Tomáš Durdík
ILUSTROVANÁ ENCYKLOPEDIE ČESKÝCH HRADŮ ❖ DODATKY 2
Nakladatelství Libri Praha 2005
Rukopis této knihy vznikl za podpory grantového projektu MK ČR PK00P040PP001 – České hrady – tvorba korpusu.
Vydání tohoto svazku finančně podpořila ARCHAIA Praha o. p. s.
Kresby: Jaroslava Durdíková, Ing. arch. Vlastimil Durdík, doc. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc. Kresba map: Lenka Batulková Fotografie: doc. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc., popř. další v Úvodu zmínění autoři či v popiskách uvedené instituce, jimž náleží dík. © doc. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc., 2005 © LIBRI, 2005 ISBN 80-7277-262-7
OBSAH
❖ Úvod
7
Slovník – hrady, stav i t e l é , s t a v e b n í c i , b a d a t e l é
137
Lit e r a t u r a Rejst ř í k h r a d ů
Sezna m i l u s t r a c í
154 158
Errata k 1 . a 2 . v y d á n í Errata k D o d a t k ů m Mapa
163
162 162
11
ÚVOD
❖ Druhé dodatky k Ilustrované encyklopedii českých hradů obsahují nová zjištění, opravy a další skutečnosti za roky 2002–04, stejně jako starší skutečnosti a literaturu, které nemohly být do dosavadních vydání Ilustrované encyklopedie a prvých Dodatků z různých důvodů zařazeny. Značný rozsah informací obsažených v Dodatcích 2 odpovídá čilému dění v rámci české kastellologie, která představuje dynamicky se rozvíjející mezní historickou disciplínu. Odráží však i ze značné části podstatně méně potěšitelné, mnohdy bouřlivé dění na hradech samých. I v rámci Dodatků 2 bylo zachováno dosavadní pojetí hesel, které neumožňuje přílišnou diskusi s různými, navzájem mnohdy i značně odlišnými představami, které se v současnosti v jednotlivých případech oprávněně i zcela nepodloženě vyskytují, jak se ještě zmíníme. Nadále platí, že prezentovaná představa je ta, kterou autor považuje za nejpravděpodobnější. Diskuse obecně patří k určitým problémům oboru (a s politováním je nutno konstatovat, že to platí nejen pro kastellologické bádání), neboť bohužel i v rámci kastellologie nemá velmi často ještě věcný konstruktivní charakter. Věcná, s konkrétními argumenty pro a proti pracující diskuse je pochopitelně nezbytným motorem jakéhokoliv poznání. Bohužel častěji se však stále ještě vyskytují texty, které nedostatek argumentů a poučenosti vyvažují siláckými formulacemi, arogancí, diletantismem a agresivitou. Zejména v poslední době takovéto pojetí zdaleka nevykazuje kvantitativně klesající tendence. I takovéto kontroverzní texty jsou pochopitelně v soupisu literatury pro úplnost zaregistrovány, i když za to, aby na ně bylo reagováno, pro svůj věcnou argumentaci často postrádající charakter povětšinou nestojí. I v rámci druhých dodatků čtenář nalezne několik objektů stojících na nejasné kvalitativní hranici mezi hradem a tvrzí. Jde o objekty doposud převážně považované za tvrze, které však písemné prameny charakterizovaly i jako hrady nebo které fakticky naplňují charakteristiku hradu, o nichž se buď převážně v poslední době vyskytly názory řadící je mezi hrady, nebo při jejichž opětovném průzkumu byly konstatovány důvody pro takovouto klasifikaci. Ani v rámci těchto dodatků však tato mezní, poměrně rozsáhlá skupina panských sídel není (a ani nemůže být) pojednána v úplnějším rozsahu. Do Dodatků 2 bylo též zařazeno několik lokalit, které byly za hrady považovány či nověji označeny chybně.
Nahlédneme-li do obsáhlého soupisu literatury Dodatků 2, nelze si neuvědomit, jak velké množství titulů za poslední tři roky v rámci české kastellologické či do tohoto kontextu se hlásící literatury přibylo. Na prvý pohled by se tak mohlo zdát, že přísun nových kvalitních informací je obrovský a takovéto záplavě titulů musí odpovídat i výrazný kvalitativní posun celého oboru. Přes nejeden obdivuhodný a zcela zásadní přínos však reálná situace jako celek takto optimistický pohled zdaleka nenabízí. Jak již bylo mnohokráte konstatováno, zaujímají hrady a zejména jejich zříceniny v rámci nejen našeho, ale i evropského kulturního dědictví velmi specifické a svým způsobem výjimečné postavení. Díky svému výraznému romantickému emotivnímu působení se těší neutuchajícímu zájmu nejširší veřejnosti ve všech možných polohách, od fascinovaného obdivu přes různé aktivity až po zničující (jistě však ve většině případů naivními a nepoučenými zájemci dobře myšlené) zásahy, které hrady smrtelně ohrožují jako plnohodnotný historický pramen, i co se jejich fyzické existence týče. Z naznačeného vyplývá, že zájemců, kteří s potěšením sáhnou po publikaci s hradní tematikou je velké množství a takovéto publikace jsou díky tomu relativně dobře prodejné. Toho využívají četní nakladatelé i majitelé a provozovatelé památkových objektů kalkulující s tím, že návštěvník si koupí vcelku jakýkoliv „potištěný papír“, zejména je-li pěkně polygraficky zpracován a atraktivně obrazově, nejlépe barevně, vybaven. Do jaké míry text takovýchto publikací odpovídá skutečnosti a současnému stavu poznání, již z pohledu vydavatele často podstatná otázka není a z důvodů co nejmenších nákladů pochopitelně většinou není tento text dílem informovanějšího autora. I takovéto brožury a publikace jsou pochopitelně soupisem literatury evidovány, příliš poučení však čtenáři nepřinesou a mnohdy ho mohou zavést. Stranou evidence naopak zůstaly převážně obrázkové dárkové knihy s velmi spartánskými a vesměs nekvalitními texty či spíše popiskami. Určitý „hlad“ po publikacích o hradech nutně vede k tomu, že značná část titulů má kompilační charakter bez žádného či významnějšího vlastního přínosu. Tyto kompilace pochopitelně mohou být provedeny jak velmi poctivě a kvalitně (což platí především o prvých pracích začínajících zejména regionálních badatelů), tak naopak zcela nepoučeně a neprofesionálně, způsobem, který svou nekritičností, naivitou a romantičností až připomí-
7
ÚVOD
ná úroveň vznikajících a rozvíjejících se vědních disciplín či spíše práci písmáků 19. století. Poslední uvedená skutečnost je výsledkem již zmíněného zvláštního postavení hradů v rámci národního kulturního dědictví. Zatímco v rámci jeho ostatních součástí je vžit názor, že práce s nimi vyžaduje alespoň elementární odbornost a vzdělání, rozumět hradům, zabývat se jimi, rozhodovat o jejich osudech a psát o nich se cítí povolán téměř každý. Jde o fenomén celoevropský, který smutným způsobem poznamenává jak osudy památek samých, tak literární produkci o nich. Ve všech zemích, a tedy i u nás, se vyskytují ojedinělí amatérští zájemci schopní práce na profesionální úrovni. Naprostá většina laických autorů však koná úměrně svému, mnohdy i pouze základnímu vzdělání a úrovni sběratelských či romantických představ. Svému koníčku se většinou věnují s obdivuhodným nasazením a vypětím a mohou, především vyhledáváním reliktů zaniklých staveb v terénu, odvést kus potřebné a užitečné práce. Ovšem publikace z jejich jistě pilného pera již prokazují, zejména pokud si kladou vyšší cíle než představit konkrétní objekt, oboru velmi medvědí službu. Jsou mnohdy doslova semeništěm dezinformací a omylů (a to často zcela elementárních), které pak bohužel vykazují v další literatuře velkou životnost. Namátkou připomeňme, že v námi sledovaném období označila sběratelská snaha o nalezení co největšího počtu objektů pojednávaného typu jako hrady nejeden pozůstatek jiné antropogenní činnosti, která s hrady nemá nic společného, například skalní vesnickou sýpku či dokonce pozůstatky ukotvení mysliveckého posedu. Z hlediska mnohých nakladatelů je amatérský autor většinou daleko zajímavější partner než profesionál. Svým nakažlivým nadšením dokáže často ovlivnit své okolí a zejména netrpí profesionálními zábranami a z pohledu nakladatele má minimální nároky. Své rukopisy dodává rychle a bez velkých nároků, ochotně akceptuje všechna komerčními ohledy diktovaná omezení a přání. Amatérský autor též často díky své nekritičnosti lehce podlehne snaze o mnohdy neseriózností vykoupenou podbízivost a líbivost publikace, která by hověla obecnému, nejlépe turistickému vkusu. Tam, kde informovaný autor musí zohlednit reálný stav poznání a z něho vyplývající časové i další možnosti a vůbec reálnost přípravy textu, rekonstrukčních kreseb a dalšího ilustračního doprovodu k požadovanému tématu, amatér většinou volně tvoří ochotně, bez zábran a rychle. K takovéto publikaci se poté zvolí pokud možno mimoběžný recenzent a výsledný produkt se vydává za seriózní práci. Její negativní dopad je pak několikerý. Zejména šíří zmíněné omyly a dezinformace a v neposlední řadě i na mnohdy nezanedbatelný čas blokuje možnost vydat skutečně informovanou práci ke stejnému či podobnému tématu. Nakladatelské uvažování se obecně a pochopitelně v reálném ekonomickém prostředí většinou řídí jinými zákonitostmi, než je prioritní důraz na odbornou kvalitu a úplnost vydávaného textu. Tlak na urychlenou realizaci titulu pak může vést i k vydávání různě propracovaných polotovarů, zahlcujících trh a ve svém dopadu
