1
Hodnocení Kampaň, veřejné debaty a vystoupení kandidátů dnes pokračují dokonce v ještě větší míře na obrazovkách České televize, máme za to, že občané z nich mají možnost získat o kandidátech spíše jen povšechné informace. K detailnějšímu seznámení s jejich názory, postoji, představami a programovými vizemi je třeba v lepším případě obsáhle procházet jejich kandidátské či jiné osobní weby, v horším s pomocí řady klíčových slov obsáhle prohledávat webové stránky jako celek. Cílem naší analýzy programových oblastí sedmi prezidentských kandidátů bylo poskytnout voličům levice nebo také těm, které alespoň občas oslovují některé ideje a osobnosti levice, určité vodítko v jejich rozhodování o tom, který prezidentský kandidát se nejvíce blíží programovým prioritám levice. Jak bylo řečeno v úvodu, vycházíme z předpokladu, že funkce hlavy státu z hlediska pravomocí – jakkoliv nejsou zcela malé, nepochybně neumožňuje realizovat levicový program v plném smyslu slova. To jsme si ani nepřáli ani neočekávali, a tudíž to ani nebylo předmětem naší analýzy. Současně se však domníváme, že je žádoucí, pokud by osobnost prezidenta státu ztělesňovala levicové koncepty, vize i hodnoty – v nejširším smyslu slova a komunikovala je ve vztahu k veřejnosti i navenek. V Úvodu jsme rozdělili programy jednotlivých kandidátů do šesti základních oblastí. Nyní na základě předchozích informací a jejich analýzy přiřadíme každému kandidátovi v příslušné oblasti hodnoty v rozmezí od jedné do tří (x–xxx), přičemž využíváme i poloviční hodnoty. Východiskem tohoto hodnocení je v úvodu zmíněný koncept „levicovosti“, který jsme v šesti uvedených oblastech v Úvodu operacionalizovali do podoby většího počtu jednotlivých ukazatelů. Nyní se pokusíme informace a analýzy shrnout s využitím šestibodové stupnice do souhrnné tabulky.
2
Jana Bobošíková Jiří Dienstbier Jan Fischer Táňa Fischerová Vladimír Franz Zuzana Roithová Miloš Zeman
role prezidenta X Xxx Xx xx–xxx x–xx Xx x–xx
zahraniční politika 0–x xx x–xx xx X xx X
vztah k EU x xx–xxx x–xx xx x–xx xxx xx–x
národní stát, menšiny, migrace, vztah k církvím 0–x xx x–xx xx–xxx x–xx x x
sociálněekonomické otázky x xxx x xx x xx xx
korupce, klientelismus, lobbing x–xx xxx xx xxx xxx xx x–xx
Tabulka 1: Shrnutí názorů a postojů vybraných prezidentských kandidátů v prezidentských volbách roku 2013 podle kritérií levicovosti (výše). Zdroje: Tištěné, elektronické a další materiály citované v jednotlivých částech analýzy. Legenda: 0–x x x–xx xx xx–xxx xxx N
nenaplňuje znaky levicového přístupu kromě elementárních prvků naplňuje kritéria levicovosti jen v minimální míře lze nalézt některé levicové ideje, ale nevyhovuje v jiných ohledech zahrnuje více levicových konceptů a přístupů, ale některým tématům se zcela vyhýbá, v jiných je levici vzdálen nebo činí značné kompromisy vyjadřuje převážnou většinu část levicových idejí a přístupů, nesplňuje je ale ve všech ohledech nebo obsahuje vnitřní rozpory v maximální míře se shoduje s ideami a přístupy progresivní levice nelze posoudit
3
Zdůvodnění hodnocení kandidátů V následujícím přehledu shrnujeme důvody, proč jsme jednotlivé prezidentské kandidáty v jednotlivých programových oblastech v tabulce hodnotili uvedeným způsobem. Kandidátka na prezidentku Jana Bobošíková zastupuje velmi svébytné proudy české politiky. I kdyby se však snažila být prezidentkou co největšího počtu lidí, domníváme se, že by dala vznikat ostrým kontroverzím a navíc by zřejmě ještě více než jiní kandidáti usilovala být prezidentkou aktivistickou. V otázkách zahraniční politiky – jakkoli se jeví „programově