zbraní. Již za únorové protiofenzivy se vstříc spojeneckým liniím vydalo třináct dálkově ovládaných mobilních nosičů výbušnin, takzvaných „Goliášů“, aby do vzduchu vyhodily řadu nepřátelských opěrných bodů. Ani jeden z nich ovšem ke spojeneckým zákopům nedospěl. Kriegsmarine nasadila do akce lidskou osádkou řiditelná torpéda „Neger“ a luftwaffe rádiem naváděné střely „Fritz X“ a Henschel Hs 293, z nichž jedVýhrůžný německý propagandistický leták určený spojeneckým vojákům na předmostí u Anzia

na přivedla ke zkáze britský torpédoborec HMS Janus.

Až do vítězného konce Teprve v posledním květnovém týdnu se spojeneckým silám podařilo prolomit dosud neproniknutelnou Gustavovu linii. A tak nastal čas i pro výpad VI. sboru, jenž byl zahájen za úsvitu 23. května 1944. Po několika dnech stočil generál Clark, poháněný vidinou brzkého dosažení Říma, svůj postup z východního směru ostře na severozápad. Časně ráno 4. června stanuli sboroví tankisté skutečně na jižních předměstích italské metropole. Tento Clarkův osobní úspěch

Albert Konrad Kesselring (1885–1960) Vojáky oblíbený generál polní maršál, přezdívaný „usměvavý Albert“, prodělal během své dlouhé vojenské kariéry několik pozoruhodných profesních veletočů. Roku 1904 vstoupil jako důstojnický kadet do bavorské královské armády, kde byl přidělen k artilerii. Po vypuknutí Velké války v létě 1914 byl nasazen nejdříve na západním a poté i východním bojišti. Díky své píli a nadání se postupem času vypracoval do štábních funkcí na divizní, sborové i armádní úrovni. Po válce vstoupil do nově vzniklého Reichswehru a ujal se velení dělostřeleckého pluku. Jak běžela léta, stával se z Kesselringa zapálený a horlivý letecký nadšenec, a i proto byl roku 1933 přeložen na Říšské ministerstvo letectví, aby se zde podílel na vybudování nové a úderné luftwaffe. O tři roky později dosáhl na post náčelníka štábu vojenského letectva. Od roku 1938 velel 1. Luftflotte (1. letecká armáda), se kterou si na podzim 1939 vydobyl ostruhy při polském tažení i následné západní kampani, která na jaře 1940 srazila na kolena země Beneluxu ale především hrdou Francii. Porážce v bitvě o Británii, jež se strhla v létě téhož roku, nedokázal zabránit ani Kesselring, nyní již velitel 2. Luftflotte. O rok později s úspěchem vedl letecké operace, jež provázely první měsíce německé invaze do SSSR. V prosinci 1941 byl ovšem přeložen do Středomoří. Po kapitulaci vojsk Osy v Tunisku bylo Kesselringovi svěřeno vrchní velení nad veškerými německými pozemními i leteckými silami operujícími na Apeninském poloostrově. „Usměvavý Albert“ zde prožil své hvězdné chvíle a velmi rychle se přerodil ve špičkového polního velitele, jenž dokázal vzdorovat nezpochybnitelné spojenecké materiální i lidské převaze až do jara 1945. V březnu 1945 byl jmenován velitelem všech německých armád na západě. Po kapitulaci Třetí říše padl Kesselring do zajetí. V únoru 1947 začal v Benátkách proces, při němž byl bývalý polní maršál odsouzen k trestu smrti. Původní rozsudek byl ovšem později pozměněn na doživotní žalář, který Kesselring ze závažných zdravotních důvodů opustil již v říjnu 1952. Zemřel v poklidu o osm let později v západním Německu.


9

Bitva


Mark Wayne Clark (1896–1984) Muž s vizáží hvězdy stříbrného plátna přišel na svět v Madisonských kasárnách v New Yorku, kde sloužil jeho otec, armádní plukovník. V dubnu 1917 ukončil studium na vojenské akademii ve West Pointu. Následně se s kontingentem US Army zapojil do závěrečných bojů na západní frontě, kde velel pěšímu praporu a utrpěl zranění. Po rekonvalescenci sloužil ve štábu 1. americké armády ve Francii. Ve dvacátých a třicátých letech zastával rozličné štábní posty. V polovině 30. let úspěšně absolvoval vyšší důstojnické školy (Command and General Staff School a Army War College). Na počátku druhé světové války byl jmenován šéfem štábu pozemních sil americké branné moci. V listopadu 1942 dosáhl hodnosti generálporučíka a stal se zástupcem generála Dwighta D. Eisenhowera, vrchního velitele spojeneckých sil při vylodění v severní Africe (Operace Torch). Poté byl postaven do čela nově zformované 5. americké armády, s níž se v září 1943 vylodil na italské pevnině u Salerna. S tímto svazkem prošel na jaře 1944 drsnými boji u Anzia a Monte Cassina. V prvním červnovém týdnu obsadil italskou metropoli Řím. V prosinci téhož roku převzal po britském generálu Alexanderovi velení spojenecké 15. skupiny armád. Na Apeninském poloostrově válčil až do května 1945, kdy přijal kapitulaci zbývajících německých sil. Po skončení války v Evropě byl povýšen na čtyřhvězdičkového generála a v letech 1945–1947 působil na pozici velitele amerických okupačních vojsk v Rakousku, kde se záhy dostal do ostrých sporů se svými sovětskými protějšky. Na jaře 1952 nahradil generála Ridgwaye na postu vrchního velitele vojsk Spojených národů v Koreji. Dokázal odrazit poslední čínské útoky, dosáhl zastavení palby a podepsání příměří. Mezi lety 1954–1966 vedl vojenskou akademii v Charlestonu v Jižní Karolíně. V závěru života sepsal dvoudílné memoáry mapující celou jeho vojenskou kariéru. Clark byl rázný voják, který ovšem příliš často podléhal nadměrné ješitnosti, marnivosti a domýšlivosti. Na svých taženích úzkostlivě dbal na to, aby byl vždy obklopen suitou armádních zpravodajů a dopisovatelů, novinářů a všudypřítomných fotografů.

Německá rádiem řízená protilodní raketa Henschel Hs 293

ovšem umožnil stahujícím se německým oddílům vyklouznout z hrozícího obklíčení a zakopat se na závěrečné válečné měsíce na Gótské linii v severní Itálii. Winston Churchill při hodnocení právě

skončené operace prohlásil: „Takový je příběh zápasu o Anzio, příběh velké příležitosti a zmařených nadějí, skvělého začátku na naší straně, rychlého protivníkova vzpamatování a odvahy i chrabrosti všech zúčastněných.“ Dodejme, že oběť přibližně 75 000 spojeneckých vojáků nebyla tak úplně marná. Síla německé branné moci v Normandii, tedy na jednom z rozhodujících bojišť celé války, byla převelením zkušených veteránských divizí na italskou frontu fatálně podlomena. Minimálně v tomto směru splnila krvavá anzijská jatka svou historickou úlohu na výbornou.

Literatura, zdroje: Breuer, W. B.: Agonie u Anzia. Plzeň 1996 Churchill, W. S.: Velké bitvy a osobnosti druhé světové války. Praha 1999 MacDonald, J.: Velké bitvy 2. světové války. Praha 1995 Messenger, Ch.: Der zweite Weltkrieg in Europa. Berlin 2000 Piekalkiewicz, J.: Tanková válka 1939–1945. Plzeň 1995 Schramm, P. E. (Hrsg.): Kriegstagebuch des Oberkommandos der Wehrmacht, 1. Januar 1944–22. Mai 1945, Teilband I., Band 7. Bonn 2005 http://www.2nd-rangers.eu/DarbysRangers/DarbysRangers.htm

10


Ukořistěný „Anzijský expres“, mohutný železniční kanón ráže 280 mm, který ostřeloval Spojence na předmostí

Zákulisí útoku na Pearl Harbor 1941

Politika

Nekončící dohady v případu Pearl Harbor Úderem japonského císařského námořnictva na přístav Pearl Harbor a následným vstupem Spojených států do druhé světové války se tento konflikt stal skutečně globálním. Tento fakt je všeobecně znám. Jaké zákulisní úvahy a intriky především americké administrativy mu však předcházely, se ví už podstatně méně

S

edmdesáté výročí zákeřného útoku japonských palubních letadel na základnu amerického Tichomořského loďstva v Pearl Harboru na havajském ostrově Oahu představuje příležitost k zamyšlení nad tím, co zřejmě nelze vyslovit se stoprocentní jistotou. A sice do jaké míry bylo tehdejší americké politické a vojenské vedení informováno o riziku takového úderu? Anebo nepřišel někomu ve Washingtonu nakonec tento útok vhod? Nebyl to snad sám americký prezident Franklin D. Roosevelt, kdo Japonce vyprovokoval, když prosadil, aby Holanďané odmítli Japonsku poskytnout hospodářské koncese, což se týkalo zejména ropy, a rozhodl uvalit komplexní embargo na veškerý obchod USA s Japonskem?

Fotografie: Wikipedie

Znesvářená stanoviska A tak jedinou jistotu skýtá skutečnost, že na záhadu obestírající tento případ existují dva odlišné názory. Na jedné straně jde o tvrzení, jaká například obsahuje kniha Johna Tolanda Infamy. Pearl Harbor and its Aftermath (Hanba. Pearl Harbor a jeho následky), ve které se zdůrazňuje, že došlo k několika na sobě nezávislým varováním o útoku na Pearl Harbor, i když se lišila údajem o konkrétním čase útoku. Obdobná varování poskytl také Joseph Grew, velvyslanec USA v Tokiu, nebo ředitel FBI Edgar Hoover. Ve stejném duchu vystupovali i senátor Guy Gillette a kongresman Martin Dies. Snahu varovat Američany projevovali i zahraniční přátelé. Například plukovník F. G. L. Weijerman, holandský vojenský atašé ve Washingtonu, nebo britský agent Dusko Popov, jenž své obavy vyjadřoval na základě průniku do německých zdrojů. Nezajímavé jistě není ani svědectví holandského námořního zpravodajského důstojníka Johana Rannefta, jenž udává, že se od amerických kolegů již 6. prosince 1941 dověděl o poloze

japonských letadlových lodí. Uvedl, že to mělo v tuto chvíli být 640 km severozápadně od Havaje. V této souvislosti lze jistě připomenout taktéž knihu profesora Gordona Prangeho At Dawn We Slept (Úsvit, který jsme zaspali), v níž autor uvádí, že prezident Roosevelt a pár zasvěcených lidí z jeho okolí o tomto japonském útoku dopředu věděli a záměrně jej připustili, aby tak byly Spojené státy proti své vůli zataženy do druhé světové války. Historik Robert Stinnett ve své knize Day of Deceit (Den klamu) z roku 2000 uvádí, že velitelé na Havaji, admirál Kimmel a generál Short, byli záměrně drženi mimo hlavní okruh zasvěceně informovaných činitelů, přičemž se prý tak dělo, i když jen nepřímo, na základě specifických pokynů samotného prezidenta Roosevelta. Na druhé straně přetrvávají závěry, k nimž v rámci vyšetřování příčin a důsledků přepadení základny Pearl Harbor dospěl plukovník Henry Clausen ve své oficiální zprávě z listopadu 1944, jejímž zpracováním ho pověřil ministr války Henry Stimson. A které pak ještě dále rozpracoval ve své knize Pearl Harbor. Final Judgement (Pearl Harbor. Závěrečný verdikt) z roku 1992. Svými dedukcemi Henry Clausen vyvrací, jak sám říká: „Konspirační teorie historiků Tolanda, Prangeho, Lorda, Layrona a dalších, kteří neměli přístup k rozhodujícím dokumentům a k rozhodujícím lidem jako já.“ Rovněž historikové Frederick L. Borch a Daniel Martinez ostře napadají teze, že Roosevelt byl přesně informován o dni, hodině a místu napadení a že prý vůbec nikoho na Pearl Harboru nevaroval. Ve své knize Kimmel, Short and Pearl Harbor, the final report revealed (Kimmel, Short

PhDr. Ivan Brož Americký prezident Franklin Delano Roosevelt. Skutečně záměrně zatajil klíčové zpravodajské informace o blížícím se japonském útoku?

Havajské noviny přinášející šokující zprávy o japonském úderu


11

Politika

Zákulisí útoku na Pearl Harbor 1941

Očištění admirála Kimmela a generála Shorta V rezoluci amerického Senátu, která byla schválena 25. května 1999 počtem hlasů 52 ku 47, se praví, že admirál Husband E. Kimmel a generál Walter C. Short v době japonského útoku na základnu Pearl Harbor konali své povinnosti „kompetentně a profesionálně“. Republikánský senátor William V. Roth ze státu Delaware označil oba muže za „obětní beránky Pentagonu“ a dodal, jak to stojí ve zprávě listu The New York Times z 26. května 1999, že jim „nebyla poskytnuta životně důležitá zpravodajská informace, která již byla ve Washingtonu k dispozici“. Admirál Husband Edward Kimmel

a Pearl Harbor, uvedení závěrečné zprávy) vydané v roce 2005 nakladatelstvím Naval Institute Press, se oba tito autoři rovněž zmiňují o shora vzpomínané Stinnettově publikaci Day of Deceit nevybíravými slovy: „Je to špatná kniha, která celý případ zakládá na umělé konstrukci, zkreslování a neznalosti.“

12


Bylo vůbec někdy před veřejností uveřejněno osmibodové memorandum fregatního kapitána Arthura McColluma, v němž tento šéf sekce Dálného východu na Úřadu námořního zpravodajství již v říjnu 1940 velení námořnictva USA a štáb Bílého domu varuje, aby se nepřikročilo k provokativním akcím vůči Japonsku? Ne. Já sám jsem je objevil v archivu až v roce 1995. Jak je vidět z vlastního průběhu válečných událostí, některé z těchto bodů byly k vydráždění Japonců skutečně použity. Například embargo na obchod nebo udržování flotily u Havajských ostrovů. Existuje nějaký důkaz, že s tímto memorandem byl seznámen i Roosevelt? Takový přímý důkaz neexistuje. Ale jsou k dispozici jím podepsané prováděcí rozkazy k realizaci takových nebo podobných akcí. Samozřejmě, ještě před Pearl Harborem.

? Historik, publicista a spisovatel Robert B. Stinnett, autor kontroverzní publikace Day of Deceit

Dříve nebo později Japonci spáchají otevřený čin násilí proti Spojeným státům a pak náš národ bude ochoten vstoupit do války archivních materiálů týkajících se Pearl Harboru a vedl rozhovory s několika tucty lidí, kteří byli tak či onak osobně zapojeni do událostí spojených s tímto japonským útokem. Podle Stinnetta se Roosevelt již delší čas před vypuknutím nepřátelství s Japonskem snažil vyprovokovat Tokio k tomu, aby to byly právě japonské ozbrojené síly, které jako první udeří na Spojené státy, čímž mu poskytnou žádoucí záminku k vyhlášení války s tím, že to americká veřejnost v takovéto podobě přijme. Proto již v říjnu 1940 měl Roosevelt vydat příkaz, aby se Tichomořská flotila přesunula z blízkosti břehů Kalifornie na Havajské ostrovy, konkrétně na základnu Pearl Har-

?

?

Na scéně Robert Stinnett Robert Stinnett náleží snad vůbec k nejfundovanějším historikům, kteří se zabývají záhadami v pozadí případu Pearl Harbor. Ano, je tomu tak. Objasňování okolností, proč došlo k takovému překvapení, je označováno nejen za záhadu, nýbrž mnohdy i za konspirativní spolčení odpovědných činitelů, kteří vše významné buď překrucují anebo přímo skrývají před veřejností. Robert Stinnett je jedním z těch, kdo užívá termín „případ“ i „spiknutí“. Tento nesporně populární publicista a veterán 2. světové války (námořník na letadlové lodi) strávil šestnáct let zkoumáním dokumentů v centrálním americkém archivu, kterému se zde říká The National Archives. Jako analytik vědeckého ústavu Independent Institute of Oakland v Kalifornii prostudoval na 200 000

výsledku jeho dlouholetého pátrání a obsah rozhovoru zveřejnil 11. března 2002 na webových stránkách ústavu The Independent Institute. Vzhledem ke značnému rozsahu následují pouze některé nejdůležitější pasáže z tohoto interview.

bor. Avšak admirál James Richardson, velitel Tichomořské flotily, vznášel námitky vůči tomuto opatření poukazem na zvýšené nebezpečí, které takto nechráněnému loďstvu nyní hrozilo. A tak Roosevelt admirála sesadil. Admirál později citoval prezidenta, který mu měl říci: „Dříve nebo později Japonci spáchají otevřený čin násilí proti Spojeným státům a pak náš národ bude ochoten vstoupit do války.“

Šokující interview s Robertem Stinnettem Americký žurnalista Douglas Cirignano vyzpovídal Roberta Stinnetta ohledně

Jak to bylo se zachycenými japonskými depešemi a jejich rozšifrováním? Naše námořní zpravodajská služba zachytila mezi 17. listopadem a 25. listopadem 1941 celkem třiaosmdesát depeší, které poslal admirál Jamamoto součástem, jež pak udeřily na Pearl Harbor. Pokud jde o Roosevelta, nevím, zda je všechny viděl, ale faktem zůstává, že již na počátku listopadu 1941 vydal pokyn, aby mu dávali všechny rozšifrované depeše.

?

Americká námořní zpravodajská služba zachytila 5. prosince 1941 zprávu z Tokia, která nařizovala všem japonským ambasádám po celém světě, aby spálily své kódovací knihy. Co to znamená? To znamená, že válka vypukne během jednoho nebo dvou dnů.

?

Když byla ještě s předstihem několika hodin rozluštěna depeše, ve které byl uveden japonský výraz „higaši no kaze ame“, bylo jasné, že půjde o konflikt, protože v překladu šlo o heslo „východní vítr, déšť“, což znamenalo útok. Kromě toho Roosevelt společně s generálem Marshallem (náčelník štábu amerických pozemních vojsk) ještě 6. prosince četli další depeši poslanou z Tokia japonskému velvyslanci do Washingtonu, ve které stálo, že Japonsko přeruší diplomatické styky se

Zákulisí útoku na Pearl Harbor 1941 Spojenými státy počínaje nedělí 7. prosince 1941 v 01:00 hodin východního času. A prezident Roosevelt na to měl zareagovat slovy: „Tak to znamená válku.“

Obětní beránci

?

A to byl přece přesný čas zahájení útoku na Pearl Harbor. Ano, ovšem generál Marshall zadržoval tuto informaci ještě asi 15 hodin, protože ji nechtěl pustit dál, aby prý neznepokojil velitele na Havajských ostrovech. Lépe řečeno, nechtěl, aby nějak vstupovali do celé záležitosti.

Velící důstojníci v Pearl Harboru, velitel námořních sil na základně admirál Husband E. Kimmel a velitel tamních pozemních sil generál Walter C. Short, se stali nešťastníky, na které se formálně svedla celá katastrofa. Admirál Kimmel byl několik dní po útoku na Pearl Harbor odvolán z funkce a na počátku roku 1942 penzionován. Generála Shorta čekalo něco podobného. Dne 17. prosince 1941 byl rovněž ze svého velitelského postu odvolán a degradován o jeden hodnostní stupeň.

?

Obhajoba prezidenta Roosevelta

Je tedy možno s určitostí říci, že Roosevelt věděl o tom, že útok na Pearl Harbor proběhne přesně ráno 7. prosince? Ano, naprosto jistě.

?

Věděl to tedy díky dešifrovaným zprávám? Ano, díky dešifrovaným zprávám, a to jak z vojenských, tak i diplomatických zdrojů.

?

Četl jste někdy Clausenovu knihu? Ano, četl jsem ji. Ale kritizuji Clausena, protože měl přístup ke všem vojenským depeším a nepoužil je. Myslím, že to byl zločin, za který měl být postaven před válečný soud.

?

Clausen zřejmě kryl i opatření, která ve dnech 6. a 7. prosince prováděl generál Marshall. Také si to myslím. Vždyť Clausen jednal v režii ministra války Stimsona a měl od něho volnou ruku k tomu, aby zacházel s dokumenty dle vlastní vůle.

?

Setkal jste se někdy s Clausenem? Kritizoval jste ho? Clausen zemřel. Zkoušel jsem ho kontaktovat. Byl prokurátorem v San Francisku. Psal jsem mu. Neodpověděl. Chtěl jsem se dovědět, proč nezveřejnil zachycené japonské depeše. Clausen byl nepochybně součástí konspirace, která měla držet rozšifrované zprávy mimo Kongres a mimo americkou veřejnost.

Politika

A jak celou tuto problematiku kolem Pearl Harboru hodnotí jistě nanejvýš povolaná osobnost, profesor Kolumbijské univerzity Richard Hofstadter? Tento dvojnásobný nositel Pulitzerovy ceny, který je považován za ikonu poválečné generace liberálních amerických historiků, na 785. straně svého objemného díla The United States, The History of a Republic píše: „Jedním z důsledků katastrofy je skutečnost, že Roosevelt byl svými nejostřejšími kritiky obviněn z toho, že vyprovokoval Japonsko k útoku, aby dostal Spojené státy do války v Evropě, a tudíž loďstvo v Pearl Harboru úmyslně vystavil možnosti zničení, což vytvořilo situaci, která sjednotila Američany kolem válečného úsilí. Tvrzení, že Roosevelt chtěl vstoupit v listopadu do války a věděl, že pevný postoj proti Japonsku by mohl u tohoto státu vyvolat snahu o drastickou akci, se zdá být mimo jakoukoliv pochybnost. Avšak kdyby byla zvolena alternativní politika a kdyby Spojené státy zůstaly mimo, když Japonci dobývali nesmírně bohatou říši, byl by Roosevelt kritizován za nečinnost. Názor, že Roosevelt spekuloval s tím, že nechá porazit a zničit významnou část loďstva, u něhož sám sloužil a které s takovou péčí budoval, a že by jeho vláda a vysoké vojenské kruhy byly zapojeny do spiknutí, by měl být ponechán těm, kteří takovým úvahám věří. Ale faktem zůstává, že jak ve Washingtonu, tak v Pearl Harboru se projevilo lajdáctví a že velká výhoda námořní zpravodajské služby spočívající v rozšifrování japonského kódu byla hozena za hlavu. To představovalo příšernou chybu a ztracenou šanci.“

Americký propagační plakát z roku 1942 slibující, že oběti 7. prosince 1941 nebudou zapomenuty

Prezident Roosevelt podepisuje 8. prosince 1941 vyhlášení války Japonsku Literatura, zdroje: Clausen, H.: Pearl Harbor. Final Judgement. New York 1992 Hofstadter, R.: The United States, The History of a Republic. New Jersey 1967 Prange, G.: God´s Samurai. Lead Pilot at Pearl Harbor (The Warriors). New York 1990 Stinnett, R. B.: Day of Deceit. The Truth about FDR and Pearl Harbor. New York 2001

Poválečné osudy havajských velitelů Generál Walter C. Short se žádné morální satisfakce nedočkal. Zemřel 9. března 1949 v texaském Dallasu na selhání srdce. Veřejnost si mohla jeho osobnost připomenout při zhlédnutí slavného válečného americko-japonského filmu Tora! Tora! Tora! z roku 1970, kdy jeho postavu věrně ztvárnil herec Jason Robards. Mimochodem, Robards se jistě nemusel příliš stylizovat do role, protože boje v Tichomoří za druhé světové války zažil jako válečný veterán na vlastní kůži. Ani admirál Husband E. Kimmel, jenž zemřel ve svých šestaosmdesáti letech dne 14. května 1968 v Grotonu ve státě Connecticut, se spravedlivého ocenění nedočkal. Generál Walter Campbell Short


13

Technika

Československý lehký tank LT vz. 35

Pancíře na obranu

republiky

PhDr. Vojtěch Šír

Dvojice tanků LT vz. 35 s osádkami na cvičení koncem 30. let. Oba tanky z 1. pluku útočné vozby získal v březnu 1939 německý wehrmacht

V

elení československé armády plánovalo od počátku 30. let rozšířit armádní výzbroj o několik set tanků. V souvislosti s vývojem v Evropě a nástupem nacistů k moci v Německu byla v létě 1934 vypracována koncepce vyzbrojení armády lehkými tanky pro podporu jezdectva a pěchoty. Na konci roku 1934 byly firmy ČKD a Škodovy závody v Plzni vyzvány k představení nových prototypů, které by umožnily plánovanou koncepci naplnit.

Armádní zakázka Firma Škoda již v únoru 1934 zkonstruovala prototyp lehkého tanku SU a představila ho komisi československé armády. Vzhledem ke slabému pancéřování nebyl prototyp armádou přijat, ale Škoda ho použila jako základ pro novou verzi pod názvem Š-II-a (Š – Škoda, II – lehký tank, a – jezdecký tank), kterou představila v polovině roku 1934. Konkurenční projekt tank P-II-a, což byl vylepšený LT vz. 34, nabídla firma ČKD. Po armádních zkouškách byla 30. října 1935 podepsána smlouva na dodávku 160 tanků firmy Škoda, s armádním označením LT vz. 35. Po první objednávce 160 tanků v říjnu 1935 bylo dalších 35 objednáno 12. května 1936 a poslední 103 v červnu 1936. Poslední objednávka byla ale definitivně potvrzena až v listopadu 1937, protože během zkoušek prvních sériových kusů se projevi-

14


lo mnoho závad a nedostatků, které musel výrobce odstranit. Problémy při výrobě a zpočátku problematická spolehlivost tanku vedly k tomu, že na konci roku 1937 již o další tanky LT vz. 35 armáda neměla zájem a pro naplnění plánovaných stavů byl naopak objednán nový tank LT vz. 38 firmy ČKD. Ten se později osvědčil jako zřejmě nejlepší lehký tank začátku války. Firmy ČKD a Škoda vyrobily v letech 1935–1937 každá polovinu z celkem 298 tanků pro čs. armádu. Tanky byly armádě předávány od konce roku 1936 do dubna 1938. S tankem LT vz. 35 dosáhla Škoda jednoho ze svých největších předválečných exportních úspěchů – 126 tanků pod označením Škoda R-2 si objednala v roce 1936 rumunská armáda, vyráběny pro ni byly od září 1938 do února 1939.

LT vz. 35 z technického pohledu Lehký tank LT vz. 35 měl hmotnost 10,5 tuny, čelní pancéřování o síle 25 mm, boční a zadní pancéřování 12–16 mm. Čelní pancéřování mělo odolávat střele z 20mm kanónu na vzdálenost 250 m, na jakoukoli vzdálenost pak tank odolával pěchotnímu průbojnému střelivu ráže 7,92 mm. Tank byl poháněn vodou chlazeným čtyřválcovým motorem Škoda T-11/0 o výkonu 120 koní a mohl na silnici dosáhnout maximální rychlosti 34 km/h. Akční rádius v terénu dosahoval 120 km, na silnici až 160 km. Pokrokové bylo

Fotografie: archiv autora, wikipedia, www.utocnavozba.wz.cz

Základní tank československé armády na konci 30. let měl být hlavním soupeřem německých tanků v případném konfliktu na podzim 1938. Byl nasazen při srážkách se Sudetoněmeckým Freikorpsem a při bojích s Maďary na Podkarpatské Rusi a východním Slovensku. Hlavní bojové nasazení ho ale čekalo až v německých barvách při polském, francouzském a východním tažení

Československý lehký tank LT vz. 35 u tanku LT vz. 35 použití pneumatického systému řízení, což snižovalo únavu řidiče při delších přesunech. Byla to pokročilá konstrukce, ale tank byl po mechanické stránce velmi složitý, což komplikovalo opravy. Výzbroj tanku tvořil kanón Škoda A-3 ráže 37 mm a dva těžké kulomety ZB vz. 35 ráže 7,92 mm. V roce 1938 byly kulomety postupně nahrazovány za ZB vz. 37. Kanón A-3 měl být schopen na 500 m při kolmém dopadu prorazit až 45 mm silný pancíř, při 30° úhlu dopadu pak 15 mm silný pancíř. V tanku byla vezena zásoba 78 nábojů pro kanón (24 protitankových a 54 tříštivých) a 2 700 nábojů pro kulomety v pásech po 100 nábojích. V německé armádě byla zásoba snížena na 72 náboje pro kanón a 1 800 kulometných nábojů. Posádku tanku tvořili v čs. armádě tři muži, v bojovém prostoru vedle sebe seděli řidič s radiotelegrafistou, velitel ve věži zároveň ovládal kanón a kulomet. Komunikace velitele s řidičem probíhala pomocí tří barevných signalizačních žárovek, kte-

Technika

Čs. tanky versus německé Jak by asi dopadl vojenský konflikt Československa s Německem na podzim 1938? Tato otázka je oblíbeným předmětem diskuzí, aniž by na ni ale bylo možno dát jednoznačnou odpověď. Co se týká obrněné techniky, československá armáda v září 1938 disponovala 51 lehkými obrněnými automobily OA vz. 30 a patnácti OA vz. 27, 70 tančíky vz. 33, 50 lehkými tanky vz. 34 a 298 tanky LT vz. 35 (jeden z nich byl ale zrovna v Moskvě). Kromě toho armáda zabavila ve Škodových závodech několik kusů z rozpracované objednávky exportních tanků R-2 pro Rumunsko a v ČKD několik rozpracovaných tanků určených pro Peru a Švýcarsko. Tanky LT vz. 38 bohužel na podzim 1938 ještě nebyly ve výzbroji, první kusy byly dokončeny až v březnu 1939. Německá armáda měla naproti tomu v říjnu 1938 k dispozici zhruba 2 600 tanků, z nichž bylo 1 468 PzKpfw I, 823 PzKpfw II, 59 PzKp-

fw III, 76 PzKpfw IV a asi 180 velitelských tanků. Kromě toho měla ještě 72 italských tančíků získaných po anšlusu Rakouska. Proti ČSR by samozřejmě nebyla nasazena všechna německá technika, stejně tak ČSR by část sil musela držet proti případnému zásahu Maďarska nebo Polska. Přesto kvantitativně byla německá převaha obrovská. Jiný pohled je ale při srovnání technických parametrů tanků. Naprostou většinu německých tanků tvořily velmi slabé typy PzKpfw I (vyzbrojen pouze kulomety) a PzKpfw II se slabým kanónem ráže 20 mm. Tyto tanky se po stránce výzbroje a pancéřování nemohly s LT vz. 35 měřit. LT vz. 35 byl zhruba srovnatelný s tehdejšími verzemi A až D tanku PzKpfw III (vyzbrojen také kanónem ráže 37 mm), přestože ten již patří do kategorie středních. Tanky PzKpfw IV ve verzi B již jak výzbrojí (kanón ráže 75 mm), tak silnějším pancéřováním parametry LT vz. 35 převyšovaly.

Tank LT vz. 35 byl velmi nebezpečným protivníkem naprosté většině tehdejších obrněnců evropských zemí ré měl řidič ve výšce očí. Wehrmacht ve vnitřním uspořádání tanku provedl některé změny – pro vnitřní komunikaci zavedl hovorové zařízení, a protože velitel toho měl v tříčlenné posádce na starosti příliš mnoho, tak pro nabíjení a střelbu z kulometu přibyl čtvrtý člen posádky. Celkově tank LT vz. 35 i přes některé problémy odpovídal požadavkům doby a byl velmi nebezpečným protivníkem naprosté většině tehdejších tanků evropských zemí.

Krizová léta 1938–1939 První „křest ohněm“ tanky LT vz. 35 v čs. armádě prodělaly během částečné mobilizace v květnu 1938. Ukázala se řada nedostatků, velká část tanků zrovna procházela přezbrojením kulometů na ZB vz. 37 a musela tak vyjet bez kulometné výzbroje. Jiným tankům chyběly zaměřovací dalekohledy a radiostanice. Projevil se také nedostatek náhradních dílů a průbojného střeliva pro tankové kanóny. Přesto měla přítomnost tanků velký psychologický efekt, zejména v pohotovostních jednotkách udržujících klid v pohraničních oblastech. To se prokázalo zejména po vyhlášení stanného práva v pohraničí 13. září 1938, kdy motorizované brigády rychlých divizí s podpůrnými jednotkami tanků rychle nastolily v pohraničí pořádek. Ve srážkách se Sudetoněmeckým Freikorpsem byly obvykle nasazovány čety po třech tancích. Příslušníci Freikorpsu neměli protitankové zbraně, takže čs. tanky většinou rychle zdolaly odpor.

