HODNOCENÍ VĚDNÍCH OBORŮ Z HLEDISKA PERSPEKTIV ROZVOJE VÝZKUMU V REGIONU HL. M. PRAHY (komparativní závěry pro oborovou strukturu výzkumné a inovační sféry v pražském regionu)
RNDr. Adolf Filáček, CSc. PhDr. Jiří Loudín, CSc. Ing. Jan Přikryl, CSc.
Filosofický ústav AV ČR, v.v.i. (Kabinet pro studium vědy, techniky a společnosti)
Praha PROSINEC 2010
Obsah 1. ÚVOD (Filáček, Loudin) ........................................................................................................... 3 2. TEORETICKÝ KONTEXT A NOVÉ TRENDY PŘI HODNOCENÍ VĚDNÍCH OBORŮ VÝZKUMU (Filáček) .................................................................................................................................. 5 2.1 Evropský výzkumný prostor ............................................................................................. 6 2.2 Hodnocení ve vědě a výzkumu ......................................................................................... 8 2.3 Hodnocení vědy a výzkumu v ČR .................................................................................... 10 2.3.1 Charakteristiky přístupu k výběru základních směrů výzkumu ............................... 13 2.3.2 Hodnocení dosažených výsledků ............................................................................ 15 2.3.3 Priority aplikovaného výzkumu, vývoje a inovací a Národní politika výzkumu, vývoje a inovací ČR 2009-2015 ......................................................................................... 16 2.4 Hodnocení v Akademii věd ČR........................................................................................ 17 2.4.1 Přehled hodnocení v Akademii věd ČR ................................................................... 18 2.4.2 Hodnocení výzkumné činnosti pracovišť AV ČR za léta 2005–2009 ....................... 20 2.5 Odkazy pro kapitolu 2 .................................................................................................... 24 3. CHARAKTERISTIKY VYBRANÝCH NÁRODNÍCH SYSTÉMŮ HODNOCENÍ VĚDY A VÝZKUMU (Loudin) ................................................................................................................................ 26 3.1. Rakousko .................................................................................................................... 26 3.2. Nizozemí 31 3.3 Finsko ......................................................................................................................... 37 3.4 Zobecnění zahraničních zkušeností .......................................................................... 41 4. HODNOCENÍ VĚDNÍCH OBORŮ VÝZKUMU V KONTEXTU S OBOROVOU STRUKTUROU PRAŽSKÉ EKONOMIKY (Přikryl) ............................................................................................ 42 7.1. Strategické dokumenty hl. m. Prahy ............................................................................. 43 7.2. Právní postavení města a jeho možnosti ovlivňovat inovační proces .......................... 44 7.3. Současná struktura výzkumné základny ve městě ........................................................ 46 7.4. Současná ekonomická struktura města ........................................................................ 48 7.5. Současná nabídka lidských a finančních zdrojů pro výzkum a jeho aplikaci v Praze .... 61 7.6. Současné možnosti, výsledky a zájem soukromých firem v Praze přebírat a aplikovat výsledky výzkumu ................................................................................................................. 64 7.7. Infrastruktura pro inovace ............................................................................................ 68 5. ZÁVĚRY (kol.) ........................................................................................................................ 73
2
1. ÚVOD Spolu s tím, jak se soudobá společnost stává společností vědění, roste význam vědní politiky, která má podněcovat a orientovat rozvoj vědeckého poznání. Klíčovým procesem vědní politiky je stanovení vědních priorit, určení výzkumných směrů, které bude společnost nejvíce podporovat. Pro tento účel se rozvíjejí nejrůznější analytické koncepty a metody hodnocení výzkumu. Rozhodování ve vědní politice je vystaveno různorodým, protikladným tlakům: je zde vědomí, že investice do vědy a výzkumu jsou z hlediska budoucího vývoje rozhodující, určující, z druhé strany ovšem sílí volání veřejnosti, aby značné prostředky, které do této sféry plynou, byly efektivní, přinášely vykazatelně prospěšné výsledky. Dvojznačnost situace se plně vyjevuje v kontextu finanční krize: všude se prosazují snahy po úspornosti a redukci veřejných rozpočtů, u nejvyspělejších zemí je ale právě teď patrný záměr výdaje na vědu a výzkum neomezovat a naopak v zájmu budoucí ekonomické výkonnosti roli výzkumu a vyspělých technologií posílit. V celém světě se prudce zvyšuje objem produkovaných znalostí, ty se navíc diverzifikují jak co do své povahy a účelu, tak co do svého institucionálního nositele (vědění je dnes vytvářeno mnohem větším množstvím rozmanitějších subjektů než dříve), hovoří se o „rozptýleném“ vědění. Kontexty a vazby vědění se stávají komplexnější, členitější, strukturovanější. Nebývalý rozvoj hodnocení vědy souvisí se snahou snížit značnou nejistotu, která je nutně s produkcí nového poznání spojena, a lépe se orientovat v často chaotických znalostních procesech s cílem rozpoznat relevantní vědění. Výběr výzkumných priorit, určování hierarchie výzkumných směrů co do jejich poznávací a společenské potenciality, nadále zůstává sociálním a politickým procesem, jehož podstatou je soutěž a vyjednávání klíčových sociálních politických aktérů, kteří v oblasti vědní politiky uplatňují své zájmy. Významní aktéři vědní politiky ovšem také usilují o to, celý proces rozhodování postavit na trvalejší, objektivnější bázi a zvýšit roli koherentních analytických procesů, podpořených odbornou erudicí specializovaných institucí a agentur (rozvíjejících i vlastní metodologii hodnocení výzkumu a výběru priorit). Kvalita hodnocení výzkumu a výběru priorit se tak stává závislou na schopnosti vytvářet rovnováhu mezi slaďováním různých, i konfliktních zájmů a pěstováním a uplatňováním vysoce odborných kompetencí co do analýzy a hodnocení výzkumu. Státní a veřejná vědní politika jsou fenomény s relativně nedlouhou historií. Ještě v prvních desetiletích 20. století spočívala odpovědnost za rozvoj vědy a techniky zcela v rukou privátního sektoru a dokonce se formovala jakási podnikatelská vědní politika, jejíž institucionální základnu představovaly průmyslové laboratoře i rodící se spolupráce podniků s universitami. Obrat nastal v průběhu II. světové války, kdy vyspělé státy rozvinuly výzkumné programy velkého rozsahu. V poválečném období vznikají v širokém měřítku vládní instituce, které mají obhospodařovat alokaci zdrojů a ustavovat a řídit výzkumné programy, zároveň ale to je období silné autonomie vědy ve vztahu k politickým, ekonomickým a sociálním zájmům; stát a podnikání přenechávají rozhodování o výzkumných prioritách samotným vědeckým elitám. Později, v 60. a 70. letech, se začíná pociťovat větší potřeba sociální kontroly vědy a její výraznější role v řešení ekologické, energetické i zdravotní problematiky, aby na sklonku století – tváří v tvář globalizované ekonomické soutěži - vystoupil do popředí požadavek inovačních přínosů výzkumu. 3
Přelom století se vyznačuje sílící globalizací i bezprecedentním prorůstáním, překrýváním (hybridizací, komprimací) sfér, které doposud fungovaly samostatně – prolíná se soukromé a veřejné, komerční a neziskové, teoretické a praktické, ekonomické a kulturní, věda a technologie (technověda). V oblasti výzkumu tak vzniká dosti nepřehledná situace, co se týče identit a pojmů. To vyvolává o to větší poptávku po analytických nástrojích, jež mají vysoce komplexní systém výzkumu strukturovat a zpřehlednit. Pozornost se přesouvá k (sebe)reflexi vědy a výzkumu a k rozvoji evaluačních kompetencí. V uplynulých letech se z hodnocení výzkumu stal rozvinutý, rozvětvený institut, který přerostl do specifické expertní profesionální aktivity se svým vlastním předmětem, metodami, strukturou specializovaných profesionálních organizací. Evaluace je chápána jako významný strategický instrument užívaný ve vědní politice s cílem podpořit socioekonomický vývoj země. Jednota a rozmanitost: tak by se dal nazvat přehled evaluačních konceptů a metod uplatňovaných v různých evropských zemích. Je zde velký balík všeobecně sdílených hodnotitelských postupů, stejně tak se ale setkáme s pestrou variabilitou přístupů, která je ovšem vázána na specifiku samotných národních výzkumných systémů a vědních politik.
4
2. TEORETICKÝ KONTEXT A NOVÉ TRENDY PŘI HODNOCENÍ VĚDNÍCH OBORŮ VÝZKUMU Hodnocení výsledků vědy a výzkumu je úzce spjato s formováním vědní politiky nejen na národní, ale také na regionálních úrovních. Vymezení základních resp. prioritních směrů výzkumu a vývoje je klíčovým problémem každé národní vědní či inovační politiky *4+ (Filáček, A., Loudín, J., a kol., 2004). Na dané regionální úrovni jde především o stanovení priorit pro podporu vybraných oborů výzkumu z hlediska konkrétních perspektiv výzkumné a inovační sféry. Hlavní úlohou je přitom rozhodnutí, zda a na jaké úrovni konkrétnosti priority určovat, z jakých hodnot a představ (budoucích výhledů, scénářů) má být podpora vybraných směrů výzkumu odvozována (sociální cíle, ekonomické parametry, apod.). Také musí být jasně stanoveno, kdo má o prioritách rozhodovat (který administrátor, instituce) a jaké metody a postupy přitom mají být používány. Povaha tohoto celého procesu tedy tkví hluboko v kulturní úrovni a tradici dané společnosti resp. regionu z hlediska ekonomické (a celkově civilizační) vyspělosti, typu uplatňované hospodářské politiky, politických a kulturních (včetně výzkumných) tradic. V rozvinutých evropských zemích v posledních letech sílí tlak veřejnosti na sociální vykazatelnost (accountability) výzkumu, která se racionálně dotazuje, jak a jakým sociálním a ekonomickým potřebám a cílům výzkum vlastně slouží, jaké jsou přínosy a užitky z finančních prostředků vynaložených na výzkum. Rostoucí požadavky na směrování hlavně veřejného výzkumu k sociálním a ekonomickým potřebám vedly v mnoha zemích k novému úsilí o stanovení výzkumných priorit a zdokonalení jejich výběru. Narůstá rovněž tlak na účelné a efektivní vynakládání omezených veřejných prostředků na výzkum. Všeobecná stagnace financování veřejného výzkumu povzbuzuje toto úsilí a rozhodovací orgány se snaží provádět výběr výzkumných priorit bez dodatečných finančních zdrojů. Avšak i v případech rychlejšího růstu financování veřejného výzkumu je vyvíjen tlak na to, aby se disponibilní prostředky využívaly co nejefektivnějším způsobem. Výběrem priorit se mění struktury alokace v rámci dané podpory a dochází i ke zvýšení transparentnosti financování výzkumu. Při hodnocení výzkumné činnosti je třeba brát v úvahu jak kritéria vědecké excelence, tak i sociální a ekonomické relevance. To neznamená podřizovat výzkum neadekvátním vnějškovým nárokům techniky a výroby, nýbrž začlenit jej do procedur demokratického rozhodování a ovlivňování inovačních procesů. Přitom je žádoucí rozvíjet nové přístupy a procedury hodnocení v návaznosti na různé aspekty výzkumných aktivit, např. metody benchmarkingu. Základní a osvědčenou metodou hodnocení vědy a výzkumu je „peer review“; ničím nelze nahradit odpovědnost vědců za soustavné hodnocení kvality výzkumné práce. Oprávněné postavení v systému hodnocení výzkumu mají také kvantitativní metody a techniky, např. scientometrické, resp. bibliometrické. Žádnou metodu však nelze absolutizovat; při použití každé metody je zapotřebí respektovat její možnosti a meze. Úkol vybudovat účinný systém hodnocení vědy a výzkumných oborů není řešitelný pouze v rovině instrumentální, v rovině metodik a technik. Systém hodnocení 5
musí organicky vyrůstat ze širokého kontextu vztahů výzkumu a společnosti a ze základny dané efektivně fungující výzkumnou komunitou. Za zmínku stojí i zkušenost kognitivní sociologie, která dnes ve velké míře nahradila tradiční Mertonovu sociologii vědy a v duchu dnes už obecně uznané koncepce T. Kuhna zkoumá vědní komunitu i obsah vědění jako sociální fenomény. Kognitivní sociologie zdůrazňuje, že k nejpodstatnějším stránkám vědecké činnosti patří nejen získávání nového vědění, nýbrž především úsilí o jeho obecné přijetí vědeckou obcí. Jinými slovy, zdůrazňuje úsilí o dosažení konsenzu vědecké obce o relevanci určitého nového poznatku. Podstatné je, že tento konsenzus není dosahován pouze ve vědeckých diskusích a pod tlakem racionálních argumentů, ale také za pomoci celé řady aktivit, které se neopírají o vědeckou racionalitu. Na přijetí vědeckých výsledků mají vliv sociální zájmy vědců, formy jejich vzájemné komunikace, atd. Získané vědecké výsledky jsou tak jenom jedním zdrojem vědcovy reputace. Mezi vědeckou reputací a vědeckou excelencí nemusí být přímý vztah. Tím je dále relativizována idea objektivního hodnocení ve vědě a výzkumu.
2.1 Evropský výzkumný prostor Vytváření Evropského výzkumného prostoru (ERA) je v Lisabonské smlouvě uvedeno jako politická priorita (čl. 179 odst. 1) a je odpovědí na výše uvedené výzvy v oblasti vědní, technologické a inovační politiky. Soudobý evropský výzkumný „labyrint“, který je tvořen množstvím výzkumných aktivit na různých evropských, národních i regionálních úrovních, je zapotřebí transformovat do Evropského výzkumného prostoru, fungujícího pokud možno bez bariér. Stávající, do značné míry strnulou konstelaci „27 + 1“, (27 národních vědních politik a jednu celoevropskou politiku) by měl Evropský výzkumný prostor nahradit (ve vědní politice Evropské unie) dynamičtějším a otevřenějším modelem s lepší provázaností na národní i regionální politiky ve výzkumu a vývoji. Utváření Evropského výzkumného prostoru je spjato s očekáváním, že vyšší koordinace a zároveň soudržnost a vzájemná provázanost na všech úrovních umožní lépe a efektivněji využít zdroje (finanční i lidské kapacity), omezí negativní externí faktory vyplývající z nedostatečné informovanosti účastníků a omezené mobility zdrojů, a že tak bude překročeno nutné „kritické množství“ („critical mass“) jak pokud jde o lidský potenciál tak i vzhledem k výzkumným infrastrukturám, které jsou v Evropě k dispozici. Utváření ERA směřuje ke vzniku nástrojů na zvýšení podílu celoevropsky koordinovaných výzkumných programů. Dosud společné celoevropské zdroje financování představují zhruba 6-7% všech celkových výdajů na výzkum a vývoj (pokud do společných výdajů zahrneme i výdaje na výzkum, vývoj a inovace ze Strukturálních fondů, představuje tento údaj 15-16%); tento podíl je pokládán za nedostatečný pro realizaci společné evropské vědní a výzkumné politiky. Různé evropské iniciativy společných výzkumných programů byly experimentálně ověřovány v ERA-Net projektech v 6. rámcovém programu a v některých případech se jasně ukázalo, že tyto na principu „zdola nahoru“ („bottomup“) vytvořené společné výzkumné programy1, financované metodou „společného hrnce“ („common 1
AV ČR je partnerem v projektu HERA (Humanities in the European Research Area, see www.heranet.info), financovaného z 6. RP. Celkem 14 partnerů HERA založilo Joint Research Programmes HERA pro dvě témata: „Cultural Dynamics“ and „Humanities as a source of Creativity and Innovation”. AV ČR se bohužel nemůže
6
pot“), jsou funkční a pro menší země zajímavé (pokud národní legislativa umožňuje účast v tomto typu programů). Intenzita výzkumu v Evropském výzkumném prostoru obecně roste (tabulka 1); poměřováno objemem výdajů na výzkum a vývoj však nedosahuje Lisabonských cílů. Ve 20ti členských státech z EU-27 došlo od roku 2000 k nárůstu celkových výdajů na výzkum a vývoj v procentech HDP; z toho ve 12 zemích tento nárůst byl vyšší než 10% a v Estonsku a Lotyšsku přesáhl 50%. Srovnání zemí EU-27 se Spojenými státy a Japonskem (tabulka 1) ukazuje, že kromě podílu publikací na celosvětovém objemu a počtu výzkumných pracovníků (částečně také v počtu výzkumných pracovníků v přepočtu na plné úvazky (FTE) na 1000 pracovníků, kde je trend od roku 2000 pozoruhodný), EU není dominantní a vykazuje negativní trendy. Tabulka 1: EU vůči konkurentům (data r. 2006, trend od r. 2000)2
Indikátor
EU-27
Výdaje na výzkum a vývoj (v miliardách EUR) Trend (nominální reálné výdaje) Počet výzkumníků (FTE – v tis. osob) Trend Počet výzkumníků (FTE) na 1000 pracovníků Trend Výdaje na výzkum a vývoj v % HDP Trend Podíl podnikatelského sektoru na výdajích VaV Trend (v případě EU 2000-2005) Podíl na světovém objemu vědeckých publikací Trend Podíl na světovém objemu patentů (rok 2005) Trend
USA
Japonsko
214
274
118
+15%
+10%
+22%
1 301
1 388
710
+18%
+8%
+10%
5,60
9,30
10,70
+12%
+3%
+11%
1,84%
2,61%
3,39%
-1,2%
-4,5%
+11,5%
55%
65%
77%
-3%
-7%
+6%
37,6%
31,5%
7,8%
-5%
-6%
-16%
30,9%
33,1%
16,3%
-14%
-17%
+56%
Lze říci, že se stále projevuje tzv. Evropský paradox: ačkoliv výzkum a vývoj v Evropě má světovou úroveň (ukazatele kvality publikací, např. Impact Factor), a výdaje na výzkum a vývoj rostou, na inovační procesy (vznik inovací a jejich šíření v Evropě) to má jen velmi malý vliv (patentová statistika to také potvrzuje). Způsob, jakým se v EU buduje Evropský výzkumný prostor (ERA), může sloužit jako efektivní model národní a regionální integrace. Zároveň však platí, že tento model je v realizované podobě velice
podílet (tj. žádat peníze pro české účastníky projektů předložených do těchto dvou programů), protože z legislativních důvodů nebylo možné vložit finanční příspěvek do procedury financování metodou „Common Pot“. 2 Data převzata z Research EU. The magazine of the European Research Area. November 2009, s. 8-9
7
složitý a těžkopádný. Ve většině zemí existuje množství různých aktérů (ve vládním sektoru, na univerzitách, v podnikatelském sektoru i v neziskovém sektoru), kteří mají vliv na stanovení priorit ve výzkumu a vývoji, a které je zapotřebí zapojit do společného výzkumného úsilí. Historický vývoj a fragmentace Evropy (což se projevuje nejen v oblasti výzkumu), má za důsledek nestejnorodost a určitou labilitu EU projevující se ve společných výzkumných a inovačních aktivitách. Jedním z projevů této situace je i to, že dobře známý Lisabonský cíl – investovat 3%HDP do výzkumu a vývoje – je stále velmi vzdálený; hlavní příčinou jsou nízké výdaje ze soukromého sektoru. Obecně lze říci, že národní příp. regionální systémy vědy a výzkumu v EU jsou různé a budou se i v budoucnu lišit (a tato pluralita může být v demokratických podmínkách výraznou komparativní výhodou EU), ale měla by být postupně realizována společná vize a koncepce Evropského výzkumného prostoru. Tato koncepce představuje nezbytné rozhodnutí pro Evropu nacházející se na křižovatce integračního vývoje, a týká se i regionálního přístupu při analýzách a posuzování vědních oborů.
2.2 Hodnocení ve vědě a výzkumu Spolu s tím, jak se věda, výzkum, vývoj a inovační procesy posouvají do ohniska ekonomických a sociálních procesů moderních vyspělých společností, mění se některé významy a akcenty vědní a výzkumné politiky a její klíčové součásti – aktivity spojené s volbou výzkumných priorit z hlediska relevantních regionálních souvislostí. Trend směřuje k rozšiřování účastníků procedury výběru výzkumných priorit. Vedle tradičních představitelů vědecké komunity a reprezentantů správy na celostátní i regionální úrovni jsou zváni k jednáním stále více rovněž zástupci podnikatelského sektoru, bankéři i zástupci z řad občanské společnosti (např. představitelé občanských sdružení). Dobře založený proces výběru priorit je shledáván v zapojení zájmově odlišných sociálních skupin a ve využití záměrného nastavení konfliktu zájmů mezi – na jedné straně skupinou účastníků procesu výběru priorit, která argumentuje pro větší napojení veřejného výzkumu na sociální a ekonomické potřeby – a na straně druhé skupinou, která se snaží zachovat akademickou svobodu při volbě témat bádání a zajistit metodologickou oprávněnost výzkumných postupů. Do popředí při výběru výzkumných priorit se tedy dostává jeho zájmově institucionální stránka. Výrazným rysem této koncepce je podpora angažovanosti občanské společnosti, která má důležité slovo při formulaci výzkumných priorit. Na výběr priorit lze pohlížet též z toho hlediska, do jaké míry jsou výsledkem ad hoc vyjednávání a zájmových střetů hlavních zainteresovaných účastníků (většinou jde o procesy výběru spojené s přípravou nových variant výzkumné a inovační politiky) a do jaké míry jsou výsledkem koherentních analytických procesů, podpořených trvalým odborným zázemím specializovaných agentur a institucí (rozvíjejících i vlastní metodologii výběru priorit). Soustavná příprava analytických a výhledových dokumentů směřuje k pravidelné aktualizaci identifikovaných národních priorit a strategicky významných směrů v oblasti výzkumu a vývoje. Kvalita výběru priorit se tak stává závislou na schopnosti vytvářet křehkou rovnováhu mezi slaďováním mnoha různých, někdy i konfliktních sociálních zájmů a shromažďováním a využíváním vysoce odborných kompetencí. 8
Silná integrace akademické vědy do státních, regionálních a podnikatelských struktur si vysloužila nejrůznější označení – mluví se o „novém sociálním kontraktu“ či „nové alianci“. Zřejmě nejvlivnějším teoretickým modelem je v tomto kontextu koncept Gibbonsova týmu *5] (Gibbons, M. et al., 1994) rozlišující dva základní způsoby znalostní produkce („tradiční“ a „nový - Modus 2“), velmi frekventovaný je i koncept „technovědy“ *7+ (Loudín, J., 2002). V principu tato teoretická schémata odrážejí skutečnost, že v zostřené globální soutěži lze výrazně uspět pouze cestou pronikavých inovací, které jsou převážně produktem základního výzkumu. Potřeba zvýšené podpory základního výzkumu se realizuje v podmínkách soustředěného tlaku na efektivitu a rychlost řešení, což klade zvýšené nároky na manažerské schopnosti vedoucích pracovníků ve vědě a výzkumu; přinejmenším je to nezbytnost zvládat „know-how“ v ekonomických aspektech, komerčním právu, při ochraně duševního vlastnictví, atd. Logickým aspektem „hybridizace“, tj. prorůstání a překrývání vědních, ekonomických a politických zřetelů ve vědní politice je vyšší počet a větší diverzifikace stakeholderů, zainteresovaných aktérů – (vědečtí experti, reprezentanti politiky, podnikání, veřejnosti) zúčastněných na rozhodování o výzkumných prioritách. Rostou nároky na provázanost a koordinaci vědní a inovační politiky s dalšími institucionálními strategiemi – např. se strategií výrobní, marketingovou, PR, personální a vzdělanostní atd. či na regionální úrovni koordinace s ostatními regionálními prioritami (ekologie, zdraví, doprava, znalostní ekonomika). Tím se enormně zvyšují požadavky na vyjednávání, slaďování a kompenzaci různých zájmů, dosahování konsensu – v tomto smyslu se stanovení výzkumných priorit stává členitým a komplexním politickým procesem. Rozhodování o výzkumných prioritách se odehrává v aréně protikladných tlaků mezi konceptem „science-push“ – je nutno poznat, respektovat a podporovat specifika a nuance vědeckého poznávání – a mezi schématem „demand-pull“ v němž je vyjádřen zájem klíčových sociálních aktérů zvýšit efektivitu a vykazatelnost investic do výzkumu. Rozhodování v těchto podmínkách je kontroverzní a sleduje v podstatě logiku vytváření politického konsenzu. V uplynulých letech se ve vyspělých zemích projevuje sílící tendence k prosazování modelu demand-pull. Orientace na aktivní, komplexní strategie a politiky s sebou také nese rozšíření konceptu priorit z „tématických“ priorit i na priority strukturální, které jsou problémově orientované (a mají přinášet synergetické efekty), např. posílení určitého sektoru výzkumu, důraz na vzdělávání všech pracovníků ve výzkumu a zejména podpora kooperačních a síťových vztahů mezi výzkumem, inovačními procesy a podnikatelskými aktivitami. Terminologicky je tedy obsažnější a výstižnější (zachycující určitý vývojový trend) pracovat s pojmem výzkumné priority. Přesto, že na celém světě - i v souvislosti s globalizací a politickou integrací do větších spolupracujících bloků - se prosazují totožné vyspělé technologie i koncepty a instrumenty výzkumné politiky, i v systému určování výzkumných priorit se nadále zachovávají odlišnosti spjaté se specifikami národních příp. regionálních politických kultur. Modelově bychom tyto soustavy mohli popsat jako centralizované a decentralizované. V centralizovaných modelech (top-down) rozhodovací instituce (administrátor) zpravidla vypracovává explicitní vědní či inovační strategii, existují zde centrální poradní orgány, které navrhují administrátorům určitý systém výzkumných priorit. 9
V decentralizovaných soustavách (bottom-up) působí při volbě výzkumných směrů nejrůznější vědní a výzkumné instituce, které mají specifickou oborovou, sektorovou (univerzity, veřejné výzkumné organizace) či regionální působnost - tento model vychází z priorit stanovených samotnou výzkumnou komunitou. Za nutnost a výzvu je ve výzkumných politikách vyspělých ekonomik v posledních letech považována potřeba hledat cesty a způsoby, jak účinně kombinovat oba tyto přístupy k výběru prioritních výzkumných směrů. Zdůrazňuje se hledání rovnováhy mezi těmito dvěma přístupy při optimalizaci metodiky výběru priorit. Metodologicky a procedurálně nejčastěji využívaným přístupem k hodnocení, který umožňuje vyváženost mezi kvantitativními a kvalitativními aspekty hodnocení, je tzv. RAE - Research Assessment Exercise. Jedná se o v současné době metodicky nejsprávnější přístup hodnocení uplatňovaný v několika rozvinutých zemích (viz kap. 3). Jde o systém periodického hodnocení subjektů aktivních ve výzkumu a vývoji, kteří produkují výsledky vědy a výzkumu, jejichž pořizovací náklady jsou hrazeny z veřejných rozpočtů. Existuje určitý konsensus na šestiletých intervalech hodnocení. Obecné hlavní principy RAE jsou následující: -
Nadřízený odpovědný administrátor (instituce, devizní orgán, komise) rozhodne o provedení hodnocení;
-
Tento odpovědný administrátor definuje cíle a proceduru hodnocení;
-
Získá souhlas hodnocené výzkumné komunity s hodnocením;
-
Jmenuje v proceduře stanoveným postupem hodnotící komise;
-
Vymezí rámcově metodiku hodnocení včetně okruhu kriterií (a jejich vah) pro komise;
-
Definuje postup po vynesení výroku komise včetně analýzy možných dopadů (tj. především využití výsledků hodnocení);
-
Rozhodne o konkrétních opatřeních na základě výsledků hodnocení.
