I. ročník. 3. září. Tábor Kozinek 2010 foto: Martin Pittner. Dvouměsíčník Časopis přeloučských skautů

Kotlík aneb guláš zpráv

3 I. ročník 2010

3. září

Tábor Kozinek 2010 foto: Martin Pittner

Dvouměsíčník Časopis přeloučských skautů

Vážení čtenáři, mnozí z Vás jistě očekávali toto číslo Kotlíku již v červenci. Před prázdninami se vyskytla celá řada povinností a úkolů, které zapříčinily opoždění vydání tohoto čísla. A jelikož by byl problém s distribucí tištěné formy k Vám čtenářům, rozhodli jsme se posečkat a uvítat Vás hned na začátku školního roku. Kdybychom celé prázdniny vnímali jako jeden den, tak toto číslo vychází přibližně se čtrnáctidenním zpožděním. Což není tak hrozné. S tímto trochu alibistickým, ale optimistickým pohledem na situaci Vám s radostí můžu sdělit, že nejdůležitější a největší události jsou zde připomenuty a celé je to obohaceno i o čerstvé zážitky z prázdninových měsíců. Rád bych ještě upozornil na jednu skutečnost, která mě velice potěšila. Čtenáři předběhli mé myšlenky. Proto mě to těší snad ještě více. Už když se tvořilo první číslo časopisu, tak jsem si říkal, že by nebylo špatné, kdyby se zde objevila „lidská tvořivost“ ze strany čtenářů. Forma „projevu“ by už závisela na nápaditosti jedinců. Radar složil písničku, tak neváhejte a koukněte se na ni. Doufám, že se v příštím čísle objeví někdo další a podělí se s námi o něco dalšího...

obsah

Úvodní slovo

Dění ze zákulisí - Trika a mikiny - Adoptovali jsme... - Haiti - Den dětí

str. 3 str. 3 str. 4 str. 4

Plánuje se - Kalendář akcí - Adopce na dálku - Skautské dny

str. 4 str. 5 str. 6

Ohlédnutí zpět - Šišky s mákem - 15. let kmene - Kapka 2010 - Tank power show - Tábor Kozinek 2010 - Divoká Albánie

str. 7 str. 8 str. 8 str. 9 str. 10 str. 13

Rozhovor s - Jan Priessnitz

str. 14

Čtenářská galerie - píseň Bdění

str. 16

Upozornění na chybu Od pozorných čtenářů jsem dostal upozornění na faktickou chybu v článku: „Příspěvky na kurzy“. Uvedl jsem špatnou e-mailovou adresu SRJ (středisková rada junáka), kde mě vypadlo¨slůvko „prelouc“. Správná adresa je tedy: [email protected]. Velice se omlouvám a chválím bedlivé čtení našich čtenářů, které mě potěšilo.

Další číslo časopisu spatří světlo světa 15. listopadu. Uzávěrka bude již 1. listopadu. Poprosil bych o včasné zasílání příspěvků. Neboť poskládat články do „papír“ a poshánět si nedodané informace nějaký ten čas zabere. Děkuji.

Petr Funk - Fank šéfredaktor

Na tomto čísle se podíleli: Petr Kalousek - Robinson, Zuzka Rambousková, Blanka Brandová - Peli, Martin Pittner - Píťa, Lukáš Spurný - Lucky, Jan Priessnitz, Dita Marečková a Petr Levinský - Klen. Tímto jim děkuji!

Vydavatel: Junák - svaz skautů a skautek ČR, středisko Přelouč Pardubická 243, 535 01 Přelouč www.junakprelouc.cz

Šéfredaktor: Petr Funk - Fank Mail: [email protected] ICQ: 212-369-912 Web: www.jecminek.wz.cz

Distribuce: Převážně elektronicky ve formátu .pdf. Pokusíme se zajistit 30 černobílých výtisků, které půjdou do oddílů dětem.

Kotlík

Trika a mikiny

Dění ze zákulisí Středisková trika a mikiny Nedávno byl osloven grafický um Klena, jestli by nenavrhl nové „logo“ Skaut Přelouč, které by se použilo na potisk trik a mikin. Výsledek jeho práce můžete vidět na této webové adrese: http://eshop.junakprelouc.cz/trika.php. Tričko či mikiny jsou určeny nejen pro členy střediska, ale i pro rodiče, kamarády … prostě ty, kteří sympatizují s naším střediskem. >>

Jak si pořídit triko či mikinu? První kolo objednávek již proběhlo (deadline 27.8. 2010, dodávka trik 9.9. 2010). Ale určitě proběhne ještě druhé kolo, stačí jen sledovat již zmíněnou webovou stránku. Členové budou určitě upozorněni prostřednictvím mailu či oddílovým vedoucím, že lze opět objednávat. Abyste viděli, z jaké palety trik a mikin si můžete vybírat, tak neváhejte a zajděte na tuto webovou stránku: http://www.armenit.cz/cz/potisk-tricek-vlastnimmotivem/. Orientační ukázku, jak bude požadované triko či mikina vypadat, můžete zhlédnout zde: http://eshop.junakprelouc.cz/image/ukazka.jpg. Více informací na zmíněných webech nebo u Martina Pittnera – Píťi (mail: [email protected], tel.: 602 590 206) - Fank -

Adoptovali jsme... Milí čtenáři, rád bych Vás seznámil s dlouholetým projektem adopce na dálku, s nímž jsou přeloučští skauti neodmyslitelně spojeni, a taky se trochu zamyslel nad jeho smyslem. Krátce k historii. V roce 2006 jsem se rozhodl využít potenciálu skautského dobrodiní a široké skautské základny k uspořádání benefičního koncertu pro Afriku. Inu, sešli jsme se v hojném počtu, každý přispěl svou troškou do mlýna a penízky potřebné k adopci tak byly pohromadě. Další ročníky, ať už s koncertem nebo bez, se vždy podařilo finanční prostředky shromáždit. V předešlých letech tak patří mé velké díky všem skautům a jejich přátelům a rodinám, za to, že podpořili tento projekt svým příspěvkem. V letošním roce jsem poprvé požádal o pomoc přímo i „neskauty“ resp. mé přátele z Brna. Letos tedy přestalo platit, že by dárci byli pouze z Pardubicka. Ať už tak či onak, vcelku na tom nesejde. Důležité je pro nás vědomí, že Ibrahimovi se tak dostane již 5-tým rokem vzdělání, které mu (snad) pomůže v životě. Rozhodl jsem se, že zde nebudu uvádět fakta, neb ty je možné si vyhledat na webových stránkách, které jsem pro poskytování informací „dárcům“ zřídil. http://naseafricance.webnode.cz/ Spíše bych rád využil tento prostor k alespoň letmému zamyšlení o smysluplnosti adopce. >> str. 3

