HOSPIC SLOVEM
A
OBRAZEM
Marie Svatošová se spoluautory
Ecce homo 1998
Hospic slovem a obrazem (c)
MUDr. Marie Svatošová, Ecce homo, 1998
(c)
Ilustrace a obálka: Marie Jirmanová
Recenzenti: P. MUDr. Ladislav Kubíček Doc. MUDr. Marta Munzarová P. Ing. Aleš Opatrný MUDr. Dagmar Pohunková
ISBN 80 - 902049-1-0
Pokud jste už někdy byli u umírajícího, pak víte, že člověka, který stojí blízko smrti, bereme vážně. Nasloucháme-li slovům umírajícího, nejsou už naše reakce tak povrchní a nerozvážné a při čtení závěti, do níž člověk tváří v tvář poslednímu velkému kroku vložil své myšlenky a poslední vůli, se ztišíme. A tušíme něco z velikosti každého bytí. Vidíme člověka ve světle, v jakém jsme ho ještě nikdy neviděli. Zapadající slunce může všední scénu proměnit v nesmazatelnou vzpomínku. Reinhold Stecher
Publikace vychází díky grantu od Nadace Open Society Fund, za přispění MORPA a.s. Olšany a OSPAP a.s. Praha
Obsah
5
Místo předmluvy (Ladislav Kubíček) I.
7
Proč další knížka o hospici
xx
Komu je určena kapitola druhá? Hospic z jiného úhlu pohledu Jak číst kapitolu třetí? Prokletí člověka, který opustil řád II.
První české zkušenosti s hospicem
IV. V.
xx xx xx
1. Jasně formulovat indikaci přijetí 2. Zásadně nelhat xx 3. Zbavit nemocného strachu xx 4. Pracovat týmově, spolupracovat s rodinou 5. Nesnížit se k alibistickému jednání 6. Nepodceňovat spirituální potřeby pacienta 7. Nepodceňovat ošetřovatelskou dokumentaci 8. Našimi největšími učiteli jsou sami nemocní 9. Důsledná prevence syndromu vyhoření 10. Integrace zdravých a nemocných 11. Pro zpětnou vazbu trochu statistiky neuškodí 12. Když se chce, všechno jde xx III.
xx xx
xx
xx xx xx xx xx xx xx xx
Zkušenosti, svědectví, vyznání, ze života, z praxe Co mohu udělat už dnes
xx
K obrazům Marie Jirmanové (Jiří Šlégr)
Abecední seznam spoluautorů Použitá literatura
Obrazová příloha I. Cesta (12) II. Žluté listí (30) III. Ostrov naděje (2) IV. Láska (75) V. Růženec (76) VI. Já jsem (16) VII. Život (63) VIII. Čisté srdce (52) IX. Tajemství (10) X. Očekávání (82) XI. Víra (28) XII. Milost (5) XIII. Pavla (54) XIV. Poznání (51) XV. Její hvězda (23) XVI. Spolu (6) XVII. Modlitba (50) XVIII. Naděje (69) XIX. Světlo (24) XX. Sjednocení (74) XXI. Rodina (83) XXII. Sůl a zlato (70)
xx
xx xx xx
XXIII. Proměny (20) XXIV. Přátelství (72)
Místo předmluvy Napsat úvod k takové knize - to je jako napsat předehru k opeře. Myslím, že všichni víme, že každý skladatel psal předehru až naposled. Tím víc to platí, když se má napsat "předehra" ke knize, která je objevem nového světa - a pro mnohé čtenáře z našeho zmaterializovaného a konzumního a nepřemýšlivého národa přímo zjevením. Kdyby zde nebylo sneseno tolik osobně prožitých zkušeností - a prožitých v nejdramatičtějších situacích v tajemném ateliéru lůžka umírajícího jistě by to mnohý čtenář pokládal za fiktivní, tendenční románovou korespondenci. Ale ona to jsou fakta z vrcholných fází života, opatřených pečetí smrti! Kdo je zvyklý dívat se na život jen biologicky, vědecky - bude překvapen něčím úplně jiným. Ta obrazová část knihy - to není jen vydavatelský doplněk z archivu. To je organická součást knihy, organická součást života, který se nám v tomto svém závěru, vyvrcholení jeví jako záležitost umělecká. Autorka obrazů sama pravidelně doprovází pacienty svou osobní přítomností v závěru jejich cesty a nutí ji to vyjádřit své zážitky umělecky, obrazem - a jak sama tvrdí: obrazem světla! Schválně jsem zde nechal výraz "předehra", protože věřím, že kdyby se zde objevila stejně zanícená a obětavá, hudebně a kompozičně nadaná duše, že by ji to také přinutilo vyjádřit se hudbou, třebas i zpěvem, který už přechází ve zpěv andělů a duší vítězných. Mystika, že ano! A co jestli je celý život mystikou?! Hospic nás tak sám nečekaně školí, abychom se osvobodili z otroctví jen hmotného pohledu a začali se dívat - a žít! - jinak. Hospic nám však připravil další nečekané hodnoty. Dovídáme se tady, že se člověk musí zbavit strachu - pacient, personál i příbuzní a přátelé umírajících. Místo tlustých knih, vědeckých pojednání a složitých návodů je zde jednoduchá, praktická a nejúčinnější škola. Podobně i otázka pravdy, pravdomluvnosti. Většinou se řadí do filozofie, etiky. V hospici je to opět praktické školení, ověřené zkušeností. Kdo o tom pochybuje a chce hájit jiný názor - ať se pokusí
ho uplatnit osobně u lůžka. Hospic mu nabízí možnost spolupráce dobrovolníků. Tváří v tvář smrti se nedá lhát! Je-li tedy život uměleckým dílem - koho? - pak i jeho závěr musí být zařaditelný do této kategorie. Proto také dík autorům a především těm, kteří to dokazují svým vědomým přechodem do života věčné krásy! MUDr. Ladislav Kubíček
I. Proč další knížka o hospici Knížka "Hospice a umění doprovázet" vznikala před třemi lety, tedy půl roku před otevřením prvního českého hospice. Vznikla z docela jiných pohnutek než knížka, kterou držíte v ruce právě teď. Tehdy jsem neviděla jinou možnost jak korigovat představy lidí, kteří nám na každém kroku děkovali za to, že děláme něco pro "ty staroušky", než se zamknout, sepsat to a rychle vydat. Po těch třech letech už naprostá většina lidí, kteří přišli s hospicem do styku zblízka či zpovzdálí, ví, že důvodem pro hospicovou péči v žádném případě není věk nemocného.
Zkušenosti shrnuté v předchozí knížce vycházely převážně ze dvou zdrojů. V praktické části vycházely ze zkušeností s domácí hospicovou péčí v českých, často polních podmínkách. Ale český člověk je vynalézavý a když chce, dokáže leccos. Mnozí, motivováni především láskou k bližnímu, dokázali poskytnout komplexní hospicovou péči, a to s minimálním vybavením, bez moderních pomůcek, dávno před tím, než se tento pojem objevil v našem slovníku. Všem těmto lidem patří dík a velký obdiv. Zkušenosti, shrnuté v teoretické části předchozí knížky pak pocházejí převážně ze zahraničí, kde se hospice dávno osvědčily. Nyní s odstupem času už cítíme potřebu rozdělit se o zkušenosti vlastní. Také bychom tu rádi doplnili, co v minulé publikaci nebylo, co tam vlastně ani ještě být nemohlo. Je to i příležitost odpovědět zde jaksi hromadně na otázky, které se při přednáškách na toto téma objevují nejčastěji. To je cílem především druhé kapitoly. Komu je určena kapitola druhá? Potenciální uživatel hospice se možná podiví, proč je zde věnováno tolik místa něčemu, co ho vlastně ani moc nezajímá. A zdravotník, který vážně uvažuje o provozování hospice, bude nejspíše zklamán, že téma není zpracováno více fundovaně, systematicky, zkrátka vědecky. Správně předpokládá, že v hospici je nemocným poskytována kvalitní paliativní péče i léčba, především symptomatická, která je zbavuje nepříjemných obtíží anebo je aspoň podstatně mírní. Paliativní medicína je jistě neodmyslitelnou součástí hospice, bez níž by nemohl existovat. Hospicovou péči však nelze zredukovat pouze na ni. Této problematice jsou věnovány publikace jiné, např. Vorlíček a kol.: Paliativní medicína, nakladatelství Grada 1998, na kterou bych zájemce ráda upozornila a na kterou si je dovoluji odkázat. Chceme-li ale prosadit myšlenku hospice všude, kde lidé umírají, je třeba do cílové skupiny čtenářů zahrnout prakticky každého. Laiky i zdravotníky. Svoji první knížku jsem psala výslovně pro laiky. Byla jsem proto trochu zaskočena, když na ni pozitivně reagovala řada velmi vzdělaných, zkušených a současně nesmírně pokorných kolegů, dokonce i docentů a profesorů. Děkuji jim za povzbuzení a tentokrát se již odvažuji naše zkušenosti nabídnout bez obalu i jim. Ty ostatní prosím o shovívavost. Hospic z jiného úhlu pohledu Společnými silami se zde také chceme pokusit vyvrátit nebo aspoň zpochybnit obecně rozšířený názor, že hospic je především dům smutku. Nemyslí si to kupodivu jen lidé, kteří toho o hospici mnoho nevědí. Se stejným přesvědčením do Hospice Anežky České v Červeném Kostelci přijíždí většina stážistů, kteří si o této problematice přečetli všechno, co se dá najít v knihovnách, v časopisech, případně na Internetu. To, co je zde pak nejvíce překvapí, je právě atmosféra klidu, pohody a radosti. Jakoby se najednou uprostřed rozbouřeného světa ocitli v nějaké oáze. Ostatně, tuhle zkušenost udělá každý, kdo sem přijde a chvíli zůstane. A tomu, kdo zůstat nemůže, někdy postačí, aby si zalistoval v albu fotografií ze života hospice. I z těch statických barevných obrázků pozná, že tu bývá velmi často hezky veselo. Že se tu nesměje jenom personál, dobrovolníci a stážisti, ale že se tu za břicho popadají leckdy i pacienti a jejich příbuzní, kteří jsou tu s nimi ubytováni. Proč ne? Vždyť v hospici jde především o kvalitu života a radost a smích k životu přece patří. Když se pak pozůstalí po smrti našich pacientů vrátí do běžného prostředí, často si teprve tam uvědomí ten propastný rozdíl. Mnozí z nich nečekají ani na písemné pozvání na společenské akce pořádané hospicem a vracejí se k nám spontánně. Někteří i opakovaně a dlouhodobě. Udržují kontakty a hezká přátelství, která tu navázali, dopisují si, telefonují. Pohled na hospic zevnitř je skutečně výrazně odlišný od pohledu zvenku. Tak jako mince má svůj líc a rub, má je i hospic. Tím rubem je samozřejmě všechno to
bolavé a smutné, co kolem umírání je a o čem každý až moc dobře ví. O tom ale tahle knížka být nechce. Prostě proto, že to každý ví a není důvod to do nekonečna opakovat. Méně známý je už líc této mince. Důvody, proč se lidé na potkání nesvěřují druhým právě s těmi pozitivními zkušenostmi z doprovázení umírajících, mohou být různé. Jedním z nich je určitě i jejich oprávněná obava, že nebudou pochopeni. Nebo to zkusí, ale velice brzy zmlknou, protože narazí. Nedávno si manžel naší zemřelé pacientky v telefonu povzdechl, s jakou se potázal po návratu domů z hospice (na druhý konec Čech). S nadšením začal příbuzným a přátelům detailně líčit poslední dny společně prožité se svou skvělou manželkou. S radostí vyprávěl, jak byli šťastní, jak si ty poslední chvíle užili, jak hezky se rozloučili, jak ho manželka jednou provždy odnaučila bát se smrti. Obličeje posluchačů tuhly, kysly, ozvaly se i necitlivé poznámky a on byl nakonec rád, že ho za ty kacířské řeči nekamenovali. Ze své upřímnosti a otevřenosti byl rychle vyléčen a pochopitelně jim už nic neřekl. Ale nám do knížky napsal. Tušila jsem, že takových lidí, kteří mají pozitivní zkušenosti z doprovázení umírajících, žije mezi námi hodně. Tušila jsem, že mnozí z nich by se rádi o své cenné zkušenosti podělili s ostatními. Ale že se mi jich na moji výzvu ke spoluautorství na této knížce v krátké době ozve přes osmdesát, to mě samotnou překvapilo. Samozřejmě mile. Pro jedinečnost těchto příběhů si nesmírně vážím každého zvlášť. Za každým z nich je nutno vidět člověka nebo lidi, kteří si zaslouží obdiv a úctu. A i když se může povrchnímu čtenáři zdát, že se některé příběhy opakují, není tomu tak. Opakují se závěry, protože jsou obecně platné a tudíž pro nás nesmírně poučné, ale každý jednotlivý příběh je nutno chápat jako originál. Každý je jiný, svým způsobem jedinečný, neopakovatelný, tak jako je jedinečný každý z nás. Z tohoto důvodu bych jakýkoliv zásah nebo dokonce nezařazení příspěvku do knížky pociťovala tak trochu jako svatokrádež. Až na jednu výjimku. Vědomě jsem vypustila zhruba 99 procent textu z pasáží, opěvujících jmenovitě či hromadně personál Hospice Anežky České. Asi jedno procento tam pro ilustraci zůstalo. Spoluautorům se tímto omlouvám, plně je chápu, vím jak to mysleli, a ujišťuji je, že nezcenzurované originály jejich příspěvků se soukromě těm zlatým sestřičkám do rukou stejně dostanou. Souhlasím, že si dík a uznání plně zaslouží. Možná někoho překvapí, že se mezi zkušenostmi ve třetí kapitole vyskytují i zkušenosti s doprovázením umírajících mimo hospic, v prostředí domácím, dokonce i v nemocnici. To není ani náhoda, ani z nedostatku jiného materiálu. To byl záměr. Hospic totiž není budova, hospic je určitý způsob přístupu k umírajícímu. Přístup komplexní, zohledňující všechny jeho potřeby a vycházející z úcty k člověku, jako jedinečné, neopakovatelné bytosti. Záměrně jsme chtěli ukázat, že hospicovou péči při dobré vůli lze poskytnout všude. Jak číst kapitolu třetí? Nejde o učebnici, nejde o vědecké pojednání, vyžadující systematické třídění a uspořádání příspěvků. Jde o obyčejné lidské příběhy. A tak v záměrně pestré směsici těchto příběhů, jak je život přináší, najdete vedle sebe zkušenosti, svědectví a vyznání nejen od různých skupin lidí, ale i z různých prostředí. Každá zkušenost je cenná, ale také do jisté míry i nesdělitelná! Proto i zde prosíme o shovívavost. Kritický čtenář si v příbězích povšimne nápadné nerovnováhy mezi zkušenostmi pěknými a těmi trpkými. Není to jen tím, že jsme se zde vědomě pokusili shrnout a čtenářům nabídnout zkušenosti pozitivní. Souvisí to jistě i s tím, že autoři příspěvků mají už něco za sebou. Jestliže dnes vzpomínají jen na to hezké, nevědomky tím stvrzují to, o čem vypovídají slovy. Oni opravdu dokázali odpustit! Skutečně odpustit totiž znamená "ze srdce vypustit". Už selhání a křivdy nepřipomínat, už se k nim nevracet.
Pro snazší orientaci a pro usnadnění následného vyhledávání jednotlivých kasuistik jsou příspěvky očíslovány. Možná to uvítá i čtenář, který nemá čas nebo trpělivost přečíst je všechny. Zkušenosti personálu hospice najdete například pod čísly 3, 5, 7, 10, 23, 24, 27, 48, 58, 61 a 84. Možná budete překvapeni, že tu jsou zastoupeny všechny věkové kategorie a že i velmi mladé sestřičky mohou oplývat moudrostí a mimořádnou empatií, schopností vcítit se do druhého člověka. Na tomto místě si dovolím prozradit, že jsou i jiné způsoby, jak zúročit zkušenosti s doprovázením umírajících. Monika svůj příběh nenapsala teď. Napsala ho už před dvěma lety, když jí bylo devatenáct. Teď ho jenom vytáhla ze šuplíku a dala k dispozici. Pokud vás její příběh zajímá dál, tak vězte, že od prvního dne pracuje v Hospici Anežky České jako zdravotní sestra. Už tehdy přišla s tím, že sem jde nasbírat zkušenosti, aby pak postavila hospic doma v Litoměřicích. Našla si v Červeném Kostelci podnájem, začala pracovat, ale nikdo její plány nebral vážně. Pochopitelně, takový žabec! Jenže ona to myslí naprosto vážně. Dnes už se svými přáteli a spolupracovníky odstartovala krásný projekt "Hospic sv. Štěpána v Litoměřicích". Můžete jí pomoci. Zkušenosti dobrovolníků hledejte pod čísly 4, 9, 32, 36, 44, 66 a 70. Těch stálých, kteří věnují hospici každý týden půl dne i více ze svého volného času, máme v Hospici Anežky České pětačtyřicet. Vidíte, že zdaleka nenapsali všichni. Prý nejsou na psaní. Bohu díky za to, že jsou na jiné věci. Že dokáží nemyslet jen na sebe, že se neptají co za to, co z toho. Bez nich by rozhodně hospic nebyl tím, čím je. A tak dík patří všem, i těm, kteří si na psaní netroufli. Jestliže se chystáte do hospice na stáž a chcete vědět, co podobné rozhodnutí přineslo vašim předchůdcům, nalistujte si čísla 20, 22, 26 nebo 56. Tady platí totéž, co bylo řečeno o dobrovolnících. Prošlo jich hospicem hodně, ale ne každý je z čeledi psavců. Někteří z nich naopak už o hospici napsali velmi pěkné ročníkové nebo diplomové práce. Tito, vesměs mladí lidé, jsou pro hospicové hnutí velkým přínosem, protože myšlenku hospice nesou dál do světa. Obvykle ji kolem sebe prosazují s vehemencí pro mládí tak příznačnou. Taky dobře. Možná si teď říkáte, co to je asi za lidi, kteří všeho nechají a ubytují se jako doprovod s nemocným v hospici. V tom případě si najděte příběhy číslo 1, 2, 6, 8, 13, 19, 34, 39, 40, 45, 47, 54, 62, 69, 71, 72, 75, 77 nebo 80. Zjistíte, že to jsou úplně normální lidé, hodní tohoto jména. Zjistíte, že jsou mezi nimi nejen ženy, ale často i muži. Jsou tu ti, kteří před léty svým vyvoleným slibovali lásku, úctu a věrnost až do smrti. Teď svůj slib naplňují. Jsou tu rodiče s dětmi, děti s rodiči. Nejrůznější věkové kategorie, nejrůznější profese, ale především lidé. Patří jim dík nejen za službu jejich nejbližším, ale i za příklad, který dávají ostatním. Svým dětem, svému okolí. Nebývalo to u nás zvykem. Ono je totiž jednodušší přijít ve středu a v neděli za umírajícím do nemocnice s kytkou a s kompotem a mít vystaráno. Připadá nám to normální, protože se to tak vžilo. Avšak ne všechno, na co jsme si zvykli, je normální a správné. Potrvá ještě dlouho, než se některé nešvary vykoření a než je začneme vnímat jako nenormální a špatné. I když je před námi v tomto smyslu ještě mnoho práce, už teď se radujeme z malého dílčího úspěchu. Ve druhém roce provozu Hospice Anežky České jsme zaznamenali třikrát větší využití přistýlek pro příbuzné ve srovnání s rokem prvním. Chcete-li vědět, jak extrémně těžkou životní situaci, kterou umírání blízkého člověka vždycky je, zvládli před vámi v domácích podmínkách jiní, přečtěte si příběhy číslo 16, 21, 25, 29, 30, 41, 43, 46, 50, 63, 65, 68, 76, 78 nebo 79. Někomu při tom pomohly sestry z různých agentur domácí péče, někdo to zvládl sám. Záleží na stavu pacienta, záleží na podmínkách, které jsou u každého jiné. Z jednotlivých příběhů lze vyčíst nejen řadu konkrétních nápadů a zkušeností, ale je možné nechat se jimi také inspirovat. Rezervy tu jsou velké a pomoci rodině, která se snaží doma dosloužit svému nemocnému, se dá mnoha způsoby. Jen k sobě navzájem nebýt tak neteční a nevšímaví.
Osobně si velice vážím i příběhů z prostředí nemocničního, protože ne vždy je snadné tam myšlenku hospice prosadit. Někde pochopení je, někde se tvrdě narazí. Při čtení příběhů číslo 42, 60, 73, 81 a 82 ale zjistíte, že i zde to při dobré vůli jde. A že to jde, dokonce i když ta dobrá vůle je pouze na jedné straně, o tom vás přesvědčí příspěvek číslo 65. Poskytne vám konkrétní návod, jak se od lůžka umírajícího nenechat vynést v zubech. Před tou paní smekám a děkuji jí za precedens pro ostatní podobné situace, v nichž se může ocitnout kdokoliv z nás. Ještě dlouho asi bude u nás pokládáno za normální umírat v nemocnici a za podezřelé umírat doma. Natož kdyby mělo jít o člověka mladého nebo dokonce o dítě. Je-li ale smrt neodvratná, jako tomu je u našich hospicových pacientů, proč by jim nemělo být dopřáno, je-li to jen trochu možné, umírat ve svém prostředí? Samozřejmě bez ohledu na věk. Pro generaci našich babiček to normální bylo. Od té doby se ostatně změnila dosti zásadně i představa lidí o dobré smrti. Tehdy byla dobrá smrt prakticky synonymem pro setkání člověka se svým Stvořitelem. Dnes je pod pojmem dobrá smrt míněno netrpět a nebýt na obtíž. A když už na obtíž, tak ne těm nejbližším. Přispěje-li tato knížka aspoň trochu k nápravě těchto a podobných pokřivenin v našem smýšlení, pak svůj účel splní. Prokletí člověka, který opustil řád Ráda bych se zde pokusila vyvrátit ještě jeden blud. Totiž představu, že v hospici se neléčí. Není tomu tak. V hospici se určitě úspěšněji než kde jinde léčí jedna vážná nemoc. Nemoc velmi rozšířená, ne-li nejrozšířenější. Všichni jsme jí více či méně nakaženi, ať si to uvědomujeme nebo ne, ať si to přiznáme nebo nepřiznáme. Říkejme jí třeba morbus universalis. Jak se projevuje? Velice rozmanitě. Probíhá chronicky, vlekle, často po celý život. Dosud nebyl popsán ani jediný případ formy vrozené, vždycky jde o formu získanou, i když se u některých jedinců mohou první příznaky objevit ve velmi raném věku. Je nakažlivá a častěji než by se zdálo, svého nositele ve svých důsledcích nakonec zahubí. I když to není pravidlem, nejtěžší formy se častěji vyskytují u populace s nadprůměrnou životní úrovní, poměrně často u některých jedináčků, kterým takříkajíc vůbec nic nechybí - až na to zdraví. Všechny laboratorní hodnoty jsou v normě, nic neukáže ani rentgen, ani ultrazvuk, ani CT. Ani na anamnézu se nelze spolehnout, protože postižený si na nic nestěžuje, neboť si svého patologického stavu, stejně jako je tomu u vážných duševních chorob, vůbec není vědom. Mezi klasické příznaky morbus universalis patří například neschopnost rozeznat podstatné věci od nepodstatných, důležité od nedůležitých, tedy jakási slepota pro hodnoty. Snaha hlavně se mít dobře, za každou cenu mít co největší pohodlíčko, užívat si a podobné formy sobectví a egoismu jsou pro morbus universalis rovněž příznačné, i když nemusí být na první pohled zřejmé. Diagnostika může být někdy obtížná. Zejména sobectví bývá často zastřeno nadměrnou a okázalou štědrostí, která však nikdy nepřekračuje hranice vlastního klanu. Zákonitým důsledkem pak je těžší forma nemoci u další generace, včetně rapidního snižování věkové hranice počátku tohoto nebezpečného onemocnění. Tito jedinci pak jsou více ohroženi komplikacemi, jako jsou nejrůznější druhy otroctví a závislostí, se všemi jejich důsledky. Jindy v klinickém obraze dominuje patologická soutěživost místo zdravé tvůrčí spolupráce, takže se pacient v honbě za úspěchem div nezhroutí, zapomíná se zastavit a prožít důstojně aspoň pár okamžiků. Jakmile by na chvíli polevil, už hrozí, že ho konkurence smete. Je to prokletí člověka, který opustil řád. Řád krásy, dobra a pravdy. Před úplnou zkázou takového nešťastníka někdy paradoxně zachrání až nemoc další, nová, nečekaná, která ho konečně přinutí na chvíli se zastavit a zamyslet. Nemoc somatická, která může být v příčinné souvislosti s morbus universalis, ale nemusí. Někdy je příčina neznámá a zdá se být nepochopitelná. Proč? Za co? Proč zrovna já? Proč zrovna naše rodina? Co jsme komu udělali? Takové otázky slýcháme v hospici denně.
Bylo by to hodně smutné a zdrcující, kdyby to tím končilo. Naštěstí jsme, také denně, svědky až zázračných uzdravení. Nikoliv uzdravení z té nové somatické nemoci, ale z morbus universalis. Uzdravují se tu z ní nejen pacienti, ale současně s nimi i všichni kolem. Včetně personálu. V tomhle prostředí si člověk žebříček hodnot hodně rychle přerovná. Najednou zjišťuje, že skoro všechno, co pokládal za hrozně důležité, vlastně může klidně počkat. Najednou zjišťuje, že v životě není nic důležitějšího, než láska. Kolik lidí za ty necelé tři roky v hospici už složilo maturitu. Nikoliv z češtiny nebo z matematiky, ale z lásky! Skutečnou maturitu, zkoušku zralosti. Kolik lidí u sebe najednou objevilo příznaky morbus universalis a rozhodlo se s tím něco teď hned dělat. A co je důležité - začali od sebe, ne od těch druhých. Kolik lidí se tu naučilo na sklonku života radovat se z maličkostí. Kolik lidí tu udělalo ohromné životní objevy, které pak vedly až k zázračnému uzdravení. Často takový proces uzdravování probíhá v několika krocích a je radost ho pozorovat. Obvykle to začíná roztrpčeným konstatováním hrozné nespravedlnosti. Pokračuje to dovoláváním se spravedlnosti, až po životně důležité zjištění potřeby nikoliv spravedlnosti (tu opravdu raději neriskujme), nýbrž potřeby milosrdenství! Uzdravení v tomto smyslu se navenek projeví vzájemným odpuštěním, někdy i po desetiletích, klidem a mírem v duši, a radostí, která není z tohoto světa. Snad právě tím, že se v hospici tyto věci tak často dějí, si lze vysvětlit atmosféru, která tam panuje a která návštěvníky tak překvapuje a oslovuje. Už mi věříte, že se v hospici jenom neumírá? Že se v hospici i uzdravuje? Jestli jsem vás nepřesvědčila, snad vás přesvědčí autentické příběhy, svědectví a vyznání mých spoluautorů ve třetí kapitole. Lépe to vysvětlit neumím.
II. První české zkušenosti s hospicem
1. Jasně formulovat indikaci přijetí
V krátké době po zahájení provozu byl Hospic Anežky České v Červeném Kostelci doslova zavalen žádostmi o přijetí. Důvodem bylo nejspíše hezké prostředí, zcela volný režim dne, neomezené návštěvy, zásadně nedirektivní přístup a partnerský vztah mezi personálem a nemocným, pro někoho i možnost účasti na bohoslužbách. Velmi brzy jsme pochopili, že není možné vyhovět všem. Nebylo nám z toho lehko u srdce, ale co naplat? Bylo nutno najít systém. Pravidlo "kdo dřív přijde" bylo nepoužitelné. Kdybychom se jím řídili, zrušili bychom první český hospic, sotva jsme ho otevřeli. Během jediného týdne bychom obsadili šestadvacet lůžek dlouhodobě nemocnými, možná na roky, a ti, pro něž byl hospic budován, by o něm nadále mohli jenom snít. Snít nejspíš někde za bílou plentou, osamoceni a nikým nedoprovázeni. Aby zodpovědnost nebyla na jednotlivci a abychom se lépe ubránili tlaku "přátel", dožadujících se protekce, žádosti posuzuje několikačlenná komise. Každý její člen ve svědomí posuzuje přítomnost či nepřítomnost čtyř kritérií indikace a naléhavost přijetí: a) postupující nemoc pacienta ohrožuje na životě, b) je nutná paliativní (úlevná) léčba a péče, c) nepotřebuje akutní ošetření nebo léčbu nemocniční, d) domácí péče nestačí nebo není možná. 2. Zásadně nelhat Sdělit nemocnému pravdu a nevzít naději je kus umění. Hodně se v tom chybuje. Mnoho lékařů buď neřekne nemocnému nic, anebo ho naopak zahltí spoustou informací v příliš krátkém čase, pacient je nestačí vstřebat, takže si ze slyšeného vybere jen co chce. Kdo chce pracovat v hospici, nesmí se bát s vážně nemocnými mluvit i o smrti. Ne od rána do večera, ne kdy my chceme, ale tehdy, kdy to nemocný potřebuje. Na začátku onemocnění pacient obvykle ještě smysl choroby nehledá. V hospici tomu už bývá jinak. Většina nemocných má naléhavou potřebu pochopit smysl a otázka "proč" nebo "k čemu" je tu na denním pořádku. Naším úkolem je brát nemocného vážně a pomoci mu odpověď hledat, nikoliv mu ji předkládat, nebo dokonce moralizovat. Upřímnou odpovědí "nevím, nerozumím tomu" důvěru pacienta neztrácíme, ale získáváme. Zásadně našim nemocným nelžeme. Vymstilo by se to hodně brzy. Někdy je nutné třeba na čas využít možnosti zámlky, ale nikdy není nutné lhát. Platí tu stejná zásada jako při výchově dětí. Něco řeknu děcku ve třech letech, něco k tomu přidám v šesti, něco až v pubertě. Kdybychom lhali a museli pak jako v té pohádce říkat "odvolávám co jsem odvolal", ztratili bychom důvěru pacienta a on by ztratil tolik potřebný pocit bezpečí. Nelžeme a nikdo se nehroutí, nikdo nepáchá sebevraždu. Klidně přiznáme, že nejsme všemohoucí. Nikdo nám to nemá za zlé, naopak nemocní upřímnost oplácejí upřímností a paradoxně se zklidňují. Poukazem na příklady státníků a jiných osobností, kteří zemřeli na stejnou nemoc není těžké přivést nemocného k pochopení skutečnosti, že uzdravení není otázka ani peněz, ani známostí a kontaktů. Cílem doprovázení je pomoci nemocnému a jeho blízkým co nejrychleji a nejšetrněji projít nepříjemnými předchozími fázemi, které popsala Kűbler-Rossová a pomoci jim dozrát do fáze smíření, akceptace. Toho však při zastírání pravdy prakticky není možné dosáhnout. To moc dobře vědí i sestry v hospici, které často jako první odhalí, že nový pacient není o své situaci informován. Sice podepsal "svobodný informovaný souhlas", což teoreticky znamená, že informován je, ale brzy se ukáže, že ho pan doktor poslal "na doléčení", nebo "na rehabilitaci" apod. Po jedné takové pacientce nám v hospici zbyly plavky, protože ji ošetřující lékař řekl, že jede do sanatoria, kde "to rozplave". Vždycky mám radost z našich sestřiček, když vidím, jak na takovou situaci reagují. V atmosféře lži už nejsou schopny ani dýchat. Říkávají: "To je hrozné, do toho pokoje se nedá chodit." A protože sdělování pravdy nemocnému je pouze v kompetenci lékaře, odchytí prvního, kterého potkají, a donutí ho, aby s nemocným
promluvil. Pak už jim nedělá potíže pokračovat v komunikaci a v doprovázení. Pravda má totiž ještě jednu velkou výhodu. Člověk si nemusí pamatovat, co řekl, a nemusí se bát, že kolega nebo kolegyně řekne zítra něco jiného než já a nemocného tím úplně zdeptá. Problémem jsou občas někteří příbuzní. Málem nás zapřísahají, jen aby se nemocný o své nemoci a prognóze nic nedozvěděl. Obvykle jim slíbíme, že s pacientem budeme mluvit jenom o tom, co už stejně ví, a odpovídat na otázky, které nám sám položí. Když se pak podaří obě strany propojit tak, že si konečně mohou přestat lhát, je to pro všechny velká úleva. A nejen úleva. Může to být i startovní můstek k velikým věcem: odpuštění, usmíření, poděkování, rozloučení. Právě sdělení pravdivé diagnózy, samozřejmě při zachování naděje, pomohlo už mnoha lidem překvapivě zmobilizovat poslední síly k možná největšímu a nejdůležitějšímu životnímu rozhodnutí a činu. 3. Zbavit nemocného strachu Strach ze smrti svazuje a ochromuje. Chodit kolem pacientova strachu jako kolem horké kaše určitě není nejšťastnějším řešením. Co tedy dělat? Ulevit nemocnému můžeme už tím, že mu docela obyčejnými otázkami pomůžeme ke svému strachu se nahlas přiznat. Pojmenovat ho. Jakmile se to podaří, strach je rázem poloviční. A když si povídáme ještě chvíli, strach se začne rozplývat a obvykle brzy zmizí docela. Někdy stačí nemocného vyzvat: "A na co tady tak celý den myslíte? Bojíte se něčeho? A čeho? Jak to bude? Nebo co bude potom?" - a on s úlevou přizná, že se bojí toho i onoho. A je to venku a dá se s tím konečně něco dělat. Může jít o strach z umírání. Konkrétně pak o strach z bolesti, ze ztráty lidské důstojnosti, že v tom nakonec zůstane sám, ode všech opuštěn. Tuhle zkušenost možná dokonce už udělal: "Kdykoliv jsem se chtěl pana doktora zeptat, jak to se mnou vlastně je, utíkal přede mnou jako malý kluk." Výsledkem musí být nutně nejistota, ztráta pocitu bezpečí, strach. Jediné, co v této situaci může nemocnému pomoci je ujištění, že jeho bolest zvládneme, že za všech okolností bude respektována jeho lidská důstojnost a že ho v žádném případě neopustíme. Může jít o strach ze smrti. Zde lze obvykle vypozorovat strach z neznámého nebo strach z trestu. Ani tady není možné dělat, že nic nevidíme. Sice je dobré na tyto náročné rozhovory se teoreticky připravit, ale v konkrétní situaci je pak lepší všechny poučky raději zapomenout. A prostě se spolehnout. Spolehnout se, že člověka v tu správnou chvíli napadnou ta správná slova. A neostýchat se je i vyslovit. A když ho žádná slova nenapadají, je třeba mlčet. Mlčení má v těchto situacích své nezastupitelné a velmi důležité místo. A nedokážeme-li nemocnému pomoci sami, musíme mu zprostředkovat pomoc odbornou. Nabídnout možnost rozhovoru s duchovním nebo s psychoterapeutem a respektovat právo nemocného vybrat si jak osobu, tak i čas rozhovoru. 4. Pracovat týmově, spolupracovat s rodinou Uspokojit všechny potřeby nemocného (tělesné, duševní, sociální i duchovní) a vytvořit kolem něj atmosféru lásky, klidu a pokoje samozřejmě nemůže jen jeden člověk, byť měl kvalifikaci sebevětší. Týmová spolupráce, zahrnující kromě zdravotníků i duchovního, psychoterapeuta, ale i nemocného a jeho rodinu a přátele, je naprosto nezbytná. Není třeba připomínat, že pacient je plnoprávným členem, ale současně i středem, cílem našeho zájmu. A co je důležité, všichni musí táhnout za jeden provaz. Všichni musí sledovat dobro pacienta. Všechno, co může zlepšit kvalitu života nemocného, je žádoucí. Co ji zlepšit nemůže, tím by neměl být obtěžován. Proto zásadně nepředstíráme všemohoucnost, důsledně se bráníme jakémukoliv alibistickému a pseudovědeckému jednání. Při každodenní konfrontaci se smrtí se rozdíl mezi profesemi stírá, což samozřejmě vůbec není překážkou odbornosti. Kompetence zůstávají přesně vymezeny a nejsou tím ani trochu dotčeny. Určitě nás to ale nutí být více lidmi a tým to stmeluje, což
opět přispívá k celkové pohodě. Každý v týmu je stejně důležitý, nikdo nepociťuje nějakou nadřazenost nebo podřazenost. Princip týmové práce je v hospicové péči velmi důležitý, bez ohledu na to, zda je poskytována v hospici či doma nebo v nemocnici. A to proto, že v terminální fázi bývá pro nemocného ze všeho nejdůležitější přítomnost blízkého člověka. Toho nelze z týmu vypustit. Ten si však své nezastupitelné úlohy často nebývá dostatečně vědom, zvláště když ho dříve v nemocnici k umírající mamince někdo nepustil s odůvodněním: "Už k ní nemůžete, stejně vás nevnímá." Stojí za to s těmito lidmi mluvit, věnovat se jim, vysvětlovat a povzbuzovat je. Ti, kteří si dají poradit, jsou nakonec vděční za poskytnutou možnost a nikdy nelitují. Příště je už nikdo nebude muset poučovat, určitě se zachovají správně. Zbaběle neutečou. A protože dali příklad i svým dětem, mají velkou naději, že ani jejich děti neutečou jednou od nich. Kontinuální návštěvy a stálá přítomnost příbuzných, ubytovaných v hospici spolu s nemocným, samozřejmě představuje kromě jiného i kontinuální kontrolu veřejností. Není však třeba se toho obávat. Ti lidé většinou hospic vyhledali proto, že jim došly síly, že už dál doma nemohli. Moc dobře vědí, co všechno obnáší ošetřování a doprovázení těžce nemocného a umírajícího. Mají za sebou probdělé noci, pocity bezmoci, beznaděje a úzkosti, leckdy i "housera". Sáhli si až na dno. Dovedou ocenit každý úspěch paliativní a symptomatické léčby, i když vědí, že nemůžeme život prodloužit. Jsou vděční za každou úlevu pro nemocného, zejména za zvládnutí bolesti. Ocení každou maličkost, každý úsměv, každé pohlazení. Jsou si moc dobře vědomi omezenosti lidských možností a jsou daleko méně kritičtí, než občasní a nezúčastnění návštěvníci pacientů v nemocnicích. Jsou svědky péče, jsou jejími přímými účastníky, jsou součástí týmu, táhnou s námi za jeden provaz. Všichni máme na mysli dobro pacienta, všem nám jde o totéž. Každý člen týmu je stejně důležitý, ale současně je i nezastupitelný. Sestřička sice taky může nemocného pohladit, v určité situaci dokonce i políbit, ale manželku nebo manžela nahradit nemůže. Může zmatené a situací zaskočené příbuzné povzbudit, aby nestáli metr od postele, aby se nebáli uchopit umírajícího za ruku, hladit ho, mluvit na něho i když zdánlivě (!) nic nevnímá. Zastoupit je ale může jen zčásti, nikdy ne plnohodnotně. Blízcí příbuzní našich pacientů to nemají jednoduché. Na jedné straně se od nich očekává plné nasazení v doprovázení umírajícího, na druhé straně i oni potřebují být doprovázeni. I jim je třeba pomoci propracovat se až ke smíření, k akceptaci, a to pokud možno co nejdříve, aby zbývající čas mohli spolu s nemocným prožít co nejplněji, co nejintenzivněji. Jen tak je možno minimalizovat jejich utrpení a naznačit, kudy vede cesta dál. Konečně, o mnohém z toho vypovídají vlastními slovy v následující kapitole sami tito lidé. Péče o pozůstalé patří ke standardním službám všech hospiců. V našich podmínkách se asi u dvou třetin pozůstalých můžeme omezit na jediný rozhovor při kávě bezprostředně po smrti nemocného. Asi jedna třetina rodin však potřebuje nějakou formu další pomoci. Telefonujeme, dopisujeme si, zveme, navštěvujeme. Pravidelně za pomoci dobrovolníků několikrát za rok pořádáme pro pozůstalé slavnostní zápis našich zemřelých do "Knihy živých" s bohoslužbou, s malým občerstvením a hlavně se vzpomínáním a nasloucháním. Asi je to pro ty lidi hodně důležité, když přijedou i z druhého konce republiky. Někteří se vracejí spontánně, z některých už jsou i dobrovolníci a pravidelní dárci či sponzoři. 5. Nesnížit se k alibistickému jednání Ani lékař to nemá jednoduché. Každý den se musí potýkat s dilematy medicínské praxe. Ta mohou být velkým stresorem a vždycky znamenají velký nárok na lékařovo svědomí. Manévrovací prostor zde bývá většinou dosti malý. Na jedné straně se lékař musí snažit udržet život, na druhé straně si musí uvědomovat nevyhnutelnost smrti a v tu pravou chvíli dovolit nemocnému odejít. Tady žádné směrnice nepomohou. Poslední instancí je lékařovo svědomí. Proto je tak
důležité, aby si ho pěstoval a tříbil. Co se nepoužívá, zakrní. Těch dilemat je ovšem víc - například u každého vyšetření a u každého léku musí lékař zvažovat výhody a nevýhody, výhody a zátěž z hlediska pacienta. Samostatným a velkým problémem je zejména u umírajících otázka hydratace (zavodňování) a výživy. Bohužel mnoho příbuzných, kteří svým blízkým dlouho a velmi dobře sloužili doma, v poslední chvíli zpanikaří jen proto, že nemocný přestal jíst a pít. V domnění, že v nemocnici má veškerou lékařskou péči, odvezou na posledních pár hodin smrtelně nemocného do nemocnice a dožadují se infuzí. Domnívají se, že jde o výživu, která může život prodloužit nebo zachránit. Většinou je to ale úplně jinak a je nutné, aby si lékař našel čas, ozbrojil se trpělivostí a příbuzným, případně i nemocnému trpělivě vysvětlil, co se vlastně v těle umírajícího děje. V terminálním stavu významně klesá potřeba tekutin a výživy! Poměry v organismu jsou změněné do té míry, že už není schopen metabolizovat, není schopen živiny zpracovat a využít. Nechutenství v této situaci je tedy nutno chápat jako normální obranný mechanismus. Nerespektujemeli to, pak každá forma výživy znamená pro nemocného obrovskou zátěž. Jak to může dopadnout? Zvrací, zežloutne, anebo mu je nějak jinak špatně. Nikdo z příbuzných nechce pro svého nemocného zlo. Každý chce dobro. Jenom se v problému neorientuje. V hospici jsme se mnohokrát přesvědčili, že příbuzní poté, co jsme si to takhle vysvětlili, od svého původního požadavku moudře ustoupili. Ještě citlivější než otázka výživy, je otázka zavodňování umírajícího pacienta. Všichni máme kdesi hluboko zafixováno, že by nikdo neměl umírat žízní. Pochopitelně. Ale opět je potřeba rozlišit situaci člověka umírajícího a všechny ostatní situace předtím. Umírání je proces, který nějakou dobu trvá, a během tohoto procesu jsou poměry v organismu skutečně výrazně změněné. To je třeba vzít v úvahu. Často například bývá snížená hladina krevních bílkovin, jsou změny v minerálním hospodářství, atd. To je stav, při němž je všechno jinak. Infúzní roztok, který by v jiné situaci dobře posloužil, může umírajícímu právě z těchto důvodů prokázat medvědí službu. Odborníci na celém světě se dnes shodují v názoru, že infuze na smrtelné posteli má své oprávnění jen zcela výjimečně. Problém žízně neřeší a navíc může uškodit. Infúzní roztok se nedostane tam, kde bychom ho potřebovali, jen "proteče" a s velkou pravděpodobností skončí z výše uvedených důvodů přesně tam, kde ho nejméně potřebujeme. Zhorší nežádoucí otoky ve tkáních, rozmnoží nežádoucí tekutinu v dutině břišní i jinde, zvětší sekreci žaludeční i v průduškách, takže pacient musí být ke všemu ještě odsáván, zbytečně zvrací apod. V každém případě ale jde o "hadičku", která vždycky zhoršuje kvalitu života. Těžko může umírající naposledy obejmout manželku, když je infuzí doslova přišpendlen k posteli. No dobře, řeknete, ale co s tou žízní, když infuze ji neřeší? Hospic Anežky České je sice první hospic v Čechách, ale nikoliv na světě. Tam už pár desítek let funguje přes dva tisíce hospiců a lékaři z nich si svoje zkušenosti nenechávají pro sebe. Přiznám se ale, že jsem jim zpočátku moc nevěřila, když nám říkali, že k potlačení subjektivního pocitu žízně stačí kostička ledu. Může být z obyčejné pitné vody, ale lepší je z ananasové šťávy, která není ani sladká, ani kyselá, ani hořká, zkrátka chutná nemocným nejvíc. Je dobré vědět, že v ústech jsou receptory, takové miniaturní radary, které se chladem té ledové kostky nechají oklamat tak, že pacient přestane pociťovat žízeň, aniž by byl naléván nežádoucí tekutinou. Opakovaně nám naši pacienti potvrdili, že to tak opravdu funguje. Důležité ovšem je velmi pečlivě se starat o zavodňování pacienta, dokud je ještě schopen přijímat tekutinu ústy. Třeba po lžičkách, třeba po kapkách. Hlavně často a po malých dávkách, po celé dny. Každý, kdo jde zrovna kolem, by měl nemocnému svlažit rty a dát mu trochu napít. Je jedno, jestli je to sestra, uklízečka, primář nebo návštěva. Velkou roli v tom může sehrát právě příbuzný, ubytovaný s nemocným v hospici. Nedopustíme-li, aby byl nemocný dehydratován už v této době, vystačí pak se svou zásobou tekutin většinou až do konce. Jak to dělají naše sestry v hospici? Buď pacient umírá v agónii, čili v bezvědomí, pak žádnou žízeň nevnímá a úplně postačí svědomitá péče o dutinu ústní. Vytírat, zvlažovat, nedopustit osychání sliznic. Umírá-li
