hulajirí_t_0008 Schůzky s literaturou (Vzpomínky na pařížské vězení Santé) Český rozhlas3 - Vltava, 1998
Žena: A na svůj největší vpravdě epochální objev - na objev světa vězeňských zdí a snů - byl malíř Alén Diviš připraven celou svou předchozí cestou, vedoucí často do míst, jimž se většina lidí vyhýbá. Proto také ve vězení Santé, na rozdíl od Hoffmeistera, do té doby nepoznavšího, co je to být na dně, který tam kresby a nápisy bývalých odsouzených pouze obkresloval, jak by to asi dělal etnograf, Diviš, nesrovnatelně větší umělec a tvůrce, povýšil je na součást obrazu zcela nového typu, nemajícího však nic společného s naivismem, jimž se druhdy bavil Hoffmeister. Diviš nenapodoboval naivní malíře, on pronikl k podstatě toho, čemu Jean Dubuffet později říkal art brut, umění v syrovém stavu.
Krátký hudební předěl
Hoffmeister (stroze, jakoby diktoval soudní protokol): Adolf Hoffmeister, narozen 15. srpna 1902 v Praze, malíř, ilustrátor, karikaturista, kulturní publicista, básník, dramatik, prozaik, zakládající člen Devětsilu, profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, diplomat. Věnoval se zejména kresbě, koláži, karikatuře a ilustraci. Jeho literární i výtvarné dílo je velice poučené, promítly se do něho zkušenosti z cest a z dlouhodobých pobytů v zahraničí, setkání s významnými osobnostmi. V roce 1962 byl jmenován zasloužilým, o pět let později národním umělcem. Hoffmeisterovy knihy Vězení a Turistou proti své vůli pozoruhodným způsobem doplňují dva Divišovy publikované texty: Vzpomínky na pařížské vězení Santé a Kaleidoskop snů z vězení.
Hudební motiv (pařížská ulice, harmonika)
Žena: Koncem třicátých let se v Paříži sešlo malé společenství Čechů, starousedlíků a těch, kteří postupně přicestovali před blížící se válkou z Prahy. V dubnu 1939 se v kavárně U dvou magotů objevil karikaturista Antonín Pelc, 24.4. dorazil Adolf Hoffmeister, později Julius First a malíř Maxim Kopf. Dále sem chodil Bohuslav Martinů, Josef Šíma, básník Viktor Kripnner, Alén Diviš, objevovali se další. Bedřich Feigl, Georges Kars, Egon Ervín Kisch. Díky Lousovi Aragonovi získal Adolf Hoffmeister od komunistické Association des Écrivalins vilku v ulici Notre Dame-des-Champs. Španělští malíři, kteří v domě dosud bydleli, odjeli do Jižní Ameriky, budova přejmenovaná na Maison de la Culture Tchécoslovaque byla dána k dispozici Čechům. Když se sem noví
1
nájemníci v létě stěhovali, kroutil prý Antonín Pelc před brankou zarostlé zahrádky povážlivě hlavou: "Člověče, to vypadá, jako kdyby tam někdo spáchal vraždu."
Krátký hudební předěl
Diviš (stroze, jakoby diktoval soudní protokol): Alén Diviš, narozen 26. dubna 1900 v Blatě u Poděbrad, malíř a ilustrátor. V roce 1924 odešel do Paříže, kde studoval na École des Beaux-Arts a v soukromých školách u Františka Kupky, André Lhota, Amédéa Ozenfanta, Fernarda Légera, Othona Friesze. V polovině dvacátých let byl považován za nadějného přívržence pozdního kubismu. Pod vlivem surrealismu se ale Divišův styl rychle proměnil, směřoval k abstrakci, k bizarnosti a k grotesce. V letech 1941 - 1947 žil v New Yorku, v roce 1947 se vrátil domů, do Prahy. Divišovo téměř zapomenuté dílo pro veřejnost znovuobjevil dr. Jaromír Zemina, který uspořádal několik zásadních umělcových výstav roce 1974 v Brně, v letech 1988 a 1989 v Jihlavě, v Liberci a v Praze.
Hudební motiv (pařížská ulice, harmonika)
Žena: Jako vždy v kavárně U dvou magotů byli Hoffmeister, Pelc a Maxim Kopf, pověděli nám, co všechno se událo v české kolonii a jak podle jejich názoru vypadá budoucnost. Od 10. srpna bydleli všichni v oné vilce v rue Notre Dame-des Champs, která teď nesla hrdé jméno Dům československé kultury, a s nimi houslista Šedivka, malíř Diviš, Slovák Šimončič a Lenka Reinerová. Další na řadě byl Vlado Clementis a Egon Ervín Kisch. "Tam je veselo každou noc," pochvaloval si Adolf Hoffmeister, "Pojďte. Cestou koupíme nějakou flašku a podíváte se, jak tam hospodaříme." "Já nevím," rozhlédl se po nás rozpačitě Martinů. "My teprve přijeli - dnes se to moc nehodí." "Zítra," přidala se Vítězslava Kaprálová. Nazítří 18. září k večeru přišel Martinů, jak bylo smluveno do avenue Reille, zůstal stát u dveří a vyhrkl: "Tak nikam nejdeme." "Co je? Co se stalo?" "Mluvil jsem s Kripnerem. Policie vybrala Maison de la Culture. Hoffmeister, Pelc, Diviš - všichni jsou ve vězení."