Časopis přeloučských skautů

Dnes jsem toho názoru, že každý, komu bylo naděleno od sudiček alespoň po kapce z empatie a solidarity, by měl konat nějaké dobrodiní. V současném světě je díky rychlé komunikaci, ale také kvůli překotnému vývoji lidstva, které nutně přináší svou daň, mnoho nejen lidského utrpení, které si pak žádá pomoci druhých. Snad pro každý typ útrap dnes existuje řada příslušných organizací, které se bojem právě s těmito útrapami zabývají. Takže jedinec, který chce pomáhat potřebným, si může zvolit oblast ušitou jemu na míru. Výčet by skutečně zaplnil celý kotlík :). Docházím tedy k závěru, že je z principu celkem jedno, jestli člověk podporuje adopci na dálku, zda pravidelně přispívá na zemětřesení (a že jich je), zda dobrovolně ve volném čase pohlídá autistické dítě, aby si maminka skočila na nákup nebo zda „jen“ hodí kačky na hromádku, aby tak někdo jiný mohl onen dobrý skutek realizovat. Jsem přesvědčen o tom, že nezáleží na tom co a kde, ale že vůbec! A stejně tak se může jednat o dobrodiní vůči okolní přírodě. A toto všechno je poselství, které bychom měli předat nastupující generaci, která si své životní hodnoty teprve utváří nebo bude utvářet. Za sebe mohu říci, že v tomto skauting obstál na výbornou. - Merlin -

Dění ze zákulisí

Kotlík

Pomáhali jsme s ... Nemocnice na Haiti Když se řekne Haiti, co si představíte? „Zemětřesení, bídu, utrpení?“ Co Vás napadne? „Chudáci, je mi jich líto?“ Máte chuť pomoct? Pomůžete?

Den dětí pod parkem ( 29. 5. 2010)

V únoru minulého roku, jsme si s klukama ve Dvojce řekli, že zkusíme udělat krok od slov k činům a pomůžeme lidem na Haiti. Díky úzké vazbě Přelouč Pedro Hand For Help, jsme se napojili na organizaci, která pořádala sbírku pro výstavbu nemocnice v této zemi. Požádali je o patronát a začali připravovat akci. Během měsičních příprav jsme dali dohromady stánek, který občerstvoval návštěvníky přeloučského výročního Srazu. Za dobrovolný příspěvek si mohli zakoupit bramboráky, párky v rohlíku a deserty. Dále na stánku byla nástěnka, která informovala o smyslu sbírky a dala prostor pro vyvěšení několika fotografii z Haiti. Po denním smažícím, umývacím, komunikujicím maratonu, jsme mohli s potěšením říci, že nejsme v mínusu a že na konto haitské nemocnice posíláme 2000Kč. Akce Haiti klukům ve věku 12-14 let nepřinesla jenom dobrý pocit z toho, že udělali něco dobrého, ale ač si to možná neuvědomují, tak mají za sebou projekt, který rozhodně nebyl jednoduchý na týmovou spolupráci, zodpovědnost, kreativitu a organizační schopnosti. Ikdyž akce byla prevážně o práci, kluci z ní byli nadšeni. Už teď řešíme, kde pomůžeme příště. Nikdo z nás nespasí svět, ale je dobré, když se o to sem tam pokusíme...

První červnový den mají ti nejmenší z nás a to všichni najedou nemalou radost. Mají totiž svátek - Den dětí. V našem městě (v Přelouči) se tento svátek slavil o pár dní dříve a my jako skauti jsme byli požádání, abychom pomohli a připravili si disciplíny. Děti si u nás mohli zastřílet z luku, zkusit poměřit svou sílu v horizontálním bengee a vyzkoušet si svou obratnost ve 3D pavučině. Když se malé ratolesti úspěšně popraly se svými dovednostmi na disciplínách, tak byly odměňováni sladkostmi. Dále jsme se starali o malé ohníčky, na kterých si děti mohli opéci buřty, které město rozdávalo zdarma. S touto akcí pomohli zejména roveři čímž jim velice děkuji (Megí, Klára, Tlachal, Jíťa, Šárka, Robinson, Lucky, Machr, Peli a já). Největší díky patří Píťovi, který měl celou akci na starosti.

- Lucky -

Do konce roku

Plánuje se Září

Listopad

Kdy 7.9. (od 16h) 7.9. (od 18h) 10. – 11. 9. 12.9. (od 16 h)

Akce Nábor do skautu Beseda s Keňany Skautské dny Středisková rada

Říjen Kdy 1..-3. 10. 16.10. 26.-31.10.

str. 4

- Fank -

Akce Střediskový výlet Družinový výlet MOOT


Kdy 19.-21.11.

Akce Střediskový výlet

Prosinec Kdy 17.-19.12. 29.12.-1.1.

Akce Skalní nevěsta Akce SRJ

Stručný přehled největších akcí, u kterých víme pevně termín. Drobné změny jsou však možné. Aktuální informace vždy u o d d í l o v é h o vedoucího.

Kotlík

ŠIŠKY S MÁKEM

Ohlédnutí zpět

CESTA ZA ZLATEM

CRVT 2010

Ahoj kamarádi! I když se poslední dobou vůbec na nic (snad kromě televize) nekoukám, napadlo mě mrknout se, jak to letos bude s Celostátním roverským volejbalovým turnajem v Novém Městě na Moravě. Koná se, zjistil jsem po pár vteřinách pátrání... A někde v mé hrudi se opět roztlouklo divým tlukotem sportovní srdéčko, roztoužené po dalších úžasných okamžicích, strávených v hřejivém kruhu svých skvělých starých kamarádů a malého červenomodrobílého míče... Moji milí - máte to tak také..? Nebo už vám ten souzvuk komor, pumpujících mezi svisty míčů rozbíjejících do krve jeden soupeřův nos za druhým, výkřiky nadšení nad neuvěřitelně kreativními kombinacemi našich nahravaček, Pájova neslyšného zaklení nad jeho pátou pokaženou smečí (v řadě), dráždivým odérem propocených fusek a Klenova milého kamarádského a náladupozvedávajícího povzbuzování, nic neříká??? Doufám, že jen maluju na zeď čerta... Na každý pád - CRVT 2010 se uskuteční 9. - 11. dubna opět v Novém Městě a my tam nesmíme chybět!!! Váš Petr Klen

Tak takhle nějak (trochu podivně a rádoby vtipně) to vždycky začíná. Takhle nějak se dávají dohromady „Šišky s makem“, aby v potu tváře a ve jménu svého domovského města dobývaly nové a stále cennější vavříny. A takhle nějak to začalo i tento rok na jaře. Ale co to..? Že jste o nějakých „Šiškách“ nikdy neslyšeli? No to snad ne… To tedy musíme ihned napravit. Náš volejbalový tým vznikl před mnoha a mnoha lety z kamarádů skautů i kamarádů neskautů, které spojovala vášeň pro úžasnou a krásnou hru pod vysokou sítí. A protože všichni ti kamarádi byli víceméně soutěživí a toužili svoje síly poměřovat i s dalšími volejbalovými milci, ocitli se jednoho dne na skautském mikulášském turnaji v Praze. Psal se rok 2005 a Šišky dokázaly v těžké konkurenci dalších 11 týmů vybojovat první místo. >> str. 7