V září 1938 měla čs. armáda ve výzbroji celkem 298 tanků LT vz. 38, na našem území se jich ale nacházelo jen 297 – jeden tank byl spolu s továrním prototypem Škody od srpna 1938 na předvádění v Kubince u Moskvy, na naše území se vrátily až v březnu 1939. Po vyhlášení mobilizace 23. září 1938 disponovala 1. a 2. rychlá divize každá 40 tanky, 3. rychlá divize měla jen šestnáct tanků a 4. rychlá divize 76 tanků. Čtyřicet tanků bylo v záloze velitelství armády a zbylé tanky byly nasazeny v pohotovostních jednotkách v pohraničí nebo byly v opravnách. Dalších deset exportních tanků Škoda R-2 určených

pro Rumunsko bylo během zářijové mobilizace zabaveno ve Škodových závodech. Mnichovská dohoda a s ní související odstoupení pohraničních oblastí Německu neznamenala pro tanky LT vz. 35 konec bojového nasazení. Tanky byly od podzimu 1938 využity při srážkách s maďarskou armádou, která podnikala výpady přes jižní hranice Podkarpatské Rusi a východního Slovenska. Napjatá situace vyvrcholila otevřeným konfliktem v březnu 1939, kdy se Maďarům podařilo dva tanky LT vz. 35 ukořistit. Konstrukce ukořistěných tanků je zaujala natolik, že později požádali Škodu o jejich opravu.

Tanky LT vz. 35 při cvičení československé armády koncem 30. let Extra Válka – II. svtová

15

Technika

Československý lehký tank LT vz. 35

Součinnost tanků s pěchotou na cvičení čs. armády v závěru 30. let

Zakoupili dokonce licenci na výrobu středního tanku Škoda T-21, který se stal základem pro maďarské tanky Turán.

Ve službách hákového kříže Okupace zbytku českých zemí a vyhlášení samostatného Slovenského štátu v březnu

1939 znamenaly nový osud pro techniku československé armády. Z 298 tanků LT vz. 35 nacházejících se ve výzbroji československé armády si celkem 52 tanků 3. pluku útočné vozby v Martině ponechalo Slovensko, dva tanky ukořistili Maďaři a 244 tanků získal německý wehrmacht. Němci tanky LT vz. 35 podrobně otestovali a rozhodli o jejich zařazení do výzbroje německé armády pod názvem PzKpfw 35(t). Písmeno „t“ v názvu označovalo původ tanku (tschechisch). Zhruba dvě desítky strojů Němci modifikovali na velitelské tanky (Panzerbefehlswagen) vybavené radiostanicí FuG 8 vedle standardní radiostanice FuG 2 nebo FuG 5 a gyrokompasem. Pro umístění radiostanice byl demontován přední spodní kulomet, anténa byla umístěna na krytu motoru. Získané tanky Němci zařadili do výzbroje 1. lehké divize a prováděli intenzivní výcvik posádek. Již na podzim 1939 se 1. lehká divize účastnila polského tažení, kde tanky urazily stovky kilometrů. Jeden byl zcela vyřazen, dalších deset vážně poškozených bylo ve Škodovce opraveno. V říjnu 1939 byla 1. lehká divize přejmenována na 6. tankovou divizi. S touto divizí původně československé tanky bojovaly při francouzském tažení v květnu a červnu 1940 v rámci XLI. tankového sboru. Jeho součástí byla i 8. tanková divize vyzbrojená českými PzKpfw 38(t). Šestá tanková divize překročila 14. května 1940 Másu u Monthermé a po překonání

francouzské obrany postupovala ke kanálu La Manche, kde se podílela na obklíčení spojeneckých vojsk u Dunkerque. Celkem se francouzského tažení zúčastnilo 118 tanků PzKpfw 35(t) a čtrnáct velitelských PzBf Wg 35(t), 45 z nich bylo poškozeno a jedenáct nenávratně vyřazeno. I když měly být tanky PzKpfw 35(t) již na počátku roku 1941 z německé prvoliniové výzbroje vyřazeny, tak přesto v rámci 6. tankové divize zasáhly i do bojů v Sovětském svazu. České stroje tvořily zhruba čtvrtinu všech tanků, které Němci nasadili do operace Barbarossa zahájené 22. června 1941. Kromě 155 tanků PzKpfw 35(t) v 6. tankové divizi to bylo ještě více než šest stovek modernějších PzKpfw 38(t). Šestá tanková divize bojovala jako součást skupiny armád Sever v pobaltských státech a u Leningradu. V listopadu 1941 byla přemístěna na moskevský směr a účastnila se bojů v oblasti Klinu a Kalininu. Do té doby nenávratně ztratila pouze sedm tanků PzKpfw 35(t). České tanky tvořily páteř výzbroje 6. tankové divize až do začátku roku 1942, kdy byly definitivně staženy a vyřazeny z frontové výzbroje. Východní tažení ukázalo limity lehkých tanků, se sovětskými stroji T-34 nebo KV se nemohly v ničem měřit, jejich kanóny ráže 37 mm byly proti sovětským kolosům zcela neúčinné. Šestá tanková divize narazila na sovětské těžké tanky KV již v prvních dnech po zahájení útoku, 25. června 1941 bylo do

Bulharská armáda své tanky Škoda paradoxně použila až na přelomu let 1944–1945 v boji proti Německu Návrat „ztraceného syna“ – LT vz. 35 v lešanském muzeu Je to paradoxní, ale desítky let po druhé světové válce nebyl na českém území k vidění žádný tank LT vz. 35. Až v říjnu 2008 se jeden vrátil do země svého původu. Šlo o tank přijatý čs. armádou 15. září 1937 s evidenčním číslem 13 962. V březnu 1939 byl převzat německým wehrmachtem a nasazen v polském tažení v září 1939 a v západní kampani na jaře 1940. Od roku 1942 se zřejmě používal pro výcvik řidičů. Na konci války jej v Německu ukořistili Američané a odvezli na testování do Aberdeen Proving Ground ve státě Maryland, kde byl poté zařazen do sbírek vojenského muzea. Před šesti lety se o osud tanku začal zajímat tehdejší zpravodaj Českého rozhlasu v USA Alexandr Pícha. Nejprve byl na jeho doporučení v roce 2006 tank přemalován z německého tmavě šedého nátěru do původní barevné československé kamufláže. Pícha se zároveň zajímal i o možnost zapůjčení tanku do ČR, americká reakce ale byla zamítavá. Posun přineslo až po dvou letech vyjednávání o umístění amerického radaru na českém území. V rámci jednání Američané tank České republice rovnou darovali. Tank byl dopraven do Baltimoru, lodí přepraven do Hamburku a 17. října 2008 dorazil do Vojenského technického muzea v Lešanech. V letech 2009–2011 probíhala první etapa jeho celkové rekonstrukce ve Vojenském opravárenském podniku v Šenově u Nového Jičína. Následovat bude ještě rekonstrukce motoru a převodovky, tak aby byl tank jako jediný tohoto typu na světě plně pojízdný.

16


bojového deníku divize zapsáno: „Ruské 52tunové tanky se ukázaly téměř nezničitelné… musela být povolána baterie flaků ráže 8,8 cm.“ Zimní období navíc ukázalo, že tanky PzKpfw 35(t) není v mrazu téměř možné nastartovat, startování trvalo i několik hodin. Kromě 6. tankové divize byly tanky PzKpfw 35(t) také krátce ve výzbroji 3. motorizované divize SS Totenkopf.

V armádách spojenců Třetí říše Kromě německého wehrmachtu byly tanky LT vz. 35 ve výzbroji armád Rumunska, Bulharska a Slovenska. V roce 1940 Němci 26 tanků PzKpfw 35 (t) prodali Bulharsku. Dalších deset, pod označením T-11, Bulhaři od Škody obdrželi v lednu 1941. Tyto tanky byly původně určeny pro export do Afghánistánu, který ale Němci nepovolili. Tanky T-11 se od původní verze LT vz. 35 lišily novým typem kanónu Škoda A-8. Novou bulharskou objednávku 45 tanků T-11 v roce 1941 Němci zablokovali a místo nich dodali Bulharům ukořistěné francouzské tanky Renault R-35. Bulharská armáda své tanky Škoda paradoxně

Československý lehký tank LT vz. 35 použila až na přelomu let 1944–1945 v boji proti Německu. V rumunské armádě byl tanky Škoda R-2 vyzbrojen 1. tankový pluk 1. tankové divize, 2. tankový pluk divize byl vyzbrojen francouzskými tanky Renault R-35. Tato divize spadala pod 3. rumunskou armádu, která byla během tažení proti SSSR součástí německé skupiny armád Jih. V průběhu letního tažení 1941 na Ukrajině Rumuni do 20. srpna 1941 z různých příčin přišli o 94 tanků R-2, dvacet jich zůstalo bojeschopných. Z 94 vyřazených bylo 25 poškozeno neopravitelně, ty byly rozebrány na náhradní díly. Zbylé se podařilo opravit. Za zničené tanky poskytli Němci v červenci 1942 Rumunům 26 vlastních PzKpfw 35(t). S tanky R-2 se rumunská armáda účastnila i ofenzivy na jižním křídle východní fronty v roce 1942.

Technika

Základní technická data tanku LT vz. 35 Hmotnost: Délka: Šířka: Výška: Pancéřování: Výzbroj: Motor: Max. rychlost: Dojezd: Posádka:

10,5 t 4,9 m 2,055 m 2,37 m 25 mm (čelo), 12–16 mm (boky) kanón Škoda A-3, ráže 37 mm, 2 × těžký kulomet ZB vz. 35 nebo ZB vz. 37 ráže 7,92 mm vodou chlazený čtyřválec Škoda T-11/0 o výkonu 88,2 kW (120 HP) při 1800 ot/min. 34 km/h (silnice), 12–16 km/h (terén) 120 km (terén), 160 km (silnice) 3 muži (čs. armáda), 4 muži (německá armáda) Exportní tanky Škoda R-2 připravené v zimě 1939 k expedici do Rumunska

Obrněnec PzKpfw 35(t) vystavený ve vojenském muzeu v Bělehradě

Literatura, zdroje: Francev, V. – Kliment, Ch. K.: Škoda LT vz. 35. Praha 1995 Francev, V. – Kliment, Ch. K.: Československá obrněná vozidla 1918–1948. Praha 2004

K 29. srpnu 1942 měla 1. tanková divize 109 tanků R-2 a posílena byla i o jedenáct PzKpfw IV a jedenáct PzKPfw III. Během těžkých bojů po sovětské protiofenzivě u Stalingradu byla rumunská 1. tanková divize v podstatě rozdrcena, ke konci listopadu 1942 jí z původních tanků zbývalo jen jedenáct Pz III a Pz IV a devatenáct R-2. Ztratila i většinu svého dělostřelectva. K 2. prosinci 1942 měla 1. tanková divize už pouze tři bojeschopné tanky. Na začátku roku 1943 byla stažena zpět do Rumunska, nenávratné ztráty techniky činily 81 tanků R-2, deset Pz III a deset Pz IV. Asi 40 tanků R-2, které Rumunsku v roce 1943 zbývaly, bylo přeřazeno do zálohy a dvacet z nich bylo v roce 1944 přestavěno na stíhače tanků TACAM. Slovenské armádě zůstala po březnu 1939 obrněná technika 3. pluku útočné vozby, který disponoval 52 tanky LT vz. 35. Poprvé se několik tanků LT-35 (slovenské označení) účastnilo vojenské akce během pohraničních bojů s Maďarskem 23.–26. března 1939. Několik tanků LT-35 slovenská armáda nasadila i během války s Polskem v září 1939, do boje ale tanky nezasáhly. Pro útok na Sovětský svaz v červnu 1941 slovenská armáda sestavila Rychlou skupinu pod velením plk. Pilfouska. Její součástí byl i prapor útočné vozby s 30 tanky LT-35, deseti tanky LT-38 a sedmi tanky LT-40. V červenci 1941 z Rychlé skupiny vznikla Rychlá brigáda, která 22. července 1941 podstoupila tvrdý boj o Lipovec na Ukrajině, při kterém

nenávratně ztratila tři tanky LT-35, jeden LT-38 a jeden LT-40. Dalších pět LT-35 bylo během bojů o Lipovec těžce poškozeno. Prapor útočné vozby byl poté stažen na Slovensko a zbytek Rychlé brigády přičleněn k německé 295. pěší divizi. Slovenské tanky LT-35 se na východní frontu již nevrátily. V boji tanky LT-35 znovu použili až povstalci během Slovenského národního povstání.

Jentz, T. L.: Panzertruppen. The Complete Guide to the Creation & Combat Employment of Germany‘s Tank Force 1933–1942. Atglen 1996 Spielberger, W. J.: Die PanzerKampfwagen 35(t) und 38(t) und Ihre Abarten. Stuttgart 1990 Kliment, Ch. K. – Nakládal, B.: Slovenská armáda 1939–1945. Praha 2003


17

Duel

1942 – Supermarine Spitfire Mk. VB vs. Focke-Wulf Fw 190A-3

Kříž proti kokardě

Supermarine Spitfire Mk. VB Pohonná jednotka: Výkon motoru: Rychlost: Rychlost stoupání: Operační dostup: Výzbroj:

motor Rolls-Royce Merlin 45 1 096 kW (1 470 k) ve výšce 2 820 m 595 km/h 13,5 m/s 11 300 m 2 × 20mm kanón British Hispano Mk. II v křídlech (60 nábojů na zbraň), 4 × 7,7mm kulomet Colt Browning v křídlech (350 nábojů na zbraň)

Na období největší slávy nemusel Spitfire ovšem čekat příliš dlouho. Jeho hvězdné chvíle přišly v létě roku 1940. V nesmírně těžkých a temných časech, kdy si německá branná moc bleskově podrobila většinu kontinentální Evropy a zdálo se, že neexistuje hráz, která by ocelový příval zastavila, se nad nezdolným Albionem strhla urputná letecká bitva, v níž RAF bojovalo o bytí a nebytí své země. I když to byl poněkud opomíjený mouřenín Hawker Hurricane, kdo v konečném účtování odvedl více černé práce a přispěl tak větší měrou k porážce letectva s hákovými kříži, stal se právě nesmírně elegantní Spitfire symbolem britského vítězství. Celá Británie znala nezaměnitelnou siluetu letounu, který denně obdivně sledovala vysoko mezi oblaky, odkud Spitfiry srážely k zemi německé Messerschmitty, stejně jako bombardéry luftwaffe, jejichž břicha byla až po okraj zaplněna smrtonosným nákladem.

„Pětka“ v akci Verze Spitfire Mk. I a Mk. II, na jejichž bedrech ležela tíha bojů v prvních letech konfliktu, začaly od podzimu 1941 nahrazovat zbrusu nové Mk. V, které v té době představovaly vůbec to nejlepší, čím RAF disponovalo. „Pětky“ si záhy získaly srdce svých pilotů. Jednalo se totiž o stroje solidně rychlé, s výbornou stoupavostí a proslulou obratností, jejichž ovládání bylo nadmíru příjemné a ve všech normálních letových režimech zcela bezproblémové. Negativem se jevily být pouze menší komplikace při přistávacím manévru, které byly zapříčiněny ztíženou viditelností vpřed přes štíhlý motorový kryt.

„Spit“ proti všem Ukořistěný letoun nadporučíka Armina Fabera s výsostnými znaky RAF

18


V průběhu druhé světové války sloužilo v rámci Královských vzdušných sil čtyřiadvacet rozličných verzí a variant letounu typu Spitfire, jež se od sebe lišily především čím dál výkonnějšími pohonnými

Fotografie: archiv autora, wallpaperstock.net, wikipedia

S

tíhačka Supermarine Spitfire tvořila spolu s robustním a nesmírně odolným Hurricanem páteř stíhacích perutí RAF na počátku druhé světové války. Prototyp Spitfiru, nesoucí označení Supermarine Type 300, jenž byl dílem konstruktéra Reginalda J. Mitchella, se od plochy zkušebního továrního letiště poprvé odlepil v březnu 1936. Po překonání obvyklých dětských nemocí nového letounu začínalo být jasné, že Britové ve Spitfiru získali stroj, který se zapíše do historie. První exempláře se do výzbroje bojových perutí dostaly v závěru roku 1938.

PhDr. Tomáš Dostál

O převahu na obloze nad okupovanou Francií a kanálem La Manche se v roce 1942 rvaly dva výjimečné stíhací letouny. V barvách britského Královského letectva řezal nebe Supermarine Spitfire Mk. V, jemuž byl více než zdatným soupeřem smrtelně nebezpečný a oprávněně obávaný Focke-Wulf Fw 190 německé luftwaffe. Který z těchto dravců měl tehdy navrch? V bitvě o Británii

1942 – Supermarine Spitfire Mk. VB vs. Focke-Wulf Fw 190A-3

Duel

jednotkami a mohutnější výzbrojí. Spitfiry se s nepřítelem s úspěchem utkávaly nad Evropou, ve Středomoří, v severní Africe i na Dálném východě, kde okusily nesmlouvavost japonského soupeře. V průběhu roku 1942 se začaly rovnovážné misky vah prokazatelně překlápět na stranu německé luftwaffe. Narušitelem zavedeného statu quo na západní frontě nebyl nikdo jiný než stíhací letoun Focke-Wulf Fw 190, noční můra stovek pilotů Commonwealthu. RAF, svádějící doposud sice zuřivé, ale přesto vyrovnané řeže s hbitými Messerschmitty Bf 109F4, byla náhle konfrontována s protivníkem, jehož kvalit dosahovala jen velmi obtížně.

Focke-Wulf hlásí příchod V závěru 30. let 20. století si velení německé branné moci uvědomilo, že spoléhání se jen na jediný typ stíhacího letounu, tj. Messerschmitt Bf 109, je příliš velkým hazardem, a obrátilo se proto na nejvýznamnější konstrukční kanceláře s požadavkem na možného Messerschmittova souputníka. Z této soutěže vyšel v létě roku 1938 vítězně návrh profesora Kurta Tanka z firmy Focke-Wulf. O rok později tak již mohl prototyp Focke-Wulf 190 V1 uskutečnit vůbec první zkušební let.

Focke-Wulf nad kanálem Navzdory určitým počátečním obtížím s hvězdicovým motorem BMW byly novými stíhačkami od léta 1941 postupně vyzbrojovány německé stíhací eskadry operující nad západní Evropou. Britové se nejčastěji střetávali s JG 2 „Richthofen“ a JG 26 „Schlageter“ startujícími z letišť v severozápadní a severní Francii, respektive Belgii. V roce 1942 vysílaly obě JG do akce tehdy nejrozšířenější Focke-Wulfy Fw 190 A-3. Tyto stíhačky vynikaly na svou dobu přímo fantastickým výhledem z pilotní kabiny a fenomenální stoupavostí a rychlostí, přičemž i při těch nejvyšších neztrácel Focke-Wulf nic ze své ovladatelnosti a snadné pilotáže. Na rozdíl od Messerschmittu byl Fw 190 vybaven podvozkem s širokým rozchodem, který letounu na zemi dodával potřebnou stabilitu. Určitý zádrhel naproti tomu spočíval ve velmi tuhých podvozkových tlumičích, jež pilotům občas připravily poněkud tvrdší přistání.

Hon na „stodevadesátku“ Nepříjemný šok z nového zdatného protivníka, který způsoboval RAF citelné ztráty, vedl ve Velké Británii k vypracování riskantního plánu, jehož cílem měla být „krádež“ exempláře „stodevadesátky“ přímo z jednoho z francouzských letišť. Takto získaný Fw 190 by byl následně na ostrovech podroben důkladným testům a zkouškám, jejichž výsledky by pomohly najít účinnou protizbraň. Jednotka Commandos, tvořící ozbrojený doprovod vybraného zkušebního pilota, však na takto sebevražednou misi nakonec nastoupit nemusela.

Focke-Wulf Fw 190A-3 Pohonná jednotka: Výkon motoru: Rychlost u země: ve výšce 6 100 m: Rychlost stoupání: Operační dostup: Výzbroj:

motor BMW 801 D-2 1 267 kW (1 724 k) při startu 540 km/h 640 km/h 15,5 m/s 10 600 m 2 × 20mm kanón Oerlikon MG 151/20 v kořenech křídel (250 nábojů na zbraň), 2 × 20mm kanón Mauser MG-FF v křídlech (60–90 nábojů na zbraň), 2 × 7,9mm kulomet Rheinmetall MG 17 na kapotě motoru (900 nábojů na zbraň)

Dar z nebes Koncem června 1942 totiž po boji s československými stíhači, z dodnes zcela neobjasněných příčin, na letišti RAF v Pembrey nedaleko Swansea v jižním Walesu přistál dezorientovaný Gruppenadjutant III/JG 2, nadporučík Armin Faber, který tak nepříteli na zlatém podnosu naservíroval úlovek vskutku nečekaný.

Literatura, zdroje: Bílý, M. – Šipka, P. – Šíla, M., Rajlich, J. – Pátek, Z.: Focke-Wulf Fw 190A. Praha 1995 Rajlich, J. – Sehnal, J.: Stíhači nad kanálem. Praha 1993 http://forum.valka.cz

Kdo s koho! Faberův Focke-Wulf se téměř okamžitě stal kořistí britských techniků a inženýrů. Z Pembrey byl nejprve dopraven do Farnborough, sídla Královského výzkumného leteckého ústavu, a poté do Duxfordu, k jednotce pro vývoj taktiky vzdušného boje (Air Fighting Development Unit), kde od 3. července probíhalo všestranné testování a porovnávání se stíhačkami RAF. Závěry hovořily jasnou řečí. „Stodevadesátka“ překonávala Spitfire Mk.VB téměř ve všech klíčových ukazatelích, v řadě z nich byla dokonce nedostižná. Ve všech výškách byl Fw 190A-3 rychlejší (o 32 až 56 km/h), rovněž rychleji stoupal (do

7 600 m až o 2,3 m/s) a akceleroval. Vždy dokázal svižněji reagovat. Vynikal i v tradiční doméně Spitfiru, tj. obratnosti. Pouze v proslulé spitfirovské utažené horizontální zatáčce zaostával, hrozil mu přitom i pád do vývrtky, kterou ovšem bez větších obtíží opět vybral. V případě hrozícího nebezpečí mohl Focke-Wulf v podstatě kdykoliv přerušit boj a uniknout Spitfiru v ostrém piké. Tuto jednoznačnou dominanci alespoň zčásti vyrovnaly později zaváděné Spitfiry Mk.IX a americké P-47 Thunderbolt. Definitivně ji zlomily teprve skvělé stíhačky P-51 Mustang, které se na evropském nebi objevily v prosinci 1943.


19

Speciální operace

Operace Sauerkraut 1944

Pryč s Hitlerem! Mgr. Jan Čurda

Němečtí výsadkáři zajatí v březnu 1944 u Monte Cassina

P

říběh operace Sauerkraut (kyselé zelí) se začal odvíjet 21. července 1944, kdy se skupina německých důstojníků pokusila zavraždit Hitlera a svrhnout nacistický režim v Německu. Jen několik hodin po přijetí zprávy o pokusu o atentát začalo Oddělení dezinformačních operací v Římě horečně vymýšlet způsob, jak co nejlépe využít zprávu o pokusu o převrat v Německu. Atentát na vůdce skýtal jedinečnou příležitost k útoku na morálku německé armády v případě neprodleného rozšíření této zprávy. Cílem bylo podlomit vůli německých vojáků v boji vykreslením narůstajících sporů mezi armádními špičkami.

Agenti z řad zajatců Klasické použití letadel shazujících letáky nebylo považováno za dostatečně účinné, byl proto prosazen jiný způsob – přes frontovou linii měli proniknout agenti, vybraní z řad německých zajatců, kteří měli šířit čerstvě vymyšlené zvěsti, letáky, padělané rozkazy a „oficiální“ prohlášení. Výběrem těchto mužů v řadách německých zajatců byla pověřena Barbara Lauwersová, která okamžitě vyrazila v doprovodu majora Dewarta do zajateckého

20


tábora v Asertu u Neapole. Vybaveni přímým povolením pro operaci od plukovníka Edwarda Glavina, šéfa OSS v Itálii, vyrazili na cestu nocí. Mezitím se v sídle MO (Morale Operations – sekce OSS, která měla za úkol vedení psychologické války, především šíření propagandy) rozběhly přípravy na výrobu novin, dokumentů a letáků. Zvláštní „denní rozkaz“, budící dojem, že jej vydal polní maršál Walther von Brauchitsch, byl rovněž podvržený. Prohlašoval, že polní maršál převzal kontrolu nad německou armádou a že vzpoura proti Hitlerovi pokračuje. Zatím byl další důstojník MO Ed Lindner dopraven do Sieny, kde převzal německé uniformy, insignie, doklady a kapesní drobnosti jako součást krytí pro zajatce, kteří měli infiltrovat německé linie poblíž řeky Arno. Barbara Lauwersová strávila 22. červenec v zajateckém táboře, kde hovořila s německými zajatci. Nakonec vybrala šestnáct těch, kteří vyhovovali jejím přísným požadavkům. Byli to většinou mladí muži, kteří nesouhlasili s režimem, ale museli narukovat a zažili peklo východní fronty. Mnozí byli dezertéry. Jakmile Lauwersová skončila svůj výběr, dostali Němci obnošené overaly americké armády a byli

Fotografie a ilustrace: psywar.org

Ve druhé polovině roku 1944 byla situace německých armád v Evropě kritická. Spojenci osvobodili Řím, vylodili se v Normandii a Sověti se chystali zaútočit na východních hranicích Říše. Spojenci hodlali využít svých úspěchů na frontách a ještě více urychlit konec války podlomením morálky německých jednotek. A to za pomoci německých zajatců, vyškolených na agenty pronikající přes frontovou linii

Operace Sauerkraut 1944 převezeni k výcviku do Říma. Svoji roli hrál čas – čím dříve po atentátu by byli agenti nasazeni, tím větší byla naděje na úspěch v panující nejistotě a chaosu německých jednotek. Přesto bylo nutno věnovat náležitou pozornost přípravě akce. Vybraní zajatci se nazpaměť učili své krycí příběhy – každý z nich dostal novou identitu na základě zpravodajských hlášení, jež Lauwersové posílaly

Speciální operace

Klub osamělých srdcí V říjnu 1944 informovaly noviny Washington Post o takzvané „Lize osamělých žen války“. Jednalo se o další výtvor OSS, určený k podlomení morálky německých vojáků. Text letáku napsala Barbara Lauwersová a jeho jazyk pečlivě přizpůsobila vojenským výrazům. Oběžník odkrýval existenci Ligy, jejíž členky byly ochotné odevzdat se naplnění vojenských snů. Účelem bylo zpříjemnit vojákům dovolenky a podpořit porodnost v Německu. K oběžníku byl připevněn knoflík. porodnos „Vezměte si tento knoflík a noste ho viditelně,“ stálo v instrukcích. „Brzy se vás ujme členka naší Ligy a vaše frontové sny sn a tužby tužb dojdou naplnění. Naše členky jsou všude, protože proto my, německé ženy, chápeme naši povinnost vůči obráncům naší země. Nestyďte se. Vaše manželky, matobrán ses a milenky jsou jedněmi z nás. Myslíme na vás a na budoucnost Německa.“ Tyhle ky, sestry letáky roznášeli na území okupované Itálie domácí odbojáři i agenti z řad německých zajatců. Pomyšl že jejich dívky, manželky a matky jdou do postele s kýmkoli, jistě nepovzbudilo Pomyšlení, odhodlá německých vojáků dál bojovat v prohrané válce daleko od domova. odhodlání

Leták prohlašoval, že polní maršál vo Brauchitsch převzal kontrolu nad von ně německou armádou a že vzpoura proti Hitlerovi pokračuje

Propagandistické nálepky šířené za frontovou linií

týmy výzkumného a analytického oddělení OSS. Například zajatec s rakouským přízvukem měl krytí přizpůsobené jeho původu. Bývalá zaměstnání byla zapracována co nejvěrohodněji do jejich krycí legendy, a když byli v noci nečekaně probuzeni, museli bezchybně odpovídat na položené otázky.

Dokonalá a rychlá příprava Materiály připravované OSS byly vypracovávány ve dvojí kvalitě – velmi hrubé, nebo velmi dobré. Falešné dokumenty, razítka, známky o zaplacení příspěvků nacistické straně, které měly prokázat totožnost agenta, musely být perfektní, aby prošly kontrolou německé vojenské policie. Naopak plakáty, letáky a noviny určené pro propagandu mezi německými vojáky měly budit dojem, že byly vyrobeny podomácku podzemním opozičním hnutím, které jako by existovalo všude kolem nich. Pokud by byly letáky příliš kvalitně udělané, vzbudily by podezření, že jsou dílem nepřátelské propagandy. Kromě těchto materiálů a krycích příběhů byli přeběhlíci vybaveni německými uniformami, zbraněmi, kompasy, italskými lirami a cigaretami, zápalkami a různými drobnostmi. Tři týmy po třech mužích měly překročit řeku Arno, pak se rozdělit a postupovat každý sám. Jejich úkolem bylo

proniknout co nejrychleji do nepřátelského území, rozšiřovat letáky a vylepovat plakáty na stromy, budovy, auta a rozhazovat je po ulicích. Při budovy kontrolách se měli vydávat za vojáky, kteří se pokoušejí najít své jednotky, protože měli zvláštní úkoly a hledali k nim cestu zpět, nebo se vraceli z dovolené, zatímco jejich jednotky byly přesunuty. Jeden z mužů, Willi Haseneier, později vzpomínal: „Pamatuji si na černou kočku, která nám přeběhla přes cestu, když jsme mířili k řece. Vypadalo to jako osudové znamení, ale všechno se vyvíjelo dobře. Krycí legenda Lauwersové fungovala. Sloužil jsem u pětadvacátého ženijního praporu, nejmizernějšího z mizerných, kopali jsme zákopy, kladli miny a já ani neumím pořádně salutovat.“ Haseneier prošel asi tři kilometry za frontovou linii. Jednou zpozoroval hlídku osmi mužů SS, sbírali některé z materiálů, které umístil na místním tržišti. „Všichni si přečetli prohlášení odsuzující Hitlerovu politiku zničení wehrmachtu na úkor nacistické strany. Vzrušeně to mezi sebou probírali a nastrkali materiály do kapes.“ Haseneier se pak vrátil přes americké linie, vybil zbraně, postupoval s rukama nad hlavou a neustále vyvolával: „Odveďte mě k velícímu důstojníkovi.“ Všichni muži se z mise bezpečně vrátili a všichni hlásili, že se mohli volně pohybovat a rozšiřovat propagandistické materiály. Podél celé italské fronty četli němečtí vojáci dokumenty, určené k vytvoření dojmu, že v jejich vlasti propukla vzpoura proti nacistům. Kromě šíření falešných zpráv a pod-

lamování morálky se některým agentům podařilo přinést cenné informace o dislokaci některých jednotek. Hans Mauer se dostal přes nepřátelské linie severně od Sieny, kde objevil osmnáct zamaskovaných německých tanků Tiger. Po jeho návratu a předání informace vzlétly spojenecké bombardéry a zničily je. Výsledkem této úspěšné akce byl

Pro operaci Sauerkraut bylo vytištěno speciální číslo „novin“ Das Neue Deutschland Extra Válka – II. svtová

21

Speciální operace


požadavek zpravodajského štábu 5. americké armády, aby se nadále pokračovalo v infiltračních akcích za německými liniemi.

Pohlednice z dílny OSS ironizující personální složení Volkssturmu

Kyselé zelí slaví úspěch

z důstojníků si přečetl, co stojí na letáku, a poznal, že se jedná o protinacistickou propagandu. Upozornil ihned své muže, aby zadrželi agenty oblečené v uniformách wehrmachtu. Strhla se přestřelka, při níž agenti zabili několik esesmanů. MO ihned využila tento incident a vydala leták, který obviňoval příslušníky SS, že vyprovokovali přestřelku s příslušníky wehrmachtu. MO také pověřila agenty, aby rozšířili informaci, že Hitler byl zadržen u švýcarských hranic při pokusu uprchnout z Německa a že polní maršál Kesselring byl buď zraněn, nebo se pokusil o sebevraždu. Úspěch této akce znovu podnítil velení 5. armády, aby požádalo MO o naverbování dalších dvaceti zajatců pro tyto operace.

