Howard Phillips
Lovecraft Stín nad Innsmouthem
Název originálu: THE SHADOW OVER INNSMOUTH Obálka: Bob Eggleton Grafická úprava obálky: Michal Kuba Překlad: Milan Žáček Redakce: Helena Šebestová
Copyright © by H. P. Lovecraft All Rights Reserved Copyright © 2014 for theNotes by S. T. Joshi Copyright © 2014 for the Czech translation by Milan Žáček Copyright © 2014 for Cover by Bob Eggleton Copyright © 2014 for the Czech edition by Laser-books s.r.o.
ISBN 978-80-7193-383-0
Krysy ve zdech
Krysy ve zdech
33
Do Exhamského převorství jsem se nastěhoval 16. července 1923, hned poté, co v něm dokončil práci poslední dělník. Rekonstrukce byla něco úžasného, neboť z opuštěné budovy před zahájením přestavby zbývaly jen obvodové zdi. Jelikož však bývala sídlem mých předků, nenechal jsem se odradit sebevyššími náklady. V převorství nikdo nepřebýval od doby kralování Jakuba I., kdy pána domu, pět jeho dětí a několik sloužících postihla tragédie nesmírně ohavné, byť do značné míry nevysvětlené povahy, která vrhla stín podezření a hrůzy na jeho třetího syna, mého přímého předka, jediného představitele opovrhovaného rodu, který zůstal naživu. A když byl tento jediný dědic prohlášen za vraha, připadlo panství opět koruně, aniž obviněný učinil sebemenší pokus prokázat svou nevinu nebo znovu získat svůj majetek. Walter de la Poer, jedenáctý baron z Exhamu, otřesen hrůzou, již nemohly vyvolat výčitky svědomí ani tlak zákona, a s jediným horečnatým přáním vymazat si onu starobylou budovu ze zřetele a z paměti, prchl do Virginie, kde založil rod, v následujícím století známý pod jménem Delapore. Exhamské převorství zůstalo neobydlené, ač bylo později připojeno k panství rodu Norrysů a důkladně zkoumáno kvůli své nezvykle složité struktuře; struktuře, jejíž součástí byly gotické věže spočívající na saském či románském podkladu, jenž naopak vyrůstal ze základu ještě staršího stylu či směsice stylů – stylu starořímského, ba dokonce druidského nebo kymerského, pokud tedy bylo něco pravdy na legendách, jimiž byla stavba opředena. Základy převorství byly mimořádně pozoruhodné, neboť na jednom konci přecházely do masivního vápence strže, z jejíhož okraje převorství shlíželo na pusté údolí tři míle západně od vesnice Anchester. Tento zvláštní přežitek zapomenutých staletí si velmi rádi prohlíželi architekti a archeologové, ale místní vesničané jej nemohli vystát. Nemohli jej vystát už stovky
34
H. P. Lovecraft
let, kdy v něm žili mí předkové, a nemohli jej vystát ani teď, pod vrstvou mechu a plísně opuštěnosti. Nebyl jsem v Anchesteru ještě ani den a už jsem věděl, že můj původ sahá do prokletého domu. A tento týden dělníci vyhodili Exhamské převorství do povětří a usilovně se snaží zahladit veškeré pozůstatky jeho základů. Odevždy jsem znal základní údaje o svých předcích, i fakt, že můj první americký předek připlul do zaoceánské kolonie obestřen podivným stínem. Podrobnosti mi však zůstávaly zcela utajeny vzhledem k politice mlčenlivosti, již v tomto směru Delaporeové vždycky zastávali. Na rozdíl od okolních plantážníků jsme se sotva mohli pochlubit předky z řad křižáků či jiných středověkých a renesančních hrdinů; rodovou linií se nepředávaly ani žádné tradice s výjimkou toho, co bylo patrně zaznamenáno v zapečetěné obálce, kterou před občanskou válkou předával každý příslušník statkářské šlechty nejstaršímu synovi, jenž ji měl otevřít až po jeho smrti. Pověsti, již jsme si užívali, jsme dosáhli až po přesunu za oceán; a byla to pověst hrdého a ctihodného, byť někdy rezervovaného a odtažitého virginského rodu. Během války se naše bohatství rozplynulo a celá naše existence prošla ráznou proměnou po vypálení Carfaxu, našeho sídla na březích řeky James. V běsnících plamenech zahynul můj děd, muž již pokročilého věku, a spolu s ním jsme přišli i o obálku, jež byla naším poutem s minulostí. Onen požár si vybavuji dnes stejně, jak jsem jej viděl ve věku sedmi let, na pozadí křiku federalistických vojáků, nářku žen a skučení a modlení černochů. Otec sloužil v armádě, bránil Richmond, a po vyřízení mnoha formalit jsme byli s matkou převedeni na opačnou stranu fronty, abychom stanuli po jeho boku. Když válka skončila, všichni jsme se přestěhovali na sever, odkud pocházela matka; a tam jsem i dospěl, dosáhl středního věku a vposledku i bohatství jakožto
Krysy ve zdech
35
chladný a netečný Yankee. Otec ani já jsme nevěděli, co se skrývalo v děděné obálce, a když jsem se vnořil do šedi massachusettského obchodního života, ztratil jsem veškerý zájem o záhady, jež se zjevně skrývaly ve spodních patrech našeho rodokmenu. Kdybych jen tušil, jaké byly povahy, jak rád bych Exhamské převorství zanechal jeho mechu, netopýrům a pavučinám! Otec zemřel v roce 1904, aniž mně či mému jedinému potomkovi, Alfredovi, desetiletému chlapci, jenž už stačil přijít o matku, zanechal jedinou písemnou zprávu. Právě můj syn poté zvrátil stav informací o našem rodu, neboť třebaže jsem mu já mohl poskytnout pouze žertem pronášené dohady o minulosti, on mne v dopisech seznámil s jistými velezajímavými legendami o našich předcích, když ho v roce 1917 válka zavála do Anglie jako leteckého důstojníka. Ukazovalo se, že Delaporeové měli barvitou a patrně i zlověstnou minulost, poněvadž přítel mého syna, kapitán královského letectva Edward Norrys, přebýval v blízkosti našeho rodového sídla v Anchesteru a převyprávěl mu několik venkovských zkazek, jejichž bláznivosti a neuvěřitelnosti by se vyrovnala tvorba jen nemnoha romanopisců. Norrys sám je samozřejmě nebral vážně; ale mého syna pobavily a představovaly zajímavý materiál pro psaní, která mi z Evropy adresoval. Nakonec mne právě tento soubor mýtů a legend nezvratně nasměroval k našemu zaoceánskému odkazu a přivedl mne k rozhodnutí zakoupit a obnovit rodové sídlo, které Norrys ukázal Alfredovi v celé jeho malebné opuštěnosti a jež mu nabídl k odkoupení za překvapivě rozumnou částku, jelikož současným majitelem Exhamu byl jeho vlastní strýc. Exhamské převorství jsem tedy koupil roku 1918, ale od plánů na renovaci mne takřka okamžitě odvedl můj syn, jenž se z války vrátil jako zmrzačený invalida. Během posledních dvou let jeho života jsem veškeré
36
H. P. Lovecraft