2.3 Hodnocení vědy a výzkumu v ČR Veřejná diskuse o roli vědy ve společnosti, a především o způsobech hodnocení v českém systému vědy, výzkumu a inovací, byla v posledních letech v České republice velmi živá a široká – je to dáno tím, že vláda České republiky zahájila v posledních 3 letech zásadní reformy českého výzkumu a vysokoškolského vzdělání. Efekty těchto reforem mají být dosti hluboké a dalekosáhlé, a proto se o nich intenzivně diskutuje v odborné i obecné veřejnosti. Vztah kvality a kvantity ve vědě je v centru pozornosti veřejné debaty právem, k řešení tohoto problému se koneckonců ubíhají nejrůznější očekávání a zájmy všech zainteresovaných společenských aktérů. Je namístě jednoznačná prioritizace kvality – tj. silná podpora excelentní vědy, uznávané jak špičkovou badatelskou sférou, tak i ekonomickým trhem, nebo má být zachována podpora vědy v širším záběru, kdy je valorizována věda jako součást národní kultury a jako základ národního intelektuálního potenciálu? Věda, vědecké myšlení a metody se také uplatňují v různých sférách společnosti mimo vědu. Zaznívají rovněž hlasy, že orientace na špičkovou vědu musí vycházet 10
z určité šíře a rozmanitosti výzkumné základny, že špičková věda může vyrůstat jen z početnější „průměrné vědy“; existuje určitá prahová hodnota („critical mass“) a malé země musí mít vyšší % V&V&V, aby onu prahovou hodnotu („critical mass“) dosáhly. Otázka kritérií pro hodnocení vědecké práce: Řešení této otázky bylo hlavním předmětem veřejných i poloveřejných diskusí mezi představiteli státní správy a vědeckou obcí cca do sklonku roku 2008. Původně nastolená představa striktního a monopolního uplatňování scientometrických hledisek (citační indexy, impakt faktory aj.) se postupem doby oslabovala ve prospěch přijímání dalších pomocných kritérií, a právě tak slábla představa o jakémsi jediném megačísle, do něhož by se nakonec vtělilo hodnocení každé jednotlivé vědecké instituce. Teze o hodnocení výzkumu v ČR pouze z pozic světové vědy byla v průběhu diskuse korigována poukazem na společenskou užitečnost studia řady přírodních a sociálních jevů typických pro daný region i studia národních tradic a identity. Otázka vztahu hodnocení vědy a jejího financování: Hodnocení a financování vědy se ve veřejných diskusích objevuje jako v podstatě jedno téma, což je způsobeno tím, že jako integrovaný celek jsou tyto aspekty pojednány v probíhající reformě vědy a výzkumu, v níž je financování vědy dáno do přímé závislosti na výsledcích nových kritérií hodnocení. Již tato těsná souvislost je předmětem sporů. Ještě kontroverznější se jeví samotný systém hodnotících indikátorů. Reforma by dle jejích autorů měla posunout český výzkum blíž k excelentní vědě a k inovačním praktickým efektům vědy. Podle toho jsou konstruovány indikátory hodnocení – upřednostňují publikace v předních impaktovaných časopisech a v renomovaných vědeckých nakladatelstvích a inovační produkty výzkumu, především patenty. Konkrétní aplikovaná podoba tohoto systému hodnocení je však většinou vědecké obce kritizována jako paušální, nekvalitní, nevedoucí k vytčenému cíli, naopak podporující spíše kvantitu. Velkou pozornost médií i širší veřejnosti vzbudila právě tato diskuse o nosnosti nové metodiky uplatněné vládní Radou pro výzkum, vývoj a inovace při návrhu na rozdělení finančních prostředků mezi vědecké instituce na jaře 2009 (tzv. „kafemlejnek“, jak je tato metodika dnes běžně označována novináři). Diskuse ukázala, že vedle kritérií pro hodnocení vědecké práce je třeba se zabývat velmi detailně nejméně dvěma dalšími okruhy otázek: jednak mechanismy, kterými by se mělo hodnocení efektivity vědeckých pracovišť promítat do jejich financování, a dále i otázkou vzájemné porovnatelnosti hodnocení získaného pro tři různé okruhy výzkumu: pro základní výzkum v přírodních vědách (kde se lze do značné míry opřít o scientometrické ukazatele), pro základní výzkum ve společenských vědách a humanitních oborech (kde se významně uplatňuje i kvalitativní hodnocení) a pro aplikovaný výzkum, vývoj a inovace (kde se do hodnocení promítají i tržní hlediska). V posledním desetiletí se výběr základních směrů výzkumu stal jedním z hlavních témat Národní politiky výzkumu a vývoje České republiky (NPVaV) připravované v roce 1999 a přijaté usnesením české vlády ze dne 5. ledna 2000. Vědní politika přijala zejména tyto principy (v rovině věcné, organizační a metodologické): ■
Stanovení věcných, tematických priorit bude probíhat diferencovaně podle toho, zda jde o neorientovaný, nebo orientovaný výzkum. V případě neorientovaného výzkumu (části základního výzkumu) nebude stát žádným způsobem zasahovat do výběru témat a postupů výzkumu; toto bude zůstávat v kompetenci vědecké obce, jejích institucí a pracovníků zabývajících se základním 11
výzkumem. Výběr priorit orientovaného výzkumu (který zahrnuje i část výzkumu základního) bude vycházet z předpokládaných potřeb lidí, ekonomiky a společnosti, z požadavků na rozvoj lidského, znalostního a materiálního potenciálu České republiky a z potřeb rozvoje zdejších výzkumných a vývojových kapacit. ■
Priority budou zabezpečovány formou strukturovaného a jednotně koordinovaného národního programu orientovaného výzkumu a dále i formou výzkumných záměrů. V souladu se zahraničními zkušenostmi budou stanoveny tematické a průřezové programy, které budou zahrnuty do národního programu orientovaného výzkumu. Tematické programy mají být orientovány na uspokojování jednotlivých základních potřeb lidí, dané ekonomiky a společnosti. Záměrem průřezových programů je zvýšit úspěšnost a efektivnost programů jako celku, včetně zabezpečení systémových priorit VaV. Pro první národní program orientovaného výzkumu byly stanoveny tyto priority jako tematické programy: kvalita života, informační společnost, konkurenceschopnost, energie pro ekonomiku a společnost a společenská transformace. Prioritními průřezovými programy byly určeny: lidské zdroje pro VaV, integrovaný VaV a regionální a mezinárodní spolupráce ve VaV. Tento výběr byl silně ovlivněn stávajícími programy Evropské unie, konkrétně v té době jejím 5. rámcovým programem.
■
Výběr dílčích programů (směrů) pro realizaci tematických a průřezových programů bude proveden s využitím metodologie Foresight. Na provedení těchto prací byla vyhlášena veřejná soutěž a práce byly financovány z účelových prostředků na VaV. Celý proces výběru priorit orientovaného výzkumu je považován za složitý, časově a finančně náročný proces, probíhající v několika etapách a úrovních. Požaduje se též stanovení vhodných kritérií pro hodnocení a rozhodování při výběru dílčích programů (směrů), projektů a jejich výsledků.
■
Národní program orientovaného výzkumu, který je reakcí na potřebu výběru priorit při vládní podpoře dosud tematicky roztříštěného rezortního výzkumu, byl základem účelového financování v oblasti orientovaného výzkumu. Přitom se předpokládalo vyhlášení tohoto programu v průběhu roku 2001 a zahájení řešení prvních vybraných projektů od počátku roku 2002 (tyto termíny byly splněny).
Plnění NPVaV bylo příznivě vyhodnoceno nejen při hodnocení vládou v roce 2000, ale i v roce 2003 v souvislosti s přípravou nové vědní politiky pro příští léta. Mezi její důležité rysy, které jsou pozitivně oceňovány, patří otevřenost a pružnost; transparentnost při přípravě a realizaci; provázanost s jinými oblastmi, především s oblastí vzdělání; respektování podmínek celosvětově se globalizující ekonomiky a politiky; důraz na výsledky výzkumu a jejich kvalitu. Schválená nová NPVaV na léta 2004–20083 opět akcentovala potřebu věnovat pozornost výběru priorit (výzkumných směrů, strategických technologií). Poukazovala na omezené finanční a lidské zdroje nutící ke koncentraci veřejných prostředků na řešení především vybraných úkolů VaV. Pro optimální využití podpory z veřejných zdrojů je nutno najít odpovědi zejména na tyto otázky:
3
v čem se český výzkum cítí nejsilnější,
http://www.vyzkum.cz/FrontClanek.aspx?idsekce=5580
12
jaký výzkum je třeba z hlediska společenských a ekonomických potřeb podporovat nejvíce,
jaké jsou pro Českou republiku klíčové a kritické technologie.
2.3.1 Charakteristiky přístupu k výběru základních směrů výzkumu Na základě výsledku vyhlášené veřejné soutěže bylo přípravou návrhu Národního programu výzkumu (dále jen NPV) a způsobu jeho realizace jako řešitel pověřeno Technologické centrum AV ČR ve spolupráci s Inženýrskou akademií ČR. Hlavním cílem zakázky bylo navrhnout prioritní výzkumné směry, které mají vysoký potenciál přispívat k příznivému ekonomickému rozvoji a k naplnění sociálních potřeb společnosti při optimálním využití veřejných prostředků na VaV. Jednotlivé cíle byly soustředěny do dvou hlavních skupin:
návrh NPV sestával z těchto úkolů: upřesnit počty, názvy, cíle a charakteristiky hlavních tematických a průřezových programů definovaných NPVaV, navrhnout dílčí programy (systémová opatření) pro jednotlivé tematické a průřezové programy a identifikovat jednotlivé klíčové výzkumné směry a zařadit je do dílčích programů;
návrh způsobů realizace NPV sestával z těchto úkolů: navrhnout systémy organizace, řízení a kontroly tematických a průřezových programů, zásady soutěže projektů o finanční podporu, systém kontroly a hodnocení projektů, hlavní principy mezinárodní spolupráce, principy financování NPV, předložit rámcový návrh informačního zabezpečení realizace NPV, navrhnout vhodný postup implementace programu a zásady pro komunikaci s veřejností.
Práce na projektu trvaly 12 měsíců. Paralelně probíhalo řešení obou hlavních cílových skupin zadání: věcné problematiky (náplně) programu a systému řízení programu. Projekt probíhal v šesti navazujících fázích: ▪
přípravná fáze (vytvoření řídící, výkonné a poradní struktury projektu);
▪
shromáždění podkladů pro práci odborných panelů (interview aplikační sféry, shromáždění statistických dat a strategických rezortních koncepcí pro jednotlivé aplikační sektory, externí SWOT analýzy aplikačních sektorů);
▪
práce odborných panelů (identifikace významných a klíčových výzkumných směrů, průřezová témata, návrh řízení a implementace NPV, konečné zprávy panelů);
▪
činnost pracovní skupiny (detailní návrh struktury a priorit NPV, konečný návrh jeho realizace a pravidel řízení);
▪
závěrečná syntéza výsledků a příprava zprávy pro zadavatele;
▪
závěrečná konference a příprava prezentačních publikací.
Při výběru výzkumných priorit byla použita metodologie Foresight. V tomto projektu šlo vlastně o první široké praktické využití této metodologie v České republice. V rámci aplikace Foresightu byly používány různé metody analýzy a predikce jako např. expertní panely, brainstorming, Delphi metoda, SWOT analýza, strom cílů, systémová analýza atd.
13
Klíčovou metodickou komponentou projektu byly diskusní panely expertů. Experti se vyjadřovali jednak k tomu, v čem je český výzkum nejsilnější a nejschopnější, jednak k otázce, jaké výzkumné priority jsou pro Českou republiku nejdůležitější a jaké výzkumné směry je nezbytné rozvíjet. Výsledkem práce těchto odborných panelů byly zejména zdůvodněné návrhy priorit a klíčových výzkumných směrů, resp. systémových opatření, jednotlivých tematických a průřezových programů ve formě písemné zprávy. Zvláštní odborný panel se zabýval vypracováním návrhu systému managementu NPV a způsobu přechodu současných programů orientovaného výzkumu do tohoto nového programu. Jako pracovní skupiny fungovaly odborné panely, jejichž práce se zúčastnilo několik set odborníků z vysokých škol, výzkumných ústavů a pracovišť, podniků a dalších sfér uživatelů výsledků VaV. Bylo ustaveno 18 odborných panelů, z toho bylo 14 panelů tematických, 3 panely průřezové a 1 panel systémový. Panely byly tvořeny v průměru 15–20 odborníky. Dále měly svého předsedu a tajemníka. Při vytváření panelu se přihlíželo k odpovídajícímu zastoupení výzkumné a uživatelské sféry. Tematické panely byly určeny (v návaznosti na již stanovené tematické programy) pro tyto aplikační sektory (oblasti): zemědělství a potraviny; životní prostředí; zdravotnictví; farmacie; stavebnictví, urbanistika a bydlení; informační společnost; materiály a technologie jejich výroby; výrobky a zpracovatelské procesy; přístroje; stroje a zařízení; chemické výrobky a procesy; dopravní systémy; energetika a nerostné zdroje; společenská transformace. Průřezové panely byly stanoveny v souladu s názvy průřezových programů (viz NPVaV). Systémový panel nesl pojmenování management a implementace NPV. Práce každého tematického panelu zahrnovala pro daný aplikační sektor (oblast): určení očekávaných trendů v České republice do roku 2010, podrobnou SWOT analýzu zpracovávané problematiky, navržené klíčové výzkumné směry v pořadí významnosti a případně doporučená opatření ke zlepšení využití VaV. Některé panely identifikovaly i strategické klíčové technologie, jejichž úspěšné využití je podmíněno podporou odpovídajících výzkumných směrů. Má jít o technologie vysoce perspektivní z hlediska budoucího tržního uplatnění a rovněž takové, se kterými by se dle názoru odborníků mohla Česká republika prosadit na mezinárodním trhu. Celkem bylo navrženo 163 klíčových výzkumných směrů (na počátku se dokonce pracovalo s 612 různými výzkumnými prioritami) a identifikováno 25 strategických klíčových technologií. Činnost průřezového panelu spočívala rovněž ve specifikaci očekávaných vývojových trendů, dále ve SWOT analýze, ale namísto klíčových výzkumných směrů jím byla navrhována systémová opatření. Panel zabývající se návrhem implementace a managementu NPV navrhl způsob postupného přechodu současného systému podpory výzkumu na nový, definovaný v NPV, a dále hlavní principy jeho řízení a zásady finančního a organizačního zajištění. Po ukončení práce panelů byla vytvořena pracovní skupina, která zahrnovala předsedy a tajemníky všech panelů a další odborníky. Cílem práce této skupiny bylo zejména na základě posouzení základních souborů klíčových směrů navržených v panelech (celkem 163) identifikovat mezioborové (interdisciplinární) výzkumné směry a vybrat ty klíčové výzkumné směry, které mají nejvyšší potenciál přispět k příznivému ekonomickému a sociálnímu rozvoji v České republice.
14
Návrh priorit NPV založený na práci odborných panelů a navazující pracovní skupiny lze hierarchicky strukturovat takto:
Tematický program – Dílčí tematické programy – Klíčové výzkumné směry (viz např. konkrétní řetězec: Informační společnost – Inteligentní systémy pro rozhodování, řízení a diagnostiku – Umělá inteligence a její aplikace nebo např. Kvalita života – Zdraví obyvatel – Molekulárně biologické a genetické postupy v prevenci, diagnostice a léčbě nejzávažnějších onemocnění);
Průřezový program – Dílčí průřezový program (viz např. Lidské zdroje pro VaV – veřejná soutěž výzkumných projektů v tematických oborech, jako je práce vědce na domácím trhu práce, externí a invertovaný brain drain ad.).
Ve finální podobě – po provedených výběrech pracovní skupiny – návrh NPV4 sestával z 5 tematických programů, členěných na 19 dílčích tematických programů, které zahrnovaly celkem 90 klíčových výzkumných směrů. Návrh NPV dále obsahoval 3 průřezové programy členěné na 19 dílčích průřezových programů (systémových opatření). Zapojení zahraničních odborníků bylo zajištěno vytvořením mezinárodního panelu expertů, který zahrnoval zahraniční odborníky se zkušenostmi z řízení a realizace projektů podobného typu. Členy panelu byli experti z Německa, Francie, Velké Británie, Španělska, Portugalska, Nizozemí, Maďarska a Evropské komise. Názory členů mezinárodního panelu expertů byly využity zejména při vývoji metodiky řešení projektu. Vztahy k odborné a širší veřejnosti byly zejména zajišťovány:
zapojením širokého okruhu odborníků z vysokých škol, výzkumných ústavů a pracovišť, podniků a dalších sfér uživatelů výsledků VaV do práce odborných panelů;
po skončení projektu formou prezentačních publikací a otevřením stránek na Internetu, kde byla veřejnost informována o výsledcích výběru.
2.3.2 Hodnocení dosažených výsledků Odborná veřejnost přivítala jako důležitý výsledek projektu vytvoření širokého a kvalifikovaného diskusního fóra význačných vědců, výzkumníků, manažerů průmyslových a jiných firem, podnikatelů a zástupců státní správy a dalších institucí, což je jeden z klíčových efektů a vlastně smysl hodnocení formou metody Foresight. Předpokládalo se, že takto vzniklý potenciál bude dále využit při aktualizaci výběru výzkumných priorit (jako kontinuálního procesu aktivní reakce na vyvíjející a měnící se ekonomické a sociální potřeby země) i v dalších aktivitách. Současně někteří čeští odborníci doporučili (s názorovou podporou ze strany mezinárodního panelu expertů) zachovat kontinuitu aktivit v oblasti technologického Foresight v České republice. Hovořilo se i o vytvoření odpovídajících institucionálních struktur a založení výzkumných záměrů v oblasti tvorby komplexních strategických studií zaměřených na výzkumné a technologické priority a jejich vazby a vliv na ekonomickou a
4
Podrobné informace viz http://www.vyzkum.cz/FrontClanek.aspx?idsekce=613#att .
15
sociální situaci v České republice. Za užitečné v daných souvislostech se též považovalo provádět sledovatelský výzkum podobných projektů v zahraničí a aktivit Evropské komise v dané oblasti. Informace o postupu přípravy NPV (tedy včetně výběru výzkumných priorit) se setkaly s příznivou odezvou v odborných orgánech Komise Evropské unie i na řadě konferencí v zahraničí. Například v květnu 2003 se v Řecku konala konference k roli Foresightu a spolupráci v této oblasti v rozšířené Evropě, na níž byly s pozitivním ohlasem prezentovány též české výsledky a zkušenosti. Konference vyzdvihla zejména potřebu výměny „best practices“ a tvorbu společných projektů.
2.3.3 Priority aplikovaného výzkumu, vývoje a inovací a Národní politika výzkumu, vývoje a inovací ČR 2009-2015 V roce 2008 byly odbornými komisemi Rady pro výzkum a vývoj připraveny priority aplikovaného výzkumu, vývoje a inovací (aktualizované Dlouhodobé základní směry výzkumu - doposud užívaný pojem Dlouhodobé základní směry výzkumu je novelou zákona č. 130/2002 Sb. nahrazen standardním evropským pojmem priority aplikovaného výzkumu, vývoje a inovací), které byly schváleny jako podklad pro přípravu Národní politiky výzkumu, vývoje a inovací ČR na léta 2009 2015 na 237. zasedání RVV dne 14. listopadu 2008. Při přípravě těchto priorit byl nově kladen větší důraz na aktivní účast uživatelské sféry včetně finančního vyjádření její participace, což zvýší potenciál pro využitelnost výsledků výzkumu, vývoje a inovací v aplikacích. Priority aplikovaného výzkumu, vývoje a inovací ČR na léta 2009 – 2011 jsou součástí Národní politiky výzkumu, vývoje a inovací ČR na léta 2009 - 2015 (dále jen VaVaI)5, která je strategickým dokumentem a jedním ze základních nástrojů pro realizaci Reformy systému výzkumu, vývoje a inovací, která byla schválena vládou 26. března 2008, usnesením č. 287. Při přípravě tohoto Národní politiky VaVaI byly využity široce diskutované Zelená kniha výzkumu, vývoje a inovací a Bílá kniha výzkumu, vývoje a inovací. Národní politika rovněž přihlíží i k závazným a doporučujícím dokumentům orgánů Evropské unie; pozornost je věnována i operačním programům podílově financovaným ze strukturálních fondů EU, protože ty výrazně ovlivní základnu VaVaI v ČR a její rozvoj. Národní politika VaVaI má více částí, které na sebe navazují. Východiska NP VaVaI - stanovují základní cíle politiky a popisují jednotlivé kroky postupu. Hlavní principy NP VaVaI – cílem je vytvořit rámec pro realizaci opatření v oblasti VaVaI stimulující rozvoj znalostní společnosti, který povede k dalšímu růstu konkurenceschopnosti české ekonomiky a ke zlepšení kvality života v ČR. Cíle a aktivity NP VaVaI - vycházejí z hodnocení stavu v ČR a možností využití zahraničních zkušeností. Hlavní principy VaVaI po roce 2015 - VaVaI bude i nadále jednou z hlavních priorit společenského rozvoje a bude významnou měrou přispívat k růstu hospodářské úrovně a kvality života společnosti. Nároky a dopady - Národní politika VaVaI bude mít dopady na rozvoj ekonomiky a konkurenceschopnosti ČR, kvalitu života, společenský rozvoj i další oblasti (zdraví obyvatel, životní prostředí atd.) Její úspěšné naplňování bude vyžadovat úpravy legislativy i státního rozpočtu ČR. Priority aplikovaného výzkumu, vývoje a inovací ČR na léta 2009 – 2011: biologické a ekologické 5
Podrobněji http://www.vyzkum.cz/FrontClanek.aspx?idsekce=532844
16
aspekty udržitelného rozvoje, molekulární biologie a biotechnologie, energetické zdroje, materiálový výzkum, konkurenceschopné strojírenství, informační společnost, bezpečnost a obrana, priority rozvoje české společnosti. Cíle a aktivity NP VaVaI. Celkem bylo stanoveno devět cílů, které vycházejí ze současného stavu v ČR a analýzy potřeb dalšího rozvoje: Cíl 1: Zavést strategické řízení VaVaI na všech úrovních – úkolem je zavést strategické řízení, založené na systematické analytické činnosti a důsledném vyhodnocování dopadů Národní politiky VaVaI. Zavedení strategického řízení je rovněž klíčové pro jednotlivé výzkumné organizace. Cíl 2: Zacílit veřejnou podporu VaVaI na potřeby udržitelného rozvoje – priority aplikovaného výzkumu, vývoje a inovací budou stanoveny podle cílů, kterých má být dosaženo ve vazbě na potřeby udržitelného rozvoje ČR ve všech třech jeho pilířích (ekonomický, sociální a environmentální rozvoj). Cíl 3: Zvýšit efektivitu sytému veřejné podpory VaVaI – cílem je nastavit mechanismy pro poskytování, využití a evaluaci veřejné podpory VaVaI tak, aby tato podpora přispívala k excelenci českého výzkumu a využitelnésti výsledků VaV v inovacích Cíl 4: Využívat výsledky VaV v inovacích a zlepšit spolupráci veřejného a soukromého sektoru ve VaVaI – zajistit dostatečné množství poznatků využitelných v praxi, vytvoření mechanismů pro snadný, rychlý přenos těchto poznatků do praxe, využívání nových poznatků VaV v inovacích. Cíl 5: Zlepšit zapojení ČR do mezinárodní spolupráce VaVaI – nezbytný požadavek pro udržení konkurenceschopnosti a tempa světového technologického vývoje ve všech oblastech spolupráce na mezinárodní úrovni. Cíl 6: Zajistit kvalitní lidské zdroje pro VaVaI – dostatek kvalitních výzkumných pracovníků a kvalitních absolventů vysokých škol. Cíl 7: Vytvořit v ČR prostředí stimulující VaVaI – jde o vznik proinovačního prostředí, které bude stimulovat podnikatelské a výzkumné aktivity a vytvářet příznivé podmínky pro zvyšování zájmu o výsledky VaVaI. Cíl 8: Zajistit účinné vazby na politiky v jiných oblastech – koordinovat činnosti jednotlivých subjektů veřejné správy, implementačních agentur a dalších poskytovatelů veřejné podpory VaVaI tak, aby
se
jednotlivá
opatření
účelně
doplňovala
a
synergicky
připívala
k
růstu
konkurenceschopnosti české ekonomiky a kvality života obyvatel. Cíl 9: Důsledně hodnotit systém VaVaI – zavést systém kontinuálního hodnocení VaVaI v ČR na všech úrovních, který bude zajišťovat dostatečnou efektivitu prostředků investovaných do VaVaI.
2.4 Hodnocení v Akademii věd ČR Hodnocení v transformačním procesu mělo od samého počátku dvojí základní cíl: mělo zjistit kvalitu výzkumné práce jednotlivých, týmů a pracovišť jako základ k personálním změnám, ale také mělo sloužit k tvorbě optimální struktury vědeckých institucí pro budoucnost a k formování koncepce jejich činnosti. Nutnost spojit oba úkoly, spadající do různých úrovní, nakonec určila i metody a kritéria, která byla pro hodnocení používána. V dlouhotrvajících diskusích mezi stoupenci kvantitativních 17
(scientometrických) a kvalitativních (peer review) metod hodnocení, vykrystalizoval nakonec názor, že základní a osvědčenou metodou je hodnocení prováděné předními odborníky oboru, protože ničím nelze nahradit odpovědnost kompetentních vědců pro danou vědní oblast. Při koncipování každého hodnotícího systému je třeba brát v úvahu, že účinný hodnotící systém nelze najít na úrovni metodik a technik, na úrovni instrumentální, ale konec konců jen v kontextu vztahu vědy a společnosti a ze základny efektivně fungující vědní komunity. Grémia odborníků mohou rovněž rozlišovat různé úrovně hodnocení a realizovat oba výše uvedené cíle hodnocení. Grémia by měla při hodnocení používat metody a přístupy podle vlastního rozhodnutí, samozřejmě včetně scientometrických metod a technik. V zásadě však hodnocení musí být multikriteriální. Tak vznikla v hodnotitelských aktivitách snaha o soustavné slaďování kvalitativních a kvantitativních metod. Měla význam také v tom, že aplikace scientometrických analýz zvyšovala objektivnost hodnocení a brala půdu pod nohama námitkám, pramenícím v obavách z možné zaujatosti subjektivního peer review.
