I. Četba a její druhy Četba je proces vnímání písemného textu, což je graficky zachycená řeč. Četba je proces vnímání informace v jednosměrné komunikaci realizované mezi autorem a čtenářem Pasivní a aktivní četba Pasivní (recepční) četba často zmechanizovaná četba děl uměleckých i vědeckých - rozsah chápání se omezuje na poměrně úzkou fázi právě čtené vět, nikoliv na podstatu toho, o čem text pojednává - čtenář nespojuje věty s dalšími, v celém textu Aktivní četba - čtený text je vnímán a myšlen s aktivitou, při které se čtenář spolutvůrčím postojem přenáší do oblasti předmětů vyznačených smyslem vět - čtenář se neobrací k smyslu vět, ale k tomu, co je tímto smyslem pomýšleno nebo vyznačeno Literární dílo v sobě zahrnuje: vrstva zvuková vrstva významová - je dána procesem rozumění významu slov vrstva předmětů - je zcela závislá na čtenářových subjektivních zkušenostech vrstva schématických aspektů - těsně souvisí s objektivizováním a konkretizováním předmětů v díle představených Druhy četby a její funkce R. Escarpit Funkcionální četba - utilitární (prospěšná), sloužící k rozšíření poznatků, získání informací ( encyklopedický a příručkový charakter)
Literární četba - četba s výraznou psychologickou a estetickou funkcí J. Fejnberg Komunikativní funkce četby - "komunikace lidských srdcí" Očisťující funkce četby - působí formou katarze Etická forma četby Hédonistická funkce četby - poskytuje prožitek vedoucí k harmonizaci osobnosti M. Nakonečný Instrumentální četba - informace nutné k řešení problémů Prestižní četba Potvrzovací četba - potvrzení názorového stanoviska čtenáře Estetická četba - obohacuje estetickou zkušenost Oddechová četba Úniková četba - zapomnění na životní potíže R. Lesňák Racionální funkce četby - kritický, poznávací přístup Estetická funkce četby - zaměření na umělecké hodnoty Utilitární funkce četby - praktické užití poznatků Sociativní funkce četby Etická funkce četby - mravní působení Emocionální funkce četby - vyvolání citových reakcí
II. Vnímání uměleckého díla, především literárního Aristoteles napsal první systematické dílo o umění "Poetika" vykládá umění jako objektivní zobrazení reality, zdůrazňuje zobrazovací sílu umění, především schopnost katarze
Platon - chápe umění jako iluzi člověk je tvor nedokonalý, skutečnost okolí vnímá nedokonale působení umění závisí na zvoleném slovu - nemožnost objektivně zachytit skutečnost Kant věnuje pozornost vztahu subjektu k estetickému objektu Goethe umělec tvoří pro sebe, nemusí se starat o účinek díla Teorie estopsychologie - zakladatel E. Hennequin svým dílem "Vědecká kritika". topsychologie chápe dílo jako příznak, vypovídající nejen o tvůrci, ale také o čtenáři, době a národu. k pochopení podstaty díla je nutno pochopit vztahy spojující dílo s psychologickými a sociologickými aspekty doby vzniku, neboť jedno podmiňuje druhé. samotné literární dílo je pak vykládáno jako soubor psaných znaků, určených k vyvolání estetických emocí. Estetická analýza je možno určit prostředky, jimiž bylo emocí dosaženo a to analýzou vnější formy i obsahu. Psychologická analýza - je zkoumán vztah dílo - autor; posuzuje se charakter psychiky autora Sociologická analýza - pozornost je věnována nejen společnosti, ale také národu Největší význam přikládá vztahu autor - čtenář
Hennequin se domnívá, že ne prostředí tvoří umělce, ale umělec prostředí : " Literatura je tedy výrazem společnosti, protože ji národ přijal, obdivoval a poznal se v ní." Teorie bibliopsychologie zakladatel Nikolaj A. Rubakin svým dílem "Úvod do bibliologické psychologie" - liší se od estopsychologie spíše rozsahově než obsahově - zdůrazněna souvztažnost (korelace) mezi psychologií čtenáře a psychologií autora, která je mj. závislá i na Jungově pojetí psychologického typu extrovert - introvert Psychologie autora je založena na analýze některých konkrétních děl a zahrnovala i podrobný rozbor literární činnosti Psychologie čtenáře - subjektivní schopnost čtenářovy duše vnímat zkušenosti v knize uložené, avšak pouze za předpokladu, že existuje duševní spřízněnost čtenáře a autora. - knihy probouzí psychické zkušenosti, evokuje myšlenky, jitří emoce, ale nepřenáší je Literární dílo (bibliopsychologie) - je realita, jejíž existence je na čtenáři nezávislá, a tedy ne zcela pochopitelná - bibliopsychologické metody u nás - Z. Tobolka; L. Živný; H. Koutník Kostnická škola receptivní estetiky - zakladatel H. R. Jauss : " dějiny literatury byly příliš dlouho dějinami autorů a děl, potlačovaly nebo zamlčovaly třetí stav: čtenáře, posluchače či diváka." - neexistuje absolutní výklad textu; literatura je literaturou je-li čtena - nechápe literaturu jako pouhou sbírku textů s fixními vlastnostmi, ale je pro ni živým, stále měnícím se komunikačním procesem.
