HODINU NEVÍŠ. Příběh nemocničního vraha. Ne tak docela fiktivní příběh člověka, který ve skutečnosti dostal označení "heparinový vrah"

PRODUCENT

KOPRODUCENTI

BRASCA v koprodukci s HOLIDAY FILMS, FILMPARK, TV BARRANDOV a ve spolupráci se společností AVION uvádějí nový česko-slovenský koprodukční film režiséra Dana Svátka

HODINU NEVÍŠ Příběh nemocničního vraha

Ne tak docela fiktivní příběh člověka, který ve skutečnosti dostal označení "heparinový vrah". na motivy knihy Vraždy ze závisti Miroslava Skačániho režie Dan SVÁTEK scénář Dan SVÁTEK a Miroslav SKAČÁNI kamera Jakub ŠIMŮNEK distributor

Premiéra: 27.8. 2009

www.hodinunevis.cz

PRESSKIT TVŮRČÍ TÝM Při výběru tvůrčího týmu pro film Hodinu nevíš šlo všem zúčastněných především o spojení mladých energických a nápaditých lidí se zkušenostmi umělců, kteří se v branži pohybují již

delší dobu a kteří sklízejí za svou práci úspěchy po celém světě. Vzhledem k československé koprodukci jsme vybírali tvůrce v obou zemích. S námětem na film přišel původem slovenský autor, nynější jihlavský psychiatr Miroslav Skačáni, který též napsal k tomuto tématu knihu, Vraždy ze závisti (Parola, 2008). Režisérem filmu je Dan Svátek (nar. 1975), který má za sebou úspěšný celovečerní debut Zatracení (2002) a anglicky mluvený film Blízko nebe

(2005). Kameramanem filmu je vyhledávaný tvůrce obrazu Jakub Šimůnek (nar. 1973), který má za sebou tři úspěšné celovečerní filmy (Účastníci zájezdu, Roming, Václav). Výtvarník, akademický malíř Ivo Návrat (1976), dal dohromady spolu s režisérem Svátkem a kameramanem Šimůnkem výtvarnou koncepci připravovaného díla.

Hudebním skladatelem je Varhan Orchestrovič Bauer (1968), který je autorem hudby

k poslednímu filmu Miloše Formana Goyovy přízraky.

Úvodní skladbu složí pro film výborný slovenský muzikant Richard Müller.

ŠTÁB FILMU „HODINU NEVÍŠ“ Námět Miroslav Skačáni Scénář Dan Svátek Miroslav Skačáni Režie

Dan Svátek Kamera

Jakub Šimůnek Výtvarník dekorací Ivo Návrat

Výtvarník kostýmů Zuzana Návratová

Umělecká maskérka Pavlína Žďánská Hudba Varhan Orchestrovič Bauer Původní skladba Richard Müller Line Producer Zdeněk Obůrka Výkonný producent Lukáš Kaplan

OBSAZENÍ Václav Jiráček .... Hynek Ivan Franěk .... Dr. Valenčík

Marián Geišberg .... primář Havelka Stanislav Zindulka .... pan Sládek Jana Krausová .... Jana Valenčíková Zuzana Kronerová .... vrchní sestra Petra Nesvačilová .... Markéta Marko Igonda .... Dr. Ptáček David Švehlík .... Dr. Šimek

Jaromír Dulava .... Dr. Malý Miroslav Táborský .... ředitel nemocnice Jaroslava Adamová .... Vilémová Jitka Smutná .... Peterková Dana Syslová .... matka Hynka Robin Soudek .... malý Hynek Vlastina Svátková .... Tereza Iveta Jiříčková .... Zuzana Lucia Lužinská .... Hanka Jarek Hylebrant .... Petr

Jan Vlasák .... Dr. Míšek Tereza Macková .... Valerie

Stanislav Fišer .... Machovec Libuše Švormová .... Mráčková

Miriam Kantorková .... Škarpová Daniel Margolius .... Honza Jaroslav Plesl .... Jarda Petr Franěk ….. advokát

Bohuslava Hábovčíková .... dementní pacientka Eva Leinweberová Nosálková .... Dr. Malcová Jan Kindl .... Křeček Tomáš Pustina .... spolupacient Křečka Karel Heřman … spolupacient Petra

a speciální obsazení Zita Kabátová ... babička

PŘÍBĚH Film inspirovaný případem člověka, který ve skutečnosti dostal označení „heparinový vrah“. Co bylo příčinou a co se odehrává v mysli mladíka, který se rozhodne vykonat a vykonávat ty nejtěžší zločiny a mít přitom často pocit, že vlastně dělá dobrou věc? Co nutí nadějného a inteligentního adepta studia medicíny z podstaty se změnit a páchat na lidech zlo?

Je hrozná, ta představa, že vraždí člověk, kterého dobře znáte, kterého denně vídáte, máte

ho vlastně rádi, a který je všem nápomocný, ochotný a obětavý, i na úkor vlastního pohodlí a svých vlastních věcí. A první, co vás napadne, když zjistíte, jakou lidskou bestii jste znali, kolik chybělo, aby se obětí stal kdokoli z vašich blízkých a známých, nebo dokonce vy

samotní. Ano, tohle se opravdu mohlo stát komukoliv z nás. Tohle už nebylo „někde ve světě“. Tohle bylo opravdu hodně blízko!

A tak se rozehrává příběh obětavého, inteligentního a zakřiknutého mladíka s tváří

padlého anděla, který se pokouší, a později ještě několikrát, dostat na studium medicíny. Ale jeho povaha, přestože schopnosti a inteligenci na to má, mu nedovolí, aby přijímací zkoušky na medicínu, teď a kdykoliv potom, zvládl. A tak se dostává do nemocnice jako sanitář a

bere to samozřejmě jako přestupnou stanici, protože ON na to má, aby se doktorem stal. ON rozhodně víc než kdejaký doktůrek, který vystudoval jen proto, že jeho příbuzný pracoval tam a tam, nebo že pomohly peníze na správném místě. A navíc od nich musí snášet tu

nadřazenost, potupu… ON, který by je strčil do kapsy, najednou je musí poslouchat, snášet

příkoří a chovat se jako ten nejpodřadnější člověk pod sluncem. Jako nula. Hlavně ten doktor Valenčík!

A pak přišel den, kdy umírající starý pán požádá JEHO, aby mu pomohl skončit to trápení a

dostat ho na druhý břeh. A ON to udělá a najednou se dostaví pocity blaha. Uvědomí si, že

má vlastně možnosti Boha. Že ON je ten, co rozhoduje o žití či nežití pacientů. A splnilo to i primární účel! Lékař Valenčík, který prosazoval léčbu, která byla teprve novinkou a kterou

primář rozhodně neschvaloval, byl najednou ten špatný, ten viník, ten poražený. A ten pocit štěstí z vítězství byl pro NĚJ opojný. Mám moc, konečně mám moc!

A tak to zkusí znovu… a znovu. Stále častěji, často na pokraji prozrazení. Divák se

několikrát přistihne, že občas tomu outsiderovi, tak jak to odpovídá lidské povaze, drží na

začátku palce. A když spáchá zločin (často za dramatických situací a podmínek, kdy budoucí oběť bojuje o prostý život, protože pozná oči vraha), najednou poznáme, jakou strašnou věc provedl. A ON vraždí a vraždí a má pocit, že dělá dobré skutky. A že se vlastně stal Bohem, který rozhoduje o lidských životech…

Každá vražda je jiná, každá se stane za jiné situace, s jinými aktéry. Jen způsob zůstává

stejný. A pocity vraha… Přestože nebezpečí prozrazení stále stoupá. Jenže chuť zabíjet další a další bezbranné lidi je jako droga. Jenže tohle prostě nemůže dělat donekonečna. Někdy a

někde musí udělat chybu. Díkybohu! Na vraha je nalíčena past. Skončí v ní vrah nebo přibude další oběť v podobě „volavky“ – nevinného, čistého, těžce nemocného člověka s obrovskou chutí žít.

Chytře a napínavě napsaný knižní thriller (Vraždy ze závisti, Miroslav Skačáni, 2008), nám

zprostředkuje vrahovy úmysly a prapůvodního chtíče zabíjet. Takhle nějak se to mohlo ve

skutečnosti stát. A je to velmi pravděpodobné. Kolik takových lidí žije vedle nás… s námi?

