I J EDEN DEN NA DVOŘE STARÉHO CÍSAŘE

I JEDEN

DEN NA DVOŘE S TA R É H O C Í S A Ř E

Císařova ranní lázeň – Dvůr se probouzí – Adjutanti – Ranní vizity – Císařův dopolední program – Všeobecné audience – Rozhovor se správcem osobního jmění – Přicházejí dvorní hodnostáři – Osamělé obědy u psacího stolu – Výměna stráží – Pracovní odpoledne – Císař očima svého nejužšího okolí – Večerní povinnosti – Namáhavé pravidelně pořádané večeře – Císařská tabule – Poslední prohlídka spisů – Zakončení císařova dne Císaře Františka Josefa budil denně v půl čtvrté ráno jeho první osobní komorník. Když panovník vykonal svou ranní modlitbu, vsunuli do místnosti gumovou vanu a komorník nastoupil svou službu jako „první lazebnický mistr Jeho Veličenstva“, jemuž dvořané trochu bez respektu říkali „umývač“. Jeho nepříliš náročná činnost spočívala v tom, že císaře namydlil a opláchl. Tuto práci ovšem ztěžovala skutečnost, že „umývač“ přicházel do služby stále opilý. Jeho nadřízení ho mnohokrát varovali, ale on vždycky namítal, že je obětí své pracovní doby. Musí prý do služby nastupovat tak časně, že se nedokáže včas probudit. Aby tomu předešel, zůstává vždycky sedět v hospodě, aby noc probděl a dokázal zůstat do půl čtvrté vzhůru, takže prostě musí vypít také nějakou tu skleničku vína. Jen proto se potácí a zavání alkoholem, když nastupuje do služby u panovníka. Císař byl ke svému umývači vždycky shovívavý. Tu a tam ovšem zpozoroval, že jeho lazebnický mistr je přece jen cítit alkoholem přespříliš – ale proti jeho propuštění vždycky protestoval. Teprve když jednou přišel omývač opilý tak, že nedokázal stát rovně, a aby neupadl, pevně se přidržoval 13

CISAR A JEHO DVUR.indd 13

23.11.2010 9:13:18

M A RT I NA

W I N K E L H O F E R O VÁ

namydleného císaře a málem ho převrhl i s vanou, měl toho František Josef už dost. Lazebnický mistr musel svůj těžký úřad opustit. Nepropustili ho však, jen přeložili na jiné místo u dvora, kde nemusel tak brzy vstávat. Historka o císaři Františku Josefovi a jeho lazebníkovi je příznačná pro vztah císaře k zaměstnancům u dvora. Císař byl velice ohleduplný, vyhýbal se rozdávání tvrdých trestů a k zoufalství svých vedoucích úředníků se bránil jakémukoli propouštění. Žil stále ještě zcela v duchu patriarchální tradice a pokládal se za otce zaměstnanců dvora. Byli jeho dětmi, staral se o ně a nepropouštěl je ani tehdy, když svou práci vykonávali špatně. Po koupeli pomáhal svému císaři jeho osobní komorník Eugen Ketterl s oblékáním uniformy. Pak mu na psací stůl pokládali snídani, která se v ničem nelišila od té, kterou jedli dvorní úředníci a sluhové. Vedle kávy a mléka se podávaly housky, máslo a šunka. Mezitím oživl také dvůr. Nejpozději v pět hodin ráno už ve všech dvorech vídeňského Hofburgu vládl čilý život. První povozy přivážely dříví, potraviny a kancelářské potřeby. Nosiči dříví se prohýbali pod tíhou svých puten a začínali pobíhat po všech schodištích, aby ve všech obytných i pracovních prostorách byla dostatečná zásoba paliva na celý právě začínající dlouhý den. Personál pověřený úklidem pobíhal s plnými kbelíky po vnitřním nádvoří, aby zahájil každodenní úklid. Ve dvorní kuchyni se připravovali na vydávání více než 500 porcí snídaní, protože předtím dostávali své podnosy se snídaní jen sloužící, jejichž služba začínala už v půl páté ráno. Zatápělo se v obrovských kuchyňských kamnech a kuchyňský personál začal chystat, mýt, čistit a krájet všechny suroviny potřebné k přípravě jídel pro daný den. Každý den se musely také připravit stovky snídaní, obědů a večeří. Houfy sluhů v livrejích, dveřníků a dalšího personálu putovaly po nádvořích, aby se dostaly na svá pracoviště, zatímco noční hlídači a příslušníci dozorčího personálu odcházeli po dlouhé službě do svých pokojů, aby si konečně mohli lehnout. Kolem půl osmé ráno byl konečně na nohou celý dvůr. Svou práci zahajovali dvorští úředníci. Rozloučili se s manželkami, pečlivě oděni do svých úřednických uniforem, na 14