velmi negativně poškozujících zájem a důvěru čtenářské obce. Jedna takováto publikace z poslední doby dokonce výslovně sděluje, že shledává-li ji čtenář neúplnou, ať nezoufá, neboť za dva roky si ji bude moci koupit znovu v úplnější verzi. Četné komplikace v rámci profesionálního či profesionálně se tvářícího bádání vyplývají z interdisciplinárního charakteru současné kastellologie. Z pohledu ostatních historických disciplín (a zejména historie samé) se jedná o okrajovou nesložitou záležitost (za marginální obor z pohledu historie označil kastellologii výslovně například historik Ivan Hlaváček). Úměrně této okrajovosti a zdánlivé, z malé míry informovanosti vyplývající jednoduchosti se mnozí historikové ve svých pracích vyjadřují suverénně a mnohdy velmi razantně ke kastellologické problematice. Stává se to jak v rozsáhlých pracích, kde je kastellologická problematika skutečně marginální či ilustrační, tak v textech, kde hraje základní roli či kde převažuje. Díky zmíněnému malému kontaktu s reálným stavem bádání pak tyto texty často obsahují četná zjednodušení, nepřesnosti a omyly. Ani tato situace není českým specifikem. Přední německý badatel Thomas Biller ji charakterizoval jako „tragické výlety historiků do jim málo známých oblastí, které jim v rozporu s realitou připadají jednoduché a jasné a o nichž se v důsledku toho domnívají, že jim bez problémů rozumějí“. Historická složka české kastellologie skutečně představuje v rámci současného stavu oboru jeden z výrazných dluhů a problémů. Je to nepochybně způsobeno fenomenální osobností Augusta Sedláčka, díky jehož dílu jsme měli v roce 1927 k dispozici s ostatní Evropou nesrovnatelný historický korpus. Za tímto jeho základním, velmi vysoko čnějícím dílem ovšem vznikl stín, který byl z hlediska dalších nastupujících historiků vnímán jako velmi výrazný. Začínajícímu badateli, který by se touto problematikou chtěl zabývat, by tak nepochybně trvalo značně dlouho, než by jeho osoba z tohoto stínu mohla vystoupit. Bezesporu z tohoto důvodu po několik generací do Sedláčkova stínu žádný další historik nevstoupil. Souběžně ovšem byla historická složka kastellologie v Evropě kontinuálně rozvíjena a například otázky právních souvislostí a povolování stavby hradů, hradové politiky, stejně jako využití hradu jako mocenského nástroje v různých souvislostech atp., náležejí k běžnému repertoáru témat evropské kastellologie. Absence takto zaměřeného historického bádání o hradech začala být v českých zemích v posledních letech oprávněně velmi bolestně pociťována. Ovšem dosavadní pokusy o řešení nedosáhly ve větší míře svým pojetím v evropských kastellologicky vyspělých zemích obvyklé úrovně. Slepou uličkou se ze strany historiků ukázalo prosté mechanické přiřazení (jakkoliv jinak sympatického) zpracování politických dějin sledovaného regionu do knihy o hradech. Tato skutečnost například vedla k obecně (zvláště v zahraničí) velmi rozpačitému přijetí knihy o hradech v českém Slezsku. Až práce některých mladých českých badatelů poslední doby naznačují, že se i na tomto poli dočkáme zmenšení naznačeného výrazného dluhu. Z pera historiků a archivářů registrujeme početné práce, které mají v názvu hrad, tvrz či zámek. Přestože jde
8
ÚVOD
i o velmi rozsáhlé texty, většinou zjistíme, že informace v nich obsažené o tomto feudálním sídle jsou minimální a často velmi zjednodušené. Detailní informace z takovýchto textů však získáme o politických dějinách se sídlem mnohdy i volně svázaných, zejména pak i o často od tématu značně odtažitých osudech jejich držitelů, jejich rodin a rozvětveného příbuzenstva, případně o historickém rámci okolního dění. Správnější by jistě bylo, kdyby i název těchto prací tuto skutečnost reflektoval. Značně fragmentární pramenná základna umožňuje v mnoha případech více variant výkladu a tvorbu různých interpretačních modelů. Určitá část autorů zachází ovšem s fakty značně volně a na podporu svých konstrukcí tvoří i dost nepravděpodobné a až absurdní, ničím nepodložené hypotézy. Je zajímavé a smutné sledovat (a to lze i v literatuře obsažené v tomto svazku Dodatků), jak se takováto například v poznámce pod čarou naznačená hypotéza v další práci téhož autora vydává za fakt a odkaz na tuto poznámku se stává důkazem. Je tak nastoupena zbytečná cesta takovéhoto tvrzení literaturou, neboť málokterý z autorů, kteří je budou přejímat, se bohužel bude vracet zpět až k jejím počátkům. Určitá část textů, které se samy označují za vědecké či vědeckou diskusi, nemá, jak již bylo v samém úvodu naznačeno, s korektní vědeckou diskusí mnoho společného a často neslouží pokusům o věcnými argumenty zkvalitněné a podpořené poznání, ale především k zviditelnění svého autora a jeho seberealizaci. Na existenci takovýchto textů je pochopitelně nutno upozornit, zabývat se jimi však nemá smysl. I ony bohužel tvoří součást neustále vznikajícího toku šumu a dezinformací, který se z již uvedených důvodů na kastellologickou problematiku nabaluje. Většina v letech 2002–04 probíhajícího bádání byla již tradičně soustředěna na stavební podobu a vývoj hradů a s nimi spojené otázky. Vyplynulo to jak z reálných možností, sotva umožňujících jinak orientované badatelské projekty, tak především z potřeby, respektive z eskalujícího procesu poklesu vypovídací schopnosti atakovaných, narušovaných a ničených památek. Provedeno bylo značné množství standardních stavebně historických průzkumů i záchranných archeologických výzkumů, v obou případech bohužel ne vždy potřebné profesionální úrovně a zodpovědnosti. Směrem k záchraně mizejících pramenů bylo zaměřeno i několik málo věcně velmi přínosných grantových projektů. Jediný grantový projekt, který v roce 2004 skončil, pak byl věnován řešení konkrétní odborné otázky, totiž hradům přechodného typu. Pouze v tomto případě bylo možno postupovat od podrobné práce s konkrétním archeologickým materiálem včetně jeho podrobné inventarizace a zpřístupnění, přes detailní zhodnocení a zpřístupnění dokumentace archeologických a dalších výzkumů až po závěrečnou syntézu. Z ostatních směrů kastellologického bádání se v rámci možností rozvíjelo i studium hradní každodennosti, tedy hradní hmotné kultury. Tento směr ovšem stále více naráží na neustále se zmenšující reálné možnosti prostorově, finančně, kapacitně i časově náročné práce s velkými soubory nálezů. Nemalou měrou k nepříliš povzbudivé
situaci přispívá i neúspěšnost pokusů získat podporu ze strany grantových agentur pro takto pojaté projekty. Ve velmi podobné situaci se nachází i studium hradů v rámci systému osídlení. Značný úspěch, který se setkal i s velmi kladným ohlasem v zahraničí, představovala realizace dvou svazků sborníku Castellologica bohemica. Z velkých výstavních projektů je nutno zmínit mimořádně zdařilou prezentaci výsledků nejdlouhodobějšího výzkumu hradu v Čechách. Jde o hrad po všech stránkách (a to i po stránce kvality výzkumu a jeho podpory a možností) výjimečný, totiž o Pražský hrad. Nová stálá expozice nazvaná Příběh Pražského hradu je nepochybně důstojným počinem širšího významu. Česká republika náleží mezi ty evropské země, kde je kastellologie vyučována na vysokých školách. U nás se tak děje pouze formou jedno- či dvousemestrálních kurzů na třech katedrách dvou univerzit. Přesto zde v poslední době vzniklo několik kvalitních diplomových prací, které jsou slibným počinem do budoucna. Přes četné naznačené, mnohdy nepochybně zbytečné a možný nepříznivý vývoj do budoucna naznačující problémy je možno nové poznatky získané českou kastellologií v sledovaném období hodnotit jako velmi přínosné, a to i v širším kontextu. Tomu odpovídala i jejich poměrně početná a stále intenzivněji pořadateli vědeckých konferencí vyžadovaná prezentace na mezinárodním fóru a kladný ohlas, kterého se zde dočkaly. Česká kastellologie si stále udržuje v Evropě velmi dobré jméno, čemuž odpovídá i její zastoupení ve vrcholných odborných evropských strukturách. Velmi výmluvným svědectvím uznání jejích kvalit je fakt, že ve sledovaném období byla poprvé významná německá odborná knižní kastellologická monografie opatřena resumé v češtině. Vyznívají-li předcházející řádky poměrně příznivě, podstatně méně optimismu vyplývá ze srovnání s možnostmi a současným pojetím výzkumu v kastellologicky vyspělých evropských zemích. Zde se totiž nosnými staly velké, problémově zaměřené, mnohaleté, dobře personálně i provozně zajištěné a odpovídajícím způsobem dotované výzkumné projekty. V podstatě tedy to, co bychom u nás nazvali základní či systematický výzkum. Systematický výzkum ovšem z náplně práce našich odpovídajících institucí z různých, zejména pak ekonomických a provozních důvodů vymizel již před delší dobou. Záchranný, nepochybně nezbytný výzkum aktuálně narušovaných lokalit jistě může přinést (a přináší) množství cenných i zásadně důležitých poznatků. Jeho rozsah i možnosti jsou však dány rozsahem a způsobem narušení, a řešit tak nemůže ani všechny v jeho rámci zjištěné skutečnosti, o odborně formulovaných širších otázkách ani nemluvě. Stále ještě můžeme vycházet z velkých systematických a stále v potřebné míře nezpracovaných výzkumů minulých let, ovšem poté již držet krok s evropským bádáním, které jsme před koncem 20. století i pomáhali formovat, bude velmi složité, pokud vůbec možné. Naše krátkodobé a spartánsky dotované granty, pokud se je podaří získat, řešení žádných, s vyspělým evropským standardem srovnatelných problémových projektů neumožňují. S tím jde ruku v ruce
9
ÚVOD
zejména u nastupující generace klesající možnost specializace, respektive možnost získání prostoru pro potřebnou hloubku studijního záběru a obecně klesající odborná úroveň běžných výzkumných prací, prováděných památkáři a archeology, kteří se musejí ve své každodenní praxi zabývat velkým množstvím zcela odlišných témat a činností, přičemž nemalá část z nich nemá ani odpovídající vzdělání či jinou průpravu. Klesá i obecné povědomí o tom (a to i ve značné části památkářské obce), že by takovéto práce měly být prováděny v nezbytné odborné kvalitě odpovídajícím odborníkem, jak je tomu běžně v mnoha jiných oborech (například u náročnější medicínské operace jistě nikdo nebude předpokládat, že dostačujícím je, aby operatér byl jakýmkoliv doktorem medicíny). Lze jen doufat, že při budoucím hodnocení dalšího období české kastellologie bude moci být výhled do budoucna v evropském kontextu již podstatně veselejší, i když současnost mnoho indicií tímto směrem bohužel nenabízí. Je též nutné doufat, že vztah naší veřejnosti k hradům a jejich zříceninám získá postupně zodpovědnější a vlíd-
nější podobu vycházející z úcty, pochopení a respektu k této části našeho národního kulturního dědictví. K zamyšlení nad touto potřebou by rád přispěl i tento druhý svazek Dodatků Ilustrované encyklopedie českých hradů. *** Poděkování za přátelské poskytnutí informací a zejména dokumentace či jinou formu pomoci při zpracování těchto Dodatků náleží M. Bekové, V. Brychovi, M. Cejpové, M. Cvrkové, P. Čechovi, M. Červenkovi, M. Faktorovi, L. Foster, J. Frolíkovi, J. Fröhlichovi, F. Frýdovi, F. Gabrielovi, M. Gojdovi, K. Hanzlíkové, M. Jančovi, E. Kamenické, T. Karlovi, V. Kašparovi, P. Kauskovi, J. Klusáčkovi, V. Knollovi, I. Košatkové, M. Kruckému, K. Křížové, J. Kulichovi, J. Novotnému, F. Ochranovi, K. Podroužkovi, Z. Procházkovi, M. Předotovi, J. Rendkovi, P. Rousovi, Z. Sedláčkovi, K. Sklenářovi, M. Skoumalové, J. Slavíkovi, M. Soukupovi, D. Stolzové, P. Šebestovi, B. Štauberovi, J. Štulcovi, J. Šulcové, M. Uherskému, P. Valentovi a P. Zavřelovi, za provedení většiny kreseb pak J. Durdíkové a V. Durdíkovi.
