PAUL M. ZULEHNER – PASTORÁLNÍ TEOLOGIE
Kap. 2.3.3. Diakonie 2.3.3.1 „Hříchy, které volají do nebes“ „Clamitat ad coelum vox sanguinis et Sodomorum, vox oppressorum, merces detenta laborum.“ Touto zrýmovanou větou shrnul Petr Canisius ve svém Catechismu z roku 1560 „hříchy volající do nebes“. 1 Jedná se o hříchy, kterými jsou sociální vztahy nejvíce porušeny. 2 Vždy se tu děje sociální bezpráví a životní šance jsou sníženy nebo zničeny: „Hospodin pravil: Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země.“ (Gen 4, 10) „Hospodin dále pravil: Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký, že už musím sestoupit a podívat se. Jestliže si počínají tak, jak je patrno z jejich křiku, který ke mně přichází,...“ (Gen 18, 20n) 3 „Hospodin dále řekl: Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. (Ex 3, 7) „Žádnou vdovu ani sirotka nebudete utiskovat. Jestliže je přece budeš utiskovat a oni budou ke mně křičet, jistě jejich úpění vyslyším.“ (Ex 22,21n) „Nebudeš utiskovat nádeníka, zchudlého a potřebného ze svých bratří ani ze svých hostí, kteří žijí v tvé zemi ve tvých branách. Dáš mu jeho mzdu ještě téhož dne, než nad ním zapadne slunce, neboť je zchudlý a svým životem na ní závisí, aby nevolal proti tobě k Hospodinu a aby na tobě nebyl hřích.“ (Dt 24, 14n) „Hle, mzda dělníků, kteří žali vaše pole, a vy jste jim ji upřeli, volá do nebes, a křik ženců pronikl ke sluchu Hospodina zástupů.“ (Jak 5,4)
1
Canisius, Catechismus. – Stelzenberger, Lehrbuch der Moraltheologie, 114. – Märzinger, Das Verschwinden der himmelschreienden Sünden. 2 Scholz, Sünde, 1183. – Je nápadné, že v tomto lexikonu, který vznikl v kontextu bohatých zemí nemají do nebe volající hříchy vlastní heslo. – Gerster, Realkonkordanz, 527. 3 Tyto sodomské hříxhy byly více než to, co dnes nazýváme homofílií nebo homosexualitou, byl to „nedostatek milosrdenství vůči chudým a hrubé zacházení s cizinci, aby byla učiněna přítrž přílivu cizinců“. Linsenmann, Lehrbuch, 180n.
PAUL M. ZULEHNER – PASTORÁLNÍ TEOLOGIE Ve všech těchto textech je charakterizován biblický Bůh. Mluví se o jeho vztahu k sociálnímu bezpráví. V dnešní světové církvi nejhojněji citovaný text o hříších volajících do nebe, zpráva o vysvobození z egyptského otroctví mluví o následujících atributech Božích: a) Bůh je pozorný, je „okem i uchem“. „Vpravdě jsem viděl“, „vpravdě jsem slyšel“. Vidění a slyšení je Bohu přisuzováno v obrazech. Bůh v Bibli tedy není vzdáleným lhostejným Bohem osvícenství, ale tím, kterého se dotýká lidské utrpení, Bůh sou-citný. A více: Bůh je přímo „intimně“ s utrpením svého lidu. „Znám jejich žal“. b) Utrpení, které se Boha dotýká je popisováno jako utlačování (Ex 3,9). Řeč je i o vykořisťování (Ex 22,21). 4 Toto jsou analýzy, které průměrný dnešní křesťan přisuzuje pouze marxismu. Ve skutečnosti však jde o výpověď Bible, která ovšem z náboženského prostoru emigrovala do marxismu, protože křesťané ve své zbožné niternosti byli příliš necitliví k útisku lidí. c) Bůh vůči zpozorovanému bezpráví není neutrální. „Staví se na stranu utiskovaných, jak
můžeme
říci
po
vzoru
formulací
latinskoamerického
církevního
shromáždění