23.11.2010 9:13:18

CÍSAŘ

A JEHO DVŮR

nichž si tolik zakládali a jimiž se zřetelně lišili od obyčejných sluhů v livrejích, opouštěli své byty v Hofburgu a odcházeli do dvorních kanceláří a písáren. Začínal další den plný studování spisů a psaní korespondence. Když úředníci dorazili ke svým psacím stolům, měl císař za sebou už tři a půl hodiny studia úředních akt. František Josef zahajoval svou každodenní práci současně s prvními dělníky u dvora a končil ji teprve ve chvíli, kdy i poslední směna zaměstnanců dorazila do svých bytů. Život u dvora běžel den za dnem přesně jako hodinový stroj. Dvůr představoval soustrojí s více než 1500 lidmi, kteří měli pevně určená místa a jejichž činnost na sebe navazovala. Na tomto perfektním chodu práce nemohly změnit nic ani velké události jako dvorní plesy nebo státní návštěvy. Mikrokosmos, který dvůr představoval, stavěl koneckonců na zkušenostech celých šesti set předcházejících let. Když se dnes prochází císařskou rezidencí, vyzařuje Hofburg chladný klid. Okna jsou zavřena a kromě slavnostních prostor lze za starobylými zdmi tušit jen málo aktivity. Podkrovní pokoje se již více než sto let zdají být neobydlené. Nic z dnešního klidu a ticha Hofburgu nepřipomíná to někdejší malé, ale rušné město uprostřed Vídně. V době Františka Josefa zde bylo živo jako v úle. Hofburg byl zaplněn odshora dolů. Kdo u dvora pracoval, také tam bydlel. V různých traktech byla od sklepních prostor až po mansardy obydlí zaměstnanců. V nesčetných bytech v nich podle svého společenského postavení žily dvorní dámy, úředníci i sloužící. Lidé zde trávili nejen pracovní dobu, ale celý život. Rodili se tu, pracovali, sloužili svému císaři a také umírali. Dvůr pro celé generace představoval nejen zářný střed habsburské říše, ale i místo k životu, domov i původ. Převážná část úředníků a sloužících bydlela s celými rodinami v nesčetných služebních bytech. Se svými manželskými partnery a dětmi žili často pod jednou střechou, vzdáleni jen několik set metrů od císařské rodiny. Sotva by se v celé monarchii nalezla tak pestrá sociální směsice obyvatel jako tady. Už za císařových dob byl Hofburg živým místem, jež nic neoddělovalo od vnějšího světa. Hradní brány se nezavíraly, 15