myšlenky věnoval pouze péči o něj, a dokonce i podnikání jsem svěřil společníkům. Roku 1921, jsa továrník v letech a na odpočinku, bojuje s bolestnou ztrátou i jakousi životní marností, jsem dospěl k rozhodnutí, že se v době, jež mi na tomto světě zbývá, zabavím svým novým majetkem. Při prosincové návštěvě Anchesteru mi společnost dělal kapitán Norrys, buclatý přívětivý mladý muž, který si velmi považoval mého syna a od něhož jsem si navíc zajistil výpomoc při shromažďování plánů a historek, jež mi mohly poskytnout vodítka pro blížící se renovaci. Samo převorství jsem střízlivýma očima viděl jako změť vratkých středověkých rozvalin pokrytých lišejníkem a posetých havraními hnízdy, nebezpečně balancujících nad roklí, zbavených podlah a jakýchkoliv vnitřních prvků kromě kamenných zdí samostatně stojících věží. Když jsem postupně nabyl představy, jak budova vypadala před třemi staletími, kdy ji opustil můj dávný předek, začal jsem najímat dělníky na renovační práce. Musel jsem vesměs sahat po lidech mimo bezprostřední okolí, neboť ve vesničanech z Anchesteru bývalé převorství vzbuzovalo téměř nepochopitelný strach a nenávist. Jejich postoj byl natolik neochvějný, že se někdy přenesl i na dělníky zvenčí, které v řadě případů přiměl k útěku. Navíc se zdálo, že se děs nepojí pouze s budovou, ale i se starobylým rodem, jenž ji obýval. Syn mi už dříve sdělil, že se ho při návštěvách lidé poněkud stranili právě proto, že je de la Poer, a já nyní zjišťoval, že mne vesničané nenápadně ostrakizují z úplně stejného důvodu, dokud jsem je nepřesvědčil, že o svém rodovém dědictví ve skutečnosti příliš mnoho nevím. I poté ke mně přistupovali s jakousi rozmrzelou zdráhavostí, takže o většině vesnických povídaček jsem se musel dozvědět prostřednictvím Norryse. Lidé mi zjevně nemohli odpustit, že jsem přijel renovovat pro ně tak odporný symbol; protože Exhamské převorství,
Krysy ve zdech
37
ať už racionálně či iracionálně, vnímali jako rejdiště démonů a vlkodlaků. Jakmile jsem poskládal historky, které pro mne shromáždil Norrys, a doplnil je líčeními několika odborníků, jež si rozvaliny zevrubně prohlédli, dospěl jsem k závěru, že Exhamské převorství stávalo na místě prehistorického chrámu; druidské či ještě starší svatyně, jež musela existovat ve stejné době jako Stonehenge. Jen málokdo pochyboval o skutečnosti, že se v ní konaly nepopsatelné obřady; a dochovaly se znepokojivé zmínky o jejich přenosu do rituálů uctívajících bohyni Kybelé, s nimiž přišli Římané. V nápisech, jež byly dosud vidět v podsklepení, bylo možno identifikovat písmena „DIV... OPS... MAGNA. MAT...“, znamení Magna Mater, jejíž temné uctívání bylo kdysi nadarmo zapovídáno římským občanům. V Anchesteru za dávných časů tábořila třetí Augustova legie, o čemž svědčí řada dochovaných pozůstatků, a říkalo se, že chrám Kybelé oplýval nádherou a zástupy věřících, jež v něm vykonávali těžko popsatelné obřady na příkaz frýgického kněze. Pověsti doplňují, že orgie v chrámu neskončily ani s úpadkem starého náboženství, ale že kněží žili v nové víře dál bez jakékoliv zásadní změny. Podobně se tvrdilo, že obřady neskončily ani s římskou nadvládou a že jistí Sasové dostavěli pozůstatky chrámu a dodali mu základní profil, jejž si uchoval do budoucna, a učinili z něj středisko kultu obávaného v polovině Heptarchie. Kolem roku 1000 se místo zmiňuje v jedné kronice coby mohutné kamenné převorství, v němž sídlí podivný a mocný kněžský řád a jež obklopují rozlehlé zahrady, které ani není nutno obehnat zdmi, aby odradily vystrašené obyvatelstvo. Dánové ho nikdy nezničili, ačkoliv po normanském vpádu muselo závratně zpustnout, neboť takovému vývoji nic nebránilo až do roku 1261, kdy je Jindřich III. převedl na mého předka, Gilberta de la Poer, prvního barona z Exhamu.
38
H. P. Lovecraft
Před tímto datem neexistují v souvislosti s mým rodem zmínky o žádném ničemném jednání, ale v oné době muselo dojít k něčemu podivnému. V jedné kronice se na de la Poera v roce 1307 odkazuje jako na „Bohem zatraceného“, zatímco v místních bájích se o tvrzi, jež vyrostla na základech starého chrámu a převorství, píše výhradně v souvislosti se zběsilým a zoufalým strachem. Báchorky od místních ohnišť dýchaly děsivostí, již prohlubovalo i jejich ustrašené tajnůstkářství a zatemňující vyhýbavost. Mí předkové v nich byli líčeni jako rod odvěkých ďáblů, vedle nichž se Gilles de Retz a markýz de Sade jevili jako naprostí nedoukové, a šeptem se v nich naznačovala jejich odpovědnost za mizení vesničanů, k nimž občas v okolí tvrze docházelo po dobu několika generací. Nejhoršími osobami byli zjevně baroni a jejich přímí potomci; o těch přinejmenším kolovaly nejčastější zvěsti. Tradovalo se, že pokud se narodil pokračovatel rodu vyznačující se příčetnějším uvažováním, předčasně a za záhadných okolností umíral, aby udělal místo potomkovi typičtějších vlastností. Zdálo se, že v rámci rodu existuje jakýsi vnitřní kult, jejž vede hlava rodu a do nějž má leckdy přístup jen hrstka příbuzných. Základem kultu zjevně nebyl ani tak pokrevní původ jako spíše povahové založení, neboť do něj vstupovaly i osoby do rodiny přiženěné či přivdané. Lady Margaret Trevorová z Cornwallu, manželka Godfreyho, druhého syna pátého barona, proslula jako prokletí dětí po celém okolním venkově a rovněž jako démonická hrdinka jisté mimořádně hrůzné balady známé u velšských hranic až do dnešních časů. V baladách se uchoval, byť nepoukazuje na stejný fakt, i ohavný příběh lady Mary de la Poer, kterou krátce po sňatku s hrabětem ze Shewsbury její choť zabil v součinnosti se svou matkou, přičemž se oba zabijáci dočkali zproštění viny a požehnání od kněze,
Krysy ve zdech
39
jemuž se vyzpovídali z věcí, které se neodvážili svěřit ostatním lidem. Tyto mýty a balady, byť byly typické pro společnost toho nejhrubšího zrna, mne silně odpuzovaly. Zvlášť nepříjemná na nich byla jejich úpornost a zaměření na předlouhou řadu mých předků; a obvinění z obludných zvyků mi nepříjemně připomínala i jediný známý skandál mých bezprostředních předchůdců – případ mého bratrance, mladého Randolpha Delaporea z Carfaxu, který se vydal mezi černochy a po návratu z americkomexické války se stal knězem vúdú. Mnohem méně mne znepokojovaly vágnější zvěsti o kvílení a vytí v pustém, větrem bičovaném údolí pod vápencovým útesem; o náporech hřbitovního puchu po jarních deštích; o zmítajícím se a ječícím bílém tvoru, na nějž jedné noci na odlehlé louce šlápl kůň sira Johna Clavea; a o sluhovi, který zešílel z toho, co v převorství spatřil za plného denního světla. Tato líčení patřila do hájemství otřepaného strašidelného folklóru, a já byl v oné době zatvrzelý skeptik. Nad historkami o zmizelých venkovanech se tak snadno mávnout rukou nedalo, ale s ohledem na středověké zvyklosti nebyly nijak zvlášť důležité. Přehnaná zvědavost znamenala smrt a na baštách – nyní zahlazených – Exhamského převorství byla veřejně vystavena nejedna uťatá hlava. Několik takových historek bylo krajně pitoreskních, až mne mrzelo, že jsem se v mládí více nevěnoval studiu komparativní mytologie. Například se věřilo, že se v převorství každou noc konával sabat nespočtu démonů s netopýřími křídly – v množstvích, že jen jejich hlad mohl vysvětlit, proč se v rozlehlých zahradách sklízelo tak neúměrné množství té nejobyčejnější zeleniny. Nejsugestivnější ze všech bylo dramatické vyprávění o krysách – cupitavé armádě ohavné havěti, která vyrazila z tvrze tři měsíce po tragédii, která ji odsoudila ke zpustnutí – vychrtlé, špinavé, hladové armádě, která se
