ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobce M. R., zastoupeného advokátem, proti žalované F. H., a. s., zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu v Praze 10 pod sp. zn. 8 C 82/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2004, č. j. 51 Co 81/2004-53, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 12. 11. 2003, č. j. 8 C 82/2003-36, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 211.900,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 1. 8. 2002 z částky 200.000,- Kč do zaplacení a s 2,5% úrokem z prodlení od 3. 7. 2003 z částky 11.900,- Kč do zaplacení, ohledně zbytku příslušenství žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 1. 12. 2000 uzavřena úplatná smlouva o nájmu parkovacího místa na parkovišti u hotelu C. H. P., jíž se žalovaná kromě jiného zavázala nahradit škody vzniklé na vozidle žalobce během doby, kdy bylo umístěno na parkovišti. V noci z 22. 3. 2002 na 23. 3. 2002 došlo k odcizení vozidla žalobce zn. AUDI Combi z prostoru předmětného parkoviště. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byl-li ve výpisu z obchodního rejstříku jako předmět činnosti žalované uveden pronájem parkoviště, vyplývá-li ze smlouvy o nájmu parkovacího místa její odpovědnost za škody vzniklé na zaparkovaných vozidlech a jejich příslušenství, měla-li uzavřenou pojistnou smlouvu ze dne 24. 4. 2001 o odpovědnosti za škodu vzniklou v souvislosti s garážováním motorových vozidel na hotelových parkovištích a zabezpečila-li hotelové garáže a prostor parkoviště vjezdovou bránou zamezující vstup nepovolaným osobám, byla žalovaná provozovatelem hlídaného parkoviště, s čímž je spojena její odpovědnost za vzniklou škodu podle ustanovení § 435 obč. zák., a to bez ohledu na zavinění. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 6. 2004, č. j. 51 Co 81/2001-53, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K námitce odvolatelky uvedl, že pro posouzení odpovědnosti za škodu na vozidlech umístěných v garážích či podnicích podobného druhu není rozhodná skutečnost, že je předmět činnosti (pronájem parkoviště) zapsaný v obchodní rejstříku. Zdůraznil okolnost, že se sice jednalo o parkoviště oplocené, které sloužilo k parkování i jiným osobám než hotelovým hostům, a to na základě smluv o nájmu parkovacích míst, šlo však především o parkoviště hlídané, neboť bylo zabezpečeno vjezdovou bránou s elektronickým zámkem na magnetickou kartu. Z tohoto důvodu odvolací soud dovodil odpovědnost žalované za škodu ve smyslu ustanovení § 435 obč. zák. jako provozovatele jiného podniku podobného druhu; v případě hlídaného parkoviště totiž postačí osobní, monitorované či jinak technicky provedené střežení nechráněné plochy, aniž by se vyžadovalo její oplocení či obestavění. Odvolací soud nepřisvědčil názoru odvolatelky, že občasná kontrola hotelového komplexu z parkovací plochy parkoviště hlídaným nečiní a elektronický zámek u elektronicky ovládané brány u vjezdu na parkoviště je pouze mechanickým klíčem nikoliv náhradou za hlídače. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které spatřuje v aplikaci ustanovení § 435 obč. zák.
Namítá, že oplocený pozemek, jenž je uzavřen vjezdovou bránou a klíče od ní jsou poskytnuty desítkám osob k vjezdu či výjezdu bez vědomí žalované, není-li zároveň zajištěn stálou obsluhu či jiným střežením, nenaplňuje právní povahu služeb hlídaného parkoviště ve smyslu ustanovení § 435 obč. zák. Za rozhodující pro posouzení samotné povahy parkovacího místa, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1463/97, dovolatelka považuje skutečný obsah závazkového vztahu účastníků, z něhož (viz smlouva o nájmu parkovacího místa ze dne 1. 12. 2000) žádný závazek k poskytování služeb ostrahy a či dohledu nevyplývá, přičemž i „Parkovací řád“, na který odkazuje článek IV. Smlouvy, pod bodem 11. uvádí, že je poskytováno parkovací místo, nikoliv služby k parkování. Dále uvádí, že podnikáním podle § 435 obč. zák. se rozumí jen poskytování služeb, majících charakter úschovy dopravních prostředků, zatímco pouhé poskytování možnosti kdykoli odkládat a vyzvedávat věc v prostorách poskytovatelem (bez jeho součinnosti a vědomí) takovým podnikáním není; poskytovatel dopravní prostředek nijak nepřebírá. Navíc ani sjednaná cena za nájem parkovacího místa není adekvátní s ohledem na průměrné ceny hlídaných parkovišť v Praze za jednu hodinu. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1565/2001, dovolatelka dovozuje, že se ustanovení § 435 obč. zák. vztahuje výlučně na parkoviště hlídaná. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníky řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud považuje aplikaci ustanovení § 435 obč. zák. v případě škody způsobené odcizením motorového vozidla z parkoviště, jehož provozovatel se ve smlouvě o pronájmu parkovacího místa zavázal k odpovědnosti za škodu. Dovolání není důvodné. Podle ustanovení § 435 obč. zák. stejně jako provozovatel poskytující ubytovací služby odpovídají i provozovatelé garáží a jiných podniků podobného druhu, pokud jde o dopravní prostředky v nich umístěné a jejich příslušenství. Odpovědnými subjekty podle tohoto ustanovení jsou provozovatelé takových zařízení, kde umísťování dopravních prostředků vyplývá z povahy a obsahu závazkového vztahu mezi provozovatelem a zákazníkem (např. hlídaná parkoviště, úschovny). Aby provozování parkoviště bylo možno považovat za jiný podnik podobného druhu ve smyslu citovaného ustanovení, musí jít o činnost kvalifikovanou, spočívající v umístění a následném zabezpečení vozidel před ztrátou či poškozením. Za situace, kdy se ve smyslu ustanovení § 435 obč. zák. považuje za jiný podnik podobného druhu hlídané parkoviště, je kromě posouzení technických parametrů takového zařízení (zpravidla se jedná o parkoviště, které je buď oploceno či obestavěno anebo, jedná-li se o nechráněnou plochu, je osobně, monitorováním či jiným technickým způsobem střeženo) rozhodující i zjištění, zda v konkrétním případě šlo o výkon činnosti nesoucí rysy provozu hlídaného parkoviště nebo jiného obdobného zařízení či zda šlo o pouhé poskytnutí parkovacího místa. Dovolatelce lze přisvědčit v obecném východisku, že provozovatel parkoviště, který se zákazníkem uzavřel dohodu o pronájmu parkovacího místa, aniž se zavázal dopravní prostředek po dobu umístění střežit, nenese objektivní odpovědnost za škodu na dopravním prostředku podle § 435 obč. zák. Na druhé straně pro rozlišení, zda jde o smlouvu o pronájmu parkovacího místa či o smlouvu o umístění vozidla na hlídaném parkovišti, nepostačuje vyjít jen z názvu uzavřené smlouvy (byla-li uzavřena písemně, jako je tomu v dané věci), nýbrž zejména z jejího obsahu, tedy je třeba posoudit
především to, jaké služby provozovatel za poplatek zákazníkům nabízí a jaké rysy má jím fakticky vykonávaná činnost (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1174/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 30, pod C 2826). To je kromě samotného způsobu provozování této činnosti možno dovodit zejména z obsahu smluvních ujednání mezi provozovatelem a zákazníkem. Je-li součástí závazku sjednaného mezi účastníky právo zákazníka umísťovat vozidlo na vyhrazeném parkovacím místě na uzavřeném parkovišti, které je zajištěno před vstupem neoprávněných osob, přičemž provozovatel současně ve smlouvě výslovně garantuje svou odpovědnost za škody způsobené na dopravních prostředcích takto umístěných, je zřejmé, že nabízí zákazníkovi službu srovnatelnou se službou poskytovanou provozovatelem garáží a jiných podniků podobného druhu ve smyslu ustanovení § 435 obč. zák. Je pak již jen věcí provozovatele, jakým způsobem naplní konkrétní technické podmínky provozu hlídaného parkoviště, jaké prostředky ke střežení vozidel umístěných v provozovaném zařízení zvolí a jak a nakolik důsledně samotné střežení provádí. V posuzované věci odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění [jeho správnost vzhledem k přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, ostatně ani dovolatelka v tomto směru námitek nečiní], že k odcizení žalobcova vozidla došlo z parkovacího místa na parkovišti, které bylo uzavřeno vjezdovou bránou s elektronickým zámkem na magnetickou kartu pro zaznamenávání vjezdů a výjezdů vozidel. Žalobce zde vozidlo umisťoval na základě „Smlouvy o nájmu parkovacího místa“ ze dne 1. 12. 2000, jejímž obsahem byl i závazek žalované (čl. V. bod 2.) nahradit žalobci škodu způsobenou na vozidle a jeho příslušenství (výslovně jsou vyjmenovány zabudované rádio, zvedák, rezervní kolo, lékárnička a výstražný trojúhelník) během doby jeho umístění na parkovišti. I když tedy mezi účastníky nebylo střežení vozidla výslovně sjednáno a i když sama smlouva je nazvána smlouvou o nájmu parkovacího místa, je z obsahu této dohody zřejmé, že žalovaná žalobci poskytla možnost umístění osobního motorového vozidla na svém parkovišti a jeho bezpečnost (včetně příslušenství) garantovala tím, že deklarovala svoji odpovědnost za škody způsobené na vozidle a jeho příslušenství umístěném na parkovišti (nelze přehlédnout, že formulace tohoto ujednání odpovídá zákonné dikci ustanovení § 435 obč. zák. a vymezení příslušenství připomíná filozofii rozsudku bývalého NS SSR ze dne 28. 6. 1983, sp. zn. 4 Cz 46/83, publikovaného pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985). Tím žalovaná (bez ohledu na to, zda a jak má střežení zajištěno a zda a jak je skutečně provádí) žalobci nabídla službu odpovídající provozu hlídaného parkoviště a odpovídá mu tak za škodu ve smyslu ustanovení § 435 obč. zák., jakožto provozovatel podniku podobného druhu. Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovolacímu přezkumu otevřené právní otázky správný; dovolací soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2, věty první před středníkem, o.s.ř. zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1, o.s.ř. za situace, kdy žalovaná neměla ve věci úspěch a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. června 2006 JUDr. Petr Vojtek, v.r. předseda senátu