Druhá operace Sauerkraut byla zahájena 7. září 1944, kdy sedm mužů vybraných z řad zajatců přešlo frontu severozápadně od Florencie. Jejich úkolem bylo šířit speciální propagační materiály a získávat informace o rozmístění a stavu německých jednotek. Za dva dni se agenti vrátili a přinesli opět cenné informace, které byly zpracovány ve zpravodajském bulletinu. Jednalo se o konkrétní a velmi cenné údaje: „Prapor 4. výsadkové divize trpí nedostatkem ošacení a stravy, jeho vojáci věří, že válka je prohraná.“ „Dělostřelecká jednotka v LÍsola má tak málo munice, že může střílet pouze po telefonickém rozkazu velitele divize.“ „Dva tanky Tiger a tři lehké tanky jsou ukryty ve skupině čtyř domů u křižovatky L-712098.“ Třetí operace se uskutečnila 2. října opět nedaleko Florencie. Tentokrát ale akce neproběhla zrovna hladce. Na agenty narazila skupina esesmanů zrovna ve chvíli, kdy upevňovali podvratné materiály na stromy u silnice vedoucí do Boloně. Jeden

Hitler uprchl do Argentiny Další mise Sauerkraut následovala koncem listopadu 1944, agenti tentokrát rozšiřovali mezi německými vojáky plakáty

a letáky, všichni agenti se po několika dnech opět bezpečně vrátili a přinesli důležité informace o stavu a dislokaci německých jednotek. Vzápětí následovala pátá operace Sauerkraut, tentokrát byl vyslán pouze jeden tým, který kromě obvyklého šíření materiálů a získávání informací měl za úkol rozšířit pověst o Hitlerově dvojníkovi. Toho prý prezentuje Himmler na veřejnosti místo skutečného vůdce, který uprchl do Švýcarska nebo Argentiny. Na toaletním papíru nalezeném na ubikacích vojáků bylo vytištěno: „Kamarádi!

Jejich úkolem bylo proniknout co nejrychleji do nepřátelského území, rozšiřovat letáky a vylepovat plakáty Barbara Lauwersová vlastním jménem Božena Hauserová, se narodila v Brně v roce 1914. Po absolvování právnické fakulty v Brně nastoupila do redakce Baťových časopisů do Zlína. Tam potkala šaramantního Američana belgického původu Charlese Lauwerse. Nacistická okupace Československa 15. března 1939 jejich svatbu uspíšila – měli ji hned druhý den. Své pětadvacáté narozeniny slavila 14. dubna už na cestě s manželem západní Evropou. Po čase oba odjeli do USA. Božena pracovala v New Yorku v textilní firmě. V prosinci 1941 – po přepadení Pearl Harboru Japonci – nastoupila na československém vyslanectví ve Washingtonu. Třebaže tam působilo i několik mladých mužů, žádnému se do armády nechtělo. Boženu tahle zbabělost naštvala, a proto se přihlásila sama. Dopoledne 1. června 1943 složila přísahu amerického občana. Odpoledne přísahala znovu, tentokrát jako vojačka. „Musíte si změnit křestní jméno,“ řekli jí u odvodu. „To vaše nikdo nevysloví.“ A tak se stala Barbarou. Vybrali ji pro vojenskou výzvědnou službu OSS. Měla velké přednosti – uměla německy, francouzsky a česky, znala poměry v Evropě. „OSS byla elita armády, sloužila v ní spousta absolventů prestižních amerických univerzit,“ vzpomínala. „Prošli jsme tvrdým výcvikem – dlouhé pochody s plnou výzbrojí, stanování na písku, plavání pod hladinou, na které hoří olej.“ Její dvacetičlennou jednotku poslali do alžírského Oranu. Jakmile Spojenci dobyli půlku Itálie, odletěli do Říma. Jeden německý zajatec se při výsleších zmínil, že na hrubé práce mají Čechy a Slováky. „Tak jsem se dověděla, že je tam část vládního vojska z protektorátu. Museli jsme je přesvědčit, aby přešli na stranu partyzánů a Spojenců. U jednoho kněze ve Vatikánu jsem sehnala český psací stroj, napsala leták a ten se potom rozhazoval v německém týlu. Několik stovek vládních vojáků uteklo.“ V dubnu 1945 byla nadporučice Lauwersová vyznamenána Bronzovou hvězdou.

22


Skoncujte s těmato sračkama! Nebojujeme za Německo, ale jen za Hitlera a Himmlera. NSDAP nás zavedla na tuhle proklatou cestu, ale teď se jen snaží zachránit si vlastní kůži. Nechají nás chcípnout v blátě, chtějí, abychom vydrželi až do poslední kulky. My si ji ale necháme pro ty esesácké svině, abychom od nich osvobodili Německo. Dost! Mír!“ Nadále probíhaly podobné operace po celé délce fronty bez jakýchkoliv zádrhelů, až do deváté mise tříčlenného týmu agentů, kteří přešli frontu 26. února 1945. Dva muži se vrátili v pořádku 1. března, třetí člen týmu, Gustav Preuss, byl (jak o pár dní později zjistila MO) zadržen německou hlídkou a vyslýchán vojenskou policií. Jeho doklady uváděly jméno Gustav Schalk a vojenská knížka potvrzovala příslušnost k jednotce dislokované v Itálii. Vojenská policie telefonicky ověřovala totožnost zadrženého muže u velitele jeho roty. Mezitím se Gustav Preuss pokusil o útěk, byl však zasažen do břicha a převezen do vojenské nemocnice v Modeně. Vojáka, který Preusse zadržel, vyznamenal velitel divize generálmajor Steinmetz Železným křížem 2. třídy. Jediným padlým mužem z agentů-zajatců byl muž nalezený u silnice s batohem plným materiálů, vyzývajících německé vojáky, aby ukončili beznadějný boj, který


Speciální operace Slovníček OSS – Office of Strategic Services (Úřad strategických služeb) – vojenská zpravodajská služba s vnější působností Spojených států amerických v období od 13. června 1942 do 20. září 1945

Důstojník SS s hrůzou čte leták vylepený agenty OSS

Ed Lindner pomáhal plánovat a organizovat mise v rámci operace Sauerkraut

si stejně přejí jen poživačné nacistické bestie, jimž vůbec nejde o německý národ, ale jen o vlastní kůži.

Za odměnu zpět do tábora Jedenácté mise se zúčastnil tým s krycím jménem Pennsylvania. Jeho úkolem bylo přejít linii u dálnice č. 64 na Vergato. Jako vždy měl šířit propagační materiály, zjišťovat morálku nepřítele, najít a označit opevněná místa. 18. března přešla skupina agentů linii a po splnění úkolu se o tři dny později vrátila. Akce byla úspěšná, agenti se setkali s několika německými vojáky, kteří chtěli dezertovat, ale nevěděli, kde jsou Američané, a báli se přejít frontu. Agenti dva z těchto mužů převedli přes frontu a předali je do amerického zajetí. Příběhem o osudu německých agentů z řad zajatců se americká armáda zrovna nemůže pyšnit. Agentům bylo slíbeno zvlášť dobré zacházení, ale nakonec byli vráceni do zajateckých táborů, kde je nečekalo zvláštní zacházení, ale vrátili se normálně mezi ostatní vězně. Ed Lindner bojoval s hlavním štábem o osud německých agentů. Napsal zprávu, podle níž by se s nimi mělo zacházet jako s „cizími civilisty“ a ne jako s válečnými zajatci od chvíle, kdy byli přijati do služeb OSS. „Nikdo nehnul ani prstem pro ty lidi, kteří nasadili život pro cíle OSS. Nejenže jim nezaplatili, ale hodili je zpátky do zajateckého tábora a s návratem do civilního života jim pak také nikdo nepomohl. Něco mohlo a mělo být uděláno pro tyhle lidi, kteří toho pro OSS tolik vykonali.“ Je poměrně těžké zhodnotit, jaké postavení vlastně tito muži měli. Oficiálně už nebyli považováni za válečné zajatce a nebyli ani zaměstnanci OSS či vlády Spojených států. Nedostávali plat, dokonce ani tolik, kolik dostávali váleční zajatci, ani poštu či balíčky od Červeného kříže, na což měli podle Ženevské

konvence nárok i ti nejzarytější nacisté v řadách zajatých Němců. Podle stejné úmluvy byla strana, která zajatce držela, zodpovědná za jejich bezpečnost a bylo výslovně zakázáno, aby byli vystavováni nebezpečí. Všichni z agentů však byli dobrovolníci a sami si zvolili, že překročí frontu s tajným úkolem.

Literatura, zdroje: McIntoshová, E. P.: Sesterstvo špionů. Ženy z OSS. Praha 2007 www.psywar.org/sauerkraut.php


23

Osobnost

Polní maršál William „Bill“ Slim (1891–1970)

Generál

„Zapomenuté armády“ Kvůli tomu, že se pohyboval výhradně po východních válčištích 2. světové války, patří William „Bill“ Slim mezi u nás relativně málo známé britské generály. Už ve své době byl však označován za jednoho z nejdynamičtějších velitelů spojeneckých jednotek a byl to právě on, kdo dovedl britské vojáky k vítězství v Barmě

Generál William Joseph „Bill“ Slim v době bojů v Barmě

Britští vojáci v tropických přilbách si prohlíží iráckou metropoli Bagdád, květen 1941

W

illiam Joseph Slim se narodil 6. srpna 1891 do poměrně skromných rodinných poměrů na předměstí přístavního města Bristolu ležícího na jihozápadě Velké Británie. Základní a střední školu navštěvoval v průmyslovém centru Anglie, Birminghamu, kde také pracoval jako úředník až do vypuknutí 1. světové války. V roce 1912 vstoupil do Výcvikového sboru pro důstojníky při místní univerzitě. Díky tomu pak po vyhlášení války Německu v srpnu 1914 získal dočasnou hodnost podporučíka u Královského warwickshirského pluku.

Křest ohněm S 9. praporem tohoto pluku se příštího roku přesunul v sestavě nově zformované 13. divize do Středomoří. Třináctá divize byla sice původně určena pro západní frontu, nakonec však bylo rozhodnuto o jejím využití jako součásti posil pro plánované vylodění u Gallipoli. Devátý prapor dorazil na turecké bojiště v červenci 1915, aby se zúčastnil chystané srpnové ofenzivy. Třináctá divize utrpěla v následujících bojích těžké ztráty (z původního stavu 10 500 vojáků bylo v září 6 000 mrtvých, raněných nebo nezvěstných) a po rozhodnutí o ústupu byla v lednu 1916 stažena do Egypta. Slim byl v bojích u Gallipoli těžce raněn a odeslán zpět do Anglie, ze zranění se ale zotavil a současně se mu dostalo povýšení do definitivní hodnosti podporučíka, tentokrát u Západoindického pluku. Z armády byl sice dočasně propuštěn, v říjnu 1916 se ale vrátil ke svému „domácímu“ praporu, který už od března bojoval proti Turkům v Mezopotámii. V březnu 1917 byl Slim povýšen na poručíka a v únoru 1918 obdržel za svou bojovou činnost Vojenský kříž. Mezitím byl podruhé raněn. Po odsunu do Indie mu byla v listopadu 1918 udělena dočasná hodnost majora u 6. pluku gurkhských střelců. Následovalo povýšení na kapitána a v květnu 1919 byl Slim převelen do stavu Britské indické armády.

Z Indie do Afriky V roce 1926, ve stejném roce, kdy se oženil s Aileen Robertsonovou, nastoupil Slim do štábní školy v Kvétě. Při studiu dosahoval vynikajících výsledků, a proto si následně vysloužil přidělení ke štábu armády v Dillí. V květnu 1929 byl jmenován důstojníkem generálního štábu 2. stupně a v roce 1933 se dočkal formálního povýšení na majora. Ani teď nezůstávaly jeho kvality bez povšimnutí a Slim v období let 1934–37 putoval zpět do Anglie, kde vyučoval na štábní škole v Camberley. V roce

24


Fotografie: wikipedia, ourstory.info

Mgr. Petr Šťastný

Polní maršál William „Bill“ Slim (1891–1970) 1938 byl pak povýšen na podplukovníka a bylo mu svěřeno velení 2. praporu 7. pluku gurkhských střelců. Slimovy zkušenosti s indickými vojáky a s bojem v extrémních podmínkách do jisté míry předurčovaly jeho budoucí kariéru, a proto byl těsně před vypuknutím 2. světové války v červnu 1939 povýšen na plukovníka a jmenován ředitelem Školy pro vyšší důstojníky v západoindickém Belagávi. Po vypuknutí 2. světové války se Slim stal velitelem 10. brigády 5. indické pěší divize,

ný manévr, který obránce města dokonale překvapil, a oba mosty tak padly do rukou Britů zcela nedotčené. O několik dní později už Slimovi vojáci svým postupem na Aleppo začali ohrožovat týl francouzských jednotek a velitel vichistických jednotek generál Dentz byl donucen požádat o ukončení bojů, které završila dohoda o příměří ze 14. července. Zbývá jen poznamenat, že mezi zálohami určenými pro operaci Exporter figuroval i československý 11. pěší prapor.

Osobnost

spojené moci obou útočníků, a celé tažení proto trvalo v podstatě od 25. do 30. srpna. Rézu Šáha nakonec vystřídal jeho syn a po splnění podmínek příměří došlo k faktickému rozdělení Íránu na území kontrolované Sovětským svazem a Velkou Británií. Sám Slim se k rušným měsícům léta roku 1941 vyjádřil následujícím způsobem: „Prodrali jsme se šarvátkami irácké revolty, byli jsme zkrvaveni, nikoli však přespříliš, v boji proti Francouzům v Sýrii a bezmezně jsme si

Osádky britských obrněných aut při odpočinku v ulicích syrského Aleppa, červenec 1942

jejíž vojáci byli na počátku září 1940 přepraveni do Súdánu, kde měli posílit britské jednotky pod velením generálporučíka sira Williama Platta, které zde od začátku července čelily náporu mnohem silnější italské armády. Slimova 10. brigáda se zapojila do britské protiofenzivy i následného postupu na území Etiopie, kde tvořila část jižního křídla. V lednu 1941, při útoku britských jednotek směrem na město Agordat v Eritreji, byl Slim během náletu italských letadel znovu raněn a v důsledku toho vystřídán ve velení. Stačil však dostatečně prokázat své bojové kvality a velitel Předovýchodního velitelství generál Archibald Wavell si jej vybral za člena svého štábu.

Irák a operace Exporter V březnu a dubnu 1941 vyvrcholilo v Iráku napětí mezi Britům nakloněnou regentskou vládou a místními opozičními silami. Ty iniciovaly státní převrat, který následně vedl ke krátké květnové britsko-irácké válce. Pro Brity byla pacifikace Iráku životně důležitou záležitostí. Vůči nim nepřátelsky vystupující režim, který momentálně ovládal tuto zemi, znamenal potenciální ohrožení jejich komunikací mezi Evropou a Indií, a do zdejší oblasti proto nasadili tolik jednotek, kolik jen mohli v danou chvíli poskytnout. Mezi ně patřila i nově zformovaná 10. indická pěší divize. Jejím úkolem se stalo obsazení města Basra a jeho okolí. Její velitel generálmajor Fraser byl ale z důvodu nemoci vyřazen z akce a Slimovi, který se stal jejím novým velitelem, se dostalo příležitosti prokázat své schopnosti i při velení větším uskupením. Po ovládnutí Iráku zahájili Britové operaci Exporter, útok na Sýrii a Libanon kontrolované francouzským vichistickým režimem, a Slimova 10. indická pěší divize se zapojila do ofenzivy proti nepřátelským postavením ve střední a severní Sýrii vedené z území Iráku. Jeho vojáci v rámci ní postupovali na severozápad podél řeky Eufratu směrem k Aleppu s rozkazem přetnout komunikace vichistických jednotek hájících Bejrút. Na počátku července 1941 dorazily části Slimovy formace k východosyrskému městu Dér ez-Zór, jehož význam podtrhávala existence dvou důležitých mostů přes Eufrat. Při následné bitvě Slim použil odvážný obchvat-

Operace Countenance Po úspěšném završení okupace Libanonu a Sýrie následovala v srpnu 1941 operace Countenance, invaze sovětských a britských jednotek do Íránu s cílem zajistit tamní ropná pole a tzv. perský koridor, který měl zabezpečit zásobování sovětských vojsk. Vládce Íránu Réza Šáh Pahlaví neměl jen

užívali „komické opery“ nazývané invazí do Persie. Nakoupili jsme si pivo v Haifě a vypili ho na březích Kaspického moře.“

Do barmské džungle Do frontových operací Slim znovu zasáhl až v polovině března roku 1942, kdy byl jmenován polním velitelem Barmského

„Nakoupili jsme si pivo v Haifě a vypili ho na březích Kaspického moře“ určité proněmecké tendence. Navíc odmítal vydat Spojencům povolení k využívání Transíránské železnice, což v kontextu tehdejšího vývoje na západní i východní frontě dovedlo Sověty s Brity až k vojenskému zásahu proti jeho vládě. Z jihu zaútočily jednotky britské Iraqforce, přejmenované později na Paiforce (Persia and Iraq Force), pod velením generálporučíka Edwarda Quinana, který si získal určitou pověst už v průběhu předchozích tažení, v sestavě Paiforce se nacházela i Slimova 10. indická divize. Sověti útočili ze severu armádami Zakavkazského frontu generála Kozlova. Íránské síly nemohly bez vnější pomoci vzdorovat

sboru (Burcorps) – 17. indické pěší divize, 1. barmské divize a 7. obrněné brigády. Současně mu byla udělena hodnost zastupujícího generálporučíka. Jeho nejnovější pověření ale nebylo právě lehké. Britští vojáci na dálněvýchodním bojišti od začátku prosince 1941 před Japonci prakticky neustále ustupovali a nakonec Japonci dobyli v únoru následujícího roku pevnost Singapur. Slim měl řídit boje britských sil stahujících se postupně v průběhu března, dubna a května směrem do Indie. Svého nového úkolu se zhostil se ctí a 20. května jeho vyčerpaný Burcorps konečně překročil indickou hranici. Extra Válka – II. svtová

25

Osobnost

Polní maršál William „Bill“ Slim (1891–1970)

Vojáci britské patroly v barmské džungli v průběhu postupu na Mandalaj

Britové neměli v úmyslu zůstávat pouze v obranných pozicích, a už na prosinec 1942 proto přichystali svou první ofenzivu v oblasti Arakanu táhnoucí se podél pobřeží Bengálského zálivu v severní Barmě. Za útok do Arakanu byl jako nový velitel 15. sboru, do jehož operační oblasti spadalo pobřežní území mezi indickým Čitagongem a barmským Sittwe, původně odpovědný Slim, ale vzhledem k tomu, že mezi ním a jeho nadřízeným velitelem Východní armády generálem Irwinem panovaly neshody ohledně způsobu postupu britských jednotek, jejich velení se při počáteční ofenzivě ujal sám Irwin. Britové původně předpokládali, že se jim díky početní převaze podaří Japonce zatlačit podél pobřeží zpět na jih, jejich formace ale narazily na dobře připravenou japonskou obranu a poté, co Japonci přešli do protiútoku, se musely začít opět stahovat. Slim byl proto nakonec opět povolán do akce s tím, že se v dubnu 1943 ujal velení britských jednotek v oblasti celého Arakanu. Jeho příchod bylo cítit téměř okamžitě. Dle jed-

vytvořené 14. armády. Její vojáci si ale dobře uvědomovali, že prioritou Spojenců i nadále zůstává porážka nacistického Německa, a s trochou černého humoru začali sami sebe nazývat „Zapomenutou armádou“.

Slim „vypadající spíše jako ošuntělý vojín s generálskými výložkami“ si u svých vojáků získal značnou oblibu i respekt a díky své otevřenosti a bezprostřednosti si mezi nimi vysloužil přezdívku „Strejda Bill“. Jeden

Britské velení rozhodlo, že lékem na problémy Britů v Barmě by se mohl stát William Slim noho z důstojníků byly Slimovy kroky charakteristické „patrnou změnou v řízení záležitostí a mnohem realističtějším přístupem“. Na záchranu situace bylo ale už pozdě, a Slim proto namísto dalšího mrhání životy vojáků a materiálem raději v polovině května zvolil ústup zpět do výchozích pozic.

Nová armáda Britské velení nakonec rozhodlo, že lékem na problémy Britů v Barmě by se mohl stát právě William Slim. Bylo nutno obnovit nejen sílu britských jednotek v Barmě, ale i jejich bojovou morálku, která byla po předchozích porážkách značně otřesena. V polovině října 1943 byl proto Slim, od listopadu s hodností generálmajora, jmenován velitelem nově

Slimův přístup k válce v džungli se od předchozího pojetí boje v tomto obtížném prostředí dost výrazně lišil. Pohyblivost britských jednotek dosud stála i padala s nákladními automobily, které v džungli trpěly častými poruchami a v období dešťů, kdy se silnice proměnily v řeky bláta, byly zcela nepoužitelné. Slim proto začal klást mnohem větší důraz na leteckou přepravu a využití mul. Japonci byli také až dosud schopni Brity porážet díky své strategii infiltrací, rychlých průniků a křídelních obchvatů. Slimovou reakcí se proto stalo vytvoření obranných „boxů“ zásobovaných leteckou cestou, využívajících blízkou leteckou podporu a sílu obrněných jednotek. Britští vojáci už neměli ustupovat, ale zachytit a rozptýlit útočícího nepřítele.

z nich později vzpomínal: „Čtrnáctá armáda Slimovi důvěřovala a považovala ho za jednoho z nich. Možná, že jeho skutečným tajemstvím bylo, že tento pocit byl vzájemný.“

Od porážky k vítězství Na konci listopadu 1943 se britská 14. armáda pustila v severním Arakanu znovu do akce. Po krátkém postupu jejích formací však intenzita japonských protiútoků narostla a do konce ledna 1944 bylo zřejmé, že britské jednotky čelí velké ofenzivě. Po prvním britském náporu v Arakanu se totiž Japonci rozhodli, že by další útok směřovaný k hranicím indického Asámu mohl rozdělit britskoamericko-čínskou frontu v severní Barmě a zároveň také přerušit zásobování Číny. Postup do severní Barmy a na území Indie se stal úkolem velitele japonské 15. armády generálporučíka Mutagučiho (plán U-Go), velitel 28. armády generálporučík Sakurai měl své muže vést do podpůrného útoku v oblasti Arakanu (plán Ha-Go). Na začátku února 1944 se rozhořela bitva o Arakan. Slimova strategie obranných „boxů“ přinesla své ovoce. Do dějin 2. světové války na Dálném východě vešly zejména boje o tzv. „Admin Box“, držený 7. indickou pěší divizí. Japonci na rozdíl od dřívějších dob nebyli tentokrát schopni zlikvidovat obklíčené formace zásobované pomocí leteckého mostu. Z britské porážky se tak nakonec stalo Gurkhové útočí na hořící barmskou vesnici

26


Polní maršál William „Bill“ Slim (1891–1970) vítězství, kterého si Slim velice cenil a považoval je za rozhodující moment celé barmské kampaně. Britské jednotky dostatečně jasně prokázaly, že jsou schopny Japonce porazit v terénu, který byl až do této doby považován za výsostně japonský. Současně s boji v Arakanu se v březnu 1944 rozhořela pět měsíců trvající bitva o přístupy do Indie. Slimovi se ale japonské vojáky podařilo zastavit na linii Imphál-Kóhima, mimo jiné i díky tomu, že z arakanské fronty včas stáhl a po krátkém odpočinku a doplnění na nové bojiště letecky přepravil veterány 5. a 7. indické pěší divize. Japonská ofenziva, která začala v dubnu a květnu kolísat, byla do července 1944 u konce. Japonská barmská armáda utrpěla dosud největší porážku, jakou kdy Japonsko poznalo, a také ztráty, z nichž se do konce války nevzpamatovala.

Válka končí Slim byl na počátku srpna povýšen do hodnosti generálporučíka, v září se pak stal rytířem Lázeňského řádu. Čtrnáctá armáda pronásledovala do listopadu 1944 ustupující Japonce na jih až k řece Čjintwin a v polovině prosince se její jednotky setkaly s postupujícími Číňany vedenými americkým generálem Sultanem. Na konci roku 1944 a začátku roku 1945 14. armáda nejprve po prudkých bojích překročila řeku Iravádí, aby následně rychle postoupila do centrální Barmy, kde v polovině března dobyla důležitá města Meiktilu a Mandalaj. Do konce dubna se pak Slimovi vojáci dostali do vzdálenosti přibližně 50 km od Rangúnu, který ovládli na začátku května ještě před příchodem monzunových dešťů. Po obsazení Rangúnu se velitel spojeneckých pozemních sil v jihovýchodní Asii generálporučík sir Oliver Leese rozhodl, že Slim má být postaven do čela právě vytvořené 12. armády, jejímž cílem bylo zajistit dobytou Barmu, zatímco nově zformovaná 14. armáda povede útok do nitra Malajsie a na Singapur. Slim tento krok považoval za určitou formu degradace a odmítl daný post přijmout. Následně byl proto odeslán na časově blíže neurčenou dovolenou. Vrchní velitel spojeneckých vojsk v jihovýchodní Asii Mountbatten sice označil Slima za „nejlepšího generála, jehož zrodila 2. světová válka“, údajně ale právě jeho žárlivost na úspěchy podřízeného jej dovedla k tomu, aby Leese podnítil k výše uvedenému kroku. Ve 14. armádě se po Slimově „vyhození“ zvedla mezi vojáky vlna nevole hraničící až se vzpourou a svou rezignací hrozila také řada důstojníků. Do celé věci se zapojila i nejvyšší armádní místa a náčelník imperiálního generálního štábu sir Alan Brooke, který neměl Mountbattena příliš v lásce, se, slovy svého deníku, rozhodl Leese „pořádně klepnout přes prsty“. Když Slim dorazil domů, dozvěděl se, že Leese byl zproštěn velení a že jeho nástupcem se stává on sám. Utrpěné příkoří mu jeho nadřízení 1. července 1945 „osladili“ povýšením na generála.

Osobnost

Válka v džungli „Většina Britů, z nichž mnozí byli vychováni ve městech, ještě nikdy nebyla ve skutečné tmě, protože tu pořád máte pouliční lampy nebo nějaký jiný druh světla. Jen málo z našich vojáků bylo někdy v noci samo. Ztratili jsme svůj sluch a čich. Tohle jsou základní, téměř zvířecí vlastnosti, které jsou v džungli životně důležité. Japonci vydávali jiný pach než my a mohli jste je ucítit v obranné pozici, nebo když před nějakou dobou prošli po stezce. Váš pach totiž závisí na tom, co jíte. …V noci se zase cítíte dost osamělí a snadno podléháte zvukům, které nepřítel úmyslně vydává a po nichž střílíte. A také po stínech, což nesmíte dělat. Slimovým pořekadlem bylo: odpovědí na hluk je ticho. Bylo téměř zločinem střílet bez toho, abyste ráno měli mrtvé tělo, které jste mohli ukázat… Protilékem je nekonečný noční výcvik. Cvičili jsme noční přesuny, používání náloží na tyčích při útocích na bunkry a přivolávání podpůrné palby z minometů a děl do značné blízkosti od nás. Bylo opravdu co se učit,“ vzpomínal kapitán Wilson, vedoucí školy pro boj v džungli 2. britské pěší divize.

V lednu 1949 byl reaktivován a s hodností polního maršála ustanoven náčelníkem imperiálního generálního štábu. Slim se tak stal v dějinách vůbec prvním důstojníkem britské indické armády na této pozici, kterou zastával až do listopadu 1952. V prosinci stejného roku byl jmenován generálním guvernérem Austrálie. Do úřadu nastoupil v květnu 1953. Australané Slima uznávali nejen jako válečného hrdinu, ale i jako toho, kdo bojoval bok po boku australských jednotek u Gallipoli a na Předním východě. Slim odešel v roce 1959 již definitivně do penze a odjel zpět do Británie, kde vydal dvě knihy svých pamětí – Unofficial History (Neoficiální dějiny) a Defeat into Victory (Od porážky k vítězství). V roce 1960 byl jmenován „vikomtem Slimem z Yarralumly a Bishopstonu“. Následně působil ve správních radách velkých britských společností a v roce 1964 se stal konstáblem a guvernérem hradu Windsor. Zemřel v Londýně v prosinci 1970 ve věku 79 let.

Literatura, zdroje: Thompson, J.: The Imperial War Museum Book of the War in Burma. London 2002 Victory in Burma. New York 1945

Tanky Sherman a motorizovaná pěchota 14. armády postupují na Meiktilu, březen 1945

Generální guvernér Generál Slim se na konci roku 1945 vrátil do Spojeného království a po dvou letech strávených ve funkci komandanta na Imperiální univerzitě obrany odešel v květnu 1948 z armády. V Indii a Pákistánu, státech nově vzniklých na území bývalého britského impéria, si ale velmi dobře pamatovali Slimovy zkušenosti a práci s vojáky, a proto mu obě zmíněné země nabídly pozici vrchního velitele armády. Slim odmítl. Extra Válka – II. svtová

27

Taktika

Boj pěchoty s tanky. Východní fronta 1941–1945

Svaly proti oceli Ing. Karel Cidlinský

Němečtí vojáci vyzbrojení Panzerfausty, východní fronta, únor 1945

28


P

osádky tanku mají velmi omezený výhled. Velitel si musí vybrat, zda se bude vystavovat palbě v otevřeném příklopu nebo sledovat malou část okolí periskopem. V lesnatém terénu či dokonce ve městě se tanky neodvažují samostatných akcí bez podpory pěchoty ani dnes, protože by se staly snadnou obětí prakticky neviditelných nepřátel. Další problémy vyplývají z konstrukčních kompromisů mezi pancéřováním a výkonem motoru. Většina tanků má nejsilnější čelní pancíř, naopak boky korby, strop věže a dno jsou podstatně slabší. Tank je náchylný k požáru, protože musí vézt pohonné hmoty, často ve vnějších nádržích. Také není možné zcela chránit proti zásahu samotný motor, který vyžaduje volný přístup vzduchu kvůli chlazení. Během války došlo k prudkému vývoji protitankových zbraní jednotlivce, takže v roce 1945 byla výzbroj pro boj pěchoty s tanky diametrálně odlišná od toho, co měli vojáci k dispozici na jejím začátku.

Podívejme se blíže na zbraně a taktiku protitankového boje na východní frontě od roku 1941 až po konec konfliktu.

Improvizace z počátku války Na začátku ruského tažení měla pěchota na obou stranách k dispozici protitankové granáty, magnetické miny a zápalné lahve. V Zimní válce nasadila Rudá armáda velké počty tanků a Finové, kteří měli velmi málo dělostřelectva, se stali mistry v jejich ničení zblízka. I když Němci poslali do Finska své pozorovatele, považovali tuto taktiku za vhodnou spíše pro partyzány než pro pravidelné vojsko. Když se však ukázalo, že 37mm protitankové kanóny nestačí na nové sovětské obrněnce, musela se německá pěchota spolehnout právě na tyto vyzkoušené zbraně jednotlivce. Při jejich použití bylo ale nutno opustit zákopy a často běžet za projíždějícím tankem, aby bylo možno jej zlikvidovat minou přiloženou na pancíř nebo zápalnou lahví hozenou na motorový kryt.

Fotografie, ilustrace: archiv autora, lonesentry.com, bundesarchive.de

Tanky se poprvé objevily na bojištích Velké války. Záhy překonaly své dětské nemoci. Už nebyly pomalu se plazícími ocelovými krabicemi. Nové stroje byly rychlejší a pohyblivější. Zavedení střelecké věže umožnilo vedení palby všemi směry. Útok zdánlivě nezničitelných ocelových kolosů měl na pěchotu silně demoralizující vliv. Vojáci se teprve museli naučit odhalovat a využívat jejich slabé stránky

Boj pěchoty s tanky. Východní fronta 1941–1945 Pěšáci vymysleli i další improvizované zbraně, jako například nálože připevněné na prkno, které se položilo zezadu k věži. Výbuch sice neprorazil pancíř, ale zničil mechanismus otáčení nebo někdy utrhl celou věž. Jestliže nebyly k dispozici zápalné lahve, nahradily je kanystry s benzínem, k nimž byly přivázány ruční granáty. Pokud tank přejížděl zákop, někdy se podařilo vsunout minu nebo ruční granát mezi pojezdová kola a pás, což vedlo k jeho znehybnění a tím i ke snadnějšímu zničení. Pro oslepení posádky tanku házeli vojáci kouřové granáty svázané provazem tak, aby se namotaly na tankovou hlaveň a nebylo možno je jízdou setřást. Variant bylo mnoho, ale všechny vyžadovaly odvážného a dobře vycvičeného vojáka.