nemocný při vědomí, sestry vyzrají na žízeň ledem z ananasové šťávy. A protože pro příbuzné bývá jedním z nejhorších pocitů právě bezmocnost, je dobré je něčím užitečným zaměstnat. Třeba výrobou ledových kostek. Ke kvalitě života umírajících pacientů patří maximální možné omezení všech invazívních metod. Jedním z důsledků "milosrdné lži až do konce" bývá někdy terapeutická posedlost, kterou jeden náš nemocný popsal slovy: "Před těmi doktory člověk nemá, kam by utekl a kde by hlavu složil." Tyto smutné zkušenosti nejsou pravidlem, ale vyskytují se. Může jít o zdánlivé maličkosti, ale z pohledu pacienta to maličkosti nejsou. Například velmi často je do hospice přeložen pacient z nemocnice se zavedenou močovou cévkou. A s léčeným zánětem močových cest, ke kterému samozřejmě časem došlo. Vždycky pátráme, jak k té cévce přišel. Jen výjimečně to bylo tak, že nemočil a močové cesty bylo nutno cévkou zprůchodnit. Obvykle tomu bylo právě naopak, močil až moc. V tom případě nemocnému navrhneme, že to zkusíme bez cévky, vrátit se k ní můžeme vždycky. Zpravidla nemusíme. Jednorázové moderní pomůcky zajistí, že i inkontinentní pacient je v suchu, a hlavně je to metoda neinvazívní, šetrná. Podobně je leckdy možné nemocného po přijetí do hospice zbavit nepříjemné sondy, protože ho sestry anebo rodinný příslušník dokáže trpělivě a velmi dobře živit tekutou stravou ústy. I když to lékař často nemá jednoduché, nikdy není bezmocný. Někdy před sto lety to kdesi v Americe vyjádřil dr. Hutchinson slovy: "Lékař může vyléčit někdy, ulevit často, potěšit vždycky." I když lékařská věda od té doby udělala velký pokrok, tato věta platí v plném rozsahu i dnes a bude platit vždycky. Další zásada, kterou se v hospici důsledně řídíme a která v jednotlivých konkrétních situacích pomáhá lékaři v rozhodování, je: "Pomáhat v umírání ANO, pomáhat k smrti NE". Je v tom veliký rozdíl. 6. Nepodceňovat spirituální potřeby pacienta Je smutnou skutečností, že spiritualita v našem zdravotnictví je často jedno velké tabu. A kupodivu nejen ve zdravotnictví českém. Se stejným problémem se potýkají naši kolegové z hospiců v ostatních zemích Evropy i ze zámoří. Asi to tedy nemůžeme svádět jenom na bývalý režim. Příčina bude hlubší. Mnoho vysokoškolsky vzdělaných lékařů pokládá spiritualitu za soukromé téma, její význam podceňují, nestojí o vzdělávání v této oblasti a pokládají ji za věc kněží. Spirituální potřeby pacienta nejsou totéž co potřeby psychologické, s nimiž bývají obvykle zaměňovány. Jde o hlubší a osobnější angažovanost ve sdílení se s pacientem na té nejhlubší úrovni. To samozřejmě vyžaduje i větší míru soukromí. I z tohoto důvodu nejsou jednolůžkové pokoje v hospici přepychem, nýbrž naprostou nutností. Zkušenosti z Hospice Anežky České potvrzují známou pravdu, že priorita potřeb pacienta se v průběhu choroby mění. Jestliže na začátku onemocnění jsou v popředí zájmu pacienta jeho potřeby tělesné, v terminálním stádiu jsou to, kromě potřeby zvládnout bolest, právě potřeby spirituální. Jestli je někdo vidět nechce, tak je samozřejmě nevidí. Ozřejmím to na příkladu. K pacientovi přijde velká vizita, nejméně deset lidí v bílých pláštích, se všemi těmi našimi lékařskými atributy jako jsou fonendoskopy zavěšené kolem krku atd. Stojí nad ním jako velcí a mocní, zatímco "malý" pacient se krčí v posteli. Nezkušený lékař z celkového vzezření nemocného usoudí na těžkou depresi a bude ho chtít léčit antidepresívy. Zkušenější lékař si však najde večer chvíli času, přisedne k nemocnému na židli, v civilu, a pohovoří s ním jako člověk s člověkem, smrtelník se smrtelníkem. A najednou zjistí, že to, co se při vizitě jevilo jako deprese, vůbec žádná deprese není. Že to jsou docela normální výčitky svědomí, které se u umírajících pacientů objevují běžně. Výčitky svědomí se však neobjevují jenom u lidí, kteří s ním celý život spolupracují. Objevují se i u těch největších darebáků, kteří své svědomí celý život umlčovali a okřikovali tak důsledně, že si už nedovolilo ani ceknout. Při
umírání se pak ale určitě prosadí a o to hlasitěji se ozve. Utrpení z výčitek svědomí může být někdy větší, než bolest fyzická, kterou už dnes moderními prostředky dokážeme zvládnout. Proto je třeba naučit se výčitky svědomí u našich pacientů nebagatelizovat, nepodceňovat, ale chápat je jako symptom, jako každý jiný příznak. Samozřejmě tady nejde o příznak nemocného těla, nýbrž o příznak nemocné duše. V každém případě si to žádá léčení. To už přesahuje kompetence a odbornost lékaře, ale při týmové spolupráci není problém odbornou pomoc nemocnému zprostředkovat. Ignorování spirituálních potřeb nemocného je jeden extrém. Druhým extrémem by mohlo být nerespektování svobodné vůle člověka, vnucování vlastních názorů, vlastního přesvědčení. To by byla taky hrubá chyba a abychom se jí vyvarovali, přijali jsme v hospici za svou zkušenost Matky Terezy a povýšili jsme ji na zákon: "Dříve jsem si myslela, že musím lidi obracet. Dnes vím, že je musím milovat, a obracet si je bude Pán." Zlaté pravidlo! A jak to funguje! 7. Nepodceňovat ošetřovatelskou dokumentaci Je pochopitelné, že čím více toho o nemocném víme, tím více mu budeme užiteční. A protože se personál v hospici ve službách střídá, je nutný co nejdokonalejší systém předávání informací. Ten však nesmí být samoúčelný a hlavně nás nesmí stát více času, než je nezbytně nutné. Kromě běžných chorobopisů a kromě ústního i písemného sesterského hlášení se nám osvědčila na míru ušitá ošetřovatelská dokumentace. Inspirovali jsme se v zahraničních hospicích, něco jsme od nich převzali plně, něco jsme přizpůsobili našim podmínkám a poměrům. Hlavně jsme si ale dávali velký pozor na to, aby sestry netrávily více času u papírů než u pacientů. Aby nemusely psát dlouhá slohová cvičení, ale jenom zaškrtávat okénka, zakroužkovávat či doplňovat domluvené značky. Dokonce jsme si dopřáli malý přepych, který jsme viděli v Británii - barevné papíry pro ošetřovatelskou dokumentaci. V celkových provozních nákladech to prakticky nehraje roli. Barevný papír se v tlustém chorobopise najde bleskově a sestrám to ušetří čas, který pak mohou věnovat nemocným. A taky jim to trochu zpestří práci. Až budete číst ve třetí kapitole příběh č. 79, všimněte si, že vést jednoduchou ošetřovatelskou dokumentaci se vyplatí i při ošetřování nemocného v domácím prostředí, střídajíli se například ve službách sourozenci. V hospici si sestry nestěžují, že jsou pouhými služkami lékaře. Pracují samostatně, kreativně a velmi zodpovědně. Hned při příjmu se snaží stanovit "ošetřovatelskou diagnózu" a "ošetřovatelský plán". Snaží se od nemocného dozvědět a do dokumentace zaznamenat, v čem spočívá z jeho (!) pohledu hlavní problém a co od hospice očekává. Už tady se naskýtá příležitost ujasnit si pojmy a předejít tak zklamání a nespokojenosti v budoucnu. Na žlutém formuláři sestry zakroužkují všechny úkony a situace, v nichž nemocný není soběstačný a je závislý na pomoci sester. Na růžovém formuláři pomocí domluvených značek nakreslí "pavouka". Je to v podstatě rodinná anamnéza, ale není zaměřena na choroby, nýbrž na vztahy v rodině. Na první pohled se pak z tohoto grafu dá vyčíst, koho nemocný má, kdo mu už zemřel, s kým je v kontaktu a na koho se může spolehnout, kdo je pro něho nejdůležitější a s kým si píše jen na Vánoce. Zeleně si tu podtrhneme jména osob, kterým nemocný dovolil poskytovat informace o jeho zdravotním stavu a to pak respektujeme. Zelený formulář slouží pro spolupráci s rodinou a pro budoucí kontakt s pozůstalými. Dokud není uspokojivě zvládnuta bolest, zaznamenáváme ji barevně do předkresleného "panáka". V denním záznamu sestry pouhým zakroužkováním symbolu zaznamenávají kromě běžných údajů i návštěvy, způsob koupele a také apetit v procentech. Jak již bylo zmíněno výše, nechutenství je příznak, který u našich nemocných bereme vážně. Za zvláštní zmínku stojí barevné značky, které se každý večer objeví v ošetřovatelské dokumentaci. Barvy korespondují s fázemi, které popsala KűblerRossová. Černá znamená šok, červená agresi, zelená smlouvání, fialová depresi, modrá rezignaci a žlutá, tu máme nejraději, znamená fázi smíření, akceptace. Má to hned několik výhod. Především každý, kdo přijde do služby na první pohled
vidí, v jakém psychickém stavu se který pacient ten den nachází. V tomtéž dni se samozřejmě mohou v okénku objevit barvičky dvě nebo tři, protože zmíněné fáze se často prolínají. Další nespornou výhodou těchto záznamů je i naprosto nezpochybnitelný odborný růst všech našich sester a ošetřovatelek. Už třetím rokem se denně ke konci služby zamýšlejí nad každým pacientem zvlášť, sdělují si své zkušenosti, své postřehy a zážitky, aby pak k záznamu ve formuláři sáhly po té správné barvě. Žádná literatura, žádné kurzy a školení nikdy nemůže nahradit tuhle praxi. S radostí dnes můžeme konstatovat, že se z našich sester a ošetřovatelek staly skutečné odbornice v diagnostikování fází, popsaných KűblerRossovou. To je nesmírně důležité, protože při doprovázení nemocných a jejich blízkých je v každé této fázi nutno s doprovázeným komunikovat a zacházet trochu jinak. 8. Našimi největšími učiteli jsou sami nemocní Jedním z pilířů hospicové péče je dobrá paliativní medicína. A v té je, Bohu díky, stále něco nového. Proto, kdo se nechce celý život učit a vzdělávat, komu pacient nestojí za to, aby se kvůli němu pídil po novinkách v léčbě i v ošetřovatelství, nemá v hospici co dělat. Je důležité sledovat odbornou literaturu, časopisy, vysílat své zástupce do kurzů a na školení, ale i na výstavy a veletrhy, kde se mohou objevit šikovné pomůcky apod. I když se snažíme nenechat si tyto příležitosti ujít ani u nás a v rámci možností ani v zahraničí, není to všechno. Našimi největšími učiteli jsou nepochybně naši nemocní, zvláště pak umírající. Každý člověk je jedinečný, neopakovatelný. Každý život je jiný a jiné je i každé umírání. Od každého nemocného se můžeme něčemu naučit. A někteří nám dají pořádnou lekci! Mohou být při tom o generaci i o víc let mladší než my. Často nás dokáží skutečně obdarovat. Uvědomujeme si to už teď, ale myslím, že nejvíce z toho budeme profitovat, až budeme my sami umírat. Jak jim poděkovat? Snad jedině tím, že to, čemu nás naučili, uplatníme co nejlépe ve službě těm ostatním. 9. Důsledná prevence syndromu vyhoření Syndrom vyhoření hrozí každému zdravotníkovi, ale může postihnout i členy rodiny, kteří se dlouhodobě a bez možnosti odpočinku a vystřídání starají doma o své nemocné. Jde o jakýsi druh vyčerpání a únavy, kdy už člověk všechno dělá jako robot, jakoby přes kopírák, bez zájmu a potěšení, už se nedokáže ani radovat a smát, už nemůže druhým nic dát, protože je sám na dně. Když jsme se před otevřením hospice byli poučit ve Velké Británii, na syndrom vyhoření jsme se cíleně vyptávali. A dozvěděli jsme se dost hroznou věc. Prý personál v hospicích vyhoří v průměru po dvou letech a musí být nahrazen jiným. Z toho nám nebylo ani trochu dobře. Rozhodnutí stavět zrovna v Červeném Kostelci padlo právě proto, že jsme tam našli lidi, ochotné v hospici sloužit. A kdyby nám měl za dva roky zůstat sice hezký, ale prázdný hospic, to byla představa dost děsivá. Od počátku proto věnujeme maximální péči prevenci syndromu vyhoření a jak je vidět, vyplatí se to. Hospic Anežky České je v provozu už dva a půl roku. A oni říkali "v průměru po dvou letech". Teoreticky už tedy dávno měl někdo vyhořet. Bohu díky zatím nevyhořel a ani nepozorujeme žádné příznaky syndromu vyhoření, i když jsme neustále ve střehu. Základem je dobrý výběr personálu. Nemá smysl přijímat lidi, kteří nejsou vyrovnáni se svou vlastní smrtelností a odmítají se nad tím třeba jen vážně zamyslet. Nebo taková sestra "záchranářka". Ta patří na oddělení ARO, určitě ne do hospice. Není-li totiž někdo schopen či ochoten nazývat věci pravým jménem a v určitých situacích jako jediný možný splnitelný cíl si stanovit důstojné a klidné umírání, v hospici neobstojí. Nutně půjde z jednoho zklamání do druhého a nevyhoří za dva roky, ale za dva měsíce. Důležité v prevenci také je bránit se rutině. Stále si vymýšlet nové pracovní postupy, stále si vylepšovat prostředí a také si umět odpočinout, pobavit se, odreagovat
se. Bez smyslu pro humor by to nešlo. Možná, že nás z velké části zachránil právě on. Naštěstí ho většina personálu má vyvinutý vysoce nadprůměrně, zvláště pak někteří jedinci. Ti dokáží strhnout všechny kolem, velmi často i pacienty a jejich blízké. Osobně si ale myslím, že nejvíce nám pomáhá tušení čehosi velikého, čehosi nekonečného, o co tu ve skutečnosti jde a na čem můžeme mít aspoň nepatrnou účast. Kdo práci v hospici nechápe jenom jako službu, ale jako dobrodružství, a to dobrodružství lásky a účasti na něčem, co nás nekonečně přesahuje, ten nevyhoří nikdy. Ten totiž často, velmi často v hospici prožívá radost, která "není z tohoto světa". A ta je zdrojem další síly a další energie, o kterou se může dělit a kterou může rozdávat. Pozorný a vnímavý čtenář to nepochybně postřehne i v některých z příběhů o pár stránek dál. 10. Integrace zdravých a nemocných Že se hospic bez dobrovolníků neobejde, to jsme věděli od začátku. Že snadno najdeme lidi, ochotné zalévat a přesazovat kytičky, v to jsme pevně doufali. Ale že najdeme lidi, ochotné navštěvovat naše nemocné a držet je za ruku až do posledního vydechnutí, tím jsme si tak docela jistí nebyli. Když jsme nabídli možnost účastnit se pravidelných bohoslužeb v hospici i lidem zvenku, žádný postranní úmysl jsme tím nesledovali. Jen jsme si mysleli, že to bezbariérové prostředí a teplíčko může někomu přijít vhod. A po první mši svaté se stalo něco, co jsme neplánovali. Návštěvníci si všimli, že je potřeba pomoci sestřičkám rozvézt pacienty na postelích a kolečkových židlích zpátky do pokojů. Chopili se práce a příště přišli o chvíli dříve, aby je pomohli svážet do kaple. Slovo dalo slovo a příště už přišli s naprostou samozřejmostí s kytičkou nebo s nějakou dobrotou za někým, koho už znali. A tak vlastně došlo zcela nečekaně a neplánovaně k integraci zdravých a nemocných, což se tu v nejrůznějších obměnách opakuje neustále. Časté tu jsou koncerty a různé jiné kulturní akce a vůbec není důležité, zda jde o profesionály nebo o pouhé amatéry. Podstatné je, že představují jakýsi civilní prvek, něco "normálního", co našim nemocným a jejich blízkým pomáhá aspoň na chvilku zapomenout na své trápení. Po hospici se neustále pohybují lidé v civilu, návštěvy s dětmi, veselá i rozpustilá mládež, často i zvířátka. To všechno dohromady pomáhá navodit atmosféru normálního světa a nemocným zapomenout na týdny a měsíce, strávené v nemocnici. 11. Pro zpětnou vazbu trochu statistiky neuškodí Důvody žádostí o přijetí nemocného jsou různé. Z výpovědí příbuzných našich pacientů vyplynulo, že přibližně v 90 procentech na péči o nemocného nestačí. Prostě se jim nedostává síly fyzické, psychické, odborných znalostí, nebo všeho dohromady. Asi v 60 procentech je důvodem žádosti nezvládnutá bolest v domácím prostředí. Z toho radost nemáme, protože by to tak nemuselo být. To číslo by se v budoucnu mělo podstatně snížit. Prostředky k zvládnutí bolesti už dnes jsou, jen je zapotřebí je využít a správně s nimi zacházet. Věříme, že ke zlepšení situace pomůže velkou měrou i výše zmíněná Paliativní medicína, kniha, určená především pro praktické lékaře. Asi ve 30 procentech žádá o přijetí do hospice nemocný, který buď nikoho nemá, anebo se rodina až dosud starala, ale síly prostě došly. Velmi často jde o kombinaci dvou nebo i všech tří důvodů. Průměrná ošetřovací doba v Hospici Anežky České činila v prvním roce provozu 38 dnů. Ve druhém roce již jenom 20 dnů. Čím to? Prostě indikovaných žádostí přibývá a my musíme velmi pečlivě zvažovat, koho přijmeme hned a koho později. Je běžné, že máme volná dvě lůžka, ale na stole je žádostí pět nebo šest. A všechny indikované. Nezbývá, než obtelefonovat všechny lékaře, kteří žádosti vyplňovali a kteří pacienty dobře znají. Když lékař řekne, že prognóza u jeho pacienta je řádově měsíce, přednost má nemocný, u kterého lékař předpokládá délku života spíše týdny nebo dokonce dny. Tak se nakonec dostane na každého a
tak se nám podařilo zkrátit dobu pobytu ve prospěch péče domácí, kterou v zájmu pacienta vždycky upřednostňujeme. Nemůžeme-li nemocného přijmout hned, snažíme se aspoň poskytnout radu ohledně léčby bolesti, někdy i půjčíme pomůcku, bez níž se momentálně můžeme obejít. Pokud by se ale stav náhle zhoršil, pak prostě improvizujeme. Přijmeme takového pacienta i v neděli nebo v noci. Když to nejde jinak, neobsazenou přistýlku v jednolůžkovém pokoji nahradíme lůžkem a přechodně z něj uděláme pokoj dvoulůžkový. I když opravdu neradi a jen výjimečně a na dobu nezbytně nutnou. Kvalitě péče je třeba dát přednost před kvantitou, i když z ekonomického hlediska by opačný postup byl zajímavější. Spektrum diagnóz našich nemocných se neliší od spektra diagnóz v zahraničních hospicích. Plných 92 procent představují pokročilá stádia nádorových onemocnění a zbývajících 8 procent jiná onemocnění s infaustní prognózou. Jednoznačně převládají choroby a stavy, pro které jsou charakteristické závažné, ošetřovatelsky velmi náročné příznaky. Například bolestivé kostní metastázy, metastázy mozkové i jiné, nebo potřeba častých a složitých převazů, ošetřování různých vývodů apod. Vyšší věk nemocných v naší statistice sice převládá, ale střední věk je čím dál častější. Ani velmi mladým pacientům se bohužel tyto choroby nevyhýbají. Zatím nejmladší pacientkou v Hospici Anežky České byla 24letá dívka, nejstarší pak 97letá stařenka. Z rozboru trvalého bydliště našich pacientů lze vyvodit závěr, že je zapotřebí pokud možno rovnoměrné sítě hospiců po celé republice. Během prvních dvou let využívali hospic ve východních Čechách nemocní ze všech koutů Čech i Moravy, protože byl jediný. Počet žádostí však logicky klesá v závislosti na vzdálenosti bydliště. Z těch nejvzdálenějších míst sem přicházejí nemocní, které jejich nemoc vehnala do naprosto zoufalé životní situace. 12. Když se chce, všechno jde Když jsme s několika přáteli v roce 1993 zakládali Ecce homo - Sdružení pro podporu domácí péče a hospicového hnutí, se záměrem cílevědomě prosazovat v České republice myšlenku hospice, stanovili jsme si určitou taktiku a strategii: 1) Začít o umírání a smrti nahlas mluvit a hlavně přemýšlet. V tom smyslu se již hodně podařilo, ale úkol samozřejmě trvá. 2) Pomoci vybudovat první český hospic a v něm ukázat, že všechno jde, když se chce. Bod č. 2 si můžeme s úsměvem odškrtnout, dobrá věc se podařila. A nejen to. Za vydatné finanční i morální podpory Ministerstva zdravotnictví byl nedávno otevřen také Hospic Štrasburk v Praze Bohnicích a Hospic sv. Lazara v Plzni. Co nevidět bude otevřen již čtvrtý hospic v ČR a první na Moravě, Hospic sv. Josefa v Rajhradě u Brna. Na několika dalších místech jsou nadějné a podpory hodné projekty a hezké "iniciativy zdola". A to je dobře, protože bez lidí to nejde. A tak se můžeme těšit například na Hospic sv. Štěpána v Litoměřicích, na hospice v Milevsku, ve Valašském Meziříčí nebo v Luži Košumberku a další. 3) Zkušenosti z hospice předávat dál, například formou přednášek, seminářů, umožněním stáží apod. Těchto akcí máme za sebou několik set a kolik jich máme před sebou, to netušíme. Dokud bude zájem a pokud síly stačí, chceme pokračovat. 4) Myšlenku hospice prosadit i mimo budovy hospice, všude, kde lidé umírají, to jsme hned na začátku označili jako náš "vzdálený cíl". I když je vzdálený hodně, není pochyb, že je už o pořádný kus blíž, než v tom roce 1993. Podařila se spousta dalších věcí. Kdo do toho trochu vidí, ví, kolik hodin práce, jednání, vysvětlování a dokazování je zapotřebí, aby se v legislativě objevil nějaký nový pojem. Například "hospic". Už tam ale je a doufáme, že se brzy objeví i v sazebníku zdravotních pojišťoven, aby bylo konečně systémově a hlavně uspokojivěji vyřešeno i financování tohoto druhu péče. I tak bude hospic
vždycky zčásti závislý na pochopení dárců a sponzorů. Ve světě tomu tak je, jenže tam jsou běžné i formy darů, u nás zatím téměř neznámé. Například odkazy. Nebo rodina na přání zemřelého na úmrtním oznámení poděkuje hospici za péči, s díky odmítne věnce a květinové dary, a místo nich při pohřbu uspořádá sbírku ve prospěch hospice. A protože těch hospicových aktivit už je v republice víc, bylo nedávno založeno občanské Sdružení poskytovatelů hospicové péče. Členem může být jak poskytovatel, tak podporovatel hospicové péče, může jím být osoba právnická i fyzická. Jde o to spojit síly a táhnout za jeden provaz, je to nejlepší prostředek, jak výhledově dosáhnout onoho vzdáleného cíle. Vždyť nikdo z nás neví, kde sám jednoho dne svou tělesnou schránku opustí.
III. Zkušenosti, svědectví, vyznání, ze života, z praxe (1) Jsme s manželem a s naší jedenáctiletou fenkou zlatého jezevčíka Rozárkou už pátý týden v hospici. Už samotný fakt, že jsme mohli vzít Rozárku sebou, nám způsobil velkou radost a ulehčení, neboť jsme stáli před problémem, jak vyřešit její existenci. Je totiž nedílnou součástí našeho života. Rozárka je tu s námi evidentně spokojená a my jsme šťastni, že jsme nemuseli hledat žádné náhradní řešení. Nesmírně si vážíme laskavého a chápajícího postoje všech zaměstnanců hospice, kteří se s Rozárkou mazlí a ona je za to miluje. Asi i to přispělo, alespoň malým dílem ke zklidnění nás obou a to již po prvním týdnu, prožitém v hospici. Každodenní obětavá a laskavá péče, která nás obklopila a dodnes dojímá a za níž nemůžeme být nikdy dost vděční, vytvořila mezi mnou a manželem naprostou otevřenost v otázkách života a smrti. Hrozivé tabu přestalo existovat. Asi po třech týdnech hospicové péče, při jedné z krizí, jsme se vzájemně rozloučili a požádali o odpuštění. Myslím, že nám to oběma
velmi projasnilo výhled do zbývajících dnů, čímž nechci říci, že jsme "odhodili" realitu manželovy nemoci. Pokud jde o mne jako doprovázejícího člena rodiny, cením si především faktu, že hospicová péče nám umožňuje být každodenně spolu, což nás činí šťastnými. Dříve, než jsem poznala možnosti hospice, jsem si z duše přála, aby manžela nevyléčitelná nemoc netrápila ve svém posledním stádiu dlouho a aby milosrdná smrt ho zbavila živoření. A to přesto, že jsem si neuměla představit a ani jsem si vnitřně nemohla dovolit uvažovat o tom, co bude po manželově smrti. Příliš jsme na sebe vázáni a tak mě při pouhém náznaku této smutné a nevyhnutelné skutečnosti přepadala panika, děs, hrůza, stres... Nedokáži odhadnout, jak se zachovám, až smrt opravdu přijde, možná to úplně nezvládnu, ale vím už dnes jistě, že si přeji ještě hodně našich společných dní a že za každý nový den jsem vděčná. Vím rovněž, že až se naplní čas a manžel odejde, budu schopna žít dále s vroucnou vzpomínkou na něj a na naše krásné dny prožité v Hospici Anežky České. Růžena H., 59 let, manželka zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (2) Bylo to v prvním týdnu našeho hospicového pobytu. Všude vládla odpolední siesta. Manžel po obědě spal a spokojeně odfukoval. Já jsem relaxovala s mokrým kapesníkem přes oči a rovnala jsem si myšlenky. Náhle se ozvaly příjemné tóny kytary a příjemný mužský hlas zpíval. Vyplížila jsem se opatrně z pokoje, abych nevzbudila muže a v zimní zahradě naproti našemu pokoji jsem uviděla mediky stážisty. Vzácné okamžiky klidu a odpočinku vyplňovali radostí pro sebe i ostatní obyvatele hospice. Skutečnost, že se v něm také zpívá a hraje byla pro mne ohromující a vehnala mi slzy do očí. Když mě vyzvali, abych si zazpívala s nimi, s úžasem jsem zjistila, že to jde a byl to po mnoha měsících manželovy choroby nezapomenutelný a úlevný zážitek. A pak už jsem postupně samozřejmě a s radostí přijímala, že podle možností a počasí se hraje a zpívá v hale, na terase, na sesterně, v pokojích, kde jsou k tomu důvody. Například u nás při manželových narozeninách a mém svátku, a že k písničce přidaly sestry a ošetřovatelky i ošetřovatelé kytičku. Kolem hrajících a zpívajících sestřiček, ošetřovatelek i ošetřovatele vždy bylo plno a spolu zpívali doprovázející i pacienti - chodící, sedící v křesílkách i na pojízdných židlích, včetně těch, kteří přijeli i se svými postelemi. Vždy, když to bylo možné, zpívala jsem s nimi a bylo mi blaze na duši. I manžel to párkrát zkusil. Druhý střípek časově zapadá asi do poločasu našeho pobytu. Bylo po víkendové návštěvě dcery s manželem a našimi dvěma vnučkami - patnáctiletou Luckou a desetiletou Pavlínkou. A já jsem se konečně odhodlala napsat pár slov do kroniky hospice, o nichž jsem již delší dobu uvažovala už proto, že jsme tu byli "starousedlíci". Otevřela jsem kroniku na stránce s posledním zápisem a do očí mě uhodil povědomý rukopis. Zbystřila jsem, četla jsem a užasla jsem. Bez našeho vědomí i bez vědomí rodičů naše dvě "puberťačky", po předchozí prohlídce všech prostor hospice, na kterou jsem je poslala, považovaly za nutné poděkovat a učinily to. Udělaly nám nesmírnou radost a zahřály nás u srdíčka - snad ty naše děti a vnoučata nejsou tak indiferentní, jak by se v každodenním shonu mohlo zdát. A tak mě holčiny předběhly a já jsem mohla jen navázat. Třetí drobnička se váže k naší mrňavé jedenáctileté dlouhosrsté jezevčici. Na jiném místě jsem se pokusila vyjádřit, co to pro nás tři znamenalo, že jsme mohli být až do konce spolu. A naše Rozárka - tak se jezevčičí dáma v letech jmenuje - naplno využívala své výsady být členem hospicového společenství. Velice pozorně a důsledně si hlídala svého milovaného páníčka a jak to bylo jen
trochu možné, zalehla u něj "na ramínko", což znamená, že jí z pod deky na manželově rameni koukal jen malý čumáček a velké uši - skoro, jako by tam nebyla. A byla právě v této poloze, když do našeho pokoje vstoupila velká vizita a pan primář energickým krokem přišel k manželově posteli. Respektive, pokusil se o to, neboť Rozárka bez varování "vystartovala", aby ubránila pánečka. Musela jsem ji vzít do náruče, poučit o slušném chování a panu primáři se omluvit. S dojetím jsem vzala na vědomí, že se pan primář nerozzlobil a velkoryse prohlásil, že to není její vina. Po mnohých nedobrých zkušenostech s "lidmi antipsy", jsem měla velké teplo na duši a moje úcta k šéflékaři hospice bezmezně narostla. A tak se ve mně střádaly mnohé a mnohé pozitivní střípky, zkušenosti s obdivuhodnou profesionalitou všech ošetřujících, vděčnost a úcta k nesmírné laskavosti, obětavosti, citlivosti a taktu všech členů hospicového týmu, který pečoval o manžela a o mne. Když pak manželovo vitální srdíčko dotlouklo a spolu jsme stanuli tváří v tvář velkému tajemství smrti, pocítila jsem, že se uprostřed moře bolesti a smutku vynořil ostrůvek naděje a příslib štěstí (obr. III). Neboť láska s člověkem neodchází, láska je věčná, láska je Bůh a Bůh je láska... Růžena H., 59 let, pozůstalá manželka zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (3) Za hranici smrti nikdo z nás nevidí. Při péči o umírající ale má člověk občas přece jen možnost nahlédnout o kousek dál. Na některé zážitky nelze zapomenout. Neležel v hospici dlouho. Byl mladý a znala jsem ho z dřívější doby přes jeho ženu, která byla taky zdravotní sestrou. Měli tři maličké děti a ona velmi pěkně o manžela pečovala doma. Když už to doma nebylo únosné, zůstali spolu v hospici. Občas ji na chvíli vystřídala sestra, aby se mohla spolu s rodiči postarat o děti. Byl velice trpělivý, žena ohromně statečná. Přesto však v sobě chovali naději, že zase bude aspoň na chvíli lépe, když bude mít pár infuzí... Ale tělo bylo četnými operacemi a rozesetými metastázami tak zesláblé, že zlepšení nebylo možné ani přes všechnu snahu a medicínské vymoženosti. Tělo měl vyhublé, ale pohled očí krásný a jasný! Byl vděčný za možnost účasti na mši svaté v hospicové kapli. Zrovna jsem neměla službu, když se jeho zdravotní stav velice zhoršil, a protože jsme se s jeho ženou znaly od dětství, zatelefonovala mi domů, abych přijela. Opravdu se blížila ta poslední hodina jeho pozemského života. Domluvily jsme se, že přivoláme ještě oboje rodiče a sestru. O všech o nás bezpečně věděl, ale nemohl už mluvit. Společně jsme se hlasitě modlili. Jeho zamlžený pohled byl upřený do dáli a z koutků očí mu stékaly slzy. Nejspíš pro něho bylo moc těžké odcházet od ženy a dětí. Ještě jsem mu zpívala písničky, které měl rád. Postupně slábl jeho dech, až ustal úplně. A tu se mu na tváři objevil překrásný úsměv a tvář se rozzářila do nepopsatelné krásy! Dokud žil, nikdy jsem u něho tak krásný úsměv neviděla. Pak se tvář uvolnila, ale zůstal vyrovnaný výraz tváře, i slabý úsměv. Božena Š., 43 let, zdrav. sestra zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn
(4) Když pronikla do povědomí kostelecké veřejnosti myšlenka vybudování hospice právě v Červeném Kostelci, velice mě to zaujalo. Moje sestra totiž zemřela v 56 letech na rakovinu v hradecké fakultní nemocnici zcela opuštěná, doslova za plentou. Personál kliniky zdůvodnil tento fakt dcerám mé sestry slovy: "Není to pěkné, zachovejte si maminku v paměti tak, jak byla dříve." Takže neteř hnala auto z Prahy zcela marně, maminku už nikdy neviděla. Naštěstí v tomto zařízení byla sestra pouze jediný den. Proto jsem přivítala vybudování zařízení zcela jinak fungujícího a smýšlejícího, právě u nás, v Červeném Kostelci, a hned jsem se rozhodla pro službu dobrovolníka. Nevybrala jsem si recepci, péči o květiny a podobně, ale přímý styk s pacienty, pro které jsem alespoň trošičku chtěla být ke konci jejich života tím, čím nikdo pro moji sestru v posledních chvílích nebyl. Ihned po otevření hospice jsem začala každé pondělí dopoledne chodit za pacienty. Nosím jim z města to, co chtějí, na co mají chuť, a přitom si hezky povídáme. Zajdu do každého pokoje, i když vím, že mnohý pacient už nemá žádné přání, které lze z města přinést. Ale mohu ho pohladit, prohodit pár slov, i více slov, pokud on chce. Za tu dobu, co je hospic u nás otevřen, jsem poznala plno skvělých lidí, přímo hrdinů, dalo by se říci. Tak pan H. byl pro mne vzorem pevné vůle a chuti k životu. V paní Ch. jsem našla, přes více než dvacetiletý věkový rozdíl, skvělou přítelkyni. Vydávaly jsme se spolu na dlouhé procházky po městě a moc jsme se nasmály při jedné z nich, když jsem jí chtěla ukázat naše město z nejvyššího kopce, z Chrbů. Líčila jsem jí, jaký je tam nádherný výhled a teprve na místě jsem zjistila, že od dob schůzek v mém mládí stromy na Chrbech značně povyrostly a není vidět nic, vůbec nic. Přesto jsme si tam poseděly na lavičce a povídaly si o minulých letech jejího i mého života. Byla to vzácná "bábinka" s vůlí bojovníka a přitom se svou nemocí zcela vyrovnaná. Říkávala mi často: "Až to přijde, tak to přijde (mínila tím svoji smrt), nikdo zde věčně nezůstane!" Měla ve svém životě různá trápení, odešel od ní manžel, zůstala sama s dcerou, ale nebyla vůbec zatrpklá, naopak. Milovala vnoučata a pravnoučata a strávily jsme spolu pěkné chvíle při poslechu písniček, které jí na kazetu nazpívala malá pravnučka. Paní Ch. u toho vůbec nelítostnila, ale s vervou prohodila: "Tak se podívejte, bude šišlat pořád a pořád!" Když se její život blížil ke konci, byla u ní stále její hodná dcera. Paní Ch. si umínila, že se musí dočkat Vánoc (1996), protože miluje kapra. A taky se jí to podařilo. I kousíček té oblíbené ryby ještě ochutnala. Odešla od nás 3. ledna 1997 a já si často, přečasto na ni vzpomenu, na její radost z toho, když se mi 3. prosince narodila vnučka, na její živý zájem o všechno, na její pokoru. Říkávala: "Víte, já nejsem moc zbožná, ale snad mně to Pán Bůh odpustí." Nevím jak moc byla zbožná, ale byla moc hodná, prostě jednička. Dalším člověkem, který mě hodně obdaroval, byla moje vrstevnice, paní B. Shodou okolností jsme měly také stejnou školu (průmyslovku) a tak jsme se mohly bavit dlouhou dobu, aniž by nám došly náměty hovoru. To však nebylo tak podstatné, paní Hana byla totiž opravdový hrdina. Přijímala svůj osud tak vyrovnaně, že jsem za ní chodila jako do školy života. Na její slova: "Měla jsem krásný život, hodného manžela a děti, dočkala jsem se krásných vnoučat, tak co bych ještě chtěla?" budu ještě dlouho vzpomínat. Nebo paní F.: "Vím, že můj život končí, ale já se nebojím, jsem připravená." A také to nebyla žádná stařenka. Za ty dva roky mé služby v hospici je těch zážitků mnoho, opravdu mnoho a všechny posouvají životní hodnoty do úplně jiné roviny, než kdy byly předtím. Vadí mi strašně řeči typu: "No, když na to máš tu povahu, to já bych tam nemohl chodit ani za nic." To mívám pěkný dopal, protože každý je přece úplně lidsky smutný, když vidí, že od něho někdo milý odchází, ale to ještě neznamená, že ho můžeme nechat o samotě, že se nás to netýká!
Marta Š.,
60 let, dobrovolnice v
hospici zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (5) Celý život jsem pracovala ve zdravotnictví. Prožívala jsem se svými pacienty jejich trápení a bolesti, desítky lidí jsem viděla umírat. Některé zážitky ze služeb u umírajících jsou doslova drastické. Za komunistického režimu jsme nesměli k umírajícímu zavolat kněze, to se nám podařilo jen zřídkakdy, za cenu poměrně velkého rizika. A tak míra důstojnosti při umírání závisela pouze na přístupu službu mající sestry, na tom, co sama o umírání věděla, jaký byl její životní postoj, jaké mravní hodnoty vyznávala. Celá léta mne provází vzpomínka na jednu neděli, kdy při mé službě umíral bývalý příslušník SS. Nikdy nezapomenu na jeho zoufalé volání: "Odežeňte ty psy, odežeňte ty psy!" A já jsem mohla jen bezradně stát u jeho lůžka, držet ho za ruku a v duchu se modlit, než nastal konec. Nebo vzpomínka na vysokého komunistického funkcionáře, který za plentou umíral osamocený a snažil se marně vzpomenout na slova modlitby Otčenáš. Na jeho zoufalý výkřik: "Ježíši Kriste, já se neumím modlit!" (obr. XII). Jak velká milost mu tehdy byla dána, že na vedlejším lůžku ležel věřící pacient, který mu Otčenáš předříkával, a on uklidněný krátce na to vydechl naposledy. Mnohokrát jsem o těchto zážitcích přemýšlela a říkala si, jak krutá, nesmyslná a nelidská byla nenávist komunistického systému ke všemu duchovnímu - šla vlastně až za hrob. Díky Bohu, že je ta doba už minulostí! Teď, když jsem v důchodu, chodívám občas do hospice v Červeném Kostelci odsloužit nějakou tu službu, když chybí některá ze zdravotních sester. Jak jiné mám dojmy ze služeb tam! To není místo beznaděje, zoufalství a opuštěnosti, i když je to vlastně dům umírání - a umírání převážně na těžká onkologická onemocnění. Tady pacienti neumírají osamoceni, nedůstojně, bez duchovní opory. Až do posledního dechu může u nich být jejich rodina, jsou obklopeni obětavou péčí sester a ošetřovatelů. Možnost návštěvy kaple, rozhovoru s knězem, usmíření se světem - to všechno jsou záruky klidného, šťastného odchodu z pozemského života. Jak velké štěstí má ten, kdo může, zbaven bolesti, úzkosti a strachu, poslední chvíle prožít v takovém prostředí! A ti, kteří ho doprovázejí, se nakonec cítí obohaceni pocitem, že vytrvali až do konce, že poskytli svému blízkému to nejdůležitější, co mohli - svoji přítomnost, láskyplný dotek, úsměv, obětavou pomoc. Vždyť čisté svědomí v této věci je často jedinou útěchou při bolestném loučení. Marta K., 55 let, zdrav., sestra zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (6) Překvapení přišlo náhle. Bez větších příznaků nemoci manželka v 73 letech ztratila schopnost vyjadřování, orientace a samostatného rozhodování. V nemocnici zjistili poměrně velký zhoubný nádor na mozku. Po týdnu vyšetřování byla operována, ale poškození mozku bylo větší, než se při vyšetření zdálo. Přestala mluvit úplně a částečně ochrnula na pravou ruku a nohu.