40
H. P. Lovecraft
vrhala na vše před sebou a požírala drůbež, kočky, psy, prasata, ovce a dokonce i dvě ubohé lidské bytosti, než se ve své zběsilosti vyčerpala. Kolem této nezapomenutelné armády hlodavců se vytvořil samostatný cyklus bájí, neboť se rozptýlila mezi vesnické domy a přinesla s sebou prokletí a hrůzu. Taková tradice mne tedy obklopovala v době, kdy jsem se stařeckou zarputilostí dokončoval rekonstrukční práce na sídle svých předků. V žádném případě se nelze domnívat, že by tyto báchorky tvořily základ mého duševního rozpoložení. Právě naopak, dostávalo se mi neustálé chvály a podpory ze strany kapitána Norryse a historiků, kteří mne obklopovali a vedli. Když byly práce hotovy, více než dva roky po jejich zahájení, prohlížel jsem si prostorné pokoje, táflované stěny, klenuté stropy, dělená okna a široká schodiště s pýchou, jež dokonale vyvažovala závratné náklady na renovaci sídla. Věrně byl napodoben každý středověký prvek a s původními zdmi a základy se dokonale prolínaly nové části. Sídlo mých předků bylo dokončeno a těšil jsem se, že konečně očistím pověst rodu, jehož jsem byl posledním představitelem. Hodlal jsem se v sídle usadit natrvalo a dokázat, že de la Poer (neboť jsem se opět vrátil k původnímu způsobu zápisu našeho rodového jména) nerovná se ďábel. K mému příjemnému rozpoložení snad přispívala i skutečnost, že ačkoliv mělo Exhamské převorství středověký základ, interiéry byly zcela nové a nepřetrvávala v nich ani stopa po staré havěti a starých přízracích. Jak jsem již uvedl, přestěhoval jsem se 16. července 1923. Moje domácnost se skládala ze sedmi sloužících a devíti koček, které jako zvířecí druh chovám v obzvláštní oblibě. Nejstaršímu kocourovi, „Černochovi“, bylo sedm let a přijel se mnou z mého předchozího bydliště v Boltonu ve státě Massachusetts; ostatní kočky se ke mně přidaly při pobytu u rodiny kapitána Norry-
Krysy ve zdech
41
se v době rekonstrukce převorství. Pět dní jsme vedli mimořádně poklidný život; většinu času jsem strávil tříděním údajů o historii našeho rodu. Podařilo se mi dopídit několika zevrubných líčení závěrečné tragédie a úprku Waltera de la Poer, jež jsem považoval za nejpravděpodobnější obsah dědičné listiny ztracené při požáru na Carfaxu. Jak se zdálo, můj předek byl poměrně oprávněně obviněn, že ve spánku zabil všechny ostatní členy domácnosti – s výjimkou čtyř kompliců z řad sloužících –, a to přibližně dva týdny po jistém šokujícím odhalení, po němž prošlo radikální proměnou celé jeho vystupování, ale s nímž se nikomu přímo a otevřeně nesvěřil, snad kromě zmíněných sloužících, jež mu napomáhali a posléze utekli neznámo kam. Úkladnou vraždu, jež připravila o život otce, tři bratry a dvě sestry, mu vesničané do značné míry prominuli a soudy jeho činy posuzovaly tak ledabyle, že se mu podařilo se ctí, bez jakékoliv újmy či přestrojení, uniknout do Virginie. Obecně se lidé šeptem shodovali, že svým skutkem očistil kraj od odvěké kletby. Sotva bych se dokázal domýšlet, jaké zjištění ho k tak ohavnému činu přivedlo. Walter de la Poer musel být už dlouhá léta obeznámen se zlověstnými zkazkami o svém rodu, takže tyto báje mu žádný nový impulz dodat nemohly. Byl tedy svědkem nějakého příšerného starodávného obřadu, nebo narazil v převorství či v jeho bezprostřední blízkosti na nějaký děsivý a výmluvný symbol? V Anglii se o něm hovořilo jako o nesmělém, vlídném mladíkovi. Ve Virginii nepůsobil ani tak zatvrzele či zatrpkle, jako spíše uštvaně a vystrašeně. V deníku Francise Harleyho z Bellview, jiného urozeného dobrodruha, se o něm psalo jako o muži vyznačujícím se bezpříkladným smyslem pro spravedlnost, čestnost a jemnost. 22. července došlo k prvnímu incidentu, který i přesto, že jsem jej v dané době bral na lehkou váhu, nabývá až nadpřirozeného významu v souvislosti s pozdějším
42
H. P. Lovecraft
děním. Byla to banalita, která téměř nestála za povšimnutí, a za daných okolností jí nikdo nemohl věnovat větší pozornost. Je totiž třeba mít na mysli, že jelikož jsem přebýval v budově s výjimkou vnějších zdí prakticky nové a čerstvě postavené a obklopovalo mne vyrovnané služebnictvo, připadalo by mi absurdní žít v ní v obavách i navzdory neblahé pověsti, jíž byla opředena. Později jsem si vybavil pouze to, že můj starý černý kocour, s jehož náladami jsem tak dobře obeznámen, se musel toho dne nacházet ve stavu zvýšené ostražitosti a znepokojení, jež byly v zásadním rozporu s jeho přirozenou povahou. Neklidně a vystrašeně přecházel z pokoje do pokoje a neustále očichával stěny, jež tvořily součást starého gotického jádra. Uvědomuji si, jak otřepaně to zní – že působí jako ten typický pes v duchařské historce, který vždycky zavrčí před tím, než jeho pán spatří postavu v rubáši –, nicméně právě takový dojem se mi v souvislosti s ním neustále dere na mysl. Následujícího dne si jeden ze sloužících stěžoval na nervozitu patrnou na všech kočkách v domácnosti. Přišel za mnou do pracovny, vysoké místnosti v prvním patře západní strany domu, s křížovou klenbou, černým dubovým táflováním a trojitým gotickým oknem s výhledem na vápencový útes a pusté údolí; a zatímco mluvil, sledoval jsem uhlově černé tělo mého nejoblíbenějšího kocoura, kterak se zvolna šine podél západní stěny a škrábe do nových panelů, jimiž byl obložen starobylý kámen. Sloužícímu jsem řekl, že se z prastarého kamene musí linout nějaký zvláštní zápach nepostřehnutelný lidskými smysly, který však citlivé kočičí orgány dráždí i přes nové dřevěné prvky. Sám jsem tomu upřímně věřil, a když ten dobrý muž přišel s domněnkou, zda v domě nejsou přítomny krysy či hraboši, odpověděl jsem mu, že krysy v převorství nejsou už tři sta let, a pokud jde o hraboše z okolí, je sotva pravděpodobné, aby se zabydleli v oněch vysokých stěnách, když
Krysy ve zdech
43
