Průvodce Malostranským hřbitovem ve fotografiích
Hudebníci Mozartovy generace
Úvod
„Malostranský hřbitov ve fotografiích – Hudebníci Mozartovy generace“ je prvním edičním počinem Svatoboru se zaměřením na Malostranský hřbitov. Předznamenává záměr připravit v dalších letech obdobné publikace, věnované pokaždé pozoruhodným osobnostem z jedné určité oblasti. Považujeme za dluh naší generace, že nevěnuje pozornost místu posledního odpočinku osobností, jejichž díla jsou nejen chloubou Prahy, České republiky, ale nacházejí se i na mnoha místech v celé Evropě. K tomuto záměru jsme mohli přistoupit jedině díky pochopení městské části Prahy 5, na jejímž území Malostranský hřbitov náleží k nejpřednějším historickým a kulturním památkám. Václav Potoček jednatel Spolku Svatobor
Průvodce Malostranským hřbitovem ve fotografiích – Hudebníci Mozartovy generace Vydavatel: Spolek Svatobor Vydání první, Praha 2009 Texty a resumé: Gabriela Kalinová Fotografie: Gérard Gratadour, Česká kulturní tisková kancelář Tato publikace, ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez písemného souhlasu vlastníků autorských práv. Publikace vychází s finanční podporou městské části Prahy 5. Neprodejné.
Význam Malostranského hřbitova pro dějiny české a evropské hudby „V hudbě je život Čechů.“ Bedřich Smetana Malostranský hřbitov bývá nazýván „hřbitovem národního obrození“. Jeho význam je však ve skutečnosti mnohem větší. Bylo by jej možné velice dobře nazvat také „hřbitovem českých hudebníků doby Mozartovy“. Důvod pro tento název je nutné hledat v dějinách kultury v českých zemích koncem 18. století, tj. shodou okolností také v době, kdy se začalo na Malostranském hřbitově intenzivně pohřbívat. Tehdejší Praha, po Vídni druhé největší město rakouské monarchie, si klesající politický význam kompenzovala čilým kulturním životem. Jednou z oblastí, ve kterých se tento kulturní život projevil nejvýrazněji, byla právě hudba. Není náhodou, že byly české země právě v této době nazývány „konzervatoří Evropy“. Za autora tohoto názvu bývá považován přední anglický muzikolog a nositel doktorátu hudebních věd na univerzitě v Oxfordu Charles Burney (1726–1814). Burney v roce 1770 procestoval celou Evropu a své postřehy zveřejnil v roce 1773 v knize The Present State of Music in Germany, the Netherlands and United Province (Současný stav hudby v Německu a Nizozemí). Vedle německých zemí Burney navštívil i Království české. V Praze bydlel na Malé Straně v hotelu „U zlatého jednorožce“ v Lázeňské ulici č.p. 285. Tento dům později proslavili svým pobytem Wolfgang Amadeus Mozart (1789) a Ludwig van Beethoven (1796). Vedle velkých měst se slavný Angličan zajímal i o způsob hudební výuky vesnické školy. V nadšení píše: „Často jsem slýchal, že obyvatelé Čech jsou nejhudebnější v celém Německu (!), ba snad v celé Evropě; a vynikající německý skladatel, který je teď v Londýně, mi řekl, že by vynikli nad Italy, kdyby se těšili stejným výhodám jako oni. /.../ Procestoval jsem celé Království české od jihu k severu a všude jsem se horlivě vyptával, jak se prostí lidé učí hudbě. Tak jsem konečně poznal, že děti obojího pohlaví se učí hudbě netoliko ve velkých městech, nýbrž i v každé vesnici, kde se ve škole učí číst a psát …“ Druhá část jeho citátu však vyznívá pro Čechy trochu smutněji. Slavný muzikolog lituje, že navzdory výše uvedenému stavu hudebního vzdělání „toto hlavní město tak muzikálního království /…/ již neoplývá velkými hudebníky /…/“. Tento stav zdůvodňuje odnárodněním a ignorantstvím české šlechty, která dává přednost Vídni před Prahou. Nakolik je tento náhled pravdivý zůstane otázkou širší diskuse.
Pravda je, že nejlepší čeští hudebníci z existenčních důvodů odcházeli do ciziny, kde s velkým úspěchem zakládali celé hudební školy. Tak vznikla například berlínská houslová škola (rodina Bendů, František a František Jiří Benda) a mannheimská škola (zakladatel Jan Václav Stamic, 1717–1757). Mnozí čeští hudebníci odešli do Vídně, další, jako byl například Jan Václav Stich (1746–1803) či Antonín Rejcha (1770–1836), do Francie, kde se těšili velkému věhlasu, jiní, například Mozartův přítel Josef Mysliveček (1737–1781) do Itálie (kde získal přízvisko „Il divino Boemo“ – „božský Čech“). Ti, co zůstali v Čechách, byli činní jako různí „domácí skladatelé“ nebo pedagogové. Ti méně šťastní tvořili základ tzv. „hausharmonií“, tj. domácích kapel českých šlechticů. Domácí orchestry, o kterých se mj. zmiňuje Mozart, totiž nebývaly složeny z profesionálních hudebníků, ale z domácího personálu. Jeden z hrabat Valdštejnů šel dokonce tak daleko, že se řemeslu na jeho panství mohli vyučit pouze ti chlapci, kteří ovládali nějaký hudební nástroj! Nicméně i tak byla hudba vítaným zdrojem obživy. Z různých pramenů je zřejmé, že například vesničtí kantoři běžně zanedbávali standardní výuku jen proto, aby si mohli přivydělat výukou hudby. I tomuto aspektu lze přičíst vysokou hudební gramotnost v Čechách. O hudebním talentu obyvatel českých zemí podává zprávu také Bericht eines reisenden Ausländers (Zpráva cizince na cestách), uveřejněná v roce 1787 u Wolfganga Gerleho v Praze: „Ať již všeobecně rozšířený talent Čechů pro provozování hudby spočívá v temperamentu tohoto národa, nebo k němu přispěly dřívější slávyplné doby, již není možno zjistit … Že však zde tento talent nepochybně je, lze zjistit velice snadno. Nikde není vidět tolik dětí, které by obcházely s hudebním nástrojem, zvláště s harfou, a vydělávaly si tak již v ranném věku na živobytí …“ Ať již je tomu jakkoliv, právě hudbymilovnost obyvatelstva vytvořila předpoklady pro příznivé přijetí Mozartovy hudby v Praze. Artur Schurig ve svém životopise W. A. Mozarta z roku 1922 píše, že