1) Obecný úvod 2) Historický kontext 3) Mapa domácích časopisů 4) Recenze jako žánr 5) „Desatero“ hudební/ho publicist(k)y 6) Literatura
Hudební časopisy a publicistika „Informace o populární hudbě se postupně přesouvaly do tzv. společenských časopisů na jedné straně a do ţánrových fanzinů na straně druhé. Pokles kvality psaní je patrný v obou případech.“ Josef Rauvolf Základní funkce hudebních časopisů totožné s médii obecně: - informovat - integrovat - poskytovat kontinuitu - bavit - získávat (viz McQuail a Lasswell + Wright) Historický exkurz Hudební tematika už v časopisech ze 17. století, např. Le Mercure Galant či The Gentelman’s Journal. Dále v „morálních“ časopisech 18. století jako Der Vernuntffler vydávaný hudebníkem J. Matthesonem, který vydával první čistě hudební periodikum na světě Critica Musica v letech 1722–1725. Později v 18. století ve Francii a Anglii jsou notové materiály opatřovány informačně-časopiseckými přílohami. Devatenácté století pak přináší novou vlnu hudebních časopisů, rozdělených podle institucí (společnosti hudebních vědců), stylů nebo stavů. Počátky českého hudebního časopisectví v pol. 18. století, kdy se v novinách jako Praţské poštovské noviny či Prager Intelligenzblatt začínají objevovat zmínky o hudebním dění. Později v morálních časopisech jako Die Unsichtbare a Neue Literatur nebo brněnském Allgemeines Europaisches Journal. V roce 1796 vyšla ročenka Jahrbuch der Tonkunst von Wien und Prag. V 19. stol. se objevovala hudební témata v Kroku, Čechoslavu, České včele, Květech nebo Lumíru, od druhé pol. 19 stol. pak naplno funguje etablovaná hudební publicistika. Základní dělení hudebních časopisů Ray Shuker (2001) hudební magazíny studoval a srovnával dle určitých kritérií: podle obálky (titulky, fotografie interpreta, cena) a dalších prostředků vizuální podoby (typografie, grafika) a tzv. promotional předmětů (např. CD); podle povšechného designu (vzhled stránek, barvy, typografické prvky, velikost a počet stránek); podle pole působnosti (zaměření na různé žánry, pokrytí jiných médií – odkazy na internet, videohry, film atd.); podle podoby recenzí (délka, hloubka, znění, užitá jazyková forma a systém hodnocení); podle podílu a typu reklamy;
míry zapojení čtenáře (dopisová sekce, soutěže) (Shuker 2001: 86). „Hudební časopisy jsou součástí subkultury tvořené konkrétní věkovou skupinou. Prostřednictvím těchto časopisů mohou lidé vlastní subkulturu sdílet. Díky nim mohou vyhodnocovat, kdo je „na úrovni“ a co je „mimo“. Tyto časopisy pomáhají udržovat skupinovou mluvu a další dva určující faktory skupinové identity, což je „zjev“ a „chování“, jak o nich uvažuje Michael Brake v knize Comparative Youth Culture, 1985 (Burton, Jirák 2001: 335). Vývoj hudební recenze jako žánru (Věžník 2006) „Historie hudební recenze do jisté míry souvisí s vývojem hudební kritiky. Svůj prapůvod má již v kritických pasážích nejrůznějších textů ze staré antiky. Jak ovšem upozorňuje Kennedy, „nikdo nemůže přesně určit, kdy hudební kriticismus vznikl.