HODINU NEVÍŠ - presskit - Brasca/Holiday Films/Filmpark, Žitná 52, 120 00 Praha 2, tel.: +420 222 874 415, +420 603 456 674, +420 605 878 084, e-mail: [email protected], [email protected] www.hodinunevis.cz

TVŮRCI DAN SVÁTEK, režisér, scénárista, producent

Absolventský film Dana Svátka Soví řeka získal mnohá ocenění nejen v Čechách, ale i na

zahraničních filmových festivalech. Jako praktikant režie se zúčastnil natáčení amerického velkofilmu režiséra Briana de Palmy Mission: Impossible, s Tomem Cruisem v hlavní roli. Byl členem natáčecího a doprovodného štábu třináctiměsíční cyklistické expedice, která objela

světadíly na kole. Tuto výpravu popsal v cestopisné knize s příznačným názvem Cesta kolem světa. Po návratu ze světa pracoval jako pomocný režisér na filmu Vladimíra Drhy Početí

mého mladšího bratra, o pár měsíců později natočil jednu povídku do filmového triptychu Začátek světa. V roce 2002 debutoval svým vlastním celovečerním snímkem Zatracení inspirovaný skutečným příběhem českých pašeráků heroinu. Kromě mnoha jiných

mezinárodních festivalů se zúčastnil hlavní soutěže „áčkového" filmového festivalu v Moskvě, kde Svátek soutěžil s takovými tvůrci, jako jsou Krzysztof Zanussi, Bob Rafelson, Paolo a

Vittorio Tavianové, Kira Muratova nebo třeba Alexander Rogoškin. V roce 2005 dokončil svůj další autorský projekt, anglicky mluvený film Close to Heaven / Blízko nebe, na kterém se

podílí nejen jako scénárista a režisér, ale také jako producent. Celovečerní film Hodinu nevíš je Svátkův třetí celovečerní film a návrat k příběhům podle skutečných událostí.


JAKUB ŠIMŮNEK, kamera

Jakub Šimůnek se pohybuje od dětství ve filmařském prostředí. Veden otcem a dědem

fotografoval od svých šesti let. Babička, automobilová závodnice, mu předávala lásku k technice a matka vštěpovala pořádkumilovnost. Přesto chováním jako dítě ve škole nevynikal, jakoby pro něj školní řád neměl pochopení…

Po úspěšném absolutoriu střední fotografické školy přijal místo ve studiu ČVUT, kde natáčel jako kameraman a později režíroval výukové filmy pro vysoké školy. V tomto období

poznává malíře Miroslava Šislera a společně pracují na koncepci výtvarného divadla, kde

stavbu obrazu určují plochy figur - dívčí ruce, jejich pohyb a promítaná barva. Dívky, jejich fascinující tvary a jejich ruce učarovaly oběma natolik, že vznikl společný projekt výtvarných škol AVU a FAMU nazvaný „Rukameron“ a společná výstava obrazů a fotografií v Národním Technickém Muzeu v Praze a ve výstavní síni Mánes.

Na pražské FAMU, kde studoval obor kamera, začala jeho spolupráce s režiséry Jiřím

Vejdělkem, Aurelem Klimtem, Theodorou Remundovou, Janem Bubeníčkem, Marianem Polákem a jinými. Absolvoval v prosinci roku 2002 barevnou etudou „Rukameron“ a diplomovou prací „Působnost kameramana v procesu realizace filmového díla“.

Od té doby působí jako kameraman. Soustředí se především na hranou tvorbu (celovečerní filmy: Účastníci zájezdu, Romig, Václav, Setkání v Praze, s vraždou...) dokument (Standart,

Praha mezi hvězdou a půlměsícem, Zapomenuté transporty, Po stopách Josefa Seidela...) a reklamu. Specialitou je natáčení pod vodou (SSI).


VARHAN ORCHESTROVIČ BAUER, hudba

Varhan Orchestrovič Bauer je český hudebník, hudební skladatel, aranžér a dirigent. Věnuje se komponování filmové a scénické hudby, v poslední době se vepsal do povědomí české

veřejnosti svojí prací na filmu Goyovy přízraky amerického režiséra českého původu Miloše Formana. Dirigoval také Olomouckou filharmonii na turné české operní divy Evy Urbanové a se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu premiéroval svoji symfonickou větu Trebbia 007. Kromě toho se nevyhýbá ani komponování reklamní, propagační a jiné drobné hudby utilitární povahy. Svoji vlastní tvorbu často hraje i nahrává s orchestrem, který založil pod jménem Okamžitý filmový orchestr.

RICHARD MÜLLER, titulní píseň

Richard Müller je významnou osobností slovenské a české hudební scény. Začínal jako hudební novinář. Po roce 1990 začal svou sólovou dráhu. Hned na začátku se

mu podařilo do té doby nemožné - jako Slovák zažil obrovský úspěch s "federálními" československými megahity - s písničkami nazpívanými v češtině (Štěstí je krásná věc,

Rozeznávám), které na album "V penzionu Svět" napsali Petr Hapka a Michal Horáček. Novým Richardovým spolupracovníkem se v tom čase stal skladatel, aranžér a

multiinstrumentalista Henrich Leško, s kterým nahrál Richard své první dvě sólová alba "Neuč vtáka lietať" (1992) a "33" (1994). I když sólová prvotina byla po autorské stránce takřka

výhradní Richardovou záležitostí, na "33-ce" už spolupracoval s Jarem Filipem, který se stal HODINU NEVÍŠ - presskit - Brasca/Holiday Films/Filmpark, Žitná 52, 120 00 Praha 2, tel.: +420 222 874 415, +420 603 456 674, +420 605 878 084, e-mail: [email protected], [email protected] www.hodinunevis.cz

jeho dvorním skladatelem na několik let. Výsledkem byla tři alba "L.S.D."(1996), "Nočná optika"(1998) a "Koniec sveta"(1999), díky kterým se Richard Müller dostal do absolutní

slovenské a české hudební špičky. To dokazuje trvalý multiplatinový prodejní status všech jeho alb, množství odborných ocenění, vítězství v anketách popularity, stejně jako vyprodané koncertní turné bez ohledu, zda vystupuje s velkou rockovou kapelou nebo ve dvojici

v doprovodu klavíristy. V roku 1999 mu vyšlo první koncertní album Müllenium Live (vůbec první album v SR a ČR zmixovaný v prostorovém systému Dolby Surround). V roce 2000

vychází tzv. české album s texty Michala Horáčka - "Richard Müller a hosté" a o rok později mnohými slovenskými výročními cenami ověnčené album "01", na kterém byl hlavním

hudebním partnerem a producentem Ivan Tásler zo skupiny I.M.T. Smile. Na jeho vydaní navázalo úspěšné turné po sportovních halách v SR a ČR, stejně jako vydání kompilací

"Retro" (2002). Richard Müller se definitivně dostal do pozice v jaké byl i jeho otec, známý herec Vlado Müller. Stal se slovenskou žijící legendou.

IVO NÁVRAT, výtvarník/architekt

Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. Hraje na klavír a trubku. Jako výtvarník vystavuje svá díla po celém světě a vyučuje na SUŠG Jihlava. Pracoval na filmech Zatracení (rekvizity), Close to Heaven/Blízko nebe (výtvarník), Hodinu nevíš (výtvarník)

ZUZANA NÁVRATOVÁ, kostýmy

Vystudovala gymnázium v Telči a SPŠT Helenín, obor oděvní návrhářství. Pracovala na

filmech Close to Heaven / Blízko nebe a Hodinu nevíš (kostýmy).


PAVLÍNA ŽĎÁNSKÁ, masky

Umělecká maskérka a stylistka. Pracovala na filmech Dana Svátka Blízko nebe a Hodinu nevíš. Dále na filmu Jana Prušinovského František je děvkař. Věnuje se reklamě, divadlu a módě.

LUKÁŠ KAPLAN, výkonný producent

V minulosti pracoval jako asistent produkce na filmech Children of Dune, La Cittadella,

Cime Tempestose, Maigret, Mazaný Filip, Duše jako kaviár, Krev zmizelého. Od roku 2005 pracoval na pozici zástupce vedoucího produkce na filmech Grandhotel, Všechno nejlepší,

Václav, Saxana – Veletrh strašidel. Za sebou má i dlouhou praxi na televizních seriálech, za zmínku stojí seriál Náves, Velmi křehké vztahy, Expozitura. V současné době dokončil celovečerní filmy Vy nám taky, šéfe! a Hodinu nevíš, jako výkonný producent.

PETER NEVEĎAL, koproducent Absolvent FTF VŠMU Strihovej katedry pod vedením Patrika Pašša. Od ukončenia štúdií má

na starosti produkciu a supervíziu výroby v štúdiu OPONA a Filmpark. Ako režisér a

producent natočil polhodinový film Kúzlo, ako producent zrealizoval polhodinový film

režiséra Milana Kaliňáka Oči pre plač. Ako producent sa podieľal aj na vzniku filmov režiséra Gabriela Hoštaja Výlet a Prekvapenie. HODINU NEVÍŠ - presskit - Brasca/Holiday Films/Filmpark, Žitná 52, 120 00 Praha 2, tel.: +420 222 874 415, +420 603 456 674, +420 605 878 084, e-mail: [email protected], [email protected] www.hodinunevis.cz

MAREK MACKOVIČ, koproducent Má na starosti produkciu a supervíziu výroby v štúdiu MMFILM a Filmpark. Pracoval na

filmoch „Frankenstein" (2004) TV mini-series (key production assistant, König der Diebe (2004) (set production assistant), Uprising (2001) (TV) (set production assistant), Siegfried (2005) (first assistant director: second unit)

PETER KUČERA, koproducent Absolvent Hudobnej fakulty VŠMU a Bratislavského konzervatória. Má za sebou množstvo

podkladovej hudby pre televízne projekty, rádiové spoty, krátkometrážne filmy a hudobné skupiny.