Granáty a protitankové pušky Granáty se proti tankům používaly už za 1. světové války, i když nemohly prorazit pancíř a spíše ničily pojezdová ústrojí a pásy. Zvyšovat hmotnost nálože granátu nebylo možné, protože by jej žádný voják nebyl schopen hodit dostatečně daleko. Vývoj šel dál dvěma cestami, první možností bylo vystřelení granátu z nástavce na pušce, druhou pak konstrukce kumulativní nálože schopné propálit tankový pancíř. Rudá armáda vstoupila do války s granáty RPG-40, které stačily na lehčí německé typy PzKpfw. II a PzKpfw. III, ale byly neúčinné proti těžším PzKpfw. IV, o Panterech a Tigerech nemluvě. Proto byl vyvinut nový typ RPG-43, jehož nálož byla tvarována tak, aby měla kumulativní účinek. Při zkouškách se zjistilo, že největší účinek má granát při

dopadu seshora na strop věže nebo kryty motoru, proto jej měl voják hodit obloukem nad tank. Tělo granátu bylo opatřeno kuželovitým nástavcem, který byl spojen s výbušnou částí textilními pásky. Po odhození se obě části od sebe oddělily a kužel sloužil jako stabilizátor, který zajišťoval správnou pozici hlavice při dopadu na pancíř. Další zkoušky prokázaly, že ještě lepších výsledků se dosáhne, když hlavice neexploduje přímo na pancíři, ale v malé vzdálenosti od něj. Překonstruováním osvědčeného RPG-43 vznikl nový typ RPG-6. Oba typy se používaly ještě dlouho po válce i mimo SSSR. Naproti tomu Němci používali začátkem války klasické granáty Stielhandgranate M. 24, které měly připojených až šest dalších granátových hlavic pro posílení účinku. Dále ovšem rozvíjeli hlavně granáty vystřelované z pušek. Myšlenka použití síly puškového náboje k vrhu granátu nebyla nijak nová. Němci zkonstruovali puškový granátomet pro pušku Mauser 98k, jenž neměl hlaveň a granáty se na něj nasazovaly zvenčí. Granát typu GG/P40 měl kumulativní účinek, ale špatné balistické vlastnosti, a proto byl zaveden nový granátomet 30 mm Schiessbecher, který se jednoduchou svorkou připevnil k ústí hlavně pušky a bylo možno z něj vystřelovat různé typy granátů, včetně protitankových. K zaměřování sloužila mechanická mířidla montovaná pomocí objímky na levou stranu pažby. Obě strany používaly na začátku války protitankové pušky, jejichž výkony však již nebylo možno zvyšovat, a tak rychle zastaraly. V průběhu války se využívaly pouze proti lehce opancéřovaným vozidlům a lehkým tankům a v roce 1944 byly vyřazeny z výzbroje. Na ruské straně to byly jedno-

Taktika

Německý pěšák s puškovým granátometem

ranné pušky PTRD a samonabíjecí PTRS ráže 14,5 mm užívající střely s wolframovým jádrem, na německé pak 7,92 mm Panzerbüchse PzB 39. Pro ničení tanků z bezprostřední blízkosti mohly být použity magnetické miny, které se pomocí permanentních magnetů umístily přímo na pancíř, a kumulativní nálož jej pak prorazila. Proti těmto zbraním byla německá vozidla chráněna „Zimmeritem“ (viz Zimmerit), zatímco některé sovětské tanky byly chráněny vrstvou cementu. Další účinnou, byť původně nouzovou zbraní, byla láhev s hořlavinou, po rusko-finské válce známá

Pokud nebyly k dispozici zápalné lahve, nahradily je kanystry s benzínem, k nimž byly přivázány ruční granáty Zimmerit

Konstrukce německého puškového granátu

Ochranná vrstva pancíře znemožňující přiložení magnetických náloží byla používána oběma bojujícími stranami. Zatímco Rusové používali cement, Němci vyvinuli speciální hmotu Zimmerit, nazývanou podle výrobce, kterým byla továrna Chemische Werke Zimmer GmbH. Zimmerit se začal aplikovat na nové tanky a další pancéřovaná vozidla v prosinci 1943. Hmota se nanášela ručně špachtlí, nejdříve Těžký tank Tiger s naneseným, místy již silně asi pět milimetrů základní vrstvy poškozeným Zimmeritem a po jejím zaschnutí další. Vrstva se pak dosušovala horkým vzduchem a měla typický hrbolatý povrch. V září 1944 se s jeho aplikací přestalo, ale na dříve postavených vozidlech vydržel často až do konce války.


29

Taktika


Odznak za zničení tanku jednotlivcem Tento odznak byl schválen Adolfem Hitlerem 9. března 1942, ale uděloval se i za tanky zničené po zahájení východního tažení. K jeho udělení bylo nutno zničit tank zblízka minou, náloží, zápalnou lahví nebo podobnou zbraní, přičemž akce musela být potvrzena velitelem či jinými svědky. Odznak se nosil na pravém rameni a měl dva stupně: stříbrný za jedno a zlatý za pět zničených vozidel. Později byl udělován i za likvidaci tanku Panzerfaustem. Celkem bylo za války uděleno 18 541 stříbrných a 421 zlatých odznaků. Nejvíce vyznamenaným vojákem byl Hpt. Günther Viezenz, který dosáhl jednadvaceti zničených tanků, a byl tedy nositelem čtyř zlatých a jednoho stříbrného odznaku.

Zlatý odznak za zničení tanku jednotlivcem

jako „Molotovův koktejl“. Pokud dopadla na motorový kryt nebo k otočnému mechanismu věže, mohl její obsah stéci do tanku a způsobit požár.

Postrachy tanků Tanková převaha Rudé armády byla koncem války již zdrcující, a tak Němcům nezbylo, než vyvinout protitankovou zbraň, nenáročnou na výrobní zdroje a obsluhu. V roce 1942 byl zařazen do výzbroje první Panzerfaust (pancéřová pěst), jehož jméno bylo dlouho synonymem pro protitankové zbraně pěchoty. Šlo o jednorázovou zbraň, která se skládala z kumulativní hlavice a odpalovací roury, osazené primitivními mířidly. Existovalo několik typů lišících se dostřelem. První typ 30 byl velmi slabý, ale pozdější typy 60, 100 a 150 již byly smrtelně nebezpečné pro všechny sovětské typy, zvláště pokud bylo možné vést palbu na boky nebo záď tanku. Použití bylo jednoduché a nenáročné na výcvik obsluhy. Střelec si položil zbraň na rameno, případně ji sevřel pod ramenem paží, odjistil spoušť a zvedl mechanická mířidla. Pak stačilo jen zamířit a odpálit. Zezadu z roury vyletěl dlouhý plamen, proto muselo být za střelcem volné místo, aby jej po odrazu nezasáhl. Odpalovací roura byla jednorázová a voják ji po výstřelu odhodil. Panzerfausty se vyráběly v obrovských sériích a byly dodávány jak armádě, tak později i německé domobraně – Volkssturmu. Ochrana tanků proti nim byla obtížná. Osádky obkládaly obrněnce pytli s pískem, částmi pásů či dokonce drátěnkami z postelí a částmi plotů, které měly přivést hlavici k předčasnému výbuchu. Tyto úpraSlabiny tanku T-34 dle příručky Panzerknacker

30


vy však většinou tanky zpomalovaly a zvýšená hmotnost přetěžovala motory. Němci montovali na samohybná děla a lehčí tanky tzv. „zástěry“ (Schürzen), což byly ochranné plechy připevněné na pancířích. Další známou německou zbraní byl Panzerschreck (postrach tanků), jenž byl vylepšenou konstrukcí americké Bazooky. Zbraň byla rovněž jednoduchá, tvořila ji roura s ochranným štítem a spouští, ze které se vystřelovaly kumulativní raketové granáty. Obsluha byla dvoučlenná, střelec nesl zbraň a nabíječ zásobu raket. Zbraň se nabíjela zezadu, nabíječ zasunul raketu do hlavně, zapojil ji do elektrického okruhu zbraně a pak stačilo jen stisknout spoušť. Ze zbraně vyšlehl dlouhý plamen, který měl demaskující účinek a představoval i nebezpečí pro obsluhu. Tato zbraň proto nebyla příliš oblíbená, u prvních sérií musel mít střelec nasazené rukavice, brýle a ochrannou masku. Po zavedení ochranného štítu

s okénkem se situace zlepšila a tyto pomůcky již nebyly potřeba. Rusové podobné zbraně sice vyvíjeli, ale do výzbroje byly zařazeny až po válce. Němci nasazovali čím dál méně obrněnců a na jejich zničení hravě stačily vlastní tanky a samohybná děla.

Taktika boje pěchoty s tanky Na počátku východní kampaně vedli Němci bleskové útoky do hlubokého zápolí protivníka a pomocí obkličovacích manévrů likvidovali velké nepřátelské svazky. Tanková taktika byla prověřená v minulých taženích a sovětští pěšáci měli jen málo příležitostí dostat se do přímého boje s tanky, i když je známo mnoho příkladů osobního hrdinství, končícího však většinou smrtí obránce. Německá pěchota, vezená buď přímo na tancích nebo někdy i v polopásových obrněných transportérech, nemohla sice zabezpečit krytí tanků, ale u obkličovacích operací bylo vše podřízeno rychlosti postupu. Nutno říci, že Němcům na začátku války tato taktika vycházela, protože Rudá armáda se teprve učila umění manévrového boje. V obklíčení často uvízly desítky tisíc zajatců a obrovské množství techniky a zásob. Tyto úspěchy skončily před Moskvou, kde Němci narazili na dobře vybudovanou obrannou linii, obsazenou skvěle vycvičenými jednotkami. Zdolávání obrany, založené na zákopovém systému, je pro tanky velice nebezpečné. Pokud se obráncům podaří odříznout od tanků doprovodnou pěchotu, je pak jejich likvidace už celkem snadnou, i když nebezpečnou záležitostí. Pěchotě v zákopech tank neublíží, a když přes ni přejede, je možno na něj zaútočit zezadu, kam posádka nevidí, ani nemůže vést palbu. V pozdějších letech války budovali Němci obranu tak, že předsunuté zákopy měly zadržet pěchotu a nechat tanky přejet do zápolí, kde na ně čekaly protitankové léčky v podobě zátarasů a minových polí. Byla také vypracována taktika likvidace tanků


Taktika

minami přivázanými na provazu nataženém mezi zákopy tak, aby bylo možno jej přemístit přesně pod pásy a tím tank vyřadit nebo alespoň zastavit. Podle nové německé taktické doktríny z roku 1943 měla pěchota vést rozhodný boj s tanky všemi prostředky, bez ohledu na činnost protitankového dělostřelectva a dalších speciálních jednotek. Nejdříve bylo třeba tank nepřítele oslepit, např. dýmem, potom znehybnit poškozením pásů nebo pojezdů a nakonec jej zničit. Byly vypracovány tabulky a nákresy slepých míst a slabin pancéřové ochrany jednotlivých nepřátelských strojů a každý voják se je musel naučit. Vojáci se při cvičeních nechali v okopech přejíždět tanky, aby si vyzkoušeli, že jsou v nich v relativním bezpečí, a aby ztratili z tanků přehnaný strach. Tento výcvik absolvovaly nejen bojové, ale pokud to bylo možné, i týlové a podpůrné jednotky, aby mohly zasáhnout v případě průlomu obrany. Rudá armáda vedla po roce 1943 prakticky už jen ofenzivní operace. Disponovala dostatkem tanků pro agresivní taktiku hromadných útoků a ničení německé obrany masami obrněných vozidel a jednotkami Sovětští vojáci při výcviku s protitankovou puškou PTRD-41

Nejdříve bylo třeba tank nepřítele oslepit, potom znehybnit poškozením pásů nebo pojezdů a nakonec jej zničit pěchoty. Postupem času se sovětští velitelé naučili ladit činnost jedsladit notlivých druhů vojsk, takže se Němci často ocitlii v boji s obrovskou přesilou, kde sovětské jednotky ednotky část obrany zcela zničily dělostřeleckou ky s vezenou pěchopalbou a tantou ou se pak vrhly do průlomu. Jen se podařilo takový útok málokdy zastavit. Situace se trochu zlepšila nástupem raketových protitankových zbraní, které přinesly zcela nové taktické možnosti, zvláště při obraně v zastavěných oblastech. Zde mají obránci nespočet příležitostí k úkrytu a ke střelbě na minimální vzdálenost. Útočící pěchota musí čistit ulice dům odd domu, cožž jje pomalé d lé a nebezpečné, b č é a pokud k d protéká městem řeka, je situace ještě složitější. Při bitvě o Charkov rozdělili němečtí velitelé na mapě celé město šachovnicově tak, aby mohli koordinovat postup nižších jednotek. Nejdříve postupovala pěchota s předsunutými dělostřeleckými pozorovateli, kteří mohli vyžádat palbu na příliš odolné prvky obrany. Za pěchotou postupovaly tanky a podpůrné složky. Boj byl velmi tvrdý a obě strany utrpěly velké ztráty. Hnízda raněných a poškozená vozidla musela být střežena, protože obránci se neustále vynořovali z polorozbořených domů a kanalizačního potrubí, vchody do domů byly zazděny a ulicemi se táhly

Stielhandgranate M. 24 s šesti připojenými hlavicemi

protitankové příkopy. Díky koordinaci rychlosti p postupu jednotlivými úseky ale nedocházelo p ke zmatkům a německá letadla mohla útočit na opěrné body nepřítele bez rizika zásahu vlastních op jednotek. O pár let později, kdy Rudá armáda bojojed vala v Berlíně a vítězství již měla na dosah, byla situace obdobná. Obránci využívali k přesunům tunelů metra, vynořovali se v týlu útočících vojsk a ničili met tank tanky střelbou Panzerfaustů z oken. Rudá armáda město dobyla, ale boje pokračovaly až do konečné měs kapitulace. Pancéřové pěsti byly úspěšně použity proti kapi něm německým tankům i na barikádách Pražského povstání, i když jejich obsluhu znali povstalci často jen vstá z německých ně vojenských týdeníků.

Literatura, zdroje: Bull, S.: WWII Infantry tactics, company and batalion. Osprey 2005 Fleischer, W.: Panzerfaust. Schiffer Publishing 1994 Lukas, G.: Válka na východní frontě. Mustang 1997 Merkblatt 77/3 Panzerknacker. Berlin 1944 Rottman, G.: WWII Infantry antitank tactics. Osprey 2005 Tactical and Technical Trends, No. 35. October 7, 1943 Tactical and Technical Trends, No. 36. October 21, 1943 Zaloga, S.: Companion to the Red Army 1939–1945. History Press 2009

Příručka Panzerknacker – louskáček tanků P T příručka vydaná v roce 1944 se snažila jednoduchými hesly, doplněnými záTato bbavnými obrázky, seznámit vojáky se základními pravidly úspěšného protitankového bboje. Byly zde uvedeny siluety hlavních spojeneckých tanků, popis improvizovaných zbraní a často bylo zdůrazňováno, že voják musí překonat strach z tanků a nedat se na útěk, protože pak se stane snadným terčem. Díky obrázkům a zajímavým přirovnáním se jednotlivá fakta dobře pamatují i těm vojákům, které by pouhý popis těžko zaujal. Podobné příručky byly vydány i pro osádky tanků Tiger a piloty stíhaček. Titulní strana příručky Panzerknacker


31

Život na frontě

Stravování vojáků wehrmachtu

Suchary, nebo kaviár?

Mgr. Jan Čurda

„Pouze dobře najezené oddíly jsou bojeschopné a podávají plný výkon. Nic tak snadno nevyvolá nespokojenost jako nedostatečná nebo nechutná strava,“ konstatovala v roce 1936 vydaná Příručka vojenské hygieny. Jaká byla realita stravování vojáků wehrmachtu na frontě? chotí zaprášené zásobovací automobily přivážející také poštu. Večeří se kolem šesté hodiny večer. Na jídelníčku je polévka z konzervy s vepřovým masem, k tomu okurka a jako nápoj horký čaj. Uběhl mimořádně klidný den – bez boje.“

Nosič družstva nese svým druhům do přední linie jídlo a poštu

32


J

eden den u polní kuchyně wehrmachtu v africké poušti popsal vrchní pokladník Reintanz: „V malé úžlabině byla žlutohnědou maskovací barvou natřená polní kuchyň, zakrytá maskovací sítí. V díře chráněné před sluncem byly uloženy kanystry s drahocennou vodou a nedaleko nich skladované potraviny. K výdeji kávy přicházejí muži – „fasovači“ s polními láhvemi pověšenými na klacku. Každý vyfasuje jednu tubu taveného sýra, jednu plechovku sardinek, chleba a dva citrony pro každého muže svého družstva. V plátěných pytlích nesou potraviny svým kamarádům. K obědu je citronová voda smíchaná s troškou červeného vína. Hlavním jídlem je kvůli denním teplotám kolem 42 stupňů Celsia ve stínu večeře. Pozdě odpoledne přira-

Odpovědnost za výživu se v německé armádě dělila mezi více složek. Obstarávání a rozdělování potravin měl na starosti Intendanční úřad. Ten si při kontrole kvality mohl přizvat na pomoc armádní lékárníky, kteří museli mít zkoušku z potravinářské chemie, a u masa se obracel na armádní veterináře. Co a v jakém množství vojáci dostanou na talíř, bylo pevně stanoveno vojenskou správou spolupracující s Vojenskou lékařskou akademií znovuotevřenou v říjnu 1934, přičemž poradní slovo mělo také ministerstvo financí. Tato kompetence byla zachována i po zavedení všeobecné branné povinnosti v květnu 1935. Nová organizace byla nutná už vzhledem k tomu, že se nezměnila od roku 1909, a vzhledem k novým poznatkům v potravinářství, nauce o vitamínech a také se zřetelem k měnícím se potravinářským technologiím. Především příprava jídla v poli se ukázala jako problematická, neboť mezi vojáky bylo málo vyškolených kuchařů. Neustále se objevovaly stížnosti, že lidé přiřazení k polním kuchyním jsou nevzdělaní a neschopní vojenské služby. Proto byla v roce 1937 zřízena vzorová kuchyně v Postupimi a v následujícím roce armádní školní kuchyně v Mnichově. Zde byli příslušníci wehrmachtu teoreticky i prakticky vzděláváni v přípravě potravin, zbožíznalství a uskladňování zásob, ve využívání zbytků, řízení spotřeby, vypracovávání jídelních plánů, výživových a výživově-hospodářských otázek v deseti- až čtrnáctidenních kursech. Ve stejném roce byly u všech divizí zřízeny cvičné kuchyně.

Polní kuchařská kniha 1938 Limitující faktor pro chutné, laciné a zdravé jídlo představovala především podmínka připravit je v poli. Na těchto základech byla postavena kuchařka vydaná v roce 1938, která byla v následujícím roce doplněna speciálním vydáním, jež obsahovalo i pokyny pro vaření v tropických a chladných oblastech. Ta pojednávala o základních otázkách výživy, stejně jako o využití čerstvé zeleniny do každého jídla nebo ochucování jídla

Fotografie: lexikon-der-wehrmacht.de, histomil.com, reprorations.com

Nové armádní kuchařské řády z roku 1936

Stravování vojáků wehrmachtu pomocí sóji. Pozoruhodný je ale především zřetel na strukturu výživy, která nebyla tak striktní, ale ukázala možnosti kombinování surovin a pomohla tak při přípravě jídel. Základem byly vždy syté přílohy bohaté na uhlohydráty, které byly kombinovány s různými druhy masa, koření a příkrmů a – na to se kladl velký důraz – silně a rozmanitě kořeněné, pokud možno čerstvými bylinkami a domácím kořením. Až do začátku čtyřicátých let se ve stravovacích řádech nic moc nezměnilo. V roce 1940 byla založena Pracovní skupina pro výživu wehrmachtu, s níž v následujících letech spolupracovala především vojenská lékařská akademie. Postupně byly vyhodnoceny zkušenosti z polského a francouzského tažení i z války v Norsku. Už v této době se ukazovalo, že v blitzkriegu stojí zásobování na druhém místě – protože přednost měly transporty munice, nezůstalo často místo pro zásoby potravin. Vzhledem k omezeným kapacitám transportu se projevily tendence nahradit dopravované čerstvé potraviny konzervami a ušetřit

Život na frontě

Vojáci si občas zpestřovali příděly stravy „samozásobením“

ci. Ředitel kliniky při univerzitě v Kielu pak v prosinci 1941 referoval o výsledcích výzkumu, který prováděl v belgických koncentračních táborech.

Stravování v realitě války Jídlo bylo vojákům v předních liniích dopravováno většinou pod příkrovem noční tmy. „Nosič družstva vyrazil po soumraku vyzvednout potraviny a poštu. Ta byla většinou nejméně dva týdny stará. Teplé jídlo tvořila káva a miska guláše, kromě toho jsme dostávali na osobu půl bochníku chleba, několik lžic margarínu a umělého medu a 150 g masa nebo sýra. Každému bylo ponecháno na rozhodnutí, jak se se svým přídělem vypořádá během následujících 24 hodin.“ Tyto potravinové příděly byly v podstatě zachovány až do konce války – kromě krizových situací, jako bylo například obklíčení. S výjimkou Stalingradu a podobných krizových situací vojáci wehrmachtu hladem netrpěli, od roku

Potraviny nepodléhající zkáze a částečně i mouka byly uloženy ve skladech v Říši

Pracovní skupina pro výživu wehrmachtu vyslechla hlášení o probíhajících pokusech s hladovějícími sovětskými zajatci tak cenný prostor. Tím byla nastolena otázka dostatečného přísunu vitamínů. V srpnu 1940 se poprvé sešla Pracovní skupina pro výživu wehrmachtu, která měla sledovat probíhající výzkumy v oblasti stravování, sama provádět vědecký výzkum a na těchto základech připravovat různé návrhy na jeho zlepšení zásobování a stravování. V následujícím roce si členové skupiny poprvé vyslechli hlášení o probíhajících pokusech s hladovějícími sovětskými zajat-

1944 však byla vojenská strava jasně poznamenána snížením kvality. Množství stravy sice bylo zachováno, ale tuk a maso byly často nahrazovány většími příděly brambor a sušené zeleniny. Na počátku války byl příděl bílkovin ještě poměrně dostačující, kolem 100 gramů, ale už brzy se situace změnila. Na počátku roku 1942 byl příděl masa snížen téměř na čtvrtinu původního množství, a to jak u domácí armády, tak na frontách, dramaticky klesl už tak nedostatečný podíl živočišných tuků.

nebo na okupovaných územích. Odtud byly dopravovány po železnici do armádních zásobovacích skladů. V jednotlivých případech se používaly také automobily, k dispozici byly i transportní letky k dopravě potravin rychle podléhajících zkáze. Jinak byly čerstvé potraviny, zejména maso, zelenina, ovoce a mouka, získávány výkupem či rekvizicí. Chléb zajišťovaly divizní pekárenské roty, které se, pokud to bylo možné, snažily využít také na dobytém území

Vzorový jídelníček z roku 1936 Jídelníček hrál velkou roli u všech instancí od zásobovacího skladu přes velitelství divize až po kuchyně, a to jak z hlediska potravinářské technologie, tak přípravy jídla. Vojáci měli dostávat jídlo v dostatečném množství, výživné,

Den

zdravé, obsahující vitamíny, stravitelné, pestré, chutné, bohaté na kalorie a cenově přiměřené. Pokud to bylo možné, nemělo se stejné jídlo podávat vícekrát během týdne. Navíc měl každý voják denně 750 g chleba, ráno

Snídaně Dávka (g) Oběd

Pondělí Káva

10

Úterý

Káva

10

Středa

Káva

10

Čtvrtek Káva

10

Pátek

Káva

10

Sobota Káva

10

Neděle Káva

10

Rýžová polévka, Hov. guláš, Omastek Celerový salát, Ocet Krupicová polévka, Telecí pečeně, Omastek Brambory, Hrách s mrkví Nudlová polévka, Karbanátek, Omastek Brambory, Špenát Rýžová polévka, Vepř. pečeně, Omastek Brambory, Okurka Zeleninová polévka, Hov. pečeně, Omastek Brambory, Kedluben Fazolová polévka Brambory, Špek Mléčná polévka, Vepř. kotleta, Omastek Brambory, Jabl. kaše

se vydávaly ještě různé pomazánky, margarín, džem. Oproti dnešním výživovým normám je zřejmý naprostý nedostatek čerstvého ovoce a velmi malé množství salátů a mléčných výrobků.

Dávka (g)

Večeře

Dávka (g)

200, 130, 20 1 500, 200 200, 140, 20 1 500, 200 200, 140, 20 1 500, 200 200, 140, 20 1 500, 1 ks 300, 140, 20 1 500, 200 170 800,120 200, 140, 20 1 500, 200

Káva, Vepřové s. Jitrnice Čaj, Cukr Máslo, Sýr Káva, Margarín Vejce Káva, Vepřové s. Špekáček Čaj, Cukr Máslo, Eidam Káva Margarín, Sardinky Kakao, Cukr Máslo, Klobása

10, 50 100 2, 50 50, 100 10, 50 3 ks 10, 50 100 2, 50 50, 100 10 50, 1 plechovka 20, 50 50, 100


33

Život na frontě

Stravování vojáků wehrmachtu V poli se stravovali vojáci i důstojníci wehrmachtu stejně

stávající pekárny. Protože zejména v létě nebylo možné dopravovat čerstvé maso na větší vzdálenosti, nebyly výjimkou porážky dobytka přímo u divizí, které zajišťovaly divizní řeznické roty nebo čety. Jídlem byli vojáci skutečně dobře zásobováni, dokud nebyla očekávána velká bitva. Tehdy dostávali pouze studenou stravu, se kterou museli vystačit často mnoho dní. Pokud byla i ta spotřebována, rozkázal velitel jednotky vydat „železnou dávku“. Při útoku

bylo jídlo do předních linií přinášeno jen v noci nebo vůbec.

Eintopf nebo hodovní tabule? Ve wehrmachtu nebyl rozdíl mezi jídlem mužstva a důstojníků jak v kasárnách, tak v poli. Pochopitelně v důstojnickém kasinu měli většinou dobré kuchařky, které uměly připravit chutnější jídlo. V poli ale jedli všich-

Denní příděl v době války Studená strava chléb 750 g tuk 150 g (máslo, sádlo, margarín a pomazánka na chléb asi 60–80 g, zvířecí či rostlinný tuk k přípravě teplé stravy asi 70–90 g) 120g klobása (čerstvá nebo z konzervy) nebo rybí konzerva nebo sýr do 200 g marmelády nebo umělého medu 7 cigaret nebo 2 doutníky

Hrachová klobása – rozmícháním v horké vodě vznikla hrachová polévka

Teplá strava 1 000 g brambor, ty mohly být částečně nahrazeny 250 g čerstvé zeleniny nebo 150 g konzervované zeleniny, nebo 125 g těstovin, rýže, krupice, sága, krup atd. do 250 g čerstvého masa 15 g přísad (sůl, koření atd.) 8 g zrnkové kávy a 10 g kávové náhražky (nebo odpovídající množství čaje) Podle dostupnosti vejce, ovoce, čokoláda atd.

Železná dávka Mimořádně trvanlivá a speciálními obaly chráněná dávka pro případ nouze se skládala z: 250 g tvrdých sucharů 200 g konzervovaného masa 150 g polévky v konzervě nebo instantní polévky či hrachové klobásy (slisovaná hrachová mouka, špek, sůl, koření – po přidání horké vody z ní byla vytvořena hrachová polévka) 20 g mleté kávy Tato dávka, kterou dostal každý voják v první linii, mohla být zkonzumována pouze na rozkaz – což se však ukázalo jako neproveditelné. Zmenšenou železnou dávku tvořilo: 250 g tvrdých sušenek 200g masová konzerva

34


ni příslušníci wehrmachtu to stejné. V armádách německých spojenců však panovaly jiné zvyky. Generálmajor Mario Duić nemohl uvěřit vlastním očím, když byl přítomen podávání jídla ve štábu jedné rumunské divize: „Jako za hlubokého míru zde byly dlouhé hodovní tabule a obsluhovaly nás ordonance s bílými rukavicemi – a to při ústupu!“ Student vídeňské techniky Franz Frisch pociťoval kvalitu jídla jako snesitelnou a dostatečnou. Polní kuchyně obstaraly teplou kávu nebo čaj, někdy s rumem, stejně tak teplé jídlo; v průběhu války se však kvalita jídla obecně zhoršovala. Proto vojáci občas organizovali výpravy za lepším jídlem. „Vždy se našlo nějaké kuře – kromě Ruska v zimě.“ Většina vojáků v Rusku s sebou nosila vak s bramborami a cibulí, neboť často vázlo zásobování kvůli neprůchodným cestám. „Rakouská“ 45. pěší divize zažila už za první ruské zimy katastrofální zásobovací situaci, protože ji ruská protiofenziva u Moskvy téměř připravila o vozidla. Pro celou divizi (asi 10 000 mužů) zůstala jen jediná kolona vozidel s asi 15 tunami nákladního prostoru. Ústup byl nevyhnutelný. Doslova drama nastalo v zásobovací situaci ve Stalingradu: na začátku zimy dostávali vojáci 200 g chleba a 200 g koňského masa, 30 g sýra a 30 g tuku a tři cigarety. V půli prosince musel být příděl chleba snížen na 100 g (dva krajíce), k tomu dostávali řídkou polévku, něco bylinkového čaje a sladové kávy. Některé dny nebylo vůbec nic. 24. prosince dostali vojáci malý ešus plný horké polévky a malý kousek chleba. V posledních dvou týdnech bitvy dostávali vojáci padesát gramů chleba na den, doplněných polévkou z koňského masa, přičemž k některým se nedostaly ani tyto nedostatečné dávky. Günter Koschorrek si vzpomněl na Štědrý večer roku 1943: „Dostali jsme extra porci masa s bramborovým salátem a místo obvyklé kávy byl čaj s rumem nalitý do polní láhve. Každý muž dostal „frontový balíček“ se dvěma krabičkami cigaret a vánočním pečivem.“ Někdejší kapitán a velitel praporu Wilhelm Müller vzpomínal na zásobování jídlem v roce 1943 v Rusku takto: „Rota mohla pro zlepšení zásobování na ustálené frontě mnoho udělat. Náš vrchní rotmistr měl připraveny v pohotovosti dvě polní kuchyně – jednu naši a jednu ukořistěnou ruskou. V podstatě tak mohly být vařeny zvlášť brambory a zvlášť maso – nebo rýže a zelenina atd. Na pití se vařil čaj a káva – v neděli dokonce pravá zrnková! Tak to šlo, dokud byl na frontě klid a neprobíhala žádná bitva. Jen kuchaři potřebovali někoho na výpomoc – pokud to bylo někde ve vsi, pomohla místní děvčata, která předtím vyšetřil lékař jednotky. … V neděli býval eintopf, proto se v tento den čistily celé kuchyně. V neděli se také vydávala malá dávka alkoholu. Byla to obyčejná podomácku vypálená kořalka, občas oslazená umělým medem.“

Stravování vojáků wehrmachtu

Život na frontě

Kdo přežil boj, dosyta se najedl Strava vojáků byla velmi rozdílná podle jejich umístění. Pěšáci neustále střídali nadbytek s nedostatkem a chutně připravená jídla s improvizovaným samozásobením. Muži v předsunutých pozicích dostávali často syrové potraviny a museli si je sami upravit. Tehdejší poručík a velitel čety Armin Scheidebauer popsal tyto proměny velmi názorně. Na podzim 1943 ustupovala jeho jednotka v Rusku a trpěla hladem, neboť bylo přerušeno zásobování, „…ale pak přijela polní kuchyně a vydávala obrovské porce játrové paštiky s bramborovou kaší. Zatímco při boji byly problémy se zásobováním, po něm vzrostly dávky úměrně počtu padlých či zraněných kamarádů ve prospěch žijících. To nebylo tak důležité u jídla, kterého vojáci o mnoho více sníst nemohli, ale naopak u šnapsu, kuřiva a frontových balíčků přinášely tyto ztráty na životech spolubojovníků krutou výhodu. Nemálo otců posílalo tyto přebytky domů svým rodinám.“ Vedle přidělovaného jídla existovaly u jednotek kantýny či obchody, kde si mohli vojáci koupit věci k osobní potřebě jako zubní kartáčky a pasty, mýdlo, krém na holení, žiletky, cigarety atd. Kromě toho také pochutiny jako čokoládu, kořalku, víno, tabák a podobně. Když při těžkých ústupových bojích v Rusku zůstaly tyto obchody dlouhé měsíce zavřené, bojovali vojáci obzvlášť statečně, aby jako odměnu získali zvláštní příděl. Ve stalingradském kotli byl obchod otevřen ještě 9. listopadu, jak si do denníku poznamenal Günter Kosschorek: „Dnes jsme dostali věci z obchodu. Na muže láhev jalovcové, cigarety, tabák, něco čokolády, psací potřeby.“ „Čas kolem Vánoc a přelomu roku byl příležitostí pro zvláštní příděly,“ psal Wilhelm Müller z ruského bojiště o Vánocích 1942. „Příděly v obchodě byly bohaté na sekt, víno a dobrý francouzský koňak.“ Poručík Wunibald Lexer byl na konci roku 1943 ve Finsku – na každého muže zde čekala láhev šnapsu, balíček cigaret a sladkosti. Mario Duić vzpomínal, že obchody v určitém okruhu dokonce prodávaly věci zabavené americkým zajatcům.