v Medelínu a Pueble. Přijímá rozhodnutí ve prospěch zchudlých. Řečeno obrazně: Bůh „povstává“, „vyvádí“; jedná tedy ve prospěch těch, kteří k němu křičí, slyší je, jeho hněv se rozpaluje (Ex 22,23) d) Toto Boží jednání se ale neděje mytologickým způsobem, ale skrze lidi, skrze jeho lid. Když vyvádí lid z Egypta, povolává si k tomu Mojžíše: „Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“ (Ex 3,10) Ten, kdo politiku v tradici katolické sociální nauky chápe jako získání moci ve prospěch spravedlivějšího rozdělení životních šancí v jednom světě, ten v tomto smyslu bude samotného Boha nazývat „politickým“. Tradiční propast mezi Bohem a politikou, odtud také mezi zbožností a politikou, mystikou a politikou, bude tedy u kořene překonána. Pravidlo pak může vypadat jen takto: čím je mystičtější člověk, čím je mystičtější obec, tím jsou političtější. Kdo se noří do Boha, nemůže jinak než se po svém způsobu postavit na stranu zchudlých a utiskovaných. Prohlašuje-li tedy křesťanská obec, že je v ní Bůh, ukáže se to na tom, že Boží soucit s utlačovanými a chudými se přelije i na křesťanskou obec.
4
V německém překladu: Žádnou vdovu ani sirotka nebudete zneužívat. Jestliže je přece budeš zneužívat a oni budou ke mně křičet, jistě jejich úpění vyslyším. Pozn. překl.
PAUL M. ZULEHNER – PASTORÁLNÍ TEOLOGIE V teologické tradici je tato politická služba označena pojmem „diakonie“. Taková politická diakonie tedy míří dvojím směrem: - na jedné straně by mělo být postaráno o oběti bezpráví – tedy pomoci tomu, kdo byl oloupen (Lk 10,25-37); takovou politickou diakonii nazýváme charitou. - Na druhé straně je snaha změnit ty struktury společenského života, které zapříčiňují bezpráví s cílem aby už nikdo nebyl oloupen. Tato cesta politické diakonie by se měla nazývat politikou. 2.3.3.2 Kultura diakonie a) Politika Politická kultura v obcích je zaměřena na „politiku Boží“, kterou jsme načrtli pomocí úryvků z knihy Exodus. Následující prvky pak charakterizují politickou kulturu křesťanské obce: 1. V obci se začne se vzděláváním, aby rozpoznala oběti útlaku a „struktury“, které jej zapříčiňují. Pozornost členů obce se musí zaostřit. Křesťané se učí být po způsobu Božím „okem i uchem“. Seznámí se s dlouhým seznamem nespravedlivého rozdělení šancí na život mezi chudými a bohatými národy, poznají souvislost mezi mírem a spravedlností, získají vhled do zhoubnosti režimu apartheidu, budou se zaobírat nespravedlivým rozdělením životních šancí mezi pohlavími, generacemi, narozenými a nenarozenými, nezaměstnanými a zaměstnanými. Mír, ochrana stvoření a spravedlnost se stanou tématy vzdělávání v obci a také tématy kázání. Vzniknou skupiny, které se zabývají určitými tématy. Při tom je rozhodující naučit se vnímat svět očima oběti. Budování povědomí se neuskutečňuje jenom informacemi o obětech, ale skrze proniknutí do světa obětí. „Immersion“ 5 , heslo mnoha malých obcí na Filipínách, probíhá i v evropských obcích, které chtějí být po způsobu Božím okem i uchem, dokonce intimně ponořeni do utrpení utlačovaných a chudých. 2. Takový náhled vede k postavení se na stranu obětí. Ten, kdo se dívá spolu se zchudlými, spojuje se s nimi aby společně s nimi zamezil bezpráví. Přitom rozhodně není vždy jednoduché přesně vědět, jakou prakticko-politickou cestou může být bezpráví zredukováno. Avšak i když křesťané v obcích také neví, jak cesta vypadá, neměli by v žádném případě vzbuzovat pochyby o tom, na čí straně stojí: na straně utlačovaných, bezprávných, zchudlých. „Církev musí pojmenovat nespravedlnost pravým jménem; vykořisťování člověka člověkem nebo státem, institucemi, soukolím hospodářského
5
ponoření (se), zahloubání (se) do problému – pozn. překl.