Judikát 2 25 Cdo 1299/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně M. K. Š., proti žalovanému P. L., zastoupenému advokátem, o 100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 53/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2000, č. j. 55 Co 418/99-215, takto : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2000, č. j. 55 Co 418/99-215, ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 29.500,- Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. 5. 1999, č. j. 16 C 53/94-166, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 32.000,- Kč, co do částky 68.000,- Kč žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předchozí rozsudek obvodního soudu v této věci ze dne 20. 11. 1996, č. j. 16 C 53/94-61, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 12. 12. 1996, č. j 16 C 53/94-66, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 8.000,- Kč a žaloba co do částky 37.000,- Kč zamítnuta, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 1997, č. j. 22 Co 96/97, 22 Co 97/97-77, v zamítavém výroku zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně poté rozšířila žalobu na celkovou částku 100.000,- Kč z titulu náhrady škody. Soud prvního stupně řízení doplnil a při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že si žalobkyně dne 12. 2. 1992 objednala u žalovaného zhotovení paleta z bobří kůže a za tímto účelem mu předala celkem 8 kusů kožešin, z nichž sedm ocenila na 40.000,- Kč, což žalovaný také uvedl na objednávce z 14. 2. 1992. Při zkoušce rozešitého kožešinového paleta žalobkyně zajistila, že neodpovídá jejím mírám, model jí nevyhovoval, a paleto zůstalo nedokončené ve stavu rozpracovanosti u žalovaného. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo podle § 631 obč. zák., jejímž předmětem mělo být zhotovení kožichu jako výsledek pracovní činnosti žalovaného, přičemž žalobkyně dodala materiál potřebný ke zhotovení díla. Protože žalobkyně následně odstoupila od smlouvy, je žalovaný povinen ve smyslu § 637 obč. zák. zaplatit žalobkyni sjednanou cenu díla, tj. 40.000,- Kč, když na jeho straně došlo k bezdůvodnému obohacení, a žalobkyně má právo na vrácení materiálu, který žalovanému předala. Protože již bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 8.000,- Kč, bylo mu uloženo zaplatit jí ještě 32.000,- Kč a co do zbytku byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2000, č. j. 55 Co 418/99-215, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé co do částky 38.500,- Kč, a ve zbývající částce jej změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 29.500,- Kč. Zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování opětovným výslechem žalobkyně a doplňkem znaleckého posudku z oboru ekonomika – ceny a odhady textilií a kožešin a zjistil, že cena za zhotovení paleta byla mezi účastníky sjednána na 5.000,- Kč s tolerancí 10 % a že cena hotového díla ze žalobkyní dodaných kožešin by činila 70.000 – 80.000,- Kč. Dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zhotovení věci na
zakázku, jejímž předmětem mělo být ušité paleto z bobra za cenu 5.000,- Kč v toleranci 10 %. Za tím účelem žalobkyně předala žalovanému celkem 8 kusů bobřích kůží v celkové hodnotě 45.000,Kč. Žalovaný neodbornou manipulací kožešiny zničil, k řádnému zhotovení věci nedošlo a oba účastníci od smlouvy odstoupili. Žalobkyně tak podle § 420 obč. zák. má právo na náhradu škody, která spočívá v náhradě skutečné škody ve výši 45.000,- Kč (hodnota zničených kožešin), a v náhradě ušlého zisku ve výši 75.000,- Kč, odpovídající hodnotě řádně zhotoveného díla (paleta) podle odhadu znalkyně. Po odečtení hodnoty kožešin (45.000,- Kč) a po odečtení sjednané ceny za práci (5.500,- Kč) činí výše ušlého zisku žalobkyně 24.500,- Kč, což spolu s náhradou skutečné škody 45.000,- Kč činí celkem 69.500,- Kč. Jelikož pravomocně bylo žalobkyni přiznáno již 40.000,- Kč, odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni ještě 29.500,- Kč. Proti tomuto rozsudku, a to do výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 29.500,- Kč, podal žalovaný dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř. Namítá, že se odvolací soud nezabýval otázkou důvodnosti přiznání náhrady ušlého zisku, které je v tomto případě v rozporu s ustanovením § 442 odst. 1 obč. zák., neboť žalobkyně si paleto pořizovala pro svou vlastní potřebu a nikoliv proto, aby z něj měla případně nějaký zisk. Podle dovolatele znalkyně sice stanovila obvyklou cenu paleta na částku 70.000,- Kč až 80.000,- Kč, ale nezhodnotila fakt, že kožešiny byly dvacet let staré, a v posudku je uvedena cena kožichu z kožešin nových, a jak znalkyně uvedla, cenu zjišťovala u prodejců, zatímco kožich žalobkyně by byl prodejný pouze v prodejnách s použitým zbožím a nikoliv v luxusních obchodech. Namítá, že odvolací soud vycházel ze znaleckého posudku, který je v příkrém rozporu s původním znaleckým posudkem V. P., a měl být vyžádán znalecký posudek z oboru ekonomiky. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v tom, že v daném případě nejde o ušlý zisk. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že kdyby bylo paleto řádně provedeno, měla by na něj kupce za 100.000,- Kč. Dále uvádí cenové relace za výrobky z bobřích kožešin v roce 1994 a 1998 s tím, že obvyklá cena paleta měla správně činit od 149.000,- Kč výše. Podle jejího názoru není podstatné stáří kožešin ani jejich poškození dovolatelem, nýbrž podstatné jsou neopravitelné krejčovské nedostatky rozpracovaného paleta. Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je opodstatněné. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem je v dovolání spatřováno v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil důvodnost nároku na náhradu ušlého zisku. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 644 obč. zák. jde-li o zhotovení věci na zakázku, vznikne objednateli právo, aby mu zhotovitel podle jeho objednávky věc zhotovil, a povinnost zaplatit zhotoviteli cenu za zhotovení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, že účastníci uzavřeli smlouvu o zhotovení věci na zakázku, od které oba odstoupili. Podle § 48 obč. zák. odstoupením se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak. Tím, že účastníci odstoupili od smlouvy týkající se zhotovení věci na zakázku, došlo k jejímu zrušení a mezi účastníky vznikl synallagmatický právní vztah z bezdůvodného obohacení, podle něhož je každý z nich povinen vrátit druhému účastníku smlouvy vše, co podle ní dostal (§ 457 obč. zák.). Protože v daném případě šlo o zhotovení věci na zakázku z materiálu dodaného objednatelem, vznikla zhotoviteli povinnost objednateli vrátit - vedle příp. zaplacené ceny díla či zálohy – též objednatelem poskytnutý materiál, a to bez ohledu na stav rozpracovanosti díla, oproti povinnosti objednatele vrátit bezdůvodné obohacení spočívající ve zhodnocení dodaného materiálu (srov. R 40/1986). Jestliže dodaný materiál byl zhotovitelem poškozen či zničen, nastupuje jeho objektivní odpovědnost podle ustanovení § 421 obč. zák., které stanoví, že ten, kdo od jiného převzal věc, jež má být předmětem jeho závazku, odpovídá za její poškození, ztrátu nebo zničení, ledaže by ke škodě došlo i jinak. Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že neodborným zacházením žalovaného byly dodané bobří kůže znehodnoceny a s odkazem na § 420 a § 442 odst. 1 obč. zák. dovodil, že žalobkyni vznikl nárok na náhradu skutečné škody ve výši odpovídající hodnotě bobřích kožešin 45.000,- Kč a na náhradu ušlého zisku do výše ceny řádně zhotoveného paleta 75.000,- Kč, snížené o hodnotu kožešin, a po odečtení sjednané ceny za zhotovení díla dospěl k závěru o výši ušlého zisku v částce 24.500,- Kč. Je třeba přisvědčit závěru odvolacího soudu, že namísto 8 kusů kožešin, které jsou zničeny a žalovaný je nemůže vrátit in natura, je povinen žalobkyni poskytnout náhradu v penězích za znehodnocený dodaný materiál, jakožto náhradu skutečné škody, tedy újmy spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného, která vznikla v důsledku škodné události a v příčinné souvislosti s ní. Nelze však souhlasit s názorem odvolacího soudu, že vedle hodnoty kožešin, které i po předání žalovanému a po zrušení smlouvy byly vlastnictvím žalobkyně, je povinen jí v rámci náhrady škody zaplatit i hodnotu řádně zhotoveného paleta. Především v daném případě sotva může jít o náhradu ušlého zisku, když - jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů – žalobkyně si u žalovaného objednala zhotovení paleta na svou postavu a pro svou potřebu a nikoliv pro obchodování s ním. Ušlým ziskem se totiž rozumí to, co poškozenému ušlo a čeho mohl dosáhnout při obvyklém sledu událostí. Jde o újmu spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Ovšem i pokud by žalobkyně mohla nějakého zisku dosáhnout, jak nyní tvrdí v dovolání, je podstatné a rozhodující, že se nestala vlastnicí kožichu, neboť ten ani nebyl zhotoven. Zrušením smlouvy před dokončením objednaného díla zanikla všechna práva a povinnosti smluvních stran ze smlouvy vyplývající, a tedy i smluvně převzatá povinnost žalovaného zhotovit věc ve smyslu § 644 obč. zák. Protože žalovaný po zrušení smlouvy nebyl povinen dílo podle objednávky žalobkyně dokončit a zhotovenou věc žalobkyni předat, nemohlo se jednat o porušení jeho povinnosti, jež by zakládala jeho odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák., spočívající v hodnotě dokončeného díla. Vzhledem k tomu, že kožich nebyl ani věcí převzatou od žalobkyně k provedení díla, nepřichází v úvahu ani odpovědnost za škodu způsobenou ztrátou či zničením věci převzaté ke splnění závazku podle § 421 obč. zák. Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud po právní stránce věc ze shora uvedených hledisek neposuzoval, a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je naplněn. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně
částky 29.500,- Kč a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení podle § 243b odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( § 243b odst. 1, 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. června 2002 JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r. předsedkyně senátu Nahoru Mapa stránek
Judikát 3 25 Cdo 1264/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobkyně zdravotní pojišťovny ČR, zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) Č. k. p., zastoupené Č. p. a. s., a 2) P. C., o 217.330,Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 17 C 11/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. ledna 2002, č. j. 40 Co 1010/2000-40, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. ledna 2002, č. j. 40 Co 1010/2000-40, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 28. 4. 2000, č. j. 17 C 11/2000-21, uložil žalovaným, aby zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně částku 108.665,- Kč s příslušenstvím, ohledně dalších 108.665,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaných zaplatit soudní poplatek. Vyšel ze zjištění, že pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. 6. 1997, č. j. 1 T 73/97-118, byl žalovaný 2) odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně a k zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 let pro trestné činy ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zákona a neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zákona, jichž se dopustil tím, že dne 16. 6. 1996 kolem druhé hodiny ranní na silnici č. II/369 mezi obcemi B. a R., po předchozím požití alkoholických nápojů, jako řidič motorového vozidla Citroën BX, SPZ …, nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, nevěnoval se plně řízení a situaci v silničním provozu a ve svém jízdním
pruhu přejel chodce D. M. ležícího na vozovce (podélně s její osou), kterého zachytil podvozkovou částí mezi levými a pravými koly vozidla a který při střetu utrpěl četná těžká zranění, jenž si vyžádala léčení s hospitalizací v nemocnici do konce roku 1997. V době střetu měl žalovaný 2) nejméně 0,92 g/kg alkoholu v krvi a z místa nehody ujel, aniž by přejetému chodci poskytl potřebnou pomoc, ač tak mohl učinit bez nebezpečí pro sebe nebo pro jiného. Léčba zraněného D. M. si v době od 16. 6. 1996 do konce roku 1997 vyžádala náklady ve výši 437.993,- Kč, které příslušným zdravotnickým zařízením proplatila žalobkyně, jíž žalovaná 1) mimo soudní řízení uhradila z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou žalovaným 2) částku 217.331,- Kč (tj. 50 %) s odkazem na spoluzavinění poškozeného D. M. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný 2) odpovídá za škodu podle § 420a obč. zák., přičemž i s přihlédnutím ke znaleckému posudku Ing. I. K., znalce v oboru doprava, ekonomika, strojírenství, autoopravárenství, odvětví mechanizmus silničních dopravních nehod, vypracovanému v trestním řízení, je zřejmé, že jako řidič vozidla měl možnost při pozorné jízdě rozpoznat ležícího chodce na silnici a zabránit úhybným manévrem jeho přejetí; mohl tedy odvrátit nehodu a zároveň musel zaregistrovat, že ke střetu vozidla s chodcem došlo. Žalovaný 2) porušil pravidla silničního provozu, konkrétně ustanovení § 5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), b) vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu). Na vzniku škody se však ve smyslu ustanovení § 441 obč. zák. podílel i poškozený D. M. tím, že pod vlivem alkoholu (1,89 g/kg těsně po nehodě) ležel v pravém jízdním pruhu komunikace (ve směru jízdy vozidla) a vytvářel tak řidičům jedoucím po silnici neočekávanou překážku - střetu s vozidlem mohl předejít pohybem na okraji silnice (při levém okraji vozovky) - a porušil tím ustanovení § 54 odst. 1 citované vyhlášky). „Vzhledem k významu porušené povinnosti“ dospěl soud k závěru, že na straně žalovaného 2) jako řidiče osobního automobilu, který měl více možností zabránit střetu vozidla s chodcem a porušil více povinností, je dána odpovědnost v rozsahu 75 %, zatímco poškozený D. M. se na dané dopravní nehodě podílel v rozsahu 25 %.