Jejich nadšení neznalo mezí, bouřlivé oslavy se protáhly do brzkých ranních hodin a z celé akce se stala dlouhá a každoročně očekávaná tradice. Za těch pár let se hráčům a hráčkám nastřádalo těch zlatých medailí celkem 5. A přišly další zápasy a turnaje a další boje o vavříny. Navíc byli brzy pozváni i na celostátní klání roverských kmenů, které vždy zjara hostí sportovní haly v Novém Městě na Moravě. Tady měli přeloučští sportovci možnost sehrát ještě mnohem těžší a náročnější utkání, která dokonale prověřila síly i slabiny týmu, a tak výsledná třetí místa z let 2007 a 2008 i stříbro z minulého roku znamenaly ohromnou radost a úspěch. Každý člen týmu tajně doufal, že jednou se i na téhle n e j v y š š í s k a u t s ké ú r o v n i d o č k á m e ú s p ě c h u nejtřpytivějšího. Nikdo ale netušil, že přijde už toto jaro. V dubnu 2010 se totiž „Šiškám“ sešlo všechno to, co každý dobrý sportovní celek potřebuje forma, štěstí i to nejpevnější odhodlání. Zlato bylo naše… A protože redakce vašeho časopisu má za to, že úspěch je nejkrásnější, když se o něj můžeme dělit (a my jsme stejného názoru), radujte se tedy s námi: ZLATÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓ!!!!!!!!!! !!!!!ZLATÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓ!!!!! !!!!!!!!!!!!!ZLATÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓ ÓÓ!!!!!!!!!!!!!!!! A radujte se hezky nahlas, z plna hrdla… Nestyďte se. To zlato je totiž tak trochu každého z vás. Jste přece členy jedné velké rodiny, ze které jsme vzešli také my. Bez ní bychom se pravděpodobně nikdy nepoznali, nespřátelili a také asi nikdy nesešli v jedné volejbalové partě. Nikdy bychom neměli příležitost užívat si tu radost, kterou nám naše společná setkání přináší. Tou rodinou, která nás takhle na dálku a pro radost spojuje, je přeloučský Skaut. Tak moc děkujeme. Je to pro nás další důkaz, že naše rozhodnutí „být připraven“ bylo pro naše životy rozhodnutím klíčovým a správným. Snad to může být motivací i pro vás ať už při volejbale, nebo v jiném vašem snažení. A a b y c h o m nezapomněli. Kdože to ty „Šišky“ přesně jsou? - Klen -

Ohlédnutí zpět

15. let kmene

Kotlík

Ještě před zapálením slavnostního ohně byla také vyhodnocena (znovu) seznamovací hra, kterou vymyslel Ink. Na základě údajů z anonymně vyplněných dotazníku jsme se pokoušeli poznat autora a mohli se přesvědčit, jak moc se ještě navzájem známe či nikoliv . Kolem 20 h nastal čas pro zapálení připravené pagody. Někteří po té již museli odejít uložit nejmenší účastníky srazu, jiní si vydrželi povídat a zpívat až do pozdních večerních hodin. 11. vzpomínkový sraz roverů a rangers se, myslím, povedl. O tom svědčí nejen vysoký počet účastníků, ale hlavně pozitivní ohlasy zúčastněných…

15. let kmene

- Dita 24. dubna uplynulo přesně 15 let od založení kmene Živel. Ať už jsme v něm strávili roky či pouze jen měsíce, přineslo nám to mnoho nezapomenutelných zážitků, zkušeností a v neposlední řadě také nové přátele či dokonce partnery na celý život . Chtěli jsme se proto u příležitosti tohoto výročí sejít, zavzpomínat na první roky kmene, okouknout jak se na nás projevila přibývající léta a představit si navzájem své partnery a případně i potomky. Roverský sraz po 15 letech jsme naplánovali stylově do dolíku na Labišťatech a pozvali nejen přeloučské členy kmene, ale také některé z přespolních roverů a rangers, jež přijížděli již na první pořádaná setkání. Oproti původním ročníkům jsme se rozhodli pro pouze jednodenní setkání zakončené slavnostním ohněm.

Kapka 2010 Celonárodní skautská sbírka pro Nadaci pro transplantace kostní dřeně. ...

Kapka 2010 foto: Petr Kalousek

I letos se přeloučští skauti zúčastnili celonárodní skautské sbírky Kapka 2010. Na čerpací stanici PAPoil (nahoře u hřbitova) jsme strávili celý pátek a neděli (11. a 13.6.). Bohužel se nás nesešlo mnoho, ale i tak se nám podařilo vybrat 5934 Kč, které půjdou na Nadaci pro transplantaci kostní dřeně. Více informací na http://www.skaut.cz/kapka/ Chtěl bych poděkovat za pomoc přímo na benzínce Páje (a za dobrý oběd :-), Klárce, Handě, Tlachalovi, Šárce a Píťovi. Dále pak majiteli benzínky, že nás tam nechal, a všem, kteří přispěli. ;-) Fotky naleznete zde: http://robicek.rajce.idnes.cz A trocha statistiky na závěr: - nejmenší příspěvek činil 3 koruny (hezky po jedné korunce) ;-) - největší dar byl 200 Kč - bylo vybráno 274 mincí a 25 bankovek - oslovených a umytých aut bylo nepočítaně :-)

15. let kmene

- Robinson V den srazu nám počasí přálo a tak jsme již kolem 15 hodiny mohli přivítat první účastníky. Za příjemného povídání čas plynul a během celého dne se přišlo podívat kolem šedesáti bývalých, současných či budoucích (tím mám na mysli někdy sotva několikaměsíční účastníky) roverů a rangers. K pohodové atmosféře také přispěli mladí skauti, kteří si připravili stánek s občerstvením, v němž prezentovali své kuchařské dovednosti. Všichni zúčastnění si u nich rádi zakoupili nějakou dobrotu, výtěžek pak skauti věnovali na zemětřesením postižené Haiti. >> str. 8


Kapka 2010 foto: Petr Kalousek

Ohlédnutí zpět

TANK POWER SHOW

Kotlík

Den konání, sobota 12. 6. Toho dne jsme museli opustit své vyhřáté postele dost brzo. Již v 8 jsme tam měli být. Cestou jsme se stavili v klubovně, vychytali poslední neúplnosti a hurá na plac. Tam nám dost příjemný chlapík pověděl konečné instrukce před těsným zahájením. O hodinu později začali chodit první návštěvníci. Většinou tomu byli rodiče s dětmi, které sbírali razítka za splněné disciplíny. U vchodu narazily na Krmení Balua pod vedením Maggie a Barči, vedle byl Tlachal jako tajemný Kouzelník. Já s Ančou jsme dostaly za úkol malovat obrázky na dětské tvářičky, později i nožičky a záda. Abychom si udělaly malou reklamu, chodily jsme se sluníčkem a beruškou na tváři pomalovávat ostatní členy. Fank jako indián se Anče dost zdařil :).

Tank power show foto: Martin Pittner

Přípravy, pátek 11. 6. Já a moje sestra Anča jsme se v pátek rozhodly navštívit naše skautské kamarády v Přelouči a zároveň jim pomoci při přípravě místní akce Tank Power Show. Šlo o přehlídku vojenské techniky, kde jsme mimo jiné mohli vidět tanky, dobová auta a nejrůznější vozítka. V takových strojích jsme se mohli za nějaký ten peníz i povozit. Skauti si měli připravit doprovodné, neplacené hry pro děti, takzvané Tank Power hry.

