Horst Georg. Pˆhlmann. Desatero v životě židůakřestanů. Marc. Stern. Dialog ortodoxního rabína a křes anského teologa VYŠEHRAD

Horst Georg

Pˆhlmann o r e t Marc Desa otě živ ’ nů v Sterna křesta abína r o h í odoxn eologa t r o g t Dialo an s kého s a kře

židů

VYŠ E H RAD

Na obálce: Desky Desatera z opony v Třešti, 1828 Židovské muzeum v Praze, inv. č. 1.830

© Verlag Otto Lembeck, Frankfurt am Main, 2002 Translation © Petr Gallus a Ondřej Macek, 2005 ISBN 80 -7021-783-9

OBSAH

[7]

OBSAH

Autorovo slovo k českému vydání – – – – – – – – – – – – – – – – Předmluva – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

11 12

Základy – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

15

1.

PŘIKÁZÁNÍ

JÁ JSEM HOSPODIN, TVŮJ BŮH; JÁ JSEM TĚ VYVEDL Z EGYPTSKÉ ZEMĚ, Z DOMU OTROCTVÍ – – – – – – – – – –

29

Osa přikázání – Příslib lásky a milosti – Smysl nevyslovitelného božího jména – Bůh osvoboditel – Jiní bohové a jediný Pán – Monoteismus, trojjedinost a inkarnace boží, polyteismus

2.

PŘIKÁZÁNÍ

NEZOBRAZÍŠ SI BOHA – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

50

Zákaz zobrazování a jeho zdůvodnění: neviditelnost, nedisponovatelnost a neuchopitelnost Boha, který je ničím nespoutatelné, nezpředmětnitelné a slovy neozřejmitelné tajemství – Modly – Nejen vyrobené, ale také myšlenkové a jazykové obrazy Boha jsou problematické – Moc obrazů – Dělat si obraz o člověku? – Obrazy Krista? – Sebeomezení, sebevyjádření a láska boží

3.

PŘIKÁZÁNÍ

NEZNEUŽIJEŠ JMÉNA HOSPODINA, SVÉHO BOHA – – – – –

Zákaz zneužití jména: nečarovat božím jménem a nedisponovat Bohem pomocí jeho jména – Nebrat jeho jméno nadarmo, bezmyšlenkově a nezneužívat ho, neboV je to drahocenná perla, jako všechna naše slova – Pokrytectví, kletby, přísahy – Správné užití jeho jména: modlitba

64

[8]

4.

OBSAH

PŘIKÁZÁNÍ

PAMATUJ NA DEN ODPOČINKU, MÁ TI BÝT SVATÝ

– – – –

79

Přikázání šabatu a odpočinku: je jedinečné – Svěcení šabatu a neděle, práce a volný čas – Průběh židovského šabatu a zakázané práce – Šabat a křesVané

5.

PŘIKÁZÁNÍ

CTI OTCE SVÉHO I MATKU SVOU – – – – – – – – – – – – – –

104

Přikázání o rodičích: vděčíme jim za život a životní sílu, kterou předáváme dál – Ctít, ale ne uctívat – Postarat se o staré rodiče a vážit si jich, stejně tak ostatních starých lidí – Rodina, výchova a hranice přikázání – Autority mimo rodinu, například stát

6.

PŘIKÁZÁNÍ

NEZABIJEŠ

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

118

Zákaz zabití: už zabíjení v myšlenkách a slovech je zakázáno, hlavním přikázáním je přece nenásilná láska – Zabití opomenutím, nekonáním toho, co bychom měli – Trest smrti – Válka – Potrat – Eutanazie – Sebezabití a dobrovolná smrt – KřesVanské vyvražYování Židů

7.

PŘIKÁZÁNÍ

NEZCIZOLOŽÍŠ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Zákaz cizoložství: manželství je vztah subjektu a subjektu, nikoli subjektu a objektu, je to exkluzivní, do poslední chvíle platná smlouva věrnosti rovnocenných partnerů – Biblické rozvodové právo a devalvace či instrumentalizace ženy – Účel a smysl manželství – Nemanželské životní společenství – Proč manželství? Co je manželství? – Manželství jako model – Cudnost, homofilie, perverze – Manželství jako tajemství

132

[9]

OBSAH

8.

PŘIKÁZÁNÍ

NEPOKRADEŠ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

148

Zákaz krádeže: krádež člověka a krádež dobytka a půdy – Systémová krádež, kapitalismus, sociální příživnictví a odpovědné zacházení s majetkem – Individuální krádež uprostřed všedního dne – Neokrádat sebe sama – Hospodářská etika a její tři kritéria – Etika vztahu ke zvířatům

9.

PŘIKÁZÁNÍ

NEVYDÁŠ PROTI BLIŽNÍMU SVÉMU KŘIVÉ SVĚDECTVÍ

–

163

Zákaz lži: zákaz falešného svědectví před soudem, život jako soudní proces, zákaz lži, nezastíraná pravdomluvnost – Příčiny lhaní – Lež v nouzi a satanova pravda – Mlčet o všem, co škodí druhým – ChuV mluvit zle o druhých – Pravidla odpovědného zacházení se slovy

10.

PŘIKÁZÁNÍ

NEBUDEŠ DYCHTIT … PO NIČEM – – – – – – – – – – – – – –

179

Zákaz dychtění: závist a hamižnost jako prapůvodní hřích a dvojí tvář dychtění – Pozitivní znění zákazu dychtění: máš milovat a být vděčný

Rejstřík jmenný – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 191 Rejstřík věcný – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 193

P RV N Í P Ř I K Á Z Á N Í

1.

[29]

PŘIKÁZÁNÍ

JÁ JSEM HOSPODIN, TVŮJ BŮH; JÁ JSEM TĚ VYVEDL Z EGYPTSKÉ ZEMĚ, Z DOMU OTROCTVÍ. NEBUDEŠ MÍT JINÉHO BOHA MIMO MNE.

(2. Mojžíšova 20, 2–3)

Pöhlmann: Shodli jsme se na tom, že větu: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne“ („nebudeš míti bohů jiných přede mnou“), přiřadíme k prvnímu přikázání a nikoli ke druhému, jak je to obvyklé v židovství. Budeme tedy postupovat podle křesVanského pojetí. V naší křesVanské kulturní oblasti zná většina lidí jen toto dělení, Stern: jiné by mohlo čtenáře mást. Židovská menšina to pochopí, poněvadž tato věta vypovídá záporným způsobem o tomtéž, o čem věta předchozí: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh…“, jen já.24 V obou větách jde o výhradní úctu boží. Pöhlmann: Děkuji, že jsi mi tím vyšel vstříc. S větou, nemít žádné jiné bohy mimo Boha, se setkáme znovu i v druhém přikázání (zákaz zobrazování), kde ji uvádíme v závorkách, a kde o ní budeme znovu hovořit, jelikož je tam v židovství zařazena. Už dříve jsme se ostatně shodli na tom, že v našem dialogu nebudeme vycházet z luterského a římskokatolického počítání a pojetí, nýbrž biblicko-židovského. Stern: První přikázání je osou, kolem které se točí všechna další přikázání; není jen jedním mezi ostatními. Zde zaznívá hlavní myšlenka všech přikázání, kterou pak nalézáme v každém z nich. Pöhlmann: Podobně míní i Luther, že první přikázání je jako „korpus či prstenec věnce“ všech deseti přikázání, něčím, co je „spojuje“ a bez čeho by nedržela pohromadě a rozpadla se jako věnec zbavený prstence. Je světlem, které by mělo „svou záři

24 E. Otto překládá větu takto: „Nur ich bin JHWH, dein Gott…“ („Jen já jsem JHVH, tvůj Bůh…“) Theologische Ethik des Alten Testaments, 1994, s. 215.