10
SLOVNÍK – HRADY, STAVITELÉ, STAVEBNÍCI, BADATELÉ
❖ Hvězdičkou označené pojmy jsou hesla nová, která nebyla obsažena v dosavadních vydáních a dodatcích Ilustrované encyklopedie českých hradů. ADRŠPACH (okr. Náchod, Královéhradecký kraj) Lit.: Fišera 2004 c. ANGERBACH U KOŽLAN (okr. Plzeň-sever, Plzeňský kraj) Lit.: Durdík 2004 f; j. ANGERBACH viz TÝŘOV ARCHEOLOGIZACE Lit.: Durdík 2004 j. BEČOV NAD TEPLOU (okr. Karlovy Vary, Karlovarský kraj) Kaplová věž jádra vznikla podle ➚dendrochronologických dat, v nebo po roce
1352, zatímco stavba velké čtyřpodlažní obytné věže v severozápadním nároží jádra byla dendrochronologicky datována do doby po roce 1356. Vznik kaple se zděnou tribunou v prvé ze zmíněných věží náleží době mezi lety 1352–57. Před rokem 1400 byla kaplová věž poškozena, snad zemětřesením. Specifikem velkého donjonu je dělení jeho interiéru ve všech úrovních do tří místností. Ve větší síni bylo umístěno spojovací schodiště. Ve věži se dochovaly pozůstatky otopných zařízení a ve druhém patře i ➚táflování. Spojovací křídlo mezi oběma věžemi, které je dílem pozdně gotické přestavby, bylo zvýšeno mezi lety 1537–47.
Obr. 1. Andělská Hora. Obytná věž na nejvyšším bodě staveniště v pohledu od západu
11
V rámci záchranných archeologických výzkumů byly v areálu hradu v prostoru cesty pod bergfritem zachyceny vrstvy s nálezy datovatelnými do 13. století a mezi konírnami a kaplovou věží pozůstatky vnějšího líce obvodové hradby jádra. Lit.: Gnirs 1932; Holanová – Heroutová 1964 (?); Holanová – Heroutová – Líbal 1969; Anderle 2001 a; Anderle 2000 b; Drhovský 2002 a; Kyncl – Anderle 2002; Anderle – Kyncl 2002; Sokol 2003 a; Anderle 2004 b; Sokol 2004 a; Kamenická 2004; Varhaník 2004 a. *BEDNĚNÁ KOMORA – nejčastěji obytná místnost opatřená bedněnou dřevěnou tepelnou izolací Běžný způsob řešení tepelné izolace místností hradních paláců v Čechách představovala ➚roubená komora. U ní je dřevěný srub z kulatin či hrubých trámů samonosnou konstrukcí. Ke konstrukci dřevěné izolace mohly však být použity i fošny, přibíjené na svislé konstrukční prvky. V takovém případě hovoříme o bedněné komoře. Protože v našich klimatických podmínkách pracujeme především s otisky dřevěného zateplení v navazujícím zdivu, může být rozhodnutí, zda se jedná o bedněnou nebo roubenou konstrukci, značně komplikované. Zdá se, že o bedněnou komoru by se např. mohlo jednat v posledním patře věže hradu ➚Zlenice. Pokud se bedněná komora nacházela ve spodní úrovni, může být zjistitelná archeologicky. Prvou možnost představuje nález jam pro ukotvení svislých prvků její konstrukce (např. v ➚zemnici na hradě ➚Angerbachu u Kožlan – obr. 1350 na str. 628 v Ilustrované encyklopedii českých hradů), druhou pak v případě rámové konstrukce nalezení jejích
BECHYNĚ
Obr. 2. Bechyně. Půdorys suterénu jádra (podklad podle J. Muka, doplněno, upraveno). 1 – starší gotické zdivo, 2 – pravděpodobně starší gotické zdivo, 3 – mladší gotické zdivo, 4 – pozdně gotické zdivo, 5 – zadní zbořený palác podle plánu z roku 1764
pozůstatků v požárem zničené podobě (např. v ➚manském domě ➚na Křivoklátě). Systém osvětlení i užívání se zjevně od roubené komory nelišil. V Čechách se nepochybně podstatně častěji užívalo roubené komory. Bedněná komora je naopak běžným řeše-
Obr. 3. Bechyně. Půdorys přízemí jádra (podklad podle J. Muka, doplněno, upraveno). 1 – starší gotické zdivo, 2 – pravděpodobně starší gotické zdivo, 3 – mladší gotické zdivo, 4 – pozdně gotické zdivo, 5 – zadní zbořený palác podle plánu z roku 1764
ním spíše v západní a jihozápadní části střední Evropy (krásné a početné ukázky se dochovaly např. v Tyrolích, mimořádně náročná freskovou výmalbou opatřená pak v našem severním sousedství na saském hradě Kriebsteinu). Lit.: Durdík 2004 k.
12
BECHYNĚ (okr. Tábor, Jihočeský kraj) Vyhodnocení nálezů učiněných při opravách zámku v sedmdesátých letech 20. století spolu se stavebně historickými pozorováními (včetně stavebně historického průzkumu ➚Jana Muka) umožňují poněkud zpřesnit představy
BECHYNĚ
Obr. 4. Bechyně. Hradní areál od východu na přelomu 18. a 19. století na kolorovaném leptu V. L. Janschy a K. Postla
o středověké podobě hradu a jeho stavebním vývoji. Prostor dnešního vlastního zámku se ve starším středověku rozpadal na menší předhradí, ležící na severu (v rámci hradního organismu druhé), a jádro, oddělené příkopy. Na předhradí se na západní straně dochovala obvodová hradba a v rámci dalšího vývoje sem byla vložena budova. Na čelní straně je možno rozeznat zdivo protáhlé branské věže, prozatím ne zcela jasného středověkého stáří. Na východní straně středověká situace zcela zanikla. Protože víme, že věž, kterou v roce 1580 zbořil Baltassare Maggi, stávala vlevo od brány, je prakticky jediným prostorem, kde mohla existovat severovýchodní nároží zmíněného předhradí. Hluboký, do skály vysekaný příkop mezi 2. předhradím a jádrem byl uzavřen hradbami. Zbytek západní hrad-
by byl zjištěn pod podlahou stromového sálu. Protáhlé hradní jádro mělo díky charakteru skalního podloží zalomený obrys. Oproti dnešnímu zámku bylo výrazně užší. Obíhal je (s výjimkou čela proti předhradí) parkán. Na západní straně byla parkánová hradba včetně jejího styku s nárožím hlavní hradby odkryta pod stromovým sálem, mimo obrys dnešní zámecké budovy povětšině zanikla. Při zmíněných památkových úpravách byl její průběh odkryt a zdivo poté bohužel většinou zničeno. Na východní straně, kde křídlo Jelenice v pozdní gotice překročilo linii hlavní hradby, se parkánová hradba mimo něj dochovala zřejmě pouze v dnešní tarasní zdi jižně od pozdně gotické polookrouhlé bašty. Vnitřní zástavba se přikládala ve formě tří křídel k podstatné části obvo-
13
du. Za nejstarší (ovšem zcela spekulativně) bývá považováno zbořené křídlo jižní, které v přízemí obsahovalo i průjezd umožňující vstup na nádvoří od jihu. Křídlo obsahovalo i kapli sv. Ludmily. Zda byla jeho součástí od počátku, však nevíme. Podle plánu z roku 1764 by půdorys křídla mohl odpovídat svým středním sálem a předpokládanými dvěma čtvercovými místnostmi po stranách v patře charakteristické sestavě prostor paláců hradů Přemysla Otakara II. Zalomené západní křídlo nepochybně vzniklo určitým vývojem, v jehož rámci se jako primární spíše jeví dvouprostorová podsklepená jižní část. Z jejího jižního suterénu je přístupná trojlístkovitě ukončená do skály vysekaná ➚lednice. Nejspíše dvouprostorové a podsklepené bylo i křídlo východní, délkově odpovídající dnešnímu křídlu Jelenice, avšak podstatně užší. Dnes se z něj kro-