2.4.1 Přehled hodnocení v Akademii věd ČR První hodnocení pracovišť Akademie věd po roce 1989 bylo provedeno na podzim roku 1992 a dokončeno v roce 1993; výsledkem tohoto hodnocení bylo zrušení osmnácti vědeckých pracovišť a čtyř pracovišť servisních, a stav pracovníků Akademie věd byl redukován na polovinu stavu z roku 1989. V tomto prvním hodnocení se již projevily snahy vymezit subjekty hodnocení, stanovit kriteria hodnocení i metody a proceduru hodnocení způsobem, který byl srovnatelný s obdobnými aktivitami v rozvinutých evropských zemích. Postup hodnocení přinesl potřebné výsledky a byl v dalších letech rozpracován v mnohem zralejších formách v Systému nezávislého hodnocení vědeckých pracovišť AV ČR, přijatém demokraticky volenými orgány Akademie věd ČR v roce 1993. Po hodnocení provedeném v letech 1992-93 byl v Akademii věd ČR uskutečněn první cyklus pravidelného hodnocení v letech 1994-96 a druhý cyklus v letech 2000-2001. První ze jmenovaných hodnocení provedla Akademie věd na základě vlastního rozhodnutí, druhé hodnocení v roce 20002001 se uskutečnilo na základě Pravidel hodnocení výzkumných záměrů a výsledků pracovišť, přijatých usnesením vlády ČR č. 281 ze dne 22. dubna 1998. Tato pravidla určovala způsob hodnocení ve všech sektorech výzkumu a vývoje; řídící a koordinační roli přitom hrála Rada vlády pro výzkum a vývoj, která přitom dbala na naplňování tehdejší Národní politiky výzkumu a vývoje České republiky. Interní norma Akademie věd ČR z roku 1999 stanovila základní zásady, podmínky a kritéria cyklického hodnocení pro AV a zřídila tři oborové hodnotící komise pro jednotlivé vědní oblasti Akademie. Je třeba poznamenat, že každá z oborových hodnotících komisí nezávisle zvolila v rámci daných pravidel poněkud odlišný systém: komise pro hodnocení výzkumných záměrů a výsledků pracovišť v oblasti věd o neživé přírodě si vyžádala na každý výzkumný záměr posudky tří zahraničních posuzovatelů a jeden posudek vypracoval člen komise; komise pro hodnocení výzkumných záměrů a výsledků pracovišť v oblasti věd o živé přírodě a chemických věd pracovala s posudky tří zahraničních a dvou tuzemských posuzovatelů; a komise pro hodnocení výzkumných záměrů a výsledků pracovišť v oblasti humanitních a společenských věd vyžadovala posudky nejméně tří zahraničních posuzovatelů.
18
Celkem bylo při hodnocení v letech 2000-2001 získáno 260 posudků (z toho 193 zahraničních), na nichž se podíleli odborníci celkem z 22 zemí. Stručně lze uvést, že v rámci každého posudku oponent klasifikoval (ve čtyřstupňové škále) sedm dílčích aspektů výzkumného záměru, dále hodnotil výzkumný záměr celkově (v pětistupňové škále) a v textové části se vyjadřoval ke specifickým otázkám tematických okruhů výzkumu v rámci záměru. Je pochopitelné, že vedle velké většiny relevantních (a někdy až překvapivě zasvěcených a detailních) posouzení byl obdržen i jistý menší podíl posudků s problematickou výpovědní hodnotou. Výsledná stanoviska pak samozřejmě záležela na posouzení a odpovědnosti hodnotící komise, přičemž všechny oborové hodnotící komise postupovaly v takových případech velmi uvážlivě. Výsledkem jejich práce byly návrhy vyhodnocení výzkumných záměrů pracovišť AV ČR (v pětistupňové škále: velmi dobrý, dobrý, vyhovující, vyhovující po úpravách a nevyhovující). Lze konstatovat, že všechny tři hodnotící komise postupovaly s podrobnou znalostí věci často dokonce náročněji než zahraniční oponenti a nebály se vzít na sebe odpovědnost i za snížení stupně výsledných hodnocení některých výzkumných záměrů. Skutečnost, že výzkumné záměry pracovišť Akademie věd byly i přesto v rámci navržené pětistupňové škály hodnoceny jako v rozmezí prvých dvou stupňů pětistupňové klasifikace, považovala Akademická rada především za odraz těch okolností, že a) Akademie věd sama zavedla systém vnějšího nezávislého periodického hodnocení, přičemž od roku 1990 proběhla již tři hodnocení, na jejichž podkladě byl méně kvalitní výzkum v Akademii věd ukončen či podstatně omezen; došlo při tom i ke zrušení některých pracovišť, b) průběžné hodnocení na všech úrovních (včetně atestací vědeckých pracovníků) je nedílnou součástí řídící práce, zahrnující i diferencovanou alokaci prostředků na pracoviště a uvnitř pracovišť na vědecké týmy. Z hlediska alokace prostředků ze státního rozpočtu lze konstatovat, že hodnocení v letech 2000-2001 přineslo dostatek informací o vědeckém výkonu pracovišť Akademie věd za dobu od jejich předchozího hodnocení, a poskytlo tak Akademické radě aktuální vodítko pro budoucí diferencované rozdělování institucionálních prostředků na jednotlivá pracoviště. Poprvé došlo k zohlednění výsledků hodnocení při stanovování výše rozpočtů pro rok 2002. Periodické hodnocení pracovišť za účasti mezinárodních expertů s následným promítnutím jeho výsledků do diferencovaného financování je integrální a dlouhodobou součástí systému řízení Akademie věd. V období let 2003-2007 proběhla dvě komplexní hodnocení pracovišť Akademie věd. První z nich se uskutečnilo v letech 2003-2004 v souvislosti s hodnocením návrhů výzkumných záměrů na léta 2005-2010. Další hodnocení (tzv. „průběžné hodnocení“) proběhlo v letech 20072008. Současně byla provedena kontrola řešení výzkumných záměrů pracovišť Akademie věd a výsledků jejich vědecké a odborné činnosti. Jedním z hlavních hodnotících kritérií vždy bylo množství a kvalita dosažených výsledků srovnatelných s úrovní špičkových pracovišť v Evropě a ve světě. Akademie věd byla první výzkumnou institucí v ČR, která zavedla praxi hodnocení výsledků výzkumu podle mezinárodně používaných kritérií; při
19
rozhodování cíleně podporuje vědeckou kvalitu a excelenci a tomuto cíli přizpůsobuje i struktury jí zřizovaných pracovišť. V zahraničních analýzách transformačních procesů v akademiích věd zemí střední a východní Evropy bývá oceňováno [9] (Mayntz, R., Schimank, U., Weingart, P., 1998), že Akademie věd ČR dovedla využít restrikce finančních prostředků ke zvýšení produktivity vědecké práce, a že vědečtí pracovníci Akademie věd se otevřeli ochotně i mezinárodní evaluaci a přijímají hodnotový systém, který preferuje svobodu a autonomii výzkumu i za cenu větší existenční nejistoty.
2.4.2 Hodnocení výzkumné činnosti pracovišť AV ČR za léta 2005–2009 Poslední zevrubné hodnocení probíhá v současné době, od léta 2010 do poloviny roku 2011. Akademická rada AV ČR na svých zasedáních ve dnech 12. ledna 2010 a 2. února 2010 schválila provedení hodnocení výzkumné činnosti pracovišť AV ČR za období 2005-2009, a to s důrazem na kvalitu dosahovaných výsledků vědeckých útvarů pracovišť. Cílem hodnocení je popsat a posoudit současný stav, mezinárodní a národní kontext hodnocených vědních oborů, včetně možností a perspektiv jejich dalšího rozvoje. Hodnocení bude provedeno takovým způsobem, aby bylo možné s předstihem realizovat případné návrhy organizačních změn pracovišť AV ČR a stanovit výši jejich podpory ze zdrojů institucionálního financování od roku 2012. Provedení hodnocení je úkolem komisí pro hodnocení výzkumné činnosti pracovišť AV ČR za léta 2005-2009. Na odborném posouzení se též podílí zahraniční posuzovatelé (3-6 hodnotitelů dle velikosti ústavu). Pro tyto komise a zahraniční posuzovatele byly připraveny písemné podklady, ze kterých hodnocení bude vycházet. Zaměření a struktura písemné dokumentace odpovídá požadavkům a standardům hodnocení ve vyspělých evropských zemích (viz kap. 3 a 4). i. Struktura podkladových materiálů Struktura podkladů je členěna do 5 tématických okruhů hodnocení: a)
Kvalita a výsledky vědecké činnosti a aktuálnost tématiky z hlediska trendů světové vědy a jejich inovačního potenciálu. Pro hodnocení budou přitom brány v úvahu ohlasy výsledků
a
postavení
hodnocené
jednotky
(pracoviště/vědeckého
útvaru)
v
mezinárodním kontextu; b)
Význam a specifický přínos pracoviště/vědeckého útvaru pro společnost z hlediska společenských, kulturních či ekonomických potřeb České republiky, případně z hlediska zachování kontinuity dlouhodobě shromažďovaných datových souborů, zajištění veřejné služby, apod.;
c)
Zapojení pracoviště/vědeckého útvaru do mezinárodní spolupráce, zahrnující účast v zahraničních projektech, informačních sítích, organizace významných mezinárodních konferencí, apod. Výsledky mezinárodní spolupráce a jejich význam pro činnost pracoviště;
20
d)
Personální, materiální a organizační otázky činnosti pracoviště a perspektivy jeho rozvoje, zahrnující: členění pracoviště na vědecké útvary, role vědeckých útvarů v koncepci pracoviště, hodnocení významu a kvality vědeckých útvarů vedením pracoviště; vnitřní stimulační a hodnoticí postupy a mechanismy určování výzkumných priorit; věkové složení zaměstnanců, zejména s ohledem na kvalitu a výsledky vědecké práce pracovníků s dlouhodobou perspektivou působení na pracovišti; vlastní SWOT analýza pracoviště a jeho vědeckých směrů provedená vedením pracoviště.
e)
Další aktivity a doplňující informace, zahrnující: účast na řešení grantových a programových projektů ČR, s uvedením projektů zvlášť významných z hlediska vědecké koncepce ústavu; pedagogická činnost pracoviště, výchova doktorandů, přednáškové kurzy, příprava učebních textů, apod.; účast na činnostech vědecké obce (členství v komisích souvisejících s činnostmi ve vědě a výzkumu, redakčních radách, orgánech grantových agentur, vědeckých radách, případně jiná účast na řízení vědy a její popularizaci).
K tematickým okruhům a), b), c) a d) se vyjádří zahraniční posuzovatelé i komise, k aktivitám podle bodu e) pouze komise. Kromě podkladů k tematickému okruhu e), které se předkládají v českém jazyce, se všechny ostatní podklady předkládají v jazyce anglickém. ii. Hlediska a kritéria hodnocení Při hodnocení pracoviště jako celku budou komise hodnotit okruhy a) – e), vědecké útvary budou hodnoceny pouze v okruzích a), b) a c). Hodnotící komise i zahraniční posuzovatelé zhodnotí pracoviště a jeho vědecké útvary podle následujících 3 hledisek: 1. Kvalita a množství dosahovaných výsledků pracoviště/vědeckého útvaru, inovační potenciál jeho výsledků, ohlas ve vědecké komunitě (okruhy ad a), b), c)); 2. Postavení pracoviště/vědeckého útvaru v mezinárodním, případně národním kontextu oboru (okruh c)); 3. Perspektiva pracoviště/vědeckých útvarů, význam útvaru pro vědeckou koncepci celého pracoviště, uskutečnitelnost programu výzkumu, úroveň vedoucích osobností vědeckých útvarů, potenciál zapojení do nových vědeckých témat (okruh d)). Pro ústavy 1. oblasti věd v AV ČR (vědy o neživé přírodě), 2. oblasti věd (vědy o živé přírodě a chemické vědy) a část ústavů 3. oblasti věd (humanitní a společenské vědy) je rozhodujícím kritériem kvalita výsledků vědecké činnosti a jejich významnost v mezinárodním kontextu daného vědního oboru (tematické okruhy a) a c)). Pro většinu vědeckých útvarů ústavů 1. a 2. oblasti věd není proto hodnocení významu v národním kontextu (okruh b)) podstatné nebo smysluplné (tento typ vědeckých ústavů je označen jako typ I). Pro některé ústavy 3. vědní oblasti, zejména některé jejich vědecké útvary, případně i některé 21
specializované útvary jednotlivých ústavů 1. a 2. oblasti věd je rozhodující význam jejich vědecké činnosti v kontextu národním (tento typ vědeckých ústavů je označen jako typ II). Rozdílnému postavení pracoviště/vědeckého útvaru vzhledem k obecně mezinárodnímu či národnímu kontextu jeho vědeckého zaměření pak odpovídají rozdílné váhy hodnotících kritérií. iii. Stupnice hodnocení Pro hodnocení pracovišť i jejich vědeckých útvarů je stanovena pětibodová stupnice, která závisí na výše uvedeném typu pracoviště/vědeckého útvaru, tj. různém postavení vzhledem k mezinárodnímu či národnímu kontextu jeho vědeckého zaměření: A - Vynikající Typ I:
Kvalita výzkumu a dosažené výsledky v hodnoceném období jsou v mezinárodním měřítku na špičkové úrovni, mají zásadní význam pro rozvoj oboru, spoluvytváří jeho současný světový trend. Pracoviště/vědecký útvar je považován za významný na mezinárodní úrovni.
Typ II:
Kvalita výzkumu a dosažené výsledky v hodnoceném období jsou v národním nebo v evropském měřítku na špičkové úrovni, mají zásadní význam jak pro rozvoj oboru, tak pro rozvoj kultury a společnosti v České republice. Význam pracoviště/vědeckého útvaru je považován ve svém oboru na národní nebo evropské úrovni za zásadní.
B - Velmi dobré Typ I:
Kvalita výzkumu a dosažené výsledky v hodnoceném období jsou významné na mezinárodní úrovni, v národním měřítku mají zásadní dopad na rozvoj oboru. Pracoviště/vědecký útvar je uznávaný na mezinárodní úrovni, v národním srovnání jde o čelného představitele v rámci oboru.
Typ II:
Kvalita výzkumu a dosažené výsledky v hodnoceném období jsou významné na národní nebo evropské úrovni, v národním měřítku mají významný dopad na rozvoj oboru a přispívají k rozvoji kultury a společnosti v České republice. Pracoviště/vědecký útvar je uznávaný na národní nebo evropské úrovni.
C - Dobré Typ I:
Kvalita výzkumu a dosažené výsledky v hodnoceném období jsou konkurenceschopné v národním měřítku a pouze v omezené míře se podílí na rozvoji oboru i na mezinárodní úrovni. Pracoviště/vědecký útvar pracoviště je v národním měřítku považován za významný v rámci oboru.
Typ II:
Kvalita výzkumu a dosažené výsledky v hodnoceném období jsou konkurenceschopné v národním nebo v evropském měřítku, ale pouze v omezené míře přispívají k rozvoji kultury a společnosti v České republice. Pracoviště/vědecký útvar pracoviště je v národním nebo v evropském měřítku považován za dobrý v rámci oboru.
D - Vyhovující 22
Typ I:
Kvalita výzkumu a dosažené výsledky v hodnoceném období jsou na vyhovující úrovni, nedosahují však kvalit výsledků uvedených v předchozích kategoriích, na dlouhodobý trend oboru pouze navazují. Kvalita pracoviště/vědeckého útvaru je pouze na národní úrovni.
Typ II:
Kvalita výzkumu a dosažené výsledky v hodnoceném období jsou na vyhovující úrovni, nedosahují však kvalit výsledků uvedených v předchozích kategoriích, na dlouhodobý trend oboru pouze navazují.
E - Nevyhovující Typ I:
Kvalita výzkumu a dosažené výsledky v hodnoceném období jsou neuspokojivé, dosavadní vědecký a/nebo metodický přístup nebyl správný, výzkum by měl být zastaven. Pracoviště/vědecký útvar je považován za podprůměrný až nevýznamný i v národním měřítku.
Typ II:
Kvalita výzkumu a dosažené výsledky v hodnoceném období jsou neuspokojivé, dosavadní vědecký a/nebo metodický přístup nebyl správný, výzkum by měl být zastaven. Pracoviště/vědecký útvar je považován za podprůměrný až nevýznamný.
iv. Zásady a postup hodnocení 1. Hodnotícím komisím budou předloženy podkladové materiály, které budou sestávat z podkladů dodaných příslušnými pracovišti AV ČR. Hlavními podklady budou zpracované přehledy o dosažených výsledcích, a to nejen za pracoviště jako celek, ale též v členění na jednotlivé vědecké útvary. Rozdělení pracoviště na vědecké útvary bude odpovídat organizačnímu schématu pracoviště, pokud to však charakter činnosti pracoviště vyžaduje, budou útvary stanoveny jinak, ale bez personálního překryvu. 2. Hodnotící komise určí a v plénu schválí pro každé pracoviště zpravidla 4 zahraniční posuzovatele (u větších pracovišť až 6), přičemž mohou přihlédnout k návrhům, které jim podají pracoviště AV ČR či jiné subjekty, a zajistí od posuzovatelů závazný příslib účasti na hodnocení. Příslušné pracoviště AV ČR má právo podat námitku proti jmenování posuzovatele, o němž se domnívá, že jeho účastí v hodnocení by došlo ke střetu zájmů. Hodnotící komise má za povinnost se touto námitkou zabývat. Ve sporných případech se záležitost předloží k rozhodnutí AR, jejíž rozhodnutí ve věci je konečné. 3. Výsledkem prvního stupně hodnocení bude vytvoření profilů hodnocených vědeckých útvarů a jejich zařazení do jednoho z pěti stupňů hodnotící stupnice. Zpracování profilů provedou hodnotící komise jak na základě posudků zahraničních posuzovatelů, tak na základě vlastního hodnocení, přičemž obě hodnocení se budou zakládat na identických kritériích. Profilem se zde rozumí identifikace pracovních týmů vědeckého útvaru od nejlepších po nejslabší.
23
4. Na základě hodnocení vědeckých útvarů pracoviště hodnotící komise zpracují ve druhém stupni návrh hodnocení celého pracoviště, který bude zaslán řediteli a radě pracoviště, a to minimálně 1 týden před konáním prezenčního hodnocení na pracovišti. Současně budou pracovišti zaslány posudky zahraničních posuzovatelů. 5. Prezenční hodnocení, zpravidla dvoudenní, se uskuteční přímo v prostorách pracovišť za účasti zástupců hodnotící komise a zahraničních posuzovatelů. V rámci prezenčního hodnocení se ředitel k návrhu závěrečného hodnocení vyjádří. Z průběhu prezenčního hodnocení zpracují hodnotící komise zápis. 6. Hodnotící komise vypracují závěrečný protokol o hodnocení, k němuž ředitel pracoviště po poradě s radou pracoviště zaujme písemné stanovisko. Případné námitky k hodnocení obsažené ve stanovisku ředitele budou vypořádány celoakademickou hodnotící komisí. Protokol o hodnocení, stanovisko ředitele pracoviště, případně vypořádání připomínek celoakademickou hodnotící komisí budou zveřejněny na veřejných internetových stránkách AV ČR. 7. Nedílnou součástí výsledků hodnocení bude: zařazení každého hodnoceného pracoviště a vědeckého útvaru do stupně na hodnotící stupnici; stanovisko komise k profilu pracoviště a profilu jeho vědeckých útvarů; hodnotící zpráva o kvalitě a výsledcích pracoviště a vědeckých útvarů (u útvarů strukturovaný profil), včetně jejich postavení vzhledem k úrovni v ČR a mezinárodně. 8. Hodnocení komise i hodnocení zahraničních posuzovatelů musí v každém svém bodu obsahovat podrobné zdůvodnění. Pro efektivní průběh hodnotícího procesu bude většina úkonů (zadání podkladů, hodnocení komisí, hodnocení posuzovateli atd.) uskutečňována prostřednictvím webového rozhraní.
2.5 Odkazy pro kapitolu 1 a 2 *1+ Zákon č. 341/2005 Sb., o veřejných výzkumných institucích, a navazující předpisy, dostupný na http://www.vyzkum.cz/FrontClanek.aspx?idsekce=8321 *2+ Analýza stavu výzkumu, vývoje a inovací v České republice a jejich srovnání se zahraničím v roce 2008 (2009). Rada pro výzkum, vývoj a inovace ČR a Úřad vlády ČR, Praha, dostupné na http://www.vyzkum.cz/FrontClanek.aspx?idsekce=549508 [3] Building the ERA of knowledge for growth. Online dostupné na http://www.cordis.lu/era/ [4+ Filáček, A., Loudín, J., a kol.(2004) Přehled a hodnocení zahraničních metod výběru základních směrů výzkumu. Studie pro Radu pro výzkum, vývoj a inovace ČR, FLÚ AV ČR, v.v.i., Praha
24
[5] Gibbons, M. et al. (1994) Production of Knowledge – The Dynamics of Science and Research in Contemporary Societies. Sage, London [6] HERA (Humanities in the European Research Area, see www.heranet.info) [7+
Loudín,
J.
(2002)
Věda
ve
společnosti
vědění
-
koncepce
a
trendy.
Teorie vědy (Věda, technika a společnost) 6(24), č. 3, s. 41-86 [8] Lundvall, B.-A., Borrás, S. (1997) The globalising learning economy: Implications for innovation policy. DG Science, Research and Development EC, Brussels [9] Mayntz, R., Schimank, U., Weingart, P. (eds.) (1998) East European Academies in Transition. Kluwer Publ., Dordrecht [10+ Národní politika výzkumu, vývoje a inovací České republiky na léta 2009 – 2015 (2008) Dostupné na http://www.vyzkum.cz/FrontClanek.aspx?idsekce=532844 [11+ Pačes, V., Pivec, L., Teich, A., H. (eds.) (1999) Science Evaluation and Its Management, IOS Press, Ohmsha, NATO Science Series, Vol. 28 [12+ Provazník, St., Filáček, A., Křížova-Frýdová, E., Loudín, J., Machleidt, P. (1998) Transformace vědy a výzkumu v České republice. Filosofia, Praha [13] Research EU. The magazine of the European Research Area. November 2009, s. 8-9 [14] Ukazatelé výzkumu a vývoje (2009), Český statistický úřad, Praha, dostupné na http://www2.czso.cz/csu/2010edicniplan.nsf/publ/9601-10-za_rok_2009 [15] Vaněček, M. Faťun, M. Pazour, Srovnávací studie vybraných metodik hodnocení
výzkumu a vývoje, Technologické centrum AV ČR, Praha 2008 [16+ Výroční zprávy AV ČR (http://www.cas.cz/o_avcr/zakladni_informace/dokumenty/ ) a materiály AV ČR k proceduře hodnocení pracovišť
25
3. CHARAKTERISTIKY VYBRANÝCH NÁRODNÍCH SYSTÉMŮ HODNOCENÍ VĚDY A VÝZKUMU V následujícím textu jsou popsány systémy vědní politiky a hodnocení výzkumu zemí, které jsou v tomto ohledu České republice blízké a inspirující, jsou s námi srovnatelné i svou velikostí. Rakousko je nám blízké geograficky i kulturně, mělo by být s námi v mnoha aspektech srovnatelné, Rakušané v poslední době dosáhli ve výzkumu a inovacích velkého pokroku a intenzivně kultivují evaluační kulturu výzkumu. Nizozemí je z hlediska efektivnosti výzkumu a inovační výkonnosti jednou z předních zemí Evropské unie. Hodnocení je centrálním bodem vědní politiky. Finsko se v průběhu uplynulých desetiletí zařadilo mezi výzkumně a inovačně nejvyspělejší země světa, má ambiciózní vědní politiku s propracovaným, náročným systémem hodnocení.
3.1.
Rakousko
Rakousko je s Českou republikou srovnatelné rozlohou i počtem obyvatel, navíc oba státy pojí dlouhá společná historie, a to jak ve smyslu hospodářských a politických dějin, tak z hlediska kulturního vývoje a utváření lidských mentalit. Obě země tak ne náhodou čelí obdobným problémům i v oblasti výzkumu a inovací, byť jejich míra a rozsah jsou velmi odlišné, což je dáno vyšším stupněm ekonomicko-sociálního rozvoje Rakouska. To se mimochodem odráželo v určité kritice vůči příliš „akademické“, teoretické orientaci výzkumu - která zaznívala v průběhu 90. let – a objevovala se i ve zprávách OECD, které konstatovaly zaměření průmyslu na „tradiční“ odvětví s nižší a střední technickou úrovní. Proto hned na přelomu století rakouská vláda přikročila k několika opatřením, která měla výzkumný a inovační systém restrukturovat a dynamizovat. Byl stanoven cíl dosáhnout v roce 2002 úrovně 2 procent HDP věnovaných na výzkum a vývoj a v roce 2005 pak 2,5 procent HDP. Jako jedna z hlavních slabin byla identifikována absence jasné strategie, která by definovala výzkumné priority a podporovala plný rozběh tematických výzkumných programů zaměřených na inovační a komerční efekty. V roce 2000 byla ustavena spolková Rada pro výzkum a technický rozvoj, která dostala za úkol vypracovat celkovou strategii výzkumu a inovací a vytvořit národní výzkumný a inovační plán, jenž by definoval výzkumné priority a na tomto podkladě by umožňoval mnohem více rozvinout tematické výzkumné programy. Rada byla pro podporu prioritních směrů výzkumu vybavena na období 20012002 finančními prostředky v hodnotě 508 milionů EUR. (Celkové výdaje Rakouska na výzkum a vývoj v roce 2001 činily 3, 6 miliard EUR.) Byly rovněž jasně stanoveny kompetence orgánů státní správy: Spolkové ministerstvo pro školství, vědu a kulturu převzalo odpovědnost za univerzitní a základní výzkum, zatímco Spolkové ministerstvo pro dopravu, inovace a techniku se nadále stalo garantem průmyslového výzkumu, technického rozvoje a inovačních aktivit a také problematiky tematických programů, které budou rozvíjeny na 26
základě stanovení výzkumných priorit Radou pro výzkum a technický rozvoj. Ministerstvo hospodářství a práce zase koordinuje kooperační vztahy mezi vědou a výzkumem a podporuje inovační podnikové projekty. V roce 2001 Rada prezentovala svou strategii Výzkumná strategie Rakouska – „2,5% + plus“ – prosperita skrze výzkum a inovace. (2,5 % GDP na VaV) Dokument vyjmenovává deset hlavních strategických směrů: 1. zajištění dlouhodobého financování 2. koncentrace na veřejné programy, které iniciují privátní inovační aktivity 3. rozvoj silných a podpora slibných oblastí (jednotlivé technologie a inovační směry) 4. podpora kooperace 5. podpora vědy a techniky veřejností 6. podněty pro vyšší účast ve výzkumu (především u malých firem) 7. posílení akcelerátorů (lidské zdroje a informační technologie) 8. podpora zakládání inovativních firem 9. regionální priority 10. aktivity s „dvojím ziskem“ (ekonomický+sociální prospěch – např. environmentální a zdravotní výzkum) Dokument také žádá radikální přerozdělení finančních výdajů mezi jednotlivými výzkumnými sektory z hlediska užití (v roce 2000 byl poměr mezi náklady univerzitního, mimouniverzitního a podnikového výzkumu tento: 13 miliard ATS - 7 miliard ATS – 29 miliard ATS): -
podíl univerzitního výzkumného sektoru na celkových nákladech doporučuje zachovat – princip 1:1
-
výdaje na mimouniverzitní výzkum ztrojnásobit – 1:3; od těchto výzkumných center – např. tzv. K-center (viz dále) se očekávají mimořádné ekonomické, komerční efekty
-
výdaje podnikového privátního sektoru zdvojnásobit – 1:2 – byť i za cenu vysokých státních dotací do korporativního výzkumu v blízkém časovém horizontu – po nastartování výzkumu by společnosti převzaly financování v rozhodující míře samy.