[30]


dávat všem ostatním“25 a bez něhož by všechna ostatní přikázání zůstala temná. Stern: Bez prvního přikázání skutečně světlo v Dekalogu zhasíná a my tápeme ve tmě. Pöhlmann: Co to je za světlo, které prosvětluje všechna přikázání a dává jim jas? Stern: Milost a láska, kterou nám tu Bůh přislibuje předtím, než od nás něco žádá: „Já jsem Hospodin tvůj Bůh.“ Já jsem se ti neodvolatelně přislíbil jako Bůh; chci tě vést dál, jako jsem tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví (2. Mojžíšova 20,2). Jdu stále s tebou, nikdy nejsi sám; budu s tebou i ve všem, co přijde. Uzavírám s tebou věčnou smlouvu (5. Mojžíšova 5,2n), kterou nikdy nevypovím, ba ani tehdy, když ji vypovíš ty (Oz 1–3). Boží konání tak předchází v prvním přikázání naše konání. VždyV naše jednání spočívá v tom, že připustíme, aby v nás Bůh jednal, čímž nás osvobozuje od všeho falešného a křečovitého nucení do výkonu, abychom se ještě jednou vrátili k tvojí zásadní úvaze. Citoval jsi Luthera: Jsme jen kanalizační roura lásky, kterou přijímáme od Boha a dáváme ji dál, nejsme pramen této lásky, ale také ne hrnec, ve kterém bychom si ji uchovávali pro sebe. Důležité je, že v Dekalogu předchází dar úkolu. Mohu něco činit, protože Bůh něco učinil pro mě, a ne proto, aby Bůh udělal něco pro mě. Vysvobození z domu otroctví je pro mě důvodem, proč něco činím, ne naopak – nedělám něco proto, abych byl vysvobozen. Pöhlmann: My křesVané říkáme: Naše dobré skutky nejsou předpoklad, nýbrž následek našeho ospravedlnění, ospravedlnění se děje z pouhé milosti a ne ze skutků. Podle Heidelberského kate25 Unser Glaube, 4. vyd. 2000, 722. Tato kniha obsahuje všechny vyznavačské spisy evangelických luterských církví. Tedy tři tzv. ekumenické symboly (v češtině běžně), Velký a malý katechismus M. Luthera (česky existuje pouze Malý katechismus, například in: M. Luther, O dobrých skutcích, 1987, s. 148–159), Augsburské vyznání (česky in: Čtyři vyznání, Praha 1951, s. 55–109.), Melanchthonovu Apologii Augsburského vyznání, Lutherovy Šmalkaldské články, Melanchthonův traktát De potestate et primatu papae, a tzv. Formuli svornosti. Českému čtenáři je však k dispozici slovenský překlad (Symbolické knihy evangelickej církvi augsburského vyznania, Liptovský Mikuláš 1992), český překlad vydá Kalich v r. 2006.

JÁ JSEM HOSPODIN, TVŮJ BŮH

[31]

chismu reformované církve činíme boží přikázání z „vděčnosti“26 za to, že nás Bůh vykoupil, a ne abychom si jimi toto vykoupení vysloužili, a tak s Bohem obchodovali jako s nějakým businessmanem, který prodává svou milost za dobré dílo. Byl to především apoštol Pavel, který nás o tom důkladně poučil v Novém zákoně, že ne skrze skutky zákona, nýbrž skrze víru se stáváme před Bohem ospravedlněni. Museli bychom si zoufat, závisela-li by naše spása na naplnění skutků zákona. NeboV, kdo činí tolik, kolik by měl? Proto soud, který přísluší nám, za nás na sebe ve své nepochopitelné lásce vzal Bůh na kříži ve svém Synu, aby nás vysvobodil. Kdyby to nebyl učinil a kdyby naše spása byla závislá na našich skutcích, nemohli bychom si už svou spásou být jisti. V tom se Pavel obrací proti židovské spravedlnosti ze skutků, která si domněle chce zasloužit spásu skutky zákona. Stern: Nám židům se mylně vyčítalo, že pomocí dobrých skutků chceme s Bohem obchodovat a že bychom si jimi chtěli zasloužit spásu, že náš celý život je velmi usilovnou cestou za nebeským zlatem. I my doufáme, že Bůh dává přednost milosti před právem a že nám přes naše hříchy odpouští, jakkoli nám pod hrozbou soudu přikázal činit dobré skutky. Pöhlmann: Nečteme už ve Starém zákoně, že posledním božím slovem není soud podle skutků? V žalmu (103,8nn) se říká: „Hospodin je slitovný a milostivý… Nebude se hněvat věčně… Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám dle našich nepravostí. Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí… Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.“ Žalmista se ve třetím verši 130. žalmu (Kral.) modlí: „Budeš-li nepravosti šetřiti, Hospodine Pane, kdo ostojí? Ale u tebe jest odpuštění, tak aby uctivost k tobě zachována byla.“ Stern: „…tak vzbuzuješ bázeň!“ Také my židé doufáme v odpuštění při posledním soudu, ale nejsme si s tímto odpuštěním jisti jako vy křesVané. Neexistuje pro nás žádná jistota spásy jako pro vás. Židovská víra znamená podrobení nepochopitelné boží vůli. 26 Bekenntnisschriften und Kirchenordnungen der nach Gottes Wort reformierten Kirche, vyd. W. Nielsel, s. 170.

[32]


BuY vůle tvá, aV už nás posílá do pekla nebo do nebe. V tom máme opět mnohem blíž k islámu než ke křesVanství. Pöhlmann: Vědomí o spáse není jistota spásy, nýbrž naděje.27 My křesVané si nejsme svou spásou jisti. Taková nějaká falešná jistota by z nás dělala lenochy. A milost boží není žádná lenoška. Boží milost si nemůžeme svými skutky zasloužit. Můžeme ji však prohrát, pokud se přinejmenším pořád znovu a znovu nebudeme pokoušet plnit přikázání a dělat první krůčky… i když přikázání nikdy zcela naplnit nemůžeme. Stern: Díky světlu boží milosti dopadá ještě i na tyto nedokonalé skutky nějaký jas. Bez tohoto světla zůstává všechno v našem životě temné. Nehasnoucí světlo si připomínáme v našem židovském svátku Chanuka (Svátek světel) stejně jako vy křesVané o Vánocích (J 1,5). Svátek Chanuka trvá osm dní, během nichž se nikdo nepostí a ani se nesmí držet žádná pohřební řeč, židovské rodiny zapalují svíčky a radostně slaví. Připomínáme si posvěcení Chrámu v roce 165 př. Kr. Jeruzalémský Chrám, ve kterém byla každý večer v roce zapalována světla na sedmiramenném svícnu, byl totiž králem Antiochem Epifanem IV. znesvěcen a znečištěn. Antiochos IV. Epifanes se neštítil vztyčit v Chrámu Diovu sochu a krutě Židy pronásledoval. Když pak Židé při povstání utlačovatele porazili a Chrám očistili, nalezli jednu jedinou nepoškozenou fiólu s malým množstvím oleje; to sotva stačilo k naplnění chrámového svícnu na jediný den. Přesto však, díky zázraku, vystačil olej ve svícnu na osm dní, poněvadž osmi dnů bylo třeba k výrobě čerstvého lisovaného olivového oleje. To je symbol světla boží milosti, které jako zázrakem stále hoří, ačkoliv vypadá často na zhasnutí. Pöhlmann: Toto světlo, které podle naší křesVanské víry rozsvítil Bůh v Ježíši Kristu, dopadá i na přikázání, která jinak bez tohoto velkého přislíbení zůstávají temná a nesrozumitelná: „Já jsem Pán, tvůj Bůh,“ já jsem ten Tvůj. Nemá slovo „Pán“, které zde čteme, stejný význam? Slovem „Pán“ je opisováno už v prvním přikázání a jinde ve Starém zákoně nevyslovitelné židovské boží jméno, tetragram28 hwhy, hebrejsky „adonaj“, 27

Unser Glaube, 172, 167.