se do nich nezatoulali nikdy předtím. Toho odpoledne jsem navštívil kapitána Norryse a ten mne ujistil, že by bylo vskutku k nevíře, aby hraboši zamořili převorství tak nenadálým a neslýchaným způsobem. Té noci, když jsem jako obvykle dal volno komorníkovi, jsem se odebral do komnaty v západní věži, kterou jsem si zvolil za svůj příbytek a do níž se z pracovny vycházelo po kamenném schodišti, zčásti pozůstatku původní struktury, a po krátkém ochozu, zcela rekonstruovaném. Místnost měla kulatý půdorys, byla velmi vysoká a bez táflování, neboť byla ověšena dělenou tapiserií, již jsem si sám vybral v Londýně. Poněvadž jsem si všiml, že mne doprovází Černoch, zavřel jsem těžké gotické dveře a ve světle elektrických žárovek, které velmi rafinovaně napodobovaly svíčky, jsem se odebral k vyřezávané posteli s nebesy, kde jsem světlo zhasl, ulehl, a nechal ono ctihodné zvíře zaujmout oblíbenou polohu na mých nohou. Nezatáhl jsem závěsy a teď jsem ještě upíral zrak k úzkému severnímu oknu před sebou. Na obloze se tetelil náznak červánků, na jejichž pozadí se příjemně rýsovala jemná kružba okna. Někdy poté jsem musel v tichosti usnout, neboť si zřetelně pamatuji, jak jsem se vynořil z podivuhodných snů, když se kocour poplašeně zvedl ze své poklidné polohy. Uviděl jsem ho v jemném přísvitu zvenčí, s hlavou nataženou dopředu, s předními tlapkami na mých kotnících a zadními nataženými dozadu. Upřeně civěl na jedno místo na stěně, západně od okna, na místo, kde mé vlastní oči nerozeznávaly nic zvláštního, ale k němuž jsem už upínal veškerou pozornost. A jak jsem se tak do něj vpíjel pohledem, seznal jsem, že se Černoch nerozrušil nadarmo. Nejsem s to určit, zda se tapiserie vskutku pohnula. Myslím však, že ano, byť jen velmi lehce. Mohu však odpřisáhnout, že jsem za ní uslyšel tiché, ale nezpochybnitelné cupitání jakoby krysích či myších pacek. Kocour se v mžiku neohroženě vrhl na
44
H. P. Lovecraft
tkaninu a strhl svou vahou příslušnou část na podlahu. Tím obnažil vlhký, starobylý kus kamenného zdiva, na několika místech vyspraveného restaurátory a prostého jakýchkoliv stop po nevítaných hlodavcích. Černoch kolem stěny pobíhal sem a tam, sekal drápky po textilii a občas se očividně pokusil strčit tlapku mezi stěnu a dubovou podlahu. Nic však nenašel a po určité době se znaveně vrátil na místo u mých nohou. Já sám jsem se ani nepohnul, ale té noci jsem už oka nezamhouřil. Ráno jsem se vyptával všech sloužících a zjistil jsem, že nikdo z nich nic nezvyklého nezaznamenal, snad jen kuchařka si vzpomněla, že kocour, který u ní ležel v pokoji na parapetu, v noci vyváděl. Zvíře v blíže neurčenou noční hodinu zavřeštělo a kuchařku vzbudilo, takže ještě zahlédla, jak otevřenými dveřmi za něčím vyrazilo dolů po schodech. Kolem poledne jsem si zdříml a odpoledne jsem opět navštívil kapitána Norryse, který o mé líčení začínal projevovat nesmírný zájem. Neobvyklé události – sice triviální, leč přesto podivné – v něm probouzely smysl pro pitoreskno a přiměly jej svěřit se mi s řadou odkazů na místní přízračný folklór. Přítomnost krys nám upřímně nešla na rozum a Norrys mi zapůjčil několik pastí a jed v prášku, který jsem po návratu nechal sloužící rozmístit na různých strategických místech. Potom jsem si šel brzy lehnout, ale soužily mne krajně děsivé sny. Zdálo se mi, že ze závratné výšky shlížím na tlumeně ozářenou jeskyni, po kolena plnou špíny, kde jakýsi bělovousý přízračný pasák vepřů pohání holí stádo odulých, třaslavých zvířat, jejichž vzezření mne naplňovalo nevýslovnou hrůzou. Když pak pasák usedl a při hlídání prasat zamhouřil oko, do zapáchající propasti popadalo hejno krys a na zvířata i muže se hladově vrhlo. Z tohoto příšerného vidění mne znenadání vytrhly pohyby kocoura, který jako obvykle klimbal na mých
Krysy ve zdech
45
nohou. Tentokrát jsem po příčině jeho prskání a syčení a strachu, v němž mi nevědomky zatínal drápy do kotníku, pátrat nemusel; v komnatě se totiž ze všech stran linuly ze stěn ohavné zvuky – úděsné šramocení hladových, obrovitých krys. Noc neprostupoval žádný přísvit, jenž by mi okamžitě odhalil stav dělené tapiserie – a konkrétně její uvolněné části, kterou jsem mezitím nechal opět zavěsit –, ale prozatím jsem nezakoušel takovou hrůzu, abych nebyl schopen rozsvítit. Jakmile se žárovky rozzářily, spatřil jsem, jak se tapiserie po celé délce obludně třepotá, což mělo za následek, že se její poněkud zvláštní vzory a výjevy svíjely v pozoruhodném tanci smrti. Pohyb pak rázem ustal a s ním ustaly i zvuky. Vyskočil jsem z postele, dloubl do tapiserie dlouhou rukojetí opodál ležící ohřívací pánve a nadzvedl jednu její část, abych se podíval, co se pod ní ukrývá. Uviděl jsem pouze vyspravenou kamennou stěnu, a tehdy i kocour jako by přestal napjatě vnímat přítomnost neobvyklých sil. Když jsem se podíval na okrouhlou past nastraženou v pokoji, zjistil jsem, že všechny její vstupní otvory se náležitě zaklaply, ačkoliv nikde nebyla patrná jediná stopa po tom, co v pasti zůstalo vězet a co z ní prchlo. Spánek už nepřicházel v úvahu, a tak jsem zapálil svíčku, otevřel dveře a po ochozu, v těsném závěsu s Černochem, jsem se začal ubírat ke schodišti do pracovny. Než jsme však ke kamenným stupňům dospěli, kocour vystartoval přede mnou a po starobylém schodišti seběhl do tmy. Zatímco jsem scházel za ním, do uší mi nenadále vnikly zvuky z velké místnosti dole; zvuky, o jejichž povaze nemohlo být sebemenších pochyb. Dubem obkládané stěny kolotaly záplavou krys a Černoch kolem nich pobíhal se zuřivostí bezradného lovce. Jen co jsem dospěl dolů, rozsvítil jsem, ale hluk vlivem světla tentokrát neutichl. Krysy se dál hemžily, hnaly se s takovou vervou a důrazem, že jsem jejich
46
H. P. Lovecraft
pohybu konečně dokázal přisoudit jednoznačný směr. Tato havěť, ve zjevně nevyčerpatelném množství, absolvovala ohromující přesun z nepředstavitelných výšin do kdovíjakých myslitelných, či nemyslitelných, hlubin. To už jsem na schodišti uslyšel kroky a vzápětí masivní dveře otevřeli dva sloužící. Hledali v domě zdroj šramotu a neklidu, který u všech koček vyvolal paniku doprovázenou zběsilým prskáním a způsobil, že bezhlavě seběhly několik řad schodů a teď s kňouráním seděly před zavřenými dveřmi do sklepení. Zeptal jsem se jich, zda neslyšeli přímo krysy, ale odpověděli záporně. A když jsem se otočil, abych je upozornil na hluk v táflování, uvědomil jsem si, že veškerý šramot utichl. S oběma muži jsem sešel ke dveřím do sklepa, ale kočky se mezitím rozprchly. Rozhodl jsem se, že později prozkoumám dolní kryptu, ale prozatím jsem jen obešel pasti. Všechny zaklaply, a v žádné neuvízlo jediné zvíře. Když jsem se přesvědčil, že krysy jsem slyšel pouze já a kočky, seděl jsem až do rána v pracovně; v hlubokém zamyšlení jsem si vybavoval každý útržek z bájí, jež jsem odhalil v souvislosti s budovou, do níž jsem se nastěhoval. Dopoledne jsem se trochu prospal, uveleben v jediném pohodlném knihovním křesle, které odolalo jinak zcela středověkému stylu vnitřního zařízení. Posléze jsem zatelefonoval kapitánu Norrysovi, který mi přišel pomoci s průzkumem sklepení. Nenašli jsme nic zlověstného, ačkoliv jsme nedokázali potlačit rozechvění při vědomí, že klenuté podzemní prostory postavily ruce Římanů. Římského původu byl každý nízký oblouk a mohutný sloup; tyto pozůstatky se nevyznačovaly pokleslým románským stylem neschopných Sasů, naopak z nich čišel strohý a harmonický klasicismus doby císařů. Stěny se skvěly množstvím nápisů, s nimiž byli dobře obeznámeni historikové, kteří prostor opakovaně prozkoumávali před námi – nápisy jako „P. GETAE.
