IGNÁC ROMSICS, TRIANONSKÁ MÍROVÁ SMLOUVA Trianonská mírová smlouva se stala pro maďarskou společnost symbolem násilného rozpadu několika set let budované územní integrity, historické, jazykové a kulturní jednoty maďarského společenství (Magyarságu), kterou maďarská společnost odvozovala od doby konstituování samostatného Maďarského království sv. Štěpánem. Mírová smlouva uzavřená mezi mocnostmi spojenými a sdruženými a Maďarskem, podepsaná 4. června 1920 na zámku Grand Trianon ve Versailles, se stala součástí širšího komplexu mezinárodního zajištění post rakousko-uherského prostoru po ukončení Světové války a historiografie o ní hovoří jako o součásti, v období let 1918-1920 vytvářeného versailleského bezpečnostního systému. Ve vědomí maďarské společnosti se však stala novým Moháčem. Události z let 1918-1920 proto většině Maďarů připadaly jako něco nevysvětlitelného. A to zejména proto, že maďarské obyvatelstvo věřilo donekonečna opakovanému poselství maďarské kulturní a politické elity, že kompromis z roku 1867 je přechodný stav, ke kterému došlo jen v zájmu maďarského znovuzrození, přičemž maďarské vládnoucí kruhy v obyvatelstvu živily naději, že se jednoho dne mocenské centrum monarchie přesune z Vídně do Budapešti. V důsledku porážky Rakouska-Uherska se Budapešť nejenže nestala novým mocenským centrem, ale byla postavena před zcela nový a nečekaný úkol: hájit po staletí budovanou územní rozlohu, protože jednou ze základních podmínek teorie znovuzrození maďarského národa bylo právě udržení územní integrity. Zpracováním problematiky bezprostředně související s porážkou Rakouska-Uherska a následnou přípravou maďarských politických kruhů na pařížskou mírovou konferenci v letech 1918-1920, problematiky související s bezprostřední působením maďarské mírové delegace na pařížské mírové konferenci a problematikou analyzující hlavní programové a ideové opory hlavních představitelů maďarské mírové delegace (A. Apponyi, P. Teleki, I. Bethlen, I. Praznovszky) se maďarská historická věda v posledních několika letech věnuje s důkladnou pozorností. Nepřekonaná životnost, celospolečenská zakotvenost trianonského syndromu a traumatičnost tématu je rozhodujícím motivem stálých návratů ke zpracování tohoto nejdiskutovanějšího tématu moderních maďarských dějin ze strany maďarské historické vědy a s ohledem na poptávku široké veřejnosti i ze strany maďarské dokumentaristiky (je možné vzpomenout rozporuplný filmový dokument z roku 2004 Trianon od Gábora Koltaye s podtitulem S námi žijící Trianon, který vzbudil emotivní reakce v okolních státech s významným podílem maďarské menšiny).
1
V rámci maďarského historického výzkumu a jeho analýzy příčin a následků „Trianonu“ pro další vývoj Maďarska a maďarské společnosti v období bezprostředně následujícím jsou významné práce současných maďarských historiků, ať již ve formátu monografií a syntéz věnujících se problematice Trianonské mírové smlouvy bezprostředně – např.: Ignác Romsics: A trianoni békeszerződés (Osiris 2001), Ignác Romsics: Magyarország Története a XX. Században (Osiris 1999), Miklós Zeidler: Trianon (Osiris 2003), Miklós Zeidler: A revíziós gondolat (Osiris 2001), ale i odborné práce související s analýzou aktivit významných maďarských osobností, které byli bezprostředními účastníky této traumatizující události – např.: Balázs Ablonczy: Teleki Pál (Osiris 2005), Ignác Romsics: Bethlen István (Osiris 2005) a další. Integrální součástí tohoto vědeckého diskursu posledních let jsou dílčí odborné studie publikované ve sbornících z dílny nastupující generace maďarských historiků – Trianon és magyar politikai gondolkodás 1920-19531 a dále například