III. Literární komunikace Formy komunikace
Dorozumívání je tvořeno dvěmi akty: 1. emocionální komunikace - jsou přenášeny emocionální stavy z jedné osoby na druhou (emoční nákazy) v stavech psychologie davu, např. panika - zvláštní formou emocionální komunikace je hudba 2. intelektuální komunikace - sdělování určitého poznání nebo myšlenkových stavů - předpokladem pro intelektuální komunikace je porozumění - tato komunikace je také emočně zabarvena, avšak emocionální faktor je vždy sekundární V případě sdělování hovoříme o: 1. jednosměrné komunikaci 2. obousměrné komunikaci Výchozím bodem pro komunikaci je konkrétní jazyk, jehož prvkem je znak. Proces intelektuální komunikace je přenášení významu pomocí znaků. Význam - je právě to, díky čemu se materiální předmět nebo událost stává znakem Rozlišení smyslu a významu - to co má člověk na mysli je smysl - proces vyjádření a sdělení něčeho nalezením vhodných znaků je nazýván významem Znaková situace a problematika znakového sdělování a dorozumívání Má-li být formulován sdělovací proces, je nutno vycházet ze tří soustav : 1. Soustava prostředků sdělování - jazyk v nejobecnějším smyslu. Z vnějšího pohledu vypadá tak, že má jednotlivě odlišitelné výrazy (konkrétní jazyk, který zkoumáme) 2. Soustava věcí a jevů - k výrazu vztahujeme (buď konkrétní předměty nebo pojmy, které lidstvo postupně vytvářelo)
3. Soustavy, mezi nimž dochází ke sdělování - často takové soustavy označujeme jako komunikant (v praxi nejčastěji hovoříme o uživatelích)
Ogden-Richardsůvm trojúhelník 1. symbol - znak v praxi slovo 2. referent (denotát) - předmět (věc), k níž se symbol vztahuje 3. reference - myšlenka, která zprostředkovává vztah mezi referentem a symbolem Moderní pojetí Ogden - Richarsonova trojúhelníku 3 (C)
1(A) 2 (B) V dalším vývoji došlo k této podobě A = soustava elementů jazyka, které lze interpretovat vzhledem k B a je užita ve vztahu k činnosti jednotlivců C B = univerzum, mimo jazyková oblast, která je rozlišitelná jednotlivci soustavy C C = soustava uživatelů soustavy Jednotlivé úrovně znakového sdělení rozměr syntaktický - teorie vnitřní struktury znakových soustav bez vztahu k významu a jiným znakům. rozměr sémantický - studuje znakové soustavy jako prostředek vyjádření smyslů.