BECHYNĚ
mě fragmentu nádvorní stěny dochoval pouze suterén. Mezi jižní stěnou tohoto křídla a jižním křídlem probíhala pouze hlavní hradba. Je velmi dobře zakreslena i s mladší úpravou ochozu např. ještě na kolorovaném leptu V. L. Janschy a K. Postla z přelomu 18. a 19. století. Na tomto vyobrazení k ní přiléhá pultová střecha stavby vložené do parkánu a zachycené i na plánu z roku 1764. Průběh její nádvorní fasády tedy zjevně odpovídá vnitřnímu líci zmíněného hradebního úseku. Na severu zůstala mezi západním a východním křídlem úzká, nejspíše hradbou s branou uzavřená mezera. O existenci nějaké věže v jádře nemáme žádné doklady a na takovouto stavbu by zde prakticky nezbývalo mnoho místa. Otevřenou otázkou stále zůstává datování naznačené podoby jádra. Nejspíše je možno mít za to, že většina staveb náleží již královskému hradu Přemysla Otakara II. Potvrdit nebo korigovat tuto představu však bude muset až další, především archeologický výzkum. Další výraznou vývojovou etapu jádra znamenala stavba mohutného severního křídla v čele. Tato mimořádně velkoryse pojatá obdélná stavba byla na severu třetinou svého objemu předsunuta před původní čelo jádra do příkopu a na východě i západě byla širší než starší situace. V prvém případě nejspíše toto rozšíření v podstatě odpovídalo šíři parkánu, na západě však křídlo parkánovou hradbu výrazně překročilo a bylo ještě opatřeno k jihu vybíhajícím přístavkem. Nové křídlo se na všechny strany obracelo početnými obdélnými okny s dělícími kamennými kříži. Ani datování této stavební fáze není doposud spolehlivě vyřešeno. S určitou nezbytnou rezervou by bylo nejspíše možno uvažovat o konci 14. století. Lépe jsme již informováni o velkorysé pozdně gotické přestavbě provedené především pány ze Šternberka nepochybně v delším časovém úseku, který započal po roce 1477, kdy hrad získali. Pozdně gotická stavební činnost se ubírala několika směry. Přestavěno bylo západní křídlo, které si z této přestavby v přízemí uchovalo síťové klenby a donedávna i krov. Významných úprav se dočkalo severní křídlo. V západní části jeho přízemí byla příčkou vydělena čtvercová místnost, patrně ➚Wendelem Rosskopfem, zaklenutá na střední sloup pojednaný jako kmen stromu klenbou žebry imitujícími uschlé větve. Zachoval se zde i jeden z nejstarších renesančních portálů ve venkovském prostředí. Východní křídlo bylo s výjimkou suterénu a snad i nádvorní stěny (či její části) strženo a postaveno zno-
vu v podstatně větší dimenzi, pohlcující prostor bývalého parkánu. Toto křídlo, dnes zvané Jelenice, kryje sedlová střecha mezi strmými štíty, jejíž gotický, bohužel dřevomorkou v úplnosti napadený krov bylo možno ještě v sedmde-
sátých letech 20. století zdokumentovat (obr. 67 na str. 56 v Ilustrované encyklopedii českých hradů). Významnou změnu přineslo spojení bývalého druhého předhradí s jádrem do jednoho celku. Zbytek dělícího pří-
Obr. 5. Bechyně. Půdorys obléhacího tábora (podle J. Kypty – J. Richterové)
14
BOLKOV
kopu byl zaklenut, takže jeho plocha se spolu s plochou nádvoří bývalého předhradí stala prvým nádvořím nyní dvojdílného jádra. Představa Jana Muka, že nad zmíněným zaklenutím příkopu vznikl vnější trakt severního křídla jádra, který by pak byl záhy odstraněn, se neopírá o žádné jiné doklady, než je sama existence zaklenutí bývalého příkopu, a není pravděpodobná. Významné pozornosti se dostalo zlepšení obranyschopnosti jádra hradu. Na východní straně se jejími uzlovými body staly dvě polookrouhlé, dovnitř otevřené bašty. Větší z nich, jejíž pozůstatky byly odkryty při památkových úpravách v sedmdesátých letech, uzavírala prostor bývalého příkopu mezi druhým předhradím a jádrem. Její vnější fasády byly opatřeny v omítce pečlivě provedeným kvádrováním. Stavba křídla Jelenice způsobila, že mezi jižní baštou, přiloženou ke staré parkánové hradbě, a nárožím tohoto křídla musel být vystavěn nový, v posunuté linii vedený úsek parkánové hradby. S ohledem na zajištění východní fronty jádra nad řekou dvěma polookrouhlými baštami poněkud překvapuje, že se podobného zajištění nedostalo západní, podstatně ohroženější straně. V linii parkánu by zde mohla existovat analogická bašta pouze v dnes zcela zaniklém úseku pod západním ukončením jižního křídla. Na nároží starého parkánu zjevně měly navázat nové hradební úseky, které by je spojily se ➚šmorcováním připraveným na severních nárožích Čertovy zdi. Tato masivní, mírně zalomená ➚štítová zeď se snažila zajistit možným dělostřeleckým ostřelováním ohroženou jižní stranu jádra. Palebná postavení na její koruně by umožňovala pokrytí palbou nebezpečné, poněkud výše ležící plochy návrší za říčkou Smutnou, využitého při husitském obležení hradu. Přestože v poznání významného hradu v Bechyni stále přetrvávají různé nejasnosti, je možno počítat s tím, že hrad Přemysla Otakara II. náležel mezi hrady s obvodovou zástavbou. Mimořádně zajímavá je velkorysá druhá stavební fáze, která dala vzniknout mohutnému a výstavnému severnímu křídlu jádra. Její souvislosti je možno nepochybně hledat v klidné starší době lucemburské, v níž majitelé hradů mohli napřít svou pozornost k rozvoji obytné a reprezentační složky hradu. Neméně velkorysá pozdně gotická přestavba učinila z Bechyně, jak co se obytné a reprezentační složky, tak opevnění (pochopitelně včetně opevnění předhradí a bašty Kohoutek, které nebyly v rámci tohoto textu připomínány) týče, jeden z nejvýznamnějších šlechtických hradů své doby.
Obr. 6. Blatno. Hradní areál na plánu obce z roku 1817
Na návrší nad ústím říčky Smutné do Lužnice jižně proti hradu se dochovaly pozůstatky rozměrného opevněného obléhatelského husitského tábora z roku 1428 s palebnými postaveními nad svahem proti hradu. Z jeho obvodového opevnění vystupují dvě či tři čtverhranné bašty. Lit.: Krajíc 1987; Stejskal – Pouzar 1998; Krajíc 1999; Krajíc a kol. 2000; Kypta – Richterová 2003 a; Fröhlich 2004 b; Kypta – Richterová 2004 a. BEZDĚZ (okr. Česká Lípa, Liberecký kraj) Lit.: Křížová 1996 a; Peša 2001; Vojkovský 2001 c; Brych – Rendek 2002; Líbal 2003; Sommer 2003; Stevens 2003; Sommer 2004; Durdík – Gabriel – Chotěbor – Peřina v tisku.
15
BÍLINA (okr. Teplice, Ústecký kraj) Lit.: Podroužek – Novosadová 2001. BISCHOFSTEIN viz SKÁLY BLANSKO (okr. Ústí nad Labem, Ústecký kraj) Lit.: Umlauft 1929–31; N. N. 1931 a; 1931 b; Šedivý 2002a; 2002 b; Úlovec 2002 a. BLATNÁ (okr. Strakonice, Jihočeský kraj) Lit.: Olejník 1985; Petrán 1985. BLEŠENSKÝ VRCH viz HRAD NA BLEŠENSKÉM VRCHU BOLKOV (okr. Trutnov, Královéhradecký kraj) Lit.: Jansa 2004.