PAUL M. ZULEHNER – PASTORÁLNÍ TEOLOGIE systému... Musí pravými jmény pojmenovat každou sociální nespravedlnost, diskriminaci, násilí proti člověku, jeho tělu a duchu, svědomí nebo přesvědčení.“ 6 3. Při hledání přesné analýzy a způsobu zastání se dojde mezi křesťany – přes společný zájem – k tvorbě různých stanovisek. Druhý vatikánský koncil k tomu říká: „Mnohdy je už křesťanský pohled na skutečnost přivede k určitému řešení v konkrétní situaci. Jiní věřící však, jak se často a oprávněně stává, budou s nemenší upřímností o téže věci soudit jinak. Jestliže řešení podaná tou nebo onou stranou mnozí jiní, i mimo úmysl stran, snadno spojují s poselstvím evangelia, musí mít na paměti, že v takových případech nikomu není dovoleno dovolávat se církevní autority výlučně ve prospěch svého názoru. Ať se však vždycky snaží objasnit vše upřímným rozhovorem, při němž zachovají vzájemnou lásku a dají se vést především starostí o obecné blaho.“ 7 Tato zásadní výpověď koncilu je v běžném křesťanském životě nezřídka využívána k tomu, aby stanoviska skupin i jednotlivých křesťanů byla prakticky ochromena. Mnozí rozličnost postojů zaměňují za chybějící stanovisko. Rozličností se tu však míní dynamická různorodost. Proto je také důležité, aby se protivníci nestali nepřáteli. 8 Tomu se však dá zabránit pokud různá stanoviska budou v obci vzájemně kritizována a dále rozvíjena, aby křesťané mohli jednat stále více společně, což tomuto jednání propůjčí větší společenskou působivost. Rozšířenou obavou mnoha obcí a jejich vedení je , že „legitimní různorodost“ stanovisek zničí jednotu obce, a z toho vyvozují, že v zájmu vnitřního pokoje ve farnosti by politická témata měla být vyloučena z běžného provozu, zvláště z bohoslužeb. Tento „strach z nárůstu konfrontací“ sdílejí i katoličtí faráři děkanátu Schwandorf a proto vydali následují prohlášení týkající se výstavby zařízení na recyklaci palivových tyčí jaderné elektrárny: „S velkou starostí pozorujeme my, katoličtí faráři, vzrůstající názorové střety ohledně plánované výstavby zařízení na recyklaci palivových tyčí. Naše prohlášení nemá být chápáno jako zastání se názorů jedné strany. Jsme faráři pro všechny, pro příznivce i pro odpůrce tohoto projektu.