“1 Do podoby, v jaké recenzi vnímají čtenáři v dnešní době, se recenze ustálila až po vynálezu knihtisku. Tehdy vznikla „potřeba registrovat a třídit rychle rostoucí knižní produkci. S pravidelným recenzováním nových knih započal týdeník Journal des Savants roku 1665 ve Francii. Velký rozmach recenze přineslo osvícenství, kdy se recenze jako zvláštní žánr stává trvalou součástí literatury vědecké, od romantismu pak i umělecké.”2 Postupně získává hudební kritika a recenze zvláštní, ve srovnání s dřívějškem společensky mnohem vlivnější roli. Jak uvádějí Lébl a Poledňák, „jednotlivé generace kritiků 19. století vytvářely bohatě rozmanité typy kritiky a ve většině z nich se projevilo zřetelné prolínání s hudební vědou, zvláště s hudební historií a teorií. V řadě případů hudební kritika nebyla jen prostředkem k vyjádření hodnotícího soudu a stávala se i určitým literárním produktem s kvalitami natolik nosnými, že snesla i dodatečnou reedici formou knihy3.”4 Jak dále uvádí Vičar, „původní recenze v 18. a 19. století byly konkrétní, analytické, rozsáhlé, vybavené notovými příklady a poukazovaly na nedostatky nebo přednosti skladeb.”5 Oxfordský slovník hudby pak připomíná další milníky ve vývoji hudební kritiky a recenze jako žánru: prvním profesionálním kritikem byl pravděpodobně J. F. Rochlitz6, editor Allgemeine Musikalische Zeitung v Lipsku. První noviny zaměstnávající profesionální muzikanty na posty kritiků byly londýnské The Times a jedním z prvních mužů, kteří psali o hudbě a hudebnících nikoliv jako experti, ale žurnalisti, byl spisovatel Heinrich Heine v 19. stol.7 Charakteristika hudební recenze (Věžník 2006) 1
Kennedy, Michael: The Oxford Dictionary of Music. Oxford University Press, Oxford 1985, s. 172. 2 http://kamizdat.wz.cz/sloh/9/fejeton.htm (citováno dne 28. 11. 2006) 3 Viz práce Berlioze (1843, 1859), Hanslicka (1869, 1870) či Laroše (1894). 4 Lébl, Vladimír – Poledňák, Ivan: Hudební věda (I). Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1988, s. 72. 5 Vičar, Jan: Hudební kritika a popularizace hudby. KLP – Koniasch Latin Press, Praha 1997, s. 25. 6 S tím ovšem nekoresponduje výklad Vičara (1997), který jako zakladatelskou a první opravdu významnou osobnost v dějinách hudební kritiky a hudebního žurnalismu jmenuje hamburského skladatele a hudebního teoretika Johanna Matthesona a jeho dílo Critica musica. 7 Srov. Kennedy, Michael: The Oxford Dictionary of Music. Oxford University Press, Oxford 1985, s. 172.
Do šedesátých let dvacátého století se recenze jako žánr zpravidla vyznačovaly jasně definovatelnými charakteristickými rysy. Autoři se snažili o objektivitu, k čemuž přispívala i absence jejich osoby v recenzích (nepsali tedy v ich-formě) nebo též znalost muzikologické terminologie. Texty samotné byly rozsáhlejší a dodržovaly určitou strukturu v podobě úvodu, kritické části a závěrečného shrnutí, jinými slovy stručně představovaly tvůrce, sledovaly dílo od zrodu a zařazovaly ho do kontextu další umělecké činnosti.8
Nová a gonzo žurnalistika Od šedesátých let je možno v hudebních recenzích sledovat nové prvky, jakými jsou tzv. nová žurnalistika a gonzo žurnalismus. Dějiny nové ţurnalistiky sahají do Spojených států amerických šedesátých let. Tento způsob psaní se vyznačuje „antiobjektivitou“, přísnou subjektivitou jako protipólu objektivity. Jeden z průkopníků nového žurnalismu Tom Wolfe jej definoval jako „metodu, v níž autoři literatury faktu využívají postupy, jež byly až dosud spojovány s románem či povídkou, aby v jedné formě zachytili jak objektivní realitu žurnalismu, tak i realitu subjektivní, kterou v románu lidé vždy hledali“.9 V praxi se pak v hudební recenzi využívající nového žurnalismu objevují beletristické prvky jako například dialogy nebo stavění příběhu. Gonzo žurnalismus (nebo také bizarní žurnalismus) je novou