Dále na děti čekala lukostřelba, běh s plnou polní, rafty a již zmiňovaná 3D pavučina. Také dospělí si přišli na své, mohli si vyzkoušet paintball, airsoft, lanové centrum nebo známý geocaching. Možnost občerstvení byl stylový dobový bufet s přijatelnou nabídkou. Občas se u našeho ,,stánku“ s barvami dělaly návaly a když zrovna ne, tak jsme obcházely ostatní, kteří měli plné ruce práce. V mezičase jsem si vyzkoušela airsoft, ke kterému jsem dostala dlouhou přednášku, proč je lepší než paintball. Tank power show foto: Martin Pittner

Přijely jsme kolem šesté hodiny večerní na přeloučské vlakové nádraží, kde si nás vyzvedl i dva skauti (Robinson a Max), kteří nás dovedli do areálu Tank Power. V zadní části jsme během hodiny připravili 3D pavučinu, tedy jednu z her. Přípravu nám trošičku znemožňovala hejna komárů, která útočila o sto šest. Bezesrandy se škrábu a drbu ještě dnes. O půl hodiny později byly veškeré přípravy dokončeny, a my mohli jít spokojeně spát. >> K obědu nám byl poskytnut řízek s chlebem, ale v takovém horku jsem spíše postrádala pití než jídlo. Mohlo být tak 14 hodin, když se disciplíny vyprázdnily a všichni se nashromáždili kolem ohraničeného prostoru, kde proběhla strhující ukázka,,Setkání na Labi 1945". (vojensko-historická bojová ukázka s účastí více než 60ti vojáků Rudé Armády, U. S. Army a Wermachtu). Byl to opravdu silný zážitek vidět na konci padlá těla, i když jenom jako. Tank power show foto: Martin Pittner

S touto akcí pomohli zejména roveři (Klárka, Hanďa, Megí, Lucka, Robinson, Pecka, Mach, Tlachal, Jíťa, Alča, Pája, Monika, Lucky, Anča, Zuzka a já) za což jim patří veliké díky. A nesmíme opomenout Píťu, který měl celou akci nestarosti.

Poté byly návštěvy disciplín pozvolnější, až do 17 hodiny, kdy úplně vymizeli a znovu se zjevil pán s příjemnou tváří, který nám řekl, že můžeme pomalu balit. Závěrem celé akce byl ,, velkolepý “ koncert Ready Kirken na který se dostavil poměrně malý počet lidí. Po skončení jsme na nic nečekali, rychle naložili nejrůznější předměty do auta a víkend pokračoval vesele dál… - Zuzka -

str. 9


Ohlédnutí zpět

Kotlík

Cesta kolem světa za 80 dní - Tábor Kozinek 2010


Panička mi jednoho dubnového odpoledne pověděla: „Milá Eliško, tak pojedeme! Potřebují nejen mě jako zdravotnici, ale i statečného hlídače jako jsi Ty!“ a napsala tu dobrou zprávu nějakému Píťovi, prý je hlavní vedoucí. Jakou? No přeci tu, že na tábor přeloučských skautů a skautek k Broumovu přeci jen pojedeme... Jako čtyř a půl měsíční štěně jsem byla opravdu zvědavá, co se na takovém táboře bude dít a vzhledem k již zmíněné plánované hlídací roli jsem hleděla cvičit hlasité štěkání a rychlost tlapek. Když nastal měsíc červenec, zbystřila jsem. Nebylo mi divné, že panička hromadí svoje věci, to dělá celkem běžně, ale začala mi balit mou oblíbenou deku, napytlíkovala granulky a když zabalila i mističku, bylo mi vše jasné. Taky že jo, další den mě připla na vodítko a vyrazily jsme. Cesta vlakem utekla poměrně rychle, ani jsem si pořádně nezdřímla a vystupovaly jsme v malé staničce Police nad Metují. Panička říkala, že to je kousek od Broumova a že se nacházíme v chráněné krajinné oblasti Broumovsko. Proto budu muset běhat všude na vodítku. Po jen maličkaté procházce jsme dorazily na tábořiště, kde už byli všichni starší účastníci tábora s vedoucími a pilně pracovali na stavbě všeho, co bude potřeba. Prý když přijeli, tak na té krásné louce uprostřed hlubokého lesa u zurčící Metuje nebylo vůbec nic. Teď už stál velký stan hangár jídelna i další jako sklad a dokonce měli postavenou kuchyni. Ta se mi líbila nejvíc, krásně to tam vonělo. Jen ten pán, co jí má na starost, s přezdívkou Radar, mě tam nerad vidí a vždycky, když mě tam nachytá, vyšupne mě ven. Když jsem to všechno zkontrolovala, vykoupala jsem se v Metuji a zatímco ostatní pracovali, šla jsem si zdřímnout, abych byla večer fit na to hlídání. Při západu slunce jsme si šli sednout nahoru na louku, hrálo se na kytary, na flétnu, tamburinu, zpívalo, bylo to moc krásné. A já tak poctivě hlídala, až jsem z toho usnula... >>

Další den přijela lidská štěňata, kterým se tady na táboře říká vlčata. S těmi jsem si od začátku rozuměla. Hned jak přišli, začali nám pomáhat s dokončováním stanů, stavěním latrín, stožáru, hrabáním sena na louce a přípravě ohně. Večer první den byl totiž slavnostní uvítací táborák. Při něm jsme zpívali, hráli na kytaru a povídali si, co tady na táboře budeme dělat a jak bychom se měli chovat, aby se nám tady všem líbilo. A když už jsme chtěli jít spát tedy já samozřejmě hlídat pozvali nás 4 gentlemani na zasedání Reformního klubu v Londýně. Ještě že to udělali. Jeden z nich totiž četl nějaké divně pojmenované noviny, něco jako Tájmsy, a rozčiloval se, že tam píší nepravdivé věci. Prý se dá objet svět za 80 dní! Nevěřil tomu ani za mák, i když mu ostatní gentlemani povídali, že by to možná šlo. Nakonec se zeptali nás, jestli si myslíme, že bychom to taky zvládli. Jasně, že jsme všichni řekli, že jo a otiskli jsme jim každý tlapku na papír, jako že to teda zkusíme. Rozdělili jsme se taky na červené cestovatele v čele s Marťasem, zelené cestovatele vedené Modráskem a žluté Ocáskovce. Kolem světa se prý nejlépe cestuje v týmu. Hned další den to všechno vypuklo. Ani jsem si nestihla po ránu sežvýkat svou oblíbenou šišku a už kolem mě cestovatelé běhali, protože si vyřizovali pasy. To je taková malá knížečka, kam museli napsat svoje údaje, museli jít k doktorovi na prohlídku a očkování, na spoustu ambasád pro víza, naučit se trochu japonsky a spoustu dalších věcí. Po cestovatelské mini-oslavě s živou hudbou a barmankou Tlachalínou vyrazily všechny týmy na cestu. Prvním úkolem bylo donést kapitánovi oheň na připálení dýmky (nebylo to tak lehké, museli projít pasovou kontrolou a s tou svíčkou jít opravdu dlouhý kus, i na moje ťapky). Tak si ho naklonili a on je vzal na loď. Já jim popřála šťastnou cestu a šla se vyráchat do Metuje.