V roce 2002 pak Rada vydává dokument Národní plán výzkumu a inovací. Národní plán v mnohém rozvíjí a upřesňuje Strategii. Ve výzkumném a inovačním systému navrhuje orientovat se na tyto oblasti a opatření: -
přichází s konceptem vertikálních programů - to jsou vlastně tematické technologické programy zaměřené na klíčové technologie, mezi nimiž jako hlavní byly identifikovány biotechnologie, nanotechnologie, informační a komunikační technologie, doprava, energie a životní prostředí, humanitní a sociální discipliny
-
a také s konceptem horizontálních programových směrů – které by se daly také nazvat strukturálními – a kam je zařazena např. podpora mladých vědců, podpora žen ve vědě a výzkumu a patří sem např. i dotace na tematické otevřené projekty, které se nevejdou do 27
dvou hlavních forem podpůrných fond - vědeckého a inovačního; do této kategorie jsou zařazeny i návrhy na další zvýšení možností daňových odpisů, usnadnění kooperačních aktivit a startů inovačních firem či posílení intelektuálních vlastnických práv -
v oblasti veřejné správy výzkumu doporučuje Plán úplné oddělení strategické a operativní úrovně – management fondů na podporu programů a projektů by měl být zcela svěřen speciálním agenturám, zatímco ministerstva by si podržela strategické kompetence a kontrolu.
Plán má pro nejbližší období sloužit jako směrnice pro práci ministerstev odpovědných v Rakousku za výzkum a inovace. V Plánu se odráží vědomí skutečnosti, že rakouský výzkum byl až dosud slabě orientován na inovační efekty a kooperaci věda-průmysl, hlavní úsilí směřuje k nápravě tohoto úzkého profilu. Vynaložené konceptuální i praktické úsilí přineslo své ovoce - v roce 2007 činily celkové VaV výdaje 2,56 procent HDP a Rakousko se zařadilo mezi evropské země s nadprůměrným počtem patentových přihlášek u EPO i USPTO v rámci EU. V nedávných letech vydala Rada pro výzkum a technologický rozvoj hned dva strategické dokumenty pro oblast inovačních aktivit „Strategie 2010“ (zveřejněno v roce 2005) a „Strategie 2020“ (publikováno v roce 2009). „Strategie 2020“ si klade za cíl, dovést Rakousko mezi nejvíce inovativní země Evropy. O významu, který je v Rakousku připisován hodnocení výzkumu a techniky, svědčí vznik unikátní síťové organizace Platforma pro hodnocení výzkumu a technologie (Plattform Forschungs - und Technologieevaluierung – FTEVAL – www.fteval.at), která sdružuje nejrůznější instituce zabývající se vědní a technickou politikou. Tato skupina hodlá podporovat tvorbu kvalitnějších evaluací a kultivovat evaluační kulturu v dotyčné oblasti. Evaluace se zde pěstuje jako skutečný výzkumný a expertní obor – k této otázce se produkují studie, pořádají konference a workshopy, vytváří se jakási základní sdílená koncepce hodnocení. Jedním z klíčových produktů dosavadní činnosti Platformy bylo formulace Evaluačních standardů vědní a technologické politiky. Některé ze standardů stojí za to uvést: -
výsledky evaluace projektů mohou být uplatněny jako vklad pro evaluaci programů
-
u větších projektů, u nichž je požadováno průběžné hodnocení, má být toto hodnocení využito jako ex ante hodnocení další fáze projektu
-
pokud je evaluační analýza zaměřena na dopady výzkumných a technologických programů, doporučuje se je hodnotit v určitých časových intervalech opakovaně po jejich skončení, neboť některé typy dopadů lze pozorovat až z delšího časového odstupu
-
instituce by měly závazně ustanovit systém sebe-evaluace
-
externí – alespoň částečně mezinárodní – hodnocení institucí by mělo probíhat pravidelně s intervalem 4-6 let
-
projekty mají být hodnoceny ex ante prostřednictvím financující agentury, větší projekty by také měly projít průběžným a ex-post hodnocením
-
evaluační indikátory mají být známy předem a měly by být veřejně přístupné. 28
Významnou a komplexní evaluaci celého systému podpory a financování výzkumu, vývoje a inovací iniciovalo v roce 2008 Spolkové ministerstvo dopravy, inovací a technologií společně se Spolkovým ministerstvem hospodářství a práce. Hodnocení provedlo konsorcium čtyř společností a na jaře 2009 byly výsledky rozsáhlého šetření – v němž bylo osloveno 5 000 firem a 1 400 výzkumných institucí poskytnuty veřejnosti. http://www.bmvit.gv.at/service/publikationen/innovation/endbericht_syseval.html) Evaluace doporučuje radikální změnu inovační politiky v několika základních směrech: prosazuje mnohem ambicióznější inovační politiku (mířící na inovační lídrovství v mezinárodním měřítku), která by měla mít komplexnější a konzistentnější charakter s lepší koordinací veřejných institucí, měla by být postavena na flexibilnější, dynamičtější strategické základně. Žádoucím se jeví přechod od byrokratického k modernímu managementu. Tyto základní směry jsou rozpracovány do návrhu řady konkrétních opatření. Mimořádné postavení v rakouském systému výzkumu, vývoje a inovací zaujímá hlavní město Vídeň. Je to dáno velikostí a ekonomickou silou Vídně v rámci rakouské ekonomiky, ale je to zároveň i výsledek ekonomické a sociální strategie, kterou město Vídeň přijalo počátkem 90. let a která byla postavena na podpoře výzkumu a inovací. Tehdy byl hlavní předností ekonomiky Vídně turistický průmyslu, ale vedení města pochopilo, že z dlouhodobého hlediska rozvoje globální společnosti vědění je to málo a vsadilo na vzdělání, výzkum, inovace. V letech 2006-2007 byla předložena, široce diskutována a přijata Výzkumná, technologická a inovační strategie města Vídeň (http://www.wiendenktzukunft.at,
http://www.europaforum.or.at/project.php?PROJECT_ID=129).
V rámci této strategie byly pro oblast výzkumu, technologií a inovací stanoveny do roku 2015 tyto cíle: -
zvýšit výdaje na VaV v městě Vídeň z dosavadních 3,13 % na více než 4 %
-
zvýšit podíl akademicky vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců z 16,4 % na 20 %
-
zvýšit počet výzkumníků o 25 %
-
zdvojnásobit podíl podniků zabývajících se výzkumem a vývojem
-
překonat počet 200 podniků zúčastněných v projektech FP 7.
Jako hlavní prostředky výzkumné a inovační politiky města Vídeň jsou zde uvedeny přímé městské dotace ve formě grantů, které jsou přidělovány na výlučně kompetitivní bázi pro následující aktivity a formy: -
kompetenční centra
-
tendry pro výzkumné a vývojové organizace
-
program „Vídeňská místa excelence“ (Vienna Spots of Excellence) – projekty partnerské spolupráce mezi podniky a výzkumnými institucemi
-
program „VaV a veřejnost“
-
program podpory inovací – pro doplňkové aktivity transferu technologií
-
technologické sítě
-
program Start Up. 29
Konečná verze strategie byla výsledkem velmi rozvinutého jednoročního procesu široké veřejné diskuse, jíž se zúčastnili čelní představitelé výzkumu, ekonomiky i politiky města Vídně. V rámci těchto aktivit byly vypracovány expertní studie a pořádány reprezentativní konference. Finálním produktem tohoto procesu bylo stanovení hlavních tematických okruhů působnosti strategie: -
lidské zdroje: chytré hlavy pro Vídeň
-
témata pro výzkum: viditelná a významná
-
výzkum se setkává s městem: komunikace, učení a veřejnost
-
urychlovač pro výzkum a inovace
-
adresa pro evropský výzkum a inovace: Vídeň jako mezinárodní uzel.
V roce 2001 byl založen Vídeňský Fond pro vědu, výzkum a technologie (http://www.wwtf.at), který dostal za úkol poskytovat finanční podporu vysoce kvalitnímu výzkumu ve Vídni a napomáhat dosažení cíle učinit z Vídně město vědy a inovací. V letech 2007-2008 byla provedena evaluace činnosti Fondu, kterou prováděl sedmičlenný mezinárodní panel. Ten své poznání čerpal především z diskusí s managementem a pracovníky Fondu přímo na místě, bylo to tedy v zásadě kvalitativní hodnocení. Co se týče problematiky výběru tematických oblastí výzkumu, segmentů vědeckých oborů, jak jsou zastoupeny
v grantových
výzvách
Fondu,
v závěrečné
evaluační
zprávě
panelistů
(http://www.wwtf.at/upload/ReviewPanel_2.pdf) se konstatuje asi toto: přesný postup výběru výzkumné tématiky nebyl zjištěn, zřejmě je to výsledek diskusí managementu a expertních studií. Panel doporučuje, aby do výběru nových výzkumných témat byli zapojeni zahraniční experti, aby byl vytvořen mezinárodní poradní sbor, který by se scházel jednou za dva roky a formuloval by nová výzkumná témata, jež by pak byla začleněna do grantových výzev Fondu. Rakousko učinilo z výzkumu a inovací svou hlavní ekonomickou strategii. Evaluační kultura je vysoce rozvinutá, je nedílnou součástí strategického plánování i managementu. Specifikou rakouského hodnocení výzkumu a inovací je, že se pěstuje jako plnohodnotná výzkumná a expertní činnost – vytvářejí se koncepce a teorie, vyučuje se na univerzitách, má svou profesionální organizaci (síť institucí „Platforma“). Rakušané kladou důraz na kvalitativní hodnocení. U evaluace a výběru výzkumných a inovačních témat strategického významu se zpravidla organizuje široká, důkladná, dlouhodobá veřejná diskuse. Evaluace témat také předpokládá především výběr nových výzkumných a inovačních témat, na jejich stanovení se mají podílet zahraniční experti. Prameny http://www.bmvit.gv.at/ www.fteval.at http://www.wiendenktzukunft.at
30
3.2 Nizozemí Systém správy nizozemského výzkumu, vývoje a inovací je z organizačního hlediska velmi členitý, až komplikovaný a nepřehledný. V systému se pohybuje značný počet různých aktérů a institucí, které mají obdobné zaměření a pravomoci. Tato situace však není náhodná – jde spíše o důsledné uplatnění principů liberalismu, decentralizace, samosprávy a plurality. Smyslem je zachovat autonomii a zabránit přílišné míře centralistické ingerence státu. Pluralita, překrývání a duplicita institucí se jeví chaotickou a neracionální, z druhé strany však umožňuje intenzivní vzájemnou komunikaci a interakci aktérů, vytvoření příznivých podmínek pro diskurs, na základě něhož se dospívá ke konsensu i v otázce hodnocení. Holanďané v tomto kontextu také udržují a rozvíjejí tradici silné „reflexivity“ výzkumu (analýzy výzkumu a výzkumné politiky, hodnocení vědy a techniky, zejména posuzování přínosu výzkumu k naplňování sociálních potřeb a cílů), jež se odráží v husté síti různých poradních, konzultačních a auditorských institucí. Pěstuje se tedy na jedné straně kultura značné autonomie výzkumných institucí, na straně druhé je tu velký tlak ze strany různých subjektů občanské společnosti na veřejnou vykazatelnost (accountability) výzkumných výsledků a účasti v evaluaci. Odpovědnými orgány státní správy jsou především dvě ministerstva (kromě několika dalších) – Ministerstvo školství, kultury a vědy a Ministerstvo hospodářství. Vůdčím aktérem správy výzkumu a inovací je Ministerstvo školství, kultury a vědy – obhospodařuje asi 2/3 celkových státních výdajů do této oblasti. Ministerstvo školství, kultury a vědy je odpovědné za správu dalších institucí -mezistupňů, jež však v sobě obvykle spojují výzkumné, expertní i koordinační aktivity. Jedná se o Královskou nizozemskou akademii věd a umění (KNAW – Royal Netherlands Academy of Arts and Sciences), Nizozemskou organizaci pro vědecký výzkum (NWO – Netherlands Organisation for Scientific Research), Asociaci universit v Nizozemí (VSNU – Association of Universities in the Netherlands), Nizozemskou organizaci pro aplikovaný výzkum (TNO - Netherlands Organisation for Applied Scientific Research); – u této instituce má ministerstvo zodpovědnost za institucionální financování prováděné skrze NWO. V nizozemském systému veřejné správy výzkumu působí řada mezistupňů – v podstatě výzkumných agentur, pomocí nichž jsou rozdělovány veřejné prostředky na výzkum, které však často vykonávají i jiné činnosti – ve svém správcovském portfoliu mají instituce, které provádějí svůj vlastní původní výzkum a věnují se také evaluačním a konzultativním aktivitám. Autonomie uvedených zastřešujících výzkumných organizací je však značná: např. klíčový reprezentant této skupiny institucionálních aktérů - NWO – požívá v definici své strategie i v distribuci přidělených finančních fondů prakticky úplné samostatnosti. Nejvýznamnější z těchto polyfunkčních „mezistupňových“ výzkumných institucí je Nizozemská organizace pro vědecký výzkum (NWO) - představuje hlavní nizozemskou výzkumnou organizaci, funguje zároveň jako národní výzkumná rada – nejdůležitější hráč v procesu evaluace. Působí jako grantová agentura podporující individuální výzkumníky i tematické aktivity, zároveň ovšem pod ní spadá činnost 10 výzkumných ústavů.
31
NWO rozděluje prostředky pomocí jak centrálních programů – určených pro individuální výzkumníky, tematicky zaměřené výzkumy či různé stipendijní a publikační podpory, tak stanovuje podíly finanční objemů pro jednotlivé disciplinárně zaměřené výzkumné rady, které jsou rovněž spravovány NWO a které tyto prostředky dále distribuují – na základě institucionálního i kompetitivního financování k samotným výzkumným činnostem. V posledních letech plynulo přibližně 75% prostředků do univerzitního výzkumu a 25% šlo na činnost vlastních výzkumných institucí NWO. Obdobným podílem - 3:1 – jsou vyjádřeny příspěvky Ministerstva školství, kultury a vědy a Ministerstva hospodářství do rozpočtu NWO. V roce 2001 NWO formulovalo svoji výzkumnou strategii na léta 2002-2005 (Themes with Talent 2001). Práci na strategickém dokumentu řídila Správní rada NWO a byli do ní zahrnuti zástupci různých“stakeholderů“ - ministerstev, zaměstnaneckých svazů, Královské nizozemské akademie věd. Analytickým podkladem pro rozhodování o prioritních směrech výzkumu byly také studie foresight, provedené pod gescí Poradního výboru pro vědu a techniku (AWT). Důraz na širší výzkumná témata přesahující jednotlivé disciplíny vyústil ve stanovení 9 trans-disciplinárních tematických výzkumných programů, které mají klíčový význam pro společnost: -
Kulturní dědictví
-
Etické a sociální aspekty výzkumu a inovací
-
Řízení a administrativa v pohybu
-
Poznání a chování
-
Základy živých procesů
-
Systémy Země
-
Digitalizace a informační technologie
-
Nanovědy
-
Vznikající technologie.
Poté byla v roce 2006 sestavena strategie pro léta 2007-2010 a v roce 2010 byla zpracována nová strategie na léta 2011-2015 reflektující inovační orientaci (http://www.nwo.nl/files.nsf/pages/NWOP_86NHXX_Eng/$file/growing%20through%20kknowledg% 20low%20res.pdf). Tato aktuální koncepce vědní politiky v Nizozemsku se zaměřuje na -
Podporu talentů ve vědě, výzkumu, vývoji a inovacích;
-
Investování do těch tematických okruhů výzkumu, které řeší společensky relevantní problémy;
-
Podporu a ulehčení využití výsledků výzkumu v inovačních aktivitách podnikatelského sektoru;
-
Prohloubení mezinárodní spolupráce
nizozemských výzkumníků v rámci Evropy
i
s mimoevropskými zeměmi; -
Umožnění přístupu do špičkových výzkumných infrastruktur;
-
Posílení národní role pracovišť financovaných prostřednictvím NWO, tj. především zajistit dosažení „kritické hodnoty“ výzkumného potenciálu (lidský i infrastrukturní potenciál) v nizozemských podmínkách. 32
Výše uvedené subjekty (KNAW, VSNU, NWO), které se podílejí na zpracování výzkumné strategie země, se také dohodly na jednotné koncepci evaluační procedury. Tak vznikl tzv. Standard Evaluation Protocol (SEP) pro veřejné výzkumné organizace nejprve na léta 2003 - 2009, který byl v zastoupení vlády schválen rovněž nizozemským Ministerstvem pro vzdělávání, kulturu a vědu, a poté byl tento protokol zpracován i pro léta 2009-2015 (www.knaw.nl/sep ). Procedura hodnocení popsaná v Protokolu může být použita jak pro hodnocení celých výzkumných institucí resp. fakult, tak i pro ohodnocení aktivit výzkumných týmů a výzkumných programů. Protokol umožňuje vyhodnotit hlavní funkce hodnocené instituce, mezi které patří produkce výzkumných poznatků pro vědu a vědeckou obec, produkce výzkumných výsledků relevantních pro společenské využití a výchova, vzdělávání a proškolení příští generace výzkumníků. Hlavní kriteria pro ohodnocení v proceduře SEP jsou následující: 1) Kvalita Kvalita a vědecká relevance výzkumu Kvalita řízení ústavu a výkon vedoucích rolí klíčových výzkumníků se zohledněním výzkumné politiky a managementu výzkumu Akademická reputace výzkumníků Organizační aspekty pracoviště a výzkumného programu, lidské a finanční zdroje Školení doktorandů na pracovišti a ve výzkumných programech 2) Produktivita Na úrovni celého pracoviště jsou posuzována opatření, která zvyšují produktivitu jako relaci mezi vstupem a výstupem. Na úrovni výzkumných útvarů nebo programu se posuzují jak výstupy pro vědeckou obec (vědecké publikace) tak i výstupy určené pro širší veřejnost. Při posuzování produktivity se používají kvalitativní i kvantitativní ukazatelé. 3) Společenská relevance (sociální, ekonomická a kulturní relevance výzkumu) Společenská kvalita práce (příspěvek výzkumu k důležitým tématům příp. debatám ve společnosti; politika a úsilí pracoviště i výzkumných útvarů ve vztahu k politické a decizní sféře) Společenské dopady práce (ovlivňování legislativy, norem a předpisů; vliv na chování veřejnosti resp. sociálních skupin) Valorizace výstupů (přístupnost a aplikovatelnost výstupů výzkumu; vztahy k veřejným i podnikatelským institucím; neziskové nebo komerční využití získaných poznatků) 4) Vitalita a realizace (schopnost instituce adekvátně reagovat na významné změny okolí) Na úrovni celého pracoviště může být schopnost adekvátně reagovat na významné změny ukázána na procesu určování výzkumných témat, personální politice, koncentraci a dodržování výzkumných směrů, atd.
33
Na úrovni týmů a programů může být tato schopnost demonstrována na způsobu, jakým jsou profesionálně řízeny projekty, včetně hodnocení projektového managementu, analýzy nákladů a přínosů. Evaluační zpráva se obvykle skládá ze dvou částí: hodnocení na úrovni vědeckých institucí podle výše uvedených čtyřech kriterií, s akcentem na posouzení výzkumné strategie a na poskytnutí konkrétních doporučení pro budoucí vývoj. Důraz je věnován na výhled dopředu. hodnocení výzkumných útvarů a výzkumného programu podle těchto čtyř kriterií se zaměřením na výkonnost jak pokud jde o dosahované výsledky, tak i z hlediska jejich sociální relevance. Evaluační komise přitom používá kvalitativní i kvantitativní indikátory a výsledek hodnocení shrne do pětibodové stupnice: vynikající; velmi dobrý; dobrý; uspokojivý; neuspokojivý. Výsledky hodnocení mají mít i sebepoznávací a sebevzdělávací funkci, tj. pomoci výzkumným organizacím, jejich managementu i jednotlivým výzkumníkům přijímat správná rozhodnutí ohledně dalšího výzkumu, jeho managementu a výzkumných politik. Jednotná metodika by měla pomoct snížení administrativní zátěže hodnocení. Organizace jsou povinny provádět každé tři roky sebe-evaluaci a každých šest let se podrobit externímu hodnocení, kde evaluátory jsou členové rad příslušných řídících organizací (tj. KNAW, VSNU, NWO) s přihlédnutím k doporučením hodnocených institucí. Hodnocená organizace předkládá vlastní SWOT analýzu(organizace i projektů), závěrečná hodnotící zpráva obsahuje evaluaci celé instituce i jednotlivých programů a projektů. Výsledná zpráva i stanovisko hodnocené organizace k ní jsou veřejně přístupné. Hodnocení výzkumných subjektů je jednou ročně posuzováno meta-hodnotitelskou komisí, která projednává formální (pravidla) i obsahové stránky hodnocení (odbornost evaluátorů, zpětná vazba hodnocení na hodnocené subjekty). Celý hodnotící proces je jednou ročně hodnocen nezávislou meta-hodnotitelskou komisí, která se zabývá dodržováním standardizovaného protokolu hodnocení, odbornou úrovní a nezaujatostí hodnotitelských komisí a posuzuje rovněž vliv výsledků hodnocení na politiku univerzit, KNA W a NWO. Výsledkem meta-hodnocení je veřejná zpráva, jejíž součástí jsou návrhy na změny směřující ke zvýšení účinnosti a efektivity procesu hodnocení. Co je v systému nizozemské vědní politiky nápadné je výrazná priorita přisuzovaná podpoře individuálních výkonů vědců, značný objem prostředků věnovaných na individuální vědecké soutěže. Tvůrci nizozemské vědní politiky tak odpovídají jednak na klesající atraktivitu vědeckých profesí obecně, jednak na stárnutí vědecké populace, jejíž značná část (poválečný baby boom) by v brzké době měla odejít do důchodu. Zvýšení motivace je spatřováno především ve zvýšení osobní adresnosti a uznání diference individuálních vědeckých výkonů, jež se v čase převahy týmové spolupráce často oslabují. Již v 90. letech v rámci NWO fungovaly individuální grantové formy, jako např. Van der Leew program na podporu mladých talentů, ASPASIA povzbuzující ve vědecké kariéře ženy či projekt SPINOZA umožňující vysoce talentovaným vědcům podnikat vysoce riskantní, novátorský výzkum (vedle 34
obdobných projektů pro usnadnění startu vědecké kariéry TALENT a PIONIER). Dosavadní výsledky této priorizace individuální excelence byl hodnoceny pozitivně, a proto byl v rámci nového strategického plánu NWO zřízen fond na podporu mladých vědců „Modernizační impuls“, který poskytuje kreativním mladým výzkumníkům dlouhodobou (5-7 let) velkorysou podporu. Královská nizozemská akademie pro umění a vědy (KNAW) funguje jako poradní orgán, grantová agentura i jako instituce provádějící výzkum ve svých vlastních výzkumných ústavech. Jejími hlavními funkcemi je radit vládě v záležitostech vědeckého výzkumu, provádět evaluaci výzkumu a spravovat výzkumnou činnost svých 18 výzkumných ústavů. Součástí kontinuálních poradních aktivit je realizace foresight analýz vědeckých témat a disciplin. Historicky se utvořila dělba práce mezi NWO a KNAW tím způsobem, že NWO provádí výzkum hlavně v technických a inženýrských vědách, zatímco KNAW se věnuje spíše vědám humanitním a vědám o živé přírodě. Výzkumné ústavy KNAW obvykle neudržují silnější vazby s vysokými školami ani se sférou podnikání. V průmyslové, technologické a inovační politice je určujícím aktérem Ministerstvo hospodářství. Jeho hlavním úkolem ve sféře výzkumu a inovací je zvyšování inovačních způsobilostí. K tomu účelu bylo v roce 2001 zřízeno Generální ředitelství pro inovace, jehož pomocí by se měl překonat dosavadní oborový, resortní přístup. Ministerstvo se nyní mnohem výrazněji angažuje v rozvoji samotné výzkumné základny – nastartovalo např. vznik Klíčových technologických ústavů (LTI) a podílelo na ustavení již zmíněného Národního koordinačního úřadu pro genomiku, v rámci těchto projektů se rovněž projevuje snaha rozvíjet spolupráci mezi výzkumnou komunitou a podnikatelským sektorem. Nizozemská inovační politika se nadále chce soustředit na linii obecné ekonomické strategie (oproti priorizaci určitých odvětví), ekonomickými nástroji napravovat systémové nedostatky. Od průmyslové sektorové, rezortní politiky k politice rozvoje národního inovačního systému především v orientaci na podporu inovačních shluků (cluster-based NIS approach) – to je hlavní linie inovační politiky. Jde tedy o zvýraznění ekonomických, nepřímých nástrojů. Na základě foresight studií iniciovaných ministerstvem hospodářství byly za hlavní inovační shluky označeny genomika a informační a komunikační technologie. Na nižší úrovni obecnosti byly pak pro období 2002-2008 identifikovány následující klíčová témata inovační politiky: -
Systémové inovace
-
Informační a komunikační technologie
-
Kompetence v informační společnosti
-
Systémy řešení nedostatku prostoru v Nizozemí
-
Aplikace znalostí v SME
-
Udržitelnost v ekonomice, technologii, ekologii a kultuře
-
Průlomy ve zdravotnictví, potravinářství, genetice a biotechnologiích
Z konkrétních kroků, které ze struktury tematických priorit vyplývají, je možno jmenovat další rozšíření podpory mladých vědců a ve směru posílení vztahů výzkum-průmysl je to vytvoření čtyř Klíčových technologických institutů, které jsou virtuálními institucemi integrující výzkumné a komerční instituce (výzkum polymerů, potravin, telematiky a kovů). 35
V oblasti inovační politiky působí několik inovačních agentur, z nichž velmi relevantní roli sehrávají ty, které jsou široce, obecně zaměřené. Nejvýznamnější takovou agenturou je SENTER, vyvíjející činnost pod gescí Ministerstva hospodářství. SENTER je agenturou, která se věnuje výhradně administrativnímu a finančnímu managementu programů a projektů. Nezasahuje – na rozdíl od některých obdobných evropských agentur – do koncepčních, strategických aktivit, stanovování tematických směrů výzkumu a výzkumných priorit. Tyto pravomoce si podržuje Ministerstvo hospodářství. SENTER zabezpečuje veškerou technickou obsluhu projektů – komunikaci, hodnocení žádostí, administrativu, kontrolu. Definuje také výkonové indikátory pro všechny druhy programů. Celkově se o nizozemském modelu určování výzkumných témat a priorit dá konstatovat, že je postaven na silně pluralitních, paralelních strukturách a jejich interakcích. Zvláště systém správy vědeckého výzkumu je velmi „samonosný“, postavený na decentralizovaném a autonomním rozhodování samotných vědců a výzkumných subjektů – „nizozemská vědní a technická politika je sumou toho, co rozhodnou všichni individuální aktéři“ (Technopolis). Silný je důraz na individuální motivaci. Ve výzkumu je tedy i v oblasti určování nosné badatelské tématiky dominantní model zezdola nahoru (bottom – up). Ve sféře řízení inovací – včetně určování inovační tématiky - působí přece jen výrazněji ministerstvo hospodářství. Široký prostor pro autonomní rozhodování o výzkumných cílech je využíván pro silnou horizontální komunikaci mezi výzkumnými subjekty. Je-li na výzkumníky vyvíjen minimální tlak seshora – z pozice státu – o to silnější je snaha výběr témat ovlivňovat zezdola, na základě iniciativ různých segmentů občanské společnosti. Pro Nizozemí je typická významná role hodnocení (foresight, intenzivní odborný diskurs) a důležitá úloha veřejnosti v něm. Přes neobyčejnou pluralitu institucí i praktik je zde pozoruhodná schopnost Nizozemců kooperovat a shodnout se na určitém jednotném postupu hodnocení výzkumu (SEP). Tato procedura hodnocení se snaží při používání různých indikátorů o vyváženost kvalitativního a kvantitativního posuzování výstupů výzkumu. Prameny: -
Growing through Knowledge. NOW Strategy 2011-2015. NOW, The Hague, August 2010, http://www.nwo.nl/files.nsf/pages/NWOP_86NHXX_Eng/$file/growing%20through%20know ledge%20low%20res.pdf
-
Public- private partnership for research and innovation: an evaluation of the Dutch experience, (2003), OECD.