Zkoumáme informační nejasnost. pravděpodobnost a určitost, vágnost Typologie znaků znaky přirozené - samovolně v přírodě (dým signalizuje oheň, vločky zimu) znaky umělé indexy - ukazuje něco (směrovka), rejstřík ikony - zobrazují charakter symboly - symbolizují něco Symboly nevystihují předměty v jejich ikonické podobě jsou dány konvencemi nejrozšířenější význam má symbol kříže Literární komunikace a její specifika Charakteristickým rysem uměleckého díla je obsah ztvárnění specifickou uměleckou formou. Umění lze chápat jako zvláštní způsob dorozumívání lidí, které se realizuje pomocí uměleckého znakového systému. Proces komunikace je tvořen dvěmi fázemi: tvorba díla a příjem díla. Proces literární tvorby a jejího vnímání neprobíhá izolovaně, ale je ovlivněn vnějšími souvislostmi, např. konkrétním společenským prostředím, tradicemi i vztahy k domácí i zahraniční produkci. Všechny uvedené elementy tvoří vzájemné vztahy které lze graficky znázornit jako dvě vzájemně kolmé osy. Osa horizontální a osa vertikální Cizí literatura Současnost LITERATURA tradice AUTOR (tvorba) DÍLO (recepce) PŘÍJEMCE SPOLEČENSKÁ REALITA Historická situace Podstatou systému literární komunikace je osa horizontální, komunikační. Vertikální, kontextová osa vymezuje do jisté míry faktory, kterými je dílo determinováno.
Pro samotnou existenci literárního díla je vyjádření, sdělení, důvodem vnitřním, zatímco vlastní komunikace je dána vnějšími, společenskými okolnostmi. Vztah tvůrce - příjemce by měl být vyváženy, mít optimální proporce. Úrovňový předstih předstih tvorby před příjmem pouze tehdy je četba pro příjemce zajímavá je-li předstih velký, dílo je nesrozumitelné je-li předstih příliš malý, komunikace je nepotřebná a informace je redundantní Obsah a forma relace (souvztažnost) určuje jedinečnost a výlučnost díla nelze je chápat jako dva nezávislé prvky je ovlivněna a určována společenskou a literární motivací Cíl komunikace literární dílo by nemělo být ovlivněno pouze dobovým kontextem, ale i tradicemi pokud by text obsahoval pouze nové prvky je pro uživatele nesrozumitelný každá komunikace staví na návaznosti na staré a známé fakty souhrn všeho už známého se chápe jako redundance, kdežto vše nové jako informace Cílem komunikace je vždy informace, která má jedinečná ráz a specifickou hodnotu.
Teorie estetické informace se zabývá zkoumáním problematiky informací obsažených v díle, vychází ze Shannonovy matematické teorie informací. nevznikla by, kdyby nevznikla obecná teorie informací – je obohaceno o sémantické informace Literární dílo je jazykovým projevem přinášejícím informace, které čtenáře obohacují dvojím způsobem: sdělují konkrétní, věcné informace o skutečnosti čtenáři (“Obsah”) evokují emoce estetickými informacemi
Z pojmů obecné teorie informací jsou pro literární komunikaci stěžejní: entropie je chápána jako množství neurčitostí, které je tím větší, čím více eventualit přichází v úvahu. Odstraněním neurčitostí získáme : informace jednotkou informace, ale i entropie je jeden bit. V literárním sdělení můžeme entropii chápat jako množství možností. redundance vyjadřuje uspořádanost systému, v jazyce uspořádanost textu. Východiska teorie estetických informací Vznik této teorie se váže k objevu obecné teorie informací. V roce 1948 vycházejí dvě publikace: “The Mathematical Theory of Comunication” od C. E. Shannona řešila problematiku matematické teorie informace, také základní komunikační schéma “Cybernetics” od N. Wienera kybernetika (slovo odvozeno z řeckého slova kormidlovat), jako věda o procesech řízení ve složitých systémech. Kybernetikou se tedy začala nazývat věda založená na principu předávání, zachovávání a přeměňování zpráv, a to za pomoci matematické teorie informací. Objev kybernetiky má obrovský ohlas ve své době (vědy přírodní + humanitní – lze spojit na základě kybernetické a informační) Sémantický aspekt E. Husserl Husserlova sémantika (fenomenologie navazovala na Hegla) narozen v Prostějově, studoval a působil ve Vídni, matematické a přírodní povolání. Materiální přínos – zabýval se čistou logikou = filozofická problematika z pohledu přísně vědeckého. Domnívá se, že abychom porozuměli logice / výpovědi / nutné zaměření na identickou podstatu = fenomenologická indukce