Hudební předěl
Diviš:
2
Dne 18. září večer byl jsem v Paříži na Montparnassu zatčen a odveden na policejní ředitelství. Výslechy, které trvaly asi týden, mi připadaly jako hra na schovávanou. Vyšetřující inspektor jmenoval někoho z komunistické strany nebo nějaké místo schůzek, nějakou událost. Byly to léčky a nástrahy, mnoho otázek obratně položených, že jsem nemohl rozeznat, co skutečně ví o mé činnosti a jaké má důkazy. Slibovali mi stále svobodu, odpovím-li na některé otázky, které se netýkaly mne, ale jiných lidí ze strany: "Propustím vás okamžitě a dám vám příležitost opustit Francii nebo jíti do československé armády ve Francii, do které jste se sám již dobrovolně přihlásil. Nedáte-li uspokojivé odpovědi, čeká vás vojenský tribunál, a mám dost důkazů proti vám. Budete jistě odsouzen. Vaše situace je tím horší, protože jste cizinec a máte spojení s komunisty cizích států." Konečně jsem byl předán vojenskému tribunálu pro "činnost proti vnitřní bezpečnosti státu, vyzvědačství a spojení s cizí nepřátelskou mocností" a předán vězení "Santé" do vyšetřovací vazby. - Podal jsem důkazy, že jsem malíř, člen uměleckých spolků, že jsem po dobu asi devíti let vystavoval v pařížských galeriích, všechny důkazy nebyly nic platné - policie rozhodla, že jsem tajný sovětský agent. Byl jsem odveden do vyšetřovací vazby vězení "Santé".
Hoffmeister: Dne 24. září 1939 asi o půl čtrnácté zapadly za mnou dveře cely číslo 10, dvanáctého oddělení věznice de la Santé. V Paříži byla jasná, trochu větrná neděle. Nejprve jsme byl poněkud zmaten. Snad mi bylo dokonce i trpce do smíchu při pomyšlení, že jsem uvržen do žaláře. Jak nesmyslná představa! Což dospělí si hrají na děti? Či jsme ještě chlapci, kteří si hrají na dospělé? Mé čistě a klidné svědomí bylo v příliš křiklavém nepoměru k těžkému nařčení. Jak úsečně skončil velkorysý nástup událostí posledních týdnů. Jak rychle se vše proměnilo. A přece jedno bylo jasné. Naše loď neočekávaně ztroskotala. - Rozhlédl jsem se po komůrce. Opravdu, takto jsem si představoval vězení v dějinných hradech. Snažil jsem se vmyslit se ve vážnost svého postavení. Nebylo to snadné. Ačkoliv jsem právník, nemohl jsem uvěřit v jeho trvání. Napínala mne nejistota rozmarů doby. Nejsem již tak mladý, abych se těšil i z nepříjemných dobrodružství, ale přiznávám pravdu: můj první pocit nebyl nikterak truchlivý. Bavil jsem se. - Obešel jsem celu. Ze čtyř stran jsou zdi. Dveře, kterými jsem vešel lze otvírat jen z chodby. Uvnitř nemají ani kliku, ani zámek. Promluvil jsem nahlas několik slov. Pošetile jsem očekával nějaký výsledek. Odpověď prostoru. Nestalo se nic. Dotkl jsem se zdí. Byly hladké, tvrdé a lepkavě vlhké. Usedl jsem na židli. Je přikována ke zdi řetězem. Obloukové okno se silnými mřížemi zvenčí je na dosah mé ruky. Vidím jím nepřesný obrys střechy protějšího křídla věznice a úseč oblohy. Znovu jsem vstal a obešel celu. Jsem sám. Úplně opuštěn jak Robinson na pustém ostrově.
Diviš: Věznice je svět sám pro sebe. Jako kamenný hrad, šedá a přísná, stojí uprostřed velkoměsta svobodně žijících lidí. Věznice má svůj vlastní život, oddělený vysokými zdmi od ostatního světa. Má svou atmosféru, své zvyky a předpisy, drsné jako velká vězeňská košile, která dře tělo a studí. Několik tisíc zamřížovaných okének, hledících do dvora, několik tisíc čísel, kterými jsou označeny cely. Bludiště chodeb, nekonečné řady zamčených dveří, zábradlí a schodiště, mříže a signály.
3
Ve dne je v chodbách hluk a shon, výkřiky, klení, bouchají dveře, skřípají zámky, zní úsečné vojenské rozkazy, tříštící se o kamenné zdi. Středem věznice, kde se všechny chodby paprskovitě sbíhají, je strážnice. V zaskleném pavilónu se rojí hlídači jako včely v úle. U stolu sedí šéf, před sebou má knihu, nad hlavou hodiny a zvon. Jeden úder zvonu je signál k vstávání v 6 hodin ráno a ke spaní v 8 hodin večer. Dva údery příchod vězně do věznice. Tři údery odchod do justičního paláce. Rána zvonu je jako stříbrný, chvějící se had, který proletí bleskem temnými chodbami, rozvine se do všech cel a rozechvěje kamennou pevnost od střechy až do základů.
Hudební předěl
Hoffmeister: Ze vstupní dvorany vrhneme pohled do uličky hovorny, kde členům rodiny uvězněného je dána možnost hustým síťovým a mřížovým okénkem dívati se na základě zvláštního povolení ředitelství věznice výjimečně 5 až 10 minut týdně na tvář vězňovu, zakrytou skoro neproniknutelnou mříží, na vzdálenost dvou metrů. Z poza temné mříže, která tají vězňovu tvář, je možno za příznivých okolností zachytiti vězňův hlas a přáti mu mnoho zdraví, štěstí a spokojenosti, jakož i příjemný pobyt pro další léta v žaláři. V jiné chodbě pozornému diváku neujde soustava záměrné péče o otužení a čistotu vězňů. Sem jsou voděni vězni jednou měsíčně, aby se v netopené chodbě na studených dlaždicích vysvlékli do naha. Čekají rádi, třeba i půl hodiny seřazeni tváří ke zdi, až na ně přijde řada a budou připuštěni pod vařící sprchu na plné dvě minuty.
Diviš: Zpočátku jsem záviděl vězňům, kteří měli dovoleny návštěvy. Stalo se však jednou, že když jsem šel z cely, kde se mluví s advokátem, nevím jakým omylem, vedl mě hlídač jinou chodbou než obvykle. Byla to široká chodba, kde se odbývaly právě návštěvy. Zahlédl jsem, že návštěvník i vězeň sedí v jakési kleci, vzdáleni od sebe, mezi nimi mříž a za zády vězně stojí hlídač. Od toho okamžiku jsem již nelitoval, že nesmím přijímat návštěv. Byl jsem již vězení zvyklý, ale představoval jsem si, že pro někoho, kdo by mne přišel navštívit a vlezl do této zamřížované klece poprvé, by to asi byla těžká čtvrthodina.