6
Jan Pavel II., Generální audience 21. února 1979. Gaudium et spes 43. 8 „V rámci základní jednoty rozhodně mohou mezi křesťany existovat rozdílná stanoviska. Zde pro křesťanskou obec vyvstává úkol, aby různá stanoviska ve svém středu unesla a podpořila vzájemný dialog. I to je křesťanské svědectví, které křesťanská obec dluží politické veřejnosti: že protivníci se nestávají nepřáteli.“ Kemp, Pro vás a pro všechny, 263n. 7
PAUL M. ZULEHNER – PASTORÁLNÍ TEOLOGIE Ve společném prohlášení biskupa regensburského Manfreda Müllera a okresního děkana církve evangelicko-luterské Theodora Heckela se praví: „Mezi věřícími panují rozličné názory. Někdy je podnikán pokus použít křesťanské učení jako argument pro nebo proti.“ Církevní skupiny, které při své argumentaci vzbuzují dojem, že jen jejich názor je v souladu s církevním svědomím, ho nemohou založit na křesťanské nauce o vykoupení. Různé názory v otázkách životního prostředí a bezpečnosti, které se dotýkají nás všech, nesmějí vést k nekřesťanskému snižování ostatních. Člověk podle svého svědomí může dojít k různým závěrům. Zodpovědnému úsudku svědomí však musí předcházet pečlivé studium a zvážení argumentů obou stran. Nekritické opakování hesel není přiměřené vážnosti věci. Očekáváme toleranci a ochotu k vzájemnému porozumění a respektu. Jako křesťané jsme povinni Božímu slovu: „Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.“ (Řím 12,10). Litujeme, že při volbě slov docházelo často k nezměrnému zveličování, a očekáváme větší vědomí zodpovědnosti při slovní výměně názorů. Jinak dojde k ještě většímu rozněcování emocí, které věci neposlouží. Požadovaná a slíbená svoboda rozhodnutí pak může být obtížně udržena. Nápisy na zdech domů a kostelů, pokus žhářství a dokonce vyhrožování smrtí jsou alarmujícími znaky, které každého naplňují obavou. Nad takovými metodami je třeba vyjádřit veřejně politování a jasně se od nich distancovat. Tento způsob „pomoci zvenčí“ se všem Schwandorfským a Wackersdorfským energicky zakazuje. My duchovní bereme obavy mnohých vůči tomuto projektu vážně a zdůrazňujeme rovněž „povinnost udělat vše pro to, aby ohrožení pro život a zdraví lidí bylo pokud možno zamezeno a odvráceno.“ (prohlášení biskupa). Vidíme však také naději mnohých na získání práce a na hospodářský rozvoj regionu. Ani naivní víra v pokrok ani strach a nedůvěra samotné nedostojí požadavkům budoucnosti. Žádáme pracovní skupinu „Teologie a jaderná energie“, KLJB a BDKJ, aby se k tomuto postoji připojily. Faráři děkanátu Schwandorf: NN.“9 4. Křesťanské obce budou také jednat. Akce, které budou provádět jejich jednotlivé skupiny nebo obce jako celek jsou Ježíši povinovány nenásilím. Cíl nenásilných akcí je překonání bezpráví a nikoli boj proti protivníku; jsou odkázány na širokou podporu a předpokládají zvláště nenásilný postoj. Naučit se nenásilnému jednání je součástí křesťanské metanoia, připodobnění se nenásilí Ježíše Krista.
9
Prohlášení z 20. 2. 1985. – K tomu také: Das Kreuz mit der WAA, D15.