-
Standard Evaluation Protocol 2009-2015 (Protocol for Research Assessment in the Netherlands).
VSNU,
KNAW
and
NOW
http://www.knaw.nl/publicaties/pdf/20091052.pdf
36
2009
(updated
June
2010)
3.3
Finsko
Finsko je zemí z hlediska ekonomické, inovační a výzkumné výkonnosti velmi úspěšnou. Dynamika finského vzestupu se datuje především do 90. let a mnozí analytici se shodují v tom, že z makroekonomického hlediska byl jedním z hlavních faktorů finské ekonomického vzestupu rozpad sovětské ekonomiky a RVHP začátkem devadesátých let, s nimiž bylo finské hospodářství díky své geografické poloze úzce spojeno. Tedy situace obdobná změně poměrů ve střední a východní Evropě. Po rozpadu těchto blízkých nenáročných trhů vsadilo Finsko na ekonomickou strategii postavenou na inovacích a výzkumu. Dnes Finsko představuje ve všech hlavních sledovaných indikátorech, které souvisejí s ekonomickou efektivností vyplývající z rozvoje vědy a techniky a inovačního podnikání – tj. ve výši výdajů na vědu a výzkum, inovační výkonnost, kompetitivnost, podílu high-tech produkce na vývozu – absolutní světovou špičku. Nebývalá dynamika výzkumné a inovační výkonnosti je podložena velmi strmým růstem výdajů na vědu a výzkum v průběhu 90. let - ze 2 procent GDP v roce 1991 na 3,3 procent v roce 2000. Z toho ovšem 70 procent výdajů pochází od soukromých investorů. Soukromé prostředky ve značné míře směřují také do institucí veřejného výzkumu – polovina univerzitního výzkumu je hrazena z privátních zdrojů a skrze kompetitivní veřejné financování. Co se týče procesu určování základních výzkumných směrů, tak na úrovni jednotlivých výkonných výzkumných institucí platí standardní mezinárodní praxe – v univerzitním, převážně základním výzkumu je i při určování výzkumných priorit víceméně respektována autonomie vědců. S tím ovšem, že zde probíhá rozsáhlá smluvní kooperace se soukromou sférou a rozhodování výkonných výzkumníků je tak silně ovlivňováno nabídkou smluvního výzkumu a grantových soutěží. U státních výzkumných ústavů je dominantní zakázka zřizovatele, tedy převážně ministerstev, i když i zde roste otevřenost vůči vnějšímu světu výzkumných pobídek a stimulů. Na celonárodní úrovni jsou rozhodujícími hráči v hodnocení výzkumu a při výběru nosných výzkumných oblastí tyto klíčové instituce: Rada Finska pro vědní a technickou politiku (Science and Technology Policy Council of Finland), Ministerstvo obchodu a průmyslu se svou „dceřinou“ Národní technologickou agenturou TEKES a Ministerstvo školství, jež vědní politiku realizuje především skrze organizaci „Akademie Finsko“ (The Academy of Finland). Rada Finska pro vědní a technickou politiku (Science and Technology Policy Council of Finland) je v institucionální struktuře finské vědní a technické politiky chápána jako politický orgán se silnou strategickou profilací. Je odpovědná za celkovou strategickou koncepci a koordinaci finské vědní a technické politiky a za národní inovační systém jako celek.
Z hlediska politické hierarchie má
mimořádně vysoké obsazení – v čele stojí ministerský předseda, členy jsou příslušní odpovědní ministři a čelní představitelé stěžejních výzkumných institucí. Rada vydává koncepční dokumenty skutečně strategického zaměření, v nichž je např. definována pozice a ambice Finska v globální ekonomické soutěži, charakterizovány nejpalčivější výzvy národní ekonomiky i národního inovačního systému. Tyto dokumenty nabízejí kvalitní orientační znalosti pro všechny relevantní aktéry finského výzkumného a inovačního systému.
37
Hlavním garantem finské vědní politiky a výběru stěžejních výzkumných směrů v základním (neorientovaném i orientovaném) výzkumu je Ministerstvo školství, které faktický výkon této role do značné míry deleguje na organizaci Akademie Finsko (The Academy of Finland). Akademie Finsko se definuje jako expertní organizace se zaměřením na financování výzkumu, její proklamované cíle ovšem zahrnují širší sféru aktivit: nejen financování kvalitního výzkumu, ale i expertní činnost s důrazem na evaluaci. Výzkumné cíle a rozsah disponibilních zdrojů pro Akademii se každoročně sjednávají mezi vedením Akademie a Ministerstvem školství. Akademie byla ustavena v roce 1994 v rámci intenzivního úsilí finského státu akcelerovat rozvoj výzkumu a inovací. V čele Akademie stojí Akademická rada a působí v ní čtyři výzkumné rady: výzkumná rada pro biovědy a životní prostředí, výzkumná rada pro kulturu a společnost, výzkumná rada pro přírodní a inženýrské vědy a výzkumná rada pro zdraví. Akademie vypisuje každoročně soutěž v nejrůznějších formách podpory vědeckého výzkumu: jde o projekty disciplinární povahy či tematické zaměřené výzkumné programy (oba typy podpory obvykle čtyřleté), cílené projekty zaměřené na specifičtěji definované problémy (kratší), zpravidla na tříleté období jsou vypisovány programy podpory Center excelence. Akademie podporuje i jednotlivé vědce (akademické profesury a pozice Research Fellows) a mezinárodní vědeckou mobilitu. Zaměření tematicky profilovaných výzkumných programů jsou navrhována výzkumnými radami a poté schvalována Akademickou radou, která je rovněž projednává s Ministerstvem školství. Projekty jsou vypisovány každoročně, zhruba jeden rok tedy trvá tento proces generace výzkumných témat. Dalších 8-10 měsíců uplyne od vyhlášení výzkumných témat k zahájení samotných výzkumných prací – výběrový proces za účasti domácích i zahraničních expertů je dvoukolový. V roce 2010 požívá podpory Akademie 13 výzkumných tematických programů: -
Počítačová věda
-
Zdraví a prosperita dětí a mladých lidí
-
Fotonika a moderní zobrazovací techniky
-
Nanověda
-
Dlouhodobě udržitelná produkce
-
Výživa a zdraví
-
Mocenské struktury ve Finsku
-
Látková závislost
-
Budoucnost práce
-
Dlouhodobě udržitelná energie
-
Počítače a komunikační diverzita
-
Výzvy veřejného zdraví
-
Výzkum Baltického moře
Zásadní aktivitou Akademie je evaluace: Akademie hodnotí celkový výzkumný systém, jednotlivé vědní obory, vlastní výzkumné programy i individuální projekty. Hodnocení vědních oborů probíhá na základě iniciativy vědní komunity, výzkumných rad, grantových agentur či jiných výzkumných institucí. Evaluace obvykle značí počátek či pokračování určitého 38
rozvojového úsilí v dané oblasti výzkumu. (http://www.aka.fi/en-gb/A/Science-in-society/Evaluationof-research/Evaluation-of-disciplines-and-research-fields-) Evaluační panel tvoří převážně zahraniční experti s významnou výzkumnou reputací. Evaluační kritéria představují takové položky jako jsou originalita výběru výzkumného problému, kreativita, přiměřenost aplikovaných vědeckých metod, vědecký status (citace a impact faktory publikací), efektivita vědeckého vzdělávání, podpora a internacionalizace post-doktorských výzkumných kariér, mezinárodní uznání výzkumníků, expertní a popularizační přínosy. V současné době probíhá evaluace chemických věd, strojírenského výzkumu, botaniky i sportovních věd. Akademie bere v úvahu, že změny ve výzkumu kladou před tradiční hodnocení vědních oborů nové výzvy, proto také lze na jejím webu formulaci, že je třeba rozvinout nové evaluační postupy, které berou v úvahu interakci mezi základním a aplikovaným výzkumem, efekty podpory vysoce rizikového, průlomového výzkumu, odlišné zdroje pro špičkový novátorský výzkum a nové výzkumné obory a výzkum na rozhraní vědních oborů. Za národní technickou politiku odpovídá Ministerstvo obchodu a průmyslu, jež se v této věci do značné míry opírá o Národní technickou agenturu (National Technology Agency) Tekes. Tekes má v kompetenci financovat a všemožně podněcovat nadějné výzkumné a vývojové projekty prováděné soukromými podniky, výzkumnými ústavy a univerzitami. Stimulující aktivity směřují do průmyslu a komerční sféry vůbec; konečným cílem je zkvalitnění průmyslové struktury, podpora exportu, vytváření nových firem a pracovních míst. Tekes byl založen v roce 1983, má 14 regionálních poboček – regionální rozvoj patří také k hlavním cílům organizace.Tekes má dominantní postavení v operativní, prováděcí rovině finské technické politiky, je ale také velmi silným, expertním hráčem na poli koncepcí a strategií. Tekes vypracovává svou vlastní strategii, která může být pokládána za základ finské technologické a inovační strategie. Současná Tekes strategie formuluje určitá tematická ohniska, která reflektují cíle a potřeby sociálněekonomického rozvoje Finska: -
zdraví a prospívání lidí
-
společnost vědění pro všechny
-
čistá energie
-
vzácné zdroje
-
umělé prostředí
-
inteligentní systémy
-
služby a inovace ve službách
-
interaktivní média.
Těmito definovanými prioritami se Tekes řídí při rozhodování o financování výzkumných a inovačních projektů. Strategie pracuje se sadou základních podpůrných schémat – podporou vybraných projektů, technologických programů a různých pobídek inovačního podnikání a inovačních služeb. Zásadou
je
dávat
přednost
projektům
a
39
programům
s rozsáhlou
kooperací
mezi
institucemi výzkumného a výrobního charakteru, veřejné a soukromé sféry či projektů s mezinárodní účastí. Velmi výrazným rysem v procesu rozhodování o výzkumných prioritách je důraz na konsensus mnoha rozdílných aktérů procesu. Tento proces má trvalý, kontinuální, komunikativní charakter a lhůty a parametry různých formálních procedur vyhlašování a schvalování programů a projektů mají pouze pomocný orientační charakter. Procedurální stránka při iniciaci a podpoře výzkumných projektů je v pozadí.
Tekes nabízí
výzkumným a inovačním aktérům stálou expertní spolupráci, jde mu o vyhledání a podporu těch nejnadějnějších témat a přístupů. Experti Tekes sami často kontaktují společnosti a výzkumné týmy, konzultují s nimi potenciální návrhy, zprostředkovávají komunikace a interakce. Své služby nabízejí již v přípravných a plánovacích fázích návrhů projektů, za svou ekonomickou a odbornou expertízu i v této přípravné fázi přitom nepožadují žádný zisk a i intelektuální vlastnická práva na případná řešení vzešlá z této expertní spolupráce si podržuje podnikatelský či výzkumný subjekt. Stojí za připomenutí, že Tekes v 5,5 milionovém Finsku kromě své centrály operuje také ve 14 regionálních pobočkách. Nutně to musí znamenat, že experti Tekes důvěrně, věcně znají situaci v regionech a jejich spolupráce s podniky a výzkumnými týmy tak může být vskutku produktivní, přínosná, směřující k co nejproduktivnějším inovačním řešením, kterou sebeperfektnější organizace různých kompetic nemůže nehradit. Podané žádosti posuzují experti Tekes a v případě úspěchu je každému projektu přidělen Tekesem asistent, který nadále nositelům projektu pomáhá, monitoruje průběh. Výsledek projektu je evaluován většinou za účasti zahraničních odborníků. Celkově se dá konstatovat, že finský model vědní politiky, hodnocení výzkumu a rozhodování o tematických výzkumných prioritách se vyznačuje vysokou úrovní a odpovědným konsenzuálním rozhodováním, jež těží z vysoké kultury kooperace státních, veřejných a soukromých subjektů a z celkové transparentnosti rozhodování. Silným rysem je výrazná internacionalizace evaluačních procesů – srovnání s pokročilým světem je pro Finy rozhodujícím kritériem. Hodnocením jsou často pověřovány profesionální evaluační organizace. Pozoruhodným aspektem je samostatná evaluace vědních oborů, i když zde Finové počítají se změnami vyvolanými dalším rozvojem výzkumu. Prameny: http://www.research.fi http://www.tekes.fi/ http://www.aka.fi
40
3.4
Zobecnění zahraničních zkušeností
Studie, které jsou věnovány analýze současných trendů v hodnocení výzkumu, obvykle – přes zdůraznění plurality hodnotitelských praktik – konstatují určitou tendenci k posílení role kvantitativního hodnocení (J. Vaněček, M. Faťun, M. Pazour, Srovnávací studie vybraných metodik hodnocení výzkumu a vývoje, Technologické centrum AV ČR, Praha 2008). Sílící uplatnění kvantitativních indikátorů má své dobré důvody: v době silné expanze evaluačních aktivit je snížení organizační, časové i finanční náročnosti hodnocení velmi vítaným krokem. Obecně se chápe potřeba specifických evaluačních postupů dle různých oborů a typů výzkumné činnosti, stejně tak ale vyvstává potřeba srovnání i transparentnosti výsledků hodnocení. Oběma těmto požadavkům může vhodné uplatnění kvantitativních indikátorů vyjít vstříc – pro různé obory a typy zkoumaných činností lze použít různé, specifické soubory indikátorů. Přesto však si významnou roli uchová i kvalitativní expertní hodnocení, peer review, hodnotitelské panely. Může být uplatněno jako druhá fáze hodnocení, po sběru kvantitativních dat, pak jde o kombinaci kvantitativního a kvalitativního hodnocení. Peer review je nezastupitelné při hodnocení projektů, ale i institucí, a nezřídka je používáno i při hodnocení výzkumných systémů a vědních oborů. V námi sledovaných zahraničních hodnotitelských systémech má expertní kvalitativní hodnocení silnou pozici v Rakousku i ve Finsku, Nizozemci se snaží o vyvážený mix obou konceptů. Roste také aplikace konceptu sebe-evaluace, byť především jako prvního stupně strukturovanějšího hodnocení, v němž sama hodnocená instituce provede sběr základních dat a i určité srovnání s obdobnými institucemi. Dalším nepopiratelným trendy je internacionalizace a profesionalizace hodnocení, oba tyto aspekty nalezneme ve výrazné podobě u finského systému hodnocení. Hodnotitelské panely jsou stále více mezinárodní panely. Profesionální evaluační agentury se profilují především ve zvládnutí technických aspektů hodnocení – v odborné práci s indikátory, standardy, v jejich srovnání a specifikaci. Pokud jde o hodnocení vědních oborů, to se důsledně a konzistetně pěstuje ve Finsku. Sama Finská Akademie ovšem avizuje změny, které souvisejí s interdisciplinaritou, transdisciplinaritou, synergickým praktickým zaměřením výzkumu. Tyto nové jevy do určité míry oslabují roli disciplín ve výzkumu, ty jsou nadále směrodatné spíše v tradičních směrech bádání. Aplikační povaha vyspělé technovědy se pohybuje i po jiných trajektoriích než oborových, syntetizuje v sobě více disciplín a přitom si razí cestu často prostřednictvím úzkých, ostrých paprsků jedinečného poznání. Proto se dnes vedle vědních oborů tak často hodnotí tematické výzkumné programy, znalostní tematická ohniska, v nichž se sbíhají specifické segmenty různých vědních oborů.
41
4. HODNOCENÍ VĚDNÍCH OBORŮ VÝZKUMU V KONTEXTU S OBOROVOU STRUKTUROU PRAŽSKÉ EKONOMIKY Hodnocení vědních oborů výzkumu (ať již realizované jakýmikoli postupy), jakkoli je zpravidla realizováno z jiných důvodů (např. z důvodu racionální koncentrace do výzkumu alokovaných finančních prostředků), přináší důležité informace i pro formulaci rozvojové strategie města či regionu, v níž se výzkum odehrává. Minimálně z toho důvodu, že subjekty „produkující výzkum“ vždy v té či oné míře čerpají z lokálních zdrojů (pracovní sila aj.) a využívají infrastrukturu města apod. Důležitější je ovšem jiný důvod: tím je potřeba strategického provázání výstupů výzkumu s (budoucí) lokální ekonomickou a sociální strukturou města. Právě tento důvod má kardinální význam i pro hl. m. Prahu, která představuje celostátně největší koncentraci výzkumných kapacit a má v těchto kapacitách „skryt“ jeden z největších strategických impulzů pro svůj rozvoj. Bohužel ovšem impulzů „pouze“ potenciálních, jejichž praktické využití pro rozvoj města není ani zdaleka lehké, a vůbec ne automatické. Proto je také zřejmé, že samotné hodnocení vědných oborů výzkumu nemůže být jediným zdrojem informací, jakým způsobem a s jakou orientací „přetavovat“ potenciál pražské vědy a výzkumu do praxe. Výstupy výzkumu totiž principiálně nemají lokální charakter, ale jsou produkovány (a poměřovány) v širším (nadregionálním, resp. mezinárodním) kontextu. V plné míře to platí o základním výzkumu, ale také o velké části výzkumu aplikovaného. Smyslem hodnocení vědných oborů výzkumu je z tohoto hlediska vždy v prvé řadě hodnocením „konkurenceschopnosti“ konkrétních oborů v rámci světové či evropské vědy, reaguje na vnitřní „zákonitosti“ rozvoje vědeckého poznání a z tohoto (systémového) hlediska je především hodnocením interním, které nemůže vůbec či jen okrajově odrážet praktickou „užitečnost“ získaných poznatků. Přitom právě hledisko „užitečnosti“ (přinejmenším potenciální) musí být klíčovým hlediskem při formulaci rozvojové politiky města. Toto hledisko je třeba analyzovat ve vztahu k: a) současným rozvojovým strategiím města, b) právnímu postavení města a jeho možnostem ovlivňovat přenos výstupů výzkumu do praxe, c) současnou strukturou výzkumné základny ve městě, d) současnou ekonomickou strukturou města, e) současnou nabídkou lidských a finančních zdrojů pro výzkum a jeho aplikaci, e) současným možnostem a zájmu soukromých firem v Praze přebírat a aplikovat výsledky výzkumu, d) současnou infrastrukturou pro aplikaci výzkumu v Praze. Teprve v návaznosti na inspiraci získanou z této analýzy bude možné korigovat, resp. upřesnit závěry z výše uvedeného hodnocení vědních oborů výzkumu.
42
7.1. Strategické dokumenty hl. m. Prahy Základním koncepčním dokumentem města, který rámcově vymezuje strategické postavení vědy a výzkumu v Praze, je Strategický plán hl. m. Prahy (dále SP), přijatý usnesením Zastupitelstva hl. m. Prahy v roce 2000 a aktualizovaný v roce 2008 (schválen Zastupitelstvem hl. m. Prahy v prosinci 20086). Pro oblast vědy, výzkumu a vývoje a inovací formuluje tento dokument (v rámci prioritní osy „Konkurenceschopnost“)
strategický
cíl
„využití
potenciálu
města
k zabezpečení
jeho
konkurenceschopné ekonomiky a prosperity“. Praha by měla plnit roli inovačního centra republiky. K tomu má dle SP vytvořeny dobré předpoklady v podobě koncentrace kvalifikovaných pracovníků a pracovišť zaměřených na výzkum a vývoj a také rozvinutý podnikatelský sektor, jehož prostřednictvím lze komercializovat výstupy výzkumné a vývojové činnosti. Cíle má být dosaženo také zřizováním a rozvíjením vědeckotechnologických kapacit (např. parků či inkubátorů) a jejich napojením zejména na přírodovědné a technické obory pražského vysokého školství. SP rovněž obsahuje záměr zřídit pražskou regionální rozvojovou agenturu, která by sloužila jak veřejným tak soukromým institucím, zejména malým a středním podnikům – se zvláštním důrazem na inovační podnikání (viz dále). Na aktualizovaný Strategický plán navazuje Program realizace strategické koncepce hl. m. Prahy7 schválený Zastupitelstvem hl. m. Prahy v říjnu 2009. Jde o soubor 82 hlavních úkolů městské správy pro období 2009-2015, jejichž prostřednictvím dojde k naplnění cílů strategického plánu. V rámci kapitoly Konkurenceschopnost jsou připraveny dva úkoly přímo související s oblastí výzkumu, vývoje a inovací: Zřízení Regionální rady pro výzkum a inovace. Rada má fungovat jako koordinační orgán města a příslušných aktérů z oblasti výzkumu a vývoje a inovačního procesu. Garantem úkolu je odbor kancelář primátora Magistrátu hl. m. Prahy. Cílem je také využít vědecko-výzkumnou základnu města pro řešení problémů města. Tato rada ovšem dosud ustavena nebyla. Založení Regionální rozvojové agentury hl. m. Prahy. Agentura byla založena k l. 5. 2010 jako příspěvková organizace města. Rok 2010 (a zčásti i rok 2011) je chápán jako „startovní“, v němž Agentura bude hledat své praktické uplatnění, m.j. při „zajišťování podpory rozvoje inovačních technologií a malých a středních podniků v rámci hlavního města Prahy“ (viz kap. 7.7.). Z výše uvedených (2) dokumentů vyplývá důraz, který Praha klade na inovace, tedy na praktickou aplikaci výsledků vědy a vývoje, při koncipování své budoucí ekonomické a sociální struktury a připravenost sehrát v tomto ohledu aktivní, iniciační a koordinační úlohu – aniž by ovšem přímo ovlivňovala charakter a orientaci výzkumu, který se na jejím území odehrává. Paradoxem v této souvislosti zůstává fakt, že Praze dosud chybí platná, aktuální a „akční“ strategie inovační politiky. Na rozdíl od většiny krajů ČR. Jediným pokusem na toto téma byla Regionální inovační strategie - BRIS8, zpracovaná v letech 2002-2004 v rámci projektu BRIS podporovaného z 5. 6
http://www.urm.cz/cs/strategicky_plan http://www.urm.cz/cs/strategicky_plan 8 dostupné online: http://www.tc.cz/dokums_raw/risprahacz_1171270249.pdf 7
43
Rámcového programu EU pro výzkum a vývoj. Šlo o obsáhlý analytický dokument, který současně obsahuje ucelenou inovační strategii. Zpracovateli projektu byly Technologické centrum AV ČR, Útvar rozvoje hl. m. Prahy a Euro Info Centrum Praha za metodického dohledu zahraničních partnerů. Strategie obsahovala tematické oblasti a opatření, jejichž realizace měla vést ke zlepšení podmínek rozvoje inovačního systému v hlavním městě. Konkrétně šlo o tyto tematické oblasti: A.
Konkurenceschopný sektor inovačních podniků
B.
Aktivní zapojení výzkumné a vývojové základny do rozvoje inovačního podnikání
C.
Lidské zdroje pro inovace
D.
Poradenské služby a infrastruktura pro inovace
E.
Financování inovací
F.
Inovace jako součást regionálního rozvoje
G.
Meziregionální spolupráce
Vedle tohoto ambiciózního a komplexního programu obsahoval dokument i tzv. Akční plán, který definoval 14 konkrétních opatření, z nichž část se v mezidobí naplnila – ovšem bez cílevědomého spolupůsobení města, neboť dokument nikdy nebyl orgány města oficiálně přijat.
7.2. Právní postavení města a jeho možnosti ovlivňovat inovační proces Základní legislativní rámec pro podporu inovačního (malého a středního) podnikání vymezuje Zákon 47/2002 Sb. Ten v zásadě ukazuje jednak, do jakých oblastí podpory mohou směřovat, jednak jakou mohou mít podpory formu. V prvém případě určuje zákon, že podpora může být poskytnuta na: a) projekty zaměřené na investice, b) výchovu a vzdělávání ve vzdělávacích programech středních škol ukončených výučním listem, c) zvyšování odbornosti dospělých, d) hospodářské a technické poradenství, e) projekty sdružení pro rozvoj malých a středních podnikatelů a k posílení jejich postavení na trhu, f)
získávání informací o podnikání,
g) projekty výzkumu a vývoje, jejichž výsledky malí a střední podnikatelé využívají, h) projekty v regionech se soustředěnou podporou státu a v ostatních regionech, jejichž podporování státem je žádoucí z jiných důvodů, i)
vytváření nových pracovních míst,
j)
navazování kontaktů a spolupráce se zahraničními partnery a účast na vnitrostátních i zahraničních výstavách a veletrzích,
k) zavedení systémů zajišťujících zvýšení kvality produkce a řízení podniků a využití služeb podporujících zvýšení konkurenceschopnosti, l)
projekty zaměřené na investice spojené s ochranou životního prostředí, poskytování technických informací a poradenských služeb nebo vybraných provozních nákladů určených na činnosti spojené s ochranou životního prostředí. 44
Pokud jde o formy podpor, hovoří Zákon o: a) návratné finanční výpomoci, b) dotaci, c) finančním příspěvku, d) záruce, nebo e) úvěru se sníženou úrokovou sazbou Přitom poskytování podpor musí být vždy v souladu s pravidly veřejné podpory (Zákon č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře). Podstatné ovšem je, že citovaný Zákon 47/2002 Sb. definuje postupy, orgány a další náležitosti podpory inovačního (malého a středního) podnikání pouze v rámci státní správy a nijak nevymezuje ani neomezuje obdobné aktivity obecních a krajských samospráv. Pro ně může mít daný zákon pouze inspirační funkci, vždy však platí, že podoba podpory ze strany samospráv musí respektovat: Zákon č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře Zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů Zákon 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje Zákon 128/2000 Sb., o obcích (resp. analogický zákon o hl. m. Praze) Všechny citované zákony ovšem vymezují ve vztahu k orgánům samosprávy pouze procesní náležitosti poskytování možných podpor podnikání, vlastní obsahové zaměření těchto podpor však ponechávají plně v kompetenci samospráv. Přitom se vesměs mají na mysli přímé podpory. Naopak zákon o podpoře regionálního rozvoje, procesně upravuje i realizaci nepřímých podpor (vytváření vhodného inovačního prostředí), když ve vztahu k obcím určuje, že „Obec ve své samostatné působnosti může: a) podporovat rozvoj podnikatelských aktivit potřebných pro rozvoj regionu, například formou technické a investiční přípravy pro investory - podnikatele, a b) sdružovat své prostředky se sousedními obcemi a dalšími právnickými osobami při zajišťování rozvojových programů společných více obcím“. Zákon o obcích (resp. o hl. m. Praze) stanovuje, že o poskytování věcných darů v hodnotě nad 20 000 Kč a peněžitých darů ve výši nad 20 000 Kč fyzické nebo právnické osobě v jednom kalendářním roce a o poskytování dotací musí rozhodovat zastupitelstvo obce. Analogicky lze dovodit, že je ve výhradní kompetenci zastupitelstva obce i rozhodování o dotačních (podpůrných) programech. Opět ve věci podpor přímých i nepřímých. Zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve výčtu přípustných výdajů rozpočtů samospráv uvádí i „výdaje na podporu subjektů provádějících veřejně prospěšné činnosti a na
45
podporu soukromého podnikání prospěšného pro obec“, s tím že tyto výdaje musí být zahrnuty do schváleného rozpočtu. Konečně zákon o veřejné podpoře definuje limity pro intenzitu podpor poskytovaných z veřejných prostředků ve prospěch jednotlivých podnikatelských subjektů, tak aby nedošlo k ohrožení hospodářské soutěže. Tyto limity se samozřejmě týkají pouze podpor přímých. Závěr: platná legislativa umožňuje obcím (a tedy i Praze) realizovat podpůrná opatření ve prospěch inovačního (malého a středního) podnikání, a to s obsahem a zaměřením spadajícím do výlučného (autonomního) rozhodování orgánů samosprávy. Přitom musí být dodržena pouze základní procesní pravidla, tedy, že podpora je poskytována za rovných podmínek jasně vymezeným skupinám podnikatelských subjektů, na základě veřejně deklarovaného a veřejně kontrolovatelného podpůrného programu, o jehož zaměření a výši finanční alokace rozhoduje zastupitelstvo města a který současně nepřekračuje přípustnou intenzitu veřejné podpory. To ve vztahu k přímým podporám, realizace nepřímých podpor je zcela na rozhodnutí samosprávy, pouze s tím, že musí být dodržena obecná pravidla nakládání s veřejnými prostředky.