Fenomén – dospěl k čistému vědomí, entitě, kterou nazýval fenoménem Kantova koncepce estetiky Uvědomil si, že estetika uniká filozofii myšlení, není vysvětlitelná rozumem ani smysly. Estetická libost – cit, který v nás vyvolává krásu Musí mít účelně uspořádanou formu, aby nás ten předmět zaujal. Krása čistá = příroda. Je to krása o jejímž účelu nic nevíme, pouze reagujeme na tvar (krystal vločky) Krása podmíněná = je obsažena v objektech, které nám přináší krásu nejen v tvaru (formy), ale i obsah . Vnímá krásu jako faktor, který je subjektivně pochopený = proces neúplný, relativní. Smysl pro krásu lze kultivovat (čím dříve přicházíme do styku s krásou, lze ji ovlivňovat, rozvíjet schopnost vidět krásně) Touto problematikou se začala zabývat řada vědců: Myšlenkové proudy v teorii estetických informací 1. Abraham A. Moles doktor fyziky a filozofie ve Strasburku skloubení přírodních a fyzických aspektů svým dílem se snaží o kybernetizaci uměleckého díla = rozklad kybernetiky uměleckého díla. Přílišná kybernetizace informační estetiky – vytýkání.. “Teorie informace a estetické vnímání” 1958 nejrozsáhlejší , nejucelenější a nejdůslednější pokus o kybernetizaci rozboru uměleckého díla a estetického zážitku Pojímá teorii estetické informace především jako problematiku komunikace, jako sdělení zprávy, která zahrnuje informaci sémantickou rozumí tím věcnou zprávu může být jednotlivci vnímána univerzálně, stejně (stůl, strom) přesný obraz o informaci je pochopitelná
informaci estetickou chápe jako zvláštní, jejíž význam se nedá předvídat nedá se jazykově zprostředkovat schopnost vnímání je dána specifikou tvůrce a příjemce je vázaná na bezprostřední citlivost Každé umělecké poselství obsahuje složku sémantickou, složku estetickou. Umělecké dílo je posuzováno jako zpráva, jež je tvořena banalitou srozumitelného originalitou nového, přičemž vztah rovnováhy těchto protikladů není u tvůrce a příjemce totožná.Míra složitelnosti je ohraničena vyšší inteligencí tvůrce a střední inteligencí příjemce = aby dílo bylo přijatelné veřejnosti. Dílo musí obsahovat jistou informaci – to množství musí mít svou horní mez, aby bylo srozumitelné a také dolní mez, aby nebylo dílo nudné a banální. Přenos zprávy se realizuje prostřednictvím znaků: INDEX – má úroveň pragmatickou, je srozumitelný pro příjemce IKONY – sémantickou SYMBOL – syntaktickou Domnívá se, že znaky mají dva aspekty statistický aspekt je dán četností, resp. pravděpodobností výskytu různých znaků (dvojic, trojic) konstruktivní aspekt je dán hierarchií, tj vztahy podřízenosti a nadřazenosti mezi jednotlivými znaky (na hudební teorii – tón C na varhanách, na houslích, nadřazený znak je vytvořen ze znaků podřízených. Každý člověk vnímá frekvenci tónu jinak, záleží na individuální schopnosti každého člověka. Je možno kvalifikovat na základě počtu pravděpodobností) 2. Max Bense pracuje teoreticky i prakticky
jeho poznatky se uplatňují u tvoření poezie na PC používá klasifikace Peerse, z matematických poznatků – z počtu pravděpodobností vychází z estetických poznatků – dílo vzbuzuje v příjemci estetický stav – lze popsat sémanticky i numericky podstatou jeho výkladu je estetický stav, který vzniká jako důsledek vztahu mezi dílem a příjemcem, vnímatelem. Estetický stav transcendentní stav korelace díla a vědomí příjemce Znaky nebo posloupnosti znaků se v komunikačním procesu vyskytují buď : originálně a inovačně (hovoří o novosti, informovanosti) konvenčně a redundantně (hovoří o významu, který je dán konvencí + zaběhnutým stylem, okruh