sborník monografického typu - Mítoszok, legendák, tévhitek a 20. századi magyar történelemről.2 Jedním z vrcholů aktivity I. Romsicse v této oblasti výzkumu moderních maďarských dějin bylo v roce 2001 vydání syntetizující práce k problematice pod názvem Trianonská mírová smlouva3, která se díky bratislavskému vydavatelství Kalligram dostává ve slovenském překladu do rukou slovenské, ale i české veřejnosti. Je zároveň nezbytné na úvod uvést, že Romsicsova práce vlastně navazuje na základní strukturu příslušných kapitol syntézy Maďarské dějiny ve dvacátém století vydané v roce 1999, které prostřednictvím této samostatné monografie poznatkově doplňuje a rozvíjí. Mimořádný význam tohoto vydavatelského počinu spočívá v doposud absentujícím náhledu slovenské a české historické vědy do vědecké „dílny“ bezprostředně sousedící maďarské historiografie.4 Potřeba vzájemné textové a výzkumné (personálně-institucionální) komunikace mezi slovenskou, maďarskou, ale i českou historickou vědou, zejména s ohledem na výzkum období, kdy došlo k položení základních státoprávních i mezinárodních opor nových středoevropských států je aktivitou zcela bezpochyby nejen potřebnou, ale zejména je conditio sine qua non postupného odkrývání v minulosti vytvořených a zakořeněných stereotypů, vyplývajících často z neznalosti, než z logické subjektivity interpretace materiálů archivního výzkumu. Přínos práce spočívá zejména ve skutečnosti, že se časově a tematicky 1
Ignác, ROMSICS (red.), Ifj. Iván, BERTÉNYI (red.): Trianon a maďarské politické myšlení 1920-1953. Osiris, Budapest 1998. 2 Ignác, ROMSICS (red.): Mýty, legendy, iluze o maďarských dějinách 20. století. Osiris, Budapest 2005. 3 ROMSICS, Ignác: A trianoni békeszerződés. Osiris, Budapest 2001. 4 Z české strany se okolnostem podpisu Trianonské mírové smlouvy věnuje na základě studia archivních pramenů Andrej, TÓTH: Odjezd maďarské mírové delegace na pařížskou mírovou konferenci 5. ledna 1920 a odraz této události ve vybraných směrodatných maďarských politických listech. In: Slovanský přehled, Praha, HÚ AVČR. ISSN 0037-6922, 2005, vol. 91, no. 13, p. 443-462.
2
prolíná s obdobím a problematikou konstituování Československé republiky v letech 19181920 a rozšiřuje výklad problematiky o nové poznatky s ohledem na pochopení tohoto procesu z pozice maďarského dobového politického myšlení. V textu jsou analyzovány ze zcela opačného pólu pohledu, pro české a slovenské dějinné povědomí dnes již samozřejmé události (postoj slovenských politiků na sklonku války k případnému zachování Uher; Martinská deklarace; nabídka autonomie ze strany Károlyiho vlády v podobě tzv. Slovenského impéria; hodnocení jednání M. Hodži v Budapešti koncem listopadu 1918), jejichž interpretace prokazuje v mnoha ohledech rozdílnou optiku v nahlížení budoucího vývoje středoevropského regionu. V průniku s analýzou specifických vnitropolitických a mezinárodněpolitických proměn pozice nového maďarského státu tak dotváří kompletní mozaiku hodnocení středoevropského politického vývoje bezprostředně po rozpadu Rakouska-Uherska. Práce I. Romsicse Trianonská mierová zmluva se v rámci úvodní kapitoly (Národy rakúsko-uhorskej monarchie na začiatku 20. storočia a národnostné rozpory mezi nimi s. 935) věnuje analýze národnostní struktury Rakousko-uherské monarchie, obecně charakterizuje vnitropolitický vývoj rakousko-uherské monarchie po uzavření tzv. rakousko-uherského vyrovnání v r. 1867 (charakterizuje státoprávní pozici dvou státních jednotek: Rakouského císařství a Uherského království; analyzuje položení nových základů maďarsko-chorvatského vztahu a novou podobu vztahu mezi „Rakouskem“ a Haličí), přičemž