Tábor pokračoval a já byla trochu smutná, odjela mi kamarádka Salma, ale místo ní přijel pán s velkými srandovními oranžovými taškami a dělal s většinou tábora legrační věci. Panička mi pak vysvětlila, že se jmenuje Balú, že je učí zdravovědu a základy první pomoci, tak jsem usoudila, že je to nuda a šla jsem hrabat myšku. Večer mě dokonce hlídala Šárka s Pájou, protože panička šla s ostatními připravit velkou hru pro starší. - na další strance -

str. 10


Ohlédnutí zpět

Ballú je namaskoval jako zraněné, každému určil, co mu je (Iva měla jen poškrábanou hlavu, Kiki poraněnou páteř, Merlin hrál jen opilého a panička měla tepenné krvácení z nohy), umístil je všechny poblíž jezu a ti starší, co pak šli „jakoby náhodou“ kolem, je museli co nejlépe ošetřit a zavolat pomoc. Večer si pak o tom všem povídali, tak to všecko vím. Cestovatelé mezitím stihli dojet do Francie a tam obchodovat s obilím, dřevem a uhlím, aby pomohli tamějším zadluženým nádražákům. Ti je pak za odměnu posadili do vlaku dál směr východ.


Když už jsem u těch starších (cca 15 a více roční lidská štěňata, kterým se říká roveři a rangers), tak ti si na táboře zahráli ještě dvě další zajímavé hry. Jednou skoro celou noc jeli ve dvojicích cyklistický závod Le Mans. Já bych teda takhle v noci nic nehrála, ale oni jezdili jak o život, za 4 hodiny měli objet daný okruh co nejvíckrát, z dvojice jezdil vždy jen jeden, druhý odpočíval v depu.

Měli samozřejmě reflexní vesty a spoustu světýlek. Nejzábavnější mi přišlo, že v té dvojici spolu nesměli mluvit, ani při střídání a komunikovali jen formou notýsku, který měli v depu. Ten, kdo právě přijel, si mohl přečíst, co mu tam jeho parťák napsal, když čekal na vystřídání. To se nejvíc líbilo Klárce a Megí. Nakonec vyhrála Hanďa s Maxem, kteří zvolili taktiku Hanďa dvě kola, Max čtyři. A jinou noc se potom dostali na výsadek. O tom ale nic psát nebudu, to kdo si nezažil, neměl by o tom nic vědět a kdo zažil, tak ví, co se jim dělo. Došli nám, zlatíčka, v půl sedmé ráno. Asi bych měla taky říct, jak to celkově všechno probíhalo, aby další štěňata nemusela tápat v nejistotě jako já, než pojedou na svůj první tábor... Ráno se vždycky vstalo, budil nás Merlin vždycky nějakou veselou písničkou a kytarou. Pak se chodilo s Luckou za stany rybařit, chytat makrely, tuňáky a velryby. Čím lepší ryba, tím víc bodů, ty se sčítaly a nakonec tábora se vyhodnotil nejlépe rybařící stan což byla Barča s Kačkou. I když Merlin s Luckym se taky snažili. Po rozcvičce jsem měla pauzu, protože si všichni čistili zuby, což já jsem nemusela. A následovala snídaně s časem na úklid a ranní nástup v krojích se vztyčováním skautské vlajky. Zpívala se písnička Junáci vzhůru, volá den! >>

str. 11


Kotlík

Když se přes den nehrály hry a necestovalo se kolem světa, tak jsme se většinou koupali v Metuji, skauti vázali u tábořiště pozorovatelnu a posilovnu z dřevěných kůlů, plnili svou táborovou hru Born To Be Scout (za každou splněnou výzvu zkouška hladu, odvahy, chytrosti, šikovnosti apod. dostali body), vlčata soutěžila o nejlepšího Robina Hooda (učili se stopovat nebo odhalovat, co do lesa nepatří), holky často s Ivou zpívaly a hrály na kytaru ve stanu, hráli jsme Ubongo, Bang, Farmáře, každý den taky díky snaze sličných press-dívek a press-hochů vycházely noviny, ty již zmíněné Tajmsy, tak jsme je četli a nejdůležitější bylo, že si děti často hrály se mnou! Nejlepší byla honěná, klacíčkovaná a štěkaná. K večeru jsme taky někdy sportovali, nejvíc mi šel fotbal, ale ani baseball a frisbee nebyly k zahození. Jedno odpoledne se i přes nepřízeň počasí v táboře konala přehlídka sportovně outdoorových aktivit. Všichni stříleli ze vzduchovky, z luku, lasovali, překonávali lanové překážky, zkoušeli horizontální bungee-jumping a vrhali nože. Tábor Kozinek 2010 foto: Petr Kalousek

Na to poslední jsem se dívala obzvlášť ráda, ale Peckovi, který to měl na starosti, se to moc nelíbilo. Když už asi potřetí volal paničku, aby si mě odvedla, měl podezřele červenou barvu... Nakonec to bylo ale dobře, protože jsem akorát stihla jednu skupinu, jak překonává lanovou překážku pojmenovanou Hvězda. Každý z pěti účastníků stál na svém laně, která se uprostřed stýkala, tedy každý na jednom paprsku hvězdy. Měli za úkol se popojít všichni o 360 stupňů dokola a hlavně nespadnout. Museli se tedy dohodnout na postupu a pak se popořadě posouvat, zapírat se a držet se ostatních, prostě po psovsku zachovat se jako smečka. Toho večera taky cestovatelé doputovali až do egyptské Káhiry. Tam na tržišti museli mluvit s obrovskou spoustou prodejců, bavičů a různých šarlatánů, hrát s nimi dámu, zpívat, dělat panenku, zatloukat hřebík, určovat rostliny, luštit šifru, kreslit portréty, dělat 300 dřepů, aby sehnali beduína a informaci, kam jim zašantročili kapitána. Bez toho se přeci nemohli plavit dál. I přes velký hluk a hádky trhovců se jim to povedlo, kapitána osvobodili a dopluli postupně až do Indie. Tam se jim stalo veliké neštěstí. Uvařili totiž z dobré vůle domorodcům jídlo, chtěli je uctít a projevit jim vděčnost, ale ouha! Byl to puding z kravského mléka, kráva je v Indii posvátná, a tak se domorodci naštvali. Cestovatelům dalo velkou práci si je usmířit. A v Japonsku sice dostali oběd s obsluhou proslulých gejš Klárky a Handi, ale museli potom podstoupit zápasy sumo, aby mohli jet dál. - na další stránce -

Ohlédnutí zpět Tábor Kozinek 2010 foto: Petr Kalousek

Některé dny nám rozdali balíčky s jídlem na celý den a vyrazili jsme někam na výlet, poznávat okolí blízké i vzdálené. Prvně jsme se vypravili do Police nad Metují, tam jsme nakoupili pohledy a většina holek si koupila úplně parádní černý klobouk s bílou stuhou. Ty klobouky byly totiž strašně levné, ale holky tvrdily, že si je koupily, aby nebyly „out“. Z Police jsme se potom cestou necestou, polem nepolem a spoustou zkratek i nezkratek dostali i přes plnění Iviných úkolů na ranč, kde na nás čekali dva koníci. Na těch si nakonec zajezdil celý tábor. Ale mně se zdáli podezřelí, vypadali jak přerostlí pejsci a jeden z nich měl u sebe, představte si, malé koňské štěně. Nechápu, proč si ho děti tak nadšeně hladily. Na druhém výletě jsme se podívali do nedalekých Broumovských stěn. A jako malý výlet se dá počítat i orientační běh, který pořádal a vytyčoval Merlin. Šla jsem si trasu projít s paninou, Pájou a Kačkou. Tuhle hru běhají jen starší děti a já už chápu proč. Jde se podle mapy, na které jsou vyznačená kontrolní stanoviště. Na těch si musí člověk opsat kód, aby se pak dalo poznat, že na tom místě opravdu byl. No a samozřejmě se to musí celé projít (proběhnout) co nejrychleji. Náš tým sice nic nevyhrál, ale pořád měl asi třikrát lepší čas než Iva. Ta se prý při orienťáku ztrácí pravidelně každý tábor.