Klidné místo, to je trefa! „Klidné místo, to je trefa!“ radovali se vojáci, kteří byli dislokováni například v západní Evropě. Za takové klidné místo byla považována především Francie,

Německý trojdílný ešus tvořily dvě do sebe vložené misky a víčko

Denní spotřeba potravin u pěší divize (v roce 1940 – 17 900 mužů) Denní příděl potravin na jednoho muže: Potraviny pro pěchotní divizi:

2,2–2,5 kg, z toho 750 g chleba 22 tun denně

Pekařské roty upekly denně 12 000 bochníků chleba po 1,5 kg. Řeznické roty porazily 15 ks skotu, nebo 120 prasat, nebo 240 ovcí a vyprodukovaly 3 000 kg uzenin.

V posledních dvou týdnech bitvy o Stalingrad dostávali vojáci padesát gramů chleba na den kde si vojáci mohli život skutečečně vychutnat. Major Rudolff Biedermann, velící praporu v obsazené Francii, vystihl život vojáků a především důstojníků ve Francii lapidárně: „…šlechtický život: zámek – auto – milenky – obsluha místními dívkami a sluhy – alkohol – delikatesy – oslavy.“ Na východní frontě si důstojníci neužívali zdaleka tolik přepychu, přesto si dokázali často vytvořit svůj malý pohodlný „domov“. Poručík Armin Scheiderbauer se nedivil, když byl v Rusku v létě 1943 hostem u velitele (kapitána) jednoho stavebního praporu: „Bydlel sám v malém domečku, neměl žádného sluhu, ale nechal se obsluhovat dívkou Verou. Vera byla sympatická a inteligentní technická kreslička z Bialystoku. Nijak se netajila svým bolševickým přesvědčením a vírou ve vítězství Sovětského svazu. To jí ale nepřekáželo v tom, aby zatím žila v milostném poměru s kapitánem.“ „Měl jsem vlastně pořád hlad.“ S tímto výrokem, který pronesl pamětník Kurt Schlintner, by možná souhlasilo mnoho příslušníků německé armády, ale nebyl typický pro celkovou situaci v zásobování wehrmachtu za druhé světové války.

Čokoláda Scho-kakola byla uvedena na trh v roce 1935 a stala se hitem olympijských her v Berlíně. Za války byla oblíbená u vojáků wehrmachtu i příslušníků luftwaffe. Vyrábí se dodnes

Slovníček Avitaminóza – chorobný stav vyvolaný naprostým nedostatkem určitého vitamínu Hypovitaminóza – chorobný stav způsobený částečným nedostatkem určitého vitamínu. Jedná se o lehčí formu avitaminózy

Literatura, zdroje: Buchman, B. M.: Österreicher in der Deutschen Wehrmacht: Soldatenalltag im Zweiten Weltkrieg. Wien 2009 Holmes, R.: Obrazy války. Chování člověka v bitvě. Praha 2011 Neuman, A.: Nutritional Physiology in the Third Reich 1933–1945. In.: Man, Medicine and the State. Stuttgart 2006 www.forum.panzer-archiv.de www.lexikon-der-wehrmacht.de


35

Válka v protektorátu

Výcvikový prostor SS 1941–1945

Pěst nacistické moci

v Čechách

Mgr. Radomír Pecka

Výcvik pancéřových granátníků v Prosečnici

36


P

odle nacistických plánů se mělo území Protektorátu Čechy a Morava stát do budoucna prostorem zcela germanizovaným. Způsoby realizace této myšlenky byly rozličné. Uveďme například plán tzv. německého zemského mostu, který měl poněmčit území ze severu k Praze, dále vytvořit podobný předěl od Prahy k Brnu, Olomouci a k Ostravě, přes jižní Moravu pak tento pás spojit s rakouskými zeměmi. Tím mělo dojít k rozbití souvislého českého osídlení na malé izolované oblasti. V praxi byla tato politika naplňována nejprve rozšiřováním dosavadních vojenských cvičišť v oblasti Milovic a Brd pro potřeby wehrmachtu. V průběhu roku 1941 vynakládalo rovněž velení Waffen-SS značné úsilí, aby získalo vhodný prostor pro výcvik svých jednotek. Zástupci německé armády odmítli postoupit některé z dosavadních vojenských cvičišť. Jediné nabídnuté v Generálním gouvernementu se ukázalo kvůli klimatickým podmínkám nevhodné, výcvik by zde mohl probíhat pouze v letních měsících. V Čechách upoutala pozornost krajina jižně od Prahy. Území vojenští experti vybrali jako vhodné pro výcvik různých druhů zbraní, výhodou byly vodní plochy i železniční spojení s Prahou. Navíc byla celá záležitost v Říši prezentována jako zásad-

ní krok k plánovanému oslabení českého národa. Říšský protektor von Neurath v této době proti vytvoření cvičiště ale protestoval. Obával se vysídlování tak rozsáhlého prostoru, které vyvolá nespokojenost mezi postiženým obyvatelstvem a oslabí hospodářství protektorátu. Po vleklých jednáních bylo nakonec rozkazem Heinricha Himmlera nařízeno zřídit cvičiště Benešov, SS-Truppenübungsplatz „Beneschau“ s platností od 1. listopadu roku 1941. Od 1. září 1943 pak neslo název SS-Truppenübungplatz Böhmen. Cvičiště mělo být k dispozici zhruba 20 000 mužů ve zbrani. Místní obyvatelstvo zpočátku o chystaném vystěhování nic nevědělo a intervence jeho zástupců u ministrů protektorátní vlády ukázala, že ani vláda není informována. V roce 1942 se pak rozeběhla největší vysídlovací akce v českých zemích. Týkala se rozsáhlého území Benešovska, Neveklovska a Sedlčanska, osídleného převážně venkovským obyvatelstvem. Z 62 obcí mělo být nuceným vystěhováním postiženo přes 31 000 obyvatel. Nakonec ale zhruba 40 % obyvatel v prostoru zůstalo jako námezdní pracovní síly. Ani těmto lidem ovšem jejich majetek nezůstal, byl jim vyvlastněn a museli se ubytovat v jiných obcích na území cvičiště.

Fotografie: archiv Městského muzea Sedlčany, wikipedia, beute.narod.ru

„Tento prostor se musí jednou stát německým a Čech tady nemá už konec konců co pohledávat,“ prohlásil Reinhard Heydrich. Nezůstalo jen u slov. Velení Waffen-SS prosadilo zřízení rozlehlého vojenského cvičiště nedaleko Prahy. Jak vypadal život v kraji podřízeném zcela výjimečnému režimu? Ovlivnila přítomnost početných a dobře vyzbrojených esesáků dramatickou situaci na konci války?

Výcvikový prostor SS 1941–1945 Lidé bez domova Hranice výcvikového prostoru o rozloze zhruba 44 000 hektarů tvořila na západě řeka Vltava, na severu Sázava (a za řekou byly do prostoru zahrnuty Týnec nad Sázavou, Brodce a Zbořený Kostelec). Od Poříčí nad Sázavou pak hranice sledovala silnici na Benešov a Bystřici, dále železniční trať téměř k Voticím. Odtud na západ vedla podle tratě Olbramovice – Sedlčany a dále po státní silnici na Příbram k Vltavě. Vystěhování obyvatelstva bylo rozplánováno do pěti etap. První obce měly být vyklizeny do 15. září 1942. Protože nařízení benešovského hejtmana obsahovalo seznam obcí, kam se lidé vystěhovat nesmějí, bylo už jasné i ostatním, kdo bude postižen v dalších etapách. Celá oblast cvičiště měla pak být vyklizena do roku 1944. Mimo tyto etapy byly vystěhovány Sedlčany do 1. srpna 1943 a 236 domů v Benešově do 15. dubna 1943.


Zachovalé objekty cvičiště Při cvičných střelbách v okolí Benešova využívaly dělostřelecké baterie SS, ale i jiné oddíly účelové betonové objekty. Několik těchto staveb se dosud zachovalo například v severní části cvičiště v původně bojové zóně Chlístov. Některé z bunkrů sloužily jako pozorovatelny, jiné k tahání cílových terčů určených pro střelbu různých dělostřeleckých a pěších jednotek. Pro tento účel byla v bunkru vybudována strojovna s dieselovým motorem Dochovaný pozorovací bunkr z cvičiště a s navijáky. Systém kladek a jednotlivých u obce Úročnice ocelových tažných lan terči pohyboval v cílovém prostoru palby. Ještě dlouho po válce lidé například na polích v okolí Úročnice nacházeli v zemi betonové lanovody, kudy byla tato lana tažena. Dalšími typy byly objekty kombinované a pěchotní kryty.

především při okrajích cvičiště. Pozemky původních menších usedlostí byly zcelovány, meze rozorány.

základních potřeb těchto rodin to rozhodně nestačilo. Připomeňme ještě, že na území cvičiště platily pouze říšskoněmecké zákony.

V roce 1942 se rozběhla největší vysídlovací akce v českých zemích, v jejímž rámci mělo být přesídleno 31 000 obyvatel Samotnou organizaci rozsáhlé akce měly na starosti dva úřady. Jednak Bodenamt (původně pražský Pozemkový úřad) a dále tzv. Přesídlovací kancelář podléhající ministerstvu vnitra se sídlem v Benešově. Sídlo druhého úřadu se stěhovalo podle potřeb, tedy právě probíhající etapy vysídlování. Nemovitosti byly vykupovány za odhadní ceny. Z této částky se vyplácelo zhruba 80 %, zbytek si úřad nechával na případné opravy škod na opuštěném majetku. Někteří vysídlenci ale odmítali peníze přijmout, aby právně nestvrdili platnost celého aktu. Ještě dodejme, že nejvýhodnější podmínky měli obyvatelé obcí během první etapy. Nebyli ještě postiženi zákazem odvozu veškerého živého i mrtvého inventáře, což na hranicích prostoru později zajišťovaly hlídky, které ve dne v noci kontrolovaly procházející. Rovněž bylo pro tyto první vysídlence snazší najít náhradní ubytování.

Práce obyvatel, kteří se rozhodli v prostoru zůstat nebo k tomu byli donuceni, byla na těchto statcích mimořádně namáhavá. Měli omezený pohyb. Pracovalo se sedm dní v týdnu, za nesplnění pracovních úkolů hrozily vysoké pokuty a další tresty. Námezdní dělníci dostávali za službu sice mzdu a deputát (obilí, brambory, mléko), ale k zajištění

Kromě SS-Hofů vznikala i SS-Teichwirtschaft (rybníkářství), SS-Forste (polesí) atd. Jak se později ukázalo, nebyla tato hospodářství úspěšná, musela ve svých potřebách stále ustupovat požadavkům vojenského cvičiště, trpěla nízkým počtem zaměstnanců a pochopitelně jejich špatnou pracovní morálkou.

SS-Hofy Nemovitosti uvolněné původním obyvatelstvem sloužily jako sklady a dílny pro potřeby vojska, ubytovny pro vojsko i námezdní síly a často jako cíle pro dělostřelectvo. Některé rozsáhlé dvorce nebo blízko sebe vhodně uskupená stavení se staly základem pro zřízení tzv. SS-Hofů. Měly se stát sídly pro zasloužilé důstojníky jednotek SS s rodinami. Jejich důležitým úkolem bylo rovněž zabezpečovat zásobování vojenského prostoru potravinami. Zřizovány byly Baráky kárného tábora pro vězně z řad SS v Chlumu u Sedlčan Extra Válka – II. svtová

37



Poprava amerických pilotů Jedním z mnoha zločinů, jichž se dopustili nacističtí důstojníci SS v prostoru cvičiště, byla poprava zajatých amerických letců krátce před koncem války. Dne 19. dubna 1945 mířila formace zhruba stovky amerických těžkých bombardérů B-17 z 8. letecké armády přes Příbram Létající pevnost B-17 z 8. letecké a Prahu na Ústí nad Labem. Američané se dostali do silné protiletecké palby a jižně od armády USAAF Prahy byli napadeni německými stíhačkami Me 262 startujícími z ruzyňského letiště. Při přeletu jižního okraje cvičiště někde v prostoru mezi Olbramovicemi a Sedlčany byl jeden z amerických letounů zasažen do palivových nádrží a zřejmě i do pumovnice. Než letadlo ve vzduchu explodovalo, třem mužům z desetičlenné posádky se podařilo vyskočit. Německým pilotům se navíc podařilo zasáhnout další přelétající americký bombardér. Posádka kromě dvou mužů, kteří se neúspěšně pokusili doletět zpět k americkým liniím, stroj rovněž opustila. Většinu letců se podařilo Němcům dopadnout. Výslechů a mučení na Konopišti se osobně účastnil velitel cvičiště Karrasch. Ještě týž den v noci bylo všech devět pilotů popraveno.

Cvičiště

Život ve vojenském městě

Centrální velitelství cvičiště Waffen-SS sídlilo na Konopišti v budově zámeckého hotelu, samotný zámek Němci využívali k různým oficiálním a slavnostním akcím. K dispozici mělo rovněž budovy v částečně vystěhovaném Benešově. Vrchním velitelem celého vojenského prostoru byl po většinu času SS Oberführer Alfred Karrasch. Postupně vznikaly jednotlivé výcvikové školy SS. Jako první byla 1. července otevřena Ženijní škola jednotek SS v Hradištku, o měsíc později pak SS-Dělostřelecká škola II Benešov. Ve středu obsazeného území bylo zřízeno samotné vojenské cvičiště. Vznikly zde palebné zóny určené pro jednotlivé druhy vojsk SS. Jako terče sloužily jednak makety vozidel (často pohyblivé), vyřazená vojenská technika, ale i řada opuštěných domů. Termíny střeleb byly oznamovány vyhláškami, probíhaly pravidelně, střílelo se ve dne i v noci. Poslední ostré střelby na cvičišti byly vyhlášeny ještě 26. dubna 1945. Na jednotlivých postech se cvičila obsluha nejrůznějších zbraní. Byli to řidiči automobilů, motocyklů a obrněných transportérů, dělostřelci, tanková vojska. Výcvikem zde procházeli ženisté, kavalérie nebo mužstvo v útočných člunech na vodních nádržích ve Štěchovicích a ve Vraném nad Vltavou. Nechyběla zde samozřejmě ani důstojnická škola (SS-Junkerschule), zřízená v Lešanech. Vojenská cvičení jezdili navštěvovat mnozí nacističtí pohlaváři. Jmenujme alespoň generála Hanse Jüttnera, jednoho z přímých zástupců Heinricha Himmlera, dále generála Carla von Pücklera, který byl v letech 1942–44 vrchním velitelem jednotek Waffen-SS v Protektorátu Čechy a Morava, nebo říšského ministra pro Čechy a Moravu K. H. Franka.

Do okresního města Sedlčany dorazil předvoj Přesídlovací kanceláře 13. května roku 1943. Zároveň začalo velitelství SS zajišťovat místní řemeslníky a dělníky, některým bylo dokonce zakázáno město opustit, neboť měli zajišťovat budoucí potřeby vojenské posádky a chod města. Ostatní se vystěhovali do podzimu toto roku. Město opustily všechny české úřady a byly přemístěny do městeček v blízkosti prostoru cvičiště. Okresní úřad přesídlil do Votic, Okresní hospodářská záložna do Vysokého Chlumce, Okresní soud do Krásné Hory. Dále se stěhovaly městská

38


spořitelna, notářství, četnická stanice, hospodářská škola atd. Správu města převzal vládní komisař dr. Wildner a ve městě zahájila činnost rovněž pobočka benešovského velitelství v čele s Obersturmführerem Kahlaysem. Ten se fakticky stal neomezeným vládcem města. Úkolem pobočky byla vojenská správa města, vydávala průkazy opravňující ke vstupu do prostoru cvičiště, zřizovala střelecké pozice. Další úřad, pobočka Správy stanoviště vojenského cvičiště SS Čechy, pečoval o ubikace vojáků a zásobování. Pro zbylé civilní obyvatelstvo byla vymezená především čtvrť jižně od hlavního náměstí. Budova městské školy se změnila ve vojenskou ubytovnu, místní děti se učily v omezených prostorách budovy děkanství. Do této „školy“ docházely i děti zaměstnanců z okolních SS-Hofů. Čechům zůstal k dispozici jediný lékař a dva hostince. Vojáci navštěvovali jiné podniky Počet vojáků v Sedlčanech se odhadoval na pět tisíc. Šlo o příslušníky dělostřeleckého náhradního pluku (Artillerie Ersatzregiment). Ačkoli byly Waffen-SS původně zamýšleny jako exkluzivní árijská organizace, jejich nasazení na frontě nutně vyžadovalo množství nových branců a dobrovolníků třeba i z řad kolaborujících cizinců. Kromě Němců zde tedy žili i vojáci z Norska, Finska, Vlámové, Slovinci a Litevci. Nejlépe ubytovány byly samozřejmě rodiny důstojníků, kteří rychle obsadili výstavné domy s vodovodem a koupelnami. Pokud šlo o volný čas, byly pro vojáky občas pořádány estrády v sále bývalé

Ausweis – průkaz opravňující české civilisty k pobytu

Vyhláška protektorátní vlády z června 1943 vysvětlující nutnost vysídlení civilního obyvatelstva z Benešovska a Sedlčanska

Výcvikový prostor SS 1941–1945 sokolovny, nově nazývané Wikinghaus, v metodistické modlitebně si zřídili kinosál, k dispozici měli rovněž kasino a některé restaurace. Ve městě sloužícím nově potřebám vojska byly důsledně přejmenovány ulice. Pro ilustraci uveďme, že z hlavního náměstí se stal Adolf Hitler Platz, z Nádražní ulice Hermann Göring Strasse, z Tyršovy Wikingstrasse, z Krčínovy Kanonnen Strasse apod.

Mapa cvičiště Waffen-SS Benešov/Čechy Legenda

Senohraby

Hranice evakuovaného území Hranice cílového území pro střelbu Dvory SS Tankový park Letiště

Koncentrační tábory Jak už jsme uvedli, přeměna staré sídelní krajiny v moderní vojenský prostor vyžadovala velký počet pracovních sil. Jako jedno z laciných řešení se nabízelo využít práci trestanců. Jejich úkolem bylo pracovat v lomech, udržovat komunikace, budovat podzemní kryty, zákopy, ubytovny pro vojsko atd. Vězeňských táborů bylo v prostoru cvičiště zřízeno hned několik. Ve Vrchotových Janovicích vznikl nejprve pracovní tábor pro takzvané narušitele pracovních smluv, tedy v Říši nuceně nasazované protektorátními dělníky. Později byl přeměněn na lágr pro politické vězně z koncentračního tábora ve Flossenbürgu. Průměrně v něm bylo kolem dvou až tří set vězňů. Podle místních kronikářů šlo vesměs o cizince, Francouze, Rusy, Poláky, Angličany. Polovina vězňů podlehla počátkem roku 1945 epidemii tyfu. Zbývající byli převezeni do narychlo vybudovaného tábora v Křepenicích.


Sázava Poříčí n. Sázavou Teletín Rabyně

Týnec n. Sázavou Benešov

Měřín

Neveklov

a av

Vlt

Bystřice

Vrchotovy Janovice Sedlčany Votice

Kamík

Zhruba 1 500 vězňů obývalo Sonderlager v Bystřici u Benešova. Šlo o vězně ze smíšených židovských manželství. Zvláštním typem tábora byl kárný tábor

zeny popravám, které se prováděly u zdi nalžovického parku. Velitelem tohoto speciálního tábora byl SS Oberscharführer Schröder.

Fanatický nacista Pückler se rozhodl utkat 11. května se sovětskými jednotkami v poslední bitvě evropské války u Slivic Řadu z nich později během zmatených transportů na úplném konci války zmasakrovali u Křešic příslušníci SS. Další tábor podobného typu vznikl v Hradišťku. Rovněž zde na konci války řada vězňů podlehla běsnění velitelů místní zákopnické školy SS, kteří se je rozhodli postupně povraždit, o čemž po válce vypovídali někteří místní obyvatelé.

v Chlumu nedaleko Sedlčan. Zde byly ve vazbě vojenské osoby. Šlo o příslušníky jednotek SS podléhající pravomoci německé vojenské justice. Na zámku v Nalžovicích pak byl soud a prokuratura pro členy SS z celé Evropy. Největší počet vězněných tvořili zběhové především holandské, belgické, francouzské, litevské, maďarské a dalších národností. Pátky byly vyhra-

Jak už bylo řečeno, vězni těchto koncentračních táborů byli na konci války masakrováni na rozkaz některých místních velitelů SS. Jeden z nejhorších případů se odehrál na železniční stanici Olbramovice, kam 1. května roku 1945 dorazil vlak o 96 vagónech, v němž bylo namačkáno zhruba 3 500 zubožených vězňů všech národností. Transport byl pravděpodobně vypra-

Výcviková střediska Waffen-SS v prostoru cvičiště Benešov Komandantur des Übungsplatzes Beneschau (Velitelství výcvikového prostoru Benešov)

SS-Pionierschule Hradischko (Ženijní škola SS Hradištko)

SS-Wachkompanie 10 (10. strážní rota SS)

SS-Junkerschule Prag (SS Důstojnická škola Praha)

SS-Bewahrungsabteilung Dublowitz (Zkušební oddíl SS Dublovice)

SS-Freiwilligen Kavallerie Division (Dobrovolnická jízdní divize SS)

SS-Panzergrenadier Schule Prosetschnitz (škola tankových granátníků SS Prosečnice)

SS-Panzerjäger Ausbildungs und Ersatz Abteilung (Výcvikový a záložní oddíl tankových stíhačů SS)

SS-Ersatzbatterie des Feldzeugdienstes bei der SS Artillerie Schule II (Záložní baterie SS od II. dělostřelecké školy SS)

SS-Artillerie Schule II Beneschau (II. dělostřelecká škola SS Benešov) SS-Kavallerie Ausbildungs und Ersatz Regiment (SS Jezdecký výcvikový a záložní pluk)

SS-Bewahrungsabteilung Chlum (Zkušební oddíl SS Chlum) SS-Panzerjäger Ausbildungs Abteilung 4 (4. oddíl pancéřových stíhačů SS)

SS Sanitäts Schule Prag-Beneschau (SS Zdravotní škola Praha-Benešov) SS-Lehrküche Beneschau (Cvičná kuchyně SS Benešov)


39


Cíl střeleb – zničený dům v Dalešicích


ven z Osvětimi a doplněn v terezínském ghettu. Někteří vězni pak jedli na poli osení, jiní se vydali s hlídkou do blízkých Křešic, aby si vyprosili něco k jídlu. Tam je spatřil Hauptsturmführer Graun, velitel posádky SS z Votic, který tudy projížděl se svou četou, a okamžitě nařídil zhruba sedmadvacet vězňů postřílet. Ještě 6. května, když byl vlak připravován k dalšímu přesunu, přijel se svým štábem znovu, nechal rozmístit kulomety a vraždit další vězně potulující se v okolí vlaku.

Poslední dny války

Radnice a náměstí v Sedlčanech pod vojenskou správou SS

Literatura, zdroje: Archiv Městského muzea Sedlčany Doležal, J.: Střípky z mozaiky protektorátní společnosti. Praha 2010 Hertl, J.: Dějiny vystěhování kraje mezi Vltavou a Sázavou Pavelka, J.: Lidé bez domova. Vzpomínky na vysídlení Sedlčan v letech 1943–1945. Sedlčany 1980 Robek, A.: Lidé bez domova. Praha 1980 Velč: Cvičiště vojsk SS. In www. urocnice.eu

40


V době, kdy se od východu nezadržitelně blížila Rudá armáda, rovněž ve středních Čechách výrazně sílilo odbojové hnutí. To následně vyústilo v květnové povstání. Německá armáda si v té době připravovala ústupové cesty na západ. Jejich zajištění pro skupinu armád Střed se stalo jedním z posledních úkolů velitele cvičiště vojsk SS generálmajora Alfreda Karrasche. V určitou chvíli se počítalo i s opevněním prostoru a byly zde budovány protitankové překážky. Důležité je zmínit rovněž pokus Karrasche zasáhnout do průběhu povstání v Praze. Alfred Karrasch byl údajně rozhodnutý povstání potlačit všemi prostředky, bez ohledu na počty obětí. Zhruba 20 000 vojáků SS bylo v plné pohotovosti. K potlačení povstání v Praze byla mimo jiné vytvořena zvláštní bojová jednotka „Wallenstein“. Byla sestavena z velké části právě z výcvikových a školních jednotek benešovského cvičiště a dvěma bojovými proudy mířila 5. května na Prahu. Jedna ze skupin postupovala po levém břehu po slapské silnici přes Zbraslav na Smíchov, kde se 6. května zapojila do bojů. Vedení místního odboje, Okresní národní výbor v Benešově ilegálně ustanovený přibližně v polovině dubna 1945, rozhodlo, že vzhledem k obtížné situaci povstání v prostoru cvičiště nevypukne a veškerá aktivita bude směřována na pomoc Pražanům. Před Mnichovicemi se například podařilo zastavit a donutit k návratu vlak plně naložený tanky a děly vypravený veliteli SS z Týnce nad Sázavou do Prahy. Ve stejné době, přesněji 4. května, byla zahájena předběžná jednání zástupců českého odboje

a německého okresního hejtmanství v Benešově o možných způsobech převzetí veřejné správy v oblasti. Velitel Karrasch se uvolil k setkání s odbojáři až 8. května, kdy během předchozí noci obdržel od velení wehrmachtu zprávy o kritické situaci na bojišti. K jednání došlo na zámku Konopiště, zatímco některé jednotky již prostor urychleně opouštěly. Výsledkem jednání byla Smlouva o předání prostoru a jeho spořádaném opuštění. Za odbojáře vyjednávali např. štábní kapitán Volevecký a dr. Schenk. Prakticky přes noc byl celý prostor Sedlčanska, Neveklovska i Benešovska vyklizený. Jednotky SS se snažily překročit Vltavu přes most v Kamýku nad Vltavou. Někteří Němci se chovali odevzdaně až apaticky, ale jiní se stále nehodlali smířit s definitivní porážkou. Již 9. května se pak v Benešově objevily první oddíly Rudé armády přijíždějící od Vlašimi. Situace se zkomplikovala po 9. květnu na strakonické silnici u Milína nedaleko Příbrami. Zde se soustředily početné a dobře vyzbrojené jednotky pod vedením generála SS von Pücklera, zároveň jednotky wehrmachtu i ustupující skupiny německých civilistů. Dne 10. května se jednotky SS krvavě střetly s rovněž ustupujícími vojáky Ruské osvobozenecké armády, a když se silnice na Písek stala pro kolony definitivně neprůjezdnou, rozhodl se fanatický nacista Pückler utkat 11. května s jednotkami Rudé armády v poslední bitvě evropské války u obce Slivice. Po odchodu jednotek SS z prostoru cvičiště byl postupně zjištěn žalostný stav jednotlivých obcí. Lidé své domy po návratu nacházeli často v rozvalinách, hospodářství zanedbaná. Některé rodiny se raději rozhodly využít nabídek k přesídlení do Němci nedobrovolně uvolňovaného pohraničí. Původně českou krajinu, kterou nacistické experimenty během krátké doby tolik poznamenaly, čekalo dlouhé období poválečné rekonstrukce.

Japonští kamikaze 1944–1945

Letecké operace

Božský vítr Japonští piloti kamikaze tvoří neodmyslitelnou součást historie 2. světové války v Tichomoří. Přestože o nich byly napsány stovky článků a knih, jejich nasazení v rámci pravidelných sebevražedných jednotek je pro drtivou většinu příslušníků euroatlantické civilizace dodnes jen stěží pochopitelné

J

e pravdou, že porozumět motivaci příslušníků „speciálních“ (tj. sebevražedných) jednotek letectva a námořnictva je dnes těžké i pro samotné Japonce. Především ve Spojených státech byli (a občas dosud jsou) tito muži prezentováni jako fanatičtí šílenci, kteří nedokázali samostatně uvažovat a sebevražedné mise podnikali pod masivním vlivem státní propagandy nebo dokonce psychotropních látek. Mnozí Američané za války věřili, že kryty kabin japonských sebevražedných letounů jsou pomocí šroubů pevně fixovány v uzavřené poloze, což byl pochopitelně nesmysl.

Fotografie: archiv autora, wikipedia

Inspirace dávnou minulostí Obětování vlastního života v zájmu vlasti či panovníka má v japonských dějinách poměrně dlouhou tradici, která vychází ze samurajského kodexu bušidó a buddhistické filozofie sekty zen. Nelze říci, že by byla dnešní populace Země vycházejícího slunce v hodnocení kamikaze jednotná. Mnozí však (v podstatě oprávněně) vyzdvihují fakt, že vojáky-sebevrahy motivovalo k jejich jednání především silné vlastenecké cítění. V očích většiny Japonců jsou to tragičtí hrdinové, pro které byla smrt v boji jediným čestným řešením. O jejich dobrovolném rozhodnutí obětovat život za svou zemi nikdo nepochybuje. Z oficiálních materiálů mimochodem vyplývá, že počet zájemců o zařazení k sebevražedným jednotkám byl přibližně dvojnásobný než počet letadel vyčleněných pro tyto operace. Pro evropského návštěvníka Japonska je poněkud šokující, že nedaleko císařského paláce v Tokiu se nachází „svatyně“ Jasukuni, která je ve skutečnosti spíše muzeem či památníkem padlých vojáků, sebevražedné piloty nevyjímaje. Kromě několika letadel užívaných k těmto útokům jsou zde vystaveny například dopisy na rozloučenou napsané piloty bezprostředně před osudnou misí, nebo meč, jehož použil velitel speciálních leteckých jednotek, viceadmirál Oniši, při rituální sebevraždě seppuku, kterou

reagoval na skutečnost, že ani kamikaze neodvrátili japonskou porážku. Ve výroční den Onišiho smrti se tam jeho památce každoročně přicházejí poklonit stovky lidí. Čas od času svatyni oficiálně navštíví některý ze současných japonských politiků, což zpravidla vyvolá ostré názorové střety mezi levou a pravou částí domácího politického spektra. Součástí památníku je také obchod s upomínkovými předměty, mezi nimiž nechybí například tradiční hačimaki, bílá hedvábná stuha ozdobená rudým sluncem (hinomaru) a vlasteneckými hesly. Tyto stuhy si sebevražední piloti před vzletem ovazovali kolem hlavy. Za zmínku stojí i samotné označení kamikaze. Tento japonský výraz v překladu do češtiny znamená „božský vítr“. Jeho původ lze vystopovat ve 13. století, kdy Japonsko čelilo opakovaným nájezdům armády mongolského vojevůdce Kublajchána, který po ovládnutí Číny a Koreje usiloval o dobytí Japonska. Během druhé výpravy v roce 1281 vyslal proti Japonským ostrovům mohutné loďstvo, jehož plavidla vezla na svých palubách ne méně než sto padesát tisíc ozbrojenců, což byla na svou dobu impozantní vojenská síla výrazně převyšující početní stavy obránců. Japonsko stálo tváří v tvář drtivé porážce, která by znamenala, že země bude poprvé v historii obsazena vojsky nepřítele.

Daniel Petz

Sebevražedný pilot si kolem hlavy uvazuje hedvábnou stuhu hačimaki


41

Letecké operace Japonští kamikaze 1944–1945 Když se zdálo, že mongolské invazi již nikdo nedokáže zabránit, přišel mimořádně ničivý tajfun, který mongolské loďstvo zcela zdecimoval. Japonci byli přesvědčeni, že se jednalo o pomoc božstev, k nimž se po celou dobu modlili, a spásnou bouři nazvali kamikaze. V době 2. světové války se však v Japonsku neříkalo kamikaze, ale

šinpú – tento výraz je alternativním způsobem čtení týchž znaků. Široce rozšířené označení kamikaze zavedli (vlastně omylem) Američané, kteří nedokázali rozlišit jemné jazykové nuance. Teprve nějakou dobu po skončení války se výraz zpětně ujal i v zemi svého původu, kde se dnes běžně užívá.

Počet zájemců o zařazení k sebevražedným jednotkám byl přibližně dvojnásobný než počet letadel vyčleněných pro tyto operace Legendární Zero Prototyp nejproslulejšího a nejvíce rozšířeného japonského stíhacího letounu A6M Reisen, spojeneckými piloty přezdívaného Zero, firma Micubiši dokončila v březnu 1939, jeho vzlet se uskutečnil 1. dubna téhož roku. V červenci 1940 byly první letouny tohoto typu zařazeny k bojovým jednotkám v Číně, kde velmi rychle vybojovaly vzdušnou převahu. Světovou pozornost na sebe připoutaly 7. prosince 1941, kdy se zúčastnily útoku na Pearl Harbor. Dominance letounů Zero se začala zvolna vytrácet ve druhé polovině roku 1942, když Spojenci využili poznatků z letových zkoušek kořistního stroje. Po příchodu letounů Grumman F6F Hellcat v roce 1943 se A6M poprvé a posléze natrvalo dostaly do defenzivy. Nasazení nejzdařilejší verze letounu Zero, tedy A6M5, v průběhu září 1943 na spojenecké letecké převaze v Tichomoří již mnoho nezměnilo. Za bojů o Filipíny (říjen 1944–leden 1945) bylo proti spojeneckým námořním cílům vysláno 331 letounů

42


Zero s piloty-sebevrahy za kniplem. Z nich 158 nad nepřátelské lodě skutečně proniklo. Jen zlomek z nich ovšem dosáhl přímého zásahu. Také v bojích u Okinawy byly letouny Zero pravděpodobně nejčastěji nasazovaným typem při sebevražedných misích.

