Ústav Etnologie Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Idealizace národní historie v soudobé Číně Moderní čínská muzea historie
bakalářská práce
Klára Štiplová Praha 2013
1
Poděkování: Děkuji vedoucímu mé práce Ing. Rudolfu Fürstovi, PhD. z Ústavu mezinárodních vztahů za doporučení literatury a podnětné rady a doporučení během jejího psaní.
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem svou práci napsala samostatně a výhradně s použitím citovaných pramenů.
V Praze dne 1. prosince 2013
2
Summary: The presented bachelor thesis is an interdisciplinary work dealing with both, the anthropological topics, particularly the Chinese national identity and Chinese nationalism, and the contemporary Chinese museology, history and political science. It introduces the ways and means of national cultural history has been perceived and interpreted by the power holders in the past and nowadays. Initially, the grounds of the national identity along with the sources of modern nationalism are traced in the long river of Chinese history. Secondly, the interests of the Chinese cultural policy-makers reflected in the museum exposition, together with tools and methods used in current Chinese cultural history presentation are explained. Finally the above mentioned issues are demonstrated by means of the translations and commentaries of information panels recorded (photographed) in Chinese cultural and historic museum expositions. The letter mentioned part is a case study and a content analysis. The work consists of six chapters, the first three being thematically extensively broad, while the three letter focus on the area of contemporary Chinese museology. The final part of the work (specifically the sub-chapter V. 6., along with the entire chapter VI.) is an outcome of the author´s fieldwork conducted in Chinese museums during her journeys to China between 2002 and 2011. A rich photographic attachment containing the author´s own pictures taken in the Chinese history museums and museum expositions, forms a part of the work.
Keywords: Chinese political and cultural nationalism, Contemporary Chinese history and culture museum presentation, Chinese cultural policy, Ideology behind museum presentation, national identity
3
OSNOVA Úvod
6
I. Historický vývoj a specifika čínského nacionalismu
9
I. 1. Tradiční čínský sinocentrismus a kulturalismus
9
I. 2. Přechod od kulturalismu k nacionalismu
12
I. 3. Krize 19. století – západní a japonská hrozba
13
I. 4. Počátky moderního nacionalismu a jeho anti-tradicionalistická orientace ve 20. století – Májové hnutí (1919) a nacionalismus období Čínské republiky (1912-49)
16
II. Vývoj nacionalismus v Číně ve druhé polovině 20. století
18
II. 1. Komunistické pojetí anti-tradicionalistického nacionalismu
18
II. 2. Tradicionalisticky orientovaný nacionalismus 90. let 20. století a odklon od politického nacionalismu ke kulturnímu
20
II. 3. Hanský etnický šovinismus a etnický nacionalismus
22
III. Kulturní politika v Číně od 90. let 20. století
24
III. 1. Změny orientace kulturní politiky
24
III. 2. Protichůdné zájmy vlády při tvorbě kulturní politiky a informační prostředí soudobé Číny
27
III. 3. Nástroje kulturní politiky v dnešní Číně
28
III. 4. Rozvoj turistického ruchu v národnostních oblastech Číny
30
III. 5. Rozvoj turistického ruchu v místech spojených s náboženstvím
31
III. 6. Rudý cestovní ruch
31
IV. Historické vědy v Číně
32
IV. 1. Tradiční a novodobý vztah držitelů moci k historii
32
IV. 2. Problémy rozvoje západních humanitních a společenských věd v Číně ve 20. století
33
IV. 3. Vztah mezi historiografií a ostatními historickými vědami
34
V. Muzeologie a politika v Číně 20. století
35
V. 1. Počátky čínské muzeologie (první polovina 20. století)
35
V. 2. Socialistická muzeologie (1950-80)
35 4
V. 3. Obroda a rozkvět čínské muzeologie v 80. a 90. letech 20. století
36
V. 4. Politické zájmy
37
V. 5. Mezinárodní spolupráce
38
V. 6. Soudobá čínská historická muzea – jejich světovost a čínské rysy
38
VI. Ideologické cíle při tvorbě muzejní prezentace
40
VI. 1. Národní muzeum Číny v Pekingu
40
VI. 2. Umělé prodlužování historie, splývání mýtu a historie
42
VI. 3. Obhájení legitimity čínské nadvlády v problematických oblastech osídlených etnickými menšinami
44
VI. 4. Heroizace a viktimizace Číňanů v období novodobé historie
52
VI. 5. Podpora legitimizace současné politické situace
54
VI. 6. Záměrné podněcování patriotismu
56
VI. 7. Ostatní témata
57
VII. Závěr
58
Seznam použité literatury
61
CD příloha (fotografie): I.
Muzejní panely
II.
Architektura muzejních budov
III.
Muzejní expozice a exponáty
IV.
Umělecká vystoupení
V.
Historické prostory a figuríny
VI.
Síně slávy
VII.
Seznam navštívených muzeí (text)
5
ÚVOD Předkládaná interdisciplinární práce se dotýká témat etnologických - zejména problematiky čínské národní identity (etnika Han) a novodobého čínského nacionalismu, ale také muzeologie, historie a politologie. Jejím cílem je seznámit čtenáře s podobou současných čínských muzeí zaměřených na kulturní historii a způsob prezentace národní historie většinového čínského etnika Han v muzejních expozicích. V úvodní kapitole jsou představeny historické kořeny čínské národní identity společně se zdroji novodobého čínského nacionalismu. V dalších částech práce seznamuje se zájmy čínské vlády při tvorbě kulturní politiky, jež se odrážejí v tvorbě muzejních expozic, společně s nástroji a postupy užívanými v současných čínských muzeích, které jsou v závěru představeny prostřednictvím překladů panelů z historických muzejních expozic. Tato část je případovou studií a obsahovou analýzou. Práce je členěna do šesti kapitol, přičemž první tři jsou svým tematickým záběrem značně široké, zatímco následující tři se již věnují problematice soudobého čínského muzejnictví. Poslední část práce – konkrétně podkapitola V. 6. a celá šestá (VI.) kapitola jsou výsledkem terénního výzkumu autorky v čínských muzeích během několika cest do Číny v letech 2002-2011, doprovází ji též bohatá příloha (na CD) obsahující fotografie muzejních budov a muzejních expozic z autorčina archivu. První kapitola popisuje v chronologické posloupnosti vývoj čínské národní identity, formující se v průběhu několik staletí trvajícího dynastického období. Pozornost je věnována též dramatické proměně vztahu Číňanů k vlastní historii a tradiční kultuře v novodobém období, tedy od druhé poloviny 19. století. Závěrečná podkapitola se zabývá okolnostmi vzniku moderního čínského nacionalismu. Druhá kapitola představuje vývoj čínského nacionalismu v komunistické éře a upozorňuje na specifika moderního čínského nacionalismu. Třetí kapitola navazuje na kapitolu předchozí a zaměřuje se na obsah a cíle čínské kulturní politiky od 90. let až do současnosti. Její součástí jsou i dvě podkapitoly zaměřené na cestovní ruch, jenž s hlavním tématem práce v širším slova smyslu souvisí. Obsah obou podkapitol částečně vychází z vlastních poznatků získaných během opakovaných studijních a pracovních pobytů v Číně, a z osobních zkušeností v oblasti čínského turistického ruchu.
6
Čtvrtá kapitola stručně charakterizuje tradiční vztah Číňanů k vlastní národní historii a čínské historiografii, a dále také vzájemně podmíněnou souvislost archeologie a muzeologie v kontextu kronikářské tradice. Pátá kapitola rekapituluje vznik a vývoj muzejnictví v Číně od počátků až do současnosti, a to jak v období jeho izolovaného vývoje, tak i v průběhu postupného otevírání a rozvíjející se mezinárodní spolupráce od 80. let 20. století. Závěrečná podkapitola je doplněna bohatou fotografickou přílohou z čínských muzeí. Poslední šestá kapitola, nazvaná „Ideologické cíle zájmy při tvorbě muzejní prezentace“, je výstupem vlastního terénního výzkumu v moderních čínských muzeích kulturní historie, zejména v Národním muzeu Číny v Pekingu. Zatímco předchozí kapitola popisovala především vnější a formální charakteristiky moderních čínských muzejních expozic, zde je pozornost upřena na prezentaci a stručnou analýzu jejich obsahu, sestávající zejména z překladů a stručných komentářů k informačním panelům v muzeích. Komentáře se skrze konkrétní příklady snaží upozornit na způsob interpretace historie v muzejních expozicích, jejichž tvorba dosud podléhá ideologickým směrnicím, protože čínská muzea i nadále slouží jako významný legitimizační nástroj vlády komunistické strany. Sběr materiálu pro tuto kapitolu probíhal v několika etapách, s odstupem více let, po jistou dobu spíše náhodně, teprve později systematičtěji a s předem jasně vytyčenou ideou, týkající se smyslu a cíle samotného sběru. Některá období a témata, zejména týkající se čínsko-japonských vztahů a problematiky Tchaj-wanu, nebyla do práce nakonec zahrnuta, protože nestojí v hlavním poli zájmu autorky. Z opačných důvodů se naopak největšího prostoru v rámci kapitoly VI. dostalo problematice vztahů mezi Hany a etnickými menšinami, k nimž bylo současně sesbíráno nejvíce materiálu. V závěrečné fázi zpracovávání materiálu si autorka začala v mnohem větší míře všímat obecnějších a téměř vždy všudypřítomných témat, především metodického povzbuzování k osobně prožívanému patriotismu návštěvníků čínských muzeí. Pokud jde o prameny a použitou literaturu, první kapitola vychází z odborných prací dvojího typu: z klasických přehledových dějin, zejména z Cambridge History of China1 a v češtině vydaných Dějin Číny2 a Čína ve 20. století I., II. a III.,.3 a také z publikací věnujících se jak obecným problémům nacionalismu, např. Představy společenství4 a 1
The Cambridge History of China, Vol. I – XV. Cambridge University Press. 1986-1991. FAIRBANK, John F. Dějiny Číny. Přel. Hála M., Hollanová J., Lomová O. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 3 BAKEŠOVÁ, Ivana, FÜRST, Rudolf. Čína ve 20. století. 1+2+3. Univerzita Palackého v Olomouci, 2001, 2002 a 2006. 4 ANDERSON, Benedict. Představy společenství: Úvahy o původu a šíření nacionalismu. Přel. Fantys P. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2008. 2
7
Okcidentalismus: západ očima nepřátel,5 tak i specifikám nacionalismu čínského (např. Nationalism, National Identity and Democratization in China 6). Stručná druhá kapitola zaměřená na kulturní politiku vychází z odborných článků na dané téma a informace rovněž čerpá z oficiálních internetových stránek institucí, které se čínskou kulturní politikou zabývají. Třetí, rovněž kratší kapitola vychází z odborných článků na dané téma, z nichž stojí bezpochyby za upozornění např. On the Historiographic Orientation of Chinese Archeology.7 Pro čtvrtou a pátou kapitolu byla hlavním zdrojem metodologická příručka Základy čínské muzeologie.8 Poslední šestá kapitola sestává z překladů muzejních panelů a vlastních autorských komentářů k nim. Dlouhodobý sběr této pramenné základny přímo v prostorách čínských muzeí otevírá dosti široké pole pro další bádání, které však přesahuje možnosti bakalářské práce a zřejmě i požadavky, jež jsou na ni kladeny.
5
BURUMA, Ian, MARGALIT, Avishai. Okcidentalismus: západ očima nepřátel. Přel. Klíma J. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 2005. 6 HE Baogang, GUO Yingjie. Nationalism, National Identity and Democratization in China. England: Ashgate Publishing, 2000. 7 VON FALKENHAUSEN, Lothar: On the Historiographic Orientation of Chinese Archeology. Antiquity. Los Angeles: University of California. 1993, vol. 67, p. 839-849. 8 WANG Hongjun: Zhongguo bowuguanxue jichu (Základy čínské muzeologie), Shanghai: Shanghai guji chubanshe, 2001.
8
I.
Historický vývoj a specifika čínského nacionalismu
I. 1. Tradiční čínský sinocentrismus a kulturalismus Specifické geopolitické podmínky, v nichž vznikla a rozvíjela se čínská civilizace, se zásadně lišily od poměrů v oblasti blízkovýchodní a středomořské. V důsledku výrazně odlišného vývoje se proto v čínské kultuře setkáme s jistými fenomény, jež nenalezneme nikde jinde na světě (popřípadě pouze v jiných kulturách Dálného východu čínskou kulturou ovlivněných), které je pro lepší pochopení obsahu celé práce vhodné si na úvod přiblížit. Při snaze porozumět tradičnímu čínskému sebepojetí, je nezbytné mít na vědomí skutečnost, že se čínská civilizace na rozdíl od kultur středomořských a blízkovýchodních po celá staletí vyvíjela de facto nezávisle na okolním světě a že její sebepojetí nebylo až do 19. století nikdy zpochybněno nebo konfrontováno s konkurenčními ideologiemi. Etnocentrické představy nalezneme u mnohých malých i velkých kultur a civilizací na světě, nicméně většina z nich (alespoň co se týče velkých civilizací na euroasijském kontinentu) se vyvíjela v podmínkách střetávání a konkurenčního boje s jinými, civilizačně podobně vyspělými etniky, jimž byly takové představy též vlastní. Čína, oproti tomu, byla po celá staletí obklopena divočinou osídlenou „barbary“,9 a ačkoliv byla od 2. stol. př. n. l. napojena na síť obchodních cest spojujících euroasijský kontinent,10 po nichž do Číny putovali cizí obchodníci, vyslanci, misionáři a cestovatelé a jejich prostřednictvím i západní zboží, technické vynálezy i náboženství,11 tyto kontakty byly až do 19. století pouze zprostředkované.12 Teprve počátkem 19. století došlo ke skutečné
9
Území Číny bylo obklopeno z východu a jihovýchodu mořem, ze severu stepí, ze severozápadu pouští a na západě a jihozápadě horami. V těchto oblastech sídlila etnika žijící buďto v kmenových společnostech či nomádsko-pasteveckým způsobem života, pro něž Číňané používali nejrůznější hanlivá označení, a jež pro zjednodušení můžeme souhrnně nazvat „barbary“. Číňané s nimi udržovali obchodní styky a zároveň často museli čelit jejich útokům. 10 Propojením těchto obchodních cest vedoucích velkou částí euroasijského kontinentu vznikla obchodní síť, jež byla v 19. století zpětně označena jako „Hedvábná stezka“. 11 Mezi cizími náboženstvími, jež po Hedvábné stezce a později i po cestách námořních do Číny přišla, byl nejúspěšnější buddhismus, který se šířil od 2. stol. n.l. a postupně se stal součástí čínské tradice. Ostatní náboženství – nestoriánské křesťanství, manicheismus, zoroastrismus a islám, jež přišla v 7. století, se v Číně dočasně (a v případě islámu i trvale) uchytila, nicméně nikdy v takové síle, aby jakkoliv konfrontovala čínský světonázor. 12 První křesťanští misionáři a cestovatelé do Číny přišli ve 13. století, tedy v období vlády mongolské nadvlády. Jednalo se zejména o františkány, kteří se ovšem v Číně nezdrželi dlouhodobě. V letech 1582-1725 pak v Číně působila velice významná jezuitská misie, jejíž členové byli špičkovými vzdělanci ve službách samotného císaře. Císař si jich velice vážil a prostřednictvím nich se Čína seznamovala s nejmodernějšími poznatky ze západních věd – matematiky, astronomie, kartografie atd. Tito jezuité 9
konfrontaci čínského světonázoru s konkurenčním. Tyto okolnosti zapříčinily přetrvání tradičního sinocentrického světonázoru, jenž bude dále vysvětlen. Z archeologických nálezů vyplývá zajímavá skutečnost, totiž že se čínská kultura od nejstarších dob vyznačovala daleko větší kulturní homogenitou, než tomu bylo u blízkovýchodních, středomořských i jiných známých civilizací.13 Již v období dynastie Západní Zhou (1025-771 př. n. l.) došlo ke vzniku některých konceptů přetrvávajících v Číně následující staletí. Jedná se např. o nejvyšší kosmologickou sílu zvanou nebesa spolu s jejich pozemským protějškem podnebesím, tedy veškerým tehdy Číňanům známým a civilizovaným světem (rozumí se Čínou); a mandátu nebes - pověření udělené nebesy císaři jakožto jejich jedinému zástupci na zemi. Tato představa čínského císaře neboli syna nebes, coby jediného (protože morálně dokonalého) vládce světa zůstala prakticky neotřesena až do 19. století a je nejdéle trvajícím ideovým konceptem v historii. Z písemných dokladů období Jar a podzimů (722-481 př. n. l.) vyplývá, že již v tomto období Číňané14 vnímali území tehdy politicky rozdrobené Číny15 jako přirozený střed světa a jedinou skutečnou civilizaci. Ačkoliv nájezdy sousedních barbarů pro Číňany představovaly trvalou vojenskou hrozbu16, nemohla jim tato etnika nikdy konkurovat kulturně. Vzhledem k přirozenému pocitu vlastní kulturní převahy je Číňané již tehdy začali akulturovat a asimilovat.17 Právě doba Jar a podzimů je historiky považována za období, v němž byly položeny základy klasické čínské kultury (klasické filozofie a etiky, prvních literárních památek,18 vynálezů, umění atd.), jež přetrvaly po celá staletí až do současnosti. Je to právě pocit kulturní kontinuity a odvolávání se na prastaré kořeny, jež tvoří pilíře soudobého nacionalismu.19 Pozoruhodným čínským rysem je důraz kladený na politickou a kulturní jednotu. Tato vlastnost se projevuje např. v převážně politické orientaci klasické čínské filozofie, která se
ovšem plně respektovali čínské tradice, zejména kult předků a úctu k čínskému císaři. Poté, co papež roku 1716 dekretem zakázal kult předků a uctívání císaře, byli jezuité z Číny vykázáni. 13 FAIRBANK, John F. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, str. 50. 14 Číňany se zde rozumí nositelé čínské kultury, tj. jazyka, písma, systému hodnot a víry. 15 Resp. území osídlené „civilizovanými“ lidmi, nikoliv „barbary“ (viz. pozn. 1). 16 Již od 8. stol. př. n. l. jednotlivé čínské státy začaly proti nájezdům těchto barbarů na severu území budovat opevněné valy – základy Velké čínské zdi, jež byla po celá následující staletí opravována. 17 FAIRBANK, John. F. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 1998, str. 54 . 18 Nikoliv prvních památek písemných. Ty pocházejí již ze 13. stol. př. n .l. – jedná se o věštebné nápisy na hovězích kostech a želvích krunýřích. 19 The Cambridge History of China. Vol. 1, The Ch'in and Han Empires, 221 B.C.-A.D. 220 / ed. TWITCHETT, Denis, LOEWE, Michael. Cambridge: Cambridge University Press, 1986, str. 11-13.