[33]

Stern: jak židé ve svých modlitbách tetragram odedávna vyslovují; řecky „kyrios“, kterým překládala tetragram Septuaginta, předkřesVanský řecký překlad Starého zákona. Pöhlmann: Podle Martina Bubera tkví původní smysl nepřeložitelného tetragramu, který naše bádání reprodukuje slovem „Jahve“, ve výpovědi: „Já jsem tu“ (2. Mojžíšova 3,14; ČEP: jsem, který jsem).29 Bůh sám vysvětluje zprostřed hořícího keře své nevysvětlitelné jméno: Je Bůh, „který je tady“, on není ten, „který byl jenom kdysi a někde, nýbrž je Přítomný v každém TeY a v každém Zde“.30 On je to Ty, které je tu vždy pro mě, což se také děje. Je-li tento Pán vždy při tobě, nemusíš se bát jiných pánů. Je silnější než všechno, co ti nahání strach. Stern: V židovské tradici je nevyslovitelné boží jméno hwhy, kterým se zjevil Bůh v hořícím keři a kterým se znovu představuje v prvním přikázání, interpretováno velmi různě. Jeho význam není jen v milosrdenství a lásce, nýbrž také ve svatosti, jedinečnosti, věčnosti. My židé nesmíme toto boží jméno vyslovovat a už ho neznáme. Smělo se vyslovovat jen v Chrámu. Ještě před jeho zničením v roce 70 po Kr. bylo známé. Ještě Ježíš věděl, jak se jméno boží vyslovovalo. Zázraky mohl činit jen proto, že vyslovil jméno boží. Pokud tetragram vidíme, říkáme prostě jen „ha šem“ (to jméno). Slovem „adonaj“ (pán) jej opisujeme, jak už jsem řekl, v modlitbách a při čtení bible. Pöhlmann: Jak ty sám tetragram hwhy vykládáš? Stern: Zatímco je slovem „elohim“, nežidovským výrazem pro Boha, kterým se překládá slovo Bůh v prvním přikázání a jinde v bibli, míněna vlastnost jako spravedlnost a soud, původní židovské jméno pro Boha, tetragram, znamená tolik co věčnost, protože se skládá z počátečních písmen hebrejského slova pro minulost, současnost a budoucnost („haja“, „hove“, „jihje“). Podle Maimonida je Bůh ten, který byl, je a bude. V tetragramu je touto základní vlastností věčnosti míněna boží jedinečnost 28 řecky = čtyři písmena. Německý (Lutherův) překlad bible, se kterým oba autoři pracují, překládá hebrejský tetragram slovem HERR. Český ekumenický překlad (ČEP) ho opisuje výrazem Hospodin (pozn. překl.). 29 M. Buber, Moses, 2. vyd. 1952, s. 63nn. 30 Tamtéž, s. 64.

[34]


a láska. Ve veškeré věčnosti je on ten jediný a milující, přičemž pojmem „jediný“ (pojem převzatý z řeči zamilovaných) je míněna právě láska. V lásce se přece říká: Ty jsi ten jediný, ty a žádný jiný, ty a žádná jiná, pouze ty. V židovském vyznání víry Š’ma zaznívá tato řeč lásky nepřeslechnutelně: Bůh je „ten jediný“. „Miluj“ jej „celým srdcem, celou duší a celou silou“ (5. Mojžíšova 6,4n). Rabínská tradice zdůvodňuje tyto dvě boží charakteristické vlastnosti, jeho jedinečnost a lásku, následovně: V hebrejštině má tetragram hwhy číselnou hodnotu dvacet šest, tj. dvakrát třináct. Pokud hledáme dvě vlastnosti Boha, které mají číselnou hodnotu třináct, narazíme na slovo „echad“ (ten jediný) a „ahava“ (láska). Tetragram v židovské kabalistické mystice tudíž znamená jedinečnost boží i jeho neohraničenou lásku. Právě tak jako každá láska, je i jeho láska výlučná a neohraničená zároveň. Dává se milovanému bezpodmínečně, protože miluje jedině jeho, jen jeho a výhradně jeho. „Jedna je moje holubice,“ říká se v Písni písní, v písni lásky naší bible (6,9), která je jedinečným hymnem na mystickou boží lásku. Výlučný židovský monoteismus31 je odvozen od výlučné partnerské lásky, která je pravá, jen pokud je výlučná a mohu-li říci: Jen ty a nikdo jiný, jen ty a žádná jiná. Pöhlmann: Nejen podle Starého zákona je božím nejvnitřnějším způsobem bytí láska, jak ukazuje tvůj výklad tetragramu, kterým se Bůh představuje v hořícím keři na Sínaji (2. Mojžíšova 3 a 20). Také v Novém zákoně je božím nejvnitřnějším způsobem bytí láska, právě ona se připisuje Bohu ve výpovědi: „Bůh je láska.“ (1J 4,16) Nevidím také žádný vnitřní protiklad mezi jeho láskou a jeho spravedlností či soudem, které jsi zmínil – božími vlastnostmi, které zná i Nový zákon. Boží láska se stává nepřiměřeně levným zbožím, je-li z ní úplně vyňat její hněv, který je ovšem, podobně jako v partnerském vztahu, vposledku zoufalým projevem lásky. Jen na temném pozadí soudu je láska zakoušena jako nepochopitelný zázrak, který se děje, jestliže nás Bůh oproti očekávání osvobodí, ačkoli by nás musel odsoudit; jestliže Bůh oproti očekávání dá přednost milosti před právem, jakkoli by měl 31

= víra v jednoho boha.