konzistentní“ – vnímáme její program buď jako formu čistého populismu („ochrana jazyka, náboženských symbolů, měny“ atp.) anebo návrat do doby raně novověké imperiální Evropy dynastických národních států. Ve vztahu k EU se diametrálně liší od levicově progresivního přístupu: integrace vede podle ní nutně k zániku demokracie a národního státu. Podobné názory včetně např. důsledné regulace imigrace vyslovuje i ve vztahu k národnímu státu a postavení menšin. V sociálně ekonomických otázkách jde o směsici investiční politiky, která se v některých principech blíží současné vládě, a v něčem vládě oponuje. Sociálně solidární chce být jen s nemocnými nebo starými. V oblasti boje proti korupci jsou její teze spíše jen heslovité. Nejvýznamnější, ne zcela u Jany Bobošíkové předvídatelný, je její návrh na majetková přiznání. Kandidát Jiří Dienstbier vyjadřuje ve velmi čisté formě koncept civilního prezidenství – jeho vize moderátora je velmi přesvědčivá. V oblasti zahraniční politiky a EU vykazuje respekt k mezinárodnímu právu, principu kolektivní bezpečnosti, mezinárodnímu zprostředkování a vyjednávání a akcentuje ideál federální Evropy, usiluje o aktivní postoj ČR, přesto jeho vize Evropské unie a role České republiky v ní zůstává abstraktní. V problematice národního státu, menšin, migrace a vztahu k církvím náleží spolu s Táňou Fischerovou k nejlépe hodnoceným kandidátům, přesto ale on ani jeho domovská strana nemají dostatečný program týkající se národnostních menšin. Dienstbier získal plné hodnocení také v otázkách korupce a klientelismu; velmi vysoko byl hodnocen také v sociálně-ekonomické oblasti, kde klade důraz na posílení sociálních politik, záchytných sociálních sítí, rovné, nediskriminující zacházení s příjemci sociálních dávek a eliminaci neoprávněných exekucí. Jan Fischer „ztratil body“ v otázkách postavení a role prezidenta, neboť by – v rozporu s Ústavou, nejmenoval vládu za účasti KSČM. V zahraniční politice jej hodnotíme negativně za jeho nekritickou podporu americké zahraniční politiky, státu Izrael a přinejmenším v některých dalších otázkách zahraniční politiky. V postoji vůči EU za skepsi vůči ideji federální Evropy a jistý „národovecký“ populismus v otázkách sociálně ekonomické „suverenity“. V problematice národního státu, menšin nedosáhl úplného počtu bodů v důsledku své neochoty důsledně
4
podpořit národnostní i jiné menšiny, skepsi k adopci dětí a značně nekritickou podporu církevních restitucí – jeho výhrady jsou primárně ekonomické. V otázkách sociálněekonomických je z levicového hlediska téměř nepřijatelným kandidátem, neboť se vůči vládní politice vymezuje jen jemnou rétorikou a s podstatou většiny kroků vládní koalice zcela souhlasí. V problematice korupce a klientelismu ztratil určité body za neschopnost formulovat konkrétní realizovatelná opatření. Kandidátka na prezidentku Táňa Fischerová je nepochybně upřímná a v nejlepším smyslu slova „čistá“ osobnost a její názory jsou z hlediska řady stoupenců levice a intelektuálů atraktivní. Přesto jsou ale v některých ohledech buď nerealistické, nebo nerealizovatelné, mimo jiné také proto, že jsou vnitřně rozporné. Jako problematické vnímáme např. její snahu o naprosté „oddělení ekonomiky, politiky a kultury“ na půdě EU; zamýšlenou – zřejmě nedomyšlenou – „decentralizaci“ Evropské unie; přijetí eura a komplementární zachování národních měn. Potenciální rozpor vnímáme také mezi snahou reformovat Organizaci spojených národů (OSN) a deklarovaném odporu vůči „globální vládě“. V oblasti domácí politiky spatřujeme problém ve snaze o snižování přímých daní („nižší