ROZHOVOR Humanae vitae – odvážné slovo církve Rozhovor s pøedsedou Èeské biskupské konference, olomouckým arcibiskupem Mons. Janem Graubnerem Snad žádný církevní dokument nevyvolal tak živou diskusi jako encyklika Humanae vitae, kterou papež Pavla VI. podepsal 25. 7. 1968. Ètyøicáté výroèí vydání encykliky Humanae vitae bylo pøíležitostí k pøedložení nìkolika otázek k bioetické problematice pøedsedovi Èeské biskupské konference, olomouckému arcibiskupovi Mons. Janu Graubnerovi. Nejdùstojnìjší otèe arcibiskupe, pøed nedávnem jste v aule Filozofické fakulty Masarykovy univerzity pøednášel brnìnským studentùm a pak s nimi diskutoval v sále Martina Støedy. S jakými pocity jste z Brna odjíždìl? Na fakultì byli odpoledne vìtšinou na pozvání organizátora Moravskoslezské køesanské akademie starší posluchaèi, veèer studenti. Mìl jsem velmi dobrý dojem pøedevším z kladených otázek, které bývají spolehlivou vizitkou posluchaèù. Rostou tam kvalitní køesané. Mohl byste se pokusit porovnat názory, vyjadøování a chování dnešní mladé generace a vašich vrstevníkù doby vašich vlastních studií? Pøedevším bych nechtìl zevšeobecòovat, protože vidím velký rozdíl v rùzných skupinách mládeže jedné generace. Tak jako za našich mladých let šla velká èást mládeže s dobou a bez ohledu na charakter a mravní hodnoty šla za kariérou, tak jdou mnozí i dnes jen za osobním prospìchem. My, kteøí jsme mìli dobré zázemí doma a kvalitní pomoc ve formaci, jsme žili v totalitì a nemìli možnost mezinárodního rozhledu ani takovou zkušenost veøejného vystupování jako dnešní mladí, protože s mnoha vìcmi jsme se museli skrývat. Snad nás to vedlo víc ke skromnosti, pevnosti a opírání se o Boží jistotu. Mìli jsme snadnìjší identitu, protože proti nám stáli v jedné linii „ti druzí.“ Dnešní mládež má témìø nesrovnatelnì vìtší možnosti, ale tím také složitìjší orientaci. Proto si vážím tìch, kteøí to v dnešních podmínkách zvládají, a mám radost, že mezi nimi rostou skuteèné køesanské osobnosti, které jsou nadìjí pro budoucnost. Pøed deseti lety probìhl v Olomouci první èeský bioetický kongres, domácí i zahranièní úèast byla opravdu poèetná, napøíklad z Vatikánu pøijela tøíèlenná delegace významných teologù. V èem se za uplynulé desetiletí problematika ochrany života u nás zmìnila k lepšímu? 61
Pozitivním jevem je pokles umìlých potratù. Vliv výchovného pùsobení je nepopiratelný, možnost vystoupit veøejnì na ochranu nenarozených se nepochybnì projevila. Na jinak potìšitelném prùbìhu køivky potratovosti se ovšem projevuje vliv rekordnì vysokého poètu umìlých potratù v závìru osmdesátých let. Tehdy u nás dosáhly historicky nejvyšších hodnot. Liberalizace potratového zákona krátce pøed pádem totality na dlouho ovlivnila spoleèenskou atmosféru. Radost z klesajícího poètu umìlých potratù ponìkud kalí vìdomí, že se u nás pøíliš nezmìnil poèet umìlých potratù ve srovnání s poètem porodù: témìø jsme si již zvykli, že na narození ètyø živých dìtí pøipadá jeden potrat. Jinou otázkou je, o kolik stouplo užívání antikoncepèních prostøedkù. Za pøíznivou skuteènost je tøeba považovat také rozvoj bioetiky jako samostatné odborné disciplíny. Na Teologické fakultì UP v Olomouci byla bioetika zaøazena do výukového programu již v roce 1990, na vysokoškolské úrovni se tady bioetika zaèala vyuèovat poprvé v rámci studia teologie. Je potìšitelné, že dnes se bioetika vyuèuje také na mnoha jiných školách. Èeská biskupská konference má od roku 2003 