BOR U TACHOVA Obr. 7. Blatno. Druhotně osazený portál v suterénu východního křídla
BOR U TACHOVA (okr. Tachov, Plzeňský kraj) Stavební vývoj hradu je nepochybně oproti dosavadním představám podstatně komplikovanější. Za současného stavu vědomostí je možno nejstarší stavební fázi z 13. století přičíst především spodní část bergfritu a patrně i obloukovitý průběh severovýchodní hlavní hradby. Spolehlivé rozpoznání nejstarší součásti komplikovaného západního paláce není prozatím možné. Stavba vykazuje stopy doposud neuvažované stavební fáze ze 14. století. Kromě některých detailů v tomto paláci jí zřejmě náleží i před hlavní hradbu předložená věž vstupní brány, z jejíhož průjezdu vedly portálky do navazujících ramen parkánu, který jádro obíhal. Dnešní pravoúhlé severozápadní nároží paláce je až dílem pozdně gotického rozšíření plochy jádra. Rozsáhlá obdélná prostora, která je tvoří, se na jihovýchodní straně na spáru přiložila ke staršímu kvádry armovanému nároží. Jižní palácové kříObr. 8. Bor u Tachova. Podélný řez hradní kaplí (podle M. a O. Radových)
16
*BOŽEJOV
dlo s kaplí je v dnešním rozsahu zjevně rovněž výsledkem složitějšího stavebního vývoje. Archeologický výzkum L. Foster v interiéru hradní kaple v roce 2004 prokázal, že dlouhou přímou vnější zeď jižního křídla není možno považovat za obvodovou hradbu nejstarší fáze hradu, jejíž obrys tak na této straně zůstává nejasný. V prostoru dnešní kaple byla zjištěna volně stojící čtverhranná stavba se slabšími stěnami a dochovanou kvádrovou armaturou jihovýchodního nároží. Až v další stavební fázi byla vystavěna zmíněná jižní zeď v těsné blízkosti této stavby a před ní předstupující presbyterium hradní kaple vzniklo až v další, pozdně gotické etapě výstavby hradu. Vnitřní obrys tohoto presbytáře byl od počátku polygonální. Hrad v Boru u Tachova představuje mimořádně důležitou památku, jejíž detailnější studium a zhodnocení nadále zůstává prvořadým úkolem. V této souvislosti je nutno zvláště litovat, že možnosti, které tímto směrem nabízely současné úpravy, zůstaly ze značné části nevyužity. Lit.: Sokol 2004 d. BOROTÍN (okr. Tábor, Jihočeský kraj) Lit.: Kolář 1924 a; Dražan – Borotínský 1935; Durdík – Sušický 2002. BORŠOV NAD VLTAVOU (okr. České Budějovice, Jihočeský kraj) Lit.: Mareš 1938. *BOŽEJOV (okr. Pelhřimov, Kraj Vysočina) – na zámek přestavěné středověké sídlo ve stejnojmenném městečku Božejov v letech 1355–61 drželi synové Buška Tluksy z Kamene. Při dělení majetku mezi nimi je zdejší sídlo označováno jako tvrz. Držitelem celé tvrze se poté stal Příbík Tluksa z Božejova. Na počátku 15. století ji držel Soběn z Jenišovic, v roce 1446 však již opět náležela Tluksům z Kamene. Počátkem 16. století přešel Božejov z rukou Mi-
Obr. 9. Borotín. Půdorys přízemí (nahoře) a suterénu (vlevo dole) a terénní náčrt patra hradu (vpravo dole). 1 – zdivo z první poloviny 14. století, 2 – zdivo pravděpodobně z první poloviny 14. století, 3 – zdivo z 2. stavební fáze, 4 – zdivo pozdně gotické, 5 – zdivo z 16. století, 6 – novodobé zdivo, 7 – blíže nedatované zdivo, 8 – zaniklé, historickými plány doložené zdivo
Obr. 10. Borovsko. Interiér do skály vysekaného sklepa
kuláše Štítného ze Štítného na Leskovce a byl připojen ke ➚Kamenici nad Lipou. Při dělení majetku mezi dcery Jana z Leskovce je charakterizován jako hrad. Při dalším dělení majetku v roce 1565, v jehož rámci Božejov získal Vilém Ostrovec, se opět hovoří o hradu, stejně jako v roce 1579. Za Kryštofa mladšího z Leskovce se hrad dočkal renesančních stavebních úprav. Poté bývá
17
v písemných pramenech nazýván Starý hrad Červený Božejov. I v 17. století je sídlo v Božejově nazýváno hradem. Za Kryštofa Karla Voračického z Paběnic bylo roku 1710 přestavěno na barokní zámek. Ten byl dále výrazně přestavován okolo roku 1837, tato přestavba však byla roku 1840 zastavena a nedočkala se dokončení. O středověké podobě Božejova víme
BRADA
doposud bohužel velmi málo. Okolo dnešního zámku bývaly hluboké příkopy, napájené vodou sousedních rybníků, které byly zavezeny v rámci úprav na počátku 19. století. Dnešní zámek je čtverhrannou čtyřkřídlou stavbou, jíž nebyla doposud věnována potřebná pozornost. Dnešní budova vykazuje stopy renesanční stavební fáze včetně erbovní desky se znakem Leskovců a letopočtem 1567. Pozůstatkem středověké situace by mohla být zejména křídla východní a západní, která byla renesančně upravována po polovině 16. věku a která by např. mohla tvořit i dvoupalácovou dispozici. Božejov byl ve středověku označován jako tvrz, a proto nebyl zařazen do dosavadních vydání Ilustrované encyklopedie českých hradů. Po celý raný novověk byl však chápán jako hrad. Zaujetí kvalifikovanějšího stanoviska k jeho klasifikaci brání zcela nedostatečná úroveň poznání této doposud opomíjené památky. Zůstává zde široké pole působnosti pro budoucí bádání. BRADA (okr. Jičín, Královéhradecký kraj) Lit.: Ulrychová 2002; Pavlík – Vitanovský 2004; Ulrychová v tisku.
Obr. 11. Božejov. Městečko se zámkem na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1829. Černě zděné, šrafovaně dřevěné budovy
BRADLEC (okr. Semily, Liberecký kraj) Lit.: Brestovanský – Prostředník 2002; Brych – Rendek 2002; Špráchal – Vojkovský 2002; Tomíček – Úlovec 2002; Prostředník 2003; Vaistauer 2004 a; Ulrychová v tisku. BRADLO (okr. Trutnov, Královéhradecký kraj) Lit.: Wolf 1968. BRANDÝS NAD LABEM (okr. Praha-východ, Středočeský kraj) V prvém patře jižního křídla dnešního zámku byla zjištěna pozdně gotická okna, a to jak v nádvorní, tak v západní stěně. Palácové křídlo, kterému okna náležela, nedosahovalo až k dnešní západní stěně zámku. Pozdně gotické zdivo věže v severozápadním nároží zámku dosahuje až do úrovně nejnižší profilované římsy, vyšší úrovně jsou renesančního původu. Věž byla nastavěna na starší přízemní gotický objekt. V nádvorní stěně východního křídla bylo v úrovni prvého patra odkryto kompletně dochované mimořádně náročné pozdně gotické okno a pozůstatky dalších otvorů. Lit.: Kroupa 2003; 2004.
Obr. 12. Brada. Zdivo ve stěně bývalého lomu příslušející budově v severní části jádra
18
BRANDÝS NAD ORLICÍ (okr. Ústí nad Orlicí, Pardubický kraj)
BŘEZINA
BROUMOV (okr. Náchod, Královéhradecký kraj) V areálu dnešního barokního kláštera se ze středověké situace podle výsledků stavebně historického průzkumu SÚRPMO a pozorování J. Čížka a J. Slavíka dochovalo nejen zdivo klášterního kostela sv. Vojtěcha, jeho věží a sakristie, ale i pozůstatky polygonální parkánové bašty v severovýchodním nároží, část hradby v suterénu dnešního severního křídla a dvě zdiva v prostoru styku dnešního jižního a západního křídla s výběžkem křídla staré prelatury. V posledním případě jde patrně o část nádvorní stěny opatství a na ni na jihu navazující příčnou stěnu. Další nevelký pozůstatek středověké zástavby je zřejmě dochován i ve druhém suterénu severní části dnešního východního křídla. Lit.: Horyna – Vilímková 1987; Čížek – Slavík 2002 a. Obr. 13. Brod nad Tichou. Fragment zdiva ve svahu pod budovou fary
V roce 1944 bylo stavebně zajištěno renesanční okno v paláci. Lit.: Klimeš 2000. BROD NAD TICHOU (okr. Tachov, Plzeňský kraj) Dle názoru dosavadního umělecko historického bádání pocházejí nejstarší části kostela (zejména jeho polygonální závěr, na poněkud zkresleném plánku J. Čížka [obr. 132 v Ilustrované encyklo-
pedii českých hradů] je v celkových proporcích chybně zakreslen jako pravoúhlý), který dnes stojí v hradním areálu, až z doby okolo roku 1500. Je-li tomu skutečně tak, nejedná se nejspíše o hradní kapli, ale o stavbu vzniklou až po zániku hradu. Zdivo v západním svahu pod budovou fary, která je zjevně barokní novostavbou, obsahuje cihly a na zběžný pohled nepůsobí příliš středověkým dojmem.
Obr. 15. Broumov. Dochovaná středověká zdiva zakreslená do obrysu dnešního kláštera (podle J. Čížka – J. Slavíka)
BŘEZÍN (okr. Plzeň-sever, Plzeňský kraj) Lit.: Knoll 2003 a. BŘEZINA (okr. Rokycany, Plzeňský kraj) Lit.: Anderle 2000 a.
Obr. 14. Broumov. Klášterní hrad na votivním obraze z roku 1609 (podle J. Čížka – J. Slavíka)
19
BŘEZNICE
BŘEZNICE (okr. Příbram, Středočeský kraj) Lit.: Schubert 1994. BUBEN (okr. Plzeň-sever, Plzeňský kraj) Z trámků ve zdivu mladší fáze (nadvýšení) severovýchodní zdi jádra hradu byla získána ➚dendrodata z rozmezí let 1379–80. Lit.: Krčmář 2001 b; Bezděková 2002; Procházka 2004 a. BUDĚTICE (okr. Klatovy, Plzeňský kraj) Lit.: Úlovec 2004 c. BUDYNĚ NAD OHŘÍ (okr. Litoměřice, Ústecký kraj) Lit.: Medáček – Šánová 1998; Medáček – Čížková – Šánová – Bittner – Bittnerová – Medáčková 2002. BUŠTĚHRAD (okr. Kladno, Středočeský kraj) Při výměně schodiště veřejné pěší komunikace spojující jihovýchodní nároží hradního areálu s prostorem pod hradem byl v rámci archeologického výzkumu D. Stolzové zachycen průběh lomícího se středověkého zdiva, které náleží buď přímo nároží této části dispozice, nebo baště v něm. Lit.: Durdík 1998 k; Stolzová – Kasalická 2002; Stolzovi 2002; Stejskalová 2003.
Obr. 16. Břecštejn. Zbytky stavby v západní části čela hradu
Obr. 20. Buštěhrad. Odkryté zdivo v severovýchodním nároží vnitřního areálu
Obr. 17. Březina. Opravené torzo věže s vestavěným novogotickým altánem
Obr. 18. Budyně nad Ohří. Klenba arkýře v paláci
20
BUZICE
Obr. 19. Buštěhrad. Severovýchodní bašta hradu v pohledu od severovýchodu
Obr. 21. Buzice. Celková situace. Věž křížkována (podle A. Sedláčka, měřítko doplněno)
21
*BUZICE (též Hrad, okr. Strakonice, Jihočeský kraj) – opevněné sídlo v blatné poloze západně od stejnojmenné vsi Se jménem Buzic se poprvé setkáváme v predikátu Předoty Němce a jeho bratra Pešíka v roce 1384. Nejprve jsou zde doloženy mlýny, o existenci vsi se poprvé hovoří k roku 1402 a jména šlechtických majitelů, kteří se po Buzicích psali, můžeme sledovat až do konce 15. století. Poté bylo zdejší sídlo, vystavěné nejspíše Janem z Buzic v průběhu téhož věku, připojeno k nedaleké Blatné, a ztratilo tak smysl. V prvé a jediné výslovné zmínce o jeho existenci, pocházející z roku 1527, je charakterizováno jako tvrz, tou dobou již pustá. Ve druhé polovině 17. století byla do jejího areálu vestavěna dvoukřídlá raně barokní sýpka a v 19. století zde ještě vznikly dva nevelké domky.