Denně jsem za manželkou do nemocnice chodil. Vyrovnal jsem se s tím, co mi řekli hned při prvním vyšetření, že manželce zbývá jen několik týdnů života a případná operace je jen pokusem o prodloužení života s nejistým výsledkem. Bylo to kruté, ale bral jsem to jako fakt, který nemohu ovlivnit a změnit. S čím jsme se ale se synem smířit nemohli, byla péče o manželku a její stav po operaci, kdy se vrátila na lůžkovou část nervového oddělení. Nebyla schopná postarat se o sebe sama a nemohla ani říci, co potřebuje. Velmi nás mrzelo, že je manželka se svým trápením sama v cizím prostředí. Co znamenaly ty dvě hodiny návštěv? Když nám řekli, že manželku po nezbytném pobytu v nemocnici přeloží do léčebny dlouhodobě nemocných, nesouhlasili jsme s tím a hledali jiné formy péče. Chtěl jsem si manželku vzít domů, ale ani s pomocí pečovatelské služby a dalších charitativních organizací, bez ohledu na náklady, nedokázal bych sám potřebnou péči zajistit. Syn bydlí 150 km od našeho bydliště a ani nikdo z dalších příbuzných nebyl v blízkosti. Při hledání možností se syn dozvěděl o Hospici Anežky České v Červeném Kostelci a tam také manželku přijali. Měli jsme spolu vlastní pokoj a péče byla opravdu vzorná, lepší si ani neumím představit. Co ale bylo hlavní, bylo to, že jsem mohl být s manželkou stále, že jsem se o ni mohl starat. Nikdy nezůstala sama, když jsem musel odjet, byla s ní její sestra. Vycházel jsem z toho, že když nemůže být manželka doma, musí s ní být někdo blízký tady, aby se necítila opuštěná v cizím prostředí. Toto všechno jsem nepokládal za nějakou oběť, ale za normální věc, vždyť jsme spolu prožili 49 společných let. Kdyby to bylo obráceně, starala by se o mě manželka daleko lépe, než jsem to uměl já. Za ty tři měsíce vznikl mezi námi nový, hlubší vztah (obr. XVI), vždyť celé dva měsíce jsme byli stále spolu, celých čtyřiadvacet hodin denně a to se nám podařilo jen někdy o dovolené a na rekreaci. Pochopil jsem, co pro mne manželka znamenala a docela jinak jsem se díval na celý náš společný život. Mám teď jiné hodnocení života, světa a lidí. Smrt pro mne není nic hrozného, ale jen konec života, normální běh přírody. Nebojím se vlastní bolesti, bolest jsem prožíval společně s manželkou. Pomáhá mi to i teď, když i u mne zjistili zárodky rakoviny a je jen otázkou času jak rychle bude nemoc postupovat. Nebojte se věnovat čas péči o své blízké nemocné, nenechávejte je opuštěné, nejsou při tom jen ztráty, jsou i zisky. A pak snížíte aspoň na minimum výčitky svědomí, které se stejně dostaví, až budete přemýšlet o tom, zda jste udělali všechno co bylo ve vašich silách. Chcete-li udělat radost někomu ze svých blízkých, říci mu něco hezkého, pohladit ho, nečekejte na nic a udělejte to hned, zítra by mohlo být pozdě. Jaroslav Š., 74 let, pozůstalý manžel zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (7) Jsem ráda, že mohu pracovat v hospici jako ošetřovatelka. Poznala jsem tu spoustu lidí a nenaučila jsem se tu jenom ošetřovat nemocné, ale mnohem víc. Naučila jsem se, jak se má chovat člověk k člověku, zdravý k nemocnému a k umírajícímu. Strašně moc mi to tu dává. Jana Z., 18 let, ošetřovatelka
zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (8)
Moje maminka ve věku 82 let prodělala operaci rakoviny tlustého střeva. Tři roky se ještě držela, ale pak se objevily metastázy v játrech a v plicích. Brzy se objevily bolesti. Lékař mě plně informoval, zodpověděl všechny otázky, včetně toho, co mám teď říci mamince: "To musíte vědět sám. Ale - vždyť ona se to stejně dozví." Tak jsem se vrátil na pokoj a s obavami, jak to přijme, jsem jí pravdu sdělil. Zlatá máma: "Já si to myslela." A bylo to. Žádné skrývání, žádné lži. Bolesti se zhoršovaly a já jsem se obrátil na onkologickou kliniku. Ve zprávě stálo doporučení užít proti bolesti anodyna v injekcích - zajistí PL. To jsem si přeložil jako "praktický lékař". No, nezajistil a máma se trápila dál. Úlevu morfiových injekcí poznala až v hospici. Tomu předcházelo pár děsivých týdnů, kdy ze dne na den přestala chodit, takřka neviděla, sama se nenajedla, neudržela stolici ani moč, kalilo se jí vědomí, mluvila z cesty atd. V zoufalé situaci jsem zavolal do hospice. Obratem jsem obdržel informační brožuru a formulář žádosti o přijetí. Po krátkém váhání jsem mámě všechno přečetl. Původně jsem chtěl pár vět nebo odstavců zcenzurovat, nepřečíst. Nakonec jsem jí ale přečetl všechno, do posledního písmene. Reakce byla neurčitá, ovšem v té době maminka už takřka nemluvila, nebyla toho schopná. "Svobodný informovaný souhlas" podepsala na moji prosbu jednoho rána po zvláště kruté noci. Pak následovalo čekání a beznaděj, že odpověď bude zamítavá. Nebyla. Následoval pro mne ohromný pocit úlevy, když jsem maminku koncem srpna 1997 šťastně dovezl do Červeného Kostelce. Čekal nás vkusně zařízený pokoj, ostatně trochu jsem ho znal už z prospektu. Přijati jsme byli moc hezky. Přiznám se, že doma při pročítání brožury "Hospic Anežky České se představuje" se mi zdálo vše v ní obsažené až příliš ideální, aby to mohla být pravda. Neměl jsem ale čas na úvahy a usoudil jsem, že kdyby polovina z toho byla pravda, bylo by to náramné. Moje obavy se záhy rozplynuly. Víte - taková maličkost: krátce po příjezdu vyjdu z pokoje na chodbu a hle, vedle dveří v rámečku cedulka: "Paní Jaroslava S. se synem". Potěšilo mě to. Pak lékaři, krátké vyšetření, i pár slov pro mne. A za chvíli jsem měl poznat, co znamená termín "laskavá ošetřovatelská péče". Přijde sestřička, pozdraví, představí se, podá ruku. Pak se vlídně věnuje mámě, pohladí ji, urovná přikrývku. "Paní S., nemáte bolesti? Máte - chtěla byste injekci? Já bych vám ji píchla." Máma už mohla jen přikývnout nebo zavrtět hlavou. Přikývla. "Tak já vám pro ni doběhnu." A běžela. Po chvilce: "Tak, kam to píchneme, aby to moc nebolelo? Tady, viďte. Tak - a za chvilku se vám uleví a vy si zdřímnete. A tady synovi dáme hodinku volno a půjde se proběhnout". A máma, která už většinou nemluvila, se najednou široce usmála a povídá: "Jenom aby se mi někde nezaběhl!" Zaražená sestřička prohlásila: "No tohle!" a odkráčela. Jindy zase, bylo to po půlnoci a máma potřebovala přebalit, přivolám sestřičku. Ta se činí, já pomáhám. A právě když chci zapnout plenkové kalhotky, objeví se nová loužička. Mrzutě povídám: "Tak - a co budeme dělat?" Sestřička na mě hledí udiveně: "Prosím vás, co bychom dělali? Převlékneme maminku znovu. Já ji takhle přidržím, aby se neumazalo prostěradlo a vy podejte z chodby čisté kalhotky. Vezměte raději hned dvoje!" Jak prosté. Idylický obrázek ze zadní strany brožury, kde skupinka pacientů odpočívá na terase, mi zase bude připomínat jeden slunný zářijový den, kdy sestřička vyvezla maminku spolu s jinými pacienty na terasu, sedla si k nim s kytarou, zahrála a zazpívala. Jsem rád, že to mámě bylo dopřáno. Za dva dny tiše zemřela. Byl jsem s ní v pokoji. Jak vlídně ji sestry oblékaly, jak krásně se jedna z nich pomodlila. Byla neděle. A mohl jsem být s maminkou v místnosti pro rozloučení až do večera. Jak klidně vypadala, opravdu jako by jen usnula. Jsem moc rád, že máma přijala svou nemoc tak statečně. Že nikdo z rodiny na ni neječel: "Nic ti není!" I takovou situaci jsem kdysi v příbuzenstvu zažil. Děti jsem neměl, žiji sám. Pokud bych si mohl něco přát, tak snad v posledních dnech takovou péči.
Ivan S., 56 let, pozůstalý syn zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (9) Vše, co bych chtěl sdělit ostatním, jsou mé vlastní prožitky a pocity, to, co jsem prožil u lidí nemocných nebo s jejich příbuznými. Jsou to pohledy nezkušeného člověka, který se druhý rok pokouší poodhalit roušku bolesti, utrpení, umírání a smrti. Ač nerad, musím začít alespoň trošku u sebe. Měl jsem v sobě, tak jako snad každý z nás, z dětství zafixován strach ze smrti a z mrtvých. Smrt pro mne byla jakýmsi strašákem a dotknout se mrtvého člověka pro mě bylo nepředstavitelné. Přímé setkání se smrtí jsem prožil až u své maminky. Tam jsem poprvé pochopil, že ani umírání nemusí být tak hrozné, když člověk umírá mezi svými a ve známém prostředí, nebo alespoň v prostředí důstojném. Do Hospice Anežky České jsem začal chodit téměř od prvního dne po jeho otevření. Byl jsem plný obav z toho, co těm lidem budu říkat, jak bude probíhat setkání nemocného a zdravého člověka. Tyto obavy však začaly rychle ustupovat a ztrácet se. Za celou dobu, kdy chodím za těmito lidmi, jsem neměl pocit, že moje návštěva je nežádoucí. Opak se mi zdál pravdou a i já se na ty návštěvy těším. Tyto lidi si rychle oblíbíte a sami si rychle srovnáte svůj žebříček hodnot. Dnes ty, zítra já. Navážete přátelství s lidmi, kteří se z hospice ještě vracejí domů a máte možnost s nimi dále udržovat kontakt. A s těmi, kteří odešli na věčnost, jste spojeni vzpomínkami a modlitbou. Za celou dobu jsem v hospici u žádného pacienta nezažil nějaký panický strach ze smrti. Sám nikdy nezačínám hovor o nemoci ani o smrti. Ale jsou i tací, kteří o tom mluvit chtějí. Ne ke každému pacientovi je stejný přístup. Za někým chodíte raději, těšíte se na něho více. Ale to funguje i u zdravých lidí. Oč více radosti pak ale prožíváte, když se prolomí bariéra mezi vámi a člověkem, za kterým se vám moc nechtělo. Ale když k tomu přistupujete s tím, že jste tu právě v tuto chvíli jen a jen pro něj, že jste ochoten naslouchat a ne pouze poslouchat, otevřete si dveře ke každému nemocnému. A nejen k němu, ale i k jeho příbuzným. Někdy ti příbuzní potřebují více útěchy než nemocný, který je už smířený se svým stavem. Je pravda, že se někdy těžko hledají slova útěchy a povzbuzení, ale nejen slova jsou potřeba k utišení žalu. I podání ruky má hojivý účinek, ale především to, že si uděláte čas a nedáte na sobě znát, že pospícháte. Udělat si čas, to je velmi potřebné pro druhé, ale i pro nás. Taky můžete prožít skutečně hezké chvíle. To se nedá ničím zaplatit. To je odměna uvnitř, kterou prožíváte. Ten, kdo si myslí, že u umírajících se jen truchlí a pláče, ten je na velikém omylu. Tito lidé se dokáží radovat, ale z úplně jiných věcí než my zdraví! Dokáží se smát upřímně a od srdce. Někdy mám pocit, že ne my zdraví, ale oni nemocní přinášejí do našich srdcí klid a pokoj. A když slyším "já na to nemám, já bych nad těmi lidmi jen plakal," to je myslím jen náš strach a nechuť. Při jedné noční službě, kdy jedna paní nemohla spát, jsem jí nabídl, že si dáme karty. Ona na tuto výzvu okamžitě zareagovala a už jsem ji odváděl z pokoje do haly, kde jsme si nakonec místo karet zahráli Člověče nezlob se. Asi po hodině jsem ji odvedl zpět na pokoj, kde okamžitě usnula a spala až do rána. To se odehrálo o půl jedné v noci. Je typické, že tito lidé mají mysl napnutou a hlavou se jim honí starosti. Myslím, že hodně prášků by se dalo ušetřit možností být u těchto lidí právě v tu chvíli, kdy spánek nepřichází. Televize, rádio, to jsou náhražky, které oni přijímají, ale více stojí o naši přítomnost. Bylo by potřeba více dobrovolníků, kteří budou chodit k těmto lidem. Ten, kdo říká, že na to nemá, že nemůže vidět umírajícího, ten to obvykle ani nezkusil. Na to však každý musí přijít sám. Hospic není dům smutku, jak se někdy říká a píše. Je to dům, kde smrt sice přichází častěji, ale ta nás může zastihnout všude. To si ovšem nechceme připustit. Snad je pravda, že někdo na to opravdu nemá, ale má
možnost to zkusit. Člověk má v sobě tolik skrytých sil, že o tom ani sám neví. Je však třeba chtít dát něco ze sebe tomu druhému. Zkuste a uvidíte! Rudolf J., 47 let, dobrovolník hospice zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (10) Moje cesta do hospice vedla skrze civilní službu. Z vlastní iniciativy jsem se rozhodl ucházet se zde o místo ošetřovatele. Jen málo lidí se nepozastavilo nad mým rozhodnutím. Většina námitek a obav se stále opakovala: "Já si myslím, že to nezvládneš, vždyť tam umírají lidi. To je strašně těžká práce, starat se o tyhle lidi. Každý na to nemá povahu. No já nevím, jak myslíš, ale..." Já si však žádné "ale" ani "každý na to nemá povahu" vůbec nepřipouštěl, copak smrt, která patří k lidskému životu, může být nelidská? A co se ve mně dělo před vstupem do hospice? Má profese byla zcela nezdravotnická, vystudoval jsem elektrotechnickou průmyslovku. Měl jsem z péče o umírajícího člověka obavy jako většina lidí, zvláště nezdravotníků. Po prvních dnech mezi nemocnými jsem byl překvapen tím, jak vypadá péče o tělesné potřeby nemocného. Až na některé těžší případy, především co se týče odborné péče a inkontinence, se jednalo o péči, která se velmi podobala domácímu ošetřování nemocného, který má chřipku, bolesti hlavy, zlomenou nohu či naraženou zadní část. Potřeby našich nemocných však byly především duševního a duchovního rázu (obr. IX). Během doby strávené v hospici jsem stále znovu poznával, jak obrovsky důležitá je pro nemocného přítomnost toho, kdo se rozhodl být s ním celý život, v dobrém i zlém. Právě toto je skutečnost, kdy nemocní opravdu toužili po tom, aby s nimi v těchto těžkých chvílích byl, či byli jejich nejbližší. I když jsme se všichni z personálu snažili sebevíc, nikdy jsme nemocnému nemohli nahradit jeho rodinu, jeho nejbližší, které miloval a které právě zde potřeboval ze všeho nejvíc. Co jsme mohli (a také to není málo), bylo otevřít nemocnému srdce dokořán a pokusit se tak navázat s nemocným co nejhlubší vztah, který však nikdy nemohl nahradit vztah s jeho nejbližšími. A co pro mě znamená doprovázení umírajícího? Znamená to jak pro mne, tak pro jeho nejbližší, nemocného stále více a více milovat. Aby tak mohl vznikat stále hlubší a hlubší vztah, ve kterém je možné nemocnému více rozumět, chápat ho, posilovat ho, naslouchat mu, cítit s ním a skrze to vše mu být co nejvíce nablízku při jeho odchodu z tohoto světa. Mnoho lidí si myslí, že v hospici je smutná a depresivní atmosféra. Většina z nich, když pak hospic blíže pozná, pochopí, že hospic není dům smutku, ale je naplněn klidem a pokojem, protkán radostí i smíchem. Častěji mě udivovalo, že mi ostatní nerozumí, když jim vyprávím, jak je to pěkné být s umírajícím člověkem. Už vůbec nikdo mi nevěřil, že se vydržím s nemocnými celý den smát. A moje nejkrásnější zážitky z hospice? Jsou to zážitky, kdy nemocný umírá v přítomnosti svých nejbližších a v pokoji a smířen s Bohem se odevzdává do jeho náruče. Někdy mě mrzí, že si ty nejkrásnější chvíle z doprovázení umírajících nepamatuji, je to však tím, že jich bylo opravdu hodně, byly obyčejné, lidské, a proto pro mne tak krásné. A poslední postřeh? To všechno, o čem se povídá, že je při umírání či doprovázení těžké, většinou vůbec těžké není. To nejtěžší na umírání je to, že člověk opouští ty, pro které by právě teď tak rád naplno žil. A to může člověk přijmout opravdu pouze s Bohem.
Zdeněk V., 23 let, ošetřovatel zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (11) O babičku, manželovu maminku, jsem se starala doma celých sedm let. Když se stav zhoršil tak, že už to doma bez odborného opatrování nešlo zvládnout a zdálo se, že konec života se blíží, obrátili jsme se na hospic. Mohu odpovědně říci, že díky starostlivosti lékařů a personálu jsme měli babičku mezi námi o několik měsíců déle. Navštěvovali jsme ji až na malé výjimky denně a tak jsme došli k názoru, že starost o nemocné není pro personál jen zaměstnáním, ale posláním. Jejich klid a porozumění pro nemocné, pro jejich bolesti, někdy i pro jejich rozmary a podezíravost související s nemocí a věkem jsou obdivuhodné. Několikrát jsem byla svědkem, jak pacient na některé ošetřovatelce, kterou si zvlášť oblíbil, přímo visel. Že se za pobytu v hospici názory a celý vnitřní svět u babičky změnil, o tom svědčí i to, že byla po celý život nevěřící a tady došla k jinému poznání. Přála si i církevní pohřeb. Asi dva měsíce před smrtí jsme ji měli měsíc opět doma. Byl to s ní krásný měsíc. Mohu říci bez nadsázky, že to byl ten nejhezčí měsíc našeho soužití. Tak se v hospici změnila! Byla smířlivá, přístupná, snažila se chodit, dokázala se omluvit i poděkovat. A každý den jsme se spolu něčemu zasmály. Taková vůči mně dříve nebývala. Za celý život jsme neměly tak pěkný, vřelý vztah, jako v těch dnech. A najednou přišla operace, zhoubný nádor se ale nedal vyoperovat. Do hospice se babička z nemocnice za deset dnů vrátila ve zbídačeném stavu. Proleženiny, vývod bokem atd. A zase to byl personál, který jí ulehčil v jejím fyzickém utrpení. Jenže nemoc rychle pokračovala a přišel poslední den, který jsme u ní proseděli, než vydechla naposledy. Bylo to smutné, ale ten přístup sestřiček, laskavost a účast, to všechno působilo smířlivě i na nás. Důležité bylo, že jsme se s babičkou mohli všichni ještě večer v místnosti posledního rozloučení v klidu a beze spěchu rozloučit. Ten výraz klidu a usmíření, co měla babička ve tváři, to nebylo nikdy v jejím životě ani ve spánku u ní vidět. To na mě velmi zapůsobilo, nemám slova, která by vyjádřila, co jsem cítila a cítím dosud, když na ni vzpomínáme. Život měla těžký, ale rozloučení s ním bylo klidné. Představa, že by nám měla zemřít někde za bílou plentou, v zoufalství, daleko od nás, bez potěchy, je strašná. Hana W., 63 let, pozůstalá snacha zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn
(12) Dnes, po mé první zkušenosti se smrtí milovaného člověka mohu potvrdit, jak těžké, jak strašně těžké je pochopit, vžít se, soucítit, chovat se normálně a umět prožívat radost všedního dne i když vím, že je jedním z posledních. Dnes ale také vím, že pokud včas řeknu "stop" svým chaotickým a sebezáchovným myšlenkám, najdu si čas, toho druhého pohladím a sednu si k němu, budu jen naslouchat či oba budeme "jen" mlčet, je to všechno mnohem, mnohem víc, než si vůbec umíme představit. Moje maminka odešla z plného aktivního života napěchovaného plány do budoucna. Poslední dny prožila v Hospici Anežky České smířena s Bohem i s osudem. I ona prošla všemi fázemi nemoci i reakcí na ni. Prošli jsme jimi i my, její
pozůstalí. Jenže jsem o tom v té době nic nevěděla, proto jsem nepochopila sílu duchovní lásky a snažila se ze všech sil pomoci tělu. V chaosu, strachu, zoufalství, časové tísni... Samozřejmě bez úspěchu. Maminka naštěstí včas pochopila a dala se na cestu smíření. Nevěřila jsem ničemu, o hospici jsem nevěděla zhola nic a jen jsem byla na mámu zlá. Svými výbuchy jsem jen maskovala špatné svědomí a neschopnost se k mamince nastěhovat a ošetřovat ji. Bylo to zlé období a vím, že jsem jí tím velmi ublížila. Ve víře, že se uzdraví, když mě poslechne, jsem napáchala víc škody než užitku. Mnohokrát jsem se jí už za to omlouvala a prosila za odpuštění, jenže ona to už neslyšela. Stihla mi umřít dřív, než mě opustila má tvrdohlavost. Považuji to za jeden z nejhorších hříchů svého života. A i když vím, že by mi odpustila, navždy už ve mně zůstane pocit marnosti a hlouposti. Knížku Hospice a umění doprovázet jsem si přečetla až po maminčině smrti. Ke spoustě odstavců jsem se několikrát vracela a znovu objevovala jednoduchost přírodních zákonů. Láska a cit, to jsou klíče ode všech dveří (obr. I). Při četbě jsem znovu prožívala celé období maminčiny nemoci a všechno do sebe zapadalo jak kolečka v hodinách. Objevila jsem "druhou stranu mince". Objevila jsem, že se ve mně ukrývá hodně schopností, jen je probudit. Mohly jsme tak prožít všechny dny trošku jinak. Určitě by se mi podařilo najít společnou řeč a být s mámou zase kamarádky tak jako dřív. Takže všechno zlé je k něčemu dobré. A proto bych nejraději doporučila všem, kterým záleží na lidech okolo sebe, aby si tuhle knížku přečetli. Protože až totiž přijde jejich chvíle, budou vědět, kam sáhnout. Co nalistovat. Uvědomí si, že pomoc je nablízku, stačí si jen oživit to, co mě před časem vlastně vůbec nezajímalo. A pak tu teprve objeví sílu a oporu. Děkuji všem v hospici za pomoc při mém duchovním dospívání. Děkuji za podporu, kterou maminka tolik potřebovala, za lásku k ní. Jsem na ni pyšná! Veškeré zážitky spojené s Hospicem Anežky České jsou ve mně hluboko uloženy a navzdory smutné zkušenosti z nich čerpám sílu. Moje maminka má statečné JÁ! Iva Dvořáková, 36 let, pozůstalá dcera zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (13) Byl jsem toho přímým účastníkem a rád podám svědectví o okolnostech, doprovázejících mou ženu Hanu v jejím nelehkém zápase s lékaři (ať mi prominou), s chorobou, s bolestmi, s psychikou a končící obdivuhodným vítězstvím nad tím vším i nad sebou. Začátek byl velmi všední. Po zjištění onkologického onemocnění v létě následovala operace a ozařování. Na podzim se Hana vrátila z nemocnice zpět k rodině, plna naděje a víry v další produktivní život. Bylo jí 57 roků. Vedla domácnost, starala se o vnoučata, plánovala pobyt u moře. Ale již na jaře se objevily metastázy. Já jsem v té době sám ležel tři měsíce v nemocnici. Po propuštění jsem Hanu našel doma již polehávající. Lékaři nás ale oba přesvědčovali, že se určitě uzdraví. Zvolna jsem přebíral její povinnosti v domácnosti a ujal se ošetřování. Přes neustálé konejšení lékařů se však její stav zhoršoval. Bylo zřejmé, že delší dobu ošetřování nezvládnu. Za celou dobu jsem od Hanky ani jednou neslyšel stesk na krutý osud, neviděl slzy lítosti nad jejím stavem, nad svým věkem, žádné projevy závisti vůči zdravým lidem. Neskrývala však vzrůstající netrpělivost, zlobu a nedůvěru k ošetřujícím lékařům, kteří jí stále těšili nadějí a navrhovali nové a nové terapie. Zloba, netrpělivost a neutuchající bolesti ji činily často podrážděnou a nedůtklivou.
Když bylo Hance už velmi zle, prosila mne, abych ji zavezl na lékařskou konzultaci do Hradce Králové. Tam se konečně dozvěděla, že lékaři pro ni už nic nemohou učinit a že chemoterapie skýtá jen velmi malé procento naděje na zlepšení. Nepřímo chemoterapii nedoporučili. Cesta do Hradce však Hance byla předurčena Bohem. Získala tam informaci o Hospici Anežky České, o kterém jsme neměli ani tušení. Ostatně ani lékaři v Mladé Boleslavi o něm nic nevěděli. Po návratu domů, po několika dnech soustavného utrpení, dospěla Hanka k nezvratnému rozhodnutí. Odmítla chemoterapii, zázračného léčitele, kterého sehnala dcera, uspořádala své záležitosti a požádala o přijetí do hospice. Ve zbývajících dnech mi předčítala z brožurky o hospici, kterou dostala, a upozorňovala mne, že ji budu moci navštívit nebo i pobývat s ní přímo na pokoji. Nedovedl jsem si to představit. Hanka se těšila na den převozu do hospice a byla ráda, že již nebudou žádné zbytečné terapie a že se podřídí pouze nezbytné léčbě paliativní. Potom odjela a ani jsme se moc neloučili. Říkala mi, že se třeba ještě vrátí domů. Za dva týdny jsem se rozjel za Hankou, dohodnut a rozhodnut, že s ní strávím prosinec v hospici. Odjížděl jsem do Červeného Kostelce s obavami, nevěda co mne tam čeká. Zaklepal jsem na dveře jejího pokoje a vešel jsem. Ve své představě jsem měl obrázek své ženy ztrápené chorobou, tak jak jsem ji viděl doma. A zde na lůžku ležela upravená, od pohledu zdravá a spokojená žena a pletla svetřík pro vnučku. Přivítala mne s úsměvem a vyprávěla mi o hospici. Nevycházel jsem z úžasu. Hanka byla evidentně šťastná, nechodící, ale bez bolestí a spokojená s lékařskou i ošetřovatelskou péčí. Lékaři v hospici jí řekli pravdu o její nemoci a ona ji přijala a smířila se s ní. Smířila se s nemocí, s lidmi i s Bohem. A já jsem mohl být celé dny u ní, hledět jí do tváře, do očí, obdivovat její smíření a důstojnou vyrovnanost. Samozřejmě jsem si uvědomoval, že mi Hanka odejde a vnímal jsem pocity úzkosti, strachu a bolesti nad neodvratnou ztrátou ženy, která byla mojí velkou oporou. Hovořili jsme spolu o tom všem dlouhé hodiny a docházeli k závěrům, že smrt je přirozené vyvrcholení života a pokud je nemocný v důstojném prostředí, zaopatřen proti bolestem, smířen s Bohem, s blízkými lidmi, s rodinou, není proč se smrti obávat. Bylo mi Bohem dopřáno učit se od Hanky nebát se smrti, smířit se v její přítomnosti s nadcházející ztrátou a vyrovnat se s ní. Později, v občasných chvílích, kdy se sama nořila do svého polovědomého odpoutávání se od reálného světa, světa, kam zdraví lidé nemají přístup, si nepřála, abych ji zadržoval fyzickými doteky či volal zpět do plného života hořekováním, prosbami o procitnutí nebo odkazy na děti a vnučky. Ve stavu plného vědomí mi dodatečně vysvětlovala, že ji podobné projevy ruší a překážejí jí v pozvolném vzdalování se světu živých. Že v takových chvílích v její mysli nemají místa ani životní hodnoty, ani blízcí lidé. Že dává přednost a prosí o důstojné a tiché porozumění. Pochopil jsem její prosbu s úctou a pokorou a již nikdy více jsem ji v takových chvílích nerušil. Pochopil jsem, že lidské umírání za takových podmínek, kterých jsem byl svědkem, není vůbec hrůzné. Moje žena zemřela tak klidně a vyrovnaně, jak klidně a vyrovnaně prožila v hospici všechny své dny. Na důkaz jejího důstojného smíření se se skutečností mohu uvést tento téměř idylický obrázek jejích posledních dnů. Tři dny před úmrtím mé ženy ji přišel navštívit Mikuláš s andělem a s čertem. Čert měl metlu a byl celý od sazí. Protože byl o stavu mé ženy informován doprovázejícím lékařem, spouštěl jen mírnou hrůzu. Po obdarování Mikulášem (žena dostala zlaté prasátko pro štěstí) jí čert hrozil metlou. Má žena ho prosila, ať jí nehrozí, ať jí odpustí, že mu zazpívá písničku o městě, kde se narodila a kde prožila celý život. A skutečně mu zazpívala píseň Boleslav, Boleslav. Vůbec nebyla smutná, usmívala se na všechny přítomné a nakonec prosila čerta, jestli ji může trochu začernit. To aby měla památku a důkaz, protože nazítří mají přijet na návštěvu vnučky a ona jim chce o tom všem vyprávět. To všechno se stalo, s vnučkami si nazítří popovídala, potěšila se s nimi, ony odjely domů a Hanka druhý den ráno zemřela. A já děkuji
Bohu, že mně a mé ženě vnukl myšlenku strávit poslední dny spolu. Byl to pro mne obrovský dar a povzbuzení. Mirko B., 61 let, pozůstalý manžel zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (14) Moje maminka umírala na rakovinu konečníku, a protože vzhledem k mému zdraví mi lékaři nedovolili vzít si ji domů, obrátili jsme se v únoru 1997 na Hospic Anežky České. Se sestrou jsme se obávaly, jak to maminka přijme, ale ona byla velice šťastná, že pojede právě do Červeného Kostelce, kde první rok po svatbě s tatínkem bydleli. Nevím, jak to napsat, aby to nebyla jen a jen samá chvála. Vyhnout se tomu ale nemohu. S hospicem mám ty nejlepší zkušenosti. Od lékařů přes sestřičky, personál v kuchyni i pomocný personál - kdo to nezažil, ani by neuvěřil. Navštěvovala jsem tam maminku celé dva měsíce obden a vzpomínám si na zdánlivé maličkosti. Tak třeba, vedle maminky ležela paní a když jí sestřička přinesla oběd, odstrčila ho a řekla, že to jíst nebude, že na to nemá chuť. Sestřička se jí okamžitě vlídně zeptala, na co by měla chuť, a ona řekla, že na kuře. Večer ta paní dostala k jídlu kuře. Láska prochází žaludkem - i tady v hospici. Nebo pozorovat chlapce, který si tam dělal civilní službu, i toho druhého, to prostě byla radost, ten jejich přístup k nemocným, jak to s nimi umí. A to některé pacientky kolikrát tak vytrapovaly, že by to leckdo nevydržel. Když maminka v noci 13. dubna zemřela, byla u ní moje sestra. Pak mi vyprávěla, jak sestřičky maminku celou noc hlídaly, i když moje sestra u ní byla na pokoji ubytovaná. Vyprávěla mi, s jakou láskou s ní jednaly a po smrti ji i ustrojily. Více by opravdu ani vlastní rodina udělat nemohla. Zase jsem teď byla v nemocnici a jsem dost nemocná. Mám jedno velké přání. Kdyby mě postihla choroba, se kterou by mě mohli do hospice vzít, tak jinde bych zemřít nechtěla. Marie V., 64 let, pozůstalá dcera
zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (15) Když mi bylo 24 let, prožila jsem něco zcela neobvyklého a myslím, že tehdy ani obecně známého. Po hnisavém zánětu pobřišnice jsem byla na Štědrý den 1938 přemístěna na pokoj zvaný "umíráček". Antibiotika u nás tehdy ještě neexistovala. Proti všem prognózám jsem však neumřela, protože se u mě v poslední chvíli vytvořil "nádor", který zánět opouzdřil. Ten byl později odoperován a já jsem měla být propuštěna. Ale dlouhé nehybné ležení v okamžiku, kdy jsem se poprvé postavila, zavinilo embolii a další nehybné ležení. A pak se to stalo. V nemocnici se dávala snídaně už v 5 hodin ráno, takže znám dokonce přesný čas. Škublo mi to tělem asi tak jako ve spánku, vím, že jsem vykřikla. A pak už jsem prožívala své vlastní tělo ležící na posteli, z něhož se vyloupl jeho přesný průsvitný otisk v pastelových barvách a stoupal nahoru, ne více než asi tak jeden metr. Podívala jsem se nazpět a své tělo jsem viděla ležet na posteli. To bylo vše. Probudila jsem se až po deváté hodině, kdy kolem mě stála v polokruhu velká vizita. Pan profesor mě držel za puls a já se zeptala: "Jak to, že už jste tady, vždyť jsem teprve před chvílí vykřikla." Ta chvíle trvala čtyři
hodiny, mohu to takto přesně určit a dnes vím, že jsem se vrátila do života jen proto, že mě pan profesor držel za puls. Dnes už se ví, že je nám tím předávána energie a podporuje se tím i náš vlastní boj s nemocí. Vyložím to ještě na dalším případu. Můj desetiletý syn umíral na promeškané zauzlení střev. Když mě k němu v nemocnici v Táboře (byl tam poblíž v ozdravovně) zavolali, byl už v bezvědomí. Byl to tehdy v roce 1953 dramatický boj přesvědčit nejen táborskou nemocnici, ale později i pražskou, kam byl na mé naléhání převezen a operován, aby mi dovolili být s ním ve dne v noci a držet ho za puls. Po mnoha dnech a nocích bylo vyhráno, otevřel oči a dnes mu je 55 let. Vím, že totéž nelze docílit u nemocných, kteří umírají třeba na nevyléčitelné nádorové onemocnění. Vloni byla do Hospice Anežky České na mou radu dovezena z Prahy prababička Jiřího, mládence, se kterým chodí moje vnučka Kristýnka. Když jsme ji tam s těmi mladými přijeli navštívit, zažili jsme něco zvláštního. Zatímco jsme si na terase popíjeli kávu, Jiří se ztratil. Vrátil se k prababičce, která v té době už nereagovala, nemluvila a nejedla. Otevřenými dveřmi na nás volal: "Já si s prababičkou hraju. Dělám jí berany, berany duc, lechtám ji na chodidlech a ona se směje." Vletěla jsem dovnitř a skutečně. Do té chvíle nemluvící babička se smála, od své dcery, která tam s ní na přistýlce byla ubytovaná, přijala zase trochu polévky a dokonce s námi pár slov promluvila. Zemřela týden poté naprosto klidně. Konec v blízkosti druhých může být míruplný a ne beznadějný. Jarmila U., 82 let, pacientka a matka zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (16) Když jsem byla malá školačka, chodila jsem na náboženství. Milovala jsem kouzelnou knížku biblických příběhů "Semínka". Boha jsem se nebála, naopak, byl hodný a laskavý, měl mě rád. Když jsem vyrůstala z dětských střevíčků, začínala doba nadšených hesel, všichni byli soudruzi a mládí si obléklo modré košile. Chodila jsem do gymnázia, zpívala v mládežnickém souboru, recitovala básně pokrokových básníků. Daleko zůstala moje milovaná "Semínka". Bůh se mi z života vytratil, měla jsem pocit, že všechno zvládnu, že ho nepotřebuji. Nemodlila jsem se. Když moji spolužáci, kteří také se mnou zpívali a recitovali v modrých košilích, o nedělích odcházeli do kostela ministrovat, jezdila jsem s jinou partou spolužáků na žňové brigády a jiné budovatelské akce. Věřila jsem té době, věřila jsem opravdu, že "my život na zemi předěláme", jak se zpívalo v jedné písničce z té doby. Když mě jedna spolužačka trpělivě přesvědčovala o jsoucnosti Boží, vášnivě jsem s ní diskutovala a bránila jsem se přijmout od ní slovo víry. Byla jsem mladá, veselá, lidé mě měli rádi a já měla ráda je a vůbec jsem v tomto vztahu Boha nepostrádala. Ne, že bych v něho zcela nevěřila, to vůbec ne, ale jen jsem ho ve svém životě nepotřebovala. Bůh byl daleko, byl pro jiné a můj život se mi zdál být docela v pořádku. Když jsem složila maturitu, přihlásila jsem se na vysokou školu. Jako dobrá svazačka jsem byla přijata bez problémů. Problémy nastaly až při studiu. Nakonec jsem z vysoké školy odešla a nestala se ze mě lékařka. Moc jsem zklamala maminku, způsobila jsem jí velkou bolest. Trápilo mě to, cítila jsem se provinile, styděla jsem se před svými přáteli a spolužáky, moje sebevědomí se rozbilo na střepiny a já jsem poprvé v životě pocítila prázdno, protože tam chyběl Bůh. A já jsem tenkrát vůbec nevěděla, kde a jak ho mám hledat. Vlastně jsem se o to ani moc nesnažila, spíš jsem se snažila najít nějaké pracovní uplatnění a své místo v životě. V té době se objevil můj dnešní manžel a současně nabídka učitelského místa v Ostravě a já jsem se obojího chytla jako záchranného pásu. Vdala jsem se a stala se ze mne učitelka. Narodili se nám dva chlapci. Když byly mému staršímu synkovi
čtyři roky, onemocněl svalovou dystrofií. Nemoc vede k nehybnosti a na světě není lék, který by ji zastavil. Můj osobní život se rázem zhroutil. Upnula jsem se na tohle nemocné dítě, zmobilizovala v sobě všechnu lásku a všechny síly a věnovala vše jemu. Vstoupilo mezi nás utrpení. Já jsem se rozhodla mu čelit a prát se s ním, muž rezignoval a zatrpkl. Utrpení nás rozdělilo. Hledala jsem pomoc všude - u lékařů, u bylinkářů, v cizině a u Boha. Nemohu to napsat v obráceném pořadí, protože by to nebylo pravdivé. Opravdu jsem hledala pomoc u Boha až na posledním místě. Moje modlitby byly spíše úplatky nebo rozepře s Bohem - proč, Bože, proč? A jak můj syn rostl a jak mi ho choroba pomalu ale jistě ubírala, procházela moje víra v Boží pomoc vlnami doufání a beznaděje, vlnami pláče, proseb i výčitek. A když potom v jediném zlém roce zahynul můj otec při autohavárii, když za půl roku zemřela i moje matka na rakovinu a v témž roce na jaře přestal můj syn chodit, zdálo se mi, že nikdo na světě není víc nešťastný a zatracený než já. A tenkrát vstoupil Bůh do mého života. On vstoupil, on rozhrnul tu houštinu žalu, v níž jsem bloudila. On mě podepřel, natáhl ke mně paži a přivinul mě k sobě. Nemohlo snad být zdeptanější a ztracenější duše, než jsem byla já. A Bůh mě v tom nenechal. Postavil na mou životní cestu své lidi a oni mi pomohli najít novou sílu i odvahu, pomohli mi najít cestu k Bohu. Jejich prostřednictvím zhojil moji duši, naučil naslouchat mu, modlit se, důvěřovat mu, opírat se o něho. Ti, kteří vstoupili do mého života s posláním od Boha jsou skuteční lidé a mají tvář a jméno. Když bylo mým synům deset a sedm let, přijali v kostelíčku v Janských Lázních křest a v témže roce na jaře jsem ho přijala i já. Bylo by nevděčné a nespravedlivé, kdybych zapomněla na to, čím Bůh obdařil mého nemocného syna. Matka vždycky vidí svoje děti krásné, ale jeho Bůh obdařil opravdu zvláštní přitažlivou krásou, úsměvností, klidem, vnitřní vyrovnaností a trpělivostí, láskou k hudbě, k přírodě a ke knihám, láskou ke sportu a k pohybu. On, který nepozdvihl ruku, neobrátil se na lůžku a nepodal si tužku, on miloval všechny sporty (mimo box), dovedl povzbuzovat zdravé k výkonům a dovedl se s nimi radovat z úspěchů. On, který dny, měsíce a léta trávil na vozíku, byl duševně tolik zaměstnán, že mu den byl krátký. On, který se bez cizí pomoci nemohl pohnout ani se svým vozíčkem, znal svět a dějiny prostřednictvím knih, znal Řím a Vatikán a celé dějiny křesťanství. Můj syn zemřel, když mu bylo 22 roků. Jestliže jsem si v době jeho nemoci připadala chudá a nešťastná, po jeho smrti jsem si uvědomila, že v něm, takovém jaký byl, mi byl dán obrovský dar, jehož cenu jsem plně poznala, až když si ho Bůh vzal. Teprve potom, když už jsem ho neměla, jsem se cítila nejvíce nešťastná a nejvíce ochuzená. A teprve potom a jak šel čas jsem se čím dál tím více učila toho daru vážit a chápat, co mi v něm Bůh dal a proč mi to dal. Po Ivanově smrti jsem odešla učit do nemocnice, protože jsem tu chtěla syna zase najít. V každém nemocném dítěti jsem hledala a nacházela kousek toho svého. Byl to asi krok moudrý a požehnaný. Našla jsem při té práci i něco v sobě, o čem jsem dříve nevěděla anebo věděla, ale špatně jsem s tím hospodařila. Za tři roky po Ivanově smrti mě potkala další velká bolest. Můj druhý syn, veselý, zdravý, normální kluk, tragicky zahynul, když pomáhal kamarádovi na stavbě. Bylo mu právě 22 let. Nechtělo se mi žít. Velice jsem se modlila, aby si mě Bůh vzal, abych zase našla svoje děti. Byly i tak hrozné chvíle, kdy jsem uvažovala o sebevraždě. Ale nikdy jsem se o ni nepokusila. Ne proto, že jsem se bála bolesti nebo neúspěchu. Bála jsem se, že bych sebevraždou odsunula svoji duši kamsi do neznáma, kde bych se s dětmi už nikdy nesetkala. Snad mi Bůh odpustí, že touha po setkání s dětmi byla ve mně větší než vědomí smrtelného hříchu. V té době jsem začala daleko víc číst Bibli. Nikoliv poprvé. Poprvé jsem ji četla hlouběji, když Ivan onemocněl. Pak mnohem víc, když mi umřeli oba rodiče. Po smrti dětí jsem se k Bohu začala utíkat jako ke spásnému přístavu.