[35]

do důsledků vykonávat spravedlnost. V naší křesVanské tradici to nazýváme protikladem Zákona a Evangelia. Stern: Tento rozpor v božím srdci známe už ze starozákonního Jonášova příběhu, kde Bůh zápasí se sebou samým a jeho láska se nekonsekventně prosadí proti jeho hněvu, což velmi pohněvá důsledného Jonáše (Jon 3 a 4). Bůh přeci před tím poručil Jonášovi, aby v Ninive oznámil boží trestající soud: Ještě čtyřicet dní a Ninive bude zničeno. Láska je ovšem nedůsledná. Pöhlmann: K pravé lásce ale patří také svoboda. Vynucená láska by byla dřevěným okovem. Známe to z partnerské lásky. Pravá láska ponechává svobodu a nenasazuje pouta. Nezapomínejme proto v naší rozpravě na to, že se Bůh představuje v prvním přikázání jako osvoboditel! On je ten Bůh, „který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví“, to platí i potom, co se Bůh představil jako Bůh lásky. Tento čin osvobození je zkouškou jeho lásky, bez něj by byla prázdným příslibem. Byl to především teolog J. M. Lochman, který stále znovu poukazoval na to, že „osvobození“ z domu otroctví a „exodus“ do pouště bez cest je „předznamenáním“ všech deseti přikázání, která nazývá „deseti velkými svobodami“.32 Jsou skutečně exodem, vyjitím z obvyklostí a činem odvahy v prostoru bez záruk, jsou kompasem, nikoliv pouty otroctví. Nejsou tu žádné předem vydlážděné cesty. Já sám musím pomocí kompasu najít cestu. Stern: Rabi Izrael z Kostnice jednou řekl: „Každý den má člověk vyjít z Egypta.“ Pöhlmann: Je velmi politováníhodné, že v luterském i katolickém znění prvního přikázání bylo vynecháno toto osvobozující poselství o vyjití z egyptského domu otroctví a přikázání bylo tradováno jen ve zkomolené podobě. „Přikázání zde nevydává žádný rozkazující Bůh“, nýbrž „osvobozující Bůh“ vydává Magnu chartu svého osvobození.33

32 J. M. Lochman, Desatero. Směrovky ke svobodě. Nástin etiky pod zorným úhlem Desatera, Praha 1994, s. 18, 16. 33 Chr. Dohmen, Um unserer Freiheit willen, in: Internationale Katholische Zeitschrift Communio 21 (1992), s. 14.

[36]


Stern: V našich základních úvahách jsme se shodli na tom, že podle prvního přikázání je celé Desatero pravidly pro osvobozené otroky, žádný bič, žádné vodítko, nýbrž kompas. Problém je v tom, jak málo si člověk ví s touto svobodou rady a že zřejmě žádná svoboda se neobejde bez řádu. Jen si vzpomeňme na ten hrozný happening na úpatí hory Sínaj, když osvobození otroci tančili kolem zlatého telete a už nechtěli slyšet nic o deseti svobodách (2. Mojžíšova 32) – ba tvrdili o zlatém teleti: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ (v. 8) Ze svých zlatých šperků si odlili zlatou sochu býčka (v. 2– 4), kterou vzývali jako boha. Chápu, že Mojžíš ve svém hněvu roztříštil obě desky přikázání (v. 10). Přikázání zjevně nemohla lidi osvobodit. Původně je mělo poselství prvního přikázání – to, že Bůh je jejich jediným pánem – osvobodit od všech falešných pánů! Svoboda, která se bez Boha zvrhává ve zvůli? Pöhlmann: Problém je v tom, zda člověk vůbec chce být osvobozen, nebo jestli se kafkovsky podobá ptáku, který letěl hledat svou klec. Stern: Čímž jsme se dostali k druhé větě prvního přikázání (podle křesVanského počítání): „Nebudeš mít jiných bohů mimo mne“, Pöhlmann: úplně doslovně přeloženo: „Pro tebe nesmí existovat žádní jiní bohové“,34 či „před mou tváří nesmí existovat…“.35 (2. Mojžíšova 20,3) Stern: Není to propast hříchu? Nejen jednat bez Boha, vedle Boha a stranou od Boha, nýbrž jednat proti Bohu a vzdorovat mu tváří v tvář? Pöhlmann: Chtít si sám být bohem. Nenašeptával už had v ráji člověku přání: „budete jako Bůh“ (1. Mojžíšova 3,5)? Stern: Hadova slova jsou tísnivě aktuální: Myslím tu například na lékaře, kteří se staví do role boha, když všemi prostředky uměle prodlužují životy lidí a nenechají je umřít. Být sám pánem nad životem a smrtí, to je zásah do boží prozřetelnosti a do božích výsostných práv. 34 Tak W. Zimmerli s M. Nothem, Grundriß der alttestamentlichen Theologie, 1975, s. 100. 35 Tak překlad M. Bubera (mir ins Angesicht).


[37]

Pöhlmann: Což samozřejmě platí nejen pro násilné prodlužování života, nýbrž také pro jeho násilné zkracování, jak se tomu děje při eutanazii, při usmrcování údajně domněle bezcenného života. Jeden přední lékař zastával tezi o „sociálně snesitelném předčasném skonu“. Stern: Zcela pomlčíme o statisících nenarozených lidských životech, které jsou každoročně na světě zabíjeny. Pöhlmann: Člověk se dělá bohem i tím, že přírodovědci chtějí pomocí genové manipulace klonovat lidi a vyrobit lidské klony, nebo dokonce chtějí vychovat z lidských a nelidských genů hybridy – a takový případ může brzy nastat. Sám sebe se ptám: Nevymstí se nám to, když nenecháme Boha, aby byl stvořitelem člověka, nýbrž budeme chtít být vlastními stvořiteli? Stern: Nejen sériové prodlužování a zkracování života či vědecké vyšlechVování člověka, také degradace člověka na ložisko náhradních dílů, díky transplantování orgánů bez možnosti volby, hanobí a zneuctívá věrný obraz boží, kterým člověk je (1. Mojžíšova 1,27). Pöhlmann: Jestliže už lidé nevěří v Boha, věří pak ve vše možné, v lékaře, ve vědu, v peníze, v úspěch, v demokracii, ve vlast, v Evropu a co já vím, v co ještě. Stern: „Jinými bohy“, kteří se dostávají na boží místo, jsou samozřejmě také filmové hvězdy, televizní bohové a jiní lidé, jejichž kult osobnosti pěstujeme. Pöhlmann: Přičemž po „revoluci“ bylo mnoho starých bohů nahrazeno novými, podle Marion von Dönhoff byla na sokl po Leninovi a Marxovi postavena jako „nový bůh“ „tržní ekonomika“, a modla konzumu nahradila komunistický konzumismus. Stern: Chrámy konzumu jsou novými kultickými místy tohoto náboženství zboží, fetišismem a nákupní horečkou. Jejich žalm zní: „ŠVasten, kdo bydlí vedle Lidla, Alberta, Delvity, Billy, Meinla, Teska…“. Tanec kolem zlatého telete, při kterém tanečníci budou teleti stále podobnější. Pöhlmann: Jsou ještě další opojení a jiné mánie, kde je Bůh nahrazován jinými bohy, nacionální velikášský přelud velmoci, klam moci politiků a ekonomických top-manažerů, droga veřejnosti a mediální lascivnosti: Jsem, protože jsem vidět v televizi,