ZDENĚK OBŮRKA, producent Dvacet let pracuje jako kameraman. Od roku 2002 externě vyučoval na Vyšší odborné škole grafické v Jihlavě obor Multimediální audiovizuální tvorba. V současné době je jeho hlavní

náplní práce produkční činnost. Podílel se na vzniku propagačního klipu pro Playboy (2007), klipu pro Kostelecké uzeniny, a.s., prezentačního dvd Prezidenta Václava Klause (2007),

natáčí divadelní hry v Horáckém divadle Jihlava a také spolupracuje s Českou televizí. Také je spolumajitelem společnosti tagaDesign.cz, která se zaměřuje na multimediální činnost – reklama v oboru grafiky, videa a webu.


ROZHOVORY S TVŮRCI DAN SVÁTEK (režisér, scénárista)

Film Hodinu nevíš je projekt, který vznikl nezvykle rychle. Mezi samotným nápadem, až po realizaci, bylo jen pár měsíců. Vyhovuje vám cesta takovým "rychlíkem"?

Film je umění a tomu prospívá čas a odstup. Samozřejmě, když je prioritou vzhledem k aktuálnosti tématu, jako to bylo v tomto případě, vyjít s filmem mezi diváky co nejdříve,

nedá se dělat nic jiného, než se přizpůsobit podmínkám. Ale je to pravda, takhle rychle jsem film ještě nedělal. Jak u vás funguje obsazování rolí?

Už při práci na scénáři se pokouším představit si jednotlivé charaktery. Pak té mé představě hledám typově nejbližšího herce. Na castingy moc nesázím, ten český herecký svět není tak velký, abych o hercích nevěděl. Ale jsou i výjimky. Občas je dobré hledat herce v oblastních

divadlech nebo při castingu, aby se právě ta představa charakteru uskutečnila a našel se ten pravý či pravá.

Film Hodinu nevíš se opravdu může chlubit výjimečným obsazením. Jak těžké je získat hvězdy do malých rolí?

Občas ano. Faktem je, že plno herců hraje v mnoha filmech a neradi propůjčí své jméno v malé roličce. V tomto jsme měli velké štěstí. Je to film složený z tzv. cameo rolí, tedy rolí,

ve kterých se hvězda objeví jen na okamžik. Za všechny zmíním Zitu Kabátovou, která byla i ve svém požehnaném věku svolná a navíc neuvěřitelně milá a profesionální. Jaké období tvorby filmu máte nejraději? Přípravy, natáčení nebo postprodukci?

Mám rád střižnu. Na všechno je víc času a klidu. Je to taková alchymie. Ale to vzrušení na place taky není k zahození. Vsadil jste u tohohle filmu na nějakou kartu, o které jste přesvědčený, že je to eso? O všech, kteří na tomto filmu dělali, jsem přesvědčen, že jsou esa.


Celý štáb si pochvaloval, jak mimořádně rodinná a přátelská atmosféra byla na place. To ale není standardní. Dovedete si představit, že byste pracoval s někým, koho nemáte zrovna rád?

I to se občas stane. Ale tohle bylo opravdu mimořádné. Rád na to vzpomínám. Občas zvednu na herce hlas, ale nedovedu si představit, že bych po něm řval. Jsem přesvědčen, že nejlepší výkon lze z něho dostat klidnou verbální komunikací.

Vzpomenete si na chvíli, kdy ti bylo při natáčení hodně úzko? No jasně. Třeba když nákladní auto míjelo hlavu Vaška Jiráčka jen o centimetry. Nebo když

Ivan Franěk přišel o hlas. Nebo když jsem do cateringu přišel mezi posledními a to nejlepší jídlo už bylo snězené. Ale zas tak moc se nedělo. Musím říct, že nám vařili přímo skvostně. Jak na vás doléhala reálná atmosféra při natáčení v nemocnici? Točili jste za plného provozu. Točili jsme za plného provozu v nemocnici v Rumburku a u Milosrdných sester v Praze, kde jsme se museli přizpůsobit jejímu chodu, a ne vždy to bylo jednoduché. Točili jsme též

v psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde byla příšerná zima a kde můžete ve zdech cítit ne právě hezkou minulost. Myslím, že obě situace byly pro dobro věci, a za to, že to herci a štáb překonali, mají můj neskonalý obdiv.

Nad čím člověk přemýšlí, když vede příběhem tak zlou postavu jako je hlavní hrdina ve vašem filmu?

V první řadě, aby to bylo pravdivé a uvěřitelné. Není možné dát prostor pro ironii či nadsázku, zvlášť s tématem a žánrem, který není v naších končinách právě obvyklý. Tohle opravdu není komedie, tady není místo pro smích a oddych. S tím by měl český divák

počítat, když půjde na náš film. Co se týče postavy, obdivuju Vaška Jiráčka, jak se s ní porval a vyrovnal. Vím, jak jsem se cítil při psaní scénáře. Nedovedu si vůbec představit, jak se cítil on při samotném hraní tohoto temného charakteru. Váš film spojil neobyčejně výrazné osobnosti: kameramana Jakuba Šimůnka, skladatele Varhana Orchestroviče Bauera, zpěváka Richarda Müllera a řadu dalších, nehledě na zmiňované herce. A nehledě na slovenskou koprodukci. Tohle je vlastně "film československých osobností". Připouštíte si tak velkou zodpovědnost?

Zodpovědnost cítím vždy, ať dělám cokoliv. A věřím, že to tak cítí všichni, se kterými

spolupracujeme. Je fajn, že se na tomto filmu podílí takové osobnosti. A mám radost, že jde o česko-slovenskou koprodukci, nejen kvůli národnosti mé ženy. Vlastně od počátku, kdy

přišel s námětem slovenský autor, psychiatr Mirek Skačáni, to byl česko-slovenský projekt. My jsme na té myšlence, spolu s našimi slovenskými koproducenty, jen dál stavěli. Je fajn, že jsme spojili šikovné a nadané lidí z obou zemí a že děláme na společné věci.


MIROSLAV SKAČÁNI (scénárista, producent)

MUDr. Miroslav Skačáni vystudoval Lékařskou fakultu UK v Bratislavě, pak práce v oboru

psychiatrie v Trenčíně a Bratislavě, od r. 1996 soukromý psychiatr v Jihlavě. Soudní znalec z oboru psychiatrie. Literární tvorba: "Bestie musí zemřít..." ( Parola 2003) - soubor tří

válečných povídek, "Z druhého břehu" (Madagaskar 2005) - dokumentární román z let 19451991, "Vraždy ze závisti" (Parola 2007) - detektivní román na motivy nemocničních vražd,

"Pomóc! Trpím depresí!" - (Parola 2007) - beletristické zpracování závažné duševní nemoci formou příběhu ženy, která ní trpí. Člen Obce spisovatelů od jara 2008. Pamatujete si tu vteřinu, kdy k vám přiletěl nápad napsat příběh o nemocničním vrahovi?

Přímo tu vteřinu si nepamatuji, ten nápad přišel spíše postupně, jak jsem v novinách četl o nových a nových faktech, týkajících se uvedené kauzy. V mysli se mi začal na základě těchto faktů vytvářet obraz osobnosti vraha a následně i příběh, který více nebo méně vycházel z

výše uvedených veřejnosti dostupných informací. Od vytvoření příběhu v mé mysli až po jeho napsání už byl pak skutečně jenom krůček. Mojí výhodou v tomto směru bylo to, že jsem

zdravotníkem, dobře znám za léta praxe myšlení i jednání lékařů, sester i pacientů, co mě výrazně ulehčilo vytvoření a vykreslení jednotlivých postav ve knížce i ve scénáři. Čekal jste, že vaše kniha bude tak rychle zfilmována? Určitě pro každého autora jakékoli knížky je jednou z největší ctí, když se jeho příběhu

ujmou filmaři a na podkladě knížky vznikne film. Při počtu titulů, které ročně vyjdou na knižním trhu, a počtu natočených filmů, z kterých jenom některé čerpají svůj námět z

napsané knížky, tuto skutečnost ještě víc oceňuji. Při psaní knížky mě tato možnost přímo nenapadla, i když jsem byl přesvědčen, že samotný příběh je určitě mimo toho, že

je časově i místně aktuální, velmi zajímavý i svým námětem a natočení filmu na motivy knížky by mohlo být skutečně zajímavé jak pro jeho tvůrce, tak i pro diváky. V té době jsem neznal nikoho z umělecké branže, který by se natočení filmu mohl ujmout. O to víc jsem

zavázán panu Obůrkovi, který natočení filmu dle mé knížky prosadil, panu Svátkovi, který se scénáristicky a jako režisér na filmu podílel, jako i všem, kteří k tomu, že mohl vzniknout, přispěli svým dílem práce nebo financí.


Vy v projektu Hodinu nevíš zastáváte hned několik významných filmařských profesí. Jste producentem, scénáristou, ale i hercem. V životní profesy jste ale lékař psychiatr. Uvažujete o změně lékařské profese?