23.11.2010 9:13:18

M A RT I NA


poskytovaly naopak Vídeňanům řadu průchodů. Každé dítě vědělo, za kterým oknem pracuje a spí císař. Kdo během dne procházel dvory, ocitl se v prostoru plném ruchu. Úředníci pobíhali se spisy v podpaží z jedné kanceláře do druhé, livrejovaní sluhové spěchali po nádvořích s kbelíky nebo podnosy, jedny kočáry zastavovaly a jiné odjížděly, dodavatelé přijížděli se zbožím a když se jim podařilo ucpat nějaký průchod, vystavovali se nadávkám chodců i kočích na kozlících kočárů. Dvůr představoval společenský profil habsburské monarchie. Každý týden sem dojížděl ministerský předseda a členové jeho vlády a každý den se na nádvořích vyskytovali c. a k. dvorní dodavatelé. Šlechtici se po nich na koních projížděli cestou na svou každodenní projížďku v Prátru, chůvy u bohatých měšťanů tlačily kočárky se svými svěřenci hradními zahradami, služky a pacholci z blízkých paláců tudy nosili pro své panstvo nákupy z Naschmarktu a Fischmarktu. Uprostřed všeho toho ruchu bylo srdce říše. František Josef zde měl v rukou otěže, jimiž řídil svou padesátimilionovou monarchii. Dvůr nepředstavoval jen reprezentační scénu, na níž císař v slavnostních sálech přijímal nové vyslance nebo jednal se členy vlády, byl také jeho bezprostředním domovem. Ať byl císař kdekoli, v Hofburgu, na zámku v Schönbrunnu nebo v Budapešti, všude s ním byl také jeho dvůr. Ten byl bez Františka Josefa nepředstavitelný, ale císař jej zase nemohl držet bez lidí, kteří pečovali o jeho chod. František Josef, jeho dvorští úředníci a sloužící personál tvořili osudové společenství. Všichni tu žili společně a přestože je dělily sociální hradby, byli úzce spjati. Svébytnost dvora se projevovala také v chápání loajality jeho příslušníků. Zaměstnanci dvora byli služebníky císaře, nikoliv státu (přestože de iure měl císař nárok na dvůr pouze jako hlava státu). Všechna práva, ale také veškeré záruky životních jistot zaměstnanců dvora pocházely od císaře. Dokud byl císař na svém místě, měli lidé žijící u dvora zaručenu také svou práci a životní jistotu. Po snídani zazvonil císař František Josef na svého službu konajícího pobočníka, hraběte Heinricha Hoyose, který už od tří hodin ráno seděl v úplné výstroji u psacího stolu ve služební místnosti před císařovým bytem a s hlavou v dlaních se 16


23.11.2010 9:13:18

CÍSAŘ

A JEHO DVŮR

pokoušel trochu spát. Jakmile zazněl zvonek, rychle vyskočil, uhladil si vlasy, vzal aktovku a běžel k císaři. Když adjutanti nastupovali službu, spal dokonce ještě i císař. I když to byl velice čestný úkol, bylo pro mnohé velice těžké začínat tak brzo ráno. Ve tmě se plížili do své kanceláře, cestou potkávali nanejvýš rozespalé nebo unavené sloužící a pak čekali na zvonek svého pána. První půlrok býval vždycky obzvlášť tvrdý. Hrabě Hoyos psal v prvních měsících služby u starého pána denně manželce dopisy, v nichž líčil svou velkou únavu a jaké utrpení je vstávat o půl třetí ráno a pak sedět v ledově studeném předpokoji v době, kdy do služby nenastoupili ještě ani topiči. V souladu s tradicí absolvovali pobočníci, jejichž počet kolísal obvykle mezi třemi až šesti, svou službu u panovníka turnusově. Od různých zbraní císařské armády se vybírali v úvahu přicházející osvědčení vojáci a předkládali se císaři k výběru. Když se František Josef rozhodl pro čtyři z nich, ti u něj nastoupili svou dvou- až tříletou službu a byli po dobu jejího výkonu stále v císařově blízkosti. Tito pobočníci netvořili jen stálý císařův doprovod, byli také zodpovědní za osobní předávání spisů mezi císařem a ministerstvem války. Jakmile císař zazvonil, přinesl mu pobočník mapu s novými spisy, které ministerstvo války panovníkovi poslalo ještě předešlého večera, a od Františka Josefa dostal už vyřízené spisy, které se zase vracely ministerstvu. Poté se pobočník zase posadil ke svému psacímu stolu, prohlédl audienční listinu a čekal na prvního příchozího. Tím byl zpravidla císařův osobní lékař, který přicházel na každodenní prohlídku. Protože císař měl opravdu železné zdraví, odbýval se místo ní často jen krátký rozhovor. Po osobním lékaři byl na řadě první generální adjutant, hrabě Eduard Paar, který císaři sloužil už celá desetiletí. Byl sice nadřízeným pobočníků, ale zastával spíše roli císařova osobního důvěrníka. Jako generál v aktivní službě podléhal sice ministerstvu války a nebyl tedy de iure příslušníkem dvora, patřil však k jeho každodennímu životu. Ačkoli hrabě Paar neměl vlastně žádné významné úkoly kromě toho, aby se staral o bezvadný chod služby pobočníků, císař se rozhodně nechtěl vzdát jeho stálé přítomnosti. 17