K odvolání žalované 1) Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 1. 2002, č. j. 40 Co 1010/2000-40, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 108.665,- Kč s příslušenstvím, změnil tak, že žalobu ohledně částky 108.655,- Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a doplnil jeho argumentaci k otázce aktivní legitimace žalobkyně o závěr, že její právo na náhradu nákladů, které uhradila za léčení poškozeného D. M. (svého pojištěnce), se opírá o přechod práva z poškozeného na žalobkyni podle speciálního právního předpisu, a to zákona č. 550/1991 Sb., a od 1. 4. 1997 zákona č. 48/1997 Sb. Věcná pasivní legitimace žalovaných je dána ustanovením § 9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb., odpovědnost žalovaného za způsobenou škodu pak ustanovením § 420 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že míru spoluzavinění poškozeného lze vyjádřit rovným dílem. Žalovaný 2) jako řidič porušil povinnost věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v silničním provozu, nepožívat alkoholický nápoj během jízdy a neřídit vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje [§ 5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), b) vyhlášky č. 99/1989 Sb.] a poškozený D. M. porušil nejen ustanovení § 54 odst. 1 této vyhlášky, podle nějž tam, kde není chodník nebo je neschůdný, chodí se po levé krajnici, a kde není krajnice nebo je-li neschůdná, chodí se co nejblíže při levém okraji vozovky, ale také ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky, které účastníkům silničního provozu stanoví povinnost chovat se ukázněně a ohleduplně, aby neohrozili bezpečnost a plynulost silničního provozu. Z obsahu citované vyhlášky podle odvolacího soudu vyplývá, že práva a povinnosti účastníků silničního provozu, tedy jak řidiče, tak i chodce, jsou stanoveny ve stejném rozsahu. Odvolací soud proto posoudil míru spoluzavinění poškozeného D. M. podle ustanovení § 441 obč. zák. v rozsahu 50 % ve vztahu k vzniklé škodě, což mělo za následek změnu rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. [správně § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000] tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky je i v případě aplikace ustanovení § 441 obč. zák. nutno přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že žalovaný 2) jako řidič motorového vozidla měl více možností zabránit střetu vozidla s chodcem, když navíc porušil více povinností ukládaných zákonem než poškozený chodec; závěr odvolacího soudu, že práva a povinnosti účastníků silničního provozu (tedy jak řidiče, tak i chodce) jsou stanoveny ve stejném rozsahu, není podložen žádným právním předpisem. Dovolatelka má však především za to, že při aplikaci zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, který je speciálním zákonem ve vztahu k občanskému zákoníku, vůbec ustanovení § 441 obč. zák. o spoluzavinění poškozeného použít nelze. Žalobkyně zaplatila za poškozeného účastníka dopravní nehody náklady spojené s jeho léčením a má jako příslušná zdravotní pojišťovna, která vynaložila náklady na péči hrazenou ze zdravotního pojištění v důsledku zaviněného protiprávního jednání třetích osob vůči osobám zúčastněným na zdravotním pojištění, právo na náhradu škody, přičemž ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. neobsahuje žádné ustanovení ohledně zavinění nebo spoluzavinění poškozeného. Vzhledem k tomu, že škoda vznikla při dopravní nehodě, plní místo škůdce žalovaná 1) podle vyhlášky č. 492/1991 Sb. (od 1. 1. 2000 nahrazené vyhláškou č. 205/1999 Sb) a možnost škodu neuhradit jí dává pouze ustanovení § 5 písm. e) této vyhlášky v případě nákladů léčebné péče vynaložených z důvodu škody na zdraví způsobené provozem motorového vozidla, jestliže nebyla zjištěna osoba odpovědná za způsobenou škodu nebo tyto náklady nehradí řidiči motorového vozidla, jehož provozem byla škoda způsobena; o žádný z těchto případů však v projednávané věci nejde. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., je opodstatněné. Nesprávné právní posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.], které žalobkyně uplatnila jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 20a odst. 1 věty první zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění zákonů č. 592/1992 Sb., 10/1993 Sb., 15/1993 Sb., 161/1993 Sb., 161/1993 Sb., 324/1993 Sb., 241/1994 Sb., 59/1995 Sb., 160/1995 Sb., 149/1996 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 206/1996 Sb. (tj. ve znění účinném před 1. 4. 1997 - v době, kdy došlo k úrazu a části léčení poškozeného), příslušná zdravotní pojišťovna má právo na náhradu škody vůči třetím osobám, jestliže vynaložila náklady na péči plně nebo částečně hrazenou zdravotním pojištěním v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným zdravotního pojištění. Podle ustanovení § 55 odst. 1 věty první zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, účinného od 1. 4. 1997 (tj. v době, kdy bylo dokončeno léčení poškozeného), příslušná zdravotní