[38]


jsem, protože se o mně píše v novinách, jsem, protože jsem citován. Kdo na tom není závislý? Nemluvě o droze popularity a uznání. Stern: Člověk přestává toužit po vlastní chvále v okamžiku, kdy chválí Boha a kdy se celý jeho život stává chválou boží. Jen vazba na Boha činí člověka svobodným od všech klamných vazeb. To je smysl tohoto přikázání „nemít žádných jiných bohů mimo Boha“. Stejně jako veškerá pravidla svobody, je to něco osvobozujícího. Jen pokud uznám Boha jako jediného, mohu stát s ironickým odstupem proti všemu, co nějakým způsobem chce být bohem a na boha si hraje, od filmových hvězd s jejich stroji na potlesk, až po všechny ty ješitné chvastouny v politice, vědě a medicíně. My židé jsme se během tisíciletého pronásledování naučili uchovávat si ke všem mocným tento anekdotický odstup, protože jsme věděli, že kdo se bojí toliko Boha, ten se nepotřebuje bát lidí. Židovský humor byl prostředkem k udržení odstupu od všeho, co by chtělo být velké a co se ve světě velkým dělá, a k odhalení omezenosti světa, který se bere příliš vážně. Je-li Bůh mým jediným Bohem, mohu se těmto modlám smát jako prorok Izajáš (Iz 44,9nn), protože jsou duté. Víra je schopna prokouknout všechny modly a ví, jak se „viklají“ (Iz 41,7). Pöhlmann: „Jinými bohy mimo Boha“ nejsou – jak se ukazuje – jen věci, které si absolutizujeme, ale především lidé. To byl alespoň výsledek anonymní ankety mezi učiteli a učitelkami, se kterými jsem o Desateru přikázání mluvil. Na otázku, jaké máme jiné bohy, dali následující odpovědi: žáky, kolegy, rodiče žáků, ředitele školy, sousedy, otce, matku, jiné příbuzné a známé, zkrátka lidi, před kterými máme strach a na nichž jsme závislí; především pak jeden určitý člověk, jenž je v hierarchii obav zcela nahoře – na trůnu strachu samém. Člověk, který se stal mým nad-já, který mě tyranizuje v tísnivých představách, domnělý nepřítel, jenž se nafoukl do podoby strašáka. Strach způsobuje také neomezená moc v rukou omezených lidí, tlak konformity ve skupině a nebezpečí být z ní vyloučen. Z dalších bohů, které vzýváme, bylo jmenováno stálé zaměstnání, stavební spoření a dům, všudypřítomný bůh Mamon, životní úroveň, úspěch, prestiž. K bohům, kteří by neměli být podceněni, jimiž se necháváme zotročovat,


[39]

patří kromě toho náruživý mediální konzum, ideologie, diktatura veřejného mínění, jakož i společenské požadavky, kterými jsme stíháni: buY krásný, buY štíhlý, buY mladý, buY fit, buY flexibilní, buY clever, buY dynamický. Jedna učitelka to řekla moc pěkně: „Mít jiné bohy, znamená úzkostlivě se držet vraku, který je pro mne vším: sportu, přátelství, spolku, konzumu.“ „Bůh je velký celek, jehož já jsem částí.“ Stern: Stále tu jde o ztrátu oné osy v našem světě: o ztrátu Boha. A svět se pak tudíž otáčí kolem sebe sama. Tancujeme kolem sebe samých jako kolem zlatého telete, seberealizace se dnes stala zlatým teletem. Pöhlmann: Řekněme raději: sobectví. Poněvadž přikázání jsou tu pro člověka, ne člověk pro přikázání (Mk 2,27). Slouží k jeho seberealizaci. Stern: Myslím bezohledné, egoistické sebeprosazování na úkor druhých, které sebe samo dělá bohem. Pöhlmann: Souhlasím. Pak ale mnohé odpovědi, které jsme dali na otázku, kdo a co jsou modly naší doby, mohou být jen snahou odvést pozornost od modly nejhorší, kterou jsem já sám. Bylo by proto dobrým prostředkem pro porozumění textu škrtnout v prvním přikázání „tvůj“ ve větě: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, a psát místo toho „svůj“: „Já jsem Hospodin, svůj Bůh. Nebudeš mít jiných bohů mimo mne.“ Já jsem svůj vlastní bůh a nestrpím vedle sebe jiných bohů! Nejhorším hříchem proti prvnímu přikázání je dělat se bohem druhým lidem, ovládat druhé a činit je závislými, chtít stát vždy ve středu a neumět odhlédnout od sebe, tlačit se pořád dopředu a druhé tlačit stranou. VždyV přeci známe tento „život v pruhu pro předjíždění“. Člověk zjevně není šVastný, pokud nemá alespoň malý hierarchický žebříček, na kterém může stát o jednu příčel nad druhými. Jako první, jedenácté nebo jediné přikázání pro mnoho lidí, nejen pro politiky, platí: „Dobré je to, co mi přináší moc, vliv a úspěch“, jak jsme uvedli už v úvodní kapitole. Všechno je tudíž závislé na tom, že se vzdáme svého „božího komplexu“ (H. E. Richter), necháme Boha být Bohem a dovolíme mu říci: „Já jsem Hospodin.“ Pokud bude naším jediným pánem Bůh, pak nemáme žádné právo být pány nad druhými

[40]


a chtít je ovládat. Pod tímto jediným pánem jsou si všichni rovni a všechny struktury podřízenosti mezi lidmi jsou zrušeny. Platí to ovšem i naopak: Je-li Bůh mým jediným Pánem, jsem osvobozen od jiných pánů a získávám ironický odstup od všech a všeho, co si na pána hraje, jak jsi právem řekl. Jen vazba na tohoto jediného Pána mne činí svobodným od všech falešných pánů. Nepředstírejme si, my všichni máme takového Nebúkadnesara (srv. knihu Daniel), kterému se klaníme, třebaže máme plná ústa etiky. Společenství rovnocenných, které by bylo prvním přikázáním osvobozeno od ovládání druhých, které zná jen jediného Pána, se ještě dlouho neuskuteční ani v křesVanství, ani v židovství. To, že je ještě mnoho podivných vládců, kolem kterých máváme kaditelnicí, naši situaci neulehčuje. Zvláště nebezpeční jsou anonymní vládci, jejichž despotismu si nejsem vědom, jako televizní droga, které propadá tolik lidí, když sedí od 19 do 22 či ještě déle před „bednou“. Stern: Plně s tebou souhlasím. Podle prvního přikázání jsou si všichni lidé před jedním Pánem rovni a tudíž žádný člověk nemá právo být mým pánem a ani já nemám právo vládnout nad druhými. Velmi mi ale vadilo, že jsi změnil svatý text bible a dosadil si slovo svůj na místo slova tvůj: „Já jsem Hospodin, svůj Bůh“ místo „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh“. V židovství nesmí nikdo změnit žádné biblické slovo, ani z pedagogických důvodů. Ani písmeno nesmí být změněno. Pöhlmann: Máme rozdílné chápání bible a ostatně také odlišně uvažujeme o tom, čeho se nesmíme vzdát. It’s because we’re so different from each other that we have so much to share! Stern: Nemá mnoho smyslu jen vypočítávat modly dnešního člověka. Musíme mu povědět, jaký je kladný smysl prvního přikázání a co člověku dává. Pro dnešního člověka, který žije ve věku strachu, má první přikázání tento smysl: Jestliže je Bůh tvůj jediný Pán, nemusíš mít už žádný strach před jinými pány, aV už se budou nazývat jakkoli. Bůh je mocnější než všechno, co ti nahání strach. Výkladem prvního přikázání je žalm 23: „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mne na klidná místa u vod, naživu mne udržuje, stezkou spravedlnosti mne vede pro své jméno. I když