Hoffmeister: Zeď, ve které je okno, je holá. Proti oknu jsou dveře asi dva metry vysoké, uprostřed s nosníkem, na který malými vrátky klade dozorce plechovku s polévkou. Plechovce se říká gamelle. Kukátko nade vrátky připomíná rouhavé boží oko. Nalevo ode dveří v rohu je záchod. Nad ním kohoutek vodovodu. Místo poklopu houpe se na díře hliněné umyvadlo. Vedle záchodu je rezaté mřížoví ústředního topení. Topné těleso kryje hustý desetiletý nános prachu. V pravo ode dveří jsou dvě prázdné police. Pod nimi tři dřevěné
4
věšáky na ručník a na plynovou masku. U zdi po levici (čelem k oknu) je železná sklápěcí pryčna se slamníkem, dvěma prostěradly, válečkem polštáře a dvěma přikrývkami. U zdi po pravici je sklopný dubový stolek a přikovaná židle. Na zdi je vylepen kázeňský řád, vyhláška vězeňského knihkupectví, sazebník rukodílen, ceník kantíny a návod, jak psát žádanky pro kantínu a jak vést účty příjmů a vydání. Plechový šálek je skoro nový. Dřevěná lžíce je okousaná. Ze štětky na čištění záchodu zbyla jen rukojeť. Černý smetáček má v tomto holém prostředí velice měšťanský vzhled. Netrvalo ani měsíc, co jsem byl oloupen o poslední radost - sluneční světlo. Natřeli okno zvenčí modrou měňavou průsvitnou barvou.
Diviš: V lidských příbytcích, i v těch nejchudších, je vždy nějaký nábytek, mnoho věcí, drobných předmětů, spojených nerozlučně s člověkem, předměty nepostradatelné, které jsou částí lidského života. Vězeňská cela je prázdná. Je tam jenom deska stolu zapuštěná do zdi, židle přikovaná řetězem, slamník a záchod. Ve dne vězeň nesmí ležet, je mu dovoleno sedět na židli nebo se procházet. Cela je malá, z kouta do protějšího kouta asi pět kroků. Proto často chodí vězeň dokola, dlouhé hodiny, stále dokola, stejný počet kroků kolem dveří, stolu, záchodu - dokola - tytéž stěny, ustavičně, do závrati, chodí kilometry v malém kruhu, který je vyšlapaný v podlaze. Čas ve vězení je tíha bolestná, jako hory z olova, každý den je jako provaz úzkosti, beznadějný, napjatý z noci do noci. Roje stále stejných myšlenek se vracejí, točí se v kruhu, mučí vytrvale, hlodají, trýzní, myšlenky stále tytéž, neodbytné.
Hoffmeister: O sedmé nás vyvedou na ranní procházku na dvoře pod mým oknem. Prostorný dvůr je plný zdí. Nad řadou ohrad klene se můstek dozorce jako na japonském dřevorytu. Procházím se sám ohradou. Alespoň svobodná oblaka se honí nad mou hlavou. Nazval jsem ohrady výběhem trestníků. Vzpomněl jsem si na van Goghův obraz. Kolem dokola dvora jsou tmavé zdi s malými okny cel. Nad vstupním průčelím ukazují hodiny ustavičně ze sedm minut jedenáct. Je podzim. Zmoklé zdi a betonová dlažba voní chladem.
Diviš: V osm hodin večer vězeň uléhá na svůj slamník. Světlo žárovky padá na jeho hlavu po celou noc, neboť musí ležet tak, aby jeho obličej byl obrácen proti okrouhlému otvoru ve dveřích, otvoru velikosti peníze, kterým hlídač nahlíží do cely. Vězeň musí ležet obličejem proti dveřím, nesmí ani sedět, ani opustit lože. V otvoru ve dveřích objeví se chvílemi oko hlídače, které nahlíží do cely a vězeň cítí pohled stojícího za dveřmi, ví, že je střežen dnem i nocí, ne proto, že by se pokusil o útěk, neboť z kamenné pevnosti lze vyjít jen dlouhými chodbami v průvodu hlídačů. Je hlídán, aby si snad náhodou nalezeným střepem nepodřezal žíly, aby nevynašel nějaký způsob sebevraždy, aby nezemřel dříve, než bude souzen.