10
rozvíjela zhruba od 7. stol. př. n. l. Na rozdíl od filozofů řeckých, indických a perských čínští myslitelé hledali především návod na správnou vládu a efektivní správu země. K prvnímu politickému sjednocení celého území převážně osídleného čínským etnikem došlo již v roce 221 př. n. l. Navzdory dočasnosti vlády první císařské dynastie zvané Qin (221-209 př. n. l.), na niž vzápětí navázala dynastie Han, byly tehdy položeny základy čínského císařství, které od té doby s několika výjimkami trvalo až do roku 1911. Za vlády prvního čínského císaře došlo k některým zásadním centralizačním opatřením: administrativní a vojenské reformě, sjednocení písma, měr, vah, měny, šíře silnic a rozpětí kol vozů atd. Nechvalně známé je taktéž pálení konfuciánských knih a pohřbívání konfuciánských učenců zaživa. K tomuto drastickému kroku dal císař rozkaz ve snaze zemi ideologicky sjednotit pomocí jím preferované filozofie legismu, která hlásá naprostou oddanost právnímu řádu a obětování osobních zájmů ve prospěch zájmů státu. Základy sjednoceného státu vzápětí převzala a v následujících čtyřech staletích rozvíjela dynastie Han (206 př. n. l. – 220 n. l.), od níž je odvozen i název dominantního čínského etnika Han, nositele čínské kultury a jednotné čínské identity.20 Po dynastii Han následovaly další dynastie, podle nichž je periodizována čínská historie21 až do roku 1911.22 Ačkoliv dlouhodobé dynastické éry byly v průběhu historie několikrát přerušeny etapami politického rozdrobení, během nichž docházelo k hospodářskému i kulturnímu rozkvětu, tato období byla (a dnes opět jsou) následně čínskými historiky interpretována jako čas úpadku. Naproti tomu vždy byla a jsou vyzdvihována období politického sjednocení pod vládou silné dynastie. V čínském pojetí, zdá se, jako by sjednocení pod silnou dynastií automaticky zajišťovalo stabilitu, mír a prosperitu. Jsou to právě tyto hodnoty, jež se staly trvalým ideálem, k němuž se národ vždy upínal, zatímco zodpovědností a „morální povinností“ vládce bylo takový stav zajistit.23
20
HARRISON, James P. Modern Chinese Nationalism. Hunter College of the City University of New York. 1969?, p. 2 21 Zatímco za jednotku stanovenou pro periodizaci evropských (křesťanských) dějin je století, v Číně jednotlivé etapy oddělovala změna vládnoucí dynastie a to již od samého počátku dějin. Znamená to, že čas byl rozdělen na různě dlouhé úseky vlády jednotlivých dynastií, jež byly dále rozděleny do podúseků vlád jednotlivých panovníků, popř. na ještě kratší podúseky panovníkem vyhlášených ér. K přijetí křesťanského letopočtu v Číně došlo v období republiky (viz. kapitola I. 4. 1.) 22 Na tradiční periodizaci ovšem volně navázali i tvůrci novodobých čínských dějin, ačkoliv současně přijali i západní křesťanský letopočet. Období let 1911-49 je proto obdobím republikánským a období od roku 1949 je obdobím komunistickým. 23 FAIRBANK, John. F. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 1998, str. 56; The Cambridge History of China. Vol. 1, The Ch'in and Han Empires, 221 B.C.-A.D. 220 / ed. TWITCHETT, Denis, LOEWE, Michael. Cambridge: Cambridge University Press, 1986, p. 11-13. 11
Skutečností ovšem zůstává, že rozsah území Číny v dobách její největší slávy byl skutečně ohromný a zcela nesrovnatelný s územím, jež ovládala jakákoliv středomořská, blízkovýchodní či jiná dynastie ve světových dějinách. Stejně tak po celá staletí neotřesitelné postavení čínského císaře coby vládce celého světa s téměř božskou autoritou může být pokládáno za jedinečný čínský fenomén.24 Mezi tradičně opěvované čínské hodnoty patří úcta k dávnověku a k dokonalým (ať už mytologickým a idealizovaným či historicky doloženým) vládcům a mudrcům dávných dob, dále úcta ke stáří a k tradici. Při nárokování legitimity své vlády vycházeli z těchto hodnot čínští panovníci, tedy králové doby před sjednocením (221 př. n. l.) i císaři v celém dlouhém období čínského císařství (221 př. n. l. – 1911 n. l.). Ti všichni se prohlašovali za legitimní pokračovatele ideálních císařů a ochránce pradávných tradic. K přerušení této kulturní kontinuity došlo společně s koncem císařství v roce 1911, nicméně po téměř jedno století trvajícím odklonu od tradiční kultury se současná čínská vláda znovu k těmto hodnotám hlásí a samu sebe prohlašuje za jejich patrona. I. 2. Přechod od kulturalismu k nacionalismu Ačkoliv nájezdy kočovných sousedů pro Čínu znamenaly konstantní vojenskou hrozbu (až do 18. stol., kdy se Číně podařilo tato etnika s konečnou platností pacifikovat zahrnutím do svého administrativního nebo tributárního systému), nepředstavovaly tyto národy nikdy ohrožení kulturní.25 V průběhu historie došlo dokonce několikrát k ovládnutí Číny kočovníky, nejvýznamnější bylo období mongolské dynastie Yuan (1276-1368) a nejdéle trvající období poslední mandžuské26 dynastie Qing (1644-1911). Žádnému z těchto národů se ovšem nikdy nepodařilo spravovat Čínu vlastními metodami a k zajištění efektivního chodu státní správy vždy ochotně přejímaly tradiční čínské prostředky.27 Většina vědců, kteří se zabývající čínskou historií a nacionalismem, charakterizuje tradiční pojetí vlastní kultury termínem kulturalismus, jemuž dávají přednost před pojmem
24
FAIRBANK, John. F. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 1998, str. 55. Třebaže v průběhu mnoha staletí střetávání čínské civilizace s kulturami barbarskými pochopitelně docházelo i k čilé obchodní a kulturní výměně. 26 Mandžuové (etnikum patřící mezi altajské národy) Čínu ovládali po dobu 250 let. Ještě před jejím dobytím obdivovali čínskou kulturu a administrativní systém, a již tehdy je přejímali. Během mandžuské vlády v Číně jejich asimilace pokračovala, až postupně ztratili vlastní jazyk. Sami sebe považovali za pokračovatele čínské tradice a mandžuský císař se stejně jako císaři předchozích dynastií prohlašoval za Syna nebes a legitimního pokračovatele prastaré čínské tradice. 27 ZHENG Yongnian. Discovering Chinese Nationalism in China. Cambridge University Press, 1999, p. 16. 25
12
„kulturní exkluzivizmus“.28 Jak termín definuje J. Townsend: „Kulturalismem se rozumí přirozené přesvědčení o kulturní nadřazenosti, jež nevyžadovalo žádné ověření či obranu mimo svou vlastní kulturu.“29 Na rozdíl od kulturního exkluzivizmu však kulturalismus nevylučuje možnost příslušníka jiného etnika „zcivilizovat“, tzn., že není rasově podmíněný a barbarství nepovažuje za dané a neměnné. Vzhledem k tomu, že se celá čínská civilizace vyvíjela v prostředí neustálých barbarských nájezdů a konfrontace s nimi byla trvalá, většinou u Číňanů převažovalo právě kulturalistické pojetí. Vesměs tedy platilo pravidlo, že barbar, který si osvojil čínskou kulturu, se mohl stát plnoprávným Číňanem a mohl být zahrnut do podnebesí.30 Teprve průnik západních mocností v 19. století otřásl čínskou kulturalistickou představou a přinutil Číňany změnit vnímání vlastní kultury, státní moci a světového pořádku. Tehdy došlo k rozkladu kulturalismu a jeho rapidní přeměně na nacionalismus i k politizaci kultury, jež byla do té doby nedílnou součástí politiky.31 Moderní nacionalismus se vyvinul teprve po střetu s konkurencí a spolu se vznikem pocitu ohrožení.32 I. 3. Krize 19. století – západní a japonská hrozba Na přelomu 18. a 19. století Čína vstoupila do nového historického období, během nějž došlo ke zpochybnění snad všeho, co bylo do té doby neotřesitelné. Dříve velkolepá čínská kultura jako by se postupně vyčerpala, uzavřela sama do sebe a nebyla schopna čelit výzvám moderního věku. Faktorů, jež způsobily úpadek a krizi, bylo několik: rychlý a bezprecedentní nárůst počtu obyvatel33, jenž ovšem na rozdíl od Evropy v Číně nevedl ke srovnatelné industrializaci, s tím související rostoucí tlak na půdu a snížení zemědělských
28
HARRISON, James P. Modern Chinese Nationalism. Hunter College of the City University of New York, 1969?., p. 2; DUARA, Prasenjit Rescuing History from the Nation, Questioning Narratives of Modern China. The University of Chicago Press, 1995, p. 60; ZHENG Yongnian. Discovering Chinese Nationalism in China. Cambridge University Press, 1999, p. 16. 29 TOWNSEND, James. Chinese Nationalism. In UNGER, Jonathan (ed.) Chinese Nationalism. Contemporary China Papers, Australian National University, An East Gate Book, 1996, p. 8. 30 Viz. pozn. 18 – příklad Mandžuů 31 DUARA, Prasenjit Rescuing History from the Nation, Questioning Narratives of Modern China. The University of Chicago Press, 1995, p. 43; ZHENG Yongnian. Discovering Chinese Nationalism in China. Cambridge University Press, 1999, p. 16. 32 HARRISON, James P. Modern Chinese Nationalism. Hunter College of the City University of New York, 1969?., p. 6-9; TOWNSEND, James. Chinese Nationalism. In UNGER, Jonathan (ed.) Chinese Nationalism. Contemporary China Papers, Australian National University, An East Gate Book, 1996, p. 1; DUARA, Prasenjit Rescuing History from the Nation, Questioning Narratives of Modern China. The University of Chicago Press, 1995, p. 32 33 Odhaduje se, že za mezi lety 1741-1851 se počet obyvatelstva zvýšil ze 143 mil. na 432 mil., tedy že se ztrojnásobil, přičemž jen mezi lety 1790-1850 se zdvojnásobil; viz. FAIRBANK, John F. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, str. 199. 13
výnosů, a následné celkové snížení životní úrovně a chudnutí obyvatelstva. Zároveň je celé 19. století dobou mocenského úpadku císařské dynastie, jež nakonec vyústil v pád císařství v roce 1911. Období, jež je v evropských dějinách nazváno novověkem, je vedle průmyslové revoluce a vzniku kapitalismu spojeno s kolonizací velké části světa a rozvojem mezinárodního obchodu. Čína, podobně jako jiné asijské země, pro evropské obchodní společnosti představovala lákavý trh, odkud pocházelo v Evropě tradičně oblíbené zboží (zejména čaj, hedvábí a porcelán), za které ovšem Evropa nebyla schopna nabídnout zboží, o něž by byl v Číně zájem. Důležitou roli v nezájmu o obchodování s cizinci hrálo stereotypní pohrdání vším cizím, co nevzniklo na čínské půdě, i neochota přizpůsobovat se pravidlům, jež nestanovili sami Číňané34. V duchu tradičních konfuciánských hodnot byla jakákoliv činnost mající za cíl zisk považována za morálně odsouzeníhodnou. To spolu se zavedeným konfuciánským společenským pořádkem obchod, který se řídil pravidly kapitalismu, de facto znemožňovalo.35 První opiovou válkou (1839-41) mezi Čínou a Velkou Británií, již Čína prohrála, bylo zahájeno tzv. „smluvní století“36 neboli „století ponížení“. Čína byla tehdy donucena podepsat se západními mocnostmi sérii nerovnoprávných smluv. Západní mocnosti díky nim získaly právo zakládat vlastní koncese,37 prostřednictvím kterých do Číny postupně začala pronikat západní civilizace. Vnitřní krize se v průběhu celého 19. století nadále prohlubovala, nepomohly ani pokusy o restauraci císařské moci a reformy v rámci existujícího konfuciánského systému, např. snaha přijmout pouze nové technologie, nikoliv však nové 34
Je třeba ovšem připomenout, že ani praktiky uplatňované v novověkém obchodu, jehož provozovateli byly převážně velké obchodní společnosti v čele s britskou Východoindickou společností, se ne vždy řídily pravidly a zákony a zahrnovaly např. pašování ilegálního zboží (zejména opia). Nebylo výjimkou, že obchodníci spolupracovali s podsvětím. 35 Ačkoliv se Číňané zhruba od 10. století čile účastnili námořního obchodu v oblasti jihovýchodní Asie, kde zakládali obchodní kolonie a obchod v nich řídili, jednalo se od počátku o činnost v Číně ilegální. Ta probíhala díky tajnému souhlasu konfuciánských úředníků, kteří za ni přijímali úplatky od obchodníků. Zároveň uvnitř Číny, jejíž jednotlivé oblasti byly od pradávna hospodářsky vzájemně závislé, fungoval čilý vnitřní obchod. Ale ani ten se rozhodně neřídil pravidly kapitalismu. Stejně jako obchod zahraniční měl podobu, kterou J. Fairbank výstižně charakterizoval jako „systematizovanou korupci“, tedy prostřednictvím rituálů, prokazování vzájemných laskavostí a výpomocí a formou darů (resp. úplatků) konfuciánským úředníkům; viz. FAIRBANK, John F. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, str. 211-214. 36 Toto „smluvní století“ vymezené léty 1839-1949 začíná zmíněnou První opiovou válkou s Británií a končí vyhlášením ČLR komunistickou stranou Číny a následným vyhnáním všech cizinců ze země. 37 Koncesí je nazýváno území dané cizí mocnosti do pronájmu. Jednalo se o jakési obchodní kolonie zakládané po dobu celé druhé poloviny 19. století zejména v přístavech na jihovýchodním pobřeží Číny, jež nespadaly pod jurisdikci čínské vlády. Koncese byly postupně rušeny na přelomu 20. a 30. let 20. stol. 14
ideologie. Čína se dostala do jakési schizofrenní situace. Na jedné straně jí byla čím dál jasnější nezbytnost dalekosáhlých a všezahrnujících reforem, jejichž prostředky nemohly pocházet odjinud než ze Západu, politický, společenský a kulturní systém však současně tyto nevyhnutelné změny sabotoval. K prohloubení pocitu ponížení výrazně přispělo i srovnání situace v Číně s průběhem prozápadních reforem v sousedním Japonsku.38 Z menšího a mladšího souseda,39 jenž po celá staletí přejímal čínskou kulturu, se totiž během pouhých dvou desetiletí stala moderní imperialistická mocnost ohrožující i samotnou Čínu. Vítězství Japonska v první čínskojaponské válce z let 1894-5 silně otřáslo čínským světonázorem a donutilo Čínu přijmout moderní koncepty národa, svrchovanosti, rasy a občanství a současně i změnit tradiční pohled na vlastní kulturní identitu40. Rostoucí imperialistické síly, k nimž se nyní přidalo i Japonsko41, v Číně prohloubily strach ze samotného přežití národa.42 Japonský požadavek z roku 1915 na převod původně německé koncese pod jeho správu definitivně ukončil éru, kdy se Čína při hledání vhodné cesty pro své reformy inspirovala Japonskem,43 a posílil tak moderní (anti-imperialistický) čínský nacionalismus.
38
Reformy meidži, vyhlášené císařem Meidži (vláda 1863-1912) roku 1868, byly zásadním mezníkem v historii Japonska, díky němuž se z Japonska ve velice krátké době stal silný, centralizovaný a moderní stát. Reformy se týkaly společenské struktury – zejména zrušení šlechticko-statkářské třídy samurajů a tím i jejich majetkových a politických práv, dále státní správy a vojenství. V této době se začaly zavádět moderní technologie a současně byl zahájen rozvoj průmyslové výroby. 39 Vzhledem k čínskému sinocentrickému sebepojetí, ke skutečnosti, že je japonská historie daleko mladší než čínská a že Japonsko od 7. stol. postupně přejímalo čínskou kulturu (písmo, buddhismus, administrativní systém, technické vynálezy a řemeslné technologie, čajovou kulturu, architekturu a výtvarné umění atd.), Čína Japonsko odjakživa vnímala jako svého „mladšího bratra“, jenž vždy stál v jejím stínu. To vyplývá i z pohrdavých označení, jež Čína pro Japonsko používala: např. „trpaslík“. 40 DUARA, Prasenjit. Rescuing History from the Nation, Questioning Narratives of Modern China. The University of Chicago Press, 1995, p. 5. 41 Japonská hrozba později vyvrcholila během druhé čínsko-japonské války v letech 1937-45. 42 ZHENG Yongnian. Discovering Chinese Nationalism in China. Cambridge University Press, 1999, p. 93. 43 Zhruba od 80. let 19. století začalo do čerstvě modernizovaného Japonska odjíždět velké množství Číňanů – studentů, intelektuálů a politických aktivistů. Právě v Japonsku vznikaly první čínské politické spolky a strany, podle japonského vzoru se začaly vytvářet návrhy na modernizaci čínské literatury, kultury a politiky a do čínštiny se skrze japonštinu dostávala moderní slova jako feudalismus, sebevědomí, pověry a revoluce; viz. DUARA, Prasenjit. Rescuing History from the Nation, Questioning Narratives of Modern China. The University of Chicago Press, 1995, p. 5. 15