nikoliv Salcburk a Vídeň, ale Praha byla pravým Mozartovým městem. Pro rozvoj českého divadla i prezentaci operní tvorby bylo velmi důležité otevření Nosticova divadla (dnes Stavovské divadlo) v roce 1783 v Praze. Provedení slavné opery „Le nozze di Figaro“ (Figarova svatba) v prosinci 1786 vzbudilo pravou bouři nadšení a Mozartovo přijetí v Praze v lednu 1787 se proto rovnalo triumfu. V tomto divadle se také v letech 1787 a 1791 odehrály dvě světové premiéry Mozartových oper – „Dona Giovanniho“ a korunovační opery „La clemenza di Tito“. O úspěch provedení Mozartových děl v Praze se rozhodující měrou zasloužili jeho pražští přátelé. Mozartův první životopisec František Xaver Němeček (1766–1849) píše: „Největší znalci hudby a umělci našeho hlavního města naší otčiny byli také Mozartovi největší obdivovatelé a nejhorlivější hlasatelé jeho slávy …“
Mezi hudebníky, které přitom jmenuje, jsou na prvním místě František Xaver Dušek (1731–1799), Jan Křtitel Kuchař (1751–1829) a Vincenc Mašek (1755–1831), kteří nalezli místo svého posledního odpočinku na Malostranském hřbitově. Na seznamu pohřbených osobností z oblasti hudby však nalezneme také Mozartovu hostitelku z blízké Bertramky, Josefinu Duškovou (1753–1824) nebo Jana Lohelia Öhlschlägela (1724–1788), Jana Václava Sticha (1746–1803) a Jana Josefa Strobacha (1731–1794). Mozartovo pražské zbožštění však zdaleka neskončilo jeho smrtí – k velkým ctitelům jeho díla a strážcům jeho kultu patřily i další zde pohřbené osobnosti. Byli to Jan Nepomuk August Vitásek (1770–1839) a Jan Ritter rytíř z Rittersbergu (1781–1841), kteří se rozhodující měrou zasloužili o zřízení Mozartova památníku v pražském Klementinu. Velkým Mozartovým ctitelem byl především Václav Jan Tomášek (1774–1850), pro kterého byla Mozartova tvorba měřítkem a dosažitelnou hudební maximou. Znalci Mozartova života a díla mohou potvrdit, že tak rozsáhlou kolekcí jmen spojených s velkým skladatelem se nemůže pochlubit ani slavný hřbitov sv. Markuse ve Vídni, místo původního mistrova pohřbu. Lze proto tvrdit, že pražský hřbitov má velký význam nejen pro dějiny české, ale také světové hudby. Nemenší symbolický význam má tento hřbitov pro českou kulturu. Například dílo již zmíněného skladatele Tomáška představuje svým romantickým charakterem důležitý spojovací článek mezi klasicismem 18. století a dílem Bedřicha Smetany (1824–1884). Tomášek byl nejen tvůrcem umělé české písně, ale sbíral také české lidové písně. Kolektováním písní se pak kromě něho a Jana Rittera z Rittersbergu zabýval také Jan Pavel Michael Martinovský (1808–1873), autor „Nápěvů písní národních v Čechách“. Autorem úspěšných skladeb na slova Václava Hanky (1761– 1861), Boleslava Jablonského (1813–1881) a Ladislava Čelakovského (1792–1852) byl Josef Václav Rosenkranz (1797–1861). Na čestném místě je pak třeba uvést také jméno Karla Strakatého (1804–1868), prvního interpreta písně „Kde domov můj“, dnešní české hymny (ta z jeho úst poprvé zazněla dne 21. prosince 1834 na nedělní premiéře Tylovy hry „Fidlovačka“ ve Stavovském divadle), a Josefa Hraběte (1816–1870), spolutvůrce české školy hry na kontrabas, jehož díla slouží studentům hudby dodnes. Nakonec je třeba uvést i významné zástupce českých výrobců hudebních nástrojů – patří sem např. již výše zmíněný Vincenc Mašek, Karel Josef Hellmer (1739–1811) a Jan Štěpán Homolka (1800–1883). Alespoň částečné zpřístupnění Malostranského hřbitova, který by bylo možno navštívit nejlépe v kombinaci s Bertramkou (po jejím znovuotevření), a ještě lépe také s Muzeem české hudby vzdáleným pouze několik stanic tramvají by umožnilo vrátit se do doby, která byla pro naši hudbu jako neoddělitelnou součást národní kultury tak významná. • Gabriela Kalinová
DUŠEK František Xaver
(9. 12. 1731 Chotěborky – 12. 2. 1799 Praha) Významný hudební pedagog, klavírní virtuos, organizátor hudebního života v Praze Na podnět hraběte Jana Karla Šporka (1722–1790) začal studovat na jezuitském gymnáziu v Hradci Králové. Poté, co studia pro úraz nemohl dokončit, mu hrabě Špork umožnil hudební vzdělání v Praze a Vídni. V rakouské metropoli navázal cenné kontakty s aristokracií, s níž se později stýkal během své pedagogické kariéry (např. Morzinové, Pachtové, Hrzánové a Čejkové). V r. 1770 se ve Vídni také poprvé setkal s Wolfgangem Amadeem Mozartem (1756–1791). Brzy po svém návratu do Prahy (1770) se začal těšit věhlasu jako výtečný interpret Bachových děl. V domě „U černého slunce“ v Celetné ulici poprvé potkal svou budoucí manželku, Josefinu Hambacherovou, kterou zpočátku vyučoval nejen hře na klavír, ale také zpěvu. Záhy po svatbě (21. října 1776) odjeli novomanželé kvůli pozůstalostnímu řízení po manželčině dědečkovi do Salcburku, kde vešli v bližší styk s rodinou Leopolda Mozarta (1719–1787). Předpoklad pro společenský vzestup Duškových byl vytvořen koupí usedlosti Bertramka. Ta se pak stala po patnáct let střediskem pražského hudebního života. Nejslavnější kapitolou historie tohoto objektu byly bezpochyby pobyty Wolfganga Amadea Mozarta, kterého se Dušek v Praze snažil ze všech svých sil podporovat a prosazovat. Poslední léta Duškova života byla poznamenána rostoucí chudobou a zřejmě i zdravotními problémy. Zemřel 12. února 1799 na vodnatelnost plic. Zádušní mše se konala v malostranském farním chrámu sv. Mikuláše za řízení Vincence Maška (1755–1831). I když po sobě zanechal František Xaver Dušek poměrně rozsáhlé hudební dílo, hlavní těžiště jeho činnosti spočívá v jeho pedagogické činnosti. Mezi jeho žáky patřili nejen přední šlechtici žijící v Praze, ale i budoucí vynikající profesionální hudebníci, např. Leopold Koželuh (1747–1818), Vincenc Mašek (1755–1831) a Jan Nepomuk Vitásek (1771–1839).