Zpočátku jsem Bibli nerozuměla, zdála se mi přísná a nesrozumitelná. Pak jsem našla místa konejšivá a povzbudivá. Pak jsem objevila epištoly sv. Pavla a plakala jsem nad nimi dojetím. Pak jsem s úžasem četla evangelium Janovo, vlastně i ostatní, ale v Janově jsem našla Krista i opuštěného, i plačícího, i trpícího, ale vždy milujícího (obr. VI). Bylo to před třinácti lety. Od té doby čtu Bibli denně. Našla jsem v ní poznání, že všechno dobré, co by byli udělali moji synové, bylo jako dědictví odevzdáno mně a našla jsem tam návod, jak s tímto dědictvím nakládat. Naučila jsem se děkovat a radovat a radost rozdávat. Jindra P., 60 let, pozůstalá matka zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (17) Ošetřovatelka i v dnešní době může při své práci zažít něco, co známe jen ze životopisů svatých. Stalo se to i mně. Pracuji v Charitní ošetřovatelské službě. Zdejší Charitu založila po revoluci paní Marie a byla její velmi schopnou a obětavou ředitelkou. Když onemocněla rakovinou a vrátila se z léčení v Masarykově onkologickém ústavu v Brně, stala se naší pacientkou. Je tomu už více než rok, ale já se k ní v myšlenkách stále vracím a s úctou a s obdivem vzpomínám na její poslední dny. Ve svém utrpení a bolesti, s vědomím, že se blíží konec jejího života, byla duševně silná, vyrovnaná a připravená na setkání se svým Pánem. Chtěla se mnou opakovaně o smrti mluvit. Odmítala léky proti bolesti, protože chtěla své utrpení obětovat Bohu. Dokázala se radovat z každé maličkosti, z kytičky, z návštěvy. Každému, kdo ji přišel navštívit, s úsměvem podala ruku. Jednou jsem byla přítomna, když jí jáhen přinesl svaté přijímání. Často vzpomínám na tento krátký, ale velice bohatý zážitek. Jen se obávám, že je těžko sdělitelný. Aniž by spolu promluvili jediné slovo, panovalo v místnosti jakési fluidum, touha, láska, radost. Neumím to popsat. Byla to ale síla, těžko se to dá vyjádřit. Byla to nepochybně ta síla, díky které paní Marie dokázala být tak statečná a přijímat Boží vůli s pokorou. Jindra Z., 52 let, ošetřovatelka zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (18) Mnoho let pracuji v léčebně dlouhodobě nemocných i v domově důchodců. Je pravdou, že v těchto zařízeních je vzorek pacientů poněkud jiný než v hospici, kam jsem si z profesního zájmu zajel na stáž. U nás jsou většinou pacienti již životem unavení a od budoucnosti toho mnoho neočekávají. Bývá zde kolem umírání méně dramatu a smrt přichází mnohdy pozvolna, tiše, jako večer a noc. Nicméně jedné věci si lze všimnout u těch, kdo již vidí brzký konec svého života. Je to touha po usmíření. Když mluvím se svými pacienty, ptávám se jich, co by dnes bývali v životě udělali jinak, čeho by se vyvarovali. Dostávám odpověď: tolik bych se nedřela. Samotné práce nelitují, dokonce i stejný osud by přijali, ale rozumím-li tomu správně, tolik by se neexponovali pro výkon. Práce přináší radost, ale dřina, ta je zbytečná. V samotném umírání přestávají být lidé komunikativní. Odpoutávají se od okolí. A jen v nějakém vytržení či nárazu lze zjistit, že přemýšlí a své okolí registrují. Jenom již nemají zájem své prožitky s námi sdílet. Před tímto posledním stavem, tedy ještě v období plného kontaktu, přichází někdy chvíle závažných rozhodnutí. Spíše jen myšlenkových rozhodnutí, ale často takových,
které zůstávaly doposud přehlížené, zasunuté v přihrádce, ve které se nerado uklízí, anebo, které byly přímo tabu. Ty nyní vyvstanou svojí naléhavostí k řešení. Stávají se palčivostí, kdy svědomí vyčítá, že se něco mělo a neudělalo. Vzpomínám si na dva bratry, mezi nimiž byl neurovnaný vztah. Vyrůstali spolu a v době majetkového dělení došlo k jakési nesrovnalosti. Ta se pak přenesla do dalšího života a snad i živená manželkou jednoho z nich, zapříčiňovala nové neshody a naschvály. Jeden z nich pak u nás ležel se zhoubným onemocněním. Jakmile se doslechl, že jej jeho bratr hodlá navštívit, bylo poznat, jak ho to potěšilo. I přes svůj názor, že na vině je především druhá strana, byl ochoten všechno odpustit a na to špatné zapomenout. Nevím, co se stalo, ale vyšlo najevo, že k návštěvě nedojde. Přestal o tom mluvit, změnila se nálada. Opět tu visela clona starého nepřátelství. Pochopil to jako další projev nedobré vůle. Lépe jsou na tom ti, kterým jejich svědomí nic nevyčítá. Vzpomínám na jednu asi 40letou ženu, která k nám byla přijata již v pokročilém stádiu zhoubného onemocnění a krátce na to zemřela. Dozvěděl jsem se o ní, že ji manžel opustil brzy poté, co onemocněla. Nikdo ji nenavštěvoval, ani děti ne. Domníval jsem se, že ji to zdrcuje. Ona však, jak se mi zdálo, měla jiné starosti. Na manžela ani na děti se nezlobila. Myslím, že jim již odpustila. Umírání je také konfrontací s životními hodnotami, s životním krédem. V období nesoběstačnosti lidé přestanou být užiteční a naopak se cítí být druhým na obtíž. Lehce pak podléhají depresím a přáli by si raději nebýt, neexistovat. Někdy dokonce začnou svůj stav nenávidět. Pokud se přidá nezájem ze strany vlastní rodiny a neohleduplnost ze strany okolí, potvrzuje to v nich pocit nelítostného osudu a to dále posiluje depresi. V takovém rozpoložení umírá mnoho lidí. S výčitkami adresovanými osudu či Bohu. Viníky jsme ale my, naše lhostejnost. Nejlepším lékem na tyto deprese je srdce. Jakékoliv srdce, které dokáže hřát a rozpouštět ledy zoufalství a smutku. Nemusí se mnoho mluvit a není důležité téma rozhovoru. Důležitý je stav srdce, zda dokáže hřát a zahřívat. Jan S., 48 let, lékař zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (19) Bylo to v sobotu 25. ledna. Nemohu zapomenout, jak jsme se s manželem loučili s domovem, s vánočním stromečkem. Doma to už ale nešlo. Věděla jsem, že už je to poslední cesta, kterou drahého taťku doprovázím. Za vše jsme spolu Bohu děkovali, že jsme tolik roků mohli být spolu. V hospici nás čekalo milé přivítání sestřiček, celého personálu i kuchařek. Cítila jsem převelikou úlevu pro sebe i pro manžela. Po krátké chvilce nám byl přidělen vozík, na kterém jsem svého manžela vozila. Krásný zážitek pro nás byl, když nám byla ukázána kaplička, kde jsme každý den čerpali radost a sílu překonávat obtíže nemoci a odloučení domova. Sestřičky přivážely do kaple na postelích a vozíčcích i další pacienty, kteří měli zájem, k jedné velké hostině. Bylo to krásné společenství, všude byla láska. Rádi jsme s manželem jezdili po chodbách a pobývali v zimních zahradách, kde jsme v klidu poslouchali zpěv papoušků. Obdivovala jsem manžela, jak i v těžké nemoci rád zpíval a modlili jsme se spolu růženec. To byla naše veliká síla a radost každého večera. Jednou si paní doktorka při vizitě našeho růžence všimla na nočním stolečku a zeptala se, jestli se ho modlíme. Když viděla, jak je pro nás důležitý, hned se zeptala, jestli se k nám může večer připojit. Přišla víckrát a někdy i s další paní doktorkou, která tam byla na praxi. To jsou pro mne nezapomenutelné chvíle. Manžel miloval sluníčko, tak jsme jezdili i ven, ale už jen krátce. Jeho stav se horšil, nemohla jsem od něho ani na chviličku odejít, stále mě chtěl mít u sebe. Sloužila jsem mu ráda a náš vztah byl čím dál krásnější. Těžká nemoc dělá
člověka svým způsobem silnějším. V té chvíli jsem si uvědomovala, co tu vlastně jsme, jak je potřeba, abychom byli připraveni na odchod z tohoto světa každý den, kam naše duše bude odcházet. Byla jsem při tom, když paní doktorka o těchto věcech otevřeně mluvila s manželem a uklidnila ho. Jsem za to moc vděčná. Cítila jsem v té době, jak mnoho milostí dostávám, stále víc a více jsem si to uvědomovala. Vzpomínám si na jeden malý příběh. Jednou manžel začal plakat a strhl k pláči i mě. Tu přichází milá paní, zdali něco nepotřebujeme koupit ve městě, a říká, copak, copak, zastesklo se? To chce "Srdce čisté", hned pro to běžím. A přinesla magnetofonový pásek, netušila jsem, kolik radosti nám oběma udělá. Nejvíce taťkovi. Stále jsem mu ho musela přehrávat. Po dvou měsících taťka zemřel. Nejdůležitější pro nás bylo, že v hospici zvládli ty jeho velké bolesti, že jsem s ním mohla být až do poslední chvíle a že umíral smířen s Bohem i s lidmi, všemi okolo milován, nebyl nikdy sám a ode všech opuštěn. Jeho volání "maminko, maminko" slyším pořád, a věřím, že se jednou setkáme. Anna Z., 66 let, pozůstalá manželka
zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (20) Poprvé jsem se setkala se smrtí ve 12 letech, když mi zemřel tatínek. Myslím, že jsem to zpočátku vůbec nechápala. Prostě jsem jednou přišla domů a tam na mě čekala uplakaná babička a mamča a děda s nezvykle vážnou tváří a řekli mi, že tatínek po té nemoci, co ho trápila, v nemocnici zemřel. Byla to rakovina, o čemž jsem neměla ani potuchy. Ale rodinný život šel dál, jakoby se vlastně ani nic nestalo. Jenom mezi námi vzniklo takové podivné vakuum, prostor, kam jsme mamča, starší bráška i já vstupovali co nejméně. Téma, o kterém se raději nemluvilo, protože na něm visela hrozná tíha - bylo to všechno, co se nějak týkalo tatínka. Myslím, že jsme všichni cítili, jak nás to hrozně bolí, že už není s námi, jak nám všem chybí, ale ze strachu, abychom těm druhým nebo možná spíš sami sobě nepůsobili ještě větší bolest, jsme si všechno nechávali pro sebe a mlčeli. Během dalších roků jsem se snažila namluvit sama sobě, že už jsem se s tím vlastně vyrovnala, ale čas od času nastala vždy nějaká situace, kdy se to všechno opět otevřelo a já jsem byla zase ta malá holčička, co jí umřel tatínek. Ale najednou jsem začala cítit potřebu mluvit o taťkovi, mluvit o smrti, něco se o tom velkém tabu dozvědět. Připadalo mi to hrozně důležité, abych mohla dál nějak normálně žít. Přečetla jsem si nějaké knížky, začala o smrti více přemýšlet a nakonec jsem přijela na tři týdny do hospice na stáž. A prožila jsem tam jedny z nejintenzivnějších dnů v mém životě. Došlo mi, kolik zbytečného strachu, který pak všechno démonizuje, se ve mně nahromadilo díky mlčení o smrti, které vládlo u nás doma i ve společnosti vůbec. Kolik člověk ztrácí tím, když nechce nebo nemůže prožít se svými blízkými jejich poslední okamžiky. Přijela jsem do hospice s velkým strachem - strachem z té neznámé události, která by prý také měla být součástí mého života. Ale teprve tady, když jsem viděla, že lze umírat skutečně klidně, jsem pochopila, že tomu tak opravdu je a hlavně, že to není žádný důvod k depresím či beznaději. Že je to normální událost, která zapadá do řádu světa, že zrovna tak jako se lidé rodí, tak i umírají a je důležité na to myslet, abych mohla lépe žít. Při setkání se smrtí a s umírajícími jsem pochopila to, co jsem do té doby četla jen v knížkách - co to znamená žít, co to znamená radovat se z každého okamžiku, z maličkostí... Uvědomila jsem si, co je pro mě důležité a co tu důležitost, vezmu-li v úvahu svoji smrtelnost, ztrácí. Možná to zní trochu jako fráze, ale
já prostě jenom vůbec nevím, jak mám všechno to hluboké a důležité, co jsem v hospici zažila, popsat. Setkala jsem se s umírajícími lidmi a něco se ve mně změnilo - mnohem víc nyní chápu, co všechno mohou znamenat slova pokora, víra a radost (obr. XXIII). A za to jsem moc vděčná. A když si teď vzpomenu na taťku, už se mi nestahuje žaludek a nesnažím se raději všechny myšlenky na něj zaplašit. Spíš naopak - ráda vzpomínám na to, jak mi s ním bylo hezky. Stále je mi trochu smutno, ale už se toho smutku nebojím. Vždyť je to přece normální. Markéta D., 20 let, stážistka zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (21) Žili jsme v jednom domě, všech šest dětí, rodiče a prarodiče. Po dědečkově smrti zůstala babička sama. Ve stáří měla revmatismus a velké bolesti, velmi špatně se pohybovala a poslední tři léta byla trvale upoutána na lůžku. Byla zcela odkázána na cizí pomoc. Starali se o ni moji rodiče, ale jelikož matka byla zcela vytížena a otec často mimo domov, musely jsme se o ni starat i my, děti. Ležela v oddělené místnosti a zvonkem, který měla u postele, si přivolávala pomoc. Jako děti jsme k ní během dne chodily velmi často. Dva týdny před smrtí spadla z postele a několik hodin ležela na zemi. Přála si, aby naše maminka napsala knězi do Vambeřic, aby tam za ni sloužil mši svatou. Od toho pádu už skoro nejedla, ale jednoho večera si přála kakao a chleba. Doufali jsme, že se to obrací k lepšímu. S chutí pojedla a cítila se lépe a řekla nám, že bude spát. Ale maminka viděla, že pracuje ke konci a poslala pro ostatní děti, aby přišly a modlily se u jejího lůžka. Asi po dvou hodinách v tichosti skonala. Bylo jí 73 roků. Celý život byla velmi pracovitá a zbožná. Jak žila, tak také umírala. Marta Š., 70 let, pozůstalá vnučka zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (22) Díky mé třítýdenní stáži v Hospici Anežky České se naprosto změnil můj dosavadní vztah a postoj k těžce nemocným a umírajícím lidem. Asi bych nedokázal přesně říct, co tuto změnu způsobilo. Nebyl to jeden okamžik. Celé ty tři týdny byly jednou velkou zkušeností, jednak ošetřování nevyléčitelně nemocných a taky život s nimi, protože jsem jako stážista v hospici také bydlel. První okamžiky byly pro mě opravdu plné strachu a obav. Omezil jsem se na ten nejnutnější kontakt s nemocnými. To se však za pár dní změnilo v soucit a přerostlo v lásku k těmto lidem, takže jsem žil s nimi, ať ve službě či mimo službu, a nedokázal jsem být k nim lhostejný. Za tuto velkou zkušenost života mezi umírajícími jsem hospici moc vděčný. Jako červená nit se celou stáží táhl příběh Zdenky Marie. Netroufám si jej nějak popsat, protože jsem byl zpočátku pouze nezávislým pozorovatelem a později jen jednou z postav tohoto příběhu, který vyvrcholil v poslední den mé stáže. Pro mě byla Zdenka Marie svědectvím toho, že člověk po velice těžkém a nešťastném životě může najít štěstí těsně před jeho koncem, několik hodin před smrtí. To, že jsem se mohl stát jejím křestním kmotrem, bylo pro mě v té chvíli naprosto nečekané a nezasloužené, přivedlo mě to ale k ještě hlubšímu pochopení smysluplnosti, krásy i radosti, která se skrývá v doprovázení umírajících.
Martin D., 27 let, bohoslovec, stážista zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (23) Chtěla bych vám vyprávět příběh, který velmi ovlivnil mou práci ošetřovatelky v Hospici Anežky České a dodal mi ještě větší chuť s radostí pomáhat těmto lidem, kteří jsou bezmocní a odkázáni na naši pomoc. Tenkrát jsem měla ranní směnu a rozdávala jsem snídani. Na jedné posteli ležela drobná, asi třicetiletá žena, která upoutala moji pozornost. Ještě nikdy předtím jsem ji zde neviděla. Jak jsem se později dozvěděla, přijela k nám Zdenička, tak se jmenovala, teprve včera. Její diagnóza zněla: rakovina! Pak jsem se od ní dozvěděla více. Své mládí strávila v dětském domově a život k ní nebyl milosrdný, a tak ani ona si ho příliš nevážila a k lidem se nechovala nijak mile. Nedivila jsem se, vždyť takové dětství se nedá zapomenout. Přes její urážky, zlost, lhostejnost až apatičnost k nám, jsem věděla, že kdesi hluboko v jejích očích, na dně jejího srdce, je ukryta láska a dobrota. Zdenička byla v hospici již několik měsíců, ale stále nevěřila, že je tak nemocná, že její jiskra pomalu, ale jistě dohasíná. Když se její život opravdu chýlil ke konci, zkoušeli jsme jí vyprávět o Bohu. Zprvu o tom nechtěla ani slyšet, ale s postupem času ji upoutaly příběhy o lásce, dobrotivosti a milosrdenství Boha a jeho Syna, o spasení a o věčném životě. Později uvěřila! Ano, tato dívka s narušeným charakterem uvěřila, pochopila, a začala být šťastná. Měla svého Otce, někoho, komu věřila, na něhož se mohla spolehnout. Protože Zdenička nebyla pokřtěna a velice si přála zbavit se svých hříchů, odejít z tohoto světa čistá, uspořádali jsme velikou slavnost u příležitosti jejího křtu. Ležela ve svém lůžku, v bílých šatech, na hrudi, která se zvedala den ode dne stále pomaleji, měla šerpu, na níž byl vyšitý nápis: "Jsem dítě Boží." Krátce na to Zdenička zemřela. Dodnes vidím její vyrovnanou tvář, lehký úsměv, těšící se na setkání s Bohem. Byla to stejná žena, která k nám přišla, a přece tolik jiná. Vzpomínám si, když jsem otevřela okno místnosti, kde ležela, na tmavém nebi se rozsvítila hvězda tak jasná, že to musela být právě ta její (obr. XV). Elka G., 41 let, ošetřovatelka zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (24) Ještě donedávna jsem neviděla žádný smysl naší těžké autohavárie a bylo i období, kdy jsem byla naštvaná, že jsem ji přežila. Už jsem si v životě užila různých bolestí dost. A najednou, při práci u umírajících v hospici zjišťuji, že jsem se možná právě díky té autohavárii stala vůči některým událostem citlivější a vnímavější. Dokonce i moje poúrazová ruka, která stále velmi bolí a stále je ještě špatně pohyblivá, jakoby získala nové schopnosti. Při každém pohlazení mi ji dychtivě chytne snad každý pacient, který je toho schopen s tím, že je příjemně teplá, a takhle bych pak u něho mohla sedět a držet ho do večera. Úplně jinak teď chápu třeba slova pacientky: "Ale prosím vás, vždyť já už jsem někde úplně jinde...". Mnohem víc než dříve teď tuším onen "rozměr", za který se nedokážeme dostat (XIX). Mnohem intenzivněji spoluprožívám s nemocnými i svátost nemocných. Většinou umírajícího držím za ruku, nebo mám ruku na jeho čele, na
hlavě a jako bych se dostávala zcela nevědomky do onoho dalšího "rozměru" spolu s umírajícím. Zažívám opakovaně spolu s ním pocit nevýslovného blaha, cítím se nějak ztotožněna s oním umírajícím a v tu chvíli i jakoby mu závidím (není to to správné slovo). Napadá mě, jak jednou budu já umírat a zda tuto šanci budu mít. Teprve zde člověk plně chápe význam oné téměř fráze "žij každý den, jako kdyby byl tvým posledním". Ale to je právě to, každý jsme nějaký, já např. co na srdci to na jazyku, nesnáším nespravedlnost a lež a také pak neumím mlčet. Zbytečně si kolem sebe dělám třeba i zle. Ale nakonec - a tomu nás umírající také učí - je asi důležité, jak to člověk chápe ve svém svědomí. Jana S., 39 let, lékařka zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (25) Jako zdravotní sestra jsem měla mnohokrát příležitost ošetřovat těžce nemocné a umírající v domácnosti. Nejkrásnější zkušenosti a zážitky mám z rodin, které zvlášť dobře spolupracovaly. Z poslední doby si vybavuji pacientku, paní Marii, u které se po opakovaných záchvatech mrtvice objevil ještě zhoubný mozkový nádor. Když se její stav hodně zhoršil, zůstala s ní dcera doma. Já jsem denně docházela nemocnou ošetřovat a současně podpořit psychicky i duchovně její dceru. Z nemocnice nám půjčili respirátor, takže jsme paní Marii společně mohli dosloužit doma až do posledního vydechnutí. I když nemohla mluvit, vždycky dala najevo radost z mé přítomnosti, třeba jen úsměvem nebo pohledem. Při mé poslední návštěvě jsem ji jako vždy umyla, převlékla, upravila jak nejlépe jsem dovedla a udělala křížek na čelo. Asi za hodinu v přítomnosti své dcery v klidu dodýchala. Ten úžasný pocit, že moje služba byla dotažena až do konce je odměnou, která se jen těžko vysvětluje. Obávám se, že je to nesdělitelné. Ale stojí to za to. Marie V., 57 let, zdravotní sestra
zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (26) Je to už téměř rok, co jsem se rozhodla a přihlásila se na stáž do Hospice Anežky České v Červeném Kostelci. Byla jsem zvědavá a také trochu nedůvěřivá, to byl hlavní důvod mé stáže. Chtěla jsem zažít vše na vlastní kůži. Jsem zdravotní sestra, která téměř celý profesní život strávila v lůžkových zařízeních. Znala jsem TV film o hospici a nechtělo se mi věřit, že to všechno může být tak, jak se ve filmu předkládalo. Přijela jsem do Kostelce v pátek po obědě, ukázali mi, kde budu týden bydlet a že budu pracovat v I. patře. Měla jsem volno, v té době ještě neznámé kolegyně mi nabízely, ať se jdu projít po Kostelci, pracovat jsem měla až v sobotu. Ale copak to jde? Záhy se převlékám do uniformy a páteční odpoledne trávím ve službě na oddělení, jaksi navíc, ale s pocitem sounáležitosti se všemi, s pocitem, že tam patřím. Do očí mne bijí "maličkosti", provozní zvyklosti, které už domácí neregistrují. Každý pokoj má vizitku, na chodbě se dočtu, kdo uvnitř stůně. Tedy i úplně cizí příchozí (nová sestřička) může vejít do pokoje s oslovením. Před vstupem do pokoje se klepe, vcházíme do soukromí, kde jsme asi vítáni, nicméně ho porušujeme a sluší se zaklepat! Nemocní jsou v pohodě, tady se usmívá nejen personál, ale i pacienti! Ti společenštější okamžitě reagují - áá, vy jste tady nová, aha, na stáži, no to je dobře, a odkud jste? Prostě, po třech hodinách služby mám na oddělení nové přátele. Na jednom pokoji je nemocný, který už stojí na samém konci života, jeho stav vyžaduje kontinuální péči. Personál nepřetržitě na ten pokoj dochází, ale nejdůležitější roli tam plní manželka, otírá nemocnému
čelo, drží ho za ruku, uklidňuje, hladí. To je pro mne naprostá novinka, ne snad přítomnost manželky, k umírajícím nemocným jsme i na koronární jednotce pouštěli návštěvy, ale její aktivita je pro mne nečekaná. Ta paní není šokována stavem manžela, ta je nejen vyrovnaná s nezbytností jeho smrti, ale ona je sto mu aktivně pomáhat v klidném odchodu ze světa. Ten pacient rozhodně není sám, není opuštěn, je si toho vědom, ví o tom! Musím na tomhle místě říct, že jsem bez vyznání. Narodila jsem se těsně po válce, moji tehdy mladí rodiče se takto rozhodli, a já jsem vyrůstala zcela bez víry. Život mě postupně dovedl k určitému názoru a postoji, ale do žádné církve jsem nevstoupila a nemyslím si, že bych to měla udělat. V tomto kontextu jsem měla trochu obavy, jak se srovnám se zvyklostmi, vírou a postoji personálu v hospici. Zcela zbytečné obavy! Víra jistě v hospici stojí na předním místě, ale s ní je v popředí i tolerance. Atributy křesťanství jsou všude, ale připomínají se velmi citlivě, nevtíravě. Osobní otázka po mojí víře, po mém přesvědčení přišla od kolegyň ve službě také velmi záhy, ale neměla jiný podtext, než zjištění stavu věci. Obávala jsem se, že zejména v tomto prostředí budou preferovány církevní postupy, obávala jsem se zvláště místnosti posledního rozloučení, že zde zažiji stejně trapný pocit jako při nešikovném projevu špatného řečníka na pohřbu. Zase zcela zbytečně. Dvakrát jsem při mé stáži odvážela zemřelého do této prostory a vždy šlo jen o výsostně lidský způsob loučení. Velkou radostí se mi postupně stalo seznamování se s personálem I. patra. Záhy jsme se spřátelili a hezky se nám společně pracovalo. Kolik různých lidí, kolik osudů a kolik empatie, kolik obětavosti! Zkušené sestry ve zralém věku nebo mladinké, sotva odrostlé škole. Také kluci, ošetřovatelé, zdravě pyšní na to, že se mohou na této úžasné práci podílet. Podvakrát v životě jsem přijala funkci vrchní sestry a vedla jsem velký kolektiv zdravotníků a vím, jak nelehké je najít kvalitní partu lidí, jak obtížné je udržet ve vypjatých pracovních podmínkách pozitivní náboj v chování a náladě personálu. Zdejší personál byl maximálně pozitivně naladěn, ze všech to sálalo a bylo to nakažlivé. Malinko jsem záviděla vedení hospice tak skvělou partu lidí a myslím si, že by měl tamní personál být ještě více chválen, hýčkán a že by o něj mělo být všemožně pečováno. Bylo mi s nimi hezky a s láskou na ně vzpomínám. Hospic mi mnoho dal. Vědomí lidské a profesní sounáležitosti, schopnost držet za ruku, uvědomění si vlastní konečnosti a nutnosti bezbřehé pokory. Pokory a úcty jak před životem, tak před smrtí. A také jistotu, že tuto práci, toto poslání mohu vykonávat, že mám na to dost zkušeností i nezbytnou duševní sílu, alespoň doufám. Pro mne je to důležité zjištění, v domácí péči, kterou se již třetí rok zabývám, je to nutné. Chci ještě vzpomenout na moji mámu, na kterou jsem v hospici myslela velice často. Před šestnácti lety umírala s maligní diagnózou v nemocnici, kde jsem pracovala. Do poslední možné chvíle jsme ji ošetřovali doma, poslední dny byla hospitalizována, abychom ji mohli účinně zbavit bolestí. Jak bychom tehdy uvítali hospic! A z hloubi duše jsem přesvědčena, že nejvíc by to byla uvítala ona sama. Milica S., 52 let, stážistka zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (27) Do Hospice Anežky České jsem nastoupila jako dobrovolnice, důchodkyně. Když jsem zjistila, že nutně potřebují ošetřovatelku, nastoupila jsem na tuto práci na půl úvazku, i když jsem neměla s tou prací žádnou zkušenost. Chtěla jsem pomoci asi na tři měsíce, než bude dostatek personálu, zůstala jsem však dva roky. Již od
začátku mne práce bavila a nacházela jsem v ní uspokojení a dobrý pocit, že pomáhám těm nejpotřebnějším - umírajícím. Dávala jsem si za cíl zbavovat nemocné úzkosti ze smrti důvěrou v Boha, pokud to bylo možné. Velkým zážitkem pro mne byla následující událost. Těžce nemocná paní B. na pokoji číslo 12 se nemohla pohybovat ani mluvit. Po rozhovoru s její dcerou a zetěm jsem se dozvěděla, že maminka do kostela nechodila a víru, přestože byla pokřtěná, neprojevovala. Když jsem ale s nemocnou mluvila o posmrtném životě a zeptala se jí, zda by si přála návštěvu kněze, jednoznačně pokývnutím hlavy souhlasila. Před příchodem kněze jsme se u její postele s paní doktorkou modlily Otčenáš a ona se začala modlit s námi. Modlitba jí na chvíli vrátila hlas! Ještě týž den jí kněz udělil svátost nemocných. Druhý den v klidu a smířena zemřela. Iva Š., 63 let, ošetřovatelka zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (28) První léta našeho manželství byla opravdu krásná. Měli jsme se rádi a manžel se hezky staral o rodinu. Jenže, pak to přišlo. Byl vynikající řemeslník, hodně lidí ho potřebovalo a předháněli se, aby ho získali. Platili dobře, ale bohužel, většinou nějakou tou lahví alkoholu. A tak se z našeho hodného tatínka stal těžký alkoholik. Kdo to neprožil, nemůže pochopit, co je to za hrůzu. Co to je, když se děti bojí usnout, aby nepropásly návrat opilého táty a mohly bránit maminku. Asi patnáct let jsem se intenzívně modlila za manželovo uzdravení z téhle hrozné závislosti. Až jsem byla vyslyšena. Nečekaně, prakticky ze dne na den skončil s pitím. Nic jiného mu ani nezbývalo. Objevila se totiž u něho choroba, zhoubný nádor a s pitím to nešlo dohromady. Bylo mu zkrátka po alkoholu tak strašně zle, že se ho raději vzdal. Možná by někdo čekal, že se teď budu stejně intenzívně modlit za manželovo uzdravení z rakoviny. Modlím se, to ano, ale úplně jinak. Už o nic neprosím, ale od rána do večera děkuji (obr. XI). Dočkala jsem se toho, za co jsem celá ta dlouhá léta prosila a po čem jsem toužila. Manžel přestal pít. A teď, když se o něho starám (je zcela nesoběstačný i v těch základních úkonech), jsem svým způsobem šťastná. Náš vztah nebyl nikdy tak hluboký a krásný, jako je teď. Všechno to těžké, co je s tím spojené, jsme oba prostě přijali, jsme se vším vyrovnáni a smířeni a prožíváme vděčnost a vychutnáváme lásku, která má dnes jinou podobu, než tehdy na začátku. Mnohem zralejší. Marie P., 60 let, manželka pacienta
zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn
(29) To, co se mi jeví jako obzvlášť důležité pro nejbližší příbuzné a přátele nemocného, je podíl jejich účasti na péči. Opakovaně jsem se setkala při rozhovoru s rodinou před tím, než domácí hospicovou péči zahájíme, že dcera, syn nebo jiný příbuzný nás vyhledá proto, že chce napravit svůj postoj u umírajícího tatínka, protože má pocit, že selhal v podobné situaci, když umírala maminka a nebo naopak. V minulé době byli i nejbližší příbuzní odsouváni do pozice "nezdravotníků" a obávali se, aby svému umírajícímu nezpůsobili nějakou újmu neodborným zásahem. Umírající patřil do nemocnice, tam "odborníci" nejlépe situaci zvládnou. Ale
právě zkušenost "odložení" svého drahého a tušení toho, že nebyli nablízku ve chvílích, kdy je nejvíce potřeboval je přivádí k hledání lepšího řešení. A právě tehdy je příležitost ujistit rodinu, že jejich odhodlání být s nemocným v jeho údělu nablízku, mít ho pokud možno doma a obklopit ho láskou, důvěrným prostředím domova, že právě to je pro nemocného to nejdůležitější, co potřebuje. Ujištění, že je to možné a že jim zkušené sestry pomohou zvládnout péči o nemocného tak, aby dostal vše potřebné i po odborné stránce, usnadní rozhodnutí rodiny. Domácí hospicovou péči zajišťujeme již několik let, a proto mohu odpovědně říci, že se při dobré spolupráci rodiny dá většinou doma zajistit všechno, co nemocný potřebuje. Mnohokrát jsem již slyšela slova: "Sestřičko, moc vám děkujeme, že jste nám pomohli a maminku jsme si mohli nechat doma. Ona nás vnímala až do konce a víme, že byla ráda, že jsme spolu." A tehdy děkuji i já takové rodině a ujišťuji je, že udělali pro maminku všechno, co bylo v jejich silách. A je to tak dobře. Snáze se potom vyrovnávají se skutečností odchodu svého drahého. Neselhali - a to jim pomáhá překonat smutek. Marie R., 55 let, vrchní sestra z Charity
zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (30) Když mamka onemocněla, byl říjen. Mně bylo šestnáct, bráchům třináct, jedenáct a devět, Marušce osm a Verunce dva roky. Byl to zvláštní čas. Hrozný svým strachem a bezmocností a zároveň zvláštním způsobem přitažlivý čas naděje a víry, která v nás rostla a sílila, až přerostla v jistotu. Maminka byla taťkova druhá žena a moje druhá mamka. Vlastní si nepamatuji, zemřela taky na rakovinu, když mi bylo šestnáct měsíců. Pro tátu musela ta doba být mnohem horší i proto, že to už prožíval podruhé. A i naděje po předchozích špatných zkušenostech zeslábne. Všichni jsme cítili obrovskou potřebu svěřit své starosti, obavy a trápení někomu jinému. A ten "někdo" tu byl. Prostřednictvím mnoha přátel, kněží i sester nám Bůh ukazoval svou lásku. Odhaloval nám, a mamince především, smysl bolesti a předkládal způsob, jak utrpení prožívat, aby přineslo ovoce. Bylo to v době konfliktu v Bosně, puče v Rusku, v době, kdy na celém světě, stejně jako dnes, umíraly miliony lidí hladem, zlobou druhých. Umíraly na nemoci pramenící z chudoby i z nesprávného způsobu života. Věděli jsme, že sami proti zlu světa nezmůžeme nic, ale dostalo se nám jistoty, že můžeme velikou měrou přispět ke zlepšení, vložíme-li své oběti do pokladnice Božích milostí, přijmeme-li utrpení jako dar s vědomím, že se s Kristem podílíme na spáse světa. A protože i maminka žila tímto vědomím a protože to s námi sdílelo mnoho dalších, kteří pochopili, stal se náš dům bolesti domem modlitby a milosti (obr. II). A i když jsme nepřestali pro zlepšení mamčina stavu dělat vše, co bylo v našich silách, v hloubi srdcí jsme přijali i možnost jejího odchodu. Člověk, který tuší, že odchází z tohoto světa, prožívá obvykle chvíle úzkosti a obav. Možná ani ne tak o sebe jako o své nejbližší, o jejich další osud, o to jak jeho odchod přijmou. Je hodně těch, kteří o své nemoci nemluví ze strachu,
aby svým nejbližším neubližovali. Ti pak zase mohou pociťovat vinu, že neudělali nic proto, aby dotyčnému pomohli, aby ulehčili jeho bolesti. Maminka trávila většinu doby své nemoci doma mezi námi, snažila se nám přese všechno pomáhat a nechávala si pomoci od nás. Myslela si, že já její odchod prožívám nejhůř a proto se mnou mluvila o budoucnosti, ale i o minulosti. Bylo znát, že se potřebuje vyrovnat se všemi omyly svého života. A tak mluvila o chybách, které udělala v mé výchově, povídaly jsme si o věcech, na které jsme už skoro zapomněly a bořily tak stěny, které mezi nás postavila má puberta, skrývané starosti a nevysvětlená nedorozumění. V těch chvílích jsem čerpala obrovské množství zkušeností pro další život a přesvědčila se o velikosti mamčiny lásky. Zemřela v září. Do hrobu jí padalo listí a já měla jistotu, že neodešla daleko. Měla jsem jistotu, že nás nepřestane nikdy milovat, stejně jako já ji. Bylo mi sedmnáct a cítila jsem se o víc jak rok dospělejší. Monika S., 19 let, pozůstalá dcera zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (31) Jezdila jsem do Hospice Anežky České na návštěvy za manželovou a tedy i mojí tetou. Než tam jednoho dne v mé přítomnosti klidně zemřela, prožila tam opravdu hezké a šťastné dny. Přestože tam původně šla umřít, na čas ještě uvěřila, že se uzdraví. Vyvodila si ten závěr sama na základě chování personálu, který byl nesmírně vřelý a ohleduplný. Nevím, jak bych za to všem poděkovala. Za tu službu, i za to, že u nás vůbec hospic vznikl. Není-li už domácí péče možná, je to pro nemocného i pro jeho rodinu ohromná pomoc. Jana T., 54 let, pozůstalá neteř zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (32) Zanedlouho to bude již třicet let, kdy jsem poprvé stála tváří v tvář smrti, která se mne hluboce dotýkala. Zemřel tatínek, člověk, který mě vroucně miloval. Nebylo mi dopřáno být vedle něho v posledních dnech jeho života. Nesnesitelné bolesti ho přinutily odejít do nemocnice. Dávky morfia snižovaly bolest fyzickou, ale odloučily nás velkou vzdáleností. Zvýšily tak bolest duševní, stesk, osamocení. Byla jsem mladá a pocit bezmocnosti byl pro mne traumatizujícím zážitkem na dlouhou dobu. Tehdy nebylo o hospicové péči ani zdání. Když se stala skutečností, řekla jsem si, že to, co jsem byla nucena odepřít vlastnímu otci, budu smět dát někomu jinému. Nezapomenu na první službu v hospici jako dobrovolnice. Již cestou se mi honilo tolik otázek hlavou. Zvládnu to nebo ne? Jak mě přijme těžce nemocný člověk, pro kterého jsem úplně cizí? Prosila jsem o pomoc a sílu, o moudrost v počínání. Brzy jsem zjistila, že to není tak těžké, když člověk dokáže mít rád druhého takového, jaký je. Cizí přestává být cizím, když ho držím za ruku, přidám úsměv, otevřu srdce. Od nemocných jsem slyšela mnoho životních příběhů. Složitých, těžkých, ale i krásných, mnoho bolesti i radosti. Naučila jsem se naslouchat, slyšet toho druhého, často jsem ani sama nemusela moc mluvit. Naučila jsem se rozlišovat v životě skutečné hodnoty. Poznala jsem hloubku a sílu opravdové
lásky bez okázalých projevů a potřebu tohoto krásného citu v každé fázi života. Od kolébky až do smrti. Věra Š., 50 let, dobrovolnice v hospici zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (33) Moje maminka pocházela ze 12 dětí. Byla v pořadí druhá a pomáhala vychovávat své sourozence. Druhým sloužila po celý dlouhý život. Když gangréna zachvátila její nohu, souhlasila s amputací. Když ale zachvátila i druhou, amputaci odmítla a rozhodla se raději zemřít. Neměla jsem odvahu ji k operaci přemlouvat, ctila jsem její rozhodnutí. Život bez nohou by pro ni nebyl život. Se všemi se rozloučila a uchýlila se do hospice. Přijela tam opruzená, apatická, s rozsáhlými boláky a vůbec nejedla. Byla doslova umořená krutými bolestmi. Hned první den ji sestřička umyla a ostříhala vlasy. Maminka okamžitě zjistila, že se tu dobře vaří (sama byla vynikající kuchařka). Nikdy jí tu sestřičky nedělaly převaz bez předchozí aplikace utišující injekce. Nikdy od nikoho neslyšela "nemám čas". Přišla sem umřít. Počítala jsem s tím i já. Postupně jsem ale viděla, jak maminka ožívá, rány se jí hojí a začíná mít zájem o okolí. Začala jsem jí vozit návštěvy, sestry z Prahy, sousedky z penzionu. V pokoji, kde ležela čtyři měsíce, zemřelo postupně několik žen. Myslím si, že to, jak umíraly, zbavilo maminku strachu ze smrti. Viděla, že nemají bolesti a odcházejí tiše a v klidu. Maminčin stav se díky kvalitní péči nečekaně zlepšil tak, že celé prázdniny mohla být s námi doma. V září se vše zase zhoršilo a tak se do hospice vrátila. Už jenom to přivítání všech sestřiček i ostatních bylo obrovské. Měli se s maminkou navzájem skutečně rádi. Maminka se stala součástí hospice a hospic se stal součástí jejího života. Já sama jsem nevěřící a přiznám se, že jsem měla trochu obavy z toho, že toto zařízení je církevní. Po celou dobu jsem se zde ale nesetkala s tím, že by to nějak vadilo. Pro věřící ale jistě musí znamenat mnoho i mše, sloužené přímo v hospici. Nesmírně jsem oceňovala i to, že mohu přijet kdykoliv. Mohla jsem i přespat. Do konce školního roku jsem ještě musela učit a nevím, jak bych to bez hospice zvládala. Snažila jsem se tu být s maminkou co nejvíce. Za ty měsíce jsem hospic poznala dokonale. Ti lidé zde do posledního písmene plní to, co je jejich krédem. Nemocný tu nikdy není sám, bolest se daří zvládat. Pacienti tu jsou lidmi i po smrti. Velmi jsem ocenila, že jsem se mohla s maminkou rozloučit v pietní místnosti, aniž by na mě někdo spěchal, a počkat, až ji odvezou. Hospic se stal pro mě něčím zvláštním, stal se součástí mého života. Zpočátku na mě v hospici depresivně působily mizející cedulky se pokojů. Bylo to vlastně moje první setkání se smrtí. Viděla jsem pacientky, které tu ležely s maminkou. Tatínek mi zemřel náhle a nemocnici. Toto byly pro mne zážitky velmi neobvyklé. Mnoho jsem přemýšlela. Postupně jsem se se vším vyrovnala a dnes mohu říci, smrti strach.