Radu pro bioetiku vedenou biskupem Mons. Vojtìchem Cirklem. K závažnìjším bioetickým otázkám se podle potøeby vyjadøuje Èeská biskupská konference také pøímo. Ve kterých oblastech blízkých bioetice je naopak vývoj u nás nepøíznivý? V roce 2006 se Èeská republika zaøadila mezi malý poèet evropských zemí, ve kterých je dovoleno v zájmu výzkumu likvidovat lidská embrya. Ukonèení života lidských zárodkù však nelze ospravedlnit ani proklamovanou snahou o hledání nových léèebných postupù. Èeská biskupská konference už v lednu roku 2005 vydala prohlášení, z nìhož pøipomínám: „Žádná lidská bytost, a tedy ani lidský zárodek, se nesmí stát prostøedkem pro dosažení prospìchu druhých.“ Stojí ostatnì za povšimnutí, že odborné práce zveøejnìné v listopadu a prosinci loòského roku svìdèí o tom, že výzkumné používání embryonálních kmenových bunìk je nejen neetické, ale také zbyteèné. Docela nedávno to ostatnì pøiznala také naše média ve zprávách o pøeprogramování kožních bunìk dospìlého jedince na kmenové buòky s vlastnostmi blízkými embryonálním kmenovým buòkám. Bez povšimnutí nelze nechat ani opakovanì projevované snahy o legalizaci eutanazie v Èeské republice. Profesní organizace našich lékaøù sice prohlásily eutanazii i asistovanou sebevraždu za nepøípustné, ale veøejnost je èasto matena vzbuzováním obav ze zásahù „heroické“ medicíny, který bude bránit pøirozenému odchodu z tohoto svìta. Je potøeba rozlišovat mezi zabitím nemocného a upuštìním od postupù, které by jen prodlužovaly proces umírání, který již zaèal. Nutno ovšem pøiznat, že se nám dosud nedaøí náležitì pøedávat nìkteré novì promyšlené poznatky, které vyplývají napøíklad z Deklarace o eutanazii. Patøí sem také zbyteènì pøetrvávající rozlišování mezi aktivní a pasivní eutanazií místo mezi eutanazií a upuštìním od nepøimìøené léèby. Pozorovatel mediální scény u nás ovšem získává dojem, že se pro eutanazii získávají sympatie veøejnosti vzbuzováním soucitu s velkým utrpením nevyléèitelnì nemocných, ale ve 62
skuteènosti snad jde spíše o øešení ekonomické otázky, aby se mohlo ušetøit na paliativní léèbì lidí pro ekonomiku nezajímavých. Letos uplyne ètyøicet let od vydání encykliky Humanae vitae. Je její obsah u nás dostateènì znám? Znalost dokumentu se nezøídka nejen u pracovníkù médií omezuje na falešnou pøedstavu, že papež v encyklice „zakázal“ antikoncepci. Podstatnì ménì se ví o dùrazu encykliky na manželskou lásku, která, jak to vyjádøil také Jan Pavel II. (FC, 29), „je jedineènou úèastí na tajemství života a lásky samého Boha“. Nikoli názor Pavla VI., ale „uèitelským úøadem vícekrát vyložená nauka“ (HV, 12) odùvodòuje, proè pøirozená dispozice ženy nemá být mìnìna, avšak oprávnìnì mùže být využívána (HV, 16). Vždy „manželé jako rodièe spolupracují s Bohem Tvùrcem pøi poèetí a zrození nového èlovìka“ (Evangelium vitae, 43). Je-li láska manželù jedineènou úèastí na tajemství života a lásky samého Boha (FC, 26), sotva lze církvi zazlívat, že se vyjadøuje pozitivnì o manželech, kteøí „využívají sexuality v její pùvodní dynamice, jako je úplné sebeodevzdání, bez manipulování a znetvoøení“ (FC, 32). V této encyklice vidím odvážné slovo církve, jehož pøijetí mùže zachránit evropský kontinent pøed vymøením køesanských národù a pøedání historického území národùm muslimským. Zní to tvrdì, ale statistiky dávají papeži za pravdu. Je možno se s naukou obsaženou v encyklice Humanae vitae vypoøádat použitím principu volby menšího zla?