spisovatelů píšící realisticky) Když analyzuje provádí : Estetickou analýzu – slouží ke zjištění originálních znaků, zjištění estetických informací Analýza stylu - se soustřeďuje na subjektivní vnímání redundance, matematickými prostředky lze zjistit četnost originálních a redundantních znaků Míra estetických informací – je dána poměrem starého a nového díla (má větší uměleckou hodnotu nebo je větší kýč) Žáci: Rul Gunzenhauser Superizace - jeho pojem označující tvorbu superznaků Superznak skupina slov, metafor, obrazů v próze aj. znaky vyššího řádu řád, jenž směřuje k tvorbě superznaků degraduje informace tvořené elementárními znaky, neboť vytváří nové informační možnosti Felix von Cube - je nutné diferencovat informace
Rozlišoval: informaci subjektivní informaci objektivní směrem k příjemci. Popíral možnost vyvolat estetický stav nejen pomocí ryzího materiálu. Rovněž sémantická informace je v některých případech nositelem informace estetické. Helmar Frank Pokusil se formulovat nedořešenou problematiku informační psychologie vyžadující další zkoumání následovně: chápat umělecké dílo jako zprávu, jejíž zdroj je spjat s lidským vědomím postihovat tuto zprávu matematickými metodami matematické charakteristiky uměleckého díla uvádět do vztahu s výroky o psychologických parametrech člověka vytvářejícího a vnímajícího umění pokusit se stanovit alespoň nutná kritéria, která musí dílo splňovat, aby mohlo být považováno za krásné a tak, zjistitelná nějakým algoritmem
Umělecké literární dílo A. ROZDÍL V POJETÍ VĚCNÉHO A LITERÁRNÍHO DÍLA Literární dílo – jazyková projev, graficky fixovaný Literární dílo věcné cesta po které lze dojít k přesně definovatelné skutečnosti složené z reálných předmětů literatura odborná, vědecká, publicistická Literární dílo umělecké vyvolává emoce vytrhává ze skutečnosti a nutí vytvořit si vlastní realitu, vyplývá z díla samotného
próza, poezie, drama Rozdíl se vytvářel dobou, mezi vědou a uměním. Ve středověku nebylo rozlišováno věda / umění. Ve 20. století se teoretikové zabývají tímto rozdílem: Dva základní pohledy: ROMAN INGARDEN / z pozice strukturalismu a fenomenologického pohledu 7 základních bodů: ve vědeckém díle – věty v uměleckém díle – nároky b) ve větách např. tázacích vědecké dílo - opravdové umělecké dílo - tento charakter nemají c) předměty které jsou představeny vědecké dílo – soudy v nich, předměty reálné umělecké dílo – předměty reálné být nemusí d) estetické hodnoty vědecké dílo – snaha estetických hodnoty nepoužívat umělecké dílo – hodnoty v maximální šíři, harmonie estetických hodnot nahlížení na skutečnost vědecké dílo – fyzik se dívá z hlediska fyzikálního ... jen se dívá ze svého pohledu, jinak by svou výpověď mohl zpochybnit umělecké dílo – snaží se zachytit z množství aspektů metafyzické kvality vědecké dílo – globální pohled – předmět zkoumání jen u filozofie umělecké dílo – pochopení podstaty jevu jazyková vrstva vědecké dílo – lze převést do jazyka vzorců
umělecké dílo – melodičnost – zvyšuje hodnotu
Ingarden dopěl k poznání, že se literární dílo skládá z vrstev: Zvukové výrazy slova položená ve stanoveném pořádku, zpěvnost, melodie rytmu, může vést k modifikaci textu Vrstva významů tvořená ze smyslu slov porozumění slova Vrstva představovaných předmětů (lidé, okolí) závislá na čtenáři, na jeho fantazii, individualitě umožněno čtenáři si to domyslet spoluvytváření díla (nedourčenosti) Vrstva sfématických aspektů souvisí s objektivizováním a konkretizováním předmětů v textu
názvy HRABÁKA - stěžejní faktor KONTEXT (významová souvislost) Vědecká díla – zprostředkovává vědeckou informaci – jazykové výrazy jsou co nejpřesnější Umělecká díla – existují nejen v kontextu věcném, ale i literárním Klade důraz na vyjadřovací formu a domníval se, že určuje kvalitu díla (zvláště uměleckého). Literární dílo obsahuje nejen věcnou, ale i estetickou informaci C. Vnímání uměleckého literárního díla přináší estetický požitek, působí emočně proces je poměrně složitý čtenář dílo esteticky prožívá:
přirozeně (dílo ho strhne – vyvolá emoci) uměle (čtenář než vezme knihu se esteticky naladí před četbou – znám autora...) Odlišnosti literárního díla a jiných uměleckých děl čtenář se s literárním dílem seznamuje krok po kroku literární dílo je tak bohaté – vyžaduje od čtenáře, aby neustále vnímal Estetická hodnota konečný výsledek aby proběhl estetický proces musí existovat estetický předmět (kvalita) estetický prožitek není jen krátkodobý vjem, je složitý proces, má charakteristický průběh estetický proces se vyznačuje přechodem Během estetického procesu je vyvolána zvláštní emoce (=emoce vstupní) fáze - vzrušení kvalitou fáze - život okamžikem fáze - vyvolá změnu naladění - není nejdůležitější jaký je to předmět (kvalita), ale jak ho vnímáme. fáze - touha nasytit se kvalitou - je v ní obsažena touha opakovat tu kvalitu, vlastnit. V této fázi není estetický proces ukončen, dvě rozdílné reakce: zjištěn jistý nedostatek * pokud pozornost začnou upoutávat detaily, zaměříme se na celek ne na detaily * pokud je představa narušena, to pak : subjekt buď nedostatky přehlédne a doplní si to svou fantazií vnímatel se snaží přehlédnout nedostatky 5. fáze - estetický předmět již vnímám dvěma způsoby ve strukturách kategorií (literární dílo –jazyková, předmětová vrstva)
ve strukturách skloubených kvalit (při skloubení dochází k tomu, že se skloubí v jeden harmonický celek, pak celky vyššího řádu, dovršení je kvalita) fáze - estetický prožitek ve třech fázích existující (vstupní emoce) přetvářející (ztvárnění estetického předmětu) pasivní (vnímání objevených a skloubených kvalit, beru to tak, jak jsem si tu fantazii vytvořila) Konečná fáze uspokojení, kvality vstřebány, uznána estetická hodnota. fáze - estetický prožitek má základní rysy C. UMĚLECKÁ HODNOTA (koncem 19. století vytvořili umělečtí teoretikové) Hierarchie – z hlediska kvality uměleckého díla místo Umělecká tvorba autor se snaží o něco nového místo Zábavná tvorba (nebo také komerční) je ještě hodnotná místo Konvenční tvorba (populární) nadbíhá čtenáři místo Triviální tvorba (kýč) ještě níž než brak D. UMĚLECKÁ TVORBA výrazová vytváří uměleckou i estetickou hodnotu směřuje k sebeuvědomění čtenáře platnost není vymezena dobou Dílo oddechové (zábavné) slouží k odpočinku autor chce čtenáře bavit
řemeslně dobře udělané Dílo populární (konvenční) cíl: zalíbit se zobrazí skutečnost, která je akceptována nebývá špatný konec Dílo kýčové (triviální) díla pokleslá pouze řemeslnou náhražkou neobsahují originalitu vyprovokována sentimentalita BESTSELLER nejvíce se tiskne z hlediska knižního trhu nedá se vytipovat, která kniha se stane bestsellerem spíše díla oddechová nebo populární u nás 80. léta literatura faktu historické romány společenský, profesní román v 90. letech literatura souvisí s televizním vysíláním literatura faktů v současnosti Michal Viewegh EVERGREEN - řešení všelidských problémů
AUTOR
Dílo nelze posuzovat podle vlastností autora. OSOBNOST AUTORA Struktura psychiky čtenáře musí zase být podobná jako u autora – k vnímání by nedošlo. Umělec se od vnímatele liší: Umělec potřeba sdělovat (vitalita, vnitřní cítění) Vnímatel potřeba sdílet (vnímat, vyhledávat, vyvolání prožitků) V současnosti pro schopnost vlastního úsudku je nutná inteligence, ale i kreativita. Podstata kreativity spočívá v myšlení : DIVERGENTNÍ (nachází k problému několik řešení, variant) KONVERGENTNÍ (schopnost vzpomenout si na jediné řešení – ve škole vyučování = pak u zkoušky) Tvořivost má čtyři úrovně: senzitivita – tvůrčí osobnost vnímá skutečnost smysly, nechá na sebe působit realitu objektivizace – více zapojena technika a informace subjektivizace – tvůrce přizpůsobí techniku sobě racionalizace – převažují ideje tvůrce a hodnoty obohacují lidskou kulturu U každého umělce jedna z hodnot převyšuje. úroveň - moderní umění úroveň - realistické umění úroveň - imaginativní, surrealistické úroveň - abstraktně – racionální (eseje) Další specifické vlastnosti tvůrčí osobnosti: zvědavost specifická (vyprovokovaná nejasností) diversivní (osobnost se nechce daným probléme zabývat)