PAUL M. ZULEHNER – PASTORÁLNÍ TEOLOGIE Nenásilnými akcemi jsou: - dialog, v němž je vyzkoumána protivníkova pravda, odkryta vlastní spoluvina na bezpráví, je řečena pravda o bezpráví a jsou učiněny konstruktivní návrhy k odstranění bezpráví; - přímá akce, skrze niž se dialog dostane k široké veřejnosti; formami jsou: „projevy v médiích
(rádio,
televize,
tisk
–
v demokratických
státech),
letáky,
vývěsky,
demonstrace, tiché pochody, demonstrace mlčením, transparenty, pouliční divadlo; hnutí za práva občanů v USA vyvinulo sit-ins a walk-ins (společný vstup černých a bílých do lokálů, které podporují rasové rozdělení); v Latinské Americe se používají různé formy znázornění problematiky gesty a jednáním postižených rolníků a dělníků v boji o půdu, vodu, školy, ulice atd.“ 10 - občanská neposlušnost a odmítnutí spolupráce ve formě stávek, bojkotů, hladovek atd. s cílem ochromit fungování nespravedlivého systému; - vývoj konstruktivních programů např. k sociální obraně. 5. Obce, které takovou politickou kulturu rozvinou, musí počítat s tím, že ve své činnosti budou terčem pozornosti nebo represí. Mnoho malých obcí ve světě, které se angažovaly ve prospěch chudých, musely stejně jako jejich církevní vedení odvést krutou daň v podobě velkého počtu lidí, kteří přišli o život. Nenásilně politicky jednající církev si dělá přátele jen mezi utlačovanými, nikoli mezi utlačovateli. Nemiluje však Bůh všechny, ptají se i u nás mnozí bohatí křesťané? Miluje všechny, ale svým vlastním způsobem. Chce se přece bohatým – vstřícně vůči nim – „zalíbit“, aby je (jako Ježíš Zachea – Lk 19,1-10) získal, aby s ním stáli na straně chudých. Neprotěžuje je ale, protože naše srdce bohatstvím tvrdne, a nám bohatým hrozí soud: jednotlivcům, ale i nám, bohatým národům. 11 b) Charita Politika je zaměřena na změnu struktur. Taková pokud možno nenásilná změna struktur však potřebuje čas. To té doby budou lidé oběťmi nespravedlivých struktur. Stát jim po boku, společně s nimi hledat zmírnění bezpráví, které jim bylo učiněno, to je úkolem jiného druhu diakonie, kterou nazýváme charitou. K tomu se připojují lidé, kteří „bez cizího zavinění“ (nehoda, postižení od narození) – měřeno životními možnostmi jiných lidí – mají porušené životní šance. Jde tedy o lidi, kteří „byli oloupeni“ nebo kteří „nemají pod nohama žádnou zemi“. 12 10 11 12
Goss-Mayr, Der Mensch vor dem Unrecht, 79. Brown, Bibel, 120-134. Bach, Boden unter den Füßen. - Tentýž., Kraft in leeren Händen.
PAUL M. ZULEHNER – PASTORÁLNÍ TEOLOGIE
Křesťané vždy na takovou nouzi bližních pozorně reagovali. „Vždyť nás má ve své moci láska Kristova“ (2. Kor 5,14). Bylo tu povědomí o tom, že v trpících se otevírá svět Boží. Silná láska k trpícím v následování Ježíše Krista byla od počátku poznávacím znamením toho, že jsme sami unikli smrti. Láska je charakteristická pro vědomí toho, že jsme vykoupením přešli ze smrti do života (1 Jan 3,14). Po způsobu Božím být v lásce s lidmi je výraz zakořenění v Bohu. Láska je tak dvojčetem pravé mystiky, je ovocem křesťanské víry: bez díla lásky je víra mrtvá (Jak 2,17). 1. Organizovaná Charita Dnes je v bohatých církvích láska ve vysoké míře organizovaná a tímto způsobem také působí. Především v bídě 19. století se objevila řada charitativních organizací, které pomáhaly chudým z řad dělnického obyvatelstva. 13 Křesťané ve svém okolí pečovali o zanedbané děti (hnutí mateřských škol), nemocné, postižené a staré (nemocnice a domovy) a o osud nevzdělaných žen (školy šití, spolky služebných, péče o prostitutky a vězenkyně). Spojení s farními obcemi bylo úzké. Kromě toho se okolo charismatických osobností na základně spolkového práva rozvinuly nezávislá zařízení jednotlivých křesťanů a společenství. Citelný posun v rozvoji těchto forem charity se udál především ve Spolkové republice Německo, když v sociálním zákoně z roku 1961
byla „nezávislým poskytovatelům“
otevřena možnost převzít sociálně terapeutické úkoly se státní podporou a vlastním podílem financování 10-20 procent. To vedlo k tomu, že je dnes Charitní svaz druhým největším zaměstnavatelem v Německu. Velké církve vytvořily společně „pečovatelský koncern“, přičemž Charitní svaz vykazuje 46,3 procent podílu na trhu a má roční rozpočet kolem 10 miliard marek. 14 Taková organizovaná charita je – po příliš dlouhé teologické zdrženlivosti – dnes kriticky reflektována. Je jí vytýkáno, že ekonomická nutnost je důležitější než trpící člověk, že zájmy církve (jako například využití dostupných prostředků; prosazování norem manželství mezi spolupracovníky) jsou důležitější než zájmy postižených; stížnosti jsou na profesionalizaci, která vede k zbavování svéprávnosti obyvatel i v jejich schopnostech stát po boku bližním. 15 Především ale má rozvoj organizované charity za následek to, že v mnoha místních obcích vymizela diakonická dimenze. Téma je pak přítomno jen v několika málo dnech, především tehdy, když se sbírají peníze pro organizovanou 13 14 15
Geschichte der organisierten Caritas, 24-106. Deufel, Sozialstaat, 166-169 Zerfaß, Organisierte Caritas, 321-348. (Zde další literatura.)