BUZICE
Rozsáhlé jednodílné opevněné panské sídlo zvané Hrad při řece Lomnici nevzniklo v přímém kontaktu se stejnojmennou vsí. V jeho opevnění hrála značnou roli voda. Mimo západní stranu, kde sousedilo přímo s říčním tokem, je obklopoval příkop a mohutný val před ním. Na vstupní severní straně byla tato fortifikace zdvojena. V jihovýchodním nároží byla do valu nesoucího zjevně zídku vetknuta bašta vně polygonálního, vevnitř pak kruhového obrysu. Vnitřní polygonální, avšak v podstatě nepravidelně čtyřúhelný areál síd-
Obr. 24. Buzice. Dvě Vilímovy kresby použité jako ilustrace k Sedláčkovým Hradům
Obr. 22. Buzice. Půdorys (bez vnějšího opevnění) suterénu (nahoře) a přízemí (dole, podle M. Rykla). 1 – gotické zdivo, 2 – opravené pozdně gotické zdivo, 3 – barokní zdivo, 4 – novodobé zdivo
la vymezovala obvodová hradba. Do jejího východního nároží byla vetknuta bez kontaktu s další zástavbou stojící čtverhranná plochostropá věž lichoběžného půdorysu. Vcházelo se do ní po padacím můstku v úrovni prvého patra. Obytný charakter mělo až třetí a čtvrté patro, která na rozdíl od nižších úrovní osvětlovala větší okna se sedátky ve výklenku. Pouze velmi fragmentárně dochovaný palác stával při podstatné části severozápadní strany a v západním nároží existovalo dřevěné stavení, o jehož existenci nás informuje žlábek pro ukotvení stěny v líci hradby. Při zbývajícím obvodu musíme počítat s existencí dalších staveb, které zanikly při stavbě raně barokní sýpky. Buzice představují objekt, který je již dlouho chápán jako stavba stojící na přechodu mezi hradem a tvrzí. Přes svůj doposud živý název Hrad byl v souladu s jedinou historickou zmínkou řazen spíše mezi tvrze (a proto nebyl zařazen do 1. a 2. vydání Ilustrované encyklopedie českých hradů). Zmíněné místní jméno, rozsah stavby, její vztah ke vsi i mohutné opevnění se zděnou baštou
22
ve vnějším ohražení však spíše přiklánějí misku vah ke klasifikaci Buzic jako hradu. M. Rykl dokonce vyslovil na základě detailního historického i srovnávacího stavebně historického studia zajímavý předpoklad, že by se mohlo jednat o zhrublou repliku dispozičního řešení hradu ➚Kost. Lit.: Hejna 1961; Kašička – Nechvátal 1986 a; Rykl 1994; Svoboda – Úlovec – Chotěbor – Procházka – Fišera – Anderle – Slavík – Rykl – Durdík – Brych 1998. BYSTŘICE NAD ÚHLAVOU (okr. Klatovy, Plzeňský kraj) Lit.: Úlovec 2003 a; c. CASTELLA MARIS BALTICI Šestá konference se konala v roce 2001 v litevském Vilniusu a sedmá v roce 2003 v severoněmeckém Greifswaldu. Lit.: CMB 6. CASTELLOLOGICA BOHEMICA Osmý svazek sborníku vyšel v roce 2002, devátý v roce 2004.
ČESKÁ LÍPA
Obr. 23. Buzice. Vlevo rekonstrukce stavu ve druhé polovině 15. století, vpravo současný stav (podle M. Rykla)
CASTRUM BENE Osmá konference se v roce 2003 konala v rakouském městě Krems an der Donau.
ČERVENÁ ŘEČICE (okr. Pelhřimov, kraj Vysočina) Lit.: Solař 1863; Vlasák 1863 c; Úlovec 2003 a.
ČAP (okr. Česká Lípa, Liberecký kraj) Lit.: Brych – Rendek 2002.
ČERTOVA RUKA (okr. Semily, Liberecký kraj)
Lit.: Prostředník 2001 a; Waldhauser 2002; Brych – Rendek 2002; Nechvíle 2003 b; Fišera 2004 c. ČESKÁ LÍPA (též Lipý, okr. Česká Lípa, Liberecký kraj) Lit.: Barták – Macháček – Pacovský – Schröfel 1995; 1997; Gabriel – Girsa 2001; Brych – Rendek 2002; Gabriel 2002; Panáček 2002; Vomáčka 2003; Panáček 2004 a; 2004 b; Pavlík – Vitanovský 2004.
Obr. 26. Červený Hrádek u Jirkova. Část gotického ostění s kamenickou značkou druhotně použitá jako stavební materiál ve zdivu terasy
Obr. 25. Červená Hora. Vnější líc obvodové zdi na jižní straně jádra
23
ČESKÝ DUB
ČESKÝ DUB (okr. Liberec, Liberecký kraj) Lit.: Brych – Rendek 2002; Hartman – Prostředník – Šída 2004. ČESKÝ KRUMLOV (okr. Český Krumlov, Jihočeský kraj) Při průzkumu západního průčelí Horního hradu byly rozpoznány dvě gotické fáze. Starší náleží zřejmě obvodové hradbě nejpozději z poloviny 15. století, mladší pak pozdně gotickému křídlu s nevelkými okny lemovanými omítkovými paspartami. V dochovaných barokních omítkách bylo zaregistrováno několik zásahů střelami z ručních palných zbraní a jeden zásah kulí z děla pak v omítce gotické. Nejspíše pocházejí z roku 1741. J. Varhaník navrhuje oproti dosavadním představám považovat za nejstarší část hradu z druhé čtvrtiny 13. století východní část jádra, která by měla na skalních výchozech obsahovat dvě čtverhranné věže, a blížit se tak svou podobou počáteční fázi hradu ➚Rožmberku a raně novověkému stavu rakouské Vitorazi (Weitra). Východní věž by podle něj měla stát v prostoru dnešního průjezdu, respektive kaple a v rámci dalšího vývoje by pak v jejím sousedství byla vystavěna další čtverhranná věž, takže by hrad získal třívěžovou podobu. Pro tuto nepochybně zajímavou konstrukci však neexistují žádné věcné doklady a snaha o odvození podoby Českého Krumlova a Rožmber-
Obr. 28. Český Šternberk. Půdorys dolní (severní) vysunuté věže v úrovni prvého patra. Tečkovány kapsy trámů stropu a střílna v přízemí, stejně jako kapsy závory a záklenky otvorů patra
Obr. 27. Český Krumlov. Věž Hrádku
ka od starší Vitorazi naráží na nemožnost datace doby vzniku dnes zaniklého stavu rakouského hradu, který zachycuje raně novověký plán. V případě věže Hrádku předkládá J. Varhaník na základě nepravidelností v její spodní části pravděpodobnou hypotézu, předpokládající mladší obezdění starší stavby. Lit.: Záloha 1972; Kubíková 1991; Záloha 1991; Šnejd 2001; Ernée 2002; Flašková 2002; Kubíková 2002; Šnejd 2002; Cejpová 2003 c; Ernée 2003; Girsa – Hanzl – Jerie 2003; Semotanová – Šimůnek – Žemlička (ed.) 2003 a; Šnejd 2003; Ernée 2004; Fröhlich 2004 b; Pavlík – Vitanovský 2004; Varhaník 2004 d.