Krysy ve zdech
47
PROP... TEMP... DONA...“ a „L. PRAEC... VS... PONTIFI... ATYS...“ Při zmínce o Attidovi jsem se zachvěl, neboť jsem četl Catulla a byl do jisté míry obeznámen s ohavnými obřady souvisejícími s tímto východním božstvem, jehož kult byl do značné míry provázán s uctíváním Kybelé. S Norrysem jsme se ve světle luceren pokoušeli interpretovat zvláštní a téměř zahlazené obrazce na několika nepravidelných kamenných kvádrech, jež se obecně považovaly za oltáře, ale na nic jsme nepřišli. Vzpomněli jsme si, že jeden obrazec, jakési slunce obklopené paprsky, podle badatelů vykazoval neřímský původ, což by znamenalo, že tyto oltáře římští kněží pouze přejali z nějakého staršího a patrně prapůvodního chrámu stojícího na stejném místě. Na jednom z oněch kvádrů byly patrné hnědé skvrny, které ve mně probouzely řadu otázek. Největší kamenný blok, trůnící uprostřed místnosti, se na horní straně vyznačoval jistými prvky, jež poukazovaly na jeho spojitost s ohněm – pravděpodobně zápalnými oběťmi. Taková podívaná nás tedy čekala v kryptě, před jejímiž dveřmi tak skučely kočky a kde jsme se nyní s Norrysem rozhodli strávit noc. Nechali jsme si do krypty přinést pohovky a sloužícím jsme kladli na srdce, aby si nevšímali žádného nočního kočičího povykování. Jako pomocníka a společníka jsme si u sebe nechali Černocha. Rozhodli jsme se, že mohutné dubové dveře – moderní repliku s ventilačními průduchy – necháme pevně zavřené; a když jsme se postarali o všechny tyto věci, s dosud hořícími lucernami jsme se natáhli na pohovkách, abychom počkali, co se bude dít. Krypta se nacházela velmi hluboko v základech převorství a bezpochyby i daleko ve stěně převislého vápencového útesu nad pustým údolím. Nemohlo být pochyb, že je cílem šramotících a záhadných krys, ačkoliv jsem nebyl schopen určit, proč tomu tak je. Zatímco jsme
48
H. P. Lovecraft
plni očekávání leželi na pohovkách, uvědomoval jsem si, že se mi do bdění občas mísí náznaky snů, z nichž mne vytrhávaly nervózní pohyby kocoura, uvelebeného na mých nohou. Sny to nebyly nijak příjemné, naopak příšerně připomínaly výjev, který se mi v duchu odehrál předešlé noci. Opět jsem viděl zešeřelou jeskyni a pasáka vepřů s jeho nepopsatelnými odulými zvířaty rochnícími se v bahně, a když jsem na stvůry pohlédl, zdály se být blíže a jevily se jaksi zřetelnější – tak zřetelné, že jsem téměř rozeznával jejich podobu. Potom jsem se zadíval do třaslavé tváře jedné z nich – a probudil jsem se s takovým výkřikem, že Černoch sebou prudce trhl, zatímco kapitán Norrys, který nespal, se bujaře rozesmál. Určitě by se smál ještě více – nebo možná méně –, kdyby věděl, co mne k takovému výkřiku přimělo. Ale na úděsnou příčinu jsem se sám rozpomněl až později. Absolutní hrůza často milosrdně ochromí paměť. Norrys mne probudil, když se začaly dít věci. Ze stále se opakujícího děsivého snu mne vytrhl jemným třesením a naléhavou výzvou, abych poslouchal kočky. A slyšet bylo opravdu co, poněvadž za zavřenými dveřmi u paty kamenného schodiště se strhlo vyložené peklo kočičího jekotu a škrábání, zatímco Černoch, jenž si vůbec nevšímal svých bratranců venku, vzrušeně pobíhal kolem kamenných stěn, v nichž jsem slyšel stejné bezhlavé hemžení šramotících krys, které mi nedalo spát už předešlé noci. Zachvátila mne pronikavá hrůza, neboť jsme byli svědky nepřístojností, jež se nedaly vysvětlit žádnými běžnými pojmy. Krysy, pokud nebyly výplody šílenství, které jsem sdílel s kočkami, si musely razit cestu starořímskými zdmi, jež jsem považoval za výtvory z masivních vápencových kvádrů – pokud v nich tedy voda v průběhu více než sedmnácti staletí nevyhloubila klikaté tunely, které rozšířila a vyhladila těla hlodavců.