Ty uvedené profese, které jste vzpomenul v otázce, jsou pro mě tím nejhezčím hobby, jaké si jenom umím představit, ale naštěstí zůstávám nohami na zemi. Je fakt, že psát knížky nebo dělat scénáristu by mě skutečně bavilo, byl bych schopen se tomu věnovat i

profesionálně (o svých hereckých schopnostech nemám valné mínění a spíše mám obavu, abych tam nebyl pro ostudu, producentem jsem takovým okrajovým, spíše proti své vůli), ale pro umění jsem byl "objeven" šéfredaktorem Jihlavských listů Dr. Petrem Klukanem hodně

pozdě - až dost po padesátce, do té doby jsem neměl ani tušení, že bych byl schopen nějaké literární tvorby. Na druhé straně by mě bylo líto zanechat profesi, které se věnuji celý svůj

pracovní život a to je pomoc lidem trpícím duševními poruchami, líto, že bych jim už nemohl být nápomocen v jejich trápení. Takže i v budoucnu umělecký směr mých aktivit, bez ohledu na úspěch filmu nebo knížek, zůstane téměř jistě na úrovni jenom oblasti zájmů a ne přímo profese.

Jak jako spoluautor scénáře vnímáte negativní postavy? Negativní postavy tvoří běžnou součást života a podle toho je i vnímám. Lidský život je pro mě tím nejdůležitějším, co na světě existuje, a proto vrah nemůže mít v žádném případě mé sympatie. Co se týče negativních lidských vlastností, patří ke každému jedinci, ale

neměly by dominovat nad těmi pozitivními, takže dobro by u lidí mělo vítězit i v životě, nejenom v pohádkách. Hodinu nevíš je vaším prvním filmovým projektem, jak jste si užil jeho vznik?

Užíval jsem si ho plnými doušky. Měl jsem možnost osobně se účastnit příprav i natáčení filmu, seznámit se s mnoha zajímavými lidmi, z kterých velkou část jsem znal do té doby jenom podle jména nebo z plátna kin a televizní obrazovky. Je to pro mě skutečně celoživotní zážitek a přál bych jeho prožití každému. Bylo něco, co vás překvapilo mile a naopak něco, co vás zklamalo?

Velmi mile mě překvapilo, jak celý filmový štáb i herci pracovali s chutí, dávali do filmu skutečně všechno, i vysoká kvalita práce režiséra filmu Dana Svátka, takže skutečně věřím, že ten film bude mít velmi dobrou úroveň a zaujme diváky. Zvlášť bych vzpomenul

hlavního představitele filmu Václava Jiráčka. Měl jsem možnost sledovat jeho herecký výkon

při natáčení a musím říct, že je skutečným talentem s velkou hereckou budoucností. Dokázal se perfektně vžít do postavy hlavního hrdiny a jeho výkon byl skutečně vysoce

nadstandardní. Co mě zklamalo, byla nízká angažovanost především ze směrů, které by měly kulturu v naší republice podporovat nejvíc, ze strany institucí a osob, které to mají často přímo v náplni práce a někdy to byl i pocit kladení překážek rozvoji kulturních projektů u nás.


JAKUB ŠIMŮNEK (kameraman)

Natáčet psychothriller to je pro tvůrce obrazu asi výzva, co? Pro mne je výzva jakýkoli žánr, záleží především na scénáři a na lidech, se kterými film děláte.

Má obraz filmu Hodinu nevíš nějaké zvláštnosti? Nemyslím si, že by měl tento film nějaké vysloveně zvláštnosti. Pracovali jsme do určité míry s barvami, ale obraz se snažím vždy podřídit maximálně příběhu a pocitům, které ve mě příběh a jednotlivé scény vyvolávají. Vysloveně mi vadí obrazové efekty, které nemají s příběhem co dělat a tomu se snažím vyhýbat.

Točilo se na zvláštní typ kamery. Je velký rozdíl pro kameramana točit na digitální záznam či na klasický filmový materiál?

Točilo se na tzv. digitální film. Je to určitě posun oproti videozáznamu, ale po klasickém filmovém materiálu se mi stále ještě stýská. Digitální záznam je daň, kterou musíme všichni

podstupovat díky postupujícímu technickému vývoji a devalvaci obrazového záznamu a jeho reprodukce, která nás dnes obklopuje na každém kroku. Jinak se snažím být optimistou

a nacházet na digitální technice její klady a přednosti. Postprodukce filmu, významná část práce s tímto médiem mě teprve čeká. Když film osloví diváka, je jedno na co a jak byl natočen.

Jak dlouho trvají přípravy kamery na jednotlivý záběr? Jestli myslíte přípravy digitální kamery oproti filmové, nevidím tam žádný velký časový rozdíl. Jaká byla spolupráce s režisérem Danem Svátkem? Vy jste vlastně spolupracovali spolu poprvé, že?

Ano, spolupracovali jsme spolu poprvé. Moc rád jsem ho poznal. Myslím si, že máme na

hodně věcí společný názor. Líbí se mi jeho práce s herci a vůbec jeho komunikace s celým štábem. Věřím, že má před sebou velkou filmovou budoucnost. Může se kameraman na snímání takového filmového žánru „vyřádit"?

Když na to dostane podmínky a má na to ty schopnosti tak určitě ano.


Jak moc se natočené obrázky upravují ve studiu? To záleží na finálním střihu a možnostech postprodukce, obojí nás teprve čeká. Dovolujete režisérovi, aby si nějaký záběr natočil sám?

Určitě ano. I když někdy nerad, ale nevzpomínám si, že by se to na Hodinu nevíš stávalo. Někdy však jen režisér ví, jak ten záběr má vypadat... Stejně tak já mám občas připomínky k hercům nebo režii. Ten film je naše společné dítě a já si ho přece nenechám zkazit nějakým režisérem a režisér nějakým kameramanem. Jak se spolupracuje kameramanovi s herci?

Když herec ví o kameře, myslí na světlo, umí se pohybovat na filmové scéně a k tomu ještě hraje, je to neuvěřitelná radost až přechází člověku husí kůže po těle. V těchto případech se za kamerou stávám divákem a nechávám se unášet hereckým výkonem a přes průhled kamerového hledáčku si ho užívám. To bych asi neměl říkat. Nebo mohu?


ROZHOVORY S HERCI IVAN FRANĚK (Dr. Valenčík)

Ivan Franěk vystudoval pražskou DAMU. Hned po absolutoriu odjel do Francie, kde se

soustředil na loutkové divadlo, nejen jako herec, ale i jako výtvarník. V roce 1996 začal spolupracovat s francouzskou televizí a od roku 2000 hraje v celovečerních filmech.

Zlom nastal v roce 2001, kdy dostal nabídku na hlavní roli ve filmu Silvia Soldiniho Ve větru hořím (Brucio nel vento). Po mezinárodním úspěchu tohoto italského filmu začal dostávat

nabídky také z Itálie - jednu z hlavních rolí hraji ve filmu Provinccia Meccanica, který byl s úspěchem promítnut na Berlinale 2005. Výraznou roli má i ve filmu Válka policajtů

s Gepardem Depardieu. Jako český herec na sebe upozornil ve filmu Tajnosti Alice Nellis. Jednu z hlavních rolí hraje ve filmu Hodinu nevíš. Téměř současně s tímto filmem natáčel s režisérem Jurajem Herzem horor Tma.

Je Valenčík pozitivní nebo negativní postava?

Jarda Valenčích je Čech. Co Čech to muzikant. A kdo je muzikant má rád hezké věci, takže je pozitivní, ale k lidem se chová, tak jak nás to naučila dnešní epocha. Není to sympaťák, se kterým by divák hned sympatizoval. Valenčík se během filmu vyvíjí do člověka, který se přetváří, což by mohl dát divákovi pocit zranitelnosti. Není to jen ta zlá nesympatická

postava ze začátku. On je pozitivní i negativní, ale já myslím, že jsme v tom takhle všichni. Jak na vás působilo nemocniční prostředí? Hrozně depresivně. Já jsem byl docela často v nemocnici. Na druhou stranu pracovně.

Doktora jsem hrál třikrát. Jednou psychiatra, což je vlastně mimo doktorskou realitu, pak jsem pracoval jako doktor na chirurgii. To bylo hrozně zajímavý. Tam jsem zjistil, že

loutkařina a chirurgie má k sobě hodně blízko. Nechci zlehčovat, ani jedno ani druhý. Vaše postava je vlastně lékař - detektiv. To je hodně zajímavá kombinace, jak jste s ní naložil?

Valenčík se nestává přímo detektivem, ale je postavený před situaci, kdy mu na oddělení zemřelo šest pacientů a právě pacienti, o které se staral. V kontextu, kdy všichni ostatní

nechtějí slyšet pravdu, ale je postaven před realitu a on za sebe se k ní postaví dobře. Nikdo nechce slyšet o takhle vážném problému. Je to šílený a je to ohromný.


Ve filmu Hodinu nevíš je dost akčních scén v nemocnici. Mohl byste být lékařem? Říkal jsem si, že chirurg ano, ale už na to nemám asi věk ani kuráž, ale jsem přesvědčený, že by mě to bavilo. Je to precizní práce jako na švýcarských hodinkách.

VÁCLAV JIRÁČEK (Hynek)

Václav Jiráček v roce 2008 zakončil studium na pražské DAMU, obor herectví na katedře

alternativního a loutkového divadla pod vedením Miroslava Krobota. Věnoval se stínovému a pouličnímu divadlu. Je zakládajícím členem divadla Letí. V současné době hostuje

v Dejvickém divadle a v mezinárodním divadle Meteorit. Kromě filmu Hodinu nevíš, hrál také ve filmech Hlídač č. 47, Na vlastní nebezpečí ( oba režie F. Renč ); Restart ( režie J. Ševčík);

Krev zmizelého ( režie M. Cieslar ) a Jánošík ( režie A. Holland, K. Adamik ). Na svém kontě má také námět na dokument Vo120 ( režie J. Počtová) Co si myslíte o své postavě ve filmu Hodinu nevíš?