zdanění práce“) a zvyšování nepřímých daní („vyšší zdanění spotřeby“ – ovlivněné nepochybně jejím environmentalismem), jímž se kandidátka – zřejmě nechtěně – přibližuje politice současné vlády, a odmítáním univerzality penzijního zajištění vyloučením „finančně zajištěných“. Vladimír Franz nezískal plný počet bodů s ohledem na své představy o prezidentské roli, neboť sice deklaroval odpor vůči aktivistickému prezidentství, ale současně by jako prezident otevřeně zasahoval do řešení domácích i zahraničních otázek. Obdobně lavíruje v otázce postoje k vládě za účasti KSČM. V otázkách zahraniční politiky a Evropské unie své názory neformuluje dostatečně jasně, zůstává velmi povrchní a EU kritizuje z malicherných, pro část veřejnosti zřejmě „přitažlivých“ důvodů. Franz představuje volnomyšlenkářskou, na první pohled tolerantní osobnost, jejíž názory zde jsou ale obtížně čitelné a navíc je komplikuje jeho dřívější – dodnes ne zcela jasný – vztah k hnutí skinheads. V sociálně-ekonomických otázkách apeluje na solidaritu, ale postrádá širší socioekonomickou koncepci; dokonce se programově odmítá otevřeně vyjádřit k jakýmkoliv kontroverzním problémům. Plné hodnocení obdržel v oblasti boje s korupcí a klientelismem. Zuzana Roithová je seriózní kandidátkou, avšak v oblasti prezidentských pravomocí by chtěla k úřadu prezidenta přistupovat více aktivisticky a vyjednávat o návrzích zákonů ještě před zahájením legislativního procesu. V oblasti zahraniční politiky není dostatečně kritická k Izraeli a jeho politice. V otázkách lidských práv se jednostranně a ne zcela důvodně – podobně jako oficiální česká zahraniční politika, přihlašuje k politicky motivované kritice několika málo zemí
5
figurujících v české lidskoprávní politice (zejm. Kuby, Běloruska a Barmy). Na poli národnostních menšin a vztahu k církvím se profiluje „mile patrioticky“, ale současně téměř bez výhrad obhajuje církevní restituce a zastává pro-církevní či snad řekněme přímo otevřeně pro-katolickou politiku (související tak či onak s KDU–ČSL). V sociální oblasti se sice přiklání k některým návrhům levice, ale činí tak v kontextu zásadní neshody, jinak se ztotožňuje s principy přijímanými pravicovými vládami; odmítá adopce. V oblasti korupce a klientelismu sice podporuje Zákon o státní službě, ale jinak je nekonkrétní. Miloš Zeman sice v oblasti výkonu funkce deklaruje „sjednotitelství“, ale podle našeho názoru by jako prezident spíše rozděloval a uzurpoval si větší prostor, než jaký nabízí občanské prezidentství. V oblasti zahraniční politiky jeho názory mají potenciál velmi „jestřábí“, vojenskointervencionistické politiky (např. v otázce Iránu). Zeman se také dlouhodobě podílí na konstrukci a zveličování hrozeb terorismu. Je nekritický k Izraeli a s odkazem na údajné „evropské hodnoty a zkušenost“ dává volný průchod své národnostní kulturní nesnášenlivosti, zejména islamofobii a arabofobii. Je eurofederalistou, ale do jeho myšlení pronikají i prvky populisticky laděného odporu vůči EU. Vůči menšinám požaduje rovné zacházení a odmítá zvláštní ohledy, současně ale vůči některým z nich (např. Romům) používá xenofobní a deklasující slovník. V sociálně-ekonomických otázkách jeho levicové smýšlení kalí jeho nekritické zdůrazňování vlastních úspěchů, jednostranný (zřejmě také příliš optimistický) důraz na zahraniční investice a represe „sociálně nepřizpůsobivých“. V oblasti korupce a klientelismu sice požaduje majetková přiznání, ale pochyby vzbuzuje řada skandálů z doby jeho vlády, někteří jeho spolupracovníci a způsob financování kampaně jeho stranického subjektu, SPOZ.