Krysy ve zdech
49
Ale i kdyby tomu tak bylo, přízračná hrůza mne rozhodně neopouštěla; protože pokud šlo o živou havěť, proč její odporné hemžení neslyšel i Norrys? Proč mne nabádal, abych sledoval Černocha a poslouchal vřískot koček za dveřmi a proč tak neuváženě a neurčitě hádal, co je mohlo rozrušit? Když jsem mu dokázal co možná nejracionálněji sdělit, co se domnívám, že slyším, uši už mi zprostředkovaly poslední slábnoucí záchvěvy šramotu, jenž se přesunoval ještě hlouběji, daleko pod nejhlubší podzemní kryptu, až se zdálo, jako by slídícími krysami byl prostoupen úplně celý útes. Norrys na má slova nereagoval tak skepticky, jak jsem předjímal, naopak se na něm zračilo mohutné pohnutí. Naznačil mi, abych si všiml, že kočky za dveřmi přestaly běsnit, jako by uznaly, že krysy zmizely mimo jejich dosah. Novému záchvatu neklidu však propadl Černoch, který se jal horečnatě hrabat u paty velkého kamenného oltáře uprostřed podzemního prostoru, k němuž byla Norrysova pohovka blíže než ta moje. V oné fázi jsem již zakoušel nesmírný strach z neznáma. Došlo k něčemu ohromujícímu, a viděl jsem, jak tyto fenomény otřásají i kapitánem Norrysem, mužem mladším, statnějším a podle všeho od přírody materialističtěji založeným, než jsem byl já; možná proto, že byl celý život důvěrně obeznámen s místními legendami. V dané chvíli nám nezbývalo než sledovat, jak se starý černý kocour pokouší hrabat u základny oltáře se stále menším zaujetím, jak občas vzhlédne a zamňouká na mne oním naléhavým způsobem, jaký používal v situacích, kdy se mne snažil přimět, abych mu prokázal nějakou laskavost. Norrys přistoupil s lucernou k oltáři a začal si prohlížet místo, jemuž Černoch věnoval pozornost; v tichosti poklekl a odhrabával několik set let starou vrstvu lišejníků, které spojovaly mohutný předřímský kvádr
50
H. P. Lovecraft
s mozaikovou podlahou. Nic nenašel a už chtěl hledání zanechat, když jsem si povšiml jedné banální okolnosti, z níž mne zamrazilo, třebaže nenaznačovala nic jiného, než k čemu jsem se již sám dopracoval ve svých představách. Upozornil jsem ho na ni a oba jsme se na její téměř nepostřehnutelný projev zadívali se soustředěností, jež doprovází fascinující objevy a související prozření. Šlo jen o to, že plamínek lucerny, postavené v těsné blízkosti oltáře, se mírně, ale nezpochybnitelně mihotal v průvanu, který na něj dosud nepůsobil a který bezesporu vycházel ze štěrbiny mezi podlahou a oltářem v místech, kde se Norrys jal odškrabovat lišejníky. Zbytek noci jsme v mé jasně osvětlené pracovně strávili úzkostnými debatami, co bychom měli dále podniknout. Zjištění, že se pod nejhlubšími známými římskými základy onoho prokletého sídla nachází ještě nějaký níže položený prostor – prostor, o němž tři sta let vůbec nic netušili ani zvídaví historici –, by nás rozrušilo, i kdyby ono místo nemělo žádné zlověstné pozadí. Za dané situace jsme čelili dvojnásobnému ohromení; a po pravdě jsme nevěděli, zda máme od dalších průzkumů upustit a v pověrečné opatrnosti převorství ponechat jeho osudu, nebo zda ukojíme svůj smysl pro dobrodružství a zkusíme se srdnatě postavit hrůzám, jež na nás mohou číhat v neznámých hlubinách. S příchodem jitra jsme dosáhli kompromisu a rozhodli se, že se vydáme do Londýna shromáždit skupinu archeologů a dalších vědců, jež by se byli schopni se záhadou popasovat. Ještě bych se měl zmínit, že před odchodem z podzemní krypty jsme se marně pokoušeli pohnout středovým oltářem, který jsme již vnímali jako bránu do dosud neodhalených hlubin nepopsatelného děsu. Tajemství způsobu, jakým by se brána dala otevřít, měli odhalit lidé vzdělanější než my dva. V průběhu mnoha dnů, jež jsme trávili v Londýně, jsme s kapitánem Norrysem seznamovali s fakty, do-
Krysy ve zdech
51
mněnkami a epizodami z místních legend pětici význačných osobností, muže, jimž jsme mohli věřit, že budou respektovat veškerá rodová odhalení, k nimž by mohlo dojít při budoucích průzkumech. Zjistili jsme, že většina z nich na naše líčení nereaguje s posměchem, ale naopak cítí intenzivní zájem a upřímnou účast. Není nutné, abych je zde všechny vyjmenovával, ale mohu prozradit, že mezi nimi byl i sir William Brinton, jehož objevy z okolí Tróji vyvolaly v nedávné minulosti vzrušení ve značné části světa. Když jsme se poté ubírali vlakem zpátky do Anchesteru, cítil jsem, že stojím na pokraji děsivých zjištění, kterýžto dojem se symbolicky odrážel v zármutku řady Američanů z nečekaného úmrtí jejich prezidenta na druhé straně světa. 7. srpna večer jsme dorazili k Exhamskému převorství, kde mne sloužící ujistili, že se během mé nepřítomnosti nestalo nic nezvyklého. Kočky, včetně starého Černocha, byly naprosto klidné; a v celém domě nesklapla jediná past. Průzkumy jsme měli zahájit hned následujícího dne a před jeho příchodem jsem všechny hosty ubytoval v kvalitně zařízených pokojích. Sám jsem se poté odebral do své komnaty ve věži, kde jsem s Černochem v nohách ulehl ke spánku. Ten na sebe nenechal dlouho čekat, nicméně opět na mne zaútočily ohavné sny. Zdálo se mi o římské hostině v Trimalchionově duchu, kdy se hrůza skrývá pod víkem mísy. Následoval prokletý, opakující se výjev s pasákem a jeho odporným stádem v zešeřelé jeskyni. Když jsem se však probudil, byl již den a v domě pode mnou se ozývaly naprosto obvyklé zvuky. Krysy, živé ani přízračné, mne neobtěžovaly; a Černoch mírumilovně spal. Cestou dolů jsem shledával, že stejný klid vládne i všude jinde; jeden z vědců – parapsychologický výzkumník jménem Thornton – tuto situaci poněkud absurdně připsal faktu, že jsem již spatřil věc, kterou mi určité síly měly potřebu ukázat.
52
H. P. Lovecraft
Všechno bylo tedy připraveno a v jedenáct hodin dopoledne jsme se v počtu sedmi mužů vydali se silnými elektrickými svítilnami a různými kopáčskými nástroji do hlubokého sklepení v základech převorství, kde jsme za sebou pevně zavřeli dveře. Doprovázel nás Černoch, protože si výzkumníky proti sobě dosud nepoštval jediným podrážděným projevem; jeho přítomnost naopak vítali pro případ, že by se někde opět záhadně vynořili hlodavci. Římských nápisů a neznámých obrazců na oltáři jsme si všímali pouze krátce, poněvadž tři badatelé měli možnost prohlédnout si je už dříve a všichni znali jejich charakteristické rysy. Největší pozornost jsme tedy věnovali nejdůležitějšímu, středovému oltáři. Sir William Brinton jej během necelé hodiny naklonil a stabilizoval s použitím jakéhosi neznámého druhu protizávaží. A tehdy se před námi objevila hrůza, jež by nám vyrazila dech, kdybychom na ni nebyli připraveni. Téměř čtvercovým otvorem v dlážděné podlaze jsme na řadě kamenných schodů, tak nesmírně ošoupaných, že byly ve střední části prakticky skosené, spatřili úděsnou hromadu lidských či částečně lidských kostí. Kostry, jež dosud držely pospolu, ustrnuly v pozicích panické hrůzy a všude na sobě měly stopy po krysích zubech. Z drtivé většiny lebek se daly vyčíst znaky naprosté idiocie, kretenismu či poloopičí primitivnosti. Nad schodištěm posetým ďábelskými ostatky se klenula sestupná chodba, podle všeho vytesaná přímo ve skále, jíž k nám vanul vzduch. Nebyl to nenadálý a smrdutý závan z jakési dosud hermeticky uzavřené krypty, ale chladivé a do jisté míry čerstvé proudění. Dlouho jsme tam nepostávali a s rozechvěním jsme si po schodech začali klestit cestu dolů. Tehdy nás sir William, po obhlídce tesaných stěn, překvapil podivnou poznámkou, že podle směru tesání musela být chodba vyražena zdola.