23.11.2010 9:13:18

M A RT I NA


Hrabě Paar byl klidný, vyrovnaný muž. Doprovázel císaře na cestách, při každodenních vyjížďkách a při všech slavnostních příležitostech. František Josef byl osou jeho života, hrabě stárl se svým pánem a byl otcovským důvěrníkem mladých důstojníků u dvora. Hrabě Paar byl také jedním z mála lidí u dvora, o nichž jeho současníci neřekli jediné špatné slovo. Jeho úsudky byly klidné a rozvážné, šířil kolem sebe stoický klid a i vůči císaři se choval zcela volně. Stále si pískal, což bylo v císařově blízkosti přísně zakázáno, ale František Josef byl na hraběte tak zvyklý, že jeho hvízdání už vůbec nevnímal. Generální adjutant byl neobyčejně silný kuřák a velmi často kouřil i v císařově blízkosti. Při cestách vlakem kouřil v jejich společném oddíle, takže dvořané tvrdili, že často v tom zakouřeném prostředí ani nevidí, kde sedí císař a kde Paar. Císaři to nevadilo. Pokud se nemusel vzdát přítomnosti starého Paara, nevadilo mu ani hvízdání, ani dým. Paarova každodenní návštěva trvala vždy jen krátce. Hned po něm přicházel k Františku Josefovi nejvyšší hofmistr. Kníže Alfred Montenuovo přicházel do císařova apartmánu ve své bohatě vyšívané uniformě nejvyššího dvorního hodnostáře. Nejvyšší hofmistr byl správce dvora. Byl pánem ceremoniálu, slavnostního vystupování císařského dvora navenek, a nejvyšším manažerem. Přísně dozíral na výdaje dvora, podřízen mu byl personál, zodpovídal za bezpečnost u dvora a jako jediný směl císaře oficiálně zastupovat. Toto postavení mohli zaujímat pouze příslušníci knížecích domů, protože nejvyšší hofmistr měl u dvora nejvyšší hodnost a každý aristokrat musel v císařově průvodu zaujmout místo až za ním. Každý níže postavený šlechtic by do komplikovaného hodnostního žebříčku vnesl zmatek a císař František Josef nic nesnášel hůře než právě komplikace v osvědčeném systému. Kníže Montenuovo zůstával u Františka Josefa vždy jen krátce, protože mu nemusel v krátké ranní audienci vypočítávat všechno, co bude po celý den dělat. Směl k císaři přicházet bez ohlášení, což bylo právo, jež příslušelo pouze nejvyššímu hofmistrovi. Když chtěl s císařem mluvit, musel se pouze ohlásit u dveřníků. To kromě něj mohli jen nejbližší příslušníci rodiny, a ani ti se neodvážili kromě zcela mimořádných 18