Když další den cestovatelé vyrazili z jižní Ameriky, museli bojovat s lidojedy o zlato pro kapitána. Byl to těžký a lítý zápas v náročném kopcovitém terénu. Lidojedi byli nemilosrdní, dokonce se požírali mezi sebou navzájem. Nakonec se ale všem týmům podařilo zlato nasbírat, předat kapitánovi a po dlouhé a náročné plavbě mezi vlnami a bodláky dorazily všechny do Londýna ještě s rezervou několika dní. Večer jim v Reformním klubu byly předány sumy peněz, o které se gentlemani vsadili. Za tyto libry potom účastníci cesty kolem světa za 80 dní mohli během dražby získat zajímavé věcné ceny a sladkosti.


A po konci celotáborové hry už jsme se museli rozloučit s vlčátky, která odjížděla směr domov. Starší, co tu zbyli, se rozdělili na tři skupiny. Skauti vyrazili na vandřík do Broumovských stěn a na koupaliště, roveři šli na Ruprechtický špičák a moje skupina samozřejmě hlídala tábor. Taky jsme vařili, připravovali jsme jídlo na závěrečnou hostinu. Ta probíhala v bunkru nedaleko tábora a všichni se tam na ní po vandřících sešli. V bunkru se i přespávalo a ráno proběhla ukázka zbraní a veškerého bunkrového vybavení. Teď jsem ale nějaká překvapená, protože mi došly věci, co psát. Už jsem tedy asi napsala všechno, co se na táboře dělo. I když to asi nejde, tábor byl čtrnáct dní plných neuvěřitelných chvil a dobrodružství, to jedno už skoro pětiměsíční štěně nemůže ani všema packama dohromady vypsat. Takže haf haf, pac a pusu, Vaše vrchní táborová hlídačka Eliška alias Elšiška.

Tábor Kozinek 2010 foto: Petr Kalousek

Ještě bych málem zapomněla napsat, že asi v polovině tábora za námi přijeli na návštěvu rodiče. Mně tedy maminka nepřijela, já tady mám paninu, ale většině vlčat a skautů někdo přijel. Ten den jsem občas dokonce dělala, že hlídám a na hodně lidí štěkala. Kdo se měl orientovat v tom, kdo do tábora patří a kdo ne? Komu nikdo nepřijel, pomáhal s přípravou ohně nebo hrál nějaké stolní hry. Večer byl pěkný slavnostní oheň se všemi ceremoniály, které se v Přelouči dodržují. Se zapalováním pěknou smolnou loučí. S lidmi spojenými do kruhu stiskem důvěry. Se zpíváním písničky Červená se line záře. S pěkným programem, dětskými scénkami, Radarovou kytarou, ba dokonce s promítáním výběru fotek z první části tábora. Prostě se vším všudy. >>

str. 12

Kotlík


Pravou packou sepsala vrchní táborová hlídačka Eliška Levou packou opravila její panička, táborová zdravotnice - Peli Tábor Kozinek 2010 foto: Martin Pittner

Ohlédnutí zpět

Kotlík

Divoká Albánie aneb kraj, kde lišky dávají dobrou noc I letos jako každý rok, se skupina starších skautů vydala na východ, zdolat hory a poznat místní kulturu. Tentokrát jsme se vypravili do Albánie, země tisíce bunkrů, rozeklaných hor a nádherných pláží. Po dvou týdnech příprav jsme konečně vyrazili na cestu. Po téměř dvou dnech putování vlakem, autobusem a balkánským „maxi taxi“, jsme konečně spatřili první vrcholky hor, kam směřovala naše další cesta, vrcholky Proklatí. Jedno z nejkrásnějších pohoří balkánu, to na něž jsme již před pár lety hleděli s obdivem, když jsme dobývali sousední pohoří Komovi, mladičkého státu Černá hora. Dnes jsme měli do Proklatí nejen vstoupit, ale pokusit se i pokořit její nejvyšší horu – Jezerku. Po zdolání prvního štítu se před námi rozevřela opuštěná údolí plná průzračných jezer, rozkvetlých luk a suťových polí, údolí lemovaná obřími štíty hor, ostrými jako břitva, ale stejně tak dech vyrážejících svou krásou. Pod neprůchozími hřebeny byla úbočí pokrytá sněhem. Ač snažiti se sebevíc, popisovaná panoramata jsou nepopsatelná, ta se musejí vidět, slyšet, zažít. Kdo nezažil, nepochopí. Toto je onen magnet jež táhne znovu a zas na taková místa, kterými se oko čecha z polabské nížiny nikdy nenabaží. Divoká Albánie 2010 foto: Petr Funk

Pod Jezerkou jsme tábořili nečekaně, avšak trpělivě několik dní, to proto, že díky nesnadnému terénu a dalším okolnostem, se nám výstup podařil až na po třetí. Avšak pohledy na tu parádu kolem z výšky 2694 metrů za to stály! Po několika dalších dnech v horách jsme již sestoupili do civilizace a zahájili postup na Tiranu, hlavní město Albánie. Cestou jsme se svezli po přehradě Komanit, poníž jsme se plavili na malém škuneru a kochali se jejími skalistými a opuštěnými břehy. Během plavby jsme tipovali, na kterém skalním útesu se objeví Vinnetou a pozdraví nás. Nádhera. Tirana se ukázala jako živé, pulsující město, plné rušných uliček a zdánlivě chaotického provozu. Toulali jsme se mezi stánky rozlehlých tržišť, kde jsme hledali ty správné dárečky pro naše blízké i pro nás samé. V jedné z restaurací jsme ochutnali místní specialitu. >>

Divoká Albánie 2010 foto: Petr Funk

A horký den jsme zapili horkou kávou v jedné z výškových budov s otáčející se vyhlídkou, dokonce při západu slunce – romantikovo srdce zaplesalo. Toto hlavní sídlo Albánie, nabité okouzlující energií, si získalo mnohé z nás. Moře bylo mokré, slané a celkem teplé, pláže byly zastavěné lehátky a deštníky, na nichž a pod nimiž relaxoval místní lid, jehož zpestřením byla zvířátka, která utekla ze zoo podívat se na moře, vybavená velkými krosnami a dalším expedičním vybavením. Naštěstí se jen dívali a raději se nás nesnažili krmit (nevěděli co žereme :o)). Největším zážitkem se nakonec nestala ani noční střelba, ani noční rozhovor s drogovým dealerem, ani vytí vlků, ani hádka s řidiči o cenu závozu, ale boj s liškou. Uprostřed divočiny Proklatých hor, uprostřed noci nás vzbudil hluk kolem stanu, po marné snaze zvířátko zaplašit jsme vykoukli ze stanu spatříc malou, ale dosti nebojácnou lišku. Ať si běhá kde chce, říkali jsme si, jenže když jsme si na ni posvítili podruhé, měla v hubě tričko jednoho z nás, které si nechal přes noc venku – chyba! Liška se nakonec dala na útěk, jenže i s tričkem v hubě! Inu co naplat, popadli jsme klacky a šli si triko vybojovat zpět. Ostatní členové výpravy již byli vzhůru a náramně se bavili, neboť pouze slyšeli neartikulované hulákání typu „Hu! Hu!“ (v němž byla přece jen znát nervozita), a mocné údery klacků o zem. Tu náhle jsme v houští objevili opuštěné triko. Popadli jsme ho, stejně jako nohy na ramena a upalovali ke stanům. Představa zakousnuté lišky do lýtka udělala své. Ačkoliv se liška ještě jednou vrátila, neměla již nám poučeným co odnést, a tak nám popřála jen dobrou noc … - Merlin -