větví, respektive jakousi extenzí nové žurnalistiky. Poprvé se objevuje v sedmdesátých letech 20. století v pracích amerického hudebního publicisty Huntera S. Thompsona a je založený na předpokladu, že „lze napsat pravdivý článek, aniž by autor používal jakékoli objektivní tvrzení. Snaží se o popis vnitřních a osobních zkušeností, momentální nálady a stavu; je založen na tom, že autor je sám jako pozorovatel neodmyslitelnou součástí přinášeného příběhu“.10 Tzv. nová žurnalistika a gonzo žurnalismus se tedy do recenzí promítá například tím, že autoři píší v ich-formě, texty jsou výrazně kratší a užívají prvků vyprávění, jehož hlavním hrdinou je zpravidla sám autor, nebo intertextuality, tedy odkazování na jiná kulturní díla, a to zdaleka nejen hudební. Recenze také ruší strukturu využíváním například automatického textu11 apod.“ O současné podobě recenzí v českých médiích vyšlo několik diplomových prací, např. Havlová (2010), Jelínková (2010) nebo Konečná (2007). Typologie domácích hudebních časopisů ve 20. století (viz Kopřiva 2001, Horká 2009): 1) Odborné časopisy a ne-populární hudba Hudební věda (1964, 4x, Praha, Ústav pro hudební vědu, klasika, folklór, věda, biblio…) Hudební rozhledy (zal. 1947, Praha, 12x ročně, vydavatel Společnost HR, granty, pův. Svaz hudebníků, pokrytí: festivaly v čele s Pražským jarem, hudba v TV a rozhlase) Opus musicum (1969, 6x, Brno, Moravské muzeum v Brně, klasika, folklór, jazz, viz diplomová práce K. Pacíkové) Harmonie (2001, 12x, vyd. Muzikus, klasická hudba, jazz a world music, výroční Ceny H) 8
Osvaldová, Barbora – Halada, Jan a kolektiv: Praktická encyklopedie ţurnalistiky. Libri, Praha 2002, s. 150. 9 Bennets, Leslie: Epigones roast buckley with hot air ballons. in: The New York Times 1986, r. 135, č. 2, s. 22. 10 Kačurová, Jana: Současná podoba české tištěné a on-line hudební ţurnalistiky. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Brno 2006, s. 33. 11 Srov. práce amerického hudebního kritika Lestera Bangse.
Czech Music Quarterly (4x, klasická hudba, v angličtině za podpory Ministerstva kultury ČR za účelem propagovat domácí tvorbu v zahraničí) HIS Voice (2001, 6x, časopis o jiné hudbě, soudobá klasika, jazz, experimenty, alternativa…) UNI – dlouholetý časopis organizace Unijazz, vznik 1990, alternativní žánry včetně muzikologických statí Zdenka Pecky, web magazinuni.cz 2) Moderní rock&popová hudba Prvním domácím časopisem zabývajícím se novou populární hudbou po 2. světové válce byla Melodie (1963), mezi jejíž zakladatelské redaktory patřili Lubomír Dorůžka, Jaromír Tůma či Jiří Černý. Spojené pražské kluby (Beat Fan Club, Aro Cola Club + Music F klub) začaly vydávat od dubna 1968 Pop Music Expres (Jan Hrůza), měsíčník s ilustracemi Káji Saudka. V roce 1968 přibyla příloha Melodie čtrnáctideník Aktuality, zvané Áčko (Čestmír Klos), do nějž přispívali zejména mladší zainteresovaní publicisté. Jan Křtitel Sýkora chtěl zakládat časopis Show, ale projekt byl po roce 1968 bez budoucnosti. V 70. letech vzniká řada více či méně undergroundových lokálních časopisů jako Lógr na pražské Hanspaulce atd. V 80. letech vznikla konkurence Melodii Gramorevue, kde působili například Vojtěch Lindaur (exRock a Pop), Josef Vlček (přední „formátor“ rádií) nebo Vladimír Vlasák (MF Dnes). Po roce 1989 vznikla řada univerzálních i specifických hudebních časopisů a desítky nových fanzinů či kulturních periodik (např. Voknoviny, Rockoviny); plnoformátový