7.3. Současná struktura výzkumné základny ve městě Praha je evropsky významným centrem vědy, výzkumu a inovací. V Praze je lokalizováno cca 40% z celostátního úhrnu pracovišť výzkumu a vývoje (hlavní činnost CZ – NACE 72). Konkrétně v roce 2008 (poslední dostupné údaje ze Statistického šetření ČSÚ VTR 5-01) šlo o 94 pracovišť z celkem 243. Obdobný je podíl Prahy na celkové zaměstnanosti ve výzkumu a vývoji ČR: v roce 2008 v Praze v tomto odvětví pracovalo cca 30,7 tis. osob, v ČR 74,5 tis. osob (41,2%). Od roku 2001 přitom stoupl tento podíl o cca 1,5 bodu. Sílu pražského výzkumu dokumentují i relativní údaje. Např. v podílu tohoto odvětví na celkové zaměstnanosti regionu patří Praha stabilně mezi prvních 5 - 6 regionů NUTS II. Jde o znatelně lepší umístění mezi regiony NUTS II, než v objemu HDP na hlavu (12. místo v EU). Dostupné informace o zaměstnanosti, výdajích, počtu a typech organizací pražské výzkumné základny shrnuje účelová publikace ÚRM (zadavatel dané studie) „Výzkum, vývoj a inovace v hl. m. Praze – analýza regionálních dat“ a nemá cenu je zde v celém souhrnu opakovat. V kontextu řešené problematiky se proto omezíme na analýzu struktury vědních oblastí v Praze a jejích rozdílů oproti situaci v ČR jako celku, a to strukturu měřenou ukazatelem „počet výzkumníků“ (výzkumníky se rozumí podskupina pracovníků výzkumu a vývoje, kteří se zabývají tvorbou nových znalostí, výrobků, procesů, metod a systémů nebo takové projekty řídí) dle statistiky výzkumu a vývoje sledované ČSÚ.
46
Tabulka č. 1 Výzkumníci v Praze a ČR v letech 2005 – 2008 podle vědních oblastí (FTE)
Přírodní vědy
Technické vědy
Lékařské vědy
Zemědělské vědy
Sociální a humanitní vědy
2005
2006
2007
2008
Praha
3 469,1
3 726,0
3 955,2
4 360,5
ČR
6 483,3
7 163,3
6 931,0
7 432,4
podíl Prahy (%)
53,5
52,0
57,1
58,7
Praha
3 282,8
4 024,2
5 032,2
5 258,3
ČR
10 177,7
11 355,5
13 170,8
14 315,7
podíl Prahy (%)
32,3
35,4
38,2
36,7
Praha
1 612,9
1 579,0
1 513,6
1 505,2
ČR
2 483,2
2 494,3
2 622,7
2 640,7
podíl Prahy (%)
65,0
63,3
57,7
57,0
Praha
392,4
492,0
564,7
462,6
ČR
1 462,3
1 474,1
1 584,7
1 530,7
podíl Prahy (%)
26,8
33,4
35,6
30,2
Praha
1 823,0
1 951,5
2 059,2
1 867,8
ČR
3 562,6
3 780,1
3 568,7
3 865,8
podíl Prahy (%)
51,2
51,6
57,7
48,3
Zdroj: Výzkum a vývoj, ČSÚ 2009 Z tabulky je zřejmý dominantní význam Prahy v českém výzkumu v oblasti přírodních a lékařských věd a do značné míry i v oblasti sociálních a humanitních věd. Naopak v případě technických a zemědělských věd se podíl pohybuje jen okolo jedné třetiny. Tyto oblasti jsou naopak (relativně) nejsilnější v ČR bez Prahy. Podrobnější, i když méně přesné a průkazné informace o strukturální orientaci výzkumu, vývoje a inovací v ČR a v Praze skýtá databáze inovačního potenciálu ČR „Technologický profil ČR“, který eviduje vysoké školy a fakulty, pracoviště Akademie věd ČR, resortní výzkumné ústavy, privátní výzkumné ústavy, vědeckotechnické parky a inovační firmy (ty na bázi dobrovolnosti). Celkem tato databáze obsahuje (1.4.2010) 2 880 subjektů, z toho pak 715 z Prahy, což představuje bezmála čtvrtinový podíl. Z hlediska oborového zaměření v celé ČR jsou nejsilněji obsazeným oborem působnosti výrobní technologie, informační a komunikační technologie, měřící a regulační technika, energetika a zařízení na ochranu životního prostředí. Zastoupení oborů v Praze a v ČR je přitom značně diferencované. Nejvyšší je podíl pražských subjektů v oborech řízení (47 %), informačních a komunikačních technologií (40 %) a zařízení na ochranu životního prostředí (37 %). Dále následuje laserová technologie. Nejmenší je naopak u biotechnologií (14 %) a nových materiálů (17 %). Slabinou této statistiky je – mimo jiné – že srovnává „inovační subjekty“, aniž zohledňuje velikost jejich kapacit a dosažené výsledky. 47
Tabulka č. 2 Obory činnosti vybraných typů organizací v Praze a ČR počet subjektů
podíl Prahy
ČR
Praha
(%)
Biotechnologie
43
6
14,0
dopravní a logistické systémy a pohony
41
8
19,5
Energetika
93
29
31,2
Fotonika
9
2
22,2
informační a komunikační technologie
128
51
39,8
laserové technologie
12
4
33,3
medicína a zdravotnictví
40
13
32,5
měřící a regulační technika
131
31
23,7
Mikroelektronika
35
9
25,7
Nanotechnologie
10
2
20,0
nové materiály
46
8
17,4
Řízení
34
16
47,1
výrobní technologie
1 649
350
21,2
29
36,7
Obor
zařízení pro ochranu životního prostředí 79 Zdroj: Technologický profil ČR 2010
7.4. Současná ekonomická struktura města Praha představuje v rámci ČR velmi specifický celek s dominantním podílem terciéru a naopak s nižším významem výrobních odvětví. Z odvětvových agregací jsou nejsilněji zastoupeny komerční služby (podíl cca trojnásobný oproti zbytku republiky) a obchod, kde ovšem „odstup“ od průměru ČR je relativně malý. Z menších odvětví nepochybně specializaci Prahy spoluvytváří peněžnictví a tzv. ostatní veřejné služby. Naopak hluboce podprůměrný je v Praze podíl zpracovatelského průmyslu a (pochopitelně) i zemědělství. Překvapivý je podíl školství a zdravotnictví, které jsou dokonce pod průměrem ČR. O podílech odvětvových agregací informuje tabulka č. 3. Tato odvětvová struktura pražské ekonomiky s vysokým zastoupením odvětví běžným řídících a obslužných činností jen zdánlivě vytváří komplikovaný prostor pro uplatnění výsledků vědy a výzkumu v praxi. Odvětvové třídění se totiž ukazuje jako velmi hrubé, pokud jde o popis skutečného inovačního potenciálu Prahy. Ten lépe přibližuje rozbor vzdělanostní struktury pracovních sil resp. pracujících v národním hospodářství, rozbor oborové struktury zaměstnanosti a rozbor kvalifikační struktury. Základní data k těmto rozborům a komentáře k nim jsou uvedeny dále.
48
Tabulka č. 3 Podíl odvětvových agregací na celkové zaměstnanosti, rok 2009, v % ČR
bez
Odvětvové skupiny – OKEČ
ČR celkem
Prahy
Praha
Součet
100,0
100,0
100,0
Zemědělství, lesní hospodářství a myslivost
3,5
4,2
0,5
Rybolov, chov ryb, přidružené činnosti
0,0
0,0
0,0
Dobývání nerostných surovin
0,9
1,1
0,1
Zpracovatelský průmysl
25,9
29,4
9,7
Výroba a rozvod elektřiny, plynu a vody
1,1
1,2
0,8
Stavebnictví
9,2
9,0
10,1
Obchod, opravy spotřebního zboží
14,2
13,9
15,3
Pohostinství a ubytování
3,7
3,5
4,8
Doprava, skladování, pošty a telekomunikace
6,9
6,6
8,2
Peněžnictví a pojišťovnictví
1,7
1,3
3,8
Komerční služby
11,6
8,9
24,1
Veřejná správa; obrana; sociální zabezpečení
5,8
5,5
7,4
Školství
5,6
5,8
4,7
Zdravotnictví, veterinární a sociální činnosti
5,5
5,8
4,4
Ostatní veřejné, sociální a osobní služby
4,2
3,8
6,1
Domácnosti zaměstnávající personál
0,0
0,0
0,0
Exteritoriální organizace a spolky
0,0
0,0
0,0
Zdroj: ČSÚ, Regionální účty; propočty PROODOS Vzdělanostní struktura pražského obyvatelstva je výrazně odlišná od ostatních krajů ČR. Menší je podíl skupiny s nižším vzděláním a naopak výrazně větší (oproti většině krajů i násobně) je podíl skupiny s nejvyšším vzděláním (viz Graf č. 1). To samozřejmě zásadně formuje i stranu celkové nabídky na pražském trhu práce. Tuto skutečnost potvrzuje i srovnání podílů jednotlivých vzdělanostních skupin v Praze s průměrem České republiky. Tabulka č. 4 Vzdělanostní struktura pracovní síly (z bydlícího obyvatelstva) v Praze a ČR – v % Skupina
vzdělání
- 2001
2004
2006
2009
úroveň dle ISCED
ČR
Pha
ČR
Pha
ČR
Pha
ČR
Pha
Základní
10,2
4,5
7,8
4,0
7,2
3,7
6,5
3,3
střední bez maturity
42,5
24,9
43,8
25,2
42,2
23,3
39,8
20,9
střední s maturitou
35,0
44,1
35,2
42,6
36,4
44,7
37,3
44,4
vysokoškolské
12,3
26,5
13,2
28,1
14,2
28,2
16,4
31,4
Zdroj: ČSÚ, Výběrové šetření pracovních sil 49
Tendence vývoje jsou u většiny skupin a srovnávaných území podobné. Tempo změn vzdělání je však často odlišné. Například pokles zastoupení skupiny s nejnižším vzděláním byl mimo Prahu (v průměru) rychlejší - i tak však ještě nedosáhl podílu, který měla Praha ve výchozím roce analýzy. K celkem zřetelnému snížení v rozmezí 3 – 4 p.b. došlo u další skupiny vzdělání: střední bez maturity. Pokud jde o růst podílu skupiny „střední s maturitou“ v posledních 10 letech, byl v průměru za ČR rychlejší (v Praze v podstatě stagnoval). Nárůst podílu vysokoškolsky vzdělané pracovní síly byl sice zaznamenán v obdobném počtu procentních bodů u obou srovnávaných území, relativně však byl vývoj o něco vyšší v souhrnu mimopražských krajů. Důkazem je skutečnost, že v roce 2001 byl poměr mezi VŠ pracovníky 2,2:1 ve prospěch Prahy, zatímco tento poměr v roce 2009 se změnil - snížil se a dosáhl hodnotu 1,9:1. Zrcadlovým odrazem posunů ve skupině s vyšším a nejvyšším vzděláním je změna podílů obyvatel (15 a více letých) se vzděláním základním a středním bez maturity. V ČR v roce 2001 šlo ještě o více než jednu polovinu. O necelých 10 let již tento podíl klesl hluboko pod ní. V samotné Praze rovněž došlo k výraznému poklesu – v roce 2001 představoval podíl těchto dvou skupin cca 30 % pracovní síly z bydlícího obyvatelstva, v roce 2009 tento podíl již nedosáhl ani jedné čtvrtiny. Graf č. 1 Struktura vzdělání pracovní síly (bydlící obyvatelstvo), rok 2009, v %
45,0 40,0 35,0 30,0 25,0 20,0
ČR
Praha
15,0 10,0 5,0 0,0 základní
střední bez maturity
střední s maturitou
vysokoškolské
Zdroj: ČSÚ, Výběrové šetření pracovních sil Rozhodující rozdíly jsou u skupiny „střední bez maturity“ (zjednodušeně „učňové“), jejichž zastoupení je v Praze na polovině celostátního podílu a u skupiny „vysokoškolské“, kde Praha naopak převyšuje o 15 p.b. průměr celé ČR. Obdobné výsledky přináší rozbor zaměstnaných v národním hospodářství (NH), vzhledem k relativně nízké úrovni nezaměstnanosti V Praze. Zejména základní vývojové tendence jsou shodné – například výrazný pokles nejnižších vzdělanostních skupin v ČR, relativně posílená pozice vysokoškoláků v ČR, ale také trvající diference právě u nejvyšší vzdělanostní skupiny ve prospěch Prahy, atd.
50
Tabulka č. 5 Vzdělanostní struktura zaměstnaných v NH (z bydlících obyvatel 15 a více letých) v Praze a ČR – v % Skupina
vzdělání
- 2001
2004
2006
2009
úroveň dle ISCED
ČR
Pha
ČR
Pha
ČR
Pha
ČR
Pha
Základní
8,7
4,0
6,3
3,5
5,9
3,3
5,3
2,9
střední bez maturity
42,3
24,6
43,3
24,8
41,9
23,1
39,5
20,8
střední s maturitou
35,9
44,4
36,3
42,8
37,3
44,9
38,0
44,5
Vysokoškolské
13,0
27,0
14,0
28,8
14,9
28,7
17,1
31,7
Zdroj: ČSÚ, Výběrové šetření pracovních sil Tabulka č. 6 Vývoj struktury vzdělání zaměstnaných v NH (bydlící obyvatelstvo) v Praze podle oborů, tis. osob rok skupina oborů
2001
2004
2006
2009
Obecné vzdělávání
65,3
58,0
65,9
53,1
Vzdělávání a výchova
22,7
21,3
23,3
22,2
Humanitní vědy a umění
26,6
32,2
37,9
40,6
Společenské vědy, obchod a právo
146,3
141,7
153,3
169,0
Přírodní vědy, matematika a informatika
16,8
24,1
21,3
29,9
Technika, výroba a stavebnictví
241,0
225,1
214,6
241,1
Zemědělství a veterinářství
11,4
8,8
14,3
14,1
Zdravotnictví a sociální péče
39,2
42,4
41,2
38,2
Služby
45,0
46,8
54,8
51,8
Zaměstnanost v NH celkem
614,5
601,3
627,2
660,0
Zdroj: ČSÚ, Výběrové šetření pracovních sil Největší zastoupení mají v Praze dosud obory „Technika, výroba a stavebnictví“ s téměř čtvrt milionem pracovníků (z bydlících), ale vývoj zde stagnuje. Na dalším místě je skupina Společenské vědy, obchod a právo s velkým nárůstem zejména v posledních letech. Index růstu u této skupiny se dostal při srovnání let 2001 a 2009 na hodnotu více než 115 %. V obou případech se na vývoji odráží postupné, ale zřetelné, změny, ke kterým dochází v celé ekonomické základně hlavního města Prahy, s preferencí „nevýrobních“ odvětví a oborů. Praha není v tomto ohledu výjimkou mezi velkými (hlavními) městy střední a západní Evropy. Ze stejného důvodu nepochybně rostou i podíly skupin Humanitní vědy a umění a také skupiny Přírodní vědy, matematika a informatika. Zatímco v roce 2001 souhrn pracovníků (tj. počet osob v rámci zaměstnaných v národním hospodářství) z těchto dvou skupin bydlících v Praze nepřekročil 45 tisíc., tedy méně než 7,5 % z celkového objemu zaměstnaných, v roce 2009 překročil již 70 tis. osob (tj. více než 10,5 %). 51
Na druhé straně je opět do jisté míry překvapující zjištění, že neroste počet pracovníků takových oborových agregací vzdělání, jako je Zdravotnictví a sociální péče a také Vzdělávání a výchova a naopak jejich zastoupení v relativním vyjádření (v případě vzdělávání) klesá. I když oborovou strukturu nejvyššího dosaženého vzdělání nelze jednoznačné ztotožnit s uplatněním v konkrétním oboru práce, jde o varovné zjištění. Procentní zastoupení jednotlivých skupin oborů vzdělávání zaměstnanosti v NH v současnosti ukazuje Graf č. 2 (dle výběru VŠPS). Graf č. 2 Obory nejvyššího vzdělání zaměstnaných v NH v Praze, rok 2009, v % Technika, výroba a stavebnictví
36,5
Společenské vědy, obchod a právo
25,6
Obecné vzdělávání
8,0
Služby
7,8
Humanitní vědy a umění
6,1
Zdravotnictví a sociální péče
5,8
Přírodní vědy, matematika a informatika
4,5
Vzdělávání a výchova
3,4
Zemědělství a veterinářství
2,1 0,0
5,0
10,0
15,0
20,0
25,0
30,0
35,0
40,0
Podrobnější analýza jednotlivých oborových skupin navíc potvrzuje jistá specifika Prahy (viz Tabulka č. 7). Tabulka č. 7 Vybrané obory vzdělání – zaměstnaní v NH v Praze, 2009 vybrané obory
tis. osob
podíl v %
Příprava učitelů a pedagogika
22,2
3,4
Obchod a správa
62,8
9,5
Technika a technická řemesla
156,9
23,8
Výroba a zpracování
34,5
5,2
Architektura a stavebnictví
49,8
7,5
Zemědělství, lesnictví a rybářství
13,5
2,0
Zdravotnictví
34,4
5,2
Osobní služby
36,9
5,6
Zdroj: ČSÚ, Výběrové šetření pracovních sil Tyto specifika vyniknou zejména při konfrontaci s údaji za mimopražská území. Například v případě vybraných „sub“oborů Obchod a správa je jejich zastoupení v Praze i v průměru za ČR velmi podobné, neboť představuji v podstatě stejné funkce (mírný předstih v případě Prahy se odvíjí od celostátně 52
orientované části správních činností). Avšak podíly z agregované skupiny Společenské vědy, obchod a právo jsou zcela odlišné – v Praze tvoří cca 38 %, ale v ČR téměř 60 %. Znamená to, že zejména další obory „společenské“ a „právo“ jsou v Praze zastoupeny jednoznačně více než v jiných krajích. Obdobně je tomu dle očekávání i v případě zastoupení některých oborů příslušných pod agregaci Humanitní vědy a umění. Tabulka č. 8 Nejvyšší dosažené vzdělání osob tvořících zaměstnanost v NH (bydlící obyvatelstvo 15 let a více), 2. čtvrtletí 2010, tis. osob a % Česká republika skupiny vzdělání
Hl. m. Praha celkem
v%
celkem
v%
4 880,9
100,0
657,4
100,0
Základní
241,6
4,9
16,4
2,5
střední bez maturity
1 894,9
38,8
133,4
20,3
střední s maturitou
1 853,1
38,0
277,5
42,2
Vysokoškolské
890,6
18,2
230,1
35,0
Obecné vzdělávání
421,7
8,6
49,7
7,6
Vzdělávání a výchova
185,9
3,8
22,3
3,4
Humanitní vědy a umění
130,9
2,7
46,8
7,1
Společenské vědy, obchod a právo
843,9
17,3
159,1
24,2
Přírodní vědy, matematika a informatika 116,9
2,4
24,4
3,7
Technika, výroba a stavebnictví
2 267,5
46,5
243,0
37,0
Zemědělství a veterinářství
227,7
4,7
8,5
1,3
Zdravotnictví a sociální péče
266,4
5,5
42,8
6,5
Služby
418,6
8,6
60,7
9,2
Nezjištěno
1,1
0,0
0,0
0,0
Příprava učitelů a pedagogika
185,9
3,8
22,3
3,4
Obchod a správa
488,6
10,0
56,5
8,6
Technika a technická řemesla
1 399,2
28,7
152,3
23,2
Výroba a zpracování
446,5
9,1
37,3
5,7
Architektura a stavebnictví
421,8
8,6
53,4
8,1
Zemědělství, lesnictví a rybářství
218,3
4,5
7,5
1,1
Zdravotnictví
241,6
5,0
39,9
6,1
Osobní služby
284,3
5,8
44,1
6,7
zaměstnanost v NH celkem ISCED 97 úroveň vzdělání:
skupina oborů
Z toho vybrané obory:
Zdroj: ČSÚ, Výběrové šetření pracovních sil 2. čtvrtletí 2010 53
Strukturu poptávky po pracovní síle lze vyjádřit zejména odvětvovým uplatněním pracovní síly. Zde přichází ke slovu hodnocení dle struktury CZ-NACE (klasifikace ekonomických činností) Nomenclature générale des Activités économiques dans les Communautés Européennes. Ta je přesnější a pro Prahu citlivější než výše uvedené členění podle tzv. OKEČ (např. tím, že zavádí nově formulovaná odvětví „Informační a komunikační činnosti“ a „Profesní, vědecké a technické činnosti“ aj.). Specifika pražské ekonomické základny jsou opět patrná především ve srovnání s celorepublikovou průměrnou úrovní. Následující tabulky ilustrují vývoj počtu pracovníků i podílové zastoupení jednotlivých odvětví (skupin ekonomických činností), jak byly zpětně přepočítány do časových řad z výstupů Výběrového šetření pracovních sil. První z nich vyjadřuje tyto změny v absolutních objemech počtu zaměstnaných. Tabulka č. 9 Vývoj odvětvové struktury zaměstnanosti v národním hospodářství, hl. m. Praha, v tis. osob Odvětví C Z - N A C E
rok
(zaměstnaní v NH)
1995
2000
2005
2006
2008
2009
2010*
Celkem
617,6
613,4
615,2
627,2
645,6
660,0
657,4
Zemědělství, lesnictví a rybářství
3,1
4,0
3,7
3,2
0,7
2,7
1,9
Těžba a dobývání
1,0
0,7
-
.
-
.