DUŠKOVÁ Josefina (6. 3. 1754 Praha – 8. 1. 1824 Praha) Slavná zpěvačka Dědeček Josefiny Duškové, rozené Hambacherové, byl starosta Salcburku. Její otec na Staroměstském náměstí Praze provozoval lékárnu v domě
„U bílého jednorožce“. Po jeho smrti se vdova s dcerou odstěhovala do domu „U černého slunce“ v Celetné ulici. Zde se Josefina seznámila se svým pozdějším manželem Františkem Xaverem Duškem. Během pobytu novomanželů v Salcburku v roce 1777 věnoval Wolfgang Amadeus Mozart Josefině Duškové první ze dvou známých děl – árii „Ah lo previdi“. Vzniklé přátelství přetrvalo i Mozartovu smrt. Josefina se 23. dubna 1784 stala majitelkou Bertramky, kde přijímala přátele, slavné umělce z Čech i ciziny. Kromě Mozarta zde byl například častým hostem drážďanský skladatel Johann Gottlieb Naumann (1741–1801) nebo známý Giacomo Casanova (1725–1798). Šťastné chvíle zde prožil i Mozartův starší syn Karel (1784–1858), který pobýval v Praze na studiích u prvního Mozartova životopisce Františka Xavera Němečka (1766–1849). Na podzim 1787 dokončil Mozart na Bertramce svou nejslavnější operu „Don Giovanni“. Během této návštěvy (3. listopadu 1787) složil pro Josefinu proslulou árii „Bella mia fiamma addio“. Jak později vyprávěl Mozartův syn Karel, skladatel jí své dílo věnoval teprve poté, co se jí podařilo zazpívat obtížnou partituru bez jediné chyby. Slavný skladatel se s Josefinou naposledy setkal na podzim 1791, kdy měl za úkol složit korunovační operu „La clemenza di Tito“. Styky Duškových s Mozartovou rodinou mistrovou smrtí neskončily. Manželé Duškovi se snažili ze všech sil pomáhat jeho vdově i dětem a zůstali Mozartově památce věrní až do své smrti. Josefina zpívala hlavní part při slavné zádušní mši v malostranském kostele sv. Mikuláše, které se zúčastnily tři tisíce Pražanů. Na žádost Konstance Mozartové (1762–1842) se Josefina a její manžel společně s Františkem Xaverem Němečkem starali nejen o staršího Mozartova syna, který strávil v Praze šest let, ale v roce 1796 i o mladšího Mozartova potomka Františka Xavera (1791–1844). Josefinin zpěv obdivoval nejen Mozart, ale i Ludwig van Beethoven, který pro její hlas napsal jednu ze svých árií – „Ah perfido spergiuro“. Josefina byla mezi zpěvačkami své doby podivuhodnou osobností. Nikdy neměla potřebu stálého angažmá a její převážně koncertní činnost se opírala především o árie a zcela nově etablovaný útvar – píseň. Náleží tak mezi první zpěvačky tzv. komorního typu u nás. Kromě Prahy koncertovala i v jiných evropských zemích. Bídné finanční poměry donutily Josefinu v roce 1799 prodat milovanou Bertramku. Poslední léta svého života prožila ve velké chudobě na Malé Straně. Je pochována na Malostranském hřbitově, ale přesná lokace jejího hrobu není již delší dobu známa. V roce 1955 se sice hřbitovní správa pokusila místo jejího posledního odpočinku znovu určit, ale poloha byla označena jen přibližně. Domnělý hrob byl následně ozdoben novodobým decentním náhrobkem (sochař Jan Fikar).
MARTINOVSKÝ Jan Pavel Michael (25. 2. 1808 Mělník – 7. 11. 1873 Praha) Skladatel a varhaník, sběratel českých lidových písní Hudbu začal studovat ve svém rodném městě a dále se zdokonaloval u piaristů v Praze. Již od roku 1825 si při studiu filozofie na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze přivydělával hrou na varhany. Na fakultě se seznámil s Karlem Jaromírem Erbenem (1811–1870), k němuž ho poutalo celoživotní přátelství. V roce 1834 byl přijat jako novic do premonstrátského kláštera na Strahově, kde přijal řeholní jméno Michael. Noviciát sdílel s pozdějším básníkem Boleslavem Jablonským (1813–1881). S ním společně překládal dílo „Návod ke generálnímu basu“. Na kněze byl vysvěcen v roce 1837. Po dokončení teologických studií se stal řádovým kantorem a informátorem noviců. U premonstrátů na Strahově proslul od roku 1840 jako varhaník. V slepeckém ústavu na Hradčanech byl katechetou. Později byl ředitelem školy v Rakovníku. Léta svého odpočinku prožil na Smíchově. Byl znalcem a harmonizátorem českých lidových písní a když Erben v roce 1842 vydal svůj první svazek „Písní národů v Čechách“, Martinovský jeho texty zhudebnil a vydal pod názvem „Nápěvy písní národních v Čechách“ (celkem 500 lidových písní). K jeho skladbám patří také vokální mše, motetta a písně pro sbory. Martinovský je pohřben ve společné premonstrátské hrobce.
10
HRABĚ Josef (14. 3. 1816 Bubeneč, dnes Praha-Bubeneč – 20. 3. 1870 Praha) Kontrabasista, profesor na konzervatoři, reformátor hry na kontrabas a zakladatel pražské školy hry na tento nástroj Většinu života působil jako profesor pražské konzervatoře a člen orchestru Stavovského divadla v Praze. Jako koncertní virtuos však hojně vystupoval jak v Čechách, tak v zahraničí. Společně s Václavem Hausem (1764– 1847) byl prvním pedagogem, který se na pražské konzervatoři věnoval kontrabasu. Oba náleží mezi zakladatele tzv. „pražské kontrabasové školy“, která se podnes ve světě těší velmi dobrému jménu. Reformoval techniku hry na tento nástroj a přispěl tím k jeho povýšení na úroveň koncertního nástroje. Je autorem pedagogických spisů, například „Navedení k hraní na bassu“ (1865) a „Škola na kontrabas“. K jeho vlastní skladatelské produkci patří 86 etud pro kontrabas a 200 cvičení pro týž nástroj. Rovněž je původcem četných koncertů a variací na české národní písně. Hlavní význam však spočívá v pedagogické činnosti. Významným Hrabětovým žákem byl například František Šimandl (1840–1912), kterého si slavný Richard Wagner považoval natolik, že si jej osobně vyžádal jako předního člena operního orchestru do Bayreuthu. Po ukončení tohoto angažmá Šimandl přesídlil do Vídně, kde během svého čtyřicetiletého pedagogického působení na konzervatoři dále šířil Hrabětovy pedagogické zásady. Aktivně vystupoval ve vídeňské dvorní opeře na pozici prvního kontrabasisty. Jak Hrabětova, tak Šimandlova díla jsou dodnes vydávána po celém světě.