hudební časopis vznikl v roce 1990 jen jeden, zato však stěžejní – Rock & Pop. Tomu v průběhu desetiletí konkurovaly a konkurují např. úžeji vymezené časopisy (Rock) Report, (Big) Beng! (do 2003), Spark, Whiplash, HardRocker (2008-2011), Music (2002-2008), Folk & Country, UNI, česká mutace Rolling Stone, Xmag, Ultram:x, F:lter (2005-2009), RockShock anebo hudební rubriky řady teenagerských a společenských periodik. Vedle toho existovala a stále existuje řada sub-kulturních zinů12 nebo internetových portálů (techno.cz; muziczone.cz, allmetal.cz, jazzdnes.cz atd.), často zaměřených na specifické hudební žánry. Spektrum časopisů doplňují periodika zabývající se hudební technikou, nástroji a obchodem (Muzikus, Music Store, Echo). Seznam časopisů viz soubor Webové odkazy, níže uvádím výběr: Rock & Pop – 1990, Praha, pův. 14deník, pak měsíčník, náklad prvního čísla 110 tisíc kusů, v současnosti několikanásobně méně; redakce v čele s Jiřím Černým, Lubomírem Dorůžkou, Vojtěchem Lindaurem, Vladimírem Vlasákem nebo Josefem Vlčkem, časopis zachytil porevoluční hudební boom včetně prvních velkých koncertů zahraničních hvězd u nás i venku; po prvních finančních problémech změna formátu (po vzoru Melody Makeru) a tisku (hlubotisk za ofset), v roce 1996 přechod na barevnou křídovou obálku, v roce 2002 přejmenování na &MusiQ, na konci roku 2002 odchod redakce v čele s Vojtěchem Lindaurem, nová strategie přiblížit časopis mladší generaci, která už hudbu tolik 12
Tématické rozdělení undergroundových hudebních časopisů (Koubek 2001): 1) Politicko-hudební HC/punk: Hluboká orba, Malárie, Rescator, Defender, Papagájův hlasatel, Komunikace, Ace ventura, Noise Master, XenslavementX, PVOS/Slzy na rtech, Sluníčko; 2) Alternativní: Vokno, MyšMaš, Mašurkovské podzemné; vychází z tradice undergroundu 3) StreetPunk/skinhead ziny nepolitické: skinheadské Rytíř, Bulldog, Sunrise, Fistboi!s, punkové Konec světa nebo Armáda zkázy; 4) Metalové: Unblemished, Metal Breath, Antitrend, Pařát, In Deed Hell, Cassiopeia, Payo atd. Např. jen v Brně vznikly (a většinou zanikly): Brněnská vrtule, Omnicida, Šot, Vostnatej drát, Hluboká orba (Filip Fuchs), Papagájův hlasatel, recese Arnošt a Bedo, No heart (straight edge, Lukáš Korecký), skinheadi Sunrise, Riot news, Clockwork Legion a Štyngec
„nekomentuje“, na konci roku 2004 prodal Muzikus firmě One and One Company (vydavatele tvrdě rockového Sparku), novým šéfredaktorem se stal opět Vojtěch Lindaur. V roce 2006 se stará redakce opět nepohodla s vydavatelem a novým editorem se stal nestor hudební publicistiky Jaromír Tůma, který v 60. letech psal do Melodie. Dnes šéfredaktorem Ivan Ivanov a časopis v podstatě nostalgicky vzpomíná na zlaté rockové časy. Melodie – po úpadku první poloviny 90. let se ji neúspěšně pokusila zachránit agentura GoJa Karla Gotta a Františka Janečka. Big Beng! – hardrocková odnož Rock and Popu založená bývalým redaktorem Jaroslavem Špulákem, zprvu týdeník, pak obtýdeník, zaměření hard rock, metal, HC a punk, skončil v roce 2003 a Jaroslav Špulák se stal redaktorem Rock &Popu, dnes píše zejména do Práva. Rolling Stone – česká mutace fungovala krátce na přelomu století, šéfredaktoři J. Rauvolf a L. Staněk (dnes Reflex), kromě hudební agendy lifestyleová témata, méně politiky než originál; krátkodobou náhradou po zániku RS byl časopis Show! Report – 1991, do roku 2004 jako Rock Report, v Plzni vydávaný hudební