Hudební předěl
5
Žena: Ticho - ticho...hlomozí mi v uších...za mnou šepot a shon...za mými zády tlupa podivných bytostí průhledných, utkaných z pavučin...ohlédl jsem se...zmizely...rozprchly se...zase se vrátily a tiše mě obstoupily v půlkruhu...kde jsou? Zdi vězení se zachvěly...mříže jako napjaté struny zní... opět přicházejí...zmizely ve zdi...propadly se podlahou, vylézají z koutů, šklebí se a chechtají, hlomozí v tichu...v mžiku se rozplynuly mezi mřížemi...pochodují, vzpínají se, vyrazí z koutů, vyletí stropem, jsou prázdnotou...sem a tam...sem a tam...kymácejí se, kolébají sem a tam - sem a tam...rozplynou se a opět se vynoří, v chomáčcích zavěšeny na mříži se rojí a víří - křepčí, lámou údy v klikyháky, tvoří podivné obrazce, dávají znamení - náznaky, nápovědi...šplhají po zdech, až našly nápis na zdi a v kruhu jej obstoupily: Zabil jsem svoji milenku...Sbohem, Mado, navždy...Guerni Pascal...vrah z vilnosti - odsouzen k smrti 1796. Skvrna na zdi se mění v hlavu - v hlavu Mado - milenky Guerni Pascala...Mado vystoupila ze zdi...stojí uprostřed cely...černé vlasy...bledý obličej jako z vosku...ústa pootevřená - jako rudá rána...ohromné udivené oči...dvě zářící černá slunce...stojí - stojí...uprostřed cely...podivná loutka s ohromnou krásnou hlavou...Skvrna na zdi zmizela...zbyl tam jen nápis - Guereni Pascal...již nikdy se nevrátím ...sbohem navždy...Mado stojí bez pohnutí, neživá, jen její oči září...něco vypravuje...vidím její úžaslý obličej v extasi...tichý pohyb rtů...vypravuje v transu - sama pro sebe...Šupinatý ještěr leží pod kavalcem a spí...Ve spánku sleduje napjatě němé vyprávění Mado, kterému dobře rozumí...Náhle se vymrštil jako střela proti ní...chtěl se jí zmocnit...ona však tanečním pohybem ustoupila a stala se opět skvrnou a plísní na vlhké zdi...ještěr narazil hlavou na zeď a zřítil se opět do temného kouta....Zavanul ledový vítr...vězeňský pán proletěl celou...nesl v ruce ohromný klíč - symbol vězení, jako žezlo, jehož sám nikdy nepotřebuje, neboť prochází zavřenými dveřmi a zdmi věznice...vysoký...jednooký - druhé oko díra v umrlčí lebce...zahalen v černý plášť, na lebce vysoká čáka a na prsou plno lesklých vyznamenání, medailí a záslužných křížů...Proletí celou jako půlnoční černý vítr...jen kosti zasvítí a jeho hlas je skřípot zrezivělého zámku...Byl to vězeňský pán? - Ne, byl to je hlídač na chodbě...slyším kroky - kde?...V cirku Medrano...Tygr César... zvolna a důstojně kráčí na zadních nohou...vyšel z klece, v předních pazourech nese kytici bílých růží...zavyl a zavzlykal, ukláněje se obecenstvu...nemohu vám dáti ani jediné - ani jediné bílé růže...i kdyby srdce vaše pukala lítostí...Teď stojí hlídač ještě za dveřmi a nahlíží do cely...Zpozoroval snad bílé růže?...Třesu se v horečce a slyším zvonkovou hru...mříže zvoní, zvoní....
Diviš: Probírám se z polospánku a leže naznak sleduji obrazce, které tvoří plíseň a houby na vlhkém stropě, bloudím pohledem po dveřích, čekám, až se v temném otvoru objeví oko hlídače. Zasáhne-li můj pohled oko v otvoru, zmizí v mžiku, zlé, skelné oko a otvor je opět temný. Hlídač nesnese pohled vězně a odvrátí se okamžitě, nesnese, aby byl odhalen, když stojí za dveřmi a pozoruje - odplíží se a pokračuje v obhlídce, zastaví se tiše u každých dveří, nahlíží do všech cel, v každé cele vidí tvář ve světle žárovky, vidí sta tváří ležících věznů, jednu za druhou, sta obličejů, které zpytuje, podezřívá, hlídá... Tiše se vzdaluje plíživým krokem v bačkorách. Až obejde celou divisi, opět se vrátí.
Hoffmeister:
6
Za půl roku jsem se dal třikrát oholit. Jsem zpustlý, prádlo mám rozedrané, košili nepopsatelně špinavou, střevíce bez tkaniček se rozpadají. Páchnu. Zastydlá cela čpí nejlevnějším tabákem jako opičí klec. S rostoucí zimou se neodvažuji větrat. Stále víc a víc se přibližuji zvířeti. Zápach zvěřince mne ponižuje. Všechna zvířata tu zapáchají. I vrazi, i zloději, zběhové, velezrádci, podvodníci a smilníci, všichni čpíme touž kousavou kozinou. Myji se, češi se, mám čisté ruce, a přece mne neopouští pocit smradlavosti.
Diviš: Počítat hodiny, dny, měsíce se stále utkvělou myšlenkou: vězeň stále počítá, proto je na zdech cely tolik čárek - značky času. Zdi podobají se krajinám, které jsou posety lesy - lesy čárek a hřbitovy s řadami křížů. Čas, který dváno uletěl, zůstal zaznamenán na zdech. Největší utrpení pro vězně je, když neví, na jak dlouhou dobu bude odsouzen. Jistota, i když je velmi bolestná, je snesitelnější, než čekání bez konce. Každý vězeň, který je ve vyšetřovací vazbě, čeká nedočkavě a s napětím na odsouzení, neboť nejistota je horší než trest. Nejhroznější jsou bezesné noci, když roje vzpomínek a představ bez počátku, bez konce, se splétají a matou, trhají, zanikají, nové se vynořují, minulost jako ohromné skladiště tisíců vzpomínek v pohybu zmatku, chaosu, některé dávno zapomenuté, jako vybledlé stíny sotva znatelné, jako dávno na cestě odhozené a do tmy zapadlé nepotřebné předměty. Tváře, události, postavy a slova, výkřiky a písně, zlomky hudby, krajiny a vůně, sny ve snech, v závrati, v barevných temnotách. Zdálo se mi někdy, že jsem ve vězení již strašně dlouho a že zůstanu v cele ještě řadu let, že vydrápu do zdi ještě nové řady čárek, které pokračují bez konce.
Hoffmeister: Čas měří vězeň délkou vousu, poklesem váhy a čárkami, rytými tajně do tvrdé hladké zdi, po které stéká špína. Zeď, prostorný zápisník trestanců, mluví citovou básnivou řečí, plnou pravopisných chyb o utrpení malých i velkých. Děti žaláře stěžují si tu do vždy nespravedlivého osudu a freudistickými kresbami kreslí záznamy o svých příbězích. Seznámil jsem se se životy všech svých předchůdců a zamiloval si Turka Kevorka, který dostal dva roky pro krádež peněženky na Mezinárodní výstavě v Paříži. - Byl jsem jat soucitem nad romantickým vzbouřencem ze světové války, který, porušiv vojenskou kázeň někde v Maroku, odkroutil si tady plných deset let svého mladého zbojného života. - Na zeď návštěv zapsal se také Polák, který sotva uměl číst a psát, ale podvedl pojišťovnu a snažil se tento čin zachovat věčnosti. Dva italští číšníci a černoch Buniol, zvaný Americká čokoláda, tu strávili několik weekendů. Jména lásek, politické samoznaky a zkratky žalářových sloganů kroužily jímavý rukopis dějin spravedlnosti.