s ohledem na vývoj v českých zemí se dotýká problematiky potlačení českých aspirací na vyrovnání počátkem 70. let 19. století. Autor oprávněně konstatuje, že nejvíce poškození se cítili dualistickým uspořádáním Češi, kteří již od let 1848-1849 usilovali o federalizaci monarchie, přičemž dodává, že návrhy z roku 1871 (Fundamentální články) mohly konstruktivně doplnit územněsprávní změny z let 1867-1869 a umožnit strukturální reformy, jejichž výsledkem by byla transformace monarchie na vícenárodnostní a konsensuální demokratickou federaci švýcarského typu (s. 17). Úvodní kapitola představuje standardní obecný úvod k nárysu klíčového problému monarchie – hledání konceptu transformace monarchie - přičemž autor detailně reflektuje v této oblasti zejména postoje českých politických představitelů na tuto otázku (Fr. Palacký, K. Kramář, V. Klofáč, E. Beneš). V rámci úvodní kapitoly autor ve vztahu k řešení národnostní otázky Uher uvádí, že ačkoliv na počátku 20. století uvažování o změně přístupu k národnostní problematice navazovalo na humanistické a tolerantní tradice maďarské národnostní politiky (Lajos Mocsáry, Oszkár Jászi), tak i přední představitelé tohoto proudu, ačkoliv propagovali rozšíření národnostních práv, zejména v oblasti kulturních a jazykových práv, svými postoji nešli proti prosazované koncepci maďarského politického 3
národa. V rámci druhé kapitoly (Strategické ciele prvej svetovej vojny – s. 36-77) Romsics reflektuje problematiku postupně se měnícího stanoviska představitelů a postupného ústupu ze stanoviska federalizace monarchie, ve směru postupného akceptování požadavku národních hnutí slovanských národnostních skupin a jejich emigrantských center na proměnu rakousko-uherského prostoru v prostor nově se konstituujících národních států na principu národního sebeurčení. Jak autor zdůrazňuje, prvním významným podnětem k prolomení této apatie vůči národněstátnímu úsilí byl strach z případné realizace plánu Mitteleuropy. Zajímavou částí práce je pohled na postupně se měnící postoj k transformaci rakouskouherského prostoru ze strany americké administrativy, který se projevoval interními spory v rámci americké administrativy v období jaro-léto 1918, kdy americký prezident W. Wilson podporoval zachování monarchie spojené s její modernizací (federalizace), zatímco ministr zahraničních věcí R. Lansing ve svém deníku již na jaře 1918 hovořil o potřebě změnit postoj americké administrativy ve směru podpory vzniku nových států na území Rakouska-Uherska (s. 61-62). Jak dále autor uvádí, v létě 1918 zvítězila Lansingova koncepce rozdělení monarchie na národní státy, která umožnila další práci odborných komisí spojenců, např. v klíčové otázce vymezení hranic nových států (jednalo se zejména o americkou Inquiry, jejíž definitivní návrh byl vypracovaný v říjnu 1919 a stal se po menších úpravách součástí tzv. Black Book, tzn. oficiálního stanoviska americké mírové delegace na Pařížské konferenci). Britské stanovisko ke stanovení nových hranic národních států vznikalo, jak konstatuje Romsics na základě studia britských archivních materiálů, na podzim 1918 a zpočátku oscilovalo mezi několika návrhy. Na prvním místě zmiňuje například stanovisko politického tajemníka britské vlády, který v jednom z návrhů prosazoval, aby bylo z Maďarska odčleněna jen Slavonie, přičemž konstatoval, že prosazení koncepce národních států ve střední a východní Evropě…je nemožné a také nežádoucí. Romsics uvádí, že v konečném stanovisku britské vlády se prosadil zejména názorový vliv Setona-Watsona, jehož principy se staly součástí definitivního návrhu hranic z 8. února 1919. V závěru kapitoly, která se již