„Co si myslíte o postavě Hynka ve filmu Hodinu nevíš?“ Tuto otázku bych rád položil budoucím divákům. Jak jste se vypořádal s tak rozporuplnou a zákeřnou postavou Hynka, se kterým si musel žít skoro tři měsíce?

Ty pocity a stavy, zvláště na začátku natáčení nebyly vůbec příjemné. Dalo mi hodně práce se s nimi vypořádat.

Je vůbec možné mít takovou postavu, co hrajete, trochu rád? Měl jsem radost z té práce, i ze hry. Postavu Hynka jsem nehodnotil, ale rozebíral. Jak dlouho jste přemýšlel nad tím, že tuhle „šílenou“ hlavní roli vezmete?

Nabídku jsem dostal 7. srpna 2008 během natáčení filmu Jánošík v Polsku. Rozhodování bylo pozvolné, i vzhledem k mému velkému pracovnímu vytížení. Definitivně jsem se rozhodl až

po schůzce s režisérem Danem Svátkem a po zhlédnutí jeho předchozího filmu Blízko nebe. To jsem zjistil, že mu můžu plně důvěřovat. Při natáčení v Rumburku jste dosti riskoval při náročné scéně? Nepřemýšlel jste, že byste využil dablera?

Nepřemýšlel. Měl jsem svolení režiséra a věřil jsem si. HODINU NEVÍŠ - presskit - Brasca/Holiday Films/Filmpark, Žitná 52, 120 00 Praha 2, tel.: +420 222 874 415, +420 603 456 674, +420 605 878 084, e-mail: [email protected], [email protected] www.hodinunevis.cz

Je dobré na takovéto velmi citlivé téma upozorňovat filmem?

Takřka až řečnická otázka. Film může sloužit mnoha potřebám a jedna z nich je právě rozebírání a upozorňování citlivých témat. Provázela nás dobrá vůle nikoli senzacechtivost.

Osobně jsem se snažil hledat jisté univerzální vyznění. Otázka odpovědnosti. No vidíte, zase končím otázkou...

STANISLAV ZINDULKA (pan Sládek)

K herectví ho přivedli nejen jeho rodiče, kteří hráli ochotnické divadlo, ale i jeho nos. Divadlo a divadelní šatny mu totiž natolik zavoněly, že se z toho prostě musela stát láska na celý život. Na prknech, která znamenají svět, stál poprvé už v pěti letech. Od té chvíle jde až do dneška téměř z role do role. Po absolvování pražské DAMU hrál 12 let v Hradci Králové, poté 22 let v Divadle bratří Mrštíků a při tom dlouhá léta spolupracoval i s loutkovým

divadlem Radost. Vedle herectví se v Brně věnoval také pedagogické činnosti. Od roku 1994 je členem pražského Činoherního klubu, vedle toho také často hostuje. Filmový či televizní

divák si ho vybaví především jako "velkého herce malých rolí". V polovině osmdesátých let jej

proslavila role v seriálu Vlak dětství a naděje. Často hraje v pohádkách (například Anděl páně či Kouzelný měšec), objevil se ve známých snímcích Hanele, Báječná léta pod psa nebo Bumerang i v úspěšných seriálech (Bylo nás pět či Četnické humoresky).

V roce 2001 získal Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za ztvárnění Edy v Babím létě.

Co vás napadlo jako první, když jste si přečetl scénář? První, co mě napadlo, že tvůrci jsou velmi pohotoví a že toto téma bude divácky velmi atraktivní, v tom dobrém slova smyslu.

Vaše role je sice prostorově menší, ale velmi výrazná, kdo je vlastně pan Sládek? Je to vlastně první oběť nemocničního vraha. Člověk lehce zastřený tajemstvím, který

úpěnlivě žádá o eutanasii. A my se pak dozvíme, že to nebylo z jeho strany tak jednoznačné přání. To je velmi zajímavý charakter. Rozhoduje u vás, když přijde takováto herecká nabídka, pověrčivost?

V tomto případě ne. Já už jsem hrál tolik umírajících. Myslím, že pan Sládek je asi patnáctý v řadě.


Jak se díváte na kauzu nemocničních vražd?

Snad neskutečné. Na tohle se člověk dívá s nevěřícným pohledem, protože zaútočit na lidi takto podlým způsobem… Ve světě, kde se to ani nepředpokládá. Hrozné. Patříte k nejvytíženějším divadelním hercům. Do toho zvládáte televizní práci a ještě film. Může dělat herec takovouhle náročnou práci bez lásky k divadlu a filmu?

Já myslím, že jinak to ani nejde. A pokud je někdo takový, tak to asi nedělá dobře.

MIROSLAV TÁBORSKÝ (ředitel nemocnice)

Vystudoval fyziku na pedagogické fakultě v Hradci Králové. DAMU absolvoval v roce 1987 a byl angažován kladenským divadlem. Hraje v Divadle v Řeznické a v Dlouhé. Na počátku 90. let se prosadil Táborský také ve filmových rolích (Duna, Bídníci, Krysy 1+2, Eurotrip, Kletba bratří Grimmů, Hostel...) Za roli překladatele ve španělském filmu Dívka mých snů získal v roce 1999 Goyovu cenu v kategorii Objev roku. Z českých filmů, například Černí baroni (1992), Svatba upírů (1993), Konec básníků v čechách (1993), Kolja (1996), Lotrando a

Zubejda (1997), Tmavomodrý svět (2001), Mazaný Filip (2003) nebo Jak básníci neztrácejí naději (2004), Hodinu nevíš (2009). Zahrál si významné i méně významné (vždy však

charakterní) role v seriálech, z poslední doby můžu jmenovat Četnické humoresky, Náves, Nemocnice na kraji města po dvaceti letech, Místo nahoře, Místo v životě, Poslední sezóna (2005) a další.

S režisérem Danem Svátkem jste natočil už dva filmy. Dalo by se s nadsázkou říci, že jste jeho dvorní herec. Jak vzpomínáte na první spolupráci a na tu zatím poslední?

Rozdíl mezi oběma pracemi byl už v rozsahu té spolupráce. Na prvním filmu jsme měli trochu více příležitostí. Byl to tzv. „nezávislý film“ a panovala tam skvělá

pracovní atmosféra, taková trochu studentská. A na to si každý rád zavzpomíná. V obou případech mám však pocit, že Dan Svátek je na práci připraven a ví, co chce a umí to vysvětlit.

Jak moc jste ochoten se pro roli změnit? Myslím, že hodně, ale je to něco, co se v české kinematografii příliš nenosí. Většinou jsou herci obsazováni jako typy.


Existuje podle vás vůbec trest pro člověka, který ve filmu Hodinu nevíš vraždí nevinné pacienty?

Ten člověk byl vlastně nemocný a nikdy nebude žít normálně bez ohledu na výši trestu.

MARIÁN GEIŠBERG (primář Havelka)

Marián Geišberg je slovenský herec a písničkář. Vyrůstal v Myjave, kde i v současnosti žije.

Vystudoval herectví na VŠMU v Bratislavě. Poté působil v Divadle Jonáša Záborského

v Prešově, dále v Divadle SNP v Martine a do roku 1988 v trnavském divadle. Od roku 1992 je členem činohry Slovenského národního divadla. Je známý i jako folkový písničkář – autor i interpret. Kromě CD Nápoky a Neladí, nevadí mu vyšly sbírky povídek Ono ma to poje a Prejsť prahom a zavriet dvere.

Československý film. To není moc obvyklé v dnešní době. Jak jste se těšil na natáčení psychothrilleru a ještě v koprodukci dvou „sourozeneckých“ států?

Nie, nie je to obvyklé, ale myslím, že v budúcnosti bude. Doba nás prinúti kooperovať. Postkomunistické štáty v strednej Európe začnú spolupracovať najprv iba z finančných

dôvodov, neskôr aj z umeleckých. Najprv prachy, potom krv. Mám dôvod si to myslieť. Dotočil som v Poľsku Jánošíka, ktorého Slováci predali, keď som predtým točil rozprávku v Čechách a následne Hodinu nevíš. Označili ste to za psychotleiler, nech sa páči. Mne sa

páčila na tom tá odkrytá mašinéria vsťahov v zdravotníctve, tie ješitnosti vedúce k záhube.

Ješitnosť je najbežnejší hriech. Myslím, že fungujú všade, je skrytý a my sa iba robíme, že ho nevidíme, lebo by sme sa museli báť ochorieť. Ochorieť bez strachu a s nádejou ,to je náš ciel. To je tá pravá pakáreň. A čo sa týka súrodeneckých štátov. Blízkosť je

preukázateľná minulosťou. Kameramani, herci, spisovatelia aj režiséri migrovali, hranice tu nikdy nestáli, a ak tak iba hranice ješitnosti. Niekto ich prekonával ťažko, ale hravých príkladov je dostatok. Podle čeho si vybíráte z filmových nabídek? Je pro Vás důležitý i žánr?