jmény u dveří umírat bratr zemřel v o tom že už nemám ze
Marie S., 57 let, pozůstalá dcera zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (34)
Nikdy jsem si nemyslela, že se během sedmi měsíců může tolik změnit. Na jaře po pár vyšetřeních řekli tatínkovi, že má cystu a musí ho operovat. Při operaci přišli na to, že to není cysta, ale metastáza rakovinového nádoru, který je v močovém měchýři. Operovat to nešlo a tak se rozhodli pro ozařování. Po druhém ozařování se tatínkův stav zhoršil natolik, že mi maminka volala, abych přijela. Nejbolestivější pro mě byla zpráva, že má taťka rakovinu. Trvalo mi pěknou chvíli, než jsem se s tím smířila a vzala to jako novou skutečnost, i když jsem stále doufala v uzdravení. Když mi maminka jednoho dne zavolala, že tatínkovi prý zbývá pár měsíců života, potřebovala jsem pár hodin na to, než jsem pochopila, co se stalo a co mám dělat. Najednou jsem věděla, že to nejdůležitější ze všeho je, rozjet se domů (žiji ve Španělsku) a snažit se být s rodiči pohromadě, užít si s taťkou co nejvíc. Snažit se mu dát to, co potřebuje a co nám celý život dával: lásku, péči, podporu a povzbuzení. Věděla jsem, že už taťka nebude dlouho mezi námi a v tak těžké situaci bychom ho neměli opouštět a nechávat ho déle v nemocnici. Když jsem přijela domů, čekala mě tu mamka a moji dva sourozenci. Taťka byl ještě v nemocnici. Sedli jsme si proto a společně dohodli, že až taťka přijde z nemocnice, vezmeme si všichni dovolenou a budeme celá rodina pohromadě, jako když jsme byli malí. Další den jsme jeli navštívit taťku na onkologii a když jsem ho tam viděla samotného na poloprázdném oddělení, bylo mi smutno. Cítila jsem, že by mu bylo daleko lépe doma. Navíc nám pan primář řekl, že už pro něho víc udělat nemohou a že si taťka přeje jít domů. Když druhý den domů přijel, společně jsme se dohodli, že až taťka od nás bude potřebovat nějakou pomoc, řekne si o ni. A tak jsme byli všichni doma. Povídali jsme si, dívali se na televizi, ale taťkův zájem o tyto věci pomalu upadal a měnil se. Už ho nebavilo dívat se na jeho oblíbené pořady nebo číst, a k našemu překvapení, taťka nebyl aktivní katolík, se chtěl vyzpovídat a přijmout svátost, což také pár dní před smrtí učinil. Moc mě překvapilo, jak tak skromný člověk jako můj tatínek, si teď až vynucoval naši lásku, starostlivost a péči. Chtěl to a pak zas ono a my mu dávali, o co si požádal. Byl čas si prohlédnout fotografie z dětství, zasmát se, přijmout některé z taťkových přátel. Bylo to moc fajn, být zase po létech všichni pohromadě. Pak se ale tatínkův stav zhoršil a on sám nás prosil, abychom zařídili jeho přijetí v Hospici Anežky České, který je shodou okolností v místě našeho bydliště a tak hned po dohodě s lékaři jsme ho tam převezli. Velkou výhodou bylo, že jsme se u něho mohli ubytovat a po jednom jsme se u něho všichni střídali. Navíc jsme se necítili tak bezmocní, vše je tu zařízeno k co největšímu pohodlí pacienta. Tatínek byl spokojený, neměl ani ty nejmenší bolesti a stále říkal: "Mně je tady jako v ráji, vy se o mě všichni tak dobře staráte." Když na mě přišla řada a zůstala jsem s taťkou přes noc, přinesla jsem pár fotek a spolu s taťkou i se sestřičkami jsme se u nich pěkně zasmáli. Tu noc jsem nezamhouřila ani oko. Taťka mi vyprávěl o svém mládí, o chybách, kterých se v životě dopustil a kterých litoval. Radil mi, říkal mi, co všechno mám zařídit. V těch chvílích mi nedocházelo, že si se mnou a se světem vyrovnával účty a nebýt té noci, asi bych se spoustu věcí nikdy nedozvěděla. Byl čas i na to, abych mu řekla, jak moc ho mám ráda a že ho nerada nechávám odcházet. A obdobně prožila další noc moje sestra. Když jsem pak další den odpoledne byla s taťkou, dostal chuť na cigaretu a protože jsme měli smluveno celá rodina, že pro taťku neplatí zákazy, tak jsem mu pomohla na záchod, kde, jak bývalo jeho zvykem, vždy vychutnával své "doušky nikotinu". Chtěla jsem mu cigaretu zapálit, ale on, že na to stačí sám, ať si jdu udělat kafe. Tak jsem ho nechala samotného a když jsem se vrátila, vidím taťku jak sedí na záchodě a spí, cigareta leží i se zápalkami na zemi. Ani ji nestačil zapálit a usnul. Když se probudil, moc jsme se tomu museli oba smát a tu cigaretu si nechal zapálit. To odpoledne jsme se u něho sešli všichni a i
když byl moc unavený, byl moc rád, že jsme u něho. K večeru jsme odešli a zůstala jen mamka, na které tu noc byla řada. Tatínek už se ale rána nedočkal. Než se tohle vše událo, měla jsem ze smrti strach a hrůzu, ale všichni, tatínkem počínaje, jsme se prostě přizpůsobili okolnostem. Nikdo z nás ho nenechával odcházet s lehkým srdcem, ale můj tatínek se dokázal přizpůsobit realitě, smířit se s osudem a dokázal se s námi se všemi rozloučit s klidným svědomím a s talentem. Odcházel vyrovnaný a smířený. Nevím, jak by odcházel z prázdného pokoje na onkologickém oddělení. Jitka L., 25 let, pozůstalá dcera zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (35) Jako praktická lékařka v první linii jsem po letech své praxe dospěla k některým závěrům. Mnohokrát jsem byla svědkem, že zde byla dobrá vůle starat se o nemocného člena rodiny, umožnit mu umřít doma, ale nakonec rodina selhala z různých důvodů. Nebyli psychicky, ale třeba i technicky vybaveni pro tuto službu. Nikdo je nepoučil, jak se může stav nemocného vyvíjet, jaké změny v jeho potřebách a chování mohou nastat. Nebo ten, kdo tuto oběť vzal v rodině na sebe nenašel pochopení u ostatních, kteří mu pak začali vyčítat: "Kdybys dala maminku do nemocnice, třeba by nemusela umřít." Jindy se o těžce nemocného rodina začala starat, ale trval-li stav dlouho, sami začali mít zdravotní potíže a nakonec se chod domácnosti zhroutil. Mnohokrát jsem si dovolila přesvědčit rodinu, aby nemocného nechali v klidu umřít doma. To ale byly situace, kdy jsem tyto rodiny důvěrně znala a kdy jsem odpovědně zvážila jejich možnosti. Přesto jsem někdy prožívala úzkost, zda mě nakonec příbuzní neobviní, že jsem jejich nemocného neposlala do nemocnice. A tak všichni musíme uznat, že těmito otázkami by bylo dobře začít se zabývat v rodině v době, kdy jsme všichni ještě schopni věci posuzovat kriticky a bez emocí, každý sám za sebe. Každý jsme od Boha dostal svobodnou vůli. Dokud jsme schopni o sobě odpovědně uvažovat, řekněme si navzájem, jak si přejeme, aby s námi bylo jednáno, když těžce onemocníme. Zda bychom dali přednost nemocnici, nebo hospici, nebo zda je naše rodina schopna se o nás starat doma. Také bychom včas měli vyjádřit svůj názor na lékařské postupy, zda si přejeme prodlužovat svůj život lékařskými metodami, nebo si přejeme umřít přirozeně. Nenechávejme tíhu odpovědnosti na našich blízkých, nezatěžujme jejich svědomí pochybnostmi, zda jednají správně! Možná by bylo vhodné tyto poslední věci našeho života napsat a podepsat a i tak se vyrovnat, jak se modlíme, s Bohem a s lidmi. Lenka K., 65 let, lékařka zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn
(36) Se smrtí jsem se setkala jako šestiletá školačka, když mi zemřel děda. Tatínek pro mě ráno přišel, ať se jdu s dědou rozloučit. Děda ležel na posteli, bledý, bradu podvázanou a já tenkrát pořádně nechápala, co se vlastně děje. Věděla jsem jen, že už mi děda nikdy nebude vyprávět své příběhy ze života, kterým jsem tak ráda naslouchala.
Se smrtí jsem se pak setkala ještě několikrát, ale nejvíc na mě zapůsobil osud manžela mé spolupracovnice. Kolegyně mi svěřovala své problémy, bolesti a vše, co bylo spojeno s jeho nemocí. Vždy jsem ji vyslechla a snažila se jí aspoň trochu povzbudit a potěšit. Když jsem viděla, že domácí péče je už nad jejich síly, přinesla jsem jí brožury o našem hospici a doporučila jim ho. Zakrátko byl přijat. Byl čtvrtek večer a potkaly jsme se spolu na chodbě hospice a ona mě pozvala k nim do pokoje. A tam jsem zažila nezapomenutelnou chvíli. Nemocný mi začal vyprávět o svém životě, o tom, co všechno si plánoval až bude v důchodu, ale že musí odejít. Žasla jsem, jak úžasně byl smířen a vyrovnán se smrtí, která se blížila. Mezi naším rozhovorem mu manželka šla uvařit kávu, na kterou dostal chuť. Řekl mi: "Vím, že se tam nahoře zase všichni sejdeme a moc se na to těším, Bůh mi dává velkou naději". A já s ním souhlasila. Měl ještě jedno velké přání, za tři dny měl oslavit narozeniny a chtěl je oslavit se svou rodinou. Bohužel, za tři hodiny po našem rozhovoru zemřel. Ten večer jsem dlouho nemohla usnout, viděla jsem je stále oba před sebou, jak se hladí, jak se spolu loučí a snaží se prožít poslední chvíle. Bylo to velmi dojemné a zároveň povzbuzující a já vím, že na tuhle chvíli nikdy nezapomenu. Moje spolupracovnice velmi často vzpomíná na nádherné přijetí a službu sestřiček v hospici, který se pro ně stal krásným útočištěm proti strachu ze smrti. Irena S., 43 let, dobrovolnice v hospici zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (37) Jako kněz v hospici jsem se setkával s lidmi na prahu smrti a byl svědkem jejich duchovního zrání. Na první pohled to může vypadat jako příběh zcela banální, ale z hlediska věčnosti jde o věci úžasné. Paní K. přišla do hospice a hned první den se zúčastnila mše svaté v hospicové kapli. Nemohl jsem ji přehlédnout. Byla nápadná tím, jak pozorně sledovala celou liturgii. Po skončení bohoslužby jsem ji navštívil v pokoji. Ráda se svěřila se svým životním příběhem. Neměla to vždycky snadné. Vzala si vojáka z povolání, důstojníka, a kvůli němu vystoupila z katolické církve. Pak přišly děti, rodinné starosti a na Boha nezbýval čas. Někde v hloubi srdce ale paní K. Boha přece jen měla, tak úplně ho neopustila. Teď projevila upřímnou touhu vrátit se do církve a přijmout svátosti. Nechal jsem jí tam kancionál, aby se mohla připravit. Když jsem za ní přišel druhý den, spala. Na nočním stolku byl odložený popsaný papír a brýle: "Děkuji ti Panno Maria, že jsem se probudila do nového dne..." Dnes si už nepamatuji celé znění této hluboce důvěrné modlitby a lituji, že jsem si ji neopsal. Byla to "vysoká škola víry", ke které se člověk propracovává jen prožitkem a přijetím své bolestné nemoci, svého utrpení, v němž nemocný vlastně skládá svoji životní "maturitu". Během krátké doby jsem jí mohl přijmout zpět do církve a posloužit jí svátostmi. Když jsem se pak s ní loučil a chtěl jsem odejít, přišly na návštěvu její děti. Mohl jsem se ještě s nimi podělit o radost z toho, že jejich maminka je jistě dobře připravena a že udělala nejdůležitější rozhodnutí ve svém životě - plně se odevzdala do Božích rukou. Když pak následujícího dne zemřela, okusil jsem opět, jako už tolikrát, ten úžasný klid v duši a vděčnost za to, že jsem mohl být účastný tak veliké milosti. Prožil jsem radost z toho, že jsem jí mohl napomoci k dosažení břehu šťastné věčnosti. I ona mě posílila svou dětinně čistou, ale o to opravdovější vírou. Jsem přesvědčen, že právě pro tuto víru ji Bůh přijal do svého věčného domova, do svého království. U nemocných jsem si vždy uvědomoval nějak více, jak velkým darem je víra v Boha, byť je to poklad, který, jak říká sv. Pavel, máme v nádobě hliněné. Je tedy
darem křehkým, ale zároveň darem, který se právě utrpením stává pevnějším, hlubším a ryzejším, jako zlato v ohni přetavené. Bohu díky! Pavel S., 37 let, kněz zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (38) Bude tomu už rok, co mi zemřel můj strýc a velký kamarád. Strašným způsobem jsem tehdy selhala. Vlastně všichni jsme selhali. Těch chyb tam bylo víc. Nejdříve doktoři neřekli strejdovi pravdu a ten si proto vůbec nepřipouštěl, že situace je vážná. Když mu pravdu už dál tajit nemohli, nebyl zase on schopen to zpracovat a přijmout. Bylo to příliš kruté a příliš rychlé. Zhoubný nádor obličejových kostí, s bolestmi, se znetvořením tváře, ztrátou oka. Strýc nemohl zřetelně mluvit, dříve býval hezký - a tak se začal stranit přátel i svých nejbližších a začal být sám. A tady začala ta nejtěžší Kalvárie. Byl sám ve svém utrpení. Prožíval fázi agrese a hněvu, jindy jen pasivně čekal na smrt. Několikrát si chtěl vzít život. Nikdo z nás nebyl schopen mu pomoci. Často ho prosím za odpuštění, že jsem ho nechala samotného umírat v nemocnici. Všichni jsme na jeho smrt čekali, protože jsme věděli, že trpí krutými bolestmi. I on sám chtěl zemřít. Nevyčítám si, že jsem mu smrt přála. Vyčítám si, že jsem si k němu nedokázala sednout, chytit ho za ruku, dívat se mu do očí a vyprávět si s ním. O všem, i o nebi, i o tom, že jeho nemoc není trestem, ale způsobem, kterým ho Bůh "otesává", aby mohl jít do nebe. Nedokázala jsem se ho zeptat, o čem přemýšlí, co se mu honí hlavou a čím se trápí. Nedokázala jsem se s ním modlit a společně prosit za odpuštění všeho, co v jeho životě nebylo O.K. Nedokázala jsem dělat to, co mi říkalo někde v hloubi mé srdce. Proč? Z lítosti nad ním, ze studu, z různých ohledů i z toho, že jsem nevěděla jak na to. Moc jsem se o tom napřemýšlela. Už rok po strýcově smrti dokáži držet za ruku umírající babičku či dědečka v domově důchodců a být s nimi, doprovodit je až na samý konec cesty pozemského života, kde začíná život jiný - ten v lásce, věčný... Chtěla bych říci všem, že doprovázet umírající je veliký dar. Oboustranný. Je to opravdu vzájemné obdarovávání. Je sice velmi těžké vidět umírat, ale když umírá člověk, který si dal své věci do pořádku, jak ve vztazích k druhým lidem, tak ve věcech majetkových, ale hlavně když usmíří svůj život s Bohem, pak se na tváři umírajícího zračí opravdový pokoj a i očekávání. Moc bych si přála, aby nebylo těch, kdo by umírali nepřipraveni a sami. Kamila M., 20 let, pozůstalá neteř zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (39) Celý život jsme měli s manželem k sobě hezký vztah, ale byl vždy poznamenán nějakým shonem, honěním něco vybudovat, zaopatřit děti. Měli jsme se co ohánět, peněz málo, protože oba jsme zůstali u málo placených profesí, které jsme ale měli rádi. Můj muž byl po většinu života mistrem v odborném učilišti v oboru, který se vyučil, a já byla účetní. Přesto jsme i s dětmi hodně cestovali a chodili do přírody na výlety. Byli jsme pořád v nějakém poklusu a mysleli jsme, že to jinak ani nejde. A najednou tu byla manželova nemoc a hodnoty se změnily. Najednou jsme se zastavili a začali si více hledět jeden druhého. Vrhli jsme se do boje s jeho nemocí, zkoušeli všechno možné, od drahých léků až po bylinky. Pak se začaly bolesti stupňovat, manžel začal chodit o holi. Nevzdávali jsme se, celá rodina vymýšlela, jak tomu čelit. Snažili jsme se zaměstnat jeho myšlenky tím, co dělával rád. Díky tomu se např. podařilo udělat po létech pořádek v jeho "království". Všichni jsme mu nosili šroubky, hřebíky
atd. a on to všechno třídil. Miloval svou práci a proto se velice potěšil, když jsem na jeho šedesátiny pozvala jeho kolegy. Takové veselí náš dům už dlouho nezažil. Manžel dokázal být veselý celé odpoledne a pak ještě dlouho na zážitky vzpomínal. Smířili jsme se se vším a byli jsme spokojeni, že se bolesti dařilo zvládat. Zůstala jsem s ním doma. Byl velmi šťastný, protože si myslel, že kvůli němu svou práci nikdy neopustím. Bohužel, hned vzápětí přišla i moje nemoc a následně operace a doléčování. Byla to pro něho rána, myslím, že on prožíval mou nemoc hůře než já. V té době byl už manžel na invalidním vozíku. Síly docházely a my jsme se museli rozhodnout. Buď dát manžela do ústavu pro ležící pacienty, kde byly návštěvy jen jednu hodinu denně, anebo se spolu přestěhovat do hospice. Rozhodli jsme se pro hospic. Zažili jsme tu mnoho hezkého i smutného. Za celý život jsem nebyla tolikrát na fotbale jako tady v Červeném Kostelci. Jen rozhodčí písknul, už jsme jeli. Manžel byl šťastný, fandil, zapomněl na své bolesti a já byla šťastná s ním. Hrávali jsme spolu "člověče, nezlob se", luštili osmisměrky i křížovky. Rád jezdil z hospice do města, což doma už nešlo, problémem byly schody. Měl radost z každé návštěvy, která byla spojena s domovem a rád je prováděl po hospici, jakoby chtěl říci: "Podívejte se, jak si tu žiji, jak se o mě starají." Nejvíce veselí bylo vždy, když přijel dvouletý vnuk Míša. Aniž by ho to někdo učil, uměl bravurně ovládat polohovací postel a dědeček byl na něho pyšný. Míša ho moc rád vozil na vozíku, ale venku manžel protestoval, protože to moc drncalo. Tak malý Míša nabídl své služby panu Vránovi, kterého vůbec neznal, že bude vozit jeho paní. Tomu jsme se s Vránovými smáli ještě dlouho potom. V hospici jsme oslavili i 36. výročí naší svatby. Každoročně jsem od manžela dostávala kytici. Tentokrát jsem si umínila, že kyticí překvapím já jeho. Cestou z trutnovské nemocnice jsem však stačila koupit jen něco na zub, protože v květinářství měli přes poledne zavřeno. Jak jsem byla překvapená, když jsem vstoupila do pokoje. Čekala mě tam krásná kytice s dojemnou ústní gratulací. Byli jsme rádi, že jsme se pro hospic rozhodli. Říkali jsme si, že jsme si po dlouhé době dopřáli docela přepychovou "dovolenou". Přesto si myslím, že když to jen trochu jde, měl by člověk dožít doma. Přes veškerou péči, kterou nám všichni věnovali, se nám samozřejmě po domově stýskalo. Plánovali jsme cestu domů, ale manželův horšící se zdravotní stav to už neumožnil. Byla jsem ráda, že jsem mohla být do poslední chvíle u něho. Patřil mi jeho poslední ruky stisk. Nikdy nezapomenu! S odstupem času vzpomínám jen na ty krásné chvíle, plné vzájemného porozumění a hlubokého citu, jakoby tu ani ta nemoc nebyla. Dnes je mi trochu líto, že jsem u něho nezůstala dříve doma, že jsem brala ohled na to, že v práci za mě nemají náhradu. Prostě taková ironie osudu, zrovna poslední dva roky jsem konečně dostala slušný plat. Jen z penze se těžko žije. Nevyplatilo se mi to! Proto dnes nabádám i naše mladé, aby se nehandrkovali kvůli malichernostem, aby k sobě chovali úctu, snažili si navzájem vyhovět, protože je škoda každého dne, hodiny, které lze prožít ve vzájemném porozumění. Život na zemi je krátký a potom je pozdě litovat. Důležité je, aby se nemocný člověk necítil opuštěný, aby mu někdo byl nablízku, pohladil ho, říkal mu vlídná slova a aby mohl i důstojně odejít. Birgita N., 59 let, pozůstalá manželka zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (40) Můj bratr zemřel v Hospici Anežky České v létě 1996. Stále jsem moc vděčný za to, že jsem ho mohl doprovázet a být s ním v posledních týdnech a dnech jeho života. Nemoc rychle postupovala. Bratr byl pravdivě informován, jak na tom je.
Nebyla to ale prohra nebo rezignace, byl to život žitý plně až do konce. Byly to krásné a pro mě i velmi silné a obohacující okamžiky, na které se nezapomíná. Rád vzpomínám na službu a všechna třeba drobná lidsky proteplená gesta a na něžnou péči ošetřujícího personálu. I na sváteční atmosféru pokoje. Když jsme bratra naposledy v koupelně umývali, byl už velmi unavený. Pak jsme ho uložili zpět do postele a sestřička se ho zeptala: "Tak pane páter, jak vám je?" "Strašně špatně," odpověděl vyčerpaně. Sestřička ho krásně pohladila po tváři, usmála se na něj a zeptala se: "A jak vám je teď?" Bratr se také trošku usmál a řekl: "Teď už mi je mnohem líp." Dva dny před bratrovou smrtí přišel na návštěvu pan kostelník ze Slavoňova, kam bratr chodíval kdysi ministrovat. Když vešel do pokoje a bratra uviděl, rychle se otočil a rozplakal se, jak na tom je bratr špatně. Po chvíli se už ale oba smáli. Bratr vykládal poslední vtip co slyšel. A tak v pohodě a vzpomínání uběhlo několik hodin. Panu kostelníkovi se ani nechtělo domů a já se mu nedivím. Bylo nám tam dobře. Zvlášť jsem vděčný za to, že jsem mohl být s bratrem v posledních hodinách jeho života. Vím, že tyto chvíle posunuly trvale můj pohled na život, na to, co je důležité. Velkou oporou mi tam byla sestřička. Byla tam s námi skoro celou dobu, když neměla povinnosti jinde. Společně jsme drželi bratrovy ruce, každý z jedné strany. Smrt, která už byla na dosah, přestávala být něčím zoufalým, černě tragickým, ale stávala se nanejvýš slavnostní chvílí přerodu. Modlili jsme se žalmy. Tyto několik tisíc let staré modlitby měly najednou obrovskou sílu a aktuálnost. Dodnes obdivuji, jak "neprofesionálně" v tom nejlepším slova smyslu se sestřička chovala. I po bratrově smrti zůstala ještě s námi, ačkoli ji pracovní směna už dávno skončila. Petr F., 48 let, pozůstalý bratr zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (41) Boženka byla moje teta, která zůstala dlouho svobodná a tudíž bezdětná. Brávala si mě s sebou na prázdniny a i v jejím stáří jsme zůstaly ve velmi přátelském vztahu. Když pak přestala chodit a udržovat čistotu, vzali jsme si ji k sobě. Bylo to možné, protože naše dcera Ludmila má nedaleko nás vlastní byt a v něm měla volný pokoj. Zpočátku nám pomáhaly i ostatní neteře, ale když to trvalo dlouho (dva a půl roku), nakonec jsem na to zůstala já s Ludmilou. Rozhodně nelitujeme. Boženka zůstala duševně velmi čilá a byla pro nás velkým přínosem. I její modlitby byly vždy velmi aktuální. O prázdninách jsme si ji přivezli do našeho letního sídla, kde si užila dětí a děti si užily jí. Její vyprávění příběhů z dětství poslouchaly jako pohádky. Cenné je, že se naše děti naučily úctě ke stáří a jakési samozřejmosti jí pomoci. Myslím, že oboje prázdniny v Choceradech byly pro ni něčím, co už snad deset let nezažila. Mohla trávit čas na zahradě, vozili jsme ji do kostela, ale největší psina byla, že musela vydržet koupele na zahradě (jinde vanu nemáme). Znamenalo to pro ni velké vytržení ze stereotypu. Asi týden před smrtí začala špatně polykat a bylo jasné, že její život se chýlí ke konci. Lékař uvažoval o hospitalizaci. Zeptali jsme se, co by raději. A ona řekla: "Holky, já raději umřu u vás." S Ludmilou jsme se u ní střídaly. Už byla hodně spavá, ale den před smrtí se stav zlepšil, byla poměrně čilá a dost jsme spolu komunikovaly. Ujistila se, že vím, co všechno mám po její smrti zařídit, zda-li vím, kde má všechny doklady. Měla připravené smuteční oznámení a nadepsané obálky. Mluvila jsem s ní o smrti, říkala jsem jí, že už to nebude dlouho trvat a kdo všechno už na ni čeká. Dodala jsem: "A ne abyste si tam dělali mejdan." Zazářily jí oči a odpověděla: "Ten si udělejte vy tady, my tam budeme dělat jiné věci." Další den
využila dvacetiminutové pauzy, kdy u ní žádná z nás nebyla a zemřela. Ve smrti byla velmi krásná, strhané rysy se vyhladily. Pro naši Ludmilu to bylo první setkání se smrtí. Udiveně mi řekla: "Netušila jsem, že smrt je tak klidná a tak normální." Ludmila Š.,50 let, pozůstalá neteř zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn
(42) Trochu jiná situace než se starou tetou Boženkou, byla s naším čtrnáctiletým Jirkou. Do pěstounské péče jsme si ho brali, když mu bylo pět let. Věděli jsme, že jeho prognóza je velmi špatná a jeho nemoc smrtelná, ale to bude "až někdy". Vždycky jsme ho brali jako normální dítě, třebaže s mnoha omezeními. Rok před smrtí se jeho stav značně zhoršil. Asi tehdy jsem si vybojovala to nejtěžší. Především jsem se odhodlala k otevřenému rozhovoru s paní docentkou. Byl to rozhovor pěkný, ujasnily jsme si svoje postoje a poprosila jsem ji v něm o naprostou otevřenost. Během letních prázdnin se pak Jirkův stav zlepšil, dokonce jsme odložili i invalidní vozík. Začal znovu jezdit na kole. V září mu vyměňovali gastrostomii (umělý vývod žaludku za účelem výživy). V listopadu jsme ho vezli do nemocnice se zápalem plic. Těch měl za sebou už aspoň deset, takže mě nic nevarovalo. Kdykoliv byl v nemocnici, trávila jsem tam s ním tři až čtyři hodiny denně. Učili jsme se, hráli si, povídali a pokud mohl, dělali jsme výzkumné cesty po areálu nemocnice. Poslední rok byl netušeně výzkumný. V Motole totiž otevřeli novou budovu dětské kliniky. Vždycky se nám podařilo zabloudit. V posledním roce života strávil v nemocnici přes dvacet týdnů. Oddělení bylo asi trochu netypické. Děti nechodily v pyžamech, ale v tričkách a tenkých teplácích. Návštěvy byly neomezené a rodiče tam mohli i přespávat. Divila jsem se, že tam s takto velkými dětmi vydrží a nenudí se. A najednou nastala situace, kdy jsem se také nenudila. Když tam byl Jirka asi týden, vyhledala mě paní docentka, aby mi sdělila, že na bakterii, která tentokrát způsobila zápal plic, není antibiotikum. Ale to už jsem sama začala tušit, že to není jako obvykle. Tři týdny byl napojen na kyslík dlouhou šňůrou, aby si s ním mohl sednout do křesla nebo dojít na záchod. Často se stalo, že jsem mu na šňůru stoupla a tím našemu "potápěči" omezila přísun kyslíku. Mluvila jsem s ním o smrti, ale bylo to něco jiného než s tetou Boženkou. Vlastně jsem stále já sama nevěřila, že je konec, i když rozumem jsem to věděla. Věděl to i on, obzvláště v noci, ale vzápětí pronesl třeba větu "já letos asi nestihnu koupit vánoční dárky," nebo "jak doženu školu." Myslím si, že i to, jak jsme se my chovali k Jirkovi, ovlivnilo chování zdravotnického personálu. Nikdy bych netušila, že v běžné nemocnici je možná taková láskyplnost, pozornost a pečlivost zdravotnického personálu. Byla jsem nesmírně šťastná, že jsem při Jirkovi mohla být v posledních okamžicích a že se potom u něho sešla celá rodina. Myslím, že i pro jeho sourozence bylo dobré, že viděli, že smrt není zlá, a že tudíž potom nemohla pracovat jejich fantazie. Mohu potvrdit, že pro doprovázejícího je umírání nesmírně náročné, především psychicky, a že člověk, který to vydrží celé sám, musí být člověk přímo pohádkový. Myslím, že bych to bez pomoci dcery Ludmily nevydržela. Přesto je takové doprovázení svým způsobem i krásné. Také jsem zjistila, že je potřeba zaměstnat ruce. Nevím přesně proč, ale pomáhalo mi šití nebo háčkování. A co mi vadilo? Nejvíc asi ty řeči a kondolence po smrti. Lidé, kteří něco takového nezažili, nevědomky zraňovali frázemi typu "ono mu je teď dobře". To já přece vím také, ale to prázdno zůstává a zoufale bolí.
Mám ještě jeden mimořádně silný zážitek, za který jsem nesmírně vděčná. Je to možná k nevíře, ale mně to moc pomohlo. Po Jirkově smrti jsem absolutně nemohla spát, stále jsem viděla trpící dítě na posteli. Asi po čtyřech dnech jsem odpoledne upadla do polospánku. Zdálo se mi, a vím, že to byl sen, že ke mně přišel Jirka. Ale byl to mladý, urostlý, dospělý, zdravý a krásný muž (ne se zkroucenou páteří) a hleděl na mě s nesmírnou láskou. Jsem velmi vděčná za to, že se v tom snu vynořilo něco z mého podvědomí, něco, co člověk sice teoreticky ví, ale co si nedokáže jasně představit. Pomohlo mi to kolem pohřbu a pomáhá mi to i teď. Vidím, že jsem se tu rozepsala víc, než jsem měla původně v úmyslu. Ale asi to bylo dobré i pro mě. Ludmila Š., 50 let, pozůstalá matka pěstounka zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (43) Během dlouholeté praxe zdravotní sestry jsem poznala mnoho pacientů. Přesvědčila jsem se, mnohokrát, že s námi hovoří nejen slovy, ale i jinými způsoby. Je zapotřebí vnímat, mít oči a hlavně srdce otevřené, abychom nepřehlédli a nepřeslechli to důležité. V domácí péči jsem ošetřovala paní Růženu, matku pěti dětí. Měla rakovinu střev, umělý vývod a nemoc probíhala obvyklým způsobem. Zpočátku stačila jedna moje návštěva denně, později dvě i více za den. Málokdy jsem tu paní slyšela postěžovat si na bolesti, často si ale stěžovala, že tam je celé dny sama. Děti musely do práce. Chodila jsem tam více než půl roku a i když pak už bylo nutno aplikovat morfium, nic nenasvědčovalo tomu, že by smrt byla blízko. V té době mě při jedné návštěvě paní poprosila, abych jí z vedlejší místnosti cosi podala. Všimla jsem si, že má v té místnosti připravený tmavý kostým a černé punčochy. Bylo to pro mě avízo, že paní Růžena tuší blížící se konec. Nemělo smysl jí to vymlouvat. Ještě za mé přítomnosti ji přijela navštívit sestra. Zeptala jsem se, zda by nechtěla zavolat kněze a smířit se s Bohem. Sestra souhlasila okamžitě. Pacientka chvíli váhala, měla obavy, aby se kněz nezlobil, že už dlouho nechodila do kostela. Její manžel si to totiž nepřál. Pak ale souhlasila a tak jsem došla pro kněze. Za další dva dny jsem nečekaně našla paní v agónii a další den zemřela. Byla to dobračka, která znala jen starost o děti a o rodinu. Měla jsem velkou radost, že jsem jí stačila tuhle službu prokázat a nenechala jsem se zmást jejím relativně stabilizovaným stavem. Marie P., 68 let, zdrav. sestra zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (44) "Měla bych pro tebe úkol," řekla mi jednou teta. "Máme v hospici jednu paní, bude tě zajímat, že to byla učitelka, a říká, že se jí tady k smrti stýská. Dcera jí totiž emigrovala do Německa, manžel už dávno zemřel, sestra se těžko pohybuje. Nechceš se na ni zajít podívat?" Trochu mě zaskočila. Obdivovala jsem každého, kdo v hospici nějakým způsobem pracoval či pomáhal, že bych se ale i já k nim zařadila, tomu jsem sama nevěřila. Vyhýbavě jsem odpověděla, že když mně to vyjde, pokusím se ve čtvrtek. Hlavou se mi honily protichůdné myšlenky: Dobré věci je třeba podpořit - proč ale já? Co budu dělat a povídat u nějaké neznámé, nemocí vysílené paní, která leží v posteli?! Ale nedodržet slovo a aspoň to nezkusit?
Nadešel den D. Nejistě jsem zaklepala na dveře pokoje číslo 15. K mému překvapení se ozvalo zvučné: "Prosím!" a dívala jsem se do očí důstojně a vznešeně vyhlížející paní. Seděla u stolku a právě končila diskusi se stařenkou o něco mladší než ona sama. Rozloučily se a osaměly jsme. "Tak vy jste ta paní učitelka?" přetrhla okamžitě ticho. "Tetička mi o vás vyprávěla." Přisvědčila jsem. Následovaly další otázky, vyprávění. Nenuceně ale dynamicky vedla rozhovor, přirozeně, bez zábran. Mluvily jsme o škole, divadle, o Praze, kterou milovala, a o Kostelci, vyptávala se na rodinu. Ukázalo se, že má obrovský přehled. Nebyla jí cizí ani politika, ani kultura, uměla poradit, pochválit. Na první pohled budila dojem nepřístupné hrdosti a možná tak k někomu přistupovala. Proto jsem nechápala, proč mně, která si připadala ve srovnání s ní úplně nulová, dává najevo úctu a je ke mně tolik vlídná. Po první návštěvě následovaly další. Ani nevím, kolik jich bylo. Bojovala dlouho a statečně. Dokonce se smířila s Bohem, i když zpočátku rezolutně odmítala. Dnes už "moje paní" není mezi živými. Zemřela. Od té doby jsem se ještě za žádným pacientem neodvážila. Snad se bojím, že by nebyl takový, snad mám strach z další ztráty. Rozhodně ale nelituji zkušenosti. Podívat se smrti do tváře neznamená jen vidět utrpení, ale i kousek nebe, ve kterém bloudí její oči. Markéta M., 25 let, dobrovolnice v hospici zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (45) Maminka měla rakovinu střev, měla umělý vývod a potřebovala morfium. Moc ráda bych si ji nechala doma, ale zemřel mi manžel a já jsem si před důchodem nemohla dovolit ztratit zaměstnání. Také jsem nebyla schopna poskytnout jí odbornou péči, kterou potřebovala, a tak jsme volily hospic. Jezdila jsem za maminkou z Prahy do Červeného Kostelce každý týden a poslední tři týdny jsem se u ní ubytovala. Tam člověk nikam nepospíchá a tak má čas dát na vědomí svým blízkým, že je má rád a že nejsou sami. Dokud to šlo, chodily jsme spolu na procházky do parku nebo posedávaly na balkoně či na terase, hrály karty, dívaly se spolu na televizi. Je velká škoda, že lidé jsou zpravidla málo informováni o konci života anebo to ani slyšet nechtějí, protože se domnívají, že se jich to zatím netýká. Kdyby si lidé více uvědomovali, že i konec života je součást naší cesty životem, více by si vážili každé momentálně prožívané krásné chvilky a celého lidského života vůbec. Já jsem si tohle plně uvědomila také až v hospici, když byl čas přemýšlet. Zároveň jsem si uvědomila i to, jak nesmírně důležité je naučit se projevovat svým blízkým náklonnost a lásku už během života. Sestřičky v hospici by to snad naučily i toho nejotrlejšího člověka. Je radost pozorovat, jak se svým nemocným věnují. Jsou to zdánlivé maličkosti, ale vím, jak byla maminka šťastná, když si našly chvilku a přišly si popovídat nebo s kytarou zazpívat. Příležitosti projevit lásku se nám nabízejí na každém kroku, jen je využít. Radost lze udělat opravdu i maličkostí. Jednou maminka, člověk šetrný a nenáročný, uviděla u druhé pacientky, že má přes ramena pléd. Jakmile jsem přijela, požádala mě, abych jí přivezla svůj. Když jí pak sestřička řekla, jak jí sluší k jejím stříbrným vlasům, měla z toho velikou radost. Květa S., 54 let, pozůstalá dcera zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (46)
Celý život jsem pracovala jako zdravotní sestra a zažila jsem se svými nemocnými mnoho bolavého, ale také mnoho krásného. Vzpomínám si na 32letou pacientku, která byla rozvedená a v době, kdy onemocněla rakovinou se sama starala o 7letého syna. Svého otce neviděla od 12 let, ode dne, kdy se rodiče rozvedli. Vážná nemoc dcery otřásla otcem tak, že vyhledal a o pomoc požádal společenství věřících, s nímž byl kdysi v kontaktu. Do pomoci a do služby se postupně zapojovala velká řada lidí z tehdy ještě tajných společenství. Nemocná se již necítila sama. Situace se dále vyvíjela. Otec se k dceři nastěhoval a začal o ni pečovat. Nemocná uvěřila, začala z víry žít a na její vroucí přání byl i její syn Michal pokřtěn u jejího lůžka. Milena už nebyla schopna téměř žádného pohybu. V té době se do jejího bytu k otci vrátila po dvaceti letech i rozvedená manželka a začali o dceru pečovat společně. Mozaiku jednotlivých rozhovorů s členy této rodiny jsme s úžasem skládali až po Milenině smrti. Nestačili jsme žasnout, jak Duch svatý používal jednotlivce jako své nástroje, aniž bychom často o své konkrétní službě či rozhovoru navzájem věděli. Uvedu aspoň jednu zkušenost. Milena už byla tak vysílená, že nemohla ani mluvit. Pouze víčky očí dávala najevo svůj souhlas či nesouhlas. Stále nemohla zemřít. Když jsme se za ni v našem společenství modlili, napadlo jednoho z nás, že je ještě třeba uzdravit všechny vztahy trojúhelníku otec - Milena - matka. Druhý den ráno jsem šla k Mileně provést ranní toaletu. Otec sděloval, že měli těžkou noc, matka i Milena spí, ať je nebudím. A tak jsme si "jen tak" povídali. Snažila jsem se otci vysvětlit důležitost uzdravení vztahů a minulých křivd. Netušila jsem, že den před tím jiný člověk z jiného společenství vyprávěl rodičům Mileny o svém vlastním zranění, způsobeném rozvodem rodičů. Prosila jsem otce, aby se pokusil požádat manželku o krok vzájemného odprošení a odpuštění zraněností v přítomnosti nemocné. Odešla jsem. Kolem poledne navštívil rodinu kněz, který za Milenou pravidelně docházel. Matka Mileny po třiceti letech požádala o svátost smíření. Kněz sloužil u lůžka nemocné mši svatou, při níž rodiče odprosili za zraněnosti sebe navzájem i Milenu, přijali svaté přijímání, kněz odešel a Milena pokojně zemřela. Dnes, po devíti letech tito rodiče žijí spolu, jsou velmi aktivními farníky a dobře se starají o dospívajícího vnuka Michala. Helena M., 59 let, zdrav. sestra zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (47) Nemoc mého muže trvala celé tři roky. Bývaly chvíle lepší i horší. Nejdříve cévní mozková příhoda, později nádor mozku. Zhoubný. Po ozařování se stav na čas stabilizoval, ale už nikdy sám z postele nevstal a nechodil. Vlasy mu slezly a zase narostly, pěkné, kudrnaté, zase svitla naděje. Ale domů už nemohl, jeho bezvládné tělo bych sama nezmohla. Velmi těžké pro mě bylo každodenní dojíždění do Hostinného. Byla jsem ale v důchodu a prostě - musela jsem ho vidět. Celý můj svět se zúžil jen na to, přivézt mu něco dobrého a popovídat si s ním. Když jsem se dozvěděla o existenci Hospice Anežky České, s manželem jsem se tam ubytovala. Odpadlo to každodenní loučení. Zlepšil se tu i stav mého muže. Měli jsme pocit, že jsme spolu zase na rekreaci, jak jsme ji s mužem několikrát prožili - pokoj, příslušenství, obsluha, žádná starost o jídlo. Jen ta nemoc tu představu kazila. V té době jsem ale už věděla, že je to otázka času, naděje na uzdravení už nebyla žádná. Byli jsme spolu v hospici celé tři měsíce. To, že jsme je mohli prožívat spolu, bylo pro mého muže určitě to nejlepší. A pro mě taky, především vědomí, že jsem pro něj udělala maximum. To byla pro mě veliká úleva. A taky jsem na péči o těžce nemocného nebyla sama. S vděčností vzpomínám na sestry, které psychicky pomáhaly i mně, když jsem někdy byla hodně smutná.