Základní technická data letounu Zero A6M7 Model 63 Rozpětí/Délka/Výška: 11/9,12/3,5 m Maximální rychlost: 542 km/h Operační dostup: 10 180 m Dolet: 1 517 km Výzbroj: 2×20mm kanón, 3×13,2mm kulomet, 1×250kg puma (při sebevražedných misích 1×500kg puma)

Micubiši A6M Zero vystavený v tokijské svatyni Jasukuni

První útoky sebevrahů Již v říjnu 1940 byly zachyceny neurčité signály, že součástí japonského plánu na zničení amerického tichomořského loďstva by mohly být koordinované útoky bombardérů, které přímo narazí do zakotvených bitevních lidí. Úřadující admirál James O. Richardson považoval tuto informaci za natolik znepokojivou, že se rozhodl vyhlásit na tehdejší domovské základně tichomořského loďstva v San Diegu pohotovost; zrušil ji až jeho nástupce Husband E. Kimmel. Dodnes není jasné, zda se skutečně jednalo o reálnou hrozbu, neboť při pozdějším japonském náletu na Pearl Harbor k ničemu takovému nedošlo. Za první útok kamikaze bývá v některých pramenech považováno napadení letadlové lodě USS Enterprise 1. února 1942 v prostoru Marshallových ostrovů. Na operační svaz admirála Halseye toho dne zaútočilo sedm bombardérů Micubiši G4M (spojenecké označení Betty), z nichž šest bylo sestřeleno, zatímco sedmý se pokusil narazit na letovou palubu Enterprise, kterou minul, otřel se o bok lodi a zřítil se do moře, aniž způsobil škodu. Vzhledem k tomu, že bombardér byl zasažen a hořel, je možné, že se v tomto případě nejednalo o úmysl, a pokud ano, šlo o osobní iniciativu pilota v bezvýchodné situaci. Do kategorie individuálních, případně neplánovaných sebevražedných útoků s největší pravděpodobností spadá i potopení transportní lodi USS George F. Elliot letounem Ajči D3A (spojenecké označení Val) dne 8. srpna téhož roku nedaleko ostrova Guadalcanal. V kabině japonského střemhlavého bombardéru byl zřejmě těžce zraněný pilot, jehož schopnost ovládat stroj byla přinejmenším problematická. Stejně je třeba hodnotit například zásah letadlové lodi USS Hornet během bitvy u Santa Cruz dne 26. října 1942. Ani v jednom z těchto případů se téměř jistě nejednalo o příslušníky jednotek, jejichž členové byli cvičeni k provádění sebevražedných misí. Problematiku sebevražedných operací japonské velení nejspíš poprvé diskutovalo v průběhu roku 1943, avšak do poloviny následujícího roku nepadla žádná závazná rozhodnutí. První útok kamikaze, který se neuskutečnil z vlastní iniciativy pilota neovladatelného stroje, zřejmě provedli 27. května 1944 japonští armádní piloti ze základny na Nové Guineji proti americkým invazním lodím u ostrova Biak. K dobrovolné účasti na sebevražedném útoku letce vyzval velitel 5. perutě císařského letectva, Katašige Takata, který také formaci sám vedl. Nálet provedla dvojice dvoumotorových stíhacích letounů Kawasaki Ki-45 Torju (zabiják draků, spojenecké označení Nick), jimž poskytovala stíhací krytí pětice strojů Nakadžima Ki-43 Hajabusa (sokol stěhovavý, spojenecké označení Oscar). Jeden

Japonští kamikaze 1944–1945 Nick se okamžitě po zásahu americkou protiletadlovou palbou zřítil do moře, druhý, ač zasažen, pokračoval v letu, těsně minul torpédoborec USS Sampson a explodoval po nárazu do stíhače ponorek o výtlaku necelých sto tun. Loď zachvátil mohutný požár, ale udržela se na hladině a z osmadvacetičlenné posádky zahynuli kupodivu pouze dva muži. Značnou zásluhu na vypracování taktiky „speciálních“ leteckých útoků císařského námořnictva měl bezesporu kapitán Ejičiro Jyo, velitel lehké letadlové lodě Čijoda. Koncem června 1944 si pravděpodobně pod dojmem katastrofální japonské porážky ve Filipínském moři uvědomil, že celá řada námořních pilotů je ochotna obětovat svůj život při útoku kamikaze, a v tomto smyslu informoval své nadřízené. Argumentoval tím, že konvenční bombardování nepřátelských námořních cílů je při současném poměru sil neúčinné, a navrhl zformování zvláštních leteckých útvarů určených k provádění sebevražedných útoků. První „Speciální útočná jednotka“ určená především k útokům na nepřátelské letadlové lodě byla mezitím vytvořena

1944. Zásah inkasovaly bitevní lodě South Dakota a Indiana. Letouny Zero v pozdější verzi A6M7 mohly při sebevražedných útocích nést pumu o hmotnosti 500 kg. Postupně začaly být k sebevražedným útokům využívány i další typy letadel z výzbroje námořního letectva. V amerických hlášeních o útocích kamikaze poměrně často figuruje D3A Val, který byl vybaven pevnými kapotovanými podvozkovými koly. Je však otázkou, zda tento stroj nebyl občas zaměňován s jinými typy letounů, které, ve snaze o korekci rychlosti při závěrečném piké – v zájmu dosažení přesného zásahu – vysunuly podvozek. Respektovanou zbraní sebevražedných pilotů byl útočný palubní letoun Jokosuka D4Y Suisei (kometa, spojenecké označení Judy). Původně dvoumístný bombardér měl vynikající stabilitu ve střemhlavém letu, což výrazně pomáhalo zasáhnout cíl. V závěru války byla vyvinuta jednomístná verze D4Y4 určená výlučně pro útoky kamikaze. Tato varianta byla vyzbrojena částečně zapuštěnou pumou o hmotnosti 800 kg pod trupem. Na zádi letounu byla umístěna tro-

Letecké operace

Kontradmirál Takidžiró Oniši, duchovní otec jednotek kamikaze, jenž na Filipínách zformoval první „Speciální útočnou jednotku“

Celkem jednasedmdesát spojeneckých lodí bylo následkem útoku kamikaze potopeno nebo trvale vyřazeno z boje na Filipínách jako součást 1. letecké flotily pod velením kontradmirála Takidžiró Onišiho. Její výzbroj tvořily původně stíhací letouny Micubiši A6M5 Reisen (nula, tedy „zero“, spojenecké označení Zeke), které byly pro sebevražedné mise vybaveny pumou o hmotnosti 250 kg zavěšenou namísto přídavné palivové nádrže pod trupem. Třiačtyřicet těchto nouzových stíhacích bombardérů poprvé zaútočilo na americká plavidla 19. června

jice pomocných raketových motorů, které umožňovaly krátkodobé zvýšení rychlosti v závěrečné fázi útoku. K útokům kamikaze byla také přizpůsobena celá řada typů japonského armádního letectva, včetně dvoumotorových letounů. Bombardér Kawasaki Ki-48 (spojenecké označení Lily) mohl v případě sebevražedného útoku nést 800 kg pum nebo výbušnin, přičemž jeho posádka byla redukována na jediného muže a obranná výzbroj

demontována. Dalším dvoumotorovým armádním strojem využívaným k útokům kamikaze byl Nakadžima Ki-49 Donrjú (útočný drak, spojenecké označení Helen), který mohl při „speciálních“ misích nést až 2 900 kg výbušného nákladu a dva členy posádky. Srovnatelné množství pum a výbušnin mohl při sebevražedných útocích nést také Micubiši Ki-67 Hirjú (létající drak, spojenecké označení Peggy). Počet členů posádky byl snížen na minimum (tři muži), kulometná střeliště zaslepili plechem.

Óka a Tsurugi Japonci si začali postupně uvědomovat, že zvláště nejčastěji používané letouny Zero nejsou pro sebevražedné mise nejvhodnějším strojem. Neschopnost způsobit nepřátelským plavidlům škody adekvátní ztrátě letounu a jeho pilota spočívala v tom, že Zera měla v poměru k velikosti stroje relativně malou hmotnost, letoun plně naložený palivem a se zavěšenou pumou o hmotnosti 250 kg vážil přibližně tři tuny. Rychlost nárazu do cíle byla zřídkakdy vyšší než 155 m/s, což v případě zasažení americké letadlové lodi mnohdy nestačilo ani k proražení nepancéřované letové paluby. Jokosuka D4Y Judy byl obávaným sebevražedným letounem, svatyně Jasukuni, Tokio Extra Válka – II. svtová

43

Letecké operace Japonští kamikaze 1944–1945 Kamikaze před startem

U britských nosičů, jejichž letové paluby pancéřované byly, vznikla zpravidla škoda ještě menší. Nesená puma pronikla do nitra lodi zhruba ve třetině případů, což byl ve srovnání s klasickým bombardováním z dostatečné výšky chabý výsledek. Nejvíce škod obvykle způsobily požáry nespotřebovaného paliva, které se rozlilo ze zdemolovaných nádrží sebevražedného letounu. Japonskou reakcí na toto zjištění bylo zahájení vývoje nového speciálního letounu určeného výlučně k sebevražedným misím, kterému bylo přiděleno označení MXY-7 Óka (květ sakury, Spojenci přezdívaný Baka - blázen). Práce na jeho vývoji zahájila firma Jokosuka během léta 1944. První exemplář této nebezpečné zbraně vzlétl ještě před koncem roku. Jednalo se o malý letounek vybavený přímými křídly o rozpětí přibližně pět a s délkou trupu zhruba šest metrů. Ocasní MXY-7 Óka

44


plochy byly vybaveny dvojitou směrovkou. Podvozek letoun neměl. Stroj byl poháněn trojicí raketových motorů na tuhé palivo, práce na verzi vybavené proudovou pohonnou jednotkou nepřesáhly prototypové stádium. Existovala také cvičná varianta, která byla vybavena druhým pilotním prostorem namísto bojové hlavice na přídi a přistávací lyží pod trupem. Pilotní kabina bojové verze byla kupodivu poměrně slušně vybavena, pokud uvážíme, že se jednalo o stroj „na jedno použití“. Sedačka byla vybavena pancéřováním o síle místy přesahující 15 mm a pryžovou opěrkou hlavy, přístrojová deska byla osazena kompasem, výškoměrem, zatáčkoměrem a rychloměrem. Průhledný překryt kabiny byl vybaven uzávěrem, což lze považovat za zcela zbytečný luxus, neboť naděje pilota na opuštění letounu po zahájení závěrečné střemhlavé zteče se prakticky rovnala nule. Náplň bojové hlavice v přední části trupu tvořilo dvanáct set kilogramů trinitroaminolu.

Óka byl do vzduchu vynesen pod trupem upraveného dvoumotorového bombardéru Micubiši G4M Betty – plánovalo se také využití typu Jokosuka P1Y Ginga (galaxie, spojenecké označení Frances) – který jej dopravil do blízkosti spojeneckých plavidel. Pilot létající pumy po dobu letu k cíli odpočíval na palubě bombardéru, do pilotního prostoru letounku Óka prolezl pumovnicí krátce před jeho uvolněním. U mateřských letounů byly v zájmu zvýšení doletu instalovány palivové nádrže bez pancéřování, takže setkání těžkých a obtížně ovladatelných strojů se spojeneckými stíhači nezřídka končilo mohutnou explozí japonského bombardéru již po prvních zásazích. Jestliže MXY-7 Óka lze považovat za zbraň relativně vysoké technické úrovně, pak totéž nelze říci o druhém japonském letounu vyvinutém výlučně pro sebevražedné útoky. Konvenčně pojatý Ki-115 Tsurugi (šavle) spěšně vyvinuli koncem války u firmy Nakadžima. K jeho výrobě využili především „nestrategické“ suroviny, trup měl kruhový průřez a výrobu letounu zvládla i průměrně kvalifikovaná pracovní síla. V zájmu úspory hmotnosti byl stroj vybaven pevným podvozkem, který se po vzletu odhazoval. Pohon zajišťoval obstarožní hvězdicový motor Nakadžima Ha-35 o výkonu 1 150 hp, který byl v japonských armádních skladech dostupný ve značném množství. Dutina na spodní straně trupu za motorem sloužila k umístění až osmi set kilogramů bomb. Obranná výzbroj zcela chyběla. K usnadnění vzletu, případně ke zvýšení rychlosti v závěrečné fázi přiblížení k cíli mohla být využita dvojice raketových motorů, které se po vyhoření odhazovaly. Pilotáž stroje byla nesnadná i pro zkušené letce, výhled z pilotní kabiny byl špatný, výkony letounu – zvláště při vzletu – nedostatečné. Již v průběhu zalétávání prototypů došlo k haváriím, v jejichž důsledku se musel odložit náběh sériové výroby. Z plánovaných osmi tisíc

Japonští kamikaze 1944–1945 kusů měsíčně vyrobili kolem stovky strojů, z nichž ani jediný nebyl do konce války nasazen v boji.

Japonská taktika a spojenecká protiopatření Nejdůležitějším obranným prostředkem proti japonským sebevražedným náletům byl radar. Japonci však byli relativně dobře obeznámeni s výkony (a především nedostatky) amerických radarů i rozpoznávacího zařízení „cizí – vlastní“ (IFF) instalovaného ve spojeneckých letounech. Vyvinuli speciální přístroj, s jehož pomocí byli schopni vyhledávat oblasti se slabým nebo rušeným radarovým signálem. Taková místa pak využívali pro přiblížení k nepřátelským plavidlům. Oblíbeným japonským trikem byly útoky v časných ranních hodinách nebo za soumraku, kdy vzlétaly, respektive přistávaly stíhací stroje leteckých hlídek a další letouny vyslané do ostatních bojových akcí. dušný prostor kolem letaV této době byl vzdušný dlových lodí a celého operačního svazu doslova ožstvím spojeneckých přeplněn takovým množstvím rátoři měli pl pplné né rru uce letounů, že radaroví operátoři ruce kací.í. P Při ři práce s jejich identifikací. současném napodobování signálů identifikačního přístroje ražedIFF měli japonští sebevražedepozorovaně ní piloti dobrou šanci nepozorovaně obl blíbenou metometo se přiblížit nad cíl. Dalšíí oblíbenou dou bylo přiblížení nízkým letem od pevniny, kde byla obrazovka radaru zahlcena odrazy terénu. Kromě toho experimentovali Japonci v omezené míře i se Spojenci vyvinutou metodou zvanou windows (okna), tedy shazováním aluminiových pásků, které na obrazovce radaru vytvořily řadu klamných cílů. Když si spojenečtí velitelé uvědomili, že japonské sebevražedné nálety dospěly do fáze organizované kampaně, okamžitě rozpoznali hrozící nebezpečí a v rámci daných možností posílili protiletadlovou obranu svých operačních svazů. Byl zvýšen počet předsunutých torpédoborců vybavených radarem, jejichž hlavním úkolem bylo včasné varování před přilétajícími nepřátelskými letouny. Právě tato plavidla na „okrajích“ formace se stávala nejčastějším cílem útoků kamikaze a posádky většiny z nich prožívaly skutečné peklo. Kromě toho, pokud to bylo možné, byly budovány radarové stanice také na dobytých ostrovech. Současně se zvýšil počet letounů určených pro stíhací obranu. Velkým postrachem sebevražedných pilotů bylo také protiletadlové dělostřelectvo. Vzhledem k tomu, že jako nejúčinnější způsob, jak se vyhnout zásahu kamikaze, bylo totální rozstřílení útočícího letounu, se dobře osvědčilo víceúčelové námořní dělo ráže 127 mm. Bylo pro ně vyvinuto speciální protiletadlové střelivo vybavené přibližovacími zapalovači, které byly vyráběny ve Spojených státech na základě britského patentu. Jediným handicapem radarem řízených protiletadlových děl na amerických lodích byla skutečnost, že pokud se cíl nacházel v poloze „nad hlavou“, byly zbraně automaticky vyřazeny z činnosti. Účinnou zbraní proti útokům kamikaze se měla stát také protiletadlová řízená střela Stooge vyvíjená

Letecké operace

Statistika nasazení kamikaze Podle amerických a britských odhadů se během tichomořského tažení uskutečnilo 2 550 sebevražedných útoků (z toho 1 900 za bojů o Okinawu, kdy kampaň vrcholila). Tři sta šedesát tři letounů dosáhlo přímého zásahu nebo se zřítilo tak blízko cíle, že došlo k poškození plavidla. Celkem jednasedmdesát lodí bylo následkem útoku kamikaze potopeno nebo Letadlová loď USS Bunker Hill po zásahu trvale vyřazeno z boje (z toho dvěma kamikaze v rozmezí třiceti vteřin, šestadvacet u Okinawy). 11. květen 1945 Dalších 150 lodí utrpělo poškození vyžadující stažení z boje a následnou opravu v týlu. V důsledku japonských sebevražedných náletů bylo zabito více než 6 600 příslušníků ozbrojených sil Spojenců.

na sklonku války britskou firmou Fairey. Byla to rádiem řízená křídlatá raketa o délce 2,3 m, nesoucí bojovou hlavici o hmotnosti 100 kg. Dosahovala rychlosti kolem 800 km/h, její dolet činil 13 km. Vývoj střely byl v podstatě dokončen v únoru 1945, k jejímu zařazení do výzbroje bojových jednotek však již nedošlo. Po spojeneckém vítězství v Evropě se též uvažovalo o využití zkušeností zajatých německých vědců k výrobě a nasazení německé protiletadlové rakety Wasserfall v Tichomoří, avšak ani tento projekt se nakonec neuskutečnil. První skupina pilotů letounů MXY-7 Óka

Bombardér Micubiši G4M Betty s podvěšenou Ókou

Literatura, zdroje: Brown, D.: Kamikaze. Londýn 1990 Foster, S.: Okinawa. Plzeň 1995 Jackson, R.: Bojové legendy. Mitsubishi Zero. Praha 2005 Janoš, J.: Tajemný Nippon. Praha 1998 OŃeill, R.: Suicide Squads. Londýn 1981 Smith, P. C.: Task Force 57. Plzeň 1996


45

Rozhovor

Letecká bitva nad Krušnými horami a muzeum v Kovářské

Hořící nebe nad Krušnohořím Dne 11. září 1944 napadly desítky německých stíhačů nad Krušnohořím proud spojeneckých bombardérů. Během šestnácti minut šlo k zemi třináct strojů B-17. Skupina badatelů z muzea v Kovářské pátrá nejen po troskách zřícených letounů, ale také po osudech jejich osádek. O letecké archeologii jsme si povídali s ředitelem muzea Janem Zdiarským

Letoun P-51D Mustang z 339. bojové skupiny, která se 11. září 1944 zapojila do bojů nad Krušnohořím

46


O

noho slunečného pondělí se nad hlavami obyvatel krušnohorské obce Kovářská odehrálo děsivé, ale zároveň fascinující nebeské divadlo. Desítky německých stíhačů zde napadly formaci spojeneckých bombardérů B-17. Při několikaminutové řeži spadlo v okolí obce pět těchto legendárních strojů a několik nepřátelských stíhaček. Zadní část jednoho z bombardérů se dokonce zabořila přímo do střechy tamní školy. Střet nad Kovářskou se stal součástí mohutné operace, v níž americká 8. letecká armáda poslala 11. září 1944 do vzduchu 1 131 bombardérů a 440 letounů stíhacího doprovodu. Cílem byly německé rafinérie, úpravny syntetického benzinu i další průmyslové a dopravní objekty. Luftwaffe k obraně strategických cílů nasadila na 360 stíhaček Bf 109 a Fw 190 a také moderní raketové Me 163. Pilířem útočné formace spojenců byly bombardéry B-17 a B-24. Doprovod tvořily především stíhačky P-51 Mustang.

Zkáza třinácti bombardérů za šestnáct minut Nejdelší cesta čekala B-17 3. bombardovací divize chráněné Mustangy. Pět bombardovacích uskupení startujících ze základen ve východní Anglii mířilo k rafinériím v Ruhlandu, Böhlenu, Fuldě, Chemnitzu a Záluží u Mostu. Mezi zhruba 350 denními stíhači luftwaffe bylo i na 80 strojů patřících Jagdgeschwarder 4, které odstartovaly z polních letišť Welzow a Alteno. Právě ty se střetly s částí proudu 3. bombardovací divize, který mířil na rafinerie v Ruhlandu. Vzdušné souboje mezi doprovodnými Mustangy a německými letouny měly za následek odtržení stíhacího doprovodu od bombardérů. Ve chvíli, kdy se bombardéry B-17 začaly severozápadně od Chomutova ve výšce zhruba osmi kilometrů otáčet, aby nabraly kurz k Ruhlandu, byly napadeny asi osmdesáti německými stíhači, kteří udeřili z převýšení a se sluncem v zádech.

Fotografie: archiv Muzea letecké bitvy nad Krušnohořím

Bc. Martin Brabec

Letecká bitva nad Krušnými horami a muzeum v Kovářské Za pouhých šestnáct minut – mezi 12:05 a 12:21 hodin – bylo nad Krušnohořím sestřeleno třináct bombardérů, z nichž šest dopadlo na území bývalého Československa, z toho pět v blízkosti obce Kovářská. K zemi šlo i několik německých stíhaček, které zlikvidovali palubní střelci. Zbytek německých ztrát si připsali američtí doprovodní stíhači. Celková bilance onoho „černého pondělí“, jak se 11. září 1944 začalo říkat, hovoří o více než 50 sestřelených letadlech a zhruba osmi desítkách mrtvých letců. Přes utrpěné ztráty pokračovala zbylá část útočné formace dále k Ruhlandu. I když byla letecká bitva nad krušnohorskou Kovářskou největším střetem svého druhu nad severozápadními Čechami, zůstala v následujících desetiletích téměř zapomenuta. Vše se změnilo až při náhodném objevu kombinézy s osobními doklady seržanta Johna C. Kluttze, přeživšího palubního střelce jednoho zříceného stroje, ve větrací šachtě školy v Kovářské v roce 1982.

Pátrání za hradbou času Takřka sedmdesát let od bitvy nad Krušnohořím se může zdát, že všechny stopy po tehdejších událostech už nenávratně zavál čas. Skupina fanoušků letecké historie se však neúnavně snaží tuto domněnku vyvrátit a ještě nedávno prakticky neznámou kapitolu našich dějin podrobně zmapovat. Výsledkem řady let badatelské práce je mimo jiné Muzeum letecké bitvy nad Krušnohořím v Kovářské. Za posledních sedmnáct let lokalizovali jeho provozo-

Rozhovor

Stroje účastnící se bitvy nad Krušnohořím až do 60. let. Letoun disponoval šesti kuloBoeing B-17G Flying mety Browning a unesl až 907 kg bomb. Fortress Focke-Wulf FW 190A-8/R2 „Létající pevnost“ Boeing B-17 nesla hlavní tíhu bombardovací ofenzivy spojenců proti Německu. Různých verzí tohoto stroje bylo vyrobeno téměř 13 000. Letoun dosahoval rychlosti až 462 km/h s doletem přes 3 000 km. Devíti- až jedenáctičlenná osádka měla pro svou obranu k dispozici dvanáct nebo třináct kulometů značky Browning ráže 12,7 mm. Stroj nesl náklad až 3 600 kg pum.

North American P-51 Mustang P-51 Mustang byl konstruován jako dálkový stíhač schopný doprovázet těžké bombardéry nad Německo. Výsledkem byl rychlý (703 km/h), obratný a dobře ovladatelný stroj s doletem až 3 700 km (s podvěšenými přídavnými nádržemi). Postaveno bylo více než 16 000 kusů P-51, mnohé z nich sloužily

rány nebo jejich rodinami, kteří byli toho dne sestřeleni. „Komunikujeme také s letci, kteří svou misi z 11. září přežili se zdravou kůží. Na německé straně paradoxně nejsme tak úspěšní jako v USA. Mnoho německých letců přeživších tuto bitvu se totiž nedožilo konce války, ale i tak jsme zde narazili na řadu zajímavých příběhů,“ říká ředitel muzea Jan Zdiarský.

Fw 190 byl jedním z nejlepších stíhacích letounů 2. světové války. Vyrobeno bylo na 20 000 kusů. Zejména verze R2 a R8 „Sturmbock“ se osvědčily v boji proti těžkým bombardérům. Základ výzbroje u R2 a R8 tvořily dva 20mm a dva 30mm kanóny.

Messerschmitt Bf 109G-6, G-14 Bf 109 byl standardním stíhačem luftwaffe. Na začátku války byl jejím nejrozšířenějším typem. Letoun sloužil po celou válku a například v Československu, Španělsku a Izraeli byl využíván i po ní. Stroj mohl vyvinout rychlost až 640 km/h a jeho dolet činil zhruba tisíc kilometrů, v závislosti na použití přídavné nádrže.

dokázali z nalezených trosek a zdokumentovaných vzpomínek sestavit detailní obraz největší letecké bitvy nad naším územím.

?

Vaší prací není jen bádání v archivech a vyzvedávání trosek. Snažíte se rekonstruovat životní příběhy konkrétních letců, kteří se bitvy zúčastnili. Jak postupujete?

Když B-17 začaly měnit kurz, byly napadeny 80 německými stíhači, útočícími z převýšení a se sluncem v zádech vatelé a spolupracovníci přes třicet míst, kam 11. září dopadly sestřelené letouny, vypátrali mnoho archivních dokumentů a jsou v kontaktu se zhruba šedesáti vete-

Sami badatelé přiznávají, že i přes podrobné znalosti archivních podkladů a historických souvislostí hraje v životě leteckého archeologa nezanedbatelnou roli také štěstí. I díky němu

To je různé případ od případu. O někom se nám podařilo zjistit mnoho informací, získat vzácné dokumenty, fotografie, výpovědi a vzpomínky pamětníků. A naopak u jiných Formace letounů B-17G ze 100. bombardovací skupiny, která 11. září 1944 utrpěla nad Krušnohořím těžké ztráty

Jan Zdiarský (*1972) Zakladatel a ředitel Muzea letecké bitvy nad Krušnohořím pracuje v oboru marketingu. Je autorem publikace Černé pondělí nad Krušnohořím. Bádání o událostech z 11. září 1944 se stalo jeho životním projektem, kterému se věnuje už od 80. let.


47

Rozhovor


Obraz bitvy skládaný z osudů jednotlivých letců Založení muzea bitvy nad Krušnohořím se sice datuje k roku 1996, zájem jeho zakladatelů o tuto událost se ale začal rodit už o deset let dříve. „Bylo mi třináct let, obcházel jsem pamětníky se zápisníkem a magnetofonem, bloudil po lesích v bláhové snaze nalézt trosky havarovaných strojů podle povšechných popisů lesníků,“ vzpomíná Jan Zdiarský, ředitel muzea. Postupné shromažďování informací, dokumentů a exponátů následně trvalo zhruba dalších třináct let, než mohlo být muzeum otevřeno. A také dnes, kdy si vystavené exponáty ročně prohlédnou až čtyři tisíce lidí, funguje vše de facto na amatérské úrovni. „Dříve jsme finance sháněli hlavně z vlastních zdrojů. Nyní čas od času získáme grant z Evropské unie či od státu. Zásadní roli v možnostech existence muzea má obec Kovářská, rozvoji pomáhají i příležitostné dary mecenášů z řad fanoušků historie nebo rodin válečných veteránů,“ popisuje Zdiarský.

známe jen základní data. Je to mravenčí práce s poměrně malým procentem úspěšnosti. Přesto už ale máme osádky letadel, kde se nám podařilo nalézt rodiny více než poloviny jejích členů. Přímých účastníků bitvy jsme v USA i Německu objevili několik desítek a mnozí z nich už v muzeu osobně byli. Nebo dokonce navštívili místo havárie svého letadla či stroje svého otce, bratra. To je největší zadostiučinění naší práce. Alespoň pro mě. Je to opravdu nepopsatelný pocit dovést někoho

Pro leckoho to může být těžko pochopitelné, ovšem nadšení badatelé jako své nejvzácnější exponáty nevnímají části motorů či výzbroje zřícených letadel, ale osobní věci sestřelených pilotů. „Jde nám hlavně o lidské osudy. Příběh letecké bitvy z 11. září 1944 skládáme především z příběhů jejích účastníků. Směr, kterým jsme se vydali, je velmi obtížný, ale chceme se jej držet,“ vysvětluje. „Mnohé osobní věci nalezneme na místech havárie spolu s troskami stroje. Jiné ale získáme od rodin padlých letců, nebo přímo od přeživších veteránů. A pak se nám stane, že v jedné vitríně jsou trosky stroje a u nich osobní věci toho letce, které rodina uchovávala po dlouhá desetiletí doma. A to je to, o co se snažíme – vidět za těmi plechy především konkrétní tváře, štěstí i tragédie,“ uzavírá Zdiarský. Muzeum Bitvy nad Krušnohořím sídlí přímo v obci Kovářská a je otevřeno v sobotu a v neděli od 14 do 18 hodin.

aby po téměř šedesáti letech od své smrti už nebyl na seznamu nezvěstných.

Letecká archeologie

?

Ve své badatelské práci se nesoustředíte pouze na bitvu z 11. září 1944. Jaké další letecké střety jsou v hledáčku vašeho zájmu? Zářijové události nad Krušnohořím jsou pro nás prvořadé. Jde o natolik rozsáhlý střet, že pokud se mu chceme věnovat pořádně, nemůžeme rozptylovat úsilí do jiných

oblastí nebo velkých bitev. Určitou výjimkou je dvojice jiných leteckých bojů nad naší oblastí. Při nočních soubojích bylo na české i saské straně Krušných hor sestřeleno několik britských bombardérů i německých stíhačů. Cílem spojenců bylo bombardování Chemnitzu v zimě 1944.

?

Vaše výzkumná činnost není omezena státní hranicí. Spolupracujete s německými badatelskými spolky? Bitva z 11. září je sice nazývána „nad Krušnohořím“, ale v podstatě začala už nad Thüringerwaldem v Německu. U našich sousedů spolupracujeme spíše s mnoha jednotlivci než se spolky. Podmínky pro práci jsou v Německu oproti ČR sice mnohem složitější, ale legislativně jasnější. Řekl bych „německy pedantské“. Pokud jde o bádání v archivech, máme své poměrně propracované postupy. Díky nim jsme se dopracovali úžasných objevů, a to i v archivech v USA.

?

Odkud čerpáte primární informace o místech dopadu sestřelených letadel? Hlavně z německých hlášení o haváriích nepřátelských letadel, ke kterým jsme se dostali ve speciálním archivu, nebo ze soupisů ztrát jednotlivých jednotek. Pak je třeba navštívit danou oblast, hovořit s lidmi. Následuje pátrání po pamětnících havárií, kteří oblast zpravidla upřesní, a pak už začíná etapa přímého hledání na místě.

?

A jak pátrání v terénu probíhá? Lidé mívají představu rojnic pátračů s detektory kovů, ale skutečnost bývá proza-

Jde nám hlavně o lidské osudy. Příběh letecké bitvy z 11. září 1944 skládáme především z příběhů jejích účastníků na místo, kde havaroval letoun, ze kterého se on zázrakem zachránil na padáku, zatímco třeba několika kamarádům z osádky se to nepodařilo.

?

Který konkrétní případ se vám vryl do paměti? Těch by bylo mnoho, ale jeden z čerstvějších je z roku 2009. Tehdy se v lese, v kráteru po explozi jedné ze sestřelených B-17, sešli americký radista z tohoto stroje a německý stíhač, který se bitvy také zúčastnil. Ty absolutně lidské emoce, které tam u starých pánů propukly, se nedají popsat.

?