1,2
Zpracovatelský průmysl
79,8
58,2
47,4
55,4
55,2
56,8
52,9
Výroba a rozvod elektřiny, plynu, tepla
9,5
6,5
6,9
7,3
6,4
8,0
5,3
Zásob. vodou; činnosti souvis. s odpady
4,8
4,9
6,1
3,1
3,6
1,7
2,2
Stavebnictví
58,4
59,9
61,9
57,0
53,6
63,7
59,7
Velkoobchod a maloob.; opr. mot. vozidel 99,9
105,9
91,8
98,2
95,9
97,2
91,6
Doprava a skladování
47,2
53,2
43,7
46,6
44,8
45,7
47,8
Ubytování, stravování a pohostinství
27,8
27,4
31,9
34,1
35,6
31,9
35,2
Informační a komunikační činnosti
26,1
29,8
31,4
29,1
44,9
50,5
55,8
Peněžnictví a pojišťovnictví
22,2
25,0
25,7
27,0
34,5
32,9
34,6
Činnosti v oblasti nemovitostí
8,4
7,3
11,4
9,6
12,8
13,0
14,6
Profesní, vědecké a technické činnosti
43,3
46,5
43,9
52,3
64,5
61,2
62,8
Administrativní a podpůrné činnosti
19,9
23,5
23,3
26,8
27,9
24,6
21,2
44,6
43,1
49,7
48,0
49,3
54,6
42,0
Vzdělávání
42,0
38,6
49,1
42,7
37,7
39,9
43,2
Zdravotní a sociální péče
42,7
39,2
46,1
46,3
43,9
40,6
48,1
Kulturní, zábavní a rekreační činnosti
23,9
23,3
24,1
25,0
22,0
21,4
22,9
Ostatní činnosti
12,4
14,7
16,4
14,2
11,9
13,6
13,8
z toho:
Veřejná správa a obrana; povinné sociální zabezpečení
Zdroj: ČSÚ, Výběrové šetření pracovních sil 2. čtvrtletí 2010 54
Údaje v této tabulce potvrzují významné restrukturalizační změny, kterými prošla pražská ekonomická základna v posledních dvou desetiletích. V absolutním vyjádření posílila nejvíce odvětvová skupina „strategických služeb“. Na prvním místě jsou to „Informační a komunikační činnosti“, kde se zvýšil počet zaměstnaných (z pražského obyvatelstva) o téměř 30 tis. osob. Přitom je patrné trvající vysoké tempo přírůstků i v posledním pětiletí. Na dalším místě je odvětví „Profesní, vědecké a technické činnosti“ s téměř 20 tisícovým nárůstek zaměstnanosti (některé meziroční výkyvy mohou být způsobeny změnami v odvětvovém zařazení převažující činnosti subjektů/firem, což je v řadě případů logickým důsledkem konkurenčních tlaků a změn ve struktuře realizovaných ekonomických aktivit). Přes 10 tisíc přírůstku pracujících osob se dostala i agregace „Peněžnictví a pojišťovnictví“ a je celkem překvapením, že po určitém poklesu v prvních letech nového století je zaznamenán trend nárůstu v posledních 5 letech. Nárůst v odvětví „Ubytování, stravování a pohostinství“ odráží mimořádný růst kapacit cestovního ruchu a příslušného segmentu obslužných služeb (v tomto případě je uvedený nárůst mezi roky 2009 a 2010 ovlivněn sezónností této činnosti, ale také možným oživením turistického ruchu po těžkých zásazích tomuto odvětví způsobených globálním ekonomickým poklesem v předchozích letech). K zásadnímu poklesu naopak došlo v některých oborech zpracovatelského průmyslu (strojírenství, automobilový průmysl…). Rozhodující část byla realizována do roku 2000 (v roce 1990 téměř 90 tis. zaměstnaných), v následujících letech se tempo poklesu podstatně zvolnilo. Ve sledovaném období (1995 – 2009) snížení představovalo 23 tisíc a VŠPS z roku 2010 naznačují další pokles. Možná Tabulka č. 10 Vývoj odvětvové struktury zaměstnanosti v národním hospodářství, hl. m. Praha, 1995=100 Odvětví C Z - N A C E (zaměstnaní v NH) Celkem z toho: Zemědělství, lesnictví a rybářství Těžba a dobývání Zpracovatelský průmysl Výroba a rozvod elektřiny, plynu, tepla Zásob. vodou; činnosti souvis. s odpady Stavebnictví Velkoobchod a maloob.; opr. mot. vozidel Doprava a skladování Ubytování, stravování a pohostinství Informační a komunikační činnosti Peněžnictví a pojišťovnictví Činnosti v oblasti nemovitostí Profesní, vědecké a technické činnosti Administrativní a podpůrné činnosti Veřejná správa a obrana; pov. soc. zabezp. Vzdělávání Zdravotní a sociální péče Kulturní, zábavní a rekreační činnosti Ostatní činnosti
1995 100,0
2000 99,3
2005 99,6
2006 101,6
2008 104,5
2009 106,9
2010* 106,4
100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0
128,8 67,2 72,9 67,7 102,5 102,7 106,0 112,8 98,4 114,2 112,4 86,0 107,4 118,1 96,7 92,1 91,8 97,6 119,2
118,6 x 59,4 72,4 128,2 106,0 91,9 92,5 114,7 120,4 115,4 135,0 101,4 117,4 111,4 117,1 108,1 101,2 132,7
101,7 x 69,4 76,5 65,4 97,6 98,2 98,9 122,7 111,7 121,3 113,6 120,7 134,9 107,6 101,8 108,5 104,6 114,5
21,7 x 69,1 67,2 76,2 91,8 96,0 94,9 128,1 172,1 155,1 151,9 148,9 140,7 110,5 90,0 102,8 92,2 96,5
84,7 x 71,2 83,4 35,6 109,1 97,3 96,8 114,6 193,7 147,8 153,7 141,3 124,0 122,3 95,0 95,1 89,6 109,8
60,2 114,1 66,3 55,5 46,8 102,2 91,7 101,3 126,6 214,0 155,7 173,3 145,0 106,8 94,1 103,1 112,8 96,1 111,5
Zdroj: ČSÚ, Výběrové šetření pracovních sil, */ 2. čtvrtletí 2010 překvapujícím zjištěním je pokles i obchodních oborů a oprav spotřebního zboží, který je v kontrastu s nárůstem obchodních kapacit. Jde však o několik vlivů: část nových obchodních ploch je realizována již mimo hranice hlavního města, nové formy prodeje přinesly růst produktivity práce, byla zrušena 55
početná síť drobných prodejen uvnitř bytové zástavby, část pracovníků zajišťujících tyto činnosti do Prahy dojíždí. Pokud jde o relativní ukazatele, jednoznačně nejrychleji vzrostl podíl zaměstnanců v případě odvětví „Informační a komunikační činnosti“, kde index s velkou pravděpodobností překročí v průměru za rok 2010 hranicí 200 %, což znamená zdvojnásobení výchozího počtu zaměstnanců (z vlastních pražských zdrojů obyvatel). Výraznou dynamiku vývoje zaznamenaly i činnosti spojené s realitním trhem, tj. „Činnosti v oblasti nemovitostí“, který podporuje jak dosavadní investorská aktivita, tak i celý proces privatizace bytového i nebytového fondu. V některých položkách tohoto odvětví je možný v následujícím období dílčí pokles, avšak rozhodující provozní a investorské složky zajišťující existenci trhu i samotných objektů budou zachovány. Následující tabulka (11) vyjadřuje vývoj podílů jednotlivých odvětví CZ-NACE měřený počtem zaměstnanců z vlastních lokálních zdrojů, tj. obvykle bydlícího obyvatelstva. Tabulka č. 11 Vývoj odvětvové struktury zaměstnanosti v národním hospodářství, hl. m. Praha, podíl v % odvětví CZ-NACE (zaměstnaní v NH) 1995
2000
2005
2006
2008
2009
2010
100,0
100,0
100,0
100,0
100,0
100,0
100,0
Zemědělství, lesnictví a rybářství
0,5
0,7
0,6
0,5
0,1
0,4
0,3
Těžba a dobývání
0,2
0,1
x
x
x
x
0,2
Zpracovatelský průmysl
12,9
9,5
7,7
8,8
8,5
8,6
8,0
Výroba a rozvod elektřiny, plynu, tepla
1,5
1,1
1,1
1,2
1,0
1,2
0,8
Zásob. vodou; činnosti souvis. s odpady
0,8
0,8
1,0
0,5
0,6
0,3
0,3
Stavebnictví
9,5
9,8
10,1
9,1
8,3
9,7
9,1
Velkoobchod a maloob.; opr. mot. vozidel
16,2
17,3
14,9
15,7
14,9
14,7
13,9
Doprava a skladování
7,6
8,7
7,1
7,4
6,9
6,9
7,3
Ubytování, stravování a pohostinství
4,5
4,5
5,2
5,4
5,5
4,8
5,4
Informační a komunikační činnosti
4,2
4,9
5,1
4,6
6,9
7,7
8,5
Peněžnictví a pojišťovnictví
3,6
4,1
4,2
4,3
5,3
5,0
5,3
Činnosti v oblasti nemovitostí
1,4
1,2
1,9
1,5
2,0
2,0
2,2
Profesní, vědecké a technické činnosti
7,0
7,6
7,1
8,3
10,0
9,3
9,6
Administrativní a podpůrné činnosti
3,2
3,8
3,8
4,3
4,3
3,7
3,2
Veřejná správa a obrana; pov. soc. zabezp. 7,2
7,0
8,1
7,7
7,6
8,3
6,4
Vzdělávání
6,8
6,3
8,0
6,8
5,8
6,0
6,6
Zdravotní a sociální péče
6,9
6,4
7,5
7,4
6,8
6,1
7,3
Kulturní, zábavní a rekreační činnosti
3,9
3,8
3,9
4,0
3,4
3,2
3,5
Ostatní činnosti
2,0
2,4
2,7
2,3
1,8
2,1
2,1
Celkem z toho:
Zdroj: ČSÚ, Výběrové šetření pracovních sil, */ 2. čtvrtletí 2010 56
Důsledky oborové transformace ekonomické základny Prahy jsou zřejmé zejména ve změnách u odvětví s nejvyšším podílovým zastoupením. Největší podíl za celé sledované období vykazovalo odvětví Obchodní činností a oprav, i když s mírnou tendencí ke snižování podílu. Přes 10 % podíl se zatím nedostalo žádné jiné odvětví, i když činnosti spadající pod CZ-NACE „Profesní, vědecké a technické činnosti“ se kolem této hranice těsně pohybují. Díky trvalému růstu podílu „Informační a komunikační činnosti“ předstihla tato odvětvová agregace již podíl skupinu „Zpracovatelský průmysl“, jehož podíl se dostal jasně pod 10 %. Ostatní skupiny odvětví s relativně větším poklesem (Výroba a rozvod elektřiny, plynu, tepla a Zásobování vodou; činnosti souvis. s odpady) jsou počtem pracovníků v případě Prahy relativně nevýznamné; na druhé straně mohou odrážet určitý pozitivní vývoj v produktivitě práce. U většiny ostatních odvětví je jejich relativní zastoupení v podstatě stabilizované resp. změny strukturu ve větším rozsahu neovlivňují Graf č. 3 Srovnání odvětvové struktury ČR a Prahy v 2. čtvrtletí 2010 podle zaměstnanosti - bydlící obyvatelstvo (podíly v %) 30,0 25,0 20,0 15,0
ČR
10,0
Praha
5,0 0,0 Ostatní činnosti
Kulturní, zábavní a rekreační činnosti
Zdravotní a sociální péče
Vzdělávání
Veřejná správa a obrana; pov. soc. zabezp.
Administrativní a podpůrné činnosti
Profesní, vědecké a technické činnosti
Činnosti v oblasti nemovitostí
Peněžnictví a pojišťovnictví
Informační a komunikační činnosti
Ubytování, stravování a pohostinství
Doprava a skladování
Velkoobchod a maloob.; opr. mot. vozidel
Stavebnictví
Zásob. vodou; činnosti souvis. s odpady
Výroba a rozvod elektřiny, plynu, tepla
Zpracovatelský průmysl
Těžba a dobývání
Zemědělství, lesnictví a rybářství
Restrukturalizační změny realizované v uplynulém dvacetiletí samozřejmě ovlivnily i odvětvové struktury místní ekonomiky i v dalších regionech (krajích) a tím také ovlivňují i skladbu na úrovni celé republiky. Srovnání stávajícího stavu Prahy a průměru ČR je uvedeno v předcházejícím grafu (3). Podíly řady odvětvových skupin jsou v Praze i ČR téměř totožné nebo se liší v minimálním rozsahu. Patří sem zejména obslužná odvětví (školství, zdravotní a sociální péče, doprava), ale – překvapivě - i veřejná správa (což zřejmě souvisí se složitou územně správní strukturou České republiky), kde 57
statistické šetření vykazuje na úrovni celé ČR dokonce vyšší podíl tohoto odvětví než v Praze! Také se v takto sledované struktuře zaměstnanosti nijak výrazně neprojevuje např. ani koncentrace kapacit vyššího vzdělávání v Praze…. Naopak u některých odvětví je rozdíl velmi markantní. U odvětví, která tvoří pilíř specializace Prahy, jsou hodnoty jejich podílů i násobně větší, než v případě ČR (Informační a komunikační činnosti, Profesní, vědecké a technické činnosti, Peněžnictví a pojišťovnictví). Jedinou odvětvovou agregací, kde podíl ČR značně překračuje regionální podíl Prahy je Zpracovatelský průmysl. Jde o důsledek rychlého útlumu průmyslu v Praze, který jsme dokumentovali výše. Zatímco v rámci ČR dnes v organizacích příslušejících do zpracovatelského průmyslu pracuje každý čtvrtý zaměstnaný v národním hospodářství, v Praze je to u bydlícího obyvatelstva pouze každý dvanáctý. Vývoj a stav odvětvové skladby ekonomické základny Prahy determinuje i skladbu profesní. Velkou roli ovšem sehrává i struktura konkrétních činností, které podnik (organizace) na daném území vykonává (řízení, výroba, montáž apod.). Zdrojem diferenciace je i rozdílná prostorová mobilita jednotlivých profesí. Jak je patrné z následujících tabulek, klasifikační struktura doznala v uplynulém období v některých třídách KZAM skutečně výrazných změn. Počet zaměstnaných v národním hospodářství strukturovaný podle klasifikace KZAM, jejichž zdrojem je bydlící obyvatelstvo na území Prahy, obsahuje následující tabulka. Tabulka č. 12 Struktura zaměstnaných v NH podle KZAM, Praha, bydlící obyvatelstvo, v tis. osob Klasifikace zaměstnání KZAM
2000
2005
2008
2009
613,4
615,2
645,6
660,0
Zákonodárci, vedoucí a řídící pracovníci
50,7
52,7
62,7
50,4
Vědečtí a odborní duševní pracovníci
137,6
142,9
153,1
147,0
146,3
166,0
193,0
198,7
Nižší administrativní pracovníci (úředníci)
59,1
61,9
50,7
62,2
Provozní pracovníci ve službách a obchodě
68,9
64,6
64,9
68,0
Kvalifik. dělníci v zem. a les. (vč. příbuz. oborů)
1,7
2,9
0,9
1,6
77,6
60,7
60,0
69,3
Obsluha strojů a zařízení
30,9
32,2
27,2
30,5
Pomocní a nekvalifikovaní pracovníci
36,3
29,0
31,7
31,7
Příslušníci armády
2,8
0,8
1,0
X
Nezjištěno
1,6
1,5
x
X
(zaměstnaní v NH) – hlavní třídy Celkem Z toho:
Techničtí, zdravotničtí a pedagog. pracovníci (vč. příbuz. oborů)
Řemeslníci a kvalifikovaní výrobci, zpracovatelé, opraváři
Zdroj: ČSÚ, Výběrové šetření pracovních sil 58
Relace mezi nabídkou a poptávkou na pražském trhu práce (s dopadem na „potřebnou profesní strukturu“) se z velké části odvíjející od struktury absolventů různých stupňů vzdělání a jejich oborového zaměření a také od složení mobilních zdrojů a na druhé straně změnami vyplývajícími z rychlé restrukturalizace pražské ekonomiky. Proto je srovnání provedeno za posledních cca 10 let. Jednoznačně největší přírůstek zaznamenala klasifikační třída Techničtí, zdravotničtí a pedagogičtí pracovníci (vč. příbuzných oborů). Rozsah přírůstku zaměstnanosti je zde větší než přírůstek celkové zaměstnanosti v Praze. Důvody takové dynamiky lze nalézt zejména v růstu oborů spojených s informačními technologiemi. A to nejen ve firmách zařazených přímo (dle převažující činnosti) do odvětvové skupiny Informační a komunikační činnosti, ale i růstem počtu pracovníků s touto kvalifikací v ostatních – a to téměř všech - organizacích (správa, doprava, logistika, zdravotnictví…). Nejaktuálnější výsledky statistického zjišťování však naznačují, že poptávka po těchto profesích je již v současnosti nasycena. Rovněž zvýšení počtu pracovníků KZAM Vědečtí a odborní duševní pracovníci odpovídá globálnímu vývoji ekonomiky, promítajícímu se právě do specificky formované odvětvové struktury pražské ekonomické základny. S vývojem odvětvové skladby pražské ekonomiky koresponduje také změna v počtu pracujících v klasifikační třídě Řemeslníci a kvalifikovaní výrobci, zpracovatelé, opraváři a třídě Pomocní a nekvalifikovaní pracovníci (pokles). Přitom v těchto případech (spolu s třídou Obsluha strojů a zařízení) došlo k významnému snížení počtu zaměstnanců již v průběhu devadesátých let minulého století (například mezi roky 1990 a 2000 u všech jmenovaných tříd činil pokles okolo 10 tisíc zaměstnaných osob). Graf č. 4 Vývoj podílů KZAM zaměstnaných v NH, Praha, bydlící obyvatelstvo (v %) 35,0
Zákonodárci, vedoucí a řídící pracovníci
30,0
Vědečtí a odborní duševní pracovníci
25,0
Techn., zdravot. a pedagog. prac. (vč. příbuz. oborů)
20,0
%
Nižší administrativní pracovníci (úředníci)
15,0
Provozní pracovníci ve službách a obchodě
10,0
Řemeslníci a kvalifik. výrobci, zpracovatelé, opraváři
5,0 0,0
Ostatní
1995
2000
2005
2008
2009
Zdroj: ČSÚ, Výběrové šetření pracovních sil (do výběru zařazeny všechny třídy s dosaženým počtem pracovníků 50 tis. V roce 2009, zbývající KZAM v souhrnu „ostatní“.)
59
Podíl 30 % překročila KZAM Techničtí, zdravotničtí a pedagogičtí pracovníci (vč. příbuzných oborů). Spolu s klasifikačními třídami Vědečtí a odborní duševní pracovníci a Zákonodárci, vedoucí a řídící pracovníci tvoří tato skupina (ve zjednodušení) úhrn „převážně duševně pracujících“. Ti tvoří rovných 60 % zaměstnaných v národním hospodářství (z obyvatelstva bydlícího v Praze)! Srovnání struktury KZAM Prahy a ČR ukazuje následující graf (5). Rozdíly jsou zde ještě podstatně větší, než v případě odvětvové struktury. Důvodem je fakt, že i v případě jedné organizace, jejíž organizační jednotky jsou umístěny v Praze i mimo ni, existuje rozdílná struktura činností (se silným zastoupením „nevýrobních“ složek v Praze), které ovlivňují i poptávku po klasifikační struktuře na lokálním trhu práce. Graf č. 5 Srovnání podílů KZAM zaměstnaných v NH, Praha a průměr ČR (v %)
Nezjištěno Příslušníci armády Pomocní a nekvalifikovaní pracovníci Obsluha strojů a zařízení Řemeslníci a kvalifik. výrobci, zpracovatelé, opraváři Kvalifik. dělníci v zem. a les. (vč. příbuz. oborů)
Praha
ČR
Provozní pracovníci ve službách a obchodě Nižší administrativní pracovníci (úředníci) Techn., zdravot. a pedagog. prac. (vč. příbuz. oborů) Vědečtí a odborní duševní pracovníci Zákonodárci, vedoucí a řídící pracovníci
0,0
10,0
20,0
30,0
40,0
Zdroj: ČSÚ, Výběrové šetření pracovních sil 2. čtvrtletí 2010 Ve třídách KZAM s nižší kvalifikací, resp. u profesí „přímé výroby“ je převaha podílů v průměru za mimopražské regiony zcela zřejmá. U tříd, které bychom mohli zařadit do „obslužných“ není diference významná. Ta počíná až s dalšími třídami, zpravidla s vyššími nároky na vzdělání. U třídy Techničtí, zdravotničtí a pedagogičtí pracovníci (vč. příbuzných oborů) není ještě tento rozdíl mimořádný, což je zřejmě dáno srovnatelnou obsluhou v odvětvích školství, zdravotnictví aj. Více než dvojnásobné zastoupení má skupina Vědečtí a odborní duševní pracovníci, v němž se zrcadlí převaha zaměstnanosti v odvětvové agregaci CZ-NACE Profesní, vědecké a technické činnosti a také Informační a komunikační činnosti.
60
7.5. Současná nabídka lidských a finančních zdrojů pro výzkum a jeho aplikaci v Praze Podíl vědeckých a odborných duševních pracovníků na zaměstnaných osobách dosahuje v Praze přibližně dvojnásobek republikové hodnoty, v roce 2009 to bylo 22,3 % v Praze a 11,8 % v ČR. Tabulka č. 13 Vědečtí a odborní duševní pracovníci v Praze a ČR v letech 2004 - 2009 Ukazatel
2004
2005
2006
2007
2008
2009
zaměstnaní v ČR
4 706,6
4 764,0
4 828,1
4 922,0
5 002,5
4 934,3
zaměstnaní v Praze
601,3
615,2
627,2
632,4
645,6
660,0
věd. a odb. duš. pracovníci v ČR
499,1
515,7
519,5
543,6
556,6
582,4
věd. a odb. duš. pracovníci v Praze
148,3
142,9
147,2
152,3
153,1
147,0
podíl VODP na zam. v ČR (%)
10,6
10,8
10,8
11,0
11,1
11,8
podíl VODP na zam. v Praze (%)
24,7
23,2
23,5
24,1
23,7
22,3
podíl VODP v Praze na ČR (%)
29,7
27,7
28,3
28,0
27,5
25,2
zaměstnaní ČR (index 2004=100)
100
101,2
102,6
104,6
106,3
104,8
zaměstnaní Praha (index 2004=100) 100
102,3
104,3
105,2
107,4
109,8
VODP ČR (index 2004=100)
100
103,3
104,1
108,9
111,5
116,7
VODP Praha (index 2004=100)
100
96,4
99,3
102,7
103,2
99,1
Pozn.: VODP – vědečtí a odborní duševní pracovníci Zdroj: Výběrové šetření pracovních sil ČSÚ, výpočty ÚRM Následující tabulka (14) obsahuje údaje ze zvláštního výběru z VŠPS o dojíždějících a vyjíždějících do/z Prahy za prací. Ukazuje se, že reálný počet vědeckých a odborných duševních pracovníků byl v Praze ve sledovaném období o cca 10-30 tisíc vyšší než ukazuje tabulka č. 13. Znamená to, že pravidelně dojíždějící (téměř ze všech krajů ČR) tvoří více než 10 % všech pracovníků této kvalifikační skupiny a má určitou tendenci růstu. Tabulka č. 14 Dojížďka a vyjížďka vědeckých a odborných duševních pracovníků do/z prahy (v tis.) období šetření
Praha
dojížďka
vyjížďka
celkem
I. Q 2003
130,8
14,0
3,7
141,1
I. Q 2006
134,9
21,8
5,1
151,6
I. Q 2007
144,1
23,1
6,2
161,0
II. Q 2009
146,0
33,9
3,3
176,6
Zdroj: Výběrové šetření pracovních sil ČSÚ (VŠPS) Definice OECD (tzv. Canberra manuál) nabízí další pohled na pracovníky ve výzkumu a vývoji, v tomto pojetí ve vědě a technologiích. Sleduje osoby z hlediska vzdělání a z hlediska zaměstnání. V prvním 61
případě eviduje počet osob starších 15 let s terciárním vzděláním (HRSTE). Ve druhém případě sleduje zaměstnané osoby, které vykonávají svoji činnost v rámci vědeckých a technických povolání (HRSTO). Průnikem uvedených skupin je tzv. jádro lidských zdrojů (HRSTC), tj. osoby s terciárním vzděláním, které pracují ve vědeckých a technických profesích. Tato skupina se nejvíce podílí na vědeckotechnickém rozvoji. Celková zásoba lidských zdrojů ve vědě a technologiích (HRST) je pak součtem HRSTO a osob s terciárním vzděláním, které nepracují ve vědeckých a technických povoláních. Tabulka č. 15 Lidské zdroje ve vědě a technologiích v ČR a Praze v letech 2007-2008 2007
2008
tis. osob
podíl na EA (%)
tis. osob
podíl na EA (%)
ČR
Praha
ČR
Praha
ČR
Praha
ČR
Praha
HRST
1 997
410
35,1
57,5
2 094
438
36,3
59,8
HRSTO
1 638
334
34,6
51,6
1 687
345
32,3
52,6
HRSTE
923
221
14,4
28,2
997
256
15,3
32,0
HRSTC
564
144
10,9
22,4
591
163
11,3
24,8
Zdroj: Eurostat Celková zásoba lidských zdrojů ve vědě a technologiích představuje v ČR zhruba 1/3 ekonomicky aktivních osob a v Praze necelých 60 %. Jádro lidských zdrojů pak počtem zhruba odpovídá výše zmíněné kategorii vědeckých a odborných duševních pracovníků (tab. č. 13). Podíl této skupiny na ekonomicky aktivních je v ČR jedna desetina, v Praze pak jedna čtvrtina. Výrazný rozdíl je také v podílu osob s terciárním vzděláním, jejichž podíl na ekonomicky aktivních osobách je v Praze dvakrát vyšší než v celé ČR. Výzkumníci v Praze představovali v roce 2008 3 % zaměstnaných osob, zatímco v celé ČR činil tento podíl jen 0,88 %. V Praze jsou koncentrováni zaměstnanci VaV ve vládním sektoru. Jejich podíl je v ČR 22 %, zatímco v Praze 37 %. Na úrovni ČR dominuje podnikatelský sektor s 51 %, jehož podíl v Praze činí jen 36 %. Zatímco mimo Prahu je podíl výzkumníků pracujících v technických oborech 55 %, v Praze činí 39 %. Naopak v Praze je vyšší podíl výzkumníků v přírodních a lékařských vědách (32,4 %, resp. 11,2 %), než je tomu mimo Prahu (18,8 %, resp. 7 %). Koncentrace výzkumného potenciálu v Praze je tedy značná. Přesto Praha nepatří v Evropě k inovačně nejsilnějším regionům. Způsobují to dva vzájemně spjaté faktory: nižší výdaje (veřejné a zejména soukromé) na vědu a vývoj v Praze a slabší výkonové ukazatele pražského výzkumu. Pokud jde o národní veřejné zdroje financování, zaujímají (v roce 2009) pražská pracoviště VaV u institucionálních podpor 67,7%, a 49,2% u účelových podpor. Nižší podíly na celkové účelové podpoře VaV v hl. m. Praze než u podpory institucionální odpovídají skutečnosti, že je v Praze soustředěna velká část veřejných vysokých škol a veřejných výzkumných institucí. Podíl institucionální
62
podpory užité v hl. m. Praze je také v čase více méně konstantní, zatímco účelová podpora v hlavním městě relativně klesá. Tabulka č. 16 Celkové hrubé domácí výdaje (GERD) na výzkum a vývoj v Praze a ČR v letech 2005 – 2008 podle sektoru provádění (mil. Kč) 2005
2006
2007
2008
Praha
7 433,40
9 388,90
11 077,10
9 732,6
Podnikatelský
ČR
27 208,60
33 023,30
34 648,00
33 485,6
sektor
podíl
27,3
28,4
32,0
29,1
Praha
4 897,40
5 895,50
7 493,20
8 370,8
ČR
7 888,80
8 755,10
10 278,30
11 324,8
62,1
67,3
72,9
73,9
3 349,10
3 739,30
4 179,80
4 212,6
6 907,50
7 918,30
9 158,40
9 168,7
48,5
47,2
45,6
45,9
Praha
155,3
162,5
164
165,4
ČR
193,5
203,6
198,9
215
80,3
79,8
82,5
76,9
Praha
15 835,20
19 186,20
22 914,10
22 481,3
ČR
42 198,40
49 900,30
54 283,60
54 108,4
37,5
38,4
42,2
41,5
Prahy
(%)
Vládní sektor
podíl
Prahy
(%) Praha Sektor VOŠ a ČR VŠ
podíl
Prahy
(%) Soukromý neziskový sektor
celkem
podíl
Prahy
(%)
podíl (%)
Prahy
Zdroj: Ukazatele výzkumu a vývoje za rok 2005 až 2008, ČSÚ Podíl Prahy na celkových výdajích dosáhl v roce 2008 více než dvou pětin. Obdobný je také podíl pražských výdajů vysokoškolského sektoru. Podíl vládního sektoru je výrazně vyšší, zatímco podíl podnikatelského sektoru výrazně nižší. To je dáno mimořádnou koncentrací výzkumných institucí financovaných ze státního rozpočtu v Praze, což lze dobře ilustrovat na struktuře výdajů podle sektorů provádění. Zatímco v Praze je podíl vládního sektoru 37,2 %, v celé ČR je to jen 20,9 %. Opačná situace je u podnikatelského sektoru, který v Praze tvoří 43,3 %, zatímco celostátně je to 61,8 %. Při srovnání Prahy a zbytku republiky je rozdíl ještě výraznější, v ČR bez Prahy je podíl podnikatelského sektoru 75,1 % a vládního jen 9,3 %.
63
Tabulka č. 17 Celkové hrubé domácí výdaje (GERD) na výzkum a vývoj v Praze a ČR v letech 2005 – 2008 podle vědních oblastí (mil. Kč) 2005
2006
2007
2008
Praha
4 842,1
5 751,5
7 838,1
7 834,3
ČR
9 845,5
10 991,3
13 755,2
12 788,1
49,2
52,3
57,0
61,3
Praha
6 307,3
8 205,0
9 130,4
8 380,3
Technické
ČR
24 566,0
27 239,7
31 022,0
31 367,7
vědy
podíl
25,7
30,1
29,4
26,7
Praha
2 327,0
2 480,6
2 955,5
2 932,1
ČR
3 373,7
6 894,5
4 302,8
4 342,9
69,0
36,0
68,7
67,5
Praha
537,2
781,0
795,0
791,9
Zemědělské
ČR
1 757,2
1 867,1
1 987,8
2 013,8
vědy
podíl
30,6
41,8
40,0
39,3
Praha
1 821,5
1 968,2
2 195,1
2 542,7
ČR
2 656,1
2 907,7
3 215,8
3 595,9
68,6
67,7
68,3
70,7
Přírodní vědy
podíl
Prahy
(%)
Prahy
(%)
Lékařské vědy
podíl
Prahy
(%)
Prahy
(%) Sociální humanitní vědy
a
podíl (%)
Prahy
Zdroj: Ukazatele výzkumu a vývoje za rok 2005 až 2008, ČSÚ a propočty STR URM Mezi vědními oblastmi jsou v Praze stejně významné přírodní a technické vědy, zatímco v celé ČR výrazně dominují technické vědy. Podle výdajů na výzkum a vývoj se v Praze výrazně koncentrují přírodní vědy, lékařské vědy a sociální a humanitní vědy, u kterých je pražský podíl výdajů vyšší než 60 %. Zbývající kategorií jsou zemědělské vědy, zde je podíl pražských výdajů na úrovni dvou pětin. Ve sledovaném období lze vysledovat výrazný nárůst podílu u přírodních věd, tj. jejich koncentrace v Praze se zvýšila. Obdobný jev zaznamenaly také zemědělské vědy, u ostatních podíl Prahy spíše stagnuje.