I. 4.
Počátky moderního nacionalismu a jeho anti-tradicionalistická orientace
ve 20. století – Májového hnutí (1919) a nacionalismus období Čínské republiky (1912-49) Za první novodobé nacionalisticky orientované hnutí v čínské historii je považováno tzv. Májové hnutí (či Hnutí 4. května), jež bylo reakcí na rozhodnutí poválečné mírové konference ve Versailles z roku 1919 ponechat v japonských rukou bývalé německé koncese44 na východočínském pobřeží. Zpráva o tomto rozhodnutí vyprovokovala na tři tisíce studentů Pekingské univerzity a dalších pekingských škol k masové demonstraci na náměstí Nebeského klidu, načež se vlna demonstrací rozšířila do většiny měst po celé Číně. Postupně se jich účastnilo na sto tisíc lidí – převážně studentů a intelektuálů, k nimž se vzápětí přidali i obchodníci. Ačkoliv demonstrace byly původně namířeny proti japonskému zboží a japonským usedlíkům v Číně, záhy vykrystalizovaly v patriotistické hnutí intelektuálů usilujících o znovu posílení čínského státu, národa a kultury, tak aby byla Čína schopna vzdorovat západnímu a japonskému imperialismu. Tehdejší slogany zněly následovně: „Zachraňme vlast!“, „Sjednoťme vlast a bojujme společně za její ochranu!“, „Chráníme národní práva v zahraničí a zbavujeme se domácích vlastizrádců!“ Stoupenci Májového hnutí dále prosazovali modernizaci konfuciánské společnosti spoutané zastaralými moralistickými pravidly, hlásali individualismus a sebevyjádření (zejména v literatuře), a také sexuální liberalizaci.45 Část příslušníků nepatrné vzdělané menšiny čínského národa46 – profesoři, studenti a spisovatelé – se tedy vrhla do boje za vytvoření nové kultury, za odstranění všeho zastaralého a škodlivého, co přežívalo ze staré Číny, a za vybudování nového systému hodnot pro Čínu současnou. V průběhu Májového hnutí došlo k diskreditaci tradiční „feudální“ kultury, jež byla označena za hlavního viníka tehdejší hospodářské a politické zaostalosti Číny. V tomto názoru se, snad jako na jediném bodu, republikáni shodovali 44
Koncese (viz. pozn. 29) V tradiční konfuciánské Číně se mezi vyššími vrstvami praktikovalo mnohoženství a mezi všemi vrstvami přetrvával tisíc let starý zvyk svazování ženských chodidel, jenž znemožňoval čínské ženě práci a současně jí prakticky zamezoval jakoukoliv možnost svobodného pohybu. Žena tak byla odkázána na libovůli svého manžela. Proti zvyku svazování chodidel brojili nejen západní křesťanští misionáři, ale i nečínská etnika včetně Mandžuů (tento zvyk se – na rozdíl od ostatních – nikdy nerozšířil na jiná etnika mimo Hany). Moderní republikánští intelektuálové chodidla svým dcerám zásadně svazovat nenechávali a posílali je do škol (obvykle křesťanských). Ve 20. a 30. letech v Číně začaly působit i první ženy-intelektuálky, zejména spisovatelky. Ve zbytku společnosti – rozumí se u většiny Hanů – přesto tento zvyk trval i nadále. Důsledné prosazování emancipace žen přišlo až po roce 1949 a také teprve tehdy bylo svazování chodidel definitivně zakázáno. 46 Zde je třeba poznamenat, že až do počátku 20. století byla drtivá většina obyvatelstva (90-95 %) negramotná, a ačkoliv v republikánské Číně docházelo k zakládání moderních škol a postupnému zlepšování úrovně školství, jednalo se i nadále o elitní záležitost. 45
16
s komunisty, kteří jej rozvíjeli po celý zbytek 20. století, resp. do konce 80. let. Proto lze říci, že čínská podoba nacionalismu má od počátku výrazně anti-tradicionalistický charakter, jenž zapříčinil oddělení dvou složek nacionalismu. Zatímco u většiny nacionalistických hnutí jinde ve světě tvořila jeho kulturní a politická složka vzájemně se doplňující součást jednoho celku, v Číně od počátku 20. století až do 80. let převládal pouze nacionalismus politický. Teprve po roce 1989 došlo k výměně jejich rolí.47 Pocit ponížení imperialistickým Západem, jež zapříčinila hospodářská a kulturní zaostalost Číny, vyvolal touhu po znovuvybudování silného státu, a to ve všech složkách čínské společnosti. Tato touha zůstala cílem čínských nacionalistů v průběhu celého 20. století a trvá dodnes. Nejsilnější vlny nacionalismu se vzedmuly pokaždé, když vznikl pocit vnějšího ohrožení.48 V období republiky došlo k některým významným reformám a přijetí západních konceptů, např. křesťanského kalendáře a lineárního pojetí dějin. Na samém počátku 20. století v Číně vyšly dvě významné práce, jež navždy změnily podobu čínské historiografie, neboť popřely tradiční periodizaci dějin do dynastických období a představily pojetí dějin západní, tedy lineární. Jedná se o Světové dějiny49 a Nové dějiny Číny,50 jejichž autorem byl významný čínský vzdělance Liang Qichao. Liang považoval progresivní pojetí dějin za jediné, jež mohlo dát význam národní zkušenosti, a za základní podmínku vytvoření moderního národa. Od té doby čínská inteligence toto pojetí historiografie začala velice rychle přejímat.51
47
GUO Yingjie. Revival of Chinese Cultural Nationalism. In Journal of Multidisciplinary International Studies Vol. 4, No.1, January 2007. 48 ZHENG Yongnian. Discovering Chinese Nationalism in China. Cambridge University Press, 1999, p. 16-17. 49 Liang Qichao: Wenji; 1901. 50 Liang Qichao: Xin shixue, 1902. 51 DUARA, Prasenjit. Rescuing History from the Nation, Questioning Narratives of Modern China. The University of Chicago Press, 1995, p. 33. 17
II. Vývoj nacionalismu v Číně ve druhé polovině 20. století II. 1. Komunistické pojetí anti-tradicionalistického nacionalismu Témata „osvobození porobeného národa“, „zrovnoprávnění Číny s ostatními národy“ a „smazání národní hanby“ se objevovala nejen ve sloganech republikánské vlády, ale i komunistů. Již ve 30. letech, kdy se dostal do čela KS a zformuloval své pojetí marxismu, se Mao Zedong (Mao Ce-tung) rozhodl, že vynaloží veškeré své úsilí k „vybudování nové Číny“. Tohoto cíle hodlal dosáhnout prostřednictvím celonárodní revoluce, během níž mělo být vše staré zničeno a posléze nahrazeno novým. Pod novou Čínou si Mao představoval silný, moderní a prosperující stát. Slavnostní projev při příležitosti vyhlášení ČLR 1. října 1949 Mao zahájil těmito slovy: „Již nikdy nedopustíme, aby byl náš národ ponižován. Čína povstala.“52 Komunisté si kladli za cíl obnovit původní politickou a teritoriální celistvost Číny, přičemž „původní celistvostí“ rozuměli podobu mandžuského impéria v období jeho největší slávy a územního rozsahu, tedy koncem 18. století. V tomto ohledu tedy navazovali jak na Mandžuy, tak na republikánskou vládu.53 Stejně jako členové Májového hnutí, i komunisté věřili, že jediným způsobem, jak zachránit Čínu, její státnost, nezávislost i její obyvatelstvo, je zničení pozůstatků staré kultury a vytvoření kultury nové. Tato představa dosáhla extrémní podoby v průběhu Velké proletářské kulturní revoluce (1966-76)54 útokem na „čtyři staré“ (tj. staré myšlení, starou kulturu, staré zvyky a staré obyčeje). Se smrtí Mao Zedonga (Mao Ce-tunga) v roce 1976 skončila i Kulturní revoluce. O dva roky později se vlády ujal Deng Xiaoping (Teng Siao-pching),55 který oficiálně zahájil Politiku reforem a otevření,56 načež v Číně nastaly dalekosáhlé hospodářsko-politické a 52
SCHRAM, Stuart R. The Political Thought of Mao Tse-tung. Harmondsworth: Penguin. 1969, p. 110. Již republikánská vláda – nikoliv teprve komunisté – si nárokovali území původních qingských vazalů z 18. století, tedy dnešní Ujgursko (prov. Xinjiang), Mandžusko, Mongolsko a Tibet. 54 Velká proletářská kulturní revoluce nebo jen Kulturní revoluce (1966-76) byla sérií kampaní iniciovaných Mao Zedongem (Mao Ce-tungem), jejímž cílem byla modernizace čínské kultury a společnosti pomocí důkladného zničení staré kultury (a to jak hmotné, tak duchovní). V průběhu Kulturní revoluce ovšem došlo k velkému množství excesů a ke společenskému i hospodářskému rozvratu. Dnes je považována (a to i současným čínským vedením) za jednu z největších tragédií období moderních čínských dějin. Značná část obětí Kulturní revoluce byla v 80. letech rehabilitována. 55 Deng Xiaoping (Teng Siao-ping) stál v čele vlády ČLR v letech 1978-92, jako generální tajemník KS byl hlavním iniciátorem dalekosáhlých reforem v Číně, souhrnně nazývaných jako Politika reforem a otevření. Byl čelním představitelem „druhé generace“ komunistických vůdců, jež vládla v letech 197889. 1. generaci představuje Mao Zedong (Mao Ce-tung) a jeho současníci vládnoucí v letech 19491978. 56 Politika reforem a otevření byl program hospodářských reforem označených jako socialismus s charakteristickými čínskými rysy a zahájených v prosinci 1978 pod vedením Deng Xiaopinga (Teng Siao-pchinga). V rámci těchto reforem došlo k privatizaci, bylo povoleno soukromého podnikání, 53
18
společensko-kulturní změny. Intelektuálové rehabilitovaní v letech 1978 a 1980, stejně jako nová generace studentů, dostali opět možnost relativně svobodně působit. Po 30 letech mezinárodní izolace a systematické indoktrinace se navíc do země spolu se západními investicemi a technologiemi opět dostala západní kultura, byť částečně filtrovaná. Přirozeným důsledkem politického uvolnění a následných změn byl i ústup vlivu marxismu a maoismu. V té době došlo ke vzniku umění typu literatury jizev a ran,57 v níž stará generace reflektovala utrpení předchozího období, zatímco příslušníci mladé generace hltali módní západní kulturu a pod jejím vlivem se posléze pokoušeli sami tvořit. Čínská kultura (tentokrát marxistická) byla tedy opět zdiskreditována a mezi intelektuály 80. let uctívajícími západní kulturu vznikl komplex méněcennosti. Důsledkem byla nová vlna anti-tradicionalistického nacionalismu spojená s touhou distancovat se od vlastní kultury a co nejvíce se modernizovat a westernizovat. Mladá generace 80. let byla tedy již čtvrtá, jež měla pocit odcizení od vlastní kultury.58 Vlny anti-tradicionalistického nacionalismu v podobě studentských demonstrací otřásala Čínou v letech 1986-89. K jejich vyvrcholení a následnému umlčení došlo v červnu 1989. Za zmínku stojí pozoruhodná skutečnost, totiž že zatímco čínští intelektuálové považovali toto prodemokratické hnutí za patriotistické, čínská vláda je vnímala jako aktivity ohrožující stabilitu a rozvoj země, což byl dostatečný důvod k rozhodnutí toto hnutí tvrdě potlačit. Stejně jako Deng Xiaoping (Teng Siao-pching) i jeho nástupce Jiang Zemin (Ťiang Ce-min)59 zdůrazňoval, že patriotismus znamená „milovat socialistickou vlast a existující formu socialistické demokracie“.60
vstup zahraničního kapitálu a technologií na čínský trh. Politika reforem a otevření byla součástí tzv. čtyř modernizací: zemědělství, průmyslu, národní obrany a vědy a techniky. Současně došlo k politickému uvolnění a obnovení kontaktů se světem. 57 Literatura jizev a ran – jak název napovídá, představuje literární proud, v němž spisovatelé, kteří přežili období Kulturní revoluce, vyjadřovali svá utrpěná vnitřní zranění. 58 ZHENG Yongnian. Discovering Chinese Nationalism in China. Cambridge University Press. 1999, p. 77. 59 Jiang Zemin (Ťiang Ce-min) byl generálním tajemníkem KS v letech 1989-2002 a prezidentem ČLR v letech 1993-2003. Je považován za „jádro třetí generace“ komunistických vůdců. 60 ZHENG Yongnian. Discovering Chinese Nationalism in China. Cambridge University Press, 1999, p. 77. 19
II. 2. Tradicionalisticky orientovaný nacionalismus 90. let 20. století a odklon od politického nacionalismu ke kulturnímu Potlačení demonstrací v roce 1989 znamenalo mezník ve vývoji čínského nacionalismu. Bezprostředně poté se komunistická vláda rozhodla začít podporovat tradiční kulturu a současně došlo k přeměně politického nacionalismu v kulturní. Přibližme si nyní okolnosti, jež k těmto zásadním změnám vedly. Politika reforem a otevření přinesla Číně řadu dramatických změn. Viděno v mezinárodním kontextu se po pádu železné opony a skončení Studené války pouze části postsovětských republik podařilo nastolit stabilní demokratické režimy. Naopak v mnoha zemích (zejména bývalého Sovětskému svazu a bývalé Jugoslávii) nejenže změna režimu nevedla k politické stabilitě, nýbrž způsobila územní rozpad společně se společenskohospodářským rozvratem. Ačkoliv Čína zůstala jednou z mála komunistických zemí na světě, její vláda se mohla a dosud může pyšnit úspěšně provedenými hospodářskými reformami, jež zajišťují bezprecedentní hospodářský růst a zvýšení životní úrovně všech vrstev obyvatelstva (jakkoliv nerovnoměrné toto zvýšení je). Čína se po rozpadu východního bloku ocitla v pozici významného hráče globální ekonomiky a tento růst její prestiže na mezinárodním poli spolu s bohatnutím země se stal hlavním legitimizačním nástrojem čínské vlády.61 Jak ovšem slábnul vliv marxismu a maoismu a zvyšovala se všeobecná úroveň vzdělání Číňanů, rozšiřovaly se i jejich obzory, což vedlo k proměnám v intelektuální oblasti. Již v 80. letech se začala projevovat krize víry v komunistickou ideologii a také krize národní identity. 62 K dalším důsledkům modernizace v Číně patřily společensko-politická decentralizace a oslabení státní moci,63 což ve vedení KS vyvolalo potřebu nabídnout lidu náhradní jednotící ideologii.64 Kulturní nacionalismus se v tomto smyslu zdál být nanejvýš příhodným nástrojem.65 Tato změna přístupu komunistické strany k tradiční kultuře zasadila těžkou ránu 70 let trvajícímu anti-tradicionalismu i novodobé vlně westernizace. Ačkoliv motivy změny kurzu byly ryze
61
BARME, Geremie R. In UNGER, Jonathan (ed.) Chinese Nationalism. Contemporary China Papers, Australian National University, An East Gate Book, 1996, p. 185. 62 GUO Yingjie. Revival of Chinese Cultural Nationalism. In Journal of Multidisciplinary International Studies Vol. 4, No.1, January 2007. 63 ZHENG Yongnian. Discovering Chinese Nationalism in China. Cambridge University Press, 1999, p. 19. 64 BARME, Geremie R. In UNGER, Jonathan (ed.) Chinese Nationalism. Contemporary China Papers, Australian National University, An East Gate Book, 1996, p. 185. 65 ZHENG Yongnian. Discovering Chinese Nationalism in China. Cambridge University Press, 1999, p. 19. 20
pragmatické, stalo se tak zřejmě v nejpříhodnějším okamžiku, jak je patrné ze souhlasné reakce obyvatel.66 Co se týče popularity západní kultury v 80. letech a téměř nekritického obdivu k ní, i zde se situace proměnila. S rostoucím přílivem informací o Západu si řada čínských intelektuálů začala uvědomovat nemožnost ztotožnit se se západními hodnotami67 ani je bez výhrad aplikovat na Čínu. Současně sílilo přesvědčení, že Západ Číně nerozumí, proto s ní nejedná s respektem, a dokonce šíří protičínské teorie (jako např. v knize The China Threat).68 Tyto pocity ještě umocnilo vydání knihy Samuela Huntingtona The Clash of Civilisations.69 Jeho esej předpovídá budoucí světové konflikty, jež vzniknou nikoliv již na základě ideologických rozporů mezi státy (či bloky států), jak tomu bylo v období Studené války, nýbrž kvůli kulturním a náboženským odlišnostem. Jako nesouhlasná reakce na knihy typu The Clash of Civilisations byly v Číně publikovány ultra-nacionalistické texty, např. China Can Say No.70 Za těchto okolností Čína v 90. letech vstoupila do období novodobé „kulturní renesance“, jež zásadně proměnila směřování kulturní politiky (viz. kap. III. 1.). Společně s oživením kultury začalo v Číně docházet i k upevnění vědomí příslušnosti k „vynikajícímu čínskému národu“ a posilování hrdosti na „5000 let trvající čínskou civilizaci“.71 Současně byl dán impuls k obnově někdejší čínské velkoleposti a národ vyzván k podílení se na jejím budování. Společně se slavnou minulostí byly však připomínány i tragické historické události 19. století, zejména „století ponížení“,72 jež měly upozorňovat na možnou hrozbu novodobých opiových válek v případě, že by Čína zůstala technologicky zaostalá či politicky nejednotná.73
66
GUO Yingjie. Revival of Chinese Cultural Nationalism. In Journal of Multidisciplinary International Studies Vol. 4, No. 1, January 2007. 67 ZHENG Yongnian. Discovering Chinese Nationalism in China. Cambridge University Press, 1999, p. 77. 68 GERTZ, Bill. The China Threat: How the People´s Republic Targets America. Washington: Regnery Publishing. 2000. 69 HUNTINGTON, Samuel P. The Clash of Civilisations and Remaking of the World Order. New York: Simon & Schuster. A Touchstone Book. 1996. 70 SONG Qiang, ZHANG Zangzang, QIAO Bian. Zhongguo keyi shuo bu / Čína může říci „ne“. Beijing: Zhonghua gongshang lianhe chubanshe. 1996 71 GRIES, Peter H. China and Chinese Nationalism. In DELANTY, Gerard, KUMAR, Krishan (ed.). The Sage Handbook of Nations and Nationalism. London: Sage, 2006, p. 490. 72 GRIES, Peter H. China and Chinese Nationalism. In DELANTY, Gerard, KUMAR, Krishan (ed.). The Sage Handbook of Nations and Nationalism. London: Sage, 2006, p. 491. 73 HE Baogang, GUOYingjie. Nationalism, National Identity and Democratization in China. England: Ashgate Publishing, 2000, p. 30. 21
II. 3. Hanský etnický šovinismus a etnický nacionalismus Vše, co bylo dosud řečeno o moderním čínském patriotismu a formování čínské národní identity, ve skutečnosti nelze vztahovat na veškeré obyvatelstvo ČLR, nýbrž se týká převážně většinového etnika Han, v současnosti tvořícího 92 % čínské populace. Když jsme mluvili o „čínské kultuře“, „čínské civilizaci“ a „čínské kulturní tradici“, měli jsme taktéž na mysli kulturu etnika Han74, nikoliv kulturu těch obyvatel, jimž Číňané (resp. Hanové) říkali „barbaři“ a dnes je označují za čínské etnické menšiny. Čína ovšem je a v mnoha obdobích své historie byla multietnickým státem, jehož obyvatelstvo vždy (snad s výjimkou velké Mongolské říše) v drtivé většině tvořili Hanové. Jaksi vedle nich, převážně v periferních oblastech, žila zmiňovaná „barbarská“ etnika. Některá z nich, zejména Mongolové a Mandžuové, v určitých historických obdobích dokázala vlastní vojenskou silou Hany přemoci a následně území Číny ovládnout. Jiná, např. Tibeťané a Ujguři, žila ve vlastních státech a s Čínou udržovala sousedské nebo vazalské vztahy, zatímco další, nestátotvorná etnika, obvykle kmenového původu, žila po staletí v rámci čínského státu v symbióze s Hany. Většina území osídlených těmito etniky byla do čínského impéria začleněna v době jeho největšího územního rozmachu, tedy v průběhu 18. století. Právě tehdy se mandžuským vládcům podařilo zahrnout do svého vazalského systému území na Číně dříve nezávislých zemí Mongolska, Tibetu a Ujgurska.75 V současnosti tvoří 8 % populace ČLR (tedy zhruba 120 milionů lidí) čínské etnické menšiny, jež byly již v 50. letech oficiálně klasifikovány do celkem 55 skupin76. Co do počtu obyvatel se sice v čínských poměrech jedná o zanedbatelná čísla, ovšem z geopolitického hlediska a také z pohledu politické stability příslušníci těchto menšin už tak zanedbatelní nejsou. Dohromady totiž obývají zhruba 53 % území ČLR (jen území osídlená Tibeťany zaujímají 25 % celé Číny a území Ujgurska 16%), přičemž se jedná o území strategicky důležité. Navíc některá etnika (zejména Tibeťané a Ujguři) mají dlouhodobé separatistické tendence77.