Čeho si na tomto poli nejvíce vážíte? Nejcennějším je pro nás asi příběh paní Sharon Cross, které jsme vrátili otce, tedy respektive pomohli svým bádáním k tomu, Fragmenty ze sestřeleného Mustangu stíhače Wayna E. Rosenoffa doplněné o osobní věci, které badatelům darovala pilotova rodina

48



Rozhovor

ičtější. Je to prostě chození a chození. Jednou se nám stalo, že jsme v Německu jeli na „nedělní výlet“ pátrat po pamětnících. Když už nás ale poslali na ten správný kopec, kde havarovala B-17, nic jsme nedali na bílé košile a šli prostě do lesa hledat. A skutečně jsme objevili trosky letounu v zavodněném kráteru. Svlékli se do spodního prádla a začali lovit, aby naše euforie byla odměněna zjištěním, že jsme ovšem nenašli místo havárie B-17, ale německé stíhačky Fw 190. Jak jsme později zjistili, na onom velkém zalesněném kopci v průběhu této bitvy havarovali kromě B-17 ještě dva němečtí stíhači.

?

Místo dopadu ovšem často vypadá výrazně jinak než před 70 lety… Nepochybně, mnohdy vliv člověka do trosek zasáhne, a to v podstatě již krátce po havárii. Letecká archeologie, nebo aero-archeologie, se jen obtížně dá srovnávat s klasickou archeologií se štětečkem, kde poloha každého předmětu má svůj význam. My se pohybujeme v lokalitách, kde s předměty bylo mnohokrát zamícháno, ať už při snaze čet luftwaffe vyprostit trosky stroje nebo později lesníky, zemědělci či v současnosti různými hledači ještě amatérštějšími, než jsme my.

pátrací mise, které jsme se zúčastnili spolu s US Army Central Identification Laboratory Hawaii. Pod jejich odborným vedením jsme společně vyzdvihovali trosky letounu a skutečně nalezli i část ostatků pilota, které pak mohly být pohřbeny v rodné Oklahomě.

?

?

Co všechno jste schopni z nalezeného fragmentu zříceného stroje zjistit? V naprosté většině pochází nalezené předměty z konkrétního místa, a tak je zařazení do kontextu bitvy vcelku jasné. Často nám ale předměty či způsob jejich polohy v zemi pomohou odpovědět na otázky o pádu stroje, zda hořel, padal strmě nebo pod jakým přibližně úhlem. Jiné to ovšem je, když nám někdo přinese například část křídla B-17 z oblasti, o které víme, že nad ní probíhal první mohutný útok Fw 190 na formaci amerických bombardérů. Taková „ustřelená“ a střepinami prošpikovaná část pak může pocházet z kteréhokoli ze strojů, i když havaroval i o deset kilometrů dále. Ať tak či onak, fragment je důležitým svědkem této události a následně prochází různými postupy čištění a konzervace.

?

Jak moc vaši práci komplikují divoké nájezdy příležitostných amatérských hledačů? Dá se odhadnout, jak velké procento možných nálezů nenávratně zmizelo v soukromých sbírkách? To odhadnout nedokážeme, ale víme, že se to děje. A dělají to i spolky, schovávající se za slovutné názvy a bijící se v prsa svou velkou prací pro historii. Občas se s takovou činností setkáme a je nám z toho smutno.

Pátrání po nezvěstných

?

Lze konkretizovat, z kolika letadel se vám dosud podařilo najít pozůstatky? Pokud budu brát v potaz náš primární projekt týkající se 11. září, tak dosud jsme přesně lokalizovali asi pětatřicet míst havárií letadel z této bitvy. Z většiny z nich máme i trosky, tedy průzkum lokality je buď v procesu, nebo uzavřený.

?

Někdy se daří nalézt také částečné ostatky těl mrtvých letců, nebo alespoň jejich osobní věci… V této souvislosti zmíním případ nezvěstného Williama M. Lewise, jehož místo havárie jsme lokalizovali u Oberhofu v Německu. Zkompletovali jsme soubor dokumentů dokazujících, že toto místo je správné. Na základě nich byla v roce 2002 vyhlášena třítýdenní

Které vaše nálezy či rekonstrukce životních osudů měly největší ohlas v zahraničí? Vrátím se k vaší předchozí otázce – William M. Lewis, Jr., pilot P-51D Mustang z 38th Fighter Squadron, 55th Fighter Group, nezvěstný od 11. září 1944 do roku 2002. Dokonce o tom našem pátrání vyšel článek na titulní straně celoamerických Los Angeles Times a v mnoha dalších periodikách. Vyšla i kniha s názvem Courtesies of the Heart.

Osádka Vance R. Mooringa z 95. bombardovací skupiny, která byla sestřelena u Schmalzgrube. S velkým štěstím se podařilo všem jejím členům zachránit na padácích. Hřbetní střelec Charlie Stein (stojící první zleva) a bombometčík Bob Moerke (klečící první zprava) v minulosti navštívili muzeum i místo havárie

?

Na co teď ve vašem pátrání upínáte největší pozornost? Na pamětníky, ještě žijící účastníky bitvy, rodiny padlých letců nebo veteránů, ale i na dosud neobjasněná nebo plně nezpracovaná místa havárií. Důvodem je ve všech případech čas, který neúprosně běží.

Literatura, zdroje: Archiv Muzea letecké bitvy nad Krušnohořím Zdiarský, J.: Černé pondělí nad Krušnohořím. 1994

Symbol zkázy v Kovářské. Část B-17 zabořená do střechy školy Podivné ticho ohlašuje konec opomenutého leteckého poplachu, je 11. září 1944 nedlouho po poledni. Obyvatelé krušnohorské pohraniční obce Schmiedeberg (dnešní Kovářská) se vzpamatovávají z nemilosrdné letecké bitvy, které byli právě svědky. Na několika místech obce leží trosky amerických bombardérů i těla padlých letců. Obrazu zkázy dominuje zadní část jedné z létajících pevností B-17 zabořená do střechy tamní školy. Spojenecké letce, kteří sestřelení svého stroje přežili, čekaly krušné chvíle. Sudetští Němci tyto muže většinou vnímali jako teroristy a podle toho se k nim chovali. Při jejich následném transportu – ať už do lazaretů nebo zajateckých táborů – byli Američané opakovaně vystaveni nenávistným útokům, jako například na chomutovském nádraží, kde je civilisté brutálně tloukli. Většina z více než dvaceti amerických letců, kteří v Kovářské a jejím okolí zahynuli, byla pohřbena na zdejším hřbitůvku. Teprve v letech 1945 až 1947 byla jejich těla exhumována a převezena na spojenecké hřbitovy ve Francii a Belgii a pak dále do USA.


49

Vojenská jednotka

Československá samostatná obrněná n brigáda ve Velké Británii 1940–1945

Obrnění lvi

na západě

Mgr. Martin Šedivý

Cromwell Mk.IV při průjezdu jihočeskou Sušicí

50


P

o 15. březnu 1939 opustilo Československo z vlastní vůle mnoho mužů, kteří se nesmířili se vstupem německých vojsk do ČSR a v předtuše nadcházející politické diktatury byli rozhodnuti bránit svoji vlast se zbraní v ruce, byť by se ona válečná fronta nacházela daleko v zahraničí. Mnoho z takto smýšlejících vlastenců směřovalo nejprve do Polska, na Balkán, později do Francie. Nejpřívětivěji se k zájemcům o službu v cizí armádě stavěla Francie, která pro nově příchozí vojáky vytvořila ve své cizinecké legii tři tisíce volných míst s podmínkou, že když vypukne oficiální ozbrojený konflikt, budou muži z ČSR propuštěni do jejich exilové armády. Cesty, které přivedly vojáky z Československa do zahraničních armád, se značně lišily. Šťastlivcům, jimž se po německém útoku na Polsko podařilo dosáhnout pěším pochodem Rumunska, se nabízela cesta přes Jugoslávii do Bejrútu, který byl

tehdy francouzskou državou. Tito muži byli nakonec zakomponováni do vojenských jednotek na Středním východě, zatímco vojáci, dislokovaní v jihofrancouzském městě Adge, vytvořili základ nově formované československé západní zahraniční armády. Zde se na konci září roku 1939 zformoval útvar čítající již přes osm set dobrovolníků. Oficiálně byl 1. československý prapor založen již 9. září, nedlouho nato vznikl 1. československý pěší pluk a o měsíc později i 2. československý pěší pluk a výcvikové skupiny.

Francouzské angažmá Po vstupu Francie do války došlo k oficiálnímu potvrzení existence československé exilové vlády v čele s osobou Dr. Edvarda Beneše, což mělo pozitivní vliv na příliv branců do řad čs. vojska, neboť mohly být zahájeny vojenské odvody. Ty začaly probíhat naplno po 17. listopadu 1939, kdy byla Československým

Fotografie: archiv autora, volny.cz

Během druhé světové války se po spěšné evakuaci francouzských bojišť roku 1940 zformovalo v Anglii československé exilové vojsko s celkovým počtem více než šest tisíc mužů. V srpnu roku 1944 byl tento vojenský kontingent čítající mnoho zkušených veteránů přesunut do Francie, kde převzal roli hlavního strážce obklíčeného přístavního města Dunkerque

Československá samostatná samoostatná obrněná brigáda ve Velké Británii 19 1940–1945

Vojenská jednotka

Maskovaný Cromwell z řad ČSSOB

národním výborem schválena a vydána dlouho očekávaná mobilizační vyhláška, která povolávala do zbraně všechny muže schopné služby ve věku 18–50 let a všechny dobrovolníky schopné vojenské služby ve věku 51–55 let. Mobilizovaní branci tvořili zajímavou sociální směsici občanů Československé republiky mnoha národností, žijících již po nějakou dobu ve Francii, dále sezónních dělníků a dokonce i Němců z československého pohraničí. Nutno podotknout, že ne všichni mobilizovaní muži odcházeli do armády s nadšením a vlasteneckým zápalem. Díky přílivu odvedenců došlo dne 15. ledna 1940 k založení 1. Československé divize o síle tří pěších pluků, dělostřeleckého pluku, divizní roty kanónů proti útočné vozbě, divizní baterie kanónů proti útočné vozbě, smíšeného předzvědného oddílu a telegrafního a ženijního praporu. V jihofrancouzském Adge byly též dislokovány náhradní těleso a letecká skupina. Začátkem ledna 1940 se rozšířily řady 1. Čs. divize o přibližně pět set interbrigadistů – účastníků bojů španělské občanské války. Těm však, na základě jejich předchozí služby, nemohly být dle platných čs. zákonů uznány jejich poddůstojnické či důstojnické hodnosti, nicméně se jednalo o vítané a zkušené bojovníky. Divize trpěla ve svých počátcích nedostatkem kvalitní výstroje a výzbroje. Tato situace se však během prvních měsíců roku 1940 postupně a pomalu zlepšovala a brzy měl každý muž aspoň svoji pušku, i když co kus, to rozdílná ráže. Mezi únorem a květnem byli českoslovenští dělostřelci vybaveni kanóny ráže 75 mm, protitankovými kanóny ráže 47 mm a houfnicemi ráže 155 mm. Sporadicky byla divize vybavena minomety ráže 60 a 81 mm a protitankovými kanóny ráže 25 mm. Obdobně na tom byla i se spojařským vybavením a s přepravním materiálem. Divize měla dle tabulek disponovat 1 784 koňmi, přičemž plné stavy se podařilo naplnit až v květnu. Podobně na tom byla s motorovými vozidly, jejichž plného počtu se podařilo dosáhnout pouhý den před odchodem na frontu. S výcvikem na

tom nebyla 1. Čs. divize o nic lépe. Vzhledem k průběžnému přijímání stále nových branců a k absenci výcvikového materiálu docházelo jen k malým pokrokům ve výuce vojenské taktiky a ani zkušené jádro divize, složené z uprchlých příslušníků branné moci či španělských interbrigadistů, nemohlo tento fakt příliš zlepšit. I navzdory dlouhotrvajícím odvodům nebyl početní stav divize naplněn, a tak byla jednotka v polovině května 1940 zredukována na 10 000 vojáků. Dne 1. června pak přišel očekávaný rozkaz k přesunu celé divize k frontové linii. Bojová připravenost jednotky byla však stále velmi nedokonalá a divize nemohla být nasazena jako celek. Bojů ve Francii se zúčastnil jen 1. a 2. pěší pluk, který byl nasazen v oblasti řek Loira a Seina. Rychlý vývoj války ve Francii ale přinesl nečekaný zvrat a po kapitulaci Francie byla divize přesunuta na severní pobřeží do přístavu Sète, odkud byla, po vyjednávání s francouzskou vládou, dne 26. června 1940 transportována do Velké Británie. Celkem se podařilo evakuovat asi 3 500 mužů.

Vojáci, učte se anglicky… Po vřelém přijetí v anglickém Liverpoolu byla československá jednotka odeslána do Chesteru v hrabství Cholmondeley. Zde začalo přeškolování na britskou vojenskou výzbroj, vojáci obdrželi britské battledressy a za pomoci

instruktážních slovníčků se začali učit anglicky. V Cholmondeley měli vojáci možnost – poprvé od začátku války – nabrat síly a začít pracovat na obnově podlomené morálky. V srpnu 1940 došlo ke zformování 1. Československé smíšené brigády pod vedením generála Bedřicha Miroslava-Neumanna. Tomuto aktu předcházela tzv. vzpoura v Cholmodeley, ve které dne 23. července 1940 odmítlo 539 vojáků, zejména interbrigadistů, dále sloužit v československé exilové armádě. Tito vojáci byli internováni a přesunuti k britským Pioneer Corps (pracovním sborům). Většina z nich se o dva roky později vrátila, po prezidentské milosti, zpět k jednotce. Dne 1. července 1941 byla smíšená brigáda dle britských tabulek transformována na 1. Československou samostatnou brigádu o síle tří pěších praporů, smíšeného předzvědného oddílu, 1. dělostřeleckého pluku a ženijní roty. Brigáda měla v tu dobu pouze 2 636 vojáků a 375 kusů vojenské techniky. V březnu 1943 se stal velitelem brigády plukovník dělostřelectva Alois Liška a brigáda byla zařazena nejprve do III. sboru obrany britských ostrovů a posléze k VIII. a XI. sboru, jejichž úkolem bylo bránit jižní a východní pobřeží Anglie. Po návratu středovýchodní československé bojové složky byla 1. září 1943 Čs. samostatná brigáda oficiálně transformována v Československou samostatnou obrněnou brigádu ČSSOB/CIABG – Czech Independent Armoured Brigade Group. Velitelem útvaru zůstal Alois Liška, který byl krátce před reorganizací povýšen do hodnosti brigádního generála. Aby bylo naplněno poslání obrněné brigády dle britských tabulek, začali se brzy Čechoslováci školit v používání nové techniky. Páteří brigády se staly dva nové tankové prapory, dále se v brigádě nacházely motorizovaný prapor, dělostřelecký pluk, protitankový oddíl, protiletadlová baterie, brigádní

Velitel Československé samostatné obrněné brigády – brigádní generál Alois Liška Extra Válka – II. svtová

51

Vojenská jednotka

Československá samostatná obrněná brigáda ve Velké Británii 1940–1945

spojovací rota, ženijní rota, mostní četa, oddíl polního četnictva a dopravní oddíl. Hlavní útvary doplňovaly brigádní tankové dílny, lehSherman I.C. Firefly Československé obrněné brigády

ké dílny, polní park, záložní a doplňovací rota, lehká polní ambulance, polní pošta, pokladna a výchovná četa s polním soudem. V první polovině roku 1944 pokračovala brigáda v jižním Skotsku v bojovém výcviku, skládajícím se z denních i nočních přesunů, obrany proti letadlům a nepřátelským obrn ob rn rněn něn ěným ý vvoz ým ozům oz m aatd. td. Ve td V SSkotsku kotts ko tskuu ddos tsku ostiihl os hlaa obrněným vozům dostihla jeedn jedn dnot oottku zpráva zpr práva áávva o sp poj o en neccké k iinvazi nvaz nv azii do az jednotku spojenecké E ro Ev ropyy, a ta ropy ak 7. 7. ččer err vn vnaa 19 194444 1944 Evropy, tak června p ř iš iišel š el rrozkaz oozz ka k z př

k mobilizaci. Přes veškerou snahu doplňovací roty se nepodařilo naplnit početní stavy mužstva a před odjezdem na kontinent chyběly čs. brigádě stále přibližně tři stovky mužů. I v podlimitních stavech byla brigáda přepravena ve dnech 31. srpna až 9. září 1944 do F Fr Francie, kde měla již brzy zasáhnout do bojů proti nepříteli. Jednotka se vylodila na umělém přístavu Mulberry u francouzského městečka Arromanches a následně byla p essun př unut do tranzitního kempu č. 60 poblíž přesunuta F laisse. Fa e Československá Č Falaise. samostatná obrněná b ig br igád ádaa čítala v tu dobu přes 4 300 mužů, brigáda 1 0 tanků, 14 tank ta nk 190 obrněných vozidel a dalších 140 asi 800 automobilů. Tankové jednotky se tranzit v tranzitním táboře věnovaly nastřelování n vý no vých ch tanků t nových a všeobecné přípravě na boj.

Dunkerque podruhé Dunke

Československý 11. pěší prapor – východní Základ 11. pěšího praporu operujícího na Středním východě a v Africe tvořilo přibližně dvě stě mužů, většinou utečenců z protektorátu, kteří překročili, často za velmi dramatických okolností, hranice Palestiny a již se nestačili dostat včas do Francie. Vzniku nového praporu bylo exilovým Ministerstvem národní obrany v Londýně oficiálně požehnáno 1. listopadu 1940 a do čela nově zformované vojenské jednotky byl dosazen legionář Velké války podplukovník Karel Klapálek. V podstatě lze složení praporu rozdělit do čtyř skupin. První tvořili již zmínění utečenci z protektorátu, kteří se dostali na Střední východ balkánskou cestou. Jednalo se celkem o 23 % mužů, další skupinu představovali uprchlíci z Polska (18,5 %), kteří se dostali do Palestiny z internace v Sovětském svazu. Nejpočetnější třetí skupinu tvořili českoslovenští Židé (49,5 %) a čtvrtou dobrovolníci z celého světa. Prapor byl cvičen nejprve v Gedeře u Tel Avivu a Jericha, odtud byl později přesunut k aklimatizaci na pouštní prostředí do Libye a Egypta. V červnu 1941 byla jednotka opět přesunuta a zapojena do bojů o Sýrii. Poté byl prapor dislokován na řece Eufrat, kde prováděl strážní službu. V druhé polovině října 1941 přišel neočekávaný rozkaz k přesunu na jih a jednotka byla přemístěna do tobruckého přístavu, kde měla bránit italské divizi „Brescia“ proniknout do města. Zde si českoslovenští vojáci vydobyli v nehostinném pouštním prostředí své ostruhy a měli tak právo se zařadit mezi ony legendární „Tobrucké krysy“. 10. prosince vyrazili obránci Tobruku na pomoc Britům do prostoru Sidi Rezegh. Po protiútoku britské 8. armády se totiž vyčerpaná britská armáda opět stahovala zpět. Unavení Čechoslováci byli vystřídáni jednotkami Jihoafrické unie a začátkem dubna 1942 byli přesunuti zpět do Palestiny. Zde byl koncem téhož měsíce Čs. 11. pěší prapor oficiálně rozpuštěn a představena byla nová jednotka – Čs. 200. lehký protiletadlový pluk – východní, čítající tři prapory. Jednotka byla vybavena kanóny Bofors ráže 40 mm. Po Montgomeryho průlomu u El Alamejnu a po spojenecké invazi v severní Africe byl pluk opět přesunut do Tobruku. Nicméně válka v Africe se pro spojence vyvíjela velmi příhodně a v červenci roku 1943 byl pluk přesunut do Anglie, aby se stal součástí nově budované Československé samostatné obrněné brigády.

52


V průběhu průbě září 1944 dospělo velitelství armád k názoru, že brigáda 21. skupiny skup nemůže nemů ne může mů že bbýt použita pro frontové boje, neboť by v příp případě případných ztrát nebyla schopna doplňovat doplňov tabulkové počty mužstva. Zejmépanovaly obavy o eventuální absenci vycvina panov tankových osádek. Další faktor, který čenýchh ta rozhodl o konečném umístění Čechoslováků ve F Francii, byl ten, že s prohlubující se frontou pomalu začínalo váznout spojenecké zásobování. Brigádě tak byl svěřen úkol převzít od Kanaďanů obléhání francouzského přístavu Dunkerque, ve kterém byla obklíčena německá posádka o síle asi 12 000 mužů ohrožující postup spojeneckých jednotek. Brigáda se přesunula do prostoru Dunkerque dne 5. října 1944 a o tři dny později převzala od Kanaďanů plnou kontrolu nad vojenskými akcemi v oblasti. Velitelem německé obrany byl viceadmirál Friedrich Frisius, který disponoval silným dělostřelectvem, jehož základ byl tvořen zbraněmi Atlantického valu zaměřenými do vnitrozemí a dále celou sérií přírodních i umělých překážek přírodního charakteru, které znemožňovaly použití těžké tankové techniky. Primárním úkolem brigády bylo uvěznit německé obránce v Dunkerque a znemožnit jim výpad jakýmkoliv směrem. Čechoslováci měli podnikat v prostoru okupovaného přístavu drobné lokální útoky, aby přinutili nepřítele ke konečnému cíli – kapitulaci. Ačkoliv pro Spojence, s již pevně zakotveným předmostím a rozsáhlou leteckou podporou, nebyl problém přístav Dunkerque, včetně jeho obránců, zcela vymazat z mapy, na přání francouzské vlády bylo přístavní město dobýváno málo destruktivním způsobem. Nepoškozený přístav měl hrát rozhodující úlohu při poválečné obnově Francie. Za účelem obléhání bylo k brigádě přiděleno také několik praporů francouzské pěchoty, kanadský tankový prapor, protiletadlová brigáda a britský dělostřelecký pluk. Bojové akce brigády u Dunkerque sestávaly zejména z průzkumných hlídek a následných dělostřeleckých přepadů, avšak dne

Československá samostatná obrněná brigáda ve Velké Británii 1940–1945

Vojenská jednotka

28. října 1944 oslavili Čechoslováci státní svátek rozsáhlým útokem ve východním sektoru obleženého přístavu. Za pomoci tanků a obrněné techniky zahájili ráno v 6:30 útok doprovázený dělostřeleckou podporou a útokem pěchoty. Brigádě se podařilo proniknout asi 2,5 km hluboko do nepřátelského území. Oslavou státního svátku boje neutichly a pro 5. listopad byl naplánován další průzkum bojem. Při plánování útoku však selhal průzkum, úder se nepodařilo náležitě utajit a kvůli těmto chybám padlo šestatřicet vojáků, asi sto jich bylo raněno a zničeno bylo rovněž dvanáct tanků. Brigáda přesto získala přes 160 zajatců. Další rozsáhlejší boje proběhly ve dnech 10.–12. dubna, a i když byl konec války již všeobecně očekáván, brigáda utrpěla opět ztráty na životech.

Kombinovaný oddíl Po naléhavých prosbách ze strany MNO v Londýně a velitelství brigády, které volaly po uvolnění brigády od Dunkerque a jejím přiřazení k postupujícím americkým jednotkám, byl dne 24. dubna 1945 vypraven alespoň československý vojenský kombinovaný oddíl pod velením podplukovníka Aloise Sítka. Tento útvar se měl symbolicky připojit k americké 97. pěší divizi při překročení hranic československého území. Kombinovaný oddíl byl vypraven v síle jedné motočety vybavené

německého Sichersreuthu, vzdáleného dvacet kilometrů od Chebu. Jelikož v Chebu v tu dobu probíhaly ještě těžké boje, musela brigáda vyčkávat další dva dny. První vozidla, která na hraničním přechodu Pomezí překročila hranice, byly jeepy škpt. Pujmana a pplk. Sítka. Čest vztyčit československou vlajku připadla nejstaršímu příslušníkovi kombinovaného oddílu, rotnému Jaroslavu Květovi. Tuto událost zachytil americký kameraman, avšak tento dokument je bohužel stále nezvěstný.

Cromwell Mk.VII „Corsair“ zachycený během bojů u Dunkerque

Čechoslováci měli podnikat v prostoru okupovaného přístavu lokální útoky, aby přinutili nepřítele ke kapitulaci čtyřmi americkými „kolohousenkami“ M3 Halftrack, jednoho průzkumného motodružstva vybaveného britskými pásovými Universal Carriery a jádro oddílu tvořila mobilní protiletadlová baterie, čítající šest 40mm protiletadlových kanónů Bofors. Dále byl oddíl vybaven sedmi doprovodnými motocykly a šestadvaceti vozidly. V řadách kombinovaného oddílu, který čítal 139 mužů, se ocitli zkušení váleční bojovníci, mezi nimi „pouštní krysy“ od Tobruku i příslušníci tzv. Vladařů, kteří se účastnili partyzánských bojů v Itálii a během obléhání přístavu Dunkerque se připojili, stejně jako asi 500 zajatých Němců – příslušníků Československé republiky zavlečených do wehrmachtu – do řad ČSSOB. Po průjezdu válkou zničenou Evropou dosáhl oddíl dne 28. dubna 1945

Dne 1. května vjel kombinovaný oddíl na liduprázdné chebské náměstí a vzápětí se jeho příslušníci zapojili do hlídkové a strážní činnosti v součinnosti s velitelstvím amerického 18. pluku 1. pěší divize. Během hlídkování v Chebu zadrželi Čechoslováci z kombinovaného oddílu celkem šestadvacet podezřelých německých vojáků a předali je americké armádě. Šestého května padlo rozhodnutí o přesunu kombinovaného oddílu do Plzně, a jednotka se proto následujícího dne ráno vydala opět na cestu. Po přidělení k americké 2. pěší divizi dosáhl oddíl v 17:00 hod. odpoledne Plzně. Na rozdíl od Chebanů zasypali Plzeňané vozidla kombinovaného oddílu květinami. Po průjezdu Plzní skončil kombinovaný oddíl dne 8. května 1945 ve vísce Kyšice, severně od Plzně, kde musel dle rozkazu vyčkávat, neboť cesta do Prahy mu byla uzavřena. Jednotka dosáhla Prahy až po jejím osvobození – dne 11. května 1945 – a zbytek brigády se vrátil do osvobozené Prahy až téměř o měsíc a půl později. Druhá světová válka tak definitivně skončila i pro „naše na západě“.

Half-tracky Kombinovaného oddílu vjíždějí na vylidněné chebské náměstí Literatura, zdroje: Fencl, V. – Říha, M.: Československá armáda ve Velké Británii. Praha 2003 Foud, K. – Syrový, J.: Muži pplk. Sítka. Kyšice 2008 Marek, J.: Zcela jednoduše o Kombinovaném oddílu in: Národní Osvobození č. 52/1999. Praha 1999 Marek, J.: Příběhy starých battledressů. Cheb 2001 Marek, J.: Tobrucký deník. Cheb 2008 www.volny.cz/ipro/stripky/


53

Vojensko-historický klub

Čeští Lvi

Jihočeští válečníci

Mgr. Martin Šedivý Klub vojenské historie Čeští Lvi z Českých Budějovic Radek Marcín, DiS. Předseda KVH Čeští Lvi a místopředseda ČsOl, jednota Strakonice

54


Č

eští Lvi byli jako volné sdružení přátel věnujících se vojenské historii založeni již v roce 2008 a od roku 2010 jsou oficiálně registrovaným občanským sdružením. Jak už sám klubový název napovídá, hlavním cílem Českých Lvů je uchovávat v obecném podvědomí živý odkaz Československé samostatné obrněné brigády, bojující během druhé světové války na západní frontě. Pro mnoho našich spoluobčanů či pro děti vyrůstající v moderní konzumní společnosti se činy našich předků bojujících za svobodu vlasti stávají jen prázdným pojmem z historie. Tento neblahý fakt se Čeští Lvi snaží zvrátit osvětovou činností, kterou konají ve formě akcí pro veřejnost – většinou spjatých s prezentací výstroje a výzbroje používané Československou obrněnou brigádou, bojovými ukázkami pro veřejnost nebo sběratelskou činností, při které členové klubu shromažďují cenné artefakty vypovídající o vojenské minulosti našich dědů.

Ne všech akcí se lze, v rámci vojensko-historických ukázek, účastnit v battledressu Československé obrněné brigády a pro tuto příležitost ztvárňují členové klubu britské pěšáky z období 2. světové války. Společně s dalšími, obdobně zaměřenými kluby vojenské historie (Tommy and Yankee, Ocelová pěst) se v minulém roce podařilo dát projektu „univerzální britské pěchoty“ pevný rámec a v současnosti má uskupení tabulkovou sílu dvou družstev – velitelského a pěšího. V akci byla pěchota poprvé k vidění loni na Boji o Kubovu Huť či na letošním Boji o České Budějovice. České Lvy lze na akcích spatřit taktéž v „partyzánském“ čili v civilním oblečení ze 40. let s rozličnou dobovou výzbrojí a výstrojí a jako správní lvi salónů se členové klubu každoročně účastní vojensko-historického plesu v Českých Budějovicích, který je již tradičním završením sezóny.

Vozový park Českých Lvů Důležitou součást činnosti klubu tvoří sbírání, údržba, renovace a prezentace vojenské techniky. Nutno podotknout, že vozidla anglické výroby s českým lvem ve

Fotografie: KVH Čeští lvi

Jihočeský klub vojenské historie Čeští Lvi o.s, v jehož čele stojí předseda Radek Marcín DiS., který je zároveň místopředsedou Československé obce legionářské – jednoty Strakonice, sídlí v Českých Budějovicích. Spolek má v současnosti osmnáct členů, včetně čtyř členek s uniformami pomocných ženských sborů při britské pozemní armádě – ATS

Čeští Lvi

Vojensko-historický klub

Boj o České Budějovice – britští pěšáci na zteči!

znaku stojí vždy ve středu pozornosti návštěvníků akcí s vojensko-historickou tematikou. V pojízdném stavu se v rukách jednotlivých členů klubu nachází následující technika: jeden motocykl Royal Enfield WD/C r. v. 1940 o obsahu 350 ccm a dva motocykly Royal Enfield WD/CO r. v. 1941 o obsahu 350 ccm. Všechny motocykly byly před nedávnem dovezeny přímo z Velké Británie. Čeští Lvi disponují dále 1,5 tunovým vojenským nákladním automobilem Austin K30, r. v. 1940, který je vybaven řadovým šestiválcem s rozvodem OHV o obsahu 3 462 ccm. Tento automobil se dostal do ČSR již v roce 1946 v dodávkách UNRRA. Členové klubu vlastní i několik dalších kusů dobové vojenské techniky, které však dosud nebyly náležitě restaurovány. Mezi největší dosavadní úspěchy klubu patří záchrana jedinečného kusu vojenské techniky – Austinu K2/Y Ambulance. Tato unikátní vojenská sanitka byla po šedesáti letech nalezena ve stodole jednoho pařížského vetešnictví a majitelka prý byla již rozhodnutá nechat automobil sešrotovat. Jen díky nadšenému úsilí členů Českých lvů se podařilo vozidlo vyprostit z nánosu špíny a veteše a odvézt do Čech, kde ho čeká důkladná renovace. Toto vozidlo je jediné svého druhu v ČR. Nedílnou součástí vojenské historie jsou samotná militaria. Sběratelství dobové výstro-

V roce 2010 organizoval klub bojovou ukázku ve Vodňanech, která byla věnována příslušníkům Československé samostatné obrněné brigády, zejména pak zesnulému plk. Panskému, rodáku z Vodňan. V roce 2011 potom klub spolupořádal (s KVH Panzergruppe Kleist) akci Boj o České Budějovice, ve které měli návštěvníci možnost zhlédnout dvě bojové ukázky z druhé světové války. První se věnovala vzpomínce na boje na západní frontě a odehrála se při ní šarvátka mezi britským průzkumným oddílem a německými předsunutými pozicemi, druhá bitva programu imitovala boje v Československu na jaře roku 1945. Při této velmi dynamické podívané byl k vidění impozantní útok dvou sovětských tanků T-34.

Plány do budoucna Podle Radka Marcína Čeští Lvi momentálně připravují kalendář akcí pro rok 2012. Klub můžete příští rok spatřit na tradičních, zejména jihočeských pietních aktech a různých výročích v okolí Českých Budějovic. Zvažována je též účast na některých dalších akcích, pořádaných v ČR i v zahraničí. Jmenovitě lze zmínit tradiční česká Bahna, která se odehrávají ve vojenském újezdu Brdy, nebo jejich obdobu pořádanou na Slovensku – Slovenské Piesky. Čeští Lvi mají na příští rok přichystané překvapení ve formě dvou stěžejních projektů, věnujících se vojenské historii Českých Budějovic, takže se příznivci vojenské historie mají jistě na co těšit.

[email protected]

Součástí prezentace klubu na akcích s vojensko-historickou tématikou je výstava dobové výstroje a výzbroje Unikátní Austin K2/Y Ambulance během převozu z Paříže do Čech

je a výzbroje se věnují všichni členové klubu. Podle Radka Marcína pochází devadesát procent všech takto získaných artefaktů především z internetových burz. Dárců, ochotných přenechat sbírkové předměty, ubývá. Čeští Lvi si vždy nejvíce váží těch sbírkových předmětů, které patřily přímo konkrétním vojákům z řad Čs. obrněné brigády.