7.6. Současné možnosti, výsledky a zájem soukromých firem v Praze přebírat a aplikovat výsledky výzkumu Velkou slabinu - v porovnání s nejvyspělejšími regiony EU – představuje nízké zapojení soukromých zdrojů do financování pražské VaV. Slabý zájem na spolupráci podniků s výzkumnými organizacemi 64
v Praze m.j. prokázal i representativní Průzkum podnikatelského prostředí (ÚRM, březen 2009). Přestože většina pražských podniků v obecné rovině uznává výzkum, vývoj a vzdělávání za užitečné „nástroje“ růstu konkurenceschopnosti, v praktické rovině tento „nástroj“ využívají jen zřídka. Samozřejmě ne vždy musí ležet vina na straně poptávky, tedy firem usilujících o růst svého inovačního potenciálu, problém může být i na straně nabídky, tedy výzkumných a vývojových institucí. Adresně si ovšem na tuto druhou variantu „stěžuje“ jen necelá desetina podniků. Násobně více firem (více než polovina) přiznává, že s výzkumem nijak nespolupracuje (!) a další čtvrtina hodnotí svou spolupráci jako „průměrnou“ (což lze bohužel ve velké části případů přeložit jako „letmou“). Jde o zjištění velmi varovné: pokud ani v Praze s tak vysokou koncentrací kapacit českého výzkumu a vývoje nefunguje dobře kontakt mezi výzkumnými institucemi a podnikatelskou sférou, není to dobrou vizitkou o připravenosti pražských firem realizovat inovace vyššího řádu. Přitom v úhrnu svou inovační schopnost chápe jako „velmi dobrou“ či alespoň „průměrnou“ 93% pražských firem! Rozdíly mezi odvětvími přitom nebyly (s výjimkou stavebnictví) významné. Pokud jde o velikostní skupiny v nejlepší „kondici“ se cítily jednak největší podniky (nad 500 zaměstnanců), jednak firmy relativně nejmenší (pod 100 zaměstnanců. Citelné rozdíly existovaly také v případě hodnocení účinnosti spolupráce s výzkumem a vývojem jak u odvětví, tak u velikostních skupin. Lepší než úplně špatné (viz výše) výsledky zde vykázaly jen agregace „komerční služby“ a „průmysl“. Strukturální rozbor dle velikostních skupin vcelku potvrdil očekávané „pravidlo“, že vůbec nějaké zkušenosti se spoluprací s institucemi výzkumu a vývoje mají především střední a zejména velké podniky (nad 200 pracovníků). Čím větší jsou firmy, tím hodnotí účinnost této spolupráce lépe! Menší pražské firmy si očividně na kontakt s „vědou“ ještě nezvykly, a pokud ho už navázaly, hodnotí jeho význam spíše rezervovaně. Beze změny tohoto stavu lze ovšem jen stěží doufat v budoucnost Prahy jako významného centra inovací. Uvedený průzkum pracoval s metodou sebehodnocení inovačního potenciálu firem, vedle toho však existuje (od roku 2001) v ČR objektivizovaná databáze pravidelných průzkumů zaměřených na inovace Community Innovation Survey (CIS), která skýtá poněkud optimističtější pohled na inovační potenciál českých a pražských podniků. Výsledky těchto průzkumů jsou běžně publikovány Českým statistickým úřadem v publikaci, jen jejich část je ale uváděna i v regionálním členění. V průzkumech jsou sledovány inovační aktivity v členění na technické (inovace produktu a procesu) a netechnické (organizační a marketingové inovace). Termínem produkt se rozumí zboží i služby. Toto třídění zavedl metodický materiál OECD, tzv. Oslo manuál. Inovačními podniky jsou však podle metodiky Eurostatu však pouze podniky uskutečňující technické inovace (tzv. ryze inovační podniky). Dle nastavených kritérií bylo v roce 2008 v České republice z celkového počtu ekonomicky aktivních podniků inovačních podniků 49,9 %. V Praze byla tato hodnota takřka shodná - 50,5 %. Technickou inovaci, tj. inovaci produktu nebo procesu, vykázalo v ČR 31,6 % podniků, v Praze 29,8 %. Častější formou byla procesní inovace, kterou zavedlo v ČR 24,7 %, v Praze 22,9 % podniků. Inovaci produktu zavedlo v ČR 18,4 %, v Praze 18,5 % podniků.
65
Graf č. 6 Podíl aktivních podniků vykazujících inovace - podle typu inovace (v %) 33,2 32,1
35
30,9 29,2
30 24,7 22,9
25 20
18,518,4 Praha
15
ČR
10 5 0 produktu
procesu
marketingové
organizační
Zdroj: CIS 2008 Podíly jednotlivých typů inovací se tedy v Praze a ČR významněji neliší. Průzkum dále nabízí informace o struktuře produktových inovací, tj. kolik podniků inovovalo výrobek i služby, či pouze jeden z těchto produktů. V tomto případě (jak ukazuje graf č. 2) se Praha značně liší od souboru ostatních regionů v podílu inovací služeb, což dokládá orientaci pražské ekonomiky na tento sektor. Graf č. 7 Struktura produktové inovace u podniků s produktovou inovací
ČR bez Prahy
Praha
22,7
32,8
inovace výrobku
29,2 47,0
44,5
23,8
inovace služby inovace výrobku a služby
Zdroj: CIS 2008 Vývojová činnost vedoucí k inovaci produktu je realizována nejčastěji v rámci podniku nebo podnikové skupiny (cca 2/3 případů). Ve 23 % případů je realizována spoluprací s jiným podnikem 66
nebo institucí a pouze v 1/10 případů jde o externí zakázku. Údaje za Prahu se významně neliší od údajů za ČR. Inovace produktu jsou ve dvou pětinách případů nové v podniku, ve třetině případů nové v podniku i na trhu a ve čtvrtině případů nové pouze na trhu. I v tomto případě jsou pražské a republikové údaje téměř totožné. Graf č. 8 Podíl technicky inovujících podniků vykazujících uvedené typy inovačních výdajů v období 2006-2008 78,6
80 69,9 70 60
54,9
52,1
49,7
45,5
50 40
45,2 32,9
30
49,8
46,3
43,0
31,7 26,0
24,8
20 10 0 vnitřní VaV
vnější VaV
získání strojů a zařízení
Praha
získání jiných externích znalostí
školení
uvádění inovací ostatní činnosti na trh
ČR bez Prahy
Zdroj: CIS 2008 Inovační výdaje podle typu u technicky inovujících podniků (graf č. 10) již ukazují některé rozdíly mezi Prahou a ostatními regiony. V Praze směřuje 55 % inovujících podniků inovační výdaje do vnitřního výzkumu a vývoje, zatímco v souboru ostatních regionů ČR to činí jen 46 % inovujících podniků. Podobně výrazný rozdíl je i u vnějšího výzkumu a vývoje (Praha 33 %, ostatní regiony 25 %). Naopak v případě získávání strojů a zařízení jsou aktivnější inovační podniky mimopražské, téměř 79 % jich vykazuje tento typ výdajů (v Praze jen 70 %). U ostatních typů inovačních výdajů již nejsou rozdíly tak významné. V roce 2008 dosáhly výdaje na inovace v ČR celkem 123,4 mld. Kč, z toho 30,8 mld. Kč vykázaly inovační podniky v Praze, což představuje podíl 25 %. Ve struktuře výdajů v Praze a ostatních regionech najdeme shodu v hlavní položce strojů a zařízení, na kterou bylo vydáno 60 % výdajů. Rozdíl je pak v položce vnitřního výzkumu a vývoje, jehož podíl na výdajích byl v Praze o 5 procentních bodů vyšší než v souboru ostatních regionů. Naopak v případě výsledků z externího výzkumu a vývoje byla pražská hodnota o polovinu nižší než v souboru ostatních regionů!
67
Tabulka č. 18 Výdaje na inovace podle druhu v roce 2008 v Praze a mimo Prahu druh výdaje vnitřní VaV získání výsledků z externího získání VaV strojů a zařízení získání jiných externích znalostí celkem Zdroj: CIS 2008
Praha mil. Kč 8 404 2 542 18 549 1 274 30 770
ČR bez Prahy % 27,3 8,3 60,3 4,1 100,0
mil. Kč 20 872 15 024 55 576 1 159 92 657
% 22,5 16,2 60,0 1,3 100,0
Průzkum CIS se dotazoval také na faktory omezující inovační aktivity inovačních podniků. Vysokou významnost přikládali pražští respondenti následujícím faktorům: trh ovládaný zavedenými firmami (18,7 %), nedostatek finančních prostředků v podniku (17,1 %) a příliš vysoké inovační náklady (17,1 %). Na úrovni celé ČR byly faktory stejné, avšak uvedlo je více respondentů, zejména v případě vysokých inovačních nákladů (21,2 %) a nedostatku finančních prostředků v podniku (25,9 %). Naopak omezujícími faktory nejsou pro polovinu pražských inovačních firem nedostatek informací o technologii (48,5 %) a o trzích (50,8 %) či obtíže při hledaní partnerů (60,4 %).
7.7. Infrastruktura pro inovace Pojem „infrastruktura pro inovace“ se zrodil v 50. letech 20. Století v USA jako reakce na hrozbu technologického zaostávání za Japonskem. Míněn byl pod tímto pojmem bohatě strukturovaný systém technologických parků, inovačních center a podnikatelských inkubátorů (v dnešní terminologii), které měl v souhrnu usnadnit přenos výsledků základního a aplikovaného výzkumu (v dnešní terminologii) do praktické realizace, včetně úspěšného uplatnění na trhu. Smyslem současně bylo rozdělení rizik inovací mezi vládní (veřejný) a soukromý sektor a snížit vstupní kapitálové výdaje „pionýrů“ inovací (a tím inovační podnikání zpřístupnit i menším, resp. začínajícím firmám). Později se tento systém rozšířil do Evropy, kde zejména v 80. letech prošel velkým boomem (s velmi smíšenými praktickými výsledky), aby následně (v 90. letech) váhavě vstoupil i do střední Evropy. Hlavní oblastí rozvoje tohoto systému je však již v současnosti Čína. Nejlepší inovační systém v Evropě má – zdá se – universita v Cambridge, jeho aplikace v podmínkách Prahy je však evidentně nereálná. Brání tomu odlišný právní systém, mentalita a také sama výzkumná kvalita pracovišť VaV v Praze. Vhodnější k „napodobení“ by zřejmě mohl být systém aplikovaný v Nizozemí (Enschede) či Švédsku (Lund). V ČR vzniklo počátkem 90. let cca 20 – 30 parků, inkubátorů a center. Většina z nich je združena ve Společnosti vědecko – technických parků (SVTP), 5 z nich má statut BIC a jsou členy evropské sítě EBN. Druhou a mohutnější vlnu v ČR „vyvolaly“ SF EU. Z programu Prosperita I vzniklo 16 inkubátorů, parků a center, z programu Prosperita II (OPPI) vznikne dalších více než 30. Pokud jde o Prahu, „ujel jí v tomto procesu vlak“. Hlavním centrem inovací se naopak stalo Brno, kde jsou 2 inovační centra (BIC a JIC), několik inkubátorů a řada parků (cca 7). Obdobný vývoj nyní sleduje 68
Ostrava. Obě města těží se schopnosti domluvy mezi krajskou a městskou samosprávou a vysokými školami. V Čechách má jediný dobře fungující inovační systém Plzeň (BIC a technologický park), iniciovaný (a vlastněný) městem a vybudovaný ze SF EU. Za zmínku (v okolí Prahy) ještě stojí malé („firemní“), specificky zaměřené parky v Řeži a Mstěticích. Problémem Prahy při budování inovační infrastruktury byl do nedávna malý zájem „radnice“ o tuto problematiku, ale také neochota pražských pracovišť VaV ke vzájemné dohodě, a také obecně malý zájem pracovníků vysokých škol a AV ČR opustit „vyjeté koleje“ v základním a aplikovaném výzkumu a vstoupit na rizikovou půdu inovačního podnikání. První československé BIC a podnikatelský inkubátor ČVUT v Motole přes dřívější velkorysé plány rozvoje stagnuje, resp. v případě inkubátoru jde do útlumu. Totéž platí o nadějně nastartovaném vědeckém inkubátoru ČVUT v Dejvicích (založen v roce 2006). Největším a nejvýznamnějším inovačním centrem v ČR je sice Technologické centrum AV ČR, které však dnes již neprovozuje žádný inkubátor (dříve biotechnologický inkubátor v Krči, IT inkubátor v Suchdole a inkubátor pro supravodivé technologie ve Střešovicích) a specializuje se na zpracovávání strategických dokumentů pro státní správu a aktivity v rámci velkých zahraničních výzkumných projektů. Zmíněný biotechnologický inkubátor je nyní provozován jako soukromý ve Vestci u Prahy. Konkuruje mu však nové Inovační biomedicínské centrum, vybudované v areálu AV ČR v Krči. Jde o špičkové zařízení s velmi kvalitní nabídkou pro biotechnologické a farmaceutické firmy, avšak úzce specializované. Nominálně ještě existuje inkubátor ve Vysočanech (býv. ČKD), který však funguje spíše jako malý technologický park. Pokud jde o samotné technologické parky, vznikla v minulosti v Praze řada projektů, žádný však nebyl dosud realizován. Nejstarší uvažovanou lokalitou byly Běchovice, kde však v mezičase byla zredukována výzkumná kapacita (dřívější areál VÚ) a chybí tedy zdroj inovací. Nadějnější lokalitou se zdají Čimice, kde by areál mohl být navázán na Fyzikální ústav AV v Kobylisích (případně – perspektivně – i na areál VŠ v Dejvicích. Sám tento areál nemá dostatek územních rezerv pro vybudování dostatečně kapacitního technologického parku. „Starou“ lokalitou je i Motol, který by mohl využívat blízkosti velkých nemocnic – jako malý a specializovaný biomedicínský park. Modely technologického transferu V zásadě existují 3 modely technologického transferu. 1) Servisní model, u nějž je hlavním cílem naplňovat potřeby výzkumného pracoviště, např. pokud jde o aprobaci potenciálních vynálezů, 2) Ziskový model, u nějž je cílem maximalizace zisku, jehož předpokladem jsou ovšem značné vstupní náklady (tvorba specializovaného týmu, přísných výběrových kritérii apod.), 3) Rozvojový model, jehož cílem je rozvoj celého regionu/města, který však předpokládá silnou ingerenci správy regionu/města, zejména při podpoře transferu technologií k místním firmám. Úspěšný technologický park musí pracovat s kombinací všech 3 modelů, byť s různou váhou. Od prioritně uplatněného modelu se také musí odvíjet způsob financování (vnitřní zdroje výzkumného pracoviště, tržby z inovačních aktivit, zdroje veřejných rozpočtů) a očekávání „podoby úspěchu“. 69
Zvolený model(y) technologického transferu musí být navíc dány do souladu s povahou jednotlivých prvků inovační infrastruktury: a) inkubátor poskytuje služby zejména začínajícím firmám (start – up) tím, že za ně přebírá část režijních nákladů, zprostředkovává právní a daňové poradenství, informace o potenciálních partnerech na trhu a o zdrojích kapitálu apod. Inkubátor představuje nejjednodušší formu inovační infrastruktury, jeho provoz je „populární“, zpravidla však ztrátový. Navíc jen velmi malá část podpořených firem dosáhne skutečného úspěchu. Pro zvýšení podílu úspěšných firem je velkou výhodou, je-li inkubátor součástí inovačního centra, resp. je-li napojen na VTP. b) vědecko–technický park má za cíl nabídnout ideální prostředí pro technologický transfer a inovační podnikání. Je budován (především) na směru transferu typu „pull“, tedy na výzkumných zakázkách od firem k výzkumným pracovištím, který je atraktivní hlavně pro velké firmy. VTP je, resp. může být nejefektivnější a nejlukrativnější složkou inovační infrastruktury. Tato kvalita se ovšem projevuje až v případě dostatečné velikosti parku a hlavně je zásadně podmíněna existencí silného zdroje inovací (kvalitního výzkumného pracoviště). Příjmy VTP jsou tvořeny jednak pronájmy prostor, hlavně však pronájmy sdílených zařízení (laboratoře apod.) a prodejem „inovačních myšlenek“. c) inovační centrum je poradenskou organizací, která poskytuje služby inovačním firmám v inkubátoru či VTP, ale i výzkumným pracovištím, vzdělává v oboru inovací, účastní se nadnárodních inovačních projektů apod. Jejím hlavním znakem je „práce v síti“ – při organizaci inovačního procesu komunikuje jak s institucemi veřejné správy, tak s výzkumnými pracovišti, tak se soukromými firmami. Na roli inovačního centra v podmínkách Prahy může aspirovat i nově zřízená Regionální rozvojová agentura (viz kap. 7.1.), mezi jejímiž předměty činnosti jsou ve zřizovací listině uvedeny: poskytování informací a podkladů o možnostech využití inovačních technologií; zajišťování podpory rozvoje inovačních technologií a malých a středních podniků, zejména zajišťování komunikace a propojení vědecko-výzkumného a podnikatelského sektoru a zprostředkování jejich spolupráce; zajišťování vzniku a fungování celé struktury regionálních odvětvových klastrů včetně vytipování klíčových účastníků klastrů. Zejména zajišťování vytvoření stabilní a funkční organizační struktury, pod koordinací hlavního města Prahy (kompetenčně příslušných členů samosprávného vedení města), za účasti zástupců rozhodujících skupin subjektů působících na území hlavního města Prahy (podnikatelský sektor, neziskový sektor, veřejný sektor, vysoké školy, Akademie věd aj.) k řešení specifických i průřezových problémů rozvoje města (vytvoření aktivního systému „poptávky a nabídky“ služeb a produktů pro potřeby hlavního města Prahy). Bohužel zřizovací listina klade Regionální rozvojové agentuře (dále RRA) „do vínku“ daleko širší škálu činností. V zásadě by se totiž měly aktivity RRA dle představ zřizovatele orientovat do tří sfér: 1. zajišťování marketingu hlavního města ve vztahu k investorské veřejnosti, 2. zajišťování rozvoje nevyužitých a zanedbaných území v rámci hlavního města Prahy a 3. zajišťování podpory rozvoje inovačních technologií a malých a středních podniků. 70
Takto definované velmi široké zaměření RRA je produktem dlouhodobých úvah o poslání RRA v podmínkách Prahy, které se postupně v orgánech města kumulovaly od roku 1996 do roku 2010, aniž by se dostatečně zvažovaly měnící se podmínky pro realizaci zamýšlených funkcí nové organizace. Již půlroční existence RRA v praxi prokázala, že si efektivní fungování této organizace nepochybně vynutí podstatné zúžení záběru, tak aby RRA mohla realizovat své veřejně prospěšné poslání, byla přitom ekonomicky udržitelná, navazovala na úkoly jednotlivých orgánů města (především Magistrátu) a přitom jim nekonkurovala a aby využívala objektivně existující „niky“ v tržním prostředí Prahy, aniž by ho deformovala. Z tohoto hlediska se zdá podpora inovačního podnikání jako aktivita nejperspektivnější. Pokud jde o úlohu veřejného developera, v Praze je více než dostatečně rozvinutý „developerský trh“ na soukromé bázi, koordinace zájmů soukromých investorů a strategických zájmů rozvoje města je v zásadě možná a efektivní prostřednictvím územního plánování a stavebního řízení a úloha „veřejného developera“ musí být v této situaci objemově okrajová – tam, kde je územní rozvoj spjat s konkrétním veřejným zájmem (nikoli tedy plošná revitalizace nevyužitých ploch). Stejně tak marketing města: obecnou propagaci města jako atraktivní lokality pro soukromé (zejména zahraniční) investice realizuje v dostatečné kvalitě i intenzitě Magistrát hl. m. Prahy. RRA by mohla pro získané zájemce – investory nanejvýš poskytovat servis „jedněch dveří“ při komunikaci s orgány města, ovšem za úplatu a v podobě doplňkové činnosti. RRA by se tedy mohla a měla stát zázemím pro zpracování a realizaci Regionální inovační strategie (resp. Projektu „Praha inovační srdce Evropy“), plnit roli sekretariátu Rady pro výzkum a inovace (resp. PRVEKu) a být vůbec realizačním garantem vztahů mezi městem a podnikatelských sektorem v Praze – o to i ve vztahu k některým odborům MHMP, které dosud nekoordinovaně vykonávají aktivity, jejichž cílovou skupinou jsou podnikatelé (zejména MSP). Jde např. o OŠMTV (učňovské školství) či OKPPCR (podpora cestovního ruchu). Praha v současnosti také nabízí přímou i nepřímou podporu podnikání (MSP) rovněž ze SF EU, konkrétně z OPPK a OPPA. RRA by v těchto případech měla plnit roli zprostředkujícího subjektu (ve vztahu k FEÚ). V úhrnu by se tedy posláním RRA měla stát všestranná podpora atraktivity hl. m. Prahy pro podnikání, zvláště malé a střední a zvláště pro podnikání s vysokým inovačním obsahem. Podpora (inovačního) podnikání realizovaná prostřednictvím RRA by se měla týkat jak přímých podpor, tak vytváření vhodné podnikatelské infrastruktury, podpory moderních technologií, propagace výsledků pražského MSP a péče o lidské zdroje pro MSP. RRA by v této souvislosti měla napomáhat k partnerské spolupráci HMP, MČ, HKP a výzkumných pracovišť, lokalizovaných v Praze, budování a fungování struktury regionálních odvětvových klastrů a zapojení výrobních a výzkumných organizací v Praze do sítě špičkových technologických center ČR. Všechny tyto aktivity RRA by se měly opírat o
71
dlouhodobý strategický koncept v podobě Programu podpory MSP a Programu podpory inovačního podnikání. Město má v podobě RRA konečně vytvořeno organizační předpoklady pro zahájení vlastní podpory podnikání a inovací. V této oblasti zbývá tedy odstranit poslední překážku, kterou je absence jasné politické odpovědnosti ze strany samosprávných orgánů města.
72
5. ZÁVĚRY Spolu s tím, jak se soudobá společnost stává společností vědění, roste význam vědní politiky, která má podněcovat a orientovat rozvoj vědeckého poznání. Zásadní součástí a předpokladem pro úspěšnost vědní politiky je stanovení vědních priorit, určení výzkumných směrů, které bude společnost nejvíce podporovat, a klíčovou roli přitom hraje hodnocení vědních oborů a jejich perspektivnosti a potenciálu pro konkrétní inovační procesy a jejich komerční využití. Hodnocení popsané v kapitole 2 lze členit podle nejrůznějších typů přístupů a používaných ukazatelů i co do různých stupňů „hloubky“ šetření. Trend směřuje k rozšiřování účastníků procedury výběru výzkumných priorit. Vedle tradičních představitelů vědecké komunity a reprezentantů veřejné správy na celostátní i regionální úrovni jsou zváni k jednáním stále více rovněž zástupci podnikatelského sektoru, bankéři i zástupci z řad občanské společnosti (např. představitelé občanských sdružení). Z hlediska vzájemných vztahů hodnotitele a hodnocených subjektů jde především o to, na které aspekty vzájemné vazby je kladen důraz. Sumativní hodnocení se soustřeďuje na hodnocení výsledku, formativní hodnocení je zaměřeno více na proces zlepšování a učení a zahrnuje zpětnou vazbu mezi hodnotitelem a hodnoceným. Výsledky formativního hodnocení mají také obvykle důsledky pro další fungování výzkumných a inovačních institucí. Přitom ex-ante hodnocení se provádí před začátkem nových projektů či programů (kromě jiného se pomocí peer review posuzují výzkumné záměry i osobnost navrhovatele), ex-post hodnocení je zaměřeno především na posouzení výsledků a porovnává ekonomické parametry vstupů a výstupů. Základním kvalitativní metodou je peer review neboli evaluace prováděná odborníky, experty v dané oblasti výzkumu. Obdobně široce využívanou metodou, jež doceňuje a vyzdvihuje jedinečnost zkoumané jednotky, jsou případové studie. Ty jsou často uplatňovány jako druhý stupeň, jakási sofistikovanější nadstavba, nad různými formami hodnocení kvantitativního. Kvantitativní metody hodnocení jsou postaveny na uplatnění statistických či bibliometrických dat a nejrůznějších indikátorů. Indikátory pokrývají všechny aspekty výzkumných a inovačních činností – od publikačních po ekonomické, lidské, organizační i materiální, vstupy i výstupy. V poslední době nacházejí významného uplatnění sdružené indikátory, jež mají komplexně charakterizovat např. inovativnost či konkurenceschopnost. Jako specifický nástroj hodnocení, který do značné míry kombinuje kvalitativní i kvantitativní metody, je stále častěji využíván benchmarking. Benchmarking je častou technikou managamentu, která se používá pro srovnání interního výkonu s výkonem externím, který zpravidla slouží jako určitý vzor či standard. Mají tak být identifikovány slabiny (či přednosti) interního výkonu s cílem učit se od výkonnějšího a postupně dosahovat jeho úrovně. Rozšiřuje se i záběr hodnocení – není už posuzována jen poznávací či ekonomická výkonnost subjektů, ale i sociální či ekologické dopady výzkumných činností. Zde se navazuje na již po desetiletí etablované „hodnocení techniky“, které si klade za cíl vyhodnocovat možná rizika technologického vývoje. V současných vyspělých ekonomikách výzkum a technologie do značné míry splývají, a tudíž i výzkum je podrobován komplexnímu sociálnímu hodnocení. Hodnocení vědy a výzkumu má již svou tradici i v České republice; pokročilým příkladem je hodnocení prováděné v Akademii věd (viz kapitola 2). V této instituci, jejíž vědecká pracoviště fungují na základě 73
zákona o veřejných výzkumných institucích, již hodnocení v letech 2000-2001 přineslo dostatek informací o vědeckém výkonu pracovišť Akademie věd za dobu od jejich předchozího hodnocení, a poskytlo tak Akademické radě aktuální vodítko pro diferencované rozdělování institucionálních prostředků na jednotlivá pracoviště. Poprvé došlo k zohlednění výsledků hodnocení při stanovování výše dotací z veřejných prostředků pro rok 2002. Pro hl. m. Prahu jsou výsledky hodnocení české vědy a výzkumu pochopitelně velkou inspirací pro formulaci vlastní rozvojové strategie města. Z faktických výstupů hodnocení vědy a výzkumu v ČR se co do aktuálnosti, metodické kvality i vypovídací schopnosti pro Prahu jeví jako nejlépe použitelná definice Priorit aplikovaného výzkumu, vývoje a inovací ČR na léta 2009 – 2011 (viz kap. 2): biologické a ekologické aspekty udržitelného rozvoje, molekulární biologie a biotechnologie, energetické zdroje, materiálový výzkum, konkurenceschopné strojírenství, informační společnost, bezpečnost a obrana, priority rozvoje české společnosti. I tyto výsledky jsou ovšem jen jedním z hledisek, které je třeba vzít v potaz při úvahách jako kultivovat a jakým směrem orientovat inovační potenciál Prahy. Dalšími hledisky jsou vysoká vzdělanostní úroveň pražské populace (a její oborová struktura), koncentrace odborných kapacit VaV v Praze, vysoký počet subjektů, činných v Praze, které již realizují (v té či oné míře) inovace a v neposlední řadě i sama (velmi specifická) ekonomická struktura hlavního města. Poučné jsou samozřejmě i již existující pokusy o systematickou aplikaci výsledků výzkumu prostřednictvím pražské inovační infrastruktury. Ze všech těchto hledisek se jako konkurenceschopné a nadějné pro budoucí sociálně – ekonomickou profilaci Prahy jeví v prvé řadě přírodní a lékařské vědy, resp. na ně navazující inovační směry: fyzika pevných látek a materiálů, informační a komunikační technologie, biomedicína a ochrana životního prostředí. Tyto závěry je nicméně třeba chápat jako předběžné, které musí být ověřeny podrobných průzkumem u jednotlivých subjektů inovačního procesu v Praze.
74