74
ZHENG Yongnian. Discovering Chinese Nationalism in China. Cambridge University Press, 1999. „Nezávislostí“ se myslí politicko-společenské a kulturně-náboženské uspořádání, jež se liší od čínského. 76 Tato etnika patří do různých etnických skupin, zejména mezi turkické (Ujguři, Kazaši, Kyrgyzové), tunguzské (Mandžuové), tibeto-barmské (Tibeťané, Yiové), miao-yaoske (Zhuang, Tujia) a thajskolaoské (Dong, Dai, Lahu). 77 HE Baogang, GUO Yingjie. Nationalism, National Identity and Democratization in China. England: Ashgate Publishing, 2000. p. 8. 75
22
Z hlediska našeho tématu je jistě zajímavé podotknout, že politické uvolnění období Reforem a otevření78 zahájené na počátku 80. let probudilo dosud umlčené hlasy etnického nacionalismu mezi etnickými menšinami79. Pakliže budeme rozlišovat mezi nacionalismem politickým a kulturním, nabízí se zajímavé srovnání situace Hanů a etnických menšin. Zatímco u Hanů jako by se již od počátku tyto dva aspekty (politický a kulturní nacionalismus) vydávaly každý vlastní cestou, nebo se dokonce mezi sebou střídaly, (viz. kapitola I. 4.) u etnických menšin se odehrávají ve vzájemné souhře. Z toho vyplývá, že se po období Kulturní revoluce80 etnické menšiny mající státotvornou zkušenost začaly společně s oživením vlastní kultury znovu hlásit i o svá politická práva. Vláda ČLR, jejímž hlavním zájmem je udržení politické stability a jednoty, tedy v současnosti čelí dvěma protichůdným výzvám: povzbudit patriotické cítění a udržet si loajalitu Hanů na straně jedné, a potlačit nacionalistické cítění (spojené s kulturní emancipací a z ní vyplývající hrozbou politického separatismu) u etnických menšin na straně druhé81. Jako další vnější okolnost, která podpořila růst nacionalistického cítění a snahu o emancipaci etnických menšin v Číně, nelze opomenout rozpad Sovětského svazu v roce 1991 a následný vznik nezávislých národnostních států v centrální Asii. Jedná se o území sousedící s Čínou, resp. s autonomní oblastí (dále jen AO) Ujgursko, jejíž obyvatelé jsou navíc etnicky a nábožensky spřízněni s čínským etnikem Ujgurů82. Co se týče přístupu Hanů k etnickým menšinám, je možno říci, že (již od dob založení Čínské republiky) došlo k postupné proměně tradičního čínského (resp. hanského) kulturalismu v etnický nacionalismus, resp. hanský šovinismus.83 Stejně jako v dobách císařství, kdy Hanové považovali ne-hanská etnika za nekultivované a civilizačně zaostalé „barbary“, i dnešní Hanové se dívají na etnické menšiny žijící na území ČLR jako na své mladší a zaostalejší bratry, jimž přinášejí modernizaci a civilizační vymoženosti. Tradiční kultura menšin je sice příjemným zpestřením kulturního života Hanů, neboť se společně
78
Politika reforem a otevření (viz. pozn. 48). TOWNSEND, James. Chinese Nationalism. In UNGER, Jonathan (ed.) Chinese Nationalism. Contemporary China Papers, Australian National University, An East Gate Book, 1996, p. 19. 80 V rámci Kulturní revoluce byla totiž kultura etnických menšin ničena stejně jako kultura Hanů. Po konci Kulturní revoluce se tedy vláda snažila obnovit nejen kulturu Hanů, ale i menšin. 81 ZHENG Yongnian. Discovering Chinese Nationalism in China. Cambridge University Press, 1999, p. 95 82 (tamtéž) p. 36. 83 CHAN Sylvia. Two Kinds of Cultural Nationalism. In Journal of Multidisciplinary International Studies Vol. 4, No. 1, January 2007; HE Baogang, GUO Yingjie. Nationalism, National Identity and Democratization in China. England: Ashgate Publishing, 2000. p. 5. 79
23
s nimi podílejí na tvorbě „velkolepé čínské kultury“, nicméně právo na politickou emancipaci jim je upíráno84. Jedno z klíčových témat této práce představuje problematika ideologicky zpracovaných informací o historickém vývoji etnických vztahů Hanů a menšin. Jedná se o nanejvýš kontroverzní a velmi často zkreslované téma při prezentaci čínských dějin v Číně. Čína se totiž zevnitř (před domácím obyvatelstvem, zejména před většinovými Hany) i navenek (před světem) prezentuje jako „politicky jednotný multietnický stát85“. V rámci svých propagandistických sloganů v tomto smyslu často používá výroky typu „harmonická koexistence všech etnik Číny“, „družba čínských etnik“ a „společné budování velkolepé čínské kultury všemi etniky naší vlasti“86. Jedná se ovšem spíše o ideál než skutečnost. Jeho zřejmým motivem je snaha vlády udržet za každou cenu jednotu a stabilitu státu, předejít tím chaosu či dramatickým změnám, které by mohly mít negativní dopad na stabilní hospodářský rozvoj, protože ten je jedním z hlavních legitimizačních nástrojů moci KS. III. Kulturní politika v Číně od 90. let 20. století III. 1. Změny orientace kulturní politiky Události roku 1989 přinesly zásadní změny v orientaci čínské kulturní politiky, mezi nimiž byl jednou z nejmarkantnějších obrat směrem k podpoře tradiční kultury. Výrazně přibylo televizních pořadů s historickou tematikou, a to jak zábavních (zejména seriálů ze slavných dynastických období a kvízů s otázkami na historická témata), tak odborných (dokumenty o významných historických událostech, místech a osobnostech, televizní přednášky profesorů historie), začaly se natáčet historické velkofilmy. V knihkupectvích se začala objevovat nová vydání slavných děl klasické čínské literatury a knih zabývajících se snad všemi oblastmi tradiční čínské kultury, do repertoáru divadel byla zařazena nová 84
Ve skutečnosti je území osídlené etnickými menšinami administrativně rozděleno do 5 autonomních oblastí: Tibetská AO, Ujgurská AO Xinjiang, AO Vnitřní Mongolsko, Huiská (muslimská) AO Ningxia a Zhuangská AO Guangxi; a dále na autonomní okresy a autonomní prefektury, nicméně veškerá rozhodnutí místní vlády AO musí být nakonec schválena vládou centrální, navíc zástupci etnických menšin v autonomní vládě jsou vybíráni na základě členství v KS a loajality k čínskému státu. Z toho vyplývá, že ona „autonomie“ je spíše nominální než reálná. 85 HE Baogang, GUO Yingjie. Nationalism, National Identity and Democratization in China. England: Ashgate Publishing, 2000, p. 7; ZHENG Yongnian. Discovering Chinese Nationalism in China. Cambridge University Press, 1999, p. 68. 86 Toto jsou oblíbené slogany objevující se v televizních pořadech, na veřejných prostranstvích v národnostních oblastech, na panelech pojednávajících o etnických menšinách v muzeích, na propagačních materiálech o turistických památkách v národnostních oblastech atd. 24
zpracování klasických oper a v koncertních sálech se znovu začala hrát klasická čínská hudba. V průběhu 90. let byla opravena či zcela obnovena největší část historických památek zničených v období Kulturní revoluce, které ještě v 80. letech stály zcela mimo pozornost vlády i veřejnosti. Vláda začala mohutně sponzorovat činnost kulturních a vědeckých institucí a v neposlední řadě do osnov patriotistického vzdělání v roce 1994 nově přidala i položku „podpora vynikající tradiční čínské kultury“87. Ve snaze o udržení vlastní legitimity tak komunisté oživili tradici v tom smyslu, že se začali stavět do role patrona a pokračovatele prastaré čínské kultury. Mnoho oblíbených nových propagandistických sloganů, včetně proslulého Hu Jintaova88 sloganu o „harmonické společnosti“89 vyzývající k obnově „jádra systému hodnot socialistické společnosti“90 ve skutečnosti vychází z tradičních konfuciánských konceptů, ovšem v nové interpretaci. Ačkoliv vyčíslení výše investic do kulturního průmyslu (kultury) ještě nevypovídá o obsahu a kvalitě souvisejících kulturních aktivit, stojí za zmínku meziroční srovnání těchto údajů, jež pravděpodobně nemají jinde na světě obdoby. Z přehledu Ministerstva kultury ČLR91 vyplývá například skutečnost, že výše celkových investic do kultury se za období 2006-2010 oproti období 2001-2005 více než ztrojnásobila a zaznamenala meziroční nárůst o téměř 30 %. Zároveň z celkového počtu 10.500 realizovaných kulturních projektů, do nichž vláda v období 2006-2010 investovala, se jednalo o 7000 projektů nových. Ze stejné statistiky se dozvídáme, že mezi celkem osmi cílovými kulturními oblastmi (1. kulturní produkce a vystoupení, 2. prostory určené pro konání kulturních a uměleckých aktivit, 3. knihovnictví, 4. ochrana památek a kulturního dědictví, 5. muzejnictví, 6. pořádání masových kulturních aktivit, 7. zprostředkovatelství kulturních a uměleckých aktivit, 8. ostatní) zaujímají téměř polovinu výše vládních investic oblasti muzejnictví (23,5 % z celkových investic) a pořádání masových kulturních aktivit (taktéž 23,5 %). 87
V rámci patriotistického vzdělávání vznikly nové kulturní projekty typu „program sta knih“ a „program sta filmů“ s patriotistickou tematikou, jež byly zařazeny do školních osnov, školy začaly organizovat výlety na historické památky a památníky, exkurze do muzeí, a to vše bylo provázeno dodatečnými školními aktivitami; viz. HE Baogang, GUO Yingjie. Nationalism, National Identity and Democratization in China. England: Ashgate Publishing, 2000, p. 29; BARME, Geremie R. In UNGER, Jonathan (ed.) Chinese Nationalism. Contemporary China Papers, Australian National University, An East Gate Book, 1996, p. 186. 88 Hu Jintao je ve funkci generálního tajemníka KS od roku 2002 a prezidentem ČLR od roku 2003. Je považován za hlavního představitele čtvrté generace čínských komunistických vůdců. 89 Každý vůdčí představitel KS si vytvořil svůj slogan či koncept, jímž se proslavil. V případě Hu Jintaoa jím je slogan o budování harmonické společnosti. 90 GUO Yingjie. Revival of Chinese Cultural Nationalism. In Journal of Multidisciplinary International Studies Vol. 4, No.1, January 2007. 91 http://www.ccnt.gov.cn/sjzznew2011/cws/whtj_cws/201211/t20121107_267150.html 25
Kulturní politika v Číně je složitým komplexem, jehož podobu logicky ovlivňují jak globální faktory, tak vnitřní vývoj v zemi,92 a na jehož tvorbě se podílí řada orgánů státní správy.93 Mezi nimi hrají významnou roli ministerstva, ať už jde o Ministerstvo školství, kultury, vnitra či informatiky, u kterých tato role příliš nepřekvapí, ale spolu s nimi také mnohé komise, vládní úřady a instituce, jež jsou pro čínské prostředí zcela specifické: Státní komise pro etnické záležitosti94, Státní správa kinematografie, radiového a televizního vysílání95, Státní správa tisku a publikací96, Státní správa cestovního ruchu97, Státní správa náboženských záležitostí98, Čínská akademie věd99, Čínská akademie společenských věd100, Státní správa kulturního dědictví101 a Ministerstvo propagandy.102
92
ZHENG Yongnian: Discovering Chinese Nationalism in China. Cambridge University Press, 1999. p. 14 93 Agencies Responsible for Censorship in China, článek na portálu Congressional-Executive Commission on China [online] 2006 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.cecc.gov/pages/virtualAcad/exp/expcensors.php; Zhongguo aiguo jiaoyu / O čínském patriotistickém vzdělávání – informace z portálu zpravodajské agentury Xinhua [online] 2003 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://news.xinhuanet.com/ziliao/2003-01/20/content_697898.htm; Zhongguo aiguo jiaoyu wang / Portál patriotistického vzdělávání v Číně [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.china-efe.org/; China Copyright and Media The law and policy of China's news and entertainment media – informace z portálu agentury Wordpress [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://chinacopyrightandmedia.wordpress.com/2012/02/18/910/ 94 Guojia minzu shiwu weiyuanhui / Státní komise pro etnické záležitosti [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.seac.gov.cn/ 95 Guojia guangbo dianying dianshi zongju / Státní správa kinematografie a radiového a televizního vysílání [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.sarft.gov.cn/ 96 Xinwen chuban zongshu / Státní správa tisku a publikací [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.gapp.gov.cn/cms/html/21/index.html 97 Guojia lüyouju / National Tourism Administration / Státní správa cestovního ruchu [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.cnta.gov.cn/ 98 Guojia zongjiao shiwuju / Státní správa náboženských záležitostí [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.sara.gov.cn/ 99 China Academy of Sciences / Čínská akademie věd [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://english.cas.cn/ 100 China Academy of Social Sciences / Čínská akademie společenských věd) [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.cssn.cn/english.html 101 Guojia wenwuju / State Administration for Cultural Heritage / Státní správa kulturního dědictví [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.sach.gov.cn/ 102 Zhonggong zhongyang xuanchuan bu – Ministerstvo propagandy ÚV KS [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://cpc.people.com.cn/GB/64114/75332/; 26
III. 2. Protichůdné zájmy vlády při tvorbě kulturní politiky a informační prostředí soudobé Číny V 80. letech, od zahájení politiky reforem a otevření, KS začala implementovat dalekosáhlé hospodářské, politické a společenské reformy, což vyžadovalo (a nadále vyžaduje) příslušnou kulturní politiku, jež by tyto změny ideologicky zaštítila a podpořila. Při její tvorbě musí mít vláda na vědomí několik protichůdných zájmů: umožnit radikální změny, ale zároveň udržet stabilitu; udržet sama sebe v roli pokračovatele a patrona tradiční čínské kultury prostřednictvím uchovávání tradičních hodnot a současně propagovat hodnoty socialistické spolu s vybranými hodnotami moderní globální (tedy západní) kultury; připustit chyby z dob Kulturní revoluce v podobě útoků proti tradiční kultuře a napravit tehdy napáchané škody, aniž by došlo k otevřené kritice a potrestání skutečných viníků; před světem, ale i vlastním většinovým obyvatelstvem podporovat kulturu etnických menšin a prezentovat kulturní diverzitu Číny, zároveň ovšem potlačovat požadavky těchto menšin na větší kulturní, někdy i politickou autonomii a postupně je asimilovat/sinizovat103; dosáhnout světové úrovně v oblasti vědy a výzkumu a být právoplatným členem světových vědeckých a výzkumných asociací, ale zároveň nepřipustit, aby čínští vědci zpochybňovali zavedená klišé a oblíbené slogany (např. o 5000 let staré čínské civilizaci), jež tvoří pilíře státní ideologie;104 udržet poměr mezi výchovnou a zábavní formou prezentace kultury a mezi autenticitou a konstrukcí, čímž se rozumí prezentace historických událostí či kulturních prvků (zejména u etnických menšin) v jejich podobě idealizované podobě.105 Přibližme si nyní informační prostředí obklopující obyvatele soudobé Číny, zejména ve městech. To se dnes výrazně liší od dob Kulturní revoluce, kdy bylo sdělovacích prostředků poskrovnu a jejich ovládání nepředstavovalo vzhledem k naprosté izolaci Číny od okolního světa pro vládu žádný problém. V prostředí, v němž se člověk nesetkal s alternativními ideologiemi, nebyl důvod a vlastně ani možnost předkládané informace zpochybňovat. Navíc tehdejší tvůrci propagandy čelili mase složené převážně z negramotných či pologramotných dělníků a rolníků, tedy jednoduše ideologicky ovlivnitelných obyvatel, a 103
ZHENG Yongnian: Discovering Chinese Nationalism in China. Cambridge University Press, 1999. p. 94; HE Baogang, GUO Yingjie: Nationalism, Nation Identity and Democratization in China. Ashgate Publishing, England, 2000. P. 8. 104 THORP, Robert L.: Erlitou and the Search for the Xia. Early China – The Annual Journal of the Society for the Study of Early China. Berkeley: University of California, Institute of East Asian Studies, 1991, Vol. 16, p. 31 105 SOFIELD, Trevor H. B., LI, Fung Mei Sarah: Tourism Development and Cultural Policies in China, Annals of Tourism Research, Vol. 25, No. 2, pp. 362-392, 1998. 27
menšinových protestů přicházejících z řad intelektuálů nebylo třeba se obávat, ostatně režim disponoval dostatkem nástrojů k jejich umlčení či eliminaci. Za posledních 30 let se ovšem poměry v Číně dramaticky změnily. Ačkoliv KS i dnes ovládá sdělovací prostředky, blokuje televizní a radiové vysílání ze zahraničí a nežádoucí webové stránky (domácí i zahraniční), moderní Číňané, zejména z měst, kteří tvoří již zhruba polovinu obyvatelstva, mají nezanedbatelný informační přehled, jakkoliv zkreslený cenzurou. Prostřednictvím vzdělání, široké palety médií i díky možnosti studia či cestování do zahraničí si vytvářejí dosti konkrétní představu o dění ve světě, o principech pluralitních společností, o různé úrovni hospodářské, politické a kulturní vyspělosti atd., a mohou proto do jisté míry srovnávat poměry v zahraničí se situací doma. Zatímco v minulosti prakticky nehrozila možnost konfrontace s konkurenčními názory a ideologiemi, tudíž se tvůrci propagandy nemuseli namáhat s tvorbou argumentů na jejich podporu, dnešní propaganda musí být sofistikovaná a systematicky propracovaná tak, aby dokázala řídit či alespoň ovlivnit smýšlení i vysokoškolsky vzdělaného Číňana, dlouhodobě žijícího v zahraničí a obklopeného necenzurovanými a pluralitními informacemi. III. 3. Nástroje kulturní politiky v dnešní Číně Jak již bylo řečeno, jednotlivé státní instituce (viz. kap. III. 1.) společně vytvářejí, implementují a šíří kulturní politiku, přičemž k hlavním médiím sloužícími tomuto účelu patří následující:
Centralizované školní vzdělání, jehož integrovanou složkou jsou směrnice o implementaci patriotistického vzdělání106 tvořené a vydávané ÚV KS107 společně se Státní radou108. Kromě školství se tyto směrnice uplatňují i v ostatních sférách kultury, jsou platné i pro média, vědecko-technické instituce, cestovní ruch a oblast sportu.
Odborná a publikační činnost vědeckých (Čínská akademie věd a Čínská akademie sociálních věd) a kulturních institucí (muzea, kulturní asociace, spolky, sdružení,
106
HE Baogang, GUO Yingjie: Nationalism, Nation Identity and Democratization in China. Ashgate Publishing, England, 2000. p. 26-28.; Zhongguo aiguo jiaoyu wang / Stránky čínského patriotistického vzdělávání [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.china-efe.org/; Zhongguo aiguo jiaoyu/ O čínském patriotistickém vzdělávání [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://news.xinhuanet.com/ziliao/2003-01/20/content_697898.htm 107 Zhongyang renmin zhengfu / The Central People´s Government of the PRC / Ústřední lidová vláda ČLR [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://english.gov.cn/ 108 The State Council / Státní rada [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://english.gov.cn/2008-03/16/content_921792.htm 28
festivaly atd.), jež podléhá autocenzuře i vládní cenzuře tak, aby prezentované poznatky byly v souladu s ideologií a směrnicemi kulturní politiky.
Sdělovací prostředky, z nichž tisk, kinematografie, rozhlasové a televizní vysílání109 jsou zcela v rukou vládní cenzury;110 a internet, pro jehož cenzuru byl zřízen speciální cenzurní úřad.111
Vydávaná literatura: Literatura s politickým obsahem je cenzurována přímo Ministerstvem propagandy,112 zatímco ostatní odborná a autorská literatura podléhá autocenzuře a cenzurním zásahům prováděným na základě směrnic Generální správy pro tisk a publikace113 ve vydavatelství.
Domácí cestovní ruch:114 Rozvoj domácího cestovního ruchu spadá do kompetencí provinčních a místních vlád, Ministerstva kultury, Ministerstva propagandy, Státní správy cestovního ruchu (China National Tourism Administration, neboli CNTA)115, a v národnostních oblastech též Státní komise pro etnické záležitosti116 a je významnou položkou při plánování místního hospodářského rozvoje a zároveň nástrojem kulturní politiky. Cestování za kulturně-historickými památkami společně s návštěvou muzeí zprostředkovávají intenzivní kulturní zážitky z první ruky a doplňují tak teoretické znalosti z knih, z hodin dějepisu a z médií. Prohlídka památek a návštěva muzeí dnes také často společně tvoří hlavní body programu turistických itinerářů. Zde je důležité
109
V Číně nevychází a nesmí se prodávat žádné zahraniční deníky, ani nelze naladit žádné zahraniční televizní a rozhlasové stanice. 110 Cenzuru v těchto médiích provádí Státní správa kinematografie a radiového a televizního vysílání. China Copyright and Media: The law and policy of China's news and entertainment media [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://chinacopyrightandmedia.wordpress.com/2012/02/18/910/ 111 Za tvorbu obsahu čínských internetových stránek a cenzuru jak čínských, tak zahraničních stránek zodpovídají zejména dvě instituce: Ministerstvo pro informační průmysl a Kancelář pro informatiku Státní rady. Agencies Responsible for Censorship in China, článek na portálu Congressional-Executive Commission on China [online] 2006 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.cecc.gov/pages/virtualAcad/exp/expcensors.php 112 Zhonggong zhongyang xuanchuan bu / Ministerstvo propagandy [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://cpc.people.com.cn/GB/64114/75332/ 113 Xinwen chuban zongshu / Generální správa pro tisk a publikace) [online] 2006 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.gapp.gov.cn/cms/html/21/index.html 114 Dle statistik CNTA je trh cestovního ruchu rozsegmentován zhruba takto: 75 % účastníků CR tvoří Číňané cestující po Číně, 15 % Číňané cestující do zahraničí a 10 % cizinci cestující po Číně. 115 Guojia lüyouju / National Tourism Administration / Státní správa cestovního ruchu [online] 2006 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.cnta.gov.cn/ 116 Guojia minzu shiwu weiyuanhui – Státní komise pro etnické záležitosti [online] 2006 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.seac.gov.cn/ 29
podotknout, že Číňané dosud cestují převážně v organizovaných skupinách, což umožňuje vládě efektivně ovlivňovat cíle masového cestovního ruchu obyvatelstva. Vzhledem k obdobnému vývoji v oblasti cestovního ruchu jako v oblasti muzejnictví a k jejich vzájemné souvislosti, ráda bych na tomto místě věnovala prostor dvěma nejkontroverznějším složkám cestovního ruchu: etnické a náboženské politice. III. 4. Rozvoj turistického ruchu v národnostních oblastech Číny Od 90. let se pro cestovní ruch začaly zpřístupňovat také oblasti osídlené národnostními menšinami, jednak v rámci plánů místního hospodářského rozvoje, ale také jako významná složka kulturní politiky s cílem demonstrovat před vlastním obyvatelstvem i před světem kulturní rozmanitost Číny, „jednotu čínských etnik“,117 jejich „harmonickou koexistenci“ (oblíbené to slogany čínské vlády), štědrou podporu centrální vlády vůči menšinám a jejich kultury atd. Vzhledem k masové propagaci a s ní související extrémní popularitě menšinových kultur mezi Hany, kteří tvoří hlavní turistickou klientelu, se z mnohých národnostních městeček a vesnic stávají skanzeny, v nichž krojovaná etnika návštěvníkům předvádějí tradiční řemesla a tance, stejně jako k tomu dochází i v jiných zemích. V podmínkách čínského masového turismu a díky rostoucím nárokům na komfort a zábavu čínských turistů dochází ve vybraných destinacích také k dalším radikálním změnám. Prvním krokem při výběru nové, často obtížně dostupné turistické destinace v národnostní oblasti (horské městečko, pouštní oáza, stepní osada atd.) obvykle bývá vybudování nového letiště, prodloužení železnice či stavba dálnice. S masovým přílivem turistů městečka postupně bohatnou, původní stará zástavba se bourá a místo ní se staví domy „v tradičním stylu“, ovšem z nových materiálů, přičemž dochází i ke změně jejich funkcí – nejčastěji z původních domů řemeslníků, obchodníků či rolníků vyrůstají hotely, obchody či restaurace. Tradiční rukodělná výroba z přírodních materiálů je nahrazena strojovou výrobou ze syntetik a její výrobky jsou po přizpůsobení vkusu Hanům prodávány jako laciné, nekvalitní suvenýry. Tradiční etnická hudba, písně a tance jsou přepracovány (nejčastěji do stylu popu a disco) a předváděny turistům ve zcela nové podobě velkolepých komerčních estrád. Etnická hudba (mezi níž bezkonkurenčně nejoblíbenější je tibetský pop) se pak prodává na hudebních nosičích a záznamy etnických hudebních a tanečních představení natáčených v národnostních městečkách a vesnicích se pak vysílají v televizi po celé Číně. Abychom se ale nedopouštěli 117
ZHENG Yongnian: Discovering Chinese Nationalism in China. Cambridge University Press, 1999. p.