Divoká Albánie 2010 foto: Petr Funk

str. 13


Kotlík

Rozhovor s... Začnu tradiční otázkou a poprosím tě o krátké představení. Ahoj, narodil jsem se v Pardubicích léta páně 1986 jednoho chladného květnového večera dokonce o půlnoci, maminka si mohla vybrat, jestli 18. nebo 19. :). No a taktéž to byla ona, kdo mne přivedl do skauta, za což jsem jí vděčný. A přezdívku mám Merlin. Ano, jako ten kouzelník, resp. umím trochu čarovat, takže žádné "jako" :). Získal jsem ji na jedné akci, kde jsem provázel účastníky v převleku Merlina. Nutno říci, že i tak jsem se musel sám přičinit o přezdívku, byl jsem totiž natolik průměrný :(, že jsem žádnou po 8 let ve skautu nedostal, tak jsem se o to musel trochu postarat. Dnes už mi nikdo jinak neřekne. Koukám, že jsi celkem rozmluvený, tak snad i další odpovědi budou květnaté :o). Již je to nějaký čas, co jsi chodíval ve východních Čechách na tamní gymnázium. Dnes tě často slýcháváme mluvit s moravským přízvukem. Ve východních Čechách? Gymnázium jsem absolvoval v našem malebném městečku - v Přelouči! No a dál jsem se na cestě za vzděláním ubíral skutečně na Moravu, do jejího samotného srdce. Brzy dokončím studium na Masarykově univerzitě v Brně, přírodovědeckou fakultu, obor ekotoxikologie. A letos začnu dálkově studovat management a mezinárodní vztahy, taktéž na MU v Brně. A pro všechny budoucí vysokoškoláky - pojďte studovat do Brna, je tady krásně! Ekologie je poměrně mladá věda. Spojení s dalším vědním oborem toxikologie přináší jistě nové a zajímavé poznatky. Myslím, že slovo ekotoxikologie není u nás příliš zažité a ne všichni si pod ním vybavíme ten tížený obsah. Mohl bys pár větami přiblížit tento relativně mladý kousek vědy? Rád. Tak jedná se o obor, jehož primárním cílem je věděckými postupy chránit životní prostředí a zdraví lidí. Hlavním principem je určování co, v jakém množství a za jaký čas je již škodlivé pro organizmy nebo pro člověka. Měříme hladiny látek v ovzduší, ve vodách i v půdě. Snažíme se poznávat osud látek v prostředí. Některé látky jsou třeba takřka neškodné, ale teprve v lidském těle se z nich díky našemu metabolismu stane jed. Je to velmi zajímavý obor, který má v dnešním světě určitě své místo. Jinak v ekotoxikologii se kombinují obory biologické, chemické a ekologické. A kdybych měl krátce představit mé zaměření, tak já jsem se zabýval otázkou používání půdních organismů jako nástrojů k určení toxicity půdy, neboť tyto organismy mají receptory, kterými poznají škodlivé půdní prostředí a unikají pryč. Reálně mi díky tomu prošlo rukama desítky tisíc žížal :). Aj se mi o nich zdálo! >> str. 14


Jan Priessnitz nar.: 19.5. 1986 věk: 24 let přezdívka: Merlin povolání: ½ student

V předposlední odpovědi jsem zaslechl, že půjdeš dál studovat. Proč sis vybral právě management a mezinárodní vztahy? Přeci jen je to od tvého původního oboru celkem vzdálené. A kde čerpáš sílu na neustávající studium? Inu, to máš tak. Málo jsem se ptal sám sebe, co vlastně v životě chci, co mě baví, čím ve skutečnosti žiju, co dělám po škole ve volném čase. Pravda, studium mě bavilo, ale jen to studium, přednášky byly sice zajímavé, ale oborem jako takovým jsem tak říkajíc nežil. Začal jsem si tyto věci uvědomovat až ve 4.ročníku, a to už bylo pozdě, je jasné, že nedostudovat by byla hloupost. Tento obor byl totiž původně náhradní. Měl jsem studovat medicínu, o které nepochybuji, že by mne nebavila. Jenže po maturitě jsem se nepřinutil znovu zalehnout mezi učebnice, a tak jsem se na medicínu nedostal :(. šel jsem tedy do Brna s tím, že za rok zkusím medicínu znovu, jenže znáte to. V Brně jsem už zůstal. A co se týká těch dalších studií, tak tam už to bude kombinovaně (dříve dálkově), takže to budu moci studovat při zaměstnání atp. Momentálně nemám už "morál" studovat znovu prezenční denní studium. Management a mezinárodní vztahy jsem si zvolil proto, že k nim mám blízko co se týká právě těch volnočasových aktivit. Prvně mě baví práce s lidmi a organizování různých akcí a také politika a mezinárodní dění, čili zde doufám, že se konečně najdu. Asi to budeš muset zkrátit, jsem ukecaný i na papíře :D. A co se týká energie do učení, tak se domnívám, že člověk by se měl vzdělávat celý život. Jedině tak nám mozek nezakrní :). Hodně se mi líbí třeba univerzity třetího věku, to je přesně to, o čem mluvím. Kdykoliv, stále, celý život ;). - na další stránce -

Rozhovor s...

Přeji štěstí v dokončení stávajícího studia a hodně energie do celoživotního vzdělávaní ;o). V nedávné době jsi začal pracovat. O práci ses dokonce lehce zmínil. Kde pracuješ a co děláš? Jelikož nemám ještě zcela dostudováno, tak v téhle práci budu jen do Vánoc, pak státnice, a pak se uvidí :). Nicméně dělám v reklamní a produkční agentuře. Na starosti mám vzdělávací projekt pro děti, kde se jim snažíme přiblížit svět energie (výroba, distribuce atd.) a hlavně jak lze s energiemi šetřit, a že se s nimi musí šetřit. Má role je v tom, že volám do škol a jednám s řediteli. Snažím se je přesvědčit, že to je pro děti přínosné, a pak domlouvám detaily jako termín návštěvy, počet dětí atd. Celkem mne to baví, neboť jednám v drtivé většině případů s rozumnými lidmi a hlavně "prodávám" velmi prodejné "zboží", u kterého nemám černé svědomí, jako mají mnozí operátoři třeba kreditních karet nebo mobilních operátorů. Pokud si dobře vzpomínám, tak jsi poměrně dlouho chodil na bojové umění - karate. Jaké nejvyšší barvy pásku jsi dosáhl? A měl jsi (či máš) ještě další nějaké zájmy, koníčky, záliby atd., o kterých ses ještě nezmínil. Je to pravda. Na karate jsem chodil 5 let a dosáhl jsem 3.kyu, což je první hnědý pásek. Ale s příchodem na vysokou školu, kde jsem chtěl v karate pokračovat, jsem prozřel a dnes bych studoval již zcela jiná bojová umění. Měl jsem možnost docházet jeden semestr na "Systemu" a dost mne to nadchlo, bohužel jsem z časových důvodů nepokračoval, ale rád se k ní v budoucnu vrátím. Schválně si to vygoogli a budeš koukat ;). Co se týká dalších zájmů, tak zkusím být stručný :D. Dnes již spíše pasivně skauting, ale aktivně sport, tanec, cestování, organizování, přátele, politika, kytara, četba, film, hudba :o). Teda já jsem velmi snadno nadchnutelný pro nové věci, takže se snažím mít oči otevřené a nepromarnit žádnou šanci naučit se zas něco nového. Žiješ a pracuješ v jiném městě už několik let. Přesto jsi stále s přeloučským skautingem v kontaktu. Důkazem může být nejen registrace, ale i např. pořízení střediskového trika. V čem tkví ten neviditelný můstek, který tě poutá k domovské základně? Pěkně jsi to vyjádřil. Je to díky přátelům, kteří ve skautu stále působí, a v jejichž společnosti je mi dobře. Skauting umí velmi dobře tvořit bezva party, které většinou vydrží až do dospělosti a potažmo až do smrti :). >>