11
STICH Jan Václav [Giovanni Punto]
(28. 9. 1746 Žehušice u Čáslavi – 16. 2. 1803 Praha) Nejvýznamnější představitel české školy hry na lesní roh
12
Jeho otec byl poddaným hraběte Jana Josefa Thuna–Hohensteina (1711– 1788). Ten dal nadaného hocha nejprve do učení k členu své kapely Josefu Matějkovi (1728–1804) a posléze mu umožnil studium v Drážďanech. K hraběti se Stich vrátil v roce 1764, ale již na jaře 1768, aby se vymanil z poddanství, emigroval. Kvůli pronásledování často měnil svá působiště. Z tohoto důvodu si také změnil jméno na Giovanni Punto. V letech 1768–1777 cestoval jako virtuos ve hře na lesní roh po Evropě – hrál v Anglii, Francii i Německu. V roce 1778 se v Paříži setkal s mladým Mozartem, který o něm napsal: „... Punto fouká nádherně!“ a složil pro něj „Koncertantní symfonii Es dur“. V Paříži se dal Stich do služeb revoluce – jako „občan Stich“ řídil divadlo „Théatre des Variétés amusantes“ a své republikánské smýšlení projevil kompozicí hymnů „Na Nejvyšší bytost“ a „Na Svobodu“. V roce 1800 se ve Vídni setkává s Ludwigem van Beethovenem (1770– 1827). Ten pro něho zkomponoval „Sonátu F dur, op. 17“, kterou 18. dubna 1800 zahráli na společném koncertě. O rok později navštívil Čechy, kde před třiceti lety začala jeho hudební kariéra. V Praze se stal záhy populární osobností. U Josefiny Duškové se seznámil s žáky jejího manžela Janem Nepomukem Vitáskem a Vincencem Maškem. Mezi jeho vlivné přátele náležel také budoucí ředitel první konzervatoře ve střední Evropě Friedrich Dionysius Weber. Dne 18. května 1801 uspořádal ve Stavovském divadle legendární koncert, o němž s nadšením referovaly noviny Prager Neue Zeitung a ještě i po deseti letech Dlabaczův lexikon. Během svého pobytu v Praze Stich onemocněl a zemřel 16. února 1803 v hotelu „U arcivévody Karla“. Při zádušní mši v malostranském chrámu sv. Mikuláše bylo v Praze poprvé provedeno Mozartovo slavné „Requiem“. V roce 2003 byla na průčelí kostela Nejsvětější Trojice na Malostranském hřbitově odhalena Stichova pamětní deska a další byla nedávno umístěna na jeho úmrtním domě v Karmelitské ulici. V jeho rodné obci Žehušicích se na jeho památku každoročně koná „Festival J. V. Sticha Punto“.
RITTER z Rittersbergu Jan
(9. 10. 1781 Praha – 18. 6. 1841 Praha) Hudební teoretik a kritik, vydavatel, organizátor hudebního života v Praze Rodina Ritterů přišla do Čech během 17. století a postupně se přiklonila k české národnosti. Po studiu na pražské polytechnice vstoupil Jan Ritter z Rittersbergu do armády, kde působil do roku 1821. Po návratu do rodné Prahy se aktivně účastnil společenského života. Jeho salon navštěvovala hudbymilovná šlechta i obrozenečtí učenci, od nichž čerpal cenné podněty – například Josef Dobrovský (1753–1829), Václav Hanka (1761–1861), František Palacký (1798–1876) a Josef Jungmann (1773–1847). Jan Jeník z Bratřic (1756–1845) mu poskytoval texty českých písní. Rittersberg pracoval ve Společnost vlasteneckých přátel umění a Společnosti vlasteneckého muzea. Zabýval se hlavně hudební vědou – k hudební historiografii přispěl roku 1823 dílem „Die Tonkunst in Böhmen“ (Umění hudby v Čechách). V roce 1825 vydal první tištěnou sbírku lidových písní a tanců na území Čech „České národní písně – Böhmische Volkslieder“. Ta obsahuje 350 písní s nápěvy a popis 50 tanců. V roce 1826 Rittersberg inicioval založení Spolku přátel chrámové hudby (Verein der Kunstfreunde für Kirchenmusik) s cílem zabránit úpadku duchovní hudby. Péčí tohoto spolku vznikl v roce 1830 ústav pro vzdělávání varhaníků a ředitelů kůrů, později zvaný Varhanická škola; jejím prvním ředitelem byl Rittersbergův přítel Jan Nepomuk Vitásek (1770–1839). Jako velký ctitel Wolfganga Amadea Mozarta byl Rittersbeg také jedním ze tří hlavních iniciátorů Mozartova památníku v Praze (vedle Jana Nepomuka Vitáska a prvního ředitele pražské konzervatoře Friedricha Dionysia Webera). „Mozartův památník v jeho dílech“ zřízený v pražském Klementinu nebyl pomníkem klasického typu. Přestože byla jeho součástí monumentální busta od Emanuela Maxe, zůstával důraz položen především na praktickou stránku. Partitury uložené v muzejní skříni sloužily ke studiu zájemcům o Mozartovo dílo. Dnes jsou partitury součástí fondu hudebního oddělení Národní knihovny. Hudbě se věnoval také Janův syn Ludvík (1809–1858), hudební spisovatel a skladatel.