70 30
křivdy, je nutno podotknout, že tatáž národnostní městečka mívají také kvalitní, profesionálně provedené etnografické expozice v místních muzeích. V důsledku popsaných změn příliš nepřekvapí ztráta autenticity etnické kultury a její nutné zkreslení v představách Hanů. III. 5. Rozvoj turistického ruchu v místech spojených s náboženstvím Podobně má být skrze cestovní ruch v prostředí náboženských (zejména buddhistických) památek dokazována náboženská tolerance a svoboda náboženského vyznání v Číně. Náboženství, jež tragické výstřelky kulturní revoluce poznamenaly zřejmě největší měrou, kdy náboženské objekty patřily k hlavním terčům běsnění rudých gard a náboženští představitelé byli tvrdě perzekuováni, stálo koncem 70. let na pokraji vymýcení. V 80. a 90. letech došlo však k jisté obnově i v této oblasti. Velká část náboženských památek byla opravena, resp. často zcela nově postavena, a ačkoliv nedošlo k masovějšímu oživení monasticismu a duchovního života, rapidně od té doby vzrostla obliba návštěvy chrámů, klášterů, poutí na posvátné hory a prohlídek skalních chrámů, jež díky své nedostupnosti unikly zničení, v 80. letech se dostaly na seznam kulturního dědictví UNESCO a dnes patří mezi nejvyhledávanější turistické cíle. Vláda proto zejména v buddhistických klášterech zaměstnává dostatečný počet „profesionálních mnichů“, kteří jaksi k velkolepě zrekonstruovaným budovám patří, ačkoliv často kromě naučeného žehnacího rituálu pro příchozí návštěvníky a zpěvu súter během pravidelného „představení“ pro turisty o náboženství mnoho neví. Třebaže náboženské instituce jsou pod přísným politickým dohledem, navenek dnes tedy působí značně věrohodně. V mnoha klášterech se tak o tradičních náboženských svátcích znovu provádějí okázalé veřejné rituály, představení klášterů, jež musí být členy KS, se účastní celostátních náboženských kongresů, kláštery se zabývají charitativní činností, výukou náboženství pro veřejnost a vydávají nové publikace. Nicméně dosud mezi náboženskými vůdci z ČLR nenajdeme jedinou mezinárodně uznávanou osobnost a čínské náboženské publikace se nevydávají mimo území Číny. III. 6. Rudý cestovní ruch118 Zcela specifikou odnož masového turismu v Číně představuje tzv. rudý cestovní ruch, jenž byl institucionalizován v roce 2006 z iniciativy Ústředního výboru Komunistické strany. Tehdy zástupci Generální kanceláře ÚV KSČ spolu se zástupci Generální kanceláře Státní
118
Hongse lüyou / Rudý cestovní ruch [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z:
http://www.crt.com.cn/ 31
rady ČLR u sochy Mao Zedonga v jeho rodišti Shaoshan podepsali „Dohodu o spolupráci na rozvoj rudého cestovního ruchu“ a současně vyhlásili 12 klíčových rudých turistických památek souvisejících s komunistickou historií. Dnes existuje již celkem 30 rudých turistických okruhů a 100 rudých turistických památek.119 Patří mezi ně např. rodiště čelních představitelů KS, vojenské základny a výcvikové tábory čínské Rudé armády, místa, jimiž čínští komunisté prošli roku 1934 při tzv. Dlouhém pochodu atd. IV. Historické vědy v Číně IV. 1. Tradiční a novodobý vztah držitelů moci k historii Potřeba poznávat a zaznamenávat vlastní historii, sklon k její idealizaci, obracení se k ní jako ke zdroji morálního ponaučení i využívání poznatků z ní pocházejících jako nástroje k posílení a udržení vlastní legitimity, to vše se zdá být hluboce zakořeněno do mentality čínských vládců již od starověku.120 Pravděpodobně od nejstarších dob nechávali čínští vládci sepisovat kroniky svých předchůdců a jistě od dob prvního sjednocení za dynastií Qin a Han (221 př. n. l. – 220 n. l.) se úřad dvorního historika stal součástí státní správy a těšil se nesmírné prestiži. Ačkoliv byli čínští historikové mnohými sousedy ceněni pro svou důslednost a snahu co nejpřesněji události zaznamenat (a pokud možno při tom uvádět i zdroje), je třeba připomenout, že se od počátku jednalo o státní úřad spadající přímo pod mocenský vliv císaře. Historiografie tudíž vždy v čínských dějinách sloužila potřebám vládní ideologie a nutně přizpůsobovala vkusu císaře. 121 Vládci každé nové dynastie záhy po svém nástupu na trůn nechali sepsat dějiny císařů z dynastie předchozí, kteří se postupně odklonili od původních ideálů a mravních principů, a ztratili tak svůj nebeský mandát. Ten si namísto nich vysloužil zakladatel nové dynastie. Mezi povinnosti nové dynastie patřila morální náprava dle dokonalých vzorů a vzorná vláda „pro lid“. Tento model fungoval po celou dobu čínského císařství (221 př. n. l. – 1911 n. l.) a podvědomě na něj navázala jak republikánská vláda (1912-49), tak i současná vláda komunistická (po r. 1949), ačkoliv se obě od počátku prezentovaly jako vlády revoluční, radikálně se rozcházející se všemi tradicemi. Způsoby oficiální čínské interpretace klasických i novodobých dějin ovšem v průběhu 20. století prošly radikálními změnami. Zejména od 80. let, kdy v Číně povážlivě zeslábl vliv marxismu a 119
Tamtéž. The Cambridge History of China. Vol. 1, The Ch'in and Han Empires, 221 B.C.-A.D. 220 / ed. TWITCHETT, Denis, LOEWE, Michael. Cambridge: Cambridge University Press, 1986, p. 38-41 121 VON FALKENHAUSEN, Lothar: On the Historiographic Orientation of Chinese Archeology. Antiquity. Los Angeles: University of California. 1993, vol. 67, p. 839. 120
32
maoismu a vláda byla nucena hledat novou ideologickou oporu k udržení své legitimity, jako by jí návrat, alespoň deklarovaný, k původním tradicím znovu vhodně posloužil.122 IV. 2. Problémy rozvoje západních humanitních a společenských věd v Číně ve 20. století Až do konce 19. století byly hlavním a jediným zdrojem poznání o čínské historii oficiální písemné prameny. Společně s příchodem a rozvojem západních věd ve 20. letech 20. století došlo v intelektuálních kruzích k některým radikálním změnám, zejména k přehodnocení čínského kulturního dědictví společně s kritikou tradičního upřednostňování oficiálního elitního písemnictví. Právě v této době byl klasický literární jazyk státním zásahem nahrazen jazykem lidovým, o 20 let dříve vyšly Liang Qichaovy dějiny v novém lineárním pojetí (viz kap. I. 4), nově vznikly obory etnografie a folkloristika, zabývající se studiem venkovské a neoficiální kultury. V akademických kruzích se vytvořila historicko-filozofická škola Yigupai (doslovně lze přeložit jako Škola zpochybňující starobylost123 složená převážně z archeologů a lingvistů, jež začala zpochybňovat důvěryhodnost a autenticitu klasických textů a spolu s tím i historicitu raných dynastií, jejichž existenci považovala za neprokazatelnou, a tudíž spíše mytologickou. Závěry této školy začaly být ovšem již v průběhu 30. let tehdejší vládou odsuzovány jako nepatriotické a postupně vytlačovány názory „loajálnějších“ vědců. Dalo by se říci, že z hlediska otevřenosti k debatám a možnosti nezávisle publikovat nové, často šokující poznatky zažilo čínské akademické prostředí svůj zlatý věk v dobách příchodu a rozkvětu západních věd, tedy ve 20. letech 20. století. Podobná situace se ale již neopakovala. Zároveň byla 20. a 30. léta jediným obdobím, kdy došlo ke zpochybnění dogmatu psané historiografie, která byla do té doby považována za nedotknutelnou. Po roce 1949, kdy došlo k restrukturalizaci vědeckých a kulturních institucí s cílem zvýšit vládní kontrolu nad jejich činností, začaly být akademické kruhy na čínské pevnině, ale současně i na Tchaj-wanu oproti předválečnému období povážlivě konzervativní, co se týče svého rozhledu v mezinárodním kontextu a metodologie. Zejména mezi mladou generací akademiků se projevil nedostatek kritického myšlení spolu s obavami publikovat poznatky, jež by nebyly v souladu s oficiálním dogmatem. Vědecké a kulturní instituce začaly sloužit politickým a ideologickým zájmům a postupně zcela ztratily svou nezávislost. Podobně jako v ostatních komunistických zemích se 122
GUO Yingjie: Revival of Chines Cultural Nationalism. Portal Journal of Multidisciplinary International Studies. Sydney: University of Technology. 2007, Vol. 4, No. 1, p. 3 123 Členy školy Yigupai byli tehdejší nejvýznamnější učenci, historikové, spisovatelé, filozofové a archeologové, kteří zpochybňovali spolehlivost písemných historických pramenů, zejména první čínské kroniky Zápisky historika z přelomu 2. a 1. stol. př. n. l. 33
jakékoliv zpochybnění oficiální propagandy trestalo. Až do konce období Kulturní revoluce, kdy byly mnohé humanitní a sociální vědy, zejména archeologie, antropologie, historie, sociologie, lingvistika, psychologie a právo, odsouzeny jako buržoazní, dekadentní a imperialistické, se měřítkem správnosti názorů stala politická korektnost, tedy přinášení důkazů stvrzujících vládní dogmata. Teprve od 80. let se akademické a intelektuální prostředí začalo pozvolna oživovat a zejména od 90. let, kdy se Čína stala politickou a hospodářskou velmocí, se pod tlakem globalizace vláda snaží i o zvýšení úrovně vědeckých a kulturních institucí na úroveň světovou. Právě od 90. let proto vláda začala v nebývalé míře podporovat jejich činnost i mezinárodní spolupráci a výměnu. Současně ovšem i nadále platí, že vědci musí při publikaci svých závěrů balancovat mezi odbornou přesností a požadavky komunistické ideologie. Výsledky vědeckého výzkumu, stejně jako historické události, tak mohou být reinterpretovány pouze postupně, a to až v momentě, kdy nejsou s touto ideologií v přímém rozporu. Snaha o změny teoretického rámce by mohla vést k úvahám zpochybňujícím marxismus a tím pádem i ohrožujícím legitimitu režimu. IV. 3. Vztah mezi historiografií a ostatními historickými vědami Zatímco důležitou vlastností humanitních a sociálních věd v západním pojetí by měla být jejich svébytnost a interdisciplinarita, v Číně, s výjimkou krátkého období 20. a 30. let, kdy poprvé (a dosud naposledy) došlo ke zpochybnění věrohodnosti písemných pramenů, oficiální historiografie vždy ostatním vědám dominovala. Pod jejím konzervativním diktátem totiž archeologové a badatelé z příbuzných disciplín nejen podnikají své objevy (zejm. vykopávky), ale posléze je i interpretují. Z tohoto důvodu archeologie v Číně slouží spíše k podávání žádoucích důkazů než k doplňování či zpochybňování poznatků z historiografie. Míra kritické skepse čínských archeologů vůči poznatkům svého výzkumu je, zdá se, daleko menší, než je tomu v Evropě nebo Spojených státech, protože se skrze tento výzkum snaží principiálně dokázat to, čemu věří či co se od nich očekává.124
124
VON FALKENHAUSEN, Lothar: On the Historiographic Orientation of Chinese Archeology. Antiquity. Los Angeles: University of California. 1993, vol. 67, p. 839-849. 34
V. Muzeologie a politika v Číně 20. století V. 1. Počátky čínské muzeologie (první polovina 20. století) Vznik a rozvoj muzeologie v Číně nastal počátkem 20. století v souvislosti s šířením západních věd. První soukromé muzeum, jež je zároveň prvním muzeem v Číně vůbec, bylo založeno na konci doby císařství, roku 1905,125 a první státní muzeum, Muzeum čínské historie v Pekingu, vzniklo současně s ustavením republiky v roce 1912.126 V době Čínské republiky (1912–49) bylo postupně otevřeno 25 muzeí.127 Jak bylo vysvětleno v kapitole IV. 2., předválečné období bylo ideologicky nejliberálnější a ve srovnání s obdobími předchozími i následujícími umožňovalo humanitním vědcům největší míru kritické skepse i objektivního nadhledu v jejich metodologii. V. 2. Socialistická muzeologie (1950-80) Období masové industrializace a rozvoje infrastruktury v letech 1950-80 umožnilo bezprecedentní a zároveň i neopakovatelný rozkvět čínské archeologie128 a potažmo i s ní související muzeologie. Zejména v souvislosti se zpřístupněním odkrytých archeologických nalezišť v tomto období po celé Číně vzniklo 365 muzeí.129 Kromě muzeí prezentujících historii císařského období se jednalo též o památníky a expozice vztahující se k událostem revolučního, tj. komunistického období. V této době se marxistická ideologie stala nedílnou součástí muzeologické metodologie. Období Kulturní revoluce (1966-76) katastrofálně poznamenalo všechny oblasti kultury, muzeologii nevyjímaje. Vedle fyzického ničení historických předmětů, nalezišť a budov, a vysídlování odborných pracovníků na venkov došlo k celkovému snížení úrovně vědeckého bádání a naprostému podřízení metodologie vědecké práce politickým účelům. Z důsledků Kulturní revoluce se čínské vědy vzpamatovávaly nejméně celá další dvě desetiletí a ani dnes nelze říci, že by veškeré tehdy napáchané škody a křivdy byly již zcela napraveny.
125
Wang Hongjun (ed.), Zhongguo bowuguanxue jichu (Základy čínské muzeologie), Shanghai: Shanghai guji chubanshe. 2001, p. 72-73; Li Xianyao, Luo Zhewen. China´s Museums. Martha Avery (trans.). China Intercontinental Press, Cultural China Series. 2004. s. 2. 126 Wang Hongjun, Základy čínské muzeologie, s. 79 127 Tamtéž. 128 Období let 1950-80 je považováno za zlatý věk čínské archeologie, neboť právě tehdy došlo k největšímu množství významných archeologických nálezů. 129 Tamtéž str. 114 35
V. 3. Obroda a rozkvět čínské muzeologie v 80. a 90. letech 20. století V 80. letech se muzea stala jedním z nástrojů šíření socialistické duchovní civilizace,130 jež měla vystřídat marxismus a maoismus v pozici vládní ideologie. Roku 1982 došlo ke dvěma pro muzeologii významným událostem: zaprvé byla vydána nová ústava, v níž bylo zakotveno, že hlavní funkcí muzeologie je služba lidu a socialismu,131 zadruhé byla založena instituce zvaná Asociace čínských muzeí, sdružující čínská muzea a muzeologické pracovníky, jež měla současně navázat spolupráci s mezinárodní muzeologickou komunitou. Skutečná obroda čínské muzeologie v 90. letech byla jedním z průvodních jevů obratu kulturní politiky, v rámci níž došlo k výraznému posílení vládní podpory kulturním a vzdělávacím institucím (viz. kap. III. 1.). Roku 1994 ÚV KSČ vydala Rámec uskutečňování patriotismu, o dva roky později, v roce 1996, Národní školský výbor spolu s ministerstvem pro civilní záležitosti a dalšími šesti ministerstvy a výbory společně vytvořily Vyhlášku o pojmenování a seznamování studentů základních a středních škol se stem pamětihodnostízákladen pro šíření patriotismu, a konečně roku 1997 ministerstvo propagandy uveřejnilo Seznam sta modelových základen pro patriotistické vzdělávání. Ve všech třech dokumentech hrají muzea, jež společně s obnovenými historickými památkami nabízejí působivé zážitky „z první ruky“, klíčovou roli. Muzea se tak stala jedním z hlavních nástrojů rekonstrukce tradic a zvyšování kulturnosti čínského národa a současně mocným prostředkem propagace patriotismu, nacionalismu a potažmo i zvyšování prestiže komunistické strany, jež se od té doby staví do role patrona kultury. V polovině 90. let bylo též v muzeologické literatuře zakotveno, že „historické a revoluční památky mají sloužit k šíření stranické linie a k realizaci patriotistického, komunitního a socialistického vzdělávání“.132 V rámci státem formulované kulturní politiky je návštěva významných muzeí nezbytnou součástí osnovami předepsaných školních aktivit, sbírky muzeí jsou propagovány státními médii v rámci kulturních a cestovatelských pořadů, návštěva muzeí bývá nedílnou součástí itinerářů cestovních kanceláří i podnikových zájezdů, od roku 2004 navíc jednotlivé provinční vlády postupně ruší výběr vstupného v muzeích. Všechna zmíněná opatření vedou k bezprecedentnímu zvýšení 130
Výzva k budování „socialistické duchovní civilizace“ se poprvé objevila během zasedání stálého výboru Čínského národního kongresu v roce 1979, načež se stala oblíbeným heslem komunistického vedení v první polovině 80. let. Pod tímto pojmem se rozuměla ideologická základna budování nové podoby socialistické Číny, jež vedle vzdělání, vědy a kultury zahrnovala i „komunistické smýšlení, ideály, víru, morálku a disciplínu, spolu s revolučním stanoviskem, revolučními principy, soudružskými vztahy mezi lidmi atd.“ (Ding X. L., The Decline of Communism in China. Legitimacy Crisis 1977-89. Cambridge University Press. UK. 1994. p. 124). 131 Wang Hongjun, Základy čínské muzeologie, s. 108. 132 Tamtéž. 36
návštěvnosti muzeí, a tudíž i ke zvýšení jejich společenského významu. Na druhé straně společně s růstem mezinárodního významu Číny přirozeně sílí vlastenectví a pocit hrdosti obyvatel na čínskou kulturu, což přirozeně zvyšuje zájem o její hlubší poznání. V. 4. Politické zájmy Politika reforem a otevření přinesla hospodářskou, politickou a kulturní decentralizaci a úpadek vlivu marxismu a maoismu. V důsledku toho se projevila zvýšená potřeba udržet politickou stabilitu a ideologickou jednotu. Právě proto se v rétorice i v činech vlády v oblasti kultury začaly ve zvýšené míře objevovat slogany zdůrazňující jednotný zdroj čínské civilizace, originalitu, jedinečnost a starobylost čínské kultury, tradiční centralizaci a kulturní kontinuitu. Vybrané poznatky či domněnky o kořenech a zdrojích čínské kultury, ačkoliv dosud vědecky neprokázané, se staly součástí státního dogmatu a jejich vědecké zpochybnění je proto nežádoucí. Od pádu železné opony a mocenského vzestupu Číny v 90. letech se nově projevuje snaha Číny prezentovat se jako jedna z nejstarších světových civilizací, jež svět kulturně obohatila. Proto je kladen důraz na kontakty Číny se světem, zejména prostřednictvím Hedvábné stezky (2. stol. př. n. l. – 14. stol. n. l.), objevných plaveb admirála Zhenghe (140533) a působení evropských misionářů na čínském dvoře (1582-1725), a spolu s tím i otevřenost čínské kultury vůči světu. Decentralizace země se též projevila v oblastech osídlených etnickými menšinami, zejména v těch původně státotvorných, nejsilněji v Tibetu a Ujgursku, kde se dlouhodobě projevují separatistické snahy a požadavky původního obyvatelstva na větší kulturní a politickou autonomii. I tam je snahou vlády udržení jednoty a stability. Proto v těchto oblastech v rámci kulturní politiky převažují slogany a opatření zdůrazňující multikulturalismus, kulturní a náboženskou toleranci Hanů, tradiční vzájemnou kulturní výměnu a harmonickou koexistenci všech čínských etnik. Dalším nezanedbatelným zájmem čínské vlády, jenž v poslední době získává na důležitosti, je obhájení vlastních územních nároků, ať už se jedná o Tchaj-wan, Tibet či ostrovy v Jihočínském moři.