Krysy ve zdech
53
Nyní musím pokračovat velmi uvážlivě a pečlivě volit slova. Poté, co jsme si mezi ohlodanými kostmi prorazili cestu o několik schodů níž, uviděli jsme před sebou světlo; žádnou záhadnou fosforescenci, ale denní světlo prodírající se do hlubin z nějakých neznámých štěrbin v útesu nad pustým údolím. Na faktu, že takové štěrbiny zvenčí unikly pozornosti, nebylo nic pozoruhodného, neboť nejenže je údolí naprosto neobývané, ale skalní stěna nad ním je tak vysoká a převislá, že by si její plochu mohl podrobně prohlédnout jen vzduchoplavec. Udělali jsme ještě několik kroků, když nám následující podívaná doslova vyrazila dech; šok byl natolik silný, že parapsycholog Thornton se v mdlobách skácel do náruče muže, jenž mu stál za zády. Norrys, jemuž rázem zesinala a ochabla buclatá tvář, jen neartikulovaně vykřikl; zatímco já nejspíš zalapal po dechu, zahekal a zakryl jsem si oči. Muži za mnou – jedinému členu naší skupiny staršímu než já – mocně přeskočil hlas při chroptivém a v podobných situacích otřepaném „Panebože!“ Ze všech sedmi ušlechtilých mužů si zachoval rozvahu pouze sir William Brinton, což v jeho prospěch hovoří o to víc, že nás vedl a na výjev musel popatřit jako první. Uviděli jsme závratně vysokou zšeřelou jeskyni, táhnoucí se daleko mimo náš dohled; bezmezně záhadný a příšerně podmanivý podzemní svět. Viděli jsme budovy a další architektonické pozůstatky – jediným vyděšeným pohledem jsem obsáhl podivnou soustavu tumulů, primitivní kruh monolitů, jakousi římskou rozvalinu s nízkou kupolí, rozlehlé saské sídlo a staroanglické dřevěné stavení –, nicméně žádná z těchto staveb nesnesla srovnání s příšernou podívanou, již skýtalo to, co se rozprostíralo po povrchu celého podzemního prostoru. Kolem schodů se na vzdálenost mnoha a mnoha kroků táhla nepříčetná změť lidských kostí či kostí při-
54
H. P. Lovecraft
nejmenším tak lidských, jako byly ty na schodech. Rozprostíraly se do prostoru jako zpěněné moře, na hromadách, vcelku či zčásti zachované v podobě koster, jež bez výjimky zaujímaly pozice vyjadřující ďábelské běsnění, kdy se buď bránily nějaké hrozbě, nebo s kanibalskými úmysly svíraly další kostry. Když si náš antropolog doktor Trask přidřepl, aby se pokusil lebky klasifikovat, objevil směsici tak degenerovanou, že ho naprosto vyvedla z míry. Lebky na evoluční stupnici povětšinou nedosahovaly úrovně piltdownského člověka, nicméně ve všech případech patřily jednoznačně lidem. Řada z nich stála evolučně výše a pouze hrstka patřila druhům mimořádně rozumově vyvinutým. Všechny kosti byly ohlodané, většinou krysami, ale do jisté míry i ostatními zástupci pololidského stáda. S lidskými kostmi se mísily spousty drobných krysích kůstek – padlých příslušníků vražedné armády, která ukončila ten starověký hrůzný příběh. Divím se, že někdo z nás onen strašný den plný odhalení přežil a uchoval si zdravý rozum. Hoffmann ani Huysmans by nedokázali vymyslet scénu, která by byla bezhlavě neuvěřitelnější, zběsileji odpudivější či goticky grotesknější, než byla ona zešeřelá jeskyně, kterou se potácela naše sedmičlenná skupina, jejíž každý jeden člen odhaloval stále závratnější divy a snažil se v dané chvíli nepřemýšlet o událostech, které se v ní musely odehrávat před třemi sty či tisícem či dvěma či deseti tisíci lety. Pohybovali jsme se samým předpeklím a chudák Thornton opět omdlel, když mu Trask vysvětlil, že některé kostry přináležely bytostem, které se v průběhu posledních zhruba dvaceti či více generacích odvozovaly od čtyřnožců. Když jsme začali interpretovat povahu architektonických pozůstatků, zaplavovala nás jedna hrůza za druhou. Čtyřnohé bytosti – s občasným přírůstkem z řad dvounožců – byly drženy v kamenných ohradách, z nichž
Krysy ve zdech
55
musely prchnout v závěrečném deliriu hladu nebo děsu z krys. Byla jich tu nesmírná stáda, zjevně vykrmovaná prostou zeleninou, jejíž zbytky se vyskytovaly ve formě jakési jedovaté siláže na dně obrovských kamenných nádob starších než Řím. Už jsem věděl, proč mí předkové obhospodařovali tak rozlehlé zahrady – a kéž bych na toto zjištění opět zapomněl! Po účelu stád jsem se pídit nemusel. Sir William, stojící se svítilnou ve starořímské ruině, nás nahlas seznamoval s tím nejotřesnějším obřadem, jaký jsem kdy poznal; a vylíčil nám stravovací návyky předpotopního kultu, který objevili kněží Kybelé a který zapracovali do svých rituálů. Když Norrys vyšel ze staroanglického příbytku, ač zvyklý na válečné zákopy, nedokázal kráčet vzpřímeně. V domě byla jatka a kuchyně – to očekával –, ale neunesl, že na takovém místě spatřil dobře známé anglické nástroje a četl běžná anglická graffiti, z nichž některá pocházela z nepříliš dávného roku 1610. Já sám jsem do té budovy vstoupit nemohl – budovy, jejímuž bezbožnému provozu učinila přítrž až dýka mého předka Waltera de la Poer. Osmělil jsem se vstoupit do nízkého saského příbytku, jemuž vypadly dubové dveře a v němž jsem objevil strašlivou řadu deseti kamenných cel opatřených rezavými mřížemi. Tři byly obsazeny, nyní už pouze kostrami těch nejvyvinutějších jedinců. U jednoho jsem na kostěném ukazováčku našel pečetní prsten s naším rodovým erbem. Sir William pod římskou kaplí odhalil sklepení s mnohem staršími celami, ty však byly prázdné. Pod nimi se nacházela nízká krypta se schránkami obřadně naskládaných kostí, v některých případech nesoucími příšerné paralelní nápisy vyryté v latině, řečtině a jazyku dávné Frýgie. Doktor Trask mezitím otevřel jeden z prehistorických tumulů a vynesl na světlo lebky jen o málo bližší člověku než gorile, na nichž se skvěly nepopsatelné ideografické rytiny. Vší touto hrůzou
56
H. P. Lovecraft