13
TOMÁŠEK Václav Jan
(17. 4. 1774 Skuteč u Chrudimi – 3. 4. 1850 Praha) Skladatel, klavírista a hudební pedagog, člen mnoha zahraničních hudebních spolků
14
Tomášek projevoval značné hudební nadání již od dětství. Studoval v Jihlavě a později v Praze na malostranském gymnáziu. V mládí si přivydělával jako pedagog a skladatel. Ve hře na klavír, podobně jako v kompozici, však zůstal celý život samoukem. Podle Tomáškových vzpomínek přelomem v jeho životě bylo legendární pražské provedení Mozartova „Dona Giovanniho“ (1787) a pražský koncert Ludwiga van Beethovena v roce 1798. Obě události na Tomáška učinily takový dojem, že se plně začal věnovat pouze hudbě. V roce 1805 dokončil svou kompozici na téma Bürgerovy balady „Lenora“. Tato skladba velmi nadchla jeho žáka hraběte Jiřího Františka Augusta Buquoye (1781–1851). Ten následně Tomáška přemluvil, aby vstoupil do jeho služeb jako jeho osobní skladatel. Díky tomuto existenčnímu zajištění se Tomášek mohl v klidu věnovat skladbě. Mezi Tomáškovými četnými žáky vynikl později především Jan Václav Hugo Voříšek (1791–1825), Alexander Dreyschock (1818–1869), Jan Bedřich Kittl (1806–1868), Heinrich Marschner (1795–1961) a hudební kritik Eduard Hanslick (1825–1904). Pro své rozsáhlé společenské styky byl Tomášek ironicky označován jako „pražský hudební papež“. Mezi jeho světové kontakty lze počítat například Niccola Paganiniho (1782–1840), Richarda Wagnera (1813–1883) nebo Hectora Berlioze (1803–1869). Stýkal se rovněž s předními osobnostmi českého obrození – v Praze to byl především František Palacký (1798–1876). Z českých básníků ho pojily vřelé vztahy zejména s Václavem Hankou (1791–1861) a s Karlem Egonem Ebertem (1801–1882), jenž se později stal jeho švagrem. Během svého ozdravného pobytu v Mariánských Lázních navázal Tomášek vztahy s Johannem Wolfgangem Goethem (1749–1832), který velmi ocenil Tomáškovo zhudebnění svých básní „Král duchů“ a „Mignon“. Básník mu z vděčnosti věnoval oslavnou báseň. Trvalým přínosem české hudební kultuře se staly Tomáškovy klavírní eklogy, rapsodie a dithyramby. Skladatelovou silnou stránkou byla písňová tvorba, v níž mají důležité místo skladby na české texty. Tomáškovo dílo představuje nejdůležitější spojovací článek mezi českým hudebním klasicismem a dílem Bedřicha Smetany (1824– 1884). Jeho bydlištěm byl dlouho dům v Tomášské ulici, kde si po sňatku s Vilemínou Ebertovou založil vlastní hudební ústav. Velkou Tomáškovou obavou bylo, aby jeho hrob nezůstal po smrti zapomenut. Jeden z mistrových přátel proto již za jeho života zakoupil místo, kde je nyní Tomášek pohřben. Na skladatelově náhrobku, který náleží k nejkrásnějším na hřbitově, je možno číst v němčině slova „Pravda sama je diadémem umění“.
15
VITÁSEK Jan Nepomuk August (22. 2. 1770 Hořín – 7. 12. 1839 Praha)
Skladatel, hudební pedagog, první ředitel pražské varhanické školy, významná osobnost hudebního života v Praze
16
Klavírní hru studoval od roku 1786 u Františka Xavera Duška (který ho pro jeho velké nadání vyučoval zadarmo) a kompozici u Jana Antonína Koželuha (1738–1814). Působil pak jako skladatel a vážený klavírní virtuos. Od roku 1814 byl činný i jako kapelník chrámu sv. Víta. O jeho věhlasu svědčí, že mu o deset let později bylo nabídnuto prestižní místo kapelníka ve Svatoštěpánském dómu ve Vídni, které však odmítl. Vitásek vedle toho působil jako učitel hudby v rodině Lobkowiczů a byl tajemníkem hraběte Bedřicha Jana Nostitze-Rienecka († 1819). Náležel také mezi velké ctitele a propagátory Mozartova díla a je považován za nepřekonatelného interpreta jeho skladeb. S Josefinou Duškovou účinkoval na několika hudebních akademiích, pořádaných v Praze ve prospěch Mozartovy vdovy a jeho synů. S prvním ředitelem pražské konzervatoře, Friedrichem Dionysiem Weberem (1766–1842) a Janem Ritterem z Rittersbergu (1780–1841) se zasloužil o zřízení Mozartova pomníku v pražském Klementinu (1837). Byl nesporně významnou osobností hudební Prahy. Na nově otevřené varhanické škole (1830) při pražské konzervatoři (založena 1811) byl jmenován prvním ředitelem. Vitásek byl autorem mnoha skladeb z oblasti chrámové hudby (například „Missa solemnis“), klavírních skladeb, instrumentálních koncertů, písní a opery „David“.
17
Hroby zaváté
(Hroby, jejichž přesná lokace není známa)
FELLINGHAUER Josef František
18
(27. 10. 1738 Prunéřov – 27. 1. 1800 Praha) Zpěvák u sv. Víta v Praze Narozen v severočeském Prunéřově odešel na studia do Prahy, kde se pak po celý život věnoval hudbě. Od roku 1762 až do své smrti zpíval bas ve sboru svatovítské katedrály.
FOLLBERGER Jan
(4. 6. 1811 Ratibořské Hory – 29. 7. 1871 Praha) Ředitel kůru, varhaník a skladatel Po příchodu do Prahy působil jako varhaník u pražských kapucínů a od roku 1847 vykonával u premonstrátů na Strahově funkci ředitele kůru. V roce 1852 se stal varhaníkem u sv. Víta. Napsal tři pastorální mše, jednu slavnostní mši, pastorální ofertorium, četné graduály a jiné chrámové skladby. Jeho syn Bedřich Follberger, rovněž varhaník, nastoupil po svém otci na Strahově (1871) a v Loretě (1882).
GAUTSCH Jiří
(22. 4. 1733 Markvartice u Benešova nad Ploučnicí – 1806 Praha) Virtuos na křídlovku, zpěvák a pedagog Gautsch působil od svých 13 let jako sopranista v katedrálním sboru v Litoměřicích a od roku 1744 na novoměstském jezuitském gymnáziu u sv. Ignáce v Praze. V roce 1750 odešel do Saska, kde se stal altistou dvorní kapely v Drážďanech. Po návratu do Prahy byl v roce 1756 jmenován basistou v katedrále sv. Víta. Od roku 1756 působil jako pedagog jezuitského gymnázia u sv. Mikuláše.
HELLMER Karel Josef
(1. 11. 1739 Praha – 7. 10. 1811 Praha) Houslař, člen významné houslařské rodiny Jeho otec Jan Jiří působil od roku 1770 v dílně proslulé rodiny Edlingerů v domě „U tří housliček“ v Nerudově ulici na Malé Straně. Karel Josef se vyučil u svého otce. Po vyučení pracoval nějaký čas v Praze a jako tovaryš u různých mistrů v Německu. Byl virtuosem ve hře na loutnu a na mandolínu. Vydával také tiskem díla soudobých skladatelů (Haydna, Koželuha, Mozarta) a v letech 1808–1809 byl spolustarostou cechu houslařů a hotovitelů hudebních nástrojů. Jeho syn Karel Bartoloměj vyráběl housle, violy, violoncella, kontrabasy a výborné kytary.