37
V. 5. Mezinárodní spolupráce Ačkoliv Čína (tehdy ovšem ještě republikánská) byla jedním z dvaceti zakládajících členů Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO), nástupnická vláda ČLR po roce 1949 roli člena organizace nepřevzala.133 Kontakty s organizací pevninská Čína obnovila až v 80. letech a oficiálně se do ní znovu začlenila až v roce 1985.134 První články čínských autorů v mezinárodním muzeologickém časopise Museum, jenž vydává právě UNESCO, byly publikovány roku 1980. Od roku 1991 jsou čínští zástupci členy Výboru pro světové dědictví a v roce 1992 Čína vstoupila do Mezinárodní rady muzeí (ICOM), kde se od té doby, stejně jako v dalších mezinárodních kulturních institucích, aktivně angažuje. Například v roce 2010 z iniciativy čínských pořadatelů Světové výstavy EXPO v Šanghaji se ICOM poprvé v historii účastnil této výstavy, a to svou prezentací v Pavilónu mezinárodních organizací nazvanou Muzea, srdce měst. Po skončení výstavy, na podzim roku 2010, Šanghaj následně hostila i Generální konferenci ICOMu. V. 6. Soudobá čínská historická muzea – jejich světovost a specificky čínské rysy Prostřednictvím zapojení do mezinárodních aktivit se Čína od první poloviny 90. let začala blíže seznamovat s trendy světové muzeologie a částečně pod jejím vlivem v průběhu 90. let došlo k masové přestavbě a nové výstavbě muzejních budov i tvorbě nových muzejních expozic, čímž podoba čínských muzeí v mnoha ohledech získala kosmopolitní ráz. Většina provinčních muzeí a muzeí významných památek, která jsem měla možnost navštívit (viz. Seznam v příloze č. II.) dnes disponuje nákladně zrekonstruovanými či zcela novými, velkoryse rozvrženými budovami (CD příloha II., č. 01-22) s prostornými sály, novými vitrínami a kvalitním osvětlením (CD příloha III., č. 01, 02, 03). Na rozdíl od dřívější strohé stalinistické a socialisticky-realistické architektury, nové muzejní budovy připomínají spíše honosné paláce císařského období. V interiérech se z materiálů nejčastěji využívá leštěná žula a ušlechtilé odrůdy leštěného mramoru, jako vzor pro jejich výzdobu se objevují tradiční dekorativní motivy z čínského hedvábí, porcelánu, nefritů a bronzových rituálních nádob, stropy nových budov bývají prosklené a formované do geometrických tvarů, celý interiér je kvalitně osvětlen, ve foyer často bývá fontánka. V expozicích jsou využívány nejmodernější konzervační metody (CD příloha III., č. 04, 05), poutavé a názorné způsoby prezentace – soubory exponátů jsou doplněny mapami, modely, rekonstrukcemi, nákresy, 133
Po roce 1949 členství přešlo na Čínskou republiku na Taiwanu. Mimochodem od té doby to byla právě organizace UNESCO, jež zprostředkovala většinu zahraniční pomoci při obnově čínského kulturního dědictví. 134
38
přehledovými tabulkami a grafy (CD příloha III., č. 06-12). Většina historických muzeí většinou disponuje dostatkem informačních panelů (často dvojjazyčných) s vyčerpávajícími odbornými informacemi (CD příloha III., č. 13-14), exponáty jsou přehledně popsány a dobře osvětleny (CD příloha III., č. 15-20). V kontextu minimální cizojazyčné vybavenosti Číňanů příjemně překvapí, že mají mnohá muzea pro návštěvníky k dispozici audio-průvodce (v angličtině, japonštině a korejštině, u nejvýznamnějších sbírek dokonce v několika jazykových mutacích). Některá navíc využívají interaktivních a multimediálních způsobů prezentace, nabízejí komentované prohlídky (pouze v čínštině), ilustrativní umělecká vystoupení (CD příloha IV., č. 21, 22), doprovodné programy pro školy a odbornou i laickou veřejnost. Zvláštní typ expozic se nachází v historických prostorách – původních palácích, úřednických rezidencích, v pevnostech na Velké čínské zdi atd. Také tento typ výstavních prostor doznal v průběhu posledních dvou dekád zásadních rekonstrukcí. Protože čínské muzejnictví prochází v současnosti bouřlivou, ba přímo revoluční renesancí, nevyhýbají se mu ani vlivy módních vln, jak o tom např. vypovídá obliba využívání voskových figurín v rekonstruovaných historických prostorách s úmyslem plasticky a poutavě vytvářet návštěvnicky atraktivní dobové scény. (CD příloha V., č. 23-30). Čínskou muzeologickou metodologii formuje několik ideologií: tradiční kulturní exkluzivizmus a hanský šovinismus, k nimž se po vzniku komunistického státu přidaly i vlivy marxistických a maoistických idejí, socialistické rétoriky a v posledních 20 letech též moderního nacionalismu.135 Tragickým výsledkem jejich společného, značně komplexního a dlouhodobého působení na celé tři generace Číňanů je de facto nemožnost oddělit
135
Jako výstižné příklady specifik muzeologické metodologie v Číně uveďme několik pravidel ze základní muzeologické příručky: 1) vzdělávací funkce muzea: „Mezi vznešené úkoly muzeí patří patriotistické vzdělávání a vzdělávání v revoluční tradici dětí a mládeže, neustálé posilování jejich socialistického vědomí a dosažení morálních kvalit […] pěstování vřelosti k vlasti a k socialismu […] seznamování dětí a mládeže s velkolepou čínskou civilizací a vynikající revoluční tradicí, neustálé posilování patriotistického ducha a upevňování víry v socialismus […] posilování národní sebedůvěry, pocitu spoluodpovědnosti, vědomí kontinuální revoluční tradice, a konečně posilování touhy budovat socialismus se specifickými čínskými prvky.“ (cit. Wang Hongjun, Základy čínské muzeologie, s. 336); 2) zásady řízení muzea: „1. sloužit socialismu a lidu: při řízení muzea je nejprve třeba mít správně usměrněné smýšlení. Zatímco ICOM považuje za hlavní poslání muzeí službu společnosti a jejímu rozvoji, u nás/v Číně je jím služba socialismu a lidu. Tohoto cíle muzejní práce muzea mohou dosáhnout pouze v případě, že budou následovat směrnice/budou se držet zásad budování socialismu se specifickými čínskými prvky a budování socialistické duchovní civilizace. Při řízení je třeba dbát na dodržování stranické linie, řídit se stranickými směrnicemi a platnými zákony, a usilovat o neustálé zkvalitnění práce.“ (tamtéž s. 361); 3) ochrana památek: „Cílem tohoto zákona je zlepšení ochrany památek prostřednictvím rozvoje vědeckého výzkumu, udržování a dalšího rozvoje vynikajícího kulturního dědictví, uskutečňování patriotistického vzdělávání a vzdělávání v revoluční tradici, a konečně budování socialistické duchovní civilizace.“ (tamtéž s. 493) 39
komunistickou ideologii a nacionalistickou propagandu od současné čínské kultury a čínské mentality – hranice mezi nimi totiž do velké míry splývají. VI. Ideologické cíle při tvorbě muzejní prezentace Muzejní expozice obvykle představují materiální a duchovní kulturu prostřednictvím nejreprezentativnějších uměleckých předmětů doplněných informacemi o nejvýznamnějších historických událostech a kulturních výdobytcích. Cílem muzejní expozice bývá rozšíření a prohloubení znalostí návštěvníka o dané kultuře, v příslušníkovi daného národa či dané skupiny má upevnit pocit ztotožnění se s ní, zatímco v návštěvníkovi „zvenčí“ má vzbudit respekt a obdiv. Tvůrci každé expozice se vždy, ať už vědomě či nevědomě, přidržují určitých metodologických postupů a přístupů, v jejichž pozadí stojí ideologie považovaná v dané kulturní oblasti či daným etnikem za normu, resp. pravdu. V úvodu této kapitoly připomeňme, že neoddělitelnou součást metodologie využívané při prezentaci národní historie v soudobé Číně, stejně jako součást národní (resp. hanské) mentality, tvoří marxismus a maoismus spolu s kulturním nacionalismem, a současně že při tvorbě expozice musí být vždy zohledněny všechny zájmy popsané v kapitole V. 4. V této kapitole se seznámíme s některými ideologickými zájmy, jež stojí na pozadí tvorby muzejních prezentací v Číně. Jedná se o interpretaci historických událostí a dějinných období prostřednictvím informačních panelů.136 Hlavním zdrojem pro následující případovou studii a obsahovou analýzu byly panely ze stálé expozice Národního muzea v Pekingu. Jedná se o nejprestižnější a nejexponovanější muzejní instituci v Číně, kterému bych nyní ráda věnovala krátkou podkapitolu. VI. 1. Národní muzeum Číny v Pekingu V březnu 2011 bylo po čtyři roky trvající nákladné rekonstrukci při příležitosti 90. výročí vzniku Komunistické strany Číny slavnostně znovuotevřeno Národní muzeum Číny. Budova muzea se nachází z hlediska čínské vlády na nejprestižnějším a z pohledu mnoha jiných na nejkontroverznějším místě celé Číny, na náměstí Nebeského klidu (Tian´anmen / Tchien´an-men) v srdci Pekingu. Vzhledem k tomu, že se jedná o jednu z nejdůležitějších kulturních institucí v Číně, tedy o vlivné médium prezentující čínskou kulturu a historii 136
Překladatelská a metodická pozn.: Některé muzejní panely, jimiž se práce dále zabývá, jsou v expozicích čínských muzeí v čínštině, jiné mají čínskou a anglickou verzi, přičemž ne vždy tyto dvě jazykové verze zcela korespondují. V práci se zásadně držím čínského originálu, pouze v zajímavých a opodstatněných případech zvláště upozorňuji na nesoulad mezi čínským originálem a jeho anglickým překladem. 40
vlastnímu obyvatelstvu i návštěvníkům z celého světa, čínská vláda jeho poslední generální rekonstrukci věnovala pečlivou pozornost a nešetřila finančními prostředky. Autoři projektu nové podoby muzea dostali za úkol předem se ujistit, aby se co do rozlohy (192 000 m2) i do počtu vystavovaných exponátů (cca 1,2 milionů) Muzeum stalo největším muzeem na světě.137 Kurátoři stálé expozice získali téměř neomezený přístup do sbírkových fondů regionálních muzeí po celé zemi, což umožnilo, aby se v expozici Národního muzea objevily skutečně ty nejcennější umělecké skvosty.138 Z hlediska obsahu a rozsahu sbírky i technického provedení jde bezesporu o unikátní expozici světového měřítka. Od předchozího zpřístupnění Muzea v roce 1979 se totiž postavení Číny ve světě, vztah vlády i lidu k vlastní historii a kultuře, i potřeby, jimž má muzeum sloužit, podstatně proměnily. V některých záměrech jako např. „být zdrojem celoživotního poznávání národní historie a chrámem kultury“139 nebo v ambici „stát se předním muzeem v Číně a prvotřídním světovým muzeem“,140 se čínští tvůrci shodují s idejemi většiny národních muzeí v jiných zemích světa, zatímco některé další zůstávají specificky čínské. Ve svém úvodním slovu ředitelství muzea prezentuje muzeum jako instituci „uchovávající kulturně-historické památky na 5000 let trvající čínskou civilizaci, resp. kulturu vytvářenou všemi etniky Číny.“ 141 Dále prohlašuje, že „Národní muzeum Číny vždy bylo a bude vytrvale přispívat k rozvoji socialismu se specifickými čínskými prvky“, 142 a že „mezi vznešené úkoly Muzea patří ochrana vynikající čínské historie a kultury, společně s kulturou revoluční a moderní kulturou soudobé Číny, dále převzetí, prezentace a přenos čínských kulturních genů, a konečně pozvednutí národního ducha“.143 Podobné myšlenky Národní muzeum Číny sdílí i s ostatními regionálními muzei v celé Číně. Nyní se zaměřme na jednotlivé ideologické zájmy, jež můžeme odhalit při prohlídce muzejních expozic (nejjasněji při prohlídce stálé expozice NMČ) a jež budou ve zbytku kapitoly uváděny na příkladech informačních panelů nafocených v těchto expozicích. Různé zájmy se pochopitelně často překrývají. Veškeré texty v češtině jsou autorčiným překladem z čínštiny, popř. z angličtiny, včetně upozornění na případné neshody mezi oběma jazykovými verzemi. Originály panelů tvoří fotografickou přílohu č. I. 137
Oficiální stránky NMC: http://en.chnmuseum.cn/tabid/521/InfoID/78605/frtid/500/Default.aspx HAYS, Jeffrey. Creating Idealized History at the National Museum of China, http://factsanddetails.com/china.php?itemid=426&catid=15&subcatid=94#210 139 Tamtéž. 140 http://en.chnmuseum.cn/tabid/497/Default.aspx 141 http://www.chnmuseum.cn/tabid/68/Default.aspx 142 tamtéž 143 tamtéž 138
41
VI. 2. Umělé prodlužování historie, splývání mýtu a historie Jedním z argumentů posilujících hrdost na čínskou kulturu je důraz kladený na její starobylost. V souvislosti s mocenským (hospodářsko-politickým) vzestupem Číny v závěru 20. století vznikla potřeba posilovat národní sebevědomí i mezinárodní prestiž Číny. Zcela v souladu s prastarou tradicí, v níž platilo pravidlo „čím starší, tím hodnotnější a respektovanější“,144 se vláda snaží svému národu připomenout konkurenceschopnost čínské kultury ve střetu a interakci civilizací. Od 90. let se začaly stále častěji objevovat slogany velebící 5000 let čínské civilizace a stejně starou neporušenou kulturní tradici, a tyto slogany se od té doby zapsaly do podvědomí široké čínské veřejnosti tak hluboko, že o jejich historickém nároku dnes již většina Číňanů nepochybuje. Ještě začátkem 20. století se však hovořilo o 3000 letech civilizace, což je reálný a archeologicky podložený údaj. Hypotéza o 5000 letech čerpá z tradičního historiografického dogmatu, na počátku 20. století byla sice zpochybněna historicko-filozofickou Školou zpochybňující starobylost (viz. kap. IV. 2.),145 nicméně argumenty tehdy vznesené byly zejména kvůli patriotistickým zájmům odsunuty do pozadí a postupně umlčeny atraktivnějším souhlasným vyzdvihováním starobylosti. Pilíře, o něž se slogan o 5000 let trvající čínské civilizaci opírá, tvoří víra v pravdivost nejstarších čínských mýtů, zejména o osmi mytologických panovnících - zakladatelích, kteří měli dle kronik vládnout v období 2850-2100 př. n. l., společně s přesvědčením o historicitě první čínské polomytologické dynastie Xia.146 Dynastie Xia je dnes čínskými historiky ztotožňována s první bronzovou kulturou v čínské historii zvanou Erlitou, třebaže neexistují archeologické nálezy spolehlivě dokazující historicitu žádného z panovníků dynastie Xia známých z nejstarších čínských kronik. Přesto je dynastie Xia automaticky uváděna ve trojici s následujícími dvěma archeologicky již doloženými dynastiemi Shang a Západní Zhou: Panel č. 1 (Národní muzeum, Peking) - úvodní panel při vstupu do sekce věnované období nejstarších dynastií OBDOBÍ DYNASTIÍ XIA, SHANG A ZÁPADNÍ ZHOU (21. století – rok 771 př. n. l.)
144
Toto pravidlo považovala za samozřejmost většina čínských filozofů i politiků. Členy školy Yigupai byli tehdejší nejvýznamnější učenci, historikové, spisovatelé, filozofové a archeologové, kteří zpochybňovali spolehlivost písemných historických pramenů, zejména první čínské kroniky Zápisky historika z přelomu 2. a 1. stol. př. n. l. 146 Dynastie Xia (cca 2100–1600 př. n. l.) je první legendární, dosud spolehlivě nedoložená čínská dynastie, obvykle uváděná v trojici raných, předcísařských čínských dynastií Xia-Shang-Zhou. 145
42
Známý mýtus o mytologickém zakladateli dynastie Xia, Velkém Yu je dnes považován za historickou skutečnost: Panel č. 2 (Národní muzeum, Peking) Založení dynastie Xia Přibližně ve 21. století př. n. l., poté, co zastavil povodeň a zkrotil Dlouhou řeku, byl Velký Yu,147 významná postava čínské historie, zvolen vůdcem spřátelených kmenů. Po jeho smrti jej ve vůdcovství vystřídal jeho syn Qi, načež byla volba vůdce nahrazena zásadou primogenitury (nástupnictví nejstaršího syna) a současně došlo k založení první dynastie v čínské historii, Xia. Obyvatelé státu Xia žili zejména v oblasti dnešního západu provincie Henan a jihu provincie Shanxi. Hlavním pramenem poznání jejich historie je naleziště Yanshi v provincii Henan, považované za středisko kultury Erlitou.148 Stejně tak jsou další významná naleziště bronzové kultury Erlitou považována za kulturní centra dynastie Xia: Panel č. 3 (Muzeum provincie Shanxi, Taiyuan) Dynastie Xia Čína ve 21. stol. př. n. l. vstoupila do období civilizace. Tehdy došlo k založení první dynastie Xia, jež položila základy systému dědičnosti trůnu z otce na syna. Jih dnešní provincie Shanxi označovaný jako oblast pozůstatků dynastie Xia oplývá bohatstvím nálezů z období této dynastie. Objev naleziště Dongxiafeng jasně dokládá, že jižní Shanxi bývala jedním ze středisek kultury dynastie Xia. Dynastii Xia následovala dynastie Shang, od níž se datuje období písemně zaznamenávané historie Číny. V období dynastie Shang došlo ke zdokonalení politického systému i ke zvýšení kulturnosti země. Bohaté nálezy nejstarších bronzových nádob společně s pozůstatky měst z raného období dynastie Shang na jihu provincie Shanxi dokládají strategický význam této oblasti. V období dynastií Xia a Shang pohoří Lüliang nacházející se na středozápadě provincie Shanxi tvořilo hraniční oblast mezi usedlými příslušníky čínské kultury a jejich
147
Velký Yu byl posledním z osmi mytologických panovníků-zakladatelů čínské civilizace a zakladatel dynastie Xia. 148 Kultura Erlitou (2000–1550 př. n. l.) je první bronzovou kulturou Číny, rozprostírala se v oblasti středního toku Žluté řeky a bývá ztotožňována se státem Xia. 43
kočovnými sousedy, a zároveň bylo oblastí, kde docházelo k častým kontaktům mezi oběma stranami. Kultury těchto kočovných států byly jedinečné a rozmanité, a třebaže nám o jejich původcích chybí jasnější historické záznamy, jejich vliv na tehdejší usedlou čínskou kulturu byl velice zřejmý. Panel č. 4 (Muzeum provincie Shanxi, Taiyuan) Keramická nádoba zvaná dou období dynastie Xia (21. – 16. stol. př. n. l.) naleziště Dongxiafeng, okres Xia, provincie Shanxi Třebaže nejstarší nálezy čínského písma pochází z období pozdní dynastie Shang, kolem roku 1300 př. n. l., v následujícím panelu se opět odkazuje k dynastii Xia. Panel č. 5 (Národní muzeum Číny, Peking) Čínské znaky Čínské znaky se užívaly již v období dynastie Xia, zatímco v pozdním období dynastie Shang znaky již získaly svou plně vyvinutou základní podobu. Z období dynastií Xia, Shang a Západní Zhou se dochovaly bohaté ukázky čínského písma na bronzových nádobách, želvích krunýřích, zvířecích kostech, nefritech a kamenech a keramických nádobách. Texty na nich se vztahují k rituálům, politice, válečnictví, lovu, trestům za zločiny, zemědělství, chovu domácích zvířat, řemeslům, obchodu, medicíně, kalendáři atd. VI. 3. Obhájení legitimity čínské nadvlády v problematických oblastech osídlených etnickými menšinami Stejně jako jiné mnohonárodnostní státy má i Čína komplikované vztahy se svými etnickými menšinami. Vzhledem k odlišnému tradičnímu sociokulturnímu a hospodářskopolitickému zázemí a s tím související odlišné mentalitě těchto etnik ve srovnání s Hany, patří mezietnické vztahy mezi nejožehavější témata nejen v muzeích, ale i ve všech ostatních čínských médiích. Za dlouhodobě nejproblematičtější regiony lze považovat zejména dvě autonomní oblasti s neutichajícími separatistickými tendencemi – obecně známý Tibet a daleko méně známé, nicméně podobně zatvrzelé Ujgursko neboli AO Xinjiang. Potřeba
44
ideologicky upravovat obsah informačních panelů v národnostních regionech vyplývá již ze základních muzeologických směrnic.149 O tradičním čínském kulturalismu a sinocentrismu bylo pojednáno v kapitole I. 1., stejně jako byla v kapitole I. 6. stručně představena etnická situace Číny, společně s problematikou hanského šovinismu. V kapitole I. 5. byla dále zmíněna decentralizace státní moci, k níž došlo v 80. letech v důsledku politiky reforem a otevření. Tato decentralizace se týkala celé země, její periferie, osídlené převážně ne-hanskými etniky, nevyjímaje. V atmosféře politického uvolnění a nové vlny zájmu o etnické kultury se mohla i tato etnika konečně začít emancipovat a usilovat o vyšší míru autonomie. Postupně začala stále častěji otevřeně vyjadřovat svůj odpor k centrálním, rozumí se hanským autoritám, což je pro totalitní vládu nanejvýš nežádoucí. Připomeňme, že mezi primární zájmy všech čínských vlád od nejstarších dob patřilo a nadále patří udržení územní celistvosti, politické jednoty, společenské stability a harmonie, zatímco přáním i povinností obyvatelstva (Číňanů/Hanů) vždy měl být osobní podíl na jejich dosažení (viz. kap. I. 1.). Tento tradiční konfuciánský ideál pochopitelně etnické menšiny nemohou sdílet. Součástí směrnic pro tvorbu nové kulturní politiky se od 90. let proto stala nejrůznější asimilační opatření. Stejně jako kdysi císařské dynastie i současná komunistická vláda usiluje o udržení legitimity před svým obyvatelstvem alespoň vytvářením zdání, že stabilita a harmonie jsou skutečností. K vytváření idealizovaného obrázku o současnosti je též využívána idealizovaná podoba historie. Ačkoliv v dnešní Číně často opěvovaná „harmonická koexistence všech etnik Číny“ je dnes stejně vzdálená skutečnosti, jako bývala v minulosti, odkaz na idealizovanou podobu historických vztahů mezi Hany a etnickými menšinami zůstává významným nástrojem asimilační kulturní politiky. Uveďme si nyní několik příkladů. Poměrně kuriózně je období ještě před sjednocením samotné hanské Číny popisováno jako doba, kdy byly položeny základy jednotného multietnického státu.
149
viz. Wang Hongjun, Základy čínské muzeologie, s. 142-3: „Sběr národnostních předmětů není pouze záležitostí namátkového získávání předmětů a namátkového vystavování exponátů, neboť navíc zahrnuje výzkumnou a politickou akademickou činnost. Proto je třeba přísně dodržovat/odrážet stranickou národnostní politiku, respektovat zvyky a obyčeje těchto etnik a usilovat o vzájemnou spolupráci a podporu všech etnik.“ 45
Panel č. 6 (Národní muzeum, Peking) Různorodá sousední etnika v období Letopisů a Válčících států V období Letopisů [770–476 př. n. l.] obyvatelé oblasti „Zhongyuan“ – Centrálních plání [kolébka a centrum čínské civilizace v oblasti středního a dolního toku Žluté řeky, tradičně též považovaná za střed světa] sami sebe označovali jako „Zhuxia“ [čínský lid, usedlé civilizované obyvatelstvo čínské kulturní oblasti], zatímco kmeny žijící v sousedství označovali názvy „Man, Yi, Rong, Di“ [hanlivá a pohrdavá označení pro necivilizovaná barbarská etnika]. V důsledku čilých styků mezi státy v oblasti Zhongyuan a jejich sousedy, zhruba v době na přelomu období Letopisů a Válčících států [2. polovina 5. stol. př. n. l.], došlo k postupnému splynutí etnik „Man, Yi, Rong a Di“ s lidem „Zhuxia“, čímž byly položeny základy pro vznik jednotného multietnického státu. Každé další historické období, tedy vláda následující dynastie, je v tomto duchu popisováno jako další krok na cestě společného budování multietnického státu. Na panelu č. 7 navíc stojí za povšimnutí označení použité pro ne-hanská etnika „etnické menšiny“. Toto pojmenování se jeví jako obzvlášť paradoxní, uvědomíme-li si skutečnost, že v daném období to byla právě tato etnika, jež ovládala části v té době roztříštěné hanské Číny. Pro objektivnější výklad se zde jako daleko vhodnější jeví pojmy „sousední etnikum“ či „etnická skupina“, neboť přesněji vystihují historickou skutečnost. Panel č. 7 (Národní muzeum, Peking) Koexistence multietnických režimů a etnické mísení Po pádu dynastie Východní Han [220 n. l.] se Čína rozpadla na Tři říše – Wei, Shu a Wu. Po krátkém období sjednocení pod vládou dynastie Západní Jin [265–316 n. l.] Čína vstoupila do období koexistence multietnických režimů. Na jihu vládly mocné rody říše Východní Jin [317–420 n. l.] a ostatních „Jižních dynastií“, zatímco na severu vzniklo Šestnáct království a Severních dynastií ovládaných zejména etnickými menšinami.150 V tomto období došlo rozsahem a mírou k bezprecedentnímu etnickému míšení, čímž byly položeny základy pro vznik jednotného multietnického státu následujících dynastií Sui a Tang.