tematicky prolíná (analýza vnitro- a mezinárodněpolitické pozice maďarské otázky) s následujícími kapitolami III. (Rozpad Uhorska – s. 78-104), IV. (Spory o hraniciach a návrhy územných komisií mierovej konferencie – s. 105-129), V. (Mierová konferencia a Maďarská republika rád – s. 130-153), VI. (Činnosť a postoj maďarskej mierovej delegácie – s. 154-176), VII. (Pokusy o modifikáciu mierových podmienok – s. 177-196), VIII. ( Podpísanie, ratifikácia a realizácia mierovej zmluvy – s. 197-218) autor konstatuje, že osud nevšedního státního tvaru (monarchie) zpečetilo úsilí o rozšíření práv, respektive úsilí ve směru osamostatnění a strategické zájmy vítězných velmocí. K tomuto konstatování je však nezbytné dodat, že osud 4
tohoto útvaru zpečetila i dlouhodobá neochota maďarských politických představitelů na podobné požadavky národností Uher vůbec reagovat v celém období od rakousko-uherského vyrovnání (1867) až do první poloviny října 1918. Klíčová část práce leží v kapitolách III.-VIII., v rámci kterých se autor převážně věnuje analýze vnitropolitického vývoje v Maďarsku v období od rezignace poslední uherské vlády S. Wekerleho v říjnu 1918, analyzuje vývoj v období nástupu a působení vlády Mihálye Károlyiho (říjen 1918–březen 1919), reflektuje dramatický vývoj vnitropolitické a mezinárodněpolitické situace po vyhlášení Kúnovy Republiky rad (ačkoliv na několika místech zdůrazňuje, že i Béla Kún sledoval cíl zachování integrity Uher, ačkoliv v okamžiku oslabení vnitřní politické a zejména vojenské pozice, na přelomu dubna / května 1919, byl ochoten se tohoto požadavku vzdát), dále si podrobně všímá role představitelů Dohody při pokusech o ustavení stabilního vládního kabinetu v období říjen-listopadu 1919 (analýza působení generála G. R. Clerka) a nakonec Romsicsova analýza vrcholí v okamžiku, kdy došlo k definitivnímu pozvání Maďarska na jednání mírové konference do Paříže. V této souvislosti je na místě připomenout, že Romsics přináší v práci i méně známou informaci o tom, že prosincové (1.12. 1919) pozvání Maďarska na mírovou konferenci nebylo ve skutečnosti pozváním prvním. Jak uvádí, již koncem dubna 1919 (30.4.), v období, kdy byla situace Kúnovy Republiky z důvodu ofenzívy československých a rumunských vojsk nanejvýš kritická5 navrhl George Loyd, aby byli na jednání mírové konference pozváni také maďarští delegáti. Tento návrh byl podpořen americkým prezidentem a souhlas vyjádřil i Clemenceau, přičemž podle návrhu měla maďarská delegace přicestovat do Paříže již 12. května 1919. Ačkoliv byla pozvánka maďarské vládě odeslána, do rukou se maďarským představitelům nikdy nedostala, byla totiž zadržena vídeňskou dohodovou misí, která se domnívala, že by toto pozvání významně posilnilo pozici Kúnovy vlády. Po opětovném zahájení ofenzívy Červené armády se toto pozvání stalo již neaktuálním. Mírová konference proto i bez zástupců Maďarů jednala o stanovení definitivní podoby hranic, s ohledem na Československo zejména o definitivním vymezení hranic Slovenska vůči Maďarsku, jejichž podoba byla definitivně schválena Nejvyšší spojeneckou radou 12. května 1919, stejně jako jednala o definitivním vymezení hranic mezi Maďarskem a SHS. V souvislosti s pádem Republiky rad se opět dostala do popředí otázka pozvání maďarské mírové delegace na mírovou konferenci a požadavek definitivního vyřešení
5
30.dubna 1919 B. Kún dokonce adresoval nótu rumunské, československé a vládě SHS, ve které jednoznačně zdůraznil, že Maďarská republika rád sa nezakladá na územnej integrite a bez výchrad uznáva všetky územnonárodné požiadavky. In. Ignác, ROMSICS: Trianonská mierová zmluva. Kalligram, Bratislava 2006, s. 135.