23.11.2010 9:13:18

CÍSAŘ

A JEHO DVŮR

případů přicházet bez vyzvání. Většinou se ptali knížete Montenuova, zda smějí k císaři přijít. Kníže Montenuovo byl už čtvrtým nejvyšším hofmistrem Františka Josefa. To bylo dáno délkou života císaře a jeho panování, protože úřad nejvyššího hofmistra byl doživotní. Císař už přežil tři své nejvyšší hofmistry, ačkoli dva z nich byli dokonce mladší než on. Poněvadž František Josef vládl 68 let, přežil většinu svých dvorských hodnostářů. Císař si sice na změny zvykal dost rychle, ale ztráta některého z důvěrníků jej vždy silně zasáhla. Svého prvního nejvyššího hofmistra, knížete Františka Liechtensteina, musel poslat do výslužby už před více než padesáti lety. Liechtenstein byl jeho nejmilejším nejvyšším hofmistrem. Během své éry sice nepodával bůhvíjak skvělé výkony, nicméně platil za důležitou integrační osobnost, která uměla nacházet střední cestu mezi potřebami prostých dvorských služebníků a striktním dvorským úsporným programem. Jeho nástupce, princ Konstantin Hohenlohe-Schillingsfürst, byl z nejvyšších hofmistrů Františka Josefa nejvýznamnější. Nikdo nevěděl, proč císařova volba padla na tohoto malého adjutanta, který neměl se službou u dvora žádné zkušenosti. Kromě toho nebyl ani rakouským, nýbrž německým šlechticem a do nejvyššího úřadu u dvora byl jmenován právě po porážce ve válce s Pruskem. Chtěl tím snad císař stanovit politický směr? Po bitvě u Hradce Králové bylo Rakousko na naléhání Pruska vyloučeno z Německého spolku a jedním z nejhorlivějších zastánců toho postupu byl právě Hohenloheho bratr, jenž byl v té době bavorským ministerským předsedou a zaujímal silně protirakouský postoj. Není jasné, zda císař jmenováním německého aristokrata chtěl demonstrovat, že se podle tradice stále ještě vidí v čele Svaté říše římské národa německého, nebo zda zcela instinktivně rozpoznal Hohenloheho schopnosti. Skutečností zůstává, že tento nový nejvyšší hofmistr byl pro dvůr za celé éry Františka Josefa největším přínosem. Hohenlohe vedl dvůr do nové doby. Modernizoval, postavil dvůr na zdravé finanční základy a odstranil překonané tradice. Kdo chtěl za jeho éry udělat u dvora kariéru, musel odvést dobrou práci. Staré, vysoce ceněné úředníky, kteří prokazovali 19


23.11.2010 9:13:18

M A RT I NA


jen malé úsilí, posílal do důchodu nebo je při povyšování prostě opomíjel. Zato přijímal do dvorských služeb prosté, ale pilné pracovníky s dobrým vzděláním. Byl prvním nejvyšším hofmistrem, za jehož působení mohli získat u dvora klíčové postavení prostí selští synci. Od svých aristokratických přátel, jako byly rodiny Schwarzenbergů, Liechtensteinů nebo Wilczeků, získával mladé kancelářské síly, jejichž rodiče často ještě pracovali na poli a jimž jejich páni financovali vzdělání, protože rozpoznali jejich nadání. Hohenlohe se staral o čerstvou krev u dvora. Poprvé platilo více nasazení a výkon než protekce. Také jinak byl Hohenlohe zcela nekompromisní. Jeho úsporné balíčky se musely provádět bez výmluv a protestů. Stížnosti ostatních dvorských hodnostářů docházející k císaři ho nechávaly zcela chladným. Nechtěl být oblíbený, ale hodlal ze dvora udělat zdravou hospodářskou jednotku. Hohenlohe byl císařovou oporou více než 30 let a František Josef mu bezvýhradně důvěřoval. Svěřil mu odpovědnost za výstavbu nádherných staveb na Ringstrasse a ponechával mu také volnou ruku při obsazování nejvýznamnějších úřadů, od ředitele Burgtheatru po přednostu císařské soukromé pokladny. Největší výkon však Hohenlohe podal po tragédii v Mayerlingu – o událostech na dvoře neproniklo ven ani slovo, novinám se nepřihrálo žádné dvorní drama. Co se o Mayerlingu šířilo už za císařova života, nepocházelo od příslušníků dvora. Císař zahrnoval Hohenloheho svou přízní, vyznamenával ho a byl zcela zdrcen, když hofmistr musel v důsledku těžké srdeční choroby předat úřad svému nástupci. Těžká nemoc nejvyššího hofmistra a krátce poté jeho smrt uvrhly dvůr do krize. Teprve nyní se ukázalo, jak pevně držel otěže v rukou. Začalo se hlasitě mluvit o korupci, v dvorském hospodářském úřadu, který rozhodoval také o drahých nákupech, se zjistilo plýtvání a špatné hospodaření. Nejvyšší dvorní kuchař hrabě Wolkenstein byl sesazen – hanba plynoucí z propuštění se mu zdála tak velká, že se oběsil. Byl to dokonalý skandál. Ještě nikdy se nestalo, aby nějaký vysoký hodnostář spáchal sebevraždu v souvislosti s podezřením z korupce. Morálka se však začala zhoršovat také na generální intendantuře císařských divadel. Generální intendant byl pra20