Smutné bylo, že řada manželových přátel ho ani nenavštívila. Vymlouvali se na to, že před ním mají pocit provinění, když oni mohou všechno a on je odkázán jen na svou postel. Marně jsem je přesvědčovala o opaku. U nás se ještě moc nevžilo doprovázet blízkou osobu v nejtěžší době. Mnoho lidí to ani neunese. Ani já bych to nezvládla, kdybych neměla občas možnost na den, na dva odejít a vědět, že muž nestrádá. Herta K., 66 let, pozůstalá manželka zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (48) Díky hospici jsem našla smysluplnou práci a cítím se tam jako doma. Myslím, že tak to cítí většina mých spolupracovníků, kteří hospic přijali za svůj. Zažila jsem zde moc hezkých chvil s pacienty i s jejich příbuznými. Těžko se to vyjadřuje na papír, ty krásné vztahy a ta krásná atmosféra se nedá popsat. Za více než dva roky toho bylo moc. Někteří pacienti u nás byli krátce, jiní déle, někdo již přišel smířený se svou nemocí i smrtelností, jiní došli ke smíření až u nás. Těžkou cestou jdou i příbuzní. Vzpomínám si na pana N., který u nás po dobu jednoho týdne doprovázel svoji manželku a doslova se před očima prohluboval. Máme tu založen dopis, ve kterém nám píše: "Za sedm dní v hospici jsem poznal jako za sedm let." Nejednou se mi stalo, že jsem držela umírajícího pacienta za ruku a říkala mu, že jsem tady s ním a on otevřel oči a po tváři mu přelétl náznak úsměvu a vydechl naposled. Stalo se mi to u těch pacientů, kteří si dříve vyžádali ujištění, že v poslední chvíli nebudou sami. A tak mě napadlo, jestli si nekontrolovali dodržení slibu? Ráda vzpomínám na pana L. z Červeného Kostelce. Byl u nás jen několik dní a přesto na něho ani na jeho slova nikdy nezapomenu. Měla jsem dvě noční služby za sebou. První noc s ním byla dcera, která přiletěla otce doprovázet až ze Španělska, kde je provdána. Na pokoji byla mimořádně krásná atmosféra. Zvečera jsme si společně prohlédli fotografie ze Španělska. Potom jsem je již nerušila, protože jsem vycítila, že chtějí být sami. Povídali si ještě o půlnoci a jen se ujistili otázkou: "Nerušíme někoho?" Ráno při obchůzce jsem je slyšela povídat zase a tak jsem se zeptala, jestli nemohou spát. V odpovědi se doplňovali: "My nechceme spát. My se chceme užít!" Té noci si asi řekli moc krásných a důležitých věcí, protože ta krásná atmosféra, která tam byla, ta se nedá vyjádřit - oba tak nějak svítili zevnitř. Druhou noc byla přítomna manželka. Pan L. slábl velmi rychle, ale přesto řekl: "Sestřičko, že bude hloupé mít na parte nedožitých 60 let. Víte, já mám v neděli mít narozeniny a já se jich nedožiji (byl čtvrtek)." Vědoucně se na mě podíval a jemňounce se usmál. Manželka mu slíbila, že splní jeho přání. Přisedla jsem si k němu na postel a on vyprávěl pomalu a potichu: "Víte sestřičko, já se nebojím umřít. Vychoval jsem tři děti, jsou moc hodné a jsou už dospělé a zabezpečené. Teď se budu shora dívat jak porostou." Já jsem k tomu dodala, že by se mi moc líbilo, kdybych těm svým nejdražším mohla poradit, aby nedělali v životě stejné chyby jako já. Pan L. přikyvoval a usmíval se. Zemřel klidně asi za tři hodiny po tomto rozhovoru, když jsme ho s jeho manželkou držely za ruku a společně se u něho modlily. Věra M., 50 let, zdrav. sestra zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn
(49) Naše sestra Marie umřela v Hospici Anežky České. Neměli jsme sílu ani podmínky ošetřovat ji doma, a proto jsme moc vděční všem, kteří se postarali o všechno, co bylo potřeba. Měla tam veškeré zajištění jak po stránce moderního ubytování, tak po stránce zdravotní. Nejdůležitější ale pro naši sestru byla stránka duchovní. I o tu bylo postaráno. Jsme všem moc vděční. Josef
K., 70 let, pozůstalý
bratr zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (50) Náš tatínek byl politický vězeň, prožil v komunistických kriminálech 12 a půl roku. Byl souzen dvakrát. Poprvé ho zavřeli, když mi bylo pět let. V té době měl šest dětí. Když mi bylo jedenáct, byl na amnestii propuštěn a o rok později znovu zatčen a odsouzen. Právě v tom roce se nám narodil náš nejmladší bratr. Tatínek se vrátil a byl už dědečkem. Všichni, až na toho nejmladšího, jsme byli dospělí a druhá sestra v pořadí už byla dva roky vdaná. O tom, co tatínek v kriminále prožil, nikdy nemluvil. Mamince řekl, že to všechno obětoval za nás (obr. XVII), a proto o tom nechce mluvit. Po tolika letech utrpení byl dosti psychicky poznamenán. Nevěřil nám, proto naše společné soužití bylo velice těžké, pro něho i pro nás. V jeho 79 letech přišla nemoc - rakovina žaludku. Zrovna v době, kdy měl tolik práce, plánů a veliké přesvědčení, že tentokrát už bude vše v lásce a pohodě, že bude vládnout porozumění. V červenci 1991 se vrátil z nemocnice, kde se podrobil vyšetření. Byl postaven před rozhodnutí: buď operace, kterou ovšem nemusí díky nemocnému srdci přežít, anebo zemřít hladem. Rozhodl se pro to druhé. Od začátku znal pravdu, přál si ji znát. My sourozenci jsme se domluvili, že ho do nemocnice nedáme, ale pomůžeme mamince s ošetřováním. Rozdělili jsme si služby tak, aby maminka nebyla hlavně večer a v noci s tatínkem sama, protože mu v té době bývalo nejhůř. Celá léta jsme velice trpěli tím, že si náš tatínek myslí, že ho nemáme rádi, že nám nevěří. On trpěl naopak představou, že má špatné děti. Modlili jsme se všichni za to, aby nezemřel s vědomím, že ho nemáme rádi, a Bůh nás vyslyšel. Tato doba tatínkova velkého utrpení se ukázala jako veliké požehnání a milost pro nás pro všechny. My jsme se s tatínkem v této nemoci prostě našli. Nejkrásnější bylo, když o Vánocích před svou smrtí (zemřel 4.1.1992) řekl mamince: "Mámo, děti se nám vrátily." Řekl nám, že to byly jeho nejkrásnější Vánoce v životě. Když umíral, byli jsme všichni u něho. Střídali jsme se po dvojicích a drželi ho vsedě, protože se mu tak lépe dýchalo. Když jsem ho držela v náručí společně s bratrem já, přišly už jeho poslední vteřiny mezi námi, všichni jsme se kolem něho seskupili a každý se ho někde na těle dotýkal. Prosili jsme jej za odpuštění a také o přímluvu, protože jsme byli všichni přesvědčeni, že jde přímo k Bohu. Tatínek se podíval na kříž, mluvit už nemohl, potom se podíval na nás na všechny, usmál se, položil hlavu bratrovi na rameno a vydechl naposledy. Dlouho jsme ho ještě takto drželi, plakali jsme, ale to nebyly slzy smutku a beznaděje. To byly slzy vděčnosti, úžasu nad Boží silou a kdybychom to tenkrát dokázali, určitě bychom spustili chvalozpěv, žalmy v písních. Všichni totiž velmi rádi zpíváme. Pro mne osobně to byla velká škola umírání, velmi důležitá pro moji službu zdravotní sestry. Nesu to vše v sobě a často za to děkuji. Nepláču nad ztrátou otce, ale naopak z vděčnosti za to, že jsme se nalezli. I dnes, po těch letech, když máme nějaké těžkosti, chodíme za ním na hřbitov, vysvětlujeme mu situaci a prosíme o radu a o pomoc. Stal se nám daleko bližším, než nám byl za života. Hodně jsme díky jemu také pochopili, byli jsme jím vlastně obdarováni, a to velmi bohatě! Eliška L., 49 let, pozůstalá dcera
zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (51) Několik dní poté, co jsme zahájili svůj dvouměsíční pracovní experiment v nemocnici, mě zasáhla jedna zkušenost. V jednom dni zemřeli na našem oddělení, jen pár okamžiků za sebou, dva lidé. Byl jsem poslán, abych pomáhal poskytovat poslední službu, které se jim od nemocnice dostávalo... Poprvé jsem se dotýkal chladnoucích nehybných těl, která jako by člověku zvěstovala: "Podívej, tudy prošla smrt!" Pravda, blízkost smrti jsem tušil již při prvním vstupu do nemocnice, avšak tehdy, nad lůžkem zesnulých, jsem se cítil, jako bych se jí dotýkal, jako by se na mne s úsměvem dívala a chtěla mi říci: "I ty jednou, i ty!" Pro zdejší personál tyto chvíle nebyly ničím mimořádným, pro zemřelé byly vysvobozením z jejich tělesné bídy a utrpení, pro mne však velkou příležitostí k zamyšlení. K čemu je zamýšlet se nad tak nepříjemnými věcmi? Proč přemítat o smrti, když je člověk mladý a jak se říká, má život před sebou? Na této zemi existuje jen jeden jediný tvor, který má schopnost uvědomovat si svou konečnost: člověk. To nezpochybňuje ani ten největší ateista. Jeho však tato skutečnost naplňuje strachem. Bojí se smrti a raději na ni vůbec nemyslí. Možná pro něho znamená konec všeho, možná v sobě chová podvědomé přání existence posmrtného života. Vždyť každý přece touží žít. O starých mniších se říká, že si každý den kopali hrob, aby si stále uvědomovali, že jednou budou muset opustit tento svět. V klášterech se někteří řeholníci zdraví: "Memento mori!" - pamatuj na smrt! Prosťáček z Assisi, sv. František, nazýval smrt sestřičkou a v barokních kázáních se smrt skloňovala ve všech pádech. Čím si získala takovou pozornost? Pro ty, kteří milují Krista, vítěze nad smrtí, je toto "skončení pozemského putování" radostným setkáním se s bytostí milující a milovanou. V tomto smyslu je tedy "ziskem", jak píše apoštol Pavel. Jestliže tedy pro člověka, kterému se stal Kristus "vším" znamená smrt vstup do neporušitelného spojení s ním poutem lásky, pak chápeme, proč o ní tak rád mluví a přemýšlí. Smrt člověka se tak stává ve světle víry v Ježíšovo vítězství "narozením" pro nový, dokonalejší život (obr. XIV). Poznání vlastní konečnosti má v jistém smyslu každý člověk. Vírou se však toto poznání stává milostí, která nás přivádí od naší konečnosti k Nekonečnému, od naší zranitelnosti k Nezranitelnému, od naší "malosti" k svrchovanému a všepronikajícímu Bohu. On je tím, který člověka z lásky povolal k "bytí" svým slovem, aby mu svěřil vládu nad ostatním stvořením a i když je on tak nepatrný, ba není proti němu ničím, přesto na něho stále pamatuje. Tak v meditaci o naší smrtelnosti nacházíme Nesmrtelného, který nám do rukou položil "neporušitelnost" tím, že za všechny lidi podstoupil smrt. Jan R., 22 let, praktikant v nemocnici zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (52) Vystudovala jsem gymnázium a poté 2 roky na střední zdravotnické škole, obor všeobecná sestra. Mám též specializaci na ARO, kde jsem chvíli pracovala. Nyní studuji vysokou školu v Ostravě, sociální práci se zdravotním profilem. A stále se setkávám s tím, že oblast thanatologie je dost opomíjena nejen při výuce např. zdravotních sester, ale neustále narážím na neochotu třeba se jen bavit na téma smrt či umírání.
Sama jsem měla dost velké zdravotní problémy, ale to mi jen pomohlo více soucítit s nemocnými. Byla jsem asi u 25 umírajících. Buď jako sestra, nebo jako spolupacientka. V náručí mi zemřela žena středního věku. Jiné jsem držela za ruce, někdy jsem jen mlčela, jindy si povídala. Zdá se mi, že lidé, kteří umírají, potřebují nutně nějaký kontakt. Vždy je to jiné, ale potřebují jej. Mě osobně tyto chvíle velmi obohatily. Můj život má nyní smysl a hloubku. Asi před rokem a půl jsem ležela v nemocnici. K večeru mne poprosila službu konající sestra, zda bych jí mohla pohlídat starou paní ve vedlejším pokoji. Byla zmatená a neklidná a přestože ji připoutaly k lůžku, neustále hrozilo vytažení cévky či kanyly. Souhlasila jsem. Vzala jsem si židli a přisedla k jejímu lůžku. Bylo mi jí líto. Chytla jsem ji za ruku a začala ji po ní hladit. Po chvíli jsem se za ni také začala potichu modlit. Nevím proč, ale ta paní se do půl hodiny uklidnila. Vymohla jsem na sestrách, aby jí sundaly poutací popruhy. Měly strach, ale když jsem slíbila, že s ní zůstanu, tak souhlasily. Seděla jsem u ní a monotónně ji hladila po ruce. A potom mne najednou ta paní oslovila. Myslela si, že jsem její dcera. Chvíli jsem jí to vymlouvala, ale pak jsem ji nechala při tom. Byla šťastná. Neustále mi opakovala, jak je ráda, že jsem s ní. Potom mi řekla, že bude chvíli spát. Chtěla pusu na dobrou noc. Dala jsem jí ji a na její přání jí též řekla: "Dobrou noc, mami." Usnula s úsměvem na tváři a já ji při tom držela za ruku. Ráno mi sestry řekly, že ta paní se už neprobudila. Ale umřela s úsměvem na tváři. Někdy mi moji přátelé a spolupracovníci říkají, že umírající snad se svým odchodem čekají na mne. Nevím. Fakt je, že již při studiu na zdravotnické škole mi vyučující na praxi dávala pokoje s těmito pacienty. Jednou se mi stalo, že mě dala na pokoj, kde ležela paní, umírající na rakovinu. Měla metastázy snad v celém těle. Zbývalo jí pár dní. Často jsme si povídaly. Říkala mi, že ze mne cítí zvláštní sílu (VIII). Měla hrozný strach ze smrti a hlavně trpěla úzkostmi, že svůj život prožila špatně. Snažila jsem se ji uklidnit, hledaly jsme spolu vše dobré, co v životě učinila. Občas to vypadalo jako zpověď. Ta paní nebyla věřící, byla ateistka. Popravdě řečeno, mluvila spíše ona. Stačilo jí, že jsem jí naslouchala. Zemřela za dva dny. Bohužel za ní její děti nepřišly, i když je sestry včas kontaktovaly. Potom mi její dcera řekla, že nepřišla, protože se bála, že si nebude umět s maminkou povídat. Bylo mi z toho moc smutno. Vždyť právě to ona tolik potřebovala. Marie M. 23 let, zdrav. sestra zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (53) V dětství jsme žili na vesnici, kde bylo normální, že zemřel člověk doma, mezi svými. Pohřeb byl vypravován z domu smutku, kde jsme i my děti mohly zemřelého vidět. Nebály jsme se ho, neděsilo nás to. Tak to bylo i s mými dědečky a babičkami. Určitě v tom hrálo roli i to, že jsme byli věřící a narození a smrt jsme od raného dětství považovali za součást života. Pak ale přišla jiná doba a všechno se změnilo. Vždycky jsem se bála, že se jednou nedokážu vyrovnat se smrtí svých drahých rodičů. Okolnosti tatínkovy smrti a umírání, i zážitky s tím spojené mi však dnes pomáhají vyrovnat se s tím, že přijde doba, kdy i já budu pomoc potřebovat. Od chvíle, kdy jsem v hospici zblízka hleděla do tváře mého umírajícího tatínka, se už zase smrti nebojím. Jeho tvář byla klidná a vyrovnaná. Až do té doby jsem si myslela, že jakási bolestná křeč v obličeji provází každé umírání. Když tatínek zemřel, bylo všechno jinak. Moc mi v té chvíli pomohlo krásné chování ošetřovatelek, paní v recepci i pana primáře. Nikdo na mě nespěchal. Bylo toho mnoho, co jsem tatínkovi ještě potřebovala říct a oni mě s ním nechali, jak dlouho jsem chtěla, jak dlouho jsem potřebovala si s
ním ještě povídat. Dodnes slyším milá a velice citlivá slova pečovatelky: "Tak, pane N., teď vás ještě na poslední cestu hezky oblékneme." Mám ale i jinou zkušenost. Velmi bolavou. Možná to sem nepatří, ale nemohu se ubránit srovnání. Už na tom sice nic nezměním, ale možná pomohu někomu jinému včas sebrat odvahu a nedat se. Za tři měsíce po tatínkovi mi umřela maminka. V nemocnici. Když jsem přišla na návštěvu, jejíž čas byl odměřený na dobu od 15 do 16 hodin, našla jsem lůžko prázdné. Sestra mi podala tašku a já jsem se jen zmohla na prosbu, zda maminku mohu vidět. Paní doktorka ale stroze řekla, že ne. Až následně mi došlo, že jsem se neměla nechat odbýt. Byla to moje maminka, jen moje maminka a já jsem měla právo se s ní ještě rozloučit. Ale nedokázala jsem se v té chvíli ozvat. S bratry jsme se pak domluvili a před pohřbem jsme si maminku nechali ukázat. Tam mi došlo, proč mě k ní už v nemocnici nepustili. Oči měla otevřené, pusu dokořán, hlavu nepřirozeně zvrácenou. Vzpomněla jsem si, jak krásné loučení jsme mohli prožívat v hospici s tatínkem, a bylo mi to strašně, strašně moc líto. Pak jsem si stěžovala řediteli nemocnice ve snaze, aby další pozůstalí nemuseli prožívat to co my. Helena S., 55 let, pozůstalá dcera zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (54) V téhle uspěchané době si mnoho lidí myslí, že jim něco uteče, když se budou věnovat nemocnému. Říkají, že nemají čas. Ať jsou raději k sobě poctiví a rovnou si přiznají, že prostě nechtějí. I když to možná vypadá paradoxně, opravdu rádi a opakovaně se vracíme do Hospice Anežky České, kde jsme prožili s naší 24letou dcerou Pavlou posledních devět dnů jejího života. Moc si přála mít nás oba u sebe a my jsme toužili být s ní. Podařilo se nám to. Pavla byla zdravotní sestra a svoji diagnózu znala. Moc dobře věděla, co to je hospic. Před časem tady byla na exkurzi. Teď se ale snažila usnadnit to co nejvíc i nám. Nikdy si na nic nepostěžovala a ještě podpírala nás, držela nás nad vodou. Je to zvláštní, umírala nám dcera, ale my jsme byli svým způsobem šťastní, asi proto, že jsme mohli být spolu. Pavla dostávala i do hospice spoustu dopisů, návštěv i telefonátů, měla z nich radost a hodně jí to pomáhalo. Věděli jsme, že se už domů nevrátí, ale že bychom měli nějaký strach, to vůbec ne. Snad nám tu sílu vyprosila ona. Uzrávala nám před očima a umírala jako zralý člověk. Nikdy před tím jsme si umírání nedovedli představit. Od té doby jsme se ale smrti přestali bát. Vzpomínáme na každou společně prožitou chvíli, na každý detail. Ještě dva dny před smrtí si za pomoci tatínka stoupla vedle postele, podle dechovky přešlapovala a měla radost, že si spolu "zatancovali". Měla ráda lidi a oni měli rádi ji. Z posledních sil se snažila zpívat spolu s panem kaplanem Jiřím Šlégrem nebo s ošetřovatelem, který ji přišel zahrát na kytaru a zazpívat. Když už pak zvracela a neudržela v sobě ani léky proti bolesti, dostala injekční dávkovač léků, který ji zbavil bolestí, aniž by jí nějak otupil mysl. Díky tomu byla schopna ještě den před smrtí se zájmem sledovat v televizi volbu Miss. Babičku pak vítala slovy: "Představ si, že jsem typovala dvojku a ona opravdu vyhrála." Jen skutečně zralý člověk se v takové situaci dokáže radovat z úspěchu druhého. Asi by jí nikdo neměl za zlé, kdyby té Miss záviděla její krásu, zdraví, úspěch a budoucí kariéru. Ale Pavla jí to ze srdce přála a radovala se s ní. Každé ráno si přála otevřít okno, i když bylo chladno, protože chtěla poslouchat zpěv ptáků. Krásu vždycky vnímala velmi intenzívně. Dokázala s úžasem hledět na rozkvetlý strom před oknem a opakovat: "To je přece krása!" A takhle naplno žila až do konce!
Když jsme se pak vrátili z hospice domů, bez Pavly, tři dny a noci jsme spali a spali. Jako ti broučci. Vyrovnávali jsme spánkový dluh. Pak jsme doma našli list papíru, na který si Pavla v době nemoci napsala pořadí hodnot. Před všemi ostatními na prvním místě byl Bůh (obr. XIII) a hned na druhém byla její rodina, pak nejbližší přátelé, kmotřička atd. Příště bychom to udělali zase tak. Co nejdéle být s nemocným doma a když to možné není, jít s ním tam, kde mu mohou ulevit. Důležité je neopustit, neselhat, nezklamat. Právě vědomí, že jsme neselhali, nám teď pomáhá žít dál. Manželé F., pozůstalí rodiče 24leté Pavly zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (55) Krátce před tím, než vše začalo, se stala Pavla naší blízkou známou. Vnesla radost na pracoviště i do naší rodiny. Velmi brzy jsme ale byli postaveni před fakt, že její závažné onemocnění pokračuje, a to lidsky bez naděje. Těžko se hledají slova pro to, co dále následovalo. Nemohli jsme jinak, než vkročit mezi ně do rodiny, k nabídnutí se, někdy jsme ani sami nevěděli čeho, toho, co se teprve postupně ukazovalo a formovalo. Vkročili jsme, abychom za těchto okolností poprvé poznali rodiče a babičku. Viděli jsme před sebou prosté všední hrdinství, kde převládalo nemyslet na sebe a dát maximum možného. Viděli jsme připravování rodičů na službu, která nemohla být spojena s nadějí, viděli jsme sebezapření babičky, snažící se brát co mohla na sebe pro ulehčení rodičům... Nějak samovolně se začalo ukazovat i naše místo. Mohli jsme nabídnout trochu medicínské pomoci nebo její zprostředkování. Cítili jsme však hlavně, že další člověk mimo rodinu může vytvořit něco prostoru pro naslouchání sdíleného, pro povzbuzení, ujištění, spolupromýšlení, snad i radu nebo alespoň malé odlehčení. Připojili jsme se. Všichni jsme se těšili nad každou maličkostí, která Pavle ulevila, prospěla, udělala radost, i nad vším, co rodiče zvládali, vymysleli, vylepšovali. Zapojily se i bývalé spolupracovnice. Velmi důležité bylo umožnit matce uvolnění z práce, aby byla zcela k dispozici nemocné. Jak by to mělo být automatickou součástí propojené zdravotnické péče. Byla jsem vnitřně připravená i na možný dotaz Pavly do budoucna, který by se jí asi vyslovoval lépe s pohledem do jiných očí než očí rodičů. I to přišlo a v rozhovoru srdcí se Pavla nechala srozumět s výhledy vždy znovu jen na krátké období. Mohla jsem pomoci rodičům i podrobným informováním 19letého bratra Pavly. Den ode dne jsme žili tím, co jednotlivé dny přinášely. Zároveň bylo nutno chystat další řešení pro případ, že domácí péče přestane stačit. Kolegyně z Charity nás nasměrovala jednoznačně na Hospic Anežky České, který profesionálně znala. Telefonicky jsem předobjednávala. Bylo to tak vstřícné, samozřejmě ochotné a dotažené do všech eventualit včetně příjmu o víkendu, vyslání sanity a možnosti přijetí doprovodu - že se nám velmi ulevilo. Pavla v hospici při své praxi taky byla, těšila se z možnosti pobytu s maminkou a myšlenku přijala. Nikdy nezapomenu na první vkročení do tohoto "mimozemského kousku světa". Dýchlo na nás očekávání, radost nad posloužením, pocit, že se všichni známe, srdečnost, pružné reagování, lidskost, vysoká všímavost ke každé možné potřebě a přání, nevšední zájem a nevšední prostor pro pacienta, který se vyjadřuje, navrhuje, souhlasí, požaduje, spolupracuje. Zásada ptát se nemocného, vysvětlovat mu a informovat ho. Úlevně jsem vnímala, jak Pavlu přebírají a chtějí dál nést další páry rukou, viděla oceňující vděčnost matky, slyšela Pavlina spolupracující i spokojená slova.
Pavla byla v hospici několik dnů. Zdálo se, že bychom mohli odjet s pocitem, že lépe se nedá... Myšlenky se zúžily kolem rodičů. Cítila jsem, že by byla ještě lepší přítomnost i otce. Hospic reagoval okamžitým pochopením i umožněním. Toto "přenesení domova" se ukázalo jako snad nejpodstatnější věc. Táhlo nás to za nimi, přijížděli jsme po práci, postupně i místo práce a poslední noc jsme intuitivně zůstali. Vyprávělo se, vydechlo u kávy, přivážely se pozdravy, organizovaly návštěvy. Podařila se i návštěva bratra z vojny. Střídali jsme se u lůžka Pavly, často se jí ptali nebo četli z očí, co by si přála. U lůžka Pavly šel život se svými omezenými možnostmi dál. Jednou se kolem ní vytvořila společná návštěva s pohoštěním, jakoby to bylo doma, a tak, aby ona byla naším středem. Jednu chvíli měla chuť jít do sadu. Šli jsme tam všichni, snažili se dívat jejíma očima a každý tam objevoval něco hezkého... Pavla byla plnohodnotným a stále rovnocenným a milovaným člověkem do posledního dechu. Osobně jsem se dostávala do nezvyklé hloubky své vlastní existence, viděly se věci podstatné a nepodstatné, zahlédly se možnosti a dobro v člověku. Naše malé přispění jsme považovali a považujeme za vcelku samozřejmou povinnost, ale mělli by se člověk vyjádřit s větší intimitou - byl to a zůstává pro nás jedinečný dar. Pavla ve své zdánlivé bezmoci dospěla zároveň k největší hloubce své existence, kterou nám dala zahlédnout v chování i několika bytostných vyjádřeních - a obdarovala nás královsky. Známky nemoci stačil převýšit jas člověka vděčného a dobrého, smířlivě přijímajícího vše, žijícího již v odlesku svého blízkého nebe. Byla si vědoma smyslu přes všechno, vyrovnaně a pevně se loučila poděkováním a odcházela tam, kde hranice našeho poznání končí. Když vzpomínám na zvláštní atmosféru hospice a bohaté příležitosti i důkazy existence lidské sounáležitosti, napadá mě věta: "Hle - lidé". Chtěla jsem svědčit o tom, jak velký význam má, aby v každém případě nejbližší vyprovázeli své a že je dobré, aby s nimi šli aspoň kousek další blízcí. Aby nezůstali zaraženě stát a jen bezradně soucítit na dálku, protože se obávají dosud nepoznané a "jen bolestné" zkušenosti. Život do posledních vteřin potřebuje život se vším co k němu patří - a to především být spolu v každé situaci. Účastněte se! A s překvapením zjistíte, že jste možná chtěli něco dát a místo toho jste sami dostali - mnohem více dostali. Stalo se to před necelým rokem. A opět to mezi námi neskončilo. Myslím, že nemáme lepší přátele. A mezi námi je beze slov i ve slovech dar Pavly a prožitého. Jaroslava H., 57 let, lékařka a přítelkyně zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (56) Studuji poslední ročník Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. O hospicové péči jsem poprvé četla v publikaci Hospice a umění doprovázet. Protože jsem krátce předtím doprovázela (v rámci možností daných striktně vymezenými návštěvními hodinami nemocničního oddělení, neprofesionálním jednáním ošetřujícího personálu i nevstřícným chováním lékaře) svou babičku, měla jsem radost, že nejsem sama, kdo cítí, že se přístup k umírajícím musí změnit. Že nelze pokládat za normu, umírá-li lidská bytost v bolestech, opuštěna svými nejbližšími, s pocitem, že okolí svou přítomností už jen obtěžuje... Po babiččině smrti jsem tři měsíce pracovala jako dobrovolná ošetřovatelka v charitním domově sester de Notre Dame. Zde jsem se setkala s hospicovým přístupem v praxi, každá z těch vetchých, světu neznámých řeholnic odcházela vstříc svému Ženichovi důstojně.
V loňském roce jsem stážovala v Hospici Anežky České a poznala tamní provoz na vlastní kůži, takže jsem kapitolu o hospicovém hnutí zařadila i do své ročníkové práce. Rozhodla jsem se své poznatky zprostředkovat i ostatním - vyprávěla jsem o hospicovém hnutí rodině, lidem z našeho společenství. Měla jsem dvouhodinovou přednášku na gymnáziu ve Strakonicích a snažím se tímto způsobem přesvědčit lidi kolem sebe, aby nebyli k umírání lhostejní či odmítaví, aby se neztotožnili se způsobem smrti v odlidštěných institucích. Moc bych si přála, aby si celá naše společnost uvědomila, že měřítkem vyspělosti každého národa je především přístup k nejslabším členům a teprve poté úroveň tržního hospodářství. Modlím se za to, aby po svaté Anežce a svatém Lazarovi zprostředkoval český národ zaměstnání v podobě patronátu nad rozestavěnými hospici i dalším, dosud nevytíženým světcům. Modlím se i za to, aby po vzoru Matky Terezy z Kalkaty každý z nás usiloval o to stát se člověkem cenným, nikoli úspěšným. Lydie M., 25 let, stážistka v hospici zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (57) Když přijde poslední loučení, je to vždycky těžké. Zažila jsem to nejdřív s maminkou, pak s manželem. Oba umírali po životě naplněném prací pro druhé, obětmi a láskou. Oběma jsme dosloužili doma. Nebylo to vždycky snadné, ale věřte mi, láska zmůže všechno! Tohle poznání bych ze srdce přála každému. Marie Ř., 77 let, pozůstalá dcera a manželka zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (58) Moje první setkání se smrtí bylo docela idylické. Byla jsem tehdy na mateřské dovolené a moje stará babička pomalu odcházela. Klidně, bez bolestí si dospala, smířena s Bohem i s lidmi. Další setkání se smrtí po dvaceti letech bylo daleko horší. Tehdy onemocněl manžel zhoubným nádorem s prognózou 3 - 6 měsíců. Původně šel do nemocnice jen s kýlou, o závažnosti svého onemocnění neměl ani zdání. Místo plánované dovolené nastalo ozařování, chemoterapie, prostě obvyklý kolotoč. Pro nás pro oba to byl v první řadě šok. Stále jsem si říkala, že to musel být omyl, popletli histologii - muž byl v té době stále ještě plný života. A tak jsme 18 měsíců žili v naději, že vše byl omyl. Dokonce i na dovolenou jsme s dětmi jeli. To všechno manžel absolvoval bez potíží. Zanedlouho však nemoc vypukla plnou silou. Časté teploty, nechutenství, pobyty v nemocnici. Po několika transfuzích se manželův stav vždy na nějaký čas upravil. Jednou však pan primář usoudil, že už je škoda transfuzí a tím manžela odsoudil k čekání na smrt. Ta na sebe dlouho čekat nedala. Po třiceti měsících marného boje podlehl zákeřné nemoci. Bylo to ale nejkrásnějších třicet měsíců v mém manželství! Za tu dobu jsme si dokázali dát více, než za celé manželství. Vážili jsme si každého dne a děkovali za něj Bohu. Díky nemoci jsme si úplně přehodnotili žebříček hodnot a tyto poznatky od nás přejaly i naše děti. Do dneška mě však trápí výčitky svědomí, že jsem v konečné fázi zklamala. Dlouhotrvající teploty přinutily lékaře poslat manžela do nemocnice. Tam po deseti dnech pobytu zemřel. Přestože jsme za ním jezdili každý den, v okamžiku odchodu byl sám, v šestilůžkovém pokoji, ale za bílou plentou, kde žádný ze spolupacientů mu ani hrníček vody nepodal.
Abych odčinila toto moje selhání, snažím se tady v hospici vynahradit ostatním pacientům to, co jsem nemohla poskytnout vlastnímu muži. Při umírání je držet za ruku a nenechat je osamocené. Vlasta B., 58 let, zdrav. sestra zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (59) Mnoho let navštěvuji staré a nemocné lidi ve zdejších domovech důchodců jako dobrovolnice Charity a jako pastorační asistentka. Vybavuje se mi v paměti spousta lidských příběhů. Uvědomuji si ale, že to zažité se dá často jen těžko sdělit. Druhému to nemusí vůbec nic říkat. Nedávno mě v duchu rozesmála téměř slepá babička, když mi řekla: "Jo to jste vy, já si myslela, jestli jste už neumřela." A tak jsem si velice účinně uvědomila i svoji smrtelnost, se kterou jsem v té chvíli moc nepočítala. Poznala jsem za ta léta mnoho lidských příběhů. Byla jsem svědkem růstu a zrání krásných osobností. Byla jsem svědkem překvapivých konverzí tam, kde by to nikdo nečekal. Často se za nimi skrývaly modlitby a oběti docela nenápadných lidí z blízkého okolí nemocného. Mohla bych hodně vyprávět o tom, co všechno dokáže překonat člověk víry. Jak úplně jinak se dívá na svůj život na zemi. Těm, kteří ví, o čem mluvím, není potřeba to povídat. A těm, kteří to nechápou, protože pochopit nechtějí, by to mohlo znít jako nějaká "agitka". A to rozhodně nechci. Proto bych jim jen chtěla poradit, aby se návštěvám u těžce nemocných nebo starých lidí nevyhýbali. Dovede je to k úplně jinému pohledu na život a na smrt, než je běžný. Pohled na utrpení druhého učí člověka vážit si i sebemenšího Božího daru. Občas musím používat francouzské hole. Přiznám se, že se mi s nimi jít ven moc nechtělo. Když jsem si ale vzpomněla na zcela nehybnou Vlastu, děkovala jsem, že vůbec dojdu do práce. Stejně tak si myslím, že každá žena, která má problémy přijmout stárnutí nebo třeba důchod, by měla aspoň jednou týdně jít na návštěvu do domova důchodců, léčebny dlouhodobě nemocných nebo do jiného podobného zařízení. Irena F., 58 let, pastorační asistentka zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (60) Dlouho jsme my děti, tedy já a moji tři bratři, nevěděli, že maminka je Marie. Tatínek ji jinak neoslovil, než Panenko. Když pak už hodně slábla a my jsme se shromáždili kolem jejího lůžka, tatínek jí najednou říkal: "Panenko, neodcházej mi." A maminka mu unaveně říkala: "Pusť mě, prosím, já už nemůžu." Proč jsem tehdy víc u ní v tichu neseděla? Proč mě zlobilo, že ji bolí každý zvuk? Nechtěla jsem se do toho vžít? Měla jsem raději své starosti? Jak jsem si to později vyčítala! Řekla jsem si tenkrát, že tatínek musí odejít jinak, pokud to bude v mých silách. Náš tatínek byl člověk velice zbožný, pokorný, pracovitý, obětavý... Maminku přežil o sedm let, zemřel tři měsíce před svými devadesátými narozeninami. Když už pak nemohl být sám ve svém bytě, museli jsme ho přestěhovat k vnučce do paneláku. Měl malý pokojíček, teplo, teplou vodu, polohovací postel, ale cítil se tu jako ve vězení. Chyběl mu "rozběh", neměl svoje zatápění, vybírání popele, svůj stůl, na kterém míval všechno, co chtěl, a tak začal chřadnout. Najednou byl těžce smutný. Chtěl přijmout svátost nemocných, po které pak byl trošku veselejší. Cítili jsme, že tatínek pracuje ke konci. Většinu dne ležel, podřimoval, byl inkontinentní. Díky jednorázovým kalhotkám, které jsou dnes k
dispozici, jsme zvládli i tento problém. Tatínek byl nesmírně trpělivý a když nespal, vzpomínali jsme. Já jsem se s ním v té době velmi sblížila. Měli jsme spolu trochu stejnou povahu, neumíme moc dávat najevo lásku. Ale teď chtěl ode mě pusu, chtěl hladit, zdálo se mi, že je vnitřně spojen se svojí Panenkou. Tatínkův zdravotní stav se zhoršoval a lékaři nás přesvědčili, že musí do nemocnice. Tolik nechtěl! Je pravda, že i my jsme si potřebovali trochu odpočinout, tak jsme souhlasili, vlastně proti jeho vůli. Jak je mi to dnes líto! Ale řekli jsme si, že v nemocnici ho zemřít nenecháme. Zjistili mu pokročilý nádor žaludku s metastázami do jater. Domů nám ho zatím dát nechtěli. A on tolik prosil! Byl jako dítě roztomilý ve vymýšlení drobností, aby nám i lékařům dokázal, že to doma půjde, že je schopný. Ale většinu času měl pohled upřený kamsi - nevím, bylo to prostě něco, co nebylo tady. Ještě víc jsem u něho sedávala, mlčela, modlila se a cítila, že nám je spolu dobře. Pak přišla ta poslední chvíle. Stačila jsem do nemocnice přivolat i bratry. Dovolili nám zůstat, jak chceme dlouho. Vzala jsem tatínkovy kmitající ruce do svých a volala mu do ucha, že jsem u něho, aby se nebál, že budeme spolu a že se budeme spolu modlit. Opravdu se tatínek brzičko uklidnil, nechal mi svoje ruce v mých, přestal se třást, přivřel oči a zdálo se mi, že se se mnou modlí. Říkala jsem mu, že už se brzy setká se svojí Panenkou, naší maminkou, a taky s našimi zemřelými sourozenci, s Mařenkou a s Jeníčkem. Jakoby to všechno vnímal. Začali jsme se s bratry modlit růženec. Byla tu s námi i tatínkova snacha, vnučka i pravnouček. Můj manžel a naše dvě děti byli v té době mimo domov. To všechno jsem tatínkovi říkala. A zase se mi zdálo, že mě vnímá. Oči měl zavřené, ale jakoby jimi mluvil. Děkovali jsme mu za všechno co nám dal svým muzicírováním, svým dobrým životem. Prosili jsme ho, aby se za nás s maminkou a sourozenci přimlouval, abychom mu tu nedělali ostudu. A zase jsme se modlili. Když trochu zneklidněl, šeptala jsem mu slova modlitby přímo do ucha a on se zase úplně uklidnil! Dech byl stále kratší a tišší, pauzy byly delší. Před šestou hodinou večer se tatínek zhluboka nadechl a víc už nedýchal. Setrvali jsme u něho ještě nějakou dobu a potom jsem došla pro lékaře. Museli jsme počkat na chodbě. Sdělil nám, že opravdu tatínek dodýchal. Vrátili jsme se k němu a v modlitbě ho odevzdali Bohu. Vzájemně jsme si vyslovili radost, že jsme mohli být společně s ním na jeho poslední cestě. Jsme za to Bohu nesmírně vděční! Jistě jsme neudělali všechno, co jsme měli. Jistě zůstalo mnoho dluhů. Ale jistě vím, že člověk v době umírání nemá být sám! To málo jsme mu snad, Bohu díky, dali. Věra P., 62 let, pozůstalá dcera zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (61) Když se otevíral v Kostelci hospic, udělala jsem všechno pro to, abych v něm mohla pracovat. Původně mě přijali jako uklízečku, ale mě to pořád táhlo k pacientům. V každé volné chvíli jsem sestřičkám pomáhala ošetřovat. Pacienti mě měli rádi a já jsem měla ráda je. Tak dlouho jsem chodila prosit vrchní sestru, až mi jednoho dne změnila pracovní smlouvu. Od té doby pracuji jako ošetřovatelka na denní i noční směny. Nejsilnějším zážitkem pro mě bylo, když umírala mladá žena, kterou jsem dobře znala. Sotva znatelně něco šeptala. Po chvíli jsem rozlišila slova "Majka, Majka". To byla její kamarádka. Vypůjčila jsem si kolo a pro Majku jsem dojela. Přišla ještě včas.
Jsem šťastná, že mohu v hospici pracovat. Hodně mi to dává. Rozhodně jsem po těch dvou letech mnohem vnímavější. Barbora K., 23 let, ošetřovatelka zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (62) Od svých sedmi let až do dospělosti jsem žila v dětském domově. Když jsem se pak vdala a měla děti, s mými rodiči jsme se navštěvovali, ale hlubší vztah tam stále scházel. Až jednou jsem s dětmi nemohla svého otce pořád zastihnout doma. Nevěděla jsem, co se mu přihodilo. Někdy jezdil ke známým a příbuzným a zůstával tam delší dobu. Proto jsem tomu nevěnovala velkou pozornost. Naposledy jsem s ním mluvila v dubnu. To byl ještě veselý a vyprávěl mi, že si v březnu byl zatančit. V říjnu mi to už nedalo, zazvonila jsem na jeho sousedy a dozvěděla se, že je těžce nemocný, že neleží v Kladně, ale někde u Náchoda. Následující den večer jsem už byla u něho v Hospici Anežky České v Červeném Kostelci. Jsem moc šťastná, že jsme já i moje děti mohly být s tátou. Byl to sice už jen pouhý měsíc, ale pro mě to bylo moc vzácné období. Člověk si říká, co všechno ten jeden jediný měsíc pro nás znamenal. To citové pouto, které kdysi dávno bylo ochablé, se natolik zesílilo, že se to snad ani nedá vyjádřit. Ta síla toho obětování jeden pro druhého byla tak silná a na takové duševní a duchovní úrovni, že si to snad nikdo nedokáže představit. Je to zvláštní a dodnes si to neumím vysvětlit. Jako naschvál jsem od tatínka musela 4. listopadu odjet, abych vyřídila spoustu úředních záležitostí. A přesně ve čtvrtek 6. listopadu v ranních hodinách od tří do pěti hodin jsem se probudila a vyděsila a postupně se probudila i celá rodina. Podotýkám, že celá rodina a celé ty dvě hodiny jsme nemohli usnout, já myslela na taťku, že se za ním zase vypravím. A tatínek zrovna v tom časovém intervalu umíral. Je to moc silné a snad se to nedá ani popsat. Přestože tatínek nemohl už se mnou v hospici komunikovat slovně a nemohl se ani hýbat, ani chodit, domluvili jsme se. Stačil nám bohatě upřímný pohled z očí do očí, pohlazení a políbení. To vše nám skutečně nahradilo slova, která už byla zbytečná. Vzájemné porozumění a láska, umění naslouchat jeden druhému a možnost doprovázet bylo darem od Boha (já jsem věřící). Tatínkovi jsem vypravila pohřeb z kostela až do rodinného hrobu a byla jsem hrdá, že právě on byl mým otcem a já jeho dcera. Postarala jsem se i o příbuzné, kteří k nám přijeli z daleka a vystrojila jsem smuteční hostinu, zkrátka se vším všudy, co se sluší a patří vůči zesnulému. A proto bych chtěla všem říci, nebo spíše vykřičet do celého světa - milujte se, pomáhejte si v těch nejtěžších chvílích, důvěřujte si vzájemně a říkejte si pravdu. Buďte si oporou jeden druhému. A hlavně, že život je krásný a záleží na nás na lidech, jak ho budeme žít. Je to moje zkušenost a ráda jsem se o ni podělila. Také proto, aby všichni, kdo to budou číst, věděli, že i děti z dětských domovů mají cit a srdce na správném místě. Zlatuše K., 30 let, pozůstalá dcera zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn
(63) Od roku 1962 pracuji jako zdravotní sestra. Přiznávám, že jsem celou tu dobu pacientům i svým nejbližším při umírání lhala. V roce 1991 jsem se poprvé při jedné přednášce seznámila s myšlenkou hospice a pochopila jsem, že nemocný pravdu znát potřebuje. Později jsem měla možnost si to v praxi vyzkoušet. Moje jednoznačná odpověď zní - funguje to. Do domácností jsou propouštěni pacienti velice často bez informací o své diagnóze a o svém zdravotním stavu. Sestřičky jim obvykle poskytují kvalitní péči. Při otázkách o zdravotním stavu ale následuje ze strany lékaře a sester ticho nebo plané utěšování. Lékař to dělá podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, často je nešťastný ze své bezmocnosti. Respektuje přání rodiny nechat pacienta doma, ale též dovolí převoz umírajícího na posledních pár dní nebo hodin do nemocnice. Já, jako sestra nesmím informovat pacienta o diagnóze. Už ale nelžu. Když mi klient řekne, že asi umře, neodporuji, souhlasím. Pak se většinou odehrávají velké zázraky. Pacient projeví zájem, hovoří, ptá se, pochopil, že mu nelžu, že mu vysvětlím, co ho čeká, že mu pomohu. Získám jeho důvěru. Velice často se řada lidí dotkne i otázek o Bohu. Proč je nespravedlivý, proč zrovna on umírá, jak je to po smrti? Odtud je často, ne vždy, krůček k tomu, že dospěje až k touze po přijetí svátosti nemocných. Změna se projeví hlavně ve výrazu očí. Mizí neklid, strach, apatie, nastupuje úsměv v očích (obr. VII). Není to zcela přesný výraz. Ale je to nádherné. Jsem vděčná, že po dobu pěti let působení v agentuře domácí péče jsem mohla zažít krásné okamžiky při doprovázení umírajících. Totéž zažívali i nejbližší příbuzní pacientů, včetně vnoučat. Vzpomínám si na dvanáctiletého chlapce, který držel svého dědečka v náručí celé odpoledne a vyprávěl mu, i když dědeček už nemohl odpovídat. V noci pak dědeček zemřel. Zcela náhodně jsem navštívila šedesátiletou umírající paní, o kterou vzorně pečoval manžel. Využil mé návštěvy a zašel si k lékaři. Paní se na mne dívala a asi jí bylo trapné, jak vypadá. Byla vyčerpaná, apatická. Znaly jsme se jen povrchně z náhodných setkání na ulici. Prohodilo se pár slov o nemoci a najednou se mě zeptala: "Věříte v posmrtný život?" Vůbec jsem to nečekala. Začala jsem se smát a říkám, že to je přece jasné, že ano. Při svém návratu nás manžel našel tak, že já jí zpívala písničky typu "Hosana, všichni sejdeme se v nebi". Ona se krásně usmívala a manžel dodnes vzpomíná, jak v klidu a vyrovnaně brzy poté zemřela. Různých krásných situací, které se staly darem nejen pro mne, ale pro celé okolí umírajícího jsem zažila spoustu. Mohu říci, že jsem byla svědkem krásných zázraků. Utvrdilo mne to všechno v přesvědčení, že nevěřící člověk vlastně neexistuje. Taky dnes vím, že nemocným lhát nesmím. Dagmar H., 54 let, zdrav. sestra zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (64) Naše manželství bylo velmi pěkné. Manžel byl velice hodný, veselý a ohleduplný člověk. Tím krutěji nás zasáhla zpráva po jeho první operaci. V prvním období zhroucení a polykání prášků, bez kterých jsem si myslela, že nebudu schopná dělat vůbec nic, mi hodně pomáhalo mluvit s lidmi, získat naději a víru a dostat se z pocitu absolutní beznaděje. Říkala jsem si, že se musím dát dohromady hlavně kvůli dětem, bylo jim tehdy čtyři a sedm let a kvůli manželovi, kterému musím pomáhat a dodávat odvahu i optimismus. Pokud se sesypu, celou situaci to ještě zhorší. Dařilo se mi to střídavě. Chvíle celkem dobré střídaly stavy úplné
vyčerpanosti a smutku. Před dětmi jsem se snažila nedávat najevo špatné psychické stavy. Během tří týdnů, kdy byl manžel v nemocnici, jsem se dala dohromady aspoň tak, že jsem byla schopná být s ním a bavit se bez okamžitého ronění slzí. Říkala jsem si, že když uvidí moji sílu, dodá to sílu i jemu. Moc mi pomohlo, že jsem měla dobré zázemí a pochopení na pracovišti. Nesmírně důležité bylo, že jsem měla v ulici dobré kamarádky a sousedky, ke kterým jsem se mohla dojít vybrečet a vypovídat, když už jsem to nemohla vydržet v sobě dál dusit. Velice mi pomohli rodiče i sestra s rodinou, ale myslím si, že na takové to vypovídání se ze zoufalství, když povolí nervy, je třeba mít nějakou kamarádku nebo kamaráda, před kterým se člověk nemusí přetvařovat, může nechat volný průchod svým emocím, a který to vydrží poslouchat i přes své vlastní starosti. Rodiče a sourozence jsem měla potřebu šetřit, protože jsem věděla, že i oni jsou zničení a smutní. Lékaři manželovi po první operaci neřekli pravdu o jeho nemoci. Tehdy jsem to přivítala, protože jsem si říkala, nač by se měl ještě víc trápit. Dnes vím, že to nebylo dobré řešení. Dokud byl manželův zdravotní stav celkem dobrý (to trvalo asi rok), nebylo těžké nechat ho v naději, že je z nejhoršího venku. Dnes to ale vidím jako velkou chybu a sobeckost vůči němu. Člověk by měl znát pravdu, aby mohl sám zvažovat a rozhodovat o tom, co se ho bezprostředně týká a aby mohl dojít ke smíření s nezvratnou skutečností. Je spousta věcí, které by člověk chtěl zařídit, pokud by znal pravdu, které by chtěl říct svým blízkým, anebo co by chtěl třeba ještě prožít. Řečená lež, ať se zdá jakkoliv milosrdná vůči nemocnému, je ve skutečnosti velice zlá a spíše uškodí. V situaci, kdy po druhé a třetí operaci se manželův stav rapidně horšil, bylo stále těžší nechávat ho v nevědomosti. Tehdy jsem si myslela, že nezná celou pravdu, ale dnes si myslím, že stejně "ohleduplnou komedii", jakou jsem hrála já s ním, hrál i on se mnou ve snaze ulehčit mi v mých starostech. A tak místo toho, abychom si sedli a řekli po pravdě, co nás trápí, nechávali jsme si největší obavy a trápení pro sebe. Dnes vidím, že byla spousta věcí, které jsem chtěla říci já jemu a jistě i on mně, ale z falešné ohleduplnosti jsme se k tomu nedostali. Během dvou let manželovy nemoci jsem si zcela přehodnotila svá životní měřítka. Starosti a problémy z dřívějších let se mi začaly zdát malicherné, někdy až směšné. Nejdůležitější se stala láska. Ta pomůže překonat i nejtěžší chvíle a i v největší bolesti může člověka obohatit. Láska naučí naslouchat druhému, i když třeba zrovna není moc času. Naučí udělat si čas jeden na druhého, vždyť téměř všechno může počkat. A není nutné stále něco říkat. Kolikrát je cennější a potřebnější umět společně mlčet a jenom vnímat. Myslím si, že mi prožitá bolest velmi pomohla ve vztahu k mým dětem. Milovala jsem je vždycky, ale nějak jsem jim to ani pořádně neuměla říct. Neustálý spěch a povinnosti, a ani jsem nepozorovala, že některé dny se skládají pouze z příkazů, co je třeba udělat, co se nesmí apod. Teď si velice silně uvědomuji, že ony jsou ty moje nejbližší osoby, a že záleží hlavně na mně, co jim do života dám. A lásku je třeba prokazovat neustále. A dětem se to musí dávat najevo, aby ony byly později schopny stejnou lásku předávat dál. Změnil se i můj pohled na lidi vůbec. Nesnáším povrchnost a sobeckost. Je snadné se těšit z přítomnosti člověka veselého, sympatického či hezkého, ale poznat skutečnou krásu skrytou v člověku třeba ostýchavém, uzavřeném, málomluvném či nedůvěřivém je ochotno jen málo lidí. Ale vždyť přece člověk, který z jakéhokoliv důvodu není pohotovým společníkem, nemusí být nutně hloupý nebo špatný. Může mít spoustu krásných vlastností, ale jsou uzavřeny uvnitř. Spousta lidí se raději z pohodlnosti nebo lhostejnosti s těmito lidmi nebaví. Ale první dojem může být klamný. Také se změnil můj pohled na smrt. Z dřívější hrůzy z konce života spíš teď více přemýšlím o tom, že každý člověk má vyměřený ten svůj určitý čas, jak dlouho ta jeho "svíčka" hoří, je nutné se s tím smířit a přijmout to jako nezvratný fakt.