5
poválečného procesu stanovení hranic a mezinárodních garancí (kapitola VI.). Situace v Maďarsku však byla komplikována vnitropolitickou nestabilitou, kterou se nakonec Dohodla rozhodla vyřešit vlastní iniciativou (mise G. R. Clerka v Maďarsku – s. 155-156) při vytvoření tzv. koncentrační vlády Károlye Huszára koncem listopadu 1919, přičemž Maďarsko bylo následně 1. prosince 1919 oficiálně vyzváno k vyslání mírové delegace do Paříže. V rámci této kapitoly autor sleduje přípravy maďarských delegátů na pařížská mírová jednání, které však byly započaty již na počátku října 1918 na základě podnětu grófa Pála Telekiho a v jejichž přípravách, jak uvádí Romsics, pokračovala Károlyiho vláda pod vedením Oszkara Jásziho a jeho spolupracovníků.6 Po pádu Republiky rad řídil přípravu materiálů pro maďarskou mírovou delegaci P. Teleki ve spolupráci s dalšími odborníky (geografy, politiky) v rámci 21. srpna 1919 zřízené Kanceláře mírových příprav ( gróf István Bethlen vedl v rámci Kanceláře tzv. Kancelář B, která se věnovala problematice Sedmihradska, kterou koordinoval z pozice tajného ministra pro Sedmihradsko).7 Jak autor uvádí, tak s rozporuplnými pocity byla dohodovými zástupci přijata zejména skutečnost, že na čele maďarské delegace bude stát Albert Apponyi, ačkoliv nakonec zástupci Dohody rozhodli, že nebudou ovlivňovat složení delegace (s. 157), která do Paříže přicestovala zvláštním vlakem 7. ledna 1920.8 Mimořádný význam Romsicsovy práce s ohledem na stav slovenského a českého výzkumu problematiky (samozřejmě s důrazem na roli československé mírové delegace) spočívá v jeho popisu strategie a způsobu prosazování požadavků (sebevědomá obhajoba politického vývoje v Uhrách do r. 1918) zachycení tradičního myšlenkovému obsahu neuvěřitelného množství materiálů předložených maďarskou delegací při jednáních v Paříži (zdůvodnění požadavků vycházelo z tradičního pojetí maďarské superiority, historicity spojené s dokladem tisícileté státnosti, a dále vycházelo principu udržení hospodářské stability Uher, které podle argumentace tvoří organický hospodářský celek, zatímco národnostní problematika a etnický princip nesehrával v argumentaci Maďarů významnější roli, což byl vnímáno jako významná taktická chyba, které se ve svém přístupu dopustila 6
Jak uvádí Romsics (s. 158), v období, kdy v práci na podkladech pro mírovou konferenci pokračovala Károlyiho vláda došlo ke zformování dvou koncepcí s ohledem na požadavek udržení integrity Maďarska. V rámci prvního konceptu se hovořilo o tradičním udržení územní integrity, zatímco druhý koncept (vycházející z postoje státního tajemníka ministerstva zahraničních věcí a sociálnědemokratického politika Józsefa DieneraDénese a dále např. ministra Zsigmonda Kunfiho) již vycházel z požadavku udržení hospodářské integrity. 7 Aktivitám Pála Telekiho při přípravě podkladů pro maďarskou mirovou delegaci se obsáhle věnuje maďarský historik Balázs Ablonczy v monografii: Teleki Pál. Osiris, Budapest 2005. 8 Více k problematice cesty maďarské mírové delegace do Paříže např. Andrej, TÓTH: Odjezd maďarské mírové delegace na pařížskou mírovou konferenci 5. ledna 1920 a odraz této události ve vybraných směrodatných maďarských politických listech. In: Slovanský přehled, Praha, HÚ AVČR. ISSN 0037-6922, 2005, vol. 91, no. 13, p. 443-462
6
maďarská mírová delegace). Výklad těchto reálií tak přirozeně doplňuje celkový obraz jednání o vymezení pozic jednotlivých středoevropských států v rámci uvolněného rakouskouherského prostoru a odhaluje aktuální mezinárodněpolitické cíle klíčových hráčů středoevropské politiky tohoto období (ČSR – aspirace na vedoucí politickou a hospodářskou roli ve středoevropském regionu; obdobné aspirace Maďarska, které odhalovala znění osmi přípravných nót předložených mírové konferenci, a které již s předstihem odkrývaly budoucí snahu o revizi stanovených hranic vůči Maďarsku – viz kapitola VII., s. 177-196). Romsicsova práce přináší pohled na specifické dobové maďarské reálie. Sugestivní je zejména prezentace atmosféry panující v maďarské politice a společnosti během příprav na mírovou konferenci až po oficiální vystoupení Apponyiho před Nejvyšší spojeneckou radou 16.1. 