[41]

půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyV se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš. Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů.“ Pöhlmann: Luther dovedl vyjádřit smysl prvního přikázání ve Velkém katechismu docela podobně: „Na co zavěsíš a spolehneš své srdce, to je vlastně tvůj Bůh.“36 „Mít Boha, znamená mít něco, na co srdce zcela spoléhá.“37 Na rozdíl od „jiných bohů“ mám v Bohu něco, co je absolutně spolehlivé a co je mou poslední oporou v bezednosti. Jiní bohové nic takového neposkytují. Nejhorší z nich je pak podle Luthera bůh „Mamon“, bůh „peněz a majetku“, který je „hlavní modlou na zemi“38, na tom se od Lutherových časů až dodnes nic nezměnilo. Platí to i o jiných modlách Lutherovy doby, jež vypočítává, o bozích „vědění“, „moudrosti“, „moci“ a „slávy“.39 Bůh je ono Ty, ke kterému „lne mé srdce“ a ostatně já „celý“, to znamená: Bůh je tím, na koho cele „spoléhám“. Bůh je naprosto spolehlivé Ty, se kterým se mohu pevně sepnout v životě i ve smrti a to trvá, i kdyby mimo to netrvalo už nic. Stern: Na smrtelné posteli se nemohu držet ani pytle peněz, ani vědy, slávy či moci, jen Boha, jen tohoto Ty, které mě drží a nese, aV se stane cokoli. Pöhlmann: Je tento monoteismus40 prvního přikázání myšlen exkluzivně či inkluzivně? Jsou badatelé, kteří se domnívají, že exkluzivní monoteismus je ve Starém zákoně teprve od 6. století př. Kr., tak jak jej zastává druhý Izajáš neboli Deuteroizajáš (Iz 41,28n; 43,10n). Předtím zákaz cizích bohů neuváděl v pochybnost jejich existenci, nýbrž jen jejich kompetenci pro Izrael. Bůh Izraele nebyl jediným bohem na světě, ale jediným Bohem pro Izrael. Není jen on, ale jen jeho přísluší Izraeli vzývat jako 36 37 38 39 40

Unser Glaube, 587. Unser Glaube, 590. Unser Glaube, 589. Unser Glaube, 590. = víra v jednoho jediného Boha.

[42]


Boha, pročež se mluvilo o monolatrii či o výhradním vzývání v protikladu k monoteismu či k existenci jediného Boha Izraele.41 V prvním přikázání se přeci říká, pokud to přeložíme doslova: „Nebude (nebudou) ti žádní jiní bohové“,42 tobě: lidu Izraele. Ve Starém zákoně je často řeč o bozích, kteří nejsou jen projekcí či fikcí, nýbrž skutečně existují43: jako třeba v žalmu 82,1: „Bůh stojí ve shromáždění bohů a je soudce mezi bohy.“ (Kral: Bůh stojí v shromáždění Božím, u prostřed bohů soud čině. ČEP: V shromáždění bohů postavil se Bůh, vykoná soud mezi bohy.) Prorok Elíša nenamítal nic proti tomu, aby aramejský velitel vojska Naamán, kterého uzdravil od malomocenství, nadále vzýval boha Rimóna, ačkoliv vyznal víru v Boha Izraele (2Kr 5,17n). Dokonce i v Novém zákoně se jeví bohové jako skutečnost, když vedou stínovou existenci vedle Boha. Pavel píše: „Jakož je mnoho bohů…, my máme přeci jen jednoho Boha…“ (1K 8,5n) Stern: Monoteismus prvního přikázání má být chápán exkluzivně: Bůh sám je Bohem Izraele, žádní jiní bohové. Nežidům, jako je Naamán, dovoluje židovství jiné bohy. Avšak nakonec je jen jeden Bůh; jak si ale Boha představují a zpodobňují ostatní národy, to je jejich věc, protože se jim tento jeden Bůh nezjevil na Sínaji jako Izraeli. Ostatně slovo „bohové“, které je použito v žalmu 82 v prvním verši, „elohím“, má význam nejen bůh, ale také „bůžkové“ či „soudcové“. Musíme zde překládat, jak ukazuje kontext žalmu, který pojednává o nespravedlivých soudcích, „Bůh je soudce mezi soudci“. Pöhlmann: Proč se Bůh zjevil jen Izraeli? Boží smlouva s Noem byla uzavřena nejen s Izraelem, nýbrž se všemi lidmi (1. Mojžíšova 9). Podle žalmu 19,1nn se Bůh zjevil celému vesmíru, podobně i podle Moudrosti Šalamounovy 13,5. Stern: Toto boží zjevení v přírodě vnímá jen ten, komu se Bůh zjevil v Písmu. Přidržujme se tohoto Boha a ne cizích bohů, následujme jeho světlo a ne bludičky. 41 G. v. Rad, Theologie des Alten Testaments I, 1958, s. 210n; W. Zimmerli, Grundriß der alttestamentlichen Theologie, 1975, s. 100n. 42 W. Zimmerli, Grundriß der alttestamentlichen Theologie, 1975, s. 101. 43 1. Mojžíšova 31,53; Sd 11,24; 1S 26,19; 2Kr 3,27.


[43]

K pojmu „cizí bůh“ se ostatně váže jedno chasidské vyprávění, které nás opět přivádí zpět k jádru našeho výkladu přikázání. Reb Menachem Mendel z Kosova byl tázán: Proč David ve svých žalmech ještě jednou opakuje to, co už známe z Tóry (2. Mojžíšova 20,3), „Nesmíš mít cizího Boha“ (Ž 81,10)? Rabi odpověděl takto: David nic neopakuje. Přikázání Tóry mělo objasnit, že člověk nemá mít žádné cizí bohy, David nás ale chtěl naučit, že Bůh pro nás nemá být žádný cizí Bůh, nýbrž má být stále v nás. Pöhlmann: Tak je to i z pohledu mé křesVanské víry: „NeboV v něm žijeme, pohybujeme se, jsme.“ (Sk 17,28) Nevěříme v téhož Boha? Stern: Židé a křesVané věří v téhož Boha, ačkoliv islám se svým přísným monoteismem zachoval na rozdíl od křesVanství tuto víru v jediného Boha mnohem věrněji. Islám je dcerou židovství, která se oproti křesVanství nikdy od matky neodloučila a nikdy neopustila rodičovský dům. Pöhlmann: Dcery musí svůj rodný dům opustit, aby dorostly a dospěly. F. Nietzsche křesVanství ne neprávem charakterizoval jako „emancipované židovství“. Stern: KřesVanství není žádné židovství, ani žádné reformní židovství. Je to jiné náboženství. Pöhlmann: Ale se stejným „kořenem“, abychom převzali Pavlovu představu (Ř 11,17n). Tento židovský – starozákonní kořen naší víry jsme odkryli a uznali, že uschneme, přetneme-li jej. Stern: Neučinili jste to už? Podle prvního přikázání a podle Š’ma (5. Mojžíšova 6,4), o kterém už jsme mluvili, je Bůh „jeden jediný Bůh“, rovněž pro vás křesVany. Ale pokud je Bůh jedním jediným Bohem, jak potom můžete věřit v Boha ve třech různých „osobách“ – Otce, Syna a Ducha svatého? Pöhlmann: To je chybný překlad latinského pojmu „persona“, který se má podle starocírkevního chápání překládat jako „zvláštnost“ (Boëthius). Těmi třemi „personae“ (prosopa, hypostaseis) nejsou míněny tři boží osoby, nýbrž tři zvláštnosti jedné boží osoby, jako tři větve na jednom stromě. Trojjedinost boží znamená, že jeden Bůh má tři různé způsoby potkávání, jako Otec, Syn a Duch. Ale nesestává ze tří subjektů nebo bohů. Proč se zjevuje jeden Bůh ve třech různých podobách? Protože není žádný