Pro další dny jsem si dala takový malý závazek. V každodenním shonu a povinnostech, ať jsem sebevíc unavená, smutná nebo naštvaná, nezapomenout říct něco hezkého svým dětem. Třeba, že je mám ráda, nebo že jsem ráda, že jsme spolu, nebo je za něco pochválit. Snad se jim snažím alespoň trochu vynahradit to, že během dvou let manželovy nemoci jsem na ně měla opravdu málo času. Nebyla jsem nikdy věřící a nebyla jsem ani ve víře v Boha vychovávána, ale během manželovy nemoci jsem o těchto věcech hodně přemýšlela. Mnohé tyto myšlenky mi připadají najednou velice blízké, nutí mě k zamyšlení i k trochu jinému pohledu na svět a na život. Čím víc se zhoršoval manželův zdravotní stav, tím víc jsem si uvědomovala svoji lásku k němu. Myslím si, že tak hluboký a silný vztah bych jinak třeba ani nepoznala. A i teď s odstupem času stále oceňuji a obdivuji některé jeho vlastnosti, které by mi jinak třeba ani nepřišly ničím zvláštní. A stále více si myslím, že životní události, i když se v danou chvíli zdají být kruté a nespravedlivé, mají vždy své opodstatnění a smysl, který se prokáže třeba až v budoucnu. Ivana Č., 37 let, pozůstalá manželka zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (65) Je to asi dva měsíce, co mi umřel tatínek, kterého jsem hodně milovala. Měla jsem krásné dětství, prožité na samotě beskydských hor. Dodnes si pamatuji na strašný telefonát, kdy mi sestra oznamovala, že tatínek má zhoubný nádor ledviny - Grawitzův. Jsem zdravotní sestra a hned jsem věděla, co to znamená. Byl to šok, protože tatínek nikdy nestonal a do 70 let pracoval. Od té doby jsem za tatínkem ze 100 km vzdálené Olomouce jezdila každý týden. V nemocnici nám řekli, že nádor je inoperabilní a tatínek má metastázy na plicích. Určitě to nebyla náhoda, že se tatínkovi přitížilo právě o vánočních prázdninách. Já sama jsem v invalidním důchodu, ale mám pět dětí školou povinných. Přála jsem si tatínkovi dosloužit, ale jak to všechno skloubit? Hned první den prázdnin jsme tedy za tatínkem přijeli. Byl slabý, zamlklý, hodně přemýšlel. Dozvěděla jsem se, že tatínek při cestě na WC upadl. Rozhodla jsem se držet u něho službu a doprovázet ho. Vzbudila jsem se pokaždé, když tatínek vstával. Uložila jsem se na zem na molitan vedle jeho postele. Další den zase při cestě na WC se mu podlomily nohy. S pomocí švagra jsem ho dostala na postel, z které už nevstal. K ránu tatínek dostal silné křeče a nemohl dýchat. Vzbudila jsem sestru a zavolala kněze. Poslední co přijal, bylo proměněné víno. I když jsme se všemožně snažili mít tatínka doma, dušnost a křeče nebylo doma možno zvládnout. Lékař nám slíbil, že můžeme s tatínkem do nemocnice jet a s ním tam i zůstat. Souhlasili jsme. Přes den jsme se prostřídaly všechny - sestry i maminka. Rozhodly jsme se zůstat i přes noc. Jenže mladá doktorka, která měla službu, nám přišla opakovaně říct, že zůstat nemůžeme. Ale nebylo síly, která by nás odtud dostala. Maminka jí řekla, že jsou s tatínkem věřící manželé, kteří prožili spolu 51 let a naše víra učí, že jsme jedno tělo, tak jak by teď mohla odejít, když ji tatínek nejvíc potřebuje. Říkali nám, že tatínek nic nevnímá, ale my byli přesvědčeni o opaku. Přestože se tatínek nemohl už vůbec pohnout, tak s námi komunikoval. Očima. Měl je celou dobu otevřené, pohyboval jimi a občas se v nich zablýskla i slza. Bylo to na Silvestra, na můj svátek. Před půlnocí se tatínek zklidnil a my se sestrou odešly na půlnoční mši. Zůstala u něj jen maminka. Jak jsme se vrátily, byly tam už i dvě mladší sestry. Tatínek měl celou noc křeče a dusil se. Vytíraly jsme mu vyschlou pusu, držely ho za ruku a modlily se. Blížila se sedmá hodina ranní a zvon na kostele svolával lidi na mši svatou v Novém roce. Maminka se zvedla, přitiskla tatínkovu bezvládnou ruku ke rtům a
řekla: "Tatíčku, půjdu se pomodlit, aby si tě už Pán vzal k sobě, jestli je to jeho vůle." Odešla i sestra. Sedla jsem si pod okno do křesla a dopadla na mne únava předešlých dní a nocí. Najednou se mi zdálo, že nejsem v pokoji jen s tatínkem. Jakoby někdo posunoval židličkou u postele. Myslela jsem, že se mi to jen zdá, otevřela jsem oči. Ten pocit trval stále, i když jsem se soustředila. Donutilo mne to vstát a jít k tatínkovy posteli. V tom vstoupila sestřička, pohlédla na tatínka a řekla: "Myslím, že je to konec." Začala jsem brečet. Řekla mi ať nebrečím a chytnu tatínka za ruku. Poslechla jsem ji. Cítila jsem, jak tatínek začíná zpomaleně dýchat a bledne. Pevně jsem ho tiskla a byla klidná. Modlila jsem se. Když vydechl naposled, cítila jsem úplnou úlevu, že se už netrápí. Zůstala jsem s tatínkem ještě skoro dvě hodiny. Vrátila se i maminka a sestry. Tatínek vypadal moc krásně, oči, které měl předtím pořád otevřené, si i sám zavřel a zůstal klidně odpočívat. A mě nejvíc hřál pocit, že jsem neodešla a zůstala s tatínkem do konce. Vždycky nám říkával: "Teď je nás plno, ale až bude člověk umírat, bude sám." Jsem ráda, že nebyl. Silvestra M., 38 let, pozůstalá dcera zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (66) Paní Jakoubějová byla pacientka hospice jedna z nejprvnějších. Nastoupila asi měsíc po otevření. Ležela na pokoji číslo dvě. Byla sice slepá, ale paměť měla výbornou. Bylo jí 85 a v hospici slavila 86. narozeniny. Byla babičkou a prababičkou. Ráda jsem za ní chodila a ona mi vyprávěla o jejím životě, o svých dětech, vnoučatech a pravnoučatech. Ptala se mě, kde bydlím, kde chodím do školy a proč jsem v hospici a při tom mě držela za ruku. Jak byla slepá, tak si myslela, že už jsem dospělá a tak mně vykala. Vždy mi říkala "vy jste jako moje vnučka". Moc mě to potěšilo. Vodila jsem k ní svoji kamarádku. Paní Jakoubějová byla ráda, že si má s kým povídat. Asi po 10 měsících umřela. Bylo mně i mojí kamarádce líto, že už si s ní nemůžeme povídat. Jana Š., 12 let, dobrovolnice v hospici zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (67) Jsem moc rád, že mi bylo umožněno doprovázet v Hospici Anežky České moji manželku posledními dny jejího života. Za mého pobytu tam jsem poznal, co může pro pacienta i jeho doprovod znamenat laskavost a útěcha sester i všeho personálu. Sám jsem viděl umírat v nemocnici pacientku za bílou plentou, opuštěnou, bez svých nejbližších. Není to nic dobrého. Myslím, že člověk nepřichází na svět sám a tak by ani neměl sám ze světa odcházet (to mi pravila jedna sestra v hospici a měla pravdu). Sám osobně bych nikdy svoji manželku nenechal samotnou v době pro ni nejtěžší, což si i sama přála. Ona o své nevyléčitelné nemoci věděla a nikdy jsem nějakou milosrdnou lež a neupřímnost nepoužil. Moje zkušenost je ta, že v tak těžké chvíli je dobré mít kolem sebe tak laskavé a dobré lidi, jaké jsem poznal v hospici v Červeném Kostelci. Život jsem měl i se svojí ženou rád a nyní jsem poznal, že i odchod z tohoto světa může být v doprovodu svých nejbližších hodně ulehčen a důstojnější. Gustav H., 75 let, pozůstalý manžel zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn
(68) Maminka onemocněla rok a půl před svou smrtí. Začalo to chřipkou, přidal se zápal plic, a protože chtěla zůstat doma, vzala jsem si neplacenou dovolenou. Jenže se objevila voda na plicích, a tak ji z nemocnice poslali rovnou do plicního sanatoria. Po týdnech horeček byla zesláblá, a proto nechodící, a tak byla v sanatoriu přivítána personálem velmi povzbudivě: "To nám sem poslali prezent!". Týdenní návštěvy a každodenní dopisy maminku udržovaly při odvaze snést čtvrt roku pobytu mimo domov a když se pak dostala domů, byla nejšťastnější. Když se zdálo, že je z nejhoršího venku, zlomila si ruku, hned na to se objevily křeče a chvíle bezvědomí a to už jsem měla strach, že maminka zemře. Ona sama mne utěšovala: "To zvládneš. Já byla taky doma sama, když zemřel tatínek. Víš, co mi máš obléknout, to stačí. Však on ti Pán Bůh pomůže." Maminka měla možnost často přijímat svaté přijímání, proto byla vyrovnaná. Křeče přešly a maminka byla ještě celý rok s námi. Ve školním roce byla v rodině mé sestry, která byla s dětmi doma, o prázdninách se vrátila domů. Četla, modlila se, snažila se o nějakou drobnou pomoc v domácnosti. Byly mezi tím ale i týdny a měsíce, kdy trpěla nervovou chorobou, nespala, měla záchvaty a situace se zdála kritická. Představa, že by měla opravdu zemřít, byla těžká tím spíš, že jsme po tatínkově smrti deset let žily spolu a byly jsme na sebe příliš vázané. Tehdy mě uklidňovala slova mého duchovního rádce: "Neboj se, nebude to dřív, než k tomu obě dozrajete." Měl pravdu. Maminka pomalu slábla a jednoho dne, kdy právě měla všechny své blízké pohromadě, vstala od stolu, chytla se za hlavu a klesla mi do náruče. Modlili jsme se u ní, než přišel lékař a potvrdil smrt. Vypadá to možná nenormálně, ale byl to čas díků. Maminka ráno přijala Ježíše, měla nás všechny kolem sebe, a tak bez pocitu opuštěnosti přešla domů k Otci. Dostala se do bezpečí, už jsme se o ni nemuseli bát. Když jsem si chodívala sednout k její rakvi v pokoji, brala jsem si do ruky kytaru, abych si při ní mohla broukat maminčinu zamilovanou "Bůh je záštita má", ale i jinou "Teď vím, proč v duši mám takovou radost". Podobné smýšlení měli i všichni naši, takže jsme při pohřbu mohli zpívat při kytaře, na kterou hrál maminčin vnuk a celá bohoslužba vypovídala o kráse života a radosti z Boží náruče, která naši maminku přijala. Marie Z., 65 let, pozůstalá dcera zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (69) Rok 1996 byl pro nás moc těžký. Hned na jeho začátku jsem musela unést diagnózu mého manžela: rakovina plic. Naše 31leté manželství bylo moc hezké a stále jsem hrdá na slova našich dnes již dospělých dětí: "Měly jsme hezké dětství." Manžel dříve nikdy nebyl nemocný, byl veselé povahy a rčení "veselá mysl půl zdraví" v jeho případě najednou vzalo pěkně za své. Byli jsme podnikatelé, poslední léta jsme pracovali spolu. Měli jsme penzion, naši rekreanti k nám jezdili i opakovaně a říkávali, že jsme správná dvojka. "Paní uvaří, nač si vzpomeneme, a stará se o nás, aby nic nechybělo, a pán s námi vydrží až do rána." Jenže ta chvála měla i druhou stránku, špatná životospráva, téměř žádný odpočinek, žádná dovolená. Po stanovení hrůzné diagnózy jsme vyzkoušeli vše, co bylo možné i nemožné. Marně a hlavně pozdě. Jedné červencové noci přišel ošklivý záchvat a ukázalo se, že metastázy pronikly do mozku. Nemocnice už pomoci nemohla, navrhli nám hospic. Manžel měl radost, že tam můžeme být spolu. Je mi to dodnes líto, ale za sedm
měsíců se nenašel mezi zdravotníky nikdo, kdo by si s manželem sedl a pohovořil s ním o jeho těžké nemoci. Až v hospici. Snažili jsme se s manželem chodit na malé procházky, ale šlo to čím dál hůř. Snažila jsem se, aby co nejméně pociťoval svoji bezmocnost. Vymýšlela jsem, jak to udělat, aby i při ochrnuté ruce mohl jíst sám aspoň vidličkou. Soběstačnost byla pro něho strašně důležitá. Měl moc rád melouny. Rozkrájela jsem mu ho na kousky a vidličkou levou rukou ho zase mohl jíst sám. Mozek byl poškozen, paměť se ztrácela, nemohl číst, nemohl mluvit. Vnímal ale všechno, zvládl shlédnout i dva televizní pořady za sebou. Pak přišel spánek nebo únava. Bolesti se podařilo zvládnout pomocí léků v sypké formě. Manžel si nikdy nepotrpěl na parádivost ženy a tak jsem žádnou kosmetiku nepoužívala. Poslední slova, která mi řekl, však byla "ty voníš" - bylo to jen toaletní mýdlo. 7. srpna kolem 23. hodiny přišel opět záchvat, tentokrát poslední. Manžel chrlil krev. Držela jsem ho kolem vyhublého pasu a tišila ho, než ztratil vědomí. Naše cesty se rozdělily. Nechtěla jsem před ním plakat. Slzami jsem chodila kropit květiny v zimní zahradě. Dnes si ale myslím, že jsem se měla vyplakat spolu s ním, asi by nám to pomohlo oběma (obr. XVIII). Jsem vděčná, že jsem mohla být s manželem do poslední chvíle, ale mrzí mě, že jsme si neřekli víc, dokud byl čas. Jsem přesvědčená, že kdyby byl dřív, včas a vhodně o své nemoci věděl (i když tušil), prožili bychom naše poslední chvíle ještě lépe a intenzivněji. Po smrti manžela mi pomohly naše výborné děti i ostatní příbuzní. Rodina mě nezklamala. Měli jsme mnoho přátel, ale těch opravdových mi zůstalo jen poskrovnu. Moc mě potěšilo pozvání na listopadové setkání pozůstalých v hospici. Ještě několikrát jsem si tam zajela popovídat se skvělými lidmi, na které nikdy nezapomenu a díky jimž jsem poznala úplně jiné hodnoty života. Eva E., 52 let, pozůstalá manželka zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (70) Každý, kdo chce doprovázet nemocné a umírající, potřebuje být sám také doprovázen. Hlavně musí pochopit, že směr neurčuje on, ale Ten, který je Cesta, Pravda a Život. Je dobré a krásné, když se v životě člověka objeví sůl a zazáří zlato. Zvláště tváří v tvář smrti vyjde najevo, jestli s nimi člověk dokázal dobře hospodařit. Kdo pochopí, co je to být solí země, toho smrt nepřekvapí. Sůl, na rozdíl od zlata, není většinou vidět. Sůl rozpouští ledy, dává pokrmu chuť a chrání ho před zkažením. Stejně tak i duchovní sůl pro duši člověka se projevuje v jeho skrytém životě. Jen sůl Boží přítomnosti, jeho požehnání a odpuštění dokáže "rozpustit ledy" v mezilidských vztazích, dá životu chuť a smysl. Kdo dbá na tuto sůl a je solí země, ten určitě nepřijde o "zlatou" odměnu. Jako sůl dává životu chuť, tak "pravé zlato" mu dává krásu a hodnotu (obr. XXII). Bůh při konečném účtování nehodnotí "zlato", které jsem dostal, ale to, které jsem daroval - to stoupá v ceně. Stejně tak je to i se "solí", která neměla zkamenět tím, že ji nepustím ze "slánky" mého srdce. Nechci tady vyprávět známou pohádku, ale chtěl bych zakončit své povídání skutečným příběhem, který jsem zažil v domě, kde se sestry Matky Terezy staraly o pacienty s AIDS. Bylo to před několika lety v San Franciscu. Pracoval jsem tam jako jeden z dobrovolníků. V těch dnech tam umíral jeden Američan. U jeho lůžka jsem prožil příběh zlata a soli. Tento člověk byl už velice vyhublý a zesláblý. Jen ztěžka pohyboval rukama a všechnu péči o něho jsme dělali my. Každý z nás
máme někde ukryté to své "zlato" a tento člověk si ho velice pečlivě střežil v ledvince, kterou chtěl mít neustále při sobě. Nevěřil skoro nikomu, proto do této ledvinky dával nahlížet jen největším známým, kteří nám z ní dali vždy jen pár dolarů na nákup menšího občerstvení pro pacienta. Když za několik dní tento mladý muž zemřel, zůstala po něm hromádka "zlata", kterému chybělo jen jedno: ocenit ji tím, že se daruje. Neodvažuji se vůbec posuzovat, jak dopadlo před Boží tváří konečné účtování tohoto člověka. Jedním jsem si ale zcela jistý. Kdyby Bůh nedával zadarmo ze zlata své pokladnice života a lásky, nikdo z nás by tady vůbec nebyl. Bůh mi poslal do života právě tohoto člověka, abych se podíval na stav toho mého "zlata". Zlatem tady nemyslím jen drahý kov. Pro někoho může být zlatem třeba i jediné slovo nebo návštěva. Neváhejme proto, a aby náš život měl opravdu cenu a chuť, nezapomeňme, že můžeme i my být podobní onomu mladému Američanovi, který ani pár dnů před smrtí nepochopil cenu darovaného zlata. Ani já totiž nevím, kolik dnů mi ještě zbývá. Podívejme se na darovanou "minci našeho života" z druhé strany a určitě tam nalezneme otisky prstů Toho, který si tak moc přeje, abychom nesli ovoce lásky, pokoje a radosti. V domě sester Matky Terezy jsem se potkal se starším pánem, bývalým homosexuálem a narkomanem, který mi doslova řekl: "Díky Bohu za to, že jsem dostal AIDS. Teď vím, že to bylo proto, abych se v tomto domě setkal s lidmi, kteří mi ukázali řešení a smysl mého života. Uvěřil jsem v Boha a jsem šťastný, že mohu umírat jako jeho dítě." Svědectví tohoto člověka mě přesvědčilo o tom, že nemá smysl odsuzovat třeba i hrozným způsobem žijící lidi, ale dát jim šanci a příkladem vlastního života jim ukázat, že mince našeho života má i druhou stranu. Jiří Š., 33 let, dobrovolník zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (71) Moje mamka trpěla rakovinou kůže na tváři. Vyvinula se ze znaménka, které měla odnepaměti nad levým obočím. Protože jsem zdravotní sestra, věděla jsem od počátku, co to znamená. Když nádor rostl, působil kruté bolesti a devastoval tvář, domácí péče už nestačila. Shodou šťastných náhod jsem se z televize dozvěděla o hospici v Červeném Kostelci a ošetřující lékař nám poradil, jak postupovat. Už při příjezdu před hospic jsem byla překvapena krásnou novou budovou. To jsem rozhodně nečekala a i vnitřní přijímací hala na nás udělala velmi příjemný a klidný dojem, asi díky květinové výzdobě a šumění malé fontánky. Byla jsem ráda, že tam mohu s mamkou zůstat, aby si zpočátku nepřipadala ztracená a vytržená z rodiny. Zaujalo mne, že prostředí nebylo smutné, vnímala jsem celkový klid. Mamce byla naordinována analgetická léčba a na čas se její stav výrazně zlepšil, především psychicky. Dokonce jsme si 9. března v jídelně hospice uspořádali krásnou rodinnou oslavu maminčiných 89. narozenin. Ze všeho nejdůležitější ale bylo, že jsme až do konce mohli být s ní na samostatném pokoji. Střídala jsem se tam s bratrem. Umírala mi mamka a bylo to pro mě kruté, jako pro každého. Obrovskou pomocí pro mě ale například bylo, že když jsem brečela za dveřmi na chodbě, tak která sestřička prošla okolo, objala mě a pohladila. To byla nesmírná úleva, vědomí, že nejen já pomáhám mamce, ale i někdo pomáhá mně. A co to všechno dalo mně? Moc. Ve svém povolání jsem se samozřejmě se smrtí setkala a vždycky se mě to dotklo, ale smrt otce nebo matky je nejtěžší. Při pobytu v hospici jsem si nějak víc začala uvědomovat i svoji konečnost. Zodpovědně mohu říci, že jsem se smrti přestala bát - tedy panicky bát. Život se mi líbí, zatím jsem zdravá, ale už je součástí mého myšlení do budoucna i vědomí, že to jednou skončí. Vlastně si i při psaní těchto řádků postupně urovnávám myšlenky. Jsem přesvědčena, že nebýt pobytu v hospici, asi bych si
spoustu myšlenek vůbec nepřipouštěla, prostě by mě to nenapadlo. Z těchto důvodů bych byla ráda, kdyby se nám podařilo založit hospic i v Olomouci. S překvapením teď právě zjišťuji, že tím, že jsem svoje pocity svěřila papíru, se mi hodně ulevilo. Božena B., 60 let, pozůstalá dcera zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (72) V průběhu posledních pěti let mi odešlo na onen svět pět milovaných blízkých lidí, včetně 30leté dcery a tatínka. Nějaký čas jsem se i při svém chatrném zdraví snažila doma ošetřovat i smrtelně nemocnou maminku. Vyčerpávalo mě to i fyzicky, ale ze všeho nejvíce mě ovládal strach z její smrti, protože jsem se se smrtí setkala jako dítě za války, kdy bylo naše město bombardováno a to ve mně zanechalo hrůzostrašné vzpomínky na celý život. Když sestřička z domácí péče viděla, že nejen maminčin, ale i můj stav je neudržitelný, navrhla nám hospic. Po tom, co jsem v hospici prožila, ho považuji za kousek nebe na zemi. O vztahu "andělů" (výstižněji ty sestřičky nazvat neumím), bych mohla psát romány. Několikatýdenní pobyt v hospici však ovlivnil i můj další život. Kdysi mi psychoterapeutka vytkla, že na nejvyšší příčku v žebříčku hodnot stavím rodinu a přátelství. Varovala mě před možným zklamáním. Já si ale přátele velmi pečlivě vybírám a jsem přesvědčena, že člověk, který má přátele, je člověk velmi bohatý. Protože není sám. Bohužel, někteří moji nejlepší přátelé mě nakonec také opustili, protože zemřeli. Dostala jsem ale další. Když jsem přijela s maminkou do hospice, pohltila moji duši atmosféra přátelství. Byla jsem náhle obklopena lidmi, kteří vyzařovali úctu, porozumění, povzbuzení, klid, ale i radost. Kteří mě seznamovali s tou pravdou konce, který mě čeká a na onen konec mě připravili. Důležité bylo, že mi dovolovali dál se o maminku starat. Mohla slyšet můj hlas, vnímat moje pohlazení, necítila se sama. Pak přišla ta poslední noc. Sestra, ta laskavá žena, mě na ni připravila, řekla mi, ať se snažím usnout, že maminku pohlídá a včas mě vzbudí. Tak se stalo. V poslední čtvrthodině života jsem klidná, vyrovnaná, usmířená vyznala mamince naposledy svoji lásku, poděkovala jí za svůj život, oznámila jí, že odchází za svým mužem, kterému byla celý svůj život věrně oddaná. Poprosila jsem ji, aby pozdravovala moji milovanou dceru a ostatní, kteří mě v posledních letech opustili. Maminka se začala usmívat a při mém líbání usnula navždy (obr. XXIV). Byl to pro mne nepopsatelný pocit, který v mé duši zůstane uložen mezi těmi nejkrásnějšími, byť byl tak smutný. Maminku jsem viděla ještě po čtyřech dnech, před pohřbem. Stále ještě se usmívala a byla velmi krásná. Naposledy jsem ji mohla políbit a rozloučit se s ní. Bez pomoci "andělů" v hospici bych nebyla schopna dokázat to, co jsem si z celého srdce dokázat přála. Všechny mám ve svém srdci uloženy jako své nové, vzácné přátele. Troufám si i nepochybovat o "ozvěně andělů". Při našem loučení to byli oni, kteří mi děkovali, vysoce cenili moji péči o maminku a dávali mi zjevně najevo své uznání mého doprovázení. Před Vánoci jsem šla koupit pohlednici, abych napsala do hospice. Když jsem s ní přišla domů, měla jsem ve schránce vánoční přání z hospice, psané několika rukopisy. Rozplakala jsem se radostí. Není to snad přátelství? Je. Po mém příjezdu z hospice domů ocenili moji celoživotní péči o oba rodiče i oba bratři. Při dědickém řízení se vzdali svých práv v můj prospěch, čímž jsem zajistila byty pro obě mé milované vnučky. Eva O., 60 let, pozůstalá dcera
zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (73) Chodí nás několik každé úterý večer do hospice, modlit se za všechny nemocné, trpící a umírající a za všechny, kdo se o ně jakýmkoliv způsobem starají. Sama mám osobní zkušenost s doprovázením babičky, manželovy maminky. Všechno tenkrát dopadlo dobře, ale přesto lituji, že ještě v té době nebyl hospic. Mohli bychom si babičky užít ještě víc, mohli bychom být u ní ve dne i v noci. Takhle jsme byli odkázáni na návštěvní hodiny v nemocnici. Ale i tam jsme s babičkou zažili šťastné chvíle. Poslední neděli v říjnu 1994 při návštěvách přišel na pokoj ke spolupacientce, staré babičce, kněz se svátostí. Poprosili jsme ho, jestli by při té příležitosti udělil i naší babičce svátost nemocných, což s radostí učinil. V úterý jsme u ní pak byli znovu, to už jí mluvení dělalo potíže. Přesto se mého manžela zeptala, jestli by chtěl buchtičky, že by mu je ráda upekla, jestli nemá Růža (já, její snacha) čas. Do poslední chvíle myslela na druhé. Následující den pak její duše opustila tento svět. Růžena C., 60 let, pozůstalá snacha zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (74) Velmi silně mi utkvěla v paměti žena na vozíčku jménem Gita, která se vyslovila: "Já bych se zdravými neměnila!". Nepochopitelné, ale ona vysvětlovala: "Mám pět sourozenců, dva z nich jsou rozvedeni a daleko nešťastnější než já. Neměla jsem předpoklad, když jsem byla ještě zdravá, že bych žila jinak. Ani v manželském životě bych nedospěla k prožívání tak veliké lásky jako nyní, a nejen s těmi, kteří o mě pečují. Jako zdravá bych nikdy nedošla k takovému poznání a blízkosti Boha i chápání života." Byla by škoda nevzpomenout našeho vědce dr. Jiřího Mrázka, který zemřel na rakovinu a v kritickém stádiu se ho manželka ptala: "Našel jsi ve svých bolestech trochu radosti a krásy?" Odpověděl: "Takovou krásu, jakou jsem nenašel v ničem jiném." Nemohu odolat, abych nevyslovil případ Stanislava M., který se po náročném léčení přímo mučednického obsahu, při odchodu z nemocnice vyjádřil: "Pobyt v nemocnici je pro mě nejcennější kus života." A odcházel z ní jako invalida. Kdykoliv se setkávám s takovýmto prožíváním nemoci, jsem přesvědčen, že je to větší působení Boží moci, než když Kristus nad ochrnulým řekl: "Vstaň a choď," nebo slepému: "Prohlédni." Buďme připraveni! I my věřící si neradi přiznáváme, že kdykoliv můžeme být nemocní. Je to naše pohroma. Ať jsme v rozmachu mládí, nebo na konci své životní cesty, buďme připraveni! Omlouvám se, je to kruté připomínat nemoc nebo smrt. Ale neučiníme-li tak, zůstaneme-li na povrchu a mimo této pravdy, ve chvílích této veliké nouze nedokážeme smysl bolesti a smrti uchopit ani nalézt a budeme se propadat tím víc do hloubky nejistoty a tíhy strachu. Každý člověk by měl mít jasno v těchto základních otázkách. Vážná a nevyléčitelná nemoc rozbíjí dřívější život. Je vhodné chopit se možností, které zůstávají, ale počítat i s tím, že se objeví nové, nečekané. Místo strachu vzbuzovat v sobě duševní sílu, která může mít netušenou intenzitu. Mějme v sobě odhodlání vytrpět vše, co nám náleží! Mějme v sobě snahu vyvinout jakoukoliv sílu vůle pro dobro a pro vše správné. Utrpení nezdokonaluje člověka samočinně. Nemoc může také vést k sebestřednosti, zahořklosti, ke ztrátě vyšších cílů. Bolest je součástí našeho narození, našeho růstu, je součástí i našeho narození na onen svět.