měsíčník zaměřený na tvrdší žánry (hard rock, metal, HC, punk), dnes pod názvem Report – Music & Style; širší záběr, zakladatel a šéfredaktor Jaroslav Hudec, od roku 2006 šéfredaktorka Jana Kománková, od r. 2008 součást mediální skupiny Grand princ, www.ireport.cz Spark – 1991, vydává One and One Company, dlouholetý měsíčník o tvrdých kytarových žánrech (metal, HC, punk a deriváty) Whiplash – 1994, ostravský měsíčník zaměřený na metal a tvrdší rockové žánry Ultram:x – bývalý „nejvypečenější hudební časopis“, univerzální záběr, zejména moderní trendy, část redakce poté založila F:lter a část webový portál New Music. F:lter – hudební časopis vydavatelství Mafra s prvky life-style, svého času nejprodávanější hudební časopis na trhu, představitel gonzo žurnalistiky, existoval v letech 2005-2009. Full Moon – aktuálně „nejrozjetější“ hudební časopis, od roku 2009, postmoderní alternativní hudba, šéfredaktor Michal Pařízek, web fullmoonmag.cz 3) Folk a country Folk – hlavní časopis scény, soustředí se na domácí interprety včetně folklóru, do roku 2010 se jmenoval Folk & Country, od roku 2012 pouze na webu TRHAČ – bluegrassový občasník s přesahy do folku a country Slovácká dechovka – vydával Dům kultury Hodonín, zabýval se zejména moravským žesťovým a částečně cimbálovým folklórem, trvání 1997-2005, dnes snahy o obnovu 4) Křesťanské hudební časopisy Tón – 1992-2001, vydávalo hudební vydavatelství ROSA, vše-stylový záběr, náklad zhruba tisíc kusů 5) Elektronická scéna
Xmag – vznik 1996, do roku 2002 TripMag, magazín elektronické taneční scény, konec 2008 Bassline – konkurenční časopis techno scény a příbuzných odnoží, též skončil Rave – do třetice o elektronické hudbě, tentokrát z Brna, konec v roce 2003 Techno.cz – webový portál od roku 1997 6) Hip-hop Bbarák – hip-hopová subkultura a její životní styl. od r. 1999 Excelent Bastards – časopis o urban kultuře, od roku 2011 BigUp.cz – online server 7) Časopisy pro muzikanty Muzikus – měsíčník vydavatelství Muzikus, hudební aparatury a nástroje, studiová technika Music Store – konkurenční periodikum s rozsáhlým webových portálem ECHO – časopis prodejen kytary.cz V tomto přehledu neuvádím teenagerské časopisy, v nichž hraje hudba, resp. popové celebrity (Bravo, Popcorn, nedávno SuperStar atp.); dále ani lifestylové časopisy s hudebními pasážemi (např. tituly vydavatelství Stratosféra). Za zmínku v této souvislosti stojí kyberkulturní (či kyberkultovní) časopis Živel a brněnský časopis Tamto, který se zabýval moderní kulturou s výrazným zastoupením hudby (šéfredaktor Marek Zouhar, poté hudební redaktor Českého rozhlasu Brno). Čas od času vyjdou i v současnosti jejich nová čísla. ONLINE HUDEBNÍ SERVERY: Freemusic – http://www.freemusic.cz Mix – http://www.mix.cz/ Musicserver – http://www.musicserver.cz Musicweb – www.musicweb.cz Musiczone – http://www.musiczone.cz New Music Magazine – http://www.newmusic.cz Vozovna hudební publicistiky – http://www.vozovna.cz Internetová hudební žurnalistika – přednosti: aktuálnost (někdy až výmluvná, když vycházejí články o albech, která ještě oficiálně nevyšla…) multimedialita (omezená autorskými právy, hraní ukázek či klipů je na webu poplatněno) interaktivita (dvojsečná diskusní fóra: na jednu stranu jsou kořením webů, na stranu druhou zaplevelují prostor „hateři“, „trollové“ atp.). Podrobněji o srovnání „offline“ a „online“ hudební žurnalistiky viz bakalářská práce Jany Kačurové (2006).