Diviš: Zdi v cele jsou špinavé a zašlé, oprýskané, pokryté skvrnami plísní. Díval jsem se na ně celé hodiny, celé dny a noci. Když se na ně hledí dlouho, oživnou, mění se v postavy, mračna, krajiny, skály a vodopády, zápasící obry, plující nestvůry, tančící skřítky. Skvrny tvoří celé obrazy, které jsem dělal zrozumitelnější
7
kouskem omítky, kaménkem vylomeným ze zdi vyrýval a drápal jsem tvary a obrysy, aby skvrny dostaly pevnější formy lidí, zvířat a krajin.
Hoffmeister: Samota podvádí. Samota snižuje stupeň lidskosti v člověku. Mluvil jem ke zdem a k židli, rozprávěl jsem navečer leže na znaku na své pryčně s oprýskanými tvary na zdi. Pohleďte tady vedle záchodku, ten pták, to je ibis. Tu nad stolem vypadlá omítka má tvar stavěcího oltáře. Tady, zrovna nad hlavou, je obrovská hlava ova a pod poličkou fotbalista. Nazval jsem tento výjev "patička". V pohybu je dokonale zachycen. Stával jsem se tak pomalu pohanem. Předměty dosud mlčí, protože jim nedovedeme vnuknout život. I nejodtažitější malba skládá pouze známé tvary. Není tvaru, který by nebyl, nebyl býval nebo nebyl možný, tj. nebyl dosud vynalezen ve vesmíru, kde je. Nejroztodivnější zrůdy snů a obrazy představ úchylných nejsou než nelogickým řaděním a spojováním známých obrazů. Chimerické postavy podvědomě navazované ve hře "Cadavre exquis" jen pomyslně spojují různé oblasti tvarů v podoby, ponechávajíce náhodě jejich zdařilost. Prostě všechny bytosti, které vystupují v pohádkách, jejich projevy a pohyby, jejich volní život a prostředí vznikly z popudu původního vjemu skutečnosti. Nesmírně dlouhá doba je místně, řekl bych krajinsky vystrojila. Oblékla jim kroj.
Diviš: Každý den jsem něco změnil, přikreslil nové figury, jiné smazal, celé dny a měsíce jsem pracoval na těchto skvrnách, zvolna, stále jsem opravoval a komponoval spolu s nápisy, které byly na zdech, s trhlinami a děrami spadlé omítky, které v mé fantasii něco představovaly. Přitom jsem musel stále dávati pozor, aby mne hlídač nepřistihl. Nápisy na zdech dávaly mi mnoho látky k ilustrování. Dověděl jsem z nich příhody mnoha vězňů, kteří byli v cele přede mnou.
Hudební předěl
Žena: Bébert - gorila - "Já jsem nůž!" (Bébert byl zabiják z Motmartru, který vraždil nožem.) Blondinet - zanechal doma těhotnou ženu - očekává dvojčata. Kdo má právo zavraždit vraha? Soudcové a kat, ty osle! Neplač, drahoušku, až budu hnít, modlil jsem se před smrtí za tebe. Nucené práce - to je radost! To není Guillotina! Když jsem byl malý, měl jsem bílého koníka, který mluvil. (Ten si z nás utahuje.) Přátelé drazí, Joe vám toto praví: Smrdutý hnůj je lidská spravedlnost a čím bohatší je člověk, tím větší je lotr.
8
Jsem Guy z Bagnolet: rozčtvrtil jsem svoji děvku a hodil v ranci do Seiny... kdybys ji byl zakopal, blboune, mohls žít ještě dnes na svobodě. Dobré jitro, pane hrobníku, čekáte? Já chodím po žhavém uhlí. Ficell de l°Etoile vyryl do zdi na rozloučenou: Jsem odsouzen k smrti. Zabil jsem - budu zabit. Patřím tobě, vdovo, Guillotino. Sbohem, Montmartre, navždy, hrál jsem a hra je prohraná - již nikdy víc - již jsem dotančil - odpusť matko.
Hudební předěl
Hoffmeister: Svátkem je, když se otevřou dveře v neobvyklý čas a bručivý žalářník řekne: "Avocat." Jdu chodbami vstříc jakoby blížící se lodi. V malé hovorně mne čeká sličná advokátka. Mluvil jsem s ní patnáct minut, později již vždy jen po pěti minutách, a měl jsem dojem, že jí mám co říct na mnoho hodin. Kdykoli odejde, osamím samotou ještě těžší. Někdy i celý měsíc se nevrací. Ještě dobrodružnější je vyjížďka z ostrova. Na heslo: "Au palais" vycházím ku bráně, kde je světleji, bezstarostněji a bezprostředně blízko je slyšet hluk města. Vstrčí mne do zeleného auta, do kukaně, kde mohu jen sedět. Kukaň nemá oken. Je bílý den, ale sedím ve tmě. Jedu, ale nevím kudy. Projíždíme Paříží, kterou slyším žít. Auta houkají, brzdy skřípou, lidé hovoří. Patrně kostnaté prsty větví holých stromů bijí někdy do střechy vozu. Je to výsostný rozčilující pocit, který se smýká do zoufalé slepoty trosečníků. V paláci je teplo, strážníci zdvořilí a vyšetřující soudce je starší přívětivý pán. Připomíná mi někdy otce, když se nachýlí nazpět ve svém křesle a sepne konečky svých prstů, usmívaje se shovívavě, jak může jen důstojník, který byl i v míru soudcem. Dovídám se od seržanta stráže několik zpráv ze světa. O mé vlasti neví nic. Někdy zahlédnu v Paláci své přátele. Jsou bledí, hubení, zarostlí. Nesmíme spolu mluvit. Sahám si na tvář. Jsem rovněž zarostlý a vyhlížím patrně také tak zchátrale.