Hlavne podľa času. Venujem sa hlavne divadlu, ale musím povedať, že divadlo ma okradlo už o veľa práce vo filme. Pred pár rokmi som to prehodnotil. Keď si spomeniem, že som kedysi nešiel robiť s pánom Kachyňom kvôli Čechovovi, strelil by som teraz tomu

pomýlenému mladíkovi zaucho. To sú také žánrové spomienky, že žáner filmu nie je ani HODINU NEVÍŠ - presskit - Brasca/Holiday Films/Filmpark, Žitná 52, 120 00 Praha 2, tel.: +420 222 874 415, +420 603 456 674, +420 605 878 084, e-mail: [email protected], [email protected] www.hodinunevis.cz

dôležitý pri výbere. Nehľadiac na to , že žáner filmu sa zistí často presne až po zostrihu. Dúfajme, že pri tomto to nehrozí, Dan vyzeral, že vie čo chce. Je nějaká role, kterou byste opravdu nevzal?

Hnusia sa mi komunisti a fašisti a nacionalisti a rasisti, ale čo potom hrať? Treba vyskúšať všetko, ale postavy zasiahnuté humanizmom sú mi bližšie. Vy jste také písničkář. Pomáhá vám herectví na jevišti jako zpěvákovi?

Áno. Ten vnútorný film, tie obrázky, tá chuť to ozrejmiť s katarziou, dikcia, aby to bolo počuť a zrozumiteľne. Pesnička je krátke divadlo. Má expozíciu, zápletku, rozuzlenie aj

katarziu. Padá do slova emócia. Hrá sa o napätie a aj o Nič so smiechom. Pesničkár načerpá v divadle veľa. Mnoho mojich pesničiek je z divadla.

JANA KRAUSOVÁ (Jana Valenčíková)

V uměleckém prostředí se pohybuje odmalička. Před filmovou kamerou se poprvé objevila

ve třinácti letech ve snímku Malé letní blues, ale o kariéře herečky nikdy nesnila. Daleko více ji přitahovalo výtvarné umění, a tak šla studovat na uměleckou průmyslovku (obor

monumentální malba) a po maturitě na pražskou Akademii výtvarných umění (obor grafika a malba). Ještě během studií natočila několik filmů, později se začaly v jejím životě obě

profese prolínat. Nejinak je tomu také v současnosti. Jana Krausová pracuje pro vlastní keramický ateliér (nejraději vytváří reliéfy z keramické šamotové hlíny), maluje obrazy,

účinkuje na několika divadelních scénách a celkem pravidelně i natáčí, ať již filmy, televizní inscenace nebo seriály. Byla nominována cenu Český lev 2006 za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Hezké chvilky bez záruky.

Ve filmu Hodinu nevíš hrajete manželku doktora Valenčíka, která svému záletnému

manželovi pomůže vyřešit tragickou kauzu na jeho oddělení. Máte ráda menší, ale klíčové role?

Pokud je to role zajímavá, tak ji přijmu. Scénář mě bavil a zaujal. Znám Vaška Jiráčka, se kterým jsem o tom mluvila a on mi vlastně doporučil, že bych tuhle roli měla dělat. Má

postava pomůže rozluštit hádanku, kdo je vrah. Vždycky záleží na tom, jak se mně scénář a role líbí. Raději dávám přednost divadlu, kde mám hrozně moc práce, a tak neberu všechny filmové nabídky.


Vy jste krom herečky také uznávanou výtvarnicí. Co berete více jako práci – herectví nebo výtvarné umění?

Malováním se neživím, takže je to více pro potěšení. Vystudovala jsem výtvarnou školu, ale abych malovala na kšeft, to ne. Jsem ráda, že u malování nemusím být vázána na peníze. Je to krásná svoboda. Když dostanu zajímavou zakázku, je to pěkné, ale pro peníze nemaluji. Když se vrátíme k nemocničnímu prostředí, máte nějaké špatné zkušenosti s lékaři?

Ne vždy dobré. Mám mezi lékaři výborné přátele a díky bohu za ně. Lékař je poslání, ale ne vždy je dodrženo. To, co se občas děje v nemocnicích, je otřesné. O staré lidi není dobře postaráno.

Myslíte, že je dobré, aby se točily filmy s takto citlivými tématy? Je to dobré. Hrozně ošemetné, a musí se to velmi opatrně.

ZITA KABÁTOVÁ (babička)

Poprvé se na divadelních prknech objevila, ještě jako nemluvně, v Malostranské besedě. Film Světlo jejich očí odstartoval Kabátové závratnou kariéru jedné z nejoblíbenějších

hereček 30. a 40. let. Hlavně díky svému elegantnímu zjevu a kultivovanému projevu. K jejím nejvýznamnějším rolím patří: operetní hvězda Marion v Burianově komedii Provdám svou ženu (1941), Julie Jelenová v další „Burianovce“ Přednosta stanice (1941), Márinka

Bezoušková v Pantátovi Bezouškovi (1941), s Vlastou Buranem si zahrála ještě jednou v

komedii Zlaté dno (1942), kde hrála jeho ženu Jarmilu Valentovou – Putičkovou. Její nejlepší rolí se stala role Heleny Horníkové ve Slavínského komedii Muži nestárnou (1942). V

sedmdesátých letech se dokonce stala vedoucím několika pražských kin, i kina Illusion, které pozvedla a kde se promítaly právě „filmy pro pamětníky“, ve kterých sama hrála. Větší role jí přišly až po roce 1989, kdy hrála starou šlechtičnu v Zapomenutém světle (1996), Marušku Grulichovou ve slavném Babím létu (2001). Zatím její poslední filmovou rolí je postava babičky ve filmu Hodinu nevíš (2009).

Ve svých 95 letech jste opět natáčela film. Paní Zito, myslím, že jste rekordmanka!

To doufám. Vždycky mě práce těší a umyje mi mozek. Mám kamarádku, paní Formáčkovou, se kterou píšu knížky. Pracujeme každý týden a to mě baví. Hlavně, že mně lidi ještě věří, že žiju. Já si připadám jako duch.


Po šesti letech se vracíte na stříbrné plátno. Jak jste si užila natáčení? Úžasný pocit. Jací jsou dnešní filmaři? Máte je ráda, jako třeba ty, s nimiž jste točila filmy například v 50. letech?

Filmaři jsou filmaři. A filmaři jsou pro národ!

PETRA NESVAČILOVÁ (Markéta)

Odmaturovala na Biskupském gymnáziu v Českých Budějovicích a studuje dokument na

FAMU. Hostuje v divadle Na zábradlí, v divadle Rubín a v paláci Akropolis v představení

Matapo na krev, vystupuje také s divadelním spolkem Filip. Hrála a tančila na festivalu Sedm

nocí a jedno tajemství na lodi bratrů Formanů, hrála v klipu Support Lesbiens My Star. V roce 2004 natočila klip skupině Satisfucktion, ve stejném roce vyhrála na festivalu

dokumentárních filmů Jeden svět 3. místo v literární oblasti. V roce 2005 získala na tomtéž festivalu 3. místo ve fotografii. Hrála ve filmech František je děvkař (2008), Lovec vodního ticha (2008, TV film), Kukačky (2007, TV film), Pusinky (2007), Skeletoni (2007), Žralok v hlavě (2005). Když se řekne Hodinu nevíš, co se vám vybaví? Film, kde jsem hrála roli zdravotní sestřičky Markéty. Natáčení v zimě a v jednom z pavilónů v Bohnicích.

Je každá zkušenost cenná pro mladou herečku? Jaká byla tato?

Určitě, ale je hrozně důležité, aby to bylo v kvalitním filmu a já pevně věřím, že tento film bude! Vaše role. Do jaké míry jste to vy? Jsem to já do té míry, že do toho dávám svojí energii a svou tělesnou schránku a své převedení a zhmotnění dané role.

Bylo něco, s čím jste si nevěděla rady?

Určitě ano, ale už jsem to raději zapomněla. Jak se vám natáčelo? S kým jste se poznala, koho jste už znala, kdo vás překvapil? HODINU NEVÍŠ - presskit - Brasca/Holiday Films/Filmpark, Žitná 52, 120 00 Praha 2, tel.: +420 222 874 415, +420 603 456 674, +420 605 878 084, e-mail: [email protected], [email protected] www.hodinunevis.cz

Co byste ráda, aby si diváci díky filmu uvědomili? Natáčelo se mi hezky. S Vaškem Jiráčkem se známe léta a máme se rádi. Potom s Pavlínou Žďánskou, maskérkou, se známe léta a ještě máme spoustu společného, tak jsem většinu

času strávila v maskérně! A jsem moc ráda, že jsem se poznala s paní Kronerovou, je úžasná.

ZUZANA KRONEROVÁ (vrchní sestra)

Pochází ze slavného hereckého rodu. Od založení Divadla Astorka je jeho stálou členkou.

Byla obsazena například ve snímcích Lea, Pupendo, Štěstí, Václav, Venkovský učitel. Za roli ve filmu Divoké včely se stala držitelkou Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve

vedlejší roli. Ve filmu Hodinu nevíš hraje vrchní sestru. Na Slovensku je považována za jednu z nejvýznamnějších hereček tamní divadelní scény. Mimo jiné je i pedagožkou na VŠMU v Bratislavě. Je vdaná, má dvě děti.