[44]


abstraktní, ale dějinný Bůh. Je politováníhodné, že se pořád ještě vyskytují křesVanští teologové, kteří mluví o třech různých subjektech nebo osobách v Bohu. Přijde čas, kdy znovu objevíme Š’ma. Zdá se, že jsme zapomněli, že toto základní židovské vyznání bylo krédem Ježíše Krista. Když byl Ježíš dotázán, co je největší přikázání, odpověděl, že největším přikázáním je starozákonní Š’ma, které potom citoval: „Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný Pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce…“ (Mk 12,29n) Stern: Tento pohled na trojjedinost boží je pro mě nový. Myslel jsem vždycky na jednoho Boha se třemi hlavami a ne se třemi aspekty. Ale není to všechno intelektuální akrobatika? Pöhlmann: Ne, v trojjedinosti boží jde o konkretizace a nikoli o žonglování s pojmy. Neobjevujeme i ve Starém zákoně něco jako trojjedinost boží, jestliže je vedle Boha Otce, řeč o Duchu božím a o Slovu božím, kteří existovali už před stvořením světa. Ty víš, že je v Novém zákoně toto věčné slovo boží stavěno naroveň s Ježíšem Kristem (J 1,1nn). Stern: Zde bych mohl přitakat, ale ne k Bohu Synu. To, že Ježíš je slovo boží, říká i islám v koránu (Súra 19). Není ale božím Synem zplozeným božím Duchem a částí Boha, jak předpokládáte. Mimo to existují pro nás jiné nesčetné způsoby setkávání s Bohem, jako např. andělé. Židovská trojjedinost boží tkví v tom, jak čteme v Maimonidových Třinácti článcích víry, že Bůh je ten, který byl, je a který navždy bude. Tam také najdeme větu namířenou proti křesVanství, totiž že Bůh „není tělo“. Pöhlmann: To, že se Bůh podle naší víry stává člověkem, aby byl naším bližním a partnerem a aby nám byl roven, je asi největším pohoršením v křesVansko-židovském dialogu. Stern: Jak se může Bůh stát člověkem, když se o něm v bibli mluví jako o tom, kdo „není člověk“ (4. Mojžíšova 23,19; 1S 15,29), kdo je naprosté tajemství (2. Mojžíšova 33,20 –23)? Pöhlmann: A přece si myslím, že na těchto biblických místech jde o to, že si nesmíme dovolit dělat z Boha člověka. Je ale rozdíl, jestli děláme z Boha člověka, nebo zda se Bůh člověkem stává. Musí se rozlišovat mezi polidšVováním Boha a mezi božím stáváním se člověkem. Jestliže Boha polidšVujeme a zkreslujeme


[45]

jej do nějakého ježíška nebo šosáckého pánbíčka, pak je to zakázaný útok na tajemství boží. Když se Bůh stává člověkem a je inkognito skryt v Ježíši, zůstává jeho tajemství zachováno. A sice, kdo by v tomto Nobody z Nazaretu rozeznal Boha, kromě toho, kdo v něj věří navzdory jeho vzezření? Ptám se tě, zda se ve Starém zákoně nevyskytují také taková inkognito setkání s Bohem? Nenajdeme něco takového jako boží stávání se člověkem, když Bůh navštěvuje Abrahama v podobě tří mužů (1. Mojžíšova 18,1nn), nebo když Jákob, aniž by to věděl, zápasí s Bohem, který se s ním setkal v nějakém muži (1. Mojžíšova 32, 25 –31). Stern: Ti tři mužové, kteří navštívili Abrahama, byli andělé a ne Bůh. Jákob nebojoval v Peníelu s Bohem, nýbrž jen s andělem. Bůh zde míněn být nemůže, poněvadž Bůh není člověk a být člověkem nemůže. Pöhlmann: Ježíš Kristus je pro nás mesiáš a vykupitel. Domníváme se ale, že nás může spasit jen je-li Bůh, nikoli pouze člověk. NeboV člověk se sám spasit nemůže. Člověk se nemůže sám vysvobodit z vězení viny, strachu a smrti. Jako z žádného vězení nemůže být člověk vysvobozen zevnitř, ale jen zvenku, někým, kdo sám se mnou ve vězení nesedí, jen někým, kdo je svobodný, ne nějakým člověkem, jen někým, kdo je víc než člověk (Mt 12,41n). Není mesiáš už ve Starém zákoně víc než člověk, není zde také postavou, ve které se Bůh sám setkává, říká-li se v Izajášovi 9,5 „Bůh – bohatýr“ („El-gibor“)? Stern: Odborný překlad je „božský bohatýr“ nebo „všemohoucí bohatýr“. Mesiáš není Bůh, jakkoli v něm jedná Bůh, který sám je Spasitelem. Mesiáš není Bůh, ale něco božího. Božská jiskra je ovšem v nás všech, aV jsme židé, křesVané, muslimové, buddhisti či hinduisti. My všichni jsme boží děti a Bůh je náš Otec. Jsme si proto navzájem sourozenci, jsme rodina. A tak je nesmyslné, napadají-li se sourozenci navzájem, a stejně tak je absurdní, potírají-li se náboženství. My všichni máme vůči sobě mesiášské poslání pokoje. Pöhlmann: Nicméně mesiáš není pro vás ani pro nás kolektivum, nýbrž je to postava, která má jednou přijít. Stern: Ale kdo je tímto mesiášem, zůstává pro nás židy tajemstvím.

[46]


Pöhlmann: Pokud je to tajemstvím, nemohl by být i Ježíš z Nazaretu mesiášem židů? Stern: V zásadě by i Ježíš mohl být tím, koho očekáváme, ale de facto ne. NeboV mesiáš přijde, jen pokud budeme zachovávat Tóru. Vy křesVané Tóru nedodržujete ani v jejím jádru – Desateru, nedodržujete Tóru, kterou nechtěl přeci Ježíš v žádném případě zrušit (Mt 5,18 –28; 19,17n). Proč se neřídíte čtvrtým přikázáním desatera, přikázáním šabatu či odpočinku, sedmého dne týdne nepracovat a odpočívat (2. Mojžíšova 20,8nn)? Pöhlmann: Ježíš nechtěl šabat zrušit, nýbrž zlidštit (Mk 2,27). Podle Nového zákona rovněž první sbor šabat dodržoval (Sk 1,12). Neděle či první den týdne (Sk 20,7) nebyl pro ně žádným šabatem či dnem odpočinku, nýbrž dnem bohoslužby, teprve ve 4. až 5. století byl mylně učiněn dnem pracovního klidu. Tuto otázku budeme muset ještě diskutovat nad čtvrtým přikázáním. Jak v učení o Trojici44, tak i v christologii45 jde o to vyvodit důsledky z boží jedinosti a jedinečnosti, tak jak je to vyjádřeno v prvním přikázání. Stern: Přijímám, že pro tebe není křesVanské učení o Trojici a o Kristu žádným holdováním polyteismu46, nýbrž předpokládá monoteismus. Jedná se tu stále o jednoho Boha, který se zjevuje ve třech různých podobách a stává se člověkem, a ne o dva nebo o tři bohy. Pöhlmann: Poněvadž v teologii nemohou být žádné zakázané otázky či myšlenky, chtěl bych položit ještě jednu kacířskou otázku: Co soudíš o kritice monoteismu, která pramení z pluralismu naší doby, jež se domáhá demokratického (rozdělení moci) polyteismu a odmítá monoteismus, protože je totalitní – jak to vyjadřují psycholog W. Schmidbauer a filosofové O. Marquard a P. Feyerabend. Podle Schmidbauera omezuje monoteismus „rozmanitou projekci přání“ člověka a vnucuje mu jediný ideál.47 Marquard míní, že monoteismus brání tomu, aby si člověk vybral = trojjedinost (boží). = učení o Kristu. 46 = víra ve více bohů. 47 W. Schmidbauer, Alles oder nichts. Über die Destruktivität von Idealen, 1980, s. 417. 44 45