Diviš: Před odchodem do Justičního paláce seřazují se vězňové na chodbách a jeden za druhým odcházejí na dvůr do vozů. V těchto průvodech seřazených a očíslovaných jsou dva druhy vězňů. Ti, kteří jsou ve vyšetřovací vazbě, nosí své civilní šaty a jsou umístěni v celách v přízemi. Ti, kteří jsou odsouzeni a odpykávají si svůj trest, nosí vězeňské šaty ze světlého plátna, chodí v bačkorách a jejich cely jsou v patrech. Všiml jsem si, jak tito ve vězeňských šatech zvědavě a se závistí hledí na vězně, kteří ještě nosí šaty civilní. Hlídači ve své hantýrce nazývají vězně v civilu amatéry a vězně již odsouzené - profesionály. Když jsou nakládání na dvoře do vozů, těm, kteří jsou z těžkých divizí, dávají četníci na ruce řetízky. Ve voze sedí vězeň v zamčené cele, která je velmi těsná, s okénkem nahoře, velikosti dlaně, z matného skla. Po celou jízdu snažil jsem se uhodnout, kudy asi jedeme. Nejdříve náraz, práh vězeňské dvora, pak se auto rozjíždělo, kudy - kterými ulicemi? Dychtivě jsem naslouchal ruchu ulice, zvuky ulice byly pro mne zvěstí ze svobodného světa a měl jsem podivný dojem, že jsem stále ve vězení stlačený v malém oddělení vozu,
9
zamčený, s řetízky na rukou - a přece jenom na ulici. Na ulici, ze které ke mně doléhá troubení aut, klení šoféra, hlasy svobodných lidí, od kterých mne odděluje jen stěna vozu.
Zvukový předěl
Hoffmeister: (Jedenkrát v mrazu a ve vánici zamrzly stroje vozů. Řidiči nebyli s to je natočit. Čekali jsme za mřížemi svých jedníků do desáté večer. Ticho zalehlo podzemí paláce. Z děr vylezly krysy a pištíce proháněly se po chodbě. Byly velké, hnědé a huňaté. Jedna vnikla záchodem do mé cely. Zahnal jsem ji dupotem. Hle, nepostradatelný přívlastek žaláře."
Diviš: Stěžoval jsem si, že z rozbitého záchodu vylézají v noci hejna krys. Ředitel věznice mi řekl, jako by odříkával předpis: "Vězeňská krysa není zlá, spícího člověka se bojí, jde jenom na mrtvolu." Přesvědčil jsem se, že měl pravdu, neboť krysy nelezou na kavalec, pobíhají v noci po cele, drápou se dosti vysoko po zdi a ráno, když se rozednívá, vracejí se do záchodu. Záchod zůstal rozbitý, neboť na deváté divizí se záchody a rozbitá okna nespravují.
Hoffmeister: Ve vězení nesmím však s nikým promluvit ani slůvka a jsem přísně střežen. Dozorci jsou nepřístupní jako kamení. Jen málokdy některý utrousí nepovinné slovo, za které jsem vděčen a nazývám je přátelským. Ale obvykle je tento projev družnosti jenom výrazem dozorcovy sobecké dobré nálady a zůstávám proň nadále číslem 10.
Diviš: Hlídači jsou zvláštní druh lidí, kteří žijí ve vězeňských chodbách jako krtci v podzemí. Nemají asi rádi slunce a čerstvý vzduch, neboť si zvolili podivné zaměstnání - v pološeru - v zápachu hnijících odpadků, záchodů, chlorového vápna a krys. Odmykají a zamykají cely, střeží vězně a vodí je chodbami. Celý život nosí v rukou klíče. Klíče jako by srostly s hlídačem. Klíče - symbol vězení. Plíží se v bačkorách, lidé ponuří, kteří se asi nikdy nesmějí, zdánlivě lhostejní, ale plní neklidu. Vězeňská atmosféra, nuda - beznadějná prázdnota, vtiskla jim svou pečeť. Jsou omšelí a šedí jako kameny vězeňských zdí. Nesčíslněkrát během dne a noc nahlíželi okrouhlými otvory do cel, a když se vlekou bludištěm chodeb, slyší na dálku, v které cele je hluk, kde se něco stalo.
10
Hoffmeister: Někde za zdí škrábe občas myška. Neznáme se, ač bych nic nenamítal proti její návštěvě. Chce ke mně, ale netrefí. Vrabci a holubi na dvorku jsou bezstarostní a neláká je pár drobků, které jim sypu do koutka výběhu. Mají své přeletavé starosti, vědí si napovídat tolik klepů, jsou příliš volní. Jak teprve musí být letci v č.11 na mé chodbě, vidí-li je létat po obloze. Podvyživené mouchy v cele chřadnou a vymírají. Bylo jich více. Zbyly dvě. I drobounké stinky na zdi zalézají k zimnímu spánku. Je jim chladno v mém nehřejivém sousedství. Zima je taky mně. Zima až křičím. Je listopad. Tmí se brzy odpoledne. A bude ještě hůře. Zima se stává nesnesitelnou trýzní. Mříž topení je studená. Zjitra je na kohoutku jinovatka. Jsem bezradný proti novému nepříteli. Když dozorcovy kroky dozní na obchůzce podél mé cely, balím se do pokrývky. Nestačí mne zahřát. Běhám v kruhu až do vyčerpání jako zvíře v kleci Mým největším přáním se stál kabát a vlněné prádlo. Není, kdo by mi je přinesl. Všichni ohluchli. Zima se podobá zoufalství. Když je již nemohu jinak překonat, cvičím. Vždy 30 až 35 těchže cviků, dřepů a podobně. Ale tělocvik nadlouho nepomáhá. Cvičení však mi není na obtíž. Zhubl jsem. Nevím o kolik. Ve tváří toho dosud nepozoruji, ale v pase, na rukou i na nohou je hubnutí znát. Přibylo mi i vrásek na dlani.