eidetizmus - schopnost používat představy emoce empatie (schopnost vcítění) ekpatie Psychologie autora Existovalo mnoho názorů, výkladů. Každý tvůrčí proces se skládá z fáze: fáze IRACIONÁLNÍ (temná, inkubační – dozrává) subjekt je hnán silou, má představu o čem bude psát Klíčový moment = vychází z díla samotného, pak vstupuje do fáze RACIONÁLNÍ (jasná, iluminační) je jasné, co chceme tvoří, je vlečen dílem Ženský princip (emočnost) Mužský princip (kritická objektivnost) TYPOLOGIE AUTORA Aristoteles Schiller naivní sentimentální Dva základní principy Nietzscheho apollinský (uměřenosti, harmonie, racionalita) dionýský (nespoutanost, opojení, smyslnost, příroda) Moderní umění klade na smysly důraz. Freudova teorie
Jeho názory na kulturou jsou striktní. Kulturu odsuzoval jako něco co člověka svazuje. Základ jeho teorie spočívá v tom, že za nejvyšší smysl (princip) života považuje libido. Aby se člověk mohl uvolnit tvoří libido, nahrazuje tvorbou. Kretschmer Typologie konstituční psychologie inspirace v antickém lékařství – Hypokrat. Temperament je dán tělesnou svobodou. Dva základní typy: leptosomní (asthenický) – vysoký, štíhlý, úzký obličej, zkosené čelo, velký nos pyknický – střední postava, hrudník klenutý, široký obličej, krátký nos, masitá brada většina lidí je smíšených, někteří stojí na poli jednoho z nich. Dva základní temperamenty: schizothymní (asthenický) – přecitlivělost, nacističtí důstojníci – Heindrich, necitelnost) cyklothymní – roviny hypomanie X depresilita Cyklothymní typ – píše realisticky, pohodlně líčící realistické, humoristické, dobrosrdeční Schizothymní typ – romantická literatura, tragické patetiky Karel Gustav Jung Funkční psychologie Dva základní pojmy: Extroverze Introverze Následníci přišli na to, že extrovert se pyknikem shoduje, tak jako introvert a asthenický. Anglický teoretik H. READ přiřadil k čtyřem směrům Jungovým: k intuici – konstruktivismus k myšlení – realismus k emocím – surrealismus k čití – expresionismus
EYSENCK vychází z typologie Junga a spojil je s Kretscherovou typologií labilita
introvert extrovert
stabilita Tyto závěry byly aplikovány i v psychologii umění. Spisovatel extrovert – inklinují kladné emoce Spisovatel introvert – pesimismus Václav Černý Chápe umělce jako člověka, který je vždy odlišný od ostatních a domnívá se, že podstata spočívá ve vnitřním vztahu tvůrce a díla. I když byli umělci vynikající, mohou být osoby záporné. Rozlišujeme několik typů osobností tvůrce: osobnost mimo dílo – přežívá do dneška dílo bez osobnosti – autor/člověk morálně ubohý
ČTENÁŘ Autor píše dílo jako formu seberealizace (na čtenáře nemyslí). Autor neusiluje o pochopení. ČETBA JAKO POTŘEBA
Primární i sekundární potřeby jsou podmíněny buď nadbytkem – vede k odreagování, nebo nedostatek – touha po něčem, lačnost – typické rysy evropské civilizace = rozšířené médium ve všech vrstvách. Četba = sekundární potřeba, daná pohnutkami čtenáře. Preferuje funkční hledisko. Každá společnost doba ovlivňuje různé čtenáře. Antika doba - extrovertní, dnešní doba – introvertní. Motivace čtenářského zájmu lidé čtou protože chtějí zapomenout (četba únikem před strastí, před skutečností) sebeuvědomění (potřeba konfrontovat svůj život s literárním dílem, vede ke kultivaci jedince) Kontemplace (zahloubání) Introjekce (promítání vlastních myšlenek do knihy) prolínání Projekce (čtenáře rozechvívá) - vytvoření kontemplace OSOBNOST ČTENÁŘE 1888 – Henneqiun “Vědecká kritika” Literární dílo - přízrak vypovídající o autorovi i čtenáři Zdůrazňuje vztah autor + čtenář. U nás na něj navázal Šalda : “Duše a dílo” “Úvod do bibilopsychologie”