procházel můj naprosto klidný kocour. Jednou jsem ho uviděl, jak se obludně vypíná na hromadě kostí, a napadlo mne, jaká tajemství se asi tak skrývají za jeho žlutýma očima. Když jsme do určité omezené míry pochopili děsivá tajemství této zšeřelé oblasti – oblasti, jejíž existenci tak ohavně předjímaly mé opakující se sny –, upřeli jsme pozornost do oněch zdánlivě bezbřehých hlubin půlnoční jeskyně, kam nedokázal proniknout jediný paprsek z útesu. Jaké neviditelné podzemní světy zejí za krátkým úsekem, jejž jsme prozkoumali, však nikdy nepoznáme, neboť jsme záhy došli k závěru, že taková tajemství by lidstvo nemělo odhalovat. Přesto nás upoutalo mnohé v bezprostřední blízkosti; nezašli jsme daleko, když nám svítilny odhalily ono nekonečné množství prokletých jam, v nichž hodovaly krysy a v nichž nenadálý nedostatek čerstvé potravy přiměl hladovou armádu hlodavců zaútočit napřed na živá stáda vyhladovělých bytostí a poté vyrazit z převorství v oné epochální ničitelské mánii, na kterou venkované nebudou nikdy s to zapomenout. Dobrý Bože! Ty zahnívající černé jámy přehryzaných, dokonale obraných kostí a rozčísnutých lebek! Ty přízračné propasti přecpané kostmi pitekantropů, Keltů, Římanů a Angličanů, hromaděnými v průběhu nesčetných bezbožných staletí! Některé byly plné a nikdo nedokáže říci, jak hluboké kdysi byly. V jiných, obývaných nepopsatelnými přeludy, jsme svými svítilnami nedosáhli dna. Napadlo mne, co se stalo s ubohými krysami, které vklopýtaly do takových pastí v temnotě svých výprav do tohoto úděsného Tartaru! Jednou jsem uklouzl v blízkosti příšerně zející propasti a zakusil okamžik závratného strachu. Musel jsem strávit delší dobu v zamyšlení, neboť jsem z naší skupiny viděl pouze podsaditého kapitána Norryse. Poté se z oné černočerné, bezbřehé, odlehlé vzdálenosti ozval
Krysy ve zdech
57
zvuk, který mi připadal povědomý; a uviděl jsem, jak se kolem mne jako okřídlený egyptský bůh prohnal můj starý černý kocour a vrhl se přímo do bezmezné propasti neznáma. Ale nezůstal jsem příliš pozadu, protože za další vteřinu už nemohlo být sebemenších pochyb. Doléhal ke mně záhadný šramot oněch krys ďábelského plémě, neustále pátrajících po nových hrůzách, odhodlaných vést mne dál až do oněch šklebících se slují v zemském středu, kde Nyarlathotep, šílený beztvářný bůh, slepě vyje za kvílení dvou amorfních slaboduchých pištců. Zhasla mi svítilna, ale nezastavil jsem se. Slyšel jsem hlasy a ječení a ozvěny, ale nade vším se jemně vznášelo ono bezbožné, záludné šramocení; jemně se vznášelo, sílilo, jako když strnulá nafouklá mrtvola tiše stoupá nad hladinu olejnaté řeky tekoucí pod nekonečnými onyxovými mosty do černého smrdutého moře. Něco do mne narazilo – něco měkkého a odulého. Musely to být krysy; ta vazká, rosolovitá, hladová armáda, jež se živí mrtvými i živými... Proč by nemohly krysy pozřít de la Poera tak, jak de la Poer vstřebává zapovězené věci?... Válka pozřela mého syna, ať jdou všichni k čertu... a Yankeeové plameny pozřeli Carfax, sežehli praotce Delaporea a tajemství... Ne, ne, říkám vám, já nejsem ten ďábelský pasák vepřů v zešeřelé jeskyni! Na té odulé, třaslavé zrůdě nebyla buclatá tvář Edwarda Norryse! Kdo říká, že jsem de la Poer? On žil, ale můj syn zemřel! Bude příslušník rodu Norrysů vlastnit pozemky de la Poerů?... Říkám vám, je to vúdú... ten skvrnitý had... Cafúre, Thorntone, já ti dám upadat do mdlob z toho, co umí můj rod!... Zmeku, ty smrdino, také nepravosti... chceš se pro mě takto lopotiti?... Magna Mater! Magna Mater!... Attis... Dia ad aghaidh ’s ad aodann... agus bas dunach ort! Dhonas ’s dholas ort, agus leat-sa!... Ungl... ungl... rrrlh... chchch... Toto jsem prý říkal, když mne po třech hodinách
58
H. P. Lovecraft
našli ve tmě; našli mne, jak se v temnotách krčím nad zavalitým, napůl spořádaným tělem kapitána Norryse, přičemž kolem mne skákal můj vlastní kocour a drásal mi krk. Pak Exhamské převorství vyhodili do povětří, vzali mi Černocha a zavřeli mne do této zamřížované místnosti v Hanwellském ústavu pro choromyslné, za děsivých šeptaných zmínek o mém dědictví. Thornton dlí ve vedlejší místnosti, ale zřízenci mi brání s ním hovořit. Také se snaží tutlat většinu faktů ohledně převorství. Když mluvím o ubohém Norrysovi, obviňují mne z čehosi obludného, ale musí vědět, že jsem to neudělal. Musí vědět, že to byly krysy; slizké, šramotivé krysy, jejichž pobíhání mi nikdy nedá spát; bezbožné krysy, které běhají za polstrováním této místnosti a vábí mne do hlubin k větším hrůzám, než jsem kdy poznal; krysy, které oni nikdy neslyší; krysy, krysy ve zdech. „Krysy ve zdech“ byly napsány koncem srpna nebo začátkem září 1923: Lovecraft jejich dopsání oznámil v dopise ze 4. září (Selected Letters I. 250). Poprvé vyšly ve Weird Tales v březnu 1924 poté, co je odmítl Robert H. Davis z Argosy All-Story Weekly kvůli tomu, že jsou (Lovecraftovými slovy) „příliš děsivé pro útlocit jemně vychovaného čtenářstva“ (Selected Letters I.259). Jisté vnější rysy povídky – a možná jeden zásadní dějový prvek – byly převzaty z jiných děl. Jak podotkl Steven J. Mariconda, zdá se, že Lovecraftovo líčení krysího tažení vychází z kapitoly knihy Curious Myths of the Middle Ages S. Baringa-Goulda (1869), o níž se Lovecraft pochvalně zmiňuje v Nadpřirozené hrůze v literatuře a kterou tou dobou už nejspíš četl. Zásadnější povahy je zjištění, že představa atavismu čili návratu k již překonanému rysu byla převzata z povídky Irvina S. Cobba „The Unbroken Chain“, vydané roku 1923 v zářijovém čísle Cosmopolitanu (které, jak je stále zvykem u řady časopisů, se na stáncích pravděpodobně objevilo přinejmenším měsíc před datem uvedeným
Krysy ve zdech
59
na obálce) a později zveřejněné v Cobbově sbírce On an Island That Cost $ 24.00 (1926). Lovecraft přiznává, že Frank Belknap Long mu poskytl časopiseckou verzi této povídky v roce 1923, a bez zmínky o názvu na ni odkazuje v Nadpřirozené hrůze v literatuře. V Cobbově povídce vystupuje Francouz, jemuž v žilách proudí trocha negroidní krve po otrokovi, který byl roku 1819 přivezen do Ameriky. Když dotyčného srazí vlak, jakýmsi africkým jazykem vykřikne: „Niama tumba!“, slova, jež jeho černošský předek vykřikl, když ho ještě v Africe napadl nosorožec. V jednom pozdějším dopise Lovecraft píše, že námět na „Krysy ve zdech“ mu „vnukla jedna banální epizoda – když jednou pozdě v noci popraskala tapeta a mně se v hlavě na tomto základě začal odvíjet řetězec představ“ (Selected Letters V. 181). Je to bezpochyby zvláštní, poněvadž přesně tato situace v povídce zaznamenána není. Lovecraft si poznamenal jádro této představy v Soupisu některých základních hrůzostrašných motivů: „Tapeta popraská v zlověstném tvaru – muž zemře děsem“. Inspirativní je i předchozí motiv: „Strašlivé tajemství v kryptě starobylého hradu – jež objeví jeho obyvatel.“ Je tedy možné, že tato povídka je fúzí obrazů a konceptů, které Lovecraftovi vířily v hlavě už dlouhá léta.