Diviš: Zůstal jsem přes celu zimu v cele, kde se netopilo, v letním prádle a v lehkých šatech, ve kterých jsem byl zatčen. U dveří cely je jakési ústřední topení, do kterého, když byly velké mrazy, bylo vpuštěno každý den na hodinu trochu páry, což mělo za následek, že cela zvlhla a se stěn a stropu stékaly potůčky vody, které o hodinu později, když se přestalo topit, zmrzly, neboť okno mé cely bylo rozbité.
Hoffmeister: Zvykám si na chudobu. Je to těžká zkouška, nebyl jsem nikdy takhle chudý. Ale chudoba nebolí, ba ani není trpká. Jen vyšinuje z mravní rovnováhy. Provází ji závist a pokornost, dvě špatné vlastnosti, ale také skromnost, trpělivost a jakési rytířství hrdosti. Závidím dozorci, který si kouří, že je pán. Prosím soudce o nedopalek, nedovedu si odříci velmi pomíjivou radost z chuti doutníku. Zápasím s těmito zlozvyky. Nedovedu dosud být chudý. Zatím jsem ubohý a to mne zahanbuje. Je zřejmě nesmírný rozdíl mezi člověkem chudým a zchudlým. Proletář je ve své nouzi velký, zproletarizovaný měšťák zbídačelý.
Diviš: Později když jsem byl již zvyklý na výslechy v Justičním paláci, objevil jsem v čekárně na podlaze špačky z cigaret a doutníků. Upozornil jsem četníka a ukázal na špačka. Obyčejně nic neřekl, což znamenalo, že souhlasí, abych špačka zvedl. Věděl jsem dobře, že budu-li tento manévr opakovat podruhé, četník se rozzlobí. Hledal jsem proto dva i tři špačky blízko sebe, abych je mohl sebrat najednou. V cele jsem pak rozdělil tuto špetku tabáku na několik dílů a na každý den jsem měl oddělený jeden dílek ke žvýkání.
11
Hudební předěl
Žena: Přicházím do rozsáhlé krajiny, rozdělené na dvě části potokem, který ji protéká...Břehy potoka spojuje úzká lávka...na ní kdosi stojí...je to pán, který se narodil s jednou nohou...již jsem o ve snu několikrát potkal, nemluví, neboť nemá úst, ale umí všechno sdělit, nemá oči, ale vše vidí...stojí uprostřed lávky a čeká na mne...Je to táž lávka, kterou jsem se již jednou pokusil přejít a dostat se na druhý břeh - ale v půli lávky jsem potkal někoho a byl jsem to já sám...zastoupil jsem si cestu...vrátil jsem se - s úmyslem, že v budoucnosti musím přejít, i kdyby mi v cestě stálo to druhé já...Z černého potoka vyletěly průhledné ryby a trylkujíce vznesly se vzhůru v hejnech...Bloudím po krajině a sbírám skleněné květiny, které jsou studené jako kusy ledu - a vcházím do uličky s úzkými domky...jsou to jakási doupata slepená z bláta a popela...probouzím se...vlhkost se rozplazila po zdech cely a tvoří spletité cesty, jako by to byly větve keře, jehož kořeny jsou ve stropě a který vyrůstá dolů k podlaze. Ticho - ticho bzučí mi kolem hlavy jako roje včel...Ticho se valí chomáčích hustých...dusivých...ticho jsou mrtvé věci...Snad kusy nábytku...snad zdi...snad balvany, které oživují...Mrtvé věci, které se daly do pohybu, postupují, narážejí na sebe, duní a skřípají, točí se, padají...pokrývka se hemží...plná hadů...šupinatá těla se kolébají v pekelné závity, svíjejí se, vzdouvají...ustavičně do závrati...temnota bezedná, nelze ji zachytit, rukama hnísti - rozervati výkřiky...Tvůj život zůstal tam venku, za vězeňskou zdí...Život?...to rychle uteče....nemáš čeho litovat...přesvědči se a podívej se nazpět...Byla to léta, která uplynula - nebo vteřiny?...Každý den ráno, až dostaneš vězeňskou polívku v plechovém hrnci - podívej se do polívky jako do zrcadla...každým dnem budeš víc podoben mrtvole, kterou v krátkosti budeš...A krysy?...musíš-li s nimi žíti, nauč se je milovati...Krysa je jediný tvor, který si zvolil dobrovolně žalář jako místo svého pobytu...Proto vlídně s nimi jednej...jsou to tvoji přátelé a je jich mnoho milionů...mocné pluky dole v podzemí...Buď rád, když chodí v noci k tobě na návštěvu...pozoruj je, jak pobíhají, laškují, piští a páří se - rejdící hudebnice ticha žaláře...
Hudební předěl
Diviš: Poslední měsíce ve vězení jsem upadl do letargie, ve dne v noci jsem žil v polosnu. Ve dne v noci jsem žil v polosnu. Ve dne jsem seděl na židli, neboť jsem chodil jen s námahou, maje nohy příliš oteklé. Myslel jsem ustavičně na touž věc, budu-li skutečně osvobozen. Představoval jsem si, jak zarachotí klíč v zámku, ve dveřích se objeví hlídač a jak bývá zvykem, vykřikne, aby to celá divize slyšela: "Liberté!" (Svoboda!") Kdy mě propustí? Bude to ráno? Kdo to asi bude? Kdy mě asi probudí? Chtěl bych, aby to bylo večer, až se venku setmí. Zdi v cele zůstanou pokryté mými kresbami a cela jistě nezůstane dlouho prázdná. Co řekne asi vězeň, který přijde po mně do cely a uvidí na zdech hlavy, postavy, krajiny; kdo to asi bude?