Kotlík

Vím o tobě, že rád cestuješ. Letos jsi některé z nás vytáhl na balkánský poloostrov. Jaké očekávání jsi od této země měl a jaké přinesla? Čekal jsem relativně zaostalou zemi, že chudoba bude, kam se podíváme. Byl jsem připravený na velké kontrasty mezi bohatými a chudými. A taky jsem se těšil na pěkné slečny. Tak z těchto očekávání se nesplnilo žádné. Tedy alespoň já jsem to tak vnímal. Země mi nepřišla vůbec tak chudá, jak se traduje, všude jsme potkávali rozestavěné budovy, často nové a pěkné budovy. Myslím, že Albánie jde hodně nahoru, a že za pár let se stane stejným letoviskem, jakým je dnes například Černá Hora a za dalších pár let to bude druhé Chorvatsko. No a holky teda taky nemají hezké. Vím, že krása je relativní a jim se jejich asi líbí, ale říkám narovinu, naše holky jsou k nezaplacení :D. Na tom se teda shodla většina výpravy (7 z 8 lidí jsme byli kluci). Co mne ale fascinovalo, byl fakt, že jsme byli často středem pozornosti. S oblibou říkám, že jsme byli jako v zoo, jenže my byli za ta zvířátka a ostatní nás pozorovali. Nejmarkantnější to bylo, když jsme ťapali s báglama po pláži, mezi lehátky místních, kde teda byli jen místní, žádní cizinci jako v Chorvatsku, kde člověk nesmí promluvit sprostě, neb mu každý rozumí. Takže na nás civěli všude, protože na cizince opravdu nejsou ještě zvyklí. Ale dlouho to trvat nebude, tak tam vyražte, dokud je to "divočina" :D. Co se týká přírody, tak ta byla fantastická, prostě paráda, zvláště ty ostré, rozeklané hřebeny hor. Nicméně, čekal jsem trochu větší divočinu. Asi bychom museli putovat déle, mimo cesty a hlouběji do hor. Největší zážitek jsme měli s lovením lišky, která ulovila kamarádovo tričko, které si nechal přes noc před stanem. Sranda. Rovnou jsi mohl říci mé tričko. Přiznávám, že i já rád tuto historku přidávám k dobru. Ale zpět. Mimo cesty do nejchudší země Evropy ses letos aktivně podílel na vedení tábora pro děti. Na táboře jsi měl oba své mladší sourozence Páju a Jiříka. Tuším, že to byl první tábor, kde jste byli všichni tři pospolu. Jak sis tábor s nimi užil? Užil. Letošní tábor hodnotím velmi dobře. Hlavně proto, že byl velmi dobře připraven program, za což bych chtěl znovu poděkovat našim roverům a Píťovi, jako vedoucímu tábora. Myslím, že děti si to užívali minimálně stejně jako my :D. A třeba já si to užíval hodně. No a se segrou a s brachem to bylo fajn. Sestřička je už zkušená mazačka a dokonce vedla své děti, paráda. No a brácha je táborník jak se patří, takže jsem byl rád, že zapadl a že si tábor užíval. A co se mi ještě hodně líbilo, že byly chvíle, kdy jsem měl čas i jen sám pro sebe. Pomyslel jsem na knihu, ale stejně jsem šel do společnosti, ale ta možnost tam byla :). Všem letošním táborníkům děkuji za skvěle ztrávený čas! - na další stránce -

str. 15


Rozhovor s...

Slovo politika jsi v rozhovoru zmínil minimálně dvakrát a ne náhodně. V jihomoravském kraji si voliči (v nedávných volbách) dokonce mohli přečíst tvé jméno na volebním lístku. Jaký tedy vlastně máš vztah k politice? Zatím pozitivní :). Dokonce jsem chvíli byl celkem aktivní. Myslím, že to je správné, pouze nekritizovat, ale aktivně něco dělat proto, aby se věci změnily k lepšímu. Mrzí mne, že v naší zemi je toto zatím vnímáno spíše negativně. Ale věřím, že se to brzy změní, a že to bude celkem normální jako je tomu na západě. Vím, že se dají věci měnit i odspodu, bez politiky.. už obyčejný upřímný úsměv dokáže hýbat světem :), nicméně skrz tu politiku to jde tak nějak snáz. Kvůli škole se ale mé politické aktivity změnily na pasivity, tak teď měním svět tím úsměvem :). Tož tak.

Kotlík

A poslední otázka na závěr. Máš nějaké motto či líbí se ti nějaký citát, podle kterého se v životě řídíš? Mám jich hodně. Ale tohle mám asi nejraděj. „Ať věříte, že to dokážete nebo nedokážete, každopádně máte pravdu." Henry Ford Díky a přeju hodně zdaru Kotlíku i Skautu Přelouč! - Merlinovi kladl otázky Fank -

Bdění

Čtenářská galerie

Karel Šild - Radar

1. Po horkém dni noc cvalem kluše, osiřelo sídliště i moje duše.

2. Pouliční lampy své světlo vrhají na ztichlou silnici, jen můry ho lapají.

3. Noční spoj projíždí po prázdné ulici, sbírá stíny místem i časem bloudící.

Jupiter vyšel, Venuše zapadla i v blízké hospodě zábava uvadla.

Na chvíli zazáří, třpytí se velice, pak mrtvé odpadnou, jsou jich tu tisíce.

Vlahý vzduch provoněl z pekáren chléb, kdyby šlo dvacet let vrátil bych hned.

Pulsující neon nad non-stop barem láká, pohltí člověka, vyplivne motáka.

Tajemné zvuky linou se zdáli, myšlenky choulí se, jak by se bály.

Měsíc zas dorůstá, za obzor skočil, zbarvil se do ruda, jak od pláče oči.

R: Sedím a dívám se na noční město, pokus o smíření je marné gesto.



Sedím a v paměti léta už vychladla, zmizela za horizont jak majáčky letadla.



str. 16


I. ročník. 3. září. Tábor Kozinek 2010 foto: Martin Pittner. Dvouměsíčník Časopis přeloučských skautů

Recommend Documents