pojišťovna má právo na náhradu škody vůči třetím osobám, jestliže vynaložila náklady na péči hrazenou ze zdravotního pojištění v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným zdravotního pojištění. Podle úpravy vyplývající z obou citovaných předpisů se zdravotní péče osobám účastným zdravotního pojištění poskytuje zásadně bezplatně a pojištěný zdravotnickému zařízení platí pouze za ty zákonem vymezené výkony, které jsou poskytovány za plnou nebo částečnou úhradu. Za výkony zdravotní péče poskytované bez přímé finanční úhrady získává zdravotnické zařízení odpovídající úhradu od zdravotní pojišťovny, jejímž je pojištěncem a který na výdaje zdravotního pojištění přispívá platbami pojistného (zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění předpisů pozdějších). Ustanovení § 20a odst. 1 věty první zákona č. 550/1991 Sb. a § 55 odst. 1 věty první zákona č. 48/1997 Sb. upravují právo zdravotní pojišťovny požadovat od třetí osoby, která jejímu pojištěnci zaviněně způsobila poškození na zdraví nebo smrt, náhradu nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení. Jde o právo na náhradu škody, vyplývající ze speciálního předpisu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2079/97, publikovaný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002). Zákonným předpokladem vzniku nároku zdravotní pojišťovny podle těchto ustanovení je, že pojišťovna uhradila ze zdravotního pojištění náklady na péči o svého pojištěnce, které vznikly jako důsledek zaviněného protiprávního jednání třetí osoby proti němu. Je třeba vycházet z toho, že povinnost zdravotní pojišťovny zaplatit svému smluvnímu zdravotnickému zařízení náklady péče poskytnuté jejímu pojištěnci je plněním její zákonné povinnosti (srov. § 13 zákona č. 550/1991 Sb. a § 17 zákona č. 48/1997 Sb.), která existuje bez ohledu na to, z jakého důvodu byla léčebná péče jejímu pojištěnci poskytnuta, zda šlo o léčení následků úrazu či jiného poškození zdraví způsobeného zaviněným protiprávním jednáním třetí osoby nebo následkem jiné události. Ustanovení § 20a odst. 1 věty první zákona č. 550/1991 Sb. § 55 odst. 1 věty první zákona č. 48/1997 Sb., která jsou ve vztahu k ustanovením občanského zákoníku o náhradě škody speciální normou, zakládají zdravotní pojišťovně specifické právo požadovat náhradu škody od třetích osob za náklady vynaložené na péči hrazenou zdravotním pojištěním, které vznikly v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným zdravotního pojištění. Na náhradu nákladů na zdravotní péči, které byly sice vynaloženy zdravotní pojišťovnou na péči o jejího pojištěnce, avšak nebyly zapříčiněny jednáním třetí osoby ve smyslu ustanovení § 20a odst. 1 věty první zákona č. 550/1991 Sb. (§ 55 odst. 1 věty první zákona č. 48/1997 Sb.), však zdravotní pojišťovna nárok nemá, neboť s takovou skutečností zákon její nárok vůči třetím osobám nespojuje. Znamená to, že třetí osoba odpovídá pojišťovně pouze v tom rozsahu, v jakém její zaviněné protiprávní jednání je v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na ošetření a léčení pojištěnce, jakožto následků jejího jednání. V rozsahu, v němž se na vzniku těchto nákladů podílely jiné okolnosti, popř. v jakém byl způsoben spoluzaviněním pojištěnce, třetí osoba za škodu podle § 20a odst. 1 věty první zákona č. 550/1991 Sb. (§ 55 odst. 1 věty první zákona č. 48/1997 Sb.) zdravotní pojišťovně neodpovídá, neboť zde není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a zaviněným jednáním třetí osoby. Z uvedeného vyplývá, že i u nároku zdravotní pojišťovny proti třetím osobám na náhradu nákladů vynaložených na léčení jejího pojištěnce podle § 20a odst. 1 věty první zákona č. 550/1991 Sb. (§ 55 odst. 1 věty první zákona č. 48/1997 Sb.) je třeba zkoumat spoluzavinění pojištěnce, neboť v rozsahu, v jakém příčinou vynaložených nákladů na léčení bylo jeho spoluzavinění, není dána příčinná souvislost vzniku těchto nákladů se zaviněným protiprávním jednáním třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1113/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 25, pod C 1821). V tomto směru je tedy právní názor odvolacího soudu správný.