1920 (optimismus a odhodlanost), která se v průběhu přímé účasti mírových delegátů v Paříži změnila v naprosté rozhořčení, rozčarování a letargii (zejména po detailní analýze návrhu mírové smlouvy prezentované 21.1. 1920 na zasedání maďarské vlády, kdy delegáti na čele s P. Telekim odmítli znění smlouvy jako chybné, přičemž bylo rozhodnuto o vypracování nových nót, zpochybňujících obsah návrhu smlouvy – s. 172-173) a vrcholila stavem hluboké deprese v okamžiku neúspěšných pokusů o zvrat (o které se maďarská vláda pokoušela jednak rozvinutím mimořádné informační kampaně v zahraničí9, dále předložením „18 odpovědních“ nót, na které však, i přes počáteční podporu ze strany britské politiky spojenci nereagovali a zejména nadějemi vkládanými do tajných francouzsko-maďarských jednání z počátku roku 1920 (s. 174), prostřednictvím kterých se Maďaři zejména ekonomickými přísliby pro představitele francouzského průmyslu a bankovní sféry pokusili ovlivnit ve svůj prospěch orientaci francouzské zahraniční politiky ve středoevropském prostoru. Za těmito pokusy stála zejména snaha o narušení do té doby jednoznačně prosazované československo-rumunsko-srbsko-polské linie středoevropské politiky Francie. Maďarská politika se pokoušela dosavadní středoevropskou, zahraničně-politickou linii Francie přeorientovat na linii maďarsko-rumunsko-polskou, k čemuž měly přispět zejména velkorysé ekonomické nabídky francouzskému průmyslovému a bankovnímu kapitálu, přičemž dále nabízela území Maďarska jako výchozí základnu pro aktivní boj s bolševismem (s. 185-192). Definitivní podpis Trianonské mírové smlouvy 4. června 1920, který představoval okamžik hlubokého národního smutku (s. 199-202) postupně transformoval postoj maďarské společnosti a politiky ve směru bojovné odhodlanosti a radikálního nástupu
9
Například zahraniční turné Miklóse Bánffyho do Velké Británie počátkem roku 1920.
7
společenských složek požadujících revizi.10 „So vztýčenou hlavou stojíme pod ponižujúcou silou nátlaku celého sveta. Pokorila nás Európa, ktorú sme celé tisícročie bránili před potupujícimi útokmi barbarského Východu. Pošliapali nás, roztrhali, odsúdili na smrť, rozdelili sa o nádhernú krajinu, jako kedysi diabli o rúcho Spasiteľa, avšak aj ošklbaní, zneuctení vieme, že z nemožného sa nikdy nestane uskutočniteľné: Maďarsko žije a prežije. V štáte Maďarov sa 20 000 000 osôb v mene večného bratrstva ohradzuje proti tomu, čo sa dnes stalo vo Veľkom Trianone pod rúškom uzavretia mieru. Ozvena maďarskej bolesti prenikne necitlivým svetom a budúcnosť zbystrí pozornosť na blížiace sa víťazstvo nevypočutej spravodlivosti.“11 Přínos práce dále jistě leží v možnosti bezprostředního porovnání aktivit maďarské vlády a maďarských mírových delegátů s obdobnými aktivitami československé vlády a jejích mírových delegátů. Romsicsovu knihu lze totiž v rámci slovenského historického výzkumu problematiky (v Čechách podobné dílo absentuje) přiřadit k tematicky takřka paralelní monografii slovenského historika Mariána Hronského – Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920 (NLC, Bratislava 1998), přičemž v několika případech dokonce zpřesňuje poznatky prezentované M. Hronským. I z tohoto hlediska překlad práce Ignáce Romsicse poskytuje slovenské a české historické vědě výjimečnou možnost konfrontace se stavem výzkumu problematiky v rámci maďarské historické vědy. Je snad i celkem zbytečné na závěr zdůrazňovat, že další podobné překlady maďarské odborné literatury (to samé však platí i o potřebě podobných překladů slovenské odborné literatury do maďarského jazyka) jsou i do budoucna jednoznačným přínosem z hlediska postupného opouštění interpretace moderních národních dějin na úzce národním principu a přechod k interpretaci na základě komparace v širších geografických, geopolitických a dobových souvislostech.
10
K této problematice se vyčerpávajícícm způsobem věnuje práce maďarského historika Miklóse Zeidlera: A revíziós gondolat. (Myšlenka revize). Osiris, Budapest 2001. 11 Ignác, ROMSICS: Trianonská mírová smlouva, c.d., s. 202.
8