Jste velmi pracovně zaneprázdněná divadlem, filmem, učíte a už to vypadalo, že byste snad postavu vrchní sestry odmítla. Naštěstí vás film Hodinu nevíš má. Bylo to náročné, ale doufáme, že nelitujete.

Samozrejme, že neľutujem, že som na filme Hodinu nevíš spolupracovala. Odmietnuť som nechcela, skôr som sa snažila zvážiť, či nám to spolu časovo vyjde. Všetko našťastie vyšlo,

trošku na úkor môjho zdravia, ale tak už to chodí, keď je pracovné vypätie veľké. Bavilo ma pracovať s režisérom Danom Svátkom i s českými a slovenskými kolegami a kolegyňami. Většinou je to tak, že když je před někým překážka a dokáže ji překonat, dopadne to skvěle. Je lepší se vydat trnitou cestou nebo cestou vyšlapanou, ale bez výzev?

Ja som za cestu tŕnistú, baví ma totiž prekonávať prekážky. "Ľahké" postavy ma tak nevzrušujú, rada sa pri práci - ľudovo povedané -narobím a zapotím. Ve filmu Hodinu nevíš mluvíte slovensky?

Bola som pred filmovaním pripravená na oba varianty - češtinu i slovenčinu,

mimochodom, scenár bol napísaný po česky. Režisér si želal najprv tzv. českoslovenčinu, ale postupne ma čoraz viac poslovenčoval. Text som si prekladala sama, nebolo to zložité. Ono to má vůbec takovou krásně zvláštní atmosféru, když se zde mísí dva jazyky, které jsou vlastně sourozenecké. Líbí se vám to?


Bolo to veľmi pôvabné a nielen pred kamerou, ale najmä v pauzách medzi nakrúcaním. Českí kolegovia i členovia štábu zdatne používali slovenčinu a my Slováci sme zasa celkom slušne lámali češtinu. Takáto komunikácia vytvárala pohodu a veselú náladu. Boli sme veľmi dobrá partia. Československá.

JAN VLASÁK (Dr. Míšek)

Absolvoval herectví na JAMU a divadelní kariéru začal v Uherském Hradišti. Odtud přišel do Ostravy, pak do Divadla E. F. Buriana v Praze, do Státního divadla v Brně, potom do

Realistického divadla v Praze. Odtud byl angažován do Národního divadla, které po několika letech opouští a nastupuje do Divadla Rokoko, následně byl dva roky „na volné noze“ a nyní působí v MDP v Praze. Mimo to hraje také v Divadle Pod Palmovkou, ve Švandově divadle, v divadle v Řeznické. K jeho významným filmům patří Výchova dívek v Čechách, Milenci a vrazi, Vratné lahve, Bathory. Pracuje i se zahraničními produkcemi (Hostel). Po celá léta

pracuje v rozhlase a v dabingu. Devět let působil jako pedagog na soukromé herecké škole v Michli. Jeho práce se vždy prolínala s povinnostmi otce. Má tři děti a pět vnuků. Jak byste charakterizoval natáčení?

Už sama nabídka zahrát si ve filmu s tak aktuálním a hrozným tématem byla pro mě zajímavá a velmi přitažlivá. Takže jsem byl tentokrát rozhodnutý předem. Asi je

velmi obtížné pro autory vyznat se v psychologii tak hrozně postiženého člověka a pak si zvolit úhel pohledu na celou látku, ale scénář jsem četl jako napínavý příběh. Myslím si taky, že pan režisér si vybral velice dobrý typ na hlavního představitele. I setkání s ostatními kolegy bylo pro mne příjemné.

Obdivuju každého režiséra, protože při tom zmatku na place si udržet soustředění, při tom nedostatku času záběry ještě domýšlet a volit nejvýhodnější varianty, to je vždy obdivuhodný výkon. Myslím, že tak to bylo i tady.

Je pro zkušeného herce, jako jste vy, každá role zajímavá, nebo jste vybíravý, pokud jde o role? Byl to i tento případ?

Já jsem tady v tom filmu měl jenom nepatrnou roličku, ale mně to nevadí. Točit záběr je vždycky velice vzrušující. Ať jich máte tři sta nebo jenom tři.


Proč by si diváci neměli nechat film uniknout? Kvůli zajímavému tématu. Doufám, že o diváky nebude mít film nouzi. A přeji všem, kteří se na něm podíleli svou prací, aby měl úspěch.

VLASTINA SVÁTKOVÁ (Tereza)

Deset let před rozpadem Československa se československým rodičům, slovenské matce a českému (přesněji moravskému) otci, narodila dcera Vlastina. Základní školu a gymnázium

vychodila ve slovenském městě Myjavě. Patnáct let studovala hru na piano, chodila na hodiny zpěvu a kreslení. Věnovala se i tanci, psaní a recitaci básní, ale slavila úspěchy na mnoha

pěveckých a recitačních soutěžích. I když si Vlastina odmalička přála stát se herečkou, přeci jen byly na této cestě dvě odbočky: studium masmediální komunikace na univerzitě v Trnavě a pedagogiky na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Jako redaktorka působila ve známých lifestylových magazínech a dnes má jeden z nejúspěšnějších blogů na Slovensku. Druhou

odbočkou byl modeling. Začínala předváděním svatebních šatů právě v rodné Myjavě a přes modelingovou práci v Bratislavě a Praze se dostala do Mnichova, Vídně, Barcelony, Tokya či Bangkoku. A právě v té době se opět začala vracet ke svému snu, hraní. V televizních

reklamách dostávala totiž stále více rolí, které byly založené na herecké akci. První filmová role na sebe nenechala dlouho čekat... Filmografie: Hodinu nevíš (režie Dan Svátek) 2009, Dark Spirits (režie Huck Keppler) 2007, Der Rote Baron (režie Nikolai Mullerschön) 2007, Casino Royale (režie Martin Cambell) 2006.

Jaká je pro vás práce pro televizi a na druhou stranu pro film? Říká se, že televize je radost, ale film je láska.

To se říká? Já si nemyslím, že je v práci pro film a televizi zásadní rozdíl. Musím se stejně soustředit, musím si pamatovat text, musím podat co nejlepší herecký výkon a musím

důvěřovat režisérovi, a je jedno jestli se točí do televize nebo na plátno. Ale ty jemné rozdíly

tam samozřejmě jsou také. U filmu se déle, víc a pořád čeká, natáčecí plán je delší a tak mají šanci vzniknout různé lásky i nenávisti, a ego herce také dostává víc zabrat... Když je film dobrý, tak na chvíli zase naroste...


Ve filmu Hodinu nevíš hrajete hodnou sestřičku, která vlastně cítí s hlavní postavou Hynkem a snaží se mu v rámci svých možností pomáhat z depresí. Co vás poprvé napadlo, když jste si přečetla scénář?

Četla jsem několik verzí, ale svůj názor jsem řekla až po té poslední. Chválila jsem, chválila. Co se Terezy týče, Dan tvrdí, že se nechal inspirovat jedním mým kamarádstvím, které mě

přišlo v podstatě normální, jemu už ne tolik. Baví mě pomáhat z depresí. Sama sobě jsem si v tomto ohledu nikdy nedokázala pomoct, tak se snažím realizovat jinde...

Omlouvám se, ale otázka je nasnadě. Jak se pracuje s manželem režisérem, který si i ve filmu zahrál roličku tvého manžela?

Na to se teď bude ptát každý. Tohle je naštěstí ještě jedna z těch lepších, nezákeřných otázek. Jak se s Danem pracuje? Na place nebyl manželem, ale výhradně režisérem. Dokonce občas zapomněl, že má syna. To, že jsme tam netahali emoce, že na mě nebral žádný

ohled, mi naprosto vyhovovalo. Po každé scéně jsem na něj zavěsila oči a čekala, co řekne. Jestli jsem to zahrála dobře, nebo jedeme znovu, co mám udělat líp... Naprosto jsem mu

důvěřovala, věděla jsem, že si nedá svůj film zkazit špatným výkonem a když budu špatná já, tak mě klidně přeobsadí. Nechci ho zklamat, nechci, aby lidi říkali, že "obsadil svou manželku"...já jsem tam sama za sebe a všechny důsledky si nesu sama... Co nebo kdo vás při natáčení nejvíce překvapil?

Překvapil mě Jarek Hylebrant, který dokázal bravurně zahrát neslyšícího Petra. Překvapil mě Dan, který den co den vstával v 6 a z natáčení se vracel o půl noci a nebyl unavený, celou dobu byl plný energie, přesně věděl, co od herců chce, jak má záběr vypadat a nikdy

neustoupil. Takhle kvetoucího jsem ho viděla asi jenom u porodu. No jo, rodí se další dítě. Měla jste někdy slabou chvilku, že už jste chtěla z toho šíleného nemocničního prostředí pryč?