Hoffmeister:
12
Tři prsty pravé ruky mi omrzly a otekly. Klouby jsou baňaté a bolí. Nezvyk na vlněné prádlo podráždil pokožku. Trpím svědivou kopřivkou. Jsem rozškrábán do krve po celém těle. Opustil jsem sny o cestách a sním o své knihovně, o jejíž záchranu mám velkou starost. V noci mne navštěvují erotické sny a ráno mne trápí několikahodinové ztopoření. V představivosti ztrácím obraz svobody. Skoro jako by mne nezajímalo opuštění žaláře.
Diviš: Stokrát jsem s představoval odchod z vězení, stokrát jsem v myšlenkách prošel známými ulicemi od vězení až k svému bytu. Dopadlo to zcela jinak, než jsem si představoval. Do svého ateliéru v ulici Vanves jsem se již nikdy nevrátil. Jednoho dne mi advokát oznámil, že žaloba byla zrušena - pro nedostatek důkazů - ale pro polici zůstávám i nadále podezřelý, a proto po propuštění z vyšetřovací vazby budu opět převzat policejní prefekturou a jakoby mimochodem zmínil se o koncentračním táboře. Pochopil jsem, že z vězení nepůjdu, jak jsem se domníval, ven, ven na ulici a kolem monparnasského hřbitova domů.
Hudební předěl
Žena: Protože jsme takovou akci daladierovské policie zažili poprvé, představovali jsem si, že za několik dní budou všichni zpátky. Už proto, že mezi nimi byly tak zjevně nepolitické osoby jako Šedivka, Diviš nebo Max Kopf. Dny ale míjely a nikdo se nevracel. 24. září 1939 byli všichni převezeni do pověstné věznice La Santé a tam zůstali sedm měsíců v samovazbě. Až v dubnu byli jako agenti Moskvy postaveni před soud, který žalobu sice zrušil, ale na svobodu se stále nedostali. Jako nespolehlivé živly byli internováni v koncentračním táboře Rolland Garros, pak v Normandii a nakonec v Bassens u Bourdeaux. Teprve odtud se jim podařilo po kapitulaci Francie uprchnout a dostat se strastiplnou cestou přes Casablanku jedni do Anglie, jiní do Ameriky. Velmi pikantní dohru měl případ těsně po válce, když quai d°Orsay s rozpaky zjistilo, že byl československým velvyslancem v Paříži jmenován někdejší vězeň Adolf Hoffmeister.
Hudební předěl
Diviš: Člověk ve vězení přemýšlí často o tom, že žití na svobodě je něco zvláštního, něco nebývalého, výjimečného, jakýsi přepych, který mu byl odepřen. V odloučení od ostatního světa stále si uvědomuje, že je něco zcela jiného než ti ostatní tam venku na svobodě. Toto vědomí, že je někým jiným než ostatní lidé, zůstává někdy i potom, když byl z vězení propuštěn.
13
Také některé představy a zvyky zůstanou. Dlouho po odchodu z vězení se mi zdálo, že jsem někdy zahlédl mříže v oknech, které tam ve skutečnosti nebyly. Přistihl jsem se několikrát, že v pokoji chodím dokola - jako v cele. Každý člověk, který stráví nějakou dobu ve vězení, prodělává velké psychické změny, aniž si to uvědomuje. Tyto změny zanechávají v něm často stopy na dlouhou dobu, zvláště trvá-li vězení dlouhou dobu a dějí-li se tyto změny pozvolna, zůstanou vryty do jeho charakteru. Spousty myšlenek způsobují neklid, z neklidu přicházejí úzkosti, z úzkostí rodí se utkvělé myšlenky a posedlosti. Je to stálý zápas proti prostředí, proti okolnostem, proti sobě samému. Vše, co až dosud prožil, všechny vzpomínky znovu zkoumá, váží, třídí, poznává jejich pravou cenu. Jeho dosavadní vnější i vnitřní život, vše je postaveno do jiného světla, jeví se jinak, pod jiným zorným úhlem, vše to dostává nový význam.
Žena: 30. ledna 1948 zahajuje Adolf Hoffmeister v Galerii J.R.Vilímek výstavu Divišových obrazů a kreseb z let 1942 - 1946. Malířovo jméno je téměř neznámé, neobvyklé a vyzrálé dílo osloví hlavně mladé umělce. V katalogu je otištěný seznam vystavených prací, mimo jiné kvašů ovlivněných zážitky z pařížské věznice Santé: Bebert, vrah z Montmartru; Vpomínka na zeď v cele, Zabil jsem, Sedm dní, Poselství z hrobu; Odpusť, matko; Oko hlídače, Propast úzkosti, Peklo; Sbohem, slunce - musím zemříti.
Diviš: Člověk přivedený do vězení je vždy ve stavu velkého neklidu, rozvrácen strachem a úzkostmi; celá jeho individualita byla uvedena do pohybu, nepořádku, zmatku. Později, dlouhou samotou, nastává krystalizace. Člověk se vyvíjí, dozrává, učí, upevňuje, formuje se znovu, sám ze sebe, ze svých vlastních zdrojů. Mnozí vidí ve vězení nebo v koncentráku jakýsi druh očistce, ve kterém prý se lidé následkem utrpení stali prostě - lepšími. Takové případy jsou velmi vzácné, a velmi často jsou ty, kdy vězení a koncentrák demoralizují a vyvíjejí v člověku ty nejnižší stránky jeho charakteru. Mnoho je těch, kteří po dlouhém pobytu ve vězení nebo v koncentráku nemají již dosti schopností, aby se vpravili do normálního života, aby se prostě uzdravili, a zůstávají dlouho nebo snad celý život patologičtí. Každý člověk má jistou hranici odolnosti, která je u každého jiná. Většina lidí má jen to štěstí, že nikdy nebyli podrobeni zkoušce, jak mnoho snesou, aniž se zhroutí.
Hudba do konce
14