150
Čínsky „shao shu“ (menšina, menšinový) a „minzu“ (etnikum). 46
Jak již bylo řečeno v kapitole I. 1., sousední etnika živící se převážně kočovným pastevectvím, byla nepřátelská vůči svým sedentarizovaným sousedům, Hanům, jež od nejstarších dob svými nájezdy ohrožovala. Ačkoliv průvodním jevem vzájemných vztahů byl i obchod a oboustranná kulturní výměna, jejich podstatou byl dlouhá staletí trvající boj o přežití. Je nasnadě, že tato nepřátelská etnika neměla proto nejmenší zájem budovat „jednotný multietnický stát“, jak se naopak opakovaně dočítáme na muzejních panelech. Panel č. 8 (Národní muzeum, Peking) Pohraniční etnika za dynastií Sui a Tang [dynastie Sui (589–618), dynastie Tang (618–907)] V období vlád dynastií Sui a Tang některá etnika usídlená v pohraničí zakládala vlastní režimy. Mezi nejvýznamnější z nich patřili Turkité a Ujguři [tehdy nazývaní jako Huihe, později Huihu] na severu, Tubo [tehdejší označení pro Tibet]151 a Nanzhao152 na jihozápadě a Bohai153 na severovýchodě. V důsledku osvícené etnické politiky vládců dynastií Sui a Tang došlo k bezprecedentnímu prohloubení kontaktů mezi různými etniky. Pohraniční etnika přejímala pokrokové hospodářské a kulturní výdobytky Hanů a současně sama významně ovlivnila život a kulturu Hanů. Přes občasné spory a války mezi obyvateli pohraničí a čínskými dynastiemi (oblastí Zhongyuan) lze celkově říci, že docházelo k dalšímu etnickému mísení, Čína nadále sílila a proměňovala se v jednotný multietnický stát. Interpretace některých období čínské historie se jeví jako obzvláště kontroverzní. Jedním z takových období je vláda mongolské dynastie Yuan. Jak známo, mongolská říše ve 13. století zaujímala značnou část Eurasie včetně území Číny a Tibetu. Třebaže mongolští chánové při správě východní části svého impéria částečně využili čínského správního systému, těžko lze hovořit o tom, že provedli „sjednocení Číny“. Ještě kuriózněji zní tvrzení, že v době, kdy Čínu ovládali mongolští dobyvatelé, došlo k připojení území Tibetu a dalších regionů k čínskému území. Při předkládání historických argumentů ohledně územních nároků Číny na Tibet bývá právě mongolské období uváděno jako to, během něhož se Tibet poprvé stal součástí Číny. 151
První sjednocené Tibetské království (602–842) vzniklo právě v tomto období. Království Nanzhao (649–902) bylo významným státním útvarem obývaným různými etniky převážně tibeto-barmského původu, jehož centrum se nacházelo na území dnešní jihozápadní čínské provincie Yunnan, odkud rychle expandovalo na území dnešní severovýchodní Barmy, severního Thajska a severního Laosu. 153 Království Bohai/Parhe/Parhä (698–926) byl stát založený Korejci na území dnešního Mandžuska (oblast ležící severně od Korejského poloostrova) osídlený převážně tunguzskými etniky (Protomandžuy) a částečně Korejci. 152
47
Panel č. 9 (Národní muzeum, Peking) Koexistence multietnických režimů a sjednocení V 10. století došlo k formování nového politického vzoru. Hanové založili dynastii Song, jež ovládala území rozprostírající se od středního a dolního toku Žluté řeky až k Jihočínskému moři. Později byli nuceni ustoupit na jih, přičemž si stále udržovali dominantní vliv v hospodářské a kulturní oblasti. Kitani, Tanguti a Džürčeni154 založili nezávislé režimy – státy Liao, Xia a Jin na severu, zatímco na jihozápadě se rozkládala dvě království – Tubo [Tibet] a Dali.155 Období paralelně existujících multietnických režimů ukončil vzestup mongolských kmenů, které sjednotily Čínu. Tibet spolu s dalšími regiony se nově stal součástí čínského teritoria. Navzdory nepřetržitým válkám trvajícím 400 let kontakty mezi jednotlivými etnickými skupinami přetrvávaly a zároveň Čína udržovala blízké kontakty s okolním světem. Interpretace vzájemných vztahů mezi Čínou a Tibetem představuje v první řadě střet diametrálně odlišných světonázorů. Zároveň v čínském pohledu není jednoduché (ne-li nemožné) odlišit komunistickou propagandu od tradiční mentality. Informační panely v Národním muzeu sice uvádějí významné historické události a mezníky vzájemných vztahů, ovšem často vytržené z kontextu, bez vysvětlení okolností či bez popisu následného vývoje událostí. Např. na panelu č. 10 se neuvádí, že útoky tibetských kmenů představovaly dlouhodobou hrozbu pro čínské impérium a svatba princezny Wencheng s tibetským králem byla strategickým krokem, jenž měl právě dalším tibetským nájezdům zamezit. Panel č. 10 (Národní muzeum, Peking) [pouze čínsky] Sochy krále Songtsen Gampo [Songcän Gampo] a princezny Wencheng [Wen-čcheng] v paláci Potala156 Songtsen Gampo (617–650 n. l.) byl tibetským vládcem (tib. tsampo) a vynikajícím státníkem a sjednotitelem tibetských kmenů.157 Princezna Wencheng (625–680 n. l.) byla
154
Kitani, Tanguti a Džürčeni – kočovná etnika mongolského, tibeto-barmského a tunguzského původu. 155 Království Dali (937–1253) bylo nástupnickým státním útvarem na území výše zmíněného království Nanzhao obývaný etniky převážně tibeto-barmského původu. 156 Palác Potala je bývalé sídlo tibetských duchovních, v některých obdobích i světských vládců Tibetu v hlavním městě Lhasa. Dnes je muzeem a hlavní turistickou pamětihodností Tibetu, zapsanou do seznamu kulturního dědictví UNESCO, pro Tibeťany však nadále zůstává jedním z nejvýznamnějších poutních míst. 48
dcerou čínského císaře, roku 641 provdána za Songtsena Gampa. Tento čínsko-tibetský svazek podpořil hospodářskou a kulturní výměnu mezi oběma etniky a prohloubil kontakty mezi Tibetem a oblastí Zhongyuan. Při citaci textu na čínsko-tibetské stéle opět chybí vysvětlení pozadí čínsko-tibetských vztahů, jež tehdy měly k přátelství značně daleko. Panel č. 11 (Národní muzeum, Peking) [pouze čínsky] Kamenná stéla o tangsko-tibetském spojenectví158 [čínsko-tibetském] Stéla, pocházející z roku 823, se dodnes tyčí před chrámem Jokhang [Džokhang] v tibetské Lhase. Jedná se o prohlášení o spojenectví mezi čínským císařem a tibetským tsempo (králem), vyryté v letech 821–822 ve dvou jazycích – čínštině a tibetštině – zdůrazňuje „oboustranné respektování hranic mezi oběma státy“ a přání dlouhodobého přátelství mezi oběma etniky „podobajícího se příbuzenství“. Panel č. 12 cituje oficiální prohlášení-diktát čínského císaře z roku 1793, ovšem již nezmiňuje, že jej tibetská vláda nikdy nepřijala, ani že celý jeho obsah býval po dlouhou dobu (některé body takové dosud zůstávají) předmětem sporu. V době císařství nejenže opakovaně docházelo k uplácení mandžuských ambanů, ale i k jejich vraždám Tibeťany. Zejména způsob výběru nových dalajlamů, pančenlamů a dalších převtělenců byl a dodnes je předmětem sporu, přičemž tibetská strana vždy ctila tradiční způsob rozpoznávání převtělenců, zatímco čínská strana trvala na metodě losu ze zlaté urny. Naposledy došlo ke sporu o právoplatného převtělence při výběru 11. pančenlamy v letech 1989–90. Když se zástupci britského impéria v 18. a 19. století pokoušeli navázat obchodní vztahy s Tibetem, napřed sice jednali a uzavřeli dohody s mandžuskými ambany jakožto reprezentanty Tibetu, nicméně poté, co zjistili, že Tibeťané tyto dohody ignorují a jejich obsah neplní, museli začít jednat přímo s tibetskými zástupci. Ve výčtu podobných manipulativních „nepřesností“ by bylo v případě tibetské otázky možné pokračovat ještě dlouho.
157
Zde se prezentuje historická nepřesnost – Songtsen Gampo nebyl sjednotitelem Tibetu, nýbrž synem sjednotitele Tibetu jménem Namri Songtsen. 158 Vláda dynastie Tang (618–907 n. l.) byla obdobím největšího hospodářského, politického a kulturního rozkvětu v dějinách Číny. 49
Panel č. 12 (Národní muzeum, Peking) Dvorské prohlášení o tibetských záležitostech (kopie) Qingská vláda reprezentovaná císařem Qianlongem roku 1793 vydala Prohlášení o 29 článcích upravující politické a náboženské záležitosti s následujícím obsahem: mandžuský místodržící v Tibetu zvaný amban,159 bude spravovat vnitropolitické záležitosti a jeho pozice bude rovnocenná s dalajlamou160 a pančenlamou erdeni,161 amban má právo dosazovat tibetské místní správce, dosazování dalajlamy, pančenlamy a dalších významných převtělenců (živoucích buddhů) je nutné provádět za dozoru ambana metodou losování ze zlaté urny, amban dohlíží na správné provedení losování, založení stálé qingské vojenské základny v Tibetu, amban předsedá veškerým jednáním o záležitostech zahraniční politiky, amban provádí závěrečnou inspekci finančních záležitostí místních tibetských vlád atd. Jak již bylo zmíněno, spolu s Tibetem představuje druhou problematickou oblasti osídlenou nepřizpůsobivými národnostními menšinami Ujgursko, neboli AO Xinjiang. Zaměřme proto nyní pozornost na několik příkladů manipulativních panelů přímo z hlavní muzejní instituce v samotném Ujgursku. I zde jsou patrné tendence idealizovat historii a využít ochranu pozůstatků kultury (kterou Hanové před tím několik desetiletí systematicky likvidovali) coby nástroj asimilace. Panel č. 13 (Muzeum ujgurské autonomní oblasti Xinjiang) Úvodní slovo k historické expozici Archaický název Západní kraje označuje oblast, jež zhruba odpovídá současnému Xinjiangu.162 Toto území, na němž se vždy mísila různá etnika a šířila rozmanitá náboženství, bylo od nejstarších dob nedílnou součástí území Číny. Jedná se o území, na němž se nacházela významná obchodní střediska na Hedvábné stezce a kde docházelo k setkávání světových civilizací. První stopy lidského osídlení pocházejí již z doby kamenné. V průběhu historie zdejší etnika žila v symbióze, vzájemně si pomáhala, společně vytvořila jedinečnou starověkou civilizaci.
159
Ambani, kteří skutečně ve Lhase působili až do roku 1911, byli v drtivé většině etničtí Mandžuové, nikoliv Hanové. 160 Dalajlama – nejvýznamnější převtělenec a současně nejvyšší světský vládce v Tibetu od poloviny 17. století. 161 Pančenlama erdeni – druhý nejvýznamnější převtělenec a vlivný světský vládce Tibetu. 162 Ujgurská AO Xinjiang. 50
Po vyčerpávající usilovné práci archeologové v Xinjiangu vykopali a shromáždili veliké množství předmětů kulturního dědictví pocházejících z období dobou kamennou počínaje a dobou dynastie Qing konče. Nejkrásnější předměty tvoří obsah naší expozice, jejímž cílem je demonstrovat přínos všech etnik Xinjiangu pro upevnění jednoty vlasti, příspěvek do bohaté kulturní pokladnice vlasti, a konečně patriotisticky vzdělávat široké masy z řad návštěvníků. I další panel vtahuje svébytné kultury Xinjiangu do pevně objímající náruče Číny a neváhá při tom používat osvědčenou rétoriku komunistického režimu. Panel č. 14 (Muzeum ujgurské autonomní oblasti Xinjiang) Úvodní slovo k etnografické výstavě věnované národnostním menšinám AO Xinjiang Ujgurská autonomní oblast Xinjiang zaujímá rozlohu 1,66 milionů km2 v severozápadním pohraničí naší vlasti a oplývá nerostným bohatstvím. Tímto nesmírně rozlehlým územím procházela Hedvábná stezka, jež spojovala východní a západní civilizace. Tento kraj nacházející se v hlubokém vnitrozemí skrývá tajemství dávných civilizací. Xinjiang byl odpradávna domovinou různých etnik, jež zde žila po mnoho generací. Dnes jich zde žije celkem 47, k nejpočetnějším patří Ujguři, Hanové, Kazaši, Chuejové (Huiové), Chalchazové, Mongolové, Xibo, Tádžikové, Uzbekové, Daurové, Mandžuové, Tataři a Rusové. Tato etnika si vždy pomáhala a spolupracovala jako jedna rodina s cílem společně zabezpečit pohraničí. Starostlivá péče strany a její národnostní politika umožnila ochranu i rozvoj kulturního dědictví každého etnika. Společnými silami a splněním plánů v rámci Projektu na rozvoj západní Číny163 došlo k ještě většímu prohloubení spolupráce všech etnik při budování ,harmonické společnosti‘.164 Expozice nazvaná Výstava zvyků a obyčejů etnik Xinjiangu je přehlídkou pestrých a unikátních zvyků a obyčejů 12 etnik Xinjiangu a prezentuje kulturní skvosty patřící do pokladnice čínské národnostní kultury. V případě posledního panelu této podkapitoly, věnující se programové idealizaci vztahů Hanů s národnostními menšinami, jako by se kurátoři expozice řídily pravidlem „čím problematičtější region, tím ohnivější rétorika“.
163
Projekt na rozvoj západní Číny byl vyhlášen v roce 2000 v důsledku narůstajících ekonomických rozdílů mezi čínským východem a západem a s nimi souvisejícího politického i společenského napětí. 164 Harmonická společnost viz. pozn. 67. 51
Panel č. 15 (Muzeum ujgurské autonomní oblasti Xinjiang) Navždy s vlastí Čína je jednotným multietnickým státem. V průběhu tisíciletí Hanové společně se všemi etnickými menšinami vytvářeli skvělou a oslnivou historii naší velké vlasti a psali dějiny jednoty v rozmanitosti skvělé čínské kultury. Po pět tisíc let též čínská civilizace přispívá do světové lidské civilizace. Již od nejstarších dob byl osud Xinjiangu úzce spjat s vlastí. Jedná se o okouzlující kraj obývaný etnickými skupinami s odlišnými kulturami, jež do sebe vstřebaly prvky západních a východních kultur spolu s jejich moudrostí. Od roku 60 př. n. l., kdy zde dynastie Západní Han založila protektorát zvaný Západní kraje, se tato oblast stala významnou součástí naší velké jednotné multietnické vlasti. V období novodobých dějin se etnika Xinjiangu společně postavila zahraničním agresorům a v odporu proti nim a složila dojemnou patriotistickou skladbu. Je naším vroucím přáním prostřednictvím této expozice v dětech a mládeži – příslušnících všech etnik – posílit pocit příslušnosti k naší velkolepé vlasti, čínské kultuře, čínskému lidu a socialistické cestě. Dosažení tohoto velkolepého konečného cíle vyžaduje společné úsilí všech etnik Číny, harmonii mezi nimi po mnoho generací a jejich neustálou vzájemnou kooperaci. Pojďme si společně popřát, nechť naše vlast směřuje k lepším a ještě lepším zítřkům! VI. 4. Heroizace a viktimizace Číňanů v období novověké historie V kapitole I. 3. byly vysvětleny okolnosti hospodářského, politického a kulturního úpadku, jenž v Číně nastal od počátku 19. století. Vyrovnání se s vlastním úpadkem je bezpochyby traumatizující zkušeností a složitým úkolem pro každou civilizaci. V Číně při takové konfrontaci hraje významnou roli tradiční konfuciánské smýšlení, zejména ztráta tváře165 a trauma s tím spojené, jež utrpěla čínská psýché již před téměř dvěma staletími, ale jehož osudové následky si dosud nese s sebou. Reakcí na toto trauma je viktimizace vlastního národa při interpretaci historie tohoto období.
165
Fenomén tváře vychází z tradičních konfuciánských hodnot a kromě Číny se s ním v modifikované podobě setkáváme u sousedních národů, které prvky čínské kultury v průběhu historie přejímaly, zejména u Japonců, Korejců a Vietnamců. Konfuciánská tradice klade důraz na zdvořilé, ohleduplné a ritualizované jednání mezi lidmi (a to i v případě konfliktu) tak, aby všem zúčastněným bylo umožněno zachování vlastní důstojnosti, tedy zachování tváře. Západ, který tento fenomén nezná, Čínu v 19. století potupil, a nevědomě jí tak způsobil ztrátu tváře, o jejíž znovuzískání Čína vytrvale usiluje. Trauma ze ztráty tváře Číňané dodnes nesou velice těžce. 52
Panel č. 16 (Národní muzeum Číny) Část druhá: Invaze imperiálních mocností do Číny Počínaje První opiovou válkou v roce 1840 příchod imperiálních mocností do Číny připomínal nálet roje včel plenících zemi a vraždících lid. Následně mocnosti přiměly qingskou vládu podepsat sérii nerovnoprávných dohod garantující jim hospodářská, politická a kulturní privilegia a současně ponižující Čínu do postavení polokolonie. Rozpory mezi imperialismem a čínským národem a mezi feudalismem a širokými masami čínského lidu se staly hlavními rozpory v novodobé čínské společnosti. Národní nezávislost, posílení země a spokojené obyvatelstvo se staly hlavními cíli čínského národa napříč jeho moderní historií.166 Panel č. 17 (Národní muzeum Číny) Zaostalá a zmlácená – historická potupa čínského lidu Mezi léty 1842–1911 imperialistické mocnosti donutily čínskou vládu podepsat sérii nerovnoprávných dohod, obsadily zhruba 1,6 milionu kilometrů čtverečních čínského území (z toho přes 1,5 milionu km2 obsadilo carské Rusko), rovnajících se 14,2 % území, dále si mocnosti vynutily válečné reparace ve výši 1,3 miliardy liangů167 stříbra společně s mnoha privilegii. Panel č. 18 (Národní muzeum Číny) Západní agresoři působící jako archeologové a objevitelé během prováděných vykopávek svým bezohledným chováním poničili a vykradli mnohá archeologická naleziště. Na obrázku z roku 1906 vidíme britského archeologa maďarského původu Aurela Steina, jenž prováděl vykopávky na nalezišti Niya v Ujgurské autonomní oblasti Xinjiang. Panel č. 19 (Národní muzeum Číny) Francouzský objevitel Paul Pelliot vykrádá jeskyni v Dunhuang. Panel č. 20 (Národní muzeum Číny) Útlak a rabování Číny imperialistickými mocnostmi, ohrožení čínské nezávislosti
166
Za mezník oddělující středověkou a moderní historii je v Číně považována První opiová válka neboli rok 1839. 167 Liang – tradiční čínská jednotka. 53
Nezávislá správa a soudní pravomoc platná v koncesích vytvořených imperialistickými mocnostmi daly vzniknout jakýmsi „státům ve státě“. Na obrázku je japonská koncese v Tianjinu. Koncese jsou produktem imperialistické invaze do Číny. První britská koncese byla založena v Šanghaji roku 1845, do roku 1911 na území celé Číny postupně v 16 městech vzniklo 30 britských, francouzských, amerických, německých, japonských, ruských, italských, belgických a rakousko-uherských koncesí. Na obrázku je šanghajská mezinárodní koncese. Panel č. 21 (Národní muzeum Číny) Část třetí: Odpor a procitnutí čínského lidu S cílem udržet svrchovanost vlasti a zachránit důstojnost národa čínský lid vytrvale útočil na zahraniční vetřelce a postupně sabotoval jejich plány na zničení Číny. Krize národa a utrpení lidu se neustále prohlubovaly, což podnítilo zájem lidu o osud vlasti a snahu najít východisko. VI. 5. Podpora legitimizace současné politické situace Prostřednictvím reflexe historického vývoje i vývoje čínské muzeologie ve 20. století je prezentováno přesvědčení, že všechny chyby byly již napraveny, vše zlé je nenávratně pryč a že nyní vývoj směřuje pouze pozitivním směrem. Panel č. 22 (Národní muzeum Číny, Peking) [pouze čínsky] Úvodní slovo k výstavě věnované stému výročí založení instituce Národního muzea Číny Národní muzeum Číny (dále jen NMČ) je umělecko-historickou institucí zřízenou Ministerstvem kultury ČLR, do jejíž pracovní náplně spolu se shromažďováním sbírkových předmětů a vystavovatelskou činností patří také badatelská činnost, archeologický výzkum, vzdělávání veřejnosti a mezinárodní kulturní výměna. NMČ je pokračovatelem Národního muzea historie založeného v roce 1912. NMČ vzniklo v únoru roku 2003 sloučením původního Muzea historie Číny[pozn.: nástupcem Národního muzea historie] s Muzeem čínské revoluce. Během těchto sta let několikrát došlo ke stěhování a restrukturalizaci celé instituce, nicméně její poslání zůstává víceméně neměnné. Jsou jím sběr a ukládání sbírkových předmětů, organizace výstav, vzdělávání společnosti, úsilí co nejlépe sloužit lidu a být vlajkovou lodí udávající směr národní muzeologie.