HOMOLKA Jan Štěpán
(20. 6. 1800 Velvary – 19. 3. 1883 Praha) Člen proslulého rodu houslařů Zakladatelem rodu byl Emanuel Adam Homolka (1796–1849), žák vynikajícího pražského houslaře Kašpara Strnada (1752–1823). Jan Štěpán Homolka se narodil ve Velvarech, vyučil se v Praze u slavného houslaře Jana Křtitele Stosse (1784–1850) v Praze a po svém bratrovi Ferdinandu Josefovi převzal jeho kutnohorskou dílnu. Poté působil jako virtuos ve hře na housle a loutnu hlavně v Praze, kde měl dílnu na výrobu houslí a kytar a vydával skladby Josefa Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Františka Antonína Rösslera-Rosettiho (1750–1792). Rodina Homolků proslavila české hudební nástroje po celé Evropě.
JELÍNEK Ignác Emanuel
(13. 3. 1781 Praha – 3. 10. 1880 Praha) Hudebník a pedagog Jelínek studoval v letech 1837–1843 hru na kontrabas na pražské konzervatoři. Později byl ředitelem a majitelem hudebního ústavu (klavírní školy) na Malé Straně v Praze. Vydal dílo Taneční skladby klavírní (1854–1861).
KUCHAŘ Jan Křtitel
(5. 3. 1751 Choteč u Jičína – 18. 2. 1829 Praha) Skladatel, varhanní virtuos a pedagog Kuchař, žák Josefa Segera (1716–1782), působil jako varhaník u sv. Jindřicha a u Panny Marie na Strahově (od roku 1790). Spolupracoval s pražskou italskou operou jako cembalista operního orchestru. Byl přítelem Jana Josefa Strobacha (1731–1794), který stál tehdy v čele divadelního orchestru, a spolu s ním se v roce 1787 zařadil do okruhu Mozartových pražských přátel. S Mozartem Kuchaře spojovalo také jeho svobodné zednářství. Velký význam pro šíření Mozartovy hudby v Čechách měly Kuchařovy klavírní výtahy z jeho děl (Dona Giovanniho, Figarovy svatby, Cosi fan tutte, Kouzelné flétny). Kuchař vynikl jako varhaník, ale kromě toho hrál i na mandolínu a skleněnou harmoniku. Složil mnoho skladeb pro klavír, harmoniku a mandolínu a pro varhany. Vyvíjel také pedagogickou činnost a působil jako učitel hudby v šlechtických rodinách Buquoyů, Hartigů, Maglianiů a Příchovských.
KUSSÝ Ondřej
(27. 3. 1761 Světlá nad Sázavou – 29. 12. 1809 Praha) Virtuos na violoncello a skladatel Po příchodu do Prahy působil jako vokalista v Týnském chrámu a studoval hudbu u Václava Praupnera (1745–1807), který se pro jeho velký
19
talent uvolil vyučovat bezplatně. Později Kussý působil jako tenorista u sv. Michala, u sv. Víta (1781) a u sv. Mikuláše (1784–1792). Od roku 1792 byl činný jako domácí virtuos ve službách hraběte Franze Antona, hraběte z Hartigu (1758–1797), se kterým procestoval celou Evropu. Hrabě Hartig ho zajistil existenčně (připsal mu doživotní rentu 300 zlatých). Kussý patřil k významným hudebníků doby Mozartovy, skládal hlavně chrámovou hudbu jak pro varhany, tak například i pro violoncello. 20
MAŠEK Vincenc
(1755 Zvíkovec – 15. 11. 1831 Praha) Skladatel, pedagog, vydavatel, virtuos ve hře na skleněnou harmoniku Mašek byl žákem Františka Xavera Duška a Josefa Segera (1716–1782). Působil jako sekretář hraběte Františka Josefa z Vrtby (1759–1830) a pořádal koncerty po celém Německu (Lipsko, Drážďany, Berlín, Hamburk). Oženil se se svou žačkou Janou (1764–1808), výbornou hráčkou na skleněnou harmoniku. Manželé Maškovi spolu často pořádali koncerty, složené z vlastních skladeb. Měli šestnáct dětí, z nichž se tři rovněž věnovaly hudbě. Vincenc Mašek působil jako kapelník ve Stavovském divadle a od roku 1794 také jako ředitel kůru v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně. V roce 1802 si zařídil obchod s hudebninami a nástrojářskou dílnu, ve které vyráběl skleněné harmoniky. Jeho obchod byl jedním z center pražského hudebního života. Maškovo dílo obsahuje na 400 skladeb pro klavír, skleněnou harmoniku a varhany. Jeho nejmladší syn Albín (1804–1878) získal základy hudebního vzdělání od svého otce. Později se věnoval hře na klavír a vyučoval zpěvu a klavíru. Byl plodným skladatelem chrámové hudby a působil také jako ředitel kůru u sv. Mikuláše a sbormistr ve Velké synagoze v Praze. Na Malostranském hřbitově jsou pochováni Vincenc Mašek i jeho manželka Jana Mašková († 7. 11. 1808) a syn Albín Mašek.
MATĚJKA Josef
(28. 1. 1728 Horní Cerekev – 20. 4. 1804 Praha) Hornista a učitel hry na lesní roh Josef Matějka byl až do roku 1761 prvním učitelem Jana Václava Sticha. V 70. a 80. letech 18. století působil jako hráč na lesní roh v orchestru svatovítského chrámu a v Loretě. Od roku 1769 byl dvorním hudebníkem knížete Karla Egona Fürstenberga (1729–1787) a pražského arcibiskupa Antonína Petra Příchovského z Příchovic (1707–1793). Jeho syn Josef Matějka ml. (1767–1793) se svou hrou na lesní roh proslavil v Itálii, kde působil od roku 1790; zemřel v Miláně.
ÖHLSCHLÄGEL Jan Lohelius
(31. 12. 1724 Lahošť – 22. 2. 1788 Praha) Premonstrát, ředitel strahovského kůru, skladatel, obnovitel strahovských varhan Nadaný chlapec byl propuštěn z poddanství pouze pod podmínkou, že vstoupí do premonstrátského řádu. Jeho hlavním a nesmrtelným dílem zůstává oprava varhan ve strahovském kostele, které jsou díky němu považovány za druhé nejlepší v Království českém. Původní varhany, postavené v roce 1727, byly dle názorů současníků zvukově pochybené. Öhlschlägel vypracoval koncepci rekonstrukce a provedl opravu vlastními silami a prostředky. Wolfgang Amadeus Mozart byl během své návštěvy na Strahově v roce 1787 jejich zvukem tak nadšen, že požádal o svolení si na ně zahrát. Partitura jeho improvizované sonáty byla v minulosti vystavena v expozici na Bertramce.