6
Závěr. Dienstbier proti Zemanovi Z analýzy a hodnocení jednotlivých prezidentských kandidátů je zřejmé, že z liberálně-levicového či levicově progresivního hlediska představují tři nejvhodnější kandidáty na post budoucího prezidenta ČR Jiří Dienstbier, Táňa Fischerová a Zuzana Roithová, přičemž Jiří Dienstbier splňuje naprostou většinu kritérií levicového kandidáta vymezených výše. Někteří další kandidáti jako Vladimír Franz, Jan Fischer a Miloš Zeman, byli vysoce hodnoceni jen v jedné či dvou kategoriích (vztahu k EU, resp. korupce, klientelismus, lobbing). Ačkoliv nechceme vyvozovat nějaké zásadní a dalekosáhlé závěry z – často problematických – výzkumů veřejného mínění, je zřejmé, že dlouhodobě náleží k favoritům volby Jan Fischer a Miloš Zeman. Chceme proto upozornit, že zřejmě jediným kandidátem schopným vedle nich postoupit do očekávaného druhého kola prezidentské volby, je Jiří Dienstbier. Analýza ukázala, že bývalý premiér Miloš Zeman, jenž je mnohými považován za „kandidáta levice“, není o nic více levicový než bývalý premiér úřednické vlády Jan Fischer. Zatímco Zeman má nepochybně levicovější program v sociálně-ekonomické oblasti a zřejmě i ve vztahu k Evropské unii, ale Fischer se z našeho pohledu zdá být relevantnější v úloze prezidenta, vztahu ke společnosti, postoji vůči národnímu státu, národnostním a jiným menšinám a také v oblasti korupce, klientelismu a lobismu. Naznačuje to, že ani případná preference Jana Fischera (v neprospěch Miloše Zemana) ve druhém kole prezidentské volby by nebyl hlasem „zahozeným“ v neprospěch levice. Miloš Zeman, jinak zkušený politický pragmatik, v posledních dvou měsících podstatně změnil sebeprezentaci a snaží se ukázat v co nejlepším světle svou „lidskou tvář“. Usilovně apeluje na průměrného „občana“, stylizuje se jako „ochránce národa“ a člověk, který se dokáže hluboce vcítit do pocitů, starostí a potřeb druhých. Jde jistě o jeden z nejvíce účelových tahů současné volební prezidentské kampaně, neboť Zemanova reálná tvář je v mnoha ohledech diametrálně odlišná.1 Zeman je v současnosti na jednu stranu mediálním výtvorem lidí jeho týmu, na druhou stranu produktem těch médií hlavního proudu, v nichž si – různými způsoby – dokázal zajistit dostatečný prostor. Podle našeho názoru je dnes jediným skutečným reprezentantem současné domácí levice, jenž má šanci na zvolení do úřadu, senátor Jiří Dienstbier. Shodujeme se současně s názorem politologa Milana Znoje, který napsal, že je „kandidátem nové sebevědomé levice, které Miloš Zeman se svou tesilovou kulturou pozdního socialismu už nemá mnoho co říci.“2 1
2
Vystihl to Houda, Přemysl: Pragmatik Zeman nasadil přívětivou mediální masku. Česká pozice, 22. 12. 2012, http://www.ceskapozice.cz/domov/politika/pragmatik-zeman-nasadil-privetivou-medialni-masku Srv. Podporují mě. Dienstbier2013.cz, http://www.dienstbier2013.cz/podporuji-me/
7
O autorech