24
ČESKÝ ŠTERNBERK (okr. Benešov, Středočeský kraj) V rámci nevelkého předstihového archeologického výzkumu provedeného v souvislosti s památkovými úpravami čela jižní předsunuté bašty v roce 2002 byl odkryt průběh starší čelní zdi, která i na této straně byla obezdívkou starší roubené konstrukce. Zmíněný výzkum ukázal, že při památkových úpravách ve druhé polovině sedmdesátých let 20. století bylo nezodpovědně zničeno téměř celé historické nadloží, a to až pod úroveň podlahy srubu v čele bašty. Terénní úroveň byla tehdy zbytečně snížena až na úroveň základové spáry mladší fáze čelní zdi. Zjištěné bloky zříceného
ČESKÝ ŠTERNBERK
Obr. 29. Český Šternberk. Řezy dolní (severní) vysunutou věží
Obr. 30. Český Šternberk. Břit bateriové věže jižní předsunuté bašty
Obr. 31. Český Šternberk. Část interiéru patra bateriové věže jižní předsunuté bašty
25
ČÍŽKOV
zdiva jsou pozůstatkem této mladší fáze čelní zdi. Příčinou destrukce podstatné části čelní zdi bašty se stalo odpadnutí části skalního masivu v ➚eskarpě příkopu pod jihozápadním nárožím bašty. Vzhledem k omezenému rozsahu výzkumu nemohla ani při této příležitosti být řešena pro poznání vývoje bašty kardinální otázka vztahu bateriové věže k obvodovému opevnění. Lit.: Durdík – Kašpar 2003 a; 2003 e; Heřman 2003; Pavlík – Vitanovský 2004; Durdík v tisku bf. ČÍŽKOV viz STRAŠNÁ SKÁLA *DEMONSTRAČNÍ ARCHITEKTURA – architektonickými prostředky provedené nápadné zdůraznění (mnohdy na úkor funkčnosti realizace) vlastností či kvalit stavby, ať již skutečných či domnělých, které si stavebník přál na první pohled manifestovat Demonstrační charakter mohlo např. mít záměrné použití určitého, vyloženě prestižního či módního hradního typu. Tímto způsobem demonstrovali své postavení pražští biskupové, jejichž špičkové hrady se ve 12. a 13. století řadí do kontextu královské hradní architektury. V ➚Horšovském Týně bylo užito ➚středoevropského kastelu, který získal prestižní postavení určitého symbolu nově lokovaných královských měst. Z tohoto důvodu ho použil i ➚Přemysl Otakar II. v ➚Litoměřicích, kde pro jeho aplikaci muselo vzniknout nevelké rozšíření plochy města, tvořící v rámci jeho jinak oblého obrysu jediné pravoúhlé nároží. Oba uvedené případy jsou velmi poučné z metodického hlediska. Více než názorně totiž ukazují, v jak krátkém čase se určité z konkrétní věcné situace vzešlé řešení může stát prestižním, respektive demonstračně a ideově využitelným. Z toho pak vyplývá jeho demonstračními potřebami vyvolané použití i mimo podmínky, které ho vyvolaly k životu. Do souvislostí demonstrační architektury, zviditelňující nepřehlédnutelným způsobem možnosti a ambice stavebníka, nepochybně náležejí i výjimečně úspěšné šlechtické snahy 13. století o stavbu hradů srovnatelných s královskými (➚Příběnice, ➚Stará Dubá) nebo vznik šlechtických miniatur královských ➚hradů s obvodovou zástavbou (➚Říčany, ➚Vízmburk) či svérázná modifikace ➚hradu bergfritového typu do pravidelné podoby v nároží lokovaného města (➚Horažďovice, kde za tímto účelem vzniklo jediné pravoúhlé nároží v jinak oblém obrysu města). Miniaturizace obecně představuje jeden z běžných prostředků demonstrač-
ní architektury. V rámci klidného, reprezentační a obytné složce hradu přejícího 14. století se dobrým podnětem pro její aplikaci stal vznik módních a prestižních šlechtických hradních typů, především ➚dvoupalácové a ➚blokové dispozice. Zejména v rámci druhé z nich mohly omezené reálné možnosti vypjaté sebevědomí nepostrádajících stavebníků, přejících si demonstrovat své ambice prestižní podobou svého sídla, vést k velmi miniaturizovaným řešením, a to jak bez ztráty plné funkčnosti jednotlivých komponent (např. ➚Vrchotovy Janovice), tak za cenu jejich výrazné modifikace až deklasování, jak mimořádně názorně ukazuje např. podoba hradu ➚Orlík u Humpolce. Demonstrační charakter mělo jistě na počátku 15. století i převzetí podoby novoměstského ➚Hrádku na Zderaze Václava IV. při stavbě ➚Hrádku v Kutné Hoře tamním královským rychtářem Václavem z Donína. Jako jinou oblast demonstračního působení hradní architektury jako celku lze chápat záměrný historismus. Jeho nejvýznamnější projevy registrujeme na některých stavbách ➚Karla IV. Tento velký stavebník jimi demonstroval své politické koncepce, které využívaly okázale manifestovanou návaznost na starší český vývoj hradní architektury a především přemyslovské předky (důsledně článkovaný, anachronický organismus i detailní řešení ➚Karlštejna, stavba ➚Vyšehradu, který byl svým typologickým řešením posledním českým ➚hradištěm, a zřejmě i podoba hradu Lauf u Norimberku). S projevy demonstrační architektury se setkáváme častěji v rámci opevnění. Demonstrační charakter nepochybně má i nepochopené přebírání obranných systémů, které tím ztrácejí svou funkčnost. Klasickou ukázku představují nepochopené nápodoby systému ➚aktivní obrany ➚francouzských kastelů (➚Hradiště, ➚Džbán, ➚Nižbor). Typickou ukázku demonstračního pojetí řešení opevnění představuje akcent na jeho pohledově exponovanou část, která z hlediska potřeb obrany není nejexponovanější, a přesto představuje nejnáročněji řešený úsek. Setkáváme se s ním již v rámci románského opevnění ➚Pražského hradu s pohledově exponovanou boční frontou zpevněnou systémem ➚věžic. Stejný princip byl uplatněn i na počátku 14. století na hradě ➚Prácheň. Demonstrační akcent na pohledově nejexponovanější stranu opevnění mohl vést až ke zdrobnění jeho jednotlivých článků dosahujícího až po hranici jejich funkčnosti (např. ➚Zruč nad Sázavou). Vrchol v demon-
26
stračním využití opevnění představuje případ, kdy provedená fortifikace je k účelu, který vizuálně naznačuje, prakticky nepoužitelná (např. flankovací systém přední části vnitřního hradu na ➚Střekově). S příklady demonstrační architektury se setkáváme prakticky po celou dobu stavby hradů v Čechách. Velmi názorně ilustrují komplikovanost, mnohotvárnost a mnohovrstevnost středověké, současnému hodnotovému systému a interpretačním automatismům vzdálené reality. Demonstrační architektura náleží mezi jevy, které musíme mít při současných pokusech o zevšeobecňující soudy na zřeteli. Její nedocenění může v rámci těchto pokusů představovat zdroj problémů a nedorozumění. Lit.: Durdík 2003 i; 2004 d; 2004 i; Durdík v tisku bc. *DENDRODATUM – datovací údaj získaný pomocí ➚dendrochronologie *DENDROCHRONOLOGIE – datovací přírodovědná metoda vycházející z rozboru ročních přírůstků dřeva (letní a zimní letokruh), které jsou v týchž klimatických podmínkách u stejného druhu dřeva u všech stromů podobné Protože přírůstek dřeva je závislý zejména na počasí, které je pro každý rok odlišné, jsou i jeho hodnoty v jednotlivých letech odlišné a charakteristické, což při dostatečném větším počtu dochovaných letokruhů a zpracování kalibrační křivky umožňuje spolehlivé časové zařazení zkoumaného vzorku. Je-li na tomto vzorku dochována i podkorní vrstva, je tak možno přesně určit dobu smýcení stromu. Ta poskytuje terminus post quem (datum, po němž došlo ke stavbě). Doba smýcení pochopitelně nemusí být totožná s dobou použití dřeva v nálezové situaci (nejčastěji ve zdivu) – zejména u velkých trámů mohlo dojít k osazení s odstupem od doby poražení stromu nebo i k několikanásobnému použití. Z tohoto pohledu větší spolehlivost nabízejí dřevěné prvky menších průměrů, zejména lešeňové kůly, osazované nejspíše v naprosté většině případů ihned po smýcení dřeva. Lit.: Dvorská – Poláček 2000. DĚČÍN (okr. Děčín, Ústecký kraj) Lit.: Kracíková 2001; Fišera 2004 c. DĚVÍN (okr. Česká Lípa, Liberecký kraj). Lit.: Brych – Rendek 2002; Pavlík – Vitanovský 2004; Weinhold 2004. DĚVÍN (Praha 5, Hlavní město Praha) Lit.: Tomek 1846; Voborník 1928.
DROBOVICE
DRÁBSKÉ SVĚTNIČKY (okr. Mladá Boleslav, Středočeský kraj) Lit.: Fišera 2002; 2004 c.
Obr. 32. Dobříš. V popředí purkrabství, v pozadí palác
DÍVČÍ KÁMEN viz MAIDŠTEJN DOBRONICE (okr. Tábor, Jihočeský kraj) Lit.: Durdík – Sušický 2002. DOLÁNKY (okr. Semily, Liberecký kraj) Lit.: Brych – Rendek 2002. DOLNÍ BĚLÁ (okr. Plzeň-sever, Plzeňský kraj) Lit: Procházka 2004 a.
valeně zaklenuté sklepy pod jihozápadním zámeckým křídlem. Lit.: Ryšavý 1999; Zeman 2003. DOUPOV (okr. Karlovy Vary, Karlovarský kraj) Lit.: Úlovec 1999. DRÁBOVNA (okr. Jablonec nad Nisou, Liberecký kraj) Lit.: Nechvíle 2002; Fišera 2004 c.
DRAŽICE (okr. Mladá Boleslav, Středočeský kraj) Z dřevěného překladu okénka v západní hradbě bylo získáno dendrodatum po roce 1307. V. Razím se na základě této skutečnosti, interpretace rukopisu o činech Jana IV. z Dražic, který sděluje, že dvořan Přemysla Otakara II. Řehník vystavěl ve 13. století zdi hradu pouze ke klenbám, respektive prvním stropům, i průzkumu stavby samé domnívá, že v dnešní zřícenině není možno nejstarší fázi hradu přičíst žádné dochované konstrukce a vše náleží stavebním aktivitám biskupa Jana a jeho bratra Řehníka. Tato stavební činnost by pak probíhala již od začátku 14. století. Jižní palác a okrouhlou věž navrhuje považovat za biskupovo rozšíření původního rozsahu hradu (což ovšem není příliš v souladu s geomorfologickou situací). Na základě dochované kapsy, kterou interpretuje jako kapsu závory, pak lokalizuje původní bránu zhruba do středu severní hradby. Považuje ji za kulisovou a okénko v hradbě vedle ní spojuje s vrátnicí. Lit.: Bayer 1902; Fišera 2002 b; Razím – Nachtmannová 2004. DROBOVICE (okr. Kutná Hora, Středočeský kraj) Lit.: Anonym 1897; Teige 1894; Čapský 2002.
DOLNÍ ŠTĚPANICE (okr. Semily, Liberecký kraj) Lit.: Brych – Rendek 2002; Nechvíle 2002; Bláha – Frolík – Sigl 2003. DOMAŽLICE (okr. Domažlice, Plzeňský kraj) Z kulatiny vyjmuté z ne zcela jasné pozice a souvislostí ze střední části dochované hradní věže bylo ➚dendrochronologicky získáno datum 1377–80. Lit.: Procházka 2004 a. DONJON Lit.: Durdík 2002 e. DOUBÍ (okr. Karlovy Vary, Karlovarský kraj) Průzkum v průběhu stavebních úprav ukázal, že dnešní hlavní zámecká budova je v podstatě úplnou novostavbou z doby po roce 1841. Staršího, zřejmě hradního původu jsou kromě pozůstatků hradeb a okrouhlé bašty pouze dva
Obr. 33. Džbán. Stěna bývalého lomu se dvěma příčkami západního palácového křídla
27
DRŠŤKA
Obr. 34. Frýdlant. Hrad od východu na rytině zachycující stav před romantickými úpravami
DRŠŤKA (též Losumberk, okr. Rokycany, Plzeňský kraj) Lit.: Fišera 2004 c; Durdík 2005.
FREDEVALD (okr. Česká Lípa, Liberecký kraj) Lit.: Brych – Rendek 2002; Fišera 2004 c.