23.11.2010 9:13:18

CÍSAŘ

A JEHO DVŮR

vomocně odsouzen za fyzické napadení, náhle se objevily pověsti o protekci při obsazování a situace nebyla dobrá ani na ostatních dvorních úřadech. Bezvládí trvalo příliš dlouho a chyběla Hohenloheho tvrdá ruka.

Nejvyšší hofmistr princ Rudolf Liechtenstein při ranní audienci u císaře

21


23.11.2010 9:13:18

M A RT I NA


Jeho nástupce princ Rudolf Liechtenstein sice dokázal ve spolupráci s důvěryhodnými úředníky svého předchůdce udělat u dvora zase pořádek, ale dřívější dvorská přesnost byla pryč. Liechtensteinovo jmenování představovalo čistě přátelskou službu. „Krásný Rudolf“ byl oblíbencem zesnulé císařovny, císařskému páru byl hluboce oddán, platil za velkého císařova důvěrníka, a především byl oblíben pro svou veselou povahu. Schopnosti v hospodářské oblasti neměl žádné, ani ceremoniál ho příliš nezajímal a aristokracie naříkala: Ne, kníže Rudolf vůbec není dobrý nejvyšší hofmistr! Starý císař ovšem přežil i svého milého Rudiho, jak ho císařský pár nazýval, a nejvyšším hofmistrem se stal kníže Alfred Montenuovo, císařův prasynovec a vnuk Marie Luisy, bývalé francouzské císařovny. Montenuovo nebyl tak brilantní jako Hohenlohe, ale dovedl se prosadit a nenechával se nikým ovlivnit. Svůj úřad vykonával svědomitě a u dvora byl zcela neoblíbený. Aristokraté, jimž byl vzhledem ke svému vysokému původu v habsburské dynastii společensky nadřazen, odsuzovali jeho břitký cynismus a následník trůnu František Ferdinand nejvyššího hofmistra hluboce nenáviděl. Montenuovo mu dával až příliš znát, že doba jeho vlády ještě nepřišla, a chladně odmítal každý jeho pokus spolurozhodovat u dvora. Po odchodu nejvyššího hofmistra se František Josef připravoval na audience. Několikrát v týdnu za ním směli přijít občané státu. Lidé většinou chtěli osobně poděkovat za nějaké jmenování nebo vyznamenání. K překvapením během audiencí nedocházelo, protože každá záležitost, ať šlo o žádost nebo prosbu, byla nejprve projednána na ministerstvech a císaři předkládána k dobrozdání. Kdo se směl u dvora objevit, musel se v předepsaný čas dostavit do předsíní reprezentačních prostor. Přísně se dodržovaly předpisy o oblečení. Vojáci přicházeli v uniformách, civilisté ve fraku. Návštěvníci si směli připnout vyznamenání, měli povinnost mít na rukou rukavice. Dámy musely mít upnuté šaty tlumených barev, velké dekolty byly povoleny pouze na dvorních plesech, šperky měly být decentní, musel se dodržovat dvorní smutek. V době „hlubokého smutku“ (až tři měsíce po smrti vysoko postaveného arcivévody) byl pře22


23.11.2010 9:13:18

I J EDEN DEN NA DVOŘE STARÉHO CÍSAŘE

Recommend Documents