Literatura: Hudební tisk: Domes, M. (2003): Časopisy elektronické taneční scény v ČR. Oborová práce FSS MU. Halada, J. – Osvaldová, B. 2004. Praktická encyklopedie ţurnalistiky. Praha, Libri. Hamelman, Steven (2003): „But Is It Garbage? The Theme of Trash in Rock and Roll Criticism.“ Popular Music & Society, 26, 2, s. 203-223. Havlová, Jana (2010): Výrazové prostředky v hudebních recenzích MF Dnes. FF MU, Brno, magisterská práce. Horká, S. (2009): Mediální mapa hudebních periodik České republiky v r. 2008. FSS MU, Brno, bakalářská práce. Jelínková, Petra (2010): Anglicismy v hudebních recenzích. FSS MU Brno, bakalářská práce. Jones, S. (ed., 2002): Pop Music and the Press. Temple University Press, Philadelphia. Kačurová, J. (2006): Současná podoba české tištěné a on-line hudební ţurnalistiky. FSS MU Brno, bakalářská práce. Konečná, Adéla (2007): Jazykové prostředky hudebních recenzí v týdeníku Reflex. PedF MU, Brno, bakalářská práce. Kopřiva, P. (2001): Hudební periodika v ČR – mediální mapa 1999. FSS MU, Brno (bakalářská práce). Koubek, M. (2001): Mediální mapa vybraných undergroundových časopisů se zaměřením na hudební, D.I.Y. a cut and paste ţánr a typ média. FSS MU, Brno. Pacíková, Kateřina (2012): Marketingová analýza Opus musicum. ESF MU, Brno, diplomová práce. Sloop, J. M. (1999): „The Emperor‟s New Make-Up: Cool Cynicism and Popular Music Criticism.“ Popular Music and Society, 23, s. 51–74. Shuker, R. (2001): „„On the cover of the Rolling Stone‟. The Music Press.“ In: Understanding Popular Music. Routledge, s. 83–98. Staněk, L. (2003): „Deset důvodů, proč jsem se rozhodl přestat být ,hudebním kritikem„“, viz http://www.vozovna.cz/knihovna/stanek.htm Škařupová, K. (2002): On-line časopisy o elektronické taneční hudbě. Bakalářská práce FSS. Věžník, D. (2006): Proměny hudební recenze po roce 1989. Magisterská práce FSS. Vičar, J. (1997): Hudební kritika a popularizace hudby. Praha, KLP – Koniasch Latin Press. Wolfe, T. (1999): Kyselinovej test. Praha, Maťa.
Populární hudba a knihy: Před rokem 1989 vycházela literatura o pop-music sporadicky, za zmínku však stojí několik titulů z pera Jiřího Černého (Poplach kolem Beatles, Hvězdy tehdejších hitparád, Zpěváci bez konzervatoře), Lubomíra Dorůžky (Panoráma jazzu, Panoráma populární hudby) či. Z polooficiální či neoficiální literatury můžeme zaznamenat dvoudílnou rockovou encyklopedii Ro(c)k 2000 od Josefa Vlčka… Základní ediční řady o pop-music po listopadu 1989 jsou -
Rock@Pop a Poe‟r‟zie nakladatelství Maťa
-
a řada Evokace vydavatelství Volvox Globator (Iggy Pop, Jerry Garcia, Tom Waits, Black Sabbath… Rock a Pop encyklopedie Františka Wicha, Svět jiné hudby Z. K. Slabého, Bjork, Led Zeppelin, Encyklopedie heavy metalu…) olomoucká Votobia, překládající zejména v 90. letech atraktivní tituly o velkých hvězdách (Kurt Cobain, Jim Morrison atd.).