DUBÁ (okr. Česká Lípa, Liberecký kraj) Lit.: Brych – Rendek 2002.
FREUNDENSTEIN (okr. Karlovy Vary, Karlovarský kraj) Lit.: Hus 1982.
EGERBERK (okr. Chomutov, Ústecký kraj) Lit.: Pavlík – Vitanovský 2004.
FRYDLANT viz HRAD U HVĚZDY
EISENBERK viz JEZEŘÍ
FRÝDLANT (okr. Liberec, Liberecký kraj) Lit.: Brych – Rendek 2002; Pavlíková 2003.
FALKENBERK viz FALKENBURK FALKENBURK (též Falkenberk, okr. Česká Lípa, Liberecký kraj ) Lit.: Novák 2002; Brych – Rendek 2002. FALKENŠTEJN (okr. Děčín, Ústecký kraj) Hradní studna byla v 19. století několikráte vyčištěna a hradní areál byl vícekrát upravován pro pohodlný návštěvnický provoz. Lit.: Belisová 2003; Fišera 2004 c; Gabriel 2004; Weinhold 2004.
FRÝDŠTEJN (okr. Jablonec nad Nisou, Liberecký kraj) Lit.: Brych – Rendek 2002; Gabriel 2002 b; Nechvíle 2002; 2003 a; 2003 b; Stará 2003; Fišera 2004 c. FUGLHAUZ (okr. Jindřichův Hradec, Jihočeský kraj) Lit.: Durdík – Sušický 2002. GRABŠTEJN (okr. Liberec, Liberecký kraj) Na návrší východně od hradu se docho-
28
valy stopy obléhacích prací z 15. století, jejichž ztotožnění s několikerým obléháním hradu v tomto věku není prozatím možné. Jde o nevelkou fortifikaci patrně účelu ochrany postavení obléhacích zbraní na konci ostrožny kombinovanou s velitelským stanovištěm. Součástí obléhacích prací je zřejmě i uměle nasypaný pahorek v předpolí. Lit.: Fučíková – Gabriel – Křížová – Mohr – Sedlák 2002; Křížová 2002; Brych – Rendek 2002; Girsa – Hanzl 2003; Sedlák 2003; Kypta – Richterová 2004 b; Pavlík – Vitanovský 2004. GRUEBER Bernhard Lit.: Horáček 2003. GUTŠTEJN (okr. Tachov, Plzeňský kraj) Ze zbytků trámů krovu, který příslušel druhé fázi výstavby velké věže hradu (na obr. 281 na str. 145 v Ilustrované encyklopedii českých hradů, šrafura č. 5) byla ➚dendrochronologicky získána data z let 1421–22. Stejným způsobem z nejvyšší části věže získaná data ukazují, že
HARTENŠTEJN
Obr. 35. Hamrštejn. Hrad od východu na Arnoldově rytině z roku 1763
nejmladší stavební fáze (šrafura č. 6) zvýšila věž do dnešní podoby v době po roce 1485. Z lešeňového kůlu zachovaného v úrovni prvého patra jižního paláce bylo získáno dendrodatum 1439. Lit.: Kamenická 2004; Procházka 2004 a.
na a zastřešena severní věž, zvaná též Karlovarská, a do hloubky 34 m byla vytěžena hradní studna. O rok později pak proběhla oprava suterénu zbývají-
cích bateriových věží, při čemž na jižní vznikl betonový taneční parket. Lit.: Helebrant 2001.
HAMRŠTEJN (okr. Liberec, Liberecký kraj) Lit.: Brych – Rendek 2002; Nechvíle 2002; Úlovec 2003 b. HARASOV (též Krvomlejn, okr. Mělník, Středočeský kraj) Lit.: Fišera 2004 c. HARTENBERK (dnes Hřebeny, okr. Sokolov, Karlovarský kraj) Lit.: Úlovec 2003 a. HARTENŠTEJN (okr. Karlovy Vary, Karlovarský kraj). Úpravy hradu ve 20. století započaly z iniciativy a podle projektu A. Naffa po roce 1927, kdy jeho zbytky koupilo město Bochov. Intenzivní práce probíhaly od roku 1933. V jejich rámci byl hradní areál vykopán a stavebně zajištěn. V roce 1936 byla dostavě-
Obr. 37. Hartenštejn. Severovýchodní (v popředí) a severozápadní bateriová věž
29
HARTENŠTEJN
Obr. 36. Hartenštejn. Vykopané zbytky hradu ve třicátých letech 20. století před stavebními úpravami na axonometrii A. Nasse
30
HAZLOV
Obr. 38. Házmburk. Půdorys městečka Podhradí (podle A. Rusó). 1 – dochované zdivo, 2 – terasy, 3 – zdivo dochované pouze s jedním lícem, 4 – reliéfní relikt tvořený destrukcí, 5 – patrně úvoz, 6 – sondy archeologického výzkumu. Zcela vlevo patrně zbytky kostela
HAUENŠTEJN viz HORNÍ HRAD HAUSBERK (okr. Chomutov, Ústecký kraj) Lit.: Pachner 2001. HAUSBERK (okr. Český Krumlov, Jihočeský kraj) F. Kubů se pokusil hrad Hausberk ztotožnit s lokalitou známou z písemných pramenů pod názvem Waltershausen. Podle této představy by ho měl po roce 1360 nechat vystavět vyšehradský probošt Dětřich z Portic jako ochranu uchvácených vsí, které původně náležely klášteru Zlatá Koruna. Poté, co v roce 1395 klášter získal vsi zpět, by hrad ztratil význam a zanikl pak v průběhu 15. či na počátku 16. století. S touto historickou konstrukcí jsou v zásadním rozporu všechny dosavadní vědomosti o hradu. Velmi malý, extrémně situovaný typický ➚horský hrádek, schopný pojmout pouze nevelkou posádku a bez přímého kontaktu s okolním osídlením, byl k uvažovanému účelu prakticky nepoužitelný. Kromě toho veškeré doposud známé archeologické nálezy dokládají jeho existenci v 13. století. Lit.: Durdík 2003 ch; Kubů 2003.
HAZLOV (okr. Cheb, Karlovarský kraj) Stavebně historický průzkum T. Karla a V. Knolla zjistil, že nejspodnější část obou severních nároží západního paláce je vyzděna z bosovaných kvádrů. V nádvorní zdi severní části téhož palá-
ce pak byl zjištěn dle autorů průzkumu románský prostý pravoúhlý portálek se stojkami vyzděnými rovněž z bosovaných kvádrů a rovným překladem. Románský hrad nedosahoval velkých rozměrů. Čtverhranná věž nejspíše po-
Obr. 39. Házmburk. Zbytky hradeb podhradního městečka v pohledu z jeho vnitřní plochy
31
HÁZMBURK
Obr. 40. Helfenburk u Úštěka. Čelo hradu na kresbě z prvé poloviny 19. století
dobně jako na ➚Skalné-Vildsteinu stála v čele (před něž patrně předstupovala) nad příkopem a zřejmě navazovala na kapli ve vnitřní ploše hradu (v místě jižní části dnešního barokního kostela). Lit.: Sommer 1989; Karel – Knoll 2003 a; Úlovec 2003 a; Foster – Karel – Knoll 2004; Karel – Knoll 2004 a; 2004 b.
Lit.: Podroužek 2002; Gabriel 2003; Weinhold 2003; Fišera 2004 c; Pavlík – Vitanovský 2004; Weinhold 2004. HENGST (též Kobylí hlava, okr. Příbram, Středočeský kraj) Lit.: Durdík 2005. HLÁSKA viz ZLENICE
HÁZMBURK (též Klapý, okr. Litoměřice, Ústecký kraj) Lit.: Doskočil 2003. HEBER František Alexander Lit.: Bukačová – Heber 2002; Doskočil 2003. HELFENBURK U BAVOROVA (okr. Strakonice, Jihočeský kraj) Ve svahu pod hradem se dochovaly pozůstatky čtverhranné ➚vápenické pece. Lit.: Hašek 1924; Házr-Písecký 1928–29; Hoyer 1971 a; 1971 b; 1976; Hoyer – Velková 1976; Fröhlich 1984; Durdík – Sušický 2002; Merta 2003; Fröhlich 2004 b. HELFENBURK U ÚŠTĚKA (též Hrádek, okr. Litoměřice)
HLAVAČOV (okr. Rakovník, Středočeský kraj) Lit.: Durdík 2004 f. HLAVAČOV (okr. Ústí nad Orlicí, Pardubický kraj) Plošně omezený zjišťovací archeologický výzkum M. Cejpové v roce 2002 ukázal, že dnešní podoba hradu je výsledkem dvou stavebních fází. V prvé, datovatelné do doby okolo poloviny 13. století, byla za obvodovým opevněním nejasné podoby vnitřní svažitá plocha srovnána navážkou, jejíž povrch byl zpevněn prolitím řídkou maltou. Opevnění nebylo zjevně dostatečně stabilní, a proto bylo ve druhé stavební fázi nahrazeno novým z místního štěrkopís-
32
ku nasypaným masivním valem, půdorysně posunutým do vnitřního prostoru hradu. Z vnitřní zástavby příslušející této druhé fázi se podařilo na východní straně zachytit pozůstatky hrázděné budovy. Požár, kterým zanikla, lze nejspíše spojovat s dobytím hradu v roce 1338. Lit.: Prudič 1931; Cejpová 2002 c; Durdík – Cejpová 2003; Cejpová 2004. HLUBOKÁ (okr. České Budějovice, Jihočeský kraj) Opevnění čela vnitřního předhradí s rozložitou branskou věží a bateriovou věží vzniklo dle J. Varhaníka za Pernštejnů po roce 1490. V další pernštejnské etapě byl severně od zmíněné bateriové věže navršen velký zemní rondel, jehož patu obíhala zeď. Další rondel přímo před hradem, na němž se pracovalo v roce 1505, nebyl dokončen. Vnější opevnění hradu pak bylo dokončeno až za Oldřicha Ungnada ze Suneku po roce 1534. V této fázi již fortifikace obsahovala vnitřní prostory a ➚kasematy. Dokončena byla obrovská čelní bašta, vznikla brána vedle ní a objekt s ka-
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