Akce a úspěchy klubu Čeští Lvi se každoročně účastní několika akcí s vojensko-historickou tematikou, ať se jedná o divácky oblíbené bojové ukázky, státní svátky či o pietní akty, které si kladou za cíl vzpomenout na naše padlé předky. Někteří členové klubu se podíleli na natáčení hraných filmů nebo filmových dokumentů. Mezi nejznámější patří svěrákovský Tmavomodrý svět a Letopisy Narnie – Princ Kaspian. Extra Válka – II. svtová

55

Encyklopedie

Vojín Čs. samostatné obrněné brigády

K

oncem srpna roku 1944 padlo dlouho očekávané rozhodnutí k přesunu Československé samostatné obrněné brigády na kontinent. Vojín Stanislav Migl, jeden z komunistických vzbouřenců z Cholmondeley z léta 1940 a veterán španělské občanské války, využil, jako mnoho jeho druhů, nabídnuté prezidentské milosti dr. Beneše a navrátil se z řad britských pracovních sborů zpět k brigádě. Nyní vojín vyčkává na transportní loď, aby byl společně s celou svou jednotkou přepraven na kontinent a následně k Dunkerque, kde ho čeká nelehký úkol stát se jedním ze strážců obléhaného přístavu. Vojín Migl je oblečen v battledressu Patt. 40 austerity – úsporné verzi britské uniformy, dodávané pozemnímu vojsku od roku 1942. Pro příslušníky ČSSOB byl, po vzoru britských rukávových nášivek v roce 1943, zaveden znak českého lva a jednotné domovenky CZECHOSLOVAKIA. Voják je vybaven polní ústrojí vzor 37 Vojín Migl je vyzbrojen puškou Lee Enfield No.4 MK.I* americké výroby ráže .303 British. Součástí příslušenství je i látkový bandalír na náboje .303 v nábojových páscích (na hrudi) a bodák pig sticker, visící na opasku

Fotografie: KVH Čeští lvii

Kalhoty jsou dole upnuty ve spinkách, někteří vojáci však upřednostňovali používání klasických ovinovaček, neboť lépe chránily kotník proti vymknutí

56


Encyklopedie

Mgr. Martin Šedivý

Na hlavě má vojín Migl standardní britskou pěchotní přilbu Mk. II, v poli byla přilba maskována síťkou

Na zádech vojáka se nachází haversack, batůžek malé polní, ve které voják nosil kromě potravinových dávek svou osobní výstroj. Tu opět přesně určoval předpis. Pod chlopní batohu je složený groundsheet, pogumovaný plátěný dílec, sloužící jako přikrývka i pláštěnka

Na pravém řemínku haversacku visí plechový hrníček o obsahu jedné pinty, který vojáci Commonwealthu, navzdory předpisům, nosili velmi často připevněný na výstroji právě tímto způsobem

Malá zelená brašna, zavěšená přes rameno, obsahuje lehký model plynové masky Mk.III, která byla v době invaze do Francie standardním modelem britské armády

V levé ruce drží vojín kit bag, ve kterém se nacházely osobní věci vojáka, jejichž seznam byl určen výstrojním předpisem. Kit bagy zpravidla následovaly vojáky v zápolí, nicméně mnoho z nich se po svém nasazení na frontu s kit bagy již nesetkalo

Na nohou má vojín standardní pěchotní boty ammo boots, jejichž kožená podrážka byla pobita hřeby


57

Námořní operace Bitva u mysu Matapan 1941

Drsný políček

italskému námořnictvu PhDr. Vladimír Černý

Vlajková loď admirála Cunninghama HMS Warspite při nácviku palby

58


P

očátek válečného roku 1941 byl ve Středozemním moři velmi hektický. Němci se připravovali na úder proti Jugoslávii a Řecku a také Italové by rádi napravili svou válečnou reputaci, pošramocenou neúspěchy v severní Africe ve druhé polovině předchozího roku. Britové si uvědomovali důležitost Řecka pro své válečné plány a od začátku března urychleně přepravovali pod krycím označením Lustre do této balkánské země posily, což vyvolalo intenzivní pohyb konvojů v oblasti mezi Suezským průplavem a řeckým přístavem Pireus. Tyto konvoje se stávaly terčem útoků zejména německého letectva z X. sboru, ale ztráty nebyly příliš vysoké. Velení italského válečného námořnictva však i přes tuto britskou operaci postupovalo značně

pasivně, což se pochopitelně nelíbilo jeho německým spojencům. Kriegsmarine proto 14. března poslalo Italům žádost o provedení útoku na britské konvoje mezi Egyptem a Řeckem. Také italský diktátor Benito Mussolini tlačil na své admirály, aby už konečně podnikli něco významného. Teprve po tomto nátlaku tedy začal být vypracováván plán útoku.

Italské plány Náčelník štábu italského válečného námořnictva admirál Arturo Riccardi vypracoval společně s admirálem Angelem Iachinem a dalšími veliteli plán, který počítal s nasazením dvou svazů křižníků proti britským konvojům. Jeden měl být vyslán do oblasti severně od ostrova Kréty a druhý jižně od

Fotografie, ilustrace: archiv autora, wikipedia

V letech 1940–1943 proběhla ve Středomoří řada střetnutí mezi britskými a italskými válečnými plavidly, která obvykle končívala britským vítězstvím. Nikdy však nebyla italská porážka tak těžká, jako v bitvě u Matapanu koncem března 1941

Bitva u mysu Matapan 1941 ní k ostrovu Gaudos. Námořní síly přitom měly úzce spolupracovat s letectvem, jehož úkolem bylo zajistit nepřetržitý průzkum, ochranu vlastních námořních sil a taktickou podporu. V této souvislosti se počítalo především s německým X. sborem operujícím z letišť na Sicílii a v Kalábrii. Je ovšem třeba říci, že cílem připravovaného útoku nebyl žádný konkrétní britský konvoj nebo námořní svaz, Italové prostě chtěli jen zaútočit na námořní trasu, kudy konvoje proplouvaly. Vůbec přitom nebylo jisté, že se zde nějaký objeví zrovna v den, kdy má operace proběhnout. Celou připravovanou operaci se Italům nepodařilo utajit a britská rozvědka o ní již velmi brzy získala konkrétní informace. Britům navíc hrála do karet ještě jedna důležitá věc. Na základě nesprávného hlášení z průzkumného letounu došli Němci k přesvědčení, že ve východním Středomoří zůstala v pohotovosti už jen jediná britská bitevní loď HMS Valiant a situace je tedy pro útok na konvoj velmi příznivá. Italové sice věděli, že tato informace neodpovídá skutečnosti, ale svému agresivnímu spojenci mohli jen těžko oponovat. Nezbývalo jim nic jiného, než útok provést. Datum zahájení operace bylo stanoveno na 26. března 1941.

Síly obou protivníků Italské velení vyčlenilo pro útok značné síly rozdělené do dvou skupin. V první pod velením admirála Iachina měla být v doprovodu čtyř torpédoborců od 13. divize nasazena vlajková bitevní loď Vittorio Veneto disponující devíti těžkými děly ráže 381 milimetrů. Dále byla k dispozici 3. divize křižníků tvořená těžkými křižníky Trieste, Trento a Bolzano, jimž dělaly doprovod tři torpédoborce. Také druhá skupina byla početná. 1. křižníkovou divizi tvořily těžké křižníky Zara, Pola a Fiume, které doprovázely čtyři torpédoborce. Jako poslední se pak operace zúčastnila 8. divize křižníků složená z lehkých křižníků Abruzzi a Garibaldi s eskor-

Bitevní loď Vittorio Veneto Patřila do třídy bitevních lodí Littorio. Stavba byla zahájena v Terstu roku 1934, o tři roky později byla loď spuštěna na vodu. Italské námořnictvo ji zařadilo do služby 28. dubna 1940. Jednalo se o kvalitně postavené pancéřované plavidlo se silnou výzbrojí, které se v období druhé světové války zúčastnilo mnoha bojů ve Středomoří. Například 27. listopadu 1940 se bitevní loď podílela na boji s britským svazem H u mysu Teulada, kdy se posádce podařilo palbou poškodit těžký křižník Berwick. Následně se Vittorio Veneto stal terčem neúspěšného útoku letounů z letadlové lodi Ark Royal. Po opravách poškození z bitvy u Matapanu se od září 1941 opět zapojil do bojových akcí, jejichž cílem bylo zamezit britskému zásobování Malty. Dne 14. prosince 1941 loď

Námořní operace

Viceadmirál Carlo Cattaneo (1883–1941) byl hodnostně nejvyšším italským námořníkem, který v bitvě u Matapanu zahynul

tou dvou torpédoborců. Jednotlivé divize opustily 26. března své základny v Neapoli, Tarentu, Brindisi a Messině a následujícího dne zamířily směrem ke Krétě. Dlouho se nedařilo navázat kontakt s nepřítelem, až teprve ráno 28. března objevil průzkumný hydroplán z bitevní lodě Vittorio Veneto západně od Kréty čtyři křižníky v doprovodu stejného počtu torpédoborců. Italové přitom netušili, že Britové o jejich operaci vědí, protože se jim podařilo rozšifrovat Iachinův rozkaz obsahující plán celé akce. Velitel Středomořského loďstva admirál Cunningham proto povolal nazpět konvoj, který krátce předtím vyplul z Ale-

Italští dělostřelci se nijak nevyznamenali a žádný z devadesáti granátů ráže 381 mm nenalezl svůj cíl xandrie. Jeho cílem bylo střetnutí s Italy v námořní bitvě, k čemuž měl k dispozici celkem tři svazy válečných plavidel. Nejsilnější svaz A kotvil pod přímým Cunninghamovým velením v Alexandrii a jeho páteří byly bitevní lodě Warspite, Barham a Valiant podporované letadlovou lodí Formidable. Ke svazu dále patřila 14. flotila torpédoborců tvořená čtyřmi plavidly. V řeckém přístavu Pireus se nacházel svaz B v čele s viceadmirálem Pridhamem-Wippellem tvořený čtyřmi lehkými křižníky a čtyřmi torpédoborci. Nejslabší svaz C tvořený pěti torpédoborci pak byl připraven opět v Alexandrii.

Bitva začíná Cílem admirála Cunninghama bylo Italy nevyplašit, protože je chtěl v nadcházející torpédovala britská ponorka Urge a Vittorio Veneto se těžce poškozen dovlekl do Tarentu, kde jej opravovali čtyři měsíce. V červnu 1942 se tato bitevní loď opět pokoušela blokovat konvoje na Maltu, ale od té doby se již do bojů nezapojila. Po italské kapitulaci v září 1943 byla přesunuta na Maltu a odtud do Alexandrie. Do Itálie se vrátila roku 1946 a po oficiálním vyřazení z námořnictva byla roku 1948 sešrotována v loděnicích La Spezia.

bitvě zničit. Proto nejprve vydal rozkaz svazu B, aby odplul do prostoru jihozápadně od ostrova Gaudos, kde se měl setkat s hlavními silami z Alexandrie. Britský admirál také použil účinnou lest, když si šel jakoby nic zahrát do místního golfového klubu. Dobře totiž věděl, že sem chodí i japonský konzul, který hlásil Italům vše o pohybech britského loďstva. Cunningham předstíral, že má v úmyslu v klubu přespat, ale po setmění nenápadně zmizel a vrátil se na svou vlajkovou loď HMS Warspite. Tato kamufláž zabrala a Italové vůbec nevěděli, že britská těžká plavidla ze svazu A vyplula na moře vstříc jejich silám. Admirál Iachino dostal pouze hlášení z průzkumného letounu, že se na moři nacházejí čtyři křižníky v doprovodu stej-

Základní technická data Standardní výtlak: Délka: Šířka: Maximální rychlost: Posádka: Pancéřování:

Výzbroj:

41 167 t 237,76 m 32,92 m 30 uzlů 1 830 mužů boky 350 mm, paluba 207 mm, čela věží 350 mm 9 × ráže 381 mm, 12 × 152 mm, 12 × 90 mm, 20 × PL kanón 37 mm, 20 × PL kanón 20 mm


59

Námořní operace Bitva u mysu Matapan 1941 ného počtu torpédoborců, což byla plavidla pod velením PridhamaWippella. Nařídil proto Sansonettiho eskadře, aby vyplula vstříc nepříteli a snažila se jej vylákat před ústí těžkých děl bitevní lodě Vittorio Veneto. Oba křižníkové svazy na sebe narazily ráno 28. března krátce před osmou hodinou. Italský velitel si byl vědom převahy svých děl ráže 203 milimetrů oproti britským 152milimetrovým. V 8.12 zahájili Italové palbu ze vzdálenosti 23–27 km, ale nedosáhli žádného zásahu a krátce poté začali odplouvat směrem na západ, což Britové nemohli pochopit. Nevěděli totiž, že se poblíž nachází bitevní loď Vittorio Veneto a že Italové se je snaží vylákat do její blízkosti. Když se Britové přiblížili na dohled, bitevní loď na ně okolo jedenácté hodiny začala pálit. Avšak ani v tomto případě se italští dělostřelci nijak nevyznamenali a žádný z devadesáti granátů ráže 381 milimetrů nenalezl

křižníky, ale když velitel svazu zpozoroval na obzoru mohutnou siluetu lodě Vittorio Veneto, vybral si jako terč tento mnohem lákavější cíl. Torpédové letouny sestoupily nízko nad hladinu a ze vzdálenosti zhruba dva tisíce metrů vypustily svá torpéda. Doprovodné stíhačky se mezitím pustily do boje se dvěma německými letouny Junkers Ju 88, které se náhle objevily na scéně. Jeden z Němců byl

Torpédový bombardér Fairey Albacore

krátce po patnácté hodině první výsledek. Letoun Albacore, jemuž velel John Dalyell-Stead, pronikl těžkou nepřátelskou palbou až do vzdálenosti pouhých devíti set metrů od bitevní lodě a vypustil torpédo, které zasáhlo záď italského obra asi šest metrů pod hladinou. Statečný útočník byl sestřelen ještě před explozí a celá tříčlenná posádka zahynula, to však již nemohlo nic změnit na skutečnos-

Ani jedno z britských plavidel neutrpělo poškození, takže vítězství bylo naprosté svůj cíl. Přesto byl svaz Pridhama-Wippella ve svízelné situaci, protože převaha nepřítele byla drtivá a britské hlavní síly se nacházely ve vzdálenosti pětasedmdesáti námořních mil od místa střetnutí. Jedinou nadějí tak zůstávaly letouny z paluby HMS Formidable a britských letišť na Krétě a v Řecku.

Letecké údery První vlna britských letounů vzlétla z paluby letadlové lodě krátce před desátou hodinou a tvořilo ji šest torpédových letounů Fairey Albacore a dva doprovodné stíhací Fulmary. Jejich původním cílem měly být italské

Italský těžký křižník Zara. Výtlak činil 11 500 t, výzbroj sestávala z osmi děl ráže 203 mm, dvanácti děl ráže 100 mm a osmi děl ráže 37 mm Italský těžký křižník Pola. Jednalo se o plavidlo obdobných parametrů jako křižníky Fiume a Zara

60


sestřelen a druhý poté vyklidil bojiště. Italská bitevní loď ale obratným manévrováním všem torpédům unikla. Iachino však tváří v tvář této situaci dospěl k názoru, že nejlepší bude ustoupit z nebezpečného prostoru. Italská eskadra přestala pronásledovat svaz B a otočila se zpět ke svým základnám. Lehké křižníky pod velením PridhamaWippella se pak připojily k britským hlavním silám, aniž by byly za celou dobu zasaženy byť jen jediným nepřátelským granátem. Cunningham však nemínil nechat tučnou kořist jenom tak uniknout a přikázal leteckým silám znovu napadat ustupující Italy. Nejprve

ti, že Vittorio Veneto byl vážně poškozen. Do jeho nitra proniklo přes čtyři tisíce tun vody a italská vlajková loď se naklonila na levobok, načež v 15:30 přestaly pracovat stroje.

se terčem tří torpédových dvojplošníků typu Swordfish ze základny v Maleme stal těžký křižník Bolzano, ale nepodařilo se docílit žádného zásahu. Stejně neúspěšně dopadly i další dva útoky bombardérů Blenheim od 84. a 113. perutě britského královského letectva, jejichž cílem byl Vittorio Veneto. Teprve následující úder pěti torpédových letounů z paluby HMS Formidable přinesl

plavidla 1. a 3. divize křižníků, zatímco 8. divizi poslal Iachino na základnu do Brindisi. Italové však neměli příliš času na oddech, protože v 19.30 zaútočilo dalších šest torpédových letounů Albacore a dva Swordfishe z HMS Formidable, které podpořily ještě další dva Swordfishe z letiště v Maleme. Italské lodě spustily zuřivou palbu ze všech kanónů a navíc začaly vypouštět kouřovou clonu, tak-

Osudný rozkaz V době zásahu torpédem se bitevní loď nacházela ještě čtyři sta dvacet mil od námořní základny v Tarentu. Opravářské čety však pracovaly s maximálním úsilím, a i když oba levé šrouby byly stále mimo provoz, pravé fungovaly bez problémů, takže po spuštění turbín mohl nakonec Vittorio Veneto plout rychlostí až devatenáct uzlů. Kolem něj se pak soustředila

Bitva u mysu Matapan 1941 že docílit za těchto podmínek zásahu bylo velmi obtížné. Jednomu z letadel velel poručík Frederic Michael Torrens-Spence a byl to zřejmě právě on, komu se přes nepříznivé okolnosti podařilo v 19.50 zasáhnout torpédem těžký křižník Pola. Výbuch vyřadil z činnosti lodní šrouby a kormidlo, takže loď zůstala nehybná. Iachino mezitím změnil kurz své bitevní lodě o třicet stupňů doleva, čímž zmátl pronásledující britské křižníky i torpédoborce. Poté však udělal několik chyb, které měly mít pro Italy tragické následky. Jednak se domníval, že hlavní síly nepřítele stále kotví v Alexandrii. Kromě toho trvalo skoro půl hodiny, než se dozvěděl o poškození křižníku Pola. Jeho svaz mezitím plul stále pryč a poškozenému plavidlu se tak hodně vzdálil. Až ve 20.18 vydal Iachino rozkaz, aby se viceadmirál Cattaneo s křižníky Zara a Fiume a čtyřmi torpédoborci vrátil zpět a nehybnému křižníku poskytl potřebnou pomoc. Cattaneovi se rozkaz příliš nelíbil a navrhoval, aby se k Pole vrátily jen dva torpédoborce, ale Iachino tento plán odmítl a zopakoval svůj původní rozkaz. Tím nevědomky vynesl ortel smrti nad celou 1. divizí křižníků.

Noční masakr Krátce před devátou hodinou večerní zamířily křižníky Zara a Fiume v doprovodu torpédoborců Vittorio Alfieri, Vincenzo Gioberti, Alfredo Oriani a Giosué Carducci zpět k poškozenému křižníku Pola. Iachino se zbývajícími plavidly mezitím plul do Tarentu. Jako první zaznamenal nehybnou italskou loď radar na britském křižníku Ajax, ale Britové se mylně domnívali, že jde o Vittorio Veneto. Cunninghamovy těžké lodě pluly za sebou v pořadí Warspite, Valiant, Formidable a Barham. Ve 22.25 narazil britský svaz na italskou křižníkovou divizi plující zcela bezstarostně. Cattaneo si totiž myslel, že tma poskytuje jeho lodím dostatečnou ochranu. Italové tehdy ještě nepoužívali radar a ani neměli tušení, že protivník již má na některých svých lodích tento přístroj nainstalován. Britové nejprve namířili na zaskočená italská plavidla světlomet a poté zahájili palbu z celkem čtyřiadvaceti děl ráže 381 mm svých bitevních lodí. Italové pluli ve vzdálenosti pouhých 2 600 m, takže nebylo možné je minout. V průběhu pouhých čtyř minut byly Zara i Fiume mnohokrát zasaženy a ocitly se v plamenech. Palbou bitevní lodi Barham byl těžce poškozen i torpédoborec Alfieri. Jelikož se Cunningham obával torpédového útoku, vydal příkaz ke zničení nepřátelských torpédoborců a zkázu křižníků měly dokončit vlastní torpédoborce. Krátce před jedenáctou odpálil Stuart celkem osm torpéd na křižník Fiume, který byl několikrát zasažen a klesl ke dnu. Další obětí britského plavidla se stal torpédoborec Alfieri, který dostal také zásah torpédem a před půlnocí se potopil. Torpédoborec Havock mezitím dostihl italský Carducci a rovněž jej torpédoval. Zkáza Italů pokračovala dál, když torpédoborec Jervis odpálil z malé vzdálenosti pět torpéd na křižník Zara, který byl zasažen celkem třikrát a během pár minut se převrátil a klesl pod hladinu. Jako poslední přišel na řadu křižník Pola, kde již posádka naprosto propadla panice a naházela do moře veškerou munici, aby na lodi nedošlo k výbuchu. Mnoho námořníků se opilo, a když se na obzoru objevily britské torpédoborce, křižník už neměl možnost jakékoliv obrany. Britové opatrně přirazili k boku nepřátelského plavidla a nalodili opilou posádku, která je vítala jako zachránce. Prázdná Pola se nakonec stala obětí torpéda vypáleného z torpédoborce Nubian.

Námořní operace

Andrew Cunningham (1883–1963) Narodil se v zámožné rodině v irském Dublinu. Roku 1897 vstoupil do Britského královského námořnictva a na přelomu století se zúčastnil druhé búrské války. Vypuknutí první světové války jej zastihlo ve funkci velitele torpédoborce HMS Skorpion. Roku 1919 měl podíl na akcích britského námořnictva v Baltském moři během ruské občanské války. Hodnost kontradmirála získal v roce 1933 a o tři roky později byl jmenován viceadmirálem. Druhou světovou válku zahájil ve funkci velitele britských sil ve Středomoří. Na podzim 1942 velel silám zajišťujícím ochranu spojeneckých jednotek během vylodění v severní Africe a 21. října 1943 převzal funkci prvního námořního lorda, kterou zastával do konce května 1946. Poté odešel do výslužby. Během své kariéry získal mnoho řádů a vyznamenání. V lednu 1946 jej král Jiří VI. jmenoval vikomtem Cunninghamem z Hyndhope.

Tragické následky Ráno 29. března se všechny válečné lodě vítězné strany setkaly třicet mil od mysu Matapan a zamířily k místu nočního boje, aby se pokusily vylovit italské trosečníky. Žádné z britských plavidel neutrpělo poškození, takže vítězství bylo naprosté. Jedinou ztrátu za celou dobu bojů představovalo jedno sestřelené letadlo a tři mrtví letci. Pro Italy byla naopak tato zpackaná operace katastrofou. Potopeny byly tři těžké křižníky společně se dvěma torpédoborci a poškozena jedna bitevní loď. Celkem 2 331 námořníků zahynulo a mezi mrtvými se nacházeli viceadmirál Carlo Cattaneo, velitelé křižníků Zara a Fiume námořní kapitáni Luigi Corsi a Giorgio Giorgis a také velitel 9. divize torpédoborců námořní kapitán Salvatore Toscano. Dal-

ších 1 163 mužů padlo do britského zajetí. Porážka u Matapanu znamenala další tvrdou ránu italské prestiži a poškození vlajkové lodi mělo za následek vydání rozkazu zakazujícího bitevním lodím pouštět se do bojových akcí mimo dolet vlastního stíhacího letectva. Italové pak již nepodnikli žádný pokus o narušení námořních komunikací mezi Egyptem a Řeckem a jejich válečné loďstvo nezasáhlo do bojů ani tehdy, když byli Britové vzhledem k německým vítězstvím nuceni evakuovat svá vojska z Řecka a posléze i z Kréty a jejich námořnictvo utrpělo těžké ztráty během útoků německých letounů. Pro Brity měl tedy tento úspěch do budoucna zásadní význam.

Britská bitevní loď HMS Barham měla výtlak 31 100 t a hlavní výzbroj tvořilo osm děl ráže 381 mm. Její kariéra skončila 25. listopadu 1941, kdy byla u Sollumu torpédována a potopena německou ponorkou U 331

Literatura, zdroje: Brož, J.: Středomoří v ohni druhé světové války. Praha 2006 Hrbek, I. – Hrbek, J.: Salvy nad vlnami. Praha 1993 Hubáček, M.: Bitva u Matapanu. Praha, Litomyšl 2004 Ireland, B.: Válka ve Středomoří 1940–1943. Praha 2003 Pejčoch, I. – Novák, Z. – Hájek, T.: Válečné lodě 4. Druhá světová válka. Praha 1993 www.valka.cz www.wikipedia.org


61

Příště

Extra VÁLKA – II. světová

Příští Extra VÁLKA VÁLKA – II. světová vyjde 23. prosince Ostrov zaplacený krví Útok na tichomořský ostrůvek Peleliu považovalo velení americké námořní pěchoty za jednoduchou, téměř vycházkovou akci. Dokonce i zájem novinářů o účast na tomto tažení opadl, když se dozvěděli, že dobytí ostrova bude otázkou jen několika dní. Všechno ale bylo jinak a námořní pěšáci museli svést kruté boje s fanatickými obránci, kteří využívali neviditelné bunkry rozeseté v nepřehledném terénu.

Puška Lee Enfield Legendární vojenské pušky pěchotní Lege Le gend ge ndár nd ární vvoj ární ojjen ensk ské sk ké pu pušk škyy Le šk Leee En Enfiel Enfi eldd by bbyly yly ly sstandardní tand ta nddaar ardn dníí pě dn pěch chot ch ot zbraní britské p dlouhých ý dvaašedesát let, prodělaly p y boje j za první p armádyy po i druhé světové války. Zdařilá konstrukce a proslule hladký chod válcového odsuv odsuvného závěru systému Lee Enfield řadí tyto zbraně mezi vůbec nejúspěšnější vojen vojenské opakovačky 20. století.

StuG III kontra SU-152 Samohybná útočná děla byla původně určena k těsné podpoře postupující pěchoty. Jejich úkolem byla především destrukce opěrných bodů nepřítele – bunkrů, kulometných hnízd, postavení dělostřelectva atd. Některé „samochodky“ se však překvapivě osvědčily i v roli, jež jim nebyla zcela vlastní, a to v ničení obrněné techniky protivníka. Oprávněné obavy u tankových osádek vyvolávalo německé útočné dělo StuG III či sovětská samohybná houfnice SU-152.

Extra VÁLKA – II. svtová . 1 vychází 30. záí 2011 www.epublishing.cz (E-mailové adresy zaměstnanců vydavatelství jsou tvořeny podle vzoru [email protected]) Produktový editel Petr Broža Vedoucí populárn-nauných asopis Vít Šebor Šéfredaktor Jan Čurda Editor Tomáš Dostál Redakce a stálí spolupracovníci Karel Cidlinský, Juraj Červenka, Tomáš Dostál, Martin Brabec, Ivan Brož, Daniel Petz, Martin Nekola, Martin Šedivý, Radomír Pecka, Tomáš Přibyl Art Director Michal Bártů Sazba Jakub Havliš

62

Jazyková korektura Zdeněk Dan Produkce, výroba Ivan Pospíšil Adresa redakce Válka REVUE Extra Publishing, s. r. o. Bubeníčkova 9, 615 00 Brno Tel.: 546 606 008, Fax: 549 210 724 E-mail: [email protected] Extra Publishing Brno Bubeníčkova 9, 615 00 Brno Tel.: 546 606 008 Fax: 549 210 724 Pedplatné R na adrese redakce: Extra Publishing, s. r. o., předplatné časopisů, Bubeníčkova 9, 615 00 Brno, telefon: 545 211 880 (prac. po–čt, 8–16 hod.) web: www.epublishing.cz e-mail: [email protected] Reklamace: [email protected]


Válečná propaganda Mocnou zbraní všech válčících stran se stala propaganda. V době, kdy se války proměnily v masovou záležitost milionů lidí a kdy výsledek konfliktu záležel v nemalé míře i na práci lidí v zázemí, nabyla možnost ovlivňovat morálku obyvatel významně na důležitosti. S rozvojem moderních technologií, zejména rozhlasu a filmu, získali navíc propagandisté nové možnosti.

Pedplatné SR písemně: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a. s., oddelenie inej formy predaja, Vajnorská 137, P.O.BOX 183, 830 00 Bratislava 3 tel.: 02/444 588 21, 444 427 73 a 444 588 16 a fax: 02/444 588 19 web: www.mediakapa.sk e-mail: [email protected] Inzerce a marketing Pavel Pospíšil, Libor Kříž, Jan Kučera

Pokud to není výslovně uvedeno, akční nabídky, dárky apod. se nevztahují na prodej předplatného na Slovensku. Předplatné na Slovensku zajišťuje firma Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a. s.

Distribuce Na Slovensku Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a. s. a soukromí distributoři Tisk Česká Unigrafie, a. s. Vychází 8 × ročně v Brně, ISSN 1805-0298, MK ČR E 20371. Autorská práva ke zveřejněným materiálům vykonává vydavatel Extra Publishing, s. r. o. Jakékoliv užití části nebo celku, zejména přetisk a šíření jakýmkoliv způsobem, včetně elektronického, je bez předchozího souhlasu vydavatele zakázáno.

Vydavatel Extra Publishing, s. r. o. Bubeníčkova 9, 615 00 Brno IČ 27 68 92 47, DIČ CZ 27 68 92 47 Obchodní ředitel tisk Pavel Pospíšil Obchodní ředitel internet Libor Kříž Finanční ředitel Ivan Pospíšil

NOVÝ SPECIÁL 30 zbraní, které zmnily djiny

NEZMEŠKEJTE!

Od íjna znovu v prodeji

Sestavili jsme

stroj času Extra Ex Ext ra a Publis Pub Publishing u lis i hin ng jje e 100% 100% 00 0 č če české ské ké vydavatelství vydava vyd ava atel telstv sstv ví s nejširším ne n jšiirší rším m portfoliem port port ortfol fol oliem iem m vojensko-historických vojens voj ens n kok his hi tor to orick ických ick ý a historických ých histor his tor orick or ických ic ick ý ých časopisů čas a opi opisů s na sů n českém če esk ské kém a slovenském slov slove ove ensk kém m trhu. trh rhu. Prozkoumejte naši produkci a nasedněte do „stroje času“: Vstupenky jsou v prodeji v každé dobré trafice …

Válka REVUE Válka REVUE je stále úspěšnější historický magazín zaměřený převážně na mužskou část populace. Jeho tématem jsou dějiny válek a vojenství: politika, taktika, vojevůdci, hrdinové a technika, to vše naleznete na stránkách jediného měsíčníku o vojenské historii.

Živá historie SPECIÁL Poctivých 130 stran historického čtení aneb výběr toho nejlepšího ze starších vydání Živé historie: Seznamte se s 50 osobnostmi, které pohnuly dějinami!

extra e xtra V VÁLKA II. svět světová

Nová No vá eedi edice dice di ce eextra xtra xt ra VÁLKA II. světová přibližuje ra podrobně vybrané momenty II. světové války, portrétuje politické a vojenské osobnosti ze všech zúčastněných stran a představuje jednotlivá vojska.

Válka REVUE SPECIÁL

Nutností pro všechny příznivce historie vojenství jsou také 100stranové speciály Válka REVUE – a pozor, NEJDE o opakování materiálů z běžných čísel! Úspěšný byl speciál Legendární zbraně 20. století, od začátku listopadu jej střídá sešit Československo 1938.

extra HISTORIE Kauzy Přelomová historická událost v detailním pohledu, to je samostatná časopisecká řada extra HISTORIE Kauzy . V premiérovém vydání vám přibližujeme vraždu přemyslovského krále Václava III. roku 1306 a vše, co jí předcházelo i co následovalo.

Živá historie Oblíbený „historický magazín s dárkem“, například s reprodukcí legendární tapisérie z Bayeux z 11. století, zobrazující bitvu u Hastings a podrobení Anglie Normany.

Tajemství české minulosti Jediný magazín zaměřený 100% na naše národní, české dějiny. Netypický úzký formát vám možná připomene populární řadu Toulky českou minulostí, s jejímiž autory v každém číslespolupracujeme.

Otazníky ík historie hi t Kdy vás naposled historie šokovala? Na základní škole při pohledu na krvežíznivou dějepisářku? S tím je konec! Žádné nudné seznamy letopočtů a jmen, dokážeme vám, že historie umí být dramatická, vášnivá, tajemná, ohromující a pořádně čtivá.

II. světováčíslo 1. Obrnění novy. Krvavá pouť našich tankistů západní Evropou. Zatajil Roosevelt. Vylodění u Anzia

Recommend Documents