Mons. Jan Graubner pøi návštìvì Bangladéše v roce 2006
63
Máte-li na mysli argument, že antikoncepce je nejvhodnìjší prevencí umìlých potratù, potom problematický je již sám výchozí pøedpoklad. Je samozøejmé, že „antikoncepce a potrat jsou v morálním smyslu naprosto odlišná zla“ (EV, 13). Na vámi položenou otázku ovšem odpovìdìla již sama encyklika: „Na ospravedlnìní manželského styku úmyslnì zneplodnìného nemùže se nikdo dovolávat jako platných dùvodù zásady volby menšího zla …. není dovoleno ani z nejzávažnìjších dùvodù dìlat zlo, aby z nìho vzešlo nìco dobrého.“ (HV, 14) S dvacetiletým opoždìním vloni vyšlo první èeské úplné vydání instrukce Donum vitae, kterou jako prefekt Kongregace pro nauku víry podepsal kardinál Joseph Ratzinger již v roce 1987. V pøedmluvì k èeskému vydání jste doporuèil, aby si publikaci pøeèetli všichni, kteøí chtìjí dobøe pochopit uèení církve o mravních aspektech umìlého oplodnìní. V èem panuje nejvíce nejasností? Témìø všichni znají pozitivní postoj církve k ochranì lidského života a nìkteøí se domnívají, že tedy musí automaticky souhlasit také se vším, co mùže vést k poèetí dítìte. Tak jednoduché to ovšem není. Již jsme si pøipomnìli, že každý èlovìk je stvoøený Bohem a souèasnì je i dítìtem svých rodièù. V pastorální konstituci Gaudium et spes (50) se hovoøí o potøebì odpovìdné spolupráce manželù s plodnou Boží láskou. A instrukce Donum vitae (v kapitole II, 6) hovoøí jasnì: „Akt manželské lásky je tøeba považovat za jediný zpùsob, který je dùstojný pro pøedávání lidského života.“ Jsem skuteènì rád, že se instrukci Donum vitae podaøilo vydat a vìøím, že jde o významný krok na cestì k rozšíøení znalosti církevního uèení o mravních aspektech umìlého oplodnìní. Vyrùstal jste, otèe arcibiskupe, v rodinì s pìti dìtmi. Nechtìl byste uvést nìkterou vzpomínku ze svého dìtství? Nenapadá mì nic z dìtství, co by odpovídalo našemu tématu, ale snad mùže nìkoho povzbudit zkušenost mých rodièù, kterým se po svatbì nedaøilo poèít dítì. Když pak maminka èekala první dítì a mìla zdravotní komplikace, rozhodl lékaø, že musí jít na potrat a nikdy nemá mít dìti. Odmítla. Když babièka vyèítala lékaøi maminèin zlý zdravotní stav, slyšela od nìj: Komu není rady, tomu není pomoci. Zaøídila jiné léèení a bylo nás pìt. Umìla dùvìøovat Bohu a spoléhat na nìj. Dožila se hodnì pøes osmdesát let. A snad ještì nìkterou myšlenku z vaší roztomilé publikace Manželství, kterou vloni vydalo Karmelitánské nakladatelství? Snažil jsem se hezky a velmi prostì lidem nabídnout obrázek manželství a rodiny podle pøedstav církve. Myslím si totiž, že v popularizaci nauky máme velké dluhy. Ani mnoho køesanù nemá køesanské pøedstavy o rodinì. Nápad Karmelitánského nakladatelství pøijít s malou dárkovou publikací mùže snad nìkomu pomoci. Z prvního èlánku mohu tedy citovat: 64
Vydaøené manželství je možné i dnes, pokud se jeho dùm staví na pevném základì, kterým je Kristus, a podle plánù, které pøipravila Boží láska. Každé manželství je originální umìlecké dílo, jehož svobodnými tvùrci jsou sami manželé. Život se nedá žít naneèisto jako školní úloha. Toto mistrovské dílo života se tvoøí na jediný pokus. Není však tøeba se bát, protože sám Bùh nám dává k dispozici svou modrost a nabízí úèinnou pomoc. Staèí pozornost k jeho vedení a odvaha být jiní, jít proti proudu doby. Šastné manželství a krásná rodina jsou nejenom dùvodem k osobní životní radosti, ale i konkrétním pøíspìvkem k uzdravení spoleènosti a k budování Církve. Pøináší novou nadìji. Na závìr otázka, kterou prosím nechápejte jen jako formální: Znáte èasopis Bioetika – Scripta bioethica. Co vzkážete našim ètenáøùm? Samozøejmì, že znám. Každé èíslo mám v rukou, ale pøiznám se po pravdì, že celé neètu. Od biskupa se však asi ani neèeká, že by mohl pøeèíst všechno, co mu pøijde na stùl. Ètenáøùm pøeji, aby ve spolupráci s autory a spolupracovníky èasopisu dovedli vytvoøit široké spoleèenství, které pomùže zdravé zásady bioetiky uvést do života spoleènosti. S pøedsedou Èeské biskupské konference a arcibiskupem olomouckým Mons. Janem Graubnerem hovoøil Kvìtoslav Šipr
65