PAUL M. ZULEHNER – PASTORÁLNÍ TEOLOGIE charitu. Tak se vztah mezi charitním svazem a místní obcí stává vysoce důležitým prakticko-teologickým tématem. 16 2. Farní charita V „Testamentu Domini“, syrském církevním řádu z 5. století 17 , je jáhen nazýván „okem církve“. Zajišťuje tedy ze svého úřadu a svojí osobou to, že obec zůstane pozorná k chudým ve svém středu. Je obeznámen s lidskou bídou a bez postranních zbožných myšlenek navštěvuje v hospici za kostelem cizince, spolu s knězem navštěvuje po domech nemocné, na pobřeží vyhledává vyplavená těla a zaopatřuje je, pohřbívá cizince, ujímá se těch, kteří opustili svou vlast nebo z ní byli vyhnáni. Na základě své znalosti bídy je „rádcem celého kléru a něco jako symbol církve“ 18 . S jáhnem nebo bez něho, obec má tento úkol: být okem a uchem pro ty, s jejichž životními šancemi to vypadá zle, stojí nejistě na nohou, nemají půdu pod nohama; pro neúspěšné a ztroskotance, pro ty, kdo si se svým životem sami neví rady. Snad existují jednotlivé osoby, které k tomu mají vynikající dary a vykonávají tento „jáhenský úkol“ pro dobro celé obce. Rovněž „charitní výbor“ obce zajistí, že diakonátní pozornost nezmizí. Přesto by se však nikomu v obci nemělo stát, že nějakým způsobem nepůsobí diakonicky. Vždyť „(kdybych) lásku neměl, nic mi to neprospěje“. (1 Kor 13). Diakonické úkoly, které dnes stojí před obcí jsou zčásti stejné jako kdysi v Sýrii; na základě změněné životní situace lidí přibyly další. Kdo se rozhlédne po různých diakonátních úkolech, tak jak jsou dnes ve farnostech vnímány, narazí na mnoho skupin, jichž se tyto úkoly dotýkají: samoživitelé, rozvedení, nezaměstnaní, truchlící, děti, na něž rodiče nemají čas, bezdomovci, azylanti, nemocní a umírající, osamělí staří lidé. 3. Duchovní péče „V jaké situaci byste očekávali pomoc církve?“ Tak zněla otázka výzkumu v Rakousku v roce 1970. 75% respondentů odpovědělo, že duchovní pomoc, 19% očekávalo materiální pomoc. 19 Od církve se tedy očekává „duchovní péče“. Zejména v naší materiálně dobře zajištěné bohaté společnosti, v níž stále ještě existují obvyklé i nové formy chudoby, tu je přání lidí po onom diakonickém konání církve. Evropská praxe se tedy rozvine právě v okruhu osob, které jsou osvobozeny od nemoci nebo ubližování. 20
16 17 18 19 20
Lehmann, Caritas und Gemeinde. - Zerfaß, Caritasverband. - Steinkamp, Diakonie Citováno podle: Zerfaß, Wenn Gott aufscheint, 95-97. Zerfaß, Wenn Gott aufscheint, 96 Zulehner, Kirche und Priester, 60f. - Schmidtchen, Zwischen Kirche und Gesellschaft, 25. Drewermann, An ihren Früchten, 134.