Ne, nevadilo mi to. Když nám ale během natáčení nad hlavami přistál vrtulník a záchranáři zjistili, že jim ten člověk po cestě zemřel, nebylo nám všechno jedno. Jak moc rozdílné je točit hollywoodský film a český? Jak to mám vědět? Jo, myslíte těch mých 10 sekund slávy v James Bondovi? V tom je možná

právě ten rozdíl. V Casinu Royale jsem na plátně pár sekund, ale strávila jsem na natáčení 16 dnů. Můžou si to dovolit. Ale jinak se i hollywoodského cateringu jednou stejně přejíte.

Vychováváte syna, chtěla byste, aby se v budoucnu vydal uměleckou cestou, třeba hereckou nebo režijní?

To pak bude jeho rozhodnutí, následky ponese sám. Že nebude mít žádnou jistotu, že bude čekat, až ho někdo ocení, objeví, pochválí. Jeho duše ale ví, proč je tady, proč se narodila

zrovna nám. Budu na něj hrdá, ať se bude v dnešní době pokoušet o cokoliv, co bude mít pro něj smysl a bude přitom cítit ten úžasný pocit, jaký cítím já, když můžu hrát a Dan, když může točit.


JAREK HYLEBRANT (Petr)

Vystudoval kamenickošenovskou UMPRUM obor malíř. Po studiích se tři roky věnoval novinařině. Pracoval jako moderátor v českých rádiích a spolupracoval s Deníky Bohemia.

Zásadním zlomem v jeho práci byla spolupráce s TV Prima, jako scénárista vytvářel talk show Sauna. V roce 2004 nastoupil jako ředitel Stálé divadelní scény v Novém Boru a zde působil dvě sezóny. Poté přešel do Jiráskova divadla v České Lípě, kde jako umělecký manažer

působí na částečný úvazek dodnes. Mimo jiné je autorem divadelní hry „Smím tě políbit, než chcípnu?“, se kterou cestuje Divadlo Michala Vaňka po České republice a získala na

děčínském divadelním festivalu Cenu za scénář, herecký výkon a výtvarné ztvárnění

inscenace. Jako autora zmíněné hry jej zastupuje evropská literární agentura Aura – Pont Praha. V inscenaci hraje hlavní roli Arthura Rimbauda, jednoho z „prokletých básníků“. Role Petra ve filmu Hodinu nevíš je jeho filmovým debutem. Jaká byla vaše anabáze s obsazením do role Petra? Když mi režisér Dan Svátek poprvé řekl, že nade mnou uvažuje, tak už jsem nedokázal

myslet na nic jiného. Postava Petra procházela dost významným vývojem ve scénáři a vyvíjel se také casting. Dost známých mladých herců mi v tom výběrovém období bylo dost

protivných. Ještě týden před natáčením jsem neměl roli jistou, přesto jsem chodil na herecké zkoušky a musím se přiznat, že jsem domů jezdil vždycky vyřízený, protože jsem si strašně rychle zvykl na své kolegy, ale stále jsem byl „možná Petr“. Dan mi pak v noci zavolal a se

mnou se zatočil svět. Jenomže to největší překvapení mě teprve čekalo. Petr bude neslyšící! Řekl režisér a se mnou se zatočil svět znovu. Propadl jsem panice, protože takovouhle

modelaci postavy jsem nečekal. Nevěděl jsem vůbec, co mám dělat, protože jsem nikdy s neslyšícím člověkem nebyl v kontaktu. Do poslední chvíle jsem se snažil Danovi argumentovat, aby si to ještě rozmyslel. Neustoupil ani o milimetr. Jak jste se učil řeč neslyšícího?

Já jsem se ji vlastně vůbec neučil. Ona ke mně přišla sama. V noci před kostýmovou zkouškou jsem se díval na jeden film, a tam hrál neslyšící. Ráno v ateliéru přišel Dan s úkolem, že se ještě neznám s kolegou Petrem Vaňkem a že bych na něj měl zahrát

neslyšícího. Petr mi to půlhodiny absolutně věřil a dokonce nadával Danovi, že se směje. Pan režisér se totiž smál, až mu tekly slzy. Tahle půlhodina nás přesvědčila, že to asi půjde. Tak snad…


Kdo s hereckých kolegů na vás nejvíc zapůsobil? Vašek Jiráček. To je jasné, protože jsem s ním trávil nejvíce natáčecího času. S jistotou můžu říct, že lepšího hereckého partnera jsem si pro svou první filmovou roli nemohl přát. Strašně moc mi pomohl, protože já jsem filmové batole a za to, že jsem snad moc nepadal při

prvních krůčcích, vděčím právě skvělým kolegům: Ivanovi Fraňkovi, Vlastině Svátkové, Marku Igondovi, Zuzaně Kronerové… Byla to skvělá spolupráce a budu na to vzpomínat celý život. Protože první film je první film.

Která scéna byla pro vás nejobtížnější? Ta, co se točila úplně první, kdy Petr poprvé promluví. To by se ve mně krve nedořezalo.

Nebyl jsem nervózní, to ne. Díky Danovi jsem si věřil, ale cítil jsem ohromnou odpovědnost, že to nesmím zkazit, že nesmím zklamat sebe a hlavně Dana Svátka. A ještě si vzpomínám na scénu, kdy Petra přivážejí do nemocnice s hypoglykemickým šokem. Točili jsme to

v Rumburku a počasí bylo ideální pro můj kostým - tričko a slabé kalhoty. Bylo totiž na nule. Nikdy jsem takhle nepromrznul! Scéna se točila přes hodinu a já tam ležel na nepohodlném železném lehátku před nemocnicí. Ale pozor, vůbec jsem nemarodil! Asi to nachlazení ve

mně zmrzlo. A asi tou opravdu nejobtížnější scénou byla ta poslední, když jsem věděl, že končím.

MARKO IGONDA (Dr. Ptáček)

Vystudoval herectví na VŠMU v Bratislavě. Potom tři roky působil ve Slovenském národním divadle, kde ztvárnil většinou hlavní postavy, jako například Dona Juana. V divadle Aréna si

zahrál postavu Claudia v Shakespearovo Hamletovi. Jako jeden z mála slovenských herců se prosadil v zahraničních filmech a divadlech. Natočil filmy Dark Spirit, Hodinu nevíš a další.

Účinkoval v třetí řadě seriálu Nemocnice na kraji města. V pražském Divadle v Řeznické hraje v představení Balada o smutné kavárně a připravuje další inscenaci v témže divadle. Zúčastnil jste se castingu?

Nezúčastnil. Režisér mě pozval na kafe s tím, že věděl, co mám za sebou. Byl perfektně připravený. Naše debata byla proto velice produktivní a naše seznámení mělo

profesionální kvalitu. Hned jsme mohli analyzovat téma, aktuálnost a originalitu projektu. To mám hrozně rád. Všechno je rychlejší a přesnější. Samozřejmě mě tímhle zasáhl a moje role přes něj měla hned jinou kvalitu, kterou jsme pak společně hledali v procesu natáčení. HODINU NEVÍŠ - presskit - Brasca/Holiday Films/Filmpark, Žitná 52, 120 00 Praha 2, tel.: +420 222 874 415, +420 603 456 674, +420 605 878 084, e-mail: [email protected], [email protected] www.hodinunevis.cz

Jak byste charakterizoval postavu, kterou hrajete? Doktor Ptáček není nositelem tématu, ale spíš umocňuje dané situace. Ve smyslu, svým postojem k dané situaci nebo konkrétním postavám vztahově.

Jaký je vztah: režisér – herec – poprvé s Danem Svátkem- sedli jste si hned, jaká to byla spolupráce?

Spolupráce, jak jsem už vzpomenul u našeho prvního setkání, měla profesionální a velice lidský přístup. Což kvituji snad nejvíce. Natáčecí proces měl až rodinnou atmosféru a tím pádem určitou zodpovědnost, kterou si musí chránit každý osobně. Váš vztah k medicíně je jaký? Můj vztah k těmhle profesím je čistě lyrický a s obrovským respektem, proto hrát doktora nebyla jen herecká práce, ale taky naplnění. A za to moc děkuji, jak Danovi, tak osudu.


PRODUCENT

KOP R O D U C E N T I

PARTNEŘI

Mediální partneři

www.tydeniky.cz

www.mms.cz

KONTAKT Tiskový servis Gabriela Zajícová telefon

+420 776 757 546

[email protected] Brasca / Holiday Films / FILMPARK


telefon +420 223 003 577

+420 605 87 80 84 +420 603 456 674 +421 905 455 234

[email protected] [email protected]

[email protected]

www.hodinunevis.cz

NOVÝ CELOVEČERNÍ FILM HODINU NEVÍŠ JE KOPRODUKČNÍM PROJEKTEM ČESKÉ FILMOVÉ SPOLEČNOSTI BRASCA, HOLIDAY FILMS A SLOVENSKÉ FILMOVÉ SPOLEČNOSTI FILMPARK. TERMÍN FILMOVÉ PREMIÉRY JE 27. srpna 2009

TERMÍN DVD PREMIÉRY JE JARO 2010 TERMÍN PREMIÉROVÉHO UVEDENÍ V TV NOVA JE PODZIM 2010


HODINU NEVÍŠ. Příběh nemocničního vraha. Ne tak docela fiktivní příběh člověka, který ve skutečnosti dostal označení "heparinový vrah"

Recommend Documents