Láska a služba nemocným je naším úkolem, ke kterému též potřebujeme mít ujasněn smysl utrpení a umírání. Bez osobní připravenosti na utrpení a smrt nemůžeme nemocným přiměřeně prospět. Kristus dává základ k lásce a k péči o trpící, jaký nemá obdoby. Nejenom svými slovy: "Co jste učinili jednomu z těchto nejmenších bratří, mně jste učinili." On se plně ztotožňuje s trpícími, sám trpí, přijímá nespravedlivé odsouzení i smrt, září svým zmrtvýchvstáním, dává se za pokrm v Eucharistii. Tím nás vede, abychom jej poznali ve všech ubohých a trpících (obr. XX) a podle toho se k nim chovali, jako by to byl on sám. Jiří Š., 67 let, nemocniční kaplan zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (75) Možná to bude znít trochu neobvykle a snad i neuvěřitelně, ale je to tak. Přestože několikaletá zákeřná nemoc soužila mé dítě, upřímně mohu říct, že jsem se ještě nikdy v životě necítila tak dobře, jako právě v hospici. Přiznám se, že i já bych si přála jednou prožít poslední chvíle svého života mezi tak milými, laskavými a obětavými lidmi. Neříkám, že se mi po Irence nestýská. Neříkám, že to bylo lehké. Ale mohla jsem být se svou drahou dceruškou celé dny, mohla za ní denně přicházet i její holčička, mohla ji potěšit, stejně jako moje druhá dcera. Dodnes mě dojímá láska, porozumění a obětavost veškerého personálu hospice. Jedna věc mi ale už navždy zůstane v mysli. Když Irenka vydechla naposled, sestřičky, které Irenku opravdu milovaly, ji oblékly do krásných šatů. Ani nevím, kde je vzaly. Já jsem se zatím uchýlila do krásné zimní zahrady s květinami, papoušky a andulkami. Chtěla jsem si Irenku podržet v paměti tak, jak jsem ji před chvílí viděla. Ležela na pravém boku a i když nedýchala, vypadala, že spí. Sestřičky a moje druhá dcera na mě ale naléhaly, že prý je tak krásná... Nakonec jsem se dala přemluvit. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Byla skutečně krásná. Ani stopa utrpení v obličeji, naopak, klidný, vyrovnaný výraz dokonce s malým úsměvem v jejích tvářičkách (obr. IV). Jakoby nám chtěla říci, nebuďte smutní, už je mi dobře. Jakoby tím výrazem chtěla vyjádřit spokojenost a vděčnost za všechno, čeho se jí zde v posledních týdnech dostalo. Není pro matku snadné, vidět umírat své milované dítě. Přesto znovu opakuji nikdy v životě jsem se necítila tak dobře, jako tady. Neumím si to vysvětlit jinak, než tou nesmírnou láskou, kterou jsme tu všichni tak silně vnímali. Zdena B., 69 let, pozůstalá matka zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (76) Naše zkušenost s umírajícím tatínkem se týká předposlední části jeho života, neboť poslední částí života každého člověka je Bůh. Poznat, že je tomu opravdu tak, jsme mohli jenom díky milosti, která nám byla nabídnuta. Tato milost, nebo dokonce výsada, je nabízena možná mnohým, kteří se ji však z obavy nad nedostatkem vlastních sil bojí přijmout. Skutečně, není to lehké, doprovázet člověka na jeho nejtěžší cestě. Protože je to však také cesta nejdůležitější, stojí zato sebrat odvahu a pustit se do takového dobrodružství lásky. Tatínek začal stonat s příchodem jara. Po urputných bojích s namáhavým kašlem a nejasnou diagnózou zhubl a zeslábl. V létě se pak jednoho dne dostavila mozková příhoda, při níž ochrnul na levou polovinu těla. Vypadal velice špatně, byla to
první chvíle, kdy jsme si mysleli, že zemře. Přivolaný lékař nařídil převoz do nemocnice. Už tehdy jsme byli na rozpacích - maminka si přála, aby tatínek mohl zemřít doma. Ale lékař tvrdil, že z tatínka bude ještě chlapík. A skutečně, po několika kritických dnech se jeho stav začal zlepšovat. Každý den jsme se ho při návštěvách snažili rozcvičovat. S úspěchem. Pak začal s pomocí chodit a za tři týdny byl k naší a své obrovské radosti propuštěn do domácího ošetřování. Po týdnu se ale dostavila další, daleko horší změna, tentokrát to byl srdeční záchvat. Vypadal velmi špatně. Ale po udělení svátosti nemocných se mu výrazně ulevilo a on znovu žádal návštěvu lékaře. Tomu pak nezbylo nic jiného, než přivolat záchranku. Tentokrát už tatínkův pobyt v nemocnici neprobíhal tak nadějně jako poprvé. Trpěl velkými bolestmi, ale nedostal žádné tišící prostředky údajně proto, že by se špatně rozcvičoval. Tolik toužil dotknout se chodidly země, ale na nohy se již nepostavil. Dostal těžký zápal plic a z cizího nemocničního prostředí byl velmi nešťastný. Tatínek - "lomák" (byl povoláním střelmistr), který nebyl zvyklý si naříkat, teď plakal nesnesitelnou bolestí. Z člověka uvyklého chodit denně desítky kilometrů po skalách ve volné přírodě a s větrem v zádech se stal člověk plný bolesti. Protože se objevilo důvodné podezření na plicní tuberkulózu, byl nakonec ve velmi špatném stavu přeložen na plicní oddělení. Po několika dnech se díky jeho neteři, primářce na tomto oddělení, podařil téměř zázrak. Tatínek přežil i tento svůj kritický stav a jakž takž se zotavil. Na těle. Ne však na duchu. Začal být zoufalý a agresivní, pocit osamění dohnal našeho jinak velmi statečného tatínka jednou dokonce i k žádosti o eutanázii. Potvrdila se také hrozivá diagnóza - rakovina plic. Tehdy jsme už věděli, že Bůh zve k sobě našeho tatínka neodvolatelným způsobem. Přesto nebylo pro nás rozhodnutí "doléčit" jej doma lehké. Vyskytlo se tolik závažných překážek a zábran - maminčina invalidita, moje operace - ale chtěli jsme! Obdivujeme maminku, s jakou rozhodností řekla tehdy ano. Bylo to skutečné "fiat", při němž se člověk může spoléhat na pomoc svého okolí, zároveň však také musí počítat s pomocí daleko vyšší. A být připraven obětovat všechno (obr. V), protože služba lásky umírajícímu člověku není lehká. Tatínek, který si vždycky vystačil sám, nyní potřeboval pomoci a udělat úplně všechno. Krmením počínaje, přebalováním a omýváním konče. Byl často netrpělivý a maminka slyšela i velmi neuznalá slova z jeho úst. To je ta horší strana příběhu. Přesto jsme byli všichni rádi, že je doma, a on byl velmi šťastný. Na druhé straně bylo úžasné pozorovat, jak v jeho těle, ztrácejícím se před očima, mohutní a sílí duch. František - tak se tatínek jmenoval, se stával vlivem láskyplného prostředí a nespočetných modliteb stále více a více podobným svému nebeskému ochránci, svatému Františkovi z Assisi. Modlil se velice rád, s námi i sám. Jednou se nám svěřil, že se modlí za všechny lidi, které kdy v životě potkal. Za ty, kteří se k němu zachovali dobře, i za ty, kteří se zachovali zle. Při dlouhých chvílích nehybnosti rád pozoroval oknem svoji milovanou přírodu. Anebo na protější stěně Kristův kříž. Ten také sám ochotně přijal, statečně nesl, stal se klidným a pro nás skutečně hodným té nejvyšší lásky. Jednou k ránu, po promodlené noci, při svíčce, která tiše hořela u jeho postele, odešel ve spánku do věčnosti. Nepopsatelně klidně a krásně. Když jsme ho strojili jako ženicha do svátečních šatů, necítili jsme ani tolik smutek, jako zvláštní druh slavnostního štěstí. Bůh i nám poodhalil roušku věčnosti a my jsme mohli zahlédnout, jak tatínek vchází nebeskou branou do věčné slávy. Štěpánka T., 40 let, pozůstalá dcera zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (77)
Měla jsem muže, tátu dvou synů, kteří byli až do poslední chvíle jeho života s ním. Zemřel v hospici v Červeném Kostelci 27. února 1997. V prosinci 1994 byl v hradecké nemocnici operován a od první chvíle věděl, že jeho nemoc je smrtelná. Jak dlouho potrvá, to nikdo z nás nevěděl. Muž stonal přes dva roky. Když už jsme to doma nebyli schopni zvládnout, zažádali jsme si o hospic a nastěhovali jsme se tam. Přes den tam s námi pobývali oba synové a vnučka. Tu péči, kterou tam dostal, bych mu doma nemohla dát. Všichni se nám snažili pomoci. Jsme moc vděční sestřičkám a všem, kteří nám tak umožnili být pěkně spolu až do poslední chvíle. Květoslava B., 75 let, pozůstalá manželka zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (78) Vždycky jsem měla strach z její smrti. V duchu jsem si představovala smutek, žal, prázdno a především stav, ve kterém to už nebude takové, jako předtím. A potom zemřela, a já měla pocit, jako by byla pořád se mnou, a naše role se vyměnily. Najednou to byla ona, která se starala o nás. Moje babička byla dlouhá léta nemocná a neschopna postarat se sama o sebe. Jelikož jsem žila v cizině, trávila jsem v Olomouci celé své prázdniny a školní volno, které jsem měla. Pokaždé, když jsem se s ní loučila, jsem se v duchu modlila, aby to nebylo naposledy a aby se ona dožila a já dočkala času, kdy se vrátím do Olomouce natrvalo. Mé přání se splnilo, a tak jsem se ihned po ukončení střední školy vrátila. Pochopila jsem, že starat se o ni vyžaduje stejnou pozornost a péči jako starat se o malé dítě. Chápala jsem to jako "splátku" toho, co ona kdysi dala svým dětem. I ona se o ně přece starala, měla na ně vždycky čas a chtěla jim dát jen to nejlepší. A proto si myslím, že je naše povinnost postarat se o své staré a nemocné rodiče a prarodiče, a tím jim vrátit veškerou lásku, kterou kdysi oni dali nám. Moje babička měla tři děti. Ani jeden z nich nechtěl vyřešit její nemoc a nemohoucnost nějakou léčebnou dlouhodobě nemocných nebo podobným ústavem. Po její smrti tito tři sourozenci zjistili, že je její nemoc sblížila a že tak našli cestu jeden k druhému. Že prostě museli vnímat jeden druhého, respektovat toho druhého a naučit se s ním žít. Četla jsem, že nemocný člověk je požehnáním pro dům. U nás tomu tak skutečně bylo. Přes veškeré utrpení, soužení, strach a blízkost smrti vládla v našich srdcích láska a klid. Pokaždé, když se babiččin zdravotní stav zhoršil, a k tomu stačila jen malá horečka nebo nachlazení, odmítali jsme rady lékařů na umístění do nemocnice, byť jen přechodné. Všichni jsme totiž věděli, ačkoliv jsme o tom nemluvili, že jakmile by jednou odešla, už by se nevrátila. A najednou z ničeho nic, dva dny před Štědrým dnem, nám ji sanitka odvezla s cévní mozkovou příhodou. Týden poté zemřela. Vzpomínky na moji babičku patří k nejkrásnějším v mém životě. Upřímně mohu říct, že nám její nemoc nekradla čas a soukromí, ale že nám především hodně dala. Všichni jsme s naší babičkou začali chápat, že každý den prožitý zde je dar, a že být mladý a zdravý je privilegium, které jednoho dne pomine. Martina K., 22 let, pozůstalá vnučka zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (79)
Když teď s odstupem času na to vše vzpomínám, tak jsou to vzpomínky příjemné a myslím, že se to tak mělo stát. Maminka si vždy přála zemřít doma a počítala s tím, že jí posloužíme. Když se její zdravotní stav zhoršoval tak, že již nemohla být sama, se sestrami jsme se u ní střídaly. Všichni jsme věděli, že se blíží konec. Měli jsme sešit, v němž jsme zapisovali důležité údaje za ten den, zhoršení stavu, jídlo, co jsme vařili, a tak, abychom se neopakovali. Dělali jsme to všichni rádi a ještě jsme k tomu připsali něco pěkného, co jsme ten den zažili. Já jsem si tajně přála, abych mohla být s ní, až přijde "ta chvíle". A opravdu na moji službu to vyšlo. Odpoledne mamince už vypadávala paměť, pořád někam spěchala, byla neklidná a bylo jí těžko. Již dříve přijala svátost nemocných, ale to odpoledne jsem zavolala ještě kněze, aby jí svátost donesl. Přišly moje děti, pomodlili jsme se bolestný růženec a potom již začal opravdu poslední díl její cesty. Modlila jsem se a prosila Boha, aby to již ukončil, věděla jsem, že vše je, jak má být, ale bylo to velmi bolestné. Když někdo blízký jako matka jde poslední úsek, vy jdete s ní a můžete se "jen" modlit. Teď se tomu usmívám, protože to bylo tenkrát to nejlepší co jsme mohli udělat, ale mně se to tehdy zdálo být málo. Bála jsem se na sebe vzít její utrpení, že bych to nevydržela. Pět minut před půlnocí si ji Bůh vzal. Byla jsem šťastná, najednou to ze mě všechno spadlo. Měla jsem v sobě klid a pokoj. Mé srdce zpívalo aleluja. Zavolala jsem sestrám, pomodlila jsem se, oblékly jsme ji a bylo po všem. Jedna řádová sestřička mi řekla: "Máte přímluvkyni v nebi." A opravdu v několika těžkých chvílích mi pomohla. Bylo to krásné, když jeden známý kněz mi na pohřbu s takovou radostí říkal "ona vás se všemi vašimi drahými bude čekat s otevřenou náručí." Ano, těším se na to! Některé okamžiky byly opravdu těžké a tenkrát jsem si říkala, musím to vydržet, ona to má mnohem těžší. A opravdu teď vzpomínám jen na to příjemné, na ty chvíle s ní, kdy vyprávěla o svém dětství, kdy vzpomínala na své rodiče, kdy jsme byly spolu jen tak, seděly vedle sebe a bylo nám spolu dobře. Ano, přeji si, aby mé děti byly také se mnou, až přijde můj čas. Ludmila G., 38 let, pozůstalá dcera zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (80) Nemoc přišla náhle, jako blesk z čistého nebe. Ukázalo se, že je už hodně pokročilá. Šlo o nádor na mozku a na plicích. Maminka nebyla o svém zdravotním stavu lékaři informována a já jsem s tím tehdy i souhlasila. Po sdělení paní primářky, že diagnóza je konečná a žádná léčba neexistuje, jsem si maminku vzala domů. Stav se ale zhoršil tak, že jsem na to brzy fyzicky ani odborně nestačila. Zavolala jsem do Hospice Anežky České. Nikdo si nedovede představit, jak na člověka v naprosto bezvýchodné situaci, který je zoufalý a nešťastný, působí klidný přístup a hlavně pomoc, nabídka řešení. Připadalo mi to jako zázrak - existuje tady někdo, kdo se zajímá, je ochoten slyšet, poradit, pomoci. Konečně mě někdo jenom nechlácholil, ale řešil. Ze starostí, strachu a nervů jsem poslední dobou nemohla spát, zvracela jsem, takže do hospice už místo mě s maminkou přijel jen roztřesený uzlíček nervů. Ale jaké překvapení nás čekalo! Polohovací postel pro maminku, vlídný usměvavý personál, bezbariérová koupelna a hlavně vozík! Maminka mohla po měsíci uvěznění
v paneláku na vozíčku do přírody, kterou tolik milovala. Den bez procházky jí připadal jako ztracený, nevyužitý a marný. Je skvělé, že nemocný v hospici má takovou svobodu. Je skvělé, že tam má svobodu i doprovázející. Že se v rámci svých možností a schopností může o svého člověka starat. Nikdy jsem neslyšela, že něco nesmím dělat, nikdy jsem neslyšela, že někam nesmíme. To je oproti nemocnicím velice pozitivní. Teď zrovna navštěvuji svoji známou v nemocnici a přijde mi velice nenormální, že jí nemohu ani vynést mísu a nesmím přijít jindy, než je napsáno na dveřích, a nesmím vlastně vůbec nic, jen sedět na příslušné židli od - do. A vlastně by to velice prospělo jak nemocným, tak i personálu, kdybychom něco směli. Každodenní problémy rázu fyzického odpadly příjezdem do hospice. Ale zůstával tu problém další. Maminka neznala svoji pravou diagnózu a stále ještě věřila, že se snad uzdraví, a byla ochotná pro to i něco dělat. Teprve v hospici jsem si přečetla knížku Hospice a umění doprovázet a začala jsem některé maminčiny nálady a stavy chápat, začala jsem se učit. Je to naše chyba, že jsme tak nevzdělaní. Dokud se nic neděje, nechceme o smrti nic slyšet. Když jsme byly s maminkou v hospici už pár dní (ale ještě jsem byla nevzdělaná, nesmířená a hloupá), stalo se, že zemřela jedna paní, kterou jsem tu poznala. Když mi sestřička nabídla, že se s ní mohu jít dolů do místnosti posledního rozloučení rozloučit, okamžitě a bez rozmyšlení jsem to odmítla. Po chvíli, když mi vše začalo docházet, jsem se strašně zastyděla a poprosila sestřičku, aby mě k té paní doprovodila. Možná si tenkrát ani neuvědomila, jak mi pomohla, když jsem viděla, jak se k té paní chová - úplně stejně, jako když žila - hladila ji po tvářích a krásně o ní mluvila. Pomohla mi tím udělat jeden z prvních kroků k tomu, abych se stala normálním člověkem. Když pak odešla i moje maminka, natrhala jsem na louce kopretiny a větvičky ze stromů, které maminka milovala. Dala jsem jí je do rukou a vůbec mi nepřišlo divné, že žádám personál, aby se šel podívat, jak je maminka krásná. V kapli jsem moc prosívala, aby maminka odešla smířená, bez bolestí a ve dne. Byla jsem vyslyšena a moc za to děkuji. Když se jednou v noci maminčin stav prudce zhoršil, konečně jsem jí dokázala sdělit, že její nemoc už tak pokročila, že to její nemocné tělíčko se už asi neuzdraví, ale ať nemá strach, že ji neopustím a budu u ní. Dokázala jsem ji poprosit o odpuštění za všechny mé prohřešky a i maminka dokázala říct to, co by jinde a jindy nebylo možné. Pak jsme spolu prožily v klidu, smíru, vyrovnání ještě pět dní. Ještě den před smrtí jsem ji s postelí na její přání vyvezla na terasu a maminka se loučila s přírodou a s milovanými stromy. Byla jsem šťastná, že jsem pro ni pořád ještě mohla něco dělat. Maminka zemřela třicátý den našeho pobytu v hospici. Odpoledne jsem potkala na chodbě paní doktorku a obrátila jsem se na ni asi s trochu neobvyklou prosbou, zda tu mohu ještě chvíli zůstat. Odpověděla mi, ať zůstanu, jak dlouho chci. Z toho, co mi řekla, jak to řekla, jak mě objala, jsem poznala, že mě plně pochopila, aniž jsem to musela vyslovit. Měla jsem totiž najednou pocit, že nemám kam odejít, že nikoho nemám, že jsem ztratila blízkou bytost - ale našla jsem tu nové přátele, skoro rodinu. Zůstala jsem ještě tři dny. Mohla jsem se v klidu rozloučit se všemi místy, kde jsme s maminkou byly s vozíčkem, mohla jsem v klidu a pomalu uklidit její věci. Odjížděla jsem s novým poznáním, že smrt k životu patří a je stejně přirozená jako život sám. Dnes trochu udivuji své okolí tím, že mohu o smrti mé maminky mluvit klidně, vyrovnaně. A snad bez výčitek svědomí, že jsem něco neudělala a někde nebyla. Jarmila Š., 55 let, pozůstalá dcera zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (81)
Moje maminka zemřela v roce 1993 v třebíčské nemocnici, kde strávila na různých odděleních nepřetržitě téměř čtyři měsíce. Měla zhoubný nádor ledviny a její zdravotní stav vyžadoval trvalou odbornou péči. Doma nebylo možné ji zajistit a hospic, který by naši složitou situaci mohl vyřešit, u nás ještě neexistoval. Měla jsem alespoň to štěstí, že jsem s maminkou mohla trávit více času. Rozhodla jsem se opustit své výhodné zaměstnání a nastoupila jsem v třebíčské nemocnici jako uklízečka. Stálo to za to. Vím, co pro nás společné chvíle znamenaly, a jsem přesvědčena o blahodárnosti úzkých kontaktů mezi pacientem a milovaným člověkem v jakékoliv podobě - doteky, slova, myšlenky - až do posledního vydechnutí, bez ohledu na duševní stav nebo stav vědomí nemocného. Tuto osobní zkušenost jsem si později znovu ověřila dalším několikaletým pobytem a prací v nemocnici. Většina lidí v běžném všedním životě na smrt nemyslí. Když je pak překvapí v podobě ztráty neočekávané či očekávané, dostaví se strach, možná i panika. Proto je asi tak málo ochoty být a zůstat do posledních chvil s umírajícím. Přesto se domnívám, že je to služba lásky nekončící a nekonečné... Jana S., 55 let, pozůstalá dcera zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (82) Jsem Bohu vděčná za nedocenitelný dar, že jsem mohla doprovodit svoji babičku až na práh věčnosti. A to nejen proto, že jsem ji měla moc ráda. Byla to žena živé víry a naplněného života. V sedmi posledních dnech strávených s ní jsem zažila, že přijaté utrpení přináší usmíření a pokoj již zde na zemi a je branou i k věčnému životu. Znojemská babička byla tehdy ve svých 88 letech třináct let prakticky nevidomou vdovou. Jednoho dne si zlomila nohu v krčku. Po operaci se dostala na oddělení léčebny dlouhodobě nemocných, do pokoje o počtu dvanácti lůžek. Všechny ležící ženy spojoval jeden společný jmenovatel: nedostatek soukromí, bolest a umírání. Babička však byla nositelkou velkého bohatství: naděje a očekávání nového života. Ona se nebála smrti, vždyť se těšila na setkání s Ježíšem! V posledním týdnu jsem k ní přicházela dvakrát denně a trávila s ní několik hodin. Často jsem vedle ní seděla, držela ji za ruku a společně jsme se modlily. Sdílela jsem s ní její prožívání fyzických bolestí. Naše komunikace, nyní již více mimoslovní, byla hlubší než kdy dříve. Když se babička modlila nahlas "Zdrávas Maria", uvádělo ji to do hlubokého pokoje a ztišení. Zvláště pokaždé po přijetí eucharistie její tvář zkrásněla. Pak přišel poslední den našeho setkávání, který se stal znovu jejím prvním dnem. Během této návštěvy jsem pochopila, že moje úloha doprovázení je u konce a ona stojí na prahu nového počátku. V jednom okamžiku jsem měla pocit, jakoby mi babička předala myšlenku: "Jdi v pokoji, ještě se shledáme." A já jí nahlas odpověděla: "Babičko, sejdeme se u Ježíše." A ona zřetelně, jakoby se samozřejmostí, přikývla. Mé srdce se v té chvíli naplnilo hlubokou tichou radostí z právě nazíraného tajemství. Stiskla jsem jí pevně ruku, pohladila po tváři a předala beze strachu Tomu, který na ni již čekal a otevíral jí bránu svého srdce, aby vešla (obr. X). Vždyť ji miloval již od věčnosti. Hana K., 25 let, pozůstalá vnučka zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn
(83) I v řeholním životě se často naplňují slova evangelia: "A každý, kdo opustil domy nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane..." Máme společenství sester, několik domů, více než jednu maminku... Vzpomínám na jednu moji maminku, kterou mi Pán daroval a skrze kterou jsem směla poprvé zakusit, co je to doprovázení umírajících. Stala se jí jedna z mých pacientek v charitní domácí péči. Byla krátkou dobu vdovou a před časem ztratila toužebně očekávané děťátko dříve, než se narodilo. Další už mít nemohla. Po celý život však věřila, že ji Pán nějakým způsobem vyslyší. Když musela jít do nemocnice, chodila jsem tam za ní skoro denně. Náš vzájemný vztah se začal rozvíjet. Hodně jsme si spolu povídaly i o tom, jaké to asi bude v nebi. Neznala přesně svoji diagnózu, ale věděla, že je vážně nemocná. Já sama jsem jí odpovídala pravdivě jen na otázky, které chtěla v danou chvíli slyšet. S povzdechem se zmínila i o té své velké bolesti: "Škoda, že nejste moje dcera." Hned jsem na to reagovala, že to není žádný problém, že se klidně může stát mojí maminkou. Její stav se zlepšil a bylo možné opět si ji vzít domů. Střídalo se nás u ní více, ale já jsem s ní směla pobývat více než ostatní. Učila mě radovat se ze všeho, co se jí podařilo, z každé maličkosti, učila mě být vděčná a že ke spokojenosti stačí málo. Snažily jsme se plně prožívat přítomný okamžik. Náš den začínal tím, že jsem jí zatelefonovala, abych se dozvěděla, jak se jí daří. Po telefonu mi poslala požehnání a pak jsme společně přemýšlely, za co je třeba děkovat. Jednou došla i k tomu, že je třeba děkovat i za tuhle nemoc, protože skrze ni jí Pán splnil její přání. Četly jsme spolu i veselé knížky a navzájem jsme se snažily jedna druhou něčím příjemným překvapit. Pak přišlo posledních několik dní v nemocnici. Směla jsem s ní být, jak dlouho jsem mohla. Hned v začátku našeho setkání jsme si slíbily, že jedna za druhou budeme prosit - abych já s ní vytrvala pod křížem a ona aby měla sílu ho nést. Předposlední den se mi zdálo, že už nevnímá mou přítomnost. Přesto jsem na ni mluvila a hlasitě se modlila. V jednu chvíli otevřela oči a já poznala, že prosí o poslední políbení a že všechno až dosud vnímala. Nakonec ona těšila mě: "Nebreč, nikdy na svoji Aničku nezapomenu." Druhý den jsem přišla pozdě... Bylo mi to moc líto, ale Pán věděl, že ještě nemám tolik síly. Přes slzy a smutek jsem měla uvnitř takový zvláštní, až slavnostní pocit. Ještě ten den mi příbuzní darovali její fotografii, o které mi řekla: "Jednou bude tvoje" (samozřejmě o tom nevěděli). Od té doby se má rodina na věčnosti rozrostla. Pochopila jsem, že je třeba mít skutečně rád a nebát se lásku projevit - vzít za ruku, obejmout... Není nutné skrývat svůj strach, úzkost. Láska nám ukáže, co máme dělat. Poznají-li nemocní lásku tady, pak určitě řeknou své ANO i Lásce s velkým L. Mohu říci, že jsem objevila, v čem spočívá opravdové štěstí, skutečná vnitřní svoboda. V každém takovém setkání se smím dotknout tajemství - kousíčku věčnosti. Všechno kolem dostává jinou hodnotu. Prohloubil se můj vztah k Pánu, který s tak velkou láskou provází každé své milované dítě. Poznala jsem sílu svátostí. A co mi pomohlo v době doprovázení? Zvláštní přátelství s Duchem svatým, společenství spolusester, které se za nás modlilo a já jsem se jim směla se vším svěřovat, společná modlitba mnoha nemocných prostřednictvím radia Proglas, i občasné vystřídání mými spolupracovníky. Úžasné je i to, že, jak věřím, naši zemřelí nám mohou pomáhat víc, než byli schopni zde, protože už vědí, co je v životě nejdůležitější. I moje nová maminka mě ujistila, že to své mateřství bere vážně. Při modlitbě za ni mi jen tak "náhodou" proběhla hlavou myšlenka: "Co by mi asi tak maminka teď chtěla říci?" Otevřela jsem první knížku, která byla po ruce, a v ní byl tento text: "Patříme k sobě.
Nejsi tělem mého těla, ani krví mé krve, přesto jsi - jakoby zázrakem - moje vlastní. Nezapomeň nikdy ani na okamžik, že jsi nerostla pod mým srdcem, ale v něm. V mé touze... Pro mne jsi někým jedinečným. Tím, že jsem tě neporodila, nejsem o nic méně maminkou, ani ty mou dcerou. Protože být maminkou je víc než porodit dítě a duchovní růst je něco, co můžeme prožívat společně... Toužila jsem po tobě a když mi tě Pán konečně daroval, stala se z nás rodina. A vytvořilo se pouto lásky, vroucnosti a bezpečí, které ani smrtí nekončí." Není to nádhera? Skoro denně se setkávám s růžemi, které mi z věčnosti posílají moji drazí (obr. XXI), tak jako sv. Terezička slibovala déšť růží. Za tím vším je samozřejmě Pán... Chce to jen prosit, aby mé srdce bylo vnímavé pro jemné doteky lásky. Není to pohádka, je to skutečnost a z té pramení opravdová radost. Kdybych tenkrát splnila jen svou povinnost a dál tu svou maminku nenavštěvovala, určitě bych nemohla prožít všechny ty milosti s tím spojené a kdo ví, jestli ještě někdy jindy. Myslím si, že by ani sv. František neprožil svoji konverzi, kdyby neobjal malomocného. Překonejme strach, překonejme obavy a pak zažijeme zázraky. Anna Š., 33 let, zdrav. sestra, řeholnice zkušenosti/svědectví/vyznání/ze života/z praxe/zkušenosti/svědectví/vyzn (84) Možná, že při čtení našich příběhů z hospice vám z oka vyklouzla slza - ať slza smutku, při pomyšlení nad "údolím stínu smrti", nebo slza radosti nad důstojným ukončením života. Chtěla bych se podělit se svým zážitkem z jedné květnové noční služby. Ráda bych vás jím na dálku pohladila a vyloudila na vašich rtech úsměv, snad i smích. Přestože moje příhoda začala slzami, její rozuzlení bylo až komické. Konečně, posuďte sami. Hodiny noční služby se odvíjely podle dramatického scénáře. Když jsem kolem jedné hodiny po půlnoci prošla pokoje, doufala jsem, že kouzelná moc spánku drží ve své náruči všechny mé svěřence a že se mohu v klidu věnovat dalším nočním povinnostem sestry. Avšak kolem půl druhé se ozval zvonek z pokoje č. 11. Kolegyně tam jde a já pokračuji ve své práci na sesterně. Když se ale ani za patnáct minut nevrací, jdu se podívat, co se děje. Paní S. ke mně radostně vztáhne ruku. V očích má naději, že snad já pochopím, co si přeje (pacientka v důsledku onemocnění mozku nemůže mluvit). Ve výrazu ošetřovatelky je vidět bezradnost. I já se snažím vhodnými otázkami zjistit příčinu jejího probuzení a uspokojit její přání. Moje neschopnost pochopit, co potřebuje, u paní S. vyvolává pláč. Ukazuje na okno se závěsy, na protější stěnu, postupně jmenujeme všechny předměty. Držíme se společně za ruce a já cítím malomyslnost a téměř rezignuji. V duchu uvažuji, zda se nejedná o progresi choroby, zda se jí něco nezdálo, co ji poděsilo. Když se už půl hodiny snažíme bez efektu naši pacientku uklidnit, prohlašuji nostalgicky: "Asi budeme muset tu zeď zbořit". Ani netuším, že řešení našeho problému je právě za tou zdí. Prosím Boha o moudrost a protože paní S. má tendenci se zvedat, rozhoduji se posadit ji na vozík v naději, že sama nás dovede k cíli. Ukazuje na hlavní dveře a tak ji ošetřovatelka veze na noční projížďku.
Sedám si unaveně do křesla ve vestibulu a připadám si nějak bezmocná a nespokojená. Za patnáct minut se obě vracejí se šťastným úsměvem. Paní S. drží v ruce dvě čerstvé teplé housky. Za tou nešťastnou zdí totiž voněla pekárna! Musela jsem se smát a radostí paní S. zlíbat. Tím smíchem ze mě spadla všechna nespokojenost. Po šálku teplého čaje a výborných houskách jsme paní S. v půl čtvrté ráno uložily k pokojnému spánku. Naše odysea stála za to. Když jsem viděla ten šťastný úsměv paní S., zastyděla jsem se, že už jsem pomalu ztrácela trpělivost a neměla jsem chuť dávat těžkou pacientku na vozík. Nakonec jsem pocítila vděčnost k Bohu za sílu ke službě. Renata R., 43 let, zdrav. sestra
IV. Co mohu udělat už dnes
Říkává se jaký život, takové umírání. Něco na tom bude. Co tedy pro sebe mohu udělat už dnes? Především žít. Žít naplno. Ne pouze konzumovat. Ne pouze vegetovat. Mnoho lidí se teprve v hospici nebo až v situaci podobné naučí skutečně žít. Někdy až na samém sklonku života. Není to škoda? Proč to nezkusit už teď? Třeba podle návodu Williama Hazlitta: "Umění žít znamená vědět, jak vychutnat malé radosti a unést velká břemena." K zajímavému názoru na způsob žití došel i velký lidský génius, Albert Einstein: "Život můžeš žít jenom dvěma způsoby. Buď jakoby nic nebylo zázrak, nebo jakoby všechno bylo zázrak." Vypadá to velmi jednoduše. Ale v praxi? Zdá se, že to velmi úzce souvisí s otázkou zdraví. Tuto hypotézu bychom mohli doložit mnoha každodenními zkušenostmi z hospice. Pacient s diagnózou těžké formy "morbus universalis" všechno, co vidí, co potká, co slyší, zkrátka všechno pokládá za "normální". Nic ho nepřekvapí, nic ho nevzrušuje, nic ho nepřivede k úžasu, všechno je prostě normální a tudíž dávno nudné a šedivé, takže už to vlastně ani nevidí a nevnímá. Šlape po tom, aniž si je vědom toho, že šlape po svém vlastním životě. Ve chvíli, kdy se z "morbus universalis" uzdraví, náhle prohlédne. Dokáže žasnout. Dokáže žít. Už neživoří. Už nezašlápne pampelišku, která se prodrala na světlo skrz silnou vrstvu asfaltu, ale skloní se nad ní v němém úžasu. Je svědkem zázraku.
Nikdo si nemůže dopředu ustlat své úmrtní lože, vždyť ani neví, bude-li vůbec nějaké mít. Přesto toho není málo, co může pro své umírání udělat už dnes. Třeba snažit se dosáhnout skutečné "chudoby ducha". Pokud někdo tento pojem zaměňuje s lidskou hloupostí, netuší vůbec, o čem je řeč a moc bych mu doporučovala jednu drobnou, ale skutečně vynikající knížečku. Vejde se do kapsy i do kabelky. Je to Cesta k lásce od Anthony de Mella. Tam se dozví, že chudoba ducha znamená především na ničem a na nikom nelpět. Ani na svém majetku, ani na svých nejbližších, ani na svém životě. V každém případě všechno jednou ztratíme. Všechno. Odevzdáme to dobrovolně nebo nedobrovolně, ale odevzdáme. A naše štěstí, opravdové štěstí závisí právě na tom, zda to naše odevzdávání bude dobrovolné nebo nedobrovolné. Protože vzdát se čehokoliv nedobrovolně znamená zůstat k tomu připoután, přikován jako otrok na galejích. Je to druh otroctví, je to ztráta svobody. Při doprovázení jde vlastně o totéž. Cílem doprovázení je přivést nemocného a jeho blízké do fáze smíření, přijetí, akceptace. Smíření ve skutečnosti není nic jiného než vědomé a dobrovolné odevzdání a proto osvobození. Dokonalé osvobození. Všechna ostatní stádia popsaná Kűbler-Rossovou lze v tomto slova smyslu shrnout pod jediný název - otroctví. Nebo taky závislost. Zdůrazňujemeli, že v hospici může pracovat a nemocné doprovázet pouze ten, kdo je sám smířen se svou vlastní konečností a smrtelností, je to právě o tomhle. Člověk musí být nejdřív sám plně svobodný, aby mohl z otroctví ke svobodě pomoci druhému. Je to úkol a je to závazek. Stojí za to pro to něco udělat. Jinak se nám může stát, že na udržení neudržitelného vyplýtváme tolik energie, že nám už žádná nezbude na život samotný a na radost z něj. Řadu konkrétních a praktických rad, jak se už teď připravit na vlastní hodinku smrti a neudělat si ji zbytečně těžší, lze najít samozřejmě v Bibli. Proč například dlouhá léta před sebou valit obrovský balvan, proč se s ním dřít až k samé bráně hřbitova, když to je úplně zbytečné. Stačí si všimnout, co kdysi poradil sv. Pavel Efezským (4,26): "Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce." Průběžné, každodenní odpouštění je také jedním z prostředků, jak si jednou usnadnit vlastní umírání. Je to také jedna z forem dobrovolného odevzdávání, a tedy cesta ke svobodě a k dokonalému štěstí. Připravit se na smrt svou a na smrt svých blízkých předpokládá o smrti přemýšlet a také o ní včas mluvit. Dávno před tím, než se přiblíží. S kým? Především sám se sebou. Občas i se svými blízkými. Občas, to jistě neznamená denně. A už vůbec to neznamená padesátkrát denně. Přesto žije mezi námi spousta lidí, kteří o své smrti s velmi blízkou osobou hovoří dokonce třiapadesátkrát denně a když to spočítáte za rok, je to téměř 20 000krát a za deset let 200 000krát, za padesát let dokonce milionkrát. Co to je za nesmysl? Žádný nesmysl. Je to tak. Ten, kdo se denně modlí růženec, opravdu se třiapadesátkrát za den obrací na samotnou Matku Boží slovy: "Pros za nás hříšné, nyní, i v hodinu smrti naší". Spatřuje-li v tom snad čtenář jen nějakou dětinskost nebo bláznovství, nechť si laskavě povšimne množného čísla v té větě. Stojí tam jasně "za nás", nikoliv jen sobecky "za mě". Jestli si pak jednoho dne uvědomí, že někomu něco dluží, nemusí se tím trápit, může se prostě přidat. Připravit se ale neznamená přemýšlet jenom o smrti a umírání. Chce to přemýšlet a opravdu domyslet i takové pojmy, jako je jedinečnost každého člověka. Uvědomit si plně, že nikdo z nás není nějaká xeroxová, klonovaná či jinak reprodukovaná kopie. Každý je originál! A jedinečná je i každá jednotlivá situace, každá chvíle, i každý okamžik. Nikdo si nemůže napsat dopředu scénář pro svůj život a tím spíše to za něj nemůže udělat někdo jiný. Nikdo neví, co a kdy ho čeká. Přesto své budoucí jednání a postoje může už teď určitým způsobem usměrnit. Je logické, že naše jednání a reakce budou do značné míry ovlivněny našimi dosavadními zkušenostmi a znalostmi. Jistě budou vycházet z našich životních postojů a zásad. Z toho, v čem a jak hluboko jsou nebo nejsou naše zásady zakotveny. Emoce mají v životě člověka svůj význam. Kdybychom se ale nechali ovládat jenom jimi, napáchali bychom mnoho chyb a těžko napravitelných škod.
Zkušenosti ve třetí kapitole se vesměs shodují v tom, že by naše jednání nemělo být motivováno emocemi, nýbrž láskou. Vypovídají o tom, že láska je něco kvalitativně zcela jiného než pouhé emoce. Ti lidé pochopili, co láska je a co láska není. I když to vyjadřují různými slovy, ve skutečnosti dávají za pravdu autorovi Velepísně lásky: "Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne." (1 Kor., 13, 1-8)
V. K obrazům Marie Jirmanové Když malinký člověk spatří poprvé světlo světa, ještě dávno předtím, než se naučí mluvit, potřebuje poradit s tím, jak se dívat na svět. Překvapí ho totiž mnoho nových věcí. Hned se svým pohledem na ty velké lidi ptá, co to či ono znamená, čemu dát přednost a před čím naopak je dobré zavřít oči a ochránit zrak. Každý den má svoji tvář, která k nám promlouvá, a kdo má otevřené oči, tomu tak snadno neuniknou podstatné hodnoty života. Máme nyní možnost využít příležitosti a zadívat se na dvacet čtyři příběhů z této knihy očima červenokostelecké malířky Marie Jirmanové (* 4.2.1955). Obyčejně si chráníme zrak před ostrým světlem, ale autorka, jak vidíme, se nebojí postavit své umění právě na tomto přímém pohledu ve stopách paprsků světla, jakoby chtěla dojít až k místu, odkud světlo do našeho světa přichází. Věřím, že při pohledu na její obrazy se nám vyjasní mnohé souvislosti a my tak projdeme školou, která nám umožní vidět svět v pravdivějších barvách. Jako výtvarnice pracuje Marie Jirmanová od roku 1987. Styl a způsob její malby formoval její otec - Rudolf Křeček - profesionální výtvarník a restaurátor. Zeptejme se nyní na odborný názor lidí, kteří se osobně s autorkou setkali. František Drahoňovský, vedoucí redaktor vlastivědného sborníku "Rodným krajem", o ní říká: "Autorka patří mezi umělce, kteří tvoří spíše v ústraní a skromně nechávají za sebe hovořit svá díla. Ta jsou u ní prostředkem k hledání a nalézání smysluplných hodnot života. Její obrazy mají většinou spirituální a meditativní charakter. Nestačí jen si je prohlížet, vyžadují sžívat se s jejich duchovní inspirací. V tom je jejich poselství." List Berliner Morgenpost v rubrice pro umění píše:
"Marie Jirmanová maluje v oleji, ne jako dnes většina malířů jednodušší technikou akrylu. Svoje řemeslo ovládá perfektně. Její obrazy, které tvořivě začleňují i rámy, se zabývají velkými tématy života s myšlenkami, pocity a vzpomínkami. Vedle vesmírných světů, krajin a zátiší zpracovala také náboženské náměty. Mnohé obrazy mají jedno společné: hnědé, zelené a modré barevné odstíny, uspořádané kolem světelného bodu ve středu obrazu, jsou zatlačeny na okraj, jakoby pomáhaly dobru k vítězství." A co o své tvorbě říká sama výtvarnice? "Pokládám každý obraz za jeden v sebe uzavřený svět, který má svoje vlastní podmínky. V mých obrazech se často objevuje zdroj světla, záře nebo alespoň světelný bod. Světlo je pro mne něco obdivuhodného, co mne přitahuje a ovlivňuje moje obrazy i můj život. Moje obrazy chtějí vyjádřit touhu po dobru, míru, pokoji a Lásce. Tato touha je skryta v každém z nás, jen ji neumíme poznat. Zaměňujeme ji za touhu po majetku a postavení. To však přináší neklid, rozvrácenost, smutek a zklamání..." Myslím, že její obrazy samy nejlépe promlouvají o člověku, který je maloval. Z publikované tvorby připomeňme patnáct výstav v České republice (Praha, Brno, Liberec, Trutnov, Náchod...) a dvě výstavy v Berlíně. Každý z obrazů malířky originálním způsobem ukazuje a otevírá cestu za hranice prostoru a času. Pojďme se nyní pokusit poodhalit tajemství jejího umění. Kdybychom sejmuli otisky prstů z jejích rukou, určitě bychom po pečlivém zkoumání objevili bohatství, které ukrývají. Její ruce už tolikrát držely bolest druhých lidí, prožívaly štěstí a zakoušely radost. A není náhoda, že doteky jejích prstů si cení jako svého pokladu i řada lidí, kteří alespoň nějaký čas pobývali v Hospici Anežky České v Červeném Kostelci. Právě na tomto místě můžeme Marii Jirmanovou potkat, jak ve svém volném čase navštěvuje ty, kteří touží po dobrém slovu, pochopení nebo po jiné pomoci. Proto dokáže svými tahy štětce namalovat tolik pravdy a života. Kdybychom sejmuli otisky obrazů z očí Marie Jirmanové, prozradily by nám další tajemství. Na co se člověk jako ona asi nejraději dívá? Právě to, co oceňuje ve svém srdci zlatem, určuje i hodnotu jejího díla. Tak jako hudbě dává své kouzlo ticho propletené mezi tóny, tak si dovolím říci, že i autorka do něho namáčí svůj štětec. Její obrazy z ticha vycházejí a k němu vedou, alespoň ke mně takto promlouvají. Když se člověk poprvé v životě setká se smrtí, nutně se potřebuje poradit s tím, jak se na tuto skutečnost podívat. Marie Jirmanová by nám mohla jmenovat hned několik lidí, jejichž otisky prstů zdobí její dlaň, kteří pochopili smysl života a umírali s tváří plnou pokoje. Nechejme se inspirovat jejím pohledem na situace, před kterými někdy zbytečně zavíráme oči. Myslím, že kdo se bojí smrti, bojí se i žít. Tak, jako je důležitý ten první pohled malinkého člověka na svět, stejně - nebo ještě důležitější - je poslední pohled před odchodem z tohoto světa. Moudrý je ten člověk, pro kterého je život jednou velkou školou vidění. Bez světla bychom toho asi moc neviděli. Kdo žije dlouhou dobu ve tmě, ztrácí jeho zrak schopnost vidět. A tady nemám na mysli jen věci hmotné, které se dají vážit, měřit a... Zadívejme se do světla, které prosvítá i v obrazech autorky. Náš duchovní zrak tak určitě projde dobrou školou, takže budeme vidět obraz dnešního světa v jiném světle a trochu lépe pochopíme, proč má právě takové barvy a stíny. Přeji vám, aby i ve vás její obrazy zanechaly ty krásné stopy světla.
Jiří Šlégr
Abecední seznam spoluautorů Bekrová Květoslava Beneš Mirko Bittnerová Zdena Blažková Vlasta Burianová Božena Cvejnová Růžena Čapková Ivana David Martin Dlabová Markéta Dvořáková Iva Endlicherová Eva Fencelovi manželé Fibírová Irena Franc Petr Gottwaldová Ludmila Grécová Elka Hatinová Dagmar Hene Gustav Hlušičková Růžena Hrubecká Jaroslava Janák Rudolf Jirmanová Marie Kalná Hana Klasková Martina Kmochová Barbora Kolisková Marta Koplík Josef Kotrbancová Herta Kuhlová Lenka Kurešová Zlatuše Lantová Eliška Leitnerová Jitka Macková Marie Macková Věra Machová Markéta Malá Lýdie Malášková Helena Mikulíková Silvestra Műllerová Kamila Nechybová Birgita Opolská Eva
Peterková Jindra Pličková Marie Pospíšilová Marie Prajerová Věra Regner Jan Retíková Marie Rohalová Renata Řezníčková Marie Sklenčková Milica Slívová Květa Smejkal Pavel Smolková Monika Smyčka Jan Spirovská Jana Stejskalová Jana Středová Irena Stuchlík Ivan Svobodová Marie Syrovátková Helena Šaroun Jaroslav Šimková Iva Šislerová Marta Škoda Jiří Šlégr Jiří Šmídová Marta Špeldová Jarmila Špuláková Božena Špuláková Jana Šturmová Ludmila Šťovíčková Anna Švecová Věra Talířová Štěpánka Tommová Jana Urbanová Jarmila Váchová Marie Vít Zdeněk Vítková Marie Wajsarová Hana Zástěrová Marie Zelená Anna Zemanová Jindřiška Zwikirschová Jana
Použitá literatura: Bible, ekumenický překlad, ČKCH, Praha 1985 Espelandová, P., Wallnerová R.: Využít každý den, Portál, Praha 1997 Frankl, V. E.: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1995
Kűbler-Ross, E.: Odpovědi na otázky o smrti a umírání, Tvorba pro EM Reflex, Praha 1995 Kubíček, L.: Život, největší umělecké dílo, Matice cyrilometodějská, Olomouc 1996 Lorenz, K.: Osm smrtelných hříchů lidstva, Panorama, Praha 1990 Lorenz, K.: Odumírání lidskosti, Mladá fronta, Praha 1997 de Mello, A.: Cesta k lásce, Cesta, Brno 1997 Svatošová, M.: Hospice a umění doprovázet, Ecce homo, Praha 1995 Svatošová, M.: Hospic Anežky České se představuje, Ecce homo, Praha 1996 Vorlíček, J.: Paliativní medicína, Grada, Praha 1998
Marie Svatošová se spoluautory HOSPIC
SLOVEM
A
OBRAZEM
Vydalo: ECCE HOMO Nevanova 1041, 163 00 Praha 6 1. vydání, 1998
Tisk: FABIÁN, ofsetová tiskárna Husova 649, 549 41 Červený Kostelec (30) Když mamka onemocněla, byl říjen. Mně bylo šestnáct, bráchům třináct, jedenáct a devět, Marušce osm a Verunce dva roky. Byl to zvláštní čas. Hrozný svým strachem a bezmocností a zároveň zvláštním způsobem přitažlivý čas naděje a víry, která v nás rostla a sílila, až přerostla v jistotu. Maminka byla taťkova druhá žena a
moje druhá mamka. Vlastní si nepamatuji, zemřela taky na rakovinu, když mi bylo šestnáct měsíců. Pro tátu musela ta doba být mnohem horší i proto, že to už prožíval podruhé. A i naděje po předchozích špatných zkušenostech zeslábne. Všichni jsme cítili obrovskou potřebu svěřit své starosti, obavy a trápení někomu jinému. A ten "někdo" tu byl. Prostřednictvím mnoha přátel, kněží i sester nám Bůh ukazoval svou lásku. Odhaloval nám, a mamince především, smysl bolesti a předkládal způsob, jak utrpení prožívat, aby přineslo ovoce. Bylo to v době konfliktu v Bosně, puče v Rusku, v době, kdy na celém světě, stejně jako dnes, umíraly miliony lidí hladem, zlobou druhých. Umíraly na nemoci pramenící z chudoby i z nesprávného způsobu života. Věděli jsme, že sami proti zlu světa nezmůžeme nic, ale dostalo se nám jistoty, že můžeme velikou měrou přispět ke zlepšení, vložíme-li své oběti do pokladnice Božích milostí, přijmeme-li utrpení jako dar s vědomím, že se s Kristem podílíme na spáse světa. A protože i maminka žila tímto vědomím a protože to s námi sdílelo mnoho dalších, kteří pochopili, stal se náš dům bolesti domem modlitby a milosti. A i když jsme nepřestali pro zlepšení mamčina stavu dělat vše, co bylo v našich silách, v hloubi srdcí jsme přijali i možnost jejího odchodu. Člověk, který tuší, že odchází z tohoto světa, prožívá obvykle chvíle úzkosti a obav. Možná ani ne tak o sebe jako o své nejbližší, o jejich další osud, o to jak jeho odchod přijmou. Je hodně těch, kteří o své nemoci nemluví ze strachu, aby svým nejbližším neubližovali. Ti pak zase mohou pociťovat vinu, že neudělali nic proto, aby dotyčnému pomohli, aby ulehčili jeho bolesti. Maminka trávila většinu doby své nemoci doma mezi námi, snažila se nám přese všechno pomáhat a nechávala si pomoci od nás. Myslela si, že já její odchod prožívám nejhůř a proto se mnou mluvila o budoucnosti, ale i o minulosti. Bylo znát, že se potřebuje vyrovnat se všemi omyly svého života. A tak mluvila o chybách, které udělala v mé výchově, povídaly jsme si o věcech, na které jsme už skoro zapomněly a bořily tak stěny, které mezi nás postavila má puberta, skrývané starosti a nevysvětlená nedorozumění. V těch chvílích jsem čerpala obrovské množství zkušeností pro další život a přesvědčila se o velikosti mamčiny lásky. Zemřela v září. Do hrobu jí padalo listí a já měla jistotu, že neodešla daleko. Měla jsem jistotu, že nás nepřestane nikdy milovat, stejně jako já ji. Bylo mi sedmnáct a cítila jsem se o víc jak rok dospělejší. Monika S., 19 let,
ECCE HOMO 1998 ISBN 80-902049-1-0
1
7
pozůstalá dcera