ROSENKRANZ Josef Václav
(8. 6 1797 Hořín – 3. 12. 1861 Praha) Skladatel Absolvoval učitelský ústav v Praze a již od mládí komponoval. Později působil jako varhaník v několika kostelech v Praze, například v malostranském kostele sv. Tomáše. V Praze strávil i léta svého odpočinku. Svými básněmi i písněmi přispíval do různých časopisů, mezi jinými do „Věnce ze zpěvů vlasteneckých“, vycházejícího v letech 1835–1839. Byl autorem několika úspěšných skladeb na slova Václava Hanky, Boleslava Jablonského a Ladislava Čelakovského. Některé z nich (například píseň „V Čechách já jsem zrozená“) později zlidověly. Je mu připisováno celkem přes 200 skladeb.
SCHWESINGEROVÁ Dominika Gertruda
(19. 4. 1737 Praha – 12. 1. 1809 Praha) Zpěvačka Hudbu začala studovat v křižovnickém klášteře v Praze. Již v roce 1750 však odešla do Litoměřic, kde po šest let s velkým úspěchem zpívala v tamním dómu. V roce 1756 se stala řádovou sestrou v premonstrátském klášteře v Doksanech, kde žila až do jeho zrušení za Josefa II. v roce 1782. Konec svého života prožila v Praze. Náleží mezi významné sběratele hudebnin, část své sbírky věnovala v roce 1798 Janu Bohumírovi Dlabaczovi (1758–1820).
21
STROBACH Jan Josef
22
(2. 12. 1731 Svitava u Sloupu – 10. 12. 1794 Praha) Hudebník, dirigent, ředitel kůru Strobach působil jako dirigent Stavovského divadla, houslista a ředitel kůru. Také vynikl jako pedagog a sběratel hudebnin. Byl činný v několika pražských kostelech (sv. Salvátora, sv. Havla a především sv. Václava a sv. Mikuláše na Malé Straně). Jako první houslista italské opery byl významným činitelem pražského hudebního a divadelního života a jako ředitel orchestru společnosti Pasquala Bondiniho († 1789) řídil pražská provedení Mozartových oper. K jeho žákům patřila jeho sestra Jiřina Anna Rozina Strobachová (1758–1813), slavná sopranistka a jeptiška benediktinského kláštera u sv. Jiří na Hradčanech. Také jeho syn František (1762–1820) byl výtečným basistou a ředitelem kůru. Sbírka hudebnin, kterou mu jeho otec odkázal, se dnes nachází ve sbírkách Národního muzea.
Pohřbený přenesený z Malostranského hřbitova jinam STRAKATÝ Karel
(2. 7. 1804 Blatná – 26. 4. 1868 Praha) Zpěvák, první interpret české hymny Strakatý vystoupil poprvé ve Stavovském divadle v roce 1826 v Rossiniho opeře „Straka zlodějka“. Pro svůj zvučný hlas a herecké schopnosti byl oblíbeným a často obsazovaným operním interpretem. Píseň „Kde domov můj“ zazněla z jeho úst poprvé 21. prosince 1834 na nedělní premiéře Tylovy hry „Fidlovačka“ ve Stavovském divadle. Kromě své pěvecké kariéry byl Strakatý činný i veřejně jako předseda Jednoty umělců hudebních. Byl také čestným členem Hlaholu. Jeho poslední rolí byla úloha komtura v Mozartově Donu Giovannim v roce 1864. Byl původně pochován na Malostranském hřbitově (kam byla později uložena i jeho manželka Kateřina), později (4. června 1904) byly jeho ostatky přeneseny na vyšehradský Slavín.
Mozartova generace hudebníků pohřbená na Malostranském hřbitově
7 6
23
5 4
3 Umístění hrobů na hřbitově:
2 1
1 – Jan Václav Stich [Giovanni Punto] (str. 12) 2 – Jan Vitásek (str. 16) 3 – František Dušek, Josefina Dušková (str. 7) 4 – Václav Tomášek (str. 14) 5 – Michal Martinovský (str. 9) 6 – Josef Hrabě (str. 11) 7 – Jan Ritter z Rittersbergu (str. 13)
Resumé Motto: „In der Musik ist das Leben der Böhmen“ — Bedřich Smetana, der größte Komponist der böhmischen Länder.
24
Schon deswegen dreht sich alles, oder beinahe alles in Prag vorwiegend um Musik herum. Das gilt auch für den Kleinseitner Friedhof. Der Friedhof, der trotz seines Namens ziemlich weit von der Kleinseite im heutigen Stadtteil Prag 5 – Smíchov liegt, wurden dem Pestjahr 1680 gegründet. Auf dem Friedhof wurde jedoch erst im Zusammenhang mit der josephinischen Reform regelmäßig begraben. Als in der zweiten Hälfte des 19. Jh. der Friedhof auf einmal in der Mitte der städtischen Bebauung lag, wurde er 1884 aufgehoben. Er ist zur Zeit der Öffentlichkeit nur ausnahmsweise zugänglich. Dieser Friedhof trägt in der tschechischen Literatur meistens die Bezeichnung „Friedhof der tschechischen Nationalaufklärung“, seine Bedeutung ist in der Tat viel größer und übersteigt die Grenze Böhmens. Er könnte nämlich auch mit Recht „Friedhof der Prager Mozartfreunde“ genannt werden. Es liegen hier nämlich viele Musiker begraben, die zu ihrer Lebenszeit dem großen Mozart nahe standen. Den Grund zur dieser positiven Aufnahme des großen Meisters in Prag kann man in dieser Geschichte der Böhmischen Länder im 18. Jahrhundert suchen. Das damalige Prag, die zweitgrößte Stadt der Monarchie, hat nämlich ihre sinkende politische Bedeutung mit dem regen Kulturleben kompensiert. Das damalige Böhmen bekam vom berühmten englischen Musikwissenschaftler Charles Burney (1726– 1814) sogar den Ehrennamen „Conservatorium Europas“. Burney bereiste ganz Europa und hat Böhmen besonders attraktiv gefunden, weil es hier selbst in kleinsten Städtchen und Dörfern guten Musikunterricht gegeben hat. Er stellte jedoch traurig fest, dass viele Musiker Böhmen verlassen mussten, um ihr Glück im Ausland zu suchen. So entstand z. B. die „Berliner Geigerschule“ oder die „Mannheimer Schule“ der Familie Stamic. Die in Prag verbliebenen Musiker verdienten ihren Lebensunterhalt im besseren Falle als Virtuosen und Musikpädagogen, im schlimmeren Falle als Mitglieder der sog. „Hausharmonien“ oder wandernde Musiker. Die „Böhmischen Kavaliere“ legten große Stücke auf den Musikunterricht ihrer Untertanen (oft noch Leibeigenen), um auf solche Weise „Nachwuchs“ für ihre Hauskapellen zu sichern. Wie es dem auch war, bildeten die ausgeprägte Liebe zur Musik gute Voraussetzungen für den warmen Empfang, den Mozart in Prag genossen hat. Einer von den vielen Mozartbiographen, Arthur Schurig, schrieb in seinem zweiteiligen Werk, dass nicht Salzburg und Wien, sondern Prag die „wah-