54
V průběhu sta let počáteční fázi hrubé průkopnické práce vystřídala etapa vylaďování jemných detailů, rozvrat a chaos 60. a 70. let vystřídalo období stabilního rozvoje 80. let v době politiky reforem a otevření, na něž navázalo současné období směřování k oslnivým úspěchům. Stručně řečeno, osud NMČ je nerozlučně spjat s osudem čínského národa a současně je i svědkem Číny a čínského lidu na jejich cestě k oživení. V novodobé fázi mohutného rozvoje a rozkvětu socialistické kultury se tato 100 let stará instituce stala médiem předávajícím 5000 let starou civilizaci dalším generacím a hraje nanejvýš pozitivní roli při ochraně národního kulturního dědictví, prezentaci prastaré historie naší vlasti, pozvedávání čínské kultury, realizaci patriotistického vzdělávání, rozvoji interkulturní výměny a konečně je zosobněním „soft skills“ svébytné čínské kultury! Úvodní i závěrečný panel k druhé části stálé expozice NMČ nazvané „Cesta k oživení“ taktéž heroizuje i viktimizuje čínský lid. Panel č. 23 (Národní muzeum Číny, Peking) Úvodní slovo k expozici „Cesta k oživení“ „Číňané jsou vynikajícím národem, jehož lid se vyznačuje pracovitostí, houževnatostí, inteligencí a mírumilovností, a který zásadní měrou přispěl k pokroku lidské civilizace. Po mnoho generací Číňané usilovali o uskutečnění svého snu o mocném státu a blahobytném lidu. Expozice nazvaná „Cesta k oživení“ je věnována moderní historii počínaje První opiovou válkou (1840). Poté, co se čínská polofeudální společnost ocitla pod polokoloniální nadvládou, různé vrstvy čínské společnosti povstaly v odporu proti ponížení a bídě, aby usilovaly o obrození národa. Expozice též vyzdvihuje slavnou éru, během níž všechna čínská etnika spojila své síly, aby pod vedením komunistické strany usilovala o nezávislost národa a budovala silný prosperující stát. Expozice demonstruje okolnosti, jež přiměly čínský lid k volbě socialistické a marxistické cesty, k podpoře komunistické strany a politiky reforem a otevření, a dále objasňuje, proč je třeba nepolevovat při budování socialismu se specifickými čínskými rysy v rámci věrnosti této unikátní cestě a teoretickému systému. Čínský národ dnes odhodlaně kráčí vstříc své zářné budoucnosti i velkému oživení. Po generace předávaný a uchovávaný sen čínského lidu je již na dosah ruky.“
55
Panel č. 24 (Národní muzeum Číny, Peking) Závěrečné slovo „V průběhu posledního století čínský lid postupně sepisoval velkolepý epos o soudržnosti, houževnatosti a vytrvalém sebeposilování. Zejména od založení komunistické strany před 90 lety168 čínský lid pod jejím silným vedením zaznamenal mnoho historických proměn: z polokoloniálního postavení k nezávislosti, z polofeudální společnosti k nové emancipované společnosti a k vládě lidu, od demokratické revoluce k revoluci socialistické, od vysoce centralizovaného plánovaného hospodářství k dynamické socialistické tržní ekonomice, a konečně od uzavřenosti k úplné otevřenosti. Historická zkušenost svědčí o tom, že bez komunistické strany by nemohla vzniknout nová Čína, ani socialismus se specifickými čínskými rysy, že jedině socialismus může zachránit Čínu a že jedině politika reforem a otevření umožňuje rozvoj země, socialismu a marxismu. V současnosti se nacházíme v novém okamžiku historie, hledíme vstříc budoucnosti a uvědomujeme si vlastní zodpovědnost za ni. Proto se pevně semkněme kolem vedení KS a jejího generálního tajemníka soudruha Hu Jintaoa,169 třímejme transparent hlásající socialismus se specifickými čínskými rysy, následujme principy marxismu-leninismu, Mao Zedongovy myšlenky, teorii Deng Xiaopinga a „tří reprezentantů“. Důsledně uskutečňujme vědecký postoj k rozvoji, spojme se v úsilí dosáhnout velkolepého cíle naplnit dvanáctou pětiletku a vybudovat blahobytnou společnost!“ VI. 6. Záměrné podněcování patriotismu Posilování patriotismu je v současnosti Číňany, resp. Hany, považováno za veskrze pozitivní, ba nezbytnou vládní aktivitu, proto je i otevřeně deklarována jakožto ideový nacionalistický program. Na toto téma jsme ostatně naráželi ať přímo či nepřímo, již v předchozích panelech (např. v panelu č. 13). Zde si proto uveďme ještě jeden výmluvný příklad deklarace nacionalistických cílů z dalšího muzea. Panel č. 25 (Muzeum Velké čínské zdi, Jiayuguan, provincie Gansu) Velká čínská zeď patří mezi největší stavby lidstva. Je důkazem moudrosti a houževnatosti čínského lidu, historickým odkazem jednoty a asimilace čínských etnik a jejich vzájemných hospodářských a kulturních styků i symbolem odvahy čínského národa.
168 169
NM bylo slavnostně otevřeno veřejnosti právě v rok a den 90. výročí založení KS Číny. Prezident Hu Jintao stál v čele země v letech 2003–2013 (viz. pozn. č. 66). 56
Vzdělávejme se o Velké čínské zdi a o skvělé prastaré čínské civilizaci, a pěstujme tím ducha národní hrdosti a internacionalismu. Šiřme znalosti o Velké čínské zdi a podněcujme tak rozum a kreativitu lidí, a posilňujme jejich pracovní nasazení. Především však čerpejme inspiraci k dalšímu pokroku naší velkolepé vlasti. VI. 7. Ostatní témata Vzhledem k omezenému rozsahu této bakalářské práce a naopak k tematicky různorodému obsahu sesbíraného materiálu nebylo do výčtu možné zahrnout všechny ideologické cíle, které se v muzejních expozicích prezentují a jejichž metodou je manipulace návštěvníků. Pomalé zpracovávání tohoto objemného materiálu ovšem i nadále probíhá, byť, přiznejme po pravdě, spíše nesystematicky a nárazově. Závěrem a tentokrát již bez odkazu na pramennou základnu v podobě konkrétního informačního panelu je však jistě nezbytné zmínit alespoň nejvíce traumatizující a nejcitlivější oblasti moderní čínské historie, jež představují čínsko-japonské vztahy od konce 19. století, zejména pak v průběhu 2. světové války, a dále otázka státní samostatnosti Tchaj-wanu. Podrobnější analýzy muzejních prezentací jen těchto dvou dílčích historických témat se jeví jako tak rozsáhlé, komplexní a komplikované úkoly, že by si bezpochyby zasluhovaly zpracování v samostatných monotematických dílech.
57
ZÁVĚR Název předkládané práce, „Idealizace národní historie v soudobé Číně“, vznikl na samém začátku procesu analýzy sesbíraných materiálů a studia pramenů i literatury. V průběhu psaní se ovšem záběr práce zúžil zejména na moderní čínská muzea a současně se chápání dané problematiky ze strany autorky postupně proměňovalo, zejména pokud jde o pojem „idealizace“. Autorka jej dnes chápe jako nepřesný a současně etnocentrický, a bylo-li by možné zpětně upravit titul práce, který by lépe charakterizoval její obsah, volila by raději mezi neutrálnějšími pojmy „Prezentace…“ či „Interpretace národní historie v soudobých čínských muzeích historie“. Práce si kladla za cíl upozornit na vzájemnou provázanost mezi podobou soudobých čínských kulturně-historických muzeí a směřováním vládní kulturní politiky, resp. sledovat vliv státní ideologie soudobé Číny na způsob interpretace vlastní kultury. Toto téma bylo následně demonstrováno na konkrétních příkladech, pocházejících ze sesbíraného materiálu v čínských muzeích. Dvě vstupní kapitoly práce tvoří přehledový historický úvod do čínského světa a mentality nahlížený z antropologické perspektivy cizince-Evropana. Ačkoliv je lze hodnotit spíše jako popularizační či populárně-odborné, ve výsledku vytvářejí srozumitelný informační i teoretický základ pro zbytek práce. Třetí kapitola, zaměřená na kulturní politiku Číny, obsahuje ve své druhé části i tři podkapitoly věnované cestovnímu ruchu, které na první pohled s hlavním tématem muzejnictví nesouvisejí. Protože však kulturní politika podobu kulturně-historických památek, resp. informačních panelů v jejich expozicích i dalších propagačních materiálů, ovlivňuje obdobně jako muzejnictví, zahrnutí výše zmíněných podkapitol je nanejvýš smysluplné a vhodné doplnění hlavního tématu. Mnohé kulturní památky, které jsou klíčovými body na zesložiťující se pomyslné mapě čínského domácího cestovního ruchu, dnes navíc stále častěji mívají i svá vlastní muzea. Čtvrtá kapitola doplňuje předchozí o vysvětlení tradičního vztahu Číňanů k vlastní historii a čínské historiografii, a dále také vzájemně podmíněnou souvislost archeologie a muzeologie v kontextu kronikářské tradice. Pátá kapitola rekapituluje vznik a vývoj muzejnictví v Číně od počátků až do současnosti, a to jak v období jeho izolovaného vývoje, tak i v průběhu postupného otevírání a rozvíjející se mezinárodní spolupráce od 80. let 20. století. Závěrečná podkapitola je doplněna bohatou fotografickou přílohou z čínských muzeí. Vyústěním celé práce je případová studie a obsahová analýza v kapitole VI. V ní jsou stručně představena některá kontroverzní témata z
58
období čínské historie a následně demonstrována několika konkrétními příklady s úvodními komentáři. Výsledkem terénního výzkumu prováděného v čínských muzeích zaměřených na kulturní historii a následné analýzy sesbíraného materiálu je četnými příklady doložené poznání, že směrnice čínské vládní kulturní politiky zásadně ovlivňují čínské muzejnictví, a to jak v pozitivním, tak negativním slova smyslu. Mezi největší pozitiva dnes bezesporu patří štědré financování kulturních institucí, jež umožňuje rekonstrukce původních i stavbu zcela nových muzejních budova, vznik velkoryse navržených muzejních expozic i využití nejmodernějších technologií při jejich tvorbě a zvyšuje tak jejich interaktivitu. Stejně tak lze za pozitivní skutečnost považovat masovou propagaci navštěvování muzeí i postupné rušení vstupného, což zprostředkovává hlubší kulturní vzdělanost a povědomí o čínské historii širokým masám obyvatelstva. Současně ovšem tyto směrnice kulturní politiky nadále významně ovlivňují či přímo určují obsah muzejních panelů, a čínskou historii interpretují v souladu s ideologickými zájmy a potřebami vlády. Mezi tyto zájmy patří zejména podpora patriotismu, legitimizace současné vlády jak v etnicky čínských (resp. hanských), tak i nečínských (národnostních) oblastech Číny, vytváření optimistické představy o jednotě čínské společnosti napříč různými etniky a konečně vzbuzování pocitu, že se současnost je vyústěním čínské historie a to jen v nejlepším slova smyslu. Vzhledem k tomu, že muzejnictví je nesmírně pozoruhodnou, dynamicky se rozvíjející, ale badateli dosud málo prozkoumanou oblastí soudobé čínské kultury, nabízí široký prostor pro další odbornou práci. Současně význam a vliv kulturně-historických muzeí v Číně neustále dramaticky roste a jejich podoba se velmi rychle mění, především díky využití nejmodernější techniky v muzejních expozicích. Proto by se v budoucnu autorka ráda hlouběji zabývala oblastí kulturní politiky, např. legislativou regulující muzejnictví, vládními dotacemi v této oblasti, otázkou v práci tematizovaného Rudého cestovního ruchu atd. Zároveň bude během svých cest do Číny pokračovat ve sběru informačních panelů a jejich analýze.
59
SEZNAM LITERATURY: Použitá literatura: ALLAN, Sarah (ed.) The Formation of Chinese Civilization: An Archeological Perspective. Yale University Press, 1999. ANDERSON, Benedict. Představy společenství: Úvahy o původu a šíření nacionalismu. Přel. Fantys P. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2008. BAKEŠOVÁ, Ivana, FÜRST, Rudolf. Čína ve 20. století. 1+2+3. Univerzita Palackého v Olomouci, 2001, 2002 a 2006. BURUMA, Ian, MARGALIT, Avishai. Okcidentalismus: západ očima nepřátel. Přel. Klíma J. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. CHEN Xiaomei. Occidentalism: A Theory of Counter-Discourse in Post-Mao China. New York: Oxford University Press, 1995. DELANTY, Gerard, KUMAR, Krishan (ed.). The Sage Handbook of Nations and Nationalism. London: Sage, 2006. DIKÖTTER, Frank. Discourse of Race in Modern China. Standford University, 1992. DING X. L. The Decline of Communism in China. Legitimacy Crisis 1977-89. Cambridge University Press, 1994. DUARA, Prasenjit. Rescuing History from the Nation: Questioning Narratives of Modern China. The University of Chicago Press, 1995. FAIRBANK, John F. Dějiny Číny. Přel. Hála M., Hollanová J., Lomová O. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. GELLNER, Arnošt. Národy a nacionalismus. Praha: Nakladatelství Josef Hříbal. 1993. GUO Yingjie. Cultural Nationalism in Contemporary China: The Search for National Identity under Reform. London: RoutledgeCurzon, 2004 GRIES, Peter H. China´s New Nationalism: Pride, Politics and Diplomacy. Berkeley: University of California Press, 2004. HARRISON, James P. Modern Chinese Nationalism. Hunter College of the City University of New York, 1969. HE Baogang, GUO Yingjie. Nationalism, National Identity and Democratization in China. England: Ashgate Publishing, 2000. LI Xianyao, LUO Zhewen. China´s Museums. Martha Avery (trans.). China Intercontinental Press, Cultural China Series, 2004
60
SAID, Edward W. Orientalismus: Západní koncepce orienutu. Přel. Nagyová P. Praha: Paseka, 2008. SMITH, Anthony D. The Origins of Nations. Oxford: Blackwell Publishing, 1986. SPENCE, Jonathan D., CHIN Anping. Čína 20. století. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1996. Cambridge History of China Vol. I – XV. Cambridge: Cambridge University Press, 1986-1991. UNGER, Jonathan (ed.) Chinese Nationalism. Contemporary China Papers, Australian National University, An East Gate Book, 1996. WANG Hongjun: Zhongguo bowuguanxue jichu (Základy čínské muzeologie), Shanghai: Shanghai guji chubanshe, 2001. XIA Yanyue, JIANG Fengyi. Treasures of Mankind: World Heritage Sites in China, The National Museum of Chinese Revolution History, Cultural Relics Publishing House, 2005 ZHENG Yongnian. Discovering Chinese Nationalism in China. Cambridge University Press, 1999.
Periodika: UNESCO Paris. Museum (quarterly 1946-1990) UNESCO Oxford, Blackwell Publishing (quarterly 1990-2012) Články v odborných periodikách: ALLAN, Sarah, Erlitou Towards a New Paradigm. In The Journal of Asian Studies, 2007. CHAN Sylvia. Two Kinds of Cultural Nationalism. In Journal of Multidisciplinary International Studies Vol. 4, No. 1, January 2007. DENTON, A. Kirk. Museums, Memorial Sites and Exhibitionary Culture in the People´s Republic of China. China Quarterly, 2005. GUO Yingjie. Revival of Chinese Cultural Nationalism. In Journal of Multidisciplinary International Studies Vol. 4, No.1, January 2007. LIU Li, XU Hong: Rethinking Erlitou: Legend, History and Chinese Archeology. In Antiquity, 81: 314, 2007. SOFIELD, Trevor H. B., LI Fung Mei Sarah: Tourism Development and Cultural Policies in China, Annals of Tourism Research, Vol. 25, No. 2, pp. 362-392, 1998 THORP, Robert L.: Erlitou and the Search for the Xia, Early China 1991/16, Institute of East Asian Studies, University of California, Berkeley, 1991, pp. 1-38 VON FALKENHAUSEN, Lothar: On the Historiographic Orientation of Chinese Archeology Antiquity 1993/vol. 67, University of California Los Angeles. 61
Internetové zdroje: Webové stránky a internetové portály: China Academy of Sciences / Čínská akademie věd [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://english.cas.cn/ China Academy of Social Sciences / Čínská akademie společenských věd) [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.cssn.cn/english.html Global museum - informační portál o dění ve světovém muzejnictví http://www.globalmuseum.org Guojia guangbo dianying dianshi zongju / Státní správa kinematografie a radiového a televizního vysílání [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.sarft.gov.cn/ Guojia lüyouju / National Tourism Administration / Státní správa cestovního ruchu [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.cnta.gov.cn/ Guojia minzu shiwu weiyuanhui / Státní komise pro etnické záležitosti [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.seac.gov.cn/ Guojia wenwuju / State Administration for Cultural Heritage / Státní správa kulturního dědictví [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.sach.gov.cn/ Guojia zongjiao shiwuju / Státní správa náboženských záležitostí [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.sara.gov.cn/ Hongse lüyou / Rudý cestovní ruch [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.crt.com.cn/ International Council of Museums ( ICOM) / Mezinárodní rada muzeí Dostupné z: http://www.icom.org Shijie zhichuang / Window of the World / Okno do světa [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.szwwco.com/index.html The State Council / Státní rada [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://english.gov.cn/2008-03/16/content_921792.htm United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization (UNESCO) / Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu Dostupné z: http://whc.unesco.org/en/statesparties/cn/ Xinhua news agency / zpravodajská agentura „Nová Čína“ [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.xinhuanet.com/ Xinwen chuban zongshu / Státní správa tisku a publikací [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.gapp.gov.cn/cms/html/21/index.html 62
Zhongguo bowuguan xiehui / Asociace čínských muzeí Dostupné z: http://www.chinamuseum.org.cn/ Zhongguo shehui kexue yuan, Kaogu yanjiusuo / Archeologický ústav Čínské akademie společenských věd Dostupné z: http://www.kaogu.net.cn Zhongguo shida kaogu / přehled 10 nejvýznamnějších archeologických objevů Číny Dostupné z: http://www.wenbao.net/shidakaogu/index.html Zhonggong zhongyang xuanchuan bu – Ministerstvo propagandy ÚV KS [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://cpc.people.com.cn/GB/64114/75332/; Zhongguo aiguo jiaoyu wang / Portál patriotistického vzdělávání v Číně [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.china-efe.org/; Zhongyang renmin zhengfu / The Central People´s Government of the PRC / Ústřední lidová vláda ČLR [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://english.gov.cn/ Online zprávy a články: China Copyright and Media The law and policy of China's news and entertainment media – informace z portálu agentury Wordpress [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://chinacopyrightandmedia.wordpress.com/2012/02/18/910/ State Council – informace z novinového portálu People´s Daily News [online] 2012 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://english.peopledaily.com.cn/data/organs/statecouncil.shtml; Zhongguo aiguo jiaoyu / O čínském patriotistickém vzdělávání – informace z portálu zpravodajské agentury Xinhua [online] 2003 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://news.xinhuanet.com/ziliao/2003-01/20/content_697898.htm; Zhongguo lüyou shengdi 40jia / Seznam 40 hlavních turistických atrakcí Číny – informace z turistického portálu Lüyou xinxi wang / Portál turistických informací [online] 2006 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.viewf.com/Documents/F2005-010.htm Agencies Responsible for Censorship in China, článek na portálu Congressional-Executive Commission on China [online] 2006 [cit. 20.8.2012]. Dostupné z: http://www.cecc.gov/pages/virtualAcad/exp/expcensors.php 63