Hudební publikace, zejména životopisy hvězd, paměti a notové zápisy (HitBox), dnes samozřejmě vydávají desítky vydavatelství. Výběr: Beaty, bigbeaty, breakbeaty. Průvodce moderní hudbou 90. let. (1998) Maťa a Dharma Gaia, Praha. Bezr, O. (2004): Pětadvacet (Rozhovory s českými muzikanty). Petrov, Brno. Černá, M. – Černý, J. (1966): Poplach kolem Beatles. Mladá fronta, Praha. Černý, J. (1989): Hvězdy tehdejších hitparád. Panton, Praha. Danko, Š. (2012): Od praveku k rokenrolu. Ako sa rodila populárna hudba na Slovensku. Ideál, Bratislava. Dědek, J. (2004): Live. Rozhovory s hudebníky, kteří hráli v Praze v letech 1990-2004. BBart, Praha. Dědek, J. (2012): Zub času. Rozhovor s Josefem Vlčkem. Galén, Praha. Dobiáš, J. (1990): Brnkání na duši. Práce, Praha. Dorůžka, L. (1981): Panoráma populární hudby 1918/1978. Mladá fronta, Praha. Dorůžka, L. – Mácha, Z. (1964): Od folklóru k Semafóru. Praha. Dorůžka, L. (2002): Český jazz mezi tanky a klíči. Torst, Praha. Dorůžka, L. (2010): Panoráma jazzových proměn. Torst, Praha. Fukač, J. (1991): Pojmosloví hudební komunikace. Masarykova universita, Brno. Fukač, J. – Vysloužil, J. – Macek, P. (1997): Slovník české hudební kultury. Supraphon, Praha. Hebdidge, R. (2012): Subkultura a styl. Dauphin – Volvox Globator, Praha. Husák, M. – Špulák, J. (2001): Yeah! 1990–2000. Rocková scéna 90. let. Big Beng!, Praha. Kent, Nick (1995): Těţkej nářez. Paseka, Praha. Klusák, P. (2006): 101 největších alb pop-music (od Elvise k Radiohead). Albatros, Praha. kolektiv (1963): Československý hudební slovník. Státní hudební vydavatelství, Praha. kolektiv (1985): Rhytm & Blues. Panton, Praha. kolektiv (2012): Revolta stylem. Hudební subkultury mládeţe v České republice. SLON. Praha. Konrád, O. – Lindaur, V. (1990): Ţivot v tahu aneb Třicet roků rocku. Tvorba, Praha. Kotek, J. (1998): Dějiny české populární hudby a zpěvu 19. a 20. století. (2) Academia, Praha. Lang, M. (2011): Woodstock. Příběh zrod legendárního festivalu míru a hudby. Mladá fronta, Praha. Lindaur, V. (1999): Šance sněhových koulí v pekle. Maťa, Praha. Lindaur, V. (2012): Neznámé slasti. Příběhy rockových revolucí 1976–2012. Plus, Praha. Matzner, A. (1987): Beatles. Výpověď o jedné generaci. Mladá fronta, Praha. Opekar, A. – Vlček, J. (1989): Excentrici v přízemí. Panton, Praha. Riedel, J. (2007): Kritik bez konzervatoře. Rozhovor s Jiřím Černým. Galén, Praha. Rolling Stones (2007): 500 nejlepších alb všech dob. BBart, Praha. Souček, T. – Veselý, K. – Vladimír 518 (2011): Kmeny. BIGBOSS, Praha. Sýkora, Jan Křtitel (1967): Czechoslovak Beat. Panton, Praha (profily 12 skupin) Švamberk, A. (2006): Nenech se zas oblbnout. Kapitoly o americkém hardcore a punku. Maťa, Praha. Švamberk, A. (2011): No Future! Kapitoly o britském punku. Maťa, Praha. Vaněk, M. (2010): Byl to jenom Rock´n ´roll? Academia, Praha.