PAUL M. ZULEHNER – PASTORÁLNÍ TEOLOGIE Taková pastorační praxe se může opírat o Ježíšův příklad. Mnoho jednotlivých vyprávění a řada synoptických příběhů (např. Mk 1,32-34; 7,7-21) ukazují Ježíše jako toho, kdo uzdravuje. 21 Tato uzdravení chtěl učinit na důkaz toho, že v něm Bůh začal vytvářet spásný prostor uprostřed světa pro ponížené, vyloučené, smrti propadlé lidi: „Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už vás zastihlo Boží království“. (Lk 11,20). A těm, které on poslal nenařídil jenom to, aby hlásali Boží království, ale aby – stejně jako on – uzdravovali (Lk 9,2.6). Očekávání lidí a Ježíšův úkol se ve velké míře sbíhají. Přesto však duchovní péče v dnešní církvi živoří na okraji. 22 Že tomu tak je, proto jsou mnohé důkazy: 1. Duchovní péče byla zúžena na zvěstování slovem. „Duchovní péče je chápána jako vyučování náboženství pro všechny, v jehož středu stojí znalost katechismu a teologickoracionální pojetí témat víry.“ 23 2. Duchovní péče se stala výlučnou doménou kléru. Obec jako celek i laici v ní ztratili svoji „pastorační“ kompetenci. Kde se pak pastorační péče v rukou kněží koncentrovala především na vykonávání úřadu (liturgie, svátosti, zvěstování), tam se péče o jednotlivého člověka a jeho duši ocitla na okraji. Tak se i klérus v pastoraci stal svým vlastním způsobem „pastoračně“ nekompetentní. „Duchovní péče“ emigrovala z církve. Pěstuje se dnes nikoli ve zpovědnici, ale na pohovce. Profánní duchovní péče (psychoterapie) se stala tragickou konkurencí vůči církevnímu „therapeuein“, což u Ježíše a ranně křesťanských obcích bylo ústředním momentem církevního života. Během let zkoušeli
nikým
neocenění
pionýři
postavit
mosty.
Podařilo
se
vybudovat
síť
terapeutických služeb v movitých církvích. Ale těmto laických duchovním“ bylo zakázáno nazývat se „duchovními“, neboť přece tento pojem je stále ještě vyhrazen pro svátostněkněžské konání. 24 To, co terapeuti v prostoru církve dělají bylo odtrženo od „vlastní duchovní péče“, což mělo za následek, že terapeutické služby v církvi probíhají jen mimochodem, ale to, co činí duchovní v církvi je tragicky neterapeutické. Duchovní péče vykonávaná kněžími je proto kritizována jako strašlivě vyprázdněná od zkušeností a nevěrohodná. 25 3. To, že kněžími vykonávaná „vlastní duchovní péče“ je tak málo „duchovněterapeutická“ má co dělat i s tím, že do kněžského úřadu se dnes tlačí osoby, které 21
Schnider, Heilsverkündigung Jesu, 51-90. Dlouho jsme se tomuto slovu také vyhýbali, nejspíš proto, aby se uzdravení vztahovalo na celého člověka a zabránilo se spiritualizaci. Ale i sousloví „uzdravující péče“ se ukázal neuspokojivým, protože tím se problém pouze přesunul: neboť i slovo uzdravení bylo spiritualizováno a odkazovalo k věčnosti. 23 Baumgartner, Heilende Seelsorge. - Ders., Psychologie und Glaube. 24 Amtsblatt der Diözese Regensburg vom 3.7.1984. 25 Matussek, Seelsorge heute, 91-107. 22