[47]

boha v polyteistické mytické šatně, boha, který se mu hodí. Kolik lidí, tolik bohů!48 Rovněž Feyerabend se posiluje svým pluralismem ve stylu „anything-goes-pluralismem“, protože umožňuje svobodný výběr boha, kdežto monoteismus mi vnucuje boha jednoho jediného.49 Stern: Právě naopak, monoteismus svobodě nebrání, ale umožňuje ji, protože pouze vazba na pravého Boha mě může oprostit od všech falešných bohů, jako jsou peníze, konzum, ctižádostivost nebo člověk. Polyteismus dělá z náboženství pluralistický supermarket, ve kterém vybírám boha jako oblek, kravatu nebo pár bot. Pöhlmann: Ale boty mají sedět a ne tlačit. Stern: Jistě, ale Bůh ví lépe než my, co nám sedí, co nás nesvírá a co nás osvobozuje. Problém je v tom, že pro tento pluralismus ve stylu anything-goes neexistuje žádná pravda. Všechno je pravdivé a nic není pravdivé, každý si hledá pravdu, která se mu hodí. „Anything-goes“, tedy i Hitlerův „Mein Kampf“? Pöhlmann: Marion von Dönhoff jednou řekla: „Teprve popření vyšší moci umožnilo totalitní moc lidí nad lidmi.“ Pro tento pluralismus naší doby je Deset přikázání reliktem z předindustriální, zemědělské společnosti, vzkazem z láhve, která připlula z dávno zaniklého světa. Stern: Ve skutečnosti ale tento pluralismus přináší ve své bezzásadovosti zánik. Pöhlmann: Především tento netečný anything-goes-pluralismus neporozuměl tomu, co je náboženství, totiž že je to něco, co po nás žádá život i smrt, něco, „co se nás bezpodmínečně týká“,50 jak o prvním přikázání řekl P. Tillich. Náboženství je vždy něco bezpodmínečného, vposledku závazného, výlučného – jinak to není náboženství. Je to něco, co má poslední platnost, něco, v čem jde pohodlí zcela stranou. Mohu ti položit ještě jednu nezvyklou otázku: Proč vlastně věříš v Boha? 48 49 50

O. Marquard, Abschied vom Prinzipiellen, 1981, s. 91nn. P. Feyerabend, Erkenntnis für freie Menschen, 1980, s. 137. P. Tillich, Gesammelte Werke V, 1964, s. 40.

[48]


Stern: Bůh je nutný jako kyslík a dýchání. Tvá otázka, proč věříš v Boha, je nesmyslná stejně jako otázka, proč dýcháš? Je mým dechem, bez něhož nemohu žít (1. Mojžíšova 2,7). Mimo to nejsem blázen a nenasazuji si na hlavu igelitovou tašku, abych se udusil. Kdo nevěří v Boha, ten zabíjí sám sebe. On je „pramenem žití“ (Ž 36,10). Kdykoli se probouzím, myslím na to, že mi daroval život; ne sobě, ale jemu za něj vděčím. To je přece evidentní. A proč ty věříš v Boha? Pöhlmann: Na tuto otázku mám spíš existenciální než racionální odpověY. Je pro mne nedůležité, jestli Bůh může být dokázán. Pro mne je důležité, zda ho potřebuji. Proč věřím v Boha? Docela prostě proto, že jej potřebuji. Víra v něj mne posiluje a ochraňuje. Už v mém dětství uprostřed Třetí říše jsem zakoušel, že Bůh je silnější než všichni falešní bohové, že Bůh vítězí, ne Hitler. Stern: Směřujme k závěru. Naše i vaše bible ukazuje, že židovská a křesVanská teologie je narativní51. Myslím, že jsme čtenářům dlužni nějaká vyprávění z praxe našich náboženství, která by dosvědčovala, jak přiznání k Bohu dává lidem odvahu a sílu vzepřít se falešným bohům. Začnu, budu vyprávět příběh o odvážném dozorci Schneeweissovi. Ten příběh se odehrál za války v koncentračním táboře Janovska nedaleko Lvova o židovském svátku Jóm kipur (Den smíření), během kterého člověk vyznává své viny; je předepsán přísný půst a zakázána práce, místo ní se má člověk celý den modlit. Několik chasidů poprosilo židovského dozorce Schneeweisse, který sám nebyl věřící Žid, aby jim v tento den práci ulehčil a umožnil půst. Museli uklízet byty a při tom se zpaměti modlili. Kolem poledne přišli důstojníci SS a dali servírovat vybraná jídla, protože věděli, že je Jóm kipur a že se Židé musí postit, a přikázali jim ta jídla sníst. Když odmítli, zavolali si rozzuření důstojníci dozorce Schneeweisse, který se měl postarat o to, aby Židé jídlo snědli, jinak že jej zastřelí. Schneeweiss důstojníkům odpověděl: „My Židé jsme poslušní zákona Tóry. Dnes je Jóm kipur, den postu. Chcete-li, můžete mne hned zastřelit. Já ale nebudu tyto židovské vězně nutit, aby porušili půst. Ostatně i já se 51

= vyprávěcí.


[49]

dnes postím. Na to byl Schneeweiss zastřelen. Zemřel jako mučedník židovské cti a židovské víry, který poslouchal jen Boha. Pöhlmann: I já budu vyprávět k prvnímu přikázání příběh, který ukazuje, jak víra v jednoho Boha osvobozuje od bohů falešných. Paul Schneider, farář v Dickenscheidu, oponoval veřejně jako jeden z mála duchovních nacistické straně a dostal se kvůli tomu v roce 1934 do koncentračního tábora Buchenwald. Když byla na věži u vchodu do koncentračního tábora vyvěšena vlajka s hákovým křížem a trestancům bylo přikázáno zdravit ji smeknutím čepice, Paul Schneider tento nacistický symbol zdravit odepřel. Dostal dvacet pět ran holí a šel do samovazby, kde byl umučen k smrti. Sourozenci Hans a Sophie Schollovi rozmísVovali v Mnichově během druhé světové války jako členové studentské odbojové skupiny letáky, které vyzývaly k povstání proti nacistickému režimu. 22. února 1943 byli na základě rozsudku nacistického soudu popraveni gilotinou. Potom, co se ve svých celách pomodlili a přijali večeři Páně, šli na svoji poslední cestu nezlomeni. Hans Scholl píše svým rodičům v dopise na rozloučenou: „Jsem zcela silný a klidný. Přijmu… svátost a potom pokojně umřu. Děkuji vám, že jste mi darovali tak bohatý život. Bůh buY s námi.“ Ruští Němci mi vyprávěli o tom, že přestáli stalinský teror jen proto, že se modlili. Když jim tajná policie zabavila bible a zpěvníky, zapsali si to, co uměli zpaměti a dávali to tajně dál k opsání. Když byl jejich farář uvězněn a zavražděn, měli bohoslužby bez něho. Když byl zatčen majitel bytu, ve kterém se scházeli k bohoslužbám, scházeli se k modlitbě v jiném bytě. Zůstávali stateční, protože se drželi biblických slov a veršů ze zpěvníků. Všechno jim mohli vzít, ale víru ne.

Horst Georg. Pˆhlmann. Desatero v životě židůakřestanů. Marc. Stern. Dialog ortodoxního rabína a křes anského teologa VYŠEHRAD

Recommend Documents