Veselý, K. (2012): Hudba ohně. Radikální černá hudba od jazzu přes hip-hop a dále. BIGBOSS, Praha. Vlček, J. (1982): Rock 2000. Slovníková příručka. Jazzpetit, Praha. Užitečné webové servery: AllMusic – http://www.allmusic.com/ Billboard – www.billboard.com Creem – http://www.creemmagazine.com/ Český hudební slovník osob a institucí – www.musicologica.cz/slovnik Guardian – http://music.guardian.co.uk/ HitQuarters – http://www.hitquarters.com/ Maximum Rock‟n‟roll – http://www.maximumrocknroll.com/mainpage/index.html Melody Maker – http://en.wikipedia.org/wiki/Melody_Maker Metacritic – www.metacritic.com Music-Map – http://www.music-map.com/ Musipedia – http://www.musipedia.org/ New Musical Express – http://www.nme.com/ PopMatters – http://www.popmatters.com/ Pitchfork – http://www.pitchforkmedia.com/ Q – http://www.q4music.com/ Rockdetector – http://www.rockdetector.com/ Rolling Stone – http://www.rollingstone.com Slyck – http://www.slyck.com/ Uncut – http://www.uncut.net/ URGE – http://www.urge.com Variety – www.variety.com World Chart – http://www.mediatraffic.de/
OTÁZKY: Je hudební publicistika subjektivnější než dříve? Jak se liší on-line a off-line hudební publicistika? Ovlivňují ještě recenze prodej hudebních nahrávek, resp. popularitu interpretů? DISKUSE: Luděk Staněk: Deset důvodů, proč se rozhodl přestat být „hudebním kritikem“(2003): 1. Hudební kritiku dnes dělají převáţně nevzdělanci. 2. Vzdělaní hudební kritici píší většinou pouze pro sebe – velmi často naprosté bláboly. 3. Hudební kritika dnes vyţaduje buď naprostou specializaci, nebo naopak ohromný záběr. První je nepraktické a z dlouhodobého hlediska k ničemu, uţ proto, ţe díky specializaci přijdete o schopnost vnímání kontextu. To druhé z vás nutně udělá povrchního hlupáka. 4. Být hudební novinář je sexy ve dvaceti, moţná ve třiceti, později uţ působí trapně. 5. Hudba je dnes průmyslové odvětví. Tváří v tvář tomuto axiomu vás nebaví poslouchat věčné debaty o tom, co je a co není komerční na místo toho, co je ve svém oboru dobré a co ne. 6. Hudební novináři dnes velmi často pouze umí opisovat zahraniční materiály, či udělat nezajímavý rozhovor (neboť k zajímavému nedostanou či si neudělají prostor). Pokud uţ dávají do článků své myšlenky, jsou to velmi často scestné bláboly bez názoru či společenského kontextu.
7. Kritici sledují interprety, místo aby hledali trendy. Pokud to udělají, čtenáři jim nerozumí, či jim vytýkají komerčnost. Někteří pak zaměňují hledání obskurit za hledání trendů. 8. Tuzemský showbyznys je k smíchu. 9. Tuzemská rádia a televize jsou k smíchu. 10. Většině čtenářů, posluchačů i hudebních publicistů je předchozích devět bodů úplně jedno, nebo mají dojem, ţe se netýkají právě jich... „Stejně jako se česká hudební scéna nemůže rovnat s (např.) britskou, není relevantní srovnávat kvalitu hudební žurnalistiky obou, či jakýchkoliv jiných zemí. Je nicméně vysoce pravděpodobné, že každá, byť sebemenší hudební scéna bude mít své Luďky „Franky Zappy‟ Staňky, kteří budou tvrdit, že „žurnalisté jsou ti, co neumí psát, zpovídající ty, co neumí mluvit, pro ty, co neumí číst“. A vtipných bonmotů není nikdy dost,“ píše v diplomové práci Jana Kačurová, která výše uvedené teze Luďka Staňka podrobuje kritice. Co na ně říkáte vy?