re Mozartstadt“ sein würde. Die Gründung des Nostitztheaters (später Ständetheaters) bildete einen wichtigen Meilenstein im musikalischen Leben Prags – in diesem Gebäude gab es dann unter Teilnahme seiner Prager Freunde zwei Welterstaufführungen von Mozart´s Opern – im Jahre 1787 war es „Don Giovanni“ und 1791 der Krönungsoper „La Clemenza di Tito“. Um den Erfolg von Mozart´s Werken in Prag machten sich auch seine Prager Freunde verdient. Franz Xaver Němeček, der erste Mozartbiographe, nennt hier an der ersten Stelle den Klavierpädagogen František Xaver Dušek (1731–1799), den Direktor des italienischen Opernorchesters und Orgelvirtuosen Jan Baptist Kuchař (1751–1829) und den Virtuosen und Komponisten Vincenc Mašek (1755–1831). Beide zwei zuletzt genannten haben durch Bearbeitung von Klavierauszügen aus Mozart´s Opern der Verbreitung seiner Werke in breitesten Schichten beigetragen. Alle drei fanden ihre letzte Ruhe auf dem Kleinseitner Friedhof. Im Verzeichnis der hier begrabenen Personen kann man jedoch auch Mozart´s Gastgeberin auf der Bertramka, dies schöne Sängerin Josefina Dušková (1753–1824), den Strahover Chorregens und Erneuerer der Stiftsorgel von Strahov Johann Lohelius Öhlschlägel (1724–1788), den in ganz Europa berühmten Hornisten Jan Václav Stich (1746–1803) und den Musikdirektor Joseph Strobach (1731–1794), der an der Spitze des großen Orchesters in Prag dem toten Mozart die letzte Ehre erwiesen hatte, vorfinden. Die Liebe der Prager zu ihrem Mozart wurde jedoch nicht durch dessen Tod unterbrochen – zu großen Verehrern und Pflegern seines Kultus gehörte der Virtuose Jan Nepomuk August Vitásek (1770–1839), erster Direktor der Prager Orgelschule und beste Interpret von Mozart´s Werken, und der Musikwissenschaftler Jan Ritter von Rittersberg (1781–1841). Beide haben sich um die Errichtung von Mozart´s Denkmal im Prager Klementinum (1837) im entscheidenden Masse verdient gemacht. Zu großen Verehrern Mozart´s (Mozart´s Kunst hat ihn dazu gebracht, sich auf die Dauer der Musik zu widmen) zählte auch auch der Komponist und Pädagoge Václav Jan Tomášek (1774–1850), der „Musikalische Papst von Prag“. Nicht einmal der berühmte St. Marxer Friedhof in Wien kann damit prahlen, dass dort so viele Mozartanhänger und Förderer auf einer relativ kleinen Fläche begraben sein würden. Der Friedhof ist jedoch von großer Bedeutung auch für die böhmische Nationalaufklärung – Jan Václav Tomášek war Vorkämpfer vom künstlichen böhmischen Lied, indem Jan Pavel Michael Martinovský (1808– 1873), Jan Václav Rosenkranz (1792–1852) und Jan Ritter von Rittersburg böhmische Volkslieder gesammelt haben. Im Zusammenhang mit dem tschechischen Lied ist auch der Name vom Opernsänger Karel Strakatý (1804–1868) anzuführen, der genauso
25
26
gut in tschechischen wie in deutschen Opern mitgewirkt hat. Aus seinem Mund erklang am 21. 12. 1834 in dem Ständetheater zum ersten Mal die heutige tschechische Nationalhymne „Kde domov můj“ (Wo ist meine Heimat). Zu den auf dem Friedhof begraben bedeutenden Pädagogen gehörte neben dem schon früher erwähnten František Xaver Dušek und Jan Václav Tomášek auch Josef Hrabě (1816–1870), Professor am Prager Konservatorium und Mitbegründer der tschechischen Kontrabassschule. Seine pädagogischen Werke dienen den Musikstudenten bis heute. Für die Entwicklung des Musiklebens in Prag war auch dei Herstellung von geeigneten Instrumenten von Bedeutung. Neben Vincenc Mašek (der sich auch mit der Herstellung von Glasharmonika befasste) gehörten zu dieser Gruppe auch Karel Josef Hellmer (1739–1811) und Jan Štěpán Homolka (1800–1883). Die Öffnung des Friedhofs für breite Öffentlichkeit ist daher nicht nur für das Studium der tschechischen Musikgeschichte, sondern auch für die Laien von großer Bedeutung. Neben der nahen Mozartvilla Bertramka und dem Ständetheater gehört er nämlich untrennbar zu den wichtigsten Musikdenkmälern des klassizistischen Zeitalters in Prag. • Gabriela Kalinová
Svatobor
Pomáhej! Osvěcuj! Pamatuj! František Palacký
Založen roku 1862, pokračuje po obnově své činnosti od roku 1990. Náplní je péče o zachovávání památky významných českých kulturních osobností. Pečuje o náhrobky, pomníky a pamětní desky významných osobností, které Svatobor pořídil nebo spravoval před rokem 1970, pokud mu jsou jejich současnými vlastníky smluvně svěřeny do správy. Dává podněty a návrhy příslušným institucím ke zřízení nebo obnově památníků významných osobností české kultury. Pro své členy a příznivce vydává čtvrtletně Zprávy. Kontakt pro zájemce o členství: Mgr. Václav Potoček E-mail:
[email protected] Tel.: 723 723 237, 222 934 973
Poděkování Děkujeme městské části Praha 5, především starostovi JUDr. Milanu Jančíkovi, MBA za poskytnutí finančních prostředků na grant, a PhDr. Danielu Ebelovi, předsedovi Komise kulturní, památkové péče a regenerace za spolupráci. Poděkování náleží také České kulturní tiskové kanceláři a Janě Trojanové.
27
Kudy na Malostranský hřbitov
Metrem po trase B do stanice Anděl, odtud tramvají č. 4, 7, 9 nebo 10 do zastávky Bertramka, která se nachází přímo u Malostranského hřbitova.