Odvolací soud svůj závěr o tom, že poškozený D. M. se z jedné poloviny na vzniku škody podílí svým spoluzaviněním, postavil na výkladu obsahu vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, s tím, že práva a povinnosti účastníků silničního provozu jsou stanoveny ve stejném rozsahu, a na porovnání povinností, které účastníci nehody porušili. Protože podle odvolacího soudu žalovaný 2) porušil povinnosti ukládané mu ustanoveními § 5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), b) vyhlášky a poškozený D. M. porušil ustanovení § 3 odst. 1 a § 54 odst. 1 vyhlášky, porušili pravidla silničního provozu ve stejném rozsahu. S takto mechanickým způsobem posouzení míry spoluzavinění poškozeného nelze souhlasit. Pro závěr, nakolik se při dopravní nehodě na vzniku škody podílelo i jednání samotného poškozeného (§ 441 obč. zák.), nelze vycházet jen ze srovnání obecného rozsahu povinností ukládaných pravidly silničního provozu jednotlivým účastníkům ani z porovnání počtu porušených povinností na straně škůdce a na straně poškozeného v konkrétní situaci. Rozhodující je posouzení, nakolik se na škodlivém výsledku podílely jednotlivé příčiny na obou stranách, a z hlediska porušení právní povinnosti škůdcem a poškozeným je podstatné zejména to, o jak významné povinnosti šlo, jak závažné bylo jejich porušení a jaký vliv mělo na vznik škody. V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze zjištění (správnost skutkových zjištění není dovoláním zpochybněna a nepodléhá dovolacímu přezkumu), že škoda na zdraví poškozenému D. M. vznikla v době, kdy kolem druhé hodiny ranní v podnapilém stavu ležel podélně s osou vozovky v pravém jízdním pruhu silnice č. II/369 mezi obcemi B. a R. Přivodil mu ji při řízení osobního motorového vozidla po předchozím požití alkoholických nápojů žalovaný 2), který nereagoval na osobu ležící na vozovce a poškozeného přejel. Z toho je zřejmé, že hlavní příčinou vzniku škody na zdraví poškozeného byla skutečnost, že jej žalovaný 2) zachytil podvozkovou částí mezi levými a pravými koly svého vozidla. Poškozený sice svým jednáním založil prvotní předpoklad pro možnost vzniku škody na svém zdraví, neboť v rozporu s pravidly silničního provozu vytvořil překážku v jízdě motorovým vozidlům, avšak na srážce samotné se již aktivně nepodílel, neboť se po vozovce nepohyboval a ke vzniku škody ničím dalším (např. nepředvídatelným pohybem, nesprávnou reakcí apod.) nepřispěl. Bezprostředním původcem zranění poškozeného byl žalovaný 2), který jej svým osobním motorovým vozidlem přejel, a to navíc za situace, kdy řídil automobil pod takovým vlivem alkoholu, že nebyl schopen zabránit střetu s osobou ležící v přímém, přehledném a neosvětleném úseku na vozovce, tedy v místech, kde při běžně pozorné a ohleduplné jízdě byla rozpoznatelná a kde bylo možno na její výskyt včas reagovat. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že bez ohledu na to, kolik konkrétních ustanovení vyhlášky oba účastníci nehody porušili, nelze považovat účast poškozeného na vzniku škody za srovnatelnou (poloviční) s podílem žalovaného 2). Ohledně otázky míry spoluzavinění poškozeného na vzniku škody je tedy dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. naplněn, a proto Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. prosince 2003 JUDr. Petr Vojtek, v. r. předseda senátu