PAUL M. ZULEHNER – PASTORÁLNÍ TEOLOGIE nemají dobré předpoklady pro terapeutickou duchovní péči. 26 To by ještě nebyla tragédie, kdyby tyto osoby byly ochotny na své terapeutické kompetenci dostatečně pracovat. Často jsou však tyto osobnostní znaky upevňovány „spolupachateli“ 27 – převládajícím obrazem kněze, stejně jako očekáváními církevní obce. 28 Na ztrátě terapeutické dimenze pastorační praxe se spolupodílí i obrovské hodnota ideje obce. Mluvíme vysloveně o „obrovské hodnotě“, abychom jazykově neohrozili hodnotu obce pro křesťanskou existenci a pro terapeutickou dimenzi církevní praxe. Nemohlo by to být tak, že jedinečný a jednotlivý člověk by mohl být teologem obce „obci“ obětován? 29 Šlo Ježíšovi opravdu o obec? neměla by otázka „Jak chtěl Ježíš obec?“ být přeformulována podle jeho terapeutické praxe a tím pádem znít: „Jak chtěl Ježíš člověka?“ Ježíšovi jde o to, aby se člověk stal subjektem. To se však uskutečňuje v intersubjektivním
setkávání.
Obec
a
jednotlivé
osoby
stojí
tedy
navzájem
v nezrušitelném napětí, které je obohacující, jestliže obec je „prostorem spásy“ pro jednotlivého člověka, což znovu předpokládá, že obec je tvořena dostatečným počtem lidí, kteří jsou jedinečným způsobem spaseni. V obci se pak děje dvojí: spása, uzdravení, aby bylo možné být uzdravením pro ostatní. Obojí se však neděje v bezprostředním protikladu jednotlivce a obce, nýbrž v tom, že se obojí odehrává ve spásné blízkosti Boží.
26
Pastorální teolog a psycholog Isidor Baumgarten shromáždil v jedné studii následující znaky kněžských kandidátů: - Duchovní jsou více introverti s nízkou potřebou sociálního kontaktu - V současnosti ve vztahu k jiným lidem zažívají silný pocit strachu ze selhání a kritiky. - Mají sklony k mrzutosti, přehnané zdvořilosti, poddajnosti. - v běžných sociálních konfliktech reagují neutrálně a neosobně - jen s námahou u sebe přijímají a dávají najevo malé slabosti a chyby - Agresivní impulzy vůči ostatním spíše potlačují a obracejí proti vlastní osobě ve formě sebekritiky, pocitů viny, a sklonu k depresím. Baumgarten, Seelsorgliche Kompetenz, 265-268. 27 Jörg Willi jmenuje takové potkávající se neurotizující tendence "Kollusion": Willi,Die Zweierbeziehung. - Dazu auch Wahl, Priesterbild, 164-194. 28 Z vazby na matku se pak může stát nekritická vazba na Matku Církev, z vazby matka-dítě může vzejít vyloučení všech cizích lidí, „rušivého třetího“. Zděděný komplex méněcennosti může být kompenzován fantaziemi o kněžské všemohoucnosti. Dříve naučený cit pro pořádek a disciplínu se odráží v obrazu Boha, který je zprostředkováván v pastorační praxi. Introverze může být posílena představou „svatého samotáře“. Z depresivního obětování sebe se nezřídká stává hyperaktivita, spasitelský komplex, nevýkupné pracovní nadšení a naprosté dání se k dispozici. Baumgarten, Heilende Seelsorge, 17-19. 29 Něco takového uvrhlo Eugena Drewermanna do vědeckého sporu o vztah hlubinné psychologie a exegeze integrované obce a v ní provozované biblické vědě.: Drewermann, An ihren Früchten, 119-172.
